2. část
Tajemná hvězda Vyslechli krále a vyšli. A hle hvězda, kterou spatřili, když vycházela, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Matouš 2:9
Existují různé teorie, které se snaží vysvětlit, co vlastně mágové nad izraelskou oblohou viděli. Někdo spekuluje, že mohlo jít o souběh zářivých hvězd, kometu nebo supernovu. Podle mého názoru však všechna vysvětlení, postavená na přirozených jevech, selhávají. Za prvé: jestliže šlo doslovně o hvězdu, odporovalo by to fyzikálním zákonům. Hvězdy obvykle cestují napříč nebem z východu na západ. „Hvězda”, kterou mágové viděli, je však vedla cestou z Jeruzaléma do Betléma – tedy ze severu na jih.
Za druhé: hvězda je vedla na zcela přesné místo, do konkrétního domu, což by vesmírné těleso – vzhledem k jeho vzdálenosti tisíců světelných let od Země – nezvládlo.
Písmo nám nepopisuje, co přesně se tehdy stalo. Protože se tím otevírá široký prostor pro různé spekulace, dovolte i mně předložit vám jednu vlastní. Je možné, že mágové viděli něco podobného tomu, o čem o stovky let dříve svědčil prorok Ezechiel. Viděl Pánovu Slávu vystupující z Jeruzaléma. Zajímavé je, že Ezechiel dokázal sledovat pohyb Slávy, která zůstala stát nad Olivovou horou (Ezechiel 11:22-23). Stejně tak mohli i moudří muži následovat pohyb hvězdy až na „konkrétní adresu”. Co když mágové skutečně spatřili Boží přebývající Slávu „Shekinah”, která se od Izraele kdysi vzdálila a nyní se do něj vracela?
O stovky let dříve prorok Izajáš prohlásil: „Toto praví Hospodin: Nebesa jsou mým trůnem a země podnoží mých nohou. Kde je ten dům, který mi chcete postavit, a kde místo mého spočinutí?” (Izajáš 66:1). Nyní byla Izajášova hádanka zodpovězena. Ano, Boží Sláva se skutečně vrátila, jen ne do jeruzalémského chrámu. Kristův příchod na zem zahájil novou éru historie. Boží přítomnost již dále neměla přebývat ve stanech či budovách vyrobených lidskýma rukama. Poprvé v historii si Bůh našel vhodné místo odpočinku pro svou Slávu – Krista, ve kterém, slovy apoštola Pavla, „přebývá veškerá plnost Božství” (Koloským 2:9). Bůh přišel, aby přebýval mezi námi Ať už je moje teorie o hvězdě správná či ne, základní poenta zůstává pravdivou. Svým příchodem na svět se Ježíš stal vyvrcholením přebývající Boží Slávy „Shekinah” a korunou Boží přítomnosti uprostřed lidí. Není divu, že Jeho narození oznamovaly a oslavovaly početné zástupy andělů!
Tak velký zázrak se na zemi do té doby nestal. Nic z toho, co člověk vytvořil či sestrojil, se nemůže rovnat s tím, že se sám Bůh oblékl do lidského těla a vytvořil si mezi námi svůj domov.
Jan říká, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.” Když slavíme Vánoce, oslavujeme skutečnost, že Bůh přišel, aby přebýval mezi námi. Zamysleli jste se nad tím někdy? Ten, o němž Šalamoun řekl, „že přebývá v husté temnotě”, (1. Královská 8:12) se stal světlem světa a tím, o kterém Jan dále řekl: „Spatřili jsme jeho slávu, jakou má od Otce jediný Syn...” (Jan 1:14). To, co Ezechiel sledoval vzdalovat se od Izraele, se nyní vrátilo a přebývalo uprostřed nás. „Kristus, nebem uctíván, Kristus, nekonečný Pán, přišel v čase posledním
čistým lůnem panenským, Božství tělem oděné, skrze pannu vtělené,
s člověkem se stýkat chtěl Ježíš, náš Immanuel!
Kristus, nebem uctíván,
Kristus, nekonečný Pán.” Ježíš přišel, aby přebýval mezi námi. Zůstává mezi námi i nadále skrze Ducha Svatého – a už nikdy neodejde! Ježíš prohlásil: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku” (Matouš 28:20). A také řekl: „Nezanechám tě, ani tě neopustím” (Židům 13:5). Jeho vtělení netrvalo pouhých 33 let, po nichž vypršela doba Boží blahosklonnosti. Zůstává již napořád Bohem i člověkem v jedné osobě. Rozhodl se s námi ztotožnit na věky. Lidské tělo má na sobě dokonce i nyní, když sedí po pravici Boha Otce. Zůstaly Mu na něm jizvy lásky, které utržil na kříži. Ježíš je jedním z nás. Je tu pro nás. Je Bůh Immanuel – Bůh je s námi!
