BanglaKids Novinky
Číslo 5 Červenec 2015
O Kulihráškovi Očima budoucí maminky Šárka Hejnáková, neoiciální miss sympatie humanitární organizace ADRA, které u nás nikdo neřekne jinak než Šáruš, je koordinátorkou programu BanglaKids od roku 2007. Za tu dobu jí pod rukama „prošly“ tisíce bangladéšských dětí a komunikaci s ní ocenily stovky jejich převážně českých „adoptivních“ rodičů. Začátkem července se má sama stát maminkou. Poprvé. O tom, jaké to je pečovat o děti v zahraničí i těšit se na vlastního mrňouska, si s ní povídali její kolegové Honza, Anička a Kamil.
Šárko, začátkem července čekáte příchod nového člena rodiny. Zpočátku jste mu říkali zajímavým jménem. Jakým? Kulihrášek. Já Kulihráško (střední rod), protože jsem nevěděla, co to bude, a manžel Martin Kulihráška, protože si přál holčičku. Pak jsme se dozvěděli, že to bude kluk a vybrali jsme mu jméno Ondra. A tak se z Kulihráška stal Ondrášek.
Šárko, na nástěnce znázorňujeme všechny Kulihráškovy přírůstky a máme všichni radost, jak krásně roste. Jaké máš pocity, když prodlužujeme jeho graf, do kterého jsme posledně připsali i jeho odhadovanou hmotnost? Mám z toho radost, stejně jako mám radost z každé návštěvy u paní doktorky, kdy mohu vidět Ondru na ultrazvuku a vím, že se má u mě dobře.
Tvá práce je hodně o komunikaci. Zajímalo by mě, zda si s Kulihráškem nějak povídáš nebo jestli mu třeba zpíváš?
Myslíš, že se od programu BanglaKids dokážeš po letech odpoutat a starat se jen o jedno děťátko?
Ano, samozřejmě. Na začátku – to bylo bříško malé – jsem si s ním nepovídala, ještě mi moc nedocházelo, že jsem těhotná. Ale od první půlky února každý večer před spaním řeknu Ondrovi pár slov o tom, jaký jsme měli den, co jsme zajímavého prožili, a zazpívám mu jednu písničku. Protože ještě neznám dost ukolébavek, zpívám mu různé písničky. Nejraději od Jarka Nohavici, Karla Plíhala, také pár písní od Beatles, a samozřejmě i lidové písničky. Koupila jsem si i kytaru a i když jsem mu na ni ještě nehrála, brzy dojde i na ni.
Myslíš, že lidé mohou mít k programu BanglaKids jiný postoj podle toho, zda jsou sami rodiči nebo děti nemají? Změní se u Tebe něco?
To je hezké. A co třeba pohádky? Ty necháme až na dobu, až se Ondra narodí.
Myslím, že ano. Přeci jen, starat se o vlastní dítko je jiné. Ale moc ráda se po tříleté rodičovské dovolené zase vrátím a budu pokračovat ve své práci pro děti v Bangladéši a pro naše dárce.
Možná to může mít vliv, ale děti v našem programu podporují jak dárci s dětmi, tak bez dětí. S manželem a skupinkou dalších dárců podporujeme také jednu dívku, Bristy, skoro od začátku, kdy jsem na BanglaKids začala pracovat. Budeme ji rádi podporovat i nadále, takže to se určitě nezmění. Možná ale díky našemu
Ráda vzpomínám na setkávání s dárci, na milé telefonáty, e-maily, dopisy. Také na bangladéšské děti s krásnými úsměvy. Na nepopsatelné okamžiky během dvou cest v Bangladéši.
rodičovství více pochopím pocity některých dárců, kteří se cítí být „adoptivními rodiči“, co vše to pro ně může znamenat.
