© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 61 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2014/4
Vratislavická mlynářská historie Das Wandern ist des Müllers Lust, Das Wandern! Das muss ein schlechter Müller sein, Dem niemals fiel das Wandern ein Das Wandern! Vom Wasser haben wir es gelernt, Vom Wasser! Das hat nicht Rast bei Tag und Nacht, Ist stets auf Wanderschaft bedacht, Das Wasser. Das sehęn wir auch den Rädern an, Den Rädern. Die gar nicht gerne stille stehęn, Die sich beim Tag nicht müde grehęn, Die Räder. Die Steine selbst, so schwer sie sind, Die Steine! Sie tanzen mit den muntern Reihęn Und wollen gar noch schneller sein Die Steine. O Wandern, Wandern, meine Lust…
Vandrování je mlynářovo potěšení, Ó, vandrování! To by musel špatný mlynář býti, Aby nešel vandrovati. To vandrování!
481
My od vody se to naučili, Od vody! Co nemá chvilku odpočinku, je na vandru každou chvilku. Ta voda! Tu vidíme to taky na kolech, Na kolech! I ta nerada v klidu stojí, celý den se neúnavně otáčejí. Ta kola! A mlecí kameny, jak těžké jsou, Ty kameny! Taky si vesele tancují Rychleji a rychleji, Ty kameny! Ó vandrování, vandrování, moje potěšení…
ato starodávná písnička mlynářských tovaryšů pochází z vratislavické kroniky, kterou roku 1865 dokončil Anton Jäger – sám mlynář. Pro zdůraznění starodávné vratislavické mlynářské nálady jsem si ji dovolil publikovat nezvykle v původní podobě, tedy tak, jak si ji kdysi v údolí Nisy prozpěvovali zamoučení mladíci z mlýnů. Pro současníky jsem se ji pokusil volně přeložit, aby alespoň trochu zapadala do rytmu naší dnešní poutnické řeči. Ó, vandrování… Mám v počátku dubna úplně stejnou náladu, jakou před dvěma stoletími mívali ve vratislavických mlýnech oni pomocní buršové – vandrovní tovaryši. Vyšli po zimě ze zaprášené mlýnice, zamžourali do sluníčka a podle Jägera prý říkávali: „Pane mistr, mockrát děkuju za práci, ale chtěl bych si hledat své štěstí někde dál.“ Mistr, ač mnohdy nerad, pokýval hlavou a sám se podíval do sluníčka a na pár okamžiků zatoužil vydat se s tovaryši na vandr, tak jako za mlada. Putovali pak mladí mlynářští chlapíci lučinatými i lesnatými údolími pohraničních hor, po proudu řek a říček, i proti němu. Většina jen po Čechách, ale i dále do Němec, Rakous a ti nejodvážnější až kamsi do Ruska, Itálie i Francie. Ve vlastivědné literatuře se dochovala zajímavá poznámka, že v Čechách se poměry ve mlýnech velice lišily podle toho, v jaké jazykové oblasti se nacházely. Proto česky mluvící mlynářští vandrovní tovaryši až na výjimky nikdy nechodili do mlýnů v německých oblastech
T
482
Nisa na konci údolí, kousek pod jabloneckým Brandlem. Staré časy zde připomíná nejen nádherný klenutý most ze žulových kamenů, ale také přepadový žlab starobylého náhonu, který se z Nisy odpojoval již těsně pod Brandlem a poháněl starý mlýn později přeměněný na textilní manufakturu.
