Cesta za šimpanzem V červenci roku 2011 jsem se se svými pěti kamarády vypravil do Tanzánie na focení zvířátek. Cesta byla pořádána mou oblíbenou cestovní kanceláří, se kterou jsem již absolvoval několik výletů a naším „velitelem“ byl Vašek, profesionální fotograf a spolumajitel této cestovní kanceláře. Dalšími spolufotografy byl Pavel, Honza, Mirek a Vlado, jako jediný ze Slovenska. Všichni jsme se znali již z předchozích fotosafari a díky tomu bylo všechno jednodušší.
Na setkání se šimpanzi budu vzpomínat ještě dlouho. Je to opravdu zážitek být u nich tak blízko a pozorovat je, jak se chovají ve volné přírodě.
Naše cesta ale nebyla jen tak obyčejné fotosafari. Naším hlavním cílem bylo navštívit jednu z posledních oblastí v Africe, kde se ještě v divoké přírodě vyskytují šimpanzi – Národní park Mahale. Před dvěma lety jsem navštívil oblast Sweet Watters v Keni, kde je záchranná stanice šimpanzů a kde jsme měli možnost tyto nádherné opice také fotit. Ale to nebylo ve volné přírodě, nýbrž za plotem. I když zde měli šimpanzi pro sebe několik kilometrů čtverečních, nemůžeme říci, že to byla volná příroda, ale taková „ZOO“. Zde jsem se dozvěděl hodně informací o šimpanzech. Jedna z nejdůležitějších byla ta, že v současné době je v Africe už jen několik málo míst, kde lze tyto opice najít ve volné přírodě. Bylo to velmi smutné čtení. Ještě před pár desítkami let, což není tak dávno, byli šimpanzi (odhaduji) tak na 60 % území Afriky. Ale zpět k naší cestě.
Náš první cíl byl NP Katavi, což je na jihu Tanzánie. Cesta to nebyla jednoduchá. Letecky jsme se přes Istanbul přepravili do Nairobi, což je hlavní město Keni. Zde jsme přespali jednu noc a na druhý den v sedm hodin ráno jsme nastoupili na linkový autobus, který nás dovezl do města Arusha v Tanzánii. Tato cesta trvala 6,5 hodiny. Bylo to takové malé „dobrodružství“ cestovat v Africe autobusem. Ještě jsem tak v Africe necestoval. Naštěstí se celou dobu jelo po asfaltové cestě, tak to nebylo tak hrozné. Cesta nám uběhla bez problémů a vážných komplikací. I přejezd přes hranice a vyřízení potřebných formalit byla maličkost a ani zde se nevyskytl žádný problém. Což lze někdy považovat docela za úspěch, protože ne všechno v Africe (myšleno v centrální a jižní Africe) neprobíhá hladce a rychle.
Na místních komunikacích lze potkat cokoliv. Tito kluci zjevně neměli radost z toho, že je fotím.
Arusha je na české poměry docela velké město. Má cca 1,3 mil obyvatel. A vypadá jako každé jiné město v Keni nebo Tanzánii. Všude vidíte chudobu, hemžení lidí, tržnice, kde najdete úplně všechno, a taky můžete chytit (myšleno nemoc) úplně všechno, prach a špínu. Spoustu lidí však vidíte hezky a čistě oblečených, což lze v tak prašném prostředí jen stěží pochopit. Je zde spousta aut, motorek, kol a dalších možných i nemožných dopravních prostředků a vy si jen říkáte: „Jak toto ještě může jezdit?“. Je to s podivem, ale jezdí. V autoservisech je tím hlavním nářadím veliké kladivo, šroubovák a svářečka. Na každém rohu potkáte nepojízdné auto s řidičem, který je až po pás zastrčený v motoru a dělá „generálku“, aby mohl dojet aspoň do nejbližšího servisu. Je to zvláštní svět, který lze těžko popsat. Je potřeba to vidět a zažít. Pak člověk pochopí, jak se u nás v Česku máme dobře.
