Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a Právní věda
Katedra ústavního práva a politologie
Diplomová práce
Volby tzv. druhého řádu v České republice Petr Vaníček 2012
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Volby tzv. druhého řádu v České republice zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ j JJ
__________________ Petr Vaníček
Poděkování Chtěl bych tímto poděkovat doc. JUDr. Jiří Kroupovi, CSc., za odborné vedení, pomoc a cenné rady při tvorbě této diplomové práce.
Obsah 1
Úvodem ...................................................................................................................................... - 5 -
2
Zákonná úprava a volební systém ........................................................................................... - 8 -
3
Teorie voleb druhého řádu .................................................................................................... - 14 3.1
Pojem a vývoj v rámci voleb do EP .................................................................................. - 14 -
3.2
Teorie volebních cyklů politických stran .......................................................................... - 18 -
3.3
Volební účast ..................................................................................................................... - 19 -
3.4
Volby do Evropského parlamentu – základ teorie mající svá specifika ............................ - 22 -
3.5
Částečné zpochybnění dominance paradigmatu voleb druhého řádu ................................ - 24 -
4
Metodologie ............................................................................................................................. - 26 -
5
Volby v České republice ......................................................................................................... - 28 5.1
Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR – aréna prvořadých voleb..................... - 30 -
5.1.1
Volby 2002 ................................................................................................................ - 31 -
5.1.2
Volby 2006 ................................................................................................................ - 33 -
5.1.3
Volby 2010 ................................................................................................................ - 35 -
5.1.4
Shrnutí voleb do Poslanecké sněmovny .................................................................... - 37 -
5.2
Volby do Evropského parlamentu v České republice ........................................................ - 39 -
5.2.1
Volby 2004 ................................................................................................................ - 42 -
5.2.2
Volby 2009 ................................................................................................................ - 43 -
5.2.3
Shrnutí voleb do Evropského parlamentu ................................................................. - 46 -
5.3
Krajské volby ..................................................................................................................... - 48 -
5.3.1
Volby 2004 ................................................................................................................ - 49 -
5.3.2
Volby 2008 ................................................................................................................ - 50 -
5.3.3
Shrnutí krajských voleb ............................................................................................. - 52 -
5.4
Komunální volby................................................................................................................ - 54 -
5.4.1
Volby 2006 ................................................................................................................ - 54 -
5.4.2
Volby 2010 ................................................................................................................ - 56 -
5.4.3
Shrnutí komunálních voleb........................................................................................ - 58 -
5.5
Volby do Senátu Parlamentu ČR ....................................................................................... - 59 -
5.5.1
Volby 2006 ................................................................................................................ - 61 -
5.5.2
Volby 2008 ................................................................................................................ - 62 -
5.5.3
Volby 2010 ................................................................................................................ - 63 -
5.5.4
Shrnutí voleb do Senátu............................................................................................. - 64 -
5.6
Obecné referendum v ČR................................................................................................... - 65 -
6
Srovnání voleb prvního a druhého řádu – vyhodnocení hypotéz ....................................... - 68 -
7
Otázky do budoucnosti a návrhy právní úpravy de lege ferenda ...................................... - 72 -
8
Závěr ........................................................................................................................................ - 79 -
9
Resumé ..................................................................................................................................... - 82 -
10
Seznam použitých pramenů a literatury .............................................................................. - 84 -
1
Úvodem Volby jsou jiţ dlouhodobě mechanismem převáţně demokraticky orientovaných států,
ve kterých uţ po staletí utváří politickou reprezentaci a s tím i celkové politické a kulturní směřování států. Ovšem i přes tuto dlouhodobou tradici se v posledních pár desetiletích, v České republice v podstatě v posledních několika letech, objevuje v souvislosti voleb nový fenomén, a tím jsou tzv. volby druhého řádu (anglicky Second-Order Elections, zkráceně SOE). Vznik tohoto termínu, jakoţto i nové oblasti politologického zájmu, souvisí na jedné straně s rozšiřováním demokratických postupů a decentralizace státní moci – v tomto smyslu lze pro Českou republiku uvést volby do obecních a krajských zastupitelstev nebo Senátu Parlamentu ČR. Na straně druhé, a to především, souvisí se vznikem Evropského společenství či nověji Evropské unie a s tím spojených přímých voleb do Evropského Parlamentu. Tato teorie nachází své uplatnění, jak si ukáţeme později, také při konání celostátního referenda. I přesto, ţe referenda nejsou volby v pravém slova smyslu, vykazují celou řadu specifik typických právě pro volby druhého řádu. Nově také vyvstává otázka případné přímé volby hlavy státu ČR, která nás snad čeká jiţ v blízké budoucnosti a jako taková by se nejspíše také zařadila po bok SOE v ČR. Teorie voleb druhého řádu, jak bývá tento jev nazýván, rozděluje institut voleb na dvě vzájemně se ovlivňující kategorie, a těmi jsou tzv. volby prvního řádu (anglicky First-Order Elections, zkráceně FOE), které reprezentují volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (PSP ČR) v systémech parlamentní formy demokracie, jako je tomu třeba u nás, či volby prezidentské v systémech formy prezidentské demokracie. Na druhé straně to jsou jiţ dříve zmíněné tzv. volby druhého řádu (SOE). Důvod tohoto rozdělení by se dal chápat v tom, ţe jak voliči, kandidující strany, tak koneckonců i média, aplikují v těchto dvou typech voleb v některých aspektech stejné a v jiných zase rozličné postoje i chování a utvářejí si na ně rozdílný názor. Z těchto důvodů se také poměrně ujalo označení tohoto dělení, jako volby „prvořadé“ a volby „druhořadé“. V druhořadých volbách se o mnoho častěji neţ ve volbách prvního řádu prosazují převáţně menší politické strany a uskupení, které jsou dosud ve „vysoké“ politice nezaběhlé, jelikoţ voliči v těchto volbách, které jsou jimi povaţovány za ne zcela důleţité, volí více podle svého vnitřního přesvědčení, pocitů a dojmů. Je to dáno i rozdílným vedením kampaně, která je např. při komunálních volbách více orientována na konkrétní osobnosti a v konečném důsledku je typická aţ téměř „kamarádskými“ vztahy s voliči. V neposlední řadě se zde -5-
setkáváme s tím, ţe při volbách do Poslanecké sněmovny cítí volič větší zodpovědnost, a i s ohledem na moţnost propadnutí hlasu při nepřekročení oné uzavírací klauzule pěti procent dané politické strany, volí často tzv. menší zlo. Menší strany tedy vidí v těchto volbách druhého řádu často i jakési první stupínky pomyslného ţebříku, po kterém mohou nakonec vystoupat aţ na vrchol, tedy do Poslanecké sněmovny. Důleţitý je rovněţ ekonomický faktor ve smyslu nákladů vynaloţených na kampaň, díky kterému vídáme na seznamech kandidujících stran v SOE mnohem více poloţek. Daná strana můţe v těchto volbách kandidovat, byť jen v jediném obvodu, a tam být úspěšně zvolena a začít si takto budovat své oblastní renomé. K takovémuto vítězství pak můţe stačit, i byť jen jediná, výrazná a známá osobnost dané strany. V posledních dnech ovšem tuto situaci můţeme vnímat i na poli rovnou celorepublikovém, kdy velkou pozornost na sebe strhl podnikatel Andrej Babiš, kdy jeho iniciativa ANO 2011 (Akce Nespokojených Občanů) přitahuje velkou pozornost lidí. Zatím to dokonce vypadá, ţe by mohla mít v příštích volbách šanci na úspěch, i kdyţ ji zatím v podstatě tvoří jen jeden člověk, tedy on sám. Ovšem volby do poslanecké sněmovny jsou ještě, nejspíše, velmi daleko a jsou to prozatím jen spekulace. Nicméně, ani tzv. velké strany, které momentálně okupují Poslaneckou sněmovnu, na tyto menší volby nezanevřely a dobře vědí proč. V druhořadých volbách si mohou rozšiřovat svou regionální volební základnu, která je nepostradatelná především, kdyţ některé volby doprovází nízká účast voličů. Jinak řečeno, spokojený regionální volič hodí svůj hlas straně i při volbách prvního řádu. Rovněţ se nám zde objevuje ekonomický faktor ve formě příspěvků za mandát v krajských volbách a moţnost objevit zde budoucí stranické lídry. Nehledě na to, ţe úspěšné volby do Evropského parlamentu mohou znamenat nastartování popularity i v národních volbách, tak jako tomu bylo například u strany Zelených v Německé spolkové republice. Nověji také můţeme jmenovat Le Penovu Národní frontu ve Francii. Její následný úspěch na domácí politické scéně nastartovaly rovněţ evropské volby. S volbami druhého řádu jsou taktéţ spojovány některé specifické jevy. Prvním z nich je moţnost demonstrovat nízkou volební účastí najevo, ţe daný orgán, do nějţ má být voleno, nemá podporu u veřejnosti. V České republice se s tímto setkáváme především u Senátu PČR, a to opakovaně. Druhým fenoménem je moţnost poukázat na souhlas či, povětšinou, nesouhlas veřejnosti s počínáním vládnoucí strany. Takto se děje především uprostřed volebního období vládnoucí strany. Tento jev má mnoho příčin a dále si ho specifikujeme později v této práci. Spíše okrajově se v této práci budu zabývat jednou součástí okruhu teorie voleb druhého řádu, a tím je celostátní obecné referendum. Především z toho důvodu, ţe v České -6-
republice se za celou dobu konalo pouze jedno jediné takovéto referendum, a sice o přistoupení ČR k Evropské unii v roce 2003, a tak zde není příliš moţností ke komparaci a vyvození nějakých obecnějších závěrů by mohlo spíše reflektovat mé osobní pocity a domněnky. Další důvod je ten, ţe v referendu není rozhodováno o nějakém politickém uskupení, ale o určité, více či méně, politické otázce. Referendum si tak trochu tedy ţije ţivotem samo pro sebe. Také volby do Senátu Parlamentu ČR jsou v tomto směru poněkud komplikovaněji interpretovatelné, jelikoţ se při nich uplatňuje z velké části odlišný, většinový, volební systém neţ u ostatních druhů voleb. Postupně se v následujících kapitolách zaměřím na jednotlivé výše uvedené druhy voleb, ať uţ FOE nebo SOE, a provedu jednak jejich komparaci dle vývoje v čase, tak také to, jak se aréna FOE a aréna SOE v dané situaci navzájem ovlivňovala. Většina renomovaných autorů a jejich studií se věnovala teorii SOE především z pohledu voleb do nadnárodního legislativního orgánu, tedy Evropského parlamentu. Je však tato teorie aplikovatelná i v českém politickém prostředí? A pokud ano, tak do jaké míry či s jakými překáţkami a specifiky? Nejen na tyto otázky se budu snaţit v následujícím textu nalézt odpověď. Dále bych se také pokusil nastínit určité otázky, které mohou v příštích letech ovlivňovat arénu voleb druhého řádu. Na úplný závěr bych rád představil několik moţných řešení, jak upravit platnou legislativu směrem k zefektivnění těchto voleb, zvýšení zájmu veřejnosti i politických aktérů o ně, a tím pádem i zvýšení volební účasti.
