Vrcholně středověké opevnění města Brna 1)

Vrcholně středověké opevnění města Brna 1)

Václav Kolařík

The High-Medieval Fortifications of Brno The appearance and history of town fortifications are among the most important and sensitive indicators of the significance and status of Czech and Moravian towns in the Middle Ages. Beyond doubt, Brno was one of the most important medieval towns in the Czech Crown Lands, with fortifications recorded as early as the mid-13th century. Their constantly-evolving modifications and reconstructions maintained Brno as major fortified town in the Czech lands. Despite these realities, there exists no comprehensive historical account of the fortification of Brno. Unfortunately, the ring of fortification around the city was almost completely demolished in the 19th century, and only fragments have survived to this day. Further, they have suffered from insensitive reconstruction in recent years, making documentation of their construction and history impossible. The fragmentary state of the above-ground parts of the Brno fortifications (in contrast to some other Czech and Moravian towns) makes experts concentrate all the more on whatever archaeological information may partially compensate for the loss. Despite over twenty years of rescue archaeology in the city of Brno, a comprehensive overview of the development of the Brno fortifications on the basis of its results has not yet been produced. This paper summarises and assesses existing information concerning the Brno fortifications acquired by archaeological research until the end of 2007. In terms of history, it spans the origins of the fortifications in the first half of the 13th century and its modernisation in the 15th century in response to the introduction of artillery. Úvod 1) Předkládaný článek vychází z magisterské diplomové práce V. Kolaříka Opevnění města Brna do konce třicetileté války na základě archeologických výzkumů, obhájené v roce 2007 na ÚAM FF MU v Brně (Kolařík 2007).

Obr. 1 Pohled na Brno od jihovýchodu od J. Willenberga. Bartoloměj Paprocký z Hlahol 1593, „Zrcadlo Slawného Margkrabstvij Morawského“. Moravská zemská knihovna v Brně (St3–6211, knihopis č. 6862).

Podoba a osudy městského opevnění jsou jedním z nejvýznamnějších a nejcitlivějších indikátorů významu a postavení našich měst ve středověku (Razím 1995a, 9). Nemůže být pochyb, že Brno patřilo k nejdůležitějším středověkým centrům zemí Koruny české, s opevněním doloženým již k polovině 13. století, jehož postupné úpravy a přestavby z něj učinily jednu z předních pevností českých zemí (obr. 1). I přes tyto skutečnosti dosud postrádáme pro Brno ucelený historický výklad o městské fortifikaci. Starší práce podávají především obecné informace bez hlubších sond do archivního materiálu, narůstajícího především od pozdního středověku (Bretholz 1911, 183–188; Šujan 1928, 102–103; Dřímal – Peša 1969, 41, 77–78). Nové, současnému stavu poznání odpovídající dějiny pak Brnu chybějí. Město bylo především v 19. století postiženo téměř úplnou destrukcí hradebního prstence. Do současnosti se z něj dochovaly jen nepatrné fragmenty, které byly navíc v posledních letech značně poznamenány necitlivou rekonstrukcí znemožňující dnes jejich stavebně historickou dokumentaci. Velmi torzovité nadzemní části brněnské fortifikace (na rozdíl od některých jiných českých a moravských měst) nás nutí věnovat zvýšenou pozornost archeologicky zjištěným informacím, které mohou tuto ztrátu částečně nahradit. Ovšem archeologický výzkum samotný, bez studia dostupného písemného a ikonografického materiálu a dokumentace zbylých nadzemních částí opevnění, nám poskytuje pouze omezený pohled na vývoj opevnění města pod Špilberkem. I přes více než dvacet let trvající působení záchranné archeologie ve městě Brně nebyl zatím na základě jejích výsledků podán ucelený přehled vývoje brněnského opevnění (Holub – Kolařík – Kováčik et alii 2004, 57–97; Procházka 2000; 2003). Předkládaná práce shrnuje dosavadní informace získané o brněnské městské fortifikaci archeologickými výzkumy do konce roku 2007. Chronologicky ji vymezuje 1. polovina 13. století (do níž spadají počátky výstavby vrcholně středověké fortifikace), na druhé straně pak období přelomu 14. a 15. století, předcházející modernizaci opevnění v reakci na počínající využívání palných zbraní.

122

Václav Kolařík 1. Počátky Brna s ohledem na výstavbu vrcholně středověkého opevnění

Vrcholně středověké opevnění města Brna 1.1 Od raně středověké aglomerace k institucionálnímu městu Ústředním předmětem bádání a hlavním tématem brněnské archeologie nadále zůstává objasnění charakteru raně středověkého hradského centra a proces vzniku právního města. K problematice existuje velké množství literatury, která v podstatě nezměněný rozsah písemných pramenů interpretuje různě na základě poznatků archeologických výzkumů (např. Cejnková et alii 1984; Měřínský 1993; 1995; Konečný 1995/1996; Procházka – Loskotová 1999, 169; Procházka 2000; 2003, 268–275; Zapletalová 2006a; Merta et alii 2007, 144). V polovině 80. let minulého století byla na základě interdisciplinární revize pramenů zpochybněna lokalizace původního hradu na Petrov a důraz byl položen na území Starého Brna (Cejnková et alii 1984, 264–266). Záchranné archeologické výzkumy, rozvíjející se v Brně především od 90. let 20. století, nepotvrdily prozatím na Petrově starší sídelní aktivity než z druhé poloviny 12. století a odkryly pozůstatky dosud neznámého předlokačního osídlení v jižní části historického jádra města (Procházka – Loskotová 1999; Procházka 2000, 19–44; Merta et alii 2007, 144). Za současného stavu poznání je pravděpodobné, že opevněné centrum brněnské aglomerace se sakrálním areálem se v 11. a v nespecifikované části 12. století nacházelo na levobřeží Starého Brna (Procházka 2000, 42–43; 2003, 268–270; Zapletalová 2006a; bezprostřední hospodářské a výrobní zázemí rezidence se nacházelo pravděpodobně na protějším břehu Svratky, Zapletalová 2008, 152–153). Od 12. století se osídlení začíná rozšiřovat ze Starého Brna směrem k východu. Na základě nejnovějších výzkumů musíme počítat s poměrně souvislým osídlením na svahu nad inundací Svratky (respektive tzv. Svrateckého náhonu), jižně od ulic Pekařské a Kopečné (Holub – Kolařík – Merta et alii 2005, 146–147, 149–150). Důležitou součástí brněnské aglomerace byl v raném středověku i prostor nacházející se jihovýchodně od historického jádra města na soutoku svrateckého a svitavského náhonu, v místech dnešních ulic Uhelná, Spálená a Dornych (Procházka 2000, 28; Zapletalová 2006a, 767; Zůbek 2002c; 2003c). Především ale začíná být postupně osídlována jižní část budoucího institucionálního města, pravděpodobně nesouvislou zástavbou s přesahem i mimo pozdější okruh hradeb (Procházka 2000, 30–44, 126; Peška 2007b; Zapletalová 2006a, 764). Předlokační osídlení na území města existovalo po blíže neurčitou část

Obr. 2 Rekonstrukce zástavby v prostoru středověkého Brna v hradbách. Vyznačeny nejdůležitější sakrální stavby, středověké domovní bloky a linie vrcholně středověkého městského opevnění (Merta et alii 2007, 148, obr. 5c). 1: kostel sv. Petra 2: kostel sv. Michala 3: kostel sv. Jakuba 4: dominikánský klášter 5: minoritský klášter s kostelem sv. Janů 6: klášter dominikánek zvaný herburský 7: židovská synagoga 8: kostel sv. Mikuláše 9: kaple Panny Marie

123

Vrcholně středověké opevnění města Brna 2) R udolf Procházka naopak uvažuje po zániku údělného sídla v inundaci o neexistenci brněnského hradu jako sídla schopného plnit zeměpanské funkce. Podle něj byly správní povinnosti provinciálních úředníků až do 3. čtvrtiny 13. století, do vybudování hradu Špilberku, vykonávány z města, nebo přímo ze sídel těchto úředníků (Procházka 2000, 41–44).

Václav Kolařík

12. století, zejména v jeho druhé polovině. Z tohoto období pochází nejstarší doložený sakrální objekt v areálu pozdějších hradeb, pravděpodobně jednolodní kostel sv. Petra (nejnověji Procházka 2000, 32–37; Borský et alii 2006). Současné bádání nevylučuje přesun přemyslovského rezidenčního areálu ze Starého Brna na Petrov někdy v průběhu 12. století. Po smrti Vratislava Brněnského roku 1156 mizejí brněnští údělníci na dlouhou dobu z obzoru písemných pramenů. Zároveň s přerušením správy údělu mohlo dojít i k násilnému zániku a přerušení kontinuity polohy údělného sídla. To by bylo v závěru 12. století obnoveno v nové, vyvýšené poloze (tuto hypotézu nejnověji Zapletalová 2006a, 766–767). Problémem výše zmíněné úvahy je především prozatímní absence pozůstatků sídla údělníků na Petrově. 2) Nejpozději od druhé poloviny 12. století v archeologických pramenech zaznamenáváme postupný nárůst osídlení jižní části budoucího města. V odstupu po osídlení jižní části města následovalo někdy na přelomu 12. a 13. století usazení „německých“ a románských kolonistů v oblasti kolem dnešního náměstí Svobody a Jakubského náměstí. Mezi lety 1201 a 1222 zde byl postaven farní kostel sv. Jakuba a před rokem 1231 k němu filiální sv. Mikuláš pro frankofonní kolonisty. Právě v této době se začíná preurbánní sídliště přetvářet v město. Dochází k poměrně časnému vytyčení podstatné části městského půdorysu (patrně již před rokem 1220) a k vyměření linie městského opevnění v rámci 1. poloviny 13. století (Procházka 2000, 133; 2003, 272; Merta et alii 2007). Dualita osídlení se projevila především v existenci dvou farních kostelů a tržišť v rámci města. Skutečnost, že uliční síť byla přizpůsobena starším tahům cest, je běžně přijímána, detailní vytyčení jejich průběhu městským areálem, opírající se především o pozdější průběh ulic, se však pohybuje pouze na úrovni hypotézy (se starší literaturou Procházka 2000, 96–97). Spíše na záměrné vyměření městského půdorysu, bez přílišné závislosti na starších komunikacích naopak ukazuje typická sbíhavost dvou ulic ke každé městské bráně kromě Měnínské (srovnej kapitola 2). Lze předpokládat, že nejpozději ve 20. letech 13. století nabylo sídliště právně jednotný charakter (Tomas 1987, 229; Procházka 2000, 133–135). Již v roce 1231 jsou obyvatelé brněnského burgu nazýváni cives a jejich obec od roku 1238 civitas (Kejř 1998, 51–52, 98). Mendikanti přicházejí do města také ještě v průběhu 1. poloviny 13. století a budují si své kláštery v opozitním postavení u městských bran na západě a východě městského obvodu (obr. 2). Úloha židovské komunity v počáteční fázi vývoje města nebyla prozatím zcela objasněna (Procházka 2003, 274–275). Výklad o přerodu brněnské aglomerace v institucionální město můžeme symbolicky ukončit rokem 1243, vydáním dvojitého privilegia pro brněnské měšťany Václavem I. Jedná se o nejstarší obsáhlý soubor městského práva v českých zemích, který je také nositelem první přímé písemné zmínky o brněnském opevnění (Flodr 1993). 1.2 Počátky výstavby opevnění na základě písemných pramenů Písemných dokladů o existenci městského opevnění nemáme pro období počátečního rozvoje města ve 13. století mnoho. Přesto můžeme na jejich základě uvažovat o přibližné době vzniku brněnské fortifikace. První přímá písemná zmínka o hradbě s příkopem vymezujícím právní obvod města pochází z privilegií Václava I., vydaných ve prospěch brněnských měšťanů v Praze v lednu roku 1243. V tzv. velkém privilegiu je výslovně vymezen obvod města slovy „…infra civitatis ambitum, hoc est infra fossatum et murum…“, v malém privilegiu je městský obvod zmiňován jako obehnaný hradbou („…infra septa muri…“; Flodr 1993, 5, 11). Zmínka o příkopu a prostoru města obehnaného zdí pravděpodobně vylučuje výklad termínu murus ve smyslu právního vyměření městského obvodu bez existence alespoň části opevnění (srovnej Razím 2000, 43). Značně problematicky se však informace jeví v souvislosti s diplomatickým rozborem obou privilegií. Miroslav Flodr poukázal na skutečnost, že odstavec č. 1 prvního privilegia a odstavec č. 20 druhého privilegia, ve kterých jsou zmínky o opevnění obsaženy, jsou s drobnými odchylkami a reminiscencemi na enžské privilegium z 22. dubna 1212 textově závislé na privilegiu vévody Leopolda VI. pro Vídeň z 18. října 1221 (Flodr 1993, 30–34). Informace z brněnských privilegií nelze tedy brát jako jednoznačný důkaz o existenci městského opevnění již před rokem 1243. Formulace mohly být převzaty z babenberských privilegií i přes absenci fortifikace, s jejíž výstavbou se však počítalo, popř. již započalo. Další časné zmínky o hradbách pocházejí z roku 1247 v souvislosti s herburským klášterem Cella sancte Marie. Dvanáctého února 1247 potvrzuje olomoucký biskup Bruno ze Schauenburgu dvěma autografy statky darované klášteru. Klášter a některé donace jsou v této souvislosti situovány „…infra muros in Brunna…“ (CDB IV/1, 194–195, č. 102). Stejná fráze se objevuje i v Brunově odpustkové listině pro klášter z 9. ledna 1247 (CDB IV/1, 190–191, č. 98) a v odpustkové listině salcburského arcibiskupa ze 17. března 1248 (CDB IV/1, 230, č. 134). Do let 1254–1261 náleží listina Přemysla Otakara II., kterou povoluje herburskému klášteru vystavět nové domy u městské zdi („…domorum novellas prope muros civitatis…“), pravděpodobně východně od kláštera (CDB V/1, 448–449, č. 301). Roku 1269 se v biskupské listině stvrzující předání patronátu kostela Všech svatých poprvé zmiňuje Brněnská brána („…ius patronatus ecclesie Omnium Sanctorum extra portam Brunnensem“; CDB V/2, 187–188, č. 595). Pro závěr 13. století musíme uvést ještě dvě důležité písemné zmínky o brněnském opevnění. Dvacátého pátého února 1293 daroval Václav II. brněnským měšťanům mostné u města, které se lidově nazývalo „prukmaut“, aby měšťané a jejich potomci z jeho výnosu budovali a opravovali mosty, cesty, příkopy, hradby a jakkoliv zlepšovali Brno („…pontes, vias, fossata, muros apud ipsam civitatem parare et reparare…“; CDM IV, 396–397, č. 312). Dvanáctého června téhož roku se znovu dozvídáme o Brněnské bráně a poprvé i o bráně Měnínské. Informace jsou obsaženy v listině řešící spor o průběh hranic farností u kostela sv. Petra a sv. Jakuba (CDM IV, 405–409, č. 320; k trase rozhodčí jízdy viz Bretholz 1901, 7–11; Procházka 2000, 106–107; Vermouzek 1974, 351–357; Vičar 1975, 284–288). Specifickou zmínku o městském opevnění obsahuje formulářová listina Václava II. obsažená ve sbírce Zdeňka z Třebíče, kterou král brněnským měšťanům odpouští na tři roky placení městské berně, mýta a dluhů z důvodu opravy a úpravy hradby, věží, bran a náležitého vyhloubení příkopu (RBM II, č. 2395, 1037). Popis brněnského městského opevnění obsažený ve formuláři a uvádějící některé zajímavé podrobnostmi (např. opatření bran dřevěnými komorami) nemůžeme s určitostí

124

Václav Kolařík

Vrcholně středověké opevnění města Brna považovat za odraz skutečné podoby fortifikace v závěru 13. století (srovnej Razím 1991, 173) již vzhledem k nemožnosti srovnaní jeho údajů s nedochovanými detaily nadzemních částí opevnění.

3) Zde je důležité zmínit kronikářskou zprávu z Příběhů krále Václava I. (tzv. Druhé pokračování Kosmovo) podávající informace o panovníkových aktivitách v případě opevňování měst (FRB II, 303). Panovník měl „…civitatem Pragensem fecit murari at alias villas forenses, quae iuxta vulgare nostrum dicuntur civitates, muniri praecepit lignis vel lapidibus, compelens clericos ad earundem civitatum munitiones vel fossata constituenda.“ (srovnej Kotyza – Tomas 1995, 101).

Do skupiny nepřímých pramenů, které mají zásadní význam pro datování počátků výstavby brněnského opevnění, musíme pravděpodobně zařadit i imunitní privilegium vydané markrabětem Přemyslem 28. března 1235 pro zábrdovický klášter (CDB III/1, 129–133, č. 107). Poddaní kláštera jsou mimo jiné vyňati z povinnosti stavět hrady, opevňovat města(?) a účastnit se vojenských tažení, resp. obrany proti cizím vpádům („…nullus ergo pro castrorum edificatione vel reedificatione seu oppidum forensium vallatione sive muratione vel aliqua ingruenti expedicione homines prefate Zaberdowicensis ecclesie audeat inquietare…“). Na základě uvedené formulace by bylo možné uvažovat, že termín oppidum forense nepřímo naráží na probíhající opevňování rodícího se města. Tato skutečnost vystoupí na povrch zvláště v případě srovnání s jinými lokalitami na Moravě, obdařenými podobnými imunitami. Kláštery situované ve větší vzdálenosti od nejstarších městských lokací 1. poloviny 13. století mají v imunitách pouze osvobození od stavby hradů a účasti na taženích (Velehrad, Rajhrad, Tišnov, Oslavany, Doubravník). Naopak další dva premonstrátské kláštery ležící v bezprostřední blízkosti měst, jejichž opevňování je doloženo nebo se předpokládá již v 1. polovině 13. století, mají podobně formulované imunity jako Zábrdovice. Jedná se o Louku u Znojma („…edificacione vel reedificacione castrorum vel oppidorum forensium…“; CDB III/1, 94–96, č. 87) a Hradisko u Olomouce („…seu oppidorum forensium vallatione sive muratione…“; CDB III/1, 125–128, č. 106). Osvobození klášterních poddaných od opevňovacích prací oppidorum forensium právě jen u příměstských klášterů může ukazovat na probíhající stavbu městské fortifikace ve všech třech výše zmíněných lokalitách již v první polovině 30. let 13. století (srovnej Vaněček 1937, 92). Jisté komplikace přináší výklad termínu oppidum forense, který je pro období 14. století spojován s menšími venkovskými lokalitami s neplnými městskými právy (Kejř 1998, 51). Ve 2. polovině 13. století je tento výraz používán výhradně duchovními hodnostáři, především biskupy, zatímco panovnická kancelář používala ve stejné době synonymní výraz locus forensis (Kejř 1998, 207). Pro 1. polovinu 13. století máme spojení oppidum forense doloženo pouze ze tří uvedených markraběcích imunit z let 1234–1235. Všechny byly určeny pro premonstrátské kláštery nacházející se v těsné blízkosti bývalých údělných center transformujících se do institucionálních měst. Nemůžeme proto vyloučit, že původní význam termínu oppidum forense mohl pro 30. léta 13. století označovat spíše vlastní zárodečné stadium města, vzápětí nahrazené termínem civitatis (v Brně poprvé roku 1238), nebo alternativní označení v této době ještě nejednotné terminologie. 3) Z výše uvedeného souhrnu nejstarších písemných pramenů 13. století týkajících se městské fortifikace můžeme pravděpodobně soudit, že brněnské opevnění bylo vyměřeno a začalo být budováno v době vlády Václava I., snad již v 1. polovině 30. let 13. století. Opevnění bylo dokončeno asi někdy na počátku 2. poloviny 13. století v podobě hlavní hradební linie s bránami a předsunutým příkopem. Jak naznačuje listina Václava II. (1293), přenechávající městu mostné u Brna (mimo jiné na opravu hradeb a příkopů), v závěru 13. století se již mohlo pracovat na úpravách, resp. obnově opevnění. 1.3 Brněnské opevnění v písemných pramenech 14. století Od počátku 14. století se začínají objevovat zmínky o městském opevnění častěji (s ohledem na celkový nárůst a dochování písemné produkce), ale málokdy nám přiblíží jeho podobu. Od roku 1306 máme potvrzenu přítomnost městské hradby na Petrově (CDM VI, Suppl., 373, č. 12). V královském mandátu z 10. ledna 1306, který nařizoval respektování práv kolegiátní kapituly, se podle čtení L. Sulitkové hovoří o městištích mezi kostelem a městskou zdí („…sub ecclesia et aree ac domus ipsius ecclesie inter ipsam ecclesiam et murum civitatis…site“; Sulitková 1993, 59). Roku 1333 uložil Jan Lucemburský listinou vydanou v Parmě brněnským Židům povinnost přispívat na opravu městských hradeb a příkopu čtvrtinou celkové částky, kterou na tento účel dají sami měšťané („… omnes Iudei nostri Brunnenses pro reparacione murorum et fossati ipsius civitatis quartam partem pecunie…“; Flodr 1990, 410). K roku 1336 se poprvé objevuje v písemných pramenech Běhounská brána (CDM VII, 81, č. 108), roku 1340 brána Veselá (CDM VII, 214, č. 296), zmiňován je i prostor parkánu (poprvé roku 1343) a roku 1354 se píše o hradební věži při Panenské ulici, tedy na západním obvodu hradeb (Flodr 2005, 492). Roku 1366 se dovídáme o brance v hradbách mezi městským kostelem sv. Jakuba a klášterem augustiniánů na předměstí. Branka byla vybudována pro snadnější komunikaci pravděpodobně v souvislosti se založením kláštera v 50. letech 14. století markrabětem Janem Jindřichem (CDM IX, 358, č. 441). Pro existenci a bezpečnost města měly hradby mimořádný význam, a proto se od počátku staly předmětem intenzivního zájmu městské správy. Údržba a střežení hradebního systému byly důležitým celoročním úkolem různých správních institucí. Správu veřejných staveb, mezi něž patřilo především opevnění, cesty, mosty, městské ulice a náměstí, radnice atd., měla na starosti dvojice z dvanácti přísežných nové městské rady. Jejich úkolem bylo mimo jiné sledovat stav hradeb zevnitř i zvenčí, zjišťovat, co je třeba zlepšit a opravit, případně zajistit řemeslníky a provedení oprav (Flodr 2001, 155; Flodr 2005, 34, 35). Samo zjišťování závad bylo též úřední povinností rychtáře a jeho pomocníků v rámci výkonu jejich policejní moci. K pomocnému personálu městské správy, zajišťujícímu každodenní obsluhu hradeb, patřili strážní v branách (custodes portarum), strážní obcházející před hradbami město (circulatores, circularii), hlásní (virgil, wachter) na městských věžích, kteří strážili oheň (i z věže kostela sv. Petra), nepřítele aj. Jejich počet byl v dobách nebezpečí posilován. U bran byli také výběrčí cla a mýta (theloneator, mutharius, czolner, mutner, ungelter). Důležitou součást příjmů města totiž tvořilo tzv. branné (teloneum portarum), poplatek vybíraný při vstupu cizích obyvatel do města (Flodr 2001, 201, 227). Vzhledem k tomu, že se město vyhýbalo přímým výdajům a dávalo přednost vzdát se příjmů za cenu jejich ušetření, odpouštělo například některým měšťanům část plateb do městské sbírky za provádění služeb pro město. Tak např. roku 1353 město odpustilo Jindřichovi medníkovi šestnáct grošů ročního platu za to, že vykonával stavební dohled nad novou výstavbou Židovské brány a slíbil i nadále dohlížet na mosty, ulice a opevnění (Mendl 1935, 157; Flodr 2005, 170). Nákladnější stavby projednávala celá městská rada a vlastní smlouvy s vybranými řemeslníky připravovali přísežní daného resortu. V případě velkých nákladů, na něž nestačily příjmy z městské komory, musely být potřebné částky převáděny z městské sbírky (Flodr 2001, 202).

125

Vrcholně středověké opevnění města Brna

Václav Kolařík

Opravy hradeb a příkopů jsou v záznamech o městských výdajích, dochovaných od poloviny 14. století, uváděny relativně často (např. k roku 1345; Mendl 1935, 31). 4) V případě Běhounské brány mohla být přestavba zapříčiněna změnou komunikačních poměrů v jejím předpolí v souvislosti se založením a počátkem výstavby augustiniánského kláštera v 50. letech 14. století.

