Vychází dne Číslo

Vychází dne 28. 4. 2002

Číslo

25

2

Předkrm

ŠUP 25

Obsah

Proč čtu ŠUP?

Předkrm. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2

Aleš Valenta, akrobat

Kronika Pražská 100 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Guláš Mikuláš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Vánoční kec. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Výprava ke stromku . . . . . . . . . . . . . . 8 Zimní tábor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Zimní výprava . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Kec a pozorování kachen . . . . . . . . . 15 Pololetky u Balounů . . . . . . . . . . . . . 16 Pololetky u Balounů II . . . . . . . . . . . 19 Zimní puťák v Nízkých Tatrách . . . 21 Akce kandík (otvírání studánek). . . 28 Ze ŠUPlíku Klíč k určování stop zvěře . . . . . . . . 29 NáŠUP Vědecký koutek . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Literární koutek . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Bylo nebylo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

Opravy z minulého čísla V hlavičce (str. 2-32) opravte chybný údaj ŠUP 22 na ŠUP 24 (jó holt když se něco dělá ve spěchu a bez kontroly...). Na str. 13 se nevešel celý popisek obrázku. Buďte rádi, o nic jste nepřišli. Str. 21 - fotografie je stranově převrácená. Chcete-li být objektivně informováni, umístěte před ní zrcadlo a pozorujte ji výhradně přes něj. Str. 48 - místo slova „tlama“ doplňte „kamarád“

Díky ŠUPu se dokonale orientuji nejen ve společenském dění, ale i v prostoru, a mohu proto zvládnout i trojité salto s pěti vruty.

Pro rodiče! Již delší dobu se snažíme založit novou dívčí družinu, ale nějak se nám to nedaří. Pro rozjetí bychom potřebovali stabilní základ družiny, jehož máme zatím jen část, která nestačí pro pravidelnou činnost. Jedná se o holky ve věku cca 9-11 let. (P ochopitelně máme zájem i o kluky 6 - 12 let) Víte-li o někom, kdo by mohl mít zájem (příbuzní, známí, kolegové), ozvěte se Kulemu na e-mail [email protected], nebo na mobil 0737-287009, případně další kontakty najdete na www stránkách www.vysehrad.org

Máme nově udělané stránky od Pětíka a také novou www adresu, která je:

WWW.VYSEHRAD.ORG Podívejte se tam a uvidíte. Můžete i nechat vzkaz v knize hostů...

ŠUP 25

Kronika

3

Pražská 100 23. 11. 2001

P

oslední ročník tradičního pochodu pražská stovka byl poněkud netradiční. Několik z nás se shodlo na tom, že původní trasa není nijak krásná a že bude lepší jít úplně jinudy. Byli však i tací, které náš přístup zcela odradil. Jelikož jsme neměli nic vymyšleného, rozhodli jsme se jít z Tábora do Prahy, neboť jsem více méně stejnou cestu v minulosti opakovaně prověřil cyklotachometrem. Poslední páteční vlak z Prahy, kterým jsme se rozhodli jet, odjížděl nepříjemně brzo, již v osm hodin. Na poslední chvíli někteří zjistili, že to nestíhají, a tak jsme nakonec jeli až asi ve tři čtvrtě na jednu. Bohužel se tuto zprávu nedozvěděli všichni, Horác nám později děkoval za příjemně strávený večer.

Ve 2:12 jsme opustili plni odhodlání vlak na táborském nádraží ve složení Alfons, Kule, Krup, Maďal, Plác a Prskavec. První nudné kilometry jsme absolvovali, jak bývá zvykem, poměrně svižným tempem, rozebírajíce nejrůznější filosofické otázky. Namířili jsme si to po výpadovce směr Milevsko, Pak jsme odbočili na Výrec a začali jsme stoupat na Českou Sibiř. Překonali jsme vrstevnici 500mnm a jak jsme šli dál, počasí bylo stále více horské. Vydatně sněžilo a na silnici byl ještě pod vrstvou sněhu souvislý led. Naše tempo se kvůli tomu výrazně zpomalilo, a co chvíli jsme čekali na Kuleho, který začal pociťovat nějaké střevní problémy. Na jízdním řádu ve Vlásenici jsme našli autobus, který jel kolem páté hodiny zpět do Tábora. Na další zastávce to Kule již nadobro vzdal, a tak jsme s ním

Pražská 100 tentokráte začínala na nádraží v Táboře

4

Kronika

chvíli počkali na ten autobus, který přijel naprosto nepochopitelně, navzdory počasí, přesně načas. Dále jme se vydali již bez našeho kameramana, a tak zbytek akce není obrazově zdokumentován. Následně jsme prošli Jistebnici, odkud jsme se snažili dovolat Ahalbertovi, aby nezaspal a stihl náš sraz o nějakých 25km dále. Pak jsme pokračovali vzhůru zasněženou krajinou. Začínalo svítat, Krup usínal a taky se nám konečně podařilo vzbudit Ahalberta. Ti co zrovna neprožívali krizi se nadšeně kochali scenérií české Sibiře a libovali si, že nejsou v Radotínském údolí. V Alenině Lhotě jsme v autobusové čekárně lehce pojedli. Dosáhli jsme maximální výšky 650mnm a dál nás čekalo prudké klesání do cca 10 km vzdáleného Sedlce. Dále jsme se vydali přes Prčici do Chotětic, pak po krátkém bloudění na Dědkov, Vojkov a konečně Štětkovice (50km??), kde naší cestu křížila sedlčanská lokálka a kde již něco přes hodinu čekal na nádraží Ahalbert. Krup se rozhodl, že dál již nejde, a když zjistil, že mu skoro nic nepojede, vydal se kus zpět, na hlavní silnici, odkud dostopoval domů. Zasněžená Sibiř byla již dávno za námi a kolem byla opět holá pole. Semtam i vysvitlo slunce. V novém složení jsme se vydali přes Klimětice a Hodětice do Neveklova, kde jsme na nějaký čas okupovali restaurant na náměstí a nakonec jsme tam zanechali Pláce. Dále jsme prošli Tloskov, Borovku, Všetice a po obchvatu jsme minuli Netvořice. Začalo se stmívat a šli jsme po dost otravné hlavní silnici. V oněch místech jsem měl nějaké potíže s dolními končetinami. Již přesně nevím jaké, ale mám dojem, že mě bolely. Cesta do Kamenného Přívozu (~80km?) mi přišla zcela nekonečná. Po překonání Sázavy a několika uskutečněných telefonátech z tamní budky jsme asi hodinu stoupali táhlým kopcem do Jílového. Cestou jsme nakoupili nějaké tekutiny. Dále jsme šli na Radlík, Prskavec v kopci začal značně zaostávat. Cestou do Psár nám v lese zastavil hodný autobusák PID a nechtěl pochopit, že nechceme svézt. V Psárech jsme se napojili

ŠUP 25

na tradiční trasu stovky a šli jsme po červené značce až do půli Průhonického parku. Klopýtání po bahnité cestě rozdupané od koní, v naprosté tmě, to byl vskutku přínos pro naše ochozené kotníky. V poslední vesnici před Průhonickým parkem (Osnice) jsme si na chvíli sedli, abychom si dali něco k snědku a zničené kotníky pak vůbec nechtěly poslouchat. Většině se povedlo je rozhýbat po pár stech metrů, Prskavec je však již nerozhýbal vůbec. Když jsme došli na silnici, která vede napříč přes Průhonický park, Prskavec psychicky nezvládl nastalou situaci a tak jsme s Alfonsem vzali nohy na ramena a poslední kilometr k ceduli Hlavní město Praha jsme běželi, abychom to nemuseli poslouchat. Pak jsme se vrátili asi deset metrů zpět a začali jsme budit Krupa, který tam náhodou zrovna bydlí. Podařilo se nám pouze vzbudit rozmrzelého (není divu) Krupa sr., který nějak nechápal vysvětlení, že jsme nepískali na něj, ale na Krupa jr., a vůbec tedy netušíme, jaktože se vzbudil právě on. Pak nás Krup jr. naložil do auta, dojeli jsme naproti Prskavcovi a pak jsme uháněli na Opatov, kde jsme taktak stihli poslední metro. Celý večer jsme se proklínali, kdybychom jeli tím vlakem v osm hodin, už jsme dávno mohli být doma. Pak už zbývalo jen nějak se dobelhat od MHD, což zvládli pokud vím všichni. Po žádné z tradičních stovek jsem nebyl tak zničený jako po této. Napadají mě dvě vysvětlení: buď jsme ušli větší vzdálenost, což mi přijde velmi nepravděpodobné (spíš myslím, že to bylo kratší), anebo to bylo způsobeno kopcovitým terénem a tou klouzavou silnicí na začátku. Musíme to někdy přeměřit. A to je snad doufám všechno. Už to píšu asi dvě hodiny (to je cca 6 minut na každou hodinu ve skutečnosti jestlisenepletu). Doufám, že už mě nic dalšího nenapadne, už mě to nebaví psát. Magyal

ŠUP 25

Kronika

5

Guláš Mikuláš 1. 12. 2001

S

končil kec, posvěcený turnajem v PYLOSU (Turnaj vyhrál Diki a druhý byl Aha). Večer se krátil a nás čekala sobota plná vodního dobrodružství. Toto dobrodružství skýtalo některým z nás i nemalý podíl námahy při jeho přípravě. A to zejména při nakládání lodí a svazování dvou trimaránů, na které bylo potřeba naložit nejen podstatnou část oddílu, ale i kamínka s komínem, na nichž se bude hřát náš guláš. Vůz mé mamky, se mnou za volantem, jednoznačně vyhrál výběrové řízení o odvoz těchto lodí z loděnice na Malou stranu. Bylo to hlavně tím, že jiné vozy nebyly k dispozici. V klubovně ještě kvetl noční život, ale já jsem pro sebe dnešní kec již ukončil a jel se domů vyspat před zítřejší „parádou“.

Ráno vypadala klubovna dosti neutěšeně a Ti, co zde spali, na tom nebyli o mnoho lépe. Možná to bylo tím, že jsem je svým brzkým příchodem právě probudil. Začali jsme chvatně nakládat věci do auta. V tom spěchu byl div, že jsme nezapomněli ani na takové maličkosti, jako vázací drát a kleště, ocelové lanko a …, no zkrátka snad na nic. Auto se vesele plnilo, a mně začaly plnit obavy, jestli se tam ještě vejde někdo, kdo se mnou bude nakládat lodě. Dopadlo to dobře. A tak jsme složení v autě vyjeli do Pod kopcem 6. Tam na nás čekala již vždy usměvavá Vlaštovka se svým kamarádem, aby nám pomohli snosit a naložit lodě. Stačili bychom na to celkem v pohodě i bez nich, ale Kulemu se zdálo, asi že Vlaštovce neuškodí, když si malinko přivstane. Neuškodilo. Ale bylo to zbytečné.

Strachu, zahraj!

