Vyprávíme o tom, co jsme četli MEDVĚD V Zákupech na náměstí se objevil jednoho nedělního rána medvěd. Rozbořil ohradu v zámeckém příkopu a utekl. Lidé se s křikem rozbíhali a mizeli v nejbližších e vratech a dveřích. Nakonec se jim podařilo medvěda šetrně spoutat a dopravit zpátky do zámku.
Diana Lelková PŘÍHODA S PALETOU Jednoho dne přijel k jihočeskému rybníku malíř a maloval obraz.Na větev si pověsil paletu a zapomněl ji tam. Příští jaro se na stejné místo vrátil a nalezl ji tam. Větev se ale zatím rozrostla a paletu nešlo sundat. Nechal ji na stromě viset na památku a všem ji ukazoval.
Kateřina Škopová O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE Děti v lese zabloudily. Večer viděly chaloupku. V ní žila zlá baba. Chtěla děti vykrmit a upéct. Děti ji však obelstily. Ježibabu strčily do pece a vesele se vrátily domů.
Jára Brabec
Moje kočka se jmenuje Vily Kočka domácí má kulatou hlavu s malými oušky, štíhlé a pružné tělo a poměrně krátké nohy. Její srst je jemná a hladká. Velmi dobře má vyvinutý hmat a zrak. Chodí neslyšně, protože má na nohách zatažitelné drápky. Živí se granulemi, mlékem, masem a chytá myši.
3
KŘEČEK Když se ráno probudím, jdu se podívat na Faninku. Jako vždycky spí. Večery jsou strašně hlučné Když jí dáme mňamku, sní to nejlepší. Vždycky se dívám, co jí nejvíce chutná. Jsou to banánky a oříšky.Pak cupitá cvičit na svůj super kruh na běhání. Jakmile doběhá, vůbec jí nejde vylézt. Stále se točí dokola. Ale pak ji trkne, že zkusí skočit. A povedlo se, už ví, jak na to. Strašně ráda kouše to železo, co má na kleci. Jednou jsme jí pověsili klacek na klec a ten pod ní prasknul. Ona chudák spadla na zádíčka. Ještě že má tak dlouhé chlupy, určitě ji to moc nebolelo.Ráda pozoruji, jak pije. Drápky si přidržuje lahvičku. Když šplhá, tak musí mít velikou sílu. Udrží se svýma nožičkama pověšená dlouho na kleci . Je to moc hodný křeček, je to prostě náš mazlíček Beáta Šubrtová .
NAŠE FENA BERINKA Když jsme si ji vzali od jednoho pána, byla ještě malinká, vychrtlá, protože ten pán se k ní choval jak k rohožce. Vůbec ji neměl rád. Ale jednoho dne jsme k nim přišli my. A vzali jsme si ji domů. První dva dny se strašně bála, nechtěla žrát. Třetí den už to bylo dobré. Věděla, že jí nic neuděláme. A už je to nádherná fena. Má nás ráda. Matěj Bažant
SRŠNĚ Občas chodím k babičce na oběd a vždy se těším, jak půjdu kramařit na půdu. Je tam totiž skříň plná věcí a já v těch věcech hrabu. Naobědvala jsem se a šla jsem na půdu a slyším … bzzzzz. Najednou jsem spatřila sršní hnízdo a utíkala jsem. Pak jsem se zastavila na schodech a pozorovala jsem je. Viděla jsem jak jsou černobílooranžové, viděla jsem, jak se myjou jejich malýma ručičkama. Živili se šťávou, která byla moje. Sršně se dají snadno rozeznat od vos. Sršně jsou veliké a bzučí hodně hlasitě. V hnízdě jich byly tisíce. U babičky se rojí každý rok. Jsou velmi nebezpečné. Mají velikánská žihadla. Slyšela jsem dokonce o jedné paní, kterou píchla sršeň a ta paní umřela. Byla totiž silně alergická. Mého bratrance píchla sršeň, ale naštěstí není alergický. Martina Jirásková
4
POZOROVÁNÍ HMYZU Ráno jsme si sedli na lavičku – já, mamka, taťka, a Květuška. Eliška byla u babičky. Já jsem si přinesla šťávu. Když jsem vypila poslední kapku, taťka obrátil sklenici dnem vzhůru.. Nastražil na mouchy past. Jedna moucha se do ní chytila. A nebyla to jenom jedna, bylo jich víc. A ještě tam dal škvora a velikého lesního mravence. Také do sklenice přinesl holýma rukama pavouka, hrozně velikého. No, jak jsme na to koukali, mravenec a pavouk spolu bojovali. Ale pavouk se mravence bál. Pořád ustupoval. Já se mamky ptala proč – vždyť je větší. Mamka řekla, že mravenec má kyselinu mravenčí a toho se pavouk asi bál. A tak jsme pořád pozorovali. Ale nakonec jsme pavouka pustili. Utakl nám i škvor. Ale chytili jsme ho a dali do skleničky. A pak když nebylo co k pozorování, tak jsme se dívali na škvora a on si to leze po skleničce nahoru.. Když už byl skoro nahoře, spadnul. Zkoušel to několikrát znova a znova. A pak už nás to nebavilo a tak jsme je pustili. Kateřina Němečková
