Věra Voženílková osud ženy ve 20. století

Obchodní akademie, Střední pedagogická škola, Vyšší odborná škola cestovního ruchu a Jazyková škola s právem SJZ, s. r. o. Hradec Králové

Věra Voženílková – osud ženy ve 20. století Ze zlaté kolébky až za železné mříže

Soutěžní práce EUSTORY

2015

Barbora Horáková

 

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem svou soutěžní práci zpracovala samostatně a uvedla jsem veškeré použité prameny, zdroje a literaturu.

10. února 2015

Barbora Horáková

2

Poděkování Ráda bych poděkovala Mgr. Olze Tillové za odborné vedení, za pomoc a rady při zpracování této práce. Mé poděkování patří též Jaroslavu Horákovi za pomoc při získávání informací.

3

Obsah strana Úvod

5

1. Šťastné dětství

7

1.1 Popis fotografie

7

1.2 Dětství malé Věrušky

9

1.3 Konec šťastného dětství

10

2. Svatební fotografie

13

2.1 Seznámení

14

2.2 Jaroslav Horák

15

2.3 Svatba – začátek šťastného života?

16

2.4 Smutné období

18

3. Rodinné setkání v roce 2002

20

3.1 Restituce

21

3.2 Závěr života

21

Závěr

23

Seznam příloh

24

Přílohy

25

Použité zdroje a literatura

38

4

Úvod V září jsem nastoupila na střední školu, krátce na to nám paní učitelka dějepisu přestavila soutěž EUSTORY. Nejdříve jsem si říkala, že to pro mě asi teď ještě není. Po týdnu jsem však své učitelce oznámila, že bych se soutěže ráda zúčastnila. Nemusela jsem ani dlouho přemýšlet, o čem budu psát. Naše rodina má velmi zajímavou a bohatou historii. Už když jsem byla malá, tak jsem si často prohlížela staré fotky a ráda jsem poslouchala příběhy, které mi vyprávěla babička nebo děda o naší rodině. Postupem času, jak jsem začala dospívat, jsem si začala uvědomovat skutečnosti, které ovlivnily mou rodinu. Přemýšlela jsem hlavně o mých předcích, kteří zažili druhou světovou válku a mysleli si, že tím vše špatné končí. To se ovšem mýlili. Po válce přišlo pro mou rodinu ještě daleko horší období, tím byl nástup komunistů. Ti spáchali mnoho křivd nejen mé rodině. Již jako malá jsem si oblíbila fotku mé prababičky Věry Voženílkové, jejího bratra a jejich maminky. Tato fotografie se objeví hned v první kapitole, byla vlastně takovým impulsem ke psaní. Na této fotce se mi hlavně líbí, že jsou všichni bezstarostní a velmi šťastní, jelikož zatím nikdo z nich ani netuší, kolik životních zvratů je čeká a jak se rodina na dlouhou dobu rozdělí. Tento ročník soutěže je nazván „Příběh fotografie – Paměť a dějiny před i za objektivem“. Rozhodla jsem, že prostřednictvím fotografií představím život své prababičky Věry Voženílkové. Moje prababička byla pro mě velmi zajímavou osobností, proto jsem se rozhodla, že budu psát svou práci právě o ní. Měla velmi totiž bohatý a zajímavý život, ve kterém prožila nejen druhou světovou válku, ale i komunistický režim, také se dočkala pravnučky, tedy mě. Nakonec jsem vybrala tři fotografie, které představují tři etapy života člověka - dětství, dospělost a stáří. Zajímavé na fotografiích je, že kdyby fotografie viděl někdo cizí a neznal její osud, tak si řekne, že Věra Voženílková určitě prožila poklidný a šťastný život. Protože naše rodina si schovává různé staré písemnosti a fotografie, ke své práci jsem měla tedy poměrně hodně podkladů. Jelikož tato práce je mým prvním pokusem o odbornou práci, tak jsem moc nevěděla, jak se s informacemi poprat. Pracovala jsem především se sepsanými vzpomínkami Věry Voženílkové, s jejím deníkem ze 40. let, se zápisky 5

v památníčku Berty Horákové, prohlédla jsem také velké množství fotografií. Na popud své učitelky jsem vedla a zaznamenala rozhovor s pamětníkem Jaroslavem Horákem, který je také součástí této práce. Informace, které se objevují ve vzpomínkách, jsem se snažila poté ověřovat. Hledala jsem na internetu, často jsem také listovala v digitalizovaných archivních materiálech - v Pamětní knize obce Černilov a v Pamětní knize Předměřic nad Labem. Cílem této práce tedy není dosažení dobré známky z dějepisu nebo snad výhra v soutěži. Mým cílem je sepsat osudové zvraty mé prababičky a možná i poučit tuto nebo další generaci o věcech, které se děly a které by určitě nikdo z nás už nechtěl zažít.

6

1. Šťastné dětství 1.1 Popis fotografie

Fotografie, kterou jsem si vybrala, může působit obyčejně a idylicky. Asi každá rodina má nějakou podobnou fotografii, ale abych se přiznala, tak výběr této fotografie byl trochu záměr. Zdá se mi, že na této fotce jsou všichni velmi šťastní, bezstarostní a prožívají hezké chvíle, jako celá rodina pohromadě. Fotografie je z naší „rodinné kroniky“, ta navazuje na kroniku zámku Jeřice, který byl od roku 1924 ve vlastnictví rodiny Voženílků.1 Členové rodiny pokračovali zápisy v zámecké kronice. Od té doby si rodina Voženílků a později i rodina Horáků kroniku předává z generace na generaci a vždy se do ní zapisují významné události v rodině a v podniku.

1

Jeřice u Hořic. Dostupné z: http://www.hrady.cz/?OID=3639

7

Snímek byl vyfocen roku 1926 na oslavu narozeného Jana Voženílka. Fotka byla vyfocena „doma u Voženílků“, to znamená v Předměřicích nad Labem v domě, který byl součástí místní vodní elektrárny. Na fotografii můžeme vidět šťastnou matku dvou dětí, která se jmenovala Věra Voženílková, rodným jménem Jihlavcová. Byla dcerou Vladimíry a Josefa Jihlavcových, Josef Jihlavec byl jeden ze dvou hlavních stavitelů Východočeského muzea v Hradci Králové.2 Vedle ní je malá dvouletá dívenka, která se jmenovala Věra Voženílková. Sklání se nad malým miminkem, svým bratrem Janem Voženílkem. Je vidět, že je velmi šťastná, protože se jí narodil malý bratříček Honza. Věrka má na fotce krásné blonďaté kudrnaté vlásky a na sobě má velmi moderní a krásné námořnické šatičky. Tato roztomilá holčička bude ústřední postavou mé práce. V tento šťastný okamžik je nefotil nikdo jiný než pyšný otec Josef Voženílek. V té době byl velmi vážený muž. Byl majitelem osmi obchodních mlýnů, několika statků a vodní elektrárny v Předměřicích nad Labem, také byl členem agrární strany a předseda Východočeského národohospodářského sboru, Svazu východočeských elektráren, předseda Svazu obchodních mlýnů v Čechách a dále pak zemský náčelník Selské jízdy. Jeho otec Josef Voženílek st. založil roku 1890 v Předměřicích nad Labem firmu Mlýny J. Voženílek.3 Právě po svém otci zdědil velký potenciál nejen hmotný, ale i povahový, jako houževnatost, dobrosrdečnost, smysl pro obchod a poctivost. Pod touto fotografií je v rodinné kronice napsáno: „Je ve světě co něžnějšího, než vzájemná láska mateřská a dětská? Je možno cos krásnějšího zobrazit, než je tento vzájemný počin?“ Není jasné, kdo to do kroniky zapsal, ale tento citát se mi velmi líbí. I když je psán před více než 80 lety, tak si myslím, že platí do dnes. Je důležité, aby se i v dnešní době měli členové rodiny mezi sebou navzájem rádi. Děti, aby měly úctu ke svým rodičům, rodiče aby svým dětem naslouchali, věnovali se jim a byli tolerantní.

