שבוע טוב Číslo 72/5768
12.březen 2008
Výklad k sidře Vajikra (Leviticus 1,1 – 5,26) Kniha Lv je také nazývána knihou svatosti. Paraša Vajikra mluví o různých typech obětí za různé typy prohřešků. Verš 1:9 říká „kohen spálí celé zvíře na oltáři…“. Myšlenka zvířecích obětí na smíření hříchů a poděkování B-hu je poněkud pikantní dnes, v době aktivistů za „práva zvířat“. Podle Rambama (Maimonida) Tóra dovoluje zvířecí oběti proto, aby právě osvobozené Židy „odvykla“ od modlářských praktik: „… důvod k obětem je ten, že Egypťané a Kasdim, v jejichž zemích děti Izraele pobývaly jako cizinci a usedlíci, vždy tato zvířata uctívali; Egypťané ovce, Kasdim si představovali démony jako kozly. V Indii dodnes nezabíjejí krávy. Z toho důvodu B-h přikázal Izraeli zabíjet právě tyto druhy k uctění Svého jména. Ježto je známo, že takový čin by modláři pokládali za nejhorší zločin (tj. zabití těchto zvířat), udělá se totéž k poctě Tvůrci a na odpuštění hříchů Izraele. Neboť to je způsob, jak vyléčit lidi z falešných představ, což je nemoc lidské duše; protože všechny nemoci a choroby se léčí léky, jež jsou protikladem nemoci.“ (More nevuchim 3:46) Ramban (Nachmanides) s tímto názorem nesouhlasí a snáší všemožné důkazy o opaku, jiní však uvádějí na obranu Rambama např. pesachovou oběť. Ramban uzavírá slovy: „Podle pravdy (kabaly) je v obětech obsaženo skryté tajemství. V Sifre i v traktátu Menachot se uvádí: Šimon b. Azaj řekl- Podívej, co je psáno v oddíle o obětech! Nemluví se tu o El (B-h užívající vlastnost spravedlnosti), ani o Elohejcha (tvůj B-h), ani Šadaj (Všemohoucí), ani Cevakot, ale pouze o „jod-he“ (tj. tetragrammaton), aby se protivníkům nezavdala příčina k osočení.“ Meše Chochma vysvětluje: Je známo, že Elohim = Pán přírodních sil, tj. Moc nad silami; kdyby se toto jméno užilo v oddíle o obětech, mohli by protivníci říkat, že On má potřebu jídla. V celém oddíle se tedy užívá výhradně tetrarammaton, aby se naznačilo, že Jeho existence je jediné pravé Bytí a vše existuje jen skrze Jeho existenci; protože všichni Ho potřebují, ale On nepotřebuje nikoho z nich“. Ramban zmiňuje svou znalost kabaly, což Rambam nedělá nikdy a jeho tvrzení jakoby kabale protiřečila. Podle některých názorů se Rambam ani
kabalou nezabýval, soustřeďoval veškerou svou energii na zjevenou Tóru. V jeho době se také učení kabaly sdělovalo jen ústy několika málo mistrů ještě menšímu počtu hodnověrných žáků, spisy kabaly nebyly tak rozšířeny jako později a Zohar byl poprvé publikován až kolem 1380. Avšak mnoho Rambamových prací je na hraně esoterismu a proto lze jeho výroky – i ten výše citovaný- vyložit i z úhlu kabaly. Předpokládá se, že oběti mají na svět trojí účin: 1/ očišťují svět od duchovní „špíny“, kterou přivedl na svět Adam svým jezením ze stromu poznání. Židovský národ byl této nečistoty zbaven, když obdržel Tóru na hoře Sinaj, ale hříchem zlatého telete národ opět klesl. Ježto každý hřích se stane jen v rovině naší „živočišné“ duše- nefeš, spálení zvířete napomáhá k očištění. 2/ Oběti pomáhají znovu pozvednout svět na méně fyzickou úroveň, na níž byl před Adamovým hříchem. Po hříchu člověk duchovně klesl, což zbytnilo fyzickou realitu, učinilo ji „přirozenější“ a zakrylo vliv ruky B-ží na svět (hester panim= skrytí B-ží tváře, přísnější forma B-ží prozřetelnosti). Spálením zvířete k duchovnímu účelu se tento proces obrací, B-ží prozřetelnost je milosrdnější- to se předpokládá u obětí „libé vůně pro Hospodina“ (Gn 8: 21, Lv 1:9). 