VŠTVS PALESTRA
Systém školení obecných a odborných kompetencí dobrovolníků při sportovních akcích pro veřejnost
Specifika organizace sportovních akcí s účastí mentálně postižených VŠTVS Palestra s.r.o. Pilská 9 Praha 9 www.palestra.cz
Obsah 1.
Specifika hendikepu u lidí s mentálním postižením
3
1.1
Důležité termíny
3
1.2
Klasifikace mentálního postižení
4
2.
Komplikace spojené s postižením
6
3.
Komunikace s lidmi s mentálním postižením
8
4.
Jak předávat důležité informace lidem s mentálním postižením
10
4.1
Pravidla pro psané informace:
11
4.2
Člověk s mentálním postižením na sportovní akci
12
4.3
Prevence krizové situace
13
5.
Závěrem
14
1
Kapitola
1. Specifika hendikepu u lidí s mentálním postižením Lidé s mentálním postižením nejsou jednotnou skupinou stejně fungujících osob, způsob jejich postižení je vždy individuální, každý z nich má jiné slabiny a jiné talenty – naprosto stejně jako u lidí bez postižení. Představme si každého člověka jako krajinu. Rozdíl mezi námi bude v tom, že člověk s mentálním postižením bude mít svá údolí a propasti pod hranicí toho, co vnímáme jako normu a co potřebujeme zvládat k tomu, abychom žili samostatně bez jakékoliv podpory a pomoci. Jeho talenty ale mohou být na stejné úrovni jako u lidí z většinové společnosti – existují lidé s mentálním postižením, kteří jsou zruční řemeslníci, svědomité uklízečky a najdou se i talentovaní výtvarníci a básníci. V jejich přítomnosti můžeme se velmi často cítit být obdarováni jejich schopností silně prožívat a vyjadřovat své emoce. Čím je postižení těžší, krajina klesá a vyrovnává se, ale osoby s nejtěžším typem postižení pravděpodobně na závodech nepotkáme, nanejvýš jako diváky. Ještě v nedávné době bohužel neměli lidé s mentálním postižením šanci žít normální život, normálně bydlet, chodit do školy a do práce, žít v rodinách a mít normální vztahy, účastnit se společenského života, realizovat své zájmy… Jejich izolace v ústavních zařízeních způsobila, že lidé „normální“ většinou neměli příležitost se s lidmi s mentálním postižením potkat a zjistit, že není třeba se jich bát, ani si je idealizovat, litovat je nebo s nimi zacházet jak s malými dětmi. Lidé s mentálním postižením pociťují svůj hendikep v různých situacích, které se pokusíme pojmenovat a najít způsob, jak jim v dané situaci poskytnout cílenou a efektivní podporu. 1.1
Důležité termíny
Mentální postižení je pojem, který se vztahuje k podprůměrnému intelektuálnímu fungování člověka, které souvisí se snížením adaptační schopnosti ve dvou nebo více oblastech: komunikace, sebeobsluha, orientace, sociální dovednosti, sebeřízení, schopnost využívat komunální služby, zdraví a bezpečnost, schopnost učení a využití naučeného, schopnost práce a odpočinku. Hendikep – Hendikep neznamená totéž, co postižení. Označuje znevýhodnění vytvářené společností, prostředím či jednotlivci. Třeba pro člověka na hranici lehkého a středně těžkého mentálního postižení, který může být dobrovolníkem na závodech, nebude hendikepem jeho postižení (výkon samotné dobrovolnické práce zvládne), ale instrukce v psané formě, protože má potíže s porozuměním psanému textu).
3
Emoční inteligence (EQ) je schopnost zpracovávat emoční informace, to zahrnuje zejména vnímání, integraci, porozumění a řízení emocí. Zahrnuje schopnost identifikovat emoce z tváře, hudby a příběhů (vyprávění), umožňuje používat emoce při tvorbě i při řešení problémů. Obsahuje i umění rozeznávat emoce – jejich podobnost, protichůdnost a pochopit, co nám sdělují. Emoční inteligence také se také zabývá fungováním emocí ve vztazích a schopností je ovládat. EQ není přímo závislá na IQ a člověk s mentálním postižením může na úrovni emocí fungovat naprosto „normálně“.
