TIŠTĚNÁ KNIHA V ŽIDOVSKÉ KULTUŘE 15. A 16. STOLETÍ 1
Pavel Sládek Toto se stalo jednomu zbožnému muži, jenž zemřel a zanechal po sobě překrásné svaté knihy. Dědicové je všechny prodali cizím lidem. Když to viděli jiní zbožní lidé, tuze se na ně mrzeli, že otcovy svaté knihy prodali do cizích rukou. V tom městě byl jeden velký učenec a ten zbožným lidem řekl: „Netrapte se příliš, že knihy toho zbožného muže prodali cizím. Povím vám, proč k tomu došlo. Nikdy totiž žádnou knihu nepůjčil – říkal, že je starý člověk, když bude knihy půjčovat, setřou se v nich prý písmena, a on jako starý člověk už dobře nevidí. Prý: »Zničí mi mé knihy! Proto nikomu žádnou nepůjčím!« A nechával je ve skříni.“ Něco takového dělat nemáme, je totiž lépe knihy půjčovat, i když se písmo setře, nežli je nechávat ve skříni, s tím, že z nich lidé nebudou studovat. Proto se to tomu zbožnému muži stalo.2
V
ynález knihtisku historiky kultury odjakživa fascinoval. Zejména v okamžicích, kdy dochází k převratným změnám v šíření textů a jejich recepci, obnovuje se zájem intelektuálů o dějiny tohoto klíčového vynálezu, a je proto zvláštní shodou okolností, že výročí hebrejského knihtisku v Praze si připomínáme v době, kdy nová elektronická média mění pozici tištěné knihy a s tím také způsob čtení. Když roku 1962 vydal Marshal McLuhan knižní studii nazvanou The Guttenberg Galaxy: The Making of Typographic Man, zamýšlel se nad fenoménem orality a textovosti v době nástupu elektronických médií, jejichž rozvoj a význam pro šíření informací předpověděl, i když některé závěry jeho knihy byly v 70. letech kritizovány.3 McLuhanovi, jehož výrok „medium is the message“ se stal pověstným, se však podařilo ukázat, že charakter média není zdaleka jen technologickou záležitostí a že médium vstupuje do komplikovaných vztahů s poselstvím, které nese (McLuhan sám čerpal z objevných studií klasicisty Erica A. Havelocka o písemné a orální komunikaci a z komunikační teorie Harolda Innise).4 McLuhan tak nasměroval zájem badatelů od dějin technologie k sociálním a kulturním souvislostem tisku. McLuhanovy pozice se pokusila z historické perspektivy revidovat Elizabeth Eisensteinová, jejíž dvousvazková studie The Printing Press as an Agent of Change (1979) je často označována za základní práci definující dané téma a i dnes vymezující směřování odborné debaty o sociokulturních dopadech vynálezu tištěné knihy.5 Její přístupy podrobil zásadní metodologické kritice Adrian Johns, jeho výhrady však bohužel tváří v tvář „klasickému“ podání Eisensteinové nejsou brány dostatečně v úvahu.6 Teprve se zpožděním a v důsledku zájmu, jejž vyvolaly práce McLuhanovy a Eisenteinové, si badatelé uvědomili význam studie Henri-Jean Martina L’apparition du livre
(1958), iniciované představitelem francouzské historiografické školy Annales Lucienem Febvrem. Nikoli náhodou mění anglické vydání (The Coming of the Book: The Impact of Printing 1450–1800) titul knihy týmž směrem, jakým se v době jeho vydání (1976) 1 Za upřesnění některých faktogradetailů patří dík Olze Sixtové, ubírali McLuhan a Eisensteinová.7 fických Alexandru Putíkovi a Danielu PolakoPočátek nového století přinesl de- vičovi. 2 Majsebuch aneb Kniha jidiš legend batu o možném konci tištěné knihy a příběhů, sv. 2, Plzeň: Jindřich Vacek, 2006, s. 165. Etiologický narativ, jehož a jejím nahrazení knihou elektro- zdrojem je Sefer chasidim (ed. Wistinetzki, č. 178), uzavírá celou sbírku nickou. Tato problematika však již Majsebuchu. 3 Literatura k McLuhanovi je dnes již není zpravidla zkoumána kulturní nepřehledná. K možným rozvinutím historií a patří do oblasti studia no- McLuhanova myšlení viz např. GROSSWILER 1998 nebo KRUPNICK 1998. vých médií (New Media Studies). 4 HAVELOCK 1963 a 1986. Na Havelocka navázal Walter J. Ong zejména ve Důležité výjimky představují po- své vlivné knize Orality and Literacy: The Technologizing of the Word (1982), slední práce již zmíněného Adriana jejíž český překlad nesmyslně vyneprvní část názvu a spokojuje se Johnse a Anthony Graftona, patr- chává s podtitulem (ONG 2006). Z Innisoně největšího žijícího odborníka na vých prací ovlivnily McLuhana zejména knihy Empire and Communications severský renesanční humanismus. (1950) a The Bias of Communication (1951); srov. McLuhanovu předmluvu Johns se pokusil propojit historický k této knize z roku 1964. 5 Eisensteinová opakovaně připouštěpohled se současnou problemati- la, že McLuhan ji inspiroval tím, že pona kulturněhistorický význam kou v knize Piracy: The Intellectual ukázal objevu knihtisku. Jako historička však Property Wars from Gutenberg to nemohla tolerovat McLuhanova často neověřitelná tvrzení (srov. EISENGates (2009). V témže roce vy- 6STEIN 1979: 129 a 151). Viz zejména jeho vyjádření ve fóru dal Anthony Grafton pod názvem s Anthony Graftonem a Elizabeth Eisensteinovou (GRAFTON – EISENWorld Made by Words: Scholarship STEIN: 106–125). Pro monografické Johnsových názorů viz and Community in the Modern West zpracování JOHNS 1998. 