Legionář
T
itus si očistil meč od bahna a utáhl řemínky přilby pod bradou. Zmocňovala se ho známá nervozita před bitvou. Zhluboka dýchal, aby uklidnil zdivočelé srdce. Potřeboval by si ulevit. Ignoroval to. Věděl, že za to může strach a že by ze sebe stejně nevymáčkl víc než pár kapek. Soustředil se raději na kontrolu mužů. Štít už měl jen málokdo, většina ho nechala v nočním táboře nebo odhodila či ztratila při pochodu lesem. Titus to přešel bez řečí. Místo toho se snažil muže povzbudit poplácáním po rameni nebo úsměvem a mrknutím. Slov nebylo zapotřebí. Povede svoji centurii zprava. Brutus bude nalevo. Titus toho chlapa nikdy neměl rád. Přesto ho objal. „Hodně štěstí,“ zaslechl jeho tichý hlas u ucha. Do boje se připravili i muži, kteří nebyli vojáci: tesaři, kováři, trhovci, pasáci kurtizán, obchodníci. Jen ženy s dětmi se choulily na cestě co nejdál od lesa. Šiky se seřadily. Titus tasil meč a zvedl štít, který byl jako z olova. Stál a čekal. Nedaleko něj klečela mladá dívka a k hrudi si tiskla chlapečka. Setkali se pohledem. I přes nános špíny bylo poznat, že je krásná. Její velké oči se vpíjeli do Titových, nemohl od ní odtrhnout zrak. Splynutí dvou odsouzenců. Pak se na něho usmála. Chtěl jí úsměv vrátit, ale nedokázal to. Její úsměv pohasl a jediná slza se jí skoulela po špinavé tváři. Během své vojenské kariéry zažil všemožné hrůzy. Některých se sám zúčastnil, jiných byl tichým svědkem. Tahle jediná slza, která nechala na hezké umouněné tváři vlhkou cestičku, však patřila k těm nejhorším. Nikdy si neodpustil, že té dívce neoplatil úsměv a nedal jí špetku naděje. Ještě po letech ho ta slza bude budit ze sna. Pak to začalo. Železná masa dosud neporažených legií se dala do pohybu. Titus sledoval, jak se vojáci drápou proti palisádě. Viděl jasně tři zlaté orly
L egionář
vysoko nad hlavami mužů. Jeho centurie se dala na pochod. Titus kývl na Bruta na opačném konci první řady. Takhle na sebe před dvěma dny kývli s Markem. Teď mu to připadalo jak před sto lety. Germáni je zasypávali oštěpy a šípy z luků. Zřejmě je tu měli připravené pěkně v suchu. Legionáři padali po desítkách. Levý bok palisády se pokoušela objet jízda. Dobrá polovina jezdců uvízla v močálu nebo byla sestřelena, ale Titus viděl, že se přece jen někteří probíjejí do zad nepřítele. Pod valem se zastavili. Dolů klopýtali vyčerpaní muži z první vlny útoku. Míjeli Tita s vytřeštěným výrazem jatečního dobytka. Mnoho z nich bylo raněných. Legionáři, kteří nebyli schopni chůze, bezvládně viseli mezi svými druhy a ti je táhli jako zkrvavené rance. Kohorta, pod kterou patřila Titova centurie, se dala do pohybu. Titus začal stoupat do svahu; ramenem se zapřel do štítu a tlačil muže před sebou. Zem byla pokrytá těly Římanů. Těžce se dral nahoru, zapřený do spolubojovníků před sebou. Do přilby ho udeřil šíp a další mu proletěl těsně kolem tváře; cítil, jak ho zašimrala peříčka křidélek. Teď už vůbec nešlapal po zemi, ale po tělech mužů. Mnoho z nich bylo ještě naživu. Pohyb vpřed se zastavil. Muži před Titem se rozprostřeli podél dřevěné palisády a bojovali s Germány. Na Tita se zezadu tlačili další legionáři. Cítil, jak mu tlak drtí žebra a nedovoluje se plně nadechnout. Nemohl ani pozvednout meč, natož se do boje