Výuka cizích jazyků od 90. let po současnost z pohledu vzdělávací politiky

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav pedagogických věd

Výuka cizích jazyků od 90. let po současnost – z pohledu vzdělávací politiky (magisterská diplomová práce)

Vedoucí práce: doc. PhDr. Milada Rabušicová, Dr. Vypracovala: Radana Novotná

Brno, 2007

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně ……………………..

…………………………….

2

Děkuji paní doc. PhDr. Miladě Rabušicové, Dr., vedoucí mé diplomové práce, za její ochotu, cenné podněty a připomínky k tématu a také za čas, který věnovala našim konzultacím.

3

OBSAH 1. ÚVOD ............................................................................................................................... 6 2. CIZÍ JAZYKY V ČESKÉM VZDĚLÁVACÍM SYSTÉMU....................................... 8 3. VZDĚLÁVACÍ REFORMA A JEJÍ TYPY................................................................ 10

3. 1. TYPY REFOREM .................................................................................................. 11 3. 1. 1. Nápravné reformy.............................................................................. 11 3. 1. 2. Modernizační reformy ..................................................................... 11 3. 1. 3. Strukturální reformy ......................................................................... 12 3. 1. 4. Systémové reformy .......................................................................... 12 3. 2. JEDNOTLIVÉ REFORMY A JEJICH VLIV NA VÝUKU CIZÍCH JAZYKŮ......... 12 3. 2. 1. Nápravné reformy.............................................................................. 12 3. 2. 2. Modernizační reformy ..................................................................... 13 3. 2. 3. Strukturální reformy ......................................................................... 13 3. 2. 4. Systémové reformy .......................................................................... 14 4. VÝUKA CIZÍCH JAZYKŮ A DOKUMENTY VZDĚLÁVACÍ POLITIKY......... 15 5. REALIZACE ZMĚN A CÍLŮ STANOVENÝCH DOKUMENTY ......................... 19

5. 1. CIZÍ JAZYKY NA PRIMÁRNÍ A NIŽŠÍ SEKUNDÁRNÍ ÚROVNI ........................ 19 5. 1. 1. Jednotlivé vzdělávací programy a cizí jazyky ................... 19 5. 1. 1. 1. Vzdělávací program Základní škola................................................. 19 5. 1. 1. 2. Vzdělávací program Obecná škola .................................................. 20 5. 1. 1. 3. Vzdělávací program Národní škola .................................................. 22 5. 1. 1. 4. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání................ 23 5. 2. CIZÍ JAZYKY NA ÚROVNI VYŠŠÍHO SEKUNDÁRNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ .......... 25 5. 2. 1. Gymnázium ........................................................................................... 25 5. 2. 1. 1. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia.................................. 27

5. 2. 2. Úplné střední odborné vzdělání (studijní obory s maturitou) .......................................................................................................... 29 5. 2. 3. Střední odborné vzdělání (učební obory) ............................ 29 6. VÝVOJ VÝUKY CIZÍCH JAZYKŮ NA ZÁKLADĚ STATISTICKÝCH UKAZATELŮ.................................................................................................................... 31

6. 1. POČTY ŽÁKŮ UČÍCÍCH SE CIZÍ JAZYKY NA PRIMÁRNÍ A NIŽŠÍ SEKUNDÁRNÍ ÚROVNI ................................................................................................. 31 6. 2. POČTY ŽÁKŮ UČÍCÍCH SE CIZÍ JAZYKY NA VYŠŠÍ SEKUNDÁRNÍ ÚROVNI

......................................................................................................................................... 35 6. 3. VOLBA CIZÍHO JAZYKA – REGIONÁLNÍ ODLIŠNOSTI.................................. 39 7. UČITELÉ CIZÍCH JAZYKŮ ...................................................................................... 49 8. CÍLE STANOVENÉ DOKUMENTY A REALITA .................................................. 54

4

9. ZMĚNY VE VÝUCE CIZÍCH JAZYKŮ A KORESPONDENCE S PERIODIZACÍ REFOREM ......................................................................................... 56

9. 1. NÁPRAVNÉ REFORMY ....................................................................................... 56 9. 2. MODERNIZAČNÍ REFORMY ............................................................................... 56 9. 3. STRUKTURÁLNÍ REFORMY............................................................................... 57 9. 4. SYSTÉMOVÉ REFORMY .................................................................................... 57 10. SHRNUTÍ ..................................................................................................................... 59 11. ZÁVĚR ......................................................................................................................... 62 12. PŘÍLOHY .................................................................................................................... 65 13. LITERATURA ............................................................................................................ 85

5

1. Úvod Dynamický rozvoj dnešního světa s sebou přináší nové požadavky na náš každodenní život. Dochází k procesu sjednocování Evropy a rozvíjí se také komunikační technologie. S tímto procesem vývoje a sjednocování evropské společnosti velmi úzce souvisí výuka cizích jazyků na školách všech stupňů a její postupné zkvalitňování a rozvoj. Život ve společné Evropě vyžaduje nové komunikační schopnosti a kompetence lidí žijících v Evropské unii. Schopnost komunikovat v cizím jazyce je důležitá nejen pro samotný život dnešního člověka, ale je také důležitá pro jeho zapojení se do pracovního procesu. Stále častěji se mluví o tzv. „evropanství“ a jeho začlenění do výuky. „Evropanství“ můžeme chápat jednak jako poznávání jiných kultur, ale také jako schopnost komunikovat v cizím jazyce. V dnešní době je tedy velmi důležité, aby výuka cizích jazyků odpovídala požadavkům společnosti. Je nutné začít vyučovat cizí jazyky již na prvním stupni základních škol a pokračovat v jejich systematické výuce po celou dobu školní docházky. Proto se výukou cizích jazyků a jejím zkvalitňováním zabývá také oblast vzdělávací politiky, která stanovuje priority, cíle a obsahy vzdělávání. Výuka cizích jazyků prochází neustálými změnami a úpravami, které odrážejí požadavky dnešní společnosti. Před rokem 1989 byla výuka cizího jazyka u nás omezena téměř výhradně na ruský jazyk. Druhý cizí jazyk byl vyučován až na střední a vysoké škole. Teprve po roce 1989 došlo u nás ke změně ve výuce cizích jazyků. Rozšiřuje se jejich nabídka a výuka je postupně zaváděna již od prvního stupně základní školy. V současné době se první cizí jazyk vyučuje na prvním stupni základní školy, na druhém stupni se přidává další cizí jazyk. Tento trend odpovídá požadavkům Evropské unie na znalost alespoň dvou cizích jazyků. V této práci provádím analýzu vývoje výuky cizích jazyků v České republice od 90. let po současnost a to na úrovni primárního a sekundárního vzdělávání. Cílem mé práce je nalézt odpovědi na následující otázky: Jak a zda je řešena otázka výuky cizích jazyků v dokumentech vzdělávací politiky? Jsou plněny cíle stanovené těmito dokumenty? Došlo v oblasti výuky cizích jazyků v průběhu 90. let ke změnám v době zahajování výuky a v časové dotaci věnované jejich výuce? Korespondují změny, které proběhly ve výuce cizích jazyků s Kalousovou teorií vzdělávacích reforem? Odpovědi na tyto otázky jsem hledala pomocí analýzy dokumentů vzdělávací politiky a konkrétních učebních plánů jednotlivých vzdělávacích programů pro základní a 6

střední školy. Vzhledem k tomu, že jsem v současné době na mateřské dovolené, byly hlavním zdrojem informací pro moji práci publikace, učební plány a statistiky dostupné na internetu. Práce je rozdělena do tří částí. V první části své práce se věnuji nejprve teoreticky vzdělávacím reformám. Popisuji jejich typy a vliv na výuku cizích jazyků. Dále jsem provedla analýzu dokumentů české i evropské vzdělávací politiky, a to konkrétně „Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice“, tzv. Bílé knihy, „Národního plánu rozvoje výuky cizích jazyků“ a z evropských dokumentů jsem vybrala dokument „Vzdělávání a odborná příprava v Evropě: různé systémy, společné cíle do roku 2010“ (Lisabonský proces). Ve všech těchto dokumentech jsou stanoveny cíle týkající se výuky cizích jazyků. Tyto cíle uvádím a v další části práce se snažím najít odpověď na otázku, zda jsou cíle stanovené těmito dokumenty vzdělávací politiky plněny. Druhá část práce je již věnována realizaci změn ve výuce cizích jazyků. Jako zdroje pro zaznamenání proběhlých změn jsem použila učební plány jednotlivých vzdělávacích programů pro primární a sekundární úroveň vzdělávání a dále také dostupné statistiky publikované Ústavem pro informace ve vzdělávání pro primární a sekundární úroveň. Z prvního typu zdroje (učební plány) jsem získala informace týkající se doby počátku výuky cizích jazyků a časové dotace věnované předmětu cizí jazyk. Z druhého zdroje (statistiky) jsem získala informace týkající se volby cizího jazyka, počtu žáků učících se cizí jazyk a také informace o regionálních odlišnostech ve výuce cizích jazyků. Nejprve uvádím změny v časové dotaci předmětu cizí jazyk a v změny počátku jeho výuky na základních i středních školách na základě analýzy učebních plánů jednotlivých typů škol. Dále jsem provedla analýzu statistik, které se týkaly počtu žáků učících se cizí jazyk a jejich volby jazyka a také regionálních odlišností. V této části se také alespoň částečně věnuji otázce učitelů cizích jazyků a jejich vzdělávání. Ve třetí části konfrontuji změny ve výuce cizích jazyků, které jsem zjistila na základě analýzy učebních plánů a statistik, s cíli stanovenými dokumenty vzdělávací politiky a s teoretickým konceptem vzdělávacích reforem.

7

2. Cizí jazyky v českém vzdělávacím systému V historii českého školství hrály cizí jazyky a jejich výuka vždy velmi významnou roli jak v oblasti všeobecného, tak v oblasti odborného vzdělávání. Jednotlivá období našich dějin však s sebou nesla určitá specifika týkající se např. preferencí vyučovaných jazyků. V první polovině 20. století zaujímaly dominantní postavení jazyky jako latina, řečtina a němčina. „Například ve školním roce 1927/28 byly ve středních školách na území Čech, Moravy a Slezska vyučovány tyto cizí jazyky jako povinné: − gymnasium:

němčina, latina – ve všech osmi ročnících, řečtina – v 5. – 8. ročníku;

− reálné gymnasium:

němčina, latina – ve všech osmi ročnících, francouzština nebo angličtina – v 5. – 8. ročníku;

− reálka:

němčina – ve všech sedmi ročnících francouzština – v 2. – 7. ročníku;

− reálka (s německým jazykem vyučovacím v Čechách): čeština – ve všech sedmi ročnících, francouzština – v 2. – 7. ročníku, angličtina – v 5. – 7. ročníku.“ (Průcha, 1999, s. 254). Jak je vidět z uvedeného přehledu, měla v českých školách v tomto období, stejně jako v období druhé světové války, naprosto dominantní postavení němčina. Tento stav samozřejmě odpovídal historickému a kulturnímu vývoji českého státu a také odrážel fakt, že v Čechách žila početná německá menšina. Po druhé světové válce se ovšem situace v českém školství a také v celé Evropě změnila. V tehdejším Československu byl v roce 1948 školským zákonem zaveden jednotný vzdělávací systém. Tento zákon přinesl řadu změn do stávajícího vzdělávacího systému. Jednou z podstatných změn bylo zavedení výuky ruského jazyka jako povinného cizího jazyka na všech školách základní a středoškolské (primární, sekundární a vyšší sekundární) úrovně. Ostatní cizí jazyky, jako angličtina, němčina, francouzština aj., mohly být vyučovány jako druhý povinný (respektive nepovinný) jazyk na úrovni vyššího sekundárního vzdělávání. Většina žáků a studentů studovala tedy ruštinu a stávalo se, že velká část populace se během svého studia s jiným než ruským jazykem nesetkala.

8

Před rokem 1989 dominovala tedy vyučovaným cizím jazykům v České republice ruština. Podle školského zákona z roku 1948 se ruština stala povinným cizím jazykem vyučovaným v českých školách. V roce 1968 byla na velmi krátkou dobu rozšířena výuka cizích jazyků. Ovšem po tzv. „Poučení z krizového vývoje“ se vše vrátilo zpět do původního stavu, tedy k ruštině. Teprve školský zákon z roku 1984 přináší změnu. Do škol je zavedena, spolu s konverzací v ruštině, výuka druhého cizího jazyka. Změna nastala až v roce 1989, kdy bylo zrušeno dominantní postavení ruštiny a začaly se vyučovat další cizí jazyky na všech úrovních vzdělávání. Již v průběhu základní školy se dnes většina žáků učí dva cizí jazyky. Po roce 1990 byla zavedena povinná výuka cizího jazyka v 5. ročníku základní školy, tzn. ve věku 11 let. Druhý cizí jazyk byl vyučován jako volitelný v 7. – 9. ročníku. V průběhu 90. let proběhlo hned několik změn ve výuce cizích jazyků. Především byla rozšířena jejich nabídka. Jedinou povinnou ruštinu nahradily zpočátku angličtina s němčinou. Nabídka cizích jazyků se ovšem neomezuje pouze na tyto dva jazyky, ale školy svým žákům nabízí výuku dalších cizích jazyků, jako jsou francouzština, španělština, italština a další a v poslední době opět také ruština. Zároveň se stále posouval začátek výuky cizích jazyků do nižších tříd základní školy. Na počátku 90. let se s výukou začínalo v 5. ročníku, v polovině 90. let ve 4. ročníku a v současné době se s výukou cizích jazyků začíná již ve 3. ročníku základní školy. Kromě toho se na základních školách žáci učí dva cizí jazyky. Všechny tyto změny odráží požadavky společnosti a dokazují potřebu znalosti cizího jazyka, jak pro život pracovní, tak i soukromý.

9

3. Vzdělávací reforma a její typy Reformou v tom nejširším smyslu rozumíme jakoukoli záměrnou změnu v pozitivním smyslu. V celé své historii procházelo školství reformami. Tyto reformy vždy odrážely požadavky současné společnosti. K nejvíce reformám v oblasti školství došlo po druhé světové válce, a to především v letech 1960 – 1980. Každé desetiletí bylo charakteristické jiným typem reformy a také jiným přístupem ke vzdělávání. Podle Rabušicové (1999) se v 60. letech minulého století předpokládalo, že vzdělávací reforma bude klíčem k řešení všech sociálních problémů. S rostoucí životní úrovní stoupal zájem rodičů o vzdělání jejich dětí. Zvýšila se také poptávka po odbornících. V rozvoji školství byl spatřován hnací motor nejen ekonomického ale také intelektuálního rozvoje společnosti. Vzdělání mělo přispět ke zlepšení sociálních podmínek. Toto období lze charakterizovat jako období optimismu spojeného se vzděláním. Naopak 70. léta se vyznačují značnou skepsí. Prudký nárůst počtu studentů znamenal totiž zhoršení studijních podmínek a škola jako sociální a vzdělávací instituce začala být zpochybňována. „Na místo dřívějšího finančního optimismu tedy přišla tvrdá doktrína pedagogické „accountability“ (skládání účtů, odpovědnosti za vynaložené zdroje, efektivity využívání vložených prostředků).“ (Rabušicová, 1999). S tímto tématem úzce souvisí další koncept a tím je požadavek participace (zasahování, spoluúčasti) všech aktérů pedagogického procesu. To vše předznamenalo otázky o možnostech vstupu soukromého sektoru do školství. V 80. letech došlo k posunu od rovných vzdělávacích příležitostí k efektivitě a optimalizaci vyučovacího procesu. Objevuje se také princip tržního mechanismu. Prodlužuje se povinná školní docházka, dochází k propojování jednotlivých stupňů školského systému a také znovu ožívá myšlenka elitářství ve vzdělání. V 90. letech je jasně vidět návrat k sociálním myšlenkám let 60. a také ke koncepci volného trhu. Nejdůležitějším ovšem zůstává stále téma rovných vzdělávacích příležitostí. 90. léta lze také charakterizovat jako období sjednocování Evropy, které se již týká i České republiky. Poněkud jiná situace byla v zemích s totalitními systémy, mezi které patřila i Česká republika. V těchto zemích veškeré reformy prováděla vláda, kdykoli to sama uznala za vhodné

a

většinou

touto

reformou

sledovala

pouze

vlastní

zájmy.

Zatímco

v demokratických systémech musela reforma získat také podporu široké veřejnosti. 10

Teprve v porevoluční době došlo u nás a také v ostatních postsocialistických zemích ke změnám. Tato doba je velmi příznivá pro reformy. Všichni lidé totiž jakoby automaticky očekávají, že k nějaké reformě dojde.

3. 1. Typy reforem Kalous (1997) ve své publikaci uvádí čtyři základní typy reforem (nápravné, modernizační, strukturální a systémové), které je možné najít ve všech postsocialistických zemích v tzv. přechodném období. Ovšem zastoupení jednotlivých typů reforem se v těchto zemích liší. Proto uvedu stručnou charakteristiku jednotlivých reforem spolu s časovým vymezením a příklady týkajícími se České republiky.

3. 1. 1. Nápravné reformy Nápravné reformy je možné charakterizovat jako spontánní reakci proti starému systému. Proběhly v prvních dvou až třech letech po revoluci, tedy v období 1989 – 1992. Jejich výsledkem byla bezprostřední úprava charakteristik totalitního školství, kterými byla především politická indoktrinace, centralismus, polytechnické vyučování, politická kontrola a další. Došlo k personálním změnám a také ke změnám obsahovým. Zejména v oblasti výuky cizích jazyků, dějepisu, zeměpisu, občanské výchovy. Byla zrušena výuka marxismu-leninismu a branná výchova. Všechna tato opatření a změny proběhly bez jakékoli přípravy nebo souvislého programu.

3. 1. 2. Modernizační reformy Modernizační reformy zahrnují především změny dosavadního kurikula, učebnic, vybavení škol, vzdělávání učitelů a učebních metod. Dochází také ke změně postavení žáka v učebním procesu. Tyto změny byly vyvolány návrhy zdola a probíhaly zhruba do roku 1994. V podstatě šlo o dohánění vyspělých zemí a srovnávání s nimi. Někdy došlo pouze k zavedení několika modernizačních praktik a radikálnější řešení bylo odsunuto na pozdější dobu.

11

3. 1. 3. Strukturální reformy Strukturální reformy neřeší pouze změny metod a kurikula, ale snaží se o změnu systému jako takového, celé jeho struktury, rozhodování a financování. Změny se týkají délky studia, studijních oborů a směrů, typů vzdělávacích institucí. Tyto reformy probíhaly od roku 1995 do současnosti. Došlo k prodloužení základní školy na 9 let a tím ke změně délky povinné školní docházky, od roku 1995 začaly fungovat vyšší odborné školy. Více se angažuje ministerstvo školství i zahraniční posuzovatelé a odborníci. V roce 1999 vzniká Koncepce vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v České republice a je také zahájena veřejná diskuse Výzva pro 10 milionů týkající se změn ve školství, jejímž výsledkem byl vznik Bílé knihy.

