Vydáno k 10. výročí posvěcení kostela Miroslav Lysek a kolektiv
VĚNOVÁNÍ
Tato kniha je věnována všem, kdo iniciovali, organizovali, nebo se svou prací, finančními dary či jinou formou pomoci podíleli na uchování naděje a poté i na vlastní výstavbě kostela sv. Václava ve Václavovicích. Poděkování patří také těm, kdo se o kostel starají v současné době, dále jej dotvářejí a vedle liturgických obřadů jej zpřístupňují také pro jiné kulturní a společenské programy otevřené nejen věřícím. V letech následujících pak může být tato knížka nejen vzpomínkou, ale i výzvou pro ty, kdo přijdou na místa svých předchůdců a budou chtít navázat na jejich práci, odpovědnost a víru.
ÚVODNÍ SLOVO
Drazí bratři a sestry, milí přátelé, je pro mne milou příležitostí pozdravit Vás u příležitosti prvního kulatého jubilea filiálního kostela sv. Václava ve Vaší obci. Před deseti lety se naplnila téměř staletá touha obyvatel po stavbě vlastního kostela. Je něco obdivuhodného na této touze, která se předávala z generace na generaci. Dvě světové války a totalitní režimy nezeslabily toto úsilí věřících. Kostel jako duchovní střed obce, domov pro rodinu věřících, místo posvěcení a požehnání pro život celé obce, budova, která vedle ostatních v obci bude pozvedat zrak nad obzor všednosti a připomínat duchovní rozměr života. Tak nějak asi předkové přemítali o své touze. Možná je dobré si to v souvislosti s oslavou prvního desetiletí kostela připomenout a uvědomit si, že nyní je potřeba se stejnou odhodlaností a touhou předávat dalším generacím to, co kostel v obci symbolizuje – poklad víry, dar požehnání života s Bohem. Je to velký úkol a odpovědnost. Kéž nás v tom nezastaví žádné okolnosti života současné společnosti. Věřím, že v tomto smyslu má kostel sv. Václava budoucnost ještě před sebou. A přejme si, aby mnoho dalších generací v něm nacházelo útěchu a posilu. Ať naleznou toto místo promodlené a připravené k chvále a díkůvzdání Bohu, ať zde pramení pokoj a dobro pro všechny obyvatele obce. Tak by to možná vyjádřil i samotný svatý Václav, patron kostela, který toužil vtisknout do života celého našeho lidu dobrodiní pramenící z přijatého křesťanství. Rád bych také vyjádřil svou vděčnost všem, kdo tento kostel nesli v srdci, kdo jej svou námahou a svými oběťmi pomohli postavit a všem, kdo se o něj starají i dnes. Přeji obyvatelům Václavovic, ať je kostel vždy jejich chloubou. Nejen pro krásu budovy, ale i pro vztah, který si k němu najdou. Mons. František Václav Lobkowicz biskup ostravsko-opavský
3
4
Anděla Koloničná, iniciátorka výstavby Když vzpomínám, jak vše začalo, vybavuje se mi jeden papír, který mi ukázala na jednom setkání počátkem 90. let Marta Kolegová. Byl starý, otrhaný, skoro jakoby okousaný od myší. Vedle nákresů první zamýšlené podoby kostela někdy z první poloviny minulého století na něm byla také informace o pozemcích, na kterých se někdy v 30. letech měl postavit. To, že pozemky ke stavbě kdysi existovaly, lidé věděli. S válkou a pak s dobou po nástupu komunistů a jejich znárodňováním se s nimi mohlo stát cokoli. Po více než 50 letech od prvních pokusů o stavbu se proto už ani dost dobře nevědělo, kdo tyto pozemky vlastní. Panovalo obecné přesvědčení, že jsou v rukou státu. Vyřizovala jsem tehdy nějaké rodinné záležitosti na katastrálním úřadu a nedalo mi, abych si toto vlastnictví neověřila. Byla to shoda náhod, ale Bůh tomu tak asi chtěl. Čísla pozemků jsem předložila úřednici a dozvěděla jsem se, že stále patří Římskokatolické farnosti Šenov. S tím poznáním jsem šla za otcem Morcinkem a řekla mu, že kostel ve Václavovicích může stát. Byl překvapen a moc nevěřil, že by se to mohlo zdařit. Další dny, týdny a roky však daly za pravdu mé víře. K organizování se přidávali vedle otce Morcinka další a další. Sbíraly se malé i větší dary. Po pěti letech úsilí se podařila vyřídit i všechna vyjádření a povolení. Byl vysvěcen základní kámen a začalo se nakonec také stavět. Hlavním organizátorem a vlastně duší celé výstavby byl pan Kaloč. Ze vzpomínek Anděly Koloničné zaznamenal Miroslav Lysek
Marta Kolegová, iniciátorka výstavby Byla jsem požádána, abych vzpomněla na pár historek, třeba i veselých, ze stavby kostela. Začala bych hned od začátku, a to když naši rodinu navštívil Ing. František Tvardek a sdělil nám, že už oplotili staveniště a začne se se stavbou kostela. Na účtu sdružení bylo pouhých 200 tisíc korun. Byl to velký risk, ale občané nám sdělovali, že budou rádi finančně přispívat až uvidí, že se opravdu staví. Tak jsme je tímto krokem donutili, aby svůj slib splnili. A opravdu. Začaly se pomalu shromažďovat finance a mohlo se pokračovat se stavbou. Pamatuji si, že na jedné schůzce sdružení, když končil termín splatnosti faktur a nebylo čím zaplatit, někdo navrhnul, že my, členové sdružení, se musíme složit na zaplacení a pak si to od dárců vybrat. To vybrání skončilo zase zaplacením faktur a tím pádem nám penále během stavby nehrozilo, možná hlavně proto, že nám stavěly solidní firmy. Problém byl i s pozemkem na výstavbu. Kolik lidí, tolik názorů. Jedni chtěli stavět u hřbitova, jiní v centru obce, padaly další a další návrhy, které akorát vyvolávaly problémy. Tak bylo rozhodnuto: kostel bude stát tam, kde chtěli naši předci, tím diskuze skončily. 5
Také se mimo jiné objevovaly názory, kdo že nám bude do toho kostela chodit? Vždyť je tu jen pár věřících. Naštěstí se obavy nepotvrdily. Důkazem jsou dodatečně přidělávané lavice, aby si každý mohl při bohoslužbě odpočinout nejen na duchu. Kostelní okna. Rozhodovali jsme se, jaká okna umístíme do kostela, jestli ta původně navržená ve tvaru lilií, která byla dražší, nebo ta bez ozdob. V tu dobu opravdu nebylo z čeho platit, ale nakonec naštěstí zvítězila okna originální a nyní jsme tomu rádi. Okna jsou ozdobou kostela. Varhany. O panu faráři Morcinkovi bylo známo, že byl velmi hudebně nadaný, miloval koncerty a sám skvěle hrál na varhany. V kostele bylo prozatímně umístěno staré harmonium, na kterém uměli skvěle zahrát naši obětaví varhaníci Jan Verlík a Jiří Guňka. Pan farář se ale o harmoniu vyjadřoval nelichotivě a už měl plány a představu o nových varhanách. Nezapomenutelné zážitky s otcem Morcinkem, který získal svým přístupem hodně těch, kteří před tím bohoslužby nenavštěvovali a dnes jsou vidět každou neděli a o svátcích v kostele. Velké Pán Bůh zaplať, pane faráři Ervíne Morcinku. Pamatuji si, jak pan Kaloč, ač mírumilovný člověk, se vždy rozčílil, když se zmínil o jedné vysoce postavené úřednici na ministerstvu kultury. Úřednický šiml mu ubíral energii, ale naštěstí se mu to nepodařilo. Díky za oběť a velkou odpovědnost za stavbu kostela, pane Drahomíre Kaloči. Chtěla bych také vzpomenout na starostu obce Jana Franěce, který s námi sdílel všechno od začátku až do konce, pomáhal a fandil nám. Díky pane starosto Jane Franěci. Moc velký dík patří našemu obětavému místostarostovi Pavlovi Tvardkovi. Ten je takový náš kostelní údržbář a chlapec pro všechno. Ať se porouchá cokoliv v našem kostele, komu se volá? No přece Pavlovi. Má obdiv a poděkování všech, kteří ho znají. Moc bych mu přála, aby takových telefonátů měl co nejméně. Ale každá stavba stárne a potřebuje ošetřovat, tak těch vzkazů pro Pavla asi neubude. I proto, že je stále co vylepšovat a zdobit. Už ta tradice obřího vánočního stromu mu dává zabrat. Ale pak, když se strom rozzáří na půlnoční mši, tak jsou námaha a starosti zapomenuty. Velké díky Pavle za Tvou obětavost. Nejde ještě nevzpomenout na veselou historku velmi vzácné návštěvy našeho štědrého dárce kardinála Joachima Meisnera z Kolína nad Rýnem, který si rád s poutníky u stánku vypil pivo z kelímku. Nebudu dělat reklamu, ale mohu napsat, že mu pivo chutnalo. Velice jsme se radovali, když jsme po roce slavili svou první pouť. Vždy jsme tak trochu záviděli jiným obcím, že se mohou o pouti sejít a oslavovat svého patrona. Už se nám to též splnilo, a radujeme se každý rok o svátku sv. Václava i s těmi poutníky, kterým jsme dříve záviděli. Na závěr bych chtěla poděkovat všem, které jsme navštívili s prosbou o finanční příspěvek nebo 6
jakoukoliv pomoc. Mohu říci, že to byli všichni občané z Václavovic i okolních obcí. Je až dojemné, že nikdo před námi nezavřel dveře. Srdečné díky patří Vám všem, našim i přespolním občanům.
