Vyměním týnejdžra za cokoliv

Vyměním týnejdžra za cokoliv aneb Možná to máte doma také Marcella Marboe Ústí nad Orlicí 2013

Marcella Marboe Vyměním týnejdžra za cokoliv aneb Možná to máte doma také Obálka: Doc. PhDr. Jiří Hrabinec, CSc. Vydal OFTIS Ústí nad Orlicí Elektronické vydání první Rok: 2013 © Marcella Marboe, 2013 ISBN 978-80-7405-291-0

(Oceněná sbírka novel v literární soutěži vypsané v roce 2009 nakladatelstvím Albatros na téma Příběhy ze života současných dětí)

Věnováno mým rodičům, kteří by mne možná v mém týnejdžrovském věku

též rádi vyměnili za cokoli...

Gilgaméš Jura mrskne tašku pod věšák. Křáp! Letí balvan školy ze srdce a on cítí: Vítr! Křídla! Svoboda!… Vóóóstrýýý! – Znázorni průnik množin! Porovnej znaky otrokářské a feudální společnosti. Vysvětli rozdíly mezi… – Vysvětlujte si je sami, pakouši! Jura touží po neobyčejných zážitcích a ty mohou kluka potkat jenom tam, kde ho nepotkají žádní vychovatelé. Síla a velikost dobrodružství vzrůstá vzdáleností od nich, ale též mírou zakázanosti podniku. Adrenalín! A tak, když Jura připadne na tu myšlenku, skákal by jako jehně. Bere mobil: „Mám super nápad, prde,“ vychrlí na Davida. „Ty kráso! No, nekecej! Hůůůstýýý!“ ozve se na druhé straně – a tím je plán schválen. David je zkrátka bezva týpek. Na konci května škola otravuje úplně každého, není tedy divu, že s nápadem souhlasí. Některý kámoši jsou fakt super! Nápad hodit áčko se ovšem nejdřív zrodil v hlavě Jirkovy starší sestry Heleny, protože: Kohopak by bavilo mořit se na konci května s nějakejma maticema, když v Pecínově začíná rokovej fesťák, a to je teda vždycky vostrej mazec. Jura slyšel, jak se Helča s Gabčou domlouvaly a hned zaškemral: „Jůůů, vemte mě s sebou, ségra!“ „Akorát, cucáku!“ „Nejsem žádnej cucák! Je mi deset a tobě jen o pět víc. To je toho! Půjdu s vámi, Helčo!“ „To si jako myslíš, že mi šíbe? Ani náhodou!“ Jura se nerozbrečel, ale bylo mu najednou hrozně smutno. Copak, že ho ty káči nechtějí do party, to by ještě rozdýchal, kdyby ho vzápětí Helena hrozitánsky nenaštvala: „Běž si radši zarandit s Terkou Šimkovou, když seš do ní tak blbej,“ poklepala si prstem na čelo. „Semesku sis nechal na displeji a mobil na stole. Seš do ní tak blbej, až ti přestává pálit!“ Že má Jura rád Terezku je sice pravda, ale naštvalo ho, jak to Helena řekla. „Jenže ty zas lezeš za Tondou Kasalem a on na tebe zvysoka…“ zaplácal si Jura na zadek a náhle se cítil šíleně opuštěný. Nejopuštěnější na celém světě. Protože měl fakt Terezku rád, ale ještě jí to nikdy neřekl. Nikdy si ani netroufl například se k ní přidat cestou ze školy a vzít ji za ruku. Jo třeba podrazit jí nohy nebo zakrákat za pačesy, to jo. No ale třeba dát jí pusu? – Jsem srab! Naříká sám nad sebou Jura. Bojím se jí, protože je tak strašně moc hezká. Tím víc ho namíchlo, že ségra o ní mluví jako o nějaké úplně obyčejné holce. A Helena? Dá rozum, že by hrozně ráda chodila s Tondou, jenže on pálí za Zuzkou. „Seš hnusná šmíra! A kráva! A… a…“ Jura si ze samého vzteku nemůže honem vzpomenout na žádné sprostší slovo, a tak na sestru aspoň vztyčí prostředník, jenomže to už je tady máma: „Okamžitě se omluv!“ „Vomlouvám se,“ zavrčí neochotně Jura, jenže Helena: „A to si jako myslíš, že jedním přitroublým slovíčkem se všecko smaže, jo? Je strašně jednoduchý, chovat se ke starší sestře jako hulvát,“ spustila kazatelským tónem, „a pak meknout „vomlouvám se“ a myslet si, že je vymalováno!“ „Jenže tys říkala, že jsem blbej do Terezky Šimkový!“ „To taky seš!“ „Nejsem!“

„Ví to celá škola! Seš do ní úplně tvrdej, ty čuráčku,“ zvedla prostředník pro změnu zase ona. To už se máma neudržela a rozdala dva lepance: „Kolikrát jsem řekla, že se alespoň v mojí přítomnosti budete chovat a mluvit slušně!“ zaječela. „Jsme slušná rodina, tak si laskavě odpusťte ty hnusné vulgarismy!“ „Notak soráč,“ urazila se Helena a hned všecko zlomyslně napravila: „Tak to teda ví celá škola, ty mužskej pohlavní oudku! Je to tak lepší, mami?“ hýkla a bleskurychle za sebou přibouchla dveře koupelny. „Ať mi neřiká mužskej pohlavní oudku,“ zanaříkal Jura. „To už ten čurák je normálnější!“ „Heleno, proč ty furt musíš toho Juru dráždit?!“ buší matka na dveře koupelny. „Nedráždím ho!“ „Dráždíš! Kecáš, že miluju Terezu Šimkovou!“ „On dráždí mne! Pindá, že lezu za Tondou!“ „Copak to není pravda?“ „Kdo je Tereza Šimková?“ začne se zajímat matka, aby se dostala z prekérní situace, a Jura ochotně sdělí: „Chodí se mnou do třídy. Bude herečka. A nikdo mi nebude říkat mužskej pohlavní oudku!“ „Heleno, řekni Jurovi, že jsi ho nerada urazila,“ vyjednává matka za dveřmi. „Nadával mi do krav!“ „Juro, omluv se Heleně za tu nadávku!“ „Na to mu kašlu!“ „To se mám omlouvat, i když ona na to kašle a říká o tobě, že seš k nesnesení otravná matice? To je taky nadávka, mami? Nebo není?!“

Malej velkej Zašťoural pohrabáčem v obrovském sporáku, který s tátou vlastnoručně postavili a položil na rošt hrstičku třísek. I když mu bylo teprve dvanáct, třísky uměl perfektní. Táta uměl perfektně úplně všecko. Chtěl být jako on. „Nebudeš se tu sám bát?“ zeptal se táta včera a hned dodal: „Musím odjet ráno za tmy – a vrátím se až pozítří.“ Malej se podíval z okna. Černá hora v těžkých mracích vypadala ještě černější a Malej si vzpomněl, jak nepřesvědčivě zavrtěl hlavou: „Ani trochu! Mám přece mobil.“ Velkej pokrčil rameny: „A v noci?“ „Jsou tu psi.“ Když oheň zapraskal, postavil Malej na pláty starou konvici, aby si připravil čaj k snídani. Jasně, že mají rychlovarku. Jenže Malej si umiňoval, že bude všecko dělat tak, jako táta musel, když byl malej – a táta mu to dovoloval. Mobil byl jedinou věcí, na které Velký trval. Někdy může jít o život – a to nemá cenu riskovat, říkal. Než se voda začne vařit, pustí Malej psy, aby se proběhli. Nejdřív chtěl vyhnat oba, ale pak zavolal Asku zpátky. Přeci jen mu bylo v obrovské místnosti třípodlažního domu na samotě mezi majestátními horami samotnému smutno. Jako Malého a Velkého si své chlapy označila máma. Oba měli stejné tmavé vlasy, ošlehané tváře, šikovné ruce a dobrodružná srdce, ale Malej měl na rozdíl od Velkého máminy modré oči a hrstku pih na nose. Velkej měl zas na rozdíl od Malého za sebou kus života: Pracoval jako kočí, jako dřevorubec, jako lanovkář, později dělal chataře, koupil hospodu a zase ji prodal, peníze rozházel, oženil se a zas rozvedl, emigroval, myl okna mrakodrapů, všecko, co vydělal, prohrál na automatech, znovu se oženil, znovu vydělal, odešel zpět do vlasti, zplodil syna, ovdověl a – vrátil se domů, do hor. No a tahle barabizna je poslední z jeho skvělých nápadů: Vlastní penzion. Soukromá sjezdovka, vlek, vlastní skútr a rolba, také několik koní, aby se hosté mohli v létě projíždět – a samozřejmě vyhlášená kuchyně s krkonošskými specialitami. Pane, Němci a Holanďáci! Ti budou platit! Zatím ovšem k téhle ruině nevede sjízdná cesta, stropy, až na velký sál, ve kterém si Malý právě vaří snídani, jsou propadlé, okna vybitá, dveře a podlahy vylámané, ale v představách Velkého i Malého to přece jen jednou bude ten nejžádanější a nejkrásnější penzion, jaký kdy tyhle hory viděly. A všichni budou platit! Oni tak vydělají prachy, a pak si koupí – no, aspoň toho koně, sní Malý. Před prázdninami se do Penzionu snů, tak se bude jmenovat, Velký s Malým přestěhovali na starém motocyklu – a po prázdninách začne kluk chodit v městečku do školy. Do té samé, jako kdysi táta. Jak? No, jak jinak? Jako táta. V létě pěšky, v zimě na lyžích. Však on to zvládne! „Jak tam chceš dopravovat materiál?“ ptali se Velkého známí, ale on jen mávl rukou a koupil starou Pragu vétřies. „Vejtřaska k nám vyjede, objasnil Malému. „A kromě toho, jednoduchá je, jak facka. Šikovnej chlap něco takovýho opraví vercajkem, kterej má při sobě – a ne aby platil za drahej servis.“ Malému není třeba vysvětlovat nic dvakrát: „Toto je spojka – a toto převodovka. Rychlosti –