MOJE POZOROVÁNÍ Když se mi narodil brácha, vůbec jsem o tom nevěděl. Jelikož to bylo ve tři hodiny ráno. A najednou… Už mu bude rok. Po narození jen ležel a brečel. Potom se začal vrtět a žvatlat. Když mu bylo půl roku, začal se plazit. Od té doby s ním byly jen starosti. A teˇuž chodí a skoro mluví. V neděli bude mít dort s jednou svíčkou. Maxim Vik
PES – NEJLEPŠÍ PŘÍTEL ČLOVĚKA Pozorovala jsem našeho psa a dělala jsem si poznámky. Rozhodla jsem se napsat je do slohu jako moje pozorování. Jeden den jsme šli do lesa a on mně utekl. Za deset minut jsem ho našla u srnčího pelíšku. 1. poznámka : výborný stopař s loveckým pudem. Druhý den jsme jeli do města, ten si to náramně užíval, ale jen jsme vystoupili, hned zalezl zase zpátky. 2. poznámka : bojí se hluku a neznámých míst. 3. poznámka :čím jsou psi starší, tím jsou energičtější, tedy asi jenom u našeho psa. Když byl mladý, utíkat se mu nechtělo, ale teď vždy utíká do lesa. To je asi vše zajímavého u Hafa. Michaela Hofmannová 5
DOPIS DRAKOVI Vyleť draku do nebe, ať se ti dobře létá. Pozdravuj tam všechny draky i mraky, které potkáš. Já tě povedu a jsem ráda, že se proletíš. Kateřina Stillerová
Milý dráčku, vyleť do oblak a neboj se tam ničeho. Jsi moc milý dráček. Dominik Bitnar
Milý dráčku, vyleť až do oblak, hodně vysoko a uvidíš svět. Šárka Zobalová
Milý draku, pošlu tě do nebe, pozdravuj anděle. Pozdravuj sluníčko, to nám září na zem. Potkávej lidičky, ukaž jim svou krásu. Najdi si místo, kde by ses usadil. Ondřej Miewald
Milý draku, mám tě moc rád a přeji ti hodně štěstí v nebu. Ať najdeš pěkné mráčky a slunce. Jára Brabec Milý draku, dnes tě pošlu do nebe, pozdravuj třam sýkorky a anděle. Pak tě pošlu dál, až budeš nejvýš, pozdravuj všechny ptáčky. Anna Weberová
Milý dráčku, vyleť až k mráčku. Dál, dál výš než vyrůstá smrk, výš než létají ptáci, ale níž, než chodí spát hvězdy. Dráčku, co tam vidíš? Kateřina Škopová Milý dráčku, vyleť až k mráčkům, vysoko do nebe, pozdravuj anděle, mráčky a hvězdy. Co tam vidíš, mráčku ? Přeji ti hodně štěstí. Diana Lelková
6
Můj kamarád má hnědé oči a tmavé vlasy, rád nosí maskáčové kalhoty a zelené tričko. Mám ho rád, protože mi pomůže a půjčí mi věci. Jára Brabec Můj kamarád je velký a silný. Hrajeme si spolu, bydlí nedaleko nás a jinak bych nikoho neměl, proto je můj kamarád. Jiří Matouš Moje kamarádka má černé oči, tmavé vlasy a hezký obličej. Dobře seš učí a je s ní legrace. Chodíme spolu venčit psa, na procházky, někdy ke koním nebo hrajeme na počítači. Mám ji ráda, protože je statečná a nikdy mne nezklame. Anna Weberová Moje nejlepší kamarádka má modrozelené oči a světlehnědé vlasy, je vysoká a hodná. Ráda čte a sportuje a chodí do lesa na houby. Moje kamarádka se velmi dobře učí a má hezké známky. Mám ji ráda, protože je velice hodná. Diana Lelková Moje nejlepší kamarádka je menší postavy, má modré oči a hnědé vlasy, nosí brýle a je hodná. Jezdí na koni, ráda sportuje a chodí do lesa. Dobře se učí, protože je moc hodná. Kateřina Škopová Moje kamarádka vypadá krásně, vlasy má špinavé blond a nosí gumičky. Hraje si s barbínkama, učí se dobře. Mám ji ráda, protože nezlobí.