V Arushi jsme si v předvečer zašli na večeři a šli brzy spát, protože nás další den čekalo znovu brzké vstávání a poslední část cesty na jih země. To už bylo letecky. Do těchto končin je jediné možné letecké spojení a to malými charterovými letadly pro 5–12 osob. Tyto vnitrostátní lety jsou velmi drahé, ale cestovat autobusem nebo autem by zabralo určitě více jak dvacet hodin a to by se už nejelo po asfaltce, ale po prašných a neudržovaných cestách, kde se může přihodit cokoliv. Je to velmi riskantní. Let trval 3,5 hodiny, protože jsme měli mezipřistání v Serengeti, kde jsme nabírali další pasažéry, kteří jeli do NP Katavi také. Přistáli jsme na „louce“ přímo v NP Katavi. Zde nás čekalo malé „překvapení“.
Okolo nás byly jen pláně s řídkým porostem stromů a keřů. Ranní mlha dávala tomuto místu tajemnou atmosféru.
Nikdo na nás nečekal a nikdo o nás nevěděl. Vašek měl u sebe jen jméno průvodce, který nás měl čekat, ale už nevěděl, ve kterém kempu (lodge) bydlíme. Průvodce zde nebyl. Signál na mobilní telefon tu byl pouze na jednom místě, cca jeden metr čtvereční, a spojení fungovalo jen přes SMSky. Vašek se snažil spojit s manželkou, která měla další, pro nás důležité, informace. Jak už to tak v pohádkách a amerických filmech bývá, nakonec všechno dobře dopadlo. Asi za 30 minut se ukázal náš průvodce a vysvětlil nám, že jsme původně měli přistát na jiném „palouku“ (nechci používat pojmenování letiště, protože to je dost silné slovo pro místní přistávací dráhy) a to, že přistaneme jinde, se dozvěděl na poslední chvíli a dlouho mu trvalo, než pro nás přijel. Jeli jsme se ubytovat.
Cesta nám zabrala asi hodinu po místních prašných komunikacích. Už cestou jsme obhlíželi krajinu, protože toto místo se pro nás na dalších pár dní stalo naším fotografickým rájem. Ubytovali jsme se v kempu rangerů. Každý z nás měl svou chatku s útulným pokojíčkem. Bydlení bylo na zdejší podmínky a možnosti velmi dobré. Zajisté, je zde také „luxusní“ lodge, ale tam jsou ceny několikanásobně dražší. Hned odpoledne jsme vyjeli prozkoumat okolí. Příroda je zde hodně podobná přírodním parkům v Keni. I zvířata jsou zde stejná. Není divu, jedná se o stejné klimatické podmínky.
Západ slunce na jezeře Tanganyika. Krásné a romantické místo.
Po setmění jsme se vrátili zpátky do kempu. V toto roční období se zde stmívá okolo sedmé hodiny. Protože jsme kousek pod rovníkem, znamená to, že je zde zimní období. Denní teploty se v toto roční období pohybují okolo třiceti stupňů a ranní od 10 do 16 stupňů. Svítá okolo sedmé ranní. Po příjezdu nás už čekala večeře. Jídlo nám vařili společně i pro rangery. Nebyla to sice žádná francouzská kuchyně, nicméně jídlo bylo chutné a poživatelné. Druhý den ráno nás čekalo už plnohodnotné fotosafari na celý den. Jak to probíhalo? Každý den v podstatě stejně. Vstávání o půl šesté, rychlá snídaně před šestou a v šest výjezd do terénu. Pro nás bylo důležité, abychom na „place“ byli už před svítáním. Východ sluníčka a první paprsky vycházejícího slunce jsou pro fotografování to nejlepší světlo, jaké nám příroda může poskytnout. Každý den jsme se snažili najít vhodné místo na fotografování, abychom si přivezli co nejhezčí fotky. Ne vždycky se to povedlo, ale to už tak bývá a nikoho
to nepřekvapilo. Těsně po svítání a po prvních paprscích jsme se vydali hledat zvěř a objekty na fotografování. Jezdili jsme převážně na dvě místa. K vyschlému jezeru Katavi lake, které je v období dešťů plné vody, a k řece Katavi, která byla plná hrochů a krokodýlů. Jakmile slunce vyšlo tak vysoko, že nás začala trápit vysoká teplota a ostré paprsky slunce, vyjeli jsme zpět do kempu. Většinou to bývalo mezi desátou a půl jedenáctou. Okolo jedné hodiny byl pro nás připraven oběd. Na odpolední fotosafari jsme vyjížděli před čtvrtou hodinou. Polední čas jsme většinou vyplnili focením opic (kočkodanů) a mangust žíhaných, které se pohybovaly po kempu. Kočkodani byli sice plašší, ale ne až tak moc, aby nám utekli do houští. Mladí se mezi sebou kočkovali a pro nás to byl ideální objekt k focení. S mangustami to bylo horší. Ty byly hodně plaché. Jakmile zašustil lísteček, hned pelášily pryč. Odpolední focení probíhalo velmi podobně jako ranní. Hledání zvěře a čekání na ten správný okamžik pro stisk spouště fotoaparátu. Večeře se podávala mezi osmou a půl devátou večerní. Opět byla společná s rangery a našimi průvodci. Po večeři jsme se věnovali fotkám, které jsme nafotili přes den. Třídění a mazání bylo naší hlavní činností. A tak to probíhalo stejně každý den celý týden.
