VYUŢITÍ ETYMOLOGIE NA 2. STUPNI ZÁKLADNÍ ŠKOLY

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury

ANETA GALAŠOVÁ III. ročník - prezenční studium

Obor: český jazyk – společenské vědy

VYUŢITÍ ETYMOLOGIE NA 2. STUPNI ZÁKLADNÍ ŠKOLY Bakalářská práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Milena Krobotová, CSc.

OLOMOUC 2011

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jen uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci dne 8. dubna 2011

........................................ vlastnoruční podpis

Děkuji doc. PhDr. Mileně Krobotové, CSc., za odborné vedení bakalářské práce, poskytování rad a materiálových podkladů k práci, ale i učitelům základních škol, u nichţ jsem prováděla výzkum.

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 6 1 Etymologie jako věda .................................................................................................... 7 2 Historie etymologie........................................................................................................ 8 2.1 Antické kořeny etymologie a její vývoj ve středověku do raného novověku ......... 8 2.2 Novodobá evropská etymologie ............................................................................ 11 2.3 Novodobá česká etymologie ................................................................................. 13 3 Lidová etymologie ....................................................................................................... 17 4 Výklad názvů měsíců, dnů a svátků............................................................................. 19 4.1 Názvy měsíců v roce ............................................................................................. 19 4.2 Názvy dnů ............................................................................................................. 23 4.3 Názvy svátků a významných dnů .......................................................................... 26 5 Povědomí ţáků o původu svátků a tradic, zájem učitelů o etymologii........................ 41 Závěr ............................................................................................................................... 45 Seznam pouţité literatury ............................................................................................... 46 Přílohy............................................................................................................................. 48

Úvod

V bakalářské práci se budeme zabývat etymologií, zejména její historií a vývojem v evropském kontextu i v České republice. Etymologie je věda, kterou lze vyuţít v různých dalších disciplínách a institucích, jeţ se zabývají vzděláváním, například na základních školách. V práci se zaměřujeme zejména na etymologický výklad měsíců, dnů v týdnu a významných dnů či svátků, neboť tato slova jsou běţná ve slovníku kaţdého z nás, ale málokdo ví něco více o původu těchto pojmenování. Na závěr práce jsme provedli malý výzkum, kterým zjistíme, zda jsou ţáci na 2. stupni základní školy schopni vysvětlit původ alespoň některých svátků nebo tradic a jestli se ještě v českých rodinách tradice a zvyky dodrţují nebo jsou spíše opomíjeny. Ke zjištění informovanosti ţáků jsme pouţili krátké dotazníky, které jsme vyhodnotili současně s komentováním jednotlivých poloţek v grafech. Součástí výzkumu byl rovněţ dotazník pro učitele na 2. stupni základní školy, kterým jsme chtěli zjistit, zda vyučující ve výuce etymologii vyuţívají, a pokud ano, tak ve kterých předmětech a v jaké míře, popřípadě jestli by uvítali souhrnný etymologický výklad českých tradic a svátků. Práce je doplněna přílohami, do nichţ jsme zařadili znění dotazníku.

-6-

1 Etymologie jako věda Slovo etymologie pochází z řeckého etymos, coţ znamená „skutečný, pravý, pravdivý“ a logos, v překladu „podání, pojednání, nauka“. Ve starém pojetí se etymologie snaţí najít u slov etymon, tj. to, co je skutečné a základní na slově, přesněji řečeno skutečnou podstatu, vlastní základ slova. V současné době se etymologie stala lingvistickou naukou, která pojednává o původu slov, sleduje jejich vznik a původní význam.1 Před samotným výkladem slova je potřeba shromáţdit, pokud je to moţné, všechny dochované podoby slova. Ve vývoji jazyka dochází ke změnám ve významu jiţ existujících slov, objevují se nové skutečnosti, které také potřebují nové pojmenování. Nová slova zdomácňují v jazyce většinou několik desítek let, u slangových slov je proces rychlejší. Při výkladu slova vychází etymologie i z dalších vědeckých disciplín jako jsou lingvistika, historie, archeologie, geografie, etnografie, sociologie atd.2 „Vcelku se dnes kladou na etymologickou práci vysoké požadavky: má podat historii slova, vymezit jeho oblast, uvést jeho tvary nářeční, naznačit celou rodinu zkoumaného slova a zachytit i jeho rozšíření. Splnění těchto požadavků závisí ovšem na míře a hodnotě předběžných prací týkajících se těchto jednotlivých základních kamenů alespoň relativně spolehlivého etymologizování.“3 „Výsledky etymologických výzkumů představují cenný podklad pro bádání odborníků i z jiných oborů, zejména historie, etnografie, archeologie či sociologie. Zejména výzkum v oblasti vlastních jmen bývá často jediným pramenem poznání dnes už vymřelých jazyků (například jazyk Ilyrů). Existence vlastních jmen je důležitým faktorem v poznávání minulosti – ukazuje na koexistenci více národů a také na to, že nové národy nepřicházely do země úplně pusté.“4 Etymologie je tedy vědou, která nám přináší důleţité poznatky z různých oblastí lidské kultury, a právě díky ní se dostáváme ke kořenům naší civilizace. V další kapitole se budeme zabývat historií etymologie jako vědy od jejích počátků v antice aţ po novodobou podobu etymologie.

1

VÁŢNÝ, V. Úvahy nad novým etymologickým slovníkem. Naše řeč, 1958, roč. 41, č. 9-10. MAREŠOVÁ, H. Etymologie. Základy historické mluvnice češtiny, 2008. 3 VÁŢNÝ, V. Úvahy nad novým etymologickým slovníkem. Naše řeč, 1958, roč. 41, č. 9-10, s. 265 4 MAREŠOVÁ, H. Etymologie. Základy historické mluvnice češtiny, 2008, s. 2. 2

-7-

2 Historie etymologie 2.1 Antické kořeny etymologie a její vývoj ve středověku do raného novověku

Etymologie jako věda se začala formovat aţ se vznikem historickosrovnávací jazykovědy indoevropské počátkem 19. století. Navazovala ovšem na gramatiku římskou, pozdější středověk a raný novověk, svůj základ měla uţ i v antice řecké.5 V antice se o její rozvoj zaslouţili filozofové, v počátcích zejména sofisté. 6 Po celé věky se úvahy o podstatě slov a jazyka soustřeďovaly kolem sporu, jestli je slovo spjato se skutečností, kterou označuje, anebo vzniklo na základě domluvy, společenské konvence. Zastánci prvního názoru se nazývali analogisté, zastánci druhého anomalisté.7 Nejvýznamnějším dílem antiky se stal Platónův (427–347 př. n. l.) dialog Kratylos. V něm shrnul a zobecnil dosavadní řecké pokusy o etymologizování. Kratylos je přívrţenec Hérakleita, který diskutuje s reprezentantem anomalistů Hermogenem a filozofem Sokratem a snaţí se pomocí kompromisu dobrat pravdivého a správného významu slov. Bohuţel Platónův dialog je značně nepřesný, jelikoţ mu, stejně jako celé antické filozofii, zůstaly neznámé principy slovotvorby pomocí sufixů. Rovněţ nepočítal s historismy. Přesto je pokládán za otce tohoto bádání, zejména díky své schopnosti klást zásadní a podstatné otázky a pro jeho snahu vytyčit cestu ke správnému výkladu slov. Z Kratyla přímo i nepřímo vycházely všechny další etymologické práce antiky, zejména práce stoiků,8 kteří dali tomuto způsobu bádání o jazyce jeho název.9 Přijali rozdělení slov podle Platóna na prvotní a druhotná (odvozená). Podle stoiků bylo úkolem etymologie odkrýt shodu slova s označovanou věcí, čili určit jeho pravý význam. Etymologii dokonce pokládali za návod k praktickému ţivotu. Toto učení přijal i Augustus Aurelius (354-430), který se zaslouţil o rozvoj stoické sémaziologie. Augustus uznával jako zdroj nových pojmenování i vztahy věcí mezi sebou navzájem.10

5

VEČERKA, R. a kol. K pramenům slov - uvedení do etymologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 6 KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4. 7 ERHART, A.; VEČERKA, R. Úvod do etymologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. 8 VEČERKA, R. a kol. K pramenům slov - uvedení do etymologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 9 KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4. 10 ERHART, A.; VEČERKA, R. Úvod do etymologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981.

-8-

Dědictví stoiků přejali ve starověku a raném středověku i specializovaní gramatikové, jako například římský polyhistor a gramatik Markus Terentius Varro (116-27 př. n. l.) a jeho díla, ve kterých je za cíl etymologie vytyčeno hledání toho, proč a odkud jsou slova.11 Varro rozlišuje tři typy slov – domácí, cizí a zastaralá. Zastaralá nijak nevysvětluje, u cizích usiluje o zjištění toho, odkud pocházejí, u domácích proč a jak byla vytvořena.12 Antická gramatická linie měla i své řecké zdroje, a to v alexandrijské gramatické škole. V ní působil jeden z nejvýznamnějších etymologických badatelů Filoxenes. Ten uţ vycházel při výkladu slov z jednoslabičných slovesných základů, o nichţ tvrdil, ţe jsou základem většiny slovní zásoby. Jeho dílo se ale bohuţel nedochovalo. Nezávisle na antickém učení vznikalo ve stejné době i učení indické, které sehrálo důleţitou roli i v etymologii novověké, zejména s teorií jednoslabičných kořenů.13 Z Filoxena čerpaly další etymologické práce a slovníky z pozdější doby, například Etymologikon thébského gramatika Órióna (5. stol. n. l.), neúplný etymologický slovník Methodiův, ale i obsáhlý slovník Hésychia Alexandrijského (5. stol. n. l.). V raném středověku vznikla různá lexikografická díla, jako například řecká Etymologicum Genuinum (2. pol. 9. stol.), Etymologicum Gudianum (11. stol.), Etymologicum Magnum (1. pol. 12. stol.) nebo latinské Etymologiae od Isidora Sevillského (7. stol.).14 Jeho dílo se skládá z 20 knih, které obsahují etymologicko-terminologické výklady. Tímto lexikonem se snaţil encyklopedicky shrnout veškeré vědění teologické a světské. V současné době je dokonce vydáván se synoptickým českým překladem (r. 1998). Z Isidora Sevillského čerpaly také mladší středověké slovníky, například slovník Jana Balba z Janova z konce 13. století. V evropském středověku a raném novověku nezaznamenala etymologie ţádný podstatný pokrok, neustále se opakovaly postupy antických gramatiků. Renesance a humanismus přinesla jistý posun jazykovědných metod. Vznikaly srovnávací lexikony, které byly velkým vědeckým přínosem.15 Za lexikografický počátek české tradice etymologického bádání je povaţován Lexicon symphonum, quo quattor 11

KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4. 12 VEČERKA, R. a kol. K pramenům slov - uvedení do etymologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 13 KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4. 14 ERHART, A.; VEČERKA, R. Úvod do etymologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. 15 KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4.