3. 1. 4. Systémové reformy Posledním

typem

reforem

jsou

reformy

systémové,

které

mohou

být

charakterizovány jako změny základního paradigmatu a mají vliv na fungování celého systému. Zahrnují změny organizační a institucionální, přeměnu vztahů mezi vzděláváním a sociálním systémem. Změny se týkají všech stupňů systému a jsou již zakotveny v legislativě. U nás o reformách tohoto typu můžeme mluvit až v roce 2004, kdy byl schválen nový Školský zákon.

3. 2. Jednotlivé reformy a jejich vliv na výuku cizích jazyků Jednotlivé školské reformy se projevily i ve výuce cizích jazyků. A je samozřejmé, že postupně probíhající reformy měly vliv na oblast výuky cizích jazyků. Ne vždy se ale reforma do této oblasti promítla radikálně. Mnohdy nastala změna jen velmi nepatrná.

3. 2. 1. Nápravné reformy V období krátce po revolučním roce 1989 došlo v oblasti školství k tzv. nápravným reformám. Tyto reformy byly spontánní reakcí proti starému systému. Většina změn proběhla bez předchozích příprav a programu v prvních dvou až třech letech po revoluci, tedy v období 1989 – 1992.

V rámci těchto reforem došlo především k personálním

12

změnám a ke změnám obsahovým. Snahou tedy bylo zbavit

školství charakteristik

totalitního režimu. V oblasti výuky cizích jazyků se první změny projevily tím, že ruština přestala být hlavním a mnohdy jediným vyučovaným cizím jazykem. Školy v této době začínají nabízet výuku i dalších jazyků, především angličtiny a němčiny.

3. 2. 2. Modernizační reformy Dalšími reformami, které proběhly v českém školství, jsou reformy modernizační. Cílem těchto reforem byly změny dosavadního kurikula, učebnic a vybavení škol, ale také vzdělávání učitelů a učebních metod. Většina změn se stala zhruba do roku 1994. Co se týká cizích jazyků došlo ke změnám ve vzdělávání učitelů. Nejprve ale nastalo přeučování učitelů ruštiny na učitele jiných cizích jazyků. Což bylo reakcí na požadavky společnosti. Lidé se zkrátka chtěli začít vzdělávat v cizích jazycích, ale byl zde nedostatek kvalifikovaných učitelů. Nejrychlejším a nejschůdnějším řešením bylo tedy přeučování ruštinářů. Postupně ale docházelo ke zkvalitňování učitelského vzdělávání. Objevují se také nové učebnice a učební pomůcky pro výuku cizích jazyků. Rozšířila se i nabídka vyučovaných jazyků. Stále ovšem převažuje angličtina s němčinou, ale čím dál častěji se objevuje i francouzština, španělština a další jazyky.

3. 2. 3. Strukturální reformy Strukturální reformy, jejichž cílem není pouze změna kurikula a obsahu, probíhají v českém školství od roku 1995 do současnosti. Tyto reformy se snaží o změnu systému jako takového, celé jeho struktury, rozhodování a financování. Změny se týkají délky studia, studijních oborů a směrů a také typů vzdělávacích institucí. V této době vznikají nové vzdělávací programy (Základní škola, Obecná škola, Národní škola) a nové učební dokumenty. Ale také nové vzdělávací instituce, jako jsou školy s rozšířenou výukou cizích jazyků nebo střední školy, na nichž se vyučuje cizím jazykem. Znalost cizích jazyků začíná být chápána jako jedna z velmi důležitých dovedností člověka, což se odráží v jejich výuce. Cizí jazyky jsou vyučovány již na prvním stupni základních škol a jejich nabídka je velmi pestrá.

13

V tomto období na úrovni primárního vzdělávání vedle sebe existují (zhruba od roku 1995, 1996) tři typy vzdělávacích programů. Jsou to tyto vzdělávací programy: Obecná škola, Národní škola a Základní škola. Každý z těchto programů

měl jiná

východiska i cíle a také cizí jazyky zařazoval do výuky odlišně.

3. 2. 4. Systémové reformy Reformy systémové, které mohou být charakterizovány jako změny základního paradigmatu a mají vliv na fungování celého systému, zahrnují změny organizační a institucionální, přeměnu vztahů mezi vzděláváním a sociálním systémem. Změny se týkají všech stupňů systému a jsou již zakotveny v legislativě. O reformách tohoto typu můžeme mluvit až v roce 2004, kdy byl schválen nový Školský zákon, a kdy se začíná do škol zavádět výuka podle Rámcového vzdělávacího programu.

14

4. Výuka cizích jazyků a dokumenty vzdělávací politiky Evropská populace se stále navzájem velmi obtížně domlouvá, a to i přes proces postupného sjednocování. Důvodem je množství jazyků, kterými se na území dnešní Evropy mluví. V Evropě je užíváno více než 50 mateřských jazyků. Jedná se jak o tzv. „velké“ jazyky, kterými komunikuje značné množství lidí (němčina, angličtina, ruština, francouzština atd.), tak také o jazyky „malé“, jimiž mluví jen málo početné národy (slovinština, estonština, čeština atd.). Značná jazyková rozrůzněnost Evropy byla pedagogickým problémem již v minulých stoletích. Je ovšem pravdou, že v období středověku byla situace poněkud jednodušší, protože jediným vyučovacím a také dorozumívacím jazykem ve školách byla latina. Výuka cizích jazyků není tedy problémem novým, ale problémem s dlouholetou tradicí. Již v dobách J. A. Komenského byla problematika výuky cizích jazyků součástí školního vzdělávání. Její řešení bylo v podstatě obdobné, ne-li stejné jako v dnešní době. Již tehdy se řešilo, které jazyky a proč mají být vyučovány. Sám Komenský se tímto problémem zabýval nejen prakticky psaním učebnic pro výuku cizích jazyků (Orbis sensualium pictus, Svět v obrazech z roku 1685), ale také teoreticky například ve svém díle Velká didaktika. I dnes je problém výuky cizích jazyků obdobný. Stále je řešena otázka, které jazyky mají být součástí kurikula povinného vzdělávání, a které až vyššího sekundárního vzdělávání. A také otázka, kdy zařadit výuku cizího jazyka. Je tedy zcela samozřejmé, že se otázkou výuky cizích jazyků zabývají odborníci v jednotlivých členských státech Evropské unie. A také tuto otázku řeší vzdělávací politiky členských států. Vzhledem k tomu, že znalost cizích jazyků je v dnešní spojené Evropě samozřejmostí a nutností, odborníci členských zemí navzájem spolupracují v rámci společné vzdělávací politiky Evropské unie. Tato spolupráce se odráží nejen v dokumentech jednotlivých zemí, které řeší otázku vzdělávání, ale také v dokumentech společných pro celou Evropskou unii. Příkladem takových dokumentů v České republice je tzv. Bílá kniha (Národní program rozvoje vzdělávání v České republice) a také Národní plán výuky cizích jazyků vydaný Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy. Příkladem dokumentu Evropské unie je „Vzdělávání a odborná příprava v Evropě: různé systémy, společné cíle do roku 2010“, který je výsledkem tzv. Lisabonského procesu, ke kterému Česká republika přistoupila v roce 2003.

15

Česká Bílá kniha je důležitým dokumentem, který je pojat jako systémový projekt formulující myšlenková východiska, obecné záměry a rozvojové programy, jež by měly být směrodatné pro vývoj vzdělávací soustavy ve střednědobém horizontu. Některé cíle jsou vztaženy k roku 2005, některé přetrvávají až do roku 2010. Text Bílé knihy vychází z analýz a hodnocení českého školství uskutečněných během posledních pěti let jak domácími, tak také zahraničními odborníky. Důležitým zdrojem při vytváření Bílé knihy byla i iniciativa MŠMT nazvaná „Výzva pro deset milionů“, což byla veřejná diskuse, do níž mohli přispívat sociální partneři, představitelé občanské společnosti a různých zájmových sdružení, která se zabývala problematikou výchovy a vzdělávání. Bílá kniha pojednává především o vzdělávací soustavě v její kulturní, sociální, politické, enviromentální a hospodářské podmíněnosti. Vyjadřuje základní směry české vzdělávací politiky: a) od centralizovaného řízení k odpovědnému spolurozhodování b) vzdělávání pro každého po celý život c) přizpůsobování obsahu a procesu vzdělávání potřebám života ve společnosti znalostí d) zajišťování a hodnocení kvality a efektivity vzdělávání e) podpora vnitřní proměny a otevřenosti škol f) zlepšování kvality a profesní perspektivy pedagogických pracovníků. Jedno z doporučení Bílé knihy se týká také otázky cizích jazyků. Podle Bílé knihy je třeba „postupně zavádět výuku dvou cizích jazyků na všech typech škol


Zavést výuku prvního cizího jazyka od 3. ročníku základní školy a umožnit volbu druhého cizího jazyka na druhém stupni základní školy pro všechny žáky.




Postupně zajistit návaznost výuky cizích jazyků na středních školách tak, aby absolvent střední školy s maturitou ovládal na různé úrovni 2 cizí jazyky, absolvent střední školy bez maturity alespoň jeden cizí jazyk.




Realizovat řadu podpůrných opatření, jako jsou rozšíření přípravného i dalšího vzdělávání učitelů a úprava postavení učitelů cizích jazyků včetně zahraničních lektorů.“ (Dostupný z ).

Dalším českým dokumentem zabývajícím se otázkou cizích jazyků je Národní plán výuky cizích jazyků, který schválila vláda na svém zasedání 21. prosince 2005. „Cílem Národního plánu výuky cizích jazyků je vytvořit odpovídající podmínky pro zvýšení jazykových znalostí a jazykových kompetencí obyvatelstva České republiky v cizích 16

jazycích, aby občané dovedli porozumět a komunikovat i v cizích jazycích.“ (Dostupný z ).

V národním

plánu

je

stanoveno několik linií, které by měly vést k naplnění daného cíle. Tímto cílem je „zajištění dostatečného počtu kvalifikovaných učitelů jazyků a jejich soustavné další vzdělávání, rozšíření a aplikace moderních výukových metod, zpracování kvalitních výukových materiálů v tiskové a multimediální formě, široké využití informačních a komunikačních technologií (ICT) pro realizaci kombinovaných a distančních forem jazykového vzdělávání prostřednictvím e-learningu, umožnění učení se jazykům i znevýhodněným skupinám obyvatel ČR formou „jazykových poukázek“ (ženám vracejícím se z mateřské dovolené, ženám starším 50 let apod.), zajištění dostatečných finančních zdrojů, spolupráce zainteresovaných resortů při realizaci aktivit stanovených akčním

plánem

na

léta

2005

–

2008.“

(Dostupný

z

). Česká republika se také samozřejmě zapojuje do vzdělávací politiky Evropské unie. V roce 2003 jsme vstoupili nejen do Evropské unie, ale zároveň jsme také přistoupili k tzv. Lisabonskému procesu, který řeší otázku vzdělávací politiky ve společné Evropě. V březnu roku 2000 Evropská rada (hlavy států nebo vlád zemí EU) na svém zasedání v Lisabonu schválila strategický cíl do roku 2010: „Stát se nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomikou světa zajišťující udržitelný hospodářský rozvoj, tvorbu více a kvalitnějších pracovních míst a vetší sociální

soudržnost.“

(Dostupný

z

). Program je postaven na třech základních strategických záměrech, které mají podobu 13 konkrétních cílů. „Strategický záměr č. 1: Zlepšování kvality a efektivity systému vzdělávání a odborné přípravy v Evropské unii vzhledem k novým požadavkům společnosti znalostí a měnícím se modelům výuky a učení: Cíl 1.1: Zlepšení vzdělávání učitelů Cíl 1.2: Rozvíjení dovedností pro společnost znalostí Cíl 1.3: Zajištění přístupu k informačním a komunikačním technologiím (dále ICT) pro všechny Cíl 1.4: Zvýšení počtu studentů v přírodovědných a technických oborech Cíl 1.5: Maximální využívání zdrojů

17

Strategický záměr č. 2: Zajištění přístupu ke vzdělávání a odborné přípravě pro všechny vzhledem k nadřazenému principu celoživotního učení, podpora zaměstnatelnosti a profesního rozvoje, aktivního občanství, rovných příležitostí a sociální soudržnosti: Cíl 2.1: Vytvoření prostředí otevřeného pro učení Cíl 2.2: Zvýšení atraktivity učení Cíl 2.3: Podporování aktivního občanství, rovných příležitostí a sociální soudržnosti Strategický záměr č. 3: Otevření systémů vzdělávání a odborné přípravy okolnímu světu vzhledem k základní potřebě podporovat vazby na svět práce a na společnost a čelit výzvám vyplývajícím z globalizace: Cíl 3.1: Posilování vazeb mezi světem práce, výzkumem a celou ostatní společností Cíl 3.2: Rozvíjení podnikatelského myšlení Cíl 3.3: Zkvalitňování studia cizích jazyků Cíl 3.4: Posilování mobilit a výměn Cíl 3.5: Rozvíjení evropské spolupráce“ (Dostupný z ). Jedním z konkrétních cílů Lisabonského procesu je tedy i oblast cizích jazyků, a to v podobě zkvalitňování jejich studia. Podle Evropské rady, která schválila pracovní program Lisabonského procesu se evropská různorodost projevuje nejvíce právě v jazycích. Tato rozrůzněnost je ovšem pro občany společné Evropy přínosná pouze v případě, že spolu budou schopni komunikovat a navzájem se od sebe učit. Jednou z nových základních dovedností je proto znalost více než jednoho jazyka. Ideální je znalost dvou cizích jazyků. K naplnění stanoveného cíle je nutná „důkladná změna osnov a metod výuky cizích jazyků a užší kontakt mezi učiteli a studenty cizího jazyka a rodilými mluvčími.“ (Dostupný z ).

18

5. Realizace změn a cílů stanovených dokumenty V této části práce bych se zaměřila na konkrétní změny ve výuce cizích jazyků, a to nejprve na primární a nižší sekundární úrovni a po té na úrovni vyšší sekundární. Jedná se především o změny v časové dotaci věnované předmětu cizí jazyk a v době zahajování jeho výuky. Nejdříve se budu věnovat cizím jazykům na základních školách, představím jednotlivé vzdělávací programy, podle kterých se v průběhu 90. let na českých školách vyučovalo a pokusím se zjistit, zda v oblasti výuky cizích jazyků na primární úrovni došlo ke změnám v počátku jejich výuky a v časové dotaci. Potom provedu stejnou analýzu i v učebních dokumentech používaných v průběhu 90. let pro střední školy. Pokusím se také zjistit, zda došlo k nějakým změnám i v oblasti vzdělávání budoucích a stávajících učitelů cizích jazyků.

5. 1. Cizí jazyky na primární a nižší sekundární úrovni 5. 1. 1. Jednotlivé vzdělávací programy a cizí jazyky 5. 1. 1. 1. Vzdělávací program Základní škola Vzdělávací program Základní škola, podle kterého pracovala většina základních škol v České republice, „usiluje o to, aby žáci v průběhu devítileté školní docházky získali kvalitní základy moderního všeobecného vzdělání. Odpovídá na otázku, co by měli žáci poznat z hlavních oblastí lidské kultury a jakými dovednostmi by měli být vybaveni, aby mohli dále pokračovat ve svém vzdělávání, dorozumívat se s lidmi a uplatnit se v životě.“ (Standardy, 2002). Jedním z cílů programu bylo pochopení

významu a

potřeby mezinárodního

dorozumění. Tento cíl úzce souvisel s otázkou „evropanství“ a naší integrace do Evropské unie. Především se však odrážel ve výuce cizích jazyků. Podle vzdělávacího programu Základní škola měla výuka cizích jazyků na základní škole vytvářet „předpoklady pro budoucí zapojení žáků do vzájemné komunikace mezi národy v rámci Evropy i světa, připravuje je jak k praktickému užívání jazyka, tak k objevování

a chápání skutečností, které se nacházejí i mimo oblast zkušeností

zprostředkovaných mateřským jazykem.“ (Standardy, 2002).

19

Výuka cizích jazyků byla do učebního plánu zařazena již na prvním stupni základní školy, a to ve 4. ročníku s časovou dotací 3 hodiny týdně na prvním stupni. Časová dotace výuky se postupně zvyšovala. Byl ovšem ponechán prostor řediteli školy, který rozhodoval o její výši. Stanoven byl pouze minimální počet hodin týdně cizího jazyka, a to na 3 (viz příloha č. 1). Podle poslední aktualizace k 1. září 2006 byla výuka cizího jazyka zahajována již ve 3. ročníku. Týdenní časová dotace byla ponechána na 3 hodinách na prvním stupni. Na druhém stupni byl opět stanoven pouze minimální počet 3 hodin týdně cizího jazyka. O případném navýšení počtu hodin mohl rozhodnout ředitel školy (viz příloha č. 2). Jako první jazyk ve 3. – 9. ročníku škola většinou nabízela výuku anglického nebo německého jazyka podle zájmu žáků a také podle možností a podmínek školy. Druhý cizí jazyk se vyučoval na základní škole jako volitelný předmět. Jeho výuka musela být zahájena v 7. ročníku. „Pokud se od 4. ročníku ZŠ vyučovalo anglickému nebo německému jazyku, přednostně se nabízí jazyk francouzský, ruský a španělský. Pokud se od 3. ročníku vyučovalo francouzskému, ruskému, španělskému, případně jinému jazyku, jako druhý cizí jazyk se vždy zařazuje jazyk anglický nebo německý.“ (Standardy, 2002). Další cizí jazyk bylo možné vyučovat jako nepovinný předmět od 6. ročníku.