V našem kempu jsme nebydleli jen my a rangeri, ale i kočkodani, kteří se našemu focení nevyhýbali.
Po šesti dnech focení v parku Katavi jsme se sbalili a vydali se k jezeru Tanganyika do přírodní rezervace Mahale, kde jsme měli stopovat a fotit šimpanze. Cestovali jsme znovu letadlem. Opět jsme prožívali malé „dobrodružství“. Před nástupem do letadla nás pilot upozornil, že máme nadváhu a že musí-
me něco vybalit, on to odveze do Arushi, nechá nám to schované na letišti, abychom při zpáteční cestě nespadli. Bylo to sice kruté, ale dali jsme dohromady 50 kg, které jsme mohli postrádat. Hlavní váha byla ve stativech, které jsme na focení šimpanzů nepotřebovali. Vzlétli jsme. Do vesničky Mahale jsme dorazili asi po hodině a půl. Zase bych nenazval letiště letištěm, ale přistávací dráhou někde u jezera. Tentokrát nás po přistání čekal náš průvodce, který nás nalodil na malou loďku, na které jsme se dopravili už opravdu mimo civilizaci. Tak bych nazval náš kemp uprostřed pralesa. Jezero Tanganyika je nejdelší jezero na světě a druhé největší jezero na světě (co se plochy týče). V nejhlubším místě má cca 1400 metrů. Nachází se zde spousta živočichů, kde většina z nich je endemických (tzn. že se nachází jen v tomto jezeře a nikde jinde na světě). Pro cestovatele, dobrodruhy a fotografy to byl ráj, kterých je na světě už opravdu málo. Nikde ani živáčka, jen divoká příroda. Do kempu jsme dorazili odpoledne.
Většina ptáků je po ránu aktivní a vyhledává něco k snědku.
Ubytovali jsme se. I tentokrát nás čekaly malé chatičky. Každý měl svůj pokoj. Ten byl podstatně skromnější jak v Katavi. Někomu nesvítilo světlo, jinému netekla voda, dalšímu nesplachoval záchod, atd. Na zdejší poměry to byl ale výkon a nikdo se tím nezatěžoval. Každý z nás byl rád, že má střechu nad hlavou a že ho nežerou komáři. Což bylo hodně zvláštní, protože jsme se nacházeli uprostřed pralesa a u jezera. Komáry jsme ale téměř nezaregistrovali. A o malárii jsme se taky nemuseli bát, protože ta se na člověka přenáší pouze z jiného
nakaženého člověka. A tady široko daleko žádní lidé nebyli. Takže i když jsme nějaký ten štípanec schytali, bylo to bez následků. V kempu byla ten den parta kamarádů, která zde přicestovala včera a už dnes ráno byli na šimpanzech. Vykládali nám, jak je vystopovali asi po 30ti minutách chůze kousek za kempem a jak si to s nimi hezky užili. To nás navnadilo. Nikdo z nás nemá takovou kondičku (a náladu), aby chodil po horách a hledal šimpanze. Přece jenom nechodíme na lehko. Vydat se na trek s fotovýbavou by bylo pro nás hodně fyzicky náročné. Už jsem si to párkrát zažil a to bylo jen na „rovině“. Jako „kancelářská krysa“, která celý den sedí jen za stolem v kanceláři nebo v autě, jsem se vždycky dost zapotil. Hned za kempem začínaly kopce, kde nejvyšší měl cca 2 500 metrů. A všude okolo samozřejmě hustý prales. Sluníčko bylo ještě vysoko a krásně hřálo, proto jsme neváhali ani minutu, hodili na sebe plavky a hurá do vody. Voda byla nádherně průzračná. Jako Jaderské moře. Viděli jsme na dno do hloubky dvou metrů. A teplota vody mohla mít asi 25 stupňů. No prostě nádhera. Naprostý ráj uprostřed divoké přírody. To nikdo nečekal. Ale aby to nebylo tak dokonalé, vyskytla se malá „komplikace“. Nebylo co jíst. Kemp byl bez jídla a náš průvodce, který měl na starost zásobování a proviant měl přivést už dopoledne, tu jaksi ještě nebyl. Už jsme začínali mít hlad.
