výlety Úvodník současnosti Obsah Vážení čtenáři,

Úvodník Vážení čtenáři,

výlety

přicházíme za vámi s prvním číslem nového časopisu Výlety současnosti. Na jeho stránkách vám chceme nabízet především krásná a zajímavá místa České republiky. Naštěstí je jich hodně, kam stojí za to se vydat a objevit při tom něco nového. Současně věřím, že se vám zalíbí a přinesou i potřebnou inspiraci naše výlety se známou osobností. Prvním hostem, se kterým jsem si povídal, byl herec Luděk Munzar, dlouholetý přední člen činohry Národního divadla. Nejen na divadle, ale i ve filmu a televizi odehrál desítky rolí, ale jak mi prozradil, nejvíce dopisů od diváků dostal za tři televizní dokumenty „Rozhlédni se, člověče“, „Paměť stromů“ a „Zpět k pramenům“, které natočil s režisérem Bedřichem Ludvíkem a kameramanem Josefem Nekvasilem pro Českou televizi. Při našem setkání se přiznal, že to bylo náročné natáčení, protože při každém z těchto dokumentů několikrát objel naši republiku, ale pokaždé si uvědomil, jak nádherná je to zem. Ve svém vyprávění nezapomněl ani na své východní Čechy, kde ve Smiřicích nedaleko Hradce Králové vyrůstal a kam se vždy rád vracel. Milovníci rodinných výletů ocení také návštěvu zámku Loučeň s jeho labyrintáriem. Při cestách s naším časopisem ale zamíříme i za hranice. Ono není špatné se vydat trochu dál a vidět svět zase jinýma očima. Ne každý ale v sobě najde tolik odvahy jako zpěvačka a herečka Olga Lounová, která život prožívá skutečně naplno. Ráda jezdí automobilové soutěže a vydala se letos i na Rallye Dakar. V Indickém oceánu si pak zalaškovala se žraloky. Film s Danem Landou, který tam natáčeli, nabídne asi hodně adrenalinové scény. Klidnější by byl určitě výlet k jezeru Chiemsee, které je po Bodamském druhým největším v Německu. Nachází se mezi Mnichovem a Salcburkem a říká se mu také „Bavorské moře“. Najdete zde hezké místo pro aktivní odpočinek. Na své si přijdou nejen rybáři a kolaři, ale třeba milovníci historie. Šílený Ludvík Bavorský nechal na zdejším ostrově postavit zámek, kterému vzorem byly Versailles Ludvíka XIV. V okolí ale najdete i další zajímavé historické památky. Vypravili jsme se ale také do Norska a na Nový Zéland. A nezapomeňte ani na naši čtenářskou soutěž. Hezké chvíle s časopisem Výlety současnosti vám přeje Karel Malina

současnosti

Obsah 2 S Luďkem Munzarem o rozhlednách, stromech a pramenech

9 Ve stopách prvních trampů 17 Zámek, který skrývá labyrintárium 20 Pražský barokní klenot – Břevnovský klášter 24 Život se musí prožít naplno – rozhovor s Olgou Lounovou 31 U bavorského moře 35 Zemí půlnočního slunce

39 Putování pod Jižním křížem 43 Svatby v hotelu Galatea 45 Nebojte se, auto uveze hodně 48 Soutěž

Na výletě se známou osobností g Rozhovor s Luďkem Munzarem

Na výletě se známou osobností

S Luďkem Munzarem o rozhlednách, stromech a pramenech

Krajina nad obcí Slatina Nad Úpou

2

Luděk Munzar ve své oblíbené modřanské cukrárně U Školy

3

Na výletě se známou osobností g Rozhovor s Luďkem Munzarem

Luděk Munzar

má za sebou desítky filmových, televizních i divadelních rolí. Na prknech Národního divadla byl přes třicet let předním členem činohry a natočil více než šedesát filmů. Získal divadelní Cenu Thálie a za mistrovský dabing i Cenu Františka Filipovského. Přesto nejvíce dopisů od diváků dostal za tři ryze české televizní dokumenty „Rozhlédni se, člověče“, „Paměť stromů“ a „Zpět k pramenům“, které natočil s režisérem Bedřichem Ludvíkem koncem minulého a začátkem nového tisíciletí. Když jsem si s Luďkem Munzarem povídal o jeho roli průvodce po zajímavých rozhlednách, památných stromech a nakonec pramenech nejznámějších českých řek, tak přiznal, Petřínská rozhledna že takový ohlas, který všechny tři seriály měly, on ani nikdo ze štábu nečekal. Dodnes jsou to pořady s největším počtem repríz od roku 1989 ve vysílání České televize.

Pane Munzare, vybavíte si ještě, co vás tehdy nejvíce zaujalo na scénáři o rozhlednách? Já to musím říct popravdě. Když za mnou pan Ludvík tehdy přišel a řekl mi, že připravuje pořad o rozhlednách a byl by rád, abych dělal průvodce, tak jsem si řekl, proč ne. Měl jsem volno a byl to celkem zajímavý nápad. Vzal jsem to ale jen jako jednu z mnoha rolí svého už hodně dlouhého hereckého života. Rozhledny jako takové mě totiž nikdy nevzrušovaly. Snad s výjimkou školního výletu do Prahy, kdy jsem byl na Petřínské rozhledně, jsem ani na žádné nebyl. Pro mne jsou příliš nízko na pohled do krajiny. Českou Babiččino údolí

Zámek ve Smiřicích

republiku znám dobře z větších výšek, protože od patnácti let jsem létal nejprve na větroních a pak na motorových letadlech. Proto se mi asi nejvíc líbila možnost prohlédnout si je hezky z výšky z kabiny vrtulníku.

Plánovali jste současně i zbylé dva dokumenty? Ne, původně byly v plánu jen rozhledny. Při natáčení jsme si ale hodně vyprávěli, a tak vznikl nápad, že natočíme dokument o našich letištích. Z toho sešlo, a tak jsem ani nepočítal s tím, že budeme dělat něco společně dál. Ani vlastně nevím, čí to byl nakonec nápad představit naše památné stromy. Možná paní profesorky Marie Hruškové, která žila s malířem panem Turkem, a ten právě stromy rád maloval, možná s tím přišel někdo jiný, ale jisté je, že oba seriály o stromech i pramenech mě zaujaly moc.

Proč právě tohle téma? Zatímco rozhledny byla více technická záležitost, tak téma památných stromů a tajemství pramenů našich řek, to bylo něco zcela jiného. Jsem kluk z vesnice, k přírodě jsem měl od malička blízko. Vzpomínám si, že ten, kdo u nás ve Smiřicích nedaleko Hradce Králové nevylezl na jeden takový dub, nemohl být v naší klukovské partě. Navíc řadu památných stromů jsem sám znal. Podobné to bylo s prameny. K vodě mám hluboký vztah. Otec byl mlynář, žili jsme na břehu Labe. Každé dítě, než šlo do školy, tak muselo umět plavat. Byl jsem i členem vodních

skautů. Takže do průvodního slova jsem mohl dát hodně ze sebe. To nebyl text vyčtený z knížek. Myslím, že diváci to poznali, proto se jim to líbilo.

5

Na výletě se známou osobností g Rozhovor s Luďkem Munzarem

Vraťme se ještě na začátek k rozhlednám. Jaké bylo natáčení ze vzduchu?

Jak vypadal takový váš natáčecí den už na zemi?

Pan Ludvík si zajistil zapůjčení armádního vrtulníku Sokol a posádka vlastně plnila cvičný úkol navigaci. Ti piloti byli výborní, ale občas se stalo, že najít rozhlednu ukrytou mezi korunami vzrostlých stromů nebylo vůbec jednoduché. Jednu jsme hledali tři čtvrtě hodiny a stále bez úspěchu. Nakonec se to ale podařilo. Stalo se nám ale, že se v krajině ztratili i sami piloti, a tak jsem jim řekl, že ze své zkušenosti je nejlepší, když to jde, přistát a zeptat se. Tak jsme si sedli na fotbalovém hřišti a vidíme nápis SK Podhořany, to si teď vymýšlím, protože si to už přesně nepamatuji, ale stačilo to. Okamžitě bylo jasné, kde jsme a kam máme letět. Mně jednou v podobné situaci stačilo přeletět nad nádražím v Úštěku.

Při každém z těch tří dokumentů jsem objel republiku. Každý natáčecí den jsme začínali v devět hodin a končili za tmy. Autem jsme za den zvládli třeba pět set kilometrů. Natáčení bylo strašně náročné. Neměli jsme ještě navigaci, a tak jsme řadu míst pracně a dlouho hledali. Lezli jsme po skalách, chodili po lesích. Pořady vznikaly doslova za pochodu. Byla to taková makačka, že dnes bych to už neuchodil.

Nechali vás vyzkoušet si řízení vrtulníku? Piloti byli strašně fajn a měli radost, že mohou létat se mnou, takže mě k řízení pustili. Vzpomínám si, že po chvíli jeden z nich řekl, dobře, ale letíte moc rychle. Tak jsem ukázal na rychloměr, kde svítila číslice 130 a říkám, že to zas tolik není. A on na to, že to je ale v mílích, zasmáli jsme se a já jsem ubral. Jinak jsme měli ty čtyři nebo pět dnů štěstí na počasí. Svítilo sluníčko, byly to krásné vyhlídkové lety a pan kameraman Nekvasil byl nadšený. On je to opravdu úžasný pohled, když během jednoho dne přeletíte od Jizerských hor přes Krkonoše do Beskyd. Tam ve vzduchu si teprve uvědomíte, jak krásnou zemi máme. Škoda, že to trvalo jen těch pár dnů. Dál jsme putovali už jen autem a pěšky, bylo to hodně náročné.

6

V seriálu Paměť stromů jste se zmínil také o svém stromě, kterým se pro vás stal Špetlův buk nedaleko Boušína nad Babiččiným údolím. Proč právě on? Já měl přítele a ten žil v osadě Končiny v krásné romantické dřevěné chalupě právě nad Babiččiným údolím. Odtamtud jsme v létě na kolech a v zimě zase na běžkách jezdili často na Boušín. To je samota nad horním tokem Úpy, kde je památný kostel, o kterém píše ve své Babičce Božena Němcová a také Alois Jirásek sem umístil první díl své kroniky U nás. I pro mne se stal Boušín takovým magickým místem. Cesta na Boušín vedla lesem, a když jsme se dostali na jeho okraj, tak se tam objevil zázrak, obrovský buk, který byl vysoký bezmála třicet metrů a měl obvod k šesti metrům. Čtyři chlapy měli co dělat, aby ho obejmuli. Stál tam a vypínal se do kraje nad obcí Slatina nad Úpou. Prý ho zasadili za třicetileté války. V osmdesátých letech minulého století byl prohlášen za památný strom. Odedávna se nazýval Špetlův buk. Kousek od něho stála kdysi, někdy v polovině devatenáctého století, chalupa a v ní bydleli bratři Špetlové, obávaní loupežníci. V koruně Boušín

Jabloňová alej u Boušína Špetlův buk

tohoto buku si ukrývali svoji kořist. Od chvíle, kdy jsem ten obrovitý strom objevil, znamenal pro mne strašně moc. Byl jsem jím doslova očarovaný. Pak jsem vážně onemocněl a čekala mne operace. Když mne v nemocnici uspávali, zdálo se mi, jak stojím právě u Špetlova buku. A když jsem se pak probudil, patřila moje první myšlenka opět tomuto stromu. Mluvil jsem k němu i ve chvílích, kdy mi bylo doma hodně zle. Pak jsem se zmátořil a vydal se k němu. Došel jsem tam a ne abych ho objal, já si na něho lehl a plakal radostí, že jsem tady a že žiji. Můj přítel bohužel stejné nemoci podlehl. Při natáčení jsem tohle všechno vyprávěl. Pak mi volali lidé z Boušína i Slatiny, že každý víkend se kolik lidí u nich ptá, kde je ten Munzarův buk.

