Vychází dne 21. 2. 2001
Číslo
20
strana 2
číslo 20
KRONIKA
Podzimní prázdniny v Jelencích Předem bych Vás rád upozornil, že tento zápis píšu někdy v lednu a udála se v říjnu. Tak tehdy jsme se sešli na nádraží Smíchov někdy v pátek ráno nebo tak něco. Cekal jsem tam asi čtvrt hodiny než se konečně přihasil Kule se svým “huge” (v překladu: nepopsatelně obrovskej…) batohem a ještě se tvářil, co tam dělám a že nestojím ve frontě. Hjenomže ono bylo asi odjezd za 10 minut a jelikož nikdo nešel, tak jsem samozřejmě frontu nestál a hlavně ten autobus, na který stáli ty lidičky frontu přijel asi už o půl hodiny dřív, tak jsem si zákonitě nemyslel, že je to von. Pak se teda sešli i ostatní. Tak jsme stáli tu frontu, kterou jsem si myslel že teda stát nemám. Ale!!:Autobus už odjížděl a přihasil se Ahalbert, který nám scházel a po němž jsme se sháněli a ptali se kolem jdoucích, jestli ho neviděli někde na Stodůlkách. Nikdo ho neviděl a neslyšel o něm. Nakonec tedy doběhl s nějakou poznámkou, mám
Roastbeef za chalupou
Kudykam?
ten dojem, že někde bloudil v Dejvicích. No nic . Tak jsme jeli asi tak hoďku v narvanym autobuse. Museli jsme vehementně větrat, což se několika lidem moc nelíbilo. No tak jsme dorazili do Jelenců, kde je Tatouchova chajda. Ubytovali jsme se a něco malého pojedli (někdo měl svoje zásoby a někdo (pan Krup) neměl a tak žebral od ostatních, kteří teda měli o něco více než byli schopni sníst). Pak jsme šli na Kuleho popud na dřevo, ale nakonec šel Kule a Ahalbert, jelikož my ostatní jsme šli hrát fotbal a frisbee. Vrátili jsme se na oběd a odpoledne jsme šli na orienťák. Ze začátku jsem si myslel že nepoběžim, ale Tatouch jako že jo. Tak jsem vyběhl a nějak jsem nepochopil velikost mapy. Jsem zvyklej na trochu jiný velikosti a tak jsem trochu vyběhl z mapy a objevil jsem se až někde ve vesnici, která je asi 5 km na jih od
číslo 20
strana 3
KRONIKA
Jelenců (poznámka korektora: Dolní Hbity jsou cca 2500m od Jelenců svěrem JV). Tak jsem vyrazil zpátky a měl jsem samozřejmě nejhorší čas a byl jsem disqa. Odpoledne, což jsem zapoměl poznamenat, dorazil Horác se svýma nebo nesvýma dětma. Druhý den jsme ráno se váleli a Maďal s Tatouchem připravovali orienťák. Pak se na něj vyrazilo. Tentokrát jsem se docela chytal. Ale nějak jsem cestou ztratil papír, na který se dělaly značky a tak jsem se vracel asi tři kontroly a tak mě předběhl Krup i Horác. Nakonec pan Horác mi ho předal a pak ještě trochu zmateného běhání a dorazil jsem zpět. Oběd měli ti, co už dorazili, tedy to znamená průběžně. Odpoledne jsme pouštěli draky, ten štěněcí jsme pouštěli až na třech provazech a byl asi tak 150 metrů daleko a pěkně táhl. Super!!! Večer byl slavnostňák, na kterém se vyhlašovaly výsledky orienťáku a byl dost daleko. Jo!!! Už jsem nebyl disqa… Byl docela daleko fakt nevim proč. Málem jsem to nestihl zpátky na WC…… Během odpoledne začal Kule máčet mouku ve vodě a kvásku a zahájil tak přípravy na večerní a noční pečení chleba. Těsta bylo mnoho a pec byla samozřejmě rozpálena v nevhodnou chvíli. Kratochvíle se protáhla značně do noci a výsledek - skvost. Ti nejodvážnější “chleba opravdu jedli”. Večer jsem s Kulem a Maďalem vařil večeři. Všichni si báječně pochutnali a ještě toho bylo dost tak zbylo na neděli ráno. Večer jsme promítali diáky, co tak měl Kule s sebou. Později ještě
HU!
promítal Alfons diáky z naší cesty po Peru. Dopoledne jsme hráli napůl frisbee a napůl uklízeli. Vyrazili jsme na bus asi tak v jednu hodinu a šli jsme asi tak 5 km. Jel asi ve 14.00 a pak jsme jeli do Prahy. Byla to super akce už by zase mohla být nějká další. Čauves někdy v budoucnosti. DiKi PS: závěrem se omlouvám těm, které jsem zapomněl zmínit ve svém zápisu jako o božanech nebo vlastně vůbec.
Cesta na autobus do Višňové.
strana 4
číslo 20
KRONIKA
Výprava Jizerky - Desná Jizerky Jelikož, avšak, tudíž, nýbrž, protože 17. listopadu byl zaveden nový svátek a byl to zrovna pátek, tak se uspořádala action. Jelo se ve čtvrtek z Florence autobusem. V autobuse Kule furt všechny oslňoval svým foťákem, který měl paměť, a tudíž mohl vyfocené fotky v poho vymazat. Na konci cesty autobusem se mu začaly vybíjet baterky, tak ten foťák musel vypnout. Po vystoupení z autobusu jsme chvíli hledali cestu, ale pak jsme ji našli. Když jsme po chvíli bloudění lesem našli chatu a vlezli dovnitř, Kule našel pojistky, rozsvítil a prohlásil, že to není ta chata, a začal hledat klíče od té pravé chaty. Našli jsme tu pravou, která byla asi o 20 metrů od té nepravé, rozdělili
Šoupátková věž protržené přehrady.
Těžké rozhodování - Matěj, mladý přeborník.
se do pokojů a snažili se usnout. Já jsem byl s Kulem, Vrrápencem, Ahalberrtem a dalšíma dvěma pitrískama (nebo pytrýskama?! - pitrýsky, Křečku!), kteří ovšem dělali takovej čurbes a furt se s někým chtěli prát, že jsme byli vzhůru asi skoro do druhýho dne. Pak je Kule uklidnil hrozbou samotky a bylo ticho jako v hrobě. Druhý den byl pátek. Ráno jsme po probuzení vstali a vytasili záviny a začalo se snídat. Dopoledne jsme dělali něco, už ani nevím co. V tý první chatě, kde jsme hledali ty klíče, byla taková místnost - „Klubovna“, která nám sloužila podobně jako sněmák na táboře. Po obědě, který se podával taky tam, jsme šli k protržený přehradě. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a cestou získávali papírky za: indiány, „Co bylo na poslední kovové
číslo 20
strana 5
KRONIKA
ceduli?“, „Přines diviznu, nebo list dubu“ atd. Podívali jsme se na zbytky přehrady a šli zase zpátky. Na zpáteční cestě jsme si furt brali čepice. I Plác na chvíli přišel o tu svoji. Večer jsme luštili ňákou šifru. Místo písmenek byly znaky a za ukořistěné papírky jsme kupovali písmena. Večer měli podle Kuleho, Tatoucha a spol. přijet Alfons a Míša Kulička nebo ňák tak (Kubula), Vláďa a eště někdo. Jenže večer přišel jen Alf a popisoval nám, jak zbytek poslal po značce a pak je nenašel, když je najít chtěl, tzn., že je hledal. V pokojích jsme měli informační papíry, na kterejch bylo mimo jiné taky upozornění o loupeži nebo spíše o ztrátách dětí. Kule dostal stracha a my jsme je museli hledat (on taky) - předstíral to docela dobře. Po prvním hledání se nám ztratil i Kotul (chudák). Vrátili jsme se a u chatky byl výhružný dopis s adresou „Chceme výkupné“ (zvláštní adresa...), uvnitř byla ňáká povídka o manželích Salabových. K večeru náhle (což nikdo nečekal) přišel Kotul, za ním Maďal (ups) a Qík (jej), Vláďa (no) a Míša Kulička (Kubula) vůbec nepřijel. Pak jsme šli spáát. Ti dva pitrísci (či pytrýsci) zas řádili (hrůůza). V tomto bodě stojí za to připomenout, že v tomto okamžiku se začala hrát velká hra podle knihy Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka „Z tajností žižkovského podsvětí“ a ta „ňáká povídka“ byla úvodní kapitola O únosu čtrnácti dítek železničáře
Stolní tenista Vrápenec.
