Mgr. Jan Dušek – ÚVOD DO FILOSOFIE FILOSOFII – LÁSKU K MOUDROSTI (filein = milovat, sofia = moudrost) – jako první pojmenoval PYTHAGORAS. Filosofy označil za lovce pravdy Z ČEHO SE RODÍ FILOSOFIE?: 1. ÚDIV A ÚŽAS NAD CELKEM VŠEHO JSOUCÍHO, NAD SAMOTNÝM BYTÍM VEŠKERENSTVA ÚDIV NÁS VYTRHUJE ZE SAMOŘEJMOSTI SVĚTA z naší stereotypní všednosti naplněné každodenním obstaráváním, prací a shonem, kdy jsem bez přestání obklíčeni a zahlcováni věcnými jsoucny. (umění naslouchat sám sobě a druhým se vytrácí – všichni mluví, avšak nikdo neposlouchá) …
ZAČÍNÁME: TEORETIZOVAT (řec. THÉOREIN = DÍVAT SE) SPEKULOVAT (lat. SPECTARE = nazírat, zkoumat) KONTEMPLOVAT – nazírat, uvažovat, rozjímat To je základní atribut evropské filosofie i vědy: intelektuální pohled nezastřený, neovlivněný, nedeformovaný, nepokřivený jakýmkoli vedlejším zájmem. Čistota, ryzost spekulativní teoretické kontemplace. 2. TÁZÁNÍ SE… Objevují se příznačné otázky: JAK TO? PROČ? ODKUD VŠE NA ZEMI I VE VESMÍRU POCHÁZÍ? ODKUD PŘICHÁZÍME? KDO JSME? KAM SMĚŘUJEME?
MÁ ŽIVOT VYŠŠÍ SMYSL? Jak vzniká řád a harmonie v přírodě? JE SVĚT POZNATELNÝ? CO JE PRAVDA?
Má celek všech jsoucen - počátek nebo je univerzum věčné? A jestliže takový počátek existuje, jaký má charakter - vyplývá z něj případně nějaký skrytý cíl, účel či smysl dějin? Existuje svobodná vůle či pouze determinismus? Co je to dobro a zlo, jaký je jejich původ? A mnoho jiných otázek…
E. KANT vymezil 4 klasické otázky Co mohu vědět? (metafyzika, noetika) Jak mám jednat? (etika) V co mohu doufat? (náboženství) Co je člověk? (psychologie)
RAFFAELLO SANTI (1483-1520) – ATHÉNSKÁ ŠKOLA
http://artchive.com/ftp_site.htm
F. UMOŽŇUJE ODSTUP, ZTIŠENÍ, ZMĚNU ÚHLU POHLEDU DOSUD SAMOZŘEJMÉ (protože stereotypem stále živené) KONCEPTY (POHLEDY NA VĚCI) JSOU ZPOCHYBŇOVÁNY A DOSAVADNÍ JISTOTY JSOU OTŘESENY A MUSÍ BÝT ZNOVU PŘEHODNOCENY…
FILOSOFIE JAKO ODVAHA VIDĚT - PLATÓNŮV MÝTUS O JESKYNI Přenesme se na rozhraní 4. a 5. století před naším letopočtem, k Platónovi a k jeho mýtu o jeskyni, který je snad z Platónových filosofických mýtů nejznámější (je obsažen v 7. knize Politiky, lat. Res publica, česky Stát). PŘEVYPRÁVĚNO: Představme si lidi, kteří žijí v podzemní jeskyni, z níž vzhůru ke světlu vede jediná cesta. Lidé žijí v této jeskyni od narození, jsou navíc spoutáni a nemohou se hýbat — nemohou dokonce ani pohybovat hlavou, takže jsou nuceni hledět stále jen před sebe. Vzadu za jejich zády plane oheň a je tam též nízká zídka, nad níž jako na divadle střídavě vystupují různé věci, figury — napodobeniny lidí, zvířat, předmětů atd., které tam kdosi nosí a takto je předvádí.