podívej. Čtyři dopředu a jedna dozadu. A tahle převodovka přídavná, mrkni: Ta má programy dva: silniční a terénní. A tohle, to je závěr diferenciálu. Jasný?“ „Co je diferenciál?“ „Taková vymyšlenost, která umožňuje levýmu i pravýmu kolu opisovat nestejně dlouhou dráhu v zatáčkách. Je to fajn věcička, hlavně, když uvázneš třeba v blátě. Kolo, který je na suchu, zastaví – a to druhý prokluzuje. Tak tímhle šaltem obě poloosy prostě sepneš – a tradááá! Uzávěr ale smíš používat jen v terénu a na nejnutnější dobu. Jo a ještě: Před zařazením musíš zastavit.“ A pak si to Velký s Malým několikrát projeli v kopci. „Paráda, táto! Tahle prababička všech slavnejch náklaďáků se snad dokáže vyhrabat úplně ze všeho. Jako ty!“ Jásal tenkrát Malý a Velkého píchlo pod žebry. „Skoro ze všeho,“ zabručel při vzpomínce na Marii, mámu Malého, která si prostě lehla jednoho podzimního odpoledne támhle pod velkými javory – a už nevstala. Prý srdce. Když ji našli, byla skoro zapadaná listím.

Střed kruhu Na stole drnčí a poskakuje mobil: „Tak mě vezmi!… Vezmeš mě už konečně?… Sakra, jak dlouho mám ještě čekat!?“ Když poprvé slyšela tenhle způsob ohlášení hovoru, mohla se ztrhat smíchy. Prostě špica! A hned si ho nastavila. Teď ale po přístroji mrskne polštářem. Nemá odvahu hovor vzít – a nemá odvahu ho prostě típnout. Nemá odvahu udělat vůbec nic. Ví, kdo jí volá. – Heleďse, Lucko, nejspíš sis to všecko zavinila sama a já s tím těžko můžu něco dělat. Jestli tvrdíš, že všichni kantoři i tví kamarádi jsou proti tobě, pak by asi stálo za to, trochu se zamyslet sama nad sebou, nezdá se ti? Tak tohle mi řekl on. Fakticky. A já mu věřila. Můj nejlepší kámoš, sporťák Jindra Šebesta, můj tříďas. Jasně, věděla jsem, že mě tím nechce urazit, že mi, jako obyčejně, chce spíš nějak pomoct, protože ty dva roky, co jsem na gymplu, vlastně nic jinýho nedělá – ale urazil mě. Já se mám nad sebou zamejšlet, jo? Já? A proč se nad sebou nezamyslejí všecky ty ostatní pitomečkové závistivý? Ale to mu nedaruju! No a pak jsem teda všem řekla, jakej je náš tříďas had. Taky tý jeho Marcele ze čtvrťáku. Jenže ta mi nevěřila. Je do něj zabouchnutá jako blbenka. Ale holky maj na moji řeč uši do kornoutku. – Tjó… teda faktis, Šebesta se vybarvil! To bych do něj nikdy neřekla! Furt se tváří jako kámoš, jako děsnej slušňák, jak člověku rozumí – a nakonec… No, jasně, že po mně vyjel… Pozval si mě do kabinetu a – no né, nedala jsem mu, jenže teď po mně pude, jak vosa po bonbónu. Takže nakonec bych mohla prolítnout i z angliny. Šebesťák jeden Šebesťáckej! Jen ať si mě nepřeje! Má nás na sportovky, sám hraje hokej jako ďas, dělá atletiku, střílí. Ramena nejmíň dva metry – prostě děsná korba, a když prochází dveřma do svýho kabinetu, musí sehnout hlavu. Nejčastějc nosí černý manšestráky a triko. Musím se tomu smát. Taková blbost, ne? Když má zlatýho retrívra, teda Lumpa. Každej chlup na těch Jindříškovejch černejch gatích svítí jak šlehnutí bičem, ale jemu to nevadí. Mně vadí, že nosí koženej proplejtanej náramek, kterej mu nejspíš udělala Marcela. To se teda vytáhla! Holky povídaly, že tancovala na nějakým lyžáku nahá na stole, tak jsem mu to hned práskla. Jasně, že jsem řekla, že to určitě není pravda, protože taková Marcela není – a taky jsem ho ujistila, že já bych se teda k podobný trapný produkci nikdy nesnížila. Řek, že to ví, protože mě zná – a pohladil mě po vlasech. Co jsem o něm dopoledne nalhala, vybubnovaly tamtamy školy dřív, než skončilo vyučování: Ona řekla, on jí řek, my jsme slyšely… Jenže mě už večír vztek přešel, a tak jsem na tréninku zaškemrala: Pane profesore, fakticky bych si potřebovala promluvit… Potom za váma přijdu, jo? – Ne. Zatuhla jsem a nevěřila svejm uším. Tohle on, kterej pro mně měl vždycky tolik pochopení? Kterej ví, že si s ostatníma ze třídy logicky nemám co říct? Dyť moje IQ testy by byly tutovka na menzu. Teda – kdybych ty testy chtěla dělat. Jenže já na takovýdle pitomosti házím bobek.

Prostě je neuznávám. – Jak… ne? zeptala jsem se skoro hloupě. – Nezlob se, Lucie, ale já už si schůzky s tebou mezi čtyřma očima nemohu dovolit. Samozřejmě, že ti rozumím, chápu tvoji osamělost i to, jak na tebe kdekdo sočí, protože jsi chytrá, šikovná, hezká… Chápu i to, že jsi se za mou upřímnost chtěla pomstít a neovládla vztek. V tvém věku bych ti to snad ani neměl mít za zlé, ale… Marcelu mám rád. Dokonce bych se s ní chtěl jednou oženit. Už chápeš? Prostě ke mně do kabinetu sama nechoď! Jasné? – Vůbec nevím, o čem je řeč? Co jsem vám udělala? Jestli jsem něco plácala, tak jsem to nemyslela vážně… omlouvám se. To byl přece jen fór, fakticky. Holky nadělaj… Pokrčil rameny a zavřel dveře, jako bych byla vzduch. No počkej, parchante! Copak mi sám neříkal: Lucko, přiznej se, že si občas vymýšlíš? Prostě máš bujnou fantazii, co? Většinou sem kejvla, aby viděl, jak jsem upřímná – a pak jsme se tomu smáli. Tak co jsem teda těm holkám tak strašnýho řekla? No, asi – že jsem mu nedala – a teď s ním budu mít peklo. Jenže to asi budu, poslední dobou pořád řiká: V té angličtině musíš přidat! Kdybys potřebovala, pomohu ti. Přidat! Snad si nemyslí, že se mu budu učit nějaký pitomý časy! Nebo šprtit slovíčka! IQ je totiž, hošánku, úplně o něčem jiným než o biflování. A že mi s učením pomůže?… To je přece jasný, co tím chtěl básník říci…ne? Nebo snad chlapi myslej někdy na něco jinýho? No ale zase – copak to nejsou děsný mrchy, ty holky? Copak musely všude všecko vyslepičit? Tak moment, holčičko, bonznu sama sebe svýmu protivnýmu druhýmu já.: Přece jsi chtěla, aby to vyslepičily! Takhle jsi to přece vyšpekulovala! Hrozně by tě zklamaly, kdyby to neroznesly! Seš pěkně fikaná, tak o co ti teď kráčí? No, o copak gou? O co asi! Aby si ten nafoukanej Jindříšek uvědomil, jaký mám proti němu eso v rukávu! Aby se lek a dal pokoj s anglinou, ale i s tou nemožnou Marcelou, která mi inteligenčně nesahá ani po kotníky. A taky, aby nekecal, že si za všecko můžu sama. Povídal mi, že prej hřeším na svý charizma… Jak hřeším? Prostě ho dovedu akorát využívat. Jenže to je právě další věc, kterou ty závistivý slepice nemůžou vydejchat. Další věc, která se neodpouští. Ále nojo, notak… Co jsem řekla… to jsem řekla… On každej vždycky všecko překroutí. Naformuluje si to podle svýho – a je to. Tys řekla… a já sem řek… to není pravda! Holky řekly – hlavně se z těch keců nepodělat!

