„Vybrané pasáže Nového občanského zákoníku v praxi“ 10. listopadu 2015 Miroslav Nenutil: Vážená paní rektorko, dámy a pánové, vítejte ve Frýdlantském salonku Valdštejnského paláce sídla Senátu Parlamentu České republiky. Když mě zástupci Vysoké školy Karlovy Vary někdy, tuším, před čtvrt rokem poprvé oslovili s přáním - uspořádat pod záštitou Ústavně-právního výboru Senátu Parlamentu České republiky seminář, jež by měl dát možnost jednak vystupujícím, ale potom i vám, jako účastníkům, vyměnit si názory nad novým občanským zákoníkem, pak jsem to jenom uvítal, a proto jsem rád, že jsme se tady dnes sešli. Nečekejte ode mne žádnou přednášku na téma Historie vzniku nového občanského zákoníku, jeho funkčnost, popř. nefunkčnost za tu dobu, co platí. Pravda, jsem členem Ústavně-právního výboru, ale nejsem právník. Jsem tam, jak já říkám, za laickou veřejnost, abych nějakým způsobem se mohl vyjadřovat k odborným komentářům právníků v tom výboru. Nevím, do jaké míry to je, nebo není účinné, každopádně bych byl rád, kdyby příspěvky vystupujících a vaše diskusní příspěvky nezapadly a staly se potom i nějakým podnětem při přípravách novelizací nového občanského zákoníku, které zcela určitě budou následovat. Ten čas tady zase není tak dlouhý, abych ho promarnil zbytečným úvodem. Proto mi už tedy teď dovolte jenom pár technických poznámek, hlavně tedy k vystupujícím. Vás musím upozornit podle vám dobře známého zákona, že všechny příspěvky jsou tady nahrávány, a vy si je budete moci, tuším, po 24 hodinách po skončení tohoto semináře přečíst na webových stránkách Senátu. Adresa je jednoduchá - www.senat.cz. Zaznamenává se to i z toho důvodu, aby byl podkladový materiál pro zpracovávání případných návrhů k eventuálním novelám nového občanského zákoníku. Když nám tady před léty tenkrát pan ministr Pospíšil odůvodňoval nutnost, a hlavně tu časovou potřebnost - přijetí zrovna v tom daném termínu - zmiňoval se vám o dobře známém rakouském předchůdci všech těch zákoníků. My jsme si přáli, aby ten nový občanský zákoník měl alespoň poloviční působnost jako ten jeho předchůdce. A když si vezmete, kdy vznikl, a že
ještě v 60. letech minulého století určité jeho části platily pak už teď je jasné, že to naše přání bylo spíš přáním. Ale vězme, že po nějakých těch novelách a úpravách nebude muset zasedat nový expertní tým, aby další desetiletí připravoval nějakou novou zákonnou normu. Tolik tedy z mé strany na úvod technicky. Když budete tady mluvit, teď nevím, jak je to zařízeno pro diskutující, jo tak ti, aby byli zaznamenáni, a budou-li potom moderátorem vyzváni, choďte, prosím, sem k pultu a hlídejte si takové to zelené tlačítko, aby svítilo vždycky jenom tomu, kdo mluví, aby se to zaznamenávalo. My se tady slyšíme, ale ten přístroj není tak chytrý, aby to sledoval. Takže ten můj příspěvek asi zaznamenán nebude, protože u pana doktora svítilo taky světýlko.
Václav Bednář: Údajně jsou paralelně tři zapojeny, takže když budou zapojeny tři, tak by to mělo fungovat.
Miroslav Nenutil: Já jsem tu sedmý rok, tak už víte víc než já. Děkuji.
Václav Bednář. Nevím, dostal jsem takovou informaci.
Miroslav Nenutil: A k těm dalším organizačním věcem potom asi, pane doktore, řeknete Vy sám. Já tady zatím jako místní řeknu, že kdyby už někdo nevydržel nás poslouchat, za těmito dveřmi si můžete odpočinout i odskočit si. To je všechno. Dámy a pánové, přeji vám příjemně strávené a účelně strávené dopoledne ve Frýdlantském salonku. Hezký den.
A teď ještě - Vy dostanete, pane doktore, slovo až za chvíli, jak jsem se dozvěděl. Protože hned po mě bude mluvit paní rektorka. Paní rektorko, vítejte, máte slovo.
Dana Roubínková: Děkuji. Vážený pane senátore, vážená paní rektorko, vážená magnificence, vážené dámy a pánové, je mi potěšením, že vás zde ve výjimečných prostorách Senátu České republiky mohu přivítat a pozdravit za Vysokou školu Karlovy Vary, která je jedinou vysokou školou, jež má sídlo v Karlovarském kraji, na dnešním odborném semináři k problematice nového občanského zákoníku. Rozsáhlá rekodifikace soukromého práva byla připravována více jak 10 let. Na závěrečném paragrafovém, textovém znění se podíleli i pedagogové naší vysoké školy. Po účinnosti zákona k 1. 1. 2014 začaly přibývat zkušenosti z jeho aplikací. V rámci těchto zkušeností s praxí dnes vystoupí naši odborníci, kteří vám budou prezentovat určité vybrané pasáže nového občanského zákoníku ve vztahu k jejich aplikaci. Věřím, že jejich vystoupení pro vás bude inspirativní a přispěje k tomu, aby nový občanský zákoník v dlouhém období byl vnímán jako stabilita práva a - troufnu si říci - i spravedlnosti. I když, můžeme říci, že v dlouhém období se vždy jedná zejména o přibližování těchto dvou kategorií. Dovolte mi rovněž, abych zde poděkovala panu senátorovi... (Nápověda kolegy: ... Nenutilovi.) Nenutilovi, ano. A Ústavněprávnímu výboru za jejich podporu při konání tohoto semináře a přízeň. A vám pak přeji v každém případě nerušený poslech a případné inspirace k zapojení se do diskuse. Předávám slovo panu doktoru Bednářovi, který vystoupí se svým příspěvkem, týkajícím se dědického práva.
Václav Bednář: (Přichází k pultíku: To je asi pouze pro menší lidi...) Dámy a pánové, doufám, že tedy i tak bude slyšet a bude zaznamenávat to zařízení.
Miroslav Nenutil:
Tak si sedněte a...
Václav Bednář: Ne, to já rád stojím, případně chodím. Takže v tomhle případě pro mě ideální. Já si s tím poradím. Dámy a pánové, dobré dopoledne i ode mě. Jednak na úvod musím ještě omluvit předsedu Ústavně-právního výboru Senátu, pana doktora Antla, který se měl dnešního setkání, dnešního semináře také účastnit, ale z důležitých osobních důvodů se účastnit nemůže a omlouvá se. Takže to ještě na úvod asi z mé strany. Jinak co se týká mého příspěvku, tak ten můj příspěvek, jak už bylo řečeno, se má týkat problematiky spojené zejména s právem dědickým a toho, co nový občanský zákoník přinesl v té úpravě dědického práva, kde se možná ukazují nějaké dílčí problémy, byť leckdy jsou to pouze problémy, týkající se výkladu některých ustanovení a toho, jak správně ta ustanovení pochopit, jak správně je vyložit. Vzhledem k tomu, že v současné době je na půdě Poslanecké sněmovny také novela občanského zákoníku, která byla předložena ministerstvem spravedlnosti, tak se nemohu vyhnout ani tomu, že nějakým způsobem na úvod shrnu, co se stalo, co se nestalo, a to, jestli nový občanský zákoník je dokonalý. Pan senátor tady už na začátku říkal, že asi bylo ambicí rekodifikační komise vytvořit skutečně občanský zákoník, který by měl fungovat po dlouhou dobu. Nemělo to být dílo, které se bude po 10 - 20 letech předělávat, ale skutečně ta ambice byla, aby občanský zákoník fungoval alespoň tak dlouho jako obecný zákoník občanský - a ten v Rakousku funguje od toho roku 1811 dodnes, byť v podstatě v poslední době byla připravena - zase z oboru dědického práva - poměrně rozsáhlá novela, která reaguje na potřeby praxe. Ale tato novela, tak rozsáhlá novela, byla připravena po 200 letech. Což asi svědčí o tom, že ten rakouský občanský zákoník je skutečně kvalitní, právně kvalitní dílo. Nebylo potřeba zásadním způsobem do něj zasahovat. A to byla i ambice autorů nového českého občanského zákoníku. Doufejme - byť jsou samozřejmě na to různé názory že tato ambice stále ještě bude naplněna. Je občanský zákoník dokonalý? Ten nový občanský zákoník? No, samozřejmě si musíme odpovědět - není. Není dokonalý, stejně
jako není dokonalý žádný právní předpis, který je přijat. Protože co to znamená, že je dokonalý? Že nikdo by neměl nějakou výtku, nějaký problém s tím daným textem? Že by nikdo nenašel žádnou "chybu", která by v tom občanském zákoníku byla? Tak to samozřejmě není. Není možné si to ani myslet, že by to bylo bezchybné dílo, ve kterém by nic neujelo, na nic se nezapomnělo apod. To je fakt, tak to existuje, tak to prostě funguje. Těžko si představit, že vytvoříme text zákona, který bude dokonalý, ke kterému nikdo nebude mít výhrady. Přece jen, ten občanský zákoník se připravoval, jak už bylo řečeno, více než 10 let. Promítaly se do něj různé vlivy, různých zájmových skupin atd. To znamená, vždycky šlo o nějaký kompromis. Kompromis, který byl ve výsledku přijat. A proto nemůže být, ani není dokonalý. Druhou otázkou je, jestli je potřeba ten občanský zákoník novelizovat rok, rok a půl po jeho účinnosti. Tady já si dovolím tvrdit, že nikoliv, a je to obrovská chyba, že se zasahuje do textu občanského zákoníku. Ještě ke všemu novelou, která je naprosto zbytečná, nepromyšlená a opravuje, byť se snaží tvářit, že opravuje to podstatné, tak opravuje naprosté marginálie, které lze buď odstranit výkladem, nebo nejsou vůbec problematické. Já se věnuji dědickému právu, tak jsem si tady z té novely vybral jedno ustanovení, které má být novelizováno. Je to § 1537 občanského zákoníku, který pojednává o pořizování, nebo o možnosti pořízení osob se smyslovým postižením. To ustanovení 1537 potom říká, že zůstavitel může pravit poslední vůli ve veřejné listině, a pořizuje-li závěť v této formě osoba nevidomá, nebo osoba se smyslovým postižením, která nemůže číst, nebo psát, použijí se ustanovení § 1535 obdobně. A § 1535 říká, že ta osoba se smyslovým postižením si může vybrat právě tři svědky, před kterými bude pořizovat, zvolí si způsob komunikace s nimi atd. V novele občanského zákoníku se navrhuje, aby ta druhá věta § 1537 byla vypuštěna. Údajně proto, že je to zbytečné a bude to komplikovat pořizování osob se smyslovým postižením. Jenom si dovolím k tomu dvě poznámky. To ustanovení o možnosti pořizovat s těmito dodatky, tedy zejména před svědky, není novinkou v občanském zákoníku. Je to úprava, která existovala i podle starého občanského zákoníku, podle toho občanského
zákoníku z roku 64. To znamená, i tam byla potřeba při pořizování veřejné listiny účast svědků. To znamená, není to nic, co by bylo nezbytné, co by bylo aktuální. A další věc. To, že se ten § 1535, na který se odkazuje, ještě více rozšířil, to bylo v rámci rekodifikačního procesu zejména na připomínky organizací, které hájí právo osob se zdravotním, smyslovým postižením. To znamená, my jsme se snažili těm osobám, pokud to šlo, nebo těmto organizacím - vyjít vstříc. Najednou bez nějaké výrazné diskuse odborné se toto ustanovení má vypustit. Z jakého důvodu, asi těžko říci. Takže to je jeden z těch problémů. Druhý, ke kterému se také vyjádřím, který sice nesouvisí úplně s dědickým právem, ale s tou novelou občanského zákoníku, která je předložena, je znovuzavádění předkupního práva u nemovitých věcí. Nový občanský zákoník v podstatě po dlouhé diskusi s odbornou veřejností zrušil předkupní právo u podílového spoluvlastnictví. S odkazem na to, že praxe jej nevyžaduje, skutečně to komplikuje postup v praxi, kdy dochází k převodům nemovitostí, ale i movitých věcí, a má se vycházet obecně z toho, že pokud chtějí spoluvlastníci předkupní právo, mají si jej sjednat mezi sebou dohodou. Pokud ne, nemají být do předkupního práva nuceni a tlačeni. Takový byl závěr odborných diskusí napříč celou praxí. Najednou po roce a půl se dozvídáme, že praxe má podle důvodové zprávy jiný názor, že je potřebné znovu zavést předkupní právo u nemovitostí. Přitom stanovisko České advokátní komory, které bylo k této předloze, k této novele, jasně říká, že praxe nic takového nepožaduje. Druhý problém, který já v tom vidím, je, že tady během roku a půl, nebo během dvou let, budeme zásadním způsobem překopávat právní úpravu a budeme vnášet právní nejistotu mezi občany, kteří nebudou vědět, co v danou chvíli platí, co mají, nebo nemají využívat. Takže z toho pohledu je podle mého názoru, a nejen podle mého názoru, novela v této době a tímto způsobem zbytečná, uspěchaná, ale i nebezpečná. Právě pro právní jistotu. Na druhou stranu neříkám, a to jsem říkal od začátku, že nebude potřeba občanský zákoník novelizovat, že nebude potřeba jej nějakým způsobem revidovat. Určitě ano. Ale je potřeba to udělat civilizovaným způsobem, to znamená, počkat 5 - 10 let, až se praxe usadí, až projde ten celý občanský zákoník
procesem soudů, až se dostane třeba i k Nejvyššímu soudu, až se usadí nějakým způsobem judikatura. A pak se uvidí skutečně, co je a co není problém. Možná to, co si dnes myslíme, že problém bude pro praxi, nakonec praxe ukáže, že žádný problém není. A ta praxe si s tím bez problémů poradí. Naopak, mohou vyplynout nějaké jiné problémy, které dneska prostě nedokážeme identifikovat. Praxe řekne: Ano, tady ten zásadní problém je. A pak je potřeba se s tím vypořádat. Takže na ten úvod já bych skutečně moc varoval před unáhlenou a zbytečnou novelizací. Je třeba vždycky s chladnou hlavou vyhodnotit závěry, diskutovat je a udělat to skutečně až na základě nějakých podkladů, které máme, a to nemohou být podklady po účinnosti jeden, jeden a půl roku, protože pořád dneska jsme v době "x + jeden a 3/4 roku". Ta novela se připravuje rok. To znamená, ona se začala připravovat po 3/4 roce účinnosti, kdy nemohly být v praxi v zásadě žádné zásadní problémy známy a identifikovány. Takže to jenom na úvod. Teď už pojďme k tomu... K té mé problematice, o které chci mluvit, co má být tím základem. Dědické právo. Dědické právo v novém občanském zákoníku skutečně prošlo zásadní proměnou. Pokud budeme hovořit o tom, že nový občanský zákoník změnil pohled na soukromé právo, tak nejvíce se asi tyto změny projevily právě v právu dědickém - z několika důvodů. Předchozí dědické právo bylo výrazně poddimenzováno a samozřejmě bylo také ovlivněno tím, že nedávalo tradiční prostor pro vůli zůstavitele, ale spíše tendoval k ochraně dědiců, místo toho, aby dával ochranu zůstaviteli, tedy tomu, kdo se zasloužil o vytvoření majetku a kdo má právo o svém majetku pro případ smrti pořizovat. Nemohu mluvit o celém dědickém právu. To bychom tu nebyli 3 hodiny, ale možná 3 dny, pokud bych měl hovořit o všech institutech. Vybral jsem některé, které se zdají, že přinášejí určité výkladové problémy v té praxi. Ale je otázkou, jestli to skutečně jsou problémy, nebo možná pouze nepochopení daného institutu a nepochopení toho, jak by měl být ten institut vykládán. Ten základní problém, který je v souvislosti s dědickou smlouvou jako novým institutem dědického práva vnímán praxí, je vztah dvou ustanovení zákonných, a to § 1585 a 1591. Dědická smlouva totiž nově přináší možnost zůstaviteli, aby pořídil na případ své smrti tím, že za dědice povolá určitou
osobu na základě dvoustranného právního jednání. Tedy na základě nějaké smlouvy se zůstavitel s dědicem dohodnou, že dědic se stane dědicem. Ta smlouva může být jak úplatná, tak bezúplatná. K tomu se ještě za chvíli dostanu. Nicméně zákon také zůstavitele určitým způsobem chrání, a to je to ustanovení § 1585. Vzhledem k tomu, že se obecně říká zůstavitel a jeho testovací svoboda má být pokud možno co nejširší a má být zachována; tak ustanovení § 1585 potom říká - dědickou smlouvu nelze pořídit o celé pozůstalosti, čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle. Tím se chce vlastně vyjádřit jedna základní myšlenka. Zůstavitel, pokud pořídí dědickou smlouvou, je to v pořádku. Ale stále mu musí zůstat alespoň nějaká část majetku, ta jedna čtvrtina, o které bude moci pořídit následně jinak, podle své vůle, závětí. Vychází se právě z toho, že dědická smlouva je smlouvou. Nelze ji jednoduše měnit a rušit. Vždycky, nebo zpravidla - proto, aby došlo k změně té dědické smlouvy, musí nastat dohoda mezi smluvním zůstavitelem a smluvním dědicem. Samozřejmě, je to smlouva, takže ji lze zrušit i jinak, třeba odstoupením od smlouvy, pokud pro to budou splněny nějaké důvody. Ale obecně to zrušení dědické smlouvy není tak jednoduché jako u závěti. V případě závěti sepíše zůstavitel závěť, druhý den si to rozmyslí, sepíše novou a tu první popře. U té dědické smlouvy - takhle to prostě nefunguje. Není to tak jednoduché. Z toho důvodu zákonodárce říká, že zůstavitel musí mít alespoň tu jednu čtvrtinu pozůstalosti stále volnou k dispozici, aby o ní mohl pořizovat. A teď ten problém, který se jeví v souvislosti s ustanovením 1585 a 1591. Zákon totiž říká - musí zůstat zůstaviteli jedna čtvrtina pozůstalosti volná. A co to je pozůstalost? Pozůstalost zákon definuje jako vše, co zůstavitel zanechal k okamžiku své smrti. Tedy je to nějaká masa majetku, kterou on zanechá k okamžiku své smrti. Což ale nemusí být totožné jako majetek, o kterém pořizuje v okamžiku, kdy tu dědickou smlouvu sepisuje. Protože on ji může sepsat třeba 20 let před svojí smrtí a v průběhu času se hodnota jeho majetku prostě bude vyvíjet. Buď nabude další, nebo nějaký pozbude - a ta pozůstalost, která zůstane k okamžiku smrti, pak bude mít jinou hodnotu. A teď - praxe se bojí, co s tím.