U této řeky jsme strávili celý den. Koupalo se zde snad 100 hrochů a každou chvíli bylo něco zajímavého k vidění.
Mezi tím se setmělo, vyšel nádherný měsíc, zrovna byl úplněk, a na obloze se rozsvítilo milion hvězd. Někdo by řekl romantika. No jo, s kručícím žaludkem každá romantika ihned vyprchá a člověk se dostává do reality.
Raymond, náš průvodce, který nás doprovázel v následující dny, se nás snažil nějak uchlácholit a každou půlhodinu nám říkal, že do 30ti minut tu Nikolas (ten, co měl přivézt jídlo) určitě bude. Taky nám na pláži rozdělal oheň, což by za jiných okolností vypadalo opravdu skvostně. V tento okamžik však posloužil pouze na zahřátí. Já jsem se ještě s Pavlem a Honzou po půl desáté vydal do postele, protože to vypadalo, že Nikolas dorazí opravdu pozdě. Byl jsem po dlouhé cestě unavený a absence večerního jídla mně nevadila. Těsně před usnutím jsem ještě zaslechl radostný křik, což znamenalo, že dorazil Nikolas s jídlem. Ráno jsme vstávali později, protože na šimpanze se vyráželo až v osm hodin. To už bylo světlo. Každý z nás si s sebou vzal na záda fotobatoh, ale do něj jen nejnutnější výbavu. Znamenalo to jeden fotoaparát s delším objektivem a druhý s krátkým sklem. Já jsem měl sebou sklo 100–400 mm a ostatní 70 až 200 mm. Krátké sklo jsme měli všichni stejné: 24–70 mm. Pro upřesnění zmíním, že čtyři z nás měli Canon a dva Nikon. Nemusím zde určitě psát o tom, jak jsme se celou dobu „štengrovali“, který foťák je lepší, který lépe fotí, víc vydrží atp. Byla to legrace a pořádně jsme si ji užili, jak jsme jeden „pomlouvali“ a rýpali do toho druhého.
Když mi při krásném odpoledním sluníčku vletělo cokoliv, co hýřilo barvami, do hledáčku, bylo mi vždy potěšením stisknout spoušť a těšit se na výsledný obrázek.
Krátce po osmé jsme vyrazili. Jak už jsem zmínil, naším průvodcem byl mladý kluk Raymond, který zdejší kopce zná jako své boty. Na okraj je ještě důležité poznamenat, že každé ráno těsně po rozednění vyrážel do kopců profesor z Kyotské univerzity, která zde šimpanze sleduje a dělá jejich výzkum. Tento
zdatný japonec zároveň sloužil i jako stopař, který dával naším průvodcům přes vysílačku pokyny, kde se právě šimpanzi nacházejí. Proto náš průvodce věděl, kudy nás má vést. Už od kempu nasadil Raymond docela svižné tempo. Nevadilo nám to, protože to bylo po rovině, všichni jsme byli odpočatí a hlavně se těšili na něco výjimečného. Asi po půl hodině jsme začali pomalu stoupat do kopce. To už jsme museli zvolnit. Začalo to vypadat, že šimpanzi dnes u kempu nebudou. Znervózněli jsme. Věděli jsme, že není žádná výjimka, že se na šimpanze nenarazí a skupina se vrací zpátky do kempu. To si však dnes žádný z nás nechtěl připustit! Věděli jsme, že uděláme všechno proto, abychom šimpanze nejenom vystopovali, ale i fotili. Uběhla další hodina a nic. Pořád stoupáme do kopce. Fotobatohy začínají těžknout a nohy slábnout. Vidina šimpanzů v nedohlednu. Nikdo z nás nechce přiznat, že mu pomalu ubývají síly a statečně se plazí dál do kopce. Uběhla další, třetí, hodina. Přestávky začínají být delší a častější. Přece jenom nejsme žádní sportovci. Po dalších minutách jeden z nás přichází s „nápadem“, že končí. „Dál nejdu. Běžte kluci sami. Já to nezvládám. Je mi blbě, bolí mě nohy a už nemůžu.“ Říkám mu: „Neblbni, už to určitě je jen kousek. Přece jsi tolik hodin nešlapal jen proto, abys to teď vzdal.“ Dal si říct.