Dary mágů Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou. Padli na zem a poklonili se mu. Pak otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Matouš 2:11
Bible ve skutečnosti nemluví o tom, kolik mágů za Ježíšem přišlo. Obecně rozšířená tradice mluví o třech „králích”. Tato teze je odvozena od tří darů, které mágové Ježíši přinesli – zlato, kadidlo a myrhu. Není jasné, zda si sami mágové uvědomovali význam těchto darů. Při hlubším zkoumání ale vidíme, že měly ohromný prorocký rozměr.
1.
Zlato je darem, kterým se obdarovávají králové. Mudrci přicházeli s otázkou: „Kde je ten narozený král Židů?” (Matouš 2:2). Mágové v Ježíši rozpoznávali Krále. Matouš v předchozí kapitole vyjmenovává jeho rodokmen od Abrahama až po Davida. Tím ustanovuje Ježíšovo právo na trůn. Ve skutečnosti bylo jedním ze záměrů Matouše představit Ježíše jako Mesiáše – Krále Izraele. Proto se také Matouš zmiňuje o mudrcích, o nichž ostatní evangelisté mlčí. Mágové rozpoznali, že Ježíš se narodil jako „Král Židů”. Narodil se králi – nepotřeboval žádné pozemské potvrzení své koruny. Korunovalo ho samo Nebe!
2.
Druhým darem bylo kadidlo, které bylo darem pro bohy. Kadidlo je aromatický balzám, který lidé pokládali na oltář božstvům. Dávno předtím, než teologové začali vyučovat o Kristově božství, Jej tito mudrcové uctili jako Boha. Písmo nám praví, že ve stejnou dobu Ho hledal Herodes s cílem Jej zničit. Zde opět vidíme tak příznačný kontrast, který charakterizuje celý Kristův život. Zatímco Ho jedni uctívají, jiní Ho hledají, aby Ho zabili. A tím už se dostáváme ke třetímu daru.
3.
Myrha je trochu zvláštní dar pro dítě. Je totiž aromatickou pryskyřicí, která bývala používána k přípravě těl na pohřeb. Možná měl tento dar naznačit, proč se Kristus narodil na tento svět. Od prvopočátku bylo Jeho záměrem „položit svůj život jako výkoupné za mnohé” (Matouš 20:28).
V Janovi 12:27 se Ježíš krátce před svým ukřižováním modlil: „Co mám říci? Otče, zachraň mne od této hodiny? Vždyť proto jsem přišel, k této hodině.” Ježíš žil s plným vědomím toho, proč přišel na svět – narodil se, aby zemřel.
Poselství mágů je ústřední součástí oslavy Kristova narození. Když mágové dali Ježíši myrhu, vzdali tím čest Jeho smrti. Kristovo narození oslavujeme právě kvůli Jeho smrti. Nebýt Jeho smrti, Jeho narození by pro nás mělo pramalý význam.
Tradice vánočních dárků pravděpodobně vzešla z příběhu mágů, kteří přinesli dary Ježíši. Vánoce však nejsou o darech mágů ani o našich vzájemných darech. Jsou o tom nejdůležitějším a nejvzácnějším daru ze všech – o Božím daru lidem v podobě Jeho Syna. V době Vánoc mají lidé sklon přehlížet jejich skutečný význam a nechávají se strhávat zažitými stereotypy. Není však úžasné, připomenout si, že Bůh za nás dal svého Syna? Vždyť nám v Něm daroval všechno, co nám Nebe jen mohlo nabídnout!
Efezským 1:3 říká, že Bůh nás požehnal veškerým duchovním požehnáním v Kristu! Ježíš je dárkem, který obsahuje veškeré požehnání Boží! Dražba „Syna”
Vzpomínám si na příběh o jednom zámožném muži, který zbohatl skrze obrovské jmění děděné z generace na generaci. Každá další generace rodinné jmění navyšovala investováním do nejrůznějších oblastí. Tento muž investoval do umění. Vlastnil tu nejhodnotnější sbírku obrazů na světě. Měl ve svém držení obrazy od Picassa, Rembrandta, Moneta, Daliho a mnoha dalších, které si jen dokážete představit. Jeho exkluzivní umělecká galerie zahrnovala řadu vzácných kousků, které měl vystavené ve svém rozlehlém panském sídle.
Jednoho dne ten muž poznal krásnou ženu. Zamilovali se do sebe a vzali se. Krátce nato jeho žena otěhotněla. Jejich život se zdál být pohádkou až do toho hrozného dne, kdy jeho žena zemřela při porodu.