Salaby. Že je to hra, pochopili všichni velmi brzy (a dokonce jsme to i říkali) až na Ahalberta. Ten prý přišel domů a rodičům vyprávěl o tom, jak se Kubula s Martinem ztratili a už jsme je nenašli. Kulemu asi za týden volala paní Volková-Ahalbertová, jestli je to
Luštění šifry.
strana 6
KRONIKA
číslo 20
pravda, protože už týden sledují jsme se dohledali až k přehradě černou kroniku a nikde nic. Asi a vrátili se zpátky na oběd. jí přišlo trošku divné, že bychom Ale jinak jsme se naposledy tam ty dva jen tak nechali. Všichni příjemně prošli po slunných (i ti nejmenší) pochopili, že je svazích Jizerských hor. Jako to hra, ale Aha to nezvládl ani dopolední procházka naprosto za následující dva dny. Je to dokonalé. Po schovce jsme prostě Ahalbert! Další den byla se všichni připravili na sobota. Už od rána se všichni odchod. Jen Ahalbert ne. připravovali na výpravu. Jen Po odchodu z chaty jsme Ahalbert ne. Nasnídali jsme už v chatě nebyli (a hele). se a po družinách vyrazili. S Šli jsme na vlak do Tanvaldu námi Výry šel i Krupp. My a cestou vykoupili jednu cukjsme šli až někam na Praděd rárnu. Vlakem jsme se (asi 25 km). Tak to asi těžko, dostali do Prahy a v ní protože Praděd je v Jeseníkách. Já jsme se pak rozešli. bych řekl, že jste šli spíš někam na Datum konání: 16.-19. lisJizeru a na Smědavu. K obědu topadu 2000 jsme byli na guláši (super) Účastníci: Kule, Tatouch, a pak jsme postupně dojídali Krupp, Plác, Maďal, Pozor, nesu sklo! chleby. Po projití močálem jsme Alfons, Turbo, Baloun, Qík, se k večeru navrátili do chaty. Tam jsme utvořili Kexík, Vrápenec, Ahalbert, Mungo, Ondra, dvojice. Měli jsme najít 5 básniček, které byly Adam, Máša, Horác, Matěj, Honzík (hele, fakt rozmístěny po chatě. Jeden z dvojice se básničku sorry, jestli sem na někoho zapoměl). Jo třeba na naučil z papíru a přeříkal ji tomu druhému z Máru - a když už, tak „jsem“ a „zapomněl“. dvojice, který se ji naučil a pak ji řekl komisi Napsal, sepsal, vypsal, zapsal Křeček. (Plác). Bylo opravdu zábavné sledovat, jak se někteří Kurzívou napsal a poznámkami doplnil Turbo. snažili ze sebe vymáčknout básničku a pomáhali si přitom různými pohyby a mimickými svaly. Poté jsme se najedli a šli spát. Dnem posledním byla neděle. Ráno byl k pudiči snídaně (podle pravidla že „článek píše Křečka“). Pak jsme šli hrát na schovku. Já s Qíkem jsme myli nádobí a pak jsme ostatní chvíli hledali. Našli! A já s Ondrou se mezitím vracel zpět, protože spadl do potoka a namočil si boty. Když se přezul, vydali jsme se za ostatními. Vzhledem k tomu, že oni se mezitím někam přesunuli a chovali se kupodivu tiše, tak jsme je na původním místě nenašli. V rámci hledání Dopravní situace na rašeliništi Jizerka.
číslo 20
KRONIKA
strana 7
Guláš - Mikuláš 2000 Gulášek - Mikulášek se konal 2.12. V pátek před tím byl, myslím, Kec a Kule tradoval, že kdo tu nespí (nejsem blázen :-)), ať ráno přijde (myslím) v devět. No, přišel jsem asi v půl desátý a hóóóóóóóóódně lidí bylo ještě ve spacáku… Tak jsme tak ňák pobyli v klubovně, nafasovali pádla a vydali se k našemu „přístavu“. Kule (jako vždy) chytře vymyslel, že půjdeme od Lazarské pěšky a proto jsme na místo určení přišli asi o hodinu později… Prošli jsme Karlovým mostem (byli tam ňáký hudebníci, docela dobře hráli, ale nevim, jestli jim někdo něco dal :-)) a došli jsme k našim parníkům. Tady jsme byli donuceni si vzít vesty (mimochodem, prej před tím, než jsme přišli, tak tam byli poldové a ptali se, jestli je jako všechno zařízený ohledně bezpečnosti a takový blbosti…) a poslechli jsme si projev nejhlavnějšího detektiva. Začali jsme nastupovat do našich parníků. V jednom (pro nevzdělané to byly 3 spojené lodě) bylo nejmíň tak 12 lidí a tak byly docela hoooodně zatížené. Já jsem jel (bohužel) na parníku bez kamínek (a tudíž i bez guláše (!!!)) a odtud jsem také filmoval (kamera kupodivu neskončila
ve vodě). Na Vltavě jezdilo docela hodně parníků, tak nejen lidi z Karláku, ale i z parníků se mohli pokochat naší bojovou zástavou s „chytrým“ nápisem: „Sypte ptáčkům“ a pod tím: „Primátor Dittrich“. Několikrát jsme projeli pod Karlovým mostem a lidi na něm z nás byli docela na větvi… Mezitím se Kule dostal na most a odtud začal spouštět na provázku ešák a na gulášové lodi ho plnili (kupodivu se ani nevylil…). Druhá loď nám ujela a na druhé straně Vltavy sprostě začali žrát guláš (a my jsme přistáli na břehu a měli jsme strašnej hlad !!!!!!!!!!!). Guláš byl jinak fakt výbornej a tahle action taky. Ještě bych asi měl zmínit, že kdo chtěl, mohl si vzít na sebe oblečení z ňákejch dvacátejch let (minulýho století) a v něm jít. Já nejsem takovej blázen, abych takhle šel, ale někdo ano a musím uznat, že třeba Turobovo, Sovovo nebo i Křečkovo oblečení bylo fakt super!! Neplacená reklama: vše, o čem jsem tady psal, jste mohli vidět na jednom Kecu, kde se promítalo moje a Kubulovo video, kdo tam nebyl, tak má asi smůlu :-( . Čau, Psík
Říční vlci naslouchají projevu senátora SSŽ před opuštěním mateřského přístavu.
strana 8
KRONIKA
číslo 20
Kec wánoční (Toť maskovací název pro Sodovkové doupě, podnik to, pro největší vyvrhele společnosti, pro zlosyny všech kategorií, zkrátka pro všechny, kdo již propadli démonu limonád natolik, že se bez nich již neobejdou. Jen dítkám a detektivům je vstup zakázán, aby toto doupě neřesti nebylo prozrazeno a mohlo dál zasívat hnilobné sémě do společnosti svobodných národů žižkovských….) Žižkovská kronika léta páně ……….(nečitelné) Přes veškerou snahu Lojzovy bandy se přípravy velkolepé slavnosti vánoční malinko protáhly a bylo nutno počátek o chvilku pozdržet. A tak poslední dodělávky probíhaly za klení, podupávání a občasných výstřelů z Coltových revolverů, čekajících zlosynů, kteří, jelikož
Ondra zkouší své plavidlo.
Kápo Alfons již za chvíli nebude šéfem bandy.