5. 1. 1. 2. Vzdělávací program Obecná škola Vzdělávací program Obecná škola byl pojat jako návrh na transformaci současné školy. Soubor materiálů vyjadřoval představu širokého týmu odborníků o novém pojetí prvního stupně vzdělávání. Základem úspěšné a hladce probíhající transformace dnešní školy byly dvě věci. „Za prvé je to důsledné uplatňování takových přístupů ke každému dítěti, které skýtají bohaté možnosti pro rozvoj jeho osobnosti. … Za druhé takové shrnutí obsahové stránky (tj. učebních osnov), aby se podávaná látka stala východiskem vzdělání. Jde o to, aby se dítě orientovalo ve světě a vydalo se dál na cestu jeho poznávání.“ (Dostupný

z


vzdelavaciho-programu-obecna-skola-cj-12035-97-20-vcetne-vsech-zmen-a-doplnku-1cast-pro-1-5-rocnik-aktualizace-k-1-zari-2006>). Program nebyl závazným předpisem, ale pouze naznačoval směr vývoje a základní rámec práce na obecné škole. Obecná škola měla dětem pomoci vybudovat ucelený obraz světa a vyznačit základní vztahy v něm. „Obsahová náplň tohoto stupně škol by neměla být zatěžována vědeckými a často rádoby vědeckými poznatky a termíny, které svou abstraktní povahou 20

neodpovídají mentalitě dětí obecné školy. Ta jsou záležitostí až dalších stupňů vzdělání. Tím ovšem není řečeno, že tu nemohou být žádné, podstatné však je, že zde o ně ještě tolik nejde.“

(Dostupný

z


dokumentace-vzdelavaciho-programu-obecna-skola-cj-12035-97-20-vcetne-vsech-zmen-adoplnku-1-cast-pro-1-5-rocnik-aktualizace-k-1-zari-2006>). Důležitým znakem obecné školy bylo její zasazení do společnosti a její spolupráce s rodičovskou veřejností. Na obecnou školu navazovala škola občanská, která odpovídala druhému stupni základní školy, byla tedy určena dětem od 11 do 15 let. Výuka cizího jazyka byla podle učebního plánu Obecné školy zařazována od 4. ročníku. Druhý cizí jazyk byl vyučován jako volitelný předmět od 6. ročníku. Časová dotace předmětu cizí jazyk byla 2,5 – 3,5 hodiny týdně ve 4. a 5. ročníku. V 6. – 9. ročníku byla časová dotace cizího jazyka 3 hodiny týdně. Ředitel školy měl možnost navýšit počet hodin. V 7. – 9. ročníku musela být nejméně jedna hodina z disponibilní dotace věnována na rozšíření výuky cizího jazyka, a to buď na rozšíření výuky prvního jazyka nebo na výuku jazyka druhého (viz příloha č. 3 a 5). Podle aktualizace k 1. září 2006 došlo pouze ke změně v době zahajování výuka cizího jazyka. Cizí jazyk byl zařazen již do 3. ročníku. Ostatní náležitosti týkající se cizích jazyků zůstaly nezměněny (viz příloha č. 4). Jako nepovinný předmět bylo možné zavést konverzaci v cizím jazyce a další cizí jazyk. Ve 3. - 9. ročníku se většinou vyučoval anglický nebo německý jazyk podle zájmu žáka a podmínek školy. „V případě zavedení volitelného předmětu Další cizí jazyk musí být jeho výuka zahájena již v 7. ročníku s minimálně dvouhodinovou týdenní časovou dotací. Pokud se od 3. ročníku vyučovalo anglickému nebo německému jazyku, přednostně se nabízí jazyk francouzský, ruský a španělský. Pokud se od 3. ročníku vyučovalo francouzskému, ruskému, španělskému případně jinému jazyku, jako druhý cizí jazyk

se

vždy

zařazuje

jazyk

anglický

nebo

německý.“

(Dostupný

).

21

z

5. 1. 1. 3. Vzdělávací program Národní škola Vzdělávací program Národní škola byl vytvořen Asociací pedagogů základního školství České republiky jako výchovně vzdělávací projekt pro žáky 1. - 9. postupného ročníku. Při tvorbě projektu vycházeli autoři jednak z teoretických poznatků, ale také z poznatků učitelů základních škol ověřených jejich vlastní praxí ve školách. Učební plán Národní školy tvořily dvě části: základní a nadstavbová. „Základní: obsahuje minimální počet hodin, které musí být předmětu věnovány (vazba na kmenové učivo) a vyjmenovává pro školu závazné předměty. Nadstavbová: umožňuje * diferenciaci žáků podle zájmů a schopností, vlastní profilaci školy * zvýšenou individuální pomoc jakkoliv handicapovaným a vytvoření

podmínek pro

jejich úspěšnou činnost ( v trvalých i dočasných skupinách) * rozvoj schopností talentovaných žáků * rozšíření učiva základní části“ (Standardy, 2002). Vzdělávací program Národní škola nezařazoval výuku cizího jazyka v 1. – 3. ročníku do základní části, pouze do nadstavbové. Do základní části byl cizí jazyk začleněn teprve ve 4. ročníku. Na prvním stupni byla týdenní časová dotace předmětu cizí jazyk 3 hodiny. V 6. – 9. ročníku byl cizí jazyk již v základní části učebního plánu a časová dotace byla 3 hodiny týdně. Od 7. ročníku bylo možné do nadstavbové části zařadit druhý cizí jazyk (viz příloha č. 6 a 7).

Tabulka č. 1: Časová dotace předmětu cizí jazyk – základní školy

Vzdělávací program 1 Základní škola Obecná škola Národní škola

2

3

Ročník 4 5 3 3 2,5-3,5 2,5-3,5 3 3

22

6 3 3 3

7 3 3 3

8 3 3 3

9 3 3 3

Tabulka č. 2: Časová dotace předmětu cizí jazyk - základní školy, aktualizace k 1. září 2006

Vzdělávací program 1 Základní škola Obecná škola Národní škola

2

Ročník 3 4 5 3 3 3 2,5-3,5 2,5-3,5 2,5-3,5 3 3

6 3 3 3

7 3 3 3

8 3 3 3

9 3 3 3

Jak vyplývá z výše uvedených tabulek všechny tři vzdělávací programy (Základní škola, Obecná škola, Národní škola) zařazovaly výuku cizích jazyků již na 1. stupeň, a to od 3. ročníku. Původně byla výuka cizího jazyka zahajována ve 4. ročníku. Ovšem podle posledních aktualizací MŠMT byl cizí jazyk vyučován již ve 3. ročníku 1. stupně základní školy. Výjimkou zůstal jen vzdělávací program Národní škola, který v 1. – 3. ročníku nezařazoval cizí jazyky do základní části učebního plánu, ale řadil je pouze do nadstavbové části. Teprve od 4. ročníku byly cizí jazyky součástí základní části učebního plánu. Co se týká časové dotace předmětu cizí jazyk, shodovaly se všechny tři programy na 3 hodinách týdně na 1. i 2. stupni základní školy. Druhý cizí jazyk byl řazen do výuky v 7. – 9. ročníku ovšem pouze jako nepovinný předmět. Ve vzdělávacím programu Národní škola byl druhý cizí jazyk od 7. ročníku opět pouze součástí nadstavbové části učebního plánu.

5. 1. 1. 4. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání

V současné době podle nového školského zákona pracují všechny základní školy podle Rámcového vzdělávacího programu. Každá škola si podle obecně platného dokumentu vytváří svůj vlastní program. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání navazuje na dosavadní programy používané v základní škole a dotváří je. Rámcový vzdělávací program tvoří základ pedagogické činnosti, formuluje cíle vzdělávání a vymezuje vzdělávací obsah. Stanovuje to, čemu se mají žáci naučit a výsledky, kterých mají dosáhnout na konci základního vzdělávání. „Na základě navržené struktury učebního plánu a na základě zásad pro zpracování

23

školních vzdělávacích programů, formulovaných v příslušné kapitole rámcového vzdělávacího programu, si jednotlivé školy vytvářejí učební plán svého vlastního školního vzdělávacího programu. Obsah vzdělávání transformují do samostatných vyučovacích předmětů nebo do předmětů integrovaných v rámci dané vzdělávací oblasti; funkčně integrováno může být i učivo, které je v rámcovém vzdělávacím programu uvedeno v různých vzdělávacích oblastech.“ (Standardy, 2002). Podle Rámcového vzdělávacího programu je obsah předmětu Cizí jazyk realizován prostřednictvím dvou vyučovacích předmětů (Cizí jazyk 1 a Cizí jazyk 2), které jsou povinné pro všechny žáky. První cizí jazyk (Cizí jazyk 1) je vyučován ve 3. – 9. ročníku a jeho týdenní dotace je 3 hodiny ve všech ročnících, „cizím jazykem je, podle zájmu žáků a nabídky školy, zpravidla jazyk anglický, německý, francouzský, ruský nebo španělský.“ (Standardy, 2002). Druhý cizí jazyk (Cizí jazyk 2) se vyučuje v 7. – 9. ročníku a má časovou dotaci 2 hodiny týdně, „cizím jazykem je výhradně jazyk anglický, pokud již není pro žáka Cizím jazykem 1.“ (Standardy, 2002) (viz příloha č. 8).

Tabulka č. 3: Časová dotace předmětu cizí jazyk – základní školy - shrnutí

Vzdělávací program 1 2 3 4 3 3 Základní škola 2,5-3,5 2,5-3,5 Obecná škola 3 Národní škola 3 3 RVP * týdenní časová dotace pro předmět Cizí jazyk 2

Ročník 5 3 2,5-3,5 3 3

6 3 3 3 3

7 3 3 3 3 (2*)

8 3 3 3 3 (2*)

9 3 3 3 3 (2*)

Jak je vidět z dat uvedených v souhrnné tabulce č. 3, tak výuka cizích jazyků na základních školách probíhala v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem již před jeho zavedením do praxe. Co se týká prvního cizího jazyka, potom nedošlo k žádným změnám. První cizí jazyk začíná být vyučován ve 3. ročníku s týdenní časovou dotací 3 hodiny ve všech ročnících (3. – 9. ročník). Podstatná změna se ale týká druhé cizího jazyka. Podle Rámcového vzdělávacího programu je druhý cizí jazyk vyučován v 7. – 9. ročníku s časovou dotací 2 hodiny týdně a je povinný pro všechny žáky. V původních vzdělávacích programech byl druhý cizí jazyk pouze předmětem nepovinným. Ve většině škol v České republice je jako první cizí jazyk vyučována angličtina respektive němčina, méně často potom francouzština, ruština či španělština.

24

Z uvedených informací je patrná tendence zahajování výuky cizích jazyků v co nejnižším věku a také důležitost, která je jejich výuce přikládána. Výuce cizích jazyků je připisován mnohem větší význam než dříve. Cizí jazyky a jejich znalost jsou totiž v současné době de facto nutností a to nejen pro porozumění ostatním národům v Evropské unii, ale jejich znalost nám otevírá nové obzory a také pracovní a životní příležitosti. To je důvodem stále většího důrazu, který je na výuku cizích jazyků kladen, a to již na primární úrovni.

5. 2. Cizí jazyky na úrovni vyššího sekundárního vzdělávání Přestože je v České republice zákonem stanovena devítiletá povinná školní docházka a žáci ji plní na základní škole, většina jich pokračuje v dalším vzdělávání na školách středních. V českém vzdělávacím systému existuje několik typů středních škol, které poskytují střední vzdělání na několika úrovních a s různým zakončením. Úplné střední vzdělání ukončené maturitou je možné získat na gymnáziu anebo na střední odborné škole. Střední vzdělání poskytují střední odborná učiliště. Podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní školy by měl každý žák na střední školu vstupovat se znalostí jednoho cizího jazyka a se základy druhého cizího jazyka. Na středních školách by se mělo plynule navazovat na již získané znalosti a dovednosti a prohlubovat je. Na gymnáziu a na středních odborných školách ukončených maturitou se pokračuje ve studiu dvou cizích jazyků. Na středních odborných učilištích je vyučován jeden cizí jazyk. Podrobnější informace o výuce cizích jazyků jsou dostupné pouze pro gymnázia. Ostatní střední školy proto zmiňuji pouze okrajově.

5. 2. 1. Gymnázium Gymnázium poskytuje úplné střední vzdělání ukončené maturitou a zároveň je školou připravující žáky především k dalšímu studiu na vysoké škole. Výuka cizích jazyků na gymnáziích je chápána jako oblast velmi důležitá. „Cílem výuky cizích jazyků v gymnáziu je dosažení odpovídající

komunikativní

kompetence,

která

vytváří

předpoklady pro mezikulturní komunikaci a umožňuje zprostředkování intelektuálního a

kulturního bohatství přesahujícího oblast žákova

2002). 25

mateřského jazyka.“ (Standardy,

V České republice vedle sebe fungují od roku 1995 čtyřletá, šestiletá a osmiletá gymnázia. Učební plán osmiletého gymnázia navazuje na 5. ročník základní školy a odvozuje se z něj také učební plán pro gymnázium šestileté, a to bez 1. a 2. ročníku (viz příloha č. 9).

Tabulka č. 4: Časová dotace předmětu cizí jazyk – osmiletá (šestiletá) gymnázia

Učební plán z roku 1995 cizí jazyk 1 1999 cizí jazyk 2 cizí jazyk 1 2006 cizí jazyk 2

I. 3 4 4

II. 3 3 R 3 R

III. 3 3 R 3 R

Ročník IV. 3 3 R 3 R

V. 3 3 3 3 3

VI. 3 3 3 3 3

VII. 3 3 3 3 3

Tabulka č. 5: Časová dotace předmětu cizí jazyk – čtyřleté gymnázium

Učební plán z roku 1991 1995 1999 2006

Ročník II. 3 4 2 3 3 3 3 3

I. větev všeobecná 3 větev humanitní 4 větev přírodovědní 2 3 cizí jazyk 1 3 cizí jazyk 2 3 cizí jazyk 1 3 cizí jazyk 2 3

III. 3 3 2 3 3 3 3 3

IV. 3 3 2 3 3 3 3 3

Podíváme-li se na data uvedená tabulkách č. 4 a 5, můžeme konstatovat, že výuce cizích jazyků je na gymnáziích věnována značná pozornost již od počátku 90. let. Časová dotace pro předmět cizí jazyk je pro osmiletá gymnázia od jejich počátku neměnná. I když učební plán z roku 1995 neuvádí konkrétní informace o časové dotaci pro druhý cizí jazyk, byl tento předmět vyučován se stejnou časovou dotací jako podle učebních plánů z pozdějších let. U čtyřletých gymnázií je situace obdobná. Výjimkou je pouze období, ve kterém se vyučovalo podle učebního plánu z roku 1991. V tomto období byly třídy gymnázií rozděleny podle svého zaměření na tři různé větve, všeobecnou, humanitní a

26

VIII. 3 3 3 3 3

přírodovědnou. Každá z těchto větví byla jinak zaměřena a lišila se také časová dotace věnovaná cizím jazykům. Nejvíce času a pozornosti výuce cizích jazyků bylo věnováno na humanitní větvi, a to v prvních dvou ročnících 4 hodiny týdně a ve 3. a 4. ročníku 3 hodiny týdně. Nejméně hodin se cizím jazykům věnovala větev přírodovědná, pouze 2 hodiny týdně ve všech ročnících. Větev všeobecná s tříhodinovou dotací se shoduje s ostatními učebními plány. Od roku 1995 se ve všech ročnících gymnázia vyučují cizí jazyky 3 hodiny týdně (viz příloha č. 10 a 11). Od roku 1999 se v učebních plánech objevuje předmět Cizí jazyk 2. Což ovšem neznamená, že by se do této doby vyučoval pouze jeden cizí jazyk. Ale teprve od roku 1999 uvádí učební plány konkrétní časové dotace obou cizích jazyků. Tento fakt souvisí s novými požadavky na výuku cizích jazyků, na její zefektivňování a zkvalitňování.

5. 2. 1. 1. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia V současné době pracují gymnázia, stejně jako základní školy, podle Rámcového vzdělávacího programu a na jeho základě si každé gymnázium sestavuje svůj vlastní vzdělávací program. Na rozdíl od předchozích učebních dokumentů Rámcový vzdělávací program pro gymnázia již vychází z nových principů a strategií vzdělávání a je určen pro tvorbu vzdělávacích programů na gymnáziích čtyřletých a pro vyšší ročníky osmiletých gymnázií. A to z toho důvodu, že v nižších ročnících gymnázia si žáci plní povinou školní docházku a je zde realizováno základní vzdělávání. Proto se výuka v nižších ročnících řídí Rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělávání. Výuce cizích jazyků je v Rámcovém vzdělávacím programu věnována značná pozornost. Ve výuce by měl být kladen důraz na komunikativnost a porozumění cizímu jazyku, potažmo cizím národům a kulturám. Na gymnáziu by si žák měl prohloubit své komunikační schopnosti v daném jazyce, které získal již na základní škole. Rámcový vzdělávací program o tom říká toto: „Vyučování cizím jazykům vede žáky k prohlubování komunikačních

schopností

získaných

na

základní

škole

(znalosti

lingvistické,

sociolingvistické, pragmatické). Vzdělávání v oboru Cizí jazyk navazuje na úroveň jazykových znalostí a komunikačních dovedností odpovídajících úrovni A2 podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky1, které žák získal v předchozím vzdělávání, a směřuje k dosažení úrovně B2 podle tohoto rámce. Vzdělávání v oboru Další cizí jazyk navazuje na úroveň jazykových znalostí a komunikačních dovedností 1

Úrovně podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky jsou uvedeny v příloze č. 13.

27

odpovídajících úrovni A1 podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky, které žák získal v předchozím vzdělávání, a směřuje k dosažení úrovně B1 podle tohoto rámce2. Pokud žák nemá (žákovi není nabídnuta) možnost na škole navázat na úroveň jazykových znalostí a komunikačních dovedností získaných v předchozím vzdělávání odpovídající úrovni A1 nebo A2 podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky, vzdělává se v cizím jazyce dle nabídky školy. Vzdělávání v tomto jazyce je určeno pro absolutní začátečníky a směřuje k dosažení úrovně, kterou určuje škola dle svých možností a kterou vymezí ve svém ŠVP podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky. V tomto případě ovšem musí být zachována podmínka, kdy si žák volí dva jazyky z libovolného vzdělávacího oboru tak, aby alespoň z jednoho jazyka získal jazykové znalosti a komunikační dovednosti odpovídající minimálně úrovni B1 podle Společného

evropského

referenčního

rámce

pro

jazyky.“

(Dostupný

z

). Rámcový vzdělávací program stanovuje jen základní parametry vzdělávání a umožňuje tak velkou variabilitu jednotlivým školám při tvorbě jejich vzdělávacích programů. V prvním a druhém ročníku získávají žáci základy středního vzdělání, které mohou ve vyšších ročnících rozvíjet. Proto „je vzdělávání v 1. a 2. ročníku v převážné většině

vzdělávacích

oblastí

projektováno

jako

povinné.“

(Dostupný

z

). Třetí a čtvrtý ročník již nabízí poměrně značnou možnost variant nabídky vzdělávacích oblastí a oborů. Výjimku ovšem tvoří oblasti Jazyk a jazyková komunikace, pod kterou spadá výuka cizích jazyků, Matematika a její aplikace (ve třetím ročníku) a Tělesná výchova, které jsou koncipovány jako povinné ve všech ročnících. Minimální týdenní časová dotace předmětu Cizí jazyk a Další cizí jazyk je 3 hodiny. „Do školního vzdělávacího programu musí být zařazeny nejméně dva cizí jazyky, jedním

z nich

musí

být

jazyk

anglický.“

(Dostupný

z

) (viz příloha č. 12).

2

Vzdělávání v obou oborech může směřovat k dosažení i vyšší výstupní úrovně jazykových znalostí a komunikačních dovedností podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky, než určuje vzdělávací obsah těchto oborů v RVP G, tuto úroveň si škola určuje sama. V ŠVP musí být uvedeno, jaké úrovně jazykových znalostí a komunikačních dovedností podle tohoto rámce žák dosáhne na konci vzdělávání a vzdělávací obsah cizího jazyka musí uvedené úrovni odpovídat.

28

5.

2.

2.

Úplné

střední

odborné

vzdělání

(studijní

obory

s maturitou) Podle Rámcového vzdělávacího programu pro úplné střední odborné vzdělání se výuce cizích jazyků věnuje minimálně 10 hodin týdně za celé studium. Na úrovni úplného středního vzdělání se obvykle vyučují 2 cizí jazyky.

5. 2. 3. Střední odborné vzdělání (učební obory) Podle Rámcového vzdělávacího programu pro střední odborné vzdělání se výuce cizích jazyků věnuje minimálně 6 hodin týdně za celé studium. Na úrovni středního odborného vzdělání se obvykle vyučuje pouze 1 cizí jazyk.