-7-
2
Zákonná úprava a volební systém Úprava voleb, jejich systému i volebního práva patří k základním pilířům ústavního
systému a konání svobodných a demokratických voleb, jakoţto prostředku k ustavení orgánů moci zákonodárné, patří k fundamentálním prvkům demokratického právního státu, jakým je i Česká republika. Volby plní velké mnoţství funkcí, nejdůleţitější z nich je funkce legitimační, která ospravedlňuje prosazování určité politiky a je ukazatelem směřování společnosti jako celku. Je dobré zmínit rovněţ funkci aktivizační, díky které si voliči uvědomují jejich podíl na politickém ţivotě.1 Účast a rozhodování voličů ve volbách, jakoţto i počet kandidujících stran, určuje do jisté míry také druh volebního systému. Pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, krajských a obecních zastupitelstev a nejnověji také Evropského parlamentu platí s drobnými odchylkami stejný systém, tedy poměrné zastoupení. V tomto volebním systému jsou nejdůleţitější tři faktory ovlivňující úspěšnost kandidujících subjektů. Jsou jimi matematická formule, velikost volebních obvodů a kvóty.2 Volební formule, tedy způsob převádění odevzdaných hlasů na mandáty, je klíčová proměnná listinných volebních systémů. V našem systému se pouţívá tzv. volební dělitel neboli téţ systém nejvyššího průměru, který vychází z předpokladu, ţe nárok na zisk poslaneckého křesla by měl mít ten subjekt, který vykazuje nejvyšší průměr hlasů na mandát. Zisk subjektu ve volbách se postupně dělí řadou čísel a mandát je poté přidělen vţdy straně, která vykazuje nejvyšší aktuální průměr na mandát. Ve všech těchto uvedených volbách se vyuţívá tzv. d‟Hondtova přepočítávací metoda.3 U voleb do Poslanecké sněmovny se na ni přešlo od roku 2002 místo dříve vyuţívané tzv. HagenbachBishoffovy metody. Co do výše zmíněných kvót se ve volbách často uplatňuje 5% uzavírací klauzule neboli také umělý volební práh pro postup do skrutinia, kdy se mandáty rozdělují pouze v tomto jednom skrutiniu. Pokud je uzavírací klauzule vhodně nastavena, můţe znamenat mimořádně účinný nástroj proti reprezentaci menších politických uskupení a neţádoucí fragmentaci zákonodárného sboru.4 Dále se ve volebním systému setkáváme se zákonem neupraveným pojmem, a to přirozený volební práh. Jedná se o minimální počet 1
BAHÝĽOVÁ, Lenka; FILIP, Jan; MOLEK, Pavel et al. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010. s. 309-310. ISBN 9788072018147. 2 LIJPHART, Arend. The Field of Electoral Systems Research: A Critical Survey. Electoral Studies. 1985, roč. 4, č. 1, s. 7. ISSN 0261-3794. ISBN 9788024729084. 3 Celkový počet odevzdaných hlasů pro danou stranu se postupně dělí čísly 1, 2, 3 aţ n, kdy n představuje počet kandidátů na listině, nejvýše pak počet členů zastupitelstva, do doby, neţ jsou přidělena veškerá křesla v daném volebním obvodu. Mandát je vţdy alokován té straně, jeţ vykazuje nejvyšší průměr hlasů na mandát. U voleb do krajského zastupitelstva se pouţívá modifikovaná podoba téhoţ. 4 BALÍK, Stanislav. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s. 98-103.
-8-
hlasů, který musí daný subjekt ve volbách dosáhnout, aby získal právě jeden mandát. Za určitých okolností, jako jsou dominantní postavení některých subjektů a malý počet rozdělovaných mandátů ve volebním obvodu, můţe dosáhnout dokonce vyšších hodnot, neţ zmíněná, zákonem stanovená, uzavírací klauzule. Pokud dále v textu není uvedeno jinak, mohou v těchto volbách kandidovat pouze politické strany, politická hnutí a jejich koalice. Primární obecné zakotvení voleb a volebního systému nacházíme jiţ na ústavní úrovni, tedy v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Zde je stanoveno, ţe Česká republika je demokratický právní stát a jeho základní sloţku tvoří lid, který je zdrojem veškeré státní moci. Dále také, ţe politický systém je zaloţen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěţi politických stran.5 V Listině základních práv a svobod najdeme v čl. 21 mimo jiné právo občanů podílet se na správě veřejných věcí buďto přímo, nebo volbou svých zástupců. Takovéto volební právo je všeobecné, rovné, a přímé a vykonává se tajným hlasováním. Je tak zaručena svoboda hlasování a výkonu hlasovacího práva. Obsahem principu všeobecnosti volebního práva je myšlenka, ţe z účasti na volbách nemůţe být vyloučena ţádná skupina či společenská vrstva obyvatel. Princip rovnosti pak znamená, ţe kaţdý volič má stejný počet hlasů, z nichţ kaţdý má stejnou váhu. Přímost spočívá v bezprostředním výkonu volebního práva, nikoliv tedy prostřednictvím jakýchkoli zprostředkovatelů, např. volitelů. Konečně pak princip tajné volby je zárukou vyjádření svobodné vůle kaţdého voliče, který není povinen komukoli svěřovat své politické postoje.6 Co do volebního systému, uplatňuje se systém poměrného či většinového zastoupení, jak si konkrétněji rozebereme dále v textu. Obvykle se v případě kandidatury setkáváme s nutností sloţení určité finanční hotovosti, u voleb do Poslanecké sněmovny je tak stanovena nutnost zaplacení volebního příspěvku, u kandidatury do Senátu se skládá kauce, která se vrací při dosaţení zisku šesti a více procent v daném obvodě. Politickým stranám však za určité situace vzniká taktéţ nárok na uhrazení nákladů na volby. U voleb do Poslanecké sněmovny získává kaţdá strana s více neţ 1,5% hlasy nárok na příspěvek 100 Kč za kaţdý hlas, u voleb do Evropského parlamentu pak 30 Kč za obdrţený hlas s nutností zisku minimálně 1% všech hlasů. Řízení voleb zajišťují volební orgány, které jsou kombinací exekutivního a politického principu. Existují také určitá pravidla vedení volební kampaně. Většina nákladů na volby je hrazena ze státního rozpočtu. Tradičně se volby konají ve dvou,
5
Viz ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. BAHÝĽOVÁ, Lenka; FILIP, Jan; MOLEK, Pavel et al. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010. s. 310-315. ISBN 9788072018147. 6
-9-
po sobě následujících, dnech.7 U kaţdého druhu voleb jsou stanoveny určité věkové cenzy aktivního i pasivního volebního práva. Zatímco právo být volen i volit jsou nezadatelné, nezrušitelné, nezcizitelné a nepromlčitelné, mohou se vyskytnout překáţky jejich výkonu. Ty vycházejí z toho, ţe daná osoba je sice stále nositelem uvedeného práva, avšak ze zákonem předvídaných a taxativně vymezených důvodů jej nemůţe aktuálně vykonávat. Jedná se tak např. o zbavení občana způsobilosti k právním úkonům. V těchto souvislostech rovněţ uveďme institut neslučitelnosti funkcí. V tomto případě jde o to, ţe výkon určitého mandátu není kompatibilní se stávajícím postavením či funkcí kandidáta. Ustanovení o funkcích, které nelze vykonávat současně, najdeme jak na úrovni ústavní (čl. 22 odst. 1, čl. 82 odst. 3 Ústavy ČR), tak na úrovni volebních i jiných zákonů.8 Kromě voleb do Senátu nacházíme v legislativní úpravě také moţnost preferenčního hlasování. Mandát se v takovémto případě přednostně přidá tomu kandidátovi, jehoţ volební zisk převýší nejméně o určitou hodnotu průměrný počet hlasů všech kandidátů zařazených na stejné listině. Zákonná úprava jednotlivých druhů voleb je pak konkrétněji popsána v samostatných zákonech, jak uvádím níţe. Jelikoţ však primárním cílem této práce není detailní srovnání