Vyrovnání se s minulostí. Ježíš žije - Dan taky!! Tajemství Božího jména. Ekonomická krize. Příběh str. 24. Do Písma na str. 26. K diskusi str

www.i-brana.cz

Ježíš žije - Dan taky!!

Foto FLICKR, design Ondřej Košťák

cena 34 Kč / ročník 41

Příběh str. 24

Tajemství Božího jména Do Písma na str. 26

Ekonomická krize K diskusi str. 32

Vyrovnání se s minulostí

únor-2009.indd 1

20.1.2009 16:53:16

Milí čtenáři,

únorové číslo Brány chceme věnovat pohledu nejméně dvacet let nazpět. Zamyslet se nad dobou, ve které řada z nás žila, ale pro jiné a mladší je už jen kapitolou z dějepisu podškrtnutou tlustou čarou. Nemyslíme si, že bychom mohli jakkoliv toto téma vyčerpat. Nakonec to, co je možno vyslovit nebo napsat, je pouze zábleskem odrazu skutečnosti. Pouze střípkem mozaiky skutečného života, jak jej řada z nás v době nesvobody prožívala. Sám patřím ke generaci, která téměř polovinu života prožila v období vlády totality a druhou v době hledání svobody a demokracie. Myslím proto, že mám již trochu zkušeností a snad i životní moudrosti, abych – spolu s Vámi – věděl, že životní příběhy každého z nás skrývají události, za které se stydíme, o kterých bychom raději nemluvili, a o nichž někteří ani nikdy hovořit nebudou. Zároveň však také vím, kolik nesamozřejmé odvahy musela řada z nás projevit třeba jen tím, že „chodila do kostela“, nebo se veřejně hlásila k církvi. Pamatuji na ten pocit, který jsem prožíval v roce Charty 77, když jsem uvažoval o vstupu do církve. Spolu s řadou přátel jsme tehdy silně prožívali nejen svoje odevzdání Pánu Bohu, ale i vědomí protestu a sounáležitosti s těmi, kteří se nebojí veřejně vystoupit. Byla to velmi silná motivace pro přihlášení do sboru. Dnes to mají naše děti asi v mnohém těžší. Není tak jasně definovaný nepřítel, černá a bílá splývají v našedlé kontury. Hledání správné cesty, rozhodování mezi dobrem a zlem, pravdou a lží je daleko složitější. Díváme-li se nazpět, víme, že kdyby nás velkoryse milosrdný Pán Bůh nedržel dříve i nyní ve své ruce, naše kroky by vedly do tmy. Čtěme tedy, prosím, s pokorou a vděčností vůči těm, kteří napsali…

z obsahu:



3





6



10



24



SLOVO

Odpusť!

Petr Asszonyi

ROZHOVOR

Žijeme v jednom velkém supermarketu TÉMA

Tlustá čára

Peter Morée

PŘÍBĚH

Ježíš žije, Dan taky!!

Pavel Fér

DO PÍSMA

26

Tajemství Božího jména



KAUZA

28

Totalitný útlak



K DISKUSI

Ekonomická krize



SERIÁL

34

Žebrák s erbem



FOKUS



38

David Beňa

Ľudovít Fazekaš

32

37

Ulrich Parzany

Tomáš Najbrt

Univerzitní křesťanské hnutí

Jan Uher

POST SCRIPTUM

Čokoládová babička

Jana Šrámková

připravujeme:





TÉMA

Svět a Bůh očima dítěte

Pavla Cimlerová

Jiří sedláček vydavatel

únor-2009.indd 2

20.1.2009 16:53:16

Odpusť! Matouš 18,21-35

P

etr má otázku. Učedníku Pána Ježíše něco vrtá hlavou. Možná mu to vrtá hlavou už od chvíle, kdy slyší, jak se modlit: „Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili-odpouštíme těm, kteří se provinili proti nám.“ Něco na tom nesedí. Ano, podmínky, hranice, ty tam chybí. To musí Ježíš slyšet, na to musí odpovědět. „Pane, kolikrát až máme odpustit?“ Petr je velkorysý, kdo jiný než Ježíšův učedník by mohl mít takovou trpělivost, že by i sedmkrát odpustil? Pán Ježíš však číslo odpuštění posouvá do říše utopických snů. Odpustit jednomu člověku 77x. To je nějaká provokace, ne? Asi ano. Pán Ježíš provokuje, ne snad, že bychom neměli brát vážně onu nekonečnost odpuštění, ale proto, abychom si ujasnili svoji pozici. Odpustit 7x, to je velkorysé. Na to může být člověk hrdý. Ale odpustit ty násobky sedmi, to už je devalvace velkorysosti, to už se nikdo nezastaví a neocení moji shovívavost, to spíš řeknou: „Blázen to je, hlupák, nechá sebou zametat.“ To nás netěší, že bychom měli být za hlupáky. Podobenství, které Ježíš následně Petrovi vypráví, vykresluje absurdnost toho neodpustit a přirozenost odpuštění. A my spolu s Petrem potřebujeme slyšet, že když odpouštíme, nemůžeme mít pocit velkorysosti. Nemůže v nás vyrůstat hrdost, ušlechtilost, snad morální nadřazenost vůči těm, kterým odpouštíme. Petr svou otázkou, zdá se, smýšlel právě o křesťanské ušlechtilé prozíravosti, která praví: „Moudřejší ustoupí, však kam až?“ Pán Ježíš „až

kam“ říká a ještě dodává: „Člověk, když odpouští, není ve vztahu k provinilci jako vládce k poddanému, k poslednímu, snad lepší k horšímu, ale jako ten, kdo je na tom k Pánu Bohu daleko hůř, než kdo kdy může být vůči němu.“ (cit. A. Opatrný) Není to tak trochu rána pod pás? Jeden by ze samé ušlechtilosti druhému odpustil, a to i vícekrát, a Ježíš nakonec dělá viníka z něj. Nejde tady o počty odpuštění, ale o náš postoj při odpouštění, o vědomí, kým jsme. Jsme Božími dlužníky. Říká-li Ježíš Petrovi, že má odpustit 77x, znamená to vlastně pokaždé, vždy, bez omezení. Znovu a znovu po chybě neodepisovat člověka, ale dát mu příležitost, aby nás mohl i dobře překvapit. Nemstít se, neoplácet, neživit hořkost v srdci. Netrvat jen na svých nárocích, i když jsou oprávněné. Lehko se to říká, těžko dělá. Kde k tomu vzít motivaci? Na to odpovídá naše podobenství. Ten mini příběh nejprve ukazuje na to, co je odpuštění. Není to zapomenutí, jak bychom možná čekali, ale zřeknutí se (oprávněného!) nároku. Tou překvapivou a provokující věcí je skutečnost, že to je věřitel, který vinu v podobenství řeší a řeší ji ke své škodě. Ježíš tu nepopírá, že ve vztazích vznikají problémy. Nikdo po nás nechce, abychom bláznivě popírali, že nám někdo ublížil. Ale jestli lidé spolu mají žít, musí si odpouštět. Bez odpuštění žije člověk jako ve vězení. Ztrácí blízké a zůstává sám. Neodpuštění nám bere schopnost být někomu blízko. I když odpuštění nese riziko, že se dlužník zacho

únor-2009.indd 3



20.1.2009 16:53:16

Ve zdroji prýštícím se z ran, jež strpěl Ježíš můj, kde hříšník smývá skvrny své, mám spásu, úkryt svůj. Já věřím, že té krve zdroj i za mne prolit byl, i za mne umřel Spasitel a vinu moji smyl. Alois Adlof (Křesťanský kancionál)

vá špatně, jako v našem podobenství, nic to nemění na potřebě odpustit.

Nejsme soudci, ale vždy jen dlužníci

Co najdeme v jednotlivých rolích příběhu? Vezmeme-li role odzadu, narazíme na možná trochu okrajovou roli spoluslužebníků. Ale pro nás je právě tato role branou, kterou vstupujeme do příběhu. Velký dlužník, to je přece gauner, tunelář. Asi nikdo z nás nebude spěchat, aby se pasoval do jeho role. Spoluslužebníci jsou ti, kdo nám dávají šanci přihlížet, a ve chvíli, kdy si dáme dohromady to, jak se nakonec zachoval první dlužník, pocítíme s nimi pohoršení, budeme zklamaní. Očima spoluslužebníků vidíme obojí, jeho škemrání o milost i následné nemilosrdné odsouzení malého dlužníka. Spoluslužebníci, to je dobrá, nezaujatá role, smýšlejí o věci stejně jako my, vyjadřují v podobenství naše pocity. Král, to je role vyhrazená Pánu Bohu. Jenom král může smazat astronomický dluh. Pro zajímavost, v celé Galileji se vybralo za rok na daních cca 200 talentů, tak si představte astronomickou výši dluhu. A o to jde. Nevyčíslitelné dluhy máme jen a jen vůči Pánu Bohu. A je to jen Pán Bůh-král, kdo má v rukou soudní moc. Dluhy k odpuštění mezi lidmi, ať se zdají být sebehorší a zvrácenější, vždy budou jen do míry, kterou lze splatit-odpustit. Není na světě nic, co bychom člověku nemohli odpustit. Nemůže tedy

Petr Asszonyi (40) kazatel Církve bratrské v České Skalici, původní profesí strojař. Je ženatý, s manželkou Dagmar mají tři děti Michaelu (15), ondřeje (12), Jakuba (8). Pracoval jako tajemník pro dorost a dál se angažuje v činnosti Dorostové unie.

platit věta: „Tohle ti nikdy neodpustím.“ To bychom na sebe brali roli Pána Boha. Přesto se role krále má stát vzorem pro naše jednání. Ten první služebník si měl vzít příklad z jednání krále.

Neodpustit je absurdní

Role prvního služebníka je nevděčná a jednoznačně záporná. A přece nám nezbývá, než přijmout, že právě tato role byla nabídnuta Petrovi jako zrcadlo. Možná je načase, abychom i my spolu s Petrem vstoupili do role prvního služebníka, a pochopili, co znamená odpustit bližnímu. Vstoupit do role prvního služebníka znamená přijmout, že nikdy nebudeme v pozici svrchovaného krále-věřitele, ale vždy jen v roli dlužníků. Můžeme ale být dlužníky, jejichž dluh nebude vymáhán, ale byl vymazán. To je přece velmi povzbudivé, to dává naději dobré budoucnosti bez dluhů. Však naše pozice vůči druhým, ta je a vždy bude, právě jen v roli spoluslužebníků, spoludlužníků. Nikdy nebudeme soudci nad druhými a povýšeně čekat, až přijdou s prosíkem. Chceme li být omilostnění lidé vůči králi-Pánu Bohu, musíme na sebe vzít břemeno podobenství a přijmout vztah odpuštění vůči našim bližním. Tady nám je Král ve svém synu, Pánu Ježíši Kristu, příkladem a vzorem. Když odpouští, nehledí na míru a velikost hříchu. Petrova otázka směrovala na provinění bližních vůči němu. Proč se to otáčí? Možná proto, že si neuvědomujeme velikost Božího-královského dobra. Dovedeme nevidět, odmítnout či zahodit plnou Boží dobrotu, a tak vnášíme do světa nesoulad, neřád a zlo, když neodpustíme. To je hřích. A přitom Pán Bůh, který nám není ničím zavázán, jemuž jsme naopak my stále dlužni, nám dovede ochotně odpouštět! Jestliže tedy odpuštění zakusíme, potom se nutně musí měnit naše vztahy k bližním. Jestliže vím, že Pán Bůh štědře vymazal můj astronomický dluh, potom vůči bližnímu nemohu být skrblíkem. Dnešní podobenství nás staví do pravdivého světla, že i církev není společenství dokonalých, je to společenství hříšníků. Ti však vědí, že jsou hříšníky, kterým bylo odpuštěno a kteří se z toho jaksepatří radují. A je to radost z odpuštění, která nám projasňuje budoucnost i vztahy a odpuštění k bližním. Přijměme poctivě svou hříšnost. Ale uvěřme stejně poctivě v odpouštění Boží. Přihlasme se k němu tím, že  sami budeme s radostí odpouštět. Petr assZoNyi

4

únor-2009.indd 4

20.1.2009 16:53:16

Adresa redakce: Brána, Soukenická 15, 110 00 Praha 1 ● e-mail: [email protected]

Karel toušek – vzpomínka na bohatý život Připadá nám to nedávno, co jsme gratulovali k 90. narozeninám našeho vzácného bratra v Kristu, kolegy kazatele, výrazného muže, který si získal srdce nesčíslného davu posluchačů po celých Čechách a na Slovensku. Ale on získal srdce mnohých pro svého Pána a Spasitele – pro Krista. Bratr už při svých předchozích narozeninách nahlas uvažoval: „Třeba se ani té devadesátky nedožiji.“ Bylo vzácné, že Pán Bůh přidal k významnému kulatému jubileu i svěžest v takové míře, že jsme si toto výročí mohli připomenout s vděčností dárci života a k Boží slávě i v příjemné pohodě, jak ve sboru, tak s Touškovými doma. Na programu oslav byla příznačně i služba slovem – rozloučení s počernickou kazatelnou. Ale v Jeseníkách při svém následujícím letním pobytu bratr stále pravidelně kázal posluchačům, kteří se v jejich chalupě k Božímu slovu scházeli. Poslední služba je i vzácně zaznamenána slovem i obrazem. Bratr se narodil 24. 3. 1918 ve Spůli u Vimperku v zemědělské rodině. Rodina bydlela ve Vlachově Březí, kde chodil do školy. Když nastupoval na gymnázium v Prachaticích, nevědělo se, jaká postava tam vyrůstá pro církev, pro Boží království i pro celou společnost. Něco se dalo tušit, když v době studií poznal ve svých učitelích Voříškovi a Francovi i své bratry v Kristu. Zvlášť prof. Voříšek, později také kazatel Jednoty českobratrské, se studentu Karlu Touškovi osobně věnoval a posloužil mu k osobnímu obrácení a k víře. V té době v něm uzrála také jistota Božího povolání ke službě evangelia. Po příkladu svých učitelů z Prachatic, kteří měli své učitelské povolání a přitom ukazovali lidem cestu ke Kristu, chtěl i on podobným způsobem sloužit Bohu i lidem. Po maturitě následovalo studium na Filozofické fakultě UK v Praze, ale do uzavření českých vysokých škol Němci stačil ukončit akorát

první ročník. Během 2. světové války pomáhal v zemědělství u maminky. K ukončení studií byla příležitost až po skončení války. Zároveň už navštěvoval i přednášky Komenského evangelické fakulty. Dráhu učitele zahájil na svém prvním místě v Karlových Varech. Oženil se v lednu 1949. Pán Bůh dal Touškovým 5 dětí, 3 snachy, 2 zetě, 14 vnoučat a 3 pravnoučata. Když bratra oslovila církev s prosbou o pomoc ve službě na sborech, sám požádal o propuštění ze školství a stal se kazatelem v Ústí n.L. Za pohnutých okolností v padesátých letech brzy ztratil státní souhlas k vykonávání duchovenské činnosti. Odstěhoval se proto do Horních Počernic, začal pracovat u Křižíka ve výrobě a čekal na své další povolání církví. Bylo možné až v roce 1965 – pro Ostravu. Zde působil 10 let. Následovala Kutná Hora do roku 1982 a potom Horní Počernice, kde se stal kazatelem na žižkovské stanici. Vypomáhal ale v církvi i na místech, která byla bez kazatele – v Teplicích, v Karlových Varech a všude jinde, kam byl hojně zván a kam ochotně zajížděl a nadšeně sloužil Bohu i lidem. Jeho život byl naplněn bohatou a účinnou službou a znamenal velký osobní užitek pro množství lidí. S lidmi navazoval rychle kontakty a dařilo se mu je i udržovat. Byl vždycky povzbuzením a pomocí, sloužil k víře v živého Pána Boha i k naději v Pánu Ježíši Kristu. V této naději i z tohoto světa odcházel k Tomu, který mu byl dárcem všeho dobrého a v jehož náruči rád spočinul a bylo mu v ní vždy dobře. K tomu nejtěsnějšímu přivinutí podle našeho počítání došlo na 3. adventní neděli 14. 12. 2008 krátce po 8. hodině ranní, v době, kdy se po desítky let chystal k mimořádnému společenství se svým Pánem v oddělený den. Pro milost Boží pro něj nastala ta pravá neděle. MiloslaV KloUBeK, KaZatel BratroVa PosledNíHo sPolečeNstVí PoZeMsKé CírKVe

redakce a administrace: soukenická 15, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 2 5, fax 222 31 4 2 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected] Číslo 2/2009, ročník Bratrské rodiny 41, Českobratrské rodiny 67 • Vyšlo 28. 1. 2009 • Vychází 10x ročně, cena 34 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík • redakční rada: Mgr. Miloš Hejzlar, Jiří Sedláček, Jana Matulíková, Mgr. Matěj Hájek, Ing. Peter Komrska, Anna chrásková, Ing. Karel Fojtík j.h. • Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Sovová Vydavatel: KODeX o.p.s. • IČ 13161229 • ev. č. MKČr: e 5080 • Tisk: GrAFOTecHnA PrInT, s.r.o. Praha objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

5

únor-2009.indd 5

20.1.2009 16:53:17

Evangelizace patří mezi hlavní úkoly křesťanů. Každý z nás může oslovit někoho dalšího – kolegu na pracovišti, souseda, známého… Některým dal ale Pán Bůh možnost představit Ježíše Krista najednou tisícům lidí. Jak se k tomu člověk vlastně dostane a jak to ovlivní jeho samotného i jeho rodinu? Stojí vůbec za to organizovat takovou masovou akci?

Žijeme v jednom velkém supermarketu Německý evangelista Ulrich Parzany hovoří o svém životě, o akci ProChrist a o nutnosti zvěstovat evangelium Nejprve mi prosím povězte něco o sobě. Jaké vlastně byly počátky vaší víry v Ježíše Krista? Vyrůstal jste v křesťanské rodině? Ano, měl jsem křesťanské rodiče a jsem za to velmi vděčný. Když jsem potom dospíval, byl jsem osloven a

konfrontován se životem mladých křesťanů. To v posledku vedlo k mému rozhodnutí věřit Ježíši Kristu. Kdo z lidí nejvíce formoval váš život? Máte nějaký osobní vzor?



únor-2009.indd 6

20.1.2009 16:53:17

Mým osobním vzorem byl farář pro mládež a evangelista Wilhelm Busch z Essenu. Jeho jasné, názorné a odvážné zvěstování evangelia mne silně ovlivnilo. Byl to i statečný muž. Za války se zapojil i do hnutí odporu proti nacismu a byl proto i ve vězení. Jak se z člověka („obyčejného faráře“) stane evangelista, kterého poslouchají tisíce lidí? Začalo to tím, že mne vedoucí z různých křesťanských společenství zvali k týdenním evangelizacím. Byli přesvědčeni, že pro takové zvěstování mám obdarování. Vnímal jsem to jako Boží volání, a proto jsem i poslechl. Vidím, že milióny lidí v Evropě v Krista nevěří. Ale Bůh chce, aby všichni lidé byli zachráněni, tak to alespoň čtu v Bibli (srov. 1 Tm 2,4). Proto je třeba také něco dělat. Pracujete jako známý farář - evangelista. Co to pro vás znamená? a jak vypadá takový jeden den Ulricha Parzanyho? Svůj denní program začínám ranním ztišením, kdy čtu Bibli a modlím se. To mi dodává sílu i přehled. Jinak probíhají moje dny různě. Často jsem na cestách. Vždycky se však snažím o to, abych měl dostatek času k přípravě svých kázání a přednášek. Hodně také čtu. Zvlášť mne zajímají knihy od autorů, kteří nejsou křesťany. Chci totiž porozumět, jaké je jejich myšlení.

Foto www.prochrist.de

a co vaše rodina? Jde vůbec skloubit tato vaše služba s osobním a rodinným životem? Máme tři dospělé děti a pět vnoučat. S mou ženou Reginou jsme zcela jednotní v tom, že zvěstování evangelia o Ježíši Kristu je naším společným a nejdůležitějším úkolem. Vždycky jsme se však snažili najít potřebný čas pro svou rodinu. Tak jako u všech jiných lidí, kteří ve svém povolání musí plnit zodpovědné úkoly. Je k tomu třeba i disciplíny. Znám člověka, který při evangelizační práci odpočíval při četbě literatury Karla Maye, je zde totiž jasné rozložení dobra i zla i výsledek. Máte nějaký svůj způsob jak odpočíváte? Hraji na klavír a nově znovu také na housle - ovšem jen sám pro sebe. U hudby si odpočinu velmi dobře. Navazujete v evropě na evangelizační službu Billy Grahama. Co vás vede k přesvědčení, že způsob masové evangelizace je v našem prostoru účinný?