nebyli vpuštěni, se onoho domáhali… Když byli všichni vpuštěni do doupěte, museli nejdříve odevzdat dary na počest velikého Lojzy Kápa a dále najít několik zdánlivě nepopsaných žlutých lístečků. To ovšem nebyl problém a tak již brzy všichni seděli v sále sodovkového doupěte a Lojza započal letošní slavnost. Jaké bylo pak překvapení zločinců, když se pod speciální lampou ( m.j. uloupenou z hlavního trezoru, hlavní Pařížské banky) objevovali, na lístečcích již zpočátku jimi naloupenými (či nalezenými), čísla různé hodnoty. Ta pak znamenala výhody různé při rozdávání cukroví, jemuž dětinští zlosyni holdují snad ještě více než démonu limonád. V přátelské zločinné atmosféře se táhl večer za svým cílem. A tím měla být volba nového Kápa bandy. K volbě se přistupovalo zodpovědně, vždyť kápem nemůže být jen tak někdo, jen ti nejzkušenější a u lidu „galérního“-(od galérky) nejoblíbenější mohou stanout v čele věhlasné bandy. A již přichází první kolo
číslo 20
strana 9
KRONIKA
volby, sčítací komise ve složení Jednooký Billy, Čtyřoký Krupp a Slaboch Ben už má výsledky. Do dalšího kola postupují Rychlonožka Maďal, Plácačka Džordž a Alfons Kápo( tzn. Dosavadní Kápo- vlastně již bývalý). A již to je rozhodnuto i druhé kolo je za námi a Plácačka Džordž se stává Mozkem bandy na další vražednězločinné období. Ještě blahopřání od starého Kápa a zbytek slavnosti je již ve znamení nového vedení. No a tu máme první příkaz nového Chefa : „Další tři kola cukroví!!!“ . A již i poslední nedůvěřivci souhlasí s volbou nového šéfa bandy. Jak je známo jednou z nesporných vlastností zločinců je přehnaná pověrčivost, nesmí tedy chybět věštba nejbližší budoucnosti pro nadcházející rok v podobě pouštění ořešákových lodiček se svící na palubě. První skonal či zhasl Korba Cuk (má za úkol nějakou „Káču“ a asi ho tedy chytnou, ále co za pár let je venku a pak…) a pak další a další a ….. Ale to už se slavnost končí, sodovka je dopita, nejlepší cukroví snědeno Chefe zvolen, nezbývá tedy než se rozloučit. Je utvořena zločinecká „elipsa“ a Plácačka George vysílá signál přátelství, mezi tak bezcharakterní zjevy jakým jen zločinci mohou být… (Jak by asi zuřili šéfové bandy, starý i nový, kdyby jen tušili, že se jim na slavnost vkradli nejlepší z detektivů žižkovského
Kdo dýl ... .
Scotland Yardu. A že ti za které byli převlečeni se jistě svíjejí v policejních poutech někde ve vazebních celách žižkovské policie…) A to je konec příběhu o Weliké slavnosti Zločinecké konané pod samým „svícnem“ Spojených států žižkovských, Léta páně … (nečitelné) na světlo vynesl Alfons
Některým to nestačilo a pouštěli si lodičky ještě před spaním.
strana 10
KRONIKA
číslo 20
Výprava na poradní skálu. Toto se stalo 16.prosince 2000 Je to vlastně trochu švindl, původní borovička uschla, a „orlí“ plácek okolo nám již začal být malý. Posunuli jsme tedy našeho Ježíška, po skalnatém hřbítku blíže ke kopci, místa je tam více a i borovička se našla. Jenže se nám již několikrát stalo, že jsme přes tyto nabídky, opustili Poradní skálu, zcela a „Ježili“ dole, pod kopcem u potoka. Stromků na výběr tam je dost a dá se tam dělat větší oheň. Jen ty porady jsem tam ještě nezažil, no na Poradní skále, vlastně také ne…. A tak bychom výpravu mohli přejmenovat na: Výpravu k ohňovému potoku… Letošní stromek byl trochu zmatečný a mnoho „návštěv“ nevydrželo až do zahájení vlastního „obřadu“. A to i přesto, že sraz byl ve dvě a oni již touto dobou odcházeli… Možná jsem k tomu trochu přispěl i já a tak bych začal toto vypravování, popisem zločinných skutků, několika mladších rádců…. „ To bylo tak, v sobotu ráno se Alfons s Dikobrazem vplížili do klubovny po té, co všichni již odjeli. S hříšnou myšlenkou v hlavě se chopili Kulecího kola, velkého kusu balícího papíru a dostatku leukoplasti, k tomu přibrali klíč na případnou demontáž a opět se potichu vykradli ven … Bylo dílem okamžiku, pro ty dva, dostat se na Vršovické nádraží. Dále vedly jejich stopy do Skochovic, kde vystoupili z vlaku, onen jel totiž rovnou kolejí do Davle a cesta našich spiklenců vedla přes železniční most do Měchenic. Tam se měli setkat s dalším podílníkem na této, jejich líce rozjasňující myšlence. A Maďal se svou družinou je již skutečně vyhlíželi ze skalní vyhlídky vysoko nad mostem. Po setkání v Měchenicích již další cesta probíhala nanejvýš hladce. Jen u mostku přes Bojovský potok v místě zastávky Klínec, kolo urychleně maskovali ve křoví(Kule promine), protože v kopci nad nimi se objevil člověk z dálky se podobající Kulemu. Naštěstí to on nebyl. Pod Poradní skálou ve změti větví z nově narubané paseky bylo kolo zabaleno. Nachomýtli se k tomu Tatouch a Plác, ale ti nic neprozradili. Kolo bylo
schováno do malého hustníku a všichni zúčastnění se bez nejmenšího náznaku nějakého úmyslu připojili k ostatním. Kteří byli také pod poradní skálou, jen na druhé straně hřbítku a kde právě založili oheň…“ Tak to by bylo vyprávění o tom co
Aha rozdává užitečné nedárečky nadšeným kamarádům
předcházelo tomu než jsme se setkali. Co dělali ostatní, vím jen z druhé ruky, a tak se o tom nebudu asi zmiňovat, abych zbytečně nepřekroutil nějaké skutečnosti. Ale určitě stojí za to, aby to někdo zvěčnil…. Teď jsme mohli pozdravit netrpělivé návštěvníky jako Robina, Tomáše Lerla, Vlaštovku (ovšem bez jejího pověstného batohu plného sladkostí…). Další částí programu bylo najmenovkování dárečků a umístění pod již nazdobený stromeček, já jsem mu na větvičku pověsil ještě takové malé cingrlátko, to aby mohl Ježíšek zazvonit. A pak už jsme si nandali krojovky a sešli v kroužku
číslo 20
strana 11
KRONIKA
okolo ohně. Před tím, ale než se započali pět koledy, musel jsem slavnostně předat Plácovi Přemyslovský kámen a nový Přemysl tak již byl plně vyzbrojen ke své funkci. Koledy jsme zpívali s velkým zanícením a těšili se na tu velkou hromadu dárků a dárečků pod „stromkem“. A teď to přišlo… Dopěli jsme koledy a Tatouch vživ se do role spiklence, odvedl všechny pod dojmem tradice nahoru na Poradní skálu a my jsme mezitím přemístili náš dar nedar pod stromeček k ostatním dárkům. Bohužel si toho Kule všiml, ale to je riziko povolání. A pak už náš Jéža Ahalbert se svým menším bratříčkem Danielem zazvonili na cingrlátko a začalo se ježit. Všichni měli z dárků radost, jen jednomu se zakalila líc a to Kulemu, asi se dojetím nemohl vzpamatovat. Ale to už byl čas jít na vlak Vše jsme rychle pobalili, oheň zalili a jen ozdobený stromek tu zůstal jako svědek všeho co se tu odehrálo ( byl ozdoben vesměs plody pro zvěř jedlými a chutnými a tak zůstal, jak byl). Kulemu se dárek tak zalíbil, že se ho bál odnést sám na zastávku, aby mu snad cestou něco neudělal. Tak jsme mu ho tam dovedli a naložili do vlaku. A jelo se domů, tedy ne všichni… Dikobraz, Tatouch, Maďal, Luďa (Maďalova maminka) a Alfons jsme se vydali natrhat sobě a i ostatním trochu toho jmelího na vánoce. K této zábavě jsme se totiž tento rok na stromku vůbec nedostali. Potkali jsme úplný jmelíový ráj a nebylo tedy problémem vyplnit své náruče tímto parazitem a vyrazit na vlak do
Dar nedar.
Měchenic. Pravda byl pak trochu problém vejít se s tím do vlaku, ale i to jsme zvládli. Přebytečné „chmelí“ (jmelí) jsme se rozhodli dát do klubovny pro co nejdřívější rozebrání onoho ostatním osazenstvem oddílu. Kule již také „vydejchal“ onu radost ze svého dárku a už se na nás jen zlobil, že jsme na něj tak plýtvali. A tak stromek dopadl dobře, všichni jsme opět kamarádi a těšíme se jaké dárečky přinese příští rok. Sepsal, upravil a vysvětlivkami doplnil Alfons
Pění libých melodií pod poradní skálou.
strana 12
číslo 20
KRONIKA
Zimní tábor 2000 / 2001 Přestože teprve tento Silvestr byl skutečným ukončením starého tisíciletí a začátkem nového (lepšího, krásnějšího, dokonalejšího a šťastnějšího), atmosféra nebyla nijak zvláštní. Zdá se, že se všichni vyčerpali oslavami loni. Přece jen je hezčí oslavovat datum, kdy se tři devítky překulí na tři nuly, než to o rok později. A proto, nebo přesto, jsme se i my opět vydali přebýt tuto dobu pod týpý na našem oblíbeném místečku poblíž Horní Lipové. Día 1 - 26. 12. 2000 (úterý) Poněkud chaotická domluva způsobila to, že jsem na nádraží přišel asi tak kolem 7:20, a vzhledem k tomu, že právě odjížděl jakýsi rychlík na Hradec Králové s přímými vozy do Jeseníka, běžel jsem na nástupiště. Nikde nikdo, a tak jsem si ten vlak teda nechal schválně před nosem odjet. Vrátil
Pozor borůvčí!