Pavel Tvardek, koordinátor stavby Dílo stavby filiálního kostela sv. Václava v naší obci Václavovice slaví desáté výročí a vstupuje do druhého desetiletí. Stavba navržená architekty Tomášem Černouškem a Františkem Zajíčkem, byla jimi také dozorována a koordinována. Poté, co se stavba na třetí pokus začala stavět s 200 tisíci korunami na účtu, vše probíhalo najednou tak rychle, že než architekti pochopili, že to tentokráte myslíme opravdu vážně, byla již téměř hotova hrubá stavba. Proto se některé detaily řešily operativně. Byli jsme si vědomi dvou protichůdných věcí, že stavba tohoto typu musí být velmi kvalitní, ale neustále chybí finance. Nikdy nezapomeneme na slova otce Vítězslava Řehulky, že takováto díla se nerodí z jednoduše získaných prostředků, a je zajímavé, že se vždy nakonec podaří získat takové finance, které jsou právě potřeba. Chtěl bych u této příležitosti vzpomenout především na své kolegy ze správní rady, kteří již odešli na druhý břeh života. Jsou to: paní Ing. Dagmar Rokytová, tichá, pokorná paní, která mimo tyto vlastnosti přispěla svou odborností v oboru voda-topení; pan Břetislav Vašek, pozdější kostelník, moudrý praktik s tak potřebným „selským“ rozumem obohacujícím celou akci; pan Drahomír Kaloč, ředitel sdružení, lídr celé akce, pokladník, rozumný a zásadový člověk, který dokázal pro věc nadchnout nejen sebe, ale i ostatní, napříč názorovým spektrem. Vzpomínám na naši úzkou spolupráci v průběhu celé stavby. A především je to respektovaná osobnost, konzervativní duchovní, pan farář Ervín Morcinek. Proslulý svou zarputilostí pro tento projekt, s úžasným darem přispět nejen tím duchovním, ale i jakousi schopností a možností shánět finanční prostředky nejen doma, ale i v zahraničí. Při jedné z cest do Německa s tehdejším kaplanem farnosti Vítězslavem Řehulkou, který má rád rychlou jízdu, prohlásil: „Víťo, myslím, že nejedeme rychle, ale letíme příliš nízko“. Jen díky jeho velké iniciativě byly vyrobeny a instalovány do kostela varhany. Krátce po jejich instalaci však pan farář umírá. Chtěl bych poděkovat nejen těmto již zesnulým kolegům, ale i ostatním členům sdružení a brigádníkům za úžasnou spolupráci. Všem lidem za pochopení a finanční podporu, protože celá stavba, která stála i s varhanami přes 16 miliónů korun, byla postavena především díky obětavosti „malých“ dárců, kteří pravidelně přispívali. Po kolaudaci a slavnostním posvěcení v r. 2001 začal kostel sv. Václava žít bohatým pastoračním 7
životem, pravidelnými bohoslužbami, tolik oblíbenými vánočními půlnočními, činností scholy a také mnohými obecními akcemi, koncerty, recitály nebo pravidelným vystoupením ZUŠ Vratimov. Do dalšího desetiletí mu přeji, aby tyto činnosti vydržely, byly dále prohlubovány a aby si občané i nadále vážili dominanty své obce.
Vítězslav Řehulka, kaplan v letech 1998-2002 Když jsem byl osloven, abych napsal své vzpomínky na stavbu kostela sv. Václava ve Václavovicích, musím se přiznat, že jako první se mi nevybavil kostel, ale lidé se stavbou spojení. Zvláště ti, kteří už nejsou mezi námi, ale přesto vnímáme jejich blízkost. P. Ervín Morcinek, můj první farář, mám před očima jeho sešit, do kterého si pečlivě zapisoval všechny dárce na stavbu kostela. Vzpomínám na naše cesty do Německa, kde jsme skutečně žebrali na farách o finanční pomoc. Zvláště silný zážitek byla pro nás návštěva v Kolíně nad Rýnem a velkorysost pana kardinála Meisnera, který také Václavovice navštívil a sloužil mši svatou. Vzpomínám rád na farní hospodyni Lidušku, která se o nás starala. Také rád vzpomínám na pana Kaloče, který byl takovým mozkem i srdcem všech, kteří se podíleli na stavbě kostela sv. Václava. Na pana starostu Fraňce, u kterého jsem tak silně vnímal, že rovina víry mu nebyla vůbec cizí, což svým postojem ke stavbě mnohokrát dokázal. Na všechny sepjaté ruce, které se dlouhá desetiletí modlily za kostel ve Václavovicích. I na ruce otevřené, které dávaly z mála, jako chudá vdova z evangelia. Jsem nesmírně vděčný Bohu, že mně Jeho Prozřetelnost nabídla být „u toho“. Václavovice mají místo, kde lidé při různých svátcích a slavnostech zakoušejí společenství víry a prožívají radosti života. Je to ale také místo, kde prožíváme svou bolest v osobní modlitbě, či při loučení s někým blízkým. Je to místo, kde skrze koncerty a krásu umění se dotýkáme tajemství nevyslovitelného. To vše přináší život, to vše k životu patří. Obec, která má kostel, nemá něco navíc, ale má jakýsi středobod, jakési hlubší zakotvení v životě. Chtěl bych vzkázat všem Václavovickým, že znát cestu do chrámu, znamená plněji prožívat svůj život.
