Výchova ke hře a hračky Autor: Mgr. Erika Faltysová - specielní pedagogog Když pozorujeme dítě, které si soustředěně hraje, vidíme radost, absolutní zaujetí vlastními nápady, nadšení, ale také vážnost a důležitost. Nezáměrnost. Dítě si nehraje proto, aby se učilo ani proto, aby se rozvíjelo nebo někomu chtělo udělat radost. Hraje si, protože si hraje rádo. Hrou se dítě vpravuje do života. Získává různé zkušenosti, seznamuje se s životem a kulturou. Učí se ovládat své tělo, rozvíjí smysly, řeč, myšlení, fantazii a tvořivost, sociální dovednosti a také své prožívání. Jak je vidět, hra je pro zdravý vývoj nutná a nepostradatelná. Je to vloha, důležitý prvek, jehož stopy člověka provázejí od dětství až do dospělosti. Ne nadarmo se říká, že kdo si dobře hrál, umí dobře pracovat. Jsou lidé, kteří jsou nadšeni a okouzleni. Bývají zapáleni pro své myšlenky, jsou aktivní a pružní. Jsou to většinou lidé, kteří se v dětství naučili prožívat. Nechávali se prodchnout svými myšlenkami a svou fantazií. Uměli a měli možnost se do svých her ponořit. I dnes je pro ně svět místem, kde se dá tvořit. I bez dlouhého úvodu je zřejmé, jak je hra pro dítě důležitá. Kolik dobrého a nenahraditelného přináší. Přesto jsme čím dál častěji svědky toho, že děti si hrají čím dál méně. Že to moc neumějí. Že jejich hra končí v divokosti a bezbřehosti nebo naopak v pasivitě a nudě. Že jim pořád musíme vymýšlet něco nového a neprozkoumaného, aby je to bavilo. Spousta věcí je zaujme jen krátkodobě a poměrně povrchně. Jakoby svou schopnost hrát si ztrácely. „V literatuře dnes najdeme spojení, které dřív neexistovalo - výchova ke hře. Výchova ke hře znamená vychovávat děti tak, aby si opět dovedly hrát. Obecná neschopnost v tomto směru dříve nebyla. Dítě si prostě dovedlo hrát, a když se k tomu naskytla možnost, tak to i dělalo. Ale časy se změnily. Dřív byla hra spíše symbolem a výrazem dětství, dnes je pedagogickým prostředkem.“ (Rudolf Kischnick 2007, s. 105)
Prostředí, kde se dá dobře hrát Budeme se zabývat hračkami, které schopnost dětí hrát si mohou podpořit a naopak i takovými, kterými dětem prokazujeme službu spíše medvědí. Ale ještě dříve, než začneme mluvit o hračkách samotných, musíme si říct něco o prostředí, kde si dítě hraje a kde má své hračky uložené. Děti mají rády řád a pořádek. Mají rády, když jsou věci na svých místech, vyprávění o tom, co kam patří, s nadšením ukazují, že to vědí. Dává jim to totiž pocit vnitřní jistoty, které ke svému spokojenému životu potřebují. Asi namítnete, že tomu tak úplně není, protože během chvíle dokážou udělat mnohdy velký nepořádek a úklid je příliš nezajímá. Jenomže dovednost uklízet je něco úplně jiného než smysl pro řád a pořádek ve věcech. Potřeba řádu a pořádku patří k základnímu ustrojení člověka. K ustrojení, které člověk může v závislosti na špatných okolnostech třeba i ztratit, zatímco úklid je věc naučená. Že jedno patří k druhému, se dítě učí postupně. Je dobré, když se společný úklid hraček stane již v raném dětství něčím naprosto samozřejmým a pravidelným nejen v mateřské škole, ale i v domácím prostředí. Píši zde „společný“, protože menší dítě často nemá v moci vše uklidit. V případě, že je toho na něj moc a připadá mu to nad jeho síly, často jen beznadějně sedí či přebíhá a není schopno uklidit téměř nic. Je důležité, aby každá z hraček měla své konkrétní místo. Dítě by na ni mělo dosáhnout. Hračky by neměly být příliš blízko sebe, aby se snadno braly a snadno vracely. Aby bylo jednoduché s nimi manipulovat a zapamatovat si, jak jsou uspořádány. V MŠ se někdy osvědčuje, mít přesně namalovaný obrys krabice, košíku či pomůcky. Pro děti je pak často radost, uklízet hračky „úplně přesně“. Uklízení se tak pro ně často stává další zábavou (a my víme, že si děti trénují prostorovou orientaci, vizuomotoriku, soustředění, matematické představy, paměť a celou řadu dalších funkcí). Hračky, které jsou dávány mnohdy bez ladu a skladu do krabice (to je pak uklizeno coby dup), druhý den ke hře příliš nelákají. Místnost je sice uklizena, ale v hračkách vládne totální chaos a nepořádek.