-9-

linguarum Europae familiarum, Graecae sciliet, Latinae, Germanicae ac Sclavinicae concordia consonantiaque indicatur Zikmunda Hrubého z Jelení zvaného Gelenius (1497-1554), který byl vydán v Basileji r. 1537. Jak uţ napovídá název díla, jedná se o srovnávací soupis asi 1300 podobně nebo stejně znějících slov řeckých, latinských, německých, ale i českých, později se rozšířil dokonce na 3000 slov (v r. 1544). Další dílo Knížka slov českých vyložených, odkud svůj počátek mají, totiž, jaký jejich jest rozum od Matouše Benešovského Philonoma (1550–1590) bylo prvním pokusem české vědy o srovnávací slovník pouze slovanského jazyka. Slovník obsahuje i část ortografickou, v dodatcích potom i některá vlastní jména, brusičskou část, ve které se zabývá německými, latinskými a řeckými slovy, která jsou „v češtinu darmo uvedená“, a podává návrh na opravu některých nepřesností v českém překladu bible.16 Philonomus původ slov vykládá na základě intuitivního srovnání s jinými slovy češtiny. K některým českým slovům uvádí i jejich charvátsko-církevněslovanské, polské a východoslovanské protějšky.17 Kromě správných výkladů můţeme v díle najít i lidovou etymologii, která je zaloţena pouze na dohadech v souladu s dobovým územ se staršími středověkými kořeny. Například Jan Hus zajímavě vykládal slovo svatba [svadba] ze sva dva jako jsme dva, Jan Blahoslav zase odvozoval kostel z kostí popel. V Philonomově díle najdeme spoustu věcně nesprávných výkladů, například žena je podle něj zkrácené slovo živena, měsíc odvozuje od měnění, smrt zase od smradu atd.18 Jako další významné dílo té doby lze uvést Česko-latinsko-německý slovník Václava Jana Rosy (1620–1689), který obsahuje i zbytky Thesauru od Jana Amose Komenského. Rosa při tvorbě slovníku počítal s hebrejštinou jako s rajským prajazykem, etymologické výklady jsou však mnohdy nepřijatelné, ale i přesto jeho dílo přineslo do české lexikografie novou metodu tzv. etymologické hnízdování slov (při základním abecedním řazení), v kaţdém hnízdě jsou vţdy pohromadě všechna slova tvořená od jednoho kořene. V humanistických gramatikách se běţně setkáme s oddíly nazvanými Etymologia, coţ byl dobový název pro jazykovou správnost, zejména v úseku morfologie, a to zejména v latinských gramatikách, tzv. donátech.19

16

ERHART, A.; VEČERKA, R. Úvod do etymologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4. 18 VEČERKA, R. a kol. K pramenům slov - uvedení do etymologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 19 KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4. 17

- 10 -

2.2 Novodobá evropská etymologie

Nejvýznamnějším dílem 18. století se stal čtyřsvazkový slovník Johanna Christopha Adelunga (1732–1806) Mithrindates oder Allgemeine Sprachenkunde, mit dem Vater unser als Sprachprobe in beinahe fünf hundert Sprachen und Mundarten, který podával kromě srovnání slov i soustavný přehled všech v té době známých jazyků. Další čtyřsvazkový Peterburský slovník Petra Simona Pallase (1741–1811) Linguarum totius orbis vocabularia comparativa Augustissimae curae collecta, byl vydán na popud německého filozofa Gottfrieda Wilhelma Leibnize. Ve slovníku srovnal 285 výrazů z 200 různých jazyků Evropy a Asie. V 18. století se začali jazykovědci zabývat i jazykovým světem indickým, hlavně sanskrtem a odkazem starověkých indických gramatiků, například Páninim, který uţ ve 4. století př. n. l. vydal úplnou mluvnici sanskrtu. Indické učení mělo velký význam pro evropskou etymologii, zejména učení morfologické a slovotvorné, v němţ Indové dospěli aţ k poznání základních významonosných sloţek (morfů nebo morfémů).20 Počátkem 19. století vytvořil Franz Bopp historickosrovnávací metodu, byly také objeveny staré příbuzenské svazky indoevropských jazyků.21 Do této indoevropské rodiny patří předkové Slovanů, Germánů, Baltů, Keltů, Latinů, Řeků, Indů, Iránců, Arménů, Thráků aj.22 Boppův současník August Friedrich Pott ve svém díle Etymologische Forschungen auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen vytyčil jako hlavní cíl etymologie objasnit kořen slova, sufixy i koncovky.23 Ve 2. polovině 19. století vytvořili dánský lingvista Rasmus Kristian Rask a německý badatel Jakob Grimm skutečný historismus. Grimmovo dílo Deutsche Grammatik mělo zásadní význam pro vývoj etymologie.24 Historickosrovnávacímu studiu se věnovali i další filologové, například románský filolog Friedrich Ch. Diez.25

20

ERHART, A.; VEČERKA, R. Úvod do etymologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. VEČERKA, R. a kol. K pramenům slov - uvedení do etymologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 22 VÁŢNÝ, V. Úvahy nad novým etymologickým slovníkem. Naše řeč, 1958, roč. 41, č. 9-10. 23 VEČERKA, R. a kol. K pramenům slov - uvedení do etymologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 24 KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4. 25 VEČERKA, R. a kol. K pramenům slov - uvedení do etymologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 21

- 11 -

Tvůrcem novodobé etymologie na úseku slovanské filologie byl Fran Miklošič, který se jako první pokusil o etymologický slovník staroslověnštiny Etymologisches Wörterbuch der slavischen Sprachen. Ve 20. století došlo v etymologii k významným posunům, kdy se zformoval směr Wörter und Sachen, jehoţ zakladatelem byl R. Meringer. Směr nesl stejný název jako jazykový spolek, který své články vydával aţ do roku 1944. Zásadou etymologie se stalo zkoumání slov spolu s věcmi jimi označenými, coţ nebylo nic nového, jelikoţ za předchůdce této zásady můţe být povaţován jiţ J. A. Komenský. 26 „Zprvu šlo většinou o výklad slovní zásoby z věcné oblasti kulturně civilizační, a proto měli propagátoři tohoto postupu blízko ke kulturní historii, k etnografii a etnodologii, při výkladu slov označujících přírodniny pak neváhali přívrženci tohoto směru studovat pro potřeby etymologie detailně i příslušný speciální úsek přírodních věd.“27 Ve slovanské etymologii metodu Wörter und Sachen pouţívali zejména Václav Machek a Ivan Němec, v současné době pak Eva Havlová.28

26

KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4. 27 VEČERKA, R. a kol. K pramenům slov - uvedení do etymologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. s. 26. 28 KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4.

- 12 -

2.3 Novodobá česká etymologie

Za kořeny české etymologické práce lze povaţovat uţ lexikografické a lexikologické snahy středověké a raně novověké, například díla Gelenia, Matouše Benešovského, Komenského a Rosy. Z novější doby potom nelze opomenout slovenského jazykovědce Antona Bernoláka (1762–1813) a jeho dílo Etymologia vocum Slavicarum, sistens modum multiplicandi vocabula per derivationem et compositionem, které je spíše pokusem o celkové zpracování problematiky tvoření slov.29 „Skutečný teoretický ucelený počátek československého a vůbec světového bádání o slovanské etymologii však představuje Dobrovského programový spisek Entwurf zu einem allgemeinen Etymologikon der slawischen Sprachen. Za východisko etymologického výzkumu v něm Dobrovský pokládá morfematickou analýzu slov a tu chce jako důsledný systematik provádět pomocí čtyř základních tabulek.“30 V první tabulce najdeme na horizontále samohlásky, na vertikále souhlásky slovanských jazyků, vzniklá pole jsou pak obsazeny příslušnými hláskovými kombinacemi. Další tři tabulky se týkají lexikálních kořenů, které Dobrovský dělí do tří tříd podle počtu souhlásek. Nejvýraznější osobností v další generaci čsl. jazykovědců byl Pavel Josef Šafařík (1795–1861), který vytvořil přehled národních jmen slovanských, vyloţil některá bulharská pomístní jména atd. V díle Slovanské starožitnosti popsal obraz slovanského dávnověku. Ze Staroţitností vycházel i etymolog Václav Machek. Další významnou osobností byl Antonín Matzenauer, který se zapsal do dějin etymologie svým slovníkem Cizí slova v slovanských řečech.31 V díle Příspěvky ke slovanskému jazykozpytu se zabýval etymologií domácích slov a doplnil i slova přejatá. Počátkem 20. století se rozšířily krátké monotematické výklady, které ve velkém mnoţství publikoval praţský indoevropeista, znalec sanskrtu a klasických jazyků, Josef Zubatý. Přispíval zejména do Sborníku filologického, Listů filologických a Naší řeči. Podobné série statí smíšeného charakteru otiskovali do roku 1945 i další autoři, z těch nejznámějších například Vladimír Šmilauer, Václav Polák nebo Kvido Hodura.

29

ERHART, A.; VEČERKA, R. Úvod do etymologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. VEČERKA, R. a kol. K pramenům slov - uvedení do etymologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. s. 29. 31 KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4. 30

- 13 -

V 1. polovině 20. století patří mezi výrazné osobnosti i praţský germanista Josef Janko (1869–1947), který publikoval v duchu směru Wörter und Sachen (Poznámky a příspěvky k českému slovníku etymologickému).32 „V meziválečném období se po Zubatém a vedle Hujera rozbíhali k etymologickému bádání o češtině a slovanských jazycích vůbec dva další indoevropeisté, bratislavský Josef Miloslav Kořínek a brněnský Václav Machek, autoři četných dílčích etymologií otiskovaných v odborných žurnálech i jubilejních sbornících.“33 V období

mezi

válkami

vznikl

i

Stručný

etymologický

slovník

jazyka

československého Josefa Holuba, který byl ve své době kritizován zejména O. Hujerem, V. Machkem a dalšími, ale přesto se stal základem pro další dvě díla, jednak pro dílo F. Kopečného a jeho Etymologického slovníku jazyka českého, jednak pro práci St. Lyera a jeho Stručného etymologického slovníku jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. Tato dvě díla poskytují uţ poměrně spolehlivé výklady o původu slov a dosud slouţí jako základní příručky.34 Po osvobození v roce 1945 pokračovali v etymologických výzkumech V. Šmilauer, V. Polák a V. Machek. Machkova celoţivotní práce nese název Etymologický slovník jazyka českého. Machek byl ovlivněn, jako většina etymologů té doby, směrem Wörter und Sachen. Zaslouţil se o rozvoj československého etymologického bádání v 50. letech 20. století. V Brně dokonce vedl do roku 1957 etymologické pracoviště. Po jeho smrti se vedení ujal František Kopečný. Nejnovějším etymologickým lexikonem českého jazyka se stal Český etymologický slovník Jiřího Rejzka, který byl vydán v roce 2001. Obsahuje 11000 heslových slov, ale i výpůjčky z cizích jazyků. Rejzek do slovníku zařadil také slova, která se do češtiny dostala teprve nedávno, coţ je největším přínosem tohoto díla.35 V současné době má česká veřejnost k dispozici čtyři etymologické slovníky, které se zabývají speciálně výkladem českých slov: Machkův, Holubův a Kopečného, Holubův a Lyerův a poslední jmenovaný Rejzkův. Liší se od sebe pojetím, rozsahem jednotlivých hesel, ale i pojetím a rozsahem svých heslářů. Nejrozsáhlejší slovník je Machkův. Obsahuje výklady věcné i kulturně historické, někdy je doprovází i nákresy. Je orientován na archaické vrstvy jazyka, zejména 32

ERHART, A.; VEČERKA, R. Úvod do etymologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4, s. 47. 34 Tamtéţ. 35 VEČERKA, R. a kol. K pramenům slov - uvedení do etymologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 33

- 14 -

praslovanská, indoevropská a „praevropská“ slova. Jako samostatná hesla jsou zde i slova nářeční. Holubův a Lyerův slovník je vlastně takovým protějškem ke slovníku Machka, jelikoţ zahrnuje i slova kulturní a cizí, která Machek ve svém díle neuvádí. Výklad slov zde není tak obsáhlý, je velmi zjednodušený. Kompromisem mezi těmito dvěma slovníky je dílo Holuba a Kopečného. Najdeme zde i podrobný etymologický přehled přípon a koncovek, kterému autoři věnovali závěrečný oddíl slovníku. V předmluvě jsou zase načrtnuty principy etymologické práce, historické hláskosloví a teorie kořenů a slovotvorby.36 Z dalších slovníků je moţné jmenovat M. Novotného a jeho Zákulisí slov, Zákulisí slov podruhé, Zákulisí slov do třetice a dílo L. Stěpanovové Historie a etymologie českých rčení. Bibliografie pramenů.37 Po osvobození je také rozvíjena historická lexikologie, kterou se zabýval zejména Igor Němec. Zajímal se i o slovotvorbu a morfematiku. Novodobé etymologické bádání se zapojuje i do mezinárodní organizační struktury. V roce 1967 se čeští etymologové účastnili mezinárodního symposia v Moskvě. Zásluhou Akademie věd SSSR začalo od roku 1963 vycházet i periodikum Etimologija. V roce 1972 a 1977 se uskutečnily další dvě konference pořádané v Lipsku, v roce 2001 potom v Krakově. V České republice se tradice mezinárodního setkávání etymologů začala budovat od roku 1994, kdy byla uspořádána první konference Charisteria Venceslao Machek oblata,

organizovaná

brněnskou

Filozofickou

fakultou

Masarykovy

univerzity

a etymologickým oddělením Ústavu pro jazyk český AV ČR. Toto oddělení zaštítilo i konferenci v roce 1999 a 2002 (při příleţitosti výročí úmrtí Ant. Metznauera),38 další setkání proběhlo v roce 2005 a zatím poslední se konalo v roce 2008. Z kaţdého symposia vychází v nakladatelství Lidové noviny téměř vţdy s ročním zpoţděním konferenční sborník.39 Roku 2000 vznikla etymologická komise při Mezinárodním komitétu slavistů, první předsedkyní se stala Eva Havlová, Machkova ţákyně. 36

KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4. 37 VEČERKA, R. a kol. K pramenům slov - uvedení do etymologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 38 KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4. 39 VYKYPĚL, B. Etymologické oddělení [online]. Dostupné na Internetu: .

