שבוע טוב Číslo 97/5768
l0.září 2008
Výklad k sidře Ki tece (Deuteronomium 21,10 – 25,19) Je to paraša o příčinách a následcích. Úvodní verš říká: „Když vytáhneš do boje proti svým nepřátelům…a mezi zajatci spatříš ženu krásné postavy (ešet jefat toar), přilneš k ní a budeš si chtít vzít za ženu…“. Je to boj s dvojím nepřítelem: vnějším a vnitřním-jecer hara. Tóra nezakazuje takový svazek, ale předpisuje předtím postup, jímž musí žena projít, aby muž nebyl vystaven působení jejího kouzla a přitažlivosti a mohl znovu zvážit své rozhodnutí. Jestliže i potom je stále rozhodnut oženit se s ní a jestliže ona konvertuje podle halachy, sňatek je podle Tóry dovolen. Někdo namítne- ale jak se to srovnává s tvrzením Talmudu, že nikdo nemá konvertovat kvůli manželství a Židé nemají vstupovat do manželství s nežidy? A že každý se má cvičit v sebeovládání a i v době války udržet své vášně pod kontrolou? Víme, jak poznamená lidskou povahu a city válkasmrt, destrukce, pocit zoufalství a zmaru. Král Šlomo říká: „Ukradená voda je sladká…“ (Př 9:17); a tím sladší, když v krutých podmínkách války je oslabena sebekontrola člověka. Tóra na to říká: „Ano, můžeš, ale“. Říká to s vědomím, že jednoznačné „ne“ by mělo účinek přesně opačný. Raši cituje gemaru- traktát Kidušin, kde se vysvětluje, že Tóra bere v úvahu okolnosti, jež oslabují sebeovládání a posilují jecer hara, a proto ve válce svazek Žida s ešet jefat toar povoluje, neboť nakonec „je lépe, když se jí maso ze zvířete, zabitého řádnou šchitou, než ze zvířete, které nebylo náležitě rituálně zabito (= a je tedy zakázané)“. Midraš Tanchuma uvádí „micva goreret micva, avera goreret avera“= micva vede k další micvě, hřích k dalšímu hříchu. To dokládají další verše Tóry; a proces, jímž musí projít nežidovská zajatkyně, než dojde k jejímu sňatku s Židem, má od takového svazku odradit. Žena je uvedena do situace, kdy se stane pro muže méně přitažlivá a může se mu i znechutit (oholení vlasů, truchlení pro odloučení od rodičů). Tóra vzápětí zmiňuje situaci „má-li muž dvě ženy, jednu miluje a druhou nemiluje a obě mu porodí syny“ a prvorozený, mající nárok na dvojnásobný podíl po otci, je synem nemilované ženy. Tóra tím varuje, že právo prvorozeného platí bez ohledu na city otce k ženě a dítěti. Midraš vysvětluje, že svazek s ešet jefat toar vede k řetězci negativních následků: po sňatku s ní se muž vrátí domů a má teď dvě ženy- jednu miluje, druhou si
znechutí (nebo obě). Rodinné neshody povedou k tomu, že bude mít nepoddajného a vzpurného syna.. Vzpurný syn, jak vyplývá z kontextu, pochází ze svazku s nežidovskou zajatkyní. Ovšem není vzpurný proto, že jeho matka je konvertitka a nebyla původem Židovka; vzpurnost syna je následek otcova činu- otec dělal něco, co Tóra považuje za nepatřičné (byť to dovoluje) a jeho čin vede až k tomu, že syn je vzpurný a nepoddajný. Připomeňme tu příběh krále Davida a jeho syna Abšaloma. David zatoužil, aby se ešet jefat toarnežidovská princezna Maacha stala jeho ženou. Ze svazku se narodil Abšalom, který zosnoval spiknutí proti svému otci a chtěl ho zabít; výsledkem konfliktu syna a otce byly tisíce mrtvých a rozkol v židovském národě (viz 2 S, od kpt. 13). To je názorný příklad principu avera goreret avera: ačkoliv král David se neprohřešil proti Tóře, když si vzal Maachu- ešet jefat toar, jeho rozhodnutí bylo nepatřičné a mělo negativní následky. I když Tóra určité typy jednání dovoluje, člověk by si měl rozvážit, zda toto jednání přispívá k svatosti; pokud ne, Tóra takové jednání pokládá za nepatřičné, byť je nezakazuje. Podle chazal má takové jednání negativní dopad nejen na člověka samotného, ale i na židovský národ jako celek. Chofec Chajim vysvětluje, že když někdo má možnost vykonat micvu a vykoná ji, uvede tím do pohybu princip micva goreret micva, ale pokud nejedná tak, jak by měl, aktivuje negativní energii; a proto, jak čteme v Pirkej avot, „nikdo nemá podceňovat hodnotu micvy ani závažnost prohřešku, ať je sebemenší, protože micva goreret micva, avera goreret avera“. Gemara v traktátu Kidušin uvádí, že člověk musí nahlížet na celý svět jako na rovnováhu pozitivního a negativního a na své skutky jako určující pro udržení této rovnováhy, neboť mohou vést k vychýlení na jednu či druhou stranu. Midraš vysvětluje, že i když následky se nemusí projevit okamžitě, musí si člověk být vědom dalekosáhlých následků svého činu, pozitivních i negativních. Tóra říká: „Bude-li nad někým vynesen rozsudek smrti, bude-li usmrcen a ty jej pověsíš na strom, nenecháš jeho mrtvolu na stromě přes noc, ale bezpodmínečně ji pohřbíš týž den, protože pověšený je zlořečený B-hem a ty neposkvrníš svou zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bh“. Podle Or HaChajim je to narážka na toraické učence každé generace, kteří mají pozorně bdít nad chováním
1