Marcel Krajzl, kaplan v letech 2002 - 2003 Byl jsem požádán, abych napsal do této publikace své osobní svědectví o stavbě kostela. Uvědomil jsem si, že o stavbě psát nemohu, protože můj první kontakt s kostelem sv. Václava byl až při jeho svěcení, ale určitě mohu napsat o tom, co je pro mne ve vztahu k tomuto místu důležité. Tehdy, při slavnosti svěcení kostela, jsem přisluhoval biskupovi jako jáhen. Vzpomínám si, že mě 8
tehdy kostel dost zaujal a cítil jsem v něm dobrou atmosféru. Rád říkávám, že Pán Bůh má smysl pro humor - za necelý rok poté mě (už jako kněze) poslal prostřednictvím biskupa do tohoto kostela jako kaplana. Dostal jsem tedy možnost poznat a pochopit, v čem byla ta „dobrá atmosféra“, která mě oslovila při mé první návštěvě. Nebylo to v té stavbě (byť velmi krásné), bylo to v těch lidech, kteří kostel stavěli, v lidech, kteří měli a mají k němu hezký vztah. Vždycky jsem se ve Vašem kostele cítil jako doma a troufám si říct, že to bylo právě těmi lidmi. Našel jsem zde mnoho otevřených srdcí pro Boží Slovo, mnoho ochoty pro pomoc druhému. Přijali mě takového, jaký jsem tehdy byl - mladý a nezkušený s chybami a problémy. Tato dobrá zkušenost ve mně přetrvává dodnes, spolu s mnoha přátelstvími, která vydržela, a za která jsem vděčný. Dnes už chápu, proč se v mnoha jazycích používá jedno slovo jak pro kostel, tak i pro společenství církve (např. polsky kosciól, či německy Kirche). Ten kostel, aby měl smysl, musí být především živým společenstvím lidí – církví, která usiluje o upřímné vztahy k Bohu a k lidem. To přitahuje. To chci také popřát „jubilantovi“ ve Václavovicích: aby byl stále místem, kde se člověk, který tam přijde, cítí dobře, protože ho tam táhne živé společenství lidí, kteří jdou společně jedním směrem – k Bohu.
Petr Okapal, farář od r. 2004 do současnosti Nejsem pamětník výstavby kostela ve Václavovicích, protože mé působení ve farnosti Šenov u Ostravy, kam spadá filiální kostel sv. Václava, začalo v létě roku 2004. Tedy tři roky po dokončení kostela. Byly to nejen tři roky od dokončení této stavby a jejího zasvěcení Bohu, ke cti sv. Václava, ale byly to i tři roky po mém kněžském svěcení. S kostelem ve Václavovicích jsme tedy stejně „staří“ – stejně dlouho sloužíme Bohu, stejně dlouho trvá naše vynětí z profánního života a hlavní náplň našeho života je sakrální. Rok 2001 byl prvním rokem nového 21. století i třetího tisíciletí. Byl to rok ve všech směrech důležitý. Pro mne i pro něj (pro kostel). Jsem vlastně o kousek dříve ve službě než je on. Mé svěcení připadlo na památku prvomučedníků římských, na 30. června. Svěcení kostela na slavnost sv. Václava, tedy na 28. září. Václav je spolu se svou babičkou sv. Ludmilou také prvomučedník, a to český. Vlastně on (kostel) byl jistě plánován mnohem dříve než rodiče plánovali mě. Kostel byl plánován celé generace. Na rozdíl od kostela jsem jistě nebyl rodiči ale plánován k celoživotnímu zasvěcení, i když nikdo nevíme, za co se předkové naší rodiny modlili. Doma jsme tři sourozenci a já jsem nejmladší. I kostel sv. Václava je nejmladší mezi třemi sakrálními prostory naší farní rodiny. Jeho starší sourozenci jsou kostel Prozřetelnosti Boží v Šenově a kaple sv. Anny v Bartovicích. Jsou snad možné 9
i další příměry a srovnání mezi mnou a tímto kostelem. Třeba bychom mohli uvažovat, co se za tu dobu na nás dvou všechno změnilo, opravilo, případně nenávratně poškodilo. Apoštol Pavel píše, že naše tělo je chrámem Boha-Ducha svatého. Myslím si, že to platí i obráceně. Totiž, že kostel, stejně jako člověk, má „tělo“ i duši. Je zde viditelná stavba, která ale není samoúčelná. V ní se odehrává bohoslužebný život věřících. Stejně tak jako máme s konkrétním člověkem - jeho vzhledem - spojené konkrétní rysy jeho povahy, jeho duši – jeho osobnost, tak i s konkrétním kostelem máme spojené to, co tu prožíváme, jaké společenství uvnitř nacházíme, co jsme zde zažili. Můžeme se na kostel dívat tak, jako na člověka. Povrchně, podle sympatií, nebo podle toho, jak se známe, co v našem životě znamená. Tak konkrétně se můžeme my, kteří žijeme v naší farnosti, zamyslet nad touto paralelou. Někteří stále nepřijímají tento nový kostel z mnoha důvodů. Někteří ho mají rádi a některým je to jedno. Stejně tak je to i s mou osobou. Příliš moderní, drahý na provoz, spousta starostí a péče… Nebo současný, praktický, přijatelný… Jsou období, kdy je to s ním (nebo v něm – pokud třeba hovoříme o kostelu a jeho vysokých letních teplotách) těžké, náročné, nesnesitelné a zase naopak období, kdy je s ním (nebo v něm – zimní období) příjemně a jsme rádi, že ho máme. Promiňte, pokud jsem v tomto zamyšlení příliš osobní. Chci jen na tomto srovnání ukázat, že jde vždycky v prvé řadě o každého člověka jednotlivě, že je možné na věcech a skutečnostech, které nás obklopují, vnímat Boží vedení, Jeho vůli, Jeho záměry a radovat se z toho. Kéž zasvěcení mé i kostela sv. Václava nikdy nepřestane, ale jsme věrní svému poslání po všechny dny našeho trvání. Byla tu řeč o plánování, ale zatím jen o plánování lidském. Je tu ale ještě Bůh, který už od věčnosti plánoval, znal a myslel na každého z nás. Chceme stále děkovat, že to všechno, kostel, mě i každého z vás, ve své nekonečné moudrosti a Prozřetelnosti dobře vymyslel, naplánoval a uskutečnil. Děkuji ti Bože za lidi, skrze které uskutečňuješ své stvoření a bytí. Díky za lidi v životě mém i za lidi v celé historii našeho kostela sv. Václava.
František Zajíček, architekt Kostel ve Václavovicích je malý zázrak. V obci vedené komunistickým starostou, v době kdy na Ostravsku ještě nedozněly budovatelské písně, starý cestovatel pan Kaloč se rozhodl po sobě zanechat nesmazatelnou stopu ve své obci. Chtěl postavit kostel. Když jsme poprvé byli u něj na návštěvě s Tomášem Černouškem, ani jeden z nás nevěřil, že je tato stavba reálná a že by mohla být realizována. Pan Kaloč tehdy hýřil nápady týkajícími se jak řešení kostela, tak jeho umístění (měl několik variant), tak různými detaily, někdy až dětinskými. Třeba, že na nebezpečné křižovatce ve Václavovicích je tolik střepů z rozbitých skel automobilů, že by je rád dal do omítky čelní stěny 10
presbytáře, aby tyto krystaly se třpytily a lámaly světlo. Neznám nikoho jiného, kdo by s takovým elánem a zaujetím dokázal získat své okolí a celou obec, včetně jejího starosty, pro myšlenku stavby kostela, kdo by byl schopen myšlenku dotáhnout do konce. Jistěže nebyl sám. Byl ale první. Tímto způsobem bych mu rád poděkoval. Kostel ve Václavovicích je malý zázrak.
Pavel Hřebíček, dodavatel uměleckých kovovýrobků Václavovice, to je vzpomínka na pány architekty Tomáše Černouška, Františka Zajíčka, na pana Tvardka, na stavbu kostela, na krajinu, na pár drobností, které jsem do kostela dělal, později na mladého šikovného kněze a pár dalších osob. Poslední návštěvu Václavovic jsem spojil s výletem na Lysou horu a od té doby jezdíme pravidelně. Nevím, zda jsou Václavovice vidět z Lysé, ale určitě si letos, až vylezu na kopec, vzpomenu na desetiletí Vašeho kostelíku. Přeji Vám, ať se daří.
