Příloha 2 Mezinárodní vzdělávací akademie Mezinárodní výbor pro vzdělávání
Vytváření bezpečné a přátelské školy (John E. Mayer) (Vzdělávací praxe – řada 16)
Mezinárodní vzdělávací akademie (the International Academy of Education-IAE) Mezinárodní vzdělávací akademie (IAE – the International Academy of Education) je nezisková vědecká asociace, která podporuje výzkum ve vzdělávání, jeho další šíření a zavedení poznatků do praxe. Tato asociace vznikla v roce 1986 a její hlavní naplní je posílení vědeckých příspěvků, řešení obtížných vzdělávacích problémů po celém světě a zabezpečení lepší komunikace mezi zákonodárci, vědci a praktiky. Sídlem asociace je Královská akademie věd, literatury a filosofie (the Royal Academy of Science, Literature, and Arts) v Bruselu (Belgie) a její koordinační centrum je na Kurtinově technologické univerzitě (Curtin University of Technology) v Perthu (Austrálie). Obecným cílem IAE je zlepšení vzdělanosti ve všech oblastech vzdělávání. Pro dosažení tohoto cíle akademie včas shromažďuje vědecké důkazy mezinárodního významu. Věnuje se také kritice výzkumu, tvoří základnu důkazů a stará se o praktickou aplikaci v legislativě.
Současnými členy Ředitelské rady akademie jsou: Erik de Corte, Leuvenská univerzita (University of Leuven), Belgie, prezident Herbert Walberg, USA, viceprezident Barry Fraser, Kurtinská technologická univerzita (Curtin University of Technology), Austrálie, výkonný ředitel Jacues Hallak, Paříž, Francie Michael Kirst, Stanfordská univerzita (Stanford University), USA Ulrich Eichler, Kasselská univerzity (University of Kassel), Německo Margaret Wang, Temple University, USA
Více informací naleznete na webových stránkách na adrese:
< http://www.curtin.edu.au/curtin/dept/smec/iae > Mezinárodní výbor pro vzdělávání (The International Bureau of Education-IBE) IBE byl založen v Ženevě, Švýcarsko, jako soukromá, nevládní organizace v roce 1925. V roce 1929 se novými zákony stal první mezivládní organizací na poli vzdělávání. Od roku 1969 je součástí UNESCA, nicméně si zachovává rozsáhlou intelektuální a funkční autonomii. Hlavní náplní IBE je fungovat jako mezinárodní centrum pro podporu vzdělávání. Buduje vzdělávací sítě a podporuje změnu a rozvoj vzdělávacích kurikul ve všech oblastech světa. Cílem je zavést do praxe moderní přístupy při tvorbě těchto kurikul, zlepšit praktické schopnosti a podpořit mezinárodní dialog ve vzdělávací politice. IBE se zasluhuje o splnění cílů Education for All (EFA – Vzdělání pro všechny) a to zejména následující pomocí: A, Podpora celosvětové vzdělávací sítě a Community of Practice (Sdružení pro praxi), ve kterém se sdružují specialisté na tvorbu kurikul. B, Poskytnutím poradenských služeb a technické asistence při kurikulární reformě. C, Sběr, produkce a zpřístupnění velkého množství informačních zdrojů, materiálů o vzdělávacích systémech, kurikul a jejich rozvoj z celého světa, včetně online databází (jako World Data on Education), tématických studií, publikací (jako Prospects, the quarterly review of education), národních zpráv, stejně jako kurikulárních materiálů pro přístup ve vzdělávání o HIV a AIDS na prvním a druhém stupni pomocí HIV a AIDS Clearinghouse (Sběrná centrála). D, Podpora a pomoc při vedení mezinárodních dialogů o vzdělávací politice, strategiích a reformách, a to zejména pomocí Mezinárodní konference o vzdělávání (the International Conference on Education), kterou v roce 1934 založil IBE. Tuto konferenci lze považovat za jedno z nejdůležitějších světových fór mezi ministry školství. IBE je vedeno Radou složenou z představitelů 28 členských států volených na General Conference of Unesco. IBE je hrdé na svou spolupráci s IAE (the International academy of Education) a publikuje tento materiál za účelem výměny informací na vzdělávací praxi. Navštivte také webové stránky IBE na adrese: < http://www.ibe.unesco.org >
Předmluva Jak již název napovídá, brožura pojednává o tom, jak se školy mohou stát bezpečným a vlídným místem pro děti. Jedině takové školy mohou rozvinout jejich učení a podpořit u nich motivaci pro další celoživotní vzdělávání. Tato brožura náleží do řady nazvané Educational Practices (Vzdělávací techniky, praxe ve vzdělávání) a byla vytvořena Mezinárodní vzdělávací akademií (IAE). Akademie společně s Mezinárodním výborem pro vzdělávání se také postaraly o její distribuci. Jako součást své práce se Akademie zabývá shromažďováním celosvětově významných výzkumů na poli vzdělávání. Brožura je jednou z řady praktických vzdělávacích brožur týkajících se obecně zlepšování učení. Autorem je Dr. John E. Mayer, vědecký pracovník a pedagog, ale také klinický psycholog, autor mnoha publikací, školitel a poradce celosvětově uznávaný za pomoc školám a rodinám. Doktorát z klinické psychologie získal na Northwestern University Medical School (Lékařská fakulta na Severozápadní univerzitě) v Chicagu, Illinois. Po více než 25 let doktor Mayer napomáhal školám vytvářet takové prostředí, které u žáků povede k lepšímu učení. Jeho zpráva Mayer´s Memo (Mayerovo memorandum) vychází již devatenáctým rokem a jsou v ní rady školám, jak zlepšit životy jejich žáků. Členové IAE si jsou vědomi skutečnosti, že tato brožura je založena na výzkumech prováděných zejména v ekonomicky vyvinutých zemích. Přesto aspekty týkající se chování a řízení škol vychází z obecných a univerzálně použitelných principů. Veškeré konkrétní techniky uvedené v této publikaci by měly mít své uplatnění po celém světě a zejména by měly napomoci v těch zemích, které nejsou ekonomicky příliš rozvinuté. Všechny principy je vždy nutné zohlednit a upravit podle aktuálních místních okolností a podmínek. Veškeré rady a návrhy je pak nezbytné aplikovat velmi citlivě a rozumně s ohledem na vzdělávací podmínky a kulturní kontext. Na to je pak potřeba myslet i v následném hodnocení.