2 3

Viz rodný a křestní list Věry Voženílkové, příloha číslo 1 Josef Voženílek. Dostupné z:http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html + fotografie mlýna v Předměřicích v příloze č.2

8

1.2 Dětství malé Věrušky Z rodného a křestního listu Věry Marie Františky Voženílkové se můžeme dozvědět mnoho zajímavého.4 Narodila se 9. září roku 1924 v Předměřicích nad Labem. Rodiče Věry byli oba katolíci, dítě bylo zapsáno na farním úřadu v Lochenicích. Věra byla prvním dítětem v rodině. Dle tehdejší doby do velmi bohaté a úspěšné rodiny. Rodině Voženílků v té době patřil zámek v Jeřicích, v Předměřicích pak mlýny a vodní elektrárna, ve které rodina bydlela, a také byt v Praze v Jungmannově ulici. To, že Voženílkovi byli bohatá rodina, také napomohlo k tomu, že holčička z fotky měla velmi šťastné dětství a že mohla mít vše, co chtěla a co potřebovala. Ve svých vzpomínkách píše o problému, který měla už od narození. Šlo o kyčelní vykloubení. Její otec byl velmi významný člověk, rozhodl se tedy vyhledat nejlepšího lékaře na kyčelní vykloubení, věhlasného v celé Evropě a tím byl MUDr. Jan Zahradníček.

5

Věra

píše: „Jedna noha se skutečně umoudřila a zapadla do kloubu, ale druhá si počkala na operaci v sanatoriu v Praze v Podolí, kterou jako první v republice provedl na mně prof. Zahradníček.“ Tuto informaci nemohu nijak podložit, přestože byl MUDr. Zahradníček velmi uznávaný a operoval mnoho dětí, nepodařilo se najít žádné seznamy operovaných. Operace se zdařila. Věra začala chodit ve 3,5 letech, ale na nemocnici neměla špatné vzpomínky, protože ji tam navštěvovala celá rodina. Pooperační rány se dobře hojily a Věra mohla dokonce navštěvovat Sokol, kde se jí moc líbilo. Jak píše ve svých vzpomínkách, neřekl jí potom už nikdo jinak než „komediantnice“, uměla předvádět všelijaké stojky, provazy a podobné věci. Jen o dva roky mladší Stanislava Neumanová, která také vyrůstala v Předměřicích nad Labem, vzpomíná, že Věřin otec koupil novou výbavu do tehdejšího Sokola v Předměřicích. Výbava prý byla skoro nejlepší v republice. „Mohlo se cvičit venku i vevnitř. Měli jsme nové stroje na cvičení a všechny děti chodily do Sokola rádi a užívali si to tam. Nebyl snad nikdo, kdo by tam nechodil.“ Stanislava Neumanová je moje druhá prababička a toto mi vyprávěla, když byla na návštěvě u nás v Černilově. I přes nepříjemné operace, když byla Věrka malá, teď mohla dělat vše, co chtěla, a prožívat tak krásné dětství.

4

Viz příloha č. 1 Informace o MUDr. Zahradníčkovi jsou dostupné na:http://www.fnmotol.cz/kliniky-a-oddeleni/cast-prodospele/ortopedicka-klinika-uk-1-lf-a-fn-motol/historie/ 5

9

Další vzpomínkou z dětství, kterou bohužel nemohu potvrdit, bylo pozvání jejího otce Josefa Voženílka k panu prezidentovi T. G. Masarykovi na Hrad. Ve svých pamětech Věra píše, že moc chtěla jet taky na Hrad a tak jí tatínek vzal. Přestože zůstala jen v autě, zanechalo to v ní hluboký zážitek. Josef Voženílek měl mnoho důležitých politických funkcí, tak mohu předpokládat, že se stýkal nejen s politiky ve vládě, ale také i s prezidentem T. G. Masarykem. 31. března 1926 se do rodiny Voženílků narodilo druhé dítě Jan Voženílek a tehdy také vznikla úvodní fotografie. Za zajímavou vzpomínku mi přijde vyprávění Věry o neděli 10. dubna 1932. V té době bydlela v Předměřicích nad Labem s celou rodinou na vodní elektrárně. Rodiče museli odjet pracovně do Prahy, tak Věrka byla sama doma. Věrka ležela v posteli a najednou se zachvěla zem. Z jejích pamětí bych teď ráda kousek citovala: „Odložila jsem knížku a zadívala se ke stropu. A vidím, jak se mezi stropem a zdí dělá po celé délce otvor, který se zvětšoval. Vše se začalo klepat a to jsem již běžela ke dveřím, ale bohužel strop byl již v tuto dobu sesedlý na dveře a ty nešly otevřít. Najednou slyším, jak mne někdo z chodby volá a do dveří mlátí a rozráží se dřevo. Za dveřmi stál doktor Vanický a slečna a protáhli mne malou rozbitou škvírkou“. Věra byla zachráněna, ale elektrárna se během několika minut zřítila do Labe.6 Věřino vyprávění jsem si ověřila v Pamětní knize Předměřic nad Labem, informace se shodovaly. Desátého dubna 1932 se hladina Labe zvedla díky povodním a voda podemlela elektrárnu.7 Celá rodina začala zařizovat nový byt ve mlýně Budín čp. 1 v Předměřicích nad Labem, kde v té době bydlela babička Věry, Františka Voženílková. 1.3 Konec šťastného dětství Babička Věry, u které od povodně v roce 1932 bydleli, byla nábožensky založená a bylo pro ni velmi důležité vzdělání, a v tomto duchu, jak sama Věra psala, vychovávala celou rodinu. Věřiny starší sestřenice Marie Pávková a Lída Nepasická chodily do internátní školy 6

7

řádu

sester Voršilek v Liberci. Dnes je bývalý klášter a škola součástí Krajské

Fotografie zřícené elektrárny můžete najít v příloze č. 3 Pamětní kniha Předměřic nad Labem.Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikace-

hradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p2&strana=301&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce%20P%C5%99edm%C4%9 B%C5%99ice%20n.Labem%201376%20-%201936

10

nemocnice Liberec.8 Po ukončení měšťanky v Předměřicích nad Labem a taky po krásných prázdninách, které prožila s kamarády ze Sokola ve Francii, pokračovala v tradici a v září roku 1938 nastoupila do stejné školy, stejně jako kdysi její sestřenice. Věra ve vzpomínkách píše, že to byla velmi tvrdá škola a vyučovalo se pouze v německém jazyce.