Jako jedny z velkých stavebních akcí 14. století máme v brněnských pramenech dobře doloženu přestavbu Židovské brány v letech 1350–1353 a Běhounské brány v letech 1354–1356. 4) V případě Židovské brány se v pamětní knize dochovala smlouva mezi městskou radou a skupinou zedníků, kde je stanovena konkrétní konstrukce stavby, její konečná úprava, dodání stavebního materiálu a pracovních sil, celkové náklady a postup stavebních úhrad. Tak se dovídáme, že brána měla podle smlouvy vnitřní a vnější věž. Vnitřní věž na půdoryse dvacet krát šestnáct loktů měla být stejně vysoká jako věž u brány Měnínské (ta byla patrně opravována předtím; k převodu rozměrů na metrickou soustavu viz Vičar 1966, 229–230, pozn. 16). Její součástí měla být i branka pro pěší. Pod střechou vnitřní věže měli zedníci na každé straně postavit z cihel předprseň (propugnaculum) s většími a menšími střílnami (fenestrae) pro lukostřelce. Vnější menší věž se měla zvedat šest loktů nad cihlami klenutou bránu a měla mít střechu z pálené krytiny. V příkopu před druhou věží bylo postaveno klenutí (mostní oblouk?), které mělo respektovat již starší oblouky. Vyjmenován je také potřebný stavební materiál – velký a malý kámen, cihly, dřevo na lešení, vápno, písek, voda, železo, olovo a další. Celá stavba přišla město, pokud máme v městských výdajích podchyceny všechny částky, na sto třicet sedm a půl hřivny (Flodr 2005, 347–348; Mendl 1935, 192, 199, 206). Městské výdaje uváděné v berních knihách pravděpodobně ukazují, že ve 14. století (doloženo od 40. let) nebylo brněnské opevnění nijak zvlášť výrazně rozšiřováno nebo přestavováno. Výdaje jsou spojeny především s opravami a údržbou hradebních zdí a příkopu. Jedinou doloženou výjimku tak představuje výše zmíněná přestavba a modernizace Židovské, Běhounské a snad i Měnínské brány v 50. letech 14. století.

2. Obecná charakteristika brněnského městského opevnění

Základní ráz prostoru města a jeho okolí určují horniny brněnského masivu, které jihovýchodním směrem pokračují pod mladší útvary karpatské předhlubně (Krejčí 1993, 149–180). Terén se vyznačuje členitým reliéfem střídajícím vyvýšeniny se sníženinami různého druhu. Geomorfologicky nejvýznamnější izolovanou vyvýšeninou v bezprostřední blízkosti středověkého města je Špilberk (285 m n. m.), tvořený metabazity brněnského masivu. Se Špilberkem na jihovýchodě sousedí nižší izolovaná vyvýšenina Petrova (245 m n. m.), tvořená stejnou horninou. Její výrazné převýšení nad inundací Svratky vyniká především z pohledu od jihu,

Obr. 3 Rekonstrukce průběhu středověkého opevnění Brna vynesená do současného vrstevnicového plánu s bloky dnešní zástavby. Na izolované vyvýšenině západně od města vrcholně středověká podoba hradu Špilberk. Šedě městský příkop, čárkovaně nejdůležitější komunikační směry navazující na městské brány: A: Brněnská; B : Židovská; C: Měnínská; D: Běhounská; E: Veselá; F: Branka; G: branka k augustiniánskému klášteru

126

Václav Kolařík

Vrcholně středověké opevnění města Brna kam spadá strmými skalnatými svahy. Severní a severovýchodní svah Petrova, resp. východní svah Špilberku, překrytý sprašovými návějemi, má podstatně mírnější sklon. Právě tento prostor, přecházející do sníženiny Brněnského úvalu a zakončený na východě nivou Ponávky, byl ve 12. století osídlen rozvolněnou zástavbou, od počátku 13. století postupně nahrazovanou strukturou středověkého města (Krejčí 1993, 149–152; Procházka 2000, 10). Od sníženin na jihu a jihovýchodě byl prostor budoucího města oddělen nejen svahy Petrova, ale také řečištěm dvou významných vodních toků Svratky a Svitavy, doplněných nedaleko východní strany městského obvodu severojižně tekoucí říčkou Ponávkou. Obě důležitější řeky pronikají průlomovými údolími z vrchovin na severu a severozápadě do jižní části brněnského prostoru, kde se rozlévají do rozsáhlé poříční nivy Dyjskosvrateckého úvalu (Müller – Novák a kol. 2000, 42–43). Původně členitější reliéf nivy byl dorovnán ve vrcholném středověku mohutnou akumulační činností jílovitých povodňových hlín (Procházka 2000, 11). Z hlavních toků Svratky a Svitavy se oddělovala boční ramena přibližující se z jižní a jihovýchodní strany bezprostředně k historickému jádru města. Není vyloučeno, že také v severním předpolí města protékal ve směru západ–východ nevýrazný, v 17. století již pravděpodobně vyschlý potok, jehož koryto je patrné na vedutě města z ptačí perspektivy od H. B. Bayera a H. J. Zeisera (MuMB, inv. č. 2284). Středověké město bylo založeno na sprašovém plató (prodloužených svazích Petrova a Špilberku) sklánějícím se mírně k východu. Pouze na Petrově (245 m n. m.), kde se nachází výškové maximum městského areálu, vystupuje na povrch metabazitová skála. Nejnižší bod zahrnutý do hradeb představuje prostor na spojnici ulic Kobližné a Jánské (208 m n. m.). I ten však převyšuje asi o osm metrů inundaci v jižním a jihovýchodním okolí Brna (Procházka 2000, 14). Hradba využila především hranu strmého svahu Petrova na jihu a jihozápadě a menší terénní zlom na jihovýchodě městského obvodu. Na východě pokračoval terén vně hradeb táhlým klesáním k říčce Ponávce. Na severní, nejméně chráněné straně terén nepatrně stoupal směrem z města a plynule přecházel do okolí. Západní strana hradebního okruhu byla trasována po východním úpatí Špilberku, jehož svah již několik desítek metrů na západ značně převyšoval městské opevnění. Brněnský hradební okruh se rozkládal na přibližně oválném půdoryse, jehož délka ve směru sever–jih dosahovala 750 m a šířka ve směru východ–západ 560 m. Městské opevnění uzavíralo plochu o rozloze asi 36,4 ha a hlavní hradba dosahovala délky 2250 m. Přibližně oválný obvod městského opevnění narušovalo na východě mírné zasunutí Měnínské brány do města a téměř v přímé linii trasovaná západní strana hradeb (obr. 3). Brněnské vrcholně středověké opevnění se skládalo z hlavní hradby s půlválcovými a hranolovými věžemi a předsunuté parkánové hradby. Na západní, severní a pravděpodobně částečně i východní straně přecházela parkánová hradba přímo v šikmou eskarpu městského příkopu, který byl vyzděn i na straně vnější (zde však máme vyzdívku doloženu až v období pozdního středověku). Na jižní straně byl příkop oddělen od samostatně stojící parkánové hradby bermou (podrobně níže kapitoly 4.3 a 4.4). Na Petrově byl vzhledem ke strmému jižnímu svahu a skalnímu podloží příkop nahrazen hradební zdí.

5) Vyjma Brněnské (1269, 1293) a Měnínské (1293) se městské brány objevují v písemných pramenech až od 14. století (Vermouzek 1974, 349–351). S jejich přítomností ale musíme samozřejmě počítat již v počátcích existence městského opevnění.

6) Přitom ještě na přelomu 15. a 16. století byly obě brány vzhledem k přítomnosti barbakánů funkční a svým významem snad rovnocenné.

Do města se vstupovalo pěti hlavními branami. 5) Brněnská brána (porta Brunensis) se nacházela v prostoru Šilingrova náměstí (obr. 3:A) a ústila do ní od západu cesta ze Starého Brna, která navazovala na komunikace od Jihlavy (Čechy), Znojma a Mikulova (Rakousy). Židovská brána (porta Iudeorum), z které se vycházelo na předměstí Křenová, Dornych a později i Novosady, stála na konci dnešní Masarykovy ulice (obr. 3:B). Cesty dále pokračovaly na Olomouc (odtud do Slezska nebo do Čech) a na jihovýchodě na Hodonín do Uher. Pouze touto branou směli do města vstupovat Židé a zde se také vybíralo židovské mýto. Jediná dodnes stojící brána je Měnínská (porta Menesensis), z které se vycházelo na předměstí Cejl do Zábrdovic (obr. 3:C). Na konci dnešní Běhounské ulice stávala brána Běhounská (porta Cursorum; obr. 3:D). Přes Velkou Novou ulici se tudy jezdilo do Králova Pole a dále tzv. Trstenickou stezkou do východních Čech. Poslední branou byla na spojnici ulice České a Veselé brána Veselá (porta Letorum; obr. 3:E). Vycházelo se z ní směrem na hrad Veveří a dále na Českomoravskou vrchovinu. Mimo hlavní brány je připomínána městská branka (portula civitatis) v dolní části dnešní Kobližné ulice (obr. 3:F) a také roku 1366 branka mezi kostelem sv. Jakuba a klášterem augustiniánů (obr. 3:G), jejíž vznik patrně souvisel s výstavbou tohoto kláštera (Vermouzek 1974, 341–360; Vičar 1965, 273–274). Z každé brány vedly do města dvě ulice. Z Brněnské brány vybíhala Brněnská ulice (Starobrněnská) na Horní trh (Zelný trh) a druhá Brněnská ulice (Dominikánská) na Rybný trh (Dominikánské nám.). Veselá brána propouštěla Veselou ulicí (Českou) na Dolní trh (nám. Svobody) a Zadní Veselou ulicí na Rybný trh. Běhounskou branou se šlo Běhounskou ulicí na Dolní trh a Kozí ulicí k minoritskému klášteru. Branka otevírala Kobližnou a Měšťanskou (Jánskou) ulicí cestu na Dolní trh. Ze Židovské brány vedly cesty na Uhelný a Dolní trh. Pouze z Měnínské brány vybíhala ve 14. století jen Měnínská ulice (Orlí) na Horní trh (obr. 2). V tom bývá spatřováno vybočení z městského plánu, a proto je za původní bránu na východní straně města považována Branka. Výstavba Měnínské brány v dnešní poloze byla R. Vermouzkem kladena až do 30. letech 14. století (Vermouzek 1974, 357–360). Ten považoval Branku na základě pravděpodobně nesprávného určení trasy výše uvedené rozhodčí jízdy z roku 1293 za původní Měnínskou bránu. Nejnovější literatura se domnívá, že původní bránou určenou pro komunikaci východním směrem byla snad pozdější Branka v dolní části Kobližné ulice (hlavním důkazem má být pro Brno typická, výše zmíněná sbíhavost dvou městských ulic k branám, která je zde dodnes zachována v trasách Jánské a Kobližné). Vznik nové Měnínské brány si mohly vynutit technické problémy s povrchovou vodou, která odtékala právě v prostoru Branky z městského areálu a snad částečně znemožňovala plnohodnotnou komunikaci mezi městem a jeho zázemím. Z tohoto důvodu měla být někdy před rokem 1293 v nové, vyšší poloze vystavěna Měnínská brána (se starší literaturou Procházka 2000, 106–107). Domnívám se, že za současného stavu poznání nelze tento předpoklad potvrdit, jisté však je, že dvě brány na východní straně města, vzdálené od sebe pouhých 100 m a směřující na stejnou předměstskou ulici (Cejl), se zdají být pro běžný provoz nadbytečné. 6) Pojmenování brněnských městských bran je v obecném kontextu značně výjimečné. Zatímco u většiny městských opevnění byly brány nazvány podle místa nebo osady, kam z nich vedoucí cesty mířily (Razím 2003, 34), v Brně byly pojmenovány pravděpodobně podle názvů městských čtvrtí, ke kterým přiléhaly (Richter 1936, 308–309; Vermouzek 1974, 351; k Měnínské čtvrti a vztahu Brna k Měnínu nejnověji se starší literaturou Doležel 2000, 178–180; Wihoda 2007, 242–243).

127


Václav Kolařík

K vrcholně středověké stavební podobě bran se vzhledem k nedochování ani jedné z nich do dnešní doby a rovněž kvůli absenci podrobného ikonografického materiálu (je k dispozici jen pro některé pozdně středověké prvky branských systémů) nemůžeme zodpovědně vyjádřit. Pouze s přihlédnutím k celkovým pohledům na město z poloviny 17. století, ojedinělým písemným pramenům ze 14. století a k analogiím můžeme říci, že se jednalo pravděpodobně o věžové stavby s průjezdem v přízemí, vystavěné v linii hlavní hradby a značně ji převyšující. Pravděpodobně v průběhu 14. století bylo do prostoru parkánu vestavěno předbraní v podobě koridoru dvou zdí, které navazovaly v parkánové hradbě na druhou bránu na vnitřní hraně městského příkopu. Ta měla opět podobu věžové stavby, v některých případech však pouze průjezdu v parkánové hradbě a mohla být opatřena padacím mostem (Flodr 2005, 347–348).

Obr. 4 Výřez z plánu obležení města Brna v roce 1645: Relatione dell assedio di Bruna e della fortezza di Spilberg, Wien 1672 (Moravská zemská knihovna, inv. č. St 2–18.958).

V literatuře je často uváděn rozdílný počet věží založený na výpovědi ikonografických pramenů z poloviny 17. století. Od roku 1965 bývá přijímán výklad O. Vičara, který uvádí v hlavní hradbě třiačtyřicet věží, 23 půlválcových, 2 válcové a 18 hranolových, vzdálených od sebe 20–70 m, převážně však kolem 40 m (Vičar 1965, 274). Ve 14. století měl být podle něj počet věží vyšší, předpokládá zaniklé věže na Petrově i na jiných místech a odhaduje jejich původní počet na padesát při zachování stálého rozestupu 40 m. Počet věží, který je odvozován pouze z novověkých ikonografických pramenů, je automaticky přenášen do období 14. století bez zohlednění možnosti mladších přístaveb. Po porovnání nejstarší ikonografie (obr. 4, 5) můžeme uvést následující: Mezi bránou Veselou a Běhounskou (250 m) se v polovině 17. století nacházely tři půlválcové a tři hranolové věže. Jedna z hranolových věží byla pravděpodobně po výstavbě augustiniánského kláštera přebudována v polovině 14. století na branku spojující klášter s městem (obr. 4). Mezi Běhounskou bránou a Brankou na konci Kobližné ulice (440 m) stály tři půlválcové a čtyři hranolové věže. V místech novověké bašty na konci Jezuitské ulice a destrukce hradební zdi za jezuitskou kolejí můžeme předpokládat původně další dvě, pravděpodobně hranolové věže. Mezi Brankou a bránou Měnínskou (105 m) byly dvě a mezi Měnínskou a Židovskou bránou (375 m) osm půlválcových věží. Mezi Židovskou a Brněnskou bránou (555 m) se nacházelo sedm půlválcových a jedna hranolová, mezi Brněnskou a Veselou (485 m) sedm hranolových a dvě půlválcové věže (obr. 2). Celkem tedy máme k roku 1650 v hlavní městské hradbě doloženo pravděpodobně čtyřicet stojících věží (25 půlválcových, 15 hranolových) a tři další můžeme pro starší období důvodně předpokládat. Nejčastěji dodržovaná vzdálenost mezi jednotlivými věžemi se pohybovala okolo 40 m, v některých úsecích však byla i o něco vyšší. Jestli to bylo způsobeno zánikem některých věží před polovinou 17. století nebo stavebním záměrem (např. menší počet věží nad jižním svahem Petrova dobře chráněným přírodními podmínkami), nelze prozatím rozhodnout. Důležitá je i lokalizace odlišných půdorysných typů věží. Zatímco na jižní a východní straně opevnění jsou využívány výhradně půlválcové věže, na západní jen hranolové (podrobněji kapitola 5). V sousedství městských bran se nacházejí pouze věže půlválcové! Dvě válcové věže zmiňované O. Vičarem se v ikonografickém materiálu nepodařilo lokalizovat. Parkánová hradba, pro jejíž podobu nemáme ve sledovaném období (13. a 14. století) bezpečnou oporu, snad věžemi (baštami) nedisponovala (vyjma věží před některými branami).

128

Václav Kolařík

Obr. 5 Výřez z obrazu H. B. Bayera – H. J. Zeisera Obležení Brna 3. května až 20. srpna 1645. Pohled na Brno z ptačí perspektivy od jihovýchodu. Olej na plátně 1580×2450 mm. Uloženo v Muzeu města Brna, inv. č. 2284.

7) Východní strana středověkého hradu se nacházela pouze 380 m vzdušnou čarou západně od hlavní městské hradby a převyšovala o 40 m nejvyšší bod města.


Z hlediska zapojení sakrálních staveb do fortifikačního systému Brna musíme být více než opatrní. V literatuře tradovaná představa o zapojení staveb brněnských mendikantských klášterů přímo do hradebního okruhu a jejich přímý podíl na obraně města (Bureš 1960, 108; Dřímal – Peša 1969, 80–81) se ukazuje jako neopodstatněná (srovnej Razím 1996). Pozemek (areál) dominikánského kláštera sice dosahoval až k městské hradbě, ale středověké stavby tvořící klášterní komplex k městské zdi ani zdaleka nepřistupovaly, natož aby ji nějakým způsobem doplňovaly. Areál minoritského kláštera pravděpodobně k hradbě nikdy nedosahoval. Vzdálenost mezi nejbližší známou středověkou stavbou areálu dominikánů a městskou hradbou činí asi 20 m, u minoritů více než 60 m (Peška 2006; Procházka 1999). Naopak byl alespoň na některých místech úzkostlivě střežen volný koridor kolem městské strany hradby jak u církevních, tak i profánních staveb. Dobře je to patrné na vedutě H. B. Bayera a H. J. Zeisera (pohled z ptačí perspektivy), kde domovní parcelní zdi nedosahují až k hradbě, ale končí několik metrů od ní a ponechávají tak volnou komunikaci podél opevnění (obr. 5). Instruktivní je i příklad z mnohem mladšího období. Ještě roku 1650 je nařizováno brněnským kapucínům, kteří přemisťují svůj klášter z válkou zničeného předměstí pod ochranu městských hradeb, aby při jeho stavbě nechali mezi hradbami a klášterem volné místo. Roku 1652 se už sice počítá s rozšířením zahrady až k městské fortifikaci, ale zároveň se dodává, že na obou stranách zahrady musí být v ohradní zdi branka, kterou bude v případě nutnosti umožněn přístup k hradbám (Tejček 2005, 165, 169). Exkurs – Špilberk Na dominantní izolované vyvýšenině kopce Špilberk (285 m n. m.), v bezprostředním západním sousedství městského areálu, se rozkládá značně přestavěná stejnojmenná barokní citadela, v jejímž jádře se skrývají pozůstatky raně gotického královského hradu (obr. 3). Na tomto místě nejde o podrobné vylíčení stavebního vývoje a dějin objektu, ale o snahu upozornit na jeho nezpochybnitelnou a klíčovou úlohu při obraně města a přiblížení vzájemného vztahu vrcholně středověké městské fortifikace a královského hradu. V případě města Brna vyvstává základní strategický problém. Sebedokonalejší městské opevnění bylo prakticky bezcenné, dokud zůstával nehájený kopec Špilberk, který se vypínal vysoko nad městem (Razím 2002, 322, pozn. 2). Je zřejmé, že pro bezpečnost nového města bylo nutné zabránit nepříteli v jeho obsazení. 7) Raně gotický hrad měl přibližně obdélnou dispozici (90×50 m), kterou vymezovala hradba 2,5 m silná. Na východní straně stála hranolová, na západní válcová věž. Při obou věžích byly průjezdy, východní směřující k městské Brněnské bráně a západní k dnešní ulici Úvoz (zajišťující komunikaci na Staré Brno). K vnitřní straně hradby byla přiložena obvodová zástavba. Na straně přivrácené k městu se jižně od hranolové věže nacházel dvoupatrový královský palác. Hrad obepínal 2,5 m široký parkán a příkop vysekaný do metabazitového skalního podloží (Plaček 2007a, 611–613). Jako první se podrobně stavebním vývojem hradu zabýval K. F. Kühn, který v průběhu rozsáhlých úprav a rekonstrukce hradu za 2. světové války dokumentoval odhalené situace. V publikaci výsledků své práce charakterizoval hrad s ohledem na určitou dispoziční podobnost s některými štaufskými falcemi jako německou markrabskou falc (Kühn 1943, 62–64). Jeho závěry se pokusil

129


Václav Kolařík

vyvrátit V. Mencl, který odlišně interpretoval funkce dochovaných prostor a dospěl k závěru, že předlohou pro Špilberk a biskupský hrad v Horšovském Týně byly raně gotické věžové domy v Řezně. Výstavbu hradu datoval na základě použitých architektonických detailů do 60. a první poloviny 70. let 13. století (Mencl 1964). Jiří Kuthan na základě analogií architektonických detailů nevylučuje posun spodní hranice datování výstavby hradu do 50. let 13. století (Kuthan 1994, 78). Jiří Varhaník z půdorysného utváření hradu dokonce vyvodil domněnku o inspiraci stavebníka apulským hradem Fridricha II. Castel Lagopesole (Varhaník 1998). Archeologickým výzkumem, který proběhl v letech 1984–1993 v rámci celkové rekonstrukce hradu, byly zjištěny nové skutečnosti umožňující poněkud přehodnotit dosavadní pohled na počátky hradu (Cejnková – Loskotová 1986; Cejnková – Loskotová – Plaček 1995; Plaček 2007a; 2007b). Autoři práce dospěli k názoru, že odkrytá válcová věž na západní straně hradu (zachycená ještě na stavebních plánech z 18. století) mohla spolu s částí hradby vzniknout již za Václava I. (okolo roku 1240, datace však není opřena o datování nálezových situací) a do pravidelné podoby měl být hrad dobudován až v letech 1260–1275 za Přemysla Otakara II. Ať již budeme uvažovat o počátcích výstavby hradu ve 2. nebo 3. čtvrtině 13. století, jisté je, že mohl fungovat jako reprezentativní sídlo a zároveň vojenská pevnost střežící okolí Brna až v 70. letech 13. století. Teprve tehdy se objevuje v písemných pramenech. První zmínku o hradu, resp. jeho kapli obsahuje listina vydaná Přemyslem Otakarem II. v Praze 4. září 1277. Vyjmenovává nadání pravděpodobně nedávno dokončené hradní kaple a určuje za jejího správce Jindřicha, probošta doubravnického kláštera (CDB V/2, 555, č. 844). V lednu roku 1278 se na hradě konal sněm a o rok později se poprvé uvádí i jméno „Spilberch“ (CDB V, 576, č. 857 a 858; CDM IV, 223, č. 162; Flodrová 1988). Založení hradu již v 2. čtvrtině 13. století není jednoduché prokázat. Analogie k válcové věži na západní straně hradu, uváděné jako důkaz datování před polovinu 13. století, nejsou zcela jednoznačné. Například výstavba věže břeclavského hradu, která svými dimenzemi nápadně připomíná věž špilberskou, byla nově dendrochronologicky datována do 60. let 13. století (Dvorská 2001; Plaček 2007b, 15) a průzkum východní části Křivoklátu ukázal, že válcová věž nebyla pravděpodobně nejstarší stavbou hradního areálu, ale začala být budována až v době šíře rozběhlé stavební činnosti na hradě (Razím 1994, 69). Datování na základě rozdílné stavební techniky i použitého stavebního materiálu může být rovněž v některých případech problematické (pro městské opevnění Razím 1995b; 2001). Na druhou stranu nedostatečně zdůrazněno zůstalo v případě hradu Špilberk právě petrografické složení použitého stavebního materiálu. Zatímco dominantní složkou kamenné suroviny použité ve východní části hradu byl slepenec Old Red typický pro počátky zděné architektury v Brně, válcová věž na západní straně byla stavěna především ze zelenavého granodioritu typu Jundrov, získávaného v údolí Svratky, v místech zúžení jejího údolí u Kamenného mlýna (Dvořák 1997, 170). Ojedinělost suroviny vyplývá z její téměř absolutní absence ve vrcholně středověké architektuře Brna.

