Vyryté znaky ve staré řeči, hovořící o cti a odvaze ve jménu Krále, narušovaly bezchybný lesk helmice. Pokyn dal v pravou chvíli. Náhle se ze středu

Větší než sama smrt Jarní vánek se zatočil mezi bohatě rozkvetlými stromy rozlehlé zahrady. Uchopil několik kvítků a vynesl je do výše. Zatančily kolísavý tanec kolem lomeného okna, vysoko nad korunami svých původců. A odlétly do dáli, nad moře šedavých střech velkého města za mohutnými hradbami. Irjsil je sledoval zádumčivým pohledem a zauvaţoval, nakolik je jim nyní podoben. Vyrván vichrem války z vyvráceného stromu domova. Zachmuřeně upravil na stranu padající ramenní chránič své potlučené zbroje a srovnal krvavě rudý plášť, ten samý, který před celým věkem přebral ve slunných dnech KorbDrogonu z rukou svého Krále. Královský Rytíř, jaká čest a hrdost mu tehdy naplnila srdce! Nyní zbyla jen únava, hněv a vědomí povinnosti větší, neţ je jediný lidský ţivot. Zavřel oči a na chvíli se mu na rudé pozadí promítl obraz hořící pevnosti a podléhajícího města. Dunění nepřátelských zbraní se mísilo s výkřiky zoufalých obránců. Pak se v rozmetané bráně zjevil ten bílý démon… Pevně sevřel pěsti a otevřel oči. Ne, neměl teď zájem znovu vzpomínat na smrt své rodiny. Vrznutí vrat na konci sálu ho vrátilo do přítomnosti. Sebral helmici se znaky starého jazyka, vyprávějícími o cti a povinnosti a otočil se. Překvapeně pozvedl obočí a vzápětí vzorově vzdal čest příchozímu. „Vaše Výsosti, je mi ctí.“ Korunní princ Ijshja se usmál a oplatil pozdrav. Mladý muţ přistoupil k Rytíři a uchopil jej za předloktí. „Mám radost, ţe se znovu shledáváme, drahý bratranče. Nemohu zapomenout, ţe vám vděčím za přinejmenším zdraví.“ „To není nic, za co by bylo nutno děkovat, vaše Výsosti. Jsem královský Rytíř a váš ţivot je pro mne svátost.“ „Přesto je můj vděk přítomen a bude, dokud neodejdu do stínů.“ Irjsil beze slov sklonil hlavu. „Tak, bratranče. Král vás přijme, s radostí přijal vaši udatnou nabídku. V dnešních dnech uţ příliš mnoho rudých plášťů kleslo k zemi. Přesto,“ pokračoval princ, zatímco vedl Rytíře do trůnního sálu, “naděje stále ještě dýchá.“ Irjsil zachmuřeně přikývl. „Ţiju, abych slouţil. Nic jiného mi uţ nezbylo.“ Ijshja váţně přikývl. „Ţelíme smrti našeho drahého příbuzného, vašeho otce. Příliš mnoho zla uţ vetřelci způsobili. Příliš mnoho...“ Rytíř nijak nereagoval, nebylo nutno potvrzovat tak jasnou věc. Korunní princ jej navedl do menšího sálu před trůnním. „Neţ předstoupíte před Krále, je tu něco, co musíte vidět. Pak si král vyslechne vaši reakci na náš návrh.“ Irjsil přikývl a nechal se usadit do dostatečně mohutného křesla i pro svou nepohodlnou zbroj. Příjemnější by bylo stát, ale ani na okamţik neváhal uposlechnout přání svého prince. Ten k němu přistoupil a zpoza haleny vytáhl modrou kouli, uvězněnou ve zlatě, visící na pevném řetěze. „Toto je Talisman králů, jak jistě víte. Znak a záštita našeho rodu. Nyní vám ukáţi, co se stalo před časem. Sledujte pozorně a oprostěte se od strachu. Stále budete zde, v bezpečí paláce. Připraven, můj bratranče?“ 1

Rytíř přisvědčil, netečný k moţným obavám ze zvláštní situace. Ijshja mu připnul stříbrný náramek s modrými kameny po obvodu. Pak sevřel Klenot a zadíval se na Irjsila. Ten pocítil krátkou závrať. Místnost se rozvlnila a podivně setměla. Padla tma. Křečovitě se nadechl. A náhle byl někde jinde…

 Na stěnách Síně cesty planuly olejové lampy. Občasné bloudící pohledy mohly okouzleně sledovat, jak hravé světlo vykreslovalo napůl zastřené fresky na kamenných stěnách. Výjevy hrdinů a polobohů jako by oţívaly, navţdy zakleté do těchto stěn V lomených výklencích ve výšce tančily stíny, vysmívající se lidským pokusům o přivolání světla do všech temných míst. Ţebroví, stoupající od sloupů podél stěn aţ k vrcholu stropu bylo ozařováno pulzující, modravou září. To uprostřed síně ve vzduchu líně krouţily sloţité znaky utkané z modrobílých plamenů. A v kruhu z planoucích znaků se pod tetelícím vzduchem líně točila zem. Ţulová podlaha pod vládou symbolů ztrácela pevnost a jako řídké bahno se točila jedním směrem, stále dokola a dokola… Eliasijl, královský Rytíř, si přetřel čelo pod helmicí, pak si ji rychle zase srovnal a zaujal rozkročenou pózu s rukou na jílci meče po svém boku. Zamrkal a vyhnal tupou ospalost ze sledování pomalého tance mezi znaky Rudý plášť splývající mu z ramen, daný do jeho rukou samotným Králem při vstupu do Řádu rytířů, se začal lehce vlnit ve vánku, vycházejícímu z Průchodu, jak se kruh symbolů správně nazýval. Rytíř byl jen lehce nervózní. Sice podél stěn stalí čtyři elitní Zbrojnoši, osobně vybraní jím samotným, s kušemi opřenými o zem u svých nohou. Ale jejich přítomnost byla jen formálního rázu. To, co mělo nastat, bylo na hony vzdáleno nějakému ohroţení. Příchod vyslance Hegemonie. Eliasijl se na vteřinku pousmál, jak jen veškeré věci snadno zevšední. Před časem byl strnulý úţasem, třepající se bázní a nedočkavý, jako před první nocí s ţenou. Skoro nedýchal, kdyţ poprvé stráţil Průchod a uvítal hosta. A dnes? Lehounce znuděný. Snad to není vidět. Zamračil se a vypjal do pozoru. Hegemonie, ta stále tajemná říše zpoza podivného kruhu v této síni. Po třech letech uţ fakt, ţe kdesi nepředstavitelně daleko je celá říše, s níţ je spojuje jen tento kruh pomalu tekoucího kamene, přijímal bez hnutí brvy. Koneckonců, kdo by nebyl rád, kdyţ vám Patron z té říše dokáţe během chvilky zacelit rozervanou nohu a spojit přeraţené kosti. Nerad na to vzpomínal, ale zároveň neznal lepší důkaz dobra plynoucího z průchodu. Kdoví, třeba se tam i někdy podívá…Korb-Drogonští vyslanci hovořili o přírodní kráse a klidu. Moţná jej v budoucnu i některý z Protektorů, vyslanců Hegemonie, pozve na druhou stranu Průchodu. Něco jej přimělo k pozornosti. Odkašlal si a rukou dal znamení svým muţům. Vypjali se v pozoru a sám Rytíř ztuhl ve slavnostním postoji. Jeho helmice, kryjící i většinu tváře, krom očí a úst odráţela svit znaků.

2

Vyryté znaky ve staré řeči, hovořící o cti a odvaze ve jménu Krále, narušovaly bezchybný lesk helmice. Pokyn dal v pravou chvíli. Náhle se ze středu kruhu vzedmul mramor, tvárný jako bláto a povstal do obrysu postavy v rouchu a kápi. Tichý modrý záblesk a náhle tu stál Protektor Hegemonie, bílý plášť splýval od okraje kápě aţ k zemi. Eliasijl krátce zamrkal. Byla to ţena, coţ jej překvapilo. Pod pláštěm se bělostné roucho vlnilo kolem nepochybně ţenských tvarů. Pas svíral bílý opasek, uzavřený křišťálem. Rytíř přejel pohledem k jílci meče, z křišťálu, který vykukoval zpod pláště. Poprvé viděl Protektora se zbraní. Přelétl konečně pohledem vzhůru. Pod kápí se skrývala nehybná, bledá tvář lehce stříbrného nádechu. A z ní planuly ve stínu kápě podivně blyštivé oči. Mírně znepokojený Rytíř, tato vyslankyně vypadala trochu znepokojivěji, neţ ti předchozí, sklonil hlavu a pronesl pozdrav, „Buď vítán, Protektore. Věz, ţe Korb-drogon tě vítá v míru a s otevřenou náručí.“ Hovořil ve své rodné řeči, protoţe vyslancům nečinila řeč Drogonů příliš velké těţkosti. Protektorka dvěma pruţnými kroky opustila Průchod, za jeho hranicí se zastavila a Síní zazněl chladný a jako by znuděný hlas, trochu hlubší ale přesto zřetelně ţenský. Ne, opravil se Rytíř, ne znuděný. Spíš bez výrazu. Takový…prázdný. To je ono, jako vítr kvílící prázdným domem. Jen lehký přízvuk naznačoval, ţe se nejedná o rodnou řeč hovořící. „Hegemonie tě zdraví, Rytíři“, její oči se upřely do Eliasijlových. Pod světlým obočím, mezi několika prameny čistě bílých vlasů se skvěly pronikavé oči, černé zřítelnice obklopené duhovkami s hustou sítí stříbrných vláken a nepatrným nádechem modra utopené v naprosto čistém bělmu. Rytíř znejistěl, síla toho pohledu jej přikovala k zemi. Začínal mít silný pocit, ţe něco není v pořádku. Pak si uvědomil, co se mu mimo podivného vyslance nezdálo. Znaky kolem kruhu pořád zářily. I kdyţ byla Protektorka mimo Průchod, znaky stále ţhnuly! Eliasijl se prudce nadechl. Průchod se nezavřel! S otazníkem v očích znovu pohlédl na vyslankyni. Protektorka bez výrazné změny výrazu prohodila. „Sloţte zbraně a odevzdejte se Hegemonii.“ Rytíř prudce zamrkal, chvíli mu trvalo, neţ pochopil. Vyslankyně zatím se stoickým klidem čekala. Eliasijl zaťal zuby. Na takový vývoj situace mohl zareagovat pouze jediným způsobem. „Do zbraně!“ Zařval z plných plic Eliasijl a hmátl po meči. Protektorka se v mţiku oka odrazila a v jediném obrovském skoku se vrhla k veliteli Průchodu. V letu její bělostný plášť vířil a Eliasijl v kratičké chvíli, kdy byla ve vzduchu, zahlédl, jak bledá dlaň vytrhla od boku mléčně bílý meč. Vzápětí se snesl nepřítel jako posel zkázy přímo před něj a jedna velmi silná dlaň srazila jeho ruku se zpola vysunutou zbraní. Druhá kmitla prudce vpřed a ledový had bolesti uštkl jeho hruď. 3

Se zaskřípěním prorazila štíhlá mléčná čepel pancíř na jeho hrudi a vnořila se do jeho těla. Rytíř náhle nemohl popadnout dech a klesl na kolena. Nad sebou viděl chladnou tvář, která bez pohnutí vytrhla čepel z jeho hrudi, aniţ by na něj znovu pohlédla. Zoufale hmátl nejistou rukou ve snaze zachytit svého vraha a dát čas svým muţům, ale Protektorka se mu hravě vyhnula a vrhla se přes něj dalším rychlým a dlouhým skokem k prvnímu ze Zbrojnošů, kteří pozvedali kuše. Ještě v letu kmitl meč a zbrojnoš odlétl ke zdi doprovázen gejzírem krve a čistě oddělenou půlkou lebky. První ze šípů prolétl vzduchem, ale jen se roztříštil o stěnu, zabiják uţ byl v pohybu k dalšímu cíli, stačilo mu jen dopadnout na jednu nohu, plavně se otočil a znovu odrazil. Eliasijl to však uţ neviděl, dopadl na břicho, neschopen se udrţet na rukou. Jeho oči, horečnatě bloudící, zatímco lapal po dechu a vykašlával v bolestivých křečích krev, uvízly na kruhu. V něm se, se známými záblesky, objevil tucet vojáků v bílých tunikách a helmicích. Rychle vyběhli z Průchodu, šest se vrhlo vpřed s dlouhými meči a zbylí opřeli podivné kuše bez tětiv o dlouhé vidlice s rozšířeným spodkem, jako mají svícny. Rytíř třesoucí se rukou zatápal po levém zápěstí a křečovitě sevřel stříbrný náramek zdobený malými modrými drahokamy. Teď, teď se Průchod zavře! Zasténání uniklo z jeho křečovitě sevřených úst. Se zoufalou nadějí pohlédl na Průchod. Zoufalství převládlo. Nic se nestalo, Průchod byl stále otevřen. Mimo jeho výhled vykřikl a rychle zmlkl, doprovázen tupým zvukem pádu těla, další ze zbrojnošů. Jeden z šípů přilétl ke kruhu a zabořil se do břicha stojícího nepřítele. Ten padl a strhl sebou svou zvláštní zbraň, zbylí však zůstali stát nepohnutě dál, zbraně zapřené paţbami do ramen a dutou tyčí na konci míří ke dveřím Síně. Řinčení čepelí a výkřiky rychle dozněly. Eliasijl se pracně pootočil a hasnoucíma očima s rychlým lapáním po vzduchu, pohlédl k Protektorce, stojící u zavřených dveří ze Síně. Za ním se rozběhl tanec dalších záblesků, Průchod vydával další útočníky. Eliasijl sjel pohledem na vrata, zvenčí uzamčená závorou a hlídána dvojicí Zbrojnošů, čekajících na heslo zevnitř. Donedávna zbytečná procedura, nyní uţitečný zvyk. Rytíř se bolestivě ušklíbl, ven se hned tak nedostanou, dveře jsou bytelné a stráţ určitě zaslechla zvuky boje a vyhlásila poplach. Protektorka se po chvíli nehnutého postávání čelem ke dveřím vydala pomalým krokem vpřed. Náhle jakoby zprůsvitněla a její obrysy se rozmázly a vytratily, jako kdyţ dým strhne a rozptýlí silný vítr. Během chvilky po ní nebylo ani stopy. Eliasijl vytřeštil oči a se zasténáním se vzepjal na třesoucích rukou. Zpoza dveří slyšel tlumené výkřiky a slabá řinčení. Pak zaskřípěly závory a dveře se začaly otevírat. V té chvíli ho náhle zasáhla nová prudká bolest, modravá čepel prolétla jeho zády a hrudí se prodrala ven, kde se, se zaskřípěním zastavila o podlahu. Vzápětí další dvě čepele vnikly do jeho trupu. Královský Rytíř Eliasijl krátce zasténal a jeho hlava klesla. Vše přikryla temnota a studený polibek kovu na šíji jiţ takřka ani nepocítil…

4

Ψ Milsju, královský Rytíř, popadal prudce dech. Jeho nohy bušily do dlaţby, aţ se dopady okovaných podráţek rozléhaly jako rány kladiva. Vyklusal strmé kamenné schody a pokračoval po vnějším ochozu pevnosti Jeztrua, vybudované k ochraně Průchodu. Za ním dusali tři Zbrojnoši z jeho osobní stráţe. Vysoká hlas vnitřních zvonů se nesl nocí a mísil se s výkřiky linoucí se z centrálního nádvoří. Proběhl stráţní věţí s katapultem na vrcholu, na druhé straně pokračoval dál po ochozu. Snaţil se co nejrychleji dorazit na centrální nádvoří kolem Chrámu cesty. Poplašný zvon vnitřní obrany jej probudil ze spánku, v noci měl sluţbu Eliasijl. Rychle se oblékl, ustrojil do zbroje a po cestě vyzvedl své stráţce. Matně jej napadlo, ţe i Rytíř Hujsjil, jejich cvičitel, tam daleko v Domu rudého pláště, by pochvalně pokývl na jeho rychlost. Tlumené hřmění v několika úderech zaznělo nocí, lehce prostupující válečný pokřik Drogonských. Milsju zmateně pohlédl na nebe, ale přes hvězdy neplynul ani mráček. Jeden z jeho stráţců vykřikl, Rytíř se ohlédl na Zbrojnoše Jesfa, který ukazoval z hradeb na moře. Milsju se prudce otočil a uviděl tlumené modravé světlo vystupující zpod hladiny oblé zátoky pod pevností. Ve chvíli, kdy se díval, vyrazil z hlubiny modravý, kruhový, několik set metrů v průměru velký záblesk a ozvalo se podivné zakvílení. Modrobílá záře zůstala a prosvěcovala hladinu nočního moře. Milsju se zamračil a sevřel rty, to co jej v mţiku napadlo, bylo bláznivé, ale… Aţ příliš ten tajemný svit připomínal záři kolem kruhu Průchodu. Jako v odpověď se hladina moře vzedmula a k nebi povstaly obrysy štíhlých trupů a plachtoví. Modrý zášleh a nad mořem se ozval nezvyklý kolísavý a syčivý zvuk. Tři štíhlé, na tři desítky metrů dlouhé lodě zamířily velkou rychlostí vpřed, ze zátoky na volné moře. Zvuk začal s jejich vzdalováním slábnout. Vzápětí však do zátoky, s dalšími záblesky, dorazil půltucet větších lodí, mezi nimi jedna obzvlášť velká, s několika palubami, pěti stěţni a širokým trupem. Sykavé tepání a tlumené klapání se neslo nad hladinou zátoky. Cizí koráby začaly okamţitě křiţovat hladinu zátoky a mířily ke břehu, na němţ stála pevnost. Teprve teď záře pod hladinou vyhasla. Rytíř se otočil a ze všech sil začal řvát. „Poplach! Nepřítel na moři!“ Jako v odpověď slyšel zároveň křik velitele nejbliţší věţe s katapultem. „Ke katapultům!“ Pohotovostní posádky začaly okamţitě chystat zbraně, viděl na vrcholy stráţních věţí, jak kladkostroje zvedají střely, ohně zesílily a osádky zbraní se jen míhají. Milsju se opřel o hranu ochozu, lodě se stále blíţily a uţ brzy budou v dostřelu. V modravém přísvitu obrovského Průchodu v zátoce viděl míhat se na palubách cizích korábů posádky. Milsju pokýval hlavou a ušklíbl se. 5

Útočit proti Jeztrue je šílenství, palebná síla šesti věţí nad přístavem nepřítele smete. A pokud ne, je tu další komplikace pro útočníky. Vrhl krátký pohled z útesu, na němţ stojí hradby pevnosti, do přístavu. Kamenné schodiště vedoucí k bráně Jeztruy, dlouhé sto metrů a plně odkryté palbě z niţšího ochozu bylo samo o sobě smrtící pastí. Ale před ním ještě nepřítel musí projít prázdným náměstím pod První hradbou, v níţ je brána ke schodišti. Jako rej rudých skvrn, tak vypadaly oddíly Zbrojnošů obsazující palebné pozice na První hradbě. Pohlédl zpět na lodě a na chvíli sevřel stříbrný náramek s modrými kameny. Zavřel oči a přikázal zavřít Průchod. Otevřel oči a chmurně si sám poloţil otázku, zda to skutečně pomohlo. Nepochyboval, ţe Eliasijl udělal totéţ při prvním náznaku nebezpečí. Ovšem v duchu nevyloučil ani moţnost, ţe zemřel dříve, neţ to mohl stihnout. Kaţdopádně, za zkoušku nic nedal. Otočil se a nechal námořní masakr na zkušených osádkách katapultů a hradeb. Přeběhl tucet metrů a vyhoupl se na odpočívadlo nad centrálním nádvořím. Dole se jeho očím naskytl pohled na útočící oddíl Zbrojnošů. Proběhli pod obloukem, který byl pozůstatkem vnějších prostor starého chrámu, a vrhli se k bráně do budovy Síně cesty. Před ní, za povalenými sloupy, se ukrývaly skupinky bíle oděných nepřátel. Rytíř se víc nahnul a zaklel. I kdyby měl ve zvyku přehnaný optimismus, nyní by si o osudu Eliasijla mohl přestat dělat iluze. Proud nepřátel hrnoucí se z prostor kolem Síně cesty byl jasným důkazem, ţe uvnitř uţ obrana selhala. Pak zpozorněl. Mezi neznámými nepřáteli a leţícími těly v cizí bílé i rudé barvě Drogonských zahlédl povědomé bílé roucho. Vyslanec Hegemonie. Protektor. A nyní evidentně nepřítel Korb-Drogonu. Právě máchl rukou s mečem směrem k útočícím obráncům. Za sloupy povstal tucet bílých a zaloţily jakési zbraně do vidlic. Zaznělo mnohonásobné zahřmění a ze zbraní vyrazil dým, trhaný větrem. Ve vlně útočících Zbrojnošů se otevřely trhliny a tucet obránců se zhroutil k zemi. Přesto útok pokračoval. Rytíř byl hrdý na své Zbrojnoše, nezalekli se neznámých, prokletých zbraní. Protektor něco vykřikl vysokým hlasem, který svou silou přehlušil okolní hluk. Nepřítel se vrhl vpřed a jeho bělostný plášť vlál jako velká křídla. Za ním vyrazil z brány proud bíle oděných nepřátel a se svým vůdcem v čele se vrhli do cesty obráncům. Protektor se přiřítil obrovskou rychlostí, skoro jako by letěl a země se jen lehce dotýkal špičkami nohou. Jeho zbraň zavířila, aţ ji nebylo moţné sledovat. Gejzíry krve vytryskly vpravo i vlevo. Rychlá a brutální smrt několika Zbrojnošů přímo před strašlivým nepřítelem následovala vzápětí. Milsju se rozhodl vmísit do boje, otočil se a pokynul svým stráţcům. Vtom jej prudký náraz strhl k zemi, jako by jej udeřila obří peřina. A vzápětí palice.