- 15 -

Jediné specializované etymologické pracoviště v naší republice je jiţ zmíněná brněnská pobočka praţského Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky.40 „Od svého založení až do současnosti bylo etymologické oddělení postupně součástí několika akademických ústavů (Kabinet cizích jazyků, Ústav pro jazyk český, Ústav slavistiky), teprve v roce 1990 bylo včleněno do Ústavu pro jazyk český AV ČR. Po odchodu doc. Kopečného z funkce vedoucího oddělení stála v čele oddělení v letech 1976 až 1991 dr. Eva Havlová, díky které mohl vzniknout Etymologický slovník jazyka staroslověnského, první etymologický slovník staroslověnštiny. V letech 1991 až 1994 byl vedoucím oddělení PhDr. Petr Peňáz. Od února 1994 převzala vedení dr. Helena Karlíková, která v této funkci působí dodnes.“41 Tato poslední kapitola uzavírá historii etymologie, v další kapitole se krátce zmíníme o etymologii lidové, neboť i ta neodmyslitelně patří do jazykového bádání.

40

KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4. 41 VYKYPĚL, B. Etymologické oddělení [online]. Dostupné na Internetu: .

- 16 -

3 Lidová etymologie Lidovou etymologii můţeme definovat jako „mylné, zpravidla nahodilé spojování slova etymologicky neprůhledného se slovem formálně nebo významově podobným, geneticky však odlišným.“42 Existovala ještě před vznikem etymologie vědecké. Lidé původ slova většinou odhadovali, jak uţ jsme uvedli, jen na základě podobnosti, například veždajší od vždy k vezdejší od zde.43 Základní a v podstatě jedinou podmínkou lidové etymologie je zvuková podobnost (paronymie) nebo popřípadě úplná či částečná totoţnost, například slovo buchar pochází z německého Pochhammer, moždíř ze středohornoněmeckého morser.44 Lidová etymologie se uplatňuje zejména ve výkladech místních a pomístních jmen, vytváří například výklady původu názvů sídel, které jsou spojeny např. s kolonizační aktivitou nebo válečnými událostmi, jako příklad lze uvést jména Pobistrýce, Svépravice (Pelhřimovsko), Hartmanice, Hlásnice, Trpín (Poličsko).45 Lidová etymologie se ale uplatňuje i v dnešní době, zvláště u slov, jejichţ původ není zřejmý ani obecně známý, například antidatovat místo antedatovat. „Změny, které jsou takto prováděny v jednotlivých slovech nebo v menších skupinách slov a nepostihují systém jako celek, označujeme jako hláskové změny nesystémové. Jejich příčina je v jazykovém povědomí mluvčích – proto se jim také říká změny psychologické.“46 Zejména jsou to tyto změny: Analogie.

Změny způsobené vlivem slov, která se v mysli mluvčího spojují

s měněným slovem na základě významu nebo hláskové podobě, např. „zpětný vývoj slova na základě zachování příbuznosti slova hajný > hejný (hajný analogicky podle háj), tajný

42

DAVID, J. Etymologie ve výuce češtiny – K vyuţití lidové etymologie zeměpisných jmen. In Tradiční a netradiční metody a formy práce ve výuce českého jazyka na základní škole: sborník prací z mezinárodní konference. Olomouc. 12. - 13. dubna 2007. Ed. Hana Marešová, Tomáš Macoun. Olomouc: Pedagogická fakulta UP, 2007. s. 26. 43 MAREŠOVÁ, H. Etymologie. Základy historické mluvnice češtiny, 2008. 44 REJZEK, J. Lidová etymologie v češtině. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 45 DAVID, J. Etymologie ve výuce češtiny – K vyuţití lidové etymologie zeměpisných jmen. In Tradiční a netradiční metody a formy práce ve výuce českého jazyka na základní škole: sborník prací z mezinárodní konference. Olomouc. 12. - 13. dubna 2007. Ed. Hana Marešová, Tomáš Macoun. Olomouc: Pedagogická fakulta UP, 2007. 46 MAREŠOVÁ, H. Etymologie. Základy historické mluvnice češtiny, 2008. s. 3.

- 17 -

> tejný (> tajný podle tajit), rozinka > hrozinka podle hrozen, dále např. nářeční podoba hlybokej je podle vysoký apod.“47 Mylná dekompozice. Můţeme ji definovat jako špatný výklad struktury slova, např. „ze sloves valit, lízat vznikla předponová slovesa ob(v)alit, oblízat. Záměnou předpony obza předponu o- vzniklo ve spisovném jazyce balit, v nářečí blízat.“48 Metateze. Přesmyk, např. „kobluk > klobúk, letorast > ratolest.“49 Asimilace. Spodoba, např. „jasen > jasan, kuroptev > koroptev.“50 Disimilace. Rozlišování, čili opačný postup k asimilaci. Patří sem zejména systematická změna šč > šť, např. „lezerva > rezerva, slova legrace a rekreace ze staročeského „rekrací", původně latinské označení pro školní přestávku.“51 V mnoha případech však nářeční podoba uchovává původní podobu slova a umoţňuje tak správnou etymologii slova, například Hodolany jsou podle některých výkladů hanáckým nářečním výrazem ke slovu Údolany.52 Lidová etymologie je velmi zajímavá, je moţné ji vyuţít i při výuce na základní nebo střední škole, zejména toponomastiku (nauku o místních jménech). V další kapitole se budeme zabývat etymologií názvů měsíců, dnů v týdnu, svátků a významných dnů, které mají zajímavý etymologický výklad.

47

MAREŠOVÁ, H. Etymologie. Základy historické mluvnice češtiny, 2008. s. 3. Tamtéţ – s. 3. 49 Tamtéţ – s. 3. 50 Tamtéţ – s. 3. 51 Tamtéţ – s. 3. 52 Tamtéţ – s. 3. 48

- 18 -

4 Výklad názvů měsíců, dnů a svátků 4.1 Názvy měsíců v roce

„Kalendářní měsíc dostal jméno podle Měsíce na nebi. Slovo měsíc souvisí se slovesem měřit, protože fázemi Měsíce – čtvrtěmi – se měřil čas.“53 Názvy měsíců mají svoje kořeny uţ v dobách praslovanských. Kromě domácích starobylých názvů se dochovaly i mezinárodní z římského kalendáře (január, február atd.). Názvy právě podle římského kalendáře pouţívají i na Slovensku. Mezinárodní názvy jsou totiţ velmi jednoznačné a srozumitelné. Zajímavé jsou určité rozdíly v uţití některých názvů měsíců u jiných národů. Například Poláci mají květen jako čtvrtý měsíc, tedy místo našeho dubna, mohlo by tedy snadno dojít k nedorozumění. U Chorvatů zase najdeme podzimní měsíce říjen a listopad v kalendáři o měsíc dříve.54 „Abychom tuto skutečnost mohli vysvětlit, musíme se podívat do historie a do života starých Slovanů. Dokud totiž žili ve společné pravlasti, neměli ještě kalendář v našem smyslu, s pevnými daty dnů, ale odhadovali období podle fází měsíce na obloze a během roku označovali zhruba měsíční období především podle toho, jakou roli v nich hrála příroda, popřípadě také podle toho, jaké práce se v té určité době vykonávaly.“55 Poté, co se Slované rozešli do různých koutů Evropy, začala se označení měsíců posouvat směrem dopředu nebo dozadu podle toho, kde se jednotlivý národ nachází, například na jihu je tepleji, určité práce se tedy vykonávají dříve neţ na severu atd. U většiny názvů měsíců si v českém jazyce dokáţeme jejich původ vysvětlit sami „selským rozumem“. Většina označení je tvořena příponou –en (leden, březen,...) nebo –ec (červenec, prosinec atd.).56 Leden dostal svůj název podle toho, ţe v této době leţí všude led a sníh. Spojení „měsíc leden“ potom znamená doslova „měsíc ledný“.57 Únor podle Etymologického slovníku souvisí se slovem nořiti, protoţe v únoru se lámou ledy a jednotlivé kusy se potom noří do vody.58 53

STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. s. 148. HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: . 55 Tamtéţ. 56 Tamtéţ. 57 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 58 MACHEK, V. Etymologický slovník. 5. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 54

- 19 -

Březen je odvozen od toho, ţe zvířata jsou březí a rodí se mláďata. Další vysvětlení původu označení je to, ţe právě v tomto období začínají rašit břízy. Duben má podobné vysvětlení jako březen. Název je spojen se slovem dub. Květen je spojen s tím, ţe se všechny rostliny nachází ve fázi květu.59 Měsíc květen také v češtině označujeme pojmenováním máj, coţ byl původní název. Téměř všechny evropské jazyky pouţívají pro název tohoto měsíce některou z variant slova maius. Samotné slovo květen se do českého jazyka dostalo aţ na počátku 19. století v Jungmannově překladu povídky Atala od francouzského spisovatele Chateaubrianda. Jungmann přeloţil spojení la lune des fleurs jako měsíc květů, od toho tedy vzniklo pojmenování květen.60 Červen i červenec je moţný, stejně jako březen, vysvětlit dvěma způsoby. Buď souvisí se slovem červený, protoţe se uţ červenají plody, nebo se slovem červ, červec.61 „Červcem se látka barvila červeno neboli červila se. V měsících červnu a červenci se „polský červec“, žijící hlavně v Polsku, Sasku a Prusku v koříncích chmerku vytrvalého, sbíral a vyvážel do ciziny. Mnohem později se k získání purpurového barviva užíval červec nopálový, žijící na opunciích (nopálech) v Peru a jiných jihoamerických zemích.“62 Srpen nejspíše souvisí s litevským slovem sirpsti, coţ znamená zráti. V tuto dobu totiţ zraje například obilí, které se původně ţalo srpem.63 Září úzce souvisí s měsícem říjnem, jelikoţ je odvozeno z podoby za řuje neboli za říje, coţ znamená, ţe říjí vysoká zvěř. Říjen je měsíc, ve kterém říjení pokračuje.64 Listopad je slovo, které samo o sobě napovídá, co se v tomto měsíci děje. Právě padání listí se stalo inspirací pro vznik pojmenování. Poslední měsíc v roce prosinec vznikl s největší pravděpodobností z výrazu siný, tedy bledý nebo šedý. Prosinec je totiţ měsíc, který se vyznačuje v přírodě tím, ţe je barevně nevýrazná a nedostává se nám příliš slunečních paprsků,65 které přes mraky pouze prosvítají, předpokládá se, ţe slovo prosinec je tedy utvořeno ze slovesa prosiněti 59

HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. rozhlas.cz/plzen/jazykový koutek>. 60 NOVOTNÝ, M. Zákulisí slov. 1. vyd. Praha: MOTTO, 2003. 61 HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. rozhlas.cz/plzen/jazykový koutek>. 62 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. s. 148. 63 HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. rozhlas.cz/plzen/jazykový koutek>. 64 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 65 HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. rozhlas.cz/plzen/jazykový koutek>.