483
a naopak. Mladíci táhli krajinou, a jakmile uslyšeli klapání kola – onu lahodnou muziku pro uši mlynářských buršů – věděli, že jsou mezi svými a patrně získají na čas práci či alespoň pár krejcarů nebo třeba jídlo či nocleh na tvrdé lavici ve světnici mlýna. Většinou chodívali tovaryši ve dvojici, jen málokdy šli chasníci sami – koneckonců na řadě cest ještě nebývalo v 19. století úplně bezpečno. Naopak cechovní pravidla zase zakazovala vandrování více jak tří tovaryšů dohromady, patrně proto, aby se bujní a silní nosiči moučných pytlů ve větší skupině přespříliš po laciné kořalce nerozpárádili a neudělali nějaký pořádný čurbes… Ó, vandrování… Tolik jiné bývalo putování před půldruhým stoletím. Bez map a navigací, většina tovaryšů šla s botami přes rameno, aby se kožené podrážky neprošlapaly, deku či starý mlýnský pytel přes rameno. S jarem pořád rád chodím podél starých náhonů, namnoze zasypaných. Zrovna tuhle jsme s kamarádem Ferdyšem hledali na toku Nisy dávné jezy, kde od vodních toků kdysi odbočovaly mlýnské náhony. Kupodivu vcelku úspěšně: stoletím navzdory se dochovala stará vodní díla alespoň ve svých torzech, přestože již dávno není slyšet v údolí Nisy klapání řady mlýnů, které zde bývaly. Je hezké se vydat vratislavickým údolím po jejich stopách. Ó, vandrování… ám rád ony spletité a lehce teskné příběhy starodávných mlynářů – chlapíků ovládajících sílu vody a proměňujících jejím prostřednictví zrno v mouku. Příběhy lidské námahy a důvtipu, příběhy víry, někdy snad okořeněné lehounce i černou magií. Vodní mlýn býval ještě před stoletím neodmyslitelnou součástí naší krajiny, patřil k životu zdejších lidí; to až později se stal symbolem spíše pohádkovým, oním příbytkem čertisek a cílem otrhaných vysloužilců. Podle pověstí musel být každý správný (a vesměs na místní poměry bohatý) mlynář spolčen s ďáblem, který mu na kolo naháněl dostatek vody i v časech sucha a do truhlic tak sypal stříbrné tolary. V okolí mlýnů se to hemžilo vodníky, bludičkami, v mlynářské světnici se zase v příbězích vandrovních tovaryšů leskly vzdálené, a tudíž lákavé světy, které ve mlýně usedlá chasa obdivovala a snila o nich. „Český mlýn je pojmem představujícím nejen objekt výrobní povahy a předmět zkoumání architektů, památkářů, historiků či etnografů, ale i pojmem zosobňujícím osobitý ráz české krajiny. Když jsem přemýšlela, proč nás mlýny stále přitahují a jsou zcela specifickým fenoménem mezi obdobnými objekty, uvědomila jsem si skutečnost, že mlýn je jedním z technických pojmů, který si neseme v povědomí už od nejútlejšího dětství. Pohádkové bytosti – čerti, vodníci, víly – neodmyslitelně patří právě ke mlýnu. Osobité spojení vodní síly, důmyslného mechanismu, svérázného
M
484
Starý jez býval i za prosečskou hasičskou zbrojnicí. Vody Nisy zde tekly mlýnským náhonem na mlýn, později taktéž přestavěným na továrnu. Dnes je již náhon zcela zasypán a jeho vtok u jezu je zazděn velkými kameny.
485
společenství a to vše podtržené mnohdy romantickou krajinou přímo předurčují specifické postavení mlýnů v naší minulosti a v nás samých. Mlýn prostupuje dějinami již od středověku, který nahradil lidskou sílu přírodní energií vody a větru. V českých zemích se jednoznačně nejužívanějším pohonem stalo právě vodní kolo, které se brzy uplatnilo v celé škále výrobních odvětví. Stále složitější mechanismy, jejich dokonalé zpracování společně se staletými zkušenostmi tvůrců, tedy mlynářů, sekerníků či tesařů, vytvořily podmínky pro nástup parních motorů, tovární výroby a rozvoje průmyslu v 19. století…“ Tato krásná slova napsala paní Magda Křivanová do Sborníku ze semináře Vodní mlýny I vydaného v roce 2002. Lépe to dnes těžko vystihnout. Ale pojďme se vrátit do starodávných Vratislavic, k jejich mlýnům a příběhům. Není vůbec náhoda, že v Jägerově kronice je právě mlýnům věnována celá řada stránek. Hned v několika kapitolách jsou popisovány do velikých detailů a v návaznosti na jejich historii se kronikář zmiňuje i o vývoji mlynářského řemesla v údolí Nisy, o mlynářích, o historkách a o velké technologické změně, která řemeslo „postihla“ ve druhé polovině 19. století. Není to náhoda. Kronikář Jäger nejenže vyrostl ve mlýně, putoval zemí jako mlynářský tovaryš, ale konečně se sám stal v dospělosti mlynářem. Všechny věci, o kterých psal, tak i viděl a zažil. O to je jeho vyprávění cennější a přesně dokládá, co se ve zdejší mlynařině v polovině 19. století dělo. Jeho povídání je o to vzácnější, že právě v této době došlo ve mlynářském světě k ohromné změně. Nejenže původní způsob mletí byl nahrazen lepšími technologiemi, ale hlavně celá řada mlýnů ztratila svůj význam, protože nové mlýny byly podstatně efektivnější. Řada z nich byla přeměněna – někdy postupně, jindy jednorázově – na manufaktury a továrny, v údolí