Muž byl běloch , urostlý, ale žádný hromotluk, do sněda opálený, se světlým, dobře pěstěným plnovousem. Kožené řasnaté kalhoty vězely ve vysokých botách, přiléhavý lovecký kabát byl zdoben na rukávech a v pase třepením a přiléhal těsně k tělu. Za širokým bytelným opaskem měl muž zasunuty dva revolvery, nůž a spoustu patron. A ovšem několik váčků, bez nichž se žádný lovec na Západě nemůže obejít. Od levého ramene k pravému boku viselo stočené laso, kolem krku hedvábná stužka s pravou umělecky rytou indiánskou dýmkou míru, dokonce zdobenou peřím kolibříka. Ale nic z toho neupoutalo pozornost přítomných jako mužovy zbraně. Měl dvě, dlouhou, jistě velmi těžkou dvouhlavňovku na silném řemenu a lehkou, zřejmě opakovací pušku se zvláštním uzávěrem. Tu držel v pravačce, dvouhlavňovka visela volně na řemenu, přehozena na zádech. Lovec se usmíval a nakláněl hlavu ke svému společníkovi, který stál vedle něho.
Karel May v knize Černý mustang
7
Dřív než se začnou půjčovat knížky ve školní knihovně, zašli jsme tam jedno odpoledne s družinou. Rozdělili jsme se do tří skupin a hledali, které knížky by nás zajímaly. Žáci první třídy sice ještě neumí číst, ale i ti si tu našli knížky s obrázky, které je zaujaly. Každá skupina nakonec napsala, co objevila. V naší skupině bylo pět dětí. Káťa Kůtková si vybrala knížku Zvířátka jsou naši přátelé. Moc se jí v ní líbil kůň a vlci. Ema si zase našla Moje cesty za zvířátky. Byl to pro ni těžký výběr. Dianka si vybrala knížku Sůl nad zlato a jiné pohádky od Boženy Němcové. Chvilku si četla a bylo vidět, že se jí líbí. Jára si našel knížku Obři pravěku. Líbily se mu v ní kostry pravěkých zvířat. Úplně žasnul, jak dinosaurus jí maso. Anna Brabcová si vybrala Lovce mamutů a přírodovědnou knížku Naší přírodou krok za krokem. Ta se jí líbila nejvíc. Anna Brabcová
POHÁDKY Pohádky mají rádi všichni. Od malých dětí až po babičky a dědečky, kteří jim je vyprávějí nebo čtou. Dnes sice známe hlavně pohádky filmové, ale v knížkách jich je tolik, že se ještě zdaleka všechny nedočkaly své filmové podoby. Proto si pohádkové knížky lidé stále kupují a čtou.Určitě máte doma nějaké pohádkové knížky, některé si můžete půjčit ve školní knihovně, ale všímáte si kdo kterou pohádku napsal ? Zkuste si přiřadit k pohádce jejího autora.
Dařbuján a Pandrhola Jak Krtek uzdravil myšku Jak Křemílek a Vochomůrka našli poklad Princ Bajaja Sněhová královna Sněhurka a sedm trpaslíků Velká kočičí pohádka Zlatovláska
H.Ch. Andersen K. Čapek V. Čtvrtek J. Drda K.J. Erben bratři Grimové Z. Miler B. Němcová
Kdo si snad myslí, že pohádky, to už není nic pro něho, může si vyzkoušet, jestli dokáže určit, kterou postavu si vymyslel který spisovatel.
