Výsadní hrdelní právo města. Dobrušky VÁCLAV MATOUŠ

Orlické hory a Podorlicko, 1996/8

VÁCLAV MATOUŠ

Výsadní hrdelní právo

města

Dobrušky

První dochovaná písemná zpráva o výkonu hrdelního práva v Dobrušce pochází sice až z roku 1564, ovšem počátky jeho užívání je třeba hledat daleko dříve, snad již koncem 13.století. Ktéto domněnce totiž opravňuje rozbor tzv. Mutinova narovnání z roku 1320,11 Z něhož je patrno, že dávno před tímto datem byla Dobruška již městem a významným tržním střediskem ležícím na důležité kfižovatce obchodních cest. Je víc než pravděpodobné, že bohaté kupecké karavany byly častým objektem loupežných přepadů a že ani vlastní město nezůstalo ušetřeno různých škůdců lidské společnosti. Za těchto okolností byla zajisté otázka bezpečnosti ve městě a jeho nejbližsím okolí, jakož i exemplární potrestání dopadených zločinců, prvořadým zájmem měšfanů. Mutinův syn pan Sezema z Dobrušky udělil 26. 5. 1364 městu práva hradecká čili magdeburská. I když ve svém privilegiu praví, že uděluje měštanúmtato práva ve věcech právních a o užívání hrdelního práva se nezmlňule, lze mít přesto za prokázané, že tímtoadministrativním aktem bylo městu propůjčeno i právo hrdelní, neboř bylo přímou součástí souboru magdeburských práv." Obvod dobrušského hrdelního soudu tvořila tato tehdejší města, městečka avsi trčkovského a od roku 1635 colloredovského dominia: 1. Panství Opočno: Města Dobruška, Opočno, Třebechovice pod Orebem. Městečka Kounov, Městec nad Dědinou, Nový Hrádek, Olešnice v Orl. horách. Vsi Bačetín, Běstviny, BOý Újezd, Blešno, Bohdašín, Bolehošf, Brtva, Březiny, Bystré, Čánka, České Meziříčí, Deštné v Orl. horách, Dobré, Dobřany, Dobříkovec, Domašín, Doubravice, Hlinné, Hluky, Houdkovice, Janov, Jeníkovice, Jesenice, Jflovice, Kamenice, Klášter nad Dědinou, Králova Lhota, Krňovlce, Křiyice, Křovice, Ledce, Lomy, Mělčany, Míškov, Mnichová, Mokré, Nedvězí, Nepasice, Netřeba, Nová Ves, Očelice, Ohnišov, Osečnice, Ostašovice, Plasnice, Podolí, Pohoří, Polánky, Polom, Provoz, Přepychy, Pulice, Rohenice, Rovné, Rozkoš, Roztoky, Rychnovek, Rzy, Sedlo~ov, Semechnice, Skršice, Slavětín, Slavoňov, Sněžné, Spáleniště, Strankov, Sudín, Šediviny, Šestajovice, Šonov, Štěnkov, Tis, Tošov.Tmov, Újezdec, Val, Vanovka, Veselice, Vršovka, Vyhnanice, Vysoký Újezd, Zádolí aZvole. Roku 1635 byly vesnice Deštné v Orl. horách, Dobré, Hlinné, Lomy, Mnichová, Osečnice aRovné odstoupeny ke statku Černíkovice avsiŠestajovice, Rychnovek, Roztoky a Zvole ke statku Doubravice, který však byl roku 1638 opět připojen k opočenském u panství.

- 31 -


2. Panství Smiřice (do roku 1635): Městečko Smiřice.

Vesnice Benátky, Bohánka, Brzice, Bukovina, Černilov, Černožice, Čibúz, Dub, Habřina, Holohlavy, Hustiřany, Chlumek, Jasenná, Klenice, Lejšovka, Libnikovice, Librantice, Libřice, Lípa, Lužany, Maňovice, Máslojedy, Mezilečí, Neznašov, Piletice, Ples, Račice, Rodov, Rožnov, Rtyně, Rusek, Semovice, Sendražice, Skaličky, Smiřičky, Smržov, Sovětice, Svinary, Újezdec, Vlková a Výrava. Jurisdikční obvod dobrušského hrdelního soudu zahrnoval tedy do roku 1635 celkem 132 obce, později 78 obcí. K dobrušskému právu posílali však také své provinilé poddané i okolní drobní feudálové a někdy sem přikazovali některé zvláštní případy i krajští hejtmani. Jakou formou byly pořizovány první zápisy dobrušského hrdelního soudu, nevíme, protože i zde vykonaly své zkázonosné dílo časté požáry města, při nichž bylo nenávratně zničeno množství písemných památek, nutných právě pro osvět lení nejstarší minulosti. 31 Ve Státním ústředním archivu v Praze se ve fondu Apelační soud dochovaly k dobrušskému hrdelnímu právu písemné doklady teprve od roku 1564 a od roku 1588 až do zrušení tohoto soudu v roce 1765 také již v dobrušském archivu. Časové mezery v těchto dochovaných písemnostech jsou však obrovské a pro celkovou dobu 295 let chybí jakékoliv údaje. Nejobsažnějšfm a tím i nejvýznamnějším pramenem jsou tzv. "Knihy smolné založené léta 1588",41 obsahující v prvé části výslechy a výpovědi zločinců před právem města Dobrušky a před právem útrpným, rozsudky i se zprávou o jejich výkonu a hrdelní zápisy podmíněně odsouzených. V druhé části jsou pak zápisy, týkající se dobrušské katovny. Dobrušská smolná kniha byla roku 1947 vydána tiskem Emilem Pavlem LÁNYM jako V. svazek edice Obrazy ze staročeského souonictvt. Tato publikace se však oproti originálu přímo hemží nepřesnostmi v transkripci jmen osobních i místních i v přepisu dat a chybí v ní i celé části výslechů a doznání. V oddílu zápisů na katovnu je situace ještě horší. Zde editor vypustil z neznámých důvodů celé rozsáhlé pasáže jednotlivých zápisů. Jedinou kvalitní součástí edice [ehlstorlcký úvod Josefa CVRČKA. Kompletní originál smolné knihy se do dnešní doby nedochoval. V průběhu let byla z něho řada listů ztracena. Můžeme tak bezpečně usuzovat podle jejího opisu, který v roce 1888 pořídil dobrušský děkan Antonín FLESAR, městský archivář a historik, za pomoci svého kaplana Ludvíka SOUČKA. Oproti dochovanému originálu uvádí totiž Flesarův opis navíc 35 hrdelních případů i s jejich rozsudky nebo reverzy. Některé soudní případy však byly zapisovány jen na volné listy nebo do jiných městských knih, které však mnohdy nebyly k těmto zápisům kompetentní." Jedná se zejména o tzv. Starou purkrechtní knihu z let 1604-1765, Starou kontraktní - 32-