To vše se však děje za zajatci, kteří na stěně před sebou vidí pouze stíny těchto napodobenin. A protože jsou spoutaní a nevidí nic jiného, nikdy nic jiného neviděli, mají přirozeně za to, že stíny, které pozorují, jsou cosi skutečně jsoucího, cosi vpravdě skutečného. Dokonce mezi sebou soutěží a na těchto stínech zkouší své schopnosti paměti, úsudku, pohotovosti: snaží se odhadovat pořadí, v němž se různé stíny objevují, a předpovídat či předvídat, jaké stíny se vynoří vzápětí. Vše se však mění, jakmile je jeden z vězňů zbaven svých pout, jakmile je donucen vstát, obrátit se a podívat se do světla v jeskyni. Samozřejmě že je oslepen a pociťuje bolest, a když pak vidí ony napodobeniny samy, a nikoli jen jejich stíny, nevěří, že jsou „skutečnější" než stíny. A kdyby byl dokonce nucen pohlédnout přímo do ohně, který v jeskyni hoří a osvětluje ji, raději by se od něj utekl ke stínům, protože pohled na ně snese a jsou pro něj zřetelnější.
A kdyby tohoto vězně někdo dokonce vyvedl až nahoru na denní světlo, byl by plný bolesti a naprosto oslepený: nevidí teď nic z toho, o čem mu říkají, že je to pravdivé. Postupně se však učí slunečnímu světlu přivykat: napřed hledí na stíny (teďjiž stíny skutečné, stíny, které vrhají předměty vystavené slunečnímu světlu), na odrazy věcí ve vodě, teprve pak na věci samy (zprvu v noci a pak i ve dne), na oblohu a nakonec dokáže snést i pohled na Slunce samo: poznává, že to je pravý původ vší jasnosti, a tedy i toho, co viděl v jeskyni. Těší se z poznání, současně však pociťuje soucit se „spoluvězni", a proto se vrací zpět do jeskyně. Vchází do jejího zešeřelého světa — a znovu nevidí nic, protože už přivykl slunečnímu světlu. Přesto však chce ostatním sdělit své poznání, ale ti se mu vysmějí: nejenže nemá žádné hmatatelné důkazy, ale není ani s to soutěžit s nimi v rozpoznávání stínů. Nač by měli chodit jinam, vrátí-li se odtud s poškozeným zrakem a nebudou pak vidět nic? A kdyby chtěl tento vězeň druhé přesto osvobodit a vyvést je z jeskyně, nejspíše by ho zabili.
M. HEIDEGGER – se domnívá, že většina lidí upadá do stavu NEAUTENTICKÉHO BYTÍ – sebestravujícího stereotypního každodenního obstarávání a materialismu; je to snaha zbavit se zodpovědnosti za své bytí; neklást si znepokojivé otázky - vytrácí se vyšší dimenze v člověku, mizí vertikální směřování duše – ztrácí se touha po přesahu, po tajemství a nastupuje nuda. NEAUTENTICKÉ BYTÍ → anonymní život na způsob věci – necháme sebou manipulovat, zbavujeme se vlastní zodpovědnosti za svůj život, stáváme se součástí anonymní a konformní masy AUTENTICKÉ BYTÍ → život v opravdovosti; navzdory podmínkám, které jsme si neurčili, bereme zodpovědnost za sebe do svých rukou, usilujeme žít podle svého přesvědčení, a ne pod tlakem okolností