Herbert J. Walberg, vydavatel Řady vzdělávacích technik (Educational Practices Series), IEA Stanford University Hoover Institution
Předchozí tituly v této vzdělávací řadě: 1. Teaching (Učení) - Jere Brophy, 36 stran 2. Parents and Learning (Rodiče a učení) – Sam Redding, 36 stran 3. Effective Educational Practices (Efektivní vzdělávací techniky) – Herbert J. Walberg a Susan J. Paik, 24 stran 4. Improving Student Achievement in Mathematics (Zlepšování matematických dovedností u studentů) – Douglas A. Grouws a Kristin J. Cebulla, 48 stran 5. Tutoring (Školení) – Keith Topping, 36 stran 6. Teaching Additional Languages (Výuka dalších jazyků) – Elliot L. Judd, Lihua Tan a Herbert J. Walberg, 24 stran 7. How Children Learn (Jak se učí děti) – Stella Vosniadou, 32 stran 8. Preventing Behaviour Problems: What Works (Předcházení problémů s chováním: co opravdu funguje) – Sharon L. Foster, Patricia Brennan, Anthony Biglan, Linna Wang a Suad al-Ghait, 30 stran 9. Preventing HIV/AIDS in Schools (Předcházení HIV/AIDS na školách) – Inon I. Schenker a Jenny M. Nyirenda, 32 stran 10. Motivation to Learn (Motivace k učení) – Monique Boekaerts, 28 stran 11. Academic and Social Emotional Learning (Akademické a sociální emocionální učení) – Maurice J. Elias, 31 stran 12. Teaching Reading (Výuka čtení) – Elizabeth S. Pang, Angaluki Muaka, Elizabeth B. Bernhardt a Michael L. Kamil, 23 stran 13. Promoting Pre-school Language (Zlepšení jazyka v předškolním věku) – John Lybolt a Catherine Gottfred, 27 stran 14. Teaching Speaking, Listening a Writing (Výuka mluvení, poslechu a psaní) – Trudy Wallace, Winifred E. Stariha a Herbert J. Walberg, 19 stran 15. Using New Media (Použití nových médií) – Clara Chung-wai Shih a David E. Weekly, 23 stran
Všechny tyto tituly lze stáhnout na internetových stránkách IEA na internetové adrese < http://www.curtin.edu.au/curtin/dept/smec/iae > nebo na stránkách IBE na internetové adrese < http://www.ibe.unesco.org/International/Publications/pubhome.htm >
Dále písemně na adrese: IBE, Publications Unit, P.O.Box 199, 1211 Geneva 20, Switzerland. Některé tituly již lze získat pouze na internetových adresách. Obsah: Úvod Přátelské prostředí 1. Bezpečnost 2. Jak poznat problémové dítě 3. Orientování žáků a rodičů 4. Kooperace rodiny se školou 5. Krize ve společnosti a odezva školy 6. Zvládnutí krizových situací 7. Školní řád 8. Zneužívání návykových látek ve škole 9. Budování motivace u žáků Odkazy a další publikace
Tato publikace byla vydána v roce 2007 Mezinárodní vzdělávací akademií (IAE), Calais de Académies, 1, rue Ducale, 1000 Brusel, Belgie a Mezinárodním výborem pro vzdělávání (IBE), P.O. Box 199, 1211 Ženeva 20, Švýcarsko. Je zdarma a lze ji dále bezplatně kopírovat a překládat do jiných jazyků. Prosím pošlete kopii publikace, která reprodukuje tento text nebo jeho část na adresu IAE nebo IBE. Tato brožura je k dispozici i na internetu. Hledejte odkaz „Publications“, „Educational Practices Series“ na adrese: < www.ibe.unesco.org > Autoři jsou odpovědni za výběr a prezentaci faktů a názorů zde zveřejněných a nemusí se nutně shodovat s názory UNESCO/IBE. Stejně tak tato publikace naprosto nevyjadřuje názor UNESCO/IBE týkající se právního stavu země, teritoria, města, oblasti nebo jejich představitelů ani nevyjadřuje svůj postoj týkající se vymezení hranic mezi státy.
Vytištěno ve Francii, Imprimerie Nouvelle Gonnet, 01300 Belley.
ÚVOD Náš zásadní směr: bezpečné a příjemné prostředí ke vzdělávání
Věnujeme obrovské částky na to, abychom vytvořili mladým lidem takové školní podmínky, ve kterých budou moci dosáhnout co nejkvalitnějšího vzdělání. Zatímco ale usilujeme o získání nejmodernějších technických pomůcek, které zefektivní vzdělávání, zapomínáme na zcela základní potřebu toho, aby škola představovala zejména bezpečné a přátelské místo, ve kterém se děti budou učit a dále rozvíjet. Prostředí, ve kterém není dostatečně ošetřena bezpečnost, s sebou nese mnoho následků pro děti. Stejně tak závažné mohou být potom důsledky pro školu samotnou a její zaměstnance ze strany dětí, které se v takové škole necítí bezpečně. Ve škole, kde děti nezažívají pocit bezpečí, bují ničení školního majetku, hrubé chování vůči učitelům, konflikty mezi dětmi navzájem a v nejobecnějším měřítku žáci zkrátka nejsou schopni osvojit si látku z hodin. Nejběžnější rys chování, se kterým se setkáváme právě u dětí, jež se ve škole necítí bezpečně, je ten, že se straní od ostatních. Takoví žáci se pak jakoby „uzavírají“ a nereagují na učivo ani na nic jiného, co se jim pedagogové snaží předat. Jak se pak může v takovém prostředí efektivně rozvíjet učení? Mezi faktory, které přispívají k pocitu nebezpečí u dětí patří například konflikty ve společnosti, do které se řadí i škola, světové problémy, nedostatek školních zdrojů a reakce pedagogů vzbuzující u žáků úzkost. Podobně budou žáci reagovat i v případě, že se ve škole nesetkají s přívětivým a vlídným prostředím. Budou se od školy distancovat a uzavírat se do pomyslných „bublin“, ve kterém budou zcela imunní na jakékoliv vzdělávací snahy učitelů. Vytvoření příjemného školního prostředí tak jde ruku v ruce s bezpečím. Pokud škola na své žáky nepůsobí vlídně, vzbuzuje v nich pocity úzkosti, což vede k odmítání žáky plně se účastnit vyučovaní, bez ohledu na to, jak silná škola je ve své snaze děti kvalitně vzdělávat. Následky pro školu budou naprosto stejné, jako když se žáci necítí bezpečně. I v tomto případě se tedy setkáváme s vandalismem, drzým chováním k autoritám a problémy mezi žáky navzájem. Pokud tedy školy na celém světě chtějí své žáky vzdělávat úspěšně, je naprosto základním aspektem vytvořit jim takové prostředí, ve kterém se budou cítit bezpečně a příjemně.