knihu purkrechtní z let 1604-1765, Právní manuál 1 1625-1632, Právní manuál 1630-1631, Právní manuál II 1662-1669 a Právní manuál Ill. 1662-1669. Aktový materiál k hrdelnímu právu tvoří tři skupiny. Jsou to spisy hrdelní, spisy o nemanželském těhotenství a spisy o kacířích. Trestní a inkviziční řízení, které před hrdelním soudem probíhalo, bylo dosti složité. Na základě udání soud zajistil konkrétní osobu avyslechl i případné svědky. Vyslechnut byl také podezřelý, na něhož ještě nemusela být uvalena vazba. K té došlo, posílilo-Ii se podezření v předchozím řízení. K zatčení byl oprávněn jedině hrdelní soud a to i v obvodu jurisdikce jiného práva. Jiné soudy než hrdelní směly zatknout zločince jen tehdy, byl-Ii přistižen při činu, a do tří dnů ho předat přísluš nému hrdelnímu soudu. Při zatčení byla zajištěná osoba podrobena tělesné prohlídce, nemá-Ii při sobě kompromitující materiál či nenese-Ii na těle cejchování nebo stopy po mučení, prozrazující člověka, který byl již v minulosti pro hrdelní zločiny vyšetřován. Současně se prováděla domovní prohlídka. Aby byl řádně využit moment překvapení, byl ihned po zatčení proveden sumárnívýslech a někdy i konfrontace se svědky. V době co nejkratší muselo být rovněž prohlédnuto místo činu a nalezené předměty zajištěny, eventuelně byla též ohledána mrtvola, nebo případně nařízena jejíexhumace. V Dobrušce byly kupř. 17. 11. 1735 exhumovány a pitvány tělesné pozůstatky dobrušského souseda Jiřího Hrodka, bezdůvodně ubitého panským rnysllvcern.v Ženy podezřelé z vraždy novorozeněte měly být rovněž lékařsky prohlédnuty. K ohledání bývala jmenována komise dvou přísež ných znalců s písařem, eventuálně s ranhojičem. Po zjištění těchto skutečností přistopil soud k tzv. řádnému examenu obviněného. Tento podrobný výslech prováděli dva soudci s písařem. Když se lnkvtzít nepřiznal, byli znovu vyslechnuti svědkové, tentokrát přísežně. Při svědeckých výsleších, které zásadně probíhály odděleně, bylo mj. též zjišfováno, nejsou-Ii příbuzní, navedení k výpovědím, či nestojí-Ii v nepřátelství. Teprve až v tomto stadiu byla obviněnému povolena obrana, na jeho žádost mu přiveden obhájce, tehdy nazývaný právní přfiel azapůjčeny mu k nahlédnutí soudní spisy. Nyní mohl vést svědecké důkazy své neviny a proti obžalobě podat tzv. spis odvodní, spolupodepsaný přísežným advokátem. Při vynášení rozsudku, kdy rozhodování podle zákoníku bylo pro neučené soudce mnohdy velice obtížné, mohl se hrdelnísoud kdykoliv obrátit kapelačnímu soudu se žádostí o naučení, které potom musel plně respektovat. Pokud se inkvizit nepřiznal, nebyla obvykle celá věc pokládána za průkaznou a pak ho buď propustili pro nedostatek důkazů, anebo jednalo-Ii se o člověka doté doby zcela bezúhonného, byla mu povolena tzv. očišfovací přísaha, jíž se zbavil žaloby úplně. V případech, kdy indicie proti obviněnému přinášely jen poloviční důkaz, mohl soud tzv. mezitím ním rozsudkem nařídit mučení čili torturu. To však bylo možno jen u těch deliktů, na něž zákon stanovil trest smrti. Proti rozsudku se mohl odsouzený písemně odvolat k apelačnímu soudu. Proti odvolacímu rozsudku ovšem již žádné opravné prostředky neexistovaly. Pak už - 33-


jen zbývala žádost o milost instanční cestou k panovníkovi. Potvrdil-Ii delikvent popravou dříve uvedená jména spolupachatelů i všechny své předběžné výpovědi s doložkou "na tom všem chci zemttu", byla výpověď považována za pravdivou avina spolupachatelů za prakticky dokázanou. Až do vyhlášení Nového práva útrpného a hrdelního měl odsouzenec ještě jakousi naději: mohl doufat v přetržení provazu či v to, že kat třikrát tne a on zůstane ještě živ anebo dokonce, že se najde žena, která se za něho provdá. Všechny tyto pozůstatky zvykového práva byly jmenovaným zákoníkem co nejpřísněji zakázány. Mučením neboli právem útrpným soud vymáhal nejenom delikventovo doznání v souzeném případě, ale i eventuální přiznání kdalším zločinům, prozrazení spolupachatelů, úkrytu lupu adalší bližší okolnosti. Výpověď na mučidlech byla považována za průkaznější než výpověď pod přísahou - Už i z toho důvodu, že bez jejich použití by prý ďábel bránil provinilému ke kajícímu doznání! Ovšem i tehdejší zákonodárci si byli jasně vědomi, jak nejisté a nebezpečné je používání útrpného práva. KRISTIÁN zKoldína otom praví: "...Na toho, kdož by se k skutku sám dobrovolně přiznal, nenípotřebí nicjíného, než toliko, abyse na něm soudcové právo dopomohli... Právo zajisté útrpné jest věc nejístá, nebezpečná, kterážto pravdu častokráte zklamává... Lépe jest, aby vinného zasloužení bez pomsty zůstalo, nežlí abynevinný nespravedlivě odsouzen býti tnět"." Z těchto důvodů bylo také používání tortury značně omezeno. Od mučení byli zcela osvobozeni všichni příslušníci vyšších stavů kromě určitých výjimek, mládenci pod 18 let-a dívky pod 15 let, staří lidé nad 60 let, zdálo-Ii se soudci, že nejsou dostatečně .četstvt', choromyslní, hluší, němí a nebezpečně nemocní, těhotné ženy a šestinedělky. Skutečnému mučení nejdříve předcházely jenom výhružky. Nejprve to byla pohrůžka mučením a dala se použít i proti těm osobám, které byly jinak ztortury vyňaty. Vyslýchaný byl odveden do mučírny, kde mu byl představen kat s přísluš nými mučícími nástroji a celkově s ním bylo jednáno tak, jako kdyby měl být skutečně trápen. Dalším stupněm byla pohrůžka s vložením ruky mistra popravního. V tomto případě byl delikvent kupř. přivázán na žebřík nebo mu nasazeny palečnice.ale nástroje doopravdy použito nebylo. Šlo oto vyvolat v něm dojem, že po neúspěšné pohrůžce bude týrán doopravdy. Skutečné mučení bylo rozděleno do několika zákonem předepsaných stupňů. Prvním byla vazba čili šněrování, spočívající v tom, že delikventovi ~yly ruce od loktů až po zápěstí pevně omotány provazem, který byl utahován dřevěným roubíkem, až se zarýval hluboko do svalstva rukou. Druhým stupněm byly palečnice, dvě plochá železa, která se pomocí šroubů stahovala. Mezi ně byly vsunuty vyšetřovancovy palce u rukou a stahováním šroubů drceny. Španělské boty, jak se nazýval třetí stupeň, byly stejného principu. Rozdn spočíval jen v tom, že zde železo tvořila holeň boty, na vnitřní straně opatřená ostrými hroty, zarývající se při těsně před