Neděláme žádné masové evangelizace. Na centrální akci ProChrist je 3000 až 6000 lidí. Na více než 1000 přenosových místech se pak vždy setkává 50 až 900 lidí. To není nepřehledné shromáždění. Je to pro nás velmi důležité, aby každému člověku byla dána možnost osobního rozhovoru. Avšak jsem také přesvědčen o tom, že se křesťané nesmějí stáhnout do nějakého krytu. Musíme se snažit, aby zvěst o Ježíši zaznívala na veřejnosti v našich městech, vesnicích a zemích. Bůh miluje všechny! Vždyť i Ježíš měl soucit s masou zástupů okolo něj, tak to čteme v Matoušově evangeliu (Mt 9,36). Co nejvíce oslovuje lidi v dnešním světě? a v čem je dnešní evropa jiná než země v ostatním světě? Všichni lidé mají touhu být milováni. Tuto jejich touhu může uspokojit jen Ježíš. Mnoho lidí v Evropě na Boha zapomnělo. Proto se jim snažíme sdělit to, že Bůh na ně nezapomněl, že je hledá. V posledních letech vědci pozorují, že lidé hledají nově smysl svého života. Mnozí zbožštili peníze jako modlu a doufají, že skrze ně dojdou k bezpečí, uznání a štěstí v životě. Jiní jsou rozčarováni materialismem a zkoušejí proto nejrůznější náboženské a esoterické nabídky dnešního světa. Žijeme totiž v jednom velkém supermarketu životních názorů a náboženství. Tady si každý vybírá své vlastní náboženství. My křesťané můžeme radostně ukazovat na to, že Ježíš Kristus je cesta, pravda a život. Skrze něho nacházíme pravého Boha, pramen života. řada lidí v naší společnosti vnímá církve především jako charitativní společnosti. slovo „misie“ na ně působí agresivně, netolerantně. Proč někoho přesvědčovat o své víře? i někteří křesťané tento pohled zastávají a věnují se spíše diakonii. Jaký je váš pohled na tento názor?

Ulrich Parzany (68) narozen 1941 v Esenu, v letech 1960-1967 studoval ve Wuppertalu, Göttingen, tübingen a Bonu, od roku 1967 do 1984 pracoval jako farář pro mladé v Essenu, v letech 1984 -2005 byl generálním tajemníkem organizace yMCA v Německu. od roku 1994 je vedoucím a hlavním řečníkem akce ProChrist. V r. 1998 obdržel od prezidenta SrN vyznamenání, záslužný kříž. S manželkou reginou mají tři děti a pět vnoučat.

7

únor-2009.indd 7

20.1.2009 16:53:17

Slovo a skutek patří vždy dohromady a služba lásky je pro křesťany velmi důležitá. Avšak Pavel také píše: „Nekážeme sami sebe, ale Ježíše Krista jako Pána.“ (2Kor 4,6) Skutky lásky svou pomocí nemocným a chudým lidem s jejich problémy a nouzemi slouží k tomu, aby se lidem vedlo dobře. Pozvání k Ježíši Kristu slouží ke smíření s Bohem. A obojí patří dohromady. Ježíš nás poslal jako své učedníky (Jan 20,21) a poslání se v latině řekne „Mission“. Kdo Ježíše následuje, účastní se poslání

ProChrist 2009: Nová výzva, nová naděje ProChrist - největší evangelizační akce v Evropě, která se koná každé tři roky (naposledy 2006 Mnichov). Jde o pestrou programovou směs hudby, divadelních scének a rozhovorů, která je přes satelit přenášena do řady evropských zemí (včetně České republiky). Vrcholem večera je vždy kázání Ulricha Parzanyho, které se dotýká nejpalčivějších otázek týkajících se Boha a křesťanské víry. Hlavní akce ProChrist se letos bude konat ve východoněmeckém městě Chemnitz. Podobně jako před třemi lety je i letos nosným motem celé akce téma: „Pochybnosti - Úžas“. Akce bude probíhat ve dnech 30. března - 6. dubna i na řadě míst v České republice. Všechna přenosová místa budou zveřejněna na adrese www.prochrist.cz.

Témata večerních programů ProChrist2009 30. 3. Komu mohu ještě věřit? (Jan 4,46-54) 31. 3. Je možné nějak dokázat Boží existenci? (Jan 6,66-69) 1. 4. Nepropásneme to nejlepší? (Lukáš 14,16-24) 2. 4. Jak může Bůh něco takového dovolit? (Matouš 27) 3. 4. Může se stát něco nemožného? (Jan 20) 4. 4. Jak můžeme začít v životě znova? (Jan 3,1-16) 5. 4. Kolik změn můžeme unést? (Skutky 16,11-40) 6. 4. Jaké vztahy jsou pro nás nejdůležitější? (Lukáš 11,1-13)

Ježíše Krista. Proto nerozumím tomu, proč někdo chce rozdělovat slovo a skutek. „Mission“ zahrnuje evangelizaci a sociální službu. Jako pták potřebuje dvě křídla, aby mohl létat, tak patří evangelizace a sociální služba rovnocenně k Božímu poslání, do něhož Ježíš zapojuje své učedníky. Tolerance znamená, že i s lidmi, kteří zastávají opačné názory než já, chci žít v pokoji. Ve svobodné společnosti se musí nechat o všech stanoviscích občanů otevřeně a jasně hovořit a diskutovat. Tam, kde se nemůžeme sjednotit a nemůžeme se ani zříci svých přesvědčení o tom, co je pravda, tam pak začíná ctnost tolerance. Budu bojovat o to, aby druzí mohli nadále zastávat své názory a stanoviska, bez toho, aby je někdo utlačoval nebo jim škodil. Stejné právo si však osobuji i já. Ve svobodné a demokratické společnosti Evropy je třeba se to učit. Tolerance však neznamená zřeknutí se pravdy. Akce ProChrist se účastní řada křesťanů. Kdo stojí za ProChrist? Na ProChrist se podílejí křesťané a sbory téměř ze všech křesťanských církví. I biskupové a předsedové různých církví tuto akci podporují. V některých evropských zemích podporují ProChrist nejen evangeličtí, ale i římskokatoličtí biskupové. Za to jsem velmi vděčný. Pro spolupráci na přenosových místech je pak velmi důležité, aby si vedoucí sborů navzájem důvěřovali. Jen tak lze dosáhnout spolupráce, která přináší ovoce. Nepopíráme, že mezi křesťanskými církvemi existují rozdíly. Chceme však veřejně ukázat na to, že je pro nás společně Ježíš Kristus tak důležitý, že k němu jednotně zveme. Ty rozdíly se pak dají snést. Aktivita ProChrist vznikla již před řadou let. Změnilo se něco na ProChrist za dobu jejího fungování? Obsah zvěsti o Ježíši Kristu je neměnný. Ježíš Kristus je tentýž, včera, dnes a navěky. Tak to čteme v Bibli. To, co se může měnit, jsou formy zvěstování. Na ProChrist s námi spolupracují vždy noví křesťanští umělci. Také mnoho dalších křesťanů svědčí o svých aktuálních zkušenostech s Ježíšem. Proč by měl někdo na letošní ProChrist přijít? Co mu tato akce může nabídnout? Lidé, kteří na tuto akci přijdou, se mohou seznámit s čerstvou zprávou o Boží nabídce pro náš život. Mohou se rozhodnout, zda ji chtějí přijmout anebo ne. Na shromážděních ProChrist jsou k dispozici i lidi,



únor-2009.indd 8

20.1.2009 16:53:17

se kterými budou moci hovořit o svých otázkách. Je to pro ně velká šance, aby se mohli setkat s živým Ježíšem Kristem a začít mu důvěřovat. S evangelizacemi tohoto typu se dost často pojí slovo „úspěch“. Co tedy vy osobně budete považovat za úspěch a případně neúspěch? Ježíš řekl svým učedníkům, že ponesou ovoce, které zůstane (Jan 15,16). On chce, aby se život, který dává Bůh, množil a rostl. To znamená jednak kvalitativní růst, kde se proměňuje náš osobní život. To však také znamená i kvantitativní růst, kdy noví lidé obdrží nový život od Ježíše Krista a začnou jej následovat. Radujeme se společně s Ježíšem z každého jednotlivce, který se k němu obrátí. Přejeme si, aby jich bylo co nejvíce. Mrzí nás, když lidé Boží lásku odmítají. Především Ježíš řekl, že podobně jako on přineseme ovoce jen tehdy, pokud jako pšeničné zrnko budeme položeni do země (Jan 12,24). Jistě, je to proces vydání se Ježíši - až na smrt. Církevní otec Tertulián kdysi řekl: „Sanguis est semen Christianorum.“ To znamená: „Krev je semenem křesťanů.“ Česká republika patří mezi nejsekularizovanější státy světa. Co byste vzkázal církvi a lidem v naší zemi? Centrálním místem ProChrist 2009 bude město Chemnitz. Dříve se jmenovalo Karl-Marx-Stadt. V tomto městě je sotva 20 procent lidí, kteří jsou členy nějaké křesťanské církve. Nevidím žádný rozdíl v Boží lásce k lidem - jedno zda sympatizují s křesťanstvím nebo ne. V sekulární společnosti potřebuje-

me obzvlášť silnou lásku k lidem a velkou vytrvalost. Především však musíme se zvěstí o Ježíši Kristu vystoupit na veřejnost a nenechat se zastrčit do kouta. V Ježíši Kristu se zjevil Bůh. Bůh stvořitel, udržovatel, soudce, dokonavatel a zachránce světa. Toto se dotýká všech - a je jedno, zda jsou nábožensky zalo žení, nebo na Boha zapomněli. ptal se Miloš Hejzlar

Setkání Ulricha Parzanyho s pražským arcibiskupem Dne 4. 12. 2008 navštívil německý evangelický farář Ulrich Parzany, hlavní postava celoevropské evangelizace ProChrist, Mons. kardinála Miloslava Vlka, spolu s předsedou Ekumenické rady církví ThDr. Pavlem Černým, Th.D. a Ing. Stanislavem Steblem, předsedou ProChrist v ČR. Ulrich Parzany informoval pana kardinála o přípravách další evropské evangelizace ve dnech 30. 3. -6. 4. 2009. Kardinál Vlk zdůraznil, že jako křesťané reprezentující různé církve máme důležité věci společné: Bibli jako Boží slovo, Ducha svatého a Nicejsko-cařihradské vyznání víry. To skýtá silný základ pro naši spolupráci při sdílení evangelia o Ježíši Kristu s lidmi v sekulární společnosti dnešní Evropy. (Christnet.cz)



únor-2009.indd 9

20.1.2009 16:53:17

Foto FLICKR

Vedli si křesťané za totality statečně? Byla církev za komunistů prolezlá estébáky? Zaplatili věřící za své neohrožené postoje krví, životy a vězením? Snížili se duchovní ke kolaboraci s režimem? Vypořádala se církev s bolševickou minulostí? Je „tlustá čára“ dobrým řešením za minulostí? Na všechny tyto a podobné otázky lze většinou odpovědět nejednoznačně ano i ne. 10

únor-2009.indd 10

20.1.2009 16:53:18

Ř

ekne-li se „tlustá čára“ za totalitní komunistickou minulostí, může to znamenat mnohé. Únik, zakrývání očí před pravdou, zbabělé a pokrytecké nevypořádání se s morálním selháním kazatelů, celé církve i společnosti. Zároveň však „tlustá čára“ může být definitivním a čestným skoncováním s hříchy, za které se stydíme, skrze pokání, moc Kristovy krve a odpuštění. Řekne-li se „tlustá čára“, můžeme mít před očima zlomový rok 1989. Ale zároveň všechny události, které mu předcházely a po něm následovaly. V archivu nacházíme autentický záznam výroční konference sborů Církve bratrské z roku 1987, kdy se státnímu dozoru nepodařilo ve volbách předsedy Rady prosadit své záměry. Ovšem myslet lze i na rok 1990, kdy se sbory většinově rozhodly spíše pro sametové vyřešení minulosti, než aby učinily „ostrou čáru“ za leckdy neslavnou minulostí. Řekne-li se „tlustá čára“, můžeme myslet všechny snahy v rámci Církve bratrské ukázat prstem na ty, kteří zvolili taktiku „pacem in terris“ a nebo spíše hromádkovský styl spolupráce. O nasazených donašečích ani nemluvě. Myslet ale můžeme i na ty, které bychom rádi „svatořečili“ za jejich statečnost, kdy právě tito křesťané udržovali (i za cenu vlastní nesvobody) pro ostatní bratry a sestry hranice života v totalitě jakž takž snesitelné. Řekne-li se „tlustá čára“, nemusí to už ale nikomu nic říkat, a taky neříká! Uplynulo dvacet let a pro generaci, která se narodila ve svobodě a do svobody, je život za

komunistů vzdálený úplně stejně jako druhá světová válka generacím, které se narodily po ní. Především kvůli našim svobodným dětem jsme se rozhodli otevřít téma, které nám křesťanům z jedné strany dodává na hrdosti a ze strany druhé nás pokořuje. Nejedná se totiž jen o selhání několika jednotlivců, to by bylo jednoduché. Celá společnost a s ní i celá církev byla do totality namočena a mnohdy zdeformována. Někteří tak, že zjevně kolaborovali, zatímco většina „jen“ volila komunisty… Řekne-li se v našem časopise „tlustá čára“, pak čtěme příběh, který najdeme pod ní. Příběh od osvobození Československa Rudou armádou v roce 1945 až po osvobození z rudé nadvlády v roce 1989. Příběh nám poslal chlapec z vesnice, pozdější dělník, student teologie, kazatel a nakonec ředitel ČBS, Jiří Lukl. Nechybí v něm zmínky ani o tak citlivých tématech, jakými je styk s StB a problematika seznamů spolupracovníků. Řekne-li se „tlustá čára“, čtěme i to, co je nad ní, tj. odbornou studii Petera Morée, nezávislého odborníka, vysokoškolského učitele na ETF UK pocházejícího z Holandska. Přednáší církevní dějiny, zvláště pak dějiny Českobratrské církve evangelické a nekatolických církví za totality. Jeho obecné pojednání se dotýká i Církve bratrské. Dále pak nad „tlustou čarou“ vstupme spolu s Danielem Kvasničkou do rozhovoru s kazatelem Pavlem Černým, předsedou RCB a ERC, který byl v žáru dění před i po době, kterou symbolicky rozdělujeme „tlustou čárou“...

Doba minulá Kazatel Jiří Lukl vypráví svůj příběh od roku 1945 po rok 1989 Byla to zvláštní doba. Začalo to téměř symbolicky. Koncem dubna 1945, když přes jižní Moravu přecházela fronta II. světové války, jsme byli celá rodina schovaní ve sklepě. Když k  nám přišel první ruský voják, radostně jsme jej uvítali a pohostili. Pak nám vzal jediného koně, a když mu tatínek vysvětloval, že je jaro a že koně potřebuje k práci na poli, odpověděl,

1945

že za nás umírali ve válce, tak máme být rádi, že žijeme. Měl pravdu. Hned po válce jsem začal chodit do školy. Vzpomínám si, že na jaře se celá škola sešla v sále kina a pan ředitel nám přiblížil život našeho prvního prezidenta T.G. Masaryka takovým způsobem, že jsme se do něho všechny děti zamilovaly. Totéž se za krátko opakovalo i v případě J.V. Stalina. Denně jsme se na něj vděčně dívali na obraze ve třídě, kde visel vedle obrazu

tehdejšího našeho prezidenta Beneše. Později se obrazy dost často měnily. Z počátku padesátých let mezi mé nejsilnější zážitky patří večerní rozhlasové přenosy politických procesů s ideologickými odpůrci komunismu. Dodnes si dovedu živě vybavit skřínku rádia, ze které vycházelo něco až ďábelsky zlého, vyvolávajícího strach a úzkost. Obvinění se monotónním hlasem, jako naprogramovaní roboti přiznávali ke zločinům, kterým jsme 11 11

únor-2009.indd 11

20.1.2009 16:53:18

Jak se nekatolické církve vyrovnávají s minulostí

V

České republice se v posledních letech naplno otevřela debata nad komunistickou minulostí. Impuls k tomu dalo zpřístupnění klíčových archivů, zřízení badatelských a správních institucí, různá výročí posledních let a v neposlední řadě nástup nové generace historiků a badatelů. Zatímco veřejnost občas vášnivě diskutuje o otázkách nedávné minulosti (například kolem Milana Kundery), na straně církví je poměrně ticho. Církve určitě nedávají veřejnosti příklad, jak se s minulostí vyrovnat a usmířit s její bolestnou stránkou. Římsko-katolická církev je na tom nejlépe, soudě podle řady publikací především o perzekuci, ale nově i o teologické fakultě. Nekatolické církve stojí teprve na začátku své reflexe. Pouze o adventistické církvi máme souhrnnou historickou práci. K ČCE jsou zpracovaná některá období či události, k CČSH vyšla první publikace v podobě biografie předního představitele a k ostatním církvím je toho jen poskrovnu. Důvody mohou být různé: od nedostatku času a kapacity po strach z otevření této tak kontroverzní problematiky.

ani my děti nemohly uvěřit. Následovala rozhořčená prohlášení zástupců pracujícího lidu (také jako naprogramovaných), kterými žádali o jejich nejpřísnější potrestání. Protože jsme celá rodina chodili do kostela, nestal jsem se pionýrem a tatínek navíc odmítal vstoupit do Jednotného zemědělského družstva (JZD), nepustili mě ke studiu gymnázia. Po roce čekání to vyšlo na nově otevřeném oboru na strojní průmyslové škole v Břeclavi. Ředitel internátu, na kterém jsem tam bydlel, mě poučoval, jak mám pů-

1958

Problematika archivů

Nejdůležitějšími archivy pro zkoumání nedávné minulosti jsou ty, které zůstaly po státních institucích pro dohled nad církvemi, a samozřejmě archivy církví samotných. Tady je vždy otázkou, co se zachovalo a co je přístupné. Archiv Státního úřadu pro věci církevní (později Církevního odboru na Ministerstvu kultury, pak Sekretariátu pro věci církevní) je nejkompletnější a docela obsáhlý ohledně období 1968-1989, ale z šedesátých let je materiál omezený. Archivní písemnosti po krajských a okresních církevních tajemnících se zpravidla nacházejí v krajských archivech. Druhý nejvýznamnější je archiv Státní bezpečnosti a dalších bezpečnostních složek, kde je ovšem pro výsledek podstatné, jak se v něm badatel vyzná a jak z něj dokáže „vydolovat“ co nejkompletnější materiál. Církevní archivy z toho výčtu vycházejí nejproblematičtěji, a to především kvůli přístupnosti. Církve chtějí mít často kontrolu nad tím, co o nich badatel píše, a tudíž se přiklánějí k omezování přístupu k písemnostem, které by mohly ukázat problematickou

sobit na své rodiče, aby do JZD vstoupili. Když to nešlo po dobrém, začaly úřady neúměrně stupňovat nároky na dodávky zemědělských plodin státu, až bylo nemožné je splnit. O žních, po dlouhém úmorném dnu, k nám po tři dny, vždy v deset hodin večer, přicházelo do domu dvanáct svátečně oblečených soudruhů, kteří tatínka nutili vstoupit do JZD. Podlehl až v r. 1958. To když k nám ti pánové přišli jeden den odpoledne a napytlovali na sýpce všechno zbylé obilí a odvezli si je. Museli jsme prodat všechen dobytek, nechali jsme si jen několik slepic a králíků a koupili si kozu, abychom se na venkově nějak uživili.

Z uvedených důvodů mně nedovolili studovat na vysoké škole, i když jsem maturoval s vyznamenáním. Po návratu z vojenské služby jsem se ještě jednou přihlásil k přijímacím zkouškám. Ani napodruhé jsem neuspěl, „pro dostatek vhodnějších kandidátů“. Tak mi odůvodnili mé odmítnutí. Nezoufal jsem. Krátce po maturitě jsem uvěřil v Pána Ježíše jako svého osobního Spasitele a to se pak všechny životní nezdary snášely lépe. Abych využil volný čas, začal jsem se učit německy a anglicky. Nastoupil jsem jako konstruktér v První brněnské strojírně a zapojil se do práce mládeže CB v Brně. V konstrukční

12

únor-2009.indd 12

20.1.2009 16:53:18

du spásy a Svědky Jehovovy. V r. 1952 pak zakázal na čtyři roky Adventistickou církev a podobný zákrok pak chystal i na baptisty. Ostatní nekatolické církve zakusily perzekuci v mnohem omezenější podobě, kdy někteří faráři byli vyšetřováni státními orgány, ztratili státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, nebo dokonce byli odsouzeni k odnětí svobody. Mohli bychom ale říct, že ve srovnání s římskokatolickou církví většina nekatolických církví přežila období komunistického nadvládí bez velkého narušení svých struktur a základního fungování. Z historického hlediska můžeme období od r. 1945 do r. 1989 rozdělit na zhruba pět hlavních etap:

Čtyřicátá léta

část minulosti. Světlou výjimkou je v tomto ohledu Ústřední církevní archiv ČCE.