7 V českém prostředí stojí za zmínku sérii esejí, v jejichž centru stojí tvr- pronikavá kapitola „Předměty a knizení, že samotný fakt technologic- hy“ Zikmunda Wintera v jeho knize Život a učení na partikulárních školách ké změny směrem k elektronic- v Čechách v XV. a XVI. století. Kulturně-historický obraz (WINTER 1901: kým médiím nemusí nutně zname- 518–599). Winter zde pojednává o kniv kulturně-historickém kontextu nat kulturní pokles (Grafton jako hách způsobem, který v mnohém předběhl historik argumentuje mimo jiné svou dobu. bojem proti tištěné knize, jejíž oponenti – zastánci rukopisů – přinášeli v 15. a 16. století velmi podobné argumenty jako dnešní nepřátelé digitálních nosičů textu). Dále Grafton, sám milovník tištěné knihy a knihoven,
9
Hebrew CE.indb 9
03/10/2012 14:24:32
přesvědčivě ukazuje, že ani dnešní rozmach elektronických médií patrně nepovede ke konci tištěné knihy, jejíž místo v euroamerické kultuře se půl století od McLuhanova proroctví elektronického věku nijak nezmenšilo. Zájem o budoucnost tištěné knihy vyvolal rovněž obnovení výzkumu kultury tištěné knihy z hlediska kulturních dějin. V nedávné době tak vyšla celá řada důležitých studií, v mnohém upřesňujících naše porozumění tomuto fenoménu (v českém prostředí je třeba zmínit zejména práce Mirjam Bohatcové a v současnosti Petra Voita).8 Studium hebrejského knihtisku mělo poněkud jinou dynamiku a vyvíjelo se často bez přímé vazby na metodologické trendy ostatních humanitních věd. I když teprve v poslední době se daří témata související s hebrejským 8 knihtiskem dostatečně kontextuaVOIT 2006, 2007, 2004–2008, 2009 a 2010. lizovat,9 v některých momentech 9 Srov. například RAZ-KRAKOTZKIN 2007 a zejména HACKER – SHEAR výzkum tohoto tématu předběhl 2011. 10 svou dobu. Již středověká židovViz SLÁDEK 2012: 25–27. 11 Vedle zpracování hebraik ve fonská historiografie soustřeďující se dech mnoha evropských knihoven, především oxfordské Bodleian Library na rekonstrukci přenosu posvátné (vzhledem k zásadní důležitosti díla právě pro pražský hebrejský knihtisk tradice v sobě obsahovala zárodcitujeme bez udání roku jako STEINky moderní bibliografie. Páteř poSCHNEIDER, pozn. ed.), Steinschneider již roku 1858 založil a do roku 1882 svátných dějin totiž představovala redigoval periodikum Hebraeische Bibliographie – Blätter für neuere und älgenealogie učenců a jejich spisů.10 tere Literatur des Judenthums (Berlín: Julius Benzian). V raně moderní době pak „objev“ 12 Srov. svazek studií Zur Geschichte talmudické a zejména potalmudicund Literatur (ZUNZ 1845a), obsahující mj. průlomovou studii věnovanou ké literatury křesťanskými hebraisty dějinám hebrejského knihtisku v Praze „Druckereien in Prag. Annalen der (Reuchlin a později oba Buxtorfohebräischen Typographie von Prag (1513–1657)“ a GEIGER 1840. K chavé) znamenal patrně nejvýznamrakteru židovských studií v 19. století nější pokus o demytizaci Židů. Pozviz SLÁDEK 2012: 35–46 a literaturu uvedenou tamtéž. 13 ději v 19. století, když se judaistika Použili jsme hebrejský překlad (BERLINER 1969) původní německé studie začala formovat jako samostatný (BERLINER 1896). I některé další Berlinerovy práce týkající se hebrejského obor, omezovala se především na knihtisku mají přesah do kulturních intelektuální dějiny Židů, což se dějin (srov. BERLINER 1977 a 1913). 14 Srov. EISENSTEIN 1983; první kasice později ukázalo jako výrazný pitolu knihy The Printing Press as an Agent of Change ostatně Eisensteinohendikep, znamenalo to však souvá nazvala „Unaknowledged Revolution“. Srov. také odpověď Eisensteinové časně rozvoj hebrejské bibliografie na kritiku Adriana Johnse (EISEN(Moritz Steinschneider)11 a studia STEIN 2002). V souvislosti s hebrejským knihtiskem použil tohoto výrazu židovského písemnictví (Leopold již BERLINER 1969). 15 FEBVRE – MARTIN 1990. Zunz, Abraham Geiger aj.).12 His16 PETTEGREE 2002: 67. 17 PETTEGREE 2002: 79 (naše kurzíva). torikové židovské kultury si proto mnohem dříve uvědomili provázanost knihtisku jakožto technologické inovace s kulturním a společenským kontextem. Za symptomatickou můžeme v tomto ohledu označit studii Abrahama Berlinera „Ueber den Einfluss des Ersten Hebräischen Buchdrucks auf den Cultus und die Cultur der Juden“ z roku 1896.13 V přítomné studii se pokusíme popsat místo tištěné knihy v židovských kulturních dějinách v samém počátku, tedy na sklonku 15. a především v průběhu 16. století. S ohledem na zaměření této publikace se soustředíme zejména na region střední a východní Evropy, kde v 16. století žila převažující většina aškenázských Židů. Jak postupně uvidíme, města jako Praha, Krakov nebo
Lublin patřily nejen k nejdůležitějším aškenázským obcím, ale ekonomické, politické a také intelektuální vazby, pro něž hrála tištěná kniha zcela klíčovou roli, je zároveň spojovaly s židovskými centry v Itálii a v zemi Izraele.