FILOSOFIE JAKO SVOBODNÉ HLEDÁNÍ SMYSLU - rodí se HOMO METAPHYSICUS k pravé filosofické přítomnosti ve světě se každý musí teprve probudit - k takovému probuzení je zapotřebí jistého výrazného impulsu, nárazu, otřesu – dochází k němu v MEZNÍCH SITUACÍCH (Jaspers) např. SMRT (vědomí své vlastní konečnosti) - KONEČNÝ BOD JAKÉHOKOLI SMYSLU A SEBEPROJEKTU autentická existence rozvrhuje své konečné možnosti zodpovědně s ohledem na smrt - každé rozhodnutí může být poslední neautentická existence před tímto faktem kličkuje – člověk si žije, jako by měl žít věčně, žije nezodpovědně, skutečnost smrti si zakrývá rozptýleními… https://www.youtube.com/watch?v=TrVTH5R-INw
FILOSOFIE USILUJE O DOSAŽENÍ JISTÉ NEOTŘESITELNOSTI, NEOCHVĚJNOSTI, PEVNÉ PŮDY POD NOHAMA SKRZE RACIONÁLNÍ ARGUMENTY Racionální je takové uvažování o jevech a souvislostech, které není příliš zatíženo osobním citovým postojem. Neplete si předměty, jevy, události a souvislosti s pocity, které předměty a jevy mohou vyvolávat. V ideálním případě se takovému uvažování říká ZKOUMÁNÍ BEZ HNĚVU A ZAUJATOSTI – SINE IRA ET STUDIO. jakkoli silný a pravdivý (ve smyslu osobní jistoty, víry a nepochybování) prožitek „pochopení“ světa zůstává jen osobním nebo skupinovým prožitkem. nevysvětluje nic. říká jen, že jsme tímto způsobem svět schopni prožít. pravdivý pocit pochopení nemusí být pravdivým pochopením… z toho by měla plynout – pokora…
POKORA – „VÍM, ŽE NIC NEVÍM“ (Sokrates) PRAVDU NELZE DRŽET, VLASTNIT, LZE SE K NÍ JEN PŘIBLIŽOVAT. POCHYBNOST / KRITIČNOST - člověk filosofující je čl. nespokojeným se současným stavem věcí – člověkem revoltujícím – říkajícím „ne“ dosavadnímu způsobu života – je člověkem nacházejícím se ve stavu trvalé vzpoury proti lži, útlaku, bezpráví, lidské chamtivosti a blbosti Filosofie není snaha prosadit jedinou „správnou“ verzi světa. TAM, KDE AUTORITA PÍŠE VYKŘIČNÍKY, TAM FILOSOFIE KLADE OTAZNÍKY.
Poznanou pravdu je zpravidla nezbytné prosazovat proti zaostalé většině (dav je nepravdou), držící se setrvačně něčeho překonaného. Pravdu nelze "demokraticky" odhlasovat. Filosof je z definice člověkem nezávislým / autonomním. V řadě ohledů často vybočuje z povšechně přijímané konvence, nedodržuje to, co „se“ pokládá za „normální“, nedělá to, co „se“ dělá, neříká to, co „se“ říká. Z vnikají konflikty s obecným míněním, ale také s vládnoucí elitou, která nemá ráda pochybovače a kritiky. Mnoho filosofů za své myšlenky zaplatilo životem, v lepším případě končili jako nepohodlní ve vězení či vyhnanství.
PILÍŘE FILOSOFIE: 1. ONTOLOGIE (metafyzika) neboli TEORIE BYTÍ. z řeckého ontos (jsoucí) → nauka o podstatě existence Patří sem takové problémy jako: POJETÍ BYTÍ A JSOUCNA HMOTY, SUBSTANCE, ČASU, PROSTORU DETERMINISMU (PODMÍNĚNOSTI), KAUZALITY ZÁKONA, NUTNOSTI, NAHODILOSTI, TELEOLOGIE, POHYBU, ZMĚNY, VÝVOJE, KVANTITY, KVALITY, ROZPORU ATD.