- 20 -

Dostupné na Internetu:
(prosvítat). Někteří vědci se ale domnívají, ţe prosinec znamená měsíc, ve kterém se chodilo prosit nebo zvát na vepřové hody, jelikoţ dříve existovala i podoba prasinec. Na konec se krátce zmíníme o výkladu slov rok a kalendář, která jsou v české mluvě velmi často uţívaná. Výraz rok se ve významu úplného oběhu Země kolem Slunce vyskytuje jen u nás a v Polsku. „Souvisí se slovem říci (ve významu: něco vyřčeného, určeného, ale také určená lhůta). V tomto významu se dosud vyskytuje například v srbštině a chorvatštině. Je možno také poukázat na souvislost slova rok s naším slovem výrok.“66 V ruštině má podobu god, které odpovídá svou podobou našemu výrazu hod. Toto slovo původně znamenalo slavnostní den (církevní svátek, kdy se hodovalo). Teprve později se tohoto výrazu začalo uţívat k označení doby, která mezi těmito svátky uplyne (rok). Na jiţní Moravě se dosud slovo hody pouţívá ve spojení se sváteční dobou českého posvícení. Zajímavé je i vysvětlení často pouţívaného spojení jednou za uherský rok (velmi zřídka). Svůj původ má jiţ v dobách válek s Turky v 18. století, kdy byli branci do uherského vojska najímáni na určitou dobu, která byla vymezena měsíci a roky. Sluţba byla většinou prodluţována o několik let, často aţ na doţivotí, takţe ten „rok“ se stal nekonečně dlouhým. Slovo kalendář jsme převzali z německého výrazu Kalender, to původně vzniklo z latinského calendarium, které bylo odvozeno od calendae (první den v měsíci). S tím také úzce souvisí slovo koleda. U historie kalendáře se na chvíli zastavíme, jelikoţ je velice zajímavá. Nejstarší kalendář vznikl v Egyptě ve 4. tisíciletí před naším letopočtem. Kalendář najdeme u většiny vyspělých civilizací například v Číně, u Mayů, Řeků, Římanů i u dalších národů. Vznik římského kalendáře se pojí se zaloţením města Řím (r. 735 př. n. l.). Původně měl jen deset měsíců, rok trval 304 dnů. Později byly přidány ještě další dva měsíce, rok se tedy rozšířil na 355 dnů. Aţ v roce 46 př. n. l. za vlády Gaia Julia Caesara se počet dnů ustálil na 365 a kaţdý čtvrtý rok byl přestupný, coţ je i dnešní podoba kalendáře. Tak zvaný juliánský kalendář převzali po zániku Římské říše všechny křesťanské země, které se původně nacházely na území zaniklého impéria. Nastala změna v počítání let, jelikoţ od roku 525 se začala počítat od narození Jeţíše Krista (rok 1 A. D. – léta Páně).

66

STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. s. 149.

- 21 -

Poslední změna v kalendáři byla provedena roku 1582, kdy papeţ Řehoř XIII. (Gregor) nechal posunout číslování dnů o deset dní. Tak vznikl tzv. gregoriánský kalendář, který přijaly země, v nichţ převaţují západní křesťanské církve, východní církve ho odmítli (například Rusko). Juliánský kalendář se od roku 1900 zpozdil oproti současnému gregoriánskému kalendáři o 13 dní, coţ se projevilo zejména v datování ruské Říjnové revoluce, protoţe podle platného juliánského kalendáře se odehrála 25. října 1917, ale podle našeho kalendáře aţ 7. listopadu. Zajímavostí ţidovského kalendáře je, ţe se jejich roky nekryjí s našimi, jelikoţ začínají zářím nebo říjnem.67 „V českých písemných památkách se s kalendářem setkáme až v 15. století. Začátkem kalendáře, přirozeným mezníkem pro počítání času, byl zimní slunovrat, i staří Čechové vycházeli ze zimního slunovratu, např. kazatel Tomáš Štítný ze Štítného počítal rok od 25. prosince. Teprve od 17. století se začal kalendář sjednocovat a za počátek občanského roku byl stanoven 1. leden.“68

67

STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: . 68

- 22 -

4.2 Názvy dnů

Lidé dokázali měřit čas uţ ve starověku. „Nejdříve si uvědomili nápadnou časovou jednotku – den, ale teprve mnohem později poznali, že den souvisí s otáčením Země kolem její osy. Slovo den (v obměnných podobách) patří do základního slovního fondu všech slovanských jazyků.“69 Příslovce dnes vzniklo dle vzoru praslovanského spojení s významem den tento, další slovo včera má svůj původ ve starém tvaru podstatného jména večer. Zítra vzniklo podle spojení z jitra.70 „Se slovem den je příbuzné slovo týden, utvořené ze spojení týž den. Je založeno na poznatku, že po uplynutí sedmi dní se opakuje znovu týž den (nastává znovu pondělí, úterý, apod.). Týden je tedy doba, která je ohraničena na začátku a na konci týmž dnem (ve slovenštině je podoba týždeň).“71 Z anglického weekend, coţ znamená konec týdne, vzniklo české slovo víkend, které se začalo uţívat v době, kdy byly zavedeny volné soboty. Zajímavostí je, ţe se tehdy v anketě hledala vhodná náhrada za toto přejaté slovo. Lidé psali návrhy jako například sobotěnka, týdnice, týdnuvale, oddech, výdech, svatvečer. Ţádný z těchto návrhů ovšem nebyl přijat.72 Slovanské národy jsou zvláštní tím, ţe dny odpočítávají, alespoň z větší části, tedy kromě neděle (jediná má „nepočítané“ jméno) a soboty, která je ve většině evropských jazyků (kromě Velké Británie, Nizozemí, severských a baltských národů) přejata z hebrejštiny,73 kde slovo šabbath znamená „klid, den odpočinku“. Označení bylo převzato ze středolatinského slova sabbata uţ v počátcích křesťanství. V křesťanství je, na rozdíl od ţidovského náboţenství, stanovena jako den odpočinku neděle (den Kristova vzkříšení).74 Pondělí je bráno jako den první v pořadí. Naše úterý (polsky wtorek, srbocharvátsky utorak) je spjato s ruskou podobou vtornik, které souvisí se slovem vtoroj, coţ znamená druhý. Původní znění názvu bylo outerý.75

69

STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. s. 148. Tamtéţ. 71 Tamtéţ. 72 Tamtéţ. 73 BIČAN, A.; HAVLOVÁ, E. Dobrodružství etymologie – články F. Kopečného z prostějovského časopisu Štafeta. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 74 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 75 ŠLOSAR, D.; STEKLÍK, J. Otisky. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2006. 70

- 23 -

Středa (polsky środa, rusky sredá, srbocharvátsky sréda nebo srijèda) je ale výjimkou. Její označení je důkazem nejstaršího způsobu odpočítávání dnů s tím, ţe neděle je první den v týdnu. Středa se tedy nachází přesně ve středu. Stejné vysvětlení má i německé slovo Mittwoch. Čtvrtek (polsky czwartek, rusky četvérg a srbocharvátsky četvrtak) je svým původem zcela jasný - je čtvrtý v pořadí dnů. Pátek (polsky piątek, rusky pjatnica a srbocharvátsky pétak) má stejné vysvětlení jako čtvrtek, tedy je pátým dnem. Důslednější neţ my jsou například Řekové, ti totiţ odpočítávají všechny dny aţ na sobotu. Zachovali si původní prvokřesťanské počítání od neděle, coţ je ostatně dosud v liturgii platné. Neděle je tedy prvním dnem, pondělí druhým, úterý třetím a tak dále. Řecky to tedy zní takto próty (neděle), deutèra (pondělí), trity (úterý), tetàrty (středa), pe(n)dy (čtvrtek), hekty (pátek), sabbaton (sobota). Nejvíce propracované počítání dnů mají Litevci. Ti počítají i sobotu a začínají pondělkem. Právě v jejich názvech rozeznáváme ještě více neţ u řeckých označení ohlas našich číslovek: pirmãdienis, antrãdienis, trečiãdienis, ketvirtãdienis, penktãdienis, šeštãdienis, sekmãdienis. Druhá část kaţdého slova dienis souvisí s naším den, první část jsou samozřejmě řadové číslovky. Podle dní byly pojmenovány i některé obce u nás i na Slovensku, například Dunajská Streda, Rimavská Sobota, atd. Nejčastěji byly uţívány Středy a Čtvrtky, zejména na Slovensku. V Čechách máme pouze dva Pátky (u Loun a u Poděbrad) a jedno Úterý (u Bezdruţic v západních Čechách). Takto vytvořené názvy měst a obcí kaţdému napověděly, který den má ta či ona obec trţní právo. Právě proto bylo nejvíce Střed a Čtvrtků. Neděle jako název města nebo obce se nevyskytuje, jelikoţ za Rakouska–Uherska byla neděle trţištním dnem. Šlo hlavně o trţiště, tedy hlavní náměstí, kde se lidé mohli večer a ve volný den procházet. V tomto historickém období byla totiţ neděle (vasárnap) pojmenovaná podle maďarského slova vásár, coţ znamená trh nebo tržiště. Velmi podobně zní neděle i v turkotatarských jazycích, například ázerbajdţánsky bazar-günü, ve staré turečtině pazar-gün, přičemţ slovo gün znamená den. Bazar je uţíván i u nás ve smyslu „trţiště“, maďarské vásár je mu velmi podobné, protoţe jsou obě slova odvozena ze staršího perského názvu wāzār

- 24 -

(trţiště). Názvy dnů najdeme i v českých příjmeních (kromě úterý), původně se jednalo pouze o přezdívky podle dne narození.76

76

BIČAN, A.; HAVLOVÁ, E. Dobrodružství etymologie – články F. Kopečného z prostějovského časopisu Štafeta. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009.

- 25 -

4.3 Názvy svátků a významných dnů

Nejdůleţitějšími křesťanskými svátky jsou Vánoce a Velikonoce. Nejdříve se budeme věnovat zimním svátkům. Dlouhé předvánoční čtyřtýdenní období se nazývá advent. Toto označení je původně latinské (adventus) a v překladu znamená příchod, coţ označovalo dobu, kdy se čekalo na narození boţího dítěte.77 V adventní době se nesměly pořádat ţádné zábavy. Posledním dnem, kdy se lidé mohli bavit, byl 25. listopad, na tento den připadá svátek sv. Kateřiny, patronky studentů, filozofů a mnoha dalších řemesel. Adventní čas začíná kolem 4. prosince, kdy slaví svátek Barbora, původně v muţském rodě barbaros, znamená ve své řecké podobě ţenu mluvící cizí řečí, tedy „barbarku“. Barbarem se označoval člověk, který „blábolil“ a mluvil nesrozumitelnou řečí, toto pojmenování vzniklo spojením dvou slabik bar bar (podobně motivované je i slovo Němec, coţ znamená němý člověk, někdo, komu nejde rozumět). Svatá Barbora ţila v maloasijské Nikomedii. Její otec, kupec a obchodník, nenáviděl křesťany. Aby svou dceru před nimi uchránil, zavíral ji do věţe. Jeho záměr se mu bohuţel nezdařil, jelikoţ se Barbara stala sluţebnicí křesťanské víry. Uprchla, otci se ji podařilo vypátrat, snaţil se ji přesvědčit, aby se víry vzdala. Kdyţ Barbara odmítla, předal ji soudu. Nejdříve byla mučena a po té ji její vlastní otec sťal mečem. U nás, v předvečer svátku sv. Barbory, chodily vesnicí ţeny oděny do bílých prostěradel nebo šatů, s bílou rouškou přes obličej. Bílá barva je totiţ symbolem panenské čistoty. Dívky zpívaly písně a obcházely chalupy, kde hrozily košťaty zlobivým dětem, těm hodným darovaly cukrovinky. Známější je ovšem tradiční řezání větviček z třešně. Mladé dívky čekají, zda jim do Vánoc větvička vykvete. Dívky věřily, ţe pokud vykvete, do roka se vdají, nebo pojmenovávaly jednotlivé větvičky po chlapcích, kteří se jim zalíbili, a věřily, ţe si vezmou toho chlapce, kterého větvička rozkvete nejdříve. Dále se určoval, který měsíc bude nejšťastnější (kaţdý den po sv. Barboře zastupoval jeden měsíc dalšího kalendářního roku). Jméno Barbora se stalo jedním z ţenských jmen, ze kterých se vytvořilo i příjmení, například Přemysl Barbor. Dále jím ţertovně označovali i hudební nástroje jako basa nebo housle, ale také dřevěnou budku, která chránila stavidlo.

77

STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006.