John E. Mayer
1. PŘÍJEMNÉ PROSTŘEDÍ Škola by měla v dětech vzbuzovat příjemné pocity, jako když je vítá jejich máma se širokým úsměvem a milýma očima. Měla by tedy působit mateřským dojmem. Za tím účelem by měla být vybudována i školní budova a její okolí. Rozhoduje také naše nadšení a kladný přístup k žákům.
Děti jsou velmi citlivé na vizuální podněty. Baví a rozvíjí se v prostředí, které v nich evokuje vlídnost, pohodlí a bezpečí. Reakce dítěte na milující obličej matky je toho skvělým příkladem. Žádáme po dětech, abych se učily s nadšením a přitom první dojem, který si ze školy odnesou, je často pocit chladné, nevlídné a neosobní budovy. Zhodnoťte proto velmi kriticky prostředí Vaší školy. Pokud nepůsobí na dítě tak, že ho vtahuje do vzdělávání, pak se snažte, aby tomu tak co nejdříve bylo. Máme tím na mysli také dobrodružství, zábavu, zvláštnost a vzrušení, protože dítě by mělo být přitahováno určitou zvědavostí, co je na něj ve škole přichystáno. Změna prostředí školy a jejího okolí nemusí nutně vyžadovat nadměrnou námahu ani velké finanční náklady. Výborným nápadem je využít samotného potenciálu dětí a podpořit je v tom, aby se na proměně školního prostředí samy podílely. Zvýší to v nich také pocit sounáležitosti se školou. Děti mohou svými pracemi vyzdobit například venkovní prostory školy. Poznáme tak, jaké barvy a tvary se jim líbí. Stejný princip pak může být použit pro školní dvorky. Žáci si je jednoduše vyzdobí sami, tak jak to mají rádi. Tím, že se žáci o podobu své školy zaslouží takto sami, budou i několikanásobně menší projevy vandalství, agrese a sníží se absence, protože děti se nebudou mít důvod škole vyhýbat. Stane se pro ně totiž bezpečným a příjemným místem. Nová energie se tak vlije i do žil pedagogů, kteří budou schopni odvádět lepší práci. Nezbytnou součástí vlídného školního prostředí je také čistota a pořádek. Děti na svět nahlíží z naprosto jiného pohledu než dospělí. Nepořádek tak v dětech vyvolává pocit nedostatečné péče. Nečisté a neorganizované místo je pro žáky potenciálně nebezpečné už s ohledem na jejich energičnost a impulzivní chování. Vnější prostředí školy je často to, s čím se žáci setkávají poprvé při návštěvě školy. Přístup dospělých musí podpořit pocit bezpečí
a prostředí, ve kterém jsou děti vítány.
Považujte tedy své žáky za dar, který do Vašeho života vstupuje každý den. Usmívejte se na ně, poděkujte jim za to, že jsou přítomni ve škole a nabídněte jim pozitivní přivítání.
Doporučená publikace: Couchenor a Chrisman, 2003; Hopkins, 2005; Hulley a Dier, 2005; Mayer, 2004.
2. BEZPEČNOST Zajistěte bezpečné prostředí pro své žáky: bezodkladně reagujte na jakékoliv projevy nevhodného chování a agrese. Zabraňte vstupu cizích osob do školy.
Nejpřirozenější reakce dětí na pocity strachu a ohrožení je uzavření se, schování a popření reálné situace. Pokud tedy děti vstoupí do školy, ve které převládá skličující prostředí, uzavřou se. Jinými slovy, přestanou v hodinách pracovat. Děti získávají pocit jistoty od dospělých a usuzují na to podle velmi nenápadných signálů. Pokud se žák necítí ve vyučování fyzicky dobře a učitel si toho nevšímá, vede to k pocitu nejistoty u ostatních dětí. Ostatní žáci si říkají, co by se stalo, kdyby bylo špatně jim. Proto je důležité se o nemocného žáka okamžitě postarat nebo ho odeslat domů. Není to však jediný způsob, jak v dětech vyvolat pocit bezpečí a jistoty. Cizí osoby by neměly mít povolený vstup na školní pozemek. Rodiče a děti, kteří nemají přímý vztah ke škole, by neměli být pouštěni na školní dvorky. V žácích školy to vede k pocitu nebezpečí, nejistoty a zmatení. Nutné je také zabránit projevům agrese. Právě pravidla a nařízení věnovaná zamezení agresivního chování by měla být velmi přísná. Velmi jedinečné je vnímání času u dětí. I krátká chvíle, která nějak ohrožuje pocit bezpečí žáka, se v jeho očích může zdát jako celá věčnost. Dospělí mohou v případě výskytu agresivního chování zasáhnout okamžitě jedině tehdy, pokud jsou jasně stanovená pravidla pro tyto případy.
Doporučené publikace: Bluestein, 2001; Brand et al., 2003; Kibble, 2004; Randazzo, 2006; Weist, Evans a Lever, 2003.
3. JAK ROZPOZNAT PROBLÉMOVÉ DÍTĚ Nejefektivnější metoda, jak rozpoznat problémové dítě je pozorovat, zda se chování daného žáka začalo nějak odlišovat od jeho běžného modelu chování.