Vidíme-li, že se dítě noří do hry jen velmi obtížně, je třeba se podívat na množství a druh hraček, které dítě má. Nadměrné množství mu může ve hře bránit. I zde platí, že někdy méně znamená více. Stává se, že když je dítě doslova obklopeno hračkami a věcmi, nezajímá je ani jedna. Nebo je zajímají všechny, ale žádná opravdově. Často si přeje dostat hračku další. Ve své praxi jsem se setkala s děvčátkem, které bylo velice dráždivé, často plakalo, nedokázalo si hrát, neumělo chvíli posedět, bylo velmi nespokojené. Skoro to vypadalo, že trpí nějakou neurologickou odchylkou. Ukázalo se, že má poměrně velký pokojíček a v něm nepřeberně hraček různých barev, velikostí, ale hlavně zvuků. Vše dokreslovala zrcadla, která množství hraček jako by znásobovala. Holčička si nedokázala vybrat ani dělat cokoliv soustředěně. Je jasné, že pokojíček (podotýkám konzultovaný architektem) nebyl jediným problémem, které děvčátko mělo, ale rozhodně se dívenka začala zklidňovat, až když do jejich domu byla přijata citlivá chůva, která si s ní chodívala pravidelně hrát do poněkud strohé, bílé chodby. Dívenka mohla konečně vydechnout a pomalu se učila soustředit se na jednu věc. Jak poznat „tu správnou“ hračku? U všech hraček, které dětem nabízíme, bychom si měli položit otázku, co u nich děti zažijí? Jaké smysly ona hračka dokáže oslovit? Je to hračka, kde bude mít dítě prostor využít svou fantazii? Jak daná hračka může na dítě působit? Dítě vnímá jako jeden velký smyslový orgán. Nasává do sebe barvy, vůně, zvuky a doteky. Vnímá věci - a hračky zvlášť - jako něco bytostného, ne jako neživé součásti našeho světa. A tak my musíme „vypnout“ to, co o věcech víme a „prohlédnout“ si je trochu jinak. Zavřeme oči a vnímáme tvar dané věci. Její povrch a to, jak zní. Je těžká nebo lehká? Studí či hřeje? Informuje nás o sobě? O účelu, kterému slouží? Podporuje naše vnímání nebo naopak otupuje naše smysly? Jsou naše smysly opravdově a mnohostranně oslovovány? Pokud jsme zrovna drželi v ruce víc plastových hraček najednou, možná již tušíme, že není úplně v pořádku, že mají děti k dispozici kostky, které jsou na pohmat a obtěžkání (a zde spíš „oblehkání“) stejné jako lopatka, auto či žehlička. Když do nich
ťukneme, není v tom rozdíl. Pak se nezřídka může stát, že i když má dítě plný pokoj hraček, má jich vlastně velmi málo. Nebo spíš mnoho stejných hraček. Vím, že toto se spíš týká domácností než mateřských škol. Jen chci upozornit, že hračky, ale ani obrázky, literatura a písně by neměly být pouhými karikaturami světa. Děti se chtějí do světa vpravovat, být jeho součástí, prožívat jej. Proč by z nich měly být hlupáci beze smyslu pro jemný zvuk, pevný a citlivý dotek, fantazii a krásu, jak je občas v mnohých reklamách mnohých výrobců hraček ukazováno? Navíc je krásné mít krásné věci kolem sebe. Když má dítě možnost vnímat hezké a účelné věci, rozvíjí se u něj přirozeně cit pro estetiku. Když je starší, daleko lépe je schopno rozlišit kvalitní, oku, uchu, nosu či dlani lahodící věc od kýče. Lépe si poradí s různými lákadly a věcmi pochybné estetické kvality. Protože dítě vnímá celou svou bytostí, stává se postupně i estetická krása světa jeho součástí. Kvalita dětských hraček a materiály, z kterých jsou vyrobeny Hračky mají být kvalitní nejen kvůli hygieně a bezpečnosti dětí, ale také proto, aby se nerozbíjely. I když nám to připadá