Tabulka č. 6: Časová dotace předmětu cizí jazyk podle rámcových vzdělávacích programů pro střední školy

Typ vzdělání Gymnázium Úplné střední odborné Střední odborné

Minimální časová dotace za studium Cizí jazyk 12 Další cizí jazyk 12 10 6

Shrneme-li údaje o výuce cizích jazyků na středních školách, tak jak je uvádějí jednotlivé rámcové vzdělávací programy, můžeme konstatovat, že nejvíce pozornosti cizím jazykům je věnováno na gymnáziích. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia stanovuje minimální počet hodin cizího jazyka na 3 hodiny týdně. Tento počet je shodný jak pro první cizí jazyk tak i pro další cizí jazyk. Jedním z vyučovaných jazyků musí být angličtina. Počty hodin jsou samozřejmě pouze minimální a každá škola může mít ve svém vlastním školním vzdělávacím programu počty hodin upraveny. K těmto hodinám se ještě přidávají další hodiny věnované cizím jazykům, jako je například konverzace v cizím jazyce, které mohou být zařazeny do výuky v rámci tzv. volitelných vzdělávacích aktivit nebo díky disponibilní časové dotaci. Co se týká středního odborného vzdělání, tak rámcové vzdělávací programy již nejsou tak podrobné a oblast výuky cizích jazyků není rozebrána do takových detailů jako

29

v případě gymnázií. Uvedena je pouze minimální týdenní časová dotace za celé studium. Rámcový vzdělávací program neřeší ani otázku výuky druhého cizího jazyka. Střední odborné školy tedy nevěnují takovou pozornost výuce cizích jazyků jako gymnázia, což souvisí se zaměřením a cílem těchto škol.

30

6. Vývoj výuky cizích jazyků na základě statistických ukazatelů Vývoj výuky cizích jazyků v průběhu 90. let je možné sledovat také podle statistických ukazatelů. Velmi dobrým zdrojem informací z této oblasti jsou publikace vydávané Ústavem pro informace ve vzdělávání (dále jen ÚIV). Pro účely mé práce jsem použila data z Vývojových ročenek školství. Jedna z kapitol Vývojové ročenky školství je věnována oblasti výuky cizích jazyků. Právě tato kapitola mi posloužila k podrobnějšímu zmapování a analýze vývoje výuky cizích jazyků. Statistiky publikované každoročně ÚIV uvádí mimo jiné také počty žáků základních i středních škol, kteří se učí cizí jazyky. V první části této kapitoly se věnuji základním školám a ve druhé části školám středním.

6. 1. Počty žáků učících se cizí jazyky na primární a nižší sekundární úrovni Následující data shrnují počty žáků základních škol učících se cizí jazyky od školního roku 1991/92 až do současnosti, tedy do školního roku 2005/06. Tabulka č. 7: Základní školy – žáci učící se cizí jazyky ve školním roce 1991/1992 až 2002/2003 Celkový počet žáků učících se cizí jazyky se sleduje až od školního roku 1996/1997.

1991/92 . Žáci celkem 263 180 z toho angličtinu žáci učící se francouzštinu 8 607 356 738 němčinu 30 599 ruštinu – španělštinu – italštinu – latinu – klasickou řečtinu jiný evropský – jazyk 392 jiný cizí jazyk 1)

1992/93 . 261 400 9 993 349 982 11 457 611 11 – –

1993/94 . 254 211 9 066 334 181 3 891 385 21 – –

1994/95 . 251 144 8 281 315 632 1 484 384 22 – –

1995/96 . 267 270 8 187 307 378 1 267 325 38 – –

1996/97 700 864 341 586 8 113 374 502 816 283 25 – –

12

251

114

170

13

152

23

72

–

539

31

1997/98 726 526 Žáci celkem 370 744 z toho angličtinu žáci učící se francouzštinu 7 539 366 050 němčinu 753 ruštinu 363 španělštinu – italštinu – latinu – klasickou řečtinu jiný evropský 20 jazyk 4 jiný cizí jazyk 1)

1998/99 723 992 390 518 8 744 344 247 993 486 – – –

1999/00 716 256 408 679 8 193 321 562 974 538 25 – –

2000/01 717 504 432 920 7 890 298 285 1 035 553 22 – –

2001/02 710 539 453 174 8 229 272 330 1 680 610 19 – –

2002/03 703 580 473 448 7 189 244 599 1 949 685 46 – –

–

–

–

–

32

14

158

737

201

296

Komentáře: 1)

Zdroj: databáze ÚIV

Každý žák je započítán pouze jednou – bez ohledu na to, kolika cizím jazykům se učí.

(Dostupný z )

Tabulka č. 8: Základní školy – žáci učící se cizí jazyky ve školním roce 2000/01 až 2005/06 (bez škol pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami)

2000/01 2001/02 2002/03 2003/04 2004/05 2005/06

z toho žáci učící se

Žáci celkem1)

717 504 angličtinu 432 920 francouzštinu 7 890 němčinu 298 285 ruštinu 1 035 španělštinu 553 italštinu 22 latinu – klasickou řečtinu – jiný evropský jazyk – jiný cizí jazyk 737

710 539 453 174 8 229 272 330 1 680 610 19 – – – 201

32

703 580 473 448 7 189 244 599 1 949 685 46 – – 32 296

689 655 489 073 7 032 216 028 2 890 725 43 – – 202 113

667 186 493 795 8 997 185 556 3 947 1 036 49 – – 192 46

636 901 500 566 7 201 165 743 5 641 1 229 44 – – 29 48

Komentáře: 1)

Zdroj: databáze ÚIV

Každý žák je započítán pouze jednou – bez ohledu na to, kolika cizím jazykům se učí.

(Dostupný z )

Z údajů uvedených v tabulkách č. 7 a 8 je jasně patrná změna postavení angličtiny a ruštiny mezi vyučovanými jazyky na základních školách. Bohužel nemám k dispozici informace o počtech žáků před rokem 1989 a ani od školního roku 1989/90 do školního roku 1990/91. I tak je ovšem vidět, jak postupně rostl počet žáků učících se angličtinu a naopak klesal počet žáků učících se ruštinu. Angličtina získávala dominantní postavení mezi vyučovanými jazyky pozvolna. Počet žáků, kteří se angličtinu učí dokonce do školního roku 1994/95 mírně klesá. Je ale možné, že tento pokles byl způsoben nižším počtem žáků učících se cizí jazyky na základních školách. To je však pouhá spekulace, protože údaje o celkovém počtu žáků učících se cizí jazyky nejsou k dispozici. Od školního roku 1995/96 počet žáků učících se angličtinu stále stoupá a angličtina se stává jazykem číslo jedna mezi vyučovanými jazyky na základních školách. Zajímavé je také postavení němčiny mezi vyučovanými jazyky. Ve školním roce 1991/92 se němčinu učilo zhruba o 95 tisíc více žáků než angličtinu. Od tohoto školního roku ovšem počet žáků učících se němčinu postupně až do školního roku 1995/96 klesal. Ve školním roce 1996/97 opět stoupl a to dokonce i nad úroveň z roku 1991/92, ale hned následující rok počet žáků opět klesl a má klesající tendenci až do školního roku 2005/2006. Změny v postavení angličtiny, němčiny a ruštiny pro větší přehlednost znázorňuje graf č. 1.

33

Graf č. 1: Počty žáků učících se angličtinu, němčinu ruštinu ve školním roce 1991/92 – 2005/06 – základní školy

600 000 500 000 400 000 angličtina 300 000

němčina ruština

200 000 100 000

19 91 19 /92 92 19 /93 93 19 /94 94 / 19 95 95 19 /96 96 19 /97 97 19 /98 98 19 /99 99 20 /00 00 / 20 01 01 20 /02 02 20 /03 03 20 /04 04 20 /05 05 /0 6

0

Zdroj: Graf vytvořen na základě vlastní analýzy z dat uvedených v tabulce č. 7 a 8.

Co bylo důvodem dominantního postavení němčiny ve školním roce 1991/92 z tabulky nezjistíme. Můžeme se však domnívat, že vliv měla zeměpisná poloha České republiky ve střední Evropě a její těsné sousedství s Rakouskem a Německem a samozřejmě také historické souvislosti. Vždyť celá naše historie je spjata s německy mluvícími zeměmi, ať již vezmeme v úvahu éru Rakousko-Uherska a nebo později období protektorátu během druhé světové války. Značnou roli zde mohl také hrát fakt, že v této době byl nedostatek učitelů angličtiny. V prvních letech po revoluci docházelo totiž pouze k přeučování ruštinářů na učitele jiných cizích jazyků a většina těchto učitelů dala přednost němčině před angličtinou.

34

6. 2. Počty žáků učících se cizí jazyky na vyšší sekundární úrovni Následující data shrnují počty žáků středních škol učících se cizí jazyky od školního roku 1991/92 až do současnosti, tedy do školního roku 2005/06. Tabulka č. 9: Gymnázia – žáci učící se cizí jazyky ve školním roce 1991/1992 až 2002/2003 Celkový počet žáků učících se cizí jazyky se sleduje až od školního roku 1996/1997.

1991/92 1992/93 . Žáci celkem 91 324 101 339 z toho angličtinu žáci učící se francouzštinu 11 477 12 408 68 958 76 364 němčinu 36 150 17 924 ruštinu – 6 145 španělštinu – 108 italštinu – – latinu – – klasickou řečtinu 2 320 jiný evropský 4 418 jazyk – 251 jiný cizí jazyk

1993/94 . 107 664 13 809 82 176 8 324 2 610 286 – –

1994/95 . 107 726 14 610 84 232 2 911 22 956 627 – –

1995/96 . 118 966 16 325 92 698 1 792 3 314 746 12 197 84

1996/97 125 534 112 301 15 722 85 220 1 418 3 029 790 15 519 53

9 778

8 648

36

29

249

63

120

24

1997/98 125 885 Žáci celkem 111 474 z toho angličtinu žáci učící se francouzštinu 15 476 84 871 němčinu 1 500 ruštinu 2 851 španělštinu 700 italštinu 12 439 latinu 123 klasickou řečtinu jiný evropský 5 jazyk 31 jiný cizí jazyk

1998/99 125 023 112 008 16 451 84 536 1 937 3 160 707 11 945 124

1999/00 126 485 116 727 17 091 85 192 2 539 3 821 778 11 864 123

2000/01 136 433 127 587 18 898 92 044 2 822 4 896 643 11 784 124

2001/02 135 982 128 631 20 747 90 160 3 195 5 368 811 11 380 11

2002/03 140 527 133 640 22 521 91 355 3 971 6 519 901 11 099 138

4

23

32

39

4

33

67

82

144

107

1)

1)

Komentáře: 1)

Zdroj: databáze ÚIV

Každý žák je započítán pouze jednou – bez ohledu na to, kolika cizím jazykům se učí.

(Dostupný z ) 35

Tabulka č. 10: Střední odborné školy (SOŠ a SOU) – žáci učící se cizí jazyky ve školním roce 1992/1993 až 2002/2003 Celkový počet žáků učících se cizí jazyky se sleduje až od školního roku 1996/1997.

1)

Žáci celkem z toho angličtinu žáci učící se francouzštinu němčinu ruštinu španělštinu italštinu latinu klasickou řečtinu jiný evropský jazyk jiný cizí jazyk

1992/93 . 158 117 10 451 258 002 42 041 217 81 – –

1997/98 343 774 Žáci celkem 181 641 z toho angličtinu žáci učící se francouzštinu 11 312 229 207 němčinu 3 958 ruštinu 2 371 španělštinu 751 italštinu 3 957 latinu 59 klasickou řečtinu jiný evropský 39 jazyk 115 jiný cizí jazyk 1)

1993/94 . 195 153 15 360 295 325 14 566 2 199 557 – –

1994/95 . 230 895 15 942 326 450 7 685 2 942 911 – –

1995/96 . 242 872 14 781 330 635 4 969 3 127 1 132 3 392 43

1996/97 377 378 193 136 12 723 251 434 3 918 2 382 871 2 194 42

1 328

2 928

–

50

203

180

231

329

1998/99 312 297 172 818 9 779 209 631 3 590 2 108 902 3 881 –

1999/00 324 054 174 768 8 186 212 912 3 923 1 885 681 4 120 –

2000/01 360 324 205 398 10 095 225 758 4 699 2 696 677 4 085 –

2001/02 368 441 215 283 9 125 222 236 4 582 2 725 723 4 183 –

2002/03 370 810 224 614 9 254 217 641 4 900 3 369 675 3 930 3

73

60

73

117

53

71

48

88

28

82

Komentáře: 1)

Zdroj: databáze ÚIV

Každý žák je započítán pouze jednou – bez ohledu na to, kolika cizím jazykům se učí.

(Dostupný z )

36

Tabulka č. 11: Střední školy (G, SOŠ, SOU) - žáci učící se cizí jazyky ve školním roce 2000/01 až 2005/06 (bez škol pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami)

2000/01 2001/02 2002/03 2003/04 2004/05 2005/06

z toho žáci učící se

Žáci celkem1) angličtinu francouzštinu němčinu ruštinu španělštinu italštinu latinu klasickou řečtinu jiný evropský jazyk jiný cizí jazyk

496 757 332 985 28 993 317 802 7 521 7 592 1 320 15 869 124 105 170

504 423 343 914 29 872 312 396 7 777 8 093 1 534 15 563 111 156 172

511 337 358 254 31 775 308 996 8 871 9 888 1 576 15 029 141 57 189

517 241 374 473 33 709 307 005 10 772 11 367 1 456 15 327 112 121 178

521 293 386 736 38 946 297 256 12 412 12 723 1 570 13 488 113 116 270

Komentáře: 1)

518 821 397 324 40 347 286 480 14 256 14 904 1 358 12 570 112 112 266

Zdroj: databáze ÚIV

Každý žák je započítán pouze jednou – bez ohledu na to, kolika cizím jazykům se učí.

(Dostupný z )

Z výše uvedených tabulek č. 9, 10 a 11, které shrnují počty žáků učících se cizí jazyky na středních školách, můžeme vyvodit obdobné závěry jako u základních škol. Klesající počet žáků, kteří se učí ruštinu a naopak stoupající počet žáků učících se angličtinu. Je ovšem nutné se na data týkající žáků středních škol podívat poněkud podrobněji. Na webových stránkách ÚIV nejsou k dispozici data z let před rokem 1989 a také zde chybí data do roku 1991. První školní rok, který je v ročenkách uváděn, je školní rok 1991/92 u gymnázií a u středních odborných škol (SOŠ a SOU) dokonce až školní rok 1992/93. Jak plyne z dat uvedených v tabulkách č. 9, 10 a 11 počet žáků učících se angličtinu měl od školního roku 1992/93 stoupající tendenci. Ovšem ve školním roce 1995/96 se nárůst počtu žáků zastavil a začal klesat, a to až do školního roku 1999/00. Od školního roku 2000/01 počet žáků opět stoupá. O tom, co vedlo k této situaci, je možné jen

37

spekulovat. Podíváme-li se však na údaje o ostatních jazycích, zjistíme, že i zde je tomu tak jako u angličtiny. Dá se tedy předpokládat, že důvodem byl klesající a poté opět stoupající celkový počet žáků na středních školách. Co se týká německého jazyka a jeho postavení vůči angličtině, potom je nutné konstatovat, že až do školního roku 1999/00 se německý jazyk učilo více žáků středních škol než jazyk anglický. Teprve od školního roku 2000/01 se němčina dostala až za angličtinu. Tento fakt se ale týká pouze středních škol jako celku, tzn. gymnázií, středních odborných škol a středních odborných učilišť. Na gymnáziích se němčinu již od školního roku 1991/92 učilo méně žáků než angličtinu. Rozdíly mezi těmito jazyky jsou stále zhruba 20 000 až 30 000 žáků. Jiná situace je ale na středních odborných školách. Tam počet žáků učících se němčinu až do školního roku 2001/02 převyšoval počet žáků učících se angličtinu. Postavení ruštiny jasně dokumentuje změny v oblasti výuky cizích jazyků, které nastaly po roce 1989. Počet žáků učících se ruštinu až do školního roku 1998/99 klesl a teprve od školního roku 1999/00 začíná počet žáků stoupat. Největší pokles počtu žáků nastal ve školním roce 1993/94. V tomto roce klesl počet žáků, kteří se učili ruštinu téměř o 40 000. Postavení angličtiny, němčiny a ruštiny dokumentuje pro lepší názornost graf č. 2. Vzhledem k tomu, že počet žáků středních odborných škola učilišť je udáván až od školního roku 1992/93, znázorňuje tento graf situaci až od tohoto školního roku.

Graf č. 2: Počty žáků učících se angličtinu, němčinu ruštinu ve školním roce 1992/93 – 2005/06 – střední školy 450 000 400 000 350 000 300 000

angličtina

250 000

němčina

200 000

ruština

150 000 100 000 50 000

19 92 / 19 93 93 / 19 9 4 94 / 19 95 95 / 19 96 96 / 19 97 97 / 19 98 98 / 19 99 99 / 20 00 00 / 20 01 01 / 20 02 02 / 20 03 03 / 20 04 04 / 20 05 05 /0 6

0

Zdroj: Graf vytvořen na základě vlastní analýzy z dat uvedených v tabulce č. 9, 10 a 11.

38

U ostatních jazyků jsou počty žáků, kteří se je učí více méně konstantní. Pouze o francouzštinu a španělštinu je v posledních letech větší zájem. Zajímavý je ještě údaj týkající se počtu žáků učících se španělštinu ze školního roku 1994/95. V tomto školním roce došlo k prudkému nárůstu počtu žáků (zhruba o 20 000), ale hned následující školní rok počet žáků opět klesl téměř na původní úroveň. O tom, zda jde o chybu nebo opravdu došlo k takovému nárůstu a opětovnému poklesu žáků, můžeme jen spekulovat. Potěšujícím faktem je, že od školního roku 1995/96 se mezi jazyky vyučovanými na středních školách znovu objevuje latina a klasická řečtina, které vždy patřily k tradičním jazykům vyučovaným na českých školách.

6. 3. Volba cizího jazyka – regionální odlišnosti V současné době lidé přikládají velký význam jazykovému vzdělávání. Nejen rodiče ale i samotní žáci, jak základních tak středních škol, přistupují k volbě cizího jazyka zodpovědně. Ze statistik uveřejněných Ústavem pro informace ve vzdělávání vyplývají dvě základní tendence ve stavu a vývoji vzdělávání cizích jazyků v povinném vzdělávání v průběhu 90. let:


rozšiřuje se podíl času, ve kterém procházejí žáci výukou cizích jazyků na základní škole. Ve školním roce 1993/94 se cizí jazyk učilo 56 % žáků základních škol, v roce 1997/98 to již bylo 68,7 % žáků. Vliv na tento nárůst má to, že se výuka cizího jazyka zavádí již ve 4. ročníku a také to, že v roce 1995 bylo povinné vzdělávání na základní škole prodlouženo na 9 let.




stoupá preference angličtiny jako prvního cizího jazyka. Po roce 1989 si většina žáků volí angličtinu nebo němčinu jako první cizí jazyk a v ostatních jazycích se vzdělává jen malý počet žáků. Postupně stoupá ovšem preference angličtiny před němčinou. Ve školním roce 1997/98 poprvé převýšil počet žáků studujících angličtinu počet žáků studujících němčinu. Celkové rozložení jazyků uvádí graf č. 3. (Průcha, 1999).