Ve škole, ve které je splněna podmínka bezpečného a příjemného prostředí, potřebuje žák s problémy v rovině emocí či chování rychlou pozornost, stejně jako by bylo fyzicky nemocné.
Každý věk je charakteristický určitými projevy chování a postoji. Tyto typické rysy v názorech a postojích lze shrnout pod jednotný název základní vzorce chování. Nejvhodnější metoda, jak monitorovat stav a chování žáků, je právě sledovat tyto základní vzorce chování. Na učitele se nekladou žádné zvýšené požadavky než při běžné edukaci. Pokud si učitel při svém výchovně-vzdělávacím procesu všimne nějakých odchylek v chování žáka, měl by předvídat potíže.
Doporučené publikace: Mayer, 2000; McAuliffe, 2002; Prout and Brown, 2007.
4. ORIENTACE ŽÁKŮ A RODIČŮ Pomožte rodičům i žákům zorientovat se v tom, jak by mohli sami pomoci vytvořit ze školy vlídné a bezpečné místo. Udělejte to již na začátku školního roku a během roku to opakujte.
Tyto instrukce zahrnují následující opatření: -
Oznamte zaměstnancům školy, pokud jste v blízkosti školních pozemků viděli cizí osoby.
-
Vysvětlete, proč se školní dveře zamykají.
-
Jak škola napomáhá nemocným žákům a co je v tomto případě povinnost rodičů.
-
Seznam věcí, které nejsou dovoleny nosit do školy – cokoliv co připomíná zbraň.
Dále vysvětlete pravidla školy, a to zejména: -
Školní filozofie a cíle.
-
Nutnost mluvit doma o škole pozitivně.
-
Podporovat rodiče v tom, aby se o školu zajímali.
-
Chvalte děti více za jejich snahu než za výsledky.
Všechny tyto body opakujte během celého školního roku. Děti i rodiče si to častým opakováním jistě zapamatují a budou mít z toho užitek.
Doporučené publikace: Couchenor a Chrisman, 2003; Wessler a Preble, 2003.
5. SPOLUPRÁCE DOMOVA SE ŠKOLOU Spolupráce rodin se školou je základním aspektem a podmínkou vytvoření ze školy místa, ve kterém se žáci budou cítit vítáni a bezpečně. Neodmyslitelným faktorem a bodem, který tuto spolupráci podmiňuje je komunikace. Děti se nejvíc naučí teprve tehdy, kdy jejich práce ve škole je podpořena i doma v rodině. Nejdůležitější je zorientovat rodiče, aby věděli, jak sami mohou pomoci. Nicméně jen na tento bod komunikace nelze spoléhat a musí se používat i jiné techniky kooperace. Jednou z takových technik je pravidelná zpráva učitele domů na konci každého týdne. Tato zpráva by měla být napsána vlastnoručně učitelem a pak okopírována. Tyto kopie si pak děti berou na konci týdne domů. Pokud není k dispozici kopírka, učitel toto sdělení nadiktuje a děti si jej samy napíší. Uvedený způsob je výborný i jako metoda, ve které se děti učí dělat si poznámky z učitelova výkladu. Aby bylo sdělení úplné a smysluplné, je dobré, když si učitel dělá během celého týdne průběžně poznámky. Pak tyto poznámky jednoduše shrne na jeden papír. Mezi doporučený obsah sdělení patří: -
Co se daná třída učila v každém předmětu během uplynulého týdne.
-
Jak toto nové učivo třída zvládla.
-
Jaké hlavní obtíže třída má se zvládnutím nového učiva, v čem je největší problém.
-
Zkušenosti učitele s daným tématem a na co by se rodiče měli doma zejména zaměřit.
-
Tipy na to, jak mohou rodiče doma konkrétně pomoci s učivem probíraným ve škole.
-
Obecné výchovné problémy, které se ve třídě vyskytly. - (Nezmiňujte konkrétní jména)
-
Jak mohou rodiče pomoci s těmito výchovnými problémy.
-
Obecné body týkající se bezpečnosti, hygieny a zdraví. - (Opět nezmiňujte konkrétní jména)
-
Sdělení ředitele školy, které má být předáno rodičům.
-
Co je potřeba přinést do školy na příští týden.
Vždy je také nutné ocenit účast dětí a rodičů na edukačním procesu. Je potřeba být přátelský a pozitivní ve svém hodnocení. Další vhodnou metodou je organizování pravidelných setkání rodičů s učiteli, jedná se tedy o jakousi obdobu našich třídních schůzek. Pedagog by měl však šířit pozitivní náladu, vlídnost a utvořit rodičům takové podmínky, ve kterých se budou cítit příjemně a uvolněně. Je dobré
nabídnout jim i občerstvení. Rodičům se při té příležitosti dají k přečtení zápisy o práci a chování jejich dětí.
Doporučuje se i pořádání vzdělávacích programů pro rodiče, na nichž jsou prezentována některá z následujících témat: -
Zdraví společnosti
-
Péče o dítě
-
Lékařská témata v rodičovství
-
Jak pomoci dětem ve vyučování
-
Chování a disciplína v rodině
-
Zvláštní události a novinky ve společnosti
-
Umělecké a kulturní prezentace – zde mohou vystupovat žáci
Všechny výše uvedené techniky pomohou rodičům vnímat školu jako příjemné a bezpečné místo. Tento pocit se pak přímo přesune i na jejich děti. Je ale nutné, aby rodiče spolupracovali, byli dobře informování a srdečně zváni ke spolupráci se školou.
Doporučené publikace: Cotton, 2000.
6. KRIZE VE SPOLEČNOSTI A REAKCE ŠKOLY NA NĚ Pokud se ve společnosti nebo obecně na světě objeví nějaký problém, krizová situace, žáci by měli být školou o dané situaci informováni. Škola musí představovat pro svoje žáky jakýsi bezpečný ostrov, na kterém najdou oporu. Nikdy proto se žáky neopomínejte otevřenou komunikaci o tragických tématech.