Tak tam postavili lavičku a přidali i text, kde se píše o historii tohoto místa. Získal jsem svůj strom, ale dlouho jsem se z toho neradoval. Asi po třech letech, někdy v roce 2008, mi volala má kamarádka, ke které jsme tam jezdili, že můj buk padnul. Přišel nečekaně vítr a on jeho nápor nevydržel. Lidé tam ale ten strom nechali ležet. Zůstala i lavička.

Vy sám jste při natáčení několik stromů zasadil a přidali se i diváci. Odhadnete, kolik stromů u nás díky tomuto seriálu vyrostlo? Ne, to nemám představu, ale připomnělo mi to dopis, který jsem od jedné paní dostal. Byla to vlastně její reakce na článek v časopisu, kde nás napadli, že si vymýšlíme a neříkáme o jedné památné lípě pravdu. Naše pořady neměly jen kladné ohlasy. Na to jsem si ale už zvykl, ještě když jsem dělal rozhovory o svém létání. Já se nikdy netajil tím, že na létání jsem měl nejraději návraty na tuhle krásnou zemi. A když na

Na výletě se známou osobností g Rozhovor s Luďkem Munzarem

to padla nějaká ta uštěpačná otázka, tak jsem se zase já zeptal, jestli umí vývrtku a jestli ji nechce ukázat. To většinou stačilo. Ale k našemu dopisu. Paní se mne nejen zastala, ale současně popsala, jak za ní přišla vnučka a že chce zasadit ve škole strom jako pan Munzar. Tak šly za paní učitelkou a u školy zasadily strom, který po mně pojmenovaly. A na závěr autorka položila novináři otázku, kolik stromů zasadil on. Co k tomu říct, lepší obranu jsem si nemohl přát.

Nechyběla ani zajímavá setkání s lidmi a spousta nových informací, které vás obohatily. Já strašně rád vzpomínám i na to, jak jsem seděl na břehu řeky Vydry a nechtěl jít dál. To byla taková krása naslouchat zurčení vody a slyšet vlastně první akordy Smetanovy symfonické básně Vltava z cyklu Má vlast, že jsem tam chtěl zůstat. Podobné pocity jsem prožíval i v Písku u Otavy, kde se mi okamžitě vybavil Šrámkův Stříbrný vítr. Strašně rád jsem nad Písek i létal.

Co zajímavého jste objevil při cestách k pramenům?

Odnesl jste si z natáčení i vy sám něco hezkého?

Jak už jsem říkal, já jsem kluk od řeky. K vodě, a k Labi hlavně, jsem měl vždy krásný vztah. Jsem prostě „Labák“ a také hradecký „votrok“ se vším všudy. Díky vodním skautům znám dobře nejen Labe kolem Hradce, ale také Metuji a Úpu. Jako vodák jsem nejel nikdy Lužnici, Vltavu ani Sázavu, ale dovedu se vžít do srdcí těch, kteří na tyto řeky každoročně vyrážejí. Proto jsem se i na ten třetí dokumentární seriál moc těšil. A opět jsme při tom zažili kus dobrodružství, když jsme hledali prameny v horách, stejně jako pocity objevitelů, kteří narazili na něco nového, dosud neznámého. Třeba jsme objevili pramen Cidliny ne tam, kde je označen, ale o 350 metrů dál na zahradě jedné paní.

Já jsem v sobě objevil zlatou hřivnu, že prostě mám tuhle zemi rád. A podle ohlasů jsem ji pomohl objevit i tisícům televizních diváků. Doma mám stále dvě krabice dopisů, které mi přišly. Nejsem žádný fouňa, ale odpovědět na ně časově ani fyzicky se nedalo zvládnout, protože žádný z těch dopisů nešlo odbýt jednou větou. O to víc si jich ale vážím a cením. Bylo to pohlazení, když jsem se dozvěděl, že chlapec na vozíku se chtěl dostat na rozhlednu jako pan Munzar a on tam skutečně sám vyjel. Navíc jsem navštívil místa, do kterých bych se asi nikdy nepodíval. Třeba do Kamenice nad Lípou, i když jsem se narodil kousek od ní v Nové Včelnici, nikdy jsem tam předtím

nebyl. Jako turista jsem ani nenavštívil Blaník. Sám jsem se tak vracel do časů, kdy jsem ta místa sice znal, ale až teď chápal jejich význam. Možná někomu to mé průvodní slovo přišlo patetické, sentimentální, ale já když řeknu, že miluji svoji zem, tak v tom není žádný patos, tak to je. Já si za tím stojím, protože vidím své Boušínsko, Smiřice, Písek a další a další místa a cítím, že to chci v sobě držet. Je moc míst na světě, která mne ohromují. Mám rád Itálii, ale nemohl bych tam žít dlouho, mě determinuje kraj u nás. A ověřil jsem si, že lidé to chtějí slyšet. Oni se trochu za to stydí, ale já to jsem schopen říct. My jsme tyto dokumenty s tímto záměrem samozřejmě netočili. Chtěli jsme hlavně, aby lidé měli oči otevřené a viděli, jak ten svět kolem nás je krásný a zajímavý. Když jsem řekl, že stromy se na nás dívají, je to pravda. O to víc mne dokáže rozzlobit, když se dozvím, že někde podél cesty vykáceli alej stromů, protože v ní dochází k tragickým dopravním nehodám. Tak ať jezdí řidiči pomalu, nebo se naučí řídit, proč na to mají doplatit stromy. Přiznám se, že těmito pořady jsem se hodně naučil a také získal a jsem moc rád, že jsem u toho mohl být.

Děkuji za rozhovor.

Text: Karel Malina Foto: autor, Petr Frýba, archiv Luďka Munzara

8

t Labe u Josefova

Výlety Českem

Ve stopách prvních trampů Romantická údolí Vltavy, Berounky a Sázavy, kde řeka hučela v klínu rozervaných skal a kde se zrodil po první světové válce český tramping, patří stále k vyhledávaným turistickým cílům na jih od Prahy. Vybrat si tady můžete z mnoha zajímavých tras, ale my vám tentokrát přiblížíme trampskou klasiku. Těm, co rádi vyrážejí do přírody po svých, nabízíme Posázavskou stezku. Příjemný výlet z Pikovic do Kamenného Přívozu, nebo opačným směrem navíc zpestří jízda Posázavským Pacifikem. Naopak ti, co propadli cyklistice, by zase mohli zkusit výlet podél Hadí řeky, jak trampský národ pokřtil kdysi říčku Kocábu, která se ve Štěchovicích vlévá do Vltavy.

POSÁZAVSKÁ STEZKA V příštím roce to bude už devadesát let, co byla Posázavská stezka dokončena. Necelých sedm kilometrů z Pikovic do Kamenného Přívozu podél dolního toku řeky Sázavy přišlo tehdy Klub Českých turistů na 230 tisíc korun. Alespoň tak to všem generacím turistů připomíná pamětní deska na samém jejím začátku u Pikovic. Z pohledu nově vzniklé republiky to rozhodně malá částka nebyla, ale stavitelé museli v členitém terénu překonat řadu úskalí, aby vybudovali pohodlnou cestu ve skalnatém, hustě zalesněném údolí, zbrázděném hlubokými roklemi.

Posázavská stezka se líbí i cyklistům

Výlety Českem g Ve stopách prvních trampů

PO ČERVENÉ ZNAČCE

Stejně jako kdysi první trampy zaveze vás i dnes na jejich Zlatou řeku, jak Sázavu díky těžbě zlata v okolí Jílového nazývali, slavný Posázavský Pacifik. Železniční trať z Prahy do Čerčan byla na přelomu devatenáctého a dvacátého století vybudována především pro dopravu dřeva do hlavního města, zatímco teď slouží

10

nejvíce výletníkům. Ti si ale několikrát do roka ještě mohou zavzpomínat na časy, kdy nad údolím dýmaly parní lokomotivy a vagony měly k sezení tvrdé dřevěné lavice, jinak už v Posázaví vládnou moderní žluté motoráky. Doba si žádá své, jen škoda, že stejně přívětivě nevypadají i některé železniční zastávky.

Pokud chceme absolvovat Posázavskou stezku z Pikovic a vydat se proti proudu Sázavy, musíme vystoupit na železniční stanici Petrov u Prahy. Při jejím otevření v květnu roku 1900 sice ještě nesla název Pikovice, ale byla o kilometr blíž Praze, protože most přes Sázavu nestál, muselo se přes přívoz. Po vystoupení z vlaku se úzkou silničkou dáme vpravo dolu k řece. Povede nás zelená značka. Přejdeme betonový most, který má opravdu tuhý kořínek. Vydržel nejen všechny povodně, ale hlavně v zimě útoky ledových ker, které tady dokáží vytvořit neskutečné hradby ledu. Když už to vypadalo špatně, vždy byli po ruce vojáci, kteří cestu dokázali uvolnit. Na konci mostu pak už čeká červená značka, která nás bude provázet až do cíle v Kamenném Přívozu.

Romantické údolí Sázavy

Než ale necháme Pikovice za zády, ještě malé upozornění. Další občerstvení najdete buď po čtyřech kilometrech na Třebsíně, nebo v Kamenném Přívozu. Stánek Na žíznivé stezce je sice brzy po ruce, ale na slaboučkou kávu s vyšumělou kofolou, kterou jsme tady posledně dostali, asi ještě dlouho nebudu mít chuť.

Lávka přes Sázavu v Pikovicích

Pikovická jehla

PIKOVICKÁ JEHLA Stezka na svém začátku vede podél chat na břehu Sázavy, které nezapřou svůj trampský původ, ale nad některými zahrádkami s umělými zvířátky a pohádkovými postavičkami by kdysi osadní šerif asi dlouho neváhal a pistole v jeho rukách by rychle ožily. Naštěstí jsou to jen výjimky, i když novou dobu prozrazují také elektrické kapličky. Údolí Sázavy to ale na kráse neubralo. Ze stezky se otevírá výhled na protější skály, kde je nepřehlédnutelný Pikovický komín, nebo Pikovická jehla, jak chcete. Jde o skalní útvar, který se zvedá asi čtyřicet metrů nad hladinou řeky. Zakončen je dřevěným křížem. Před námi je první zákrut řeky s obřími kameny. Stráně nad stezkou končí na vrchu Medník (416 m). Tam také za chvíli odbočí zelená značka, ale my zůstaneme u Sázavy. Prohlédneme si pamětní desku k otevření Posázavské stezky a míříme dál.

11

Výlety Českem g Ve stopách prvních trampů

Před sebou máme první kamenné schody vysekané do skály. Dál proti proudu už se otevírá pohled na osadu Starých kamarádů, založenou v roce 1933. Zajímavým ekosystémem jsou i zdejší svahy, které jsou pokryté kamenitou sutí. Trampská chatička vlevo dole od stezky moc lákavě nevypadá, ale takové byly většinou začátky všech zdejších osad. Lépe je na tom o něco dál dřevěná patrová chata, která bývala vyhlášenou Starcovou restaurací už ve dvacátých letech minulého století. Já pamatuji jen limonádu, ale gulášek, smažené kotletky, ryby, utopenci a Popovické pivo prý neměly chybu. Na okolních stráních přibývají chaty, které někde připomínají spíše orlí hnízda. Jak tam mohl někdo vůbec dopravit stavební materiál, člověk nechápe. Zatímco voda ožívá vodáky, na břehu se objevil první volejbalový kurt. Vypadá udržovaně, takže jeden z tradičních sportů trampských osad na vymření rozhodně není. Vedle volejbalu byl populární i nohejbal a někdy třeba box. O něco dál osadní plácek už sportem žije. Narýsované bílé čáry ale svědčily o tom, že tady vládne basketbal. Vzorně upravená

12

naučná stezka na Medníku při další zastávce upozorňuje na zdejší studánky a prameny. Stezka končí starými schody porostlými mechem a začíná stoupat. Sázava zůstala dole a my už její tok budeme sledovat až do Kamenného Přívozu z pořádného nadhledu. Na vyhlídky do údolí ale staří stavitelé nezapomněli. První nese jméno Klimentova a je po Josefu Klimentovi, který působil jako učitel a jako člen Klubu Českých turistů byl autorem řady průvodců. Druhá původní vyhlídka sice už zarostla, ale třetí, která se jmenuje Raisova, podle

spisovatele K. V. Raise, který sem rád chodil, už opět stojí za to, protože nabízí pohled do hlubokého kaňonu Sázavy v místech, kde kdysi převážel výletníky starý pan Váňa. Dnes už se musí spolehnout jen na mosty. Milou zajímavostí je tady umístění jízdního řádu Posázavského Pacifiku.