JSOUCNO: JEDNOTLIVÁ VĚC / JEV PODMÍNĚNÉ, DETERMINOVANÉ, OMEZENÉ – KONEČNÉ V ČASE A PROSTORU BYTÍ: PODSTATA SVĚTA - TO, CO UMOŽŇUJE EXISTENCI JSOUCEN ZDROJ, PRAZÁKLAD, Z NĚJŽ VŠECHNA JSOUCNA VYCHÁZÍ A DO NĚHOŽ SE NAVRACÍ CELEK VŠEHO CO BYLO, JE A BUDE CELEK JE VÍC NEŽ SOUČET SVÝCH ČÁSTÍ – proto je: TRANCENDETNÍ = PŘESAHUJÍCÍ, PŘEKRAČUJÍCÍ JAKÉKOLI JSOUCNO NENÍ POSTIŽITELNÉ SMYSLY NEZANIKÁ, TRVÁ
dva názory na podstatu bytí: IDEALISMUS – SVĚT MÁ DUCHOVNÍ ZÁKLAD hmotný, materiální, smysly vnímatelný svět je odvozený z duchovního základu / zdroje → objektivní (duchovní základ existuje nezávisle na nás – lidech, na našem prožívání a vnímání př. Platón a jeho filosofie → subjektivní (existenci vnějšího objektivního světa buď zcela popírá, nebo ji chápe jako závislou na existenci subjektu )
MATERIALISMUS – základem světa je hmota (př. K. Marx) Hmota je objektivní realita existující mimo lidské vědomí a nezávisle na něm. POHLED SOUČASNÉ FYZIKY: hmota = drobounké částečky energie rozložené v prostoru / energie umožňuje pohyb, změnu – veškerá fyzikální realita je tedy procesem... viz EVOLUCE VESMÍRU – VIDEA ODKUD POCHÁZÍME? CO JE ČAS? (2. T-D Z. / ENTROPIE)
Nebesa vypravují slávu Boha silného, a dílo rukou jeho obloha zvěstuje. (Žalm 19, 2)
Credo ut intelligam= Věřím, abych rozuměl
Odkud pocházíme? Kdo jsme? Kam směřujeme?
Wilkinson Microwave Anisotropy Probe
ANTROPICKÝ PRINCIP : VESMÍRNÉ KOINCIDENCE: NESMÍRNĚ ANTROPICKY VYLADĚNÉ ZÁKLADNÍ KONSTNTY PŘÍRODY STVOŘENÍ SVĚTA, NEBO STATISTICKÁ NUTNOST?!
ANTROPICKÝ PRINCIP konstatuje, že náš vesmír má vzájemně vyladěné základní fyzikální konstanty / parametry tak přesně, aby v něm mohl vzniknout život a člověk (antropos) - ovšem nepatrná odchylka od hodnot základních konstant znamenala vznik úplně jiného vesmíru, kde by nemohl existovat život tak, jak ho známe - viz tzv. vesmírné koincidence - šance, že by náhodně vznikl antropický vesmír je 1:10na113 - to je extrémně nepravděpodobné!!! Idealistická interpretace pak mluví i inteligentním designu = čili bohu, který vesmír stvořil Materialistická interpretace tvrdí (teorie časoprostorové pěny / pulsujících vesmírů (Wheeler, Smolin), že pakliže hmota a časoprostor jsou věčné, dřív nebo později musí v počáteční singularitě dojít NUTNĚ i k velice nepravděpodobné variantě - antropickému vesmíru. Nám se to pak jeví jako velký zázrak, ale ve skutečnosti je to statistická nutnost.