Vezměme si situaci - zůstavitel má majetek v hodnotě 4 milionů, 3 miliony má hodnotu dům (nebo byt) a milion má někde uložený na účtu. V tu chvíli se zůstavitel rozhodne a sepíše se svým synem dědickou smlouvu, ve které svému synovi zanechává tou smlouvou dům v hodnotě 3 miliony. Opticky to tedy vypadá, že pořídil korektně, pořídil správně, protože o 3/4 svého majetku pořídil smlouvou, 1/4 - tedy ty peníze na účtu - mu zatím zůstávají volné k pořízení závětí. Zůstavitel takto pořídí, několik měsíců na to peníze z účtu vyzvedne, odjede do Las Vegas, všechno v kasinu prohraje a při zpáteční cestě zemře. V tu chvíli, v okamžiku jeho smrti, pozůstalost bude mít hodnotu pouze 3 miliony - ten dům - nic jiného nemá zůstavitel. Jakým způsobem tady má být postupováno? On porušil ustanovení § 1585. Reálně pořídil o celé pozůstalosti, byť v té době pořizoval pouze o 3/4. Takže jak má být tenhle problém vykládán? A na to právě odpovídá ustanovení § 1591. Dědická smlouva neplatná pro nedostatek formy, nebo neplatná pro nesplnění podmínek v § 1584 a 85, nebo proto, že nevyhovuje ustanovení o smlouvách, může být přesto považována za platnou závěť, má-li jinak všechny její náležitosti. A to je klíč k pochopení. Zákonodárce tady samozřejmě pamatoval na tyto případy a říká pokud zůstavitel pořídí třeba i o celém svém majetku dědickou smlouvou, tak to nemusí vadit. V okamžiku smrti, kdy dojde na projednání řízení o pozůstalosti, se obecně vyjde z pravidla 1585. Dědickou smlouvou lze pořídit pouze o 3/4 pozůstalosti. V našem případě zůstal pouze dům za 3 miliony. V tomto případě tedy 3/4 domu nabude syn na základě dědické smlouvy, protože v tom rozsahu 3/4 je dědická smlouva nepochybně platnou, neodporuje zákonu. Ve zbytku, v té 1/4, která zbývá, překračuje zákonný limit a je tedy neplatná jako dědická smlouva. Ale zákon v § 1591 říká - může, pokud splňuje náležitosti platné závěti, být za takovou platnou závěť považována. Tedy, výsledek pozůstalostního řízení bude takový, že syn bude dědit celý dům, ale ze dvou titulů. 3/4 na základě smlouvu a 1/4 na základě závěti, za kterou bude v té části neplatná dědická smlouva považována. Takže to je asi celkem korektní a odpovídající výklad vztahu těchto dvou ustanovení. Nicméně upozorňuji, že se objevují i jiné výklady, které jdou proti smyslu a účelu ustanovení a proti smyslu a účelu vůbec institutu dědické smlouvy. Jeden komentář k občanskému zákoníku, který už vyšel, říká, že pokud nastane tato situace, kdy zůstavitel pořídí o více než
3/4, tak se aplikuje tedy § 1591, ale beze zbytku, že celá dědická smlouva se stane neplatnou a celá bude považována za platnou závěť. Tedy, že v našem případě by syn zdědil celý dům na základě závěti. Takže tady máme neplatnost té dědické smlouvy jako celku. V čem je problém - připustíme-li tuto aplikaci? Problém je v tom, že zcela zničíme smysl a účel ustanovení o dědické smlouvě, protože dědická smlouva svojí povahou má být neměnná, zůstavitel nemá svým jednostranným projevem vůle mít možnost kdykoli ji změnit. A pokud bychom připustili ten druhý výklad, o kterém jsem se teď zmínil, znamenalo by to, že zůstavitel, pokud sepíše dědickou smlouvu, následně si to rozmyslí a už smluvnímu dědici nebude chtít ten majetek zanechat, tak umenší svůj majetek. Tedy dědickou smlouvou jakoby pořídí o více než 3/4 pozůstalosti, následně může pořídit závětí zcela jinak, odkázat majetek druhé osobě. A podle pravidel, které u závěti platí, že pozdější závěť ruší předchozí, pokud vedle ní nemůže obstát, by smluvní dědic nedostal nic. Všechno by zdědil ten dědic závětní. A to je nepochybně v přímém rozporu se smyslem a účelem ustanovení o dědické smlouvě. Je třeba si vždycky uvědomit, pokud čteme text občanského zákoníku, že existují ta obecná ustanovení, těch prvních 13 paragrafů, které dávají jasná výkladová a interpretační pravidla pro celý text občanského zákoníku. A tady upozorňuji zejména na § 2, odst. 2. Každý text jednotlivé normy občanského zákoníku má být primárně vykládán podle slov ve vzájemné souvislosti. Nikdo se ale nesmí dovolávat slov proti smyslu a účelu toho ustanovení. To znamená, i tady je potřeba najít výklad, který je tendující smyslu a účelu úpravy, tedy úpravy dědické smlouvy. Nemůžeme říci, že smlouva je neplatná jako celek, pokud občanský zákoník jasně v těch obecných ustanoveních připouští, že neplatnost nemusí být pouze celková, ale známe i neplatnost částečnou, a to tam, kde lze to právní jednání od sebe oddělit, kde lze připustit, aby byla možná i jen částečná neplatnost. Takže to je problém, na který praxe upozorňuje obecně, že neví, co s tím, neví, jak vykládat ten vztah dvou institutů. Jsou samozřejmě někteří, kteří varují zůstavitele před tím, aby dědickou smlouvu sepisovali, že to je institut, který je neznámý, nebezpečný a může přinášet problémy. Proboha, jak to může být institut, který je neznámý a nebezpečný?
Dědická smlouva jako institut dědického práva platí desítky let v Německu, ve Švýcarsku. Tam byla naše nová úprava také inspirována. To znamená, pokud ti Němci a Švýcaři nemají problém s uzavíráním dědických smluv, proč by měl problém vznikat zrovna u nás? Toto je institut, který je tradiční, vyzkoušený, a není s ním ve světě problém. Proč by měl působit problémy zrovna u nás? To je dědická smlouva a jeden problém. Druhý - možná ne problém, ale druhá výhoda dědické smlouvy, na kterou mohu upozornit, je její úplatnost. To je něco, na co se trochu zapomíná. Vždycky se vychází, nebo většinou se vycházelo z toho, že dědické právo je svou povahou nějaký bezúplatný převod majetku ze zůstavitele na dědice. Nicméně dědická smlouva připouští, aby si zůstavitel nechal za to, že povolá určitou osobu za smluvního dědice, zaplatit. A to má samozřejmě obrovské výhody. Pro zůstavitele, ale i pro toho smluvního dědice. V čem pro zůstavitele? Umožnění úplatnosti dědické smlouvy může odstranit řadu problémů, které vznikaly v minulosti, zejména v situacích, kdy máme seniora, který má třeba velký majetek, má krásný dům, má krásné pozemky. Nicméně už nemá dostatek prostředků na to, aby se o ten dům staral, nemá dostatek prostředků na to, aby žil podle svého, aby jezdil na dovolené, aby si užíval ten konec svého života. Nemá třeba ani žádné příbuzné. Co má dělat? Samozřejmě může krásný dům za 10 milionů prodat, přestěhovat se někam do garsonky, nebo do 1+1, a ten rozdíl, který utrží, potom utratit. Ale zpravidla pokud máte ten rodný dům, ve kterém jste strávili 70 - 80 let svého života, tak ho asi nebudete chtít na sklonku svého života opouštět a stěhovat se do něčeho menšího. Co tedy můžete udělat jiného? Můžete dům prodat a zřídit si věcné břemeno dožití. I to jde. Je to určitá garance, že skutečně budete mít možnost dožít v tom domě. Nicméně věcné břemeno dožití není tím absolutním garantem, že se vám to splní. Protože pokud vlastník následně prokáže, že nejste schopni se o sebe dostatečně postarat, tak věcné břemeno dožití vám nepomůže a budete odsunuti někam pryč, do nějakého ústavu, kde se o vás budou muset postarat. Takže ani to vám nezaručí garanci. Další problém jsou podvody, které se na seniorech v minulosti často děly, kdy někdo slíbil - koupíme od vás za dobrou cenu vaši nemovitost - a následně došlo třeba pouze k podpisu
darovací smlouvy. Ten podvodník zaměnil smlouvy a senior potom mohl přijít o svoji nemovitost. U dědické smlouvy tohle nehrozí. Proč? Protože zákon vyžaduje, aby dědická smlouva měla formu veřejné listiny, notářského zápisu. Tam má být ta garance, že vlastně nedojde k podobným podvodům. A v čem je výhoda oproti tomu, o čem jsem hovořil? Dědická smlouva, pokud bude uzavřena za úplatu, tak v podstatě to znamená, že ten senior nepřichází až do okamžiku své smrti o vlastnické právo. On bude stále vlastníkem nemovitosti, ale za ty peníze si smluvní dědic pouze koupí možnost, právo stát se dědicem, až zůstavitel zemře, což je obrovská výhoda pro toho seniora. Koneckonců, není to dávno, četl jsem někde v novinách, že na náš trh přichází nový produkt bank, který se nazývá americká hypotéka. Je to v podstatě něco podobného, na co banky cílí, seniorům dávají prostředky za to, že po jejich smrti získají vlastnické právo k té nemovitosti. Tady dědickou smlouvou může senior dosáhnout téhož, aniž by se zavazoval vůči bance. A hlavně je to on, kdo může vyjednávat o podmínkách, za kterých ta smlouva bude uzavřena. Takže tolik možná k dalšímu praktickému problému, nebo řešení, které nabízí dědická smlouva. Další z těch témat, které bych ještě chtěl otevřít, pokud mám dostatek času, mám ještě alespoň nějaký, takže zkusím ještě alespoň říci něco, co se týká povinného dílu a vydědění. Obecně, co se týká povinného dílu, je to vyjádření majetkové kompenzace, která se má dostat nepominutelnému dědici, tedy potomkovi zůstavitele, v případě, kdy jej zůstavitel v závěti z nějakého důvodu pomine. Tedy pokud zůstavitel sepíše závěť a nezajistí dědické právo svému potomkovi. Nová koncepce práva na povinný díl spočívá v tom, že závěť má být vždy platná, i když dojde k pominutí nepominutelného dědice, tak nemá tento nedostatek vést k neplatnosti závěti, ctíme vůli zůstavitele rozhodnout o tom, kdo bude jeho dědicem, ale tomu nepominutelnému dědici má náležet kompenzace, která se vyplácí v penězích, která odpovídá hodnotě jeho povinného dílu, který se vypočítává ze zákonné dědické posloupnosti. Smysl této nové úpravy je jednak zachování platnosti závěti a jednak vyhnutí se vnucenému podílovému spoluvlastnictví, které v minulých dobách často ty dědice ve výsledku trápilo, protože pokud jste díky tomu, že zůstavitel nemohl pořídit jinak, dospěli k neplatnosti závěti a vzniklo podílové spoluvlastnictví třeba mezi dvěma
sourozenci a manželkou z druhého manželství, pak mohl být zásadní problém v tom, jakým způsobem tu nemovitost udržet, jak s ní nakládat, jak ji spravovat. Tam často mezi těmito lidmi docházelo k neshodám, k nesvárům atd. Nová úprava by právě toto měla odstranit, měla by zabezpečit, že majetek, který dědic zdědí, bude moci také efektivním způsobem spravovat. Co se týká koncepce povinného dílu jako výplaty v penězích, nebo té změny koncepce, že se vyplácí peníze odpovídající té hodnotě, tak má potom i další obrovský vliv, a to zejména do ochrany nezletilých nepominutelných dědiců. V minulosti v řadě případů, pokud docházelo k tomu, že měl nezletilý nabýt majetek, tak se vždy v případě pozůstalostního řízení muselo zvažovat, zda je, či není v zájmu nezletilého, aby takový majetek nabyl. Typicky - vezměte si případ, zůstavitel, který má nezletilé dítě, bude mít dům, který je zatížen hypotékou. Zůstavitel zemře a v pozůstalostním řízení bude tedy dům a hypotéka. Tedy jak aktivum, ta nemovitost, tak pasivum, povinnost hradit ten hypotéční úvěr. Teď si vezměte - hodnota nemovitosti je milion, hodnota hypotéky nesplacené 900 tisíc. A je otázka, jestli v tu chvíli je, nebo není v zájmu nezletilého, aby přijal dědictví. On když přijme, získává dům, ale zároveň povinnost splácet tu hypotéku. A to třeba pro nějaké 6leté dítě nemusí být úplně ideální, kde má ty prostředky brát, příp. samozřejmě ten, kdo bude jeho zákonným zástupcem, může přispívat, ale není to něco, co by řešilo situaci. A zásadní problém tady samozřejmě vyplývá z jiné věci, a to, pokud zdědím majetek, tak i dnes ohledně nezletilých platí, že nezletilí hradí dluhy pouze do výše nabytých aktiv. Mají tam tu limitaci přímo ze zákona inventářem, soupisem inventáře, který se ve prospěch nezletilých činí vždy. To znamená, oni by neměli hradit víc, než kolik v aktivech dostanou. To je pravda. Ale platí to pouze pro majetek, který je zděděný. To znamená, jakmile nezletilé dítě zdědí nemovitost a zároveň povinnost splácet hypotéku, tak veškeré splátky hypotéky, které budou přirůstat, nebo které bude povinno plnit po smrti zůstavitele, tak už nejsou kryty těmi aktivy pozůstalosti, ale může vzniknout následně dluh např. tím, že se zpozdí se splátkou, vznikne
nějaká smluvní pokuta tím, že nebude plnit řádně a včas. A to už jde k tíži nezletilého, bohužel, v plné výši. Takže tady v minulosti byl problém. Poměrně často se zvažovalo - je, nebo není v zájmu nezletilého. Nově občanský zákoník přinesl možnost, aby došlo k odmítnutí dědictví za nezletilého, ale vyžádání si práva na povinný díl, čímž v podstatě se otevírá poměrně velká možnost pro orgán sociálněprávní ochrany dítěte, aby využil této možnosti. Když jsou aktiva a pasiva sporná, nebo je to otázka hraniční, tak ten orgán může říci - odmítáme dědictví a vyhrazujeme si právo na povinný díl. Nezletilý nedostane sice celou nemovitost, ale zároveň nebude povinen hradit celou hypotéku, dostane pouze 3/4 hodnoty vyplacené v penězích - jeho zákonného dědického podílu, což pro něj je výhodné. On dostane čisté peníze, bez povinnosti dál hradit dluhy. Takže tady vlastně ta nová úprava koncepce povinného dílu a zároveň nové koncepce možnosti odmítnutí dědictví přináší těm nezletilým, nebo jejich zástupcům, více možností, jak lépe naložit - a sofistikovaně tedy naložit - s jejich majetkem. To by z mé strany asi k dědickému právu a k těm problémům a novinkám, které přináší oblast dědického práva, bylo pro tuto chvíli všechno. Já děkuji za pozornost. Pokud máte někdo nějaký dotaz teď k tomu, co bylo řečeno, máte možnost. Pokud ne, tak samozřejmě veškeré... (hlásí se člověk s dotazem) Pardon, jde o to, jak zajistit mikrofon. Musíte sem.