6

Kronika

ŠUP 25

Samotná cesta k náplavce na Malé straně již proběhla hladce. Vlaštovka se svým kamarádem a nafukovacím člunem jeli MHD. A my se proplétali s plným přívěsem lodí sobotní Prahou. Porušil jsem dva dopravní předpisy, ale myslím, že s loďmi za zády to byla jediná možnost. Alespoň si to tak ospravedlňuji. Jinak pokutu bych jistě zasloužil. Na místě samém jsme přistáli již bez komplikaIlustrační foto z minulého Guláše-Mikuláše (sorry, jiné fotky nebyly:-) cí. Nebylo příliš teplo a z auta se nám moc nechtěA nyní mělo přijít na řadu malé vylepšení lo. Někdo dokonce začal raději jíst. Naše leoproti předchozím rokům. Na lodi s kanošení se nakonec začalo zdát těžko omlumínky se počaly objevovat různé hudební i vitelným i nám samým a začali jsme s poškodící nástroje. Nejvýraznější byla asi Taslední fází příprav na exhibiční gulášovou touchova trubka v Kubulově podání. Najízdu pod Karlovým mostem. konec jsme mu troubení povolili jen na projíždějící parníky, aby na nás, v rámci bezVázání šlo dobře a jen občas jsme prokonpečnosti, upozornil. Jinak to měl zakázané, zultovali engineering stavby jednotlivých aby na nás naopak příliš neupozorňoval a trimaránů. Přijela Vlaštovka a začala šlapat. taky šetřil náš sluchový aparát. Ale Strach Střídala se v tom se svým kamarádem a cela Maďal drželi kytary a za jejich doprovokem brzy měli svůj nafukovací člun vytvadu jsme začali pění písní. Vlaštovka k tomu rovaný do rozměrů, že již šlo poznat, o co zvučela na tamburínu a já se pokoušel chyjde. My jsme také nezaháleli; snad bylo také tit rytmus na ozvučná dřívka. Propluli jsme poznat, o co jde. V pravý čas se najednou tradičně pod Karlovým mostem a… Vůně začali nořit kluci z oddílu. Přípravy vrchoohřátého guláše se tak nádherně linula, že lily. A těsně před spuštěním lodí na vodu jsme zamířili opět ke břehu. Netrvalo to ani se přihnali nějací video filmaři amatéři a příliš dlouho a guláš byl ten tam. Poslali s žádostí, zda mohou, nás začali natáčet. jsme si kolečkem stisk ruky a kluci se rozSnad jim to k něčemu bylo a nepraskly jim loučili. Vyrazili buď k domovu, nebo zpět čočky. do klubovny, jak kdo mohl a chtěl. Řeka již čekala a netrpělivé parníky se jen My jsme opět osiřeli na vltavském břehu a třásly, aby nám předvedly, jaké umějí udězačali rozebírat trimarány. Zpět do loděnilat vlny. Zatopili jsme tedy pod gulášem, ce jsme dojeli již bez porušení dopravních zaplnili lodě a opatrně odráželi od břehu. předpisů… Trimarány klesly naší vahou hluboko nad čáru ponoru jednotlivých lodí. Chvíli dřely Na dalšího Guláše-Mikuláše se těší Alfons kýlem o říční dno, než jsme mohli pořádně (a doufám, že i zbytek oddílu) zabrat a popohnat lodi na volnou vodu.

ŠUP 25

Kronika

7

Vánoční kec 14. 12. 2001

L

etošní Vánoční kec před nás opět postavil několik úkolů, ke kterým jsme se museli postavit, jak se říká, chlapsky (dámy/a prominou/e:-). Prvním úkolem bylo uvařit několik hektolitrů čaje. Toho se zhostil Kule s vervou jemu vlastní a chudák rychlovarná konvička nezahálela. Druhým úkolem bylo vybrat vstupné od nově příchozích. Do role vyběračů se stavěli všichni ti, kteří již své cukroví odevzdali, takže úspěšnost výběru byla řádově vyšší, než u finančních úřadů vybírajících daň z příjmů. Třetím úkolem pak bylo zazpívat nějaké koledy. Posouzení úspěšnosti splnění tohoto úkolu bych ponechal na laskavém čtenáři. Čtvrtým úkolem bylo v průběhu večera postupně jíst cukroví. Řekl bych, že zpočátku se sice mohlo zdát, že to nebude problém, ale cukroví bylo tolik, že jsme ho vezli ještě

druhý den na Stromek. Kule bohužel letos nedodal oblíbené zázvorky a mrkvová cukrátka (asi neměl čas je dělat, protože si kupoval digikameru:-). Pátým a nejdůležitějším úkolem bylo zvolit Přemysla oddílu na rok 2002. Volební komisí se ustanovil Tatouch a mohlo se začít. Detaily našeho „volebního zákona“ najdete v jednom ze starších ŠUPů, takže je teď nebudu opakovat. Ve volbách zvítězil Alfons, a Plác mu s jistým ulehčením předal Přemyslovský kámen. Šestým úkolem bylo naplnit některé vánoční tradice, neboli naplnit ořechové skořápky svíčkami a pustit je do vaničky. Souboj o přežití byl jako vždy dramatický. Tímto byly všechny úkoly splněny a mohli jsme se nerušeně věnovat nehoráznému požírání cukroví a jiným bohulibým aktivitám. Někteří přespali v klubovně, jiní pelášili domů ještě dokončit přípravy na zítřejší stomek...

Přemysl Plác I. a Přemysl Alfons II.

Krup

8

Kronika

ŠUP 25

Výprava ke stromku 15. 12. 2001

T

o už je dávno, co se to stalo. Bylo to už loni. Sešli jsme se všichni na nádraží ve Vršovicích a již tradičně jsme vyrazili pacifikem Praha-Paříž-Dobříš do Měchenic. Vlak stihli i Horácovi poněvadž nabral z Hlavního nádraží na Vršovice dvacetiminutové zpoždění. Když konečně dojel, tak se z lokomotivy vyvalil dost hustý dým (nebyla parní). Ve dvě jsme se všichni sešli na poradní skále, kde nám Tatouch vysvětlil pravidla následující hry. Pět zlodějů se schová v hracim poli. Zlodějíčci maj na zádech číslo, které když některý z hráčů přečte, tak je zloděj chycenej a hra pro něj končí. Ale má to jeden háček, zloději maj pár hadráků, kterými mohou vrhat po poliších. Zasažený polda si musí pro život na poradní skálu. V této hře vynikl Kubula, který zneškodnil 5 zlodějů. V následujícím kole ale zkorumpoval a šel se schovat. Poté, co se svým kumpánem Mungem odešel do údolí, byl od něj asi na 0.45 hod. klid. Cuka jsme museli násilím otočit, poněvadž si lehl, aby zakryl své vězeňské číslo. No a pak se dávaly dary. Však to také byly dary. No každý dostal co si zasloužil. U ohně pak dostal každý, kdo splnil Nováčkovskou střelku, list na krojovku. Uhasili jsme oheň, sebrali Maďalem natrhané jmelí a vyrazili na vlak. Cesta vedla i přes zamrzlý potok. Do-

Rodinka Máši a Horáce stíhá vlak cela dobrodrůžo. Ve vlaku jsme naučili Pytlíky, jak se kupujou lístky. Na nádraží jsme udělali kolo a šli domů (do teplé vany). Zapsal Vrápenec

Dodatečné předávání listu na krojovku za splnění Nováčkovské střelky.

ŠUP 25

Kronika

9

Zimní tábor 26. 12. 2001 - 2. 1. 2002

26. szerda Letošní zimák se odehrál opět v Rychlebských horách v týpý. Dvacátého šestého jsme ve složení Kule, Tatouch, Maďal, Strach, Sova a já (Ahalbert) odjeli vlakem z Hlaváku přímo do Horní Lipové. Alfons slíbil, že se na místo dostaví později. Pět hodin ve vlaku jsme strávili doděláváním jídelníčku, vtipkováním nebo zíráním do zasněžené krajiny.

naše týpko chtěli postavit. Sloužily nám k tomu dvě lopaty a dvoje boby. Práce trvaly do setmění. Rozžhnuli jsme žhavouše a pokračovali ve vykopávkách. Pak přišlo na samotnou stavbu. Když jsme měli vloženy asi dvě třetiny všech tyčí, přišel Tatouch s tím, že je všechno špatně. Po několikaminutové odborné diskusi bylo rozhodnuto začít odznova. Teď už všechno vycházelo, takže jsme nahodili plachtu, vevnitř rozvěsili lining, zabydleli se a šli spát.

V půl jedné jsme vystoupili. Počasí bylo zatažené, okolní krajinu pokrýval dobrý metr sněhu. Jen silnice byla pěkně prohráblá, takže první půle naší cesty proběhla téměř bez problémů. Horší to začalo být, když naše cesta odbočila vpravo do „našeho“ údolí. Nasadili jsme sněžnice a vyrazili nahoru. Střídali jsme se, kdo potáhne boby s týpkem, kdo boby s liningem, kdo bude prošlapávat pěšinku a kdo potáhne ostatním lyže. Nakonec jsme to kolem druhé hodiny odpolední všechno najednou dotáhli k našemu místečku. Navzdory očekávání tu nebyla složená hromada klád, dokonce i tyče byly na svém místě, takže jsme se rovnou mohli pustit do přesunu 45 kubíků sněhu z místa, kde jsme

Plný hrnec budoucí dobroty Zítra jdeme nakupovat, řekli jsme si na dobrou noc. Z vyhřátých spacáků jsme ještě chvíli poslouchali skučení větru na hřebeni a se zvláštním pocitem si představovali Alfonse, jak někde tam, ve studeném stanu, pomalu promrzá (s foťákem v ruce, samozřejmě).

27. csütörtök Letos to tak vyšlo, že bylo třeba jít nakoupit hned druhý den, neboť pak byly buď svátky, nebo víkend a bylo téměř jisté, že obchody prostě zavřou a my bysme zůstali bez jídla. Ráno si každý uždíbl něco ze svých zásob a pak jsme se dohodli, že Kule, Sova a já (Ahalbert) půjdeme na nákupy a Tatouch, Strach a Maďal budou dělat dřevo, a tak vůbec. Dějiště letošního zimáku - zakopané

10

Kronika

ŠUP 25 Řízli jsme nějaké dřevo a uvařili čaj. Byl nainstalován teploměr a hned nám ukázal pár stupňů pod nulou. Večer už jsme byli pohromadě. Strach řekl, že nahoře se dá docela dobře běžkovat. Po večeři jsme připravili „zmrzlinu“ (plný kotel nějakého pudingu, kakaa, vody, gilotiny - pardon, želatiny - atd.) a dali jí ven do sněhu, kde se po několik dalších dní chladila. Pak jsme šli spát.

