שבוע טוב Číslo 25/5767
12 duben ’07
Výklad k sidře Šmini (Leviticus 9,1 – 11,47) V Toře je praveno: "..vajhi bajom hašmini - stalo se osmého dne". V midraši Tanchuma stojí, že kdykoli je praveno ..vajhi bajom (bimej) - stalo se toho (onoho) dne, v mnoha případech to signalizuje tragickou událost. Midraš cituje pět z nich. První z nich líčí příběh judského krále Achaza: "Vajhi bimej Achaz melech Jehuda (Iz. 7,1) Stalo se za dnů Achaze krále nad Judou." Midraš se ptá: O jaké tragédii se text zmiňuje? Midraš dále cituje biblický text, ve kterém se praví, že Aramejci byli na východě a Pelištejci na straně druhé. Písmo dodává, že židovský národ byl zcela obklopen nepřáteli. Pokud je tomu tak, pak o jakou tragédii se jedná? Někdo by si mohl myslet, že už to byla tragédie, když židovský národ byl obklopen nepřítelem. Ale podle tohoto midraše bylo tragédií, že se Achaz judský král odmítal od mládí zabývat studiem Tory. A nejen to. Zlikvidoval veškerý vzdělávací systém studia Tory. Dělal všechno pro to, aby odstranil Toru z veřejného života a tak odstranit B-ží podíl na tomto světě. Achaz si řekl: Jestli nebudou žádné mladé ovečky, tak nebude žádných dospělých ovcí. Jestli nebudou žádná stáda, pak není třeba pastýře (H-spodina). Jestli nebudou žádní mladíci jsouce vzděláni v Toře, pak nebude žádných učitelů. Jestli nebudou kvalifikovaní učitelé, pak nebude žádných talmidim (studentů Tory). Jestli nebudou žádní talmidim, tak bude žádných znalců Tory. A jestliže nebudou žádní Toreni, pak nebude ani Tora. Jestliže nebude žádné Tory, pak nebude třeba žádné synagogy a studovny. A jestli nebudou synagogy a bejt midráše, pak H-spodin bude zcela odstraněn ze života lidí. Midraš cituje text, který poukazuje na to, že Achaz odstranil Toru, a tak způsobil, že běžnému lidu se stala nedostupnou. A když lid konečně pochopil, co Achaz zamýšlí a co tím způsobí, začali volat k H-spodinu: Svět bude zničen, protože byla znevážena Tora, na které svět stojí. Bolestivé a tragické události, které prorok zmiňuje se udály když byl Erec Jisrael obklopen nepřítelem, což byl důsledek abcence studia Tory. Jestliže židé zanedbávají studium Tory, pak jsou obklopeni svými nepřáteli - což je problém vpravdě sekundární. Rabejnu Bachja cituje midraš ve kterém před římského císaře předstoupil reb Jehošua ben Chananja (třetí generace tanaitů -více Šavua tov 16/5767 str. 13 ) a imperátor mu řekl: "Pokoušeli jsme zlomit
židovský národ po mnoho let, ale bez valného úspěchu. Vy židé jste tedy pěkně houževnaté stádce." Rabi Jehošua mu odpověděl: "To není, tím že by židé byli tuhé stádo, ale to je tím, že máme mocného pastýře (H-spodina). Navzdory všem našim nepřátelům, jestliže židovský národ se poctivě ponoří do studia Tory, tak nás H-spodin bude chránit." Tora popisuje inauguraci Aharona a jeho synů. Bylo nutné, aby kohanim předstoupili před staršími Izraele. Rabi Akiva říká, že židy lze do jisté míry porovnat s ptáky. Tak jako pták nemůže letět bez křídel, tak židovský národ nemůže fungovat bez svých starších. Přežití a úspěch národa Jisraele je vymezeno jeho učenými znalci Tory – a také když židé se plně oddají studiu Tory. Ale jen samo studium zdaleka nestačí. Tora dává jasné instrukce týkající se zapovězených druhů živočichů – to je těžiště naší týdenní paraši. ...veškeré havěti hemžící se po zemi, nic, co leze po břiše nebo chodí po čtyřech, ani co má více noh, nesmíte jíst, je to hodno opovržení. Neuvádějte v opovržení sami sebe pro nějakou hemžící se havěť; nesmíte se jimi poskvrnit, abyste se jimi neznečistili. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Posvěťte se a buďte svatí, neboť já jsem svatý. Naši moudří poukazují na to, že slovo ve nitmetem (nečistý) je psáno bez konsonantu alef . A tak bez samohlásek můžeme číst jako venitamtem (zavřený/zapečetěný). To znamená, že když žid konzumuje nekošer druhy stává se duchovně necitlivým – uzavřeným. Zahazuje tak svoji přirozenou citlivost na duchovno. V Toře stojí (jak jsme si již uvedli výše) "..já jsem Hospodin, váš Bůh. Posvěťte se a buďte svatí, neboť já jsem svatý." Jestliže žid vyvine úsilí k dosažení svatosti, stává se svatým protože H-spodin je svatý. Svatost je definována tak, že cokoli se přidruží k H-spodinu je svaté. Například, když B-ží Přítomnost (Šchina) sestoupila na horu Sinaj učinila z ní svatyni. Když pak Šchina vystoupila s hory, vrátilo se vše do svého původního stavu. Izraelský národ byl kvalifikován jako B-ží lid ze Sinaje a nazývá se Goj kadoš - svatý pronárod. Izraelité jsou svatí jen díky jejich spojení s H-spodinem. Konzumace všech druhů živočichů způsobuje u žida to, že znecitliví k duchovním věcem, protože základy této citlivosti spočívá v našem spojení s H-spodinem. Přírozené smysly lidského tvora mají svoji důležitost pro tělesnost, nikoliv pro věci duchovní, protože jsou fyzické podstaty. Žid má tedy schopnost k tomu, aby vnímal duchovno jen kvůli spojení s H-spodinem.
1
Jestli Žid žije svůj život tak, jak je stanoven Torou a neznečistí se, stává se použitelnou nádobu ve které má místo svatost. Ramban píše na začátku výkladu k sidře kedošim, Když Tora přikazuje kdošim tihju - buďte svatí, znamená, že každý by se měl posvětit tím, že bude dělat jen to co je mu dovoleno. Ačkoli Tora povoluje četné tělesné aktivity a úsilí, mnohá omezení umožňují mít lepší cit pro duchovno. Pokud někdo příliš zabředne do tělesnosti, tím způsobí zablokování svých čidel pro věci duchovní. Mišna k talmudickému traktatu Nedarim říká, že žid - i když je obřezán, je klasifikován jako "arel". Předkožka, která byla odstraněna během obřízky se nazývá "arla" (=krytí). Proto muž, který není obřezán se nazývá "arel" - protože krytí nebylo odstraněno. Nežid, ačkoli on může být obřezán ve fyzickém smyslu, nicméně udržuje statut "arla".
To je protože Písmo poukazuje na nežida jako na "arlej leva" - pokrytého srdce. Ačkoli může být obřezán, jako nežid je považovan za hermeticky uzavřeného a zablokovaného pro věci duchovní. Nemá totiž tu zvláštní citlivost, protože nemá pochopení pro keduša (svatost). Jen Žid, který je Goj kadoš - svatý pronárod vytváří prostor pro kduša. Aby žid vůbec udržel tuto duchovní citlivost, musí udržovat sám sebe v určitém režimu, který umožňuje fungování této svatosti. Nestačí židovi jen to, aby plnil micvot (příkazy) a studovat Toru; k tomu, aby měl větší kapacitu pro svatost je třeba daleko víc. Potřebuje omezit své zainteresování ve věcech materiálních jen na úroveň uspokojení svých nejzákladnějších tělesných potřeb. Nikdo nemůže udržet kduša ve svém životě a současně setrvával v konzumním způsobu života. Pro žida je nesmírně důležité vědomí, že k tomu, aby dosáhl kduša - musí toužit po této svatosti.