ROZCESTÍ POD TŘEBSÍNEM Kamenný Přívoz

Stezkou nad hlubokou roklí se po pár stech metrech dostaneme na rozcestí pod Třebsínem. Do vesnice se dvěma vyhlášenými hospodami u Novotných a u Dolejšů je to jen kilometr po zelené značce, takže zastavit se právě tady na dobrý oběd za to stojí. Červená ovšem míří na druhou stranu a ukazuje už jen dva kilometry na Žampach a čtyři a půl kilometru do Kamenného Přívozu. Byla by to dál příjemná procházka nebýt spadlého můstku, který ovšem skončil v potoce už někdy v osmdesátých letech a nenašel se nikdo, kdo by ho od té doby opravil, a v současné době se přidaly ještě popadané stromy. Nezbývá než tohle místo opatrně obejít po vyšlapané cestičce ve svahu a stromy přelézt. Vysoko nad Sázavou vám o kilometr dál zůstane po pravé ruce chatová osada Rakousy. Někde tady by měla v budoucnu překonat řeku dálnice D3 úchvatným mostem. Mohu ale nadšené příznivce architektury už dnes ujistit, že z této stavby tady nikdo z chatařů nadšený není. Na rozdíl od železničního viaduktu na druhé straně řeky, který

se vypíná do výšky bezmála 42 m nad roklí Kocour a je největším železničním mostem v Posázaví. Nedaleký Žampach znají zase dobře vodáci, protože je zde nepříjemný jez. Stezka se v těch místech opět dotkne lehce břehu Sázavy, ale na přívoz už byste tady čekali marně, takže nezbývá než se vydat do kopce a vyjít na silnici u Hostěradic a zamířit z kopce do Kamenného Přívozu. Tam po dalším kilometru Posázavská stezka u železného mostu přes Sázavu končí. Na štěstí na místě, kde je i hostinec Na staré poště. Krásy Posázaví si ale ještě vychutnáme z oken Posázavského Pacifiku při zpáteční cestě domů. Nejbližší železniční zastávkou je na pravém břehu řeky Jílové u Prahy, kam se od vody dostanete buď místním autobusem, nebo po svých. A pokud už nezastihnete Posázavskou stezku v pestrých podzimních barvách, nevadí, protože neméně krásná dovede být i v bílém zimním hávu. Viadukt na Žampachu

13

Výlety Českem g Ve stopách prvních trampů

Údolí Kocáby

Štěchovice

ÚDOLÍM HADÍ ŘEKY Putování za trampskými osadami na Kocábě začneme ve Štěchovicích. Odkud kdysi trampové vyráželi do okolní přírody, aby našli svoji zemi zaslíbenou. Údolí Hadí řeky, jak nazvali Kocábu, se jim zalíbilo moc. Její tok měří 43 kilometrů. Pramení až někde u Příbrami, ale nejhezčí část je právě ta dolní mezi Novým Knínem a Štěchovicemi, kde se místy jako had hluboko zařezává do krajiny a vytváří kouzelné údolí se slavnými trampskými osadami.

Most přes Vltavu ve Štěchovicích

14

Volejbalový turnaj na Lousianě

TANEČNICE Z LOUISIANY Na kole se sem můžete podél Vltavy vydat už z Prahy, ale příjemnější je sednout do auta a místo třiceti kilometrů po silně frekventované silnici si o to víc užít jízdu přírodou. Vůz necháme na parkovišti vedle štěchovické autobusové zastávky. Odtud zamíříme nejprve směrem na Slapy, ale jen pár metrů, protože žlutá značka nás odvede vpravo na asfaltovou cestu, která kopíruje tok Kocáby. I tady ale přešla v létě povodeň, a tak to místy bude nároč-

nější. První ze slavných osad je Maják. Asi po třech stech metrech dál nás přivítá osada Louisiana. Patří k těm největším a nejstarším. Založena byla v roce 1930 a v současné době má sto chat. Podle osadní kroniky dostala jméno docela zajímavě. V pražském Varieté se hrála Revue Louisiana a jeden ze zakladatelů osady pozval na Kocábu tři „čokoládové“ tanečnice. Jméno bylo na světě. Srdcem Louisiany, a nejen tady, se stala osadní chata a samozřejmě hřiště na volejbal a nohejbal, kde se stále pořádají populární turnaje.

15

Výlety Českem g Ve stopách prvních trampů

VZHŮRU NA ASKALONU Další osadou, která nás na Hadí řece přivítá, je Havran. Je sice o hodně menší než Louisiana, ale za to o dva roky starší. Jméno ovšem dostala mnohem prozaičtěji, podle nedaleké zlatokopecké štoly. Tady asfaltová cesta končí a s ní i žlutá značka, která uhýbá od řeky směrem na Masečín. My se ale vydáme dál po našem břehu Kocáby. V těchto místech raději z kola slezeme. Cesta je úzká, vede po kluzkých kamenech, a tak nemá cenu riskovat a skončit ve vodě. Navíc sjízdná polní cesta začíná nedaleko. Kocába nás pak vede neomylně a po osmi stech metrech narazíme na zelenou značku, které se dál budeme držet. Přes osady Rewaston a Dashwood se dostaneme po třech kilometrech k té nejslavnější – Askaloně.

16

Možná se i vám vybaví slova asi nejznámější písně u táborových ohňů: „Když jsem byl mlád, bývala Askalona nejhezčí osadou, kterou jsem znal“. Krásně je tady i dnes. Kocába zde protéká širokým údolím a vybízí k malému zastavení u tradiční osadní chaty. Uprostřed týdne ale žádné občerstvení nečekejte. Za Askalonou pokračujeme dál podél toku říčky a před sebou máme necelých pět kilometrů do Malé Lečice. Chvílemi se sice zelená značka jakoby ztrácí, ale díky řece nezabloudíte. V Malé Lečici se s Kocábou definitivně rozloučíme

a zamíříme už po asfaltce do dvou kilometrů vzdálené Velké Lečice. Tady se dáme vlevo na Krámy a po necelých pěti kilometrech dojedeme na silnici 102, po které se asi po deseti kilometrech vrátíme zpět do Štěchovic. Celková délka trasy je necelých třicet kilometrů. Pokud jde o občerstvení, tak na trase je několik hospůdek, ale počítejte s tím, že ve všední den otevírají až odpoledne. O víkendu to bude lepší, ale jistotou jsou na cestě jen Slapy, kde se najíte opravdu dobře. Odbočka z hlavní silnice vám sice výlet o dva kilometry prodlouží, ale při návratu vás do Štěchovic čeká příjemný, dlouhý sjezd.

Trasa: Štěchovice – údolí Kocáby – Malá Lečice – Velká Lečice – Krámy – Slapy – Štěchovice celkem: 30 km

Text: Karel Malina Foto: autor

Výlety Českem

Zámek, který skrývá labyrintárium Přiznám se, že slovo labyrintárium, které jsem si přečetl u vchodu do zámku

Loučeň

, mne zaujalo. Měli jsme v té chvíli za sebou sice třicet kilometrů na kole a chtěli jsme si chvíli odpočinout, ale bylo krásné, babí léto, tak proč nenavštívit zdejší anglický park a nepodívat se, co se za tím slovem tady vlastně skrývá.

Zámek Loučeň

Výlety Českem g Zámek Loučeň

MÍSTO, KTERÉ MĚL RÁD SMETANA

Informační tabule už byla sdílnější. Labyrintárium je soubor zdejších jedenácti labyrintů a bludišť, který byl vybudován v zámeckém parku. Jde o evropský unikát. A slovo samo, je také svým způsobem výjimečné, protože provozovatel zámku si je nechal údajně patentovat a byl by rád, aby vstoupilo do slovníku spisovného jazyka českého. Na to bych sice moc nespoléhal, protože naši jazykozpytci jsou na novoty velice opatrní, ale proč to nezkusit. A když už jsme u těch slovních výrazů, tak mne zaujal i rozdíl mezi labyrintem, o kterém jsem se na letáčku dočetl, že jím vede jedna cesta, byť hodně klikatá, ale o to víc zábavná, magická, dodávající energii, a bludištěm, kterým naopak vede několik cest a ne každá je ta správná, která vás dovede k cíli. Jak se ale dívat na slavný krétský Mínóův labyrint, kam když někdo vešel, už nenašel cestu ven. Ještě že Theseus měl Adrianinu niť.

Loučeň ale takové nebezpečí, jaké se skrývalo v Mínóově paláci díky staviteli Dajdalovi, naštěstí nenabízí. I když na obludu Mínótaura tady narazíte, ale pojďme zdejší labyrintáriem od začátku. Když nás naše žíznivá těla dovedla k samoobslužné restauraci Vtipná kaše, která se nachází v přízemí zámku, narazili jsme v jeho sousedství na buxusové bludiště. Udělané je po našem z nízkých keříků zimoztrázu a zabloudit se tady nedá. Je to ale moc hezká procházka kolem ornamentů, známých z barokních zahrad. Navíc se z terasy rozkládá hezký výhled na krajinu Nymburska. Napili jsme se, chvíli si odpočinuli a vychutnali si pohled na krásně zrenovovaný barokní zámek. Na tomto kouzelném místě stával ostatně hrad už ve středověku. Větší význam získal, když se zde po Bílé hoře usadili Valdštejnové. O sto let později přešel do majetku Fürstenbergů a od začátku 19. století patřil Thurn-Taxisům, kteří zde přivítali i císaře Františka I. Umělecky založená Marie von Hohenlohe, manželka Alexandra Thur-Taxisese, tady koncem 19. století měla zase na návštěvě němecBuxusové bludiště

Domeček knížete Alexandra

kého básníka Rainera Mariu Rilkeho. A na zdejším panství v nedaleké Jabkenické myslivně prožil poslední léta svého života Bedřich Smetana, který rád jezdil na Loučeň koncertovat. Tolik krátký pohled do historie zdejšího zámku, která po druhé světové válce už tak zajímavá nebyla, protože se nejprve změnil na rekreační zařízení ministerstva dopravy, pak to bylo železniční učiliště s internátem a Panský dům sloužil jako hotel. Od roku 2007 převzala zámek do své péče akciová společnost Loučeň a od té doby jsou tady návštěvníci opět vítáni. A nechybí ani řada akcí, třeba Kouzlo sladké Itálie, ke které jsme se náhodou přichomýtli. Kolem vonících italských specialit a krásného rudého Ferrari jsme se pak vydali do parku.