Než Věra do internátu odjížděla, předem doma prý prohlašovala:

„Dvanáctého září budu zase doma!!“ Všichni se jí smáli a ptali se proč? To ovšem nedokázala zdůvodnit. Dlouho tam Věra opravdu nepobyla. Musela školu opustit kvůli stupňujícím se akcím Němců-Henleinovců. Jednou v noci bylo slyšet střílení. Sestry Voršilky, jak Věra píše, se snažily, aby dívky o situaci v Liberci věděly co nejméně, ale pořád byla slyšet střelba a tak si pro dívky postupně přijížděli rodiče. Nakonec Věra zůstala ve škole sama ještě s dvěma děvčaty a čekala, až pro ni tatínek pošle auto. Věra tedy z internátu odjela 12. 9. (přesně jak předvídala), schovaná v autě pod peřinami projela Libercem a přijela domů do Předměřic. Tam na ni čekala její o 11 let mladší sestřička Eva Voženílková, která se narodila 11. října roku 1935. Věra musela pokračovat ve studiu, přešla tedy do školy k Anglickým pannám do Svojšic, kam chodila kdysi její maminka Věra. Tam se učila nejen němčinu, ale i angličtinu. Dnes je ve Svojšicích v zámku domov důchodců.9 Po škole ve Svojšicích pak Věra nastoupila na Ekonomickou školu v Hradci Králové, to již započala okupace Němců. Tímto momentem, řekla bych, skončilo Věřino šťastné a bezstarostné dětství. Když Věra dokončila Ekonomickou školu v Hradci Králové, hrozilo jí nasazení do Říše. Rodičům se podařilo jí dostat na hospodářskou školu „Maidhof“ ve Slezsku.10 Tam dokončila dva semestry a dostala doklady na možnost jít studovat vysokou školu zemědělskou do Berlína, ale to odmítla. Mezitím už otec odeslal přihlášku na jazykovou školu do Prahy. Tehdy měli byt v Praze na Jungmannově náměstí, kde by při studiích mohla bydlet.

8

Liberec. Dostupné z: http://www.frydlantsko.eu/liberec/ Domov důchodců . Dostupné z:http://www.svojsicedomov.cz 10 Maidhof Gnadenfrei. Dostupné z: http://www.reifensteiner-verband.de/Maidhof.pdf 9

11

Po tomto rušném období Věra nastoupila na jazykovou školu do Prahy. Po roce na škole v Praze si složila státní zkoušku z angličtiny a o pár týdnů déle i z němčiny. A tehdy bylo její studium přerušeno kvůli „totálnímu pracovnímu nasazení pro narozené v roce1924.“ Jak sama píše ve svých vzpomínkách, měla velké štěstí, že tehdy měla bydliště v Praze a ne v Předměřicích. Jednoho dne se musela dostavit na pracovní úřad. A teď bych zase kousek ráda citovala ze vzpomínek Věry: “Protože moje příjmení začínalo na „V“ byla jsem už mezi posledními – a tak vyvolali Voženílek a Voženílková a šli jsme dva k zapisovateli. Neznali jsme se, přesto, že naši rodiče se znali. Jeho otec totiž tehdy zastával nejvyšší místo v protektorátním bankovnictví. Oba jsme měli smysl pro humor a tak jsme se chytli za ruce a šli k zapisovatelce. Ta se na nás – již unavená podívala – její otázka – manželé? Oba jsme přikývli a byli jsme zařazeni do podniku v Čechách. Vyšla na nás Českomoravská Kolben Daněk v Karlíně. Bylo to štěstí.“ Potom si Věra zařídila všechny formality a odjela na tři dny domů. Otec se zlobil, myslel si totiž, že nastoupí do zemědělské výroby do Jeřic, ale Věra byla nakonec v Kolbence velmi spokojená. Období války a práce v Kolbence samozřejmě tak zcela nepatří do kapitoly o šťastném dětství, ale chtěla jsem stručně ukázat, co se v době války s Věrou dělo.

12

2. Svatební fotografie Jako symbol pro další etapu Věřina života jsem si vybrala její svatební fotografii.

Na fotografii vidíme novomanžele Věru a Jaroslava Horákovi, kteří po obřadu vychází z kostela. V příloze č. 4 je jejich oddací list, ze kterého můžeme vyčíst důležité údaje. Svatba se konala 28. června 1947 v 18.00 hodin v evangelickém kostele u Klimenta v Praze II.11 Tento kostel dodnes v Praze stojí, v současné době kostel náleží do správy Českobratrské církve evangelické, která ho propůjčuje ke konání bohoslužeb anglické farnosti Starokatolické církve v ČR.12 Věra byla křtěná katolička, jak víme z rodného listu. Jelikož celá rodina Horákových z Černilova byli evangelíci, Věra musela tedy před svatbou přestoupit na manželovu víru.

11 12

Oddací list, viz příloha č. 4 http://www.starokatolici.cz/kde-jsme/farnost-praha-kliment/evangelicky-kostel-sv-klimenta

13

Na svatební fotografii, kdy novomanželé Věra a Jaroslav Horákovi vychází z evangelického kostela u Klimenta, můžeme vidět, že se oba usmívají a vypadají velmi šťastně. Věra má na sobě bílý svatební kostýmek a klobouk. Jaroslav má na sobě hezký padnoucí oblek a bílou košili. Oba dva vypadají velmi elegantně. Dále také Věra drží v ruce krásnou kytici, myslím si, bílých růží se zajímavou svatební ozdobou ve tvaru kroužků. V pozadí je vidět několik svatebních hostů a vchod do kostela. V příloze č. 5 je fotografie vstupního portálu kostela pro porovnání dnes a tehdy.13 Z druhé strany fotografie je napsáno: „Má vnučka Věra Voženílková provdala se v červnu 1947 za statkáře Jaroslava Horáka z Černilova u Hradce Králové.“ Označení vnučka mne vede k tomu, že tu fotografii popsal někdo z Věřiných prarodičů. Potom je tam také razítko firmy, která dělala fotky na svatbě. Je zde natištěný nápis Foto-atller Mráz. Dále bych si ještě ráda položila otázku, proč se Věra vdávala v Praze a ne třeba v Hradci Králové, když oba bydleli v blízkosti Hradce Králové? Na oddacím listě je patrno, že Věra měla trvalé bydliště v Praze II. v ulici Jungmannova, č.p. 769. Její bydliště tedy mohlo být jedním z důvodů. Dalším důvodem, podle mého názoru, byla vyhrocená situace kolem jejího otce ve východních Čechách, jelikož po II. světové válce byl obviněn z kolaborace s Němci a nejen to. Měl hodně majetku, budoucí manžel Věry byl také bohatý, tak ostatní možná záviděli. Novomanželé asi chtěli, aby obřad proběhl v klidu a dále od domova, tedy v Praze. 2.1 Seznámení Co vedlo ke svatbě? V roce 1943 se Věra seznámila s Jaroslavem Horákem. Jaroslav dodával obilí do mlýna v Předměřicích a tam se zřejmě seznámil s Věrou. Mezi Věrou a Jaroslavem přeskočila jiskra a začali se scházet, což Věra píše ve svém deníku. Z deníku Věry, který jsem si přečetla, vím poměrně zajímavou věc. Věra v deníku píše, že se rok a půl s Jaroslavem Horákem tajně scházeli a až po této době jí její otec dovolil s Jaroslavem chodit oficiálně. Muselo být tedy někdy na konci roku 1944 nebo až v roce 1945. To byla doba války. Věra byla zaměstnána v Kolbence v Praze jako druhá sekretářka na obchodním oddělení. O tomto období totiž Věra píše ve svých vzpomínkách na své dětství a mládí.