39

Graf č. 3:

Preference pro angličtinu a němčinu na základních školách: regionální rozdíly. (pramen: Statistická ročenka školství 1997/98 – Výkonové ukazatele, 1998)

80 70

69

60 50

62,9

69,2 58,3

53,3 45,3

40,6

36,7

40 30 20

28,3

52,6 51,7 46,5 47

56,3 42,6

30,1

angličtina němčina

Pr ah

a

10 0

(Průcha, 1999, s. 259)

Z těchto dat je zřejmé, že většina českých žáků základních škol se vzdělává v angličtině nebo němčině. Ostatní jazyky, které je možné volit podle kurikula jsou zastoupeny jen nepatrně. To dokládají také nejnovější data uváděná statistikami Ústavu pro informace ve vzdělávání, které shrnuje tabulka č. 12 a 13. Aby byl přehled úplný uvádím nejnovější data, která udávají nejen počet žáků, kteří se učí cizí jazyky, ale zároveň také uvádí informace o počtech žáků a jejich volbě jazyka v jednotlivých krajích.

40

Tabulka č. 12: Základní vzdělávání - žáci učící se cizím jazykům - podle území a typu školy (podle stavu k: 30.9.2005) Žáci učící se cizí jazyk2) z toho Území Typ školy

Celkem Česká republika

celkem1)

CZ0

anglický německý francouzský ruský španělský italský

640 651 503 215 166 808

jiný jiný evropský

7 250

5 657 1 235

44

29

48

Praha Hlavní město Praha

CZ01 62 440 CZ010 62 440

57 266 57 266

10 129 10 129

2 115 2 115

357 357

906 906

14 14

– –

48 48

Střední Čechy Středočeský kraj

CZ02 70 576 CZ020 70 576

56 497 56 497

16 522 16 522

696 696

843 843

39 39

– –

– –

– –

Jihozápad Jihočeský kraj Plzeňský kraj

CZ03 73 346 CZ031 39 950 CZ032 33 396

48 090 27 107 20 983

29 027 15 047 13 980

767 385 382

268 123 145

18 18 –

– – –

29 – 29

– – –

Severozápad Karlovarský kraj Ústecký kraj

CZ04 71 477 CZ041 19 239 CZ042 52 238

45 152 9 729 35 423

29 375 10 254 19 121

429 12 417

706 332 374

47 – 47

– – –

– – –

– – –

Severovýchod Liberecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj

CZ05 CZ051 CZ052 CZ053

77 281 20 342 29 812 27 127

22 560 9 028 6 700 6 832

892 357 211 324

570 54 125 391

72 72 – –

– – – –

– – – –

– – – –

Jihovýchod Vysočina Jihomoravský kraj

CZ06 105 875 81 204 CZ061 35 219 25 487 CZ062 70 656 55 717

29 115 11 157 17 958

830 155 675

740 347 393

– – –

16 – 16

– – –

– – –

Střední Morava Olomoucký kraj Zlínský kraj

CZ07 78 201 CZ071 40 149 CZ072 38 052

66 454 33 572 32 882

15 162 8 323 6 839

809 363 446

535 269 266

107 54 53

14 – 14

– – –

– – –

Moravskoslezsko Moravskoslezský kraj

CZ08 82 939 CZ080 82 939

71 271 71 271

14 918 14 918

712

1 638 46 1 638 46

– –

– –

– –

5 641 1 229 – 6 16 – Zdroj: S 3-01

44 –

29 – –

48 – –

95 797 28 054 35 397 32 346

Typ školy Základní školy běžné Speciální základní školy Základní školy při ZÚV

636 901 500 566 165 743 3 299 2 406 867 451 243 198

7 201 39 10

Komentáře: 1)

Každý žák je zahrnut pouze jednou bez ohledu na to, kolika jazykům se učí.

2)

Do počtu žáků učících se cizí jazyk se zahrnují všichni žáci, kteří se učí cizímu jazyku jako povinnému,

povinně volitelnému předmětu nebo i žáci, kteří se učí cizím jazykům v rozšířeném vyučování.

(Dostupný z ).

41

Jak vyplývá z tabulky č. 12 nejvíce českých žáků základních škol se učí anglický jazyk. Což také odpovídá požadavkům nejen Evropské unie, ale také požadavkům, které přijala vláda České republiky ve svých dokumentech (Bílá kniha, Národní plán výuky cizích jazyků, Rámcový vzdělávací program). Dalším rozšířeným jazykem je němčina. Ovšem počet žáků, kteří se němčinu učí je o hodně nižší než počet žáků učících se angličtinu. Ostatní jazyky jsou již zastoupeny minimálním počtem žáků. Procentuální zastoupení jazyků vyjadřuje graf č. 4, kde „ostatní“ vyjadřuje jazyky francouzský, ruský, španělský, italský, jiný evropský a jiný.

Graf č. 4: Zastoupení jazyků vyučovaných na základních školách v České republice

Česká republika

2% 24% anglický německý ostatní 74%

Zdroj: Graf vytvořen na základě vlastní analýzy z dat uvedených v tabulce č. 12

Co se týká jednotlivých krajů České republiky a postavení jednotlivých jazyků, je možné konstatovat, že jsou zde patrné regionální rozdíly. Ve všech krajích je nejčastěji vyučovaným jazykem angličtina. Počet žáků učících se německý jazyk se pohybuje zhruba kolem 15 až 20% žáků. Výjimku tvoří pouze čtyři kraje, a to kraj Jihočeský, Plzeňský, Karlovarský a Ústecký. V Jihočeském a Ústeckém kraji se německý jazyk učí více než 30% žáků základních škol. V Plzeňském kraji je to více než 40% žáků a v Karlovarském kraji se německý jazyk učí dokonce více než 50% žáků základních škol. U těchto krajů se významnou měrou projevuje jejich geografická poloha. Všechny bezprostředně sousedí s Německem a lidé, kteří v těchto krajích žijí velmi často využívají německý jazyk nejen

42

v osobním životě ale také v životě pracovním. Mnoho lidí z této části republiky také odchází za prací do Německa a proto je zde němčina častěji vyučovaným jazykem. Procentuální zastoupení vyučovaných jazyků v jednotlivých krajích shrnuje graf č. 5.

Graf č. 5: Procentuální zastoupení jazyků v jednotlivých krajích (základní školy)

100% 90% 80% 70% 60%

ostatní německý anglický

50% 40% 30% 20% 10%

Pr ah a

0%

Zdroj: Graf vytvořen na základě vlastní analýzy z dat uvedených v tabulce č. 12

Jak již bylo řečeno jedním z krajů, který se odlišuje od ostatních krajů v zastoupení vyučovaných cizích jazyků na základních školách, je kraj Karlovarský. Karlovarský kraj je specifický nejen tím, že počet žáků učících se německý jazyk převyšuje počet žáků učících se jazyk anglický, ale také tím, že je zde i dost žáků, kteří se učí ruský jazyk. V tomto případě se nedá mluvit o vlivu geografické polohy kraje, ale můžeme mluvit o vlivu turistického ruchu na volbu vyučovaného jazyka. Je všeobecně známo, že Karlovarský kraj a především samotné Karlovy Vary navštěvuje velké množství turistů z Ruska. A místní obyvatelé se samozřejmě klientele cestovních kanceláří snaží přiblížit tím, že jsou schopni komunikovat v jejich jazyce.

43

Graf č. 6: Karlovarský kraj – zastoupení vyučovaných jazyků (základní školy)

Karlovarský kraj 2% 0%

anglický 48% 50%

německý francouzský ruský

Zdroj: Graf vytvořen na základě vlastní analýzy z dat uvedených v tabulce č. 12

V následující tabulce jsou uvedena data týkající se počtu žáků středních škol učících se cizí jazyky a jejich rozdělení podle volby jazyka a krajů.

44

Tabulka č. 13: Vzdělávání ve středních školách, denní vzdělávání – podle typu školy a území (podle stavu k: 30.9.2005) z toho žáci učící se cizí jazyk2)

Území Typ školy

Celkem

Česká republika CZ0 Praha CZ01 Hlavní město Praha CZ010 Střední Čechy CZ02 Středočeský kraj CZ020 Jihozápad CZ03 Jihočeský kraj CZ031 Plzeňský kraj CZ032 Severozápad CZ04 Karlovarský kraj CZ041 Ústecký kraj CZ042 Severovýchod CZ05 Liberecký kraj CZ051 Královéhradecký krajCZ052 Pardubický kraj CZ053 Jihovýchod CZ06 Vysočina CZ061 Jihomoravský kraj CZ062 Střední Morava CZ07 Olomoucký kraj CZ071 Zlínský kraj CZ072 Moravskoslezsko CZ08 Moravskoslezský kraj CZ080

521 836 399 507 69 171 61 989 69 171 61 989 44 804 35 093 44 804 35 093 59 898 39 814 33 944 22 914 25 954 16 900 54 409 35 537 14 303 8 440 40 106 27 097 74 350 57 156 20 548 15 231 28 088 21 899 25 714 20 026 87 600 64 678 26 278 18 289 61 322 46 389 66 173 51 969 33 712 26 000 32 461 25 969 65 431 53 271 65 431 53 271

Gymnázia3) SOŠ, praktické školy SOU, OU

143 758 140 563 28 253 208 732 170 068 10 842 169 346 88 876 1 275

81 870 5 874 9 393 116 381 7 228 5 465 89 652 1 227 46

SŠ bez speciálních SŠ a SŠ při ZÚV Gymnázia SOŠ SOU Speciální střední školy Střední školy při ZÚV

1)

anglický

jiný francouzšpanělklas. německýruský italskýlatinský evrop ský ský řečtinu ský

40 370 8 303 8 303 3 851 3 851 3 567 2 171 1 396 3 331 993 2 338 5 159 1 166 2 080 1 913 5 937 1 952 3 985 5 419 2 498 2 921 4 803 4 803

1 358 703 703 47 47 12 12 – 291 22 269 87 43 17 27 182 61 121 30 – 30 6 6

12 570 2 451 2 451 1 051 1 051 1 709 771 938 1 122 196 926 1 240 100 453 687 2 766 1 071 1 695 1 460 614 846 771 771

112 10 10 – – – – – – – – – – – – 102 – 102 – – – – –

112 30 30 – – – – – – – – – – – – – – – – – – 82 82

769 589 –

8 661 112 3 909 – – –

3 109 –

518 821 397 324 40 347

286 480 14 256 14 904 1 358 12 570 112

112

143 501 140 306 207 218 168 857 168 102 88 161 2 755 2 027 260 156

81 624 115 795 89 061 1 319 104

3 109 – – –

28 253 10 819 1 275 23 –

287 903 30 668 30 668 24 508 24 508 40 449 22 822 17 627 37 336 10 775 26 561 39 650 12 821 13 749 13 080 50 853 16 613 34 240 32 068 16 589 15 479 32 371 32 371

14 329 14 904 1 545 5 478 1 545 5 478 1 503 702 1 503 702 1 040 887 311 507 729 380 1 545 598 913 48 632 550 1 881 1 260 293 365 904 540 684 355 2 019 1 594 407 172 1 612 1 422 1 949 2 218 1 027 1 217 922 1 001 2 847 2 167 2 847 2 167

5 874 9 393 769 7 155 5 465 589 1 227 46 – 73 – – – – – Zdroj: S 7-01, S 25-01

8 661 3 909 – – –

Komentáře: 1)

Každý žák je započten jen jednou bez ohledu na to, kolika cizím jazykům se učí.

2)

Každý žák je započten tolikrát, kolika cizím jazykům se učí.

(Dostupný z ).

45

112 – – – –

Z údajů uvedených v tabulce č. 13 vyplývá, že stejně jako na základních školách se žáci středních škol v České republice nejvíce učí anglickému jazyku. Rozdíl mezi počtem žáků učících se angličtinu a počtem žáků učících se němčinu již není tak markantní a také ostatní jazyky jsou zastoupeny vyšším počtem žáků. To jen odráží a potvrzuje fakt, že podle současného vzdělávacího programu se na středních školách vyučují již dva cizí jazyky. Mezi vyučovanými jazyky se objevují jazyky nové, a to latina a klasická řečtina. Procentuální zastoupení vyučovaných jazyků vyjadřuje graf č. 7, kde „ostatní“ vyjadřuje jazyky italský, klasickou řečtinu, jiný evropský a jiný.

Graf č. 7: Zastoupení jazyků vyučovaných na středních školách v České republice

0% Česká republika 2% 2% 2%

37%

52%

anglický francouzský německý ruský španělský latinský ostatní

5%

Zdroj: Graf vytvořen na základě vlastní analýzy z dat uvedených v tabulce č. 13

Jednotlivé kraje opět vykazují určitá specifika, a to především v počtech žáku, kteří se učí anglický a německý jazyk. V Jihočeském kraji se počet žáků učících se angličtinu a němčinu téměř shoduje. V Plzeňském a Ústecké kraji jsou rozdíly mezi těmito žáky

46

minimální. Výjimkou je opět Karlovarský kraj, ve kterém počet žáků učících se německý jazyk převyšuje počet žáků, kteří se učí jazyk anglický. Třetím nejčastěji vyučovaným jazykem ve všech krajích je francouzština, následuje španělština a ruština. Jediným krajem, ve kterém počet žáků učících se ruštinu dosahuje téměř shodného počtu jako počet žáků učících se francouzštinu je Karlovarský kraj. Důvodem těchto specifik je zřejmě, stejně jako u základních škol, geografická poloha krajů a v případě Karlovarského kraje také vliv turistického ruchu.

Graf č. 8: Procentuální zastoupení jazyků v jednotlivých krajích (střední školy)

100%

80% ostatní latinský španělský ruský německý francouzský anglický

60%

40%

Moravskoslezský

Olomoucký kraj

Jihomoravský

Vysočina

Pardubický kraj

Královéhradecký

Liberecký kraj

Ústecký kraj

Karlovarský kraj

Plzeňský kraj

Jihočeský kraj

Středočeský kraj

Praha

0%

Zlínský kraj

20%

Zdroj: Graf vytvořen na základě vlastní analýzy z dat uvedených v tabulce č. 13

47

Graf č. 9: Karlovarský kraj – zastoupení vyučovaných jazyků (střední školy)

Karlovarský kraj

4% 1%

39%

anglický francouzský německý ruský

51%

ostatní

5%

Zdroj: Graf vytvořen na základě vlastní analýzy z dat uvedených v tabulce č. 13

48

7. Učitelé cizích jazyků Situace před rokem 1989 v oblasti vzdělávání učitelů cizích jazyků byla značně odlišná od současné situace. Od roku 1948, kdy vstoupil v platnost školský zákon, podle kterého byla zavedena povinná výuka ruského jazyka, se většina budoucích českých učitelů cizích jazyků věnovala právě ruštině. Je samozřejmé, že budoucí učitelé studovali i jiné cizí jazyky, ale jejich počet byl oproti počtu ruštinářů zanedbatelný. Určitou změnu přinesl rok 1968 a také rok 1984. V roce 1968 došlo k mírnému uvolnění situace a začaly se opět vyučovat i jiné cizí jazyky, nejen ruština. Tato situace trvala však pouze krátkou dobu a vše se vrátilo zpět ke stavu před rokem 1968. V roce 1984 byl schválen školský zákon, který kromě konverzace v ruštině zavedl také výuku druhého cizího jazyka. To také vyvolalo poptávku po učitelích cizích jazyků a jejich počet se tak zvýšil. Stále však českému vzdělávacímu systému vévodila ruština. Po roce 1989 disponoval tedy český vzdělávací systém velmi vysokým počtem učitelů ruského jazyka a naopak postrádal dostatečný počet učitelů ostatních cizích jazyků jako jsou angličtina, němčina, francouzština a další. Tato situace byla důsledkem předchozího stavu, kdy v podstatě jediným vyučovaným cizím jazykem u nás byla ruština. Vzhledem k novým požadavkům společnosti bylo nutné tuto situaci co nejrychleji vyřešit. Řešením byla rekvalifikace učitelů ruského jazyka. Řada učitelů ruštiny se tedy rekvalifikovala pro jiný cizí jazyk v různých kurzech, v dálkovém studiu na pedagogických i jiných fakultách nebo se zúčastnili delších studijních pobytů v zahraničí. Akutní nedostatek učitelů cizích jazyků se tak snížil, ale situaci to nevyřešilo úplně. Především

na

základních

školách

vyučovalo,

a

stále

ještě

vyučuje,

mnoho

nekvalifikovaných učitelů cizího jazyka. Mezi nekvalifikovanými učiteli je řada takových, kteří neprokázali oficiálním způsobem dosaženou znalost jazyka. Většina z nich absolvovala pouze gymnázium. Další skupinou nekvalifikovaných učitelů cizího jazyka, je skupina absolventů jazykových škol, kteří sice svou znalost jazyka mohou prokázat dokladem o složení státní jazykové zkoušky, ale na druhou stranu jim chybí vzdělání pedagogické. Pro zajímavost uvádím údaje z poslední zprávy České školní inspekce zabývající se výukou cizích jazyků ve školním roce 2005/2006, která byla zaměřena nejen na úroveň jazykového vzdělávání a její podporu, ale také na personální podmínky výuky cizích jazyků. Tato zpráva přinesla velmi zajímavé informace týkající se učitelů cizích jazyků a jejich aprobovanosti. 49

Bylo zjištěno, že „ve více než třetině sledovaných základních a středních škol se personální podmínky pro výuku cizích jazyků v posledních dvou letech zlepšily. Nastoupilo více učitelů, kteří získali odbornou kvalifikaci vysokoškolským studiem. Ze současného stavu pedagogů také část úspěšně zakončila některou z forem DVPP3 zaměřeného na jazykovou a metodickou přípravu učitelů vyučujících cizí jazyk bez příslušné

odborné

kvalifikace.

Mezinárodně

uznávaný

certifikát

získalo

18

nekvalifikovaných učitelů. Zjištění inspekce ukazují, že dříve zaznamenávaný značný odliv kvalifikovaných učitelů cizích jazyků ze škol se zpomalil a ke zhoršení podmínek došlo už jen ve 4 % škol. Značně nepříznivý kvalifikační potenciál učitelů cizích jazyků byl zjištěn v základních školách. Podíl učitelů s vysokoškolskou přípravou pro výuku cizích jazyků byl u angličtiny jen 29 % a u němčiny 44,8 %, pro výuku jiných předmětů 36,8 %, resp. 39,2 %. Např. angličtinu vyučovalo i 19,8 % pedagogů bez vysokoškolského vzdělání.“

(Dostupný

z

). Co se týká středních škol byla situace poněkud příznivější, a to především na gymnáziích. Zde překračovaly počty učitelů s odpovídajícím vysokoškolským vzděláním pro všechny tři sledované jazyky (angličtinu, němčinu, francouzštinu) 80%. O něco horší je potom situace na ostatních středních školách. „Podíl učitelů s vysokoškolskou přípravou pro výuku cizích jazyků v SOŠ a SOU byl 46 % (AJ), 58 % (NJ) a 69,7 % (FJ). Dalších 14 % až 16 % učitelů získalo tuto kvalifikaci pouze pro základní školu. Podíl učitelů se specializovanou přípravou pro jiné předměty než uvedené jazyky byl 9,1 % (FJ), 14 % (NJ) a 17,7 % (AJ). Z celkového počtu učitelů cizích jazyků ve všech navštívených středních školách nemělo vysokoškolské vzdělání jen 6,5 %, podstatná část z nich však vysokou

školu

studuje.“

(Dostupný

).