3/ Účin ve smyslu kabaly, náprava poškození, způsobeného Adamovým hříchem, duchovní zdokonalení. Oběti zasahují čtyři roviny stvořeného světa: domem- dosl. „němý, nečinný“- neživá příroda, comajach -„žíznivý“- rostlinná říše, chaja- „živý“zvířecí říše, medaber- „mluvící“- člověk. Sůl, použitá při oběti, napravuje a pozvedá neživý svět, dříví použité na oltáři pozvedá a očišťuje svět rostlinný, zvíře samo očišťuje svět živočišný a člověk, který oběť vykonává, je zasažen tím vším a skrze něho se vše pozvedá blíž k B-hu. A pokud je tomu tak, Rambamova slova říkají pravdu: oběti nás táhnou pryč od modlářských praktik. Skrytá B-ží tvář- hester panim dává přírodě její sílu, ale zaslepuje mysl člověka k modlářství; oběti jsou duchovním lékem. První verš sidry říká „Zavolal B-h Mošeho a řekl mu“. Proč je psáno, že nejdřív „zavolal“? Je to lekce správného chování. Rb. Menaše uvádí: Odkud se učíme, že když jeden člověk poskytne informaci druhému, nemá druhý právo sdělovat to dál bez svolení? Z Tóry, která v Lv 1:1 říká „B-h mluvil
1
k němu ze stanu setkávání, řka“ (= loma. Výraz lze rozdělit na dvě slova „lo“+ „mar“= neříkej). Někdy poučení vyplyne přirozeně, jakoby si verš sám žádal takové vyložení, jindy se ptáme, proč právě tady a proč právě teď? Oběť je věcí duše, způsob, jak projevit navenek, co cítíme v nitru. Čas od času nás proroci upozorňují, že B-h si nežádá oběti zvířat, žádá si naše srdce, naši věrnost, naši lásku. Ale známe z vlastní zkušenosti, že tento svět podněcuje náš jecer hara a obrací naši mysl směrem ven. Je daleko lehčí jít a modlit se, než aby modlitba „vešla do nás“, tj. plně se na ni soustředit. Platí to i o derech erec: dítě přijde z chederu a dokáže jedním dechem skvěle mluvit o týdenní paraše i škaredě se chovat k sourozencům, případně k rodičům. Ano, je to dítě, ale copak z dětí nevyrostou dospělí? (kteří pak budou moudře mluvit a přitom jim budou chybět základy dobrého chování a komunikační návyky). Snad právě proto začíná kniha Vajikra lekcí derech erec, jakoby říkala: Účelem všech podrobností v této knize není jen změnit svět kolem tebe, ale hlavně svět v tobě. V Gn 3:22 B-h řekl „Člověk je teď jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nedopustím, aby vztáhl ruku také po stromu života a žil věčně“, vyhnal ho z gan eden a postavil anděly s planoucím mečem k východu zahrady, aby střežili cestu (derech) ke stromu života. Ta cesta je derech erec a znamená osvojit si pozitivní vlastnosti, utlumit ty špatné. Podle Talmudu se to naznačuje i ve Šma, jež nám přikazuje milovat B-ha celým svým srdcem, tj. jecer tov i jecer hara. To znamená, že vnější projevy oddanosti B-hu musí prokazovat naši vnitřní oddanost; a to nejlépe prokazuje způsob, jak se chováme k druhým, zejména těm, kdo mají méně než my. Verš 2:13 říká „každou přídavnou oběť osolíš. Nenecháš svou přídavnou oběť bez soli smlouvy tvého B-ha“. Sůl- smlouva? V šesti dnech Stvoření byla ustavena smlouva se solí, když B-h slíbil spodním vodám, že budou obětovány na oltáři ( Raši: sůl se získává z moře). Zdůrazňuje se význam soli jako součásti obětí v miškanu i Chrámu. Proto namáčíme chléb do soli, když u stolu říkáme požehnání nad chlebem. A Talmud mluví o jídelním stole jako o náhradě za oltář po zničení Chrámu. Rb. Jochanan i Reš Lakiš učili: Dokud stál Chrám, smiřoval za člověka oltář, teď za něho smiřuje jeho stůl (tj. když zve k svému stolu hosty- Raši). Konsonanty slova melach- sůl vytvoří přeskupením slovo lechem-chléb; a tytéž konsonanty jsou základem slova milchama- válka. Je to narážka na fakt, že hlavní „válku“ proti jecer hara vede člověk v oblasti přežití (vydělávání živobytí), a to symbolizuje chléb (základní potravina) a sůl, na níž závisí naše tělo.
