VYŠE H RAD NÁBOŽENSTVÍ STARÉ MEZOPOTÁMIE. Ivan Hrůša. Bohové, chrámy, obřady a lidé

VYŠ E H RAD

N Á B O Ž E N ST V Í STA R É M E Z O POTÁ M I E

Bohové, chrámy, obřady a lidé

Ivan Hrůša

IVA N H RŮŠA B o h ové , chrá my, o b řady a li dé

Ivan Bohové, chrámy, Hrůša obřady a lidé Ná b ože n ství staré M ezo potá m i e

vyš e hra d

Na přebalu: Okřídlený býk s lidskou hlavou (ochranný duch lamassu) z paláce asyrského krále Sargona II. (722–705 př. Kr.) v Dúr-Šarrukénu (moderní Chorsábád), kde střežil vstup do trůnního sálu. S laskavým svolením Courtesy of the Oriental Institute of the University of Chicago (foto Anna Ressman) Na frontispisu: Vršek stély s Chammurapiho zákony. Chammurapi stojí před slunečním bohem Šamašem, božským soudcem a dárcem a garantem spravedlnosti, který sedí na trůnu a drží v rukou insignie hůl a kruh. 18. stol. př. Kr., nalezeno v Súsách

e d i c e s v ě t ová n á b o ž e n s t v í

Typografie Zbyněk Kočvar Odpovědná redaktorka Radka Fialová E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2015 jako svou 1407. publikaci Vydání v elektronickém formátu první (podle prvního vydání v tištěné podobě) Doporučená cena E-knihy 210 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz

Copyright © Ivan Hrůša, 2015 ISBN: 978-80-7429-577-5 Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Periodizace mezopotámských dějin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 1. Pojem boha ve staré Mezopotámii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 Bohové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 Jiné nadpřirozené bytosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3 Osobní bůh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4 Henoteistické tendence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.5 me: úřady, obřady, atributy božské vlády a bohopocty . . . . . . .

23 23 28 35 39 40

2. Hlavní mezopotámská božstva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1 An /Anu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Enlil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.3 Enki/Ea . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4 Nanna/Sín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.5 Utu/Šamaš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.6 Iškur/Adad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.7 Inanna/Ištar . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.8 Ningirsu/Ninurta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.9 Marduk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.10 Ašur . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

44 44 47 50 53 56 58 60 64 68 72

3. Chrám, zpodobení bohů, personál chrámového kultu . . . . . . . . . 3.1 Rezidence božstva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Zpodobení bohů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.1 Antropomorfní zpodobení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.2 Symboly bohů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3 Personál chrámového kultu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3.1 Kněží, kněžky a jiní obřadníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

74 74 80 80 88 91 91

3.3.2 Zasvěcené ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 3.3.3 Král . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 4. Chrámový kult . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1 Nejdůležitější náboženské úkony . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Předkládání pokrmů bohům v chrámu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3 Kalendář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3.1 Standardní mezopotámský kalendář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3.2 Z liturgických kalendářů Babylónu a Uruku seleukovské doby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3.3 Z liturgického kalendáře novoasyrského Ašuru . . . . . . . . . . . 4.4 Slavnost Nového roku v Babylóně prvního tisíciletí . . . . . . . . 4.4.1 Akītu v novosumerském Uru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.2 Akītu v Babylóně v prvním tisíciletí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

103 104 108 111 112 116 118 119 120 120

5. Modlitby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1 Třetí tisíciletí a jeho přímé dědictví ve starobabylónské době . . 5.2 Modlitby druhého a prvního tisíciletí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.1 Hymny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.2 Modlitby v dialektu emesal (modlitby obřadního zpěváka kalû) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.3 Modlitby užívané v rituálech zaklínače (āšipu/mašmaššu) . . 5.2.4 Modlitby věštce (bārû) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.5 Jiné typy modliteb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

132 133 134 135 136 144 151 152

6. Rituály zaklínače . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1 Různé typy rituálů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.1 Obrana proti zlu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.2 Oživování božích soch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.3 Stavební rituály . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.4 Královské rituály . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.5 Válečné rituály . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.6 Jiné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2 Bīt rimki . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

155 158 158 167 167 169 171 172 172

7. Věštění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1 Věštebná znamení a výroky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2 Vývoj z empirického a historického základu? . . . . . . . . . . . . . . 7.3 Účel věštění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4 Specialisté věšteckých oborů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.5 Obrana proti neblahým věštebným znamením . . . . . . . . . . . . . . 7.6 Různé typy věštění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.1 Nebeská omina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.2 Zemská omina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.3 Omina malformovaných novorozenců . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.4 Hemerologie a menologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.5 Věštění z vnitřností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.6 Fyziognomická a lékařská omina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.7 Věštění ze snů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.8 Proroctví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

187 187 189 190 191 193 196 196 200 201 203 206 210 212 214

Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografické odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná tematická bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík bohů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík chrámů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Věcný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík citovaných mezopotámských textů . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

221 226 239 268 271 272 284

Úvod

Záměrem této publikace je poskytnout přehled o náboženském světě a praxi obyvatel starověké Mezopotámie, jak nám je podávají archeologické a především písemné mezopotámské prameny. Nejde tu na prvním místě o rekonstrukci dějin mezopotámského náboženství ani o rozbor teoretických pojmů, nýbrž o praktický popis na základě starověkých pramenů, opírající se průběžně o úryvky z mezopotámských textů. Textová dokumentace staré Mezopotámie je bohatá a obsáhlá, avšak zároveň roztříštěná a zlomkovitá: některá historická období a určité oblasti jsou dokumentovány lépe, jiné hůře, u dalších prameny zcela chybějí. Je tedy vždy třeba dbát na to, z jaké doby a oblasti jsou konkrétní údaje doloženy, a nepřenášet výpovědi textů automaticky do jiných míst či dob. Mezopotámské náboženství si nelze představovat jako jednotný nebo dokonce uniformní systém. Dějiny starověké Mezopotámie zahrnují zhruba tři tisíce let a Mezopotámie představuje rozsáhlé území, jež obývali a na němž se střídali příslušníci mnoha národů, států a rozdílných kultur. Kromě toho v Mezopotámii nikdy neexistovala ústřední náboženská instituce, která by jednotný systém vytvořila. To, co se zde označuje jako „mezopotámské náboženství“, je souhrn náboženských tradic, které byly vázány na klínopisnou kulturu a které tyto národy, království a říše sdílely. Nemělo by nás proto překvapovat, že se tyto tradice navzájem mohou lišit nebo si protiřečit. Většina klínopisných textů, jichž lze k poznávání náboženství staré Mezopotámie použít, je psána z pohledu instituce království, kněží, obřadníků magických rituálů a mezopotámských učenců. Z tohoto důvodu nezachycuje tato kniha náboženství v životě prostých lidí nebo většiny společnosti. Přístupno je nám většinou pouze „oficiální“ náboženství z pohledu tehdejších velkých společenských institucí, tj. království a chrámu. Přenést se do mentality cizí a kulturně odlišné společnosti, s níž člověk nemá přímou zkušenost, je velmi obtížné až prakticky nemožné i v případě, že jde o společnost soudobou. Tím spíše to platí pro naše vnímání ú vo d

11

a chápání společnosti, která zanikla už před dvěma tisíci lety a jejíž kulturní a náboženská tradice se od naší v mnoha ohledech zásadně odlišuje. Bylo by nerealistické domnívat se, že nám studium starověkých pramenů umožní pochopit celek mezopotámského náboženství nebo poskytne vhled do osobního náboženského vnímání a praktické role víry v životě tehdejších lidí. To, co dokážeme z mezopotámského náboženského světa zachytit, jsou pouze jednotlivé aspekty, vnímané v zrcadle teorie a očima naší vlastní zkušenosti a představ. Tato studie je výsledkem badatelské činnosti podporované Grantovou agenturou České republiky v rámci grantu GA ČR P401/12/G168 „Historie a interpretace Bible“. Chci zde vyjádřit též upřímné poděkování svým kolegům, kteří mě při psaní knihy provázeli: Dr. Stefanu Seminarovi, který četl prvních pět kapitol a upozornil mě na některé nedostatky a chyby; Dr. Petru Dubovskému SJ a Dr. Federiku Giuntolimu, kteří mi dávali zpětnou vazbu z pohledu biblistů a jejichž zájem a povzbuzení pro mne byly velkou oporou v práci. Můj zvláštní dík patří PD Dr. Clausu Ambosovi, který četl celý rukopis a jehož kritické připomínky mi umožnily vymýtit řadu chyb a lépe promyslet některé jednotlivosti. Claus mi rovněž poskytl rukopis své habilitace ještě před jeho uveřejněním a vděčím mu i za cenné bibliografické odkazy. Odpovědnost za zbývající omyly a chyby v textu nesu pochopitelně já sám. Citáty z mezopotámských textů jsou přeloženy z originálních jazyků, sumerštiny a akkadštiny; překlady jsou moje vlastní. Přepis akkadských a sumerských slov Akkadština, v originále psaná klínopisem, se do latinky obvykle přepisuje kurzívou. Používá se přitom několika speciálních znaků, které se v češtině nevyskytují: ─ ḫ se čte jako české ch. ─ q se čte jako k, avšak vyslovené hluboko v krku. ─ ṣ se vyslovuje jako ostřejší s, se zabarvením do c. ─ ṭ se vyslovuje jako t, se zabarvením do d. ─ dlouhé samohlásky se označují vodorovnou čárkou (ā, ē, ī, ū) nebo stříškou (â, ê, î, û). 12

úv o d

U sumerštiny, přepisované p r o s t r k a n ě nebo obvyklým stojatým písmem, se z těchto speciálních znaků užívá pouze ḫ, vyslovované jako ch. Dalším speciálním znakem je ĝ, vyslovované jako nosové ng. Části slov, které jsou v originálních rukopisech ulomené a byly doplněny v moderních vydáních mezopotámských textů, se uvádějí v hranatých závorkách.

ú vo d

13

(J. Black – A. Green – T. Rickards, Gods, Demons and Symbols of Ancient Mesopotamia, str. 10)

Mapa starověké Mezopotámie

Periodizace mezopotámských dějin

1) Vznik měst a městské civilizace (Uruk, přibližně 3500 –3000; Džemdet Nasr, přibližně 3100 –2900) Na jihu Mezopotámie vzniká první město: Uruk. S městskou kulturou se pojí rozvrstvení společnosti, jejíž členové se věnují různým zaměstnáním: zemědělství, řemeslům, chrámům, řídícím funkcím. Společnost musela vyprodukovat dostatečné prostředky na uživení těch, kdo již nepracovali v zemědělství, aby se mohli věnovat jiným činnostem. S městem se objevuje společenský organismus, který umožnil rozvoj lidských intelektuálních a duchovních schopností: mimo jiné lze připomenout monumentální architekturu a rozvoj umění (příkladem může být plastika zvaná Dáma z Warky). Vznik písma: Jsou doloženy první tabulky s piktografickými znaky a číselnými symboly. První texty (konec 4. tisíciletí př. Kr.) jsou ekonomického charakteru – záznamy předmětů, potravinových přídělů, ovcí atd. –, avšak záhy se objevují i první tzv. lexikální seznamy: seznamy jmen stromů a dřev, nádob, osob a zaměstnání. Na piktografických záznamech nelze ještě rozpoznat konkrétní jazyk. Urucká kultura či civilizace se rozšířila do velké části Levanty. V mnoha sídlištích směrem na východ, sever i na západ až ke Středozemnímu moři se našly typické urucké misky na potravinové příděly a na několika místech vynesly vykopávky na světlo i hliněné tabulky popsané archaickým uruckým písmem. Po uruckém období nastala proluka: lidí ubylo a severní sídliště uruckého typu byla opuštěna. 2) Raně dynastické období (přibližně 2900 –2340) Na jihu se objevily jednotlivé sumerské městské státy, ze severu známe města Ebla (zde se našly klínopisné texty psané sumerským klínopisem) a Ašur. Každé město bylo samostatným ekonomickým, politickým, ale také náboženským centrem a sídlem svého městského boha. Třebaže nejsou

Per i o d i za c e m e z o pot áms kých dě ji n

15

známy žádné doklady o nějaké dohodě mezi městy ohledně výběru božstev,1 mělo každé město jiného městského boha. Neexistoval zastřešující celosumerský stát, avšak je doložena jakási konfederace několika měst. Už v první polovině 3. tisíciletí př. Kr. ovšem král severosumerského města Kiše získal moc a význam, který přesáhl měřítko pouhého městského státu; Kiš v té době ovládala zřejmě značnou část sumerského severu. Ve vzájemných vztazích městských států nechyběly konflikty a války, stejně jako pokusy jednotlivých králů zmocnit se větších území. Z těch je nejlépe dokumentován dlouhodobý spor o hranice mezi městy Umma a Lagaš. Na konci raně dynastického období si ummský král Lugalzagezi podrobil řadu měst, ale než mohl pod svou vládou sjednotit celý sumerský jih, byl poražen Sargonem Akkadským. První srozumitelné texty pocházejí z poloviny 3. tisíciletí (fárské ob dobí). Lze již rozeznat jazyky sumerštinu a akkadštinu a sledovat rozvoj literatury. Z vykopávek máme texty ekonomické i administrativní, lexikální seznamy, votivní a stavební královské nápisy, smlouvy o prodeji, zaříkávání, hymny a přísloví. Někteří panovníci raně dynastické doby, uvádění v sumerském královském seznamu, jsou známi i z pozdějších literárních skladeb nebo vystupují v náboženských textech jako nižší božstva: Enmerkar, Lugalbanda, Gilgameš, Dumuzi či Etana. 3) Akkadská „říše“ (přibližně 2340 –2198) Sargon Akkadský (2340 –2284), zprvu vysoký hodnostář na dvoře kišského krále, uchvátil moc a stal se králem města Kiš. Poté, co porazil Lugalzageziho z Ummy, se mu jako prvnímu v historii podařilo pořídit autoritě jediného panovníka celou Mezopotámii: jak sumerský jih, tak i sever obývaný kmeny, národy a skupinami Semitů a Churitů. Jeho „říše“ nebyla ještě homogenním státem. V oblastech mimo střed jeho království panovali místní vladaři, avšak pod nadvládou akkadských králů. Na svých vojenských taženích dospěl Sargon – a po něm i jeho třetí nástupce Narám-Sín – na jihu až k Perskému zálivu a na severu až ke Středozemnímu moři. Sargon a Narám-Sín se pro celou pozdější tradici stali vzory mezopotámských králů, první v kladném smyslu a druhý v záporném.

1

16

Srv. však cyklus hymnů zà-mì z raně dynastické doby; viz níže, str. 133.

