Knoflíková válka Louis Pergaud Kapitola 1 1/ VYHLÁŠENÍ VÁLKY Pokud jde o válku.. je zábavné pomyšlení, jak malicherné podněty ji rozdmýchávají a z jak lehkováţných příčin uhasíná: celá Asie se zničila a strávila ve válce kvůli paříţským milostným pletkám. MONTAIGNE (kniha druhá, kp. XII.) Počkej na mě, Bouřko! halekal Boubela, který nesl učebnice a sešity pod paţí. Tak sebou hoď, já nemám čas na plkání! Je něco novýho? Dost moţná! Co? Tak pojď! Kdyţ Boubela dohonil své spoluţáky bratry Bouřku a Buřinku, rázovali všichni tři bok po boku směrem ke škole. Bylo říjnové ráno. Nebe rozbouřené obrovskými šedými mraky uzavíralo obzor u blízkých pahorků a poznamenávalo krajinu zvláštní melancholií. Švestky byly holé, jabloně ţluté a listí ořešáků padalo klouzavým letem, zpočátku širokým a pozvolným, který se náhle měnil v střemhlavý pád krahujce, jakmile se úhel padání zostřil. Vzduch byl vlhký a vlahý. Vítr vál v poryvech. Monotónní supění mlátiček zaznívalo tlumeným nápěvem, které se ve chvíli, kdyţ byl snop pozřen, protahovalo do truchlivého zanaříkání, podobného zoufalému vzlyku agónie či bolestnému zaječení. Léto právě skončilo a rodil se podzim. Mohlo být osm hodin ráno. Slunce se smutně potulovalo za mraky a jakási úzkost, neurčitelná a nevysvětlitelná úzkost, těţce doléhala na vesnici a na krajinu. Polní práce byly skončeny a uţ nějaké dva tři týdny bylo vidět, jak se po jednom či po skupinkách vracejí do školy malí pastuchové, osmahlí, opálení, bujnou kštici dohola ostříhanou postřihovačkou (touţ, které se pouţívalo na dobytek), v záplatovaných, ale čistých drogetových nebo molinových kalhotách s pracičkami na zadku, a v nových, ještě tuhých grizetových halenách, které v prvních dnech pouštěly barvu a špinily jim ruce, takţe je měli jako ropuší pracky, jak říkali. Dnes se šourali po cestách a jejich kroky se zdály ztěţklé celou melancholií počasí, ročního období a krajiny. Někteří z nich, ti velcí, však uţ byli na školním dvoře a ţivě tam diskutovali. Starý Simon, učitel, s čepičkou naraţenou do týla a s brejlemi na čele nad očima, stál přede dveřmi vedoucími na ulici. Hlídal vchod, peskoval loudaly, a přicházející chlapci smekali čepice, procházeli kolem něho a rozbíhali se po dvoře. Oba Bouřkové z Olšiny a Boubela, který je po cestě doběhl, se nezdáli být poznamenaní tím sladkým smutkem, který zvolňoval kroky jejich kamarádů. Byli tu aspoň o pět minut dřív neţ jiné dni, a kdyţ je starý Simon viděl přicházet, vytáhl rychle hodinky a pak si je dal k uchu, aby se ujistil, ţe jdou dobře a ţe nepromeškal předepsaný začátek vyučování. Všichni tři kamarádi proklouzli se starostlivým výrazem rychle na dvůr a okamţitě
zamířili na čtvercový plácek vzadu za záchodky, chráněný domem souseda kmotra Guguho (Augusta), kde našli většinu těch velkých, kteří sem přišli před nimi. Byl tu Janek, vůdce; jeho první důstojník Hejl, kterému se tak říkalo, protoţe byl přeborník v lezení na stromy a neměl sobě rovna v nalézání hejlích hnízd; byl tam Gambetta z Vršku, jehoţ otec, původem ze starého republikánského rodu, sám syn osmačtyřicátníka, bojoval v trudných hodinách za Gambettu; byl tam Souška, který ve škole vţdycky uměl, a Cinkal a šilhavý Švidroň, který se obracel stranou, kdyţ se na vás chtěl podívat zpříma, a Pulec s masivní lebkou; zkrátka ti nejsilnější z celé vesnice, kteří tu rokovali o nějaké váţné záleţitosti. Příchod obou Bouřku a Boubely nepřerušil diskusi; noví příchozí byli o celé záleţitosti (a byla to jistě nějaká stará záleţitost) zřejmě zpraveni, takţe se okamţitě vmísili do rozhovoru se zprávou o událostech, ze kterých plynuly závaţné závěry. Všichni zmlkli. Starší z obou bratří, kterému se říkalo Bouřka kvůli rozlišení od Buřinky, jeho mladšího bratra, promluvil takto: Tak hele! Kdyţ jsme s bráškou přišli k Menelotovic, vynořili se najednou u hliňáku Jana Babtisty Velraňáci. Začali řvát jako tygři a házet po nás kamením a hrozit nám klackama. Křičeli, ţe jsme volové, poserové, zloději, čuňata, syčáci, ksindlové, mamlasové, impotenti a ... Impotenti, opakoval zamračeně Janek, a co jsi jim na to řek ty? No my jsme s bráškou vzali roha, protoţe nás bylo málo a jich bylo aspoň takovejch patnáct a byli by nám určitě nabančili. Tak oni vám nadávali do impotentů! opakoval čahoun Hejl, zřejmě dotčený, uraţený a rozzuřený nad tímto označením, které se týkalo všech, protoţe oba Bouřkové byli napadeni a zneuctěni jen proto, ţe byli příslušníky lovernské obce i školy. Jo, pokračoval Bouřka, a já vám povídám, ţe jestli nejsme poserové, bzdiny a baby, tak jim ukáţeme, kdo je tu jakej impotent. A co to vůbec je, ten impotent ? hlesl Cinkal. Souška se zamyslel. Impotent? Imbecil, to bych věděl, impertinent taky, ale impotent. ..! Impotent? Určitě to znamená, ţe za moc nestojíme, zarazil ho Buřinka, protoţe jsem včera v legraci řek našemu mládkovi Narcisoví, ţe je impotent; jen tak, abych viděl, co to udělá, a neviděl jsem, ţe jde zrovna kolem táta, a ten neřek ani slovo, ale hned mi vrazil pár facek. Takţe je to jasný. Důkaz byl nezvratný a všichni to cítili. Propánakrále, tak musíme nechat okouněni a musíme se pomstít, no! uzavřel Janek. Je to taky váš názor? Koukejte odsud zmizet, pochcánkové! vybafl Boubela na malé, kteří se přiblíţili a chtěli poslouchat. Schválili Jankův návrh jednomyslně, jak říkali. V tom okamţiku se ve dveřích objevil starý Simon, který se chystal zatleskat a dát tak povel k zahájení vyučování. Jakmile ho uviděli, vrhli se všichni o překot k záchodkům, protoţe vţdycky odkládali péči o předepsané i přirozené hygienické potřeby aţ na poslední chvíli. A spiklenci se postavili do řady mlčky a s lhostejným výrazem, jako by se nebylo pranic stalo a jako by nebyli právě před chvílí učinili velké a strašné rozhodnutí. Ono dopoledne to při vyučování nešlo moc dobře a učitel musel notně zvýšit hlas, aby své ţáky donutil k pozornosti. Ne ţe by breptali, ale zdálo se, jako by všichni byli ztraceni v nějakém oblaku a absolutně odmítali pochopit, jakou důleţitost by mohly mít dějiny metrického systému pro mladé republikánské Francouze.
Zejména definice metru jim připadala příšerně sloţitá: desetimilióntá část čtvrtiny, poloviny... z... do prkýnka dubovýho! pomyslel si Janek. Naklonil se ke svému sousedovi a příteli Cinkalovi a důvěrně prohodil: Herdeka! Velký Janek chtěl bezpochyby říci Heuréka! Slyšel totiţ mlhavě o Archimédovi, který kdysi dávno bojoval čočkami. Souška mu pracné vysvětlil, ţe nešlo o luštěniny, protoţe Janek byl ochoten připustit, ţe lze bojovat s hrachem, který se vystřeluje dutým koncem násadky, ale čočkou ne. A stejně se to nevyrovná ohryzkům ani kůrkám, tvrdil. Souška mu řekl, ţe Archimédes byl slavný učenec, který vypočítával příklady na kabrioletových kapotách, a tento poslední rys naplnil obdivem k takovému kabrňákovi i Janka, který vzdoroval stejně krásám matematiky jako pravidlům pravopisu. Bylo to však díky jiným neţ právě těmto vlastnostem, co se před rokem stal všeobecně uznávaným vůdcem Loverňáků. Byl tvrdohlavý jako mezek, mazaný jako opice, rychlý jako zajíc; neměl sobě rovna v umění rozbít okenní tabuli na vzdálenost dvaceti kroků, ať uţ byl způsob vrhání oblázku jakýkoliv: rukou, provázkovým prakem, naštípnutým klackem či prakem s gumičkou; v pěstním zápase s protivníkem byl strašlivý; provedl uţ lecjaký hanebný kousek faráři, učiteli i obecnímu hlídači; vyráběl úţasné stříkačky z větví černého bezu tlustých jako jeho stehno, stříkačky, které chrlily vodu na patnáct kroků, kamaráde, fakt! váţně! a bezové pistole, které bouchaly jako pravé a střílely tak daleko, ţe náboje z bezové duţiny uţ byly k nenalezení. V kuličkách byl ze všech nejzručnější: uměl mířit a kutálet jako nikdo jiný; kdyţ se hrálo na důlek, cvrnkal tak bravurně, ţe to bylo aţ k pláči, a přitom občas vracel beze vší domýšlivosti a okázalosti svým nešťastným partnerům část kuliček, které na nich vyhrál, coţ mu vyneslo pověst náramně velkorysého soupeře. Na poznámku svého vůdce a přítele zastříhal Cinkal ušima, či s nimi spíš zahýbal jako kočka, která chystá nějakou lotrovinu, a zrudl pohnutím. Aha! pomyslel si. Uţ je to tady! Já věděl, ţe ten koumák Janek přijde na to, jak se jim dostat na kobylku. A oddal se snění, ztracen v říších domněnek a necitelný k pracím pánů Delambra, Méchaina i různých jiných Tentononců; k měřením prováděným v různých šířkách, délkách či výškách ... Ach ano, bylo mu to všechno fuk a kašlal na to! Ale jak to schytají ti Velraňáci! Později se dozvíme, jak dopadl test, který následoval po první hodině: stačí říct, ţe všichni ti šibalové měli svou osobní metodu, jak nepozorovaně otevřít učebnici, zavřenou na rozkaz shora, a zabezpečit se tak proti náhodnému selhání paměti. Vzdor tomu se starý Simon příští pondělí notně rozezlil. Leč nepředbíhejme. Kdyţ na farní zvonici odzvonilo jedenáct, čekali netrpělivě na znamení k odchodu, protoţe všichni uţ věděli - bůhví jak - snad vsakováním či vyzařováním nebo nějakým jiným způsobem, ţe Janek na něco přišel. Na chodbě vypuklo jako obyčejně pořádné pošťuchování, bylo vyměněno několik čapek, ztraceno několik dřeváků a uštědřeno několik potměšilých dloubanců, ale zásah nejvyšší moci uvedl všechno do pořádku a odchod se přece jen odbyl normálně. Jakmile učitel zašel, sesypali se všichni kamarádi na Janka jako hejno vrabců na čerstvý kobylinec. Vedle řadových lovernských vojáků i drobného potěru tam bylo i deset hlavních válečníků, baţících po ţivné síle vůdcova slova. Janek vyloţil svůj plán, který byl prostý a smělý; pak se zeptal, kdo ho doprovodí, aţ
nadejde večer. Všichni se ucházeli o tuto čest; stačili však čtyři a bylo rozhodnuto, ţe výpravy se zúčastní Hejl, Souška, Cinkal a Bouřka. Gambetta bydlel na Vršku a nemohl se tak dlouho zdrţet, Švidroň ve tmě špatně viděl a Boubela nebyl tak hbitý jako ti čtyři ostatní. Nato se rozešli. Večer po klekání se našich pět válečníků znovu sešlo. Máš křídu? ptal se Janek Soušky, který byl vzhledem ke svému místu blízko tabule pověřen, aby jí štípl pár kousků z krabice starého Simona. Souška to provedl dobře; lízl jí pět kousků, velkých kousků; jeden si nechal a po jednom dal všem svým druhům ve zbrani, takţe kdyby některý z nich svůj kousek cestou náhodou ztratil, ostatní by to snadno mohli napravit. Takjdem! prohlásil Hejl. Hlasitý klapot jejich dřeváků se rozezvučel nejprve na návsi a pak na zkratce, která u Lípy navazovala na velranskou cestu. Pětice chlapců rázovala rovnou k nepříteli. Je to slabá půlhodinka cesty, řekl Janek, takţe tam můţeme bejt za čtvrt hodiny a vrátit se domů, neţ bude po táčkách. Cesta za nimi se ztrácela ve tmě a v tichu; dobrou polovinu jí skupinka urazila na štěrkované silnici, kde se dalo utíkat, ale jakmile se pětice spiklenců ocitla na nepřátelském území, pochodovali dál po pankejtu, který jejich starý přítel kmotr Breda, cestář, udrţoval, jak tvrdily zlé jazyky, vţdycky, kdyţ napršelo a nebylo bláto. Kdyţ uţ byli docela blízko Velran, kdyţ světla za okny byla zřetelnější a štěkot psů hrozivější, zastavili se. Teď si zujeme dřeváky a schováme si je tady za tu zeď! doporučil jim Janek. Čtyři bojovníci a jejich vůdce se zuli a nacpali punčochy do dřeváků; ověřili si, jestli ţádný neztratil svou křídu, a pak se - napjatě naslouchajíce a větříce - vydali husím pochodem za svým vůdcem na válečnou stezku, vedoucí co moţná přímo ke kostelu nepřátelské vsi, který byl cílem jejich noční výpravy. Při sebemenším hluku vrhali se do příkopů, tiskli ke zdem a ztráceli se ve stínu plotů, plíţili se, kradli se jako stíny, obávajíce se jenom nenadálého zazáření lucerny v ruce nějakého domorodce jdoucího na táčky, nebo přítomnosti nějakého opozdilého pocestného, který by vedl napít svou herku. Ale neohrozilo je nic neţ štěkot psa Jana od Brodu; neřáda, který bezustání vyváděl jak pominutý. Konečně dorazili na náměstí u kostela a zamířili ke zvonici. Všecko bylo pusté a tiché. Vůdce osaměl, kdyţ se ostatní vrátili dozadu na stráţ. Vytáhl z kapsy svůj kus křídy, stoupl si co nejvíc na špičky a napsal na těţkou, zašlou a zčernalou dubovou veřej, uzavírající to svaté místo, tento stručný nápis, který způsobil na druhý den před mší ţivé pobouření, a to mnohem víc svou hrdinskou a vyzývavou drsností neţli svérázným pravopisem: FŠICY VELRAŇÁCI SOU XINDL. Chvilku ještě zblízka brejlil na nápis, aby se přesvědčil, ţe to dobře chytlo, pak se vrátil k hlídkujícím pomocníkům a řekl tiše a vesele: Zdrhat! Tentokrát zamířili rovnou na prostředek silnice a bez zbytečného hluku došli aţ k místu, kde zanechali dřeváky a punčochy. Sotva se však obuli, zhrdli zbytečnou opatrností a s hlučným dusotem dorazili do Lovernu a svých domovů, s důvěrou očekávajíce výsledek vyhlášení války. 2. DIPLOMATICKÉ NAPĚTÍ Vyslanci obou mocností si vyměnili názory na problém Maroka. NOVINY (léto 1911) Kdyţ se na vesnické zvonici rozezněl druhý, to znamená půl hodiny před posledním
úderem zvonu ohlašujícím nedělní mši, dostavil se velký Janek v soukenné kazajce ušité z dědečkova kabátu, v nových drogetových kalhotách, ve šněrovacích botech, zašlých pod tlustým nánosem tuku, a v chlupaté čepici; Janek se dostavil, jak pravím, opřel se o zídku u obecního prádla a čekal tam na své voje, aby je zpravil o nejnovějších událostech a naprostém úspěchu podniku. Před vchodem do Baštovy hospody postávalo s dýmkami v zubech několik muţů, kteří se chystali zaskočit si na slzičku, neţ půjdou do kostela. Záhy dorazil i Hejl v kalhotách odřených v podkolení a s vázankou červenou jako hrdélko hejla; usmáli se na sebe; pak přišli oba Bouřkové s pátravým výrazem ve tváři; potom Gambetta, který ještě nic nevěděl, a Švidroň a Boubela, Souška, Vokál, Baňa a Pulec, zkrátka celá lovernská armáda v plném počtu celkem asi čtyřicet muţů. Kaţdý z pětice hrdinů z minulého dne začínal znova a znova, uţ alespoň podesáté, vyprávět o průběhu výpravy a jejich druzi s otevřenou pusou a svítícíma očima pili jejich slova, napodobovali je-: jich gesta a pokaţdé bouřlivě tleskali. Nato shrnul Janek celou situaci takto: Takhle aspoň uvidějí, jestli my jsme nějaký impotenti! Dneska odpoledne se určitě přikradou houštinama na Hůrku a budou si to s náma chtít rozdat a my tam všichni budeme a drobátko si je vypůjčíme. Budeme si muset vzít všecky praky. Klackama se zatěţovat nemusíme, prát se s nima nebudeme. Máme nedělní šaty, tak musíme dávat pozor, abysme se moc neušpinili, poněvadţ bysme to doma schytali. Jenom jim řekneme, co si myslíme. Třetí (poslední) zvonění je rozehnalo. Pomalu se loudali na svá obvyklá místa v lavičkách kaple svatého Josefa proti kapli Panny Marie, kde se usazovaly holky. Sakryš! zarazil se Hejl na prahu kostela, já mám dneska ministrovat, to mně velebníček vynadá! Nesmočil si ani ruku ve velké kamenné kropence, ve které se jeho vcházející kamarádi šplouchali a dělali vlny, a proběhl kostelní lodí jako zebra, aby na sebe co nejrychleji natáhl ministrantskou komţi, ve které bude nosit kadidelnici. Kdyţ při Asperges me procházel mezi lavicemi s vědérkem svěcené vody, do kterého namáčel farář kropenku, nezdrţel se a podíval se na své spolubojovníky. Viděl, jak Janek ukazuje Boubelovi obrázek, který mu dala Cinkalova sestra - květ tulipánu nebo kakostu (nebyla-li to ovšem maceška) s nápisem Na památku - a donchuansky na ně mrkl. A pak si vzpomněl na svou dobrou přítelkyni Távku, které nedávno daroval perník koupený - za dva sou, prosím - na jarmarku ve Vercelu; hezké perníkové srdce, poseté červenými, modrými a ţlutými cukrovými pupíčky a ozdobené nápisem, který mu připadal docela dobrý: Vám k nohám kladu srdce své, tak vemte si je - tady je! Vyhledal ji očima v řadách děvčátek a viděl, ţe se na něho dívá. Váţnost jeho úřadu mu zapovídala úsměv, ale srdce mu poskočilo a s lehkým ruměncem se napřímil a sevřel pevně baňku se svěcenou vodou. Tento pohyb neušel Souškovi, který upozornil Cinkala: Podívej, jak se Hejl naparuje. To je jasný, ţe po něm Távka pošilhává! A Hejl sám si pomyslel: Teď, kdyţ začala škola, budem se vidět častějc! Ano... ale válka uţ byla vyhlášena! Po nešporách shromáţdil Janek své oddíly a promluvil jako vrchní velitel:: Běţte si oblíct haleny, kaţdej si vemte skrojek chleba a přijďte k Pepiotovu lomu dole pod Hůrkou. Rozprchli se jako hejno vrabců a za pět minut se jeden po druhém sbíhali k místu
určenému generálem, kaţdý s krajícem chleba v zubech. Nesmíme dál neţ k zatáčce! rozkázal Janek, vědom si své úlohy a pln starostlivosti o své vojsko. Tak ty myslíš, ţe přijdou? Jinak by se ukázali jako pěkní sralbotkové, a na vysvětlenou svého příkazu vysvětloval: Je jich tam pár, co sebou umějí hodit, víte, vy, co máte těţký zadnice, slyšíš, Boubelo! no! tak abyste se nedali nachytat. Naberte si šutrů do kapes a pěkný oblázky dejte těm, co mají praky s gumičkou. A pozor, abyste je neztratili. Vylezeme aţ k Hájku. Obecní pozemek Hůrka, který se rozprostírá mezi teréským lesem na severovýchodě a velranským lesem na jihozápadě, je obdélníkový svah, dlouhý asi patnáct set metrů a široký osm set. Kraje obou lesů tvoří obě kratší strany obdélníku; kamenná zídka, lemovaná ještě ţivým plotem a chráněná hradbou hustého křoví, tvoří spodní hranici mezi svahem a pod ním leţícími políčky; neurčitou horní hranici tvoří opuštěné lomy, ztracené v pásu divokého lesního porostu s houštinami ořešáků a lísek, jejichţ husté mlází se nikdy neprořezává. Celý svah je ostatně pokryt křovím, houštinami, mlázím a stromy, ojedinělými i ve skupinkách, které z celého pozemku tvoří ideální bojiště. Pozvolna stoupající štěrkovaná cesta, vedoucí z Lovernu, protíná obdélník v poloviční úhlopříčce a pak, nějakých padesát metrů od kraje velranského lesa, tvoří ostrou zatáčku, která umoţňuje naloţeným povozům, aby se bez velké námahy dostaly aţ na hřeben. Smyčku zatáčky vyplňuje velká houština dubů, trnek, cesmín, ořešáků a lísek: říká se jí Hájek. Spodní stranu cesty lemují povrchové lomy, kde pracují Pepiot, zvaný Křivonoţka, a Gustl, zvaný Krajánek (kteří si po pár skleničkách říkají podnikatelé), a někdy Ábel, zvaný Krysa. Pro děti to byly jedině vynikající a nevyčerpatelné zásobárny střelivem. A na tomto osudném prostoru - stejně vzdáleném od obou vesnic - se řezaly, mrskaly a kamenovaly celé generace Loverňáků a Velraňáků, protoţe boje začínaly znova a znova kaţdý podzim a zimu. Lovernští obyčejně přitáhli aţ k zatáčce a zastavili se u ohybu cesty, i kdyţ druhá strana i velranský les patřily ještě k jejich obci, ale les uţ byl docela blízko nepřátelské vsi a slouţil příslušníkům protivného tábora jako ústupový prostor a útočiště v případě pronásledování, coţ rozzuřovalo Janka: Pokaţdý to vypadá, jako by nás napadli, sakra! Neuplynulo tedy ani pět minut od chvíle, kdy kaţdý snědl svůj chleba, a přeborník ve šplhu Hejl, který hlídkoval ve větvích velkého dubu, hlásil nějaké podezřelé pohyby na nepřátelské hranici. Neříkal jsem to?! konstatoval Janek. Schovejte se, ať si myslejí, ţe jsem sám! Já je budu chvilku poštívat! na! na! vem si! a kdyby se za mnou náhodou rozběhli a chtěli mě chytit... tak hop! A Janek vylezl ze svého trnkového krytu a diplomatická výměna názorů se zapředla v obvyklé formě: (Nechť mi na tomto místě čtenář nebo čtenářka dovolí malé odbočení a radu. Péče o historickou pravdivost mě nutí, abych pouţíval jazyka, který není právě obvyklý na dostizích ani v salónech. Nepociťuji ţádnou hanbu ani výčitky svědomí nad tím, ţe ho zde obnovuji, opravňuje mě k tomu příklad mého mistra Rabelaise. Poněvadţ však pánové Falliěres nebo Bérenger nemohou být přirovnáváni k Františku I., ani já ke svému slavnému vzoru, a protoţe jsou také jiné časy, doporučuji jemným uším a citlivým duším, aby přeskočily pět nebo šest stránek. A vracím se k Jankovi:) Tak se ukaţ, ty srágoro, ty padavko, ty babo, ty ňoumo!
Jestli nejseš zbabělec, tak ukaţ tu svou špinavou drţku, ty ksindle! Pojď taky trochu blíţ, chcíplotino, ať si tě prohlídnu! odtušil nepřítel. To je Prcek od Brodu, hlásil Hejl, ale vidím taky Melhubu a Křivonoţku a Tatího a Třasořitku: je jich tam jako much. Kdyţ Janek vyslechl tuto zprávu, pokračoval: Ty mamlase, tys vykřikoval, ţe Loverňáci jsou impotenti, co! Já jsem ti ukázal, jestli my jsme nějaký impotenti! Potřebovali jste všecky vaše podolky, abyste smazali, co jsem vám napsal na vrata od kostela! Takoví poserové jako vy by se na něco takovýho nezmohli! Tak pojď blíţ, ty velká hubo, kdyţ jseš takovej chytrolín: máš jenom tu velkou hubu a nohy, abys je moh vzít na ramena! Pojď na půl cesty, hadrníku jeden! Z toho, ţe tvůj táta omakával kravám koule na jarmarcích, z toho jsi nezbohat! A co ty? Ta barabizna, co v ní bydlíte, je zamořená hypotékama aţ po střechu! Ty jseš hypotéka, ţebráku! Kdypak si vezmeš to ţebradlo po dědečkovi a půjdeš dobejvat cizí dveře Otčenášema? U nás to není jako v Lovernu, kde slípky chcípají hlady i o ţních! A vám ve Velranech chcípají i vši na hlavě, jenomţe se neví, jestli je to z hladu nebo z otrávení. Velraňáci, darebáci,. táhnou z hor černej mor. Ohé! Ohé! Ohé! zahlaholil za svým vůdcem sbor lovernských bojovníků, kteří se uţ nedokázali déle schovávat ani potlačovat své nadšení a hněv. -. Prcek od Brodu nezůstal dluţen odpověď: Loverňáci, hajdaláci, z čerta hovno seţerou, pak se z toho poserou. Nyní byla řada na Velranských, kteří uvítali zběsilým nadšením a dlouhým libozvučným Hej! Hej! slova svého generála. Salvy nadávek vyletovaly na jedné i druhé straně v poryvech i ve smršti; kdyţ se oba stejnou měrou rozparádění vůdcové počastovali nadávkami, klasickými i moderními: Ty šašku počmáraná! Ty vozembouchu nenaţraná! atd. atd., vrátili se k prastarému způsobu a začali si s obvyklou nepodloţeností metat do tváří nejnesmyslnější a nejpodlejší obvinění ze svého repertoáru: Hej! Vzpomeň si, jak tvá máma napšoukala do guláše, aby ti udělala omáčku! A ty zas, jak si tvoje řekla nunvářovi o bejčí koule, aby ti z nich uvařila salát! Vzpomeň si, jak tvůj táta jednou říkal, ţe by bylo lepší chovat tele neţ takovýho prevíta, jako jseš ty! A ty zas, jak tvá máma říkala, ţe by radši kojila krávu neţ tvou sestru, protoţe by z ní aspoň neměla rajdu! Má sestra, odpověděl jiný, který ţádnou neměl, má sestra tluče máslo, aţ bude tlouct hovno, přijď si olíznout tlouk; nebo: Má sestra je pokrytá břidlicí, aby na ni nemohly lézt takový potvory jako ty! Pozor! varoval Hejl. Melhuba začíná střílet z praku. A vskutku: oblázek zahvízdal vzduchem nad hlavami, které odpověděly uštěpačným chechtáním, a krupobití střel brzo přeškrtalo nebe z jedné i z druhé strany, zatímco se zpěněný a bez ustání mohutnící příval růjných nadávek dále přeléval mezi Hájkem a okrajem lesa, neboť repertoár jedněch i druhých byl stejně hojný jako bujně vybraný. Byla však neděle: obě strany byly oděny ve svátečních svršcích a ţádný - vojevůdci o nic víc neţ prostí vojáci - nestál o to, aby jejich lad a spořádanost vystavil nebezpečí tak hrozivých půtek.
Toho dne se celá bitva také omezila na tuto výměnu názorů, dá-li se to tak nazvat, a na dělostřelecký souboj, který nezpůsobil na jedné ani na druhé straně váţné oběti. Jakmile začal zvon z velranského kostela zvonit na poţehnání, dal, Prcek od Brodu své armádě povel k ústupu, neopomenuv s poslední nadávkou a posledním oblázkem vmést svým nepřátelům do tváře i tuto nejstrašnější provokaci: Zejtra se tu zase shledáme, vy impotenti loverňácký! Teď zdrháš, zbabělče! posmíval se mu Janek. Jen počkej, počkej zejtra, jak vám to nandáme, ksindlové! A poslední salva kamení pozdravila ústup Velranských do příkopu, kterým se vraceli domů. Obecní hodiny v Lovernu se zpoţďovaly, nebo byl odsunut začátek poţehnání, takţe i Lovernští vyuţili toho, ţe nepřátelé zmizeli, a dohodli se na bitevním plánu pro zítřejší zápas. Cinkal dostal geniální nápad. Pět nebo šest se nás musí schovat tady do křoví, neţ přijdou, a ani se nehnout, a pak se vrhneme na prvního, kterej se mihne né moc daleko, a toho uneseme. Velitel okamţitě schválené zálohy vybral pět nejmrštnějších bojovníků, kteří ho budou doprovázet, zatímco ostatní zaútočí zpříma, a všichni se vrátili do vesnice s duší překypující bojovým zápalem a prahnoucí po odvetě. 3/ VELKÝ DEN V pondělí ráno to ve škole dopadalo špatně, ještě hůř neţ v sobotu. Hejl vyvolaný starým Simonem, aby v hodině občanské výchovy zopakoval, co mu bylo minule vtlučeno do hlavy o občanovi, přivolal na sebe potupná a nikterak příjemná slova. Nic mu nechtělo přejít přes rty a celý jeho obličej vyjadřoval strašně bolestnou práci k intelektuálnímu porodu: zdálo se mu, ţe jeho mozek je načisto zazděný. Občan! Občan ! přemýšleli ostatní, méně vyděšení, co to můţe bejt za svinstvo ? Prosím já, pane učiteli ! hlásil se Souška a luskl ukazováčkem a prostředničkem o palec. Ne, vy ne! a obrátil se na Hejla, který tu stál, kroutil hlavou a vyvaloval vyděšené oči. Tak vy nevíte, co je to občan ? Ţe vás tu dnes odpoledne nechám všechny hodinu po škole ! Studený mráz jim přeběhl po zádech. Tak co vy? Jste občan ? vybafl učitel, který se chtěl mermomocí domoci nějaké odpovědi. Ano, pane učiteli ! odpověděl Hejl, který si vzpomněl, jak se s otcem zúčastnil předvolební schůze, kde pan markýz, místní poslanec, musel nabídnout svým voličům skleničku a stisknout jim ruku a kde Hejlovu otci řekl: Tenhle občan je váš syn? Vypadá inteligentně ! Vy ţe jste občan? Vy? běsnil učitel zrudlý hněvem. No to je pěkný občan! Vy jste mi občan za všechny peníze ! Prosím ne, pane učiteli, couvl Hejl, který na tom titulu koneckonců nijak nelpěl. Tak proč nejste občan ? Řekni mu, ţe nejseš, cedil mezi zuby rozčilený Souška, protoţe máš ještě holej zadek . . . : Běda poraţeným! Co říkáte, Souško ?; Říkám, ţe ... ţe ... ţe... Ţe co? Ţe není, protoţe je příliš mladý. No dobrá, je vám to uţ jasné ? Bylo to jasné. Souškova odpověď zapůsobila na úhor jejich paměti jako blahodárná rosa; útrţky vět, zlomky vědomostí a trosky občana se znovu poskládaly dohromady a poznenáhlu slepily a sám Hejl, méně vyděšený a celou svou osobou vyjadřující bouřlivý dík zachránci
Souškovi, přispěl k znovunastolení občana. No, aspoň tohle uţ měli za sebou. Ale kdyţ došla řada na opravu cvičení z metrického systému, nebylo nikomu do smíchu. Pro starosti, které minule měli, zapomněli při opisování sem tam něco pozměnit a nadělat tolik pravopisných chyb, kolik by asi odpovídalo jejich příslušné zběhlosti v tomto oboru, zběhlosti matematicky zváţitelné čtrnáctidenními diktáty. Zato však vynechali řadu slov, napsali velká písmena, kam nepatřila, a nadělali čárek a teček proti všemu smyslu. Především Jankovo cvičení bylo ţalostné a neslo viditelné stopy jeho vůdcovských starostí. Byl také předvolán k tabuli starým Simonem, který zrudl hněvem a kterému za brýlemi svítily oči jako kočičí zorničky ve tmě. Jako všichni jeho kamarádi byl i Janek usvědčen, ţe opisoval: nikdo o tom samozřejmě nemohl pochybovat a výmluvy byly zbytečné; učitel však chtěl alespoň vědět, jestli si Janek z tohoto cvičení, které je v podstatě zapuzeno z metod moderní pedagogiky, odnesl nějaké poučení. Co je to metr, Janku ? ... Co je to metrický systém ? ... Jak se dospělo k určení délky metru ? Hmmmm... Souška byl příliš daleko a Janek, napínající sluch a strašlivě vraštící čelo, potil krev, jak se snaţil vzpomenout si na sebemlhavější zmínku, která by se tohoto předmětu týkala. Konečně si v paměti vybavil mlhavě, velmi mlhavě dvě vlastní jména, o kterých byla řeč: Delambre a La Condamine, slavní měřiči části zemského poledníku. Ale Janek si vůbec nebyl jist správným zněním obou jmen a tak nakonec vyhrkl pochybovačně: Delempl a Kundamine! Coţe? Kdo? Co? zařval navýsost rozzuřený starý Simon. Tak vy teď ještě budete uráţet učence! To je ale nestydatost! A ten slovník, na mou víru! blahopřeji, panáčku! A přitom dobře víte, dodal, aby nešťastníka dorazil, dobře víte, ţe mi váš otec doporučil, abych vás drţel zvlášť zkrátka. Doma prý na učebnici ani nesáhnete; pořád se jenom někde u všech čertů klackujete, flákáte a vymýšlíte rošťárny, místo co byste se snaţil dostat něco do toho svého zabedněného mozku. Tak dobrá, kamarádíčku! Kdyţ mi v jedenáct hodin nezopakujete všecko, co si ještě jednou řekneme kvůli vám a kvůli vašim kamarádům, kteří nejsou o nic lepší neţ vy, upozorňuji vás, ţe pro začátek vás tu nechám denně po škole od čtyř do šesti, a to tak dlouho, dokud to nepůjde! Tak! Kdyby do našeho shromáţdění uhodil Diův blesk, nebyl by vyvolal větší děs. Všichni byli tou strašlivou hrozbou zdrceni. Však také Janek i ostatní, od největšího aţ po nejmenšího, poslouchali toho dne se zvlášť soustředěnou pozorností kaţdé slůvko učitele, který vztekle vysvětloval nevýhody všech starých systémů měr a vah a nutnosti systému jediného. A i kdyţ v hloubi duše nikterak neschvalovali měření poledníku mezi Dunkerquem a Barcelonou a tajně se radovali z potíţí Delambrových a těţkostí Méchainových, přece si pečlivě zapamatovali jejich nesnáze i úspěchy pro své osobní poučení i okamţitou záchranu; ale Hejl i Janek a Cinkal, a dokonce i Souška, ten stoupenec Pokroku, a všichni ostatní se v duchu, sakra, zapřísáhli, ţe na památku toho hrozného strachu budou vţdycky raději měřit na stopy a palce, jako to dělali jejich otcové a dědové, kteří se proto neměli o nic hůř (bodejť!), neţ pouţívat toho zatraceného blbého systému, kvůli kterému málem
mohli v očích svých nepřátel vypadat jako mamlasové. Odpoledne bylo klidnější. Dějiny starých Galů, kteří byli velcí bojovníci a kterým se velice obdivovali, si pamatovali dobře. Však také ani Janek, ani Hejl, ani nikdo jiný nezůstal ve čtyři po škole, protoţe všichni, a především vůdce, vyvinuli pozoruhodné úsilí, aby uspokojili toho pitomého starého Simona. Tentokrát se ukáţe! Cinkal a jeho pět válečníků, kteří si v poledne moudře a prozíravě strčili svačinu do kapes, šli napřed, zatímco si ostatní běţeli pro kus chleba, a kdyţ byli přicházející nepřátelé přivítáni válečným pokřikem Lovernských: Do prdele, Velraňáci!, byli uţ mazaně a pohodlně schováni a připraveni čelit všem obratům štěstí při boji muţe proti muţi. Všichni měli kapsy nacpané oblázky; někteří si je dokonce nashromáţdili i do čepic a kapesníků; střelci obezřele kontrolovali uzly na svých pracích; většina velkých byla ozbrojena cesmínovými klacky a lískovými oštěpy s opálenými suky a zaostřenými hroty; některé byly ozdobeny prostým vzorkem, který vznikl oloupáním kůry: střídající se zelené a bílé prstence tvořily ţebrovité pruhování či černošské tetování; bylo to důkladný a krásný, jak říkal Boubela, jehoţ vkus nebyl moţná tak vybroušený jako hrot jeho oštěpu. Sotva předvoje zahájily boj vzájemnou výměnou uráţek a pořádnou salvou kamení, střetly se i hlavní voje obou vojsk. Vzdáleni od sebe sotva na padesát metrů, rozptýleni jako harcovníci, často ukryti za křovím, uskakujíce vlevo a tu zas vpravo před letícími střelami, opovídali si protivníci boj, uráţeli se, vyzývali se, aby šli blíţ, nadávali si zbabělců a poseroutků a pak se znovu a znovu zasypávali kamením. Ke všeobecnému útoku však nedocházelo; tu měli vrch Velranští a tu se štěstí obrátilo ve prospěch Lovernských, kteří mávajíce klacky vyrazili k odváţnému výpadu, záhy se však zarazili v dešti kamení. Jeden Velraňák byl zasaţen oblázkem do kotníku a odkulhal zpátky do lesa; na lovernské straně byl postiţen Hejl v koruně svého dubu, odkud s opičí obratností vládl prakem; nemohl se vyhnout oblázku jednoho z Velraňáků, prý Melhuby, který ho trefil do hlavy, aţ mu začala téct krev. Musel dokonce slézt a vyţádat si kapesník, aby si měl ránu čím obvázat; nic přesného se však stále ještě nerýsovalo. Bouřka nicméně rozhodně trval na tom, aby se vyuţilo Cinkalovy zálohy a aby se pokusili někoho zhaftnout, jak říkal. Vyloţil Jankovi svůj plán a hned ho začal provádět: předstíral, ţe se chce sám doplíţit směrem ke křoví obsazenému Cinkalem, jako by chtěl napadnout nepřátele z boku. Udělal to ale tak, aby ho mohlo vidět pár velranských bojovníků, a přitom se tvářil, jako by nepozoroval jejich manévr. Plíţil se po břiše a lezl po čtyřech do svahu a smál se pod vousy, kdyţ uviděl Třasořitku a dva jiné Velraňáky, kteří se ho chystali napadnout, jisti svou kolektivní převahou nad osamělou hlídkou. Postupoval tedy neopatrně dál, zatímco se nepřátelská trojice plíţila kousek pod ním. V té chvíli dal Janek povel k prudkému útoku, který měl zaměstnat hlavní nepřátelský voj, a Cinkal, který to všecko viděl ze svého křoví, připravil své muţe k akci. Teď to přijde, pánové, tak pozor! Bouřka byl nějakých šest kroků od jejich úkrytu, kdyţ se trojice nepřátel vynořila z mlází a začala ho zuřivě pronásledovat. Lovernský hrdina se obrátil a dal se na ústup, jako by byl tímto útokem překvapen, utíkal však jen tak rychle, aby ho ti druzí mohli poznenáhlu dobíhat a utvrdit se v naději, ţe ho dopadnou. Proběhl kolem Cinkalova křoví a v patách za ním se řítil Třasořitka a jeho dva pomocníci.
A tu dal Cinkal povel k útoku, vyrazil se svými pěti válečníky a z hrůzostrašným řevem na rtech odřízli Velranským ústup. Všichni na Třasořitku! zavelel. Panečku, šlo to jako po másle! Všichni tři nepřátelé byli ochromeni hrůzou z tohoto nenadálého obratu a náhle se zastavili, pak vzali nohy na ramena a pádili do svého tábora: dva z nich se skutečně zachránili, jak to předpovídal Cinkal. Ale Třasořitka byl polapen šesti páry nepřátelských spárů a za nadšeného válečného řevu vítězů unesen či odvlečen jako nějaký balík do lovernského tábora. To způsobilo vřavu ve velranské armádě, která ustoupila do lesa, zatímco Loverňáci obklopili zajatce a divokým hulákáním oslavovali své vítězství. Třasořitka obklopený čtyřnásobnou hradbou věznitelů se ani nebránil, tak byl zdrcen svým neštěstím. Tak jsi dostal babu, brachu! poznamenal výhruţně Janek. No počkej, však ty něco uvidíš! Hú, hú, hú, neubliţujte mi! koktal Třasořitka. To víš, kamarádíčku, abys nám zase mohl nadávat do prevítů a do impotentů! Já to nebyl! Propánakrále! Co mi chcete udělat? Přineste nůţ! rozkázal Janek. Jú! Maminko! Maminko! Co-mi chcete uřezat? Uši! zařval Cinkal. A nos! dodal Hejl. A pinďoura! pokračoval Souška. A koule samozřejmě taky, doplnil Janek, abysme se mohli podívat, jaký je tam u vás máte. Napřed mu budeme muset podvázat pytlík, jako se to dělá u mladejch bejčků, poznamenal Gambetta, který zřejmě u podobných operací asistoval. Jasně! Kdo má provázek? Tady je, odpověděl Buřinka. Neubliţujte mně, nebo to řeknu mamince, naříkal malý zajatec. Já na tvou mámu kašlu asi tak jako na papeţe, odtušil cynicky Janek. A taky panu faráři! dodal vyděšený Třasořitka. Na toho kašlu taky, to si piš! A panu učiteli, zkoušel to ještě Třasořitka, třesa se víc neţ kdy jindy. Na toho se vybodnu! Tak ty nám ještě budeš vyhroţovat! No, to ještě chybělo. Počkej, ty všiváku! Podejte mi kudlu! S křivákem v ruce přistoupil Janek ke své oběti. Přejel mu napřed tupou stranou čepele přes uši, a kdyţ Třasořitka ucítil dotyk chladného kovu, dal se do usedavého pláče a křiku v domnění, ţe uţ je to tady; to Jankovi stačilo, nechal toho a jal se mu pořádně upravovat (jak říkal) svršky. Začal halenou: pozutrhával mu kovové přezky u límce, pozuřezával knoflíky u manţet i na předním zapínání a pak rozřezal knoflíkové dírky, načeţ Hejl tento zbytečný svršek odhodil; knoflíky i knoflíkové dírky na nátělníku potkal stejný osud, kterému neunikly ani šle, - a nátělník letěl pryč. Pak přišla řada na košili: od límce přes náprsenku aţ po manţety se nezachránil ani jeden knoflík a knoflíková dírka; potom byly obrány i kalhoty, kde došlo na patky, přezky, kapsy, knoflíky i knoflíkové dírky. Gumové podvazky, které drţely punčochy, byly zabaveny a tkaničky v botách rozřezány na tisíc kousíčků. A podvlíkačky nemáš? tázal se Janek, který zkoumal vnitřek kalhot, jeţ Třasořitkovi sklouzly ke kolenům. A teď plav! rozkázal a podoben počestnému porotci, který v republikánském zřízení bez
nenávisti a bez strachu poslouchá toliko hlas svého svědomí, udělal jediné: na závěr ho důkladně a vydatně kopl tam, kde záda ztrácejí své jméno. Ţádný z Třasořitkových svršků nedrţel na svém místě a ubohý a maličký Třasořitka plakal uprostřed nepřátel, kteří se mu posmívali a spílali. Tak si mě teď pojď chytit, vyzýval ho uštěpačně Bouřka, zatímco si zajatec na nátělník, který se nedal zapnout, oblékal halenu, v níţ vypadal jako kozí handlíř, a marně se snaţil nastrkat do kalhot podolek své rozhalené košile. Koukej mazat domů, maminka ti chce něco říct, dorazil ho Hejl, obraceje dýku v ráně. A ve večerním soumraku coural se plačící, naříkající a vzlykající Třasořitka, kterému s bídou drţely boty na nohou, k lesu, kde ho s úzkostí očekávali poschovávaní kamarádi, obklopili ho a poskytli mu podporu a pomoc, pokud to vůbec bylo v jejich silách. A tam na východě, kde uţ v houstnoucím soumraku nebylo jejich skupinu skoro ani vidět, zaznívaly triumfální pokřiky a posměšné uráţky vítězných Loverňáků. Janek konečně shrnul situaci: Panečku, to jsme jim to nandali! To je naučí, ty Němčoury! Protoţe se na okraji lesa neukazovalo nic nového a bylo jiţ jasné, ţe tento den je definitivně jejich, seběhli z Hůrky k Pepiotovu lomu. A tam se seřadili do šestistupů, vedle nich Janek, který vytasil svůj klacek, a vepředu Hejl, který si na svou zbraň uvázal zakrvácený kapesník jako zástavu. Na vůdcův povel vyrazili k Lovernu, drţíce se pod paţí, vydupávajíce podpatky krok a zpívajíce z plných plic: Zní pí-seň ví-těz-ná a otvírá-há ná-hám brá-ny, svobodáááá vede náááás a nad lesy a lá-há-ny k boji zve pól-ní-cé hlas! 4/ PRVNÍ RÁNY OSUDU Obklopili mě jako štvané zvíře a domnívali se, ţe mě lze chytiti do sítě. Ale já se chci probíti skrze ně anebo po jejich břichu. JINDŘICH IV. (Dopis panu de Batz, guvernérovi města Euze v Armagnaku, 11. března 1586) Dny, které následovaly po tomto pamětihodném vítězství, byly klidnější. Velký Janek a jeho vojenský sbor, utvrzeni svým vítězstvím, udrţovali svou převahu a ozbrojeni lískovými oštěpy, jeţ byly zaostřeny noţem a uhlazeny střípkem skla, a dřevěnými šavlemi s chránícím košem z drátu, opleteného cukršpagátem, podnikali strašlivé výpady, před kterými se Velraňáci třásli hrůzou a v krupobití kamení ustupovali aţ na svůj okraj lesa. Třasořitka zůstával opatrně v poslední řadě, nikdo nebyl zajat a nebyli ani ţádní ranění. Bylo by to tak mohlo trvat dlouho; naneštěstí pro Lovernské však dopadlo sobotní dopolední vyučování neblaze. Velký Janek, který si přece jen vpravil do hlavy násobky metru i míry v něm obsaţené, důvěřuje ujištění starého Simona, který prohlásil, ţe kdyţ je člověk zná pro jedny míry, zná je zároveň pro všechny druhy měr, nechtěl si dát říct, ţe kilolitr a myrialitr vůbec neexistují. Popletl si tak dokonale hektolitr a tuplák a měřici a pintu, své znalosti kniţní a svou osobní zkušenost, ţe byl tvrdě a bez naděje na únik uvrţen do karceru, nejprve od čtyř do pěti a pak i na dobu delší, bude-Ii to nutné a neuspokojí-li učitelovy poţadavky. Ţe je to ale holomek, ten starej Simon, kdyţ se do toho jednou dá! Naneštěstí se ve stejné bryndě ocitl i Cinkal a Bouřka s Boubelou. A tak zůstali jen Hejl, který zkoušení ušel, a Souška, který uměl vţdycky, a ti dva měli odpoledne velet lovernské armádě, beztak uţ oslabené nepřítomností Gambettovou, který nepřišel do školy, protoţe vedl kozu ke kozlovi, a ještě několika jiných, kteří se museli ! vrátit ze školy rovnou domů a chystat se na zítřek. Snad by se dneska nemělo chodit? odváţil se starostlivě poznamenat Janek.
Hejl vyletěl: Nechodit! To by tomu generál dal pěkně na frak! A za co vlastně má jeho, Hejla? To by tak hrálo, aby si o nich Velraňáci mysleli, ţe jsou takový nemehla? Zviklaný Janek uznal tyto důvody a dohodli se, ţe jakmile se s Cinkalem, Boubelou a Bouřkou uvolní (a dají se do toho plnou parou), přijdou společně na bojiště. Byl však neklidný. Zatraceně ho zlobilo, ţe on, vůdce, nebude na svém místě, aby řídil válečné operace právě v tento obtíţný den. Hejl ho upokojil a po krátkém rozloučení ve čtyři hodiny odkvačil, obklopen svými bojovníky, na bojiště. Jeho nová odpovědnost však na něho přece jen dolehla a pohrouţen v starostlivé myšlenky, se srdcem sevřeným moţná temnými předtuchami, ani nepomyslel, ţe by měl utajit příchod svého muţstva do zákopů v Hájku. Velraňáci přišli dřív. Překvapeni tím, ţe nic nevidí, pověřili jednoho ze svých řad, Melhubu, aby vylezl na strom a obhlédl situaci. Z koruny svého buku uviděl Melhuba malou skupinku, která se blíţila beze vší obezřetnosti po cestě, a začal se vrtět jako mřenka na udici, zaplaven překypující a tichou radostí, která se zmocnila celé jeho bytosti. Okamţitě oznámil svým kamarádům, ţe nepřítel je početně slabší a ţe velký Janek tu není. Prcek od Brodu, který si nic nepřál tolik jako pomstít Třasořitku, vymyslel si okamţitě plán útoku a vyloţil ho. Budou se zpočátku tvářit jakoby nic a bojovat jako obvykle, vyrazí dopředu, pak couvnou, pak znovu postoupí aţ na půl cesty a pak po předstíraném ústupu vyrazí znovu všichni najednou k hromadnému útoku, uhodí jako smršť na nepřátelský tábor, zmlátí ty, kteří se budou stavět na odpor, zajmou všecky, které pochytají, a odvlečou je na kraj lesa, kde podstoupí los poraţených. Platilo tedy, ţe jakmile zazní jeho válečný pokřik Mor vás bac!, vyrazí všichni za ním s klackem v ruce. Sotva Melhuba slezl ze svého buku, ozval se z Hájku pronikavý hlasový orgán Hejlův s obvyklou výzvou: Do prdele, Velraňáci! a bitva se začala rozvíjet podle běţných zvyklostí. Jakoţto generál by Hejl měl zůstat na zemi a velet svým oddílům, ale zvyk, ten zatracený zvyk lézt na strom umlčel všechny výčitky jeho velitelského svědomí a Hejl se vyšplhal na dub, aby mohl shůry zasypávat svými střelami řady protivníků. Pohodlně usazen v pečlivě vybrané a zařízené rozsoše vţdycky pečlivě zamířil, natáhl gumu tak, aby kůţe byly přesně uprostřed vidlice a obě gumy stejně dlouhé, a vypustil střelu, která hvízdavě vyletěla na velranskou stranu, trhajíc listoví či dopadajíc s plesknutím na nějaký kmen. Hejl se domníval, ţe bitva bude probíhat jako vţdycky, a netušil, ţe druzí se pokusí o výpad a budou pokračovat v útoku, protoţe od počátku nepřátelství skončila kaţdá šarvátka jejich poráţkou nebo ústupem. Nějaké půl hodiny šlo všecko dobře a Hejl, upokojen pocitem dobře vykonané povinnosti, staral se hlavně o rozumné vyuţívání svých oblázků, kdyţ tu náhle zazněl Prckův válečný pokřik a on uzřel, jak horda Velraňáků útočí na jeho armádu s takovou rychlos. ti, bojechtivostí, prudkostí a důvěrou ve vítězství, ţe z toho zůstal na své větvi úplně paf a nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Kdyţ jeho bojovníci slyšeli ten hrozivý vpád a viděli to mávání kopími a oštěpy, dali se
okamţitě na ústup; zděšeni, demoralizováni a příliš málo početní pádili směrem ke Gustlovu lomu, neodvaţujíce se ani ohlédnout, protoţe měli za to, ţe se na ně řítí celá nepřátelská armáda. Vzdor své početní převaze zpomalil velranský šik u Hájku poněkud svůj rozběh v obavě před střelou nějakého zoufalého obránce, ale kdyţ je ţádná neuvítala, vyrazili směle do houští a jali se prohledávat nepřátelský tábor. Bohuţel! neviděli nic, nenašli nikoho a Prcek uţ začínal vztekle bručet, kdyţ tu objevil Hejla, schouleného v koruně jeho stromu jako zaskočená veverka. Zahalekal vítězně, kdyţ ho zpozoroval, a blahopřeje si v duchu, ţe útok nebyl zbytečný, vyzval okamţitě svého vězně, aby slezl. Hejl, který věděl, jaký osud ho očekává, opustí-li své útočiště, a který měl v kapse ještě několik oblázků, odpověděl na tento uráţlivý příkaz slovem Cambronnovým. A uţ se začal hrabat v kapsách kalhot, kdyţ Prcek - aniţ zopakoval své nezdvořilé pozvání - poručil svým muţům, aby mu toho ptáčka sundali pár oblázky. Neţ mohl Hejl napnout prak, zasypalo ho strašlivé krupobití kamení a on si jentaktak stačil zkříţit paţe před obličejem a zakrýt si oči rukama. Hodně Velraňáků naštěstí při střelbě pospíchalo tak, ţe minulo cíl, ale několik - aţ příliš mnoho - jej zasáhlo: bum do zad! bum do kokosu! bum do bránice! bum do hřbetu! bum do nohou! a ještě tuhleten, chytej, synáčku! Však ty slezeš, ty dacane! ujišťoval ho Prcek. A chudákovi Hejlovi opravdu nestačily dvě ruce, aby se chránil a třel si zasaţená místa, a uţ uţ se chystal vzdát se jím na milost a nemilost, kdyţ ho jako kouzlem vysvobodil z této strašné situace válečný pokřik a hrůzostrašný řev jeho velitele, jenţ přiváděl do boje své oddíly. Hejl spustil pomalu jednu paţi, pak druhou, omakal se, podíval se dolů a... a uviděl... Hrůza! třikrát hrůza! Udýchaná lovernská armáda se s křikem řítila do Hájku, v čele s Cinkalem a Bouřkou, zatímco houf Velraňáků odváděl či odnášel na kraj svého lesa zajatého Janka. Janku! Janku! Proboha, Janku! ječel Hejl. Jak se to mohlo stát! Sakra! sakra! sakra! Hejlovy zoufalé kletby měly velký ohlas v lovernském houfu, který přicházel na pomoc. Janku! opakoval Cinkal. On tam není? A začal vysvětlovat: Zrovna jsme docházeli k Hůrce, kdyţ jsme viděli, jak naši zdrhali jako zajíci, a tak se na ně vrhl a zařval: "Stát! Kam jdete? A co Hejl?" A někdo, já uţ nevím kdo, povídá: "Ten je na svým dubu!" "A Souška?" "Souška? To nevíme." "Sakra, a vy je v tom necháte? Aby je Velraňáci zajali? To jste chlapi? Kupředu! Honem! Kupředu!" A tak vyrazil a my jsme začali řvát a hnali jsme se za ním; ale on byl aspoň dvacet kroků před náma a tak ho určitě dostali. No jo, sbalili ho! Jeţkovy oči! šeptal Hejl, který lezl ze svého dubu a samým rozčilením ani mluvit nemohl. Tak ţádný sraní, musíme jim ho vzít! Je jich dvakrát tolik co nás, poznamenal jeden z uprchlíků v návalu opatrnosti, a tak nás určitě pochytají ještě víc; to je všecko, co si na tom vyděláme. Kdyţ nás není dost, tak halt musíme jenom čekat, oni ho stejně nesnědí! To ne, souhlasil Hejl, ale co jeho knoflíky! A to všecko, protoţe mě chtěl vysvobodit! To je malér, to je malér! On měl svatou pravdu, kdyţ nám říkal, aby se dneska nikam nechodilo. Velitele má člověk zkrátka vţdycky poslouchat! Ale kde je Souška? Neviděl nikdo Soušku? Nevíš, jestli ho taky zajali ?