Hovořící: Dobrý den. Já mám jenom dotaz. Možná jsem špatně poslouchal. Je možnost institut vydědění nahradit dědickou smlouvou?
Václav Bednář: Jak to myslíte?
Hovořící: To znamená vydědění toho nepominutelného dědice - jestli je možné nahradit dědickou smlouvou.
Václav Bednář: Tady asi... Vydědění asi úplně ne. Vyděděním odnímáte dědici právo. A pokud ho povoláte dědickou smlouvou, tak mu ho naopak konstituujete.
Hovořící: Já jsem si právě myslel, že by ta dědická smlouva nezněla...
Václav Bednář: Jasně. Pokud byste se tedy chtěli vyhnout vydědění a vyhnout toho nepominutelného dědice tak, že byste jiné osobě odkázali majetek dědickou smlouvou?
Hovořící: Ano.
Václav Bednář: Není to možné. Dědická smlouva je dědickou smlouvou. A dědic bude povolán. Ten, kterého určíte v té smlouvě. Nicméně právo nepominutelného dědice tím není dotčeno. Měl by právo na tu výplatu povinného dílu i proti tomu smluvnímu dědici. Tady vlastně to právo nepominutelných dědiců je relativně velice silné. Jedinké, jak ho můžete omezit, nebo jim ho nějakým způsobem sebrat, je vydědění.
Hovořící: Děkuji.
Václav Bednář: Tak. Nikdo další dotaz? Takže pokud ne, zbytek můžeme prodiskutovat třeba o coffee breaku v kuloárech. Já teď už
předám slovo kolegovi, doktoru Psutkovi, který vás provede aktuálními problémy, které trápí společné jmění manželů.
Jindřich Psutka: Dobrý den, já děkuji za předání slova. Dobrý den, dámy a pánové. My v tom dalším vystoupení, v tom mém vystoupení, bychom se měli posunout trošku jinam v té úpravě od toho dědického práva. Měli bychom se zaměřit na některé otázky, které jsou spjaté se společným jměním manželů. Je jasné, že v tom poměrně krátkém časovém úseku, který na to máme vyhrazený, my se určitě nemůžeme vypořádat se všemi otázkami, které dnes vyvolává nová úprava společného jmění manželů. Nicméně budeme mít zhruba takové 3 - 4 okruhy problémů, které dneska můžeme říci - po nabytí účinnosti - ale některé už i před nabytím účinnosti začaly vyvolávat určité otázky. Většina těch otázek, protože v té prezentaci je budeme mít přímo jakoby položené, tak je výsledkem, nebo byla předestřena třeba na různých odborných diskusích, setkáme se s nimi už dneska v těch výstupech z literatury. Na těch příkladech, to právě i navazuji na kolegu s tou myšlenkou té případné novelizace toho občanského zákoníku, tak vlastně snad na těch problémech bude trošku vidět, že musíme vždycky hledat ty limity, kde ještě můžeme vykládat a kdy už potřebujeme vlastně změnu právní úpravy. Je otázka, kde to vlastně je. Samozřejmě s tím souvisí otázka, jestli už jsme se dostali do toho stavu, kdy jsme skončili s tím výkladem, kdy už se dál nemůžeme posunout. První z těch příkladů, hned se k tomu dostaneme, konkrétně se bude vlastně týkat... Jsou to takové rozličné situace. První případ se týká situace, kdy jsme vlastně v zákoně doplnili úpravu, ale my jsme dřív to pravidlo měli, vyplývalo z dlouhodobé konstantní praxe, judikatury. Změnili jsme jedno slovo a teď hledáme výklad, ptáme se, jestli můžeme používat předchozí atd. Druhá ta problematika, to je nový institut, který nám do značné míry, můžeme říci, koliduje s úpravou společného jmění manželů, což je obvyklé vybavení rodinné domácnosti. A zase otázka, kam se můžeme dostat výkladem, jestli jsme schopni to vyložit. Třetí problematika je problematika, která souvisí zase trošku s něčím jiným. Tam se střetává výklad dnešní úpravy, která se téměř nezměnila v porovnání s předchozí úpravou, pasivní
solidarita manželů. Ale je otázka, jestli můžeme používat předchozí velmi konstantní dneska judikaturu Nejvyššího soudu. A opět - jestli jsme se tak posunuli textem zákona. Ve všech těch případech se můžeme ptát, jestli to v zákoně mohlo, nebo nemělo být detailněji. Když se podíváte na úpravu společného jmění manželů, tak samozřejmě úprava je minimálně dvojnásobná v porovnání s tou předchozí. Když to srovnáme například s podílovým spoluvlastnictvím, dneska spoluvlastnictvím jako obdobným, nebo můžeme říci - velmi podobným, institutem, který nám zakládá tu majetkovou pluralitu těch osob, tak samozřejmě tam ten nárůst by byl řádově x-násobně větší. Takže dneska se klade otázka, jestli by to nemělo být rozebráno ještě víc, ještě blíž, což samozřejmě je otázka do diskuse. Institut společného jmění manželů je jeden z institutů, kdy nám za předchozí úpravy ta praxe, a zejména praxe Nejvyššího soudu, nám vlastně ten institut v mnoha ohledech dotvořila, mnoho těch závěrů toho Nejvyššího soudu se nám projevuje přímo v zákonném textu. My teď samozřejmě - nechci říct "bojujeme" ale řešíme otázku použitelnosti, nepoužitelnosti judikatury Nejvyššího soudu v různých souvislostech. Jestli lze použít tu předchozí atd. Ale myslím si právě, že jsme s tím výkladem někde na začátku. Když se na to podíváte, a to je možná návaznost na těch předchozí úvod s občanským zákoníkem, podle mě to vypadá teď tak, že ano, určitě se najdou přímo věci, a my se k nim i dostaneme, které tam být třeba neměly v tom zákoníku. Na druhou stranu - je to jako u asi většiny těch zákoníků, které jsme zatím u nás měli. Vždycky se přijme a pak začne ten jeho výklad. Postupem času se zjišťuje, že problémy, které jsme řešili třeba před účinností, najednou se zjistí, že jsou jednoduše vyložitelné výkladem. A my se posouváme někam s tím výkladem a začínáme hledat ty skutečné problémy někde o jednu, dvě úrovně níž. Zatím v současné době je jasné, že ten výklad je někde na úrovni právní nauky - a co si budeme povídat - je to jako asi tradiční věc, jsou to komentáře k občanskému zákoníku, které už dneska máme dva velmi rozsáhlé, třetí se píše, postupně přibývá. Zjišťujete, že ony na sebe navazují, jak třeba vychází s nějakým ročním zpožděním obdobné svazky zaměřené, že reagují na ten výklad toho předchozího, vyvrací ho, nebo ho potvrzují. A když se na to díváme, tak to je přesně, jako byl
obecný zákoník občanský, už tady dneska dvakrát zmíněný, ano, ten vyšel, psali ho... Proces trval skoro 100 let, ale přesto základním výkladovým pramenem byl ten slavný Zeillerův komentář. Když se podíváte na náš, a od toho se všichni odrazili a dalších 100 let na našem území ho vykládali, když se podíváte na zákoník z roku 64, tak sice my dneska, naše možnost volné diskuse o zákoně je mnohem vyšší asi více než v roce 64, ale když si pročtete třeba tehdejší články v časopisech, tak byl přijímán velmi negativně ten zákoník. Nacházela se v něm spousta problémů - už v samotném koncepčním pojetí toho zákoníku. Ale samozřejmě se novelizoval až po nějaké době, protože spousta toho byla následně vyložena. Já si myslím, že u tohoto budeme... My se dostaneme k společnému jmění manželů, ale že je to velmi vlastně podobné, protože spoustu těch problémů nám nakonec ta praxe vyřeší, vyloží. Většinou se to odrazí v nějaké konstantní judikatuře, v našem případě většinou Nejvyššího soudu. Což tedy zatím s tím novým občanským zákoníkem se nemohlo stát, s ohledem na tu krátkou účinnost. Všechny ty příklady, co tady budou, nereagují na tu připravovanou novelizaci, protože ta se zatím toho společného jmění manželů, pokud vím, týká jenom v jednom ustanovení. Takže jsou to spíš jiné otázky. Tak, první problém je zisk z výlučného majetku jako součást společného jmění manželů - a jeho nabývání do správy. Toto je tradiční otázka, která souvisí se společným jměním manželů. Když se na to díváte, tak jenom na úvod. Součásti společného jmění manželů musí splňovat dneska - ať už se jedná o jakýkoli režim toho společného jmění manželů - tři základní vlastnosti. Musí mít majetkovou hodnotu; a k tomu je třeba dodat, že musí mít majetkovou hodnotu - ale může být ovšem i záporná. Je to jmění ze samotné podstaty, tudíž do něj patří jak aktiva, která, jak vidíte, máme vymezena v § 709, tak samozřejmě pasiva, která jsou vymezena dneska v základu v § 710. Zadruhé - musí to být nějaký předmět, který není vyloučen z právních poměrů, což ten zákon v podstatě takhle nám požaduje. Zase - pochopitelně logická myšlenka. A třetí - mělo by to být něco, co náleží společně manželům. Mohli bychom dneska rozvinout rozsáhlou diskusi, jak se nám do toho projevila změna, širší pojetí věci v právním slova
smyslu. Na to, co bychom asi dneska zařadili do společného jmění, co ne. Ale to není úplně tím předmětem tohoto problému. Aktiva společného jmění manželů v tom pozitivním vymezení téměř bezvýhradně je to věc v právním slova smyslu. Tady jenom taková drobná poznámka, netýká se to úplně té otázky. Výjimkou z toho je pochopitelně zvíře, dneska máme předmět občanskoprávního vztahu vymezený tak, že se jedná o věci a zvířata. Jenom vás můžu ubezpečit, že zrovna v rámci úpravy společného jmění manželů je se zvířetem jako se společně vlastněnou věcí manželi spojena celá řada zajímavých výkladových otázek, zejména souvisejících s vypořádáním. Protože pokud zvíře není věc a ustanovení o věcech movitých na něj můžeme použít jenom v situaci, kdy to neodporuje povaze zvířete jako živého tvora, tak samozřejmě se kladou otázky, jak má vypadat vypořádání, když si manželé společně koupí psa, on je ve společném jmění manželů, což jeho povaze samo o sobě neodporuje. Ale jak následně vypořádají společné jmění manželů? Je jasné, že klasické rozdělení v tomto případě nepřichází v úvahu. U živého zvířete to nejde. Ale na druhou stranu je pak otázkou, jestli neodporuje povaze zvířete jako živého tvora, když má rádo to zvíře stejně oba manžele, to vypořádání - tak že ho získá jen jeden z nich. Já jsem samozřejmě spíše pro restriktivní výklad v těchto otázkách, ale můžeme se setkat s hodně extenzivním výkladem, který k tomu přistupuje podobně jako k vypořádání vztahu ke společnému dítěti, což si myslím, že je trošku přehnané. Ale jenom - i v tomto můžeme mít výkladové otázky, které jsou velmi zajímavé. Tak, dvě podmínky pro nabytí předmětu do aktiv společného jmění manželů. Předmět nabývá jeden manžel, nebo oba společně. K tomuto je třeba doplnit - i jeden proti vůli druhého, což je třeba rozdíl od dluhů, které se nabývají do společného jmění manželů. A téměř vždy vše, co nabydou za trvání manželství, až na naprosté výjimky, by se mělo stát součástí společného jmění manželů. To znamená, tady můžeme najít případ, kdy může vzniknout třeba spoluvlastnictví. Ale bude to výjimka z pravidla. Předmět by měl být nabyt za trvání manželství. Jenom k tomu poznámka zase. Jenom je tady vidět, že tam není za trvání společného jmění manželů, což je zjevně úmysl, nikoli
opomenutí. Sice se samozřejmě může zdát jako zvláštní, že by mohlo být něco předmětem společného jmění manželů, když společné jmění manželů neexistuje, ale jenom manželství. Ale musíte si uvědomit, že dneska máme spoustu smluvených majetkových režimů. A minimálně v případě oddělení společného jmění, tak to můžeme... Manželství trvá, smluví se na tom, ale pak máme pořád režim, který umožňuje odložení vzniku společného jmění manželů v okamžiku zániku manželství. V tom okamžiku pro účely vypořádání bude důležité, co bylo nabyto za trvání. Ale když se na to podíváte - aktiva společného jmění manželů nejsou nijak blíže popsána. To znamená, není tam nějaký výčet, ani v podstatě, můžeme říci, příkladný výčet, co spadá do společného jmění manželů. Ale je jasné, že tam budou ty částky - příjmy, mzdy, platy, důchody, výhra ve Sportce, příjmy z podnikání atd. Zákon to blíž neřeší. Nicméně zabývá se dvěma konkrétními případy o něco blíže, a to je zisk z výlučného majetku a podíl manžela v obchodní společnosti nebo družstvu. To se tam tedy konkrétně zmiňuje jako dva případy aktiv. A trošku se k nim doplňuje zvláštní úprava. Tím už se k tomu konkrétně dostáváme. To je zisk z výlučného majetku. Tradiční součástí společného jmění jsou pochopitelně výnosy, užitky, přírůstky věcí. Rozhodně věci, které náleží do společného jmění manželů. To znamená, mají-li společně vlastněný byt, tak nájem z něho je příjmem společného jmění manželů a rozšiřuje nám tu majetkovou podstatu. Úroky z peněz, dividendy, atd. Nicméně zásadní otázkou, která s tímto souvisí, je, jak je to s příjmy z majetku, který nepatří do společného jmění manželů, ale jedná se o majetek, který je výlučný. My jsme v tomto případě měli podle předchozí úpravy - v zákoně to výslovně řešeno nebylo, ale dlouhodobým výkladem a konstantní judikaturou našeho Nejvyššího soudu bylo jasné, že jsou výnosy z výlučného majetku, to znamená - typicky třeba majetek, který jeden z manželů měl ještě před nabytím manželství, tak jestliže z něj něco měl, nějaký výnos, tak to se stávalo součástí společného jmění manželů. Takže většinou tam ty příklady budou nastavené na byt a nájemné z toho bytu bylo součástí společného jmění manželů.
Když se podíváte na úpravu nového občanského zákoníku, tak jsou dvě změny. První změna je, že se to dostalo do toho občanského zákoníku výslovně, tato úprava. Druhá změna je, že to, co jsme dřív měli jako výnos, výkladově jsme se bavili o výnosu, tak dneska máme napsáno "zisk". Což je v podstatě změna jednoho slova s dalekosáhlými důsledky. Projevuje se nám to ve spoustě problémů, které s tím souvisí. Jenom k tomu - zisk pochopitelně my musíme pojímat jako nějaký výnos, minimálně po odečtení nákladů, které jsou nezbytné pro zachování té věcí, údržbu té věci, správu té věci, atd. To znamená, měl by to být výnos po odečtení toho, co my musíme vynaložit na to, abychom toho výnosu v podstatě, zjednodušeně řečeno, dosáhli. Myšlenka změny je správná. A cíl té změny je jednoznačný. Protože je jasné, že má-li někdo výlučný majetek, tak je-li to třeba ten byt, tak byt bude potřebovat nějakou rekonstrukci, opravdu, atd. Ale kdybychom říkali jako podle předchozí úpravy - výnos spadá do společného jmění manželů, tak to znamená, že všechno, co získám, přesunu do společného jmění manželů. A z toho výnosu si nemůžu rekonstruovat ten byt, opravovat ho, ale rekonstruuji, opravdu ho ze společných prostředků. Což vyvolává další a další problémy, které s tím souvisí. Takže ten posun jasný. Mám-li výlučný majetek, tak primárně to, co z něj získávám, bych měl použít na ten majetek zpátky. A teprve to, co zbyde, by se mělo stát součástí společného jmění manželů. To znamená, myšlenka zjevně správná. Jenom k tomu poslední poznámka - z pohledu vypořádání se na to nemůžeme dívat jako na vnos. To si je třeba uvědomit. Je to praktická otázka. Ony jsou to všechno praktické otázky výkladové. Úzce souvisí s vypořádáním společného jmění manželů. Jakmile nám zákonodárce říká, že to je něco, co spadá přímo do společného jmění manželů, ten zisk, tak to není vnos, tak je to prostě příjem společného jmění manželů, není to něco, co bylo z výlučného poskytnuto na společný. To znamená, kdybychom pak vzali výkladová pravidla podle toho § 742, ta pravidla pro vypořádání, tak takhle na to nemůžeme pohlížet. A následně na to, v návaznosti na to, některé ty otázky, které s tím souvisí. Myslím, že řada z nich už má nějaké rozumné řešení. Má nějaké rozumné řešení - ale některé pořád zůstávají otevřené.