lidí, aby lidé nepřestupovali zákony Tóry, protože člověk má sklon k hříchu. Kdo zatvrzele pokračuje v hřešení, zemře. Verš říká „bude vynesen rozsudek smrti“. Co je příčinou odnětí života? To, že si člověk zvolil hřích. Avšak Tóra říká, že pochybení jednotlivce se přičítá toraickému učenci jeho generace. Verš říká „pověsíš jej na strom“, a Tóra i toraičtí učenci bývají přirovnáváni ke stromu. Toraický učenec má vinu na špatném ovoci, protože je povinen varovat a kárat jedince, který hřeší a pokud někdo hřešil tak vážně, že je potrestán, učenec zřejmě nekáral hříšníka dostatečně, aby ho přivedl k vykonání tšuvy. Verš dále pokračuje „jeho mrtvolu (=nevela) nenecháš na stromě přes noc“. Výraz nevela odkazuje k hříchu a podle Or HaChajima tím Tóra říká, že i když toraický učenec má jistou vinu, protože nechal jedince hřešit, tato vina by neměla zůstat na učenci (přes noc), aby tím nebyla podkopána jeho autorita. Dívat se na učence Tóry negativně je chilul Hašem- znesvěcení B-žího jména. Traktát šabat uvádí: „Jeruzalém byl zničen kvůli nedostatečné úctě k učencům Tóry; je-li učenec v nevážnosti, vede to k poskvrnění naší země a ta padne do rukou národů světa. Neposkvrníš zemi, kterou ti dal B-h“. Mluvit lašon hara o druhém člověku je závažný hřích, ale mluvit lašon hara o učenci Tóry je ještě závažnější, protože se tím zpochybní věrohodnost učence a možnost účinně působit na komunitu. Tóra dále říká: „Když vytáhneš vojensky proti svým nepřátelům, vystříhej se jakékoli špatnosti“, tj. máš odolat všemu, co lze pokládat za špatnost. To ovšem platí vždy, nejen ve válce: Žid musí žít ve shodě s příkazy Tóry. Ale proč se potom zdůrazňuje čas války? Raši cituje Talmud jerušalmi- člověk se musí vyvarovat špatností ve válce, protože satan „jedná v čas nebezpečí“ a gemara na mnoha místech uvádí, že člověk nesmí sám sebe uvádět do nebezpečí (např. procházet se podél zdi, která je před zřícením), neboť tím přivolá na sebe B-ží spravedlnostmidat hadin a svět přetrvává jen díky B-žímu milosrdenství- midat harachamim. V nebezpečné situaci jsou zkoumány a sčítány skutky člověka, aby se zjistilo, zda si zaslouží být nebezpečí uchráněn . Gemara tvrdí, že to se týká i situací, kdy se člověk octne v nebezpečí ne ze své vůle- např. žena při porodu. Proto má být žena velmi svědomitá v zachovávání svých specifických micvot- zapalování šabatových svící, oddělování chaly a tahara mišpacha. Muž ve válce se také ocitá v nebezpečí a stává se tedy předmětem midat hadin; proto Tóra zdůrazňuje jako obzvlášť důležité, aby nedělal nic, co se byť vzdáleně blíží špatnosti. Za normálních okolností by totiž měl čas vykonat tšuvu, ale v nebezpečí není čas na tšuvu, protože to může být poslední okamžik jeho života. Ramban vysvětluje: V době války se děje mnoho ohavností, válečná vřava umlčí svědomí a stud, protože platí Zabiješ, nebo budeš zabit a člověk se stává málo imunní vůči nepřijatelným věcem. Ramban cituje Sifri, kde se uvádí „člověk se musí vystříhat jakékoliv špatnosti, včetně lašon hara“ a Ramban vysvětluje, že ve válce je důležitá jednota lidí a kdyby někdo mluvil špatně o druhém, vyvolá rozbroje v oddílu a mohl by i zmařit
šanci na vítězství. Traktát Eruvin uvádí, že lašon hara je stejně závažný jako tři nejvážnější hříchy, a chce-li si někdo vytvořit zásluhu, aby byl ušetřen midat hadin (a přežil ve válce), musí se zdržet tak závažného hříchu, jakým je lašon hara. Rabi Ketina řekl krejčímu, který mu šil kabát, aby zakulatil rohy; tím byl zproštěn povinnosti připevnit na rohy kabátu cicit. Ale zjevil se mu anděl a zeptal se ho: Proč nemáš na kabátě cicit? Rav Ketina odpověděl: Není povinnost mít cicit, jsou-li rohy zakulacené. Anděl na to řekl: To je pravda, ale když dopadne trest na svět, budeš mít vinu, protože jsi mohl lehce vykonat micvu, ale ty sis zvolil nevykonat ji. A rabi Jona uvádí v Šaarej tšuva, že když na svět dopadne trest, člověk bude mít vinu za každou micvu, kterou mohl bez obtíží vykonat, ale nevykonal ji. Svět je stále na hraně mezi trváním a zkázou, proto člověk nesmí zanedbat žádnou micvu, kterou vykonat může, aby zachránil sebe- i svět. Tóra také říká: „Když někdo nenávidí svého bližního a povstane proti němu, udeří jej smrtelně a on zemře, uprchne do jednoho z těchto měst“. Na první pohled se tím říká, že když někdo nenávidí druhého a dovolí, aby v něm nenávist bez omezení bujela, nakonec druhého zabije. Chazal však interpretují jinak: Tóra nás tím učí, že i když někdo poruší zdánlivě nezávažný zákaz (nenávidět bližního), nakonec se dopustí závažných hříchů- i vraždy, tj. člověk nezabil druhého proto, že v sobě nechal bez kontroly bujet svou nenávist, ale proto, že přestoupil zákaz nenávidět svého bližního a tak postupně dospěl od malého prohřešku k velkému. Gemara cituje verš Tóry „nebudeš mít v sobě nepravého boha. Nebudeš sloužit cizím bohům“ a vysvětluje, že se tu mluví o osobě, která rozbíjí nádobí, aby utišila svůj hněv, protože takový člověk se nakonec stane modlářem. Jak je to možné? „Nepravý bůh v tobě“= jecer hara; člověk nesmí podlehnout tomu, k čemu ho pudí jecer hara, neboť pokud ztratí vládu nad sebou částečně (rozbije nádobí ve vzteku), bude ji ztrácet víc a víc, až podlehne úplně (stane se modlářem). Proto si člověk musí dát pozor i na zdánlivě drobné prohřešky. Tóra uvádí různé příkazy a dodává: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v Egyptě a Hospodin, tvůj B-h tě odtud vykoupil“. Kdykoli Tóra zmiňuje vysvobození z Egypta, říká „pamatuj, že jste byli otroky“ nebo „ Já jsem váš Bh, který vás vyvedl“. Tady připojuje „Hospodin, tvůj B-h, který tě odtud vykoupil (vajafdicha)“, tj. Žid si má pamatovat nejen to, že byl otrokem, ale i to, že je B-hu zavázán za své vykoupení, ježto B-h jej vykoupil. Raši vysvětluje, že od B-žího vysvobození národa z Egypta jsou Židé povinni poslouchat Jeho nařízení, i když jim to způsobí finanční ztrátu, tj. vztahuje zmínku o vykoupení k následujícímu verši „když budeš sklízet ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj“. Ramban to vysvětluje odlišně; vztahuje to k verši předchozímu „nepřevrátíš právo proselyty či sirotka a vdově nezabavíš roucho“.