Super jahodovej dort se šlehačkou Dámy, moc ráda bych vám ten příběh odvyprávěla, protože se ho potřebuju nějak zbavit, ale faktis nevím, jak do toho. Furt se mi tam plete ten jahodovej dort, akorát že o něm to vůbec není. Olze Pavlovně bylo čtrnáct, jako mému bráchovi, ale za ten rok, co jsem ji znala, dokázala obrátit celou školu naruby. Ne, vůbec nepatřila k vyhlášenejm číslům nebo esům, který jsou postrachem kantorů. Spíš se vždycky chovala jinak, než se očekávalo. Prostě nějak – ujetě. Byl v ní dar dráždit – možná o tom ani nevěděla. Ale tak už to některý lidi maj. Na gymplu se objevila při vernisáži. No, vernisáži… Prostě my, co děláme školní časák Vejbuch jsme se rozhodli, že vyhlásíme soutěž o ilustraci, která by jako ten náš plátek co nejlíp charakterizovala. Porotou budou všecky študáci i kantoři z gymplu, který vystavenejm dílkům přiřaděj bodíky a laskavě nám svý hodnocení hoděj do klobouku. V soutěži se kromě jinejch objevil taky takovej ponurej obrázek – na druhý straně popiska: Výbuch – Olga Pavlovna Čechová. Nikdo z nás žádnou holku toho jména neznal, ale stejně tý čmáranici, která byla šílenou abstraktní změtí šedočernejch chuchvalců, podivnejch zvířecích drápů a všelijakejch eklhaft lidskejch ostatků, každej dával nejvíc bodů. Trochu mě to uráželo, protože nejlepší kreslířkou na škole jsem já, no ale co? – Táhne z toho obrázku takový osudový vytí ubohejch študáků, nechala se slyšet Pipka – a nám ostatním se to taky zdálo jako dobrej fór, no ne? Nakonec tříďas prozradil, že Olga Pavlovna Čechová, to že jako bude naše nová spolužačka, a tak jsme byli móóóc zvědaví. Třebaže soutěž o x koňskejch dýlek vyhrála, na vernisáž přišla až dlouho po zahájení, jako že prej musela ještě něco zařizovat. Všichni jsme se už cpali dobrotama od našich rodičovskejch sponzorů – já především vynikajícím čokoládovým nanukáčem, po kterým se můžu utlouct – zatímco můj o rok starší brácha nejsenzačnějším super jahodovým dortem se šlehačkou, kterej laskavě poskytla naše máma a po kterým se zas může utlouct on. Šahal asi po stopětadvacátým kousku, když tu najednou mezi námi stála Ona – Tý vóle, řekl Pinďa a taky já jsem, dámy, zatuhla. Na sobě mělo to nešťastný stvoření naprosto nemožnej růžovej top pošitej asi miliónem flitrů, přiblblou růžovou mini – a k tomu pusinku jak bonbónek. Nastěnka z Mrazíka hadr! Už jen ta korunka, kterou svoji nastávající obdaroval carevič Ivan, jí chyběla. Buď si blbenky ze Zapadákova, kde lišky dávaj dobrou noc – jak o jejím původu referovala šuškanda – takhle představujou nejnovější módní kreaci, anebo se na ní vyřádil nějakej šílenej dizajnér. Prostě holka od kolotoče jako cumel, takovej růžovej kozí duch, vopuchlá nit by řekla naše máma. Zato ženská, která ten živej štít před sebou postrkovala, byla baba jako keř. Pačesy jí hrály do zrz, na to fikla rudej melír, plastickej střih a klobouček a la diblík, pod kterým žhnuly žárovičky pichlavejch očí, jak u sádrovýho Lenina. Takovýho si naši kdysi dovezli z Moskvy. Prej jako výstražný memento. No, tě bůh! Cvrnďa, tak našemu mrňavýmu tříďasovi přezdíváme, ani nemusel zatleskat, stejně jsme všichni vejrali s votevřenejma zobákama jako vejři: Vaše nová spolužačka, představil nám tu Nastěnkou štrejchnutou Barbínou.. Nudle blond vlasů se jí úklonou zhouply do ksichtíku jak uši jezevčíka a ona růžovým hláskem, kterej korespondoval s růžovou čelenkou, zazpívala: Dobrý den. Jsem Olga Pavlovna Čechová

z Ukrajiny. Narodila jsem se v Kijevě, ale základní školu jsem vystudovala již v Česku. Vyslovovala přepečlivě, jak nějaká přiblblá kantorka. Viděla jsem, jak brácha nacpal poslední sousto do papuly, natáhnul krk a začuměl se na tu podivnou Barbínu hladověj než čokl na buřta. Fakt, jakoby poprvé viděl holku. Však taky měla drbu. Pusu i tváře zmalovaný dorůžova, řasy jako mrkačka – no, pro nás, tvrdý rokerky nebo punkačky, pohled k popukání. Jenže to už Pipina, která nosí jedině černý trika s lebkou a zkříženejma hnátama a momentálně ostře koketuje s naším Petříkem, spustila mezi holkama tichou poštu šklíbidel a všelijakejch opic, šťouchanců, dloubanců a pomrkávání. – Čéče, krasavice, nechal se slyšet Pinďa Rejpal – co za štěstí v týdle naší ubrečený kotlině hledáš? Usmála se nevinně, jako jablíčko: Přijely jsme s maminkou na pozvání vaší vlády hned, když jsem se narodila, protože tatínek byl Čech. Matka Lžinastěnky důstojně kejvá, ale Zuzana, ta s krátkejma nohama, protože my máme ve třídě Zuzany dvě, odfrkne: Zas nějaký zlatokopky chtěj u nás rozbalit živnost, že jo? Ale Olga Pavlovna asi neslyší, protože pokračuje: Ze začátku jsme bydlely ve vojenských bytovkách ve Zdicích, kde jsem také chodila do školy. Maminka tam pracovala jako lékařka u ruské posádky. Pipina se ksichtí. – Jenže moc… moc jí to prý připomínalo… tu minulou práci… ale protože ona je hrozně šikovná, udělala si kurs – podívejte! Roztáhne přesladká Nastěnka všech deset prstíků a nastaví je našim pohledům: Óóóó… vydechnou holky nevěřícně – a fakticky, je proč. Na deseti drápkách Olgy Pavlovny sedí deset pávů s roztaženejma ocasama, přímo jako by se vyloupli z ruskejch pohádek. – A tak jsme se rozhodly, pokračuje Olga Pavlovna, že tady ve městě otevřeme nehtové studio Valja. Malování nás obě baví. Studio se bude jmenovat po mé starší sestře… sklopila náhle oči a my čekali, jaká óbr informace z ní ještě vypadne. Ale už nevypadlo nic než trapný ticho, a tak Cvrnďa řekl slavnostním hlasem: Olgo Pavlovno, máme pro vás překvapení. Jestlipak víte, kdo dostal nejvíc bodů v naší kreslířské soutěži? Bystře se rozhlídla a já jsem pochopila, že je jí všecko jasný. Děsně mě to naštvalo. – Olga Pavlovna Čechová, řekla klidně a Cvrnďa se roztleskal. Sám. Šípková Růženka se na svý trpaslíky hebce usmívá a uklání se do všech světovejch stran: Děkuji vám… děkuji… děkuji… Tehdy jsem to její nenapodobitelný přesladký a vždypřítomný „děkuji“ slyšela poprvé. Od tý doby – taková šílenost – asi miliónkrát za den. Po „děkovačce“ se obrátila k matce, rychle něco zadrmolila rusky a keř opět důstojně kejvnul. – Ona moc nemluví, řekla naše nová spolužačka. Vaše řeč jí příliš nejde. Ale maluje skvěle. A má vkus. Několik holek nedokázalo zadržet pobavený vyprsknutí, ale Olga Pavlovna zvedla obočí, aby dala najevo, jak je nad věcí. Pak dodala: Se svými zákaznicemi již vyhrála několik soutěží. Byly bychom rády, kdybyste… kdybyste se našimi zákaznicemi staly i vy. Pro vaši informaci – provozovnu i byt jsme si pronajaly v ulici Na Břehách. V tu chvíli bráchovi zaskočilo. Zrudnul, rozkuckal se, zfialověl a nakonec zmodral jako pomněnka. V ulici Na Břehách totiž bydlíme i my. Když náš Peťulka konečně popadnul dech, hodil na tácek další kus super jahodovýho dortu naší mámy a vyrazil k tý „pohádkový“: Hele, vem si… Náhodou je moc dobrej.