Nedávno Tě kolegium ekonomického oddělení vyhlásilo za nejsympatičtějšího spolupracovníka z celé Adry, něco jako Miss Sympatie ADRA? Co Ty na to? Těší mě to, ale vzhledem k tomu, že tu máme spoustu sympatických kolegů a celý náš kolektiv je moc fajn, mám pocit, že to není příliš zasloužené.
Pracuješ v programu BanglaKids již víc než 7 let a udělala jsi velký kus práce. Na které okamžiky ráda vzpomínáš? Na setkávání s dárci, na milé telefonáty, e-maily, dopisy. Na bangladéšské děti s krásnými úsměvy. Na nepopsatelné okamžiky během dvou cest v Bangladéši. Na chuť bangladéšské rýže s čočkou zvanou dál a na místní melouny. Jsem moc ráda, když do programu zapojujeme nové děti. Velkou radost mi také dělá komunikace se spokojenými dárci.
Co pro Tebe bylo naopak nejtěžší? Během uplynulých let se stalo, že zemřely dvě děti na malárii. Bylo pro mě velmi těžké oznámit to jejich dárcům. Zároveň jsem dlouho měla problém říkat dárcům, že děti, které podporují, z nějakého důvodu skončily studium, protože jsem se obávala toho, jak to přijmou. Někteří dárci byli velmi smutní, jiní ovšem takovou zprávu přijali dobře.
Jak Tě práce v BanglaKids obohatila? Ukázala mi, kolik dobrých lidí v naší, a nejen naší zemi, je. Lidí, kteří chtějí pomáhat, udělat něco pro druhé. Zároveň, že je možné být šťastný a žít dobrý život, přestože „osud“ nebyl k člověku příliš laskavý.
Možná díky našemu rodičovství více pochopím pocity některých dárců, kteří se cítí být „adoptivními rodiči“, co vše to pro ně může znamenat. Jak jsi během té doby prožívala komunikaci s dárci? Komunikace s dárci byla velmi přátelská. S některými dárci jsem mohla navázat osobnější kontakty. Těšila mě jejich trpělivost a pochopení v případech, kdy třeba vše nešlo tak, jak by mělo. Mnohokrát se mi stalo, že nám dárci děkovali za naši práci, což by se v jiných oblastech nedělo. Mám radost z každého dárce, který začne podporovat dítko v programu BanglaKids a vždy mě mile překvapí, když se do našeho programu zapojí také dárci, kteří sami nemají peněz nazbyt. Ráda bych poděkovala všem dárcům za jejich podporu a milou komunikaci. Bez jejich podpory by naše práce nebyla možná.
Jak se program BanglaKids za tu dobu vlastně změnil? Informujeme dárce více o dění v programu BanglaKids, samozřejmě o dětech, snažíme se zpřehlednit, jak vše funguje. Velký posun vnímám v tom, že naše webové stránky www.banglakids.cz mají novou podobu, která nám sdílení takových informací umožňuje.
Máš nějakou představu, co by mělo v BanglaKids fungovat jinak, až se vrátíš? Dáš nám nějaké úkoly? Na úkolech se určitě domluvíme. Ale myslím, že toho s Kamilem vymyslíte spoustu, co by se mohlo a mělo změnit a jak. Určitě bych byla ráda, aby lépe fungovala zpětná vazba z Bangladéše. Také doufám, že budeme mít více dárců, díky kterým dostane šanci na lepší život více dětí.
Těšíš se na to, až nastoupíš na mateřskou/rodičovskou dovolenou? Ano, bude to určitě velká změna, tuším,
že vše bude „vzhůru nohama“, ale těším se, až se budeme o Ondru starat a uvidíme, jak roste, vyvíjí se, doufám, že mu s námi bude dobře.
Co když budeme potřebovat Tvoji radu, můžeme Tě na mateřské dovolené rušit? Samozřejmě, ale tuším, že to ani nebude potřeba, protože jste všichni moc šikovní.
Nám všem se bude po Tobě stýskat, Tobě něco podobného asi nehrozí? Myslím, že se mi bude taky stýskat, minimálně občas, vždyť mi tu s Vámi bylo tak dobře. Ale aspoň jednou za čas Vás s Ondrou navštívíme a určitě zůstaneme v kontaktu.