3

DVPP – další vzdělávání pedagogických pracovníků

50

z

Tabulka č. 15: Kvalifikační struktura učitelů anglického, německého a francouzského jazyka ve školním roce 2005/2006

(Dostupný ).

51

z

Data publikovaná ve zprávě České školní inspekce jen dokazují, že situace týkající se učitelů cizích jazyků, a to především na základních školách, je stále nevyřešena. Vzhledem k tomu, že není dostatečný počet aprobovaných učitelů, vyučují cizí jazyky učitelé, kteří nezískali kvalifikaci pro daný jazyk. Většinou sice mají znalosti jazyka, který vyučují, ale nemají vysokoškolské vzdělání pro jeho výuku. Většina těchto učitelů si však své vzdělání doplňuje a při zaměstnání studují vysoké školy s pedagogickým zaměřením se specializací pro daný jazyk. Po zavedení Rámcového vzdělávacího programu se ovšem objevil v českém vzdělávacím systému zcela nový problém. I když už škola má kvalifikované učitele cizích jazyků, jejich kvalifikace je pouze pro druhý stupeň základních škol. Což při zahajování výuky cizího jazyka již ve třetím ročníku nevyhovuje. Řada učitelů se tak potýká s problémem, jak vyučovat cizí jazyk takto malé děti. Většina z nich se na vysokých školách připravovala na výuku žáků druhého stupně, kteří již mají samozřejmě jiné znalosti než žáci třetích ročníků. V současné době po schválení Rámcového vzdělávacího programu, kdy se první cizí jazyk začíná vyučovat již ve 3. ročníku a druhý cizí jazyk přibývá v 7. ročníku základní školy, bylo ministerstvo školství přinuceno na danou situaci reagovat. „A od září 2003 se rozběhl v celé České republice jazykový projekt pod názvem JAME (jazykově metodický kurz). Je to program intenzivního jazykového kurzu, který má sjednotit pravidla výuky metodických seminářů všech pedagogických center v České republice. Systematickým studiem by měli učitelé dosáhnout jazykovou a metodickou způsobilost pro výuku anglického a německého jazyka na základních a postupně i středních školách podle požadavků „Společného evropského referenčního rámce“ a být dobře připraveni ke studiu na VŠ, neboť mnozí z nich mají státní zkoušky na jazykových školách. Pro účastníky kurzu to představuje nejen 150 hodin výuky v učebně, ale především mnoho desítek hodin samostudia, které k učitelské profesi neodmyslitelně patří. Od ledna 2004 byly kurzy JAME pozastaveny a v současné době spadají v celé ČR do kompetence PC4 Praha. Začaly pokračovat od března letošního roku. Pro nedostatek finančních prostředků byl jejich počet zredukován a dochází k úpravám i původního obsahového záměru. Je to veliká škoda, neboť přerušením výuky byla narušena kontinuita výuky, mnohým lektorům byla mezitím nabídnuta výuka jinde a za lepších a perspektivních podmínek.“ (Skoupá, 2004). Tento názor, který jsem našla v jednom z článků časopisu

4

PC – pedagogické centrum

52

Moderní vyučování, jen potvrzuje to, jaká je situace v oblasti vzdělávání učitelů cizích jazyků. Naštěstí již vysoké školy nabízí pro budoucí učitele studijní programy se zaměřením na výuku cizího jazyka na prvním stupni základní školy. Tyto programy se vyučují na pedagogických fakultách vysokých škol. Pedagogické fakulty vzdělávají také budoucí učitele cizích jazyků pro druhý stupeň základních škol a učitele pro střední školy. Dále vzdělávání učitelů cizích jazyků probíhá také na filozofických fakultách. Filozofické fakulty však připravují pouze učitele středních škol.

53

8. Cíle stanovené dokumenty a realita V této části práce bych chtěla porovnat cíle stanovené v jednotlivých dokumentech, které se zabývají změnami ve výuce cizích jazyků s tím, jaké změny opravdu proběhly nebo zda vůbec ke změnám došlo. Cíle, které si v oblasti výuky cizích jazyků klade Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, tzv. Bílá kniha, jsou tyto: 1. „Postupně zavádět výuku dvou cizích jazyků na všech typech škol. 2. Zavést výuku prvního cizího jazyka od 3. ročníku základní školy a umožnit volbu druhého cizího jazyka na druhém stupni základní školy pro všechny žáky. 3. Postupně zajistit návaznost výuky cizích jazyků na středních školách tak, aby absolvent střední školy s maturitou ovládal na různé úrovni 2 cizí jazyky, absolvent střední školy bez maturity alespoň jeden cizí jazyk. 4. Realizovat řadu podpůrných opatření, jako jsou rozšíření přípravného i dalšího vzdělávání učitelů a úprava postavení učitelů cizích jazyků včetně zahraničních lektorů.“ (Dostupný z ).

Ad 1) Na základních školách jsou již podle Rámcového vzdělávacího programu vyučovány dva cizí jazyky. Na středních školách, pak žáci pokračují v započatém studiu. Výuka dvou cizích jazyků probíhá ovšem pouze na školách, které poskytují úplné střední vzdělání, tzn. na gymnáziích a na středních odborných školách ukončených maturitou. Můžeme tedy konstatovat, že tento cíl je naplňován pouze částečně. Ad 2) Podle Rámcového vzdělávacího programu je první cizí jazyk vyučován ve 3. ročníku a druhý cizí jazyk je vyučován od 7. ročníku. Tento cíl je již realizován. Ad 3) Plnění tohoto cíle by měly zajistit fungující Rámcové vzdělávací programy. Vzhledem k tomu, že jejich fungování je teprve v začátcích, není možné jednoznačně říci, zda k plnění tohoto cíle dochází. Je možné však předpokládat, že k jeho realizaci a naplnění dojde. Ad 4) Co se týká učitelů cizích jazyků, bylo velmi těžké získat vůbec nějaké informace. Mohu však konstatovat, že vysoké školy nabízí celou řadu studijních programů pro budoucí učitele cizích jazyků a jejich vzdělávání je tedy mnohem lépe zajištěno než na počátku 90. let. Počet zahraničních lektorů je ovšem stále zanedbatelný. V tomto směru zatím k naplnění tohoto cíle nedošlo.

54

Cílem stanoveným evropským dokumentem Vzdělávání a odborná příprava v Evropě: různé systémy, společné cíle do roku 2010, který je výsledkem tzv. Lisabonského procesu, je zkvalitňování studia cizích jazyků a také „důkladná změna osnov a metod výuky cizích jazyků a užší kontakt mezi učiteli a studenty cizího jazyka a rodilými mluvčími.“ (Dostupný z ). Dokument také stanovuje klíčové problémy, které je třeba řešit. Těmito problémy jsou: • „Podpora studia dvou, v případě potřeby více cizích jazyků a posilování vědomí významu studia cizích jazyků v každém věku; • Podpora škol a vzdělávacích institucí v uplatňování účinných metod výuky a posilování motivace k pokračování studia cizích jazyků i v pozdějším věku.“ (Dostupný z ). Formulace otázek a cílů, které stanovuje tento dokument, je natolik obecná, že je velmi obtížné na ně přesně a konkrétně odpovědět. Přesto jsem se ale o odpověď pokusila a alespoň nějakou jsem nalezla. Co se týká změn v osnovách a metodice, nemohu říci, k jakým konkrétním změnám došlo. Ve své práci jsem se totiž touto oblastí nezabývala. Jsem si však jistá, že ke změnám osnov i metodiky došlo. Stačí se jen podívat do nových učebnic cizích jazyků. Srovnáme-li je s učebnicemi, podle kterých se vyučovalo před rokem 1989, najdeme mnoho odlišností. Z učebnic zmizela témata s politickým a stranickým kontextem, slovní zásoba nepoužitelná v běžném životě byla nahrazena novou, odpovídající normální denní konverzaci a jistě bychom našli mnoho dalších změn. Avšak otázka osnov, učebnic a metodiky výuky není tématem této práce. Pokud jde ovšem o problém podpory studia více jazyků, mohu konstatovat, že český vzdělávací systém tento požadavek stanovený Lisabonským procesem plní. Podle rámcových vzdělávacích programů jsou vyučovány dva cizí jazyky již na základních školách a na středních školách se v jejich studiu pokračuje. A také je dnešním žákům základních i středních škol zdůrazňována nutnost znalosti cizích jazyků a jejich význam nejen v běžném, ale i v pracovním životě.

55

9. Změny ve výuce cizích jazyků a korespondence s periodizací reforem Nyní bych ráda změny, které proběhly ve výuce cizích jazyků, porovnala s periodizací reforem, kterou uvádí ve své publikaci Kalous (1997). Chtěla bych tak zjistit zda je možné Kalousovu teorii vzdělávacích reforem aplikovat také na výuku cizích jazyků.

9. 1. Nápravné reformy Nápravné reformy byly spontánní reakcí proti starému systému došlo k nim krátce po revolučním roce 1989 v prvních dvou až třech letech po revoluci, tedy v období 1989 – 1992. Většina změn proběhla bez předchozích příprav a programu. Došlo především k personálním změnám a ke změnám obsahovým. Snahou bylo zbavit

školství

charakteristik totalitního režimu. V oblasti výuky cizích jazyků se první změny projevily tím, že ruština přestala být hlavním a mnohdy jediným vyučovaným cizím jazykem. Školy začaly nabízet výuku i dalších cizích jazyků, především angličtiny a němčiny. Tato změna s sebou ovšem přinesla jeden velký problém, a tím byl nedostatek kvalifikovaných učitelů cizích jazyků. Problém nedostatku učitelů začal být řešen přeučováním ruštinářů na učitele jiných jazyků, především angličtiny a němčiny.

9. 2. Modernizační reformy Dalšími reformami, které proběhly v českém školství, byly reformy modernizační. Cílem těchto reforem byly změny dosavadního kurikula, učebnic a vybavení škol, ale také vzdělávání učitelů a učebních metod. Většina modernizačních reforem proběhla zhruba do roku 1994. Co se týká cizích jazyků došlo ke změnám ve vzdělávání učitelů. Po počátečním přeučování učitelů ruštiny na učitele jiných cizích jazyků, docházelo postupně ke zkvalitňování učitelského vzdělávání. Objevily se nové učebnice a učební pomůcky pro výuku cizích jazyků. Rozšířila se i nabídka vyučovaných jazyků. Stále ovšem převažovala angličtina s němčinou, ale čím dál častěji se objevovala i francouzština, španělština a další

56

jazyky. Výuka cizích jazyků byla v tomto období zahajována na druhém stupni základní školy, tzn. od 5. ročníku, a byl zde vyučován pouze jeden cizí jazyk.

9. 3. Strukturální reformy Strukturální reformy, jejichž cílem není pouze změna kurikula a obsahu, probíhají v českém školství od roku 1995 do současnosti. Tyto reformy se snaží o změnu systému jako takového, tedy celé jeho struktury. Změny se týkají délky studia, studijních oborů a směrů, typů vzdělávacích institucí.

V této

době vznikají nové vzdělávací programy

(Základní škola, Obecná škola, Národní škola) a nové učební dokumenty. Ale také nové vzdělávací instituce, jako jsou školy s rozšířenou výukou cizích jazyků nebo střední školy, na nichž se vyučuje cizím jazykem. Znalost cizích jazyků začíná být chápána jako jedna z velmi důležitých dovedností člověka, což se odráží v jejich výuce. Cizí jazyky jsou vyučovány již na prvním stupni základních škol a jejich nabídka je velmi pestrá. Začátek výuky cizích jazyků je přesunut již do 4. ročníku základní školy a druhý cizí jazyk bývá nabízen jako nepovinný předmět.

9. 4. Systémové reformy Reformy systémové, které mohou být charakterizovány jako změny základního paradigmatu, se týkají všech stupňů systému a jsou zakotveny již v legislativě. O reformách tohoto typu můžeme mluvit až v roce 2004, kdy byl schválen nový Školský zákon, a kdy se začíná do škol zavádět výuka podle Rámcového vzdělávacího programu. Cizí jazyky se podle Rámcového vzdělávacího programu vyučují od 3. ročníku základní školy a v 7. – 9. ročníku je přidáván druhý cizí jazyk. Vzhledem k tomu, že Rámcový vzdělávací program je do škol teprve zaváděn a jeho fungování je v začátcích, nelze s jistotou říci, zda opravdu došlo nebo ještě dojde k plánovaným změnám. Je zde ovšem předpoklad, že tyto změny dané Rámcovým vzdělávacím programem budou uskutečněny.

57

Shrnu-li výše uvedené informace, jsem nucena Kalousovu periodizaci reforem pro oblast výuky cizích jazyků na českých školách mírně upravit. Kalous rozděluje období od revoluce do současnosti do čtyř etap podle typů reforem. Pouze období strukturálních a systémových reforem se částečně může překrývat. Pro oblast výuky cizích jazyků by ale podle mého názoru bylo lepší rozdělit dobu od roku 1989 do současnosti jen na dvě období. Spojila bych období nápravných a modernizačních reforem, tj. léta 1989 – 1994, a období strukturálních a systémových reforem, tj. od roku 1995 do současnosti. Změny, které proběhly do roku 1994 (nápravné a modernizační reformy), byly změnami především obsahovými a personálními. Došlo k rozšíření nabídky vyučovaných jazyků, ale stále byl na základních školách vyučován pouze jeden cizí jazyk a jeho výuka byla zahajována v 5. ročníku, tzn. na druhém stupni základní školy. Další cizí jazyk se žáci začínaly učit až na středních školách. V tomto období nedošlo k zásadním změnám ve výuce cizích jazyků. Změny, které nastaly odrážely pouze požadavky veřejnosti. Byly reakcí na poptávku lidí po rozšíření nabídky vyučovaných cizích jazyků a na odmítavý postoj vůči ruštině. To mě vedlo ke spojení těchto dvou období v jedno. Teprve od roku 1995 došlo ke změně začátku výuky cizího jazyka, který se přesunul na první stupeň základní školy do 4. ročníku. Tuto změnu s sebou přineslo prodloužení základní školy z osmi na devět let a s tím spojené zkrácení povinné školní docházky z deseti na devět let. V tomto období se také začíná pracovat na tvorbě nového školského zákona a nové koncepce vzdělávání. Výsledkem je potom Rámcový vzdělávací program, který vstoupil v platnost spolu s novým školským zákonem v roce 2004. Vzhledem k tomu, že školský zákon vstoupil v platnost teprve nedávno a zavádění rámcových vzdělávacích programů je také v začátcích a je procesem dlouhodobějším, dochází k prolínání původních vzdělávacích programů (Základní škola, Obecná škola a Národní škola) se školními programy sestavenými na základě Rámcového vzdělávacího programu. Poslední aktualizace vzdělávacích programů se v otázce výuky cizích jazyků shodují s požadavky rámcového programu. Proto si myslím, že spojení strukturálních a systémových reforem v jedno období je možné.

58

10. Shrnutí Cílem mé práce bylo odpovědět na následující otázky: 1. Jak a zda je řešena otázka výuky cizích jazyků v dokumentech vzdělávací politiky? 2. Jsou plněny cíle stanovené těmito dokumenty? 3. Došlo v oblasti výuky cizích jazyků v průběhu 90. let ke změnám v počátku výuky a v časové dotaci věnované jejich výuce? 4. Korespondují změny, které proběhly ve výuce cizích jazyků s Kalousovou teorií vzdělávacích reforem? Odpovědi jsem hledala pomocí analýzy dokumentů české a evropské vzdělávací politiky a učebních plánů základních a středních škol. Na základě provedené analýzy jsem dospěla k těmto zjištěním. Na první otázku, která se ptá zda a jak je řešena otázka výuky cizích jazyků v dokumentech vzdělávací politiky mohu říci, že všechny mnou vybrané dokumenty („Národní program rozvoje vzdělávání v České republice“, tzv. Bílá knihy, „Národní plán rozvoje výuky cizích jazyků“ a z evropských dokumentů jsem vybrala dokument „Vzdělávání a odborná příprava v Evropě: různé systémy, společné cíle do roku 2010“, která je výsledkem tzv. Lisabonského procesu) stanovují pro oblast výuky cizích jazyků jasné cíle. Bílá kniha stanovuje tyto čtyři základní cíle: „postupně zavádět výuku dvou cizích jazyků na všech typech škol. Zavést výuku prvního cizího jazyka od 3. ročníku základní školy a umožnit volbu druhého cizího jazyka na druhém stupni základní školy pro všechny žáky. Postupně zajistit návaznost výuky cizích jazyků na středních školách tak, aby absolvent střední školy s maturitou ovládal na různé úrovni 2 cizí jazyky, absolvent střední školy bez maturity alespoň jeden cizí jazyk. Realizovat řadu podpůrných opatření, jako jsou rozšíření přípravného i dalšího vzdělávání učitelů a úprava postavení učitelů cizích

jazyků

včetně

zahraničních

).

lektorů.“

Evropský

(Dostupný

dokument

„Vzdělávání

z a

odborná příprava v Evropě: různé systémy, společné cíle do roku 2010“ si stanovuje za cíl zkvalitnění výuky cizích jazyků a jeho cílem je také „důkladná změna osnov a metod výuky cizích jazyků a užší kontakt mezi učiteli a studenty cizího jazyka a rodilými mluvčími.“ (Dostupný z ). Dále jsou v něm zakotveny klíčové problémy, které je třeba řešit. Jsou to například: • „Podpora studia dvou, v případě potřeby více cizích jazyků a posilování vědomí významu studia cizích jazyků v každém věku; 59