Ilustrační foto archiv

Srovnání s římskokatolickou církví

Obecně platí, že ze všech církví na území Československa mezi roky 1945 a 1989 nejvíce trpěla římskokatolická církev. V padesátých letech ztratila svou teologickou a vedoucí elitu, což ji těžce poznamenalo a do jisté míry poznamenává dodnes. V tomto článku se věnujeme spíše nekatolickým církvím, ze kterých byli nejvíce ohroženi adventisté a baptisté. V r. 1948 nastupující komunistický režim rovnou zrušil Armá-

kanceláři jsem po třech letech dosáhl kariérního stropu, dál s mým kádrovým profilem a bez politického zapojení to už nešlo. V té době nás navštívil tatínkův kamarád z Kolína nad Rýnem. Nabídl mně možnost pracovat jako konstruktér v  Západním Německu, že bych mohl bydlet u nich. Odepsal jsem na čtyři inzeráty v Kolíně, ve dvou případech mě přijali. Když jsem to oznámil svému zaměstnavateli (bylo to v r. 1965), pozvali mě k pohovoru na „zvláštní oddělení“ závodu, a pak jsem byl poslán

1965

První etapou jsou roky mezi koncem války a nástupem komunismu, potažmo vyhlášením církevních zákonů v r. 1949. Evangelické církve se naplno zúčastnily obnovení poválečného Československa. Obzvlášť pro ČCE bylo důležité obnovení aktivit v  rámci YMCy, do kterých se mnoho mladých lidí zapojilo. Generace, která byla formovaná touto prací, na dlouho ovlivňovala dění v ČCE. Do tohoto období spadá i vyhnání sudetských Němců, se kterým valná část církví vyjádřila souhlas. Jen málo církevních představitelů pochopilo, že tyto události budou mít zásadní vliv na politické uspořádání (ve prospěch komunistů) v poválečných letech. Výjimkami byli profesoři z tehdejší Husovy fakulty Rudolf Říčan a především Josef B. Souček.

na okresní oddělení policie do Břeclavi, kam jsme patřili. Ujali se mě tam dva přívětiví pánové v civilu, na všechno se vyptávali, jak a proč mě napadlo pracovat v NSR, koho tam znám, atd. Nakonec se mě zeptali, jestli mám rád naši republiku a jestli bych chtěl něco dobrého pro ni dělat, získávat nějaké informace. Takovou nabídku jsem odmítl a tak mě nikam nepustili. Upřímně řečeno, trochu jsem to čekal. Ale neměl jsem co ztratit. Znovu jsem se přihlásil ke studiu na vysoké škole, tentokrát k dálkovému studiu. Z pracoviště mi doporučení dali, ale z podnikového výboru KSČ se přes jednoho soudruha z našeho

oddělení ptali, jestli ještě věřím v Boha a chodím do kostela. Odpověděl jsem, že ano. Kolega mi chtěl pomoct, že je to jen formalita, ať řeknu, že ne a mohu si dělat, co chci. Uvědomil jsem si, že to je konec nadějí na studium, ale řekl jsem, že věřím a do kostela dál chodit budu. V té chvíli jsem prožil něco zvláštního. Nádherný pokoj zaplavil celé mé nitro. Jsem v Božích rukách, i celá má budoucnost. A taky, že ano. Příští rok, po modlitbách s několika blízkými přáteli z mládeže, jsem se přihlásil ke studiu teologie a tam víra v Boha už nebyla překážkou. Psal se rok 1967, soudruzi mě propustili. Jen jeden z vedoucích odborářů mně 13

únor-2009.indd 13

20.1.2009 16:53:18

V církevních elitách nacházíme od r. 1945 mlčenlivý nebo spíše kladný postoj k novému lidově demokratickému režimu pod vedením KSČ. Nekatolické církve nezvedly svůj hlas ani v únoru 1948, i když jejich představitelé mohli vědět, kam se vývoj ubere. Soudě podle církevního tisku z té doby se většina evangelíků nechala uchlácholit rétorikou režimu o husitech a táboritech jako předchůdcích Komunistické strany. Nekatolické církve přijaly v r. 1949 církevní zákony s určitým nadšením, i když u některých představitelů byla slyšet i opatrnost. Pro menší evangelické církve byl rozhodující postoj ČCE jako největší evangelické církve, z níž navíc přední teolog Josef L. Hromádka se podílel na tvorbě a znění zákonů. V reakcích převažuje to, že konečně jsou teď všechny církve před zákonem zrovnoprávněny.

Padesátá léta

V dalším období do konce 50. let je pravděpodobně nejdůležitější otázkou, jak se nekatolické církve jako celek stavěly ke kolektivizaci, a jaké postoje jejich sbory k tomu zaujaly. Z dosavadního neúplného bádání vyplývá, že tyto církve podporovaly kolektivizaci s tím, že chtěly předejít konfliktům a násilí. Někteří evangelíci byli potrestáni za svůj odpor proti režimu, ale nemohli počítat s veřejnou podporou ani obhajobou ze strany své církve. Dále se nekatolické církve neozvaly, když režim velmi tvrdě útočil na vedoucí struktury římskokatolické církve.

řekl, že jsem se zbláznil a že budu mít zkažený celý život. Prožívám pravý opak jeho proroctví. Kolem roku 1968 přicházelo na fakultu do Prahy mnoho hostů z ciziny a protože jsem se už obstojně domluvil německy, často jsem je provázel po Praze, a tak navazoval i nová přátelství. V důsledku toho jsem od některých dostával německé teologické knihy a pozvání do zemí na západ od nás. Několik pozvání jsem o prázdninách využil. Také roční pobyt na bohoslovecké škole v Londýně byl

1968

Peter Morée (44) Dr. Peter Morée (44), studoval teologii v Utrechtu, Amsterdamu a Praze, pracuje jako odborný asistent na katedře církevních dějin EtF UK, s manželkou mají dva syny.

šedesátá léta

V 60. letech se pomalu objevovala rostoucí odvaha církví požadovat respektování náboženské svobody, jak ji ústava garantovala. Tato změna souvisí s tím, že nekatolické církve nepřišly o svou elitu, a byly tudíž lépe připraveny na uvolnění ve společnosti. Nejvíce to bylo vidět u ČCE. V r. 1963 se v ní zvedla vlna odporu proti novému zákonu o rodině. Režim byl donucen stáhnout původní, velmi ideologický návrh zákona. Církevní vedení mělo ale daleko větší strach než sbory, což byl fenomén, který se opakoval i v 70. a 80. letech. Dále publikovala ČCE dvě rozsáhlá memoranda k otázce náboženské svobody, která kritizovala otevřeně svévolný postup některých státních úředníků. Uvnitř ČCE vzniklo uskupení Nová orientace, které kladlo důraz na zodpovědnost za veřejný život. Dalším ohniskem opatrné svobody byl farářský spolek Svaz českobratrských evangelických duchovních. Události během období Pražského jara svedly církve dohromady. Po invazi vzniklo vůbec první

pro mé vzdělání a rozhled po církvích v jiných zemích velkým obohacením. Před tím jsem se ještě stačil oženit, po půl roce za mnou pustili i moji manželku a narodil se nám tam první syn. Po dokončení studia v Praze k nám přijelo mikrobusem devět bývalých spolužáků z Londýna, kteří pocházeli z různých zemí, jeden i z Indie a dva z Nigerie. Všichni se pak v neděli účastnili bohoslužeb v evangelickém kostele ve Velkém Meziříčí, kde jsme tehdy s rodinou bydleli. Každý tam něco pověděl a také společně zazpívali. Krátce po jejich odjezdu si mě pozval na policii major v civilu, vyptával se na moje hosty z ciziny a o čem

v kostele mluvili. To byl můj první výslech od StB. Po ukončení studia jsem z rodinných důvodů nemohl hned nastoupit na samostatný sbor. Pracoval jsem necelé dva roky jako dělník ve slévárně v Brně a přitom vypomáhal na stanicích brněnského sboru. Slíbili, že mě, kdykoliv to budu potřebovat, do měsíce propustí. Byla to užitečná zkušenost, naučil jsem se komunikovat s lidmi, které jinak zajímala jen práce, peníze, alkohol a ženy. Nanejvýš ještě sport. I ve slévárně si mne soudruh z StB našel. Představil se po telefonu jako Lukáš. Pozval si mě do Grandhotelu na kávu. Lákal mě ke spolupráci

14

únor-2009.indd 14

20.1.2009 16:53:18

prohlášení všech církví jako protest proti vměšování a na podporu politické linie A. Dubčeka.

Sedmdesátá léta

Duch svobody nějakou dobu v církevních kruzích vydržel, ale nakonec církve akceptovaly všechny podmínky „konsolidace“ ze strany režimu. Poslední byla ČCE začátkem r. 1972, která ze strachu o přežití opustila linii z r. 1968. Pro většinu církví byly pak karty rozdány až do r. 1989. Události r. 1977 (Charta 77) se jich tolik nedotkly. Jinak to bylo v ČCE, která se do r. 1977 postupně rozdělila na dva hlavní tábory, které mezi sebou navzájem téměř nekomunikovaly až do konce 80. let.

Osmdesátá léta

Po roce 1977 byla situace ve všech církvích víceméně zablokována. Charta 77 sice prezentovala vážnou výzvu jednak pro církve, ale i pro mezinárodní ekumenu, protože vyžadovala respekt k zákonům a k lidským právům, ale disent v církvi, který se nacházel především v ČCE a v ŘKC, se dostal do izolace. Ta se v římskokatolické církvi pozvolna prolámala po nástupu Jana Pavla II. V druhé polovině 80. let kardinál Tomášek jako jediný církevní představitel začal podporovat kritiku disidentů k porušování lidských práv.

Stav věcí a úkoly na další etapu

Několik věcí čeká na kritické zkoumání: fenomén státního souhlasu k duchovenské činnosti a jeho

a sliboval, že mě dostane na nějaký vhodný sbor CB. Odmítl jsem, jenom mně dal podepsat na malém lístku prohlášení, že o našem rozhovoru nikomu neřeknu. Sám ale zřejmě řekl, protože později mi jeden bratr prozradil, že byli varováni, aby si na mne dávali pozor, že mám styky s StB. Tak dobře uměli soudruzi škodit a nahlodávat vzájemné vztahy i v církvi. Do Rakovníka, na samostatný sbor, jsem nastoupil v září 1974. Po nějaké době mně bratr starší, který mě právě zastupoval na biblické hodině, řekl, že

1974

odnětí, obzvlášť postup vedení jednotlivých církví v  případech ztráty souhlasu; jak dokázala státní správa manipulovat dění v jednotlivých církvích; proč bylo tak málo bratrské solidarity mezi církvemi, atd.? Dále chybí kritická reflexe nad fungováním Komenského bohoslovecké evangelické fakulty, nad působením Křesťanské mírové konference v nekatolických církvích a nad jejím významem. Potřebujeme nutně kritickou studii k osobě, dílu a významu J.L. Hromádky, který jako nikdo jiný inspiroval své současníky napříč všech církví v otázce, jaký postoj zaujmout ke komunistickému režimu. Svým způsobem on zahrnuje v sobě jak kladné stránky minulosti, tak i stránky, které vyvolají rozpaky nebo odmítnutí. A to hlavní: jakou cenu zaplatily církve za postoje jejich vedení nejít do otevřeného konfliktu s komunistickou státní správou? Jak toto poznamenává církve v České republice dnes? V otázkách vyrovnání se s minulostí je pro všechny církve klíčová otázka, do jaké míry, jakým způsobem a s jakým dopadem byly součástí represivních mechanismů totalitního režimu. Na druhou stranu je také třeba říct, že dějiny českých církví mezi r. 1945 a r. 1989 zajisté nejsou totožné se vztahem církve k režimu. Už jen vznik ekumenického překladu bible mezi r. 1961 a 1979 ukazuje, že církevní život byl mnohem širší a bohatší. Je ale také pravda, že bez hodnocení vztahu církve k režimu v období nesvobody nemůžeme dostatečně zhodnotit jiné teologické události. 

mě tam hledal nějaký divný pán v tmavém obleku a bílé košili, představil se jako můj spolužák z fakulty, ale bratrovi se moc nezdál. Asi týden na to jsem dostal doporučený dopis, abych se dostavil v pondělí ráno v osm hodin na vojenskou správu. Ještě než jsem tam přišel, mě oslovil mladý muž jménem Lukáš a vzal si ode mne pozvánku od vojáků. Pozval mě do svého auta a po půl hodině jízdy mě vzal na kávu do restaurace v jedné vesnici. Vyptával se na dobu studia a pobytu na semináři v Jirchářích, jak to, že se tam scházeli disidenti v r. 1969, když jsem tam byl prefektem, kdo tam pozval Spirituál kvintet, pak k výročí upálení Palacha.

Peter Morée

Moc jsem ho neuspokojil, ale za půl roku mě pozval znovu na schůzku, ještě s jedním starším pánem, také v  civilu, kterého mně představil jako majora, jejich velitele. Zavezli mě do lesa a dali mi k podpisu formulář, kde se zavazuji, že s nimi budu spolupracovat a za schůzku s nimi, že mi budou platit 300 korun. Odmítl jsem to s tím, že to bych se už nemohl postavit na kazatelnu. Tak prý, ať si vezmu aspoň ty peníze a nemusím nic podepisovat. I to jsem odmítl. Zavezli mě zpět a na necelý rok mi dali pokoj. Jednou jsem však od nich přece 300 korun vzal. Za překlad. V nedalekém Stochově pra15

únor-2009.indd 15

20.1.2009 16:53:18

O době totality s Pavlem Černým Konec starého režimu jsi zažil jako kazatel sboru v Benátkách nad Jizerou, v Kutné Hoře a v Praze, kontaktovali tě tam příslušníci StB a co chtěli? Nabízeli modré z nebe, funkce v Radě CB a zahraniční studijní cestu. Bylo to poprvé v Benátkách. Ale já měl za sebou už určité zkušenosti jako student teologie – pětihodinový výslech v Bartolomějské ulici a další výslech na stanici Veřejné bezpečnosti před důstojníky Sovětské armády ve Vysokém Mýtě. A ještě daleko před tím jsem věděl, jak to vypadalo, když vyslýchali otce a v noci jezdili estébáci pro mého dědečka a vozili ho na výslechy... Pocházím ze sboru, kde v 60. letech zavřeli kazatele a čtyři členy staršovstva. Takže mám zkušenosti už od dětství. V Benátkách pro mne začala Rada CB vyjednávat zahraniční studijní pobyt, a

covala v  dolech skupina Svědků Jehovových. Policista se mě ptal, jestli nevím, co je to za sektu. Měl jsem v angličtině brožuru „Falešná učení“, kde bylo asi deset stránek o Svědcích. Článek jsem jim přeložil a za tuto práci mně zaplatili uvedenou částku. Měl jsem v zahraničí řadu přátel, se kterými jsem si dopisoval, někteří mě v Rakovníku i občas navštívili. Nezůstal jsem bez dohledu, a když taková návštěva odjela, znovu si mne pan Lukáš pozval na pohovor. Vyptával se, kdo to byl, odkud je znám, proč přijeli a podobně. Řekl jsem mu, že jestli to vadí, tak jim napíši, aby mně už nepsali a aby k nám nejezdili. A to

tak se začali příslušníci kolem točit a dostával jsem obsílky. Jednou ji dokonce přivezl uniformovaný příslušník na motorce! Zvali mne vždy někam, a když to bylo na stanici, bylo jasno, že to je předvolání na výslech. Pak mne začali zvát do restaurací na rozhovor a začali být dotěrnější, chtěli informace o lidech z vedení církve a o kazatelích a doufali, že s nimi budu spolupracovat. Jasně řekli, že moje cesta do zahraničí je tím podmíněna. Jednou na stůl položili listinu, kde by můj podpis znamenal souhlas s tím, že budu v zahraničí kontaktován československou kontrarozvědkou. Samozřejmě jsem to odmítl a odmítl jsem se dále scházet. Tak se začali zlobit, že se ve mně velmi zklamali. Kupodivu pak za několik měsíců přišla z Rady CB vyřízená zahraniční cesta. Ale to není všechno:

prý ne, že je u nás svoboda a jen ať jezdí. Někdy se ptal na věci, které jsem pouze někomu psal v dopise. Musel jsem si proto dávat pozor na to, co píši nebo o čem mluvím, když telefonuji, s vědomím, že se některé dopisy čtou a hovory odposlouchávají. Později už jsem se s ním nestýkal, ale otázky, které mi dříve kladl, mně dával okresní církevní tajemník. (O styku s těmito pány by se daly také psát zajímavé zkušenosti. Například, když měla být volba Rady CB, tak se mě ptal, koho budu volit. Řekl jsem, že ještě nevím a že volby jsou tajné. No to prý nevadí, ale koho budu já volit?) Po dvouleté přestávce jsem se s ním

setkal ještě jednou a byl docela sdílný. Řekl mi, že byl dva roky služebně v Afghánistánu a že ta služba u tajných ho unavuje a že se mu rozpadá manželství. Zeptal jsem se ho, proč pro udržení rodiny nejde raději k uniformovaným, k SNB. Za nějaký čas jsem ho už potkával v uniformě, ale před kolegy dělal, že se neznáme. Ještě mi na poslední schůzce řekl, ať si dávám pozor před sousedkou na balkoně přes ulici a před sousedkou vedle modlitebny dole. Měly mě hlídat a podávat o mně policii informace. Ale asi mě nehlídaly dost důsledně, protože průměrně jednou do roka jsem dostával anglicky mluvící návštěvu, obyčejně to byli

16

únor-2009.indd 16

20.1.2009 16:53:19

Foto Daniel Kvasnička

bratra, jednoduše proto, že nebyl klíč od kostela. Já osobně jsem na této bohoslužbě nebyl, ale už v pondělí začaly drnčet telefony. Nymburský církevní tajemník pak na mne řval, vyhrožoval mi a zařídil onu důtku. Na podzim roku 1988 jsem se stěhoval do Prahy a listopad 89 jsem zažil už ve sboru v Soukenické ulici.

V zahraničí jsem od Rady CB dostal úkolem účastnit se ekumenické konference. A tam na mne byl nasazen jeden farář z Československa, který zjišťoval moje kontakty na Západě. Když jsem se vrátil domů, byl jsem ještě dvakrát zván k výslechu. Chtěli opět vědět kontakty na osobnosti a organizace v zahraničí. Jaký jsi prožil největší tlak? To bylo v Kutné Hoře na konci roku 1987 a v roce následujícím, kdy jsem dostal důtku z Krajského národního výboru a měl jsem namále, že přijdu i o souhlas k duchovenské práci. Důvodem byla jedna pravidelná bohoslužba v Poděbradech. Kostel jedné církve, kde jsme se tehdy shromažďovali, byl nečekaně v neděli zavřen. Věřící se proto shromáždili v  bytě jednoho

mladí manželé s malým dítětem. Přišli během dne, představili se jen křestními jmény, neřekli, odkud jsou, kdo jim dal na mě adresu, jen se zeptali, jestli mi mohou večer přivézt křesťanskou literaturu. Pomodlili jsme se spolu o Boží ochranu a večer kolem jedenácté hodiny přijeli s mikrobusem ke vchodu do bytu, v tichosti mi nanosili 10-15 černých igelitových pytlů křesťanské literatury a odjeli. Měl jsem pak jen radostnou starost s distribucí darovaných knih. Na tyto aktivity se mě nikdy žádný policista neptal. Další pan Lukáš (tak se ti pánové vždycky představovali) mně zavolal z  Prahy a pozval mě do cukrárny

Podrobnou analýzu Církve bratrské pro vnitřní potřeby pořídil jakýsi příslušník StB se jménem Černý... Znáš ji (tuším, že jsi ji nepsal)? Jak charakterizoval Církev bratrskou? Ano, znám ji. Publikaci jsem si opatřil a mám ji k dispozici. CB byla prezentována jako církev, která vznikla prací amerických misionářů. To muselo StB vyloženě provokovat, protože tu stále tušili návaznost na západní imperialismus. Ale ještě jinak: Na jakémsi ekumenickém setkání jsem se s autorem publikace, oním dr. Pavlem Černým (jmenoval se jako já) setkal, a když jsem ho slyšel mluvit, musím říci, že to byl jeden z mála referentů ministerstva kultury, který se snažil svoji práci dělat odborně. Nebyl to typický ignorant, jako mnozí církevní tajemníci. Měl určitý zájem o dějiny církví a jeho práce měla určitou úroveň a vycházela z konkrétních údajů. Knížka je jasně psána z pozice marxismu-leninismu a ideologického boje s křesťanstvím. Proto mne rozesmálo, když se mne pak v církvi kdosi ptal, zda jsem ji nepsal já. Na jednu stranu si myslím, že charakteristika CB je tam zajímavá a nakonec jsme tam prezentováni jako zdatný

v Praze na Václaváku. Pamatuji si, že to bylo ve čtvrtek, protože se mě vyptával, o čem jsme hovořili na pastorálce, která se konala ve sboru v Soukenické v úterý, a už věděl, že se tam pan Košťál za něco omlouval panu předsedovi. Potvrdil jsem mu, že ano, ale že si detaily nepamatuji. Zřejmě mluvil s někým už přede mnou. Na jaře roku 1985 jsem byl zástupci církví zvolen biblickým referentem při ERC v ČSSR. V srpnu téhož roku jsem se přestěhoval do Olomouce, kde jsem se stal kazatelem tamního sboru. Už za

1985

měsíc mi volal pan Lukáš z Ostravy, že by za mnou přijel a domluvili jsme si termín našeho setkání. K tomu ovšem nedošlo, protože se za nějaký den omluvil, že nepřijede, že si mě nechají soudruzi z Prahy. Asi dva roky se nikdo neozval. V létě 1987 jsem uspořádal seminář pro mladé pracovníky Spojených biblických společností. Přijelo na něj asi 35 mladých lidí ze zemí Evropy a z Blízkého Východu. Byli jsme tři dny v Praze a deset dnů na Valašsku, na Velké Lhotě. Zase si mě zavolali, chtěli seznam účastníků a podrobný program celého semináře. To všechno jsem ale musel dát cizinecké policii a na ministerstvo kultury (MK). Po 17

únor-2009.indd 17

20.1.2009 16:53:19

ideologický nepřítel, který se zdánlivě přizpůsobuje době, ale ve skutečnosti jede podle svého, a shromažďuje mládež a pracuje s ní. Jak StB získávala informace? Myslím, že měli hodně informátorů, kteří chodili na různá shromáždění a měli informátory mezi lidmi z církví. Ale myslím si, že zásadní věci věděli z oběžníků. V některých sborech využívali ochotu starých sester, které po shromáždění vysedávaly v parku na lavičkách. Tyto sestry ochotně vydávaly svědectví, alespoň tak byly přesvědčeny. A informátor se ptal: Kdo kázal, co říkal, a jestli nezmiňoval něco o Západu a jestli tam nebyl zahraniční host... Měli informátory mezi kazateli a laickými pracovníky církve? Myslím si, že byli někteří, kteří jim dávali obecné informace, ale z toho, co jsem slyšel později vím, že jim skutečný informátor – zrádce – chyběl. Ti, které jsem obecně zmínil, se dali sice získat, ale ve skutečnosti jim nic podstatného neřekli. Říkali obyčejnosti. Přehlédnout církev nebylo tak těžké, odposlechy fungovaly. Ještě v roce 1993 v žižkovském bytě jsem ve světlíku našel zbytek odposlouchávacího zařízení. Na některých konferencích se zvedla vlna „řešit“ selhání církve, zůstalo to často u jmen spolupracovníků StB mezi kazateli. Mnohokrát jsi to už říkal, ale ještě jednou pro jistotu: Měly rozhovory

ukončení semináře chtěli podrobnou zprávu. Tu jsem také napsal, poslal na MK a na ERC. Načež za mnou do Olomouce přijel pan Jung z MK s jedním pánem z policie z Prahy a přibrali si k tomu okresního církevního tajemníka, aby mě kárali za mé aktivity. Účel jejich návštěvy jsem moc nechápal, ale nijak mne to nevystrašilo. Naposledy mně pan Lukáš z Prahy volal po telefonu, když na jaře 1989 ode mne odjela jedna zahraniční návštěva. Byl to mladý muž z USA, jedna dívka z Anglie a druhá ze Švýcarska.