První otázka, která se nabízí, je otázka - a velmi častá situace samozřejmě, opět ji budeme řešit hlavně při vypořádání. Máme ten výlučně vlastněný byt. Na něj byly vynakládány za trvání manželství nejenom prostředky, které byly získány z toho nájemného, ale typicky pochopitelně na něj budou používány prostředky, které jsou společné, nebo výlučné a společné, smíšené prostředky. To znamená, byt bude rekonstruován v řádu, dejme tomu, 200 tisíc - a budou na to použity příjmy z nájmu, příjmy, které měl ušetřené ještě před uzavřením manželství, ale pak na to budou použity prostředky ze společného jmění manželů. Což budou peníze, které on vydělává, je to prostě příjem SJM. Zásadní otázky, které s tím souvisejí - má se i v tomto případě snižovat zisk? Odečtení takových nákladů? To znamená, měli jsme prostředky ve společném jmění manželů, zrekonstruujeme z toho výlučný byt. A teď říkáme: A nájem by se měl snížit, nebo...? Ten zisk, co přijde z toho nájmu, odečteme to od toho, nebo nikoli? Další otázka: Neměl by do společného jmění manželů tedy spadnout celý příjem, když náklady na jeho dosažení šly ze společného jmění manželů? To je třeba si položit, protože my to pak budeme potřebovat vypořádat, budeme potřebovat vědět, co bylo vynaloženo ze společných prostředků a kdy jsme to vlastně dostali zpátky. Řešit toto - zákon nám to samozřejmě neřeší, ten na to má jenom ten jeden jednoduchý paragraf. A už se ozývají otázky, že zrovna tohle by v tom zákoně mělo být výslovně vyřešeno, nebo by ten zákon měl výslovně říci. Ale podle mě - to je přesně ta situace, kdy se to dá vyřešit poměrně jednoduše tím výkladem. Náklady je třeba odečíst, jako by je vynaložil přímo manžel, vlastník. To znamená, ony nám sníží ten zisk z toho bytu. Do společného jmění manželů se dostane zisk po odečtení těch nákladů. A vynaložení nákladů, případných nákladů, ze společného jmění na ten výlučný majetek by se prostě mělo řešit tradičním způsobem, to znamená, až v rámci vypořádání společného jmění manželů, jako to, co bylo vynaloženo ze společného na majetek výlučný. Opačný závěr, a to je tam dole uvedeno, by totiž vedl k tomu, že on to odvede v podstatě dvakrát. Jednak by musel odvést celý nájem, protože by se řeklo "náklady na něj, ty neodečítáme", takže by všechno musel odvést, ale pořád by platilo to pravidlo podle toho § 742, odst. 1, písm. b), které by říkalo: Byly vynaloženy prostředky ze společného jmění na výlučný, takže při vypořádání k tomu musíme ještě přihlédnout.
Takže výklad samozřejmě tady je možný. Myslím si, že není nijak problematický. Druhá zajímavá otázka, která s tím vzniká, do značné míry nám volně navazuje na některé otázky, které byly vykládány a řešily se podle předchozí úpravy, tak to je to, o jaké náklady se má vůbec jednat. Zajímavá otázka. Máme zase výlučně vlastněný byt. Jsou to náklady běžné, udržovací, o kterých můžu říci "ty jsem vynaložil a o to méně dávám do společného jmění manželů"? Nebo jsou to náklady, které vedou k zhodnocení věci, vydávané jen z obliby? Samozřejmě, na to spousta lidí říká - v tomhle okamžiku by nám nastal problém, protože manžel neodvede do společného jmění manželů nikdy nic, protože bude radši tak dlouho rekonstruovat byt, až ho bude mít úbolně dokonalý. Dá do něj tolik prostředků, že to několikanásobně převýší hodnotu samotného bytu. Ale pořád bude spotřebovávat výnosy, které plynou z toho bytu. K tomu je třeba říci - zákoník nám toto neřeší. A opět důležitá otázka, především pro vypořádání. Ale řešení výkladové nemusí být takovéto. Ale myslím si, že logickým závěrem k tomuto problému je to, že majetek je stále ve výlučném vlastnictví té konkrétní osoby. To znamená, jeden z manželů zdědil byt před uzavřením manželství po rodičích, byt je jeho, je to jeho vlastnictví. Je jenom čistě otázkou jeho, jak s ním bude nakládat. To znamená, bude-li si chtít přidávat, zlepšovat, vyměňovat okna, zateplovat, měnit podlahy, atd. - je to vlastně čistě otázka jeho vůle, jestli to udělá. To znamená, my ho v tom určitě nemůžeme limitovat. A vztah druhého manžela k jeho výlučnému majetku je velmi omezený. My se s ním setkáme, tam to snad je i přímo někde uvedeno, ano, obvyklé vybavení rodinné domácnosti, tak to nám do toho zasahuje, jak se může manžel vnořit do toho vlastnického, výlučného vlastnického vztahu druhého manžela. Anebo je to otázka společného bydlení třeba. Tak tam má jasnou ochranu i vztah k tomu jeho bytu. Ale jinak je to čistě jím vlastněná věc. To znamená, spíše extenzivní výklad, náklady nezbytné, užitečné - určitě ano. Takové ty náklady přepychové, to jsme řešili už podle předchozí úpravy, v některých otázkách, které souvisely právě s vnosy a zápočty do společného jmění manželů, mají snižovat ten zisk, nebo ne, nebo se k nim nemá přihlížet...
Já si myslím, že správný závěr je asi pohlížet na tuto situaci tak, že to budeme řešit v rámci vypořádání. Je to nejjednodušší řešení. Protože my řekneme - manžel, který dělal vše pro to, aby z výlučného majetku neplynul žádný zisk do společného jmění manželů, tak vytáhneme § 742, odst. 1, písm. f) - a budeme zkoumat, jak se zasloužil o nabytí a udržení majetku ve společném jmění manželů. To znamená, toto jeho počítání ve výsledku může být důvodem třeba pro disparitu podílu. Dokážeme to vyložit. I když je jasné, že v tomto případě výklad není rozhodně jeden, není výlučný. Je otázkou, kam se nám to posune. Další zajímavá otázka, která s tím souvisí, s touto problematikou, je - ke kterému okamžiku je takového zisku dosaženo? První otázka. A současně s tím otázka, která s tím souvisí - v jakém časovém horizontu má být dosahování zisku ve vztahu k vynaloženým nákladům posuzováno? Toto je podle mě jedna z těch hodně zajímavých a docela klíčových otázek. Protože když se na to podíváte... Můžou být různé situace. Opět jsme na příkladu nájemného. Je to nějaký výnos. Máme byt, plyne nám z něj nájemné. S bytem nejsou modelově spojeny žádné náklady. Řekneme - celý výnos, celé nájemné je zisk. Budeme-li mít druhou situaci - máme byt, nebo něco jiného, ale s tím majetkem jsou spojeny pravidelné, obvyklé, konstantně vynakládané náklady, tak v tomto okamžiku to dokážeme také jednoduše - úklid, údržba, ostraha, atd. Takže to taky dokážeme jednoduše zjistit, odečteme od toho výnosu tyto náklady a máme zisk, který by měl spadnout do společného jmění manželů. Nicméně pak existují pochopitelně ty komplikovanější situace, a to je případ, kdy manžel - vlastník vynaloží jednorázově obrovský náklad na opravu třeba toho svého majetku. Mnohonásobně to převyšuje pravidelné příjmy z toho společného jmění manželů. Převyšuje ty pravidelné příjmy z toho nájemného, které plynou do toho společného jmění manželů. A rovnou vynaloží a nezadluží se. Takže nám ani nevznikne žádný dluh, takže on to rovnou uhradí. Kdybychom se na to dívali účetně, tak on prostě vynaložil ano, měl tam nějaký náklad. Ale my si musíme uvědomit, že jsme mezi manželi a žádné účetnictví se tady prostě z tohoto pohledu nevede. Takže dluh neexistuje. Bylo vynaloženo, už není - a příští měsíc nám z toho bytu teče další nájem. Rozumíte... A v tomto měsíci už nebude nic vynaloženo.
Tohle byly otázky, které se začaly pokládat hned poté, co ten zákoník nabyl účinnosti. Dá se říci, že nejsou rozhodně neřešitelné. Tady je to jenom k tomu doplněno. Je ve ztrátě i další měsíc, ve vztahu k dalšímu vyplacenému nájemnému převažující výklad, a myslím, že rozumný - náklad, který je vynaložený byť jednorázově, bude ty výnosy z toho majetku "spotřebovávat" tak dlouho, dokud nedojde k jeho kompenzaci. To znamená, po celou tuto dobu nebude dosahováno žádného zisku. To je jediný, asi rozumný výklad. Samozřejmě s tím souvisí komplikovanější otázky, co když ten jednorázový výdaj byl učiněn před uzavřením manželství. To znamená, po uzavření manželství už žádné náklady vynakládány nebyly, všechno bylo zaplaceno předtím, z výlučných prostředků, žádný dluh neexistuje, který by bylo možné uhrazovat ze společného jmění manželů. Za trvání manželství nic, jsou jenom čisté příjmy. Má to taky snižovat tu hodnotu toho výnosu, toho zisku, který bude plynout do společného jmění manželů? Tohle je pochopitelně trochu problém. A asi úplně to bude chtít trošku delší výklad. Myslím, že by se k tomu přihlédnout nejspíš mělo. Třetí otázka, která s tím také trochu souvisí, a to je pochopitelně problém, který bude praktický a je reálný, to je otázka, co nutí toho manžela - vlastníka k prokazování těch příjmů? Protože je jasné, že když řekneme "máme výnosy, část toho výnosu je pokryta náklady a je tam jenom zisk", tak se to pořád všechno týká výlučného majetku. Jenom ten zisk je součástí společného jmění manželů. Ale současně je k tomu třeba dodat - je to bez dalšího, ze zákona, součástí společného jmění manželů. To znamená, v tomto okamžiku, jakmile my řekneme "je to zisk", tak my musíme říci - druhý manžel k němu, k této majetkové hodnotě, má stejná práva, jako ten, z jehož majetku ten zisk plyne. A co nutí manžela - vlastníka k prokazování příjmů? Nutí ho k tomu § 688, který nám říká, že jeden manžel musí druhého manžela informovat o svých majetkových poměrech atd. Nicméně je to velmi obecné ustanovení. Tady v tom případě, myslím, že prakticky ten problém bude vznikat. Ten druhý manžel se může ocitnout podle mě v dost značné informační nouzi k tomuto. V jakém rozsahu výlučného majetku má být zisk zjišťován? Další velmi důležitá otázka, která, myslím, že dneska už je výkladově vyřešena, alespoň doufám. Ale zákon nám to výslovně neřeší. Vy si musíte položit otázku, prozatím jsme se bavili o
jednoduchém modelu - máme byt a z něho máme ten nájem. Ale já nemám jeden byt, ale mám bytů deset. A v tomto okamžiku - pět bytů vynáší čistý zisk, žádné náklady, jsou zrekonstruované, dva jsou v dezolátním stavu a čekají na rekonstrukci, dva by možná mohly vynášet - nevynáší. A pak mám ještě jiný majetek. A teď mám poměrně velký výlučný majetek. Z něj plyne nějaký výnos. Ale jsou tam náklady. A jsou vynakládány na různé předměty. Zákon nám tady nedává jasnou odpověď, jestli to máme brát po kusech a říkat: Z tohoto bytu je čistý výnos, z tohoto nic, tak to neřešíme. Nicméně on nám dává tu odpověď jakoby trošku skrytě, protože se mluví o tom, že jsou to zisky z výlučného majetku, nebo z výlučného jmění, čímž nám říká, že to nelze vykládat tak, jak to ze začátku třeba někdo pojímal kus od kusu - ale musíme to brát v souhrnu. To znamená, my to musíme brát jako celý majetek. A zisk z celého majetku. To znamená, je jasné, že ten manžel může ze zisku z jedné věci opravovat třeba tu druhou věc. To je rozumná myšlenka, ale je jasné, že v tomto případě se ta důkazní nouze případná, toho druhého manžela, pochopitelně do značné míry prohlubuje. Protože čím větší je rozsah toho majetku, ze kterého je možné počítat zisk, tím bude horší dokázat, jakého zisku bylo dosaženo, jaké náklady byly vynaložené, popř. budeme-li zkoumat, jestli bylo třeba, nebo nebylo třeba je vynaložit. Bude to těžší. Na druhou stranu, zákoník nám v tomto nepřináší žádnou radikální změnu. Ono to bylo samozřejmě komplikované i podle předchozí úpravy. Tady je jenom spíš otázka, jestli tady nebyl prostor pro nějaké zpřesnění. Ale já si myslím, že v běžném, praktickém životě - těch situací modelových a těch typů, různých majetkových práv, ze kterých může plynout ten výnos, je tolik, že se to asi úplně detailně upravit nedá, jako přesně, možná určitá doplnění. Kdy se stává zisk z výhradního majetku součástí společného manželů? To je asi taková poslední otázka, která s tím souvisí. Tady si myslím, že když vykládáme, tak jsme tím výkladem zatím trochu na hraně - přímo s textem toho zákona. Protože do toho se projevuje ta změna z výnosu na zisk. To je posunuto, máme to v jiném ustanovení, je to v § 711, odst. 3, který nám říká, kdy se to stává součástí společného jmění manželů. Když se na to díváte, tak my tam máme napsáno, že to je okamžikem splatnosti. Pohledávky z výhradního majetku jednoho z manželů se součástí SJM stávají okamžikem splatnosti. Je to jiná situace, než máme třeba u výdělku,
mzdy, platu, atd. Stejně je pojímá třeba i důchod starobní. Ty se stávají součástí společného jmění manželů od splatnosti tam to neplatí, tam je to od možnosti s nimi disponovat. To znamená, typicky když jsou vyplaceny, převedeny na účet. To je jiná situace, než když jsou splatné. To znamená, tady myšlenka zákona je jasná. To znamená - umožnit tomu druhému manželovi už třeba uplatnit tu pohledávku, nebude-li zaplaceno, tak přesto je to splatné, nájem už je splatný. A on sám se může obrátit na toho nájemníka a zjevně by měl mít možnost po něm to nájemné vyžadovat, ačkoliv ještě nebylo vyplaceno, což bychom měli u platu, mzdy; ale tady je to splatnost. Takže je to jiný okamžik. S tím pochopitelně souvisí řada problémů, které jsou velmi obtížně podle mě řešitelné. Pohledávku na nájemné jistě nelze ztotožnit s pohledávkou na zisk. Je to něco jiného, což jsme si už vysvětlovali. Měli bychom odečíst ty náklady, které na to byly vynaloženy. To znamená, může to být celé, ale typicky to bude jenom část toho nájmu. Je otázka, v jakém okamžiku se stává splatnou část nájmu, která je ziskem. To je prostě problém. Já si myslím, že v tomto případě, pokud by se to mělo řešit, tak je to, jak už tady kolega připomínal, § 2, odst. 2 občanského zákoníku, to znamená - podle smyslu, účelu té úpravy. Nejspíš by se mělo dospět k řešení, že manžel by měl mít právo požadovat po třetí osobě pohledávku z výhradního majetku. Celé to nájemné. Tím výkladem snad můžeme dospět k závěru, že jeho částí je ten zisk, který zatím nedokážeme oddělit. Je to pochopitelně otázka. Ale myslím si, že by to nebylo v přímém rozporu s tou zákonnou úpravou. Tohle je text zákona, který nám podle mě v této souvislosti zatím působí největší obtíž. Je to samozřejmě vysoce praktická otázka, zejména například z pohledu toho, kdo koho smí od jakého okamžiku žalovat - naplnění. Tak to bychom měli první příklad - shrnutí k tomu asi takové, že pochopitelně zavedení kritéria zisku, ztráty, výnosu atd. ve vztazích, kdy se nevede úplně účetnictví, kdy nejsou účetní období atd., spolu přináší celou řadu problémů. Na druhou stranu je třeba k tomu doplnit, že myšlenka zákona je správná. Myšlenka je určitě taková, že má být jen zisk, nikoli celý výnos - tak si myslím, že to je posun správným směrem. Možná by to v některých ohledech zasloužilo zpřesnění. Ale myslím si, že drtivou většinu vznikajících problémů jsme schopni nakonec vyřešit výkladem. A pak je třeba si položit druhou otázku, jak velké to zpřesnění by mělo být, jak by mělo
vypadat. To znamená, jestli tady přesně nejsme u toho limitu, kdy spíše máme vykládat, máme nechat postupně na soudy, ve výsledku na Nejvyšší soud, aby to v těch jednotlivých nastávajících případech prostě tím výkladem dovodil a zpřesnil přímo sám. Ale samozřejmě je to otázka diskusní, o spoustě těch věcí se dá diskutovat. Ale je to spíš předestřený problém a jeho možná řešení. Druhá věc, druhá problematika, kterou jsem připravil jako takový modelový příklad, je obvyklé vybavení rodinné domácnosti. Opět jako součást společného jmění manželů a samozřejmě i jako předmět správy. Toto je ta situace, kdy my od začátku máme v občanském zákoníku ustanovení paragrafové a nenajdeme ho v rámci ani úpravy obvyklého vybavení rodinné domácnosti, ani v rámci úpravy společného jmění manželů, ale až v přechodných ustanoveních. Musím říct, že toto ustanovení tam nemělo být asi v tom zákoně. Od začátku je to tak vykládáno, že to je chyba. V tomto případě je to chyba, to ustanovení, ať to nezní tak tajemně, je to § 3038, který nám říká, že věci náležející k obvyklému vybavení rodinné domácnosti přestávají být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona součástí společného jmění manželů. Tohle je úplně jasná věta, se kterou výkladově... Kupodivu se s ní dají dělat úplná kouzla výkladová. Ale myslím si, že většina těch závěrů stojí na hodně vratkých nohou. Dostaneme se k tomu postupně. Toto je základní problém a postupně na těch dalších obrázcích uvidíme, proč je to problém, jestli má nějaké řešení. Když se na to podíváme... První otázka - co je rodinná domácnost? To je třeba si uvědomit, tento pojem je nový. My postupně hledáme, snad už jsme většinově našli nějaký jeho výklad. První problém, který nám to trochu způsobilo, to, že nemáme blíže definovaný pojem domácnosti, což jsme mívali, dneska nemáme. Ten předchozí § 115 toho dřívějšího občanského zákoníku, tak jeho doslovné znění najdete dneska podle mě ještě stále ve dvou zákonech, o důchodovém pojištění, a ten druhý - není to až tak podstatné - není to občanské právo, ale stále se to používá. Nic asi nebrání, abychom z toho předchozí vymezení, z té zákonné definice, vycházeli do budoucna i nadále. Ale zákonná, legální definice domácnosti neexistuje. Určitě ale jsou pořád splněné ty čtyři znaky podstatné - musí být splněné. Je to vždycky společenství více fyzických osob,