28. péntek Ranní siesta (nebo snad polední, odpolední, či večerní?) Kolem deváté hodiny ranní jsme se vykopali a pádili dolů na nádraží velkou rychlostí, jelikož vlak do Jeseníka odjížděl už za čtvrt hodiny. Hned za nejbližší zatáčkou jsme se naštěstí rozhodli, že se nebudem hnát, když přece za hodinu jede další vlak (tím jsme si nejdřív nebyli zcela jisti, ale pak už ano). Zvolnili jsme tempo a bez jakékoliv nervozity došli na Hlavní nádraží Horní Lipová. Tam nás čekalo překvapení: vlak do Jeseníka je o 45 minut zpožděn! Příliš nás nepotěšilo, že bycho tu měli ještě hodinu čekat, ale zpráva, že se jedná o ten vlak, co už měl dávno jet (tj. ten, co jsme chtěli původně stihnout), nás vyvedla z omylu. Za chvíli nás již vlak unášel směrem k lázeňskému městu Jeseník. Po výstupu jsme ihned zamířili do Dukly, supermarketu, kde jsme kupovali i loni. Nakoupili jsme spoustu věcí, u pokladny zacvakli tři tisíce a odešli na menší svačinku. Pak jsme to všechno jen narvali do báglů a oklikou přes uzenářství došli na nádraží. V Horní Lipové jsme nandali batohy na záda a vyrazili. Šlo to těžko, chvíli jsme dokonce uvažovali o tom, že si nahoru dojdem pro pekáč, ale nějak z toho sešlo. Někdy pozdě odpoledne jsme vešli do prázdného týpý. Ostatní byli někde na běžkách, či co.

A bylo ráno, den dvacátý osmý. Táhlo nás to na běžky, takže jsme hned po snídani vyrazili. Pod Malením silně fučelo, ale nějak jsme se (Kule, Tatouch a Ahalbert) doškrábali nahoru na roh hranice pod Smrkem. Rozhodli jsme se jet po cestě dolů pod Brousek po zelené značce. Stopa byla docela dobrá až do chvíle, kdy odbočovala od značky ke státní hranici, zatímco rovně nevedlo nic. Tak jsme zastavili a počkali, až tu někdo pojede. Skutečně zakrátko jela nějaká paní, ale když viděla nalevo bílou pláň a vpravo pěknou stopu, radši jela napravo. Naštěstí za chvíli jel nějaký pán a paní, kteří se nezalekli, zahli doleva a stopu tam projeli. Hned jsme je následovali. Po nějakém čase jsme doleji na hranici. Cesta nalevo dolů vedla směrem k Paprsku, zatímco doprava zpět na Smrk. Dali jsme si svačinku s čajem, když v tom odzdola přijel Strach. Nasedli jsme na běžky a odjeli přes Travnou horu na rozcestí pod Smrkem. No a teď už jen zbývalo sjet to dolů k týpku. Strach byl vylákán Tatouchem na nějakou „zkratku“, kterou si pak moc pochvaloval. Večer jsme uvařili něco qečeři a taky přijel Alfons. A dál už se pravděpodobně nic nedělo.

ŠUP 25

Kronika

11

29. szombat A byl večer a bylo ráno, den dvacátý devátý - sobota. Po snídani Maďal a Alfons vyrazili na běžky a my ostatní jsme šli trochu proříznout les. Vzali jsme nějaké suché buky, a u týpka je nažezali na asi třímetrové kusy nebo na špalky, a ty rovnou spálili. Zároveň jsme v týpku upevnili konstrukci, která byla určená k sušení dřeva a zavěšování kotlů nad oheň. Na ní jsme hodili těch několik kládiček a nechali je tam. Večer se vrátili Alfons a Maďal. Vyprávěli, že jeli na Králický Sněžník, ale když byli nedaleko od vrcholu, řekl jim nějaký pán, že „včíl už to nemá cenu“, tak se obrátili a jeli zpět. Však už se taky smrákalo, a vrátili se až za tmy! Hráli jsme na kytaru a pak zpívali trojhlasně „Holka modrooká“ nebo různé písničky na text „Hou, hou, krávy jdou, nesou mlíko pod vodou“ pořád dokola.

30. vasárnap A už bylo třicátého. Jeli jsme zase někam na běžky (Maďal s Alfonsem pravděpodobně udělal nějaký velký výlet, Aha se nejspíš dopoledne válel v tee-pee).

© Maďal Buldozerovič Lyžařov Kule a já (Aha) jsme kolem poledne odjeli na Smrk, ale mezi prvním a druhým odpočívadlem nás chytl hrozný ledový vichr (a to jsme ještě byli v lese), což nás odradilo od dalšího postupu. Zapadli jsme do lesa a snědli svou svačinu. Pak jsme jeli zpět dolů. Přijeli jsme na rozcestí se svážnicí vedoucí k týpku. Kule si odepjal lyže a šel dolů, já jsem tam ještě chvíli zůstal. V tom přijel Tatouch a přemluvil mě, ať s ním jedu dál po cestě, že je to příjemná procházka. Já jsem se nějak nemohl rozhodnout, tak Tatouch odjel napřed. Po chvíli jsem se rozjel za ním. Asi po hodině jsme se objevili na rozcestí u můstku, kde doleva vedla cesta k týpku (asi 200m). Vystoupat to už nebyl problém. Vůbec ta oklika nebylo nic hrozného, jak jsem nejdřív očekával. Akorát Kulemu se nezdálo, že i když jsem jel dál, že tu ještě nejsem, tak mi šel naproti nahoru, ale naštěstí jsme se potkali ještě u týpka.

Tatouch se nějak večer zapomněl na Smrku

Sova odjížděl do prahy a jeli s ním Alfons a Maďal na běžkách na nádraží. V rychlosti jsme se rozloučili. Maďal původně zamýšlel, že odjede také, ale rozhodl se prozatím

12

Kronika

ŠUP 25

1. kedd 1. ledna. Dnes se pěkně vyčasilo, takže jsme šli opět na výlet. Maďal, Alfons a Kule jeli na běžkách někam na Smrk, Tatouch, Strach a já jsme si připjali sněžnice a šli pěšky. Pod Malením, tam, kde cesta uhýbá trochu doprava, jsme odbočili vlevo a vydrásali se nahoru, skoro až na hřeben. Mezi malými zasněženými smrčky jsme našli pěkný průsek, kterým jsme hezkou dobu šli. Byl tu výborný rozhled do údolí a na protější kopce.

Tak takhle bylo zůstat. Večer jsme něco snědli, po večeři ještě snad i zpívali, ale bohužel ne trojhlasně.

31. hétfö A bylo ráno, den třicátý první, jakož i poslední v roce - Silvestr. Maďal a Tatouch vyrazili na běžky, zbytek pravděpodobně dělal dřevo na dnešní hostinu. Večer jsme konec roku 2001 oslavili náležitým způsobem - kuřata s rýží tvořila první chod, a po nich jsme si dali dlouho očekávanou zmrzlinu, která však nebyla zdaleka tak dobrá, jak jsme si představovali. No - v průběhu večera jsme se nějak bavili, hráli na kytaru, zpívali... O půlnoci vytáhl Alfons boby a dal si „novoroční jízdu“ po cestě, kudy chodíme na dřevo. Poté, co si to syelo i několik dalších lidí, jsme šli zpět do týpka. Nový rok 2002 je tu.

Pak jsme uhli napravo a objevili se na pláni, kde dost fučelo. Uprostřed byl posed, který jsme navštívili, ale nic extra tam nebylo, takže jsme šli dál. Les se pomalu zvyšoval, jak jsme se blížili k cestě vedoucí z „dálnice“ nahoru na Smrk, kudy jsme už jeli. V tom jsme potkali pěknou chaloupku. Začali jsme si jí prohlížet, ale jak se později zjistilo, neměla komín. Tak nic. Došli jsme na zmíněnou cestu a odbočili směrem nahoru. Na rozcestí u Smrku jsme uviděli pěkně zasněžený smrček, který vypadal jako trpaslík s kapucou! Několikrát jsme se s ním vyfotili, a pak odešli pryč. Ještě nás napadlo nechodit „obyčejnou“ cestou dolů jako na běžkách, ale vzít to nějak skrz a přímo. Po červené značce jsme došli na vrchol Smrku a potom jsme to vzali rovnou dolů lesem, jak to zrovna šlo. A z příkrého svaho se šlo skvěle, sníh byl krásně měkký a hluboký, takže jsme padali a klouzali dolů, aniž by nám to nějak vadilo. Na jednom místě Strach zapadl téměř po ramena (!!) do sněhu. Po nějaké době jsme došli na naše známé rozcestí. Mohli jsme jít rovnou po cestě k týpku, ale řekli jsme si, že to vezmem oklikou, a zahli jsme doprava. Maďal a Alfons mě hrozně vylekali, když se neslyšně přiblížili na běžkách zezadu a narazili do mě. Pak jeli s námi. Odbočili jsme z cesty nalevo a skrz různé paseky jsme se dostali do

ŠUP 25

Kronika

13

týpka. Musím říct, že tenhle výlet byl naprosto super. Maďal předčasně odjel do Prahy. Večer jsme měli k večeři čočku s párky, pak jsme nejspíš nic nedělali, kromě toho, že jsme šli spát.

2. szerda Ráno druhého ledna na nás čekalo to protivné balení a odjezd. No co se dá dělat. Zabalili jsme si věci, zbourali naší sušící konstrukci, odmotali a sbalili lining, potom jsme nějakou dobu sušili plachtu, na které se stačily utvořit solidní rampouchy. Plachtu jsme sbalili, navázali na pekáč, týpiovky a nějaké kládičky jsme uklidili na místo, a v odchodu nám již nic nebránilo. Ahalbert si založil tzv. „bonzbloček“, kam si zapisoval vše, co se mu nepovedlo nebo co pokazil. Jen za dnešek jsem stihnul asi 10 zápisů! Odešli jsme v nejvyšší čas. Vlak v 16:41 jsme stihli jen proto, že měl několikaminutové zpoždění. Vlak nás dovezl do Záhřebu (Zábřehu) na Moravě, kde jsme počkali na spoj do Prahy.

Konečně týpko s pořádným větráním Na nádraží vytroubili, že dva vlaky, které měly už dávno nabrat lidi do Prahy, „zvýšily své zpoždění na 180 minut“. Náš rychlík naštěstí přijel včas, ale samozřejmě tam bylo narváno. Průvodčí nás upozornil, že si můžeme sednout do poloprázdného vagonu, kde se netopí; zároveň všechny sprudil, že si nekupují hromadné jízdenky se slevou. Ihned jsme se přesunuli do jednoho skoroprázdného kupé, a kupodivu to s tím topením nebylo tak hrozné. Na záchodě ani v umývárce netekla voda. Provedli jsme rakousko-uherské, tentokrát bez zbytečných dohadů. Dostali jsme chuť na něco xnědku. Tatouch řekl, že nám nedá cukroví, dokud nesníme svačiny. Tak jsme se do toho dali. Mrkve, na které jsme se tak dlouho těšili, byly buď shnilé, nebo byly shnilé a zmrzlé. Když zmrazíte a následně rozmrazíte mrkev, tak už to prostě není ta pravá mrkev; je zkrátka divná a ztratí chuť. Takže je to škoda. Nakonec došlo i na cukroví.

Kam jste mi schovali dveře Přeli jsme se o přesnou definici pojmu „hřeben“ v geografii. Taky jsme počítali, o kolik vlastně podražily vlaky. Vzhledem k tomu, že jsme navíc neměli slevu pro skupiny, nám to vyšlo dost draze.

Za Maďalova zpěvu „Libeň, Vysočany, tóó jsou pražský čtvrtě...“ jsme vjeli do Prahy, kupodivu jen se čtvrthodinovým zpožděním. Z Hlaváku jsme odjeli metrem na Vyšehrad, a odtud pěšky do klubovny. Bylo asi deset hodin večer, když jsme se rozešli. Letošní zimák skončil. Ahalbert.