Toho ne! řekl Hejl. Já bych řek, ţe ne, neviděl jsem, ţe by ho byli odváděli. Nejspíš jim uklouz horem houštinama... Zatímco Lovernští bědovali a Hejl ve zmatku pohromy poznával výhody a nutnost ţelezné disciplíny, ozvalo se koroptví čiřikání, nad nímţ zajásali radostí. To je Souška! řekl Bouřka. Byl to vskutku Souška, který při útoku vklouzl jako liška do křoví a tak Velraňákům unikl. Přicházel po svahu obecního pozemku dolů a určitě musel něco vidět, protoţe poznamenal: Pánové, ti to Jankovi dávají! Neviděl jsem dobře, ale měli ho tam zatraceně v prádle! A nato posbíral ode všech tkaničky a špendlíky na vyspravení generálových svršků, které z toho určitě nevyjdou bez úhony. Na kraji lesa se vskutku odehrával hrůzostrašný výjev. Velký Janek, zpočátku obklíčen, obklopen a unášen vírem protivníků tak, ţe nevěděl, kde mu hlava stojí, přišel konečně k sobě, vzpamatoval se, a kdyţ s ním chtěli jednat jako se zajatcem a vrhnout se na něho s kudlou v ruce, ukázal jim, těm syčákům, kdo je to Loverňák. Pouţíval hlavy, nohou, rukou, loktů, kolen, zadku i zubů, tloukl nalevo, napravo, kopal, vyhazoval, plácal, řezal, boxoval, kousal, zkrátka bil se strašlivě, poráţeje jedny, pobíjeje druhé, tu udělal někomu modřinu na oku, tam vrazil někomu facku a třetího zas ozdobil boulí, bac tady a bum tam a onde zase plác; řádil tak, ţe se vyrval nepřátelské smečce - jen bez půlky rukávu, kterou nechal v boji - a uţuţ se chystal nezadrţitelně vyrazit ke svým, kdyţ mu Třasořitka zrádně nastavil nohu a Janek upadl jak široký tak dlouhý nosem do krtiny, roztaţený jako ţába a s pusou otevřenou. Neţ moh! říct švec, neţ vůbec pomyslel na to, aby se vztyčil aspoň na kolena, sesypal se na něho tucet kluků a plác! a říz! a bum! a bac! chytli ho za nohy a za ruce, zatímco ho jeden z nich prohledával, vzal mu nůţ a zacpal mu ústa roubíkem z vlastního kapesníku. Prcek, který operaci řídil, vyzbrojil ořešákovým prutem Třasořitku, jenţ vlastně zachránil situaci, a doporučil mu - jak zbytečné to opatření !- aby ho neváhal pouţít, jakmile se vězeň jenom hne. Protoţe Janek skutečně nepatřil k těm, kteří se tak snadno poddávají, měl za chvíli od těch šlehanců zadek tak modrý, ţe nakonec musel stát klidně. Tumáš! ty svině! pokřikoval Třasořitka. Tys mně chtěl uřezat pinďoura a koule. Tak hele, co kdybysme to všecko uřezali teďka tobě! Neuřezali mu nic z toho, ale jejich mstitelské bedlivosti neunikl jediný knoflík, jediná knoflíková dírka, jediný háček a jediná tkanice. Přemoţený, obraný a seřezaný Janek byl puštěn na svobodu ve stavu stejně ţalostném jako Třasořitka před pěti dny. Ale Loverňák nefňukal jako Velraňák; měl duši velitelskou, a i kdyţ soptil vnitřním hněvem, zdálo se, ţe nepociťuje fyzickou bolest. Však také neváhal a okamţitě, jakmile mu vyndali roubík, vychrlil na své mučitele své nezkrotné opovrţení a nepřemoţitelnou nenávist v záplavě jedovatých nadávek. Bylo to, bohuţel, poněkud příliš brzy a vítězná smečka, jista tím, ţe je jí vydán na milost a nemilost, mu to také ukázala a zahrnula ho záplavou ran a kopanců. Teprve pak se přemoţený, zuřivostí a zoufalstvím překypující a záštím a pomstychtivostí opilý Janek, s tváří pohnutím zrůzněnou, vydal na cestu, ušel několik kroků a pak za křovím upadl na zem, snad aby se po libosti vyplakal, nebo aby posbíral pár trnů, kterými by si upevnil kalhoty, aby mu neklouzaly z beder. Lomcoval jím šílený vztek: kopal, svíral pěsti, skřípal zuby a kousal do země; ale pak, jako by mu to trpké políbení vnuklo nějaký nápad, se náhle zarazil.
Měděné červánky klesaly níţ a níţ za poloobnaţenými větvemi lesa, rozšiřujíce obzor, zaoblujíce křivky a zušlechťujíce krajinu, oţivenou mohutným vanem větru. V dálce štěkali na řetězech uvázaní hlídací psi; havran kdesi svolával své druhy k spánku, Velranští zmlkli a po Lovernských nebylo vidu ani slechu. Janek, schovaný za keřem, se zul (coţ bylo snadné), nacpal cáry ponoţek do bot zbavených tkaniček, svlékl si nátělník i spodky, ovinul je kolem bot, to všecko zabalil do haleny, svázal dohromady dva a dva cípy a udělal si tak uzlíček; na sobě si nechal jen krátkou košili, jejíţ podolek vlál ve větru. Nato uchopil do jedné ruky uzlík, dvěma prsty druhé si povytáhl košili, vztyčil se náhle před celou nepřátelskou armádou a spílaje svým přemoţitelům do volů, sviní, darebáků a bab, ukázal jim energickým ukazováčkem svou zadnici, načeţ se divokým úprkem rozběhl do soumraku, pronásledován nadávkami Velraňáků a sprškou kamení, které mu bzučelo kolem uší. 5/ NÁSLEDKY POHROMY Ţal stihá ţal. A rána ránu. Zkouška zkoušku. VICTOR HUGO (Strašný rok) Věčná pravda, ţe neštěstí nikdy nechodí samo! A byl to Souška, který formuloval tento aforismus, jehoţ nebyl autorem. Kdyţ Janek, nadávající a proklínající ty velraňácké holomky, s vlasy, košilí i vším ostatním vlajícím ve větru, došel k ohybu cesty, vedoucí přes Hůrku, nenašel tam čekající druhy, ale starého Zefirina, bývalého vojáka z africké armády, kterému se běţněji říkalo Beduin a který ve vesnici zastával skromný úřad obecního hlídače, coţ bylo vidět i z jeho pečlivě vyleštěného ţlutého odznaku, který svítil mezi záhyby jeho modré a vţdycky čisté haleny. Naštěstí pro velkého Janka byl Beduín, tento stráţce veřejného pořádku v Lovernu, poněkud nahluchlý a také uţ moc dobře neviděl. Vracel se zrovna ze své kaţdodenní nebo skoro kaţdodenní obchůzky, kdyţ ho zarazil řev a válečný pokřik Janka prchajícího z moci nepřátel. Protoţe byl uţ náhodou několikrát obětí šprýmů a ţertů jistých spratků z vesnice, nepochyboval nikterak, ţe zlobné nadávky Janka, utíkajícího víceméně v rouše Adamově, jsou určeny jemu. Pochyboval o tom čím dál tím míň, kdyţ mezi jinými zaslechl nějaké slabiky ze slov svině a darebáci, které se podle jeho přímočarého a logického myšlení mohly nepochybně vztahovat jen na představitele zákona. Rozhodnut (povinnost především), ţe potrestá toho opováţlivce, který se prohřešoval zároveň proti dobrým mravům i proti jeho úřednické důstojnosti, vyrazil za ním, aby ho chytil nebo alespoň poznal a mohl mu dát uštědřit příslušnou instancí výprask, který si provinilec podle jeho soudu zasluhoval. Ale Janek také uviděl Beduína a poznávaje jeho nepřátelské záměry z toho, ţe na něho zařval ty nestydo!, zahnul kvapně doleva nahoru a zmizel v křoví, zatímco Beduín, mávající svou holí, křičel z plna hrdla: Ty rošťáku! počkej, aţ tě chytím! Zděšeni tím nenadálým zjevením sledovali Lovernští ze svého úkrytu v Hájku Beduínovo pronásledování očima kulatýma jako soví zřítelnice. To je on! to je určitě on! vykřikl Souška, maje na mysli svého velitele. Ten jim ještě nakonec vyved pěknou věc! poznamenal Cinkal. Stejně je to pašák! a tón jeho hlasu vyjadřoval všechen obdiv, který choval ke svému generálovi. Bude nás ten starej trouba ještě dlouho otravovat ? tázal se Hejl, který si suchými a mozolnatýni dlaněmi třel bolestivé pohmoţděniny. A začal uţ uvaţovat o tom, ţe vyšle Cinkala nebo Soušku, aby odlákali Beduína od míst, kde se zřejmě skrývá Janek, stačilo provolat na jeho adresu pár sérií barvitých a silných epitet
jako: stará maškaro, sodomito, africkej tripláku a jiné, které zaslechli z úlomků jistých rozhovorů mezi staršími obce. Nakonec však tohoto prostředku pouţít nemusel, protoţe starý vyslouţilec za chvíli rázoval po cestě dolů, nadávajíce na ty šibeničníky, které vytahá za uši a dřív nebo později je vsadí do obecní šatlavy, aby tam na hodinku na dvě dělali společnost krysám ze sýrárny. Hejl okamţitě napodobil koroptví čiřikání, svolávací signál Lovernských, a kdyţ se mu dostalo stejné odpovědi, oznámil trojím začirykáním svému věrnému druhu v úzkých, ţe nebezpečí je pro tu chvíli zaţehnáno. Vzápětí nato bylo za křovinami skutečně vidět blíţící se postavu Janka s uzlíkem v ruce, zprvu jen jako neurčitou a bílou siluetu, později uţ bylo rozeznat i rysy jeho tváře staţené hněvem. No člověče, no člověče! To bylo všecko, na co se zmohl Hejl, který se slzami v očích a se zaťatými zuby zahrozil směrem k Velranům. A uţ byl Janek obklopen svými. Všecky provázky a špendlíky celé bandy byly zrekvírovány, aby se jeho oděv dal upravit do podoby přijatelné pro návrat do vesnice. Do jedné boty se navlékl provázek z biče, do druhé kus cukršpagátu odmotaného z koše meče; kousky šňůrky mu byly podvázány punčochy v podkolení; nalezl se jeden zavírací špendlík, kterým se stáhly a sepnuly obě strany poklopce na kalhotách; Hejl chtěl v návalu sebeobětování odvázat gumu ze svého praku, aby z ní udělal opasek pro svého vůdce, ale ten se tomu šlechetně vzepřel. Několik trnů scelilo ty největší díry. Halena však visela poněkud dozadu, košile se nenapravitelně rozvírala u límce a roztrhaný rukáv, z něhoţ kus chyběl, byl nepopiratelným svědkem strašlivé bitvy, kterou válečník svedl. Kdyţ byl Janek jakţtakţ v pořádku, změřil celou tu parádu melancholickým zrakem a odhaduje předem, kolik kopanců mu vynese, shrnul své obavy do jediné stručné věty, při které v jeho vojácích zatrnula kaţdá ţilka: Jeţkovy zraky, to bude doma nářez! Tato předpověď byla přijata se zasmušilým mlčením. Nikdo z party samozřejmě nevěděl, co by se dalo namítnout, a tak se večerním soumrakem ozýval jen ţalostný a tichý klapot jejich dřeváků, loudajících se k vesnici. Jak rozdílný byl tento návrat od pondělního! Pochmurná a tíţivá tma ještě přitěţovala jejich smutku, ani jediná hvězdička nevycházela za mraky, které najednou pokryly celé nebe; šedé zídky, které lemovaly jejich cestu, vypadaly, jako by v tichu doprovázely jejich pohromu, větve křovin visely jako u smutečních vrb a oni šli, vlekouce nohy, jako by jejich podráţky tíţila všechna lidská bída a celý smutek podzimu. Nikdo nemluvil, aby nezhoršoval bolestné obavy přemoţeného vůdce, a aby jejich trýzeň byla ještě větší, zaléhal k nim s jihozápadním větrem vítězný zpěv chlubných Velraňáků, kteří se vraceli do svých domovů: Já křesťan jsem, toť má je pýcha,; naděje má i opora ... Ve Velranech totiţ byli klerikálové a v Lovernu rudí. U Lípy se zastavili jako obvykle a Janek přerušil mlčení. Zejtra ráno, při druhém zvonění, se sejdeme u prádla, prohlásil hlasem, který měl znít pevně, ale z něhoţ přece jenom jakýmsi tremolem pronikala úzkost z pošmourné a velice nejisté, anebo spíš aţ příliš jisté budoucnosti. Jo, prohlásili prostě a kamenovaný Hejl mu mlčky stiskl pravici, zatímco malé stádečko se úprkem rozbíhalo po stezkách a cestičkách, které vedly k jejich příslušným domovům. Kdyţ Janek dorazil k domu svého otce u horní studně, viděl ve světnici rozsvícenou petrolejovou lampu a mezerou mezi záclonami zjistil, ţe celá rodina uţ sedí u večeře.
Zachvěl se. Toto zjištění učinilo rázně konec jeho posledním nadějím, ţe ho nikdo neuvidí v oděvu, který ho spíš obnaţoval, neţ halil, a ve kterém se ocitl zvůlí přeneblahého osudu. Uvědomil si však, ţe si to dřív nebo později odbýt musí, a rozhodnut, ţe přijme všecko se stoickým klidem, odstrčil závoru v kuchyni, prošel místností a otevřel dveře do světnice. Jankův otec si povaţoval zdělání tím víc, ţe ho sám byl zcela prost; jakmile znovu začal školní rok, vyţadoval od svého potomka ve studiu snaţivost, která byla intelektuálním schopnostem ţáka Janka zcela neúměrná. Občas si zašel do školy pohovořit si na toto téma se starým Simonem a doporučoval mu důrazně, aby toho jeho všiváka nešetřil a zvalchoval ho, kdykoliv uzná za vhodné. On ţe se ho určitě zastávat nebude jako jistí zpozdilí rodiče, kteří nevědí, co je pro jejich děti dobrý, a bude-li chlapec potrestán ve škole, zdvojnásobí on, otec, dávku doma. Jak je vidět, měl Jankův otec o pedagogice názory velice ustálené a zásady tuze určité a uváděl je v praxi ne-li úspěšně, tedy alespoň nesmlouvavě. Právě kdyţ večer napájel dobytek, zastavil se cestou u učitele, který pokuřoval ze své dýmky pod školním loubím blízko studny na návsi, a vyptával se, jak si jeho syn vede. Dověděl se samozřejmě, ţe Janek mladší byl po škole aţ do půl páté, kdy bezvadně odříkal úkol, který ráno neuměl, coţ dokazovalo, ţe kdyţ chce ... ţe ano ... Parchant jeden! zvolal otec. Víte, ţe si jakţiva nepřinese domů ţádnou kníţku? Napařte mu úkoly, opisování, časování, co chcete! jenom se nebojte, já si ho dnes večer vemu do parády! A v tomto duševním rozpoloţení byl tedy ještě stále, kdyţ jeho syn překročil práh světnice. Kaţdý seděl na svém místě a měl uţ snědenou polévku. Otec, s čepicí na hlavě a noţem v ruce, chystal se kaţdému na hromádku zelí naloţit plátek slaniny, větší či menší, podle velikosti ţaludku toho, komu byl určen. Vtom vrzly dveře a objevil se jeho syn. Tak ses přece jenom uráčil přijít! poznamenal napůl suše, napůl uštěpačně a jeho tón nevěstil nic dobrého. Janek usoudil, ţe bude opatrnější neodpovídat, a odebral se na své místo na dolním konci stolu, nevěda ostatně nic o otcových záměrech. Sněz si polívku! zabručela matka, beztak uţ je jako led. A zapni si tu halenu, vypadáš jako kozí handlíř! poznamenal otec. Janek si gestem stejně energickým jako neúčelným popotáhl halenu, která mu skouzla na záda, ale z dobře známých příčin si nezapnul nic. Povídám, aby sis zapnul halenu, opakoval otec. A vůbec, kde ses flákal? Touhle dobou se přece nechodí ze školy! Mně se ztratil háček, poznamenal Janek, vyhýbaje se přímé odpovědi. Jeţíšku na kříţku! zabědovala matka. Jsou to ale dacani, tihle syčáci! všecko rozbijou, všecko roztrhají, všecko zničí! Co z nich bude! A co ty rukávy? přerušil ji znovu otec. Knoflíky se ti taky ztratily ? Jo! doznal Janek. Po tomto novém odhalení, které společně s pozdním příchodem vytvářelo situaci poněkud neobvyklou a abnormální, bylo podrobné vyšetřování nevyhnutelné. Janek cítil, jak mu ruměnec stoupá aţ ke kořínkům vlasů. Do pr...! To se budu mít po pěti! Pojď se ukázat sem do světla! Otec zvedl stínidlo lampy a před čtyřmi páry zkoumavých očí celé rodiny objevil se Janek v celém rozsahu své zkázy, zhoršené ještě chvatnými opravami, kterými ji ruce sice nadšené a ochotné, avšak příliš nešikovné, spíš dovršily, neţ zmírnily.
U sta hromů! Ty ničemo! ty grázle! ty všiváku! ty prevíte! hromoval otec po kaţdém novém objevu. Ani jeden knoflík ani na triku, ani na košili, poklopec zapíchanej trnama, kalhoty na sichrhajcku, boty zavázaný provázkama! Proboha, kdes byl, ty pacholku! burácel Janek otec, pochybující, ţe by občan tak spořádaný jako on mohl zplodit takového lumpa, zatímco matka bědovala nad věčnou dřinou, kterou jí ten dareba, ten uličník ničemná dennodenně přidělává. Snad si nemyslíš, ţe to takhle povedeš ještě dlouho, pokračoval otec, ţe budu utrácet peníze na vychování a ţivení takového syčáka, jako jseš ty, kterej nic nedělá ani doma, ani ve škole, ani nikde jinde, jak jsem o tom zrovna dneska mluvil s tvým učitelem! !... Ale já tě naučím, ty lotře! Já ti ukáţu, ţe polepšovny nejsou pro kočku. Jen počkej, ty raubíři! Za prvé nedostaneš ţádnou večeři! Tak sakra, odpovíš mi, nebo ne? Kde ses tak zřídil? Tak ty nic neřekneš, co, ty mizero, tak ty tak! No dobrá, no počkej, u sta hromů, však ty budeš zpívat, uvidíš! A otec Janek sáhl po načaté otepi dříví u krbu, vylovil odtamtud tlustý lískový prut, ohebný a tvrdý, serval z provinilce košili, stáhl kalhoty a uštědřil svému potomku, který se zmítal, svíjel, soptil, chroptěl a řval, řval, aţ se okna třásla, výprask, který i v ţivotě takového kluka něco vydá. Kdyţ byl rozsudek vykonán, dodal suše, tónem, který nepřipouštěl odmluvy: Teď si běţ lehnout a hoď sebou, rozumíš! u sta hromů! a jestli něco uslyším... K smrti znavený Janek, s potlučenými údy, zadkem rozsekaným do krve a hučící hlavou, se natáhl na svůj kukuřičný slamník s matrací z ovesných plev; dlouho se převracel, dlouho, velice dlouho rozjímal a nakonec nad svou pohromou usnul. 6/ PLÁN TAŢENÍ V prostinkém šatu krásky, jeţ byla vyrvána z náruče spánku lásky. RAClNEI Britannicus, dějství II., výstup 2.) Kdyţ se Janek na druhý den probudil z olověného spánku, těţkého jako spánek po opici, pomalu se protáhl a pocítil bolest v zádech a prázdno v ţaludku. Vzpomínka na to, co se stalo, mu znova přišla na mysl jako nával horka, který vám stoupne do hlavy, a vehnala mu do tváří ruměnec. Jeho svršky, poházené u postele i jinde, bez ladu a skladu, svědčily svým nepořádkem o hlubokém vnitřním zmatku, který jejich majitelem zmítal při svlékání. Janek usoudil, ţe otcovský hněv se nočním spánkem jistě poněkud otupil, a podle zvuků v domě i na ulici se snaţil odhadnout, kolik je hodin: dobytek se vracel od napajedla a matka nesla kravám krmení. Nechtěl-li si znovu vyslouţit rodinnou důtku, bylo načase, aby vstal a vykonal práci, která mu v neděli ráno příslušela, totiţ očistit od bláta a vyleštit všech pět párů rodinných bot a nanosit dřeva do bedny a vody do konví. Vyskočil z postele a dal si na hlavu čepici; pak si rukou sáhl na zadek, který byl horký a obolavělý, a protoţe neměl zrcadlo, ve kterém by si mohl prohlédnout to, co chtěl, obrátil hlavu, jak nejvíc mohl, a podíval se: Bylo to rudé s fialovými jelity! Byly to stopy po Třasořitkově prutu, nebo po otcově klacku? Bezpochyby po obojím. Nový ruměnec hanby anebo vzteku mu polil čelo. To mu ten ksindl velranská zaplatí!! Ihned si navlékl punčochy a jal se hledat své staré kalhoty, ty, které si měl vzít vţdycky, kdyţ měl na práci něco, při čem by mohl zašpinit nebo poničit své dobré šaty. O to, safra! právě šlo! Ironie jeho situace mu však unikla a on sešel do kuchyně.
Začal tím, ţe vyuţil matčiny nepřítomnosti a štípl z police pořádný skrojek chleba, který si strčil do kapsy a ze kterého urval co chvíli sousto tak obrovské, ţe si div nevykloubil sanice; pak se začal horlivě ohánět kartáči, jako by se večer nebylo vůbec nic stalo. Otec přišel pověsit bič na kovový háček na kamenném pilíři, který stál uprostřed kuchyně, a cestou na něho vrhl rychlý a přísný pohled, ale nepronesl ani slovo. Kdyţ byl s prací hotov a posnídal misku polévky, dohlédla matka na jeho nedělní očistu. Knoflíková válka
Kapitola 2 Je třeba říct, ţe Janek stejně jako většina jeho kamarádů, s výjimkou Soušky, měl s vodou styky spíše vzdálené, mimorodinné, dá-li se to tak říci, a bál se jí stejně jako domácí kočka Micka. Uznával ji skutečně jen ve struţkách na ulici, kde se rád brouzdal, nebo jako hybnou sílu, která otáčela mlýnky jeho vlastní konstrukce - s lískovými lopatkami na bezové ose. Navzdory rozhořčení starého Simona se také během týdne nikdy nemyl, jen ruce, které bylo třeba ukázat při prohlídce čistoty, a to ještě nejčastěji pouţíval písku místo mýdla. V neděli se tomu podroboval s náramně kyselou tváří. Jeho matka, ozbrojená hrubým hadrem z tlustého reţného plátna, předběţně namočeným a namydleným, mu mocně drhla obličej, krk a uši, uvnitř mu je čistila neméně energicky stočeným cípkem namočeného plátna. Tentokrát se Janek zdrţel obvyklého kvičení, a kdyţ byl navlečen do nedělních šatů, dovolili mu při druhém zvonění, aby se odebral na náměstí, přičemţ nicméně poznamenali s ironií naprosto zbavenou jakékoliv elegance, ţe si má zkusit přijít zase jako včera. Celá lovernská armáda uţ tu byla, klábosíc a štěbetajíc, probírajíc znovu včerejší poráţku a očekávajíc úzkostlivě svého generála. Vkročil prostě do středu skupiny, nicméně lehce dojat pohledy všech těch zářících očí, které se ho němě vyptávaly. No jo, byl to sekec, řekl. Ale co! na to se neumírá, poněvadţ jsem tady. Ale stejně jsme jim něco dluţný a to nám zaplatí. Toto vyjádření, které by se na první pohled a někomu nezasvěcenému zdálo prosto vší logiky, bylo nicméně všemi okamţitě přijato a Janek byl ve svém názoru podpořen jednomyslným souhlasem. Takhle to dál jít nemůţe! pokračoval. Ba ne, my musíme na něco přijít. Já se uţ nenechám doma řezat jako ţito, poněvadţ by mě především přestali pouštět ven, a pak nám taky musí zaplatit ten včerejší nářez. Musí se na to myslet během mše a večer si o tom zase promluvíme. V té chvíli je míjely holky, které šly ve skupině taky na sluţby boţí. Cestou přes náměstí si zvědavě prohlíţely Janka, jak se tváří, protoţe uţ všecky od svých bratrů nebo bratranců věděly, ţe den předtím potkal generála - přes jeho hrdinský odpor - osud přemoţených a ţe se vrátil domů otrhaný a v ţalostném stavu. V mnohonásobném ohni těchto pohledů se Janek, ačkoliv ţádný stydlín, začervenal aţ po uši; jeho pýcha muţe a vůdce trpěla strašnou tou poráţkou a tím přechodným pádem, a bylo to ještě daleko horší, kdyţ na něho jeho přítelkyně Marie Cinkalová vrhla pohled plný zoufalé něhy, pohled ztrápený, úzkostlivý, vlhký a vřelý, který výmluvně svědčil o její účasti s jeho neštěstím a o lásce, kterou navzdory všemu chovala pro vyvoleného svého srdce. Vzdor těmto nepochybným známkám sympatie však Janka nepotěšil; chtěl se za kaţdou cenu ospravedlnit v očích své přítelkyně; opustiv skupinku, odtáhl Cinkala stranou a ptal se ho mezi čtyřma očima: Vyloţils to aspoň všecko svý sestře? No bodejť, ujistil ho Cinkal. Rozbrečela se vzteky a povídala, ţe kdyby sejí byl Třasořitka
dostal do ruky, tak mu vyškrábala oči. Řekls jí, ţe jsem to udělal, abych vysvobodil Hejla, a ţe kdybyste sebou byli trochu víc hodili, tak by mě nebyli chytili ? To se ví, ţe jsem jí to řek. A řek jsem jí taky, ţe za celou tu dobu, co tě tam mydlili, jsi neukáp ani slzičku a ţes jim nakonec ukázal zadnici. Panečku, ta ti mě poslouchala, člověče! Nechci nic říkat, víš, ale ta naše Marie je do tebe celá pryč! Dokonce mi říkala, abych ti dal pusu, ale mezi náma, chápeš, mezi chlapama se to nedělá, vypadá to tak pitomě, ačkoliv bych to jinak ze srdce rád udělal; člověče, kdyţ jsou ty ţenský zamilovaný ... Jo a taky mi povídala, ţe kdyţ bude mít příště čas, pokusí se jít za náma, pro případ, ţe by tě zase zajali, aby ti ty knoflíky přišila. To teda nezajmou, sakra, to teda ne! poznamenal Janek, nicméně dojatý. Ale řekni jí, ţe aţ zase půjdu na jarmark do Vercel, tak jí přinesu perník, a ne nějakej nanicovatej perníček, ale pořádnej velkej perník za šest sou, víš, s dvouřádkovým nápisem. To bude mít Marie radost, aţ jí to řeknu, člověče, ujistil ho Cinkal, který si s pohnutím uvědomil, ţe sestra se s ním vţdycky dělí o moučník. Dokonce se i prozradil, kdyţ v návalu šlechetnosti dodal : Můţeme ho třeba sníst všichni společně. No dovol, já ho nekoupím ani pro tebe, ani pro sebe, ale pro No jo, no jo, já vím, já jenom, kdyby jí napadlo, ţe to tak uděláme ! Ale stejně . . . dodal zamyšleně Janek, a protoţe se shora rozezvučely zvony, vešli s ostatními do kostela. Kdyţ se kaţdý usadil na své místo, totiţ na místo, které mu bylo po víceméně dlouhých debatách přisouzeno s ohledem na slušnost, osobní statečnost a sílu pěstí (přičemţ se za nejlepší místa povaţovala ta, která byla nejblíţ holčičích lavic), vytáhl z kapes tu růţenec, tu misál či svatý obrázek, aby to vypadalo slušně. Jako všichni ostatní, vytáhl i Janek z kapsy kabátu starou mešní kníţku v ohmatané koţené vazbě a s obrovskými písmeny, dědictví po slabozraké pratetě, a nazdařbůh ji otevřel, aby taky vypadal slušně a nedalo se mu celkem nic vyčítat. Protoţe nebyl nijak zvědavý na kázání, obrátil svou kníţku vzhůru nohama a civěje tupě na obrovskými písmeny vysázený latinský text svatebního obřadu, který ho nechával naprosto chladným, přemýšlel o tom, co dnes večer navrhne svým vojákům, protoţe tušil, ţe ti zatracení bambulové jako obvykle na nic nepřijdou a nechají zase na něm, aby rozhodl, jak je třeba čelit nebezpečí, které jim všem více či méně hrozí. Cinkal do něho musel šťouchat, aby klekal, vstával a sedal si ve chvílích rituálem určených, a usoudil, ţe jeho vůdce vyvíjí strašnou duševní námahu, protoţe se ani jednou nepodíval na holky, které po něm co chvíli pokukovaly, aby viděly, jak se člověk tváří, kdyţ slízl pořádný výprask. Z nejrůznějších prostředků, které ho napadly, vybral Janek, který byl stoupencem radikálních řešení, jen jeden, a kdyţ se večer po poţehnání u Pepiotova lomu sešla velká rada lovernských bojovníků, předloţil ho rovnou, chladnokrevně a bez okolků. Kdyţ od nich nechceme mít zničený šaty, je jenom jedna moţnost, která je jistá: ţe ţádný nebudeme mít. Navrhuju, abysme se bili nahatý! Úplně nahatý?! podivilo se nemálo kamarádů překvapených, uţaslých a dokonce i trochu poděšených tímto násilným postupem, který moţná také uráţel jejich stud. No právě! odpověděl Janek. Kdybyste byli slízli to co já, tak byste se dvakrát nerozmejšleli a řekli byste to taky. A ne aby omráčil, nýbrţ jen aby přesvědčil své posluchače, vylíčil jim Janek dopodrobna
tělesné i duševní strázně svého zajetí na pokraji lesa a bolestný návrat domů. Ale stejně, namítl Boubela, co kdyby někdo šel, co kdyby se tu potloukal nějakej ţebrák a sloh nám ty šaty, nebo co kdyby na nás přišel Beduín! Ty šaty předevšim dobře schováme, namítl Janek, a kdyţ bude zapotřebí, tak tam někoho postavíme, aby je hlídal! Kdyby někdo šel a kdyby ho to ţinýrovalo, tak se nemusí dívat, a na starýho Beduína se vybodneme! Copak jste neviděli, jak jsem to udělal včera večer? No jo, ale... nevzdával se Boubela, který zřejmě vůbec nestál o to, ukazovat se, jak ho Pánbůh stvořil. Já vím! odsekl Hejl a uzemnil protivníka nevývratným závěrem. My víme, proč se ty nechceš ukazovat nahej. Poněvadţ se bojíš, aby někdo neviděl ten vinnej flek, co máš na zadku, a aby se ti proto neposmíval. To je pitomost, Boubelo. To je toho, flek na zadnici! a co má bejt? to neni ţádná tělesná vada, za to se nemusíš stydět. Kdyţ byla tvá máma v tom, tak měla chutě; řekla si, ţe se napije vína, a přitom se zrovna poškrábala na zadku, to se stává. A to ještě není tak špatná chuť. Spousta těhotnejch ţenskejch má všelijaký nápady, a daleko horší, člověče! Tak to ony jsou přitom tak bláznivý ? podivoval se Pulec. Ony prej jsou bláznivý přitom, předtím a potom taky. Říká to aspoň můj táta, a abych mu nevěřil, to věřím, protoţe nemůţeš udělat nic, aby přitom neječely jako slípky, kdyţ je škubá zaţiva, a kaţdou chvilku ti pro nic za nic vrazí facku. Jo, to je pravda, ţenský jsou zkrátka pěkná verbeţ! Tak platí to nebo ne, ţe se budeme bít nahatý ? opakoval Janek. Musí se hlasovat, vyţadoval Boubela, který zřejmě přece jen nechtěl ukazovat svou vinnou skvrnu, jíţ mu mateřské chutě ozdobily zadní část. Ty jseš vrták, člověče, řekl Cinkal, kdyţ ti říkáme, ţe na to kašleme ! Já neříkám vy, ale co Velraňáci... kdyby to viděli..., prostě, no ... mě by to štvalo, no! Podívejte, zasáhl Souška, který se snaţil všecko urovnat, dejme tomu, ţe by Boubela hlídal naše svršky a my bysme se bili? co vy na to? Ne, ne! namítali někteří bojovníci, ve kterých probudilo Hejlovo odhalení zvědavost a kteří se chtěli na vlastní oči přesvědčit, jak taková chuť vypadá, a proto rozhodně trvali na tom, aby se Boubela svlékl jak všichni ostatní. Tak to těm moulům ukaţ, Boubelo, doporučoval Souška. Vţdyť jsou pitomí jako štoudev, jeden by řekl, ţe jakţiva nic neviděli, ani krávu, kdyţ se telí, a nebo kozu, kdyţ ji vedou ke kozlovi. Boubela pochopil a hrdinsky se podvolil. Rozepnul si šle, spustil kalhoty, vykasal košili a ukázal všem více či méně zvědavým lovernským válečníkům chuť, která zdobila zadní tvář jeho osobnosti. A jakmile to provedl, byl Jankův návrh, podporovaný Hejlem, Cinkalem, Souškou a Bouřkou, jednomyslně přijat - jako obvykle. To ještě není všecko, poznamenal pak Janek. Musíme si vymyslet, kde se svlečeme a kde schováme šaty. Kdyby Boubela viděl jít někoho, jako je třeba starej Simon nebo velebníček, tak by bylo přece jenom lepší, kdyby nás neviděli nahý, protoţe jinak bysme mohli doma něco slíznout. Já vím kde, prohlásil Hejl. A dobrovolný harcovník vedl naši malou armádu do jakéhosi starého lomu, obklopeného mlázím a chráněného ze všech stran, ze kterého se podrostem dalo snadno projít pod ochrannou klenbu Hájku, to jest na bojiště. Jakmile tam dorazili, volali jeden přes druhého: Prima! Bašta!
Do prkýnka dubovýho! To je úţasný! Bylo to skutečně velice dobré. A tak se okamţitě dohodli, ţe na druhý den vyšlou napřed jakoţto zvědy Hejla a dva další pašáky, kteří budou chránit jádro armády, a všichni ostatní se odeberou sem, aby se tu oděli, dá-li se to tak říct, do plné polní. Na zpáteční cestě se Janek přitočil k Hejlovi a důvěrně se ho zeptal: Jak jsi objevil takový senzační místo na svlíkání? Jo, panečku, odpověděl Hejl a podíval se šelmovsky po svém kamarádu a generálovi. Pak se olízl a na vůdcovu němou otázku mrkl: To jsou ţenský záleţitosti, člověče. To ti povím pozdějc, aţ budeme sami dva. 11 NOVÉ BITVY Panurgos náhle zdvihl do vzduchu pravou ruku, potom vloţil její palec do chřípě na téţe straně, maje čtyři prsty nataţeny a sevřeny za sebou v jedné čáře, rovnoběţně se špičkou nosu, zavřev úplně levé oko a pošilhávaje pravým okem, s hlubokým staţením obočí i víčka ... RABELAIS (kniha M., kap. XIX.) Janek přišel v pondělí ráno v osm hodin do školy v pozáplatovaných kalhotách a v haleně se dvěma různobarevnými rukávy, coţ mu propůjčovalo vzhled poněkud karnevalový. Kdyţ odcházel, upozornila ho přísně matka, aby své šaty obzvlášť opatroval a ţe jestli na nich večer objeví sebemenší skvrnu od bláta nebo dírku, uvidí znovu, zač je toho loket. Halena mu byla také poněkud těsná v průramkách a omezovala ho trochu v pohybu, ale netrvalo to dlouho. Jakmile dorazil na dvůr Cinkal, vyřídil mu důvěrně novou přísahu věčné lásky od sestry i nabídku o něco přízemnější, ale neméně důleţitou, ţe mu totiţ v případě potřeby vyspraví všecky svršky. To jim zabralo sotva půl minuty a okamţitě se připojili k hlavní skupině, kde výmluvně řečnil Bouřka; vyprávěl uţ aspoň posedmé, jak by byli včera s bráškou málem padli do pasti Velraňákům, kteří se tentokrát nehodlali omezit na nadávky a házení kamení jako poprvé, ale chtěli se opravdu zmocnit jejich vzácných osob a obětovat je své nenasytné pomstychtivosti. Naštěstí nebyli Bouřka s Buřinkou daleko od domova; zapískali na Turka, velkou rodinnou dogu, která ten den právě nebyla uvázaná (ještě štěstí!), a příchod obrovského hafana, kterého okamţitě poštvali na své nepřátele, jeho vrčení, jeho náběhy ke skoku a jeho tesáky, které probleskovaly z rudé tlamy, zahnaly bandu Velraňáků na opatrný útěk. A potom, vykládal Bouřka, poprosili Narcise, aby psa odvázal kaţdý den kolem půl šesté a poslal jim ho naproti, aby je mohl v případě nějakého maléru ochraňovat při návratu domů. Ta holota! cedil mezi zuby Janek. Ta holota! ale to nám zaplatí, jen počkejte! a zatraceně draho! Byl krásný podzimní den: nízké mraky, které chránily zemi před mrazíkem, se s ranním rozbřeskem rozplynuly a bylo vlaho. Mlha nad potokem, tekoucím z Olšiny, jako by roztávala v prvních slunečních paprscích a docela vzadu, za křovinami Hůrky, se na okraji nepřátelského lesa v slunci jeţily ţloutnoucí a místy uţ opadané stromy a stromky. Opravdu krásný den na bitvu. Jen počkejte dneska večer! prohlásil s úsměvem na rtech Janek. Závan radosti proběhl lovernskou armádou. Vrabci a pěnkavy pípali na hromadách chrastí a na švestkách v zahradách. A oni zpívali jako ti ptáci, slunce je rozveselovalo, dodávalo jim sebedůvěry, v jeho záři byli bezstarostní a šťastní. Jejich předvčerejší trápení a generálův výprask byly uţ daleko a aţ do začátku vyučování si hráli na přeskakovanou. Kdyţ starý Simon zahvízdal, přešla je radost, jako kdyţ utne, na čelech se objevily starostlivé vrásky, na rtech výraz hořkosti a v očích stín lítosti. Ach! ten ţivot!...
Umíš na dnešek, Janku? ptal se důvěrně Souška. No - jo... ale moc ne! Koukej mi napovídat, kdyţ to půjde, jo? Abych tady nezůstal po škole jako v sobotu. Ten metrickej systém jsem se naučil dobře, všecky závaţí umím nazpaměť, litinový, mosazný, i ty plíšky, ale nevím, co se musí, aby člověk moh bejt voličem. A poněvadţ můj táta mluvil se starým Simonem, tak budu na jedno nebo na druhý určitě vyvolanej. Jenom aby mě tasil na ten metrickej systém. Jankovo přání bylo vyslyšeno, ale náhoda, která přála jemu, byla naopak málem osudná jeho drahému Hejlovi, a bez stejně obratného jako diskrétního zásahu Souškova, který hrál rty i rukama jako nejpatetičtější pantomim, bylo by všecko marné a Hejl by býval večer zůstal po škole. Ubohý chlapec, který - jak si vzpomínáme -, uţ málem shořel pár dní předtím na občana, nevěděl stále ještě naprosto nic o podmínkách nutných k tomu, aby člověk mohl volit. Díky Souškovi, který mával pravicí se čtyřmi prsty vztyčenými a palcem schovaným, pochopil nicméně, ţe tyto podmínky jsou čtyři. Bylo daleko těţší je určit. Předstíraje okamţitou a dílčí ztrátu paměti, vraštil čelo, nervózně si pohrával prsty a tvářil se, ţe hluboce přemýšlí, přičemţ nespouštěl oči ze svého spasitele Soušky, který si lámal hlavu za něho. Výrazným pohledem ukázal svému kamarádovi na Vidal-Lablachovu mapu Francie visící na stěně; ale zcela dutý Hejl si toto neurčité gesto vyloţil špatně a místo aby řekl, ţe je třeba být francouzské národnosti, prohlásil k všeobecnému zděšení, ţe člověk musí umět zeměpis. Starý Simon se ho otázal, jestli se zbláznil nebo jestli si dělá z lidí šprťouchlata, a Souška, dotčen tím, ţe byl tak špatně pochopen, pokrčil neznatelně rameny a zakroutil hlavou. Hejl se vzpamatoval. Náhle mu svitlo a on řekl: Člověk musí bejt ze země. Z jaké země? doráţel učitel rozhněvaný odpovědí tak nepřesnou, z Pruska nebo Číny? Z Francie, odvětil dotazovaný. Člověk musí bejt Francouz. No proto, tak to bychom měli. A dál? Dál? a Hejlovy oči vyzývaly Soušku. Ten vytáhl z kapsy nůţ, otevřel ho, dělal, ţe podřezává svého souseda Boubelu a ţe ho olupuje, a pak zakroutil hlavou zprava doleva a zleva doprava. Hejl pochopil, ţe člověk nesmí být vrah ani zloděj; coţ také bez odkladu prohlásil, a ostatní - prostřednictvím k tomu zplnomocněného hlasu Souškova, k němuţ se svým pokřikem připojili -, zevšeobecnili tuto odpověď v tom smyslu, ţe je třeba poţívat občanských práv. Nešlo to, safra, ani tak špatně a Hejlovi se ulevilo. Třetí podmínku znázornil Souška velice výrazně: zvedl ruku k bradě a pohladil si neexistující vous, nakroutil si neviditelné a dlouhé kníry, pak si sáhl i jinam, aby naznačil přítomnost ochlupení i na tomto diskrétním místě, a pak - jako Panurge domlouvající se znameními s Angličany - zvedl zároveň a dvakrát za sebou obě ruce s rozevřenými prsty a pak ještě palec pravice, coţ zřejmě znamenalo jednadvacet. A Hejl vítězně vysypal třetí podmínku. Mít jedenadvacet let. A teď čtvrtou! řekl starý Simon jako principál u posvícenské střelnice. Hejlovy oči se upřely na Soušku, pak na strop, pak na tabuli a potom znovu na Soušku: svraštil obočí, jako by jeho bezmocná vůle brázdila vody jeho paměti. Souška měl v ruce sešit a ukazováčkem psal na obálku neviditelná písmena. Co to mohlo znamenat? Ne, tohle Hejlovi nic neřikalo; nápověda tedy pokrčil nos, otevřel pusu a přes zaťaté zuby přecedil něco, z čeho ke ztroskotanci pronikla jedna slabika: Znam! Nechápal o nic líp neţ předtím. Natahoval krk čím dál tím víc k Souškovi, a to tak
nápadně, ţe starý Simon, podráţděn blbým výrazem zkoušeného, který zarytě civěl na jeden bod ve třídě, dostal nechutný, podivný a hloupý nápad, ţe se náhle obrátí. Bylo to poloviční neštěstí, protoţe zahlédl Souškovu grimasu a vyloţil si ji zcela špatně, domnívaje se, ţe ten nezdoba se za jeho zády věnuje opičímu pošklebování, které mělo rozesmát jeho kamarády na účet učitele. A hned jej také okřikl touto mstivou větou: Souško, na zítřek mi napíšete ve všech časech a osobách sloveso "opičit se" a budete dbát na to, abyste v budoucím čase místo tvaru kladného "budu se opičit" časoval tvar záporný "nebudu se opičit", rozumíte ? Ve třídě se dokonce našel jeden vrták, kulhavý Pajda, který se tomu trestu zasmál, a tento hloupý projev měl za následek, ţe učitel se rozhněval a obořil se prudce na Hejla, který byl ve velkém nebezpečí, ţe zůstane po škole. Tak co je s vámi? Řeknete mi konečně tu čtvrtou podmínku? Čtvrtá podmínka z něho ne a ne vylézt! Znal ji jen Souška. Hop nebo trop, pomyslel si Souška, aspoň jednoho musíme zachránit! a s výrazem plným dobré vůle a nevinnosti, jako by chtěl smazat svůj předchozí přečin, odpověděl místo svého druha tak rychle, aby ho učitel nemohl umlčet. Být zapsán na voličském seznamu ve své obci. Kdo se vás na to ptal? Copak zkouším vás? zahřměl čím dál tím rozmrzelejší starý Simon a jeho nejlepší ţák se zatvářil zkormouceně a hloupě, coţ bylo v prudkém rozporu s jeho pomstychtivými pocity. Tak skončila hodina bez dalších závad; ale Cinkal zašeptal Jankovi do ucha: Viděls toho zatracenýho křivonoţku? Já myslím, ţe si na něho budeme muset dávat pozor! Není mu co věřit, on určitě ţaluje! Myslíš ? vylekal se Janek. No tohle! Dokázat mu to nemůţu, odpověděl Cinkal, ale nic bych se tomu nedivil, je to poťouchlík a potměšilec a já takový křiváky nemám rád! Pera zaskřípala na papíře, kdyţ se psalo datum. Pondělí...189... Historický kalendář: začátek války s Pruskem. Bitva u Forbachu! Psaní úkolu probíhalo v tichosti. Brumlání, zprvu tlumené a poznenáhlu narůstající co do rozsahu i síly, naznačovalo, ţe ţáci dopsali a vyuţívají přestávky mezi dvěma cvičeními k tomu, aby si zopakovali látku na příští hodinu nebo vyměnili své osobní názory na vyhlídky obou bojujících armád. V metrickém systému zvítězil Janek na celé čáře. Ve váhových měrách je to jako v měrách délkových, jenţe mají dokonce o dva násobky víc; ţongloval intelektuálně s myriagramy a metrickými centy nejinak neţ jarmareční atlet s dvacetikilovými činkami: omráčil dokonce i starého Simona, kdyţ mu s podrobným popisem odříkal obvyklé váhy od největší aţ po nejmenší. Kdybyste uměl vţdycky tak jako dnes, prohlásil učitel, tak byste tu školu příští rok snad přece jenom dodělal se slušným výsledkem Na slušném výsledku však Jankovi nikterak nezáleţelo; spoléhat se na diktáty, na početní příklady a na slohová cvičení, nemluvě ani o zeměpisu a dějepisu, ne, tak to tedy ne! Nepohnuly jím ani poklony, ani sliby, a jestli se pousmál, tak jen proto, ţe se teď cítil jistý: i kdyby trochu zakulhal v dějepisu nebo v gramatice, učitel ho večer pustí dík dobrému dojmu, který udělal ráno. Kdyţ odbily čtyři hodiny, rozběhli se domů pro obvyklý krajíc a zase se sešli u Pepiotova lomu; Hejl, jistý si svým předstihem, vyrazil s Bouřkou a Gambettou hlídat protější les, zatimco se zbytek armády běţel převléct do bojové uniformy. Hejl doběhl ke svému stromu, vylezl na něj a rozhlédl se kolem. Zatím se nic neobjevovalo; vyuţil toho a utáhl si provázky, kterými byla k vidlici a kůţi
jeho praku připevněna guma, a roztřídil si oblázky: nejlepší do levé, ostatní do pravé kapsy. Zatím se Jankovi vojáci i vojevůdce svlékali pod dohledem Boubelovým, který kaţdému vykázal místo na pěkně seřazených velkých kamenech, na něţ se měly poloţit šaty, aby se nezašpinily. Vem si mou píšťalku, radil Cinkal Boubelovi, a vylez si tady na ten dub. Kdybys náhodou viděl velebníčka nebo učitele nebo někoho, koho neznáš, tak dvakrát zapískáš, abysme mohli zdrhnout. V téţe chvíli se Janek, který uţ byl v plné polní, plácl do čela a hněvivě vzkřikl: Čert aby to vzal! Jak to, ţe mi to nenapadlo? Vţdyť takhle nemáme ţádný kapsy na šutry. Do prkvančic, to je pravda! souhlasil Cinkal. To jsme ale vrtáci, přiznal Souška. Takhle máme jenom klacky a to je málo. A na vteřinu se zamyslel... Vememe si kapesníky a kamení dáme do nich. A aţ uţ nebude co házet, kaţdej si ho můţe uvázat kolem zápěstí. Přestoţe kapesníky byly často jen kusy vyslouţilé staré košile nebo pozůstatky utěrky, našel se dobrý tucet bojovníků, kteří jimi nebyli vybaveni vůbec z toho prostého důvodu, ţe rukávy jejich halen je podle jejich názoru výhodně nahrazovaly, a oni byli dost moudří, aby se nezatěţovali tak neuţitečným nářadím. Předvídaje námitky těchto mladých filozofů, rozhodl Janek, ţe jako brašny na oblázky pouţijí své nebo sousedovy čepice, a tak bylo všecko vyřešeno k největší spokojenosti celého vojska. Jsou všichni hotovi? zeptal se pak... Tak jdem! A Janek v čele, za ním Cinkal, pak Souška a potom bez zvláštního pořadí všichni ostatní s klackem v pravé a s kapesníkem svázaným do uzlíčku a plným kamení v druhé ruce postupovali pomalu dopředu; jejich hubené i buclaté tvary, trochu roztetelené zimou, rýsovaly se bíle na tmavém pozadí soutěsky. Za pět minut dorazili do Hájku. Právě v té chvíli zahajoval Hejl válečné akce a strefoval se do Třasořitky, kterému rozhodně chtěl - jak říkal -, rozbít hubu. Byl však nejvyšší čas, aby hlavní voj Lovernských přibyl na místo. Velraňáci, informovaní Hejlovým sokem a soupeřem Melhubou, ţe je přítomno jen několik nepřátel, a rozpálení ještě vzpomínkou na vítězství z předvčerejška, se chystali slupnout jako malinu těch pár protivníků, které měli před sebou. Ale právě v okamţiku, kdy se hrnuli z lesa, aby se seřadili do útočného šiku, dopadla na ně drtivá záplava střel, která je donutila k ústupu a otupila jejich nadšení. Melhuba, který předtím slezl dolů, aby se zúčastnil drancování, vyšplhal se znovu na svůj buk, aby se podíval, jestli do Hájku náhodou nedorazily posily; ale viděl jen to, ţe Hejl slezl ze svého stromu a s nataţeným prakem se drţel blízko Bouřky a Gambetty. Takţe nic nového. Lovernští válečníci, celí zkřehlí a jektající zuby, připlíţili se tiše mezi kmeny stromů a pod hustým hloţím a teď stáli, ani nemrkali. Začnou zase útočit, předpovídal polohlasem Janek. Moţná ţe jsme to zvorali a ţe jsme tam před chvilkou toho kamení naházeli moc. Jde o to, aby netušili, ţe tady na ně čekáme. Tak pozor, vemte si šutry, nechte je dojít aţ docela blízko, pak dám povel "pal" a vy hned začnete střílet! Prcek od Brodu byl uklidněn výsledkem Melhubova průzkumu a domníval se, ţe kdyţ se nepřátelé neukazují a chovají se jako minulou sobotu, znamená to, ţe jsou stejně jako v sobotu bez vůdce a v podstatné početní menšině. Rozhodl tedy - a bylo to okamţitě schváleno jeho rádci, ještě rozohněnými vzpomínkou na zajetí Jankovo -, ţe by bylo dobré zmocnit se také Hejla, který
právě lezl zpátky na svůj dub. Určitě nebude mít čas utéct, tentokrát jim neunikne, chytnou ho a slízne to zrovna jako Janek. Jeho oblázky a střely měly uţ odedávna na svědomí příliš mnoho zraněných ve velranských řadách a bylo opravdu nutné mu dát pořádnou lekci a sebrat mu prak. Nechali ho pohodlně usadit. Příprava bitevního plánu pro tyto šarvátky netrvala nikdy dlouho: o vítězství v nich rozhodovaly nejčastěji osobní statečnost a bojový zápal; proto se o chvilku později Velraňáci s klacky prudce roztočenými a s divokým hrdelním Hurá! na rtech bouřlivě vyřítili na nepřátelské území. V lovernském Hájku bys býval slyšel mouchu letět: pleskal jen Hejlův prak vymršťující střely... Klečící nebo dřepící naháči, třesoucí se zimou a netroufající si to přiznat, drţeli teď všichni v pravé ruce kámen a v levé klacek. Uprostřed, přímo pod Hejlovým dubem, stál Janek, úplně schovaný za pněm mohutného stromu, vystrkoval jen svou střapatou hlavu s upřeným pohledem v planoucích očích a v levé ruce svíral nervózně svou velitelskou šavli s košem opleteným provázkem z biče. S chvějícími se rty sledoval pohyby nepřítele, připraven dát povel k útoku. A najednou se vymrštil jako čertík z krabičky, celé jeho napjaté tělo se na místě vzepjalo a z jeho hrdla zazněl jako v záchvatu šílenství ohnivý povel: Šumění střel rozechvělo vzduch. Salva oblázků vystřelená lovernskou armádou zasáhla velranský voj v samém středu a zarazila ho v rozběhu, zatímco Janek ryčel vztekle a z plných plic: Kupředu! kupředu! sakra, kupředu ! A podobni jakémusi pekelnému, fantastickému pluku skřetů, kteří se náhle vynořili ze země, mávajíce oštěpy a šavlemi a řvouce z plných plic, vyřítili se všichni Jankovi vojáci, nazí jako červi, ze svého záhadného doupěte a s nepřemoţitelným zápalem se vrhli na velranský oddíl. Překvapení, zděšení, hrůza a panika se postupně zmocňovaly Prckovy tlupy, která se napřed zastavila ochromena strachem, a pak se doslova bez sebe děsem dala na útěk před nebezpečím, které vzrůstalo kaţdou vteřinou. Ještě rychleji, neţ sem přišli, dvojnásob dlouhými skoky uháněli teď k ochrannému lesu, aniţ se jediný z uprchlíků odváţil jenom ohlédnout. Janek, stále v čele, mával šavlí; jeho silné nahé paţe gestikulovaly, jeho šlachovité nohy ho nesly dvoumetrovými skoky dál a dál a celá jeho armáda, ničím neomezovaná a šťastná, ţe se můţe zahřát, pádila za ním a uţ se špičkami svých kopí a oštěpů skoro dotýkala zadků nepřátel, kteří konečně dobíhali k ochrannému příkopu. Uţ je mohli i přetáhnout klackem. Taková maličkost však nemohla zastavit úprk Velranských. Dorazili k zídce, za níţ uţ byly křoviny, na okraji lesa řídké a pak čím dál tím hustší. Ustupující vojáci Prcka od Brodu neztráceli čas tím, ţe by se snaţili uniknout jeden za druhým Velkým příkopem. Dostali se do něho jen první, poslední však neváhali naskákat do houštin a probít se za kaţdou cenu, rukama nohama, k ústupové cestě. Zjednodušená uniforma naneštěstí nedovolovala Lovernským, aby pokračovali v pronásledování ostruţiním a trním, a tak se jen od okraje lesa dívali, jak jejich nepřátelé prchají, zahazují klacky, ztrácejí čepice, posévají cestu oblázky a jak se pohmoţdění, zešlehaní, poškrábaní a rozedraní prodírají trním a ostruţiním jako štvaní kanci či dodělávající jeleni. Janek s Cinkalem a Bouřkou vnikli do Velkého příkopu. Janek se zrovna chystal zatnout spár do strachem se chvějícího Třasořitky, kterého uţ zbil šavlí přes zadek. Vtom však z jejich tábora zaznělo dvojí pronikavé zahvízdání a zarazilo vůdce i jeho vojáky, pronásledující prchajícího nepřítele.