8) N a rozdíl od podobných situací např. v Hainburgu nebo Bratislavě však Špilberk nebyl ve středověku přímo napojen na městské opevnění (Baxa – Ferus 1985; Karches 1978; Seebach 1977). 3. Dochované nadzemní části vrcholně středověkého opevnění

Pokud bychom připustili málo pravděpodobné, resp. písemnými i archeologickými prameny dostatečně nepodložené datování výstavby západní části hradu již do 2. čtvrtiny 13. století, můžeme uvažovat snad jen o válcové věži jako o strážním bodu s dobrým výhledem do okolí Brna, kontrolujícím izolovaný vrch v těsné blízkosti města (Vermouzek 1990). Až po dostavbě městského opevnění po polovině 13. století, která pravděpodobně musela společně se stavbou některých sakrálních objektů naplno vyčerpávat lidské i surovinové zdroje v okolí Brna, by pak došlo k uzavření hradního půdorysu a ke stavbě reprezentačních budov na východní straně. Jako pravděpodobnější se ale za dnešního stavu poznání jeví výstavba hradu jako celku v 60. a 1. polovině 70. let 13. století, kdy se stal výrazem suverénního vztahu zeměpána k plně dotvořenému městu a zároveň zajišťoval již dokončené, obranyschopné opevnění města od západu. 8) Z bývalého středověkého brněnského městského opevnění, jak jsme již zmínili, nezůstalo do dnešních dnů mnoho. Skrovná torza o podobě opevnění moc nevypoví, především vzhledem ke své nedávné rekonstrukci, která mnohdy razantním způsobem setřela veškerou jejich autenticitu. Dnes můžeme již jen litovat, že sanaci hradebního zdiva nepředcházelo alespoň řádné zaměření a dokumentace. Ve strojopisném pasportu popsala veškeré stojící historické stavby středověkého jádra Brna k roku 1973 L. Koběrská. Městskému opevnění je v něm věnována pouze jedna strana popisující zběžně dochované části opevnění, bohužel s chybami, které jsou přejímány dodnes (Koběrská 1973, 12; Kuča 1991; 2000). V syntetickém díle o uměleckých památkách Moravy a Slezska opravil některé omyly dřívější literatury B. Samek (Samek 1994, 129–130). Zaměření ani podrobný průzkum hradebního okruhu nebyly tedy nikdy provedeny. Proto na tomto místě můžeme pouze uvést výčet jeho dodnes dochovaných součástí se stručným popisem (obr. 6). Za domem čp. 14 (Jezuitská 13) se dochoval asi 29,00 m dlouhý úsek hlavní hradby, v západní části pravděpodobně až do úrovně ochozu s částí předprsní zídky (obr. 6:1, 7). Ochoz se nachází ve výšce 5 m nad současným terénem a jeho šířka dosahuje asi 1,0 m. Značně přezděná předprsní zídka je zachována do výšky jednoho metru a má sílu 0,6 m. Hradba je zděna převážně z bloků slepence Old Red doplněných metabazitem a pojených hrubou okrovou maltou. Zdivo je na městské straně značně vyspravováno novověkými cihlami. Vnější strana hradby, směrem k domům čp. 564 a 593 (Rooseveltova 18 a 17) je překryta cihelnou plentou. Zdivo hradby bylo značně znehodnoceno rekonstrukcí v roce 2005, kdy došlo k přezdění některých částí nepůvodním druhem stavebního kamene, technikou nerespektující původní strukturu zdiva. Celek byl pak bohatě „přespárován“ cementovou maltou. Pokud budeme pokračovat po obvodu města ve směru hodinových ručiček, další dochovanou součástí opevnění je Měnínská brána (Měnínská 7, čp. 551a; obr. 6:2, 8). Dnes dvoupatrová věžová stavba s průjezdem a stanovou střechou byla rekonstruována v letech 1977–1981 podle projektu K. Fuchse a J. Kudějové. Vnější i vnitřní povrch zdiva brány je až na přiznané, kamenicky opracované kvádry ostění průjezdu z krinoidového vápence omítnut. Podle popisu J. Bukovského z doby rekonstrukce spočívala na nosných stěnách ze smíšeného zdiva o síle 1,8 m cihlová valená klenba průjezdu, ve vrcholu 0,3 m silná. V prvním patře dosahovala síla obvodového zdiva již jen 1,1 m a ve 2. patře pouze 0,8 m. Jednotlivá podlaží, rozdělená dřevěnými trámovými stropy s rovným bedněným podhledem, měla světlou výšku 3,1 m, při světlosti vlastního průjezdu 5,9 m. Brána od přelomu 18. a 19. století začala sloužit k obytným účelům (Bukovský 1986, 8–9; Küntzel 1940, 70–72). Na severovýchodě navazují

130

Václav Kolařík


Obr. 6 Brno. Historické jádro města. Vyznačeny dochované nadzemní části městských hradeb (k roku 2008). 1: Jezuitská 13 (čp. 14) 2: Měnínská 7 (Měnínská brána, čp. 551a) 3: Josefská 7, 9–Novobranská 24, 26, 28 (čp. 512, 513) 4: Bašty 8 (čp. 416) 5: Petrov 3–7 (čp. 270–273, 621) 6: Petrov 8 (čp. 269) 7: Petrov, parkánová hradba 8: Petrov 8–Biskupská 4 (čp. 269, 569) 9: Husova 10 (čp. 537) 10: Husova 14 (čp. 536)

na bránu domy přizděné v 18. století k hlavní městské hradbě a respektující svou západní stranou její původní průběh. Z dnešního stavu brány není možné se k jejímu stavebnímu vývoji zodpovědně vyjádřit, nicméně z popisu J. Bukovského vyplývá, že brána byla pravděpodobně někdy ve 2. polovině 16. století radikálně přestavěna a nahradila původní středověkou stavbu, po které se nedochovala žádná viditelná stopa. Za domem čp. 514 (Josefská 5) a bývalými domy čp. 513 a 512 (Josefská 9 a 7) se do roku 2001 dochovalo asi 32 m dlouhé torzo hradební zdi (výška 1,5–2,4 m; obr. 6:3, 9). Hradba byla zděna z bloků jurského vápence, pouze doplňkově byl především v jádře zdiva použit metabazit nebo slepenec Old Red. Zdivo dosahovalo síly 2,1–2,2 m (Himmelová – Procházka 1993, 100; Himmelová et alii 1993, 86; Procházka 2000, 123; Zůbek 2002a). V rámci stavby nového obchodního domu byla značná část hradby zdemolována a nepatrné torzo by se mělo skrývat někde v interiéru domu(?). Severozápadní nároží domu čp. 416 (Bašty 8) a jihovýchodní nároží domu čp. 273 (Petrov 4) spojuje asi 45,00 m dlouhý, značně přestavěný úsek hlavní hradby, v jehož východní části se nachází torzo půlválcové věže (obr. 6:4, 10). Sanace hradby i věže nedovoluje dnes vyjádřit se k jejich podobě ani vzájemnému vztahu. Pouze 8 m dlouhý úsek hradby při jihovýchodním nároží domu Petrov 4, který z části nepodlehl rekonstrukci, vykazuje stopy ochozu s předprsní zídkou, na níž jsou patrné i zbytky spodních částí armování stínek cimbuří maloformátovými cihlami (obr. 11). Po celém jižním obvodu Petrova nahradily hlavní hradbu jižní průčelí kanovnických domů čp. 269–273 (Petrov 8, 7, 6, 5 a 4). Není vyloučeno, že ve hmotě jejich zdiva jsou dodnes na některých místech zachovány pozůstatky vrcholně středověké hradby

131


Václav Kolařík

Obr. 7 Brno, Jezuitská 13 (čp. 14). Západní část dochovaného úseku hlavní městské hradby s fragmentem předprsní zídky na ochozu. Ubourané kamenné zdivo na řezu přezděno novověkými cihlami (foto autor 2007).

9) V nálezové zprávě je uvedeno pouze nejednoznačné konstatování, že vazba zdí k hradbě je nejasná a pravděpodobně měly být přizděny pomocí šmorců (Procházka 1996a).

Obr. 8 Brno. Měnínská brána (Měnínská 7, čp. 551a) od východu, kolem roku 1900. Archiv města Brna, fond U5 Sbírka fotografií, sign. XVb č. 59.

(obr. 6:5), jak bylo prokázáno v případě domu Petrov 8 (Procházka 1996a). Pod dnešní pseudogotickou kaplí sv. Kříže a Panny Marie v jihovýchodním nároží domu Petrov 8 je v suterénu zachováno torzo původního přízemí hranolové hradební věže obdélného půdorysu (obr. 6:6, 12) o vnitřních rozměrech 4,1×3,1–3,30 m (delší osa paralelní s hradbou; vnější rozměry 7,1×4,8–5,10 m). Středověké zdivo věže je dochováno minimálně do výšky 3,8 m. Boční stěny byly k hradbě pravděpodobně přizděny(?). 9) Základová spára obvodových zdiv věže se patrně ze statických důvodů a vzhledem ke sklonu terénu nacházela o 0,5–1,0 m hlouběji, na klesajícím skalním podloží. Skála byla při stavbě věže alespoň částečně srovnána zejména na severní straně tak, že podlaha byla zaříznuta asi 0,40 m do podloží. Původní povrch podlahy ležel o 1,4–1,8 m níže než úroveň terénu vně věže. Vlastní zdivo věže je stejně jako hlavní hradba konstruováno z kamenů a bloků slepence Old Red pojených žlutohnědou maltou s drobnými oblázky. Pouze nahodile jsou v konstrukci použity maloformátové cihly (?×12×5 cm) a prejzy. Na povrchu je místy patrná úprava roztíranou maltou. Zatímco obě boční stěny dosahují síly kolem 1,5 m, čelní stěna věže má sílu 1,8 m. Ve východní

Obr. 9 Brno. Josefská 7, 9–Novobranská 24, 26, 28 (čp. 512, 513). Severozápadní úsek dochovaného torza hlavní městské hradby zakomponovaný dnes v interiéru novostavby (pohled z parkánu, foto A. Zůbek 2001).

132

Obr. 10 Brno. Pohled na Petrov od východu. Franz Rektorzik (1817), akvarelová kresba tužkou (výřez). V popředí hlavní městská hradba s půlválcovými věžemi a parkánová hradba s baštou. Dole kurtina a část bastionu barokního opevnění. Uloženo v Muzeu města Brna, inv. č. E 31 839.

Václav Kolařík


Obr. 11 Brno. Petrov 4 (čp. 273). Torzo hlavní městské hradby při jihovýchodním nároží domu (foto autor 2006).

10) V konstrukci vyzdění segmentových záklenků oken bylo použito odlišných formátů cihel než ve zdivu věže (27×12×8–9 cm), spíše odpovídajících stavebnímu materiálu konstrukce ostění druhotně proraženého vstupu (27×13×7,5 cm). 11) Hypoteticky je možné v této době uvažovat o výstavbě parkánové hradby na Petrově a částečné ztrátě obranné funkce věže v hlavní hradbě, která by umožnila jiné využití přízemní, resp. částečně suterénní prostory (dosypání parkánu). 12) Nika byla naopak vyzděna v západní stěně věže primárně. K vyzdění bylo použito stejných cihel, které obsahovala i konstrukce stěn (25×12×5 cm). Sloužit tak mohla jako osvětlovací nika přízemí věže, které v té době snad bylo ještě bez oken(?).

Obr. 12 Brno. Petrov 8 (čp. 269). Pohled od jihozápadu na pseudogotickou kapli sv. Kříže a Panny Marie v jihovýchodním nároží domu, v jejímž suterénu je zachováno torzo původního přízemí hranolové hradební věže (foto autor 2006).

a jižní stěně věže se nacházejí dva malé okenní otvory. Na jih směřující okénko je opatřeno kamenným lomeným ostěním, na východě je prosté obdélné (obr. 13). Obě jsou umístěna v hlubokých, dovnitř se rozšiřujících kamenných špaletách s cihlovými segmentovými záklenky. Úroveň bankálů oken se nacházela 0,8–0,9 m nad povrchem terénu parkánu ještě do vzdálenosti 1,60 m od vnějšího líce hlavní hradby. Celková podoba a poloha obou oken, stejně jako úroveň terénu před věží, zřejmě vylučují jejich využití jako střílen. Okna byla podle autora výzkumu snad druhotně proražena. 10) Došlo by k tomu možná současně s proražením vstupního otvoru spojujícího přízemí věže se suterénem při vnitřním líci hradby, přistavěným ve 2. polovině 14.–1. polovině 15. století. 11) V západní stěně věže se nacházela pouze odkládací nika. 12) Přízemí věže, původně plochostropé, bylo v baroku zaklenuto valenou cihlovou klenbou. Přístup zajišťovalo zřejmě dřevěné schodiště či žebřík z patra. Teprve druhotně byl v hradbě proražen výše zmíněný segmentově zaklenutý průchod. Následně byla do podlahy přízemí věže vyhloubena štola ukončená oble tvarovaným sklípkem. Vznik objektu nelze přesně určit, zasypán byl podle nálezů ve 2. polovině 19. či na počátku 20. století (Procházka 1996a). Devět metrů jižně od hlavní hradby kopíruje na Petrově její průběh mírně šikmá parkánová hradba, zděná na vnějším líci převážně z vrstev cihel a slepence Old Red, doplněného pískovcem Old Red, metabazitem a pravděpodobně i jurským vápencem (obr. 6:7). Hradba má charakter tarasní zdi zadržující násypy parkánu v prudkém svahu Petrova. Místy je podepřena šikmými cihlovými pilíři. Nejlépe je možné ji sledovat v úseku jižně od čp. 270 (Petrov 7), kde jsou v její cihlové koruně patrny zazděné segmentově zaklenuté střílny(?). S hradbou je zde zřejmě provázána mělká hranolová bašta o šířce asi 5 m a hloubce 1–1,2 m (obr. 14). Její zdivo vykazuje stejný charakter jako zdivo parkánové hradby. Přibližně pět metrů nad dnešním povrchem terénu vystupuje z líce bašty kamenicky zpracovaná římsa z krinoidového vápence, na níž je vynesena cihlová nadezdívka s okosenými rohy, postavená na půdoryse pěti stran osmiúhelníka. Na čelní straně římsy je z pohledu obléhatele vytesán nápis gotickou minuskulí, začínající na jihozápadním nároží bašty a končící přibližně v polovině římsy. Nápis je až na počáteční narušení čitelný a srozumitelný dodnes. Zní: „[a]nno domini 1411 (felix?) [est] civitas que cogitat bella tempore pacis.“ Pod římsou je na kamenném štítku vytesána ještě iniciála „S“. I když nápis nepochybně svým zněním souvisí s městským opevněním, nemůžeme zcela vyloučit jeho přenesení z jiné stavby. Nejstarší nám známé zobrazení

133

Vrcholně středověké opevnění města Brna 13) Plán města Brna z roku 1754. Kopie ze září 1815; Kraus. Archiv města Brna, fond U9 Sbírka map a plánů, katastrální plány města Brna, sign. K11. Jeho předloha z roku 1749 zachycuje baštu také.

Václav Kolařík

bašty pochází z roku 1749, 13) naopak na nejstarších vedutách z konce 16. a 1. poloviny 17. století ji neregistrujeme (např. obr. 4, 5). Není však vyloučeno, že pro svou nenápadnost autorům vedut unikla. Těsně na východ od dnešní polohy bašty byl do hradeb při generálním útoku švédské armády na Brno 15. srpna 1645 proražen široký průlom, který destruoval nejen parkánovou, ale i hlavní městskou hradbu (např. obr. 4:K). Po skončení obléhání mohla být v rámci oprav hradeb vystavěna i bašta za druhotného použití římsy s nápisem z jiné fortifikační stavby(?).

Obr. 13 Brno. Petrov 8 (čp. 269). Pohled na jižní vnitřní stěnu hradební věže (s. j. 945; Procházka 1996a, tab. 28/1).

Obr. 14 Brno. Petrov 7 (čp. 270). Pohled od jihozápadu na parkánovou hradbu na Petrově s hranolovou baštou a římsou s datem 1411 (foto autor 2006).

Na zahradě biskupské rezidence, jižně od domu čp. 569 (Biskupská 4), je dochována uvnitř i vně omítnutá půlválcová věž s částí upravené hradby při severní straně (obr. 6:8, 15). Dnes je v majetku brněnské diecéze, využívána je jako obytný prostor a není běžně přístupná. Ze starých zaměření vyplývá, že obvodové zdivo věže dosahuje síly asi 0,9–1 m. Šířka věže při hradbě je 7,3 m a vzdálenost čela věže od vnějšího líce hradby je 3,7–3,8 m. Suterén (z pohledu parkánu patro), do kterého se sestupuje z města po schodišti, je zaklenut konchou a v jeho čelní stěně byly původně tři vertikální štěrbinové otvory (střílny?; dnes z vnějšku viditelný pouze jižní). Přízemí věže (z parkánu 2. nadzemní patro), přístupné z města širokými dveřmi, je do parkánu proraženo třemi novodobými okenními otvory. Věž je zastřešena půlkuželovou střechou. Výškový rozdíl mezi dnešním vstupem do věže z úrovně terénu biskupské zahrady a úrovní parkánu je asi 5 m. O dalších 5 m níže se nachází úroveň Denisových sadů před parkánovou hradbou. Severně od věže je dochován asi 7,5 m dlouhý úsek hlavní městské hradby v původní výšce i se zakončením v podobě dvou stínek a dvou dnes zazděných proluk cimbuří. Vlastní hradba je zděna převážně z kamene (slepenec Old Red) s patrně druhotnou příměsí cihel ve vysprávkách, předprsní zídka o výšce asi 2,0 m pak výhradně z cihel polskou, místy nepravidelnou vazbou. Šířka stínek, které jsou opatřeny zazděnými střílnami, činí 2,2 metru, šířka proluk mezi nimi 0,7 až 0,8 metru. Koruna cimbuří je novodobá. Dále k severu je na západní straně bývalého městského opevnění, za domem čp. 537 (Husova 10), dochován asi 36 m dlouhý úsek hlavní hradby s torzem hranolové věže (obr. 6:9, 16). Hradba je zděna z kamenů a bloků slepence Old Red na světle béžovou hrubou maltu. Jen stopově je ve zdivu obsažen metabazit, pískovec Old Red, mikritový vápenec a cihly o rozměrech ?×12,5×5,5–6 cm. Konstrukce hradby je z lomového zdiva vyrovnávaného přibližně po 0,7 m do vrstev. Vrstvy sledovaly sklon středověkého terénu, mírně se svažujícího k severu. Hradba vykazuje na severním řezu charakter skořepinové konstrukce a výše zmíněné vrstvení zdiva prochází celou její šířkou. Hradba se směrem ke svému vrcholu na vnější straně nepatrně zužuje, a proto se její síla v závislosti na výšce ve sledovaném úseku mění. Zatímco nad předzákladem má sílu 2,6 m, ve výšce 5,0 m již jen 1,8 m. Středověká část hradby je na svém nejvyšším místě zachována do úrovně téměř 7,5 m. Ta je ale měřena až od základové spáry, která je na vnější západní straně hradby v důsledku novodobých úprav terénu zcela odhalena. Na vnějším líci hradby je tak možné částečně pozorovat rozdíl mezi původním nadzemním zdivem a druhotně odhaleným zdivem základovým. Můžeme stanovit pravděpodobnou hloubku založení na maximálně 0,7 m. Základová spára hradební zdi klesá směrem k severu a kopíruje nedochovaný sklon terénu v době její výstavby. Přibližně 2,8 m nad základovou spárou hradby je na jejím vnějším líci, při severní stěně věže patrný 0,2 m hluboký odskok nejasného významu. V minulosti byla hradba často vyspravována a na některých místech vzhledem ke svému podkopání také podezdívána. Zvláště koruna hradby byla nadezděna a novodobými úpravami zcela zničena. Prostor ochozu byl v minulosti v celém profilu vyzděn až do úrovně předprsně a v současnosti není v těchto místech patrný.

134

Václav Kolařík


Obr. 15 Brno. Hradební věž s částí městské hradby za biskupskou zahradou v roce 1911, pohled od severozápadu (Biskupská 4, čp. 569). Archiv města Brna, fond U5 Sbírka fotografií, sign. XVIa č. 18 (J. Kunzfeld).

14) Vztah severní zdi věže a jižní části hradby není patrný vzhledem k přítomnosti novověké plenty.

Obr. 16 Brno. Husova 10 (čp. 537). Pohled od západu na dochovanou část hlavní městské hradby s torzem věže uprostřed (foto autor 2004).

Na vnější straně vybíhá kolmo na hradbu 1,5 m silná zeď, která představuje torzo předsazené hranolové hradební věže. Interiér předpokládáme na jih od zdi. Pravděpodobně tomu nasvědčuje náběh druhotně vložené cihelné valené klenby v přízemí a s ní související cihlová plenta v patře věže. Severní stěna věže je zděna obdobným způsobem, za použití shodného stavebního materiálu a pojiva jako hlavní hradba. Na severu byla hlavní hradba k věži přizděna na spáru tak, že stěna věže procházela směrem do města, 14) kde nám však její podoba uniká. Po jižní stěně věže se na vnějším líci jižní části hradby nedochovala žádná rozpoznatelná stopa. Znamenalo by to, že jižní stěna věže byla k hradební zdi přizděna na spáru a věž byla směrem do města uzavřena. Západní strana věže byla patrně ze statických důvodů založena minimálně o 0,8 m níže než vlastní hradba. Dochovaná výška zdiva věže byla od základové spáry asi 4,8 m (Kolařík 2005). Poslední zachovanou součástí středověkého opevnění je sanací, která proběhla v letech 2000–2001, značně poničený 37 m dlouhý úsek hradby za domem čp. 536 (Husova 14; obr. 6:9). Severojižně orientovaná středověká městská hradba je zděna z kamenů a bloků slepence Old Red doplněného metabazitem a granodioritem. Kameny byly kladeny do vrstev vysokých asi 0,6 m, jejichž výrazné ložné spáry respektovaly původní sklon terénu směrem k severu. Severní část vnějšího líce nadzemního zdiva hradby byla v době výzkumu (1999–2000) dobře čitelná, nebyla však bohužel dokumentována stejně jako její městská část a profil (Kos 2000a). Přitom právě zde byla hradba dochována téměř v celé výšce i s některými detaily horních partií (obr. 17). Dnes je již celé torzo necitlivě zrekonstruováno, doplněno a přespárováno cementovou maltou a dodatečná dokumentace tedy není možná. Pro popis nadzemního zdiva jsme odkázáni pouze na fotografickou dokumentaci pořízenou při archeologickém výzkumu a při „rekonstrukci“ městské části hradby (popis níže viz kapitola 4.1). K jižní straně výše zmíněného úseku hradby se přimyká jediná celistvě dochovaná hranolová věž městského opevnění (obr. 18). Tvoří severozápadní nároží bloku staveb dnešní Nové radnice, do kterého byla dodatečně vkomponována. Podrobnější dokumentace není vzhledem k omítnutí fasády a interiéru možná. Přízemní část je opatřena asi 3 m vysokým předsazeným soklem. Dodnes je zdivo věže po úroveň římsy dochováno do výšky asi 11,5 m. Čelo je od vnějšího líce hradby vzdáleno 4,9 m a šířka věže je 5,9 m. Přízemí i patra věže jsou přístupná od východu, z prostoru radničních budov. V čelní stěně je v patře proražen novodobý okenní otvor a další menší okenní otvory se nacházejí ve stejné úrovni i na severní a jižní straně, přibližně nad předpokládaným vnějším lícem hradby. Věž je opatřena dvěma zděnými trojúhelníkovými štíty kolmými na průběh hradby a sedlovou střechou. Na jižní stěně věže je zachován pozůstatek tělesa hradby. Hranolová věž byla celou svou hmotou vysunuta z hradeb do parkánu, její východní stěnu pravděpodobně do výšky ochozu tvořila hradební zeď, nad ochozem pak východní stěna věže asi spočívala na hradbě.

135


Václav Kolařík Obr. 17 Brno. Husova 14 (čp. 536). Pohled od západu na dochovanou část hlavní městské hradby (Kos 2000a, tab. 2).

Obr. 18 Brno. Dominikánské nám. 1 (čp. 119). Hranolová věž hlavní městské hradby od západu (kolem roku 1900). Archiv města Brna, fond U5 Sbírka fotografií, sign. Vc č. 12.