Výšku IQ musíme vnímat jen orientačně, protože vyšetřením nikdy přesnou hodnotu IQ nezjistíme. Důležitější je, jak člověk zvládá životní nároky v prostředí, kde žije a jaký typ podpory potřebuje.
Typy podpory 1) žádná podpora 2) dohled 3) podpora slovy a gesty 4) částečná fyzická asistence 5) úplná fyzická asistence 1.2
Klasifikace mentálního postižení
Lehká mentální retardace (F70) - IQ 50-69
Středně těžká mentální retardace (F71) - IQ 35-49
Těžká mentální retardace (F72) - IQ 20-34
Hluboká mentální retardace (F73) - IQ pod 20
Jiná mentální retardace (F78) - nelze určit (pro autismus, smyslová postižení…)
Nespecifická mentální retardace - nelze zařadit (je MR, ale nedostatek znaků)
Lehké mentální postižení - problémy se začínají projevovat při začátku školní docházky. V oblasti myšlení se objevují obtíže s rozlišením podstatného, ale tyto děti obvykle bez problému chápou příčinné souvislosti. Častěji se u nich vyskytují poruchy učení a problémy se čtením a psaním (souvisí s organickým poškozením CNS). Číst a psát se však většinou naučí. Při integraci do běžné třídy běžné základní školy často vyžadují podporu asistenta. Ve speciálních třídách na běžné škole se zpravidla bez asistenta obejdou. V současnosti navštěvují zpravidla praktické školy. V dospělosti jsou tito lidé v sebeobsluze soběstační, zvládají praktické dovednosti, po ukončení školní docházky se mohou vyučit v prakticky zaměřených učebních oborech. Pracují buď na volném trhu práce - někdy s využitím podpory pracovního asistenta (především při zaučení), nebo na chráněných pracovních místech. Vyžadují občasnou podporu v nových a složitých situacích, kterým nemusí rychle porozumět. V některých případech mohou bydlet zcela samostatně, či využívají služby podporovaného nebo chráněného bydlení.
4
Ve společnosti, kde byl kladen malý důraz na teoretické schopnosti, by mohli tito lidé žít zcela bez problémů. Uvádí se, že tuto skupinu tvoří asi 70% lidí s mentálním postižením. Středně těžké mentální postižení - projevy postižení jsou zřejmé již v kojeneckém nebo v batolecím období. Pohybový vývoj a chápání řeči je pomalejší. Většinou si tito lidé v průběhu dětství osvojí jednoduchou slovní zásobu, která jim postačí k dorozumění a konverzaci. Úroveň řeči je však velmi rozdílná. Liší se od schopnosti konverzace přes jednoslovné vyjadřování potřeb až po komunikaci skrze gesta (někdy dyslálie, agramatická řeč). Podpora těchto dětí je zaměřena zejména na stimulaci a aktivizaci řeči. V oblasti sebeobsluhy mohou vyžadovat podporu, její úroveň je individuální – od občasného dohledu až po přímou fyzickou pomoc. Dobře zvládají výuku ve speciální škole a mohou si osvojit základy čtení, psaní, počítání. Bohužel se i dnes můžeme setkat s tvrzením, že tito lidé „jsou nevzdělavatelní“. V dospělosti jsou schopni vykonávat jednoduchou manuální práci, nejlépe pod strukturovaným a dobře zajištěným dohledem. Mohou být také úspěšně zapojeni do programu podporovaného zaměstnávání. V některých případech jsou schopni žít poměrně samostatným životem v rámci programu chráněného či komunitního bydlení s vhodně upravenými vnějšími podmínkami. Tuto skupinu tvoří přibližně 15-20% lidí s mentální retardací. K mentální retardaci tohoto typu jsou často přidružená neurologická onemocnění (epilepsie) nebo pervazivní vývojové poruchy. Těžké mentální postižení - vyskytuje se v 5-10% případů. Hluboké mentální postižení Lidé z posledních dvou skupin nebudou pravděpodobně ani v roli diváka ani dobrovolníka
5
2
Kapitola
2.