Tóra říká v minulé paraše „toto jsou počty miškanu svědectví“ a podle Or haChajim to naznačuje, že pouze toto jediné počítání má význam. Již jsme dříve zmínili citát z traktátu Bava Mecia, že požehnání přijde jen na to, co je skryto očím, a ne na to, co je spočítáno, změřeno, zváženo. Uvádí se tam i příklad- když rolník sklidí obilí a modlí se o požehnání dřív, než obilí naměří, bude jeho úroda požehnána, jestliže však nejdřív obilí naměří a pak teprve říká požehnání, bude požehnání bezúčelné. Miškan byl změřen a spočítán do nejmenších detailů, každá deska, čaloun, nádoba zhotovena s maximální přesností. Bylo to nutné vzhledem k jeho funkci: miškan byl spojnicí, jíž proudilo veškeré požehnání k národu i světu. Není to v rozporu s předchozí citací- miškan byl výjimkou. Na jeho vybudování dávali Židé nezištně celý svůj majetek i sebe- své schopnosti, práci, čas; proto měla svatyně schopnost přivést požehnání, což v dalších případech není. Když rolník změří a zváží své obilí, určí tím velikost své úrody, cena obilí se udává cenou za měrnou jednotku. Ale podstata a hodnota miškanu je duchovní- bez ohledu na přesné údaje o fyzické konstrukci- a jen B-h zná velikost této hodnoty. Proto miškan, byť popsán fyzickými parametry, zůstává svou podstatou „očím skryt“ a proto hoden nejvyššího požehnání. Podobně i skutečná hodnota Tóry- jejíž každé písmeno i slovo je spočteno- je duchovní a bezmezná; tedy jen skrze Tóru můžeme získat požehnání. Tóra říká „budeš sloužit Hospodinu celým svým srdcem“. Co se tím míní? Gemara odpovídá: modlitba. Rambam a Ramban se přou, zda povinnost modlit se je dána Tórou či rabínským nařízením- Rambam zastává první názor, Ramban druhý; oba se však shodují, že samotná modlitba je pojem z Tóry. Rambam v Hilchot taanit (Pravidla půstu) uvádí, že kdykoli židovský národ zakouší nesnáze a utrpení, má příkaz (micva ase) volat k B-hu. Jestliže přitáhne agresor, aby nás sužoval, vytáhneme proti němu s rykem; podobně ve všem,co nás sužuje, ať je to nedostatek jídla nebo epidemie moru, máme volat k B-hu a modlit se. Modlitba je i důležitá součást tšuvy, jež se vyžaduje ve zlých dobách. Tragédie na nás dopadají proto, že neplníme své povinnosti v tomto světě- to si uvědomíme, když děláme tšuvu, probuzeni tragickými událostmi. Svou tšuvou vyjadřujeme, že si uvědomujeme, že jen kvůli našim pochybením dopadla rána. Kdo to nechápe, nedělá tšuvu a nevolá k B-hu, je pokládán za „krutého“. Jestli totiž považuje tragické rány jen za náhodný souběh okolností, B-h zvýší soužení a nechá dopadnout horší rány na národ, jak se říká v 26: 24 – „Jestliže mě nebudete poslouchat, budu vás trestat…budu vás bít sedmkrát víc“, dokud si neuvědomíme svou chybu. Verš uvádí „ když někdo přinese B-hu svůj dar“ a Sforno vysvětluje: „svůj“ znamená, že přinese-li někdo oběť B-hu, má ji přinést pokorně, jak čteme v Ž „obětí B-hu je ponížený duch“. Pouze stav pokory činí oběť účinnou a přináší-li někdo oběť bez toho, že si uvědomí
2
vlastní nedostatky, B-h na tento korban neodpoví. Moše, největší z Židů, který kdy žil, modlil se k Bhu: „Tvou milostí ať je mi dovoleno vstoupit do země (zaslíbené)“. Moše si uvědomoval, že B-h mu nic nedluží a ničím mu není povinován- když člověk dosáhne takové pokory, bude mít jeho korban (oběť) hodnotu nejvyšší. Připomeneme-li si všechny tragédie v dějinách národa, uvědomíme si, že B-h je náš jediný spojenec, a naše jediné spojení s Ním je skrze naši pokoru. Můžeme mít vztah s Bhem jen tehdy, má-li pro nás význam duchovnost, a ta přichází jen skrze tšuvu, učení Tóry a dobré skutky. Při čtení této paraši si všimneme, že písmeno alef ve slově „vajikra“ je menší než ostatní písmena. Proč? Midraš vysvětluje, že je to narážka na to, že Moše byl velký člověk, a přesto byl pokorný. Raši říká, že „vajikra“ je užito, jen když B-h mluví k Mošemu, na znamení toho, že Jeho vztah k Mošemu a rozmlouvání s ním jsou záměrné- na rozdíl od „vajikar“, jehož se spíše užívá, když B-h mluvil k jiným prorokům. Např. když mluvil k Bal´movi ve snu, je tam „vajikar“ jako náznak, že B-h k němu mluví jen náhodně. Podle midraše Moše chtěl, aby tam písmeno alef vůbec nebylo, aby jeho blízkost k B-hu nebyla sdělována tak otevřeně, neboť se