Třasořitkovi se tedy podařilo uniknout jako ostatním a zmizel v mlází, zanechávaje za sebou charakteristickou vonnou stopu, která svědčila o intenzitě jeho strachu. Co se to stalo? Janek a jeho bojovníci se obrátili, znepokojeni Boubelovým signálem; přece jenom nestáli o to, aby je v tomto pochybném úboru překvapil některý z laických či církevních, přirozených nebo jiných stráţců veřejné morálky z Lovernu či odjinud. Janek se lítostivě podíval na Třasořitkovu siluetu a vrátil se příkopem zpátky na kraj lesa, kde na něho čekali jeho vojáci, a upírajíce oči do dálky, snaţili se vypátrat, co zavdalo Boubelovi příčinu k poplašnému signálu. Hejl, který v okamţiku útoku slezl ze svého stromu a zůstal, jak si vzpomínáme, oblečen, se opatrně proplíţil aţ k ohybu cesty, aby odtamtud propátral okolí. Netrvalo to dlouho! Koho neviděl... u všech rohatých ... Toho starého oţungra a hrubiána Beduína, který - stejně jako oni zmaten a vylekán tím dvojím zahvízdnutím - poulil své krátkozraké oči na všecky strany, aby zjistil tajemnou příčinu tohoto podivného a poněkud zlověstného signálu. 8/ SPRAVEDLIVÁ ODVETA. Donec ponam inimicos tuos, scabellum pedum tuorum Nedělní nešpory Starý Beduín zahlédl Hejla v téţe chvíli, kdy Hejl uviděl jeho, ale poznal-li chlapec dědu na první pohled, naopak tomu naštěstí nebylo. Jenomţe polní hlídač vycítil svým čichem starého vyslouţilce, ţe ten výrostek, kterého má před sebou, má v téhle nové záleţitosti prsty, nebo ţe mu aspoň můţe dát nějaké informace či vysvětlení, a proto na něho zamával, aby počkal. A namířil rovnou k němu. To vyhovovalo Boubelovi, který se velice strachoval, aby ten starý rabiát nezamířil k jeho úkrytu a neobjevil šatnu lovernských druhů. Aby mu v tom zabránil, byl Boubela odhodlán pouţít všech prostředků: nejlepší byla ještě uráţka na krátkou vzdálenost, pokud měl ovšem člověk po ruce - jako zde - stromy a keře, za které se mohl schovat, aby ho Beduín nepoznal. Tímto způsobem a při čilé práci nohou mohl člověk dědu odvést daleko od bojiště: Kdyţ děti své ohroţené koroptev vidí, jeţ jen jedno nové pírko má... Boubela se té bajce naučil; tato ptačí lest se mu zalíbila, a protoţe nebyl o nic hloupější neţli koroptev, jejíţ čiřikání napodoboval k nerozeznání, dokázal by také odvést Zefirina daleko odtud a pak se ho zbavit. Tato hříčka však přinášela jisté riziko a komplikace, jako například přítomnost nebo náhlý příchod nějakého obyvatele z vesnice, který má dobré oči a nohy a který by ho hlídači prozradil. Kdyby to byl příbuzný, spojenec nebo přítel, mohl dokonce (a to uţ se i stalo) zneuţít této důvěrné známosti, chytit provinilce za ucho a tak ho předvést před představitele veřejné moci, coţ je nepříjemná situace, to mi můţete věřit. A protoţe Boubela byl opatrný, nechtěl se raději vůbec octnout v situaci, v níţ by se tomuto nebezpečí vystavoval. Nevěděl ostatně také nic přesného o výsledku bitvy ani kam Janek zavedl své oddíly. Z pokřiku, který slyšel, jenom usuzoval, ţe došlo k mohutnému útoku. Ano, ale kde byli jeho kamarádi teď? Závaţné otázky! Jak si kaţdý umí představit, neztrácel zatím Hejl čas čekáním na polního hlídače. Jakmile uviděl, ţe Beduín ho chce dostihnout a ţe zamířil směrem k němu, udělal hbitě čelem vzad, skrčil se, seskočil do rokle a běţel za svými druhy, volaje na ně - ostatně ne příliš hlasitě - aby utekli
horem, protoţe ta stará hyena, jak označoval rušitele válečných operací, se blíţí zespodu. Kdyţ Zefirin viděl, ţe Hejl utíká, nezapochyboval ani na okamţik, ţe ti zatracení usmrkanci mu chtějí zase provést nějakou rošťárnu. Vzpomněl si, jak na něho ten druhý předevčírem vystrčil zadnici bez jakékoliv roušky, a protoţe byl dnes večer v bojechtivé náladě, zrychlil krok, aby toho nezdaru chytil. Zpocený a funící dorazil právě včas, aby ještě zahlédl, jak hejno těch uličníků, nahých jako červi, utíká a mizí v mlází nahoře na Hůrce za hojného pokřikování nadávek, které byly určeny jemu a o jejichţ smyslu nebylo nejmenší pochybnosti. Ty starej otrapo! ty děvkaři! ty plavajzníku! ty hejhulo! ty mrťafo! hej! my na tebe se...! Vy hajzlíci! vy parchanti! vy rošťáci! vy nevychovanci! odpovídal děda, dávaje se znovu do běhu. Jen co vás některýho chytím; já mu uřeţu nos, já mu uřeţu jazyk, já mu uřeţu ... Beduin chtěl uřezat všecko. Ale na to, aby některého chytil, by byl potřeboval čilejší nohy neţ ty jeho staré hnáty; propátral křoviny ze všech stran, ale nenašel nic, a tak šel zdálky po hlase, protoţe tato stopa se mu zdála být dobrá, ale později ho také zavedla. Hejl, Bouřka a Souška, všichni tři oblečení, aby mohli krýt návrat a oblékání svých kamarádů, uskutečnili to, co chvíli zamýšlel Boubela, a odlákali Zefirina chasalanskými pastvinami daleko, daleko na velranské území, aby ho zmátli a s přispěním jeho slabého zraku přesvědčili, ţe jedinými pachateli tohoto atentátu na důstojnost starého obránce vlasti a představitele zákona jsou chlapci z nepřátelské vesnice. Protoţe všecky varovné a svolávací signály byly dohodnuty předem a nepřátelský les byl pustý, přestali Hejl a jeho pomocníci pokřikovat na Beduína uráţky, kdyţ se jim zdálo, ţe uţ to stačí. Zakličkovali rychle přes pole, přelezli zídku u Baštovy pastviny, vnikli do lesa a horním příkopem se vynořili v křovinách na obecním, nějakých sto metrů od ohybu cesty, to jest od bojiště. V této chvíli bylo zcela opuštěné a nic tu nepřipomínalo nedávnou bohatýrskou bitvu; ale z mlází pod svahem slyšeli čiřikání Lovernských, které je v pravidelných intervalech volalo zpátky. Díky jejich obratnému manévru mohlo se zaskočené vojsko skutečně vrátit do tábora hlídaného Boubelou a tam na sebe spěšně naházet košile, kalhoty, haleny a boty. Boubela měl plné ruce práce, pobíhal od jednoho ke druhému, pomáhal na všech stranách, všech deset prstů mu ani nestačilo na pozastrkání všech podolků, srovnávání šlí, pozapínání kalhot, posbírání čepic, zavázání tkaniček u bot a uhlídání, aby nikdo nic neztratil nebo nezapomněl. Netrvalo ani pět minut a vojáci lovernské armády (nadávající a hubující na toho dědka hlídače, který lezl vţdycky tam, kam ho nikdo nezve) byli s důvodnou úlevou navlečeni do svých svršků. Napůl uspokojeni polovičním vítězstvím, při kterém nenadělali ţádné zajatce, rozdělili se do čtyř či pěti oddílů a rozptýlili se po svahu, aby mohli snáz přivolat tři harcovníky, kteří se potýkali s Beduínem. To mi ten moula zaplatí! zuřil Janek, to mi teda zaplatí! To není prvně, co se pokouší mi dělat nohy. A to mu nemůţe projít jen tak, nebo jinak by nebyl pánbu a spravedlnost a nic. Hrom do police, to ne, to mu jen tak neprojde! A Jankův mozek začal pracovat na sloţité a hrozné pomstě, a také jeho druhové se zahloubali. Poslyš, Janku, navrhl Cinkal, ten dědek má jabka, co kdybysme mu je otloukli ze stromů, zatímco nás hledá u Chasalan? No? co ty na to? A co mu tak vytrhat ten jeho záhon zelí? doplnil Buřinka. A rozbít mu okna! přišel se svou troškou Vokál.
Jo, nápady to jsou! souhlasil Janek, který měl svůj vlastní nápad, ale počkejme na ostatní. Ve dne to stejně dělat nemůţeme. Kdyby nás někdo viděl, mohl by nás Beduin poslat do basy, kdyţ by měl svědky... takovýmu starýmu mrťafovi, kterej nemá srdce ani kapku citu, tomu není co věřit, víte. No uvidíme. Čiřík... zaznělo tázavě z křoví od západu. Tady jsou! vykřikl Janek a napodobil třikrát začiřikání koroptve šedé. Halasné dusání dřeváků hlásilo, ţe tři harcovníci se vracejí a ţe všecky oddíly rozeseté po úbočí se záhy shromáţdí kolem něho. Kdyţ byli všichni pohromadě, podali harcovníci hlášení. Zefirin prý sakruje a hromuje na ty zatracené usoplence z Velran, kteří chodí otravovat slušné lidi aţ k nim. Celý se chudák potí a utírá a funí jako dýchavičná herka, která táhne vůz s dvaceti metráky sena do stodoly po můstku příkrém jako střecha. No dobrá! poznamenal Janek. Bude se vracet tudy a někdo tu musí zůstat, aby ho mohl špehovat. Souška, který uţ byl psycholog a logik, uplatnil svůj názor. Zahřál se a následkem toho má ţizeň, takţe se vrátí rovnou do vesnice a půjde do Baštový hospody na absint. Moţná ţe by měl taky někdo jít tam! Jo, to je pravda, přitakal vůdce. Tři tady, tři tam a všichni ostatní půjdou se mnou do tereskýho lesa. Teďka uţ vím, co se musí udělat. K Baštoví musí jít někdo chytrej, pokračoval dál. Půjde tam Souška s Tyčkou a Sedmikvítkem: budete hrát kuličky a tvářit se jakoby nic. Boubela zůstane tady, schová se se dvěma dalšíma do lomu: musíte se dobře dívat a dobře poslouchat, co bude ten dědek říkat; aţ bude dost daleko a aţ budete vědět, co chce podniknout, přijdete za náma na donzéskou cestu, tam k Jubilejnímu kříţi. Pak se uvidí a já vám řeknu, jak se věci mají. Souška podotkl, ţe ani on, ani jeho druhové nemají ţádné kuličky, a Janek jim jich velkoryse věnoval tucet (za sou, člověče!), aby před hlídačem mohli hrát svou roli jaksepatří. Na poslední vůdcovy připomínky se Souška, plný sebedůvěry, zachechtal: Nelam si hlavu, kamaráde; spolehni se, ţe tomu starýmu trouboví ukáţu! Rozmístění se povedlo bez prodlení. Janek s většinou armády odtáhl do teréského lesa, a jakmile tam dorazili, nařídil svým muţům, aby z větví velkých stromů strhali co moţná nejdelší šlahouny plamínku. Na co? ptali se. Bude se kouřit? Budeme si dělat cigára? no prima! Hlavně je nepřetrhejte a najděte jich, co nejvíc můţete, odpověděl Janek. Všecko ostatní se dozvíte pozdějc. Ty, Hejle, polezeš po stromech a budeš je utrhávat nahoře. A musíš vylézt hodně vysoko, musejí bejt dlouhý. Nech to na mně! ujistil ho jeho pobočník. A především: nemá někdo z vás náhodou nějakej provázek? dotazoval se vůdce. Kaţdý měl nějaký kousek, jejich délka se pohybovala mezi jednou a třemi stopami. Předvedli je. Tak si je nechte! - Ano! dodal, jako by sám sobě odpovídal na otázku, kterou si v duchu poloţil, nechte si je a pojďme hledat ten plamínek. Nebylo to nic těţkého, ve starém průseku ho bylo víc neţ dost. Kolem kmenů velkých dubů, buků, habrů, bříz, planých hrušní a skoro všech stromů
vzpínala se ta ohebná a tvrdá lana, plazila se vzhůru a svými úponky se zachycovala sukovitých kmenů; jako houţevnatí rostlinní hadi ovíjela se kolem nich, aby ztečí dobyla azuru, vybojovala si světlo a při kaţdém rozbřesku mohla vypít svou skleničku sluneční záře. Dole a skoro všude na zemi bylo plno těch starých šedých pahýlů, tuhých a tvrdých, které se třepily na vlákna jako rozvařené hovězí a v koruně se rozvětvovaly na ohebné a pevné bičíky. Hejl šplhal; a Pulec a Švidroň taky; tak vznikla současně tři pracoviště, na kterých se pracovalo pod bdělým dohledem Jankovým. Takové vyšplhání, to bylo jedna dvě. Ať byl strom sebemohutnější, objal ho Hejl jako antický zápasník: často byly jeho ruce příliš krátké, aby mohl kmen obejmout úplně. Co na tom! Jeho ruce se přisávaly ke kaţdému suku v kůře jako pijavice, jeho zkříţené nohy se vinuly ke kmenu jako zkroucené šlahouny vinné révy a pořádný odraz lýtek ho rázem vymrštil o třicet aţ padesát centimetrů výš; tam se znovu zachytil rukama, znovu opřel o lýtka a za patnáct či dvacet vteřin se uţ chápal první větve. A pak uţ to šlo rychle: napřed vzepření na předloktí a hrudi, pak se do výšky této přírodní hrazdy dostala kolena a pevně se tam zachytila, pak byla nahrazena chodidly, a tak se stoupalo aţ do koruny: přirozeně a snadno jako po tom nejpohodlnějším schodišti. Sklizeň liány šla rychle: protoţe dole u stromu stál vţdycky jeden chlapec s ostrým noţem a uřezával lodyhu u země, zatímco tři nebo čtyři další za ni s příslušnou opatrností tahali a tak ji postupně strhávali dolů. Kolikrát to ti malí pastuchové dělali v létě na svatého Jana, kdyţ věnčili zelení a polními květy rohy svých zvířat! Plamínek, břečťan, chrpy, máky, kopretiny a chrastavce ladily své barvy s temnou zelení věnců; při jejich pletení se soupeřilo ve vynalézavosti a vkusnosti a byla to pravá pastva pro oči, kdyţ se večer těţkým krokem a s cinkáním zvonců vracely ty hodné kravky s tklivýma očima, ověnčené květinami jako nevěsty v máji. Doma se věnec pověsil na hřebík nad kuchyňské dveře, na místo, kam padají temné odlesky kos, té třpytivé venkovské zbroje, a tam - chráněn stříškou proti nepohodě - se nechal schnout aţ do příštího roku a někdy i déle. Ale o to tentokrát nešlo. Musíme sebou hodit! naléhal Janek, který viděl, ţe se smráká a od západu se nad velranským mlýnem zvedá mlha. Nějakou chvíli se v duchu věnoval sloţitým matematickým operacím, rozpaţenýma rukama pečlivě poměřil šlahouny, které se nasbíraly, pak přikázal, aby muţstvo sebralo celou kořist, a dal povel k odchodu mezi ţivými ploty donzéské cesty na křiţovatku u Jubilejního kříţe. Janek měl čtyři pořádné kusy asi po deseti metrech a osm dalších, poněkud kratších. Po cestě jim kladl na srdce, aby dlouhé kusy nepřetrhali, a pak nařídil, aby menší pokud moţno posvazovali po dvou k sobě. A zatímco šestnáct vojáků neslo tyto válečné stroje a ostatní se na ně dívali, věnoval se jejich velitel hlubokomyslným úvahám aţ do příchodu na místo srazu. Co budeme dělat, Janku ? ptali se chlapci jeden po druhém. Pomalu padal soumrak. Přijde na to! odtušil vyhýbavě vůdce. Za chvíli budeme muset domů, konstatoval jeden z malých. A ti ostatní nejdou, ani Boubela, ani Souška! Co asi dělají? A co je s tím dědkem? Všichni uţ byli netrpěliví a velitelův tajuplný výraz nijak nepřispíval k uklidnění všeobecného rozrušení. Tamhle jde Boubela a jeho muţi! zaradoval se Hejl.
Tak co, Boubelo? No co, odpověděl dotázaný, šel spodem po silnici a byli bysme se pořádně načekali, kdybych ho nebyl zahlíd! Sešel nejspíš lesem a na silnici se dostal tou pěšinkou, co začíná na mýtině. Viděli jsme ho z lomu. Mával rukama jako Kinkin, kdyţ je nadranej. Musí mít zatracenej vztek. Buřinko, velel Janek, běţ se podívat, co dělá Souška, a řekni mu, aby mně okamţitě přišel říct, co se děje! Buřinka poslušné odpelášil, ale kdyţ byl nějakých třicet kroků od nich, zarazilo ho diskrétní začiřikání. To jseš ty, Souško! Pojď honem, člověče, pojď mi honem říct, jak to vypadá! Za pár vteřin tam byli oba. Všichni se shlukli kolem Soušky, který hned začal vypravovat. Před čtvrt hodinou přišel Beduin celej rozkohoutěnej, zatímco oni tři před Baštovic klidně hráli kuličky. Všichni mu sborově popřáli dobrý večer a stařík jim řekl: No proto! vy jste aspoň hodní hošíci; ne jako ti vaši kamarádi, to je hejno nevycválanejch darebáků a já jim to spočítám. Souška se podíval na hlídače očima velkýma jako vrata od stodoly, které svědčily o jeho úţasu, a pak panu Zefirinovi odvětil, ţe se určitě mýlí, protoţe touhle dobou uţ musejí být všichni kamarádi doma, kde pomáhají mamince nanosit vodu a naštípat dříví na zítra anebo pomáhají tatínkovi ve stáji poklidit dobytek. Aha! poznamenal na to Zefirin. A kdo to tedy byl před chvilkou na Hůrce? Jo, to já nevím, pane hlídač, ale nic bych se nedivil, kdyby to byli Velraňáci. No vemte si třeba včera: házeli šutrama po Bouřkoví a Buřinkovi, kdyţ se vraceli do Olšiny. Jsou to nevychovanci; to je zkrátka vidět, ţe jsou to svatoušci, to víte! dodal pokrytecky, aby si šplhl u starého vyslouţilce, známého svým antiklerikalismem. Sakra, jako bych si to nemyslel! bručel Beduin a skřípal tím, co mu zůstalo z chrupu, protoţe, jak si vzpomínáte, v Lovernu byli rudí a ve Velranech bílí, bodejť, sakra, myslel: ti všiváci! todle je to jejich náboţenství, ukazovat slušnejm lidem zadnici! Flanďáci, rošťáci! No počkejte, vy obejdové, jen aţ vás jednoho chytím! Kdyţ Zefirin dohromoval, popřál chlapcům, aby se dobře bavili a byli vţdycky hodní, a vešel k Baštovi na skleničku absintu. Lekal ţízní, pokračoval Souška, a tak mu ten první dlouho nevydrţel, teďka uţ cucá druhýho; nechal jsem tam Tyčku a Sedmikvítka na stráţi, a kdyby odešel, neţ se vrátím, přijdou nám říct. To je v pořádku! shrnul to Janek a jeho tvář se úplně rozjasnila. A teďka mi řekněte, kdo z vás tu můţe ještě chvilku zůstat? Nepotřebujeme bejt všichni pohromadě, naopak! Přihlásilo se jich osm, přirozeně všichni vedoucí. Nejdéle ze všech se rozhodoval Gambetta, kdyţ on bydlí tak daleko ! Ale Janek ho upozornil, ţe oba Bouřkové také zůstávají a ţe bude určitě zapotřebí jeho přispění, protoţe je ze všech nejmrštnější. Gambetta se dal svým velitelem přemluvit, vydávaje se stoicky v nebezpečí otcovského výprasku, kdyby alibi selhalo. A teďka vy ostatní! pokračoval Janek. Nemá smysl, abyste to doma slízli, běţte si, my to uděláme bez vás a zejtra vám povíme, jak to proběhlo. Dneska večer byste nám spíš překáţeli. A spěte klidně, dědek všecko splati i s úrokama. A hlavně, dodal, rozptylte se a nezůstávejte v jednom chumlu, někdo by moh něco čout a to nemůţeme potřebovat.
Kdyţ z celé party zůstali jen Janek, Hejl, Cinkal, Souška, Boubela, oba Bouřkové a Gambetta, začal jim velitel vysvětlovat svůj plán. Vezmou kaţdý svou houţev z plamínku a potáhnou ji za sebou, přejdou tiše po návsi a muţi k tomu určení se postaví na určených místech vţdycky mezi dvěma proti sobě leţícími hnojišti. Dvě hlídky po dvou muţích budou stačit na to, aby mezi sebou přes cestu natáhly zrádná osidla, přes která hlídač cestou klopýtne a upadne na zem, takţe bude vypadat ještě opilejší, neţ bude. Taková místa, kde se na něho bude číhat v záloze, budou čtyři. Vyrazili: jednu nástrahu nechali u hnojiště Jana Baptisty a druhou u hnojiště Pampánova: k první měli přeběhnout Souška s Bouřkou, ke druhé Boubela a Buřinka. Zatím šli všichni dál a Boubela, vedoucí zálohy, se se svým druhem zastavili u hnojiště Bototova, zatímco Souška a jeho kamarád odešli na stráţ ke hnojišti Doniho. Ostatní šli vystřídat na stráţi Tyčku a Sedmikvítka, které napřed okamţitě poslali domů. Nato se přikradli k oknům a najukli dovnitř, co dělá stařík, Byl uţ u třetího absintu a vykládal zeširoka jako nějaký poslanec o svých skutečných i pomyslných taţeních - spíš ale o těch pomyslných -, protoţe bylo slyšet, jak říká: Jo, to sem jednoho krásnýho dne měl jet na dovolenku z Alţíru do Marseille a přijdu, sakra, zrovna kdyţ loď odjela. Co teď? - Zrovna tam byla nějaká tamní panímáma a prala prádlo na břehu moře. Nerozmejšlím se dvakrát, překotím ji nosem do dţberu, vysypu jeden škopíček, skočím do něj a vesluju paţbou svý pušky v ty brázdě, co za sebou ten parník nechává. A tak jsem přijel do Marseille ještě o fous dřív neţ ten šinákl. Času bylo dost! Gambettu nechali na stráţi za hromadou dřeva. Měl v dané chvíli upozornit obě hlídky i Janka s pomocníky, ţe Zefirin odchází z hospody. Zatím měl příleţitost vyslechnout Beduínovo vyprávění o jeho posledním setkání s jeho starým kamarádem, císařem Napoleonem III. Jo, to jsem takhle šel po Paříţi, kousek od Tuilerií, a tak si říkám, jestli k němu nemám zaskočit a dát mu dobrej den, kdyţ mně někdo zaklepe na rameno. Já se obrátím ... A kdo to nebyl, jak on! "No tohle, Zefirine, ty kluku ušatá, to je ale náhodička! Pojď k nám na štamprle!" A hned na císařovnu: "To je Zefirin, Géňo! Umej nám dvě štamprlata, my si chceme přiťuknout." Naši tři šibalové zatím proběhli vesnicí a dorazili k hlídačovu domku. Janek se protáhl dovnitř vikýřem u kůlny, otevřel kamarádům tajná dvířka a všichni vnikli různými chodbičkami do Beduínova obydlí, kde se po čtvrt hodiny věnovali jakémusi tajnému počínání mezi konvemi, hrnci, lampami, baňkou na petrolej, almarou, postelí a kamny. Kdyţ jim pak Gambettovo začiřikání ohlásilo návrat jejich oběti, vzdálili se stejně nenápadně, jako přišli. A opravdu - kdyţ starý Zefirin naposledy vypověděl Baštovi všecky příhody s Araby a Zuávy a kdyţ vylíčil, jak ţraloci zamořili alţírskou rejdu, jak jedna z těch bestií dokonce jednou při koupání ukousla jednomu kamarádovi péro, takţe moře bylo celé rudé od krve -, vyklopýtal těţce z hospody před pobavenými zraky hostinského a jeho ţeny. Kdyţ přišel k Doniovům, vzal prvního pochopa s velkým sakrováním na tu zatracenou silnici, kterou starý cestář Breda (zbabělec, který si odkroutil jenom sedm let a italský taţení, taková maličkost!) udrţuje zatraceně mizerně. Kdyţ se vyřádil, vstal a šel dál. Tak myslím, ţe má dost, usoudil Bašta a zavřel dveře. O kus dál porazila Zefirina houţev Boubelova, zrádně nataţená před jeho kroky, takţe se svalil do struţky močůvky, zatímco oba světla se štítící strůjcové potichu prchali, vlekouce houţev za sebou.
U hnojiště Pampánova neopomenul vzít pochopa znovu, hromuje přitom z plných plic na tu všivou vesnici, kde není vidět o nic lip neţ v zadnici nějakého negra. Lidé, zburcovaní tím halasem, zatím vycházeli na práh a říkali: ; Tak se mi zdá, ţe naše stará vojna dneska říká psovi slečno: to Uţ je panečku parádní opice! A patnáct či dvacet párů očí mohlo konstatovat, ţe o nějakých dvacet kroků dál vzal stařík, neuznávaje zákony rovnováhy, pochopa tak pořádného, ţe se počítají uţ i v ţivotě ochlastově. Já, sakra, přece nejsem oţralej! koktal a ohmatával si bouli na čele a pohmoţděný nos. Vţdyť jsem skoro nic nepil! To mi stoup do hlavy ten vztek! Ti sígři! Kolena na kalhotách měl rozbitá nadranc a trvalo mu aspoň pět minut, neţ našel klíč, zaštrachaný úplně na dně kapsy pod rozměrným kostkovaným kapesníkem, mezi noţem, šrajtoflí, tabatěrkou, fajfkou, pytlíkem na tabák a krabičkou od sirek. Konečně vešel dovnitř. Zvědavci, kteří ho následovali a mezi nimiţ nechybělo našich osm výrostků, uslyšeli při prvních krocích hluk převrţených konví. To bylo podle plánu, proto je tak rozestavěli. Pak si stařík konečně proklestil cestu k výklenku ve zdi, kde přechovával zápalky. Škrtl jednou z nich o kalhoty, o krabičku, o troubu od kamen, o zeď: nechytila; škrtl druhou, třetí, čtvrtou, pátou - stále bezvýsledně, ať škrtal, o co chtěl. Jenom škrtej, kamaráde! posmíval se Hejl, který je všecky namočil do vody. Jenom škrtej, aspoň ti nebude dlouhá chvíle. Zefirin, unavený marným škrtáním, našel jednu zápalku v kapse, rozškrtl ji a chtěl s ní zapálit petrolejku; ale knot byl také vzpurný a nechtěl chytit. Zato se však rozehřál Zefirin. Mordsetsakrahadrycuckykrucinálfagothimllaudonhergotelement! Tak ty nechytneš, ty prevíte sakramentskej, co, tak ty nechytneš, ne? Kdyţ ne, tak ne, tak tumáš! sakra! tumáš, ty kráme zatracenej! zařval a vší silou mrštil lampou o kamna, kde se s velkým hlukem roztříštila. Propánakrále, vţdyť on si ten barák zapálí, vyděsil se kdosi. Ţádný strachy, pomyslel si Janek, který nahradil petrolej zbytkem bílého vína, jeţ našel na dně jedné láhve. Po tomto hrdinském činu vrazil stařík, potácející se ve tmě, do kamen, převrhl ţidli, zakopl o konev, klopýtl o hrnec, řval, nadával, uráţel celý svět, upadl, vstal, vyšel, vrátil se a konečně znaven a pohmoţděn ulehl oblečený do postele, kde ho druhý den ráno nalezl soused chrápajícího jako varhanní píšťala uprostřed nádherného nepořádku, který však nevypadal nijak umělecky. Zanedlouho potom se vyprávělo po vesnici - a Janek s přáteli se tomu smáli pod vousy ţe starý Beduin byl předešlý večer tak oţralý, ţe cestou od Baštu osmkrát upadl, doma všecko pokácel, rozbil si lampu, nachcal si do postele a nadělal si do hrnce. KNIHA II. PENÍZE 1/ VÁLEČNÝ POKLAD Peníze jsou nervem války. BISMARCK Na druhý den se přátelé cestou do školy dozvídali kousek po kousku příběh starého Zefirina. Vesnice plná pověstí vesele komentovala různé fáze tohoto bakchického putování: jen hlavní hrdina, chrápající těţkým spánkem opilce, nevěděl ještě nic o škodách způsobených v jeho domácnosti a o tom, jak jeho včerejší chování podkopalo jeho reputaci. Na školním dvoře stála skupina těch velkých s Jankem uprostřed a smáli se, aţ se za
břicho popadali; kaţdý vykládal velice nahlas, aby to učitel slyšel, všechny ochechulózní pověsti, které kolovaly po ulicích, a všichni velice zdůrazňovali právě ty růjné a kluzké detaily: hrnec a postel. Ti, kteří neříkali nic, smáli se na celé kolo a jejich oči hrdě zářily vítězným ohněm, protoţe měli za to, ţe všichni více či méně spolupůsobili při této spravedlivé odplatě. Hahá! Teď si Zefirin mohl otvírat hubu! Jaký respekt by, prosím vás, mohl budit chlap, který se oţírá tak, ţe se musí tahat namazaný jako kára z obecního hnojiště a kterému se kolečka zmátla tak důkladně, ţe povaţuje svou postel za veřejný záchodek a hrnec za nočník. Jen ti největší a nejdůleţitější bojovníci pokradmu vyţadovali vysvětlení a domáhali se detailů. Brzy se všichni dozvěděli, jaký podíl měl kaţdý z těch osmi na díle pomsty. A tak vyšlo najevo, ţe autorem nápadu s konvemi a se zápalkami byl Hejl, ţe Cinkal číhal na signál Gambettův a ţe všecky zásadní operace byly plodem fantazie Jankovy. Ještě později zjistí stařík, ţe víno, které mu zůstalo v láhvi, chutná po petroleji; bude si lámat hlavu, která zatracená kočka mu strkala čumák do hrnce se sýrem, a proč je ten zbytek zadělávaného masa s cibulí tak slaný ... Ano, a to ještě nebylo všecko. Jen ať si znovu zkusí nás... totiţ otravovat Janka a jeho vojsko! Dostane se mu ještě něčeho lepšího a důkladněji provedeného. Vůdce se totiţ vskutku zanášel myšlenkou, ţe mu ucpe komín jílem, ţe mu rozebere vozík a stopí z něho kola a ţe mu bude kaţdý večer po celý týden chodit strouhat tašku (šprým spočívající v tom, ţe se silnou taškou škrábe o vnější stranu domovní zdi, coţ působí uvnitř tajemný hluk, o to tajemnější, ţe se zdá, jako by přicházel zevnitř, a přitom nelze objevit jeho původ), nemluvě ani o vyplenění jeho ovocného sadu a vydrancování jeho zelinářské zahrady. Dneska večer budeme mít klid, usoudil Janek. Nebude si troufat vylízt z domu. Jednak je celej zboulovanej, jak po hlavě padal do těch příkopů, jednak má dost práce doma. A kdyţ má člověk tolik rachoty doma, nestrká nos do toho, co dělají jiní. A to se budeme zase svlíkat donaha? dotazoval se Boubela. To se ví, ţe jo, kdyţ nás nebude nikdo otravovat! odvětil Janek. No, ono totiţ včera večer nebylo nijak zvlášť teplo, člověče, opováţilo se namítnout několik hlasů, neţ se zaútočilo, byli jsme zmrzlí jako drozdi. Já měl kůţi jako oškubaná slípka prohlásil Cinkal, a pinďourka tak scvrklýho, ţe uţ jsem tam neměl nic. A Velraňáci taky dneska nemusejí přijít. Včera měli moc nahnáno, nevěděli, co se s nima děje. Mysleli si, ţe jsme spadli z měsíce. Bodejť, tolik nahejch zadků, to musel bejt pohled pro strach! podotkl Souška. Dneska večer si budou určitě dávat zatraceně pozor, co by na ně mohlo vybafnout, a my bysme tam mohli taky klidně obrůst mechem ! A kdyţ dneska nepřijde Beduín, můţe přijít někdo jinej (on u Bašty určitě kecal) a tím spíš nás můţe načapat: kaţdej není taková skleróza jako hlídač! A vůbec, sakra! Já uţ se nahatej bít nebudu, prohlásil rozhodně Vokál, pozvedaje takto bez obalu prapor vzpoury anebo alespoň nesmlouvavého odporu. Váţná věc! Byl podpořen četnými druhy, kteří se vţdycky poslušně podvolovali Jankovým rozhodnutím. Důvod tohoto rozkolu spočíval v tom, ţe jim včera během útoku nejen bylo zima, ale navíc si tu někdo zapíchl do chodidla trn, tu někdo odřel palce o bodláčí anebo pořezal paty o kamení. S takovou by celá armáda brzy kulhala! To by to vypadalo! Ne, váţně, to není ţádný ţivot! Janek byl sám či skoro sám, kdo zastával opačný názor, a musel uznat, ţe způsob válčení,
který tak vynášel do nebes, má skutečně zřejmé nevýhody a ţe by bylo dobře najít nějaký jiný. Ale co? Tak si něco vymyslete, kdyţ jste takoví chytrolíni! vybízel je, v duchu rozmrzelý nad tím, jak krátkodobý byl úspěch jeho nápadu. Mohli bysme se třeba bít v košili, navrhoval Souška. Aspoň bysme uchránili haleny, a kdybysme si boty zavázali provázkama a kalhoty spíchali špendlíkama, mohli bysme se vrátit domů. Jo a zítra ti to spočítá starej Simon, kterej ti řekne, ţe jseš nestyda, protoţe chodíš rozepnutej, a píchne to na tebe vašim, no! A kdo ti přišije knoflíky na košili a na triko? A co kšandy? Ne, takhle se na to jít nedá! Buďto všecko, nebo nic! Kdyţ na sobě nechcete nemít nic, tak si musíme nechat všecko! rozhodl Janek. Jo, povzdechl si touţebně Souška, kdybysme tak měli někoho, kdo by nám přišíval knoflíky a spravoval knoflíkový dírky! A taky by ti kupoval tkaničky a podvazky a kšandy, co? A proč by tě nemohl dávat vyčurat, kdyţ uţ by byl jednou v tom, a utírat milospánovi zadnici, kdyţ se vyprášil, co? Já vám říkám, ţe to, co potřebujeme, kdyţ nemůţete na nic přijít, pokračoval Janek, to, co potřebujeme, jsou prachy! Prachy? No jasně, samozřejmě! prachy! Za prachy se dají koupit fůry knoflíků a všech moţnejch nití a jehel a háčků a kšandy a tkaničky do bot a guma a všecko, to si pište, prostě všecko! To je teda sice pravda, ale aby se daly koupit všecky ty krámy, co říkáš, to by nám někdo musel dát moc peněz, aspoň takovejch sto sou! Tudle, zlatý oči! Tolik nikdy neschrastíme! Aby nám je někdo dal naráz, to určitě nedá, s tím se nemůţe počítat, ale poslouchejte mě dobře, trval na svém Janek. Já bych věděl jeden způsob, jak se dostat skoro ke všemu, co potřebujeme. A jakej způsob bys... Tak poslouchejte! To se přece nestane kaţdej den, abysme padli do zajetí, a my taky zas někoho chytneme, jako Třasořitku a tak ... A tak co? A tak si budeme nechávat knoflíky a háčky a kšandy toho velraňáckýho ksindlu; a místo co bysme tkaničky od bot přeřezávali, budem si je dávat stranou, abysme si udělali takovou malou zásobu. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš, přerušil ho Souška, který, ač mlád, byl uţ vzdělanec. Kdyţ budeme chtít mít jistotu, ţe ty knoflíky máme, protoţe dřív nebo později je moţná budeme potřebovat, tak bude nejlepší si je koupit. A ty máš prachy? tázal se ironicky Boubela. Mám sedm sou v kasičce, v takový ţábě, ale s těma se nedá počítat, ona je ta ţába hned tak nevyplivne a máma ví přesně, kolik tam je, a má celej ten krám schovanej v kredenci. Říká, ţe mně za to chce o velikonocích nebo na svatou Trojici koupit klobouk, a kdybych si z toho jeden lohnul, tak mě seřeţe jak ţito. Panenko skákavá, takhle je to vţdycky, zuřil Cinkal. Kdyţ nám někdo dá nějakej ten sou, tak to nikdy není doopravdy pro nás. Za kaţdou cenu se toho musejí zmocnit naši. Vykládají, jaký oběti pořád dělají, aby nás vychovali, a ţe to ohromně potřebujou, aby nám koupili košile a šaty a dřeváky a já nevím co všechno; jenomţe já jim na ty háby kašlu, já bych chtěl, aby mi dali moje prachy, abych si moh koupit něco uţitečnýho, co bych chtěl: čokoládu a kuličky a gumu do praku, no! ale doopravdy
má člověk jen ty prachy, který sem tam nějak schrastí, a ani ty nesmí moc dlouho tahat po kapsách! Zapískání přerušilo diskusi a školáci se seřadili u dveří do třídy. Víš, svěřil Bouřka Jankovi, já mám dva sou, který jsou moje a o kterejch nikdo neví. Ty mi dal Theodul z Ouvan, kdyţ přišel k nám do mlejna a já jsem mu podrţel koně. Theodul je náhodou moc prima chlap, ten mi vţdycky něco dá ... víš, kterej je Theodul, ne? ten republikán, co brečí, kdyţ se nalízne! Mlčte, Adonisi! - Bouřkovo křestní jméno bylo totiţ Adonis - okřikl ho starý Simon, nebo vás potrestám. Jdi někam! procedil Bouřka přes zuby. Co si to mumláte ? vyšetřoval Simon, který zahlédl, ţe Bouřkový rty se pohnuly. Však ono se hned uvidí, jak vám pusa pojede, aţ se vás zeptám na vaše povinnosti vůči státu! Neříkej nic, zasykl Janek, já mám nápad. A všichni vešli do třídy. Jakmile se Janek usadil na svém místě a rozloţil si před sebe sešity a učebnice, vytrhl především velice obratně ze sešitu na poznámky prostřední dvojlist. Ten pak popřekládal a roztrhal na dvaatřicet stejných lístků, na které zhuštěně načrtl tuto ţivotně závaţnou otázku: Mnělbisisu:(Překlad: Měl bys sou?) Na kaţdý z těchto náleţitě sloţených lístečků napsal pak jméno jednoho ze svých dvaatřiceti druhů, šťouchl prudce loktem do Cinkala, podstrčil mu pokradmu jedno po druhém těch dvaatřicet poselství a doprovodil je touto rozhodnou větou: Pošli to sousedovi! Pak znovu napsal všech dvaatřicet jmen na velký list papíru, a zatímco se učitel tázal, ptal se i on očima postupně všech adresátů, jaká je odpověď na jeho otázku, a označoval kříţkem ty, kteří odpověděli kladně, a vodorovnou čárkou ty, kteří odpověděli záporně. Pak spočítal kříţkybylo jich sedmadvacet. To ujde! pomyslel si. A pohrouţil se do hlubokých úvah a dlouhých výpočtů, aby sestavil plán, který se v hrubých linkách rýsoval v jeho mozku uţ několik hodin. O přestávce ani nemusel své bojovníky svolávat. Všichni přišli okamţitě sami a stáli v kruhu kolem něho v koutku za klozety, zatímco ti mladí, kteří uţ byli zasvěceni, ale neměli právo ani mluvit, ani hlasovat, si hráli tak, ţe před nimi tvořili jakýsi ochranný val. Tak poslouchejte! začal vůdce vysvětlovat. Je vás uţ sedmadvacet, co můţou platit, a to jsem nemoh poslat ten dopis kaţdýmu. Je nás pětačtyřicet. Ať se přihlásí ti, kterejm jsem nepsal a co mají taky jeden sou. Zvedněte ruku! Zvedlo se osm rukou ze třinácti. To dělá sedmadvacet a osum. Počkejme, sedmadvacet a osum ... osmadvacet, devětadvacet, třicet..., počítal na prstech. Pětatřicet, prosím tě! přerušil ho Souška. Pětatřicet! Víš to určitě? To znamená pětatřicet sou. Pětatřicet sou není sto, to je fakt, ale je to hezkej počinek. No! a teď si poslechněte, co navrhuju: Jsme v republice, všichni jsou si rovný, všichni jsme kamarádi a bratři: Volnost! Rovnost! Bratrství! a musíme si všichni pomáhat, ţe jo, a koulet to tak, aby to dobře šlo. A tak odhlasujeme něco jako daň a uděláme si takovou kasičku a z ty si koupíme náš válečnej poklad. A poněvadţ jsme si všichni rovný, tak kaţdej zaplatí stejnej příspěvek a kaţdej, kdo se dostane do maléru, bude mít právo na přišití knoflíčků a různý správky, aby doma nedostal vynadáno. Máme tady Cinkalovu ségru Marii, která řekla, ţe přijde všecko pozašívat těm, co budou zajatý. Kdyţ bude někdo zajatej, nic nenaděláme. Nechá se ořezat, ani nemukne, a za půl hodiny
půjde domů v pořádku, pozapínanej, pozašívanej a vyfintěnej. A kdo je vůl? Velraňáci! Jo, to je prima! Jenomţe co ty prachy, kdyţ ţádný nemáme, Janku ? No, sakra, to nemůţete přinýst nějakou malou oběť pro Vlast? Nejste vy náhodou zrádci? Já navrhuju, abysme pro začátek dávali jeden sou měsíčně, a to hned od zítřka. Tak budeme mít hnedka něco. Později, aţ budeme bohatší a aţ naděláme nějaký zajatce, tak budeme dávat uţ jenom jeden sou za dva měsíce. Safra, ty to bereš hákem, člověče! Jseš ty milionář nebo co? Jeden sou za měsíc? To jsou hrozný peníze. To nikdy nemůţu sehnat: kaţdej měsíc jeden sou! Jestli se kaţdej nemůţe trošínku obětovat, tak nemá smysl vést válku; to je lepší si přiznat, ţe máme v ţilách bramborovou kaši a ne. krev, sakra, francouzskou krev. Nejste vy náhodou Němčouři? Jo, nebo ne? Já nechápu, jak se někdo můţe rozmejšlet, jestli má dát všecko, co má, abysme si zajistili vítězství, já dám dokonce dva sou, jen co je budu mít. ... Tak platí, a teď se bude hlasovat. Jankův návrh byl přijat pětatřiceti hlasy proti desíti. Proti němu hlasovalo samozřejmě těch deset, kteří nevlastnili poţadovaný sou. Pokud jde o vás, obrátil se k nim Janek, na to uţ jsem taky myslel, to vyřídíme ve čtyři v Pepiotově lomu, leda ţe bysme šli tam, co jsme se včera svlíkali. Jo, tam to budeme mít lepší a budeme tam mít větší klid. Postavíme tam stráţe, aby nás Velraňáci nepřekvapili, kdyby náhodou přece jenom přišli, ale já tomu nevěřím. No tak, všecko bude v pořádku, dneska večer se to vyřeší. 2/ BEZ PENĚZ BÍDA PŘEVELIKÁ Nicméně měl třiašedesát způsobů, jak se k nim dostat vţdycky, kdyţ potřeboval, a z nich nejpoctivější a nejobyčejnější způsob byla krádeţ kradmo provedená. RABELAIS (kniha II., kap. XVI.) Večer to pořádně štípalo do tváří. Byl jasný podvečer v novoluní. Tenoučký bledě stříbrný srpeček, ještě průzračný v posledních slunečních paprscích, předpovídal jednu z těch syrových a mrazivých nocí, které vám shodí poslední listy, drkotající se na zpustošených větvích jako nakřáplé rolničky větrných ořů. Zimomřivý Boubela si stáhl přes uši svůj modrý baret! Cinkal si ohrnul dolů náušníky na čepici a ostatní se také všelijak snaţili bojovat proti bodavému větru; jen prostovlasý Janek, ještě opálený letním sluncem, v rozepjaté haleně, opovrhoval tou troškou zimy, která podle jeho tvrzení nestála za řeč. Ti, co dorazili do lomu první, čekali na opozdilce, a vůdce vyslal Pulce, Buřinku a Švidroně, aby šli na skok obhlédnout nepřátelský kraj lesa. Pověřil Pulce velením a řekl mu: Za čtvrt hodiny na tebe zapískáme, a kdyţ do tý doby nic neuvidíš, vylezeš na Hejlův dub, a kdyţ pořád ještě nic neuvidíš, tak to znamená, ţe určitě nepřijdou, a vy za náma přijdete do tábora. Hlídka poslušně souhlasila a šla na svou stráţ, zatímco zbytek armády odpochodoval do Hejlova doupěte, kde se minulý den svlékali. Tak to vidíš, člověče, konstatoval Boubela, ţe bysme se dneska nebyli mohli svlíct. No dobrá! prohlásil Janek. Kdyţ uţ jsme se stejně rozhodli, ţe to provedeme jinak, tak uţ nemáme co se vracet k tomu, co bylo. Knoflíková válka
Kapitola 3 V Hejlově doupěti jim bylo náramně dobře; od velranské strany, od západu a odspoda od jihu tvořil tento otevřený lom přirozenou hradbu, která chránila před větry přinášejícími déšť a sníh; na ostatních stranách stály velké stromy, které mezi sebou a křovím ponechávaly jen uzoučké průchody a zastavovaly větry severní a východní, (které zrovna ten večer nebyly ani za mák teplé). Sedněme si, navrhl Janek. Kaţdý si vybral nějaké sedátko. Velké ploché kameny se nabízely samy, stačilo si nějaký vyvolit. Kaţdý si našel svůj a všechny oči se upřely na vůdce. Tak jsme se teda dohodli, začal Janek připomínkou ranního hlasování, ţe budeme platit příspěvek, abysme měli válečnej poklad. Všech deset chuďasů jednohlasně zaprotestovalo. Vokál, který tuto přezdívku dostal proto, ţe měl velké, kulaté a příšerně vypoulené oči, takţe Švidroň vedle něho vypadal jako Adonis, se ujal slova jménem všech bez-souváků. Byl synek ubohého nádeníka, který se lopotil od 1. ledna aţ do Silvestra, aby jakţtakţ vyšel, a který svému potomku samozřejmě nedával příliš často kapesné na jeho drobné radosti. Janku, prohlásil, ty neděláš dobře, ty zahanbuješ chudý! Tys povídal, ţe jsme si všichni rovný, ale víš dobře, ţe to není pravda, ţe já a Zozo a Bati a ti ostatní nemůţeme jakţiv sehnat ani floka. Já vím, ţe jseš na nás hodnej, a kdyţ si koupíš bonbóny, tak nám občas nějakej dáš, a někdy nás necháš líznout si tvý čokolády nebo sladkýho dřeva; ale víš dobře, ţe kdyţ nám někdo naneštěstí dá nějakej groš, tak nám to táta nebo máma okamţitě vezmou a nakoupí za to nějaký volovinky, který ani okem neuvidíme. My uţ jsme ti to řekli dneska ráno. My prostě platit nemůţeme. A tak jsme tu jako prašivý ovce! Todle není ţádná republika a takovýmu rozhodnutí já se nemůţu podvolit. My taky ne, souhlasilo devět ostatních. Uţ jsem řekl, ţe se to vyřeší, zahromoval generál, a taky se to vyřeší, rozumíte! nebo nejsem, sakra, Janek ani vůdce a vůbec nic! Tak poslouchejte, vy nemehla, kdyţ si neumíte pomoct sami! Snad si nemyslíte, ţe mně doma někdo prachy dává a ţe mi je táta nesebere, kdyţ k nám přijde kmotr nebo kmotra anebo někdo, kdo si k nám přijde vypít flašku vína a podstrčí mi sou nebo měďák? Bodejť ne! Kdyţ nemám čas zdejchnout se zavčas a pak říct, ţe jsem si za ten sou, co jsem dostal, koupil kuličky nebo čokoládu, tak mě o něj připraví, neţ bys řekl švec. A kdyţ řeknu, ţe jsem si koupil kuličky, tak je musím ukázat, poněvadţ kdyby to nebyla pravda, tak bych ten sou musel vysolit, a kdyţ je ukáţu, tak hned dostanu pár facek, abych se odnaučil zbytečně vyhazovat peníze, který se tak těţko vydělávají; a kdyţ řeknu, ţe jsem si koupil bonbóny, tak je nemusím ukazovat, to dostanu facana hned a řeknou mně, ţe jsem marnotratník a ţrout a hltoun a proţranec a já nevím co ještě. No! jenomţe člověk si v ţivotě musí umět pomoct a já vám řeknu, jak na to. Nemluvím o nějakejch pochůzkách pro farskou hospodyni nebo ţenu starýho Simona, který dokáţe vyřídit kaţdej, to jsou takový drţgrešle, ţe z toho moc nekouká, a taky nemluvím o těch sou, co se dají posbírat při křtech a při svatbách, to je moc málokdy a nedá se s tím počítat. Ale podívejte, co můţe udělat kaţdej: Kaţdej měsíc přijde k Baštově stodole hadrník a ţenský mu nosí starý hadry a králičí kůţe - já mu dávám kosti a starý ţelezo a Bouřkové taky, ţe jo, Bouřko ? No! No!