Výklad k aktuální sidře O každém ze sedmi inauguračních dnů Moše vztyčil svatostánek, vykonal celou bohoslužbu a pak svatyni rozebral. Doba posvěcování svatyně vyvrcholila posvěcením Aharona a jeho synů za kohanim- kněží; od té chvíle pak pouze oni byli způsobilí vykonávat službu ve svatyni. Naše sidra začíná 1.nisanu, osmý inaugurační den, kdy byla svatyně vztyčena nastálo a kdy se kohanim ujali svých povinností. „Vajehi- bylo“ Podle Moudrých toto slovo často uvozuje nějaké svízele nebo zármutek (Megila 10b). Jaký zármutek se může pojit k radostnému 1.nisanu? Rb. Jisrael z Rižinu cituje Sforna, že před hříchem zlatého telete nebylo třeba ústřední svatyně, neboť každý Žid byl hoden B-ží přítomnosti, až po duchovním pádu národa bylo nutno vybudovat příbytek pro Šechínu. Při posvěcení svatyně se tedy radost mísila se smutkem, že lidé zahodili příležitost k vyšší svatosti „Ulziknej jisrael - starší Izraele“ Raši- Ačkoliv příkaz přinést uvedené oběti byl určen jen Aharonovi, Moše chtěl, aby starší na vlastní uši slyšeli, že Aharon byl povýšen do úřadu kohena gadol, že není samozvanec ani ho k tomu nevyzval jeho bratr. „Egel ben-bakar - mladého býčka“ Raši- B-h určil Aharonovi jako oběť za hřích právě býčka, na znamení, že tím bude Aharonovi odpuštěna jeho účast na hříchu zlatého telete. „Tedaber - promluvíš“ Není jasně určeno, kdo má promluvit: Ramban- Buď 1/ Aharon, aby se zvýšila jeho vážnost, nebo 2/ Moše nařídil všem přítomným ( tj. Aharon a starší), aby promluvili k lidu a řekl to v jednotném čísle, protože každý měl svou osobní povinnost, anebo
3/ Moše řekl každému z nich, co má udělat- Aharonovi, aby připravil své oběti a starším, aby připravili oběti za národ. „Seir-izim lechatat - kozel k oběti za hřích“ Za národ byl obětován kozel, za Aharona býček. Targum Jonatan- Aharonova oběť byla smířením za hřích zlatého telete, oběť národa smiřovala za prodej Josefa. Každý z obou hříchů měl jinou povahu, proto byla obětována různá zvířata. Když lidé žádali, aby jim Aharon udělal „bůžka“ namísto Mošeho, bylo to ze závislosti na Mošem, domnívali se, že neobstojí bez něho či bez někoho na jeho místě. Proto jim Aharon udělal tele, které všude chodí poslušně za svou matkou. Ale když bratři prodali Josefa, bylo to ze vzpurnosti, odmítli přijmout Jakovovo rozhodnutí vybrat Josefa za vůdce rodiny- chovali se jako svéhlavá koza, proto byl obětí za jejich hřích kozel. „Vajikrevu kol-haeda - a celé společenství přistoupilo“ Sifra- Nedostali pokyn přistoupit; když poznali, že B-h přijme jejich oběť za hřích, shromáždili se radostně a dychtivě. „Vajomer moše ze hadavar - Moše řekl: toto je věc“ Raši- Řekl to, aby ubezpečil lid, že se jim toho dne zjeví B-ží sláva, protože vykonali B-ží příkaz. To je princip židovské víry: nejdřív musí Židé vykonat B-ží vůli, pak získají Jeho přízeň. Např. při rozdělení moře vstoupili do vody, a B-h je odměnil za jejich důvěru zázrakem a vyšším stupněm Zjevení, než zažil prorok Jechezkel (Ezechiel). Když Žid projeví svou důvěru v B-ha, B-h mu odpoví Svým požehnáním. „Krav- přistup“ Raši- Aharon byl příliš vyděšen a zahanben, aby přistoupil blíž (kvůli hříchu zlatého telete), Moše ho povzbudil. Degel Machane Efrajim- homiletický výklad: Je dobře, jestliže se ostýcháš, že jsi byl vyvolen, protože B-h nemá rád nafoukanost. „Uvead haam - a za lid“
2
Aharonova oběť byla smířením za něho a nepřímo i za lid, protože člověk nedosáhne smíření za jiné, dokud sám není zproštěn hříchu. „Hiktir - obrátil v dým“ Rašbam, Haamek Davar - Na oltáři nebyl stálý oheň, dokud nevyšel oheň z nebes a nestrávil obětní části. Verš tedy říká, že Aharon položil obětní části na hranici, aby byly připraveny ke spálení, až nebeský oheň sestoupí na oltář. „Saraf - spálil“ Raši- Obvykle se mimo tábor spalovaly pouze oběti za hřích- chataot penimijot, jejichž krev se stříkala uvnitř svatyně. Tyto oběti za hřích a oběti sedmi inauguračních dnů jsou výjimkou, byly spáleny, i když se krev obětovala u vnějšího oltáře na nádvoří. Siftej kohen- Proč byly tyto oběti celé spáleny? Protože byly, aspoň zčásti smířením za Aharona. Když B-h přikázal spálit je celé, i kůži, naznačil tím, že Aharonův hřích byl zcela smazán. „Vajmale chapo - naplnil dlaň“ Raši- Tj. vzal komec (=hrst), jak popsáno v 2:2 (a v poznámce k tomuto verši). Aharonovo požehnání Když Aharon dokončil bohoslužbu, požehnal lidem slovy kněžského požehnání- birkat kohanim. Požehnal velkodušně a láskyplně všem lidem. B-h ho za to odměnil příkazem, že kohanim mají provždy žehnat tímto požehnáním židovskému národu. „Vajiša aharon et-jadav - Aharon pozvedl ruce“ Kohanim musí pozvednout ruce, když žehnají lidem. „Vajvarchem - a požehnal jim“ Raši- Tj. pronesl kněžské požehnání. I když není v Tóře zapsáno na tomto místě (je v Nu 6:24-27), Moše je znal a naučil je Aharona. „Vajavo moše veaharon - Moše a Aharon vešli“ Proč vešli do svatyně? Raši cituje Sifru1/ Moše učil Aharona, jak spalovat ketoret- kadidlo na vnitřním oltáři. 2/ Když Aharon viděl, že přes dlouhou inaugurační bohoslužbu dosud Šechína nespočívá na svatyni, byl znepokojen a zahanben v domnění, že se B-h na něho hněvá kvůli zlatému teleti a proto není Šechína s Izraelem. Řekl Mošemu „Bratře, co jsi to udělal, žes mě obtížil B-ží službou, abych byl pokořen“. Nato s ním Moše vešel do svatyně, modlil se tam s ním o milosrdenství a Šechína spočinula na Izraeli. „Vatece eš milifnej hašem - oheň vyšel od Hospodina“ Sifra- Oheň vyšel jako sloup od nebes až k zemi. Rašbam- Vnikl do velesvatyně, odtud na zlatý (vnitřní) oltář a pak na vnější oltář. „Vajiplu al-pnejhem - a padli na tvář“ Jalkut- Kromě nebského ohně bylo dalším zázrakem i to, že se všichni vešli na nádvoří před svatyní, o ploše 50 loktů čtverečních, a přesto měl každý dost místa, i když padl na ruce a na kolena. Smrt Nadava a Abihua V čem Aharonovi synové pochybili, že je stihla smrt? Sifra a většina komentátorů- Přinesli kadidlo do velesvatyně, kam smí vstoupit jen kohen gadol o Jom kipur.
Ramban, Rb.Bachja- Je nepředstavitelné, že by vstoupili do velesvatyně, když jim to otec nepřikázal, a ani by to neschválil. Přinesli kadidlo pravidelné denní oběti na vnitřní oltář, i když jim to nebylo přikázáno. Sifra- Proč to udělali? Když spatřili tak velký důkaz Bží přízně, jako byl oheň z nebes, chtěli projevit svou lásku k B-hu. Rašbam- Věděli, že podle příkazu se má do svatyně přinášet oheň a kadidlo každý den a protože jim to Moše dosud nepřikázal, usoudili, že to udělají i bez příkazu. Moše však vyčkával, až sestoupí nebeský oheň, neboť chtěl, aby první kadidlo bylo zapáleno tímto ohněm a tak bylo posvěceno B-ží jméno. „Bnej-aharon - synové Aharona“ Sifra- Byli jeho synové a ponížili ho i svého učitele Mošeho tím, že se s ním neporadili, ani mu to neřekli. „Eš zara - cizí oheň“ Sifra- Rb.Jišmael: použili ohně z oltáře, byl cizí proto, že nebyli požádáni, aby ho přinesli Rb.Akiva: oheň byl skutečně cizí, nepocházel z oltáře Rb.Eliezer: oheň nebyl svatý, měli se zeptat svého učitele Mošeho. Jejich přečin spočíval v rozhodnutí, že je dovoleno obětovat oheň. „Hu ašer-diber hašem - toto mluvil Hospodin“ Ramban- Oheň, který strávil Nadava a Abihua, byl mimoslovným B-žím sdělením. Raši- Jejich smrt byla naplněním předchozích B-žích slov k Mošemu „bude posvěceno Mou slávou“ (Ex 29:43) „Bikrovaj ekadeš - na těch, kdo jsou mi blízko, ukážu…“ Moše pak řekl Aharonovi : „Myslel jsem, že to bude jeden z nás dvou, ale teď vím, že oni byli větší než my.“ „Ekaved - budu ctěn“ Raši, Zevachim 115b- B-h je obáván a ctěn, když vynáší přísný soud nad spravedlivými, lidé pak řeknou: jeli toto trest spravedlivých, jak velký bude trest pro hříšníky. V lidské společnosti bývá obvyklé, že mocným či uznávaným lidem je více dovoleno; v judaismu je opak pravdou- B-h má na spravedlivé a velké vyšší nároky a jejich pochybení soudí přísněji. „Vajidom aharon - Aharon mlčel“ Ramban- Hlasitě plakal, ale po Mošeho útěšných slovech přestal Sforno- Našel útěchu v tom, že jeho synové posvětili svou smrtí B-ží jméno. Raši- Za toto tiché přijetí B-žího soudu byl Aharon poctěn micvou, určenou pouze kohanim (verš 8-11) „Mišael…elcafan“ Raši- Byli to levité, vynesli tělo, aby nekazili slavnost. Aharon nemohl těla odnést sám, protože kohen gadol má zakázáno znečistit se dotykem mrtvého těla, byť to byl blízký příbuzný. Ramban- Obyčejným kohanim je to dovoleno. Těla měli odnést Elazar a Itamar, ale kvůli inauguraci se ani obyčejní kohanim nesměli znečistit, ani kvůli bratrům. Verš označuje Mišaela a Elcafana za Aharonovy bratrance. Tóra nás tím učí, že micva postarat se o mrtvého náleží především příbuzným: čím bližší příbuznost, tím větší povinnost. V našem případě, kdy se o těla nesměli postarat nejbližší příbuzní, museli to udělat další v pořadí, tj. bratranci.