- 26 -

Ihned po svátku Barborek chodí vsí (5. prosince) Mikuláš doprovázen čerty a anděly (symbol dobra a zla) a rozdává dětem nadílku. Svátek sv. Mikuláše ale připadá aţ na 6. prosince (datum jeho úmrtí, přesně 6. prosince 327). Mikuláš (ve starší češtině je doloţena i podoba Mikoláš) pochází z řeckého jména Nikolaos, vykládá se jako vítězný mezi lidem. Lidé věřili, ţe jméno Mikuláš přinese svému nositeli peníze a štěstí.78 Mikuláš působil ve 4. století jako biskup v maloasijském městě Myře, kde podporoval chudé, zejména pak sirotky.79 Tradice Mikulášských pochůzek vznikly v Německu někdy v 10. století z tzv. biskupské hry v klášterních školách (jeden z chlapců představoval představeného, tedy Mikuláše). Původně chodil Mikuláš 28. prosince, ale od 13. století se tradice postupně přesunula přímo na předvečer Mikulášova svátku. Od 16. století se stále více připomíná tradice obdarovávání na paměť záchrany 3 dívek, které svatý Mikuláš vykoupil před nevěstincem. Dívky do něj měl prodat jejich vlastní otec, protoţe se dostal do dluhů, které nemohl splatit. Kdyţ se o tom Mikuláš dozvěděl, začal vhazovat kaţdou noc do oken loţnic dívek peníze, díky kterým mohl být dluh zaplacen. Zápisy o mikulášském průvodu (s řadou dalších postav) pocházejí uţ ze 14. století.80 „Příchod mikulášského průvodu do stavení ohlašovali laufři - běžci, součástí průvodu byly i speciální masky jako tzv. hansbuřti - pacholci pečující o bezpečnost Mikuláše během průvodu a klapačka - mladík s tyčí, na níž byla upevněná dřevěná hlava s velkými čelistmi. Mladík čelisti ovládal pomocí provázku, a tak čelisti po zatahání hlasitě klapaly. Mikulášské koledování je spojeno i s obchůzkami žáků a na počátku 16. století měli dovoleno chodit koledovat i učitelé, aby si přilepšili.“81 V některých evropských zemích, USA, Austrálii a části Afriky je Mikuláš dodnes jednou z nejdůleţitějších vánočních postav. Je zde znám jako Saint Nicolaus, který nosí dárky. Ve střední Evropě, tedy i u nás, ke spojení Mikuláše s vánočními dárky nedošlo.82 Původ slova čert není zcela jasný. Lidé si ho představovali jako kulhavého démona, který má kratší nohu zakončenou kopytem.83 „Slovo čert by pak mohlo být zpodstatnělé

78

HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: . 79 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 80 HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: . 81 Tamtéţ. 82 Tamtéţ. 83 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006.

- 27 -

příčestí trpné s příponou –t, utvořené od slovesa se základem ker s významem sekat, řezat, krájet, tedy vlastně by znamenalo něco jako useknutý, uříznutý.“84 Slovo anděl pochází z řeckého angelos, coţ znamená posel, tedy někdo, kdo zajišťuje spojení mezi nebem a zemí.85 Obchůzky Mikuláše ale nejsou v adventním čase jediné. Dříve se dodrţovala i tradice Ambroţů a Lucií. Den svatého Ambrože připadá na 7. prosince. Ambroţ působil jako biskup, je znám jako autor označení mše (podle slov missa est) pro eucharistické slavnosti a řadí se k velkým učitelům církve, byl nesmírně pracovitý člověk. V dnešní době je patronem včelařů, domácích zvířat a měst Milán a Bologne. Jméno Ambroţ pochází z řeckého ambrosios, coţ v překladu znamená nesmrtelný nebo božský. V den jeho svátku chodil vsí muţ oblečený v bílé košili a černé špičaté čepici a honil děti, které se nacházely za soumraku kolem kostela, ty které chytil, přetáhl koštětem, u toho ale trousil cukrovinky, které děti tajně sbíraly. Lucie slaví svůj svátek 13. prosince, jméno pochází z latinského slova lux (světlo). Svatá Lucie ţila v Syrakusách asi ve 3. století. Podle legendy slíbila svoji čistotu a věrnost víře v Jeţíše Krista, odmítla svého pohanského nápadníka i pod pohrůţkou mučení a smrti. Na připomenutí jejího umučení se všechny Lucie ve vsi převlékly do bílých šatů, nasadily si špičatý nos a při obchůzkách strašily děti tím, ţe jim rozpárají bříška. Kromě této zvláštní tradice musely Lucie v den svého svátku kontrolovat, jestli se v ţádné domácnosti nedere peří nebo nepřede. Pokud některá z hospodyň přesto pracovala, Lucie jí její dílo zničily. Ke jménu Lucie se také vztahuje pranostika „Lucie noci upije, ale dne nepřidá.“ Vzhledem k tomu, ţe její svátek připadá, jak uţ jsme uváděli, na 13. prosince, není tato pranostika přesná. Začátkem prosince se noci ještě nekrátí. Pranostika patrně vznikla jiţ ve 14. století, tehdy svátek svaté Lucie připadal na zimní slunovrat, coţ s krácením nocí uţ opravdu souvisí. Posunutí svátku Lucie došlo důsledkem nepřesností v juliánském kalendáři, který se kaţdých 128 let opozdil za slunečním rokem o 1 den. Nejvíce očekávané svátky celého roku jsou bezpochyby Vánoce, křesťané oslavují narození Jeţíše Krista, ale většina lidí je proţívá jako dny klidu, spojené s rodinnou

84 85

STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. s. 157. MACHEK, V. Etymologický slovník. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010.

- 28 -

pohodou a setkáváním s příbuznými a přáteli.86 Slovo Vánoce jsme do českého jazyka přejali z jazyka staroněmeckého wanahten, později vzniklo Weihnachten (svatá noc). První část německé sloţeniny (Weih) byla počeštěna, druhá část (nachten) byla přeloţena jako noce.87 K Vánocům neodmyslitelně patří koledy, které měly ve slovanském prostředí mnohem delší tradici neţ samotné Vánoce nebo Velikonoce.88 „Naši předkové např. koledovali o dobré léto, o bohatou úrodu apod., také je připomínána koleda svatební jako píseň, která se zpívala nad ložem novomanželů.“89 Pečení cukroví a hlavně vánoček se traduje ve většině českých rodin. Vánočka svůj název dostala podle toho, ţe se peče zejména o Vánocích. Vánoční svátky trvají pro většinu lidí tři dny. Začínají Štědrým dnem, 24. prosince, pokračují Boţím hodem vánočním (25. prosince) a končí dnem sv. Štěpána (26. prosince).90 „Na Boží hod vánoční se nikde nepracovalo, všichni měli zbožně rozjímat. Světnice ani zápraží se tento den nemetly, postele nestlaly. Nechodilo se ani po návštěvách a přišelli přeci někdo, měl přinést koledu a popřát šťastných a veselých svátků narození Pána Krista. O božíhodové mši, zvané také „hrubá“ bývalo v kostele plno, zvlášť pak ve vinařských oblastech, kde se věřilo, že ozáří-li sluníčko během mše tvář pana faráře, předznamenává to hojnou úrodu dobrého vína.“91 Na sv. Štěpána bývalo ještě v nedávné době zvykem chodit od domu k domu a koledovat. Koledníci byli odměňováni ovocem a občas i penězi.92 „Zpočátku se koledy zúčastňovali pouze kněží, místy učitelé se svými žáky, teprve později koledovaly pouze děti. Koleda probíhala mnohdy od sv. Štěpána až do Tří králů.“93 Štěpán byl velmi vzdělaný ţid, který mluvil řecky. Obrátil se na křesťanskou víru, svým kázáním si ale nadělal mnoho nepřátel, ti jej potom udali ţidovské veleradě. Štěpán byl obviněn z rouhačství, vyveden z města a ukamenován (asi 35 n. l.).

86

HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: . 87 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 88 HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: . 89 Tamtéţ. 90 Tamtéţ. 91 Tradice [online]. Dostupné na World Wide Web . 92 Tamtéţ. 93 Tamtéţ.

- 29 -

Svatý Štěpán se stal patronem koní, zpravidla ho můţeme vidět zobrazeného s kameny a palmovou ratolestí. V dnešní době je velmi očekávaný Silvestr, který připadá na 31. prosince. Pojmenování získal podle svatého Silvestra. Tento kněz byl dlouhá léta pronásledován společně s ostatními křesťany, roku 311 n. l. se stal papeţem. Podle legendy dokonce pokřtil císaře Konstantina a jeho ţenu Helenu. Jméno Silvestr (v latině) pochází ze slova silvestrus, coţ znamená lesní, popřípadě u jména: ten z lesa. Silvestrus je odvozeno od slova silva (v překladu les). 94 „Církev rozhodně nepodporovala případná spojování oslav se starými pohanskými zvyky. Lidé navštěvovali kostel a děkovali Bohu za uplynulý rok. Postupně ale přibývalo i veselí, zejména od 19. století, kdy se ekonomické podmínky začaly výrazně zlepšovat i na venkově. Místy chodily po staveních tzv. ometačky (staré ženy z chudých vrstev, které se černě oblékly a na hlavu si uvázaly bílý šátek). Ve stavení ometaly plotnu, aby ji v novém roce ochránily od čehokoliv nezdravého.“95 Vánoční období končí první neděli po svátku Tří králů, který je zároveň svátkem Zjevení Páně.96 V pravoslavné církvi Vánoce teprve v tuto dobu začínají (6. ledna), protoţe právě svátek Zjevení Páně patří mezi nejdůleţitější dny v pravoslavné církvi.97 Tradice tříkrálových obchůzek má své kořeny jiţ ve středověku. Tehdy se na vesnicích hrály hry o Třech králích. „V barokní době hru předváděli žáci jezuitských škol. Později se, právě 6. ledna, oblékaly jako Tři králové děti (zejména ty chudé). Chodily pak po domech s betlémskou hvězdou a kadidlem, zpívaly lidem známou koledu (My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám ...) a posvěcenou křídou psaly na dveře domů K + M + B s příslušným letopočtem. Vždy za to dostaly něco dobrého (občas i nějaké peníze).“98 Původně se mezi písmeny nepsala znaménka plus, ale kříţky. Litery K (nebo C místo Ch), M a B neoznačovaly počáteční písmena jmen tří králů, nýbrţ začáteční písmena slov latinského poţehnání: „Pán ţehnej tomuto domu.“ (Christos mansionem benedicet.).99

94

Tradice [online]. Dostupné na World Wide Web . HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: . 96 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 97 Tradice [online]. Dostupné na World Wide Web . 98 HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: . 99 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 95

- 30 -

Samotní tři králové se nazývali Kašpar, Melichar a Baltazar. S těmito jmény se setkáváme uţ v 7. století n. l. Podle legendy to byli pohanští mudrcové z východu, kteří šli za betlémskou hvězdou, aby se poklonili Jeţíškovi a darovali mu zlato, myrhu a kadidlo. Zlato je slovo všeslovanské, myrha byla přejata z řeckého a latinského slova myrrha a označuje vonnou tropickou pryskyřici, jejíţ cena byla sedmkrát vyšší neţ zlata, byla pouţívána k léčení a balzamování. Kadidlo obsahuje jiný druh tropické pryskyřice, která při pálení zajímavě voní. Slovo kadidlo je odvozeno od slovesa kaditi (vykuřovat kadidlem), které souvisí s podobou čaditi.100 Po první neděli po svátku Tří králů nastává liturgické mezidobí, ve kterém se křesťané připravují na největší svátek Velikonoce.101 Toto období se nazývá masopust (přesné vymezení masopustu je od Tří králů po Popeleční středu). Masopustní období zahajuje svátek Hromnice (2. února), coţ je přesně 40 dní po narození Páně (25. prosince). „Toho dne se v kostele světily před mší svíce, kterým se také říkalo hromničky (podle toho název svátku Hromnice). Pobožní lidé takto vysvěcené „hromničky“ zapalovali při bouřích, modlíce se přitom k Bohu za odvrácení možné pohromy. Také bývalo zvykem dávat hromničku do rukou umírajícího člověka. Světlo hromničky mělo jeho duši svítit na cestu do nebe. V den Hromnic se nesmělo šít ani nic přišívat. Mělo se za to, že jehla přitahuje „boží posly“ - blesky.“102 Masopust představuje podle tradice období veselí, hodování a tancovaček. Lidé se při oslavách tohoto svátku připravují na nadcházející půst, který trvá přesně 40 dní.103 „Slovo masopust je dokládáno v češtině již od 14. století a během vývoje do novočeštiny v něm nedošlo k žádným hláskovým změnám. Slovo půst však ve staročeštině znělo póst nebo puost. Staročeskou podobu póst můžeme dát do souvislosti i s německým základem slova Fasten, které také označuje půst nebo postní dobu.“ 104 Ve slově masopust pak druhá část slova nesouvisí s půstem, ale se slovesem pustit ve významu dovolit (maso). Původně ale křesťané masopustem označovali jen období od Popeleční středy po Velikonoce. Právě v tuto dobu se všichni měli postit masa.105

100

HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: . 101 Tradice [online]. Dostupné na World Wide Web . 102 Tamtéţ. 103 VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. 104 HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: . 105 Tamtéţ.