– Děkuji, ale držím linii. Kvůli tanci. Usmála se a z papulky udělala přesladkou prdelku. – Tak zítra ve škole, uklonila se na závěr a náhle byla i s tím svým keřem pryč. – Dámy, ta koza je teda vostrá! Vzpamatovala se první Pipina a zahájila svým prohlášením dlouhou šňůru kroucení očima, špulení tlamek a hyeního chechtotu: Já jsem Olga Pavlovna Čechová… děkuji… děkuji… dě-ku-ji… točí se na všecky strany jak holub na báni Pipina a chrastí stříbrnejma lebkama svejch náramků. Taky ostatní holky se opičí, ksichtí a šaškujou. Jůůů – já jsem královna ze Sáby, ječí Číra. A miluji tanec! Óóóó!… A dámy, co ty její drápy, co…? Náhodou… Maminka má vkus. Značkovej! Treťjakovka hadr! Pane profesore, už jste někdy viděl, aby měla holka na každým prstu ptáka? hýká Krásná Helena. Taky některý kluci maj blbý frky, a tak Cvrnďa radši řekne: Pro dnešek toho bylo dost, mládeži, končíme!

Ubozí hoši bez maminky I Je pátek podvečer. Em zhasla světla v obou halách, prošla šatny, a když zjistila, že všichni kluci už vypadli, zamkla dveře sportovního areálu a odešla se převléknout do svého kabinetu. Z pravé ruky, kterou měla při výuce obvykle v kapse flísky, sundala boxer a hodila ho do kabelky. Před zrcadlem si přičísla hřívu dlouhých rudých vlasů a potom už její odchod ze školy doprovázelo jen ťukání jehlových podpatků na prázdných chodbách. Nadcházející pošmourný březnový večer nesliboval nic pozoruhodného. Kolem školy už bylo pusto, dokonce i okna učňovského internátu, ze kterých na ni kluci obvykle pokřikovali své „zrzy, zrzy, co tě mrzí…“, byla tentokrát zavřená. Šla na zastávku trolejbusu. Auta i autobusy městské dopravy rozstřikovaly kaluže po odpolením dešti, a tak musela dávat pozor, aby její nové džíny s šik bundičkou do pasu nedoznaly nevítané újmy. Dobrý pozor ovšem musela dávat i na střapatého blonďáka v černé bomberce. Jednou okovanou botou se opíral o reklamní tabuli na protější straně vozovky, odkud měl na školu dobrý výhled, a kouřil. Když si všiml, že se jeho objekt chystá přejít vozovku směrem k zastávce, odhodil cigaretu a dal se stejným směrem. Em si u stánku koupila Valentýnu. Takový přihlouplý módní časopis, ve kterém nikdy nic objevného není. Podobný tisk kupovala jenom, když si nutně potřebovala odpočinout. Prostě vypnout, koukat na obrázky a na nic nemyslet. Takhle doslova vyždímaná je teď už skoro rok. Vlastně od té doby, co přijala místo na tomhle opravárenském učilišti. Někdy si sama připadá, jako by nebyla vůbec tam, kde má být, tedy v realitě. Téměř bezmyšlenkovitě, s očima upřenýma na polonahou krasavici přebalu, nastoupila do dvojky. Trochu vrazila do starší ženy, omluvila se, ale ta jí řekla: „Kam čumíš, krávo?“ Střapáč v černé bomberce stojí u zadních dveří. Pozoruje ji. Znepokojuje ji to. Ale proč? Výraz jeho obličeje s propadlými tvářemi je tak dětský! Otočí se k němu zády a už si je téměř jistá. Ví, kdo to je. Příští zastávku na poslední chvíli vystoupí. Její podpatky vyklepávají do dlažby stále rychlejší rytmus. Pod tenkým tričkem cítí pot a v hlavě jí drnčí odrhovačka: Kdo to řek, snad ne já, že je láska krásnej cit… láska bodá jako nůž… Za chvíli ho opět zahlédla. V odrazu výkladní skříně. Palce zastrčené v kapsách džínsů, ledabylý, flinkavý krok. Ne, nemůže se mýlit! Zahnula rychle do postranní ulice, ale přesto ho stále podvědomě cítí v zádech. Přistoupila k ní žena s vizionářským výrazem a časopisem Probuďte se. Nevrle ji odstrčila. Neměla tyhle podivné sekty ráda a vůbec ne náladu poslouchat žvásty o konci světa. Už viděla branku svého domu, ale ani za nic si nepřála, aby kluk zjistil, kde bydlí – pokud to ovšem už dávno neví. Vstoupila tedy do květinářství, jehož zadní trakt sousedil s její zahrádkou. Úsměvem pozdravila prodavačku a po několika schůdcích seběhla do chodby. Vytáhla z kabelky klíče. Teprve za dveřmi bytu si oddychla. Když ale opatrně vyhlédla oknem, spatřila ho, jak se opírá o zábradlí před květinářstvím. Tahle „štace“, jak Em svému prvnímu kantorskému místa říkala, pro ni znamenala křest ohněm. Jsou to užitečné facky do života, přesvědčovala sama sebe pokaždé, když při své večerní kávě padala únavou. Zahrnována výčitkami zanedbává Petra, svého intimního přítele ze studií, vzdala se kamarádek, v hlavě má jen kluky. Tohle místo považuje prostě za výzvu od života. Za hozenou rukavici. Ne, nemusela to vzít, ale chtěla se po škole za každou cenu vrátit do města. Rodiče jí tu zanechali domek a ona se jen tady cítí doma. A také chtěla, proč to nepřiznat, konečně napsat velký román.