3
„Bechutanotam - v jejich suknicích“ Raši- Jejich těla i oděv zůstaly nedotčeny. Nebeský oheň do nich vnikl chřípím a strávil jejich duše. Příkaz Aharonovi Aharonovi je přikázáno, že kohanim nesmí konat bohoslužbu ani dělat právní rozhodnutí opilí. Z toho se učíme, že B-h požaduje , aby Jeho služebníci nacházeli zdroj potěšení v Tóře a vykonávání micvot, ne v umělých stimulantech. Kněz, který vejde do Chrámu a nemá radost ze své služby, je nezpůsobilý. Ježto tento příkaz byl dán bezprostředně po smrti Nadava a Abihua, rb.Jišmael z toho dovozuje, že oni svůj hřích spáchali pod vlivem vína. Raši- Jako chrámová služba, tak i učení vyžaduje jasnou mysl. Kdo pil alkohol, má zakázáno činit právní rozhodnutí, což je naroveň učení Tóry. Oběti dne V den, kdy člověku zemře blízký příbuzný, stane se člověk „onen- truchlící (před pohřbem)“ a platí pro něho přísnější pravidla, než v dalších dnech. Kohen gadol musí vykonat chrámovou službu i ve stavu „onen“, ostatní kohanim to mají zakázáno. Sedm dnů inaugurace bylo výjimkou, všichni kohanim mohli vykonávat službu, včetně jezení z obětí. Rozsah této výjimky však byl předmětem sporu mezi Mošem a Aharonem- je dovoleno jíst ze všech obětí, nebo jen z některých? Odpověď se liší podle povahy obětí; toho dne se přinášely dva druhy obětí, 1/ kodšej šaa= oběti výhradně k této příležitosti, neměly se již v budoucnu opakovat. 2/ kodšej dorot= oběti, jež byly součástí pravidelné chrámové služby a měly se přinášet i v budoucnu. Bylo by logické, aby truchlící kohanim jedli pouze z obětí, které se v budoucnu již nebudou přinášet. „Uvanejcha uvnotejcha - a vaši synové a dcery“ Raši- Oběti se rozdělují pouze mezi kohanim způsobilé vykonat bohoslužbu, ale u obětí menší svatosti, jako byla hrudí a kýta z pokojných obětí, se kněží smí podělit se svou rodinou. Diskuse Mošeho a Aharona Toho dne byli obětováni 3 kozlové- jeden byl zvláštní obětí Nachšona, vůdce kmene Jehuda (viz Nu 7:12-17), druhý byl na inauguraci svatyně (obě tyto oběti byly kodšej šaa), třetí kozel byl obětí za hřích přinášenou o roš chodeš (začátek nového měsíce). Moše předtím řekl kněžím, že smí jíst z přídavných obětí obou kodšej šaa. Byla to výjimka z pravidla, neboť i kohen gadol, který smí i ve stavu „onen“ vykonat bohoslužbu, nesmí z ní (jako onen) jíst. B-h přikázal, aby kohanim jedli i přes stav „onen“. Moše se domníval, že se příkaz vztahuje na všechny oběti- i kodšej dorot, a kohanim smí jíst i z oběti za roš chodeš. Aharon tvrdil, že byl-li příkaz dán pro přídavné oběti a ty jsou kodšej šaa, vztahuje se pouze na kozla Nachšonova a inuguračního; kdežto kozel za roš chodeš je kodšej dorot a je zakázáno z něj jíst. Rb.Cadok HaKohen- Toto je první místo v Tóře, kde nacházíme praktické cvičení z ústního Zákona. „Seir hachatat - kozel oběti za hřích“ Užití singuláru naznačuje, že jen jedna oběť za hřích byla spálena bez jezení, a to oběť roš chodeš. „Daroš daraš - usilovně pátral“
Raši- Dvojí opakování výrazu = dvě Mošeho otázky: Proč jste spálili oběť roš chodeš? Proč jste jedli z dalších obětí? Jedno protiřečí druhému. Ve většině tištěných edic Tóry je masoretská poznámka, že tato dvě slova jsou přesným středem všech slov Tóry. Z toho se učíme, že celá Tŕa vyžaduje neustálé zkoumání:člověk nesmí nikdy přestat se učit a hledat hlubší pochopení Tóry. „Vajikcof - rozlítil se“ Vajikra Raba 13b- Moše chyboval, protože se rozzlobil. Malbim- nebýt jeho hněvu, uvědomil by si, že kohanim jednali správně. Tóra nezamlčuje pochybení ani těch největších lidí, neboť se musíme učit z jejich chyb, jako z jejich ctností. Jestliže největší z proroků chyboval kvůli svému hněvu, tím spíš se musíme my ostatní naučit kontrolovat emoce. „Al-elazar“ Raši- ve skutečnosti Moše kritizoval Aharona, ale z úcty k staršímu bratrovi to adresoval jeho synům. „Vajdaber aharon“ Raši- Synové neodpověděli, byla by to neúcta k otci i k jejich učiteli Mošemu. „Hen hajom - byli to oni, kdo dnes…?“ Raši- Aharon uvedl jiný možný důvod, proč spálili oběť. Ježto bohoslužba toho, kdo je ve stavu onen, je nepřijatelná musela se oběť celá spálit. Aharon řekl, že ne oni, ale on vykonal celou bohoslužbu, což kohen gadol smí i jako onen, ale i když byla bohoslužba náležitě vykonána, ani on z ní nesmí jíst, když je „onen“. „Vajitav bejnav - líbilo se mu to“ Raši, Zevachim 101a- Když Moše slyšel Aharonovy důvody, uvědomil si, že Aharon má pravdu Přiznal bez rozpaků, že B-h mu příkaz dal jen pro zvláštní oběti toho dne, ale on na to zapomněl. Pravidla kašrutu Tóra zdůvodňuje kašrut zcela jasně: zachováváním těchto pravidel může Žid stoupat po stupních svatosti, naopak ignorováním nejen sebe znečistí, ale zablokuje si pochopení svatosti. Tak jako člověk postupně ztrácí sluch, je-li neustále vystaven hlasité hudbě a nadměrnému hluku, tak i jezením nekošer jídla zmenšuje se jeho duchovní potenciál i příležitost stoupat ve svatosti a – co je nejhoršíčlověk si přestává uvědomovat svůj úpadek. Proto Rama (Jore Dea 81:7) varuje, aby se i malé děti chránily před jezením zakázaných věcí, aby se nesnižovaly jejich duchovní schopnosti. Raši- Posláním židovského národa je přiblížit se nejvyššímu zdroji duchovního života, proto se Židé musí vystříhat všeho, co překáží dosažení cíle. Rb.Tanchuma uvádí podobenství- Doktor navštívil dva pacienty, jednomu řekl „Smíš jíst všechno, co chceš“, a druhému předepsal přísnou dietu. Brzy první pacient zemřel, ale druhý se uzdravil a doktor vysvětlil: První neměl žádnou naději žít, proto nebyl důvod zakazovat mu to, co jí rád; druhý však byl v podstatě zdravý a dieta mu pomohla k plnému zdraví. Stejně je to s národem Izraelemá schopnost duchovního života, proto B-h „předpisuje“ jídla, která napomohou jeho duchovnímu růstu. „Hachaja…habehema - živočichové…zvířata“ Raši, Sifra- Zde jsou obě slova zaměnitelná, jinde se užívá výrazu „chaja“ pro divokou zvěř a „behema“ pro domestikovaná zvířata.
4
„Vešosaat šesa prasot - úplně rozpolcená kopyta“ Raši- Tóra označuje dovolená zvířata jako přežvýkavce s rozdělenými kopyty; košer jsou jen zvířata se zcela rozpolcenými kopyty. „Tuma - nečistý“ Výraz nejčastěji označuje duchovní znečištění. V této kapitole se týká zakázaných jídel. Žádné živé zvíře nemůže být nečisté-tame: kůň nesoucí na hřbetě mrtvolu, není tame ve smyslu znečištění, je však tame v tom smyslu, že je zakázáno jíst koně. „Ach et-ze - ale toto“ Uvádí se tu příklady zvířat, jež jsou zakázaná proto, že mají jen jeden z obou požadovaných znaků. Kli Jakar- Tóra uvádí u zvířat jejich dovolený znak, místo aby uvedla, že zvíře je nekošer, protože mu ten který znak chybí. To napovídá, že mít jen jeden z obou znaků je horší; je to jako u pokryteckých lidí, kteří vyhlašují své občasné dobré skutky nebo čestné chování, místo aby se soustředili na nápravu toho, co dělají špatně. Jidiš má pro pokrytce idiom „prasečí noha“ , protože když prase leží na zemi, natahuje dopředu nohy s rozdělenými kopyty, jakoby hlásalo, že je košer. „Hašafan - daman“ Malý savec podobající se svišťovi, vzdáleně i zajíci či králíkovi, ale má krátké uši a nohy opatřené kopyty. „Haarnevet - zajíc (nebo králík)“ Oba druhy jsou podobné. Je obtížné přeložit neobvyklá jména zvířat či ptactva. Chybí přesné druhové určení. U damana, zajíce a králíka je i závažnější problém: Tóra říká, že přežvykují; nedělají to však stejným způsobem jako košer zvířata. Tyto tři druhy vyvrhují ze žaludku do úst vlhké kuličky potravy, jež znovu polykají a vylučují pak suché bobky. Vypadá to jakoby přežvykovali, ale nepodobá se to přežvykování ovcí a krav. „Lo tigau - nedotknete se“ Raši- Tento zákaz platí jen během svátků, kdy se navštěvuje Chrám a kdy každý musí zůstat čistý; v této době se nikdo nesmí dotknout nečistí mršiny. Dovolené a zakázané ryby „Vekaskeset - a šupiny“ Ramban- Košer jsou druhy, jejichž šupiny lze snadno vidět a seškrábat nožem. Vyloučeni jsou korýši a obojživelníci. „Šerec ha majim - havěť vodní“ Sifra- Tj drobní vodní živočichové „Vešekec jihju lachem - budou pro vás hodni opovržení“ Raši- I když je zakázaný vodní tvor částí směsi a není už rozpoznatelný (bitul), zůstane zakázaný, je-li jeho chuť znatelná. „Mibesaram…nivlatam - jejich maso…jejich mršiny“ Chizkuni, B´chor Shor- „maso“- ryba zabitá na jídlo, „mršina“- leklá. Zakázané ptactvo Na rozdíl od zvířat a ryb, kde jsou dány přesné rozlišovací znaky, u ptactva je vyjmenováno 20 zakázaných druhů, což znamená, že ostatní jsou košer. Avšak v důsledku exilů a rozptýlení upadlo používání jazyka Tóry a proto je dnes přesné určení nekošer druhů značně diskutabilní. Šulchan aruch (Jore Dea 82:2) proto stanovuje, že zakázány jsou všechny druhy, u nichž neexistuje živá a pevná tradice, že jsou košer.