P e ri odi zace mezo po tá mský c h d ějin

Akkadští králové museli čelit mnoha povstáním a po Narám-Sínovi (2259 –2223) se království začalo nezadržitelně rozpadat. Poslední ránu zasadili nadvládě akkadských panovníků Gutejci, národ pocházející ze zagroských hor v dnešním Íránu. Zničili město Akkad a usadili v Mezopotámii jako vládci na dalších sto let. Jako administrativní jazyk celé říše se užíval nejstarší známý dialekt akkadštiny. V tomto jazyce se nám kromě administrativních dokumentů dochovaly i královské nápisy a literární skladby. 4) Třetí dynastie urská (přibližně 2111–2003) Když Utu-chengal z Uruku porazil Gutejce, založil jeho bratr Ur-Namma v Uru novou dynastii, nazývanou podle Sumerského královského seznamu Třetí dynastie urská. Její druhý král, Šulgi, rozšířil své území na celý sumerský jih a podrobil si i severní území až k Ašuru. Vytvořil silně centralizovaný stát, skládající se z desítek provincií, jež řídili místodržitelé přímo odpovědní králi. Z ústředí státu se plánovala a kontrolovala i ekonomická produkce. V tomto období přišla ze severu vlna nových semitských kmenů, Amorejců. Aby Amorejce zastavil, nechal předposlední král Třetí dynastie urské, Šu-Sín, severně od Babylónu postavit od Eufratu k Tigridu zeď, ale dlouhodobě se slábnoucí království nebylo schopno ubránit. Ústřední vláda ztrácela na autoritě, a když poslední král Ibbi-Sín žádal během hladomoru od svého generála Išbi-Erry z Isinu pomoc v podobě obilí, generál odmítl. Vládu Třetí dynastie urské ukončily útoky Elamců z dnešního Íránu. Třetí dynastie urská byla obdobím intenzivní stavební i literární aktivity. Zvláště za Šulgiho vlády bylo vytvořeno mnoho literárních skladeb v „klasické“ sumerštině, zejména hymnů na oslavu panovníka nebo některého božstva. Z následující, starobabylónské epochy máme velký počet sumerských literárních textů, hymnů, nářků, literárních dopisů, mýtů a dalších; alespoň část z nich vznikla již v době Třetí dynastie urské. Kromě literárních textů se z urského období zachovalo obrovské množství administrativních a ekonomických dokumentů.


17

5) Starobabylónské období (přibližně 2003 –1594) S koncem Třetí dynastie urské upadla jižní Mezopotámie znovu do politické roztříštěnosti. Brzy se však objevily pokusy obnovit politické a územní celky a rozšiřovat je. Išbi-Erra založil v Isinu královskou dynastii, jež trvala dvě století (přibližně 2017–1794), dokud nebyla poražena posledním králem dynastie města Larsy (2025 –1763). Larsa pod svou vládou sjednotila většinu jižní Mezopotámie, ale její poslední král Rím-Sín (1822–1763) podlehl svému největšímu rivalovi, babylónskému Chammurapimu. Právě Chammurapimu (1792–1750), babylónskému králi amorejského původu, se pomocí mnohaletého a složitého diplomatického i válečného manévrování podařilo porazit všechna okolní království (Elam, Ešnunna, Larsa, Mari) a ovládnout celou jižní Mezopotámii. V jeho době se tato oblast stala již natrvalo jedinou zemí – Babylónií. Po Chammurapiho smrti začal však stát slábnout. Na začátku 16. století př. Kr. podnikl chetitský král Muršiliš I. z Anatolie nájezd až do samotného Babylóna a dobyl ho, čímž vládu Chammurapiho dynastie ukončil. Starobabylónská doba je obdobím klasického akkadského jazyka a literatury. Mnoho akkadských literárních skladeb, mýtů, modliteb, hymnů, náboženských textů atd. pochází právě z této doby. 6) Staroasyrské období a Království Horní Mezopotámie (20.–18. století) Na počátku 2. tisíciletí př. Kr. založili obchodníci z města Ašuru obchod ní kolonii v Káneši v Malé Asii, asi 1000 km severně od Ašuru. Dováželi do Anatolie oděvy, vyráběné v Mezopotámii, a cín, pocházející odněkud z východu (přesný původ je dnes neznámý), a směňovali je za zlato a stříbro, jež se těžily v Anatolii samotné. V Káneši se našlo asi 20 000 klínopisných tabulek s texty ve staroasyrském dialektu akkadštiny, které dokumentují život a aktivity těchto asyrských obchodníků. Na přelomu 19. a 18. století vytvořil v severní Mezopotámii Šamší-Adad I. (asi 1808 –1776), současník babylónského krále Chammurapiho, takzvané „Království Horní Mezopotámie“. Zřídil si sídlo ve městě Šubat-Enlil (moderní Tell Leilán) a své dva syny, Išme-Dagána a Jasma‘-Addua, ustanovil regenty v městech Ekallátum a Mari, čímž ovládl celou severní Mezopotámii. Měl však mocné protivníky v Chammurapim na jihu a v panovníku severního království Jamchad, sídlícím v Aleppu. Šamší18


-Adadovi synové nedokázali po smrti svého otce pokračovat v jeho díle: do Mari se v osobě krále Zimrí-Líma (jenž byl po dvanácti letech vlády poražen Chammurapim) navrátila vláda staré dynastie Lím a o Išme-Dagánovi z Ekallátum nemáme žádné zprávy. Asyřané se na scéně dějin objevují znovu až ve 14. století s nástupem krále Ašur-ubalita I. (1363 –1328), zakladatele středoasyrského království. V Mari byly objeveny bohaté archivy, obsahující kolem 16 000 klínopisných tabulek s texty ve starobabylónském dialektu. Asi 5000 – 6000 z nich jsou dopisy, jež podávají obšírné informace o politických událostech své epochy a o životě v Mari v období vlády Jasma‘-Addua a Zimrí-Líma, dokumentovaném z pohledu královského paláce. 7) Středobabylónské období (přibližně 1594 –1000) Po amorejské dynastii, k níž patřil i Chammurapi, se na jihu chopila vlády dynastie cizího národa Kasitů. Kasité, přicházející z hor na severovýchodě, se v Babylónii pokojně usídlovali už v první polovině 2. tisíciletí. Pod jejich vládou zůstala Babylónie jednotným státem a zároveň jednou z velkých mocností své doby spolu s Egyptem, chetitskou říší v Anatolii, královstvím Mittani v severní Mezopotámii a později i se středoasyrským královstvím, jež se v polovině 14. století stalo politickým nástupcem mittanského státu. Z 16.–15. století máme o osudech středobabylónského království málo zpráv. Dokumentace z následujících staletí odhaluje živé kontakty s Egyptem a rozšíření kasitské vlády až na samý jih Babylónie, jakož i rozličné stavební aktivity kasitských králů. Ve 12. století ukončily kasitské království útoky Elamců, kteří dobyli dokonce i Babylón a ukořistili sochu městského a říšského boha Marduka. Pak nastoupila Druhá dynastie isinská (1157–1026), jejímž nejdůležitějším panovníkem byl Nabuchodonosor I. (1125 –1104). Poté, co porazil Elamce, znovu Babylónii vrátil postavení mocnosti. V poslední třetině 2. tisíciletí došlo k vytvoření pevného kánonu babylónské literatury. Velmi mnoho literárních a vědeckých děl, pocházejících již ze starobabylónské doby nebo sepsaných během druhé poloviny 2. tisíciletí, získalo definitivní podobu, v níž bylo tradováno v pozdějších staletích.


19

8) Středoasyrské období (1500 –1000) V severní Mezopotámii existovalo snad už v 17. století království Mittani, ovládané nesemitským národem Churitů. V 15. století zasahovalo jeho území i na severozápad, do Anatolie a směrem ke Středozemnímu moři. Byla to jedna z velkých mocností a el-amarnská korespondence obsahuje i dopisy mittanských králů. Během 14. století Mittani ztrácelo moc i území, postupně zanikalo a uvolňovalo prostor sílícímu středoasyrskému království. Asýrie se jako stát objevila teprve s Ašur-Ubalitem I. (1363 –1328). Díky oslabování mittanského království se tomuto králi podařilo vytvořit státní celek, jenž byl poprvé nazván „Asýrie“, māt Aššur, a pozvednout ho na úroveň partnera Babylónie, Egypta a chetitské říše. Jeho nástupci usilovali o rozšíření asyrského území a Tukultí-Ninurta I. (1244 –1208) dokonce přechodně ovládl celou Babylónii. Od 12. století museli asyrští králové bránit své rozsáhlé území proti nové vlně semitských příchozích: proti Aramejcům. Po smrti posledního velkého středoasyrského krále Tiglat-pilesara I. (1115 –1076) Asýrie stejně jako Babylónie zeslábla a ztratila území mimo jádro asyrského státu. Kolem r. 1200 zasáhla celý západ Předního východu vážná krize. Chetitské království se zhroutilo: jeho hlavní město Chattuša bylo zničeno a království a politické struktury východního pobřeží Středozemního moře byly rozvráceny. I město Ugarit zmizelo jednou provždy. Tato zkáza je obvykle spojována s vlnou tzv. „mořských národů“, které přišly ze Středomoří a zaplavily Anatolii a východní středomořské pobřeží. Příčin ovšem muselo být více, včetně vnitřní slabosti a nestability sociálního a politického systému jako celku. Na přelomu 2. a 1. tisíciletí naplnily prostor na severozápad od Sýrie aramejské kmeny a etnika přicházející z Malé Asie. 9) Novoasyrské období (1000 – 612) V 1. tisíciletí už vznikaly skutečné říše, státy se silnou centrální mocí, které zahrnovaly většinu blízkého Předního východu. V časovém sledu první byla novoasyrská říše. V 9. století bylo asyrské království už dostatečně silné, aby mohlo začít novou teritoriální a politickou expanzi. Během tohoto a následujícího století si asyrští králové postupně podrobili aramejská království v severní 20


Mezopotámii a Sýrii a začlenili je do asyrské říše. Asyrská vojska pak táhla foinickými územími až do Palestiny a r. 671 dobyl Asarhadón Egypt, kde se však Asyřanům nepodařilo ustanovit trvale svou vládu. V horách na severovýchod od Asýrie bylo cílem asyrské expanze zejména království Urartu, na jihu usilovali Asyřané o podmanění Babylónie. Na východě byl tradičním asyrským nepřítelem Elam, jejž r. 647 definitivně porazil král Ašurbanipal. Asyrskou expanzivní politiku umožňovala stálá armáda, jež svou kvalitou převyšovala vojenské síly asyrských protivníků. Dobytá území byla zdrojem velkého ekonomického zisku v podobě tíživých vazalských po platků a daní, jež bylo nutno odvádět asyrskému králi. Trvalá expanze však přispěla k vyčerpání říše, která se nakonec neubránila spojeneckému útoku Médů a Babyloňanů. R. 614 padl Ašur, o dva roky později bylo zničeno Ninive a r. 609 zanikl porážkou posledního asyrského krále Ašur-ubalita II. i poslední zbytek asyrského státu. Z novoasyrské doby se nám dochovalo mimořádné bohatství klínopisných textů, vykopaných na různých místech. V první řadě jde o slavnou knihovnu posledního velkého asyrského krále Ašurbanipala (668 – 626?). Tento král, jenž sám obdržel písařské vzdělání, nechal opsat a shromáždit ve svém ninivském paláci desítky tisíc tabulek s asyrskými i babylónskými texty, které zachycují velkou část mezopotámské literární tradice: mýty, hymny, modlitby, rituály, lexikální seznamy, věštebné, lékařské, matematické a jiné texty. 10) Novobabylónské období (1000 –539) Dokud existovala novoasyrská říše, nepodařilo se Babylónii prosadit se jako politická mocnost. Často se ocitala pod přímou asyrskou nadvládou a někteří novoasyrští panovníci se dávali korunovat i za babylónské krále. Opakovaně však docházelo ke vzpourám a babylónský král Marduk-apla-iddina (biblický Merodach-baladan, 721–703) ve snaze dosáhnout nezávislosti vedl mnoho let ozbrojený protiasyrský odboj. Asyrský král Asarhadón (680 – 669) dosadil na babylónský trůn svého nejstaršího syna Šamaš-šum-ukína, jehož mladší bratr Ašurbanipal se po Asarhadónově smrti stal asyrským králem. Šamaš-šum-ukín se však po šestnácti letech poručníkování ze strany svého bratra vzbouřil; v následné válce byl poražen a zemřel (648). Per i o d i za c e m e z o pot áms kých dě ji n

21

Druhou a poslední říší, které vládli rodilí Mezopotámci, je novobabylónská říše (609 –539). Její zakladatel Nabopolasar (626 – 605), jenž nebyl královského původu, sehrál spolu s Médy hlavní úlohu při porážce novo asyrské říše a znovu z Babylónie učinil mocnou a nezávislou zemi. R. 605, bezprostředně po Nabopolasarově smrti, porazil jeho syn Nabuchodonosor II. (605 –562) v bitvě u Karkemíše Egypťany, a ovládl tak celou západní část předního Orientu až po egyptské hranice. Za Nabuchodonosora se Babylón stal hlavním městem veliké říše, skvělým politickým, kulturním a náboženským centrem starověkého Předního východu. Poslední novobabylónský král Nabonid (556 –539) nepocházel z rodu svých předchůdců, ale byl synem knížete jednoho z aramejských kmenů, usazených v Babylónii. Je znám především tím, že ke konci své vlády strávil deset let mimo Babylónii v arabské oáze Taima. O důvodech jeho nepřítomnosti v Babylónu, během níž vládl jeho syn Bél-šar-usur, se v odborné literatuře vede diskuse. Uvádějí se motivy politické a ekonomické, totiž snaha získat kontrolu nad obchodní cestou v Arábii a rozšířit vliv Babylónie na severozápad. Odchod z Babylóna a upřednostňování boha Sína proti babylónskému Mardukovi vynesl Nabonidovi ztrátu politické podpory, takže se r. 539 mohl celé Babylónie zmocnit perský král Kýros, aniž by narazil na vážnější odpor. Z novobabylónské doby se nám dochovalo mnoho ekonomických, právních i administrativních dokumentů, které dokládají zvláště období novobabylónské říše. Máme však i četné literární texty, mýty, hymny, modlitby, královské nápisy, mudroslovné, lexikální a jiné texty. Klínopisná kultura, akkadsko-sumerská literatura a kult v mezopotámských chrámech pokračovaly i pod vládou perských a řeckých panovníků. Třebaže akkadština už nebyla živým jazykem, mezopotámská kultura si svou vitalitu uchovala dlouho; ekonomické a správní dokumenty i akkadské a sumerské literární texty se dochovaly i ze seleukovské éry. Ve 3. století př. Kr. sepsal babylónský kněz boha Marduka, známý pod pořečtěným jménem Béróssos, v řeckém jazyce dílo nazvané Babylóniaka, věnované Antiochovi I. (281–261), kde z pohledu mezopotámské tradice vylíčil historii Mezopotámie od vzniku lidského života až po Alexandra Velikého. Z tohoto spisu, srovnatelného s Židovskými starožitnostmi Josepha Flavia, známe bohužel jen několik zlomků, které se dochovaly v citacích pozdějších řeckých a římských autorů. Poslední datovaná klínopisná tabulka pochází z r. 75 po Kr. 22


1. Pojem boha ve staré Mezopotámii

V židovsko-křesťanské tradici se na slovo Bůh váže specifický pojem: jediné, absolutní, věčné, všemohoucí, všudypřítomné bytí, transcendentní a naprosto dobré, sama plnost dobra a lásky. I při popisu náboženství staré Mezopotámie se užívá slova bůh, avšak pojem, který za tímto výrazem stojí, je zcela odlišný. Rozdíl nespočívá pouze v protikladu mezi „jedním“ a „mnoha“, nýbrž se týká božských vlastností a stupně a způsobu transcendence, ba samého typu bytosti a způsobu bytí. Božských bytostí starého Orientu bylo mnoho a navzájem se velmi lišily; měly charakter osoby nebo z našeho pohledu někdy i povahu neoživeného předmětu; měly svá omezení, a třebaže byly nesmrtelné, mohly být zabity; podobaly se lidem, zvířatům nebo věcem, byly dobré nebo zlé, mocnosti jak života, tak smrti. Abychom mohli uvažovat o světě mezopotámského náboženství, je tedy třeba si ozřejmit, co ve staroorientálním myšlení slovo „bůh“ znamenalo.

