Stoikové - fýsis – u stoiků se poprvé vyskytuje příroda z atributem osoby – rozumu, je identická se světovým rozumem, jinak též charakterizovaným jako tvůrčí oheň. - hylé – hmota oba zmíněné principy jsou materiální povahy → vzájemně se dokonale prostupují - existuje více druhů fýsis (fysis se různě projevuje v různých věcech) = otvírák, pes, člověk - pneuma = božský dech, proniká vším, sloučenina tvůrčího ohně se vzduchem - tonos = vnitřní napětí; to, jak se ve věcech projevuje pneuma. Kdyby ustalo, svět přestane existovat. - operují s pojmem eudaimonia, podle nich to znamená život v souladu s fýsis - předpoklady: apatheia = oproštěnost od emocí (strach, rozkoš, žal) ataraxiá = neotřesitelnost - stoikové to řeší jinak, než Aristoteles (nabývání mravních habitů - ctností): špatné (chybné) oceňování spočívá v tom, že považujeme za Dobro/Zlo něco, co jím není - dle stoiků nejsme šťastní, protože dáváme do souvislosti s eudaimonií to, co není - je třeba mít rozdělené věci na: dobré (to, za co si člověk zaslouží úctu) zlé (za co si člověk zasluhuje pokárání) lhostejné (adiafora, indifferentia, nelišné věci: i mezi nimi však lze volit: majetek, přátelství, neučiní lepším člověkem, ale je dobré je mít; nejsou však motviem, pro nějž je třeba něco chtít) → toto rozlišení plyne ze správného rozumu (orthos logos), ctnost je podle nich jednání vycházející z něj bonum utile (má svoji hodnotu od toho, k čemu je prostředkem)
rozlišovali (Cicero, Seneca)
bonum honestum (co má povahu legitimního cíle – je dobré samo o sobě) → nelpí na funkci, nebere úplatky
Epikurejci Epikúros (341 – 271) - zhruba současná škola stoiků, mírně starší - 3 základní disciplíny (členění filosofie): logika fyzika
výrazně zjednodušené (co do náročnosti argumentace ve srov. s Aristotelem), rys hellenismu populárizace filosofie
etika - u pozdních stoiků nejdůležitější etika, u epikurejců od počátku - prameny: zlomky + dopisy (Diogenes Laertský) + Lukrecius – De rerum natura (naučný epos o 6 knihách) FYZIKA - výrazně převzatá od Démokrita - atomos = dále nedělitelné, ne proto, že by to bylo nemyslitelné, ale proto, že drží pevně pohromadě - svět = atomy; atom je nevyzpytatelný (paranklisis, clinamen), v prázdném prostoru - světů může být nekonečně mnoho, jsou hříčkou náhody; u Démokrita je vše dáno mechanickými zákony X - Epikurejci : máme svobodu, takže to nemůže být vše dáno mechanickými zákony - postulát parenklisis = nevypočitatelná a nevyspitatelná odchylka v pohybu atomů (lat. clínámen) - svoboda = zkušenostní fakt - pohled na kulturu a lidskou civilizaci: hellénismus – centralizované státy, stoik: výzva pro jednotlivce, světoobčana, aby uskutečnil kosmos i v životě lidské společnosti (ius gentium – přirozené právo má být vzorem pro právo positivní, pro zákonodárství) epikurejec: nebudu do toho mluvit, leč kašlat; chci být šťastný a toho nedosáhnu tím, že se budu pokošet o nemožné, totiž z náhodné podoby chaosu udělat kosmos; nezájem o společenský život a kulturu, výrazný individualismus - svět je věcí náhody, bozi jsou – hmotní (z jemnějších atomů či jejich neustálým tryskáním – jejich identita není jako identita vody /stále tytéž atomy/, ale identitou pramene), pobývají v mezisvětí (intermundia) – potřebujeme je jen jako etický vzor, na svět kašlou, smějí se a jsou blažení. - našim cílem je dosáhnout slasti = absence bolesti (#hedónici) - působení zvenčí x člověk je ve své podstatě blažený x člověk je ze své podstaty blažený, ale musí dosáhnout prázdně a odstranit překážky: - bolest = nejen tělesné, ale i duševní: úzkosti, strach... úkolem filosofie je bojovat s nimi - strach z bohů (epikujeská filosofie: nestarají se o svět, kdyby se starali o trestání zpustlíků, nebyli by blažení), smrti (když tu je, nejsme tu již my), že nebudu blažený (je to na mně), z utrpení (hrozné nejsou věci samy, ale názory o věcech... znevlastnění bolesti; podobné jako u stoiků)