„Hanešer“ Většina komentátorů se shoduje, že je to orel nebo orlosup. Rabejnu Tam i toto zpochybňuje (Tos. Chulin 63a) „Haperes“ Rb.Saadja Gaon, Ralbag- Sup. „Haoznija“ Ibn Ezra uvádí výklad Rb.Saadji, že jde o bájného gryfa, ale odmítá tento výklad, protože Tóra nemluví o neexistujících tvorech. Rb.Hoffman- Mořský orel. „Daa“ Rb.Hoffman, překlad Rb.Saadji- Luňák Ralbag- Druh supa „Lemina - podle druhu“ Raši- Tj. ptáci různých jmen i vzhledu, ale patřící k stejnému druhu „Orev“ Havran. Rabejnu Tam to zpochybňuje, ale jinou alternativu neuvádí. „Bat hajaana“ Rb.Saadja, Chizkuni- Pštros „Hanec“ Raši, Ramban, Ralbag- Krahujec Tosafot to zpochybňuje, ale bez uvedení jiné možnosti. „Hakos…hajanšuf“ Sova, výr- oba v noci houkají a oba mají „tvář“, podobající se lidské. Ralbag- „kos=sokol“ „Hašalach“ Raši- Pták, který tahá ryby z vody: pelikán, racek „Hachasida“ Raši- Čáp. Někteří komentátoři s Rašim nesouhlasí, ježto v některých komunitách byla živá tradice, že čáp je košer. (Tradici zpochybňuje Tešuvot HaRoš 20:20, ale hájí Rb.Jerucham) Raši- proč je nazván „chasida“? Protože projevuje „chesed-laskavost“ dalším svého druhu a dělí se s nimi o jídlo. Rižinský rebe- Je-li tak soucitný, proč je nekošer? Protože je laskavý jen k bližním (=svému druhu), ne k ostatním druhům. „Haanafa“ Raši- Volavka. „Haduchifas“ Raši- Divoká slípka, se zdvojeným hřebínkem.Zde dudek. „Haatalef“ Rb.Saadja- Netopýr Zakázaný a dovolený hmyz Jen několik málo druhů hmyzu se smí jíst. Raši- Jen to, co má silnou a živou tradici, že se smí jíst, neboť je nemožné určit přesně druhy, některé zatím vyhynuly. Někteří maročtí a jemenští Židé si uchovávají tradici košer druhů, ale Or HaChajim protestuje proti požívání jakéhokoli hmyzu, protože je velmi obtížné rozpoznat košer druhy od nekošer. „Šerec haof - létající havě´t“ Raši- Mouchy, sršni, roztoči, sarančata
5
Rb.Hoffman- problémem je, že tyto druhy mají 6 noh, 4 využívají k chůzi a 2 dalších ke skákání, „kraim- skákavé nohy“. Nekošer havěť znečistí Tuma=nečistota. Havěť není tame ani živá, ani mrtvá. Z drobných živočichů je vyjmenováno 8 druhů, které jsou tame, když jsou mrtví. Obecně je zakázáno znečistit svatá jídla a předměty, truma a maaser šeni (tj. co se dává kohanim) a lidi, kteří se jich smí dotýkat. Jediná nečistota zakázaná bez výjimky je dotyk kohanim s lidskou mrtvolou. Košer zvířata zabitá platnou šchitou, nejsou nečistá. Mršiny nekošer zvířat jsou nečisté, ať byly zabity nebo samy pošly. „Jitma ad-haarev - nečistý až do večera“ Ramban- Jediný způsob, jak se zbavit nečistoty, je ponoření v mikvi. Tím skončí nečistota člověka, až na to, že se nesmí dotknout truma, kněžské části až do večera. „Vechol hanose - každý, kdo nese“ Raši- Tj. nese váhu mršiny, i když se jí ve skutečnosti nedotkne (tj. i hýbání pomocí hole či sochoru). Tato nečistota je horší, než kdyby se jí dotkl. Znečistí sebe i svůj oděv. Musí se ponořit v mikvi, i oděv. „Kol hanogea - kdo se dotkne“ Nečistota z doteku je menší, další verš však vyžaduje i tady ponoření oděvu Osm zakázaných drobných živočichů „Choled“- lasička (Raši a další) nebo krtek (Saadja), „achbar“- myš, krysa apod., „cav“-žába, především ropucha (Raši), „anaka“-ježek či dikobraz (Raši) nebo zmije (Radak), „koach“-druh ještěrky (Saadja), „letaa“ještěrka (Raši), „chomet“- hlemýžď (Raši) nebo chameleon (Radak), „tinšamet“- krtek (Raši) nebo ještěrka (Saadja gaon) „Kol-hanogea - každý, kdo se dotkne“ Tito živočichové způsobují nečistotu jen dotykem, kdo je nese bez přímého doteku, není znečištěn. Několik pravidel nečistoty 1/ Než se jídlo stane tame, musí dostat hechšer„přípravu“, tj. zvlhčení jednou ze sedmi tekutin: voda, rosa, víno, olej, krev, mléko včelí med. 2/ Hechšer může dostat až poté, co bylo jídlo odděleno od země, jinak je způsobilé přijmout tuma prostě tím, že zvlhne růstem 3/ Tři stupně nečistoty: a/ mrtvé zvíře = av hatuma=otec (tj.zdroj) nečistoty, b/ nádoba se stane rišon letuma=1.stupeň nečistoty, c/ obsah nádoby = šnej letuma= 2-stupeň nečistoty. Druhý stupeň nečistoty mohou mít pouze jídlo a pití, lidé a předměty jen první stupeň. Jídlo, které už není přijatelné, se nemůže stát nečistým, ledaže se ho použije jako nástroje, v tom případě se na něj pohlíží jako na předmět. 4/ Jestliže uvnitř nádoby z hlíny je současně mršina a jídlo, ale nedotýkají se navzájem, nádoba má 1.stupeň nečistoty kvůli mršině a jídlo získá 2. stupeň nečistoty kvůli nádobě. 5/ K předání nečistoty-tuma musí být jídlo aspoň v množství 3 vajec. Výjimku tvoří maso z mršiny zvířete, to se nepovažuje za jídlo a znečistí, i když jeho jen k´zajt (=množství olivy, tj. ˝ vejce) „Jaase melacha -čeho se užívá k práci“
Sifra- Tj předmět, jehož jediným účelem je zakrýt nebo chránit ostatní předměty, nemůže se stát tame. Ale poklička hrnce může být tame, protože se pokládá za součást hrnce. „Cheres - hliněné (nádoby)“ Raši- Stanou se tuma 1/ jedině zevnitř, nikoliv přijdou-li do styku s tuma pouze vnějším povrchem 2/ když se tuma dostane dovnitř, a to i když se nedotkne vnitřního povrchu nádoby 3/ hliněné nádoby nelze očistit ponořením v mikvi, jediná možnost je rozbít je tak, aby už nemohly plnit svou původní funkci- tj. byla-li nádoba určena pro uchování tekutin, musí se proděravět, sloužila-li k uchovávání pevných látek, udělá se díra dost velká, aby obsah mohl vypadnout. Nádoby z jiných materiálů se mohou očistiti ponořením v mikvi. „Utmeim jihju lachem - zůstane pro vás nečistá“ Raši- Z toho se učíme, že chce-li majitel nechat nečisté nádoby tak, jak jsou a užívat je tam, kde se nevyžaduje rituální čistota, smí to udělat. Raši- Vodní zásobárna spojená se zemí se nemůže znečistit, ani dotykem mrtvoly, pouze voda v nádobě oddělené od země se může stát tame, voda na zemi nikoliv. „Venogea benivlatam - ale kdo se dotkne jejich mršiny“ Raši- Ačkoliv mikve znečištěnou osobu očistí, pokud se člověk stojící v mikvi dotkne mršiny, stane se tame; nechá-li však mršinu být a zůstane ponořený, očistí se. Zákaz jezení plazivé havěti Raši- té, která je při zemi, má krátké nohy a vypadá, že se plazí- tj.hadi a červi „Kol holech al-gachon - vše, co se hemží“ Ve svitku je písmeno vav ve slově gachon protažené. Tosafisté říkají, že toto prodloužené vav je středem všech písmen Tóry. „Venitmetem bam -abyste se neznečistili“ Raši, Sifra- Jestli se znečistíte jezením zakázaných jídel v tomto světě, budu vás považovat za znečištěné ve světě, který přijde a před nebeským soudem.. Ve slově „venitmetem“ chybí alef, lze je číst i jako „venitamtem“abyste se nezmenšili, tj. svůj duchovní potenciál. Moudří říkají: jestli se člověk trochu znečistí, je hodně nečistý, jestli se znečistí dole, bude nečistý nahoře. Naopak „posvěťte se a buďte svatí“ (v.44)- tj. posvětíš-li se trochu, budeš hodně svatý, posvětíš –li se dole, budeš svatý nahoře. To znamená, že cesta ke svatosti nezačíná vznešenými ideami a abstraktními myšlenkami, ale nejdřív se člověk musí posvětit v nízkých věcech- ve svém chování, mravnosti, touhách. Až se obrátí ve slušného, mravného člověka, může pomýšlet na pomoc shůry. „Lehavdil - rozlišovat“ Žid má znát Tóru a její zákony nejen teoreticky, ale i v praktickém používání. Tóra nás učí, abychom dokázali rozlišovat, někdy jsou i malé rozdíly ty zásadní. Musíme rozlišovat mezi nekošer oslem a košer krávou? Ne. Tento příkaz nás však učí, jak rozlišit mezi tím, co se zdá podobné- např. čistota a nečistota; pouhý centimetr, a z košer porážky je nepřijatelné nekošer.
6
Galerie rabínských autorit Rema, Ramo Polský rabín a kodifikátor, jedna z velkých halachických autorit. Jeho plné jméno IsserelLazarus bylo zkráceno na Isserles, obvykle je však uváděn jako Rema (akronym z Rabi Moše Isserles). Narodil se v Krakově. Jeho otec byl talmudický učenec a byl bohatý. Isserles byl pravnukem Jechiele Lurii, prvního rabína v Brestu Litevském (Brisku). Studoval u svého otce a strýce, Moše Heigerlicha. Později ho otec poslal do lublinu na ješívu Šaloma Šachny, kde studoval až do 1549 a oženil se tu s Šachnovou dcerou, jež zemřela 1552, ve svých dvaceti letech. Na její památku postavil manžel 1553 synagogu, zprvu zvanou Isserlesova , později synagoga Remy; synagoga dosud existuje. Isserlesovou druhou ženou se stala sestra Josefa ben Mordekaje Gershona haKohenas z Krakowa, autora responsa Še´erit Josef. Vedle Talmudu a zákoníků studoval Isserles také filosofii, astronomii a historii. Ač dosud mladý, byl proslulý jako významný učenec a v r. 1550 byl členem krakowského bejt dinu. Toho roku se jeho podpis objevil spolu s podpisy Moše Landaua a Josepha Katze na rozhodnutí v souvislosti se spolčením proti prodeji Maimonidových prací, vydávaných konkurentem Meira Katzenellenbogena. Isserles založil ješívu, jejíž studenty podporoval ze svých soukromých prostředků. Dosáhl světového věhlasu jako významný posek a všichni velcí učenci té doby se na něho obraceli s problémy. Korespondovali s ním např. Meir Katzenellenbogen a jeho syn Salomon Juda, Josef Karo, Israel, syn Šaloma Šachny, Solomon Luria a jeho vlastní švagr Joseph Katz. Mezi jeho žáky patřili David Gans, autor Cema David, jehož Isserles povzbuzoval ke studiu Historie, Mordecaj ben Abraham Jaffe, Abraham haLevi Horowitz, otec Isaia Horowitze, autora Šnej luchot ha-brit, David ben Manasse haDarshan z Krakowa, menachem David z Tiktinu, jeho bratranec Joshua Falk ben Alexander haKohen, Aaron b. Abraham Solnik Ashkenazi a Cvi Hirsch Elzisher (snad z Alsaska?) Isserles měl tři bratry, Isaaka, Eliezera (zetˇ Solomona Lurii) a Josefa, a jednu sestru, Miriam Bellu, ženu Pinchase Horowitze. Měl syna Judu