1.1 Bohové Sumersky se „bůh“ nebo „bohyně“ řekne d i n g i r. Odpovídající klínopisný znak se v klínopise užívá i jako determinativ, tj. znak, který se nečte nahlas, ale sděluje čtenáři, že bezprostředně následující slovo nebo jméno je jménem božstva. Akkadský termín pro „boha“ zní ilu, pro „bohyni“ se užívá forma ženského rodu, iltu. Jiným akkadským slovem pro bohyni je ištaru nebo ištartu. Vyjdeme-li od skupiny nejdůležitějších („velkých“) bohů, můžeme bohy staré Mezopotámie popsat jako nadpřirozené bytosti, které zosobňují skutečnosti, síly a jevy přítomné a působící ve vesmíru, v přírodě a v lidské společnosti, nebo se s nimi přímo dají ztotožnit. Vůči člověku jsou bohové transcendentní, neboť jsou nesmrtelní1 a mnohem mocnější než člověk. Nesmrtelnost mezopotámských bohů není absolutní. Bohové nestárli a neumírali, ale mohli být zabiti, jako např. Inanna/Ištar v mýtu o jejím sestupu do podsvětí nebo bůh pi-e v mýtu o Atramḫasísovi. 1

1 . 1 B o h o v é

23

Vzhledem ke světu však transcendentní nejsou: ačkoli světu vládnou, jsou jeho součástí a jsou na něm sami závislí. Že je původ bohů vázán na živly, z nichž vznikl svět, ukazuje zřetelně úvodní pasáž mýtu Enúma eliš. Jako rodiče prvních generací bohů zde vystupují masa slaných vod, Tiámtu, a masa vod sladkých, Apsú: Když nahoře ještě nebyla pojmenována nebesa a dole země ještě nebyla nazvána jménem – jen prvotní Apsú, jejich zploditel, (a) tvůrkyně Tiámtu, rodička veškerenstva, mísili své vody dohromady, ale lučiny ještě nebyly spleteny v celek a rákosiště ještě nebyla vycpána stvoly – když ještě žádní bohové nebyli viditelní, nebyli nazváni jménem ani jim nebyl přiřčen osud, vznikli v jejich nitru bohové: objevili se Lachmu a Lachamu a byli nazváni jménem. Když vyspěli a vzrostli, byli stvořeni Anšar a Kišar, větší než oni. Prodlužovali dny, přidávali léta. Anu, jejich dědic, byl rovný svým otcům: Anšar učinil Anua, svého syna, stejným (jako sebe). Anu zplodil Nudimmuda, přesný obraz sebe sama. Nudimmud sám byl vládcem svých otců, bystrý, moudrý, přesilný, silou předčil Anšara, jenž zplodil jeho otce; mezi bohy, svými bratry, neměl rovného.2

V Enúma eliš a v mnoha náboženských literárních a uměleckých dílech staré Mezopotámie vystupují bohové v antropomorfní podobě. Jsou to osoby mužského nebo ženského rodu, vedou společenský život, vytvářejí páry a rodiny, pociťují stejné emoce jako lidé. Všichni bohové nemají stejEnūma eliš I 1–20. Kritické vydání mýtu: Th. R. Kämmerer – K. A. Metzler, Das babylonische Weltschöpfungsepos Enūma elîš (AOAT 375), Münster 2012; W. G. Lambert, Babylonian Creation Myths (MC 16), Winona Lake, Indiana 2013. Český překlad: Prosecký, Slova do hlíny vepsaná, str. 37– 68. 2

24

1. P oje m boh a v e sta ré Mezo po tá mii

nou moc nebo postavení, naopak, jejich svět je stejně jako lidská společnost uspořádaný hierarchicky a odpovídá zvláště hierarchii královského dvora. Antropomorfní podoba není jediná, v níž se bohové objevují a v níž si je lidé představují. Ztotožňují se také s přírodním jevem, jemuž každý z nich vládne nebo jejž ztělesňuje. Viditelnou podobou slunečního boha Šamaše nebo měsíčního boha Sína je příslušné nebeské těleso. Viditelnou podobou Nisaby, bohyně obilí a písařského umění, je obilí samotné. Ztotožnění s přírodním jevem však nevylučuje antropomorfní charakter daného božstva. Mimoto se mnoho bohů viditelně ukazuje i v astrální podobě jako hvězda nebo planeta, např. Sirius je astrálním zjevením boha Ninurty, zatímco Jupiter je astrálním zjevením boha Marduka. Nebeské těleso bylo chápáno jako viditelná podoba boha a mohlo přijímat modlitby a obětní dary; lze najít analogii mezi astrálním zjevením určitého božstva a jeho viditelnou přítomností ve formě chrámové sochy. Božství nebeských těles bylo pravděpodobně spojováno s jejich světelnou září. Světelná záře se přisuzovala božským bytostem všeobecně, zvláště pokud šlo o bohy s velkou mocí. V sumerštině se nazývá m e - l á m , v ak kadštině melammu, „děsivá záře“. Je to jakási světelná aura, která obklopuje božstvo a která člověka ochromí a naplní strachem. S melammu je spojena moc božstva; když Chúvava odloží svých sedm melammu, Gilgameš a Enkidu ho dokážou zabít.3 Na základě vícevrstevného charakteru mezopotámských bohů se někteří badatelé domnívají, že v prehistorickém období byli bohové pouhými zbožštěnými přírodními živly, jež původně neměly lidskou podobu, nebyly rozlišeny dle pohlaví ani neměly vzájemné vztahy obdobné těm, které vznikají v rámci rodiny nebo královského dvora.4 V historické době je ovšem antropomorfní podoba božstev nejběžnější a jejich svět je chápán na základě světa lidského. Význam sumerského slova d i n g i r (v akkadštině ilu) je širší než význam výrazu „bůh“ v moderních evropských jazycích. Nezahrnuje jen Bilgames a Chuvava, sumerská verze. Kritické vydání mýtu: D. O. Edzard, „Gilgameš und Huwawa A. I. Teil“, ZA 80 (1990), str. 165 –203, a „Gilgameš und Huwawa A. II. Teil“, ZA 81 (1991), str. 165 –233. Elektronická edice: ETCSL, č. 1.8.1.5. Český překlad z pera B. Hrušky: Prosecký – Hruška – Rychtařík, Epos o Gilgamešovi, str. 273 –281. 4 Wiggermann, CANE, str. 1860. 3

1 . 1 B o h o v é

25

mocné bohy, kteří ovládají svět, ale také menší božstva a nižší božské bytosti, jako např. ochranné duchy nebo démony.5 Rovněž některé nemoci (např. bennu, „epilepsie“) mohou být označeny jako d i n g i r. Výraz „bůh“ se vztahuje také na určité věci, které z našeho pohledu nejsou živé a osobní. V Mezopotámii mají status božstva i některé řeky a hory. Kromě toho se božstvem, d i n g i r, stává mnoho předmětů spojených s chrámem, kultem nebo osobou některého boha: božské emblémy a symboly, vozy a zbraně náležející bohům, trůn, tiára, hudební nástroje, samotný chrám a zikurat i některé funkce a úřady. Na tyto věci zřejmě přecházelo božství boha, jemuž náležely. Některé z nich byly rovněž uctívány obětními dary (doloženo zejména v 3. tisíciletí př. Kr.): harfy, zbraně nebo tiára. Mezi mezopotámskými bohy vyniká skupina tzv. „velkých bohů“. Jsou to ti, kteří rozhodují o osudech světa: nejdůležitější a nejmocnější bohové, s nimiž se zároveň v náboženských textech a v mezopotámském kultu setkáváme nejčastěji. Právě oni jsou skutečnými vládci světa. K hlavním „velkým bohům“ patří: ─ An (bůh nebes), Enlil (král bohů), Ea (bůh moudrosti a sladkých vod) ─ Sín (bůh Měsíce), Šamaš (bůh Slunce a spravedlnosti), Adad (bůh bouře) ─ Ištar (bohyně tělesné lásky a války) ─ Ninurta (božský válečník a bůh zemědělství); Nergal (král podsvětí, bůh moru a války); Nabú (bůh písařského umění) ─ Marduk (bůh města Babylónu a babylónské říše); Ašur (bůh města Ašuru a asyrské říše) V akkadských textech ze 2. a 1. tisíciletí př. Kr. se často vyskytují dvě skupiny velkých bohů: Igigové (význam jména není znám) a Anunnakové (ze sum. a - n u n - n a „knížecí potomek“). Od 13. století př. Kr. se „Igigové“ užívá jako kolektivní jméno nebeských bohů, zatímco Anunnakové jsou bohové podsvětí. V předcházejících epochách byla obě jména kolektivními označeními jak skupiny bohů nebes, tak i bohů podsvětních. Lze je srovnat s biblickými benē ’elōhīm, což se často překládá jako „Boží synové“; přesnější překlad by ovšem byl „božské bytosti“. Srv. rovněž 1S 28,13n, kde věštkyně vidí ’elōhīm, „bohy“, jak vystupují ze země. 5

26


A. Deimel uvádí ve svém díle Pantheon babylonicum 3300 jmen bohů, doložených v mezopotámských písemných pramenech.7 Jde převážně o bohy sumerské a většina z nich se v mezopotámských textech vyskytuje velmi zřídka. Seznamy bohů, jež obsahovaly stovky jmen, se však v rámci vzdělávání písařů studovaly i v 1. tisíciletí př. Kr.6 Mnoho mezopotámských bohů má v různých jazycích různá jména, např. bůh bouře má v sumerštině jméno Iškur a v akkadštině Adad. Nejde o překlad jednoho a téhož jména, nýbrž o jména dvou původně odlišných bohů, jednoho sumerského a druhého semitského/akkadského. Protože měli oba bohové velmi podobné rysy, splynuli v mnohojazyčné mezopotámské kultuře v jedinou postavu s více jmény. Ke splynutí jednoho božstva s jiným mohlo dojít také u bohů, kteří měli podobné charakteristiky nebo stejnou pozici. V průběhu času pak jeden druhého zastínil významem a kultem natolik, že ze dvou božstev zbylo jen jediné (např. Ningirsu – Ninurta). V jiných případech převzal jeden bůh funkci připisovanou předtím jinému bohu a s funkcí převzal i jeho jméno, takže druhý bůh ztratil samostatnou existenci. Takovým způsobem byl Asalluchi, sumerský bůh zaklínačského umění a syn boha Enkiho, absorbován postavou hlavního babylónského boha Marduka. Podle místní tradice nebo historického období se mohlo měnit i příbuzenstvo nebo dvůr božstva – manželka, rodiče, děti, vezír atd. Mezopotámský panteon tedy není strnulý a bez pohybu. I přes velikou konzervativní sílu tradice, díky níž si během tisíciletí uchoval svou identitu, se vyznačoval také rozdílnostmi místních panteonů a v průběhu dějin se nevyhnul podstatným změnám. Protože mezopotámští bohové sídlí ve městech, jsou božstvy vázanými na svůj dům (chrám) a na určité teritorium, avšak nikoli na určitý národ. Představa smlouvy mezi bohem a určitou skupinou lidí, podstatná pro biblickou teologii, se ve starověké Mezopotámii nevyskytuje.

A. Deimel, Pantheon babylonicum. Nomina deorum e textibus cuneiformibus excerpta et ordine alphabetico distributa. Adiuvantibus Romeo Panara, Ios. Patsch, C.SS.R., Roma 1914. 6

1 . 1 Bo h o v é

27

1.2 Jiné nadpřirozené bytosti Obyvateli božského světa starého Orientu nebyli jen bohové. K božským bytostem, neviditelným a nesmrtelným, se počítali i další.7 Složené bytosti Mezopotámský náboženský svět zná desítky takzvaných složených bytostí. Jsou to nadpřirozené bytosti, jejichž těla jsou složena z částí těl různých živočichů: lva, býka, orla, osla, kozy, hada, štíra, různých ptáků, ryby a jiných, nebo i z částí lidského těla. Zprvu šlo pravděpodobně o prosté živočichy, kteří byli mytizováni, a aby se odlišili od běžných příslušníků svého druhu (od skutečných býků, lvů, hadů atd.), byly jim přidány části těla jiných zvířat, např. křídla, hlava, tlapy, ocas atd.8 Malá skupina těchto složených bytostí byla symbolickým zosobněním mocných přírodních sil, jako např. ūmu nā’iru, „řvoucí bouře“ – lev s orlími křídly a pařáty. Na rozdíl od bohů, kteří ztělesňují řád světa, lze složené bytosti interpretovat jako nevypočitatelné elementy, které se tomuto řádu vymykají. Náboženský systém tuto nesrovnalost řeší tím, že složené bytosti přidružuje k jednotlivým bohům jako jejich služebníky nebo je bohům podřizuje jakožto přemožené a podrobené nepřátele.9 Některé složené bytosti se staly emblémovými zvířaty určitých bohů. Např. mušḫuššu („rozlícený had“), drak s hadím tělem, lvími tlapami a orlími pařáty, byl přidružen k podsvětním bohům Ninazuovi, Tišpakovi a Ningišzidovi, a nakonec se stal emblémovým zvířetem bohů Marduka a Nabúa. Některé složené bytosti se objevují také jako souhvězdí. V náboženské praxi sloužily sochy a figurky složených bytostí jako ochrana chrámů, paláců a domů před vlivem zla.

Články o různých typech mezopotámských nadpřirozených bytostí jsou shromážděny mj. ve sborníku L. Verderame (vyd.), Demoni mesopotamici, v: Studi e Materiali di Storia delle Religioni 77/2 (2011), str. 287–384. 8 Viz Wiggermann, RlA 8, str. 225. 9 Viz Wiggermann, RlA 8, str. 226n. V roli protibožských živlů, které jsou nakonec přemoženy a podrobeny, vystupují složené bytosti např. v mýtu Enúma eliš nebo v mýtu o Anzúovi.