• Podpora škol a vzdělávacích institucí v uplatňování účinných metod výuky a posilování motivace k pokračování studia cizích jazyků i v pozdějším věku.“ (Dostupný z ). Na druhou otázku zjišťující to, zda jsou stanovené cíle plněny, mohu odpovědět, že většina stanovených cílů je již alespoň částečně plněna. Bílá kniha stanovuje čtyři základní cíle, z nichž tři jsou v současné době, kdy se vyučuje podle Rámcového vzdělávacího programu, naplněny. Jedná se o zavedení výuky dvou cizích jazyků na školách všech typů, dále o zahájení výuky cizího jazyka ve třetím ročníku základní školy a možnosti volby druhého jazyka na druhém stupni a třetí splněný cíl je cíl, který mluví o návaznosti výuky cizích jazyků na středních školách a o znalostech cizího jazyka absolventů středních škol. Tyto tři cíle jsou tedy naplňovány. Čtvrtý cíl stanovený Bílou knihou je sice také plněn, ale pouze částečně. Podle tohoto cíle by mělo být rozšiřováno vzdělávaní jak budoucích tak stávajících učitelů cizích jazyků a mělo by být upraveno postavení nejen jejich ale i postavení zahraničních lektorů. Co se týká vzdělávání učitelů, zde došlo ke změnám a úpravám, které odpovídají novým požadavkům Rámcového vzdělávacího programu. Především pokud jde o vzdělávání učitelů cizích jazyků pro první stupeň základních škol. Vznikly totiž nové studijní programy pro tyto učitele, ale vše je teprve v začátcích, proto je pro tuto skupinu žáků stále nedostatek učitelů. A otázka zahraničních lektorů není zdaleka vyřešena. Podle posledních šetření České školní inspekce vyučovalo na českých školách velmi málo rodilých mluvčích. Také cíle, které jsou dány evropským dokumentem začínají být naplňovány. Výuka cizích jazyků je zajisté kvalitnější než bývala. Již na základních školách jsou vyučovány dva cizí jazyky a existují školy, které umožňují svým žákům studovat i více jazyků. Dnešním žákům základních a středních škol je také od počátku zdůrazňována důležitost a význam znalosti cizího jazyka pro člověka žijícího ve společné Evropě. V jednom bodě však stále v plnění cílů evropského dokumentu pokulháváme. A to v otázce kontaktu s rodilými mluvčími. Jak jsem již uvedla výše, na našich školách učí velmi málo zahraničních lektorů. Co je příčinou tohoto stavu opravdu nevím. Je ale možné, že důvodem, proč u nás učí malý počet rodilých mluvčích, je finanční stránka věci. Pokud jde o změny v metodách a osnovách cizích jazyků, nemohu přesně říci k jakým a jak velkým změnám došlo, protože tato oblast nebyla tématem mé práce. Třetí otázka, na kterou jsem hledala odpověď zněla takto: Došlo v oblasti výuky cizích jazyků v průběhu 90. let ke změnám v počátku výuky a v časové dotaci věnované jejich výuce? Na tuto otázku nemohu odpovědět jinak než kladně. Zde došlo ke změnám jak v časové dotaci cizího jazyka tak v začátku jeho výuky. Na počátku 90. let v období 60

krátce po revoluci byla zahajována výuka cizího jazyka v 5. ročníku základní školy. Na základních školách byl vyučován pouze jeden cizí jazyk. Výuka cizího jazyka na střední škole nenavazovala na znalosti získané na základní škole a teprve zde se žáci začínaly učit dva cizí jazyky. Od poloviny 90. let se na základních školách, v tuto dobu se začíná vyučovat podle nových vzdělávacích programů Základní škola, Obecná škola a Národní škola, se s výukou cizích jazyků začíná ve 4. ročníku a časová dotace se zvyšuje na 3 hodiny týdně. Druhý cizí jazyk je však stále ještě vyučován pouze jako nepovinný předmět od 7. ročníku. V roce 2006 se začátek výuky cizího jazyka posouvá do 3. ročníku a jeho časová dotace zůstává zachována. V tomto období již platí také nový Rámcový vzdělávací program, který se ovšem dostává do praxe zatím pomalu. Z toho důvodu se prolínají stávající vzdělávací programy s Rámcovým vzdělávacím programem. Jejich učební plány jsou mu však přizpůsobeny. Na středních školách byla situace poněkud odlišná. Rozdíl byl také mezi samotnými středními školami. Na gymnáziích se vždy vyučovaly dva cizí jazyky. Střední odborné školy měly učební plány trošku odlišné. Časová dotace obou cizích jazyků na gymnáziích byla 3 hodiny týdně. Podle v současné době platných rámcových vzdělávacích programů pro střední školy je minimální časová dotace za studium pro gymnázia 12 hodin, pro střední odborné školy ukončené maturitou 10 hodin a pro střední odborné školy 6 hodin. Poslední otázka se týkala proběhlých změn ve výuce cizích jazyků a toho, zda tyto změny korespondují s Kalousovou teorií vzdělávacích reforem. Od roku 1989 proběhly v českém vzdělávacím systému všechny typy reforem tak, jak je uvádí Kalous. Jejich periodizaci je však nutné pro oblast výuky cizích jazyků poněkud upravit. Celé období je vhodnější rozdělit místo do čtyř pouze do dvou období. Je možné spojit období nápravných a modernizačních reforem, tj. léta 1989 – 1994, a období strukturálních a systémových reforem, tj. od roku 1995 do současnosti. Do roku 1994 proběhly především změny obsahové a personální. Byla rozšířena nabídka vyučovaných jazyků, ale jejich výuka stále začínala až na druhém stupni základních škol a druhý cizí jazyk byl vyučován až na středních školách. Teprve v roce 1995 se posunuje počátek výuky cizího jazyka na první stupeň základní školy.

61

11. Závěr Co říci závěrem? Určitě to, že výuka cizích jazyků od 90. let minulého století až do současnosti prošla mnoha změnami. Některé z nich byly jen nepatrné a některé naopak větší. Není však možné říci, že některá změna byla méně významná než druhá. Veškeré změny, které nastaly, byly pro tuto oblast vzdělávání důležité a zásadní a nelze je jen tak přehlédnout. První změnou, ke které došlo bezprostředně po listopadové revoluci, bylo zrušení povinné výuky ruského jazyka. Tato změna byla naprosto spontánní reakcí lidí vyjadřující jejich nesouhlas s předchozím režimem. Zrušení povinné ruštiny s sebou ovšem přineslo nový problém. A tím byl nedostatek kvalifikovaných učitelů cizích jazyků. Tohoto problému se bohužel české školství nezbavilo do současnosti. Zpočátku bylo řešením přeučování ruštinářů na učitele jiných jazyků, především němčiny. Ta ale postupem času přestává stačit a vyhovovat. Proto muselo logicky dojít ke zkvalitnění a rozšíření studijních programů pro budoucí, ale také stávající, učitele cizích jazyků. Samozřejmě došlo také k rozšíření nabídky vyučovaných cizích jazyků. Původně jedinou ruštinu nahradila celá škála cizích jazyků (angličtina, němčina, francouzština, španělština a další). V současnosti je nejčastěji vyučovaným jazykem angličtina. To jen potvrzuje fakt, že právě angličtina je považována v celé Evropě za jazyk, který by mohl spojovat jednotlivé národy, jako tomu bývalo kdysi v případě latiny. V posledních letech se do českých škol vrací také ruština a na středních školách se opět vyučuje latina a klasická řečtina. Návrat ruštiny je patrný především v Karlovarském kraji, ale i v ostatních částech naší republiky je tento trend vidět. Napomáhá tomu zajisté i to, že v lidech již odezněl odpor k tomuto jazyku, který byl způsoben předchozím systémem, ale také postupné otevírání se nových pracovních příležitostí nejen na západ ale i na východ od naší země. Z pohledu, nejen naší ale také evropské, vzdělávací politiky je oblast výuky cizích jazyků velmi důležitá. Otázky týkající se výuky cizí jazyků jsou řešeny v dokumentech vzdělávací politiky. V těchto dokumentech jsou stanoveny konkrétní cíle, které by měly být plněny a také jsou v nich zakotveny klíčové problémy, které je potřeba vyřešit. Zároveň v nich mnohdy bývá naznačeno možné řešení daného problému. Já jsem při psaní své práce pracovala se třemi dokumenty (dvěma českými - „Národní program rozvoje vzdělávání v České republice“, tzv. Bílá kniha, „Národní plán rozvoje výuky cizích jazyků“ a jedním evropský „Vzdělávání a odborná příprava v Evropě: různé systémy, 62

společné cíle do roku 2010“, který je výsledkem tzv. Lisabonského procesu). Mohu konstatovat, že většina cílů, které tyto dokumenty stanovují je postupně naplňována. Některé cíle jsou již dokonce v současné době splněny. Stále ovšem pokulháváme v otázce týkající se zahraničních lektorů. Je potěšitelné, že se nám daří plnit cíle dané nejen českými dokumenty, ale také cíle které jsou závazné pro všechny členské státy Evropské unie. V současné době, kdy žijeme ve společné Evropě, nám ani nic jiného nezbývá. Znalost cizích jazyků je prostě nutností. A je jen dobře, že je význam znalosti cizích jazyků vštěpován dětem již od počátku povinné školní docházky. Dnešní populace považuje znalost cizích jazyků za samozřejmou a bere ji jako zboží, které pokud ho vlastní zvyšuje jejich možnosti uplatnění na trhu práce a také rozšiřuje jejich možnosti v soukromém životě. V době před rokem 1989 se takto k cizím jazykům nepřistupovalo, protože lidé neměli možnost znalost jazyka využít. Myslím si, že tento posun ve vnímání znalosti cizích jazyků je velmi podstatný a důležitý. Na úplný závěr bych si dovolila malou poznámku. Od 90. let minulého století do současnosti se výuka cizích jazyků opravdu změnila. Změnil se také přístup k jejich výuce a ke znalostem cizích jazyků. Nejsem si však jistá, zda všechny změny týkající se cizích jazyků, které již proběhly, probíhají nebo k nim má teprve dojít, jsou tím nejlepším. Je skvělé, že nabídka vyučovaných jazyků je tak široká a že se mladí lidé učí cizí jazyky již od útlého dětství. Mají také mnohem větší možnosti a motivaci než měli jejich rodiče, kteří se učili pouze ruštinu a i když se učili i jiný cizí jazyk, neměli příležitost jej využít. Na rozdíl od doby před rokem 1989 dnes lidé mnohem více cestují a znalost cizího jazyka jim umožňuje poznávat cizí země a národy zcela nezávisle a svobodně. V roce 2003 jsme vstoupili do Evropské unie a z tohoto kroku nám plynou nejen výhody ale také povinnosti spojené s členstvím v EU. Stali jsme se součástí společenství, které spolupracuje nejen v oblasti hospodářské politiky ale také v oblasti politiky vzdělávací. Zapojili jsme se do společných projektů, přistoupili jsme ke společným vzdělávacím programům. Z toho vyplývají také úkoly, které bychom měli plnit. Je potěšitelné, že cíle stanovené evropskou vzdělávací politikou jsou postupně začleňovány do českého vzdělávacího systému a jsou také plněny. Cizí jazyky jsou vyučovány již na prvním stupni základních škol, žáci se učí dva cizí jazyky a jedním z těchto jazyků je angličtina. Což je požadavek Evropské unie, angličtinu pozvednout na univerzální dorozumívací jazyk na území EU. Snaha zavést na evropském území jeden univerzální jazyk, je pochopitelná, ale její realizace není vůbec snadná. A podle mého názoru je také nemožná. Vždyť již ve 63

středověku se naši předkové snažili o něco podobného s latinou. A přestože latina byla velmi rozšířená díky tomu, že to byl jazyk církevní a vyučovací, nerozšířila se natolik, aby mohla fungovat jako dorozumívací jazyk pro všechny evropské národy. V současné době je za univerzální jazyk považována angličtina, ale ani v jejím případě není možné, aby se stala jazykem, který by spojil Evropu. Značná část evropské populace sice angličtinu ovládá, ale stále existuje mnoho lidí, kteří angličtinou nemluví. Myslím si, že v případě mnohonárodnostní Evropy nelze všechny jazyky nahradit jediným. Ve chvíli kdy by k tomu došlo, tak by zmizelo kouzlo evropského kontinentu, které je, podle mého názoru, právě v tom, že každý národ mluví vlastním jazykem a v něm si předává své tradice a poselství. Tímto samozřejmě nechci znehodnotit nebo znevážit výuku cizích jazyků. Ta je právě z tohoto důvodu velmi důležitá. Díky znalosti cizího jazyka totiž můžeme poznat jiný národ, jeho kulturu a zvyky a tím obohatit nejen sebe ale také vlastní kulturu.

64

12. Přílohy Seznam příloh Příloha č. 1:

Učební plán vzdělávacího programu Základní škola

Příloha č. 2:

Učební plán vzdělávacího programu Základní škola (aktualizace k 1. září 2006)

Příloha č. 3:

Učební plán vzdělávacího programu Obecná škola

Příloha č. 4:

Učební plán vzdělávacího programu Obecná škola (aktualizace k 1. září 2006)

Příloha č. 5:

Učební plán vzdělávacího programu Občanská škola

Příloha č. 6:

Vzdělávací program Národní škola : Učební plán 1. stupně

Příloha č. 7:

Vzdělávací program Národní škola : Učební plán II. Stupně

Příloha č. 8:

Učební plán pro základní vzdělávání - RVP

Příloha č. 9:

Učební plán osmiletého gymnázia platný od 1. 9. 1999

Příloha č. 10: Učební plán čtyřletého gymnázia platný od 1. 9. 1999 Příloha č. 11: Učební plán osmiletého a čtyřletého gymnázia platné od 1. 10. 2006 Příloha č.12: Rámcový vzdělávací program po gymnázia Příloha č.13: Společný evropský referenční rámec pro jazyky – úrovně

65

Příloha č. 1: Učební plán vzdělávacího programu Základní škola základní škola, čj. 16847/96-2, s platností od 1.9.1996, ve znění úpravy čj. 25018/98-22 s platností od 1.9. 1998 Předmět 1 9

Český jazyk Cizí jazyk 4 Matematika 2 Prvouka Přírodověda Vlastivěda Chemie Fyzika Přírodopis Zeměpis Dějepis Občanská výchova Rodinná výchova Hudební výchova 1 Výtvarná výchova 1 Praktické činnosti 1 Volitelné předměty 2 Tělesná výchova Týdenní dotace povinných předmětů20 Nepovinné předměty

2 10 5 2

3 10 5 3

4 7 3 5

Ročník 5 6 7 3 x) 5

3

4

7

8

9

x)

x)

x)

x)

x)

x)

x)

1 1 1

1 1 1

4

4

2

2

2

2

2

2

2

2

22

23

24

25

27

28

30

30

x) V 6. - 9. ročníku o časové dotaci jednotlivých vyučovacích předmětů rozhodne ředitel školy tak, aby se vyučovalo všem předmětům učebního plánu daného ročníku, byl naplněn daný minimální počet hodin pro předmět a dodržena týdenní časová dotace. U volitelných předmětů v 7. - 9. ročníku ředitel školy rozhoduje i o jejich zařazení do ročníku. Minimální počet hodin pro jednotlivé předměty v 6. - 9. ročníku: český jazyk - 16, cizí jazyk - 12, matematika - 16, chemie - 4, fyzika - 6, přírodopis 6, zeměpis - 6, dějepis - 6, občanská výchova - 4, rodinná výchova - 4, hudební výchova - 4, výtvarná výchova - 6, praktické činnosti - 4, tělesná výchova - 8, volitelné předměty - 6. (Standardy, 2002).

66

Minimum 6.-9. 16 12 16

4 6 6 6 6 4 4 4 6 4 6 8

Příloha č. 2: Učební plán vzdělávacího programu Základní škola (aktualizace k 1. září 2006) UČEBNÍ PLÁN ZÁKLADNÍ ŠKOLY, 1. - 9. ROČNÍK

Ročník Minimum 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 6. - 9. ročník Platí pro žáky, kteří jsou ve školním roce 2006/07 v 1. až 3. ročníku a v 6. až 9. ročníku Český jazyk 9 10 8 8 8 16 x) x) x) x) Cizí jazyk 3 3 3 12 Platí pro žáky, kteří jsou ve školním roce 2006/07 ve 4. a 5. ročníku Český jazyk 7 7 16 x) x) x) x) Cizí jazyk 4 4 12 Platí pro žáky všech ročníků Matematika 4 5 5 5 5 x) x) x) x) 16 Prvouka 2 2 3 Přírodověda 3 4 Vlastivěda Chemie 4 Fyzika 6 Přírodopis 6 Zeměpis 6 Dějepis 6 Občanská výchova x) x) x) x) 4 Rodinná výchova 4 Hudební výchova 1 1 1 4 Výtvarná výchova 1 1 1 4 4 6 Praktické činnosti 1 1 1 4 Tělesná výchova 2 2 2 2 2 8 Volitelné předměty 6 Disponibilní dotace *) 2 1-2 1-2 1-2 6 Týdenní dotace 29 - 31 - 31 20 22 24 25 26 29 121 povinných předmětů 30 32 32 Nepovinné předměty Předmět

x) V 6. - 9. ročníku o časové dotaci jednotlivých vyučovacích předmětů rozhodne ředitel školy tak, aby se vyučovalo všem předmětům učebního plánu daného ročníku, byl naplněn daný minimální počet hodin pro předmět a dodržena týdenní časová dotace. U volitelných předmětů ředitel školy rozhoduje i o jejich zařazení do ročníku. *) Disponibilní dotaci lze využít v 6. až 9. ročníku pouze na zvýšení hodinové dotace některého povinného předmětu, na zvýšení hodinové dotace některého předmětu s jeho současnou integrací s jiným předmětem, na zvýšení hodinové dotace některého volitelného předmětu nebo na zařazení volitelného nebo dalšího volitelného předmětu 67

pro žáka. V 7. až 9. ročníku musí škola nejméně jednu disponibilní hodinu využít na výuku cizího jazyka (na zvýšení hodinové dotace povinné výuky prvního nebo druhého cizího jazyka, na zařazení nebo zvýšení hodinové dotace volitelného předmětu navazujícího na výuku prvního nebo druhého cizího jazyka, na zařazení povinné výuky druhého cizího jazyka nebo volitelného předmětu druhý cizí jazyk. (Dostupný

z

).

68

Příloha č. 3: Učební plán vzdělávacího programu Obecná škola

obecná škola, čj. 12035/97-20, s platností od 1.9.1997, 1. – 5. ročník a) Časová dotace pro jednotlivé předměty vyjádřena v procentech z celkového týdenního počtu vyučovacích hodin

Povinné předměty 1. 2. 29 - 36 27 - 35 Český jazyk 20 - 25 18 - 23 Matematika 9 - 13 9 - 13 Prvouka ----Přírodověda ----Vlastivěda 9 - 13 8 - 12 Hudební výchova 9 - 13 9 -13 Výtvarná výchova *) 10 - 13 9 - 11 Tělesná výchova Cizí jazyk ----12 - 17 Dramatická výchova, volná 5 - 8 dispozice Celkem vyučovacích hodin 20 20 Nepovinné předměty *) + 150 minut týdně rekreační pohybová výchova

Ročník 3. 32 - 39 19 - 24 16 - 20 ----7 -11 8 - 12 8 - 11 --4-6 23

4. 26 - 34 18 - 24 --15 - 19

5. 25 - 33 18 - 23 --14 - 18

7 - 11 7 -11 8 - 11 10 - 14 4-6

6-9 7 - 10 8 - 11 10 - 14 3-5

25

25

Cizí jazyk jako povinný předmět se v obecné škole vyučuje od 4. ročníku. Výuka druhého cizího jazyka je pak zahájena v rámci volitelných předmětů v 6. ročníku občanské školy. Školy s rozšířenou výukou jazyků zahajují povinnou výuku prvního cizího jazyka ve 3. ročníku podle uvedených osnov a druhého cizího jazyka v 6. ročníku. Nepovinný předmět cizí jazyk je možno zavést od 3. ročníku obecné školy.