4. Vrcholně středověké městské opevnění z pohledu archeologie

Na základě archeologických dat získaných záchrannými výzkumy lze studovat celou řadu dílčích témat týkajících se středověkého města. V průběhu fungování záchranné archeologie v prostoru historického jádra Brna bylo shromážděno mimo jiné i značné množství informací o městském opevnění (obr. 19). Doposud však nebyly komplexně zhodnoceny. Rudolf Procházka se v souladu s tématem svých prací věnoval problematice počátků výstavby vrcholně středověké fortifikace. Po řadě dílčích publikací (Procházka 1991, 132; 1993, 44; 1996b, 23) uveřejnil svůj názor na počátky brněnských hradeb v roce 2000 v rámci syntetické studie týkající se přerodu raně středověké aglomerace v institucionální město (Procházka 2000, 123–124; nověji týž 2003, 272). Neúplný katalog výzkumů brněnského opevnění do konce pozdního středověku ve své diplomové práci podala J. Střílková (Střílková 2003). Tím výčet prací týkajících se poznání a zpracování brněnského opevnění z archeologického pohledu končí. Z hlediska kladení podnětných otázek souvisejících s archeologickým výzkumem fortifikací a jeho možnostmi mají v našem prostředí značnou důležitost práce V. Razíma (Razím 1995a; 1995b; 2000; 2001). Archeologie může rozhodujícím způsobem odpovědět zejména na nejzákladnější otázky u každého pevnostního díla, tedy jaká byla jeho stavební podoba, kdy bylo založeno a jaký byl jeho další vývoj. Zvláště důležitá se pak jeví úloha archeologického výzkumu u lokalit s nedochovanými nadzemními částmi hradeb, jejichž zástupcem je i Brno. Absenci dosud stojící fortifikace nemůže zcela nahradit ani kvalitní ikonografický materiál, který zobrazuje městské opevnění až v téměř závěrečné fázi jeho vojenské funkce s řadou mnohdy nerozlišitelných mladších doplňků. V tomto případě je důležité sledování jakýchkoliv terénních zásahů s důrazem na komplexní poznání fortifikačních pozemků. V následujících podkapitolách jsou pojednány výsledky dosavadního archeologického výzkumu brněnského vrcholně středověkého městského opevnění (1984–2007) s přihlédnutím k jeho zachovalým nadzemním částem, dokumentovaným v rámci některých akcí. Upouštím zde od detailních popisů jednotlivých nálezových situací, které jsou součástí mé diplomové práce (Kolařík 2007). Kapitoly jsou řazeny podle jednotlivých částí vrcholně středověkého opevnění, které se podařilo v Brně archeologicky identifikovat a dokumentovat.

136

Václav Kolařík


Obr. 19 Brno. Historické jádro města s rekonstruovaným průběhem hlavní hradby. Vyznačeny archeologické výzkumy, které přispěly k poznání vrcholně středověkého městského opevnění (na základě nálezových zpráv a terénní dokumentace sestavil autor). 1: Bašty (A073/2002) 2: Bašty (A076/2004) 3: Benešova 10 (A141/2000) 4: Besední (A049/2002) 5: Besední (A064/2005) 6: Česká (A076/2006) 7: Česká (A104/2007) 8: Česká 28–Joštova 5 (UB010/1993) 9: Husova 10 (A003/2004) 10: Husova 14 (UB141/1999) 11: Jánská–Novobranská (A031/2003) 12: Josefská 7, 9–Novobranská 24, 26, 28 (AU002/1990; A064/2001) 13: Josefská 16–Nádražní 2 (AU003/1984) 14: J oštova 1–Moravské nám. 6–Solniční 4 (A014/2004; A081/2004) 15: Kobližná (A002/2003) 16: Moravské nám. (A027/1999) 17: Moravské nám. (A004/2003) 18: Moravské nám. (A024/2006) 19: Moravské nám. (A053/2006) 20: Moravské nám.–Rašínova (A028/2005) 21: Novobranská (A072/2002) 22: Orlí (A024/2002) 23: Panenská (AU002/1992) 24: Petrov 3, 4 (A013/2001) 25: Petrov 8 (UB018/1994) 26: Rooseveltova (AU007/1984) 27: Rooseveltova (A068/2004) 28: Solniční–Veselá 37 (A071/2002)

15) Názvy ulic uváděné u jednotlivých archeologických akcí korespondují s názvy jednotlivých hesel katalogu v rámci diplomové práce autora (Kolařík 2007). Číslo akce označuje příslušný výzkum podle systému zavedeného M. Peškou (Peška 1998, 64–68). Písemné označení před číslem akce označuje konkrétní instituci, která výzkum prováděla (AU – dnes Archeologický ústav Akademie věd České republiky v Brně, v. v. i.; UB – Ústav archeologické památkové péče Brno, v. v. i.; A – dnes Archaia Brno, o. p. s.). V případě, že byl pozůstatek opevnění dokumentován v rámci objektu, je uvedeno jeho číslo popisné, u zjištění mimo stávající zástavbu (veřejná prostranství, dvory atd.) je uvedeno číslo parcely.

4.1 Hlavní hradba 15) Hlavní městskou hradbu se v Brně podařilo dokumentovat na několika místech. Většina archeologických akcí byla menšího rozsahu a informace z nich získané jsou důležité především pro postihnutí přesného průběhu hradby, úrovně a stavu jejího dochování pod současným terénem, popř. použitého stavebního materiálu (Besední A049/2002, parc. č. 593/2, Merta – Zůbek 2003a; Besední A064/2005, parc. č. 593/3, Holub – Peška – Sedláčková 2005; Jánská–Novobranská A031/2003, parc. č. 249, Zůbek 2004b; Kobližná A002/2003, parc. č. 128, Peška et alii 2005; Moravské nám.–Rašínova A028/2005, parc. č. 549/1, Holub – Kolařík – Polánka – Zůbek 2005; Novobranská A072/2002, parc. č. 234/1, 2, Zůbek 2002b; Orlí A024/2002, parc. č. 198, Zůbek 2003b; Solniční–Veselá 37 A071/2002, parc. č. 601, Merta – Zůbek 2003b). Řada výzkumů většího rozsahu však přináší detailnější informace o hlavní fortifikační linii, které značně rozšiřují dosud skrovné poznatky o její podobě (Husova 10 A003/2004, parc. č. 493, 495, Kolařík 2005; Husova 14 UB141/1999, parc. č. 500, Kos 2000a; Josefská 7, 9–Novobranská 24–28 AU002/1990, A064/2001, čp. 512, 513, Procházka 2000, 123; Zůbek 2002a; Josefská 16–Nádražní 2 AU003/1984, čp. 681, Procházka 1984; 1987, 60; 2000, 123; Panenská AU002/1992, parc. č. 501/1, Himmelová et alii 1996, 67; Procházka 1992; Petrov 8 UB018/1994, čp. 269, Procházka 1996a; 2000, 123; Rooseveltova AU007/1984, parc. č. 5, Unger 1987, 59; 1989). Hlavní městská hradba je představována v základu asi 2,1–2,3 m (výjimečně až 2,6 m) širokou zdí, která se směrem vzhůru na vnější i vnitřní straně mírně zužuje (kolem 1,8–2,0 m v přízemních partiích, v úrovni ochozu pak asi 1,5–1,7 m; obr. 7, 20). Hradba je zahloubena do podloží vždy pouze nepatrně (většinou jen v rámci holocénního půdního typu), převážně 0,2–0,5 m

137


Václav Kolařík

(maximálně 0,75 m). Z tohoto důvodu bylo zdivo při razantnějších asanačních úpravách na přelomu 19. a 20. století v některých částech městského půdorysu zcela odstraněno (např. křižovatka ulic Sukovy a Dvořákovy; Kobližná A002/2003, Peška et alii 2005). Základové zdivo je na vnější i vnitřní straně opatřeno předzákladem (předstupuje 0,1–0,2 m), který v podstatě vyplňoval základový výkop (např. Josefská 7, 9–Novobranská 24–28; obr. 21). Založení hradby vykazuje větší variabilitu někdy i v rámci jedné lokality. Na ulici Josefské (AU002/1990, A064/2001) bylo použito jedné vrstvy kamenů kladených bez malty šikmo na vodorovnou linii základové spáry (obr. 9). Naproti tomu např. na Besední (A064/2005) a Husově 14 byly malé a střední kameny vyloženy na dno základového výkopu a na ně kladeny rozměrnější kameny nadzemního zdiva. V některých případech byla hradba založena na vrstvě vyrovnávacího štěrku, popř. volně do základového výkopu vsypaných drobných kamenů prolitých nesoudržnou maltou (Josefská 7, 9–Novobranská 24–28, Josefská 16–Nádražní 2, Kobližná A002/2003, Moravské nám.–Rašínova, Panenská). Stavební úroveň hradby je mnohdy patrná z přítomnosti maltových výlitků, které mají stejný charakter jako pojivo hradby a přiléhají k rozhraní základového a nadzemního zdiva (Besední A064/2005, Josefská 7, 9–Novobranská 24–28, Josefská 16–Nádražní 2, Petrov 8; obr. 22). Obr. 20 Brno. Bourání hlavní městské hradby za domem Husova 10 (čp. 537) částečně ještě dnes dochované (90. léta 19. století). Archiv města Brna, fond U5 Sbírka fotografií, sign. Vc č. 15.

Typická je pro hradbu skořepinová konstrukce s litým jádrem, které je ovšem někdy pečlivěji zděno za pomoci větších kamenů (Husova 10; obr. 20). Důležitým znakem hradební zdi je vyrovnávání kamenů do vrstev o mocnosti 0,5–0,7 m, které procházejí celou šířkou zdiva. Jejich ložné spáry kopírují sklon terénu v době výstavby (obr. 16, 17). Vnitřní i vnější líce jsou zděny z velkých lomových kamenů a bloků slepence Old Red nebo jurského vápence kvadratických tvarů vždy na béžovou, žlutohnědou až oranžovou hrubou vápennou maltu s příměsí malých valounků. Jen výjimečně bývá v líci použito biotitického granodioritu, metabazitu a pískovce Old Red. Větší spáry mezi bloky vyplňují drobné kameny. Jádro zdiva je tvořeno převážně malými a středními kameny ze stejné horniny jako v líci (pravděpodobně z části stavební odpad), doplněnými v nejbližším okolí dobře dostupným metabazitem a bohatě prolitými maltou. V některých případech je jádro jednolité, vyrovnané pouze do výše zmíněných vrstev (Husova 10), jindy se střídají vrstvy kamenů s vrstvami štěrku a malty po 0,05–0,2 m (Josefská 7, 9–Novobranská 24–28, Josefská 16–Nádražní 2). Jen výjimečně se v konstrukci hradby objevují i maloformátové cihly.

16) Vzhledem k přítomnosti novověké cihlové plenty na městské straně hradby zde nebylo možné dokumentovat případnou rozšiřující se niku štěrbinového otvoru.

Výška hradby byla v úplnosti dokumentována na Husově 14/Panenské, v západní části městského obvodu (obr. 17, 23; další příklady viz kapitola 3 – Jezuitská 13, Petrov 4, Biskupská 4 a Husova 10). Byla zde částečně rozpoznána i úprava koruny zdiva. Od původní úrovně terénu v době výstavby dosahovala výšky asi 7,5 m. Hradební zeď byla zakončena předprsní zídkou s cimbuřím, jejíž síla se pohybovala okolo 0,6–0,7 m. Šířka ochozu tak byla na koruně hradby redukována na asi 1 m. Ochoz mohl být již v počáteční fázi výstavby opevnění doplněn dřevěnou konstrukcí rozšiřující jeho světlost, resp. pouze zabraňující pádu. Tato skutečnost je však ikonograficky doložena až pro 17. století (obr. 5, 24). V severní části zkoumaného úseku hradby na Husově 14 (čp. 536) se dochovaly dva zuby cimbuří šířky 1,9 až 2,0 m, ve spodní části celé z kamene (asi 0,2–0,3 m), po stranách armované maloformátovými cihlami, s mezilehlou prolukou o šířce okolo 1,0 m (obr. 17). Koruna stínek a jejich úprava se nedochovala, výška však mnoho nepřesahovala 1,2 m od vodorovného parapetu proluky. Ten se nacházel asi 6,3 m nad povrchem středověkého terénu. Ve středu jižní stínky byl z maloformátových cihel primárně vyzděn otvor (střílna?) o rozměrech 30×8 cm. 16) Otvory (střílny?) nebyly umístěny v každém zubu, ale pravděpodobně pouze v některých, v pravidelných intervalech od sebe. Úroveň ochozu nad středověkým terénem je možné rekonstruovat na základě výšky parapetu proluk na 5,3 až 5,5 m.

138

Václav Kolařík


Obr. 21 Brno. Josefská 7, 9–Novobranská 24, 26, 28 (AU002/1990; A064/2001). Půdorys zkoumané plochy (šrafovaně výzkum z let 1988–1992, šedě z roku 2001) s průběhem hlavní městské hradby. Vyznačeny profily R1 a P6. (podle Procházka 2000, 56 a Zůbek 2002a, obr. 13 upravil autor).

139


Václav Kolařík

Obr. 22 Brno. Petrov 8 (UB018/1994). Zkoumané sondy popisované v textu (S5, S9) s vyznačením průběhu hlavní a parkánové hradby a hranolové věže v kapli sv. Kříže a Panny Marie. Profil P44 (podle Procházka 1996a, tab. 7 a 16 upravil autor).

17) Další dvě půlválcové věže jsou dochovány v nadzemním zdivu jižně od domu Biskupská 4 (čp. 569) a západně od domu Bašty 8 (čp. 416). Hranolová věž stojí dodnes východně od domu Husova 14 (čp. 196) v severozápadním rohu komplexu budov Nové radnice (viz kapitola 3). 18) Lze důvodně předpokládat, že hranolové věže nacházející se především na západní straně městského obvodu se vyznačovaly podobnými vlastnostmi jako věž na Petrově. Např. dochovaná věž za domem Husova 14 (čp. 196) má vnější rozměry v úrovni přízemí 6,0×4,8 m (obr. 18).

V rámci archeologického výzkumu byly v hlavní hradbě dokumentovány i zachovalé části tří hranolových (Besední A064/2005, Husova 10, Petrov 8) a jedné půlválcové věže (Rooseveltova AU007/1984). 17) V severovýchodní části městského opevnění (za domem Jezuitská 7, čp. 10) byly v roce 1984 dokumentovány základy půlválcové věže na půdorysu kruhové úseče o délce tětivy 6,6 m a výšce 4 m (zdivo hlavní městské hradby v tomto případě nebylo odkryto, a je proto pravděpodobné, že původní rozměr věže ve směru kolmém na hradbu mohl přesahovat 4 m; obr. 19:26). K odkryté situaci máme pouze základní půdorysné zaměření a postrádáme jakékoliv fotografie. V případě hranolových věží disponujeme více informacemi. V celém půdorysu se podařilo dokumentovat věž pod pseudogotickou kaplí sv. Kříže a Panny Marie v jihovýchodním nároží domu Petrov 8 (obr. 12, 22). Byla obdélného půdorysu s delší stranou paralelní s hradbou. Vnitřní rozměry v případě Petrova 8 dosahovaly 4,1×3,1–3,3 m, vnější 7,1×4,8–5,1 m. 18) Boční stěny věží měly sílu 1,5, čelní 1,8 m. Městskou stranu hranolové hradební věže tvořila ve všech dokumentovaných případech do úrovně ochozu vlastní hradba. K podobě městské strany věže nad úrovní ochozu se na základě dokumentace stávajícího zdiva nemůžeme odpovědně vyjádřit. Na základě ikonografie, která dokumentuje stav k polovině 17. století, je zřejmé, že hranolové věže byly i nad ochozem probíhajícím kolem městské strany věží uzavřené a přístupné z něj pouze jediným vstupním otvorem (obr. 5). Přízemí věží byla původně plochostropá, dostupná zřejmě pomocí dřevěného schodiště či žebříku z patra. K zaklenutí valenou cihlovou klenbou dochází u dokumentovaných případů až v období raného novověku (Husova 10, Petrov 8). Osvětlení bylo zajištěno pravděpodobně pouze nepřímé, pomocí přenosných svítidel odkládaných do niky ve zdivu (Petrov 8). Teprve druhotně byla do přízemí věže na Petrově 8 (čp. 269) proražena okénka, která pravděpodobně nesloužila k obraně, ale jako osvětlovací, popř. větrací otvory (obr. 13). K jejich budování došlo snad až po částečné ztrátě fortifikační funkce spodní části věže, asi v souvislosti s vybudováním parkánové hradby na jižním svahu Petrova. Do přízemí věží byly vstupní otvory proráženy výjimečně a ve specifických situacích (zastavění prostoru při hradbě kanovnickými domy na Petrově) až od 2. poloviny 14.–1. poloviny 15. století (Petrov 8).

140

Václav Kolařík


Obr. 23 Brno. Husova 14 (UB141/1999). Půdorys zkoumané plochy s vyznačením příkopu, hlavní a parkánové hradby. Profil P1 sondy S1 a spodní část hlavní městské hradby v sondě S1 (podle Kos 2000a, obr. 1, 57 a tab. 7 upravil autor).

Obr. 24 Brno. Jihovýchodní úsek městského opevnění kolem poloviny 17. století. Výřez z veduty H. B. Bayera a H. J. Zeisera, Obležení Brna Švédy 3. května až 20. srpna 1645, pohled na Brno od severovýchodu a od jihu. Olej na plátně 1560×3980 mm. Uložen v Muzeu města Brna, inv. č. 2285.

141

Vrcholně středověké opevnění města Brna Obr. 25 Brno. Besední, parc. č. 593/3 (A064/2005). Zaměření sondy F1 s rekonstruovaným průběhem hlavní hradby a hranolové věže. Půdorys sondy F1 a profil P20 (podle Holub – Peška – Sedláčková 2005 upravil autor).

142

Václav Kolařík

Václav Kolařík


Obr. 26 Brno. Císařský otisk stabilního katastru města Brna z roku 1825 (doplněno roku 1843). Ústřední archiv zeměměřičství a katastru Praha, sign. B2/a/6.

19) Pouze v případě torza věže za domem Husova 10 (čp. 537) byla hradební kurtina přizděna k severní stěně věže na spáru(!).

Ke vztahu hradební zdi a hranolových věží se můžeme vyjádřit pouze z hlediska relativní chronologie. Věže, celým svým objemem přízemní části předsazené před hradbu, byly k hradbě dodatečně přiloženy na spáru. 19) Styčná spára byla vzhledem k podobě vnější strany hradby mírně šikmá, jako by bylo zdivo věže do hradby zapřeno (Besední A064/2005; obr. 25). V případě věže na Petrově 8 byla úroveň základové spáry níže než u vlastní hradby. Zde se však mohlo jednat vzhledem ke sklonu terénu snad o statické zajištění fortifikace. Naopak na ulici Besední (Besední A064/2005) byly základové spáry věže a hradby v místě styku ve stejné úrovni (obr. 25), stejně jako na Husově 10, kde však základ věže směrem od hradby klesal (obr. 16). Dokumentované části věží vykazují obdobnou techniku výstavby, za použití stejného stavebního materiálu, jako hlavní hradba. Můžeme tedy uvažovat, že dokumentované hranolové věže byly sice přistavěny k hradbě dodatečně, ale pravděpodobně v ne příliš dlouhé lhůtě po její výstavbě. Současné výstavbě hradby a věží na západní straně města by mohla napovídat specifická situace dokumentovaná za domem Husova 10 (přizdění hradební kurtiny na spáru k jedné z hranolových věží, viz pozn. 19). Všechny doposud zkoumané části hlavní hradby jsou svými dimenzemi a stavební technikou až na nepatrné odchylky velmi podobné. V případě stavebního materiálu, jehož hlavní složkou je v Brně slepenec Old Red, představuje jihovýchodní část hradebního okruhu výjimku, když zde ve zdivu dominuje jurský vápenec. U tak rozsáhlého stavebního podniku, jakým bezesporu brněnské opevnění bylo, musíme počítat s otevřením několika lomů zároveň. Použití dvou zcela odlišných surovin na stavbu hlavní hradby lze ve shodě s V. Razímem připsat působení různých skupin lidí, které si opatřovaly stavební kámen v místě pro jejich stavební úsek nejdostupnější (s konkrétními příklady viz Razím 2001, 197). Snad právě z tohoto důvodu můžeme vysvětlit vybudování jihovýchodního úseku městských hradeb z jurského vápence, jehož zdroje se nacházejí tímto směrem (Stránská skála, Nová hora, Švédské šance), zatímco zbývající část hlavní hradby byla postavena ze slepence Old Red

143


Václav Kolařík

(Červený a Žlutý kopec). Na volbu ložisek všech stavebních materiálů měly vliv i majetkoprávní poměry a vztahy, které jsou však pro 13. století v okolí Brna jen obtížně rekonstruovatelné. I přesto neodporuje prozatím srovnání jednotlivých dokumentovaných částí hlavní hradby předpokladu její příslušnosti k jednomu stavebnímu období. 4.2 Parkán Parkán brněnského opevnění dosahoval šířky v intervalu 9,0 až 16,0 m, v závislosti na jeho poloze v rámci středověkého půdorysu města. V částech rovinatých nebo mírně stoupajících z města od hlavní hradby se blížil spíše horní hranici (severozápadní, severní a východní obvod města), v místech prudkého sklonu terénu směrem z města byl naopak užší (kolem jižního obvodu kanovnických domů na Petrově, Petrov 3–8, Biskupská 4; obr. 22). Tato odlišnost nebyla jistě náhodná. Řešila oddálením nebo přiblížením parkánové hradby k městu efektivní využití hlavní hradby a zároveň měla zabránit protivníkovi v postřelování prostoru parkánu. V prudkém svahu by příliš vzdálená parkánová hradba nutila k náročným terénním úpravám spojeným s dosypáváním parkánu. Nejčastěji se však šířka parkánu v dokumentovaných úsecích pohybovala od 11,0 do 13,0 m. V prudce svažitém terénu Petrova byla úroveň parkánu uměle zvyšována mohutnými násypy, které vyrovnávaly rozdíl terénu mezi parkánovou a hlavní hradbou (Bašty A076/2004, parc. č. 353/1, Polánka et alii 2006a; Petrov 8 UB018/1984, čp. 269, Procházka 1996a; 2000, 123). Z přítomnosti někdy poměrně mocných vrstev přemístěné spraše můžeme uvažovat o navyšování úrovně parkánu při úpravách a rozšiřování příkopu (Husova 14 UB141/1999, čp. 536, Kos 2000a, obr. 23; Rooseveltova A064/2004, parc. č. 13/1, Kolařík – Zůbek 2005). Na východním obvodu městského opevnění, v místech bývalé Branky, máme naopak doloženo navyšování parkánu odpadními vrstvami střídavě zpevňovanými štěrkovými štěty komunikačního charakteru (Kobližná A002/2003, parc. č. 128, Peška et alii 2005; obr. 19:15). Docházelo zde patrně k zasypávání nějaké rozsáhlejší deprese odpadem z města, jelikož mocnost souvrství dosáhla od 2. poloviny 13. do 14. století 1,5 m a v průběhu 15. a 16. století dále narůstala. V některých místech byl naopak povrch parkánu radikálně snížen, někdy i hluboko pod povrch geologického podloží. Stalo se tak např. v jižní části ulice Husovy a v okolí Šilingrova náměstí, kde došlo při budování nových uličních průtahů v polovině 19. století k zářezu do jihovýchodního svahu Špilberku (např. dvůr domu Husova 10, kde hlavní hradba má základovou spáru obnaženou někde až 2,0 m nad současným terénem a místy je podezděna cihelnou zídkou; Kuča 2000, 93–119; Zatloukal 1997, 48; Kolařík 2005). Také na křižovatce Sukovy a Dvořákovy ulice došlo k odstranění povrchu geologického podloží (Kobližná A002/2003, parc. č. 102). Prostor parkánu zůstal pravděpodobně v průběhu celého středověku až na nečetné výjimky volný. Po výstavbě hlavní hradby došlo k radikální změně situace na její vnější a vnitřní straně. Zatímco před výstavbou opevnění jsou předlokační vrstvy a objekty logicky nacházeny vně i uvnitř budoucího města, po výstavbě hradby se sídlištní aktivity na parkáně omezují na minimum (Josefská 7, 9–Novobranská 24–28, Josefská 16–Nádražní 2, Petrov 8). Povrch parkánu byl často upravován pomocí štěrkových štětů pro snadnější komunikaci (Kobližná A002/2003, Rooseveltova A068/2004; Merta 2001a). Pravděpodobně dle momentální potřeby byly do parkánu situovány výrobní aktivity, pro které nebylo v již zaplněném městě místo. Jednalo se především o pyrotechnická zařízení, případně objekty související se stavebním řemeslem. Asi 40,00 m východně od bývalé Veselé brány v dnešní Solniční ulici (parc. č. 566) byly v rámci sanace podzemí domovního bloku 42 v sondě G1 objeveny pozůstatky obdélné jámové pece na pálení vápna, která se nacházela v prostoru středověkého parkánu. Její zánik byl na základě nečetného keramického materiálu datován do 2. poloviny 13. století (Peška 2000, 8). Při ulici Novobranské v rámci výzkumu Josefská 7, 9–Novobranská 24–28 byla v prostoru parkánu na jihovýchodní straně města objevena malá pícka, určená pravděpodobně k tavení bronzoviny, datovaná do 15. století. Z dalších objektů můžeme jmenovat rozměrné výkopy charakteru hliníků opět na ulici Solniční (Peška 2000, 7) nebo na Kobližné ulici (Kobližná A002/2003). V případě hliníku na Kobližné ulici jde však s největší pravděpodobností o aktivitu předcházející výstavbě hradeb a její zánik souvisí právě s počátkem budování opevnění (Kočár et alii 2006). K trvalejší zděné zástavbě parkánu docházelo v omezené míře již v období středověku. Jednalo se však pravděpodobně pouze o drobné domky v sousedství městských bran, jak dokládají zápisy pamětní knihy a berních rejstříků již pro polovinu 14. století (Flodr 2005, 33, 689; Mendl 1935, např. 109, 138, 179, 202; Vičar 1966, 232). Za pozůstatek jednoho z těchto domů v parkánu u tzv. Branky můžeme snad považovat základové zdivo s. j. 900, nalezené v rámci archeologického výzkumu těžní šachty kolektoru na Kobližné ulici (Kobližná A002/2003; Peška et alii 2005). Rozmach výstavby na parkáně nastává především po ztrátě fortifikační funkce středověkého opevnění v 2. polovině 17. století, po výstavbě bastionové fortifikace. Od 2. poloviny 18. století je prostor středověkého parkánu zaplavován parazitní zástavbou přizděnou ke zbytkům hlavní hradby a využívanou především drobnými řemeslníky (např. souvislá řada domků od severovýchodního rohu bývalé jezuitské koleje po Měnínskou bránu na východní straně města; obr. 26). Především od 1. poloviny 19. století jsou pak pozemky parkánu rozprodávány pro výstavbu nájemních, administrativních a školních budov, které se stávaly součástí brněnské okružní třídy (např. ulice Bašty na přelomu 30. a 40. let 19. století; Bukovský 1995/1996, 47–49). Prostor parkánu byl již od počátku plánované výstavby integrální součástí městského opevnění. Překážkou pro poznání jeho charakteru je však neznalost nejstarší podoby předpokládaného městského příkopu (viz kapitola 4.4). Vzhled parkánu, známý nám z ikonografických pramenů poloviny 17. století (obr. 5) a v terénu zachovalých fragmentů, je až výsledkem přebudování příkopu pravděpodobně v 1. polovině 14. století, respektive jeho dalších úprav v 15. a 16. století.