Komplikace spojené s postižením
Na závodech/sportovních akcích se s člověkem s mentálním postižením můžeme potkat jak v pozici závodníka (sportovce), tak dobrovolníka. Většinou se bude jednat o člověka s lehkým mentálním postižením (LMP), nebo na hranici středně těžkého mentálního postižení (SMP).
Komunikace a předávání informací (je jim věnována speciální kapitola) Sebeobsluha – Člověk s LMP je schopen se sám o sebe postarat v běžných podmínkách, na které je zvyklý. V cizím a nepřehledném prostředí bude zmatený a lehce se může stát, že se převleče jen částečně, někde zapomene boty a podobně. Proto je velmi důležité, aby měl asistenta, který mu připomene, co má udělat, případně ukáže, kam co má dát. Fyzická pomoc není zpravidla zapotřebí. Orientace – Většina osob s LMP, ve známém prostředí funguje bez podpory, ale na závodech v neznámém prostředí s množstvím lidí kolem budou mít nejspíš problém. Je vhodné, aby se s tratí seznámili předem, měli k dispozici mobil s číslem kontaktní osoby a identifikační kartu s důležitými údaji (včetně telefonního čísla) na krku. Na trati by neměli v pozici dobrovolníka být sami, ale s asistentem. Sociální dovednosti – U každého člověka s LMP jsou individuální. Jejich chování ale nemusí být vždy adekvátní situaci - časté jsou silné emocionální reakce a to jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu. Sebeřízení – Velmi důležitá je role motivace, klíč k aktivitě u osob s LMP je v tom, že vzbudíte jejich zájem a nadšení. Pokud se vám to podaří, nebudete mít se slabší vůlí a sebeovládáním, které se u některých osob s LMP vyskytují, žádný problém. Zdraví a bezpečnost – Je důležité vědět, jestli člověk s LMP nemá další zdravotní komplikace (epilepsie, cukrovka, vysoký tlak…). V případě epilepsie je důležité vědět, zda je zdravotní stav stabilizovaný, medikace zabírá. V mnoha případech je epilepsie diagnostikovaná, ale nemoc se formou záchvatů po dlouhá léta neprojevuje. Pokud má brát léky, raději zkontrolovat, jestli si je vzal, v nové a neobvyklé situaci by na to mohl zapomenout. Důležitá je i kontrola pitného režimu a pravidelného jídla. V případě horkého počasí kontrolovat i vhodné oblečení (čepice, opalovací krém). Schopnost učení a využití naučeného – Lidem s LMP je důležité vysvětlovat jejich úkoly postupně po malých částech, používat jednoduchý jazyk a krátké věty. Je dobré podpořit paměť jednoduchým textem nebo piktogramy, které by shrnovaly jednotlivé kroky. Pokud je to možné, je dobré jim přesně předvést, co budou dělat. Čím více použijete způsobů, tím větší máte šanci, že si zapamatují, co potřebujete.
6
Schopnost práce a odpočinku – Lidé s LMP často neodhadnou své schopnosti a dovednosti. Pokud říkají, že něco umí, je dobré se zeptat, jak tedy danou činnost přesně budou dělat. Jiní se zase zbytečně podceňují a říkají, že oni nic neumí a ničeho nejsou schopní. V tom případě je vhodné podpořit jejich sebevědomí. V obou případech je ideální, aby si danou činnost mohli vyzkoušet. Může se stát, že neodhadnou své síly a budou unavení – buďte vnímaví a ptejte se, jestli si nepotřebují odpočinout. Dejte jim najevo, že si to mohou dovolit, že to není žádné selhání.