2
Každé ráno říkáme před amidou v Ezrat: „Z Egypta jsi nás vykoupil (gealtanu) a z domu otroctví jsi nás vysvobodil (peditanu)“. Malbim vysvětluje, že geulavykoupení a pidjon- vysvobození jsou dvě stránky téhož. Židé v Egyptě ztratili svou vnímavost k duchovním věcem a geula jim znovu dala schopnost vnímat a rozvíjet se duchovně. Pidjon je fyzické osvobození národa z otroctví. Ve verši „Pamatuj, že jsi byl otrokem v Egyptě a B-h tě odtud vykoupil- vajafdicha“ je užito výrazu pidjon, odkazuje se k fyzickému osvobození židovského národa. Proto Raši vykládá smysl tak, že za fyzickou svobodu, kterou B-h dal národu, musí Židé poslouchat B-žích nařízení i za cenu finanční= fyzické ztráty. Stojí za pozornost, že když Tóra uvádí zákaz brát úrok, vykoupení nezmiňuje. Proč? Povinnost dodržovat tento zákon plyne z toho, že nás „B-h vyvedl z Egypta“. Ale u zákonů, jež přinášejí finanční ztrátu, by člověk obtížně rozlišoval, co je správné, pokud se na ně nezačne dívat jako na splácení dluhu. Z toho důvodu tu Tóra zmiňuje fyzické vysvobození- abychom si uvědomili, že máme vůči B-hu dluh za to, že nám dal fyzickou svobodu. Verš přikazuje: „Když vystavíš nový dům, uděláš na (rovné) střeše zábradlí, neuvalíš na svůj dům vinu za prolitou krev, kdyby spadlý z něho spadl (a zabil se)“. Když někdo spadne, je spadlý, ale Tóra mluví o spadlém, ačkoliv ještě nespadl. Raši cituje chazal, že ten, kdo spadne ze střechy a zabije se pádem, si zaslouží zemřít (pro své skutky v životě)- nezabije se kvůli tomu, že majitel neudělal kolem střechy zábradlí na ochranu před pádem. Tóra tu říká- vysvětlují chazal- že dobré věci přicházejí prostřednictvím těch, kdo si to zaslouží a negativní věci přicházejí skrze lidi, kteří jsou nehodní. Tóra přikazuje udělat zábradlí kolem střechy právě proto, aby se majitel nestal prostředníkem, skrze něhož přijde smrt. I když tedy ten, kdo pádem zemře, zasloužil zemřít, jeho smrt přijde prostřednictvím osoby, která porušila příkaz postavit zídku kolem střechy, tedy se provinila. Rambam uvádí ve svých Hilchot tšuva: „Pokud někdo věří, že člověku je předurčeno, zda bude cadik nebo raša, je hlupák. Každý člověk má možnost volby mezi dobrým a zlým. Všechny věci jsou dány, kromě bázně před Bhem“. Některé verše Tóry- uvádí Rambam- jakoby popíraly možnost svobodné volby: „Hospodin zatvrdil faraonovo srdce“. Jak lze to, co faraon dělal zlého, přičíst na vrub jemu, když neměl možnost volby? Ale původně má každá lidská bytost schopnost volby, může však tuto schopnost ztratit kvůli nadměrné výši špatných skutků. Jestliže se totiž někdo dopouští extrémně zlých činů, je to, jakoby zneužíval daru svobodné volby a B-h mu tento dar odejme. Člověk však je odpovědný a vinný za své činy, protože vlastní svobodnou volbou se připravil o možnost svobodné volby. Rb.Meir Simcha z Dvinska si položil otázku, zda Moše rabenu měl možnost volby stát se raša i poté, co obdržel Tóru na Sinaji. Odpověděl si, že ne, neboť kdyby tato možnost zůstala Mošemu zachována, podrylo by to základ Tóry, která byla dána prostřednictvím Mošeho. Ale jestliže Moše neměl možnost volby, potom jakou zásluhu
má na tom, že se z něj nestal raša? Moše si to však vysloužil tím, jak užíval své schopnosti svobodné volbyproto jej B-h vybral k předání Tóry. Tak to je s principem „dobré věci přicházejí skrze ty, kdo mají zásluhu a špatné skrze ty, kdo jsou vinní“: i když příležitost, kterou dostane člověk chvályhodný, není dána jeho volbou, člověk tuto příležitost dostal proto, že chvályhodným způsobem užíval své možnosti svobodné volby. Každé ráno se modlíme Lamenaceach- „Kéž Hospodin vyplní přání tvého srdce“. Přeje-li si někdo být lepším Židem, B-h mu v tom pomůže a poskytne mu příležitost dělat dobré věci. Ale když někdo touží po tom, co není ve shodě s Tórou nebo ji dokonce porušuje, B-h mu poskytne situace podle jeho volby. Tóra zakazuje manželské svazky Židů s Amonity a Moabci „za to, že vám nevyšli vstříc s chlebem a vodou, když jste táhli z Egypta a že Moabci najali proti tobě Bil´ama, syna Peorova, aby ti zlořečil“. Jednou z vlastností židovského národa je vděčnost Bhu i jeho lidským poslům. Předkem Amonitů i Moabců byl Lot, synovec Avrahama, který Lota vychoval a později ho vysvobodil ze zajetí. Avraham učil Lota pohostinnosti a pomohl mu v životě. Lotovi potomci však neprojevili vděk potomkům Avrahama, naopak je chtěli zničit fyzicky i duchovně. Zakázány jsou však pouze svazky s moabskými a amonskými muži, ne s moabskými ženami, jež nemohly ovlivnit rozhodnutí mužů svého národa. A stojí za povšimnutí, že moábská konvertitka Rut byla žena, která projevila mimořádnou vděčnost své tchyni, a za své dobré skutky se stala pramatkou krále Davida. Haftara k paraši Ki tece je z 54.kpt. Iz. Prorok říká slovo B-ha: „I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, Moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva Mého pokoje se nepohne.“ Chazal vysvětlují, že „hory“ odkazují k zásluhám praotců a „pahorky“ k zásluhám pramatek. I když existence židovského národa se trvale opírá o tyto zásluhy, jsou období, kdy ani všechny ty zásluhy nestačí, neboť Židé se natolik odchýlí ze správné cesty, že se přestanou identifikovat s vlastnostmi praotců. V takových dobách B-h nepovažuje židovský národ za potomky praotců a pramatek a jejich zásluhy- hory a pahorky- se naklánějí a neobejdou se bez opěry. Prorok radí Židům, aby v těžkých dobách konali skutky laskavé dobročinnosti a za ně jim B-h prokáže Svou lásku a milosrdenství. S tím dokážeme lépe pochopit mesiášskou dobu, kterou očekává židovský národ. Laskavost- říká Malbimje už svou podstatou bez hranic, protože se prokazuje bez jakéhokoli kalkulu a rozvažování. Verš Ž říká „Jeho milosrdenství je věčné“. Ale aby židovský národ obdržel ryzí laskavost Hospodinovu, musí se chovat určitým způsobem: konat skutky laskavosti. Podle toho se k nám B-h zachová v mesiášské době. Jestliže budeme dávat druhým víc, než je naše povinnost, B-h se stejně bude chovat k nám. Skutky ryzí laskavosti jsou klíčem k nádherné budoucnosti, protože jsou výrazem opravdového zájmu a starosti o druhé; a na ně nám B-h odpoví svou bezmeznou dobrotou a láskou.