6

Hrozivé burácení rychle pominulo, aby v jeho zalehlých uších ponechalo místo dalším mohutným ranám, jako by bouře vypukla přímo u jeho pevnosti. Omámeně se rozhlédl, jeho přilba leţela opodál, lehce promáčklá. Setřel pramínek krve, stékající po čele do jeho očí. Hlava mu tepala bolestí. Silné paţe jej uchopily pod rameny a nadzvedly, zatápal rukou a opřel se o rameno Iltajsi, jednoho ze svých stráţců. Iltajsa mu podal helmici, Rytíř si ji nasadil a sykl bolestí. Kolem se svíjel dým a prach v boji s větrem. Před rytířem se potácel Jesfa, jednou rukou svíral druhou, zaprášený a potlučený. Za ním se v ochozu rozevírala trhlina, dobře třímetrový kus ochozu, jako vykousnutý obrem. Kusy kamení všude kolem. Hafsaj, třetí z jeho věrných stráţců zmizel beze stopy. Dunění stále tepalo vzduch, Rytíř omámeně pohlédl na moře. Nepřátelské koráby krouţily u pobřeţí, v doprovodu dunivých ran z jejich palub vylétaly chuchvalce dýmu, hvízdání a rachot rozechvíval vzduch. V pozadí, kousek za útočícími plavidly se bezcílně houpala na vodách jedna hořící loď, druhá jiţ s posledními výšlehy ohně mizela pod hladinou. Věţe se činily. Rytíř s bolestivým úsměvem pohlédl na nejbliţší věţ. Ohlušující rána jej srazila na kolena. Vrchol věţe se rozlétl jako chmýří pampelišky. Na malou, tragicky pomíjivou chvilku viděl v koruně ohně letící trosky katapultu a nezřetelné postavičky střelců. Vzápětí však vše přikrývá svíjející se dým. K zemi se zřítil proud kamenů a trosek. Milsju se šokovaně rozhlédl, ze šesti věţí byly čtyři roztříštěny. Jen dvě ještě vrhaly střelu za střelou na dunící nepřátele na moři. Dým a rány palubních zbraní, silnějších verzí ručních zbraní útočníků na centrálním nádvoří, neustávaly. Za linií pálících lodí byla tři velká tichá plavidla. Vyčkávala. Rytíř se hned dovtípíl. Koráby s vojáky čekající na zničení věţí. Pak přirazí a nepřátelské oddíly se vylodí v přístavu. S tím si ovšem bude muset poradit Najsjil, Rytíř velící obranné linii přístavu. On má práci tady. Mávl na své zbylé průvodce a klopýtavě se za přemáhání bodavé bolesti hlavy rozběhl ke schodišti na druhé nádvoří. Na ochozu nad bránou z centrálního na druhé nádvoří opatrně přes okraj pohlédl dolů. Bylo to tak, jak předpokládal, prostor dobyl nepřítel a nyní stály oddíly bílých před zavřenou bránou. Asi tucet metrů od brány se točil hlouček cizích kolem dvoumetrového válce na dřevěném rámu se dvěma koly. Opodál viděl Rytíř stát Protektora. Rozmlouval se dvěma vojáky ve zdobnější tunice a helmici se zlatou insignií na čele. Zřejmě velitelé, ale podřízení vyslanci Hegemonie. Pozornost přenesl zpět k válci. Jeden voják právě odnášel prázdný pytel a druhý zastrkával pomocí bidla do otvoru uvnitř roury jakýsi chuchvalec látky. Odstoupil a dva vojáci přistoupili s těţkou koulí, která vklouzla do otvoru. Muţ s bidlem se vrátil, ale namísto předchozího nástroje svíral dlouhou zapálenou pochodeň. Všichni kolem ustoupili a Milsja pojala nepříjemná předtucha. Pak se pochodeň snesla k opačnému konci válce. Prudká ohlušující rána zabolela v uších a hustý dým s nezvyklým ostrým pachem zaplnil prostor před bránou. Ochoz se zatřásl a rytíř spadl na kolena. Rachot a otřesy pod ním mu prozradily, ţe brána nevydrţela.

7

Vyskočil a se stráţci se vrhl k věţičce, v níţ byly schody. Zezdola se ozvaly rány a kolem něj cosi zahvízdalo. Jesfa vykřikl, otočil se kolem své osy a zřítil se na dlaţbu ochozu, rudá látka haleny mu rychle tmavla kolem rozervaného otvoru na hrudi. Rytíř krkolomně skočil kupředu a s Iltajsim vběhli do věţičky. Na tváři jej škrábl úlomek kamene vyraţený ze zárubně dveří, ale to uţ brali schody po dvou a během chvilky se vyřítili na druhé nádvoří. Do křiku a chaosu bitevní vřavy. Na rozlehlém obdélníkovém nádvoří se studnou vprostřed se u západní stěny na vyvýšeném pódiu snaţily dvě řady střelců svými kušemi zkrotit bílou záplavu. První klečící i druhá stojící řada za ní pravidelně a rychle vysílala k protější roztříštěné bráně salvu za salvou, zem kolem brány i přímo v ní byla poseta bílými těly. Přesto se uţ uvnitř nádvoří za touto linií smrti další skupina nepřátel bila s oddíly Zbrojnošů ozbrojených meči a štíty. V čele útočícího klínu se míhá bílý plášť a jeho rychlý, bledý meč rozsévá bohatě a štědře smrt. Gejzíry rudé krve vystřikují na všechny strany pod jeho údery. Milsju pocítil slabost, kdyţ viděl jaká nelidská síla a rychlost se tu zakusuje do jeho muţů. Přesto stáli synové Korb-drogonu hrdě a odváţně, další oddíly přibíhaly západní branou a vyplňovaly mezery v linii obránců. Smršť šípů se snesla na čelo nepřátelské vlny a mnoho bílých vojáků padlo k zemi. Protektorka, jak si Milsju stihl povšimnout, vířila svým mečem ve spirálách před sebou. Rychlost jejích pohybů měnila chvílemi bledou čepel v rozmazaný pruh tříštící šípy ohroţující ji samou i s blízkým okolím. Ve chvíli, kdy déšť střel ustal, vykřikla cosi v cizím jazyce a spolu se svými spolubojovníky se vrhla k zemi. Neţ stihli Drogonští vyuţít leţících nepřátel, zvedla se v pozadí, před bránou, řada nepřátel s podivnými kušemi a zbraně opřené do vidlic zapráskaly. Mohutný oblak dýmu zakryl střelce. To uţ však obránci s křikem padali a umírali. S řinčením a tupými zvuky se malé střely zarývaly do Korb-drogonských. Proráţely zbroje a rozstřikovaly gejzírky krve. Vzápětí vystřelila další řada. Obránci začali ustupovat a zakopávat o své mrtvé a umírající. Milsju zoufale křičel rozkazy k přeskupení a protiútoku. V dýmu a křiku však Drogonští ztratili rozvahu a začali podléhat zmatku. Bránou se protlačila velká roura na kolech. Zoufalý Rytíř uviděl, jak ji rychle připravuje oddíl nepřátel k palbě. Vrhl se kupředu a máváním paţí se snaţil nasměrovat ustupující vojáky k zadní bráně. Leţící nepřátelé se mezitím stáhli a seskupili kolem Protektorky. Údery paţí a nadávkami si Milsju sjednal pozornost okolních vojáků a začal je organizovat. Signalizoval svým střelcům u zadní zdi, aby zahájili palbu na nepřátele v bráně. Velitel střelců pokývl a zavelel. V té chvíli mohutná zbraň nepřátel zaburácela. Ohlušený Milsju padl k zemi, kousky kamení a oblaka prachu a dýmu ho zasypávaly. Vzápětí před jeho omámenou tvář dopadla urvaná a zkrvavená paţe. Zmateně potřásl hlavou a vidění se mu trochu vyčistilo. Přišel o helmici a jeho rudý plášť byl na cáry. V dýmu a prachu začal vstávat, bolest z mnoha míst ho srazila s výkřikem zpět na kolena. Vstal znovu, kašlající v dýmu vířícím kolem něj, naraţený nos plný prachu.

8

Tlumeně, přes zmučené uši, slyšel křik. Dým se trochu rozptýlil a odhalil jeho zarudlým očím pod rozbitým čelem pohled na zeď kolem zadní brány a její trosky. Oheň a cáry těl jeho střelců byly všude, brána i kusy zdiva kolem byly rozmetány. Trhlinou chaoticky ustupovali jeho muţi. A padali pod nepravidelnými ranami nepřátelské palby. Vzápětí, jako bílý démon, se z dýmu vynořila Protektorka a za ní její vojáci. Palba nepřátel ustala a tanec smrti začal nabírat tempo pod taktovkou jejího meče. Rychlou a výkonnou řezničinou se začal oddíl útočníků vypořádávat se zbytky odporu kolem trosek zadní brány. Milsju se přitiskl ke zdi a přetřel si čelo, z něhoţ mu stékala krev do očí. Rozhlédl se a sklonil za padlým kvádrem. Jediný pohled mu stačil, aby pochopil, ţe tady nahoře prohráli. Z jednotek obránců zůstaly ţalostné zbytky, beznadějně rozptýlené a vyklízející pozice uvnitř pevnosti. S nevěřícným údivem si uvědomil, ţe během chvilky ztratili Jeztruu. Zevnitř! Zamyšleně si podruhé toho dne přejel dlaní po stříbrném náramku s modrými kameny na levém zápěstí. Jeden ze tří náramků Stráţce Průchodu. Velký poklad. Pomocí něj otevírali, či uzavírali kruh. Krátce zváţil, zda nemá náramek sundat a ukrýt, aby nepadl v případě jeho zajetí či smrti do rukou nepřátel. Ale pak si uvědomil, ţe nejspíš stejně mají ten Eliasijlův Pohlédl vzhůru k nebi. Zbývá mu uţ jen poslední věc, kterou je třeba vykonat. Musí dát Velkým zvonem znamení, ţe ztratil pevnost. Najsjil to musí vědět a postarat se o bezpečí jejich vzácného hosta, korunního prince. Vyrazil, ukrytý za troskami k ruinám brány. Vyuţil dýmu z hořícího přístěnku a prosmýkl se trhlinou kolem vyvrácených veřejí brány. Na druhé straně se vynořil z dýmu a probodl nepřítele stojícího v jeho cestě a rychle, s výkřiky za zády vnikl do postranních vrat u paty věţe. Koutkem oka zahlédl, jak se bílý přízrak Protektorky s výkřikem prořítil bránou a zatímco se vrhl jeho směrem, bílí vojáci zaloţili své zbraně do vidlic. Prudce za sebou zabouchl a sklonil se, kdyţ nepřátelské střely prorazily bytelná prkna kus od jeho hlavy. Rychle se začal belhat vzhůru, bolest ze zranění zesílila po jeho úprku bránou. Napadlo jej, ţe mohl strhnout cáry svého rudého pláště, jen na sebe zbytečně upozornil. Ušklíbl se, zatímco šplhal vzhůru, schod za schodem. Nikdo není dokonalý…moţná jen Král. Dole prudká rána ohlásila kapitulaci vrat. Točité schodiště ho dovedlo na ochoz mířící po vedlejší hradbě k centrální věţi. Rychle, sténaje bolestí kulhal k věţi. Odtamtud mu v ústrety vyběhlo šest zbrojnošů. Rychle se k němu připojili. S nepříjemným vědomím rozsudku smrti jim přikázal bránit věţ do posledního muţe. Bez váhání zachmuřeně vyrazili na pozici a Milsju pocítil hrdost na své muţe. Otočil se a zamířil opět k věţi, rozhodnut nepromarnit jejich oběť. Ve chvíli, kdy otevíral dveře do věţe, uslyšel za sebou výkřiky a řinčení zbraní. Neztrácel čas a pospíchal po točitém schodišti kolem odpočívadel a malých komnat vzhůru, do zvonice. Rychlé, lehké kroky zezdola jej zastihly na prahu zvonice, jitřní vítr se proháněl velkými otvory ve stěnách. 9

Rychle vytáhl meč a zároveň se natáhl po lanu zvonu, zavěšeném na drţáku na okraji šachty ve středu věţe. Prudká bolest v pošramocené noze jej srazila k zemi. S jedovatým zasyčením proťala bledá čepel vzduch v místech, kde byla před okamţikem jeho hlava. Místo ní se zabořila do drţáku a lano bezmocně sklouzlo doprostřed šachty. Milsju se na zemi přetočil na záda a kopl zespodu do odkrytého břicha bledé ţeny nad sebou. Její mrazivé stříbřité oči se upřely do jeho a zavrávorala. Ve tváři se jí nezračila ani stopa bolesti. Rytíř se odkulil a v záři vycházejícího slunce na obzoru se postavil do střehu, připraven na první pohyb nepřítele. Přesto jej zaplavoval strach, viděl, jak dokáţe být tato cizinka nelidsky rychlá. Po straně se houpal provaz nad hlubokou dírou a Milsjovi se hlavou mihl zoufalý nápad. Protektorka se mrštně jako had vrhla vpřed. Milsju vykřikl a nastavil meč k obraně. Záře slunce skočila od jeho čepele do tváře Protektorky. Zvedla ruce, ve snaze chránit své oči a její skok se změnil v pád. Narazila do stěny po Rytířově pravici. Její zasténání a syčivý výkřik dodaly odvahy Drogonskému. Otočil se k šachtě. Náhlá bolest prolétla jeho trupem a uviděl bledou čepel, vynořující se z jeho břicha. Probodla ho skrz na skrz. Se zoufalým výkřikem se vytrhl, sklouzl z čepele a v záchvatu bolesti se s tryskající krví vrhl do prostoru. Jeho ruce křečovitě sevřely drsné lano pod zvonem. Zhoupl se nad hlubokou propastí a první mohutný tón zvonu jej ohlušil. Srdce zvonu udeřilo a Milsju pocítil přes bolest a závrať radost. Teď uţ Najsjil ví! Nad ním prolétla bílá postava a vířící plášť, prozářený sluncem Rytíři připomněl dětství na slunném statku a prádlo visící v letním dni. Pak bledá čepel přeťala lano. Nezabránila však dalším, setrvačností ţiveným duněním velkého zvonu. Zemská přitaţlivost natáhla chtivé pařáty a Milsju se ponořil do její náruče. Vítr při pádu vířil jeho krátké vlasy a on, s tváří obrácenou vzhůru svým tmícím zrakem sledoval houpající se zvon a bledou tvář, shlíţející k němu. Před drtivým dopadem a rychlým, neodvratným vítězstvím prázdnoty mu myslí prolétla poslední myšlenka. Dokázal to.

Ψ …Najsjil stál na První hradbě a pohlíţel střílnou na bílé skvrny postupujících oddílů nepřátel. Neuvěřitelné, před dvěma hodinami bylo jeho největší starostí, jak zítra dopadne vojenská přehlídka a oslava na počest jejich hosta, korunního prince. Úkosem pohlédl na stranu, na orlí profil budoucího Krále. Mladý muţ byl překvapivě klidný, Rytíř to ocenil. Očekával, ţe dědic trůnu Korb-drogonu bude zhýčkaný a odtrţený od 10

reality. Od chvíle jeho příjezdu však byly Najsjilovy sympatie stále silnější. Bude z něj dobrý Král. Tedy, pokud se Najsjil postará,aby do inaugurace přeţil. Rytíř se otočil zpět k výhledu na otevřené náměstí pod hradbou. Nepřítel zaujal postavení ve vyústěních tří ulic a začal se tam řadit a cosi kutit s prapodivnými rourami na kolech. Nepřítel, ke všem démonům, co je vlastně zač, tenhle nepřítel, zaláteřil v duchu poslední ze tří Rytířů Jeztruy. Po zjevení lodí z hladiny moře v nepozemské záři a následném vylodění bílých vojáků stále váhal. V mysli mu přešlapovala nepříjemná domněnka, v podstatě zaloţená pouze na barvě nepřátelských kabátců, či co to měli na sobě. Ale nějak cítil, ţe asi nebude daleko od pravdy. Povzdechl si. Vše se seběhlo tak proklatě rychle. Nepřátelské koráby velmi rychle ostřelováním ze svých hlučných katapultů zničily hlavní obranné věţe a vzápětí mohutnou palbou rozstřílely přístavní valy. Pak uţ Najsjil neváhal a zavelel k ústupu na První hradbu. Brzy se vylodily útočné oddíly a nepřítel postupoval ulicemi starého města. Jen malá část starých domů po předchozím osídlení ostrova slouţila vojákům jako ubikace. Drtivý zbytek byl stále opuštěný a značná část ruin a opuštěných ulic byla proměněna v pasti. Občasný rachot hroutících se domů a výkřiky nepřátel řítících se do propastí naznačovaly, ţe líčení pastí rozhodně nebylo ztrátou času. Přesto nakonec pasti došly a nepřítel stanul před První hradbou. Řada rudých střelců stála na ochozu a hrdí synové Korb-drogonu třímali ve svých rukou nabité kuše. Uţ jen kousek vpřed nepříteli a spustí se smrtící déšť na tvou hlavu. Najsil se otočil k plošinám kus za jeho zády. Tři velké katapulty byly také připraveny a osádky čekaly na pokyn. Nad kaţdým katapultem byl stoţár s košem, v němţ seděl naváděč palby. Velitelé katapultů právě signalizovali praporky, ţe zbraně jsou zaměřené a připravené. Rytíř nezaváhal, vůbec se mu nelíbilo, ţe nepřátelé cosi nerušeně chystají. Mávl mečem. Katapulty se zhouply s mohutným zasvištěním a skřípotem. Těsně před uvolněním byly zapáleny svazky menších, smolou pokrytých kůlů, trčící mezi kameny. Po dopadu se uvolní provazy, vázající tuto změť dohromady. Čadící střely vzlétly a vykreslily oblouky pod jitřním nebem. Jedna střela dopadla příliš blízko, kameny a hořící kůly se rozlétly bez uţitku. Zbylé dva údery však dolétly aţ k nezvaným hostům. Jedna střela narazila přímo do hloučku kolem cizí zbraně. Okamţitě se to místo změnilo v peklo poletujících kamenů, hořícího dřeva, krve a těl. Neţ se prach a tříšť usadila, vyšlehly plameny z vozíku u převrácené a poničené zbraně. Přeţivší nepřátelé se rozběhli jako hejno slepic. A zem se otřásla. Velký oblak plamenů, dýmu a prachu vzlétl mezi domy. Těla nepřátel vířila vzduchem a dopadala spolu s troskami dobře do poloviny rozlehlého náměstí. Plameny se chopily obou domů po stranách, napůl zřícené zdi se nakláněly a hřmění se stále převalovalo. Prach zakryl celou ulici i trosky. Najsjil se otočil k princi Ijshjovi a oba se spokojeně i kdyţ trochu překvapeně zašklebili.