Ty, jo !?!?
jsem se do haly, ale tady také nikdo! A na informacích o spoji do Horní Lipové jsem se dozvěděl, že to byl, jak jistě tušíte, ten rychlík. Další jede až někdy ve dvě! Naštěstí je tu ještě možnost jet přes Zábřeh na Moravě a to za půl hodiny. Najednou přichází Tatouch, který byl podobně informačně zmaten, jako já. Nicméně zjišťujeme, že můžeme pohodlně odjet tím dalším vlakem před osmou, sice s třemi přestupy, ale zato chytneme ten původní vlak, kde (možná) sedí Kule, Turbo, Aha, Sova a Qík, v Hanušovicích. Po těchto peripetiích se tedy opravdu ve vlaku shledáváme. Kule referuje o dění kolem ČT, protože byl na Kavčích horách na základě výzvy z rádia. Vleklá krize, která se bude táhnout nejméně přes celý leden je teprve na počátku, ale to my
číslo 20
KRONIKA
Qík a lyže, kdo by to byl řekl.
ještě nevíme. Po poledni zastavujeme v Horní Lipové (která podle té paní v informacích na Hl. n. neexistuje:-). Přivazujeme týpko a lining na pekáč a vyrážíme. Záhy za nádražím Qík nachází dvě kilča. Sníh nějaký je, ale dost málo a navíc je cesta prohráblá, tudíž se nám dost obtížně s pekáčem manipuluje. Po asi půli cesty usuzujeme, že nebudeme zbytečně šašit a pekáč s týpým tam necháváme. Tatouch, který šel napřed se už vrací bez batohu a bere pekáč růčo-strůčo. Chceme se mu potom vrátit na pomoc, ale je takovej drak, že než mu vyrazíme v ústrety, už je s týpkem na místě! V místech, kde dříve vedla jen úzká pěšina od cesty k našemu plácku je nyní protažena čtyřproudá dálnice pro stahování dřeva až nahoru na úboční cestu vedoucí k Malení. Pomocí lopat odhrabáváme sníh a také sháníme zelené chvojí, na kterém budeme ležet. Tyče jso naštěstí z loňska na svém místě, kdyby nebyly, celkem bychom byli v háji. Stavíme kostru a vztyčujeme plachtu, na podruhé už je to téměř dokonalé. Už se stmívá, a tak nám celkem činí potíže
strana 13
se trefit tyčemi do chlopní. Turbo zmateně svítí, ale spíš tím škodí. Nakonec týpý stojí a chvojí je rozprostřeno, takže se můžene nastěhovat. Zatím nás je sedum a vejdeme se do T-P (čti týpý) akorát. Já a Ahalbert spíme vpravo od dveří, Kule, Qík a Sova vlevo a Tatouch s Turbem naproti. Rozděláváme oheň, rozbalujeme se a zútulňujeme si prostředí, kde budeme trávit následující dny. Kule rozžhavuje žhavouše, což je za dlouhých zimních večerů vítaný zdroj světla. Však jsem mu také na hřbetě přinesl pětilitrový kanystr s petrolejem. Konzumujeme večeře (zpravidla kapry a saláty), Kule ještě vyrábí instantní bramborovou kaši. On si vůbec v takovýchhle věcech libuje. Já mu furt říkám: „bramborový kaše si užiješ jako důchodce až až, nebudeš mít zuby a bude to spolu s krupičkou tvoje jediná strava. Jez radši brambory.„ Je to jak mluvit do vrby, on má tyhle chemikálie rád (však jeho pracovní náplní je jejich výroba, nebo alespoň vývoj). Kromě toho se snižováním počtu svých zubů již začal před časem, takže se asi připravuje na stáří už teď za mlada. Možná trochu brnkáme na K-tru a pak jdeme brzo spát. Nicméně ještě zavčasu likvidujeme Kulecí „cukroví„, kterým si vyčistíme zuby. Día 2 - 27. 12. 2000 (středa) Dopoledne je potřeba natěžit, nařezat a nasekat nějaké dříví. Kule odbíhá kamsi do okolních hor, aby zde porážel stoleté buky (dobře si pamatuji na jeho posměšný komentář týkající se porážení obří borovice v Malčicích), zatímco někteří ostatní sbírají soušky v okolí. Ahalbert většinu dopoledne stráví tím, že se převléká z pyžama do oblečení. Ještě mírně vyspravuji postel, neboť probuzení ráno v poloze o 90° pootočen, než jak jsem večer ulehl, a to s nohama venku z T-P, mě příliš nepovzbudilo. K obědu jsme pojedli nějaký chlebík, k němuž bří Nejedlí (Turbo & Sova) uklohnili asi 20 litrů Vitana-ghúlášovky (hádejte, jak bří Nejedlí přišli ke svému jménu). Když jsme toho snědli asi třetinu, soudíme, že to fakt nemá cenu a radši se půjdeme podívat na hřeben. Šli jsme jenom pěšky a dobře jsme udělali. Na úboční cestě nebyl skoro žádný sníh, potom od Malení na Smrk něco málo, ale vypadalo to, že brzo sleze. Zato viditelnost byla dobrá, Tatouch
strana 14
číslo 20
KRONIKA
Turbo má kuřátka rád !
Sova rovněž.
nás dokonce upozornil až na Sněžku. Vzhledem k postupnému vyrážení jsme zůstali v první grupě Tatouch, Sova a já, ostatní se vykýblovali až o něco později. Ze Smrku jsme pokračovali kousek po zelené a potom to šmikli lesem zpátky na tu naší úboční cestu. A skutečně, krásně jsme se na ní trefili, stačilo seběhnout dolů a byli jsme u T-P. Druhá skupina dorazila o něco později. K večeři jsme uvařili sejráno. Bohužel Kule letos nevyfasoval v práci dva litry majolky, jako loni, takže jsme se museli smířit jen s jednou Hellmanskou (Hell-man je prostě da best). Poté jsme zlikvidovali Turbovo cukroví, což vzhledem k tomu, že ho přivezl celou jednu (slovy 1) krabičku od pomazánkového másla, netrvalo déle než půl minuty. Turbo se oháněl tím, že nevěděl, kolik ho má vzít. Takže pro příště, koukej toho vzít tak 5krát víc:-). Zabrnkali jsme na K-tru a zalomili to do dvou spacáčků.
