V Praze, dne 10. srpna 2010 Vyjádření ke sporu o platnost závěti v dědictví po paní Marii Kaprálkové Milí sestry a bratři, až z tisku se dovídám, že mě místopředsedkyně strany Michaela Šojdrová vyzývá, abych vystoupil z KDU ČSL. Zasílám proto své prohlášení, abych objasnil skutečný stav věci. Hájit svá práva je nejen oprávněním, nýbrž povinností každého občana. Nehájené právo je pošlapáváno a tím se otevírá cesta bezpráví. V kauze nazvané „hamižný Cyril“ jsem se ocitnul v situaci, kdy jsem byl vystaven uměle vytvořenému mediálnímu tlaku. Vskutku, nouzí netrpím a dům, za jehož oprávněného dědice se považuji, k životu naprosto nepotřebuji. To však neznamená, že necítím povinnost zastat se výkonu práva. Povinnost nikoliv pouze vůči sobě samému, nýbrž ve vztahu k respektování vůle paní Kaprálkové a konečně v zájmu vůbec všech poškozovaných častými pletichami v dědických záležitostech. Jsem osočován a ostouzen ze všech stran, jen proto, že jsem politikem, aniž by se kdokoli obtěžoval s podstatou sporu. Nestrannost soudu byla ovlivňována. Soud byl a je pod zřejmým politickým a mediálním tlakem. Dokonce mně byl ve věci třikrát změněn zákonný soudce. Dovolte mi prosím dnes vyjádřit se veřejně k jednotlivým obviněním vůči mně a zároveň ozřejmit některá nedorozumění v případu panující. 1. Obvinění, podle něhož údajně beru majetek Charitě. Nikomu nic neberu a nikomu nebráním ve výkonu vlastnického práva. Nikoho ze žádného domu nevyháním. V domě v Jaselské ulici žádní klienti charity nejsou a ani vzhledem k charakteru domu a jeho poloze být nemohou. 2. Je absurdní očerňovat občana za to, že se obrací na soud. Jsem přesvědčen, že v této věci šlo o manipulaci s člověkem, který v době sepsání poslední vůle již nejednal svobodně. Závěť dvaadevadesátileté ženy, kterou zainteresovaní dědici nechali nosit do advokátní kanceláře, není dle mého platná. 3. Obvinění, podle něhož jsem vyvíjel tlak na paní Kaprálkovou, aby mně darovala předmětný dům. Jediný můj projev ve věci je dopis paní Marii Kaprálkové ze dne 12. prosince 1991, ve kterém prohlašuji, že se svým majetkem má nakládat podle své svobodné vůle. Nikdy jsem paní Kaprálkovou k ničemu nenutil, ani jsem se nedostal do jakéhokoliv konfliktu. Dopis je příloha č. 1 vyjádření. 4. Obvinění pana Aloise Kopeckého, dle kterého jsem v létě 2004 byl s paní Kaprálkovou na jejím pozemku na Orlíku, kde se údajně po našem rozhovoru rozhodla změnit svou poslední vůli. Dne 15. dubna 2004 jsem havaroval a od té doby jsem se zlomenou páteří nepřetržitě ležel v nemocnicích nebo byl v lázních až do srpna 2004. Alois Kopecký v protokolu tvrdí, že jsem na Orlíku byl s řidičem. V době 2002 až 2006 jsem měl řidiče z řad policie z titulu funkce ministra zahraničních věcí a každá moje cesta byla evidována. Zřejmá nepravdivost tvrzení pana Kopeckého nebyla vzata v úvahu. Podle mého názoru je třeba s velkou opatrností přistupovat ke všem jeho prohlášením. Nepravdivé tvrzení Aloise Kopeckého v protokolu u soudu je příloha č. 2
1