14

Kronika

ŠUP 25

Zimní výprava 11. 1. – 13. 1. 2002

D

ne 11.1.2002 byl stanoven odjezd na zimní výpravu do Brd, do vojenského prostoru, kde se nacházela vojenská střelnice. Sešli jsme se ve složení: Kule, Tatouch, Plác, Cuk, Kotul a Já (Křeček) na stanici metra B - Radlická. Chvíli jsme čekali na bus a jeli do Hořovic, kde Kule našel nástupiště, ze kterého jel náš autobus dál. Tímto autobusem jsme se dostali do nějaké vesničky, jejíž jméno si nemohu vybavit, a proto přijměte mou hlubokou omluvu (doufám, že vám to příliš nevadí). Po chvilce cesty po krásné, upravené a asfaltové silnici jsme přešli na hroznou neupravenou a zasněženou lesní cestu do vojenského prostoru. Nakonec však, zalezlí na kopečku v jamkách vyhrabaných Plácovou lopatou, v postavených stanech a po večeři, usnuli dobrodruzi klidným (možná až na výjimky) spánkem. Ráno, po sbalení stanu a po zahlazení stop, jsme vyšli na naši mokrou pouť. Na této pouti se vcelku nic nedělo, protože se pořád šlo. Kule nás občas vyzval k zastávce, aby se podíval na mapu či se pokochal krajinou, kterou procházel. Ještě jsem zapomněl čtenářovi říct, tím myslím tebe, čtenáři (!), že Kotul byl vybaven „bobobatohem“. Vypadalo to tak, že z druhé strany, než měl popruhy, byly upevněny pomocí gumiocu-

ků boby. Kde to šlo, tam jezdil nebo alespoň táhl batoh na bobech. Cestou se mi celkem osvědčily sněžnice, neboť jsem se s nimi propadl do potůčku, respektive jednou nohou, a následně ji nemohl vytáhnout, jelikož se tam (ta sněžnice) vzpříčila! Naštěstí mi ten večer zvedl náladu oheň a ražniči, které jsme si dali po sejránu. V neděli ráno Cuk vyrážel dříve než my kvůli svým povinnostem. Avšak bohužel s námi snídal vločky s jogurtem. Cestou na vlak jsme naše žaludky obohacovali Kotulovými křížalami a čokoládou (ostatně jako v sobotu, ale to k tomu ještě byla ledová tříšť Kuleho vinného Relaxu). Cesta probíhala poměrně podobně jako včera. Během ní jsme hráli asocky a Já s Kotulem jsme byli rozválcováni Plácem a Kulem. No a z nádraží po nasednutí do vlaku, vyúčtování, přestupu a kolečku jsme se na Hlavním nádraží rozloučili a Já se vracel Sherwoodem domů. Tak drahý čtenáři, brzy nashledanou! Křeček (tak Křeček, a nejen on, si v poslední době zvykl psát slovo já s velkým J. Uvidíme, zda u toho skončí, nebo zda si časem začne i mykat:-), pak nás asi čekají zápisy typu: byl tam Kule, Tatouch,..., a My, Křeček I. Veliký – pozn. red.)

ŠUP 25

Kronika

15

Kec a pozorování kachen 25. a 26. 1. 2002

V

pátek jsme se sešli v 17:00 v klubovně. Někteří ještě přicházeli pozdějc. Kec byl stopařský.

Nejdřív Kule předložil zasněženou pláň se stopami zvířat: 1. liška, 2. veverka a 3. srnka. Potom Tatouch předložil 12 papírů se stopami zvířat a na závěr byl oblíbený QUIZ: v 7 kolech se musí uhodnout zvíře, o kterém někdo mluví. No prostě strašná nuda! Potom se hrála jedna skvělá pařba: Lidi se rozdělí na dvě družstva a ty si sednou okolo stolu a drží se za ruce, potom Tatouch rozešle signály na obě strany tím, že zmáčkne ruku, a ten, kdo je poslední, musí sebrat zvonek a zazvonit. Potom někdo šel domů a někdo přespal: Křeček, Péťa, Hroch, David, Vrápenec, Kule a Já. Ještě tam chvíli byl Tatouch a poslouchal s náma Cimrmana - Dobytí severního pólu. Ale ještě jsme nebyli moc unavení, a proto jsme ještě kecali. Ráno nás probudil Křečkův budík už v 7:40, protože jel na chatu. Potom už se vzbudil i Kule. Katastrofa, přišel ÖMV se suprovym dalekohledem a jeden přinesli Vrápencovi. A ještě přišli Turbo a Vavřinec. A tak jsme

mohli vyrazit na Vltavu a pozorovat kachny! Nejdřív jsme vystoupili u Národního Divadla a šli jme kousek po nábřeží a tu vidíme: poláka velkého, poláka chocholačku, potápku malou, kachnu divokou, kormorána (!), slípku zelenonohou, labutě, kavky, lysku a racky, kteří se s náma skamarádili. A šli jsme dál na Karlův Most ze kterého jsme viděli skvělý hřiště, kde byla taková točící se tyč. Pak jsme pořád šli a kochali se pražským SMOGEM až na železniční most, za kterým jsme udělali kolečko. A ještě jsme se někdo vypravili do Podolí: Kule, Turbo, Vavřinec a Já. Na hoďku a půl jsme si zaplavali a vrátili se do klubovny, tam si vyzvedl pan Ahalbert Vavřince a já jsem si vzal z klubovny spacák a s Turbem jsme spravili konečně schránku a šli domů. opsal Kubula

16

Kronika

ŠUP 25

Pololetky u Balounů 31.1. - 3.2. 2002

Čtvrtek

N

a pololetky se odjíždělo autobusem pravděpodobně z Florence. Jelo se až do Herlíkovic, což je kousek za Vrchlabím. My s Alfonsem, Maďalem a Janou jsme přijeli autem trochu později, takže jsme už jen přihlíželi zmatku s baťohem, jelikož někdo od nás vyndal nějakým dvou cizím lidem z autobusu batoh a byl trošku zmatek s tím ho dostat zpátky. Nakonec ty dva lidi odvezli Alfons s Maďalem autem do Špindlu, kde už snad všichni hledali ten jejich batoh, protože Kule rozjel celkem úspěšnou záchranou akci. Myslím, že tato příhoda se bude mezi taxikáři tradovat ještě hodně dlouho…. Následoval trochu drsný výstup k Balounově chalupě (no drsný – byl trošku zmrzlý sníh a bylo celkem teplo a je to celkem prudký kopec). Většina lidiček už byla nahoře, protože se nezabývali tuhou pátračkou jako Kule. Byla nádherná noc – byly krásně vidět hvězdy a tak.

Veřejně bezpečný Kubula

V chalupě jsme se rozdělili, jak budeme spát, zhruba do tří oblastí a nanosili sem potřebné matrace. Potom jsme ve vychladlých pokojích zatopili, abychom tam měli aspoň trochu teplo. Dojídaly se vlastní zásoby jídla a někteří, co neměli svoje, vydatně pomáhali ostatním. Tentokrát se šlo spát celkem pozdě.

Pátek V pátek ráno nás vzbudil hustej budíček už v půl osmý. Ke snídani byl kus makovce a vánočky a k tomu byl čaj a dokonce i kakao (Kule dotáhl na kopec mlíka). Potom se všichni vydali na výlet na běžkách. Šlo se po družinkách. Ti nejmenší šli jen kousek, zato takoví machři, jako jsou Výři, ti byli až někde v Polsku, nebo co to říkal Sporýš (bližší informace u něho… asi ale kecá). Kule a Jana skoro celé dopoledne spali, protože simulovali nemoce. Já to musim vědět, páč sem zůstal v chalupě díky tomu, že nemám běžky. Tak jsem si alespoň zaboboval a postavil závodní bobovou dráhu. Po obědě se ti dva lazaři konečně zvedli a šli na chvilku ven. Udělalo se úplně nádherné počasí. Kule tedy vytáhl lopaty a šli jsme kopat dráhu na eskymáckou honičku. Alfons přijel sice brzo, ale zmizel v chalupě. Sice taky simuloval nemoc, ale byl aspoň chvíli venku. No ale sliboval pomoc při stavění bludiště ááá zmizel. Kule se zdechnul taky, že se jde ohřát a ohřejval se asi dvě hodiny. Pak ale vylezl i s Vrápencem a kopali oba statečně. Večer jsme si tu eskymáckou honičku vychutnali. Škoda, že nás večer hrálo málo. K večeři byla rýže s čínou. Kule totiž nalezl nějaké stoleté maso v mrazáku a Baloun si řekl že je vhodné, aby se už konečně zpracovalo. Maso nakonec bylo dobré, ale s tou rýží to bylo horší. Na talíři se tak objevila rýže: téměř syrová, hotová a nakonec i převařená. Alespoň byl velmi široký výběr jídla. Ale ušlo až na to, že toho bylo hrozně

ŠUP 25

Kronika

17

málo. Večer se ještě hráli nějaké stolní hry. Tento den se šlo spát celkem brzo.

Sobota Ráno se vstávalo o něco později než den předcházející (zhruba o hodinu). Ke snídani byl poridž, ale tentokrát celkem dobrý. Byl nádherný den, a proto se znovu začlo vyrážet na běžky. Někteří toho ale měli už plné kecky (to je jen slovní obrat – to neznamená, že by tam někdo po venku chodil v keckách), a tak šli sáňkovat. Kule našel takové super sáňky (4 lyže spojené k sobě – mimochodem potom říkal, že jezdí rychlejš než drak). Maďal, Strach a Sova a možná ještě někdo nám ujeli, a tak jsme s Alfonsem, Janou a Ahalbertem jeli sami. Vzali jsme to přes vrchol Žalý, kde jsme vylezli na rozhlednu a pokochali se nádherným pohledem na Krkonoše a okolí. Tady nás dohnal Tatouch a jako estetický barbar jel dál a ujel nám taky. Dojeli jsme trochu klikatě až na Rovinku. Já sem se odtud jel podívat za jedním známým, jestli

I Kotul se odvážil na běžky je tu na chatě. Bohužel nebyl. Alfons vyrazil na Mísečky. Vrátil jsem se asi za ¾ hodiny a téměř jsme se sešli s Alfonsem, který se vracel z půli cesty tam, protože říkal, že se hrozně rozkašlával. Chvíli jsme tedy pobyli na Rovince a pak vyrazili zpátky. K večíru se hrály hrady (koulovaná). Úkolem bylo sfouknout svíčku protihráčům. Ta svíčka byla ale schovaná právě v tom hradě. Přišel jsem později a samozřejmě jsem se připojil ke špatnému družstvu, které díky špatné taktice a laxnosti některých spolubojovníků prohrálo. (Navíc jsem si inteligent na koulovačku nevzal rukavice…) K večeři bylo Miláno. Bylo trochu víc než té Číny předešlý den a bylo to i trochu lepší pochutnáníčko. Holt kuchař Adalbert a Alfons se nezapřou. Před večeří a i povečeři se hrály stolní hry. Někdo dokonce zabavil Kulemu kameru a natáčeli v chalupě hudební kliky – no to si představte !!! Spát se šlo zas celkem brzo.