7
3
Kapitola
3.
Komunikace s lidmi s mentálním postižením
Text nemůže obsáhnout tak velké téma, jako je komunikace s lidmi s mentálním postižením v úplnosti. Zapojení do normálního života je pro LMP velmi důležité a nemělo by být odděleno od aktivit ostatních dospělých lidí bez mentálního postižení. K tomu, aby se lidé s mentálním postižením mohli zapojovat společně s lidmi bez postižení je potřeba, jak s touto skupinou komunikovat, jak pro ni připravit případné informační materiály či pokyny pro sportovce či dobrovolníky. Obecné zásady: Používejte jasný a jednoduchý jazyk Používejte jasné a snadno srozumitelné dokumenty Používejte vizuální pomůcky Zapojte účastníky (dobrovolníky, sportovce nepostižené, případně osobní asistenty) Je důležité dobře znát jak potřeby, tak schopnosti této cílové skupiny. Důležitá zásada v jakémkoliv kontaktu s lidmi s mentálním postižením je vycházet a stavět na tom, jaké jsou jejich schopnosti a ne z toho, co nedokáží a neumějí. U lidí s mentálním postižením se objevují tyto projevy: Snížená úroveň rozumových schopností a potíže v komunikaci Pro většinu bývá obtížné porozumět a vyhodnotit běžné situace. Lidé s mentálním postižením mívají nedostatečnou slovní zásobu. Nemusí být schopni přesně vyjádřit, co chtějí, nebo pochopit, co se po nich chce. Mohou mít potíže ve psaní, čtení, zapamatování si informací a jejich zpracování Menší míra pozornosti. Nevydrží například dlouho poslouchat nebo se soustředit. Horší orientace v čase a prostoru Nižší úroveň sociálních dovedností (ale není to pravidlo) Mohou mít problémy při navazování a udržování vztahů, nedokáží požádat o pomoc, neumějí vyjádřit (ne)spokojenost, mají nejasnosti v sociálních rolích. Může se objevit i nepřiměřená komunikační vzdálenost k druhému (moc blízko x moc daleko). Nepřiměřené sebehodnocení, podceňování či přeceňování. Nízké sebevědomí, pomalejší tempo při učení se novým věcem, při vyjadřování apod. Omezená schopnost abstrakce a zobecňování 8
Např. otázka typu: „Je to už dlouho?“ je dost abstraktní. Pojmy jako: dávno, před chvílí apod. nejsou pro ně dost konkrétní, proto jim často nerozumějí. Je tedy vždy nutné uvádět konkrétní příklady. Přidružená postižení: smyslové, tělesné, vady řeči, epilepsie či psychiatrické onemocnění. I přes tato omezení, která se liší dle stupně postižení, se člověk s mentálním postižením může zapojit do většiny aktivit v běžném prostředí.