- 31 -

V nářečí se můţeme setkat také s označením fašank, které bylo vytvořeno podle německého Fasching (původ ve staré němčině ve slově vast a chanc – v dnešní době Fest a Schenk – svátek a výčep, původní význam je tedy slavnostní výčep piva). Masopustní dny začínají Tučným čtvrtkem. V tento den se jedlo velmi pestré jídlo, které bylo bohaté na maso. Původně se jedlo jehněčí, hovězí a zvěřina, v pozdější době se pořádaly i zabíjačky. Mezi lidmi panovalo přesvědčení, ţe se na Tučný čtvrtek musí jíst a pít dosyta, aby měli celý rok sílu. O Taneční neděli se konaly zábavy, které často probíhaly aţ do rána. Na masopustní neděli se často plánovaly i svatby, jelikoţ byli všichni v dobré náladě a jídla bylo všude také dost.106 Masopustnímu pondělí se říkalo Modré, a to proto, ţe se v době masopustu zakrýval hlavní oltář modrým nebo fialovým suknem. V modré pondělí se nepracovalo, proto se také mezi lidmi vţilo přirovnání, ţe pozdě příchozí (v pondělí) do práce „slaví modré pondělí“. V pondělí se konal tzv. muţovský bál, kam měli povolen přístup jen ţenatí muţi a vdané ţeny. Svobodní směli jen zdálky přihlíţet. Vrcholem masopustu byl maškarní průvod, který se konal na masopustní úterý. U kaţdého domu hudba zahrála dvě nebo tři skladby a průvod šel dál. Účastníci „maškary“ byli odměňováni koblihy, masem, obilím a penězi.107 Masopust byl po té zakončen „pochováním basy“, coţ symbolizovalo to, ţe si na ni následujících 40 dní nikdo nezahraje. Masopust končil přesně o půl noci a začalo se období půstu.108 Půst tedy začínal Popeleční středou. Svůj název získala podle toho, ţe se ten den v kostele pálily kočičky z loňské Květné neděle, popelem (neboli popelcem) potom kněz maloval na čela věřících kříţky na připomenutí „Pomni, člověče, ţe jsi prach a v prach se obrátíš!“109 Zajímavé je i pojmenování šesti postních nedělí. První neděle nese jméno Černá, jelikoţ ţeny odkládaly pestré oblečení a zahalily se do černých nebo modrých šatů. Na některých místech se setkáme i s názvem pučálka, coţ byl pokrm připravený z napučeného hrachu, nebo také liščí a to prý podle příběhu o lišce, která nosí dětem preclíky.

106

VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 108 VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. 109 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 107

- 32 -

Druhá neděle je Pražná, podle staroslovanského pokrmu připravovaného praţením nedozrálého obilí, od toho název pražmo.110 Toto vegetariánské jídlo bylo podle dnešních odborníků na výţivu neobyčejně zdravé.111 Třetí v pořadí je Kýchavná neděle, kdy se podle počtu kýchnutí za den počítalo, jak dlouho ještě člověk bude ţít, v některých krajích je ale doloţen přesně opačný význam a to, za jak dlouho zemře.112 Lidé také věřili, ţe kýcháním se pročisťuje tělo, proto se ho snaţili různě vyvolávat například šňupacím tabákem nebo sušenými bylinami. Kýchání mělo tehdy mnohem větší význam, neţ má dnes, jelikoţ kýchnutí bylo jedním z prvních příznaků morové nákazy. Dodnes si při kýchnutí někteří lidé navzájem přejí „Pozdrav Pán Bůh.“113 Další je neděle Družebná. Celý den mohli chodit ţenichové s druţbou, který na ně dohlíţel, na návštěvu do domů, kde byla děvčata na vdávání, a po pomlázce probíhaly námluvy. Na některých místech se setkáme i s názvem růžová nebo růžebná, jelikoţ v kostelech byla fialová barva nahrazena růţovou. V mnoha případech nalezneme i označení středopostní. Pátá neděle je na většině území známá jako Smrtelná nebo Smrtná (někde ovšem i Černá). Tento název vznikl podle původně pohanského zvyku vynášení smrtky (smrti) ze vsi. 114 Smrtka představovala zimu, házela se do potoka nebo řeky. Šestá neděle je dodnes nazývána Květná a to na památku Jeţíše Krista, kterého při jeho příjezdu do Jeruzaléma vítali obyvatelé palmovými ratolestmi. U nás se ratolesti nahrazují jívovými proutky („kočičky“), které si lidé nechávali v kostele posvětit, aby jim chránily dům a rodinu před onemocněním. Po Květné neděli přichází tzv. pašijový, svatý nebo také velký týden. Začíná velké uklízení v domácnostech, čistí se okna, upravují zahrádky a připravují nové šaty.115 Sazometná neboli Škaredá středa získala svůj název podle zvyku v tento den vymetat komíny a důkladně uklízet, nebo také podle legendy, ve které se praví, ţe se Jidáš

110

HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: . 111 VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. 112 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 113 VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. 114 HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: . 115 Tradice [online]. Dostupné na World Wide Web .

- 33 -

„škaredil“ na Jeţíše Krista a nakonec ho i zradil.116 Podle lidové tradice se nikdo nesměl v tento den mračit, jinak by mu to zůstalo po celý rok.117 Zelený čtvrtek získal své označení podle legendy, ve které se Jeţíš modlil právě v ten den na zelené louce, nebo podle toho, ţe si kněţí oblékali zelené roucho. Na Zelený čtvrtek naposledy zazněly ve vsích a městech kostelní zvony, které byly tiché aţ do Bílé soboty, protoţe, jak se říkalo, „odletěly do Říma“. Místo zvonů vsí zněly řehtačky a klapačky, se kterými chlapci chodili po vesnici. V tento den také hospodyňky pekly tzv. Jidáše, které měly tvar stočeného provazu, na kterém se Jidáš po své zradě oběsil.118 Další moţný původ názvu Zeleného čtvrtka můţe být i podle toho, ţe hříšníci byli znovu přijímáni zpět mezi věřící. „Suché větve církevního stromu se tak opět zazelenaly.“ Na Zelený čtvrtek se vstávalo velmi brzy, aby se lidé mohli omýt ranní rosou, jelikoţ věřili, ţe zabraňuje onemocnění šíje a dalším nemocem.119 „Hospodyně vstávaly časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Někde se zvonilo paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši. Kdo snědl před východem slunce pečivo namazané medem, byl po celý rok chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos. Jedla se jen zelená strava - špenát, zelí, aby byl člověk zdravý po celý rok. V tento den se hospodářům radilo zasít len a hrách, protože vše co bylo o Zelený čtvrtek zaseté, dobře prospívalo. Dle pověry si neměl člověk o Zeleném čtvrtku nic půjčovat a s nikým se hádat. Odměnou za to se mu prý vyhýbaly všechny hádky a naopak si k němu prý našly cestu peníze.“120 Na Velký pátek se nekonaly mše, pouze se při bohosluţbách četly texty a zpívalo se bez doprovodu varhan. Tímto dnem se připomínalo ukřiţování Jeţíše Krista, kostely tedy nebyly nazdobené, po mši se procházela kříţová cesta. Lidé věřili, ţe se v tento den zjevují poklady, které jsou ukryty hluboko pod zemí a na několik hodin se měla otvírat i hora Blaník.121 Důkazem o tom, ţe se někde nachází poklad, mělo být kvetoucí či zářící kapradí nebo otvor ve skále, ze kterého vyzařovalo světlo.

116

STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. 118 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 119 Tradice [online]. Dostupné na World Wide Web . 120 Tamtéţ. 121 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 117

- 34 -

Ještě před východem slunce se lidé běţeli umývat k potoku, protoţe věřili, ţe budou ochráněni před nemocemi.122 Bílá sobota dostala svůj název podle bílých rouch, do kterých se odívali lidé touţící po křtu, tzv. katechumeni. Bílá barva je znamením nevinnosti a svatosti ţivota. Jediná bohosluţba konaná v noci na neděli se nazývá vigilie, a právě při ní mohli být tito lidé pokřtěni. Při obřadu se posvětil i oheň, kterým se pak zapalovala velikonoční svíce zvaná paškál (podle latinského cereus paschalis – svíce velikonoční), u ní museli lidé během roku při výslechu přísahat, ţe mluví pravdu. Od toho také vzniklo spojení „Pojď na paškál!“.123 Na Bílou sobotu se před svítáním muselo vymést stavení novým koštětem, aby bylo celý rok čisté. Dívky pekly mazance a velikonoční beránky, chlapci si pletli pomlázky, coţ se ostatně dodrţuje dodnes.124 „Dopoledne se před kostelem světil oheň, vykřesávaný z křemene. V mnoha domácnostech se uhasínalo ohniště, ze kterého vzala hospodyně polínko, které položila před kostelem na hraničku. Když kněz oheň posvětil, vzala si žhavé polínko a znova jím zažehla oheň ve stavení. Z ohořelých dřívek se pak vytvářely křížky a zapichovaly se do pole, aby bylo úrodné. Popelem z posvěceného ohně zase hospodář posypal louku. Na mnoha místech bývalo zvykem vyjít na zahradu nebo do sadu, třást stromy a probudit je tím k životu.“125 Sobotou také končil dlouhý půst, který museli věřící dodrţovat. Hod Boží Velikonoční (Velká neděle) připomínal z mrtvých vstání Jeţíše Krista. V kostelích se dodnes konají dopolední bohosluţby a v mnoha rodinách se vaří sváteční oběd. Dříve si lidé nechávali světit jídlo, které si pak doma rozdělili. Velikonoční pondělí není církevním svátkem, z pohledu lidových zvyků je ale nejdůleţitějším dnem Velikonoc. Chlapci si totiţ odbývají pomlázku.126 Pomlázka je utvořena ze slovesa pomladit (učinit někoho mladším). Šlehání pomlázkou mělo zajišťovat zdraví, plodnost a omlazení (síla „omlazené“ jarní přírody se symbolicky přenášela na člověka).127 Tradice pomlázky je doloţena uţ ve středověku (14. a 15. století) a dodnes se dodrţuje ve všech koutech republiky. Původně se šlehali navzájem chlapci i dívky,

122

Tradice [online]. Dostupné na World Wide Web . STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 124 Tradice [online]. Dostupné na World Wide Web . 125 Tamtéţ. 126 VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. 127 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 123

- 35 -

postupem času se podoba pomlázky měnila. V 17. století se omezila uţ jen na chlapce, kteří chodili po domech šlehat mladé dívky, ty jim za to darovaly vajíčka. Na severovýchodní Moravě, místy na Valašsku a Slezsku se udrţuje i zvyk polévání. Dívka je vytaţena ráno z postele, polita studenou vodou a ještě vyšlehána. Dříve bylo doslova katastrofou, pokud se k nějaké dívce nezastavil ani jeden koledník, znamenalo to totiţ, ţe o ni nikdo nestojí. V dnešní době se na některých místech ustálilo střídání pomlázek - v pondělí chodí chlapci, v úterý dívky. V historii cizinci povaţovali pomlázku za necudnou. Dokonce i dnes se u jiných národů setkáme s nepochopením. Symbolem Velikonoc jsou kraslice. Slovo kraslice je u nás doloţeno uţ ve 14. století, ale jako označení pro velikonoční ozdobené vajíčko se začalo uţívat aţ v 19. století a to v souvislosti s přípravami na Národopisnou výstavu českoslovanskou (r. 1895).128 Do té doby byla malovaná vajíčka nazývána rejsky, straky, malůvky, slaměnky a tak dále. Označení kraslice souvisí se slovesem krášlit.129 Protoţe období masopustu, následujícího půstu a Velikonoc je velmi významné, nechtěli jsme jej narušovat „moderním“ svátkem sv. Valentýna, který připadá na 14. února. Tento den se u nás začal slavit poměrně nedávno, převzali jsme jej ze západních zemí. Oblíbený je zejména u mladých lidí a obchodníků. Původ tohoto svátku není zcela jasný, jelikoţ se dodnes přesně neví, který mučedník je pravý Valentýn, protoţe v křesťanství je světců s tímto jménem víc. Nejčastěji je uváděna legenda o římském knězi, který tajně oddával zamilované, a proto byl potom popraven.130 Jméno Valentýn pochází z latinského valere, coţ znamená být zdráv, zdravím kypící. Zvláštním dnem je 1. duben – apríl. Původ tohoto slova je v latinském aprilis, které označuje měsíc nestálého počasí, jiní zase vidí souvislost s bujarým vítáním jara. Další teorie aprílového ţertování říká, ţe 1. dubna se narodil Jidáš, takţe se v ten den nemá brát nic váţně.131 Dne 24. dubna slaví svátek sv. Jiří, který patří k nejznámějším křesťanským světcům i přesto, ţe historických důkazů o jeho ţivotě je velmi málo.