144

Václav Kolařík

Vrcholně středověké opevnění města Brna 4.3 Parkánová hradba Charakter konstrukce parkánové hradby brněnského opevnění zapříčinil, že její nadzemní část se do dnešních dnů až na jedinou specifickou výjimku nedochovala. V poměrně plochém terénu na západní, severní a severovýchodní straně města se parkánová hradba omezovala pouze na poprsní zeď se střílnami, přecházející pod úrovní terénu v šikmé vyzdění eskarpy příkopu (Husova 14, UB141/1999, parc. č. 500, Kos 2000a; Joštova 1–Moravské nám. 6–Solniční 4 A014/2004, A081/2004, čp. 639, Kolařík – Peška 2004; Kolařík 2006; Moravské nám. A004/2003, parc. č. 800, Zůbek 2004a; Moravské nám. A024/2006, parc. č. 800, Zapletalová 2006b; Moravské nám.–Rašínova A028/2005, parc. č. 800, Holub – Kolařík – Polánka – Zůbek 2005; viz kapitola 4.4). Proto se při archeologických výzkumech pod současným terénem nachází pouze výjimečně ubourané spodní části hradby (Moravské nám. A024/2006, Moravské nám.–Rašínova), spíše se však jedná již jen o svrchní části eskarpy příkopu. Větší úseky parkánové hradby dochované pod povrchem terénu můžeme očekávat pouze v místech výrazně navýšených v průběhu středověku a novověku (např. na ul. Besední, v místech proluky dnešního parkoviště, parc. č. 593/2, 3).

Obr. 27 Brno. Bašty 8 (A076/2004). Zaměření plochy výzkumu s rekonstruovaným průběhem hlavní a parkánové hradby. Profily P4 a P5. Pohled na parkánovou hradbu od jihovýchodu (podle tab. 3, 16, 17 upravil autor).

145

Vrcholně středověké opevnění města Brna 20) I když výstavbu parkánové hradby dochované na jižním svahu Petrova předpokládáme až v 1. polovině 15. století (viz kapitola 5), tedy mimo chronologický rámec tohoto příspěvku, stručně se o její podobě na tomto místě zmíním. Nebudu se však zabývat půlválcovými parkánovými baštami, jejichž budování patří již plně do pokročilého 15. století.

Václav Kolařík

Parkánová hradba, zachycená ve dvou krátkých úsecích na severní straně města, měla sílu okolo 0,9 m a byla vystavěna z nápadně odlišného stavebního materiálu než hradba hlavní. Jednalo se o smíšenou konstrukci zděnou převážně z kamenů a bloků krinoidového vápence, pískovce a slepence Old Red, metabazitu a doplněnou cihlami, použitými nesouvisle v líci jako plenta (formát ?×13×8 cm). Pojena byla bílobéžovou hrubou ostrou vápennou maltou (Moravské nám. – A024/2006, Moravské nám.–Rašínova). Bližší podrobnosti o konstrukci hradby se ze zkoumaných částí zjistit nepodařilo. Výše zmíněnou výjimku představuje dodnes stojící, značně nečitelný, přestavěný a doplněný úsek parkánové hradby kolem jižního okraje Petrova (viz kapitola 3; obr. 14). Dochován byl právě díky použití odlišné konstrukce hradby na jižním obvodu města. Parkánová hradba zde sloužila jako tarasní zeď zadržující násypy parkánu. Ty měly vyrovnávat velký sklon terénu a umožnit obráncům přístup přímo k poprsní zdi. 20) U jihozápadního nároží domu Bašty 8 (čp. 416) se podařilo 13,0 m dlouhý úsek parkánové hradby dokumentovat v rámci archeologického výzkumu (Bašty A076/2004, parc. č. 353/1, Polánka et alii 2006a; obr. 27). Jednalo se o zeď charakteru skořepinové konstrukce, podepřenou opěrnými pilíři (obr. 10). Vnější líc byl zděn z bloků krinoidového a mikritického vápence, vyrovnaných do pravidelných vodorovných řad, které nerespektovaly sklon terénu. Jádro se skládalo z menších kamenů a zlomků cihel prolitých maltou. Na rozdíl od parkánové hradby na severní straně města zde síla zdiva dosahovala v nadzemní části více než 1,2 m (základové zdivo 1,8 m). Dochovala se do výšky asi 2,0 m od úrovně předpokládaného původního terénu. Vnější (jižní) líc parkánové hradby, původně opatřený omítkou, by na základě rekonstrukce dosahoval s poprsní zdí 6,0–7,0 m (obr. 27). Hradba tak z vnější strany, na rozdíl od poprsní zdi na severní straně městského obvodu, připomínala samostatnou hradební linii podobnou hlavní hradbě. Parkánová hradba zde nepřecházela přímo ve vyzdění eskarpy příkopu jako na severu města, ale stála samostatně. Teprve za asi 2,0 m širokou bermou pravděpodobně začínal výkop městského příkopu (také Bašty 8 A073/2002, parc. č. 352, Zůbek 2003a), který snad částečně využíval přirozený sklon terénu.

21) Také starší vyzdění příkopu přecházelo pravděpodobně nad povrchem terénu v parkánovou hradbu. K její existenci a podobě však archeologický výzkum Brna nepřinesl žádné informace.

Stejně jako v případě parkánu narážíme u parkánové hradby na problém poznání charakteru její prvotní podoby. Velmi krátké a ve hmotě fragmentárně zachované pozůstatky parkánové hradby na severní straně města nedokážeme přesněji časově zařadit. Datování na základě cihel použitých v její konstrukci (formát ?×13×8 cm) je značně problematické. Z vyhodnocení souboru brněnské stavební keramiky provedeného P. Holubem vyplývá, že uvedený formát sice dominuje ve 2. polovině 14. a v 15. století, ale vyznívat může i v 16. století, nehledě na jeho ojedinělé využití v polovině 13. století (kategorie II.1 dle Holub 2006, 68–69). Pravděpodobné ovšem je, že na Moravském náměstí dokumentovaná parkánová hradba (Zapletalová 2006b; Holub – Kolařík – Polánka – Zůbek 2005) byla postavena současně s druhou fází vyzdění eskarpy městského příkopu identifikovanou v suterénu domu Solniční 4 (čp. 639), asi 50,0 m západně (Joštova 1–Moravské nám. 6–Solniční 4; Kolařík – Peška 2004; Kolařík 2006). Ani v případě eskarpy příkopu se nemůžeme opřít o žádné bližší datovací možnosti. První fáze vyzdění eskarpy vznikla pravděpodobně v intervalu závěr 13. až 1. polovina 14. století (viz kapitola 4.4). 21) Přestavbu eskarpy a tedy i parkánové hradby můžeme klást do širokého rozmezí 2. poloviny 14.–1. poloviny 16. století. Upřesnění vzniku druhé fáze parkánové hradby ve 2. desetiletí 15. století může teoreticky přinášet datovací nápis vytesaný do kamenné římsy parkánové bašty(?) jižně od domu Petrov 7 (čp. 270). Jeho souvislost s městským opevněním je vzhledem k jeho obsahu nepopiratelná, ale primární uložení na dnešním místě je problematické (viz kapitoly 3 a 5), nehledě k tomu, že obě zmiňované části parkánové hradby se nacházejí v opozitní pozici na jižní a severní straně města ve zcela jiné geomorfologické situaci. Synchronizace jejich výstavby by mohla být zavádějící. Úpravy parkánové hradby související s jejím vojenským účelem ukončila definitivně výstavba barokního opevnění ve 2. polovině 17. století. 4.4 Středověký příkop Nejstarší podobu městského příkopu, jehož existenci předpokládáme na základě písemných zmínek a blízkých analogií již pro 1. polovinu 13. století, neznáme (viz kapitoly 1.2, 5). Můžeme se jen domýšlet, že nejstarší příkop se nacházel v místech svého mladšího nástupce a byl při jeho budování zničen.

22) Pod pozdně středověkou kontreskarpou se dochovalo zdivo tvořené pouze metabazity, odlišující se tak použitým stavebním materiálem od zbývající části konstrukce. Domnívám se, že se nejedná o využití starší součásti opevnění, ale o použití odlišného stavebního materiálu v základovém zdivu.

Kdy došlo ke stavbě nového, alespoň na městské straně vyzděného příkopu, nevíme přesně. Archeologie nám v Brně k této otázce prozatím přispívá pouze v jednom případě. V suterénu domu Solniční 4 (čp. 639) porušila starší fáze zděné eskarpy městského příkopu značně zahloubený objekt neznámé funkce (pravděpodobně hliník nebo předpecní jáma dosud neidentifikované pece), jehož zánik můžeme na základě keramického materiálu datovat do poslední třetiny 13. století (Joštova 1–Moravské nám. 6–Solniční 4; Kolařík – Peška 2004; Kolařík 2006). S vysokou pravděpodobností je proto možné datovat vyzdění eskarpy příkopu na sklonek 13., resp. do 1. poloviny 14. století. K podobě staršího zděného příkopu nemáme mnoho údajů. Ze šikmé eskarpy se dochovalo pouze základové zdivo a nepatrné zbytky zdiva při rubu mladšího vyzdění příkopu. Mladší eskarpa téměř celou hmotu staršího vyzdění nahradila a zmíněné fragmenty využila. Hloubka příkopu byla pravděpodobně přibližně shodná s mladší fází, tedy asi 5,0 m. Domnívám se, že šířka příkopu byla zřejmě menší než v případě mladšího nástupce, a proto ji dnes již nemůžeme zjistit. 22) Lépe poznána je díky archeologickým výzkumům druhá zděná fáze, ale i zde zůstává řada nezodpovězených otázek. Příkop vymezovala na městské straně 20–25° od vertikální osy ukloněná, asi 0,75–0,9 m silná zeď, která nad úrovní terénu přecházela v parkánovou hradbu (Husova 14 UB141/1999, parc. č. 500, Kos 2000a, obr. 23; Joštova 1–Moravské nám. 6–Solniční 4 A014/2004, A081/2004, čp. 639, Kolařík – Peška 2004; Kolařík 2006, obr. 28; Moravské nám. A004/2003, parc. č. 800, Zůbek 2004a). Eskarpa byla v blíže neznámých rozestupech podepřena na rubu opěrnými pilíři. Vnější strana příkopu nebyla pravděpodobně z počátku vyzděna (nebyly alespoň doposud zjištěny pozůstatky konstrukcí, které by korespondovaly s 1. fází vyzdění eskarpy, 2. polovina 13. až 1. polovina 14. století; úplné nezajištění kontreskarpy by však značně znesnadňovalo údržbu příkopu). Pod domem Husova 14 (čp. 536; Kos 2000a) přecházela kontreskarpa příkopu směrem k jihu do skalního podloží, které nahradilo vyzdění (obr. 23).

146

Václav Kolařík

Obr. 28 Brno. Joštova 1–Moravské nám. 6– –Solniční 4 (A014/2004, A081/2004). Pokus o rekonstrukci profilu městské fortifikace na severní straně města, stav v 1. polovině 16. století (podle Kolařík – Peška 2004 a Kolařík 2006 sestavil autor).


Hloubka příkopu se pohybovala v intervalu 4,5 až 5,0 m (Benešova 10 A141/2000, čp. 696, Peška 2001; Česká A076/2006, parc. č. 575, Merta – Peška 2007; Peška 2007a; Česká 28–Joštova 5 UB010/1993, Himmelová 1994; Himmelová 1997, 190–191; Husova 14 UB141/1999, čp. 574, Kos 2000a; Joštova 1–Moravské nám. 6–Solniční 4 A014/2004, A081/2004, čp. 611, 639, Kolařík – Peška 2004; Kolařík 2006). Příkop byl vyhlouben ve sprašové návěji až na jílovité podloží, které mělo pravděpodobně zajistit lepší odtok vody. Dno příkopu bylo ploché, snad jen mírně se svažující do středu, kudy probíhalo mělké koryto pro odvod vody. V úplnosti se podařilo šířku příkopu dokumentovat pouze na Husově 14. Zde dosahovala v horní rozšířené části 18,0 m (Kos 2000a, obr. 23). Na jiných místech byla rekonstruována na základě jednotlivých zjištění a vždy se pohybovala v intervalu 15,0–18,0 m (Česká A076/2006; Joštova 1–Moravské nám. 6–Solniční 4; Moravské nám.–Rašínova A028/2005, parc. č. 800, Holub – Kolařík – Polánka – Zůbek 2005). Datování mladší fáze vyzděného příkopu opět není bez problémů. Jeho vznik musíme položit na základě archeologických zjištění (především složení použitého stavebního materiálu) do intervalu 2. poloviny 14.–1. poloviny 16. století. Výstavbu kontreskarpy na severní straně města je možné na základě datování nálezů z výkopu pro její vyzdění položit pravděpodobně až do závěru 15. nebo 1. poloviny 16. století (Joštova 1–Moravské nám. 6–Solniční 4; Moravské nám. A053/2006, parc. č. 800, Polánka – Sedláčková – Zůbek 2007). Eskarpa vykazuje poněkud odlišné složení staviva (především formát cihel), a proto se domnívám, že výstavbě kontreskarpy předcházela. V jakém přesném časovém intervalu se tak stalo, není zatím možné určit. Výše zmíněný popis příkopu platí pro západní, severní a pravděpodobně i východní část městského opevnění. Na jižní straně přesnou podobu příkopu neznáme, jisté však je, že se značně odlišovala od výše popsaného příkopu na severu. Šlo pravděpodobně o nezděný(?) příkop, částečně využívající přirozený sklon terénu (Bašty A073/2002, parc. č. 352, Zůbek 2003a; Bašty A076/2004, parc. č. 353, Polánka et alii 2006b). Parkánová hradba zde nepřecházela do vyzdění příkopu, ale ten byl od ní oddělen asi 2,0 m širokou bermou. V prostoru dnešního nástupu do Denisových sadů z ulice Bašty, kolem jižní strany Petrova, byl příkop kvůli strmému svahu a skalnímu podloží ukončen a v neznámém období nahrazen ještě jednou zdí, předsunutou před parkánovou hradbu (obr. 29).

Obr. 29 Brno. Část jižního úseku městského opevnění kolem poloviny 17. století. Výřez z veduty H. B. Bayera a H. J. Zeisera, Obležení Brna Švédy 3. května až 20. srpna 1645, pohled na Brno od severovýchodu a od jihu. Olej na plátně 1560×3980 mm. Uložen v Muzeu města Brna, inv. č. 2285.

147


Václav Kolařík

Středověký příkop začínal být v místech, kde překážel nově trasovanému baroknímu opevnění zavážen v 60. a 70. letech 17. století. Jednalo se především o jižní a východní část opevnění, zatímco větší část severní a západní strany zůstala nezasypána. Další likvidace a druhotné využívání fortifikačně nefunkčního příkopu následovaly i v 18. století. Pod Moravským náměstím, jižně od bývalého augustiniánského kláštera se podařilo nalézt asi 80,0 m dlouhý a 2,5 m široký sklep, který byl augustiniány ve 30. letech 18. století vezděn do bývalého městského příkopu (obr. 30, Moravské nám. A027/1999, parc. č. 800, Merta – Peška 2002, 104–112). Novověké zásypy příkopu tvořily převážně písčité hlíny s četným zastoupením stavebního, keramického i kostěného odpadu. Příkop byl zavážen především stavebním a domovním odpadem, pocházejícím snad z městských hospodářství, a barokním opevněním planýrovaných předměstských usedlostí. Nálezová složka v zásypech byla značně homogenizovaná, bylo ji možné datovat do rozpětí 14.–17. století, samozřejmě s převahou materiálu ze 17. století. Zbývající nezasypané prostory příkopu byly využívány jako zahrady. K definitivní likvidaci docházelo v průběhu 1. poloviny 19. století při rušení bastionového opevnění. Do dnešních dnů se žádný úsek příkopu byť jen v náznaku nedochoval. Obr. 30 Brno. Augustiniánský klášter od západu. M. G. Crophius, lept 195×298 mm, po roce 1734. Uložen v Muzeu města Brna, inv. č. 2293. Vpravo dole patrný zachovaný městský příkop se vstupem do sklepa vybudovaného v jeho prostoru.

4.5 Val Podobu a průběh valového opevnění, stejně jako dobu jeho vzniku, se archeologickými výzkumy prozatím nepodařilo přesně objasnit. Jediným místem kde došlo k dokumentování situace interpretované jako těleso valu, byl výzkum na České 28–Joštově 5 (UB010/1993, Himmelová 1994; Himmelová 1997, 190–191; Procházka 2000, 123–124). Jinde disponujeme pouze nepřímými indiciemi, které ovšem podstatně upravují výsledky výše zmíněného výzkumu (A014/2004, A081/2004, Joštova 1–Moravské nám. 6–Solniční 4; Kolařík – Peška 2004; Kolařík 2006). Val objevený na profilu stavební jámy na České ul. tvořilo členité souvrství z přemístěných vrstev, které dosahovalo v základně šířky 11,0 m a spočívalo na upraveném soklu podloží (obr. 31). Rekonstruovaná výška od povrchu podloží dosahovala 1,6 m. Na koruně valu byly zaznamenány výkopy, interpretované jako součást dřevěné palisádové konstrukce. Na severu byl před valem zachycen nezděný příkop, který v horní části šířkou přesahoval 8 m a hloubkou 3 m. Z nepatrného množství keramických nálezů získaných z konstrukce valu byly příkop i val datovány do 13. století a považovány autorkou výzkumu za první fázi opevnění města Brna, předcházející kamenným hradbám (Himmelová 1997, 190). Ukončení funkce valu je v nálezové zprávě kladeno do souvislosti s vybudováním kontreskarpy příkopu někdy ve 14. století (Himmelová 1994). Již R. Procházka nevyloučil možnost interpretace valu s příkopem jako zesílení kamenné fortifikace na nejpřístupnější straně města, nebo jako spojovací fortifikaci mezi opevněním augustiniánského kláštera a barbakánem Veselé brány z dob třicetileté války (Procházka 2000, 124). S představou o prvotním valovém opevnění města kolidují některé skutečnosti zjištěné výzkumem na České ulici (UB010/1993), stejně jako výzkumem na Moravském nám. 6 (A014/2004, A081/2004). Při stavbě zemního valu byly překryty dvě pece datované keramickým materiálem do 13. století. Z nich přinejmenším pec s cihelnou vyzdívkou a dokladem několikanásobného použití sloužila ve své závěrečné fázi jako vápenka. Vápno vyráběné v peci bylo zcela jistě určeno k potřebě zděné stavby v areálu města. I z jiných výzkumů v obvodu brněnských hradeb víme, že v prvotní fázi zděné výstavby ve 13. století (sakrální a fortifikační

148

Václav Kolařík

Vrcholně středověké opevnění města Brna architektura) se velkokapacitní vápenické pece, pravděpodobně jako součásti stavebních hutí, soustřeďují v těsné blízkosti staveb, pro které sloužily. Teprve pro závěr 13. a 14. století předpokládáme přesun z hlediska požárního rizika městu nebezpečné stavební výroby mimo hradby (Kolařík – Peška 2006, 33–34; Kos 2000b, 41–48; k požární ochraně Flodr 2001, 208–209). Vzhledem k absenci zděné sakrální stavby v blízkosti výzkumu a existenci zděné profánní architektury nejdříve od 2. poloviny 13. století se domnívám, že jedinou stavbou, která přichází v úvahu, je výstavba kamenné hradby, popř. asi 45,0 m na jihozápad od pece vzdálené Veselé brány.

Obr. 31 Brno. Česká 28–Joštova 5 (UB010/1993). Profil valového tělesa dokumentovaného na východní stěně stavební jámy. Vpravo vápenná pec s. j. 907 porušená kontreskarpou s. j. 901, vlevo dole zásypy předsunutého příkopu (podle Himmelová 1994 upravil autor).

Těleso valu svým prezentovaným průběhem respektovalo kamenné opevnění a nacházelo se v jeho předpolí. Výstavbou uvažovaného druhotného kamenného opevnění by se areál města zmenšil(?). Je tedy vysoce pravděpodobné, že val měl spíše doplňovat stávající kamenné opevnění. Jako hranici ante quem pro vznik valu je možné uvést dobu výstavby kontreskarpy příkopu někdy na přelomu 15. a 16. století. Výkop pro její zdivo porušil mocnou a souvislou vrstvu jílu v předpolí příkopu, který s největší pravděpodobností pocházel z jeho dna. Jílovitá vrstva naopak překryla rozměrný objekt, který definitivně zanikl až někdy v 15. století (Joštova 1–Moravské nám. 6–Solniční 4; Kolařík – Peška 2004; Kolařík 2006). Existence velkých výkopů v předpolí příkopu (hliník, vápenky), datovaných do 13. až 15. století, by znemožňovala funkci valu (stejně i výzkum na Moravském nám. A053/2006, Polánka – Sedláčková – Zůbek 2007, zde byl asi 6,0 m od městského příkopu zachycen rozměrný výkop s. j. 013 interpretovaný jako hliník a datovaný do 13. století, do stejného období byly datovány i pozůstatky komunikace ve formě do podloží vyježděných kolejí, která se nacházela mezi příkopem a objektem s. j. 013 a svým průběhem respektovala směr příkopu). Proto se domnívám, že val dokumentovaný na severní straně města vznikl někdy ve 2. polovině 15. století v souvislosti s rozšířením městského příkopu. Val mohl být udržován poměrně dlouhou dobu a není vyloučeno, že se ještě v polovině 17. století stal součástí předsunutého opevnění spojujícího barbakán Veselé brány s augustiniánským klášterem. Nastíněné datování valu přináší otázku, kde byla deponována zemina vytěžená ze staršího příkopu. Za současného stavu poznání není možné se k tomuto problému odpovědně vyjádřit. Chronologické postavení příkopu před valem je také problematické. Čtyřicet metrů na východ od výše zmíněného výzkumu na České ulici byl dokumentován opět při rekonstrukci domu Moravské nám. 6. Archeologické datování vyloučilo jeho vznik před 1. polovinou 17. století a zánik zasadilo do 2. poloviny téhož století. Příkop byl interpretován jako součást provizorního opevnění vybudovaného v době švédského ohrožení (1645) na severní straně města (Joštova 1–Moravské nám. 6–Solniční 4; Kolařík – Peška 2004; Kolařík 2006). Na západním obvodu města bylo pod domem Husova 14 doloženo osídlení ze 14. století, nacházející se bezprostředně před příkopem (Kos 2000a; obr. 23). Je proto pravděpodobné, že v terénu, který stoupal směrem z města do svahu Špilberku, nebylo účelné před příkopem nasypávat zemní val, ale naopak zde došlo k extrémnímu navýšení parkánu pro alespoň částečné vyrovnání jeho úrovně s předpolím opevnění. Všechny výše uvedené výzkumy proběhly na severní nebo západní straně hradebního okruhu. K případné existenci valu v ostatních částech města se nemůžeme na základě archeologického výzkumu vyjádřit. Jeho zbytky se do současnosti na žádném místě městského obvodu nezachovaly. 4.6 Brány a mosty Středověké součásti brněnských městských bran umístěných v linii hlavní městské hradby se dosavadnímu archeologickému výzkumu až na jedinou výjimku nepodařilo zachytit (viz kapitoly 1.3 a 2). Lépe jsou podchyceny mladší části bran, především přemostění příkopu a menší úseky barbakánů, jejichž popis však již není předmětem této práce. Na křižovatce ulic Česká, Solniční a Veselá (parc. č. 575) byly v sondě zachyceny pozůstatky základového zdiva vrcholně středověké Veselé brány (Kolařík 2008). Sonda narazila pod novodobými komunikačními úpravami povrchu a recentními navážkami v hloubce 0,85 m na ubouranou korunu kamenného zdiva, které bylo orientováno ve směru SSZ–JJV. Na základě lokalizace a orientace zdiva je zřejmé, že sonda zachytila základové zdivo západní stěny Veselé brány. Zdivo dosahovalo šířky větší než 0,9 m a jeho vyšší partie byly částečně rozrušeny. Bylo založeno do 0,6–0,7 m mocného středověkého

149

Vrcholně středověké opevnění města Brna 23) V této souvislosti je nutné upozornit na situaci dokumentovanou o asi 20 m severněji, kde byla pozdně středověká komunikační úroveň na mostě před Veselou bránou zjištěna 1,1 m pod současným terénem (Merta – Peška 2007). Pokud by byla situace obdobná i v samotné bráně, musela by zde být komunikace skutečně odstraněna v rámci demolice fortifikace.