zapojit. Pak muž před ním napůl přelezl, napůl byl přetlačen na druhou stranu palisády. Titus byl nyní zatlačen na dřevěné kůly. Jejich zašpičatělé konce ho bodaly do břicha. Snažil se co nejrychleji přehoupnout na druhou stranu, ale do cesty se mu připletl jeden Germán – spíše tam byl dotlačen davem. V rameni měl díru, že mu byl vidět bílý kloub. Nemohl bojovat a jen stál a zíral na Tita. Ten ho bodl do krku a Germán zmizel. Titus přehodil nohu přes val. Druhá mu uvízla v tlačenici, a tak chvíli zůstal obkročmo sedět na palisádě. Zády se k němu tiskl Germán bojující s jiným legionářem, kterého další Germán škrtil. Titus ho bodl do zátylku. Legionář se na něj vděčně podíval. Titus konečně seskočil. Další Germán. Odrážel jeho údery štítem a snažil se ho bodnout mečem. Přitom periferně viděl dav bojovníků na germánské straně valu. Byli v obrovské přesile. Čísi prsty chytily hranu štítu a snažily se mu ho vytrhnout. Titus neměl sílu madlo udržet. Štít zmizel a dav natlačil Germána do Titova
L egionář
objetí. Oba muži se do sebe zaklesli. Na boj s mečem už nebylo místo. Titus si muže přitáhl a udeřil ho čelem do obličeje. Železná přilba nadělala pěknou paseku, ale Germán ho svíral dál. Masa lidí je nakonec oba vytlačila zpátky přes val. Ve vzájemném objetí spadli na měkká těla nahromaděná podél palisády. Germán byl silný a plazil se po Titovi. Snažil se obemknout prsty jeho krk. Titus měl na malý okamžik chuť na všechno se vykašlat a prostě to zdát. Byl tak příšerně unavený! Prsty se sevřely. Titus cítil, jak mu nabíhají tepny na krku. Svět okolo začal černat. Najednou do něj vjel vztek a veškerou nenávist k tomu muži vložil do posledního zoufalého pokusu. Prudce se prohnul v zádech a tím vyprostil meč, na kterém ležel. Celou dobu ho držel a nepustil – síla zvyku. Pozvedl ostří a Germán se na něj při dalším útoku sám nabodl. Vyvalil oči a začal Titovi do tváře prskat nadávky. Titus si ho přidržel a posouval meč stále hlouběji do mužových útrob. Germán nepřestával nadávat a Tita proklínat. Se slinami mu od úst odlétaly i kapičky krve. „Drž už hubu!“ vrčel mu Titus do tváře. Meč uvnitř těla na něco narazil, Titus zatlačil ještě víc a to něco povolilo. Z Germánových úst se vyvalil proud krve a jeho tělo konečně znehybnělo. Titus překonal touhu zůstat nehybně ležet pod mrtvým tělem. Odvalil těžkého barbara a začal se zvedat ze země. Na záda mu spadlo čísi bezvládné tělo a přišpendlilo ho k zemi. Vzápětí ucítil, jak dopadlo další. Sotva se mohl nadechnout. Hrabal se zpod padlých mužů a na tvář mu při tom crčela jejich krev. Někdo přeskočil palisádu a dupl mu na lýtko. V prvním okamžiku myslel, že má nohu zlomenou. Musí se rychle vyhrabat, nebo ho tu ušlapou! Konečně se mohl pořádně nadechnout. Meč zůstal v Germánovi někde pod změtí dalších těl. Kolem něj dupaly nohy a sbíhaly z valu dolů. Podíval se na římskou stranu a bylo jasné, že další posily nepřijdou. Germáni začali útočit i z lesa a tlačili se na cestu, po které sem přišli.
T
itus se těžce zvedl na nohy. Měl v úmyslu opět přelézt palisádu. Rozhlížel se po mužích své centurie, ale nespatřil ani jednoho. Ani na druhé straně valu nezahlédl jediného legionáře. Naopak mnoho jich klopýtalo z valu dolů. Musel se rychle rozhodnout!