3
Jidiš - další vývoj: do Druhé světové války V r. 1908 se stalo několik věcí, významných pro další vývoj literatury v jidiš: v Czernowicích se uskutečnila konference na podporu jidiš; ve Vilně začal vycházet literární časopis s názvem Literarische Monatschriften a v New Yorku časopis Di Jugend, tiskový orgán skupiny Di Junge- Mladí. Cílem obou časopisů bylo oživit literaturu jidiš evropským symbolismem. Czernowická konference měla velký význam pro vzrůst sebedůvěry, sebeúcty a vědomí, jaké postavení zaujímá jidiš tvorba jakožto moderní literární projev mezi autory i čtenáři. Současně však konference zvýraznila mezeru mezi literaturou v jidiš a v hebrejštině, když se několik extrémistů pokusilo prohlásit jidiš (oproti hebrejštině) za jediný národní jazyk Židů, ačkoliv většina autorů používala obou jazyků. Tyto extrémistické názory vedly za jistých okolností- u jidiš autorů, patřících k nesionistickému dělnickému hnutí a v Sovětském svazu po revoluci- k záměrnému a tvrdě nepřátelskému popírání životnosti židovských pramenů a k nesmyslnému zlehčování hodnot židovské tradice a kulturního dědictví. Po 2.sv.v. tento jazykový svár polevil, ale jeho stopy zůstaly. Kolem zmíněných časopisů se soustředil určitý počet mladých spisovatelů, s jasně deklarovaným cílem oprostit jidiš literaturu od jejího běžně vžitého úkolu pozvedat kulturní úroveň mas a poskytovat jim zábavnou četbu. Ovlivněni soudobými trendy ve světové literatuře a zklamáni sociálními a národními ideologiemi požadovali tito autoři uznání jidiš literatury jako samostatné umělecké oblasti. Někteří z mladých spisovatelů v USA, nedávní přistěhovalci z východní Evropy, požadovali také integraci jidiš literatury a jejích autorů do nové domoviny, jež přinesla do prózy i poezie zrychlený životní rytmus. Individualismus, estétství, pesimismus, silný erotický tón, rozvíjení nových forem v poezii a nová vnímavost k životu- to jsou charakteristické rysy autorů kolem zmíněných časopisů, jakož i četných dalších na okraji, kteří byli pod jejich vlivem, aniž se ke skupině přidali. Do konce 1.sv.v. se vynořilo mnoho básníků v různých zemích, kteří dodali novou sílu židovské poezii novými obrazy a novým metrem i tematickým rozšířením a kteří psali lyriku, úrovní srovnatelnou s tvorbou v jiných soudobých literaturách: D.Einhorn, L.Naidus, S.J.Imber, Many Leib, I.J. Schwarz, M.L. Halpern, H.Leivick, D.Hofstein, Z.Landoy, R.Ayzland- je jen několik jmen ze záplavy moderní poezie jidiš, jež své plné síly dosáhla po 1.sv.v. V téže době doznala výrazné proměny i jidiš próza; k proměně přispěl impresionistický styl D.Bergelsona a L.Shapira, Der Nisterovy symbolistní povídky, vycházející z židovského tradičního vyprávění, vitálnost tvorby J.Opatoshu, americká realita v povídkách I.Raboye. Hry Šolema Asche a Perece Hirschbeina položily základ uměleckého repertoáru jidiš divadla. Nutno říci, že většina autorů, kteří svým symbolismem protestovali proti podřízení literatury sociálním ideologiím, nezůstala věrná těmto přijatým literárním
zásadám a časem našli svou vlastní cestu k rozvíjení specifičnosti jidiš literatury. Perec projevil ve svém prvním jidiš díle (Moniš, 1888) pochybnost, zda lze v jidiš adekvátně vyjádřit abstraktní a duchovní věci, či zda je omezena jen na konkrétní popis židovského způsobu života a kousavé idiomy lidové mluvy. Tyto pochyby se vytratily někdy kolem 1.sv.v. a u jidiš autorů se projevila důvěra ve vyjadřovací možnosti jidiš a v její uplatnění ve všech oblastech literární tvorby. První polovina 20. st. byla dramatická a plná změn: 1.sv.v., revoluce a pogromy v Rusku, migrace a změny režimů v Evropě, 2.sv.v. a především holocaust, který přivedl východoevropské Židy- téměř výhradní zásobárnu potenciálních jidiš autorů - na pokraj zániku. To vše byly milníky v jidiš literatuře. Dějinné události tvořily pozadí pro změny a transformace literatury, sama literatura byla bezprostředním výrazem všech aspektů doby. Pokračujícím rozmachem jidiš literatury i rostoucím významem jejích zámořských center rozšířily se její perspektivy. Po holocaustu je u autorů-emigrantů patrné napětí mezi jejich poutem k zničeným původním zemím a touhou začlenit se do nové domoviny. Zatímco před 1.sv.v. byla literatura jidiš v zásadě bilingvní a mnoho autorů psalo v hebrejštině i v jidiš a čtenáři rozuměli obojímu, po smrti Perece (1915), Šaloma Alejchema (1916) a Mendla Mochera Seforima (1917) se toto spojení přetrhlo. Neobjevil se žádný pokračovatel srovnatelného významu a postavení. I přes tenze, projevující se ve všech centrech jidiš a přes drastický úbytek čtenářů stále rostl počet jidiš autorů. Jidiš literatura dosáhla vyšší umělecké úrovně, hlubšího ponoru, dobyla nové literární sféry.