Jak k lidem s mentálním postižením přistupovat a jak s nimi komunikovat Pokud mluvíte s dospělým člověkem s mentálním postižením, vykejte mu, nebo se domluvte na vzájemném tykání. Pokud jednáte s dospělými lidmi, oslovujte je „paní/pane“ a příjmením. Před intenzivnějším kontaktem se představte a podejte člověku s mentálním postižením ruku. Pokud sdělujete informace, ověřte si, jestli Vás člověk s mentálním postižením dobře vidí a slyší. Vždy předem vysvětlete, o čem budete mluvit a co se bude dít. Postupujte po malých krocích a snažte se vše vysvětlovat, nespěchejte! Mluvte v první řadě s nimi, oni jsou Vašimi partnery v jednání. Jejich průvodci je mají podporovat, ne za ně vše vyřizovat a rozhodovat. V některých případech mohou jejich průvodci fungovat jako tlumočníci, ale i v takovýchto případech se obracejte nejdříve na člověka s mentálním postižením. Při různých administrativních úkonech nebo jiných aktivitách pomozte lidem s mentálním postižením v tom, aby věci zvládali sami. Co nejvíce se přizpůsobte tempu lidí s mentálním postižením, budou se pak lépe soustředit. Dostatek času a trpělivost jsou pro ně důležité. Mluvte srozumitelně a pomalu. Nepoužívejte cizí slova ani dlouhá souvětí. Vše, co je možné, názorně ukažte. Dávejte jednoduché a srozumitelné otázky. Počkejte vždy na odpověď – neodpovídejte za ně, či nedoplňujte svými domněnkami. Zbytečně lidi s mentálním postižením nezahlcujte informacemi. Vyhněte se ironii a dvojsmyslům – mohou vést ke zbytečným nedorozuměním. Průběžně si ověřujte, jestli Vám člověk s mentálním postižením dobře rozuměl. Je důležité reagovat víc na emocionální stránku sdělení než na obsah. Někdy bývá faktický obsah sdělení a emoce v rozporu a v tom případě je nutné na emoce reagovat a toho člověka podpořit .
9
4
Kapitola
4. Jak předávat důležité informace lidem s mentálním postižením Používejte jasný a jednoduchý jazyk. Je důležité mluvit zřetelně a pomalu. Měli byste se často přesvědčovat, zda vám lidé rozumějí. Měli byste si najít způsob jak poznat, že vám lidé s mentálním postižením rozumějí. Můžete se ptát například takto: „Můžete mi vlastními slovy vysvětlit, jak jsme se domluvili? Neptejte se:„Rozuměli jste mi?“ Lidé často odpoví ANO, i když vám třeba nerozuměli! Někteří lidé s mentálním postižením mohou mluvit méně srozumitelně. Někteří lidé s mentálním postižením nekomunikují slovy. U těchto lidí je potřeba dobře sledovat: jak se chovají jak se tváří jaká používají gesta Důležitým prostředníkem v komunikaci s lidmi s těžkým a hlubokým postižením je jejich asistent nebo jiná blízká osoba. Lidé, kteří takového člověka dobře znají a jsou s ním v častém kontaktu, mohou při vaší vzájemné komunikaci velmi pomoci. Mohou vědět, co který jeho nebo její projev znamená, nebo co má nebo nemá rád/a. Lidé s mentálním postižením, kteří nekomunikují slovně, mohou komunikovat jinak. Například pomocí: gest a naučených manuálních znaků piktogramů (obrázky) symbolů fotografií počítače komunikačních tabulek složených z fotografií, symbolů a piktogramů
10
4.1
Pravidla pro psané informace:
Ve snadno srozumitelném jazyce by měly být všechny dokumenty, které obsahují důležité informace týkající se lidí s mentálním postižením, kteří mají plnit nějaké úkoly. Například: Všechna pravidla, kterými se mají návštěvníci vaší akce řídit. Organizační pokyny. Orientační tabule. Nejde o to, aby byly nákladně a složitě zpracovány. Důležité je, aby byly srozumitelné a aby lidé s mentálním postižením dostali informace, které potřebují. Lidé s mentálním postižením musejí také vědět, jak se k srozumitelným informacím dostat. Potřebují vědět, že takové informace existují a kde je najdou. Používejte vizuální pomůcky. Vizuální pomůcky jsou důležité na případných informačních schůzkách. Pomáhají doplnit a dokreslit informace, které lidem podáváte. Mezi vizuální pomůcky patří: Prezentace v Power Pointu nebo jiném programu Instruktážní, informační a výukové filmy Fotky Symboly, piktogramy, ilustrace Použití flipchartu Názorné konkrétní pomůcky Pokud používáte vizuální pomůcky, přesvědčte se, že jsou snadno srozumitelné. Obrázky mohou mít tuto formu: ilustrace fotka piktogram Když použijete obrázek, přesvědčte se, že pomáhá lidem pochopit to, o čem mluvíte. Dejte pozor, aby obrázek dobře vystihoval nebo vysvětloval tu informaci, kterou reprezentuje. Zapojte nepostižené účastníky akce s lidmi s MP mluvte přímo a osobně. Pomozte jim, aby se aktivně zapojili, povzbuďte je. Vyzvěte je, aby mluvili o svých vlastních zkušenostech, aby vyjádřili svůj názor na diskutované téma. Často kontrolujte, zda vám rozumějí a jestli „neztrácejí nit“. Můžete se například jednoduše zeptat: „O čem se to vlastně teď bavíme?“ Nejméně vhodnou formou předávání informací lidem s mentálním postižením je forma přednášky, kdy mluví jen přednášející.