LABYRINTY VERSUS BLUDIŠTĚ Na nádvoří zámku jsme po chvíli našli světelný labyrint, ale ten vynikne až se západem slunce při nočních prohlídkách, a tak jsme hned mířili k nedalekému travnatému labyrintu. Zabírá poměrně malý prostor v parku, ale jeho skutečnou rozlohu si uvědomíte, až se vydáte po antukou vysypaných cestičkách lemovaných trávou. Je to taková cesta životem, kde těch

18

rovných, přímých úseků není nikdy moc. Volným krokem jsme pak přešli k tisovému bludišti, které, jak rychle zjistíme při pohledu do plánku, je tady největší. Za těch pár let, co uplynuly od vysazení stromků, se proměnilo v místo, kde už se dá schovat i dospělý člověk, a také bloudit. Do nitra bludiště vstoupíte přes schodišťovou lávku, ze které je hezký rozhled. Jestli projdete přes tři ukrytá prostranství, je na vás, my jsme se neztratili. Odtud se podél amfiteátru došlo ke dlážděnému bludišti, které je postaveno v komorním prostředí z dlaždic tří různých barev. Můžete si jednu vybrat, nebo je střídat, hezká zábava. Pokud už někdo ucítí únavu, vedle byl hezký altánek, kde se dalo posedět. Nebylo to špatné, protože dál nás plánek vedl až na konec parku, kde čekala hradba smrkových kůlů, která vytváří palisádové bludiště. Až dojdete k jeho závěru, tak se ocitnete výš nad okolním terénem a zjistíte, že jste kráčeli otiskem lidské nohy. Věřím, že vás rozptýlí skluzavka, která unese i dospělé. Odtud se už pomalu vracíme obloukem zpět k zámku přes kamenný labyrint, kde prý dobíjela energii před olympiádou v Londýně oštěpařka Barbora Špotáková, tak to zkuste také, třeba síla zdejších kamenů přinese zlato i vám. Já mohu jen potvrdit, že do Mladé Boleslavi se mi na kole šlapalo dobře, a to jsme před cílem najížděli sedmdesátý kilometr.

Dlážděné bludiště

Provazové bludiště jsme vynechali, protože tam je to ten pravý zážitek teprve v početné skupině. Naopak pískovcový labyrint stojí za zastavení, je krásně umístěný ve zdejší přírodní scenérii. Ocenil jsem i prstový labyrint, kde vám stačí skutečně jen prst, abyste šli správnou cestou. Podmínkou ale je projít kolem sochy netvora Mínotaura. S dětmi by to bylo hezké místo na otevření knihy řeckých bájí a pověstí. A byl tu závěr naší procházky, který nás zavedl zpět k amfiteátru, kde je písmenkový labyrint. My jsme se jen nechali okouzlit krásným výhledem na dolní část zámeckého parku a písničku Jede, jede, poštovský panáček, která je klíčem k úspěšné písmenkové procházce, jsme si nechali na příště. Pokud by vás zajímalo, proč právě tato písnička je tak důležitá, tak připomíná rod Thurn-Taxisů, který už v 16. století získal právo provozovat poštovnictví. Odpoledne uteklo jako voda a byl čas vydat se zpět do Mladé Boleslavi, ale s krásným zámkem a jeho okolím jsme se určitě neloučili naposledy. Text: Jiří Šmíd Foto: autor

Palisádové bludiště Kamenný labyrint

Výlety Českem g Břevnovský klášter

Výlety Českem

Pražský barokní klenot Stačí sejít pár kroků z rušné Patočkovy ulice a ocitnete se na jednom z nejkouzelnějších míst Prahy u brány

Břevnovského kláštera. Po sametové revoluci se opat Anastáz Opasek významně zasloužil nejen o obnovu tohoto barokního klenotu, ale také zdejšího života mnišské komunity benediktinů. Nejstarší mužský klášter u nás se tak stal znovu duchovním a kulturním centrem života našeho hlavního města.

20

Legenda o založení tohoto kláštera vypráví, jak pražský biskup Vojtěch a český kníže Boleslav II. měli sen, který je přivedl ke studánce, kde se setkali. Spatřili tam jelena, který se chtěl napít vody, ale bránilo mu v tom břevno na dně studánky. Svatý Vojtěch vytáhl břevno, odtud jedna z verzí názvu této pražské čtvrti, a jelen se mohl napít. Na památku tohoto setkání biskupa Vojtěcha s knížetem Boleslavem II. zde byl založen 14. ledna 993 první mužský benediktinský klášter v Čechách. Samotnou legendu ale někteří historici zpochybňují. To romantické setkání se jim nezdá moc reálné. Na jedné straně sv. Vojtěch, nejvýznamnější představitel rodu Slavníkovců,

Zahradní pavilon Vojtěška

na druhé Boleslav II. přemyslovský kníže, tedy představitel vládnoucího rodu, kterému mocní Slavníkovci byli trnem v oku. Boleslav II. byl ale přezdívaný Pobožný, a tak mohl v té době mít s biskupem Vojtěchem ještě dobré vztahy. Dlouho jim ovšem nevydržely, ale to už je jiná historie.

KRÁSA Z RUKOU DIENZENHOFERŮ Klášteru dominuje bazilika svaté Markéty z Antiochie. Jde o působivou stavbu ze začátku 18. století, kdy se barokní přestavby kláštera v letech 1708–1745 ujali skvělí architekti a stavebníci z rodiny Dienzenhoferů, Kryštof a jeho syn Kilián Ignác. Pro zajímavost stojí za to připomenout, že na místě současné baziliky stál nejprve dřevěný kostelík, který pak nahradila v 11. století románská bazilika, postavená ke cti sv. Vojtěcha, a do ní byly uloženy také ostatky poustevníka svatého Vintíře. Jeho tělo sem v 11. století nechal převést kníže Břetislav I. Základy této stavby jsou zachovány v kryptě pod kněžištěm, kde byly objeveny při archeologickém průzkumu ve druhé polovině minulého století, a jsou v současné době přístupné. Románskou stavbu nahradil později gotický chrám.

21

Výlety Českem g Břevnovský klášter

Zrekonstruovaná oranžerie s kašnou

V době baroka se hlavní patronkou stala sv. Markéta z Antiochie, jejíž ostatky věnoval kostelu ve 13. století král Přemysl Otakar II. Mezi umělci, kteří se podíleli v 18. století na výzdobě nové baziliky, najdeme řadu významných představitelů českého vrcholného baroka. Patřil k nim například malíř Petr Brandl. Sochy pro hlavní oltář i pro ozdobení varhanní skříně a zpovědnic jsou z dílny Matěje Václava Jäckla, stejně jako postava Krista na kazatelně či sochy světců umístěné na štítu kostela. Na sochařské výzdobě baziliky se podílel také Karel Josef Hiernle. Jeho dílem je nad křtitelnicí umístěná socha Panny Marie. Richard Jiří Prachner vytvořil sochy na oltáři Panny Marie v kněžišti. Jan Ignác Pešina je pak autorem malovaných bočních oltářů a klenbu nad kostelní lodí a nad chórem vymaloval Jan Jakub Stevens ze Steinfelsu, který pocházel z nizozemské malířské rodiny. Jeho dědeček se stal dvorním malířem Rudolfa II. On sám dlouho pobýval v Itálii a přenesl do Čech principy italské freskové malby. Z uměleckých truhlářů, kteří se ujali zařizování kostela, jmenujme třeba Josefa Ignáce Dobnera, autora zpovědnice a konzol, na nichž stojí sochy M. V. Jäckela, nebo Jana Sichtmüllera, který vytvořil chórové lavice a oratoř. Významné místo mezi umělci zaujímá také Tobias Meysner z Grossdorfu u Broumova, který je autorem krásného korpusu varhan, navrženého Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem na kostelním kůru.

Tereziánský sál

V bazilice ale najdeme i díla současných umělců. Obdivovat můžeme třeba obětní stůl z roku 1992, který navrhl sochař Karel Stádník, nebo moderní mříž s motivem Kříže svatého Otce Benedikta v západním vstupu do kostela z r. 1986 podle návrhu Heleny a Jiřího Soukupových.

PŮSOBIVÉ FRESKY TEREZIÁNSKÉHO SÁLU V padesátých letech minulého století museli benediktini Břevnovský klášter opustit. Opat Anastáz Opasek byl zatčen a na dlouhá léta pak zdejší prostory využívalo ministerstvo vnitra. Se změnou poměrů se Anastáz Opasek vrátil a zasloužil se o to, že klášter získal brzy svůj dřívější lesk. V roce 1997 sem zavítal i tehdejší papež Jan Pavel II. Když projdete branou kláštera a vydáte se po jeho schodišti, najdete zde oba zakladatele kláštera na obrazech od Jana Petra Molitora. V bývalé opatské jídelně určitě zaujme obraz Stavba babylonské věže, který je připisován nizozemskému mistru van Clevemu. V klášteře jsou ale i krásné

fresky, které zdobí Tereziánský sál, zařízený k poctě Marie Terezie u příležitosti její korunovace českou královnou. Marie Terezie však pozvání benediktinů k návštěvě nikdy nepřijala. Malbami exotických krajů se naopak pyšní Čínský salón. K procházce vybízí i klášterní zahrada, která prošla nedávno rekonstrukcí. Stojí zde barokní pavilon Vojtěška s pramenem potoka Brusnice. Nad pramenem se nachází gotická křížová klenba, která je jediným pozůstatkem gotického kláštera. Obnoven byl současně horní sad, opravily se některé opěrné zdi, dále parter před západním průčelím baziliky se sochou sv. Jana Nepomuckého, závlahový systém a také byla rekonstruována oranžérie a před ní našla místo nově objevená fontána. A pokud budete návštěvou Břevnovského kláštera unaveni, tak nezapomeňte, že příjemný odpočinek nabízí zdejší Klášterní šenk a lahodná piva vaří i klášterní pivovar. V areálu najdete také hotel Adalbert, který se stal v roce 2006 prvním ekologickým hotelem u nás.

Text: Běla Koutníková Foto: autorka

Na výletě se známou osobností g Rozhovor s Olgou Lounovou

Na výletě se známou osobností

Život se musí prožít naplno rozhovor s Olgou Lounovou

Olga Lounová

Když v mládí jezdila se svým otcem na rodinné výlety, mířili většinou tam, kde burácely závodní motory. Tehdy ale ještě sympatická kráska z Liberce netušila, jak ji právě automobilový sport změní život. Populární herečka, zpěvačka, textařka, moderátorka i novinářka, která se netají tím, že život se musí prožít naplno, nedávno objevila ještě jednu zajímavou roli. Jezdí automobilové soutěže v závodním týmu Jaromíra Tomaštíka a ráda by jednou stála na startu nejslavnějšího světového maratonu Rallye Dakar. Letos si Olga tohle dobrodružství byla v Jižní Americe trochu osahat. V novinářském autě absolvovala první týden soutěže a připravila reportáže z napínavé bitvy na trati i ze zákulisí života v bivaku. Další adrenalin si pak užila nejen při domácích rallye, ale také při přípravě nového dobrodružného, celovečerního filmu o kouzelníku Žitovi, kdy se poprvé potápěla v Indickém oceánu mezi žraloky. 25 Potápění mezi žraloky v Indickém oceánu

Na výletě se známou osobností g Rozhovor s Olgou Lounovou

Rallye Dakar 2013 absolvovala Olga se zlomenou rukou

Olgo, jak se ti líbilo na trati Dakaru? Prožili jsme na Dakaru s Jaromírem Tomaštíkem jen týden, ale zážitků mám strašně moc. Startovalo se z Limy a neskutečný už byl samotný začátek, kdy patnáctikilometrovou trasu ulicemi lemovalo na milión lidí a každému tleskali, i nám, protože jsme na novinářském autě měli číslo. Líbil se mi i život v bivaku, kde celý závodní konvoj žije, všichni a ty největší hvězdy. Společně se tady snídá a pak po etapě večeří. Vládne tady taková pospolitost, kterou doma na šampionátu nezažijete, protože každý je uzavřený u sebe. Samotná trať byla extrémně těžká. Písek, prach, kamení a projížděli jsme i dunovými poli.

Co tvoje fyzická kondice. Nebylo to příliš náročné? Já si myslím, že kondičně jsem na tom dobře. Pravidelně cvičím, protože moje koncerty jsou dost fyzicky náročné, takže se na to

26

musím připravit. Hodně mi pomáhá i Dan Landa a jeho mentální koučing. Má kolem sebe sdružení dračích jezdců, kde jsem i já. Cílem tréninku je být dobře připraven nejen fyzicky, ale i psychicky, protože právě psychika dnes rozhoduje o výsledku a nejen ve sportu. Jedním ze cvičení je například potápění na nádech, aby se člověk dokázal zklidnit pomocí nejrůznějších představ. Pak samozřejmě vydržíte i mnohem dále pod vodou. Podobné je cvičení jógy v sauně, kde si tělo také zvyká na námahu. Je to o vůli a také o tom, abyste si v sobě vypěstovali určité představy, které vám pak pomohou získat potřebnou sílu a chuť prosadit se třeba právě ve sportu.