5. Manželé Kopeckých, vědomi si toho, že nejsou příbuzenském vztahu k paní Kaprálkové a že by proto nebyli jejími dědici ze zákona, nechali si převést její vilu na Hanspaulce v hodnotě desítek milionů korun. Učinili tak takzvanou „kupní smlouvou“ za tři sta tisíc korun, které nikdy paní Kaprálkové nezaplatili. Smlouva tvoří přílohu č. 3 vyjádření. Na zbytek mnoha milionové hodnoty domu se věcným břemenem zavázali zajistit trvalou péči lékařskou, úklid, stravování a běžné domácí práce. Ty ovšem neposkytovali. Fyzicky toho vzhledem k věku nebyli schopni. (Alois Kopecký ve věku 84 a Božena Kopecká ve věku 82 let.). Oba nadto bydlí ve Zbuzanech, daleko od paní Kaprálkové, která bydlela na Praze 6. I kdyby však, jak tvrdí, Kopeckých zcela neadekvátní kupní cenu zaplatili, stejně jsou podle závěti, která byla podepsána ve stejný okamžik, na tomtéž místě jako „kupní smlouva“, určení dědici vkladu na účtu a hotovosti. Po paní Kaprálkové by tak zdědili i své vlastní peníze. Proč manželům Kopeckým paní Kaprálková jednoduše neodkázala také vilu? Na bílední je jediné vysvětlení - museli by totiž zaplatit dědickou daň. 6. Absolutní zanedbání plnění závazku věcného břemene doživotní péče ze strany manželů Kopeckých je doloženo výpovědí ve znaleckém posudku pečovatelky agentury domácí péče paní Ludmily Geisslerové ze dne 23.7.2009. Vyjádření je přílohou č. 4. V něm paní Geisslerová mimo jiné uvádí: „Jako laik a člověk bez právnického vzdělání si myslím, že ten, kdo paní Kaprálkové pomohl, byl ten, kdo jí díky restituci dopomohl k navrácení majetku. Jinak by nebylo co rozdělovat. U ostatních mě překvapuje, že v sobě nenašli dost síly, aby se pokusili zpříjemnit paní Kaprálkové poslední chvíle života, teplým lidským slovem či pomocí v její tíživé situaci“. Je zřejmé, že uzavřením uvedené kupní smlouvy manželé Kopeckých nejen, že obešli platné daňové zákony, jedná se navíc o zřejmě neplatný právní úkon. K jeho vzniku došlo jednak (1) zneužitím tísně paní Kaprálkové, stejně jako v případě závěti, jednak (2) jednáním proti dobrým mravům: kupní cena je totiž naprosto směšnou ve srovnání se skutečnou cenou nemovitosti. 7. Svědkyně, bývalá koncipientka kanceláře advokáta Palase, kde došlo k sepsání neplatné závěti paní Kaprálkové a výše zmíněné neplatné kupní smlouvy, Soňa Adamová výslovně prohlásila, že jí paní Kaprálková svěřila, že měla strach, že bude dána na pospas cizím lidem, když závěť nepodepíše. U soudu vypověděla, že jí z toho, jak se s paní Kaprálkovou zacházelo, bylo „na zvracení“ (doslova, jak se do protokolu opravila „na blití“). Dále uvedla, že paní Kaprálková „plakala“ a že ji museli do kanceláře přinést. Celá výpověď svědkyně je ve spisu. Dopis Soňy Adamové adresovaný soudu je přílohou č.5. 8. Nepohyblivá paní Kaprálková 1. Iistopadu 2004 z nepochopitelných důvodů v jeden den údajně ověřovala své podpisy na třech různých místech v Praze. To vyplývá ze znaleckého posudku soudní znalkyně pro zkoumání pravosti podpisu a textu Anny Grabowské vyplývá. Na městské části Praha 6 ověřující úřednice Božena Rabušicová prohlásila, že jde o její ověřovací razítko, ale nejde o její podpis pod tímto razítkem. Ve druhém případě na Informačním centru Prahy 7 zas chybí v ověřovací knize označení listiny, na které byl podpis ověřen. Není zřejmé, jaká listina byla ověřována, případně, zda se vůbec nějaký podpis ověřoval. Dále podepisuje paní Kaprálková tentýž den kupní smlouvu a závěť u advokáta Palase. Nejméně ve dvou dalších případech je důvodná pochybnost o pravosti ověření. Proč paní Kaprálková neověřila všechny své podpisy najednou? Proč, nepohyblivá, podpis neověřila doma?