69

b) Časová dotace pro jednotlivé předměty vyjádřena ve vyučovacích hodinách. Ročník 3. 7,36-8,97 4,37-5,52 3,68-4,60 ----1,61-2,53 1,84-2,76 1,84-2,53 --0,92-1,38

Povinné předměty 1. 2. 4. 5,8-7,2 5,4-7,0 6,50-8,50 Český jazyk 4,0-5,0 3,6-4,6 4,50-6,00 Matematika 1,8-2,6 1,8-2,6 --Prvouka ----3,75-4,75 Přírodověda ----Vlastivěda 1,8-2,6 1,6-2,4 1,75-2,75 Hudební výchova 1,8-2,6 1,8-2,6 1,75-2,75 Výtvarná výchova *) 2,0-2,6 1,8-2,2 2,00-2,75 Tělesná výchova Cizí jazyk ----2,50-3,50 2,4-3,4 1,00-1,50 Dramatická výchova, volná 1,0-1,6 dispozice Celkem vyučovacích hodin 20 20 23 25 Nepovinné předměty *) + 150 minut týdně rekreační pohybová výchova (Standardy, 2002).

70

5. 6,25-8,25 4,50-5,75 --3,50-4,50 1,50-2,25 1,75-2,50 2,00-2,75 2,50-3,50 0,75-1,25 25

Příloha č. 4: Učební plán vzdělávacího programu Obecná škola (aktualizace k 1. září 2006)

Ročník 1. 2. 3. 4. 5. Platí pro žáky, kteří jsou ve školním roce 2006/07 v 1. až 3. ročníku a v 6. až 9. ročníku Český jazyk 29 - 36 30 - 38 23 - 29 26 - 34 24 - 31 Cizí jazyk ----10 - 14 10 - 14 10 - 14 Platí pro žáky, kteří jsou ve školním roce 2006/07 ve 4. a 5. ročníku Český jazyk 26 - 34 24 - 31 Cizí jazyk 10 - 14 14 - 17 Platí pro žáky všech ročníků Matematika 20 - 25 17 - 22 18 – 23 18 - 24 17 - 22 Prvouka 9 - 13 9 - 13 15 - 19 ----Přírodověda ------15 - 19 14 - 18 Vlastivěda ------Hudební výchova 9 - 13 8 - 12 7 - 11 7 - 11 6-9 Výtvarná výchova 9 - 13 9 - 13 8 - 12 7 - 11 7 - 10 Tělesná výchova *) 10 - 13 9 - 11 8 - 11 8 - 11 8 - 11 Dramatická výchova, volná 5 - 8 12 - 17 4-6 4-6 3-5 dispozice Celkem vyučovacích hodin 20 21 24 25 26 Nepovinné předměty Povinné předměty

*)

+ 150 minut týdně rekreační pohybová výchova

Hodiny se uvádějí v procentech jako hodnoty ve volnějších mezích (počet hodin jako střední hodnota) (Dostupný z ).

71

Příloha č. 5: Učební plán vzdělávacího programu Občanská škola

Povinné předměty Český jazyk Cizí jazyk Dějepis Zeměpis Přírodopis Chemie Fyzika Matematika Občanská výchova Rodinná výchova Tělesná výchova/Zdravotní tělesná výchova Hudební výchova Výtvarná výchova Celkový týdenní počet hodin minimální dotace povinných předmětů Projekt Úvod do světa práce

ročník 6. 7. 8. minimální týdenní hodin v ročníku 4 4 4 3 3 3 1 1 2 1 2 1 2 1 1 1 1 1 2 4 4 4 2 2 2 1 1 2

minimální týdenní 9. počet hodin počet celkem v 6. - 9. ročníku 4 3 1 1 1 2 1 4 2 2

16 12 5 *) 5 *) 5 *) 3 *) 5 *) 16 8 6

2

2

2

2

8

1 2

1 2

1 1

1 1

4 6

24

24

26

25

99*)

minimální roční počet hodin v ročníku 10 10 10 10 týdenní počet hodin v ročníku

Předměty prohloubeného výkladu a předměty 5 volitelné, disponibilní dotace

5-6

5-6

6-7

minimální roční počet hodin celkem v 6. - 9. ročníku 40 týdenní počet hodin celkem v 6. - 9. ročníku 22

**)

Celkový týdenní 29 počet hodin Nepovinné předměty Zájmové kroužky

29-30 31-32 31-32 121

*) Minimální týdenní počet hodin celkem v 6. - 9. ročníku v předmětech dějepis, zeměpis, přírodopis a fyzika doplní ředitel školy zařazením předmětu prohloubeného výkladu nebo navazujících volitelných předmětů (viz dále) tak, aby se dějepisnému, zeměpisnému, přírodopisnému a fyzikálnímu učivu vyučovalo v 6. - 9. ročníku alespoň po 6 hodinách týdně. Minimální týdenní počet hodin celkem v 8. - 9. ročníku v předmětu chemie doplní ředitel školy zařazením předmětu prohloubeného výkladu nebo navazujícího volitelného

72

předmětu (viz dále) tak, aby se chemickému učivu vyučovalo v 8. - 9. ročníku alespoň 4 hodiny týdně. **) Disponibilní dotaci lze využít v 6. až 9. ročníku pouze na zvýšení hodinové dotace některého povinného předmětu, na zvýšení hodinové dotace některého předmětu s jeho současnou integrací s jiným předmětem, na zvýšení hodinové dotace některého volitelného předmětu nebo na zařazení volitelného nebo dalšího volitelného předmětu pro žáka. V 7. až 9. ročníku musí škola nejméně jednu disponibilní hodinu využít na výuku cizího jazyka (na zvýšení hodinové dotace povinné výuky prvního nebo druhého cizího jazyka, na zařazení nebo zvýšení hodinové dotace volitelného předmětu navazujícího na výuku prvního nebo druhého cizího jazyka, na zařazení povinné výuky druhého cizího jazyka nebo volitelného předmětu druhý cizí jazyk. (Dostupný

z

<

http://www.msmt.cz/vzdelavani/kompletni-pedagogicka-

dokumentace-vzdelavaciho-programu-obecna-škola-cj-12035-97-20-vcetne-všech-zmen-adoplnku-2-část-pro-6-9-rocnik-aktualizace-k-1-zari-2006>).

73

Příloha č. 6: Vzdělávací program Národní škola : Učební plán 1. stupně Předmět Český jazyk Matematika Prvouka Vlastivěda Přírodověda Hudební výchova Výtvarná výchova Pracovní výchova Tělesná výchova Cizí jazyk zařazen do nadstavbové části Základní část Minimum nadstavbové části Týdenní minimum

1 1 1 2

2 7 4 2 1 1 1 2

Ročník 3 8 4 3 1 1 1 2

18 1 19

18 3 21

20 2 22

1 7 4 2 -

4 8 4

5 7 4

1 2 1 1 1 2 3

2 2

23 1 24

23 1 24

1 1 2 3

„V 1. - 3. ročníku nejsou cizí jazyky zařazeny v základní části učebního plánu. Program předpokládá, že v těchto ročnících si žáci během vyučování vytvoří určitou slovní zásobu. Cílem zde není učit jazyku, ale vyvolat zájem o jeho zvládnutí. Od 4. ročníku je cizí jazyk již v základní části učebního plánu. Výuku lze organizovat bez ohledu na postupný ročník (skupina začátečníků, pokročilejších).“ (Standardy, 2002).

74

Příloha č. 7: Vzdělávací program Národní škola : Učební plán II. Stupně Učební plán 6. a 7. ročníku Základní část 6.roč.

7.roč.

4

4

3

3

4

3

3DZ

3DZ

2

2

3

4

1

1

2

2

2

2

Tělesná výchova

2

2

Základní část Minimum nadstavbové části

26 1

26 1

Český jazyk

Cizí jazyk Matematika

Dějepis Zeměpis

Občanská a rodinná výchova

*

Poznávání přírody Přírodopis Fyzika Hudební výchova

Výtvarná výchova

Pracovní a technická výchova

75

Nadstavbová část (některé možnosti) cvičení z českého jazyka dramatická výchova komunikace tvorba školního časopisu konverzace v cizím jazyce cvičení z matematiky informatika výpočetní technika dějepis zeměpis ekonomický zeměpis přírodopisný zeměpis rodinná výchova ekonomika domácnosti člověk a životní prostředí zdravý životní styl zdravotní výchova laboratorní práce přírodopis fyzika sborový zpěv taneční a pohybová výchova hra na hudební nástroj výtvarná výchova aranžování keramika pěstitelství zpracování textilií příprava pokrmů práce v domácnosti práce v dílně zájmová tělesná výchova zdravotní tělesná výchova

Učební plán 8. a 9. ročníku Základní část Český jazyk 3 + nejméně 1 hodina z nadstavby Cizí jazyk 3 Matematika 3 + nejméně 1 hodina z nadstavby Dějepis Zeměpis 2 DZ

Občanská a rodinná výchova 2

*

Poznávání přírody Přírodopis Fyzika Chemie

4

*

Estetická výchova Hudební výchova Výtvarná výchova 2

76

Nadstavbová část (některé možnosti) cvičení z českého jazyka dramatická výchova komunikace světová literatura tvorba školního časopisu konverzace cestujeme po světě cizojazyčná literatura cvičení z matematiky aplikovaná matematika informatika, statistika matematika v ekonomice a účetnictví dějepis zeměpis historie významných období historie válečných konfliktů dějiny umění turisticky zajímavé oblasti ekonomický zeměpis člověk a cestování zdravý životní styl člověk a životní prostředí výchova k partnerství a rodičovství příprava jídel šití, háčkování, pletení ekonomika domácnosti biologie chemie fyzika semináře a laboratoře ekologie pěstitelství a chovatelství přírodopisný zeměpis výtvarné techniky hudební výchova keramika výtvarná výchova bytová a oděvní kultura aranžování sborový zpěv hra na hudební nástroj

tanec, pohybová výchova technika v životě člověka technické kreslení práce v dílně kurz řízení malého motocyklu technika ve službách lidstva zájmová tělesná výchova zdravotní tělesná výchova kurz sebeobrany

Technika 2

Tělesná výchova

2

Základní část Minimum nadstavbové části

23 6

* Označuje integrované předměty. Od 7. roč. je možné v nadstavbové části zařadit další cizí jazyk. (Standardy, 2002)

77

Příloha č. 8: Učební plán pro základní vzdělávání – RVP

Vzdělávací oblasti

1. - 5. ročník 6. - 9. ročník Minimální časová dotace

Jazyk a jazyková komunikace

Český jazyk 40 Cizí jazyk 1,2 x) 9 Matematika a její aplikace 2 Informační a komunikační technologie 22 Člověk a jeho svět 12 Člověk a společnost Člověk a příroda Umění a kultura 12 Člověk a zdraví 10 Člověk a svět práce 5 Průřezová témata Volitelné předměty Disponibilní hodiny 6

16 18 16 4 10 22 10 12 4 4 6

Celková časová dotace v hodinách

122

118

Poznámka x): -

obsah učiva této vzdělávací oblasti se realizuje prostřednictvím dvou vyučovacích

předmětů: Cizí jazyk 1 a Cizí jazyk 2 (Základy 2. cizího jazyka) povinných pro všechny žáky; -

předmět Cizí jazyk 1 je zařazen do 3.-9. ročníku (s týdenní dotací 3 hodiny ve

všech ročnících) a cizím jazykem je, podle zájmu žáků a nabídky školy, zpravidla jazyk anglický, německý, francouzský, ruský nebo španělský; -

předmět Cizí jazyk 2 (Základy 2. cizího jazyka) je zařazen do 7.-9. ročníku (s

týdenní dotací 2 hodiny v těchto ročnících) a cizím jazykem je výhradně jazyk anglický, pokud již není pro žáka Cizím jazykem 1. (Standardy, 2002).

78

Příloha č. 9: Učební plán osmiletého gymnázia platný od 1. 9. 1999

Předmět Český jazyk a literatura Cizí jazyk 1 Cizí jazyk 2 Latina Občanská výchova Základy společenských věd Dějepis Zeměpis Matematika Deskriptivní geometrie Fyzika Chemie Biologie/geologie Informatika a výpočetní technika Estetická výchova Tělesná výchova Volitelný předmět 1 Volitelný předmět 2 Volitelný předmět 3 Volitelný předmět 4 Celkem předepsaných hodin Disponibilní hodiny Celkem Nepovinné předměty

I. 5

II. 4

III. 4

IV. 3

V. 3

VI. 3

VII. 3

VIII. 3

Celkem 28

4

3 R

3 R

3 3 R

3 3 R

3 3 R

3 3 R

1

1

1

3 R R 1

1

1

2

2

25 12 R 4 6

2 2 5

2 2 5

2 2 4

2 2 3 R

2 2 3 R

2 2 3 R

2 R 3 R

R R 3 R

14 12 29 R

2 2 R

2 2 2 R

2 2 2 2

2 2 2 1

2 2 2 R

2 2 2 R

2 2 2 R

R R R R

14 12 14 3

3 2

3 2

2 2

2 2 R

2 2 R

2 2 R R

R 2 2 2 R

28

28

28

25

27

27

28

R 2 2 2 2 R 22

14 16 4 4 2 R 213

2 30

2 30

3 31

6 31

4 31

4 31

3 31

9 31

33 246

Označení “R” -

o zařazení předmětu do ročníku a jeho časové dotaci rozhoduje ředitel gymnázia.

Cizí jazyk 1 Cizí jazyk 2 - výuka cizích jazyků ( jazyk anglický, německý, francouzský, ruský, španělský, italský) se zavádí podle zájmu žáků a podmínek školy - třída může být dělena na skupiny ve všech vyučovacích hodinách. 2002). 79

(Standardy,

Příloha č. 10: Učební plán čtyřletého gymnázia platný od 1. 9. 1999

Předmět I. ročník 3 Český jazyk a literatura Cizí jazyk 1 3 Cizí jazyk 2 3 R Latina Základy společenských věd 1 2 Dějepis 2 Zeměpis 3 Matematika R Deskriptivní geometrie 2 Fyzika 2 Chemie 2 Bilogie/geologie Informatika a výp. technika 2 2 Estetická výchova 2 Tělesná výchova R Volitelný předmět 1 Volitelný předmět 2 Volitelný předmět 3 Volitelný předmět 4 Celkem předepsaných hodin 29 2 Disponibilní hodiny Celkem 31 Nepovinné předměty

II. ročník 3 3 3 R 1 2 2 3 R 2 2 2 R 2 2 R R

III. ročník 3 3 3 R 2 2 R 2 R 2 2 2 R R 2 2 R R

27 4 31

27 4 31

IV. ročník 3 3 3 R 2 R R 2 R R R R R R 2 2 2 2 R 21 10 31

Celkem 12 12 12 R 6 6 4 10 R 6 6 6 2 4 8 4 4 2 R 104 20 124

Označení “R” -

o zařazení předmětu do ročníku a jeho časové dotaci rozhoduje ředitel gymnázia.

Cizí jazyk 1 Cizí jazyk 2 - výuka cizích jazyků ( jazyk anglický, německý, francouzský, ruský, španělský, italský) se zavádí podle zájmu žáků a podmínek školy -

třída může být dělena na skupiny ve všech vyučovacích hodinách. (Standardy, 2002).

80

Příloha č. 11: Učební plán osmiletého a čtyřletého gymnázia platné od 1. 10. 2006

81

(Dostupný

z

).

82

Příloha č.12: Rámcový vzdělávací program po gymnázia

Jazyk a jazyková komunikace • Vzdělávací oblast zahrnuje vzdělávací obory Český jazyk a literatura, Cizí jazyk a Další cizí jazyk. • Do školního vzdělávacího programu musí být zařazeny nejméně dva cizí jazyky, jedním z nich musí být jazyk anglický.

(Dostupný z ).

83

Příloha č.13: Společný evropský referenční rámec pro jazyky – úrovně Společné referenční úrovně: globálně pojatá stupnice

(Dostupný

z


referencni-ramec-pro-jazyky>).

84

13. Literatura International Dictionary of education. London, Kogan 1978.

Kalous, J.: Teorie vzdělávací politiky. Praha, ÚIV 1997.

Kalous, J. et al.: Rozvoj vzdělávací politiky. Praha, Akademie J. A. Komenského 1994.

Kompletní pedagogická dokumentace vzdělávacího programu Obecná škola, 1. část [online].

MŠMT,

2006.

[cit.

2006-10-31].

Dostupný

z

.

Kompletní pedagogická dokumentace vzdělávacího programu Obecná škola, 2. část [online].

MŠMT,

2006.

[cit.

2006-10-31].

Dostupný

z

.

Kompletní pedagogická dokumentace vzdělávacího programu Základní škola [online]. MŠMT, 2006. [cit. 2006-11-02]. Dostupný z .

Národní plán výuky cizích jazyků [online]. MŠMT.

[cit. 2007-02-28]. Dostupný z <

http://www.msmt.cz/Files/PDF/JT010NPvyukyCJnaNet.pdf>.

Národní program rozvoje vzdělávání v České republice [online]. Praha, Ústav pro informace ve vzdělávání, 2001. [cit. 2007-01-22]. Dostupný z < http://www.msmt.cz/files/pdf/bilakniha.pdf>.

85

Pařízek, V.: Perspektivní varianty vzdělávací politiky. Pedagogika, 43, 1993, č. 2, s. 115 – 120.

Počty žáků učících se cizí jazyky v letech 1991 – 2003 [online]. Ústav pro informace ve vzdělávání. [cit. 2006-11-18]. Dostupný z .

Počty žáků učících se cizí jazyky v letech 2000 – 2006 [online]. Ústav pro informace ve vzdělávání. [cit. 2007-03-21]. Dostupný z .

Průcha, J.: Vzdělávání a školství ve světě. Praha, Portál 1999. 319s. ISBN 80-7178-290-4

Rabušicová, M: Hlavní témata, otázky a problémy vzdělávací politiky v moderní evropské společnosti v 60. až 90. letech 20. století. In: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, řada pedagogická, U3, Brno 1999.

Rámcový vzdělávací program pro gymnázia [online]. Praha, 2006. [cit. 2007-04-27]. Dostupný z .

Skoupá, Anna. Umět cizí jazyk [online]. Moderní vyučování, 2004, č. 9. [cit. 2007-02-28]. Dostupný

z

.

Souhrnné poznatky České školní inspekce o výuce cizích jazyků v základních a středních školách ve školním roce 2005/2006 [online]. Praha, 2006. [cit. 2007-03-29]. Dostupný z < http://www.csicr.cz/show.aspx?id=87&Lang=1&Theme=5&Section=4&Rubric=8>.

Společný evropský referenční rámec pro jazyky [online]. [cit. 2007-04-30]. Dostupný z < http://www.msmt.cz/mezinarodni-vztahy/spolecny-evropsky-referencni-ramec-pro-jazyky >.

Standardy a osnovy 2002. [CDROM]. ATRe, v.o.s., 2002.

86

Vzdělávací program Národní škola [online]. Asociace pedagogů základního školství, 1997. [cit. 2006-11-02]. Dostupný z .

Vzdělávání a odborná příprava v Evropě: různé systémy, společné cíle do roku 2010 [online].

[cit.

2007-01-23].

Dostupný

z

.

Žáci učící se cizím jazykům - podle území a typu školy – střední školy [online]. Ústav pro informace ve vzdělávání. [cit. 2007-03-15]. Dostupný z < http://www.uiv.cz/clanek/431/368>.

Žáci učící se cizím jazykům - podle území a typu školy - základní vzdělávání [online]. Ústav pro informace ve vzdělávání. [cit. 2007-03-15]. Dostupný z < http://www.uiv.cz/clanek/431/365>.

87