L egionář
Když tu zůstane, je po něm. Na nic už nečekal a rozběhl se také. Hledal ve změti těl kovový odlesk meče. Konečně jeden našel a v běhu ho sebral. Ještě jednou se ohlédl na val. Germáni ho již přeskakovali a nebyl tu nikdo, kdo by jim v tom zabránil. V dálce zahlédl zbytek jízdy, jak prchá směrem od lesa. Takže za močálem je pevná zem! A je to jediný směr, kde je nejméně nepřátel. K hlavní skupině legionářů, která se právě přesouvala, se už nedostane. Cestu mu přehradily stovky Germánů vyběhnuvší z lesa. Ocitl se v malé skupince obklíčené ze všech stran. Někde se urputně bojovalo, jinde byli Římané jednoduše pobíjeni. Bodl jednoho Germána do zad, vytáhl meč a sekl po dalším. Slabá rána – meč jen zazvonil o štít a vypadl Titovi z ruky. Germán se po něm ohnal, Titus se sehnul, uchopil ho pod koleny a povalil na zem. Sevřel jeho ruku se sekerou, ale cítil, že ji neudrží dlouho. Zakousl se mu do tváře a vyrval kus masa – Germán zařval a trochu povolil. Titus ho bil pěstí do obličeje, dokud muž úplně nezvláčněl. Ležel na bezvládném těle a těžce nasával vzduch. Obhlížel situaci. Zahlédl ještě několik bojujících skupinek – to, že uprostřed nich byli Římané, jen tušil. Germáni byli všude a spíše jen dobíjeli zraněné legionáře. Bitva byla ztracená. Neměl sílu znovu vstát, ale i když se mu to podaří a pustí se znovu do boje, zemře. Sice čestně, ale kdo to ocení? Zůstal jen základní instinkt přežít. Odkulil se z bojiště co nejblíže k bažině. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Odepnul přilbu, přes hlavu rychle přetáhl drátěnou košili a sundal si těžkou koženou suknici. Plazil se přes mrtvoly k močálu. Snažil se dostat tam, kde rostla tráva. Váhu těla rozprostíral pokud možno rovnoměrně. Zem se s ním houpala, ale zatím ho unesla. Poslední zvuky boje utichaly. Plazil se ještě několik stop, než se pod ním zem probořila. Plácal sebou ve snaze něčeho se chytit, ale propadal se stále hlouběji. Takže stejně nakonec zemřu, pomyslel si. A navíc jako zbabělec. Vtom se jeho pravá noha zastavila o pevnou zem. Voda Titovi sahala až po prsa. Chvíli balancoval, dokud se nezachytil i druhou nohou. Uvědomil si ticho – bylo po bitvě. Otočil se k bojišti. Několik dalších mělo stejný nápad jako on, ale nikdo se nedostal tak daleko. Muži běželi k močálu, strhávajíce ze sebe železo, které by je táhlo ke dnu. Germáni je pronásledovali a oštěpy zabíjeli jednoho po
L egionář
druhém. Ty, kteří uvízli a těžce se brodili vodou, ostřelovali šípy a kamením. Chechtali se u toho a zřejmě si i sázeli. Titus se skrčil a nahrnul před sebe trsy trávy. Voda byla ledová, až ho mrazilo v kostech.
Kapitola 12 V
arus měl ještě před chvílí možnost uniknout. Cato někde sehnal koně a přemlouval ho, aby ujel. Nedokázal přitom pochopit, že Varus je už de facto mrtvý. Kdyby nějakým zázrakem unikl a nechal tu napospas své tři legie, těžko by ho císař nechal naživu. Lepší zemřít rukou Germánů, než čelit Augustovu hněvu. Varus nakonec přesvědčil Cata, aby se pokusil uniknout místo něj. Byl to oddaný služebník a rozhodně si zasloužil zůstat naživu. Cato se se slzami v očích rozjel k lesu a zmizel v něm těsně před tím, než nepřítel Římany sevřel v pevném obklíčení. Varus doufal, že se Cato dostal do bezpečí, ale moc tomu nevěřil. Nyní byli sevření ze všech stran. Tam, kde hrozil průlom, Varus osobně přiložil ruku k dílu a neohrabaně se oháněl po nepříteli. Vojáci to ocenili a dodávalo jim to kuráž. Když selhal útok na val, stmelilo se neúplných pět kohort – polovina legie – k poslednímu odporu. Přibíhali k nim poslední přeživší ze všech stran bojiště. Pak začali Germáni utahovat smyčku. Vyčerpaní legionáři pomalu podléhali přesile. Varus se zoufale rozhlížel. Zmenšující se kruh kolem něj nyní bránily poslední dvě tři stovky mužů. Camilus padl na valu, Petrosidius před chvílí mezi svými muži. Teď tedy zbývá poslední věc. Alespoň tuhle udělá správně. Alespoň teď se zachová jako skutečný generál. Sundal si přilbu a hodil ji do trávy. Odepnul si zdobený pancíř a pohladil ho prsty. Krásná práce, napadlo ho. Klekl si a tasil meč.