Nisy ponejvíce textilní. Horská voda, jejíž síla doposud otáčela mlecím soukolím, byla najednou využívána k pohonu textilních strojů. A protože stojů přibývalo a vody bylo stále stejně, začaly u továren záhy vznikat mohutné komíny a parní stroje. Z idylického života mlynářů u vody, kde venkovský klídeček „rušil“ jen klapot mlýnského kola, vznikla postupně ona industriální nálada rachotících a zaolejovaných fabrik chrlících oblaka černého dýmu a barvy kalící vody Nisy. Ale to už jsme příliš daleko. Nejdříve tu byla jen čistá řeka a mlynáři zpracovávající zrno zdejším sedlákům. Mlynáři tu byli vskutku prvními průmyslníky. Například valdštejnský Turnovský řád o nich již roku 1717 mluví velkolepě: „Mlynářům náleží stavěti mlejny, pily, všelijaké vodní nástroje, činiti modely k postavení vodáren, papíren, nástrojů k valchování suken a koží a všeho, co by voda táhnouti mohla, též uvozovati vodu do domů, zámků, zahrad,
486
vyváděti ji ze sklepů a studnic, dělati jezy, koliti břehy, mosty přes vody dělati.“ Také Anton Jäger je o půldruhého století později líčí podobně: „Pravý mlynář musí být zároveň ševcem, krejčím, sedlářem, stolařem, kameníkem a ještě mnoho jiného.“ Zdá se vskutku, že mlynáři byli vždy vpředu, dokonce měli jako jedni z prvních vlastní knihovny a přispívali k pokroku. Sám starý vratislavický kronikář – sečtělý a v obci angažovaný – je toho důkazem. I z jiných míst v Čechách víme, že mlynáři patřili k lidem v tehdejším vesnickém společenství nadprůměrným. Stávali se starosty, podnikateli či předsedy spolků. Jejich mlýny byly v první polovině 19. století místy jistého obrození, v českém jazykovém prostředí patřili mlynáři vesměs ke kovaným vlastencům, v německých oblastech tomu bylo nejinak, navíc tu ale řada vzdělaných mlynářů včetně Jägera hlasitě hlásala myšlenky svobody a volného podnikání. Mlynáři byli mnohdy odpůrci absolutistické monarchie a ve vesnickém prostředí zastávali myšlenky svobody. Mlýnské prostředí dalo či ovlivnilo řadu významných kulturních a politických osobností – například Františka Ladislava Riegera, Antonína Mánese, Karla Hynka Máchu či Adolfa Heyduka. Oplétačky novosvětského mlynáře Antona Jägera s rakouskou policií kvůli pokrokové literatuře jej sice nezařadily mezi národní velikány německé řeči, pro život tehdejších Vratislavic měly ale zcela jistě velký význam, stejně jako jeho angažování okolo revoluce roku 1848 či ve zdejším politickém spolku. Mlynáři zkrátka bývali jedněmi z nejdůležitějších obyvatel obce. Těšívali se úctě sousedů a kupodivu velmi často i respektu vrchnosti. Bodejť by ne, když vrchnost z jejich podnikání velmi dobře prosperovala. Platívalo totiž odjakživa ve vesnickém prostředí Vratislavic tzv. Mühlzwang čili mlynářské právo. To znamenalo, že sedláci na panství museli pod přísnými tresty vždy mlít své obilí pouze ve mlýnech, které panství určilo. Takové mlýny bývaly označovány jako tzv. Zinsmühle čili nájemní či činžovní mlýny. Pro vrchnost tak bylo zřizování mlýnů stejně výnosné jako propůjčování práva vařit pivo a pálit kořalku. Mnoho mlýnů proto dokonce sama vrchnost postavila a předala je do rukou pastýřů, kteří platili a platili. Když si chtěl někdo z poddaných postavit vlastní mlýn, muselo mu to panství povolit, za vlastní mlýn pak opět platil a platil. Mlýnské právo – pro vrchnost tak výnosné – bylo zrušeno až Josefem II. a mlýnské činže zanikly po zrušení vrchnostenské správy po roce 1848. Činže za mlýn byla panství od panství různá. Protože v údolí Nisy měla svá území hned tři panství – liberecké, českodubské a svijanské, lišily se zde poplatky na malém kousku země poměrně značně a to mělo vliv na život ve mlýnech. Zatímco oba přiměřeně zpoplatněné mlýny na českodubské
487
straně byly stabilně provozovány a děděny v jednotlivých rodinách mlynářských mistrů, činžovní mlýny ležící na opačné straně řeky na libereckém panství byly zpoplatněny činžemi podstatně více a často měnily majitele. Dva mlýny v Proseči a Novém Světě – stojící stranou v úzkém a špatně přístupném údolí – svým majitelům přinášely jen velmi skromný výnos. To je ovšem nezbavovalo povinnosti platit vrchnosti. Ta za činže poskytovala mlynářům něco panského dřeva a občas posílala robotující sedláky čistit vodní náhony. To bylo ale pochopitelně ve velkém nepoměru k výši peněz, které museli mlynáři platit do vrchnostenské pokladny. Z těchto časů proto pochází pořekadlo, které zmiňuje i vratislavický kronikář ve vztahu k mlýnům, ale které vlastně platí obecněji: Die großen Herren nehmen mit Scheffeln und geben mit Löffeln čili Velcí páni berou lopatou a dávají lžící.
Mlýn v Novém Světě provozoval zdejší kronikář Anton Jäger, nadšenec a buditel své doby. Náhon tohoto mlýna se jako jeden z mála dochoval funkční dodnes a přivádí vodu k malé vodní elektrárně.
488