Vinnetou Neználek Kapitán Nemo Honzík Tichý Harry Potter Ferda Červenáček Bosse
J.Foglar A. Lindgrenová K.May N. Nosov J.K.Rowlingová B. Říha O. Sekora J. Verne 8
Zajímavosti o zvířatech VÝCVIK ZVÍŘAT Člověk používá zvířata k mnoha účelům. Chová je pro maso, mléko, vajíčka i vlnu. Nechává je za sebe pracovat různými způsoby od tahání těžkých nákladů až po vodění nevidomých. Chová je jako domácí mazlíčky a také je používá pro zábavu a rekreaci při dostizích, závodech a jiných soutěžích, v cirkusu a dokonce i jako herce ve filmech a televizních pořadech. Pro všechny tyto úlohy musí zvíře projít speciálním výcvikem. Tažná zvířata mají poslušnost takzvaně v krvi. Seznamují se se svou úlohou pokud jsou ještě mladá. Jednotlivé druhy se ale přece liší. Osli a mezci se vycvičí nejobtížněji. Také velbloudi jsou dost neposlušní. Nejsnáze se učícím tažným zvířetem je slon indický. Nosí náklady, tahá těžká břemena, vytrhává stromy i s kořeny a to vše na pokyn člověka, který ho naučil určitým signálům. Nejstarším zvířecím průvodcem člověka je pes. Pracovní psi pomáhají člověku v různých funkcích. Hlídací psi potřebují nejmenší výcvik. Vždyť hlídat si své území a štěkat na cizí lidi je pro ně přirozené. Podobně je tomu s loveckými psy, lovit je pro něho běžná činnost daná mu přírodou. Musí se jen naučit, co po něm jeho pán, lovec požaduje. Lepší výcvik musí mít pes ovčácký, který hlídá stádo, psi, kteří tahají sáně. Největší výcvik čeká psy vodicí, policejní nebo sloužící v armádě. Člověk, který má psa jako domácího mazlíčka si ho obvykle cvičí sám. K základnímu výcviku patří zvykání na vodítko, chůze u nohy, poslouchání pokynů sedni, zůstaň a volno. Po uposlechnutí má následovat odměna. Mezi nejlépe cvičitelné psy patří německý ovčák, pudl a labrador. Koně také plní nejrůznější úkoly lidí. Používají se k jízdě pro zábavu, při dostizích, k průvodům, slavnostem, vojenským přehlídkám, v cirkusech, ve filmech i k práci – tahání vozů, shánění dobytka. Většina koní je od mlada zvyklá,že se na nich jezdí nebo že nosí postroj. Výcvik slouží k tomu, aby se koně naučili vykonávat potřebné úkoly. Jezdecký kůň se pohybuje především podle udidla, které je součástí uzdy. Dále jezdec používá hlas, stisk stehen a lýtek, ostruhy a bič. Kůň se musí naučit rozběhnout,zatáčet a zastavit podle pokynů jezdce. Přesnějším výcvikem procházejí cirkusoví koně. Musí poslechnout pokyny, aniž na nich sedí jezdec, Artisté na cválající koně naskakují a seskakují a při tom všem je nutná velká přesnost. První cirkusové představení se lvy a slony bylo předvedeno v roce 1831 v Paříži. První krotitelé však používali velmi kruté metody, které vedly k tomu, že se zvíře krotitele bálo. Později se rozšířily metody, které měly ze zvířat udělat přátele.
9
Kdybych byl hodný čaroděj proměnil bych všechny zlé lidi v hodné. Můj dědeček má umělé zuby, tak bych mu vyčaroval nové. A ještě mám jedno kouzlo, tak bych šel a našel bych hezký strom a šel bych k němu. Až by mi spadla na hlavu velká kniha čarodějnická. Ta mně splní každé přání. A to přání je, aby se měli všichni rádi. Čaroděj Ondřej Miewald
Kdybych byla čaroděj, tak bych začarovala, aby nikdo neumřel. Pak bych přeměnila koloběžku v auto, protože moje mamka nemá auto. Kdybych mohla udělat ještě jedno kouzlo, tak bych začarovala starou motorku taťkovi na novou. Čarodějka Adriana Chlumcová
Kdybych byla hodný čaroděj, proměnila bych kaluž v koupaliště, abychom se mohli koupat. Pak bych proměnila koloběžku v auto a dala bych ho dědovi, aby nemusel chodit pěšky. Strom bych proměnila v koště a dala ho babičce, aby měla čím zametat. Proměnila bych list v koupelnu a dala bych ji mamce, protože ji strašně chce, ale nemáme na ni peníze. Ještě bych mamce vyčarovala novou kuchyň místo té staré.A nakonec bych začarovala, aby se lidi měli rádi. Čarodějka Diana Lelková
Kdybych byla čaroděj, začarovala bych koloběžku na auto pro dědečka. Pak bych proměnila tužku v koně a darovala bych ho mé sestře. Chudé lidi bych přečarovala v bohaté a pak bych ještě proměnila stůl ve psa. Čarodějka Anna Wederová
10
BÁSNĚ Když ráno vstanu a venku prší vzpomenu si na školu proč do ní musím. Venku prší a co s tím ? Běžím do školy jako stín. Honem, honem kapky z cesty Ve škole čekají těžké testy.
Maxim Vik
Kapky deště Když se ráno probudím ze svých tajných snů, slyším ťukot na okna, kapky už jsou tu. Stékají si po skle dolů, lesknou se a září. To už podzim začíná, je září v kalendáři. Každý den kapky jsou na jablíčku přeci, Na listech,polích, na louce cestičkou odtečou si. Když začne padat silný déšť A bouchá na okapy Pak kapky v kroupy promění se A smutek už je tady. Nejraději ráno jsem Nejraději ráno jsem, když slunce probudí mě. Babí léto ráda mám. Paprsky pohladí mě.