Knihtisk v kontextu raně moderních dějin
Zatímco Elizabeth Eisensteinová opakovaně zdůrazňovala revoluční charakter objevu knihtisku,14 novější výzkum, aniž by popíral dalekosáhlý vliv tištěné knihy jakožto nového komunikačního média, zdůrazňuje společensko-kulturní a technologický kontext tohoto objevu, přihlíží k pomalosti změn v raně moderní době a vrací se tak k interpretaci objevu knihtisku jako výsledku postupných společensko-kulturních změn, jak jej popsal již H.-J. Martin.15 Andrew Pettegree k tomu říká: Tradiční popisy dějin 16. století by bylo možné označit za zdůrazňující pokrok. Soustřeďují se na ty rysy společnosti 16. století, jež obsahují zárodky modernity, a to často za cenu přeceňování těchto raných a spíše křehkých výhonků. Je třeba si proto připomenout, [...] že množství základních struktur života neprodělalo v 16. století žádné zásadní proměny. Na poli výživy, zdravotní péče nebo veřejné hygieny nedošlo k žádným průlomům. Pro převážnou většinu Evropanů zůstal život i nadále tvrdý a spojený s omezeními fyzického prostředí. Nedošlo k žádným hlubokým změnám ve způsobech pozemní dopravy. Přesun zboží po zemi byl stále ještě nákladný a riskantní, což tvořilo bariéru rozvoje spotřební společnosti. Stejná omezení platila v oblasti informací. Se zavedením poštovních koní kolem roku 1400 bylo dosaženo přirozeného limitu pro zkrácení času. Pošta v 16. století sice zlepšila hustotu sítě, promyšlenost a spolehlivost tohoto typu komunikace, ale doba jízdy mezi Paříží a Florencií zůstala stejná. Vezmeme-li toto vše v úvahu, je zřejmé, že důležité technologické změny 16. století byly ve své podstatě pozvolné. Neodehrála se žádná průmyslová revoluce, žádné nové zdroje energie neproměnily životní podmínky. Avšak použití trpělivé vynalézavosti přineslo některá významná vylepšení existujících technologií, jež měla vysokou důležitost pro podmínky lidského života.16 Pettegree v souvislosti s napojením 16. století na předcházející období dále poznamenává, že tisk byl „vrcholným úspěchem středověké technologické vynalézavosti“.17 Mnoho autorů si povšimlo těžko postižitelné synergie mezi růstem gramotnosti v raně novověkých městech a vznikem knihtisku: tištěná kniha jako předmět obchodu předpokládá poptávku na straně publika, jež tvoří již gramotní, současně však snazší dostupnost textu ve formě tištěné knihy hraje roli při rozšiřování gramot-
10
Hebrew CE.indb 10
03/10/2012 14:24:32
nosti. Z diachronického hlediska je však zřejmé, že vznik knihtisku jako komplexního propojení a transformace již známých technologií byl podnícen již existující poptávkou po knihách.18 I když v centru vynálezu knihtisku skutečně stojí idea sazby, složené z jednotlivých písmen, jež mohou být opakovaně použita, H.-J. Martin upozornil, že podmínkou úspěchu tištěné knihy bylo zdokonalení a zlevnění výroby papíru, související zase s vylepšením mlýnské technologie.19 Teprve v druhé řadě přichází objev sazby, nového typu inkoustu a tiskařského lisu. Takto komplexní podnikání nemohlo existovat bez rozsáhlých finančních investic, v počátku knihtisku často poskytovaných „tichými“ partnery, a stavělo tedy na předpokladu existující poptávky a potažmo návratnosti vložených prostředků. Skutečnost, že tištěná kniha byla v okamžiku svého objevu odpovědí na existující hlad po textu, potvrzují nejen předcházející pokusy o sériovou produkci rukopisů, jež jsou dobře doloženy zejména na některých univerzitách 1. poloviny 15. století,20 ale také indicie, že pokusy s „uměním umělého psaní“ (ars scribendi artificialiter) probíhaly již od přelomu 30. a 40. let na 02 Jaakov ben Ašer: Arbaa turim. Orach chajim. S poznámkami a v redakci Avrahama ben Avigdora. několika místech západní Evropy Praha, skrze Geršoma Kohena a v jeho domě 1540. The Bodleian Libraries, University of Oxford, současně.21 Doslova bleskové roz- Opp. fol. 754 (1), výřez titulního listu. šíření nového vynálezu navíc prudce kontrastovalo s již zakrývalo soustředění se [historiků] 1819 PETTEGREE 2002: 79–80. FEBVRE – MARTIN 1990: 30. 20 RICHARDSON 1999: 6–7 a prameny zmíněným obecně pomalým tempem změn; alespoň na rychlý rozvoj knihtisku.23 uvedené tamtéž. 21 v tomto ohledu se zdá být výraz „revoluce“ skutečně na RICHARDSON 1999: 3; srov. FEBVRE – MARTIN 1990: 50–54, především místě.22 Jak upozornil Andrew Pettegree, i zde se histoŽidovská společnost s. 52, kde je citován dokument nalezený v Avignonu z r. 1446, ve kterém se rikové dopouštěli závažného zkreslení: v 16. století zlatník Procopius Waldvogel z Prahy Hořkou realitou rozmachu knihtisku v 15. století byla skutečnost, že honba za novinkou nechala vzniknout tiskárny v mnoha městech, kde produkce knih nebyla z obchodního hlediska životaschopná. Trh byl pro malé producenty příliš rozsáhlý a rozptýlený. Tato tvrdá pravda se začala projevovat v posledních desetiletích 15. století, jak se tisk více stával plně komerční aktivitou. V těchto letech se geografie evropského tisku zcela proměnila. Produkce tištěné knihy se postupně soustředila do malého počtu významných center, kde se tisk stával čím dál více záležitostí nemnoha velkých firem. Hloubku této transformace
V době vynálezu knihtisku se židovská společnost nacházela v mnoha ohledech ve fázi stagnace, způsobené otřesy 14. a první poloviny 15. století, jež na menšinovou společnost dopadaly silněji a s dlouhodobějším vlivem než na společnost většinovou. Během 14. století zasáhlo aškenázské Židy dvojí vyhnání z Francie (1306 a 1394), následující
zavazuje Židu Davidu Caderousseovi, že zajistí zařízení k reprodukci latinských a hebrejských (!) textů: „viginti septem litteras ebreaycare formatas, s[c]isas in ferro bene et debite juxta scientiam et practicam scribendi [...] una cum ingeniis de fuste, de stagno et de ferro [...] ingenia et instrumenta ad scribendum artificialiter in littera latina.“ 22 Srov. EISENSTEIN 1979: 33 a 35–36. K rozšíření knihtisku v 15. století viz BMC 1908–2007, především předmluvy k sv. 4–7. K vyváženému zhodnocení „revolučnosti“ rozšíření knihtisku v jeho počátcích je třeba vzít v úvahu ještě další faktor, jímž byla absence funkční distribuční sítě. Důsledkem byl zánik mnohých tiskáren. 23 PETTEGREE 2010: 54; viz analýzu této „krize tisku“ (A. Pettegree) TAMTÉŽ: 43–62.