- 34-


utahování šroubů hluboko do nohy trápeného nešťastníka. Dalším stupněm byl tažení za sucha. V tomto případě byl vyšetřovanec položen na žebřík, ruce mu svázány za zády a připoutány k příčce žebříku a nohy přivázány na provaz, který se navíjel na otočný hřídel. umístěný u paty žebříku. Otáčením hřídele se delikventovo tělo napínalo tak, že mu byly vyvráceny ruce z ramenních kloubů a mnohdy i potrhána kůže a svalstvo. Poslední a nejvyšší stupeň mučení se dál na vyšetřovanci jižna žebříku strženém. Svazkem osmi svíček mu kat pálil levý a pravý bok a puchýře spálenin rozdíral dřevěnou třískou." Byla-Ii právem útrpným vyšetřována skupina obviněných, měly být nejprve trápeny osoby fyzicky slabší nebo ženy, zkrátka ty, u nichž se dal předpokládat nejslabší odpor. Chování delikventů na mučidlech bylo pozorně sledováno azapisováno krevním písařem. Zvlášť ostře a bezohledně se tortura používala proti Židům, považovaným za mimořádně zatvrzelé. Pokud jeznámo, bylo v Dobrušce právo útrpné použito celkem proti 74 osobám, z nichž bylo třikrát trápeno 8 osob, dvakrát 14 a jedenkrát 52 osoby. Pohrůžka s představením kata i nástroji, ale bez skutečného mučení byla použita proti pěti žebřík čili

delikventům.

Podle dochovaných pramenů bylo v letech 1564-1765 před dobrušským hrdelním právem vedeno celkem 311 procesů proti 412 osobám, z nichž byli 293 rnužl a 119 žen. Všechna tato provinění byla trestána neobyčejně přísně, neboť většinu deliktů postihoval zákon smrtí. Víra v posmrtný život nepovažovala smrt člověka za jeho absolutní konec. Veřejné mínění ovládal i názor, že čím tvrdšípokání na zemi, tedy v tomto případě trest, tím shovívavější soud na věčnosti. Protože míra provinění určovala i míru trestu, byly také jednotlivé druhy poprav odstupňovány až do nesmyslné krutosti. Za dobu své existence vynesl dobrušský hrdelní soud tyto známé rozsudky smrti, které byly také vykonány: Lámání kolem a vpletení do kola - dvakrát, stětí mečem a vpletení do kola - dvakrát, upálení - šestkrát (z toho 1 zemřel před popravou, pak sťat a zakopán), stětí mečem a upálení - dvakrát (z toho jednou s klisnou), zahrabání za živa a probití kůlem - šestkrát, stětí mečem,zahrabání a probití kůlem - čtyřikrát, oběšení - jedenadvacetkrát, stětí mečem - dvacetkrát. Ve dvou případech není způsob popravy znám. U některých delikventů byl trest smrti ještě zostřen buď dřením řemenů ze zad - dvakrát, trháním prstů kleštěmi - dvakrát a štípáním těla rozžhavenými kleštěmi - dvakrát. Někteří provinilci byli potrestáni nižšími tělesnými tresty (uříznutí ucha, cejchování, výprask neboli pardus, vymrskání metlami z města) či vypovězením, nucenou prací, šatlavním vězením nebo trestem peněžitým a zahanbujícím.

- 35-

Orlické hory a Podorlicko, 1996/8 Nejstrašnějšímz rozsudků smrti bylo čtvrcení. Tento trestbyl v historii dobrušského hrdelního práva vynesen jenom jednou a ještě byl cestou milosti změněn na stětí mečem. Tak by113. 4.1600 potrestán bývalý hlásný opočenského zámku Jan Liška, který propustil za úplatek z věže vězněného vraha asám s ním také uprchl. 9/ Jinak určoval Koldínův zákoník tento trest výhradně za tzv. loupeže lidí. Neméně krutým trestem, který byl vyměřen výhradně mužům, bylo lámání kolem. Exekuce se prováděla tak, že delikventovi, připoutanému s rozepjatými končetinami ke kolíkům zatlučeným vzem i, byly údery těžkého dřevěného kola, po obvodu opatřeného železnou hranou, postupně přeráženy kosti na nohou i rukou. Byl-Ii stanoven trest lámání shora dolů, byla vedena prvá rána na hrdlo a zbytek popravy se již vykonal na mrtvém těle odsouzence, které bylo nakonec do kola vpleteno as ním vztyčeno na kůl. Tak byli trestáni mordýři, vrahové rodičů, traviči a pachatelé násilného smilstva na nedospělých dívkách. Tento trest byl též přisouzen Mikuláši Pátkovi ze Lhoty Netřeby, který cizoložil se svojí děvečkou. Když otěhotněla, obávaje se trestu, slíbil ji odbytné, ale pak ji úkladně zavraždil: "Tu my purkmistra rada města Dobrušky, majíce Pána Boha věčného na své paměti, povátivše bedlivě přiznání i vyznání Mikuláše Pátka ze Lhotyjak před trápením, na trápenía po trápení, takto v tom nalézáme: Poněvadt se předně protišestému přikázáníBotímu, maje mantelku svou, skutku smilného, potom i mordu oukladného dopustil, abypodle práva království tohoto Českého N 31, rozdíl 2, jiným mordýřům na výstrahu do kola vpletením ztrestán byl. Na trápeníapo trápení oznámil: Nic jsem jaktiv víc neučinil, nežk čemu seznám, že jsem se s tou dívkou dvakrát dopustil a potom jsem ji zabil a protojí to udělal, abych jí ty tří kopy nedal. Domníval jsem se, že tak bohatší budu, pro nic jiného. Na tom i umřel. Stalo se v pátek po sv. Janu Burjanu léta 1602".10/ Smrt upálením byla určena rouhačům, kacířům, čarodějníkům, penězokazům, žhářům a sodomistům, s nimiž bylo upáleno i zneužité dobytče. Zákoník Josefa 1. přinesl těmto odsouzencům alespoň částečné zmírnění muk tím, že delikvent byl u kůlu hranice přiškrcen, nebo mu byl na krk zavěšen pytlík se střelným prachem. Tak se stalo i Matěji Potůčkovi, odsouzenému 11. 6. 1709 pro žhářství: "Nah(anici uvržen, k sloupu ukován, u něho tak dalece, co by jenom smyslů zbaven byl přiškrcen a tak spálen býti má podle práva..."11/ Dalším krutým ortelem smrti, tentokrát určeným zase jenom ženám, bylo zahrabání za živa a probití kůlem. Delikventka byla v tomto případě posazena spoutaná do vykopané jámy, obložena kopřivami a bodláčím. Pak, až jí byl k srdci přiložen okovaný kůl, byla zahrnuta hlínou; nato kat udeřil na kůl palicí. Tak byly trestány vražedkyně novorozeňat, travičky i čarodějnice. Všechny tyto ukrutné tresty čtvrcení, vplétání do kola, upalování i zahrabávání za živa byly později zmírňovány tím, že delikvent byl nejprve sťat mečem a zbytek exekuce proveden jižna mrtvém těle, neboť odstrašujícího smyslu trestu mělo být