13

Porovnání kostela dnes a tehdy v příloze č. 5

14

Po válce Věra pomáhala svému otci na velkostatku – v drůbežárně v Jeřicích.14 Určitě častěji se zde také mohla vidět s Jaroslavem. Ráda bych citovala pár vět, které Věra psala ve svém deníku o svém budoucím manželovi. „Snad jestli někdy bude někdo tyto řádky číst, ať ví – mám jej tolik-tolik ráda, vím, že bych nikoly? nikoho tolik neměla, jsem tolik šťastná, že se mi podařilo – že konečně můžeme spolu veřejně chodit. Je tolik milý, pozorný a má mě rád. A já jiného nechci než stálou lásku….! Rozumíte mi?“ Jejich vztah vyústil svatbou. A to, co napsala do deníku, se mi moc líbilo a utvrdilo mě to v názoru, že se vzali z lásky. Jistě jim svatební hosté přáli hodně štěstí ve společném životě. Málokdo mohl tušit, co všechno se v následujících měsících a letech stane. 2.2 Jaroslav Horák Ještě krátce k ženichovi. Jaroslav Horák se narodil v Hradci Králové dne 24. března roku 1915. Narodil se do selské rodiny Jaroslava a Berty Horákových, kteří vlastnili statek v Černilově čp. 19. Z vyprávění jeho syna vím, že Jaroslav měl dvě sestry, se kterými měl velmi hezký vztah. Jaroslav absolvoval zemědělskou školu v Chrudimi a poté už pomáhal svému otci jméno na statku v Černilově s hospodářstvím. Byl velmi charizmatický, uměl vystupovat před lidmi, byl milý a gentleman. Také byl stejně jako jeho otec a také jako Josef Voženílek členem Selské jízdy.15 Jaroslav Horák patřil po válce mezi největší sedláky na Hradecku, vlastnil 50 ha půdy.16 V Černilově byl Jaroslav velmi vážený a líbil se hodně děvčatům.

14

V příloze č. 6 je ukázka objednávky drůbežárny Jeřice z června 1945. Více informací o Selské jízdě lze najít na: http://www.ustrcr.cz/cs/selske-jizdy#cely 16 Pamětní kniha obce Černilov 1945 – 1969, http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_84_x1&strana=8&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce%20 %C4%8Cernilov%20%201945%20-%201969 15

15

2.3 Svatba – začátek šťastného života? Naše rodina se domnívá, že by otec Věry, Josef Voženílek, zřejmě se svatbou vůbec nesouhlasil, protože Věřina a Jaroslavova rodina byla každá na úplně jiné společenské úrovni. Rodina Horáků byla sice vážená selská rodina, ale i tak se Věra pohybovala v jiných společenských kruzích. V té době ale Josef Voženílek už věděl, že se situace v Československu prudce změní tím, pokud se komunisté dostanou k moci. A také byl přesvědčen, že začne znárodňování a postihy majetných lidí. Podle mého názoru si pravděpodobně myslel, že by mohl Věru ochránit tím, že si vezme Jaroslava Horáka. Měla by jiné jméno a tak by jí tedy už nemuseli tolik spojovat s Voženílkovými, kterým se v roce 1947 nedařilo úplně nejlépe. S Josefem Voženílkem probíhal soud, ve kterém byl obviněn z kolaborace s Němci za II. světové války. V říjnu roku 1948 byl Josef Voženílek odsouzen mimořádným lidovým soudem na 15 let těžkého žaláře a ztrátu veškerého majetku. Josef ale při vyřčení rozsudku nebyl přítomen. Před vynesením rozsudku uprchl do Německa a poté do Ameriky nejprve jen se svým synem Janem, který je na fotografii z dětství s Věrou. Také aby mohl připravit lepší podmínky pro svou ženu a nejmladší dceru Evu Voženílkovou, které se za ním asi po měsíci vydaly.17 Dnes už víme, že Josef Voženílek s Němci nekolaboroval, soud byl vykonstruován. Komunistům vadil především bohatý podnikatel, bývalý vysoce postavený agrárník. Můj děda Jaroslav Horák ml. se domnívá, že Josef Voženílek doporučil emigraci také Věře a jejímu manželovi. Jaroslav Horák st. nechtěl asi nechat celé hospodářství a své rodiče v Černilově a tak se rozhodl s Věrou zůstat. Rok po svatbě, přesněji 30. dubna 1948, se Věře a Jaroslavu narodilo první dítě Jaroslav Horák mladší a 4. ledna 1950 druhé dítě - holčička Helena. Obrázek idylické rodiny ale bohužel netrval dlouho. Po válce v roce 1946 byl prezidentem opět zvolen Edvard Beneš, předsedou vlády se stal v srpnu 1946 předseda komunistické strany Klement Gottwald. Komunistická strana Československa, která úzce spolupracovala se Sovětským svazem, však přešla v roce 1947 17

Pamětní kniha Předměřic nad Labem, http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p3&strana=143&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce %20P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice%20n.Labem%201941%20-%201952

16

k boji o získání veškeré politické moci. Ve svém novém volebním programu měla znárodnění průmyslu a velkoobchodu a také pozemkovou reformu. Boj komunistů vyvrcholil 25. února 1948, kdy prezident Beneš pod tlakem komunistů přijal demisi demokratických ministrů. Tím zvítězila Komunistická strana Československa a to byl konec demokracie v našem státě. S nástupem komunistické vlády začala politická i hospodářská přeměna země - likvidace opozice, posílení státní policie, znárodňování, pozemková reforma, zakládání zemědělských družstev.18 Také v Černilově se začalo v roce 1950 uvažovat o založení jednotného zemědělského družstva.19 Jaroslav Horák jako jeden z nejmajetnějších hospodářů musel být komunistům trnem v oku. V Pamětní knize je Jaroslav Horák označen jako „vesnický boháč“.20 Tento termín se objevuje od roku 1948, má určitě negativní obsah. Komunistická propaganda ho používala jako ekvivalent ruského „kulak“, „vesnický boháč“ byl vlastně hanlivý výraz pro větší a zámožnější hospodáře21 Označení tímto výrazem nebylo tedy pro Jaroslava Horáka dobrým znamením. V roce 1951 byl Jaroslav Horák obviněn i se svou manželkou z „prodeje většího množství dobytka a vepřů na černo a pro ukrývání majetku J. Voženílka, který po únoru 1948 uprchl za hranice, k trestu odnětí svobody na 15let a manželka Věra na 12let. Veškerý majetek zabaven.“ Použila jsem věty, které jsou uvedeny v Pamětní knize z Černilova.22 Ze soukromých zápisků matky Jaroslava Horáka však vyplývá, že neoficiálním důvodem byla pomoc Věry a její manžela při útěku Věřiny matky. V památníčku, který psala matka Jaroslava Horáka st. Berta Horáková, jsem našla tuto větu: „Proto že svezli babičku do Chocně na nádraží a ona odjela do ciziny za dědečkem. O jaký žal, co slzí vyteklo a jak se 18

Olivová,V.: Dějiny nové doby 1850 - 1993, s. 159- 165 Pamětní kniha obce Černilov: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_84_x1&strana=8&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce%20 %C4%8Cernilov%20%201945%20-%201969 20 Pamětní kniha obce Černilov 1945 – 1969 http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_84_x1&strana=8&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce%20 %C4%8Cernilov%20%201945%20-%201969 19

21

Pojem kulak a vesnický boháč. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/pojem-kulak-a-vesnicky-bohac Pamětní kniha obce Černilov, http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_84_x1&strana=8&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce%20 %C4%8Cernilov%20%201945%20-%201969 22