samozřejmé, skutečnost taková často není. Není vina dítěte, že když seká umělohmotnou sekerou či šavlí, rozbijí se. Není jeho vina ani to, že když panenkám servírují čaj v umělé hmotě a samy také velmi často pijí z umělých kalíšků, nevědí nic o křehkosti a opatrnosti. Známým se stávalo, že jejich teta často dávala jejich dětem různé dárky - letadélka, hokejky, hudební nástroje. Děti se většinou velmi radovaly. Hračky se však často velmi rychle rozbily (i když se k nim děti chovaly hezky, normálně, dětsky). Děti byly nešťastné. A také zmatené. Proč jim Ježíšek nenosí dárky, které fungují? A proč si s hračkami nejde hrát? Když byly děti kvůli něčemu, co se rozbilo, opravdu smutné, šli rodiče koupit tu samou věc. Jen o něco opravdovější. Kvalitnější. A zlobili se na tetu, že dárků není méně, ale kvalitnějších. Ne kvůli snobismu ani proto, že mohli s penězi nakládat lehkomyslně, ale kvůli svým dětem. Aby děti věděly, že když se o věci staráme, mohou nám sloužit dlouho. Aby věděly, že se hračky nevyhazují. A že téměř jedna a ta samá věc může být kýč nebo může být hezká a mít účel. Ještě jedna věc byla pro tyto rodiče velmi nepříjemná. Umělohmotné nebo nekvalitní věci
se většinou rozbijí tak, že se nedají opravit. Děti tak vidí „smutný konec smutných hraček“. Přitom právě opravovat spolu s tátou hračku, která nefungovala a teď už zas funguje, toho naučí dítě o životě a pro život opravdu spoustu. Stejně tak jako když vidí mámu zašívat šaty či ruku panenky, která se začala trhat mnohým užíváním. Může následovat hra na doktora se skutečným obvazem a náplastí, krabičkou jako lékařským kufříkem, na kterou dítě vymalovalo a nalepilo červený kříž, a do které nasbíralo kamínky, bonbón a semínka trávy jako medikamenty. Může pak panence přinést v porcelánovém hrnku čaj, postavit nemocnici nebo se pustit do úplně jiné hry. Má na to klid, čas a prostor… Děti by měly mít možnost hrát si s kvalitními hračkami z „opravdových“ materiálů ze dřeva, z kovu, porcelánu, přírodních tkanin, z přírody. Tak, aby mohly poznat křehkost, když servírují panenkám čaj. Tíhu, když přenášejí židle, když si chtějí vyrobit skrýš, hladkost dřeva, když „vyrábějí“ pro medvěda postýlku a lehkost a jemnou barvu látky, když ji rozprostírají jako střechu nad svůj dům. Měly by mít možnost hračky dotvářet a vymýšlet. Hračky mají dávat prostor pro hru Zde se dostáváme k další vlastnosti, kterou by dobrá hračka měla mít: měla by dávat prostor pro fantazii dítěte. Neměla by být monotematická a vyprofilovaná pro příliš úzkou hru. A nebýt vykonstruovaná tak moc „jen jako“, že vlastně nejde použít. Hračka by v sobě měla mít víc možností, čím může být. Mít použití pro více her než jen jednu specializovanou. Když chce dítě, které má k dispozici pouze monotematickou hračku, rozvinout hru nebo hru změnit, hračka je náhle k nepoužití. Na vše nemůže stačit ani bujná fantazie dítěte. Nedávno se mě jedna starostlivá maminka dotázala, zda existuje nějaký seznam věcí, které by mělo její dítko vlastnit, aby byl jeho vývoj harmonický, a aby z těchto věcí její mohl potomek „profitovat“ co nejvíce. Musela jsem milou maminku zklamat. Seznam hraček, který pokryje všechny hrací potřeby dítěte, neexistuje. Nikdy by nefungoval. Jsou určité skupiny věcí, které děti vyhledávají v určité vývojové etapě více než jindy, v závislosti na svém pohlaví, ale ani zde nic neplatí absolutně.