Negativní události, ke kterým ve společnosti dochází, mají na děti hluboký vliv. Děti na takové podněty reagují naprosto jinak než dospělí, na což my dospělí často zapomínáme a vycházíme z chybného předpokladu, že reakce dětí budou obdobné těm našim. Děti nemají ještě tolik zažitých zkušeností, aby těmto událostem rozuměly. Jakoukoliv takovou tragickou událost, ke které ve společnosti dojde, si okamžitě vztahují na sebe a bojí se, že se to samé může stát i jim. Tento strach je přirozená reakce na neznámo, na něco, čemu nerozumí a co neznají. Bojí se také o bezpečnost svých nejbližších, zejména když jsou ve škole a jsou od nich tedy odloučeni.
U dětí se můžeme setkat s mnoha dalšími reakcemi na nepříjemné události ve společnosti. Strach v nich vyvolaný může mít velmi dlouhodobý charakter. Strach je specifický pro každé dítě a může souviset jen s malou částí dané tragédie. Například jeden žák byl ve svých třech letech svědkem divokého výstupu mentálně postiženého muže v autobusu. Od té doby trpěl velmi těžkými záchvaty paniky, kdykoliv jeho spolužáci dělali na cestě autobusem rozruch, pošťuchovali se apod. Učitelé ani vychovatelé ho nedokázali utišit. Často se objeví strach, který s danou krizovou situací vůbec nesouvisí. Pro dítě jsou strach a úzkost obecné pocity, které si často asociuje s něčím jiným, než čeho se ve skutečnosti bojí. Nejúčinnější metoda je poskytnout ve škole dětem dostatek informací o konkrétní problematice. Zajistíme tak, že z neznámého se stane známé, což má na děti uklidňující účinky. Škola nemůže předpokládat, že děti se dozví dostatek informací z novin, televize či od rodičů. Škola hraje v životě dítěte mocnou roli a děti ji vnímají jako velmi spolehlivý zdroj informací, kterým mohou důvěřovat. A to bez ohledu na to, zda se jedná o informace čistě výukové či o informace vysvětlující nějaký globálnější problém ve společnosti. Škola se v životech svých žáků může stát ostrovem poskytujícím pocit bezpečí, bez ohledu na to, co se děje za jejími bránami. Je pro děti útočištěm, který je chrání před chaosem vnějšího světa. Pokud je tato jistota, klid a bezpečí od vnějších vzruchů zachována, mohou děti naplňovat svoje mysli novými znalostmi. K tomu je ale potřeba, aby škola o problémech ve společnosti svoje žáky dobře a včas informovala.
Doporučené publikace: Jaycox et al., 2006.
7. ZVLÁDNUTÍ KRIZOVÝCH SITUACÍ Tváří v tvář kritickým situacím musí mít škola vypracovaný postup, jak znovu nastavit klid a kontrolu. Proto je efektivní zřídit krizový tým, který je schopen zareagovat okamžitě a efektivně.
Uvnitř školy se v dnešní době mohou krizové situace objevit častěji než kdykoliv dříve. Škola musí mít pro tyto případy vypracovaný plán. Žáci pak podle toho, jak škola tyto situace zvládá, hodnotí školu z dlouhodobě bezpečnostního hlediska. Škola proto musí vždy zareagovat rychle a efektivně.
Prvním krokem při vytváření krizového intervenčního plánu je zvolit osobu, která bude školu v případě krize vést. Ne vždy je nejvhodnějším vedoucím krizového intervenčního týmu ředitel nebo prezident školy. Osoba stojící v čele takového týmu by měla být schopná: -
Poradit si s traumatickými událostmi jak z pozice vedoucího tak i z pozice lidského a osobního přístupu.
-
Rychle se rozhodovat.
-
Působit na děti, rodiče a společnost dojmem síly a odpovědnosti na patřičném místě.
-
Vykázat praxi s předchozím řešením podobných situací.
-
Dokonale komunikovat a zprostředkovávat informace.
-
Předávat informace citlivě, aby neurazila společnost a nerozrušila žáky.
-
Znát důvěrně školu.
-
Znát důvěrně žáky.
-
Znát důvěrně rodiče a společnost.
Jakmile je zvolen vedoucí tohoto týmu, je čas vybrat i další členy. Jde ve své podstatě o dobrovolníky z řad zaměstnanců školy, kteří jsou schopni a ochotni v případě krize zachovat ve škole klid a bezpečí. Počet členů operačního týmu je závislý na množství zaměstnanců a na počtu problémů, se kterými je potřeba nějak naložit. Kromě vedoucího by měl tým obsahovat ještě alespoň dva nebo tři další členy, tak aby celá zodpovědnost a práce neležela pouze na vedoucím. Dostatek aktivních členů pak pomáhá i samotnému vedoucímu poradit si se stresovou situací a být si jistý, že vše bude vyřešeno včas. Pro výběr dalších členů by měla být brána v potaz stejná hlediska jako pro výběr vedoucího. Hlavními úkoly tohoto týmu pak jsou: -
Ujistit se, že žáci i zaměstnanci školy jsou v bezpečí.
-
Okamžitě sestavit daný krizový tým.
-
Zkontrolovat všechny bezpečnostní postupy školy. Přesvědčit se o tom, že jsou zamčené dveře, alarmy fungují, u žáků je pravidelně kontrolována docházka, nebezpeční a nezvladatelní žáci jsou izolováni od ostatních.
-
Mít k dispozici místnost, ve které se tým může pravidelně scházet a informovat o činnosti týmu žáky, kteří musí vědět, že se mohou v případě potřeby kdykoliv stavit a svěřit se svými problémy
Je-li to nutné, tým spolupracuje i s policií, popřípadě s dalšími orgány státní zprávy. Vedoucí týmu je pak jediným mediátorem mezi školou a těmito státními složkami.