17

nám stýská. Jak je smutno bez maminky, bez tatínka. Všechno nám vzali.“ Celého majetku se po odsouzení manželů Horákových ujímá JZD, ale jak ze zápisků pamětní knihy vyplývá, mělo JZD velké starosti s tím, aby zvládlo obhospodařit veškeré polnosti.23 2.4 Smutné období Na fotografii, kterou jsem přiřadila k této kapitole, se zdálo, že svatbou to krásné jen začne, ale bohužel, jak už víme, tak tomu není. Od své rodiny vím, že Věra a Jaroslav si dlouho mysleli, že to, co se děje okolo jejich zatčení a rozsudku je jen nějaké nedorozumění a že je přeci nemohou zavřít, když měli malého syna Jaroslava a čerstvě narozenou dceru Helenu. Po uvěznění Věry a Jaroslava se rodina pořád snažila vysvětlovat, že je to jen nedorozumění. Jak vzpomíná můj děda Jaroslav Horák ml. v rozhovoru, který je v příloze č. 12, rodina dělala maximum pro to, aby pomohli alespoň zmírnit jejich trest. Psali, kam se jen dalo, ale bohužel bez úspěchu. Věra byla odsouzená na 12 let. Převážně byla ve vězení v Pardubicích, ale dále i Zámrsku u Litomyšle nebo Železové na Slovensku. V kriminále to pro ni určitě nebylo lehké, ale jak sama říkala, tak ženy ve vězení si navzájem pomáhaly a učily se od sebe nové věci. Její spoluvězeňkyně byly převážně odsouzené v politických procesích. Jednou ze známějších spoluvězeňkyň byla herečka Jiřina Štěpničková nebo také Naděžda Kavalírová, která je dnes předsedkyní Konfederace politických vězňů v České republice.24 Manžel Věry Jaroslav byl odsouzen na 15 let a většinu svého trestu byl v Jáchymově, kde pracoval v uranových dolech. Dále byl také zavřený v Plzni nebo ve Valdicích u Jičína. Děti po většinu času vyrůstaly u maminky Jaroslava Horáka st. v Černilově, u Berty Horákové. Berta byla už ale starší žena, často jí s výchovou vnoučat i financemi pomáhalo příbuzenstvo, jak jsem se dozvěděla z vyprávění a z památníčku Berty. Když byla Berta nemocná, tak její vnuk Jaroslav Horák většinou pobýval v Čáslavi u rodiny Procházkových a jeho sestra Helena byla u Honkeů v Předměřicích nad Labem. Babička Berta, jak jí můj 23

Pamětní kniha Černilova, http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_84_x1&strana=8&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce%20 %C4%8Cernilov%20%201945%20-%201969 24

Naděžda Kavalírová. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Nad%C4%9B%C5%BEda_Kaval%C3%ADrov%C3%A1

18

děda Jarda říkal, na něho bohužel moc nestačila a tak se převážně vychovával sám, a proto pro něho byl hodně těžký návrat jeho rodičů z kriminálu. Byli to pro něj prakticky cizí lidé, chtěli ho vychovávat a chtěli po něm nějaký řád. Jak vyplývá z rozhovoru, moc nelíbilo. Byla svatba šťastným začátkem jejich společného života? Vzhledem k událostem určitě ne. Věra byla od svého manžela odloučená 15 let. Sama si nedokážu ani představit, jaké pro ně muselo být později se zase sbližovat a znovu se poznávat. A ještě horší muselo být pro Věru vědomí, že nemůže vychovávat svoje děti. V příloze č. 7 můžete najít fotografii, kde se Věra vrací z kriminálu domů. Podle mého názoru to pro ni muselo být hrozné. Věra, která se před svatbou a zejména před komunistickým převratem pohybovala v těch nejvyšších kruzích, byla dlouho za mřížemi bez manžela, bez dětí, bez ničeho. Velmi ji obdivuji za to, že to zvládla, protože to určitě bylo velmi psychicky náročné. Věra se později o tomto životním období nerada bavila. Pokud ona nebo její manžel výjimečně vzpomínali, byl na nich velký smutek a často slzy v očích. Přes všechno, co se ve Věřině rodině událo, si Věra naštěstí cestu zpátky ke svým dětem a manželovi našla. O to silnější rodinné pouto je v dalších letech spojovalo.

19

3. Rodinné setkání v roce 2002

V této poslední kapitole bych chtěla popsat ještě jednu fotku, na které je větší část rodiny Horákových a na které jsem i já. Na fotografii se všichni usmíváme a jsme rádi, že jsme se jako rodina zase sešli. Tato fotografie vznikla v prosinci 2002 v Černilově čp. 120, kde v té době bydlela Věra Horáková, její manžel a také jejich syn Jaroslav s manželkou. Fotografie vznikla při návštěvě Věřiny dcery Heleny Noskové, která bydlela se svým manželem až v Plzni. Právě návštěva Heleny byla dobrou příležitostí, aby se rodina sešla. Taková setkání měla Věra vždy ráda. Teď bych ráda tuto fotografii popsala detailněji. Ve fialovém kostýmku v popředí sedí ústřední postava mé práce – má prababička Věra Horáková, v roce 2002 jí bylo 78 let. Vedle ní, úplně vpravo, sedí můj praděda Jaroslav Horák starší, který měl v době fotografování 87 let. Vedle Věry seděla její dcera Helena Nosková. Její manžel Jindřich Nosek stojí první zprava za Jaroslavem Horákem st. Druhý zleva stojící muž je syn manželů Horákových Jaroslav Horák ml. se svou manželkou Lenkou Horákovou.

20

Protože popisuji podle věku, od nejstarší generace po nejmladší, dostávám se nyní k vnoučatům Věry a Jaroslava Horákových. Na fotografii jsou dva vnuci – zcela vlevo ve žlutém triku stojí můj tatínek David Horák a muž držící holčičku Pavel Nosek, můj strýc. Nejmladší dámy sedící na pohovce jsou jejich partnerky, Alice Horáková a v bílém triku Zuzana Nosková. Na fotografii není vnučka Dagmar Horáková, ta totiž držela fotoaparát a zvěčnila tenkrát naši rodinu. Na klíně Alice Horákové sedí zástupce další generace Horákových Jan Horák, můj bratr, který se narodil 12. ledna 2002. V náručí svého strýce jsem konečně já, Barbora Horáková. Narodila jsem se 27. dubna 1999, na fotografii jsou mi tedy tři roky. Jsem ráda, že jsem své prarodiče Věru a Jaroslava ještě zažila a myslím si, že i oni byli rádi, že se dožili pravnoučat. Bohužel mám jen velmi málo vzpomínek na své prarodiče. 3.1 Restituce Po převratu 1989 došlo k očištění jména Josefa Voženílka. A Věra začala podnikat kroky k navrácení „ukradeného majetku“. Po přijetí restitučních zákonů se Věra s manželem Jaroslavem dali neprodleně do dodání veškerých podkladů k navrácení majetku. K navrácení většiny majetku rodin Voženílkových a Horákových, případně náhrad za nevydaný majetek, tedy došlo, většina majetku byla navrácena do roku 1993. Věra a její manžel určitě udělali velký kus práce, když dokázali všechen majetek získat zpět. V současné době se rodina stará o zámek Jeřice a také o firmu Mlýny J. Voženílek, spol. s r.o. 3.2 Závěr života Věra byla velmi ráda, že se jí podařilo většinu majetku získat zpět pro rodinu a předat další generaci. Věra své rodině dlouho tajila svou nemoc, se kterou sama určitě velmi dlouho bojovala. Byla velmi silnou osobností a to všechno, co v životě překonala, tomu jen odpovídá. Před mým narozením se Věra konečně odhodlala jít k lékaři a ten jí asi jen potvrdil to, co si už delší dobu myslela a to že měla rakovinu prsu. Podle vzpomínek mého dědy jí doktor řekl, že už je rakovina ve velmi pokročilém stádiu a že není naděje na vyléčení. A i v této životní etapě Věra prokázala, že je bojovnicí a svojí silnou vůlí překonala čas, který jí lékaři předpovídali. Z dalších rodinných vzpomínek vím, že si Věra stanovovala cíle, kterých se 21

chce ještě dožít. Byly to třeba promoce její vnučky Renaty Noskové, svatba tří svých vnoučat nebo narození třech svých pravnoučat. Těchto okamžiků se dožila a byla za to velmi ráda. Její manžel byl o devět jet starší a bohužel mu začaly ubývat síly. Byl v nemocnici několikrát a zajímavou věcí je, že Věra se za ním nikdy do nemocnice nechodila podívat. Vždy seděla v autě před nemocnicí, protože do nemocnice nerada chodila. Možná to bylo i proto, že tam jako malá strávila dlouhou dobu. Jednou se ale do nemocnice rozhodla jít svého manžela navštívit, protože tušila, že už se její milovaný manžel domů asi nevrátí. Jaroslav Horák st. zemřel právě tento den, kdy za ním Věra přišla. Věra se s ním tedy stihla naposledy rozloučit a za její přítomnosti umřel. Jak sama říkala, tak po smrti svého manžela pro ni skončilo životní poslání. Dokázala navrátit zkonfiskovaný majetek a poznat svoje děti vnoučata a pravnoučata, a tak svůj boj se zákeřnou nemocí vzdala. Zemřela 24. srpna 2004 ve věku nedožitých 80 let ve svém domě v Černilově, tři měsíce po smrti svého manžela.