Poezie:
Zatímco před 1.sv.v. převládala v jidiš literatuře próza, poválečné období se vyznačovalo kvantitativním i kvalitativním nárůstem poezie. Poezie expresionistická se objevila bezprostředně po 1.sv.v. ve všech třech hlavních centrech jidiš literatury: v Sovětském svazu, Polsku a USA. Tato poezie, bez ohledu na osobní rozdíly temperamentu či přímý vztah k místům svého vzniku, vychází ze společného kulturního pozadí a jazykových prostředků. Cílem autorů bylo nalézt nové formy básnického výrazu pro vyslovení nové zkušenosti. Těchto básní byly plné časopisy, např. Ejgns (1918, 1920) v Kijevě, Štrom (1922-4) v Moskvě, Jung-jidiš (1919) v Lodži, Chaliastre (1922) ve Varšavě a Paříži, Albatros ve Varšavě (1922) a Berlíně (1923), In zich (1920_39) v New Yorku a j. Mladá generace básníků prožila hrůzy války, revoluce a pogromy východní Evropy. Zakotvení ve městě se pro ně stalo nutností. To vše podrývalo jejich původní životní postoj a náboženskou víru, ježto ustálený způsob života, který se již předtím začínal drolit, nyní se zdál zcela rozbitý. Intenzívní pocit, že traumatizující prožitky nelze adekvátně básnicky vyjádřit starými výrazovými prostředky, dal vzniknout nové poezii. Volný rytmus, který lámal pouta konvence a svazujících metrických
4
forem, byl výrazem rozvolnění veškerých společenských konvencí, židovských tradic, celé lidské rasy, která kráčí směrem k zániku a zkáze. Poezie byla plná protikladů: zoufalství a vzdorný hněv, sliby a kletby, racionalita a záměrná nejasnost, erotičnost na hraně pornografie a exhibicionismu, obdiv k vitalitě a novým technologiím. To byla jedna strana mince, druhou stranou byla lyrická citlivost, chuť- ba dychtivost- k novým řešením a nostalgie po „starodávném“ způsobu života. Všechno to bylo komplikovaným vyjádřením stísňujícího strachu z osamělosti života ve velkoměstě, jež rozdrtí osobnost člověka, vytrženého z kořenů a nemajícího žádnou jistotu. Tato poezie se odlišuje od soudobé nežidovské poezie hlubší pozorností, již věnuje specificky židovským aspektům proměnlivé doby, bohatostí obrazů a asociacemi z židovské tradice, vědomým zaměřením na rozšíření jazykových a básnických výrazových možností. Jedním z vynikajících představitelů této poezie byl Perec Markish. V jediném období života napsal Volin (1919), idylickou poému plnou nostalgie po svém rodném kraji a jeho židovských obyvatelích, Di Kupe (1921), básnickou skladbu naplněnou hněvem a skepsí, napsanou jako reakci na pogromy na Ukrajině i městskou poezii, hýřící divokou obrazností a novým básnickým rytmem (sbírka Radio 1922, pařížské básně 1922-3). Jeho cykly sonetů Fun der Hejm (1922-4) a Zkejnes (1926) jsou dokladem velké epické dovednosti v sevřeném metrickém tvaru. K dalším, kteří vyznávali tento básnický směr, patřili členové skupiny In zich: introspektivní básníci A.GlanzLeyeles, Jak. Glatstein a N.B.Minkoff v NY, expresionisté U.Z.Greenberg , M. Broderzon a M.Kulbak v Polsku a L.Kvitko, D.Hofstein, A.Kušnirov a E. Fininberg v SSSR. Po odeznění prvotních intenzívních dojmů během dvacátých let ubrala expresionistická poezie ze své extrémnosti.
SSSR: Touha po nalezení východiska, po identifikaci a přináležení vedla mnohé básníky tohoto období k přesvědčení, že sovětská revoluce vyřeší sociální i národní problémy lidstva. Většina spisovatelů v SSSR, ale i v Polsku, Rumunsku, USA a dalších literárních centrech jidiš vkládala do sovětského režimu velké naděje, věřili, že tam dojde k trvalému rozvoji sekulární židovské kultury v jidiš, péčí státu bude vybudována síť škol s vyučovacím jazykem jidiš, vědecké ústavy, divadla. Počátkem třicátých let byly tyto naděje zklamány omezením kulturních aktivit; ještě horší však byl neustálý ideologický tlak, vyvíjený na jidiš literaturu i na další národní literatury v zemi, protože komunistická strana chtěla přeměnit literaturu na prostředek propagace a požadovala loajalitu k stále se měnící politické linii, včetně zápasu proti „úchylkám“, označovaným jako „šovinistické“ a „nacionalistické“. Jidiš tvorba a kulturní instituce byly poškozeny i násilným odtržením od hebrejské řeči a literatury, od židovské minulosti i od současné jidiš kultury v ostatních státech (pokud nebyly v naprostém souladu se sovětským režimem).
Ideologické tlaky a nemožnost dostat se za hranice SSSR omezily možnosti literatury jidiš a prakticky zničily to, čeho bylo v jidiš tvorbě dosaženo. Vznikala proklamativní, povrchní, jednovrstevná poezie i próza podle „zásad“ socialistického realismu. Jidiš literatura utrpěla i uvězněním a likvidací některých významných autorů. Mezi těmi, kdo zmizeli či byli umlčeni již počátkem 30. let, byl talentovaný lyrik Ici Charik, třebaže byl revoluci oddaný a Moše Kulbak, který vynikl během svého života v Polsku (do r.1928) nejen různorodostí své poezie, ale i svou modernistickou prózou a dramatem. Kulbak dokončil a vydal v SSSR svůj román Zelmenjamer (1.díl 1931, 2.díl 1935)- jedno z nejoriginálnějších děl sovětské jidiš literatury, a jediné s prvky satiry a grotesky. Po krátkém období oddechu na konci třicátých let a poměrné vyjadřovací svobody v letech 2.sv.v., kdy jidiš autoři směli vyslovit své prožitky katastrofy, jež zahubila miliony lidí, byly koncem r. 1948 zničeny zbytky jidiš kultury v SSSR. Většina jidiš autorů byla uvězněna a obviněna z antisovětské činnosti a židovského nacionalismu. 12.srpna 1952 byli popraveni nejvýznamnější jidiš spisovatelé. Mezi oběťmi byli: Perec Markish (vedle výše zmíněných děl napsal před svým uvězněním rozsáhlý epos Milchome, pláč nad holocaustem, 1948), David Hofstein, jeden z nejvýznačnějších lyriků, Lejb Kvitko, který po expresionistickém básnickém vyjádření vynikl v poezii pro děti, Icik Fefer, čelný představitel ideologicky laděné jidiš poezie, David Bergelson, romanopisec a autor krátkých povídek, Der Nister (Pinches Kahanovič), jenž byl do r. 1929 znám svými originálními symbolistními povídkami a který po období hledání nových cest v souladu s požadavky sovětského vedení začal psát román Di Mišpoche Mašber. Vydal dva díly tohoto rozsáhlého quasi-realistického díla, v němž vystihl podstatu dění a proměn, jež od konce 19. st.vedly k rozkladu židovské společnosti východní Evropy. Jednou z obětí likvidace byl i nadaný dramatik Smuel Halkin, jenž vyšel z vězení jako nemocný a po několika letech zemřel.