Beáta Šubrtová František Branislav Prší Prší i do bezu. Pod listy lopuchu Já si však nevlezu. Vidím tam ropuchu Raději pod angrešt, než pod list lopuchu. Jestli tam není déšť ,
Kapky kapou Kapky kapou. Odkudpak? Nemračí se nikde mrak . Pohleď, Jirko na okap, Jak tam kape: kapy, kap. Kolik kapek káplo však
Tak budu na suchu.
Že to nevíš? Kolikpak? 11
POPIS
HRNEČKOVÁ SADA Hrnečky jsou nejhezčí z keramiky. Když se na ně podívám, upoutají mě vyryté znaky na spodní části. Dva hrníčky stojí na keramickém tácku do tvaru srdíčka. Moc se mi líbí, jak jdou barvy po sobě. Černá na okraji, hnědá se spíjí s bílou a na hrníčku zazáří hnědá. Dno je třpytivě černé. Hrníčky mají ucho takové obyčejné. Ale toto je okouzlující má pruhované hnědobílé. Pravou stranu zdobí puntíky, na levé je ouško. Na tácku se prolínají stejné barvy jako na hrnečcích. Používá se na horký čaj nebo na limonádu. Je to překrásná sada. Beáta Šubrtová
DOMEČEK Při slohu jsme měli popisovat nějaký předmět. Paní učitelka nám všelijaké věci přinesla. Většina předmětů byla starší. Ale taky tam mezi těmi věcmi byla novější: lampa k počítači. Já si vybrala starší předmět. Byl to domeček, do kterého se dá svíčka a on krásně svítí. Domeček je vyřezáván a vytvarován. U za emě má vytvarovány kameny. A výš už jsou okénka. Různé tvary okének. Z jedné strany je vysoká vyřezaná díra a tou se do domečku dá svíčka. Střechu má tmavě hnědou. I komín není tak, jak ho znáte, ale se střechou téměř splývá. Jakmile se v domečku rozsvítí svíčka, domeček se rozzáří jako na ulici. A pak se malý ohýnek v domečku sfoukne. Dým a kouř se z domečku všemi okénky valí ven. Kateřina Němečková
HRNEČKY Na středně velkém tácku ve tvaru krásného hnědého, černého a středně bílého srdíčka stály dva hrnečky. Velmi mě zaujaly. Nejdříve se mi zdály obyčejné. Když jsem si je ale prohlédla pořádně, přišly mi tak zvláštně hezké. Všimla jsem si, že ten, kdo je tvořil, měl zvláštní cizokrajný nápad. Hrníčky měly okolo sebe omalované zvláštní čtvercové znaky. Najednou mě napadlo, že by to mohlo být nějaké zašifrované heslo k otevření pokladu. Když jsem se ale vynořila ze zasněného Čangajského příběhu, všimla jsem si ještě, že hrnečky mají stejnou barvu jako tácek. Dodnes ale přemýšlím o těch znacích a zašifrovaném heslu.
Martina Jirásková 12
PŘÍBĚHY O KONÍCH Příběh o Bleskovi a Rebece Jednoho dne jsme se rozhodli, že si koupíme koně. Pojmenovali jsme je Rebeka a Blesk. Chtěli jsme s nimi hned jet na dostihy, ale oni ještě nikdy nezávodili. Tak jsme zkusili jet s nimi do cirkusu. Tam zjistili, že na to mají sílu. Po výcviku vystupovali v cirkusu, ale jednou jsme jeli do lesa a zjistili jsme, že mají sílu i na tahání klád. Tak potom pracovali v lese. A jednoho dne se stalo něco nečekaného. Ráno jsme šli do stáje dát jim nažrat a uviděli jsme, že Rebeka má hříbátko. Pojmenovali jsme to hříbátko Ori. A tak to všechno dobře dopadlo.