11
Hebrew CE.indb 11
03/10/2012 14:24:35
Od počátku 16. století se situace začala nejprve zvolna a později rychleji obracet. Státy severní Itálie zažívaly ekonomický pokles způsobený válečným vyčerpáním a rostoucí mocí Španělska, jemuž území v Novém světě přinášela do té doby nevídaný objem drahých kovů.28 Naopak rakouské země díky své dynastické vazbě na novou velmoc a rozvoji lokálního merkantilismu zažívaly od poloviny 16. století do vypuknutí třicetileté války ekonomický růst.29 Průsečíkem obchodních cest se v rámci středoevropského regionu stalo v popisovaném období Slezsko, kde se setkávali obchodníci cestující z Konstantinopole, Gdaňska, východní Evropy i z jižního Německa a Itálie. Praha byla propojena na jedné straně se Slezskem, na straně druhé s jihem Německa a s Lincem,30 jejich prostřednictvím pak také s Itálií, s níž české země pojily úzké kulturní kontakty.31 Židovská Praha 16. století proto měla úzké vazby na staré i novější obce německé (Worms, Frankfurt n. M. aj.), současně však také na obce polské (Krakov, Poznaň, Lublin) a italské (Benátky).32 Další vazby navíc propojovaly Prahu s nově obnovenými židovskými centry v Jeruzalémě a zejména v Safedu. Dynamika židovského duchovního života v 16. století byla posílena zvýšením mobility osob,33 jež působila v synergii s obecně extrateritoriálním prvkem židovského myšlení, stavícím v neposlední řadě na používání
po desetiletích zhoršování politické a ekonomické situace. Židé žijící v městských obcích politicky roztříštěného Německa trpěli již na sklonku 13. století pokusy císařské moci získat Židy pod svou nadvládu.24 Drtivě zasáhla 24 německé obce morová epidemie K důvodům zhoršování podmínek Židů v říši viz AGUS 1947: 1/125–155 (1348–1350 a dále),25 která navíc a passim (viz ještě ZIMMER 1978: 32–66 a ZIMMER 1970). vyvolala vlnu protižidovských ma25 Existující zprávy sice naznačují, že Německo ve svém celku bylo „černou sakrů na základě obvinění z otrasmrtí“ postiženo o něco méně než například mnohá italská města (HECKER vování studní.26 V českých zemích 1860: 24–25), avšak ve spojení s masakry Židů, jež epidemii v Německu měly podobný důsledek husitské doprovázely, byl dopad na židovskou bouře a následující období nestabipopulaci devastující. 26 Nejnověji viz COHN 2007 (studie oblity, charakterizované sérií vyhnání sahuje podrobnou bibliografii). 27 PĚKNÝ 1993: 38–42; KIEVAL 2012. (roku 1454 byli Židé vyhnáni z mo28 K tomu viz například CHABERT 1972: 47–54 a další stati v témže svazravských královských měst).27 ku (srov. BRAUDEL 1977: 83–84). Febvre a Martin indikují vliv růstu cen po Není proto divu, že když se od 60. roce 1550 na poklesu kvality výtvarnélet 15. století začaly objevovat první ho doprovodu tištěných knih (FEBVRE – MARTIN 1990: 99). hebrejské tisky, stalo se tak mimo 29 HOSZOWSKI 1972: 85–103, 94–100. 30 Srov. JANÁČEK 1960: 55–80 a také oblast střední Evropy. Téměř všechMILLER 2008: 197–235 a literaturu citovanou tamtéž. ny hebrejské inkunábule, z nichž 31 Pro popis ekonomické geografie 16. století viz BRAUDEL 1972: 195– nejstarší datované jsou z roku 1475, 214. Ke vztahům českých zemí a Itálie byly vydány v Aragonu (Ixar/Híviz důležité práce Jaroslava Pánka, především PÁNEK 2003. 32 jar), Kastílii (Guadalajara, Zamora), Viz zajímavý případ z roku 1603, kdy pražští Židé žádali ve Frankfurtu Portugalsku (Faro, Lisabon, Leiria) n. M. o finanční pomoc německých obcí (ZIMMER 1978: 89–100). Charaka v Itálii (Řím, Reggio di Calabria, Piter vazeb mezi německými a polskými obcemi a Prahou z politického hledisove di Sacco, Ferrara, Boloňa, Manka osvětluje DAVIS 2011: 217–222. 33 tova, Soncino, Neapol, Brescia aj.). RUDERMAN 2011: 23–56.
03 Perec Jechiel ben Netanel Trabot: Makre dardeke. Neapol, Josef ben Jaakov Aškenazi Gunzenhausen 1488. ŽMP, inv.č. 168.453, fol. [1b–2a].
12
Hebrew CE.indb 12
03/10/2012 14:24:37
04 David Gans píše o vynálezu knihtisku ve své kronice Cemach David. Praha, Šlomo ben Mordechaj a Moše ben Josef Becalel Katz 1592. ŽMP, sg. 4.142, díl 2, fol. 95b.