Když se šla představit řediteli Středního odborného učiliště opravárenského, odcházela od něj plačící dáma. Em zaslechla jen poslední naříkavou větu: A není mi zapotřebí, aby mi říkali ty kundo kožená! Ředitel Otík si Em změřil od hlavy k patě a vzdychl: Kolega Filián se už nejspíš nevrátí a paní kolegyně Králová, ukázal hlavou za odcházející učitelkou, nás také opouští. Kdybych měl jiné řešení, nevzal bych vás. Překvapeně na něj pohlédla. – Jste příliš hezká. Samozřejmě, že dostala třídnictví. V nejhorší třídě. Druhé A – po chudákovi Fildovi, jak se tady profesoru Filiánovi říkalo. – Proč chudákovi? zeptala se. – To nevíte? Infarkt. Kolegům ve sborovně ji představil ředitel: Slečna Ema Baronová, tělesná výchova, český jazyk, angličtina. Pak ji postupně sám seznámil s ostatními. Sedm chlapů a jedna stará dáma. Em připadlo, že se na její minisukni, jehlové podpatky a výstřih dívají všichni s pobaveným zájmem. Řediteli nejspíš také, protože při odchodu doporučil: A zítra si vezměte delší sukni a něco ke krku. Ve vlastním zájmu. Jo a ještě, zvedl ukazovák – zamykat, z a m y k a t, ZAMYKAT! Se zvoněním vzala třídnici a šla. – Klídek. Kam spěcháš? Zasmál se kolega Absolon – vysoký svalovec, zeměpis, občanská výchova, který si hned po odchodu ředitele vyložil nohy na stůl. Také nikdo z ostatních se neměl k odchodu do vyučování. – Nechceš si dát panáka na kuráž? Ukázal Absolon k lednici, líně sundal nohy se stolu a nalil rum do hořčičné sklínky. Sám si loknul přímo z lahve a nechal kolovat. Em se nadechla: Rum nepiji. A my už si, pane kolego, tykáme? Její odpověď ho zjevně pobavila: Rum se ještě ráda pít naučíš. Jakmile vstoupila do své třídy, ozvalo se: Tý vole, ta má kozy! Dělala, že nic nezaslechla a ráznými krůčky došla ke katedře. Žáci nevstali. Povalovali se v lavicích, někteří nohy na stolcích, jiní jedli nebo telefonovali, ale druhoplánově si ji se škodolibým zájmem prohlíželi všichni. Praštila třídnicí o katedru, ale kluci nevstali ani potom. Zkusila tedy mluvit, v naději, že třída zmlkne. Představila se jako jejich nová třídní, sdělila jim, co je bude učit a co od ní mohou očekávat, jenže kravál ve třídě neslábl. Poprvé zalitovala těch minut, o které se mohla zdržet ve sborovně, ale nevzdala to. Zopakovala si tatínkovu lekci: Studentům zásadně vykat, alespoň ze začátku. Jednat s nimi korektně, slušně a bez afektů. – Tak vážení, představila jsem se já vám, řekla s úsměvem, teď se představíte vy mně. Prosím, tady v první lavici, no, vy, ukázala prstem. Vstaňte a – S klukem její vyzvání ani nehnulo: Tady mě všecky znaj. Jsem Frája. A vy… změřil si ji posměšným pohledem, v třídnici máte zasedací pořádek. Snad umíte číst, ne? Chechtot. Dupání a bubnování pěstí do stolků. A v zadní lavici mrňavý kudrnáč s křivými ústy, Palousek Josef, furiantsky zaječí: Mně řikaj Machr. A helejte se paňčtelko, jen kvůli tomu, že ste tady nová, vám něco písknu, jo? Nám nemusíte vykat. Na nás tady stejně každej sére.

Velikej šífák Štěstí. Co je to štěstí? Ňáký faking wudu nebo co? Mám strejdu. Nemít strejdu, štěstí bych asi nikdy nepoznal. Strejda mi dovoluje dřepět ve stodole a koukat. Je to megasuper krutej týpek, ten můj strejda. Točí se pořád kolem tý svý holky jako číšník kolem pracháče a já jen zírám. Strejda má po sezóně, nemusí do žádný fachy, a tak se ze stodoly nehne. Fakticky, on tam i spí. Jenže máma říká, že Manouš – ona strejdovi Emanovi jinak neřekne – je máklej. Po sezóně má podle ní furt. Prostě, když mu zrovna neteče do bot – to znamená nepotřebuje prachy na ty svý ztřeštěný blbiny – nemaká. Kromě piva a moře už miluje jenom tuhle holku. Jmenuje se Niňa. Svět se točí, povykuje po několika lahváčích strejda – a taky mluví hodně o Kolumbovi. Ta jeho první se taky jmenovala Niňa. Před pěti sty lety! Dovedeš si to představit? Na dřevěnejch lodích, bez ničeho – do neznáma! A pak vobjeví Ameriku! Emanova Niňa je taky dřevěná. Měří necelejch osm metrů, nemá motor ani žádný navigační přístroje. „Kdepak, kámo, když se chlap po uši zabouchne, je s ním amen!“ zachytí uzávěr láhve o kraj svěráku, praští do něj plochou dlaní a podá mi, abych si jako taky líznul. Mně pivo moc netanguje, ale nikdy to na sobě nedám znát. „A ty? Máš nějakou?“ mlaskne. „Jsou to husy,“ zívnu, abych dal jasně najevo, svůj vztah k holkám. Máma mě dokopala na gympl. Už mám odkroucenejch šest měsíců, ale stejně zdrhnu. Moře… Mám plnej pokoj plachetnic. Jenže máma to nechápe. Máma fůru věcí nechápe, nemá vůbec cveka se s ní o něčem bavit. Se ženskejma je děsná nuda. S Martou z béčka teda ne, akorát že se furt vytahuje. Má rok navrch, už je jí patnáct a myslí si kdovíco. Někdy mě pěkně krkne, protože je na šampóny. No, na takový ty frajírky, co furt musej bejt vymydlený,vyšampónovaný a vyfénovaný, volepený značkama a hlavně in. Na takový, co všecko věděj nejlíp, všecko uměj krásně vokecat, každýho se snažej vočůrat, a pak se po hospodách chvástaj, jak toho blba dostali, a jsou z toho celý vysmátý. Jenže Manouš – on mě strejda prosil, ať mu tak řikám taky, aby si nepřipadal blbě. „Strejc“, to je prej jako že má panděro, šedivý háro a tak… Von teda ten náš „mořskej stařec Eman, co vlasy vousy měl bílý“, jak si ho máma v lepších chvilkách dobírá, trochu panděro má, ale proč by se mu to mělo cpát pod nos, že jo, když se sám cejtí jako Jura? Tak Manouš mi řek: „Kamaráde, na nějaký serepetičky vopravdickej chlap kašle. Chlap musí umět. K čemupak je krásně zabalená škatule, dyž je prázdná? Chlap prostě musí BEJT – a ne jenom vypadat. Chlap taky musí hrát férovku. Co jednou řekne, přes to vlak nejede, jasný?“ „Ty nejseš z tohodle světa,“ vrtí hlavou máma. „V tomhle světě vyhrává ten, kdo je větší hajzl a má tím pádem větší úspěch. A to chtějí všecky. Mužský i ženský. Bejt jedničky a mít úspěch – ať to stojí, co to stojí. Toho sis ještě nevšiml?“ „No jo, Markétko, jenže právě všechny lidi hajzlové bejt nemusej, když sami nechtěj. Nemusej bejt stejný. Kurva, když si řeknu, že jsem jinej,“ praští pěstí do ponku, „tak jsem jinej! Já na to mám, abych byl jinej! Třeba… lepší… V tom je přece kus pýchy, nebo ne, kámo?“ Máma tvrdí, že ten Emanův projekt je bláznivej, že její brácha spad z višně rovnou na palici, že je prostě šílenec, snílek a trotl. Tohle opakuje do zblbnutí – jenže co má chlap vevnitřku, jako dovopravdy, to asi fakt jen tak nějaká ženská nemůže uvidět – a vůbec už ne moje máma.