Takže by sis Dakar zkusila v závodním autě? Přiznám se, že to je můj sen. Měla jsem dokonce dvě nabídky dělat navigátorku na Dakaru v kamiónu, ale tam strašně musí trpět páteř, protože auto dostává strašně moc

nárazů. Proto jsem to odmítla, ale v uzavřené bugině bych to zkusila. Příští rok se na Dakar opět chystám podívat, tak uvidíme, jestli se mi sen podaří někdy splnit.

A jak na tebe působilo Peru a pak Chile? Při takovém maratónu není moc času na nějaké památky. Lákalo by mě navštívit třeba staré incké kultovní místo Machu Picchu v peruánských Andách, o kterém mi vyprávěl kamarád, který tam působil jako kněz. Musí to být hrozně zajímavé tam žít, stýkat se s místními domorodými kmeny, poznávat jejich kulturu. Já jsem si užila jen chvíli Limy, která má určitě zajímavé staré město. Zjistila jsem, že brambory, které se kdysi k nám do Evropy dostaly právě z Peru, se tady jedí snad ke všemu. Na jídelníčku je ale také hodně zeleniny a mořských plodů. Dál už nás dakarská pouť zavedla do horských oblastí. Jelo se ve velké nadmořské výšce, která vyžaduje jiné nastavení motorů. Pro

Se spolujezdcem Richardem Nesvadbou

Při Pražském rallysprintu s Jaromírem Tomaštíkem

mne to ale hlavně znamenalo, abych se chránila před prachem a sluncem. Dostali jsme velký šátek a chodili zahaleni jako beduíni, abychom se nespálili. Chránit jsme museli i fotoaparáty a kamery, které trpěly strašně prachem, ten byl všudypřítomný. V Chile jsme si užili poušť Atacamu, kde se dočervena zbarvené hory střídaly s písčitými dunami. Byla to působivá scenérie, ale strašně náročná na řízení auta. Jízda dunami má svá specifika, která se naučíte, abyste nezapadli, ale stejně se vám to stane. I těm nejzkušenějším. Pak nezbývá než vzít lopatu. Nejpůsobivější ale pro mne byly výjezdy na dunu. Vidíte jen horizont a nevíte, co vás za ním čeká. A pak přijde ten zlom.

Jak se vlastně herečka a zpěvačka dostane k automobilovým soutěžím? Souviselo to s filmem Tacho Dana Landy, kde jsem hrála jeho spolujezdkyni v závodním soutěžním voze. Mimochodem, byla to moc hezká práce a ta role se mi líbila. Shodou náhod byl na natáčení Jaromír Tomaštík, který zapůjčil filmařům závodní vůz. Když viděl, jak mě rallye baví, tak přišel a zeptal se, jestli

bych nechtěla s ním v rámci promo akce k filmu Tacho absolvoval Pražský rallysprintu, což je takové tradiční loučení s rallyovou sezonou. Souhlasila jsem. Ve druhém voze jel Dan Landa. Šlo mi to, a tak jsem se s Jaromírem dohodla na účasti při dalších už ostrých sprintech. Musím ale říct, že lásku k autům a vůbec motoristickému sportu mám v sobě vypěstovanou už od dětství zásluhou mého otce. On byl nejen fanda, který nás bral na rodinné výlety s návštěvou nejrůznějších motoristických podniků, hlavně se pamatuji na Rallye Bohemia, ale jezdili jsme i na závodní okruhy a do Brna na motorky, ale táta také restauroval veterány a v současné době má kousek od Liberce, kde rodiče bydlí, malé soukromé automobilové muzeum. To miluji. Samozřejmě si také sem tam zazávodil i on. Motory nemám ale v krvi jen já. Autokrosové závody jezdí už můj sedmiletý bratr. Pod stromeček navíc dostal motokáru, aby mohl trénovat i v zimě. A zajezdit si třeba na dráze v Radotíně, kam chodím i já. Proto jsem byla ráda, že se mi díky filmu Tacho nabídla šance podívat se přímo až do soutěžácké kuchyně.

Na výletě se známou osobností g Rozhovor s Olgou Lounovou Úspěch na Rallye Bohemia

Nezůstala jsi ale jen na sedadle spolujezdce. Od loňska sama sedíš za volantem Renaultu Clio Sport a bojuješ při domácím rallysprintu v Dámském poháru. Jak se ti daří? Nečekala jsem, že v Dámském poháru hned napoprvé skončím celkově druhá. S Markétou Filákovou se nám ale dařilo, nedělaly jsme chyby a při závěrečné soutěži seriálu jsem slavila své první

soupeřky. Jednoho výsledku si ale letos strašně moc vážím. Dojeli jsme třetí na populární Rallye Bohemia. Když jsem projížděla cílem, tak jsem měla fakt v očích slzy. Vzpomněla jsem si na tátu, jak jsme spolu kdysi fandili na trati. Přitom jsem právě tady zažila extrémní rychlostní zkoušku. Praskla nám brzdová hadička a auto přestalo brzdit. Pořádně nefungovala ani ruční brzda, a tak nezbylo tomu jízdu přizpůsobit a snažit se přibrzdit vůz řazením. Zjistila jsem, že se dají zatáčky projet mnohem rychleji, než bych si předtím troufla. vítězství. Letos se mým spolujezdcem v Cliu stal Richard Nesvadba. Je to profesionál, který má za sebou spoustu let v rallye. Výkonnostně mě posunul hodně dopředu. Celkově jsem ale před poslední soutěží byla až pátá, protože nás postihly technické problémy a také jsem zdaleka neabsolvovala tolik soutěží, co mé

Já se vrátím k tvému exotickému cestování, protože po Jižní Americe ses vydala ještě na Bali a pak do Jihoafrické republiky k Indickému oceánu. Tady šlo už o filmovou práci, při které sis hodně užila potápění. Jak se ti to líbilo? S Danielem Landou na Bali

28

S Danielem Landou a kameramanem a režisérem Františkem A. Brabcem, kterého při záběrech pod mořskou hladinou vystřídal Steve Lichtag, jsme zahájili přípravu dobrodružného celovečerního filmu. Premiéru bude mít příští rok. Půjde o první film ve 3D, který bude propagovat unikátní koučinkový runový systém Zlatý drak. V hlavní roli se představí Dan Landa neboli Žito 44, já mám roli čarodějky Lenntiah. A protože součástí scénáře jsou i podmořské scény se žraloky, tak jsme se na ně s týmem profesio-

nálních freediverů a potápěčů připravovali. Začali jsme právě na Bali. Potápět se bez přístrojů, jen na nádech, vyžaduje tvrdý trénink. Nejvíce ale záleží na tom se psychicky zkoncentrovat, zklidnit, aby se člověk naučil svůj mozek doslova „vypnout“. Začíná se v bazénu a pak teprve jdete do moře. V klidu vydržel Dan pod vodou pět a půl minuty, já zatím něco kolem dvou minut. Při potápění jen s ploutvemi se Dan dostal do hloubky kolem padesáti metrů, já mám rekord dvanáct metrů. Mým cílem je 45 metrů.

Jak na tebe působil ostrov Bali, který je považován za turistický ráj? Bali je skutečně nádherný indonéský ostrov. Žijí zde z devadesáti procent hinduisté a k jejich náboženství patří dobří a zlí démoni. Je zde řada chrámů, u každého domu malé i větší svatyně, podle toho, kolik kdo má peněz. Ta duchovní atmosféra je tady úžasná. Navíc lidé si nechtějí kazit karmu, takže jsou na sebe strašně milí. Žijí pospolu. Mají své náboženské rituály. Jednou za rok se třeba vypnou na ostrově všechna světla, ten den nepřistávají ani žádná letadla, jen proto, aby Bali přeletěli zlí duchové. K tomu nádherné přírodní scenérie. Pláže jsou nádherné, ale zážitkem jsou i výlety do džungle. Proto jsme tady natáčeli i umělecky laděná koučinková videa.

Indonéský ostrov Bali patří k turistickým rájům

29

Na výletě se známou osobností g Rozhovor s Olgou Lounovou

Co nejvíce ti chutnalo z balijské kuchyně? Abych byla upřímná, tak jsem na Bali jedla ten nejlepší trhanec, co jsem kdy měla. Balijci jsou prostě učenliví kuchaři, a tak zvládají i českou kuchyni. Jinak se tady samozřejmě hodně jedí mořské plody, je zde dostatek ovoce. Jí se zdravě, protože se vaří víc na vodě než na oleji, ale všechno je dobře okořeněné. Je to krásné místo k životu a navíc bezpečné. Jediné, co bych doporučila si nezapomenout přibalit do kufru, je sprej proti komárům. A při cestách po ostrově raději opatrně. Cesty jsou tu úzké.

A pak jste se vypravili do jihoafrického Durbanu na pobřeží Indického oceánu za žraloky. Byl to asi pořádný adrenalin. Adrenalin to skutečně byl. Sedm dní jsme natáčeli setkání se žraloky. První dva dny byly navíc podmínky na moři opravdu tvrdé. I přes vysoké vlny jsme se stejně potápěli. Já jsem první den ale použila dýchací přístroj, abych zjistila, jaké to vlastně je být pod vodou se žraloky. Není to příjemný pocit, ale trochu mě uklidňovalo, že se vzduchových bublin tihle predátoři bojí. Kolem mne kroužilo patnáct žraloků, kteří mne sledovali a také testovali. Občas se o mě otřeli. Podle našich expertů na žra-

loky si to nesmíte nechat líbit. Musíte je odstrčit, aby nezískali pocit, že máte strach, protože pak vás považují za snadnou kořist. A musíte je neustále sledovat očima, nemají rádi oční kontakt. Musíte jim neustále dokazovat, že jste silnější. Ovšem stejně si neumím představit, že v případě útoku bych měla zachovat chladnou hlavu a zkusit žraloka praštit do citlivé špičky nosu a pokusit se ho tak zahnat. Druhý den jsem se už ale potápěla bez přístrojů.

Tím pro tebe dobrodružství se žraloky skončilo?

A proč žralok zranil Dana Landu?

Ve filmu budou také záběry z podniků mistrovství světa v automobilových soutěžích, které se točily na Sardinii a pak v Německu. Sledovat souboj nejlepších světových jezdců byl pro mne také obrovský zážitek. Po prázdninách jsem pak trochu klidu přivítala, protože jsem se mohla soustředit na dokončení a vydání svého nového dvoj CD/DVD, a také už začít připravovat vánoční koncert.

To bylo ve chvíli, kdy se natáčely záběry na hladině. Žraloci se doslova rvali o každé sousto, které se jim hodilo. Byly to opravdu dramatické scény a nebezpečné. Předem se počítalo s tím, že se něco může stát. Potřebovali jsme to ale do filmu. Dan proto plaval mezi nimi a jeden žralok ho kousl do ruky. Rychle vylezl, ale jen se smál. Místní Dana potěšili, když mu řekli, že ten, koho kousnou, je teprve ten pravý potápěč se žraloky. Vykouslý kus ruky měla třeba naše francouzská fotografka, která se na snímky žraloků specializuje. Prý měla rukavici položenou na palubě, byla tak cítit od sardinek a žralok to ucítil a zaútočil. Třikrát ji kousl a nakonec ho musela začít mlátit fotoaparátem, aby ho zahnala.

Ne, v Durbanu bylo cílem natočit scény se žraloky tygřími, kteří dosahují délky přes sedm metrů a jsou velice nebezpeční. Jenže oni nepřipluli. Jediný se objevil až poslední den. Takže se tam vrátíme znovu v době, kdy je jejich čas, a to bude příští rok v únoru.

Navštívili jste při natáčení ještě další zajímavá místa?