Za to nám on dává obrázky, pérka v takovým malým soudečku, obtisky anebo dokonce jeden nebo dva sou, podle toho, co člověk má; ale prachy on dává nerad, je to hnusnej škrťa a vţdycky nám za krásný veliký kosti a nádherný starý ţelezo vrazí nějaký svinstvo, který se ani neobtiskne, a ty jeho obtisky jsou stejně na draka. A tak se mu podle toho, co tam člověk nese, musí prostě říct: Já chci sou nebo dva nebo i tři - kdyţ je těch krámů hodně. A kdyţ řekne, ţe nedá, tak mu stačí říct: Jo, milej zlatej, tak dostaneš starou belu! a všecko zase sebrat, ţe to jako odneseš; to se ví, ţe tě ten ţídek zavolá nazpátek a rád! Já vím, ţe kostí a starýho ţeleza není na mancáry, ale nejlepší je sbírat bílý hadry a odstřiţky; a prodat mu je na váhu, za ty se dává víc neţ za všecko ostatní. To u nás není tak jednoduchý, namítl Vokál. Máma má v kredenci takovej velkej pytel a všecko do něho strká. Tak z něho sem tam musíš udělat nějaký malý ... A to není všecko. Vy máte slepice, kaţdej má slepice: jeden den lohne člověk v hnízdě jedno vajíčko, druhej den další, za dva dny třetí; musí se tam jít ráno, neţ snesou všecky slepice, schováte si ty svý vajíčka někde v koutku ve stodole, a kdyţ jich máte tucet nebo půl tuctu, vemte si hezky košík a zaneste ho starý Trikotce, úplně tak, jako by vás s ním někdo posílal. A Trikotka někdy dává aţ čtyřiadvacet sou za tucet, takţe půltucet vám stačí na příspěvky na celej rok. To není u nás moţný, tvrdil Zozo. Naše máma je na slepice jako drak a kaţdej večer a kaţdý ráno jim omakává prdelku, jestli je tam vajíčko. A ví vţdycky dopředu, kolik jich večer bude mít. Kdyby jedno chybělo, to by byl doma cambus. Pak je ještě jeden způsob a ten je nejlepší. Ten vám můţu všem doporučit. To se dá pouţít, kdyţ má táta opici. Proto já jsem tak rád, kdyţ ho vidím, ţe si maţe boty, to znamená, ţe se chystá na trh do Vercel nebo do Baume. Večeří tam s "horňákama" nebo s "dolňákama", pije jak duha, aperitivy, štamprlata, víno, na zpáteční cestě se s ostatníma zastaví v kaţdý hospodě a nakonec jde ještě k Baštovi na absint. Máma tam chodí pro něho, moc velkou radost z toho nemá, tak mu vynadá, nato se pokaţdý pohádají, pak se oba vrátí domů a ona se ho ptá, kolik utratil. On ji pošle někam a řekne jí, ţe hlava rodiny je on a jí ţe do toho nic není, a pak vleze do postele a šaty hodí na ţidli. No a zatímco jde máma zavřít barák a zaloţit dobytku, já mu prohledám kapsy a šrajtofli. On nikdy přesně neví, kolik tam má, a tak přijde na to: někdy štípnu sou, někdy dva, tři, čtyři a jednou jsem mu lízl dokonce deset sou, ale to uţ je moc a víckrát uţ tolik nevezmu, protoţe na to táta přišel. A tak tě seřezal? hlesl Cinkal. Ani nápad, slízla to máma, on si myslel, ţe mu ty prachy sebrala ona, tak jí strašlivě vynadal. To je teda opravdu dobrej fígl, souhlasil Boubela, co ty na to, Bati? Já na to, ţe mně ten Jankův fígl není nic platnej, protoţe můj táta se nikdy neopije. Nikdy ? zvolala uţasle sborem celá armáda. Nikdy! potvrdil otráveně Bati. Tak to je teda malér, člověče, to je fakt ohromnej malér, politoval ho Janek. S tím se teda nedá nic dělat. Tak co teda? Tak to si teda musíš strhnout, aţ tě pošlou na nákup. Hned ti to vysvětlím. Kdyţ dostaneš frank, abys ho rozměnil, stopíš z něho sou a řekneš, ţes ho ztratil. Bude tě to stát facku nebo dvě, ale na tomhle bídným světě kaţdej špás něco koštuje, a člověk musí řvát, neţ ho rodiče začnou řezat, a kdyţ řve z plnejch plic, tak si netroufají moc přitlačit. Kdyţ ale nedostaneš frank a jdeš koupit třeba cikorku, tak jsou balíčky po čtyřech a po pěti sou, a kdyţ máš pět sou, tak koupíš ten
za čtyři a řekneš, ţe to podraţilo; a kdyţ tě pošlou, abys koupil za dva sou hořčice, tak jí koupíš jenom za sou a řekneš, ţe ti víc nedali. Nemůţe se ti dohromady nic stát, člověče, máma řekne, ţe hokynář je šejdíř a zloděj a tobě to projde. A vůbec, nikdo není nucenej dělat něco nemoţnýho. Kdyţ si nějaký prachy seţenete, tak zaplatíte, a kdyţ nebudete moct, tak se taky nezblázníme a zařídí se to zatím nějak jinak. Potřebujeme ty prachy, abysme za ně koupili všecky ty krámy. Tak prosím! kdyţ najdete nějakej knoflík, sponku, tkaničku, gumu, štupovačku, strčte si to do kapsy a sem s tím, ať nám ten válečnej poklad pěkně roste. My to oceníme, i kdyţ se bude počítat, ţe to je starý a ne nový. Ten, kdo bude ten poklad hlídat, bude mít notýsek, do kterýho si bude zapisovat příjmy a vydání, ale bylo by to o moc lepší, kdyby kaţdej moh dát ten sou. Moţná ţe později bysme si mohli něco ušetřit jako do kasičky, a pak bysme si po nějakým vítězství mohli udělat takovou malou oslavu. To by bylo ohromný! zaradoval se Cinkal. Koupili bysme perník, čokoládu ... A sardinky! Napřed si seţeňte prachy, jo! zchladil je generál. Prosím vás, to byste museli bejt úplný střeva, abyste po tom všem, co jsem vám tu řek, nedokázali vyštrachat kaţdej měsíc jeden sou. To je fakt, souhlasil sbor majetných. Chudáci, rozohnění Jankovými odhaleními, tentokrát souhlasili s návrhem daně a přísahali, ţe příští měsíc nasadí všecky háky a páky, aby mohli svůj příspěvek zaplatit. Pro tento měsíc ho vyrovnají v naturáliích a všechno, co budou moci sehnat, odevzdají pokladníkovi. Ale kdo bude pokladníkem? Janek a Hejl jakoţto vůdce a pobočník tuto funkci zastávat nemohli; nemohl to být ani Gambetta, který často chyběl ve škole a jehoţ zaječí čilost ho ostatně činila nepostradatelným jakoţto posla v případě neštěstí. Janek nabídl Souškovi, aby tento úkol vzal na sebe. Souška byl dobrý počtář, psal rychle a dobře, byl prostě jako stvořený pro tuto důvěrnou funkci i obtíţnou práci. Já ale nemůţu, odmítl Souška. Podívejte, uvědomte si mou situaci. Sedím nejblíţ u katedry a on pořád vidí, co dělám. Kdy bych teda moh vést účty? To přece není moţný! Pokladník musí sedět v zadních lavicích. Měl by to bejt Cinkal. Cinkal, zamyslel se Janek. Jo, kdyţ se to vezme kolem a kolem, člověče, tak to musíš vzít ty, protoţe Marie bude chodit přišívat knoflíky těm, co budou případně zajatí. Jo, můţeš to bejt jenom ty. A co kdyţ budu od Velraňáků zajatej já? To bude celej poklad v čudu. Tak se nebudeš bít, zůstaneš vzadu a budeš pozorovatel: občas musí člověk umět přinýst nějakou tu oběť, kamaráde! Ano, ano, ať je pokladníkem Cinkal! Cinkal byl zvolen aklamací, a protoţe všechno či skoro všechno bylo vyřízeno, šlo se do Hájku, podívat se, co je s těmi třemi na stráţi, které v zápalu diskuse zapomněli zavolat. Pulec nic neviděl a všichni tři pokuřovali stonky plamínku a vybavovali se. Byli tedy informováni o odhlasovaném rozhodnutí, souhlasili s ním, a tak se rozhodlo, ţe od zítřka začnou všichni Cinkalovi odevzdávat svůj příspěvek: movití v penězích a ti druzí v naturáliích. 3/ CINKALOVO ÚČETNICTVÍ Je pravda, ţe jsem od svého příjezdu vydala dost velké sumy: jedno ráno osm set franků, další den tisíc franků a ještě další den tři sta tolarů. MME DE SÉVIGNÉ v dopisu Mme de Grignan (15. června 1680) Jakmile Cinkal dorazil na školní dvůr, vybral si napřed od všech, kteří měli sešity, po
jednom pijáku, aby mohl ihned zhotovit velkou pokladní knihu, do které se bude zapisovat příjem a vydání lovernské armády. Nato obdrţel od poplatníků předvídaných pětatřicet sou, od těch, co platili v naturáliích, převzal sedm knoflíků různých velikostí a tvarů a tři kousky provázku a hluboce se zamyslel. Celé dopoledne dělal s tuţkou v ruce rozpočty, tu něco ubral, tam něco přidal; o přestávce se radil s Jankem, Hejlem a Souškou, zkrátka s těmi hlavními, dotazoval se na kurs knoflíků, na cenu zavíracích špendlíků, na hodnotu gumy, na pevnost různých tkaniče,k do bot a nakonec se rozhodl, ţe se obrátí o radu na svou sestru Marii, daleko zběhlejší neţ oni všichni v tomto druhu obchodů a v tomto nákupním odvětví. Po celodenních poradách a duševním vypětí, které mu málem několikrát vyneslo trest v podobě časování sloves a karceru, měl počmáráno sedm listů papíru a jakţtakţ - s výhradou moţných změn - sestavený návrh následujícího rozpočtu, který na druhý den hned po příchodu do školy předloţil k přezkoumání a schválení valnému shromáţdění všech svých druhů. Rozpočet lovernské armády Knoflíky ke košilím ......... 1 sou Knoflíky k trikům a kazajkám ......... 4 sou Knoflíky ke kalhotám ......... 4 sou Háčky na poklopce ......... 4 sou Cukršpagát na kšandy .......... 5 sou Guma na podvazky ......... 8 sou Tkaničky do bot ......... 5 sou Sponky do haleny ......... 2 sou Celkem33 sou Zbývá jako záloha pro případ maléru 2 sou A co jehly a nitě, na ty jsi zapomněl, co? poznamenal Souška. To bysme byli v pěkný rejţi, kdybych na to nemyslel! S čímpak bysme zašívali díry? To je pravda, přiznal Cinkal. Tak to musíme něco změnit. Já bych byl pro, aby se ty dva sou zálohy nechaly, vyjádřil se Janek. To jo, souhlasil Hejl, to je dobrej nápad, něco se můţe ztratit, někdo můţe mít děravou kapsu, musíme myslet na všechno. No, pokračoval Souška, můţou se ubrat dva sou na knoflíkách k triku, to stejně není vidět! S jedním knoflíkem nahoře, nanejvýš se dvěma, to drţí aţ dost dobře, to člověk nemusí mít pozapínaný odshora aţ dolů jako kanonýr. A Hejl, jehoţ velký bratr byl v pevnostním dělostřelectvu a který zrovna hltal kaţdé jeho slovo, zanotoval šibalsky a polohlasně tuto písničku, kterou zaslechl jednou, kdyţ bratr voják přijel na dovolenou: Nic tak nezdobí hroudu jako kanonýr na velbloudu. A nic nedělá takovou melu jako pěšák na cestě do bordelu... Celá banda, horující pro všechno vojenské a nadšená pro kaţdou novotu, se ihned chtěla naučit popěvku, který Hejl musel několikrát za sebou zopakovat - a pak se vrátili k obchodním záleţitostem. Při dalším zkoumání rozpočtu došli rovněţ k názoru, ţe čtyři sou za přezky nebo háčky na kalhoty jsou přehnaně mnoho, na kaţdé gatě stačila jedna přezka a mnoho těch menších ani nemělo kalhoty s patkou na stahování; kdyţ se tedy poloţka sníţí o dva sou, bude to pořád ještě dost a vybudou tak celkem čtyři sou, kterých se pouţije tímto způsobem: 1 sou na bílou nit 1 sou na černou nit 2 sou na různé jehly
V této podobě byl rozpočet odhlasován; Cinkal ještě dodal, ţe si zaznamenává knoflíky a provázky, které mu odevzdali plátci v naturáliích, a ţe na druhý den bude jeho výkaz v pořádku. Kaţdý se s ním bude moci seznámit a v kteroukoliv dobu denní ověřit stav pokladny i účetnictví. Doplnil své informace dodatečným oznámením, ţe mu jeho sestra Marie, armádní markytánka, slíbila, ţe jim zhotoví - budou-li chtít - malý pytlík na tkaničku jako ty, co se do nich dávají kuličky, aby se tam dal schovávat a shromaţďovat válečný poklad. Čeká jenom, aţ uvidí, kolik toho je, aby ho neudělala ani moc velký, ani moc malý. Tato šlechetná nabídka byla přijata s potleskem a Marie Cinkalová, o které kaţdý věděl, ţe je vyvolená generála Janka, byla zvolena čestnou markytánkou lovernské armády. Hejl oznámil, ţe jeho sestřenice Távka z Pily se připojí co moţná nejčastěji k Cinkalově sestře, a i ona dostala svůj podíl potlesku. Pajda nicméně netleskal a podíval se dokonce na Hejla velice úkosem. Jeho reakce neunikla bdělému Souškovi a pokladníku Cinkalovi, kteří si řekli, ţe v tom musí vězet nějaká levota. Dneska v poledne půjdu se Souškou nakoupit všecky ty krámy ke starý Trikotce, oznámil Cinkal. Běţ radši k Juliánce, radil mu Hejl, lidi říkají, ţe je u ní větší výběr. Oni jsou ti obchodníci stejně všecko podvodníci a zloději, rozsoudil je Janek, který měl kromě všeobecného rozhledu i jistou ţivotní zkušenost, co kdybys koupil půlku u jedny a půlku u druhý, tak propříště budeme vědět, která míň odírá. Moţná ţe by ale přece jenom bylo lepší kupovat ve velkým, prohlásil Boubela, při tom bysme měli větší výhody. Dělej si koneckonců, co chceš, Cinkale, ty jseš pokladník, zařiď to po svým; stačí, kdyţ potom předloţíš účty: my ti do toho nemáme co šťourat. Tímto nesmlouvavým vyjádřením ukončil Janek diskusi, která by byla mohla trvat donekonečna: byl ostatně nejvyšší čas, protoţe jejich pletichy probudily zvědavost starého Simona, který se tvářil jakoby nic, ale brouzdal sem a tam a napínal sluch, aby zachytil alespoň nějaký úryvek z jejich rozhovoru. Vyšel sice naprázdno, ale rozhodl se, ţe bude pečlivě hlídat Janka, který dával najevo známky zřetelného a mimoškolního intelektuálního vzrušení. Souška, kterému se tak říkalo, protoţe byl hubený jako lunt, ale naproti tomu hlava otevřená a lepší pozorovatel neţ všichni ostatní dohromady, vytušil učitelův záměr. Cinkal seděl v lavici vedle Janka, a kdyby byl dopaden Janek, mohl být kompromitován i Cinkal a uveden do nesnází, kdyby měl vysvětlit přítomnost tak velkého obnosu ve své kapse. Proto ho Souška upozornil, aby si během vyučování dával na starého pozor, protoţe má zřejmě nějaké nekalé záměry. V jedenáct hodin odebrali se Cinkal a Souška ke staré Juliánce, pozdravili zdvořile, řekli si o košilové knoflíky za jeden sou a otázali se na cenu gumy. Místo co by jim obchodnice poskytla poţadovanou informaci, podívala se na ně zvědavě a odpověděla Cinkalovi touto slaďounkou a úskočnou otázkou: To je pro vaši maminku ? Ne, prosím, zasáhl nedůvěřivý Souška. To je pro jeho sestru. A kdyţ jim Juliánka, stále s úsměvem, konečně cenu řekla, šťouchl nenápadně loktem do svého souseda a procedil přes zuby: Pojďme pryč! Jakmile vypadli ven, vysvětlil mu Souška svůj popud: Neviděls tu starou klepnu! jak chtěla vědět proč a nač a jak a kam a kdy a bůhví co ještě! Kdyţ budeme chtít, aby celá vesnice co nevidět věděla, ţe máme válečnej poklad, stačí nakupovat u ní. Vidíš, nesmíme to všecko koupit najednou, protoţe by to mohlo vypadat podezřele; bude lepší koupit jeden den jedno a druhej den něco jinýho a tak dál, a k týhle
zatracený koze uţ ani nepáchnout! Víš, ono bude vůbec nejlepší poslat ke starý Trikotce mou ségru Marii, odpověděl Cinkal. To bude vypadat, jako ţe si ji pro to posílá máma, a ona v těchhle věcech taky umí chodit líp neţ my; buď klidnej, ţe pro nás získá dobrou míru provázku a aspoň dva nebo tři knoflíky navíc. To máš pravdu, souhlasil Souška. A protoţe právě potkali Hejla, který s prakem v ruce mířil na vrabce vyzobávající hnojiště kmotra Guguho, ukázali mu bílé skleněné košilové knoflíky, našité na modrém kartónu - bylo jich padesát - a hlásili mu, ţe to je všechno, nač se jejich dosavadní nákupy omezily. Pak mu vysvětlili důvody své opatrné zdrţenlivosti a ujistili ho, ţe do jedné bude nicméně všechno nakoupeno. A skutečně: kdyţ šel Janek po obědě o půl jedné do školy, s rukama v kapse a pohvízdávaje si Hejlův popěvek, který byl u nich právě velice v oblibě, uviděl svou přítelkyni, která se s velice starostlivým výrazem po zkratce blíţila ke krámu staré Trikotky. Protoţe v tom okamţiku nebyl u jejich domu nikdo a protoţe ho Marie neviděla, upozornil ji na svou přítomnost diskrétním začiřikáním. Usmála se na něho a pak mu gestem naznačila, kam jde, a rozradostněný Janek odpověděl upřímným a širokým úsměvem, který svědčil o radostné pohodě jeho bujarého a zdravého ducha. Na školním dvoře, vzadu v obvyklém koutku, upíraly se oči všech přítomných ke vratům s úpěnlivou netrpělivostí a v naději, ţe kaţdou chvíli přijde Cinkal. Všichni uţ věděli, ţe Marie se uvolila nakoupit všechno sama a ţe Cinkal čeká za obecním prádlem, aby z jejích rukou převzal poklad, který jim brzo předloţí ke kontrole. Konečně se objevil Souška a hned za ním Cinkal a jeho příchod byl přivítán všeobecným Ach! Všichni se shlukli kolem něho a začali na něho doráţet otázkami: Máš to všecko? Kolik je za jeden sou knoflíků ke kazajce? Je toho provázku hodně metrů ? Ukaţ nám ty přezky! Je ta nit pevná ? Tak počkejte, sakra! huboval je Janek. Kdyţ budete všichni kecat najednou, tak nic neuslyšíte, a kdyţ mu všichni polezete na záda, tak nikdo nic neuvidí. Udělejte kruh! Tak! Cinkal nám to všecko ukáţe. Rozestoupili se jen neradi; kaţdý si přál být co moţná nejblíţ pokladníka a popřípadě si na to bohatství i sáhnout. Ale Janek byl neoblomný a zakázal Cinkalovi vyndat cokoli z kapsy, dokud kolem něho nebude volno. Kdyţ konečně bylo, začal pokladník vítězně vytahovat z kapsy jeden po druhém různé balíčky zabalené ve ţlutém papíře a vypočítávat: Padesát košilovejch knoflíků na kartónu! Sákryš! Čtyryadvacet kalhotovejch knoflíků! Jú! Devět knoflíků na triko, z toho jeden je navíc, dodal. Víte, ţe za sou se jich dávají čtyry. Ten jeden vysmlouvala Marie! vysvětloval Janek. Čtyry přezky na kalhoty! Dobrej metr gumy! a Cinkal ho natáhl, aby ukázal, ţe nebyli ošizeni. Dvě přezky na haleny. Ty jsou ale krásný, co! řekl obdivně Janek, kterému napadlo, ţe kdyby jednu takovou byl měl tuhle večer, tak by moţná, ale co ... koneckonců ... Pět párů tkaniček do bot! překonával se Cinkal. Deset metrů šňůrky a ještě velikánskej kus navíc, protoţe toho kupovala najednou za
tolika peněz. Jedenáct jehel - z toho jedna nádavkem! a jedna špulka černejch a jedna špulka bílejch nití! Při kaţdém předvedení a vyčíslení vítaly obdivné výkřiky Ach! a Jú! a Páni! a Sákryš! vybalení dalšího nákupu. Baba! vykřikl najednou Buřinka, jako by si s nějakým kamarádem hrál na honěnou. Při tomto poplašném znamení, oznamujícím příchod učitele, způsobili všichni takový zmatek, ţe Cinkal zatím mohl shrábnout všecko, co nakoupil, a nacpat si to bez ladu a skladu do kapes. Všichni to zahráli tak přirozeně a rychle, ţe se učiteli udělaly mţitky před očima, a všiml-li si vůbec něčeho, bylo to jen rozjasnění na všech tvářích, které ještě včera viděl tak ponuré a uzavřené. To je úţasné, pomyslel si, jaký vliv má na dětskou duši počasí, slunce, bouře! Kdyţ se schyluje k bouřce nebo dešti, není moţné je udrţet, to si musejí povídat a kočkovat se a šijí s nimi všichni čerti; kdyţ je ale hezké počasí a slibuje, ţe vydrţí, jsou přirozeně pracovití a poslušní a veselí jako čečetky. Ten dobrák neměl ani tušení o tajných a přehlubokých příčinách radosti jeho ţáků a jeho mozek, přecpaný opojnými pedagogickými teoriemi, úporně hledal vysvětlení neexistujících problémů. Coţpak se děti, tak brzy zasvěcené do společenského pokrytectví, někdy prozrazují v přítomnosti těch, kteří mají nad nimi nějakou moc? Jejich svět je jinde, jsou sebou samými jen mezi sebou a daleko od tázavých a indiskrétních pohledů. A slunce i měsíc na ně mají vliv jen příleţitostně, a i to jen zcela podruţný. Lovernští se začali honit po dvoře, hrát si na babu, a kdyţ se při hře potkávali, říkali si: Tak a dneska večer jim to naklepeme! Jo, dneska večer! Jen ať si přijdou, himbajs, ti dostanou, co se do nich vejde! Zapísknutí a pak panovačný hlas učitele: Tak se seřaďte a pospěšte si! přerušily tyto bitevní představy a vyhlídky na budoucí válečnická udatenství. 4/ NÁVRAT VÁLEČNÝCH VÍTĚZSTVÍ Toho večera byli Loverňáci prodchnuti nepopsatelným nadšením: nic, ţádná starost, ţádná nepříjemná vyhlídka je nesráţela v rozletu. Semtam nějaká ta rána klackem, to se dá snést, to jim bylo jedno, a pokud jde o kameny, měl člověk skoro vţdycky čas - kdyţ je nevystřelil zrovna prak Melhubův -, vyhnout se jejich dráze. V obličejích rozjasněných smíchem jim jiskrné oči jenjen hrály a zářily, kulaté červené tváře, zaoblené jako jablíčka, přímo křičely zdravím a radostí; paţe, nohy, chodidla, ramena, ruce, krk, hlava, všecko v nich se hýbalo, třáslo se a poskakovalo. Dřeváky z topolového, osikového nebo ořechového dřeva je dnes věru netíţily na nohou a uţ jejich výrazný klapot na utvrdlé cestě byl smělou hrozbou pro Velraňáky. Pokřikovali na sebe, čekali na sebe, svolávali se a pošťuchovali, poštívali se a povzbuzovali zrovna jako lovečtí psi, které po dlouhém uvázání konečně vedou na hon na zajíce nebo na lišku a kteří se vzájemně koušou do uší a do běhů, aby si tak blahopřáli a dali průchod své radosti. A to jejich nadšení bylo opravdu úchvatné. Zápal, s jakým spěli na Hůrku, a sama jejich radost z pochodu strhávala a unášela s sebou jako vojenská hudba všecko mladé a zdravé z vesnice: bázlivé holčičky je s ruměncem sledovaly aţ k Velké lípě, neodvaţujíce se jít dál, skákající a hafající psi jim běţeli po boku a dokonce i kočky, ti opatrní mackové, se plíţily po plotech s mlhavým záměrem, ţe půjdou s nimi, a lidé na prahu se jich dotazovali očima.
Odpovídali se smíchem, ţe si jdou hrát - ale jakou hru! U Pepiotova lomu usměrnil Janek všeobecné nadšení tím, ţe své bojovníky vyzval, aby si do kapes nacpali oblázky. Nesmíme si jich v kapse nechat víc neţ půl tuctu a zbytek si musíme poloţit na zem, jakmile budeme na místě, protoţe to nejde, abysme při útoku váţili jako pytel mouky. Kdyţ nám bude chybět střelivo, tak veme šest těch nejmenších po dvou čepicích a půjdou do nich nabrat kamení do Krysova lomu (ten je od tábora nejblíţ). Určil ty, kteří budou mít v případě potřeby na starosti zásobování municí. Pak poručil Cinkalovi, aby ještě jednou ukázal různé součásti pokladu, aby všichni přátelé byli klidni a posilněni, a konečně dal povel k pochodu. Sám šel jako vţdycky v čele, jako první harcovník své armády. Jeho příchod byl přivítán kamenem, který mu přeletěl těsně kolem čela a donutil ho sklonit hlavu; obrátil se prostě, aby kývnutím hlavy upozornil ostatní, ţe boj je zahájen. Jeho vojáci se okamţitě rozptýlili a on je nechal, aby se rozmístili po libosti, kaţdý na svém obvyklém místě. Byl si jist, ţe je jejich válečnický čich tentokrát nezavede. Kdyţ se Hejl uhnízdil na svém stromě, referoval o situaci. Velraňáci byli všichni na svém kraji lesa, od největšího do nejmenšího, od šplhavce Melhuby aţ po zajatce Třasořitku. Tím líp! zaradoval se Janek, aspoň bude pěkná bitva! Čtvrt hodiny přeléval se sem a tam mezi oběma tábory obvyklý příval nadávek, ale Velraňáci se nehýbali, protoţe si moţná mysleli, ţe jejich nazí nepřátelé přejdou i tentokrát k útoku jako minule. Však je také neochvějně očekávali, dobře zásobovaní nedávno zorganizovanou sluţbou běţců, kteří neustále v kapesnících přinášeli nové dávky oblázků, pro něţ chodili ke skalám uprostřed lesa a které vysypávali na okraji. Lovernští je jen občas zahlédli za jejich zdí a stromy. To nevyhovovalo Jankovi, který by je byl chtěl všecky vylákat na planinu, aby se poněkud zmenšila vzdálenost, jiţ bylo třeba přeběhnout, aby se člověk dostal aţ k nim. Kdyţ viděl, ţe by to mohlo trvat příliš dlouho, rozhodl se, ţe zaútočí s polovinou své armády. Kdyţ se ptal Hejla na jeho názor, slezl Hejl ze stromu a prohlásil, ţe se toho ujme. Cinkal se vzadu hryzal vzteky, kdyţ je viděl, jak jsou činorodí a čilí. Hejl neztrácel čas. Vzal do ruky prak, nařídil svým dvaceti vojákům, aby si kaţdý vzal čtyři oblázky a ne víc, a dal povel k útoku. Podle .plánu nemělo dojít k boji muţe proti muţi; měli se jenom přiblíţit na krátký dostřel k nepříteli, který bude tímto útokem jistě zaskočen, naházet do jeho řad salvu kamení a okamţitě ustoupit, aby unikli protiútoku, který bude jistě nebezpečný. Harcovníci vytvořili rozestupy čtyř aţ pěti kroků a pod vedením Hejlovým vyrazili vpřed; před tímto husarským kouskem nepřátelská palba skutečně na okamţik ustala. Bylo třeba toho vyuţít. Hejl uchopil kůţičku svého praku a namířil na Prcka od Brodu, zatímco jeho muţi mocně máchali paţemi; zasypávali kamením nepřátelské čety. A teď mazat! zařval Hejl, kdyţ viděl, ţe Prckův voj se shromaţďuje k útoku. Záplava kamení jim zasypala paty a ze strašlivého řevu Velraňáků usoudili, ţe teď jsou pronásledováni zase oni. Kdyţ totiţ Prcek zjistil, ţe uţ nejsou svlečení, soudil, ţe další defenzíva je zbytečná a neplodná. Hejl uslyšel tento kravál a důvěřuje ve hbitost svých nohou, obrátil se, aby se podíval, co se děje. Nepřátelský generál však měl s sebou své nejlepší běţce, Hejl uţ se stejně za ostatními
trochu opozdil, a tak musel pořádně upalovat, nechtěl-li být chycen. Věděl, jak velice po jeho knoflících i praku baţí Prckova banda, které unikl onen večer, kdy zajali Janka. Chtěl tedy vzít nohy na ramena. Ale běda! Jeden s hrozivou silou vymrštěný oblázek, samozřejmě Melhubův (ten ničema!), ho prudce uhodil do prsou, otřásl jím a na chvíli ho zastavil. Viděl, ţe ti druzí se na něho sesypou. Sakra! To je průšvih! A Hejl - ve chvíli kratší, neţ je zapotřebí k vypovězení či vypsání toho, co udělal -, si zoufale sáhl na prsa a padl naznak, bez dechu a bez pohnutí. Velraňáci uţ byli u něho. Sledovali dráhu Melhubovy střely, všimli si Hejlova gesta a viděli ho, jak zbledl a beze slova se skácel; zastavili se na místě. Co kdyţ je zabitej! V téţe chvíli zazněl strašlivý jek, vzteklý pomstychtivý řev Lovernských, který sílil a mohutněl, aţ naplnil celou úţlabinu, zvedl se les oštěpů a šavlí a útočně se najeţil proti Velranským. Ti se ve vteřině obrátili na podpatku a vrátili se do svého útočiště, kde se s kameny po ruce uchýlili k defenzívě, zatímco se celá lovernská armáda seběhla k Hejlovi. Zpod polopřivřených víček a chvějících se řas viděl padlý bojovník, jak se Velranští zastavili kousek od něho, pak se obrátili a konečně utekli. Z hrozivého burácení, které se k němu blíţilo, pochopil, ţe jeho druhové mu jdou na pomoc a ţe obrátili Velraňáky na útěk, otevřel tedy znovu oči, sedl si, pak pokojně vstal, zapřel si ruce v bok a vysekl Velraňákům, jejichţ hlavy se bázlivě objevily za ohradou, svou nejelegantnější poklonu. Ty mizero! ty syčáku! ty podvodníku! ty posero! ječel Prcek, vida, ţe mu jeho zajatec (protoţe uţ byl vlastně v zajetí) znovu lstí unikl, však já tě dostanu, uvidíš, ţe tě zase dostanu! a pak mně neutečeš, ty babo! Nemysli si, ţe tě nedohoním! A uţaslá lovernská armáda, která stála za Hejlem, s napětím sledovala, jak Hejl, stále klidně a s úsměvem, napřed na zpitomělého nepřítele udělal velice dlouhý nos a pak zvolal: Neţ ty mě jednou dohoníš, já tě desetkrát doběhnu! Bravo, bravo, Hejle! i-á, bů, mé, bé, kvá, kvá, kykyryký! Nejrůznějšími zvuky dávala tak lovernská armáda najevo své pohrdání hloupou důvěřivostí Velraňáků a své blahopřání Hejlovi, který unikl jen o vlas a přitom jim vyvedl takový kousek. Ale bouli jsem ti udělal, řval Melhuba, zmítaný protichůdnými pocity, zároveň spokojený, ţe věci vzaly tento obrat, i zuřivý, ţe ten darebák Hejl, který mu pro nic za nic nahnal tolik strachu, unikl zaslouţenému trestu. Ty, kamarádíčku, odvětil mu Hejl, který uţ měl nápad, ty buď klidnej! však já si tě najdu! Protoţe další kamení se začalo snášet na nechráněné Lovernské, ozbrojené jen klacky, obrátili se a vrátili se do svého tábora. Ale věci teď nabyly většího spádu a bitva se rozpoutala o to divočeji, ţe Velraňáci, zesměšnění a rozzuření svou smůlou (být tak napáleni, být terčem úsměšků a uráţek, to se musí splatit, a to hned!), chtěli znovu přejít do útoku. Jednou uţ sebrali generála, to by tak hrálo, aby se jim nepodařilo chytit ještě pár vojáků! Ti se vrátí, pomyslel si Janek. A Cinkal vzadu nemohl vydrţet na místě. Je to ale pitomé zaměstnání, dělat pokladníka! Prcek od Brodu zatím shromáţdil své rozčilené a rozzuřené muţe, svolal radu a rozhodl, ţe se podnikne generální útok.
Zahlaholil Mor vás bac!, vyrazil do lomu a za ním celá jeho armáda, svírajíc pevně své klacky a mávajíc jimi nad hlavami. Janek uţ neváhal. Odpověděl pokřikem Do prdele, Velraňáci! stejně zvučným, jako byl válečný pokřik jeho soupeře, a tvrdé hroty lovernských oštěpů a mečů znovu namířily proti nepříteli. Vy Prušáci! vy prevíti! vy svině mizerný! vy hovniválové! vy parchanti flanďácký! vy mrchoţrouti! vy zdechliny! vy vozembouši! vy chcíplotiny, vy pámbíčkáři! vy sektáři! vy kočky zdechlý! vy prašivci! vy usoplenci! vy huncúti! vy všiváci, to byly některé z výrazů, které byly vyměněny před bezprostřední sráţkou. Dá se vskutku říct, ţe jazyky nezahálely! Přeletělo ještě několik spršek kamení, které přefičely nad hlavami, načeţ nastala úděsná vřava: bylo slyšet, jak klacky dopadají na hlavy, jak praskají oštěpy a meče, jak rány pěstí duní na hrudích á dřeváky na zemi, jak pleskají facky a jak hrdla ječí pif! paf! bum! bac! lup! plác! Ty zrádče! ty babo! A bylo vidět rozcuchané čupřiny, polámané zbraně, spletená těla, paţe opisující velké kruhy a dopadající vší silou, pěsti vyráţející dopředu jako strojní písty a nohy zmítající se, poskakující a pobíhající a rozdávající kopance na všechny strany. Souška, povalený hned na začátku boje nějakým anonymním šťouchancem, obracel se vsedě z jedné půlky na druhou, a místo co by útočníkům čelil, dá se říct, ţe jim noţil, mlátil je přes holeně, tloukl je přes čéšky, vyvracel jim kotníky, rozbíjel palce a bušil jim , do lýtek. Janek rozjeţený jako divoké sele, s límcem rozhaleným, prostovlasý a s klackem přeraţeným vrazil jako ocelový klín do skupinky kolem Prcka od Brodu, chytil svého nepřítele za krk, lomcoval s ním, jako by z něho chtěl duši vytřást (vzdor tomu, ţe mu na kalhotách viselo hejno Velraňáků), tahal ho za vlasy, fackoval ho, pohlavkoval a řezal. Potom kolem sebe začal uprostřed té nepřátelské bandy kopat jako divoký hřebec a prudce se uvolnil z nepřátelského sevření. Tak a mám tě! sakra! řval. Ty darebáku! mně neutečeš, to si piš! to si vyţereš! Kdybych tě měl podříznout, já tě dostanu do Hájku a tam si to vyţereš, to ti povídám, tam si to vyţereš! Tyto hrozby podpořil ještě četnými šťouchanci a kopanci a společně s Hejlem a Bouřkou, kteří ho následovali, doslova odnášeli nepřátelského vůdce, který se bránil ze všech sil. Ale Hejl a Bouřka ho chytli kaţdý za jednu nohu a Janek v podpaţdí a s mnohým sakrováním mu slíbil, ţe mu zatne tipec, kdyţ se bude moc vzpouzet. Zatím bojovala muţstva obou armád se strašlivým zápalem, ale vítězství rozhodně přálo Lovernským; v boji muţe proti muţi byli dobří, protoţe byli ramenatí a robustní; někteří Velraňáci, kteří byli povaleni příliš prudce, uţ ustupovali a i jiní začínali brát nohy na ramena. Kdyţ tedy viděli, jak jim nepřátelé odnášejí samého generála, nastal zmatek, pak ústup a konečně zmatený úprk. Pochytejte je, sakra, pochytejte je! No tak, pochytejte je! řval zdálky Janek. A lovernští bojovníci se vyřítili za poraţenými, ale uprchlíci - jak si můţeme myslet -, na ně nečekali a vítězové je nepronásledovali příliš daleko, protoţe byli příliš zvědaví, jak bude naloţeno s nepřátelským generálem. 5/ U POPRAVČÍHO KŮLU Ačkoliv Prcek od Brodu byl malé postavy a vypadal slaboučký (coţ mu vyneslo jeho přezdívku), nepatřil k těm, kteří svou kůţi dají lacino: Janek a druzí dva se o tom záhy přesvědčili na vlastní kůţi. Zatímco se generál obrátil a vyzýval své vojáky k pronásledování, zachoval se zajatec jako liška v pasti, kdyţ vyuţije chvilkového oddechu, aby se předem pomstila za muka, která ji
čekají: sevřel totiţ mezi sanicemi palec svého mučitele a kousl ho tak důkladně, aţ mu vytryskla krev. Hejl a Bouřka kaţdý dostali pořádný kopanec do ţeber a tak poznali, zač je toho loket, kdyţ sebemíň uvolní sevření nohy, kterou drţeli mezi paţí a bokem. Teprve kdyţ dal Janek Prckovi ohromnou facku, pustil Prcek jeho palec prokousnutý aţ na kost, načeţ mu Janek s mnohým proklínáním a zatracováním znovu slíbil, ţe to všechno zaplatí, a to co by dup. Armáda se právě vracela bez dalších zajatců. Ano, Prcek to odnese za všechny. Cinkal, který si ho přišel prohlédnout zblízka, dostal plivanec rovnou do tváře, ale nedbal této uráţky, a kdyţ poznal nepřátelského generála, uštěpačně se mu vysmíval: Á, to jseš ty! No prima, ty prevíte, z toho se jen tak nedostaneš! Majzlíku jeden! Kdyby tu aspoň byla Marie, aby tě mohla trochu zakrákat za vlasy, ta by si zgustla! Aha, tak ty slintáš, hade jeden, ale slintej si, jak chceš, knoflíky ti to nevrátí a zadek ti to taky nevyvatuje. Seţeň šňůru, Cinkale, nařídil mu Hejl, uděláme si z něho rolšunku. Svaţ mu všecky pracky, napřed zadní a pak přední, nakonec ho přiváţeme k velkýmu dubu a tam si to s ním vyřídíme. A já ti slibuju, ţe kousat nebudeš a slintat taky ne, ty mizero, ty obejdo, ty skotáku zatracená! Přicházející válečníci se zúčastnili operace: začalo se od nohou, ale protoţe Prcek nepřestával plivat na všechny, kdo se přiblíţili do dosahu jeho plivnutí, a pokoušel se dokonce i kousat, nařídil Janek Boubelovi, aby prohledal kapsy toho odporného ohavy a pouţil jeho vlastního kapesníku k zacpání té jeho nevymáchané huby. Boubela poslechl: jednou rukou se jakţtakţ chránil před Prckovým prskáním, druhou vytáhl ze zajatcovy kapsy čtverec z látky neurčité barvy, který byl patrně červeně kostkovaný nebo dokonce bílý v tom moţná ani ne tak vzdáleném čase, kdy byl ještě čistý. Ale díky styku s neroztodivnějšími předměty a bezpochyby také díky svému mnohostrannému pouţití (jako utěrka, pouto, roubík, páska, uzlík, pokrývka na hlavu, obvaz, ručník, peněţenka, zavazadlo, kartáč, penál atd. atd.) skýtal tento kapesník zrakům pozorovatele pohled na krajně nevábnou zelenošedou barvu pochcané slámy. Ten je teda pěkně čistej, ten tvůj šnuptychl, poznamenal Hejl, plnej soplů, ţe se nestydíš, ty čuně, tahat takovou špínu po kapsách ! A to tvrdíš, ţe jseš bohatej! Takový svinstvo by ani ţebrák nechtěl, jeden ani neví, za kterej konec to vzít do ruky! To nevadí! rozhodl Janek. Uvaţte mu to přes čumák a jestli tam má ještě nějaký holuby, tak si je můţe po sobě seţrat, aspoň nepřijdou nazmar. A energické ruce utáhly Prckovi roubík kolem čelistí a zavázaly mu ho v týle, takţe Prcek byl v okamţení odsouzen k nehybnosti a mlčení. Tys mě dal minule sešvihat, tak dneska dostaneš taky prutem přes zadek! Oko za oko, zub za zub! vyjádřil se k tomu moralista Souška. Dělej Bouřko; vem prut a mrskej. Abysme ho trošku zahřáli, neţ mu sundáme kalhoty, toho našeho malýho milostpána, kterej si myslí, pánbuví jak není chytrej. Vy ostatní se srazte a udělejte větší kruh! Zeleným ohebným a těţkým prutem vysázel Bouřka pečlivě šest svištivých šlehnutí přes zadnici zajatci, který se pod svým roubíkem zalykal vztekem a bolestí. Janek mezitím o něčem tiše rokoval s Hejlem a Gambettou, kteří se pak nepozorovaně vytratili. Nato Janek vesele zvolal: A teďka na knoflíky! Cinkale, člověče, připrav si kapsy, teď je ta pravá chvíle, a dobře to všecko spočítej a nic neztrať! Janek se do toho dal náramně opatrně. Šlo o to, aby se nějakým příliš prudkým pohybem nebo nešikovným říznutím neponičilo nic z toho, co představovalo Prckovo výpalné a co mělo
obohatit válečný poklad lovernské armády. Začal od bot. A jejej! zaradoval se. Nová tkanička! začíná to dobře! Ty mizero! pokračoval vzápětí, ty ji máš zasukovanou! A pomalu, hlídaje jedním okem pouta, která jeho nos zabezpečovala před pomstychtivým kopnutím, jeţ by jistě bylo strašné, rozvázal uzel, rozšněroval botu, vytáhl tkaničku a dal ji Cinkalovi. Pak se pustil do druhé, kde to šlo rychleji. Pak vyhrnul Prckovi nohavici, aby se zmocnil gumových podvazků, které měly přidrţovat punčochy. Tady přišel Janek zkrátka. Prcek měl podvazek jenom jeden, druhá punčocha byla podvázána ucouraným kouskem šňůrky, který však nicméně zkonfiskoval, i kdyţ ne bez bručení. Ty zloději! Nemá to ani oba podvazky a ještě se to vytahuje! Copak ten tvůj fotr s těma penězma dělá? Propíjí je, co? Voţungrovo dítě! Alkoholiku! Janek dával dobrý pozor, aby nezapomněl na jediný knoflík, na jedinou knoflíkovou dírku. Na kalhotách se dočkal radosti, Prcek měl zachovalé šle na dvě poutka. To je luksus! poznamenal, sedm knoflíků na gatích. To je dobře, kamarádíčku! Zato dostaneš jednu ránu navíc jako poděkování. To tě naučí vytahovat se na chudáky. Ale my u nás v Lovernu taky nejsme škrobi, víš, ani v nejmenším, hlavně kdyţ jde o to někomu nasolit! Panečku, ten od nás, kterej bude první zajatej, ten se bude mít, aţ dostane takový parádní kšandy! Himbajs, já mám bezmála chuť, aby to padlo na mne! Mezitím byly kalhoty zbaveny všech knoflíků, přezek a háčků a klouzaly zajatci na punčochy, poskládané uţ jako harmonika. Pak byly metodicky obrány nátělník, kazajka, halena a košile. V milostpáníčkově kapsičce u kalhot se dokonce našel jeden nový sou, který bude v Cinkalově účetnictví figurovat pod poloţkou záloha pro případ maléru. A kdyţ se Lovernští několika zevrubnými prohlídkami přesvědčili, ţe uţ se odnikud nedá nic, ale opravdu nic vyškrábat, a kdyţ dali stranou Prckův nůţ pro Gambettu, který ţádný nůţ neměl, rozhodli se, ţe se vší ţádoucí opatrností rozváţou ruce a nohy oběti. Bylo na čase. Prcek pod roubíkem soptil, a protoţe poslední zbytky studu v něm uhasila bolest nebo udusil vztek, nemyslel ani na to, aby si vytáhl spadlé kalhoty, které tak skýtaly pohled na zadek, zrudlý výpraskem, ale ze všeho nejdřív si strhl z pusy svůj nešťastný a hrozný kapesník. Pak se konečně zhluboka nadechl, povytáhl si přece jen svoje svršky a začal na své katy povykovat různé uráţky. Někteří z nich se chystali, ţe se na něho vrhnou a znovu ho zmrskají, ale Janek, který si hrál na velkorysého, a měl k tomu jistě dobré důvody, je s úsměvem zarazil: Nechte ho povykovat, drobečka! kdyţ ho to baví, řekl posměšně, děti se musejí bavit! Prcek se odšoural se vzteklým brekotem. Napadlo mu samozřejmě, ţe udělá totéţ, co Janek minulou sobotu: usadil se za prvním keřem, a protoţe byl pevně rozhodnut ukázat Loverňákům, ţe není o nic větší bačkora neţ oni, svlékl se úplně i z košile, aby jim mohl ukázat holou panímandu. V lovernském táboře s tím počítali. Uvidíš, Janku, ţe si z nás bude ještě dělat ouchcapky! Měls ho ještě dát seřezat. Klid! klid! konejšil je vůdce, který měl - stejně jako slavný generál Trochu - svůj plán. Neříkal jsem ti to, sakra! vykřikl Cinkal. Nahatý Prcek skutečně vyskočil z křoví, objevil se před předním šikem Lovernských, ukázal jim to, co Cinkal předvídal, nadal jim zbabělců, loupeţníků, zatracených sviní, impotentů a ... a kdyţ viděl, ţe se na něho chystají vrhnout, rozběhl se k lesu a upaloval jako zajíc. Ale nedoběhl daleko, nešťastník...
Náhle se pár kroků před ním vynořily dvě šibeniční a zlověstné siluety, které mu zastoupily cestu, úderem pěsti ho zarazily, pak ho prudce uchopily a za vydatného kopání ho násilím dopravily do Hájku, který právě opustil. Janek nekonferoval s Hejlem a Souškou zbůhdarma: viděl dobře a daleko, jak říkal, a dřív neţ kdokoliv jiný vytušil, co jim ten šlejška vyvede. Proto ho dobrácky nechal utéct, přes všechny výtky svých druhů, aby ho tím líp dopadl o chvíli později. Tak ty nám chceš ukazovat holou, kamarádíčku! No výborně! dětem se nemá odmlouvat, tak my se ti na ni teda podíváme a ty uvidíš, co to obnáší! Přivaţte toho nezbedníka zase k dubu a ty, Bouřko, najdi ten prut, ať mu ten spodek zad trochu poznamenáme. Bouřka mu co moţná štědře naloţil tucet ran a jednu nádavkem, aby je nes.. otravoval, kdyţ se večer vracejí domů. A taky, abys měl měkčí maso, aby si náš Turek nevylámal zuby, aţ tě bude chtít kousnout do tý tvý špinavý zadnice. Hejl zatím přerovnával uzlíček, který byl zajatci zkonfiskován. Kdyţ měl Prcek zadek pořádně červený, odvázali ho znovu a Janek mu obřadně podal uzlík s těmito slovy: Šťastnou cestu, ty červená zadnice! a pozdravuj doma slípky. Pak se vrátil k normálnímu tónu. Tak ty na nás budeš vystrkovat prdel, kamarádíčku, no tak si ji vystrkuj, vystrkuj si na nás holou; kdyţ se ti to tak líbí, tak si toho teďka uţiješ, kamarádíčku, to ti říkám já, Janek! Osvobozený Prcek odpelášil tentokrát beze slova a pádil, aţ dorazil ke své prchající armádě. 6/ KRUTÁ HÁDANKA Kdyţ se Prcek vrátil, nemusel ani vypravovat, co se mu stalo. Melhuba viděl všecko nebo skoro všecko ze svého stromu. Nářez, léčku, knoflíkovou degradaci, útěk, nové zajetí, osvobození: přátelé s ním prostřednictvím Melhubovým spoluproţívali ty hrozné minuty utrpení, úzkosti a vzteku. Musíme mazat! řekl Třasořitka, který se necítil nikterak jistě a ve kterém trapná nehoda jeho velitele vyvolávala - aniţ to přiznal -, velice smutné vzpomínky. Napřed musíme Prcka oblíct, namítalo několik hlasů. A rozbalili uzlíček. Kdyţ rozvázali rukávy haleny, našli boty, punčochy, kazajku, triko, košili a čepici, ale kalhoty se neobjevovaly ... Mý gatě! Kde jsou mý gatě? ptal se Prcek. V tom uzlíčku nejsou, prohlásil Melhuba. Neztratils je náhodou, kdyţ jsi zdrhal ? Musíme je jít hledat. Podívejte se, jestli je někde neuvidíte! Prohlíţeli pozorně bojiště. Ţádný cár leţící na zemi nenaznačoval, ţe jsou tam Prckovy kalhoty. Běţ a vylez na strom, obrátil se Prcek na Melhubu, moţná ţe uvidíš, kam zapadly. Šplhač v tichu vylezl na svůj buk. Nic nevidím, prohlásil po chvilkovém pátrání. Nic!... ne, nic!... A víš určitě, ţe sis je tam zabalil, kdyţ ses za tím keřem svlík? To se ví, ţe jsem je měl, odpověděl znepokojený velitel. Kam se jenom mohly podět? Hernajs! Ty svině! vykřikl Melhuba. Poslouchejte, tak poslouchejte, vy všiváci! Velranští nastraţili uši a skutečně uslyšeli, jak jejich vracející se nepřátelé zpívají z plných plic tento populární popěvek, méně revoluční neţ obvykle, zato ale zmíry přiléhavý: Mý kalhoty jsou rozbitý, kdyţ je nikdo nescelí, bude brzo vidět díru...
v mejch kalhotách rozbitejch aţ strach ,.. Melhuba se nakláněl, kroutil, natahoval přes větve, aby viděl co nejdál, a vztekle ječel: Oni je mají, mají tvoje gatě, štípli ti je, mizerové mizerní, zloději zatracení! Já je vidím, uvázali si je na klacek jako prapor, uţ budou brzo u lomu. A posměšný popěvek dál doléhal k vyděšeným uším Prckovým a jeho tlupy. Kdyţ je nikdo nescelí, bude brzo vidět díru ... v mejch kalhotách ... Velitelovy zorničky se rozšířily, víčka zamţikala, oči se zakalily, Prcek zbledl: To jsem teda namydlenej! Jak se vrátím domů? Co doma řeknu? Jak to udělám? Já si takhle netroufnu ukázat se ve vsi. Budeš muset počkat aţ do tmy, hlesl někdo. Dostaneme všichni vynadáno, kdyţ se vrátíme pozdě, namítl Třasořitka. Musíme se snaţit na něco přijít. Kdyby sis špendlíkama zapnul halenu, navrhl Melhuba, tak by to moţná nebylo tak moc vidět. Zavázali mu napřed boty provázkem a límec u košile zapnuli špendlíkem, pak to zkusili s halenou, ale to se teda běţte vycpat, jak říkal Tatti: halena nedosahovala ani k lemu košile, takţe Prcek vypadal, jako by si na bílou (?) albu oblékl černou komţi. Vypadá jako farář, poznamenal Tatti, aţ na to, ţe ten to má obráceně. Jo, jenomţe faráři taky takhle neukazujou nohy, namítl Zimochcálek. To teda, člověče, nejde. Co kdyby sis oblík halenu jako sukni, a kdyby sis ji zavázal na zádech, tak by ti nebylo vidět zadnici; mohli bysme to tak udělat všichni a lidi by si mysleli, ţe je to nějaká sranda, a ty by ses dostal domů. Jo, ale doma by mi řekli, abych si ji oblík, jak se patří, a uviděli by to natotata. Kamarádi, já to schytám! Pojďme stejně aspoň k vesnici, je uţ pozdě, a kdyţ nepůjdeme na poţehnání, tak si to vypijeme všichni, trval na svém Třasořitka. Nebyla to špatná rada. Celá tlupa se pomalu a smutně šourala lesem a snaţila se přijít na nějaký nápad, který by veliteli umoţnil navrátit se bez přílišných protivenství ke svým larům a penátům. Kdyţ sešli příkopem na kraj lesa, zastavili se u ohrady a zamysleli se. Nic! nikdo nemohl na nic přijít... Uţ budeme muset jít! naříkali bázlivci, kteří se obávali hněvu duchovního pastýře a otcovského výprasku. Přece tady nenecháme velitele samotnýho! rozhněval se Melhuba, který byl tváří v tvář pohromě pln energie. Prcek byl částečně vyděšený, částečně zpitomělý. Kdyby aspoň někdo mohl zajít k nám a proklouznout do ty zadní světnice! Tam jsou za almarou moje starý gatě. Kdybych měl aspoň ty! Jo, kamaráde, a co kdyţ tam někdo půjde a načapá ho tvá máma nebo tvůj táta, co jim řekne? Určitě by se ho ptali, co tam pohledává, a třeba by si mysleli, ţe tam chce něco ukrást. Takový věci se nedají dělat! Jeţíšku na kříţku! co já si jenom počnu? Vy mě tu necháte samotnýho! Neklej tak, pokáral ho Třasořitka, rozpláče to Panenku Marii a to nosí smůlu. Jo, Panenka Maria prej dělá zázraky v Lurdech: kdyby mně teda aspoň poslala moje starý gatě!