11

Druhá střela zasáhla roh domu, pár metrů nad oddílem nepřátel, trosky je zasypaly a donutily uskakovat a krýt se. Roura jejich zbraně se schlíple svezla na jednu stranu, vozík pod ní byl poškozen a polámán. Rychle se seběhli zpět a zběsile odhazovali hořící kůly z dosahu vozíku za poničenou zbraní. Třetí zbraň zaduněla a s hromovým rachotem vyplivla oblak dýmu a jazyk plamene. Neţ stihl Rytíř mrknout, otřásla se První hradba jako po kopnutí obra. Gejzír plamenů, dýmu a kamení vylétl na levé straně hradeb, kus nad bránou. Střelecké posty byly rázem rozdrcené a prázdné. Zároveň se ozval kvílivý zvuk a nepřátelé se rozběhli vpřed. Za utíkajícími skupinami rychle postupovala rovná řada dalších nepřátel, nesoucích jakési vidlice a hole. Brzy se zastavili a ve vidlicích spočinuly ty podivné kuše. Najsjil rychle popoháněl katapulty. Další zahřmění a prudký úder rozdrtil kus hradeb. Mezitím spustili drogonští střelci a mraky šípů si začaly vybírat krvavou daň mezi bílým příbojem. Pak se ozvala sada slabších zahřmění a stěna dýmu zahalila řadu nepřátel s holemi. Rytíř prudce sklonil hlavu, kdyţ do kamene ve střílně cosi narazilo a odsvištělo s jedovatým zabzučením. Princ se uţ předtím stáhl na jeho pokyn do chodeb pod hradbou. Zbrojnoš po Najsjilově pravici náhle pustil kuši a zhroutil se vzad, kus helmice na pravé strany byl pryč a místo oka a spánku zbyla jen krvavá spoušť. O kus dál spadl další. Třetí se nedaleko potácel zmateně po ochozu a zpod dlaně svírající krk stříkaly proudy krve. Rytíř nakoukl střílnou a uviděl, ţe jedna řada střelců postupuje, zatímco další zaujala jejich dřívější pozici a právě pálí. Rychle se skrčil, ale stihl zahlédnout, ţe se chystá třetí vlna střelců. První útočníci uţ byli u hradeb a postupovali podél zdi k bráně. Na několika místech však ani salvy jejich střelců nestačily zabránit obráncům v jejich práci a na hlavy nepřátel se lila vroucí smůla, vzápětí zapálena. První útočníci zanechali na náměstí spoustu mrtvých a nyní se smrtící sprchy a rychlé výpady kopí ve výšce trupů ze skrytých otvorů staraly o jejich zdecimování. Hromová zbraň opět promluvila a hradba zasténala. Pak se střely z katapultů znovu zakously do ranního vzduchu, vyrazily rozlehlé díry v třetí řadě střelců a spláchly do nebytí nebezpečnou rouru hovořící hlasem hromu. Obohaceny o dţbány s horkou smůlou, vykouzlily mohutný výbuch cizí zbraně. První řada střelců pustila své zbraně a rozběhla se s meči k bráně. Druhá řada vypálila a postoupila, zbytky třetí se připravily k salvě. Další Zbrojnoši padli. Dole, před bránou se chystal oddíl rudých odrazit případný průnik nepřítele. Najsjil zavelel katapultům pokračovat v palbě na střelce a vydal se dolů. Táhlé, mohutné dunění zvonu ho zarazilo. Nevěřícně naslouchal. Pomalu vstávající slunce rozzářilo vrcholky pevnosti, ale v mysli Najsjila bylo temno. To přece není moţné! Jak mohla pevnost padnout, kdyţ je tady v první linii a brána stojí. Pak si náhle uvědomil, ţe část práskání zbraní nepřátel zní více nahodile a vítr je nese zeshora, z pevnosti na skále nad jeho hlavou. Jako v odpověď se prudce rozlétla brána na konci stoupajícího dlouhého a odkrytého schodiště, spojujícího pevnost a přístav krčící se pod jejím orlím hnízdem. A proud bílých postav začal rychle sestupovat dolů. V čele se hrnula postava v bílém plášti. 12

Rytíř jen zamrkal, jak se náhle jeho podezření o nepříteli potvrdilo. Vzápětí Najsjil zasténal s pocitem náhlé beznaděje a rychle začal křičet rozkazy na čekající Zbrojnoše, aby se opevnili a očekávali útok i od pevnosti. Vydal rozkaz bránit hradbu a vstup do chodeb pod ní do posledního muţe. S hořkostí si uvědomil, ţe První hradbu nedokáţe dlouho udrţet. Nebyla stavěna proti útoku ze schodiště. Naposledy pohlédl na své muţe, spěchající do poslední bitvy a seběhl ke vstupu do podzemí. Za princem. Rychle prolétl spleť chodeb a doběhl k podzemní bráně, u které čekal korunní princ Ijshja. S ním tam byl oddíl Zbrojnošů, osobně vybraných Rytířem. Zadýchán vzdal princi čest a rychle začal otevírat bránu do dlouhého tunelu. „Vaše výsosti, ztratili jsme Jeztruu!“ Rytíř se zlostně ušklíbl, trhl vzdorující závorou a mávnutím ruky předešel otázkám. „Nepřítel zaútočil i zevnitř pevnosti. Nejspíš Průchodem, řekl bych. Ale to není uţ důleţité.“ Brána se otevřela a on se otočil k Ijshjovi. Vzal jej za ramena, poprvé v ţivotě ignorující pevná pravidla etikety. “Princi, musíte se zachránit.“ Ijshja na chvíli uhnul očima a Rytíř naléhavě zasyčel. „To není zbabělost! Budete ţít pro zítřejší boj!“ Princ se mu konečně zahleděl do očí. „Hegemonie?“ „Ano…útok zevnitř pevnosti vedl Protektor.“ Najsjil se odmlčel a chvíli poslouchal vzdáleným zvukům. „Nemáme uţ moc času, vaše Výsosti. Poslouchejte, Korb-Drogon, Váš otec potřebují znalosti, potřebují zprávu, co se tu událo. A musíte odnést do bezpečí Talisman. Dokončit svou nástupní pouť!“ Princ sevřel modrý, broušený kámen, uvězněný ve zlatém objetí na řetězu, který nesundával po dobu své pouti z krku. Rytíř zatím dál mluvil, rychle a horečnatě. „ Pevnost je předmostí. Brána do naší země. A tu teď ovládl nepřítel!“ Znovu silně uchopil Prince za ramena. „Nezapomeňte, v zátoce pod hladinou je další Průchod,“ pustil Prince a mávl ke Zbrojnošům. „Odvedou vás do skrytého přístavu! Snad o něm nepřítel neví. Musíte odplout! A to, co nejrychleji! Myslím, ţe nějaké nepřátelské lodě budou hlídat okolní moře“ Znovu se odmlčel, poslouchal a pak se zase obrátil k Ijshjovi. „Pokud budete mít štěstí, mohl by tam být Lodivod, často tam přistávají a ţádají o moţnost navštívit Průchod.“ Sevřel silněji jeho rameno a nasměroval jej k tunelu. “Hodně štěstí, získám vám čas. Nedopusťte, abychom tu padli nadarmo!“ Isjhja prudce polkl a sevřel ruce v pěst. „Jděte! Bude z Vás dobrý Král, Výsosti. A myslím, ţe to bude naše domovina potřebovat brzy jako sůl.“ Zachmuřený Princ se otočil a vstoupil se Zbrojnoši do tunelu. Pak se obrátil zpět. „Udělám, co budu jen moci, Najsjile,“ princ pozvedl řetěz s modrým drahokamem vybroušeným do mnoha plošek tvořících tvar koule. „Přísahám při Talismanu, ţe neustanu, dokud nepřítel nezaplatí za svůj útok.“ A vzdal čest poslednímu z Rytířů Jeztruy. Najsjil se usmál a vzorově odpověděl. Pak se nadechl a zavolal. „Počkejte ještě! Tady!“ Sáhl si na levé zápěstí a sundal stříbrný náramek. Hodil jej princi. 13

„Chytejte! Vezměte sebou náramek Stráţce. Zbylé dva jsou nejspíš v rukou nepřítele. Alespoň jeden snad bude naše říše potřebovat. Jednou.“ Uchopil vrata a začal je zavírat. „Šťastnou plavbu.“ Princ v ruce svíral náramek a hleděl na vysokou postavu v blyštivé zbroji a rudém plášti, jako by si chtěl Rytíře vrýt do paměti. Pak vrata zapadla a Ijshja se ve svitu pochodní vydal vlhkým tunelem k přístavu.

 Irjsil potřásl hlavou a pracně se narovnal, takřka sesutý na podlahu. Pohlédl na korunního prince a přimhouřil oči. Ještě teď mu před očima probíhaly příšerně ţivé scény pádu pevnosti…Jeztrua…tehdy zlo odhalilo svou tvář. Otřásl se. Měl pocit jako by dvakrát zemřel. „Co to bylo, Vaše Výsosti? Tak ţivý sen…ten Protektor…znám ty zrůdy, stejná prokletá bestie, jen muţ, vyvraţdila náš rod.“ „Ano, takoví jsou, tito bledí démoni z prokleté Hegemonie. Dříve vystupovali jako míroví vyslanci…nyní vraţdí náš lid.“ Ijshja mávl rukou a pomohl obrněnému rytíři vstát. „To co jste viděl, byly poslední chvíle stráţců Průchodu, jak je uchovaly jejich náramky s pomocí Talismanu. Jako…hm, obrazy našich předků ve Velké galerii. Jen konec posledního chybí, náramek jsem měl pak uţ já.“ Irjsil se zachmuřil. „To jsem pochopil, vím, ţe je tomu tucet let, co Jeztrua padla. I Vy jste tam byl mladší…v tom snu.“ Ijshja se křivě pousmál. „Mladší a bezstarostnější…to rozhodně. Pojďme, za chvíli bude čas audience.“ Vyšli na chodbu a princ dál hovořil. „První léta po pádu Jeztruy se zdálo, jako by se skoro nic nestalo. Nepřítel obsadil ostrov, ale nijak nepostupoval. Naše vojsko, které se pokusilo dobýt Průchod zpět, bylo odraţeno, ale Hegemonie dál nepostupovala. Jen občas jsme zachytili manévry jejich rychlých lodí, někdy průzkumníky, ale nic masivního.“ Princ otevřel dveře, a aniţ přerušil vyprávění, vedl rytíře dlouhou galerií s řadou obrazů bývalých Králů. „Aţ za devět dlouhých let, kdyţ jsme uţ byli takřka ukolébáni klidem, vyrazil nepřítel z pevnosti. Tehdy jste se vrátil z kolonií do vlasti, mám pravdu, drahý bratranče?“ „Ano, někdy v té době jsem se vrátil ze zámoří na rodné sídlo. Byl jsem šokován novinkami…no, pro mě novinkami.“ „Tak tomu věřím. Jak je vám známo, od té doby se Hegemonie přehnala přes naše jihovýchodní provincie jako lesní poţár. Ztratili jsme uţ třetinu území…však sám víte.“ Irjsil se zamračil a doslova zavrčel. „Vím…“ Hlavou se mu mihla představa hořících domů a burácení nepřátelských zbraní. Proti své vůli byl vtaţen do vzpomínek. Zoufalá obrana rodového vojska nevydržela ani půl dne a městem už pochodovaly oddíly v bílých kabátcích Hegemonie. Královské vojsko, pokoušející se ubránit ústupovou cestu, bylo nakonec nuceno ustoupit, přestože se uvnitř obleženého města ocitl sám korunní princ, čekající na loď, která

14

měla dorazit ještě ten den. Nedbal na varování a zůstal ve městě. I když bylo jasné, co vbrzku přijde. Děsivé hvízdání neviditelné, ohnivé smrti dopadající na město, hroutící se domy a všudypřítomný prach s dýmem. Rachot pekelných zbraní v kopcích za městem, posílajících na nebohé obyvatele jednu strašnou střelu za druhou. A bílá stvůra…Protektor! Prohnal se jejich pevností jako uragán, následován bílou záplavou nepřátel. Všichni co se mu postavili, zemřeli. Všichni až na Irjsila, bránícího korunního prince. Chvíli před tím z okna pozoroval, jak na nádvoří padl jeho otec i se svými nejlepšími strážci a matka utekla se sestrou a jejich dámami do věže, odkud byly brzy vytaženy a odvlečeny vojáky pryč. Později se doslechl, že všichni zajatí šlechtici byli na náměstí druhého dne popraveni. U zdi radnice byli pobiti střelbou z ohnivých kuší. Pak už vnikli nepřátelé do hlavní budovy a Irjsil se postavil uvnitř hořícího domu bílému monstru, aby měl princ čas uniknout skrz čerstvě proražené stěny, coby improvizovanou únikovou chodbou. Ta…bestie byla nelidsky silná a rychlá. Nedokáže zapomenout na její mrazivě lhostejné, stříbrné oči v bledé, lehounce stříbřité tváři. Jako dvě černé tůně, nezúčastněné a bezcitné. Celý boj má v paměti rozmazaný, než se smrtící duel rozhořel naplno, ničivý zásah nepřátelské zbraně otřásl domem a rozerval stropy i podlahy. Nezřetelná vzpomínka, rozmazaná a nejasná, plná rachotu, ohně a řítících se věcí. Propadl do hlubiny, jakási ozvěna bolesti a pocitu obrovské tíhy rozezněla nepříjemnou strunu v temnotě jeho vzpomínek. Princ a jeho strážci ho našli a stihli vyhrabat. Byl pochroumaný, ale zvládl v nastalém zmatku vyvést prince z pevnosti, poslední věrní obránci jim poskytli čas při zoufalém odlákání pozornosti. V přístavu se dostali na očekávanou loď, zmatené kusy vzpomínek nestačí vytvořit jasný obraz a pak už vše pohltila temnota. Koráb pak nějak dokázal prorazit blokádu a uniknout, v té době už však byl Irjsil v podpalubí, hluboko v bezvědomí. Probudil se až na volném moři, bolestivý, ale živý. Nakonec dopluli do bezpečí. Pohlédl na prince a v očích se mu musel mihnout odraz jeho myšlenek. Ijshja pokýval hlavou a uchopil jej za předloktí. „Ale přeţili jsme, abychom mohli dalšího dne vybojovat vítěznou bitvu s odporným zlem…“ztišil hlas a zahleděl se do dáli. „Musíme v to věřit…jinak si zaslouţíme jen zatracení, za to co jsme pro vítězství schopni udělat.“ Irjsil se zamračil. „Nerozumím, Vaše Výsosti…“ Ijshja zamrkal a trochu neupřímně se usmál. „To nic příteli, jen krátké zamyšlení. Nic důleţitého. Král čeká.“ A otevřel vrata trůnního sálu. Uvnitř bylo šero, jen pár košů s ohněm ozařovalo okolí trůnu. Jako stíny se rýsovaly u stěn mlčenlivé postavy stráţců. Starý muţ, stále mohutný, avšak shrbený pod tíhou let a dvojím břemenem starostí pozvedl zachmuřenou tvář s bělostným vousem. Na koruně se v démantech zaleskla zář plamenů. Chraplavý hlas prolétl sálem jako zaskřípění veřejí. „Pojď blíţ, můj věrný Rytíři. Je radost, spatřit hrdý plášť barvy krve v těchto smutných dnech. A ty zůstaň, má pýcho. Dělej nám společnost.“ „Jak si přeješ, můj Králi.“ Odvětil princ a vydal se s rytířem pod mohutný trůn na rudě ţíhaném podstavci. 15

Tam Irjsil poklekl na jedno koleno, poloţil meč k nohám a sklonil hlavu. „Pozvedni svou tvář, statečný Irjsile! Tvůj Král chce pohlédnout do tváře syna, na nějţ můţe být Korb-Drogon hrdý.“ Rytíř zvedl hlavu a pohlédl do vrásčité tváře tolik zestárlého Krále. Aniţ tomu mohl zabránit, blesklo mu hlavou, ţe uţ brzy bude pod mocnou korunou shlíţet princova tvář. „Tak…máš pravdu. Můj čas se krátí,“ šokoval Rytíře Král. Pochmurný úsměv vykvetl na trůně a Král zachraptěl. „Můj skvělý syn jiţ brzy zasedne na trůn Korb-Drogonu. Rány, které uštědřuje věrolomný nepřítel naší vlasti mě suţují…mladý Král dokáţe odolávat záplavě smrti našich synů a dcer lépe.“ Opřel se a pohlédl do stínů. „Pokusil jsem se je zasáhnout svou vůlí…ty dravce na posvátné půdě otců. Ale selhal jsem, má královská vůle byla bezmocná.“ Sklonil se a jeho pronikavé oči se zabodly do Irjsilových. „Pověz mi, kdyţ ses nabídl, svým ţivotem bránit Korb-Drogon, jak jen bude moţné…myslel jsi to váţně? Opravdu ti nezáleţí, zda zemřeš? Rozmysli si odpověď. Mám pro tebe i úkol, jenţ nenese sám o sobě smrt. Potřebuji dobré Rytíře do svého vojska k velkému úderu, můţeš vést hrdé syny vlasti k odvetě…a pak mám úkol, který je s největší pravděpodobností smrtící a i kdyby ne, nemusíš se uţ nikdy vrátit do Korb-Drogonu. Oba úkoly v sobě nesou čest a jsou důleţité…svobodně se rozhodni. Tvůj Král bude potěšen kaţdým rozhodnutím.“ Rytíř prohodil s pohledem upřeným kousek za trůn. "Víme jiţ, ţe vojsko Hegemonii nezastaví, prozraďte mi, Vaše výsosti, více o druhém úkolu, ať mohu lépe rozhodnout, co nám pomůţe více." Král se opřel a pokýval hlavou. „Výborně řečeno…máš pravdu, udatný synu Korb-Drogonu. Na bitevním poli nezvítězíme.“ Se zachmuřeným výrazem se naklonil dolů a pak vstal. Pomalými kroky sešel aţ ke klečícímu rytíři. Irjsil prudce zamrkal a s vypětím všech sil zachoval kamenný výraz, něco takového bylo neslýchané. Král mu poloţil těţkou dlaň na obrněné rameno. „Vţdy mi bylo ctí, Irjsile, ţe jsem mohl vkládat šarlatový plášť do tak šlechetných a udatných rukou, jako jsou tvé a tvých bratří.“ Vedle stojící Ijshja váţně pokýval hlavou. Na chvíli v něm byla vidět taková podoba s otcem, ţe aţ působil jako podivné, omlazující zrcadlo. Král pokračoval: „Více, neţ kdy jindy přikládám nyní váhu tvému svobodnému rozhodnutí. Ani tvůj Král nemá právo, přikázat ti vykonat druhý úkol…ale neumím si představit povolanějšího z mých věrných, neţ jsi ty. Vstaň a doprovoď svého Krále.“ Irjsil vstal a s řinčením zbroje vykročil za statnou postavou monarchy. Spolu došli na konec trůnního sálu a Král rozrazil mohutné gobelíny. Za nimi vybuchlo světlo a v jeho záři pohlédl bledý, starý muţ nesoucí korunu skrz skleněné tabulky na rozlehlou zahradu a město za ní. Jeho vybledlé modré oči přelétly přes Korbanon, hlavní město říše. Rozléval se, jako moře střech a zdí pod vrchem nesoucím Královský palác, který byl ve skutečnosti opevněné, samostatné městečko plné hradeb, věţí a propojených paláců. Mozek a srdce Korb-Drogonu. A Irjsil, stojící v jeho samotném centru na chvíli pocítil prchavé propojení s kaţdičkým koutem jejich suţované domoviny. Na malou chviličku vycítil strašlivou tíhu doléhající na monarchu před ním.