František Nedomlel, řezbář Když se stavba kostela ve Václavovicích chýlila ke konci, byl jsem osloven panem paterem Morcinkem a panem Kaločem ve věci vytvoření sochy sv. Václava. Dohodli jsme se a já se dal do práce. Po prostudování literatury jsem vytvořil komorní sochu v hlíně o výšce 90 cm. Po korekci s panem paterem Morcinkem jsem hliněnou sochu odlil do sádry a po takto vytvořeném modelu jsem realizoval dílo do lipového dřeva zvětšené v poměru 2:1. Zvětšování se provádí pomocí kružidel. Sokl sochy je poměrně hrubý a má vyjadřovat znovuzrození sv. Václava právě ve Václavovicích. Sochu Panny Marie Lurdské si u mne objednal pan pater Morcinek a kostelu ji věnoval. Těší mě, že jsem se zapsal svým dílem do vašeho těžce vydobytého kostela. Historii jeho stavby znám z vyprávění pana Kaloče.
Vladimír Ptaszek, řezbář Na jaře v roce 2000 mě navštívili manželé Pavel a Jarmila Tvardkovi s tím, že by potřebovali křížovou cestu. Společně jsme probrali vše důležité a křížová cesta byla již koncem léta téhož roku dokončena. Poté následovala trojice dalších řezeb (Desatero, Otčenáš a Zdrávas). O rok později jsem byl s manželkou Alenou pozván na slavnostní první mši, při které mnozí lidé měli slzy v očích, vždyť vybudování chrámu ve Václavovicích byl skutečný zázrak. 11
Josef Keclík, výrobce varhan Když byla v roce 2003 naše varhanářská firma na doporučení prof. Aleše Rybky oslovena ve věci stavby nových varhan pro kostel sv. Václava ve Václavovicích, přijali jsme to s radostí, že budeme moci zhotovit další nový nástroj. Místní pan farář P. Ervín Morcinek se projevil jako velice hodný člověk a navíc jako znalec a milovník varhan, který ví, co chce a dokáže odhadnout, jaké jsou přibližné možnosti. To se samozřejmě při jednání o novém nástroji cení a nebývá to vždy tak samozřejmé. Prof. Aleš Rybka je autorem rejstříkové dispozice varhan a oba pánové si spolu velmi dobře rozuměli. Po úvodním seznámení nám byl ukázán kostel a místo pro nový nástroj. Musím přiznat, že jsem byl nejdříve trochu v rozpacích. Místo, které bylo vybráno pro varhany, se krčilo v koutě kůru, kde kromě podlahy a stěny nebyl téměř žádný úhel pravý. Vzpomněl jsem na dobu, kdy jsem jako zaměstnanec u předchozí varhanářské firmy měl za úkol vyměřit prostor pro nové varhany v americkém Phoenixu. Tam byl ještě větší problém, kostel byl totiž ve tvaru připomínajícím cirkusový stan. Nejenom, že se strop lodi kostela postupně zmenšoval jako tady, ale navíc se vše stáčelo do kruhu. Alespoň to zde nehrozí, pomyslel jsem si a dal se spolu s kolegou do vyměřování. Po několika různých nápadech byl vytvořen návrh, který jsme dotáhli až do konce. Zpočátku se však náš nákres jevil zákazníkům příliš zdobený, přišly připomínky, že má varhaní skříň hodně „kudrlinek“ a že by to chtělo trochu zjednodušit. Došlo tedy k úpravě vzhledu do dnešní podoby. Dnes musím uznat, že tato připomínka byla zcela na místě, a že to celkovému vzhledu varhan prospělo. Zde se mi potvrdilo, že člověk má naslouchat názoru ostatních a ne vždy a za každou cenu prosazovat svou myšlenku či názor. Po zhotovení varhan v dílně, kde nás navštívil i pan farář, jsme přistoupili k vlastní montáži na místě určení. Děláme tuto práci už nějakou tu chvíli a stavěli jsme na různých místech jak doma, tak i ve světě. Mohu však odpovědně říci, že takové vstřícnosti, které se nám dostalo ve Václavovicích, mnoho není. Bylo to skoro jako za starých časů, jak mi vyprávěl můj táta, když stavěl varhany po světě. Všichni se těšili a chtěli pomáhat. A to tak, že by snad stačilo jenom říkat, co kam patří, co k čemu sešroubovat a varhany by stály raz dva. To ovšem nebylo možné, protože zde bylo díky všem těm šikminám mnoho práce s dopasováním na místě. Ale i tak nelze zapomenout, jak se místní farníci střídali při práci s řetězovou kladkou a vynášení varhaních dílů z auta do kostela, především pan Otakar Drozd a pan František Tvardek. Pod bedlivým dohledem jejich digitální kamery a v dobré náladě byla celá stavba varhan zdárně dokončena a nástroj byl v srpnu 2005 předán do užívání. 12
Bylo vidět, že místní farnost je společenství, které opravdu žije, a že si svého krásného kostela, který je stál nemalé úsilí, a všeho, co s ním souvisí, nesmírně váží.
Miroslav Lysek, koordinátor vydání knihy Když jsem koncem roku 2008 navázal spolupráci s obcemi Regionu Slezská brána jako koordinátor některých jejich společných aktivit, začal jsem se postupně seznamovat s vesnicemi, které do něj patří. Občas jsem se při tom dozvěděl také něco o novém kostelu ve Václavovicích. Nejprve to bylo vizuálně, když jsem fotil jeho exteriéry pro publikaci o zdejších církevních památkách. Na první pohled moderní architektura jaksi nezapadající v našem kraji mezi obvyklé barokní stavby kostelů mne však postupně zaujala propracovaností detailů mnoha citlivě řešených architektonických prvků. O něco později jsem se v něm na pozvání vedení obce účastnil některých společenských akcí. Byl to koncert folklorního souboru Hradišťan, doplněný místními mladými muzikanty z Vrzušky, pásmo duchovní hudby v rámci festivalu Souznění, mikulášská nadílka pro děti nebo vánoční bohoslužba. Když jsem k těmto zážitkům připojil poznání jemného citu autorů pro řešení interiéru, střípky příběhu z historie snah o vybudování a některé skutečnosti z organizace samotné stavby, měl jsem stále větší pocit, že jde o budovu, která v sobě nese silné svědectví. Svědectví příběhu z dob před její existencí i z dění, které v ní v současnosti probíhá. Ten příběh nastíněný ve vzpomínkách pamětníků dokazuje sílu a smysl víry v konzervativní hodnoty, na kterých je již tisíciletí postaven život západní civilizace. Než vyrostla nad Václavovicemi budova kostela, uběhlo mnoho pro tuto vesnici a její občany nelehkých událostí 20. století. Přesto se Václavovickým, kteří si ve stoletém časovém maratónu předávali štafetu touhy po jeho vybudování, podařilo dojít k cíli. Naplnil se tak smysl dlouhé cesty, spojený s osudy životů stovek, možná tisíců různých lidí, kteří se jí podle svých schopností a možností účastnili. Pravděpodobně jim přitom nikdy nešlo o vzájemné srovnávání, kdo na kostel něco dal, kdo na něm něco odpracoval nebo se do budování zapojil jiným způsobem. Šlo o to, aby každý přispěl podle své svobodné vůle, jak dovedl. Tak si na této cestě mohl každý najít své místo, které mu bylo tolerováno a ostatními možná dokonce přáno a uznáváno. V příběhu kostela sv. Václava ve Václavovicích je tak patrna silná stopa postojů založených na stálosti, na vytrvalosti a na vnímání osobní svobody jako hodnoty spojené s tolerancí k jiným lidem. V dnešní době, kdy se často setkáváme s chováním lidí založeném na vzhlížení k jiným hodnotám, je to odkaz pro život nikoli samozřejmý, o to více pak potřebný. Rád bych proto přál této knize, aby pomohla uchovávat poselství duchovních hodnot spojených 13
s dosavadním příběhem kostela do budoucnosti. Aby pomohla uchovat odkaz těch, kteří „již byli“ pro ty, kteří přicházejí a budou přicházet na jejich místa. V určitém symbolickém vyjádření právě oni ponesou a v případě potřeby budou i chránit pomyslné světlo svíce zapálené jejich předchůdci. Leží a bude na nich ležet odpovědnost, která není jednoduchá a nemusí být ani lehká.