takže silně tají zbytky sněhu a chvílemi dokonce mrholí. Operativně měníme Kulí plán z Prahy, že nakupovat půjdem zítra na to, že půjdem dneska. Možná totiž přes noc nasněží a potom bychom zítra mohli na běžky, zatímco dneska na hřebeni bude hnusně. Tatouch zůstává v T-P a my jdeme na vlak do Lipové. Kupujeme hromadnou slevenku rovnou u okýnka, za tento počin nezbývá, než ČD pochválit. V Jeseníku, rodišti to slavného vodoléčitele Priessnitze a místu vzniku stejnojmenné kapely jsme cobydup. Kule se s Qíkem sází, kde je to nákupní středisko. Nejdříve dorážíme k jednomu, ale mají nějak vykradeno, takže kromě několika pixel levného ananasu a mandarinek nic zvláštního nekupujeme. Odcházíme do druhého a tam Kule koná mega-nákupní giga-orgie. Plné tři vozejky jídla komprimujeme do našich báglů. (Sova použil nějaký neautorivaný komprimační program na jogurty). Potom odjíždíme busem do nedaleké České vsi, kde mají plavecký bazén. Prý tam obvykle bývá prázdno, ale teď zrovna je
Día 3 - 28. 12. 2000 (čtvrtek) Ráno je silně nechutně - teplota totiž stoupla,
číslo 20
KRONIKA
tam nacpáno jak v Podolí. Chvíli se vzájemně topíme a podobně, ale hodina uteče jako voda a tak se jdeme osušit a ven. Zajímavostí je, že od minula tu poblíž postavili novou železniční zastávku jménem Česká ves - bazén. Jakoby pro nás. Druhou zajímavostí je, že zastávka dosud není zkolaudovaná, tudíž v ní vlak nestaví, o čemž se přesvědčujeme, když projíždí bez povšimnutí (ehm... strojvedoucí na nás houkal jak blázen:-) kolem nás, přestože na něj zuřivě máváme, ať zastaví. Nezbývá, než jít na bus a jet zpátky do Jeseníka a odtud vlakem. Škoda, kdyby vlak zastavil, mohli jsme být v T-P o dvě hodiny dřív! Vysvětlujeme Tatouchovi naší legrační (?) historku. Ovšem tady je další legrační historka: Přeqapený Sova zjišťuje, že jogurty, které si dal dospod své gemmy, opustily své kelímky a krásně se rozkydly po okolí. Dopadá to tak, že olizujeme jogurt ze všech možných lahviček a Sova spotřebuje celou roli toaleťáku, aby si deprasil batoh. No co se dá dělat. K večeři vaříme čínu (já a Turbo). Kule nám radí, ať maso obalíme v solamylu, prý se tak udělá šťavnatější. No dobrá, Turbo to odsouhlasil, tak to tak děláme. Kostka omegy postupně mizí a na Kulím kotlíku se
strana 15
tvoří asi centimetrová vrstva přiškvařeného solamylu. No nic. Jídlo je celkem dobré (napsal bych výborné, ale byla by to samochvála:-), zvláště ten ananas se v tom vyjímá. Kule ovšem svůj kotel "dochucuje" lahvičkou maggi, což Tatouch komentuje tím, že pro něj je škoda vůbec vařit. Možná kdyby si namáčel chleba do maggi, byl by stejně spokojený. Ještě skousneme Aha-ovo cukroví, ale vzhledem k tomu, že ho má jen o málo víc, než včera Turbo, musíme nejdříve počkat, až pár jedinců usne:-). Día 4 - 29. 12. 2000 (pátek) Naše doufání se vyplnilo a skutečně přes noc něco nasněžilo. Na hřebenech by to mohlo být celkem oukej. Po obligátním poriči a voskování teda vyrážíme. Opět někteří nejsou schopni se vykýblovat, takže se zase rodělujeme na dvě skupiny - Tat, Tur, Sov a já v jedné a Kul, Aha a Qik v druhé. Sněhu není moc, tak jdeme kus po úboční cestě pěšky, ale od prvního odpočivadla (je tu od loňska nové) už to celkem jde. Já vezu chleby, kdesi za mnou se plahočí ti tři z druhé grupy, a já nevím, jestli mám na ně čekat,
(o) Travný Hora v Jeseníkách.
strana 16
číslo 20
KRONIKA
nebo jet za prvníma. Výsledkem toho je, že jedu tak někde uprostřed, takže chleby nemám dát komu:-(. Na Malení chvíli čekám, potom zase chvíli na Smrku, ale potom mě to už nebaví a jedu normálně po hranici dál. Holt budou mít hlad. Míjím ceduli "Granica panstwa", a za chvíli potkávám Sovu, Turba a Tatoucha, jak jí. Usnášíme se, že čekat nemá cenu, protože druhá grupa je v nedohlednu, a kromě toho brzo zemře hlady, protože jsem jim ujel s chlebama:-). Jedem ještě kus, ale Sovovi se jede ňák blbě, takže se otáčíme. Tatouch nám ale ujel dopředu. Ovšem po chvíli se vrací se zprávou, že my jsme se otočili asi 100 metrů před vrcholem, kam jsme chtěli dojet. Vracíme se tady zpět a na Granici panstwa potkáváme ostatní. Ti s povděkem kvitují nabídnuté chleby. Vracíme se zpět, Aha se loudá a ostatní odjeli, takže to tak vyšlo, že já na něj furt čekám. Obzvláště sjezd k Malení je zábavný, odzdola poslouchám blížící se rachot prokládaný pády a nadáváním. Ahalbert už má evidentně dost, ale i já mám co dělat, abych udržel smích.
Dobré ráno! (11.45)
Po návratu do T-P už žhavouš žhaví. Vzhledem k anabázi s chlebama nám jich dost zbylo, takže je pojídáme a opékáme si k nim i plátky sýra. To vám povím, když se tak akorát opečou nad žhavíkama (ne v plameni!), že uvnitř tečou, ale na povrchu se udělá taková mírně nahnědlá křupavá kůrčička, to je potom LABŮŽO! Myslím, že už ani nic nevaříme. Vzhledem k mému nepokrytému kritizování malého množství cukroví ostatních jsem vyzván, ať se vytasím se svými zásobami. Vymýšlíme speciální hru na motiv "synonym", ale zapojujeme do toho právě cukroví. Kvík se nejdříve zdráhá a nechce hrát, ale když se tím ochudí asi o tři kola, radši se zapojí.
Qík a lyže, kdo by to byl řekl.
Día 5 - 30. 12. 2000 (sobota) Je opět hezky, takže se vykopáváme opět na běžky.
číslo 20
strana 17
KRONIKA
Samozřejmě nevyrazíme dříve než v jedenáct, jak je naším dobrým zvykem. Trasa tentokráte vede opět na Malení, Smrk, ale potom po zelené, krátký, ale příjemný sešup dolů a po vlnité úboční cestě skoro až na Paprsek. Sníh je nový, čerstvý, takže se jede daleko pomaleji, než včera na tom zmrzlém. Na rozcestí před Paprskem se rozhodujeme, zda půjdeme až tam na čaj, ale vzhledem k proudícím davům raději zabočíme na lesní stopu, která nás po pár set metrech dovede k nám dobře známé ceduli "Granica panstwa". Zde zakousneme tatranky a vydáváme se na cestu zpět. Je celkem zima. Kule upozorňuje na zajímavý jev - čerstvý sníh je tak čistý, že trhliny v něm hrají takovou modrou barvou, asi jak se v nich odráží obloha (?). Dnes jedeme společně, Aha se neloudá, takže dorážíme skoro všichni stejně. Zkouším sjet z úboční cesty k T-P na zadku na běžkách, výsledkem je sice rychlá jízda, ale mokré šusťáky. Kule se vrhá na vařbu, či spíše smažbu smažáků. K tomu bude holt zase ta instakaše. Když už je téměř hotovo, přilétá do T-P sněhová koule a zdá se, že dorazili Maďal s Alfonsem. Maďal líčí zážitky z Prahy - demonstrace na Kavčích horách, kde pobral hromadu letáků o lednové demostraci na Václaváku a cestou je rozvěšoval všude po nádražích atd. Alfonse zase zajímá, zda jsme jim nechali nějaké cukroví, místo aby se vytasil s tím, co sám přivezl a mě kárá za nedostatečné projevy radosti a jásotu nad jejich příjezdem. Maďal hraje se Sovou nějaké bigbítové, či spíše rock'n'rollové vypalováky, po kterých se nám už opravdu stýskalo. Potom ale hraje i nějaké normální songy, čímž si reputaci napravuje. Zbývá pojíst Qíkovo cukroví, což je roláda zakoupená v Jeseníku, neboť Qík cukroví doma zapomněl. Poté se nasoukáme do postelí (ach, kde jsi, komforte z minulých dní, když teď tu je ještě Alfons a strká nám nohy do obličejů!). Día 6 - 31. 12. 2000 (neděle) Noc nakonec nebyla tak strašná, jak se zdálo. Ale ráno je to horší. Alfons a Maďal totiž startujou na běžky a mají pocit, že všichni to hrozně napjatě chceme sledovat. Proto nás neustálým hlukem
Qík olizuje prasklý jogurt.