16

Ten si v té chvíli povzdechl a ztěţka ustoupil. Gobelíny se pomalu vrátily na svá místa a zastavily příliv slunečního světla. „I kdyţ jabloně kvetou, nám uţ zima klepe na vrata,“ otočil se Král zpět. „Je stále těţší, dívat se na mé město. A zároveň cítit ten temný mrak, jenţ se k němu ţene.“ Přistoupil k holé zdi a se skřípotem zamáčkl jeden z kamenů. Zatímco se s duněním odsouval kus zdiva, třeskl jeho rozkaz. „Následuj mne!“ Irjsil bez otázek vykročil do temné hlubiny za Králem, který zaţehl rezervní pochodeň z vedlejší zdi. Strmé schodiště je vedlo proti studenému průvanu a nepříjemně zatuchlému pachu. Na úpatí schodiště se rozevřela chladná a vlhká chodba, vedoucí k bytelným vratům. Před nimi vzdali dva mohutní stráţci z řad palácové gardy čest svému vládci. Pak ustoupili a klíčem z rukou Krále odemkli mohutné zámky. Irjsil pocítil znepokojení, jako temná pokrývka na něj padla chmura z okolního prostředí i z předchozích slov jeho vládce. Naléhavě zašeptal, zatímco se vrata rozevírala. „Stále tam je, můj Králi. Korbanon tam pořád stojí a dýchá. Naděje ţije!“ Staré oči jej chvíli s nečitelným výrazem studovaly, pak zachraptěl hlas po desetiletí řídící celou říši. „Nenech se mýlit. Ten obraz, který ukazují okna mého paláce je lţivý. I kdyţ za nimi ţije a dýchá naše město, stín smrti uţ nad ním rozevřel perutě. A čas dluhu, na nějţ ţije, bude brzy vyčerpán. Přistoupil aţ k Rytíři a uchopil jej za rameno. Kaţdé jeho slovo zadunělo s absolutní konečností a nevyvratitelnou jistotou. „Korbanon bude zničen. Celá naše říše padne a bude podupána Hegemonií. To je nevyhnutelné…a nic uţ tomu nezabrání. Naši zdejší, zámořští nepřátelé se pak jako hejno krkavců slétnou na mocnou zdechlinu…neţ i je jejich noví „spojenci“ rozdrtí a všude zavlaje zlaté slunce na bílém poli. To je osud, jenţ náš svět přijal, jakmile jsme my bláhoví blázni otevřeli Průchod.“ Otočil se k temné prostoře za vraty a máchl pochodní. Tiše a zamyšleně zamumlal: „Zbývá jen jediná, malá naděje, jak zabránit, aby tu pak to prokleté zlaté slunce vlálo po věky.“ Dalším zamáváním rozproudil plameny a osvětlil ponurou kobku, oddělenou od vstupní části mohutnými mříţemi, silnými jako předloktí válečníka. Irjsil postoupil kupředu. Divoké zasyčení jím cuklo. Ten pohyb byl tak rychlý, ţe jej skoro ani nezaregistroval. A se strašnou ranou, aţ se malta sesypala z jejich uloţení, se mříţe zatřásly pod dopadem těla. Bledá ruka s dlouhými, ostrými nehty prolétla vzduchem, zatímco se za odpudivé směsice syčení a hrdelního vrčení rozevřela mezi pruty mříţí bledá ústa s ostrými třpytivými zuby. Nad hladově rozevřeným chřtánem se zablýskly šílené, stříbrné oči. Třpytivě bílé vlasy zavlály kolem kovu, jako by byly pod vodou. Irjsil uskočil vzad, jak mu to jen váha jeho pancíře dovolila. Takřka zároveň tasil meč a bez ohledu na etiketu srazil Krále vzad, připraven jej bránit. Bledá tvář třpytící se jako zakletá jinovatka ustoupila vzad, aby ten tvor vzápětí s tichým zasyčením odplul vzad, do temných stínů, jako by sám byl jen podivnou kapalinou. Tak plynulý a zvláštně nepozemský byl jeho pohyb. Zůstala jen vzpomínka na ty upřené oči, černé a stříbrné. Plné mrazivého chtíče a propastného hladu. Nepředstavitelně palčivé potřeby…a hrůzně lákavé…zvoucí k nezměrným rozkoším…

17

Mladý válečník se otřásl odporem z utkvělého dojmu. Králova ruka zlehka přistála na Rytířově předloktí. „To je v pořádku, udatný Irjsile. Zde jsme v bezpečí, nenech zlo té bestie, aby se ti vplíţilo do duše.“ Rytíř zachraptěl, zatímco sklonil lehounce se třesoucí ruku. „Protektor…“ „Ano, je to jedna z těch stvůr. Jak vidíš, není na nich zhola nic lidského.“ „Ano… to vidím.“ Král se postavil po jeho boku, a zatímco sledovali nezřetelný stín, neklidně se pohybující v temných koutech, zamyšleně rozprávěl. „Při bitvě na Borasově planině byla tato bestie strašlivě zraněna, v ruinách Šedokamenné tvrze ji zavalily a zle podrtily trosky hlavní věţe. Je neuvěřitelné,“ otočil se Král zpět a polohlasně dokončil, „co vše tyto stvůry přeţijí.“ Pohlédl zpátky do Irjsilovy tváře a pokračoval hlasitěji. „Byla zajata a při ústupu odvlečena sem…má vůle ji zkrotila a srazila na kolena. Byl to vyčerpávající boj dvou myslí. Nepoznal jsem ještě takovou.“ Král potřásl hlavou a na chvilinku se mu zlomil hlas „Byla plná mrazivého vědomí své nezměrné moci, dokonalosti a nevyhnutelnosti vítězství, sahala mnohem dál, neţ bych býval věřil, sám jsem zaváhal a takřka prohrál…“ Vládce se otřásl, mírně, ale si Rytíř toho všiml „Nešť zvítězil jsem, byť na krátkou chvíli jsem měl pocit, jako bych nestál proti jedné zlovolné bytosti, ale celému zástupu odporných démonů, stejných ve svém ledovém klidu a bezcitnosti. Jako uzlíky na síti, spojené nitkami chladné zlovůle.“ Pak pokračoval s výrazem chmurného uspokojení. „ Nakonec se její moc zlomila a ona se stala vězněm mé vůle. Přesekal jsem ty nitky vázající hejno démonů k tomuto.“ Král lehce pokývl hlavou dozadu, odkud se linulo tiché syčení bílého běsu. „A v ten okamţik jako by zešílela a její uspořádané myšlenky plné čehosi, co nazývala Účel, se rozlétly jako podzimní listí ve víru šílenství. Nyní je její mysl hladové, zuřivé a zlovolné zvíře. Strašný dravec, drţený okovy mé vůle ve svém kotci. Touţící uniknout, touţící zabíjet…“ ztichl na konec jeho hlas a odpovědí my bylo jen trýznivé zasyčení ze stínů. Otočil tvář k Irjsilovi. „Co jsem se dozvěděl během našeho boje, mne nenechalo na pochybách. Moc Hegemonie je strašlivá!“ Král zamrkal a na chvíli vypadal vzdálený a strnulý. „ To, co jsme zatím zaţili je pouhý začátek. Mnoho z toho, co mi bylo zjeveno, jsem nepochopil, přesto vím, ţe náš osud je zpečetěn. A my můţeme pouze zabránit, aby se z naší říše nestala na další staletí pouhá provincie obrovské Hegemonie…srazili do prachu a ovládli jiţ mnoho podobných zemí, jejich říše je…nedokáţu to popsat, nedokáţu to rozumem ani pochopit…je obrovská! Zástup říší…celé světy se sklánějí ve stínu praporu se sluncem v bílém poli. Jsou, jako zlo, které se vymklo veškeré představivosti. Moţná, ţe po smrti nás čeká nebe, ale zde, na ţivoucí zemi je všude kolem naší malé říše bezcitné, mrazivé peklo!“ Irjsil se bezděky otřásl, tak sugestivní byla Králova slova. Očima změřil nelidskou stvůru, nezřetelnou pod pláštěm temnoty a otočil se ke svému Králi. Pevným hlasem pronesl, aţ se jeho slova vrátila ozvěnou, doprovázena chtivým syčením lapené bestie. „Promluv, můj Králi. Hovoř o mém úkolu.“ „Ne zde, udatný Rytíři. Ne před slechy té uráţky boţího stvoření.“

18

A vydali se zpět, jakmile za nimi uzamknuli stráţci vrata a vrátili klíč vládci. Po cestě chmurně mlčeli, vědomi si váţnosti chvíle. V sále se pod trůnem za přítomnosti Ijshji zastavili. Král pohlédl svému rytíři do očí. „Můj druhý úkol z tebe udělá osobního stráţce mého syna. Budeš jej doprovázet, vyvolen podílem královské krve z tvého otce. Svým ţivotem zaštítíš Ijshjův, aţ budete putovat za svým osudem.“ Irjsil jen pokývl hlavou. Král pokračoval. „V Turengaru je místo, kam musíte dorazit, stůj, co stůj. A jen královská krev tam můţe vstoupit. Ţel milosrdnému bohu, Turengar stojí v cestě postupu předních linií vojsk Hegemonie. V době vašeho příjezdu bude pravděpodobně jiţ oblehnut. Přesto jsem vydal rozkazy a kryngarské i brulurdské vojsko spolu s voji vévody Lencarda z Ebontery utvoří první linii obrany, několik mil před městem. Jejich úkolem je získat vám čas. Moudře vyuţijte jejich odvahu. Svými ţivoty vykoupí naději na váš úspěch. Budou bojovat jako lvi, ale nemařte čas planými sny. Nemají šanci zvítězit. Po získání zmíněné věci vás bude v přístavu očekávat loď našich spojenců. S pomocí boţí vás dopraví dál po stezce osudu. Více ti poví aţ princ na palubě té lodi. Avšak věz, ţe tato cesta nejspíše nevede zpět a jakmile po ní vykročíš, uţ se nikdy do Korb-Drogonu nevrátíš. Tvé přijetí bude znamenat ztrátu domoviny bez naděje k návratu. Rozvaţ si to pečlivě, potřebuji odhodlání z hloubi srdce, ne plytký hlas poslušnosti vůči rozkazu. Toto nebude jen nějaká cesta. Toto bude svatá výprava dvou muţů. Nech zaznít hlas srdce i rozumu. Ještě stále stojís za svými prvními slovy? Nebude ostudou, pokud odmítneš.“ A vystoupil zpět na trůn, kde usedl s kamenným výrazem, upřeným do stínů na konci sálu. Ijshja pokývl hlavou a gestem dal najevo, ţe má Irjsil dostatek času na rozmyšlenou.

 Irjsil pozvedl hlavu a po rychlém pohledu na Ijshju se postavil do pozoru a krátce vzdal Králi čest. Pak stroze pronesl: „Mám jen jedinou otázku, Vaše výsosti. Kdy vyrazíme?“ Koutkem oka zahlédl, jak se Ijshja uznale zašklebil a pokýval hlavou. Král se narovnal a letmý úsměv zvrásnil jeho přísné rysy. „Výborně, Irjsile. Jsem na tebe hrdý, tvůj otec, můj milovaný bratr, by nemohl být hrdější. Věz, ţe dokud bude trvat alespoň vzpomínka na hrdý Korb-Drogon, stále budeš oslavován a blahoslaven. Neztrácejme čas, vyrazíte před rozbřeskem. Bůh vás provázej.“ „Tak v pokoře prosíme a vzdáváme dík,“ odpověděl Irjsil starosvětskou formulací kratičké motlitby. Ijshja pouze sklonil hlavu, patřící k početné vrstvě reformovaných Drogonů. Irjsil sám ovšem vyznával staletou tradici hluboce věřících Korbiniánců, na rozdíl od většiny svých bratří, kteří v sobě nosili buď velmi vlaţnou oddanost myšlence Milosrdného, nebo dokonce ţádnou, byť původně byli Královští rytíři církevním řádem. Nazývali se reformovanými a řadili se k převaţujícímu etniku Drogonů. Naštěstí byly vzájemné náboţenské třenice mezi oběma národy minulostí a společně tvořili jednotné obyvatelstvo Korb-Drogonu. Doby, kdy Drogoni za krvavých pogromů bořili chrámy a Korbiniánci upalovali nevěřící, byly pryč a takřka zapomenuty. Všechny spojoval Král, centrum světské i duchovní moci. Irjsil opustil letmé myšlenky na rozdíly mezi národy jeho říše a vykročil za Ijshjou. Krátce zauvaţoval, zda se Král se svým synem rozloučil jiţ dříve, nebo snad prostě nemají potřebu vyslovit zjevné. A zda Král myslel mladšího syna, kdyţ mluvil o nástupci, který jiţ brzy převezme korunu. Pokud správně pochopil vyřčené, tak i korunní princ nejspíše dá KorbDrogonu navţdy sbohem.

19

Letmo na něj pohlédl, ale z jeho výrazu nic nepoznal. Pak se s ním princ rozloučil a s doporučením pár hodin spánku se domluvili na setkání u stájí o čtvrtém vyzvánění.

 Belandris sestoupila po nebeské klenbě, aby přivítala svého manţela, Slunečního pána. Ţárlivý a chtivý Itreos zaplál na vrcholu temného nebe jedovatou zelení, přesto, jako jiţ věky, neschopen dohnat svou vytouţenou. Noční drama končilo, aby se aţ do počátku Hojnosti opakovalo s kaţdým nástupem tmy… Irjsil se, s hlavou zvrácenou k nočnímu nebi, tiše pousmál a vychutnal si ještě pár vzpomínek na předkorbiniánské mýty. Jistě, byly to kacířské pověry, ale nesly v sobě jisté poetické kouzlo. Naposledy se zadíval na předjitřně sytě zelený odstín Itrea, klesajícího pomalu k východu, mířícího za rychlejší jasnou hvězdou, planoucí rudým svitem…vášnivá Belandris, hvězda všech milenců. Brzy vzplane sluneční záře a pohltí karmínovou hvězdu, Itreos vybledne a změní se v přízračný stín, aţ budou nezřetelné vrásky a dolíky na jeho tváři. To uţ však budou s princem dávno na cestě. Otočil se k mistru stáje, který popoháněl své pacholky. Právě vyváděli dva krásné jezdouny, častěji nyní, v dobách nových zvyků, nazývané nengary. Nejbliţší pohodil svou dlouhou, štíhlou hlavou a upřel na něj velké, tyrkysové oči. Sloţeny ze stovek malých faset, třpytily se, jak se v nich svíjely stovky malých odrazů jeho pochodně. Zadní čtveřice nohou, obrněných kobaltově modrým přirozeným pancířem zavrzala v očekávání. Rytíř pokývl hlavou na pacholka a ten uvolnil ochranný koš, kryjící protáhlou tlamu. Jezdoun pohodil hlavou a zacvrlikal. Irjsil sevřel jeho protáhlý sosák krkolomně sloţenými prsty jedné z dlaní a druhou přiloţil k měkkému, slizem pokrytému otvoru. Studený polibek, jak se konec tlamy přisál, s ním ani necukl. Díky důkladnému výcviku byl zvyklý. Jemné bodnutí ţihadla přestál se stoickým klidem. Jezdoun nasál trochu jeho krve a pak, výborně vycvičený přestal a olízl ránu klubkem jemných výběţků. Obsahovaly léčivé sliny, čistící a hojící ránu. Zítra nebude po vpichu ani stopy. Jezdoun se stáhl a Rytíř jej poplácal po hlavě. Přední čtveřice končetin, kratší a zakončené bodci, zahrabaly ve vzduchu. Irjsil vyskočil na zadní pár a pak se usadil v prohnuté části hrudního pancíře na tvorových zádech. Nyní je jeho jezdcem, dokud někdo jiný nesevře naučeným pohybem citlivá zakončení jeho tlamy a nedá mu okusit své krve. Kombinací, jak sevřít některé z mnoha bodů bylo nepřeberné mnoţství. Díky tomu si kaţdý mohl toto oblíbené jezdecké zvíře vycvičit jen pro sebe. Bývalo běţné, ţe na špatnou kombinaci doteků reagoval jezdoun většinou smrtícím útokem. Jezdouni Rytířů byli však všichni vycvičeni stejně. Matně si vzpomněl na historii jedné vraţdy, kdy byl mezi běţné jezdouny propašován jeden cizí a oběť, vysoce postavený Rytíř, pak zaplatila ţivotem za svůj omyl. Od té doby jsou však všechna zvířata dvakrát denně schopnými mistry stájí kontrolována. Uvelebil se v prohlubni a líným krokem provedl svého oře kolem nádvoří. Bylo to uţ nějaký čas, co putoval světem na hřbetě jezdouna. Ale nikdy to nezapomněl, jízda na těchto tvorech mu přinášela velké potěšení. Zrovna se vracel ke stáji, kdyţ zahlédl prince, kráčejícího ke svému oři. Po krátkém rituálu přijetí byl i Ijshja připraven vyrazit. Pozdravili se a bez otálení opustili palác. Městem prolétli jako ve snu, jen pár nočních ptáků, popojíţdějící mlékaři a noční stráţe byly svědky jejich jízdy.

20

Za městem vyšplhali na vyšší kopec a tam se, v nadcházející záři úsvitu podívali zpět na rozlehlý Korbanon. Jeho rosou a nočním deštíkem se třpytící střechy, prouţky dýmů slévající se do typického oparu. A v dáli na kopci rozsáhlý komplex věţí a hradeb. Palác. Mlčeli a strnule hleděli na obraz před sebou. Pak, těţko říct, za jak dlouho, utrousil princ nepřítomným hlasem. „Teď je ideální čas, pokládat otázky Irjsile. Ptej se, pokud tě něco zajímá. Za chvíli musíme vyrazit dál.“ Irjsil se opřel o hrušku sedla a s pohledem na město zamyšleně prohodil. „No, pár odpovědí by se opravdu hodilo, Vaše výsosti. Například, co je důvodem našeho výletu. Pro co jedeme? Jak nám to pomůţe proti Hegemonii?“ Princ se tiše zasmál a potřásl hlavou. „Drahý příteli, tak právě toto Vám nemohu zatím sdělit. Nemohu riskovat, ţe byste upadl do zajetí a tato informace by se dostala do spárů nepřítele. V tomto mi musíte důvěřovat a následovat mne. Ale skutečně nám to pomůţe, je to velmi důleţité.“ „Budiţ. A co Vy, Vaše výsosti? Pochopil jsem, ţe pro mě je to nejspíše výprava bez návratu. Ale co vy? Vrátíte se pak bezpečně domů?“ Ijshja se ušklíbl a úkosem pohlédl v jitřním světle na svého společníka. „Sdílíme stejný osud, drahý bratranče. Ani já se pravděpodobně nevrátím.“ „Pak tedy, kdo nastoupí na trůn?“ „Můj mladší bratr přirozeně.“ „Ovšem dědic jste vy…“ Ijshja se podivně nevesele zasmál. „Jistě…do mé smrti ovšem.“ „Jak se dozvědí, ţe jste zahynul, věřte mi, ţe udělám maximum, aby se to vůbec nestalo, můj princi.“ „Eh, to nebude třeba. Tedy, mám na mysli dlouhé čekání dvora a království na můj konec.“ Naklonil hlavu a s pohledem upřeným ke vzdálenému Paláci tiše do svištění ranního větru řekl. „Princ Ijshja zemře za tři dny. Během oslav velebného Ventara odejde na pravdu boţí a lid Korb-Drogonu jej bude oplakávat.“ „Nejsem si jist…“ Ijshja se otočil tváří k Irjsilovi a rychle, věcně prohodil. „Samozřejmě nezemřu já, jen má…hm, královská osoba. Ve sklepeních královského hradu uţ čeká zločinec odsouzený k smrti, který se mi postavou a vlasy přibliţně podobá. Jeho poprava bude…uţitečná. Dojde k nějaké nehodě, zřejmě dost ošklivé…není mi totiţ v obličeji příliš podobný“ „Ach tak.“ „Ano, a kdyţ uţ jsme u toho, přestaňte mě oslovovat princi, či výsosti. Od teď jsem Najshjil, královský Rytíř putující se svým řádovým bratrem vstříc nepřátelské hrozbě.“ „Jak si přejete…Rytíři Najshjile.“ „Tak, pojeďme uţ. Ten pohled mi trhá srdce. Buď sbohem Korbanone! Ať je ti Bůh nakloněn.“ A prudce otočil svého jezdouna, aţ v mţiku ukázal rodnému městu svá záda. Ostrým cvalem začal sjíţdět z kopce po cestě táhnoucí se mezi usedlostmi a zemědělskými osadami aţ ke vzdáleným lesům. Irjsil se tichým pohledem rozloučil se svou domovinou a s krátkou bezhlesou motlitbou odhodlaně zamířil za svým společníkem.