Leiba a dvě dcery. Jedna z nich, Dresel, se stala manželkou Simchy Bunim Meiselse, a druhá, jejíž jméno neznáme, se provdala za Eliezera b. Simona Ginsburga. Jeho pravnučka, dcera jeho vnuka Simona Wolfa z Vilny, se provdala za Shabbtaje b. Meir ha Kohena. Isserles byl skromný a přátelský. Jeho skromnost zvlášť vyniká v jeho sporu s jeho starším příbuzným Solomonem Luriou. Rozepře původně vznikla ohledně problému vadných plic zvířete, ale vyvinula se do diskuse o otázkách filosofie, kabaly a gramatiky. V ní se projevila Isserlesova sebedůvěra, poněvadž trval na svém názoru , byl-li přesvědčen že je v právu, uznal jakýkoli omyl a odpovídal se zdvořilostí a pokorou. Isserles byl také opisovač a psal sefer tora podle pravidel, obsažených ve starém rukopisu, který pro něj Josef Karo koupil v Erec Jisrael a poslal mu do Krakowa. Isserles zemřel v Krakowě a byl pohřben u synagogy. Až do 2. sv.v. putovaly tisíce Židů ze všech koutů Polska k jeho hrobu každoročně ve výroční den jeho smrti, o Lag b´omer. Isserlesovo dílo: Svými současníky byl Isserles považován za „Maimonida polských Židů“ a mohl se s ním srovnávat svým všeobecným rozhledem, jak pokud jde o Talmud, tak světské vědění, dále svým způsobem studia, metodickým přístupem, rozhodností, charakterem i skromností. Jeho díla jsou z oblasti halachy, filosofie , kabaly, homiletiky a vědy. 1/ Darchej Moše, k Bejt Josef od Josefa Karopoznámky a doplňující zákony, většinou od aškenázských učenců, nezahrnutých v Bejt Josef. Isserles začal psát komentář k Turim od Jacoba b. Ašera, ale během práce na tomto díle byl Bejt Josef publikován. Napsal potom své Darchej moše ha-Aroch, k Orach chajim (Fuerth 1760) a k Jore Dea (Sulzbach 1692). Později je zkrátil a bylo vydáno, ke všem čtyřem částem Tur (Berlin 1702-03) pod názvem Darchej Moše haKacar. Isserles použil Darchej Moše jako základ pro své glosy k Šulchan Aruch, Hagadot či haMapa. Jsou tam výklady, doplňky, dodatky a úzus aškenázských učenců, Karem opomenutý. Někde Isserles rozhodl proti názoru Šulchan Aruch, spíše ve shodě s Ašerem b.Jechielem a jeho synem Jacobem,
7
než s Isaacem Alfasim a Maimonidem, jak to dělal Karo. Rozprostřel tak říkajíc svou haMapu („Ubrus“) přes Šulchan Aruch („Prostřený stůl“), kodifikující sefardskou praxi, a tím učinil toto dílo přijatelným pro aškenazim, jako bylo pro sefardim. HaMapa byla poprvé publikována se Šulchan Aruchem v Krakowské edici 1569-71. 2/ Torat haChattat (Krakow 1569), pravidla Issur veHetter ve shodě s Ša´arej Dura od Isaaca b. Meira z Dueren. Toto dílo bylo kritizováno Chajimem b. Becalelem a Jom Tov Lipman Heller napsal kritiku (hasadot) pod názvem Torat haAšam. Isserlese bránil Hjoseph Nathanson z Lemberga ve svých glosách Torat Moše. Isserles sám knihu zkrátil a nazval ji Torat Chattat haKacar. Eliezer b. Jošua Ševrašin k ní napsal komentář, Damesek Eli´ezer (Wilmersdorf 1718) 3/ Responsa Remy (Krakow 1640), obsahuje 130 responsí napsaných mezi lety 1550 a 1571, z nich 91 samotných Isserlesem a zbytek jeho kolegy a žáky. 4/ Halachické gloasyk Bava Mecia (vydáno v Amsterodamském Talmudu 1644-48), k Nida (Ms. Oppenheim) a k Mordechaj (Mordecai b. Hillel), v němž ustavil správné čtení. Tyto glosy byly zapisovány během kurzu přednášek a včleněny do Rommova vydání Mordechaje. Napsal komentáře k Roš Ašera b. Jechiela a k Issur veHetter, pod titulem Jad Rama (Lemberg 1866) a k Šchita uVedika (Krakow 1557) od Jakoba Weila. Jeho Kamej Re´em, poznámky ke komentáři (benátské vydání) Elijaha Mizrachi k Pentateuchu, byly publikovány Solomonem Zalmanem Chajimem Halberstammem v Meged Jerachim (Lemberg 1856) od Josepha Kohena Zedeka a později ve vydání Pentateuchu (Jeruzalém 1959), společně s komentářem Ha´amek Davar od Naftali Cvi Judy Berlin 5/ Filosofická a kabalistická díla : Mechir Jajin (Cremona 1559), homiletické a filosofické komentáře ke Knize Ester; Torat haOla (Praha 1570), filosofická koncepce judaismu. Ve svém díle se snaží dát židovské filosofii a myšlení kabalistický základ a prokázat jejich vnitřní totožnost, tvrdí, že jen užívají rozdílnou terminologii. Také vysvětluje smysl obětí a rozměrů Chrámu a jejich symbolismus To´afot Re´em, glosy k Maimonidovu More Nevuchim a komentáře k němu od Šem Tov ibn Šem Tova a Isaaca Profiat Durana (vydané Sirkinem v Ocar Chochma 2-3, 1861-65). V Darchej Moše zmiňuje Isserles také své Jesodej Sifrej haKabala. Toto dílo i komentáře k Zoharu a k agggadot z Talmudu jsou zřejmě ztraceny. Zabýval se rovněž obecnými vědami. Jeho poznámky k 18.kpt. čtvrtého ma´amaru (rozpravy) Jesod Olam od Isaaca Israeliho byly otištěny v Juchasin (Krakow 1580-81) Abrahama Zacuto. Napsal také komentář k Mehalech haKochavim,
překlad práce Georga Peuerbacha Planetaram, od Efraima Mizrachiho.
Theorica
Isserlesovy názory: Ve filosofii následoval učení Aristotelovo, jak je poznal z děl Maimonidových. Rovněž zdokonalil odůvodnění předpisů a vyzdvihl prospěch jejich zachovávání. Zabýval se natropomorfismem, uváděl, že výraz „ruka B-ží“ hovoří o andělu. Přijal tři principy judaismu, předložené Josefem Albo v jeho Ikarim. Ačkoliv pokládal filosofii a kabalu za identické, dával přednost filosofii, pro její logiku. Ve své halaše se občas opíral jak o filosofii, tak o kabalu i výroky Zoharu, ale tam, kde je kabala v rozporu s halachou, nepřijímá ji. Snažil se také dát racionální vysvětlení neobvyklým aggadot. V jednom ze svých responsí k Solomonu Luriovi přiznává, že nemá důkladnou znalost gramatiky, ale měl velkou lásku k hebrejštině a dovoloval čtení světských knih ( Immanuela z Romy,válečných kronik apod.) o šabatu, jestliže jsou psány v hebrejštině. Jeho úcta k Erec jisrael se odráží v překrásném vyjádření, vycházejícím z talmudického výroku (Kid.49b: „Deset stupňů moudrosti sestoupilo na svět, a z nich devět do Erec jisrael“)- „Především kvůli této zemi byla dána Tóra, její přirozené prostřední je tam, kde už pouhý vzduch dělá člověka moudrým“. V Hlaše se sserles snažil dát minhag (zvyku) sílu halachy, a to i tam, kde nebyl žádný halachický původ, někdy přijal zvyk jako závazný i tam, kde protiřečil halaše. Existují případy, kde uvádí, že „zvyk je špatný“ nebo „kdybych měl tu moc, zrušil bych ten zvyk, poněvadž je založen na omylu a není důvodu, proč na něj spoléhat“. Velká většina zvyků, jež přijímal, byly ty, jež vznikly u aškenazských Židů. Isserles byl velmi často shovívavý „v případě námahy či když hrozí značná finanční ztráta“, takovou shovívavost jen zřídka projevili dřívější poskim. Tyto dva jeho rysy, postoj k minhagim a shovívavost v případě ztráty, jako i jejich kodifikace v jeho poznámkách k Šulchan Aruchu, vyvolaly silné protesty soudobých učenců, zejména Chajima b. Becalela, který s ním studoval u Šaloma Šachny. V úvodu ke svému dílu Vikku´a Majim Chajim vypočítává Chajim důvody svého nesouhlasu: 1/ Kodifikace zavazuje rabína vydávajícího rozhodnutí, aby rozhodl halachu ve shodě s názorem většiny 2/ Isserles přijímá shovívavý názor rišonim proti přísnému názoru, přijatému acharonim 3/ Cituje zvyky polských židů, ale nevěnuje pozornost zvykům německých židů 4/ kodifikace způsobují zanedbání studia primárních pramenů v Talmudu a rišonim, a vedou k nevědomosti 5/ lidé nebudou naslouchat rabínům, protože se spolehnou na vydané knihy 6/ tak jako Isserles nesouhlasí s pravidly a úzy Josefa Kara, tak je dovoleno nesouhlasit s ním 7/ proč by se měly zrušit zvyky německých Židů ve prospěch polských?
8
8/ Ve svých pravidlech se nespojuje s žádnými dalšími učenci, rozhoduje podle sebe 9/ Dovoluje-li se shovívavost v případě značné finanční ztráty, bude se aplikovat i v případě malé ztráty 10/ Isserles je shovívavý tam, kde by podle striktního zákona měl být přísný, a jakmile to, co
bylo zakázáno, nabude zrušeno.
síly zvyku, nemůže být
Přes argumenty Chajima i dalších soudobých učenců byla Isserlesova rozhodnutí a zvyky přijaty jako závazné pro aškenázské Židy.
Ještě k právě uplynulému Pesachu Uplynul jak týden pesachový, tak v křesťanství týden pašiový. Ačkoliv jsou oba svátky pohyblivé, řídící se každý podle naprosto odlišného kalendáře, letos se celkem překrývaly. Pašijový týden v křesťanství trvá jen sedm dní, zatímco u Židů trvá již více jak dva a půl tisíce let, ne-li víc. Jestliže posláním křesťanské zvěsti je: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“( 1Korintským 2:2), tedy jinými slovy je to hlásání o utrpení a umučení Ježíše, je i naší povinností zvěstovat mesiášské utrpení Božího lidu Izraele. Velikonoční období bylo zcela ideální pro různé pogromy, vzpomeňme Prahu roku 1389.Tehdy na boží hod velikonoční dne 18. dubna procházel Židovským městem křesťanský kněz se svátostí oltářní k zaopatření umírajícího. Mezi knězem a kolemjdoucími židy došlo k ostré výměně názorů a jeden chlapec hodil kamenem a zasáhl posvěcenou hostii. Kněz, aniž by došel k jakémukoliv poranění, to kvalifikoval jako hanobení živého Krista, přítomného v hostii. Městští drábové zatkli několik podezřelých židů a uvrhli je do šatlavy v prostorách Staroměstské radnice. Den na to referovali v kázáních pražští kněží o incidentu, v patřičných barvách a tím poštvali lid proti židům. Dav se srotil na Staroměstském náměstí a na počest oslavy Ježíšova vzkříšení vtrhl do židovského ghetta. Židé po krátkém boji podlehli přesile a dav vyvraždil prakticky vše, co se mu dostalo pod ruku, od kojenců až po starce a ženy. Ti co se schovali do prostorů Staronové synagogy si tím život nezachránili. Dav vtrhl i tam a vraždící Nemesis pokračoval. Ještě po několika desetiletích byly na stěnách synagogy patrné krvavé skvrny obětí. Bilance - 3000 mrtvých židů. Postoj Mgr.Jana z Husince "říkali si o to, tak to mají". Železné pravidlo bumerangu požehnání a prokletí se později na něm naplnilo. "Falešný křesťanský mesiáš nepřinesl Židům žádné vykoupení, nýbrž nepravdivá obvinění a násilí, tvrdý útisk, pálení našich svatých knih, záhubu a zmar. Křesťanství o sobě prohlašuje, že vnáší do nemocného světa lásku a soucit, ve skutečnosti ale jedná v pravém protikladu k těmto vznešeným slovům. Krev milionů našich bratrů na nás ze země volá: křesťanství není náboženstvím lásky,ale náboženstvím bezmezné nenávisti!