Polsko:
Polsko, dotýkající se na jihu Rumunska a na východě Litvy, lze v 1.pol. 20. st. považoval za hlavní centrum literatury jidiš, ať už pro vitalitu, nezávislost rozvoje i proto, že odtud směřovaly po 1.sv.v. výrazné odnože jidiš literatury do zámoří. Charakteristickým rysem polského literárního centra byl přirozený vývoj jidiš literatury v židovské komunitě, s její dlouhou minulostí a dosud převažující tradicí. I v těch polských židovských kruzích, jež opustily tradici předků v jejích náboženských projevech, se projevovala upřímná snaha najít způsob, jak zaručit trvalé přežití Židů. Pro značnou část židovské veřejnosti i autorů byla existence moderní jidiš literatury jedním z významných projevů věrnosti tradici, jež nabyla nových forem. V Polsku dosud bohatě kvetl jidiš folklór ve všech podobách. Životná byla dosud lidová náboženská i sekulární tvorba minulých generací a vznikala nová díla tohoto druhu. V ovzduší kulturní kontinuity se i nová jidiš tvorba stala pro židovské společenství důležitou aktivitou a byla předmětem obdivu i diskusí. Vzdor přirozenému antagonismu mezi generací otců a synů byli rodiče i děti
5
jednotní v obdivu i četbě jidiš děl, třebaže jejich vkus i názor byl odlišný. Pro jidiš literaturu v Polsku je v tomto období příznačná obrovská variabilita ideologického, politického i literárního směřování, povahy a forem vyjádření. V literární dráze pokračovali romanopisci a povídkáři, kteří začali psát před 1.sv.v.- H.D.Nomberg, Z.Segalowicz, I.J.Trunk, I.M. Weissenberg, Y.Grin, E.Kaganowski, I.J.Singer a jeho bratr I.Bashevis Singer, L.Olitzky, J.Perl, Y.Rabon, Y.Warshavsky, v Rumunsku M.Altman a v Litvě Y. Kaplan. Pro jejich tvorbu byl příznačný cíl zpodobit různé aspekty současnosti a života minulých generací, jejich svízele a utrpení. Po celém Polsku se objevovali mladí básníci, např. Z.Bagisz, Y.Emiot (Goldwasser), B.Heller, L.Kenigsberg, Y.Kirman, K.Lis, Kadja Molodowsky, J.Rubinstein, H.Semjatitski, M.Šulstejn, Miriam Uljanover, S.Zaromb, A Zeitlin aj. Odlišné tóny vnesli do poezie básníci z Haliče, Rumunska a Besarábie, např. L. Bartish, N.Bomze, Ada Cohen, M.Gebirtig, J.Groper, B.Horowitz, Rejzl Žichlinski, J.J.Lerner, Dvojre Fogel, J.Gottleib, Rachel Korn, J.Sternberg, také básníci z Litvy a Lotyšska. Do skupiny Di Junge Vilna, jež se zformovala ve třicátých letech, patřili H.Glick, Ch.Grade, E.Vogler, L.Wolf a j. Tito a mnozí další autoři představovali rozlehlé spektrum tvorby, od jednoduchých svěžích básní až k intelektuální významově bohaté poezii, metaforicky odstíněné, plné symboliky, jazykových ozvláštnění a složité kompozice. Mnoho těchto autorů se stalo oběťmi holocaustu dříve, než se mohli plně umělecky rozvinout či publikovat svá nejlepší díla; jejich básně jsou roztroušeny porůznu v dobových časopisech. Jedním z velkých soudobých jidiš básníků byl lyrik Icik Manger, který do Polska přišel z Rumunska; napsal tu svá největší díla- Medreš Icik:Chumeš- Lider (Varšava 1935) a Megile-Lider (Varšava 1936), jež pokračují v tradici básnických adaptací Písma. Novum těchto prací je přenesení biblických postav a jejich skutků do prostředí, představ i vyjadřování východoevropských Židů. Mangerův Medreš má jednoduché metrum blížící se lidové písni, je plný humoru a bohaté, originální imaginace. Udivuje a okouzluje půvabem a melancholií lyriky. Mirjam Uljanover se ve svých básních vrátila k tradici tchine a k oblasti tradiční náboženské poezie- Majn Bobes Ojcer (Varšava 1922) a písně ze sbírky Šabes, z níž části vyšly dříve, než básnířka zahynula v lodžském ghettu. V Rumunsku pokračoval E.Steinbarg v rozvíjení tradičního podobenství; dosáhl v tomto žánru velké virtuozity, neboť vycházel z židovského milieu a pevného zakotvení v židovské tradici. A.Zeitlin, jenž byl proti expresionistům, rovněž nalezl pramen inspirace pro své básně a hry v židovské tradicimystice. I.Štern, který naopak byl spojován s expresionisty, byl obdařen velkou vnímavostí a touhou po dokonalé náboženské víře, jež vycházela z citového přilnutí k učení a tvorbě rb.Nachmana z Braclavi. Ch.Grade v poémě Musernikes (1939) vnesl do jidiš poezie svět studentů ješiv a učenců mitnagdim, dosud
v literatuře jidiš opomíjený. I.Bashevis-Singer ve svém Der Sotn fun Goraj (1932) nově navázal na lidovou narativní literaturu. Zeitlin, Manger a Sutzkever se pokusili o stylizované adaptace jazyka i forem starší jidiš poezie před 18. st. Tento návrat k starším literárním tradicím lze pokládat za nový směr v jidiš tvorbě v Polsku, ale neprojevil se plně a holocaust zničil komunity, v nichž se tento trend rozvíjel. V době 2.sv.v. vzkvétala literární tvorba i v ghettech, kde byla většina autorů této generace uvězněna. Dochovala se- někdy opravdu zázrakem- jen malá část děl, jejichž autoři byli zabiti nacisty. Patří sem zlomky próz Y.Pearla a pár básní Herschela Danilevice (varšavské ghetto), básně S.Šajevice (ghetto v Lodži), několik básní M.Gebirtiga (krakovské ghetto), H.Glicka (ghetto ve Vilně) a zejména písně, básně, biblické hry a deník Icchaka Katzenelsona, který psal v hebrejštině a jidiš ve varšavském ghettu i v koncentračním táboře a zanechal tak autentické svědectví z údolí smrti. Jeho Dos Lid fun Ojsgehargetn jidišn Folk (Píseň vražděného židovského národa) byla dokončena v koncentračním táboře počátkem roku 1944. Několik málo těch, kdo byli svědky záhuby, ale přežili, např. A.Sutzkever, R.Briks, I. Spiegel udrželi kontinuitu jidiš literatury.