které nemá právní subjektivitu. Zadruhé - takovým tradičním znakem domácnosti je stabilita v čase, byť se nedá říct, že by to bylo něco neměnného, nebo navždy platného. Zatřetí je třeba říci, že tam je nutná, předpokládá se určitá ekonomická vazba. Domácnost jsme vždy vykládali jako určité spotřební společenství těch osob. A pravidelným znakem, byť ne vždy nutným, je společné trvalé soužití v jednom místě, v nějakém prostoru. Ale nemusí být vždy. Když se podíváme na rodinnou domácnost, tak dneska z pohledu toho zákoníku je třeba si uvědomit, že je ten pojem používán na řadě míst. Tak, jak je používán v různých souvislostech, tak nám umožňuje zařadit pod ten pojem různé kategorie domácností, které jsou tvořeny různými členy těch domácností. Ale téměř vždy, a tam asi neuděláme problém, když do té rodinné domácnosti zařadíme manžele - to znamená domácnost tvořenou manželi, a spolu s nimi - dětmi, které s nimi bydlí, ať už jsou společné, nebo jsou to děti jednoho z nich, resp. musíme říci, že jsou to děti, které nemusí být společné ani jednoho z nich, ale jsou svěřené třeba do péče některému z těch manželů. A rozhodně musíme ještě dodat, že rodinnou domácnost nám tvoří i jeden rodič, spolu s ním dítě. Výkladový problém je, jak široce může pak ještě sahat ten výčet těch osob v poměru rodinném, třeba rodiče - to znamená babička, dědeček - z pohledu dítěte, sourozenci, atd. Asi můžeme říci, že to můžeme rozšiřovat i víc, tu rodinnou domácnost, nicméně pravidla, která nám upravují obvyklé vybavení rodinné domácnosti, dopadají jenom na manžele. Řeší jenom situaci majetkového vztahu mezi manželi. To znamená, ten majetek, se kterým se tady omezuje dispozice, tak je vždycky majetek, který musí buď patřit jednomu, druhému, nebo to musí být majetek společný. A to je právě ten náš problém. K tomuto ještě jedna otázka, taky taková výkladová, ale myslím si, že vyřešená. Otázka členství ve více rodinných domácnostech. Určitě je možné, u některých osob časté, někdo má rodinnou domácnost s manželkou, to je ta pravá, poctivá rodinná domácnost, která je tak nějak očekávaná tím zákonem; a pak má jinou rodinu, s jinou paní. Může tam mít i děti v té další rodinné domácnosti. Jenom je třeba si uvědomit, on bude mít dvě rodinné domácnosti, určitě bude mít obě domácnosti nějakým způsobem vybavené. Ale úprava obvyklého vybavení rodinné domácnosti se bude vztahovat - a ta ochrana - jenom na tu situaci, kdy jsou tam manželé. Což je jeden z těch prvků, kdy se jakoby zvýšeně chrání manželství, protože je to prostě
zákonem zvlášť chráněná instituce. Stále. I v nové úpravě. Klasickým příkladem, kdy bude osoba ve více rodinných domácnostech, je střídavá péče. Dneska takový podporovaný institut, předpokládaná - nejlepší forma, bychom mohli říci, byť je to samozřejmě prakticky otázka, jestli tomu tak je. Ale jestliže dítě žije střídavě s matkou a s otcem v průběhu roku, tak je členem obou rodinných domácností. A teď už konkrétně k tomu obvyklému vybavení té rodinné domácnosti. Tohle je třeba si uvědomit, že je dneska z pohledu právní úpravy úplně nový institut, který my jsme v předchozí úpravě neměli. Podle předchozího občanského zákoníku se počítalo s obvyklým vybavením společné domácnosti, ale nikoli s obvyklým vybavením rodinné domácnosti. A to je zásadní změna. Protože obvyklé vybavení společné domácnosti nám vždycky tvořilo limit pro možné zúžení rozsahu SJM. To znamená, my jsme nemohli podle předchozí úpravy zrušit za trvání společného jmění manželů to společné jmění smluvně, protože vždycky jsme ho museli jenom tak zúžit, aby v něm zůstalo alespoň obvyklé vybavení rodinné domácnosti. Jako něco, co se chrání, a vždycky tam musí být. Dneska, protože máme nový institut obvyklého vybavení rodinné domácnosti, tak se říká, to je samostatný institut, ty předměty požívají nějaké zvláštní, samostatné ochrany, a tudíž z toho je jasný důsledek - dneska se mnohem víc rozšířila smluvní volnost u majetkových režimů společného jmění manželů, a my ho můžeme zrušit. Můžeme zřídit režim oddělených jmění. A manželé, buď od začátku, nebo někdy - kdykoli v průběhu trvání manželství, můžou smlouvou formou notářského zápisu zrušit společné jmění a vypořádat ho. Nebo nemusí vůbec vzniknout, když to udělají smlouvou předmanželskou. Tohle je radikální změna, kterou ta předchozí úprava neumožňovala. A je to právě tím, že máme tento nový institut. Pozor na to, má to kogentní povahu, ta úprava. A jenom poslední připomínka k tomu ještě obecná - musíte si uvědomit, že vedle obvyklého vybavení společné domácnosti máme ještě v zákoně vymezené základní vybavení rodinné domácnosti. A vidíte, že je to § 1667, to znamená, jsme v úpravě dědického práva. Je to vlastně zvláštní, můžeme říci - ty posloupnosti, resp. zvláštní nabývací titul, kdy to základní vybavení nabývá manželka. A můžu vás ubezpečit, že praktickým problémem bude zejména to, co je ještě obvyklé a co je základní. To budeme vykládat, podle mě to bude otázka velmi častá. Já si třeba myslím, že základním vybavením je...
Václav Bednář: Já do toho asi skočím, protože jsme se posunuli do toho dědického práva, do toho základního vybavení. Vždycky to bylo chápáno jako jídlo a spaní. Tedy postel, hrnce, lžičky, příbory. To základní bylo skutečně bráno jako to, co slouží k jídlu a ke spaní. Pak už se můžeme dostat do toho obvyklého.
Hovořící: Přesně! A to je přesně ten výkladový problém, protože já už znám jednoho kolegu advokáta, který na to narazil, a říkal, že v domácnosti jsou jenom jedny hodiny. A tudíž je to základní vybavení. Ale ony jsou z míšeňského porcelánu a jejich hodnota je asi 86 tisíc. Ale říká, že z pohledu pozůstalé manželky, tak ta se jen tak na hodiny nepodívá. Rozumíte... On říká: To je základní vybavení, to jde mimo dědickou posloupnost. Takže z tohoto pohledu - špatně samozřejmě, ale je vidět, že tady prostor pro úvahy v tomto směru je velmi široký. Úprava obvyklého vybavení rodinné domácnosti, už jsem říkal, platí jenom pro situaci, kdy jsou ve společné domácnosti, té rodinné domácnosti, vždycky manželé. A když se na to podíváme, řeší se dvě otázky. Zaprvé se řeší, jak je to s nakládáním s obvyklým vybavením rodinné domácnosti. A tady na to, já to předesílám trochu, tohle je, musíme říct, zvláštní úprava k úpravě správy společného jmění manželů, nakládání s tím majetkem. Dostaneme se k té otázce, jestli to tam je, nebo ne, za chvilku. Zadruhé je to vypořádání toho vybavení, té rodinné domácnosti. Můžeme k tomu dodat - v případě jejího opuštění, té rodinné domácnosti. Když se na to díváte, tak tady jsou ty ochranné prvky, které nám umožnily zakotvit režim oddělených jmění, protože i když se manželé zcela majetkově oddělí, tak jestliže máme něco, co tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti, tak pořád k tomu, byť je to výlučný majetek druhého manžela, ten manžel druhý má nějaký právní vztah. Má vztah k cizímu majetku, když se na to takto díváme, a on má dávat souhlas k tomu nakládání. Souhlasu není třeba, jedná-li se o věc zanedbatelné hodnoty. Musíte si uvědomit, že třeba přímo výslovně v důvodové zprávě je jako
obvyklé vybavení rodinné domácnosti pamatováno na osobní auto, které je využíváno tou danou rodinou. Bude-li to osobní auto, které manžel si koupil ještě před uzavřením manželství z výlučných prostředků, následně uzavře manželství a je to modelově jediné auto v té domácnosti, tak v tomto okamžiku, pokud by s ním chtěl dále nakládat, prodávat ho atd., by měl dostat souhlas od manželky, přestože je to pořád jeho výlučný majetek. Takže vidíte, že uzavřením manželství my se tady dostáváme do situace, kdy druhému manželovi vznikají práva k vašemu výlučnému majetku, který jsme schopni zařadit do toho obvyklého vybavení té rodinné domácnosti. Pokud si souhlas nevyžádá, tak samozřejmě v tomto případě to vede k relativní neplatnosti takového právního jednání, toho nakládání s tím majetkem. A v konečném důsledku to může vést i k té námitce té neplatnosti ze strany toho manžela. Vidíte, že tady se nám střetává ochrana práv třetích osob, které uzavírají smlouvu, a uzavírají ji dokonce s výlučným vlastníkem, takže je to ještě o úplně jinou úroveň, než když kupkují něco ze společného jmění manželů, bez souhlasu druhého manžela. Ale prostě je to taková situace, kdy zvýšenou ochranu tady požívá ta rodina. Ty její majetkové poměry. Takže tomu se dává v tomto případě přednost. Pozor na to, je to pro nakládání. Kdyby to ten manžel, ten svůj majetek, zničil, spotřeboval, atd., tak tam se namítnout relativní neplatnost nedá. To znamená, prostředek ochrany druhého manžela neexistuje v tomto případě. A druhá věc, která se tedy řeší, to je opuštění rodinné domácnosti a vypořádání toho obvyklého vybavení. Musím říct, že to je přesně ten text toho zákona, kde my se dostáváme trošku do těch výkladových problémů, protože - co je možné. Jeden z manželů opustil domácnost, opustil rodinnou domácnost v úmyslu učinit tak trvale. To znamená, odstěhoval se, zjevně se odmítá vrátit. Jsou dvě možnosti. Může žádat, je-li věc jeho výlučná, aby mu byla vydána. To znamená, do té doby se jednalo o věc, která byla používána v rodinné domácnosti, ale on má právo, protože je to jeho věc, aby mu ji vrátili. Druhá situace je samozřejmě rozdělení věci. Co náleží manželům společně, si manželé rozdělí rovným dílem. Takhle nám to říká zákon. A už tady vidíte, že si musíme začít pomalu klást otázku, co znamená, že to manželům náleží společně. Hned se k tomu dostaneme. Třetí situace je ještě dokonce jakoby víc zavádějící, protože se
říká - pokud povaha věci vylučuje rozdělení, tak v takovém případě se použijí obecná ustanovení tohoto zákona o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. To znamená, odkazuje se na úpravu spoluvlastnictví jako na něco speciálního k této úpravě. Naopak, hned se dostaneme právě k těm majetkovým vztahům. Tohle nás k tomu přímo vede. Jenom pro doplnění - nemůže žádat vydání, potřebuje-li manžel to, co patří k obvyklému vybavení rodinné domácnosti, zejména pro společné nezletilé dítě, nebo dítě, které nenabylo svéprávnosti a bylo svěřeno do společné péče. Takže tam se zvýšeně zase říká - ochrana dětí. I když se tatínek odstěhuje, chce vydat zpátky svoji věc, která je ale používána v rodinné domácnosti, tak má smůlu. Bude dál užívána v té domácnosti. K tomu ale právě zásadní otázkou, protože toto je nový institut, jsou to jenom dva paragrafy plus to třetí přechodné ustanovení, tak vidíte, že předchází to úpravě společného jmění manželů. V úpravě společného jmění manželů se třeba na to pamatuje tak, že se zakazuje smlouva mezi manželi, která by do této úpravy zasáhla. Ale blíž se nám neřeší ten vztah a neřeší se nám hlavně vlastnický vztah. A my ho potřebujeme řešit už jenom ve vazbě na to přechodné ustanovení. Když se na to díváme - definiční znaky. Budou to jenom věci movité, měly by sloužit potřebám té rodiny, což už jsme se k tomu vlastně dostali. Ale nejsou to nemovitosti. To jenom tady pro připomenutí. Tradiční vybavení budou - nábytek, základní elektrické potřeby, televize, ledničky, textilie domácí atd. Topivo, potraviny, můžou to být i mimo obydlí, věci se nacházející, třeba ten osobní automobil. A pozor na to, může se to nacházet na více místech, to obvyklé vybavení rodinné domácnosti. To znamená, nemusí to být v jednom bytě, kde bydlí, ale můžou to mít třeba i na chalupě. Tam to může také tvořit obvyklé vybavení. Komplikace při určování toho, co tam ještě spadá, do té množiny, u které my bychom se pak měli bavit o tom případném vlastnickém - majetkovém vztahu, tak samozřejmě zásadní otázka je větší počet totožných předmětů, které jsou užívány jednou rodinou. To znamená, když má někdo jednu ledničku, je to jednoduché. Když má dvě ledničky, je to trošku komplikovanější. Ale když bude mít tři ledničky, tak je pak otázkou, jestli jsou ještě tři ledničky obvyklým vybavením
dané domácnosti, nebo mají jednu tak jako vlastně navíc. A pak je otázka, na kterou z nich se vztahuje ta ochrana, že si ji prostě manžel nemůže odnést. Rozumíte... Jedna lednička bude ve spoluvlastnictví, protože si ji koupili před uzavřením manželství. Druhou si koupili za uzavření manželství, takže už ji kupovali jako manželé. A třetí je z výlučných prostředků, nebo ji manžel podědil po mamince. Ke každé lednici existuje jiný vlastnický vztah. O každé lednici my se můžeme bavit jako o obvyklém vybavení rodinné domácnosti. Ale je jenom otázka, na kterou z nich budeme aplikovat tu úpravu neplatnosti relativní při nakládání s ní atd. To znamená, tohle je podle mě spíše skrytý - ne výkladový, ale praktický problém, jak to v konečném důsledku odlišit. A jsme u toho - vlastnický vztah k obvyklému vybavení rodinné domácnosti. To je klíčová otázka. Zásadní význam nám tady hraje určení, co znamená oběma manželům společně. Je to věc, která náleží oběma manželům společně. Když se na to díváte a porovnáme, dáme si dohromady § 3038, což jsme si ukazovali hned na začátku, to je to ustanovení, které vám říká, že k okamžiku nabytí účinnosti přestává být obvyklé vybavení rodinné domácnosti součástí společného jmění manželů, tak bychom měli dospět k závěru, že to není součást, takže to není v SJM. Zadruhé, když se podíváme na § 699, který vám říká, je-li to společné a nelze-li to rozdělit, tak se použije úprava spoluvlastnictví, tak jakoby nám dokonce ten zákonodárce v tomto případě říkal, že to není ani spoluvlastnictví, protože kdyby bylo, tak proč bychom na to měli používat úpravu o vypořádání spoluvlastnictví? Tady prostě do značné míry ta provazba těch dvou institutů nám skřípe. Výsledek tohoto, když se díváte na ty otázky, o jaký jde typ spoluvlastnictví. Další otázka - použity prostředky ze společného jmění manželů na nákup obvyklého vybavení společné domácnosti. Kdybychom dospěli k závěru, já k němu tedy nedospívám, ale kdybychom dospěli k závěru, že je to nějaký zvláštní, samostatný, nový typ majetkového společenství manželů, obvyklé vybavení rodinné domácnosti, tak by to tedy znamenalo, že oni ty peníze nejdřív vydělají, pak si za ně koupí tu ledničku - a tím to změní majetkovou podstatu. Velmi zvláštní představa. Dojde-li k vypořádání společné věci, tak si musíte uvědomit, situace je taková, že manžel nám opustí rodinnou domácnost s úmyslem se tam nevrátit. Ale pořád zůstává manželem. Takže on se odstěhoval, už se tam nikdy nepřistěhuje, ale dalších 30
let, než umře, bude manžel. Zažádá si o vrácení výlučných, a to, co mají společně, aby si rozdělili, nebo použijí úpravu o vypořádání podle spoluvlastnictví, což znamená, rozdělit - kde to jde. To už jsme vyřešili. Tady to nepůjde. Takže přikáží jednomu za náhradu druhému, nebo to prodají, rozdělí si peníze. Prodají - rozdělí si peníze, ale stále jsou manželé. Přibyly jim peníze - a ty peníze jsou příjmem společného jmění manželů, nebo nejsou? Protože oni jsou stále manželé a vše, co nabydou za trvání manželství, se stává součástí společného jmění manželů. To znamená, vidíte, že v tomto případě máme nový institut, který je tam z jasného důvodu. Ale skřípe nám to. A skřípe nám to kvůli tomu přechodnému ustanovení. Když se podíváte na § 3038, většinový výklad je, že to je chyba, že v tom zákoně být neměl. Dokonce myslím, že první, kdo to výslovně řekl, v odborné literatuře to dokonce klidně najdete, tak to jsou i někteří ze samotných autorů toho zákoníku, že tady v tom případě je to špatně. Z toho ovšem plynou důležité závěry. Podle mě závěr je v tomto případě jednoznačný. Je třeba říci, že § 698 a 699 je třeba považovat za zvláštní úpravu - čistě jen a pouze nakládání s nějakou věcí - která slouží jako obvyklé vybavení rodinné domácnosti. To znamená, myšlenkou je tady chránit rodinu a nic víc. To znamená, není třeba to vykládat nějakým zbytečně složitým způsobem do těch vlastnických vztahů a do těchto poměrů a dívat se na to tímhle způsobem. To znamená, mělo by jít o výlučně vlastněnou věc každým z manželů, zadruhé by to obvyklé vybavení rodinné domácnosti podle mě, a myslím si, že dneska už je to převažující výklad, mohlo tvořit i to, co spadá do společného jmění manželů; s tím, že v tom rozsahu, ve kterém my potřebujeme chránit obvyklé vybavení, tak je to k tomu zvláštní úprava. Pro to nakládání. K té úpravě správy SJM. A pak je jasné, že to může být i něco, co náleží oběma manželům, a spadá do spoluvlastnictví, byť ten zákon říká, že teprve na to máme použít tu úpravu, tak já si myslím, že v tom by problém být neměl. A k tomu poslední doplnění - ovšem přetrvávající problém je prostě znění § 3038. Když se na něj podíváte, tak když něco způsobí účinky k okamžiku nabytí účinnosti občanského zákoníku, tak je prostě způsobil k 1. 1. 2014. A já si myslím, že... Já jsem si jenom tak prolítnul tu novelizaci a myslím si, že se s tímto ustanovením nic nechystá. Ona je právě otázka, co s ním dělat. Ono je lepší říci, výkladově říci, že je obsoletní, nadbytečné, protože ono ty účinky už způsobilo.