Veškeré dějiny jsou trvalým důkazem naprostého a všestranného úpadku tohoto náboženství." (Šimon Valbaha, jeden z předních ortodoxních rabínů v Izraeli.) "Kdyby křesťané jednali jako vzor vykoupeného lidstva, mohli bychom brát jejich tvrzení se vší vážností. Podíváme-li se však do dějin, shledáme, že křesťané potřebují spasení úplně stejně jako zbytek lidstva. Jejich učení o jedinečném vysvobození z lidských hříchů a tvrzení o nové inspiraci víry, která přináší lidstvu lásku a pokoj, je diskreditováno jejich chybami v mezilidských vztazích... Dokud neustane hříšnost a nepřevládne blahobyt, Židé vědí, že Mesiáš ještě nepřišel. (Prof. Eugen Borowitz) Zde je příklad křestního slibu: "Na tomto místě se nyní zříkám všech obřadů a pravidel židovského náboženství a ošklivím si jeho nejslavnější ceremonie a zásady, jež jsem v dřívější době ctil a dodržoval. V budoucnu nebudu vykonávat žádný obřad a slavit svátek, který s ním souvisí, ani dodržovat jakýkoliv zvyk ze své mylné minulosti. Slibuji, že ho nebudu ani vyhledávat, ani zachovávat.... Slibuji, že se nikdy nevrátím ke zvratkům židovského modlářství. Nikdy více nepodstoupím kterýkoliv ze židovských obřadů, jichž jsem se účastnil, aniž mi budou drahé. Budu se stranit veškerých styků s ostatními židy a moji přátelé budou jen mezi křesťany. Nebudu se sdružovat s prokletými židy, kteří zůstávají nepokřtěni. Nebudeme konat tělesnou obřízku ani světit sobotu a slavit pesach.. Zříkám se tedy všeho hebrejského uctívání, všeho zákonictví, nekvašených chlebů, obětí beránků, svátku Šavuot, milostivého léta, dne troubení, Velkého dne smíření, svátku stánků a všech dalších židovských svátků. Naprosto se také odříkám všech zvyků a ustanovení židovských zákonů...jedním slovem, zcela se zříkám všeho židovského. Spolu s dávnými národy proklínám také nejvyšší rabíny. A věřím a vyznávám, že blahoslavená panna Marie, jenž porodila mesiáše a zůstala pannou je pravou a opravdovou matkou Boží, ctím a uctívám ji vpravdě jako matku Boha přišlého v těle i jako Paní a vládkyni všeho stvoření. Jestliže jakkoliv sejdu z přímé cesty a pošpiním svatou víru a pokusím se vykonat jakýkoliv obřad židovské sekty...nechť na mne dopadnou všechna prokletí
9
zákona...Nechť dopadnou na mě, na můj dům i na mé děti všechny rány jež postihly Egypt." Závěrem bych si dovolil svým křesťanským kolegům, kteří budou v diskusi pokračovat, položit praktickou otázku: Jestliže krev Ježíše z Nazaretu
byla krví očisťující a velikonoce jsou připomínkou této události, tak proč ty potoky prolité židovské krve v období těchto svátků. Jedna z možných odpovědí zní, že křesťané tak na židech nevědomky uskutečňovali jejich mesiášské poslání.
Dopis Jidáši Iškariotskému Milý Jidáši, protože nevím, jaká je Tvá kontaktní adresa na zemi, posílám tento dopis prostřednictvím tisku. Už dlouho se zabývám Tebou, Tvým původem, Tvými cíli, činy a opomenutími. Kde ses vlastně narodil? Jak, kdy a kde ses poprvé potkal s rabbim Ježíšem? Jak jsi byl povolán k učednictví? Co se mezi Tebou a velkým rabbim odehrálo? - Otázky a zase otázky, které pro nás Židy, Tvé bratry, v průběhu staletí nabývaly na důležitosti a měly dalekosáhlé následky. Co všechno se o Tobě říkalo! „Velezrádce", který svého Pána prodal za „jidášskou mzdu", „lupič", „zloděj" a sebevrah, jak Tě spousta církví označuje až do dnešního dne. Po Tvé smrti totiž někteří z vašich lidí zapsali své vzpomínky na léta putování s rabbim. Tyto knihy se nazývají „Evangelia" a v nich jsi líčen velice nepříznivě. Já tomu však nemohu věřit. Hanobící pero, kterým jsi popisován, je až příliš ostré, když se jedná o pranýřování těch, kdo se prohřešují proti všem normám - což platí žel i v našich dnech. Už v době, evangelistů platilo, že lze obtížněji vykreslit dobré než zlé, „syny světla" s větší námahou než „ dětí noci". Andělé ctnosti a hrdinové, jako například milovaný učedník Jan, jsou vykresleni nevýrazně. Lidé s dvojí tváří, jako nerozhodný Pilát a kolísavý Petr, už získávají zřetelný profil. Nejmocněji však působí padouchové, Salome a Ty, milý Jidáši; berou na sebe pohoršení a vyvolávají dramatické napětí. Vždyť víš: žádné dobré drama se neobejde bez pořádného padoucha! Tento sklon k senzaci, ke zveličování neblahých skutečností a lechtání hrůzy, vedl dokonce k dnešnímu sloganu: „Only bad news is real news" - „Jenom špatné zprávy jsou skutečné zprávy ". Tak zůstane Tvůj neblaze proslulý „zločin" stálým předmětem zájmu miliónů samospravedlivých, kteří mají vždy pravdu a všechno vědí lépe - stejně jako je Ježíšovo ukřižování často vystaveno nebezpečí, že ve víře prostého lidu zastíní jeho vzkříšení. Navzdory všem církevním prohlášením vždy budeš, milý Jidáši, v povědomí křesťanů ne nějaký Žid, nýbrž typický, takříkajíc čistokrevný Žid: zrádce par excellence, prototyp zla, výlupek podlosti, člověk, který je za peníze schopen, všeho, o němž lidé tvrdí, že by byl schopen z hamižnosti prodat i vlastní matku. Dokázal sis vůbec představit tak působivý příběh?. Vždyť už u papeže Gelasia I. čteme v roce 495, že „Jidáš, ďáblův tovaryš, zanechal své proklaté jméno celému judejskému národu". Kdyby ses byl
jmenoval Šimon, David nebo Jakub - kdo ví? Možná by si leckterý samozvaný mstitel Ježíšovy smrti na kříži nezchlazoval v průběhu let svou troufalost právě na Židech. Když uvážíme, že Tvůj kolega a spoluapoštol Petr vašeho rabbiho ne méně než třikrát veřejně zapřel, jak se lze dočíst v Novém zákoně, a přece se později mohl stát prvním papežem, pak to vede k zamyšlení a do srdce se vkrádá smutek. Zkrátka, od Tebe, Jidáši, pochází předsudek. To dokazují nejen četné malby, sochy a obrazy v kostelech, které Tě portrétují s nosem jako skoba a se špičatým - židovským kloboukem, nýbrž i dnešní slovní spojení: jidášský polibek, pravý Jidáš, Jidášův bratr, jidášská mzda, jidášovská povaha, jak lakonicky dokládají četné slovníky a sbírky přísloví. Neonacista Manfred Roder dokonce nazval Dietricha Bonhoeffera během soudního procesu v roce 1978 „Jidášem, který zradil svou vlast". Skutková podstata je nasnadě. Po osmnáct století označovala církev „Židy" za „nevěřící", protože zůstali věrni své víře; za „hamižníky", protože Ty, Jidáši, jsi údajně dostal „třicet stříbrných" za vydání Ježíše za „zrádce", protože Ty jsi údajně zradil svého Pána. Je na čase začít tyto skutečnosti podrobně zkoumat, aby vyšlo najevo, kolik pravdy je na těch vražedných, avšak nedokázaných obžalobách: Jako první svědek obhajoby přijde ke slovu „políbení" v zahradě Getsemane: Kdybys byl skutečně prohnaným zrádcem, kterého z Tebe udělali církevní otcové, byl bys dovedl vojáky k Ježíši, pokynul jim „Ten to je!" a rychle se vytratil. Nic takového v Evangeliu není! Místo pokynutí a útěku - objetí. Místo diskrétního znamení - políbení. Nebyl to projev lásky od muže, který zapírá sám sebe, aby vykonal těžký úkol, který mu svěřil jeho rabbi? Ale k tomu se ještě vrátím.. A potom to z Tebe náhle vytryskne. Nejsi schopen už déle odkládat a vrhneš se na Ježíše: „Rabbi, učinil jsem, co jsi žádal!"- Obejmeš ho a políbíš - a Ježíš rozumí. „Příteli" (Mt 26,50), tak Tě osloví, a poté úpěnlivě naléhá jako u vašeho posledního hodu o svátcích Pascha: „Vykonej to teď. Je čas" (Mt 26,50). Políbení, přátelské gesto, náznak důvěrného rozhovoru - výmluvná znamení, že Ježíš a Ty patříte k sobě jako bratři. Jako druhý svědek obhajoby nechť dopomůže pravdě na světlo tak zvaná „Jidášova mzda". Ty jsi, „musel" dostat přesně „třicet stříbrných", protože kniha Exodus (21,32) mluví o „ třiceti šekelech stříbra" jako náhradě za otroka - tedy nejnižší kupní ceně za muže, kterou později vztáhne prorok Zacharjáš výsměšně na
10
sebe: „Řekl jsem jim:.., vyplaťte mi mzdu.. Tu mi odvážili jako mzdu třicet šekelů stříbra. Nato mi Hospodin řekl: ,hoď to tavičovi...' I vzal jsem těch třicet šekelů stříbra a hodil jsem jé v Hospodinově domě tavičovi" (Za, 11,12-13). Zde tedy je původ třiceti stříbrných, které jsi podle Matouše (26,14n) dostal od veleknězi jako kupní cenu za Ježíše. „Oni mu určili třicet stříbrných" - tak to stojí proroka i u evangelisty, kteří spolu nemají naprosto nic společného! To vše bylo spojeno, protože v širokých křesťanských kruzích převládá názor,že hebrejská Bible, nazvaná Starý zákon, je vlastně jenom předchůdkyní Nového zákona, v němž se „vše naplnilo". Právě z tohoto důvodu jsi musel svou Jidášovu mzdu" hodit stejně jako Zacharjáš do „Hospodinova domu", to znamená do chrámu (Mt 27,5). Mimochodem, jak oba víme a jak vědí všichni historikové, za Ježíšových časů se sice používaly denáry, dvojasy, miny, selasy, šekely a drachmy, ale žádná mince nebo měna, která by byla známa jako „stříbrný". Ty byly staženy z oběhu asi tři sta let předtím. Stejným anachronismem je „odvážení" stříbrných, což - sice bylo běžné za časů Zacharjáše, v době Ježíšově však bylo dávno nahrazeno raženými stříbrnými mincemi. Moc mě zajímalo, zda jsi skutečně byt „pokladníkem" (J 13,29) Ježíše a apoštolů. Pokud ano, kdo Tě. ustanovil? Nebo jsi byl zvolen? Měl jsi předchozí zkušenosti s peněžnictvím? A je pravda, že mezi vašimi mecenáši bylo mnoho žen? Dnes nás, vede k zamyšlení to, že každý ze čtyř evangelistů sepsal vlastní zprávu o Jidášovi, které si namnoze odporují: Rozpory začínají už tam, kdy ses prý nabídl velekněžím jako zrádce. „Co mi dáte?" ptáš se podle Matouše (Mt 25,15) typickým způsobem židovských handlím, načež se dohodnete na „třiceti stříbrných". Lukáš se snaží objasnit Tvou motivaci, přičemž si to však velice zjednodušuje: „Tu vstoupil satan do Jidáše... Odešel, aby se domluvil s velekněžími" (L 22,3). Tím je Tvá démonizace dovršena: stojíš mimo lidskou společnost a stáváš se přisluhovačem pekla. O Tvém poměru s ďáblem čteme také u Jana: „Tehdy vstoupil do něho satan" (J 13,27). Tato výpověď skvěle doplňuje předchozí zprávu z téhož evangelia, kde Ježíš říká: „Jeden z vás je ďábel" (J 6,70). Evangelista to čtenářům vysvětluje: „Mínil Jidáše. Ten ho totiž měl zradit" (J 6,71). Jak ovšem může ďábel vstoupit do satana, to zůstává záhadou. Stejně nejasné je, jak „zloděj, který měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo" (J 12,6), mohl až do posledního dne vykonávat diivěrnou službu (J 13,29n). Pro tak neslýchané obvinění z krádeže, které Jan proti Tobě vznesl, bychom čekali pádné důkazy, zejména když tentýž evangelista často uvádí mnoho detailů a celé rozhovory v epické šíři. Zajímávaje skutečnost, že klíčové slovo „zrada", které je každému křesťanu důvěrně známé, se jako takové v celém Evangeliu nevyskytuje. V řeckém