7

28


Složené bytosti, někteří démoni a nižší božstva:

Ninšubur Sedmero

lamma

„džinové“

býčí muž

lví muž

ptačí muž

Pazúzu

Lugalirra bijící bůh a Meslamtaea

1 . 2 Ji n é n a d p ř i r o ze né bytos t i

lví démon

štíří muž

Usmú, Isimud

Lachmu

Látarak

štíří muž

Lamaštu

démon

29

apkallu

okřídlení lvi a býci s lidskou hlavou

kentaur s tělem lva

mořský mládenec Chúvava a mořská panna

lví drak

Imdugud

nebeský býk

Asak

kozoryba

kentaur

hadí drak, mušchuššu

lví ryba

gryf, kuríbu

sedmihlavý drak

rohatý had, bašmu

(J. Black – A. Green – T. Rickards, Gods, Demons and Symbols of Ancient Mesopotamia, str. 64 – 65)

30


K nejdůležitějším složeným bytostem patří:10 ─ anzû, orel se lví hlavou ─ bašmu, rohatý had ─ girtablullû, „štíří muž“: lidské tělo, orlí křídla a pařáty, štíří ocas; jiný „štíří muž“ má lidské tělo s orlími pařáty místo nohou a se štířím ocasem kaduḫḫû, ūmu nā’iru „řvoucí bouře“: lev s orlími křídly a pařáty ─ ─ kulullû, „rybí muž“ ─ kurību, gryf ─ kusarikku, býčí muž: člověk s dvěma býčíma nohama ─ laḫmu, „vlasatec“: člověk zobrazovaný se šesti loknami vlasů ─ mušmaḫḫu, „vznešený had“: sedmihlavý had ─ mušḫuššu „rozlícený had“: drak s hadím tělem, lvími tlapami a orlími pařáty ─ suḫurmāšu, „kozoryba“: hlava, hruď a přední nohy z kozy, zadní část těla a ocas z ryby ─ ugallu, „velká bouře“: lidské tělo se lví hlavou a orlími pařáty ─ uridimmu, „rozlícený lev“: lidské tělo se lví hlavou ─ urmaḫlullû, „lví muž“: lví tělo se čtyřmi tlapami a lidskou hrudí a hlavou ─ takzvaní „džinové“: lidské tělo se lvími tlapami nebo orlími pařáty a s velkými křídly Ochranní duchové, dobří démoni Byli uctíváni a vzýváni jako ochránci života a nositelé dobrého osudu. Přimlouvali se u bohů a starali se o blaho člověka, rodiny, chrámu, města nebo země, jichž byli patrony. Byli znázorňováni buď v lidské podobě, nebo – zvláště v novoasyrské době – jako složené bytosti, přesněji jako velcí okřídlení býci s lidskou hlavou. Monumentální sochy takových ochránců se umísťovaly k palácovým nebo chrámovým branám a vchodům. V novoasyrských pramenech se nazývají aladlammû a apsasû. Dva nejdůležitější ochranní duchové jsou lamassu11 a šēdu. Akkadské slovo lamassu (sum. l a m m a) se překládá jako „životní síla“; je to ochranný duch (obvykle) ženského rodu, který zosobňuje životní sílu, Podrobnější popisy a znázornění složených bytostí podává Green, RlA 8, str. 246 –264. K lamassu viz Voxvog – Heimpel – Kilmer, RlA 6, str. 446 – 453; Spycket, RlA 6, str. 453 – 455.

10 11


31

tělesné a duševní zdraví a tvořivost. Šēdu (sum. a l a d ) je mužský ochranný duch, jenž se často vyskytuje v páru s lamassu. Šēdu však může být i zlý démon (srv. hebr. šēd). Zlí démoni Jsou dětmi Nebes (tedy boha Anua) a Země (podsvětí), obyvateli stepi a pouště, kteří vycházejí z hrobů. Jsou spojováni s podsvětím a jeho králem, bohem Nergalem, a s duchy zemřelých. Na základě rozhodnutí bohů působí démoni neblahé situace a události jako nemoci, epidemie, úmrtí, ničivé bouře, písečné bouře, nálety kobylek. Podsvětní démoni nemají lidské city, nejedí, nepijí, nemají manželského partnera, neznají žádnou radost a potěšení lidského života; bez lítosti přinášejí jen zkázu a smrt. „Ti, kteří jsou zplozeni Anuem, jsou synové zrození Podsvětím, kteří měli zlou chůvu, sáli mléko od zlé kojné, vstoupili do podsvětí, otevřeli vstup hrobu, vyšli z brány, jíž zapadá (bůh slunce) Šamaš.“12 „To je Sedmero, to je Sedmero, to je Sedmero z hloubi Apsú, to je Sedmero (démonů), kteří byli oděni insigniemi v nebi! Vyrostli v komnatě v hlubině Apsú, nejsou to muži ani ženy, jsou to strašidla, jež kmitají sem tam, nežení se, nemají děti, neumějí zachránit ani se smilovat, neslyší prosbu ani modlitbu.“13

Nejdůležitější démoni jsou krátce představeni v následujících odstavcích. Kromě nich se v mezopotámských textech vyskytuje i řada dalších. Může jít i o personifikované nemoci. Osobní rysy jednotlivých démonů nelze vždy přesně určit.

Exorciční série U d u g - ḫ u l - a - m e š IV 1– 6, v: Geller, Evil Demons, str. 109 n (text) a 203 (překlad). 13 Exorciční série U d u g - ḫ u l - a - m e š V 167–175, v: Geller, Evil Demons, str. 125n (text) a 213 (překlad). 12

32


● Sebettu, Sedmero zlých démonů14:

─ á - s à g / asakku: jméno démona a rovněž choroby, jež je složeno ze sumerských slov á „paže, síla“ a s à g „udeřit, zasáhnout“. F. Wiggermann vykládá tento termín jako „poruchy“ ve smyslu chorob, které postihly člověka bez rozhodnutí bohů.15 V mýtu Lugal-e vystupuje Asag jako velmi mocná nadpřirozená bytost, protivník boha Ninurty. n ─ a m - t a r / namtaru: sum. n a m - t a r „rozhodnout o osudu“, personifikovaná sudba smrti. Namtar jakožto nižší božstvo je vezírem boha podsvětí Nergala. ─ u d u g / utukku: obecný termín, který se obvykle překládá jako „démon“. Sumerský výraz nenaznačuje, zda má pozitivní nebo negativní povahu; u d u g může být dobrý nebo zlý. ─ a - l á / alû: démon, který člověka pokryje (katāmu) a zcela jím otřese (saḫāpu). ─ g i d i m / eṭemmu: duch zemřelého člověka, který po smrti sestoupil do podsvětí, ale protože není zaopatřován obětními dary, zno vu vystupuje na zem a působí obtíže a duševní nemoci. Šlo zvláště o duchy lidí, kteří zemřeli násilnou a bolestivou smrtí nebo v důsledku neštěstí.16 ─ g a l 5 - l á / gallû: jméno se někdy překládá jako „stráž, policista“. Jde o démona, který pronásleduje, chytí a odvádí svou oběť (v sumerské mytologii chytí démoni g a l 5 - l á boha Dumuziho a odvedou ho do podsvětí). ─ d i n g i r ḫ u l / ilu lemnu: doslova „zlý bůh“ ─ m a š k i m / rābiṣu: „strážce, hlídač“, „správce“. Slovo rābiṣu označuje i dobré božstvo, ochranného ducha. ● Lamaštu:17 démonka, jež usmrcuje novorozence. Působí horečku, vytrhává novorozeňata z klínů jejich matek, kojí je jedovatým mlékem. Na amuletech je Lamaštu znázorňována se lví hlavou, oslíma ušima 14 Různé mezopotámské výčty Sedmera uvádějí někdy různé démony, proto je jich v našem výčtu uvedeno celkem osm. 15 Wiggermann, RlA 8, str. 224. 16 Srv. exorciční sérii U d u g - ḫ u l - a - m e š IV 82´–91´, v: Geller, Evil Demons, str. 113 (text) a 205 (překlad). 17 Viz Wiggermann, „Lamaštu, Daughter of Anu. A Profile“, v: Stol, Birth in Babylonia and the Bible, str. 217–252.


33

a orlími pařáty; v rukou drží hady a na prsních bradavkách jí visí pes a podsvinče. Pije lidskou krev a pojídá lidské maso. Její doprovod tvoří démoni zvaní aḫḫāzu („ten, který uchopuje“) a labāṣu, kteří způsobují nemoci. ● lilû (mužský démon), lilītu, ardat lilî (ženští démoni):18 jejich jména jsou odvozena ze sumerského l í l „přelud, duch“. Jsou to démoni, kteří bloudí po stepi a v noci napadají člověka. Ardat lilî je ve dvojjazyčných, sumersko-akkadských zaklínáních popisována jako duch mladé ženy, která zemřela neprovdána a bezdětná a která nyní napadá živé muže, aby našla kompenzaci toho, co za života neměla. V moderní vědecké literatuře se démoni této skupiny někdy srovnávají s nočními démony incubus a succubus. ● Pazūzu:19 mužský démon prudkého větru a bouře, král démonů lilû a lilītu. Byl to zlý démon, avšak dokázal zahnat Lamaštu. Zachovaly se četné sošky Pazúzua: má děsivou tvář, čtyři křídla, štíří ocas, vztyčený úd a místo nohou orlí pařáty. V mezopotámských textech se občas najdou známky uctívání některých zlých démonů. Např. Asakku měl vlastní svatyně, označované akkadským termínem manzāzu, „stanoviště“, nebo šubtu, „sídlo“, podstavec kultovního symbolu nebo sochy. Ve 2. tisíciletí př. Kr. se běžně vyskytují vlastní jména s teoforním prvkem kūbu, což je označení zbožštěného ducha mrtvého novorozence. V Babylónu měl kūbu vlastní kultovní místa. Proti různým druhům zlých démonů je z Mezopotámie známo mnoho zaklínání. Dochovalo se nám i několik rozsáhlých textů exorcismů proti zlým duchům, z nichž nejznámější je série U d u g - ḫ u l - a - m e š, „Zlí démoni“.20 Duchové zemřelých g i d i m /eṭemmu; kūbu: viz výše oddíl o zlých duchách. K těmto démonům viz W. Farber – E. Porada, RlA 7, str. 23 –25. Viz N. P. Heessel, Pazuzu. Archäologische und philologische Studien zu einem alt orientalischen Dämon (AMD 4), Leiden 2002. 20 M. J. Geller, Evil Demons. Canonical Utukkū Lemnūtu Incantations (SAACT 5), Helsinki 2007; viz níže, str. 159.

18 19

34


Zbožštěné lidské bytosti Podle mezopotámské literární a historické tradice mohli i králové dosáhnout postavení nižších božstev. Nejlepším příkladem z mezopotámské náboženské literatury je Gilgameš, jenž byl snad historickým sumerským panovníkem raně dynastické éry. V eposu o Gilgamešovi je popisován jako nadlidská bytost, „ze dvou třetin bůh, z jedné třetiny člověk“ (Gilgameš I 48), a v náboženských textech vystupuje jako jeden z podsvětních bohů. Z 3. tisíciletí př. Kr. jsou známy i historické příklady zbožštění králů ještě za jejich života: vedle staroakkadského krále Narám-Sína (2254 –2218) lze uvést krále Třetí dynastie urské (2112–2004), kteří psali svá jména s determinativem d i n g i r, měli chrámy ke své vlastní úctě a zaujímali pozici milostného partnera bohyně Inanny.21 Božský charakter dodával králi určitou transcendenci ve vztahu k jeho poddaným a propůjčoval mu postavení nižšího božského ochránce vlastní země.22

1.3 Osobní bůh Od poloviny 3. tisíciletí je doložena představa o osobním bohu. V mezopotámských textech je osobní bůh označován jako „můj (jeho, náš atd.) bůh“, „bůh u mé (jeho atd.) hlavy“, „bůh, můj (jeho atd.) stvořitel“, „můj (jeho atd.) otec / moje (jeho atd.) matka“, „ochránce zdraví a života“. Jde o boha, velkého nebo nižšího, který je ve zvláštním, úzkém a trvalém vztahu s jednotlivcem a který v ideálním případě člověka doprovází od narození až do smrti. Průběh a zdar života závisí ve všem na osobním bohu. Člověk může mít jednoho osobního boha, ale často se zmiňují dva, bůh a bohyně. Vztah mezi člověkem a jeho osobním bohem odhaluje mnoho osobních jmen, např. „Kdo je jako můj bůh?“, „Jeho bůh je Sín“, „Služebník 21 K otázce zbožštění králů viz články v N. Brisch (vyd.), Religion and Power. Divine Kingship in the Ancient World and Beyond (OIS 4), Chicago 2008. Ještě ve starobabylónské době naznačují osobní jména, že králi byla připisována povaha božstva: „Můj bůh je Chammurapi“, „Náš bůh je Ammi-saduqa“, „Náš bůh je Ammi-ditana“; viz Klengel, JCS 28 (1976), str. 158n. I babylónský král Chammurapi si v prologu svého zákoníku, sl. iii 16, říká ilu šarrī, „bůh mezi králi“. 22 Srv. Leick, Sex and Eroticism in Mesopotamian Literature, str. 104n; Postgate, CANE, str. 401.

1 . 3 O s o b n í b ů h

35

svého boha“, „Člověk svého boha“, „Stvořil ho jeho bůh“, „Můj bůh se nade mnou smiloval“, „Můj otec je ochránce“. Osobní bůh je nahlížen jako stvořitel (bānû) svého chráněnce, zatímco člověk je synem (māru) svého boha. Dobrý vztah s osobním bohem je předpokladem šťastného života. „Denně uctívej svého boha. Obětní dým má být provázen obětním darem a modlitbou. Přines svému bohu dobrovolný dar, to náleží božstvu. Daruješ-li mu jen zrnko modlitby, prosby a pokorné úklony, vynese ti to velký zisk; bude se ti s tvým bohem dařit nadmíru dobře.“23

Vzhledem k člověku plní osobní bůh tři navzájem propojené funkce: Ručitel šťastného života „Bůh člověka je pastýřem, který pro člověka stále vyhledává pastvu.“24

Dobrý a šťastný život je darem osobního boha: zdraví, životní síla, zdar, bohatství, štěstí a potomstvo pocházejí od božského ochránce, kterého člověk má, a bez něj jich nelze dosáhnout. Výraz „mít boha“ zahrnuje dosažení úspěchu a štěstí. Závislost na osobním bohu neznamená pasivitu ze strany člověka. Člověk musí vynaložit veškeré úsilí, protože bez jeho aktivního přístupu se o něj bůh nebude starat: „Snažíš-li se, tvůj bůh je tvůj; nesnažíš-li se, tvůj bůh není tvůj.“25

Ochránce před veškerým zlem Bez ochrany osobního boha je člověk vystaven útokům démonů a lidským čárům. Jestliže se osobní bůh rozhněvá a člověka opustí, ten ztratí dary, jež mu boží ochrana poskytuje: zdraví, úspěch, společenské postavení, finanční a materiální zajištění atd. Démonické síly pak mohou člověku přivodit nemoci, neštěstí, nepřátelství druhých lidí, začarování, ztrátu peněz „Moudré rady“, ř. 135 –141, v: Lambert, Babylonian Wisdom Literature, str. 104n. Český překlad: Prosecký, Prameny moudrosti, str. 85. 24 Exorciční série U d u g - ḫ u l - a - m e š V 20, v: Geller, Evil Demons, str. 119 (text) a 209 (překlad). 25 Mezopotámské přísloví, v: Lambert, Babylonian Wisdom Literature, str. 227, ř. 23 –26. 23

36


a majetku, ztrátu sociálního statusu, psychické nemoci, odcizení vlastní rodiny, smrt příbuzných i člověka samého. Klíčovou součástí osobního náboženství je proto péče o osobního boha, a pokud je to nutné, i úsilí usmířit si ho modlitbami a pomocí přímluv jiných bohů. Smíření bylo nutné zejména v případě, kdy nepříznivé věštebné znamení ohlásilo nějaké nadcházející neštěstí nebo kdy se již dostavily negativní příznaky a události, ukazující na nepřítomnost osobního boha. Jestliže se osobní bůh rozhněval, sám na svého chráněnce sesílal neštěstí a odpíral mu svou ochranu. V mnoha modlitbách nacházíme prosbu k (velkému) bohu, aby usmířil osobního boha s jeho chráněncem. „Na váš příkaz, Eo, Šamaši a Asalluchi, (…) rozhněvaný bůh a rozhněvaná bohyně, kteří se na mě rozhněvali a seslali mi zlá znamení a předzvěsti a děsivé sny, jež se mi stále zdají – mé sny jsou opravdu velmi temné a znamení, která se mě týkají, velmi špatná: na váš příkaz, velcí bohové, ať se dnes se mnou usmíří rozhněvaný bůh, rozhněvaná bohyně!“26

Boží hněv byl snadno vnímán jako důsledek lidského hříchu. Tím mohlo být jakékoli vědomé či nevědomé přestoupení boží vůle: stačilo se dotknout něčeho nečistého, zanedbat nějaký detail v uctívání bohů nebo udělat něco, co se bohu nelíbilo, i když člověk neměl žádný zlý úmysl. Boží hněv a trest vyvolávaly samozřejmě i závažnější a úmyslné hříchy a nedostatky. Druhá tabulka rituálu Šurpu, z níž jako příklad uvádíme několik řádků, přináší dlouhý seznam nejrůznějších provinění: „Kdo se dopustil něčeho, co se z ustanovení jeho boha a jeho bohyně nesmí: místo ,ano‘ řekl ,ne‘, místo ‚ne‘ řekl ‚ano‘; odloučil otce od syna, odloučil syna od otce, odloučil matku od dcery, odloučil dceru od matky; nepropustil zadrženého, neosvobodil spoutaného; nerozpoznal hřích proti bohu, nerozpoznal přestoupení proti bohyni, dotíral na boha, pohrdal bohyní; pohrdal otcem a matkou, ponížil starší sestru;

Z rituálu proti neblahým věštebným znamením, v: Maul, Zukunftsbewältigung, str. 251 (text) a 230 (překlad), ř. 30 –35.