22

Závěr Pokusila jsem se přiblížit podle mě zajímavý osud své prababičky Věry Horákové, rozené Voženílkové, a také dobu, ve které žila. Prožila téměř celé 20. století, její život byl plný zvratů, šťastná období střídala období zlá. Díky této práci jsem se dozvěděla pár nových informací o historii své rodiny, které jsem nevěděla. Myslela jsem si, že si Věra mého pradědu Jaroslava nevzala z lásky. Ještě donedávna jsem si myslela, že si ho vzala na doporučení svého otce jen kvůli tehdejší politické situaci. Překvapením proto pro mne bylo, když můj děda našel deník, kde Věra píše, že ho měla doopravdy moc ráda. Byla šťastná, když si ho mohla vzít. Věra a její manžel byli neskutečně silnými osobnostmi a velmi je oba obdivuji za to, že vydrželi tolik let v kriminále, ale také za to, že dokázali většinu majetku získat zpět pro rodinu. Mnoho lidí, kteří by se dostali do podobné situace, by to možná vzdalo nebo by je osud zlomil, ale Věra byla až do poslední chvíle velkou bojovnicí. Velmi si jí za to vážím. Hledání informací a především mé vyptávání v rodině vedlo u zpovídaných často ke smutku. Nebylo pro ně často lehké vracet se ve vzpomínkách a vyprávět. Přes to všechno jsem ale odhodlaná dál zkoumat historii své rodiny. Zjistila jsem, že zajímavý osud měli totiž i ostatní členové rodiny.

23

Seznam příloh: Příloha č. 1: Rodný a křestní list Věry Voženílkové, později Horákové Příloha č. 2: Fotografie mlýnu v Předměřicích nad Labem Příloha č. 3: Fotografie zřícené elektrárny v Předměřicích nad Labem Příloha č. 4: Oddací list Věry a Jaroslava Horákových Příloha č. 5: Fotografie evangelického kostela u Klimenta v Praze – porovnání vchodu dnes a tehdy Příloha č. 6: Objednávka z velkostatku v Jeřicích Příloha č. 7: Fotografie Věry, když se vracela z vězení Příloha č. 8: Fotografie z dětství Jaroslava Horáka ml. Příloha č. 9: Fotografie Věry a jejích rodičů Příloha č. 10: Fotografie Věry, když slavila 70 let Příloha č. 11: Fotografie zámku Jeřice u Hořic Příloha č. 12: Rozhovor s Jaroslavem Horákem ml. o jeho dětství

24

Příloha č. 1: Rodný a křestní list Věry Voženílkové, později Horákové, kopie z roku 1939 Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

25

Příloha č. 2: Fotografie mlýna v Předměřicích nad Labem Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

Příloha č. 3: Fotografie zřícené elektrárny v roce 1932 v Předměřicích nad Labem Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

26

Příloha č. 4: Oddací list Věry a Jaroslava z roku 1947 Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

27

Příloha č. 5: Fotografie evangelického kostela u Klimenta v Praze – porovnání vchodu dnes a tehdy Zdroje: Soukromý archív rodiny Horákových a Praha Street View, Dostupné z: https://www.google.cz/maps/@50.091974,14.428627,3a,75y,99.53h,76.57t/data=!3m4!1e1!3m2!1s5yOO1Vjiq2 pUm9wRDuoVjQ!2e0!6m1!1e1

Příloha č. 6: Ukázka objednávky z velkostatku Jeřice u Hořic v roce 1945 Zdroj: Soukromý archív rodiny Horákových

28

Příloha č. 7: Fotografie Věry, když se vrátila domů z kriminálu Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

29

Příloha č. 8: Fotografie, na které můžeme vidět sourozence Jaroslava a Helenu Horákovi, jejich babičku Bertu Horákovou, která je vychovávala, když byli rodiče v kriminále. Vyšší žena vlevo je jejich teta Miloslava Honkeová, která Bertě někdy s výchovou pomáhala. Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

30

Příloha č. 9: Fotografie Věry se svými rodiči Věrou a Josefem Voženílkovými, foceno v Bad Reichenhall, 1975 Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

31

Příloha č. 10: Fotografie, když Věra slavila své 70. narozeniny Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

Příloha č. 11: Fotografie zámku Jeřice Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

32

Příloha č. 12: Rozhovor s Jaroslavem Horákem – přepis „ Dnes je 23. ledna 2015 a já Barbora Horáková dělám vzpomínkový rozhovor se svým dědou Jaroslavem Horákem, kde jsem si na něho připravila pár otázek k jeho dětství.“ B: „Takže první otázka: Co si pamatuješ z dětství?“ JH: „…..když budu vzpomínat na svoje dětství, tak se mně vybaví hlavně to, že jsem byl a vyrůstal… u své babičky, takže ehh… otázka soužití s rodičema přišla na pořad až o hodně, hodně později. Vyrůstání po boku babičky a příbuzenstva ehh.. bylo pro mě velice příjemné, všichni se mně a mé sestře velmi věnovali, já jsem měl svoji volnost. V něčem na mě babička nestačila, tzn. otázka učení .. a držení kroku ve škole, kdy jsem kolikrát musel bejt doučovanej taky, protože jak opakuju, babička na mě nestačila, já jsem využíval jejího přístupu, jejího jak bych řekl takovýho volnějšího, ne snad volnějšího ale ech…, jak bych řekl takovýho menšího důrazu vůči tomu mladýmu člověku, eh.. tak jsem využíval ve svůj prospěch, sám jsem si rozhodoval o spoustě věcí, užíval jsem si volnosti, protože ehh..tak jak jsme byli vystěhovaný z našeho bydlení do výměnku, kterej byl obklopenej rozsáhlými sady ehh..tak jsem užíval tý volnosti toho pohybu kolem, bylo mně dovoleno chovat holuby, chovat ptactvo okrasné, tzn. že jsem si vyráběl klece a voliéry, stavěl různý domečky, následně vyráběl spoustu věcí, tak jak jsem uznal sám za vhodný, jak jsem vyrůstal a i v tý škole pokračoval za pomoci jak babičky, tak paní učitelky, která se mně významně věnovala. …a s partou školní jsme hráli a rádi hráli eh.. kousek od našeho výměnku, byla a je v současné době ještě je, stará sokolovna, u toho hřiště a tam jsme hráli vybíjenou, většinou hodně až do pozdních pozdních nočních hodin, nebo večerních hodin, a moc jsme si to užívali společně,… když si vzpomenu na naše naše společně proživaný, myslím omladiny, společně prožívaný zimy, dnes si nedovedu představit, že bychom my dokázali, kdyby ty zimy byly v tý intenzitě zimní, jako bývali ehh…že by naše rodiče tolerovali, že jsme s pilama, se sekyrama byli na rybnících, sekali kry, a na tom jsme jezdily s pomocí klacků se odpichovali, chodili jsme kolikrát večer mokrý domů, omrzlí, cha cha…vytuhlí…, ale bylo to velice příjemný, nikomu se nic nestalo, ale ale byli jsme z očí jak babičky, tak rodičů ostatních dětí (vesele). Byly to opravdu moc příjemný chvíle, …já jsem …..nevnímal to co se dělo kolem, ty hrůzný věci, který se dotýkaly naší rodiny, ty jako mladej kluk, mladej člověk jsem nevnímal, protože lidi, dospělí lidi v mé přítomnosti se báli prohovořit něco podstatnýho, tak abych já náhodou řekl něco ve škole…a nebyly z tohoto další nepříjemnosti, protože z tohoto 33