domníval, že si nezaslouží takové uznání za to, co sám považoval za jedině nezbytné k uchování své duchovnostiplnit co nejlépe vůli B-ha- a nechtěl se chlubit. Jestliže člověk žije řádným životem, copak se chlubí tím, že nekrade, nevraždí, nelže a nepodvádí? Prostě chápe, že slušný člověk to nedělá, stejně jako každý chápe, že k fyzickému životu potřebuje dýchat, jíst a pít- kdo se chlubí tím, kolikrát se nadechne za minutu? Tak se nechlubíme ani tím, co děláme k duchovnímu přežití. To je také smysl výroku v Pirkej Avot „Jestliže ses naučil obzvlášť mnoho z Tóry, nechlub se tím, protože proto jsi byl stvořen“, tj. učení Tóry je nezbytné k duchovní existenci. V paraše se uvádí, že hříšník musí přinést korban, zvířecí oběť na smíření za hřích. Příkaz platí pro bohaté i chudé, slabé i mocné, platí i pro kohena gadol- velekněze. Verš 4:3 říká „ jestliže se prohřeší pomazaný kohen gadol, uvalí vinu na lid“. Co se tím míní? Možná, že když lidé vidí kohena gadol přinášet oběť, uvědomí si, že i oni hřešilipadne na ně pocit viny. A dobrý vůdce by měl vědět, že jeho činy ovlivní úroveň celého společenství; když on se pozvedá, dělá to i celek, jestliže on klesá, národ klesá s ním. Tóra také mj. mluví o tom, že kdo něco ukrade, „navrátí, co násilně zabavil, nebo co uchvátil podvodně, co mu bylo svěřeno do úschovy, nebo ztracenou věc, kterou našel“. Není tu nadbytek slov? Přece kradené je to, co člověk ukradl,
podvodně nabyté to, co vylákal podvodem. Z těchto zdánlivě nadbytečných slov však gemara odvozuje technická pravidla určující, kdy má přednost finanční náhrada před navrácením věci. Jestliže např. někdo ukradl dříví a postavil si z něj člun, má původnímu majiteli dříví vrátit tento člun, anebo zaplatit finanční částku? Dříví ve zlodějově držení už není „kradená věc, kterou ukradl“- ukradl dříví, nyní je z něho člun. Spoustu podobných otázek řeší analýza veršů. Verš lze vyložit i v jiné rovině: jsou dva důvody k vrácení ukradené věci.- 1/ člověk má věc, která mu nepatří, 2/ každý náš skutek nás pomáhá formovat. Když člověk vrátí to, po čem bažil tak velmi, že to ukradl, přemáhá tím špatný rys své povahy. Učí se, že i když po něčem touží, nesmí to ukrást. Je účinnější, když kradenou věc vrátí, dokud má k věci vztah- jistě je lehké vrátit to, oč již ztratil zájem nebo na to dokonce zapomněl. Maimonides učí, že nejvyšší hodnotu má tšuva, je-li hříšná vášeň dosud živá. Pokání- náprava je jistě přijata vždy, ale dokud má člověk v mysli tu věc jako „kradenou, kterou ukradl“, má jeho pokání větší cenu. Je-li touha v rozporu se svědomím a svědomí nabude vrchu, to je opravdová tšuva. Každá z pěti knih Tóry má svůj specifický úhel pohledu. Kniha Berešit se soustřeďuje na meze, stanovené Tvůrcem, jež musíme respektovat. Jako je jasný rozdíl mezi dnem a nocí, zemí a mořem, nebem a zemí, dobrem a zlem, je i rozdíl mezi různými zvířaty, zvířetem a člověkem, mezi mužem a ženou atd. Každý z nás byl stvořen jako odlišná a samostatná bytost, protože každý z nás má svůj jedinečný úkol a poslání; naší povinností je vytvořit prostředí, v němž každá složka a každý druh může tento svůj úkol realizovat. To je záměr Tvůrce. Kniha Šemot se zabývá důvody oddělení: na konci knihy Gn byli Izraelité pouhý rod o 70 osobách, na začátku Ex je to národ čítající miliony. Důvodem oddělení Židů od ostatních národů a vyvolení za národ B-ží bylo darování Tóry. Tóra objasňuje, jak se máme chovat odlišně a vymezuje jasně osobní i kolektivní odpovědnost. Kniha Vajikra se soustřeďuje na optimální způsob života, dovolující vykonávat záměr a úkol Tvůrce. Před dáním Tóry B-h řekl „budete Mně královstvím kněží a svatým národem“- zcela jednoznačně nám říká, že chce, abychom se chovali „kněžsky a svatě“, tj. jako kohanim a leviim usnadňují národu bohoslužbu, tak my musíme být kněžími světa a usnadňovat lidem pochopení jejich povinností k druhým lidem i k B-hu. V našem exilu a při neexistenci Chrámu jsou náhradou za oběti naše modlitby. Ráno začínáme korbanot- popisem každodenní oběti. Uspořádání synagogy je v souladu s bejt hamikdaš. Stojíme směrem k Jeruzalému a místu bejt hamikdaš. Důraz kladený na chrámovou službu poukazuje na důležitost službyavoda v našem každodenním konání.