Přála bys něco dětem, dříve než se jim na nějakou dobu vzdálíš? Přála bych dětem, aby byly šťastné a spokojené na našich školách a hlavně, až se vydají svou vlastní cestou. Ať se jim splní jejich sny.
A dárcům? Moc děkuju, mějte se krásně a těším se na Vás za pár let!
Děkujeme za rozhovor a přejeme Ti, ať se zdravý hrášek pěkně kulí!
Přála bych dětem, aby byly šťastné a spokojené na našich školách a hlavně, až se vydají svou vlastní cestou. Ať se jim splní jejich sny.
Dobře, pokusím se… příběh Mymi Mymi je usměvavá, klidná a velmi přátelská 11letá dívka. Jako každá malá holka ráda skáče přes švihadlo, hraje si na schovávanou a spoustu času tráví se svými kamarádkami. Mymi pochází z kmene Tripura z hornaté oblasti na jihovýchodě Bangladéše, kde navštěvuje 5. třídu internátní školy AHTSS. V budoucnu by se chtěla stát zdravotní sestřičkou. Potíže, se kterými se Mymiina rodina potýkala při jejím přechodu z vesnické na internátní školu, jsou v Bangladéši poněkud smutným evergreenem. Společně jsme jí dokázali pomoci
V kopcovitých příhraničních oblastech jihovýchodního Bangladéše žijí chudí, energičtí a tvrdě pracující lidé mnoha různých kmenů, jejichž jména nám mohou znít poněkud exoticky. No řekněte, už jste někdy slyšeli o kmenu Chakma, Tripura, Marma, Bawm, Mro, Taichonga, nebo Khyang? Pokud nejste dárcem programu BanglaKids nebo etnografem pro jihovýchodní Asii, tak pravděpodobně ne. Vzezřením připomínají příslušníci těchto kmenů obyvatele mongolských stepí. Každý kmen má svůj vlastní jazyk, a tak se děti po příchodu do školy učí bengálštinu jako svůj druhý a angličtinu jako svůj třetí jazyk.
Rodinné poměry V kmenu Tripura, ze kterého Mymi pochází, slouží jméno kmene jako příjmení. Otec Mymi se jmenuje Chanti Das Tripura (52 let) a maminka Momota Tripura (38 let). Kromě rodičů má Mymi dva bratry. Staršímu je 14 let a mladšímu jsou teprve 3 roky. Společně bydlí v domě postaveném z hlíny, dřeva a plechu mezi několika palmami a eukalyptovými stromy. Rodina Mymi je velmi chudá. Nevlastní žádnou půdu ani domácí zvířata. Tatínek pracuje jako nádeník, s nejistým příjmem. Práci shání v okolních vesnicích, ale ne vždy se mu to podaří. A tak se stává, že odchází do hor, kde sbírá palivové dříví, které pak prodává na trhu. Mymiina maminka je ženou v domácnosti a občas za úplatu vypomáhá sousedům s domácími pracemi. Její výdělek je nepravidelný a velmi malý. Příjmy rodičů jsou tak nízké, že nestačí k uživení rodiny se třemi dětmi. Velkou pomocí pro rodinu bylo studium Mymi a jejího bratra Birbikrama na vesnické škole Jumtoli, kde děti dostávaly v poledne obědy. Mymi však čekal inančně náročný přestup na internátní školu, na který rodina neměla prostředky.