128

VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 130 VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. 131 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 129

- 36 -

Na svátek sv. Jiří začíná skutečné jaro. Lidé si ho spojovali se rčením „Na svatého Jiří, vylézají hadi a štíři.“132 „Pro naše předky byl svátek důležitým mezníkem hospodářského roku.“133 Hospodáři evidovali svá stáda, která pak slavnostně vyháněli na pastvy. Za feudalismu museli v tento den lidé odvádět vrchnosti nájem za půdu ve formě naturálií (například obilí), v některých případech platili i penězi.134 Dalším velmi významným a v dnešní době opět populárním dnem je 30. duben, tzv. Filipojakubská noc (někde také Valpružina noc). „Podle církevního kalendáře mají 1. května svátek dva Kristovi apoštolové: Filip a Jakub, kteří byli chápáni jako protiklad škodlivých sil, ale zároveň jako patroni lidového kouzelnictví (léčivé byliny sbírané v tuto dobu měly mít zvlášť silný účinek).“135 Filip byl ukamenován na kříţi a Jakuba svrhli z hradeb Jeruzaléma, protoţe odmítl prohlásit Jeţíše Krista za podvodníka.136 Valpruga byla starogermánská bohyně a také patronka čarodějnic. V 8. století ale Valprugu začalo křesťanství chápat jako ochránkyni před zlými kouzly.137 Zapalování ohňů je velmi starý zvyk, který souvisí s uctíváním ohně, ale i s vírou v jeho ochrannou moc proti nadpřirozeným mocnostem. Pálení ohňů se vţdy účastnili všichni z vesnice. Dříve bylo také zvykem vyhazování hořících košťat do výšky, aby byly čarodějnice letící na sabat dobře vidět a byla moţnost některou srazit. Zábava „pálení čarodějnic“ ale vznikla aţ koncem 18. století, kdy byl zrušen dohled nad čistotou víry, který do té doby prováděl jezuitský řád. Po pálení čarodějnic přichází 1. květen, který je pro všechny navţdy spojen s básní Karla Hynka Máchy Máj. Nejen ţe je „dnem lásky“, ale stal se i Svátkem práce. V lidové tradici je počátek května spojen zejména se stavěním májek. Tento zvyk je velmi starý a znají ho v celé Evropě. Někteří odborníci se domnívají, ţe můţe jít o pozůstatek jarních slavností, kdy strom představoval stráţného ducha obce. 138 „Nejstarší známý doklad o stavění máje je z roku 1422, kdy za postavení máje dostal hoch odměnu a to ruku děvčete. Na základě postavení máje a vzájemného slibu bylo manželství uznáno církevním soudem na pražském hradě a dne 23. června 1422 byla slavena svatba.“139

132

VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. Tamtéţ. 134 Tamtéţ. 135 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. s. 153. 136 VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. 137 STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN, 2006. 138 VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. 139 Tradice [online]. Dostupné na World Wide Web . 133

- 37 -

V předvečer 1. května se chlapci z vesnic ještě dnes vypravují do lesa, aby uřízli co největší strom. Vţdy se jedná buď o smrk, borovici nebo jedli, ze stromu se osekají větve, kmen se potom ozdobí věncem, šátky, květinami, fáborky a tak dále. Celou noc musí májku hlídat, aby ji nikdo neukradl (většinou mezi sebou soupeřili sousední vsi).140 Dříve bývalo zvykem stavět ještě malé májky před domem dívek, které se chlapcům líbily. Pokud jich ţilo v jednom domě více, kaţdá dostala májku vlastní. Takovýto výraz lásky ale dostávaly jen dívky, které byly ještě panny, jinak se mohlo stát, ţe před domem do rána stála hůl zaraţená do země ozdobená slaměným věncem, coţ byl symbol pohany. Se stavěním májek samozřejmě souvisí i taneční zábavy, které se pořádají i v den kácení.141 Další významná noc se nazývá Svatojánská. Den po ní, tedy 24. června slaví svátek sv. Jan Křtitel. Tento světec se podle legendy narodil jen šest měsíců před Jeţíšem Kristem. Ţil na poušti u Mrtvého moře, předpovídal příchod Krista – Vykupitele, kterého také u řeky Jordán pokřtil. Jan Křtitel byl sťat, protoţe kritizoval manţelství krále Heroda Antipa, to povaţoval za nemorální, jelikoţ si král vzal ţenu svého zesnulého bratra. První zmínky o oslavách svátku Jana Křtitele pocházejí z roku 506. Hlavní význam v oslavách tohoto světce je v tom, ţe zavedl křest vodou, který se dodnes v křesťanství pouţívá. O Svatojánské noci si lidé chodili do lesa natrhat bylinky, kterým se začalo říkat svatojánské koření, to se potom přidávalo do směsí, které léčily. Oblíbené také bylo pálení ohňů, které se na mnoha místech pořádá i v dnešní době.142 Dříve se lidé domnívali, ţe zapalováním ohňů přidají slunci na síle, kterou v období slunovratu ztratilo. Dalším významným dnem je svátek sv. Anny, 26. července (původně hebrejské jméno, ve významu milostiplná).143 Anna je dodnes nejuctívanější křesťanskou světicí na světě. Anna je podle legendy matkou Marie, která později porodila Jeţíše Krista. Sv. Anna se stala ochránkyní manţelství, patronkou horníků, tkalců, truhlářů a soustruţníků, provazníků a dalších profesí. Anna také působí jako přímluvkyně při hledání ztracených předmětů. V dřívějších dobách se věřilo, ţe modlitba ke sv. Anně dopomůţe ztracenou věc najít. S tímto jménem je také spojena pranostika: „Svatá Anna, chladna z rána.“ 140

Tradice [online]. Dostupné na World Wide Web . VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. 142 Tamtéţ. 143 Tradice [online]. Dostupné na World Wide Web . 141

- 38 -

Svátek sv. Václava (28. září) je velmi významný zejména proto, ţe se tento světec stal v 11. století patronem českého státu, který čeká se svým vojskem v hoře Blaník, aby v době nejhorší přispěchal na pomoc. Václav, syn kníţete Vratislava a Drahomíry, se zásluhou své babičky Ludmily přiklonil ke křesťanství. V roce 935 byl ve Staré Boleslavi zavraţděn kvůli sporům se svým bratrem Boleslavem. Ihned po jeho smrti se stal v očích církve mučedníkem a světcem. Na jeho svátek se konaly slavnostní mše, poutě a posvícení. V dnešní době se na některých místech stále konají Svatováclavské slavnosti, například v Louňovicích, které leţí přímo pod bájnou horou Blaník, dále v Kutné Hoře, v Příbrami a dalších městech.144 Dne 2. listopadu slavíme tzv. Dušičky. „Slovo duše ještě ve staré češtině mohlo znamenat dech i duši, tzv. záduší pak bylo jmění určené na modlitby za duše zemřelých a dušník byl poddaný darovaný v rámci záduší. Předpokládá se tu starý základ dheu-es- blízké slovo deus označuje boha i boží princip.“145 Zajímavé je, ţe tento den nese několik názvů. Například v římskokatolickém kalendáři najdeme označení Vzpomínka na všechny věrně zesnulé, protestanti jej znají pod jménem Památka zesnulých. Podle křesťanské tradice jsou Dušičky svátkem zesnulých, kteří jsou ještě v očistci, tedy ještě nedosáhli věčné blaţenosti.146 Modlitby pozůstalých jim mohou pomoci očistit od hříchů a tím jim dopomohou k cestě do nebe. Lidé odjakţiva věřili v posmrtný ţivot a v to, ţe se některé duše mohou vracet zpět na zem. Tradice svátků zemřelých tedy sahá aţ do dob Keltů, kteří věřili, ţe počátkem listopadu se mohl setkávat ţivý s mrtvým. Zapalovali obřadní ohně, které měly ukazovat cestu bloudícím duším. Po expanzi Římské říše ale mnoho z keltských zvyků zaniklo, zbytek později splynul s obyčeji Řeků a Římanů, ze kterých potom částečně vycházelo i křesťanství. Původně se na zesnulé vzpomínalo jen v rodinném kruhu.147 „Výroční vzpomínka na zesnulé byla poprvé spojena s veřejnou slavností po roce 998, kdy ji ve francouzském reformním klášteře v Cluny zavedl benediktýnský opat Odillo. 144

VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: . 146 Tamtéţ. 147 VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. 145

- 39 -

Teprve mezi 11. a 13. stoletím se svátek rozšířil do 18 dalších evropských zemí. V Římě svátek zdomácněl až ve 14. století. Od roku 1915 mohou kněží katolické církve toho dne sloužit tři mše (na památku válečných obětí).“148 Dodnes se lidé 2. listopadu scházejí u hrobu svých zesnulých příbuzných nebo přátel, aby na ně společně zavzpomínali a zapálili svíčky, které jsou v českém prostředí symbolem vzpomínky. V současné době k nám proniká i americká podoba Dušiček Halloween, který se slaví 31. října. Do Ameriky se tento svátek dostal nejspíše z Irska, původní název zněl All Hallow´s Eve (předvečer Všech Svatých). Dnes se halloween stal komerčním svátkem ve znamení masek a převleků. Děti chodí od domu k domu a dostávají sladkosti a jiné pochutiny. Domy zdobí svítící vydlabané dýně, které jsou nejspíš moderní podobou obřadních ohňů, které ukazují zemřelým cestu.149 Dušičky byly posledním svátkem, kterému se v práci věnujeme, jelikoţ pak uţ nastává čas adventní, o němţ jsme hovořili na začátku. Záměrem této kapitoly bylo přiblíţení zejména lidových svátků a tradic z hlediska jejich původu a vzniku. Lidé svátky znají, dodrţují tradice, ale většina vůbec neví, kde se vzaly a proč se určité dny slaví. Zda původ alespoň některých svátků znají děti na druhém stupni základní školy, nám dokáţe výzkum prováděn na základní škole v Hranicích na Moravě, který následuje v další kapitole.

148

HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: . 149 VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004.