Popper-ecclesova teorie tří světů: vyšší vyrůstají z nižších, nejsou však na ně redukovatelné a řídí se svými vlastními zákonitostmi) pojmy: holistický princip, princip emergence, synergie 1. svět: neživá příroda: fyzikální a chemické entity a procesy, síly a silová pole (gravitaci nemůžeme vidět, co nás tedy dovádí k tomu pokládat gravitační sílu za reálnou? její nepochybná působnost na svět - kritérium reálnosti =působnost, vliv) / živá příroda (svět biochemie, DNA, zákonů evoluce apod.) 2. svět subjektivních zážitků / psychických jevů (motivace, vůle, rozhodování, myšlení, cítění, vědomí, nevědomí, starost, bolest, utrpení, soustředění apod. 3. svět: produktů lidského ducha - právo, morálka, vědecké teorie, matematika, přír. zákony, ideologie, estetika…
2. GNOSEOLOGIE (řeč. GNÓSIS - poznání) neboli TEORIE POZNÁNÍ, označovaná rovněž jako NOETIKA (řeč. NOESIS - myšlení, poznání) / EPISTEMOLOGIE řeší: PŮVOD, CESTY A HRANICE POZNÁNÍ OTÁZKY PRAVDY A JEJÍHO OVĚŘOVÁNÍ OPTIMISMUS: svět je bezezbytku poznatelný; neexistuje nic nepoznatelného, pouze dosud nepoznané SKEPSE: fáze nejistoty, pochybování (cesta spíše k pesimismu), př. je Gorgias (sofisté) AGNOSTICISMUS: jsme omezeni, existují hranice, nemůžeme poznat vše (podstatu věcí apod.), svět je neproniknutelný
filozofická HERMENEUTIKA neboli teorie interpretace. 3. ETIKA (řeč. ÉTHOS - mrav) neboli teorie morálky řeší mj. otázky: DOBRA A ZLA MRAVNÍCH HODNOT (egoistický hédonismus nebo altruismus?) a NOREM (jejich geneze, zdůvodnění atd. – př. lidská práva a svobody – jsou univerzální nebo je to jen koncept západní civilizace?) SVOBODY a mravní ODPOVĚDNOSTI „Jak nejlépe vést svůj život? Jak vést dobrý život? Co je pro mě nejlepší? Proč je právě to nejlepší? Co to znamená, že je to pro mě “nejlepší”? Je-li to nejlepší, je to nejlepší i pro všechny ostatní?“
SMĚRY ETIKY – některé příklady: ETIKA CTNOSTÍ - stanovuje co má být – př. moudrost, statečnost, spravedlnost a uměřenost (Platon) / víra, láska, naděje (křesťanství) DEONTOLOGICKÉ KONCEPCE - z řec. to deon = POVINNOST – kategoriký imperativ (Kant) UTILITARISMUS – posuzuje mravní hodnotu činu podle míry užitku, který přináší (pro nejvíc lidí – J.S.Mill) pragmatická etika – o morálnosti jednání rozhodují výsledky
STUPNĚ SMYSLU (dle Anzenbachera) morální praxe předpokládá perspektivu smyslu (zaměření ke konkrétním cílům se začleňuje do širších perspektiv smyslu) přírodní animalita – jednání je motivováno vlastními pudy, podněty a zájmy – princip sebelásky hédonismus (hédoné = slast, radost): dvě formy bezprostřední / zprostředkovaný (rozumem) = vzdát se bezprostředního uspokojení a smířit se s krátkodobou nelibostí, abychom dosáhli dlouhodobých cílů hédoniky zajímá jídlo, alkohol, sex, peníze, moc a sláva a stávají se tak otroky vlastních chtíčů...
humanita jednání je motivováno rozumem snaha o vlastní mravní dokonalost (kultivace sebe sama, přemáhání svých negativních stránek / neřestí a pěstování ctností ) = být opravdu dobrým člověkem altruismus – usilování o blaho svých bližních (nezištná pomoc, empatie, porozumění, obětování se / oblasti rodina, přátelství, veřejná sféra – vědomá služba ostatním) víra – tranzitivnost smyslu / odpovídá na otázky po posledním a absolutním smyslu naší praxe a našeho života
„Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 22, 39) „Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.“ (Zjevení 21, 6) „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14, 6) --------„Jsem zlatá šňůra, na níž jako perly jsou navlečeny všechny světy a všechny životy. … Jsem a udržuji tento svět jediným zlomkem Své bytosti! …“ „ Dovede-li člověk vzdorovat náporům svého hněvu a žádosti ještě v tomto těle a na tomto světě, dojde trvalého štěstí. … Kdo hledá radost, klid a světlo ve svém srdci, dochází nakonec dokonalosti splynutím se Mnou, takový člověk je vpravdě svobodný …“ (Bhagavadgíta)
4. FILOSOFIE DĚJIN zabývá se filosofickými aspekty lidských dějin smyslem + pokrokem (úpadkem) + hybnými silami (zákony dějin): JSOU DĚJINY SMĚROVANÉ?