Zdá se, že do poriče se jim moc nechce...

18

Kronika

ŠUP 25 zjistili, až když se vrátil na oběd. K obědu byly celkem hody, protože k asi dvěma chlebům zbyla tuna zelí, dvě tuny šunky, asi sto hermelínů, deset cihel eidamu, apod.

Jinak se rychle uklízelo a pospíchalo. Následoval rychlý odchod na nádraží, aby neujel vlak. Tentokrát ale spěch nebyl na místě. Alfons sice vzal některým pod kopcem batohy na nádraží, ale i to nepomohlo přijít o trochu později než se povedlo. A zadařilo se tak, že na nádraží byla ještě HODINA A PŮL času. Pylos - černý táhne a třetím tahem prohraje Radši jsme po tom, co jsme udělali kolečko rychle odjeli Neděle autem, abychom tam nemuseli tak dlouho Ráno bylo vcelku normální. Ke snídani čekat. Sice někteří říkali, že to tam bez nás znovu co jiného než poridž, tentokrát už nevydrží, ale byli jsme Tvrďáci a odjeli horší než v sobotu. Až teď se začal plnit jsme. plán zimních olympijských her, který byl Tak to by asi bylo všechno k tomuto témapůvodně, jestli sem dobře informován, plátu. Bylo nádherné počasí, kéž by nás provánován na celé tři dny. No nic. Začalo to zelo i na dalších akcích, které budou násleslavnostním nástupem a vysvětlením pradovat. videl jednotlivých disciplín. Jel se závodní slalom na bobech (ten, co jsem tvořil Nazdárek, DiKi už v pátek) a biatlon. Bylo nádherné počasí, takže se všichni bavili a nikdo nestrádal. Bohužel nemám u sebe výsledky jednotlivých disciplín, jen vím, že obě disciplíny vyhrál Sporýš a kolem se umístili OMV, Vrápenec, nějakej Kubula a dál už si nevzpomínám. Tak jestli někdo má výsledky, prosím zde o doplnění. To, že se vytratil Strach a jel na Mísečky, aby se tam mohl pořádně vymlátit a sedřít si půlku těla, jsme

Rozhledna na Žalý

ŠUP 25

Kronika

19

Pololetky u Balounů II. datum stejné:-)

U

ž dávno jsme se tehdy sešli na Florenci s naší lyžařskou a sněžnicovskou výstrojí. Po příchodu bratří Ahalbertů přišel dokonce i Kule s místenkami. No a pak už jsme se nalodili do autobusu a jelo se. Cesta ubíhala celkem rychle. Náš pilot jel docela rázně tak se mi udělalo nevolno. Naštěstí Kubulův kinedril to spravil. Pak jsme se vylodili a v panice našli naše batohy které tam tuším že Strach vyhazoval z kufru se slovy: Jo tak tenhle vypadá, že by mohl být náš. Šlo se po sjezdovce nahoru. Bylo to docela nesnadné, protože sjezdovka

Olympijský oheň byla místy namrzlá a místy se to strašně bořilo. No nakonec jsme všichni dorazili do chaloupky, kde už Baloun vítal příchozí v uniformě Veřejné Bezpečnosti. Čapka, jak se později ukázalo, byla z první republiky. Vybalili jsme se a po příchodu Kuleho jsme zjistili, že na zastávce přebyl jeden batoh. Kule ho dal kolem projíždějícímu taxíku, aby ho odvezl do Špindlu. Jenže majitel, když zjistil ve Špindlu, že mu chybí baťoh, pro něj jel do Hedvíkovic (no asi spíš Herlíkovic - pozn. red), ale minul se s taxíkem. Naštěstí tam byl Alfons s automobilem a tak mohl nešťastníka odvézt zpět na konečnou. Jestli batoh dostal, nebo ne, tak to vám poví Alfons. Ale myslím si, že to mělo happy end. No po těchto událostech jsme se uložili ke spánku. Alfons s Maďalem říkali něco o svém společném hrobě.

Za budování šťastnějších zítřků!

Ráno jsme se probudili do krásného jarozimního dne. Sníh ubýval, ale sluníčko nám to vynahradilo. Vyběhli jsme na běžky na Horní Mísečky. Já jsem po cestě navštívil jednu paní na Labské přehradě. Na Mísečky jsem doběhl akorát v době, kdy skupina Plác, Sporýš a Ahalbert dorazila ke kiosku s párky a ostatními dobrotami. Po chlebech,

20

Kronika

ŠUP 25

vrátila kamera neporušena. Večer tuším, že byla večeře, ale už si nepamatuji, co bylo, ale určitě to bylo něco dobrého. Pak se asi něco hrálo a četlo, ale už opravdu nevím co. Večer Aha něco dělal s oknem, až mu zůstalo v ruce. Trochu jsme se zasmáli a šlo se spát.

Vavřinec si láme hlavu na kterých mi vyčítali, že jsem je málo namazal taveňákem, jsme se vydali zpět. Já šel stejnou cestou. Ostatní odběhli někam jinam. Na Ručičkách jsem potkal Pytlíky s Turbem a Tigerem. Tiger původně vyrazil s Výry, ale nějak se zapomněl. Další cesta probíhala dost pomalu, ale všichni se snažili a určitě si užívali pocit skluzu. Po překonání sjezdovek jsme dorazili k chatě. U chaty už kopali jedinci, kteří nevyrazili na běžky, chodbičky na eskymáckou honičku. Večer jsme si ji šli opravdu zahrát. Byla to docela sranda. Po večeři jsme se snažili maximálně využít Kuleho kameru. Točili jsme všelijaké rádoby vtipné scény. Docela jsme se vyblbli a Kule byl rád, že se mu

Ráno jsme postavili hrady na bitvy o svíčky a pak byla (para)olympiáda. Zapálil se oheň. Pak se sportovalo. Byl to biatlon v běhu okolo meze s dvojitou položkou střelby ve stoje. Pak se jel závod jednobobů. Byla to sranda. Pak bylo vyhlášení výsledků. Dopadlo to takto:

Biatlon 1. místo: 2. místo: 3. místo:

Sporýš (Výři) Kubula ((Š)patníci) Wrápenec (Výři) OMV ((Š)patníci)

Boby 1. místo: 2. místo: 3. místo:

Sporýš (Výři) Wrápenec (Výři) OMV ((Š)patníci).

Pak si to nějak už moc nepamatuji až na to, že jsem šel s Kulem a s vůdcem skupiny Balounem na Sjezd. Byla to sranda jak nahoru, kdy Baloun vybral nejdelší cestu a Kule, který si s sebou táhl pekelný stroj, těžký jako… byl mírně nervózní. Když jsme došli nahoru tak jsme se občerstvili v bufetu. Sjezd byl po Balounem vybrané černé sjezdovce. Kule se svým strojem to radši snesl, takže to vlastně sebou tahal, akorát aby posílil své tělo. Jo možná potom takou rovinku na konci sjel. Večer jsme šli spát. Potom se nějak balilo a odešlo se na vlak. vlak málem nestihl Aha, který dělal vyúčtování a když si šel nakoupit něco do obchodu, tak vlak už skoro odjížděl. Ve vlakem strašně dlouhé cestě jsme hráli katániho. Asociace také nebyly špatné. Na nádraží jsme udělali ale to už si určitě domyslíte co.

Ahalbert si láme hlavu:-)

Zapsal Wrápenec

ŠUP 25

Kronika

21

Zimní puťák v Nízkých Tatrách 16. - 20. 2. 2002

Z

dar, zdar! Dostalo se mi té cti, že jsem byl Alfonsem přizván, abych se zúčastnil po poněkud delší odmlce oddílové výpravy. Za tuto možnost mu tímto moc děkuji, neboť se jednalo o akci velmi vydařenou, jak se Vám zde pokusím nastínit. Výpravy se zúčastnilo 8 statečných a zocelených mužů: Kule, Krup, Maďal, Alfons, Plác, Sova, Kotul a Chechta, budiž jim země lehká. Tak teda: Po poněkud bouřlivější debatě byl vybrán termín 15.-20.2. a bylo rozhodnuto místo: Nízké Tatry, Slovenská republika. Ve čtvrtek večer jsme se tradičně sešli na Hlavním nádraží a nalodili se do mezinárodního rychlíku Cassovia. Príma bylo, že jsme si pořídili lůžka a mohli tedy vesele vyspávat, abychom se ráno probrali na nádraží v Ružomberku. Pravda, někteří z nás nespali příliš dobře, protože sympatický průvodčí nás mírně vyděsil tím, jak se máme pomocí žebříku zabarikádovat v kupé, abychom zabránili hrozícímu okradení-přepadení-vraždě a jiným kriminálním druhům podnikání. Nicméně protentokrát jsme se úspěšně ubránili.

spousta lidí a štěkajících psů, záhy zjišťujeme, že se zde koná již 8. mistrovství Evropy v závodech psích spřežení. Vstupné do areálu závodu je 50 Sk a cesta, kterou chceme začít stoupat na hřeben vede zrovínka skrz. Žádné rozumné argumenty, proč bychom neměli platit za pouhý průchod, na místní pořadatele nezabírají, takže se uchylujeme ke lsti a všichni různě velkým obloukem obcházíme vstupní bránu. Neobešlo se to bez pokřikování pořadatelů, ale nakonec úspěšně procházíme a povzbuzujeme české borce účastnící se pretěků. Sněhu je poměrně málo a je zmrzlý, takže sněžnice necháváme na batozích a zvesela stoupáme do kopců. Maďal se záhy vytasí se svou skialpovou výbavou, ovšem pohled na zelené prosluněné vrcholky ho zřejmě vnitřně znepokojují. Je opravdu moc pěkně

Ráno v Ružomberku jsme si počkali cca 2 hoďky na autobus do Donoval v příjemně vytopené a zabydlené čekárně. Společnost nám zde dělali mimo jiné jeptiška a místní spící bezdomovec, který byl ovšem později jemně vyhozen uklízečkou, že prý si lidé stěžují na zápach, což ochotně akceptoval, protože to byla absolutní pravda. (Na tomto místě se mění čas vyprávění z minulého na přítomný, aby bylo možno reportážním stylem zachytit krásné, neuvěřitelné a často dramatické okamžiky této pamětihodné výpravy.) Počasí vypadá na pěkný slunečný den a nálada je výborná, všichni jsou plni očekávání z blízké budoucnosti. V Donovalech je

Králička (© Krup:-)