- naprostí sensualisté, pravda = smyslový vjem = obtisk v čidle → prolépsis (předjímka, anticipace) - samotný vjem je jistý, nad pravdou a nepravdou - správné / pravé je to, co odpovídá našim smyslovým vjemům
Hedónismus - hedóné = libost, slast Aristippos z Kyrény Eudoxenes z Knidu - již ve své době byl problematickou filosofií, která narážela na kritiku současníků - vlastnosti věci ~ naše vědomí, jsou na něm závislé (zda je předmět sladký, modrý), nekorigovatelné popírá teorii matematických objektů, fyzika je nepravdivá - etika - z toho, že vše je závislé na subjektivním vědomí → neexistuje nic jako sladkost, hořkost nebo slanost, spolu se sofisty tvrdí, že jakákoliv morálka je záležitostí lidských konvencí, společenského úsu - eliminuje ohled v zájmu jiných lidí jako nesmyslný argument (znát můžeme jen ze své perspektivy, u jiných lidí nikdy nevíme, co jim působíme, zda je jim příjemné totéž, co nám, nebo napak, zda jim tím nepůsobíme bolest). - blaženost pro všechny je hloupost (až později - v 19. stol., Bentham – snaha o utváření společenského soužití tak, aby se dosahovalo nejvíce štěstí pro co nejvíce lidí) - jakékoliv vztahy jsou nesmyslné, jen výhodné / nevýhodné, ale Aristippos uznává, že můžeme přítele poznat a vědět, co je pro něj dobro - dvě školy; liší se v pojetí slasti slast
tišina v moři (statická) absence nepříjemnosti vánek (dynamická) něco příjemného
starší škola Aristippova pozdější Eudoxenes
- pozdější uznávali, že i těšení se na rozkoš může být rozkoš (první hedónici by považovali půst, abych si užil více nadcházející hostinu za špatné chování - měl bych se najíst hned) - rozkoš je žádoucí pro všechny tvory, trýznění se je špatné, leda by bylo vlastně slastné a to je zvrácenost, odporujeme tím totiž sebezáchově - nepřijímat morálku jiných (problém: hedonismus neumožňuje ani morálku individuální, tj. recept, jak dosahovat slasti). - některé otázky nejsou uspokojivě zodpovězeny: jak moc má člověk prosazovat své dobro? - individualismus vůbec není státotvorný - u čeho se mohu rozhodnout o svých pocitech (vsugerovat si je), to není pravdivé, pravdivé je jen to, nekorigovatelné, spontánní = pravdivé - dítěti je pivo hnusné, dospělému chutná - vnímání slasti / bolesti se mění v čase - plahočení se za slastmi není dobré, musíme nad nimi mít moc 0
utrpení
rozkoš
Skepticismus o Pyrrhón z Elidy (365 - 275) - odmítal psát, šířil svá moudra ústně - o marnosti, chabosti a vratkosti lidského života - účastník výpravy Alexandra Velikého, při níž se patrně setkal s gymnosofoi (askety) - odmítal se dívat po ulici, jestli něco nejede (odmítal věřit smyslovým počitkům), přežil jen díky družině svých přátel, kteří se o něj starali :-) - skeptik se neuzavírá před poznáním (skepsis = pátrání), neustále chce všemu přijít na kloub - tím, že na nic nepřichází, získá největší dobro (příběh malíře Appelase, který tak dlouho usiloval o namalování pěny u huby koně, až mrsknul houbou, a zdařilo se) → epoché ( = vzdání se soudu, vnitřní klid) - filosof původně usiluje o to... o Poznat, jak se věci mají o Jaký postoj k nim zaujmout o Co z toho postoje vyplývá jak věci jsou představy
jenže to nejde člověk
EPOCHÉ
ataraxiá