FILOSOFICKÁ ANTROPOLOGIE, označovaná také jako FILOSOFIE ČLOVĚKA. Činí předmětem svého zájmu takové filosofické otázky jako: co je vůbec člověk, jaká je jeho podstata? čím je určován ve svém bytí? je to tvor racionální nebo iracionální? jak se mají k celku lidského života jeho jednotlivé vlastnosti? jaký je základní postoj člověka vůči sobě samému? jaký je vztah těla a duše? jaká je povaha lidské tělesnosti? atd. někdy bývá filosofická antropologie pojata jako odpověď na starobylé otázky "odkud přicházíme, kdo jsme, kam spějeme?"
VZNIK (západní) FILOSOFIE (6. – 5. stol. př. nl; maloasijská řecká města) opuštění někdejšího neproblematického vztahu ke světu – světa mýtu nejstarší soustavou pravd je mýtus (obecné sdělení jak se vyvíjel svět, jaký řád byl dán světu, atd.). „…všechen skromný, ale zabezpečený a uklidňující smysl, aniž snad zmizel, proměňuje svou podobu – stává se problematickým, něčím, co je právě tak záhadné jako vše ostatní. svobodnému spadly šupiny z očí, ale ne aby viděl nové věci, nýbrž, aby je viděl nově: jsou zde jako krajina bleskem ozářená, v níž stojí sám, bez opory a odkázán pouze na to, co se mu ukazuje.“ (Jan Patočka, Kacířské eseje o filosofii dějin)
Svět přestal být vnímán jako vysvětlený. Řečtí filosofové hledali základní princip, který je příčinou světa. Měnil se i názor na pravdu. Uvědomovali si, že podstata věcí je pod povrchem nahodilých chaotických jevů a člověk je může poznat jedině rozumovým zkoumáním, argumentací… filosofie se zrodila zpochybněním mýtu / z fil. se zrodily specializované vědy
FILOSOFIE – KONTEXT u každé filosofické školy a filozofa musíme vždy brát v potaz zasazenost do celkového kulturního a společenského kontextu dané epochy návaznost na jistý stupeň dosaženého vědění a odborného pojmosloví, na dobové otázky a mentalitu, na dané myšlenkové klima, na ty či jiné učitele, směry a tradice, atd. filosofie byla dlouho pojímána jako veškeré vědění (do filosofie počítány i poznatky fyzikální, matematické, astronomické, biologické aj. teprve později se z tohoto společného základu počaly emancipovat jednotlivé vědy, které dnes nazýváme speciálními)
FILOSOFIE A VĚDA jak se liší? speciální vědy (humanitní i přírodní) se vydělily z filosofie odlišnost od filosofie: zabývají se jedním úsekem skutečnosti filosofie se snaží o celkový pohled, transcendenci (přesah) / pomáhá překonávat hranice partikularity a úzké specializace věd a ukazuje širší obzory : propojování a interpretace poznatků o nejmenším světě (kvantová fyzika), největším světě (vesmír, kosmologie, astronomie) a nejsložitějším světě (mozek – neurofyziologie) filosofie poskytuje –v rámci epistemologie / noetiky metodologii spec. vědám – v této souvislosti doporučuji: K. Popper: Logika vědeckého bádání T. S. Kuhn: Struktura vědeckých revolucí
co mají společné? – založení v rozumu (racionální myšlení) definice vědy – nepřetržitý společensky podmíněný proces systematického racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při němž se snažíme o stále pravdivější pochopení těchto systémů, o stále hlubší pronikání od povrchových jevů k jejich vnitřní podstatě, což umožňuje stále dalekosáhlejší využívání a ovládání přírodních a společenských procesů a stále účinnější praktické přetváření světa člověkem. Tento systém. způsob poznávání se skládá z pozorování, rozvažování nebo experimentu. je zaměřen na určitou oblast (výsek reality), přičemž usiluje o soustavné, kritické pravdivé a obecné poznání dané oblasti. do vědy se řadí i výsledky tohoto poznávání.