Děkuji za rozhovor. Text: Karel Malina Foto: Petr Frýba, archiv Olgy Lounové

Výlety Evropou

U bavorského Chiemsee moře je po Bodamském druhým největším jezerem v Německu. Nachází se mezi Mnichovem a Salcburkem a říká se mu také „Bavorské moře“. Poklidná hladina s pozadím alpských vrcholků dělá z tohoto místa jedno z nejlákavějších turistických center pro všechny, kteří mají rádi historické památky i aktivní odpočinek.

Jezero, které je pozůstatkem dávného ledovce, je osmnáct kilometrů dlouhé, čtrnáct kilometrů široké a zaujímá plochu pětaosmdesáti kilometrů čtverečních. U jeho západního břehu jsou k sobě doslova přilepeny tři ostrovy.

31

Výlety Evropou g U bavorského moře

VERSAILLES ŠÍLENÉHO LUDVÍKA Nejnavštěvovanější z nich je ten největší – Herreninsel s rozlohou 2,4 km2, který láká především „malými“ Versailles, královským palácem, který v 19. století nechal postavit Ludvík II. Bavorský (1864–1886). Většina jeho současníků mu sice neřekla jinak, než šílený, ale v Bavorsku zanechal architektonicky skutečně ojedinělá Klášter na ostrově Fraueninsel díla. Navíc patřil k velkým mecenášům umění a do hudební historie dlouhou zrcadlovou chodbou, kterou osvětlovaly se zapsal podporou skladatele Richarda Vágnera. desítky obřích svícnů, bychom si tedy neměli nechat Zámek na Herreninselu měl být vlastně chrámem, ujít. Vynechat ale nesmíme ani procházku parkem, který bavorský král zasvětil svému velkému vzoru, který zámek obklopuje a nezapře svůj versaillský francouzskému králi Slunce, Ludvíku XIV. Návštěvu vzor. Fontány, vodotrysky a romantická zákoutí královského paláce, i když po smrti Ludvíka II nebyl i velký kanál, který ústí do jezera, to vše láká na nikdy dostavěn, s překrásně vyzdobenými komnachvíli posedět a užít si tuto kouzelnou scenérii. tami a sto metrů Malé Versailles krále Ludvíka II. Bavorského

32

Na menším ostrově Fraueninsel založil naopak v osmém století bavorský vévoda Tassilo III. klášter, který byl v 9. století abatyší Irmingardou – dcerou krále Ludvíka Němce – přebudován na benediktinské opatství. Stojí zde klášterní kostel, postaený ve vrcholném románském stylu, a z osmihranné věže je krásný výhled daleko přes jezero. Mezi těmito dvěma ostrovy leží ten nejmenší – Krautinsel o rozloze 3,5 hektaru. Je neobydlený a slouží i dnes zemědělství. Jméno získal proto, že se na něm dříve pěstovala zelenina a bylinky.

Na březích jezera pak najdeme pečlivě upravená letoviska, stejně jako kempy nebo obyčejné dřevěné chatky rybářů a nechybí ani přístavy malých sportovních jachet. V tomto ráji především vodních sportů se ale daří i cyklistice.

NA KOLE PO CHIEMSEE UFERWEG Cyklotrosa kolem jezera je značená jako Chiemsee uferweg. Dlouhá je pětašedesát kilometrů. Vede mírně zvlněným terénem a navíc většinou mimo běžný provoz, takže je zcela bezpečná i pro rodiny s menšími dětmi. Ani s občerstvením si nemusíte dělat přiliš velké starosti, protože míjí řadu restaurací, kde s cyklisty počítají. Z pohledu kolečkářů je jezero Chiemsee zajímavé tím, že si výlet můžete zpestřit atraktivní projížďkou lodí po jezeře a zastavit se za památkami na některém z obou větších ostrůvků.

33

Výlety Evropou g U bavorského moře

Šedesátikilometrovou trasu tak můžete zvládnout během jednoho dne, anebo ji i podle počasí rozdělit na dva jednodenní výlety. Ideálním výchozím bodem cyklovýletu kolem Chiemsee je město Prien na západním břehu jezera. Odtud se můžete vydat podél členitého pobřeží buď severní, nebo jižní trasou. Obě se prakticky na půli cesty sejdou v městečku Chieming. Pokud se tedy vydáte po značce „uferweg“ severním směrem přes Rimstig a Breitbrunn, bude určitě příjemné si po čtrnácti kilometrech udělat první zastávku v Gstadtu. Za hezkého počasí se vám cestou otevřou hezké výhledy na jezero s jeho třemi ostrůvky. Najdeme zde i romantická zákoutí a místa, kde se dá

na břehu posedět a vychutnat si okolní přírodu. Vysoká pobřežní tráva je navíc místem, kde hnízdí i řada druhů vodních ptáků, a je chráněnou krajinou oblastí. Z Gstadtu vás další kilometry povedou přes Seebruck s přístavem plachetnic a muzeem, které připomíná dobu Římanů, až do Chiemingu. Tady můžete váš cyklovýlet ukončit, počkat v příštavišti na loď a zastavit se cestou zpět právě na Herreninselu nebo Fraueninselu. Pokud by vám počasí nepřálo, tak vás loď dopraví rovnou do přístavu v Prienu. Podle letního jízdního řádu z Chiemingu odplouvají lodi prakticky každou hodinu, ta poslední v 18,30.

Pro někoho ale bude třicet kilometrů spíše rozcvičkou, a tak může pokračovat po východním břehu jezera dál a zvládnout celý okruh. Zdatným cyklistům to bez větších zastávek bude trvat kolem čtyř hodin, ale zase proč pospíchat. Trochu starostí můžete mít na jinak dobře značené cestě snad jen v jihovýchodním cípu jezera, kolem Rothkanalu směrem na Feldwies a Ubersee. Přehlédnout značky je otázkou okamžiku. Takže pozorně, protože musíte najít ten správný most přes zdejší vodní toky. Odměnou je naopak krásné panorama Chiemgauských Alp, které právě z jižního břehu máte jako na dlani. Trasa dál vede podél dálnice A8 směrem na Bernau a odtud to je už jen sedm kilometrů do cíle v Prienu. Náročnější cyklistické terény najdete dál od jižních břehů Chiemsee směrem do nitra Alp.

Cyklotrasa kolem Chiemsee: Prien – Rimsting (4 km) – Breitbrunn (7 km) – Gstadt (3 km) – Gollenshausen (4 km) – Seebruck (5 km) – Chieming (8 km) – Feldwies (10 km) – Bernau (9 km) – Prien/Stock (7 km) Délka: 65 km

Text Karel Malina Foto: autor

34

Výlety Evropou

Zemí půlnočního slunce

Výlety Evropou g Zemí půlnočního slunce

Spisovatel Karel Čapek ve třicátých letech minulého století po své cestě na sever Evropy, kdy navštívil Dánsko, Švédsko a Norsko, napsal:

„…to nejkrásnější na nich je přece jenom sever čili příroda, příroda zelená jako nikde, bohatá vodami, překypující loukou a stromovím, jiskřící rosou a zrcadlením nebes, pastorální a hojná, mírná a požehnaná příroda severu.“ O to víc jsem se těšil na svoji první výpravu do Norska, ale na neskutečně proměnlivou krásu zdejší krajiny, kterou země půlnočního slunce nabízí, jsem stejně připravený nebyl. Karel Čapek cestoval po severu hodně lodí, my jsme s manželkou zůstali věrni autu, i když jsme předem věděli, že to bude daleká cesta. Prahu od Osla dělí bezmála patnáct set kilometrů. Další tisíc nás čekalo do malého městečka Kristiansund na atlantském pobřeží uprostřed Norska. Původ tohoto jména našli historikové prý u starých Dánů a znamenal cestu na sever. My naopak dál na sever už jet nechtěli. Naším cílem bylo užít si přírody a ne pouze dobýt Nordkapp. I tak jsme absolvovali bezmála šest tisíc kilometrů. Slušná porce

36

Oslo, návštěva skanzenu

na čtrnáct dní dovolené. Chvílemi to také byla únavná cesta, ale jedno se mi na norských silnicích líbilo. Na rozdíl od nás tam nikdo nezávodil. Poslední dálniční kilometr skončil v Oslu a dál už vedly hlavní tahy jen po našich silnicích první třídy, ovšem s nesrovnatelně lepším povrchem, a všude platilo omezení maximální rychlosti na osmdesát kilometrů, někde i méně. A nikdo nepospíchal, i když o policistu jsme nezavadili a radary byly avizovány dopředu. Nakonec, proč pospíchat, když krajina nabízela pomalu na každém kilometru něco nevšedního.

PŮVABNÁ CHRISTIANIA Naší první norskou zastávkou bylo Oslo. V roce 1905, kdy vzniklo nezávislé Norské království, se stalo konečně hlavním městem, ale tehdy se jmenovalo Christiania. Jméno Oslo sice pochází už z 11. století, ale k tomu se vrátilo až v roce 1925. Zaujímá plochu asi jako Praha a také počtem obyvatel se jí dost blíží. Počasí nám přálo, a tak procházka centrem města, kterému dominuje známá budova radnice, stála za to. Z moderní architektury je určitě zážitkem nová opera postavená v podobě ledové kry, která jako by vystupovala z moře. Líbilo se nám i na středověké pevnosti Akershus, která se vypíná nad přístavem a nabízí krásný pohled na panorama města. Nevynechali jsme ale ani prohlídku muzea KON-TIKI, které představuje výpravy slavného norského cestovatele Thora Heyerdahla. Nejvíce se proslavil v roce 1947, kdy podle dochovaných nákresů španělských conquistadorů v Peru vyrobil se svými společníky incký vor z balzového dřeva a vydali se s ním napříč Tichým oceánem. Plavidlo pojmenované Kon-Tiki po sto a jednom dni a asi osmi tisících kilometrech skončilo na útesu atolu Raroia v Polynésii. Všichni na palubě to přežili a cesta samotná naznačila reálnou migraci jihoamerických obyvatel do Polynésie.

Bergen

Oslo

Vyprávění, které Heyerdahl o této plavbě napsal, jsem kdysi přečetl jedním dechem, ale teprve, když vidíte vor na vlastní oči, oceníte odvahu celé posádky. Bylo to něco mimořádného, ale když jsem prošel nedaleké Vikingské muzeum, bylo mi jasné, že nikdo jiný než Nor, který má v těle krev vikingských válečníků, něco podobného nemohl zorganizovat. Neméně působivý byl v Oslu i unikátní skanzen, kde si člověk udělal skutečnou představu, jak se ve zdejších drsných podmínkách kdysi žilo. A prohlédli jsme si za sluníčka i slavný Gustav Vigelands park, kde se nachází na dvě stě soch tohoto norského umělce, které představují dvacet let tvrdé práce. Park je zdarma otevřen po celý rok a je to opravdu kouzelné místo. Vychutnat si jeho atmosféru stojí za to. Vyjeli jsme i na známý Holmenkollen. Zdejší skokanský můstek je populární turistickou atrakcí, ale část expozice se věnuje i polárním výpravám Roalda Amundsena, který jako první člověk dosáhl jižního pólu. Oslo bylo milé, ale my měli před sebou ještě předlouhou cestu na sever.