textu se jedná o „paradidonai", což doslova znamená „odevzdat" nebo „vydat" - přesně totéž slovo, které později používá Pavel, aby popsal Ježíšovu obětní smrt jako „sebevydání" (Ga 2,20). V podstatě tak děláš, milý Jidáši, pouze to, co Bůh sám v Novém zákoně dělá s Ježíšem: „Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal" (Ř 8,32). Od této věty se stává celá pašijová událost řetězem sedmera vydávání: Na Ježíšův příkaz Ty vydáváš Ježíše veleradě, která ho vydává Pilátovi; ten ho vydává dál Herodovi, který ho dává zpět, načež ho Pilát vydává legionářům, kteří ho přibijí na kříž, a nakonec odevzdává Ježíš svou duši Stvořiteli. Všechny tyto události si každý může snadno ověřit v Novéni zákoně, aniž by přitom našel jediné slůvko o „zradě", která Ti je přisuzována. Tento sled pašijových událostí není z hlediska evangelistů žádným neštěstím nebo překvapením; nýbrž spíše plánovaným děním: „Bůh tímto způsobem vyplnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět (Sk 3,18). Od počátku byl Ježíš určen k tomu, aby zemřel jako beránek Boží, který nese hřích světa" (J 1.29n). Kdyby byl pokojně zemřel jako osmdesátiletý moudrý tesař v kruhu své rodiny v Nazaretě - kde by pak byla církev, naděje na vzkříšení, odpuštění hříchů, očekávání parúsie a mnoho dalšího krásného a dobrého? Když jsi tedy byl milý Jidáši, tak nepostradatelný pro spásu křesťanstva, pročpak jsi podnes démonizován? Heinrich Böll jednou řekl: „Čteme-li o Jidášově případu, musíme zároveň myslet i na Petrův případ trojího zapření Pána a postavit oba životy proti sobě. Musíme mít rovněž na zřeteli, ze Petrr ač jednoznačně Žid jako všichni učedníci a apoštolově, nikdy nebyl interpretován a představován jako typicky židovský. Židem. jako takovým, nejenom Židem, však zůstává Jidáš." Mnozí se proto ptají, zda tento „padouch Jidáš" není ničím jiným než tendenční karikaturou evangelistů, kteří ho potřebuji jako protihráče k Ježíši, aby o to jasněji a nežidovštěji dali vyniknout světlu Nazaretského na hříšně černém pozadí Jidáše. Milý Jidáši, mám za to, že jsí byl vřelý a slušný a že Ti padoušství přibásnili. Přesvědčuje mě o tom nikdo menší než Pavel, nejstarší korunní svědek v Novém zákoně, který neví nic o nějakém „zrádci"mezi Dvanácti! Jeho zpráva o vzkříšení, podle nížse zjevil Ježíš o Velikonoční neděli napřed Kéfovi, „potom Dvanácti", nikterak Tvou přítomnost mezi nimi nezpochybňuje (1 K 15,5). Zpochybňuje všechny tři rozporuplné zprávy o Tvé sebevraždě, kterou jsi údajně spáchal ještě před ukřižováním (Mt 27,5). To platí jak o Tvém oběšení (Mt 27,3-10) a Tvém roztržení (Sk 1,15-20), tak o Tvém fantazií opředeném hnilobném rozkladu, o kterém mluvil biskup Papias z Hieropole kolem r. 130. Protože náhradní volba apoštola Matěje jako dvanáctého apoštola - údajně za Tebe - proběhla až čtyřicet dní po oné první Velikonoční neděli (Sk 1,21-26), bylo by se muselo říci u vzkříšení: Zjevil se „potom Jedenácti". Je myslitelné, že by Pavel nevěděl
11
ani o „zradě", ani o Tvé předčasné smrti? Protože čteme i v Petrově (mimokanonickém!) evangeliu, že Ježíše po jeho ukřižování oplakávalo „jeho dvanáct učedníku", máme dva důležité svědky, abys mohl být zproštěn obžaloby. Ještě závažnější však je prostá rozumová úvaha: Co jsi vlastně měl vyzradit? Ježíš se celé dny zdržoval ha veřejnosti v Jeruzalémě, obklopen svými učedníky a četnými přívrženci. Byl nejen známou postavou ve městě, nýbrž také učíval na chrámovém nádvoří před tisíci Židy. Ježíš sám to jednoznačně potvrzuje: „Denně jsem sedával v chrámě a učil" (Mt 26,55). Sotva tedy bylo zapotřebí tajného agenta, aby ho identifikoval. Za takových okolností nebylo při nejlepší vůli nic - naprosto nic! co bys byl mohl „zradit" úřadům. Protože Jan napsal své evangelium, jak známo, teprve kolem roku 100 po Kr., má i řada známých křesťanských teologů za to, že využil Tvou postavu, aby jejím prostřednictvím očernil celé židovstvo, a tak snáze oddělil církev od židovstva. Jeruzalém byl mezitím dávno zbořen a církev byla na cestě stát se církví z pohanů. Rudolf Bultmann řekl, že je přesvědčen, že celý jidášský komplex má. „legendické zabarvení", takže je nemožné rozlišit pravdu od smyšlenky. Jak jsem už řekl, nikdy jsem nezpochybňoval Tvou historičnost, která však byla zatemněna hrubými pomluvami. Základní otázka, která trápí mne i jiné, zůstává: Co Tě přimělo k tomu, abys tehdy svého oblíbeného rabbiho vydal? Různí teologové nám nabízejí řadu různých obvinění; nechal ses vést pýchou a ctižádostí; prý sis myslel, že všechno víš lépe, a byl jsi přesvědčen, že si vynutíš rychlejší příchod nebeského království, nebo že Tě připravila o rozum žárlivost na Jana, „milovaného učedníka"; chtěl jsi prověřit Ježíše a jeho. poslání, zda byl skutečně Mesiášem či nikoli. Tyto a mnohé další výklady mi nejsou jasné. Zdá se mi, že klíčem k Tvému jednání je Tvé příjmení. Iškariot - toto jméno je uvedeno v šesti různých variantách, které dávají tušit, že v evangeliích došlo k redakčním úpravám. Má nám, být zatajeno hrozné tajemství, že totiž za jménem Iškariot vězí latinské slovo sicarius, v římské době označení strany zélótů? Že jsi patřil, milý Jidáši, k izraelským bojovníkům za svobodu, nám překvapivě potvrzuje starolatinský překlad evangelií, Vetus Latina, který Tě představuje jako „Jidáše zélótu". Nemýlím se, když se domnívám, že mezi apoštoly byli ještě další „zélóti"? Jako například Šimon, který nebyl „Kananejský", nýbrž „kanáana", tzn. horlivec? Také Petrovo příjmení Bar-Jona ukazuje tímto směrem. Rovněž dva synové Zebedeovi, kteří jsou označeni jako „synové hromu" (Mk 3,17), nepůsobí dojmem, že by byli pacifisté. Dnes už jenom tušíme, jak velice vás, Židy, Římané utlačovali. Pracovali jste jako pět stejně smýšlejících druhů ruku v ruce? Cenil si Tě Ježíš natolik, že Tě pověřil nejtěžším úkolem - abys ho vydal úřadům? Nebo Ti došla spásná trpělivost a Ty jsi ho chtěl donutit k spásnému jednání? Nemýlím, se, když se domnívám, že jste v předvečer Ježíšova zatčení slavili
hod Pascha všichni společně? Nedovedeš si představit, kolih obrazů zde vystavují ve všech galeriích, kde jste - nelekni se, prosím! - vyobrazeni jako jedlíci šunky a selského chleba - a to ve svátek Pascha! Tak vás i v umění odcizili vašim židovským kořenům! Ostatně, na žádném z těch obrazů se nevyskytuje ani jedná žena nebo dítě. Jistě jste přece v horní místnosti (L 22,15) slavili - jako my všichni podnes - tuto rodinnou slavnost v kruhu všech příbuzných a blízkých. Kde byla Marie Magdalská, obě Marie, Petrova žena a tchyně, Zebedeova žena a všichni ostatní? Evropští malíři je všechny bez výjimky vyhostili do kuchyně. Oslava musela být vskutku vesela, neboť mi je nápadné, že si později v Getsemanské zahradě někteří z vás několikrát zdřímli, jak nám vypráví evangelium. Nemohu si zde odpustit poznámku, že se nám každým rokem stává v pašijní noci, po požití předepsaných čtyř pohárů vína, totéž. Že by výtku „to jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou?" (Mt 26,40) vložili Ježíšovi do úst až později? Avšak zpět k oné noci. jak víme, Ježíš svou cestu na kříž vysloveně předpověděl (Mk 10,33n) a zdůraznil: „Nikdo mi život nebere, ale já jej dávám sám od sebe" (J 10,18). Dokážeš si vzpomenout, Jidáši, kdy dospěl k přesvědčení, že musí zemřít zástupně za jiné, aby pro ně získali smíření - zcela ve smyslu trpícího Božího služebníka v 53. kapitole proroka Izajáše? Oznámil Ti, že se jeho mesiášství zjeví teprve jeho smrtelným utrpením? Je to skvělý důvod, proč jsi, sice zdráhavě, avšak nakonec svolně dopomohl svému milovanému rabbimu, na základě jeho vlastního přání, k utrpení? Dodatečně jsme se o tomto spasitelném dění dozvěděli, že krutý Pilát (L 13,1) se v tomto příběhu z dějin spásy beztak chtěl zbavit rabbiho jako mesiášského buřiče lidu. Proto poslali Římané plukovníka (chiliarchos) s celou kohortou šesti set mužů (J 18,12), aby ho zatkli. A je pravda, že jsi rabbiho po jeho tragické smrti na kříži následoval ve smrti? Můj milý, nepochopený Jidáši! Téměř po dvě tisíciletí jsi byl neprávem zneuznáván, zatracován a démonizován. Doby se však začínají poznenáhlu měnit, jak sis možná všiml i z nebe, kde jistě přebýváš, nikoli dole, kam Tě mnozí křesťané umisťují. Místo sváru a rozkolu začínají církve s námi vést dialog. Postupně berou na vědomí, že Ježíš, všichni apoštolové a celý první sbor byli Židé. Tak mohl protestantský teolog Karl Barth napsat: „Je tedy pravda, že i Jidáš vytrpěl smrt zástupně za ostatní... Že Ježíš ve skutečnosti nešel na smrt, která bylá nutná pro hřích všech apoštolů, sám. Jidáš šel s ním" (Kirchliche Dogmatik II, 2, str. 532). Dokonce i kardinál Etchegaray Ti nedávno napsal přátelský dopis, v němž zdůrazňuje, že Ježíš, „který ještě na kříži svolával odpuštění svého Otce na všechny lidi... i pro Tebe získal odpuštění". A svůj dopis končí slovy: „Adié, Bohu poručeno,Jidáši!" (Wie.der Esel von Jerusalem, Mnichov 1985, str. 20). Bude-li toto odbourávání křesťanských předsudků
12
a obrazů nepřítele pokračovat, měla by Tvá rehabilitace být pouze otázkou času. Do té doby však je třeba ještě udělat mnoho, než se Tvůj příběh sebeoběti roznese od Fríských ostrovů až do horního Bavorska. Máme velkou naději, že nový duch porozumění najde odezvu také na všech kazatelnách a ve všech hodinách náboženství!