26

1 . 3 O s o b n í b ů h

37

stanovil mez (pozemku) nespravedlivě, nestanovil mez spravedlivě, vešel neoprávněně do domu svého bližního, přiblížil se k manželce svého bližního, prolil krev svého bližního, oblékl/odnesl šaty svého bližního; v srdci i ústy (bohu) něco slíbil, ale nedal; během okuřování vynechal jméno svého boha; rozhněval proti sobě svého boha, svou bohyni, když se ve shromáždění postavil a mluvil lživě.“27

Přímluvce za člověka u velkých bohů „Kéž Enmetenův bůh Šul-utul do nejvzdálenějších dní stojí před bohem Ningirsuem a bohyní Nanše (s přímluvou) za Enmetenův život!“28

I když mluvíme o „osobním“ bohu, je třeba mít na paměti, že vztah člověka k jakémukoli bohu byl vztahem úcty a bázně, nikoli přátelství.29 V mentalitě starého Orientu nelze hledat osobní blízkost mezi člověkem a bohem, která je v Novém zákoně možná díky Božímu vtělení. Mezopotámští bohové, i pokud jsou k člověku vlídní, zůstávají vždy pány a vládci, s nimiž člověka nemůže pojit osobní přátelství v moderním slova smyslu. Podle mezopotámské antropologie není člověk stvořený jako jejich obraz, nýbrž jako jejich otrok. Trvalý odstup a nerovnost mezi člověkem a bohem se jasně ukazuje v odpovědi božské šenkýřky Šiduri Gilgamešovi:

Reiner, Šurpu, str. 13 –15, ř. 5 – 6, 20 –23, 29, 32–33, 36, 45, 47–50, 74 –75 a 80 –81. Z nápisu sumerského krále Entemeny, asi 2400 př. Kř., v: Frayne, Pre-Sargonic Period, str. 198n, sl. vi 1–8. 29 Dochovala se starobabylónská literární skladba známá pod moderním titulem „Člověk a jeho bůh“, jež obsahuje nářek trpícího člověka k jeho bohu a útěšnou boží odpověď. Začíná slovy eṭlum ru-i-iš ana ilīšu ibakki, která se obvykle překládají „Jako příteli se člověk vyplakává svému bohu“. (Viz např. Foster v COS I, str. 485; odlišně von Soden v TUAT III, str. 136: „Pro svého přítele pláče člověk ke svému bohu.“) Slovo ru-i-iš, odvozované obvykle z akkadského rū’u „přítel“, lze však spíše spojit s hebrejským kořenem *r-w-ʻ „křičet“ (viz Mayer, Or 64 [1985] 186) nebo s arabským *r-ġ-w „bučet, řvát, ječet“. První verš by tedy znamenal: „S hlasitým křikem se člověk vyplakává svému bohu.“ Důvěrnější, „přátelská“ blízkost božstvu je výsadou příslušející pouze králi. 27 28

38


„Kdepak bloudíš, Gilgameši? Život, který hledáš, nenalezneš! Když bohové stvořili člověka, přisoudili člověku smrt, ale život si ponechali pro sebe!“30

1.4 Henoteistické tendence V několika modlitbách k Mardukovi, Nabúovi, Ninurtovi a Ištar, které se nám dochovaly v rukopisech z 1. tisíciletí př. Kr., se různí bozi objevují jako aspekty moci nebo dokonce části těla jediného boha, k němuž se modlitba obrací. „Tvým božstvím je Sín, tvým královským majestátem Anu, tvým panováním je Dagán, tvou královskou vládou je Enlil, tvou přesilou je Adad, tvou bystrostí je moudrý Ea, tvou dovedností je Nabú, který drží písařské rydlo; tvým vojevůdcovstvím je Ninurta, tvou silou je Nergal, tvým rozvažováním je Nuska, tvůj veliký vezír, tvým soudcovským úřadem je Šamaš, jenž dává vzejít… tvým úctyhodným jménem je Nejmoudřejší z bohů, Marduk! Tvá dravá střela je nelítostným lvem, úctyhodný Pane, který drtíš nepřátele, který necháváš utichnout boj! Po tvém boku, důvěryhodný a spravedlivý soudce bohů i bohyň, kráčejí Plejády; tvou nesmírnou velikostí jsou Igigové, tvým vůdcovstvím(?) je válečnice Irninni. Apsú je vaším umyvadlem, vaší kadidelnicí je Anuovo nebe, širá zem je každému z vás piedestalem, panovníci! Ten, kdo … chrámové oběti … vdova vás zve darem mouky, boháč darem ovce. Přispěchejte ke mně nad chléb a vodu darované těmi, kdo se vás bojí: svým nezměnitelným výrokem zahlaďte vinu vzniklou přestoupením toho, co jste zapověděli! Ať mohu vyjevovat tvá veliká díla, zpívat tvoje chvály!“31 30 31

George, The Babylonian Gilgamesh Epic I, str. 278n, sl. iii 1–5. Ebeling, Die akkadische Gebetsserie „Handerhebung“, str. 14n.

1 . 4 H e n o t e i s t i c k é t e nde nce

39

V citované modlitbě zaujímá Marduk vynikající postavení, nadřazené všem ostatním bohům, a váže na svou osobu veškerou božskou moc a majestát. Vypadá to, že text naznačuje určitý proces směřující k pohlcení celého panteonu osobou Marduka. Zároveň je však vidět, že ztotožnění jednotlivých bohů s Mardukem neruší mnohost božských postav. Henoteistické tendence, v několika textech skutečně patrné, v Mezopotámii nikdy nevylučují existenci ostatních bohů ani jejich božský status a většina písemných dokumentů nám představuje tradiční božský svět s mnoha božstvy. Starověká Mezopotámie zůstala až do konce klínopisné kultury polyteistická.

1.5 me: úřady, obřady, atributy božské vlády a bohopocty Božská moc nad lidským světem nabývá konkrétní podoby v sumerských „ m e“. Sumerské slovo m e se do akkadštiny překládá výrazem parṣu nebo poakkadštěným sumerským termínem mû. Akkadské slovo parṣu patří v první řadě do oblasti kultu a označuje „obřad“, „obřadní pravidlo“, „úřad“. Jeho význam však zahrnuje i konkrétní předměty jako „symboly“ nebo „insignie“. Obecněji může parṣu znamenat „rozhodnutí“, „pravidlo“, „zvyk“. V překladech do moderních jazyků se m e (pl.) často překládají jako „božské moci“ nebo i jako „božská nařízení“, „normy“, „rituály“ nebo „obřady“.32 Sumerský pojem ovšem zůstává poněkud neurčitý a přesný význam slova je v konkrétním textu často nejistý. M e jsou úřady, obřady a atributy vykonávání kultu a funkcí jednotlivých bohů. Rovněž královská vláda se počítá mezi m e, protože je to posvátná instituce, která sestoupila z nebe. Božská moc a kult na jedné straně a krá32 Glosář ETCSL překládá m e jako „essence“, elektronický Pennsylvania Sumerian Dictionary udává jako význam „being, divine properties enabling cosmic activity; office; (cultic) ordinance“. Interpretace m e jako abstraktních principů stojících za konkrétními věcmi ve smyslu „esence“ nebo „bytí“ či analogicky k platónským idejím však neodpovídá konkrétnímu myšlení předfilozofických kultur starého Předního východu, které se všeobecně vyhýbá formulování obecných pravidel nebo principů. Zdá se mi proto vhodnější pojímat sumerská m e konkrétněji, ve spojení s konkrétními božstvy, s jejich atributy a úřady, obřady a symboly jejich kultu.

40

1. P oje m boha v e staré Mezo po tá mii

lovství na straně druhé jsou spojovány se sumerskými m e např. v sumerském hymnu na stvořitelskou bohyni Nintur: „Když matka Nintur na trůnním stupni usedla na čistý stolec radosti, na stolec, z něhož vše stvořila ve velkém množství, tehdy byla pro boha Enlila vytvořena vznešená m e, jež jsou ze zlata, sláva početného lidu: velekněžství (n a m - e n ) a království (n a m - l u g a l ).“33

Nejvyšším správcem m e je bůh Enlil, pramen autority a moci. Právě on, méně často bůh Anu, přiděluje m e jednotlivým bohům. Činí tak ve svém chrámu Ekur ve městě Nippur. M e se nepřidělují jen bohům, nýbrž i městům a jejich chrámům, jež jsou pozemskými rezidencemi těchto bohů a středisky jejich kultu. Umístění m e ve městech a chrámech ukazuje na jejich civilizační a bohoslužebný charakter. Nejen Enlil, ale i ostatní bohové mohou darovat m e jinému bohu: např. Ninurta daruje m e své matce Ninchursanze34 nebo Suen dává m e své dceři Inanně.35 Početná m e shromáždil bůh Enki a uložil je ve své podzemní rezidenci, v Apsú. M e, jež jsou přidělena jednotlivým bohům, odpovídají vykonávání kompetencí nebo funkcí příslušných božstev (totéž platí i pro m e království, udělená pozemskému králi). Nejvýraznějším příkladem je Inanna/Ištar, která podle mýtu „Inanna a Enki“ získá od svého otce Enkiho více než sto m e: všechna souvisejí s Inanninou božskou vládou a jejím kultem (viz níže). V mnoha textech se slovo m e vyskytuje ve spojení s obřady (ĝ a r z a/ parṣu), ustanoveními/nákresy (g i š - ḫ u r/uṣurtu) a očistnými obřady (š u - l u ḫ/šuluḫḫû) a zjevně zde označují „kult“ nebo „obřad, rituál“, zvláště jde-li o provádění pravidelných obřadů: „Co měsíc o novoluní se za mne velkolepě konají veliká m e, můj svátek pro boha Anua.“36 M e ve smyslu „obřad“ neznamená vždy liturgii. Může označovat i předpis, jak se co má dělat. Když bohyně Inanna sestupuje do podsvětí, žádá ji vrátný, aby u každé podsvětní brány postupně odložila všechny své ozdoby a šaty. Na její námitky vždy po vykonání příkazu říká: „Mlč, Inanno; Nintur A, ř. 36 –39, v: Wilcke, Fs. Jacobsen, str. 236n. ETCSL, č. 4.26.1. Lugal-e, ř. 410, v: van Dijk, LUGAL UD ME-LÁM-bi NIR-GÁL II, str. 116; ETCSL, č. 1.6.2. 35 Šulgi X, ř. 45, v: Klein, Three Šulgi Hymns, str. 138n. ETCSL, č. 2.4.2.24. 36 Gudeovy válce, ř. 264 –265, v: Edzard, Gudea and His Dynasty, str. 75, sl. x 17–18. ETCSL, č. 2.1.7. 33 34

1 . 5 me : ú ř a d y, o b řady, at ri but y bož s ké vlády a bo ho po c ty

41

bylo vykonáno podsvětní m e. Nesmíš mluvit proti obřadům (ĝ a r z a) podsvětí!“37 Termín m e se vyskytuje také ve spojení s fyzickými předměty, s bohoslužebnými a královskými atributy a insigniemi, jak ukazuje mýtus „Inanna a Enki“ (viz níže). V některých textech se o nich mluví přímo jako o věcech, které lze uchopit, umístit do kouta38 atd. Zdá se ovšem, že m e neoznačují vždy abstraktní pojem nebo konkrétní předmět. Některé texty zmiňují m e, jež jsou nakreslena nebo vyryta, např. „byla nakreslena m e cihel chrámu Ekur“39 nebo „mé m e bude řádně vy vedeno na tvém povrchu“ (jde o povrch kamene).40 Podle J. Kleina může slovo m e někdy označovat „jistý typ emblémů, totiž dvojrozměrné znázornění symbolů, jež byly namalovány nebo vyryty na praporcích nebo standartách a znázorňovaly příslušný abstraktní pojem.“41 Klein předpokládá, že tyto emblémy mohly být vystaveny v chrámech a užívány při liturgii. I některé mýty mluví o m e, jež nosí bohyně Inanna a jež lze chápat jako emblémy se symboly: Inanna má „opasek se sedmi m e“, „připíná si k boku sedm m e“.42 Rovněž král je dekorován m e, která jsou jmenována mezi královským rouchem a insigniemi: „Enlil ti dal natrvalo vznešený knížecí trůn, věčnou ozdobu království, položil pro tebe základ; nechť Suen, jenž ti vsadil tiáru pevně na hlavu, (tě) nikdy nepřestane (korunovat)! Enki tě ozdobil m e královské vlády, Inanna tě představila v knížecím rouchu!“43 37 Sestup Inanny do podsvětí, ř. 132–133 a paralely, v: Sladek, Inanna’s Descent to the Netherworld, str. 119 (text) a 163 (překlad). ETCSL, č. 1.4.1. 38 Srv. např. modlitbu é - g u l - l a k i - b i m e - n a g i 4 - g i 4 - m u k bohu Ninurtovi, v: Cohen, Sumerian Hymnology, str. 70 n, ř. 19 –20: „Všechny jeho velká me naplňovala chrám; všechna jeho veliká me bývala shromážděna – (teď je v chrámě) odstranili z koutů!“ 39 Ur-Namma B, ř. 7, v: Flückiger-Hawker, Urnamma of Ur in Sumerian Literary Tradition, str. 189. ETCSL, č. 2.4.1.2. 40 Lugal-e, ř. 493; překlad podle Seminara, La versione accadica del Lugal-e, str. 170. ETCSL, č. 1.6.2. 41 Klein, AoF 24 (1997), str. 212. 42 Citace z: Inanna a Šukaletuda, ř. 118 (Volk, Inanna und Šukaletuda, str. 104 [text] a 128 [překlad]; ETCSL, č. 1.3.3); Sestup Inanny do podsvětí, ř. 14 (Sladek, Inanna’s Descent, str. 104 [text] a 154 [překlad]; ETCSL, č. 1.4.1.); výše uvedený překlad podle Klein, AoF 24 (1997), str. 214.