Měli jsme štěstí. Ne vždy se turistovi naskytne možnost vidět šimpanze při pojídání masa. V tomto případě malé opičky, kterou před chvílí ulovil.
Raymond mu pomohl s fotobatohem. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Tři z nás, kteří ještě měli dost sil, šli dopředu, a tři z nás museli dělat delší přestávky a cesta se do kopce výrazně zpomalila. I když jsme šimpanze ještě neviděli, už jsme je slyšeli a věděli jsme, že to nesmíme vzdát, protože cíl
je velmi blízko. Když ručička na hodinkách překročila čtvrtou hodinu naší chůze, objevili se nám šimpanzi. „Super!“, vykřikli jsme. I když na pokraji sil, rychle jsme z batohů vytáhli fotoaparáty a začali fotit. Měli jsme obrovské štěstí. Viděli jsme, jak dospělý samec ulovil Guarézu červenou, usmrtil ji a dal se do jídla. A asi aby to bylo spravedlivé, tak nejpovedenější fotku této akce udělal právě ten, který to chtěl vzdát, protože už byl na pokraji svých sil. Gratuluji! Ale štěstí jsme měli všichni, protože každý z nás udělal nějaký záběr tohoto samce, který byl průvodci pojmenován Darwin. Jak jsme se později dozvěděli, není běžné, aby turisti byli svědky takové události, kdy šimpanz uloví opici a žere ji. Šimpanzi se nám za naši vytrvalost odměnili. I když je dovoleno se šimpanzi zůstat jen hodinu, náš průvodce měl pro nás slitování a mohli jsme fotit více jak 1,5 hodiny. Bylo to něco úžasného. Opravdový zážitek, na který nikdo z nás do smrti nezapomene. Opice si nás nevšímaly. Byly okolo nás, chodily okolo nás. A když říkám „okolo nás“, tak myslím opravdu pár centimetrů vedle nás. Skákaly po větvích, honily se, atd. My jsme byli jako u vytržení. Každý z nás chtěl pořídit ten nejlepší záběr, tak se snažil přesunovat z místa na místo, být v co nejlepší pozici.
Tady nejsme v ZOO, ale v pralese. Vyfotit zde zvíře tak, aby bylo na fotografii aspoň trochu vidět, je velmi obtížné. Všude okolo je to samý strom, keře, atp.
Zde bych chtěl upozornit, že jsme v hustém pralese, kde nejsou žádné cestičky, žádný palouček, ale všude jen křoví, vysoké palmy, stromy, houští. Kdo byl jednou v pralese, ví, o čem mluvím. Kdo tam nebyl, těžko si to představí, protože s naším lesem se to určitě co do hustoty porostu nedá srovnat.
Na přiložených fotkách vidíte, jak těžké bylo pořídit kvalitní fotografii. Když jsme dofotili, začínali jsme si uvědomovat, že cestu, kterou jsme ušli, abychom se dostali až sem a dorazili sem dost vyčerpaní, musíme absolvovat ještě jednou – zpátky. Nevím, jestli je horší šlapat do strmého kopce nebo z něj slézat dolů. Rozhodně to bylo hodně vyčerpávající a hodně náročné. Protože nikdo z nás neočekával, že nás dnes čeká tak dlouhý a náročný trek, měli jsme s sebou jen minimální množství tekutin. Cestou dolů byly naše zásoby vody vyčerpané. Po hodině chůze jsme dorazili ke krásně čisté a křišťálové studánce. Průvodce nám řekl, že se nemusíme bát napít. Jako první vzal prázdnou flašku a začal ji plnit vodou. Další se přidali. Já říkám Vaškovi: „Vašku, nejsem kaskadér. Já do toho nejdu. Nebudu to pít. Kdo ví, co v té vodě může být.“ Netrvalo dlouho, asi minutu, a rychle jsem změnil názor. Když jsem viděl, jak všichni pijí jak o závod, nabral jsem si vodu i já. Za jiných okolností bych to neudělal, ale měl jsem opravdu velikou žízeň. Ostatně stejně jako ostatní. Trochu přeskočím děj a přiznám, že jsme po té vodě měli všichni večer pořádný průjem, který se nás držel další dva dny. Ale naštěstí to nebylo vůbec nic vážného. Když jsme se všichni pořádně napili, pokračovali jsme v naší cestě zpět.