1989

před komisí nějaký smysl nejen pro duši těch bratří, ale i pro církev? Byl jsem členem té komise v roce 1993. Určitým způsobem to pomohlo. Mně samotnému to hodně dalo, když jsem mohl slyšet jednotlivé kazatele, kteří přicházeli vysvětlit, jak se jejich jméno dostalo na seznamy spolupracovníků StB. Při jejich zpovědi jsem prožíval složitou dobu s nimi a viděl jsem, že to někteří měli hodně těžké. Někteří dokázali uspokojivě vysvětlit, co se tenkrát stalo. Co mě konkrétně mrzelo, bylo, že z těch třinácti jmen, které byly ve svazcích, šest nikdy nepřišlo ke komisi k rozhovoru. Což je škoda, protože komise byla připravena dát určité dobrozdání. Je také znám příběh kazatele, který podepsal v lese před třemi příslušníky, kteří vytáhli pistoli a sdělili mu, že není tak obtížné vyplnit oznámení o tom, že se stala nehoda. Podepsal... Rozhovor s komisí byl šancí pro všechny a většina mohla uspokojivě vysvětlit, pod jakým tlakem byli, a také to, že patrně nikomu neuškodili. Je známo, že v Bratislavě tehdejší místopředseda RCB dokonce mladé bohoslovce posílal a povzbuzoval, aby podepsali spolupráci. Byli vedeni tak, že když nebudou oni chodit na setkání s StB, bude to dělat někdo jiný, který může uškodit… Před konferenční komisí, o které jsem mluvil, byli i takoví, kteří podpis viděli jako osobní selhání. Neměli dostatek informací a vyznávali, že by bývali byli radši statečnější a nešli do toho, kdyby… Selhání byla. Církev o tom ale nevěděla a většinou ještě ani dnes neví.

Pracovali na křesťanské lodi Logos a přijeli k nám do sboru vyprávět o své práci a pozvat někoho z naší mládeže na tuto misii. Přijeli jen na sobotu a neděli. V sobotu večer promítali pro mládež diapozitivy, v neděli mluvili ve sboru, odpoledne jsme jeli do Šumperka. Všimli si, že za nimi od hranic jela bílá Volha a v ní žena a dva muži. Jeli za námi i do Šumperka a přátelé mi pak psali, že je doprovodili až na hranice do Mikulova. Když mně pak pan Lukáš volal, chvíli se přátelsky bavil o ničem a pak řekl: „Tak prý jste měl zase návštěvu ze zahraničí“? Řekl jsem mu, jak nás jeho kolegové ve Volze všude doprovázeli. Reagoval: „Ti břídilové!“

A po malé chvíli telefonování ukončil. To byl můj poslední rozhovor s StB. Asi po roce či dvou mě kdosi upozornil, že mé jméno je několikrát uvedeno na seznamu agentů StB, pod různými pořadovými čísly, ale vždy pod krycím jménem „Lukáš“. A to je všechno. 

ThDr. Jiří Lukl kazatel CB, v letech 1990 – 2005 ředitel České biblické společnosti, 2005 – 2007 kazatel v Letovicích, nyní administrátor sboru CB Brno-Královopolská.

18

únor-2009.indd 18

20.1.2009 16:53:19

la se. Sbor bez kazatele za čtyři, pět let vyrostl a řada lidí se z té mládeže rozhodla pro kazatelskou službu.

Církev to povětšině nevěděla, nebyla publikována žádná analýza toho období… Nebylo možná rozumnější udělat více? Myslím si, že ano. A domnívám se také, že dvacet let od ukončení totality je dobrá doba, kdy by bylo dobře jít do archivů, pověřit některého historika, aby začal pracovat, či sestavit komisi, která by se pokusila zmíněné období zmapovat a zhodnotit. Tedy upřednostňuješ delší období pro promlčení, kdy někteří už odešli... Ano, někteří už nežijí a myslím si, že hon na čarodějnice není dobrá metoda v době hned po revoluci, kdy jsou časy bouřlivější a je snadné kritizovat a odsuzovat. Dnes už vidíme, že i mezi disidenty byly rozdíly. Znal jsem jich řadu a viděl jsem, že někdy bylo daleko snadnější jednou bouchnout dveřmi a pak sedět v kotelně a mít třikrát vyšší plat než normální farář, u kotle si studovat a netrápit se s církevními tajemníky, nejezdit po spoustě stanic… A byli ti, kteří mohli jezdit do zahraničí, tak odvážní, že by pomohli těm postiženým? Tvořil někdo nějakou síť pomoci ze zahraničí? Mám i vlastní zkušenost, že mezi lidmi ve sborech existovala velká solidarita. V litomyšlském sboru po zatčení kazatele a starších došlo k pravému opaku toho, co chtěli příslušníci StB dokázat zatčením. Sbor se semknul, stmelil, rozrostla se mládež a stabilizova-

Psychologové říkají, že tlustá bílá čára z principu neexistuje. Myslíš, že odpuštění dokáže smazat všechno i v lidské rovině? Jsem přesvědčen jako křesťan a kazatel, že když je hřích vyznán – a tady je rozdíl od psychologů – je tu odpuštění, je zvěstováno osvobození, hřích je vymazán a věci jsou nové. (Pavel se po dlouhé době usmál při slovech o odpuštění…) Což ale neplatí o důsledcích. Někteří lidé pro to, co udělali, ztratili morální kvalifikaci pro výkon určitého zaměstnání. Jestliže se někdo dopustil pedofilních projevů, tak i když učiní pokání, neznamená to, že bude pracovat ve vedení dorostu. A zrovna tak člověk, který se zpronevěřil v politickém tlaku a kolaboroval, nemůže zastávat pozici ve vedení sboru či církve. Tam jsou limity. Věřím v plné odpuštění a vymazání hříchu a na druhé straně tu hřích pracuje, něco rozbil, poškodil a ty důsledky hříchu musíme nést na sobě. Ale tohle jsme moc u nás neuplatňovali, že? Jeden, druhý, třetí dosloužil… A nejen my, ale i jiné církve a např. Evangelická teologická fakulta má vnitřní nedořešený spor v této oblasti. Učí tam velice rozdílní lidé. Jedni jsou zastánci prof. Hromádky (ovlivnil celou generaci bohoslovců svými prosocialistickými postoji a spoluprací s komunistickým režimem) a druzí disidenti. A nejen u nás. Protože jsem mnohokrát byl na Západě a studoval jsem tyto otázky, ověřil jsem si, jak je Světová rada církví dodnes prošpikována levičáky, lidmi marxistické orientace, kteří hýbou světovou ekumenou a i odsud se k nim někteří stále upínají. Vyrovnání s minulostí je obecně problémem české společnosti. Neustále se vrací k palčivým tématům a stále s nimi není hotova. Čím to je? Jedna věc mne velmi zaměstnává: Když v Americe propukla aféra Watergate či kdekterá jiná, tak se to vyšetřuje, jde se do materiálů a dělá se určitý objektivní závěr. U nás mně vadí určité „švejkovství“, které se projevovalo i za totality. I u těch agentů StB. Na některé prameny není spolehnutí. Někteří lidé se dostali na seznamy proto, že byli někam předvoláni, s někým se sešli a ten policista chtěl vykázat činnost, tak je tam ledabyle napsal. Na druhé straně vím, že někteří lidé, kteří opravdu škodili, tam nejsou. A to 19

únor-2009.indd 19

20.1.2009 16:53:20

mne zneklidňuje a celý ten systém práce s dokumenty StB je pro mě po této stránce velmi nevěrohodný. spíše bych ale důvěřoval, že došlo k výmazům. Když jsme dělali občanská fóra, estébáci pálili archivy. Proto je důležitá celková analýza. Vázací akty byly jen jednou částí přediva dokumentace. odborníci ale říkají, že vázací akt se lišil od zápisu z výslechu a musel být navázán se svědkem… Udělal jsem si takový průzkum, ptal jsem se, chtěl jsem, aby mi to bratři vysvětlili, a když jsem viděl, jak je některý kazatel registrován třikrát, jak byl postupně na třech sborech, šel jsem za ním a ptal jsem se. Bratři říkali, že byli předvoláni a že nikdy nikomu neublížili a že když měli státní souhlas k výkonu duchovenského povolání, tak někteří občasné scházení s StB považovali za podmínku k výkonu služby. Někteří mně dosvědčili, a s řadou z nich jsem osobně mluvil, že nikdy nic nepodepsali. Přesto v seznamech spolupracovníků jsou. To mě ovšem zneklidňuje. Nemám k těm materiálům a k jejich zpracování důvěru. I cesty kazatelů do zahraničí se uskutečnily naprosto nesystémově. Řadu lidí nepustili a také zase některé pustili. Mělo to asi ukázat, jaká je tady svoboda, že dokonce duchovní církve může vyjet na Západ na konferenci či na studie, což často jiní lidé nemohli. Někteří hosté ze západních zemí zase dostali povolení kázat u nás, a pak měli doma potíže, že jezdí ke komunistům. Billy Graham kázal třeba v Moskvě i tady u nás. Když společnost za celou dobu žádné pořádné vyrovnání neudělala, vypadá to jako by měl být zrušen i Ústav pro výzkum totalitních režimů, lidé jsou v něm zastrašováni. Nestalo se díky tomu i v církvi, že se trochu nalomil charakter další generace lidí? dnes říkají: „dejte s tím pokoj, a kdo ví, co se stalo…“

ThDr. Pavel Černý, Th.D. (59) Vystudoval EtF UK, rok strávil na All Nations Christians College a v postgraduálním studiu získal na Karlově univerzitě doktorát teologie. Jako kazatel pracoval v Benátkách nad Jizerou, v Kutné Hoře a v Praze 1. od roku 1988 člen rady CB a předseda Studijního odboru. V roce 1993 byl zvolen předsedou rady Církve bratrské. Je předsedou ErC. S manželkou Hanou mají tři dospělé děti.

Zápas s StB a dalšími složkami státního dohledu se týkal menšího počtu lidí. Mnoho lidí v církvi o tom ani pořádně nevědělo a dodnes neví, kolik lidí bylo na seznamech. Neuměli si představit, o co vlastně šlo. A tak ty, kterých se spolupráce týkala, znali lidé jako velmi dobré pracovníky, kteří jim osobně pomohli ve velmi složitých osobních situacích, a připadá jim těžké přijmout skutečnost, že by takový člověk mohl být agentem. Mají pocit, že by tím někoho soudili. Museli jsme si to selhání řešit uvnitř společenství těch, kterých se to týkalo. Na celocírkevní konferenci v roce 1993 jsem spolu s kolegou J. Kašperem velmi otevřeně vysvětloval bývalému představiteli našeho ústředí, o co šlo, čeho se to týkalo. Velmi pozorně nás vyslechl a našim obviněním se nebránil. Chyba byla v tom, že se nezačalo dříve pracovat na nějakých analýzách. Na druhé straně je zde skutečnost, že Václav Havel a Václav Malý programově hned na počátku demonstrací vedli k odpuštění. Na prvních demonstracích jsme se modlili: „Odpusť nám naše viny!“ a myslím, že to bylo velice důležité, aby nevznikla myšlenka na lynčování a vyřizování účtů. Myslíš si, že bychom toho byli schopni? Určitě, ano. i v církvi bychom toho byli schopni? Ne, to ne. Ale v církvi by začaly procesy. A od svého profesora církevních dějin Amedeo Molnára vím, že v revoluci nikdy nevyhrává ta strana, která ji rozpoutala, nesla a vedla. Ti, co by soudili, to by nebyli lidé, kteří za totality nesli břímě těžkého zápasu se zrůdnou komunistickou ideologií, ale byli by to lidé ze druhé vlny, kteří by se dokázali mstít. A toho se bojím. Proto mi nedělá problém nevysvětlené viny předat Pánu Bohu. Jestli někdo nepřijde svou vinu vyznat, tak věřím, že si ho Bůh najde. Věřím v absolutní spravedlnost. Nic se nevypaří. stB se snažila mít pod kontrolou řízení církve, za projevy svobodymilovnosti u členů postihovala kazatele a vedení církve, kteří postihovali zase ty další. Nemá to následky dodnes v tom, že se církev velmi pomalu transformuje do podmínek akceschopné společnosti, která má nezávislé úrovně spolupracující svorně na jednom díle a stále tíhne k centralizovanému řízení? Vina za to selhání se neroznesla na všechny. Měli jsme ve sborech členy ssM, Ksč. Pořád je to pocit osudu, nelze jinak, jako by tam ještě

20

únor-2009.indd 20

20.1.2009 16:53:20

cie něco stojí a znamená to se podřídit většině, a to se každému nechce. A v tom je zase rys českého individualismu. A pokud v církvi nastane nějaký vážný spor, tak je to podle mne zpravidla boj o orientaci, o moc, o pozici... Zpravidla jde o selhání vedení. Mohl jsem pobývat v církvi v Asii, Africe, Americe, v místech, kde nikdy žádný komunismus nebyl. Je to „prašť jako uhoď.“ V Americe to také rozvlní situaci, když se někde v církvi něco zásadnějšího mění. Já v tom nevidím žádnou specifičnost našeho regionu.

soudruh tajemník seděl. Nepřítel poslouchá, a tak se lidé dále vymlouvají na špatné vedení... Mně to tak nepřijde. Církev byla vždy ostrůvkem poměrné demokracie. A mohli jsme se přece jenom něčemu vzepřít, nesouhlasit, kritizovat. Na druhé straně dnes vidíme kolem sebe ve společnosti, že se učíme žít v demokracii a že lidé zjišťují, že demokra-

T

lustá čára neexisuje, je jen symbol, podobenství. Ve skutečnosti všechny pokusy odříznout minulost sebetlustší nebo maximálně ostrou dělící čárou selhaly a selžou. To platí pro životy jednotlivců, celé společnosti a samozřejmě i  církve. S minulostí se lze jen vyrovnat, pokusit se ji pochopit a přijmout takovou, jaká byla. Peter Morée i Pavel Černý se shodli, že je čas vytvořit určitou platformu či komisi historiků, která by po dvaceti letech provedla důslednou analýzu událostí od roku 1948 po rok 1989. Časopis Brána takovou platformou není a být nemůže. Redakce se jen poctivě pokusila připomenout složitost více než čtyřicetiletých událostí z období komunistické totality, kdy nesmírně záleželo na tom, kdo v jaké pozici stál a jakou odpovědnost nesl. Naznačila směr, kterým by se Církev bratrská mohla ubírat, i když posouzení tak živé minulosti je nesmírně obtížné, neboť mnohým samozřejmě chybí potřebný odstup. Nahlédneme-li do dávné historie, poučíme se, jak i tehdy bylo církvi těžké vyrovnat se s utrpením, selháním a s následky pronásledování. Ve 3. století za císaře Decia nastalo první masivní pronásledování, které dolehlo skutečně na všechny křesťany ve všech provinciích. Týkalo se mužů, žen i dětí. Církev byla zastrašována, křesťanům byl

Takže nevidíš, že by historie měla nějaký přímý vliv na to, jak teď jednáme. Já myslím, že ne. Poměrně rychle jsme se vpravili do nové situace. Dvě třetiny sborů kypí iniciativou, projekty. Kalvínský aktivismus v nás pracuje a často rozjedeme více projektů, než jsme schopni vůbec unést. To se nám stává často. Církev roste a ti, kteří transformaci a duchovní obnovu nesou, se minulostí nedávají spoutávat.  Daniel Kvasnička

konfiskován majetek, mnozí skončili ve vězení, na mučení a na popravišti nebo ukryti v ilegalitě. Mnozí také zapřeli a odpadli. Pohanskou obětí se Krista zřekli a nebo si alespoň pomohli lstí a úplatkem, aby získali úřední potvrzení, že obětovali římským bohům za zdar císaře a říše. Později byli i takoví, kteří úřadům odevzdávali posvátné knihy a seznamy souvěrců. Pronásledování tehdy netrvalo dlouho (asi dva roky), ale i tak bylo obtížné rozhodovat, jak naložit s těmi, kteří selhali, církev opustili, zradili a potom se chtěli vrátit. Podle starší praxe měli být padlí (lapsi) navždy vyloučeni. Nakonec ale převládl názor, že mučednická stálost není průměrnému křesťanu dána, a padlí byli na základě pokání přijati zpět. Mnohdy právě díky přímluvě mučedníků. Tlustou čáru, jak vidíme, se nepodařilo udělat ani za tak dávnou historií, jakou byly události ze 3. století po Kristu. Nesnažme se o to ani teď, pouhých dvacet let po revoluci. Poctivě vše zkoumejme, ale také nakonec dejme průchod pokání a odpuštění, neboť na něm od počátku až dodnes stojí církev Kristova. To jediné, totiž absence milosrdenství, by mohlo církev  skutečně rozložit. Redakce

21

únor-2009.indd 21

20.1.2009 16:53:20

Setkání Taizé v Bruselu

Na přelomu roku se sešlo více než 40 tisíc mladých křesťanů na 31. novoročním setkání komunity Taizé v  belgickém Bruselu, a to od 29. prosince do 2. ledna. Shromáždili se ve dvou halách výstaviště a také ve 180 evangelických, katolických a pravoslavných kostelech k  modlitbám, písním a přednáškám. Tisíce mladých lidí „chtějí oživit intuici a entusiasmus, které provázely počátky evropského společenství: konkretizovat smíření vzájemným sdílením zdrojů a specifik“, píše se v poselství Evropské unii ze setkání. Setkání pozdravil i dlouholetý přítel zesnulého bratra Rogera belgický kardinál Danneels. „Je nás na této planetě více než 6 miliard a Bůh nás žádá, abych na ní žili společně,“ řekl v úvodu své promluvy. „Často se nám to nedaří. Ale dnes večer se Bůh na nás dívá a raduje se. Ano, Bůh se raduje z toho, že může vidět tento živý příklad nového lidstva, jímž jsme. Čtyřicet tisíc mladých se sešlo v modlitbě, tichu a míru. Ano, dnes večer se Bůh usmívá,“ oslovil 30. prosince mladé kardinál.

Indie: Soud se zastal křesťanů

Indický stát Orissa musí zajistit bezpečnost svým minoritám, zejména křesťanům. Rozhodl o tom nejvyšší indický soud. Vyhověl tak odvolání arcibiskupa z  Cuttack-Bhubaneswaru, Raphaela Cheenatha. Nejvyšší soud zopakoval, že Indie je sekulárním státem a nedovolí pronásledování žádné menšiny. Představitelům státu Orissa nařídil, aby zachovali ozbrojené jednotky na ochranu uprchlických táborů, ve kterých křesťané našli útočiště po zářijových útocích radikálních hinduistů. Pokud administrativa Orissy není schopna bezpečnost křesťanů zajistit, má podat demisi. Soudci mimo jiné připomněli, že policejní ochrana byla křesťanům nabídnuta až poté, co jich 50 tisíc bylo nuceno utéct do džungle. Podle místních zdrojů během nepokojů loni v září zahynulo 62 lidí.