- člověk má jenom představy… - ke každé tezi existuje stejně věrohodná antiteze - reagují na dogmatizovanou „válku“ epikurejců a stoiků, v tomto kontextu je třeba chápat epoché - neměla by žádný význam, kdyby reagovala na noetiku Aristotela nebo Platóna → reagují na noetiku stoickou, epikurejskou (veškeré poznání proudí skrze smysly) - máme smysly…jev, skrze něj se nám dostávají informace o věcech; jejich skeptická námitka: jak víme, že X vůbec je? Máme jev 1 a jev 2…které si odporují; jev 1 věci? jev 2 - postulát „objektivní reality“ – existuje, i když to nepoznáváme pokud k tomu nikdo nemá přístup nač o tom spekulovat? = stále aktuální námitka Kant: máme k tomu přístup pouze prostřednictvím „kategorií naší mysli“, Platón: ideje → chóra, Aristoteles: substanciální forma → primární látka. - ostenzivní akt = nějaký prostředek mezilidské komunikace (neverbální), který nám pomůže poukázat na stejnou věc - „toto se mi jeví kyselé“ – skeptici odmítají mluvit o věcech, vyjadřují se jen o zakoušení v přítomném okamžiku, pokusí se vyhnout konstatování objektivní reality, říkají jen, že něco se nějak jeví (tj. žádná „žlutost, kyselost“), ale už tím poukazují na nějaký obecnější pojem! → pravý skeptik mlčí
- rozpor mezi Epikurejci a Stoiky - člověk není zcela svobodný vůči tomu, co chce (dané např. biologicky), můžeme cíle obětovat za vyšší nebo je do nich zahrnout, rozšíření úhlu – potřeba nové informace, která bude námi užita - vítězství: adiaforon = neutrální, ani dobré ani zlé, nedefinuje naše chování (stoikové) tropos (úvahy) → epoché (vzdání se soudu) → ataraxiá (neotřesitelnost) znicení problému
Pozdně antická filosofie - období od 31. př. Kr. po odbdobí 525 – 529: smrt Boethia, zrušení platónské akademie jako pohanské, založení kláštera Monte Cassino - nejrozšířenější byla novoplatónská filosofie - představitelé o Plotínos (204 –270) o Porfyrios, jeho žák; napsal Vita Plotini uspořádal jeho spisy do ennead (po devíti) o Proklos - pokračuje období synkretismu - vynořuje se křesťanství - nejvyšší idea Platóna (Dobro, Jedno) je ve středním platonismu identifikována s bohem; platonské ideje s „myšlenkami božími“ (Filón) Filón z Alexandrie - jako první se pokouší vykládat Starý Zákon ve světle novoplatonismu, alegorická interpretace - židovský intelektuál z vyšších vrstev Plotínos - Ammonios Sakkas, jeho učitel – 18 let studia - odešel na válečné tažení - od 243 n.l. v Itálii, proniká do vyšší společnosti; pokoušel se založit Platónopolis (obec filosofů či spíše soukromý klášter) - měl přátele mezi politiky, římskými senátory - císař Gallienus překazil plán, nechtěl přijít o senátory; byl jeho přítelem - stal se soukromým učitelem filosofie, nezajímá se o politiku, hlásá vzdání se majetku - byl uznáván, chodili za ním jako za soudcem se svými spory - filosofie – - universum nahlíží podle emanačního modelu (výron, vytékání) „Bonum est diffusim sui.“ (sdílí se) - člověk ~ svět - protože existuje Jedno (Dobro), existuje i všechno ostatní (viz výše) 1. emanace – Duch (nús) ~ Aristotelův prvotní hybatel - už v duchu existuje poznání (= odlišení myslícího od myšleného) 2. emanace – Duše světa, pojatá Aristotelsky (dává formy – obrazy idejí, vzešlých z ducha, jednotlivinám) - světová duše ~ světový bůh stoiků; také je analogická s individuální duší - člověk Duše, s touto vrchní slupkou v horším případě ztotožňujeme
Duch, s touto slupkou se často ztotožňujeme (racionální), diskursivní rozum
Jedno, Dobro
- unio mystica – dochází k ní při extázi, ztotožňujeme se s jádrem „cibule“ - otevírá problém lidského subjektu: koncentrace x bdělost; Pokud je koncentrace sponánní, jedná se o limitující aktivitu - naši kapacitu zcela zaplní poznávaný předmět, zahltí celou mysl (1.) 1.
kapacita poznávaný předmět
při bdělosti není limitující aktivitou (2.)
2.
zbývající část nám umožňuje provádět sebereflexi