Železný mužský na dřevěnejch lodích, vzdělávaný jen čtením Marka Pola. To je teda síla. Prostě mazec! A s tímdle vobjevěj Ameriku! Ale máma si klepe prstem na čelo: Né, něco takovýho překračuje všecky hranice bláznovství. Patříš do cvokhausu, brácha – a tomu klukovi blbneš hlavu! Ale Manouš mi hlavu neblbne. Manouš je prostě jenom super a máma na něj žárlí. Jako v Chorvatsku. Normálka nás vzal s sebou, i když my na to neměli prachy. A mě pak nechal chodit do toho svýho kapitánskýho kursu, ze kterýho mu měly taky ňáký grošíky kápnout – a zase grátis. Licenci jsem teda dostat nemoh, protože na to nemám, jak říká Manouš, gebír ani fousy. Tím myslí můj věk. Ale stejně mě bouchnul do hrbu a řek: Seš dobrej! Silnej! Hustej cápek, vole, dodal po našem a pak mi koupil super hodinky. S kompasem. Takže zakazovat Manouše si vod mý mámy teda nenechám, i když někdy bulí, že s náma vobouma mlátěj hormóny, a že už je z nás na nervy. „Dáš si?“ Beru z jeho lednice kolu, kterou mi nikdy nezapomene koupit, i když máma říká, že je to svinstvo, samej cukr a dehet. Tak si vemu tu kolu, upíjím rovnou z flašky a na všecko, co Manouš dělá, pozorně vejrám a všecičko, co řekne, si do posledního „Ň“ píšu za slechy. Když má chlap přežít v blbejch podmínkách, je každej prd děsně důležitej – ne jako ty pitomosti ve škole. I třeba, co se ukuchtí k žrádlu, když není po ruce baba, nebo tak něco… Jednou jsem vzal Martu kolem krku. Řekla: Nech si zajít chuť, jo? Vona by Marta pořád jenom tancovala – a to je teda vopruz. Při ploužákách zavírá oči a tváří se, jaký je to blaho – a já se tvářím jako idiot. Né, fakt, když já sám sebe přistihnu při takovým tom nic neříkajícím přiblblým úsměvu, co se na něj lověj buchty, nejradši bych se nakopal. Jenže když čumím na Niňu, tak se jako idiot neusmívám nikdy. Niňa je magnetická a Manouš hustej respektér. Svou krasavici opečovává od nevidim do nevidim a já přicmrduju. Řekl mi: Jednou se mi o ní zdálo. Tak co si takovej sen nesplnit, no né? Teď sháníme sponzory. Přeci jen podobná srandička něco stojí. „Víš, že Cristoforo je sháněl taky? Sponzory. A když mu přibouchli dveře v rodný Itálii, šup do Kastilie, uhranul královnu Isabelu i toho jejího aragonskýho krále Ferdinanda, získal tři lodě a tradá! Budeme to muset dobře proštudýrovat. Jenže kde u nás schrastit královnu, že jo?“ „Dali mu taky na pivo?“ „Né, ty chytrej! Duševní rovnováha každýho dobrodruha je ve vlastní réžii.“

Všelijací lidé Riko Když jsme v noci vystoupili pod ohromnou rozkvetlou kytkou z autobusu, který nás vezl z letiště, a mateř prohlásila, že je to bugenvilia, já ještě vůbec netušila, jaký neštěstí mě tady čeká. První pech je, že musím místo na čundr s kámoškama, na dovču s mateří a tím naším pošukem. Jasan, tohle koneckonců člověk nějak přežije. Jenže to druhý… Je červenec. U nás v Česku počasíčko, že by čokla nevyhnal, a tak mateř, že je prej po tom šíleným školním roce úplně vyšlupkovaná, a že si teda musíme aspoň na lástminutku užít nějaký teplý válendo. Náš na palici padlej fotřík – kterýho neznám jinak, než s debilem u slechu, s rukama na klávesnici kompu a nepříčetným výrazem v ksichtě, protože jeho největším nepřítelem je čas – rezolutně prohlásil, že pro svý podnikatelský povinnosti s náma v žádným případě jet nemůže. Mateř teda rozhodla, že pojedeme sami. Jako my dvě holky a brácha. Prachy u nás nejsou problém, a tak fotřík klíďo zacáloval ól inkluziváč v Tunisu. Jako aby se mateř nemusela fakt o nic starat, protože máme v ceně i zmrzku, melouny, kolu, hranolky – no prostě, co tak člověk běžně potřebuje. Jo a taky tam prej ty arabáci nabízejí furt fajn počasí, teda žádný riziko podobný chcandy jako v Česku. Ten inkluziváč, je teda supr, ale všecko ostatní na draka. Zažili jste někdy dovču s vlastní mateří a bráchou? Ne? Tak to teda máte kliku! Náš hotel je rovnou na pobřeží a má epesní bazén. Proti tomu teda nic, akorát že já měla domluvenej íá čundr s partou. Jasně, hlavně s mým milovaným Peťanem, ale především bez mateře. Ona je taková ta věčně uhoněná, profesí deformovaná kantorka a má z toho na svý psýše trvalý následky. Furt si připadá nejchytřejší, věčně by jen někomu něco diktovala, co jako jó – a co zase né, věčně by někoho execírovala, nutila k tomu, aby čet, cvičil a jed zdravě – faktis, ze všeho nejradši by kočírovala celou zeměkouli. Dokonce i fotřík z těch jejích věčnejch kydů už někdy nemůže. Je to s ní prostě hustý a na to já nemám žaludek. Bejval by ten čundr s partou perfektně klapnul, sestřenice Květka kejvla, že všecko přikreje, jenže já dostala napínáka z matiky a snížený mravy, takže mi fotřík naordinoval tuhle medicínu: „S Květkou nikam, holčičko, budeš pěkně na očích!“ No, tak jsem si hned ráno při snídani natruc vobstarala celej kopec pistáciový zmrzky a šla si kecnout na terasu, abych vevnitř nemusela rotovat kolem těch žrádelních stolů a poslouchat máminy plky o tom, že se mám pořádně nacpat – podívej, co je tu zeleniny. A ovoce! A taky si dej maté. Takový mátový čaj jako v Tunisu, nedostaneš nikde jinde! Ať jde do prčic s máťákem, když je tu zadara kola. No, tak se planktám s tou zmrzkou na terasu a už vidím, jaká tu bude nuda. Kurva, myslím si, kurva, přece se musí něco stát! Jak říká Baltérka v tom svým Sexy programu na Frekvenci nula nula: Na dovče by si měla každá ženská pěkně vyhodit z kopejka. Užít nějakej ten sexy románek… a je prej fuk, jestli je volná, jestli už má třeba ňákýho svýho Peťana, anebo doma pupkáče s kšandama. Jde prostě akorát o relax. Sexy románek…Tady, jo? Tady, kde prej každej pošuk žije vzorňácky, podle toho jejich Koránu. Ne, fakt, jestli se nic nestane, tak se ukoušu a bude to k po…, teda k popukání! Jenže najednou mi někdo z ničeho nic pískne přes rameno: „Ahóóój!“

Otočím se, ale nikde nikdo, než ňákej černej frája a zubí se na mě jako auťák. Na mě? Vezmu to ještě jednou dokola, abych zjistila, komu to jeho „ahóóój“ vlastně patřilo, jenže – akorát moje vzácný já. Není ten trhlouš ňákej voprsklej? Napadne mě – a just koukám jako k bazénu, ale stejně ho šmíruju. Hubeňour, nejvejš tak sedmnáct, na hnědejch rukách samej sval, kolem lejtek mu plandají správňácky řvavý bermudy s potiskem ibišků. Oči se mu řehtaj jak dva vraný hřebci – a ty pačesy! Faktis jsem v životě neviděla něco takovýho. Hustý kudrnatý rouno až do pasu – jestli beránčí? Jo, leda tak z nějakýho pekelnýho dacana. Mauglí… napadá mě – a hned mu tak v duchu začínám říkat. Mauglí! „Vodná aerobika?“ zajodluje rukama a vystřelí po mně úsměv s nepatrnou mezírkou mezi jedničkama. Najednou je mi jasný, že ten trhlouš fakt trefil do černýho. Copak do černýho… rovnou desítku! Kvůli dekóru se ale obracím na druhou stranu a nepřesvědčivě naznačím: „Dále, od hradu dále…, jo?“ Jako ať vodprejskne a nevopruzuje, jenže on kolem mne dál cifruje do taktu nějakejch latinskejch rytmů, který burácej z amplionu a celá jeho štíhlá postava vyzařuje vostrou energii: „Gymnastíka?Vodná aerobika?“ opakuje otázku, ukazuje k bazénu, „pocééém, pocééém“, teda nejspíš se ptá, jestli přijdu. Přitom na mne ovšem čumí, jako by v životě neviděl holku. Máma mě upozornila, že prej mohamedáni na dlouhovlasý blondýny letěj, ale bacha, všude se najdou všelijaký lidi, rozumíš!? Ó, kéž by! Baltérku z rádia mateř ovšem nemůže ani cejtit. Říká o ní, že je to akorát touhle stanicí placená poletucha, dýlerka poslechovosti, která za prachy nahání blbenky jako jsem já do neštěstí. Jenže takovou nánu, si prej dneska platí každej bulvární plátek – a nejen pro puberťáky. Láska podle mateře není jen o sexu, ale především o citu a věrnosti. Mateř samo nemá pravdu. Baltérka je náhodou super, prostě moderní frí baba. Žijeme jen jednou, a tak si musíme užít. – Anebo si přinést nějakou fajn chorobu na celý život, že? kontruje máti. Dobré rady pro puberťácké káči! Stojí takové riziko za to? Jasně, že stojí! Mateř tomu totiž vůbec nerozumí.