EP neuznal význam neděle

Generální sekretář Komise biskupských konferencí zemí Evropské unie (COMECE) Piotr Mazurkiewicz vyslovil politování nad tím, že

Těžký úkol rady pro reklamu Nezvyklý reklamní slogan „Bůh pravděpodobně není, přestaňte si dělat starosti a užívejte života“ se na počátku ledna objevil na asi 800 britských autobusech a vozech londýnského metra. Kampaň britských ateistů z Britské humanistické asociace rozhořčila řadu lidí, kteří si oficiálně stěžovali britské Radě pro reklamu. „Jsme zvědavi, jak rada nakonec rozhodne. Pokud dospěje k závěru, že Bůh existuje, ozveme se s dalšími inzeráty,“ nechala se slyšet mluvčí Britské humanistické asociace. Bizarní spor však přivítal ředitel teologické expertní skupiny Theos Paul Woolley. Nápisy podle něj „povzbudí lidi k tomu, aby se zamyslili nad nejdůležitější otázkou, jakou si mohou v životě položit“.

při diskuzi v Evropském parlamentu (EP) o nové směrnici o pracovní době nebyl přijat návrh na ochranu neděle jako dne odpočinku. Generální sekretář COMECE nicméně vyjádřil své díky všem, kteří se na předložení návrhu v EP a na snahách o jeho prosazení podíleli. Návrh, požadující připojení dodatku ke směrnici o ochraně neděle jako volného dne, podepsalo více než 40 poslanců EP. Nebyl však přijat kvůli procedurálním překážkám. „I nadále je třeba, aby církve, odbory a občanská sdružení nepřestala jednohlasně promlouvat zvláště k zásadním otázkám lidských práv,“ dodal P. Mazurkiewicz.

TWR proniklo na Kubu

Mezinárodní rozhlasová misie TWR začala 5. ledna vysílat pořady pro Kubu, které vznikly přímo na tomto komunistickém ostrově. V minulých letech spolupracovníci TWR školili kubánské pastory o rozhlasovém zvěstování evangelia a zřídili zde studio. „Poprvé v historii TWR produkuje Kubánec na Kubě křesťanské programy pro Kubánce na Kubě,“ uvedl ředitel latinskoamerické sekce TWR Lemuel Larrosa. Komunistická Kuba v poslední době poněkud uvolnila podmínky pro práci církví a začala zde například pracovat i katolická charita. Jak uvedl havanský arcibiskup kardinál Jaime Ortega, větší sociální angažovanost církve paradoxně ovlivnila prohlubující se hospodářská krize a tragické přírodní katastrofy v Karibiku.

22

únor-2009.indd 22

20.1.2009 16:53:20

Třetina Čechů věří v Boha

Ve dvou pětinách českých rodin patří k vánočním svátkům zvyk navštívit kostel. Stejný počet lidí se v České republice hlásí k některé církvi a v Boha věří třetina Čechů. Zhruba každý druhý český občan se alespoň občas účastní bohoslužeb. Celkem 55 procent Čechů ale v Boha nevěří a nepatří k žádné církvi. Údaje vyplývají z průzkumu agentury STEM, který se konal na počátku prosince. Míru religiozity a místo náboženství v životech lidí v České republice zkoumá společnost STEM od začátku svého působení. Počet lidí, u nichž patří návštěva kostela k vánočním zvykům, se podle agentury v čase výrazně nemění - je to stále přibližně 39 procent. Pro 19 procent českých rodin je návštěva kostela o vánočních svátcích neodmyslitelnou tradicí. Návštěvu kostela o vánočních svátcích zařadila mezi vánoční zvyky i pětina lidí bez vyznání. Odlišnosti v religiozitě jsou obecně ovlivněny především věkem, velmi podstatné jsou také regionální rozdíly. K víře v Boha se hlásí 44 procent osob starších 60 let, v ostatních skupinách obyvatel je podíl věřících již podstatně nižší. Pohybuje se zhruba mezi jednou čtvrtinou (nejmladší část populace) a jednou třetinou (lidé ve věku mezi 30 a 59 lety). V Boha věří téměř polovina (42 procent) lidí žijících na Moravě a 29 procent lidí žijících v českých krajích. Ze dvou pětin lidí, kteří se na základě svého přesvědčení hlásí k některé církvi, se v naprosté většině jedná o římskokatolickou církev (33 procent), o příslušnosti k jiným církvím mluví šest procent občanů.

Vlk: Církev nebyla připravena na svobodu

Kardinál Vlk poskytl na počátku ledna obsáhlý rozhovor serveru Akuálně.cz. Vyslovil se v něm velmi otevřeně k některým současným jevům a problémům ve společnosti. Ohledně vývoje po pádu komunismu Vlk přiznal, že se ve svém odhadu mýlil, když se domníval, že s příchodem svobody se lidé přirozeně vrátí k tomu, co bylo přerušeno, a kostely se znovu zaplní. „My jsem si mysleli, co všechno ta nová doba dokáže sama. A byli jsme naivní. Církev nebyla zcela připravena na tak širokou svobodu. Otevřela se nám svoboda daleko širší, než jsme byli schopni užít a využít. Ani metodicky jsem se nedokázali konfrontovat s tou svobodou, která přišla. Tím způsobem, že metoda přinášení křesťanství a křesťanských hodnot, která byla dobrá v minulém století, v tomto století nefunguje. Nutné je nejen kázání, nejen mluvení, ale především svědectví... A pro mne je zklamání, že toto jsem nedokázali,“ uvedl pastýř českých katolíků. Na druhé straně vidí naději v programu duchovní obnovy Evropy. „Dnes v Evropě i jinde vzniká mnoho obnovných hnutí, například charismatici, fokolarini a jiní. Mají miliony stoupenců, kteří žijí křesťanstvím, berou ho nadmíru vážně a získávají další stoupence.“ Podle Aktuálně.cz, ČTK,

■ 18. 12. přijal prezident

Václav Klaus na tradičním předvánočním setkání královéhradeckého biskupa Dominika Duku. Klaus po svém prvním zvolení v roce 2003 před Vánocemi navštívil kardinála Vlka v Arcibiskupském paláci, ale již několik let Vlka ohledně předvánočních setkání pomíjí a zve k předvánočnímu rozhovoru Duku.

■ 23.12. potvrdil médiím

kardinál Vlk, že do České republiky přijede v září 2009 papež Benedikt XVI. Nejvyšší představitel katolické církve by měl v Česku strávit přibližně tři dny.

■ 25. 12. uspořádala Komunita

Sant‘Egidio tradiční vánoční oběd pro chudé a osamělé lidi v Arcibiskupském paláci. Hosty, kterých bylo 150, přišel pozdravit kardinál Miloslav Vlk. Pro bezdomovce, staré lidi, Rómy nebo psychicky postižené byla připravena i nadílka.

■ 14.1. měl premiéru doku-

mentární film Ježíš je normální! režisérky Terezy Nvotové. Ta měla jedinečnou příležitost proniknout dovnitř Triumfálního centra víry a ve svém dokumentu zveřejnila záběry z jeho výroční konference víry a ohně. Ve filmu zkoumá hranice svobody a manipulace.

■ 15.1.zaslal kardinál Miloslav Vlk zaslal prezidentu Václavu Havlovi dopis, v němž mu přeje brzké uzdravení a ujišťuje ho o svých modlitbách za něj. Vlk se s Havlem mnohokrát setkal. Co je spojuje, popsal pražský arcibiskup v nedávném rozhovoru, když řekl: „Václav Havel je humanista, člověk otevřený pro hodnoty.“

-JUML-

TS ČBK, IDEA, Radia Vatikán, Taizé.fr a Hrad.cz (ve spolupráci s ChristNet.cz) juml

23

únor-2009.indd 23

20.1.2009 16:53:21

Ježíš žije, Dan taky!! K

rásně si užíváme prvních dnů vytoužené společné dovolené. Náš nejstarší syn Dan s námi zatím ještě není, protože organizuje několikadenní výlet dětí v Jeseníkách. Těšíme se, že za námi pozítří přijede. Byli jsme se koupat a nyní se pozdním večerem zcela bezstarostně a v dobré náladě vracíme z procházky. Podívejte se, kdo tu na nás čeká. Vždyť to jsou Valentovi z Třeboně. Že by chtěli, abych v neděli posloužil ve Veselí? Přátelsky se s nimi zdravíme, ale oni se tváří nějak až příliš vážně. Váš syn Dan spadl a byl ve velmi vážném stavu vrtulníkem převezen do nemocnice v Ostravě. Nechápu. Nějak mi to nedochází. Ještě pořád se mne drží dovolenková pohoda, ten báječný pocit uvolněnosti. Spadl? To se nějak potloukl? Že by měl zlomenou nohu? To by byla dost nepříjemná komplikace, nemohl by za námi přijet. Ještě si nedovedu představit, že by to mohlo být něco vážnějšího. Telefon do nemocnice situaci rázem vyjasní. Potrhané obě plíce, slezina a pomačkané srdce. Je v bezvědomí. Jak je na tom hlava, se teprve ukáže. Jeho stav je skutečně velmi vážný. Nedokáží povědět, jestli to přežije. Bum. Je to jako rána palicí do hlavy, až se člověk zapotácí. Šok. Dobře víme o tom, že se takové věci stávají, a přece nám nějak nedochází, že

by se to mohlo týkat i nás osobně. Jak rychle a znenadání se můžeme ocitnout na prahu smrti, tváří v tvář Bohu. Jak je třeba být skutečně vždy připraven. Asi bych se z toho zbláznil, kdyby Dan nebyl obrácený a my neměli naději vzkříšení. Když se společně s dětmi modlíme za jeho život, hlas se mi chvěje a láme. Je už hodně pozdě, stejně se všichni do auta nevejdeme, někdo musí jet vlakem, nezbývá, než tu počkat do rána. Takovou noc plnou nočních můr jsem ještě nezažil. Modlím se, úpěnlivě se modlím. Pane Bože, vezmi si raději mě, ale jeho zachovej. Za co nás Bůh trestá? Hlavou se mi honí mnohé z mých selhání a nedostatků. Chtěl bych Bohu upřímně slíbit, že se změním, polepším, avšak musím mu se zahanbením doznat, že toho nejsem schopen. Ne, že bych nechtěl, ale … Pak mi opět přichází na mysl: co když zemře? Vždyť už umírá! Vzpomínám na tragickou smrt jednoho mládežníka. Bůh ho nechal zemřít tak mladičkého, ačkoliv se tolik lidí za něj úpěnlivě modlilo. Ne, nemusí to přežít, Bůh ho může nechat zemřít. Nějak se to ve mně láme, srdce se svírá. Naděje se mísí se strachem. Pořád to s manželkou probíráme dokolečka. SMS zpráva jednoho bratra, že je to opravdu vážné, mě úplně doráží. Až ke dnu. Ráno

24

únor-2009.indd 24

20.1.2009 16:53:21

Foto archiv autora

nás čeká pár telefonátů převážně s příbuznými. Vyjad- Prožili jsme si, jakým velikým požehnáním je pro řují podporu a naději, modlí se za nás. Na jednu stra- nás společenství. Když v tom nemusíme být sami, nu jsme jim za to upřímně vděčni. Na druhou stranu ale spolu. Předně v rodině. Všechny nás to sblížilo. to je, jako když se nůž znovu zabodává do rány a ještě Mě s manželkou, ale i s dětmi. Sblížilo nás to i se se s ním otáčí. Cesta domů je příšerná. Vnitřně jsem sborem a církví. Přímluvné modlitby jsou velikým zcela vyždímaný a roztrhaný. Dodnes nevím, jak jsem darem. Děkujeme všem, kteří se za nás a Dana modmohl ujet těch 400 km bez nehody. Ještě cestou se sta- lili. Děkujeme těm, o kterých to víme, ale zejména vujeme v nemocnici. Dan je v umělém spánku, napo- i těm, kteří zůstali skryti, protože se v kritických jen na umělé dýchání a zapojen na dvacet různých ha- chvílích nepřipomínali. diček. Prognóza nejistá. Ještě pořád se může obnovit Tomu pak, který působením své moci mezi námi vnitřní krvácení. Přesto paradoxně prožíváme určité může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co zklidnění. Vkládáme na něj ruce a modlíme se za něj. si dovedeme představit, jemu samému buď sláva Vůbec jsme neprožívali jistotu, že to musí dobře do- v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky padnout, že syn určitě přežije. Přece jsme však i v tom věků! Amen. (Ef 3,20-21) ■ PaVel fér všem mohli zakoušet Boží pokoj, který převyšuje náš lidský rozum. Ověřili jsme si, že On nás podrží a ležel jsem v nemocniční posteli, napojený na množství hadiček, udrží i v mezních situacích. krev z plic mi odváděly dvě, vyvedené otvory v boku. o ničem Po pěti dnech se probouzí, ale z toho jsem ale neměl tušení, a možnost, že takto budu rok, a nebo také nebudu, mi nepřipadala o nic horší než to, že takto budu je ještě mimo. Sedmý den začíná následující minutu. Neměl jsem strach. Na to bylo vše příliš dýchat sám bez přístroje. Zažívací zmatené. Jak vypadal pokoj, na kterém jsem ležel, trakt zůstává neprůchodný. Další vám nedokáži říct, protože jsem jej viděl v toden však už pije a ještě další začílika podobách... A kolik zvuků a melodií jsem slyšel... Mé, často jediné, spojení s realitou ná jíst. Stav se očividně zlepšuje. byl plakát, který mi udělali sourozenci. Visel Když odcházím z nemocnice, mám nad mou postelí a bylo tam napsáno: „Pán velikou chuť vyskočit a zakřičet Bůh tě má rád!“ Neměl jsem brýle a nedokázal na všechny: On žije! Lékaři nás jsem ho přečíst, ale pamatoval jsem si, co tam je napsáno. Strávil jsem celé hodiny přiřazováním ovšem varují. Ještě přijdou komjednotlivých písmenek flekům, které jsem viděl. plikace. Jen aby jich nepřišlo Dva týdny poté jsem ležel doma na gauči a za příliš, to už by organismus neměsíc jsem chodil ven a připravoval hry pro děti. vydržel. Nepřišla ani jedna. lékaři říkají: mohl zemřít, mohl zůstat s trvalými následky, ale já vím, že nemohl. ta možnost ve Za neuvěřitelných čtrnáct skutečnosti nikdy neexistovala. Proč? Protože Bůh to dní je propuštěn domů. Slatenkrát chtěl. A chtěl to takto. to bylo pro mě nejhorší zjištění bý jako moucha, ale přece. Síly – Bůh to celé chtěl. A jak to vím? se pomaličku vrací. Po roce už běhá Spadl jsem ze skály, ale nebyl jsem jen tak na výletě v lese. Byl jsem na „Mission possible“ - akci pro kluky z dorostu a klubu, po horách. Díky Pane, jsi tak neukterou jsem organizoval. A hlavně – když jsem ji chystal, cítil věřitelně dobrý! Na zeď obývacího jsem velmi naléhavě, že se nemám modlit za určité věci, ale aby pokoje přibíjíme potrhané tričko to vše proběhlo jak má, protože nevím, jak to má proběhnout. tak s nápisem: „Ježíš žije“, které měl jsem se modlil a se mnou mnozí jiní. Bůh naše modlitby vyslyšel a vše proběhlo, jak mělo. Když jsem se před táborem, který jsem v okamžiku pádu na sobě. Stává se organizoval letošní prázdniny, modlil, aby vše proběhlo jak má, naším rodinným pomníkem Boží buďte si jistí, že to pro mě mělo docela jiný význam. moci a milosti. Prošli jsme údolím Jistě lze v celém mém příběhu najít mnoho k vděčnosti Pánu, stínu smrti. Emociálně jsme úplně a přitom se do mého i tátova příspěvku vešel pouhopouhý zlomeček skutečnosti. Co mě ale v nemocnici rozplakalo, bylo, když vyčerpaní, vyždímaní, potřebovajsem slyšel, jak se sbor – a děti – modlí, nevím, kdy jindy byl tak li bychom dovolenou jako sůl, ale jednotný. Co zbývá říci? Jistě – chvála Pánu! – ale je to vše, co ta je pryč. Přece jsme však šťastní. mi (nám) chtěl on říci? Modleme se častěji, ať se věci stávají, jak Vždyť žije. To ostatní není důležité. mají, a buďme si jisti, že to bude mít dalekosáhlé důsledky. ■ Najednou tolik věcí už není vůbec daNiel fér důležitých. 25

únor-2009.indd 25

20.1.2009 16:53:23

tajemství Božího jména EXODUS 3,14

K

dyž se Bůh zjevil Mojžíšovi, aby ho vyslal do Egypta k zotročenému Izraeli, otázal se Mojžíš (Ex 3,13): „Hle, přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ Pochopitelná otázka: Nemůžeme po nikom chtít, aby naslouchal anonymnímu Bohu, který tají své jméno a je tím pádem nejen neoslovitelný, nedosažitelný, ale i „nečitelný“, nedůvěryhodný. Jméno pro starověkého člověka nepředstavovalo nálepku, pouhé označení: „Tohle je Petr a tamto Pavel.“ Ani jen oslovení, kdy namísto „hej ty“ řekneme „Petře“. Jméno nebylo ani něco na způsob telefonního čísla, pod kterým se dovoláme konkrétnímu člověku. Antické jméno odhaluje (skutečnou nebo žádoucí) podstatu svého nositele, vyjadřuje jeho charakter a zásluhy, schopnosti a úkoly, postavení a moc - nomen omen: „Ty jsi Petr – Skála.“ „Už se nebudeš jmenovat Jákob – Úskočný, tvé jméno bude Izrael – zápasil jsi s lidmi i s Bohem a obstál.“ Jméno vystihuje svého nositele a zaručuje (dostál-li jménu), že se na něj nezapomene… A tak: „Jaké je tvé jméno?“ ptá se Mojžíš u hořícího keře. A Bůh mu zprostřed ohně odpovídá (3,14): „JSEM, KTERÝ JSEM. Řekni Izraelcům: JSEM posílá mě k vám.“ A dodává ještě (3,15): „Řekni Izraelcům: Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců,

David Beňa, lic. theol. (33) studoval evangelické bohosloví na Svobodné teologické fakultě v Basileji, nyní studuje postgraduálně religionistiku na EtF UK v Praze. Je kazatelem sboru CB v olomouci a vyučuje homiletiku na EtS.

Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův. To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení.“ Jakže se Bůh Izraele jmenuje? „Jsem, který jsem“ – v původním znění „ehje ašer ehje“. Zkráceně: „Jsem“ (ehje). Nebo „Hospodin“, v hebrejském textu „JHVH“ (ʤʥʤʩ) ; nebo taky „Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův“. Tři jména či snad čtyři? Ale které z nich – jestli vůbec některé - je ʤʥʤʩ „pravé“ jméno, nomen omen? Začněme tím prvním: „Jsem, který jsem“, příp. „Jsem“. To na první poslech nezní jako vlastní jméno. Je to věta a sloveso. A navíc, co znamená? Starověcí a středověcí vykladači, vyškolení Platónem a Aristotelem, zde nacházeli zjevení Boží jsoucnosti, Božího bytí: Bůh Izraele je ten, který „jest“; který jest sám od sebe, ze sebe, sám v sobě ve věčném Nyní. Nepotřebuje žádné vnější příčiny (jako my potřebujeme rodiče, aby nás zplodili a zrodili, a jídlo a vzduch, abychom mohli existovat). Bůh se neodvozuje od ničeho a nikoho jiného, jen sám od sebe. Není jedním ze jsoucen, které „zalidňují“ svět (živly, rostliny, živočichové, lidé, andělé… a Bůh). Naopak, On, „jsoucí“ – jak Boží jméno pro vzdělanou veřejnost do řečtiny přeložili židovští učenci ve 2. století před Kristem – je pramenem a příčinou všeho, co povstalo a jest: „Vždyť v něm žijeme, pohybujeme se a jsme.“ Anebo jak praví Tomáš Akvinský: Deus est esse (Bůh je bytí); a jak domýšlí jeho řádový bratr Eckhart: esse est Deus (bytí je Bůh). Současná teologie ale upozorňuje, že tyto filosofické modely byly biblickému člověku a biblickému jazyku (i hebrejštině jako takové) cizí. Potvrzuje tak tušení barokního filosofa Pascala, který si na kus papíru, uschovaný v podšívce svého kabátu, zaznamenal tato slova, svědectví vize ze 23. listopadu 1654: „OHEŇ! Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův, ne filosofů a učenců…“ Samozřejmě to Augus-

2

únor-2009.indd 26

20.1.2009 16:53:23

tin, Tomáš, Eckhart a další věděli; byli to filosofové, operující s abstraktními termíny, ale také mystici, lidé zbožné vášně, věřící myslitelé, myslící křesťané. Snad „jen“ pojmový aparát a duch doby jim přespříliš zvýraznil spekulativní podtóny v Božím jménu. Protože znějí-li v Písmu snad i takové tóny, hlavní melodií je něco jiného: Bůh, který se zjevil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Bůh, který zprostřed ohně mluvil k Mojžíšovi a v ohni sestoupil k Izraeli na Chorebu; a v Ježíšově tváři se odhalil světu. Bůh Izraele je Bůh, který se svázal s Izraelem na život a na smrt. Je Bůh, který ohnivě miluje a soudí, zachraňuje a trestá svůj lid (a svět). A právě to vyjadřuje Boží jméno: Ne povahu Bytí, nýbrž že „Jsem tady, který jsem tady“, přesněji: „Budu tady, který budu tady“. Kde tady? S Izraelem: aby ho vyvedl z otročiny a vedl pouští a dal mu zemi a budoucnost; a nás aby spasil z hříchu a smrti. To není Bůh abstraktních pojmů, nýbrž Bůh, který miluje a váš(ʤʥʤʩ) nivě zápasí se svými lidmi, o lidi, za lidi. A to také znamenají další jména: „Hospodin“, staroslovanský překlad řeckého „Kyrios“ (Pán), což je překlad hebrejského „Adonaj“, což je šifra nevyslovitelného ʤʥʤʩ , což je nejspíše tvar slovesa „být“: „Budu tu pro vás“. Nevíme přesně, jak toto Jméno vyslovovat. Židé to zapomněli, protože ho z  úcty vyslovovali jen zřídka a radši vůbec ne, a kde na něj v textu narazí, říkají „ha-šem“ (to Jméno), nebo „Adonaj“ (Pán), nebo „ha-makóm“ (místo - protože Bůh je tady, s námi). A to znamená také „Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův“ a „Bůh Ježíše Krista“, jak dodává apoštol. On „jest“ Bůh praotců a jejich dětí, Bůh s lidmi, s námi, „Immanuel“, jak říká prorok, „Ježíš“ („JHVH je spasitel“), jak dějiny spásy a Boží příběh s lidmi vyjádřil anděl a Marie s Josefem a muž toho jména z Nazareta… ■ david Beňa

Literatura: - Balabán, M.: Hebrejské člověkosloví, Herrmann a synové, 1996. - Balabán, M., Tydlitátová, V.: Tázání po budoucím, Herrmann a synové, 1998. - Cohen, A.: Talmud pro každého, Sefer, Praha 2006. - Deurloo, K.A.: Exodus a exil. Malá biblická teologie I, Eman, Benešov 2007. - von Rad, G.: Theologie des Alten Testaments, sv. 1, Evangelische Verlangsanstallt, Berlin 1963. - Sacks, J., O svobodě a náboženství, P3K, Praha 2005.