11
Když se lidé s mentálním postižením učí nové věci, potřebují zapojit pokud možno všechny smysly. To znamená: Zrak - obrázky, filmy Sluch - mluvené slovo Hmat - konkrétní pomůcky Na co dát pozor Lidé s mentálním postižením obvykle pracují pomaleji. Proto je lepší předávat lidem s mentálním postižením méně informací a předávat je postupně. Na delších akcích je potřeba dělat častější a delší přestávky. Zvážit délku akce pro sportovce i dobrovolníka. Doba, po kterou se lidé s mentálním postižením dokáží soustředit, je velmi individuální. Nejlépe je sledovat průběžně, v jaké jsou formě a podle toho dávkovat přestávky. Obecně ovšem platí, že i lidé bez postižení se intenzivně dokáží soustředit pouhých 20 minut. U lidí s mentálním postižením to je ještě méně. Nezapomeňte se ujistit, že mají účastníci akce všechny organizační informace a že jim rozumějí. 4.2
Člověk s mentálním postižením na sportovní akci
Dříve než se stane člověk s mentálním postižením dobrovolníkem či sportovcem doporučujeme, aby si sportovní akci zažil jako divák. Kontaktujte organizaci, která pracuje s lidmi s postižením, případně rodinu postiženého člověka a nabídněte jim spolupráci. Pokud se domluvíte, odpadne Vám mnoho starostí, protože profesionálové své klienty dobře znají a zpravidla s nimi na akci mají možnost vyslat i osobní asistenty či vlastní zkušené dobrovolníky, mohou si tak akci nejdříve zažít jako diváci. Zažijí si v bezpečí atmosféru sportovní akce, množství lidí, hluk- fandění diváků, ideálně i místo, kde se akce organizuje, známé místo v tu dobu může vypadat zcela jinak. Klient sám si z vyprávění či fotografií i videa konkrétní představu neudělá - může se rozhodnout k něčemu, co mu na vlastní kůži nebude vůbec příjemné. Jako divák uvidí jak sportovce tak dobrovolníky v akci, uvidí jejich úkoly, může se tak lépe rozhodnout, zda by chtěl být v jejich roli a v jaké míře. Důležité je vyhodnotit velikost akce je rozdíl je-li pro 100, lidí. 1500, a 8000. Promyslete předem možnosti zapojení lidí s MP, vytipujte vhodné pozice pro dobrovolníky i pro sportovce - zvolte konkrétní disciplíny. Nejasnosti případně konzultujte s profesionálem z konkrétní organizace, se soc. pracovníkem, speciálním pedagogem. Není dobré spoléhat jen na nadšení člověka s mentálním postižením a jeho rozhodnutí pomáhat či „být sportovec“ pokud nemá předchozí zkušenost. Člověk s mentálním postižením má velmi často silnou a naléhavou potřebu pomáhat, být užitečný ostatním. Člověk s mentálním postižením v roli dobrovolníka by měl mít příležitost navázat kontakt s konkrétním člověkem z dobrovolnické skupiny dopředu (seznámit se dříve než 12