BÍLÉ NOCI V BERGENU Z Osla jsme pak zamířili směrem na západní pobřeží. Cílem byl přístav Bergen, ale než jsme tam dorazili, čekala nás řada zajímavých zastávek. V hornickém městečku Kongsberg jsme obdivovali zdejší největší barokní kostel z r. 1761. Deset kilometrů za městem se nacházejí bývalé stříbrné doly Saggrenda. Prohlídka trvala necelé dvě hodiny a šílený důlní vláček nás zavezl tři sta metrů pod povrch. Těm, co trpí klaustrofobií, bych právě tohle dobrodružství nedoporučoval. V nedalekém Heddalu se chlubí dřevěným kostelem z 13. století. Zážitkem pak byly naše první velké vodopády Rjukanfossen. S ubytováním jsme si hlavu nelámali. V Norsku je dostatek kempů s příjemnými chatkami, které většinou nabízejí slušný komfort a cenově se pohybují pro čtyřčlennou rodinu v průměru od 500 do 800 norských korun za noc. Po silnici E 134 jsme pak pokračovali k městečku Odda a zastavili u skutečně ohromujících vodopádů Latefoss. První trajekt, na který jsme narazili, nás svezl přes fjord Hardangerfjord do Kvamdalu. Stál 168 norských korun. Do Bergenu jsme dojeli v podvečer. Prohlédli si historickou čtvrť Bryggen, přístav přeplněný moderními

37

Výlety Evropou g Zemí půlnočního slunce

jachtami, a zašli do zdejší vyhlášené rybí restaurace. Chutnalo nám, jen zdejší pivo za 78 norských korun nám trochu zhořklo, ale i to patří k cestovatelským zážitkům. Spát se nám ani nechtělo, protože tady už vládla bílá noc.

DRAMATICKÁ TROLÍ CESTA Z Bergenu jsme se vydali severně po E39 na Zlatou cestu, což byla silnice č. 63, procházející napříč divokým krajem Romsdal ve středním Norsku. V zimě je tato komunikace uzavřena. Přes léto se ovšem mění v nejoblíbenější turistickou dálnici. S naší brněnskou to ale nemělo nic společného. V její jižní části jsme nejprve vyjeli na horu Dalsnibba do výšky 1500 m. Odtud jsme zamířili ke Geirangerfjordu s nádhernými výhledy. Silnice č. 63 pokračovala dál serpentinami nad fjord po devět kilometrů dlouhé Orlí cestě s dalšími nádhernými zážitky. Dramatickou krajinou jsme pak projížděli dál směrem na Andelsnes a dostali se na Trolí cestu, která byla otevřena v roce 1936 králem Haakonem VII. Jedenácti zatáčkami překonává převýšení osm set metrů. Z pohledu řidičů autobusů to chce hodně přesný odhad při točení

38

Norské fjordy patří k vyhledávaným turistickým místům

volantem, ale jinak nádherná podívaná na pozadí vodopádů a tří horských vrcholů nazývaných Biskup, Král a Královna, které se tyčí do výšky bezmála dva tisíce metrů. Z parkoviště vedla cesta na vyhlídkovou plošinu. O den později jsme dosáhli svého nejsevernějšího cíle. Po silnici č. 64 kolem letiště v Molde jsme dojeli do přístavu Kristiansund. Pár kilometrů před ním jsme se ještě napojili na slavnou Atlantskou cestu, která začíná jižně u malého přístavu Bud. Výstavba této silnice, která se klikatí po můstcích přes několik ostrůvků, byla dokončena v roce 1989. Na pobřeží Norského moře jsme se rázem ocitli v kraji rybářů, kde ovšem vládl prudký vítr a chvílemi nepříjemný déšť. A tak jsme se rádi vydali zpět k jihu. Novým cílem byla tentokrát horská silnice č. 55, která je také považována za jednu z nejkrásnějších norských výletních tras. Nejprve jsme ale museli překonat něco přes dvě stě kilometrů po E136

do městečka Otta podél Reinheimenského národního parku a dál po silnici č. 15 do města Lom, kde pětapadesátka začínala. Byla dlouhá asi sto třicet kilometrů a vedla přes národní park Jotunheimen. Nejvyšším bodem silnice byla chata Krossbu (1440 m n.m.). V jižní části trasy se dalo odbočit k největšímu evropskému ledovci Jostedalbreen. Procházka stála za to. Další kilometry nás vedly k rameni nejdelšího norského fjordu Sognefjordu, který je dlouhý kolem dvě stě kilometrů. Přejezd trajektem z Kaupangeru netrval dlouho a my nabrali směr Oslo. Dovolená se blížila k závěru, ale na severu máme ještě co objevovat, a tak věřím, že se sem do této nádherné země ještě někdy vrátíme.

Text: Karel Malina Foto: autor

Výlet na konci světa

Putování pod Jižním křížem Jezírko ve Wai-O-Tapu

Na jezeře Rotomohana v údolí Waimangu

Výlet na konci světa g Putování pod Jižním křížem

Seděli jsme s přáteli na střeše desetipatrové mládežnické ubytovny v centru novozélandského Auckladu a pozorovali se zájmem naše okolí. Přiletěli jsme teprve ráno a dvanáctihodinový rozdíl oproti Praze byl znát. Zatímco doma se teprve chystal nedělní oběd, tady už zářily hvězdy a zavonělo večerní jídlo připravené podle studentských receptů snad z celého světa. Měli bychom jít spát, ale to se nikomu pochopitelně nechtělo, v těle stále tikal evropský čas, a tak jsme se alespoň dohadovali, kde na noční obloze vlastně najdeme Jižní kříž. Představy byly různé, ale jak se později ukáže, netrefil se nikdo. Naštěstí jsme se podle tohoto křížku na rozdíl od námořníkův okolních vodách jižního Pacifiku, řídit nemuseli. Na Novém Zélandu je údajně zbytečná i navigace v autě, ale my jsme zdejší autoatlas po ruce raději měli. V zemi, kterou kdysi první polynéští mořeplavci nazvali Aotearoa, neboli „Zemí dlouhého bílého oblaku“, jsme byli poprvé. V itineráři naší cesty jsme měli zanesených všech čtrnáct národních parků, které jsou na Novém Zélandu, ale kolik jich skutečně projdeme, to jsme ani zdaleka netušili. Jasný byl pouze cíl první etapy, kterým se stalo v samém středu severního ostrova městečko Rotorua, ležící na břehu stejnojmenného jezera.

U jezera Rotorua

MĚSTO SIRNÝCH PRAMENŮ Jakmile vystoupíte z auta, víte, že jste nezabloudili. Město sirných pramenů poznáte po čichu. Horká voda sem kdysi přilákala i maorské kmeny, a tak se právě tady můžete seznámit s jejich kulturou a historií. Později zde byly vybudovány největší lázně Tichomoří. Naše první kroky proto vedly do zdejší anglické zahrady Goverment Gardens, kde je bývalá hlavní lázeňská budova z roku 1908, tzv. Bath House, zachována, ale změnila se v Muzeum umění a historie. Zašlou slávu tady připomíná i na povrch vyvěrající pramen Rachel s teplotou 212 st. C. Další koupele v minerální vodě jsou možné i v nedalekých Polynéských lázních nebo Rodinných lázních.

Replika starého parníku na jezeře Rotorua

Auckland

40

Ďáblovy kalamáře ve Wai-O-Tapu

ĎÁBLOVY KALAMÁŘE VE WAI-O-TAPU Z řady atraktivních okolních míst s termálními prameny a gejzíry jsme si pak druhý den vybrali oblast Waimangu a Wai-O-Tapu,

Jde o údolí podél místní říčky, které vzniklo po mohutné erupci sopky Tarawery v roce 1886. Hodinová procházka nás zavedla ke slavnému kráteru Inferno, kde klesá a stoupá modrá hladina vody v pravidelném osmatřicetidenním cyklu. V letech 1900–1904 byl ale největší atrakcí mohutný gejzír, který tryskal až do výšky čtyři sta metrů. Dnes už jej připomínají jen černobílé fotografie. Cesta skončila u jezera Rotomahana a my nasedli na zdejší autobus, který nás zavezl zpět ke vchodu do parku.

Umělcova paleta ve Wai-O-Tapu

která je vzdálená asi třicet kilometrů od města. Program začíná většina návštěvníků u gejzíru Lady Knox, který podle průvodce vytryskne až do výšky deseti metrů každý den v 10,15. Za hojné účasti diváků nevynechal ani tentokrát. Jak se ale ukázalo, bez pomoci zaměstnance parku by se to neobešlo. Ten nejprve nasypal do otvoru trochu mletého mýdla a pak už voda tryskala, tak jak má. Po tomto představení jsme zamířili do termální oblasti Wai-O-Tapu s množstvím jezírek s horkou vodou obarvenou minerály. Sírou zežloutla například Ďáblova lázeň, Umělcově paletě zase daly vzniknout vedle síry ještě mangan (purpurová) a arzen (zelená). Našli jsme Ďáblovy kalamáře či zelenkavou Champagne Pool. Nechyběla ani bahnitá jezírka s probublávajícími plyny či potůčky s kaskádami vápenitých usazenin. Blíže k Rotorua pak leží populární Waimangu Thermal Vallye.

41 Gejzír Lady Knox

Výlet na konci světa g Putování pod Jižním křížem

SOPKA RUAPEHU SE ZLOBILA Další den jsme objeli největší novozélandské jezero Taupo, které je také pozůstatkem výbuchu vulkánu. Odehrál se naštěstí už před dvěma tisíci lety, ale byla to taková exploze, že se záznamy o ní našli jak v Číně, tak i ve starověkém Římě. Pod dnem jezera to ale slušně klokotá i dnes, jen voda zatím tlak drží v patřičných mezích, a tak tady snad ještě dlouho bude rybářský ráj s vyhlášenými nádhernými pstruhy. My jsme si odnesli na památku kousky pemzy. Za Taupem se po dvaceti kilometrech už otevírá pohled na národní Úbočí Ruapehu

V národním parku Tongariro

42

Na břehu jezera Taupo

park Tongariro. Jde o vůbec první zdejší přírodní rezervaci, která vznikla v roce 1887 jižně od jezera Taupo zásluhou náčelníka s půvabným jménem Te Heu Heu Tukino IV, který posvátné maorské území raději věnoval státu, jen aby zabránil jeho osídlení. Krajině dominují vrcholky tří stále aktivních sopek – Tongariro (1968 m), Ngauruhoe (2287 m) a Ruapehu (2797 m). V jejich okolí se nachází řada zajímavých přírodních krás, od vodopádů přes deštné lesy, rozsáhlá lávová pole či jezírka s nádherně čistou vodou, které spojují méně či více náročné turistické trasy. Vyjít se dá i na vrcholky kráterů, a tak jsme zamířili po silnici číslo 47 k Ruapehu. Cestou jsme minuli Whakapapu Village, která se pyšní hotelem Grand Chateau a kde stojí za to posedět ve zdejší stylové kavárně. Odtud je to pak šest kilometrů do Iwikau Village. Silnice tady končí velkým

parkovištěm a nad ním jsou po svahu kráteru rozházené nejrůznější ubytovny a chaty, které se ale zaplní jen v zimní sezoně, kdy se Ruapehu promění v oblíbené lyžařské středisko. Letní dny jsou klidnější, ale lanovka s konečnou zastávkou ve výšce 2020 m fungovala a s ní i nejvýše položená kavárna na Novém Zélandu. My jsme dali přednost sportovnímu výkonu a kamenitým údolíčkem zamířili nahoru po svých. Až ke kráteru to ale nešlo. Ruapehu v týdnech předtím slušně bouřila, a tak byla cesta těsně před vrcholem uzavřena. I tak ale stál výstup za to a káva v takové nadmořské výšce chutnala znamenitě. Se severním ostrovem jsem se rozloučil plavbou na trajektu z Wellington do Pictonu. A co nás čekalo na Jižním ostrově, o tom zase příště. Text a foto: Petr Uchytil

Navštívili jsme

Svatby v hotelu Galatea

Hotel Galatea v Mladé Boleslavi

letos už popáté uspořádal ve svých prostorách Svatební den pro všechny, kteří krok do společného života zvažují a hledají hezké prostředí nebo jen inspiraci. A svatbám se tady daří. V tomto roce jich jen do října uspořádali čtyřiatřicet.