 21

Pár jisker se vzneslo k temnému baldachýnu stromoví. Najshjil rychle upravil malou hraničku, jen slabě ţhnoucí do okolní noci. V tichu rušeném jen popraskáváním ohně, šelestěním listů a občasnými zvuky noční zvěře opékali oba drogoni tučného běhouna, divokého příbuzného domácích snášelek, jejichţ vejce Irjsil s oblibou snídal. Mrtvý pták, ulovený Irjsilem během odpoledne, vydával lahodnou vůni, aţ se rytíř zalekl, aby k nim nezavedla nezvané hosty. Pohlédl na svého společníka, který zatím se spokojeným pobrukováním začal sundávat nabodnutého opeřence. „Vaše výsos..eh, tedy bratře Najshjile,“ oslovený nato pochvalně pokývl a s očekáváním vzhlédl od zručného čtvrcení ptáka. „Proč ses v té vsi tak vyptával, máš nějaké podezření?“ pokračoval Irjsil. „Chtěl jsem jen vědět pár věcí...mám nějaké tušení a v mé rodině na tušení hodně dáváme.“ „Myslíš, ţe máme někoho v patách?“ „To nevím, nikdo by snad o nás neměl vědět...koneckonců, jsem uţ nejméně týden mrtvý, brzy se ta novina roznese do okolí. Ale přesto...no, je to jako lehké svrbění, raději se jím budu zabývat.“ „Taky zostřím svou pozornost...bratře.“ Ten se zasmál. „A to ještě jde? Uţ tak jsem ti chtěl říct, abys tak nepropaloval pohledem kaţdé stavení, kolem kterého jedeme. Aby bylo nakonec co zachraňovat, aby za námi nezůstala jen spáleniště.“ „Velmi vtipné. Vezmu si první hlídku, pokud chcete...chceš.“ „Dobrá, proč ne...“ Najshjil se upřeně zadíval do uhlíků, zatímco oba začali zpracovávat lahodné maso. Irjsjil prohodil: „To nové jméno...je takřka stejné jako měl poslední ze stráţců Jezthruy...“ Najshjil krátce pohlédl na tazatele a pak prohrábl uhlíky. „Obětoval za mě svůj ţivot, je jedno, ţe plnil řádovou přísahu. Tak i tak přinesl nejvyšší oběť, abych mohl uprchnout. Asi jsem ho chtěl nějak uctít...alespoň jeho jméno přivést zpět mezi ţivé. Strašně mnoho dobrých muţů uţ zemřelo, bez naděje, beze smyslu...,“ a s nečitelným výrazem se podivně starýma a unavenýma očima zadíval do Irjsilových. „Jak strašně bych si přál, pokud bych alespoň jednoho z nich dokázal přivést zpět. I duši bych v sázku dal...,“ po chvíli se jeho znepokojivě horečnatý pohled vytratil a on sklopil oči k ohlodané kosti u své nohy. Vzal ji a znechuceným pohybem ji hodil do uhlíků. Chvíle tíţivého ticha zadusila další debatu. Nakonec bývalý princ zamyšleně pronesl. „Víš, Korb-drogon je poţehnanou zemí. Nemyslím tím, ţe jsou tu dobří lidé, počasí je příjemné a tak. Ne, mám na mysli opravdové poţehnání, boţí přízeň, jenţe Bůh je nevyzpytatelný zmetek…ach ano, rouhání, no my, já a Bůh, jsme uţ pár hovorů na podobná témata drţeli, neboj se o mou duši, Bůh ví, ţe to nemyslím zle. Takţe boţí přízeň, zázraky povznášející málem do nebes.“ Princ se ušklíbl. „ Ale, to On dal do rukou Achonců i plamennou berlu, zbraň víry proti nepřátelům, která nakonec spálila kaţdé dítě jejich města a úrodu i dobytek obrátila v prach. On vyslal na moře Tjisnea, aby se svou rodinou bloudil třicet let, aţ našel Krygos, kde pak vyrostlo svaté město. Jenţe Tjisneu a jeho rodina na kamenitém pobřeţí našli jen smrt a utrpení z rukou lidoţroutů. Těch lidoţroutů, co nakonec obrátili, postavili město boţí a začali svůj dřívější oběd blahořečit. On bičoval Legronskou zemi nemocemi, pohromami a bouřemi, dokud nevyhladil většinu lidí, jen pár rodin zanechal, aby jej správně uctívali. Tak i takový je Bůh. Poţehnal naši zemi, mocí, krásou a zázraky, ale co kdyţ nás chce nyní očistit stejně jako

22

legronské? To mě tíţí. Co kdyţ je vítězství nepřátel, Hegemonie Jeho vůlí? Někdy si říkám, ţe bez víry by mnohé bylo jednodušší.“ „Tak nemůţeš mluvit! Boţí plány jsou nevyzpytatelné a jsme příliš malí, abychom jich dohlédli. Můţeme se jen rvát s nepřízní světa a kráčet dál s čistou duší. Udělat co nejvíc půjde, konečný soud uţ rozhodne, co bylo správné a co ne.“ Najshjil překvapeně vzhlédl. „Ty jsi hotový kazatel! Ale máš pravdu, krásně podáno.“ Sáhl do kapsy a vytáhl jakousi hladkou, lesklou, snad cínovou lahvičku s víčkem pokrytým průhledným voskem. „Máš pravdu, musíme udělat co nejvíc a přichystat se na potíţe,“ podal mu nádobku, překvapivě těţkou. Irjsil na ni nechápavě pohlédl. “Pokud by se mi něco stalo, otevři tu lahvičku. Uvnitř se ukrývají informace, které budeš k dokončení naší cesty potřebovat. Dobře ji chraň...je v ní i tvůj osud.“ Vstal a otřel si mastné ruce. „Tak, je čas na kutě. Dobrou noc, příteli.“ „Dobrou, příteli.“ Irjsil se opřel a zadíval do hvězd, prosvítajících listovím. V kapse párkrát obrátil chladivou lahvičku, ale pokušení do ní nahlédnout vzápětí udusil. Poslouchal a hlídal, zatímco bývalý korunní princ vklouzl do snů. Tíţivých a ponurých.

 Irjsil vyklusal se svým jezdounem na vrchol kopce a na dohled od mohutného, větrného mlýnu se zastavil. Otočil se v sedle a pohlédl z výšky na krajinu vyšívanou krajkovím hájů a políček, kterou právě projeli. Jako stuha se pod blankytným nebem táhla prašná cesta, jejich věrná souputnice uţ nejméně týden. Svým orlím zrakem přejel i siluety stavení podél cesty. Příliš mnoho z nich bylo opuštěných. Turengar je uţ blízko. A s ním bohuţel i fronta. I kdyţ cestovali rychle, podle tvrzení prchajících, které míjeli, se uţ kolem Turengaru svírají kleště vojsk Hegemonie. Najshjil uţ také vyklusal a pohlédl na líně se otáčející lopatky a s vrzáním se pohupující dveře. „Také opuštěné?“¨ „Pravděpodobně, podívám se.“ Irjsil si upravil meč a popojel kupředu, aţ na něj padl stín lopatek. Dveře se houpaly na veřejích, mezi nimi se válel hrnec, o kus dál se v křoví zachytila jakási sukně. Další ve spěchu opuštěný domov. A hluboko v náruči jeho říše. Bolestivý pohled. Jak hluboko do těla otčiny uţ vnikla jedovatá dýka nepřítele. Ze zamyšlení jej vytrhl výkřik. Najshjil zařval jeho jméno. To uţ ale Irjsil zahlédl stín a pohyb. Zpoza mlýna vyjela čtveřice jezdců na mohutných, ostny pokrytých jezdounech. Šedivé koţešiny částečně zakrývaly olověně šedivé pancíře a helmice, jakoby spojené z malých, vypouklých pokliček. Zpoza helmic kryjících vše krom očí se ozvaly hluboké výkřiky a s tasenými meči, dlouhými a širokými vyrazili vpřed. První jezdec na čele, pár metrů před trojicí, podle zdobnější koţešiny zřejmě vůdce hlubokým hlasem cosi vykřikl a popohnal zvíře k rychlejšímu pohybu. Přímo na Irjsila.

23

„Drageánci!“ zařval Rytíř a tasil. Utáhl uzdu a vyrazil také vpřed. Moc dobře ovšem věděl, ţe proti Drageánovi v čelním útoku nemá velké šance. Přesto neváhal. Princ musí být zachráněn. Moţná mu dokáţe jen vybojovat čas k útěku, ale i tak dobře. Soustředil se, zatímco jeho jezdoun, syčící předtuchou boje, vyrazil vpřed. Blíţící se válečník z dalekého severského Drageanu pozvedl svůj meč, navádějící jej jako kratší verzi kopí. Druhou rukou si chystal dvojitý řemdih. Nebezpečnou a nejistou zbraň v rukou nezkušeného. Drtivě ultimátní řešení problémů v rukou cvičeného Drageána. Irjsil lehce zaváhal, náhle a syrově si uvědomující ţe za pár okamţiků mu nejspíš ty dvě ošklivé, ostnaté koule rozdrtí lebku. Křečovitě se nadechl... A náhle byl strach a pochybnost pryč. Jako kdyţ se sfoukne svíce. Zůstalo jen křišťálově jasné, chladné vědomí a strašně ostře vykreslená scéna před ním. Vytratily se všechny starosti, myšlenky i pocity. Zůstalo jen absolutní zaujetí pro úkol. Zlikvidovat hrozbu ze strany útočníků. Pohyby řítících se jezdounů se zpomalily, jako by vjeli do kádě plné medu. Odletující kusy zeminy víří pod kopyty v ospalém tanci, jako vločky v bezvětrném dni. Bez plánů, jen s tichým ševelením jakéhosi hlasu na pozadí vědomí, zasunul v tom pomalém světě, sám nezpomalen, Irjsil meč zpět do pochvy a uvolnil nohy z třmenů. Pozvedl hlavu, nad ním jako hlemýţď ubíhala právě lopatka mlýnu na své cestě vzhůru. Povstal, rychle vyrovnávající otřesy přízračně pomalého klusu svého oře. A pak skočil. Zachytil se lopatky, zatímco se o malý okamţik později pod ním srazila obě zvířata. Pustil se. Dopadl na zadek Drageáncova jezdouna. Ten se pootočil a pozvedl řemdih. Irjsil, stále děsivě klidný třikrát udeřil předloktím do opancéřované ruky nepřítele. Uţ při druhém úderu mu vyrazil řemdih. Pak, aniţ přemýšlel nad zraňující hloupostí toho nápadu, sbalil dlaň do pěsti a s rozmachem dvakrát bleskurychle udeřil do Drageáncovy helmice. Vysoké zazvonění připomnělo nakřáplý zvon. A Drageánec sletěl z jezdouna jako sestřelený. Irjsil dopadl na nohy, nepřemýšlející, jak to ţe necítí bolest v ruce, ze které mu kapala krev. Svět se uţ začal zrychlovat. Rytíř tasil meč a s rychlým příkrokem jej vrazil hrotem do mezery, otevřené prasknutím několika koţených ok v oblasti pasu. Zaskřípěl kov a nepřítel vykřikl. To se uţ Irjsil otáčel, stále ledově klidný a soustředěný. Rozběhl se a podklouzl pod vířícím řemdihem dalšího z jezdců. Na druhé straně se vztyčil a s rozmachem udeřil zkrvavenou rukou do intimní partie jezdouna. Zvíře zaječelo a zatančilo bláznivý taneček. Drageánec, výborný jezdec, by se i přesto udrţel, nebýt toho, ţe mu Irjsil v té chvíli vyhodil nohu z třmenu. Vzápětí se otočil a právě ukořistěným řemdihem rozdrtil čumák dalšímu jezdounovi. Jeho jezdec přelétl přes hlavu svého oře a přistál u nohou rytíře. Ten mu bez zaváhání přišlápl hruď a neţ se Drageánec vzpamatoval, několikrát udeřil řemdihem do jeho helmice. Jeden z hrotů prošel i hledím a bublavý výkřik nepřítele byl korunován výtryskem krve. Po posledním z úderů byla helmice ošklivě prohnutá dovnitř a zmáčená krví. Drageánec byl tichý a nehybný. Bubliny, krátce doprovázející sípavě bublavé výdechy ustaly. Kdesi na pozadí mrazivé planiny, ve kterou se změnila Irjsilova duše tichý hlas konstatoval, ţe dva nepřátelé jsou vyřazeni, jeden momentálně omezen a zbývá poslední hrozba. Irjsil se vydal stále s přízračným klidem vyřešit posledního protivníka. 24

Ten mezitím sesedl ze severského jezdouna a kdyţ viděl odhodlaně se blíţícího Rytíře, odhodil zbraně a poklekl. Pak muţ lámanou, přesto srozumitelnou drogonštinou pronesl. „Z vůle hlubokých můj ţivot náleţí tobě, Kerganův válečníku,“ a sundal helmu, klonící hlavu. Snad čekající konečnou ránu. Irjsil se zastavil, na chvíli prázdný a nejistý. Obzvlášť kdyţ zahlédl druhého, předtím ze sedla vyhozeného nepřítele. Ten také poklekl a sklonil odkrytou hlavu. Pak se Irjsil otřásl a náhle se vše vrátilo. V jediné vlně jej zachvátila bolest ruky, naštěstí menší, neţ by si zaslouţil, otřes z boje a pozdní strach ţivící se z touhy po přeţití. Zavrávoral, ale to uţ u něj byl Najshjil a podepřel jej. „To bylo...neuvěřitelné!“ zašeptal, neţ s taseným mečem pozorně postoupil ke vzdávajícím se Drageáncům. Irjsil nejistě přešel ke svému zvířeti, lehce pochroumanému avšak vycvičenému i po vřavě zůstat na blízku svému pánovi. Začal jej prohlíţet, ale ve skutečnosti se o něj potřeboval opřít. Cítil se slabý, hladový, ţíznivý, jako zvíře. A zmatený, vystrašený...ten pocit, kdyţ se vytratil kamsi do dáli a náhle jako by jen sledoval bitvu z povzdálí. Kdyţ přišel ten mráz a proměnil tůňku jeho duše v ledové pole. Otřásl se a omámeně sledoval, jak Najshjil odzbrojuje oba zajatce. Potřásl hlavou a pokusil se překonat jakýsi pocit neskutečna. Ale ten se vytrácel jen neochotně.

 Uvnitř rozlehlé místnosti bylo teplo. Velký krb u západní zdi ţhnul jako pekelná jáma a vysílal vlny horka přes celou síň v přízemí mlýnu. Irjsil, opírající se o zeď ve stínu sevřel a otevřel pěst. Jen lehká stopa bolesti jej opět udivila. Neuvěřitelné. Moc dobře viděl helmici prvního z Drageánců. Jeho pěst v ní nechala prohlubeň. Přesto se bolest v průběhu dne vytratila a zmizela. Předtím by přísahal, ţe má nejméně tři prsty zlomené, ale teď... Potřásl hlavou a znovu se napil medoviny, kterou tu našli. Pak se podíval na dva Drageánce, spoutané a sedící v rozlehlých křeslech. Třetí, ten, jehoţ srazil a probodl mu břicho, leţel stranou a sípavě dýchal. Nejspíš se nedoţije rána. Mezitím s ním ovšem musí ještě Irjsil prohodit pár slov. Zbylí dva s ním mluvili, ovšem jejich řečí, takţe Irjsil neměl ani potuchy o čem. Přesto jim to umoţnil. Těţko v této situaci pouhým rozhovorem vymyslí plán útěku. Najshjil bedlivě střeţil spoutané a tak se Irjsil zhluboka nadechl a vydal se k umírajícímu. U něj se zastavil a pohlédl na vousatou tvář, po jejíţ skráních se kutálely kapky potu. Muţ měl sevřené rty a jeho bledou, strhanou tváří probíhaly občasné křeče. Nejasný zápach fekálií se prodíral skrz probodnutá střeva i obvazy na bolestivé a kruté ráně. Náhle muţ otevřel smaragdově zelené oči a upřel je do Irjsilových. Pak drogonštinou s rachotivým přízvukem zachroptěl, trochu prskající krvavé kapičky. „Tak...Kerganův válečníku...oni jsou teď tví...z vůle hlubokých...já ale...půjdu ledovou stezkou...aţ tam, kde...sladké, horké prameny vyvěrají...ze zelené...trávy pod...stromy...“ Irjsil se naklonil a umdlévajícímu drageánci setřel vlhkým hadrem pot. Pak naléhavě pronesl. 25

„Řekni mi, kdo je Kergan? Proč bych měl být jeho válečník? A proč jsou mí, kdo jsou ti hlubocí?! Umírající muţ pootevřel oči a zasténal. „Kergan je...bůh. Válka...on je mocný a jeho...válečník bude...nepřemoţitelný.“ zachroptěl a v křeči vyzvrátil na stranu ţlučovitou tekutinu s krvavými hleny. Pak padl zpět, zprudka lapající po dechu. „Hlubocí...moudří muţi...ţeny...vidící za oponu...halící svět smrtelníků...řekli, ţe...naše hříchy...splatíme...jen sluţbou...světu, který...eh..ch...nám dal ţivot...šli jsme...cesta sudby...smrt nebo vykoupení...za naše hříchy...oni řekli, kdyţ...Kerganův válečník nás porazí...my mu musíme pomoci...bojovat s nepřáteli...pak...ech...vykoupení...“ v další prudké křeči se zlomil. Pak se náhle vymrštil a s proudem krve z úst a zpod rány na břiše zachroptěl, zatímco křečovitě sevřel Irjsilovo předloktí. „Jsem...Graag...z domu Hyroda..Jsem...vykoupen?!...Řekni...Kergane!“ Jeho vytřeštěné oči se upíraly do Rytířových, zatímco v dalších křečích vykašlával krev a ţluč. Pach rozkladu a fekálií zesílil nad únosnou mez. Irjsil otřeseně odpověděl, náhle soucítící s tímto válečníkem u bran smrti, tak daleko od domova. Najednou nebylo těţké, vidět se na jeho místě. I on bude ztracen, daleko od domova... „Jsi vykoupen, Graagu z domu Hyrodova. Z vůle Kergana, jsi vykoupen.“ Muţ se roztřeseně nadechl a pomalu uvolnil stisk. Svalil se na lůţko a zatímco jím proběhlo několik křečí, s pohledem ke stropu se mírně usmál. Jeho tichý hlas byl jako šramotící listí na podzim. „Aţ...prameny a...zlaté vlasy...na zeleném...“ A jako vítr se pomalu utišil. A vytratil. Vprostřed poslední křeče Graag znehybněl. Irjsil mu zatlačil oči. Jakýmsi podivným způsobem se s ním cítil sepjatý. Pohlédl na Najshjila, za nímţ hleděli dva poslední Drageánci na svého padlého druha. Slzy kutálející se po jejich divokých tvářích zvláštně kontrastovaly s jejich známou tvrdostí a divokostí. Ale Irjsil to chápal, tvrdost, divokost, to vše byly hluboké vášně v srdcích těchto synů dalekého severu. Snad aby vyrovnali led kolem, roztopili svá nitra jako vulkány. Chápal je, nevěděl, kde se to v něm bere, ale chápal je. A věděl, ţe i kdyţ pláčou, bez váhání také dokáţí zabít či zemřít. Ne, nebylo na nich nic měkkého. A teď byli jeho.