- 40 -

5 Povědomí ţáků o původu svátků a tradic, zájem učitelů o etymologii Předloţená práce je zaměřena na etymologický výklad svátků, tradic a významných dnů. Etymologie je velmi vhodná pro pouţití ve výuce na základní škole v rámci mezipředmětových vztahů. Ke zjištění stavu vědomostí ţáků na druhém stupni byl pouţit dotazník (viz Příloha č. 2). Dotazník je zaměřen na české tradice a zvyky a vypracovali ho ţáci 6. a 9. tříd (celkem 60 ţáků). Z uvedeného počtu v šestém ročníku 29 dívek a pouze 6 chlapců, v devátém ročníku vyplnilo dotazník 12 dívek a 13 chlapců. Dotazník byl vytvořen i pro učitele, abychom zjistili, zda etymologii ve své výuce vyuţívají a jestli by uvítali souhrnný etymologický výklad českých zvyků a tradic. Dotazník vypracovalo celkem 20 vyučujících (4 muţi a 16 ţen), znění dotazníku uvádíme rovněţ v příloze (Příloha č. 1). Na základě výsledků odpovědí učitelů jsme zjistili, ţe etymologii vyuţívají všichni, kromě těch, kteří vyučují cizí jazyky, protoţe tam se ţáci učí o zvycích a tradicích země, jejíţ rodný jazyk pouţívají ve výuce. Vyučující by tedy nevyuţili ani souhrnný výklad našich tradic a zvyků, stejně tak jako učitelé, kteří vyučují přírodopis, fyziku a další technické obory. Naopak učitelé humanitních předmětů by takovýto výklad velmi uvítali (viz Graf č. 1). Graf č. 1: Potřeba souhrnného etymologického výkladu tradic a svátků

9; 45% 11; 55%

ANO

- 41 -

NE

Počet let praxe ve školství neovlivnil odpovědi vyučujících. Etymologii se snaţí pro zpestření výuky vyuţívat všichni. Z dotazníků, které vyplňovali ţáci, zjistíme, ţe v českých rodinách je velmi rozšířená tradice pomlázky. Zajímavé je, ţe dívky obou ročníků uvedly tuto tradici častěji neţ chlapci. Při rozboru dotazníku se budeme zaměřovat vţdy nejprve na ţáky 9. ročníku. Z dotazníku vyplývá, ţe kraslice v dnešní době ţákyně posledního ročníku základní školy téměř vůbec nebarví. Jako nejvíce slavený svátek byly uváděny Vánoce, a to jak dívkami, tak chlapci. Pod tradicemi Vánoc si ţáci představí pouze zdobení stromečku, pečení cukroví a k večeři připraveného kapra se salátem. Dvě dívky a jeden chlapec také uvedli, ţe zpívají koledy. Jeden ţák uvedl i dodrţování půstu před Velikonocemi. Co se týče ţáků 6. ročníku, nejvíce dodrţovanou tradicí je pomlázka, tu uvedlo 16 dívek a 3 chlapci (v 6. ročníku je pouze 6 chlapců, dívek je 29). Ţáci této třídy uváděli mnohem více tradic neţ ţáci vyššího ročníku. V dotazníku se objevilo kromě Vánoc, koled a pečení beránka i řezání Barborek (6 dívek), malování kraslic (9 dívek, 2 chlapci) a dvě dívky dokonce uvedly dodrţování půstu (viz Graf č. 2). Graf č. 2: Dodržování tradic a zvyků v rodinách 16 14

Počet odpovědí

12 10 8 6 4 2 0 Poml.

Krasl.

Ber.

Půst

Ván.

Kol.

Barb.

NE

Tradice a zvyky 6. třída - chlapci

9. třída - chlapci

- 42 -

6. třída - dívky

9. třída - dívky

Přehled o původu svátků a tradic mezi ţáky je poměrně malý. Nejčastěji dokázali ţáci 9. třídy vysvětlit původ Vánoc a Velikonoc, jeden chlapec uvedl i svátek sv. Valentýna. Čtyři dívky nebyly schopny vysvětlit ţádný svátek ani tradici, taktéţ pět chlapců. Stejně jako u ţáků 9. ročníku se v otázce, která se týká vysvětlení původu některého svátku nebo tradice, objevily u niţšího ročníku základní školy Vánoce a Velikonoce. Celkem 16 dívek a 5 chlapců správně vysvětlilo původ Vánoc a 10 dívek a 2 chlapci dokázali objasnit původ Velikonoc. Jedna dívka dokonce uvedla i původ pomlázky a jedna se zmínila o kříţové cestě, která se o Velikonocích prochází. Ţáků, kteří nedokázali vysvětlit původ ţádného svátku nebo tradice, bylo velmi málo - pouze 4 dívky a 1 chlapec (viz Graf č. 3).

Počet odpovědí

Graf č. 3: Vysvětlení původu některého svátku či tradice 16 14 12 10 8 6 4 2 0 Vánoce

Velikonoce

Valentýn

Nevěděl

Svátky 6. třída - chlapci

9. třída - chlapci

6. třída - dívky

9. třída - dívky

O původu svátků se nejvíce ţáci dozvídají ve svých rodinách. Z 25 respondentů tuto moţnost uvedlo 17. Na druhém místě potom byla škola a televize. Internet jako zdroj informací o svátcích uvedlo jen 8 z 25 ţáků 9. třídy. Jedna dívka získala povědomí o původu tradic z časopisu. V 6. třídě byla opět jako zdroj informací o původu svátků a tradic nejvíce uváděna rodina (20 dívek a 6 chlapců). Na druhém místě se nachází škola, dále televize, internet nevyuţívá téměř nikdo (2 dívky a 1 chlapec). Jedna ţákyně uvedla jako zdroj informací bibli (viz Graf č. 4).

- 43 -

Graf č. 4: Zdroj informací o původu svátků a tradic 20 18

Počet odpovědí

16 14 12 10 8 6 4 2 0 rodina

škola

internet

televize

jiné

Zdroje

6. třída - chlapci

9. třída - chlapci

6. třída - dívky

9. třída - dívky

Zájem o výuku etymologie českých svátků a tradic má 13 ţáků z 25 (9. ročník), coţ je relativně vyrovnané, dívky projevily mnohem větší zájem neţ chlapci. Ţáci 6. ročníku mají na rozdíl od 9. třídy poměrně velký zájem o bliţší vysvětlení původu svátků a tradic (15 dívek a 2 chlapci). Celkem 5 ţáků na poslední otázku týkající se zájmu o výuku neodpovědělo (viz Graf č. 5). Graf č. 5: Zájem žáků o výuku etymologie svátků a tradic 16

Počet odpovědí

14 12 10 8 6 4 2 0 ANO

NE

Neuvedl

Zájem o etymologický výklad tradic a svátků 6. třída - chlapci

9. třída - chlapci

- 44 -

6. třída - dívky

9. třída - dívky

Závěr V práci jsme se zabývali etymologií jako vědou, zaměřili jsme se na její historii v Evropě a v České republice. Vysvětlili jsme původ názvů českých měsíců, dnů, svátků, významných dnů a některých tradic. Na závěr práce jsme provedli malý výzkum o povědomí ţáků na 2. stupni základní školy o původu tradic a zvyků, které dodrţují ve svých domovech nebo které znají ze svého okolí. Z dotazníků vyplynulo, ţe starší ţáci tradice a zvyky uţ téměř nedodrţují a ani se o ně příliš nezajímají. Jejich znalost původu českých tradic a svátků je na velmi nízké úrovni. Většina byla schopna vysvětlit pouze původ Vánoc a Velikonoc. Někteří neuvedli ani tyto dva významné křesťanské svátky. Mladší ţáci naopak tradice dodrţují velmi aktivně, zejména o Vánocích a Velikonocích. Jejich znalosti o původu svátků a tradic jsou přibliţně na stejné úrovni jako znalosti ţáků z 9. ročníku, coţ znamená, ţe se o původu Vánoc a Velikonoc učí ve škole ještě na prvním stupni nebo ihned po nástupu na stupeň druhý. Potom se uţ svátkům a tradicím nevěnuje pozornost. Učitelé se snaţí etymologii vyuţívat téměř v kaţdém předmětu, ale české svátky a tradice do výuky obvykle nezahrnují. Proto by uvítali, zejména učitelé humanitních předmětů, souhrnný etymologický výklad těchto svátků a tradic, aby ho mohli vyuţívat, například při projektovém vyučování. Uvědomují si, ţe povědomí o zvycích a tradicích patří ke kultuře kaţdého národa a nemělo by být ze školství vytlačeno.

- 45 -

Seznam pouţité literatury 1.

BIČAN, A.; HAVLOVÁ, E. Dobrodružství etymologie – články F. Kopečného z prostějovského časopisu Štafeta. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-005-0.

2.

DAVID, J. Etymologie ve výuce češtiny – K vyuţití lidové etymologie zeměpisných jmen. In Tradiční a netradiční metody a formy práce ve výuce českého jazyka na základní škole: sborník prací z mezinárodní konference. Olomouc. 12. - 13. dubna 2007. Ed. Hana Marešová, Tomáš Macoun. Olomouc: Pedagogická fakulta UP, 2007. ISBN 978-80-244-1946-6.

3.

ERHART, A.; VEČERKA, R. Úvod do etymologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. ISBN neuvedeno.

4.

KARLÍKOVÁ, H.; VEČERKA, R. Vývoj české etymologie v evropském kontextu. Opera Slavica, 2005, roč. 15, č. 4. ISSN 1211-7676.

5.

MACHEK, V. Etymologický slovník. 5. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-048-7.

6.

MAREŠOVÁ, H. Etymologie. Základy historické mluvnice češtiny, 2008.

7.

NOVOTNÝ, M. Zákulisí slov. 1. vyd. Praha: MOTTO, 2003. ISBN 80-7246-162-1.

8.

Pravidla českého pravopisu. (Kolektiv autorů Ústavu pro jazyk český AV ČR). 2. vyd. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1327-X.

9.

REJZEK, J. Lidová etymologie v češtině. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. ISBN 97880-246-1649-0.

10. STYBLÍK, V. Tajemství slov. 1. vyd. Praha: SPN – pedagogické nakladatelství, 2006. ISBN 80-7235-336-5. 11. ŠLOSAR, D.; STEKLÍK, J. Otisky. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2006. ISBN 80-7363-029-X. 12. VÁŢNÝ, V. Úvahy nad novým etymologickým slovníkem. Naše řeč, 1958, roč. 41, č. 9-10. ISSN 0027-8203. 13. VEČERKA, R. a kol. K pramenům slov - uvedení do etymologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-858-6. 14. VONDRUŠKOVÁ, A.; SKOPOVÁ, K. České zvyky a obyčeje. 1.vyd. Praha: Albatros, 2004. ISBN 80-00-01356-8.

- 46 -

ELEKTRONICKÉ CITACE

1.

HOLUB, Z.; HUGO, J.; CHÝLOVÁ, H. Jazykový koutek [online]. Dostupné na Internetu: .

2.

Tradice

[online].

Dostupné

na

World

Wide

Web


tradice.cz/katalog/zbozi/tradice>. 3.

VYKYPĚL,

B.

Etymologické

oddělení

.

- 47 -

[online].

Dostupné

na

Internetu:

Přílohy Příloha č. 1: Dotazník pro učitele 2. stupně základní školy Příloha č. 2: Dotazník pro ţáky 2. stupně základní školy

- 48 -

Příloha č. 1 – dotazník pro učitele 2. stupně ZŠ

1. Muţ – ţena 2. Aprobace: 3. Počet let praxe ve školství: 4. Vyuţíváte v rámci předmětů, které vyučujete na druhém stupni, etymologii? ANO – uveďte příklad (v jakém předmětu, na co se nejčastěji zaměřujete):

NE 5. Pokud nevyuţíváte etymologii, uveďte důvod proč?

6. Uvítali byste například souhrnný etymologický výklad českých svátků, tradic a zvyků? ANO – NE

- 49 -

Příloha č. 2 – dotazník pro ţáky 2. stupeň ZŠ 1. Muţ – ţena 2. ročník: 3. Dodrţujete doma nějaké tradice a zvyky? Například řezání Barborek, půst před Velikonoci, pomlázka? ANO – uveďte jaké:

NE 4. Znáte původ alespoň u některých zvyků nebo svátků (proč se vlastně slaví)? Například Vánoce, Velikonoce nebo jiné. ANO – některý krátce vysvětlete:

NE 5. Pokud původ znáte, odkud jste se to dozvěděli? a) b) c) d) e)

rodina škola internet televize jiné (uveďte):

6. Pokud původ ţádné tradice ani svátku neznáte, zajímalo by vás to? Chtěli byste se o tom dozvědět více? ANO - NE

- 50 -

ANOTACE Jméno a příjmení:

Aneta Galašová

Katedra:

Katedra českého jazyka a literatury

Vedoucí práce:

doc. PhDr. Milena Krobotová, CSc.

Rok obhajoby:

2011

Název práce: Vyuţití etymologie na 2. stupni základní školy Název v angličtině:

Exploitation of etymology on the second scale of the elementary school

Anotace práce: V bakalářské práci se zaměřujeme na výklad etymologie jako vědy, její vývoj a vyuţití etymologie svátků a tradic na 2. stupni základní školy. Klíčová slova:

Etymologie, české svátky a tradice, úroveň znalostí původu tradic a svátků na základní škole

Anotace v angličtině:

In the bachelor work we concentrate to interpretation of etymology as a science, its development and exploitation of etymology of czech holidays and tradition on the second scale of the elementary school.

Klíčová slova

Etymology, czech holidays and tradition, knowledge of

v angličtině:

origin holidays and tradition on the elementary school.

Přílohy vázané v práci: Příloha č. 1 – dotazník pro učitele 2. stupně základní školy Příloha č. 2 – dotazník pro ţáky 2. stupně základní školy

Rozsah práce:

50 stran

Jazyk práce:

čeština