22

Kronika

ŠUP 25

me nebo spíše sklouzáváme do Hiadelského sedla, kde plánujeme přenocovat. Nemůžeme se shodnout (což je činnost, které se s vervou věnujeme během celé výpravy), kde postavíme stany, jestli u blízké chaloupky/bufetu nebo přímo v sedle pod sloupy elektrického vedení. Nakonec zůstáváme v sedle a už za šera budujeme na cestě kousek pod sedlem ohniště, kde posléze vaříme jídla a čaje rozličné kvality a vůně. Krup se nechá cca 3/4 hodiny přemlouvat, než nám zahraje na čáro (jedná se o čarango – tradiční peruánský strunný nástroj). Zábava příjemně plyne a postupně se vytrácíme do spacáků. Kotul veverovitý - NEKRMIT!!! a teploučko, takže všichni postupně odkládají vrstvy svršků. Cestou obědváme ve stráni nad kolibou, kteréž to místo vyvolává v některých pamětnících sentimentální vzpomínky. Maďal nám ukazuje své umění ve sjezdu a je focen Alfonsem. Po příjemném posezení se přesunujeme na vrchol kopce, kde nacházíme 2 zrezivělé „klece“, do kterých umisťujeme Kotula, protože do klece očividně (občas) patří. Klec bohužel nemá dno a tudíž se nedá uzavřít, takže Kotul uniká svému osudu. Travnaté úseky se střídají s plochami zledovatělého sněhu a my pokračujeme v cestě přes Kozí chrbty do Hiadelského sedla. Na Chrbtech se Kotul neúspěšně pokouší poprvé strhnout lavinu a odjet společně s ní do bukovo-javorového lesa, který pokrývá úbočí kopce a je místní přírodní pozoruhodností. Slunce pomalu klesá k obzoru a schází-

Ráno nás nebudí slunce nýbrž Maďal svým křikem, nicméně to vypadá opět na slunečný den. Zaváříme první ovesné vločky, balíme a vyrážíme dále po hřebeni. Cestou se opět brzy svlékáme, Kule je uhnán Sovou a suší na mýtině jedno ze svých četných (růžových?) triček. Překonáváme hranici lesa a strmě kličkujeme mezi ostrůvky kosodřeviny. Zanedlouho jsme na prvním pořádném vrcholu, likvidujeme první čokolády, pijeme uzené čaje z termosek a Alfons poři-

(š)Patník, se kterým jsme si užili spoustu legrace

ŠUP 25

Kronika

zuje snímky s Veltou. Kule se pokouší o panoramatické záběry.

23

myslí naprostý opak a chce jít spát k chaloupce.

Máme v plánu dojít až na Ďurkovské sedlo, Rozumný argument, že u chaloupky je urkde je obytná chata, což je podle rozcestčitě voda a nebudeme muset rozpouštět níku nejméně nějakých 6 a půl hodiny posníh, je popřen zastánci sněhového hrobu chodu. Tváříme se optimisticky a máme po té, co Maďal pomocí hůlky vytesá na dně ještě pocit, že bychom to mohli zvládnout. jámy asi 20 cm hluboký důlek, na jehož dně Kolem druhé hodiny potkáváme dva slose objeví trocha rozbředlého sněhu. „Vidíš venské skialpinisty. Ptají se nás, kam jdeme Kule! Je tu voda! Nikam nejdeme, zůstáváa ten starší a ošlehanější z nich následně me tady.“ A tak je rozhodnuto. Krup už konstatuje: „Je treba vám kráčať“. Nenechámezitím vyhloubil dutinu ve stěně jámy, za me se znepokojit a v sedýlku usedáme k pokterou by se nemusel stydět žádný hrobník klidnému obědu. Střídavě zavádíme sonějakého primitivního domorodého kmene. cialismus a kapitalismus, to podle toho, co má kdo zrovna dobrého k snědku. Kule s Plácem se vytasí s asi 3 kilovým, dobrých 15 centimetrů silným salámem, který jejich stravovacímu tandemu prý opatřila starostlivá Plácova maminka. Tento podivný výrobek masného (???) průmyslu už zdálNaše tábořiště v návěji pod Latiborskou Hoľou ky nebudí příliš důvěru, při ochutV záhrabu se chystá spát i Maďal a Kotul, nání to je ještě horší a co se dělo po konzuostatní stavějí stany. maci většího než malého množství, o tom může podrobně referovat Kule a Plác osobZačíná poněkud studeně foukat, od dalně. Faktem zůstává, že v noci velice často ších pocestných máme neověřenou inforpoužívali lopatu. maci, že minulou noc bylo mínus 13 stupňů Přibližně 2 hodiny od Ďurkovského sedla už je nám tak nějak jasné, že za světla tam nedorazíme. Kousek stranou dolů s kopce vidíme chaloupku, Maďal se k ní na lyžích jede podívat a ostatní zatím zkoumají blízkou sněhovou díru. Krup dostává nápad, že si udělá záhrab a tuto myšlenku se jme ihned realizovat. Část výpravy to považuje za výborný nápad a druhá část si o tom

celsia, což není moc příznivá vyhlídka. Ti, co zrovna nevaří, běhají na plácku u jámy kolečka, aby se zahřáli. Před spaním čte Chechta příběh z knihy „Vábení hor: odvážlivci mezi nebem a zemí“ od amerického horolezce Jona Krakauera. Příběh je o pokusu o výstup na horu Eiger obávanou Severní stěnou, bohužel jediní poslouchající jsou pomalu promrzající Maďal a Alfons, který se rozhodl roztavit všechen sníh

24

Kronika

ŠUP 25 jako předchozí noc je vzhledem k charakteru okolí mizivá, všem je brzy jasné, že nemáme jinou možnost než dojít až do Kamenné chaty pod Chopkom, kde je možné za rozumný peníz v teple přenocovat. Situace je těžká, zdaleka ne však beznadějná.

Po mnoha a mnoha hodinách, kdy si někteří již sahali na samé dno svých sil, někteří naopak (Kotul) navzdory přírodním běsům zasvěcovali Kotul pózuje na Veľké Chochuľe, v pozadí Vysoké Tatry ostatní do tajů středoškolské biologie a anav okolí 2 kilometrů (za což mu jsou Sova tomie, se náhle z ničeho nic ocitáme u hors Chechtou vděční). Ráno je opět jasno, akorát vítr se nějak nezmírnil a fouká stejně vytrvale jako celou noc. Nikam se nespěchá, ač máme před sebou ještě větší flák cesty než včera a navíc se k tomu přidává ještě to včerejší zpoždění. Kule s Chechtou vyrážejí pro vodu k chaloupce, kde je krásný malý potůček a vůbec tam nefouká (sic!). Pak se jim vůbec nechce do toho větru nahoře, ale co se dá dělat. Kolem jedenácté konečně vyrážíme na cestu. Netrvá dlouho a hory se rozhodují, že nám ukáží svou méně přívětivou tvář, zatahuje se a vítr ještě zesiluje. Potácíme se s batohama nakloněni v úhlu 45°, v některých úsecích si Alfons přivazuje Kotula na lano, aby nám neodletěl. Mlha se střídá se sněžením, studený vítr z člověka rychle vysává i tu trochu zbývajícího tepla, viditelnost je malá a nálada proměnlivá podle momentálního fyzického stavu. Pokud to jde, tak se při odpočinku a čekání na ostatní choulíme za kameny a jinými terénními nerovnostmi, kde alespoň trochu nefouká. Vyhlídka na to, že se nám podaří někde zabivakovat

Jak se vyhnout obtěžujícím dotazům:-)

ŠUP 25

Kronika

25

ního sloupu opuštěného vleku. Nedaleko se nachází rozcestník s ukazatelem „Kamenná chata 1 min.“ Jásáme, jsme zachráněni! Chatu nalézáme spíš po hmatu než vizuálně. Nakýblováváme se dovnitř. Obsluha sice tvrdí, že mají plno, ale vysíláme vpřed Kotula s tím, že „...podívejtesenatodítě, nemůžetehopřecevyhnatdotohopeklatamvenku!!!“ Po chvíli napětí vychází naKrup, Chechta a čísi batoh, počasí se o poznání zhoršilo jevo, že můžeme překrátký úsek přes Ďumbier na chatu M.R. spat v jídelně na zemi. Štefánika. Vítr se utišil, všude kolem je Cena je přijatelná - 100 Sk za hlavu a můmlha a sněží. žeme vařit v chodbě za dveřma. Obklopujeme topení jako mouchy h... a blaženě rozCesta úbočím Ďumbieru se ukazuje být pomrzáme. Pozorujeme místní hosty na poloněkud delší, než předpokládáme. Kamenpenzi, jak si dlabou večeři a záhy se k nim nou cestu, která je naším jediným orientačs vlastními výtvory připojujeme. Dáváme ním bodem, pravidelně ztrácíme. Svah je si také zdejší lahodný čaj z horských bylin a čím dál tím víc strmý, čas od času někdo doplňujeme ho silnými dávkami vitamínu uklouzne a jede dolů. Naštěstí máme všichC a případně i paralenu. ni hůlky, se kterými se dá celkem obstojně zabrzdit. Říkáme si, že takhle nějak asi vyPo večeři společně čteme další příběh z Vápadá lavinový svah, a s povděkem kvitujebení hor. Vybíráme celkem vhodné téma, me, že zrovna není dost sněhu na to, aby povídka je o přežití ve stanu, kdy není se nějaká lavina utrhla. Poté, co už máme možno kvůli počasí pokračovat v plánu těchto kratochvílí dost, se v mlze zjevuje expedice nebo výpravy a člověk musí strázábradlíčko a za chvíli rozcestníček a kouvit dlouhé dny v často mokrém a studesek do rozcestníčku „chaloupka“ pana gen. ném „nylonovém pekle“. Dozvídáme se, že Štefánika alias chata hrdinů SNP. „...nejlepší zbraní proti hrozící nudě je boj o holé přežití.“ Potom Krup vytahuje čáro a Po zcela nesmyslných debatách o tom, zda po náročném procesu ladění se přidává ke se jít ohřát nebo ne, se konečně usazujeme kytaristovi party našinců u vedlejšího stolu. uvnitř. Konzumujeme vlastní potraviny a Pěkně jsme si společně zazpíváme, akorát slintáme nad jídelním lístkem. Dáváme si Krup nechce zahrát píseň Donald McGillarundu čajů na Maďala (pro tuto akci byl vry. Postupem času se ukládáme k zaslouurčen pokladníkem) a probíráme další možženému spánku. nosti postupu. Klasicky se rozdělujeme na dvě skupiny, jedna si vysnila kolibu v údolí Po obligátních ranních vločkách vyrážíme a druhá chce ještě pokračovat po hřebeopět na cestu, máme před sebou vcelku

26

Kronika

nech. Spor není uspokojivě vyřešen a tak se věnujeme jídlu. Krup se stále více fixuje na nabídku kotlíkového guláše za 40 Sk a strhává s sebou i další jedince. Maďal tvrdí, že už nemáme v kase dost peněz, ovšem Sova se neprozřetelně prořekne, že má celých 1000 (!) Sk, o které je vzápětí Krupem obratně připraven. V cestě k vytouženému gulášku už nic nestojí, objednáváme si tedy 4 porce. Za krátko nám pán přináší takovou hustší

ŠUP 25

dřevěnou chaloupku. Netrvá to dlouho a je rozhodnuto, kde budeme ten večer bydlet. Sjíždíme a sklouzáváme na sněžnicích, igelitech a zadcích dolů. Chaloupka je pěkná, bytelně zamčená, ale brzo Alfons nachází skrytý vlez na půdičku, kam se všichni pohodlně poskládáme. Vaříme na verandě, jíme, spíme a čteme o útrapách horolezců na hoře Denali (McKinley).