Václav Kolařík

souvrství. Na výše zmíněné souvrství nasedaly již jen planýrky související s demolicí brány. V rámci sondy tedy nebyly dokumentovány žádné komunikační úpravy, které by se nacházely v průjezdu, a proto se domnívám, že k jejich odstranění došlo pravděpodobně v souvislosti s demolicí brány. 23) Úroveň zahloubení zdiva pod terén byla minimálně 1,0 m. Archeologickým výzkumem se podařilo zachytit část základového zdiva západní stěny Veselé brány, která byla osou průjezdu orientována ve směru SSZ–JJV a jejíž průjezd dosahoval délky větší než 5,0 m. S vysokou pravděpodobností byl také zachycen základ severozápadní patky vnějšího portálu brány. Na Kobližné ulici byla zachycena napříč celou šířkou parkánu jdoucí zeď, datovaná do 14. století, autory výzkumu interpretovaná jako součást jedné z městských bran, tzv. Branky (Kobližná A002/2003, parc. č. 128, Peška et alii 2005). Teoreticky se mohlo podle umístění zdiva jednat o severní stěnu koridoru předbraní před Brankou, v prostoru parkánu. Není však vyloučeno, že šlo o součást profánní zástavby na parkáně, doložené u brněnských bran zápisy Pamětní knihy a berních rejstříků pro polovinu 14. století (Flodr 2005, 33, 689; Mendl 1935, např. 109, 138, 179, 202; Vičar 1966, 232). Přístup do města přes příkop zajišťovaly nejpozději od pozdně gotického období zděné mosty, budované pravděpodobně v souvislosti s úpravami a rozšiřováním městského příkopu a výstavbou barbakánu v předpolí bran ve 2. polovině 15., popř. v 1. polovině 16. století (doloženy před Běhounskou a Veselou bránou; zděné oblouky v příkopu před Židovskou bránou jsou doloženy již v polovině 14. století, viz kapitola 1.3). K předpokládaným starším fázím mostů, jejichž součástmi by mohly být i některé později využité zděné konstrukce mostů mladších, není možné se na základě výsledků archeologických výzkumů jednoznačně vyjádřit. Jestli byly při hloubení průzkumné štoly z velkého sklepa mezi augustiniánským klášterem a domem Moravské nám. 2 (parc. č. 800) objeveny pozůstatky můstku spojujícího přes příkop branku v hradbách severně od kostela sv. Jakuba s prostorem augustiniánského kláštera, ukáže až případný plošný archeologický výzkum (Moravské nám. A027/1999; Kolařík 2007, 143). 5. Chronologie a postup výstavby opevnění Časové zařazení fortifikačních staveb na základě archeologických dat z výzkumu není vždy jednoznačné. Relativní chronologie jednotlivých součástí opevnění může být samozřejmě určována na základě vertikální i horizontální stratigrafie. Tento přístup je však zvláště v prostředí města jako živoucího organismu značně omezen mladšími a recentními zásahy, popř. malou plochou odkryvu, nepostihující všechny součásti profilu městského opevnění.

24) Datační nápisy se v Brně začínají poskrovnu objevovat až od pozdně gotického období (parkán na Petrově – možná druhotně viz kapitola 3, nápis ze Židovské brány).

Pro brněnské prostředí není na rozdíl od některých jiných měst (Litovel, Opava, Uherské Hradiště) typické dochování dřevěných prvků a konstrukcí pod povrchem terénu především z důvodu nízké hladiny podzemní vody (Dvorská et alii 2001, 31). Do dnešních dnů nebyly zjištěny ani jejich pozůstatky v rámci dochovaných nadzemních částí městského opevnění. Z tohoto důvodu dendrochronologie prozatím k datování brněnského opevnění nepřispěla. Datování na základě ikonografie samozřejmě nepřichází pro středověké období v úvahu, stejně tak využití písemných pramenů je problematické. Pro vrcholně středověké období postrádáme v rámci brněnského opevnění přítomnost architektonických detailů, které by svou morfologií přispěly k přesnějšímu vročení. 24) Určení absolutní chronologie středověkého opevnění je tedy v Brně založeno na datování artefaktů z nálezových souborů bezprostředně souvisejících s městským opevněním. V tomto případě je ovšem nutné především klást důraz na kritiku jejich vzniku a vypovídací hodnotu: 1) Starší aktivity, které byly výstavbou hradby porušeny, nám sice napoví, kdy hradba ještě nestála, ale zároveň se nedozvíme, zda zanikly až v souvislosti s její výstavbou, nebo dlouho před ní. 2) Pro datování jsou nejdůležitější artefakty získané ze základového výkopu pro hradbu, popř. z maltových výlitků na povrchu terénu, které indikují úroveň, ze které byla hradba stavěna. Zde je ovšem datovací materiál v drtivé většině obsažen jen nahodile. 3) Většinou jsme proto odkázáni na materiál pocházející především z odpadních vrstev, které přiléhají k již postavené hradbě. Zde je obsažen sice větší počet artefaktů, zároveň však neznáme mechanismus vzniku a způsob ukládání těchto kontextů. Díky jejich otevřenosti se zde uplatňuje množství transformací, které nejsme schopni postihnout, a odtud získané nálezy nemají tím pádem nijak vysokou vypovídací hodnotu. 4) Objekty respektující průběh hradby pak mají podobnou vypovídací hodnotu jako v prvním případě, ale obráceným směrem. Dobu výstavby hradby je proto nutné vymezit stratigrafickými vztahy a stanovit za pomoci analýzy především keramických nálezů možný interval vzniku. I tak bude datování v dobře stratigraficky podchycených situacích reálné s přesností na desítky let. V prostoru, jakým je předpolí hradeb (parkán, příkop, val), kde musíme předpokládat časté přesuny a ukládání velkého množství zeminy kontaminované staršími artefakty, je datování ještě složitější. Samotná výplň příkopu patří mezi prameny nejnižší hodnoty, protože vznikala v rozporu s funkcí výkopu. Navíc pravděpodobně docházelo často k čištění příkopu. Spodní části byly zanášeny pomalým působením přírodních sil a v konečné fázi byly zasypány náhlými planýrkami (Vencl 2001, 608). Středověký městský příkop, který v případě Brna zaniká z části již ve 2. polovině 17. a především v průběhu 19. století, tak musíme datovat za pomoci stratigraficky starších aktivit. Složení kulturního obsahu příkopu spíše odráží sumarizovanou intenzitu všech předchozích využívání přilehlého okolí (Vencl 2001, 608; tak byla například ve výplni městského příkopu na Rooseveltově ulici, který byl zasypán ve 2. polovině 17. století, nalezena homogenizovaná nálezová složka chronologicky vymezená obdobím 14.–17. století). Podobu brněnského opevnění v počátečním období vývoje města nám archeologické výzkumy zatím zcela neobjasnily. Na základě analogií a písemných pramenů můžeme pouze hypoteticky uvažovat o jeho prvotní podobě. V prvé řadě si musíme položit otázku, kdy byla vytyčena obvodová hranice města a jak stabilní byla její poloha (komplexně Razím 2000, 43). Historické bádání na základě písemných pramenů předpokládá, že již při vlastním vysazení města, jemuž teprve následovalo mnohostranné naplňování tohoto aktu, musel být určen jeho obvod, aby sídlo právně vymezil od okolí (Kejř 1998, 124). Na příkladu Znojma a Opavy můžeme i v Brně hypoteticky předpokládat, že průběh opevnění byl někdy ve 20. nebo 30. letech 13. století stanoven vykopáním příkopu po obvodu města a v místech uvažovaných vstupů byly postaveny brány, případně jen vynechány

150

Václav Kolařík 25) N ení vyloučeno, že v Opavě byl tento příkop odhalen nedávným archeologickým výzkumem (Kiecoň – Zezula 2005, 99–107; podrobně viz příspěvek o opevnění Opavy v tomto sborníku). Pouze jednoduchý obvodový příkop (hloubka 2,5 m, šířka 8,0 m, ploché dno o šířce 3,4 m) bez zděné hradby tvořil prvotní opevnění původní lokace Mostu ve 30. letech 13. století (Razím 2000, 43–44; Klápště 2002, 184). Ze znění textů formulářové sbírky je patrné, že výstavba obvodového příkopu mohla být pokládána za samostatnou primární akci, po níž teprve následovalo vztyčení hlavní hradby (Razím 1988a, 331; 1991). 26) Vytyčení půdorysu a souvislé osídlení plochy města je v Brně přepokládáno již před koncem 1. třetiny 13. století (Procházka 2003, 272; Merta et alii 2007, 144–155).

Vrcholně středověké opevnění města Brna provizorní vstupy. Takový příkop jako prvotní vytyčení městského areálu máme v listinách doložen v Opavě roku 1224 (CBD II, č. 265, 256) a ve Znojmě i s bránou k roku 1226 (CDB II, č. 288, 287). 25) Teoreticky se mohlo jednat o prostý nezděný příkop se šikmými stěnami zmiňovaný k roku 1243 v privilegiu Václava I. (kapitola 1.2), který by nahradil nový zděný městský příkop pravděpodobně na konci 13. nebo v 1. polovině 14. století. Jednalo by se spíše o právní vymezení města než o skutečnou fortifikaci, které nemuselo obepínat celý obvod města. Budování provizorního příkopu předcházející stavbě zděné hradby mohlo souviset s nejistotou dalšího vývoje v počátečním období lokace. Hranici města bylo možné snáze korigovat v případě jednoduchého příkopu, zatímco u definitivního opevnění je tento krok z řady důvodů komplikovaný (Razím 2000, 44). K výstavbě zděných hradeb tak mohlo dojít až po konsolidaci poměrů v lokovaném městě, kdy bylo do určité míry dosaženo jistoty stálosti a prosperity. 26) Nutné je však zdůraznit, že existence provizorního příkopu v Brně je pouze hypotetickým předpokladem, který nemá v archeologických pramenech oporu. Pravděpodobně ve 30. letech 13. století začala výstavba zděné městské fortifikace (srovnej kapitola 1.2). Na základě informací z archeologických výzkumů je jisté, že touto fortifikací byla hlavní hradební zeď, zachycená několika archeologickými výzkumy (kapitola 4.1) a dodnes v menších fragmentech stojící po obvodu historického jádra (kapitola 3; Procházka 2000, 123–124; 2003, 272). Na některých místech městského půdorysu máme doloženo přetnutí osídlených ploch z 1. třetiny 13. století linií městské hradby (Husova 14, Josefská 7, 9–Novobranská 24–28, Petrov 8, Josefská 16–Nádražní 2, horizont VS 1.1 brněnské keramiky dle Procházka – Peška 2007). Naopak zahrnutí všech tří mendikantských klášterů vzniklých ve 30.–40. letech 13. století do půdorysu města bez jakéhokoliv konfliktu a kontaktu jejich budov s městskou hradbou můžeme pravděpodobně považovat za doklad v této době již vyměřeného a stavěného opevnění (dochované raně gotické součásti konventů byly stavěny kolem poloviny 13. století; Procházka 1999; Peška 2002; 2006; Šlancarová 2007, 86–88). Kostel Všech svatých na západním předměstí Brna byl založen brněnskými měšťany před rokem 1260 (CDB V/1, 367–368, č. 237). Není vyloučeno, že jeho vznik zapříčinila výstavba hradeb, která oddělila obyvatele v okolí Pekařské a Kopečné ulice od duchovního centra. Z podobného důvodu mohl být vystavěn i kostel sv. Martina, stávající někde na jihovýchod od Židovské brány. V jeho případě však není jasná jak doba vzniku, tak také přesná lokalizace. Všechny srovnatelné části hlavní hradby jsou svými dimenzemi i stavební technikou přibližně shodné a neodporují příslušnosti jednomu stavebnímu období. Stavební technologie použitá při výstavbě vrcholně středověké hradby odpovídá stavebnímu horizontu prvních kamenných měšťanských staveb objevujících se v Brně od 2. poloviny 13. století (Merta 2001b; Merta et alii 2004, 181–185). O něco dříve se objevuje u významných sakrálních a profánních staveb. Odpovídají jí tak např. výstavba východní části hradu Špilberk, datovaná do 60.–70. let 13. století, nebo druhá stavební fáze chrámu na Petrově z 20.–30. let 13. století (podrobněji Merta – Peška 2001; Procházka 2000, 76). Domnívám se, že za současného stavu výzkumu neumožňuje tradiční archeologické datování na základě vyhodnocení keramického materiálu v Brně rozlišit, která část opevnění byla stavěna dříve, která později (srovnej Procházka 2003, 272). Proto je třeba brát v úvahu především terénní konfiguraci obvodu města. Trasa hradeb využila terénní hranu příkrého svahu Petrova na jihozápadní a jižní straně města. Také na jihovýchodním obvodu je dodnes patrná více či méně výrazná terénní hrana končící přibližně v prostoru Měnínské brány. Na severovýchodní straně klesal svah od města mírně do inundace Ponávky, na severu naopak směrem z města mírně stoupal. Na západní straně se hradba přimkla v rovné linii k patě východního svahu Špilberku, který areál města výrazně převyšoval. Z uvedené konfigurace terénu vyplývá, že výstavba zděné fortifikace by měla být zahájena nejdříve na severní a východní straně, teprve poté pravděpodobně na jihu a západě. Není snad náhodou, že první lokalizovanou zmínku o hradbě máme z roku 1247 z prostoru herburského kláštera v severovýchodní části města (CDB IV/1, 194–195, č. 102). Určit dobu trvání výstavby městské hradby je dosti obtížné. V případě Brna, disponujícího rozsáhlou hospodářskou základnou a podporou panovníka (viz např. privilegia z roku 1243), mohla být stavba hlavní hradby dokončena již těsně po polovině 13. století, zvláště když od 60. let tohoto století předpokládáme rozsáhlé stavební aktivity na Špilberku. Dva tak náročné stavební podniky, jakými byla stavba hradeb a reprezentativního královského sídla, pravděpodobně neprobíhaly z větší části současně. Z chronologického hlediska bývá posuzováno zakončení hradební zdi. Na západní straně městské hradby je doloženo cimbuří, jehož některé stínky byly opatřeny primárně štěrbinovými střílnami. Tento prvek není v literatuře uváděn do souvislosti s přemyslovskými fortifikacemi (např. Razím 1986, 260). Pro vyzdění střílen i armování stínek však bylo použito maloformátových cihel, které se v brněnské architektuře uplatňují pouze ve 13. století, a horní hranice jejich výskytu je podle současného poznání položena do přelomu 13. a 14. století (Holub 2006, 68). Domnívám se, že v tomto případě, který nevykazuje stopy druhotného zásahu, musíme zmíněný druh úpravy hradební koruny položit pravděpodobně do 2. poloviny 13. století. Proluky hradebního cimbuří byly zazděny a nahrazeny střílnami po celém obvodu města pravděpodobně v závěru 15. nebo na začátku 16. století. Pouze v místech, kde bylo před hradbu v pozdním středověku představeno opevnění augustiniánského kláštera, bylo cimbuří ponecháno. K původní podobě městských bran máme pro 13. století velmi málo relevantních informací. Pravděpodobně se jednalo o jednoduché, patrové, věžové stavby umístěné v hlavní hradbě, v jejichž přízemí se nacházel průjezd. V úrovni parkánové hradby byly snad ve 14. století v některých případech vystavěny menší věže, v jejichž přízemí se nacházela brána zajišťující přechod přes příkop. Některé z těchto věží byly patrně částečně vloženy do příkopu.

27) Srovnej na obr. 33 schodiště přiložené k hranolové věži za jezuitskou kolejí (také Razím 1988b, 155).

Důležitou problematiku představuje výstavba hradebních věží. V Brně se setkáváme s dvojím půdorysným typem. Jednalo se o věže půlválcové a hranolové, na základě ikonografie, ale i archeologických výzkumů (obr. 5), na městské straně uzavřené (některé půlválcové věže byly nad hradebním ochozem do města otevřené; obr. 32). Oba typy věží byly přístupné pouze z ochozu, a to vstupním otvorem v městské straně věže. Hradební ochozy probíhající průběžně kolem věží byly rozšířeny pomocí dřevěného zábradlí a přístupné zřejmě zděnými schodišti v některých částech hradebního obvodu. 27)

151


Václav Kolařík

Hranolové věže byly ve spodních partiích k hlavní hradbě přizděny na spáru. Městská strana věže byla v přízemí uzavřena hradebním zdivem, nad úrovní ochozu stála již pravděpodobně samostatná stěna věže na hradbě. Vztah půlválcových věží k hradbě neznáme. Shodná délka kurtin okolo 40 m takřka v celém obvodu města naznačuje, i přes použití dvou typů věží, setrvání na jednotné koncepci výstavby. Obr. 32 Brno. Plán kostela a kláštera kapucínů se zaměřením přilehlého hradebního úseku po roce 1765 (patro; Archiv města Brna, fond U9 Sbírka plánů, sign. Fa 15).

Důvod použití rozdílného půdorysného typu věží a jejich chronologického zařazení nejsme schopni zcela objasnit. Půlválcové věže jsou umístěny výhradně v okolí bran a na jižní a východní straně opevnění. Hranolové věže byly vystavěny na západní straně obrácené ke Špilberku a na jižním svahu Petrova. Na severní a východní straně opevnění byly použity pouze nahodile, vzdáleny více od městských bran (obr. 2, 4, 5, 34). Na první pohled se tedy zdá, že půlválcové věže chránily nejvíce zranitelná místa u bran případně na východní a jihovýchodní straně města. Hranolové věže byly mimo jiné umístěny i na západní stranu městského obvodu, který ovšem byl pro město před výstavbou Špilberku rovněž značně nebezpečný. Na základě analogií však můžeme jejich stavbu položit do 13. století. Půlválcové, dovnitř uzavřené věže jsou doloženy na několika významných městských fortifikacích Přemysla Otakara II. (Písek – Razím 1988b; Čáslav – Razím 1988a; České Budějovice – Čechura – Razím 1988; Domažlice – Razím 1989). Tento typ věží patřil ve 13. století u nás k nejrozšířenějším (později se ani nevyskytuje) a měl přímou vazbu

Obr. 33 Brno. Výřez z plánu bývalé ulice Za hradbou se zaměřením hranolové věže a schodiště (pohled od západu a půdorys). Archiv města Brna, fond A 1/22 Město Brno, Stará spisovna – Oeconomica (1792–1896), inv. č. 2039, kart. 399, 28. 1. 1829.

152

Václav Kolařík

Vrcholně středověké opevnění města Brna na královský dvůr. I přes jejich výskyt i v jiných významných evropských městech (Budín – zde i věže hranolové, Bělehrad) je pravděpodobné, že k nám byly importovány ze západní Evropy.

28) Připojit můžeme např. do parkánu vysunuté, na vnitřní straně uzavřené hranolové věže v Olomouci (Líbal 1980, 145).

Problematika vztahu hranolových věží k hradbě je rovněž nedostatečně prozkoumána, a navíc vykazuje jisté rozpory. Zatímco v případě výzkumu na ulici Besední a pravděpodobně i na Petrově 8 byla věž k hlavní hradbě přizděna na spáru, na Husově 10 byla k hradbě přizděna pouze jižní stěna věže (nejsou po ní na líci hradby patrny žádné stopy), zatímco k severní stěně byla navazující hradební kurtina přizděna na spáru. To by mohlo ukazovat na současnou stavbu věží a hradby. Brněnské hranolové věže typově připomínají věže Starého Města pražského. Jak s pomocí analogií (Freiberg, Cheb) ukázal V. Razím, náleží dobou výstavby také do 13. století (Razím – Zahradník 2006, 59–70). 28) Hranolové věže se nacházely i v hradbách Trnavy, Bratislavy, Vídeňského Nového Města nebo Budína, ale jejich půdorysná pozice v rámci hradby a komunikační schéma buď neodpovídají brněnskému příkladu, nebo nejsou známy (Staník 1985; Baxa – Ferus 1985). Uzavřené hranolové věže byly uplatněny např. i ve Vídni, ale jejich přesný vztah k hradbě a datování výstavby nejsou jasné (Huber 2000). V tomto případě je to obzvlášť škoda, protože o Vídni bychom mohli uvažovat jako o možném potenciálním zdroji inspirace při stavbě opevnění už jen v souvislosti s první zmínkou o brněnském opevnění z roku 1243, přejatou z vídeňského privilegia. Za současného stavu poznání nejsme schopni jednoznačně říci, kdy přesně městské věže vznikají, z jakého důvodu bylo použito rozdílného půdorysného typu a jestli ten je způsoben jiným chronologickým zařazením věží. Dokumentované věže (pouze hranolové) vykazují použití stejné stavební techniky a materiálu jako hlavní hradba. Mohl by to být jeden z důkazů pro současnou, resp. bezprostředně navazující stavbu věží. Rovněž stejná úroveň základové spáry hradby a věže na Besední ulici by mohla nasvědčovat bezprostředně navazující výstavbě obou prvků fortifikace. Alespoň některé věže mohly být tedy stavěny pravděpodobně již kolem poloviny 13. století. První písemnou zmínkou o hradební věži disponujeme až k roku 1354 (Flodr 2005, 492). Jednalo se o věž na západní straně městského obvodu za Panenskou ulicí, tedy zřejmě hranolovou. Pozdější dostavbu některých věží nemůžeme vyloučit.

Obr. 34 Brno. Hradební věž v ulici Solniční (1904) obestavěná parazitní zástavbou v prostoru parkánu. Archiv města Brna, fond U5 Sbírka fotografií, sign. VIc č. 113.

29) V berním rejstříku z roku 1367 je jako první dům na předměstí před Veselou bránou (Extra Letorum) lokalizován dům Henslina bečváře sub muro Augustinorum (Urbánková – Wihodová 2008, 159). S jistotou však nemůžeme říci, zda se v tomto případě jedná o ohradní zeď klášterního areálu, nebo již o prvotní regulérní opevnění kláštera, jehož budování je spolehlivě doloženo až pro závěr 15. století (Archiv města Brna, A1/1 Sbírka listin, mandátů a listů; ujednání mezi městem a klášterem augustiniánů o volném přístupu městského vojska do areálu kláštera a o případném opevnění konventu z 3. srpna 1486). 30) Archeologické výzkumy zatím k dataci mladší parkánové hradby nepřinesly žádné stratifikované situace. Primární umístění nápisu s letopočtem 1411, vytesané na římse parkánové hranolové bašty pod Petrovem, není jednoznačné (viz kapitola 3).