S pozdravem šalóm, Tvůj Pinchas (Lapides) . Přeložil V. D. Schneeberger Převzato z Kostnických
Jisker
9-10/2007
JUDAISMUS PRO DNEŠEK Prastará víra s moderním poselstvím JOHN D. RAYNER a BERNARD HOOKER UČIT SE A VYUČOVAT Potřeba náboženské výchovy Důležitost „učit se“ odvozujeme z biblických odkazů „Slyš Izraeli nařízení a práva, která vám dnes vyhlašuji.Učte se jim a bedlivě je dodržujte“(Dt.5:1) nebo „Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno“ (Joz.1:8). Důležitost „ vyučovat“ je odvozena z Dt.6:6-7: „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům“.V judaismu se tato micva (příkaz)-„učit se a vyučovat“- nazývá talmud tora. Bohužel většina rabínů talmudického období přijala názor, že tento dvojitý příkaz je určen pouze mužům, od židovských matek se nepožadovalo, aby učily své děti a židovské dcery nemusely být vyučovány- výsledkem bylo, že po staletí byly židovské ženy většinou nevzdělané. Progresivní judaismus od svého vzniku napravuje tuto nerovnost poskytováním stejného náboženského vyučování chlapcům i dívkám, a v tomto směru jej nyní následuje i většina ortodoxních Židů. Z výše uvedených citátů vysvítá, že nikdo nemůže zodpovědně své děti vyučovat, nemá-li sám B-ží slovo v srdci. To znamená naučit se a praktikovat dříve, než bude učit druhé. Mnoho lidí zastává jakýsi „nezralý“ judaismus, říkají „musím se postarat, aby naše děti byly poučeny o náboženství“; jen málo je těch se zralým názorem „musím znát a praktikovat naše náboženství dřív, než budu chtít, aby děti dělaly totéž“.Judaismus má za to, že náboženská výchova nemůže být účinná, pokud vyučující není způsobilý sám jít příkladem. Účelem náboženské výchovy obecně je dovést člověka k pochopení jeho role v životě a rozvíjet v něm smysl pro hodnoty, jež mu ukážou, jak žít. Židovská náboženská výchova je samozřejmě i průvodcem po židovském myšlení a tradici. Pomáhá člověku pochopit, proč je jako Žid „jiný“, nebo-jak to vyjádřil Leo Baeck v Podstatě judaismu(str.267): „Veškerá výchova musí směřovat k přípravě, k přípravě se zřetelem na specifické osobní vlastnosti a duševní schopnosti, aby mohli žít ne kvůli životu,
ale kvůli životu v judaismu“. K tomu, aby porozuměl židovskému dědictví, je pro Žida nutné poznat židovské dějiny, židovskou kulturu, hebrejský jazyk, židovské myšlení a zvyky. Měl by si být vědom svého spojení s B-hem, svého místa v židovském společenství a svých povinností ke světu vůbec.Toto vše by mělo být obsahem studijního programu, který by měl začít tak brzy, jak jen lze a neměl by skončit bar micvou či konfirmací. Nicméně dobrý základ je důležitý. Proto kniha Přísloví říká : „Zasvěť chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne“(22:6). Judaismus pokládá domov za první a rozhodující základnu židovské náboženské výchovy. Od svých nejranějších vjemů vstřebává dítě ducha i praxi judaismu ze svých domácích zážitků. Roste a vidí svíce zapalované v předvečer šabatu a svátků, má svou úlohu v domácím sederu a při zažíhání chanukových svíček, slyší odříkávat kiduš a učí se odpovídat při požehnání; učí se ranním a večerním modlitbám, je svědkem pohostinnosti k návštěvám, je součástí kruhu lásky, jenž rodinu spojuje; a domov mu také pomáhá sdílet radosti i žaly, které potkávají každého z nás. Ještě před formálním náboženským vzděláváním poznává dítě doma židovské knihy. Tak si rychle uvědomí, že i ono přináleží k „lidu Knihy“.Jak uvádí H.G.Wells ve svých Stručných dějinách světa (str.235): „Židovské náboženství, neboť je to literaturou podložené náboženství, stojí v čele prvních snah o poskytnutí základního vzdělání všem dětem ve společnosti.“ Bezpochyby mu byly známy snahy farizeů, jež směřovaly k zavedení všeobecného vzdělání v Palestině v 1.st.př.o.l.-o celé 2 000 let dříve, než ve většině pohanských společností. Talmud zaznamenává, jak rabi Jošua ben Gamla nařídil, aby byli ustanoveni učitelé v každém okrsku, v každém městě a aby k nim byli posíláni chlapci od 6-7 let věku.(Baba Batra 21a). Skoro tak důležitá jako domov je škola. Podle židovského zákona se smí synagoga přeměnit na školu, ale nikoli škola na synagogu. V naší době se náboženské škole přikládá stejná váha a úcta.V
13
náboženské škole by dítě mělo mít aspoň tak dobré podmínky ke studiu jako ve škole sekulární. Je vhodné vybavit ji moderním nábytkem a pomůckami. Speciálně školení učitelé by měli být obeznámeni s audiovizuální technikou, promítáním učiva, knihami s děleným textem, nápravným čtením apod. Nemá valnou cenu, aby žáci recitovali seznamy izraelských a judských králů, ale lze užitečně využít např.hebrejských proroctví k uvážlivému poučení o problémech národa, osobním chování, sociální spravedlnosti, odměnách a trestech, mesiášství a universalismu, židovském poslání aj. Nejdůležitější ze všeho je, aby učitelé věděli, že náboženstvím musí být člověk „zasažen, nikoli vyučen“, a že nejsilněji působí osobní příklad. Musí také existovat spojení mezi domovem a náboženskou školou, a rovněž aktivní Sdružení rodičů a učitelů může hodně pomoci. Většina židovských dětí- vyjma těch, které navštěvují židovskou denní školu- se cítí ve svých sekulárních školách jako „menšina“ a může získat odpor či komplex méněcennosti, nepodává –li se „protijed“. Má svůj význam, když děti aspoň jednou týdně navštěvují školu, o níž vědí, že v ní všechny ostatní děti jsou stejné víry a kde se učí pozitivním hodnotám této víry. Potom budou schopny vidět v synagoze domov svého společenství a v jeho členech duchovní bratry a sestry. Tam, kde jsou tradice z nějaké příčiny doma omezeny, je důležité, aby děti získaly zkušenost souvislejšího života v židovském duchu aspoň na prázdninových táborech či pobytech. Význam dětské náboženské výchovy je zřejmý, ale nesmíme přehlížet nutnost na tomto základu dál stavět. Judaismus vždy pohlížel na vzdělávání
dospělých jako na životně důležité, naši velcí hrdinové byli vždy spíše „učenci“ než generálové či obchodní magnáti. Popravdě, až se zralostí, již přináší dospělost, může člověk plně porozumět hodnotě židovského odkazu. Ideje jedinosti B-ží, mesiášského cíle, sociální spravedlnosti, partikularismu a universalismu, úloha micvot, význam a smysl duchovní nesmrtelnosti nejsou mladistvé mysli příliš dostupné. Teprve v dospělosti prokáží skutečný význam jako podstatné prvky židovského náboženského vzdělání. Je i dobré prostudovat si učení a tradice jiných náboženství; ovšem nemáme-li dostatečné základy vlastního, těžko pak můžeme srovnávat. Je také důležité, aby progresivní Žid věděl co možná nejvíc o dalších formách judaismu, nejen pro znalosti samy, ale aby porozuměl změnám, jež učinil progresivní judaismus. Před pronásledováním východoevropských Židů v 19.st. bylo židovské vzdělávání dospělých zcela běžné. Když pak pogromy donutily mnoho lidí emigrovat do Anglie, jejich děti byly vedeny k tomu, aby se jako Židé snažily stát dobrými Angličany. Povedlo se, ale běda, židovské vzdělávání dospělých upadlo. Nyní je naším úkolem naučit jejich vnuky, aby se jako dobří Angličané snažili stát dobrými Židy. Vzdělávání dospělých je jediné možné řešení. Jak říká Mordechaj Kaplan: „Kde se zanedbá židovská výchova, celý obsah judaismu se redukuje na vědomí antisemitismu. Judaismus tak přestává být civilizací a stává se komplexem.“
Zveřejněno s laskavým souhlasem autora i překladatele
Šabat tento týden začíná v pátek v 19´24, a končí v sobotu v 20´34. Délka dne je 13 hod 33 min; délka skutečné hodiny činí 68 minut, východ jitřenky 4´20; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 4´55 hod; východ slunce v 6´04; polovina dne 12´50; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 13´20, (mincha ktana 16´47, plag mincha 18´12) západ slunce (škia) 19´37; východ hvězd v 20´10 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046
14