Žádnej spam – Je to pravda. Zadnej spam. Zadnej vtip! Nemazte! Tato cinska moudrost prinasi stesti. Retezec nebyl prerusen deset let, ani vy se sveho stesti nevzdavejte. Neposilejte penize, tak sve stesti nekoupite. Po precteni poslete prilohu nejmene padesati pratelum, keri si stesti zaslouzí. Kdyz to udelate, dostane se i vam do sedmi dnu neocekany stesti. Pokud ale retezec prerusite, protoze nikomu stesti neprejete, potka vas neprijemna udalost. Neverite? Jen maly priklad: Pan Robert Berlusci z Oklahomy dopis rozeslal okamzite – a hned druhy den vyhral devadesat devet milionu dolaru. Jeho pritel Jack Jackson poselstvi nepostoupil – a prisel krome prace i o syna. Karolina Cordilery z New Yorku pro byznis na email zapomela a do ctrnasti dnu umrela. – Dost drsný, ne? Pomyslela si Margitka a otevřela přílohu emailu: Moudra, doplňovaná kouzelnými přírodními scenériemi ji fascinovala: Za penize muzete koupit dum, ale ne domov… další obrázek: Za peníze muzete koupit hodiny, ale ne cas…postel, ale ne spanek… – Dál, dál – nedočkavě kliká modelovaný nehtík zdobený záhadným klikyhákem. Muzete koupit knihu, ale ne vedomosti…Za penize, muzete navstivit doktora, ale nedostanete zdravi. Muzete koupit dobry postaveny, ale ne respekt….muzete ziskat krev, ale ne zivot…sex, ale ne lasku… – No, dobrý, myslí si Margitka a vrací se k původnímu textu: Tato cinská moudrost prinasi stesti. – Bomba! Co mám teda jako udělat? Jasně, neposílat prachy, stejně žádný nemám… Jo odkliknout email nejmíň padesáti „pratelum“, který si štěstí zasloužej? Jenže kde bych si padesát takovejch napískala? Dočítá Margitka text dopisu: Tato zprava byla odeslana panem Antony de Graund, missionarem v Jizni Americe. Musite ji poslat dal do 96 hodin. Dulezite: Nemente text, odeslete presne tak, jak jste dostali. Mnoho stesti! A.G. Margitka se dala do usilovného přemýšlení, komu ze svých přátel opravdu devadesát devět milionů dolarů přeje a došla k názoru, že sobě… a jemu: Aleškovi. Ale jedině, když bude milovat ji! Také ovšem pochopila, že lépe bude rozeslat přílohu komukoli, než zemřít, jako chudák paní Karolína, a tak dala „přeposlat“ a do kolonky adresáta naklikala padesát kluků a holek, jak je měla srovnané podle abecedy. Pak přikázala „přeposlat“ ještě jednou, jenže tenhle email byl jenom Aleškovi. Přitom si přála: Kouzlo, udělej, ať neleze za Bohunou. Ať Aleš neleze za Bohunou, ale za mnou! Slyšíš? Ne za Bohunou! Za mnou! Opakovala, jako by byla na klíček pro jistotu hlasitě ještě třikrát, kdyby třeba kouzlo bylo nedoslýchavé. Pak šla odeslat esemes: Aso, milacku, prid zejtra v nasi dobu na nase misto. Neco ti potrebuju rict. Nutny! Tvoje pusa Mar Když přišel, jaro se tetelilo mezi kvítky šeříků a také z Aši táhla lahodná vůně trávy. Něžně mu stáhla kapucu bundičky a sundala sluchátka: „Miláčku, co je s tebou? Kam ses zdejchnul? Celej tejden jsem tě neviděla. Na semesky kašleš… Co furt děláš?“ Pokrčil rameny: „Tak různě…“ Margitka zesmutněla. Touha jí stiskla srdce jako louskáček. Takový malý oříšek… Stisknout – lup! Když on je Aša tak super! Rozzářený pihy kolem nosu, hedvábnej lesk širokejch panenek –

Margitka zesmutněla ještě víc: „Víš… Asi sem v jináči.“ „Ty vado! To je hustý! A s kým?“ Margitka zesmutněla nejvíc: „Ašo, ty jsi už zapomněl na tátův řemen?“ „Hele, Margi, tohle na mně nezkoušej. Já byl celou noc na Wowku a z válečnejch her jsem udřenej jak hovado!“ Zamračil se, ale za chviličku roztál: „Hele, mám na dývídýčku mistra Bína. Totální výtlem! Jestli chceš, pustím ti to.“ „Dík, řekla, ale já faktis nemůžu. Dostali jsme opáčko.“ „Vopruz, co?“ Objal ji kolem ramen a šli. Druhý den mu napsala: Aso, kocourku muj, byla jsem tasena a vyfasla sardel. Nasi zurej. Taky me nahani ten cur… Blahota. Mam z nej lufta. Prid zejtra v nasi dobu na nase misto. Tesi se tvoje prcinka. Nepřišel. – Štěstí se má dostavit do sedmi dnů. Teda nejdýl v pátek, počítala. Být sama v nočním parku je adrenalín. Jednou ráno viděla, jak se tu honily dvě veverky. Napsala: Takze my uz spolu nechodime? Honza mi prasknul, ze balis tu kravu Bohunu. Odpověděl: Honzovi rozbiju hubu. Napsala: Byla jsem za tebou ve tride. Rekli, ze ses marod. Vyprdni se na to a prid zejtra na nase misto. Copak me uz ani trochu nemilujes? Tva prdelka. Odpověděl: Chodim s Bodou, tak mi dej laskave pokoj, jo? Pokoj mu nedala: Spocitala jsem to na dvanactyho unora. Odpověděl: Tak pozdravuj toho cur… vyjebanyho co ti to udal. Napsala: Trhni si nohou, hajzle! A pak zavolala Honzovi: „Pojďme na skleničku.“ Řekl: „Každý tvý přání je už předem splněný, má osudová… Aleš na ni čekal, když šla v pátek ze školy a oznámil: „Jdu na dýzu. Pojď taky, jestli chceš. S Bohunou jsem skončil.“ „Vlez mi na hrb, řekla. Mám rande.“ A tetelila se radostí, že ta šťastná zpráva je už tady. „Tak si trhni, krávo!“ – Hurááá! Missionář nelhal! Teď si Aleška pěkně podusí! Pak seděla s Honzou v hospodě a on zavrtěl hlavou: „Tady se takový věci řešit nedaj, jdem ke mně.“ Cestou koupili nějaké kuřivo, čipsy a láhev sektu na oslavu, že se už Margitka konečně toho kreténa zbavila. Pak se milovali. „Jsem pitomá,“ přikývla si. „Jsem strašně pitomá, ale tak…“ „Vezmu si tě,“ objal ji Honza a Margitka se rozbrečela: „Akorát, že já nemůžu, když tě nemiluju, no… Spíš mi dej přes hubu, když jsem tak pitomá!“ Vysmrkala se do jeho kapesníku, otřela si oči jeho košilí, zastrčila tričko do džínů a šla domů.