cílem speciálních věd je popsat určitou část světa a vysvětlit ji. odhalit zákony, vztahy a vazby, které v této části světa platí / věda přitom usiluje o nalézání příčin daných zákonitostí a vazeb, resp. o jejich zdůvodnění – tím přispívá ke komplexnějšímu pohledu na svět VĚDECKÁ METODA: formulace problému pozorování, popis, klasifikace skutečnosti zobecnění (generalizace) tvorba hypotéz analýza – rozdělení celku na jednotlivé části (např. lidské tělo) syntéza indukce – nalezení obecných závěrů z jednotlivých pozorování
dedukce – postup od předpokladů (premis) k závěrům, které vyplývají z těchto předpokladů pokus (experiment) – účelem je ověřit (verifikovat) nebo vyvrátit (falzifikovat) hypotézu nebo poznatek, které něco tvrdí o příčinných vztazích určitých jevů vytváření modelů – model je konstrukce, která s vědomím zjednodušením popisuje aspekty daného jevu; zjednodušený popis, který však zachovává podstatné prvky a vazby mezi nimi vytváření teorie – jednotlivá pozorování a experimenty se snažíme zahrnout do většího celku; usiluje o vysvětlení, proč je skutečnost, právě taková jaká je
FILOSOFIE A NÁBOŽENSTVÍ Co mají společné? Náboženství právě tak jako filosofie se vztahuje z celku všeho jsoucího, k základu a smyslu veškerenstva, na smysl života i smrti / mají stejné základní otázky… Nejteoretičtější složka náboženství – teologie – systematická reflexe víry; bohatá vzájemná inspirace s filosofií V čem se liší? filosofie je založena racionálně, proto je vždy vázána povinností podkládat svá tvrzení rozumově přijatelnými argumenty … zatímco náboženství je založeno iracionálně, na víře a na vůli věřit
B. Pascal: „Srdce má své důvody, kterým rozum nerozumí“ „Nejzazším krokem rozumu je zjištění, že je nekonečně mnoho věcí, které rozum přesahují“ Filosofovi či vědci mnohdy nezbývá než konstatovat: „ignoramus et ignoramibus“ (nevíme a vědět nebudeme) Tam kde končí racionální filosofické či vědecké tázání, otevírá se volné pole pro náboženství: pro jejich rezolutní odpovědi s nárokem na absolutní pravdu dávají milionům lidí jistotu, naději, bolest utišující opium (jak to vyjádřil jeden z církevních otců). Tertulianus: „Credo quia absurdum est“
Použitá literatura: TRETERA, I. Nástin dějin evropského myšlení. 3.vyd. Praha: Paseka, 2000. ISBN 8071852783. s. 9 – 26 PATOČKA, J. Kacířské eseje o filosofii dějin. 1. vyd. Praha: Oykomenh, 2007. ISBN 978-80-7298-275-2 PETŘÍČEK, M. Úvod do současné filosofie. Praha: Hermann & synové, 1997. ISBN 80-7290-045-5 BLECHA, I. Filosofie. 1. vyd. Olomouc : Fin, 1994. ISBN 8085572885