Celý tým, v čele s vedoucím, spolu se zástupci školy, by měl vypracovat krizovou zprávu. Tato zpráva pak slouží jako oficiální dokument a prohlášení školy o krizové situaci a o krocích, které byly podniknuty k nastolení bezpečí ve škole. Prohlášení se musí přečíst žákům, kteří ho odnesou domů. Pokud bude škola kontaktována médii, toto prohlášení bude jediné, které bude prezentováno na veřejnosti. Stejně tak jsou instruováni i rodiče, žáci a zaměstnanci školy, aby svému okolí podávali pouze ty informace, které jsou uveřejněny v prohlášení. Veškeré vyšetřování na půdě školy se rovněž provádí s vedoucím krizového týmu. Po celou dobu by tak za školu měla vystupovat jedna osoba. Tím se vyhneme nepřesnostem v informacích a lživým pověstem, které by začaly kolovat. Vedoucí krizového týmu je rovněž zodpovědný za průběžné upřesňování a doplňování údajů v krizové zprávě. O tom, zda se požádá a pomoc z venku či zda se do řešení zapojí i aktivně žáci školy, rozhoduje celý odpovědný krizový tým. Všechna uvedená doporučená opatření se musí aplikovat opatrně podle situace. Někdy by se mohlo použitím těchto rad vše ještě více zhoršit a vyvolat u žáků pocit strachu. Je proto také důležité nejprve problémy prodiskutovat uvnitř školy a teprve potom je interpretovat na veřejnosti. Pokud problémy řeší škola sama, vyvolává to v žácích pocit bezpečného místa. Aby nemusela škola v každé krizové situaci žádat o pomoc zvnějšku, je nevyhnutelné mít vytvořený krizový tým. Krizový tým i po skončení krize pokračuje v monitorování bezpečnosti školy a žáků a snaží se odhalit faktory, které krizi způsobily. Tým se pak musí také alespoň jednou či vícekrát sejít, aby zhodnotil svoje fungování během krize a poučil se pro budoucnost. O těchto závěrech se dělají zápisy, ze kterých pak mohou čerpat i budoucí členové v krizovém týmu. Na každý krok, který krizový tým provede, by rodiče měli reagovat tak, aby podpořili, že škola je v současnosti i budoucnu bezpečným místem, a to následujícím chováním: -
klidem
-
nadhledem
-
jistotou
-
jednotou
Doporučené publikace: Broch et al., 2001; Johnson, 2002; Mayer, 1999; Peterson and Straub, 1991.
8. ŠKOLNÍ ŘÁD
Řád ve škole je zásadním předpokladem udržení bezpečnosti. Ty nejjednodušší pravidla jsou stavebními kameny školního řádu. Podpora těchto pravidel, a to i těch, která se jeví jako málo podstatná pro vlastní edukativní proces, se musí brát velmi vážně všemi zaměstnanci školy.
Pokud škola podporuje a věří v důležitost disciplíny u svých žáků, je tak všem poslána jasná zpráva o bezpečí na škole. Mladí lidé se učí dodržovat určitá pravidla, pokud dospělí jednoznačně a důsledně na těchto pravidlech trvají. Každá škola si musí určit, jaká pravidla mají žáci dodržovat. Některá z nich jsou univerzální pro žáky na všech školách, některá jsou specifická pro určité školy v dané společnosti. Mezi obecně přijatelná pravidla lze zařadit následující: -
Žáci by měli být ve škole každý den včas.
-
Měli by se účastnit každého oficiálního školního dne.
-
Mají přicházet do školy čistě a pěkně oblečeni.
-
Žáci mají pečovat o hygienu a zdraví.
-
Do školy mají přicházet připraveni na výuku a přinést si vše, co k tomu potřebují.
-
Se zaměstnanci školy mají jednat slušně, s respektem a pozorně.
-
Mají plnit úkoly, aniž by kladli odpor.
-
Mají se starat o to, aby škola byla čistá a bezpečná.
-
Měli by mluvit slušně, bez vulgarismů.
-
Nesmí ubližovat jiným žákům.
-
Nesmí rušit vzdělávání druhých žáků.
-
Musí respektovat a chovat se slušně k ostatním žákům.
-
Do školy je zakázáno nosit zbraně a jiné nebezpečné předměty.
-
Do školy je zakázáno nosit nelegální drogy.
-
Žáci informují pedagogy, pokud potřebují lékařskou péči nebo musí během vyučování brát léky.
-
Do školy chodí žáci s vypracovanými domácími úkoly.
-
Ohlásí absenci v případě nemoci nebo jiného důvodu, pro který se nemohou zúčastnit vyučování.
-
Žáci jí, pijí, kouří a žvýkají žvýkačky pouze v proto vyhrazených časech nebo pokud mají speciální výjimku od lékaře.
Pokud škola potřebuje zařadit do svého řádu jakékoliv další nařízení, měla by to napsat do zprávy rodičům i žákům a to na začátku školního roku.
Aby se dodržování pravidel usnadnilo, je nutný jednotný přístup od všech zaměstnanců školy. Nejčastější příčina nedodržování je nedostatečná podpora těchto pravidel právě ze strany pedagogů. Pokud jsou pedagogové nejednotní v dodržování a trvání na plnění těchto pravidel, je to signál pro žáky, že dospělí s těmito nařízeními nesouhlasí a nakonec s nimi přestanou souhlasit i žáci. Mají pocit, že nedodržení těchto pravidel jim velice lehce projde. Porušování pravidel se jim jednoduše vyplatí. To není počátek kriminálního chování, nýbrž je to běžná lidská přirozenost, kdy člověk zkouší, co mu projde a snaží se využít příležitosti. Pro dodržování všech pravidel je potřeba dbát zejména na důsledném plnění těch menších nařízení, což je jasným signálem pro žáky, že celý řád je brán velmi vážně. Někteří pedagogové se mohou stavět do pozice hlídajících policistů. Musí si ale uvědomit, že jejich specializací není ochrana zákona, nýbrž edukace svěřených žáků. Musí si proto uvědomit, že podporou těch nejmenších pravidel podpoří ve žácích chuť dodržovat i ta pravidla, která jsou nutná pro vlastní vzdělávání a ulehčí tak celý výchovně-vzdělávací proces. Učitelé s nejvíce problémovými třídami jsou často ti, kteří netrvali dostatečně důsledně na dodržování těch zdánlivě méně významných pravidel. To pak často vede k neuctivému chování vůči učiteli, rušení ve třídě a nedostatečné pozornosti vlastnímu studiu.
Doporučené publikace: Borich, 2006; Charles a Senter, 2004; Cotton, 1990; Darling-Hammond a Sykes, 1999; Jones a Jones, 2006; Lindberg, Kelly a Swick, 2004; Wolfgang, 2004.