Odešla dříve, než stačila dát svému manželovi další děti, takže ti dva – otec a syn – zůstali na všechno sami. Vzniklo mezi nimi pevné pouto a stali se nerozlučnými. Jen těžko lze vyjádřit slovy, jak moc otec miloval svého syna. Trávili spolu veškerý čas a užívali si každou společnou chvilku. Syn brzy vyrostl. Jednoho dne měl převzít rodinný podnik, ale potřeboval nejprve nabrat nějaké životní zkušenosti. Proto se rozhodl narukovat do armády a brzy nato jej poslali do války. Ačkoliv byl syn tisíce mil daleko, zůstával neustále ve spojení se svým otcem. Každých několik dní si psali dopisy. Kdykoliv dorazil některý se synových dopisů, rodinný sluha ho osobně doručoval otci, který na něj dychtivě očekával.
Jednoho dne sluha vstoupil do otcovy pracovny se známou obálkou v ruce. Otec nadšeně převzal dopis, ale okamžitě si uvědomil, že něco nehraje. Dopis nebyl napsán jemu tak dobře známým rukopisem. Patřil veliteli. Otec s třesoucíma se rukama pomalu vytáhl z obálky malý list papíru a začal číst slova, kterých se ze všeho na světě obával nejvíc. „Drahý pane, s velikou lítostí vám musíme oznámit, že váš syn padl při plnění svých povinností ...” Otec padl na kolena a rozplakal se. Po týdny se snažil překonat zármutek. Nevědel, jak dál. Nakonec dostal nápad. Pověřil místního umělce, aby namaloval portrét jeho syna. Přeorganizoval svou uměleckou galerii a vytvořil pro tento obraz speciální místnost. Portrét s názvem „Syn” umístil na vyvýšené místo uprostřed galerie. Ze všech mistrovských uměleckých děl byl Syn jeho nejoblíbenějším kouskem. Denně si jej chodíval prohlížet.
Roky ubíhaly, otec zestárl a nakonec zemřel. Protože neměl žádné zákonné dědice, skončil veškerý jeho majetek v aukci. V den aukce se sjeli bohatí investoři a sběratelé umění z celého světa, aby ukořistili alespoň něco z jeho cenné sbírky a majetku.
Licitátor zahájil dražbu oznámením, že jako první bude dražen portrét Syna. Neklidní kupci, které obraz neznámého autora vůbec nezajímal, začali netrpělivě poposedávat na svých místech. Licitátor se zeptal: „Dá někdo 1 000 dolarů?” Na druhém konci místnosti se zvedla jedna ruka. Patřila rodinnému sluhovi. Nebyl to bohatý člověk a nemohl si dovolit koupit obrazy od Picassa nebo Rembrandta a ve skutečnosti ho ani nezajímaly. Zajímal ho jen portrét syna svého pána. Znal ho od malička, viděl ho vyrůstat v muže a měl ho rád jako vlastního. „Dám 1 000 dolarů,” řekl. Licitátor pokračoval: „Dá někdo 1 500 dolarů?” Žádná ruka se nezvedla. „Dá někdo 1 200, 1 100 dolarů?” V ten moment už začali bohatí kupci hlasitě protestovat: „Kvůli tomuhle jsme sem nepřišli! Čekáme na vzácné kousky a licitátor tu jen marní náš drahocenný čas nějakým bezcenným portrétem.” Licitátor klidně pokračoval: „1000 dolarů poprvé, 1000 dolarů podruhé... prodáno!” Kladívko uhodilo. Sluha šel dopředu, aby si převzal obraz. Poté licitátor oznámil: „A nyní uzavírám dnešní aukci. Děkuji vám, že jste vážili tak dalekou cestu.” V ten moment sběratelé začali běsnit a křičet: „Počkejte! A co všechny ty obrazy, auta, dům, majetek? A co pozemky?” Licitátor jim odpověděl: „Je mi líto, že vás musím zklamat, ale otec v poslední vůli projevil přání, jak má být naloženo s jeho majetekem. Přál si, aby dražba začala nabídkou ‚Syna’. Člověk, který si koupí ‚Syna’, měl zdědit všechno.”
Boží dar lidem V Římanům 8:32 se píše: „On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všechny ho vydal. Jak by nám spolu s Ním nedaroval všechno?” Kristus je tím nejvyšším darem, jaký nám kdy byl dán. Má největší hodnotu a Bůh nám v Něm daroval úplně všechno!
Dítě narozené v jesličkách bylo nebeským darem – Božím darem lidstvu: „Neboť chlapec se nám narodil, syn je nám dán...” (Izajáš 9:5). Proto slavíme Vánoce. O tom je poselství mágů. Daniel Kolenda
Postfach 60 05 74 60335 Frankfurt am Main / Německo
Tel +49 (69) 4 78 78 0 Fax +49 (69) 4 78 78 1020
[email protected] www.cfan.eu
Česká verze prosince 2015
rok