Diana Lelková, Anna Weberová
Příběh o Girdě Jednoho ošklivého dne pršelo a pršelo, ale zatím se ve stáji mamince Najlince narodila hříbátka dvojčátka.Jedno z těchto hříbátek byla dostalo jméno Girda. Byli krásní, ale bydleli u urozených lidí. Těm se Girda nezdála dost urozená a tak ji poslali na farmu do Stínadel, kde koně museli dřít v lese a tahat klády. Girda byla ještě hříbátko a nemohla tahat stokilové kmeny. Mladý farmář samozřejmě věděl, že to nemůže zvládnout a tak ji poslal do závodnického kurzu pro hříbátka. Tam se Girdě dařilo, ale stýskalo se jí po mamince, byla přece ještě hříbátko. Mezitím farma, kde se Girda narodila, zkrachovala. Všechny koně museli prodat. Girdě se stýskalo pořád víc a víc, tak ji také prodali. Na trhu byl nával, ale šel tamtudy mladý farmář a zalíbila se mu maminka Najla, tak si ji koupil. Šel dál a najednou uviděla Najla svou dceru Girdu. Najla skákala a frkala a mladý farmář poznal, že jsou to maminka a dcera. Tak si Girdu také koupil a Girda byla zase šťastná.
Veronika Tluková (pomáhali Jakub Mach a Štěpán Štencl)
13
PŘÍBĚH K ZAMYŠLENÍ Pan Vávra smýkl autem z hlavní do vedlejší ulice. Chodec, který už byl metr ve vozovce uskočil zpět. K dovršení jeho smůly ho postříkala voda z projeté kaluže. Zařval: „Na co jsou blinkry, blbečku? A co přednost?“ Láteření zaniklo v hluku vyšších otáček Vávra přišlápl plyn, aby rychle zmizel a otočil se na svého desetiletého syna Vojtu: „Víš, kdy má chodec přednost ?“ Vojta neodpověděl a on si všiml, že synek sleduje ručičku tachometru., která se usadila na sedmdesátce. „Musíme fofrem, stejně bude maminka hučet jako Niagára. Z pouti jsem vás nemohl dostat a už je plno hodin. A umravni Lojzíka tam vzadu ať neblbne s tím balónkem!“ Sedmiletý Lojzík pinkal balónkem o Vávrovo temeno. Vojta se natáhl po balónku, Lojzík ucukl. Vávra zatím rychle mrkl na obě strany další křižovatky, bez brzdění minul osmihrannou značku a vjel na náměstí. Vojta po marném pokusu zmocnit se balónku, vytáhl z klopy špendlík. Lojzík zaječel, ale to už u Vávrova ucha s ohlušujícím třeskem praskl balónek. Vávra se vyděsil, podvědomě strhl volant a šlápl na brzdu. Auto dostalo smyk, , najelo na obrubník, vůz se obrátil na střechu, zase na kola a bokem se zarazil o sloup. Vojtovo tělo nezadržel bezpečnostní pás nedotažený po předchozím spolujezdci. Vojta proletěl okénkem a zůstal nehybně ležet. Otec Vávra chrčel v bezvědomí za zkřiveným volantem. Lojzík úpěnlivě křičel kdesi vzadu na podlaze. Zkamenělé náměstí se probudilo. Někdo křičel: „Nechoďte k tomu, bouchne to!“ Policista v běhu volal vysílačkou doktora a hasiče. Zdemolované dveře nešly otevřít. Nějaká žena se sklonila nad Vojtou a kontrolovala, nemá-li zapadlý jazyk a nedusí se. Podložila mu hlavu kabelkou. Vojta se zečel probírat. Usedavý nářek Lojzíka drásal nervy. Lojzík měl nohu vraženou mezi sedadlo a promáčklý bok auta. Naštěstí už se ozval zvuk sirén a za chvíli už hasiči pracovali páčidly a hydraulickými nůžkami na uvolnění dveří. Vypáčili přední dveře a otec Vávra jim vypadl do rukou. Opatrně se pustili do osvobozování naříkajícího Lojzíka. Následky píchnutého balónku byly kruté. Otec – prasklý krční obratel, zlomená žebra a noha ve stehně. Lojzík měl komplikovanou zlomeninu v koleně a přeražený nos, Vojta četné zhmožděniny. Všechny tři naložili do sanitky. Tato jízda nemusela skončit tak tragicky, kdyby otec Vávra jezdil podle předpisů. Jakých chyb a přestupků se jako řidič dopustil. Ty závažné jsou nejméně čtyři, ale můžete jich najít i víc .
14 PŘÍBĚH NA POKRAČOVÁNÍ Pamatujete se ještě na příběh o Milanovi, Radkovi, Leošovi a Kamilovi, kteří stopovali Evu, Blanku a Naďu, protože zjistili, že mají děvčata nějaké tajemství.