Vodítkem nám budiž náš rozum, naše fantazie, povaha a zájmy konkrétního dítěte a určité postřehy z vývojové psychologie a psychologie hry. Mezi prvním a druhým rokem dítě většinou hračky nijak zvlášť nevyhledá. Jeho úkolem v tomto období je prozkoumat vše, na co dosáhne, kam doleze. Vše musí poznat. Proměny hry vznikají tím, že dítě ve hře zkouší věci, kterých se zmocní různými způsoby. V tomto věku dítě potřebuje na hraní věci z domácnosti. Krabici, ve které je může schraňovat, případně krabičku s víkem, která jde otvírat a zavírat a materiál ke kutění. Pokud si dítě bude hrát s hračkami, nebude je zajímat návod k nim. Věta o tom, že takhle se daná věc nepoužívá, mu bude připadat naprosto nesmyslná. Chce vše prozkoumat, tak mu umožněte, aby mohlo sbírat různé zkušenosti, např. hrou s hladkými a drsnými kostkami, mokrým a suchým pískem, lehkým košíkem a těžkou bednou, měkkou panenkou a tvrdým míčem. Ve dvou letech je nejoblíbenější činností tahat věci za sebou nebo je strkat před sebou - hračky na provázku, tyčce, vozíčky, kočárky. Dítě rozebírá a skládá, přebírá, pomáhá s domácími pracemi, hraje si s pískem a vodou. Vedle předmětů z domácnosti začíná potřebovat skutečné hračky jako panenky a věci na ně, zvířata, míč, krabičku s otvory na prostrkávání věcí a tvarů. Miluje kreslící materiál, hlavně takový, který dělá výraznou barevnou stopu a kterým je snadné malovat na velké ploše. Děti mezi druhým a třetím rokem si velmi rády hrají pod stolem nebo v domečku. Dávají tím najevo potřebu ohraničení a útulného místa na hraní. Děti si stále rády hrají hračkami, které byly popsány výše. Začíná být patrné upřednostňování určitého typu hračky, zda si dítě rádo hraje s panenkou, autem či se zvířátky. K těmto hračkám pak začíná vítat to správné příslušenství. Dále děti potřebují tříkolku či odrážedlo, houpačku, houpacího koně a další věci, které jim pomáhají uvědomovat si své tělo a jeho narůstající schopnosti a pohyb. V tomto věku děti rády kreslí, malují, modelují a všemožně patlají. Po čtvrtém roce děti velmi rády budují domy a bunkry, budují k nim cesty, z látek tvoří moře a řeky, budují si svůj vlastní svět. Nepostradatelnými věcmi bývají
převleky, látky, postavičky, předměty na vaření, pomůcky a výbavu na hry, „jako že jsem“. Děti si v této době čím dál víc hrají dohromady a mnohé z nich již dozrávají k opravdovým společenským hrám. V tomto věku s radostí kutí a všelico vyrábějí, ale potřebují někoho, kdo jim s tím trochu pomůže. Pro děti tohoto věku je velmi vhodné mít po ruce veliký koš plný stavebního materiálu: špalíky, kořínky, kusy kůry, nepravidelné stavebnicové kostky, prkýnka, kameny a všechny možné „zázraky“, které děti mohou postupně doplňovat objevy ze svých procházek. Ze své pozice speciálního pedagoga spatřuji jeden velký nedostatek. A to v poměrně omezeném vybavení hračkami a pomůckami, které podporují tělesný rozvoj, koordinaci pohybu, cvičení rovnováhy a s tím dostatečného budování tělového schématu a přesnosti pohybu. Tyto hry a hračky by se měly stát každodenní součástí dětských her v mateřských školách. Děti by měly být každodenně motivovány k přirozené pohybové aktivitě při svých hrách, ať už staví dům, jdou tvořit nebo si hrát „na něco“. Kvalitní pomůcky na rozvoj tělesné obratnosti v nich téměř vždy najdou uplatnění. Osvícené paní učitelky vybírají hračky pro děti moudře a s rozmyslem. Přemýšlejí o dětech i o hračkách pro ně, a nenechají se strhnout nápady reklamních katalogů, které občas připomínají návod na to, jak hračka vypadat nemá. Je moc důležité naučit se o hračkách přemýšlet. Trochu vědecky a hodně s citem pro věc. V tomto ohledu může být právě mateřská škola výborným pomocníkem a rádcem pro rodiče. *** Po čtvrtém roce děti velmi rády budují domy a bunkry, budují k nim cesty, z látek tvoří moře a řeky, budují si svůj vlastní svět. Děti si v této době čím dál víc hrají dohromady a mnohé z nich již dozrávají k opravdovým společenským hrám.