volebních konceptů pouze na jejich teoretické úrovni, nerozvádím tuto úpravu plně vyčerpávajícím způsobem. Poslanecká sněmovna P ČR – Platí zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Volí se ve čtrnácti volebních obvodech, coţ odráţí uspořádání vyšších územních samosprávných celků. Volby se standardně konají kaţdé čtyři roky. Kandidát se můţe posunout na kandidátce, obdrţí-li aspoň 5% hlasů udělených listinně. Kaţdý volič má k dispozici čtyři tyto preferenční hlasy, které uděluje na vázaných kandidátkách. Nezvolení kandidáti se stávají náhradníky za zvolené poslance. Omezení aktivního volebního práva se váţe pouze na státní občanství ČR a hranici 18 let věku, v roce 2002 dokonce zmizela překáţka nutnosti mít trvalý pobyt na území ČR. Pasivní volební právo je stanoveno Ústavou ČR na 21 let. Co se týče pravomocí Poslanecké sněmovny P ČR, je v některých případech zdůrazněn akcent sloţení a funkcí PS, a ta tak rozhoduje bez jakékoliv moţnosti vyjádření Senátu. Jedná se o případy vyslovování důvěry vládě, rozhodování o osudu prezidentem vetovaného zákona či rozhodování o státním rozpočtu a další. V praxi se však nejčastěji 7
FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky. 4. opr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. s. 422-427. ISBN 8021032545. 8 RIGEL, Filip. Zakotvení pasivního volebního práva ve volbách na území ČR. Právní rádce [online]. Vydáno 21. 4. 2010 [cit. 2012-03-17]. Dostupné z:
.
- 10 -
setkáváme s tzv. eventuálním rozhodováním Senátu, kdy ten se do zákonodárného procesu můţe, ale nemusí zapojit (čl. 46, 48 Ústavy ČR). Poslanecká sněmovna je tak především vnímána jako centrum politického rozhodování v oblasti zákonodárné moci a politických linií, zatímco Senát je konstruován spíše jako stabilizující a kontrolní činitel.9 Evropský parlament - Na evropské úrovni jsou volby upraveny Rozhodnutím Rady ze dne 25. června 2002 a ze dne 23. září 2002, kterým se mění Akt o volbě zastupitelů v Evropském parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, jenţ je připojen k rozhodnutí 76/787/ESUO, EHS, Euratom (2002/772/ES, Euratom). Zde je pro volby stanoven povinný princip poměrného zastoupení, moţnost vyuţití preferenčních hlasů při volbě a v čl. 1 základní volební principy, jako jsou přímost, tajnost, všeobecnost a svoboda hlasování. Kaţdý stát si pak podle čl. 2 můţe určit vlastní rozdělení volebních obvodů. Čl. 7 následně stanovuje, ţe s výhradou ustanovení v tomto Aktu, se volební postup v jednotlivých členských státech řídí vnitrostátními předpisy, za nutnosti dodrţení zmíněného principu poměrného zastoupení.10 V České republice tak platí zákon č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jeden volební obvod zde tvoří celá Česká republika. Kandidát můţe postoupit vpřed díky 5% preferenčních hlasů z celkového počtu hlasů pro danou stranu. Preferenční hlasy na vázané kandidátce jsou pro voliče ovšem k dispozici pouze dva. Volební období v tomto případě trvá o rok více, tedy pět let. Seznam voličů se tak připravuje pro kaţdé další volby zvlášť. Volby se konají ve dvou dnech, právo volit je nabýváno dosaţením věku 18 let a právo být volen dosaţením 21 let. Na území ČR mohou volit a být voleni i ostatní občané EU z jiných zemí za předpokladu, ţe jsou nejméně 45 dní vedeni v evidenci obyvatelstva. I zde se uplatňuje klasická d‟Hondtova matematická metoda volebních dělitelů a uzavírací volební klauzule ve výši 5%. Obecní zastupitelstva - Zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V těchto volbách by se dalo říci, ţe volič má tolik preferenčních hlasů, kolik členů zastupitelstva obce má být zvoleno, při pouţití volných kandidátních listin. Mohou zde oproti dříve uvedeným volbám kandidovat také nezávislí kandidáti, sdruţení nezávislých kandidátů nebo sdruţení politických stran či politických hnutí a nezávislých kandidátů. Volby jsou uspořádány rovněţ kaţdé čtyři roky. Věkový cenzus aktivního i pasivního volebního práva je stanoven u obecního zastupitelstva na 18 let. Tohoto věku musí kandidát dosáhnout nejpozději v druhý den konání volby. Dále se 9
FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Dotisk 2. vyd. Brno: Václav Klemm, 2011. s. 172177. ISBN 9788090408371. 10 DOČKAL, Vít; KANIOK, Petr; ZÁVĚŠICKÝ, Jan. Evropský parlament. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2007. s. 44-45. ISBN 9788021043299
- 11 -
zde setkáváme s podmínkou trvalého pobytu v obci a nutnosti právní způsobilosti. Dřívější podmínku státního občanství ČR nahradila moţnost volit a být volen také jako občan jiného státu, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva, coţ se v tuto chvíli týká občanů Evropské unie. Zvláštností je to, ţe celkový zisk volební strany je dán součtem hlasů, které získali jednotliví kandidáti na jednotlivých kandidátních listinách. Pokud sečteme tyto hlasy, zjistíme, kolik hlasů bylo odevzdáno pro jednotlivé kandidáty, a jejich součtem pro kandidátní listiny.11 Volební obvody tvoří území působnosti zastupitelstva, obvykle tedy obce, které mohou být dále rozděleny dle §27 zákona na více volebních obvodů, ovšem v kaţdém z nich se musí volit přinejmenším pět členů zastupitelstva. Krajská zastupitelstva - Zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zde se volí ve třinácti krajích a v hlavním městě Praha taktéţ kaţdé čtyři roky. Volebním obvodem je vţdy celé území daného kraje. Kandidát se posouvá vpřed při udělení 10% preferenčních hlasů, které byly celkově odevzdány politické straně. Rovněţ zde mají voliči pro vázanou kandidátní listinu čtyři tyto hlasy. Zákon nepřipouští kandidaturu nezávislých kandidátů, ani jejich sdruţení. Aktivní volební právo je totoţné s pasivním. Obě jsou tedy vymezeny dosaţením věku osmnácti let, občanstvím ČR a přihlášením k trvalému pobytu v obci, která náleţí do územního obvodu kraje. Cizinci tak zde oproti např. obcím nemají právo být voleni. Za jedinou výjimku se dá povaţovat hlavní město Praha, které je totiţ zároveň obcí i krajem. Stejně jako při ostatních volbách se i zde pouţívá d„Hondtova metoda, zde ovšem ve své modifikované podobě.12 Senát P ČR – Taktéţ jiţ zmíněný zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zde se jiţ ovšem neuplatňuje poměrný, nýbrţ většinový volební systém. Většinový volební systém je kategorie volebního systému, ve které jsou všechny mandáty na úrovni volebního obvodu přiděleny jedné kandidátce.13 V České republice se uplatňuje tento dvoukolový volební systém jako většinový volební systém s absolutní většinou. Volební období trvá sice šest let, ovšem volební akt, při kterém je vţdy volena třetina senátorů, se koná co dva roky. Kaţdý volič má pochopitelně jen jeden hlas. V těchto volbách můţe kandidovat také nezávislý kandidát. Aktivní volební právo se shoduje s obvyklou právní úpravou a umoţňuje volit všem občanům České republiky starším 18 let. U pasivního 11
FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky. 4. opr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. s. 460. ISBN 8021032545 12 První dělitel celkového počtu hlasů je 1,42 a nikoliv 1 jako obvykle. 13 CHYTILEK, Roman; ŠEDO, Jakub. Volební systémy. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2004, str. 34. ISBN 802103548X.