Bim! bam! bim! bam! zazněl zvon zvoucí na poţehnání. My uţ tu dýl zůstat nemůţeme, stejně to na nic není. My musíme jít! ozvaly se četné hlasy. A polovina tlupy opustila svého vůdce, rozprchla se a pádila ke kostelu, aby nebyla potrestána farářem. Jak to navlíct, paneboţe? Jak to jenom navlíct? Počkáme, aţ bude tma, no, utěšoval ho Melhuba. Já zůstanu s tebou. Dostaneme nařezáno oba dva. Ale nemělo by ţádnej smysl, aby s náma dostali vynadáno taky oni. Ne, to by teda nemělo ţádnej smysl, připustil Prcek. Jděte na poţehnání, jděte a modlete se k Panence Marii a ke svatýmu Mikuláši, abysme nedostali moc nasekáno. Nemusel jim říkat dvakrát... Zatímco všichni upalovali pryč, protoţe uţ bylo pozdě, podívali se Prcek s Melhubou na sebe. Melhuba se najednou plácl přes hlavu. My jsme ale stejně pitomí! Já uţ jsem na to přišel! Říkej, říkej honem, ţadonil Prcek, visící na rtech svého přítele. Podívej, člověče: já k vám jít nemůţu, ale půjdeš tam ty! No jo, jasně, já si svlíknu gatě a halenu a vemeš si je ty. Proběhneš zadem domů, ty svoje roztrhaný hábky někde schováš, oblečeš si dobrý a ty moje mi přineseš zpátky. Řekneme, ţe jsme byli na houbách aţ někde u Chasalan a ţe jsme se dostali tak daleko, ţe jsme neslyšeli zvonit. No! Prckovi se ten nápad zdál geniální a hned uvedl slova v čin. Melhuba, který byl poněkud větší postavy neţ jeho přítel, mu navlékl kalhoty, ohrnul mu poněkud příliš dlouhé nohavice, přitáhl mu je vzadu o jednu dírku, převázal je na něm provázkem a doporučil mu, aby koukal honem mazat a hlavně aby se nikde neukazoval. A zatímco Prcek pádil jako srnec podle zdí a plotů domů, aby tam vydobyl jiné kalhoty, schoval se Melhuba v lesním příkopu a díval se, div si oči nevykoukal, aby viděl, jestli má tato výprava nějakou naději na úspěch. Prcek odběhl k rodnému domu, vlezl dovnitř oknem, našel kalhoty dosti podobné těm, o které přišel, obnošené šle a starou halenu; tkaničky vytáhl z nedělních bot a neztráceje čas s oblékáním vyskočil do sadu a odkvačil stejnou cestou za svým hrdinným druhem, který seděl za zdí na bobku, jektal zuby a svůj zimou zčervenalý zadek si halil co moţná nejúţe do tenké košile z reţného plátna. Kdyţ se uviděli, usmáli se na sebe tím širokým mlčenlivým úsměvem dobrých rudokoţců z románů Fenimora Coopera a neztrácejíce ani minutu, vyměnili si svršky. Kdyţ se oba zase navlékli do své osobní slupky, vrhl Prcek (konečně v košili s knoflíky, v čisté haleně a s tkaničkami v botách) neklidný a melancholický pohled na cáry svého oděvu. Pomyslel si, ţe aţ je jeho matka objeví, dostane určitě nařezáno a vynadáno a moţná dokonce domácí vězení. Poslední úvaha ho přivedla k energickému rozhodnutí. Máš sirky? zeptal se Melhuby. Jo, odpověděl Melhuba, proč? Dej mi jednu, řekl Prcek. Poloţil halenu a košili, svědky své poráţky a hanby a předměty svých obav pro budoucnost, na jakousi obětní hranici, rozškrtl fosfor o kámen a bez váhání je podpálil, aby tak navţdy smyl vzpomínku na tento neblahý a zlořečený den. Já to navlíknu tak, abych si nemusel převlíkat gatě, odpověděl na Melhubovu otázku. Mámě jaktěţiv nenapadne, ţe jsou v čudu.
Bude si spíš myslet, ţe se válejí někde za nábytkem i s mou halenou a košilí. Krutá hádanka byla rozluštěna, zapeklitý problém byl vyřešen a tak oba, teď uţ klidně a jistě, vyčkali, aţ se ozvalo klekání. Pak se vmísili mezi své druhy, kteří šli z poţehnání a byli celí udivení, kdyţ je viděli oba oblečené. A pak se vrátili domů, jako by také šli z poţehnání. Jestli farář nic neviděl, tak se to povedlo. Povedlo se to! V Lovernu se zatím odehrával jiný výjev. Kdyţ Lovernští dorazili k Velké lípě, padesát kroků od prvního stavení ve vesnici, zastavil Janek svou armádu a poţádal o ticho. Po ulicích ten hadr nepotáhneme! prohlásil, ukázav pohledem na Prckovy kalhoty. Lidi by se nás mohli začít ptát, kde jsme k nim přišli, a co bysme jim řekli ? Měli bysme je hodit někam do močůvky, radil Buřinka. Stejně bych rád věděl, co Prcek řekne doma a jak mu asi jeho máma nasolí, kdyţ ho uvidí jít domů s holou zadnicí. Jo, ztratit kapesník, zaloţit někam čepici, rozbít dřevák, zasukovat tkaničku, to ještě ujde, to se člověku stane kaţdej den, za to slízne pár pohlavků a ani to ne pokaţdý... Ale ztratit gatě, to si říkejte, co chcete, to se tak často nestává. Já bych, pánové, nechtěl bejt v jeho kůţi! To ho naučí! prohlásil Cinkal, jehoţ kapsy nadité tučnou kořistí věštily podstatné obohacení pokladu. Ještě dva tři takový úspěchy, plácl se přes stehno, a nebudeme muset platit válečnej poplatek a budeme si za ty prachy moct uspořádat hostinu! Ale co uděláme s těma kaťatama? Zatím je necháme v Lípě! rozhodl Janek. Zbytek si beru na starost já. Uvidíte zejtra. Jenom ne abyste kecali, víte. Nejste ţádný drbny, tak koukejte drţet jazyk za zuby. Já se postarám, abyste se zejtra pobavili. Ale kdyby se velebníček dověděl, ţe jsem to spískal já, tak by mě moţná zase nepustil k prvnímu přijímání jako vloni, poněvadţ jsem si umyl kalamář ve svěcený vodě. A jako pravý syn otce, který čte protiklerikální venkovské časopisy jako Probuzenou vesnici a Malého pokrokáře, dodal chlubně: Víte, ne ţe bych mu stál o tu jeho oplatku, ale to abych to měl za sebou jako všichni. Co chceš udělat, Janku? ptali se ho přátelé. Povídám, ţe nic. Uvidíte zejtra ráno. Teďka se jde domů! Uloţili tedy Prckovo výpalné do dutého nitra Velké lípy a šli domů. Vrať se sem po osmý! řekl Janek Hejlovi. Pomůţeš mně. Hejl přisvědčil a oba přátelé se rozešli na večeři a připravit si úkoly. Po jídle začal Jankův otec klimbat nad almanachem Velkého kulhavého posla ze Štrasburku, kde hledal, jaké bude počasí na příštím trhu ve Vercelech. Janek, který na tuto chvíli čekal, vstal a šel nenuceně ke dveřím. Ale matka bděla. Kampak jdeš? zeptala se. Ale jdu se vyvenčit, odpověděl Janek přirozeně. Nečekaje na další námitky vyšel ven a skokem, dá-li se to tak říct, byl u Velké lípy. Hejl, který na něho čekal, si navzdory tmě všiml, ţe Janek má vepředu na haleně zapíchaných několik špendlíků. Co budeme dělat? zeptal se, stejně připraven na všechno. Pojď! nakázal mu Janek, vytáhl kalhoty a roztrhl je na zadku i po délce obou nohavic. Dorazili na kostelní náměstí, které bylo naprosto opuštěné a tiché. Podáš mi ty gatě, poručil Janek a vyhoupl se na roh zdi, kde začínala mříţ uzavírající ta
svatá místa. Tam, kde velitel právě stál, byla socha jakéhosi světce (Janek měl za to, ţe svatého Josefa) a s nohama napůl obnaţenýma. Stála na nízkém kamenném podstavci. Odváţný uličník byl ve vteřině aţ nahoře a usadil se, jak to nejlíp šlo, vedle manţela Svaté Panny. Hejl mu podal nahoru Prckovy kalhoty a Janek se jal do nich rychle oblékat ţelezného muţíka. Obalil spodní údy sochy nohavicemi, které sepnul několika špendlíky, a pas - příliš široký a navíc rozpáraný stáhl kolem boků svatého Josefa nadvakrát přeloţeným kusem starého provázku. Spokojen se svým dílem slezl pak dolů. Noci jsou studený, poznamenal mravoučně. Takhle aspoň nebude svatýmu Josefovi zima na lejtka. Pánbíček bude rád a na poděkování nám dovolí, abysme nadělali ještě hodně zajatců. A teď pojďme na kutě, staroušku. Kdyţ na druhý den přišly na kostelní plácek stará Pottová, Velká Fémie, Griotka a ostatní babky, které se jako obvykle scházely na mši o sedmé, začaly se křiţovat v hrůze nad takovým znesvěcením. Někdo oblík svatýho Josefa do kalhot! Kostelník, který sochu svlékal, zkonstatoval, ţe kalhoty nejsou nejčistší a nesou stopy nedávného pouţívání. Nemohl však v tomto kusu oděvu poznat kalhoty ţádného chlapce z farnosti. Pátrání, které vedl se vší ţádoucí rázností a rychlostí, nepřineslo ţádné výsledky. Dotazovaní chlapci byli němí jako ryby nebo vyděšení jako telata a farář, který byl přesvědčen, ţe to je dílo nějakého tajného podvratného spolku, svolával příští neděli z kazatelny hromy a blesky na bezboţníky a sektáře, kterým nestačí, ţe pronásledují slušné lidi, ale ţenou svou bohaprázdnost tak daleko, ţe se pokoušejí zesměšnit světce aţ v jejich svatém příbytku. Lidé z Lovernu byli stejně uţaslí jako jejich farář a nikdo v obci netušil, ţe svatý Josef byl oděn do kalhot Prcka od Brodu, dobytých v řádné bitvě lovernské armády proti velraňáckému ksindlu. 7/ TRAMPOTY JEDNOHO POKLADNÍKA Nebývá vţdy dobré zastávat dva úřady. Kdyţ se na druhý den ráno pokladník usadil na své místo v zadní lavici, jal se uvádět do pořádku svou účetní knihu. Netřeba podotýkat, ţe předtím uţ stokrát spočítal, přepočítal a zkontroloval stav pokladu svěřeného jeho péči. Začal tedy zpaměti podrobně zapisovat do sloupce příjmů tyto poloţky Pondělí 4 Dostal od Švidroně Knoflík od kalhot Provázek od biče dlouhej jako ruka Dostal od Vokála Starej podvazek od jeho mámy, ze kterýho se dá udělat pár náhradních Tři knoflíky od košile Dostal od Batiho Jedna sichrhajcka Jedna stará koţená tkanička do bot Dostal od Feliho Dva kousky provázku, dohromady tak velký jako já Jeden knoflík od kazajky Dva knoflíky od košile Úterý Získáno v bitvě na Hůrce od zajatce Prcka od Brodu zajatýho Jankem, Hejlem a Bouřkou Pár dobrejch tkaniček do bot Jeden podvazek Kus tkanice Sedm knoflíků od kalhot
Jedna přezka zezadu Šle Jedna přezka od haleny Dva černý skleněný knoflíky od haleny Tři knoflíky z trika Pět knoflíků od košile Čtyři knoflíky od kazajky Jeden sou
Celkem dělá poklad: Tři sou pro případ maléru Šedesát knoflíků od košile Dělá to váţně šedesát knoflíků? napadlo ho najednou. Starej mě nevidí! Co kdybych to přepočítal? Strčil ruku do kapsy nabité pokladem, který tam byl rozptýlen a smíchán s jeho majetkem osobním, protoţe jeho sestra Marie neměla ještě čas vyrobit slíbený pytlík: tato práce se totiţ musela dělat potají a její bratr se minulý večer vrátil příliš pozdě domů. Kapsu s knoflíky měl Cinkal ucpanou kapesníkem. Jak pospíchal, aby si ověřil správnost svých výpočtů, vytáhl ho trochu bezmyšlenkovitě a příliš prudce a... bac! ... - jako oříšky nebo kuličky kutálely se po podlaze třídy všemi směry knoflíky z pokladu. Ve třídě to tlumeně zašumělo, jak se to moře hlav naráz obrátilo. Co je to? zeptal se úsečně starý Simon, který uţ dva dny pozoroval podivné počínání svého ţáka. A uţ se k němu hrnul, aby na vlastní oči zjistil povahu přečinu, protoţe vzdor všem svým mravoučným kázáním (příběhu Georga Washingtona a sekyrky) neměl příliš mnoho důvěry v pravdomluvnost Cinkalovu a všech ostatních. Janek měl tak právě čas udělat něco, nač jeho přítel ve svém rozrušení ani nepomyslel: shrábl chvějící se rukou účetní knihu a bleskurychle ji strčil do své přihrádky. Ale tento pohyb neunikl bdělému oku učitelovu. Co to schováváte, Janku? Okamţitě mi to ukaţte, nebo vás nechám celý týden po škole! Ukázat hlavní armádní knihu, vyjevit tajemství, které bylo silou a slávou lovernské armády? no prosím vás! to by Janek byl raději porodil několik jeţků proti srsti, jak říkal elegantně Hejlův bratr. Ale být týden po škole ...! Jeho druhové sledovali úzkostlivě ten souboj. Janek se prostě zachoval jako hrdina. Nadzvedl znova příklop své přihrádky, otevřel dějiny Francie a podal starému Šimonovi obětuje tak na oltář své malé lovernské vlasti první, jeho srdci tak drahou zástavu své mladé lásky - podal tedy tomuto zlopověstnému učitelskému hanebníkovi obrázek, který mu na znamení svého slibu dala Cinkalova sestra: šarlatový tulipán (nebo maceška?) na azurovém pozadí, to vše ozdobeno, jak víme, vášnivým slovem: Na památku. Janek si ostatně přísahal, ţe jestli učitel ten obrázek ihned neroztrhá, štípne mu ho z katedry při první příleţitosti: hned jak na něm bude řada s uklízením nebo učitel z jakéhokoliv důvodu vytáhne paty ze třídy. Jaké napětí, kdyţ se učitel vrátil na stupínek!
Pád knoflíků se tím však nevysvětlil. Janek musel koktavě doznat, ţe chtěl obrázek vyměnit za knoflíky. Tento obchod však zůstával nadále podivný a záhadný. Co děláte se všemi těmi knoflíky v kapse ? obrátil se starý Simon na Cinkala. Vsadil bych se, ţe jste je vzal mamince. Upozorním ji na to ... Jen počkejte, však uvidíme. A pro začátek zůstanete dnes odpoledne oba hodinu po škole, protoţe vyrušujete při vyučování. Hodinu po škole! říkali si ostatní. Safra, to je průšvih. Vůdce a pokladník v loji... Jak se bít? Je pochopitelné, ţe ode dne své nešťastné poráţky Hejl váhal vzít na sebe odpovědnost vrchního velitele. Kdyby Velraňáci přece jenom přišli! ... tak ať si jdou do pr... kýnka dubovýho! Pravda, včera sice dostali na frak tak vydatně, ţe je krajně nepravděpodobné, aby dneska přišli zas, ale s takovými cvoky jeden nikdy neví! Kde vůbec jsou ty knoflíky? pokračoval starý Simon. Ale ať se sebevíc shýbal a narovnával si brýle a díval se pod lavice, ţádný knoflík mu nepadl do zorného pole, neboť opatrní kamarádi je během jeho útoku pokradmu pečlivě posbírali a poschovávali v nejhlubších záhybech svých kapes. Bylo tedy nemoţné, aby učitel zjistil, o kolik a jaké knoflíky šlo, takţe zůstal i nadále na pochybách. Ale kdyţ se ten starý ničema vrátil ke katedře, přetrhl - bezpochyby z pomstychtivosti ve dví krásný obrázek od Marie Cinkalové a Janek nad tím zrudl zlostí a bolestí. Obě půlky pak učitel nedbale zahodil do koše na papír a vrátil se k přerušenému vyučování. Souška, který věděl, jak velice Janek na svém obrázku lpí, upustil šikovně násadku, a jak se shýbal, aby ji zvedl, sebral bleskurychle oba cenné útrţky a schoval je do učebnice. Aby svému vůdci udělal radost, slepil pak tajně oba roztrţené fragmenty s pomocí okrajků z poštovní známky a uţ o přestávce vrátil obrázek Jankovi, který byl tak překvapen, ţe se div nerozplakal radostí a dojetím, a nevěděl, jak by tomu dobrému Souškovi, tomu opravdovému příteli, vyjádřil svoje díky. Ale záleţitost s karcerem byla přesto velice protivná. Jen aby neřekl nic u nás doma, pomyslel si Cinkal a svěřil své obavy Jankovi. Ale ne, uklidňoval ho vůdce, ten uţ na to nebude myslet. Jenom dávej pozor, chovej se jaksepatří a nešahej si do kapes. Kdyby věděl, ţe tam toho máš ještě tolik... Jakmile se o přestávce sešli všichni na dvoře, vrátili dočasní drţitelé knoflíků pokladníkovi všechny rozptýlené poloţky pokladu, které posbírali. Nikdo mu nevyčetl jeho neopatrnost, protoţe kaţdý dobře cítil, jak těţkou odpovědnost na sebe vzal a co všechno mu ještě v budoucnu můţe způsobit tento úřad, který uţ mu vynesl hodinu karceru, nepočítaje ani výprask, který ještě můţe slíznout doma. Cítil to i on sám a postěţoval si. Ne, fakt, na toho pokladníka si budete muset najít někoho jinýho. Je to děsně otravný a nebezpečný: včera uţ jsem se nemon bít a dneska jsem to vyţral ve škole! Já jsem taky po škole! utěšoval ho Janek. Jo, ale včera večer jsi bouloval Velraňáky a házel šutry a mlátil kolem sebe klackem, jo, nebo ne? Nic si z toho nedělej, no, večer tě občas někdo zastoupí, aby ses taky moh bít. Nejradši bych ty knoflíky někam schoval, abych je večer nemusel nosit domů. Kdyby tě někdo viděl, například kmotr Gugu skrz prkna ve svý stodole, tak by nám je moh sebrat a říct to starýmu, a tak bysme byli v rejţi. Ale ne, nemůţe se ti nic stát, Cinkale, volali sborově ostatní, aby ho utěšili, uklidnili a
přesvědčili, ţe si má ponechat tento váleč. ný kapitál, který byl zároveň zdrojem potíţí i důvěry, neštěstí i pýchy. Poslední vyučovací hodina byla truchlivá a přestávka skončila v nečinnosti a relativní tichosti, rušené jen tajemnými rozhovory a šeptem vedenými poradami, které probouzely učitelovu zvědavost. Byl to ztracený den, protoţe vyhlídka na oba karcery zdusila jejich mladistvé nadšení a uhasila jejich ţízeň po činnosti. Co bysme tak dneska večer mohli dělat? dumali ti, co bydleli ve vsi, kdyţ opuštění Bouřkové a Gambetta odešli ke svým rodným krbům, jeden na Vršek a druzí dva do Olšiny. Hejl navrhl partii kuliček, protoţe hrát na přetahovanou, tento chabý náznak jakéhosi válčení, jim po bitkách na Hůrce připadalo příliš fádní. Šli tedy na náves a začali hrát na čtverec s vkladem jedné kuličky, doopravdicky a ne jenom tak, zatímco poškoláci trávili svou vnucenou přesčasovou hodinu opisováním jistého článku z Blanchetových Dějin Francie, který začínal takto: Mirabeau měl při narození jednu nohu vykloubenou a jazyk přirostlý; naproti tomu měl v ústech dvě úplně vyrostlé stoličky, které byly předzvěstí jeho síly . . . atd., coţ jim bylo z té duše lhostejné. Zatímco statečně opisovali, upoutávaly jejich bloudící pozornost výkřiky hráčů, které vnikaly do třídy otevřeným okny: Všecko ! - Nic! - Já jsem to řek dřív! - Nelţi! Vedle ! Miř na Hejla! - Bác a je to v suchu! Kolik máš kuliček? To není pravda, máš jich aspoň o dvě víc, koukej je vysolit, ty zloději ! Vrať jednu do čtverce, kamaráde, kdyţ chceš hrát! Mně je to fuk, já to nakonec stejně vyčistím všecko ! Je to přece jenom prima, taková partie kuliček, mysleli si Cinkal a Janek, kdyţ opisovali potřetí, ţe Mirabeau měl při narození jednu nohu vykloubenou a jazyk přirostlý ... Ten Mirabeau ale musel bejt šerednej jako noc! poznamenal Janek. Kdy uţ tý hodiny bude konec! Neviděli jste mýho brášku ? přitočila se Marie k hráčům kuliček, kteří se vášnivě přeli o jakýsi sporný bod. Její otázka je okamţitě uklidnila; malé zájmy, vzbuzené hrou, ustupovaly před čímkoliv, co se týkalo velkého díla. Já jsem totiţ udělala ten pytlík, dodala Marie. Jú! ukaţ! Knoflíková válka
Kapitola 4 A Marie ukázala válečníkům, celým uţaslým a vyjeveným ze samého obdivu, stahovací pytlík z nového grizetu, pytlík pevný, pečlivě ušitý, se dvěma novými šňůrami, kterými se dal u vrchu stáhnout tak těsně, ţe nemohlo nic vypadnout. To je safraportsky dobrej pytlík! usoudil Hejl, vyjádřiv takto nejvyšší stupeň obdivu, a jeho oči zářily vděkem. A máme to v suchu! Přijdou uţ brzo? ptala se dívenka, kdyţ ji zpravili o situaci jejího bratra a jejího přítele. Za deset minut, za slabou čtvrthodinku, odpověděl Souška, který se podíval na kostelní věţ. Chceš na ně počkat ?
Ne, odmítla Marie. Já se bojím, aby mě s váma neviděli a neřekli mámě, ţe jsem klukanda; já teď půjdu a vy řekněte bráchovi, aby přišel hnedka ze školy domů. Jo, jo, my mu to řekneme, neboj! Já budu přede dveřma, řekla a rozběhla se k domovu. Přerušená partie skomíravě pokračovala, čekalo se na poškoláky. A za deset minut se Janek s Cinkalem, naprosto znechucení mladým Mirabeauem s vykloubenou nohou, dostavili ke hráčům, kteří uţ dohráli a právě si rozdělovali kuličky. Jakmile Cinkal uslyšel vzkaz, neváhal ani vteřinu. Já letím, vykřikl, poněvadţ ty zatracený knoflíky mě pálí na zadku. A krom toho mám pořád strach, ţe je poztrácím. Kdyţ budeš moct, tak ještě přijď, aţ budou v tom pytlíku, jo? naléhal Hejl. Cinkal to slíbil a odpelášil za sestrou. Přišel právě ve chvíli, kdy jeho otec, práskaje bičem, vyháněl dobytek ze stáje k napajedlu. To nemáš nic na práci, co? zeptal se ho, kdyţ viděl, jak si sedá vedle Marie, která ostentativně spravovala punčochu. Já na zítřek všecko umím, odpověděl Cinkal. Vida, vida, vida! A po tomto dvojsmyslném zvolání je otec nechal být a běţel na grošáka, který si prudce třel krk o Pampánovu ohradu. Uhni, ty hajtro! zařval a rukovětí bičiště ho klepl přes vlhké nozdry. Jakmile zmizel za prvním domem, vytáhla Marie konečně ten slavný pytlík a Cinkal vyprázdnil kapsy a celý poklad rozloţil na sestřinu zástěru. Nato ho začali metodicky ukládat do útrob pytlíku: napřed knoflíky, pak přezky a spony a balíček jehel, pečlivě zapíchaných do kousku látky, a nakonec tkaničky, gumu, šňůrky a provázek. Zůstalo tam ještě dost místa pro případ, ţe by nadělali nové zajatce. Bylo to opravdu skvělé! Cinkal ten plný pytlík svázal a pozvednuv ho do výšky očí jako opilec svou sklenku, potěţkával poklad. V té radosti docela zapomněl na všechny tresty a starosti, které mu uţ jeho úřad vynesl, kdyţ ho klap, klap, klap klap, klap rychle dusajících Souškových dřeváků přimělo, aby sklonil hlavu a podíval se na cestu. Velice udýchaný a poděšený Souška přiběhl rovnou k nim a pohřebním hlasem vykřikl: Pozor na knoflíky! Tvůj táta camrá se starým Simonem. Já se jenom bojím, aby mu ten starej obejda neřek, ţe tě dneska nechal po škole, a aby ti doma neudělali prohlídku. Koukej je pro ten případ někam stopit, já se zdejchnu: kdyby mě tu viděl, tak by mu moţná došlo, ţe jsem tě varoval. A uţ bylo slyšet, jak Cinkalův otec práská bičem. Souška vklouzl mezi ohrady ovocných sadů a zmizel jako stín, zatímco Marie, která na celém dobrodruţství měla stejný zájem jako chlapci, pojala v dané situaci rozhodnutí, stejně rychlé jako energické: vyhrnula si zástěru, zavázala si ji pevně na zádech, takţe vepředu vznikla jakási kapsa, a do tohoto úkrytu schovala pytlík s knoflíky lovernské armády a přikryla je svým šitím. Jdi domů! řekla bratrovi, dělej, ţe něco děláš, já zůstanu tady a budu spravovat tu punčochu. Pak se rychle zatvářila, jako by se nic nestalo a jako by se zajímala jen o svou práci, a přitom se po očku dívala, jak se tváří otec.
Kdyţ zachytila pohled, jímţ se přesvědčoval, jestli se jeho syn ještě pořád fláká na prahu, bylo jí jasné, ţe bude bouřka. Volci a krávy pospíchali a strkali do sebe, aby se co nejrychleji vrátili do stáje a mohli se pokusit cestou kolem ţlabů ukrást trochu krmení, které tu bylo zaloţeno pro souseda, ještě neţ seţerou svůj vlastní díl. Ale zkušený vesničan práskl hrozivě bičem na důkaz, ţe tyto obvyklé kaţdodenní krádeţe nestrpí, pak pověsil kaţdému zvířeti na krk řetěz a v dřevácích černých od hnoje a močůvky otevřel spojovací dveře do kuchyně, kde našel svého syna, jak se s nezvyklou pozorností a aţ příliš poctivě připravuje na zítřejší hodinu aritmetiky. Byl právě u definice odčítání. Brumlal: Odčítání je úkon, jehoţ cílem je ... Co to teďka děláš? pravil otec. Učím se na zejtra aritmetiku. Před chvilkou jsi říkal, ţe všecko umíš. Na tohle jsem zapomněl. O čem je to? O odčítání. Odčítání! Ale! Mně se tak všecko zdá, ţe odčítání uţ umíš, ty nezdaro ! A pak prudce dodal: Pojď ke mně! Cinkal poslechl s co moţná nejpřekvapenějším a nejnevinnějším výrazem. Ukaţ mi kapsy! nařídil otec. Ale já jsem nic neudělal, já jsem nic nevzal! namítl Cinkal. Povídám, abys mi ukázal, co máš v kapsách, sakra! a hoď sebou! Já tam fakt nic nemám! A Cinkal, jako podle pomluvená oběť, ponořil ušlechtile ruku do pravé kapsy, odkud vytáhl kus špinavého hadru, který mu slouţil jako kapesník, zubatý nůţ s nefungujícím perem, kus šňůrky, kuličku a kousek uhlí, kterým se maloval čtverec, kdyţ se hrály kuličky někde na podlaze. To je všecko ? ptal se otec. Cinkal obrátil od špíny černou kapsu naruby, aby ukázal, ţe tam nic nezůstalo. Ukaţ druhou! Začala stejná operace: Cinkal povytahoval postupně napůl ohryzaný kus sladkého dřeva, kůrku chleba, jablečný ohryzek, pecku ze švestky, ořechovou skořápku a kulatý oblázek (dobrý do praku). A co ty tvoje knoflíky? vybafl otec. V tom okamţiku vešla Cinkalova matka. Kdyţ uslyšela, ţe je řeč o knoflících, probudily se v ní spořivé pudy dobré hospodyně. Knoflíky? uţasl Cinkal. Já ţádný nemám! Nemáš?! Ne! Já ţádný knoflíky nemám. A jaký knoflíky? A co ty knoflíky, cos měl dneska odpoledne ? Dneska odpoledne ? opakoval Cinkal s neurčitým výrazem, jako by se snaţil rozpomenout. Netvař se tak blbě, sakra! zařval otec, nebo ti dám facku, ty usmrkanče nevycválaná! Dneska odpoledne jsi knoflíky měl, protoţes jich ve třídě ztratil celou hrst; pan učitel mně říkal, ţes jich měl plný kapsy! Co jsi s nima udělal? Kdes je vzal? Já jsem ţádný knoflíky neměl! Já ne, to Janek - on mi je chtěl prodat za jeden obrázek. Panenko skákavá! zaječela matka. Tak proto já nikdy nemám nic v košíčku na šití a v zásuvkách od šicího stroje; on mi na ně chodí ten nezdoba; tady není jaktěţiva nic k nalezení,
tady by ses moh ukupovat; všecko marný, ta verbeţ by toho stačila ukrást tolik, co by farář stačil poţehnat! A kdyţ neberou z toho, co je tady, tak roztrhají všecko, co mají na sobě, kaţdou chvíli rozbijou dřeváky nebo ztratí čepici nebo někde zasejou kapesník nebo aspoň přetrhnou tkaničku od boty! Jeţíšmarjájozef, co z těch lunýřů jenom bude? A co s těma knoflíkama můţou dělat ? Ty holomku nemytá! Já tě naučím pořádku a šetrnosti! A kdyţ není ţádný domlouvání nic platný, tak ti to djp ty hlavy nakopám zezadu, uvidíš! hulákal otec Cinkal. Uvedl také ihned slova v činy: uchopil svého potomka za ruku, otočil si ho a dřevákem černým od močůvky mu na spodní část zad uštědřil několik kopanců, které ho - jak věřil - na nějaký čas vyléčí z podivné chtivosti i ze zlozvyku krást knoflíky z matčina košíčku na šití. Podle zásad, které v minulých dnech vyjádřil Janek, začal Cinkal řvát a ječet ze všech sil, ještě neţ se ho otec dotkl, a vřískal ještě hlasitěji a úděsněji, kdyţ se dřevěné podráţky dostaly do styku s jeho zadní částí. Křičel dokonce tak hlasitě, ţe dojatá a zděšená Marie přiběhla se slzami v očích a ţe dokonce překvapená matka prosila muţe, aby ho tak netloukl, v dobré víře, ţe její syn trpí jako mučedník anebo skoro tak. Vţdyť jsem se toho rošťáka skoro ani nedotkl, řekl otec. Já ho příště naučím řvát pro nic za nic! Běda ti, jestli tě ještě jednou přistihnu, jak se hrabeš v máminejch zásuvkách! dodal. Anebo ti zas najdu po kapsách nějaký knoflíky! 8/ JINÉ MOŢNOSTI Hledal jsem, pani má. a hledat budu dál... RACINE (Britannicus, dějství II., vystup 3.) Ne a ne a ne! já uţ ten poklad nechci! Já uţ ho mám plný zuby: nebít se, opisovat nějaký volovinky o Mirabeauovi a ještě dostávat nářez! Já se na ty knoflíky vybodnu! Ať si je veme, kdo chce! Ať si to vypije zas někdo jinej! Táta řek, ţe jestli mi v kapse najde jedinej knoflík, tak prej mě seřeţe tak, ţe jsem to ještě nezaţil. Tak promlouval na druhý den ráno pokladník Cinkal, kdyţ odevzdával generálovi hezký boubelatý pytlík, který zhotovila jeho sestra. Někdo ty knoflíky přece mít musí! prohlásil rozhodně Janek. To je fakt, ţe Cinkal uţ si je nechat nemůţe, protoţe je podezřelej. Kaţdou chvíli by mu někdo moh udělat prohlídku a načapat ho. Musíš si je vzít ty, Bouřko. Vy nebydlíte ve vesnici, tvýmu tátovi jakţivo nenapadne, ţe je máš. Tahat se s tím pytlem dvakrát denně odsud do Olšiny a z Olšiny sem a ještě k tomu dvakrát se nebít, zrovna já, jeden z nejsilnějších, jeden z nejlepších lovernskejch vojáků! To si ze mne snad děláš srandu, ne? odvětil Bouřka. Cinkal je taky dobrej voják, a přesto na to přistoupil! Jo, aby mi je sebral Simon ve škole nebo Velraňáci cestou domů! Co kdyţ Narcis jednou zapomene pustit Turka a Velraňáci na nás zrovna budou čekat? A co kdyţ nepřijdeme do školy, co si počnete? Pak budete namydlení! Mohli bysme ten pytlík schovat v některý přihrádce ve třídě! navrhl Boubela. Ty jseš bulík! posmíval se mu Souška. A kdy je sem budeš dávat, ty svý knoflíky? My je potřebujeme právě po čtvrtý, ty trulante, a ne během vyučování! A jak se sem teda chceš večer dostat, abys je tady schoval? No řekni, schválně, ty chytráku! Ne, ne, nikdo jste na nic nepřišel. To je všecko špatný! uvaţoval nahlas Janek. Kde je Hejl a Gambetta? zeptal se jeden z menších.
Tím si nelam hlavu! odsekl mu velitel. Oni jsou ve svý kůţi a já jsem taky ve svý a ty se s tou svou můţeš jít vycpat, rozumíš ? Já jsem se ptal jenom proto, ţe by ten pytlík moţná moh vzít Hejl. Na tom stromě by mu to nevadilo. Ne! Ne! odpověděl prudce Janek. Ani Hejl, ani nikdo jinej! Já uţ jsem na to přišel. My si na ty krámy prostě musíme najít nějakej úkryt. Ale ne ve vsi! Kdyby ho někdo našel... To ne, uznal velitel. Musíme si najít nějakej koutek na Hůrce, například v těch starejch lomech tam nahoře. Musí tam ale bejt sucho, protoţe kdyţ vám zrezaví taková jehla, tak je k ničemu, a nitě se ve vlhku taky kazí. Kdybysme mohli najít takovej úkryt taky na šavle a na kopí a na klacky! Jeden aby se pořád bál, aby mu je doma nevzali. Včera mi táta sebral šavli a zlomil mi ji a hodil ji do ohně! naříkal Boubela. Nezachránil jsem z ní nic jinýho neţ kousek provázku z rukověti a ten je ještě celej ohořelej. Jo, to je ono, souhlasil Cinkal. Musíme najít nějakej koutek nebo nějakou díru, prostě nějakou schovávačku, abysme tam mohli schovat všecko. Co kdybysme si postavili boudu ? navrhl Souška. Takovou pěknou boudu v nějakým starým lomu; dobře schovanou, hezky stranou; v některejch lomech uţ jsou hotový velikánský jeskyně, stačilo by dostavět zdi a na střechu by se našly trámky a kousky prken. To by bylo ohromný! zajásal Cinkal. Opravdickou boudu s postelema z uschlýho listí, na kterejch by se dalo odpočívat, a ohniště, kde by se dal udělat ohýnek a hostina, aţ budeme mít prachy! To je ono! prohlásil Janek. Postavíme si na Hůrce boudu. Schováme tam poklad a střelivo a praky a zásobu pěknejch oblázků. Uděláme si tam nějaký sedátka na sezení a postele na leţení a stojan na šavle, postavíme si tam ohniště a nasbíráme suchý dříví na oheň. To bude bašta! Musíme na ni hnedka najít místo! doţadoval se Cinkal, který chtěl mít co nejdříve jasno o osudech pytlíku. Dneska večer, ano, dneska večer! Dneska večer se půjde hledat! souhlasila nadšeně celá tlupa. Jestli nepřijdou Velraňáci! opravil je Janek. Ale Hejl a Gambetta na ně něco šijou, aby nám dali pokoj, a kdyţ se to povede, tak budeme mít všichni klid. A kdyţ se to nepovede, tak se vyberou dva zástupci a ti půjdou hledat místo, který by se nejlíp hodilo. A co dělá Hejl? Tak nám to řekni, Janku! naléhal Pajda. Nic mu neříkej, šeptal Cinkal a šťouchal do něho loktem, aby mu připomenul staré podezření. Však se dočkáš. A vůbec, já o tom nic nevím! Ve válce a v bitvě velím já, ale jinak si kaţdej můţe dělat, co chce. Hejl si dělá, co chce, a já taky a ty jakbysmet a všichni ostatní zrovna tak. Vţdyť jsme, hernajs, v republice, nebo ne? Jak říká táta! Do třídy se šlo bez Hejla a bez Gambetty. Kdyţ se učitel ptal jejich spoluţáků na pravděpodobný důvod jejich absence, dozvěděl se od zasvěcených, ţe první zůstal doma pomáhat při telení a druhý šel znovu ke kozlovi s kozou, která ne a ne zabrat. Na další podrobnosti se nevyptával, coţ naši rošťáci dobře věděli. Však toho také vyuţívali: kdyţ byl některý z nich za školou, neopomenuli nikdy uvést na jeho omluvu něco poněkud choulostivého, protoţe si byli předem jisti, ţe k tomu starý Simon
nebude vyţadovat ţádné dodatečné podrobnosti. Hejl a Gambetta se však ani v nejmenším nestarali o příslušnou plodnost rodinných krav a koz. Jak si jistě vzpomínáte, slíbil Hejl Melhubovi, ţe si to s ním vyřídí; od té doby dumal o své malé soukromé pomstě a teď chtěl s pomocí svého věrného druha a spojence Gambetty svůj plán uvést ve skutek. V sedm ráno se oba sešli s Jankem, kterému všechno řekli a s nímţ se dohodli. Kdyţ se našla výmluva, odkradli se oba z vesnice tak, aby je nikdo neviděl ani nepoznal. Dostali se na cestu na Hůrku a k Hájku a pak na nepřátelský kraj lesa, který byl tou dobou svými obvyklými obhájci opuštěn. Pár kroků od ohrady tu stál Melhubův buk s hladkým a rovným kmenem, oblýskaným od několikatýdeního styku s kalhotami velranské hlídky. První vidlicovité rozvětvení bylo několik metrů nad hlavami obou šplhačů. Třemi odrazy dosáhl Hejl první větve, vzepřel se na předloktí, vytáhl se na kolena a pak na chodidla. Jakmile byl tak daleko, začal se orientovat. Musel totiţ napřed zjistit, ve které vidlici a na které větvi bývá usazený jeho sok, aby se nevydávali v nebezpečí, ţe udělají práci zbytečnou, která by je navíc zesměšnila v očích jejich nepřátel a pošramotila by váţnost, které se těšili u přátel. Hejl se zaměřil na Hájek a hlavně na svůj dub, aby si ujasnil přibliţnou výšku Melhubova stanoviště, a pak pečlivě prozkoumal škrábance na větvích, aby zjistil místa, kam Melhuba šlape. Pak začal šplhat po tomoto přirozeném schodišti, po této vzdušné stezičce. Jako nějaký Sioux nebo Delaware, který jde po stopě bílé tváře, prozkoumal odspoda aţ nahoru všechny větve stromu a vylezl dokonce aţ nad nepřítelovo stanoviště, aby mohl přesně zjistit, na které větve Melhuba šlapal a na které uţ ne. Tak určil přesně to místo v rozsoše stromu, odkud velranské práče metalo na lovernskou armádu své vraţedné oblázky. Usadil se pohodlně o kousek dál, podíval se dolů, aby dobře posoudil, jaký kotrmelec udělá podle jeho plánu jeho nepřítel, a konečně vytáhl z pravé kapsy křivák. Byl to nůţ dvojitý, měl kromě obyčejného ostří ještě malou pilku s velkými zuby, nepříliš ostrou a neobyčejně nepraktickou. Hejl, který však nikdy před ničím necouval, se chystal tímto primitivním nástrojem skoro přeřezat houţevnatou a tvrdou bukovou větev, tlustou bezmála jako jeho stehno. Byla to pořádná dřina, která se musela udělat šikovně, kdyţ člověk nechtěl, aby se v osudném okamţiku v protivníkovi probudilo podezření. Aby pilka příliš neposkakovala a větev nebyla příliš viditelně poškrábaná, slezl Hejl do spodnější rozsochy a svíraje kmen stromu koleny, naznačil ostřím noţe lehký zářez, který prohloubil do uzounkého ţlábku, v němţ se bude pohybovat pilka. Pak začal pohybovat zápěstím zepředu dozadu a zezadu dopředu. Zatím vylezl na strom také Gambetta a dohlíţel na celou operaci. Kdyţ se Hejl unavil, pomahač nastoupil. Za půl hodiny byl nůţ tak rozpálený, ţe nebylo moţné dotknout se čepele. Chvíli odpočívali a pak se znovu dali do práce. Dvě hodiny se tak střídali v pilování. Nakonec uţ měli prsty ztuhlé, zápěstí zdřevěnělá, krky obolavélé, oči kalné a plné slzí, ale oţivoval je neuhasitelný plamen nadšení, a tak pilka škrábala a hryzala dál a dál jako nějaká nelítostná myš. Kdyţ uţ zbývalo přeřezat jen půldruhého centimetru, opřeli se o větev, napřed opatrně a pak silněji, aby vyzkoušeli její pevnost. Ještě trošku! rozhodl Hejl. Gambetta se zamyslel. Větev nesmí zůstat viset na kmeni, říkal si, protoţe to by se jí
Melhuba zachytil a vyvázl by z toho s leknutím. Musí se ulomit úplně. Navrhl Hejlovi, aby ji napilovali ještě na prst hluboko zespoda, čímţ se docílí kýţeného zlomení. Tak to také udělali. Kdyţ se pak Hejl znovu dost silně o větev opřel, uslyšel slibné zapraskání. Usoudil, ţe je třeba ještě párkrát zapilovat. Teďka je to dobrý. Bude na ni moct vylízt, přitom se ještě nezlomí, ale aţ se tam začne mlet s tím svým prakem... chachá, to se nasmějeme! Odfoukali z větví drobné drtinky, rukama uhladili okraje štěrbiny, aby se vruby na kůře urovnaly a jejich dílo bylo neviditelné, a pak slezli z buku s vědomím dobře stráveného dopoledne. Prosím, pane učiteli, oslovil Gambetta učitele, kdyţ přišel do školy deset minut po desáté, já vám jdu říct, ţe mi táta řekl, abych vám řekl, ţe jsem dneska ráno nemoh přijít do školy, poněvadţ jsem šel s naší kozou ... Dobrá, dobrá, já vím, přerušil ho starý Simon, který nerad viděl, kdyţ se jeho ţáci s rozkoší obírají těmito popisy, které je vţdycky velice vzrušovaly. Byl si totiţ jist, ţe nějaký šibal se jako učiněné neviňátko bude doţadovat podrobnějších vysvětlení. To je v pořádku, to je v pořádku, odpověděl stejně a dokonce předem Hejlovi, který se blíţil s čepicí v ruce. No tak, ţádné hloučky, nebo půjdete zpátky do třídy. A v duchu bručel: Nechápu, ţe rodiče tak málo dbaji o morálku svých dětí, kdyţ jim takovou podívanou zrovna cpou před oči. Je to učiněná posedlost. Pokaţdé, kdyţ je ve vsi hřebec, jsou při tom všichni; stoupnou si kolem, všecko vidí, všecko slyší, a to se jim dovoluje. A pak si rodiče chodí stěţovat, ţe si kluci posílají s děvčaty milostná psaníčka. Dobrák, naříkal nad morálkou a rmoutil se pro takovou maličkost! Jako by v přírodě nebylo milostný akt vidět na kaţdém kroku! Mělo se snad nějakým nápisem zakázat mouchám, aby se pářily, kohoutům, aby skákali na slepice, měly se zavírat běhající se jalovice, mělo se střílet po zamilovaných vrabcích, měla se ničit vlaštovčí hnízda, měly se psům oblékat zástěrky nebo podvlékačky a fenkám sukně a malí pastuchové se neměli posílat pást ovce, protoţe skopci zapomínají na ţrádlo, kdyţ některá ovce vydává pach zvoucí k aktu a kdyţ je obklopena celým dvorem nápadníků? Děti ostatně připisují této zcela běţné podívané mnohem menší důleţitost, neţ se má za to. Baví je na tom hlavně pohyb, který se tak podobá zápasu anebo který někdy připodobňují k činnosti střev po jídle, jak o tom svědčí toto vyprávění Buřinkovo: Tlačil, jako kdyţ se chce vykadit, vykládal o jejich velkém Turkovi, který obskočil starostovu fenku, kdyţ předtím přepral všechny své soky. To vám byla švanda! Musel se tak ohnout, aby se strefil, ţe si skoro musel zadníma nohama kleknout a záda měl jako ta hrbatá z Orsan. Přidrţoval si Foletku předníma packama a tlačil a tlačil a pak vstal, a pak se, kluci, nemoh dostat ven. Byli spojení a Foletka je malinká, a tak měla zadek ve vzduchu a zadníma packama vůbec nedosáhla na zem. Jo a v ty chvíli starosta vyšel z našich dveří a začal ječet: "Polejte je vodou! Proboha, polejte je vodou!" Ale čubička ňafala a Turek, kterej je silnější, ji tahal za zadek, aţ měl ty věci úplně obrácený naruby. Víte, ono to Turka muselo děsně bolet, protoţe kdyţ je konečně od sebe dostali, tak to měl celý červený a lízal si to aspoň půl hodiny. A pak náš Narcis povídá: "No, pane starosto, já bych řek, ţe si ta vaše Foletka přišla na
svý!" A starosta se moh cestou od nás usakrovat. KNIHA III. BOUDA 1/ BUDOVÁNÍ BOUDY Gambettova a Hejlova nepřítomnost a tajuplná mlčenlivost generálova náramně rozdmychaly zvědavost lovernských válečníků, kteří jednotlivě přicházeli z toho nebo onoho důvodu za Jankem a pod pečetí tajemství od něho vyţadovali vysvětlení. Ale všecko, co se i ti nejoblíbenější dozvěděli, byla tato věta: Uvidíte dneska večer Melhubu! Však byli také všichni deset minut po čtvrté na svých místech, kaţdý s úctyhodnou hromadou střeliva před sebou a krajícem chleba v ruce, a čekali netrpělivě a pozorněji neţ kdy jindy na příchod Velraňáků. Musíte zůstat pořádně schovaný, vysvětlil jim Hejl. Musíte ho nechat vylízt na strom, kdyţ chcete zaţít pořádnou jundu. A brzy sledovali všichni Loverňáci s vyvalenýma očima kaţdý pohyb nepřátelského šplhače, který lezl na své stanoviště v koruně buku na kraji lesa. Dívali se, div si oči nevykoukali, protírali si co chvíli kukadla, která se zamlţovala slzami, ale neviděli nic zvláštního, ale ani co by za nehet vlezlo. Melhuba se tam uvelebil jako obvykle, spočítal si nepřátele, pak si vzal prak a začal svědomitě ostřelovat kamením protivníky, které mohl na dálku rozeznat. Ale ve chvíli, kdy se tento ostrostřelec příliš prudce nahnul na stranu, aby se vyhnul střele Hejlově, který uţ byl jako na trní, kdyţ viděl, ţe stále nenastává ţádná katastrofa, ozvalo se vzduchem suché zapraštění věštící pohromu. Velká větev, na které Velraňák hnízdil, se naráz ulomila a on se řítil i s ní na vojáky dole. Pokoušel se sice zachytit se jiných větví, ale marně. Tu se uhodil, tam pohmoţdil o spodní větve, které jedna po druhé také praskaly, odstrkovaly ho a nebo před ním uhýbaly, a nakonec dopadl na zem sice všelijak, ale určitě rychleji, neţ se dostal nahoru. Au! Au! Jauvej! Jauvej! Jejejeje! Má noha! Má hlava! Má ruka! Na tento ţalobný koncert odpověděl z Hájku homérský výbuch smíchu. Tak to jsem tě zas dostal já, abys věděl! posmíval se mu Hejl. To máš za to, ţe se tak vytahuješ a vyhroţuješ druhejm. Já tě naučím, mířit na mě prakem, ty ksindle špatná! Nerozbil sis náhodou sklo hodinek? Ne? A máš v pořádku cifrplát? Vy darebáci! Vy vrazi! Vy holoto! odpovídali ti z velranské armády, co vyvázli z nebezpečí. To si odskáčete! To si odskáčete! Třeba hned! odpověděl Janek a obrátil se ke svým muţům: Poslyšte, co kdybysme trochu zaútočili? Jdem na to! souhlasili svorně. A útočný pokřik pětačtyřiceti Loverňáků poučil nepřítele, beztak uţ zaraţeného a zmateného, ţe musí vzít nohy pořádně na ramena, kdyţ se nechce vydat v nebezpečí nové, svrchovaně potupné a zhoubné konfiskace knoflíků. Ohrazený tábor Velraňáků byl vyklizen v jediném okamţení. Ranění jako kouzlem zase nabyli vlády nad svýma nohama; a to dokonce i Melhuba, který se spíš polekal, neţ si ublíţil, a dostal se z toho lacino, jen s několika škrábanci na rukou, pár modřinami na zadku a na stehnech a s monoklem na oku. A teď od nich aspoň bude pokoj! zkonstatoval za chvilku Janek. Pojďme hledat místo na boudu! Celá armáda se vrátila k Hejlovi, který slezl ze stromu a pro tu chvíli střeţil pytlík
zhotovený Marií Cinkalovou, jenţ obsahoval uţ dvakrát zachráněný a lovernské armádě tak drahý poklad. Chlapci se vnořili do hloubi Hájku, aby se tak nepozorovaně dostali do úkrytu, který našel Hejl (do Sněmovny, jak jej pokřtil Souška), a odtamtud se v malých skupinkách vydali nahoru vybrat z mnoha pouţitelných to místo, které bude nejpříhodnější a bude nejlépe odpovídat potřebám chvíle a svaté věci. Spontánně se vytvořilo pět šest skupinek, které vedli přední válečníci. Skupinky se ihned rozptýlily po starých opuštěných lomech, prozkoumávaly je, prohledávaly, pročmuchávaly, prověřovaly a společně posuzovaly. Nesmělo to být ani příliš blízko cesty, ani příliš daleko od Hájku. Musela tam také vést naprosto tajná ústupová cesta, aby bylo moţné dostat se bez nebezpečí z tábora do pevnosti. Našel to Souška. Uprostřed jednoho bludiště v lomech byla vyhloubenina, jakási jeskyňka, která se přímo nabízela jako přirozené útočiště. Stačilo jen docela málo k jejímu zpevnění, uzavření a krytí před zraky nezasvěcených. Souška přivolal obvyklým signálem Janka, Hejla a ostatní; brzy stáli všichni před doupětem, které jejich kamarádi znovu objevili, protoţe je všichni, safraporte, dávno znali. Jak to, ţe na ně nepřišli hned? Ten sakramentský Souška s tou svou psí pamětí si na ně vzpomněl hned. Vţdyť uţ tudy prošli bůhvíkolikrát na svých výpravách po revíru, kdyţ šli hledat kosí hnízda, zralé oříšky, namrzlé trnky nebo šípky. Lomy tu tvořily jakýsi úvoz, vedoucí na malý plácek, jakousi planinku uprostřed hradeb, nahoře ohraničenou pásem lesa sousedícím s lesem teréským a dole posetou křovinami, mezi nimiţ se klikatilo několik steziček lesní zvěře, které přetínaly velkou cestu a vedly k mlází za Hájkem. Celá armáda vlezla do jeskyně. Byla ve skutečnosti dost nehluboká, ale prodluţovala či vlastně předcházela ji široká skalní chodba, takţe nic nebylo snazšího neţ zvětšit její přirozenou rozlohu. Stačilo na ty dvě skalní stěny, vzdálené od sebe několik metrů, poloţit stříšku z větví a listí. Jinak byla jeskyně obdivuhodně chráněná; ze všech stran kromě od vchodu byla obklopena hustou clonou stromů a keřů. Otvor se zúţí širokou a pevnou zídkou z krásných plochých kamenů, kterých tu všude bylo plno, a budou tam úplně jako doma. Aţ to bude hotové zvenčí, dají se do úpravy vnitřku. A tady se Jankovy stavebnické pudy projevily v celém svém rozsahu. Jeho mozek vymýšlel, nařizoval a rozděloval práci s obdivuhodnou jistotou a nezvratnou logikou. Dneska večer musíme posbírat všechny kousky prken, který budou k nalezení, laťky, trámky, starý hřebíky a panty! Jednoho bojovníka pověřil, aby sehnal kladivo, druhý měl sehnat kleště, třetí zednické kladívko, on sám přinese sekyrku, Hejl ţabku, Cinkal pásmo (ve stopách a palcích) a všichni coţ bylo povinné - měli z rodinné bedničky s nářadím štípnout alespoň po pěti hřebících, pokud moţno silnějších, aby se dalo přikročit k nejnaléhavějším a nejnutnějším stavebním úpravám, mezi jinými například k postavení střechy. To bylo skoro všechno, co se ten večer dalo udělat. Pokud jde o materiál, bylo zapotřebí především velkých opěrných tyček a prken. Les skýtal dostatek silných, rovných a pevných lísek, které na to budou úplně stačit. A pokud šlo o to ostatní, uměl Janek stavět kolové ploty, kterými se ohrazovaly pastviny, a všichni uměli plést košatiny. A kamení, toho tu bylo, jak říkal, co hrdlo ráčí.