těsně před akcí, navázat důvěru. Bude tu „někdo kdo bude jeho kontaktním bezpečným člověk“ někdo s kým se domluví, na koho se může obrátit. Není nutné, aby to byl jeho vlastní osobní asistent. Pokud by to jeho vlastní osobní asistent byl, budou ideálně oba členy dobrovolnického týmu. Důležité je znát klientovi možnosti a jeho potřeby i kvůli době po kterou má pomáhat. Bezpečně vědět má-li fyzické síly na to, aby stál tři a více hodin na svém stanovišti, vyhodnotit jeho možnosti předem. Předávání medailí 1hodinu zvládnout může, 3hodiny na občerstvovačce už nemusí. Domluvit se dopředu, že bude pomáhat např. jen hodinu či dvě a kdo ho na stanovišti vyzvedne. Je potřeba počítat s tím, že člověk s mentálním postižením má pomalejší tempo, potřebuje jednoduché a srozumitelné instrukce, potřebuji si úkoly, které jsou mu svěřeny zkusit dopředu natrénovat. Nácvik konkrétních situací je ideální způsob, osobní zážitek klienta ukáže, zda svěřený úkol zvládne Nezapomeňte člověku s mentálním postižení říci zda ho za jeho výkon (dobrovolnický či sportovní) čeká nějaká odměna (čepice, tričko, medaile, občerstvení cíli) bude z téhle zprávy velmi nadšený. 4.3
Prevence krizové situace
Visačka s údaji na krku sportovce i dobrovolníka, pro případ, že by se v davu ztratil. Rychlá volba na telefonu např.1 aby měl komu zavolat a dovolal se. Počítat i se selháním sítí. Vědět, jestli klient užívá nějaké léky a má je brát v průběhu samotné akce. Nedoporučujeme zapojovat do akce klienta, o kterém nevíme, zda má nějaké sportovní zkušenosti, ani klienta, u kterého si nemůžeme ověřit, co nám říká (může se přecenit a dostat např. epileptický záchvat). V případě sportovce s mentálním postižením ideálně mít „parťáka“ vodiče, kterého postižený sportovec zná, se kterým se domluví, který se jeho fyzickým možnostem přizpůsobí. Parťák může mít při akci na starost i skupinku klientů 3-5, opět by ho měli již znát z nějakého předchozího jednání. V případě klientů ze zařízení ústavního typu, to může být pracovník z organizace, máme s nimi dobré zkušenosti. Parťák nemusí být osobní asistent, ale je nezbytné, aby člověk, který sportovce s postižením dobře zná, potvrdil jaké jsou jeho reálné fyzické možnosti, jaká jsou konkrétní rizika. Člověk s mentálním postižením nemusí být schopen rizika vyhodnotit, zároveň také mívá potíže s rozhodováním. Pro všechny je bezpečné vědět předem, že postižený sportovec zná své možnosti, že může daný sportovní výkon zvládnout. Mít potvrzeno, že např. uběhne 3 km, že zná pravidla hry. Nemusí mít konkrétní představu o náročnosti trati (kopec), zátěže, vzdálenosti. Pokud se jako sportovec zapojí je rozdíl, pokud např. samostatně krouží po 1km okruhu a je v podstatě na dohled, nebo se pohybuje po trati 3 a více km start a cíl a trať předem nezná.
13
5
Kapitola
5. Závěrem Nechceme organizátory sportovních akcí touto příručkou odradit. Právě naopak, pokud vše dobře ošetříte, přinese zapojení lidí s mentálním postižením do Vašich sportovních akcí mimořádnou atmosféru a velké životní obohacení pro všechny účastníky. Lidé s mentálním postižením toho nás nepostižené mohou hodně naučit, potřebují jen dostat příležitost žít jako my. Sportu zdar a tomu pro integraci postižených lidí do společnosti zvláště! Být odlišný je normální. Zkratky: LMP lehké mentální postižení Zdroje:http://inclusion-europe.org/
14