Ráno nebo spíš dopoledne někteří aktivnější členové připravují na prosluněné verandě snídani, ostatní se povalují ve spacácích s tím, že nikam nejdou, avšak hlad je brzo přiměje vylézt ven. Vzhledem k tomu, že dnešek je posledním dnem výpravy, objevují se do té doby pečlivě střežené potraviny a dobrůtky jako kakao a čokoláda, Kule vytahuje flák slaniny a jme se dělat topinky, v čemž ho všichni podporujeme a pomáháme mu je sníst. Krup v dobré náladě hraje na čáro hit „Sladká mléčná rýže“, za se kterým má jistě šanci Uzamčená chaloupka pod Králičkou získat některou z renomomastnou polívku, kterou ale všichni jedlíci vaných cen hudebního průmyslu. Asi k pokromě Kuleho bez řečí snědí. Spokojenost lednímu se nám podaří vyrazit zpět na hřeje skoro maximální, akorátže naší pozorben. nosti unikly teplé buchty s omáčkou, které Počasí je vskutku nádherné, Maďal pokouby jistě guláš předčily, no co, snad tedy ší na lyžích v lavinových svazích své štěstí, příště. Kotul se snaží strhnout lavinu zcela plánoPomalu se sbíráme a vyrážíme ven, kde se vaně, což se mu skoro podaří nebýt blesmezitím pěkně vyčasilo. Spor o to, kam půkového zásahu Kuleho. Cesta nám pěkně jdeme bydlet, pokračuje s obnovenou silou. ubíhá a hupky dup - jsme nad sedlem ČerVzhledem k lepšícímu se počasí vyráží rotovica, odkud chceme jet autobusem na zumnější část výpravy na hřeben a ostatní vlak. Překonáváme sjezdovku a zanedlouje neochotně následují. Jak postupujeme na ho jsme dole. Spoléháme se na internetový vrchol, mraky se pomalu zvedají a na zápajízdní řád, podle kterého nám to za 20 dě se ukazuje slunce s prvními červánky, minut jede. Z útrob batohů je najednou vyfotíme a točíme, prostě paráda. V blízkém vrhováno neuvěřitelné množství čokolád a sedle na sebe čekáme a Maďalovo tlusté dalších sladkostí, které s potěšením konzustřevo potřebuje vyprázdnit. Tato okolnost mujeme. se ukazuje být velmi štastnou, protože při tom objevuje dole na hranici lesa malou

ŠUP 25

Kronika

27 stopli autobus. Spěšně opouštíme restauraci a nasedáme k ostatním. Řidič se zkušeně prosmýkává zatáčkami a za chvíli už frčíme směr Štrba.

Konečně jsme ve Štrbě a prcháme na nádraží. Zjišťujeme, že stanice prošla nedávno rekonstrukcí. Zřejmě proto Kule s Alfonsem nacházejí na ženských toaletách nezamčenou a funkční sprchu. Nikomu to, zdá se, nevaTatranská zubačka ve Štrbě, v popředí ozubnice dí a tak se v klidu sprPřijíždí autobus, ovšem bodrému řidičovi chují. Krup s Maďase nechce otevírat zavazadlový prostor a lem se rozhodnou zachytit tento téměř kritak nám radí, že za dalších asi 20 minut minální čin na videokameru, celý „vstup“ jede ještě jeden přímý spoj. Důvěřivě mu probíhá ve stylu investigativní žurnalistiuvěříme, a ačkoliv někteří z nás jsou poky pořadu „Na vlastní oči“. Po této kraněkud znepokojeni, necháváme ho odjet. tochvíli se odebíráme do místní nádražky, Čekáme tedy a čekáme a bus nikde! Kule kde si dáváme halušky a jiné místní speciapodle svého internetového řádu zjišťuje, že lity. Hodujeme až do příjezdu vlaku směr žádný takový autobus jet nemá. RozhlížíPraha. me se kolem a nacházíme stojánek s jízdVe vlaku pokračujeme likvidací zbylých ním řádem. K našemu nemilému překvazásob. Tuto bohulibou aktivitu bojkotuje pení zjišťujeme, že onen slíbený bus jezdí pouze Maďal, který odmítá společnou konjen v neděli. Z toho plyne poučení, už mnozumaci jeho klobásek. (Je ovšem nutno pohokrát potvrzené, ale málokdy uplatňovadotknout, že nám mnohem později přišly né, nikdy nevěř domorodci a spoléhej se vhod na Krkonošské 70ce.) na svoje informační zdroje! Kule, Chechta a Plác se odebírají do blízké restaurace, kde si Cesta proběhla celkem bez problémů, akov teple - ovšem nasucho - povídají. Zde je rát Kule po příjezdu do Prahy shledal, nutno zdůraznit, že Maďal jim odmítl pože mu chybí peněženka, která se bohužel skytnout finanční prostředky na občerstvedosud nenašla. Plác později vypověděl, že ní. Naštěstí obsluha v restauraci je poněse v noci probudil a měl pocit, že vidí někud vláčná, takže nemá žádné připomínky. koho v kupé, ale zrovna tak se mu to prý Venku zatím ostatní poskakují a prozpěvumohlo zdát. Tímto chci vyzvat účastníky jí různé písně a přitom, se snaží někoho výpravy, aby pomohli zmírnit tuto vznikstopnout. První to vzdává Krup a odchází lou škodu a přispěli Kulemu do jeho nové taky do restaurace, nemaje ovšem slovenpeněženky, o většinu peněz přišel ostatně ských peněz zase odchází. Vzápětí padá také kvůli nám, protože hromadně kupoval závěs nad dveřmi a pod ním se cosi dere pro všechny jízdenky. dovnitř, myslíme na nejhorší, ale ze závěsu Tak. Howgh! se vymotává zase Krup a volá, že chlapci

28

Kronika

ŠUP 25

Akce kandík (Otvírání studánek)

S

ešli jsme se po kecu, kterej byl vo zemáku, na nádraží ve Vršovicích. Kec sme zase vyhráli my, božani-Špatníci! Pak sme vodjeli někam na‚ ňákou stanici. Pak sme šli TOPit Moranu. Potom sme dělali luky - já. Potom sme šli dál a pak sme vodjeli. Tak to by bylo něco málo z Balounových pamětí. Musíme být trochu shovívaví, přece jen je to vzhledem k jeho inteligenci poměrně slušný výkon. Teď by mohl zase kousek napsat Maďal: Rostly tam krásný kandíky psí zuby. Ale to trochu předbíhá, takže abych to nějak sesumíroval: Celá povedená akce začala tím, že jsme vystoupili o dvě stanice dál, něž jsme původně chtěli – v Prosečnici. Poté, co jsme vystoupili, jsme se vyrazili vzhůru dolů k řece Sázavě, kde jsme začli vyrábět Romany (pardon Morany) a někteří i pomlázky, které jsme následně utopili v řece, nebo ztratili. Ze zajímavějších tvarů bych zmínil několikarozměrné Maďalo-Plácovo dílo. Pokračovali jsme po proudu řeky, přičemž jsme ztratili Lukáše. Alfons s Kulem se ho vydali hledat, ale nejdříve bez valného úspěchu. Nakonec ho našel Tatouch téměř až na místě, kde jsme pouštěli Morany.

Morana hází Alfonse do vody Pokračovali jsme dále až do Kamenného přívozu. Zatímco Kuleho klaka chtěl někde zastavit a hrát kolíky, Tatouchova skupina se chtěla vydat za vzácnou endemickou pikovickou rostlinou jménem Kandík. Alfons, coby Přemysl, rezignoval na použití své autority k rozhodnutí, takže nakonec jsme se vydali přes most a po druhém břehu dále do Pikovic. Postupně se výlet zvrhl v úprk a ke konci již někteří (zejména Pepin) sténali únavou. Část výletníků se rozhodla přece jen zkusit štěstí a pokusit se najít alespoň jeden exemplář oné magické květiny, ovšem tato opovážlivost se jim krutě vymstila. Ujel jim totiž vlak, a to přímo před nosem! Naštěstí druhá skupina zjistila, že zanedlouho jede autobus, a čekání na něj si zkrátila v cukrárně, která tam jako na zavolanou byla. Zapsal Krup Nestranný:-)

Vřelé setkání

ŠUP 25

Ze ŠUPlíku

29

Základní klíč k určování stop zvířat Za prvé: Je to otisk tlapky, nebo kopýtek (spárků)?

Tlapka

Kopýtka

Má pět prstů vpředu i vzadu a otiskuje celá chodidla?

Otiskuje toto zvíře při normální chůzi vždy paspárky?

Pak je to buď medvěd, jezevec, ježek, vydra, bobr, rejsek, kuna, tchoř, lasice, svišť, nebo pokud má u předních jen drápky, pak je to krtek.

Pak hledíte na stopu prasete nebo losa.

Má pět prstů vpředu a čtyři vzadu?

Neotiskuje při normální chůzi paspárky? Tak to asi bude jelen, srnec, muflon, daněk, kamzík a nebo koza.

Pak to může být králík nebo zajíc. Má čtyři prsty vpředu a pět vzadu? Pak je to určitě veverka, myšice, křeček, ondatra, myš, hryzec, potkan, krysa, plch nebo hraboš. Má čtyři prsty vpředu i vzadu a otiskuje drápy? Pak to nemůže být nic jiného než pes, vlk, liška. Má čtyři prsty vpředu i vzadu a otisky jsou bez drápů? Pak to asi bude kočka, rys nebo jiná kočkovitá šelma.

Čtyřsměrka Najdi co nejvíce českých řek a ze zbylých písmen utvoř název jedné české vodní nádrže na osm. Hledej osmnáct řek ve směru: Zleva doprava, zprava doleva, zezdola nahoru a seshora dolů. Pozor, každá řeka se vyskytuje pouze jedenkrát. Vrápenec