- 36-


v každém případě dosaženo. Obdobně bylo nakládáno i s odsouzenci, kteří před vykonáním rozsudku v šatlavě zemřeli. Tak bylo naloženo i s mrtvým tělem Jana Skepilého, který byl 3. 2. 1588 odsouzen k upálení za vyhrožování žhářstvím, sebevraždou a za prokázané smilstvo, "...On jsoucí velmi strápený, v šatlavě jest umřel. Z poručenípana oufedníka Václava Fraismuta z Lelezný jestk stínadlům od kata odvezen a tam po smrti sťat azakopán..."121 Tak byla také nejprve sťata a pak zahrabána a probita kůlem dne 18. 8. 1735 i poslední dobrušská popravená Dorota Vejclova zValu, šestadvacetiletá svobodná děvečka u perníkáře Floriána v Dobrušce, která zatajila porod, novorozeně zaškrtila avhodila do Zajícova rybnfka.!" Dalším druhem popravy bylo oběšení, trest smrti sice relativně lehčí, ale považovaný za potupný. Tato pokuta byla vypsána především na zloděje, tuláky a lupiče. Oběšenci obvykle zůstávali na šibenicích až do další popravy nebo dokonce až do zetlení. Ztoho důvodu směl být také trest smrti provazem vykonán výhradně nad mužem, aby eventuálně obnažené mrtvé tělo ženské delikventky nebudilo veřejné pohoršení. Smrtí mečem byla trestána všechna ostatní provinění a z těžkých hrdelních zločinů, na které byly jinak vyměřeny krutější tresty, pak ty, kde míra provinění nebyla tak značná. Často také mnozí delikventi odsouzení k oběšení prosili cestou milosti o změnu tohoto trestu na smrt mečem. Tak se stalo i Janovi Rozumovi alias Boušovi, kterýbyl pro krádeže odsouzen, "...aby podle dotčeného práva ku příkladu jiným provazem ztrestán byl. Však na jeho velikou prosbu a ládost, poněvadl protiprávu není, mečem jest ztrestán. Actum v sobotu po Sv. Řehofi léta 1593".141 Stětí mečem bylo také jediným druhem popravy, kdy za určitých okolností nemuselo být mrtvé tělo zahrabáno na popravíštl, nýbrž pochováno na hřbitově, ovšem v ústraní. Všechny spáchané hrdelní zločiny však nebyly ihned trestány smrtí. Byla-Ii u provinilce dostatečná záruka polepšení, pak mohl být "namnohé pfímluvy vzácných apoctivých lidí" nebo na dostatečnou pěněžní záruku a někdy kupodivu dokonce bez obojího, odsouzen k smrti jen podmínečně na tzv. hrdelní zápis a propuštěn na svobodu Je zajímavé, že se tak stávalo i recidivistům, jako byl kupř. Jan Zelinka z Dobrého, uvězněný pro několikeré krádeže. Ze šatlavy sice uprchl, ale brzo byl opět dopaden. Přesto však dostal milost a na hrdelní zápis z 1. 2. 1595 byl propuštěn. Výstrahu si však nevzal k srdci, kradl dále a brzo byl opět dopaden. Znovu se pokoušelo útěk z vězení, ale tentokrát bezvýsledně. Dle prvního hrdelního reverzu měl propadnout katu. Dostal však znovu milost s tím, "...jestlíle by se jaké nejmenší věci dopustil, budto krádele anebo jaké pohrůlky poddaným Jich Mí/ostí P. Trčkův učiniL. aby beze všeho zmatku kupf/kladu jiným

- 37-


mistrem popravním na hrdle ztrestán byl" a novým hrdelním zápisem z3. 9. 1597 byl opět propuštěn na svobocu.tv Před dobrušským hrdelním právem stála také celá řada osob obžalovaných z kacířství. Otázka boje proti nekatolíkům se stala stěžejním bodem habsburské vnitřní i zahraniční politiky. V Čechách byl tento nesmiřitelný zápas veden již od samotného nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526 a skončil jejich naprostým vítězstvím bitvou na Bílé hoře. Císařským mandátem z roku 1624 byla všechna nekatolická vyznání zakázána, čímž byly také prakticky škrtnuty poslední zbytky Rudolfova majestátu náboženských svobod z 9. 7. 1609. Nebyla to jen otázka teoretická. Vutrakvistických Čechách bylo právo náboženské svobody totiž ztotožňováno s politickým právem odporu proti panovníku - jinověrci. I když císařským nařízením z roku 1625 byli z Čech na věčné časy vypovězeni všichni nekatoličtí duchovní, teprve Obnovené zřízení zemské z10.5.1627 prohlásilo nekatolíky za hrdelní zločince, "...za zjevné rušitele obecního pokoje". Velice přísně se vyjadřovalo o nekatolících, tj. kacířích i Nové právo útrpné a hrdelní Josefa 1. "...O kacířství, které jest urputný v článcích víry blud, náleží sice (však kde byještě z strany příjetífalešného učenípochybnost byla) kuprávu duchovnímu, kdežby pakjižuznalé avefejné nebo rozsouzené kacířství bylo, kteréž My vždy procrimine contra statu pokládáme, v takovém odpráva našeho světskéhopodle velikostiokolostojíčnostf, lidusvozování, rušení obecného pokoje a tudy buď povstalé anebo povstáti mohoucí bouřky proti podobným nebezpečným bludného učeníroztrušovatelům hrdelnínebo jinou tělesnou pokutou pokračováno býti má", Jak tedy patrno, kvalifikovaly pobělohorské trestní zákoníky i císařské mandáty kacířství, tj. jakoukoliv odchylku od jedině platné státní ideologie formulované v římskokatolickém náboženství, jako jeden z nejtěžších hrdelních zločinů, namířený proti samotné bezpečnosti státu. Je samozřejmé, že příslušné výnosy v prvé řadě směřovaly nejen proti zjevným či tajným domácím nekatolíkům, ale především proti ilegálním kazatelům a šiři telům nekatolických knih, kteří se vraceli do Čech, aby zde posilovalia podporovali své souvěrce. Osíle hnutí tajných nekatolíků v Podorlicku a zejména na opočen ském panství nás informuje skutečnost.že jeho představitelé v roce 1732 předložili vrchnosti svoje články víry, požádali o přidělení dosud katolických kostelů pro vlastní bohoslužby a žádali o legalizaci svého náboženského vyznánJ. Brutální potlačení celého hnutí azejména masové uvěznění jeho příslušníků vyvolalo protest německých evangelíků na říšském sněmu v Řezně a způsobilo takhabsburské zahraniční politice značné nepříjemnosti. Boj proti nekatolíkům nabyl tedy zejména v Podorlicku, ato opět na opočenském panství, mimořádného významu. Je nutno mít na zřeteli, že se jednalo ooblast hraničící s nepřátelským evangelickým Pruskem, jehož armády tuto krajinu něko- 38-

li p

p k v tl p z

c h f

\i


likrát okupovaly a snažily se využít nespokojenosti nekatolických obyvatel prosvé politické cíle. Kacíři byli souzeni dvojím právem - duchovním a světským. Dobrušský soud provedl jen předběžné výslechy a akta i s obviněným odeslal církevnímu soudu při královéhradecké konzistoři, který měl posoudit provinění z hlediska katolické věrouky.