budí. Zvláště Ahalbert to těžce nese a pořád ježišmarjájuje. Když konečně vypadnou, začnou zase ostatní předstírat aktivitu. Tady se prostě člověk už normálně nevyspí! Nakonec odchází ještě Kule a Sova a Qík s Aha-ovýma běžkama. Tatouch jde na procházku pěšky. Turbo a Aha jsou ponecháni v T-P. Já si balím, protože moje dobrodružství zde dnes končí, jedu na Silvestra do civilizace (telefonovat mobilem, pařit na poči, koukat na ohňostroje a dělat jiné trestuhodné činnosti). Přestože Aha a Turbo zde byli ponecháni v dobré víře, že budou dělat dříví, klidně oba nadále leží ve spacákách a opékají si sýr. V tom je nemůžu nechat (no ve skutečnosti to bylo naopak - začal jsem já a oni se přidali). Je čas Č a tak vyrážím do Lipové. Hned na cestě lituji, že běžkové boty mám zabalené. Sněhu je na cestě dost a dole bych byl cobydup. Jenže jsem línej je vybalovat a tak jdu dolů pěšky. Potom ubíjející pětihodinová jízda vlakem a … ale to už sem nepatří. Sepsal Krup
strana 18
číslo 20
KRONIKA
Je kolem 14:30 a nastává veliký hlad po toaletním papíře. To je z toho, že jsme si celou dobu myleli, jak je ho hodně. Turba i mne popadají tak neskutečné tlaky ve střevech, že zběsile hledáme papír po celém týpku i kolem týpka, ale (v souladu s Murphyho zákonem) nikde prostě není. Já to nakonec řeším po svém a Turbo snad taky, ale to nevím. Mezitím se vrací všici ostatní a říkají, kde všude byli. Sbíráním vhodného dřeva začíná akce Silvestr. Pokácíme nějaké kládičky a vybířáme vhodné klacky na widlice. Vybalujeme kuřátka a preparujeme je. Schováváme kůžičky a vnitřnosti do sněhu, abysme je později uvařili. Zhotovujeme tyč na opékání, napichujeme na ni kuřata, tavíme v kotlíku 2 litry omegy a 0,5 kg koření a takovouto směsí kuřata poléváme. Po jeden a půl hodině Allfons prohlásí, že kuřata jsou již snědeníschopná. Na každého připadá půlka (!) kuřete, ale všichni říkají, jak se přežereme a že toho je strašně moc. Podle mého soudu toho tak moc nebylo, ale zato je pravda, že kdyby k tomu byla místo pár brambor pořádná příloha, najedli bychom se daleko více. Půlnoc se blíží závratnou rychlostí a my se rychle snažíme udělat ještě nějaké jídlo. Už si to moc podrobně nepamatuju, akorát že odněkud vytahujeme pytlíček instantní zmrzliny. Docela se bavíme návodem na Zimní slunce.
zadní straně (bohužel již není mezi námi, protože byl spálen, je mi to moc líto:-). Pětilitrový kotel s 5 ml tekuté zmrzliny dávám ven, aby jaxepatří prochladl. Následujících několik hodin (?minut) trávíme užnevímčím, Maďal se Sovou hrají šlágry z 50. let. Vytahujeme zmrzlinu - na každého vychází asi 1/10 lžíce; taky toho byl jen jeden pytlík. Je 23:55, oblékáme si krojovky a vycházíme ven, asi 50 metrů po cestě nahoru od týpka. Když je půlnoc... to už ale patří do dalšího dne.
Sušení týpí před odjezdem.
Día 7 - 1. 1. 2001 (pondělí) ...Když je půlnoc, zazpíváme tradiční písničky a říkáme si svá předsevzetí do nového tisíciletí. Poté se vracíme do týpka a dojídáme zblytky večeře, moc jich tuším není. Kolem jedné hodiny jsme už mírně ospalí, a tak uléháme do spacáků. Alfons se obětuje a spí hlavou dolů. Ráno je myslím docela slunné. Vyrážíme na výpravu po známých cestách, ovšem bez Maďala, který v tuhle dobu už běhá někde na Šumavě. Jdeme asi na Malení, Smrk, pak dolů na Travnou horu a pak na křižovatku, na které jsme byli před několika málo dny. Je to tam, kde jsme váhali mezi Granicí państwa a Paprskem. Kule s Alfon-
číslo 20
strana 19
KRONIKA
sem fotí na Smrku, tak na ně radši nečekáme. Jedeme po cestě na GP, ale je tam ještě jedno rozcestí, od něhož vede jedna cesta na Polskou horu. Po hranici se tam dá jít taky, ale my jsme se kromě Sovy rozhodli jít tudy, je-li koš jsme tam ještě nebyli (alespoň někteří). Cesta tam byla pro mne až překvapivě dlouhá. Poslední půlkilometr před vrcholem vedl po hranici a byl to stoupák na běžkách nevystoupatelný, krom toho tam nebyla, a ani být nemohla, stopa. Já s Qíkem jedeme poslední. Qík jde vykonat potřebu někam do hustníku (všude je asi půl metru sněhu) a já pokračuji tempem běžkujícího šneka nahoru. Usuzuji, že nejlepší bude vystoupat to pěšky, ale bohužel jedna běžka nejde sundat. Když se konečně doštrachám nahoru, potkám Kuleho, jak nám jde na pomoc. S mojí běžkou si ale neví moc rady, tak pokračuje za Qíkem, který se zrovna nachází v nižších polohách. Tak zase jdu, a hele! Bota mi sama vypadla z vázání. To už jsem skoro nahoře a potkávám Alfonse. Pomůže mi nandat si běžky, však ta jedna, která předtim nešla vyzout, teď nejde zase nazout. Po několikaminutovém snažení se to podaří, a tak můžu jet dolů. Jsou asi 4 hodiny, a vypadá to, že se do týpka nedostanem za swětla. Cesta vede pořád po hranici a už se stvmívá, když se objevíme na Smrku. Jedem dolů a na svahu je strašný vichr. Obětavý Kule na mně čeká a já se jenom těším do tepla, protože mě to taky moc nebaví. Počasí je fakt nechutný, ale v údolí to neni tak strašný. Chci si sundat běžky, ale ta jedna pro změnu zase nejde
sundat. Po několika minutách vázání samo povolí, přesně jako na Polské hoře, to nechápu. K večeři je nejspíš nějaká dobrúdka a pak jdeme spát. Podrobnosti vám neřeknu, jelikož si je vůbec (ale vúbec) nepamatuju. Día 8 - 2. 1. 2001 (úterý) Z toho, že tenhle nadpis je poslední, usuzuji, že už má bejt odjezd. Balíme, seč to jde, a vezeme domů spousty jídla. Okolo desáté hodiny nanosíme dříví, abychom mohli usušit T-P. Provádíme ještě různé nezbytné činnosti, které snad ani nemá cenu zde rozepisovat. Po poledni jsou vysláni Sova, Qíík a já napřed. Ostatní dobourávají týpko a vyráží o něco málo později. Vlak v půl třetí stíháme v pohodě. Máme dvě možnosti: buď jet přímo a bejt v Praze v 7 hod. nebo třikrát přesedat a bejt doma o hodinu dřív. Usoudili jsme , že nejlepší bude nepřesedat, protože bychom se museli cpát do narvanejch vlaků a to nám za to nestálo, tedy alespoň některým. Cestou Kule fotí všechno možný, ale pak zjistí, že mu pentax blbě přečetl citlivost a bylo to nanic. Maďal mě naučil 4D pišqorky (je to boží). České Dráhy nezklamaly a do Prahy tak přijíždíme někdy v 8. Po kolečku se rozcházíme domů, někteří ještě jedou do klubovny rozvěsit týpko. ... a to je KONEC. Dokončil AHAlbert.
Typický návrat ze zimáku - příliš mnoho zavazadel a málo rukou.
strana 20
ZE ŠUPLÍKU
číslo 20
Boty Zde na tomto místě, nebo raději zkrátka v Šupu, se touto první vlaštovkou začíná odvíjet „seriál“, v němž snad najdete nějaké užitečné rady ohledně vybavení na naše oddílové výpravy, ale nejen na ně… Název této nové rubriky je: „Ze šuplíku…“ Mnozí z pitrísků jedou na svou první výpravu, nebo tábor a kolikrát ani netuší co je tam čeká a rodiče mu projistotu přibalí spoustu „užitečností“, aby se klouček měl dobře. A tak chudák táhne navíc holinky, které nevyužije, o několik kilo šatů více než může unosit ( to buď nepoužije, nebo poztrácí), to vše mu rodiče naskládají do nepohodlného hřbetolamu (slovo pana Nevrlého…) a na nohy mu dají blikající kecky, u kterých při prvním pochodu prodře vložky a blikající čudlík mu udělá ukázkové puchýře na patách… Z předchozího odstavce to vypadá jako bych vše sváděl na rodiče, ale není tomu tak,alespoň zčásti. Je to také naše vina, když opomineme osvětu a dopadne to takhle. I já si táhnul na svůj první tábor holinky, do kterých mi hned natekla v
potoce voda vrchem a „půl“ tábora jsem je sušil. A tak jsme se dohodli, že do každého ŠUPu napíšeme něco o tom, jak by mělo vybavení na oddílové akce zhruba vypadat. Již výše jsem se zmínil o holinkách a Skorcových blikajících nesmyslech, začnu tedy u bot. Když tedy jdeme koupit boty, mělo by být jasno jaký druh bot se bude kupovat. V našem případě jsou nejvhodnější pohorky, nebo jak se nyní moderně říká „trekové“ boty. Je v nich rozdíl, pohorky bývají spíše celokožené, kdežto „trekovky“ jsou mixovány s různými tkaninami, hlavně s „cordurou“ a tudíž asi nevydrží tolik, a i dříve protečou. U kožených bot je dobré, když je na nich co nejméně švů, zabrání to protékání a samozřejmě se nemá co vypárat. Některé boty jsou proti průtoku vody chráněny membránou z Gore-texu ( či více nebo méně kvalitními napodobeninami viz. Sympa-tex apod.). Gore-tex propouští páry ven, čili noha se nezapařuje, a nepropouští vodu dovnitř. Cena boty s membránou ovšem výrazně stoupne, ale možná to za trochu
Boty musí vydržet i chůzi náročnějším terénem.