43

Služby g Svatby v hotelu Galatea

Působivá hotelová zahrada, restaurace, salonky, vinný sklípek, pokoje, to vše si hosté mohli prohlédnout, navíc už vyzdobené ke slavnostnímu obřadu, protože přímo v hotelu mohou být manželé oddáni, a současně mohli obdivovat nazdobenou svatební tabuli, upravené salonky či svatební apartmá. Bez krásných svatebních šatů, květinové výzdoby, šperků a také nablýskaných aut se ovšem žádná svatba neobejde, a tak nechyběly ani prezentace firem, které tyto doplňky nabízejí. „Letos se zde sešlo na pětadvacet vystavovatelů od módních salónů, květinářství, zlatnictví, půjčovny luxusních aut po kadeřnice, vizážistky a fotografy. Hosté ale mohli ochutnat i nejrůznější jídla a speciality včetně nezbytných svatebních koláčků,“ poznamenala

Renata Koutníková, která se s agenturou Modella na Svatebním dnu v hotelu Galatea podílela. Skvělým doplňkem nedělního zářijového odpoledne se staly i módní přehlídky, které uspořádaly mladoboleslavské salony, a nechyběla ani přehlídka prádla pro nevěsty. „Každý salón měl tady svůj tým, který tvořily vizážistka, kadeřnice a floristka, která se starala o květiny. Jednotlivé přehlídky se tak od sebe lišily, protože nabídly jiný styl oblékání, vizáže i květinových úprav. Bylo to velice pestré a zajímavé. Například se ukázalo, že svatební šaty mohou být krásné, i když nejsou klasicky bílé či krémové,“ dodala Renata Koutníková.

Program v hotelu Galatea obohatila i „svatba na oko“, tedy fiktivní svatební obřad s hostinou, vše připravené tak, aby si návštěvníci udělali představu, jak by svatba mohla vypadat ve skutečnosti. Hezký dárek měl pro budoucí nevěsty a ženichy připravený také hotel Galatea. Komu z přítomných párů se tady líbilo a zaregistroval si svatbu, dostal se do losování o svatbu za polovic. Zájemců bylo tentokrát čtyřicet, takže svatebního veselí si hotel užije i v příštím roce dost. Tradičně také byly vydraženy květiny, které tuto akci zdobily, a finanční obnos byl věnován domu pečovatelské služby v Mladé Boleslavi. Text: Kateřina Pešťáková Foto: Bohumil Rosenkranz

Chystáme se na výlet

Nebojte se, auto uveze hodně Pokud rádi vlastním vozem vyrážíte do přírody za svými sportovními aktivitami, asi občas přemýšlíte, jestli všechno, co jste si připravili, vůbec odvezete. Balení lyží, snowbordů, kol či oblečení vám mohou usnadnit nejrůznější nosiče na auto. Možná budete překvapeni, kolik věcí si nakonec sebou poveze. Výběr na našem trhu je široký, ať už jde o střešní boxy, či nosiče jízdních kol. Záleží prakticky jen na tom, zda přemýšlíte víc o ceně nebo kvalitě.

Příliš šetřit se ale nemusí vyplatit, přece jen kola a lyže něco stojí, a tak je lepší mít bezpečný nosič, který neupadne na dálnici a dá se uzamknout. Nejlépe vám poradí v některé ze specializovaných prodejen.

45

Vybavení g Nebojte se, auto uveze hodně

Největší výběr nosičů na auto jsme objevili v Centru Neumax v Praze na Modřanské ulici nedaleko bývalého Branického pivovaru. Tady si můžete vybrat z výrobků domácích i zahraničních značek v nejrůznějších cenových relacích.

STŘEŠNÍ BOXY V BÍLÉ SE LÍBÍ Cestovat autem na hory za lyžováním si bez střešních boxů asi už málokdo umí představit. Jsou ideálním místem pro uložení lyží, snowbordů i oblečení. Pokud jde o délku boxů, tak v současné době, kdy většina milovníků sjezdování používá lyže do 170 cm, je největší zájem o délky boxů mezi 180–200 cm. K dostání jsou ale i o délce 235 cm, s nimi už ale můžete u některých aut mít problém při otevírání zadních dveří. V nabídce nechybí ani menší boxy s délkou 130 cm, které jsou oblíbené na letní sezonu. Střešní boxy jsou vybaveny buď centrálním zámkem,

nebo dvěma klasickými zámky. Snadné otevírání umožňují plynové nebo mechanické vzpěry. Ke standardnímu vybavení už dnes patří oboustranné otevírání na pravé i levé straně, abychom měli stále co nejsnazší přístup k věcem. Boxy se upevňují na základní nosiče. U starších typů to bylo pomocí ocelových třmenů, dnes už převažují rychloupínací systémy, které šetří čas a přitom jsou bezpečné. Boxy se vyrábějí z vysoce kvalitních plastů, které jsou odolné proti mrazu a ÚV záření. Ty dražší jsou už lakované a plasty mají více vrstev, aby byly dostatečně pevné. Pokud jde o barvy, tak tradičně je zájem o stříbrnou s černou, ale oblíbená je i bílá. V Modřanech nechyběly boxy známých zahraničních značek, jako jsou Thule, Hapro, Atera či Camei. K nejprodávanějším patří v poslední době Hapro Zenith 8,5 v lesklé, černé barvě (nosnost 75 kg, rozměry 215x90x37) za 14.820,- Kč. Kvalitu za rozumnou cenu nabízí v této oblasti největší domácí výrobce firma Neumann, která si zákazníky získává například boxem Whale 200 v šedé barvě s centrálním zámkem (nosnost 50 kg, rozměry 200x90x45) za 7.010,- Kč, populární je stále Whale 227 (nosnost 50 kg, rozměry 227x52x33).

POZOR U ZÁKLADNÍCH NOSNÍKŮ Na střechu se boxy upevňují pomocí základních, nebo také příčných a podélných nosníků. Ne všechny se ale hodí pro každé auto. V Modřanech se prý ještě nestalo, aby základní nosič na nějaký vůz neměli, i když jsou typy aut, na které se nosiče musejí speciálně upravit. Nosiče jsou vyráběny v mnoha variantách, aby byly bezpečné, šetrné k vozidlu a zároveň i komfortní. Zatížení nosičů v páru dovoluje náklad o hmotnosti až 75 kg. Praktičnost vozu pak zvyšují podélné nosiče, které je možné na střechu dodatečně upevnit. K nim jsou opět nezbytné příčné nosiče, které mohou být i uzamykatelné.

PESTRÁ PALETA NOSIČŮ KOL S jarní sezonou se zájem soustředí opět na nosiče jízdních kol, které se podle umístění na autě dají rozdělit do dvou kategorií. První se upevňují na střechu s pomocí příčných nosičů, druhé buď vzadu na páté dveře, nebo na tažné zařízení. Dobré střešní nosiče na jedno kolo se dají koupit už od 400,- Kč. Samozřejmě jsou i dražší. Záleží na tom, z jakého jsou materiálu, zda jde o ocel nebo hliník, jak pohodlná je montáž a uchycení kola, nebo zda je nosič uzamykatelný. U dražších kol, kdy nechceme, aby se zbytečně odřela a přitom byla bezpečně upevněna, se doporučuje uchycení za přední vidlici. Výhodou pro někoho může být nastavitelný úchyt rámu, takže se dá použít pro dospělá i malá dětská kola. K nejprodávanějším nosičům na kolo patřily letos Thule ProRide 591 za 1.689,- Kč, Atera Giro za 1.690,- Kč a Montblanc Discovery za 3374,- Kč. Značka Neumann nabízela úspěšně nosič T1 za 1.090,- Kč. Pokud jde o nosiče kol na páté dveře, jejich připevnění je hodně složité a pracné, a tak se už zájem kupujících soustředil na nosiče, které jsou upevněné na tažném zařízení auta. Výhodou je snadná manipulace s jízdními koly, zvlášť když jezdíte s vozy,

které mají vysoko střechu. Kola se lépe upevňují a můžete pohodlněji parkovat. Na nosiče kol na tažném zařízení je možné upevnit dvě až čtyři kola. Nejlépe vybavený, bezpečný a na obsluhu velice jednoduchý nosič kol nabízí firma Atera. Její Atera Streda 3 má nový upínací mechanismus, a tak montáž je velice pohodlná a rychlá. Nosič má nejenom sklopnou funkci, ale při sklopení se odsune od zádi vozidla a přístup do zavazadlového prostoru je proto velice pohodlný. STRADA 3 může přepravit tři jízdní kola a čtvrté pak pomocí adaptéru. Je to jedinečné technické zařízení, které umožňuje dát do osobního auta či dodávek a užitkových vozidel i objemnější zavazadla a přitom kola zůstanou dál upevněna na nosiči. O tento nosič jízdních kol je také největší zájem, i když cenově patří do nejvyšší kategorie. Na tři kola stojí 10.989,- Kč. Luxusním nosičem kol, který je vhodný i na dvě elektrokola, je Vebler X21 Nano. Jeho výhodou je, že se dá během okamžiku složit a v přiložené tašce odnést a uložit do auta nebo garáže. Cena je 12.970,- Kč. Nabídka střešních boxů i nosičů kol je sice pestrá, ale u všech hledejte atest ministerstva dopravy, bez kterého může být koupě opravdu riziková. Text: Karel Malina Foto: autor a archiv Neumann

47

Výlety současnosti g

Příště

Výlet na konci světa • Nový Zéland (2)

Na výletě se známou osobností • atletka Šárka Kašpárková

Výlety Českem • zimní Šumavou

Vyšehrad

Výlety Evropou • lyžování v Portes du Soleil

výlety

Výlety současnosti

ž ě t u so

Soutěž

současnosti

Otázky: 1. Kdy byla vybudována Posázavská stezka?

2. V kterých letech se uskutečnila barokní přestavba Břevnovského kláštera a kdo se ujal její realizace?

3. Jak se oficiálně nazývá „Bavorské moře“ ? Odpovědi zasílejte na email: [email protected], nebo poštou na adresu: Výlety současnosti, Mánesova 40, 120 00 Praha 2 (na obálku napište výrazně Soutěž)

Ceny pro vítěze 1. cena: Víkendový pobyt a wellness pro dvě osoby

v hotelu Galatea 2. cena: Večeře pro dvě osoby na zámku Konopiště

v hodnotě 2000,-Kč 3. cena: Roční předplatné časopisu Výlety současnosti

Výlety současnosti číslo 1. listopad-prosinec 2013 Vydává BOOM sport s.r.o. Želenská 10 419 01 Duchcov Šéfredaktor PhDr. Karel Malina [email protected] Technická redakce VRJ Mánesova 40 120 00 Praha 2 Grafická úprava Lucie Laudadiová Inzerce Ing. Michaela Svobodová [email protected] Jazyková úprava Mgr. Věra Bláhová Soutěže Kateřina Zavřelová [email protected] Tisk AGP Distribuce Mediaprint+Kappa Povoleno MK ČR E 21 430 ISSN 2336-1891 Rozmnožování a šíření jakýmkoliv způsobem (zejména mechanickým nebo elektronickým) bez výslovného souhlasu vydavatele je zakázáno. Redakce neodpovídá za obsah inzerce Cena výtisku 48,- Kč

✁

KUPON PŘEDPLATNÉHO PRO ČR Firma ....................................................................................................................

Platbu provedu

Jméno, příjmení ....................................................................................................



Adresa .................................................................................................................. Tel ................................Fax..............................E-mail ..........................................



složenkou typu A (na základě údajů ze složenky A, kterou od nás obdržíte, lze platit převodem fakturou, v tom případě uveďte IČO .................................. DIČ ....................................

IČO* ............................DIČ* .......................... (*vyplňte pouze pokud žádáte daňový doklad)

Závazně objednávám Výlety současnosti od nejbližšího vydání   Vstupní balíček 6 čísel Výlety současnosti Cena:

  Full service Cena:

Objednávku – vyplněný kupon přijímá jménem vydavatele firma SEND Předplatné P.O.Box 141, 140 21 Praha 4 Tel.: 225 985 225 Fax: 225 341 425, SMS: 605 202 115 E-mail: [email protected], www.send.cz

Nechce se Vám objednávat předplatné poštou? Využijte pohodlné objednávky předplatného na stránkách www.vyletysoučasnosti.cz