odtud se spisy usvědčeného kacíře vracely zpět do rukou světského práva, tentokrát k apelačnímu soudu v Praze, který vynesl rozsudek, jehož provedením pověřil opět dobrušský hrdelní soud. Tím je ovšem také vysvětlena roztříštěnost zbytku spisového materiálu. Část, zejména první výslechy, je uložena ve Státním oblastním archivu v Zámrsku vefondu Velkostatek Opočno, část vefondu královéhradecké konzistoře a zbytek konečně ve Státním ústředním archivu v Praze ve fondu Apelační soud. Pro úplnost je třeba ještě poznamenat, že řadu výslechů sepsaných ve vrchnostenské kanceláři v Opočně přepsal do své Pamětní knihy děkanstvfdobruš ského J. M. ROŠTLAPIL. Po celou dobu zpřísněného stíhání nekatolíků bylo před dobrušským soudem v letech 1726-1752 vedeno 27 procesů s nekatolíky proti 66 osobám. Konec pronásledování nekatolíků ze strany zákona učinil až toleranční patent císaře JOSEFA II. z 13. 11. 1781. Velmi krutou stránku tehdejšího soudnictví představuje také pronásledování a brutální Irestání"cikánů. Tento svobodný, kočovný lid, pocházející původně z Indie, byl tureckou expanzí postupně zatlačován až do uherských nížin a odtud posléze i k nám. Lidé nezvykle temné pleti, nesrozumitelného jazyka, ještě nepochopitelnějších zvyklostí a bezvyhraněného náboženství byli považováni za pohany a vyzvědače Turků. Císařským mandátem z roku 1549 byli cikáni vypovězeni ze země, ale tak, aby jim nebylo ublíženo na zdraví. Pozdější patenty se však neustále zostřovaly, až bylo roku 1689 nařízeno panským myslivcům, že majícikány střílet jako zvěř. Před dobrušským hrdelním soudem stála první skupina těchto psanců v roce 1710, aby byli rozsudkem apelačního soudu z 11. 9. téhož roku " ..:propotuIQvání se v tomto království Českém protimnohonásobným J. Mil. Cís. Nejmi/. patentům av krajích častěji vyhlášeným ostrým zapověděním ... cikáni Daniel Machal a Jan Honsa... provazem na hrdle trestáni, Václav Balcar ale bez dání od sebe pfísetného reversu na místě popravním metlami okolo šibenice mrskán, je(1lu pravé ucho ufezané a na spravedlnost pfibito, paktéhotkrálovství na věčnost prázden býti má podle práva".161 Z dopadení druhé cikánské skupiny se zachovaly pouze výslechy dvou žen, dvaadvacetileté Doroty a osmnáctileté Kateřiny. Dovídáme se z nich, že skupina dvanácti cikánských osob včetně dětí byla zadržena ve vsi Trubějově na náchodském panství. Tři dívky zůstaly uvězněny v Náchodě, 17/ tři osoby v Novém Městě - 39-


nad Metují, další byli uvězněni asouzeni ještě v Jaroměři a Novém Bydžově a jmenované ženy se čtyřmi dětmi, z nichž nejstaršímu bylo 10 let a nejmladšímu 18 měsíců, byly arestovány v dobrušské šatlavě. Obě jmenované byly katoličky a vdovy. Manžela první ženy oběsili v Roudnici nad Labem, manžela druhé v Cholticích. Vobou případech se taknestalo pro nicjiného než proto, že byli cikány. Obě ženy měly uříznuté pravé ucho. Nakonec svému krutému osudu stejně neunikly. Na základě rozsudku pražského apelačního soudu z 6. 6. 1726 byly "pro potulku v království Českém, navzdory císařským patentům a zápovědím" dne 14. června téhož roku v Dobruškce sťaty mečem. Poslední záznam o zadržených a ortelovaných cikánech pochází z 19. 1. 1753. V listopadu předchozího roku byla jejich šestnáctičlenná skupina zajata u Věkoše na Královéhradecku a rozmístěna v okolních vězeních. V Dobrušce byli žalářováni třináctiletý Ondřej Smrček, sedmadvacetiletá Marie Smrčková a pětašedesátiletá Žofie Smrčková. Ženy jižměly uřezány obě uši a na zádech vypálený cejch. Rozsudkem- apelačního soudu z 19. 1. 1753 byly Marie a Žořle Smrčkovy odsouzeny k vypálení cejchu s literami RBO (tj. relegatus Bohemiae =vyhnanec z Čech) a k mrskání metlami a třináctiletý Ondřej k témuž cejchu i mrskání a navíc k uřezání pravého ucha. Po odpykání trestu a složení hrdelního reverzu byli na věky vypovězeni ze všech dědičných císařských zemí. 18/ Atmosféru násilné rekrutýrky a odpor mladých mužů k vojenskému kabátu názorně dokazuje případ dvacetiletého Jana Baška z Královy Lhoty, který v zoufalémodporu předodvodern na vojnu smrtelně zranil jednoho z konšelů, kteří jej na koních honili po polích. Apelační soud jej rozsudkem z 20. 11. 1757 odsoudil ke dvou letům v domě kázně, tj. k nucené práci v trestanecké rnanutaktuře.!" Při uložení trestu nucených prací bylo v rozsudku vždy poznamenáno-kde je má potrestaný odpykat. Při nižší výměře to bylo na obecním nebo panskémdl1e, při vyšších trestech na pevnostních pracech, obyčejně v Uhrách av obojím případě vždy v poutech a železech. Práce na obecním nebo panském díle měly mít obecně prospěšný charakter: oprava cest, mostů a hradeb, čištění hradebního příkopu, úklid a posluha nemocným ve špitále apod. O konání nucených prací přímo v Dobrušce máme k dispozici pouze jediný zápis z 23. 8. 1644, dle něhožMatě] Hrodek, bývalý holomek při zámku v Opočně, se svojí ženou museli vyčistit "...jiným ku pfíkladu rybníček u rathouzu i struhu aneb náhon skrze město na rybník... jdoucí. .."20/ Někdy byl trestnucených prací spojen i s doplňkovým trestem zahanbujícím, jakse také stalo pytlákům Jiřímu Těžkému aVáclavu Říhovi z Pardublcka.Apelačnl soud je 7. 5. 1749 potrestal nucenými pracemi na obecním nebo panském dne mimo dnů nedělních a svátečních, Těžkého v trvání jednoho roku a Říhu na tři měsíce s dodatkem, aby byli "...pti počátku a skončení obecního nebo panskýho dl1a blíž pranýře s parohy vždy jednu hodinu představený ..."21/