42

1. P oje m boha v e staré Mezo po tá mii

43

Sumerský mýtus „Inanna a Enki“ obsahuje dlouhý seznam více než sto m e, která vyjadřují různé prvky kultu a kompetencí Inanny/Ištar, bohyně tělesné lásky a války. Tento rozsáhlý soupis m e jedné konkrétní bohyně, v mezopotámské literatuře výjimečný, nám může pomoci uchopit pojem me: ─ úřady, vlastnosti a insignie spojené s nejvyššími funkcemi náboženského kultu a království: úřad kněží e n a l a g a r, božství, úřad pastýře (tedy krále), království, tiára, trůn atd. ─ různé typy kněžských úřadů; pravda/spravedlnost ─ činnosti, úřady, osoby, atributy spojené s mytologií Inanny/Ištar a s její funkcí a kultem jakožto bohyně sexu: sestup do podsvětí, výstup z podsvětí; obřadníci Inannina kultu zvaní k u r- g a r- r a , sa ĝ - u r- s a ĝ; meč, dýka, různé účesy; emblém, toulec, sex, líbání, prostituce, krčma, svatyně, n u - g i g („tabuizovaná osoba“, rovněž jeden z titulů Inanny), hudba atd. ─ skutečnosti spojené s válkou: hrdinství, síla, nepřátelství, spravedlnost, plenění měst, nářek, buřičská země, pohybovat se (být utečencem?), sídlit atd. řemesla a dovednosti nutné k fungování chrámu: tesařství, písařské ─ umění, kovářství, vědění atd. ─ různé skutečnosti spojené zřejmě s Inanniným kultem a její osobou, bez přísného logického pořádku: nakupit žhavé uhlí, ovčinec, ticho, zapálit oheň, uhasit oheň, potomstvo, konflikt, vítězství, rada, zklidnění mysli, provádění obřadů (m e), hudební nástroje užívané v kultu atd. Všechna tato m e získává Inanna od svého otce, když ho přemůže v pití. Zatímco je Enki opilý a spí, Inanna vezme m e, naloží je na loď a odveze je z Enkiho sídla Eridu do svého města Uruku. V odpovědi na otázku, jak Inanna fyzicky dokázala převézt všechny tyto rozličné skutečnosti a jaké kultické pozadí je třeba za mýtem hledat, vyslovuje J. Klein úvahu, že i v tomto případě by snad mohlo jít o emblémy se symboly, které představovaly božské, královské a společenské instituce.44 43 Lipit-Ištar C, ř. 43 – 47, v: Römer, Sumerische ‚Königshymnen‘ der Isin-Zeit, str. 14n. ETCSL, č. 2.5.5.3. 44 Klein, AoF 24 (1997), str. 215.

1 . 5 me : ú ř a d y, o b řady, at ri but y bož s ké vlády a bo ho po c ty

43

2. Hlavní mezopotámská božstva

V této kapitole stručně představíme nejdůležitější mezopotámské bohy. V 2.–1. tisíciletí náleželi všichni ke skupině „velkých bohů“ a s výjimkou Ašura byli uctíváni v celé Mezopotámii. Podle hierarchie prvních sedmi božstev (Anu – Enlil – Ea – Sín – Šamaš – Adad – Ištar) je uspořádán velký teologický seznam bohů „An = Anum“.1

2.1 An /Anu Sumerské slovo a n znamená „nebe“ a Anu je poakkadštěnou formou sumerského jména. Seznam „An = Anum“ uvádí v akkadštině dvojí výklad sumerského boha An: jednak jako bytost mužskou (Anu), jednak ženskou (Antu). Antu je chápána jako Anuova manželka a ztotožněna s Uraš („země“) nebo Ki („země“). V mýtu „Povýšení Inanny“ je do role Antu povýšena bohyně Inanna/Ištar. An je nejvyšší bůh sumerského a akkadského panteonu, vládce a zosobnění nebe. Jeho pozici odrážejí jeho tituly: „král všech zemí“, „král bohů“, „král Anunnaků“, „otec bohů“. Je rodičem bohů a božských bytostí a stvořitelem lidstva. V různých náboženských textech vystupuje jako otec:

An = dA-nu-um je rozsáhlý seznam (o více než 2100 řádcích, z nichž každý obsahuje jedno božské jméno), který na prvních čtyřech tabulkách uspořádává božstva podle jejich příslušnosti k jednomu z velkých bohů: k Anuovi, Enlilovi, Eovi, Sínovi, Šamašovi, Adadovi a Ištar. Seznam je rozdělen na oddíly, které vždy začínají jmény dotyčného velkého boha a pokračují vypočítáváním jeho předků, potomků, příbuzných, členů jeho dvora, služebníků, bohů, s nimiž splynul v jednu postavu, atd. Nejpropracovanější, „kanonická“ verze tohoto seznamu vznikla pravděpodobně koncem 2. tisícitelí. Kritické vydání: R. L. Litke, A Reconstruction of the Assyro-Babylonian God-lists, an : dA-nu-um and an : Anu šá amēli, New Haven 1998. 1

44

2. Hl avní mezo po tá msk á bo žstva

─ synů: Enlil, Enki, Sín, Adad, Erra (bůh moru a války), Girra (bůh ohně) ─ dcer: Gula (sum. „Převeliká“, bohyně uzdravování), Ninisina (sum. „paní Isinu“, bohyně města Isin, podobná Gule a později Ištar), Bau (význam jména nejasný; byla uctívána hlavně v Lagaši jako bohyně uzdravování a plodivé síly), Gatumdu (význam jména nejasný, uctívána v Lagaši a v městě Nina, snad bohyně-rodička); Inanna/Ištar ─ Anunnaků ─ démonů: Sebettu („Sedmero“), Māmītu (kletebná sankce spojená s přestoupením přísahy, závazku vůči bohům nebo lidem; ženský démon zosobňující trest za taková přestoupení), Lamaštu a jiní2 ─ jako stvořitel lidstva (v mýtu „Inanna a An“) An je doložen již v prvních seznamech bohů z poloviny 3. tisíciletí (fárské období) a ve starosumerských královských nápisech (kolem 2500 –2300). V seznamech jmen bohů stojí vždy na prvním místě. Ve 3. a na počátku 2. tisíciletí An společně s Enlilem uděluje královskou hodnost (např. v Prologu zákoníků Lipit-Ištara a Chammurapiho). Z konce 3. a začátku 2. tisíciletí je známa řada hymnů na Ana, sepsaných v sumerském jazyce. V mytologických textech je An/Anu činný pouze v nebi, ve světě bohů, zatímco pozemské záležitosti spadají do kompetence Enlila a dalších velkých bohů. Význam Anova kultu ve srovnání s ostatními bohy časem ustupuje do pozadí a v 1. tisíciletí je An zmiňován především jako člen trojice velkých bohů Anu – Enlil – Ea. Hlavním střediskem Anova kultu byl urucký chrám Eanna („Dům nebes“), kde byl An uctíván spolu s bohyní Inannou/Ištarou. Podle mýtu „Inanna a An“ Inanna Anovi chrám ukradla, a tím nabyla většího majestátu než on.3 Tento mýtus by snad mohl dosvědčovat rostoucí uctívání Inanny na Anův úkor. Inanna/Ištar byla totiž v Eanně uctívána výrazněji než An, i když chrám zůstával sídlem obou božstev. V druhé polovině 1. tisíciletí je nicméně v Uruku doložena rozsáhlá obnova Anova kultu. Už v 7. století vystavěl asyrský král Asarhadón chrám se zikuratem na místě, kde ve 4. tisíciletí stávala Anova svatyně známá 2 3

K Sebettu a Lamaštu viz výše, str. 33n; k māmītu viz níže, str. 161–163. Vydání textu: van Dijk, Fs. Borger, str. 9 –38. ETCSL, č. 1.3.5.

2 . 1 A n / A nu

45

v odborné literatuře jako „Bílý chrám“.4 V seleukovské době byl komplex na témže místě přestavěn a rozšířen; tento velký chrám, zasvěcený Anovi a jeho manželce Antu, je znám pod starověkým jménem Bīt Rēš („Dům počátek“5). Ten zřejmě již před začátkem seleukovské éry nahradil Eannu v roli náboženského centra Uruku a Anu společně s Antu vystřídali snad už v 6.–5. století6 Inannu/Ištar v roli hlavního božstva místního panteonu. Symbolem boha Ana je tiára s rohy, odznak božství. Jeho emblémovým zvířetem byl býk a v řadě symbolických čísel mu příslušela šedesátka. Hlavní mytologické texty a motivy :

Mytologický úvod skladby „Spor ovce s obilím“7 – An jako rodič Anun naků. Inanna a An8 – An přenechává Inanně chrám Eannu, který sestupuje z nebe. Povýšení Inanny/Ištar9 – Inanna obdrží od Ana m e a nejvyšší moc. Exorciční série Udug-ḫul-a-meš („zlí démoni“)10 – An jako rodič démonů. Gilgameš11 – Anu poskytne své dceři Ištar nebeského býka, aby mohla ztrestat Gilgameše a Enkidua. Ambos, „Überlegungen zu den Voraussetzungen für göttliche Präsenz“, str. 60n. Tak vysvětluje jméno chrámu Ambos, „Überlegungen zu den Voraussetzungen für göttliche Präsenz“, str. 63: Poněvadž byl chrám vystavěn na základech budovy ze 4. tisíciletí, které staří Mezopotámci považovali za epochu před potopou, odráží se v jeho jménu časové zařazení na počátek mezopotámské civilizace. 6 Beaulieu, ASJ 14 (1992), str. 54n. 7 B. Alster – H. L. J. Vanstiphout, „Lahar and Ashnan. Presentation and Analysis of a Sumerian Disputation“, ASJ 9 (1987), str. 1– 43. ETCSL, č. 5.3.2. Český překlad: Hruška, v: Duchovní prameny života, str. 49 –55. 8 J. J. van Dijk, „Inanna raubt den ‚großen Himmel‘. Ein Mythos“, v: S. M. Maul (vyd.), tikip santakki mala bašmu… Festschrift für Rykle Borger (CM 10), Groningen 1998, str. 9 –38. ETCSL, č. 1.3.5. 9 B. Hruška, „Das spätbabylonische Lehrgedicht ‚Inannas Erhöhung‘“, ArOr 37 (1969), str. 473 –522. 10 M. Geller, Evil Demons. Canonical Utukkū Lemnūtu Incantations (SAACT 5), Helsinki 2007. 11 A. R. George, The Babylonian Gilgamesh Epic. Introduction, Critical Edition and Cuneiform Texts, sv. I–II, Oxford 2003. Český překlad: L. Matouš, Epos o Gilgamešovi, Praha 19974; J. Prosecký – B. Hruška – M. Rychtařík, Epos o Gilgamešovi, Praha 2003. 4

5

46


Anzú12 – božský vládce Anu předsedá shromáždění bohů, když hledá válečníka, který by se postavil Anzúovi. Adapa13 – Anu odepře člověku Adapovi věčný život.

2.2 Enlil Výraz e n - l í l znamená v sumerštině „pán-vánek“, „pán-přelud“. Zdá se, že význam slova spojuje božstvo se vzduchem, větrem a atmosférickými přírodními jevy, jež mohou být podle mínění Th. Jacobsena i ničivé, jako je bouře, cyklón atd.14 Enlil ovšem není bohem bouře, nýbrž fyzické země (k i) a cizích zemí (k u r- k u r). Ohledně sumerského původu boha se však vede diskuse. Jeho jméno je doloženo v Eble ve formě i-li-lu,15 kterou někteří badatelé vykládají jako ʼil-ʼil, reduplikovaný semitský výraz pro „boha“,16 nebo jako il ilī, „bůh (všech) bohů“.17 Illil je rovněž jedna z výslovností jména uvedených v seznamu bohů „An = Anum“. V případě tohoto božstva neexistují dvě navzájem si odpovídající postavy, jedna sumerská a jedna semitská. V některých textech, mimo jiné i v „An = Anum“, je doloženo ztotožnění Enlila se severosemitským Dagánem. V Asýrii byl od druhé poloviny 2. tisíciletí s Enlilem ztotožňován říšský bůh Ašur, nazývaný někdy dokonce „asyrský Enlil“. Enlilovou nejdůležitější kompetencí je oblast autority a nejvyšší moci. Je to bůh, jenž zaujímá nejvyšší pozici hned po Anovi. Během druhé poloviny 3. tisíciletí nabývá nejvyšší výkonné moci a stává se prakticky hlavou M. E. Vogelzang, Bin šar dadmē. Edition and Analysis of the Akkadian Anzu Poem, Groningen 1988. Český překlad: Prosecký, Slova do hlíny vepsaná, str. 208 –232. 13 S. Izreel, Adapa and the South Wind. Language Has the Power of Life and Death (MC 10), Winona Lake, Indiana 2001. Český překlad: Prosecký, Slova do hlíny vepsaná, str. 329 –336. 14 Jacobsen, Treasures of Darkness, str. 98 –102. 15 Viz výčet výskytů v: Pomponio – Xella, AOAT 245, str. 170n. 16 Michalowski, CRRAI 43, str. 241n. 17 Steinkeller, v: Priests and Officials, str. 114, pozn. 36. Steinkeller říká, že „ l í l znamená ‚duch zemřelého, strašící duch‘ (…) a nikdy ‚vítr‘.“ Na zakladě způsobu psaní Enlilova jména ve 3. tisíciletí (den-é; en = „pán“, é = „dům“) interpretuje Steinkeller sumerské Enlilovo jméno jako „pán domácnosti, paterfamilias“. 12

2 . 2 E n l i l

47

celého panteonu. Výrazem jeho postavení jsou jeho tituly: Nunamnir, „vznešený, držitel autority“, „král nebe a země“, „otec bohů“, „král země (Sumeru)“, „král Sumeru a Akkadu“, „král všech zemí“. Akkadský termín enlilūtu, „moc/pozice boha Enlila“, označoval nejvyšší božskou moc a přivlastňoval se i dalším bohům, kteří se v určité historické situaci dostali do čela panteonu (Marduk, Ašur, Sín). Enlilovým standardním poetickým přívlastkem je sumerský výraz k u r- g a l, „velká hora“. Enlil byl držitelem „tabulky osudů“, přiděloval druhým bohům m e 18 a předsedal shromáždění bohů, jež rozhodovalo o osudech světa. Na to poukazuje i jeho přívlastek „Pán, který rozhoduje o osudech, jehož příkaz nelze změnit“. V sumerské mytologii konají bohové (Enki, Nanna, Pabilsaĝ) poutě do Enlilova sídla Nippuru, aby od něj na slavnostní hostině obdrželi požehnání pro svůj palác a své město a zajistili plodnost polí a dobytka. Jakožto král bohů byl Enlil po skončení raně dynastické doby i po celé 2. tisíciletí božským základem královské moci a udělování královské hodnosti uznávané v celém Sumeru příslušelo jemu. Ve 3. tisíciletí užívali králové epitet „Enlilův válečník“, „Enlilův syn“, „Enlilův milovaný“, „Enlilův vyvolený“. Od konce 3. tisíciletí nahrazuje v babylónské teologii Enlila jako držitele nejvyšší moci babylónský bůh Marduk (viz zvláště mýtus Enúma eliš), jenž následně také uděluje babylónským panovníkům královskou hodnost. Další důležitou Enlilovou funkcí je stvořitelská činnost. Podle myto logických vyprávění byl Enlil stvořitelem světa a lidstva („Píseň o motyce“, viz níže) a otcem bohů. Jako jeho předkové vystupují An (v uruckém panteonu) nebo božský pár Enki a Ninki (podle seznamu „An = Anum“). Jeho manželkou byla jedna z bohyní-matek, ve 2. tisíciletí bohyně Ninlil; mezi jeho děti se počítají Iškur, Namtar, Nanna, Nergal, Ningirsu, Ninurta. Roli Enlilova vezíra zastával bůh ohně Nuska. Enlilovým sídlem bylo město Nippur, nazývané poeticky d u r- a n - k i, „pouto nebe a země“, s chrámem Ekur („Dům-hora“). Nippur se nikdy nestal centrem přímé politické moci, ale jako sídlo nejvyššího božského ručitele královské moci měl v druhé polovině 3. tisíciletí a v první polovině tisíciletí druhého velký náboženský a politický význam. Bez souhlasu 18