Hlavně nezapomeňte na ty hřebíky! kladl jim na srdce. Necháme ten pytlík tady? byla hlavní starost Cinkalova. To se ví! odpověděl Souška. Postavíme hned teďka támhle vzadu z kamenů takovou kasu a tam ten pytlík hezky v suchu schováme: tady ho nikdo hledat nebude. Janek vybral velký plochý kámen, který poloţil na zem nedaleko od skalní stěny, ze čtyř tlustších kamenů udělal čtyři stěny, doprostřed poloţil válečný poklad, přikryl to všecko dalším plochým kamenem a poházel kolem porůznu větší i menší kameny, aby tak zamaskoval přílišnou geometričnost této stavby pro případ - i kdyţ velmi nepravděpodobný -, ţe by tato kamenná kostka vzbudila zvědavost nějakého neočekávaného návštěvníka. Nato se celá tlupa v báječné náladě vracela pomalu do vsi: měli tisíce nápadů a byli připraveni ke všem moţným domácím krádeţím, i k nejtěţším pracím a největším obětem. Uskuteční svou vůli: z tohoto činu, který chtěli vykonat sami a pro sebe, se rodila jejich osobnost. Budou mít dům, palác, pevnost, chrám, slavín, kde budou doma, kam nepáchnou rodiče, učitel a farář, ti všichni, kteří jenom koukají, jak jim překazit všechny záměry. Budou mít místo, kde mohou v klidu dělat všechno, co se jim zakazuje v kostele, ve škole a doma, například chovat se nepřístojně, zouvat se a chodit naboso, svléct se do košile nebo do naha, zapálit si ohýnek, péct si brambory, kouřit kalinu a hlavně schovávat knoflíky a zbraně. Uděláme si krb, řekl Cinkal. A postele z mechu a listí, dodal Hejl. A lavice a fotély, přetrumfl ho Bouřka. Hlavně koukejte splašit všecky prkna a hřebíky, co budou k sehnání, připomínal jim náčelník, a snaţte se všecky ty zásoby donýst za zeď nebo za tu ohradu při cestě na Hůrku. Aţ se zejtra půjde do práce, tak to všecko posbíráme. Toho večera usnuli hodně pozdě. Jejich palác i tvrz, zkrátka jejich bouda, strašila ty kypící mozky. Jejich fantazie se toulaly, hlavy jim hučely, oči zíraly do tmy, ruce se mlely, nohy zmítaly, prsty u nohou hrabaly. Nemohli se dočkat úsvitu příštího dne, aby se uţ mohli pustit do velkého díla. To ráno je nikdo nemusel volat dvakrát, aby vstávali: dlouho před snídaní šmejdili po stáji, po stodole, po kuchyni a po kůlně, aby si mohli uloţit stranou co nejvíc prkýnek a hřebíků, které měly obohatit společný poklad. Otcovské bedýnky na hřebíky byly vzaty strašlivou ztečí. Kaţdý se chtěl vyznamenat a ukázat, co dokáţe, takţe Janek neměl večer k dispozici dvě stě, ale poctivě spočítané pět set dvacet tři hřebíky. Celý den bylo mezi vsí, Lípou a ohradou u Hůrky vidět záhadné putování chlapců s podezřele nafouklými halenami a s namáhavou chůzí v neohebných kalhotách, v nichţ se mezi látkou a kůţí skrývaly nejroztodivnější předměty, které by bylo nepříjemné vystavovat pohledům kolemjdoucích. A večer bylo vidět Janka, jak pomalu, pomaličku jde zadní cestou k plácku u Lípy. Levá noha se mu neohýbala a zdálo se, ţe kulhá. Ty sis něco udělal? ptal se Cinkal. Ty jsi upad? zvídal Souška. Generál se usmál tajuplně jako Koţená Punčocha nebo někdo jiný, úsměvem, který jako by jeho muţům říkal: Samá voda! A kulhal dál, aţ byli všichni plně schovaní za ţivými ploty u cesty na Hůrku. Teprve pak se zastavil, rozepnul si kalhoty a vytáhl zpod nich sekeru, kterou slíbil přinést a jejíţ topůrko zastrčené do nohavice propůjčovalo jeho chůzi tu tak nepůvabnou a kulhavou ztuhlost. Pak se zase zapnul, a aby ukázal přátelům, ţe je stejně mrštný jako kterýkoliv z nich, zatančil, mávaje
sekerkou v ruce, jakýsi skalpový tanec, který by byl docela na místě v nějaké kapitole z Posledního Mohykána nebo Stopaře. Všichni měli své nářadí: mohli se do toho dát. Na Hejlův dub však byly umístěny dvě hlídky, aby armádu varovaly, kdyby Prckova banda chtěla napadnout lovernský tábor. Ostatní byli rozděleni do pracovních skupin. Já budu tesař! prohlásil Janek. A já zednickej mistr! hlásil se Hejl. Já budu s Bouřkou klást kameny. Ostatní je budou vybírat a budou nám je podávat. Jankova skupina si především musela vyhledat trámky a tyčky potřebné na postavení krovu. Vůdce je sekerou přitesá na potřebnou délku, a aţ bude postavena Hejlova zeď, udělá se z nich kostra. Ostatní budou plést košatinu, která se poloţí na základní kostru jako jakási mříţ, podobná laťoví, na něţ se na střechách kladou tašky. Místo nich však toto laťoví ponese jen vysokou vrstvu suchého listí, které bude přidrţovat (muselo se totiţ myslet i na vítr) další mříţoví z klacků. Přepočítali tedy ještě jednou pečlivě všechny hřebíky, přidali je k pokladu a dali se do práce. Ani Keltové, zpupně vzdorující hromu salvou šípů, ani proslulá zednická bratrstva, vytesávající do kamene své sny ve století katedrál, ani dobrovolníci ve Velké revoluci, vstupující do vojska na výzvu Dantonovu, ani osmačtyřicátníci, zasazující své Stromy svobody, nedávali se nikdy do díla s radostnějším a bouřlivějším nadšením neţ pětačtyřicet Jankových vojáků, budujících ve ztraceném lomu v lese za Hůrkou společný dům svých snů a nadějí. Nápady tryskaly jako prameny na úbočí zalesněné hory, stavební materiál se utěšeně kupil ve velkých hromadách; Hejl rovnal kameny, Janek s mohutným hekáním ráznými údery sekal a řezal. Zjistil totiţ, ţe místo hledání trámků v podrostu bude praktičtější sebrat z blízkých metrů takových čtyřicet silných kmínků, a výprava dvaceti dobrovolníků je šla bez váhání ukrást. Aby kostra pevně drţela, dal v půdě vyhloubit jamky, do kterých se trámy zapustí: říkal si, ţe kolem nich pak natlačí a udusá kamení, které bude trámy jednak drţet na místě, jednak chránit před vlhkem ze země. Všechno pečlivě změřil, přisekal trámy na potřebné míry a teď je hřebíky stloukal dohromady, dřív neţ budou zasazeny do jamek vyhloubených Cinkalem. A bylo to pevné! Vyzkoušel si to tak, ţe celou kostru poloţil na čtyři velké kameny a chodil po ní, skákal a šlapal, ale nic se nepohnulo, nezachvělo, neprasklo, byla to prostě fakt fortelná práce. Zůstal tam aţ do tmy, do tmy tmoucí, i po odchodu valné většiny ostatních, zůstal tam s Hejlem, Souškou a Cinkalem, aby všecko dali do pořádku a naplánovali. Na druhý den se poloţí střecha a nahoru se dá kytka, namoutěkutě! zrovna tak, jak to dělají tesaři, kdyţ je krov hotový a kdyţ tam vztyčí glajchu. Je jenom otrava, ţe nebudou mít litr nebo dva, aby to zapili a tak ten obřad důstojně oslavili. Pojďme domů, navrhl pak Cinkal. A tak slezli dolů z Hůrky a přes Sněmovnu došli k Pepiotovu lomu. Tys mi, Hejle, pořád ještě neřek, jak jsi vlastně našel tenhle kout, připomněl generál Hejlovi. Aha! zasmál se Hejl. Tak to bylo takhle. Letos v létě jsme byli na poli s Titinou Claudovic a s tím pastýřem od mýho kmotra, víš, s tím z Laivironu, co pořád mrká. A pak tam taky byli ti dva Ronfousovic kluci z Vršku, co jsou teďka ve sluţbě. A tak nám napadlo: co kdybysme si hráli na mši.
Ten pastýř od kmotra chtěl dělat faráře: vyndal si košili a přetáhl si ji přes gatě, aby to vypadalo, jako ţe má komţi: z lavic a kamení jsme udělali oltář a ti druzí dva kluci dělali ministranty, ale nechtěli si dát košile navrch. Říkali, ţe prej je mají roztrhaný, ale já bych se vsadil, ţe je měli za .. .dělaný. No zkrátka, ten pastýř nás oddal, mě a Titinu. A měls prstýnky, abyste si měli co dát na prst? Dali jsme si kousky šňůrky. A co věnec? Měli jsme kozí list. Aha! Jo, a ten pastýř měl taky kancionál, a tak říkal "Dominus vobliskum" a "Oremus to je kus" a "Sekundům se koulí" a spoustu takovejch volovinek, no velebníček jako kdyţ vyšije! A pak "Ite, missa est" a "Jděte, děti, s pokojem". No a tak jsme s tou Titinou šli a řekli jsme těm druhejm, aby za náma nechodili, ţe je to naše svatební noc a ţe jim do toho nic není, ţe tam nezůstaneme dlouho a ţe se na druhej den ráno vrátíme na zádušní mši za příbuzný. Odešli jsme z tábora přes mlází a cestou jsme padli zrovna na tenhle lom, co jsme teď šli kolem. A tak jsme si lehli na kamení. A co pak? No a pak jsem jí dal pusu, to se rozumí! A to je všecko ? Prosím tě, člověče, co by si pomyslela Távka? To je fakt, ţenský jsou strašně ţárlivý! Kdyţ jsou malý, tak to ještě nic není, ale kdyţ vyrostou, tak to s nima není k vydrţení. Pojďte sebou hodit! přerušil ho Janek. Na věţi uţ zvoní půl sedmý, abysme to doma neslízli! A s těmito misogynskými úvahami se vrátili do svých domovů. 2/ SLAVNÉ DNY LOVERNSKÉ. Hej -rup! hej -rup! skandovalo deset Jankových tesařských nádeníků, kdyţ zvedali a dávali na místo první těţkou kostru pevnostní střechy. A v rytmu, určeném tímto vzájemným pobízením, napínalo dvacet paţí zároveň své silné svaly, zvedalo trámoví a přenášelo je nad lomem, aby mohlo poloţit nosné trámky přesně do jamek vyhloubených Cinkalem. Pomalu! Pomalu! křičel Janek. Všichni najednou! Abysme nic nepolámali! Pozor! Ještě kousek dopředu, Berto! Tak, tak je to dobře! Ne! Cinkale, tu první díru trochu rozšiř, je moc vzadu! Vem si na to sekeru! No neboj se! Dobrý je to! uţ to tam leze! Neboj se, je to pevný! A aby jim dokázal, ţe jeho dílo je dobré, natáhl se jak dlouhý tak široký na rámec, pod kterým zelo prázdno. Nic se ani nepohnulo. To je, co? pochvaloval si to hrdě, kdyţ vstával. A teď na to poloţíme ty košatiny. Hejl zatím za pomoci jakýchsi jednoduchých kamenných schodišťátek, která tvořila nakloněnou rovinu, pokládal na vrcholek své zdi poslední kameny. Byla to zeď zšíře více neţ tří stop, zvenčí kostrbatá z vůle stavitelovy, který chtěl zakrýt pravidelnost stavby, aby ukryl vchod; uvnitř však byla rovná, jako by byla vystavěna s pomocí olovnice, pečlivě uhlazená, puntičkářsky ulízaná a celá vybudovaná z vybraných kamenů. Spousty suchého listí, které nanosili malí v halenách před jeskyňku, tvořily vedle mechové podušky úctyhodnou hromadu; čistě a dobře upletené košatiny tu stály v řadě; šlo to jako na drátkách, protoţe v Lovernu nejsou lenoši - kdyţ chtějí. Poloţení košatin bylo dílem okamţiku a záhy byla bouda nahoře úplně uzavřena tlustou
stříškou ze suchého listí. Zůstal tam jediný otvor, vpravo ode dveří, aby tudy mohl stoupat a odcházet kouř (protoţe v domě se bude zapalovat oheň). Neţ se přikročilo k zařízení vnitřnímu, stanuli Janek s Hejlem před očima všech svých oddílů, shromáţděných před domem, a zavěsili na provázku nad vchodem ohromný trs krásného zlatavě zeleného jmelí, mezi jehoţ listím svítily bílé bobule jako velikánské perly. Souška tvrdil, ţe to tak dělali staří Galové a ţe to prý přináší štěstí. To bylo nějakých hurá! Ať ţije dům! Ať ţijeme! Ať ţije Lovern! Do prdele, Velraňáci! Pryč s nima! Je to ksindl! Kdyţ se to odbylo a nadšení poněkud opadlo, uklidili vnitřek stavení. Ze země odstranili nerovné oblázky a nahradili je jinými. Kaţdý měl svůj úkol. Janek je rozděloval a všechno řídil, přičemţ sám pracoval za čtyři. Tady dozadu ke zdi dáme poklad a zbraně, nalevo proti ohništi uděláme takovou ohrádku z prken a do tý uděláme lehátko z mechu a listí, prostě takovou měkoučkou postel pro raněný a potlučený, a pak ještě pár sedátek. Na druhý straně budou po obou stranách ohniště kamenný sedátka a lavice - a uprostřed se bude chodit. Kaţdý chtěl mít svůj kámen a své stálé místo na lavici. Souška, znalec v otázkách hierarchie, označil kamenná sedátka uhlem a místa na lavicích křídou, aby v této věci později nevznikl ţádný spor. Jankovo místo bylo vzadu, před pokladem a zbrojnicí. Za generálovým kamenem vzpříčili mezi oběma zídkami tyčku s hřebíky. Na té měl také kaţdý svůj označený hřebík, kam si mohl pověsit šavli či opřít kopí nebo klacek. Jak je vidět, holdovali Loverňáci tvrdé disciplíně a uměli se jí také podřídit. Hejlova nehoda v minulém týdnu nemohla nepřispět ke zkrocení a uklidnění anarchistických choutek některých bojovníků a Jankova nadřazenost byla opravdu nepopiratelná. Hejl vybudoval ohniště: poloţil na zem velikánský plochý kámen řečený placák, vzadu a po stranách postavil tři malé zídky, přes obě postranní poloţil jiný plochý kámen a nechal vzadu, přímo pod otvorem udělaným ve střeše, volnou štěrbinu pro tah. Pytlík byl jako nějaké posvátné ciborium uloţen Jankem docela vzadu do skalního svatostánku a tam slavnostně zazděn aţ do chvíle, kdy bude třeba se do něho uchýlit. Neţ ho Janek uloţil do dutiny, ukázal ho ještě jednou zboţňujícím pohledům všech věrných, zkontroloval Cinkalovy účetní knihy, spočítal pečlivě všecky poloţky, dovolil všem, kteří se toho doţadovali, aby se na něj podívali a sáhli si, a pak to všechno uloţil jako velekněz na kamenný oltář. Ještě tady chybí nějakej ten obrázek, poznamenal s přimhouřenýma očima Souška, v němţ se probouzel jistý estetický smysl a záliba v barvách. Měl v kapse zrcátko za dva sou, které obětoval společné věci, a postavil je na jednu skalní římsu. To byla první ozdoba boudy. A zatímco jedni vyráběli postel a stavěli sedátka, uspořádali druzí výpravu do lesního podrostu na další suché listí a na zásobu suchého dříví. Protoţe si nemohli zaplnit dům tak velkým mnoţstvím paliva, rozhodli se okamţitě, ţe si hned vedle vystaví nízký, ale dost rozměrný přístřešek, kam se dají uloţit dostatečné zásoby dříví. Nějakých deset kroků odtud postavili rychle pod skalním převisem tři zídky, otevřené na sever, kam se daly uskladnit přinejmenším dva metry dřeva. Udělali tři přesné hromady: polena,
klacky a chrastí. Teď uţ byli připraveni, mohli klidně čekat a vysmívat se nepohodě. Na druhý den bylo dílo dokončeno. Janek přinesl ilustrované přílohy z Malého Paříţana a Malých novin, Souška pár starých kalendářů a ostatní různé obrázky. Prezident Felix Faure hleděl nadutě a hloupě na příběh Modrovousův. Zavraţděná zámoţná soukromnice přihlíţela sebevraţdě koně přeskakujícího předprseň a starý Gambetta, kterého - coţ je třeba říct - někde vyštrachal Gambetta, civěl dosti podivně svým výrazným jedním okem na pěknou dívku s výstřihem a cigaretou v ústech, která - jak tvrdil nápis - kouřila jen nilky nebo rizky, pokud to ovšem nebyly jobky. Bylo to měňavé a veselé; křiklavé barvy byly v souladu s drsností tohoto prostředí, ve kterém by pobledlá (a teď asi dost vzdálená) Mona Lisa naprosto nebyla na místě. Staré koště, zcizené ve škole, kde se ho uţ nepouţívalo, tu ještě mohlo konat dobré sluţby, a tak v jednom koutě čněla ke stropu jeho násada zčernalá od špíny jejich rukou. A protoţe jim ještě zbývala nějaká prkna, stloukli je hřebíky a vyrobili tak konečně i stolní desku. Jako nohy slouţily čtyři kolíky, vraţené do země před Jankovým sedadlem a upevněné hromádkami kamení. Tabule byla k těmto podpěrám přitlučena hřebíky, a tak měli něco, co sice nebylo svrchovaně elegantní, ale drţelo to stejně dobře jako všecko, co vyrobili doposud. A co se zatím dělo s Velraňáky? Kaţdý den byly obnovovány hlídky v táboře v Hájku, ale ani jednou nemusely stráţe smluveným trojím zapísknutím ohlásit útok nepřátel. Přitom však ten ksindl jednou přitáhl; ne první, ale druhý den. Ano, druhý den zahlédl Buřinka, který byl velitelem hlídky, menší skupinu Velranských. On i jeho muţi bedlivě pozorovali kaţdý počin i pohyb těch nemrcouchů, ale ti záhadně zmizeli. Nazítří přišli zase dva nebo tři velranští válečníci a postavili se nečinně na kraj lesa přímo proti lovernským stráţím. V Prckově táboře se dělo něco neobvyklého! Jejich válečný zápal jistě nebyl zaraţen velitelovým výpraskem ani Melhubovým pádem. Co mohli mít za lubem? A stráţe dumaly a vymýšlely si, protoţe neměly nic jiného na práci: Janek zatím vyuţíval lhůty, kterou mu nepřítel poskytoval, a byl tomu tak rád, ţe se ani nestaral, ani nepátral, jak protivník tráví čas obvykle zasvěcený válce. Kdyţ však čtvrtý den zjišťovali nejkratší tajnou cestu z boudy do Hájku, dozvěděli se od spojky, kterou vyslal velitel hlídky, ţe nepřátelské stráţe pronášejí hrozby, o jejichţ závaţnosti nemůţe být pochyb. Většina jejich armády byla zřejmě rovněţ zaměstnána jinde: moţná ţe i oni stavěli nějaký útulek, opevňovali své pozice, hloubili v zákopu lapače, bůhví co všecko? Nejlogičtější byl dohad, ţe si také postavili nějakou boudu. Ale jak by na ten nápad přišli? Ačkoliv je známá pravda, ţe jakmile jsou některé myšlenky jednou v povětří, kolují velice záhadně. Jisté však je, ţe něco osnují, protoţe jak jinak se dá vysvětlit, ţe se nevrhli na stráţce Hájku? To se uvidí. Týden minul: pevnost byla zásobena ukradenými bramborami a starými kastroly, k tomu účelu vydrhnutými a umytými, a armáda byla v defenzívě: čekalo se, protoţe vzdor Bouřkově návrhu se nikdo nechtěl podejmout nebezpečné obhlídky v srdci nepřátelského lesa. Ale v neděli odpoledne nastoupily obě armády v plném počtu a vyměnily mnoho nadávek a kamení. Obě strany jako by ještě znásobily svou energii a nesmiřitelnou útočnost, která vyplývá jen z dokonalé organizace a sebedůvěry. V pondělí bude horko! Musíme se na zítřek všecko dobře naučit, doporučoval Janek. Nikdo nesmí zůstat po škole, bude mazec.
A uloţená látka nebyla vskutku nikdy odříkávána tak jako v ono pondělí - k učitelovu velkému úţasu. Toto střídání lenosti a pracovitosti, pozornosti a roztrţitosti obracelo totiţ vzhůru nohama všechny jeho pedagogické předsudky. No zkuste si vybudovat nějakou teorii na domnělé znalosti fakt, kdyţ jsou vám skutečné příčiny a nejhlubší pohnutky skryty tak jako tvář Isidina pod kamennou rouškou. Všichni věděli, ţe půjde do tuhého. Kdyţ se Hejl zachytil první větve, aby se vyšvihl dál, začal ze svého dubu padat, naštěstí ne příliš zvysoka a ještě k tomu na nohy. To byla odplata Melhubova - Hejl s ní musel počítat, ale myslel si, ţe protivník se pustí do některé větve kolem rozsochy, na které Hejl sedával. Jakmile vylezl nahoru, ověřil si nicméně pečlivě pevnost kaţdé z nich, dřív neţ se usadil: věděl ostatně, ţe sleze dolů, aţ dojde k boji muţe proti muţi, a jestli se Melhuba chytí, určitě mu tenhle uskok dá slíznout. Aţ na tu lest to byla bitva poctivá. Kdyţ oba tábory vyčerpaly svou zásobu oblázků, začali bojovníci na obou stranách postupovat se zbraněmi v ruce, aby se bili zcela cílevědomě. Velraňáci postupovali v klínovém šiku, Loverňáci ve třech menších skupinách: uprostřed Jankova, vpravo Hejlova a vlevo Bouřkova. Nikdo nepronesl ani slovo. Postupovali krokem, pomalu, jako kočky, které na sebe číhají, se svraštělým obočím, hrozivýma očima, zvrásněným čelem, sešklebenou pusou, zaťatými zuby a rukama pevně sevřenýma na klaccích, šavlích nebo kopích. Jak se zmenšovala vzdálenost, zmenšovaly se i jejich kroky: všechny tři lovernské oddíly se soustředily na trojboký útvar velranský. A kdyţ se oba velitelé octli skoro tváří v tvář, na dva kroky od sebe, zastavili se. Obě armády znehybněly, ale tou nehybností vody, která uţuţ začne vřít; zbraně se úděsně jeţily, v kaţdém z bojovníků tlumeně burácel hněv, oči metaly blesky, pěsti se třásly vztekem, rty se chvěly. Kdo zaútočí první: Prcek, nebo Janek? Všichni cítili, ţe jediné gesto, jediný výkřik rozpoutá tyto hněvy, pustí z uzdy tyto vzteky, vybičuje tyto energie, ale to gesto, ten výkřik nepřicházely a nad oběma armádami se vznášelo velké a tragicky ponuré ticho. A nebylo tu nic, co by je přerušilo. Kra, kra, kra! zakrákalo uţasle nad bojištěm hejno vran, které se vracelo do lesa. A tím to začalo. Nepopsatelné zařvání vyvřelo z hrdla Jankova, strašný vřesk se vydral ze rtů Prckových a na obou stranách vypukl nelítostný a fantastický nápor. Nic se nedalo rozeznat. Obě armády byly do sebe vklíněny, špice velranského šiku do skupiny Jankovy, Hejlovo a Bouřkovo křídlo do boku nepřátelské armády. Klacky nebyly k ničemu. Protivníci se svírali, škrtili, trhali, škrabali, mlátili, kousali, rvali si vlasy: křečovitě sevřené prsty utrhávaly rukávy halen a košil, hrudní koše zněly pod údery pěstí jako bubny, nosy krvácely, oči slzely. Jejich němé supění bylo přerušováno jen občasným zavrčením, zavytím či chraptivým a neartikulovaným výkřikem: bing! bang! bum! cvak! prsk! křup! krak! buch! bum! na, ty mrcho! či přidušeným zanaříkáním: uf! jauvej! au! a to všecko se strašlivě mísilo dohromady. Bylo to obrovité řvoucí klubko hřbetů a hlav, z něhoţ trčely splétající a rozplétající se paţe a nohy. A celý tento slepenec se valil tu sem, tu tam, a hnětl se a rozvaloval a znovu sráţel. Vítězství bude patřit silnějším a surovějším. Muselo se znovu usmát na Janka a jeho armádu.
Ti nejzmoţenější odcházeli po jednom sami. Boubela se vrátil do Hájku s nosem rozbitým od anonymního úderu šavlí: utíral si krev, jak to šlo. Ale na velranské straně nastával rozklad: Tatti, Zimochcálek, Káča, Bosbot a sedm či osm dalších uţ kulhavě utíkalo, ten s rukou na pásce, onen s pusou rozbitou na maděru. Za nimi prchali další a pak ještě další, takţe kdyţ ti doposud bojeschopní viděli, ţe je ostatní poznenáhlu opouštějí a nechávají napospas jisté záhubě, začali také hledat spásu v útěku, ale ne dost rychle, takţe Melhuba, Třasořitka a ještě čtyři jiní byli dokonale obklíčeni, chyceni, uchopeni a s mnoha kopanci odvedeni ţiví do tábora v Hájku. Byl to opravdu krásný den! Přivolaná Marie byla v boudě. Gambetta tam odvedl Boubelu na ošetření. Sám vzal kastrol a pádil s ním k nejbliţšímu prameni pro čerstvou vodu, aby si v ní jeho statečný druh mohl umýt pošramocený nos. Vítězové zatím zbavovali své zajatce různých předmětů, které jim zaplňovaly kapsy, a bez milosti jim uřezávali všechny knoflíky. Brali je po řadě. Hvězdou programu byl Melhuba: Hejl se o něho postaral zvlášť pečlivě, neopomenul mu zkonfiskovat prak a donutil ho, aby aţ do konce popravy zůstal přede všemi s holou panímandou. Čtyři ostatní, kteří nebyli nikdy zajati, byli prostě jeden po druhém obráni, zcela chladně a bez zbytečného barbarství. Třasořitku si nechali nakonec jako pošušňáníčko, jak říkali. Coţ nevztáhl minule svatokrádeţnou pracku na generála, kterému zrádně nastavil nohu? Ano, tenhle fňukal, tenhle skuhral, tenhle ubrečenec si dovolil uhodit prutem přes zadek odzbrojeného bojovníka, kterého byl sám naprosto neschopen zajmout. Oplátka stejnou mincí byla nasnadě. Bude pořádně seřezán. Od jeho osoby se však šířil charakteristický pach, nesnesitelný a odporný, který lovernské vykonavatele spravedlnosti donutil, aby si přes všechnu svou otrlost zacpali nos. Ten neřád bzdil jako kůň! On si dovolil bzdít! Skuhrající a fňukající Třasořitka zajíkavě vykoktával z hrdla otřásaného vzlykotem nějaké nesrozumitelné slabiky. Ale kdyţ mu byly uřezány všechny knoflíky a kalhoty mu spadly na zem, objevil se zdroj toho ohavného zápachu a všichni pochopili, proč byl tak trvalý a prudký. Nešťastník si totiţ nakadil do kalhot a jeho hubené podělané hýţdě šířily po okolí pronikavou a ukrutnou vůni, takţe generál Janek velkoryse upustil od pomsty v podobě našlehání a propustil svého zajatce stejně jako ostatní bez další újmy, protoţe byl v hloubi duše šťasten a jásal nad tímto přirozeným trestem, který si vlastní zbabělostí přivodil ten nejhnusnější bojovník, kterého Velraňáci počítali do svých řad plných ksindlů a poserů. 3/HOSTINA V LESE. Co se bude dít v Prckově seřezané, pohmoţděné, obrané a zkormoucené tlupě? Janek na to koneckonců kašlal a jeho armáda také. Vítězství bylo jejich: nadělali šest zajatců. To tu ještě nebylo nikdy, kam paměť sahala. Náboţně uchovávané a dál předávané ústní podání o hrdinských válečnických činech nezaznamenávalo - Souška se za to zaručoval - nic o tak nesmírném počtu zajatců a o tak fantastickém výprasku. Janek se mohl povaţovat za největšího generála, který kdy velel lovernským válečným houfům, a jeho armáda za voj nejstatečnější a nejosvědčenější. Válečná kořist tu leţela na hromadě: fůra knoflíků a šňůrek, tkaniček, přezek a jiných nejroztodivnějších předmětů, protoţe bylo zabaveno všechno, co měli zajatci poschováváno po kapsách, s výjimkou kapesníků. Bylo tu vidět malé vepřové kůstky, uprostřed provrtané a navlečené na dvojité vlněné šňůrce, která se stáčela a roztáčela a uváděla tím kůstku do pohybu (této hračce se říkalo vrtítko), dál zde bylo vidět kuličky, noţe, či přesněji řečeno něco jako čepele zasazené ve všelijakých podivných střenkách, bylo tu také pár klíčů na otvírání sardinek, olověná figurka kmotra Koliky v intimním podřepu a pár dutých pukaček na střílení hrachem. To
všechno, nahromaděné bez ladu a skladu, mělo buď obohatit obecní poklad, nebo se mělo rozdělit losem. Ale poklad teď bude rázem určitě zdvojnásoben. A pozítří se právě měl pokladníkovi platit druhý válečný poplatek. Janek si vzpomněl na svůj původní nápad. Co kdyby se těch peněz pouţilo na uspořádání hostiny? Protoţe byl muţ činu, zeptal se okamţitě svých vojáků, jaké obnosy bude moci pokladník vybrat. Kdo nemá sou na válečnou daň? Nikdo ani nemukl. Všichni rozuměli. Zvedněte ruku, kdo nemá svůj sou na daň! Ţádná ruka se nezvedla. Rozhostilo se náboţné ticho. Bylo to moţné? Všichni tedy našli způsob, jak získat svůj grošík. Generálovy rady přinesly ovoce a on také svým oddílům vřele blahopřál: Tak vidíte, ţe nejste tak pitomí, jak jste si myslili, co! Stačí chtít, a člověk vţdycky něco najde. Jenomţe nesmí bejt bambula, poněvadţ jinak je v ţivotě vţdycky bitej. Tadyhle, řekl a ukázal na tučnou kořist, tady je toho aspoň za čtyřicet sou, no! A poněvadţ jsme teda byli dost stateční, pánové, abysme si to vydobyli vlastníma pěstma, tak za to nemusíme utrácet svý prachy. Zejtra vybereme dalších pětačtyřicet sou. Na oslavu vítězství a glajchy na našem domě uspořádáme příští čtvrtek odpoledne společně velkej flám. Co vy na to? Jo! Jo! Výborně! Správně! křičelo, ječelo, řvalo čtyřicet hlasů! Správně! Ať ţije oslava! ať ţije flám! A teď do boudy! velel vůdce. Cinkale, podej mi svou čepici, ať tam můţu dát kořist, pak to přidáme do kasičky. Není tam uţ nikdo ? zeptal se a ukázal na velranský les. Hejl pro jistotu vylezl na svůj dub. Ani nápad, hlásil po chvíli pátrání. Po takovým nářezu utekli jako zajíci. Lovernská armáda ještě zastihla v boudě Boubelu, Gambettu a Marii, kteří se právě chystali k odchodu. Raněný, který předtím hojně krvácel, měl nos celý modrý a napuchlý jako bramboru, ale nenaříkal si příliš, protoţe v duchu myslel na to, kolik kštic svými prsty vykrákal a jak úctyhodný počet ran pěsti uštědřil stejnou měrou napravo i nalevo. Podle dohody se mělo říkat, ţe utíkal a upadl přes kládu a neměl uţ čas zakrýt si rukama obličej. Ve čtvrtek uţ bude zdravý a bude moci slavit s ostatními. A protoţe byl v tomto případě nejvíc postiţen, vynahradí se mu to v naturáliích při rozdělování zásob. Na druhý den, kdyţ uţ měl Cinkal vybrané peníze, uvedli s Jankem a ostatními na přetřes způsob, jak jich pouţít. Dělaly se návrhy. Ať se koupí čokoláda! S tímto nákupem souhlasili všichni. Počítejme! řekl Souška. Desetiţebírková tabulka stojí osm sou: kaţdej musí dostat dost velkej kousek; tři tabulky mají třicet ţebírek, to bude dělat na kaţdýho přes půl ţebírka. Jo, pokračoval, kdyţ to přepočítal, tak připadnou na kaţdýho dvě třetiny ţebírka, to je dobrý. Budeme ji jíst jen tak bez ničeho nebo s chlebem. Tři tabulky po osmi sou. To dělá čtyřiadvacet sou. Z pětačtyřiceti nám zbyde jednadvacet sou. Co se koupí za ty? Marcipán!
Sušenky! Bonbóny! Sardinky! Máme jenom jednadvacet sou! zdůraznil Janek. Musejí se koupit sardinky, přemlouval je Cinkal. Sardinky jsou dobrý. Jo, ty, Vokále, nevíš, co to je? Tak to jsou, člověče, takový malý rybičky bez hlavy, zavařený v plechový škatulce, ale to je ti příšerně dobrý. Jenomţe u nás doma je moc nekupujeme, "páč" je to drahý. Pojďte si jednu krabičku koupit, nechcete? Je jich tam tak deset dvanáct a někdy patnáct, tak se o ně podělíme. Jo, já jsem pro, ono je to fakt dobrý, přidal polínko Buřinka, a ten olej taky, kluci, já vám mám ten olej ze sardinek děsně rád, a kdyţ je máme, tak vţycky vylizuju krabičku: to se s olejem na salát nedá srovnat. A tak bylo odhlasováno zakoupení jedné krabičky sardinek za jedenáct sou. Zbývalo tedy deset sou. Souška na to upozornil a připojil zároveň svůj názor. Udělali bysme dobře, kdybysme koupili něco, co se dá snadnějc rozdělit a čeho by za jeden sou bylo víc kousků. Nabízely se bonbóny (ty malinké kulaté) a pak také sladké dřevo, které se tak dobře cucalo a ţvýkalo ve škole v úkrytu za otevřeným pultíkem. Tak to rozdělme, rozhodl Janek. Za pět sou bonbónů, za pět sou sladkýho dřeva. Tohle je teda vyřízený, ale to není všecko, víte. Ve sklepě se budou muset štípnout jabka a hrušky, upečeme si taky nějaký brambory a Hejl nadělá cigára z plamínku. Bude se taky muset něco pít, prohlásil Bouřka. Nemohli bysme sehnat trochu vína? A co trochu kořalky ? A rybízovej likér?. Nebo sirup? Co "gernadínu"? ; To je zatraceně těţký! Já vím, kde je doma na půdě demiţon s kořalkou, oznámil Janek, kdyţ se mně podaří z něho flašku líznout, tak se nebojte, kořalka bude, ale s vínem je to nazadrmo! Stejně nemáme skleničky. Budeme si muset do něčeho dát aspoň vodu. Jsou tam ty kastroly! Ty nejsou dost velký! Kdybysme si mohli sehnat nějakej soudeček nebo aspoň nějakou starou konev! Konev! co ta stará konev ve škole, co je tam vzadu na chodbě, co kdybysme ji lízli? Je v ní díra a je plná prachu, ale to nejsou ţádný kumšty: díra se ucpe kolíčkem a konev se celá vydrhne pískem. Nešlo by to? Jo, to je dobrej nápad, souhlasil Janek. Já jsem dneska ve čtyři na řadě na zametání, a aţ půjdu vyhodit to, co nasmetám, strčím tu konev za zeď školního dvora. Dneska v noci se pro ni stavím a prozatím ji schovám do Lípy; zítra si ji vememe. S těma nákupama to uděláme takhle: já koupím jednu čokoládu, jednu koupí Bouřka a jednu Cinkal; Souška koupí sardinky, Boubela bonbóny a Gambetta sladký dřevo. A tak nikomu nic nenapadne. A to všecko i s jabkama a s bramborama a se vším, co budeme moct splašit, sneseme do
našeho domu. Jo, málem bych byl zapomněl! Cukr! Koukejte doma štípnout trochu cukru k ty kořalce kdyţ nějakou budeme mít. Budeme si ho tam namáčet. Lohnout cukr je docela jednoduchý - stačí, kdyţ se máma obrátí zády. Ţádné z těchto znamenitých doporučení neupadlo v zapomnění: kaţdý na sebe vzal nějaké zvláštní poslání a snaţil se je svědomitě splnit. A ve čtvrtek odpoledne vítali Janek, Hejl, Cinkal, Souška a Bouřka, kteří přišli uţ dřív, své kamarády, scházející se po jednom nebo po malých skupinkách, s kapsami plnými aţ nacpanými, nacpanými k prasknutí. Vůdcové však svým hostům také připravili nejedno překvapení. Jasný oheň, jehoţ plamen šlehal přes metr vysoko, naplňoval boudu hřejivým jasem, ve kterém se měňavě mihotaly zářivé barvy obrázků. Na hrubém stole byly místo ubrusů rozprostřeny noviny a na nich byly krásně rozestavěny nakoupené zásoby. A vzadu, jaká radost! jaký triumf! tyčily se elegantní tvary tří plných lahví, tří tajuplných lahví, geniálně zcizených bratry Bouřky a Jankem. V jedné byla kořalka, ve dvou víno. Na kamenném podstavci stála konev, vyleštěná a jako nová, všechny její vypoukliny se jen leskly a hrdě z ní trčelo nablýskané hrdlo, kterým se bude vylévat průzračná a čirá voda ze sousedního pramene; pod horkým popelem praskala hromada brambor. Jaký krásný den! Rozumělo se samo sebou, ţe všecko se rozdělí, kaţdý si nechá jenom svůj chleba. Vedle tabulek čokolády a krabičky sardinek také za chvilku vyrostla hromádka kostek cukru, které Souška pečlivě spočítal. Jablek bylo tolik, ţe se ani nemohla vejít na stůl. Provedli to zkrátka všecko znamenitě, ale i tentokrát zlomil všechny rekordy generál se svou lahví kořalky. Kaţdej dostane cigáro, oznámil ještě Hejl a širokým gestem ukázal na krásně srovnanou hromádku svitků z plamínku, pečlivě vybraných, bez suků, pěkně hlaďoučkých, se dvěma krásnými kulatými dírkami, které napovídaly, ţe to dobře potáhne. Jedni se drţeli v boudě, jiní tudy jen procházeli; chodilo se sem a tam, bylo mnoho smíchu a přátelských šťouchanců do břicha a veselého drcání do zad a blahopřání. Tak co, starouši, jak se vede? Jsme my to ale kabrňáci, co? To si uţijeme! Bylo dohodnuto, ţe oslava začne, aţ budou upečené brambory: Hejl a Buřinka je hlídali, odhrnovali popel, odhazovali uhlíky a co chvíli si proutkem přitáhli pár těch chutných hlíz a konečky prstů je ohmatávali: často se spálili, otřepávali si ruce, ofoukávali si nehty, ale přitom stále přikládali. Janek, Cinkal, Bouřka a Souška zatím vypočítali, na kolik jablek a kostek cukru bude mít kaţdý právo, a rozdělili stejným dílem všechny tabulky čokolády, bonbóny a kousky sladkého dřeva. Velké vzrušení se jich zmocnilo, kdyţ otvírali krabičku sardinek: budou to ty malé, nebo ty velké? Dají se rovnoměrně rozdělit mezi všechny? Souška nadzvedl špičkou noţe horní vrstvu a počítal: Osm, devět, deset, jedenáct! Jedenáct, opakoval zamyšleně. Tak to máme třikrát jedenáct, to je třiatřicet, čtyřikrát jedenáct je čtyřiačtyřicet! Hernajs, a nás je pětačtyřicet, o jednoho víc. Jeden se bude muset minout bez sardinky. Buřinka, sedící na bobku u ohniště, zaslechl toto ponuré zvolání a jedním mávnutím ruky
a jedním slovem odstranil nesnáz a vyřešil celý problém: Tak já si nevemu, jo ? vykřikl, a vy mi dáte na vylízání krabičku s olejem, to mně přijde stejně k chuti! Šlo by to takhle? Jestli by to šlo? Bylo to přímo úţasné řešení! Já myslím, ţe brambory uţ jsou upečený, hlásil Hejl a odhrnul napolo spálenou lískovou vidlicí řeřavé uhlíky, aby se dostal ke kořisti. Tak ke stolu! zvolal Janek. Pak přistoupil ke vchodu: Tak co, vy tady, vy jste neslyšeli? Povídám, ke stolu! Hoďte sebou! Koukáte, jako kdyţ se za příčinou úmrtí dále nevrtí. To se má jít pro prápor nebo co? A všichni se natlačili do boudy. Ať si kaţdej sedne na svý místo, kázal vůdce, bude se rozdělovat. Napřed brambory, musí se začít s něčím teplým, to je lepší a taky je to víc nóbl, tak se to dělá na slavnostních večeřích! A čtyřicet rozpustů sedělo jako egyptské sochy: byli vyřízení jako podle pravítka, s nohama u sebe a koleny ohnutými v pravém úhlu, kaţdý drţel v ruce svůj krajíc chleba a čekal na rozdělování. Odbývalo se v náboţném tichu: ti, kteří byli obslouţeni naposled, pokukovali hladově po těch šedivých koulích, jejichţ matně bílá kouřící duţina kolem sebe šířila vůni tak dobrou, zdravou a pronikavou, aţ se sliny sbíhaly. Odhrnul jsi slupku, kousl jsi do masa a spálil ses a ucukl a brambora ti někdy upadla na kolena, kde ji čilá ruka zavčas zachytila; byla to dobrota! A všichni se smáli a dívali se po sobě, všemi otřásalo nakaţlivé veselí a jazyky se začínaly rozvazovat. Občas se někdo šel napít z konve. Piják se ústy přisál jako sosáčkem k plechovému hrdlu, pořádně se nadechl a s plnou pusou a nadmutými tvářemi všechno spolkl, zakuckal se nebo vyprskl gejzír vody, kdyţ vybuchl smíchy nad vtipkováním kamarádů. Napije se? Nenapije se? Vsaď se, ţe jo! Vsaď se, ţe ne! Pak přišly na řadu sardinky. Souška posvátně rozdělil kaţdou rybičku na čtyři díly; postupoval se ţádoucí péčí a přesností, aby se částečky nedrobily, a kaţdému přidělil příslušný díl. Noţem je jemně bral z krabičky, kterou nosil Cinkal, a pokládal kaţdému na chléb zákonitou porci. Vypadal jako kněz, který věřícím uděluje svaté přijímání. Nikdo se svého kousku ani nedotkl, dokud nebyli obslouţeni všichni. Podle dohody dostal Buřinka krabičku s olejem a několika kousíčky kůţičky, které v něm plavaly. Nebylo toho moc, ale bylo to strašně dobré! Člověk to musel vychutnat. A kaţdý očichával, omakával a olizoval kousek, který měl na chlebu, blahopřál si ke svému štěstí, těšil se na poţitek, který bude mít, aţ to sousto začne ţvýkat, a uţ předem byl smutný, ţe to potrvá jen tak krátce. Jedno polknutí a bude po všem! Nikdo se nemohl odhodlat dát se do toho doopravdy. Vţdyť ten kousíček byl tak maličký! musel se vychutnávat, vychutnávat, a tak se vychutnávalo očima, rukama, špičkou jazyka, nosem, ano, hlavně nosem, aţ do chvíle, kdy se jich Buřinka, který vytíral a vycucával kouskem chlebové střídky svůj zbytek šťávičky, ironicky zeptal, jestli si z těch svých rybiček chtějí udělat ostatky. V tom případě prý by stačilo odnést ty kousky k farářovi, aby je mohl přidat k těm králičím kostem, co je dává oblizovat těm starejm nebeskejm kozám a přitom jim říká Paštěkum! (bezpochyby Pax tecum). A tak se dali do jídla, pomalu, bez chleba, po maličkých stejných kousíčkách, vysávajíce nejdřív šťávu, vnímajíce kaţdou papilou, převalujíce pod jazykem rozmělněné sousto, zatopené a ponořené v přívalu slin, znovu je seţvýkávajíce a nakonec je jen neradi polykajíce.
Tak náboţně to skončilo. Vokál pak prohlásil, ţe to fakt bylo zatraceně dobré, ale ţe to zkrátka smrdělo málem. Jako moučník tu byly bonbóny a sladké dřevo se mělo ţvýkat na zpáteční cestě. Zbývala jablka a čokoláda. Jo, ale nebude se uţ brzy pít? doţadoval se Boubela. Tam máš konev, odpověděl Bouřka vesele. Aţ za chvíli, kázal Janek. Víno a šňába přijdou aţ nakonec, k cigáru. Teď si dáme čokoládu! Kaţdý dostal svůj díl, někdo ve dvou kouscích, někdo v jednom. To byl hlavní chod; jedl se s chlebem. Ale někteří, bezpochyby ti nejrafinovanější, snědli raději napřed suchý chléb a čokoládu pak. Zuby chroupaly a ţvýkaly, oči zářily. Plameny z ohniště, oţivené otýpkou chrastí, ozařovaly tváře a propůjčovaly rtům svěţí červeň. Mluvilo se o minulých bitvách, budoucích bojích a příštích vítězstvích; začínali mávat paţemi, šoupat nohama a kroutit trupy. Přišel čas servírovat jablka a víno. Kaţdej se napije po řadě z toho malýho kastrólku, navrhl Hejl. Ale Souška opovrţlivě namítl: Ani nápad! Kaţdej bude mít svou sklenici! Toto tvrzení způsobilo mezi hodovníky nemalý rozruch. Sklenici? Ty máš nějaký sklenice? Kaţdej ţe bude mít svou sklenici! Ty ses zbláznil, Souško! Jak to? Ha, ha! vysmíval se jim kamarád. Chytrost nejsou ţádný čáry! A co jabka, co? Nikdo nechápal, kam Souška míří. Vy jste ale stádo vrtáků! napadl neuctivě celou společnost. Vemte si noţe a udělejte to jako já! Vynálezce přitom vzal do ruky kudlu a okamţitě vyhloubil v pruţné duţině krásného červeného jablíčka díru, kterou pečlivě vydlabal a tak vyrobil z krásného naříznutého plodu číši. No tohle, ten Souška je ale fiškus! To je ohromný! volal nadšeně Janek. A okamţitě kázal rozdat jablka. Kaţdý se dal do vyřezávání svého poháru, zatímco Souška výmluvně a triumfálně vysvětloval: Kdyţ jsem chodil na pastvu a měl jsem ţízeň, tak jsem si vţdycky takhle vydlabal velký jabko a podojil jsem do něho krávu a hned jsem měl šálek teplýho mlíka. Knoflíková válka
Kapitola 5 Kdyţ si kaţdý vyrobil svou číši, odzátkovali Bouřka a Janek obě láhve vína. Rozdělili si hodovníky. Láhev Bouřkova, o něco větší neţ ta druhá, měla ukojit třiadvacet válečníků, generálova láhev dvaadvacet. Skleničky byly naštěstí malé a dělení spravedlivé; je to alespoň pravděpodobné, protoţe nezavdalo příčinu k ţádným stíţnostem. Kdyţ měl kaţdý nalito, pozvedl Janek své plné jablko a pronesl tento obvyklý přípitek, prostý a stručný: A teďka na naše zdraví, pánové, a do prdele Velraňáci! Na tvý zdraví! Na naše! Ať ţijem! Ať ţije Lovern!
Přiťukli si jablky, pozvedli číše, zahulákali řadu uráţek na adresu nepřítele, vychválili odvahu, sílu a hrdinství Lovernu a pak vypili, vylízali a vycucali jablko aţ do dna jeho duţiny. Co kdybysme si teď něco zazpívali! navrhl Buřinka. Hejle, zpívej! Tu tvoji! A Hejl zanotoval: Nic tak nezdobí rodnou hroudu jako kanonýr na velbloudu! To je škoda, ţe není delší! Taková pěkná! Tak si zazpíváme všichni společně Plavovlásku. Tu umí kaţdej. Pojďte! Jedna! Dvě! A všecky ty mladistvé hlasy zahlaholily z plných plic tu starou píseň: V zahrádce otce mého jsou bezy samý květ, tam křepelčí je hnízdo. a hnízdo hrdliček. Moje plavovlásko, sladko je tě milovat, moje plavovlásko, sladko s tebou spát. Tam křepelčí je hnízdo: a hnízdo hrdliček a sivé holubičky zní ve dne v noci zpěv. Moje plavovlásko, sladko je tě milovat, moje plavovlásko, sladko s tebou spát. Ta sivá holubička dnem nocí cukruje, děvčátka bez milého snad ona lituje. Kdyţ ji dozpívali, chtěli začít nějakou jinou, a tak zanotoval Cinkal: Jambor jak květ se vracel z vojny zpátky, se vracel z vojny zpátky a bim a bum a ratata bum... Ale pak ho nechali v půli cesty, protoţe teď, kdyţ se napili, potřebovali něco jiného, něco lepšího. Hejle, řekni nám "Madlenka jela do Říma". Ale ne, já znám jenom dva kousky ze dvou slok, to nestojí za to, a stejně ji nikdo nezná! Kdyţ rekruti vidí, ţe se chceme přitočit a poslouchat, tak nechají zpívání a řeknou nám, abysme odprejskli. Tak to asi bude nějaká legrace. Ba ne, já spíš myslím, ţe jsou tam nějaký sviňačinky. Je tam nějaký ohromný místo, ale já nevím, co to je, kam je nacpaná ta Madlenka a Institut a Pateon a pluk pěchoty s bajonetem na hlavni a ještě fůra nějakejch jinejch krámů, ale já si to nemůţu přesně vzpomenout. Pozdějc, aţ budeme rekruti, tak se ji taky naučíme, no, chlácholil Buřinka své kamarády, aby je povzbudil k trpělivosti. Pak se ještě pokusili rozpomenout se na tu písničku, co zpívá Debíz, kdyţ se oţere: Cibulová polívka, to je bujón demokrata... Pak ještě horko těţko zahulákali popěvek pytláka Kinkina: Protoţe ráj hopla hej, ,protoţe ráj hopla hej, protoţe ráj opilcům je zaslíbenéj. A pak, protoţe byli znaveni a sbor nějak selhával, nastalo krátké, uţaslé ticho. Boubela je chtěl přerušit, a tak navrhl: Co kdybysme dělali nějaký kousky? Třeba stínový obrázky! Co kdybysme hráli na "všecko lítá, co peří má"? navrhoval jiný. Prosím tě, takovou holčičí hru! to bysme uţ rovnou mohli skákat přes švihadlo. A co naše kořalka, sakra! zařval Janek. A co moje cigára! přidal se Hejl. 4/ PŘÍBĚHY Z BOHATÝRSKÝCH DOB. Po této pobídce vůdců vzal kaţdý znovu do ruky své jablko, a zatímco Hejl procházel mezi řadami a s nedbalou elegancí rozdával doutníky z plamínků, začal Bouřka rozdělovat kostky cukru. Panečku, to je ale svávola! Člověče, to je přece slavnost jako noha! To je ţranice! To je flám!