Dosud nezděný(?) příkop před hlavní hradbou byl pravděpodobně v závěru 13. nebo v 1. polovině 14. století nahrazen alespoň na městské straně vyzděným příkopem se šikmou eskarpou, na které již asi spočívala parkánová hradba, jejíž původní podobu neznáme (Joštova 1–Moravské nám. 6–Solniční 4). Na jižní straně města byl příkop od samostatně stojící parkánové hradby oddělen asi 2,0 m širokou bermou (doloženou však až pro pozdně gotické období). Jak dokládá výše zmíněný zápis z Pamětní knihy (kapitola 1.3), došlo kolem poloviny 14. století k radikální přestavbě pravděpodobně všech městských bran. K původní vnitřní věži přibyla i menší vnější věž na hraně příkopu, opatřená snad padacím mostem. V případě Židovské brány byla součástí i branka pro pěší (Flodr 2005, 347–348). Nemůžeme vyloučit, že budování druhých bran při vnitřní straně příkopu souviselo právě se stavbou, popř. přestavbou parkánové hradby. Do poloviny 14. století náleží i další důležitá událost týkající se městského opevnění. V 50. letech 14. století začal markrabě Jan Jindřich stavět na severní straně městského obvodu augustiniánský klášter s kostelem Panny Marie a sv. Tomáše jako místo rodové hrobky moravské větve Lucemburků (Samek 1994, 193). Došlo tím k zásahu panovníka do samotné podstaty městského opevnění, když postavil rozsáhlý nechráněný klášterní areál s kostelem prakticky přímo na vnější hranu městského příkopu (Flodr 2001, 120). 29) Může zde vyvstat myšlenka, že markrabě původně uvažoval o pozdějším začlenění kláštera a snad i přilehlého území do městských hradeb, ale možný záměr nerealizoval. Zřejmě v průběhu 1. poloviny 15. století 30) došlo k přebudování starší parkánové hradby a minimálně na severní straně města i eskarpové části vyzdění příkopu. Mimo jiné tomu nasvědčuje degradace hlavní hradby v tomto období, např. zpřístupněním přízemní části hranolové věže na Petrově přímo z domu přiléhajícího k hradbě (Petrov 8), nebo přestavbou hradby na jižní straně domu Petrov 3, 4 (srovnej Razím 1995a, 10). Na závěr je nutné upozornit, že většina zde uvedených chronologických předpokladů má lokální platnost zjištěnou v dílčích místech městského obvodu. Jejich aplikace na ostatní nezkoumané části je sice pravděpodobná, nikoliv však jednoznačná. Zvláště nedostatečné nebo přímo nicotné jsou naše znalosti především o opevnění na východní straně města.

153

Vrcholně středověké opevnění města Brna Závěr

Václav Kolařík

Brněnské městské opevnění se do dnešních dnů dochovalo jen v nepatrných fragmentech. Prakticky celé hradební pásmo zaniklo především během asanace ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století bez dokumentace (až na nahodilou existenci fotografií). Přišli jsme tak o jednu z možností stanovit vzhled nadzemních částí fortifikace. Proto mají výsledky archeologických výzkumů spolu se zpracováním písemných a ikonografických pramenů pro poznání podoby brněnského opevnění mimořádnou důležitost, úměrnou významu města. Cílem předkládané práce bylo především zpracovat a vyhodnotit dosud uceleně nepojednané výsledky dlouhodobého záchranného archeologického výzkumu brněnské fortifikace, které i přes svou značnou mezerovitost umožňují udělat si dnes daleko podrobnější představu o podobě brněnského opevnění v období vrcholného středověku. Počátky výstavby zděného opevnění města Brna můžeme na základě archeologických výzkumů klást před polovinu 13. století, s přihlédnutím k písemným pramenům pravděpodobně již do 30. let 13. století. Brno se tak řadí k nejčasněji opevněným městům v českých zemích. Fortifikace, skládající se na příčném profilu z hlavní hradby, parkánu a původně snad nezděného příkopu, obepínající úctyhodnou plochu 36,4 ha, byla dokončena pravděpodobně nedlouho po polovině 13. století. Jestli byly původní součástí hlavní hradby i půlválcové a hranolové věže, se zatím nepodařilo přesvědčivě prokázat, stejně jako neznáme nejstarší přesnou podobu městských bran. Ve stavbě opevnění se pokračovalo při dodržení stejné koncepce i ve 2. polovině 13. století. V závěru 13. století byl vyzděn městský příkop a poprvé vztyčena zděná parkánová hradba. Takto pravděpodobně vzhlíželo opevnění města pod Špilberkem kolem roku 1300. Pravidelná frekvence bezmála padesáti věží, řazených přibližně ve čtyřicetimetrových rozestupech, ukazovala na hospodářskou sílu města v počátečním stadiu vývoje a štědrou podporu panovníka. Přísná jednotnost koncepce není sice na první pohled z důvodu použití různého půdorysného typu věží zřejmá, ale částečně vyvstane právě při vzájemném porovnání dochovaných a odkrytých pozůstatků opevnění. Ve 14. století docházelo pravděpodobně pouze k drobným úpravám a opravám opevnění. Z tohoto rámce běžné údržby se vymykala radikální přestavba městských bran, které byly opatřeny novým předbraním a druhou, menší věží v úrovni parkánové hradby. Patnácté století přivodilo v reakci na rozšíření palných zbraní postupné přebudování a modernizaci městského opevnění. Tato část vývoje brněnské fortifikace však již není předmětem předložené práce. Výsledky záchranných výzkumů v Brně ukazují nepostradatelnou úlohu archeologie při poznávání středověké podoby městského opevnění, které se nad povrchem terénu do současnosti až na výjimky nedochovalo. Právě důsledné provádění a zpracování výzkumů brněnské fortifikace může v budoucnu částečně nahradit tuto citelnou ztrátu a zároveň značně přispět k poznání obecného vývoje městských opevnění v širším středoevropském regionu, k jehož čelným představitelům především v období vrcholného středověku město Brno bezpochyby patří.

Prameny a literatura

BAXA, P. – FERUS, V. 1985 Novoobjavená veža hradbového múru a Bratislava v druhej polovici 13. storočí, Pamiatky a príroda Bratislavy 9, 243–255 BORSKÝ, P. – HOLUB, P. – MERTA, D. – PEŠKA, M. 2006 Petrské návrší v Brně – poznámky k vývoji zástavby, Dějiny staveb, 200–212 BRETHOLZ, B. 1901 Die Pfarrkirche St. Jakob in Brünn. Brünn BRETHOLZ, B. 1911 Geschichte der Stadt Brünn. Brünn BUKOVSKÝ, J. 1986 Měnínská brána slouží po obnově novému účelu, Památková péče 11, 8–12 BUKOVSKÝ, J. 1995/1996 Bývalý Offermannův dům č. 416 v ulici Bašty č. 8 v Brně, Forum Brunense 1995/96, 46–58 BUREŠ, J. 1960 Středověké stavby brněnských dominikánů, Časopis Moravského zemského muzea – Acta Musei Moraviae, Vědy společenské XLV, 107–136

154

CDB Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I–V/2 ss. Friedrich, G. – Kristen, Z. – Šebánek, J. – Dušková, S. – Vašků, V. – Bistřický, J. (edd.), Pragae 1904 ss CDM Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae I–XV. Boczek, A. – Chytil, J. – Chlumecky, P. von – Brandl, V. – Bretholz, B. (edd.), Olomucii – Brunae/ Brünn 1836–1903 CEJNKOVÁ, D. – LOSKOTOVÁ, I. 1986 I. etapa archeologického průzkumu NKP Špilberk, Archaeologia historica 11, 171–173 CEJNKOVÁ, D. – LOSKOTOVÁ, I. – PLAČEK, M. 1995 Předběžné výsledky archeologického výzkumu Špilberku, Brno v minulosti a dnes XIII, 150–163 CEJNKOVÁ, D. – MĚŘÍNSKÝ, Z. – SULITKOVÁ, L. 1984 K problematice počátků města Brna, Československý časopis historický 32, 250–270

ČECHURA, J. – RAZÍM, V. 1988 K některým aspektům vývoje půdorysu a opevnění Českých Budějovic do počátku 15. století, Památky a příroda 13, 407–415 DOLEŽEL, J. 2000 K městskému zřízení na středověkém Brněnsku do roku 1411, Mediaevalia archaeologica 2. Brno a jeho region, 159–259 DŘÍMAL, J. – PEŠA, V. 1969 (EDD.) Dějiny města Brna 1. Brno DVORSKÁ, J. 2001 Výsledky dendrochronologické analýzy dubového roštu pod věží břeclavského hradu. In: Kordiovský, E. – Klanicová, E. (edd.), Město Břeclav, Brno, 131–133 DVORSKÁ, J. – MERTA, D. – PEŠKA, M. 2001 Dendrochronologie v historickém jádru Brna. In: Hašek, V. – Nekuda, R. – Unger, J. (edd.), Ve službách archeologie III, Brno, 31–39

Václav Kolařík

Vrcholně středověké opevnění města Brna DVOŘÁK, J. 1997 Stavební kámen starší středověké architektury v Brně. In: Nekuda, R. – Unger, J. (edd.), Z pravěku do středověku. Sborník k 70. narozeninám Vladimíra Nekudy, Brno, 165–174 FLODR, M. 1990–1993 Právní kniha města Brna z poloviny 14. století, I. Úvod a edice, II. Komentář, III. Rejstříky a přehledy. Brno FLODR, M. 1993 Iura originalia civitatis Brunensis. Privilegium českého krále Václava I. z ledna roku 1243 pro město Brno. Brno FLODR, M. 2001 Brněnské městské právo. Brno FLODR, M. 2005 Pamětní kniha města Brna z let 1343–1376 (1379). Prameny dějin moravských sv. 8. Brno FLODROVÁ, M. 1988 Nejstarší dějiny Špilberku ve světle písemných pramenů, Forum Brunense, 9–14 FRB II Fontes rerum Bohemicarum, tom. II. Emler, J. (ed.), Pragae 1875 HIMMELOVÁ, Z. 1994 Česká 28–Joštova 5. NZ: archiv ÚAPP Brno, č. j. 014/1994 HIMMELOVÁ, Z. 1997 Brno (okr. Brno-město), Česká 28–Joštova 5, Přehled výzkumů 1993–1994, 190–191 HIMMELOVÁ, Z. – KUNDERA, L. – PROCHÁZKA, R. – UNGER, J. 1993 Záchranné výzkumy v Brně v roce 1991 (okr. Brno-město), Přehled výzkumů 1991, 85–88 HIMMELOVÁ, Z. – PROCHÁZKA, R. 1993 Záchranné výzkumy v Brně v roce 1990 (okr. Brno-město), Přehled výzkumů 1990, 100–102 HIMMELOVÁ, Z. – PROCHÁZKA, R. – ZATLOUKAL, R. 1996 Rettungsgrabungen in Brno 1992 (Bez. Brno-město), Přehled výzkumů 1992, 67 HOLUB, P. 2006 Stavební keramika v Brně na základě nálezů z archeologických výzkumů I.–II. Rkp. diplomové magisterské práce uložené na ÚAM FF MU. Brno: Masarykova univerzita

155

HOLUB, P. – KOLAŘÍK, V. – MERTA, D. – PEŠKA, M. – ZAPLETALOVÁ, D. – ZŮBEK, A. 2005 Předběžné výsledky záchranných archeologických výzkumů v Brně v roce 2004, Přehled výzkumů 46, 111–169 HOLUB, P. – KOLAŘÍK, V. – KOVÁČIK, P. – MERTA, D. – PEŠKA, M. – PROCHÁZKA, R. – ZAPLETALOVÁ, D. – ZŮBEK, A. 2004 Systematický archeologický výzkum města Brna, In: Procházka, R. (ed.), Forum urbes medii aevi I, Brno, 57–97 HOLUB, P. – KOLAŘÍK, V. – POLÁNKA, P. – ZŮBEK, A. 2005 Brno, Joštova–Moravské nám.–Rašínova, rekonstrukce kolejiště. TD A028/2005, archiv Archaia Brno, o. p. s. HOLUB, P. – PEŠKA, M. – SEDLÁČKOVÁ, L. 2005 Brno – blok 30. TD A064/2005, archiv Archaia Brno, o. p. s. HUBER, E. H. 2000 Wien 1, Albertina. In: Gruber, G. – Kronberger, M. – Stipantis, U. (edd.), Fundort Wien. Berichte zur Archäologie 3/2000, 206–209 KARCHES, F. 1978 Die Wehranlagen der Stadt Hainburg a. d. Donau. Hainburg a. d. Donau KEJŘ, J. 1998 Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha KIECOŇ, M. – ZEZULA, M. 2005 Záchranný archeologický výzkum v místě bývalé Hradecké brány na Ostrožské ulici v Opavě (příspěvek k poznání vývoje opavské městské fortifikace), Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě, 99–107 KLÁPŠTĚ, J. 2002 (ed.) Archeologie středověkého domu v Mostě (čp. 226), Mediaevalia archaeologica 4, Praha – Most KOBĚRSKÁ, L. 1973 Brno – asanační plán historického jádra města. Stavebně historický průzkum objektů umělecko-památkového významu, SÚRPMO. Brno

KOČÁR, P. – KOČÁROVÁ, R. – PEŠKA, M. – ZAPLETALOVÁ, D. 2006 Nález kalabasy (Lagenaria vulgaris Ser.) z vrcholně středověkého Brna aneb O lahvích a tykvicích. In: Hašek, V. – Nekuda, R. – Ruttkay, M. (edd.), Ve službách archeologie VII, Sborník věnovaný 85. narozeninám doc. PhDr. Karla Valocha, DrSc., Brno, 197–207 KOLAŘÍK, V. 2005 Brno, Husova 10 – hradba. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 01/05 KOLAŘÍK, V. 2006 Brno, Moravské nám. 6 – Nejvyšší správní soud. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 40/05 KOLAŘÍK, V. 2007 Opevnění města Brna do konce třicetileté války na základě archeologických výzkumů. Rkp. diplomové magisterské práce uložené na ÚAM FF MU. Brno: Masarykova univerzita KOLAŘÍK, V. 2008 Brno, Česká–Veselá. Sanace podzemí HjmB – záchranný archeologický výzkum – Brána Veselá. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 70/07 KOLAŘÍK, V. – PEŠKA, M. 2004 Brno, Moravské nám. 6. Nejvyšší správní soud, statické sondy. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 32/04 KOLAŘÍK, V. – PEŠKA, M. 2006 Středověké vápenické pece z Moravského náměstí v Brně, Archeologia technica 17, 30–42 KOLAŘÍK, V. – ZŮBEK, A. 2005 Brno – blok 51. TD A068/2004, archiv Archaia Brno, o. p. s. KONEČNÝ, L. 1995/1996 Počátky Brna ve světle nejnovějších poznatků, Forum Brunense, 7–20 KOS, P. 2000A Brno, ul. Husova 14. NZ: archiv ÚAPP Brno, č. j. 23/01 KOS, P. 2000B Středověké vápenické pece v Brně a jeho okolí. Rkp. seminární práce uložené na ÚAM FF MU. Brno: Masarykova univerzita

Vrcholně středověké opevnění města Brna KOTYZA, O. – TOMAS, J. 1995 Nejstarší městské hradby v Litoměřicích (Porovnání archeologických nálezů se zprávami písemných pramenů), Archaeologia historica 20, 91–106 KREJČÍ, J. 1993 Geologické a fyzickogeografické poměry území města Brna, Brno v minulosti a dnes XI, 129–220 KUČA, K. 1991 Památky Brna. Brno KUČA, K. 2000 Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic. Praha – Brno KÜHN, K. F. 1943 Der Spielberg in Brünn. Eine deutsche markgräfliche Pfalz. Brünn – München – Wien KÜNZEL, L. 1940 Das Mönitzer Tor. Ein Beitrag zur Geschichte der Brünner Stadtbefestigung, Zeitschrift des Deutschen Vereins für Geschichte Mährens und Schlesiens XLII, 63–73 KUTHAN, J. 1994 Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Města – hrady – kláštery – kostely. Vimperk LÍBAL, D. 1980 Středověké opevnění Olomouce, Historická Olomouc a její současné problémy III, 137–147 MENCL, V. 1964 Hrad Špilberk a jeho stavební typ, Památková péče 24, 102–114 MENDL, B. 1935 Knihy počtů města Brna z let 1343–1365. Prameny dějin moravských sv. 5. Brno

Václav Kolařík MERTA, D. – PEŠKA, M. 2007 Česká – barokní kanalizační stoka, dílčí stavebněhistorické posouzení a nálezová zpráva o archeologickém průzkumu. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 14/07 MERTA, D. – PEŠKA, M. – PROCHÁZKA, R. 2004 Měšťanský dům středověkého Brna. Informace o průběhu a výsledcích grantového projektu, Dějiny staveb, 171–186 MERTA, D. – PEŠKA, M. – SEDLÁČKOVÁ, L. – ZŮBEK, A. 2007 Jakubské náměstí – jedno z center lokace Brna? In: Měřínský, Z. (ed.), Forum urbes medii aevi IV, Brno, 144–161 MERTA, D. – ZŮBEK, A. 2003A Brno, sanace brněnského podzemí, blok 44a. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 10/03 MERTA, D. – ZŮBEK, A. 2003B Brno, sanace brněnského podzemí, blok 44b. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 11/03 MĚŘÍNSKÝ, Z. 1993 Celkový vývoj osídlení brněnské oblasti do vzniku institucionálního města (problémy a perspektivy dalšího výzkumu), Brno v minulosti a dnes XI, 15–22 MĚŘÍNSKÝ, Z. 1995 Úvodem – Brno mezi léty 1091–1243, Brno v minulosti a dnes XIII, 9–22 MÜLLER, P. – NOVÁK, Z. a kol. 2000 Geologie Brna a okolí. Praha: Český geologický ústav

MERTA, D. 2001A Brno, rekonstrukce objektu Moravské nám. 2. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 09/01

PEŠKA, M. 1998 Urbánní archeologie, počátky Brna a databáze Kontext. Rkp. diplomové magisterské práce uložené na ÚAM FF MU. Brno: Masarykova univerzita

MERTA, D. 2001B Nejstarší měšťanská kamenná architektura v Brně, Průzkumy památek VIII, 41–60

PEŠKA, M. 2000 Brno, blok 42 (vozovka Česká, Jakubská, Rašínova, Solniční). NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 22/00

MERTA, D. – PEŠKA, M. 2001 K počátkům měšťanské zděné architektury v Brně, Dějiny staveb, 110–114

PEŠKA, M. 2001 Brno – Benešova 10, VZP. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 05/01

MERTA, D. – PEŠKA, M. 2002 Několik poznámek k architektonickému vývoji bývalého kláštera augustiniánů v Brně a jeho nejbližšího okolí, Brno v minulosti a dnes XVI, 97–118

156

PEŠKA, M. 2002 Brno – Nová radnice (I. etapa rekonstrukce objektu). NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 36/02

PEŠKA, M. 2006 Brno, Dominikánské nám. 1, Nová radnice (II. etapa rekonstrukce objektu). NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 21/06 PEŠKA, M. 2007A Česká – barokní kanalizační stoka. TD A076/2006, archiv Archaia Brno, o. p. s. PEŠKA, M. 2007B Nálezová zpráva o provedení záchranného archeologického výzkumu při stavbě lékařských ordinací v prostoru dvorku domu Orlí 10 v Brně. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 23/07 PEŠKA, M. – ZAPLETALOVÁ, D. – SEDLÁČKOVÁ, L. 2005 Nálezová zpráva o provedení záchranného archeologického výzkumu při stavbě sekundárních kolektorů K7; Kobližná – nám. Svobody, k. ú. Brno-střed. Kobližná, Sukova, Poštovská a Kozí (1.–3. svazek). NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 39/05 PLAČEK, M. 2007A Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí (2. vyd.). Praha PLAČEK, M. 2007B Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Dodatky. Praha POLÁNKA, P. – SEDLÁČKOVÁ, L. – ZŮBEK, A. 2006A Brno. Bašty, Denisovy sady (závěrečná etapa rekonstrukce). NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 31/06 POLÁNKA, P. – SEDLÁČKOVÁ, L. – ZŮBEK, A. 2006B Brno. Bašty, nová přípojka kanalizace pro č. 2. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 12/06 POLÁNKA, P. – SEDLÁČKOVÁ, L. – ZŮBEK, A. 2007 Komplexní regenerace historického jádra, Moravské náměstí, p. p. č. 800, k. ú. Brno-město. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 05/07 PROCHÁZKA, R. 1984 Brno – Josefská ulice, podchod. TD AU003/1984, archiv Archaia Brno, o. p. s. PROCHÁZKA, R. 1987 Záchranné výzkumy v Brně v roce 1984 (okr. Brno-město), Přehled výzkumů 1984, 59–60 PROCHÁZKA, R. 1991 K charakteristice sídelního vývoje Brna do počátku vrcholného středověku. In: Miasto zachodniosłowiańskie w XI.–XII. wieku. Społeczeństwo – kultura, Wrocław – Warszawa – Kraków, 119–144

Václav Kolařík

Vrcholně středověké opevnění města Brna PROCHÁZKA, R. 1992 Brno – Panenská ulice. NZ: archiv AÚ Brno, č. j. 1177/92 PROCHÁZKA, R. 1993 Archeologie k počátkům středověkého města, Brno v minulosti a dnes XI, 29–53 PROCHÁZKA, R. 1996A Brno – Petrov 2, 8 I–II. NZ: archiv ÚAPP Brno, č. j. 136/96-I, II PROCHÁZKA, R. 1996B Die älteste Besiedlung des Petersberg in Brno und die Frage der Stadtenstehung, Kwartalnik historii kultury materialnej XLIV, 19–30 PROCHÁZKA, R. 1999 Archeologické výzkumy mendikantských klášterů v Brně, Pravěk, Nová řada 8/1998, 277–296 PROCHÁZKA, R. 2000 Zrod středověkého města na příkladu Brna. K otázce odrazu společenské změny v archeologických pramenech, Mediaevalia archaeologica 2. Brno a jeho region, 7–158 PROCHÁZKA, R. 2003 Počátky jihomoravských měst a etnické změny, Archaeologia historica 28, 267–295 PROCHÁZKA, R. – LOSKOTOVÁ, I. 1999 K topografii a interpretaci předlokačního osídlení brněnského historického jádra, Archaeologia historica 24, 169–188 PROCHÁZKA, R. – PEŠKA, M. 2007 Základní rysy vývoje brněnské keramiky ve 12.–13./14. století, Přehled výzkumů 48, 143–299 RAZÍM, V. 1986 K přemyslovskému opevnění města Kouřimi, Archaeologia historica 11, 255–266 RAZÍM, V. 1988A Kolín, Čáslav, Nymburk – městská opevnění posledních Přemyslovců v Čechách, Umění XXXVI, 309–339 RAZÍM, V. 1988B Raně gotické opevnění Písku, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 5, 153–175 RAZÍM, V. 1989 Přemyslovské hradby města Domažlic (Z fondů Muzea Chodska v Domažlicích), Časopis Národního muzea – řada historická 158, 1–27

157

RAZÍM, V. 1991 Městské hradby a formulářová sbírka přemyslovské královské kanceláře, Archaeologia historica 16, 171–177

SEEBACH, G. 1977 Burg und Stadt Hainburg – baugeschichtliche Untersuchungen, Unsere Heimat 48, 94–107

RAZÍM, V. 1994 Nové poznatky z opravy Křivoklátu – východní část horního hradu, Průzkumy památek I, 55–76

STANÍK, I. 1985 K počiatkom výstavby mestského opevnenia v Trnave, Pamiatky a príroda XV/1, 7–13

RAZÍM, V. 1995A Fortifikace českých měst jako indikce jejich významu a postavení, Archaeologia historica 20, 9–22

STŘÍLKOVÁ, J. 2003 Přínos archeologických výzkumů k poznání opevnění středověkých měst na Moravě a ve Slezsku. Rkp. diplomové magisterské práce uložené na ÚAM FF MU. Brno: Masarykova univerzita