USA:
Nejvýznamnějším centrem jidiš literatury mezi dvěma válkami mimo východní Evropu byly USA, zejména NY, kde se soustředili nejvýznamnější autoři. Literární tradici let devadesátých 19.st. představovali starší dramatikové a romanopisci, např. D.Pinski, O.Dymov, básník a povídkář A.Reisin. V literární dráze pokračovali členové skupiny Di Junge, z nichž většina po 1.sv.v. opustila styl svých symbolistních literárních počátků. Zakladatelé a souputníci skupiny In zich s nimi udržovali spojení a v r. 1929 ustavili organizaci Proletpen, jež nakrátko spojila autory komunisticky orientované. Čas od času vznikala další uskupení autorů s podobnými literárními, sociálními a politickými postoji, ale žádné netrvalo tak dlouho, aby společně vydávali periodikum. Tyto vnější jevy jsou někdy pokládány za znak vitality jidiš literatury, ale mají jen podružný význam v porovnání s tím, čeho dosáhli samotní autoři Překypující lyrismus a touha po vykoupení se objevují v básnických a vizionářských hrách H.Levicka, imaginativní poezie M.L.Halperna, A.Glanz- Leyelese, J.Glatsteina, hluboký ponor do problematiky osobní i národní v epických básních Menachema Boreyshi, narativní, idylická lyrika Y.Y.Schwartze, poezie E.Auerbacha, B.Alkvita, B.Bialostockého A.Bergera, A.M.Dillona, Zilly Drapkin, R.Eislanda, L, Feinberga, H.Golda, E.Greenberga, M.Jaffeho, A. Katze, Z.Landaua, R.Ludwiga, A.Liessina, Mani Leiba, N.B.Minkoffa, M.Nadira, H.Rosenblatta, I.J.Segala, A.Tverskeho, I. Kellera, Rejze Voprinski, Z.Weinera, B.Weinsteina, Yehoashe, Nahuma Yuda a dalších. Jejich básnická tvorba není omezována žádnými směry či literárními školami. Totéž platí o próze. Největší dokonalosti dosáhl v historickém románu a povídkách J.Opatoshu,
6
v románech Shalom Asch, Z.Shneur a I.J.Singer, v próze L.Shapiro, D.Ignatoff, M.D.Appelbaum, F.Bimko, B.Glazman, B.Demblin, S.Miller, v povídkách J.Rosenfeld, J.Glatstein. Oproti evropským centrům jidiš literatury, kde působily i vlivy evropských, zejména slovanských moderních literatur, ve Spojených státech převládaly vlivy anglosaské- velkoměsto jako intenzívní poetický prožitek, v próze poameričťování přistěhovalců, zejména v podmínkách NY. Tyto specifické vlivy byly silně spjaty s působením tradice, prostředí, s problémy a tendencemi jidiš tvorby východní Evropy. Toto působení bylo posilováno dalšími vlnami přistěhovalců. Následkem pohybu imigrantů a snah začlenit se brzy do své nové země nevytvářely se v USA další nové generace autorů a čtenářů jidiš literatury. Ta pokračovala a musela být- i přes touhu zakotvit hlouběji v nových centrech- závislá na původních zemích. To se týkalo jak hlavních zdrojů inspirace, tak problémů a jevů, jimiž se zabývali spisovatelé ve svých dílech. Tento problém se stal patrnější po skončení 2.sv.v. a zániku komunit východoevropských Židů. Autoři cítili silnější vazby k zaniklým komunitám, v nichž se narodili, ať to bylo z potřeby plně uchopit a pochopit to, co se stalo se starými židovskými komunitami v Evropě a z touhy postavit jim památník, anebo ze zoufalé touhy výstižně a otevřeně vylíčit samotné události. Dochází k rozmachu prózy, vzniká mnoho vzpomínkových děl, románů a povídek s autobiografickými prvky. Přes všechny individuální rozdíly této vzpomínkové literatury je tu patrný příklon k jednoduchému vyprávění, jež záměrně upouští od momentu překvapení či inovací. Podobná tendence se projevuje i v poezii: zdržet se všeho experimentování a vrátit se k uzavřeným formám, využít jazykové a stylistické zdroje a tradiční obrazy, jež byly v jidiš poezii tříbeny od začátku století. Díla autorů, kteří do USA přijeli z Polska těsně před válkou, během ní či po ní, vykazují vliv polského literárního jidiš dění. Sem patří: autobiografický epos Poyln (sedm sv. 1944-57) od I.J. Trunka, v němž autor zachycuje s úctou a nostalgií život posledních generací polských Židů, a jeho stylizované převyprávění lidových příběhů, v níž rovněž dominují připomínky holocaustu. Ch.Grade vzpomíná v próze i ve své narativní poezii na rodné město Vilno, různé vrstvy obyvatel a jejich konflikty, duchovní velikost a hmotný úpadek- plastičnost líčení prozrazuje vnímavého básníka a vypravěče. Romány a povídky I.Bashevis-Singera odhalují nový pohled na polské Židy s jejich smyslností a pověrami, ale i s jejich duchovním jasem a mesiášským očekáváním. Jidiš literatura kvetla ve všech zemích, kam Židé imigrovali z východní Evropy. Ve dvacátých letech byla taková centra i v Berlíně a Vídni a po 2.sv.v. krátce opět v Německu, Rakousku a Itálii, jež však byla od počátku jen prozatímní a po několika letech zmizela. Jináv Londýně a Paříži, Kanadě, Latinské Americe (zejména v Argentině), Jižní Africe, Austrálii stále existují.
Erec jisrael: S odlišnými problémy se setkávala jidiš literatura v Erec jisrael, která se tam uchytila i přesto, že od začátku byla jedinou uznanou řečí v zemi hebrejština. Stopy jidiš tvorby se v aškenázské komunitě Izraele datují od 16.st.. V 17. a 18. st. byla v jidiš vytvořena díla popisující zemi (Gelilot Erec jisrael, 1635, Jedej Moše, 1769), na něž navazují začátkem 20. st. cestopisné články Yehoashovy a Š.Asche. Prvním dokladem moderní tvorby v jidiš je časopis Di Roze (1877), po něm následovaly další časopisy, několik knih a brožur různého ideového zaměření a trendů. Tyto publikace, vydané do 1.sv.v. netvořily spojitou linii. Až po 1.sv.v. vznikla v Erec jisrael skupina autorů, kteří jidiš zůstali věrní. Přikláněli se k dělnickému hnutí a pokoušeli se uchovat literární kontinuitu vydáváním literárních časopisů a knih místních autorů píšících v jidiš, a to i přes rezolutní odpor k jidiš u většiny nového židovského obyvatelstva. Tato činnost byla jen okrajová ve srovnání s hlavními centry jidiš literatury ve východní Evropě a USA, její záběr a výsledky byly skrovné. Změna v postavení a významu nového centra je patrná až po 2.sv.v. - tvůrčí činnost v jidiš se rozvíjí po založení Státu Izrael. Vlny uprchlíků z východní Evropy nepřivedly do Erec jisrael jen značný počet čtenářů jidiš, ale i velkou skupinu autorů, kteří tu pokračovali ve své tvorbě. Záhuba východoevropských Židů zmírnila odpor k jidiš v Izraeli a došlo k zvýšení zájmu o literaturu jidiš. Mnoho hebrejsky píšících autorů znovu publikovalo svá díla v jidiš- např. Y.D.Berkowitz, U.Z.Greenberg, J. Fichmann. V šedesátých letech 20. st. byl Izrael ve vydávání jidiš knih na čelném místě Od r. 1949 nepřetržitě tu vychází čtvrtletník v jidiš, Di Goldene Kejt, soustřeďující jidiš autory z celého světa. Je přirozené, že jidiš tvorba v Izraeli je úžeji spjata s nedávnou minulostí východní Evropy, než současná izraelská literatura v hebrejštině, jíž píše už několik generací autorů, kteří se narodili v zemi a ztratili kontakt s prostředím a tradicemi svých předků. Jidiš literatura v Izraeli rozvíjela nové a bezprostřední pouto k nové zemi, založené a opírající se o starší tradici židovské kultury. Krajina a znovuvybudování země byly ústředním prvkem v díle J.Papiernikova. Nejstarší představitel této tvorby přišel do země po r. 1920. Snahy chalucim a život v kibucech našly vyjádření v básních A.Šamriho a A.Leva. Nový rozměr vztahu k Erec jisrael jako k obnovení života generací, proživších holocaust, se objevuje v básních A.Sutzkevera po r. 1947. Tento pocit je charakteristický pro jidiš literaturu vzniklou v Izraeli, ale je i ústředním tématem děl autorů, kteří po své návštěvě v Izraeli píší za hranicemi. Po r. 1940 žila v Izraeli různorodá skupina mladých autorů ve městech i v kibucech mj.Rivka Basman, Y.Birstein, H.Binyamin, M.Gorin, B.Heller, M.Jungman, L. Olitzky, Rachel Fishman, A.M.Fuchs, Y.Kaplan, Malascha Mali, M.Mann, Hadassa Rubin, Y.Stol, A.A.Spiegelblatt, S.Varzager.