Magda Pustková, starostka obce Václavovice V době formování pracovního kolektivu jsem nebyla starostkou obce a můj postoj ke stavbě kostela byl zdrženlivý. Zastávala jsem názor, že farnost Šenov, jejíž součástí jsou Václavovice, má nádherný kostel Prozřetelnosti Boží v Šenově a každý, kdo se chce účastnit života církve, má možnost se zapojit. Necítila jsem potřebu budovat další kostel, považovala jsem za důležitější pečovat o ten stávající a o život společenství. Zdálo se mi pošetilé pouštět se do tak velkého díla v situaci, kdy farníci neměli kromě pozemku k dispozici žádné další prostředky. Tento můj názor ale potlačovala úcta k nezměrné touze mé babičky Marie Řepiské postavit ve Václavovicích kostel. V době opětovného vzedmutí snah o stavbu již babička nebyla mezi živými a pokračovatelem v jejím úsilí se stal můj tatínek Bohumil Řepiský. Ten bohužel brzy zemřel a rodinná štafeta tak přešla na mne. Najednou jsem si uvědomila, že jedu ve vlaku, do kterého nastoupila babička s tatínkem, a že v něm chci zůstat. Nebyla jsem nijak důležitým členem tvůrčího kolektivu, nepatřila jsem k těm obětavým, na jejichž bedrech ležela celá zodpovědnost za zdar díla, přesto však jsem vděčná za to, že jsem byla „u toho“. Dnes vidím, že se lidem, kteří svou sílu čerpali a čerpají ve víře, podařilo nemožné. Vzniklo dílo, které mi připomíná kámen hozený doprostřed rybníka, který rozvlní hladinu a jemné vlnky pohladí i vzdálené břehy. Vzniklo místo, které doufám přetrvá staletí a které bude tak jako tisícovky jiných křesťanských staveb na planetě Zemi připomínat a šířit hodnoty, které se nemění a jsou, protože jsou.
14
15 15
První snahy o postaveni kostela ve Václavovicích Historie příprav a pak vlastní stavby václavovického kostela zahrnuje takřka jedno celé století. Podle torzovitě dochovaných zpráv se ukazuje, že už na počátku 20. století tu byli lidé, kteří se otázkou postavení kostela v obci zabývali. Jedním z nich byl šenovský farář P. Jan Kapinus († 1908), který ve své závěti odkázal ve prospěch stavby 10 000 K. Bohužel se tenkrát václavovický obecní výbor neshodl, kde by měl kostel stát, a z celého projektu sešlo. Co se stalo s těmito penězi, není jasné. Podle obecní kroniky byly peníze z fondu nuceně upsány na válečnou půjčku, kterou, jak se později ukázalo, už nikdy nikdo nesplatil. Podle zápisů kostelní jednoty peníze skončily v úschově u Farního úřadu v Šenově a měly být v cenných papírech. Znovu byla myšlenka na kostel oživena v roce 1938, kdy se v obci ustavila Kostelní jednota Nejsvětější Trojice ve Václavovicích, jejímž cílem bylo postavení filiálního římskokatolického kostela. Na ustavující valné hromadě byl předsedou zvolen Josef Kuchař. Zájem o členství v nové jednotě byl poměrně velký, hned na začátku se přihlásilo 82 členů. A také nadšení bylo velké, což dokládá mimo jiné i zápis ze schůze z 2. dubna: „Ku sestavení užší stavební komise nedošlo, ježto výboru se chtějí všichni zúčastňovati a raditi svými zkušenostmi.“ Zednický mistr Ludvík Tomis vypracoval první plány, byl zakoupen pozemek od manželů Cieleckých z čp. 8 a určen den položení základního kamene – 12. června. Zároveň se začalo s navážením materiálu na staveniště. Kromě místních obyvatel, z nichž můžeme jmenovat autodopravce Jana Řepiského, se na dovozu podíleli i občané přespolní, například J. Peter z Rakovce. A byli i takoví, kteří stavební materiál sami darovali, jako majitel cementárny Jan Slíva z čp. 147. Další zápis ze schůze kostelní jednoty je ale až z března 1939. Co se stalo mezi tím, se můžeme pouze domýšlet. Za věrohodné můžeme pokládat tvrzení, že „následkem poměrů státních bylo vše zdrženo.“ Ani další valná hromada z června 1939 nepřinesla žádný pokrok, pouze konstatování, že postavit ve Václavovicích kostel je nutnost, protože do šenovského kostela je daleko. Bylo rovněž konstatováno, že jednota má naspořeny nějaké peníze a je zde mnoho lidí ochotných na stavbě pracovat. Přesto se vývoj nijak nepohnul kupředu. Další valná hromada se konala opět po dvou letech, v červnu 1941, a přinesla jediný návrh: aby „se jednota jenom udržovala“ a počkalo se na lepší hospodářské poměry po válce. Ukázalo se ale, že vzepětí z roku 1938 bylo ojedinělé, protože ani nové poměry nepřinesly, alespoň pokud můžeme vidět z dochovaných tří zápisů, větší aktivitu. Přitom přibyl další důvod ke stavbě, protože ve Václavovicích se měl stavět hřbitov. A tak jednota ve volném tempu dospěla až k roku 16
1951, do období, kdy se rozpouštěly staré spolky, případně se sjednocovaly s jinými většími organizacemi. Také václavovická kostelní jednota byla okresním národním výborem vyzvána k rozpuštění, neboť prý nevyvíjí žádnou činnost. Její členové se bránili na rychle svolané valné hromadě dne 4. března, ovšem ze zápisu vyplývá, že sami nepočítali s tím, že by se ve věci kostela v brzké době něco podnikalo: „Byl podán návrh, aby spolek trval dále, což bylo odhlasováno všemi hlasy a snad ve druhé neb třetí pětiletce podaří se nám něco zařídit.“ Na okrese už ale měli jasno, při osobním jednání 27. března 1951 předsedovi jednoty Janu Skupníkovi nařídili spolek rozpustit. Rozhodnutí o rozpuštění bylo přijato na valné hromadě dne 10. dubna. Spolkový majetek, tedy pozemek o výměře 2 499 m2 a vkladní knížky na celkovou částku 11 344,- Kč, byl předán MNV ve Václavovicích. Snahy o postavení kostela na další čtyři desetiletí usnuly.