Já jsem moudrost, diadém vší moudrosti, skrytost uzavřená nad všechny tajnosti. Bez pera jsem se vyjevila, nejsem nakreslena, bez písaře jsem byla ve svazek soustředěna. Jedním tahem byl nanesen inkoust na mne, i bez linkování je písmo rovné!38
hebrejštiny jakožto jednotného učeneckého jazyka, jenž v raně moderní době propojoval aškenázské, sefardské i orientální židovské učence.34 Z výše uvedeného vyplývá, že období několika desetiletí mezi polovinou 16. století a vypuknutím třicetileté války představovalo pro pražskou židovskou obec jeden z vrcholů, umožněný nejen relativní vnitřní stabilitou země, ale v oblasti duchovních dějin zejména napojením židovské Prahy na polská a italská centra, kde se vedle Prahy odehrávaly nejvýznamnější intelektuální posuny. Na následujících stranách ukážeme, jakou roli v židovském intelektuálním dění 16. století hrála tištěná kniha a jak se v ní toto dění odráží.
Mnozí tiskaři si uvědomovali, že nová metoda výroby knih umožňuje radikálně snížit pořizovací cenu.39 Současně byli hotovi využít technologických možností tisku a nabídnout nejen stále relativně nákladná velká vydání, ale také knihy menších formátů, 34 Nejpodrobnějším českým pojednáním o židovských kulturních dějinách octavo (8°) a duodecimo (12°), jež v raně moderním Aškenázu je má studie „Širší kontext pražské židovské renebyly určeny k soukromému užití sance“ (SLÁDEK 2011b). Některé nové čtenářů, kteří nepatřili mezi vrstvu pohledy obsahuje můj článek „Studium filosofie v renesanční židovské Praze“ učeneckých elit.40 V kolofonu jed- (SLÁDEK 2011a). Množství souvisejícího materiálu obsahuje DAVIS 2010. noho z prvních vydání hebrejské 35 BÜHLER 1960: 16. 36 Šlomo Jicchaki (Raši): Peruš ha-Tora. Bible (Brescia 1494) říká vydavatel Reggio di Calabria, Avraham ben Garton ben Jicchak 1475 (cit. BERLINER Geršom ben Moše Soncino: 1969: 113).
Knihtisk jako požehnání, nebo symptom úpadku?
Pro hebrejské tiskaře stejně jako pro tiskaře křesťanské platí, že si od samého počátku uvědomovali jak kontinuitu mezi rukopisnou a tištěnou produkcí knih, tak inovační rysy nové technologie. Způsob, jakým o své práci hovořili tiskaři nejstarších hebrejských inkunábulí, potvrzuje slova Curta F. Bühlera: „Kdo se zabývá nejstaršími tisky, měl by pokud možno nahlížet nový vynález stejně jako první tiskaři, totiž jednoduše jako jiný způsob psaní.“35 Výrazu „psát“ (katav) užívá v závěru nejstaršího datovaného hebrejského tisku jeho vydavatel Avraham ben Garton ben Jicchak.36 Také Avraham ben Šlomo Conat v kolofonu jiného z nejstarších datovaných hebrejských tisků tvrdí, že „píše mnohými pery bez pomoci zázraku“ (kotev be-kama kulmusim be-lo maase nisim).37 V téže době lze naopak nalézt i tiskaře, kteří se nerozpakovali zdůrazňovat diskontinuitu mezi rukopisnou a tištěnou knihou:
Jaakov ben Ašer: Arbaa turim, Orach chajim, dokončeno 14. sivanu 5336 (6. června 1476), kolofon (cit. BERLINER 1969: 114). 38 Jaakov ben Ašer: Arbaa turim, dokončeno 28. tamuzu 5335 (3. července 1475), kolofon (cit. BERLINER 1969: 113). 39 Pro přehled ekonomické problematiky raného knihtisku viz FEBVRE – MARTIN 1990: 109–127. 40 Srov. paralelní vývoj v obecných dějinách knihtisku FEBVRE – MARTIN 1990: 88–90. 41 Exemplář v NLI kolofon nemá, cit. podle BERLINER 1969: 115–116, pozn. 5. Právě tohoto vydání použil ke svému překladu Martin Luther (z Lutherova výtisku, který býval uložen v Berlíně, kolofon citoval A. Berliner) [srov. také HELLER 1998/99]. 37
Chudé jsou peníze, jež získá člověk svými nástroji a v ruce mu nezbude nic, aby si koupil knihy a jimi se zaobíral. Proto já, Geršom, syn učeného Mošeho, památka spravedlivého budiž k požehnání, jehož přízvisko je v italštině Menclin ze Soncina, jsem se dnes rozhodl vytisknout Dvacet čtyři knih [tj. hebrejskou Bibli] [...] v malém formátu, aby je každý člověk měl ve dne i v noci, mohl se jimi zaobírat a nikdy neušel více než čtyři lokty bez Tóry, jež takto bude s ním a on si v ní může číst dnem i nocí.41
13
Hebrew CE.indb 13
03/10/2012 14:24:43
Výrazy, jichž tiskaři 15. a 16. století zcela plošně používali pro označení svého řemesla, jen dokreslují význam, který knihtisku přikládali: „svaté dílo“ (mlechet kodeš), „nebeské dílo“ (mlechet šamajim) nebo „svatá služba“ (avoda kdoša). Na samém vrcholu pojednávaného období, kdy byla tištěná hebrejská kniha již běžná, věnoval objevu knihtisku pražský historik, matematik a astronom David Gans (1542–1613) ve své kronice Cemach David (Praha 1592), o níž ještě uslyšíme, zvláštní zmínku, již tiskař typograficky zvýraznil korunkou, vyhrazenou jinak jménům panovníků:
postoje rabínských autorit k tištěné knize nebyla zatím systematicky zpracována, proto se na tomto místě omezíme jen na dvě poznámky.44 I když se nejpozději od počátku 20. let 16. století stal hebrejský tisk poměrně běžným, je zřejmé, že pouze menší část rabínských učenců publikovala své spisy prostřednictvím tohoto média. Důvody byly jistě mnohdy ekonomické: autor si nemohl dovolit vydání sám financovat a existující vydavatelé nepovažovali investici do vydání za návratnou – jinými slovy nepředpokládali na straně čtenářského publika dostatečný zájem (viz níže o případu Luriova spisu Jam šel Šlomo, na nějž upozornil Elchanan Reiner). Skutečnost, že i někteří významní učenci nevydali své spisy tiskem, však mohla mít i jiné důvody. Maharalův bratr Chajim ben Becalel z Friedberka se bránil kopírování a vydávání svých spisů, z nichž žádný nakonec za jeho života tiskem nevyšel. V úvodu polemického spisu Vikuach majim chajim, který byl vytištěn teprve roku 1711, rabi Chajim píše:
Vynález knihtisku K vynálezu knihtisku došlo ve městě Mohuči prostřednictvím křesťana jménem Johannes Guttenberg ze Štrasburku. Stalo se to v prvním roce vlády spravedlivého císaře 42 Friedricha roku 5400, což je rok GANS 1592: 95b. 43 Srov. ABRAVANEL 1592, jehož ti1440 podle křesťanů. Požehnán butulní strana zmiňuje, že dva rabíni, Menachem Azarja mi-Fano a Šmuel diž Ten, kdo milostivě udílí člověku Frances poskytli rukopisy spisu tiskařům, zatímco jistý Jicchak Geršom na vědění a učí lidi poznání. Požehnán základě dvou verzí připravil text pro tisk. Šmuel Frances byl rovněž majibudiž Ten, kdo nám ve svém milosrtelem lékařského rukopisu z 15. století (Paříž, Bibliothèque Nationale, MS denství prozradil tak neobyčejný vyheb. 1176); Cion ben Šmuel Frances, nález [tachbula] ku prospěchu všech jehož zmiňuje BONFIL 1987: 53, pozn. 43, byl nejspíše jeho synem. obyvatel země, jaký se již neobjevil 44 Pozornost byla sice věnována opozici rabínských autorit vůči publikaci a jemuž není mezi všemi vynálezy určitých textů nebo jejich kategorií (např. kodifikací halachy, zejména rovno ode dne, kdy Hospodin na Šulchan aruchu Josefa Kara a kabalistických textů), existenci odporu vůči zemi stvořil člověka. Nejen pro disknihtisku jako takovému v židovském ciplíny božského učení a ostatních prostředí badatelé dosud spíše tuší (srov. BERLINER 1969: 118). 45 sedm disciplín, ale také pro ostatní Chajim Friedberg 1711: 4a-b. K autorovi viz SHERWIN 1975. obory, jež jsou pouze časové: řemesl46 REINER 1997: 85–89. 47 REINER 1997: 88. níci, dělníci, zlatníci, stavitelé, tesaři, kameníci a další budou sdělovat těm, kteří v daných oborech pracují, každého dne a bez přestání množství zlepšení a vynálezů tím, že budou tisknout nespočetné knihy.42
Každému je dovoleno, aby si, pokud uzná za vhodné, shromažďoval zápisky všeho, co ho při studiu starších zákonodárců [poskim] napadne, a to podle příslušného pořádku, aby mu to sloužilo proti zapomnění. [...] Také já jsem si asi před šestnácti lety usmyslel, že si sesbírám všechny zákony kategorie isur ve-heter z knih zákonodárců, [neboť jsou rozptýleny] jeden tu a jiný onde. Vhodně jsem je uspořádal, takže jsem je měl jako na dlani, zcela zestručněné. Poté jsem je uzavřel a uzamkl ke svým soukromým věcem. Avšak studenti, kteří tehdy bydleli v mém domě, mi [onen rukopis] ukradli a tajně si jej opsali. Když jsem se o tom dozvěděl, sebral jsem jim kopii s velkým hněvem, neboť jsem [onen spis] sepsal pouze pro sebe, jako pomůcku sloužící proti zapomnění, a nikoli proto, aby na něm někdo jiný stavěl.45
Tisk, rukopis a orální kultura
Elchanan Reiner, který upozornil na význam citovaného textu pro pochopení vztahu raně moderních aškenázských Židů k šíření knih,46 ukázal, že v pojednávaném období „rukopisná nebo tištěná kniha nebyla autoritativním textem, i když zde bylo nebezpečí, že by takovým způsobem mohla být nahlížena. Autorita knihy odvisela od jejího autora, jenž byl jejím jediným legitimním čtenářem. Byla mu pomůckou a bez něj neměla význam. [...] Text je odrazem jiného, orálního textu, který jediný je autoritativní. Pramenem autority textu je pak skutečnost, že je předáván z učitele na žáka.“47 Přestože profesor Reiner hovořil především o náboženskoprávních textech, pro dějiny raně moderní židovské knižní kultury má přítomnost silného podílu orality obecnou platnost. Ve spisu Sefer elim (1629), pojednávajícím o astronomii, matematice, geometrii, mechanice a dalších disciplínách, píše Josef Šlomo Delmedigo, který pocházel z Kréty:
Zdá se, že většina rabínských učenců měla k tisku jakožto nové technologii šíření textů obecně pozitivní vztah. Učenci se různým způsobem do produkce knih zapojovali, a to nejen jako autoři a editoři, ale také jako náboženské autority, jež prostřednictvím aprobací (haskama, pl. haskamot) vydání zaštiťovali (viz příklady níže) nebo jakožto vlastníci důležitých rukopisů, jež zapůjčovali vydavatelům a napomáhali tak jejich vydání tiskem.43 Při popisu vztahu rabínských autorit k tištěnému médiu je však současně třeba vzít v úvahu nebezpečí anachronismu, spočívajícího v hodnocení problému ze stanoviska „vítěze“ – lze předpokládat, že hlasy případných tehdejších odpůrců tisku nebyly tímto médiem šířeny a nejsou tedy v dokladech tištěné povahy zastoupeny. Otázka
14
Hebrew CE.indb 14
03/10/2012 14:24:43
05 Moše ben Majmon: Mišne tora. Aškenaz 1444, rukopis na pergamenu. ŽMP, Ms 84, fol. [128a].
Hebrew CE.indb 15
03/10/2012 14:24:45
06 Šlomo ben Jechiel Luria: Jam šel Šlomo. V redakci Eleazara Altschula-Perelse. Praha, Avraham ben Šimon Heida [Lemberger] 16 1615–1618. ŽMP, sg. 2.856, titulní list.