Problémy s přestupem na internátní školu Stalo se to koncem roku 2014. Krátce před závěrečnými zkouškami navštívil vesnickou školu Jumtoli náš koordinátor Gilbert. Zjišťoval zájem dětí o studium na internátní škole. Mnohé z nich projevily zájem, ale nakonec to byla pouze Mymi, jejíž rodiče podali přihlášku v naději, že se pro ni najde cesta. Setkání s rodiči popisuje Gilbert takto: „Požádal jsem je, aby zaplatili část vstupního poplatku, ale nemohli si to dovolit. Dal jsem jim tedy čas na rozmyšlenou. Za nějakou dobu mě povinnosti zavedly do blízké vesnické školy Chelachora, kde jsem předával dětem dárky dárců. Znovu jsem navštívil Mymiiny rodiče a požádal je o poslední slovo, týkající se vstupního poplatku. V tu chvíli mě její otec objal a řekl: „Bratře, udělej něco pro moji malou Mymi, aby mohla nastoupit do školy a pokračovat ve studiu.“ Bylo to tak silné, že jsem se nezmohl na odpověď. Řekl jsem jen: „Dobře, pokusím se.“
Řešení Krátce na to Gilbert zjistil, že český dárce zakoupil Mymi dárkový balíček. Kontaktoval Šárku, koordinátorku programu BanglaKids, s návrhem použít tyto prostředky na přestup Mymi z vesnické školy na internátní. „Šárka souhlasila, a tak
Každý kmen má svůj vlastní jazyk a tak se děti po příchodu do školy učí bengálštinu jako svůj druhý a angličtinu jako svůj třetí jazyk.
jsem mohl tatínkovi oznámit radostnou novinu, že může svoji dcerku poslat do internátní školy AHTTS,“ říká s radostí. Gilbert potom zajistil vše potřebné s administrativou školy a zakoupil Mymi nezbytné školní potřeby.
Mymi dnes Dnes je Mymi řádnou studentkou internátní školy AHTSS. Všechny její základní potřeby jsou naplněny. Studium ji baví, chce být co nejlepší. Nejraději má bengálštinu. Ve škole našla několik kamarádek ze stejné vesnice, se kterými sedává v lavici. Jejímu přechodu na internátní školu pomohla otcova intervence, Gilbertova osobní pomoc, Šárčina koordinace
Mymi je příkladem dítěte z chudé rodiny, která nevlastní žádnou půdu, má nízký a nepravidelný příjem a nemůže svým dětem poskytnout školní vzdělání. V Bangladéši žije mnoho takových rodin. Pomozte a darujte těmto dětem lepší budoucnost. (www.banglakids.cz) Pomozte a darujte těmto dětem lepší budoucnost. (www.banglakids.cz)
Balíček „Přechod na internátní školu“ Balíček je určen dítěti, které dokončilo vesnickou školu a přechází studovat na školu internátní. Dítě i rodiče ocení materiální pomoc, kterou je např. kovová bedna na osobní věci, oblečení, ložní prádlo, talíř, nádoba na vodu, apod. Darujte a pomozte dítěti při přechodu na internátní školu. (http://www.banglakids.cz/cz/kategorie/ pro-deti/)
a především ochota českého dárce, za níž jsme všichni velice vděčni. Pomoc dárců ADRA je pro děti jako je Mymi neocenitelná. V Bangladéši žije mnoho chudých rodin, které nemají prostředky na vzdělání svých dětí. Pomozte a darujte těmto dětem lepší budoucnost. (www.banglakids.cz)
Bratře, udělej něco pro moji malou Mymi, aby mohla nastoupit do školy a pokračovat ve studiu.
Otisky Bangladéše „Je naší lidskou povinností pomoci někomu, kdo to potřebuje.“ Iveta Zelenková je tichá, laskavá, emocionální a nesmírně citlivá žena s velkým srdcem. Má tři vlastní děti a další dvě v Bangladéši. Chlapce Samuela a dívku Menuprue podporuje se svými přáteli. V dubnu se s oběma dětmi v Bangladéši setkala.
Iveto, druhý den ráno po příjezdu jsme v Dháce oslavili bangladéšský nový rok a potom odcestovali na internátní školu BASC, kde jsi proži-
la krátké setkání se Samuelem. Jaké bylo? To setkání bylo úžasné, nikdy jsem takový pocit nezažila. Samíkovi je 12 let,
hned mě chytil za ruku a vodil mě po areálu školy. Ukazoval mi rostliny na zahradě, říkal mi jejich názvy. A já, protože jsem mu nerozuměla, jsem mu je pak říkala česky. Potom jsme byli na obědě.