7
Více než desetiletí po „likvidaci“ nebyla v SSSR publikována původní díla v jidiš, ale v letech 1959-70 vyšlo v Moskvě pár desítek prací. Malá skupina autorů si po holocaustu udržela zázemí v Polsku a vydala něco málo věcí. Jidiš literatura byla jen pozůstatkem období před holocaustem, zbavena svých kořenů a zcela zničena vlnou antisemitismu, podníceného polskou vládou po Šestidenní válce. Desítky autorů odešly z Polska a Rumunska v šedesátých letech 20. st. Posílily zámořská centra jidiš literatury, jež nabyla významu pro nejmladší generaci autorů. Ovšem holocaust a likvidace židovské kultury v SSSR koncem r.1948, jemuž předcházelo uzavření ruských hranic ve dvacátých letech, zničilo nebo zablokovalo možnosti tvorby v jidiš v celé východní Ev ropě, jež byla do té doby hlavním rezervoárem uchovávajícím jidiš. V současnosti jsou nejvýznamnějšími centry jidiš literatury USA a Izrael.
Vědecké bádání, aktivity: Zájem o jidiš literaturu projevili jako první křesťanští učenci 16.-18. st. (Buxtorf, Wagenseil, Schudt a další), kteří se však omezili na informace o textech a jejich publikování. Jidiš literatura měla pro ně zvláštní kouzlo, proto se odvážili jen několika málo kritických postřehů. Moderní výzkum literatury jidiš má počátek v německém Wissenschaft des Judentums- hnutí „židovské vědy“ v 19. st. Základy jidiš bibliografie položil M.Steinschneider, který také stanovil jako konečný mezník studia jidiš literatury konec 18. st., zcela pomíjeje novou literaturu, jež začala vznikat ve východní Evropě. Tou se zabývali až vědci od začátku 20. st. Až do 2.v.v. však toto studium užívalo tradičních metod německých literárních studií. Vědci, kteří zdědili odkaz Wissenschaft des Judentums, měli sklon přeceňovat vztah mezi německou a jidiš literaturou, aby tak prokázali židovský podíl na německé kultuře, či dokonce německo-židovskou symbiózu. Moderní učenci pak tyto názory přehodnotili a opravili. Na druhé straně zase vědci a kritici náležící k „táboru“ jidiš -a jako takoví mající blízko k ideologii židovského dělnictva- měli sklon ignorovat sekulární základ staré jidiš literatury a hodnotit moderní jidiš literaturu spíše z hlediska ideologického než estetického. V r. 1951 byla na Hebrew University v Jeruzalémě zřízena katedra jidiš literatury při Institutu židovských studií, to byl počátek obnoveného studia, oproštěného od tendenčnosti minulého období. Významnou událostí pro jidiš literaturu byla Světová jidiš konference v Jeruzalémě, v srpnu 1976. Nejvýznačnějším oceněním jidiš literatury však bylo
udělení Nobelovy ceny Isaacu Bashevis-Singerovi v r. 1978 (v češtině vyšly jeho povídky i některé romány, rovněž knihy o něm). Vedle již zmíněného prestižního literárního čtvrtletníku jidiš, Di Goldene Kejt, vydávaného od r. 1949, vznikly další časopisy: Yerushalaimer Almanach, založený 1973, tiskový orgán Jerusalem Yidish Writers´Association, v Tel Avivu vychází od r. 1972 čtvrtletník Bei Zich, který soustřeďuje nově přistěhovalé autory. V r. 1977 založila Cultural Association of Jerusalem Hurwitzovu nadaci, na podporu vydávání rukopisů v jidiš novým přistěhovalcům. V Izraeli také existují literární ceny pro nejlepší literární počiny v jidiš, např. Cena ministerského předsedy, Cena Icika Mangera, Cena Mendele Mochera Soferima (od r. 1976, uděluje Městská rada Tel Avivu). Jediným izraelským deníkem v jidiš byl ještě v 90. l. 20. st. Letzte Neies (vydávaný od r. 1949). Mimo Izrael píší v jidiš autoři v USA, Kanadě, Anglii, Francii, Argentině, Jižní Africe, Austrálii. Z amerických autorů jmenujme alespoň Rachel Zhichlinsky a její lyrickou sbírku November Zun. Z prozaiků Leizera Treistera a jeho realistický román Bei di Teichn fun New York (1978), který podává hluboký průnik do života amerických Židů ve 30. l.20. st. – konflikt mezi ortodoxními rodiči přistěhovalci a jejich sebevědomými amerikanizovanými dětmi, mezi sionistickými vizionáři a komunistickými aktivisty, mezi tradiční židovskou morálkou a radikální změnou mladých Židů vysokoškoláků. V NY vycházející prestižní deník v jidiš, Forverts (své povídky tam začal publikovat i I. Bashevis-Singer), byl r. 1982- po 85 letech existence jako deník- změněn na týdeník. Dalšími časopisy v jidiš jsou Zukunft a Yidishe Kultur. V Paříži vycházely donedávna jidiš noviny Unzer Vort, v jihoafrickém Johanesburgu literární časopis Dorem Afrike, v Austrálii Melbourner Bleter. V Kanadě byl v r. 1980 vydán literární lexikon zahrnující 422 kanadských autorů píšících v jidiš a hebrejštině. Téměř všichni jidiš autoři se narodili v době před holocaustem, ubývají i čtenáři. Ve snaze zastavit pokles tvůrčích aktivit v jidiš byly ustaveny ceny, granty, odměny. Na universitách byly zavedeny přednášky a kurzy jidiš, publikují se studie v jidiš, o jidiš je zájem, zejména v akademických kruzích. Tvůrčí literární činnost však postupem času slábne.
Šabat tento týden začíná v pátek v 18´54, a končí v sobotu v 19´58. Délka dne je 12 hod 54 min; délka skutečné hodiny činí 65 minut, východ jitřenky 4´40; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 5´13 hod; východ slunce v 6´19; polovina dne 12´55; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 13´25, (mincha ktana 16´32, plag mincha 17´53) západ slunce (škia) 19´14; východ hvězd v 19´46 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046 8