- 12 -
volebního práva však dochází k poměrně velkému rozdílu. Nominace kandidátů na senátorské posty je Ústavou ČR limitována dosaţením minimální věkové hranice 40 let a právní způsobilostí. Tento vyšší věkový cenzus byl zaveden s úmyslem ustavit horní komoru jako sbor osobností s většími profesionálními a ţivotními zkušenostmi.14 Senát je v našem právním pořádku chápán jako trvalá, oproti Poslanecké sněmovně nerozpustitelná, ústavní instituce. Dle čl. 33 Ústavy ČR přísluší také Senátu, v případě rozpuštění dolní komory, pravomoc přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu. Horní komora také získala jakýsi charakter pojistky ústavnosti a demokracie, jelikoţ podle čl. 39 Ústavy ČR je k přijetí změn Ústavy, nových ústavních zákonů nebo ratifikaci mezinárodní smlouvy, potřeba souhlasu i třípětinové většiny přítomných senátorů. Pravomocí zákonodárné iniciativy disponuje Senát P ČR pouze jako celek a výrazně slabší roli z obou komor parlamentu hraje i v legislativním procesu, kdyţ jeho odmítavé stanovisko můţe PSP ČR zpětně přehlasovat jen za mírně ztíţených podmínek.15 Senát se dosud podílel rovněţ na volbě prezidenta, ovšem dále by jiţ měla probíhat pouze přímá volba občany. Jeho výlučnou pravomocí je pak podání ţaloby na prezidenta republiky z důvodu velezrady, jak stanovuje čl. 65 Ústavy ČR. Obecné referendum – V Ústavě ČR je v čl. 2 odst. 2 uvedena moţnost ústavním zákonem stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Tento odstavec výslovně pouze umoţňuje, nikoliv ovšem přikazuje, přijmout ústavní zákon zakotvující podobný institut přímé demokracie, nehledě na to, zda v obligatorní či fakultativní formě. Avšak přes značné mnoţství různých návrhů a slibů nebyl ústavní zákon o referendu dosud přijat. Pokud se však zaměříme na historické souvislosti, není tento fakt příliš překvapivý. V roce 1992 totiţ došlo k rozpadu Československé federativní republiky formou ústavního zákona a nikoliv referendem, ačkoliv ústavní zákon č. 327/1991 Sb., o referendu, jiţ v té době existoval. Pokud tedy nebylo obecné referendum uplatněno u tak zásadní otázky, nutně musela následovat skepse k dalšímu uplatňování forem přímé demokracie. Původní návrh Ústavy ČR dokonce s moţností vyuţití referenda vůbec nepočítal, a i kdyţ do ní byl nakonec zahrnut, bylo to pouze nikterak zavazujícím a velmi nejasným způsobem. Pro zatím jediné konané obecné referendum byl vytvořen ad-hoc ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů.16 14
KYSELA, Jan. Dvoukomorové systémy: teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. s. 445. ISBN 8086432890. 15 Potřeba nadpoloviční většiny všech poslanců. 16 BAHÝĽOVÁ, Lenka; FILIP, Jan; MOLEK, Pavel et al. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010. s. 51-53. ISBN 9788072018147.
- 13 -
3
Teorie voleb druhého řádu
3.1
Pojem a vývoj v rámci voleb do EP Při výzkumu voleb se nejčastěji klade důraz na hodnocení volební účasti či analýzu
chování jednotlivých aktérů. Teorie voleb druhého řádu však tento jiţ zaběhlý model nabízí ve světle komparace různých druhů voleb a vyvození vztahů, které mezi nimi existují. V této části bych tak chtěl nastínit její chronologický vývoj a dále poukázat a rozebrat základní teze s ní spojené. Touto teorií se jistě nejdůkladněji a nejkomplexněji zabývali a stále zabývají Karlheinz 17
Reif
a Hermann Schmitt. Vybudovali ji na základě prvních přímých voleb do Evropského
parlamentu, kde bylo moţno volit přímo. Poprvé se mohla veřejnost setkat s tímto konceptem v článku "Nine second-order national elections - A conceptual framework for the analysis of European election results", který vyšel v časopise „European Journal of Political Research” v březnu roku 1980, tedy pár měsíců od uplynutí voleb. Jak jiţ vyplývá z názvu publikace K. Reifa a H. Schmitta, povaţovali autoři volby do EP jako komplex reflexí devíti národních voleb a nikoliv jako volby do jedné společné instituce.18 Klíčovým pro další vývoj této teorie byl rovněţ článek jednoho z původních autorů Karlheinze Reifa s názvem „National Electoral Cycles and European Elections 1979 and 1984“, který přináší zpřesnění původních hypotéz a tvrzení týkající se výzkumu voleb druhého řádu, především co do zapracování teorie volebních cyklů. Není náhodou, ţe se tato teorie zformovala právě po evropských volbách a nikoliv např. volbách zemských. Tyto volby probíhají v mnoha státech prakticky současně, ovšem často ve zcela různých politických či sociálních podmínkách, a proto představují vhodné východisko k dalšímu výzkumu, studiím a komparacím. Dle autorů nenabízí evropské volby voličům v podstatě ţádný jiný stimul v jejich rozhodování, který by se lišil od tradiční volby politické strany při volbách do národního parlamentu. Voliči se tak rozhodují v drtivé většině podle vodítek celonárodní úrovně.19 V politickém systému tak nelze pevně oddělit arénu voleb prvního a druhého řádu, jelikoţ voliči vţdy zohledňují při své volbě do určité míry témata a aspekty voleb prvního řádu. Tato teorie ovšem neustrnula v čase, ale neustále byla po kaţdých dalších uskutečněných volbách stále doplňována a rozšiřována. I kdyţ jistých zvláštností a rozdílů 17
Zemřel 19. prosince 2010 Devět členů EU při prvních přímých volbách do EP – Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Velká Británie 19 LINEK, Lukáš; HENČLOVÁ, Noriko; OUTLÝ, Jan et al. Volby do Evropského parlamentu 2004. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 2007. s. 8. ISBN 9788073301064. 18
- 14 -
mezi volbami prvořadými a ostatními si všímali i někteří další tehdejší autoři, teprve aţ Reif se Schmittem přišli s první ucelenou teorií. Stali se tak jakýmisi průkopníky v této oblasti politologie, jelikoţ se tento koncept s minimálními změnami dá do velké míry aplikovat i v současnosti. Podstata druhořadých voleb se dle autorů nachází v těchto oblastech:20 1. Dimenze významu („less-at-stake“): Výsledky druhořadých voleb neovlivní podobu vlády ani exekutivní moc obecně, voliči i strany jsou si vědomi, ţe se nerozhoduje o nejdůleţitějších politických tématech. 2. Dimenze specifické arény (specific arena): I tak se přece jen „o něco hraje“, jde však o jiné záleţitosti neţ v prvořadé úrovni, nikoliv nutně nedůleţité. 3. Institucionálně-procedurální
dimenze
(institutional-procedural):
Jde
zde
o
nastavení pravidel voleb a podoby volebních systémů na odlišných úrovních politiky. 4. Dimenze volební kampaně (campaign): K přesvědčení voliče je v těchto volbách zapotřebí mnohem většího úsilí, nasazení i finančních prostředků. Politické strany s tzv. pevným voličským jádrem mohou profitovat i na tom, ţe o volby nebude velký zájem veřejnosti a jejich kampaň není intenzivní záměrně. 5. Dimenze politické proměny hlavní arény (main-arena political change): Je nutné zkoumat skutečnou změnu popularity politických stran, i s ohledem na arénu voleb prvního řádu. 6. Dimenze sociální a kulturní proměny (social and cultural change): Nutno vzít v potaz také celospolečenské sociální a kulturní změny ve skladbě obyvatelstva. Lze sledovat na vývoji podpory agrárních stran v přímé úměře s poklesem obyvatel pracujících v zemědělství, jakoţto i menší základnou křesťanskodemokratických stran v souvislosti s větší sekularizací.21 Po důkladném prostudování voleb do EP v souvislosti s výše uvedenými dimenzemi, definovali Reif se Schmittem několik jejich následujících charakteristik voleb druhého řádu:22 a) Zaznamenáváme zde niţší volební účast. 20
REIF, Karlheinz; SCHMITT, Herman. Nine second-order national elections - A conceptual framework for the analysis of European election results, European Journal of Political Research. 1980, roč. 8, č. 1, s. 9-15. ISSN 0304-4130. 21 EIBL, Otto; HAVLÍK, Vlastimil; KYLOUŠEK, Jakub et al. Krajské volby 2008. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2009. s. 13-21. ISBN 9788073251871. 22 REIF, Karlheinz; SCHMITT, Herman. Nine second-order national elections - A conceptual framework for the analysis of European election results, European Journal of Political Research. 1980, roč. 8, č. 1, s. 3-44. ISSN 0304-4130.