Hebrew CE.indb 16
03/10/2012 14:24:48
Toužil jsem získat znalost všech zmíněných disciplín u pramene, přímo ze rtů vynikajících mistrů, z nichž každý je vždy zběhlý ve svém oboru. Vždy jsem je následoval z města do města a ze země do země, aniž bych sám sebe pasoval na mistra. A nevstupoval jsem s nimi do sporů, jak mají ve zvyku horkokrevní mladíci, avšak byl jsem jako houba a nasával jejich slova. [...] Tak jsem si vytříbil mysl a nalezl sílu [více než ze] stovek knih, jež jsem četl. Poznal jsem totiž dobře rozdíl mezi studiem s učitelem a četbou.48
jen sám o sobě, ale také při hodnocení raně moderní literární produkce: historik kultury si musí být vědom skutečnosti, že nikoli nepodstatná část textů tiskem nevyšla a vinou ztráty rukopisů zmizela z našeho zorného pole. Symptomatický případ tohoto druhu popsal Elchanan Reiner v souvislosti s pražským studentem Eleazarem Altschulem.53 Roku 1592 si Altschul během studia v lublinské ješivě opsal komentář Jam šel Šlomo rabi Šloma Lurii k talmudickému traktátu Bava kama. Luria tuto část komentáře dokončil již roku 1548, první vydání tiskem se však objevilo teprve roku 1616 právě péčí zmíněného Eleazara Altschula, tedy po šedesáti osmi letech od dokončení.54 Než si v 18. století rabínské publikum uvědomilo epochální význam Luriova spisu, sedm z šestnácti částí, o nichž hovoří Altschul, se nenávratně ztratilo.55
Jak ukázal Elchanan Reiner na jiném místě, i v 16. a 17. století docházelo v židovské společnosti zcela běžně k opisování textů:49 „[Opisováním] si studenti talmudických akademií vytvářeli svoji základní knihovnu textů. Knihy si do svých zápisníků opisovali také po objevu knihtisku, neboť i když byly některé texty k dispozici v tištěné podobě, pro mladé muže byly příliš drahé. K nejpopulárnějším textům patřily talmudické pasáže a především komentáře k Talmudu a náboženskoprávní autority.“ Propojení mezi výukovým procesem a vznikem textů je zřejmé i v těch případech, kdy byl daný text nakonec vytištěn. Příkladem může být aprobace Mordechaje Jaffeho k základní gramatice Josefa Heilprina, ke které se níže vrátíme v jiné souvislosti:
Hebrejský tisk a rozšíření rabínského učebního plánu
Tiskaři 15. a 16. století, kteří byli zpravidla současně i vydavateli hebrejských knih a nesli tedy břemeno nutné investice, hráli zcela klíčovou roli v nasměrování rozvoje židovské učenosti v raně moderní době. Jak ukazuje i případ Prahy, nejstarší dochované tisky sice představují povětšinou „užitnou“ literaturu pro nejširší vrstvu existujících zákazníků, tzn. studenty, rabíny i zbožné muže: hebrejské Bible, halachické kodexy a liturgické texty, přesto se tehdejší vydavatelé nebáli 48 Elim, 117–118, ed. Oděsa (BARZILAY 1974: 45; srov. TAMTÉŽ: 45, p. 4 rozšířit nabídku o tituly, jež pevnou pro podobná vyjádření nežidovských součástí rabínského kurikula před učenců). 49 REINER 2000: 229–247. zavedením knihtisku nebyly, a pří- 50 HEILPRIN 1702: 1b. Také Josef ben Elchanan Heilprin se v závěru své liv nových titulů vyvolal na straně předmluvy (TAMTÉŽ: 2b) označuje za obyvatele Poznaně. čtenářského publika odezvu, jež 51 Z hlediska obecných dějin knihtisku sdílí hebrejská knižní kultura stejný zpětně ovlivňovala vydavatelskou osud jako knihy v řečtině a notové zápisy, u nichž rovněž vzhledem k nižší politiku. Příkladem může být vy- poptávce a vyšší náročnosti na techdání hebrejského lexikonu Davida nické vybavení přežívalo šíření v rukopisných kopiích (viz M�KITTERICK 11). Kimchiho Sefer ha-šorašim (ed. princ. 2003: 52 M�KITTERICK 2003: 20. 53 Řím cca 1470), který vyšel podruhé REINER 2007 a 2000. 54 REINER 2007: 123. již o dvacet let později (Neapol 1490) 55 REINER 2007: 124. 56 FEBVRE – MARTIN 1990: 216–222. a potřetí hned následujícího roku (Neapol 1491), v průběhu 16. století pak ještě pětkrát. Uvážíme-li, že běžné náklady se od 70. let 15. a v 16. století pohybovaly v řádu 400 až 500 výtisků a jen zřídka přesahovaly 1 500 výtisků,56 znamená to v našem případě přinejmenším tři nebo čtyři tisíce exemplářů v celkem osmi vydáních. Kimchiho lexikon Sefer ha-šorašim ve svém vydání z roku 1491 obsahuje také chválu spisu ze strany vydavatele, typickou ve své snaze sugerovat použitelnost knihy pro široké vrstvy čtenářů:
Na vlastní uši jsem slyšel a na vlastní oči jsem spatřil vše toto: otázku kmene hofalu [vysvětlenou] od malých sedmiletých chlapců, kteří byli žáky přítomného autora. Znali celé časování sloves v souladu s gramatikou a čistotou jazyka, jak je psáno hned na počátku této knihy. To považuji za vynikající, neboť je to nová věc a dobrá pomůcka k tomu, aby si malí chlapci zvykli pracovat s gramatikou jazyka. Nikdo dosud nic takového nespatřil. Protože jsem tedy viděl, jak veliký užitek tento spis chlapcům přináší, vzal jsem na sebe dnes roli toho, kdo oznámí a dosvědčí mnohým lidem, že autorova slova jsou správná a pravdivá. Každý učitel, jemuž se do rukou dostane tento spis, nechť spěchá a neotálí s tím, aby své malé žáky vyučoval podle toho, co je v tomto spise psáno. Požehnání nechť se dostane tomu, kdo si získal zásluhy tím, že tuto knihu vydal tiskem. Tak pravil níže podepsaný v úterý, 26. dne měsíce avu roku 5356 (20. srpna 1596). Zde ve velkém královském městě, ve svaté obci Poznani, ve městě slavném a korunovaném.50 I když se tedy hebrejské tisky staly v průběhu 16. století relativně běžnou záležitostí, rukopisy a rukopisná kultura nepozbyly ještě na dlouhou dobu své důležitosti.51 Jak poznamenal David McKitterick, nová technologie nenahrazuje starou, ale rozšiřuje ji a nabízí alternativy.52 Význam, který si rukopisy zachovaly v raně moderní době, ať už z důvodů ekonomických, nebo vlivem přetrvávající preference ústního přenosu učební látky, je důležitý ne-
Dnešní den je dnem radosti a my spěcháme k vám, lidé! Můj hlas volá k lidem zkušeným i k adeptům moudrosti,
17
Hebrew CE.indb 17
03/10/2012 14:24:49
k starým, mladým i úctyhodným, k mužům i k ženám: „Seberte své stříbro, dejte na hromadu zlato!“ Bez konce je vědění, které naleznete v těchto Kořenech nově přichystaných, zatímco všechny dosud vytištěné knihy k tomuto tématu jsou bez chuti a nic neříkající, jako čočkový nákyp (Gn 25,34).57 Již klasická studie Isadora Twerského Talmudists, Philosophers, Kabbalists58 ukázala, že od sklonku 15. století, tedy právě v době nástupu tištěné knihy, rostl zájem o jiné než čistě náboženskoprávní disciplíny – filozofii, jež v raně moderní době zahrnovala i přírodní vědy a matematiku, a také historiografii a mystiku. Twersky formuloval tezi, podle níž tyto disciplíny rozšiřovaly existující rabínský studijní plán, aniž by narušily centralitu náboženského práva (halachy). Proto Twersky navrhl souhrnné označení meta-halachické disciplíny.59 Je jasně patrné, že od 30. let 16. století v prostoru střední a východní Evropy a ještě dříve v Itálii můžeme sledovat zvýšený zájem o středověkou židovskou filozofii a další mimohalachické disciplíny. 07 Putování Izraelitů pouští. Ilustrace podle nákresu Mordechaje Jaffeho k oddílu Masaej v Josef ben Zejména studium Maimonidova Jissachar Ber Miklis: Josef daat. Praha, Geršom ben Josef Becalel Katz 1610. ŽMP, sg. 1.157, fol. 128b. More nevuchim, který měl v aškenázském studijním plánu sice pevné, avšak velmi ome- tuje jako komplex přírodních věd a proroka Daniela vyzené místo,60 se nejpozději od 50. let 16. století stalo pro kresluje jako univerzálního učence.63 V téže době vyšel rabínské učence natolik běžným, že tibonovský idiom také Nachmanidův komentář k Tóře, jenž staví na konhebrejštiny si osvojili nejen autoři, kteří se k židovské ceptech středověké kabaly (Řím cca 1470). Maimonidův filozofii stavěli pozitivně nebo alespoň ambivalentně More nevuchim i kodex Mišne Tora, obsahující rozsáhlou (Maharal), ale i autoři, kteří se prezentovali jako její opo- nábožensko-filozofickou část Sefer ha-mada, byly vynenti (Ješaja Horowitz).61 Stejně tak se i židovská mys- dány roku 1480 a komentář k Pirkej avot (včetně pojedtika stala téměř nutnou součástí vzdělání i těch učenců, nání o duši s názvem Šmona prakim) kolem roku 1485.64 kteří k ní původně zaujímali rezervovaný postoj (Jom I zběžný pohled do hebrejských bibliografií odhalí, že Tov Lipmann Heller) a mezi 20.–30. lety 17. století se ve během „dlouhého“ 16. století byla tiskem vydána řada 57 své luriánské formě prosadila na- textů, které tvořily páteř zmíněného rozšířeného rabínKIMCHI 1491: [167b]. 58 TWERSKY 1983. tolik, že potlačila studium filozofie ského kurikula: spisy Davida Kimchiho, Chasdaje Cres59 TWERSKY 1983: 431 a passim; DAVIS 2009: 69–74. a ostatních exoterických mimoha- case, Šem Tov ibn Šem Tova, Menachema Recanatiho, 60 REINER 1997: 594–596; pro obecný přehled viz DAVIS 2009: 80–96; srov. lachických disciplín.62 Josefa Alba, Jicchaka Aramy, Mošeho Alšecha, Jicchaka KUPFER 1973, SADEK 1988, 1985 a nověji VISI 2009 a literaturu uvedeJiž jeden z prvních dochovaných ben Jehudy Abravanela, Jedaji Bedersího, Avrahama ibn nou tamtéž. 61 hebrejských tisků, Gersonidův ko- Ezry, Bachji ben Josefa, Jony ben Avrahama Gerondiho Podrobněji k tomuto problému viz SLÁDEK 2011a. mentář k Danielovi, poukazuje a dalších. Společným jmenovatelem tohoto korpusu 62 DAVIS 2011: 97–118 a 303–306. 63 GERSONIDES 1470: [3a]: „Daniel byl naznačeným směrem, když výra- textů je překročení „úzkého“ rabínského kurikula smě[...] velkým učencem ve všech disciplínách“ (Hine haja Daniel [...] chacham zy „znalost a pochopení“ (mada rem k náboženské filozofii, přírodním vědám a hebrejgadol be-chol chochmot). 64 ve-haskel) v první kapitole interpre- ské filologii, popřípadě k mystice a pietismu. BHB 313437 a 330835.
18
01ps.indd 18
03/10/2012 15:29:32