Rodina byla velmi milá. Samík má oba rodiče a mladší setru. U stolu mi pořád něco nabízel a pak mi řekl: „Proč nejíš? Jíš málo!“ Je to moc příjemný, šikovný a chytrý kluk. Chtěl by se stát lékařem. Jsem moc ráda, že jsme se mohli setkat.
K tomu, aby byl ten náš svět celkově krásnější, je naší lidskou povinností pomoci někomu, kdo to potřebuje. Pak jsme společně navštěvovali školy v západní a severní části Bangladéše. Cestovali jsme autem, na motorkách, rikšou, přejížděli jsme řeky na člunech, setkávali se s mnoha dětmi na školách, učili je nejběžnější český pozdrav ahoj, rozdávali dárky, užili si spoustu legrace, dostávali se do kontaktu s místními lidmi, viděli zaklínače hadů, atd. Co z toho všeho Tě nejvíce zasáhlo? Nemůžu z toho vybrat jeden jediný okamžik, to asi ne. Jsou to spíše střípky, které se skládají v úžasný celek. Už ta cesta. Pořád bylo na co se dívat. Byli jsme tam v období, kdy se sklízela rýže. Lidi jsou tam strašně houževnatí a pracovití. Žijí pospolu a v kontaktu s přírodou. Neztratili ještě kořeny svého lidství. Byli usměvaví, srdeční, otevření, chtěli si s námi povídat, dívali se nám do očí. Na mnohých školách bylo vidět, že tu děti jsou šťastné a radostné. Vděčné, že mohou do školy chodit, dostanou oblečení nebo rýži a vajíčko k obědu. Nebo třeba jedna školička – děti na nás čekaly do pozdního odpoledne. V přívalu deště a v bouřce jim vítr sebral část plechové střechy staré školy, těsně před tím než jsme tam přijeli. Naštěstí den předem dokončili střechu nové školní budovy, kde se děti mohly schovat. Viděla jsem, jak se brodily ve vodě a bahně, pro nás strašné podmínky, přesto byly šťastné. To byl zvláštní okamžik.
Jedním z jedinečných okamžiků celé cesty bylo pro Tebe setkání s mladou slečnou, kterou podporujete. Jmenuje se Menuprue a pochází z jihovýchodní části Bangla-
déše, do které jsme se pro nepokoje a restrikce vlády nemohli vypravit. Menuprue ovšem přijela za Tebou v doprovodu učitele do Dháky. Čím bylo pro Tebe toto setkání zvláštní? Menuprue byla moc milá, laskavá, taková objímající. Překvapilo mě, že přijela evropsky oblečená. Měla černé džíny a černou šatovku. Uměla trošku anglicky, ale většinou mluvila jazykem Marma a pan učitel nám překládal. Když jsme potom byly spolu samy, měly jsme hodiny jazyků. Říkaly a psaly jsme si různá
Jaké to je, když Ti cizí dítě v cizí zemi řekne mami? slova. Ona mi to napsala ve svém jazyce a já zase ve svém. Říkala, že by chtěla být zdravotní sestrou, v oblasti Chittagongu, ze které pochází. Zažili jsme společnou procházku, pohled na Dháku z vysokého domu a návštěvu slumu Čalantika, kde ADRA pomáhá dětem i rodičům. Námi oběma to otřáslo. Nikdy jsme nic takového neviděly. Večer před odjezdem vyjádřila Menuprue přání spát se mnou v jednom pokoji. Tak jsme dali postýlky dohromady a povídaly jsme si skoro celou noc, každá ve svém jazyce. Ráno jsem byla nevyspaná, ale byla to pro mě úžasná zkušenost.