 Irjsil se odvrátil od mrtvého válečníka a otočil se k zajatcům. Najshjil pozvedl tázavě obočí, ale jeho druh ho gestem poslal stranou. Pak tasil dýku a přistoupil k prvnímu Drageánci. Ten na něj klidně pohlédl, nepohnutě očekávající další události. Irjsil prudce máchl dýkou a přeťal pouta. Vzápětí tak učinil i u druhého válečníka. Tiše prohodil. „Pokud mi rozumíte, postarejte se o těla vašich druhů, jak káţou vaše zvyky, pak jste volni. Můţete se přidat k nám, nebo jít a sami bojovat proti útočníkům z jiné země.." Oba vysocí seveřani vstali a s nehybným výrazem krátce před Rytířem poklekli. Pak jeden z nich chraplavě promluvil drogonštinou s těţkopádným přízvukem. Irjsil poznal bojovníka, který po bitvě první poklekl a vzdal se. „Slibujeme ti věrnost, Kerganův válečníku. Z vůle bohů budeme drtit tvé nepřátele, dokud udrţíme zbraně. Tak přísaháme při věčném ledu., nechť naše duše pohltí, zradíme-li.“ 26

Pak pozvedl hlavu a zadíval se svýma tvrdýma, blankytnýma očima do Irjsilových. „Jsem Tengar z domu Hyroda. Toto je Kalgan bezejmenný. Nemůţe mluvit, ale o to je strašlivější bojovník.“ Rytíř pohlédl na znetvořenou tvář s pokřivenou a zkroucenou čelistí. Není divu, ţe nemohl mluvit. Spíše je s podivem, ţe staré zranění vůbec přeţil. Pokývl hlavou a pravil. „Nepřátel je mnoho a jejich moc je velká. Vaše přísaha bude moţná vyplněna krví. Nevím, zda vám mohu slíbit vykoupení, ale pokud by to bylo na mém rozhodnutí, pak budete vykoupeni stonásobně. Protoţe nasadíte vaše ţivoty za záchranu celého našeho světa. Kráčím cestou jediného Boha, proto nemohu přijmout vaše označení za Kerganova válečníka. Jsem pouhý smrtelník. Pokud chcete i přesto přísahat, pak přísahejte, ale nikoliv Kerganovu válečníkovi, ale Královskému rytíři Irjsilovi.“ Drageánci na sebe krátce pohlédli a pak Tengar pronesl. „Přísaháme věrnost Královskému rytíři Irjsilovi. Kergan zná pravdu.“ Irjsil si krátce povzdechl a pak nechal své nové věrné, aby se postarali o padlé druhy. Najshjil k němu přistoupil a pobaveně prohodil. „Obávám se, ţe nějaký čas se budeš muset smířit s tím, ţe jsi polobůh.“ Irjsil se zaškaredil a odsekl. „To je nesmysl, a co hůř, rouhání. Jsme jen smrtelné nádoby hříchu. Není ţádného boha ani poloboha neţ Boha jediného, Tvůrce věčnosti. Vše ostatní je šalba a mam pekelných sil.“ Najshjil pokýval hlavou. „Ach, vy korbiniánci. Jste tak, hm, zapálení…a strnulí.“ Irjsil se k němu otočil a zabručel. „Tak to není, jsme jen hluboce oddáni Bohu. Ale nejsem nějaký zaslepený fanatik, přijímám jejich pomoc, protoţe vím, ţe se bude hodit. Stojíme proti nepříteli, který nás, lidské tvory tohoto světa, musí spojit bez ohledu na naše malé rozdíly.“ Pak se otočil a nečekaně usmál. Najshjil byl aţ překvapen nezvyklým výrazem na jeho tváři. „Nehledě k tomu, ţe i jejich přítomnost je dílo boţí. Dílo jediného Boha, ať uţ věří, čemu chtějí. Takţe i jejich pomýlená víra je nástrojem našeho Pána.“ Najshjil se zachechtal. „Ty jsi mi ale lišák, korbiniánče! Věru, neztratil by ses na krygosském koncilu.“ „Ech, jsem jen pouhým poutníkem tímto slzavým údolím, kde věřící musí volky, nevolky pracně a sloţitě nalézat skryté cestičky Jeho úmyslů.“ „No, vidím, ţe jsem se mýlil a skláním se, odpusť mi. I vy korbiniánci jste pohotoví a pruţní…jen tak činíte více ve skrytu a pod pláštíkem tvrdé linie.“ „Odpouštím ti, neb odpouštět je Bohu milé.“ Pak se pomalu jeho vzácný úsměv vytratil a Irjsil si povzdechl. „Zítra uţ vstoupíme do válečné zóny, nejsem si jist, jak ji překonáme. Bude to tam zmatené a divoké. Pozice jsou nejisté a bude probíhat spousta šarvátek před uzavřením obklíčení. Musíme se, jako pověstný had prosmýknout škvírami.“ „Ano, počítal jsem s tím. Trochu jsem zariskoval a poslal tajnou zprávu několika věrným přátelům. Snad na nás budou čekat a provedou nás.“ Irjsil se zachmuřeně otočil a zasyčel. „To bylo velmi neuváţené…bratře! Nikomu nesmíme věřit, zpráva mohla být zachycena, nebo se mohla dostat do rukou zrádci. To bylo…hloupé!“ Najshjil pozvedl paţi a smířlivě utrousil.

27

„Neměj obavy, toho jsme si vědom. Místo setkání je dobře viditelné z jednoho skrytého místa, kam se vypravíme. Je to daleko, takţe nás čekající spojka neuvidí a my si ji zatím prohlédneme,“ poklepal na brašnu u boku. „Tady mám dar od přátel z ciziny. Říkají tomu vševidné sklo, umoţňuje to vidět vzdálené věci, jako bys u nich stál. Podíváme se na našeho nového společníka. Věřím jen jedinému muţi, který se mnou vyrůstal v paláci. Ten by nikdy nezradil. Pokud tam bude kdokoliv jiný, vyhneme se mu a vydáme se vlastní cestou.“ „Ale i tak budou vědět, ţe se sem chystáš a nejsi mrtev!“ „Ne, zprávu jsem odeslal s několika týdenním předstihem a mluvil jsem o někom jiném, má přítomnost bude překvapení. Očekávají královského mistra mincéře, aby zachránil královská razidla z mincovny. Jak jistě víš, razí se tři různé druhy mincí, na kterých stojí naše říše. Tři důleţitá města mají tu čest, ţe mají vlastní minci, která pak tvoří třetinu říšské měny. Kaţdá mincovna je zařízena originálním strojem na raţbu a odlévání mincí. Jsou jedinečné. A jeden je v Turengaru. Jejich sestavení je velmi sloţité, plné pastí. Úspěšně demontovat razidla a dávkovače kovů do slitiny dokáţe jen mistr mincéř. Ztráta a nepřátelské zneuţití jedné ze tří linií platidla by byla nepříjemnou ranou pro naši říši, proto je to uvěřitelná informace. Přirozeně náš úkol je důleţitější, takţe na razidla zvysoka kašleme. Ovšem pro nepřítele je to věrohodná historka a také bych řekl, ţe ve fázi taţení, obléhání a dobývání nebudou mistra mincéře řešit. Vzhledem k jasnému záměru Hegemonie srazit do prachu celou říši hrubou silou, vyuţití mincí je nebude zajímat.“ Najshjil se křivě pousmál. „Tomu tedy věřím alespoň já. Zítra uvidíme, zda můj názor sdílí i nepřítel.“ Irjsil zamručel. „Stejně je to zbytečný risk.“ „Kdyţ to nebude můj muţ, vyhneme se jim. Ve skutečnosti neriskujeme.“ Irjsil zavrtěl hlavou a s tichou modlitbou vyšel ven, připojit se ke smutečnímu ceremoniálu Drageánců.

 Irjsil se povytáhl vzhůru a pracně vylezl skalní římsu. Najshjil, uţ usazený, mu pokývl a namířil šestihranný tubus vševidného skla mezerou mezi vysokými stromy. Daleko v údolí zatím uháněla skrz malou mýtinu prudká říčka, přemostěná lávkou. Její stříbřitý proud házel odlesky slunce na všechny strany. „Tahle věc je úţasná,“ řekl Najshjil, zatímco mířil cizím darem na mýtinu. “Mám tu mýtinu jako na dlani a…“ sklonil tubus a usmál se na svého společníka. „je tam můj člověk.“ Irjsil přijal podávané zařízení a neohrabaně ho přiloţil menším koncem k oku. A překvapeně se nadechl, celý svět jako by k němu přilétl. A opravdu, celkem jasně viděl menšího muţe, jak opřen o skloněný kmen, sleduje běh řeky. Pohnul úţasným zařízením a zahleděl se do větší dálky. Na obzoru našel nezřetelné sloupy tmavé barvy. Kouř a dým. Tam uţ zuří lítá šelma nazývaná válka. Sklonil vševidné sklo, vrátil ho a na chvíli se zahleděl na obnovenou iluzi klidu. Přesto uţ ale z hlavy vizi sloupů dýmu, zvedajících se aţ do nebes, nevyhnal. „Pošlu tam Drageánce, dopraví ho k nám…,“ Irjsil zvedl ruku a zarazil Najshjilovy protesty. „Je to bezpečnější a nenechám se od toho odradit. Budeme situaci sledovat odsud.“ Najshjil zdráhavě souhlasil a pak také přelétl vševidem obzor. Podle semknutých rtů Irjsil poznal, ţe také zahlédl praporce zkázy, rozplývající se v lhostejném větru, který je vţdy netečný k lidskému utrpení. 28

On sám zatím opatrně sešplhal, zatíţen většinou zbroje, dolů ke dvojici mlčenlivých seveřanů. Vysvětlil jim úkol a oni beze slov pokývli, vyhoupli se do sedel svých obrněných ořů a v krátké chvíli zmizeli po úzké cestě mezi stromy. Irjsil se za nimi chvíli díval, doufaje, ţe je neposlal na smrt. Pak se vrátil k bývalému Princi.

 Navečer usedli k ohni pod skalní římsou, Irjsil ostraţitě sledující nového příchozího. Drageánci jejich spojku dopravili nakonec v bezpečí do leţení. Přes nízké plameny pod pečícím se masem ulovené vysoké studoval Rytíř jednookého přítele Královského rodu. Menší muţ, snědý, ostrých rysů mu pohled v klidu oplácel svým zbývajícím okem. Prázdný oční důlek zakrytý klípcem, pod kterým mizela i dlouhá jizva, křiţující jeho tvář a pravou půli čela. Pak tiše promluvil. „Jste ostraţitý, Rytíři. A to je dobře. Nepřítel se roztahuje, kde můţe. A ač nerad, nemohu přivřít oko,“ mírně se usmál, „ a nevšimnout si, ţe někteří z našich takzvaných soukmenovců za sladký cinkot zlata zradili svou otčinu. To ale není můj případ. Můţete mi věřit, nebo ne.“ Zváţněl a narovnal se, aţ jeho tvář zmizela ve stínu. Odtamtud pak zazněl jeho nesmlouvavý hlas. „Faktem ale je, ţe beze mne neprojdete do Turengaru bezpečně. Okolí se hemţí průzkumníky a předsunutými jednotkami nepřítele. Co chvíli se sráţejí s oddíly Království. Je to velmi nezdravý kraj.“ Najshjil se naklonil a odřízl plátek masa. Zatímco na něj foukal, pokynul k novému příchozímu. „O tom nepochybujeme, starý příteli. Irjsil je od přírody nedůvěřivý, na jeho srdci leţí starost o mé bezpečí. Budeš se muset s jeho podezřívavostí smířit. A činy ho přesvědčit. Hm?“ zakousl se do masa a spokojeně zamlaskal. „Jistě…Rytíři. To nebude problém. Vzhledem k tomu, co před námi leţí.“ A sám si uřízl kus pečínky. Irjsil se zvedl a poodstoupil od ohně, beroucí si první hlídku.

 Nachové mraky, rozfoukané do rozšafně rozhozených cárů, plynuly na pozadí temnícího nebe. Hejna ptáků krouţila v posledních paprscích zapadajícího slunce. Z vysokého balkónu byl výhled na indigovou zátoku a záplavu domů, pokrývajících oba břehy. Jen pod houfem niţších domů, ubíhajících k moři od paty vysoké věţe s balkónem bylo nezastavěné místo, skýtající úhledný sad, končící písčitou pláţí. Irjsil s podivnou omámeností hleděl na scenérii, neschopen jasně přemýšlet, natoţpak se hnout. Vzápětí však pohyb přišel a Irjsil se otočil, sám však bez zásluhy na jakékoliv aktivitě. Jako by byl jen cestujícím uvnitř těla a u kormidla stál někdo jiný. Za balkónem byla velká síň plná světla, mramoru a zrcadel. 29

A krásná ţena. S platinovými, dlouhými vlasy, velkýma, skoro aţ fialovýma očima a štíhlou postavou napasovanou ve zlatočerných šatech, vyzývavých a lichotících její postavě. Irjsilovi poskočilo srdce touhou, na chvíli se vznášející nad hladinou omámení. Vždyť já sním… Neţ nesmělý záblesk jasné myšlenky uhasl, uţ klesal dál apatickou mlhou, stávaje se opět pouhým divákem… …snu… …scény. Pokročil kupředu, vstříc jejímu vřelému úsměvu… …takto plane lidská láska, žárem tak velkým, až chladná maska puká a úsměv se otevírá až do hlubiny duše, té vzácné matérie… …a rozevřené náruči. Objal to horké, lákavé tělo a vydechl do jejích vlasů nezvykle hlubokým hlasem. „Vítej, lásko.“ Jemná, sloţitá vůně naplnila jeho nos a on se odtáhl, aby se podíval do její city naplněné tváře. „ Konečně jsem u tebe, milovaný.“ Oba se otočili a ruku v ruce pohlédli na večerní scénu za dveřmi balkónu. Irjsil si prohlédl vysokého muţe v neznámé, zdobené uniformě po boku krásky. Zrcadlo vedle dveří je krásně odráţelo, lichotící jejich kráse vprostřed bohaté síně. Muţ, jehoţ očima hleděl Irjsil, se otočil zpět ke krásce a sametovým hlasem pronesl. „Dnes je velký den, má lásko. Dnes snad budeme moci konečně svázat naše ţivoty poutem rodiny. Jen…“ „Co, Therseji?“ pozorně se na něj zadívala. „Je dnes opravdu Starý sál otevřen, jak jsem ţádal?“ Usmála se. „Je, můj milovaný. Neboj se, všichni pochopili, proč je to tak důleţité.“ Rozesmála se. „Všichni nám to přejí, lásko! Není snad nikdo, kdo by pro naše štěstí neudělal první, poslední. Uţ od našich pěti let čekají, aţ spojíme rody a naši Společnost povedeme do zlaté éry.“ Uchopila jej za ruku a vydechla. „Nemohu se dočkat“ Jeho hlas se zabarvil vášní. „Já také ne.“ Naklonil se a jejich rty se spojily do vášnivého polibku. Po chvíli se odtáhl a pohladil uvolněnou rukou její vlasy, objal ji kolem ramen. Vzhlédla k němu, na rtech a v očích se jí chvěl příslib bohatství celého světa. On se zasmál, něco zašeptal. Naklonila se, rozevírající rty v dalším polibku. Tenká dýka vjela do těla jako po másle. Zatímco se zatočili, v parodii na milenecký tanec, zrcadla odrazila smrtící duet. Irjsil v lhostejných skleněných svědcích vraţdy zahlédl nehybný, chladný obličej. Ta tvář bez zachvění, pohnuta jako mramorová socha, darovala své lásce smrt. Kráska vytřeštila v šoku oči, zatímco jí dýka při piruetách znovu a znovu vjíţděla do hrudi a břicha. Krev skrápěla parket, její vzory vykreslily zvláštně estetické prvky. Pak upadla a muţ ji nechal dopadnout do rozšiřující se kaluţe krve. O její nevidomé, šokované oči uţ nezavadil ani pohledem. Dýce setřel jílec a pohodil ji k tělu. Pak přeběhl k široké skříni a z ní vytáhl dvě velké role zdobené látky. Z nich záhy vybalil dvojici těl. Jedno v těsném tmavém úboru s maskou a kápí a druhé bosé v rozlehlém plášti a s přiléhající čapkou přes vlasy, pod měkkým, hřejivým úborem ještě

30

mokré a pokryté pěnou. Jeho tvář… jako by se Irjsil znovu díval do zrcadla. Tak podobná byla tomu, jehoţ očima pohlíţel na hrůzné divadlo. Na chvíli se Irjsil otřásl odporem aţ do hloubi duše…bratrovrah! Thersej obě mrtvoly chytl za nohy a odtáhl na balkón, tam je rychle zvedl, pozorně sledující okolí. A nechal je v objetí přepadnout přes okraj balkónu. Pak prolétl jako vítr síní a rozrazil dveře. „Rychle! Izolacionisti!“ zařval jako tur. Dva mohutní muţi vrazili s malými kušemi takřka ihned dovnitř. „Za nás, Excelence!“, vykřikl vyšší z nich. Vzápětí zalapal po dechu. „Ach, Sílo počátku…“ zmohl se jen na vydechnutí, zírající na krvavé divadlo. Jeho kolega škytnul. A obrátil oči v sloup, kdyţ mu tenká dýka projela pod bradou skrz měkké patro rovnou do mozku. Neţ spadlo mrtvé tělo k zemi, mihl se vrah vzduchem a vzápětí sevřel vlasy na zátylku druhého stráţce. Jediným švihem s ním vylétl na chodbu, kde ho, otřeseného, otočil ke zdi a prudce přejel dýkou přes jeho hrdlo. Neţ se vůbec zmohl muţ na obranu, projelo chladné ostří aţ k páteři a jeho krev v mohutném gejzíru naposledy oslavila sílu jeho srdce. Posledním tepem ohodil stěnu od stropu aţ takřka k podlaze. Pak se uţ bezvládné tělo, vylévající obří ranou krev ve zpomalených parodiích na rytmus ţivota, zhroutilo na koberec. Muţ se rozhlédl a pak velkou rychlostí zamířil ke schodům a dolů. Po cestě z dlouhého schodiště, lámajícího se v nekonečných odpočívadlech k němu dolehlo vyzvánění poplachových zvonů. Zrychlil, dole ve sklepeních jej čeká nejdůleţitější část úkolu. Irjsil pocítil, doteď plný chladu a mrazivého zaměření na svůj cíl, cosi jako zadostiučinění a spokojenost. Plán se daří. Ještě víc zrychlil, musí tam být, neţ stihnou Starý sál uzavřít…

 „Tiše!“ zasyčel hlas a Irjsilovu tvář pokryl pach a sliny z úst mluvčího. Zmateně zamţoural, neschopen na okamţik spojit realitu. Stále jej obklopoval obraz vraţdění. Skoro cítil tepot ve svých nohou běţících po nekonečném schodišti v nebetyčné věţi. Na konci si uţ nebyl ani jist, kdo je…vše začalo splývat. Otřepal se. Nic! Hloupý sen…copak je nějaký vrah?! Hnusný a proklatý bratrovrah?! On je Královský rytíř a v ţivotě neviděl nic z toho, o čem se mu zdálo. Zaostřil na tvář jejich nového společníka, odhánějící v duchu zbytky snu do hlubin mysli. Ten se zamračil a odtáhl. „Tiše.“ Zopakoval. „Blízko je nepřátelská hlídka. Pojď.“ Irjsil přikývl a vzápětí se čile zvedl. V mţiku vzal meč, rezignující na zbroj. Není čas. Pak se, stále ovšem podezíravý, vydal za jejich Turengarskou spojkou.