A když se na to díváte do důsledků, tak statisticky čistě zhruba kolem 2012 - ty podmínky, to se dá samozřejmě ze statistické ročenky velmi jednoduše vyčíst, nám splnilo tak zhruba 1,7 - 1,8 milionu domácností v České republice. To byli manželé a žili spolu v domácnosti. Typicky asi měli nějaké obvyklé vybavení rodinné domácnosti a to zaniklo k tomu... Typicky, možná bylo ve výlučném, ale v drtivě většině případů bylo ve společném jmění manželů. Mocí zákona nám k němu zaniklo společné jmění manželů. To je majetek v řádu miliard, když se na to díváte, určitě. Když tam zařadíme osobní auta, tak jsme na tom hned, na této úrovni majetkové. A pozor na to, ten zákon vůbec neřeší postup, jak by se mělo postupovat dál. To znamená, kdybychom se na to dívali čistě, tak, jak by to mělo být, tak to zaniklo. A zaniklé společné jmění manželů zaniklo za trvání manželství a mělo by být přece vypořádáno. Postup pro vypořádání máme. Myslím si, že paní doktorka mi potvrdí, že zatím tohle neřešili, že by dal někdo návrh na vypořádání obvyklého vybavení - zaplaťpánbůh. To znamená, čistě z pohledu právního bychom asi měli čekat, až nám uplyne 3letá lhůta pro tu nevyvratitelnou domněnku a mělo by dojít k automatickému vypořádání. Ale existuje samozřejmě na to výklad, který je možná na hranici s textem zákona, ale ten říká, jeden výklad říká: Tohle ustanovení je obsoletní z jediného důvodu. Ono totiž říká, že zaniká společné jmění manželů k obvyklému vybavení rodinné domácnosti. Ale zároveň k tomu je třeba dodat to b). V okamžiku nabytí účinnosti žádné obvyklé vybavení rodinné domácnosti ještě neexistovalo, protože na něj ten zákon nepamatoval. Pamatovalo se na obvyklé vybavení společné domácnosti. Tady se říká, vlastně jako by tam nebylo... Nezpůsobilo žádné důsledky. Což je podle mě ten nejlepší možný přístup, jak se na to dívat. A pak existuje samozřejmě druhá možnost, která říká: Ano, zaniklo, ale oni tím užíváním vlastně tu nevypořádanou majetkovou podstatu zase do něj zpětně vložili. A my se tím výkladem k tomu dostaneme. Jenom chci říct, že tady třeba změna zákona je k ničemu, protože byste museli dělat zpětně retroaktivitu, kdy byste řekli: My ho rušíme s účinky od počátku. Tak co to znamená? Mezitím už uběhly dva roky. To, k čemu zaniklo společné jmění manželů, už má úplně jiný rozsah, to nevypořádané jmění. A co když ho mezitím už opravdu někdo vypořádal? Smluvně, rozumíte. Což jde jednoduše. Smlouva nemusí mít žádnou výrazně předepsanou formu. Nikam se nezapisuje. Dohodli se. A teď
zpětně bychom řekli: Ne, ne, zpátky. To máme všechno ve společném jmění. Proto si myslím, že buď ten výklad, protože vlastně neexistovalo", nebo ale dejme tomu, že tam hned vložili zpětně do společného jmění manželů, ho považoval za ten správný. Tak to
který říká "ani nezaniklo, ten druhý výklad "zaniklo, - užíváním to vrátili tu podstatu" - tak já bych byl ten druhý problém.
A ještě jsme tam měli jeden, ale protože už překračujeme čas, tak já vám děkuji za pozornost. Stihli jsme, co šlo v tom časovém limitu. Děkuji.
Václav Bednář: Takže, dámy a pánové, pokud nějaká diskuse k tématu je ještě? Nebo není? Pokud ne teď, tak určitě na konci bude prostor pro celkovou diskusi. Není diskuse, to znamená, teď bych dal asi krátký coffee break zhruba nějakých 20 - 25 minut. Když dám 10 minut, tak se nesejdeme, takže počítejme... Beru to účastníci zájezdu - dám 10 minut a za 20 minut bude plný sál. Takže zhruba z toho pohledu. Takže krátké občerstvení a pak budeme pokračovat dál.
(po 20 minutách)
Václav Bednář: Takže - kolegyně, kolegové - budeme pokračovat dál. To znamená, zvu všechny zpátky do sálu. (po minutě) Takže - kolegyně, kolegové - ta druhá část našeho semináře bude pokračovat vystoupením paní doktorky Mikolášové na téma praktické problémy se svéprávností, s omezováním svéprávnosti, pardon.
Dagmar Mikolášová:
Dobrý den, dámy a pánové, v úvodu bych vás chtěla upozornit, že moje vystoupení bude určitě kratší než mého předřečníka, tak abyste se nebáli, že překročíme tu hodinu. Chtěla bych v úvodu říci, že jsem se plně připojovala k tomu, co tady řekl pan doktor Bednář, který mluvil o tom, že bychom neměli k novele občanského zákoníku, nového občanského zákoníku, přistupovat zbrkle, bez koncepce, bez toho, že bychom využili těch praktických poznatků z jeho působnosti. Nicméně nemohu nepřipustit, že ve chvíli, kdy se nám dostalo do ruky usnesení Legislativní rady vlády z 3. 9. letošního roku, týkající se novely občanského zákoníku, tak jsme byli potěšeni. A to z jednoho sobeckého důvodu. Soudci, kteří se zabývají otázkou omezení svéprávnosti na okresních soudech jako věcně příslušných soudech se dostávají v některých, ne ve všech, ale v některých případech do naprosto neřešitelné situace, a to tlaku času, který mají. Protože ta věc, otázka přezkumu - omezení svéprávnosti u jednotlivých osob - je limitována 3letou lhůtou. Na první pohled - času dost. Spousta času, v té době můžou soudy přezkoumat všechny původní rozhodnutí. Ale v praxi to znamená pro některé soudy úplně katastrofální situaci, kdy zřejmě už dnešního dne, necelé 2 roky po účinnosti nového občanského zákoníku, víme, že to nestihneme. Problémy, které chci nastínit, pro které jsme se radovali, že ta lhůta 3 let by mohla být prodloužena na 5, jsme na začátku legislativního procesu, já želím, že tady není pan senátor, aby to slyšel, byli bychom rádi, kdyby ten proces se ukončil a těch 5 let skutečně nastalo. Problém je v tom, že soudy, ač by se snažily jakkoliv, jsou v situaci, kdy délku řízení ve vedení omezení svéprávnosti těchto osob neovlivní. Z několika prostých důvodů. A to jsou důkazní prostředky, které musí použít v rámci své rozhodovací činnosti. Obligatorním je znalecký posudek. Toto je důkazní prostředek stěžejní a základní, byť ne samozřejmě jediný. Ovšem my jsme se dostali do situace, s kterou asi nikdo nepočítal, nebo spíš určitě nepočítal, že Česká republika má mnoho přezkumů - 36 tisíc - ale málo znalců. Znalců z oboru psychiatrie je tak málo, že si, a to spíš pro pobavení, dovolím říci, že si předsedové jednotlivých soudů posílali dopisy, ve kterých prosili jiné předsedy okresních soudů, aby jim nepřetahovali znalce z okresu.
Protože by byli přetíženi a nestačili by vyřídit jejich věci. Takhle absurdní situace nastala. Snažíme se to dodržovat, úplně to nejde. Ale Okresní soud v Karlových Varech, na kterém působím, má všehovšudy 3 znalce, jednomu je bezmála 80 let. Jsme v situaci, kdy nejsme schopni tedy splnit tu svou základní úlohu v nějakém časovém rozumném limitu - ustanovit znalce a získat vyhotovený znalecký posudek. Vypadá to asi tak, že my řádně a včas tu věc otevřeme, řádně a včas zadáme znalci usnesením otázky, které potřebujeme v rámci přezkumu omezení svéprávnosti zadat - a znalec nám po 6 měsících sdělí, že se k tomu ještě nedostal a ještě dalších 6 měsíců se k tomu nedostane. To je ale situace, kterou my neovlivníme a nemůžeme s ní nic dělat. Ano, mohu tomu znalci, jak mi zákon v podstatě ukládá, znalecký posudek odejmout a dát jinému znalci. Otázka zní: Kterému? Já žádného jiného náhradního znalce v dosahu nemám. A ještě jeden problém, který tady je. Pokud znalec nebude místní, nebo aspoň v dojezdové vzdálenosti k tomu příslušnému procesnímu soudu, tak další obligatorní povinnost, kterou mi zákon ukládá, vyslechnout znalce k jeho znaleckému posudku bude skoro nemožná. Z Ostravy mi žádný znalec k soudu nepřijede. My máme problém i s tím, aby znalci z Plzně dorazili k Okresnímu soudu v Karlových Varech. Soudci to musí dělat tak, že si shromažďují jednotlivá jednání na jeden den, nejlépe pátek, aby všechny byly v jednom časovém úseku a ten znalec dorazil. A když se to nepodaří, máme zmařených 7 - 12 řízení v jeden jediný den. To jsou jenom náznaky problémů, které máme. A ten další, který je opravdu velmi zásadní, je zhlédnutí posuzované osoby. Toto zhlédnutí zákon naštěstí stanovil tak, že řekl: Soud je povinen osobu, o jejíž omezení svéprávnosti jedná, shlédnout. Zaplaťpánbůh za slovo "soud". Otázka výkladová je jiná. Jsou tací, kteří říkají, že soud znamená soudce. Soudy to vykládají samozřejmě tak, že to neznamená "soudce", ale samozřejmě pracovník soudu způsobilý k výslechu dotyčné osoby. Což samozřejmě znamená - asistenti soudce, vyšší soudní úředníci, příp. soudní čekatelé. To jsou osoby práva znalé, mající určité vzdělání, kteří jsou podle názorů soudů schopni provést ono zhlédnutí, protokolární zhlédnutí zaznamenat.
Tady bych si dovolila určitou kacířskou myšlenku proti těm, kteří tvrdí, že by to měl být soudce. Protože ten přece rozhoduje o té osobě. A tady se mluví o tzv. přímém důkazním prostředku, jímž zhlédnutí osoby soudcem nepochybně je, které nemůže být zastoupeno nepřímým důkazním prostředkem, a to protokolem zhlédnutí, že ani soudce není odborná osoba k posouzení způsobilosti dotyčné osoby, jejího psychického stavu. Já řeknu jenom takový příklad. Stalo se mi, že jsem měla ještě před účinností nového občanského zákoníku osobu, kde jsme rozhodovali tenkrát o její způsobilosti k právním úkonům. Já jsem se dokonce domnívala, že znalec se spletl, protože on vlastně doporučil zbavení způsobilosti k právním úkonům, a přece mnou seděla hezká, velmi dobře upravená žena, dobře komunikující. Já jsem se dostala do situace, říkám: Asi mám jiný znalecký posudek. Nebo on se spletl a něco jiného mi poslal. Protože ta paní vypadala naprosto v pořádku. Jenom do chvíle, když znalec začal pokládat příslušné doplňující otázky typu - když vám paní předsedkyně řekne, abyste vyskočila z okna, uděláte to? Řekla "ano" a rozběhla se k oknu. Teprve tam jsme pochopili, že samozřejmě jsme laici. Ale to není vtip. To je, prosím vás, čirá zkušenost, co jsem zažila ve vlastní jednací síni. Když jsem pochopila, že samozřejmě jsem velký laik, že neumím položit ty správné otázky těmto osobám a že ten znalecký posudek je tu nutný. Ale teď si klaďme otázku - jak vypadá zhlédnutí osobou soudce, stejně neznalou v oblasti psychiatrie, jako osobou, která má právní vzdělání, dokonce třeba čekatele, kteří mají již i justiční zkoušky. Tady bych se tedy přimlouvala za to, aby nedošlo k novému výkladu zákona, který to uloží soudcům. Pak ani 5letá lhůta nebude dostatečná k tomu, aby soudci byli schopni zvládnout tento důkazní prostředek. Pak bych chtěla ještě upozornit na to, že situace je rozdílná v regionech v republice, podle toho, kolik ústavů je v obvodu daného věcně příslušného procesního soudu. Já jsem se domnívala naivně, když jsem si připravovala statistiku, že určitě Okresní soud Plzeň-jih, kde má Dobřany, bude soud, který bude mít nejvíce přezkumů, protože plzeňská léčebna je velice rozsáhlá a spádová pro danou oblast. A k mému překvapení to byl Okresní soud v Karlových Varech, který měl nejvíce přezkumů, z prostého důvodu, že tam má tři ústavy. My jsme se dostali na číslo bezmála 800.
První, co jsme museli udělat, bylo posílit soudce i administrativní aparát, protože jinak by výsledek byl naprosto v nedohlednu. V tomto případě to tedy znamenalo oslabit jiné oddělení a jiné oddělení posílit, jenom proto, abychom to byli schopni udělat. Prosím vás, není to kritika zákona ve smyslu přezkumu osob omezených ve své právnosti. V žádném případě. Naopak, já se domnívám, že jsme vázáni mezinárodní úmluvou o ochraně osob se zdravotním postižením, odkazuji tady na čl. 26 této úmluvy, která jednoznačně zavazuje Českou republiku k novému přístupu k osobám se zdravotním postižením, o to více k osobám s psychickým zdravotním postižením. To kritizovat nechci, naopak to považuji za správné. Ale podmínky, které byly vytvořeny pro ty soudy, které se tímto musí prakticky zabývat, nejsou standardní. Dělají nám veliké potíže. Proto o tom mluvím, když se tedy máme zmínit o novém občanském zákoníku a o tom, jakým způsobem se s tím vypořádají soudy. Ale tohle bych pořád ještě považovala za marginální, protože nedejbůh - ale přece jen se může stát, to, co nestihneme do 31. 12. 2016, nastane situace, kdy tyto osoby se automaticky stanou svéprávné a my to budeme skokově dohánět následně. U většiny osob to děláme tak, že rozlišujeme mezi osobami s mírným a větším postižením, protože ty osoby, které jsou opravdu výrazně postižené, leží v těch ústavech plně odkázány na pomoc třetí osoby, nejsou ohrožené. Tam neuzavřou smlouvu, nepůjdou a nezavážou se, nekoupí nemovitost na úvěr. Tyto my dáváme bokem, dovolím-li si to vulgárně říct. Řešíme ty, které aktuálně mohly ohrožené být. Protože ty, když nám sesvéprávní, ty, kteří leží v těch ústavech, tak se toho moc nestane. Oni nebudou v ohrožení. My to doděláme postupně. Nicméně bylo by příjemné to dělat v legálním čase. Nikoliv poté, kdy nastane zákonem předpokládaná situace, která vlastně vyvolá neprávní stav, řekla bych. Ale pořád říkám, že je to marginální proti tomu, co se jeví v současné době. Zákonodárce právě to, co udělal, tedy že se pohlédl na osoby se zdravotním postižením, tím duševním, úplně nově, tak on o nich uvažuje zcela jinak, než jsme všichni zvyklí. My jsme si to uvědomili až asi po roce účinnosti toho zákona. Právníci vědí, že v předchozí době to byla způsobilost právních úkonů, která mohla být omezena, nebo člověk jí mohl být zcela zbaven. Tím se z něj stala nesvéprávná osoba v tom smyslu, že nemohl nabývat práv, povinností právně jednat atd. bez zastoupení.