- 40-


Tresty šatlavního či jiného vězení bývaly používány jen zřídka. Problémem totiž byla otázka výživy odsouzeného, který se musel stravovat zvlastních prostředků. ovšem i takové rozsudky byly dobrušským hrdelním právem vyneseny. Čtrnácti denním šatlavním vězením za kládou dnem a nocí a pokutou 25 kop gr. míšo do vrchnostenského důchodu by112. 3.1646 odsouzen Mikuláš Drahorád z Kláštera nad Dědinou, který se v Dobrušce " ...těžkého vejstupku dopustil, právo městské zhaněl, na rychtáře sáhl a jej bil a na konšely nožem se potahoval a tudy témuž právu velikou potupu alehkost učinil ..."22/ Vyvázl poměrně lehce, protože na tato provinění stanovil zákon trest smrti. Někdy byla uznána za vykonaný trest i odpykaná vazba. To se stalo i Anně Chlístovské, uvězněné pro smilstvo a přijímání kradených věcí. Z posledního nařčení byla apelacemi osvobozena, ale za smilstvo potrestána vězením v délce odpykané vazby.23/ Skutečně ojedinělou záležitostí v dějinách dobrušského hrdelního práva je amnestie císaře LEOPOLDA 1., která zachránila životy Václavu Pýrovi alias Fedrovi a Magdaleně Varhaníkové, uvězněným pro smilstvo, krádež a žhářství. Přípis apelačního soudu z 12. 2. 1677 oznamuje, že " ...jakkolivěk dotčení inkviziti pro takové provinění své těžkého trestánízasloužili, nicvšak méně z ohledu této trvalé veřejné radosti takové hrdelnípokuty se osvobozují... "24/ Dobrušské hrdelní právo nejprve zřejmě zasedalo v původní radnici, která stávala na náměstí v místech dnešního čp. 14, nárožního domu s podloubím do Novoměstské ulice, v jehož podzemí bývalo těžké tzv. zadní šatlavní vězení a na dvoře mučírna. Lehké šatlavnívězení pro dlužníky bylo spolu v menším stavení u Novoměstské brány.

s obydlím biřice v dnešním čp. 15,

Okolo poloviny 16. století přesídlil soud do nově vybudované renesanční radnice uprostřed náměstí, kam vedly ze staré šatlavy podzemní chodby. Na průčelí věže pod nes visí popravní zvonek z roku 1607 s německým nápisem: Bts; du ein Richter, so richte recht, Gott ist dein Richter, du bist sein Knecht, tj. Jsi-Ii soudcem, suď spravedlivě, Bůh je tvým soudcem, ty jsi jeho sluha. Zmíněné zadní vězení bylo určeno pro těžkou vazbu a bylo vybaveno kládou a řetězy. Pro nejtěžší zločince byly určeny samovazby. Ve vazbě se musel vězeň živit zásadně na vlastní útraty. Neměl-ll prostředky, pak hradil náklad žalobce, s čímž však bývaly věčné potíže. Přímo zoufalá však byla situace nemajetného chudáka, který nemohl čekat pomoci odnikud, leda z náhodných milodarů. Dokazuje to řada zápisů. Jakub Kolc, uvězněný pro zloděj- . ství, byl 5. 4. 1602 propuštěn na rukojemství proto, že J. M. Pán se k němu ráčil "...nakloniti a takového vězení (v kterém do tří let pořád trvá, prohlédaje již k jeho sešlosti věku a těžkosti) prázdna učiniti povoliti ráčil..."25/ Za vězně soudu sice zodpovídal městský rychtář, ale za případné útěky, a bylo jich celkem 12 a 2 nezdařené, byl velmi přísně trestán biřic. - 41 -


Když jednou po švédském vpádu zůstala šatlava v sutinách, odmítl odpovědnost i městský rychtář Bachman, který měl tehdy jen jediného vězně. Purmistr byl nucen 7.2. 1647 sdělit hejtmanovi: " ...Jsouce šatlava tak od nepřítele zkatena, že v nítádnej zůstávati anijinde pro přlkrost zimy vystáti nemůte ...", pročež musí rychtář vězně "...v svým příbytku trpěti ak tomu ještě pro bezpečnost jeho, bojíce se, aby mu neutekl a se nedobyl, jeho v nocivartovati dátimusí. .."26/ Dobruška měla celkem tři popraviště. Šibenice stála na Valských Dolech na návrší nad dnešním lomem, tedy jižna valském katastru. Ještě počátkem 20. stoletíse pahorku říkalo "Šibeničník". Pod skálou bylo mrchoviště, kam kat zakopával zdechlý dobytek.š" Šibenice měla vysokou kamennou podezdívku, nad níž byla vztyčena trámová konstrukce. Druhé popraviště bylo na Novoměstském kopci vpravo od silnice, kde stojí socha Nejsv. Trojice z roku 1809 a kde se podnes udržel název Na stínadlech. Směrem k Opočnu v dnešních Archlebových sadech bylo třetí popravní místo, kde byli zločinci odpravováni těmi nejkrutějšími způso by- upalováním, zahrabáním za živa alámáním kolem. V létě roku 1953 byla tu při vodovodních vykopávkách nalezena lidská kostra se zpřeráženými hnáty. Na místě bývalého popraviště stojí kaplička sv. Jana Nepomuckého, jejímž zakladatelem byl prý syn posledního dobrušského kata Jan ZELlNGER.28/ Na náměstí F. L. Věka, na místě blíže neznámém, stával pranýř. 2 9/ Nebylo-Ii stanoveno jinak, vykonávalo se u pranýře i cejchování a mrskání metlou. Před kostelem sv. Václava byla zase umístěna trdlice, jížbyly většinou trestány pomlouvačné nebo nestoudné ženy. Za protireformace byli na ní vystavováni "zarputilí" nekatolíci, jejichž souvěrci však v prosinci 1631 trdlici zničili. 30/ Všechny tyto symboly feudální justice byly odstraněny na základě císařského nařízení z 8. 7. 1788. Rozsudky hrdelního soudu vykonával kat se svými pomocníky, který s celou svojí rodinou i čeládkou byl považován za osobu stavu sníženého. Mezi snížené lidi patřil také biřic neboli šatlavní hospodář, který v Dobrušce ještě vykonával funkci právního posla. V dobrušských písemných pramenech nikde nenalezneme zprávu nebo zmínku o tom, že by zdejší kat byl obecně opovrhovanou osobou. Když byl přijímán do úřadu, bylo mu sice důsledně připomenuto, že je povinen__"...on i mantelka, děti i čeládka jeho tak, jak se na takové snítené lidislušía náletíJHM (=Jeho hraběcí Milost) vrchnost našímilostivou a dědičnou, pana hejtmana ajiné oficíry, potom pak jeho Excellenci p. rychtáře, pana purkmistra, pány, starší obecní, p. rychtáře městského avšechny pány sousedy aobyvatele mě$ta Dobrušky nynějšíi budoucívtdycky náletitou uctivostía še trnostípře dcházeti". 31/ Nikde nic není uvedeno o omezení pohybu, o vstupu do města jen určenou fortnou, o zákazu návštěvy určitých krčem, či dokonce o vyhrazeném místě v kostele, jako tomu bylo např. v Kutné Hoře a Rychnově nad Kněžnou. Naopak mubylo nařízeno, " ... by nejpředněj na všechen způsob nábotný a katolický živo: vedl sám a sobě