Pátrání „Spěchat nemusíme, Eva je ještě doma a říkala mamce, že ve dvě jde za holkama,“ oznamoval Radek klukům, když se sešli n křižovatce před poštou. „Já si myslím, že půjdou do toho lesa, jak jsme je tam viděli. Uvidíte, že mají sraz u Blanky, něco jsem slyšel o přestávce ve škole. Nebavily se zrovna potichu. No a od Blanky do lesa je to jen kousek,“ usuzoval Milan. „Já si to taky myslím, tak pojďte k Blančinu domu a počíháme si na ně tam.,“ navrhl Kamil. „Sedneme si tam pod lípu a budeme hrát kostky. Mám je tady,“ poklepal na kapsu své maskáčové vesty, kterou s oblibou nosil pro její množství kapes. Tak jo, jdeme,“ zakončil hovor Leoš. Nečekali dlouho. Za chvíli se objevila Eva, pak Naďa a volaly otevřeným oknem na Blanku. Ta vyběhla z domu a společně vyrazily poklusem k lesu. Kluků sedících pod lípou si ani nevšimly. Ti se zvedli a nenápadně se vydali za nimi. Nemuseli se ani moc schovávat, děvčata se bavila mezi sebou a pospíchala, takže se nezajímala o to, co se děje za nimi. Když kluci viděli, že nehrozí nebezpečí prozrazení ani se nenamáhali skrývat. Až když se octli na konci vesnice, bylo to horší. Dál vedla polní cesta a bylo do daleka vidět. „Musíme je nechat dojít až do lesa a potom teprve běžet tryskem za nimi,“ navrhl Milan. „Jo a ony se nám v lese zatím někam ztratí,“ namítl Leoš. „No jo, ale když půjdeme hned za nimi, tak nás určitě uvidí,“ hájil svůj plán Milan. „To přece nevadí, copak nemůžeme jít do lesa,“ řekl Kamil. „To je fakt,“ přidal se Leoš,“vždyť nevědí, že je stopujeme. V lese jim necháme trochu náskok, aby si nevšimly, že jsme jim v patách.“ „Tak jdem,“ mávl rukou Milan. Nechali děvčatům náskok a pak vyrazili. Asi v polovině cesty k lesu se Kamil náhle zastavil. „Koukejte,“ řekl a ukázal rukou do výšky napravo od cesty. Kluci se podívali tím směrem, ale nic zajímavého neviděli. „Co je?“ zeptali se Radek s Milanem. „Ale nic,“ řekl potichu Kamil,“viděl jsem jak se Naďa ohlédla a všimla si nás. Tak jsem chtěl, aby to vypadalo, že se zajímáme o něco jiného a ne o ně.“ „Asi to zabralo, jdou dál jako by nic,“ zaradoval se Radek. Když dorazili do lesa, děvčata už neviděli, ale Leoš navrhl, aby ztichli a naslouchali, že je třeba uslyší. Ukázalo se, že to byl chytrý nápad. Uslyšeli hovor a usoudili, že děvčata šla dál po cestě. Spěchali za nimi, ale když se po chvíli zastavili, už nebylo slyšet nic.Zdálo se, že na cestě před nimi není živé duše.. „Před námi nejsou, to už bychom je museli dohonit. Někde musely z té cesty sejít,“usoudil Milan. „Ale kde? Nikde není žádná odbočka,“ nechápal Radek. „Musíme prozkoumat obě strany cesty. Třeba je někde jen nějaká pěšinka. My půjdeme napravo a Milan s Leošem nalevo od cesty,“ rozhodl Kamil. Bez řečí se rozběhli na určené strany. Hledali skoro čtvrt hodiny, ale po děvčatech jako by se země slehla. Zklamaně se vrátili na kraj lesa. „Tak to jsme teda nezvládli,“ řekl Milan smutně. „Kam jen ty holky šly? „Co to mají za tajemství.“ „Kde se jim v lese ztratily?“ Vytušily, že je pronásledují a schovaly se?“ Otázky se hrnuly jedna za druhou a nikdo na ně neznal odpověď. „Co kdybych se Evy zeptal?“ navrhl Radek.
„Možná, že by nás přibraly do party. Nebo my je. No prostě bychom se s nimi spojili. Vždyť o prázdninách s nima byla docela zábava. Závodily s námi na kolách a pádlování na rybníku, dokonce i fotbal hrály,“ mínil Milan. „No jo, ale co když nebudou chtít? Eva ti sama určitě nic neřekne. Přece holky nezradí,“ obrátil se Kamil na Radka. „To je fakt, na to jsem nepomyslel,“ souhlasil Radek. „Víte, cosi myslím,“ ozval se Leoš,“že do toho lesa ještě někdy půjdou a my už pak můžeme čekat někde tady v křoví a pak už je lehce vystopovat. V lese se dá dobře krýt, tam už nám neuniknou.. Stačí, aby Radek od Evy zjistil, kdy se sem zase chystají.“ „Já bych řek, že v sobotu,“ řekl Radek, „Eva doma hlásila, že nepojede s rodiči v sobotu na nákupy, protože má něco domluvené s holkama na celé odpoledne.“ tato Radkova zpráva trochu rozptýlila špatnou náladu, která mezi nimi dosud vládla. Sedli si na mez a plánovali, jak bude další pátrání probíhat.