31

 Tlumený hovor se nesl mezi stromy na okraji malého polomu. Za kmeny, přeházenými jeden přes druhý se krčil Irjsil a pozorně naslouchal hovoru dvou muţů v bílých kabátcích a lesklých helmicích. Oba nepřátelští vojáci se opírali o skloněné kmeny a potichu rozmlouvali, zatímco pojídali své příděly. Irjsil se zachmuřil, bohuţel hovořili cizí řečí. A pochyboval, ţe by řadoví vojáci nepřítele trávili nějaký čas snahou o osvojení drogonského jazyka. Pohlédl na svého společníka. Jednooký si ukázal si na ucho a pak výmluvně přejel hranou dlaně po krku. Rytíř pomalu přikývl. Nakoukl na mýtinu a všiml si, ţe jeden z vojáků odloţil zbraň a vytáhl nějaký srolovaný papír. Irjsil se spokojeně pousmál. Ejhle, asi mapa! Jednooký také zpozorněl a pak se začal plíţit kolem polomu. Irjsil ulehl k zemi a vydal se opačným směrem. O chvilinku později se dostal mnohem blíţe k vojákům Hegemonie. Kus na šikmém kmeni na dvojáky zahlédl turengarskou spojku. Muţ se kousek povytáhl a s dýkou v ruce pokývl na Irjsila. Ten se trochu zašklebil ne úplně spokojený se svou úlohou, ale pak vyskočil a s mečem v ruce se ukázal nepřátelům v celé své kráse. K jejich cti je třeba říci, ţe reagovali rychle. Odhodili mapu a tasili před chvílí schované zbraně. Jednooký v té chvíli dopadl na záda levého hegemoňana a zatímco muţ zavrávoral kupředu, čepel dýky mu vnikla do boku. Irjsil vyuţil chvíli překvapení, kdy se druhý nepřítel volky nevolky soustředil na pád jeho spolubojovníka. Prudký útok se Rytíři vyplatil a voják v bílé zavrávoral vzad, s ošklivou sečnou ranou ve stehnu. Dvakrát ještě odrazil výpad. Pak však třetí Irjsilův úder vykouzlil krvavý vzor na bílém kabátci a poslední úder na odkrytý krk rozpoutal rudou potopu. Jednooký zatím očistil svou dýku a pustil se do studia mapy. Irjsil se k němu přidal, jen v duchu odevzdal duše nepřátel do náruče boţí. Nějak nedokázal cítit k řadovým vojákům nenávist. Moc dobře věděl, ţe tahle malá kolečka ve velké mlýnici války často ani nemají na výběr. Po chvilce pečlivého luštění polní mapy nepřítele, cizí písmo samozřejmě příliš nepomáhalo, konečně pochopili poselství mapy a spokojeně se na sebe podívali. Podle všeho byly v mapě hezky a precizně zaznačeny nepřátelské pozice na jejich trase. Do Turengaru vedla ještě celkem bezpečně schůdná cesta, vojska bránící obklíčení se zatím činila. S mnohem lepší náladou se vydali zpět ke zbytku jejich druţiny. Irjsil jen na chvilinku zaváhal nad zabalenou sadou ohnivé kuše. Ale byla pro ně moc neskladná a těţká.

32

 S rachotem se zřítil další z mocných sloupů a mohutná, zdobná stavba se pomalu ubírala do zapomnění. Irjsil, lehce zmatený sledoval celou scénu zkázy. Stovky pracujících se míhaly po zbořeništi. Náhle otočil hlavou, aniţ chtěl a zakusil podivný pocit… …jako minule… …ţe nevládne svým tělem. Pohlédl na mohutného, vousatého muţe vedle sebe, který se nahnul, uchopil jeho ruku, štíhlou a bledou. Vtiskl na ni polibek a odkudsi zazněl sladký ţenský smích. Pak si Irjsil uvědomil, ţe se směje on. Ţe je… …ve snu… …ţena! Jeho/její hlas rozechvěl vzduch jako cinkot sladkých zvonků. „Lásko…děkuji, to je nádhera.“ Muţ se zasmál a zabručel, s pohledem plným citů do jeho/jejích očí. „To je maličkost, má milovaná.“ „Bude tady krásný dům…a v něm naše děti. Ten starý, ošklivý chrám…měla jsem z něj husí kůţi.“ Muţ se zasmál a nasadil si zdobnou korunu. „Nic nebude děsit mou královnu!“ Irjsil/královna se zasmáli a políbili krále. Pak se zvedli a vydali se kamsi pryč… …sen… …okolí se změnilo. Královna se usmála na malého klučinu v krásném kabátku. „Utíkej můj válečníku…otec tě čeká.“ Klučík si poskočil a s dřevěným mečíkem vyběhl na chodbu. Královna/Irjsil zavřela dveře a zajistila je západkou. Pak přešla k zrcadlu. V lesklé ploše se odráţela bledá tvář se zelenýma očima pod bujnou hřívou černých vlasů. Štíhlá ruka uchopila lahvičku a vychrstla fialovou tekutinu na svůj odraz. Zrcadlo se zakalilo a z fialové hlubiny se vynořila podivná, zamlţená tvář. Ostrá brada, prakticky špice, se rozevřela a tři laloky vroubené ostrými, dlouhými jehličkami zubů vyloudily tlumené zachrčení, zatímco nad nimi zaplály karmínové oči. „Annntadá, chrám padl a královský palác se rodí na jeho kostech…nová dynastie je připravena.“ Bzučivý hlas se rozlétl od zrcadla. „Výborně, nyní musejí ve sklepení padlého chrámu nalézt Talisman, neţ bude princ ochlupen…pak teprve bude dynastie opravdu započata.“ Královna pokývla hlavou a uklonila se. Obraz zanikl. Královna přešla k oknu a pohlédla na vzdálený kopec, na kterém se válel prach staveniště. Pohlédla na nádvoří pod oknem. Malý chlapec se tam vydal s otcem k jezdounům. 33

Jakýsi osten bodl uvnitř královny/Irjsila. Náhlý smutek sevřel jejich nitro…překvapivý a nečekaný. Královna/Irjsil se překvapeně odvrátila od okna a setřásla ten pocit. Cítila se…nedobře. Odkudsi se přihnala mlha…prudká a vlhká..

 Irjsil se probudil, setřel si vlhkost z obličeje, lehounce mrholilo. Zvedl se do sedu a opřel o kmen stromu. Zatímco sledoval světlající nebe, nemohl z hlavy dostat ten sen. Byl tak ţivý. Pak se objevil Jednooký a zbytek skupiny se začal budit. Rytíř zahnal své myšlenky a soustředil se na další den. O kus blíţ Turengaru.

 Kdyţ se konečně propracovali divočinou a méně divokým okolím města, byla uţ pevná linie obrany minulostí. Irjsil zachmuřeně sledoval bitvu o okrajové části města. Pekelná melodie cizích zbraní rozechvívala vzduch. Tu i onde se uţ proud bílých postav valil proraţenými hradbami dovnitř Turengaru. Rytíř ještě chvíli sledoval situaci, doprovázen mlčením zbytku skupiny. Pak pokývl na seveřany. „Budeme potřebovat odlákat pozornost. Potřebuji co největší ztráty mezi nepřáteli. Jste ochotni se tohoto úkolu zhostit?“ Tengar pomalu pokývl hlavou. „Ve jménu Kergana. Ano.“ Irjsil pokývl a začal s nimi rozebírat detaily jeho plánu.

 Irjsil, skrytý pod obloukem malé brány ve vnější hradbě sledoval, jak drageánci mizí v oblaku prachu, pronásledováni skupinou nepřátel a hlavně dvojicí nepřátel v černých sutanách. Patroni. Léčitelé a rádci…kdysi. Vedoucí své oře, šupinaté a od pohledu dravé ještěry kobaltové barvy. Na mohutných zadních nohou s podporou slabších předních se zvířata hnala za seveřany. Irjsil pokývl a s Jednookým a Najshjilem se vydali rychlým poklusem skrz dobytou část města do jeho středu. 34

Uprostřed chaosu jednotlivých bojůvek se proplétali uličkami, dvory a zatarasenými cestami. Přes houţevnatý odpor drogonských se stále více bílých zakusovalo hlouběji do města. A civilní obyvatelé, ti, kteří se nesnaţili stát se hrdiny, zalezlí uvnitř svých domovů jen naslouchali lámané drogonštině, rozléhající se mezi zdmi domů, kde uţ bílá dominovala. Neopouštějte své domovy, kdo bude dopaden na ulici, bude na místě popraven. Stále víc ulic si vyslechlo tato slova. Irjsil a jeho dva společníci se konečně propracovali blíţe k centru, kde se zmateně přeléval dav obyvatel, ochotný pomoci při obraně. Najshjil se mezitím ujal vedení a nasměroval je ke starému domu, v rohu velkého náměstí. Proklouzli podloubím a po zaprášených schodech vystoupali do druhého patra, kde Najshjil zabušil na dveře. Otevřela se škvíra a pohledná ţenská tvář vytřeštila oči. Pak se dveře rozlétly a ţena spráskla ruce. „Vaše Výsosti…,“ vyhrkla. „Tiše…pusť nás dál.“ Rychle přešli do větší síně, na jejímţ konci se rozlétly dveře a dovnitř vtrhl vysoký, hubený muţ. Šedivý, ale přesto těţko určitelného stáří. Oděn v šedavé, záplatované roucho, nevypadal příliš honosně. Ovšem zlatý řetěz se znakem Turengaru na jeho hrudi a okolní rozsáhlá sbírka knih hovořila o opaku. „Koho nám to sem….,“ zaškobrtl hlasem a jeho dunivý, výhruţný hlas se zajíkl. „Vaše Výsosti! Pane boţe…to je tedy…hmmm,“ zakončil a přimhouřil oči. Najshjil se široce usmál. „Jaká radost tě vidět, drahý Kronikáři.“ Otočil se ke svým společníkům, zatímco Kronikář si odkašlal a přehodil si přes ramena fialový plášť z nedalekého stojanu „Váţení, dovolte, abych vám představil největšího znalce věcí turengarských a nejen jich. Slovutný Buxus Kronikář.“ Buxus se lehce uklonil a uhlazeným hlasem přivítal návštěvníky ve svém domě. Pak se otočil k Najshjilovi a s lehkou výčitkou, jako vystřiţenou ze spisu o dvorní etiketě prohodil. „Nejsem si právě jist, Vaše Výsosti, zda je naprosto moudré být zde v tuto pohnutou dobu.“ „Nejsem uţ Výsost, jsem Najshjil, Rytíř. Věci důleţitější neţ já si ţádají mou přítomnost.“ Buxus lehounce potřásl hlavou a zašeptal. „Kolikrát jen uţ byla tato slova vytesána na náhrobek…Rytíři.“ Najshjil se smutně pousmál a posadil se k praskajícímu krbu, zatímco ţena, která je pustila, jim nalila vína. „Musím to vyzvednout.“ Buxus si upravil plášť a chvíli beze slova sledoval tanec plamenů. Pak se nadechl a podíval na Najshjila. „Chápu…je čas zaplatit a chytit osud za ostnatý ocas.“ Bývalý princ pokýval hlavou a napjatě pronesl. „Mapuješ stále cestu?“ Kronikář se opřel, a zatímco zakrouţil vínem v poháru, pohlédl přes něj na Najshjila. „Tak, tak Rytíři…mám týden starou mapu…ještě by měla platit.“ Mávl rukou kamsi do prostoru. „Ty zlé věci, co se dějí tam venku, mě inspirovaly k větší píli.“ 35

Pak si odkašlal, zatímco pro něco poslal svou ţenu. „Víš, Rytíři…říkám si, ţe bych moţná mohl i já zamířit do přístavu v pravou chvíli…,“ nechal doznít svůj hlas a pohlédl na Najshjila. „Pokud se tam shledáme, zaručím se. Víc ti slíbit nemůţu,“ tiše řekl oslovený. „Dobrá…to mi stačí,“ zabručel Kronikář, zatímco převzal z rukou své ţeny roli papíru a podával ji bývalému princi. „Tady, čerstvá mapa…ovšem cítím v kostech, ţe se to zase probouzí,“ prohodil a dopil víno. Pak pokýval hlavou a trpce se pousmál. Najshjil jen pokývl a zvedl se spolu se svými společníky. Buxus Kronikář na něj pronikavě pohlédl a utrousil. „Budu ţelet Kroniky…ale paměť mám dobrou…takţe snad na viděnou, Rytíři. Najshjil se pousmál, zatímco se loučili i jeho dva společníci. Pak se vydali ven. Irjsil se otočil a ještě zahlédl Buxe, jak sedí u krbu a zádumčivě sleduje plameny, zatímco prsty jednou dlaní svíral dlaň své ţeny. Křehké a krásné v odlesku tance plamenů. Na malou chvilku pocítil Irjsil jakousi hlubokou závist a smutek navrch. Pak se otočil a zamířil za zbylými dvěma společníky.

 Pod dvojicí úderů nepřátelských střel se zhroutil další dům na nábřeţí. Za řekou se na vyvýšených pozicích bělaly oddíly nepřítele, v rušném reji kolem palebných postavení a za hřmění a oblaků dýmu, posílaly salvu za salvou do domů na protějším břehu. Obránci začali ve zmatku opouštět pozice a prchat ve strachu z všudypřítomné zkázy. Svištění neustále přilétajících střel posilovalo paniku mezi turengarskými. Jak Irjsil, po krátkém pohledu na hemţení mezi troskami, dýmem a plameny, rychle odhadl, vycvičení vojáci tvořili pouze malou část mezi obrannými silami. Zbytek byli dobrovolníci z řad jakési provizorní domobrany. A ti pod ďábelskou palbou Hegemonie ztráceli odvahu rychleji, neţ mizely stohy slámy v plamenech. Náhle střelba ustal. Rytíř se nadzvedl, a pohlédl na řeku. Skrz převalující se chuchvalce dýmu zahlédl první lodici, plnou lesklých helem a bílých kabátců. Skrčil se zpět a pohlédl na své společníky. „Dobrá, obávám se, ţe jsem se zmýlil ve svém odhadu.“ Rozhlédl se, a zatímco vyrazili k blízkému průchodu mezi dvěma polozbořenými domy, ještě prohodil: „Nevybral jsem dobré místo, počkáme uţ jen chvíli a pak se vydáme dál.“ Najshjil jen pokývl hlavou a udýchán se zhroutil za kamennou zeď. Jednooký se opřel o převrácený pilíř a odplivl si. „Za malou chvilku tu máme jejich výsadek, váţené rytířstvo. Navrhuju odečíst drageánské ztráty a rychle zamířit k cíli.“ Irjsil zatnul zuby a vzápětí sebou trhl, kdyţ se z nedaleké díry pod hromadou suti vynořil otrhaný človíček a vzlykající vyrazil k nim. „Rytíři! Rytíři!“ Křičel a potácel se, zaprášený a potlučený. Přesto, i kdyţ byly jeho šaty potrhané, bylo poznat, ţe je šil drahý krejčí. Jednooký ihned vytrhl dýku a napruţil se.

36

Irjsil ho sevřel na rameni a pak stáhl muţíka k nim, pod bezpečí pilíře a zhrouceného sloupoví. Starší muţ křečovitě polkl a s vytřeštěnýma očima vyrazil: „ Rytíři…bůh je dobrý…pomozte mi! Prosím!“ Najshjil ho mu zakryl ústa a zašeptal: „Blíţí se nepřátelé, buď tiše…“ Muţík křečovitě zakýval hlavou. Najshjil ho pustil a pohlédl na Irjsila. Potlučený muţ zatím překotně šeptal. „Jsem Herul, obchodník…pomozte mi,“ mávl paţí k nábřeţí. „Má ţena a dcera jsou na břehu, uvězněné ve skladu…spadl trám, neuzvednu ho, jsou za ním, v pasti…“ Irjsil pohlédl na bývalého prince a na malou chviličku přivřel oči. Bože, proč jen je tvá cesta tak trnitá! Sevřel Herulovo rameno a pevně pronesl. „Nemůţeme pro ně nic udělat…je mi líto. Bůh s tebou a tvými blízkými.“ Obchodník zalapal po dechu a doslova zakňoural: „To…to nemůţete…ţena…dcerka…“ Vtom, mu cosi prokmitlo v očích a on se vítězoslavně zašklebil. „Já…já chápu, váţení…nejsem chuďas, nebudete litovat“ A vytáhl naditý měšec. Najshjil zakroutil hlavou a odvrátil se. Irjsjil chvilku hleděl do nadějí naplněných očí a pak zavrtěl hlavou. „Nejde to…bůh se slituj.“ „Ne…ne,“ zachrčel Herul, pak se podíval na rytíře, jako by je poprvé uviděl a zařval: „Mor na vás!“ Vyskočil na nohy a zaskučel. „Proklínám vás! Já vás…,“ zakončil zachrčením, protočil se kolem své osy, jako by chtěl jediným pohledem obsáhnout celý svět a zřítil se na kamení. Jednooký nevzrušeně vytrhl dýku z obchodníkových zad a s pohledem upřeným do ztuhlé Irjsilovi tváře utrousil: „No co…prozradil by nás,“ kývl za zeď, ke břehu. „Bílí se uţ vylodili, slyšíš? A ten pitomec řval jako na lesy.“ Rytíř sevřel čelisti, Jednooký pokrčil rameny. „Stejně by chcípl, tak co. Vyrazil by zachraňovat ke břehu a bílí by si na něm akorát pocvičili střelbu. Takhle to měl aspoň rychlý a nečekaný.“ Irjsil polkl a pak se otočil. Plný vzteku nakopl prudce menší kámen. Pak se podíval na Najshjila. Ten se mu chvíli díval do očí a pak pohled sklopil jako první. Irjsil se beze slova vydal k opačnému konci dvora, kde se černal poničený průchod do sklepení. Kousek před ním ho náhle varoval šramot padajícího kamení. Uskočil do boku a tasil. Zároveň se přitiskl zády ke zdi. Dva metry od něj seskočila opancéřovaná postava. Irjsil sklopil čepel a kývl drageánci na pozdrav. Kalgan mu úsporným pohybem odpověděl. „Tengar?“ prohodil Najshjil. Kalgan jen zavrtěl hlavou. Irjsil na chvíli přivřel oči a věnoval padlému tichou a kratičkou motlitbu. Pak se otočil a jako první zmizel v temném průchodu, vedoucím pod zem.

37

 Najshjil, mapu v ruce na chvíli zastavil a pátravě se rozhlédl po bláznivé změti průchodů a pokroucených zdí. Uţ chvíli kráčeli částí prastaré podzemní stoky, která vypadala, jako výplod šíleného snu. Prapodivné úhly, nikam nevedoucí chodbičky, nepochopitelně vybíhající zdi, končící beze smyslu. Úplné bludiště. Irjsil pohlédl na Jednookého, který s bohorovným klidem ţvýkal jakési dřívko a prohlíţel si architektonické šílenství kolem. Najshjil se k nim otočil a zabručel: „Uţ budeme blízko…Buxus měl pravdu, také to cítím, blíţí se to.“ Irjsil se zamračil. „Jaké to? Co s tím pořád máte, ty i Kronikář?“ Bývalý princ se ostře zasmál. „Brzy uvidíš, musíme pospíchat.“ Rytíř potřásl hlavou a vydal se za Najshjilem. Jen krátce zkontroloval, ţe se jich drageánec a Jednooký drţí. Po chvilce se zarazil, cítil jakýsi neklid, chlupy se mu zjeţily. Vedle něj se Kalgan ošíval a nespokojeně chrčel. Jen Jednooký se stoickým klidem pokračoval, pouze se začal více rozhlíţet. Najshjil se k nim otočil a zakřičel „Rychle, chyťte se jeden druhého, nikdo se nesmí pustit!“ Jeho společníci zmateně udělali ţivý řetěz a podzemím náhle zaznělo sílící skřípění. A jako vlna na moři, prudká a rychlá se vše kolem nich zkroutilo, rozvlnilo a rozlétlo v šíleném tanci. Kamenné stěny nebyly pevnější neţ dým a v bláznivém reji se vše kam oko dohlédlo, měnilo. V kakofonii řevu, skřípotu a kvílení, se vše rozplizlo do beztvaré šedi. Jediné pevné body byly jejich ruce, svírající jedna druhou. A stejně rychle, jako to začalo, tak to skončilo. Jen chodby a zdi byly úplně jiné, roztavené a ztuhlé do nových tvarů, stejně bláznivých jako před tím. Najshjil se konečně pustil Irjsila a opřel o zeď. Pokynul unaveně rukou. „Tak tohle bylo to. Bláznivá změna všeho kolem…je to jako dech šíleného boha.“ Potřásl hlavou a podíval se postupně do tří ztuhlých tváří kolem. „Pojďme, měli jsme štěstí, uţ jsme tam, kde máme být.“ Po pár krocích dorazili k nepravidelné průrvě, za kterou byla hluboká tma. Irjsil se zamračil. I kdyţ strčil lampu, kterou vzali na začátku bláznivého podzemí, co nejblíţe otvoru, její světlo se ztrácelo beze stopy. Rytíř sebou cuknul, přísahal by, ţe ta tma se zavlnila jako hladina černé vody. Najshjil se nevesele zasmál. „To není přirozená tma, Rytíři…to je Temnota.“ Pak se naposledy hořce zasmál. „A já musím dovnitř. Královské krvi neublíţí…údajně.“ Irjsil zavrtěl hlavou, zatímco za ním v tichu ustoupili oba zbývající členové jejich skupinky ke zdi. „Pekelná moc…to nesmíte princi!“ „Musím…a udělám!“ A Najshjil uchopil Talisman do dlaně a udělal s křečovitě zavřenýma očima jeden dlouhý krok. Temnota jej spolkla 38

Irjsil vykřikl a udeřil pěstí do zdi. Vytřeštěnýma očima sledoval tmu. Kalgan se opřel o zeď a připravil si řemdih. Jednooký se také opřel a pohrával si s dýkou. Čekání bylo nekonečné.