- 15 -
b) Větší šance a prostor pro nové a malé strany. c) Vyšší procento neplatných hlasů. d) Voliči se více zaměřují na osobnosti, méně tak na strany. e) Strany, které jsou u moci, ztrácejí podporu. f) Svým pojetím překračují národní hranice. g) Pokud se volební pravidla příliš liší od národních pravidel, volební účast klesá. h) Pozornost médií i voličů je při volbách druhého řádu niţší. Po volbách do Evropského parlamentu v roce 1984 Reif tyto charakteristiky dále doplnil:23 i) V kampaních před SOE se objevuje mnoho témat patřících především do FOE. j) Volební účast je pravidelně niţší neţ ve FOE. k) Šanci mají jak menší a nové strany, tak i strany radikálnější. l) Výsledky vládnoucích stran ovlivňují do značné míry jednotlivá období volebního cyklu. Naprostá většina uvedených pravidel se rovněţ, i dle původních autorů, uplatní ve všech rozličných volbách druhého řádu. Výjimku pak tvoří skutečnosti, kdy se volby do Evropského parlamentu jako jediné odlišují tím, ţe jsou nad-nacionální a uplatňují se při nich trochu odlišná volební pravidla, která musí být sjednocená pro všechny státy Evropské unie. Dále bych se pokusil uvedené hypotézy rozebrat trochu podrobněji a případně poukázat na drobné odchylky. K bodům ad b) a ad e) je potřeba také dodat, ţe volby druhého řádu se často stávají určitým referendem občanů či jakousi formou manifestace proti vládě. Objevují se zde tendence protestního neboli expresivního hlasování, označované rovněţ jako tzv. volba botou.24 Volič tak vyjadřuje svou nespokojenost s dosavadní politikou vládní strany, v pro ni lepším případě, zdrţením se hlasování, v horším případě pak hlasováním pro jiné politické uskupení. Nejzřetelněji lze tento jev pozorovat, konají-li se SOE v mezidobí voleb primárních. Pokud se jiţ FOE blíţí, ztráty vládnoucí strany se nadále nezvětšují či se naopak vracejí do původních hodnot. Svou roli sehrává také to, zda v zemi vládne pouze jedna strana či vládu tvoří koalice politických stran. Ve volbách druhého řádu zaznamenávají větší propad strany, které vládnou samostatně, jelikoţ pokud je u kormidla více subjektů, je vzhledem ke stavu hospodářství pro voliče obtíţnější určit odpovědnost jednotlivých stran. Protestní hlas 23
REIF, Karlheinz. National Electoral Cycles and European Elections 1979 and 1984. Electoral Studies. 1984, roč. 3, č. 3, s. 247. ISSN 0261-3794. 24 KLÍMA, Michal; OUTLÝ, Jan a kol. Volby do Evropského parlamentu 2009 : vybrané otázky přípravy, průběhu a výsledků voleb. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. s. 6. ISBN 9788073803179
- 16 -
tak není ve společnosti koncentrován a multiplikován. Občané by tímto také mohli částečně korigovat rozloţení politických sil v daném státě, pokud se jim zdá, ţe určitý subjekt či subjekty jsou aţ příliš suverénní a ztrácí kontakt s realitou. Taktéţ se v souvislosti s většími zisky menších politických stran hovoří o tzv. hlasování srdcem. Volič se při pro něj méně důleţitém hlasování cítí uvolněněji a svobodněji, a tak dává větší průchod svým emocím a sympatiím, ve výsledku se tedy z jeho strany jedná o „upřímnější hlasování“.25 Samozřejmě je také nutno připomenout, ţe mimo výše uvedené hypotézy se v kaţdé zemi při hlasování projeví vlastní národnostní či náboţenské zvyky a kultura, jeţ vychází z historie dané země. Rovněţ rozličné geografické či socioekonomické faktory, které v dané zemi najdeme, hrají svoji roli. Sociální a ideologické faktory charakteristické pro konkrétní zemi se ovšem dle A. Freireho uplatní více ve volbách FOE neţ SOE.26 Také je nezbytné sledovat vývoj faktorů, které proměňují stranickou loajalitu v prvořadých i druhořadých volbách, v čase. Jsou jimi sociální a kulturní procesy jako sekularizace, urbanizace či posilování střední třídy.27 Zaznívají však i hlasy, které ne ve všech bodech s Reifem a Schmittem souhlasí. Zpochybňují především představu o jednosměrném vztahu mezi prvořadými a druhořadými volbami. Podle S. Usherwooda mohou evropské volby pro některé voliče pravidelně nabývat význam FOE. Také dle kanadského autora F. Cutlera můţe i jiná neţ národní politická aréna disponovat parametry, které ji v očích voličů staví na úroveň plnohodnotným prvořadým volbám. Voliči se tedy dle něj rozhodují výhradě na základě situace v dané volební aréně. Není zde vnímána vazba k národním volbám, naopak mezi oběma institucionálními úrovněmi existuje dokonalá nesouvislost. Setkáváme se také s názorem silného přesvědčení o tom, ţe není moţné ustavit systematický hierarchický vztah mezi národními a jakýmikoli dalšími (lokálními, regionálními) volbami. Toto propojení a jeho charakter je totiţ velmi individuální a závisí na institucionálním kontextu dané politické obce.28
25
LINEK, Lukáš; HENČLOVÁ, Noriko; OUTLÝ, Jan et al. Volby do Evropského parlamentu 2004. Praha : Sociologický ústav Akademie věd ČR, 2007. s.13. ISBN 9788073301064 26 FREIRE, André. Second Order Elections and Electoral Cycles in Democratic Portugal, 1975- 2002, Lisboa: Instituto de Ciencia Sociais Universidade de Lisboa, 2003. s. 14. 27 STRMISKA, Maxmilián; CHYTILEK, Roman; ŠEDO, Jakub et al. Volební komplexy zemí V4 : studie k pojetí víceúrovňového volebního prostoru. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2009. s. 33. ISBN 9788073252014 28 Tamtéţ, s. 39-40.
- 17 -
3.2
Teorie volebních cyklů politických stran Do jisté míry je teorie voleb druhého řádu postavena také na teorii volebních cyklů
politických stran. Dříve byla tato teorie popisována např. na prezidentských volbách v USA. Při hodnocení výsledků prezidentských, které jsou v USA těmi zcela nejdůleţitějšími, a kongresových voleb, popsal A. Campbell tento jev jako „surge and decline“, tedy v překladu z angličtiny asi jako „nárůst a pokles“29. Podobným jevem se zabývali také autoři, kteří popisovali vztah německých voleb do Bundestagu a zemských voleb. Cyklický přístup pracuje s představou cyklu vládní popularity a provázaností voleb prvního a druhého řádu. To znamená, ţe ve volbách druhého řádu (tedy i volbách do Evropského parlamentu), které se konají krátce po národních parlamentních volbách, dosáhnou vládní strany ještě vyšších volebních zisků.30 Toto bývá nazýváno jako „efekt líbánek“, kdy lidé bývají nadšeni novým pojetím a tvářemi, které přinesla nová vláda a obvykle platí pro období dvanácti měsíců po volbách (anglicky nazýváno také jako „honeymoon period“). V případě konání sekundárních voleb v tzv. mid-term období (13. aţ 36. měsíc po volbách), vykazují vládní strany povětšinou ve volbách ztráty, mnohdy i drastické. V posledním období, tzv. later-term, se volební šance vládnoucích stran opět zvyšují.31 Tato teorie je rovněţ velmi provázána s pojmem politickoekonomických cyklů, který nám napomáhá výše uvedené lépe pochopit. Model politickoekonomických cyklů poprvé pouţil a popsal jiţ ve 40. letech dvacátého století Michal Kalecki a později jej rozvinula tzv. Škola veřejné volby, coţ jsou autoři zkoumající problematiku politického rozhodování pomocí nástrojů ekonomické teorie. Ta vychází z předpokladu Anthony Downse, ţe se vlády chovají tak, aby maximalizovaly počet hlasů pro ně odevzdaných v následujících volbách.32 Jedno z jejich hesel zní: „Strany nevyhrávají volby, aby formulovaly své politické programy, nýbrž formulují své politické programy, aby vyhrály volby.“33 Jelikoţ je totiţ být politikem zaměstnání jako kaţdé jiné, zájmem politických stran je, téměř výhradně, pouze udrţet se u politické moci. Vládnoucí strany před novými volbami vyuţívají „krátkozrakosti“ voličů, kteří většinou berou v potaz pouze aktuální volební období a spoléhají na jejich neschopnost prohlédnout dlouhodobé důsledky a komplexnost těchto 29
CAMPBELL, Angus. Surge and Decline: A Study of Electoral Change. The public opinion quarterly, 1960, roč. 24, č. 3, str. 397-418. ISSN 1537-5331. 30 KLÍMA, Michal; OUTLÝ, Jan a kol. Volby do Evropského parlamentu 2009: vybrané otázky přípravy, průběhu a výsledků voleb. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. s. 5-8. ISBN 9788073803179. 31 FREIRE, André. Second Order Elections and Electoral Cycles in Democratic Portugal, 1975- 2002, Lisboa: Instituto de Ciencia Sociais Universidade de Lisboa, 2003. s. 14. 32 HOLMAN, Robert a kol. Dějiny ekonomického myšlení. 2. vyd. Praha: C. H. BECK, 2001. s. 480-490. ISBN 80- 7179-631-X. 33 DOWNS, Anthony. An economic theory of democracy. Renewed 1985. Boston: Addison-Wesley, 1957. s. 28. ISBN 0060417501.