RAZÍM, V. 1995B K postupu výstavby středověké městské fortifikace, Průzkumy památek II, 31–41 RAZÍM, V. 1996 Sakrální stavby v systému obrany středověkých měst, Archaeologia historica 21, 151–168 RAZÍM, V. 2000 K některým otázkám vymezení hranic středověkého města, Archaeologia historica 25, 43–49 RAZÍM, V. 2001 K získávání kamene na stavbu středověkých městských hradeb. Příspěvek k diskusi o vztahu hradiště a města Čáslavi, Archaeologia historica 26, 195–206 RAZÍM, V. 2002 K problematice vztahu hrad – královské město v Čechách, Archaeologia historica 27, 307–325 RAZÍM, V. 2003 K základním otázkám stavebního vývoje hradu v Kolíně nad Labem, Památky středních Čech 17, 28–44 RAZÍM, V. – ZAHRADNÍK, P. 2006 Hradební věže v Bartolomějské ulici na Starém Městě pražském, Průzkumy památek XIII, 35–72 RBM II Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II. Emler, J. (ed.), Pragae 1882 RICHTER, V. 1936 Z počátků města Brna, Časopis Matice moravské LX, 257–314 SAMEK, B. 1994 Umělecké památky Moravy a Slezska, 1. svazek, A/I. Praha

SULITKOVÁ, L. 1993 Brno v listinách do počátků institucionálního města, Brno v minulosti a dnes XI, 54–65 ŠLANCAROVÁ, V. 2007 Architektonický vývoj Brna ve 13. století, Archaeologia historica 32, 81–91 ŠUJAN, F. 1928 Dějepis Brna. 2. vydání. Brno: Vlastivěda moravská, Musejní spolek TEJČEK, M. 2005 Kapucíni v Brně v 17. a 18. století, Brno v minulosti a dnes XVIII, 145–200 TOMAS, J. 1987 Poznámky ke vzniku Znojma a Brna, XVI. mikulovské sympozium 1986, 225–230 UNGER, J. 1987 Sledování výkopu u středověkých hradeb v Brně (okr. Brno-město), Přehled výzkumů 1984, 59 UNGER, J. 1989 Brno, Rooseveltova. NZ: archiv AÚ Brno, č. j. 1357/89 URBÁNKOVÁ, K. – WIHODOVÁ, V. 2008 Brněnské berní rejstříky z přelomu 14. a 15. století. Prameny dějin moravských sv. 15. Brno VANĚČEK, V. 1937 Základy právního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém českém státě (12.–15. století) (Zakladatelská práva – Pozemková vrchnost – Imunita). Část druhá. Pozemková vrchnost. Imunita hospodářská. Praha

Vrcholně středověké opevnění města Brna VARHANÍK, J. 1998 K původu stavebního typu hradu Špilberka, Archaeologia historica 23, 391–398 VENCL, S. 2001 Souvislosti chápání pojmu „nálezový celek“ v české archeologii, Archeologické rozhledy LIII, 592–614 VERMOUZEK, R. 1974 Brněnské brány, Časopis Matice moravské XCIII, 341–360 VERMOUZEK, R. 1990 Čtení o Špilberku, Forum Brunense, 9–20 VIČAR, O. 1965 Místopis Brna v polovici 14. století (Prostor uvnitř městských hradeb), Brno v minulosti a dnes VII, 242–283 VIČAR, O. 1966 Místopis Brna v polovici 14. století (Předměstí), Brno v minulosti a dnes VIII, 226–273 VIČAR, O. 1975 Několik topografických poznámek k jízdě velehradského opata v Brně roku 1293, Časopis Matice moravské XCIV, 284–288

Václav Kolařík WIHODA, M. 2007 Vladislav Jindřich. Brno

ZŮBEK, A. 2002B Brno, Novobranská ulice. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 37/02

ZAPLETALOVÁ, D. 2006A Staré Brno a brněnská předlokační aglomerace, Archeologické rozhledy LVIII, 758–771

ZŮBEK, A. 2002C Brno, ulice Spálená – kolektor. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 01/02

ZAPLETALOVÁ, D. 2006B Brno. Sanace podzemí, blok 47a, blok 48a. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 43/06

ZŮBEK, A. 2003A Brno, „Rekonstrukce Denisových sadů a Studánky“. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 56/02

ZAPLETALOVÁ, D. 2008 Die Problematik der Lage der Machtzentren und ihrer Nebenareale im Rahmen des frümittelalterlichen Brno und dessen Umgebung. In: Boháčová, I. – Poláček, L. (Hrsg.), Burg – Vorbug – Suburbium. Zur Problematik der Nebenareale frümittelalterlicher Zentren. Internationale Tagungen in Mikulčice VII, Brno, 149–168

ZŮBEK, A. 2003B Brno, stavba „ČSOB Brno“ – pokládka trubek HDPE, Orlí–Novobranská. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 54/02

ZATLOUKAL, P. 1997 Brněnská okružní třída. Brno ZŮBEK, A. 2002A Brno, Josefská 7, 9–Novobranská 24, 26, 28. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 25/01

ZŮBEK, A. 2003C Kolektor Opuštěná – Metropol, 3. stavba. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 47/03 ZŮBEK, A. 2004A Brno, blok 49. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 15/04 ZŮBEK, A. 2004B Brno, Jánská–Minoritská. NZ: archiv Archaia Brno, o. p. s., č. j. 39/04

Seznam použitých zkratek

AMB – Archiv města Brna č. j. – číslo jednací inv. č. – inventární číslo MuMB – Muzeum města Brna NZ – nálezová zpráva o. p. s – obecně prospěšná společnost sign. – signatura s. j. – stratigrafická jednotka

Hochmittelalterliche Befestigung der Stadt Brünn 1)

Die Stadtbefestigung Brünns blieb bis in die heutige Zeit nur in einigen wenigen Fragmenten erhalten. Praktisch der gesamte Befestigungsgürtel ist insbesondere der umfangreichen Sanierung in der 2. Hälfte des 19. und anfangs des 20. Jahrhunderts zum Opfer gefallen, ohne dass eine erudierte und sachkundige Dokumentierung erfolgt ist. Somit ist endgültig auch die Gelegenheit verloren gegangen, die Form und Gestaltung der oberirdischen Teile dieser Fortifizierung zuverlässig zu bestimmen. Insbesondere aus diesem Grund sind die Ergebnisse der archäologischen Untersuchungen zusammen mit der detaillierten Erfassung von überlieferten ikonographischen und schriftlich verfassten Quellen für die Erkenntnisse über die Gesamtgestaltung der Brünner Befestigungsanlage von größter Bedeutung, die der Stellung dieser Metropole als eine der bedeutendsten Städte der Böhmischen Kronenländer Rechenschaft trägt.

1) Der vorliegende Artikel basiert auf der Magister-Diplomarbeit von V. Kolařík „Opevnění města Brna do konce třicetileté války na základě archeologických výzkumů“ (Befestigung der Stadt Brünn bis zum Ende des 30-jährigen Krieges anhand von archäologischen Untersuchungen), verteidigt im Jahre 2007 beim Institut für Archäologie und Museumswissenschaften der Philosophischen Fakultät der Masaryk Universität Brünn (Kolařík 2007).

SÚRPMO – Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů TD – terénní dokumentace ÚAM FF MU – Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity ÚAPP Brno – Ústav archeologické památkové péče Brno v. v. i. – veřejně výzkumná instituce

Die vorliegende Arbeit hat sich zum Ziel gesetzt, vor allem die bisher noch nicht komplex abgehandelten Ergebnisse der langfristig ausgelegten archäologischen Rettungsgrabungen an der Brünner Fortifizierung zu erfassen und wissenschaftlich auszuwerten, da diese Resultate – trotz ihrer relativ großen Lückenhaftigkeit – doch eine wesentlich bessere Vorstellung über die Gesamtgestaltung der Brünner Befestigung liefern können. Die bisher durchgeführten archäologischen Untersuchungen belegen, dass mit dem Bau der Befestigungsmauer bereits vor Mitte des 13. Jahrhunderts begonnen wurde, wobei die schriftlichen Überlieferungen eine genauere Datierung in die 30er Jahre des 13. Jahrhunderts erlauben. Somit gehört Brünn zu den am frühesten befestigten Städten in Böhmen. Die im Querprofil aus der Befestigungsmauer, der Zwingermauer und dem ursprünglich wahrscheinlich nicht gemauerten Graben, der eine beachtenswerte Fläche von 36,4 ha umspannt, bestehende Fortifizierung wurde allem Anschein nach kurz nach Mitte des 13. Jahrhunderts fertig gestellt. Inwieweit auch die halbzylindrischen und viereckige Türme Bestandteil der ursprünglichen Befestigungsmauer waren, konnte bis heute nicht zuverlässig bestimmt werden, genauso wenig wissen wir über die älteste Gestaltung der Stadttore Bescheid. Der Bau der Befestigungsmauer wurde unter Beibehaltung des bisherigen Konzeptes auch in der 2. Hälfte des 13. Jahrhunderts fortgesetzt. Ende des 13. Jahrhunderts wurde dann

158

Václav Kolařík

Vrcholně středověké opevnění města Brna der Stadtgraben ausgemauert und wahrscheinlich zum ersten Mal die Zwingermauer aufgestellt. In dieser Form präsentierte sich die Befestigung unterhalb der Burg Spielberg (heute Špilberk) um das Jahr 1300. Die Aufstellung von fast 50 Türmen, die mit einem regelmäßigen Abstand von ca. 40 m erbaut wurden, bezeugt die frühere wirtschaftliche Stärke und Bedeutung der Stadt in ihrer frühen Entwicklungsphase, und anscheinend auch die freigiebige Unterstützung des damaligen Herrschers. Da die Türme verschiedene Grundrissformen erfahren haben, offenbart sich dem Betrachter das strenge Einheitskonzept dieser Anlage nicht gleich auf den ersten Blick, doch der gegenseitige Vergleich der überlieferten und freigelegten Befestigungsreste bringt dieses Konzept wenigstens ansatzweise zum Vorschein. Im 14. Jahrhundert wurden vermutlich nur kleine Umbauten und Reparaturen der Befestigungsmauer vorgenommen. Doch dem Rahmen einer laufenden Wartung entzieht sich der radikale Umbau der städtischen Tore, denen neue Vortoranlagen und ein zweiter, kleinerer Turm auf der Höhe der Zwingermauer vorgelagert wurde. Aus den schriftlichen Überlieferungsquellen erfahren wir im Fall des sog. Judentors sogar solche Einzelheiten, wie z.B. die Art der Dachbedeckung, die aus gebrannten Ziegeln gefertigt wurde. Anhand dieser Quellen wissen wir auch, dass im Falle des feindlichen Angriffs das Haupttor von Bogenschützen geschützt werden sollte. Das 15. Jahrhundert hat als Reaktion auf die schnelle Verbreitung von Schießwaffen den sukzessiven Umbau und die Gesamtmodernisierung der städtischen Befestigung mit sich gebracht. Diese Periode in der Entwicklung der Brünner Fortifizierung wurde aber in der vorliegenden Arbeit nicht mehr behandelt. Die Ergebnisse der archäologischen Rettungsgrabungen belegen, welche unabdingbare Rolle die Archäologie beim Sammeln von Erkenntnissen über die mittelalterliche Ausgestaltung der Brünner Stadtbefestigung, die oberhalb des Terrains bis auf nur spärlich erkennbare Reste kaum erhalten blieb, spielt. Die konsequente Durchführung und die anschließende Auswertung der archäologischen Untersuchungen der Brünner Fortifizierung können in der Zukunft diesen doch sehr spürbaren Verlust zumindest teilweise ersetzen und gleichzeitig auch den Kenntnisstand über die allgemeine Entwicklung der städtischen Befestigungen im breiteren hochmittelalterlichen europäischen Raum, zu dem sich die Brünner Befestigung zweifelsfrei einordnen lässt, wesentlich erweitern.

Bildbeschreibungen

Abb. 1 Blick auf Brünn vom Südosten von J. Willenberg. In: Bartoloměj Paprocký z Hlahol 1593, „Zrcadlo Slawného Margkrabstvij Morawského“. Mährische Landesbibliothek Brünn (St3–6211, Bibliographie Nr. 6862). Abb. 2 Rekonstruktion der Bebauung im Raum des mittelalterlichen Brünn intra muros. Bezeichnet sind die wichtigsten Sakralbauten, mittelalterliche Häuserblöcke und Linien der hochmittelalterlichen Stadtbefestigung (Merta et alii 2007, 148, Abb. 5c). 1: St. Peterskirche 2: St. Michaeliskirche 3: St. Jakobskirche 4: Dominikanerkloster 5: Minoritenkloster mit der Kirche St. Johann 6: Dominikanerinnenkloster, auch Herburgerkloster genannt 7: Synagoge 8: St. Nikolauskirche 9: Marienkapelle

Abb. 3 Rekonstruktion des Verlaufs der mittelalterlichen Befestigung Brünns, in den gegenwärtigen Höhenlinienplan mit Blöcken der heutigen Bebauung eingetragen. Auf der isolierten Anhöhe westlich der Stadt ist die hochmittelalterliche Form der Burg Spielberg zu sehen. Grau – Stadtgraben, gestrichelt – die wichtigsten, auf Stadttore anknüpfenden Kommunikationen. A: Brünnertor B: Judentor C: Mönitzertor D: Rennertor E: Frölichertor F: Pförtlein G: Pforte zum Augustinerkloster Abb. 4 Ausschnitt aus dem Plan der Belagerung Brünns im Jahre 1645 aus dem Buch Relatione dell assedio di Bruna e della fortezza di Spilberg, Wien 1672 (Mährische Landesbibliothek, Inv. Nr. St 2–18.958). Abb. 5 Ausschnitt aus dem Bild H. B. Bayers – H. J. Zeisers Belagerung Brünns am 3. Mai bis 20. August 1645. Luftansicht auf Brünn vom Südosten. Öl auf Leinwand 1580×2450 mm. Aufbewahrungsort: Stadtmuseum Brünn, Inv. Nr. 2284.

159

Abb. 6 Brünn. Historischer Stadtkern. Beziechnet sind erhaltene oberirdische Teile der Stadtmauern (im Jahre 2008). 1: Jezuitská 13 (Nr. 14) 2: Měnínská 7 (Měnínská brána, Nr. 551a) 3: Josefská 7, 9–Novobranská 24, 26, 28 (Nr. 512, 513) 4: Bašty 8 (Nr. 416) 5: Petrov 3–7 (Nr. 270–273, 621) 6: Petrov 8 (Nr. 269) 7: Petrov, Zwingermauer 8: Petrov 8–Biskupská 4 (Nr. 269, 569) 9: Husova 10 (Nr. 537) 10: Husova 14 (Nr. 536) Abb. 7 Brünn, Jezuitská 13 (Nr. 14). Westteil des erhaltenen Abschnitts der Stadtmauer mit dem Fragment der Brüstung auf dem Umgang. Das abgerissene Mauerwerk im Profil wurde mit neuzeitlichen Ziegeln ersetzt (Foto vom Autor 2007). Abb. 8 Brünn. Mönitzertor (Měnínská 7, Nr. 551a) vom Osten um das Jahr 1900. Archiv der Stadt Brünn, Fonds U5 Fotosammlung, Sign. XVb Nr. 59.

Vrcholně středověké opevnění města Brna Abb. 9 Brünn. Josefská 7, 9–Novobranská 24, 26, 28 (Nr. 512, 513). Nordwestlicher Abschnitt des erhaltenen Torsos der Stadtmauer, heute im Inneren eines Neubaus eingegliedert (Blick vom Zwinger aus, Foto A. Zůbek 2001). Abb. 10 Brünn. Blick auf den Petrov-Hügel vom Osten. Franz Rektorzik (1817), AquarellBleistiftzeichnung (Ausschnitt). Im Vordergrund ist die Stadtmauer mit Halbwalzentürmen und die Zwingermauer mit der Bastei zu sehen. Unten die Kurtine und ein Teil des Bastions der Barockbefestigung. Aufbewahrungsort: Stadtmuseum Brünn, Inv. Nr. E 31 839. Abb. 11 Brünn. Petrov 4 (Nr. 273). Torso der Stadtmauer an der Südostecke des Hauses (Foto vom Autor 2006). Abb. 12 Brünn. Petrov 8 (Nr. 269). Südwestansicht der pseudogotischen Kapelle des Hl. Kreuzes und der Jungfrau Maria an der Südostecke des Hauses; im Untergeschoss ist das Torso des ursprünglichen Erdgeschosses des prismatischen Befestigungsturms erhalten (Foto vom Autor 2006). Abb. 13 Brünn. Petrov 8 (Nr. 269). Blick auf die südliche Innenwand des Befestigungsturms (stratigraphische Einheit 945; Procházka 1996a, Tab. 28/1). Abb. 14 Brünn. Petrov 7 (Nr. 270). Südwestansicht der Zwingermauer auf dem Petrov-Hügel mit der prismatischen Bastei mit einem Gesims mit dem Datum 1411 (Foto vom Autor 2006). Abb. 15 Brünn. Befestigungsmauer mit einem Teil der Stadtmauer hinter dem Bischofsgarten im Jahre 1911, Blick vom Nordwesten (Biskupská 4, Nr. 569). Archiv der Stand Brünn, Fonds U5 Fotosammlung, Sign. XVIa Nr. 18 (J. Kunzfeld). Abb. 16 Brünn. Husova 10 (Nr. 537). Westansicht des erhaltenen Teils der Stadtmauer mit dem Turmtorso in der Mitte (Foto vom Autor 2004).

160

Václav Kolařík Abb. 17 Brünn. Husova 14 (Nr. 536). Westansicht des erhaltenen Teils der Stadtmauer (Kos 2000a, Tab. 2). Abb. 18 Brünn. Dominikánské nám. 1 (Nr. 119). Prismatischer Turm der Stadtmauer vom Westen (um das Jahr 1900). Archiv der Stadt Brünn, Fonds U5, Fotosammlung, Sign. Vc Nr. 12. Abb. 19 Brünn. Historischer Stadtkern mit rekonstruiertem Verlauf der Stadtmauer. Verzeichnet sind archäologische Grabungen, die zur Erkenntnis der hochmittelalterlichen Stadtbefestigung beitrugen (anhand von Fundberichten und der Terraindokumentation vom Autor zusammengestellt). 1: Bašty (A073/2002) 2: Bašty (A076/2004) 3: Benešova 10 (A141/2000) 4: Besední (A049/2002) 5: Besední (A064/2005) 6: Česká (A076/2006) 7: Česká (A104/2007) 8: Česká 28–Joštova 5 (UB010/1993) 9: Husova 10 (A003/2004) 10: Husova 14 (UB141/1999) 11: Jánská–Novobranská (A031/2003) 12: Josefská 7, 9–Novobranská 24, 26, 28 (AU002/1990; A064/2001) 13: Josefská 16–Nádražní 2 (AU003/1984) 14: Joštova 1–Moravské nám. 6–Solniční 4 (A014/2004; A081/2004) 15: Kobližná (A002/2003) 16: Moravské nám. (A027/1999) 17: Moravské nám. (A004/2003) 18: Moravské nám. (A024/2006) 19: Moravské nám. (A053/2006) 20: Moravské nám.–Rašínova (A028/2005) 21: Novobranská (A072/2002) 22: Orlí (A024/2002) 23: Panenská (AU002/1992) 24: Petrov 3, 4 (A013/2001) 25: Petrov 8 (UB018/1994) 26: Rooseveltova (AU007/1984) 27: Rooseveltova (A068/2004) 28: Solniční–Veselá 37 (A071/2002) Abb. 20 Brünn. Abreißen der Stadtmauer hinter dem Haus Husova 10 (Nr. 537), Mauerrelikte sind bis heute erhalten (1890er Jahre). Archiv der Stadt Brünn, Fonds U5 Fotosammlung, Sign. Vc Nr. 15.

Abb. 21 Brünn. Josefská 7, 9–Novobranská 24, 26, 28 (AU002/1990; A064/2001). Grundriss der Grabungsfläche (schraffiert die Grabung aus den Jahren 1988–1992, grau aus dem Jahre 2001) mit dem Verlauf der Stadtmauer. Bezeichnet sind Profile R1 und P6 (nach Procházka 2000, 56 und Zůbek 2002a, Abb. 13 vom Autor bearbeitet). Abb. 22 Brünn. Petrov 8 (UB018/1994). Im Texte beschriebene untersuchte Suchschnitte (S5, S9) mit Bezeichnung des Verlaufs der Stadtund Zwingermauer und des prismatischen Turms in der Kapelle des Hl. Kreuzes und der Jungfrau Maria. Profil P44 (nach Procházka 1996a, Tab. 7 und 16 vom Autor bearbeitet). Abb. 23 Brünn. Husova 14 (UB141/1999). Grundriss der Grabungsfläche mit Bezeichnung des Grabens, der Stadt- und Zwingermauer. Profil P1 des Suchschnitts S1 und Unterteil der Stadtmauer im Suchschnitt S1 (nach Kos 2000a, Abb. 1, 57 und Tab. 7 vom Autor bearbeitet). Abb. 24 Brünn. Südostabschnitt der Stadtbefestigung um die Mitte des 17. Jahrhunderts. Ausschnitt aus der Vedute H. B. Bayers und H. J. Zeisers, Belagerung Brünns durch die Schweden am 3. Mai bis 20. August 1645. Blick auf Brünn vom Nordosten und Süden. Öl auf Leinwand 1560×3980 mm. Aufbewahrungsort: Stadtmuseum Brünn, Inv. Nr. 2285. Abb. 25 Brünn. Besední, Parz. Nr. 593/3 (A064/2005). Vermessung des Suchschnitts F1 mit rekonstruiertem Verlauf der Stadtmauer und dem prismatischen Turm. Grundriss des Suchschnitts F1 und Profil P20 (nach Holub – Peška – Sedláčková 2005 vom Autor bearbeitet). Abb. 26 Brünn. Kaiserlicher Abdruck des Urkatasters der Stadt Brünn aus dem Jahre 1825 (ergänzt im Jahre 1843). Das Zentralarchiv für Landesvermessung und des Kataster Prag, Sign. B2/a/6.

Václav Kolařík

Vrcholně středověké opevnění města Brna Abb. 27 Brünn. Bašty 8 (A076/2004). Vermessung der Grabungsfläche mit rekonstruiertem Verlauf der Stadtund Zwingermauer. Profile P4 und P5. Blick auf die Zwingermauer vom Südosten (nach Tab. 3, 16, 17 vom Autor bearbeitet). Abb. 28 Brünn. Joštova 1–Moravské nám. 6– –Solniční 4 (A014/2004, A081/2004). Versuch der Rekonstruktion des Profils der Stadtbefestigung an der Nordseite der Stadt, Stand in der 1. Hälfte des 16. Jahrhunderts (nach Kolařík – Peška 2004 und Kolařík 2006 vom Autor zusammengestellt). Abb. 29 Brünn. Teil des südlichen Abschnitts der Stadtbefestigung um die Mitte des 17. Jahrhunderts. Ausschnitt aus der Vedute H. B. Bayers und H. J. Zeisers, Belagerung Brünns durch die Schweden am 3. Mai bis 20. August 1645, Blick auf Brünn vom Nordosten und Süden. Öl auf Leinwand 1560×3980 mm. Aufbewahrungsort: Stadtmuseum Brünn, Inv. Nr. 2285.

161

Abb. 30 Brünn. Augustinerkloster vom Westen gesehen. M. G. Crophius, Radierung 195×298 mm, nach dem Jahre 1734. Aufbewahrungsort: Stadtmuseum Brünn, Inv. Nr. 2293. Rechts unten ist der erhaltene Stadtgraben mit dem Eingang in den in seinem Raum erbauten Keller. Abb. 31 Brünn. Česká 28–Joštova 5 (UB010/1993). Profil des Wallkörpers, der an der Ostwand der Baugrube dokumentiert wurde. Rechts der Kalkofen (stratigraphische Einheit 907), durch die Kontreskarpe (stratigraphische Einheit 901) gestört, links unten Ausfüllungen des vorgeschobenen Grabens (nach Himmelová 1994 vom Autor bearbeitet). Abb. 32 Brünn. Plan der Kapuzinerkirche und des anliegenden Klosters mit der Vermessung des anliegenden Abschnitts der Stadtmauer nach dem Jahre 1765 (Etage; Archiv der Stadt Brünn, Fonds U9 Plansammlung, Sign. Fa 15).

Abb. 33 Brünn. Ausschnitt aus dem Plan der ehemaligen Straße Za hradbou mit der Vermessung des prismatischen Turms und der Treppe (Blick vom Westen und Grundriss). Archiv der Stadt Brünn, Fonds A 1/22 Město Brno, Stará spisovna – Oeconomica (1792–1896), Inv. Nr. 2039, kart. 399, 28. 1. 1829. Abb. 34 Brünn. Befestigungsturm in der Straße Solniční (1904), im Raum des Zwinger mit Parasitengebäuden umgeben. Archiv der Stadt Brünn, Fonds U5 Fotosammlung, Sign. VIc Nr. 113.

Vrcholně středověké opevnění města Brna 1)

Recommend Documents