9. ZNEUŽÍVÁNÍ NELEGÁLNÍCH LÁTEK VE ŠKOLE Efektivní prevence zneužívání návykových látek nemusí nutně znamenat přílišné náklady. Zakomponované do základního programu školy, jedná se o efektivní a finančně přijatelnou prevenci. Drahé protidrogové programy, které jsou zpravidla objednané u externích organizací, často nebývají zdaleka tak efektivní jako programy integrované do základní školní filosofie. Bohužel, zneužívání návykových látek je celosvětovým problémem. Děti každého věku jsou velmi zranitelní ve smyslu zneužití návykovými látkami. Tato prevence je proto naprosto zásadní v celém procesu vytváření bezpečného prostředí ve škole. Problémy, na které nejčastěji při prevenci zneužívání návykových látek narážíme jsou následující: -
Tón: příliš moralizující a trestající
-
Pozice preventivních programů v rámci ostatních předmětů: izolace od nich
-
Časové rozvržení: koncentrované do nárazové akce
Drogovou prevenci musíme uchopit tak, jak celou záležitost vnímají mladí lidé, a to neodtrženě od jejich běžného života. Součástmi efektivního protidrogového programu jsou: -
Základní téma této brožury, tedy udělat ze školy bezpečné a přívětivé prostředí.
-
Držení a užívání návykových látek musí být v rámci školního řádu jasně zakázáno a nedodržování musí být striktně potlačeno.
Dnešní svět nám vysílá signály, že nelegální drogy jsou nejen přijatelné, ale často i žádoucí. Škola musí působit jako jasné místo, kde tomu tak není. Projděte proto svou školu a odstraňte všechny potencionální signály, které by mohly působit dojmem, že drogy jsou přijatelné. Jedná se o různé reklamy, dekorace, scény z filmů apod.
Instruujte pedagogy, jak mají svým žákům předávat zprávy hovořící proti užívání drog. Vysvětlete dospělým, že bavit se před dětmi ve smyslu toho, že drogy jsou vlastně přijatelné, je naprosto nevhodné a je potřeba dětem ukázat, jak jinak se mohou radovat a poradit si se svým životem. I my proto o těchto látkách musíme hovořit jiným způsobem. Rodiče a se školou spolupracující část veřejnosti by měla být informována o tom, jakým způsobem škola organizuje svůj protidrogový program a pokud možno by se měli do tohoto programu zapojit. Přímá protidrogová výchova je zařazena do vlastního vzdělávacího kurikula. Všichni učitelé by tento protidrogový program měli zařazovat do svých hodin, bez ohledu na to, jaký předmět vyučují. Drogová prevence by tedy rozhodně neměla být učena pouze ve vybraných předmětech, jako je například zdravověda, protože drogová problematika prosakuje do všech oblastí našeho života a společnosti. Nejefektivnější drogová prevence je proto také ta, která se týká aktivně všech oblastí. Nechte samotné žáky, ať se sami zapojí. Mohou vytvářet výstavy a prezentaci o pozitivním životním stylu, ve kterém drogy nemají své místo. Naopak se tam dává velký prostor zdůraznění významnosti fyzické aktivity, správné výživy, přátelství, umění, hudby, kultury a mnoha dalších věcí.
Doporučené publikace: Fischer a Harrison, 2004; Mayer, 2001; Mayer, 2002; Zucker, 2003.
10. BUDOVÁNÍ MOTIVACE U ŽÁKŮ Nejefektivnější motivace je motivace vnitřní. Úspěch v motivování žáků vychází od dospělých, z nichž vychází pozitivní, motivující atmosféra.
Chceme-li, aby škola byla opravdu bezpečným místem, je nutné vyvolat v nich motivaci a nadšení pro vzdělávání. Motivovaní žáci přejímají zodpovědnost za své vzdělání a za svou školu. Nejlepší je proto motivace, kterou v sobě najdou žáci sami, bez výhrůžek, bez úplatků a bez trestů. Je několik kroků, jak mohou s motivací u žáků pomoci dospělí. Tyto techniky jsou efektivní jak ve škole tak i v domácím prostředí.
-
Podpořte v žácích pozitivní přístup vůči škole. Je až s podivem, jak negativně se o škole vyjadřují sami dospělí. Toto pak v dětech vyvolává dojem, že škola je spíš než jakákoliv zábava břemeno.
-
Obklopte děti motivací. Je dobré, když děti vnímají motivaci i z vnějšího prostředí, které na ně působí ve škole a doma. Můžete vyrobit různé plakáty se slogany, které budou podporovat úspěch dětí ve škole. Tato hesla by měla podporovat školní práci. Musí však být napsána individuálně pro žáky a školu.
-
Modelová motivace. Sami rodiče musí ukázat, jak jsou pro školu motivovaní a být aktivní. Je dobré, když se podílejí na vzdělávaní svých dětí, pomáhají jim s domácími úkoly, chodí na školní prezentace a celkově jsou ve svém přístupu ke škole nadšení, nikoliv líní. Sami buďte energičtí a tvrdě pracujte.
-
Chvalte děti za jejich snahu spíš než za úspěchy. Úspěchy ve studiu mohou být u mnohých žáků způsobeny přirozeně vysokou inteligencí. Abychom u žáků podpořili sebemotivaci, je nutné spíše chválit jejich úsilí a snahu než vlastní úspěchy.
-
Slovní pochvala od dospělého je nejlepší odměna za jejich pilnou práci. Je mnohem lepší než dárky, peníze či nějaké výhody.
-
Dávejte pozor na to, co očekáváte od svých žáků. Nepleťte si nedostatečnou motivaci s nedostatečnými schopnostmi. Někteří žáci mohou dosahovat horších výsledků zkrátka proto, že určitý předmět je pro ně příliš obtížný.
-
Často chvalte za naprosté základy. Dospělí zapomínají, že školní docházka je pro děti výzvou. Často je to pro ně první okamžik, kdy jsou mimo domov. Navíc je škola mnohdy prvním prostředím, ve kterém žáci zažívají neúspěch, tlak, formální pravidla, omezení a spoustu dalších záležitostí, které dospělí považují za samozřejmé.