Menuprue Tě nazvala „bílou maminkou“. Jaké to je, když Ti cizí dítě v cizí zemi řekne mami? To je emotivní věc, která vás chytne za srdce. Obě děti, se kterými jsem se setkala, jsou nesmírně vděčné za naši pomoc, za to, že mohou studovat. Menuprue je šťastná a dávala to hodně najevo. Byla na mě hrdá a pořád taky říkala, že se jí líbím.
Když Menuprue odjela, stala se překvapivá věc. Po jednom z našich kolegů Ti poslala 1000 Taka (cca 300 Kč), aby sis něco koupila. Co jsi v tu chvíli prožívala? Pro mě to byl strašný šok, protože oni sami nic nemají, my jim pomáháme, a pak když odjede, tak vám někdo dá její našetřené peníze, které dlouho spořila, aby vám vůbec něco mohla dát. Tak to jsem byla v takovém vnitřním rozporu, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Nicméně, vzít jsem si to musela, a říkala jsem si, kdybych jí tam měla, tak bych ji asi přetrhla. Koupila jsem si tradiční oděv, three-piece. Kluci mi pomohli s výběrem, vyfotili mě a poslali jí fotky.
To mi připomíná, že jsme s Kimem (kolegou z BCSS) vybírali také sárí pro Tvoji dceru. Zkoumali jsme její fotky na Tvém mobilu, abychom věděli jakou má barvu vlasů, postavu, vyptávali se na její osobnost
Lidi jsou tam strašně houževnatí a pracovití. Žijí pospolu a v kontaktu s přírodou. Neztratili ještě kořeny svého lidství. a snažili se na ní naladit, abychom asi po 2,5 hodinách chození po obchodech pro ni sárí vybrali. Líbilo se? Lucka nosí takové tmavé oblečení, džíny, neobléká se pestře. Když to sárí viděla prvně, řekla: „Takové pestré barvy?“ Tak jsem jí řekla: „Holka nemůžeš mi nic říct, protože ses domluvila s Kimem a Kamilem.“ Pak si to oblékla a zjistila, že jí to fakt sekne. Vybrali jste dobře, Lucka byla nadšená.
moje děti. Když jim říkám tuhle věc k životu nepotřebuješ, tak mi odpovídají: „Mami, ty jsi tam do té Bangladéše neměla jezdit.“
Když bychom teď srovnali Ivetu Zelenkovou, která 12. dubna odjížděla do Bangladéše, s Ivetou Zelenkovou, která se 27. dubna vrátila zpátky, v čem je Iveta jiná? Jak se do ní Bangladéš otiskl?
„Řekl bych, že je taková klidnější a pokornější… Zatím.“ (smích) Iveto, co bys nám řekla na závěr? Co já bych řekla? K tomu, aby byl ten náš svět celkově krásnější, je naší lidskou povinností pomoci někomu, kdo to potřebuje.
Bangladéš se vryl do mého srdce, do mé mysli, do mého způsobu nazírání na život. My jsme tady tak zavaleni a vzdálení kořenům života, že to prostě nevidíme a nevnímáme. A tam jsem se mohla zastavit. Mohla jsem vidět ten život úplně z jiné stránky. Změnilo mi to některé hodnoty. Zjistila jsem, že člověk vždycky může udělat víc pro druhého člověka. Zvláště tu moji „proměnu“ vnímají
A co na to říká manžel?
Děkujeme za rozhovor.
Menuprue je šťastná a dávala to hodně najevo. Byla na mě hrdá a pořád taky říkala, že se jí líbím.
Jak se rodí medvídci? Medvídci na cestě k dětem v Bangladéši Lucie, Irena, Zdeňka, Helena a Jitka, pět „adoptivních maminek“ a kolegyň z práce, stálo u zrodu 50 medvídků pro děti z bangladéšské vesnické školy Koligram. Na začátku byla touha udělat radost jedné malé holčičce v Bangladéši, která přerostla v nápad udělat radost dětem z celé školy. Dlouhá cestu medvídků začíná na severní Moravě a díky Lucii máme příležitost poznat, co vše předcházelo jejich narození.