Jak tedy zní Boží jméno? Víme i nevíme. Vadí, nevadí? Snad nevadí: protože „Bůh Izraele, Spasitel, je Bůh skrytý“ (Iz 45,15), a projevuje se to jaksi i tajemstvím, nedořčeností, nevýslovností Jména. A protože i v samotné Bibli máme dvě knihy, které Jméno neobsahují: Jednak Píseň, báseň o vášni mezi mužem a ženou, kde snad jen v 8. kapitole (v. 6) narazíme na náznak jeho Přítomnosti: „láska – plamen Hospodinův“, či: „láska – mocný plamen“, jak lze také přeložit ono hebr. slovíčko (s koncovkou „-jah“). Jako by tu Hospodin čekal za dveřmi, cudně, a přece radostně přítomen v ohni erotické touhy. I toto mlčení o Bohu (vedle „problematického“ obsahu) bylo důvodem úvah, zda Píseň vůbec patří do Písem; ale Akiva, mučedník židovské víry ve 2. století po Kr., nakonec prohlašuje, že v Písmu je vše svaté, a Píseň je nejsvatější – snad pro tu vášeň, která je vášní Jména („Budu tu s vámi“). A pak je to kniha Ester, příběh zápasu o holou existenci a příběh spásy… skrze ženu. Jak příznačné! Však teprve poté, co Adam dal ženě jméno „Eva“, a tedy poté, co v ní rozpoznal nejen družku, nýbrž i jiného člověka, svobodnou osobnost a také – jak říká jméno „Eva“ (Živa) –, že v jejich vzájemnosti je dán zárodek života navzdory smrti: teprve poté – jak říká středověký židovský myslitel Jehuda ha-Levi - začne i biblický vypravěč nazývat Stvořitele jeho Jménem: už ne anonymně „elohim“ (Bůh), ani „JHVH elohim“ (Bůh Hospodin), nýbrž osobně „JHVH“ (Gn 4,1). Jako by Jméno bylo zahaleno i odhaleno ve jménu ženy, teprve v osobním poznání druhého člověka. Jako by Bůh lidí byl jen mezi lidmi.

■ 27

únor-2009.indd 27

20.1.2009 16:53:24

Kazateľ Ľudovít Fazekaš svedčí o paradoxoch života cirkvi v časoch, keď komunisti prevzali vládu vo všetkých oblastiach života v Československej republike. Hovorí dokonca o požehnaných časoch totalitného útlaku! Lebo Boh je veľký Riaditeľ! Pred utrpením neochráni, ale v utrpení dá pomoc!

Totalitný útlak

F

ebruárová revolúcia komunistickej strany (1948) ma zastihla v 1. ročníku Teologickej fakulty v Bratislave. Týmto komunisti prevzali vládu vo všetkých oblastiach života v Československej republike. Čo sa týka cirkvi, kázať tam smeli len uznaní kazatelia, prípadne tzv. laickí kazatelia. S mládežou sa mohlo pracovať, ale len v modlitebni atď. Prvé miesto svojho pôsobenia som mal v Prešove (1952-57). Politicky som tu zažil mimoriadne len to,

že som v rozsiahlom zbore (5 okresov!) bol sám kazateľom a štát nám nepovolil vedúceho správcu. Zvláštne veci sa začali r. 1957.

Nútený vstup do Jrd

Môj svokor J. O. Markuš bol totiž kazateľom v Leviciach, kde mal v zbore veľa roľníkov. Komunisti začali ich dávať dohromady a vytvárať Jednotné roľnícke družstvá. Nútili ich do nich vstupovať a naši bratia sa môjho svokra pýtali, či majú vstúpiť alebo nie. On sa

Kaz. Ľ. fazekaš (prvý v popredí) so skupinou mládeže vo Vysokých tatrách (1959)

28

únor-2009.indd 28

20.1.2009 16:53:25

niekoľko mesiacov modlil a potom mu Pán dal svetlo. Povedal im: „Vstúpte do družstva, ale prevezmite v ňom vedenie.“ Oni to tak urobili, ale pre vstup do družstva stanovili podmienku, že kto chce vstúpiť, musí vstúpiť so všetkým, čo v gazdovstve má. Bolo to múdre, lebo na ostatných družstvách strana síce prinútila vstúpiť roľníkov, ale tí najprv predali všetko, čo sa dalo – kravy, kone, vozy, obilie, rastliny atď. – a s prázdnymi rukami sa stali družstevníkmi. Prirodzene, družstvo si narobilo dlhy, muselo ich splácať a nemohlo dať členom plat. Celé mesiace nemali z čoho žiť. Bolo to na zúfanie! Pritom ale družstvá našich členov fungovali skvele, a to nielen v okresnom, ale aj v štátnom pomere.

Odobrali nám súhlas

Preto si vedúci v strane zavolali môjho svokra a prosili ho, aby zašiel do tých nešťastných dedín a prehovoril tam s ľuďmi, ktorých poznal. Keď sa vyhováral, sľúbili, že mu dajú auto, ba aj šoféra. A týmto šoférom som bol ja! Tak som sa stal laickým kazateľom v Leviciach a „šoférom kazateľa“. Po čase však nastali ťažkosti. Bol som platený zborom, ale to bolo znemožnené a musel som sa stať členom družstva aj ja. Svokrovi začali vytýkať, že hovorí s ľuďmi, ale na základe kresťanskej ideológie. K tomu prispeli ešte aj iné cirkvi, ktoré naňho strane začali žalovať, že vábi ich členov do našej cirkvi. Keď im svokor vytkol chyby strany, na ktoré ho upozornili ľudia pri rozhovoroch s nimi, tak ich to rozčúlilo, že mu odobrali súhlas a dali ho do dôchodku. Tiež voči mne úrady vznášali žaloby, že pracujem s mládežou, a to nielen v priestoroch modlitebne, ale aj na ihriskách a v prírode. Vodím ju do Tatier a na iné miesta a tam mám s ňou aj týždenné kurzy, čo je zakázané. Mne preto vzali súhlas laického kazateľa a premiestnili ma do zboru Benátky n. Jiz.

Foto archiv autora

Požehnané časy

Môj svokor bol z toho vykoľajený. Bol to totiž skvelý kazateľ v každom ohľade a „jeho slovo horelo ako fakľa“. Lenže teraz mal zákaz kázať. Keď sa o to pokúsil aspoň na biblických hodinách, tak sa to úrady dozvedeli a pohrozili mu väzením. Po nejakom roku – dvoch však začal zbierať kázne, ktoré si celý život starostlivo písal. Upravil ich, dal to opraviť jazykovo istej katolíckej sestričke a posielal ich do cudziny so známymi turistami.

Kaz. J. Ondrej Markuš na výlete s pobožnosťou v prírode (Sliač, júl 1956)

Tam ich vytlačili a potom ich pašovali k nemu v autách cez hranice. Vyšli ich tam celé desiatky! Ja som sa ocitol tiež v neobvyklom prostredí, ktoré však malo aj výhody. Praha bola vzdialená len niečo cez 30 km, a tam bola fakulta, profesori, knižnica. Zrazu som videl, že sa mi otvára cesta pre splnenie môjho sna: urobiť doktorát. Pretože zbor bol malý, Rada našla namiesto mňa zastúpenie a uvoľnila ma aj na jeden semester na fakultu do Zürichu. Po Nežnej revolúcii (1989) stretol svokor cirkevného tajomníka, ktorý ho poslal predčasne do penzie. Videl, že zbledol a skoro sa chveje. On však prišiel k nemu a povedal mu: „Ďakujem Vám, pán tajomník, že ste ma penzionovali, lebo ináč by mi neboli mohli tlačiť v cudzine toľko kníh a pašovať ich k nám.“ Ja som sa s tajomníkom nestretol, ale myslel som si to isté, lebo aj mne to pomohlo. O celom tom ťažkom období môžem len paradoxne povedať: Požehnané časy totalitného útlaku! Boh je veľký Riaditeľ! Pred utrpením nás neochráni, ale v utrpení dá pomoc, takže „náš kalich preteká“! ■ Ľudovít Fazekaš

29

únor-2009.indd 29

20.1.2009 16:53:25

Cormac McCarthy

Cesta přeložil Jiří Hrubý, formát A5, pevná vazba s přebalem, 185 stran, Argo, Praha 2008, cena 279,- Kč

J

sou knihy, které jako čtenář zklamaně odkládám po prvních kapitolách či dokonce stránkách. Pak jsou tu ty, které z nějakého důvodu přečíst musím, i když se mi moc nechce. Potěchou jsou pro mě knihy, do nichž se s chutí ponořím, dočtu je až do konce a rád se k nim vracím. A pak existuje ještě jeden zvláštní druh knih – ty, které mě svým dějem vtáhnou natolik, že je musím přečíst na „jeden zátah“. Jejich styl je strhující, děj velmi uvěřitelný, ale zároveň tak silný, že k některým z nich se už později nevracím. Druhé či další čtení bych asi nepřežil ve zdraví… Takovou knihou pro mě kdysi byl román Knuta Faldbakena Bídné roky. Nejčerstvěji je to případ McCarthyho novely Cesta, za niž tento americký autor (roč. 1933) žijící v Tennessee, dostal Pulitzerovu cenu. Děj popisuje putování muže středního věku s jeho jedenáctiletým synem – po silnicích, s nákupním vozíkem naplněným užitečnými věcmi k přežití napříč Amerikou, někam k moři. Právě pobřeží je, z nějaké blíže neurčené příčiny, nadějí nového začátku. To proto, že celá země je zničena. Spálená příroda, v níž nic nežije. Zdevastovaná města, v nichž umírají zdivočelí lidé. A síť silnic, která skýtá naději i nebezpečí. Přes celou zemi se přelilo kataklyzma, které velmi připomíná biblickou janovskou apokalypsu na konci časů. O jaké kataklyzma však šlo, se z příběhu nakonec ne-

PoSlEDNí liSt - Nebend Zhudebněná poezie i. Vrublové, J. Wolkera, V. Holana, J. Kainara, t. Morea, r. M. rilkeho, J. Šotola, M. rafajové a dalších. Vydavatel: Martin raus [email protected], folk, 44:54, cena 150 Kč

dozvíme. Není to tak důležité. Podstatné je, že vše zničilo a převrátilo žebříček hodnot. Civilizovaná krajina se stala zdivočelou zemí. Po cestách se bez cíle potulují zoufalci. Ale také ozbrojené bandy hladových, které pořádají hony na neozbrojené. Aby se najedly… Muž a chlapec putují za nejasnou nadějí. Jak vykresluje sám autor: „Na téhle silnici nejsou Bohem oslovení lidé. Ti jsou pryč a já tu zůstal a oni si s sebou odnesli svět…“ Ti dva přežívají z hodiny na hodinu. Na cestě využívají vše, co může prodloužit jejich život – o pouhou hodinu, o další den. Vše, co může posílit jejich naději, že doputují k pobřeží. Radují se z okamžiku, kdy najdou opuštěný a dobře zásobený bunkr. Mohou si dva-tři dny odpočinout, doplnit zásoby, nabrat novou sílu a vykročit dál. Nemohou však zůstávat, je to příliš nebezpečné. Zůstat stát na místě totiž znamená smrt. Jejich cesta je zdánlivě nesmyslná, ale přeci směřuje ke svému konci. Ti dva mají naději. Nesou oheň. Oheň touhy po novém začátku, oheň naděje, oheň života… McCarthyho Cesta přináší strhující čtení prosté všech okras a zbytečností. Je existenciálním zamyšlením nad křehkostí naší civilizace, vztahů, charakterů a nakonec i životů samotných. Je popisem poutníků, kteří se pohybují na hraně samého předpeklí. Tam, kde vykonáte jen ty nejlepší nebo nejhorší činy. Vykřičníkem všem, kdo se spokojeně usadili ve své hojnosti a pohltila je lhostejnost… Výkřikem strachu i zvoláním naděje. Je knihou určenou pouze odvážným a zralým čtenářům, kteří jsou ochotni vydat se na cestu s hlavními hrdiny. Na závěr je nutné dodat varování. Při čtení knihy reálně hrozí tři věci: ponořit se do ještě větší lhostejnosti, touha znovu v sobě zapálit oheň naděje a života a nebo se psychicky zhroutit. Cesta skýtá naději  Petr PlaňaNsKÝ i nebezpečí…

30

únor-2009.indd 30

20.1.2009 16:53:25

Klára Jíchová a Deše Žalmy 36:50, vydala Síť s r.o., [email protected]. Cena 150Kč (cd) a 20Kč (zpěvník) + poštovné

Patnáct zhudebněných žalmů pochází z let 2004-2007. Nahrávka vznikla v létě 2008 v brněnském studiu TWR. Autorkou hudby a přebásněných textů je Klára Jíchová, roz. Hradilková. O písních říká: „Tyto prastaré texty ve mně odjakživa vzbuzovaly veliký respekt a úctu, a proto jsem se jich chopila až v době velkého emocionálního přetlaku po dlouhé nemoci. Některé jsem ukládala do šuplíku, některé otiskoval ekumenický časopis Getsemany.“ Skupinu Deše tvoří devět muzikantů: Lenka Uličná – zpěv, Martina Weberová – zpěv, Klára Jíchová – zpěv, housle, viola, Jan Zajíc – zpěv, kytara, Anežka Misauerová – klavír, klávesy, Marie Samková – akordeon, Jan Kříženecký – kontrabas, Filip Korsa – klarinet, Pavla Koudelková – bicí, perkuse. Žalmy nelze „zaškatulkovat“ do hudebního žánru. V mnohých je slyšet inspirace klezmerem, jinde moravským folklórem… WWW.dese.CZ/Cd.PHP

Jsem ještě tady! Vlastimil Řebec, vydáno vlastním nákladem v roce 2008, 110 stran

Básnická sbírka „Ještě jsem tady!“ autora Vlastimila Řebce zaujme milovníka hezkých knih na první pohled zdařilou typografií, grafickou úpravou i ilustracemi básníkova syna výtvarníka René Řebce. Zajímavá, nápaditá ale nikoliv podbízivá forma zpracování knížky jako by předjímala její obsah. Autor, který v nedávných dnech oslavil sedmdesáté narozeniny, v této svojí čtvrté básnické sbírce nabízí vnímavému čtenáři nejen ohlédnutí za uplynulými léty života, ale i pohled kupředu, vize a touhy duše. Vše prodchnuté zkušenostmi a životní moudrostí, která však neústí do pocitu obtížené zralosti, nýbrž je naopak obdařena schopností lehkého nadhledu. Jako by se v autorových verších odrážela jeho životní praxe dobrého kantora či dokonce „vrchního školního inspektora“. Pohled trochu poučující, více však zkoumající - zaměřený k bytostné podstatě a otevřený k novým pohledům. Pohled inspirující a schopný strhnout k následování. V žádném případě se nejedná o poezii křesťanskou. S některými autorovými verši bychom mohli vážně nesouhlasit, jinými být snad dokonce pohoršeni. Na mnoha dalších místech však nacházíme myšlenky, slova a obraty které rezonují s našimi vlastními postřehy a přinášejí mnoho podnětů k zamyšlení. Zjišťujeme, že schopnost filozofického pohledu na svět, na čas, na plynoucí život přivádí nakonec každého ke hledání smyslu existence a pevného zakotvení v „něčem“, co nás přesahuje. Zdá se to být málo? Možná, ale je na nás, abychom se pokusili - oproštěni od frází a klišé - toto „něco“ objevit a pojmenovat. Básně Vlastimila Řebce nám v tom mohou být inspirací. -Js-

■ V sobotu 14. února 2009

9:00 – 15:30 se koná v modlitebně Církve bratrské Archa v Pardubicích Viii. AWANA KoNFErENCE téma: osobní duchovní růst PŘiHláŠKy do 9. února 2009: e-mailem: [email protected] nebo telefonem: r. Kalenský 606 788 791 CENA KoNFErENCE: včetně oběda 200,- Kč bez oběda 150,- Kč Konferenční poplatek je nutno zaplatit předem na číslo účtu 192 741 785 /0300 ČSoB Pardubice, VS 24012009 Každý, kdo uhradí poplatek do 9. 2. 2009, obdrží DárEK – knihu k osobnímu růstu. Přihlášeným po 9. 2. nelze zajistit dárek, po 11. 2. již nelze zajistit ani oběd. Pro přihlášení nám sdělte tyto údaje: A. jména a příjmení přihlášených B. výši odeslané platby (200,nebo 150,- Kč) C. způsob platby (+ z jakého účtu /nebo poštou)

KDyž SE VírA S VěDoU NEHáDá Pavel Javornický objednávky: Jaromír Pachl: 602 207 177 [email protected]

31

únor-2009.indd 31

20.1.2009 16:53:26

Ekonomická krize kazatel, ekonom CB Ostrava Nejsem prognostik a je těžké odhadovat, jaké budou dopady hospodářské krize, když i prognózy odborníků na tuto problematiku procházejí neustálým vývojem. Hospodářská krize nevznikla v České republice, ale má globální, celosvětový charakter. Protože Česká republika není v ekonomice izolovaným ostrovem, nýbrž zemí mnohočetně průchodnou, dotkne se nás krize také. Její dopady budou různé na jednotlivce a skupiny lidí. Krušné časy nastanou podnikatelům. Bude problém prodat zboží, sehnat peníze na výplaty, najít nové kvalitní dodavatele místo těch, kteří zbankrotovali. Kdo nebude mezi těmi desítkami tisíc lidí, kteří přijdou o práci a není neúměrně zadlužen, tomu nemusí být nejhůř. Ceny v obchodech budou stagnovat, stavba domku či koupě bytu přijde na méně peněz, benzín je levnější. 

Z Bible víme o dobách chudoby a blahobytu. Sedm let tučných má být přípravou na sedm let hubených. Ekonomové vědí o hospodářských cyklech od krize přes depresi k oživení a konjunktuře. S přípravou na nadcházející období jsme měli začít už v minulých letech hojnosti, ale ani dnes nemusí být pozdě. Pokračujme ve spoření dokud to půjde. Vyprosme si moudrost od Boha k střízlivějšímu hospodaření. Zjistíme, že nemusíme mít všecko, co nabízí reklama, můžeme odložit nebo zredukovat své investiční záměry a snížit náklady, u kterých je to možné. V případě nutnosti hledejme jiné zdroje do svých rodinných rozpočtů. 

Znovu jsem objevil rady knihy Přísloví v oblasti chudoby a bohatství. Ukazuje na příkladu, že zá

Dana Trezziová daňový poradce CB Praha 6 Myslím, že krize v r. 2009 opravdu těžce dolehne na českou ekonomiku a dotkne se mnoha lidí. Za optimistický scénář pro rok 2009 považuji hospodářský růst kolem 2-3%, za katastrofický bych považovala záporný hospodářský růst, deflaci, nezaměstnanost nad 8% a nárůst deficitu veřejných financí nad 100 mld. v 2009. 

Asi není třeba se nějak významně připravovat. Dobré je dodržovat normální zásady zdravého domácího hospodaření, tj. nezadlužovat se nebo v  rozumné míře, utrácet s nejvyšší opatrností a mít alespoň minimální úspory. Důležité je také vážit si dobrého zaměstnání a pracovat, jak nejlépe mohu. Dobré je také si uvědomit hodnoty, které máme (rodina, sbor, ukládání pokladů v nebi místo na zemi atd.) a také fakt, že Hospodin nejen dává, ale také i bere. 