- 42-

s n a

p C P

s c 2 1

--


5vefené tomu přidrtoval ...",32/ což tehdy předpokládalo především častou ahojnou návštěvu kostela. Ajako už zcela nesmyslné je nutno odmítnout tradované domněnky, že katové a jejich rodinní příslušníci byli pohřbíváni na popravišti. Jiný dobrušský mistr popravní Tomáš Zvířecí ve svém kšaftu z 27. 5. 1650 odkázal k záduší města Dobrušky ke kostelu P. Marie a sv. Václava 10 tolarů stím, "...abytu tělo jeho bylo pochováno, že jeho otec to místo koupil..."33/ Z dochovaných písemných záznamů nelze zjistit přesnou chronologickou posloupnost dobrušských katů. lze jen sestavit přibližný přehled, v němž uvedená data značí roky, v nichž se příslušné jméno vyskytuje: MICHAL 1590-1593, Jakub ZVíŘECí 1599-1615, Martin PiSKÁČEK 1623-1626, Jiřík KRUBER 1640-1642, Tomáš ZVíŘECí 1642-1650, Jiřík KŘEH st. 1652-1683, KRISTIÁN 1692-1695, Jiřík KŘEH ml. 1697-1699, Václav ŠOLC 1703-1715, Jiří LiŠKA st. 1729-1755, Josef JANATA 1755-1763, Jiří LiŠKA ml. 1763-1766, ŠOLC 1766, František ZELI NGER 1766-1780. 34/ Dobrušský kat byl povinen mimo vykonávání rozsudků hrdelního soudu, kde byl za jednotlivé úkony placen dle předepsaného odstupňovaného tarifu, také uklízet a zakopávat mršiny. " ...Kdyt by se co pfítreti/o při městě, jako nějakých nečistot, takže by buď sousedu některému něco umfelo, toabybeze všech platův a odporování uklízel".35/ Navíc byl povinen dodávat zdarma potřebné mazání k dobrušským zvonům a každoročně odevzdat rychtáři, primátorovi a radnímu písaři po páru rukavib. 36/ Funkci pohodného vykonával však dobrušský kat přes své pacholky i na celém panství a krom poplatků mu náležely i kůže padlého dobytka, které prodával židovským koželuhům. Dochovala se smlouva ze 7. 2. 1753 mezi katem Jiříke,m Liškou st. a dobrušským židem lebelem Kantorem, nájemcem panské koželužny v Pulicích, na tříletý přednostní prodej těchto kůží. 3 7 / S počtem ubývajících poprava konečně s úplným zrušením hrdelního práva patentem Marie Terezie o reformě soudnictví z15. 7. 1765 se stal základní složkou obživy zdejšího posledního kata, nyní již prakticky pohodného, přijem ze zakopávání zdechlin a výnosu vlastního hospodářství, které při katovně měl. Dobrušskou katovnu postavil roku 1590 prvníznámý kat Michal na pozemku darovaném obcí, o samotě, tehdy daleko za městem na levém břehu potoka Brtvy, v místech, kde dnes končí zahrada při Husově sboru církve československé husitské. Ve svém kšaftu ji Michal hodnotil na 300 kop míšo Pozdější držitelé k ní přikupovali pozemky jakod města, tak od soukromníků. Tomáši Zvířecímu prodali dne 31. 3. 1642 konšelé za 3 kopy grošů čes. " ...kus obce tu při rasovni vedle potoka letící, kde někdy před létypastouška bývala" a téhol dne Anna Vláška, dobrušská sousedka "...kus přílohu svého letícívedle tohoto místa obecního" za pět kop grošů míšo Oba pozemky byl kat povinen ohradit plotem. 38/ Nejvíce pozemků, tentokrát rolí, přikoupil od měšťanů popravní mistr Jiřík Křeh st. a jeho - 43-


manželka Dorota v letech 1656-1692. Polnosti ležely převážně u lesa Halína s výjimkou jedné role u městských hradeb.š" Z pozemků se platil běžný svatoj iřský a svatohavelský úrok. Katovna, která mívala staré čp. 67 b, nové čp. 142, byla zbořena roku 1908. Posledním jejím obyvatelem byl městský drnomistr Vojtěch Flígr.

Poznámky: 11 Státní okresní archiv Rychnov nad Kněžnou (dále jen SOkA RK), fond Archiv města Dobrušky (dále jen AMD), inv. Č. 1. 21 Tamté!, inv. Č. 2. Překlad z latinského originálu: "...Jim měšťanům, aneb i jiným lidem, ktelí s tým! městem a měšťany sbírky a berně dávají a platí, od tohoto dne všecka a stejná práva magdeburská čílí také hradecká ve věcech právních,jich! i jiná města koruny krá lovstvíČeskéh o pou!ívají, fečeným měšťanům dáváme, dopouštíme, udělujeme a je k tým! právům obracíme a pfívtělujeme..." 31 Známé požáry města, při nichžbyla zničena i radnice. tj. místo, kde byly písemnosti uloženy: 30.8.1565,1.8.1629,4.9.1702,9.5.1806,7.10.1866. 41 SOkA RK, f. AMD, kn. Č. 33. 5/ Při nedávné navštěvěArchlvu Národního muzea v Praze objevil PhDr. Ladislav HLADKÝ, CSc. ve sbírce F(fascikl Dobruška - dále jenANM - F)tři listy reverzů zlodějů propuštěných nasvobodu v letech 1638-1663, ježpodle přiloženého dopisu redaktora Miškovského z Českého Brodu ze 14. 6. 1900 pocházejí zřejmě z "knihy právní" asi smolné; kdysi je našel na kolejích jistý pan Čermák "úfedník!elezniční nynív Čes. Brodě" (za sdělení děkuji PhDr. L. Hladkému, CSc.). 6/ SOkA RK, f. AMEJ, slqn. A116-560, kart. Č. 15. 7/ Cit dno, lit. SXVII a S XX, rozdfl II. 81 Nové právo útrpné a hrdelníJosefa J., art. XVI. Podle zákoníku Marie Terezie bylo použití španělských bot určeno jako poslední pátý stupeň tortury. 9/ SOkA RK, f. Archiv děkanství Dobruška (dále jen ADD, inv. č. 536/48, S. 17). 10/ Tamté!, S. 20. 11/ SOkA RK, f. AMD, slqn, A116-560, kart. č. 15. 121 Tamté!, kn. Č. 33, pag. 6. 131 Temtét, slqn, A116~560, kart. Č. 15. 14/ Tamté!, kn. č. 33, pag. 18. 151 Tamté!, pag. 32. 161 Tamté!, slqn.Al16-560, kart. Č. 15. 171 Blíže vizMÁLEK, J.: Pfípad tlícikánských děvčat potrestaných v Náchodě roku 1726 (vizseznam literatury). 18/ SOkA RK, f. AMD, slqn. Al16-560, kart. Č. 15; Státní ústřední archiv Praha, fond Apel. soud Praha, kn. Č. 158, fol. 99, 100. 191 Tamté!.