39

 Temnota se rozvlnila a z ní se vynořil Najshjil. V jedné ruce svíral Talisman visící stále na řetězu kolem jeho krku, v druhé tiskl k tělu stříbrnou skříňku. Všichni tři zbývající spolubojovníci vyskočili jako jeden muţ. Irjsil vydechl. „V pořádku?“ Najshjil, s tváří bledou a strhanou přikývl. „Mám to…tohle potřebujeme v našem boji proti Hegemonii.“ Irjsil vykročil a natáhl paţi, aby mu pomohl. Prudká rána a bolest jej vrhly vzad. Nevěřícně pohlédl na jílec dýky trčící z jeho hrudi. Strašná síla ji prorazila skrz jeho zbroj aţ do hrudi. Zakašlal a zatmělo se mu před očima. Pak se sesunul podél zdi a hlava mu klesla na ztichlou hruď Jednooký zároveň máchl paţí a rázem zastavil drageánce v rozběhu. Kalgan s hlubokým chrčením odlétl ke zdi, kde se zhroutil. Jednooký k němu jediným dlouhým skokem vzápětí přilétl a holou pěstí mu prorazil helmu a lebku pod ní. Pak se jako útočící had otočil a přilétl dalším skokem před Najshjila. Tam se zastavil a pomalu napřáhl ruku. „Princi, vydej mi tu skříňku“ Najshjil ji přitáhl blíţe k tělu a trpce zašeptal: „Já ti věřil…jedinému mezi turengarskými,“ pak se zamračil a přimhouřil oči. Opravdu tam byly. Jemné stříbrné ţilky v hloubi očí, lehounký stříbřitý nádech duhovek. „Patron…,“ vydechl princ a ustoupil ke zdi. Záchvěv hrůzy se mu mihl tváří. Jednooký tiše pronesl, stále stejně klidně: „Nevzdoruj princi, Hegemonie si nepřeje tvou smrt.“ Pomalu se usmál, prázdně a mrazivě. „Já prohlédl, i jiní prohlédli…dovol nám princi, ukázat ti krásu Účelu.“ Najshjil sevřel čelist a krátce pohlédl k temnotě. Patron potřásl hlavou. „Nestihneš to princi, jsem rychlejší a obratnější neţ ty…ale ty bys mohl být také takový.“ O malý krůček postoupil vpřed. „Já poznal pouhé sémě Stromu…ty bys mohl okusit celý plod.“ Naklonil se ještě o kousek blíţ a důvěrně zašeptal: „Mohl bys být Protektor! Strom je tomu nakloněn.“ Pak na chvíli pohlédl stranou. „Někdo povolanější hovořit s tebou jménem Stromu tu bude během chvilky. Přesto, byl bych rád, pokud by ses vzdal mně. Ze starého přátelství.“ Najshjil se křivě ušklíbl a pohlédl mu zpříma do očí. „Raději zemřít, neţ ztratit duši. Pravé přátelství překoná i smrt, je-li duše stále přítomna.“ Patron pomalu zamrkal a nadechl se. V té chvíli jej něco uchopilo a zvedlo do výše. Prudce se stočil, sevřený ve dvou paţích. 40

A pohlédl zpříma do křečovitě sevřeného Irjsilova obličeje. V té kratičké chvilce ještě vrhl Jednooký pohled na dýku, trčící z Rytířovy hrudi, tam, kde tluče srdce. Vzápětí udeřil pěstmi do boků svého protivníka a s ostrými ranami promáčkl jeho zbroj. Irjsil vydechl, pozvedl pevně sevřené paţe a mrštil Patronem vpřed. Jednooký slabě vykřikl. Temnota jej lačně uchopila. Na malou chvilinku se ještě vynořil jeho obličej, prosvítající kosti, zbytky tkání a dva dýmající oční důlky. Pak zmizel. Irjsil se opřel o svá kolena a v hlubokém předklonu lapal po dechu. Pak sklouzl pohledem na trčící dýku a o chvilinku později zkříţil svůj vytřeštěný pohled s Najshjilovým. Ten, s obličejem bledým jako sníh polkl. Irjsil ze sebe pracně stáhl pancíř, proraţený a pomačkaný. S ním vytáhl i dýku, tiše posykávaje. „Ach, milosrdný boţe…jak je to moţné,“ vydechl Rytíř sevřeným hlasem a hleděl na ránu po čepeli. Ţádná krev se nevalila. Jen v ráně bublal purpurový sliz, vypouštějící jemný fialový dým. Otvor v hrudi se před očima uzavíral. Zároveň se s tichým lupáním pod kůţí narovnávala a scelovala ţebra, polámaná Patronovými údery. „Bůh na nebesích, uchraň nás…,“ zašeptal Irjsil a znovu pohlédl na Najshjila. Ten však uţ upíral pohled o kus dál, kde se v prostoru rýsovala postava v rozevlátém rouchu. Zatím podivně neurčitá, jako rozfoukané cáry dýmu, ale kaţdým okamţikem získávala pevné obrysy a hloubku. Neţ stihli oba zareagovat, stál proti nim muţ v bělostném rouchu a kápi. Protektor. Pak zvedl skloněnou hlavu a princ zalapal po dechu. Jasně a slyšitelně. Vydechl: „Najsjil…“ Irjsil na krátkou chvíli zmateně zamrkal, ale pak mu to došlo. Poslední strážce Jeztruy! Protektor chvilinku bez hnutí sledoval oba muţe. Pak mrazivě plochým hlasem pronesl: „Ijshjo, není nutné zemřít. Přidej se k Hegemonii. I já se přidal a poznal klidnou krásu Účelu. Strom tě rád uvítá. Vydej mi tu skříňku a pojď se mnou. Předstoupíš před stříbřitou nádheru Stromu a obrodíš se. Uţ nepoznáš stáří ani nemoci. A staneš se mocnějším, neţ kterýkoliv člověk. Pojď“ A napřáhl bledou dlaň, protkanou stříbrnými ţilkami. Ijshja se sevřenými rty uchopil zpocenou dlaní Talisman a pohlédl na Irjsila. „Musím, jako můj otec…“ Nadechl se a s divnou bolestí v očích naléhavě zašeptal: „Odpusť mi, Irjsile…“ Pak zesílil hlas a vykřikl: „Větší neţ sama smrt!“ A Irjsil vytřeštil oči. Měl pocit, jako by mu zem ujela pod nohama a on letěl kamsi do dáli, do temného místa. Plného chladu a ticha. Vzpíral se. Ale marně. 41

Pak do té ledové pustiny dopadl. Protektor se napnul, připravený se vrhnout vpřed. Bledě stříbřitá ruka povytáhla jílec zdobený křišťálem. Princ vykřikl a s Talismanem v rukou poprvé pouţil to, co bylo jeho rodu vlastní. Jeho vůle vyrazila vpřed a narazila na stříbrný ledovec tvořený spoustou zkřivených, bledých tváří. Protektor i princ ztuhli jako sochy. Třetí mezi nimi krátce pohlédl na prince a pak mu zpoza opasku vytáhl stříbrný náramek. Došel k Protektorovi. A připnul mu stříbrný náramek s modrými kameny na ruku. Na vteřinku modré kameny zazářily. Prudká rána rozechvěla podzemí. A Protektor odlétl dozadu, kde udeřil do stěny a svezl se na zem, tiše chrčící a jinak nehybný. Zatímco princ se zvedal z kleku, do kterého se sesunul, jeho spolubojovník přistoupil k napůl leţícímu, napůl sedícímu Protektorovi. Vytáhl jeho mléčný meč a pozvedl jej. Chvíli se díval do zkřivené tváře a vytřeštěných očí. Pak sledoval dvě stříbrné slzy, stékající po té nelidské tváři. Sklopil meč a tichým hlasem, zatím co se otáčel k Ijshjovi, prohodil: „Nikdo neodhadne, kde všude se duše skrývá.“ A odhodil meč, odcházející od zhrouceného Protektora. Ijshja ho sledoval přicházet a polknul. „Bylo to nezbytné…“ Ten druhý na něj pohlédl s hlubokým smutkem v očích. „On ve skutečnosti zemřel, ţe?“ Princ jen krátce pokývl. „Ano…ten pád byl příliš tvrdý. Umíral…a já dostal nabídku. Konečný plán.“ Přetřel si čelo a pohlédl na Talisman. Nato zvedl vzdorný pohled k tomu druhému. „Mohl jsem udeřit proti nepříteli…a zachránit přítele, dát mu ještě šanci.“ Ten druhý se sehnul a vzal dýku. Ijshja kousek ucouvl. Jeho protějšek se však jen řízl do tváře a ukázal princi ránu plnou purpurového slizu, zacelující se před očima. Jen lehounké, fialové kouřmo se rozplývalo ve vzduchu. „Ale opravdu, jsi mu dal šanci? Jsem skutečně Irjsil?!“ poklesl hlasem a odvrátil se. „Mám jeho duši?“ Princ se nadechl, ale pak nic neřekl. Ten druhý se pousmál. „Jak mohu mít jeho duši…měl jsem sny…jenţe to nebyly sny, to byly prosté vzpomínky,“ ostře pohlédl na Ijshju. „Byl jsem Thersejem, ještě neţ Korb-Drogon vůbec povstal a ukradl jsem za mořem Talisman. Brodil jsem se kvůli němu krví, zabíjel ty, co mě milovali…“ Ušklíbl se. „Byl jsem Enthefer, první královnou Korb-Drogonskou, sjednotitelkou a matkou prvního Krále s mocí mysli…díky mě tvůj rod je, jaký je.“ Klesl hlasem. „Tak jak bych mohl být Irjsilem…nebo snad jsem boháč nad boháče a mám tři duše?“ Narovnal se a pohlédl do temnoty. „Ne, jsem obyčejný zloděj…jen místo zlata kradu tváře, hlasy a vzpomínky…kradu celé ţivoty…ale duše, to je jiná píseň.“ 42

Princ se zmohl jen na zavrtění hlavy. Ten tvor před ním však nerušeně pokračoval. „Jsem Mnohotvárný…bezduchý tvor, dvacátý osmý plod deváté líhně, poslušný sluţebník Věčné věţe a jejího pána Annntadá,“ dokončil plochým hlasem ten druhý, který nesl Irjsilovu tvář. Princ si odkašlal a konečně nalezl hlas. „Ne…oni řekli, ţe tohle bude jiné…naprostý otisk, Irjsil do poslední myšlenky a hnutí mysli…věř mi, já ho znal a ty jsi on…kdoví, jakými cestami duše putuje.“ Ten druhý na něj chvíli hleděl a pak vydechl. „Pojďme, nepřátelé se stahují a nás přeci čeká ještě dlouhá cesta.“

 Vynořili se do menšího přístavu, blokovaného lodí Hegemonie. Princ vyhlédl nad hromadu zboţí, během válečné vřavy zapomenuté na molu. „Tady, tady to musí být.“ Irjsil, jak si Mnohotvárný zase začal říkat, vyhlédl také. A pokývl k lodi u vjezdu do přístavu. „Jak se sem dostanou?“ Princ se zašklebil, a zatímco se smýkl kousek vpravo, odkud se zrovna kdosi plazil, zašeptal: „Oni mají své cesty…jako bůh.“ Usmál se. „Víš, máš stejně znechucený výraz jako Irjsil, co jsem znal. I on byl hluboce věřící…a to je v duši, věř mi.“ Pak se otočil a k muţi, co se k nim připlazil, prohodil. „Tak přeci, mistře Kronikáři. To mě těší.“ Buxus si otřel čelo a trochu se usmál. „Tak, Rytíři. Štěstěna stála při nás. Ţena čeká támhle.“ Rozhlédl se a zašeptal. „Bílí jsou uţ všude kolem, za chvíli vtrhnou i sem. Bude to těsné.“ Pak cosi vytáhl z vaku u pasu, odklopil víčko a chvíli sledoval divoký tanec šipky pod sklem. „Za chvíli tu budou…,“ spokojeně zabručel. Na konci přístavu se objevil oddíl bílých kabátců a rychle se rozptýlil, obsazující pozice. Ijshja se podíval na toho, kterému stále říkal Irjsil. „Zdrţíš je?“ Rytíř se na něj podíval a tiše utrousil: „Jsou to jen teroné…lidé…zvládnu to.“ A vyřítil se k nepříteli. První rány jej uvítaly na půl cesty. Dvě kule se mu zabořily do hrudi, ale poškození nebylo nijak váţné. Třetí kule mu oţehla spánek, to by bylo nepříjemné, leč… …víc uţ bílí nestihli. Vlétl mezi jejich pozice a jeho meč začal jako rozmazaná čára kouzlit krvavé umění nelidské rychlosti a síly. 43

Hegemoňané vzdorovali hrdinsky a dělali čest svému výcviku, ale přesto nic neměnilo na faktu, ţe náhle byli postaveni před protivníka, který byl rychlý a silný jako sám Protektor. Neţ dorazily posily, zdecimovaný zbytek prvního oddílu ustupoval a zanechával za sebou mrtvé. Buxus mezitím stáhl k sobě svou ţenu a ukázal prstem. „Támhle…“ S ostrým zasyčením se náhle odnikud nad hladinou objevil šedivý oblak, zavál ledový vichr a šedavá, studená mlha pokryla polovinu přístavu. A z ní se vynořila příď mohutné lodi. Princ, Kronikář a jeho ţena vyrazili k okraji mola. Ijshja zařval Irjsilovo jméno a vzápětí skočil s Buxem a jeho polovičkou do připraveného člunu. Irjsil se rozběhl a neţ první nepřátelé z druhé vlny vnikli do přístavu, uţ plaval studenou vodou k mohutnému korábu. Kdyţ se nad hladinou rozeznělo klapání a syčení strojů, které poháněly válečnou loď Hegemonie, vytáhli na palubu trojici z člunu. Kdyţ o hladinu zapleskaly střely z ohnivých kuší, přehoupl se přes bort ten, který se rozhodl, ţe bude dále zván Irjsilem. V ústrety jim, mezi hemţící se posádkou, která pobíhala, notně motivována prvním hřměním palubních zbraní nepřítele, kráčel vysoký muţ v rozevlátém šedém rouchu a kapuci. Na prsou se mu houpal mohutný, zlatý přívěšek. Pokývl princi a zastavil se před Buxem. Něco pronesl, cizí řečí, která zněla všude kolem mezi posádkou. Buxus mu odpověděl, sevřel své ţeně dlaň a pohlédl na prince. „Nelíbí se mu, ţe má na palubě zločince Svazu.“ Princ předstoupil před muţe v šedé. „Vyuţívám své právo na volnou dopravu osob a volnou volbu cílového místa.“ Muţ zkřivil rty a pak se zvláštním zpěvavým přízvukem odpověděl drogonštinou. „Máte na to plné právo, Výsosti a Svaz jej ctí.“ Nad nimi cosi prolétlo se zasvištěním a přetrhlo pár lan v plachtoví. Muţ se otočil a při běhu na můstek uţ křičel rozkazy. Irjsil pohlédl na blíţící se koráb Hegemonie. Mlha se skoro rozpustila a bylo dobře vidět na pilnou práci posádky v bílých kazajkách. Střely dopadaly stále blíţ jejich lodi. Ijshja se postavil po jeho boku a prohodil: „Lodivod nás odsud dostane, Svaz si poradí.“ Mnohotvárný pohlédl na můstek, kde muţ v šedé, Lodivod, převzal kormidlo. Pohlédl k blíţící se nepřátelské lodi, zatímco se napnuly plachty a jejich loď se vydala vstříc hrozbě. Pak Lodivod zavřel oči. A celý svět se propadl do explodující, mrazivé mlhy. Nic neţ nekonečný tunel šedivé mlhy a pod lodí louţe vody. Princ se rozhlédl, na chvíli vypadající jako pouhý kluk. „Úchvatné…vţdy mě to nadchne…putujeme mezi světy Irjsile, tento tunel protíná mnoho míst a všude se Svaz dostane…a my s ním.“ Jeho hlas se podivně rozléhal. Pak na něj úkosem pohlédl: „Oni odvezli prvního Irjsila, umírajícího za jeho vzkříšením.“ Mnohotvárný si povzdechl.

44

„Věřím…,“ podíval se do očí Ijshji, výsledku dávného experimentu Věčné věţe a jejích vládců, pokus o lidskou dynastii vládnoucí mocí nad myslí. Obranná linie, na kterou musela Hegemonie dříve či později narazit. Rod, který můţe vejít tam, kam nikdo jiný. Vše mu nyní dávalo smysl, díky uvolněné paměti své mnohotvárné podstaty. Pravděpodobně věděl více, neţ princ před ním. Ale pak svou paměť omezil. Irjsil by takové věci neměl znát. Vybudoval znovu zámky ve své paměti a usmál se. „Věřím, ţe duše je věc sloţitá…a já mám tu Irjsilovu.“ Princ se usmál. „Co tě přesvědčilo, jestli mohu být zvědavý?“ Irjsil pohlédl do šedivého tunelu. „Dvě stříbrné slzy a bezbřehý stud s bolestí nad nimi.“ Princ se zamračil a pohlédl také do neurčité šedi. „Ten náramek byl skvělý nápad…ale ty jsi asi věděl, co děláš, ţe?“ Irjsil se znovu pousmál. „Cesty boţí jsou nevyzpytatelné a kaţdý z nás můţe být jeho nástrojem.“ Princ pokývl hlavou.

 Irjsil, zabalený do koţešin sledoval zádumčivým pohledem malé, rudé slunce na nebeské báni. Občasné šedavé páry bojovaly s vybledlou, nafialovělou oblohou. Před korábem pokrytým jinovatkou se v nehybném mrazivém vzduchu vypínal ostrov obklopený ledovými krami. Na vrcholu ostrova se tyčila podezřele pravidelná hora, jako ulita mořského tvora, pokrytá třpytivým sněhem a ledem. Irjsil se otočil k princi a potěţkal stříbrnou krabičku. „Jen královská krev do Mořské věţe pod rudým sluncem vkročit můţe,“ tiše zazpíval Ijshja a upřel pohled na věţ před nimi. „Irjsil v sobě královskou krev měl…a má…ale správná chvíle pro úder, vedený z této věţe je tak daleko.“ Pousmál se a zašeptal. „Padesát tři let, Irjsile, půl století…to nikdo nevydrţí.“ „Ţádný člověk…,“ zabručel Irjsil a otočil se k princi. „Ale Mnohotvárný se správnou krví v dokonalé napodobenině…ten to dokáţe. Můţe, hmm…usnout do doby, neţ přijde jeho čas.“ Princ jen pokývl a rozhodil ruce. „Budiţ…je to dobrý plán…,“ prohodil Irjsil a pohlédl na Buxe, vedoucího svou manţelku na malou procházku po palubě. Princ sledoval jeho pohled. „Vţdycky jsi byl romantik…neboj se, postarám se, aby se Kronikář dostal domů na Vaial. Mám právo ţádat odpuštění jeho zločinu, který není nijak velký. Povede se mu dobře, dohlédnu na to.“ Rytíř pokýval hlavou a sevřel truhličku. Poté se usmál a skočil rovnou na zamrzlý břeh ostrova. Mávl paţí a vydal se neznatelnou stezkou mezi ostrými skalisky k Věţi. Princ jej sledoval, dokud nezmizel v zákrutách skal. 45

 Epilog Neslyšný a nekončící koloběh tekutého kamene odráţel záři rudých a modrých znaků, pomalu krouţících v několika protínajících se kruzích. Na plošině obklopené propastí vedoucí do temných hlubin zářila pouze tato mámivá světla. Jejich poblikávání se odráţelo v otevřených očích nehybné postavy, napůl zakryté jemným sněhem. Opřená o zeď, spočívala u základny malého můstku spojujícího plošinu s ochozem uvnitř Mořské věţe. Lesklé oči upíraly nevidomý pohled kamsi mezi ţhnoucí znaky. Za nimi mysl Mnohotvárného pomalu odpočítávala čas, malé kapky věčnosti dopadající na dno jeho spící podstaty. A ještě hlouběji snila jedna duše o jabloních a letu jejich květů. Konec

46