mohlo také hrozit taky, že mě i sestru by dokázali vzít babičce, a dát ji někde do ústavu, …takže tohohle si byli všichni dospělí silně vědomi, a takže ty řeči se přede mnou nevedly a když …pominu ty veči, když babička byla nemocná, tak jsme museli jít do dalších příbuzenskejch rodin a co se mně samozřejmě nelíbilo, hned jsem byl sproštěn takovéto volnosti a musel jsem zapadnout do režimu ..tvrdšího obvyklýho v tý rodině, ale nicméně byla to přechodná záležitost ehh..musím taky vzpomenout eee..to, co jsem začal postupně vnímat, že to okolí, okolí i sousedi, vzdálení sousedi, spřízněný duše se dokázali chovat velice vstřícně a bejt babičce nápomocní. Ono bylo hluboko do kapsy, takže uvítala, i když se sousedi báli a právem se báli kontaktu s námi a s babičkou, takže vím, že se stalo, že večer ehh..babička konstatovala, že nám někdo hodil přes plot, přes kamenej plot ehh.. prošel sadem a hodil přes plot pytel mouky a ten se potom odnášel na půdu do moučnice….moc si toto vážila, nedá se na tyhle věci zapomenout, …všechny tyhlety věci, jak jsem řekl se ke mně nedostali, ale o to více jsem si vážil postupem času toho, když pan Nepokoj, nebo Boháčovi, nebo Mervartovi a další a další, byli nápomocni tomu životu, kterej nebyl pro tu babičku s námi jednoduchej. Znova opakuju, jako.. člověk mladej, nezkušenej, nemohl jsem se dostat k těm informacím a dělali to tak dobře, takže spousta věcí ani nedokážu pojmenovat, ale to okolí, mnoho lidí se zachovalo opravdu vstřícně, byli tací, kteří využili situaci a a… a mnoho let chodili v oblečení, jak jsme se následně dozvěděli, rozebrali si ze statku a z bytu co se rozebrat dalo, ale to se stává při každých takovejch politickejch změnách, …o to víc je potřeba si vážit těch lidí, který pomahali a pomohli…“ B: „ A ještě se zeptám, eh…jaký jsi měl vztah teda s matkou, kolik let ti bylo, když je rodiče zavřeli, a jak na ně vzpomínáš na vztah k nim?“ JH: „ Když rodiče zavřeli, ty okamžiky já jsem vůbec, protože jsem byl tak malej,tak jsem vůbec nevnímal, pro mě ten vstup do života byl v podstatě vstup do života s babičkou, a s příbuzenstvem, pak se objevily ty okamžiky těch návštěv, ať už to bylo v Pardubicích ve vězení, anebo nebo Jáchymově, Ostrově teda v těch návštěvních barákách, a pro mě v podstatě máti byla ehh… byla pojmenovaná, že to je moje matka, otec, že to je můj otec, ale v podstatě to pro mě byli cizí lidi. A po těch letech když jsme se takhle vídali, občasně viděli na těch návštěvách, ehh.. tak nastal okamžik, když přišla matka a začali jsme se sžívat. Následně přišel otec z kriminálu, a to přišli pro mě prakticky, když to vono to znít strašně špatně, áá necitlivě, ale pro mě to byli cizí lidi, a my jsme k sobě museli řadu měsíců a možná u otce několik let nacházet takovej ten osobní vztah, abychom se vzájemně respektovali a byli 34

si ehh….prospěšní, a a mohli spolu žít. Ale po těch dejme tomu měsících, nebo několika málo letech, ten vztah jsme našli, a zas vo to byl potom silnější a ten život s rodičema strašně příjemnej a a snažili jsme se jeden druhýmu vyhovět, věřím, že to chápali i voni tak, i když se nedalo dohnat už to, co eh.. to co jsme spolu nemohli prožít v těch letech minulejch, jak jsem zdůrazňoval, já jsem si dokázat jít životem sám, měl jsem své návyky a to se projevilo taky i v dalším období učení a školy, že jsem nebyl ehh prostě od začátku důsledně vedenej k tomu a tlačenej do toho učení, do toho čtení a do těhletěch normálností, protože jsem viděl smysl života trošku v něčem jiným a takže v této oblasti se mnou měli rodiče spoustu starostí, ale mělo to kořeny prostě někde jinde….“ B: „ Psali ti rodiče z kriminálu, pamatuješ si na nějaký dopisy, nebo…?“ JH: „ ….psali, psali z kriminálu psali,…eh … otec taky, já teď nevím ze strany matky jak to bylo, ehh…tam měli možnost postupem taky šetřit nějaký nějaký peníze posílali, ale to jen chci říct, že to úsilí z její strany bylo co mohli, tak dělali aa psali a snažili se komunikovat,ale ehh..já jsem to konzumoval jen v tý rovině, jak jsem asi naznačil, že přišla zpráva od rodičů, který byli jaksi pojmenovaný mými rodiči, ale ten vztah ze začátku prostě tam nebyl.., že jo, to byly jenom ty zprávy, který jsem vyslechnul a nebral jsem je s tou vážností která by se k tomu tehdy měla přisuzovat.“ B: „ Když teda rodiče zavřeli, tak co se dělo potom.., kde jste bydleli?“ JH: „…jak už jsem se zmínil, tak byla to snad i určitá tolerance ty obce..eh.. k tomu stavu, kterej nastal, že jsme mohli bydlet vedle statku ve výměnku, i když ty poměry potom a toho okolí, jako protože v tom statku se hospodařilo dost intenzivně, i potom JZD a státní statky tam intenzivně hospodařily, hodně hovězího dobytka a pod okny nám tam dělali strašný nepříjemnosti s hnojem, takže ledaskdo by odtamtaď utekl, ono nebylo kam utíkat, teda ale takovýto znepříjemňování života pro tu babičku a která to vnímala jistě velice silně ..eh… bylo bylo nepříjemný, ale na druhou stranu musíme říct, že ta možnost zůstat aspoň v tom prostředí, nebejt vystěhovanej někde desítky km někam třeba do pohraničí, tak proto jsem zmiňoval to byla určitá vstřícnost ještě za těch strašných věcí, který se udály, že se mohlo zůstat v tý obci a ty spřízněný duše, že mohly bejt tady nápomocný, no…“ B: „ Ty jsi zmiňoval, že máš sestru.. Vyrůstali jste spolu, jako v dětství nebo…?“ 35