L egionář
Legionáři bojovali do posledního dechu; jejich těla se vršila kolem generála. Kruh se zmenšil sotva na třicet stop. Ještě pár okamžiků a bude po boji. Varus zabořil hrušku jílce do hlíny a špičku ostří si přiložil těsně pod hrudní kost. Naposledy se podíval do nebe. Mraky se roztrhávaly a skrz ně prosvítalo slunce. Konečně. Poslední legionáři byli dobíjeni na zemi. Řady byly prolomeny a na Vara jako na hlavní cenu se řítili germánští bojovníci. „Nasrat,“ řekl Varus a plnou vahou padl na meč.
Kapitola 13 S
mrákalo se a Germáni rozdělávali ohně. Nad některé pověsili kotle s vodou. Znásilňování žen bylo zřejmě u konce a jejich bolestný křik vystřídalo ticho. Alespoň tak. Titus vězel po pás ve vodě a snažil se nedrkotat zuby příliš nahlas. Musí z té vody vypadnout, nebo tu zemře, teď už ho nikdo neuvidí. Celou dobu se snažil ve vodě podupávat, přesto když teď udělal větší krok, podlomila se mu kolena. Zoufale se chytal trsů trávy, aby nezajel celý pod vodu. Kousek od něj z vody trčel keř. Musí se k němu dostat, jistě tam bude pevná zem. Alespoň v to doufal. Další pomalý krok. V nohách ztratil veškerý cit. To, že má pod sebou dno, poznal jedině tak, že se nepropadal. Držel si ruce u úst a snažil se je zahřát. Neovladatelně se mu třásly. Další krok. Nocí se rozlehl strašlivý jekot. Ohlédl se k lesu. Legionáři zavření v proutěných klecích byli vyzvednuti nad plameny. Muži sebou zoufale zmítali, tloukli hlavami o mříže a vydávali nelidský řev. Titus rychle odvrátil hlavu. Své úsilí ještě znásobil. Noha střídala nohu, keř se pomaličku přibližoval. Když jeden řev utichl, za chvíli začal nový. Kolik těch chudáků dostali živých?
L egionář
Konečně se přiblížil ke keři na dosah. Už zbývala jen maličkost: vytáhnout se z vody. Připadalo mu to jako úkol hodný Herkula. Ozval se další příšerný jekot, tentokrát ženský. Titus se vytřeštěně podíval směrem, odkud přicházel. Uviděl ženu v jednom z těch obřích kotlů, jak se vaří zaživa. Okolo stáli muži v medvědích kůžích s připevněným parožím a přeříkávali modlitby. Jeden z mužů se vydal ke skupince zajatců. Shýbl se a popadl svázané dítě. Nesl ho ke kotli. „Ne, ne, ne...“ šeptal Titus. Pevně zavřel oči a nacpal si prsty do uší. „Ne, ne, ne, ne...“ Víčka držel tak křečovitě, až viděl rudé kruhy. Znovu se mu vybavila slza té okaté dívky. Co se asi stalo s ní? Proč jsme ji nedokázali ochránit? Nejmocnější vojenská síla na světě... Nevěděl, kolik času uběhlo, ale když znovu otevřel oči, bylo již ticho. Alespoň na čas. Ohně však stále plály a Germáni přiváděli novou skupinu zajatců. Musí pryč, než se zblázní. Popadl keř těsně nad zemí a přitáhl se. Ruka povolila a on se žbluňknutím spadl zpátky do vody. Hrůzou strnul. Žádné volání na poplach, neslyšeli to. Druhý pokus. Pevně se chytil oběma rukama a pomalu se vytahoval na břeh. Trvalo to nekonečně dlouho. Pak ležel na zádech, osahával si nohy a vůbec je necítil. Jekot spustil nanovo. Titus se začal zoufale plazit pryč od toho příšerného zvuku. Několikrát zajel znovu do vody, ale pokaždé se hned vytáhl zpět na břeh a hledal jiný únik. Ohně mu svítili na cestu. Konečně dosáhl na pevnější půdu. Pokusil se postavit, ale stále to nešlo. Plazil se tedy k nejbližším stromům. Když se v jednu chvíli ohlédl, spatřil, že ohně jsou odsud již hodně malé, zato výkřiky obětí stále bolestně hlasité. Plazil se a rukama hmatal před sebou. Povedlo se mu pokleknout. Neohrabaně běžel po čtyřech – jako děcko, které se nenaučilo chodit. Byl uprostřed lesa, kde byla tma, že neviděl ani svou vlastní ruku. Jak má asi v téhle temnotě najít cestu? Klidně se mohlo stát, že přijde zpátky k bojišti. Našel si proto nějaký velký kořen, u kterého se schoulil a snažil se usnout. Ráno snad něco vymyslí. ...