číslo 20
strana 21
ZE ŠUPLÍKU
toho komfortu stojí. Já osobně sázím na klasické kožené pohorky, které prostě pořádně promažu. O tom jestli koupíte pohorky, trekovky, s Goretexem nebo bez, se budete rozhodovat asi s ohledem na finanční prostředky. Jinak zhruba platí pravidlo čím dražší tím kvalitnější, ale nevim jestli potřebuju „supergoráčezasedmičku“! Spíš ne. Raději tedy přistupme ke koupi samotné. Je dobré si sebou vzít tlusté ponožky a boty zkoušet tak, aby se do nich vešly tyto alespoň dvoje. V zimě se budou dvoje ponožky určitě hodit, ale do pohorek je dobré dát dvoje ponožky kdykoli si je nazuju. V botách bysme se měli pořádně po krámu projít, proběhnout, vyzkoušet je i na šikmých plochách, na což bývají ve sportech vybaveni. Tímto proběhem musíme vyzkoušet zda boty nemají úzký nárt, netlačí na achilovku, zkrátka jestli padnou. Dále také jakou stabilitu bota noze poskytuje na různých hranách - vyzkoušet se to dá třeba na schodu. Jestli si tedy boty vyberete a ve všem vám vyhovují, kupte je. Mnoho informací vám podají i v obchodě, alespoň ve specializovaných sportech dělají většinou lidi co „tomu“ rozumějí a často podobné boty i používají, vědí tedy co a jak. Vyhráno, ale stejně ještě není. Sebelépe padnoucí boty je třeba před větší tůrou či putováním pořádně rošlápnout. Buď je nosit ve městě, nebo alespoň na menší výpravy, tak deset/dvacet kilometrů to asi spraví. Předejdete tak nepříjemným puchýřům a odřeninám. Důležitá je také údržba bot. Kožená bota by se měla promazávat krémem, aby kůže nespuchřela a nepopraskala, ale také aby neprotékala. Na boty kde je použita kůže a tkanina, se krém nedoporučuje, ale prodávají se speciální impregnace, v obchodě vám jistě poradí. !Důležité je nenechávat schnout mokré boty v příliš vysoké teplotě, můžete být pak nemile překvapeni vlastnostmi kůže za těchto podmínek!!! Myslím, že jsem se vyčerpal… Jestli jsem na něco zapoměl, nebo jestli máte zkrátka nějaké dotazy, či připomínky- jsem k dispozici. A pokusím se třeba příští šup článek doplnit. Alfons
Nejen boty.. Ponožky Zásadně ovlivňují pohodlí naší chůze. Nepříjemný pocit ze shrnutých, děravých a vlhkých ponožek nezachrání ani pohorky za mnoho tisíc. Všechny ponožky by měly dobře padnout a být alespoň trochu pružné aby obepínaly nohu, nikde se neshrnovaly a netvořily záhyby. V zásadě používáme dvou vrstev - tenčí a silnější. První ponožka by měla být příjemná na dotek a knotovým efektem odvádět pot od pokožky do další vrstvy. Na trhu je dostatečný výběr speciálních turistických ponožek, které splňují veškeré požadavky na pohodlí i udržování vhodného mikroklimatu nohy a zároveň jsou zesíleny v namáhaných místech což zvyšuje jejich životnost . Kamaše (návleky) I při dobré impregnaci kůže nebo bot s GoreTexovou membránou se Vám při chůzi vysokou mokrou trávou nebo sněhem může voda dostat do bot vrchem. V tomto případě je vhodné použít návleky neboli kamaše. Bývají rozepínací po celé délce, aby je bylo možné nasadit bez zouvaní bot. Je třeba si vybrat dostatečně dlouhé, aby dosahovaly až nad lýtkový sval a neklouzaly dolů. Pod patu se upínají řemínkem nebo nejlépe ocelovým lankem, které více vydrží a lze jej jednoduše vyměnit. Šijí se z polyamidových nánosovaných tkanin, připadně z Gore-Texu. Zabraňují také rozvazování a zamrzání šňůrek bot a v chladu a větru chrání dostatečně oblast lýtek před prochladnutím. Jen malé doplnění. Uvedený úryvek je ze stránek www.ov.cz . Je zde hodně užitečných informací o turistickém vybavení. Máte-li přístup k Internetu, tak vřele doporučuji prohlédnout a pročíst!! KTH
strana 22
ZE ŠUPLÍKU
O sépii Kdo byl někdy u moře nebo měl papouška, tak určitě ví, jak vypadá taková sépiová kost (což je vlastně přeměněná ochranná skořápka) . Ale už ne každý ví, jak přesně vypadá sépie a že to je velice roztodivný živočich. Jako se dá říct o člověku, že je nejdokonalejší savec, tak se dá o sépii říct, že je nejdokonalejší z měkkýšů. Patří mezi hlavonožce (je tedy příbuzná s chobotnicí). Z okolí ústní dutiny jí vyrůstá osm krátkých a dvě dlouhá chapadla, z nichž jedno slouží k rozmnožování. Kromě přísavek má sépie na chapadlech chuťové buňky, takže může vnímat sladkost, kyselost , a tak podobně (prostě má chuť). Ramena jí slouží nejen k lovu - jelikož je dravec - ale spolu s pásovitým lemem, který má okolo těla, také k rychlému
pohybu. Za povšimnutí stojí její oči, které jsou svou stavbou podobné stavbě oka savců (typu jejích očí se říká oči komorové). Dokonce dokáže svým okem hravě zaostřit - troufám si říct, že možná i líp než Kuleho Pentax. V hlavě má soustředěny nervové zauzliny, které vytvářejí jakýsi primitivní mozek, který je chráněn proti poškození chrupavkou. Sépie jsou tak šikovné, že dokážou měnit barvu povrchu svého těla skoro tak, jak se jim chce (toho využívají hlavně při „námluvách“). Když si taková sépie spokojeně plave někde v moři a najednou potká někoho, kdo by si jí rád dal k obědu, tak na něj ze své žlázy vystříkne tekutinu, která zbarví vodu dočerna nebo dohněda, což nepřítele náležitě zmate a sépie může v klídku zdrhnout. Na břiše má komoru (nálevku), ve které je voda, a když komoru smrští, tak z ní voda vytryskne a sépie odletí - nebo spíš
číslo 20
odplave - jako raketa -asi se řídí strategií „kdo uteče vyhraje“. Tak to je o sépii asi tak všechno a příště zase o nějakém jiném zvířeti. zapsal Plác
Kupujeme fotoaparát Nemyslím si sice, že by vám tento text mohl nahradit vlastní úsudek, ale snad může alespoň trošku pomoci tam, kde jsou problémy s rozhodováním. Tak nejprve - pokud to má být náš první fotoaparát, tak bychom měli zvážit, co vlastně s ním chceme dělat. Rozhodně bych nedoporučoval kupovat napoprvé hned fotoaparát za více než 10000 Kč - to pokud jde o zrcadlovku, a pokud jde o kompakt tak do 5000. Tím míním, že fotit se dá i s horším fotoaparátem, který toho sice tak moc neumí, ale zato vyžaduje více po nás samotných. Výběr fotoaparátu je složité rozhodnutí, ale vychází z několika jasných zásad. Záleží co budete fotit (téma), kde budete fotit (místo), za jakých podmínek budete fotit (situace, prostředí) a jak budete fotit (styl). V neposlední řadě záleží také na vašich finančních možnostech, ale to už záleží na vás. Myslím, že uvedené názory autora by Vám mohly pomoc při výběru foťáku. Další podrobnosti najdete na této adrese: http://www.geocities.com/Yosemite/Gorge/ 4864/index.htm KTH
Qíkova fotka do fotosoutěže
číslo 20
strana 23
NÁŠUP
Kalendář úkazů Jaké slavné oddílové dny jsme v prvních čtyřech měsících letošního roku prožili , nebo ještě teprve prožijeme ? Zde je máme: 7. ledna bylo s. Vrápence (pro zvídavé uvedu, že tento den sme mohli slavit po čtrnácté v historii lidstva. 9. února bylo s. Křečka (13) a s. OMV (11). Tedy byl to dvojnásob důležitý den. 10. února bylo s. Hrocha. Je to letos po čtrnácté. 20. února bylo s. Ahalberta po 14 v historii lidstva. 1. března bude s. Kotula (13). 2. března bude s. Širchána již po 17. 7. března bude s. Kubuly (11) 18. března bude s. Qíka. Tento zvláštní den jsme mohli zažít již 16 krát. 6. dubna bude s. Alfonse! 29. dubna bude velký Petrův den (15). Pokusím se o vysvětlení onoho „s.“. Možná to znamená svatý. V mnoha případech ale lze o svatosti úspěšně pochybovat. Zbývá jiné vysvětlení. Slov začínajících na s je v češtině spousta. KTH
Fotosoutěž Je čas vyhlásit výsledky prvního kola oddílové fotosoutěže. Do soutěže jsme zařadili fotky, které mi někdo před časem poskytl k naskenování. Přesněji řečeno byly to fotky, Chána, Qíka, Turba, Křečka a Hrocha. Hodnocení bylo složité. A porota nakonec díky různé kvalitě naskenovaných snímků, měla těžkou práci. Příště budeme asi hodnotit již jen konkrétní fotky, nikoliv naskenované obrázky. Nakonec jsme se rozhodli jako vítěznou vybrat Qíkovu fotku na sousední stránce. Byla z loňské zimní výpravy. Odtud pochází i pár dalších relativně povedených fotek. Povedené jsou i fotky z loňského zimáku. Jako druhý se umístil Chán. Pravda vybrat mezi prvním a druhým pořadím, bylo obtížné. A v tomto prvním kole jsme vybírali ze série fotek. Chán měl docela pěkné fotky
z puťáku a Fatry. Na dalších místech se umístil Turbo, Křeček a Hroch. No abych nezapomněl, vítěze čeká jako odměna film. Snad na něj něco pěkného nafotí. KTH
Chánovo foto.