Malí hroši jsou roztomilí. Jen je potřeba mít neustále na paměti, že i nebezpeční. Proto je potřeba je vždy fotit z patřičné vzdálenosti.
Po další hodině jeden z nás málem zkolaboval. Musel zastavit, sednout si a vydechnout. Všechno se s ním točilo, bylo mu na zvracení, na omdlení a rozhodně nezvládl jít dál. Potřeboval se napít něčeho sladkého. Potřeboval do sebe dostat cukr. Měl absťák. Domluvili jsme se, že jeden z nás s ním zůstane,
my ostatní půjdeme dál do kempu, a Raymond se pro něj vrátí a vezme mu sladké pití. Když jsme slezli z největšího kopce a šli téměř po rovině, narazili jsme na citrovníky. Nikdy bych do sebe neřekl, že dokážu sníst samotný citron. Tady jsem to udělal. Bylo to velmi osvěžující. Do kempu už nám zbývalo jen 30 minut. Když jsme dorazili, první, na co jsme se vrhli, bylo pivo a coca-cola. To byla úleva. Když jsme zahnali tu největší žízeň, pustili jsme se do oběda, vlastně večeře. Bylo už docela hodně hodin. Mezitím dorazil Raymond s našimi opozdilci a zase jsme byli všichni pohromadě. Ihned po jídle jsme se utíkali vykoupat do jezera. Bylo to nádherně osvěžující! Plni dojmů jsme si rozebírali celý den a už se všemu jen smáli. Sice každého všechno bolelo, ale byli jsme šťastni, že jsme viděli šimpanze a udělali pořádné fotky. Večer každý usnul vyčerpáním jak malé mimino.
Většinu dne se šimpanzi živí listím, bobulemi a jinými dobrotami.
Ráno jsem málem nevstal z postele, jak mě bolely všechny svaly na nohách. Bolel mě každý krok, který jsem udělal. Při představě, že i dnes nás může čekat stejná „procházka“, mě omýval pot a podlamovaly se mi kolena. Po snídani jsme vyrazili. Po včerejší zkušenosti, že jsem fotil jen jedním fotoaparátem, jsem fotobatoh nechal na pokoji a vzal si přes rameno jen foťák a do kapsy náhradní kartu. Při odchodu z kempu neměl ještě nikdo z nás tušení, co nás dnes čeká. Ale byli jsme připraveni na nejhorší. Vidina exkluzivních fotek nás hnala dopředu a nikdo si nepřipustil, že dnes bychom ten kopec určitě nevyšlapali. Raymond se pokouší navázat spojení se stopařem, aby zjistil, kde jsou šimpanzi. První informace jsou dost povzbu-
divé. Křik se ozývá z nedaleka. Dnes nebudeme muset šlapat do kopců. Na tomto místě bych rád napsal, že v oblasti Mahale žijí čtyři tlupy šimpanzů. Ale pouze jedna tlupa je zvyklá na přítomnost lidí, proto se turisté vodí pouze k této jedné tlupě. Podle informace od průvodce má tato tlupa asi 60 členů. Pokud by se turista dostal do blízkosti šimpanze z jiné tlupy,mohlo by to mít tragické následky, protože tyto opice by mohly považovat člověka za nepřítele a mohly by ho napadnout. Mírné stoupání do kopce zvládáme s přehledem. Všechny sice bolí nohy, ale nikdo to nevnímá, protože šimpanzi jsou nablízku a každý je nažhavený na fotografování. Už jsme skoro tam. Po dvou hodinách chůze konečně nastává naše chvíle. Šimpanzi skáčou po stromech, lozí po zemi a my můžeme fotit. Na tento okamžik se každý těšil od rána. Zůstáváme s nimi asi hodinu a užíváme si jedinečnost okamžiku, který člověk nezažívá každý den. Do kempu se vracíme krátce po poledni. Už je pro nás nachystaný oběd a každý se s chutí pouští do jídla, protože nám znovu vytrávilo. Při jídle probíráme, co kdo vyfotil, co se komu podařilo, co kdo propásl, atd. Nedá se slovy přesně popsat to, co jsme v tu chvíli prožívali. Každý z nás si totiž uvědomuje, že sledovat a fotit šimpanze ve volné přírodě je v dnešní době velmi vzácné a také velmi těžké, protože je lze najít pouze v hustém pralese, kde není nikdy záruka toho, že je uvidíte.