3
Hlavním vyjádřením oddanosti B-hu byly korbanot; sestávaly ze zvířecí oběti, přídavné oběti, krve, vína, pálení kadidla a podílu kohanim na vykonání. Rb.S.R. Hirsch vysvětluje význam korbanot: „Pojetí korbanot vyvrací představu oběti jako destruktivního činu nebo odříkání. Naznačuje, že má spíše naplnit potřebu toho, kdo korban dělá než uspokojit přání Toho, komu je oběť předkládána. Ten, kdo přináší korban, přeje si, aby něco v něm vstoupilo do vyššího, důvěrnějšího vztahu k B-hu. Účelem korbanu je hledat „blízkost B-ží“, tu považuje Žid za nejvyšší a jediné dosažitelné dobro;
bez B-ží blízkosti se cítí zbaven všeho, co ho pozvedá k osudu člověka. Západní společnost často vidí zvířecí oběti jako barbarské a ohavné. Je důležité, abychom vlastní názory konfrontovali a zkoumali pohledem Tóry, která popisuje zvířecí oběti od dob Kaina a Hevela (Abela) i Noacha. Úkolem člověka je dát smysl a účel stvořenému světu. Do jaké míry se svět účastní na našem vztahu k B-hu, do té míry plní svůj smysl. Tedy každý druh i složka B-žího světa je nám dostupná pro službu B-hu a tak jako využíváme živočišné říše k uspokojení fyzických potřeb, můžeme jí využívat i k podpoře duchovnosti.“
Čtyři šabaty- čtyři zvláštní čtení z Tóry: od adaru k nisanu Minulý šabat byl roš chodeš druhého adaru a první ze čtyř šabatů, v nichž se vedle pravidelné týdenní sidry čte ještě další čtení z Tóry. Podle těchto přidaných čtení mají čtyři šabaty svá jména. Minulý šabat – vždy šabat před či o roš chodeš adar (v přestupném roce- jako letos - o rch druhého adaru) byl šabat Šekalim. Vedle paraši Pekudej se četl navíc odstavec z Ex 30-11-16 o tom, jakým způsobem se má provádět sčítání Izraelců a kdo podléhá odevzdání stanoveného půlšekelu (slovo půlšekel je tu uvedeno celkem třikrát, odtud zvyk, že o Purim se dávají 3 poloviny jednotky místní měny na cdaku, např. bereme-li za základ 100 Kč, je to 150 Kč). Čte se proto, že v tomto období se půlšekely vybíraly; odevzdané prostředky sloužily ke kupování společných obětí v Chrámu pro další rok, a aby mohly být Chrámu k dispozici začátkem nisanu, vybíraly se již v adaru. Žid prokazuje svou hodnotu a postavení v národu tím, že se podílí na provozu Chrámu a jeho obětech. Haftara z 2 Kr 11-17- 12:17 nám říká, jak tato myšlenka nabral na sebe v království Juda podobu velkého duchovního obratu. Královna Atalja, dcera Achaba a Jezabel, povraždila všechny členy královské rodiny, aby mohla sama vládnout království, za jehož krále se provdala. Péčí velekněze Jehojady přežil a byl vychován jen jediný královnin vnuk, Jehoaš. Po svém nástupu na trůn, veden úmyslem obnovit důstojnost a slávu Chrámu, pověřil kohanim vybíráním peněz na opravy a provoz; a když se tento plán ukázal jako neefektivní, nalezl jiný způsob: lidé odevzdávali dary Chrámu přímo, jako projev věrnosti a lásky. Šabat 15.3. před svátkem Purim je šabat Zachor. Kromě paraši se čtou dva verše z Dt 25:17-19 „Pamatuj na zlovolnost Amaleka…“. Původní Amalek byl vnuk Esava, zdědil jeho nenávist k dětem Izraele. Brzy po Exodu z Egypta Amalek napadl Izraelity poprvé, a tento útok se stal symbolem proradnosti, neboť amalekitské území nebylo součástí Erec jisrael a k útoku tedy nevedla
obava ze ztráty území, nýbrž čirá nenávist. B-h říká národu, že boj s Amalekem bude věčný, protože Amalek útočí v podstatě proti svatosti a proti národu, který si B-h vybral za nositele svatosti. Proto B-h přikazuje Izraeli, aby pamatoval (zachor), že zápas s Amaleky je stále aktuální. Odstavec obsahující tuto micvu (zachor) se čte před svátkem Purim, protože zlotřilý perský místokrál Haman byl také potomkem Amaleka- potomek krále Agaga, jehož král Šaul ušetřil, místo aby ho po vítězném boji zabil. Purimový zázrak tak vlastně znamenal vítězství nad Amalekem, protože i nepřátelé, s nimiž Židé vítězně bojovali po zázraku, byli vesměs Amalekité. Šabat po svátku Purim (v přestupném roce druhý šabat po svátku, jestliže- jako letos- Purim připadne na čtvrtek či pátek) je šabat Para, letos 22.3. Čtení navíc je odddíl z Nu 19-1-22, o para aduma- očistný proces po rituálním znečištění, způsobeném dotykem s mrtvolou. Čte se proto, že Židé se museli očistit předtím, než se vydali do Jeruzaléma na první z poutních svátků, Pesach. V haftaře Ez 36:16-38 se říká „ pokropím vás čistou vodou …od všech vašich hnusných model vás očistím“ a jsou tu i další paralely hřích=nečistota, smíření= čistota. Svobodná vůle je první a nezastupitelnou podmínkou k vyšší rovině duchovního života, požadované Tórou. Víra ve svobodnou vůli však je nahlodávána tím, že člověk podléhá přírodním zákonům, i smrti- ale není pak svoboda vůle pouhou iluzí? Odtud paralely se smrtí: hřích se nepodobá jen smrti, ale i znečištění, s ní souvisícímu. Hříšník je vláčen svou žádostí a ztrácí kontrolu nad svým jednáním- fyzické rozkoše přemohly jeho duchovní já a zabily to nejcennější v jeho životě. Když B-h odpustí člověku jeho hříchy, daruje mu nové srdce a ducha- naplní ho čistotou, tj. stavem mysli, kdy člověk je pánem svých skutků. Čistý člověk používá své tělo jako nástroj k správnému jednání, tedy je znovu živý a svobodný.