Doporučené publikace: Brier, 2006; Lane and Berne-Frankenberger, 2003; Mayer, 1998, Pintrich and Schunk, 2001 Rathvon, 2003; Sansone and Harackiewicz, 2000; Shapiro, 2004; Stipek, 2001.
Odkazy a další publikace Bluestein, J. 2001. Creating emotionally safe schools: a guide for educators and parents. Deerfield Beach, FL: HCI Pub. Borich, G.D. 2006. Effective teaching methods: research based practice, 6th ed. New York, NY: Prentice Hall. Brier, N. 2006. Enhancing academic motivation: an intervention program for young adolescents. Champaign, IL: Research Press. Broch, S.E.; Sandoval, J.; Lewis, E. 2001 School crises, 2nd ed. New York. NY: John Wiley and Sons. Brand, S. et al. 2003. Modele school improvement and reform: development and validation of a school´s assessment of climate, cultural pluralism, and school safety. Journal of educational psychology, vol. 95, no. 3, p. 570-588. Charles, C.M.; Senter, g.w. 2004. Building classroom discipline, 8th ed. Boston, MA: Allyn and Bacon. Cotton, K. 1990. Schoolwide and classroom discipline. Portland, OR: Northwest Regional Educational
Laboratory.
(School
improvement
research
series.)
www.nwrel.org/scpd/sirs/5/cu9.html Cotton, K. 2000. The schooling practices that matter most. Portland, OR: The Nothwest Regional Educational Laboratory. www.nwrel.org/comm/catalog/detail.asp?RID=16470 Couchenor, D.; Chrisman, K. 2003. Families, schools, and communities: together for young children. Florence, KY: Delmar Learning. Darling-Hammond, L.; Sykes, G.; eds. 1999. Teaching as the learning profession: handbook of policy and practice. New York, NY: Jossey-Bass.
Fischer, G.; Harrison, T.C. 2004. Substance abuse: information for school counselors, social workers, therapists, and counselors, 3rd ed. Boston, MA; Allyn and Bacon. Hopkins, G. 2005. Does your school´s atmosphere shout “Welcome!”? Education Worlds. www.education-world.com/a_admin/admin/admin424.shtml Hulley, W; Dier, L. 2005. Harbors of hope: the planning for school and student success process. Bloomington, IN: National Educational service. Jaycox, L.H. et al. 2006. How schools can help students recover from traumatic experiences: a tool-kit for supporting long-term recovery. Arlington, VA: The Rand Corporation. www.rand.org/pubs/technical_reports/TR413/ Johnson, K. 2002. School crises management : a hands-on guide to training crises response teams. Alameda, CA; Hunter House Publisher. Jones, V; Jones, L. 2006. Comprehensive classroom management: creating communities of support and solving problems, 8th ed. Boston, MA; Allyn and Bacon. Kibble, D.G. 2004. Safety and disaster management in schools and colleges. Oxford, UK: Routledge Education: David Fulton Publisher. Lane, K.L.; rankenberger, M. 2003. School based interventions: the tools you need to succeed. Boston, MA; Allyn and Bacon. Lindberg, J.A.; Kelley, D.E.; Swick, A. 2004. Common sense classroom management for modele and high school teachers. Thousand Oaks, CA; Corwin Press. Mayer, J. 1995. Motivating youth today. Mayer´s memo, vol. 7, no. 4. Mayer, J. 1998. Motivating youth: latest research. Mayer´s memo, vol. 10, no. 2. Mayer, J. 1999. A crises intervention plan for schools. Mayer´s memo, vol. 11, no. 7. Mayer, J. 2000. How to spot a troubled child. Mayer´s memo, vol. 12, no. 1. Mayer, J. 2001. A sensible approach to druha at schools. Mayer´s memo, vol. 13, no. 6. Mayer, J. 2002. A successful response to incident sof dribling/substance abuse at events and on school grounds. Mayer´s memo, vol. 14, no. 4. Mayer, J. 2004. Welcoming and retention of students. Mayer´s memo, vol. 16, no. 8. McAuliffe, G., ed. 2002. Working with troubled youth in schools: a guide for all school staff. Westport, CT: Bergin and Garvey Publisher. Peterson, S; Straub, R.L. 1991. School crises survival guide: management techniques and materials for counselors and administrators. New York, NY: Jossey-Bass. Pintrich, P.R.; Schunk, D.H. 2001. Motivation in education: theory, research and applications, 2nd ed. New York, NY: Prentice Hall.
Prout, H.T.; Brown, D.T. eds. 2007. Counseling and psychotherapy with children and adolescents: theory and praktice for schools and clinical settings. New York, NY: Wiley. Randazzo, M.R. 2006. Handbook of school violence and school safety: from research to practice. New York, NY: Erlbaum Associates. Rathvon, N. 2003. Effective school interventions: strategie for enhancing academic achievement and social competence. New York, NY: Guilford Press. Sansone, C; Harackiewicz, J.M., eds. 2000. Intrinsic and extrinsic motivation: the search for optima motivation and performance. San Diego, CA: Academic Press. Shapiro, E.S. 2004. Academic skills probléme: direkt assessment and interventions, 3rd ed. New York, NY: Guilford Press. Stipek, D.J. 2001. Motivation to learn: integrating theory and practice, 4th ed. Boston, MA: Allyn and Bacon. Weist, M.D.; Svand, S.; Lever, N., eds. 2003. Handbook of school mental health: advancing practice and research. Cambridge, MA: Springer. Wessler, S.; Preble, W. 2003. The respectful school: how educators and students can conquer hate and harassment. Baltimore, MD: Association for Supervision and Curriculum Development. Wigfield, A.; Eccles, J.S., eds. 2002. Development of achievemnt motivation. San Diego, CA: Academic Press. Wolfgang, C.H. 2004. Solving discipline and classroom management problems: methods and models for today´s teachers. 6th ed. New York, NY: John Wiley and Sons. Zucker, R.A. 2003. Casnal structure of alkohol use and problems in early life: miltilevel etiology and implications for prevention. In: Biglan, A.; Wang, M.C.; Wahlberg, H.J., eds. Preventing youth problems. New York, NY: Springer.