- 18 -
opatření. Přibliţně jeden aţ dva roky před následujícími volbami, vlády obvykle preferují líbivou politiku expanzivního charakteru, protoţe přináší pozitivní efekty (růst zaměstnanosti, sniţování daní) poměrně brzy, zatímco náklady této politiky se v podobě vyšší inflace dostavují aţ později. Po volbách prvořadých se vlády naopak uchylují k protiinflační politice restriktivního charakteru, protoţe se její negativní efekty, jako jsou zvyšování daní, vládních výdajů a nezaměstnanosti, dostaví v době, kdy ještě nehrozí nové primární volby. Následný pozitivní efekt v podobě niţší inflace se dostaví později, právě v době kdy se nové volby jiţ blíţí. Tento politický cyklus se prosazuje i nehledě ideologickému zabarvení politických stran, které se střídají u moci.34 Ovšem právě tyto kroky zaváděné s ohledem na úspěch v dalších primárních volbách se často negativně projeví ve volbách druhého řádu, které se mnohdy konají právě v mezidobí (mid-term) voleb primárních. Tímto konceptem politicko-ekonomického cyklu se rovněţ inspirovali K. Reif s H. Schmittem při utváření své teze voleb druhého řádu. S výše popsanou teorií politicko-ekonomických cyklů souvisí v obecné rovině i tzv. teorie referenda, jak ji nazval E. Tufte. Na půdě amerického bikameralismu pojednává o tamních kongresových volbách v mezidobí vládnutí prezidenta. Tyto volby povaţuje za jakousi formu referenda občanů a jejich spokojenosti s vládním aparátem a celkovým stavem ekonomiky. Tufte si ve své práci všiml, ţe prezidentská strana zaznamenává prakticky bez výjimek v kongresových volbách velký propad.35 Uvedené hypotézy a pojednání o volebních cyklech je třeba téţ doplnit o skutečnost, ţe větší odlišnosti ve výsledcích voleb druhého řádu nacházíme v zemích, kde se uplatňují bipolární stranické systémy. Naproti tomu tam, kde existuje multipolarita, nejsou tyto výkyvy ve volebních cyklech tolik zřejmé.36
3.3
Volební účast Pravděpodobně nejdůleţitější a nejvíce probíraný aspekt teorie voleb druhého řádu či
druhořadých voleb obecně je volební účast, a proto se ji v této části budu věnovat samostatně. Účast u voleb můţeme chápat jako jeden (ovšem ne jediný) projev politické participace, která se však projevuje i skrze členství v zájmových skupinách, účastí na ţivotě sociálních hnutí i 34
HOLMAN, Robert a kol. Dějiny ekonomického myšlení. 2. vyd. Praha: C. H. BECK, 2001. s. 489. ISBN 807179-631-X. 35 TUFTE, Edward R. Determinants of the Outcomes of Midterm Congressional Elections. The American Political Science Review. 1975, roč. 69, č. 3, str. 812-826. ISSN: 0003-0554. 36 ŠARADÍN, Pavel. Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 2008. s. 36. ISBN: 978-80-244-1876-6.
- 19 -
jinak. Volební účast bývá rovněţ velmi proměnlivá, a to jak v čase či prostoru, tak při různém typu voleb. Svůj podíl zde má souhrn několika faktorů, od geopolitických, kulturních, socioekonomických, genderových, aţ po právní či institucionální.37 Hlavní důvody motivace, proč se voliči dostaví k volbám, jsou podle politologických autorů Linka a Lyonse následující: 1. Nějaký znak samotných voleb, který mobilizuje voliče. 2. Určitá vlastnost voličů, která je k politickému systému přitáhne, a ti se jich pak zúčastní bez ohledu na konkrétní specifika voleb. Politologičtí autoři Linek a Lyons tak po analýze voleb do PSP ČR v roce 2006 potvrzují, ţe „nejvýznamnějším samostatným faktorem pro účast ve volbách byl pocit politické efektivity, tj. míra přesvědčení, že odevzdání hlasu může skutečně něco změnit, že záleží na tom, která strana vládne, a že se občan cítí reprezentován alespoň jednou z politických stran či jejími vedoucími představiteli.“38 Často také bývají zmiňovány tři základní přístupy k objasnění výše volební účasti a faktorů, které ji ovlivňují. Ţádný z nich ovšem není dokonalý, jelikoţ se vţdy najde oblast, pro kterou daná teorie nemá adekvátní vysvětlení. První nese název teorie zdrojů, která se zabývá přímo vlastnostmi voličů a tím, jak se odlišují od nevoličů. Zkoumají se zde ekonomické a sociální zdroje, fyzické vlastnosti, stupeň socializace, občanské postoje či vzdělání. V tomto přístupu však existuje poměrně velká nevýhoda, a sice ta, ţe uvedené lidské charakteristiky jsou poměrně neměnné a nejsou s to vysvětlit překotné výkyvy ve volební účasti. Druhý přístup se nazývá teorie mobilizace a je zaměřen, jak jiţ vyplývá z názvu, především na mobilizační sílu politických stran i jednotlivých kandidátů, různých zájmových skupin a médií a jejich schopnost vyburcovat a přimět občany dostavit se k volbám. Svou roli zde hrají i sociální tlaky příbuzenských či dalších sociálních skupin. Trhliny se ovšem vyskytují i zde, jelikoţ tato teorie vůbec nebere v potaz moţnou negativní kampaň určitých politických stran proti jiným, ani nám dostatečně neosvětluje, proč někteří lidé nejdou volit ani přes masivní mobilizační kampaň. Poslední z přístupů se nazývá teorie zisku nebo také specifického kontextu. V ní je pozornost obrácena, oproti předchozímu, na druhou stranu volebního spektra, tedy na voliče, kteří se rozhodují podle toho, co je při daných volbách v sázce. Tento pocit nemusí nutně přímo odráţet realitu, ale můţe být různě přiţivován specifickým informováním médií, politickými stranami nebo se mohou projevit skandály
37
BALÍK, Stanislav. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s. 165. ISBN 9788024729084. 38 LEBEDA, Tomáš; MALCOVÁ, Karolína; LACINA, Tomáš. Volby do Senátu 1996 až 2008. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2009. s. 55. ISBN 9788073301750.