4
Šabat před roš chodeš nisan (letos 5.4.) je šabat HaChodeš. Vedle týdenní paraši se čte oddíl z Ex 12:1-20, popisující přípravy na pesachovou oběť v Egyptě. Roš chodeš nisan byl a zůstane vždy pro židovský národ významným dnem- byl to den, kdy národ jako celek obdržel první příkaz, posvětit nový měsíc. Význam této micvy je znám a dokazuje jej i to, že byla jednou ze tří micvot- vedle šabatu a obřízky- jež byly potlačovány v době řecko-syrské nadvlády. Židovský národ je přirovnáván k měsíci, který se periodicky obnovuje, a i když zdánlivě zmizí z oblohy, vždy znovu se objeví a roste k plnosti. Je v tom naděje pro národ: důvod věřit, že má vždy před sebou budoucnost, jako ji měl i v minulosti. Je v tom jistota, že každé utlačení Izraele je vždy jen dočasné. Jako měsíc nikdy nezmizí z oblohy a vždy znovu se objeví, tak i národ vždy znovu obnovuje svou sílu a prokazuje, že opravdu je nositelem předpovídaného vykoupení a příchodu vyššího duchovního světa.
Přidané čtení z Tóry o těchto čtyřech šabatech je rabínské nařízení; podle některých autorit povinnost číst oddíl Zachor a Para je přímo z Tóry. Zdůrazňuje se, že svátky, a zejména Pesach člověk nemá brát jen jako připomínku minulých událostí, ale jakoby je on sám prožíval, tak bude mít prospěch z duchovního vlivu oněch událostí, protože každý rok znovu s blížícím se příchodem nisanu přichází do světa i zvýšená intenzita duchovního vlivu, jež stoupá směrem k svátku Purim a vrcholu dosahuje v nisanu o Pesachu. Čtení přidaná o čtyřech šabatech nás upozorňují, že je to období obzvlášť příhodné k vlastnímu duchovnímu pozvednutí, k tšuvě, k čistotě, k životu. První příležitostí k očištění je půst před svátkem Purim, letos ve čtvrtek 21.3. Večer a pak znovu v pátek 22.3.se čte megilat Ester.
Galerie rabínských autorit Jakob Emden ( Javec= Jakov ben Cvi), 1697- 1776 Rabín, halachická autorita, kabalista, odpůrce šabatiánství Jeden z předních učenců své doby. Učitelem mu byl jeho otec, Chacham Cvi- Cvi Hirsch Ashkenazi. Jakob zdědil otcovu zálibu ve světských vědách, i jeho odklon od aškenázké metody studia- pilpulu a zvyků, a zdědil i otcovu vznětlivou, nezávislou a nekompromisní povahu. Jako on se věnoval tažení proti šabatiánství a jeho stoupencům. Měl literární talent, kritický smysl a na svůj věk výjimečné znalosti obecné non-halachické židovské literatury, byl obeznámen se sekulárními vědami a ovládal němčinu, holandštinu, latinu. Přes svůj významný původ a značné talmudické vědomosti nezastával Emden žádný oficiální úřad, kromě rabínského působení v Edenu (1728-1733). To mu umožnilo být mimořádně kritický k tehdejší společnosti i zvykům. Byl mnohem všímavější k tomu, co považoval za chilul haŠem (znevážení B-žího jména), než k dobrému jméno rabinátu a obce. K šíření svých názorů využíval soukromé tiskárny, již našel v Altoně, Kvůli svým názorům na věci osobní i obecní se dostal do sporů. Významná jeho halachická díla jsou Lechem Šamajim (k Mišně), kritický list proti Ezekielu Katzenellenbogenovi, rabínovi v Altoně (1736), responsa, Šeelat Javec (1738-59), Mor uKecia (k Šulchan Aruch, 1761-68) Vedle toho vydal i významnou edici modlitební knihy (jejíž části měly různé názvy) s cenným komentářem (1745-48)kniha vyšla několikrát. Jeho hlavní historický význam tkví v jeho mnoholetém tažení proti šabatiánství. Neúnavně vyhledával a zkoumal každý podezřelý jev, týkající
se této sekty. Vyzýval rabíny, aby vyhlašovali klatby a nemilosrdně útočili na každého, kdo je podezřelý z podpory či projevování sympatií k šabatiánům. Šabatiáni měli ve zvyku vkládat náznaky svého učení do svých literárních děl, zejména z oblasti kabaly. Emden se postupně stal odborníkem na objevování těchto narážek a skrytých významů a vypěstoval si velmi ostrou kritickou schopnost k rozpoznání náznaků šabatiánské hereze. Odsoudil jako heretické mnoho knih, jež tak nikdo jiný neviděl. Občas se sice spletl a podezříval bez příčiny, ale obecně byl jeho úsudek věrohodný. Nejproslulejší byl jeho spor s Jonathanem Eybeschützem, rabínem „tří obcí“- Altony, Hamburgu, Wandsbeku, trvající od r. 1750 až do rabínovy smrti 1764. Spor začal brzy po Eybeschützově příchodu do