První návrh kostela ve Václavovicích z r. 1938 od tesařského a zedníckého mistra z Václavovic Ludvíka Tomise
17
Stavba kostela Sv. Václava Poslední z iniciativ, které měly směřovat k postavení kostela, vznikla v roce 1993. A i když se tím vzdáváme pointy, můžeme hned na začátku prozradit, že tentokrát to byla iniciativa úspěšná. Zrodila se údajně na jedné ze schůzí farního výboru a jejím prvním hmatatelným výsledkem bylo založení Nadace pro výstavbu římskokatolického kostela ve Václavovicích dne 7. 11. 1993. Od počátku roku 1994 se pak na příslušném účtu začaly hromadit peníze dobrovolných dárců. Ke konci roku 1998 byla sice Nadace zrušena, jejím nástupcem se ale stalo Sdružení pro výstavbu římskokatolického kostela ve Václavovicích, které bylo ustaveno biskupem ostravsko-opavským Františkem Václavem Lobkowiczem. Tak jako v případě Nadace, i v čele Sdružení stanul Drahomír Kaloč. V této chvíli už byla splněna řada podmínek pro stavbu: bylo rozhodnuto stavět na parcele zakoupené už v roce 1938, v dubnu 1997 byl na veřejné schůzi občanů schválen návrh studie kostela architektů Tomáše Černouška a Františka Zajíčka, v září téhož roku bylo vydáno územní rozhodnutí o stavbě a připraven byl i základní kámen, který si organizátoři stavby nechali pohotově posvětit samotným papežem Janem Pavlem II. při jeho návštěvě na Svatém Kopečku u Olomouce dne 21. května 1995. V říjnu 1998 bylo vydáno stavební povolení a ještě do zimy bylo započato se základními přípravami staveniště, aby se mohlo hned na jaře začít s vlastní výstavbou. 22. března 1999 se za účasti asi 300 osob konala na staveništi zvláštní bohoslužba – posvěcení místa stavby biskupem Lobkowiczem. Do konce roku byla hotova hrubá stavba a krovy pokryty lepenkou, těsně před Vánoci byl na vrcholku věže instalován kříž. V roce 2000 přišlo na řadu oplechování střechy, vybudování elektroinstalace a vodoinstalace, jakož i omítání stěn a terénní úpravy okolo kostela. V roce 2001 pak práce pokračovaly podbíjením dřevěných stropů, nastoupili topenáři, obkladači, kameníci a další specialisté. Zařizoval se interiér. 28. května byla instalována socha sv. Václava a 24. července byly do věže vyzdviženy zvony Panna Maria a svatý Václav, kterým před necelým měsícem požehnal děkan Rudolf Sikora v chrámu Prozřetelnosti Boží v Šenově. V srpnu byl nainstalován oltář, dokončovalo se jižní schodiště, kladla zámková dlažba, dokončovalo se venkovní osvětlení. I na září ještě zbylo mnoho práce. Bylo třeba upravit interiér, seřídit zvukovou aparaturu a samozřejmě uklidit. Práce šla od ruky tak dobře, že kostel mohl být 11. září zkolaudován. Vše uspokojivě spělo k události, na kterou ve Václavovicích čekali takřka celé století.
18
Iniciátoři postavení kostela po roce 1989
Anděla Koloničná
Bohumil Řepiský († 1993)
Marta Kolegová
Správní rada Sdružení pro výstavbu římskokatolického kostela ve Václavovicících, zleva ředitel Drahomír Kaloč († 2005), Marta Kolegová, Oldřich Sládek, pater Ervin Morcinek († 2005), Ladislav Ondračka, Libuše Frydryšková, František Tvardek, Dagmar Rokytová († 2004), Magda Pustková s dětmi, Břetislav Vašek († 2010) a Pavel Tvardek
19
Základní kámen kostela s pamětní deskou
Papež Jan Pavel II.
20
Výkresová dokumentace třetí - závěrečné studie kostela od architektů Tomáše Černouška a Františka Zajíčka
Kronika kostela vedená od roku 1998 Otakarem Drozdem
Se stavbou základů začala místní stavební firma Jaromíra Sládka koncem roku 1998
Žehnání staveniště biskupem F. V. Lobkowiczem dne 22. 3. 1999
21
Hrubá stavba - pohled zevnitř
Montáž ocelové konstrukce věže
22
Hrubá stavba po instalaci ocelového střešního vazníku
Hrubá stavba při instalaci dřevěných krovů střechy
Závěrečné terénní úpravy v okolí kostela
Montáž podlahového topení
Pokrytí věže kostela měděným plechem
Tesařské práce na věží kostela
23
Žehnání zvonů děkanem Rudolfem Sikorou za asistence kaplana V. Řehulky a faráře E. Morcinka 28. 6. 2001 v kostele Prozřetelnosti Boží v Šenově
24
Zvony pro kostel sv. Václava - nalevo sv. Václav (150 kg), napravo Panna Maria (100 kg)
Zvony po instalaci ve věži kostela
Posvěcení kostela 28. září 2001 Slavnostní posvěcení kostela svátého Václava se uskutečnilo 28. září 2001 podle předem stanoveného programu. Pro tento účel byl vydán leták, který sloužil účastníkům jako průvodce bohoslužbou. O půl desáté vyšel od autobusové zastávky Dvůr průvod. V čele šli ministranti s křížem, za nimi družičky a děti, hudba, starostové obcí Václavovic a Šenova, architekt a ostatní věřící. U kostela se k nim přidaly řádové sestry, kněží, asistence s biskupem a kněz s ostatky sv. Václava. Za zpěvu určené písně dorazil průvod ke kostelu, kde se zastavil, aby světitele, biskupa Františka Václava Lobkowicze, pozdravily děti a starosta obce. K pozdravu biskupa se poté přidali architekt a zástupce Sdružení pro výstavbu římskokatolického kostela ve Václavovicích, kteří mu zároveň předali symbolické plány a klíče od kostela. Při vstupu do kostela zazpíval šenovský chrámový sbor. Biskup po příchodu do kostela a uvítání děkanem Rudolfem Sikorou pozdravil přítomné občany, požehnal vodu a pokropil okolostojící, stěny a oltář kostela. Poté započala druhá část programu – „Bohoslužba slova a vlastní posvěcení kostela“, obsahující následující nejdůležitější části: • evangelium, homilie a vyznání víry • modlitba litanie ke všem svatým • vkládání ostatků sv. Václava biskupem do obětního stolu • konsekrační modlitba biskupa a pomazání oltáře a stěn kostela křižmem, umístění kadidelnice se žhavým uhlím na obětní stůl, nasypání kadidla do kadidelnice a pronesení modlitby biskupem • umytí oltáře, jeho přikrytí plachtou a ozdobení svícny a květinami • rozsvícení všech světel na obětním stole a v celém kostele • přinesení obětních darů Závěrečnou částí byla „Bohoslužba oběti“, jejíž součástí bylo svaté přijímání a vedle jiných vybraných písní zazněl také chorál „Svatý Václave.“ Po vysvěcení následovalo setkání biskupa s biřmovanci a poté slavnostní oběd a společenské posezení některých organizátorů výstavby a zúčastněných zástupců církve v čele s biskupem na myslivecké chatě ve Forotě. Poslední bod programu tohoto dne se odehrál opět v kostele. Na dopolední církevní proces posvěcení navázala první kulturní akce, koncert Janáčkova komorního orchestru pod vedením pana Zdeňka Dejmka. 25
26
Průvod do kostela s biskupem F. V. Lobkowiczem
Starosta obce Jan Franěc a předseda „Sdružení pro výstavbu kostela“ Drahomír Kaloč v průvodu
Z procesu vkládání ostatků svatého Václava do obětního stolu
Svěcení obětního stolu
27
28
Průvod z kostela, v popředí pater Kliš a pater Černota
Průvod z kostela, v popředí pater Krajzl a pater Morcinek
Biskup při setkání s biřmovanci
Slavnostní oběd a posezení v myslivecké chatě
Společná fotografie duchovních a členů Sdružení pro výstavbu římskokatolického kostela ve Václavovicích v myslivecké chatě
Slavnostní oběd v myslivecké chatě po posvěcení kostela
29
vpravo nahoře: Dokument potvrzující posvěcení kostela vlevo nahoře: Dopis z Vatikánu potvrzující informování papeže Jana Pavla II. o posvěcení kostela vlevo dole: Potvrzení o udělení ostatků sv. Václava pro kostel ve Václavovicích generálním vikářem a pomocným bikupem pražským Jaroslavem Škarvadou
30
31