- 20 -
kandidátů. Voliči rovněţ vnímají další skutečnosti, jako je předpokládaný těsný výsledek či typ volebního systému v dané zemi.39 Pro úplnost zmiňme další podobné dělení podle André Blaise, který vidí dělení na čtyři hlavní modely: model zdrojů (čas, peníze, občanské schopnosti), model mobilizace (jedinec jako součást rodinných a příbuzenských vazeb, které jej ovlivňují), psychologické a sociologické zdůvodnění volby. Mezi poslední dvě kategorie můţeme zařadit také jistý závazek vůči demokratickým hodnotám, který mohou někteří lidé pociťovat a Blais jej nazývá smyslem pro odpovědnost.40 Dle autorů B. Wesselse a M. N. Franklina je nízká volební účast způsobena třemi deficity či nedostatky. Jedná se o deficit politické obce, deficit efektivnosti dané instituce a deficit v mobilizaci před volbami.41 Volební účast můţe v jednotlivých zemích ovlivňovat nespočet faktorů - historické, geopolitické, ekonomické či prosté vztahy v obci či popularita a struktura kandidátů na dané kandidátce. Určitě značnou provázanost s volebním výsledkem vykazuje a velmi důleţitým hlediskem voleb obecně je typ volebního systému. Dané tvrzení rovněţ dokládá nizozemský politolog A. Lijphart. Ve své práci dokázal určit, ţe konsensuální demokracie vykazují přibliţně o 7,5% vyšší volební účast neţ demokracie většinové.42 Osobně vidím ve výše uvedeném zcela logický důsledek, jelikoţ při většinovém systému propadne velký počet hlasů, coţ společně s tím, kdyţ volební průzkumy vysoce favorizují jednu stranu, můţe spoustu voličů odradit. V případě dvoukolového většinového systému můţe sehrát svou roli také faktor, ţe lidem se obecně k volbám příliš chodit nechce a pokud mají přijít dvakrát v krátkém sledu, dostaví se pouze jednou nebo raději nedorazí vůbec. Jako další faktory můţeme jmenovat např. i administrativní a právní povinnosti občanů k získání aktivního volebního práva. Dále zde patří také typ politického systému, kdy větší účast lze zaznamenat v systémech unikameralistických neboli jednokomorových a naopak niţší v systémech bikameralistických, a typ stranického systému, kde vyšší výsledky můţeme sledovat, pokud se více blíţí bipartismu spíše neţ multipartismu. Na volební účast a její výši má určitě rovněţ vliv, zda a kolik voleb v dané zemi se koná v krátkém sledu za sebou, jelikoţ voliči se při velké četnosti mohou cítit přesyceni a unaveni. Částečně určující mohou být také geografické 39
LINEK, Lukáš. Nízká volební účast ve volbách do Evropského parlamentu. Socioweb [online]. Praha: Sociologický ústav AV ČR, vydáno 2. 9. 2004 [cit. 2012-02-12]. Dostupné z: . ISSN 1214-1720. 40 BLAIS, André. To vote or not to vote?: the merits and limits of rational choice theory. Pittsburgh, Pa. : University of Pittsburgh Press, 2000. s. 12-14. ISBN 0822941295. 41 SCHMITT, Herman. European Parliament Elections after Eastern Enlargement. London: Routlege. 2010. s. 9. ISBN: 978-0-415-55675-0. 42 LIJPHART, Arend. Patterns of democracy : government forms and performance in thirty-six countries. New Haven: Yale University Press, 1999. s. 285. ISBN 0300078935.
- 21 -
a klimatické podmínky a sociálně demografické faktory. Častěji volí lidé s vyšším vzděláním, ţeny a osoby ve věku 35-55 let.43 Dle mého názoru se zde setkáváme s určitým bludným kruhem či zacyklením. Pozornost věnována volbám druhého řádu je totiţ oproti volbám prvořadým značně menší. Za prvé za to můţe jiţ zmíněné menší sledování médii a za druhé rovněţ menší odhodlání a nasazení politických stran a kandidátů, jelikoţ se necítí být příliš mediálně viděni a sami jsou vnitřně přesvědčeni, ţe volby druhého řádu nejsou aţ tak důleţité. Takovéto chování má následně dopad na veřejnost, ve které, nehledě na menší důleţitost instituce, ještě umocňuje pocit zbytečnosti voleb. Občané jsou tak přesvědčeni, ţe těmito volbami v podstatě nic nezmění a k volbám se nedostaví. Politické strany rovněţ nedbají na nízkou potřebu voličů jít k SOE a nadále ji prohlubují tím, ţe do kampaní voleb druhého řádu investují mnohem menší prostředky a tím zapříčiní, ţe jsou tyto volby méně sledovány i médii. Volební účast tak opět klesá. Nízkou účast při volbách můţeme vnímat také jako varovný signál voličské apatie vyslaný směrem k politické elitě, který můţe vyprodukovat v konečném důsledku i růst obliby populistických osobností.44 Pokud se na věc podíváme z jiné stránky, můţeme vysokou neúčast vnímat za určitých okolností také jako normální jev, kdy „část nevoličů může tvořit i skupina občanů, kteří jsou spokojeni se současným stavem v zemi a nepřejí si žádné změny oproti aktuální situaci.“45 Často se rovněţ v souvislostech s nízkou volební účastí setkáváme s pojmy jako znechucení politiky či politikou. Za těmito tvrzeními se můţou někdy ukrývat závaţnější problémy, jako je klesající kvalita demokracie nebo malá důvěra občanů v politické instituce. Je ovšem poměrně paradoxní, ţe pokud půjdou k volbám právě jen ti „neznechucení“ lidé, zvolí nejspíše přesně ty stejné politiky, s kterými většina společnosti nesouhlasí, jelikoţ nezanevřevší voliči s nimi takový problém nemají.
3.4
Volby do Evropského parlamentu – základ teorie mající svá specifika Jak jsme si jiţ uvedli, voliči se ve volbách chovají velmi specificky podle toho, do
jaké míry v nich mohou spolurozhodovat o budoucí podobě exekutivní, pokud moţno celostátní, moci v daném státě, protoţe právě tuto problematiku povaţují za nejdůleţitější a 43
BALÍK, Stanislav. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s. 41-42. ISBN 9788024729084. 44 LIJPHART, Arend. Patterns of democracy : government forms and performance in thirty-six countries. New Haven: Yale University Press, 1999. s. 284-286. ISBN 0300078935. 45 LEBEDA, Tomáš; MALCOVÁ, Karolína; LACINA, Tomáš. Volby do Senátu 1996 až 2008. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2009. s. 30. ISBN 9788073301750.
- 22 -
nejvíce „hmatatelnou“. V daných souvislostech můţeme zmínit např. daňovou a sociální politiku, kterou voliči povaţují za velmi citlivou a která se projevuje téměř ihned. Speciálně zde se tak nejvíce projevují zvláštnosti voleb do Evropského parlamentu. V prvé řadě zde nevolíme národní vládní orgán, který vykonává přímou a viditelnou moc nad občany. Za druhé, jedna země určuje sloţení pouze malé části celé instituce a do třetice pravomoci Evropského parlamentu jsou stále poměrně menší neţ pravomoci Evropské komise, jejíţ sloţení velmi ovlivnit nemůţeme. Graf č. 1: Vývoj volební účasti ve volbách do Evropského parlamentu
Volební účast ve volbách do EP (v %) 70 60 50 40 30 20 10 0
63
1979
61
1984
58.5
1989
56.8
1994
49.5
1999
45.5
2004
43
2009
Zdroj: Eurostat, Český statistický úřad; realizace autor Mohlo by se tedy na první pohled jevit, ţe čím více se budou pravomoci volené instituce zvyšovat, úměrně tomu poroste i volební účast. Paradoxně však v grafu 1 můţeme sledovat pravý opak. Volby do Evropského parlamentu provází stále niţší účast voličů, kdy tento klesající zájem můţeme pozorovat i navzdory tomu, ţe se pravomoci Evropského parlamentu v rámci Evropské unie naopak neustále rozšiřují. V těchto výsledcích musíme taktéţ zohlednit fakt, ţe v Belgii, Lucembursku a Řecku je účast při volbách povinná a nesplnění této povinnosti můţe být sankcionováno. V Itálii je zúčastnění se voleb povaţováno za občanskou povinnost, ovšem ţádný trest zde nehrozí. Jako pravdivá se tak ukazuje alternativní hypotéza J. Blondella k obecné teorii voleb druhého řádu. Ta vysvětluje nízkou volební účast speciálně při evropských volbách jako důsledek konstantního nedostatku podpory a legitimity nadnárodní vlády na úrovni EU.46
46
SCHMITT, Herman. European Parliament Elections after Eastern Enlargement. London: Routlege. 2010. s. 2. ISBN: 978-0-415-55675-0.