Janek jako znalec zatřásl svou lahví kořalky, kde se začaly tvořit vzduchové bublinky, stoupaly nahoru do hrdla a tam se rozprskávaly. Ta není jen tak ledajaká, prohlásil. Ta je náhodou honěná v náboţenství, koukejte, jak se modlí růţenec. Tak pozor, já budu nalejvat, tak se nikdo nehejbejte! A pomalu tu láhev alkoholu rozdělil mezi pětačtyřicet hodovníků. Trvalo to dobrých deset minut, ale nikdo se nenapil, dokud nebyl dán pokyn. Byly proneseny další přípitky, ještě rozvernější a divočejší neţ předtím, pak namočil kaţdý svou kostku cukru do kořalky a začal ji pomalu ucucávat! Jeţkovy zraky, ta byla silná! Ti mladí se z toho rozkýchali a rozkašlali; plivali, červenali, rudli, fialověli, ale ani jeden nechtěl přiznat, ţe to pálí v krku a svírá v útrobách. Bylo to ukradené, tedy dobré, dokonce lahodné, výtečné a ani kapka nesmí přijít nazmar. I kdyby z toho zhebnout měli! Však tu kořalku také spolykali do poslední molekuly, vylízali jablka a pak je snědli, aby neztratili nic z toho, co se muselo vpít do duţiny. A teďka si zapálíme! navrhl Hejl. Topič Buřinka poslal kolem hořící klacíky. Kaţdý si strčil do pusy kus plamínku, přivřel oči, sevřel čelisti, sešpulil rty, svraštil čelo a jal se tahat ze všech sil, Kdyţ do toho člověk vloţil dostatečnou prudkost, stávalo se někdy, ţe hodně suchá lodyha zaplála, coţ se velice obdivovalo, takţe se všichni náramně snaţili, aby se jim to podařilo. Teď máme nohy v teple a plný panděro a ve svatým pokoji si pokuřujeme cigáro, co kdybysme si vypravovali anekdoty ? No, anebo bysme si mohli dávat hádanky! A dávaly by se fanty, aby to byla větší junda! Pánové, přerušil je Souška, který tu seděl rozváţně, nohu přes nohu a doutník v zubech, kdyţ dovolíte, tak vám budu vykládat něco váţnýho, opravdickýho, co jsem se před nedávnem dověděl. Je to vlastně uţ dějepis. Já jsem to slyšel od starýho Jana Clauda, kterej to vykládal mýmu kmotrovi. Ták? A co je to? O čem je to? ptaly se četné hlasy. O tom, proč se vlastně bijeme s Velraňákama. Víte, kluci, ono to totiţ netrvá ode dneška ani od včerejška; je to uţ hroznejch let. Bodejť, od začátku světa, přerušil ho Gambetta, protoţe to odjakţiva byl ksindl a basta! Ksindl to je, to ti nikdo nebere, ale tak dlouho, jak ty říkáš, to přece netrvá, Gambetto. Začalo to pozdějc, daleko pozdějc, ale stejně od ty doby uplynulo uţ moc a moc vody! No, kdyţ to víš, tak nám to řekni, člověče, ale určitě se bijeme proto, ţe je to holota mizerná. A hejno darmošlapů a dacanů! A takoví neřádi si navíc dovolili tvrdit o Loverňácích, ţe jsou to zloději! No tohle, to je ale drzost! To jo, pokračoval Souška. Abych vám moh říct přesně, v kterým roce se to stalo, to nemůţu. Starej Jan Claude to taky neví, a na to uţ se nepamatuje nikdo. Kdo by se to chtěl dovědět, ten by se musel podívat do nějakejch starejch papírů, archlív se tomu říká, ale já nevím, co to ten archlív je. Bylo to v době, kdy se mluvilo o moru. Ten mor, to uţ se teď ani pořádně neví, co to je: moţná nějaká blbá nemoc, něco jako takový strašidlo, který vylízalo ţivý z břicha chcíplejch zvířat, který se nechaly jen tak někde shnít, a pak to cestovalo a chodilo to po polích a po lesích a po ulicích ve vesnici, hlavně v noci. Nikdo to neviděl: jenom cítil a čichal; dobytek bučel a psi
štěkali jako na smrt, kdyţ se to potulovalo někde po okolí. Lidi se křiţovali a říkali: "Hrne se na nás pohroma!" A ráno po tom, co to lidi cítili, padaly a hynuly ve stájích zvířata, kterejch se to dotklo, a lidi taky chcípali jako mouchy. Ten mor přicházel hlavně, kdyţ bylo teplo. Bylo to takhle: člověk se smál a jed a pil a najednou zničeho nic, za takový dvě hodiny, celej zčernal, začal zvracet shnilou krev a zaklepal bačkorama. Nedalo se nic dělat, nic říkat. Mor nemohl nikdo zastavit a nemocnejm nebyla pomoc. Mohlo se kropit svěcenou vodou, jak chtělo, odříkávat všecky moţný modlitbičky a posílat pro faráře, aby přišel odbreptat ty svoje orémusy, a dovolávat se všech svatejch a Panenky Marie a Jeţíška a Pánbíčka, to všecko bylo, jako bys hrách na stěnu házel nebo nabíral vodu řešetem, všecko kapalo dál a celej kraj byl na mizině a lidi byli v bryndě. Tak si taky dovedete představit, jak rychle se zahrabalo kaţdý zvíře, který pošlo. No a tu válku mezi Velraňákama a Loverňákama zapříčinil ten mor. Tady se vypravěč odmlčel a vychutnával svůj úvod a vzbuzenou pozornost, pak udělal několik bafů ze svého plamínkového doutníku a pokračoval, bedlivě sledován upřenými zraky svých kamarádů: Jak k tomu doopravdy došlo, to uţ se nedá zjistit, o tom není dost zpráv. Ale říká se, ţe tehdy přišla na jarmark do Mortan nebo do Maiche parta nějakejch koňskejch handlířů, nebo snad dokonce byli zloději, a ti se odtamtud vraceli dolů do doliny. Cestovali v noci: moţná ţe se schovávali, hlavně kdyţ nakradli nějakej dobytek. Ale ať je to, jak chce, fakt je, ţe kdyţ táhli tady horem přes chasalanský pastviny, tak jedna z těch krav, co vedli, začala bučet a bučela a bučela a pak uţ nechtěla jít dál a sedla si tam u zídky na zadek a zůstala tam a bučela dál. Oni ji tahali za provaz a mlátili ji klackem, ale marně, kráva ani hnout: a za chvíli padla na zem, natáhla se jak široká tak dlouhá a bylo po ní. Ti chlápci ji nemohli odnést, a na co by jim taky byla. Tak nikomu nic neřekli, a poněvadţ byla noc a oni byli daleko ode všech vesnic, a co oči nevidí, to srdce neţelí - sebrali se jakoby nic a vzali roha. A uţ je nikdy nikdo neviděl a nikdo se nedozvěděl, co byli zač a odkud se tu vzali. Jo a musím vám ještě říct, ţe se to odehrávalo v létě. A tehdy na obecním u Chasalan pásli Velraňáci a taky káceli dříví v lese, kterýmu se od ty doby říká Velranskej, to je ten les, odkud na nás chodí útočit. Á! Ale ten les je přece, sakra, náš! přerušily ho četné hlasy. Jo, je náš a taky to hned uvidíte, ale poslouchejte! A poněvadţ to léto byly hrozný vedra, tak ta chcíplá kráva začala zapáchat: za tři nebo za čtyři dny uţ hrozně smrděla a byla plná much, takovejch těch odpornejch zelenejch much, tehdy se jim říkalo morový mouchy. No a pár lidí, co se tam v těch končinách náhodou nachomejtli a ucítili ten smrad, přišli blíţ a co tam neviděli, jako tu zdechlinu, jak tam hnije. S tím se muselo něco dělat, a to rychle. A tak se moc nerozmejšleli a rovnou mazali do Velran za nějakou tou městskou radou a povídají jim: "Koukejte, tam na ty vaší pastvině u Chasalan hnije jedna zdechlina a uţ to smrdí aţ po Chanet, tak se musí rychle zahrabat, neţ dobytek dostane mor." A oni na to řekli: "Jenţe takhle bysme ten mor mohli dostat my, aţ bysme ji zahrabávali. Vy jste ji našli, tak si ji taky zahrabte. A vůbec, kde stojí psáno, ţe je na našem? Ta pastvina je stejně vaše jako naše, beztak je tam váš dobytek věčně nakvartýrovanej." "Jo, ale kdyţ se tam náhodou zatoulá, tak na nás řvete jako pominutí a po dobytku házíte kamením," řekli na to Loverňáci a byla to pravda. "Nemáte času nazbyt, nebo nebude trvat dlouho a začne kapat dobytek ve Velranech i v Lovernu. A lidi jakbysmet. Na mor!" "Vy se běţte vycpat i s tím morem!" řekli na to Velraňáci.
"Tak vy ji tedy nechcete zahrabat, co? no dobrá, to se ještě uvidí. Stejně nejste nic jinýho neţ líná holota a ksindl!" "A co jste vy? Hromada srágorů. Našli jste si zdechlinu, prosím, tak si ji nechte, my vám ji dáme." Ti darebáci! přerušili ho vztekle někteří posluchači, objevujíce i zde dávnou potměšilost Velranských. A co se stalo dál? No, co se stalo... pokračoval Souška. Loverňáci se vrátili domů a šli za staršíma obce a za farářem a za takovejma těma majetnějšíma, co by dnes asi tak dělali městskou radu, a vyloţili jim, co viděli a o tom smradu a co jim řekli Velraňáci... Kdyţ se to dozvěděly ţenský, tak začaly brečet a vyvádět a říkaly, ţe je to všecko na draka a ţe bude se všema amen. A tak se ti staří rozhodli, ţe se seberou a pojedou, myslím, do Besanlonu nebo kam, to já přesně nevím, za nějakejma potentátama, za soudcem a za místodrţitelem. A poněvadţ to spěchalo, tak celá ta vznešená se branka hnedka jela s nima a svolali do Chasalan jak Loverňáky, tak Velraňáky, aby si to tam vyříkali. Velraňáci řekli: "Milostpáni, ta pastvina není naše a my to přísaháme před Pánembohem a před Panenkou Marií, která je patronka nás všech: ta pastvina patří Lovernskejm a tu zdechlinu si musejí zahrabat oni." A Loverňáci řekli: "S odpuštěním, milostpáni, to není pravda a oni lţou, jako kdyţ tiskne! Pasou tam celej rok a kácejí tam dřevo." A nato ti druzí přísahali znovu a plivli na zem, ţe ten pozemek není jejich. Ti potentáti z toho byli dost janci. Ale poněvadţ to fakt smrdělo a něco se s tím udělat muselo, tak to rozsoudili na místě a řekli: "Kdyţ je to tak a Velraňáci přísahají, ţe jim ten pozemek nepatří, zahrabou to zvíře Loverňáci..." No a Velraňáci se smáli, aţ se za břicho popadali, poněvadţ, to víte, ta kráva smrděla aţ strach a ti panáčci se od ní drţeli pěkně zdaleka ... Ale pak řekli ti páni, ţe kdyţ Loverňáci tu mršinu zahrabou, dostanou taky definitivně tu pastvinu a ten les, vzhledem k tomu, ţe to Velraňáci nechtějí. Nato se Velraňáci smát přestali a byli pořádně na .. .čuření, ale kdyţ to odpřísáhli a zaplivli, nemohli to před farářem a před těma pánama brát zpátky. Lovernští tahali krátkou, kdo tu krávu zahrabe, a ti pak dostali čtyřikrát po sobě při kácení dvojnásobnej příděl dřeva. Jenomţe jakmile byla ta kráva zahrabaná a nikdo uţ neměl strach z moru, začali Velraňáci tvrdit, ţe ten les byl odjakţiva jejich a ţe ani nedovolí, aby si tam Loverňáci káceli. A ti hrdinové, co se ani neodváţili zakopat si vlastní zdechlinu, říkali o našich, ţe jsou zloději a moroţrouti. Zaţalovali Loverňáky a ten soud trval strašně dlouho a stál je fůru peněz, ale prohráli to v Baume, prohráli to v Besandonu, prohráli to v Dijonu a prohráli to v Paříţi, ţe prej to celý trvalo přes sto let. To se ví, ţe je to zatraceně štvalo, kdyţ jim Loverňáci chodili kácet dříví rovnou před nosem: pokaţdý jim nadávali do zlodějů, jenomţe naši byli od rány a nenechali si to říkat dvakrát, a tak si na ně došlápli a zvalchovali jim kůţi, ale pořádně, jo, to vám prej byly nářezy! Na všech trzích: ve Vercelech, v Baume, v Sancey, v Belleherbe, v Maiche, jen si trochu přihnuli, uţ byli v sobě a bum! a ouvej! A mydlili se a mydlili, aţ tekla červená proudem - a ne ţe by to jen tak šolíchali. Ti za to, panečku, uměli vzít! A taky nějakejch dvě stě nebo moţná tři sta let si ţádnej Loverňák nevzal ţádnou Velraňačku a ţádnej Velraňák nepřišel na pouť do Lovernu. Ale setkávali se pravidelně v neděli o posvícení. Tam chodili vţdycky všichni společně všichni chlapi z Lovernu a všichni z Velran.
Napřed se prošli po vsi, aby si to všecko obhlídli, a pak šli po hospodách a tam se dali do pití, aby se dostali do ráţe. A jak lidi viděli, ţe začínají bejt nakulení, tak brali do zaječích a schovávali se. Kaţdej věděl, co bude. Loverňáci vlezli do hospody, kde byli Velraňáci, svlíkli si kazajky a haleny a uţ to jelo. Stoly, lavice, ţidle, sklínky, flašky - všecko skákalo, včecko tancovalo, všecko lítalo, všecko drnčelo. Rány a kopance jenom pršely, bac tady, bac tam: mlátili se ţidlema a flaškama, za chvilku bylo všecko nadranc, svíčky padaly na zem a zhasínaly, tak se bili dál potmě, váleli se ve střepech flašek a ve zbytcích sklenic, krev tekla jako víno, a kdyţ uţ nebylo vidět nic, ale vůbec nic a dva tři uţ chroptěli a volali o smilování, tak se všichni ti, co ještě mohli aspoň lézt, sebrali a zdejchli. Byli přitom vţdycky dva tři zabití, fůra vyraţenejch očí a zlomenejch rukou a vymknutejch nohou a rozbitejch nosů a natrţenejch uší, ale aby se někdy někdo dověděl, kdo ty mrtvý zabil, to nikdy. Za celý ty léta to nevyšlo najevo a takovejch sto let i dýl byl při kaţdým posvícení aspoň jeden neboţtík. A kdyţ ţádní mrtví nebyli, tak naši říkali: "To se nám to posvícení letos nevydařilo!" Byli zkrátka pašáci a šel do toho kaţdej, bili se všichni, mladí jako staří; to byly ty starý dobrý časy. Pozdějc uţ se rvali jenom rekruti při losování branců a před odvodní komisí a teďka, teďka uţ hájíme lovernskou čest jenom my. Stejně je to smutný pomyšlení. Oči planuly v modrém dýmu z plamínkových doutníků jako ty uhlíky na ohništi. Rozparáděný vypravěč pokračoval: A to ta historie ještě není celá. Ba ne, nejkrásnější a nejšvandovnější je to s tím procesím k Panence Marii Ranguellský. Ranguelle, víte, to je ta kaple u Baume, za vaudrivillerským lesem. Pamatujete se? Tam, co jsme byli vloni s farářem a starou Pavlínou, jak bylo tolika těch chroustů a my jsme je celou cestu střásali ze stromů a dávali jsme je velebníčkovi na sutanu a Pavlíně na čepec. A oni byli oba plný chroustů a ti pořád roztahovali křídla a pokoušeli se odletět a taky někdy s náramným bzukotem odletěli. Byla to ohromná junda. Jo, pánové, a tak jednou za těch starejch časů, zrovna kdyţ uţ tráva začínala bejt zralá na pokos, se Loverňáci sebrali a s panáčkem v čele se všichni, chlapi, ţenský i děcka, vydali na procesí k Panence Marii Ranguellský, prosit ji, aby bylo slunko na ty sena. Co čert nechtěl, ten samej den se rozhodl velranskej farář, ţe povede svý beránky, tak se to, myslím, říká ... Ne, skopečky! opravil ho Hejl. (Chtěl říct ovečky ...) No tak skopečky, prosím, pokračoval Souška, k ty samý Panence Marii, poněvadţ tady v okolí zas těch Panenek Marií nejsou takový fůry. A ţe půjdou s monstrancí a se vším všudy: oni zase chtěli trochu deště na zelí, který jim nechtělo hlávkovat. A tak vyrazili brzy ráno, vepředu farář v komţi a s monstrancí, ministranti s kropenkou a s kalichem, pak zádušní starosta s kancionálem a za nima děcka, pak chlapi a nakonec holky a ţenský. A kdyţ Loverňáci přešli les, co vám, hernajs, nevidí, jak celou tu tlupu ty velranský verbeţe, která haleká litánie o vodu. A tak začali ze všech sil řvát ty modlitby, co se říkají kvůli hezkýmu počasí, a ti druzí zatím ječeli jako pominutí, aby jim Panenka Maria poslala déšť. Loverňáci chtěli ke kapli dorazit první, a tak začali natahovat. Kdyţ to uviděli Velraňáci, tak se dali do běhu. Uţ to nebylo moc daleko, moţná nějakejch dvě stě kroků, a tak naši začali taky utíkat. Koukali po sobě náramně nevraţivě, nadávali si do darmošlapů, do zlodějů, do syčáků, do vycmrdů a přitom se k sobě čím dál tím víc přibliţovali.
Kdyţ se chlapi octli na deset kroků od sebe, začali si hrozit pěstma a loupali po sobě očima jako rozdivočení kocouři. Pak doběhly taky ţenský a začaly si nadávat do fiflen, do flunder, do cucht a do rajd. A faráři taky, kluci, faráři po sobě taky koukali zle. No a všichni začali sbírat kameny a řezat si klacky a házeli to po sobě na dálku. Ale jak tak na sebe povykovali, dostávali se víc a víc do ráţe, aţ uţ to nevydrţeli a vrhli se na sebe a začali se mydlit hlava nehlava vším, co jim padlo pod ruku: bac! botou, bac! misálem. Ţenský pištěly, děcka ječely a chlapi nadávali jak hadrníci: "Co, tak vy chcete déšť, vy holoto? no tak my vám zapršíme! A tumáš! A já ti dám!" Chlapi uţ byli bez kabátů a ţenskejm padaly sukně a ţivůtky měly potrhaný. A největší švanda je, ţe ti dva faráři, kteří si taky dvakrát nevoněli, jak jsem vám říkal, ti faráři se napřed vzájemně prokleli a pohrozili si věčným zatracením a pak se začali taky řezat. Svlíkli si komţe, vykasali si sutany a pak si úplně jako pořádní chlapi vynadali jako kanonýři, začali se kopat, házet po sobě kamením, tahat se za vlasy, a kdyţ uţ nevěděli co by, tak se začali mlátit kalichama a monstrancema. Stejně to muselo bejt prima, pomyslel si dojatě Janek. A kdo to nakonec u Panenky Marie vyhrál? Velraňáci, nebo Loverňáci? Bylo slunko, nebo pršelo ? Na všechny přišlo krupobití, dokončil nedbale Souška. 5/ VNITŘNÍ ROZBROJE. Byl pátek ráno, chvíle, kdy se scházeli před vyučováním na školním dvoře. Ale stejně jsme se včera prima pobavili! Víš, ţe Buřinka cestou domů zvracel kolem celý Menelotovic zdi? Vokál taky; brambory a chleba určitě, jestli taky sardinky a čokoládu, to se neví. To od těch cigár! Anebo z ty kořalky! Ale stejně to byla krásná hostina! Příští měsíc se o to musíme pokusit zas. Tak si v tom koutku vzadu, chráněném Guguho stodolou, Janek, Bouřka, Cinkal a Boubela gratulovali a blahopřáli a pochvalovali, jak znamenitě strávili čtvrteční odpoledne. Bylo to opravdu báječné, protoţe se všichni vraceli domů ze tří čtvrtin opilí, dobrého půltuctu z nich se zmocnila bouřlivá nevolnost, která je donutila zastavit se a sednout si kamkoliv, na zídku, na kámen, na zem - s krkem nataţeným, s jazykem povlečeným, se ţaludkem vzbouřeným. Ještě pořád se mluvilo o těchto trvalých a nevinných radostech, které měly na dlouho utkvět v jejich čistých a citlivých pamětech, kdyţ tu na sebe upoutal všeobecnou pozornost jakýsi vzteklý pokřik, doprovázený hlučným pleskáním facek a divokými nadávkami. Všichni se vrhli tam, odkud hluk přicházel. Hejl drţel levou rukou za kštici Pajdu a druhou rukou ho vydatně fackoval; přitom na něho křičel, ţe je zatracený poťouchlík a mizerný ničema a ţe mu dá pořádně do těla a ţe ho, hovado, jak říkal, naučí. Co ho naučí? Nikdo z velkých to ještě nevěděl. Starý Simon, přilákaný hlukem pohlavků a nadávek obou bojovníků, přispěchal a násilím je od sebe odtrhl. Pak si je postavil před sebe, jednoho po pravici a druhého po levici, a aby vzpouru udusil v zárodku, oznámil oběma, ţe zůstanou po škole. Kdyţ uţ měl jistotu, ţe po tomto násilném zákroku bude pokoj, chtěl vědět, co zavdalo příčinu k této náhlé a prudké hádce. Hejl po škole! pomyslel si Janek. To je teda pěknej průšvih. Dneska večer je ho zrovna zapotřebí. Velraňáci přijdou a my budeme potřebovat kaţdýho! Já osobně jsem si vţdycky myslel, připomínal Cinkal, ţe jednoho krásnýho dne ten
šmafha vyvede Hejlovi nějaký svinstvo. To je jasný, člověče, on ţárlí na Távku, protoţe ta na něho kašle. On uţ se dávno pokouší Hejla nakrknout a provést něco, co by odnes Hejl. Já to pozoruju uţ dávno a Souška taky, a nebyl ţádnej kumšt si toho všimnout. Ale proč se chytli ? Jeden z malých diskrétně informoval Janka a jeho druhy ... Všichni byli ostatně předem přesvědčeni, ţe Hejl je v právu; tím spíš, ţe pobočník měl všechny jejich sympatie a ţe ho večer potřebovali: proto jim také zcela spontánně napadlo, ţe se společně pokusí o nějaký projev v jeho prospěch a dokáţou svým svědectvím, ţe v tomto případě je Pajda naprosto v neprávu, zatímco jeho soupeř je nevinný jako právě narozené kůzlátko. A tak byl starý Simon tímto přívalem svědectví a tímto projevem důvěry přinucen jednat proti svému smyslu pro rovnoprávnost, a nechtěl-li ve svých ţácích zničit všechnu důvěru k sobě a zabít v nich rodící se smysl pro spravedlnost, musel Hejla zprostit viny a odsoudit šmaťhu. To, co se stalo, bylo velice prosté. Hejl to řekl bez okolků přede všemi, i kdyţ z opatrnosti vynechal jisté připravné detaily, které nebyly tak docela nedůleţité. Byl na záchodě s Pajdou a ten ho naschvál zrádně postříkal, coţ byla uráţka, kterou si plným právem nemohl nechat líbit. Z toho povstalo to krákání za vlasy a série barvitých přívlastků, které vmetl do tváře původci té pohany i s notnou sprškou pohlavků. Ve skutečnosti to bylo poněkud sloţitější. Pajda a Hejl vešli na stejný záchodek, aby ukojili touţ potřebu, a oba zaměřili své střiky do otvoru k tomu určeného. Z tohoto prostého počinu se stala hra, která spontánně zavdala podnět k přirozenému závodění... A Pajda začal vyhlašovat svou převahu: samozřejmě vyhledával hádky. Já dostříknu dál neţ ty, upozornil Hejla. To není pravda, odtušil Hejl, plný sebedůvěry, pramenící z dřívějších zkušeností. Nato si oba stoupli na špičky, vyduli břicha jako soudky a snaţili se vzájemně předstihnout. Protoţe toto soupeření nepřineslo ţádný důkaz o převaze jednoho z nich, našel Pajda, který se chtěl hádat, něco jiného. Můj je větší, prohlásil. Houbeles, ohradil se Hejl. Můj! Ty lháři! Tak si je pojďme změřit! A Hejl povolil. Ve chvíli přirovnání však Pajda, který si ponechal v zásobě část toho, co měl uţ předtím vypustit, pokropil zlomyslně a úskočně ruku a kalhoty bezbranného Hejla. Po tomto uráţlivém zahájení nepřátelství následovala dobře mířená facka a pak bez prodlení cloumání, krákání, padání čepic, vyráţení dveří a pozdviţení na dvoře. Ty hajzlíku! ty čuně! ty pacholku! řádil Hejl vzteky bez sebe. Ty vrahu! nezůstal mu dluţen Pajda. Jestli nebudete oba mlčet, dostanete opsat a naučit se zpaměti osm stránek z dějepisu a budete čtrnáct dní po škole. Prosím, pane učiteli, on s tím začal, já jsem nic nedělal, já jsem nic neříkal tomu ... Prosím ne, pane učiteli, to není pravda, on mi řekl, ţe jsem lhář! Začínalo to být choulostivé a nebezpečné. On mě, prosím, pochcal, trval na svém Hejl. To jsem si od něho přece nemoh nechat líbit. To byla chvíle vhodná k zakročení. Hlasité óh!, tento všeobecný a jednohlasný projev pohoršení a nevole, dokázalo veselému šplhači a pobočníku, ţe celá armáda stojí za ním a odsuzuje potměšilého, ţlučovitého a vzteklého
šmaťhu, který na něho chtěl udělat podtrh. Hejl si toto zvolání správně vyloţil a dovolávaje se úsudku učitele, který uţ byl ovlivněn spontánním svědectvím jeho přátel, zvolal ušlechtile: Prosím, pane učiteli, já nic neříkám, ale zeptejte se ostatních, jestli je to pravda, ţe začal on a ţe jsem nic neudělal a ţe jsem mu nic neříkal! Cinkal, Souška, Janek a oba Bouřkové potvrdili jeden po druhém pravdivost Hejlova tvrzení a nenacházeli dost výstiţných a přiléhavých výrazů, aby zhanobili podlý a nepřátelský čin Pajdův. Na svou obranu popřel Pajda jejich tvrzení tím, ţe nebyli přítomni na místě a v době vypuknutí konfliktu; poukazoval dokonce na to, ţe byli podezřele vzdáleni a izolováni v odlehlém koutě dvora. Tak se, prosím, zeptejte těch malejch, pane učiteli, řekl na to ostře Hejl, jenom se jich zeptejte, oni tam moţná byli. A kdyţ byli malí jeden po druhém dotazováni, odpovídali všichni stejně: Je to tak, jak říká Hejl, a to, co říká Pajda, je leţ jako věţ. To není pravda, to není pravda, protestoval obţalovaný, to není pravda, a kdyţ jste na mě takoví, tak já řeknu všecko, no! Janek ho rázně předešel. Postavil se energicky před něho (přímo před nosem starého Simona, jemuţ ta malá tajemství vrtala hlavou) a provrtávaje Pajdu svýma vlčíma očima, vyzval ho k boji tak, ţe na něho zařval: Tak teda schválně řekni, co chceš říct, ty lháři, ty mizero, ty šejdíři, no řekni to, kdyţ nejseš baba! Janku, přerušil ho učitel, mírněte se ve výrazech, nebo vás taky potrestám. Ale pane učiteli, vţdyť vidíte, ţe je to lhář, odpověděl Janek. Jen ať řekne, jestli mu někdo ubliţoval! On jenom přemejšlí, jaký nový lţi by si ještě vymyslel, hejhula jeden. Ten, kdyţ ţádný svinstvo nedělá, tak si ho aspoň vymejšlí. A Pajda, skutečně zděšený generálovými pohledy, hlasem a celým postojem, stál zmatený a mlčel jako ryba. Měl chvilku času na rozmyšlenou a v té si uvědomil, ţe by mu jeho přiznání a udání, i kdyby je učitel vzal váţně, jenom přitíţilo, a o to vůbec nestál. Uznal tedy za vhodné změnit postup. Zakryl si rukama obličej, začal popotahovat, fňukat a vzlykat, v přerývaných větách si začal stěţovat, ţe je slabý a neduţivý a ţe se mu proto ostatni posmívají, vyhledávají s ním hádky, uráţejí ho, ve skrytu ho štípou a strkají do něho, kdyţ se jde do třídy a ze třídy. No tohle! To je ale drzost! láteřil Janek. Copak my jsme nějaký divoši nebo raubíři? Tak řekni, no tak řekni, kdy jsme ti řekli něco sprostýho, kdy jsme ti nedovolili, aby sis s náma hrál? Tak dost, uzavřel starý Simon, dostatečně poučen a navíc v časové tísni. Uvidím, co udělám. Pajda prozatím zůstane po škole, a pokud jde o Hejla, bude všecko záviset od toho, jak se bude chovat při dnešním vyučování. Je uţ ostatně osm hodin. Hleďte se rychle a v tichosti seřadit. A na potvrzení tohoto ústního příkazu několikrát zatleskal. Umíš úkoly? ptal se Cinkal Hejla. Jo, umím, ale moc ne. Řekni Souškovi, aby mně radši napovídal, kdyţ bude moct. Prosím, pane učiteli, ozval se dotčeně Pajda, Bouřkové a Souška mi nadávají. Coţe?Cojezas? Prosím, oni říkají, ţe jsem kráva sánská a šmatlavec uvozdřenej a ksindl.. To není pravda, pane učiteli, to není pravda, on lţe, my jsme se na toho lháře ani
nepodívali. Jejich pohledy byly bezpochyby velice výmluvné. Tak a teď uţ dost! řekl učitel úsečně. První, kdo ještě něco řekne nebo se k té záleţitosti bude vracet, mi dvakrát opíše seznam krajů s prefekturami a podprefekturami - od začátku aţ do konce. Protoţe Pajda byl také zahrnut do této nové hrozby, která neměla nic společného s jeho karcerem, rozhodl se, ţe pro tu chvíli bude mlčet, ale přísahal si, ţe se pomstí, jakmile se mu naskytne příleţitost. Cinkal tlumočil Souškovi Hejlovo přání, aby mu napovídal, coţ bylo skoro zbytečné, protoţe Souška, jak jsme uţ viděli, napovídal spravedlivě a odpovědně celé třídě. Hejl se na něho mohl spolehnout víc neţ kdy jindy. Pobočník a šplhač byl tentokrát zcela proti zvyku taţen z aritmetiky. Z učebnice načerpal něco málo velice povrchních vědomostí z uloţené látky a odpovídal jakţtakţ, podporován mocně Souškou, jehoţ výrazná mimika napravovala nedostatky Hejlovy paměti. Ale Pajda bděl. Prosím, Souška mu napovídá! Já? urazil se Souška. Já jsem neřekl ani slovo. Já jsem skutečně nic neslyšel, poznamenal starý Simon, a nejsem přece hluchý. On mu, prosím, napovídá prstama, chtěl se ospravedlnit Pajda. Prsty! zarazil ho učitel. Pajdo, tak se mi zdá, ţe mě začínáte . dopalovat, podotkl velice kantorsky. Obviňujete hlava nehlava všecky svoje spoluţáky, i kdyţ se vás nikdo na nic neptá. Já nemám udavače rád. Něco jiného je, kdyţ se ptám, kdo provedl to nebo ono, pak se má viník přihlásit a říct to na sebe. Nebo radši ne, dodal tiše Janek. A varuji vás naposledy: jestli vás ještě jednou uslyším, zůstanete po škole celý týden! Kiš, kiš, hanba! ţalobníčku! donašeči! mumlal potichu Buřinka a strouhal na něho mrkvičku. Zrádče! Jidáši! Zaprodanče! Ksindle! Pajda, pro kterého to tedy dopadlo špatně, spolkl tiše svůj vztek, podepřel si bradu rukama a začal trucovat. Nechali ho trucovat a vyučování pokračovalo. On zatím dumal, co by mohl udělat, aby se pomstil svým kamarádům, kteří mu teď pravděpodobně vyhlásí karanténu a vyloučí ho ze svých her. Zasněně si představoval nejšílenější pomsty: hrnce vody vychrstnuté do obličejů, inkoustové stříkance na šatech, připínáčky poloţené na lavicích za účelem nabodnutí, roztrhané učebnice a pošpiněné sešity. Ale kdyţ o tom tak uvaţoval, vzdával se poznenáhlu všech těchto plánů, protoţe bylo třeba jednat opatrně. Janek, Hejl i ostatní nebyli ţádní brumlové, kteří by si to nechali líbit bez pořádného řezu a seku. A tak čekal, co se bude dít. 6/ ČEST A CINKALOVY KALHOTY. Bůh a tvá dáma! (Heslo dávných rytířů) Toho večera se strhla na Hůrce nová bitva. Poklad plný knoflíků všech druhů a velikostí, různých přezek, rozličných tkanic a rozmanitých špendlíků a obsahující i jeden pár nádherných šlí (a to, panečku, Prckových!) naplňoval všechny důvěrou, vydraţďoval jejich energii a probouzel jejich odvahu.
Byl to den soukromé iniciativy, dá-li se to tak říct; den boje muţe proti muţi, coţ je určitě nebezpečnější neţ všeobecná řeţ. Oba tábory, přibliţně stejně silné, zahájily bitvu kolektivním soubojem na oblázky, a kdyţ došlo střelivo, přiblíţily se k sobě krok za krokem, skok za skokem a chytily se do kříţku. Hejl tepal Melhubu, Janek mydlil Prcka, ostatní byli zaměstnáni s bojovníky méně důleţitými, ale Cinkal si náhodou leţel ve vlasech s Tattim, velkým trumberou, který byl tak hloupý, ţe kdyby pitomost kvetla, byl by samý poupě, ale který ho svými dlouhými chapadly paralyzoval a dusil. Marně mu Cinkal bušil pěstmi do břicha a podráţel mu nohy tak, ţe by to povalilo slona (malého!), marně mu hlavou vráţel do brady a dřeváky do kotníků, Tatti - trpělivý jako dobrý bulík - ho svíral v pase jako jelito a lámal ho a mával s ním tak, ţe nakonec bumbác! upadli oba, Tatti navrch a Cinkal dospod. Bojiště bylo pokryto skupinkami, které tu porůznu zápolily. Ti vítězící, ti navrch, hrozivě chrochtali, zatímco ti podléhající - mezi nimiţ byl i Cinkal -, z hrdosti mlčeli a tloukli kolem sebe jako pominutí, co měli síly, jen aby nabyli převahy. Zajmout někoho v jednom či druhém táboře se zdálo těţké, ne-li nemoţné. Ti, co se udrţeli na nohou, boxovali jako praví zápasníci, uhýbajíce napravo a chráníce se nalevo; a ti, co byli na zemi, byli rádi, ţe hlouběji uţ upadnout nemohou. Kaţdý měl zkrátka dost vlastních starostí. . Cinkal a Tatti byli z nejzaměstnanějších. Zaklíněni do sebe na zemi kousali se a boulovali, převalovali se jeden přes druhého a po větším či menším úsilí se ocital nahoře tu ten, tu onen. Ale Cinkal ani Loverňáci, a dokonce ani sami příliš zaneprázdnění Velraňáci nepozorovali, ţe ten pitomý Tatti (který moţná ani nebyl tak hloupý, jak se mělo za to) se stále snaţil povalit Cinkala nebo se sám odkutálet směrem k okraji lesa, a tak se čím dál tím víc izoloval od ostatních zápasících skupin na bojišti. A tak se stalo, co se stát muselo, a duo Tatti - Cinkal se záhy octlo na pár kroků od velranského tábora, aniţ si toho Lovernští v zápalu boje vůbec všimli. Z kterési farnosti se ozval hlas zvonu, svolávající k večerní poboţnosti, který okamţitě roztrhl obě armády. A jak se Velraňáci vraceli do svého lesa, stačilo jim prostě sebrat zmítajícího se Cinkala, kterého jeho houţevnatý protivník přidrţoval na zemi. Loverňáci to vůbec nepozorovali, a teprve kdyţ se shromáţdili v Hájku a očima se vzájemně přepočítávali, museli volky nevolky uznat, ţe Cinkal při apelu chybí. Začiřikali, aby ho přivolali. Nic se neozvalo. Začali tedy křičet a volat Cinkalovo jméno a k jejich uším dolehl posměšný chechot. Cinkal byl v bryndě. Gambetto, velel Janek, utíkej rychle do vsi říct Marii, aby hned přišla, ţe její bráška je zajatej; ty, Boubelo, maţ do boudy, rozdělej skřínku s pokladem a připrav všecko, co se bude potřebovat, abysme spravili pokladníka; najdi knoflíky a navlec do jehel nitě, abysme neztráceli čas. Ti dacani! Ale jak to jenom udělali? Viděl někdo něco? Vţdyť to skoro ani není moţný! Nikdo nemohl na vůdcovy otázky odpovědět z toho prostého důvodu, ţe nikdo nic nepozoroval. Musíme počkat, aţ ho pustí. Ale Cinkal, spoutaný a opatřený roubíkem za mlázím na kraji lesa, se nevrátil tak záhy. Konečně se přece jen objevil, doprovázen křikem, posměchem a hvízdáním oblázků. Svršky si nesl přes ruku a byl ve stejném úboru jako Janek a Prcek po svých popravách, to jest s holou nebo skoro holou panímandou, protoţe jeho příliš krátká košile velice nedostatečně
zakrývala to, co se před lidskými zraky obyčejně zahaluje. Podívejte, řek Hejl neuváţeně, on na ně taky vystrčil zadnici, to je ohromný! Jak to, ţe ho to nechali udělat a nezajali ho znova ? namítal Souška, který tušil nějakou zradu. V tom je nějaká levota! My jsme jim přece ukázali, jak se to dělá. Janek zaskřípal zuby, pokrčil nosem a zastříhal ušima, coţ bylo projevem hněvivých rozpaků. Jo, v tom určitě ještě něco vězí, odpověděl Souškovi. Cinkal se blíţil škytaje, polykaje sliny a posmrkuje v úporném úsilí, aby se nerozplakal. To nebyl návrat bujarého junáka, který svým nepřátelům vyvedl pořádný kousek! Došel tak rychle, jak mu to jen dovolily boty bez tkaniček. Všichni ho účastně obklopili. Ublíţili ti? Kdo tě bil? Tak řekni kdo, sakra, my si je příště podáme! Byl to zase ten špindíra Třasořitka, ten hnusnej poseroutka, ten je stejně zbabělej jako zlej! Moje kalhoty! Moje kalhoty! Bů! Bůů! Moje kalhoty! naříkal Cinkal, kterému se tím záchvatem vzlykotu a brekotu trochu ulevilo. Co? Coţe? Tak ti ty kaťata zašijem, to je toho! Gambetta šel pro tvou sestru a Boubela navlíká do jehly. Bůůůů! Moje gatě! Moje gatě! Tak ty gatě ukaţ! Bůů! Já je nemám! Ti zloději mně sebrali gatě! Jo, Prcek řek: "Jo, tak tys mi tuhle sebral gatě, ty raubíři! Tak teďka mi to zaplatíš i s úrokama. Oko za oko, ty a ti vaši moroţrouti jste si vzali moje a já si zkonfiskuju tydle. Uděláme si z nich prapor." A tak mi je vzali a pak mi uřezali všecky knoflíky a pak mě nakopali do zadnice. Jak já se jenom vrátím domů? A do pr..., herdekfilek! To je sakra blbá historie! zvolal Janek. Nemáš doma nějaký jiný gatě? ptal se Hejl. Musíme poslat někoho za Gambettou a říct Marii, aby ti z domu přinesla jiný. Jo, ale to by bylo hned vidět, ţe to nejsou ty, co jsem si vzal ráno: já jsem si zrovna dneska vzal čistý a máma mi řekla, ţe kdyţ budou dneska večer špinavý, tak uvidím, zač je toho loket. Co já jenom řeknu ? Hejl naznačil vyhýbavým a otráveným gestem, ţe o otcovských výprascích a mateřských jeremiádách ví svoje. A co je čest, sakra! zařval Janek. Vy chcete, aby se vykládalo, ţe Loverňáci si nechali ukrást Cinkalovy gatě zrovna jako ten podělanej Prcek od Brodu? To byste chtěli, jo? A zrovna ne, sakra! ne! to nikdy! Nebo jsme jenom hejno mamlasů, co tak akorát můţou posluhovat při mši a srovnávat dřevo za pecí. Ostatní hleděli na Janka tázavě a on odpověděl: Musíme si ty Cinkalovy gatě vzít nazpátek, za kaţdou cenu, i kdyby to bylo jenom kvůli naší cti, nebo uţ nechci bejt vůdce ani nechci dál válčit. Ale jak? Cinkal s holýma nohama drkotal zuby a plakal v kruhu svých přátel. Takhle! pokračoval Janek, který vzal rozum do hrsti a uţ sestavil plán. Cinkal půjde do boudy za Boubelou a tam bude čekat na Marii. My zatím vememe klacky a šavle a poběţíme hezky rychle přes dolní pole a kolem lesa a budeme na ně čekat u jejich příkopu. A co poţehnání ? zmínil se někdo. Na poţehnání se vybodneme! odvětil vůdce. Velraňáci určitě půjdou do svý boudy, protoţe oni taky nějakou mají, určitě mají.
My máme zatím dost času doběhnout k tomu příkopu, co jde dolů, a tam se schováme mezi klestím od posledního kácení. Oni uţ tou dobou nebudou mít klacky a nebudou nic tušit: a my se na ně na můj povel zčistajasna vrhneme a ty gatě jim vememe. Mydlete to hlava nehlava, a kdyby měli nějaký roupy, tak jim rozbijeme drţky. Je to jasný a jde se! Ale co kdyţ ty gatě schovali v ty svý boudě? To se uvidí pak, teď není čas na řečičky a stejně by byla zachráněná aspoň čest! Na nepřátelském kraji lesa se nic nehýbalo a všichni bojeschopní válečníci lovernské armády se tedy na generálovu pobídku vyřítili jako uragán po svahu Hůrky, přeskakujíce hromádky kamení a křoviska, prodírajíce se ţivými ploty, přenášejíce se přes prohlubně, mrštní jako zajíci a divocí a zuřiví jako kanci. Běţeli podle lesní ohrady, pádili stále v tichosti a co moţná nejvíc přikrčeni, aţ dorazili k příkopu, který odděloval revíry obou vesnic. Jeden za druhým proběhli rychle a tiše příkopem nahoru a na povel vůdcův, který je pustil před sebe a zůstal poslední, se ve skupinkách nebo jednotlivě poschovávali v hustých křovinách, které bujely mezi semenáčky na velranské straně. Byl nejvyšší čas. Z hloubi mlází k nim stoupal křik, smích a dupot: ještě chvíli a uţ bylo moţno rozeznat jednotlivé hlasy. Ale ţe jsem ho krásně načapal, co, halekal Tatti, ten se nezmohl ani na todle. A copak si teďka asi počne bez gatí? Můţe dělat kotrmelce a nemusí mít strach, ţe poztrácí to, co má v kapsách! Přiváţeme si je na tyč, ţe jo, Melhubo, uţ je ta tvá hotová ? Počkej moment, já na ní uhlazuju suky, abych si nepoškrábal ruce. Na, tady je! Drţ ji pěkně nahoře! Půjdeme jeden za druhým, nařídil Prcek, a budeme zpívat naši hymnu. Aţ nás uslyší, tak budou mít vzteka. A Prcek zanotoval: Já křesťan jsem, toť má je pýcha, naděje má ... Janek a Hejl, oba schovaní v jedné křovině kousek pod příkopem, neviděli sice skoro nic, ale neuniklo jim ani slovo. Všichni jejich vojáci, svírajíce pevně své obušky, byli němí jako ty pařezy, na kterých dřepěli. Generál zatínal zuby, díval se a poslouchal. Kdyţ se hlasy Velraňáků připojily ke hlasu jejich vůdce: Já křesťan jsem, toť má je pýcha ... procedil mezi zuby tuto hrozbu: Počkejte chvilku, sakra, já vám tu vaši pejchu ukáţu! Mezitím přitáhla vítězná tlupa blíţ. V čele šel Melhuba s dlouhou tyčí, na které vlály jako zástava Cinkalovy kalhoty. Kdyţ byli skoro všichni seřazení v přikopu a začali v pomalém rytmu hymny scházet dolů, zařval Janek strašlivě jako býk, kterého poráţejí. Vymrštil se jako přespříliš staţené pero a vyřítil se ze svého křoví, zatímco se všichni ostatní vojáci, strţeni jeho zápalem a křikem, vrhali jako katapulty na hradbu odzbrojených Velraňáků. Panečku, šlo to jako po másle. Ţivá lavina Lovernských se svištícími klacky v ruce se s řevem přivalila na vyděšenou frontu Velranských. Všichni byli rázem povaleni na zem a zasypáni strašlivou baštonádou, zatímco vůdce, zpracovávaje svými podpatky postrašeného Melhubu, vyrval mu s děsivým spíláním jedním hmatem kalhoty svého přítele Cinkala. Jakmile měl v ruce tento se ctí znovudobytý svršek, dal bez váhání povel k ústupu, který byl bleskurychle proveden týmţ příkopem, který nepřátelé před chvílí opustili. A zatímco se ještě jednou seřezaní Velraňáci ţalostně sbírali ze země, zněl tichým mlázím
posměšný smích a šťavnaté nadávky Janka a jeho armády, kteří se s dobytými kalhotami cvalem vraceli do svého tábora. Brzo dorazili do boudy, kde Gambetta, Boubela a Cinkal (ve velké úzkosti o osud svých kalhot) seděli kolem Marie, která čilými prstíky přišívala na svršky svého bratra poslední nezbytné části příslušenství, kterého byly tak surově zbaveny. Oběť, z ostychu před svou sestrou přioděná halenou spuštěnou jako sukně, přijala své kalhoty se slzami radosti. Byl by málem Janka polibil, ale aby se svému příteli více zavděčil, prohlásil, ţe tímto úkolem pověřuje svou sestru a spokojil se tím, ţe ho hlasem, který se ještě chvěl dojetím, prohlásil za opravdového bratra a víc neţ to. Všichni to pochopili a diskrétně zatleskali. Marie Cinkalová brzo přišila na bratrovy kalhoty chybějící knoflíky a pak ji z opatrnosti poslali samotnou trochu napřed. A tak se toho večera lovernská armáda po přestálých úzkostech vracela do vsi hrdě, za muţných tónů hudby Melhubovy Vítězství vede nás..., a šťastna, ţe si vydobyla zpátky čest a Cinkalovy kalhoty. 7/ VYDRANCOVANÝ POKLAD. A na pahorku tam je v rozvalinách chrám ... J. M. DE HEREDIA (Trofeje) Chlapci na Pajdu nezanevřeli ani kvůli jeho hádce, ani kvůli jeho pokusům o vydírání a udavačským snahám u starého Simona. Stačilo jim, ţe si to odskákal a byl potrestán. S ním si vţdycky budou umět poradit a tak mu (aţ na několik nenapravitelných jako Souška a Cinkal) celá armáda i s Hejlem prominula onen sice politováníhodný, ale koneckonců dost běţný výstup, který v kritickém okamţiku málem zasel do lovernského tábora símě neshody a nešváru. Pajda této shovívavosti sice vyuţíval, ale přesto neodzbrojil. Byl neústupný a tvrdohlavý jako beran. Měl stále na srdci (i kdyţ uţ ne na tvářích) Hejlovy pohlavky, karcer starého Simona, svědectví celé armády proti sobě a hlavně tu nenávist vůči Jankovu harcovníkovi a pobočníkovi, nenávist, která se rodí ze strašlivé ţárlivosti nešťastného soka v lásce. A tohle všechno jim nikdy, nikdy nepromine, to ne! Na druhé straně si uvědomil, ţe pro něho bude snazší tajně se mstít a straţit různé léčky na všechny Loverňáky dohromady a Hejla zvlášť, bude-li dál bojovat v jejich řadách. A tak se také připojil k armádě, jakmile vypršel jeho trest. Nezúčastnil se sice oné slavné bitvy, ve které byly Cinkalovy kalhoty ztraceny a znovu dobyty jako nějaká proslulá reduta, ale nehodlal se proto oběsit jako ten dobrý Crillon. Byl však na Hůrce ve dnech následujících a prospěl svým skromným a nenápadným dílem při velkých střeleckých soubojích i při bouřlivých a křiklavých výpadech, které po nich obvykle následovaly. Měl nezkalenou radost, ţe nebyl- zajat, kdyţ viděl, jak tu ti, tu oni (protoţe je nenáviděl všechny do jednoho) zajali několik válečníků z protivného tábora, které pak poslali zpátky a kteří se vrátili v ţalostném stavu. Pajda tedy zůstával opatrně v zadním voji a smál se v duchu, kdyţ byl zajat nějaký Loverňák, a nahlas, kdyţ to byl nějaký Velraňák. Poklad plnil svou funkci, dá-li se to tak říct. Všichni (a Pajda stejně jako ostatní) odkládali před návratem domů své zbraně v boudě a ověřovali stav kasičky, který kolísal podle vítězství nebo proher: stoupal s počtem nadělaných zajatců, klesal tehdy, kdyţ bylo třeba povyspravit jednoho či více (coţ bylo vzácné) těch, co sami do zajetí upadli. Tento poklad byl radost a pýcha Jankova i všech Loverňáků, byla to jejich útěcha v
neštěstí, jejich lék proti zoufalství, jejich posila v pohromě. Pajda si jednoho dne pomyslel: Co kdybych jim ho sebral a zahodil! Ti by mrkali na drát! A byla by to prvotřídní pomsta! Ale Pajda byl opatrný. Napadlo ho, ţe by ho mohli vidět, kdyby se tam v okolí potuloval sám, ţe by na něho mohlo padnout podezření a pak...! pak by se dalo od Jankovy spravedlnosti a hněvu očekávat všecko. Ne, on sám poklad vzít nemůţe. Co kdybych to vyzvonil tátovi? říkal si. Jo, to by bylo ještě horší. To by se poznalo okamţitě, odkud vítr vane, a trestu uţ by se nedalo uniknout vůbec. Ne, to není ono! Ale přesto se k tomu jeho duch a myšlenky stále vracely: cítil dobře, ţe tady je třeba uhodit, tak to půjde do ţivého! Ale jak? jak? to je to! Však měl dost času: příleţitost se moţná naskytne sama. Příští čtvrtek ráno se Pajdův otec se synem vydali na trh do Baume. Do starého povozu s korbou zapřáhli letitou kobylu Srnku a sedli si dopředu na otep slámy: vzadu leţelo na čerstvé podestýlce šestinedělní telátko v pytli, ze kterého mu čouhala jen vyjevená hlava. Otec Pajda je prodal baumskému řezníkovi a vyuţíval návštěvy trhu, aby je odvezl kupci. Protoţe měl dostat peníze a protoţe byl čtvrtek, vezl svého syna s sebou. Pajda byl celý pryč radostí. Takové štěstí ho nepotkávalo často. Předem si představoval všechny radosti celého dne: bude obědvat v hospodě, pít víno z malých odlivek nebo sirup z tátovy sklenky, koupí si perník a píšťalku. Nafukoval se také při pomyšlení, ţe mu jeho spoluţáci, jeho nepřátelé, určitě závidí. Toho dne se mezi Lovernskými a Velranskými strhla strašlivá bitva. Nebyli sice ţádní zajatí, to je pravda, ale oblázky a klacky natropily mnoho škody a raněným nebylo ten večer do smíchu. Hejl měl na čele hrozitánskou bouli, bouli s pěkným červeným zářezem, který krvácel dvě hodiny; Cinkal ani necítil levou ruku, nebo ji spíš cítil aţ příliš, Boubela měl jednu nohu skoro černou. Souška měl pravé víčko tak oteklé, ţe zpod něho neviděl, Bouřka měl rozbité prsty na noze, jeho bratr hýbal zápěstím jen s největší bolestí a četné pohmoţděniny, kterými byly tetovány boky a údy generála a jeho pobočníka, jakoţ i valné většiny ostatních bojovníků, se ani nepočítaly. Ale nikdo si příliš nenaříkal, protoţe na velranské straně to bylo určitě ještě horší. To se ví, ţe nikdo nedělal inventář všech boulí utrţených od nepřátel, ale bylo velké štěstí, ţe si nikdo z pobitých nemusel lehnout se zápalem mozkových blan a s nějakým váţným vyvrtnutím nebo vymknutím nebo s prudkou horečkou. Pajda se ten večer vrátil na své otepi slámy mezi postranicemi vozu trochu stříknutý, s vítězným výrazem, a zlomyslně se poškleboval kamarádům, kteří se tam náhodou nachomejtli, kdyţ vystupoval. Páni, ten se ale vytahuje, ten náfuka, ţe jel taky jednou na trh! Jako by lezl z kočáru a jako by ta jejich hajtra byla nějakej plnokrevník! Ale Pajda se při pohledu na ně s výrazem ukojené pomstychtivosti a hlubokého opovrţení uškleboval dál. Beztak tomu nemohli rozumět. Vzhledem k počtu vojáků neschopných boje nebylo na druhý den na válku ani pomyšlení. Velraňáci by ostatně určitě nemohli přijít. A tak se tedy odpočívalo: všichni se léčili a dělali si obklady z prostých i sloţitých
bylinných směsí, které štípli v lékárničkách svých matek, jak jim co právě padlo pod ruku. Tak si například Souška koupal víčko v heřmánku a Cinkal si udělal na ruku obklad z pýru. Zapřísahal se ostatně, ţe mu to dělá velice dobře. V lékařství stejně jako v náboţenství zachraňuje zkrátka jen víra. Pak také sehráli několik partií kuliček; pro změnu po těch divokých zábavách z minulého dne. Stejně jako v pátek, nešlo se do Hájku ani v sobotu. Ale Hejl, Janek, Cinkal a Souška, které trápila nuda, se rozhodli, ţe sice nepůjdou vyhledávat hádky ani špehovat nepřítele, ale ţe si zajdou do boudy, do té drahé boudičky, která skrývala jejich poklad a kde byl takový klid a kde se tak dobře hodovalo. Nesvěřili svůj plán nikomu, ani Bouřkoví a Gambettovi. Ve čtyři šel kaţdý domů a o chvilku později se srazili na donzéské cestě, odkud se přes teréský les vydali k pevnosti. Po cestě mluvili o velké čtvrteční bitvě. Cinkal s rukou v pásce a Souška s páskou na oku, dva z těch nejhůř zřízených, si s rozkoší připomínali všecky kopance, které uštědřili, a rány klackem, které rozdali, dřív neţ jeden dostal Melhubovou pěstí do oka a druhý Zimochcálkovým klackem na rádius nebo cubitus. Ten jenom hekl jako vůl na poráţce, vyprávěl Cinkal, maje na mysli svého úhlavního nepřítele Tattiho, kdyţ jsem mu vrazil podpatek do ţaludku; já myslel, ţe uţ nikdy nepopadne dech; ale to ho naučí brát mi gatě! Souška vzpomínal, jak Melhuba plival vyraţené zuby a krev, kdyţ dostal Souškovou hlavou do sanice, a to všechno jim pomáhalo zapomenout na jejich okamţité bolístky. Byli v lese, na staré dřevařské cestě, jeţ se rok od roku zuţovala pod prudkými útoky mlází, které ji zarůstalo, a donutilo chlapce, aby se ohýbali a krčili, kdyţ nechtěli dostat ostrou ťafku od nějaké opadané větvičky. Vrány, vracející se na výzvu jednoho veterána do lesa, krouţily a krákaly nad jejich hlavami... Lidi říkají, ţe vrány nosí neštěstí. Zrovna jako kdyţ v noci houká sova, to prej znamená smrt v domě. Co myslíš, Janku, je to pravda? ptal se Hejl. Pf! odfrkl si generál. To jsou babský povídačky. Kdyby se mělo stát neštěstí pokaţdý, kdyţ člověk vidí nějakýho krkavce, tak uţ by se na světě vůbec nedalo ţít: můj táta vţdycky říká, ţe tihle krkavci jsou míň pro strach neţ ti, co nemají křídla. Kdyţ člověk nějakýho vidi, má zaklepat na ţelezo, aby tu smůlu odvrátil. A je to pravda, ţe ty bestie ţijou sto let? Já bych hnedka chtěl bejt krkavec: co oni všecko uvidí a nemusejí chodit do školy, zazáviděl Cinkal. Jo, kamaráde, vloţil se do toho Souška, to se dá snadno zjistit, jestli jsou tak dlouho ţiví, stačilo by jednoho okrouţkovat ještě v hnízdě. Jenomţe kdyţ člověk přijde na svět, tak nemá vţdycky po ruce nějakýho krkavce a taky na to nemyslí, víš, nehledě k tomu, ţe takovýho věku se doţije málokdo. Uţ o těch bestiích nemluvte, řekl Hejl, já si stejně myslím, ţe nosí neštěstí. Nesmíš bejt pověrčivej, Hejle, to bylo dobrý pro lidi za starejch časů, ale teďka jsme civilizovaní, a taky existuje věda ... Šli dál a Souška přerušil v půli věty svůj chvalozpěv na moderní dobu, aby se vyhnul náhlému pohlazení nízkou větví, kterou rozhýbal při svém průchodu Janek. Kdyţ vyšli z lesa, zahnuli šikmo doprava směrem k lomům. Nikdo nás neviděl, poznamenal Janek. Nikdo neví, ţe jsme šli. Ten náš dům je opravdu dobře schovanej. Všichni přizvukovali. Tento předmět hovoru byl nevyčerpatelný.