201 Tamté!, kn. č. 37, paq. 198 a. 211 Tamté!, slqn. A116-560, kart. č. 15. 221 Tamté!, kn. č. 37, pag. 253 a.

P a) St St M

b) BJ B( Bi BI Cl C\

T'

Čj Č( DI FE

- 44-

Orlické hory a Podorlicko, 1996/8 23/ Tamtél, sign. Al16-560, kart. Č. 15. 24/ Tamté!.

25/ Tamté!, kn. Č. 33, pag. 37. 26/ Tamté!, kn. Č. 38, pag. 266 a. 27/ Tamté!, kn. Č. 37, pag.141 b; PIŠl, F.: Dobruška. 1914, s. 21. 28/ Městské muzeum Dobruška, sign. XVI/288, Beer, dO 5, kart. Č. 105. 29/ SOkA RK, f. AMD, sign. Al16-560, kart. Č. 16. 30/SOkA RK, 1. ADD, inv. Č. 532/44; RaJEK, J. K.: Paměti města Dobrušky, s. 19. 31/ SOkA RK, 1. AMD, kn. Č. 33, pag. 251. 32/ Tamté!, pag. 274. 33/ Tamté!, sign. Al20-564, kart. Č. 17. 34/ Zpovědní seznamy z let 1654,1657-1660 (ADD, sign. 571/83, kart. č.159) neobsahujížádné zmínky o dobrušských katech či jejich rodinách. 35/ SOkA, f. AMD, kn. Č. 33, pag. 245. 36/ Tamté!, paq, 272. 37/ Tamté!, sign. Al20-564, kart. Č. 17. 38/ Tamté!, kn. Č. 33, pag. 253. 39/ Tamté!, pag. 256-258.

Použité prameny a literatura: a) archivní prameny: Státní ústřed níarchiv Praha, fond Apelační soud Praha, Knihy ortelů 1548-1785. Státní okresní archiv Rychnov n. Kn., fondy: Archív města Dobrušky, Archív děkanství Dobruška. Městské muzeum Dobruška. b)Literatura a tištěné prameny: BAXA, B.: Dějiny práva na území republiky Československé. Brno 1935. BENEŠ, F.: Soudní stíhání nekatolíků v době Temna. Vybrané kapitoly z dějin diecéze královéhradecké. Hradec Králové 1931. BílEK, T. V.: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. DO 2. Praha 1883. BiČíK, Z.: Knihy smolné (Pardubice). Hradec Králové 1969. Constitutio criminalis Theresiana... Vídeň 1769. CVRČEK, J.: Ohrdelním právu městs Dobrušky. In: Kulturní kalendář Dobruška. Listopad 196~. TÝL: Odobrušském hrdelním právu. In: Sborník z historie města Dobrušky 1320-1980. Dobruška 1981, s. 20. ČÁŇOVÁ, E.: Počátky rekatolizace naHradecku. Práce muzea v Hradci Králové. Ser. B, 12,1970, s.65. ČELAKOVSKÝ, J.: Povšechné dějiny právní. Praha 1903. DREJSl, J.: Ještě o dobrušské katovně. In: Kulturníkalendáf Dobruška. Aijen 1965. Ferdinanda Jl obnovené právo a zNzení zemské dědičného království Českého. Praha 1627.

- 45-

Orlické hory a Podorlicko, 1996/8 FLESAR, A.: Popis historicko - archeologicko - statistický okresu opočenského. Hradec Králové 1895. TÝL: Examina podezřelých z kacířství v letech 1732-1734 v Dobrušce. In: Sborník historického kroužku. 1897, seš. 6, s. 115. HOFFMANN, F.: K oblastem českých práv městských. In: Studie o rukopisech. 14. 1975, s. 27. CHALOUPKA, A.: Panství Smíříce a jeho poddanív polovině 17. století. In: Sborník Hradecký kraj. Hradec Králové 1958, s. 197. JAMNICKÁ - ŠMERGLOVÁ, Z.: Dějiny našich cikánů. Praha 1955. JíLEK, F.: Knihy černé jinak smolné. Český lid, 4, 1949, Č. 5-6, s. 124. KAPRAS, J.: Právní dějiny zemíkoruny České. Praha 1913. KLABOUCH, J.: Staré české soudnictví- jaksedfívesoudívalo. Praha 1967. KRISTIÁN Z KOLOíNA: Práva městská království Českého. Praha 1579. Kronika tak fečeného Dalímí/a. Praha 1977. LÁNY, P. E.: Knihy smolné tsiotene léta 1588 (Dobruška). Liberec 1947. MÁLEK, J.: Ke vztahům českého a cikánského etnika v I polovině 18. století. Český lid, 1981, Č. 1, s. 10. TýL: Pfípad tfí cikánských děvčat potrestaných v Náchodě roku 1726. In: Sborník prací východočeských archivů. 6. Hradec Králové, Kruh (zájmový náklad pro SOA Zámrsk) 1986, s.265-268. MALÝ, K.: K některým obecným otázkám trestního práva městského v 16. stoletív Čechách. Městské právo v 16.-18. stoletív Evropě. In: Sborník příspěvků z mezinárodní konference. Praha 1982, s.303. NEUMANN, A.: Prostonárodní nábolenské hnutídle dokladů konzistoře královéhradecké. on 1. Hradec Králové 1931. Nové právo útrpné a hrdelníJosefa 1. Praha 1708. OBERPFALCER, F.: Jazyk knih černých jinaksmolných. Praha 1935. TýL: Vyznánína mučidlech; texty zestarých knih černých jinaksmolných. Praha 1937. PIŠL, F.: Dobruška. 1914. REZEK, A.: Dějiny prostonárodního hnutínábolenského v Čechách. Oíl1. Praha 1887. ROŠTLAPIL, J.: Pamětí města Dobrušky a panství opočenského. Praha 1887~ ROUČKA, B.: Poznámky k mapě hrdelnísoudů v Čechách v prvnía ve druhé polovině 18.sJ()letí. ln: Právně historické studie III. Praha 1957, s. 115. SVÁTEK, J.: Obrazy z kulturních dějin českých. 2. dno K dějinám katů a poprav v Čechách. Praha 1891. VANtČEK, V.: Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945. Praha 1964. VOJTíŠEK, V.: Z právních dějin československých měst. Praha 1934. WINTER, Z.: Kulturní obraz českých měst; livot vefeJný v Xli:" a XVI. věku. on 2. Praha 1892. ZOENtK, V.: Dějiny královského apellačního soudu na hradě pralském nyní Vrchního soudu v Praze od roku 1548-1933. Praha 1933.

- 46-

Výsadní hrdelní právo města. Dobrušky VÁCLAV MATOUŠ

Recommend Documents