Rozkošná Stahuji přes hlavu lehký svetříček z měkké velbloudí vlny a soukám se z přiléhavých džínů.Stěny místnosti jsou dokola obložené zrcadly a vedlejší lehátko je zatím prázdné. Hupsnu na to svoje a čekám Zdeničku. Nejšikovnější masérka v tomhle fitku, kdejaká panička ji chce. Z amplionu se line tlumený Wangelis, voní indické tyčinky a já se už chvíli zhlížím v zrcadlech. Oči mám jako Egyptské krasavice přes půl obličeje, míry 90-57-90 při výšce 170. Zkrátka třída, usmívá se spokojeně můj manažer Pepa. Zrcadla na všech stěnách odrážejí vláčný půvab mých oříškových vlasů do pasu a stříbrný piersink v pupíku dodává zajímavost mému dokonalému bříšku. Je mi osmnáct, studuji prvák fakulty tělesné výchovy – kombinace s českým jazykem a jsem si jistá, že v životě něco dokážu. Sbalit pořádného chlapa. Něco jako Trumpová. Nemám ani deko navíc a Pepan je spokojený. Sice žádnou Studentskou pečeť – kdepak čokoládu! Sice žádné poháry – Zbláznila ses? Šlehačku? Sice žádné moje milované oříšky – Víš, kolik mají kalorií? No ale zase – stojí to za to! Naposledy juknu do zrcadla a musím uznat, že jsem opravdu rozkošná. Roz – koš - ná! Nenávidím to sladké slovo. Nevím proč, ale nenávidím. Jenže Pepan tvrdí, že právě ta sladkost, to že je na mně nejúžasnější. Sáhnu po mohérové přikrývce - jenže najednou – cvak, cvak, cvak – dělové rány kovových podpatků. Teď, když jsem chtěla relaxovat! Je to jakoby mi někdo vrážel jehly přímo do duše. V zrcadle proti vchodu, rovnou před mýma nádherným očima, se zjevuje cosi nepatřičného: Tyrolské stavení s bláznivě barevnými muškáty v přízemí i v košatém patře. Nemohu uvěřit svým očím! Tyrolské stavení obrostlé muškáty totiž není tyrolské stavení, ale cikánka! Sto padesát kilo živé váhy – hádám. Náušnice, šátky, květované jupky, rudě nalíčené rty, nad nimi vrbové houští odbarvených vlasů s borůvkovými odrosty u hlavy. A v každé černé pazouře tři napěchované tašky. „Mrzne tam jak v prdeli,“ oznámí přes rameno a s funěním rozepíná zipy kozaček.„Helejte se, slečno,“ ukáže na mne prstem, „vyplázla sem za ně skoro dvacet tisicovek, věřite? Akorát je budu kůli jejich glančeni slíkat na chodbě!“ zařinčí hlasem rozbíjeného okna. Tedy, vážení…tiše žasnu a cikánka blýskne bělmem očí, jako by slyšela. Hodí tašky do křesílek a krokem houpacího koně se vlní k volnému lehátku. „Pokouřime?“ rozevřeným ukazovákem a prostředníkem naznačí cigaretu. „Nekouřím.“ „Jaj! Někdy je dobry vyhulit zobák!“ „Tady se stejně nesmí!“ Mávne rukou plnou prstenů a škrtne. Potáhne, hořící cigaretu s klidem odloží na kraj lehátka: „Vonite“. Mlčím. „Mám fajn parfémy,“ ukáže na tašky. „Laciny.“ Vrtím hlavou a instinktivně sáhnu po kabelce, abych ji přitáhla blíž k sobě. Začne s obřadným rozepínáním jupek: „Máte recht,“ řekne vážně. „Sem nejlepči čórkařka v tydle zemi,“ naznačí rukou srozumitelné gesto všech zlodějů. „Jen moje máma byla lepči, ale tý už akorát chodim lejt kořalku na hrob. Ale vy se nebojte…co bych u vás asi tak mohla…“ Její hodnotící pohled je opravdu nelichotivý. Uraženě složím pokrčenou paži přes oči, abych dala najevo okázalý nezájem, ale pod loktem

šmíruji. „Vite, slečno, že my cigánky umime čarovat? Chcete vyložit vosud?“ přehodí cigáro a žene se po mé ruce. Ale schovám ji pod přikrývku. „My cigánky sme krásny. A chytry,“ přikývne si. „Vy gažove nic nevite.Dejte mi pajsku,“ začne přemlouvat znovu, „a já vám vyhadam takovej vosud…“ „Musela bych rozměnit. Mám jen dvacet.“ „Tak dejte dvacku, udělame to kračí. Tady dvacku. Na ruku!““ „Nechci znát budoucnost,“ bráním se. „To není dobře.“ „Jaj! Nejni dobře! Vědět, jak budete bohata? To nejni dobře? A slečna bude bohata! Na maminčinou smrt, že bude!“ vyrve mi ruku, aby se mohla podívat do dlaně. „Teď ty lovy!“ poručí. „A řeknu vic!“ rozkašle se. „Mně to stačí,“ vytáhnu znechuceně z kapsičky džínsů dvacku, kterou jsem měla na telefon. Poplive ji a uloží kamsi hluboko mezi muškáty v prvním patře svého tyrolského domu a já najednou před sebou vidím kolesky s plachetkami a zadky drobných cikánských koníků, jak fofrují ocasy proti dotěrným mouchám. „Žiletky“ těm koníkům říkala moje babička, když mi o „těch zlodějích“ vyprávěla. A vyprávěla nelichotivě, jen co je pravda! On prý totiž zase děda, který, jak babička s povzdechem připouštěla, „uměl žít“, měl pro cikány slabost. „Helejte se, kolik zarobi ten váš?“ přetáhne přes hlavu už asi desátou spodničku. „Muj Lacik zarobi…něurékom…A nosi červený sako. Nebo žlutý. A botky. Botky má dycky naleštěny. Prostě frajer. Moc nóbl.A jak mě miluje. Jaj! Věřila byste, že se jednou zakoukal do bíly? Tak sem mu skočila do Labe. Div že se neutopil, aby mě vytah. Tak mě miluje. Nikdá mě nenechal tancovat s jinejma. A depak bílý! Hned mi vrazil dvě po hubě. Tak to má bejt. Prostě láska. Joj, muj Lacik, ten mi vyšije triko eště neska! A naše děti? Ty miloval, joj,joj! Dycky se nes po městě, Dežínka na loktu, v druhý ruce pětistovkovej doutnik, vykračuje si, aby bílý viděli a já za nim s vostatnima harantama. A von vobčas podá ten pětistovkovej doutnik dozádu, dá mi pokouřit – nádhera. A věřila byste, slečno, že se pak kůli bíly v hospodě pošmikal? Teda. Chtěl šmiknout ji, rajdu, ale vona pláchla, tak v tom steku…No ale naši si ji vyčihali a natřeli ji faldy. Naši si dycky každyho parchanta bílyho vyčihaj a natřou mu faldy.“

Poznámka na závěr Sbírka povídek M. Marboe Vyměním týnejdžra za cokoliv je jistě kontroverzní, emocionálně zaujatou a velmi dramaticky psanou výpovědí o současné mládeži, s jejímž obsahem nemusí každý souhlasit. Přes syrovost vyjádření ale nejde o „fotografii života“, nýbrž o symbol a jímavé psychologické profily těch, kteří si s vlastním životem ještě nevědí rady. Žádný z příběhů nepojednává o mládeži narušené, ale o zcela normálních průměrných puberťácích, ve kterých lze najít i mnoho dobrého a které má řada běžných rodin doma. Je třeba si uvědomit, že právě tyto děti budou za pár let aspirovat na funkce nejrůznějších manažerů, kapitánů průmyslu, představitelů šoubyznysu, ředitelů či politiků. Neměli bychom proto před jejich složitým vrůstáním do společnosti zavírat oči a strkat hlavu do písku, měli bychom mít snahu toto „vrůstání“ pozitivním způsobem ovlivňovat. Stejně důležitým momentem knihy jako je vrůstání dětí do světa dospělosti je i jejich vnímání důsledků globalizace, především jejich „výzkum“ etnických mentalit. Kniha nabízí kaleidoskop různých postojů etnik k realitě (např. křesťané, muslimové, rómové), nabízí cestu k pochopení i uchopení pojmu „jinakost“. „Jinakost.“ Prokletí i výhoda, síla i slabost… od níž se odvozuje řada problémů a potíží. Lze o ní celou věčnost hovořit obecně i v abstraktních pojmech, ale nic ji nedokáže vyjádřit přesněji než znázorňující konfliktní příběh. Konfrontace v povídkách M. Marboe nejenže s humorem a nezaujatě ironizuje a převrací hodnoty etnik, ale snaží se i o hluboké vzájemné pochopení – a zejména tím je cenná. Přínosem celého souboru je ovšem především fakt, že klade vnímateli otázky. Nutí ho ke generační konfrontaci i k uvažování nad chápavým sžíváním různých etnik, společenských vrstev atd.Vede ho k zamyšlení nad způsobem prožívání soudobých konfliktů nejrůznějšího druhu mladými lidmi. Marboe uměleckou formou upozorňuje, že bychom o složité problematice týnejdžrovského věku měli nejen vědět a přemýšlet nad ní, ale měli bychom mít i odvahu ji autenticky pojmenovávat a představovat na všech úrovních společnosti…

Obsah Gilgaméš Malej velkej Střed kruhu Super jahodovej dort se šlehačkou Ubozí hoši bez maminky I Velikej šífák Všelijací lidé Riko Habib Sofi Jáša a Máša Ženich Pátek, muslimů svátek Parajá Dobrej táta Superkámošky Zvonec, té pohádky je konec Žádnej spam Rozkošná Poznámka na závěr