JH: „ Pokud to šlo, tak jsme vyrůstali u babičky spolu, ale pak nastal okamžik, že na babičku toho to bylo taky hodně, a vzpomínal jsem taky nějaký to marodění babičky, takže pak došlo k tomu, že v některejch časovejch úsecích jsem já pobýval v Čáslavi u příbuzných a sestra v Předměřicích taky u příbuzných. Tzn. v Čáslavi u Procházků a v Předměřicích u Honkeů.“ B: „ … ještě poslední otázka, když byli rodiče zavřený, nebo i když přišla tvoje matka, navštěvovali jste otce, jak jste tam jezdili, pamatuješ si na nějaký okamžiky když jste navštěvovali ještě..“ JH: „…určitě, protože byly snahy nejen navštěvovat, bylo ale i ze strany babičky bylo mnoho pokusů a spolu s příbuznejma žádostí o předčasný propuštění jak matky, tak otce, takže se na prezidentskou kancelář, na ministerstva a já nevím kam všude psali eh..než budu mluvit o těch návštěvách, tak ale ještě vzpomenu, následně jsme se potom dostali a já jsem taky viděl, dopis kterej šel na prezidentskou kancelář přišel zpátky na Obecní úřad do Černilova a v Černilově se vyjádřili, že není záhadno, aby se Horákovi vrátili a tak to nepodpořili tyhlety věci, Praha sama nerozhodovala a a na vyjádření tady z obce zůstali naši dál v kriminále.. I s babičkou, která když byly oba dva rodiče ještě zavřený, tak organizovala s příbuzenstvem návštěvy, jak do těch Pardubic, tak do toho Ostrova nad Ohří. V Černilově byli vystěhovaný tak na tom dolním konci Černilova, pokud si to dobře vybavuju, manželé Smetánkovi a oni měli takovou starou hranatou Pragovku, auto, který jezdilo myslím asi do takovejch 60km maximálně, celý se to klepalo, byla to taková škatule, ale jezdilo to, a nikdy nás to nenechalo nikdy někde na cestě i při tý na tehdejší dobu a na to auto, copak do těch Pardubic to byla krátká cesta, ale jet na to eh…tam na ty Karlovy Vary a na ten Ostrov, to už byl opravdovej vejlet pro to auto, když se to mělo absolvovat, takhle nicméně nikdy neřekli ne, bylo to za úplatu, ale byli jsme, byla jak babička, tak příbuzenstvo bylo rádo, že nám takhle vycházeli vstříc, a že nás tam pan Smetánka dovezl vždycky..“ B: „…ještě mně napadla úplně poslední otázka, a to eh…když se rodiče vrátili, tak jsi mi vyprávěl, že tě nutili jet na tábor, tak kdybys ještě něco málo o tom řekl..“ JH: „..já, tak nějak asi musím navázat na to, co jsem říkal, že jsem byl zvyklej hodně sám hodně sám si rozhodovat, organizovat si život, a takže když eh..přišla máti, začala pracovat, začala pracovat v Panaru, šila košile, a dost často límečky všívala a tam se všívali takový ty malý vočka, nebo takový ty visačky jsme ji vždycky tady doma stříhali a chystali se sestrou, 36

ale teď jsem utekl od tématu tábor. A vona měla možnost, možnost zajistit pro nás tábor. Ehh…snažila se pro nás v tý době zajistit co se dá nejlepšího, vona byla zvyklá eh…na takovej ten větší společenskej život, věřila že by mně to prospělo taky, tak zajistila prostřednictvím tehdy to byla Jednota Bydžovská a zajistila krásnej tábor na Želivce. Jmenovalo se to Plátěná osada, v nááádherným prostředí eh…stany s podsadama , ale byl tam režim. Byl tam režim, kterýmu se člověk musel podřídit. A já jsem prostě na to nebyl zvyklej. To jsem prostě …horko těžko tam setrval, až jako jsem chtěl odtamtaď utýct, a až jsem si pak dal nějaký podmínky, za jakejch tam zůstanu. Domluvil jsem si, že dostanu, když přijedu domů vzduchovku…Tak jsem to tam vydržel /vesele/ eh…jinak ten tábor byl úžasně organizovanej, když to člověk s odstupem času hodnotí. Drželi se služby, jak v kuchyni, tak večer, dělali se různý noční hry, ale prostě bylo na nás naloženo, že jsme se o sebe museli postarat. Želivka byla plná ryb, tak jsme si chytali ryby, ešusy myli v řece. Naproti byl tzv. mastňáckej tábor Pražáků, ti měli zase úplně hotelovej systém tam, jo. Těm se všechno podstrojovalo. Takže ale chtěl jsem říct, že máti pro mě chtěla v tomhle ohledu zajistit co se dá, ale já jsem nebyl uchystanej to konzumovat.“ B: „Tak jo, tak děkuju“.

Příloha č. 12: Rozhovor s Jaroslavem Horákem ml. (narozen 1948), zvuková verze přiložena u práce v elektronické podobě

37

SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY Archivní prameny Pamětní kniha obce Černilov 1945 - 1969. E-badatelna Východočeských archivů. Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_84_x1&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD+kniha+obce+% C4%8Cernilov++1945+-+1969&strana=1 Pamětní kniha Předměřic nad Labem 1376 – 1941. E-badatelna Východočeských archivů. Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p1&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD+kniha+obce+ P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice+n.Labem+1376+-+1941&strana=1 Pamětní kniha Předměřic nad Labem 1941 – 1952. E-badatelna Východočeských archivů. Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p3&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD+kniha+obce+ P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice+n.Labem+1941+-+1952&strana=1 Ze soukromého archívu rodiny Horákových: Oddací list Věry a Jaroslava Horákových Památníček, psala Berta Horáková, vznik 1951- 1956 Rodinná kronika Rodný a křestní list Věry Voženílkové Různé jednotlivé archiválie, fotografie, dokumenty hospodářského rázu Sepsané vzpomínky Věry Voženílkové, autorka: Věra Horáková, rozená Voženílková, rok vzniku 1996 Rozhovory Rozhovor s Jaroslavem Horákem ml., zaznamenala Barbora Horáková dne 23. ledna 2015 Literatura OLIVOVÁ, Věra. Dějiny nové doby: 1850-1993. 1. vyd. Praha: Scientia, 1995, 181 s. ISBN 8085827948. Internetové zdroje Evangelický kostel sv. Klimenta. In: Starokatolická církev [online]. [cit. 2015-01-30]. Dostupné z: http://www.starokatolici.cz/kde-jsme/farnost-praha-kliment/evangelicky-kostelsv-klimenta

38

Jeřice u Hořic. In: Hrady.cz [online]. [cit. 2015-02-05]. Dostupné z: http://www.hrady.cz/?OID=3639 Josef Voženílek. In: Československé dokumentační středisko. [online]. [cit. 2014-12-08]. Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html Liberec. In: Frýdlantsko [online]. [cit. 2015-02-05]. Dostupné z: http://www.frydlantsko.eu/liberec Maidhof Gnadenfrei. In: Reifensteiner Verband [online]. [cit. 2015-02-08]. Dostupné z: http://www.reifensteiner-verband.de/Maidhof.pdf Naděžda Kavalírová. In: Wikipedia [online]. [cit. 2015-02-05]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Nad%C4%9B%C5%BEda_Kaval%C3%ADrov%C3%A1 Pojmy „kulak“ a „vesnický boháč“. In: Ústav pro studium totalitních režimů[online]. [cit. 2015-02-05]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/pojem-kulak-a-vesnicky-bohac Praha. Street View. In: Google Maps [online]. [cit. 2015-02-05]. Dostupné z: https://www.google.cz/maps/@50.091974,14.428627,3a,75y,99.53h,76.57t/data=!3m4!1e1!3 m2!1s5yOO1Vjiq2pUm9wRDuoVjQ!2e0!6m1!1e1 Selská jízda. In: Ústav pro studium totalitních režimů [online]. [cit. 2015-02-05]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/selske-jizdy#cely

39