Současné hodnosti: Ke dni 20. února je nejvyšší dosaženou hodností hodnost INTENDANTA. Tuto hodnost získali: Křeček Vrápenec Baloun Kotul Kubula OMV Adam Ondra Možná jste si už všimli, nebo si za chvíli všimnete, že ŠUP je mírně pozměněn. Jsou zavedeny i další rubriky, kromě již známé kroniky akcí. Snahou by bylo, aby ŠUP vycházel častěji, to ovšem závisí na množství příspěvků. Když bude každý jenom sedět doma a čekat, další vyjde zase až za rok, nebo taky vůbec! Takže pište, pište, nejen zápisy z akcí, ale svou tvorbu, zajímavosti a podob-ně. ŠUP bude takový, jaký si ho uděláme. Krup
strana 24
BYLO-NEBYLO @ BUDE-NEBUDE
U Jelenců se běžel orienťák. A to dokonce dvakrát, presto to málem některým účastníkům nestačilo k tomu, aby se vrátili. Ahalbert se ovšem vrátil bezpečně, a ještě k tomu první. Š&C chtěli odjet předčasně, ale ujel jim bus (nebo spíš ještě nejel?) ~~ V Jizerkách se ztrácely děti a to tak intenzivně, že Ahalbert s rodiči po nich pátrali ještě celý týden (v Černé kronice). Plác s Výry (Křeček, Vrápenec, Aha) vyrazili na dálkový pochod a skoro při tom dorazili Krupa. ~~ Pod Karlovým mostem křižovaly dva trimarany plné aktivistů z hnutí “Sypte ptáčkům”. Ovšem ani mohutným přísu-nem guláše se jim nepodařilo kolemjdoucí přesvědčit, aby v dalších volbách nevolili konkurenční Stranu přátel kuličkových ložisek. ~~ Proběhly presidentské volby (pardon, přemyslovské). Tajné volby v sodovkovém doupěti měly dramatický průběh, z nichž vyšel vítězně Plác. “No co se dá dě-lat, no!”, odpověděl na otázku tisku, jaké jsou jeho bezprostřední pocity po zvolení. ~~ Následující den byl pro někoho Štědrý až moc. Zejména pro Kuleho, který dostal další, zcela nové kolo, protože to staré někdo tentýž den z klubovny ukradl. Naštěstí Kule vyhověl našim prosbám, ať tam kolo umístí zpátky, protože jsme na něj už zvyklí. ~~ Zimní tábor v týpý se dočkal velkého překvapení! Qík měl běžky. Boty sice nepasovaly do vázání, ale po drobném otesání sekerou již byly zasněžené Rychlebské svahy a hřebeny snadnou kořistí. Někteří ovšem běžkování zpočátku dost těžce nesli. Vítaná byla návštěva bazénu a nákup (budete-li kupovat jogurty, dejte je zabalit Sově - umí to!). Ahalbert v pyjamu do posledního okamžiku likvidoval zásoby (přece to nepovezem domu!), a to i když už mu zbořili střechu nad hlavou. ~~ První letošní výpravy se zúčastnily jak staré páky, tak např. Kotul, Hroch a Aha, pro které spaní v -15 stupních ve stanu bylo poprvé. Čekání v sobotu u Smaragdového jezírka na Krupa se protáhlo (a to až do úterý
do klubovny). Aha si tak mohl dát ledovou koupel za hodinové (!) zpoždění příchodu na nádraží a Krup v úterý přinesl Zlaté oplatky.~~ Alespoň tak mohlo proběhnout druhé bruslení a hokej. Na prvním chvíli exceloval Kotul v bráně a Chán v útoku, na druhém pak zejména Kubula mimo bránu, když měl být v ní. ~~ Hvězdný kec se nesl v nesmírně vesmírném duchu. Atmosféru oživil Kulecí výkřik techniky a promítání videa, jež nafilmoval Psík na Guláši-Mikuláši (režie Psík, scénář Psík, kamera Psík, hlavní role… to si zjistěte sami…) ~~ Pololetní vý-prava k Balounům na sjezdovku zahrnovala i ca 25km dlouhý výlet na běžkách, který úspěšně absolvovali Kubula, Kotul, Baloun a Mungo. Cuk nám mezitím smažil karbanátky. ~~ Kule si koneč-ně odnesl kolo z klubovny (cca po 15 letech intenzivního naléhání a diplomatických zákulisních aktivit). Alfons stále neopravil zničenou loď (zřejmě bude nutno vyvinout obdobný lobbing, jako v předchozím případě). ~~ Vzhledem k nezájmu se nekoná tradiční zimní přechod Slovenských hor na sněžnicích. Všem, kdo se na to vybodli proto DĚKUJEME PĚKNĚ! Chystá se kec 2. 3., jehož tématem bude všeobecný kulturní rozhled. Nejen tábornictvím živ je člověk, takže aspoň provětráme i jiná zákoutí našich hlav. Následující den se chystá jednodenní hra po Praze či jejím okolí, takže zájemci můžou přespat v klubovně a gamesit třeba Pylos a Abalone. ~~ Dále 17. 3. nás čeká výroba a utopení Morany, nebo nám bude celý léto zima! Vzpomeňte si na deštivý tábor, a ti kdo loni zůstali na studánky doma se zamyslete! ~~ No a poslední pozvánka je také pro všechny - Velikonoční putování v Hostýnských Vrších bylo loni dost super a letos bude taky, jestli nás pojede dost. Lakrosky s sebou! Zapsal Krup
ŠUP, čili Šumařovo podlouhlé ukulele, vydává středisko mládeže Vyšehrad, Rejskova 13, Praha 2, www.czechia.com/vysehrad.vydáno nákladem 40 výtisků, příjem příspěvků: c:\SUP,
[email protected],
[email protected] . Obrazový materiál: CoolPix 990, Pentax MZ5N, Nikon LS2000 (skener), tisk: HP8150 informace o předplatném podává: 0800-123456, distribuce: Katapult s. r. o. Nevyžádané příspěvky se nezvracejí. Autorská práva k občasníku vykonává vydavatel, jejich porušení může vést k soudnímu procesu nebo rozbití úst. Užití části, nebo celku (zejm. k toaletním účelům) bez výslovného svolení vydavatele se tresce.