Pátrání pokračuje „Už jdou, vidím je,“ ozval se Radek, který nejlépe viděl z lesa na polní cestu. „Tak zalézt a ani nemuknout,“ zavelel Kamil, sám zalezl do maliní a lehl si na zem. Netrvalo ani pět minut a děvčata prošla kolem nich. Pokračovala dál po cestě. Kluci se vydali za nimi, ale ne po cestě. Plížili se lesem podél ní, aby byli kryti křovím a kmeny stromů. Najednou se jim děvčata z cesty ztratila. „Já tuším, kam odbočily,“ zašeptal Milan,“támhle do té houštiny. Že by tam měly nějakou skrýš?“ „To nejspíš, protože za tou houštinou je takový kamenitý sráz. Starý lom. Loni jsme tam s Lubošem chodili. Dolů se slézt nedá, takže budou tady v těch smrčkách,“ usoudil Leoš.“Radek a já vlezeme dovnitř a vy tady hlídejte, aby nám zase někam nezmizely.“ Leoš s Radkem se prodírali mezi smrčky, místy lezli po kolenou a Kamil s Milanem zatím houštinu obešli, ale všechno bezúspěšně. Nikde nikdo. A potom je Leoš uviděl tam, kde b se toho nenadál. Pod srázem na dně lomu smotávaly lano. „Hele, ony se spustily dolů po laně!“zvolal Radek. „Tak to jsme v háji,“ podotkl Kamil,“než se dostaneme oklikou dolů, budou dávno za horama!“ „A co teď?“ pronesl zklamaně Milan. „Asi nic. To opravdu nemá cenu jít za nimi. Z lomu vede několik cest a nebudeme vědět po které jít,“ vysvětlil Leoš. S tím všichni souhlasili. Loudali se zpátky do vesnice a moc toho tentokrát nenamluvili. Sedli si na své oblíbené místo pod lípou. Milan sice navrhoval, aby si šli na hřiště něco zahrát, ale ostatním se nechtělo. Pak trochu ožili, když uviděli vracející se Evu se svými kamarádkami. Přešly kolem nich a zdálo se, že si jich ani nevšimly. Když zmizely za rohem řekl Milan:“Všimly jste si těch batohů? Když šly tam, tak měla batoh nacpaný jen Eva. Asi tam měla to lano. A teď měly batohy plné všechny. Něco si ze své výpravy nesou. Co asi?“ „Třeba se mně to podaří zjistit,“ řekl Radek. „A nebo třeba něco jiného. Kde se scházejí, kam chodí, co tam dělají a tak,“ radil Kamil. „Kde se scházejí, to vím. Zřejmě u Nadi. Eva doma vždycky řekne, že jde k ní a protože naši se s jejími rodiči znají, tak by si netroufla kecat.“ „Tak jasný, ty ještě něco zjistíš a pak uvidíme, co dál,“ zakončil rozhovor Leoš,“a teď si pojďte na hřiště zakopat.“ Radek se vrátil domů, když už se chystala večeře. Vešel do pokoje společného se svou sestrou. Eva seděla u stolu a něco psala. Sotva vešel odložila tužku a hodila sešity do zásuvky psacího stolu. To bylo Radkovi podezřelé. Co mohla psát? Domácí úkoly jistě ne. A jak to rychle schovala! Přes tyto otázky se tvářil jako by nic. Při večeři spěchal s jídlem a sotva vyprázdnil talíř, vrátil se do dětského pokoje a chtěl se podívat, co to před ním sestra schovala. Zásuvka však nešla otevřít, přestože neměla žádný zámek. Chvíli s ní lomcoval v domnění, že se zasekla, ale otevřít prostě nešla. Vzdal to tedy a otevřel skříň. Hledal Evin batoh. Ten našel okamžitě, ale byl zklamán. Nic v něm nebylo.
Vtom vešla Eva. „Á, koukám, že čmucháš v mých věcech,“ podotkla s úsměvem.“Tak podívej, my jsme vás viděli, jak jste nás stopovali. Dnes i ve čtvrtek. Ale myslím, že jste stejně nic nezjistili,“ 16
W.L.Metcalf Podzimní krajina
T.C.Steele Harmonie listopadu
V. Polenov Zlatavý podzim