Každá jsme vyrobila deset medvídků a každá je máme trošku jiné. Zde jde krásně vidět, že když dva dělají totéž, není to totéž. Jak vznikl nápad vyrobit medvídky pro děti z Bangladéše? Medvídci dělali radost našim dětem a dětem našich známých a nejen jim. Chtěly jsme obdarovat naši adoptovanou holčičku v Bangladéši. Na stránkách Adry jsme zjistily, že tato varianta není možná. A pak někdo přišel s nápadem uháčkovat medvídky pro celou školu.
Kdo se na výrobě medvídků podílel? Na výrobě se podílely všechny „adoptivní maminky“. Je nás pět kolegyň z práce – Lucie, Irena, Zdeňka, Helena a Jitka. Jakým způsobem jste medvídky vymýšlely, kdo je navrhoval? Návod na medvídka vznikl úplně náhodou. Je to několik návodů spojených dohromady, aby se nám medvídci dobře a rychle háčkovali. Každá jsme vyrobila deset medvídků a každá je máme trošku jiné. Zde jde krásně vidět, že když dva dělají totéž, není to totéž.
Kdy medvídci vznikali? Většina medvídků vznikla o vánočních prázdninách. Jinak háčkujeme a pleteme
ve volných chvílích, kterých přes týden, jelikož máme děti školou povinné, není moc.
Jaký materiál byl při výrobě použitý? Medvídci byli vyrobeni většinou z klubek, které jsme měly doma. Jelikož pleteme a háčkujeme s nějakými přestávkami od dětství, máme každá celkem velkou zásobu. Ovšem když se v obchodě objeví nějaký krásný melír, tak většinou neodoláme a zásoby rozšíříme. Jako materiál byl použit 100% akryl nebo směs akrylu s bavlnou. Na výplň medvídků bylo použito duté vlákno, které má tu výhodu, že není alergenní.
Výroba medvídků se chvílemi zvrtla do soutěže, kdy jsme si navzájem referovaly, která kolik medvídků má. Jak dlouho trvala průměrně výroba jednoho medvídka? Za jakých podmínek vznikali? Jeden medvídek byl uháčkován za večer. A za jakých podmínek? Dobrý ilm v televizi a k tomu kvalitní víno. :-)
Jaké radosti, starosti jste při výrobě prožívaly? Výroba medvídků se chvílemi zvrtla do
soutěže, kdy jsme si navzájem referovaly, která kolik medvídků má. Starosti jsme ani neměly, háčkování je pro nás relax.
Byly bychom rády, kdyby medvídci udělali dětem radost. Aby získaly hračku, se kterou mohou večer uléhat ke spánku, aby byla pro ně potěšením. Co byste si přály, aby medvídci dětem přinesli? Byly bychom rády, kdyby medvídci udělali dětem radost. Aby získaly hračku, se kterou mohou večer uléhat ke spánku, aby byla pro ně potěšením. Snažily jsme se dělat medvídky v různých barevných kombinacích, aby si děti medvídky poznaly a nepletli se jim.
A co dali medvídci Vám? Pro nás jsou největší odměnou rozjařená dětská očka a úsměv přes celou tvář.
Děkujeme za rozhovor a těšíme se na další spolupráci.
Pro nás jsou největší odměnou rozjařená dětská očka a úsměv přes celou tvář.
Medvídci a děti Narození (prosinec 2014) Jak se rodí medvídci? To se takhle jednoho dne setkaly Lucie, Irena, Zdeňka, Helena a Jitka, a že by chtěly dětem v dalekém Bangladéši udělat radost. Ale jak? Daly hlavy dohromady a vznikl nápad. Pustily se do práce, háčkovaly, šily a pletly. A ejhle, kde se vzali, tu se vzali, začali se jim pod rukama rodit medvídci. Modrý, zelený, červený s oranžovýma ušima, a také různí strakatí s bílými čumáčky. Jeden méďa za druhým spatřoval světlo světa. No řekněte, nejsou nádherní?