30

NáŠUP

ŠUP 25

Vědecký koutek Někdy v nedávné době jsem náhodně listoval Ottovým slovníkem naučným. Vždy, když otevřu některý ze zašlých svazků, zcela zapomenu, proč jsem tak vlastně učinil, pročítám heslo za heslem a nestačím se divit, co všechno se za posledních sto let změnilo. A tak jsem narazil i na heslo létadla. Ze dvou a půl stránkového textu s ilustracemi, popisujícího všemožné konstrukce dobových létadel, mě zaujal závěr, ve kterém jsem se dozvěděl mnoho nečekaných informací. V našem vědeckém koutku by rozhodně neměl chybět. (Pro případnou nejasnost ještě uvedu, že létadlem dynamickým rozumíme stroj těžší než vzduch, poháněný silou motoru nebo svalů (t. j. dnešní letadla). Létadlo statické se naproti tomu vznáší, protože je lehčí než vzduch (např. ballon či vzducholoď).) „...Přehlížíme-li výsledky všech pokusů vykonaných s létadly za posledních 20 roků, pomníme-li, že osvědčily se pouze malé modelly za klidného ovzduší a jedině Maximovi, Langleyovi a Herringovi se podařilo uletěti asi 300m s nebezpečím života, kdežto Lilienthal (12. srp. 1896) a Pilcher (1899) při svých pokusech zahynuli, tážeme se, v čem asi vězí příčina dosavadního nepatrného úspěchu? Myslíme, že všem dosavadním létadlům nedostává se základních podmínek zdaru, t. j. nezbytných vlastností, jaké spatřujeme na modellech přírody. Především jest patrno, že dynamická létadla jsou specificky příliš těžká. Kdežto ptáci jsou průměrně 150-200krát těžší, nežli vzduch jimi vytlačený, jest člověk 800krát, létadla dynamická 1200-1500krát těžší vytlačeného jimi vzduchu. Naopak jsou opět ballony 10-12krát lehčí. Jest tedy možno, aby stroje naše vyvíjeli 10-12krát více síly, nežli k témuž výkonu potřebují ptáci? Jest věru s podivením, jak záhy uvědomili si lidé podmínky, za jakých těleso pluje na vodě neb pod hladinou vodní, kdežto nebyli s to rozřešiti týž úkol v ústředí, jež od vody nerozeznává se leč specifickou vahou. Má-li jakési těleso plovati na vodě, musí býti specificky lehčí vody; má-li se pohybovati volně jak ryba ve vodě, třeba zvětšiti poněkud jeho spec. váhu. Jest tudíž nezbytně nutno, aby též spec. váha létadel nepřestupovala jisté meze, t. j. třeba jest nezbytně

sloučiti létadlo dynamické se statickým. Další pozorování mechaniky letu přivádí nás ku poznámí, že ptáci na př. používají sil svých jinak, než jak to činí lidé při svých dyn. létadlech. Pták vládne dvojí silou: tíží, jíž řídí svůj kosmý pád rozepjav perutě a udíleje jim různý sklon; silou svalů vystupuje opět do výše mávaje křídloma. Žádný pták nemůže přestoupiti, ale také zmírniti určitou rychlost: oba případy podmiňují maximum jeho sil. Výslednice těchto sil současně se jevících jest právě vlnivá čára letu. Než dosavadní dyn. létadla pracují pouze jedním směrem a snaží se touto v jednom směru účinnou silou vykonávati veškeré funkce letu, t. j. chtějí se zároveň zdvihati i vpřed pohybovati. Disposice účinných sil jest tedy rovněž chybná. Ptáci dovedou vždy své těžiště udržovati v přesné a určité poloze, ježto ve svých křídlech mají spolu i živoucí pocit, své údy bleskurychle dovedou přiměřeným způsobem ovládati. Než při mechanickém létadle sebe důmyslněji sestrojeném bylo by teprve třeba pozorovati polohu křídel neb ploch, pak měřiti jemnými přístroji, zda stoupáme či klesáme, pak uvažovati, jakou polohu jim máme uděliti, jaké páky se chopiti, zda otočiti jí na pravo neb na levo atd., kterážto manipulace zajisté by vyžadovala příliš mnoho času, tak že bychom mimo nadání dříve dostihli povrchu zemského s roztříštěnými údy. Vady ty lze odstraniti pouze kombinací létadla dynamického se statickým, při kteréž by ballon rozměrů mnohem menších sloužil pouze k udržení rovnováhy létadla dynamického (aéroplanu) poblíž povrchu zemského, a toť by byl typ, o němž jsme přesvědčeni, že jím kdys rozřešena bude záhada letu a uskutečněna bude dávná touha člověka opanovati i třetí říši přírody.“

Co k tomu dodat? Snad jen, že i mistr Otto se někdy utne... Úryvek je z patnáctého dílu Ottova slovníku, který vyšel v roce 1900. O devět let později přeletěl L. Blériot na svém létadle (výlučně dynamickém) kanál La Manche. Další dva roky nato se vznesl J. Kašpar v Pardubicích, aby dostihl povrchu zemského v samotné Praze, ovšem bez roztříštěných údů. Maďal

ŠUP 25

NáŠUP

31

Literární koutek Pohádka o nemocné myši

Bílý Mráz

Zadaná slova: myš, kůň, mrakodrap, telefon Byla jedna myš a ta bydlela ve strašidelném mrakodrapu. Jednou, když byla nemocná, nemohla s nikým mluvit a ani nemohla ven. Pořídila si proto telefon. Najednou ji někdo zavolal. A víte, kdo to byl? Byl to kůň, který věděl, že bydlí v mrakodrapu sama a je nemocná; tak se zeptal, jestli jí může pomoci. Myš řekla: „Ano prosím, můžeš“. Kůň tedy přiběhl a najednou slyší, jakoby někdo pištěl. Byla to ta myš. Chudák ležela na posteli celá vařící, měla asi 100°C teploty. Naštěstí byl kůň lékař, tak ji zachránil medicínou a nějakými prášky. Když se myš vypotila a uzdravila se, moc mu děkovala. Kůň řekl: „Jestli chceš, zůstanu s tebou, aby ses tady nebála“. Myš tedy souhlasila. Když spolu byli už nějaký čas, vzali se a jestli neumřeli, žijí tam dodnes. Kvíčala

Recenze (?) - Lord of the Rings Je to velice povedený film na motivy Tolkienovy knihy „Pán prstenů“. Velice se povedl. New Line Cinema, která pracuje pod vedením Warner Bross.V předních rolích byli obsazeni přední američtí, angličtí a novozélandští herci. Například Froda hrál Eliah Wood, Arwen hrála Liv Tayler, atd. ect. Premiéra byla v únoru ve Ster Century.Byl celkem detailně vystihnut děj knihy, až na pár maličkostí. Například chyběl ve filmu Tom Bombadil a Mohyloví duchové. Jinak, jak říkám se film velice povedl, a doporučuji jej fanouškům fantasy světa J. R. R. Tolkiena, stejně jako všem ostatním... Zapsal Aragorn (Zde se otevírá prostor pro polemiku - rádi otiskneme vaše názory v dalších ŠUPech - pozn. red.)

Havrani kolem mě létají, do těla mi bolestivě klovají. Je zima a mráz, oklované ruce mám, já bolest dobře znám. Ona doprovod mi neúnavně dělá, zlá a nestoudně smělá. Hlavu mám skloněnou na cestu mrazivě bílou. Už nemám sílu kouknout se před sebe, co čeká mě přede mnou. Kdo ukáže mi cestu, kdo záchrannou ruku mi dá? Nejspíš nikdo, má bolest je nekonečná. David

Vzpomínka Sedím v kavárně a koukám z okna, když tu náhle vzpomínka do mé hlavy ťukla. Byla jako krásný sen, který se odehrál v ten dávný den. Vzpomínka na tebe a na nás, na útržky těch dávných krás. Jak jsme byli šťastni a smysl života našli. Byly to nejkrásnější chvíle mého žití, krásný svět a slunce svítí. Pak já tě o ruku požádal, bříza se chvěla a vítr vál. Od té doby uplynula již spousta let, ale pro mě s tebou nezměnil se svět. A za to vše ti dík můj poklade, chtěl bych s tebou žít i nadále. Y*

32

Bylo nebylo & bude nebude

Pražská stovka se letost transformovala v pochod Tábor-Praha. Bohužel management a public relations nebyly optmálně sladěny, a tak se stalo, že někteří jedinci čekali v tradiční dobu na tradičním místě avšak netradičně se nikoho nedočkali. Na stovce se objevil i fosilní Prskavec a Kule díky jistým problémům musel předčasně pochod ukončit:-) Kule si zakoupil (k Vánocům?) novou digitální kameru. Točí s ní úplně všechno. To má několik dopadů – zaprvé už Kule nefotí (což nás mrzí, protože se to zrovna docela naučil) a zadruhé neustále hromadí další a další gigabajty videa a není schopen to nijak zpracovat a vydat. Zdá se, že budeme muset naše dokumentaristické požadavky přesměrovat na Alfonse a další... „Naval cukroví“ byl nejčastější pozdrav vítající nově příchozí na Vánoční kec. Cukroví bylo celkem dost, což se hodilo při náročné volbě Přemysla. Tentokráte zvítězil Alfons, volební komisi utvořil Tatouch. Podařilo se i zazpívat nějaké koledy a některé nové i vytvořit on-the-fly. Tradiční lodičky vyhrál Maďal (alespoň to o sobě tvrdí). Po kecu bylo možno přespat v klubovně, mnoho lidí však pospíchalo domů ještě naposledy vymést poslední odpadky z koutů a zpod postelí a posléze jimi obšťastnit své kamarády. Údolím jsme tentokráte opovrhli a stále se zmenšující stromek vystrojili na tradičním místě. Dostavila se i řada starších. Někteří neváhali a užírali zeleninové ozdobičky určené pro lesní dobytek. Darů byla velká hromada a byly veskrze velmi užitečné, mnohým také málem do očí vyhrkly ony pověstné slzy vděčnosti. Kule letos asi zlobil, protože nedostal žádné nové kolo.

ŠUP 25

Zimní počasí bylo letos zimnější než loni, takže se kolem Vánoc a začátkem roku dalo i bruslit, a hlavně hrát hokej. Toho jsme samozřejmě několikrát využili a jednou byla účast tak obří, že jsme se na rybníček Jordánek (to říká Turbo, že se tak jmenuje) málem nevešli:-) Rychlebské hory opět ožily naším příchodem a následným týdenním pobytem v TP (čti týpí). Ahalbert nezklamal ve všech svých obvyklých neřestech. Cesta zpět byla díky „mírnému“ zdražení ČD asi 6,5x dražší než cesta tam. V lednu proběhla zimní výprava, na které byl i Cuk, později pak stopařský kec s pozorováním kachen. Dobytím nikoli severního pólu, ale vrchu Žalý začaly pololetky u Balouna. Celá akce se velmi podařila, přestože byla velmi precizně naplánována. Na Slovensku se konalo mistroství Evropy v jízdě se psím spřežením a Maďalovo mistrovství v jízdě na skialpech. Počasí bylo hezké i hnusné, ve větru se místy dalo chodit pod třicetistupňovým náklonem. Uvítala nás i chata na Chopku, kde jsme si zajamovali s bandou krajanů, vyzkoušeli jsme si i kolmou chůzi po prudkém svahu a technologii zachytávání se při skluzu dolů. Vyžrali jsme chatu Mr. Štefánika a zabydleli se v chaloupce spolu s myškou hrabalkou a žabkou kuňkalkou. Snad jen závěr akce se snažil pokazit zlomyslný řidič busu, avšak jiný dobromyslný řidič to napravil. Vypuklo jaro (denní teploty stouply nad nulu), a to jsme oslavili topením Moran a následnou „Akcí Kandík“ - výpravou za mýtickou endemitní rostlinou, o které není dosud jisté, zda skutečně existuje...

ŠUP, čili Šumařovo podlouhlé ukulele, vydává stř. ml. Vyšehrad, Rejskova 13, Praha 2, http://www.vysehrad.org vydáno nákladem: 40 výtisků příjem příspěvků: SUPERCOMP://c:\ŠUP - nové příspěvky, [email protected], [email protected] uzávěrka následujícího čísla: příště v 16:13 obrazový materiál: CoolPixla 990, Pentáč MZ5N, Nikon LS2000, suprkamera SONY, atd..., tiskne: tiskárna informace o předplatném podává: 0800-123456 (zadarmo!!!), distribuce: Katapult s. r. o. Nevyžádané příspěvky se nezvracejí. Autorská práva k občasníku vykonává vydavatel, jejich porušení může vést k soudnímu procesu nebo rozbití úst. Užití části, nebo celku (zejm. k toaletním účelům) bez výslovného svolení vydavatele se tresce!