48

Viz výše, str. 40 –43.


boha Enlila (tedy nippurské chrámové hierarchie) chyběla králi legitimita uznávaná v celém Sumeru. Navíc byl Nippur za První dynastie isinské (asi 2000 –1875) významným kulturním centrem, které aktivně uchovávalo sumerskou literární a náboženskou tradici poté, co se sumerština koncem 3. tisíciletí stala mrtvým jazykem. Stejně jako u Ana je i Enlilovým symbolem tiára s rohy. Jeho symbolickým číslem je 50. Hlavní mýty :

Píseň o motyce19 – oddělením nebe a země stvoří Enlil svět. Pak stvoří lidstvo tím, že je nechá vyrůst ze země jako trávu. Enlil a Ninlil20 – v Nippuru Enlil oplodní Ninlil, která ještě není jeho ženou. Padesát velkých bohů proto Enlila vyžene z města, ale Ninlil, jež nosí pod srdcem boha Nannu, jde za Enlilem. Enlil se jí vyhýbá, ale když se dozví, že je Ninlil těhotná, v převlečení ji oplodní ještě třikrát a zplodí tak další tři bohy. Dva z nich zůstanou v podsvětí výměnou za Enlilova prvního syna Nannu, který takto může „vystoupit na nebe“ jako bůh Měsíce. Enlil a Sud21 – Enlil se ožení se Sud, dcerou Nisaby, bohyně obilí a písařského umění. Učiní ji paní Sumeru a změní jí jméno na Ninlil. Sud je „rostoucí obilí, život Sumeru“ a je jí svěřeno písařské umění a příbuzné obory. Anzú22 – Enlil je vlastníkem tabulky osudů. Když mu ji Anzú ukradne, Enlilův syn Ninurta/Ningirsu Anzúa porazí a získá tabulku zpět. Zbývající text se dochoval jen ve zlomcích: s určitostí víme, že bohové vzdávají hold Ninurtově velikosti a že text vysvětluje různá jména boha Ninurty.

ETCSL, č. 5.5.4. Český překlad: B. Hruška, v: Mýty staré Mezopotámie, str. 144. H. Behrens, Enlil und Ninlil. Ein sumerischer Mythos aus Nippur (StPohl SM 8), Rome 1978. ETCSL, č. 1.2.1. Český překlad: B. Hruška, v: Mýty staré Mezopotámie, str. 114 –118. 21 M. Civil, „Enlil and Ninlil: the Marriage of Sud“, JAOS 103 (1983), str. 43 – 66; ECTSL, č. 1.2.2. 22 M. E. Vogelzang, Bin šar dadmē. Edition and Analysis of the Akkadian Anzu Poem, Groningen 1988. Český překlad: Prosecký, Slova do hlíny vepsaná, str. 208 –232.

19

20

2 . 2 E n l i l

49

Atramchasís,23 Gilgameš24 – Enlil je rušen hlukem, který vydává lidstvo, a jako trest rozhoduje seslat na lidi potopu. V mnoha literárních textech zaujímá Enlil vůči lidem negativní postoj. Je lepší, když spí a není buzen; pokud se rozhněvá, snaží se lidstvo vyhladit.

2.3 Enki/Ea Sumerské e n - k i znamená „pán země“ (jde ovšem o jiného boha než Enlilova předka En-ki). Akkadské jméno je snad odvozeno od semitského kořene *ḥ-j-j „žít“; ze 3. tisíciletí je z Ebly doloženo psaní ’à-u9, jež se zřejmě vyslovovalo /ḥajju/25. V literárních textech je Ea nazýván také Nudimmud (sum. „tvůrce“) nebo Niššīku (zřejmě semitské „kníže“). Enki/Ea je bůh sladké vody a má sídlo v sladkovodním oceánu (sumersky Abzu, akkadsky Apsû), který se podle mezopotámské kosmologie nachází pod povrchem země a z něhož vyvěrají prameny. K vládě nad sladkými vodami se připojuje Enkiho funkce boha ploditele, který v mytologických vyprávěních oplodňuje vodou (sum. „a“) zemi a svým semenem (v sumerštině rovněž „a“) různé bohyně a dává plodnost lidem i zvířatům. Dále je Enki bohem moudrosti: vědění, vytváření, řemesel a umění. Je zdrojem a patronem kultury a civilizace a má důležitou úlohu při stvoření člověka a uspořádávání světa. Do jeho kompetence spadají všechny oblasti, v nichž je třeba inteligence: Enki je odborníkem na řešení obtížných problémů a mistrem úskoků a lstí. Jako učiteli vší moudrosti přísluší Enkimu rovněž nejvyšší kompetence v oblasti rituálů a zaříkávání, „bílé“ magie. Spolu se svým synem Asalluchim/Mardukem je nepostradatelný při provádění rituálů proti nejrůznějším typům zla (nemoc, zlé věštebné znamení, očarování, kletba, zlý duch W. G. Lambert – A. R. Millard, Atra-ḫasīs. The Babylonian Story of the Flood. With the Sumerian Flood Story by M. Civil, Oxford 1969 = Winona Lake, Indiana 1999. Český překlad: Prosecký, Slova do hlíny vepsaná, str. 263 –302. 24 A. R. George, The Babylonian Gilgamesh Epic. Introduction, Critical Edition and Cuneiform Texts, sv. I–II, Oxford 2003. Český překlad: L. Matouš, Epos o Gilgamešovi, Praha 19974; J. Prosecký – B. Hruška – M. Rychtařík, Epos o Gilgamešovi, Praha 2003. 25 Krebernik, ZA 73 (1983), str. 31. 23

50


atd.) a stejně tak i při konsekraci nové sochy božstva. Poněvadž je bohem moudrosti, má veškerá znalost obřadů a zaříkávání svůj původ u něho a pouze on může dodat účinnost rituálu, jejž provádí člověk. V některých rituálních textech se nacházejí výslovné poukazy na to, že prostřednictvím lidského obřadníka jedná bůh sám: „Náležím Enkimu, náležím Damgalnunně, jsem Asalluchiho poslem. Mé zaklínání je Enkiho zaklínání, mé zaklínání je Asalluchiho zaklínání, Enkiho plány držím ve svých rukou.“26

Podle mýtu „Enki a řád světa“ předal Enlil Enkimu všechna m e; mýtus „Inanna a Enki“ vypráví, jak Inanna připravila Enkiho o více než sto různých m e, která představují Inanninu moc a její kompetence. Enkiho hlavní rezidencí bylo nejjižnější mezopotámské město Eridu, kde sídlil v chrámu Eabzu, „domě Apsú“, nazývaném rovněž Eengurra, „Dům podzemních vod“. Eridu bylo prastaré: pozůstatky první budovy interpretované jako chrám pocházejí z 5. tisíciletí př. Kr. a podle mezopotámské tradice se k Eridu váží počátky civilizace, neboť právě tam „sestoupila z nebe instituce království“.27 Enki je tedy spjat se samotným vznikem Mezopotámie. Třebaže v historické době nemělo město žádný politický význam, je Enki/Ea jak v mytologii, tak i v kultu po celou dobu trvání mezopotámské kultury velmi význačným božstvem. Jako jeho otec vystupuje obvykle An, jeho matkou je Namma (zosobněná masa slané a sladké vody); Enlil je Enkiho starším bratrem. Podle sumerské tradice má Enki za manželku bohyni Ninchursangu, „paní hor“, zatímco v akkadském podání je jeho ženou Damgalnunna nebo Damkina, „manželka knížete“. Jeho nejvýznamnějším synem byl bůh zaříkávání Asalluchi, který v tradici 1. tisíciletí splynul s Mardukem. Enkiho vezír se jmenoval Isimud, v akkadštině Usmû, a měl dvě tváře, podobně jako římský bůh Janus. Exorciční série U d u g - ḫ u l - a - m e š III 147–152, v: Geller, Evil Demons, str. 107 (text) a 201 (překlad). 27 Sumerský královský seznam, ř. 1–2: „Když královská vláda sestoupila z nebe, byla královská vláda v Eridu.“ Vydání textu: Jacobsen, Sumerian King List, 70; ETCSL, č. 2.1.1. Český překlad: Prosecký, Slova do hlíny vepsaná, str. 314. 26

2 . 3 E n k i / Ea

51

Enkiho symbolem nebo atributem je nádoba, z níž přetéká voda, nebo hůl s hlavicí v podobě berana. Bůh je často znázorňován jako lidská postava, jíž z ramen prýští proudy vody. Enkiho emblémovými zvířaty jsou beran, jelen, želva nebo složená bytost suḫurmāšu, kozoryba. V řadě symbolických čísel náleží Enkimu 40 nebo 60. Hlavní mýty :

Enki a Ninmach28 – Enki, stvořitel bohů, „vynalezne“ člověka, určeného k tomu, aby převzal těžkou práci, již předtím vykonávali bohové. Během hostiny se Enki pře s bohyní Ninmach o to, kdo jednotlivým lidem přiřkne sudbu. Ninmach stvoří lidské bytosti s různými defekty, ale Enki dokáže pro každého najít odpovídající sudbu a místo v lidské společnosti. Naproti tomu Ninmach se nepodaří najít vhodnou sudbu pro lidské novorozeně, které Enki nechá přijít na svět pomocí porodu a které je celé rozbolavělé, neschopné mluvit, jíst, chodit ani vůbec něco dělat. Enki a Ninchursanga29 – na ostrově Dilmun, v ráji neposkvrněném od zla, chybí sladká voda a Enki ji opatří v hojnosti. Voda je ovšem zároveň Enkiho semenem, jímž bůh oplodní svou ženu Ninchursangu. Poté oplodní i dceru, kterou mu Ninchursanga porodí, a pak i svou vnučku a následující potomky až do čtvrté generace. Ninchursanga nakonec vyjme Enkiho semeno z lůna poslední dcery Uttu a nechá z něho vyrůst osm rostlin. Enki je sní a v důsledku kletby, již Ninchursanga pronesla, onemocní. V závěru mýtu porodí Ninchursanga osm bohyň, které Enkiho uzdraví. Smysl mýtu zůstává nejasný. Enki a řád světa30 – zde Enki vystupuje jako stvořitel a dárce plodnosti. Enlil mu předává všechna m e a Enki se stává vládcem a uspořadavatelem celého světa. Přiřkne sudbu zemi Sumer, městu Ur, zemi Melucha a dá řád zemím Elam, Marchaši a Martu. Přidělí rovněž kompetence jednotC. A. Benito, “Enki and Ninmaḫ” and “Enki and the World Order”, Philadelphia 1969. ETCSL, č. 1.1.2. Český překlad: Hruška, v: Mýty staré Mezopotámie, str. 109 –113. 29 P. Attinger, „Enki et Nin[ḫ]ursa[g]a“, ZA 74 (1984), str. 1–52. ETCSL, č. 1.1.1. Český překlad: Hruška, v: Mýty staré Mezopotámie, str. 102–108. 30 C. A. Benito, “Enki and Ninmaḫ” and “Enki and the World Order”, Philadelphia 1969. ETCSL, č. 1.1.3. Český překlad: Hruška, v: Mýty staré Mezopotámie, str. 119 –132. 28

52


livým bohům, přičemž odmítne stížnosti bohyně Inanny, že neobdržela žádnou významnou funkci. Inanna a Enki31 – Inanna připraví Enkiho o více než sto m e. Enúma eliš32 – Ea svým zaříkáváním uspí prvního rodiče bohů, Apsúa, a poté ho usmrtí. Atramchasís33 – Ea dává bohyni Nintu návod, jak stvořit člověka. Když se pak bohové rozhodnou seslat potopu a zničit lidstvo, prozrazuje Ea tento plán svému chráněnci, člověku Atramchasísovi, a radí mu, jak se před potopou zachránit pomocí archy. Díky Eovi lidstvo potopu přežije.

2.4 Nanna/Sín Význam jména jak sumerského Nanna, tak akkadského Suʼen nebo (od konce 3. tisíciletí) Sín zůstává nejasný. Jako epiteton měsíčního boha se často vyskytuje akkadský výraz nannaru, „svítilna“, ale mezi akkadským nannaru a sumerským n a n n a zřejmě není etymologická souvislost. Od starobabylónské doby se Sínovo jméno píše i jako číslovka 30, což zhruba odpovídá počtu dní v měsíci a zároveň je to Sínovo symbolické číslo. V literárních textech se setkáváme s poetickým epitetem Namraṣīt, „zářivý při (svém) východu“, což je akkadský protějšek sumerského D i l i - í m - b a b b a r, „osamělý bílý běžec“. Protože se Měsíc – Nanna/Sín – objevuje během měsíčního cyklu v různé podobě, má měsíční bůh různá jména nebo epiteta podle tvaru, ve kterém je viditelný: ─ u 4 - s a k a r, akk. usqāru: srpek nového Měsíce ─ „dva rohy“ (qarnā): dvě poloviny měsíčního srpku. Jedno ze Sínových G. Farber-Flügge, Der Mythos „Inanna und Enki“ unter besonderer Berücksichtigung der Liste der me (StPohl 10; Rome 1973). ETCSL, č. 1.3.1. Český překlad: Hruška, v: Mýty staré Mezopotámie, str. 133 –141. 32 W. G. Lambert, Babylonian Creation Myths (MC 16), Winona Lake, Indiana 2013. Český překlad: Prosecký, Slova do hlíny vepsaná, str. 37– 68. 33 W. G. Lambert – A. R. Millard, Atra-ḫasīs. The Babylonian Story of the Flood. With the Sumerian Flood Story by M. Civil, Oxford 1969 = Winona Lake, Indiana 1999. Český překlad: Prosecký, Slova do hlíny vepsaná, str. 263 –302. 31

2 . 4 Na n n a / S í n

53

─ ─ ─

epitet je proto „býk“ a hvězdy jsou nahlíženy jako stádo Sínových krav. Spojení Měsíce s býkem poukazuje rovněž na oblast plodnosti (srv. mýtus „Sínova kravka“). „koruna“ (agû): část Měsíce neosvícená sluncem, nýbrž odleskem světla odráženého Zemí; rovněž Měsíc těsně před úplňkem během 11.–15. dne měsíčního cyklu. „loďka“: označení se může vztahovat na poslední fázi růstu měsíčního disku i na úplněk. „plod, jenž se tvoří sám od sebe“: toto epiteton vyjadřuje změny během různých fází měsíčního cyklu.