Krize je příležitost si uvědomit, co jsou důležité a podstatné věci v našem životě, a naučit se více spoléhat na Pána Boha. Hodně pro mě znamená i reakce Joba na tíživou životní situaci. Job je bib

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Jan Drahokoupil

rukou dobré ekonomiky je funkční rodina. Vidíme, že rozpad rodin roztáčí spirálu chudoby. Přísloví říká, že dlužník se stává otrokem věřitele, proto se nemáme zaplétat do zbytečných dluhů. I ve své případné nouzi mám pamatovat na pomoc bližním, kteří se nezaviněně dostali do ještě horší situace. Jistotou je mi láska Pána Ježíše Krista, který mě i v dobách zlých podrží.

32

únor-2009.indd 32

20.1.2009 16:53:26

? ?

tomáš sedláček

■ Každý občan by rád věděl,

jaké budou dopady krize. Prognózy ekonomů se neustále mění. Jak podle vás vypadá nejmírnější resp. nejkatastrofičtější scénář? ■ Je Je možné a reálné se na nad-

cházející období nějak připravit? cházející ■ Vyhodnocujete něco pod-

statného pro sebe jako křesťan z krize, která na nás dolehla a ještě zřejmě dolehne?

lický příklad člověka, který zbankrotoval a ještě navíc ho postihla rodinná tragédie a přišel o zdraví a stále byl Bohu věrný! Myslím, že krize může být těžkým obdobím a klade na nás vysoké nároky. Krizí se ale nemáme nechat zlomit a můžeme ji brát jako výzvu pro náš profesionální, rodinný i duchovní život. Vždy mám pocit, že proti statečné „superženě“ ve smyslu Přísloví 31, 10-31 mám ještě obrovské rezervy!

hlavní ekonomický stratég čsoB Žádná katastrofa nás ani svět nečeká. Navíc Česká republika – podle všeho se zdá – z krize vyvázne nikoli bez šrámů, ale určitě ty naše šrámy budou patřit k těm zanedbatelnějším. První poločas, tedy samotnou finanční krizi jsme přežili víceméně bez ztráty kytičky – žádná banka se nehroutila, ani ji nebylo třeba dotovat ze státních peněz. Jsme jedna z mála světových ekonomik, které měly takovou „kliku“. Očekáváme prudké zpomalení růstu, ale stále očekáváme růst, byť třeba na úrovni růstu o jedno procento. V případě horšího scénáře má vláda připravené pomocné balíčky. 

Každý člověk – a křesťan by si těchto období měl zvláště všímat – si prochází krizí. Krize jsou součástí našeho života a jistým ekonomickým cyklem si prochází ekonomiky od nepaměti, vzpomeňte na sedm let tučných a sedm hubených v době Josefově! Krizemi, zdá se, rosteme – a to platí nejen na osobní úrovni, ale i na úrovni státu. Já současné zpomalení vidím jako příležitost soustředit se na to podstatné, oklepat zbytečnosti a držet se zdravého základu. Také je to doba, kdy je národ připraven se nad sebou zamyslet a vnímat potřebu – aspoň v jistých oblastech – po nápravě a pokání. Křesťané by toto měli využít a naučit se mluvit tak, aby byli dnešní době srozumitelní a byli schopní poskytnout pomoc. Po tučných letech nastává doba tázání a doba citlivá. -BM

Pomozte nám zvěstovat dobrou zprávu prostřednictvím časopisu BRÁNA lidem ve Vašem okolí, v nemocnicích, věznicích, armádě či v ústavech sociální péče Věříme, že časopis Brána může být vhodným prostředkem k oslovení hledajících • Naším cílem je v průběhu roku 2009 navýšit náklad časopisu Brána o tisíc výtisků, které budou zdarma k dispozici zájemcům ve Vašem okolí • Dobrou a osvědčenou spolupráci máme s vězeňskými kaplany, příležitost vidíme v práci kaplanů v nemocnicích a v armádě Staňte se našimi partnery v této službě. Sponzorským darem (který je daňově odečitatelnou položkou) na účet neziskové organizace KODEX, o.p.s. pomůžete oslovit evangeliem nové čtenáře. Číslo účtu pro Vaše dary je: 35-9611300257/0100 Pro potvrzení o daru nás kontaktujte e-mailem: [email protected] nebo tel.: 222 316462 

únor-2009.indd 33

20.1.2009 16:53:26

Tomáš Najbrt

narozen 1951, studium: pražská konzervatoř - kytara a kompozice, v Německu církevní hudba. Hlavní zájem: loutna a historické nástroje. Osm let byl celocírkevním kantorem ČCE. Vytvořil nové doprovody pro Křesťanský kancionál. Vede pěvecké sbory, vystupuje sólově a se soubory.

Žebrák s erbem

V

roce 1580 vydal v Praze autor řady mravoučných básní, příležitostných deklamací a divadelních her – Šimon Lomnický z Budče Chodeček (*1552 Lomnice, + asi 1622 Praha) rozsáhlý kancionál – Písně nové na evangelia. V předmluvě naznačuje jejich účel: „…učinit přítrž nehezkým písním, které se tehdy mezi lidem šířily.“ Pro každou neděli veršuje příslušný oddíl novozákonního čtení, často se jedná i o vyprávění děje. S jednou z písní jsem se setkal už před lety a natolik mne zaujala, že jsem ji začal zpívat trochu v kramářském duchu s doprovodem niněry. Píseň jsem upravoval tak, aby působila jakoby autorsky. Velice se mi líbí v závěrečných slokách Lomnického výstižná aktualizace a shrnutí textu. Později jsem původní melodii nahradil svou vlastní. Vyprávění příběhů je odjakživa přímou cestou k  srdci posluchačů. Pán Ježíš tak činil rád a často, o tom svědčí evangelia. Mohl se obrátit v tutéž chvíli k prostým i vzdělaným lidem, každý si vybral své. Místo, aby dlouze vysvětloval komentáře a rabínské předpisy a svůj výklad, používá příběhy bez teoretizování. Jistě, chceme-li z příběhu přeformulovat naučení, využíváme pak psychologii, dějepis, biblické reálie, souvislosti a odkazy do Starého zákona. Šimon Lomnický, zvaný též Žebrák, patřil zřejmě k nejplodnějším a nejznámějším česky píšícím básníkům své doby. Pocházel z nezámožné poddanské rodiny z kraje poblíž Českých Budějovic. Psal hlavně příležitostné verše (česky i latinsky),

často na objednávku a se snahou dojít přízně mocných, u nichž byl tento „latinský šenkýř“ (provozoval totiž hospodu) dosti oblíben. Nejvyšší odměnou, které dosáhl, byl erb a šlechtický přídomek z Budče, získaný od Rudolfa II. Psal ale i pro prosté čtenáře, především spisy poučné a mravokárné, a to prózou i veršem. O povaze Šimona Lomnického i jeho díle se vyslovovali mnozí znalci již od poloviny 17. století dosti rozporně. Jedni jej zamítali jako bezduchého veršotepce a bezcharakterního člověka, jiní jej po právu hodnotili jako talentovaného lidového básníka. Roku 1619 Lomnický přišel o majetek – nejprve vyhořel a poté jeho vesnice, ve které byl rychtářem, byla zničena císařskými vojsky. Odešel pak do Prahy, kde přestoupil k evangelické církvi. Po bitvě na Bílé hoře se vrátil zase ke katolické církvi. Touto dvojí konverzí si však nijak nepomohl, údajně v Praze žebral. Ne všechny písně v Lomnického kancionálu z roku 1580 jsou výrazné a vhodné pro současné posluchače nebo liturgické využití. Tato o bouři se svým příběhem však oslovuje i v dnešní době. O zájmu svědčí i úprava P. J. Konečného, který písničku zpívá s jednoduchým doprovodem sboru. Tuto úpravu také předkládáme. Melodie s textem je zpívána sólově a další zpěváci vlastně tvoří doprovodnou harmonii beze slov. Lze připojit další nástroje a zmocnit se písničky po svém. Šimon Lomnický prožil závěr svého života v bídě a zapomnění, ale tato písnička si určitě zaslouží naši pozornost.

■

34

únor-2009.indd 34

20.1.2009 16:53:26

Píseň a její záznam ve formátech mp3 a pdf najdete na www.i-brana.cz

35

únor-2009.indd 35

20.1.2009 16:53:26

Přicházíme k vám, naši milí čtenáři, s prvým číslem nového časopisu BRATRSKÁ RODINA. Přesněji bychom měli povědět staronového časopisu (...). Českobratrská rodina přestala vycházet v roce 1951. Téměř dvě desetiletí jsme byli bez vlastního časopisu. Cítili jsme, jak nám velice chybí tato spojnice mezi sbory, jak jsme bez informací o životě v církvi a jak nám chybí vlastní tribuna, kde bychom mohli sloužit těmi dary, které Pán církve svěřil právě naší církevní jednotě. Hlasité stesky se ozývaly pravidelně na výročních celocírkevních konferencích a pokaždé šla na příslušná místa žádost o povolení časopisu. Jsme rádi, že jsme se dočkali 31. III. 1969, když Úřad pro tisk a informace s platností od prvého dubna t. r. dal souhlas k vydávání měsíčníku Církve bratrské. Ještě několik měsíců to trvalo, protože byly veliké obtíže se zajištěním tiskárny, ale nyní již s radostí i vděčností smíme vám vložit do rukou prvé číslo vytouženého a jistě i vymodleného časopisu. Zdržení bylo zaviněno zejména tím, že v tiskárně, která v dubnu převzala naši objednávku tisku časopisu, ležely rukopisy až do září, aniž došlo k realizaci zakázky. Až nyní laskavostí Státní tiskárny v Praze 2 - Vinohradech vycházejí tyto materiály, které pochopitelně nesou znamení časového zpoždění, a to zejména ve zprávách. Nové jméno našeho časopisu Bratrská rodina vyjadřuje jednak kontinuitu s předchozím listem, jednak je výrazem změny v názvu církve, když jsme v roce 1967 konferenčním rozhodnutím s ohledem na slovenskou a polskou (na Těšínskou) část církve změnili jméno z Jednota českobratrská na Církev bratrskou (...) Rádi bychom, aby název časopisu vyjadřoval náš program. Toužíme napomáhat k uskutečňování „theologie rodin“. Rodiny věřících mají být církvemi v  malém, kde manželé sobě navzájem a rodiče společně dětem připomínají veliké věci, které s nimi učinil Hospodin, když jim dal dar svaté víry. Je to největší věc, které se nám může na světě dostat, když smíme věřit. Živý sbor je živým, když se skládá z živých buněk rodinného církevního obecenství. Slovo Boží nemá místo jen na kazatelně a v neděli, nýbrž žádá prostor v každičkém dni i v kruhu našich rodin. Reformační církev Božím slovem reformovaná jenom tehdy zůstává církví reformovanou, opravenou a obnovenou, když je vždy znovu a znovu tímto Slovem reformována. Církev probuzeneckého typu je jen tehdy církví probuzenou, vidoucí a žijící, když ji Boží slovo denně znovu probouzí. K obému odkazu se hlásíme... Alexandr Havránek (Bratrská rodina, září 1969, ročník 1, číslo 1-3)

inzerce

Na cestu



DOVOLENÁ V KARLOVÝCH VARECH Dvě zařízené bytové jednotky a turistická ubytovna. http://web.telecom.cz/futtl e-mail:[email protected] Mohl by někdo odprodat sešit 28 Biblické konkordance M. Bič - J. Souček, edice Kalich (1954 - 1967)? Tel: 481584235 

36

únor-2009.indd 36

20.1.2009 16:53:28

Univerzitní křesťanské hnutí

M

ilana by ani ve snu nenapadlo, že někdy zajde do kostela (sbor křesťanů je pro něj cizí koncept), a už vůbec, že by se někdy stal křesťanem. Seznámil se ale na koleji s Honzou, který svůj pozdrav ve dveřích doplnil pozvánkou: „Hele, dneska děláme pizzu s malým kouknutím do Bible pro ty, co ji nikdy nečetli.“ Jelikož to bylo jen o patro výš, než bydlí, a vlastně by stejně musel jíst, vydal se (spíše nesměle) toto dobrodružství prozkoumat. Po několikatýdenním kurzu Markova evangelia vyznal, že Ježíš zemřel i za jeho hřích a chce Mu věřit ve všech otázkách svého života. Na českých univerzitách studuje přes 200 tisíc studentů, z nichž většina jsou právě takoví Milanové (a Milady), kteří čekají na své Honzy. V tom je jádro služby Univerzitního křesťanského hnutí (UKH). Naší vizí je představit Pána Ježíše všem studentům v České republice. Velkou hodnotou UKH je podporovat iniciativu věřících studentů, kteří organizují pro své nevěřící přátele evangelizační sportovní a

jazykové pobyty a zábavné večery na kolejích. Pro vedoucí skupinek jsou připraveny vzdělávací programy jako např. Jak si připravit Biblické studium. Působíme na univerzitách v Ostravě, Pardubicích, Ústí nad Labem, Českých Budějovicích a nově na třech místech v Praze skrze skupinky po 5ti až 20ti studentech. „Výhybka je místnost na vysokoškolských kolejích v Ústí nad Labem, kde se schází skupinka UKH. Je to prostor, kde se snažíme nasměrovat mladé lidi na novou ‚kolej‘, představit jim Ježíše Krista a sdílet s nimi evangelium, které jsme mohli sami přijmout. Pro mě osobně se stala Výhybka mostem mezi světem a sborem, vytváří prostor, který je nevěřícím lidem známý, ale zároveň zde mohou slyšet o Bohu, zjistit, že křesťané nejsou možná tak ‚divní‘, jak si mysleli, a přijmout pozvání do sborů. Je úžasné vidět, jak Pán Bůh skrze tuto skupinku pracuje. Mění naše životy, učí nás službě Velký nápad 2 i vzájemné spolupráci a dotýká se našich nevěřících přátel. Bylo radostí vidět Petra, Od 24. do 26. 11. 2008 se v Ostravě konala akce Ivku a Terku přijmout dar odpuštění Ježís názvem Velký nápad 2 še a jejich touhu Ho následovat a růst ve s cílem pozvat mladé lidi víře. Kéž je tato služba i pro studenty, kteří z Ostravské univerzity skupinku povedou po nás, stejným požehna tři akce s následným studiem Markonáním.“ (Daniela, Ústí n.L.) va evangelia. Služba je plně závislá na individuálních Přišlo 10 nevěřídárcích a sborech a budeme velice vděční cích studentů, za vaši podporu (každý příspěvek je velza které jsme Pánu Bohu moc ký). Náš účet:178178092/0300. Na stránvděční a máme kách www.ukh.cz naleznete var. symboly radost, že mají pro konkrétní účel. Modlíme se, abychom zájem chodit na mohli společně s vámi ještě hlouběji věnaše biblická setkání. dět, že „naše práce v Pánu není marná.“ ■ (1 Kor. 15:58) Jan Uher

37

únor-2009.indd 37 

20.1.2009 16:53:30

Čokoládová babička N

a police vysokých sloupů uprostřed uliček figur ande 12.90“. Ale ani druhá babička doma dlounašeho Alberta právě rovnali nekonečné zá- ho nevydržela. Jenže její modré oči, velké jak od Hestupy mikulášských čokoládových figurek. leny Zmatlíkové, už mi doma chyběly – víc než ona Zmrzlá jsem tam cestou z procházky zamířila a po- vánoční hvězda, které suchý panelákový vzduch rozvzdechla si. Tak už to začíná! To je ale nevkus. Snažila hodně nesvědčil a dlouho s námi nepobyla. jsem se nadílku objet svým příliš širokým kočárkem, A tak se z toho vyvinula taková malá rodinná trakdyž vtom se na mě laskavě usmál jeden z druhů an- dice, manžel mi pojídal babičky a já je pravidelně dělů, a to hned v desítkách exemplářů. dokupovala. Spotřeba andělů v naší domácnosti odMezi chlupatými křídly, v záplavě mocných zlatých povídala potřebě cukru za nehostinného deštivého kadeří zazářil jeho mapočasí. A potom přišel sitý obličej mateřským Světec způsoAnděl, kterému kolem kotníků místo Mikuláš. úsměvem, pozemsky vybil, že pečlivě aranžovabarvenými tvářemi a chá- tradičního „Gloria in excelsis Deo“ ná plata lesklých figurek pavýma očima. Anděl, devalvovala v supermarpoletoval nápis „Milk chocolate“ kterému kolem kotníků ketu na nechtěné ležáky. místo tradičního Gloria a na zádech mu přidržovala košilku Krčí se ve spodních patin excelsis Deo poletoval rech s cedulkou SLEVA cudně zahalenou nálepka s údaji nápis Milk chocolate a 3.50 Kč, která dává na kterému na zádech při- o hmotnosti a o podílu kakaa… srozuměnou, že andělé držovala košilku cudně už nejsou v kurzu. Ale zahalenou nálepka s údaji o hmotnosti a o podílu ka- babiččin statečný úsměv je stejný, za jakoukoli cenu. kaa, měl zkrátka obličej mé babičky, babičky Noemi. Už je mi docela jedno, co si kdo pomyslí, jako hříbky Stydlivě, zády k prodavačce, jsem jedné babičce z měkkého podhoubí vydloubávám do košíku posledvyloupla lem běloskvoucího roucha z plata a připo- ních šest babiček cejchovaných čárkovými kódy. jila ji k mrkvi a jogurtům ve svém košíku. Je to děNa polici vedle svíček, už bez baldachýnu, stojí tinské, kárala jsem se, když anděl válel sudy na po- andělský sbor. Mléčným hlasem zpívá o narození hyblivém pásu u pokladny. Co s ním teď? Syn je na Páně – jak to vypadá, když se vtělí láska. Den po dni to malý, já kakao nesmím. Ale co, manžel se zlobit řady mého nebeského zástupu řídnou, doba je zlá, nebude. Manžel čokoládu rád. ale když jednou zmizí úplně, nezoufám. Začínají Doma jsem babičku postavila na polici v kuchyni, svátky. Plánujeme návštěvu, brzo babičku uvidím. vedle svíček, pod baldachýn listů vánoční hvězdy. Dva dny před cestou ranní telefonát, ještě jsem v poDlouho tam nevydržela, snad den dva. Otočím se k ní steli. Babička Noemi zemřela. pro ten nezaměnitelný úsměv a ona má ukousnutou Stejně musím vstát. Roztáhnout závěsy, vyměnit hlavu. Zbylo rozdrolené andělské torzo jako z rohu plínku, dát převařit vodu na sunar. A zatímco mrznu hřbitova. Hned ten den se stalo, při dalším rychlém s kočárkem na procházce a běhám po Albertu, baprůjezdu Albertem, že se díky jakémusi mimoděčné- bička prozpěvuje v nebi s andělským zástupem. Vím ■ jana šrámková mu pohybu zase na účtence objevila položka „coko přesně, jak to vypadá. 38

únor-2009.indd 38

20.1.2009 16:53:31

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu! tajenku zašlete do 15. 2. 2009 (i e-mailem) na adresu redakce.

PřiPraVil dUšaN KarKUš

Tajenka z čísla 1/2009: zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty. Vylosovaný výherce: Jan Káňa, Brno

Vylosovaný výherce získává knihu Ricka Warrena Proč jsme vůbec tady? z vydavatelství Návrat domů

39

únor-2009.indd 39

20.1.2009 16:53:31

asi 827 - 14. 2. 869

Je jisté, že křesťanství bylo na našem území zastoupeno již před příchodem Konstantina a Metoděje. Přesto však asi nebude daleko od pravdy charakteristika, kterou o našich předcích podal autor Života Konstantinova, když národ popisuje jako „zatemnělý na svém rozumu slabotou či spíše ďábelskou lstí a nechtějící choditi ve světle přikázání Božích…“ Touha po tom, aby křesťanství zapustilo své kořeny hlouběji, byla jedním z důvodů, proč kníže Rastislav misionáře pozval. S žádostí o vyslání učitelů znalých slovanské řeči se obrátil nejprve do Říma. Když neuspěl, vyslal posly do Konstantinopole. Císař Michal III. úkolem pověřil již osvědčené bratry, kteří se svou vzdělaností řadili k mimořádným osobnostem. O třináct let mladší Konstantin byl kněz, patřil do okruhu vzdělanců kolem patriarchy Fotia (vydobyl si přízvisko Filozof). Vyučoval na univerzitě a vynikl jako znamenitý disputér ve věci víry v diskuzích s muslimy, Židy a odpůrci uctívání obrazů. V roce 861 byl s bratrem v čele poselstva, jež císař vyslal s misijními úkoly k černomořským Chazarům. O dva roky později se vypravili na Velkou Moravu. Jejich úkolem bylo vyučovat domácí kněží, a tak vybudovat místní církevní organizaci. Konstantinova genialita se projevila i v sestavení nového písma – hlaholice – a překladem částí evangelií do staroslověnštiny. Po příchodu oba bratři začali se vzděláváním kněžstva, pokračovali v překládání: dokončili evangelia a ostatní novozákonní knihy, pak přeložili žaltář a asi celý Starý zákon. Přeložili liturgické texty, modlitby, kázání, životopisy svatých a některé spisy církevních otců. Nešlo tedy o liturgické novotaření, používali obřad východní církve, byť přizpůsobený latinskému, jenž byl na Velké Moravě obvyklý. Jejich činnost ovšem překračovala jen čistě náboženskou oblast – uvedli i díla právní povahy (nomokánon – sborník církevního práva; Zákon sudnyj ljudem, v podstatě trestní zákoník). Originálních prací bylo méně, o to jsou literárně cennější. Konstantinův Proglas je nejstarší dochovaná slovanská báseň (nerýmovaná). Náročná práce se i přes odpor franských kněží dobře rozvíjela, takže se po třech a půl letech vydali vysvětit své žáky. Putoroku 87 obhájil Cyril s Metodějem před papežským dvorem vali přes Panonii, kde získali pro slovanv římě staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk. skou bohoslužbu knížete Kocela. V BeCyril pro tento jazyk vytvořil hlaholici, tedy písmo, které se stalo základem kultury a vzdělanosti Velké Moravy. nátkách museli znovu čelit útokům proti používání slovanštiny jako církevního jazyka. Dozvěděl se o nich ale papež a povolal je do Říma. Koncem roku 867 zde byli slavně přijati (přinášeli domnělé ostatky sv. Klimenta). Hadrián II. schválil slovanské knihy i liturgii a dal vysvětit jejich žáky. Konstantin tu ale smrtelně onemocněl. S přáním zemřít jako mnich vstoupil do kláštera (přijal jméno Cyril) a 14. února 869 zemřel.