Současný zákon jednoznačně říká, že něco takového jako zbavení svéprávnosti neexistuje. Máme pouhopouhé omezení svéprávnosti, a to už něco napovídá. Ten člověk nemůže být plně zbaven svéprávnosti, jemu musí být zachována lidská důstojnost, jedinečnost jeho osoby, individuální přístup k ní - bez ohledu na rozsah té nemoci. A to právě znovu odkazuji na ten čl. 26 úmluvy - mezinárodní úmluvy o ochraně těch osob se zdravotním postižením - která ukládá jednotlivým členským státům to, aby v maximální míře šetřily lidskou důstojnost, přístup k těmto osobám handicapovaným, které jsou závislé na pomoci třetích osob. A teď se dostáváme k onomu výkladovému problému. Jestliže já mám rozhodnutí Nejvyššího soudu, který říká, že mohu vyslovit rozhodnutí v případě těžkého postižení, a to těžké postižení myslím tak, že ten člověk nekomunikuje, je naprosto nesoběstačný, je krmen, omýván, atd., prostě osoba, která absolutně většinou neví v reálném čase, kde je, v jakém místě se nachází apod. Tak jestli tyto osoby skutečně omezovat ve způsobilosti k právním úkonům takovým způsobem, že jim zbyde jenom možnost běžných úkonů denního života. Kam jsme je dostali? Obešli jsme úmysl zákonodárce? Řekla bych, že ano. My je činíme nesvéprávnými. My je zbavujeme všech možností právního jednání a pouze říkáme, že si mohou rozhodnout to, co si vezmou k jídlu a co si vezmou na sebe. Ale to není zachování lidské důstojnosti a individuality člověka. To je opravdu, řekla bych, a teď jsem trochu vulgární, redukce toho člověka na věc. On nemůže vůbec nic. A tohle asi úmysl zákonodárce nebyl. Úmysl zákonodárce byl právě tyto osoby, a to je ten výkladový problém proti rozhodnutí těch vyšších soudů, kdy okresní soudy jako příslušné soudy mají za to, že zákonodárce měl na mysli jedno. Omezovat osoby ve svéprávnosti tam, kde jsou splněny tři základní podmínky. Objektivní podmínka přípustnosti zbavení svéprávnosti je přetrvávající, trvalá choroba duševní, znemožňující člověku plně jednat. A subjektivní je újma, která mu může vzniknout, a jeho zájem. Pouze splnění těchto tří podmínek umožňuje osobu zbavit, promiňte, omlouvám se, omezit ve svéprávnosti. Ale osoba, které není způsobena újma, protože leží na lůžku a je plně odkázána na jinou osobu, tudíž jeho právní jednání neohrožuje, a kde to není v jeho zájmu, protože vlastně se o něm rozhoduje, aniž on by sám mohl jakýkoli způsobem přispět k tomu rozhodnutí soudu, tam by mělo zůstat, tak, že by tyto osoby nabyly plné svéprávnosti a ve smyslu ustanovení § 465 mu ustanovit opatrovníka, který by byl plně
schopen za něj jednat. A nedostávat ho do té krabičky věci, kde nemůže vůbec nic rozhodnutí soudu, což je ponižující. Je mu stejně ustanoven opatrovník, který samozřejmě chrání jeho zájmy, ale my z něj máme věc. Tohle si myslím, že zákonodárce na mysli vůbec neměl. Nicméně máme tu stanoviska vyšších soudů a dokonce i náš nadřízený soud dospěl k názoru, že pokud tuto osobu, která je slepá, která nemluví, nekomunikuje, je plně odkázána na pomoc třetích osob, kterou jsme nezbavili svéprávnosti, pouze jsme ji ustanovili ve smyslu § 465 opatrovníka, tak že to je špatné rozhodnutí soudu, protože tato osoba je zjevně nesvéprávná. Takže se dostáváme do kolize právních názorů a samozřejmě asi určité otázky morálky. Pohledu na člověka. Vnímání toho člověka. A to si myslím, že je velice závažná výkladová otázka, která před námi stojí. Soudy totiž dost těžko mohou bojovat s rozhodnutími nadřízených orgánů, když zásadně platí, že jsme názorem soudu nadřízeného vázáni v případě zrušení rozhodnutí soudu. Já těžko můžu proti tomu rozhodnutí jít, pokud neprovedu žádný jiný důkazní prostředek, pak ta vázanost je absolutní. A my s tím nemůžeme vůbec nic dělat. K tomu bych chtěla vyvolat daleko větší diskusi, než teď v současné době je, protože ti lidé, o kterých rozhodujeme, si to zaslouží. Děkuji vám za pozornost.
Václav Bednář: Já děkuji paní doktorce za tento příspěvek. Je to samozřejmě obecně otázka, která se... Ještě si dovolím na to navázat, je to otázka, která se dlouhodobě řešila. Právě i v rámci těch rekodifikačních prací, co s těmito osobami, které trpí nějakou dlouhodobou duševní poruchou. A to, že došlo ke zrušení zbavení svéprávnosti, tak ono mělo samozřejmě několik důvodů. To, co tady paní kolegyně řekla, jasně z toho vyplývá - už v minulosti totiž Nejvyšší soud, ale i Ústavní soud dovodil a judikovaly oba, že i když dojde ke zbavení, tak to vlastně není zbavení, ale pouze omezení na nějakou maximální možnou míru. A vždycky bylo řečeno - každý člověk musí mít zachovánu schopnost právně jednat v otázkách zachování života a zdraví. To znamená, ono to nikdy nebylo zbavení jako zbavení, ale nějaké maximální možné omezení. S tím potom byly další problémy. Proto dneska ten § 64, který říká tu maximální míru.
Souhlasím s tím, co paní doktorka řekla. Ty osoby, které nejsou schopny v podstatě si tu újmu samy přivodit, protože se nachází v některých zařízeních, a nejsou schopny se třeba ani hýbat, fakticky vnímat a rozhodovat o sobě, nemá smysl omezovat ve své právnosti, protože na ty a na jejich ochranu myslí občanský zákoník sám. Ten říká: I ten, kdo trpí duševní poruchou a není omezen ve svéprávnosti, tak přesto požívá ochrany. A právní jednání, které by učinil, a bylo by v jeho neprospěch, je neplatné. To znamená, tam v zásadě není problém. Ty osoby jsou chráněny tak jako tak. To je samozřejmě ta otázka, že ve třech letech se nedá stihnout rozhodnout všechno. Pak by toto ustanovení právě mohlo pomoci. Ty osoby, které se nachází s tak závažným postižením, by nemusely být přezkoumávány, mohla by se ponechat, uplynout ta 3letá lhůta, dořešovat to případně později. To, že ta novela teď přichází s 5 lety, je samozřejmě otázka další. Bude více času na ten přezkum. Nicméně pouze se to před námi bude nějakým způsobem valit. Také to není nic zásadního, dalo se s tím v podstatě si poradit - nějakým způsobem i podle té předchozí úpravy. Dalo se to akceptovat. Otázka - proč 3, proč 5, nebo 4, 8 - je jenom otázka nastavení té délky. Vždycky když se to diskutovalo, tak se samozřejmě řešilo, ano, bude problém ty první tři roky po účinnosti. Ale chtělo se právě ty tři roky i s ohledem na to, že to bude platit dál do budoucna a ten přezkum po třech letech se jevil jako vhodný. Tím to neobhajuji. Ale říkám, byly to názory právě zejména ze strany těch organizací, které hájí práva osob s nějakým zdravotním postižením. Ty výslovně upozorňovaly na to, že 3 roky se jeví jako optimální lhůta. To jenom k tomu asi na doplnění. Jinak nějaké dotazy - opět se zeptám, jestli jsou, k tomu, co bylo řečeno? (hlásí se dotazující se) Pojďte, zase vyzvu k pultíku.
Hovořící: Jinak, já jsem Schubert, Karlovy Vary, vysoká škola. Mně jaksi uniká smysl toho přezkumu, kdybyste nám to vysvětlila. V čem spočívá smysl přezkoumávat rozhodnutí o tom, že tady ta svéprávnost je omezena.
Dagmar Mikolášová: To původní rozhodnutí my máme vlastně, když jsem mluvila o těch bezmála 700 osobách, tak to jsou rozhodnutí před účinností nového občanského zákoníku. Jsou to všechno osoby, které byly v drtivé většině zbaveny způsobilosti k právním úkonům, nebo omezeny. Ten nový institut říká - přezkoumejme přístup, zjistěme, jestli ty osoby, které jsme kdysi zbavili způsobilosti k právním úkonům, potažmo tedy omezili ve svéprávnosti, skutečně si takový institut zaslouží, resp. zda je to pro ně ještě ochrana, nebo újma. Já jsem chtěla doplnit, navazuji na Vás, to, co říkal pan doktor Bednář, tady je také důležité to, že ty osoby, které musíte zhlédnout, jsou vystaveny určitému, nesmírně vysokému psychickému tlaku, protože buď se musí dostavit k soudu, což je předpoklad - pouze když lékař řekne, že nemohou, tak je shledáváme v těch ústavech. To jsem zapomněla tedy říci. A tyto osoby se dostaví k soudu a je to pro ně nesmírně psychicky zatěžující, změna toho prostředí, výslech před soudem. I pro normálního člověka je to velmi nepříjemná záležitost, pokud nesedíte za tím pultem a stojíte před ním, tak je to velice nepříjemné. Pro tyto osoby je to nesmírně stresující. A to, že my je potom vyslýcháme v těch ústavech a narušujeme jejich soukromí a jejich rituály, i tou naší návštěvou, je opět pro ně velice stresující. Ale nicméně si myslím, že tohle všechno - proto bych se přimlouvala za těch 5 let - protože tam prostě si myslím, že ty tři roky jsou opravdu hodně, ale ten přezkum je zde naprosto nezbytný, protože my nemůžeme automaticky zbavení způsobilosti k právním úkonům převést na omezení svéprávnosti. Tam automaticky to takhle nepřechází. Myslím si, že ten přezkum - toho se domohly právě ty organizace, protože řekly: Podívejme se na ta rozhodnutí z roku 77. A tak stará ta rozhodnutí některá jsou. Máme rozhodnutí z roku 86 atd. Tyto osoby byly pod rozhodnutím soudu, aniž vlastně bez iniciativy ošetřujícího lékaře kdokoliv ty lidi přezkoumal. Pokud tam nebyla iniciativa, ten lékař neřekl "heleďte se, soude, my tu máme osobu, která ale se lepší, nebo její zdravotní stav je lepší, tak se to soudy nedozvěděly, neučinily ty právní kroky a my jsme tu pořád měli tu osobu, která byla tedy omezena nebo zbavena způsobilosti k právním
úkonům. Toto mělo tomu udělat přítrž. A řeklo: Už dost toho, že bychom se tady smířili s nějakým stavem, který trvá 20 let. Pojďme všechny ty lidi znovu přezkoumat. Zeptejme se jich, mluvme s nimi. Protože já jsem viděla některá rozhodnutí formou usnesení o zbavení způsobilosti k právním úkonům, kde znalecký posudek vypadal jako poznámka pana doktora ze zdravotnické dokumentace. Ale to je špatně určitě. Takže proto. Naprosto s tím souhlasíme. Je to pro nás zatěžující, chápeme to, ale myslíme si, že to je jediná správná cesta, jak se podívat na ty osoby, znovu s nimi mluvit a znovu otevřít i otázku toho lékařského posouzení celé té záležitosti. Protože bohužel vždycky ta iniciativa ze strany toho personálu tam není.
Václav Bednář: A samozřejmě ještě jedna věc. Ono se to nebude týkat jenom těch, kteří byli v minulosti zbaveni, ale i ti, kteří byli omezeni, a ten progres u nich mohl být, oni se mohou lepšit v té chorobě, mohou pod nějakým, dejme tomu, lepším lékařským zacházením - ta choroba se může výrazně zlepšit. A tady byli drženi neomezeně dlouhou dobu na základě jednoho rozhodnutí. Byť i ty osoby samy mohly podat návrh na přezkum, tak většina z nich to vůbec netušila, nevěděla. Byli odkázáni jenom na toho svého opatrovníka. Jestli ten usoudil "ano, dám návrh na přezkum, nebo ne". Nechci říkat, že v hodně případech, ale v některých se stávalo, že pro opatrovníka prostě bylo výhodné spravovat majetek třetí osoby, nebyl tady žádný zájem nechat toho dotyčného přezkoumat. Z toho důvodu jsou ty přezkumy po určité době nastaveny právě tak, aby každá osoba měla mít možnost být zhlédnuta, a bylo možno znovu rozhodnout o tom, jestli stále tou duševní poruchou trpí, nebo už došlo k nějakému progresu. Takže to jenom možná na dovysvětlení. Teď bych předal slovo, aby navázal pan magistr Sosna, jako vedoucí oddělení civilního práva na ministerstvu spravedlnosti, se svým příspěvkem úpravy osvojení.
Jakub Sosna:
Dobrý den. Chtěl bych nejprve poděkovat pořadatelům i představitelům Senátu za přijetí na této půdě. Jenom, jestli dovolíte, tak bych se velice stručně vyjádřil ještě k těm novelizačním snahám ministerstva spravedlnosti. Samozřejmě je třeba respektovat ty názory, které tvrdí, že žádná novelizace není zapotřebí, nechme ten zákoník dýchat, vždyť ono si to všechno sedne. Avšak ministerstvo dospělo k závěru, a to lze demonstrovat právě třeba na případu o přezkumu omezování svéprávnosti, došlo k závěru, že existují problémy, které si prostě nesednou, nebo si sednou takovým způsobem, který se nám nebude líbit. V tomto ohledu bych chtěl uvést to, že ta stávající novela, která už je v podstatě více než rok v legislativním procesu, tak je zacílena pouze na 10 problémů takovéhoto charakteru, které reagují na konkrétní poznatky z praxe jak ze strany soudů, tak ze strany různých zájmových organizací. Otázka zmiňovaná, která se týká způsobu pořizování závěti u osob nevidomých nebo osob se smyslovým postižením, vyplývala taktéž z požadavků neziskových organizací, které pracují s handicapovanými, neboť tyto organizace považovaly za nejvýše urážlivé, aby i v případech, kdy je závěť pořizována ve formě veřejné listiny, se vyžadoval, stejně jako u soukromé listiny, přítomnost 3 svědků. To znamená, aby do záležitostí člověka i majetkových byly zatahovány další osoby, pakliže to není zcela nezbytné. Takže spousta těch problémů je - třeba jako v tomto případě možná symbolického ražení, v případě přezkumu omezování svéprávnosti je ta potřeba reálná mnohem významnější. Přesto bych chtěl říci, že sečteno, podtrženo - ta novela není projevem svévole ministerstva, skutečně se každý ten novelizační bod, kterých je v současnosti 10, těch věcných oblastí, opírá o reálné problémy praxe. A z těchto bodů v průběhu legislativního procesu, poměrně náročného, jak v připomínkovém řízení, tak v průběhu velmi dlouhého projednávání legislativní rady, byly z toho návrhu odstraněny některé body, které budily velké kontroverze, a to i mezi jednotlivými autory rekodifikace. Kupříkladu se v návrhu už neobjevuje návrh na znovuzavedení předkupního práva, jak tady bylo mylně uváděno. Nyní bych se přesunul k tématu, které jsem si zvolil taktéž záměrně, s ohledem na poznatky, které se k nám z praxe na ministerstvo dostaly. Zatímco v jiných oblastech rodinného
práva nám ani soudy, ani jiný zástupci praxe nebo akademické sféry neindikovali, že by docházelo k nějakým výraznějším problémům, tak v případě osvojení je ta situace poněkud jiná, neříkám, že nějak krizová. Ale přinejmenším i ze svých statistik, i z těch názorů těch představitelku, které jsem jmenoval, přinejmenším zjišťujeme, že s účinností nového občanského zákoníku došlo k poklesu případů osvojení, poklesu případů, kdy bylo v řízení o osvojení vydáno pravomocné rozhodnutí a taky k prodloužení délky řízení, které se v osvojení vede. To samo o sobě není nutno pokládat za nežádoucí právě proto, že ta úprava osvojení, na rozdíl od jiných částí rodinného práva, podlehla určitým výrazným změnám, které byly vedeny jistými ideovými východisky, která mají své opodstatnění a která mohou převážit i nad tím zájmem, aby řízení probíhalo rychle. Tím jedním z hlavních fundamentů je posílení práv rodičů nezletilého, který je osvojován. To se nám promítá v několika takových konkrétních projevech. Jednak se to promítá v novém pojetí práva rodiče souhlasit s osvojením. To právo není, jako tomu bývalo dříve, už podřazováno pod práva vyplývající z rodičovské odpovědnosti. Ale jedná se o samostatnou kategorii práv, která souvisí s osobou a osobností dítěte, tudíž i v případech, kdy je kupříkladu rodič zbavován rodičovské odpovědnosti, tak je současně zapotřebí zvlášť rozhodovat o tom, zda bude rodiči odňato právo souhlasit s osvojením. Totéž v případě omezování svéprávnosti - je zapotřebí vymezit jednoznačně, zda i - pokud jde o právo souhlasit s osvojením je rodič tohoto práva zbaven. Dalším takovým projevem toho ideového přístupu, že je třeba výrazněji než dříve chránit práva rodiče, což je inspirováno i mezinárodními závazky České republiky - i inspirací revidovanou evropskou úmluvou o osvojování dětí, kterou jsme zatím neratifikovali, taky proto, že vychází třeba i z možností osvojování registrovaných partnerů. Dalším takovým aspektem je skutečnost, že o tom, zda není třeba souhlasu rodiče k osvojení, se rozhoduje v samostatném řízení. A v případě, kdy je rozhodnuto o tom, že souhlasu rodiče k osvojení dítěte zapotřebí není, tak musí být ustanoven hmotně-právní opatrovník, který tento případný souhlas k osvojení dá.