Cestou pralesem jsme narazili i na takové zvíře.
Po obědě si každý užívá siesty. Někdo zaleze do postele a spí, jiný stahuje fotky do počítače a prohlíží svoje úlovky, další fotí cokoliv, co se hýbe okolo kempu a já jsem se vypravil na pláž okoupat se v jezeře. Tato činnost nám vydržela až
do večera. To jsme se znovu sešli za stolem u večeře a probírali, co kdo dělal v odpolední čas. Protože i dnešní den byl pro každého únavný, do postelí jsme zalezli docela brzy. Každý z nás se už těšil na zítřek, na setkání se šimpanzi, na focení a další zážitky. Ráno dalšího dne probíhalo stejně jako předchozí dny. Odchod do pralesa se uskutečnil zase po osmé hodině. Po včerejší méně namáhavé chůzi už nás přestaly bolet nohy a každý byl dnes připraven na cokoliv. Raymond bere vysílačku a spojuje se se stopařem, aby zjistil, kterým směrem se máme vydat. Ale stopař mlčí. Přesněji řečeno neví, kde dnes šimpanzi jsou. Jedna malá skupinka šimpanzů se ozývá z daleka, kde nevedou žádné stezky, proto se musíme zaměřit na jiné kusy. Jdeme asi hodinu a Raymond se znovu pokouší kontaktovat stopaře. Ten nám dává nejisté zprávy o tom, že snad … Raymond naši skupinku zastavuje a vysvětluje nám, že bude nejlepší, když tady počkáme, až stopař zjistí přesnější polohu, abychom nešli špatným směrem.
Krokodýli se povalovali podél celé řeky. Tady jsme měli štěstí na jednoho aktivního, který právě toužil po koupeli.
Čekáme více jak hodinu. Sedíme na zemi a volnou chvíli si krátíme vykládáním vtipů. Když to stále nevypadá, že bychom věděli, kam přesně jít a kde hledat, Raymond nám navrhuje, že bychom se mohli jít pokusit šimpanze hledat sami. Svorně souhlasíme. Je to pořád lepší mít nějakou naději, než nečinně sedět a čekat, jestli se něco stane. Chodíme asi další dvě hodiny, ale šimpanze nenacházíme. A bohužel od stopaře máme celou dobu jen negativní informace. Když to vypadá opravdu velmi zoufale, navrhneme Raymondovi, že od toho dnes upustíme a vydáme se zpátky do kempu.
Tam přicházíme znovu až po poledni a pouštíme se do jídla. Když už držíme v ruce příbor a dáváme do úst první sousto, přiběhne Raymond, že má šimpanze, ale že jsou asi dvě hodiny chůze od kempu. A jestli je chceme vidět, musíme vyrazit ihned. Podíváme se na sebe a přiznáme, že tentokrát vítězí hlad a únava a zůstáváme u stolu. Pouze Honza, který je dychtivý po fotkách, se zvedá a následuje Raymonda do hustého pralesa. Odpoledne kopíruje předešlý den. Spaní, koupání, stahování fotek, atd. Protože jsme zde poslední večer a zítra nás čeká cesta domů, naši „domácí“ pro nás připravili slavnostní večeři na pláži. Grilovaly se ryby.
Dovádění opiček v našem kempu v době oběda.
Ráno jsme mohli vstávat trochu později, protože už nás čekalo jen balení. Okolo desáté dopoledne jsme vyrazili na malé motorové loďce zpátky k „přístavu“, kde je i přistávací dráha a odkud budeme odlétat do Arushi, pak autobusem do Nairobi a letadlem domů. Jak vtipně poznamenal Vlado, na této cestě jsme kromě ponorky vystřídali všechny dopravní prostředky. Cesta domů probíhala bez komplikací a problémů. V Praze jsme se po přistání rozloučili a každý z nás se vydal do svých domovů jiným směrem. Nezapomněli jsme podotknout, že už se každý z nás těšíme na další společný výlet za focením. www.zarubafoto.cz