Sín je zdrojem nočního svitu: spolu se Šamašem je dárcem světla a nebeským tělesem, podle něhož se řídí kalendář. Ve 2. a 1. tisíciletí je Sín vzýván jako božský ochránce, který bdí nad lidmi a pomáhá slabým. Je tvůrcem života a dárcem zdraví, otcem a dárcem potomstva. Mýtus „Sínova kravka“ (viz níže) je součástí zaříkávání pro usnadnění porodu. Sínovo spojení s plodností a uzdravením může mít i zápornou stránku: v kletbách vystupuje Sín jako původce malomocenství. Podobně jako u Šamaše, i když v menší míře, náleží k Sínovým kompetencím i určování sudby a sdělování božských rozhodnutí pomocí věštebných znamení. Podle jedné rituální modlitby „rozhodnutí o zemích je položeno před tebe“,34 a to v souvislosti se zatměním Měsíce, což byla velmi negativní předzvěst. Sín je synem Enlila a Ninlil (srv. i mýtus „Enlil a Ninlil“) a otcem bohů Šamaše a Numušdy a bohyně Ištar (Inanny). Jeho bratry jsou dva podsvětní bohové, Nergal a Ninazu, a inspektor závlahových kanálů bůh Enbilulu. Za manželku má bohyni Ningal a jeho vezír se jmenuje Alammuš. Měsíční bůh je doložen už v nejstarších seznamech bohů (Fára a Abú Salábích), tedy od poloviny 3. tisíciletí, a zůstal božstvem uctívaným i po zániku klínopisné kultury. Hlavní centrem Sínova kultu byl chrám Ekišnugal ve městě Ur v jižní Mezopotámii. Sargon Akkadský (2340 –2284) tam za velekněžku měsíčního boha dosadil svou dceru Encheduannu, první známou básnířku lidŠuilla Sín 1, ř. 11b, v: Mayer, UFBG, str. 490 – 494. Anglický překlad: Foster, 3Before the Muses, str. 760n.

34

54


ských dějin, jíž mezopotámská tradice připisuje několik literárních skladeb na oslavu sumerských chrámů a bohů. V severní Mezopotámii se velké středisko Sínova kultu nacházelo v Charánu v chrámu Echulchul („Dům jásotu“). Poslední novobabylónský král Nabonid (556 –539) se pokusil prosadit Sínův primát proti babylónskému bohu Mardukovi a povýšit Sína na nejvyšší božstvo babylónského panteonu. Podle pozdějších pramenů z perské doby však takový radikální zásah nenalezl žádnou podporu u babylónského kléru a v důsledku přinesl králi ztrátu autority. Podle Sargonova vzoru Nabonid rovněž ustanovil jednu ze svých dcer Sínovou velekněžkou v Uru a nakrátko tak obnovil kněžskou hodnost, která zanikla už v 2. tisíciletí.35 Přirozeným Sínovým symbolem je měsíční srpek. Jeho emblémovým zvířetem je býk nebo drak se lví hlavou. Jeho symbolické číslo se shoduje s počtem dní v měsíci – 30. Hlavní mýty :

Sínova cesta do Nippuru36 – Sín podniká pouť do Nippuru za Enlilem a Ninlil a přiváží pro Enlilův chrám stovky ovcí, koz, krav, ptáků, ryb, vajec atd.; obdrží požehnání a plodnost pro svou zemi. Sínovo zajetí37 (mytologické vyprávění včleněné do exorciční série Udug-ḫul-a-meš) – sedmero zlých démonů obklíčí Sína, jenž drží v rukou život země, a způsobí zatmění, znamení smrti. Válečníci Šamaš a Adad, bohové věštění, nedokážou Sínovi pomoci a Ea o tom informuje svého syna Marduka. Zbytek textu je ulomený, ale lze předpokládat, že se Mardukovi podařilo Sína osvobodit. Sínova kravka38 (pasáž ze zaříkávání pro usnadnění porodu) – Sín si všimne, že jeho březí kravka Geme-Sín („Sínova děvečka“) nemůže porodit. Nabonidova zpráva o božském vyvolení jeho dcery a o jejím uvedení v úřad je obsahem některých Nabonidových královských nápisů: Schaudig, AOAT 256, č. 2.5, sl. ii 13 –14 (válec o chrámu E’igikalamma); č. 2.7. (válec o En-ningaldi-Nanně). 36 A. J. Ferrara, Nanna-Suenʼs Journey to Nippur (StPohl SM 2), Rome 1973. ETCSL, č. 1.5.1. 37 U d u g - ḫ u l - a - m e š XVI 23 –78, v: Geller, Evil Demons, str. 179 –181 (text) a 251– 253 (překlad). Český překlad: Prosecký, Slova do hlíny vepsaná, str. 245 –250. 38 N. Veldhuis, A Cow of Sîn, Groningen 1991. Český překlad: Prosecký, Slova do hlíny vepsaná, str. 242–244. 35

2 . 4 Na n n a / S í n

55

Rozhodne se zasáhnout a posílá z nebe dva ochranné duchy lamassu, aby porod usnadnili. Sňatek Sína a Ningal39 – Sín se miluje s Ningal, aniž by k jejich spojení dal souhlas Ningalin otec (z textu se zachoval pouze zlomek).

2.5 Utu/Šamaš Sumerské u t u a akkadské šamaš znamenají „slunce“. Spolu se Sínem je Šamaš dárcem světla a osvětlovatelem temnot. Ráno otvírá nebeskou bránu; během dne prochází nebem a vidí přitom všechno, co se děje na zemi. V průběhu noci prochází podle některých textů podsvětím,40 podle jiných tráví noc ve své soukromé komnatě41 či „v nitru nebes“, v části nebe nepřístupné lidskému zraku.42 Šamaš je vzýván jako vládce světa (nebe, země, všech zemí, duchů zemřelých), jako „vykupitel“, jako pomocník a ochránce. Zná pozemské záležitosti a události ze všech bohů nejlépe; jedno z jeho epitet zní mūdû mimma šumšu, „ten, který zná všechno“. Díky své vševědoucnosti zastává Šamaš i roli boha spravedlnosti. Je nejvyšším soudcem (králem spravedlnosti, soudcem bohů, soudcem nebe a země, soudcem lidí) a ručitelem spravedlnosti. Na stéle, na níž jsou vyryty Chammurapiho zákony, je vidět i znázornění krále ‚zákonodárce‘, jak stojí před Šamašem, pramenem vší spravedlnosti. Šamašova úloha být garantem spravedlnosti se neomezuje jen na pozemský svět. V případě nepříznivého věštebného znamení mu přísluší předsedat soudnímu jednání v nebi, při kterém je žádán, aby revidoval boží rozhodnutí ohlášené zlým znamením a stanovil postiženému novou, příznivou sudbu. V roli soudce vystupuje Šamaš v mnoha textech a rituálních modlitbách. W. H. Ph. Römer, „Studien zu altbabylonischen hymnisch-epischen Texten (2). Ein Lied über die Jugendjahre der Götter Sin und Ischum (CT 15, 5 – 6)“, JAOS 86 (1966), str. 138 –147. Český překlad: Prosecký, Slova do hlíny vepsaná, str. 240. 40 Např. Lambert, Babylonian Wisdom Literature, str. 126, ř. 31; další úryvky z literárních textů cituje Heimpel, JCS 38 (1986), str. 146n. 41 V akkadštině kummu, např. v modlitbě k bohům noci, vydané v Dossin, RA 32 (1935), str. 180 –187; viz níže, str. 151, ř. 14. 42 Heimpel, JCS 38 (1986), str. 151, chápe „nitro nebe“ jako „neviditelnou část nebe, jež se nachází pod zemí“. 39

56


Sluneční bůh je Sínovým synem a bratrem bohyně Inanny/Ištar. Podle sumerské tradice měl za manželku bohyni Šerdu (nebo Šeridu), zatímco v akkadských pramenech je jeho chotí Aja. Jeho synové jsou nižší božstva: Bunene (ten je i Šamašovým vezírem), Char, Kíttu („spravedlnost“), Sisigal, Sumukan (bůh divoké zvěře), Mamu (bůh snů). Hlavními centry Šamašova kultu byla města Sippar a Larsa, jeho chrám se v obou městech jmenoval Ebabbar, „Bílý dům“. V r. 1985 se v Šamašově chrámu v Sipparu našla nedotčená klínopisná knihovna z 6. století př. Kr., která obsahovala kolem 800 tabulek s literárními texty, srovnaných ještě v regálech (celkem se v Sipparu našlo asi 35 000 tabulek). Symbolickým znázorněním Šamaše je obvykle sluneční disk; jeho atributem byla pila, jíž si denně otvíral cestu mezi dvěma mytickými horami, zvanými „Dvojčata“. Jeho symbolickým číslem je 20 a v každém měsíci mu byl zasvěcen dvacátý den. Hlavní mytologické texty a motivy :

Lugalbanda a horská jeskyně43 – Hrdina Lugalbanda v průběhu tažení uruckého krále proti městu Aratta těžce onemocní a jeho druhové, kteří se domnívají, že umírá, ho zanechají samotného v horské jeskyni. Po několika dnech se Lugalbandovi vrátí vědomí, obrátí se v modlitbě k Utuovi, Nannovi a Inanně, a Utu mu pošle ochranné duchy, kteří zaženou démony nemoci a přinesou Lugalbandovi rostlinu života a vodu života. Dumuziho sen44 – Utu, Inannin bratr, pomáhá Dumuzimu, Inanninu snoubenci, uprchnout před démony, kteří ho chtějí odvléci do podsvětí. Dumuzimu se třikrát podaří uniknout, ale nakonec se ho démoni zmocní. Gilgameš45 – Šamaš pomáhá Gilgamešovi a Enkiduovi usmrtit Chúvavu, strážce cedrového lesa. ETCSL, č. 1.8.2.1. B. Alster, Dumuzi‘s Dream. Aspects of Oral Poetry in a Sumerian Myth (Mesopotamia 1), Copenhagen 1972. ETCSL, č. 1.4.3. Český překlad: Hruška, v: Mýty staré Mezopotámie, str. 82–90. 45 A. R. George, The Babylonian Gilgamesh Epic. Introduction, Critical Edition and Cuneiform Texts, sv. I–II, Oxford 2003. Český překlad: L. Matouš, Epos o Gilgamešovi, Praha 19974; J. Prosecký – B. Hruška – M. Rychtařík, Epos o Gilgamešovi, Praha 2003. 43 44

2 . 5 U t u / Š amaš

57

Etana46 – Šamaš jako ručitel dodržení přísahy pomáhá hadovi potrestat orla, který porušil přísahu přátelství, jíž se hadovi zavázal.

2.6 Iškur/Adad Význam jména Iškur není znám a není ani jasné, jestli jde o sumerské jméno. Akkadské adad znamená „ten, který hřmí“ (ze semitského kořene *h-d-d, „hřmít“). Nejstarší forma jména, která se v Sýrii a v Horní Mezopotámii uchovala až do konce 2. tisíciletí, je doložena v textech z Ebly ze 3. tisíciletí: ’à-da,47 s pravděpodobnou výslovností /hadda/. Postavy Iškura a Adada slily do jediného božstva zřejmě ve starobabylónském období. Slabičně psané jméno Adad je v Mezopotámii s jistotou doloženo teprve od doby Třetí dynastie urské. Iškur/Adad je bůh bouře a deště s jejich pozitivními i negativními aspekty. Je dárcem deště a zajišťuje polím plodnost a život, ale také je ničí bouřemi a záplavami. Vystupuje proto i v rituálech proti bouřím a nemocem vegetace. Jako pán bouře je Adad i válečníkem. V sumerské náboženské literatuře táhne Iškur do války ve jménu svého otce (Ana nebo Enlila) na voze, v němž jsou zapřaženi démoni bouře. I novoasyrské válečné rituály k bohu Nergalovi a Adadovi ukazují Adada jako válečnické božstvo, jež podporuje krále na válečném tažení. V 2. a 1. tisíciletí přebírá semitský Adad ještě další kompetence: stává se strážcem přísahy a spolu se Šamašem i bohem věštění. Zatímco Šamaš je božský soudce, Adad je zřejmě spíše prostředníkem mezi lidským a božským světem, který předává dále slova a úkony věštebného rituálu. „Tobě (Adade, přísluší) přenést slova nebe a země, jež mají být oznámena pomocí věštby, poselství, které se nachází v Eově Apsú; tobě přísluší prozkoumat příznivé či nepříznivé ‚maso‘.“48 M. Haul, Das Etana-Epos. Ein Mythos von der Himmelfahrt des Königs von Kiš (GAAL 1), Göttingen 2000. Český překlad: Prosecký, Slova do hlíny vepsaná, str. 347–363. 47 Viz výčet výskytů v: Pomponio – Xella, AOAT 245, str. 31–54. 48 Z hymnu dochovaného v chetitské verzi, citováno podle Schwemer, Die Wettergottgestalten, str. 222. Vydání textu: Archi, Or 52 (1983), str. 20 –30 (av. ii 6 –10).Výrazem 46

58


Podle D. Schwemera vyplynulo spojení Adada s věštěním v první řadě z faktu, že mnoho jevů z Adadovy sféry (počasí, blesky atd.) bylo nahlíženo jako věštebná znamení. Jiným důvodem mohla snad být Adadova vláda nad větry, které podle textů zaříkávání mohou přenášet dobro nebo zlo.49 P. Steinkeller naproti tomu soudí, že přidružení Adada k Šamašovi vychází z jejich spolupráce, doložené různými texty, v nichž Adad zastává úlohu Šamašova asistenta. V jednom starobabylónském věštebném textu pomáhá Adad jakožto vítr přenést duchy zemřelých do podsvětí. Při věštění z jater by tedy mohl stejným způsobem přenášet rituální slova a úkony.50 Iškurovým/Adadovým otcem je An nebo Enlil, a Iškur je zároveň dvojčetem Enkiho. Jeho manželka se v sumerské tradici jmenuje Medimša („Krásný vzhled“), zatímco semitský Adad má za ženu Šálu (snad churitsky „dcera“?), bohyni polních plodin a úrody. Jako jeho synové jsou známi bohové Míšaru („spravedlnost“) a Usuramássu („zachovávej jeho slovo“) a bohyně Šubanuna, Menunesi a Namašmaš. Adadovým vezírem je bůh blesku Nimgir. Iškur je doložen v nejstarších seznamech bohů (Fára a Abú Salábích) a nepřímo už na seznamu měst v uruckých archaických textech z konce 4. tisíciletí, kde je jméno jeho města Karkaru psáno znakem ní („vítr, bouře“). Jeho karkarský chrám se jmenoval Eugalgalla, „Dům (všech) velkých bouří“. Ve starobabylónském období byl Iškur/Adad osobním bohem některých králů. Jistě už tehdy patřil k velkým bohům, i když není v žádném pramenu uveden jako městský bůh nějakého velkého města a o jeho karkarském chrámu nemáme z pozdějších dob žádné zmínky; jako hlavní božstvo místního panteonu je doložen pouze v Zabánu. Vlastní chrámy měl ovšem v mnoha městech a někdy chrám sdílel s jiným velkým bohem. Když Šamší-Adad I. (asi 1808 –1776) obnovoval v Ašuru starý Adadův chrám, učinil z něj dvojchrám zasvěcený dvěma bohům: Anuovi a Adadovi. V Sipparu měl Adad svatyni spojenou s chrámem boha Šamaše. Adadovým symbolem a atributem je blesk. Jako jeho symbolické zvíře je zobrazován býk a drak se lví hlavou, v řadě symbolických čísel mu patří 10. „příznivé či nepříznivé maso“ se myslí věštebná znamení, která bohové vpisují do ovčích jater, následně zkoumaných při věštebném obřadu. 49 Schwemer, Die Wettergottgestalten, str. 225n. 50 Steinkeller, Gs. Moran, str. 43 – 45.

2 . 6 Iškur/ A d a d

59

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

VYŠE H RAD NÁBOŽENSTVÍ STARÉ MEZOPOTÁMIE. Ivan Hrůša. Bohové, chrámy, obřady a lidé

Recommend Documents