Další zásadní změnou, která má právě vliv na prodlužující se délku řízení, je úprava péče před osvojením. Jednak oproti dřívější právní úpravě jsou vyloučeny zápočty, započitatelnost určité dřívější péče - ať už třeba z titulu pěstounství, poručnictví nebo svěření do péče jiné osoby, tak tuto péči prováděnou dříve nelze považovat za péči před osvojením, protože tyto formy péče sledují trošičku jiné účely u osvojení. Naopak, zákonodárce vychází z představy, že je zapotřebí přezkoumat, zda se mezi osvojitelem a osvojencem vytvoří takový poměr, který lze ztotožnit v podstatě se vztahem rodiče a dítěte jako takového. Proto je zákonem uloženo, aby poté, co soud rozhodne o předání dítěte do péče před osvojením, tato péče trvala po nezbytně nutnou dobu, která je zapotřebí pro přezkoumání toho, zda je zde přítomen takový vztah mezi osvojencem a osvojitelem. Přičemž nejméně však 6 měsíců. Dalším takovým aspektem, který se nám do zákona promítl ve výraznější míře, je i důraz na právo samotného dítěte mluvit a rozhodovat o tom, zda k osvojení dojde, či nikoliv. Občanský zákoník přináší stanovení pevné hranice 12 let, kdy je zapotřebí osobní souhlas dítěte k osvojení, až na některé výjimky, kdy s ohledem na rozumovou a mravní vyspělost nelze takovýto souhlas požadovat, v takovémto případě. K tomu se ještě dostanu. To je spojeno ještě s jedním takovým výkladovým problémem. Ale na rozdíl od dřívější úpravy, jak jsem uvedl, je zde stanovena pevná hranice. A taktéž v případě, kdy dítě této hranice nedosáhlo, tak je zapotřebí k názoru dítěte přihlížet. To máme zakotveno jak v občanském zákoníku, tak i potom v obecnější podobě v procesních předpisech. Teď bych se rád dostal jenom výběrově, nemám ambici obsáhnout zde systematicky celou tuto úpravu, ale chtěl bych poukázat jenom na určité výkladové nejasnosti, s nimiž se v této úpravě setkáváme. Mnohé z nich jsou překlenuty výkladem, u jiných je možná na místě úvaha o eventuálním budoucím novelizačním zásahu. To znamená, možná odbourat tu přílišnou formalizaci jednotlivých etap řízení, jak probíhá, a stanovení určitých odchylek v případech, kdy ta formalizace neplní tu funkci, kterou zákonodárce chtěl. A je spíše na místě to řízení urychlovat, tak, aby žádný z účastníků jím zbytečně nebyl zatěžován. První takový dílčí problém nalézáme hned v ustanovení § 800, kde jsou vymezeny osoby, které vůbec mohou osvojovat. Tam je
uvedeno, že osvojitelem se mohou stát manželé nebo jeden z manželů, výjimečně i jiná osoba. Dřívější právní úprava byla možná kazuističtější, ale přesnější v tom, že se výslovně zmiňovalo i o případu, kdy osvojuje pozůstalý manžel po rodiči dítěte. To výslovné vypíchnutí tohoto případu mělo určitou logiku, protože ty návazné kroky v řízení se spravují potom trošičku jiným postupem. Tady se musí trošičku složitěji dovozovat, že i tento případ je pod tu obecnou úpravu podřaditelný. Z toho, že to tam není konkrétněji vyčteno, potom vyplývají určité výkladové nejasnosti. Samostatnou otázkou - ale zase spíše de lege ferenda - je otázka připuštění osvojení registrovanými partnery, eventuálně jakási možnost osvojit mohl i druh rodiče dítěte. Oba tyto případy v určitém smyslu kontroverzním jsou nyní řešeny před Ústavním soudem. Na jeho verdikt si ještě budeme muset počkat. Ale to téma je určitě živé a určitě se dříve nebo později i pod tlakem politiků k tomuto tématu dostaneme. Domníváme se, a už o tom i interně přemýšlíme, jak by bylo možné tu úpravu, která by připustila osvojení registrovaným partnerem, napasovat na tu úpravu, kterou máme v občanském zákoníku. Zdá se, že by bylo možné tuto úpravu realizovat i tak, aniž by bylo zapotřebí výrazným způsobem zasahovat do samotné úpravy občanského zákoníku a mnoho z těch otázek vyřešit na úrovni zákona o registrovaném partnerství. Teď bych se pozastavil nad některými dílčími deficity, které v té úpravě spatřujeme. Jednak v té úpravě absentuje jakási podrobnější úprava souhlasu manžela - osvojitele, v případě, kdy tento manžel dítě neosvojuje, ale jeho souhlas je kondicio sine kva non dovršení osvojení. Jednak na rozdíl od úpravy souhlasu rodiče k osvojení zde nemáme žádná podrobnější pravidla, jakým způsobem by se ten souhlas měl realizovat. Chybí tam kupříkladu i navazující pravidla typu, zda lze ze strany tohoto manžela dát k osvojení i blankytní souhlas, bez ohledu na osobu osvojitele. Nebo zda lze dát ten souhlas pouze s osvojením konkrétního osvojitele. Analogií se dovozuje, že samozřejmě se to spravuje stejnými pravidly jako souhlas rodiče. Ale problém nám nastává v situaci, kdy natrefíme na případ, kdy z nějakých důvodů by byl dán případ, kdy souhlas tohoto manžela buď nelze získat z nějakých objektivních příčin, nebo jsou zde dány důvody k tomu, aby vůbec ze strany tohoto rodiče, tohoto manžela, dáván nebyl. Ale spíše řekněme, eventuální úpravu by si zasloužila především ta otázka, kdy
nelze tento souhlas získat, zda ten souhlas není vůbec zapotřebí, tak, jak to bylo podle dřívější úpravy, nebo zda zakotvit, obdobně jako u souhlasu rodiče, jehož souhlas není zapotřebí, institut opatrovníka, který by dával za manžela, který sám osvojuje k tomuto souhlas. Tady se domnívám, že už jsme se dostali spíše od oblasti, která by za určitou novelizační námahu stála, za předpokladu, že se praxe nedobere uspokojivého výsledku. Další takovou zajímavou otázkou, nebo důležitou, je zapotřebí řešit - i pokud jde o péči před osvojením. Poněvadž se zdá, že v některých případech tlak na to, aby kterákoliv osoba, která chce osvojit, to znamená i třeba manžel rodiče, popř. pozůstalý manžel, který fakticky dítě měl v péči po mnohem delší dobu, než třeba zákon požaduje pro péči - osvojení, zda je i v tomto případě nezbytné trvat na tom, aby tato osoba musela absolvovat celou půlroční, nebo možná i delší péči před osvojením. Zde se domnívám, že by bylo na místě zakotvit eventuální výjimku pro tyto případy, kdy zde existovala reálná, faktická péče, částečně možná i na náklad té osoby, v jejíž sdílené péči se to dítě nacházelo, aby nemuselo absolvovat to martyrium příliš dlouhého procesu. Kde ty důvody na to, aby ten proces trval, aby proběhla celá péče před osvojením, objektivně není. Další případ, který možná působí v některých situacích, možná nedůvodné průtahy v řízení, je situace, kdy je rozhodnuto v samostatném řízení, že není zapotřebí souhlas k osvojení ani ze strany jednoho rodiče, následně je ustanoven opatrovník. Ještě je taky zajímavá samostatná otázka - čí je to vlastně vůbec opatrovník, jestli je to v takovémto případě opatrovník dítěte, nebo opatrovník rodiče. My v našich interních diskusích, do nichž jsme zapojili zástupce odborné veřejnosti a praxe, jsme spíše dospěli k závěru, že nejde o klasického opatrovníka osoby, ale spíše o opatrovníka zájmu nebo situace, který má navíc ještě další specifické funkce. To znamená zjistit leckteré skutečnosti, které jsou potom pro soud relevantní. Tak za situace, kdy je takovýto opatrovník ustanoven, v případě, kdy bylo rozhodnuto, že není třeba souhlasu rodiče k osvojení - opravdu z objektivních příčin tak zda je na místě, abychom i v tomto případě, kdy byl dán souhlas podle obecné úpravy, museli čekat další tři měsíce na to, než uplyne obecně zakotvená lhůta, v jejímž rámci může rodič, pakliže souhlas k osvojení dává sám, tento souhlas odvolat, zda má smysl čekat, než bude po uplynutí této lhůty
moci být dítě předáno... Nebo než bude moci vůbec začít běžet ta vymezená doba pro péči před osvojení, či zda by nestálo za to výslovně stanovit, že v takovýchto případech nastávají účinky spojené s uplynutím těch tří měsíců, v rámci nichž lze souhlas k osvojení odvolat, to znamená, nejenom začátek běhu péče před osvojením, ale i navazující následky v podobě pozastavení rodičovské odpovědnosti dítěte, sistace vyživovací povinnosti, zda by nemohly nastat už s poskytnutím souhlasu takového opatrovníka, popř. zda bychom mohli alespoň soudu poskytnout pravomoc, rozhodnout o tom, že tyto následky mohou nastat. Existují případy, kdy by to bylo odůvodněno dříve, čímž by se proces osvojení mohl urychlit. Závěrem se zmíním už jenom o dílčích nedostatcích, které byly identifikovány už i odbornou veřejností, v komentářové literatuře a jsou poměrně snadně překlenuty výklady. Tím, jak ten zákon důsledněji nerozlišuje ty jednotlivé případy osvojení manželem rodiče, osvojení pozůstalým manželem, tak občas kdybychom zákon interpretovali doslovně, tak se dobíráme absurdních závěrů. Třeba v případě, kdy je osvojováno manželem rodiče, tak bychom z dikce zákona, kdybychom to podřazovali pod osvojení jedinou osobou, tak bychom i v tomto případě museli vypouštět zmínku v matrice o druhém rodiči atd. To znamená, možná stálo za zvážení, ale spíše ve fázi ještě, kdy ten zákon byl tvořen, pečlivěji propracovat tyto jednotlivé případy. Ale nezbytné, jak jsem říkal, to není. Spíše má smysl se do budoucna soustředit na odůvodněné odchylky v rámci úpravy osvojení a řízení osvojení, které by mohlo ten proces zefektivnit a urychlit.
Václav Bednář: Takže já děkuji panu magistru Sosnovi za jeho příspěvek. A protože náš čas se chýlí ke konci, tak jednak samozřejmě pro vás je poslední prostor, pokud se chcete na něco zeptat, pokud chcete položit nějakou otázku. Je v podstatě jedno, komu z nás z přednášejících. Takže táži se, je-li prostor pro dotazy? Nebo je-li tu nějaký dotaz? Není. Takže já jenom využiji situace, že jsem tím, kdo má diskusi vést. Zareaguji na to, co bylo řečeno k té novele. Jednak děkuji za doplnění a omlouvám se za nekorektní přístup ohledně podílového spoluvlastnictví. Já ten návrh, který jsem měl, tak tam ještě úprava podílového spoluvlastnictví byla. Takže to beru na sebe. Moje chyba.
Ale musím se vyjádřit k té závěti pořízené veřejnou listinou. Tam je to samozřejmě nonsens, ta nová úprava, z jednoho prostého důvodu. Protože tady se předpokládá, nebo důvodová zpráva k tomu zákonu, jak jsem ji četl, předpokládá - je pořizováno před notářem, a je tam důvěra v notáře. To je sice pravda, ale člověk, který komunikuje v nějaké zvláštní řeči, tedy pokud je někdo postižen a zvolí si způsob komunikace třeba v té znakové řeči, tak samozřejmě notář tu znakovou řeč neumí. A stejně bude muset být účasten toho řízení nebo toho jednání před tím notářem nějaký tlumočník. Ta původní úprava počítala s tím, že si tu osobu může zvolit ten, kdo je postižen, může si zvolit způsob té komunikace. A to, že tam bude více osob, má zajistit, že nedojde k nějakému vadnému tlumočení, nebo k nějakému problému při tom tlumočení. Což ta nová úprava opomíjí. Ona ta původní úprava totiž více měla hájit práva toho člověka a snažit se, aby nedošlo k jeho poškození. Ta nová úprava jednoduše říká - ta ustanovení § 1535 nepoužijeme a vlastně tím tlumočníkem může být někdo, koho dotyčný vůbec nezná, vidí ho poprvé. Pak jenom věříme tomu, že ten tlumočník tomu notáři přetlumočí to, co dotyčný říkal, správně a korektně. Ale to už asi není úplně to, co se původně chtělo. Takže to jenom na dovysvětlení.
(hlásí se přispěvovatel)
Jakub Sosna: Nesmíme opomenout samozřejmě obecnou úpravu, která na takový případ pamatuje. Pakliže ta osoba se nemůže seznámit s tím obsahem a může se té závěti, nebo jakýmkoli obsahem, a může se s ním seznámit pouze pomocí určitých specifických pomůcek, tak to je otázka, kterou nám řeší obecně § 563. Nemusíme ho zvláště a ještě mnohem přísněji řešit v úpravě pořizování závěti prostřednictvím tří svědků.
Václav Bednář: Takže problém je v tom jednom svědku navíc. Ale ta obecná úprava chce dva. Dobře, nemyslím si, že je to tak zásadní věc, kterou by bylo potřeba řešit novelou. Ale pojďme pryč. Už
skutečně čas se chýlí. Takže jenom na závěr, já samozřejmě chci poděkovat Senátu, chci poděkovat panu senátoru Nenutilovi za to, že tím, že vzal záštitu nad pořádáním tohoto semináře, umožnil vystoupit nám přednášejícím k tématům, která se týkají aktuálních problémů spojených s novým občanským zákoníkem a s jeho aplikací. To, co tady teď proběhlo mezi mnou a kolegou Sosnou, jenom jasně ukazuje to, že přístup k právu je možné pojímat různým způsobem. Já bych se s vámi dnes rozloučil vtipem, který často říkám na školeních, kterým odlehčím tu celou materii, o které jsme se tady dlouhou dobu bavili. Ten vtip je jednoduchý. Zavolají právníka, matematika a statistika. Zeptají se jich, kolik je 1+1. Matematik bez rozmýšlení odpoví: 2! Statistik se chvíli zamyslí a řekne: To je 2,000! Právník se na vás podívá a řekne: A kolik byste potřebovali, aby to bylo? To je přesně o tom, o čem je právo. Právo není o tom, že něco je správně a něco je špatně. Vždycky na to právo je třeba nahlížet z dvou různých pohledů těch lidí, kteří do toho nějakého právního jednání vstupují. To, co jednomu přijde jako správné, druhému může přijít jako špatné a obráceně. Proto hovořit o tom, že jsou v právu chyby, je velice obtížné. To, co jednomu přijde jako chyba, pro druhého je naopak to, co je naprosto správné a korektní. Je vždycky třeba hledat nějakou rozumnou míru a rozumný kompromis. Tolik ode mě. Já vám všem děkuji za pozornost a jménem, jestli si mohu dovolit, jménem Vysoké školy Karlovy Vary, se s vámi tímto chci rozloučit a ještě jednou vám poděkovat za pozornost. Díky!