2
9. Paní Kaprálková si vedla detailní záznamy o všech svých výdajích. Její písmo odpovídalo svým charakterem jejímu věku. Avšak poté, co si krátce před smrtí v roce 2005 let zlomila ruku, se její písmo nápadně zlepšilo! Znalkyně vyslovuje návrh, aby soud prověřil, zda s listinami nebylo manipulováno. Výtah z textu posudku je příloha č. 6. Z uvedeného vyplývá, že nepohyblivá paní Kaprálková byla budoucími vlastníky svého majetku vláčena Prahou na různá místa. Podle mého názoru bylo nutno vzdálit paní Kaprálkovou z domova, aby tak byl zvýšen účinek vykonávaného nátlaku. 10. Odvolání jsem nepodal, i když jsem byl v šoku z postupu obvodního soudu pro Prahu 6. Dodržel jsem slovo. Odvolání ale podal stát, jako vedlejší účastník řízení, neboť je zřejmě přesvědčen, že soud pro Prahu 6 nerozhodl spravedlivě. V případě změny rozhodnutí by státu připadly mimo jiné dva domy a další movitý majetek. Stát hájí svůj zájem. Stát tak má postupovat, protože podle zákona o majetku státu má stát povinnost důsledně využít všechny právní prostředků při uplatňování a hájení práv státu jako vlastníka a při ochraně majetku před neoprávněnými zásahy. Podle mého názoru má stát povinnost nechat soudně přezkoumat nejen závěť, ale i takzvanou „kupní smlouvu“ s manžely Kopeckými. Proto jsem souhlasil s postupem státu. Na nátlak z předsednictva strany jsem souhlas vzal zpět. Hned nato se i v tisku objevily pochybnosti o právním účinku tohoto stažení souhlasu. 11. Obrátil jsem se na Ústavní soud, aby rozhodl zásadní právní otázku o účinku pouhého stažení souhlasu s odvoláním vedlejšího účastníka. Soud má vyjasnit, zda stačí souhlas pouze stáhnout, nebo zda má být s postupem státu vysloven jasný nesouhlas. 12. Dne 10. června 2010 v den, kdy se mnou natáčela Česká televize pořad na vlastní oči, její reportér znal rozhodnutí Městského soudu v Praze, ačkoliv není účastníkem řízení. Rozhodnutí bylo vydáno den před tím v neveřejném jednání a nebylo nikomu doručeno. Reportáž natočená v pořadu Reportéři ČT byla odvysílána dne 14. června 2010. Ačkoliv jsem několik týdnů dopředu dal plnou moc redaktoru České televize k prostudování spisu, aby si mohl a měl spis pročíst a nebyl nikým ovlivněn, odvysílala Česká televize zmanipulovaný pořad, kterým porušila zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. V pořadu nezazněl jeden jediný argument ve prospěch Cyrila Svobody. Pořad záměrně uváděl ve věci zřetelně lživé informace. Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání ukládá České televizi „poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Česká televize vysílání je povinna zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti“. V této věci podávám stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání.
Milí bratři a sestry, mám důvěru v českou justici, stejně jako v objektivitu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Doufám, že zákon je stejný pro všechny a že nikdo nemůže být krácen na svých právech jen proto, že je veřejně činný. Věřím, že svým postojem povzbudím všechny občany, a zejména ty, kdo se stali obětí podobných manipulací, aby si pevně stáli na svých právech, byť za to budou, třebas v menším měřítku, veřejně ostouzeni. Věřím konečně, že svým postupem napomáhám budování českého právního státu.
Cyril Svoboda 3
Příloha 1
4
Příloha 2
5
Příloha 3
6
Příloha 4
7
Příloha 5
8
Příloha 6
9
10
11