Přehled událostí po roce 2001 Posvěcením kostela 28. září 2001 se naplnil cíl, ke kterému směřovalo několik generací. Čas a život se však nezastavil. Bylo zapotřebí v kostele a v jeho okolí ještě mnohé dokončit a také odpovědně utvářet jeho duchovní tvář. Již brzy po posvěcení, ještě na podzim 2001, došlo k dokončení zahrady. O rok později byly instalovány nové lavice a postaven kamenodřevěný plot. Příběh kostela byl zde úzce až osudově spjat s příběhem lidským. Zhotovitel plotu, kameník Ilja Bártek, upřednostnil práci ve Václavovicích před mnohými jinými již nasmlouvanými zakázkami. Stihl ji udělat s ohledem na rozsah prací v nadstandardní rychlosti 140 dnů. Brzy po jejím dokončení při nešťastné autonehodě zemřel. Roku 2002 navštívil václavovický kostel jeho významný podporovatel arcibiskup z Kolína nad Rýnem kardinál Joachim Meisner. U příležitosti 1. výročí posvěcení kostela 28. září 2002 v něm celebroval slavnostní mši a požehnal při ní sochu Panny Marie Lurdské. Od roku 2005 má kostel také nové varhany. Byly žehnány 21. května 2006 generálním vikářem Ostravsko-opavské diecéze Marcelem Tesarčíkem. V tomtéž roce byl instalován umělecky ztvárněný svatostánek, který byl požehnán 1. září 2006 tehdejším farářem katedrály sv. Václava v Olomouci Bohumírem Vitáskem. Díky darování pozemků manžely Annou a Břetislavem Vaškovými byl vytvořen předpoklad pro rozšíření parkoviště, které bylo roku 2009 také vybudováno. Kostel již ale prochází také procesem modernizace existujícího vybavení. Za zmínku stojí především nové ozvučení z roku 2010. Mezitím se začaly pořádat v kostele vedle tradičních liturgických obřadů rovněž kulturní akce. Z nich je možné vzpomenout vystoupení Hradišťanu, se kterým si zahrály a zazpívaly také děti z vratimovské Vrzušky (září 2009), festival Souznění (prosinec 2010) nebo dnes už pravidelné mikulášské nadílky. V kostele vystoupily také známé osobnosti kulturního a společenského života. Koncerty houslisty Václava Hudečka nebo zpěvačky Martiny Kociánové se staly pro posluchače krásným kulturním zážitkem a trvalou vzpomínkou. Po posvěcení kostela se významně změnila forma aktivního zapojení věřících. Starost o vybudování chrámu se přenesla do činností zabezpečujících jeho vlastní provoz. Do dění kolem liturgických i jiných akcí se tak aktivně zapojili členové místní scholy, lidé starající se o výzdobu, ministranti, kostelníci, uklízečky, katechetka a mnozí další, mezi které pro tento kostel a místní společenství patří také netradiční funkce kronikáře. V roce vydání knihy bylo vyměněno osvětlení jednotlivých zastavení křížové cesty a u kostela byl postaven dřevěný kříž. Jeho požehnání spolu s požehnáním obecního praporu a symbolickým pokřtěním knihy se uskutečnilo ke dni 10. výročí posvěcení kostela – 28. září 2011. 32
Kameník Ilja Bártek při práci
Manuál varhan
Kostel po dokončení výstavby plotu
Celkový pohled na varhany kostela
33
Joachim Kardinál Meisner S historií výstavby i se současným životem kostela svatého Václava je úzce spjata mimořádná osobnost katolické církve kardinál Joachim Meisner. Narodil se v roce 1933 vtehdejším pruském Breslau, dnes polské Vratislavi. V roce 1945 byl odsunut z rodného Slezska do Durynska. Kněžské svěcení přijal v roce 1962 v Erfurtu. V roce 1975 byl vysvěcen za biskupa a v roce 1983 byl jmenován kardinálem. Od roku 1988 je arcibiskupem v Kolíně nad Rýnem. V období před rokem 1989 vysvětil tajně řadu českých kněží. Za jeho pozitivní vztah a aktivní pomoc české katolické církvi mu byl v roce 1998 propůjčen Řád Bílého lva III. třídy. Ještě jako řadový kněz se v roce 1972 ve Zlatých horách na poutním místě Panny Marie Pomocné (Maria Hilf) setkal a trvale spřátelil se šenovským farářem Ervinem Morcinkem. Právě tento osobní kontakt a hluboké pochopení nelehké situace při výstavbě kostela sv. Václava vedly Joachima Meisnera k poskytnutí významných finančních darů na jeho výstavbu. V roce 2002, u příležitosti prvého výročí posvěcení, kostel svatého Václava podpořil rovněž osobní návštěvou. 28. záři 2002 zde sloužil slavnostní mši, při které požehnal sochu Panny Marie Lurdské (viz fotografie). Připomenutím této návštěvy je rovněž osobní zápis kardinála Meisnera do pamětní knihy významných hostů.
34
Kardinál Meisner před kostelem
Průvod do kostela
Žehnání sochy Panny Marie
Setkání s dětmi při obětním průvodu; v pozadí pater Lubomír Hladovník
Děti ze Základní školy ve Václavovicích při návštěvě kostela
Pater V. Řehulka při své poslední mši svaté ve farnosti
Koncert skupiny Hrozen z Frýdku-Místku
Pater Ervín Morcinek
Festival Souznění
35
Václav Hudeček
36
Martina Kociánová
Vánoční bohoslužba s paterem Petrem Okapalem
Primáš Hradišťanu Jura Pavlica s muzikantkami z vratimovské Vrzušky
Mikulášská nadílka; vlevo pater Okapal, v roli Mikuláše Martin Tomis
Koncert Základní umělecké školy Vratimov
Kniha pro zápisy významných hostů
Václavovická schola
Václavovická schola, napravo vedoucí Petr Drozd
Výzdoba kostela s dary země při krmáši
Ministranti s P. Okapalem a P. Maňákem při pouti
37
Katechetka Dagmar Pavlásková s dětmi
Slavnostní průvod při Květné neděli
Kostelníci a ženy pečující o výzdobu kostela v roce vydání knihy- zleva Růžena Čajová, Josef Tomis, Blanka Čajová, Jaromír Kuchař a Jarmila Tvardková
38
Pater Petr Okapal s dětmi při poutní mši svaté
39
Výčet nejdůležitějších technických dat a autorství Současná podoba kostela ve Václavovicích odpovídá třetí verzi studie architektů Tomáše Černouška a Františka Zajíčka z roku 1995, která prošla v témže roce schvalovacím procesem Olomouckého arcibiskupství. O dva roky později jej přijali za svůj na veřejné schůzi také zastupitelé a občané Václavovic. Kostel je 20,7 m široký a 24,7 m dlouhý. Výška lodi je 7,8 m; celková výška s věží a křížem činí 33 m. Na jeho výstavbě se podílely desítky firem a řada dobrovolníků, kteří odpracovali bezplatně tisíce hodin. Jejich výčet by představoval několikastránkový seznam. Uveďme si proto dále jen ty nejdůležitější, po kterých zůstaly v kostele architektonicky výjimečné nebo jinak symbolické prvky. Zvony do kostela dodala firma pana Josefa Tkadlece z Halenkova. Větší z nich sv. Václav o průměru 635 mm váží 150 kg a je laděn do tóniny Dis 2, menší Panna Maria o průměru 546 mm váží 100 kg a je laděna do tóniny Fis 2. Oba jsou poháněny lineárním motorem řízeným elektromagnetickými hodinami. Řídící jednotku dodala firma Impuls Ostrava. Varhany jsou výrobkem firmy VARFI s. r. o. z Radimi. Jejich hlavním tvůrcem byl pan Josef Keclík. Varhany mají 1480 kovových a dřevěných píšťal, dva manuály a 18 rejstříků. Dvě dřevěné sochy, patrona kostela sv. Václava a Panny Marie Lurdské, zhotovil řezbář František Nedomlel z Bruntálu. Další řezbářské výrobky – zastavení křížové cesty, procesní kříž a tři nejdůležitější křesťanské modlitby – Desatero, Otčenáš a Zdrávas Maria jsou od Vladimíra Ptaszka z Petřvaldu u Karviné. Dodavatelem dřevěných oken, dveří, celého dřevěného průčelí vchodu a následně rovněž lavic a židlí je firma DesCom.cz, s. r. o. z Ostravy. V tomto výčtu nelze zapomenout rovněž na umělecké kovovýrobky od Pavla Hřebíčka z Ketkovic u Brna. Vedle klik ke dveřím jsou to především předměty liturgického významu – zvonky, věčné světlo a svatostánek. Okolí kostela je zkrášleno především plotem ze dřeva a kamene, který postavil kameník Ilja Bártek ze Šenova. Kostel sv. Václava byl koncem roku 2010 vybrán pro své kvality architektonického řešení do knihy Tvář venkova, která představuje výbor nejzdařilejších staveb realizovaných ve vesnickém prostředí v České republice po roce 1989. Podobně jako nelze na omezeném prostoru stanovit výčet všech dodavatelů, nelze vyjmenovat ani všechny dárce. Uveďme proto pouze, že jich byly stovky a podle svých možností přispěli darem od stokorun až po statisíce. Finanční náklady bez vyčíslení hodnoty dobrovolnické práce činily k datu posvěcení cca 12 mil. a poté až do dnešní doby zhruba další 4 mil. Kč. Jestliže se václavovičtí občané pustili v roce 1998 do stavby s naspořenou částkou 200 tis. Kč a přesto se jim kostel, který dnes není zadlužen, podařilo dostavět, není to pouze výraz odvahy, ale také svědectví o úsilí, touze a v jejich případě jistě i víře, která je vedla a jim pomáhala, aby dosáhli svého cíle.