Altony. Rozdělil německé Židy, zejména rabínské kruhy, na dva tábory a podkopal prestiž rabínských institucí. Spor se nejdříve točil kolem několika amuletů, jež Eybeschütz rozšířil v Hamburgu a Metách. Emden publikoval jejich text v díle Sefat Emet uLešon Zehorit (1751) a vyložil jej celkem přesvědčivě jako šabatiánské amulety. Po zveřejnění byl Emden nucen uprchnout na nějaký čas do Amsterdamu, kde publikoval v Torat ha Kenaot (1752), antologii šabatiánských spisů. Rovněž Eybeschütz byl významný učenec, měl oddané žáky, ale i mnoho nepřátel. Byl podezříván z tajného přívrženství k šabatiánským skupinám, přinejmenším ze sympatií k nim, a jeho syn byl vyhlášený šabatián. Eybeschütz popřel obvinění, jež
5
nemohlo být s jistotou prokázáno. Většina významných polských, moravských i českých rabínů ho podpořila, stejně jako představenstvo „tří obcí“- buď proto, že obvinění bylo zcela neuvěřitelné, anebo proto, že klatba vynesená nad tak věhlasným rabínem jako Eybeschütz by nenapravitelně poškodila obce jako celek. Emden tyto úvahy důrazně odmítal, se svými oponenty a jejich příznivci bojoval prostřednictvím svých knih a řady pamfletů. Nejvýznamnější Emdenův spisy v tomto sporu jsou: Edut beJaakov (1756), Ševirat Luchot baEven (1756-9, podrobná kritika Eybeschützovy obhajoby), Luchot Edut, Sefer Hitabekut (1762-67, obsahující i významné doklady šabatiánských propagandistických aktivit na Eybeschützově ješívě v Hamburgu a velké ješívě v Bratislavě). Svou Sefer Šimuš dedikoval Emden „každému Židu jako zbraň k použití, aby věděl, jak odpovědět šabatiánským skupinám“ a bojoval i proti frankismu, který se vzmáhal. Existence dvou proti sobě stojících táborů v Altoně si vyžádala zásah autorit; jen díky němu spor odezněl. Od tohoto tažení Emden pokračoval v kritice Zoharu jako bašty šabatiánství. Zohar byl pokládán mnohými za dílo, jež svou svatostí je hned za Biblí. Emden zpochybnil starobylost Zoharu a poté i jeho svatost ve svém Mitpachat Sefarim (1768), což vzbudilo pobouření. Jeho zbožnost a hluboká úcta k tradici mu nedovolily dát celý Zohar do klatby, neváhal však formulovat závěr, že do svaté a staré knihy byly vloženy pozdější a falšované dodatky. Jeho kritický postoj k uznávaným pravdám a přesvědčením projevuje se i v jeho kritice Maimonidova More nevuchim, stěžejního díla židovské filosofie, v němž nachází sklon k herezi; domníval se, že autorem není Maimonides. Emdenova mnohostranná činnost, jeho celkový
přístup, založený na využívání gramatiky, filologie, historie atd., jeho brilantní vědecký styl, tolerantní postoj ke křesťanům i odsuzování polských Židů vytvořilo jistou spřízněnost mezi jím a prvními zastánci haskaly, jež tehdy vznikla. Většina z nich také byla jako Emden proti kabale. I když Eden ve skutečnosti odmítal filosofii a vědecký kriticismus v židovství a schvaloval jen studium přírodních věd, přátelil se s Israelem ze Zamošče a jeho žákem Moše Mendelssohnem. Diskutoval s nimi o halachických předmětech, zvycích a náboženských principech. Z korespodence mezi Emdenem a Mendelssohnem jasně vysvítá rozdíl mezi nimi. Nezávislost, originalita i bouřlivý temperament Emdenův jsou patrné v jeho halachických pracích. V některých věcech zastává krajní postoj oproti většinovému názoru, v jiných je výjimečně shovívavý (např. pokud jde o konkubinát či jezení luštěnin během Pesachu). V disputaci s Israelem ze Zamošče o směrodatnosti Šulchan Aruchu hájil Emden zásadu nezávislosti poskim (halachických autorit) na tomto kodexu. Emdenova autobiografie Megilat Sefer (poprvé tiskem Oxford 1896) je v rabínském světě ojedinělá a vedle historického významu má i nemalou hodnotu literární. Emdenovy gramatické schopnosti jsou zřejmé z komentáře k modlitbám (Sidur Bejt Jaakov), kde kombinuje gramatický komentář s kabalistickým; dochází k závěru, že B-h je zdrojem všeho požehnání. Zabývá se mišnaickou hebrejštinou (např. „ništana“ jako spojení nifalu a hitpaelu). Ve svém Lechem Šamajim- komentáři k Mišně- diskutuje různá čtení a lingvistickou úvahou určuje správné čtení. Jeho komentář k Písmu, Em laBina, je plný závěrů na základě rozdílů v synonymech. V Gal Ed pojednává o správné vokalizaci.