A našel jsem ho já, připomněl jim Souška a vzdor svému monoklu se široce a vítězně zasmál. Pojďme dovnitř, velel Janek. A ze čtyř hrudí současně vyrazil výkřik úţasu a hrůzy, výkřik hrozný, srdcervoucí, v němţ se mísily úzkost, zděšení a vztek. Dům byl zničen, vypleněn, vyloupen, zbořen. Někdo sem přišel, nějací nepřátelé, bezpochyby Velraňáci. Poklad zmizel, zbraně byly polámané anebo ukradené, stůl vyrvaný ze země, ohniště rozmetané, lavice převrţené, mech a listí spálené, obrázky roztrhané, zrcadlo rozbité, konev pomačkaná a proděravělá, střecha strţená a koště - to byla nejhorší uráţka - to staré, ze školy ukradené koště, oškubanější a špinavější neţ kdy jindy, bylo posměšně zaraţené do země uprostřed tohoto nepořádku jako ţivý svědek pohromy a ironie plenitelů. Po kaţdém novém objevu následoval nový výkřik vzteku, nové nadávky, rouhání a přísahy pomsty. Nepřítel zničil kastroly a... potřísnil brambory. Tohle určitě provedli Velraňáci: Souška to se svou pudovou chytrostí a obvyklou logikou na místě dokázal: Podívejte, kdyby ten dům byl náhodou našel někdo z Lovernu, tak by se tomu byl jenom zasmál, byl by to roztroubil po vsi a my bysme se to dověděli, někdo cizí by si tu neměl co vzít a byl by se na to vykašlal. Beduín je moc velká bluma, aby takovej úkryt sám našel, a vůbec, od ty poslední opice si netroufá potloukat se moc po venku, a tak seká dobrotu a pěstuje a sklízí zeleninu a ovoce ze svý zahrady. Zbývali tedy jen Velraňáci. Kdy? No včera, protoţe ve čtvrtek tu bylo všecko nedotčený a dneska po čtvrtý prostě neměli dost času, aby tady mohli natropit takovou spoušť, leda by byli přišli ráno, ale na to jsou oni moc poserové, aby si troufali jít za školu. Kdybysme sem aspoň byli šli včera! naříkal Janek. A já na to myslel! Všichni Velraňáci sem přece jít nemohli, spousta jich bylo pochroumanejch, já přece vím, jak byli zřízení: byli na tom určitě hůř neţ my. Kdybysme tak na ně byli vpadli! Krucinálfagot, já bych je byl uškrtil! Ti mizerové! ti neřádi! ti raubíři! Víte, ale stejně je to svinstvo, co nám provedli, usoudil Hejl. A my jsme teďka v bryndě! Jak se budeme bít dál? Musíme najít jejich boudu, rozhodl Janek. Nic jinýho se nedá dělat, sakra, vůbec nic! Jo, ale kdy? Po čtvrtý hodině přijdou hlídkovat na kraj lesa, takţe se dá hledat jenom během vyučování, ale to by člověk musel chodit za školu aspoň tejden, den co den, protoţe se nedá počítat s tím, ţe bysme ji našli hned první den. Ale kdo si to troufne udělat, kdyţ za to doma můţe dostat sekec od táty a od učitele měsíc karcer? Moh by jedině Gambetta! Ale jak to ti syčáci mohli najít? Tak dobře schovanej dům, kterej nikdo neznal a kam nás nikdy neviděli jít! To není moţný! Někdo jim to musel říct! Myslíš! Ale kdo? Přece jsme to věděli jenom my, kde je. Ţe by mezi náma byl zrádce ? Zrádce, uvaţoval Souška. Pak se plácl do čela, nedbaje svého oka a vzdor pásce přes ně, osvícen náhlým nápadem: Jo! No jasně! sakra ! zařval. Je mezi náma zrádce a já ho znám, toho ničemu, já vím, kdo to je! Teď to vidím, teď je mi to jasný! Ten pacholek, ten Jidáš! ten hajzl ! Kdo? ptal se Hejl. No kdo? naléhali druzí dva. No přece Pajda!
Ten šmaťha? myslíš? Já jsem si tím jistej. Poslouchejte: ve čtvrtek nebyl s náma, protoţe jel s tátou na trh do Baume, vzpomínáte si? A vzpomeňte si, jak se šklebil, kdyţ se vrátil. Jako by si z nás v duchu dělal ouchcapky, no přesně tak! Hele, na zpáteční cestě z Baume jel s tátou přes Velrany, byli trochu pod párou, tam se u někoho zastavili, já nevím u koho, ale vsadil bych se, o co chcete, ţe to tak bylo; moţná ţe se dokonce vracel s Velraňákama a určitě jim řekl, kde je náš dům. A ten, co nebyl moc pobitej, sem včera přišel s těma lehčíma případama - a tady to máme, prosím, tady to máme! Ta svině! Ten zrádce! Ta mrcha ! cedil přes zuby Janek. Jeţkovy zraky, jestli je to pravda, tak ať si dá pozor na kůţi, já ho snad zaJestli je to pravda? To je jistý, jako ţe jedna a jedna jsou dvě, jako ţe se Souška jmenuju a jako ţe mám oko modrý jako švestku ! Tak to teda musíme odhalit, usoudil Cinkal. Pojďme pryč, tady se nedá nic dělat, já se můţu zbláznit vzteky a srdce mi to můţe utrhnout, kdyţ to vidím, hořekoval Hejl. Po cestě si to povíme a hlavně se nikdo nesmí dovědět, ţe jsme tady dneska byli. Zejtra je neděle, odhalíme ho, donutíme ho, aby se přiznal, a pak . . . Hejl nedořekl. Ale pěst, kterou zamával k nebi, dokončila energicky jeho myšlenku. Vrátili se do vsi stejnou cestou, kterou přišli, a dohodli se společně na přísných opatřeních pro druhý den. 8/ POTRESTANÝ ZRÁDCE. Co kdybysme si zašli k boudě ? navrhl úskočně Souška v neděli po nešporách, kdyţ se všichni jeho druzi shromáţdili u napajedla kolem generála. Pajda se zachvěl radostí a ani v duchu mu nenapadlo, ţe je tajně pozorován. Kromě čtyř vůdců, kteří se zúčastnili včerejší procházky, nevěděl ostatně nikdo, ani Bouřkové a Gambetta, v jakém stavu boudu najdou. Dneska se stejně bít nemůţeme, připomínal Hejl, tak tam pojďme po donzéský cestě. Všichni souhlasili s oběma návrhy, a tak se malá armáda - klábosíc a netušíc ničeho zlého - vydala na cestu k pevnosti. Janek šel podle svého zvyku v čele, Cinkal šel s výrazem učiněného neviňátka uprostřed oddílu blízko Pajdy, na kterého se však ani nepodíval, a v zadním voji, který pochod uzavíral, šli - nespouštějíce Pajdu z očí - Souška a Hejl, jejichţ zranění se dobře léčila. Pajdu zřejmě znepokojovaly myšlenky velice spletité, protoţe přesně nevěděl, co Velraňáci skutečně provedli. Co se v boudě zjistí? Jak by se tvářili Janek a Hejl a ostatní, kdyby... Občas se po nich po očku podíval a oči mu volky nevolky zářily zatajenou škodolibostí, na uzdě drţenou radostí a také slabým pocitem strachu. Co kdyby něco tušili? Ale jak by se to mohli dozvědět a hlavně mu to dokázat? A tak šli dál a dál po lesní cestě. Souška se naklonil ke šplhači a řekl mu: Ty, Hejle, vzpomínáš si na ty havrany včera? Já bych tomu nebyl nikdy věřil. A přece je to pravda, ţe ty bestie někdy nosí smůlu! Zeptej se Pajdy! odpověděl mu Hejl, který z nevysvětlitelných důvodů obrátil a stal se skeptickým. Zeptej se ho, jestli dneska ráno viděl nějaký havrany. On vůbec netuší, ţe to víme, a neví, co ho čeká. No, podívej se na něho, podívej se na toho neřáda! Ten má ale kuráţ, co? Myslí si, ţe to má v suchu a ţe se mu nemůţe nic stát. Nesmíme ho nechat utýct! Prosím tě, takovýho šmaťhu! On náhodou běhá docela slušně, kobylák jeden! (Měl tím pravděpodobně na mysli samečka od kobylky.) Na druhém konci bylo slyšet Boubelu: Já jenom nechápu, ţe ti Velraňáci
sem pořád ještě lezou po všech těch nářezech, co jsme jim uţ dali. Já myslím, ţe mají určitě taky nějakou skrýš, usoudil Janek. Viděli jste to, kdyţ nesli ty Cinkalovy gatě. Kdyţ vylezli z lesa, tak uţ byli bez klacků. No jo, oni jistě mají taky nějakou boudu, souhlasil Buřinka. Na toto tvrzení reagoval Pajda němým pošklebkem, který neunikl ani Cinkalovi, ani Souškovi a Hejlovi. Tak co, uţ jseš si jistej? zašpital Souška. Jo, odpověděl Hejl. Ten darebák! Bude se muset přiznat! A uţ vycházeli z lesa do úvozu, uţ byli nedaleko ... Jeţkovy zraky! zvolal náhle Janek a zastavil se. Podle dohody předstíral vztek a překvapení, jako by o ničem nevěděl. A nato se strhla strašlivá vřava. Všichni křičeli, strkali do sebe, aby to všechno co nejrychleji obhlédli, a začal koncert divokých kleteb. Krucinálfagot, to snad ani není moţný! Prevíti zlořečení! Kdo to mohl udělat? Co poklad? Nic! Není tu, co by se za nehet vešlo! chroptěl Bouřka. A naše střecha a naše šavle a naše konev a naše obrázky a postel a zrcadlo a stůl! A co to koště ? To Velraňáci! No určitě, kdo jinej! Kdo ví? odváţil se poznamenat Pajda, aby taky něco řekl. Všichni vešli dovnitř za vůdcem, jenom Souška a Hejl, ponuří a mlčenliví, střeţili vchod s klacky v ruce jako Cherubín na prahu ztraceného ráje. Janek nechal své vojáky naříkat, bědovat a skučet jako psy, kdyţ cítí smrt. On sám si zničeně sedl na zem vzadu u kamenů, které střeţívaly poklad, a s hlavou v dlaních se napohled oddával svému zoufalství. Nikomu se nechtělo pryč: křičeli a hrozili, pak se ale to křiklavé vzkypění uklidnilo a jejich mohutný, halasný a marný hněv ustoupil ochablosti, která následuje po všech nenapravitelných pohromách. Souška a Hejl střeţili dveře. Janek konečně vstal, zvedl hlavu a všichni uviděli jeho bolem poznamenanou tvář a ztrhané rysy. To není moţný! zařval. To nemohli Velraňáci udělat úplně sami. Ne, to není moţný, ţe se jim podařilo najít náš dům z ničeho nic. To není moţný, někdo jim to musel říct! Někdo je tady zrádce! A jeho obvinění dopadlo do toho velkého ticha jako šlehnutí biče na zmatené stádo. Všichni vytřeštili oči a zamţikali. Ticho bylo ještě tíţivější. Zrádce! opakovalo několik hlasů vzdálenou a slabou ozvěnou, jako by to -bylo příliš obludné a nemoţné. Zrádce! Jo! zahřměl Janek. Mezi náma je zrádce a já ho znám! Je tady! zaječel Souška a zamával svým klackem jako anděl zkázy. Dívejte se a uvidíte ho, toho zrádce! pokračoval Janek a zadíval se svýma vlčíma očima na Pajdu. To není pravda, to není pravda! blekotal křivonoţka, který střídavě rudl, bledl a zelenal a který se před tímto němým obviněním rozechvěl jako osikový list a zavrávoral.
Vidíte, ţe se ten zrádce prozrazuje sám. Zrádce je Pajda! Vidíte ho? Ty Jidáši! zařval Gambetta rozrušený na nejvyšší míru, zatímco ho třesoucí se Bouřka chytil za rameno a začal s ním cloumat. To není pravda! To není pravda! zaprotestoval znovu Pajda. Kdy bych jim to byl moh říct? Já se přece s Velraňákama nikdy nevidím! Já je ani neznám! Budeš mlčet, ty lháři! skočil mu do řeči vůdce. My víme všecko. Ve čtvrtek byla bouda nedotčená, tak ji museli vyplundrovat v pátek, protoţe včera uţ vypadala takhle. No řekněte, vy, co jste tady včera byli se mnou! Přísaháme! prohlásili současně Hejl, Cinkal a Souška, pozvedávajíce předběţně nasliněnou pravici a plivajíce na zem, coţ byla nejslavnostnějši forma přísahy. A ty nám to řekneš, ty mizero, nebo tě zaškrtím, rozumíš! Ty nám povíš, komu jsi to řek ve čtvrtek, kdyţ ses vracel z Baume. Ve čtvrtek jsi prodal svoje bratry! Surové zacloumání připomnělo vyděšenému Pajdovi jeho strašnou situaci. To není pravda, no! pokračoval v zapírání. A kdyţ jste na mě takoví, tak já půjdu pryč. Tady nikdo neprojde! zahromoval Souška a pozvedl svůj klacek. Zbabělci! Všichni jste zbabělci! odpověděl na to Pajda. Ty mrcho, ty šibeničníku! zařval Hejl. Zradí nás to, nechá nás to okrást a ještě nám to bude nadávat! Svaţte ho! poručil úsečně Janek. A neţ se tak stalo, chytil zajatce za límec a vydatně ho zfackoval. Souško, ty znáš dějiny Francie, prohlásil pak váţně, tak nám řekni, jak se v těch dobrejch starejch časech donucovali viníci, aby se přiznali ke svejm činům. Opalovaly se jim prsty na nohou. Tak toho zrádce zujte a rozdělejte oheň! Pajda se zuřivě bránil. To si můţeš dělat, co chceš, upozornil ho vůdce, nám neutečeš. Přiznáš se, darebáku ? Z podpálené hromady mechu a suchého listí uţ stoupal hustý bílý dým. Jo, hlesl zděšeně Pajda, jo, přiznám. A šmaťha, spoutaný provazy a kapesníky uprostřed hrozivého a zuřivého kruhu lovernských válečníků, doznal úryvkovitě, ţe se skutečně vracel z Baume s Pohánkem z Velran a jeho otcem, ţe se zastavili u nich doma na láhev vína a hlt kořalky, ţe se opil a ţe v tom stavu nezamýšleje tím nic zlého - pověděl, kde je lovernská bouda. Heleď, nepokoušej se nám věšet na nos bulíky! přerušil ho Souška. Já jsem si moc dobře všim, jak se šklebíš, kdyţ ses vracel z Baume. Tys náramně dobře věděl, co mluvíš! A kdyţ jsme teďka šli sem, tak jsme tě taky viděli. Tys to věděl! A to všecko proto, ţe máš vztek na Távku, ţe má radši Hejla. Není divu, ţe na tebe kašle! Ale řekni sám: co jsme ti po tý páteční aféře udělali? Ani jsme ti nezakázali chodit s náma do války! Tak proč ses nám tak sprostě pomstil? Pro to nemáš ţádnou omluvu! Tak! uzavřel Janek. Utáhněte mu pouta, budeme ho soudit. Nastalo hluboké ticho. Hejl a Souška, dva zlověstní ţalářníci, stále ještě střeţili práh. Proti Pajdovi se vztáhl mrak pěstí. Pajda pochopil, ţe od svých věznitelů nemůţe čekat soucit a ţe chvíle nejvyššího trestu se blíţí. Vzchopil se tedy ještě k zoufalé a strašné vzpouře a začal kopat, svíjet se a kousat. Ale Gambetta a Bouřkové, kteří tu zastávali dozorce, byli chlapci silní a ramenatí a nedali si hned tak něco líbit, tím spíš, ţe vztek, šílený vztek, kterým jim rudly i uši, zdesateronásoboval
jejich síly. Pajdova zápěstí v jejich ţelezném sevření záhy zmodrala a jeho nohy byly v okamţení svázány ještě těsněji. Pak ho hodili jako hromadu hadrů doprostřed boudy, právě pod díru v pobořené střeše, která byla ostatně postavena tak pevně, ţe ji Velraňáci přes všechno úsilí dokázali strhnout jen na jednom místě. Janek jako vůdce začal. Bouda je v háji, naše skrýš je prozrazená, se vším se musí začít od začátku, ale to nic není. Jde o poklad, kterej je v čudu, a o čest, která je pošlapaná. Čest si vydobydeme zpátky; kaţdej ví, co vydají naše pěsti. Ale poklad, ten poklad měl cenu aspoň sto sou. Pajdo, pokračoval váţně, ty ses spolčil se zlodějema, ty jseš zloděj, ukrad jsi nám sto sou. Můţeš nám vrátit pět tolarů ? Tato otázka byla čistě řečnická a Janek to věděl. Kdo z nich měl kdy sto sou, o kterých by rodiče nevěděli a kterých by se nemohli mocenskou přesilou zmocnit? Nikdo! Já mám akorát tři sou, skučel Pajda. Ty svý tři sou si strč někam! zaječel Gambetta. Pánové, pokračoval slavnostně Janek, je to zrádce a my ho budeme bez milosti soudit. Bez nenávisti a bázně, opravil ho Souška, kterému v paměti vytanuly útrţky vět z občanské výchovy. Přiznal se, ţe je vinnej, ale přiznal se jenom proto, ţe mu nic jinýho nezbejvalo, protoţe my jsme jeho zločin znali. K jakýmu trestu ho odsoudíme ? Podřezat! křičelo deset hlasů. Pověsit! ječelo deset jiných. Vymiškovat! radilo pár dalších. Vyřezat mu jazyk! Ale vůdce, který byl opatrnější a vzdor svému hněvu si podvědomě zachovával rozumnější představu o situaci a následcích jejich činu, je přerušil: Napřed mu uřeţeme všecky knoflíky, abysme měli základ pro novej poklad. Tak nám aspoň částečně nahradí to, co nám jeho kamarádi Velraňáci ukradli. Já mám nedělní šaty! lekl se odsouzenec. Já nechci, já nechci, já to řeknu našim! Knoflíková válka
Kapitola 6 Jen si ţaluj, kamarádíčku, aspoň bude švanda. Ale abys věděl, jen si zkus kecat, a já tě upozorňuju, ţe jestli budeš křičet moc nahlas, tak ti tu drţku zacpeme šnuptychlem, jako jsme to uţ udělali Prckovi od Brodu! Protoţe však tyto hrozby Pajdu neumlčely, byla mu ústa ucpána roubíkem a byly mu uřezány všechny knoflíky. A to není všecko, sakra! pokračoval Souška. Kdyby se zrádci udělalo jenom tohle, tak by to nestálo za řeč. Zrádce! krucifix, vţdyť je to zrádce! a zrádce nemá právo ţít! Zbičujem ho, navrhl Bouřka, kaţdej bude mít jednu ránu, protoţe nás poškodil všecky! A tak připoutali nahého Pajdu k pozůstatkům zničeného stolu. Začněte! nařídil Janek. Jeden po druhém přistupovali Loverňáci s lískovkou v ruce k Pajdovi, který pod jejich
ranami řval, jako kdyţ ho na noţe bere. Na znamení opovrţení a hnusu plivali mu na záda, na kříţ, na stehna a na celé tělo. Mezitím odešlo dvanáct bojovníků pod vedením Souškovým s odsouzencovými svršky. Vrátili se, kdyţ byla operace u konče, na dlouhých prutech podali Pajdovi (zbavenému roubíku.a odvázanému) různé části jeho oděvu, zbavené knoflíků, hojně pomočené a ještě jinak potřísněné lovernskými mstiteli. Nakonec mu ještě poradili: Běţ si to dát spravit od Velraňáků! 9/ TRAGICKÉ NÁVRATY. Sténání mučedníků, nářek trýzněných jsou bezpochyby symfonie opojná... CH. BAUDELAIRE (Květy zla) Pajda, vyproštěný z pout, se zadkem rozbitým do krve, s tváří staţenou bolestí a s očima hrůzou vytřeštěnýma dostal přímo pod nos nelibě páchnoucí balík toho, co byly kdysi jeho šaty. Celá armáda s vůdci v čele ho pak ponechala jeho osudu a důstojně opustila boudu. Šli o kus dál, na jisté opuštěné a skryté místo, aby tam porokovali, co třeba udělat v tak naléhavé a trapné situaci. Nikdo z nich si nelámal hlavu nad tím, co se stane s odhaleným, ztrestaným, zřezaným, znectěným a smrdutým zrádcem. Byla to jeho věc: měl, co si zaslouţil, a to se ještě říká kdoví jestli. Vzteklé skřeky a škytání a vzlyky trpitele doléhaly k jejich uším, ale oni jich vůbec nedbali. Pajda přišel za chvíli poněkud k sobě a vzal nohy na ramena, takţe jeho vzlykání a skučení a vytí poznenáhlu sláblo, aţ nebylo slyšet vůbec nic. Janek nařídil: Musíme si z boudy vzít všecko, čeho se ještě dá pouţít, a prozatím to schovat někam jinam. Dvě stě metrů odtud byla v mlází malá prohlubeň, která sice nemohla nahradit jeskyni ztracenou Pajdovou vinou, ale mohla z nedostatku lepšího řešení prozatímně poslouţit jako úkryt pro trosky toho, co bylo palácem lovernské armády. Všecko se musí přenést sem! rozhodl se Janek. A většina tlupy se okamţitě pustila do záchranných prací. Strhněte taky zídku, dodal, odneste střechu a zazděte zásoby dříví. Nesmí tam bejt nic vidět. Udělil rozkazy, a zatímco se řadoví vojáci zabývali těmito předepsanými hrubými, ale naléhavými pracemi, rokoval s ostatními vůdci: s Hejlem, Souškou, Cinkalem, Boubelou, Bouřkou a Gambettou. Byla to dlouhá a tajuplná konference. Budoucnost a přítomnost tu byla srovnána s minulostí bez lítosti a nářků. Především se však přetřásala otázka znovunabytí pokladu. Ten poklad byl určitě v boudě Velraňáků a ta bouda byla někde v lese. Ale jak ji najít? A hlavně kdy ji hledat? V úvahu přicházel jen Gambetta, který bydlel na Vršku, a někdy také Bouřka, občas zaneprázdněný ve mlýně. Ti dva si mohli najít obhajitelné důvody ke školní absenci, aniţ by se vydávali v nebezpečí okamţité nebezpečné kontroly. Gambetta nezaváhal ani na okamţik. Já budu chodit za školu tak dlouho, jak to bude nutný. Prolezu les kříţem kráţem i do vejšky, nenechám tam nepropátranou ani píď, dokud jim nezničím jejich boudu a nedostanu zpátky náš pytlík. Bouřka prohlásil, ţe kdykoliv se bude moci ke Gambettovi připojit, setká se s ním v Pepiotově lomu asi půl hodiny před začátkem vyučování. Jakmile skončí Gambettovo pátrání zdárně a Lovernští dobudou zpátky svůj poklad, vystaví se nová bouda na místě, které se určí později po důkladném bádání.
Prozatím se armáda spokojila tím, ţe kryla návrat Bouřku do Olšiny: doprovodili je aţ k Menelotovic plotu před hliňákem Jana Baptisty. Zbylý materiál byl přenesen a válečníci se znovu seskupili kolem svých vůdců. Jménem Rady oznámil Janek, ţe válka se přerušuje aţ do data, které bude určeno, jakmile se zase seţene všechno, čeho je zapotřebí. Nejdůleţitější rozhodnutí si Velká Rada nechávala opatrně pro sebe. Pak ještě zahladili co moţná nejdůkladněji všechny stopy vedoucí od staré boudy k novému úkrytu, a protoţe se slunce sklánělo k západu, rozhodli se, ţe se vrátí do vsi, netušíce, jaké tam v této chvíli panuje pobouření. Rekruti hrající v kuţelky, chlapi srkající víno v Baštově hospodě, kmotry spěchající k sousedce na tácky, dívky vyšívající či háčkující za záclonami v oknech, všechno povyráţející se a odpočívající lovernské obyvatelstvo bylo náhle vylákáno či lépe řečeno vytaţeno na ulici strašlivým řevem, nelidskými skřeky nešťastníka, který je u konce svých sil a který co nevidět padne a vypustí duši A kaţdý se s očima vytřeštěnýma úzkostí dohadoval, co se děje. A tu se na zkratce vynořil Pajda, kulhající víc neţ kdy jindy, utíkající a řvoucí, tak jak je vůbec jenom moţné řvát; Pajda nahý či skoro nahý, protoţe na sobě měl jen košili a na nohou boty bez tkaniček. Přes ruku nesl dvě hromádky svršků a smrděl a zapáchal víc neţ šestatřicet zahnívajících zdechlin. První, kteří mu přiběhli v ústrety, zprvu ucouvli a zacpali si nos. Kdyţ si pak trochu zvykli, přece se přiblíţili a vyděšeně se vyptávali: Co se děje? Pajda měl zadek rozšvihaný do krve, po hýţdích mu ještě stékaly plivance, jeho v sloup obrácené oči uţ neměly slz, slepené vlasy mu na hlavě trčely jako jeţci bodliny a třásl se jako uschlý list, který co nevidět upadne z větve a bude odnesen větrem. Co je? Co je? Pajda nemohl nic říct: škytal, chroptěl, svíjel se, trhal hlavou, byl bez vlády. Jeho otec a matka přiběhli a odnesli ho napůl ve mdlobách domů, kam za nimi zvědavě pospíchala celá ves. Ovázali Pajdovi zadek, umyli ho, namočili jeho šaty do vědra v kůlně, uloţili ho do postele, nahřáli mu cihly, dţbánky a láhve a nalévali ho čajem, kávou a grogem tak dlouho, aţ přestal škytat, trochu se uklidnil a zavřel oči. Za čtvrt hodiny se trochu zotavil, otevřel oči a začal vyprávět svým rodičům, jakoţ i mnoha ţenským, které byly u jeho loţe, co se sběhlo v boudě. Přitom se však pečlivě vyhnul vysvětlení příčiny, která mu vynesla tak barbarské zacházení: totiţ své zrady. Řekl však všechno ostatní: zaprodal všechna tajemství lovernské armády, vyprávěl o bitvách na Hůrce, zmínil se o zabavených knoflících a válečném příspěvku, odhalil všechny Jankovy fígle, udal všechny jeho rady, očernil Hejla, jak nejvíc mohl, řekl o ukradených prknech, zcizených hřebících a vypůjčeném nářadí, o hostině, o ukradené kořalce, o vínu, jablkách a cukru, o sprostých písničkách a jak jim na zpáteční cestě bylo zle, co spískali Beduínovi a jak oblékli svatého Josefa do Prckových kalhot, zkrátka všecko, všecičko. Ulevil si, vypovídal se, pomstil se a nato usnul s horečkou a divokými sny. Návštěvnice se začaly po špičkách rozcházet, po jedné či po malých skupinkách, zastavujíce se ještě na chvíli, aby si prohlédly zajímavého maroda. Ale čekaly na sebe na prahu, a kdyţ se zase všechny shromáţdily, daly se do vzrušeného rokování, začaly se rozčilovat, aţ se rozpálily do divokého vzteku: ukradená vajíčka, uzmuté knoflíky, vyfouknuté hřebíky, nepočítaje ani to, o čem se ještě neví... Zakrátko nebyla ve vsi ani kočka - pokud se vůbec dalo předpokládat, ţe ta půvabná zvířata jsou natolik nevychovaná, ţe naslouchají rozmluvám svých paní -, která by nevěděla o té hrozné aféře.
Ti lumpové! ti pacholci! ti pobudové! ti darebáci! ti grázli! Jen počkejte, aţ se ten náš vrátí domů! já mu to spočítám! Však já tomu našemu dám taky na pamětnou! Takoví usmrkanci! co si to dovolujou! Jako by to ani děti nebyly! Našeho vyplatí táta! Jenom počkejte, aţ se vrátí! Lovernští chlapci však nijak nepospíchali domů a byli by pospíchali ještě míň, kdyby mohli tušit, jaký rozruch způsobil mezi jejich rodičovstvem návrat Pajdův a všechna jeho odhalení. Ještě jste je neviděli? Ne! jaký klukoviny to asi tropí! Otcové se vraceli domů poklidit dobytek, zaloţit mu, odvést ho k napajedlu a znovu mu podestlat. Nekřičeli tolik jako jejich manţelky, ale čela měli svraštělá a tvrdý pohled v očích. Otec Pajda se zmínil o nemoci, o soudním sporu a o odškodném. A jakmile šlo o to, ţe by měli solit, to bylo, panečku! hned zle. Však také v hloubi duše i nahlas slibovali svým výhonkům fantastický výprask. Uţ jsou tady! hlásila Hejlova matka, která stála na nájezdu u stodoly a zacláněla si rukou oči proti slunci. A hned nato se chlapci také skutečně objevili na cestě blizko studně. Vraceli se ve skupinkách, v druţném hovoru jako obvykle. Koukej mazat domů! velel svému synovi úsečně otec Cinkal, který právě napájel dobytek. Ty taky, Janku, a ty jakbysmet, Hejle! tatínek uţ tě třikrát volal! dodal ještě. No jo, my uţ jdem, odpověděli nenucené oba velitelé. A hned bylo vidět na všech stranách, na všech prazích matky a otce, kteří křičeli na své syny a nakazovali jim, aby se ihned vrátili domů. Bouřkové a Gambetta skoro okamţitě osaměli a rozhodli se, kdyţ to tak viděli, ţe se také vrátí do svých domovů. Ale netrvalo dlouho a zastavili se: Gambetta na cestě na Vršek a Bouřkové za posledním baráčkem ve vsi. Ze všech stavení v obci ozýval se křik, řev, spílání, chroptění, mlaskavé kopance, dunivé ţďuchance, rachot padajících ţidlí a hroutícího se nábytku, vyděšené vytí prchajících psů a klepání padacích dvířek u kočičích děr, zkrátka nejúděsnější rámus, jaký si lidské ucho umí představit. Člověk by řekl, ţe se všude najednou navzájem vraţdí. Gambetta stál nehybně, se srdcem sevřeným, a poslouchal. Byly to ... ano, byly to hlasy jeho přátel: řev Jankův, skučení Souškovo, bučení Hejlovo, vytí Cinkalovo, kvikot Boubelův, pláč a skřípění zubů těch ostatních. Byli biti, byli řezáni, byli tlučeni, byli mláceni! Co to jenom mohlo znamenat? A Gambetta se vrátil zadem přes ovocné sady, netroufaje si jít kolem Leonovy trafiky, kde bylo pár zatvrzelých starých mládenců: pokuřovali ze svých dýmek, podle křiku posuzovali jednotlivé údery a ironicky porovnávali sílu různých otcovských pěstí. Uviděl oba Bouřky, kteří také stáli a s vyvalenýma očima a vlasy hrůzou zjeţenými naslouchali jako zajíci při honu. Slyšíš to? slyšíte to? Ti je řeţou? Ale proč? Kvůli Pajdovi! řekl Bouřka. Vsadil bych se, zeje to kvůli Pajdovi. No jasně, před chvilkou
se vrátil do vsi, třeba přišel tak, jak byl, i s těma zadělanejma šatama, a určitě všecko vyzvonil. Moţná ţe ten syčák vykecal vůbec všecko! Tak to dostaneme taky nářez, aţ se to dovědí naši! Jestli neřek ţádný jména a jestli se o tom bude u nás mluvit, tak řekneme, ţe jsme při tom nebyli. Poslouchej! poslouchej! Ze všech stavení se linuly litanie nadávek a hrozeb, křiku a řevu; stoupaly, mísily se a naplňovaly ulici děsivou kakofonií, pekelným sabatem, učiněným koncertem zatracenců. Celá lovernská armáda - od generála po nejposlednějšího vojáčka, od největšího po nejmenšího, od nejprohnanějšího po nejmazanějšího - všichni dostávali nářez a otcové při něm věru neměřili dvakrát (protoţe padla zmínka o penězích!). Padaly tedy facky a kopance, nezahálely boty a dřeváky, karabáče ani klacky. Pletly se do toho i matky, neoblomné a nelítostné, kdyţ šlo o velké peníze, zatímco sestry, které stranily bratrům, s krvácejícím srdcem plakaly, naříkaly a ţadonily, aby rodiče pro takovou hloupost nemordovali jejich milé bratříčky. Marie Cinkalová chtěla zakročit přímo. Matka jí s rozmachem vlepila dva pořádné pohlavky a pohrozila jí: Ty se nepleť do toho, po čem ti nic není, huso jedna. A jestli ještě jednou od sousedek uslyším, ţe se ometáš kolem toho sígra Janka, tak se budeš mít po pěti! Marie jí chtěla odpovědět, po novém páru pohlavků od otce ji však přešla chuť, schovala se tedy v koutku a tiše se rozplakala. Vylekaní Bouřkové a Gambetta se rozutekli, kaţdý na svou stranu. Předtím se jenom dohodli, ţe Bouřka půjde na druhý den ráno do školy, aby vyzvěděl, co se stalo, a v úterý se připojí ke Gambettovi, který bude na Hůrce hledat boudu Velranských, a poví mu, jak se věci mají. 10/ POSLEDNÍ SLOVA Jen jeden zbude-li, tím jedním budu já! VICTOR HUGO (Tresty)" Pod nátlakem všemohoucích pěstí a pod vahou argumentů tak neodolatelných, jako jsou dobře mířené kopance, byl skoro všem lovernským bojovníkům vyrván slib, ţe uţ se nebudou prát s Velraňáky, a přísaha, ţe napříště uţ nebudou krást knoflíky ani hřebíky, ani prkna, ani vajíčka, aniţ poškozovat domácnost zpronevěřováním peněz na nákupy. Výprasku prozatím unikli jen Bouřkové a Gambetta, bydlící daleko od obce. Janek, tvrdohlavější neţ půltuctů mezků, nechtěl přiznat nic ani pod pohrůţkou, ani pod klackem. Nic neslíbil, nic neodpřisáhl a zůstal němý jako ryba. Během ukrutného bití, které dostal, nevydal ze sebe ţádný artikulovaný lidský zvuk. Naproti tomu se hojně odškodnil řvaním, vytím, řičením a vřeštěním, které by mohly vzbudit závist všech existujících divokých zvířat. Všichni mladí Loverňáci šli ten večer spát bez večeře anebo o kusu chleba, který směli zapít vodou z konve nebo vědra. Na druhý den jim rodiče zakázali jakoukoliv zábavu před začátkem vyučování a nařídili jim, aby se ihned po jedenácté a po čtvrté vrátili domů. Nesměli si rovněţ povídat s kamarády a starému Šimonovi bylo doporučeno, aby jim napařil co nejvíc úkolů a vyučovacích hodin, aby bděl nad jejich izolovaností, trestal je tvrdě a zdvojnásobil trest pokaţdé, kdyby si nějaký opováţlivec troufal porušit mlčení a překročit tak všeobecný zákaz vyslovený shodně všemi hlavami rodin. Za pět minut osm je rodiče vypustili z domovů. Bouřkové se chtěli otázat Cinkala, který pelášil do školy pod bdělým dohledem svého otce. Měl oči celé červené a ramena skleslá; kdyţ je uslyšel, objevil se v jeho kukadlech výraz zděšení a on tvrdohlavě mlčel, jako by mu kočka seţrala jazyk. O nic líp neuspěli u Boubely.
Začínalo to být opravdu váţné. Všichni otcové stáli na prahu. Hejl byl stejně němý jako Cinkal a Souška jen pokrčil rameny. Bylo to však velice, velice výmluvné. Bouřka doufal, ţe si to vynahradí na školním dvoře. Ale starý Simon je na dvůr vůbec nepustil. Čekal přede dveřmi, seřazoval je do dvojic v pořadí, jak přicházeli, a nedovolil jim ani ceknout. Bouřka hořce litoval, ţe neuposlechl svého prvního popudu, nešel hledat s Gambettou a nepověřil zpravodajskou sluţbou Buřinku. Konečně vešli do třídy. Učitel stanul na stupínku, vzpřímený a přísný, s ebenovým pravítkem v ruce, a začal energickými výrazy hanobit jejich včerejší divoké chování, nedůstojné civilizovaných občanů republiky, jejíţ zásadou je rovnost, volnost, bratrství! Pak je přirovnal k bytostem, které jsou ze všech stvoření zřejmě nejohavnější a nejzpustlejší: k apačům, k lidojedům, k antickým helótům, k opicím ze Sumatry a rovníkové Afriky, k tygrům, vlkům, domorodcům z Bornea, k bašibozukům a k dávným barbarům. A co horšího: na závěr prohlásil, ţe jim nedovolí ani slovo a ţe první pokus o dorozumění, který uvidí při vyučování nebo o přestávce, vynese pachateli měsíc karceru a kaţdý večer opsání deseti stránek z francouzského dějepisu nebo zeměpisu. Bylo to pro všechny pochmurné vyučování; bylo slyšet jen skřípání per, která vztekle škrábala po papíře, tu a tam nějaké klepnutí dřeváku, tlumené zaskřípnutí opatrně otvíraných pultíků a při opakování panovačný hlas starého Simona a váhavé, bázlivé odpovědi dotazovaných. Bouřkové by však přesto byli rádi věděli, na čem jsou, protoţe předtucha výprasku visela stále nad jejich osudem jako Damoklův meč. Konečně poslal Bouřka prostřednictvím svých sousedů a s nesčetnými opatřeními kratičký dotaz Jankovi. Tomu se podařilo odpovědět stejným způsobem. Vylíčil Bouřkoví v několika palčivých větách situaci a pár stručnými slovy mu naznačil, jak se má chovat. Pajda fpostely z horečkou. Fšecko vikecal. Fšicy dostaly nařezáno. Nesmýse mluvyt nebo novej nářes ale to je fuk velraňácy si to stejně odnesou. Najýt poklat! Bouřka uţ věděl dost. Nemělo smysl vystavovat se dál nebezpečí. Odpoledne uţ do školy nepřišel, protoţe běţel za Gambettou. U učitele ho omluvil bratr: řekl, ţe mládek Narcis se poranil na ruce a ţe Bouřka místo něho pomáhá ve mlýně. Úterý a středa byly - stejně jako pondělí - dny truchlivé a pracovité. Probraná látka byla neomylně zvládnuta a úkoly pečlivě napsány a vypiplány. Nikdo se nepokoušel překročit zákazy; bylo to příliš váţné, a tak se všichni chovali jako kočky, totiţ mírně a poddajně. Buřinka posílal Jankovi kaţdý den lísteček téhoţ znění: V pátek se dohled poněkud uvolnil: byli tak hodní, tak napravení, bezpochyby zcela uzdravení . . . Kromě toho se rozneslo, ţe Pajda uţ vstal. S uzdravením nemocného se rozptýlily obavy z právního zákroku a placení odškodného, otcové a matky cítili, jak se jejich zloba postupně zmírňuje, a chovali se méně krutě. Ale malý klukovský svět přesto sekal dobrotu. V sobotu vyšel Pajda ven a napětí se zmírnilo ještě víc: měli dovoleno hrát si na dvoře a mohli během organizovaných her přimísit do příslušných výrazů i několik vět týkajících se situace. Byly to však věty krátké, opatrné a obojaké, protoţe se stále ještě cítili pod dohledem.
V neděli se směli sejít krátce před mší u napajedla a mohli si konečně promluvit o svých záleţitostech. Viděli jít kolem Pajdu, kterého vedl otec za ruku. Byl zcela zdráv a tvářil se ve svých povyspravených šatech ještě nadutěji neţ kdy jindy. Po nešporách povaţovali všichni za rozumné a opatrné vrátitse domů dřív, neţ je rodiče zavolají. A udělali dobře, protoţe tento poslední tah odzbrojil rodiče i učitele úplně, takţe si v pondělí mohli hrát a povídat jako před výpraskem, čehoţ také po čtvrté hodině vyuţili, daleko od zvídavých uší a nepřejících pohledů. Ale v úterý zaţili všichni velké vzrušení: Bouřka přišel do školy se svým bratrem a před osmou přišel z Vršku také Gambetta. Přinesl učiteli kus načtyřikrát přeloţeného ušmudlaného papíru. Učitel jej otevřel a četl: Pane učitely, pýšu vám abich vám řekl, ţe jsem nechal Leona doma skrzevá moje regma abi se staral o dobitek. Jan Baptista Cassard Tento lístek sepsal Gambetta a v zastoupení otce nepřítomného ţáka byl podepsán Bouřkou: aby to nebylo napsané stejným písmem. Provedl to bez námahy. To naše válečníky ostatně neznepokojovalo: bylo všeobecně známo, ţe Gambetta zůstával často doma. Ale vracel-li se Gambetta s Bouřkou, znamenalo to, ţe našel boudu Velraňáků a získal zpátky poklad. Jankovi zářily oči jako vlku; ostatní přátelé nejevili o nic menší zájem. Ach, jak rychle upadl v zapomenutí nářez z minulé neděle a jak málo tíţily jejich dvanáctileté duše ty sliby a přísahy vyrvané násilím z jejich úst! Je to v pořádku ? ptal se Janek. Je! hlásil Gambetta. Janek zbledl a div neomdlel. Polkl slinu... Cinkal, Souška i Boubela slyšeli otázku i odpověď. Byli také bledí jako stěna. Janek rozhodl: Dnes večer se musíme sejít! Jo, ve čtyři u Pepiotova lomu. A jestli nás načapají, tak se nedá nic dělat! Navlečeme to tak, ţe si budeme hrát na schovávanou, navrhoval Souška. Kaţdej poběhne někudy k lomu a nikomu nic neřekne! Platí! Bylo šedivé a temné odpoledne. Celý den foukal vítr a smetal po cestách prach; teprve před nedávnem se trochu uklidnil. Na polích zavládl mrazivý klid, na obzoru se přeskupovaly velikánské olověné mraky, sníh určitě nebyl daleko, ale ţádný z velitelů, kteří přiběhli k lomu, necítil chlad. Měli v srdci výheň a v mozku jas ... Kde je? ptal se Janek Gambety. V ty nový skrýši, odpověděl Gambetta. A abys věděl, má malý!" Tak! A protoţe právě dorazil i Boubela (poslední jako vţdycky), rozběhli se všichni k prozatímní skrýši. Zpod hromady prken a hřebíků vytáhl Gambetta napraný sak, zrovna praskající ve švech ode všech těch knoflíků a ztěţklý všelijakou municí velranských bojovníků. Jak jsi ho našel? A zboural jsi jim jejich boudu ? Jejich boudu! zvolal Gambetta. Boudu! pchá! Jakoupak boudu, oni jsou moc pitomí na to, aby si postavili takovou boudu jako my. Ani chatrč! Jenom takový nanicovatý nic opřený o skálu, ani vidět to nebylo! Nepovídej ! Jo, měli tam naházený šavle a klacky a kopí, a tak jsme začali tím, ţe jsme jim to všecko polámali. Aţ nás z toho nakonec bolely kolena.
A co pytel ? Ale já jsem vám ještě neřek, jak jsme tu jejich díru našli. To vám byla rachota, kluci ! Uţ tejden jsme hledali a nic z toho nebylo, přisadil si Bouřka. Tak uţ jsme z toho začínali bejt na ... štvaný ! A hádejte, jak jsme to nakonec našli ! Já se dám poddat, řekl netrpělivě Souška. A já taky, naléhali všichni ostatní. To byste stejně jaktěţivi neuhodli. A jakou jsme měli kliku, ţe jsme se podívali nahoru ! Jo, pánové, my jsme tamtudy prošli uţ aspoň čtyřikrát nebo pětkrát, kdyţ jsme najednou na jednom dubu o kousek dál uviděli veverčí pelech a Bouřka mi povídá: "Jestlipak je vevnitř? Co kdybys vylez nahoru a podíval se tam?" A tak jsem vzal do zubů klacík na šťourání, protoţe kdyby tam byla, tak by mě mohla kousnout do prstu, aţ bych tam strčil ruku. Vylezu tam, šťourám, šťourám a co nenajdu ? Pytlík! Ale ne, vůbec nic. A tak jsem ten pelech shodil dolů, a jak tak za ním koukám, uvidím v takový úţlabině, trochu proti větru, chatrč těch velraňáckejch syčáků. Panečku, já byl dole natotata. Bouřka si myslel, ţe mě ta veverka kousla a ţe lezu dolů ze strachu, ale kdyţ viděl, jak utíkám, hnedka mu došlo, ţe se něco děje. No a pak jsme jim z ty chatrče udělali kůlničku na dříví. Knoflíky byly vzadu, pod velkým kamenem, nebylo tam skoro ani vidět a já jsem je tam vlastně nahmatal. Hernajs, my jsme vám měli radost! Ale abyste věděli, to ještě není všecko. Neţ jsme z ty jejich boudy odešli, tak jsem si tam stáh gatě ... Pak jsem to přiklopil kamenem, ale napřed jsme jim tam narovnali všecky ty polámaný šavle a kopí jako předtím. A aţ si půjdou pod ten kámen šáhnout, tak uvidí, co ten jejich poklad obnáší. Proved jsem to dobře? Všichni Gambettovi potřásali pravicí, plácali ho do břicha a dávali mu herdy do zad, aby mu jaksepatří pogratulovali. Tak co, přerušil Gambetta ten koncert chvalozpěvů k jeho oslavě, tak vy jste dostali nářez ? Člověče, ti nám dali! A velebníček řek, ţe mě tenhle rok ještě nepustí k prvnímu přijímání skrzevá ty gatě svatýho Josefa, ale mně je to fuk! vysvětloval Janek. Stejně, mít takový rodiče, jako máme my, to není ţádná legrace. Vlastně je to od nich sprostý: jako by oni zamlada nevyváděli zrovna tak. A ke všemu si představujou, ţe nám zvalchovali kůţi a ţe je teda po všem a ţe budeme sekat dobrotu! Oni si snad myslí, ţe jsme úplně blbí nebo co! To si můţou říkat, co chtějí, jak se jim to jenom trochu vykouří z hlavy, tak si ty Velraňáky zase podáme, no ne? řekl Janek. Ţe zase začneme? Jo, dodal pak, já vím, ţe je tu pár poseroutků, který uţ nepřijdou, ale vy všichni, vy přece přijdete určitě a ještě fůra jinejch. Ale i kdybych měl bejt sám jako prst, přijdu zas a vytmavím Velraňákům, ţe na ně víte co a ţe jsou ksindl a krávy nedojený. Jo, to všecko jim řeknu. My přijdem taky a ať si naši trhnou nohou! Jako bysme nevěděli, co vyváděli oni, kdyţ byli mladý! Po večeři nás pošlou na kutě a pak se začnou se sousedama vybavovat a mazat karty a louskat ořechy a ukusovat sejra a nalejvat
se vínem a kořalkou a vykládat si, co se všecko zamlada naprováděli. My máme zavřený oči a oni si myslí, ţe teda spíme, a tak vykládají a vykládají a my posloucháme a oni nevědí, ţe víme všecko. Já jsem jednou večer vloni v zimě slyšel tátu, kterej vykládal, jak to dělal, kdyţ chodil za mámou. Představte si, ţe chodil přes stáj a vţdycky čekal, aţ si staří půjdou lehnout, a pak šel za ní do komůrky. Ale jednou ho můj děda málem načapal, kdyţ šel poklízet dobytek. On se totiţ táta schoval pod ţlabem, takţe mu volové funěli přímo pod nos. To víte, ţe v něm byla dost malá dušička. Děda přišel s lucernou, jako by se nechumelilo, a náhodou se obrátil zrovna směrem k tátovi - jako by se na něho díval -, aţ si táta říkal, jestli na něj děda neskočí. Ale kdepak, dědovi něco takovýho ani na mysl nepřišlo: rozepnul si poklopec a pak si začal docela klidně ulevovat, přej to nebralo konce. Ke všemu začalo tátu škrábat v krku a měl strach, ţe se rozkašle. Teprve kdyţ byl děda pryč, mohl táta vylézt a nabrat dech. A za čtvrt hodiny uţ byl u mámy v podkroví. Tak to vidíte, co dělali oni! Jestlipak my někdy vyvádíme takovýhle nesmysly, no řekněte sami! Sotvaţe někdy dáme pusu našim holkám, kdyţ jim dáváme pomeranč nebo perník. Ale kdyţ drobátko seřeţeme takovýho mizernýho zrádce a zloděje, tak vyvádějí, jako by chcíp vůl. Ale kdyby se na hlavu stavěli, my svou povinnost vykonáme! Jo, není to lehký, kdyţ má člověk rodiče! Po této úvaze se rozhostilo dlouhé ticho. Janek ukryl poklad aţ do nového vyhlášení války. Kaţdý myslel na výprask, který dostal, a jak tak scházeli mezi křovím na Hůrce, pronesl Souška - jaksi dojatý a plný melancholie nad blíţícím se sněhem a snad i předtuchy ztracených iluzí - tato slova: A kdyţ si tak člověk pomyslí, ţe aţ budeme dospělí, budeme moţná taky tak hloupí jako oni..