Cesta do Prahy (únor 2015) Když medvídci malinko povyrostli, naskákali do velké krabice a pan pošťák si je odvezl. Kam? Směr ADRA. Získají zde kamarády a malinko zkušeností, projdou očkováním a pak poletí do daleké země jménem Bangladéš. Přespání zajištěno, teplo a dobré zacházení také.
Čekání (březen 2015) Objevily se komplikace. V Bangladéši, kde mají medvídci dělat radost dětem a strávit zbytek života, jsou nepokoje. Je to zlé, cestovat není bezpečno. Děti na školách jsou ovšem v pořádku, a to je dobře. Na vzájemné setkání s dětmi si budeme muset počkat. Koncem března neodletíme. No nic, to je život. Tak jim zatím budeme držet palce a zužitkujeme užitečně čas. Co takhle naučit se něco bengálsky? Začínáme nejkrásnější větou: „Miluji Tě!“, bengálsky „Ami tomake balobashi“.
Přípravy na dalekou cestu (duben 2015) Vypadá to nadějně. Neklid v Bangladéši opadl. Těšení je velké, medvídci jsou v dobré kondici. Pravidelně jí, spí, hrají si spolu a pomáhají členům týmu BanglaKids. Večer koukají na fotky dětí a v noci se jim zdají sny o daleké zemi. Za pár dnů se vydají na dalekou cestu: Praha – Istanbul – Dháka – Koligram – děti!
Hurá do Bangladéše! A je to tady! Koncem týdne si nás vzal Kamil domů. Popovídali jsme si s jeho milou manželkou a přespali v houpacím křesle. A to se nám náramně líbilo. Další den jsme naskákali do speciálního vakuovaného termo-spacáku, ve kterém budeme cestovat. Jen bráška Brumda se nám sem nevešel. Je však velký a cestu zvládne i bez spacáku. Zabalíme, naložíme, rozloučíme, popláčeme. Cestujeme Vydala ADRA, o. p. s., v červenci 2015, Klikatá 1238/90c, 158 00 Praha 5
www.banglakids.cz
směr Praha – Istanbul – Dháka. V Dháce nás čekají kamarádi Milton, Shohag, Kim, teplota kolem 30°C, snídaně a novinky. Před týdnem padaly z nebe kroupy či spíše kusy ledu, v Bangladéši! Kim nám ukázal fotky, nikdy jsme nic takového neviděli.
Zemětřesení a setkání s dětmi V Bangladéši začíná období dešťů. Je horko (přes 30°C), avšak deště teplotu příjemně snižují. Poděkovali jsme našim kolegům, že nám „objednali“ evropské počasí. Náš šéf 2 týdny cestoval po školách a my jsme zatím dováděli v Dháce na pokoji. Minulou sobotu se to tady s námi v budově malinko zhouplo. Později jsme se dozvěděli, že to bylo zemětřesení v Nepálu. Zde v Dháce se nikomu nic nestalo… Poslední naše cesta vedla z Dháky asi 210 km na jih Bangladéše. Přeplavili jsme se přes řeku Padma, 3 dny pobyli ve městě Gopalgonj a jednu noc strávili na internátní škole KMMS. A pak to přišlo! Ve středu 29. dubna 2015 nastalo ono dlouho očekávané setkání s dětmi. Cestovali jsme rikšou, pak člunem a nakonec se pěšky dostali do vesnické školy Koligram. Děti na nás čekaly a měly z nás velikou radost. Hned si s námi začaly hrát a povídat a kupodivu jsme jim rozuměli. Pro medvídky totiž není těžké dětem porozumět. A snad i někteří dospělí znají jejich řeč. Lucie, Irena, Zdeňka, Helena a Jitka zcela jistě ano. A za to jim patří VELKÝ DÍK!