Jakob Sasportas (cca 1610- 1698) Rabín, tvrdý odpůrce šabatiánství Narodil se a byl vychován v severoafrickém Oranu, slavným se stal pro svou talmudickou učenost. Po jeho jmenování rabínem v Tlemcenu uznaly i sousední obce jeho autoritu, avšak ve svých 37 letech byl úřady odvolán. Putoval pak po Evropě, navštívil mnoho obcí v Německu, Itálii i Anglii. V Londýně mu bylo r. 1664 nabídnuto místo chachama v sfaradské komunitě, ale odešel již následujícího roku kvůli moru. Toužil být rabínem v Amsterdamu, ale dosáhl toho až v r. 1693, kdy mu bylo 83 let. Osobní hořkost, plynoucí z toho, že neměl žádnou obec, jež by byla základnou pro jeho činnost, dokresluje jeho postoj v mnoha rozepřích. Byl pevným obhájcem rabinátu a tradiční halachy.
Mnoho z jeho responsí vydal jeho syn Abraham v sbírce Ohel Jaakov. Sasportas se však stal slavný hlavně sbírkou dopisů Cicat Novel Cvi, shrnující jeho odpovědi na různé šabatiánské listy a pamflety, včetně pamfletů samých. Toto dílo se stalo jedním z hlavních pramenů pro studium šabatiánského hnutí za života Šabtaje Cvi. V době rozepře žil sasportas v Hamburgu, takže většina materiálů v jeho sbírce se týká západní Evropy a Itálie, ale snažil se i získat materiál z Východu. Dílo je uspořádáno chronologicky a zachycuje léta 1666-76. Obsahuje dopisy, jež Sasportas dostal a jeho
6
odpovědi na ně; některé dopisy psal z vlastního popudu a některé komentují vývoj šabatiánského hnutí. Téměř polovina se týká r. 1666, od prvních zmínek o objevení Šabtaje Cvi jako mesiáše až do jeho konverze k islámu na konci toho roku. Druhá část díla se zabývá událostmi, jež následovaly po konverzi, 1667-8, popisuje „nezdar“ šabatiánského hnutí. Třetí část obsahuje dopisy napsané v r. 16689, namířené většinou proti obnovené šabatiánské propagandě, jež se pokusila vysvětlit konverzi mesiáše Šabtaje a zavést nové normy chování, vhodné pro čas mesiášského naplnění. V závěrečných čtyřech stranách jsou nastíněny důležité události let 1673-1676. Sasportasovo odsouzení šabatiánství i jeho proroka Nathana z Gazy a jeho stoupenců (z nichž někteří byli Sasportasovi někdejší přátelé) je založeno na různých ideologických pojmech. Především se přikláněl k tradičnímu pojetí mesiášského věku; dopodrobna pojednává rozdíly mezi událostmi, k nimž došlo a tradičními idejemi mesiášského věku. Nové hnutí chápe jako vzdor proti ustaveným institucím a rabínským normám, obávaje se, že lidé mohou být svedeni na scestí
Nathanem z Gazy a dalšími šabatiánskými činiteli, kteří si kladli nárok na víru lidí bez odvolání na rabínskou tradici. Sasportasovo odsouzení se zakládalo i na nikoli nepodloženém podezření, že nové hnutí obsahuje v sobě prvky antinomismu (= mravní zásady nejsou závazné), jak ukazovaly některé výroky Nathana, „podivné skutky“ Šabtaje i chování jeho stoupenců. Sasportas přirovnává nové hnutí ke křesťanství a obává se, že šabtaniánství bude následovat antického příkladu. Sasportasova kniha je nejtvrdším odsouzením šabatiánství v jeho rané etapě. Přesto však I. Tishby a R. Shatz odhalili, že publikovaná verze neodráží autorův skutečný postoj během období před Šabtajovou konverzí. Srovnáním Sasportasových původních dopisů s publikovanou verzí prokázali, že ve více případech Sasportas falšoval vlastní dopisy a připojil odstavce,dokládající, že měl od začátku mnohem hlubší a rezolutnější odpor, než skutečně měl.; v původních dopisech glosuje vlastní pochybnost a poloviční víru v Šabtaje v oněch měsících, kdy hnutí dosáhlo svého vrcholu.
Šabat tento týden začíná v pátek v 17´37, a končí v sobotu v 18´45. Délka dne je 11 hod 34 min; délka skutečné hodiny činí 58 minut, východ jitřenky 5´15; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 5´08 hod; východ slunce v 6´12; polovina dne 12´00; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 12´30, (mincha ktana 15´22, plag mincha 16´35) západ slunce (škia) 17´44; východ hvězd v 18´19 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046
7