Foto archiv

Konstantin - Cyril

roBert Hart

únor-2009.indd 40

20.1.2009 16:53:35

vikář v CB Ústí nad Labem Patrik Horváth, tak se jmenuji. Mám 33 let a pocházím ze smíšeného a stále trvajícího manželství mezi Češkou a maďarským Rómem. Tento dobrý příklad od svých rodičů jsem převzal i do svého manželství. Jsem přes deset let ženatý s nejhezčí ženou na světě a jsem hrdý na to, že máme spolu s manželkou Ivanou tři děti. Hospodin nám dal v březnu 2004 prvorozeného syna Natanaele, v březnu 2006 velmi energickou dceru Sáru a v březnu 2008 nejmladší ratolest Annu Noemi. Jsem absolventem ETS a nyní sloužím jako vikář v CB Ústí nad Labem. Dále jsem absolvoval podzimní semestr 2008 na některým kazatelům CB známém teologickém semináři v Belfastu.

BULLETIN RADY CÍRKVE BRATRSKÉ VYCHÁZÍ JAKO PŘÍLOHA ČASOPISU BRÁNA

Patrik Horváth

C

esta k Ježíši byla trnitá. V roce 1989 mi bylo 15 a já mohl poznávat, jaké možnosti přináší tato nová doba. Nejednalo se žel o ušlechtilé věci, ale především a hlavně šlo o peníze. Nevěřil jsem, že se peníze dají vydělat jen poctivou prací. V té době jsem ale byl také na promítání filmu Ježíš. To bylo první semínko víry. V nezralém období, kdy je všechno poprvé a kdy dochází k bourání různých romantických představ, přišlo setkání se smrtí, a hned trojí. Babička dlouho umírala u strýce doma. O prázdninách 1993 spáchali sebevraždu dva spolužáci ze školy. A při cestě na objednané krádeže do Německa se auto se třemi mými kamarády obrátilo na střechu a všichni umřeli. Den před tím mi moje máma zakázala s nimi jet. Zachránila mi život. Upadl jsem do podivných stavů a přemýšlel, co by se stalo, kdybych umřel. Na hodině občanské výchovy v maturitním ročníku na průmyslovce se paní učitelka zeptala, jestli někdo věří v Ježíše Krista. Vzpomněl jsem si na film Ježíš a řekl, co si myslím. Slovně mne setřela výrokem, že Ježíš byl progresivní vůdce, který … Rozhořčeně jsem odcházel s myšlenkou: „Co to říkala za nesmysly?“ A nečekaně jsem to ze svého vnitřního přetlaku vybafl na jediného, mně ne moc známého člověka na zastávce. A on to byl mládežník z Ústí nad Labem. Začal jsem chodit na mládež a při jedné výzvě jsem vydal svůj život Ježíši. Od té doby měl a má Pán Bůh mnoho, co „proměňovat“ na mém životě. Jsem mu vděčný, že mě provedl i rokem praxe na dílně, kde byli životem ošlehaní muži z továrny. Pak moje kroky směřovaly na vojnu do Hranic na Moravě. Pak jsem absolvoval na UJEP v Ústí n. Lab. bakalářské studium. Během VŠ studií jsem se oženil s dívkou z ústecké mládeže. Moje manželka Ivana, povoláním učitelka angličtiny, je mojí velkou oporou. Po studiu jsem pracoval 5 let pro německou softwarovou firmu. V této době jsem začal dálkově studovat ETS, který jsem absolvoval v roce 2008. V roce 2005 jsem nastoupil do vikariátu v CB Ústí  nad Labem, kde sloužím dodnes.

inform-02-09.indd 1

20.1.2009 16:58:11

Sbory, kazatelé a vikáři, senioráty, konference

již několik let jezdíme ve vánočním čase na ukrajinu

Dne 20. 12. 2008 se konalo v nabité žižkovské modlitebně shromáždění, při kterém se mnozí rozloučili s nejstarším kazatelem Církve bratrské Karlem Touškem. Pán Bůh povolal svého služebníka do nebeského domova ve věku požehnaných 90 let. Bohoslužbu vedl místní kaz. Bronislav Kaleta, za sbor v H. Počernicích, kam manželé Touškovi patřili jako členové, promluvil kaz. Miloslav Kloubek a poselství Božího Slova vyřídil na přání bratra Touška jeho vnuk, kazatel Roman Toušek. Bohoslužbu provázely písně pěveckého sboru Effatha. Děkujeme Pánu Bohu za výraznou stopu, kterou po sobě zanechal věrný zvěstovatel evangelia kazatel K. Toušek.

Smyslem výjezdů je udržovat kontakty a přinést pomoc bratřím a sestrám ve sborech Evangelických křesťanů - baptistů. Byly to dříve dárky a v poslední době i peníze, které jsou jen kapkou do moře potřeb. Ale i moře se skládá z malých kapek. Letošní akce se lišila od předchozích. Na podkarpatskou Rus odcestovala oficiální delegace na „nejvyšší úrovni“ – tajemník K. Fojtík a ředitel Diakonie P. Fiala. Doprovod zajistili znalci a přátelé zdejšího kraje – bratři St. Heczko, P. Kučera a kaz. D. Hejzlar. Cesta byla vyvrcholením dlouholetých kontaktů CB se sbory v Podkarpatské Rusi, mající počátky v dobách Masarykova Československa. Dala by se nazvat třídenní průlet Zakarpatím. Silné auto bratra tajemtři členové naší delegace na konferenci kazatelů v Chusníka vyjelo v pátek ráno z Prahy. tu, vpravo bratr Kondor, presbyter Zakarpatské oblasti Kromě občerstvení u Heczkových v Brně jsme přelétli po dálnicích dolní Uhry a večer jsme překročili ukrajinské hranice v městě Beregovo v Zakarpatské oblasti. Nocovali jsme v Mukačevě u br. Timotea Dymčenka, kazatele a učitele homiletiky na zdejším semináři. Před zaslouženým spánkem jsme stačili „poguljat“ nočním městem, postát před pomníkem „blagozvěstnikov” Cyrila a Metoděje a pokochat se pohledem na uherskou rovinu ze zdejšího hradu. Kulisy tvořila i místní veselá přiopilá mládež. Časně ráno v sobotu jsme jeli do Chustu na konferenci, které se účastnilo asi 120 pastorů, většinou sloužících při civilním zaměstnání. Byla typicky východní, na tělesné potřeby člověka neohlížející se. Česká nátura vydrží hodně, ale zdejší asi ještě víc. Hlavní přednášející, vznešený bratr s vousem, začal mluvit. Byl přerušen jen pěveckým sborem mladých kazatelů, příp. jinými stručnými pozdravy – např. K. Fojtíka. Jak dlouho mluvil, nevíme, protože jsme museli před koncem odejít, abychom stihli další program. Leč i místní kazatelé byli pětihodinovým(!) maratónem zjevně unaveni. Přednášející profesor byl hluboký biblista, autor ruského biblického slovníku. Večer jsme konečně dorazili do Bočkova, kde jsme hostitelům (k jejich neskrývané radosti) zanechali bratra Heczka a pokračovali za poznáním do Rachova, městečka sevřeného Karpaty, které má šance stát se centrem horského cestovního ruchu. Navštívili jsme zde obyvatelé na pokoji domova seniorů v jasině



Nový rok odstartovala Rada 2. 1. 2009 několikahodinovým jednáním ve Chvalech s kolektivem (Petr Fiala, Karel Fojtík, Tomáš Grulich, Daniel Kvasnička, Steve Olsen, Vít Skála, Jan Valeš ml., Pavel Vaněček a další), který připravuje zásadní rozvoj areálu. Projekt je rozčleněn na tři fáze: (Rehabilitační ústav, Komunitní centrum a Hospic). 

Rada přijala záměr pronájmu pozemků v areálu občanskému Sdružení Chvaly (SCH), které je připraveno nést plnou zodpovědnost za financování, realizaci a provozování. Byly akceptovány „Stanovy“ kde se počítá v řídícím výboru také se dvěma zástupci zařízení ve Chvalech (Sbor Černý Most a ETS) a jednoho člena bude za CB jmenovat Rada. 

Dne 1. 1. 2009 se přestěhoval z Hradce Králové a začal plnit úlohu správce sboru Vsetín – Maják kazatel Bedřich Smola. Instalaci nového služebníka Majáku zajistí kazatel David Novák, člen Rady. 

Předseda uvedl dne 4. 1. 2009 v modlitebně v České Třebové do nové služby kazatele CB Tomáše Pospíchala. 

inform-02-09.indd 2

20.1.2009 16:58:11

nemocnici, později domov důchodců, to již ve ztemnělé a mrazivě jiskrné Jasině. Dojmy z obou zařízení popsal sugestivně bratr Fiala, který byl místy zaskočen až šokován. Já měl radost, že se tu od mé poslední návštěvy také mnoho zlepšilo. Nedělní shromáždění v Bočkově bylo dojemné. Připomínalo nám návrat do sedmdesátých let. Pěvecký sbor nádherně pěl, kázání střídalo kázání, presbyter sboru plakal dojetím. Slyšeli jsme svědectví od pamětnice, kterou kdysi v besídce učila sestra Skálová. Mluvili bratři Fojtík a Fiala, přidal se i br. Heczko. Při vstupu nás vítala fotografie z počátků práce. Minulost se setkala s přítomností. V čele historického záběru jsou Fr. Urbánek a L. Rejchrt. Jako bychom na chvíli vrátili čas do doby, kdy rozsévali evangelium kazatelé, mající srdce v této nejzaostalejší části Československa. Těžká práce vydala časem mnohé plody. Jen v Rachovské oblasti >

Foto archiv RCB

POPRVÉ NA PODKARPATSKÉ RUSI Okresní nemocnice v Rachově připomíná vybavením naše padesátá léta. Byla však dostavena v letech 80. Operační sály jsou bez základního vybavení. Pobyt na anesteziologickoresuscitačním oddělení se snad dá přežít, pokud má člověk silný kořínek – centrální rozvody medicínských plynů neexistují, k mání je jen přivezená kyslíková bomba. Na oddělení je jeden přenosný monitor pro sledování srdeční funkce, což je málo. Počítač jsme v nemocnici viděli jediný. Pokoje jsou zpravidla 6-7 lůžkové. Polohovací postele jsou neznámým pojmem, a to ani ty, které známe z dob rozvinutého socialismu. K dispozici je studená voda tekoucí P. Fiala (vpravo) s br. Heczkem ze stavebního kohoutku. Zápach za kazatelnou ve V. Bočkově z 1 WC na čtyřicetilůžkovém oddělení se dá snést v zimě, lze jen tušit, jak to vypadá v letních vedrech. Všudypřítomné úplatky se netýkají jen lékařů, kde se to bere jako samozřejmost, ale i ošetřujícího personálu, např. jen za obyčejný odvoz na pojízdném křesle. Sociální ústav v našem bývalém nejvýchodnějším cípu v Jasině je umístěn v kasárnách, které pamatují RakouskoUhersko. Na ubikacích si topí zpravidla „klienti“ sami. Když dostanou mokré dříví, asi se příliš neohřejí, a o ústředním topení si mohou nechat jen zdát. A tak spí zabalení ve všem, co mají, s čepicí na hlavě. Zdejší ošetřovatelky si vydělají v přepočtu kolem 4 – 6 tisíc Kč měsíčně. Obávám se, že za takových podmínek příliš velká ochota k výkonům není. Podle toho to v ústavu vypadá. Ještě, že vedoucí místního okresního sociálního odboru je členka z „našeho“ sboru a snaží se, seč může. Až dosud jsem si myslel, že to nejhorší, co jsem kdy viděl, bylo v Kazachstánu. Teď svůj názor měním. Srovnání této oblasti se zcela vymyká měřítkům zemí v EU. Znalci místních poměrů přesto vidí za uplynulých 10 let pokrok. Jak to asi vypadalo předtím? Podkarpatí je zemí mnoha kontrastů a nevyřešených společenských problémů. Do Evropy je čeká ještě dlouhá cesta, na které zdejší sbory můžeme provázet. Potřebuje na ní mnoho peněz a ještě více lásky, trpělivosti a porozumění. Petr FIaLa

inform-02-09.indd 3

Místopředseda staršovstva Ing. Zdeněk Zelenka z Třebíče potvrdil tajemníkovi, že ve sboru byl akceptován nástup vikáře Karla Šustka, se kterým byla zahájena spolupráce, do služby. 

Rada schválila pokračování služby kazatele Daniele Komrsky, který zabezpečuje administraci v České Třebové a v Ústí nad Orlicí. 

Na žádost staršovstva sboru Klatovy bylo rozhodnuto, že kazatel Jan Spěváček (ordinace v KS) je od 1. 1. 2009 ustanoven vedoucím samostatné kazatelské stanice Sušice - sbor Klatovy. 

Staršovstva sborů zaslala celkem 7 návrhů na kazatelskou ordinaci vikářů pro letošní konferenci (Hrádek 2009). Studijní odbor a Rada pozve navržené kandidáty k předordinačnímu řízení, které proběhne začátkem února a března. 

Tajemník pro evangelizaci zaslal Radě zprávu o činnosti za 2. pololetí roku 2008. Rada zároveň schválila žádost kaz. D. Fajfra o studijní konferenční volno s předloženým studijním programem na měsíc srpen a září 2009. 

Kazatel Tadeáš Firla zpracoval ze své studijní cesty do USA obšírnou a výborně strukturovanou zprávu. Rada byla potěšena kvalifikovanými postřehy z misijní konference „Zoe International 23“ korejského sboru v New Yorku ve dnech 1. 12. – 9. 12. 2008. 

Studijní odbor vydal Stanovisko ke známosti a sňatku s nevěřícím, které bylo zároveň zveřejněno na církevním webu. Rada bude věnovat dané problematice v součinnosti s kazatelským sborem zvýšenou pozornost. 

Vikář Ludovít Fekete požádal prostřednictvím Studijního odboru o zadání ordinační práce na téma: „Bohatství spočívající v oběti Ježíše Krista a jeho vliv na život křesťana“, se kterým byl vyjádřen souhlas. 

Předseda na základě žádosti kaz. Bronislava Matulíka napsal 

20.1.2009 16:58:12

dne 28. 12. 2008 dopis ministru financí ČR, kterým se připojuje k cílené iniciativě na získání dotace MF na podporu stavby nové modlitebny v Černošicích. 

Předseda informoval o jednání s br. Bohumilem Kejřem ve věci Evangelického týdeníku Kostnické jiskry. Rada vzala na vědomí mail z 29. 12. 2008 s prosbou o intenzivnější spolupráci a o nabídce dalších služeb a možnostech ET-KJ. 

Kancelář Rady upozornila, že na skladě v ústředí zůstává již jen několik desítek výtisků Křesťanského kancionálu, jehož poslední vydání je prakticky rozebráno. Je potěšitelné, že se prodalo celkem 7 tisíc výtisků KK, které se na sborech CB používají s tím, že se zároveň zpívá na řadě míst i z dalších zpěvníků. 

Sestra RNDr. Jana Křížová, předsedkyně synodu Leuenberského společenství církví zaslala dne 29. 11. 2009 z 5. zasedání synodu zprávu. Kazatel Pavel Fér byl na tomto synodu zvolen do předsednictva. Synod navrhl některé podněty týkající se Diakonie ČR, které postoupíme řediteli Diakonie CB. 

Rada vzala na vědomí zprávu z české A Rocha (křesťané v ochraně přírody), zaslanou kaz. Pavlem Světlíkem, která byla současně spojená s výzvou o pomoc při dostavbě ekologického střediska Krupárna. Rada aktualizovala žádosti sborů (a větších stanic) o pomoc při hle-dání nových pracovníků. Pozornost byla věnována předně neobsaze-ným sborům (příp. výhledově uvol-ňovaným sborům). Zároveň byla připomenuta nezbytnost dodržení limitu počtu pracovníků a čerpání mzdových prostředků v roce 2009 pro CB z kapitoly odboru církví MK. 

PŘIPRAVIL TAJEMNÍK RADY CÍRKVE BRATRSKÉ KAREL FOJTÍK

inform-02-09.indd 4

je dnes 6 probuzeneckých sborů. Pak jsme na několika místech předávali finance. Jak se peníze zhodnotí, zjistíme o prázdninách. Předávali jsme i objemné krabice léků. Prostředky na léky vybral hlavně sbor z H. Krupé, dále z Frýdku-Místku a část léků dodalo LRS a DCB. Potom nás čekal jen návrat zpět, temnou nocí domů. Do Brna jsme přijeli hodně po půlnoci. Petr Fiala pokračoval do Prahy a ráno nastupoval na službu do nemocnice. Tři dny, a kolik se toho do nich vešlo. Čas jsme zhodnotili. Cestu považuji za velmi vydařenou a opravdu hodnotnou.  Petr Kučera

Výjezdní zasedání Rady ve Chvalech

Na lednové RCB ve Chvalech byl představen záměr projektu Rehabilitačního ústavu (RÚ), který by nahradil LRS s výrazně větší kapacitou (cca 200 lůžek). Počet lůžek LRS i Bethesdy dnes sotva stačí na vyřízení 10% žádostí potřebných. V rámci RÚ jsou vyřešeny podmínky hygienických orgánů (z léta 2008) k provozu kuchyně a prádelny. Citlivě s ohledem na životní prostředí je projektována doprava, která je zapuštěna do podzemí, a tak intenzivní autoprovoz nebude zatěžovat povrchové komunikace. Posílen je počet parkovacích míst. Na střechách nových objektů jsou projektovány vyhlídkové terasy se zelení, které umožní příp. výjezd i ležících klientů výtahem. Nedílnou součástí cílového řešení je posunutí funkcí areálu ve Chvalech do pozice Komunitního centra, na jehož tvorbě by se podílely rovněž stávající subjekty ve Chvalech (tj. ETS, PTH, Sbor Černý Most, Bethesda). ETS by mohl využívat učebny a pokoje k ubytování studentů, sbor ČM získá sál pro shromáždění i další místnosti, Bethesda by zdvojnásobila svoji kapacitu, plánuje se křesťanská mateřská školka, krizové centrum, pastorační poradna, možné je přemístění ústředí církve s prostorami pro činnost odborů Rady aj.). Diakonické a zdravotní provozy ve třetí etapě zastřešuje Hospic. V souhrnu jde o vybudování moderního centra evropských parametrů, který má ambice na půdě CB zabezpečovat mnohé potřeby mladých i seniorů, zdravých a nemocných, opuštěných i stejně tak aktivních bližních. O dění v areálu se zajímají odborné lékařské kruhy, kladně se vyjádřila např. Světová zdravotnická organizace – WHO. Chvaly podporují také na hornopočernické radnici. Nyní se pracuje na Studii proveditelnosti, která je závazným dokumentem pro předložení žádosti na čerpání evropských fondů. Komunitní centrum v úzkém i širším slova smyslu je velkou výzvou a závazkem. Rada se zájmem naslouchala nesnadným zápasům, které provázejí přípravy rozsáhlého projektu a také zajišťování potřebných prostředků v řádu několika miliónů. Ještě před půl rokem byla pokladna sdružení prázdná, později to byly půjčky několika stovek tisíc, které poskytly pro Chvaly žižkovský sbor a RCB. Nedávno jel do Chval jeden z mnoha kontaktovaných sponzorů, který si cestou „náhodně“ vyslechl v autě relaci popisující, jak MUDr. Fiala s kolektivem poskytli v LRS konkrétnímu pacientovi skvělou péči. Zmiňovaná návštěva dopadla dobře a dárce se neubránil sdělení této silné zkušenosti. Proces je teprve na začátku, ale jak se zdá, je provázen zvláštní Boží i lidskou přízní. Modlíme se, abychom dobře rozuměli Božímu směřování ve Chvalech i v budoucnosti, a mohli tak rozvíjet to, co zde započali otcové víry. Ano, mnohá úsilí ve Chvalech jsou provázená vírou a modlitbami a všechno ostatní zde může být přidáno. Karel Fojtík 

20.1.2009 16:58:12