40
Pohled od západu na vchod do kostela
Pohled od východu
Pohled od jihozápadu
Pohled od jihovýchodu
Detail schodiště do sakristie
Interiér bytu ve věži
Detail oken lodě kostela
Detail okna bytu
41
Celkový pohled na loď kostela z kůru
42
Kůr s varhany
Detail obětního stolu
Pohled na loď kostela od obětního stolu
Sochy svatého Václava a Panny Marie Lurdské (František Nedomlel)
Dveře do zpovědnice (DesCom.cz)
Křížová cesta (Vladimír Ptaszek)
Procesní kříž (Vladimír Ptaszek)
Betlém z olivového dřeva z města Betléma
Destero (Vladimír Ptaszek)
43
Pamětní desky v interiéru kostela
Zvonky (Pavel Hřebíček)
44
Svatostánek (Pavel Hřebíček)
Věčné světlo (Pavel Hřebíček)
Klika na dveřích do zpovědnice (P. Hřebíček)
V lidském životě je 10 let dlouhá doba. V historii stavby kostela představuje 10 let dobu velmi krátkou, obzvláště po tak dlouhém čekání od první myšlenky až k realizaci. Když jsem byl koncem roku 2010 jako předseda svazku obcí Region Slezská brána osloven panem Miroslavem Lyskem a paní starostkou Václavovic Magdou Pustkovou, zda by jednou ze společných aktivit svazku obcí pro rok 2011 mohla být podpora vydání knihy k 10. výročí posvěcení kostela sv. Václava ve Václavovicích, myšlenka se mi zalíbila. Zapadala do koncepce svazku obcí, kterou starostové společně vytýčili v roce 2007 ve strategickém plánu (byl schválen právě ve Václavovicích), a navazovala na vydání knih Církevní památky Regionu Slezská brána (2010) a Region Slezská brána (2011). Každá kniha přináší informace, vyvolává pocity, nutí k zamyšlení. Po přečtení této knihy jsem rád, že se i v dnešní době staví v našich obcích kostely, že i v dnešní materiální a konzumní společnosti stále žijí duchovní a křesťanské hodnoty, které tvoří základ naší společnosti. Jsem rád, že venkovští obyvatelé dokážou dát svým snům reálnou podobu. Těší mě, že se lidé na vesnici dokážou spojit pro společnou věc, dát dohromady finanční prostředky, sílu a energii. Ve všech našich obcích stavíme nové domy, chodníky, kanalizace, dětská hřiště, opravujeme školy a školky, stále zlepšujeme podmínky pro náš život. Ale u vás ve Václavovicích jste kromě toho postavili i kostel, který vždy bude duchovním základem vaší obce a strážcem vašich domovů. Chtěl bych popřát václavovickým občanům, aby si udrželi schopnost táhnout za společný provaz a aby se stejným zápalem jako při stavbě kostela pracovali na rozvoji společenství, které v obci mají. A kostelu svatého Václava bych přál, aby si svou majestátnost a duchovní energii uchoval po staletí, aby byl nepostradatelnou součástí života místních lidí a aby v jeho lavicích nikdy nebyla volná místa. Rostislav Kožušník, předseda svazku obcí Region Slezská brána
45
46
Kostel Prozřetelnosti Boží v Šenově
Kostel sv. Jana Křtitele ve Vratimově
Kostel sv. Václava ve Václavovicích
Kostel sv. archanděla Michaela v Řepištích
Kostel sv. Vavřince v Paskově
Kostel Všech svatých v Sedlištích
Kaple sv. Hedviky v Kaňovicích
Kaple sv. Fabiána a Šebestiána v Žabni
Kaple Povýšení sv. Kříže v Oprechticích
Kostel Českobratrské církve evangelické v Šenově
Kostel sv. Václava Církve československé husitské ve Vratimově
Kaple Slezské církve evangelické augsburského vyznání v Šenově
47
Použité prameny: Drozd, Otakar: Kronika výstavby kostela v letech 1998-2002 SOkA Frýdek-Místek: fond Archiv obce Václavovice, Kronika obce, 1. díl fond Kostelní jednota Nejsvětější Trojice Václavovice fond Okresní národní výbor Frýdek-Místek, inv. č. 568, karton 646 (Spolkové spisy zaniklých spolků v obci Václavovice – Jednota Nejsvětější Trojice)
Obsah Úvodní slovo (Mons. František Václav Lobkowicz)........................................................... 3 Vzpomínky na stavbu kostela (Anděla Koloničná, Marta Kolegová, Pavel Tvardek, Vítězslav Řehulka, Marcel Krajzl, Petr Okapal, František Zajíček, Pavel Hřebíček, František Nedomlel, Vladimír Ptaszek, Josef Keclík, Miroslav Lysek, Magda Pustková) .............................................................. 5 Z historie od roku 1908 do posvěcení kostela 28. září 2001 ..............................................15 • První snahy o postavení kostela (Tomáš Adamec) ......................................................16 • Stavba kostela sv. Václava (Tomáš Adamec).............................................................18 • Posvěcení kostela 28. září 2001 (Miroslav Lysek) ........................................................25 Z historie od posvěcení kostela do současnosti ............................................................31 • Přehled událostí po roce 2001 (Miroslav Lysek)..........................................................32 • Joachim kardinál Meisner (Miroslav Lysek) ...............................................................36 Kostel sv. Václava ve Václavovicích ..........................................................................39 • Výčet nejdůležitějších technických dat a autorství (Miroslav Lysek) ................................ 40 Region Slezská brána (Rostislav Kožušník) ..................................................................45
Kostel svatého Václava ve Václavovicích Vydáno k 10. výročí posvěcení kostela Miroslav Lysek a kolektiv Na vydání knihy spolupracovali: P. Petr Okapal a Pavel Tvardek Fotografie: Miroslav Lysek, Otakar Drozd, Pavel Tvardek, archiv Sdružení pro výstavbu římskokatolického kostela ve Václavovicích Jazyková úprava a odborná spolupráce: Tomáš Adamec Pro Region Slezská brána graficky upravilo a vydalo IMAGE STUDIO s.r.o., Na Jánské 23, 710 00 Slezská Ostrava ISBN: 978-80-903902-5-6 48