- 23 -
Další specifikum evropských voleb nacházíme ve skutečnosti, ţe zde voliči posuzují nejen pravicové či levicové orientování politických stran, nýbrţ i jejich pozitivní nebo negativní postoj k evropské integraci. Ten pak mnohdy nekoresponduje s jejich pravo-levou dimenzí. Jak ovšem vyplývá ze samotné teorie voleb druhého řádu, tak ze zkoumání A. Wüsta, voliči upřednostňují spíše prvně zmíněné kritérium.47
3.5
Částečné zpochybnění dominance paradigmatu voleb druhého řádu Jak bylo dříve deklarováno, ve volbách do EP hraje evropský faktor v kampani
politických stran i v rozhodování voličů téměř zanedbatelnou roli a vše se točí okolo témat arény voleb národních. Voliči při těchto volbách vhozením svého hlasu především demonstrují souhlas či nesouhlas s dosavadním vládnutím politické strany a kontext k politikám Evropské unie bývá často velmi marginalizován. Avšak autoři Simon Hix spolu s Michaelem Marshem si povšimli jistého alternativního modelu, který se uplatní pouze u voleb do Evropského parlamentu a mírně vybočuje z klasického náhledu na volby druhého řádu.48 Bylo prokázáno, ţe čím víc občané podporují evropskou integraci, tím více se voleb účastní. Toto by se mohlo zdát poměrně logické, jelikoţ lidé neúčastnící se voleb často tímto způsobem vyjadřují svůj nesouhlas s institucí.49 Zajímavější je ovšem skutečnost, ţe členské státy, které jsou čistými příjemci z rozpočtu EU nebo z něj přijímají více, neţ odvádějí, vykazují vyšší míru volební účasti.50 Pokud tedy mají evropská témata vliv na volební účasti, nejspíše se u voličů projeví také při výběru politických stran. Tento výběr se projevuje hned ve dvou rovinách stranických postojů. Jednak tím, ţe stranám, které kladou na evropskou problematiku velký důraz, ať uţ v pozitivním či negativním smyslu, se v evropských volbách vede lépe neţ ve volbách národních. Druhou rovinu tvoří především extrémistické strany na levé i pravé straně spektra. Tyto strany bývají silně protievropské, jelikoţ hodnoty, které zastávají, nejsou slučitelné s centristickým sociálně-trţním systémem EU. Část voličů prostřednictvím především těchto stran vyjadřují svou nespokojenost s evropskou integrací a jejich hlasování je v tomto případě
47
LINEK, Lukáš; HENČLOVÁ, Noriko; OUTLÝ, Jan et al. Volby do Evropského parlamentu 2004. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 2007. s. 12. ISBN 9788073301064. 48 HIX, Simon; MARSH, Michael. Understanding European Parliament Elections: Punishment or Protest? Journal of Politics. 2007, roč. 69, č. 2, s. 500-503. ISSN 0022-3816. 49 Viz volby do Senátu P ČR, jak je uvedeno dále v této práci. 50 Viz MATTILA, Miko. „Why Bother? Determinants of Turnout in the European Elections‟. Electoral Studies. 2003, r. 22, č. 3, s. 449-468. ISSN 0261-3794.
- 24 -
manifestem ne proti vládě, ale proti instituci Evropské unie jako takové. I tento důvod tedy hraje roli v tom, ţe strany krajní levice i pravice dosahují ve volbách do EP větší podpory. V evropských volbách vykazují velmi slušné zisky rovněţ tzv. strany zelených. Voliči prý cítí potřebu řešit tuto problematiku nadnárodně více neţ u jiných, jelikoţ vnímají propojenost celosvětového ţivotního prostředí. Zelení jsou navíc v této environmentální politice často nejblíţe postojům průměrného voliče. Korekcí teorie voleb druhého řádu se v tomto smyslu zabývá rovněţ sám jeden ze zakladatelů H. Schmitt. Ten na základě výsledků evropských voleb z roku 2009 připustil, ţe absence cyklického prvku v podpoře vládnoucích stran můţe také znamenat, ţe chování voličů je méně určováno národní politikou a evropské volby tak postupně ztrácejí svůj „druhořadý“ charakter.51 Autoři Hix a Marsh se nicméně shodli na tom, ţe tyto jevy rozhodně nejsou pravidlem a v celkovém systému jsou spíše výjimkou. Při volbách do Evropského parlamentu představuje evropský faktor nezanedbatelnou proměnnou, která však v nejlepším případě sehrává pouze okrajovou roli. Hnací síla, která provází volby do Evropského parlamentu, tedy stále tkví primárně v „potrestání“ vládní strany neţ ve formě „protestu“ proti evropské integraci či samotné EU.52
51
SCHMITT, Herman. European Parliament Elections after Eastern Enlargement. London: Routlege. 2010. s. 6. ISBN: 978-0-415-55675-0 52 HIX, Simon; MARSH, Michael. Understanding European Parliament Elections: Punishment or Protest? Journal of Politics. 2007, roč. 69, č. 2, s. 501-510. ISSN 0022-3816.
- 25 -
4
Metodologie Primárním cílem této práce je analýza teorie voleb druhého řádu jakoţto pojmu a její
uplatnění na jednotlivé volby konající se v České republice včetně uvedení moţných specifik a odchylek. V práci budu pouţívat především metodu kvantitativní analýzy dat, a to pokud se budu snaţit detailněji rozebrat a vysvětlit jednotlivé situace jako jsou volební účast či podíl hlasů pro jednotlivé subjekty. Dále pak metodu komparace při porovnávání jednotlivých jevů za účelem testování dané teorie a ověření stanovených hypotéz. Nakonec také metodu syntézy, kdy se jednotlivé jevy budu snaţit spojovat v komplexní celky a činit z nich závěry. Práce má charakter případové studie, která je vymezena svým prostorem a časem. Při následném zkoumání se jistě nejednou stane, ţe se částečně zaměřím také na oblasti politologické geografie, sociologie či moţná i historie, zejména při zdůrazňování podpory voličů a jejich pohnutek, které je k takovémuto chování vedou. V této souvislosti budu jistě hojně vyuţívat rovněţ statistických údajů Českého statistického úřadu, který se zabývá volebními výsledky a jejich analýzou, jakoţto i celkovými demografickými statistikami České republiky. V případě průzkumu volebních preferencí jistě vyuţiji také některou ze sociologických agentur. Občas se mohou v práci objevit jednodušší matematické operace jako je aritmetický průměr. Pokud není uvedeno jinak, jsou všechny dále zmíněné volební výsledky agregovány na celostátní úroveň. Svůj prostor zde věnuji všem typům voleb na území České republiky především od roku 2002 aţ do současnosti. Rovněţ se však snaţím uvádět historické souvislosti a vývoj politické scény jiţ od vzniku samostatného státu v roce 1993. Jsou to tedy volby do Poslanecké sněmovny a Senátu P ČR, volby krajské, komunální a volby do Evropského parlamentu. Svůj prostor dostane také obecné referendum, které sdílí s těmito volbami mnoho společných charakteristik. Z dříve uvedených informací lze vydedukovat určité hypotézy či předpoklady, které se pokusím dále testovat v českém prostředí. Na základě komparace výsledků s volbami do Poslanecké sněmovny bude posléze moţno dovodit nakolik a v jakém rozsahu je moţno východiska teorie voleb druhého řádu aplikovat pro Českou republiku. a) Volební účast je v případě SOE niţší neţ u FOE. Tato hypotéza se jeví jako téměř prokázána jiţ při pohledu pouze na údaje ČSÚ, proto lze s největší pravděpodobností očekávat její naplnění. - 26 -
b) Ztráty ve volbách druhého řádu zaznamenává především hlavní vládnoucí strana. Menší strany, které s ní tvoří koalici, takové ztráty nemají, částečně přetahují hlasy dominantní strany. Čím větší je politická strana, pokud jde o její výsledek v posledních volbách do PS, tím větší ztráty utrpí v následných volbách do Evropského parlamentu či v jiných volbách druhého řádu. Vice versa, strany opoziční dosahují v SOE lepších výsledků neţ v uplynulých volbách do Poslanecké sněmovny. c) Největší propad preferencí zaţívají vládní strany uprostřed svého volebního období, tedy tzv. mid-term. Hypotéza souvisí s výše uvedenými teoriemi volebních a politicko-ekonomických
cyklů.
Proměny
v podpoře
jednotlivých
vládních a
opozičních stran závisí právě na fázi cyklu. d) V předvolebních kampaních převaţují i ve volbách druhého řádu témata arény voleb řádu prvního, tedy témata celostátní. Tato témata jsou prezentována jak politickými stranami, tak i médii. Voliči si jich také nejvíce všímají a „slyší“ na ně. e) Větší šanci uspět mají rovněţ menší či radikálněji orientované strany. Nové a méně známé strany se pokouší etablovat nejprve v aréně SOE. Voliči oproti volbám prvního řádu častěji „hlasují srdcem“, tedy dávají hlas kandidátovi či straně, ke které cítí opravdu největší sympatie. f) Při volbách SOE bývá vhozeno vyšší procento neplatných hlasů. Ve volbách druhého řádu se více odráţí nespokojenost voličů s politikou stran, pro ty je snadnější znehodnotit svůj hlas právě v těchto volbách, jelikoţ oproti prvořadým povaţují svůj hlas za ne aţ tolik cenný. V podmínkách České republiky lze takovéto srovnání provést i s ohledem na skutečnost, ţe volební systém jednotlivých druhů voleb není příliš odlišný. Navíc speciálně pro volby do Evropského parlamentu: g) Testování alternativního konceptu. Tedy především, ţe silně pro či proti-evropské strany dosahují společně se Zelenými ve volbách do Evropského parlamentu lepších výsledků.
- 27 -
5
Volby v České republice Volební inţenýrství je disciplína náročná především v důsledku potřeby nashromáţdit
velké mnoţství relevantních dat a údajů. Výsledky a správnost hypotéz se často projeví aţ po mnoha letech. Z tohoto důvodu není moţné soustředit se pouze na posledně uskutečněné volby, ale je nutné zaměřit svou pozornost také do minulosti. Ve většině voleb se zaměřím především na tzv. největší hráče na trhu. Mezi ty řadím Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD), Občanskou demokratickou stranu (ODS), Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) a Křesťanskou a demokratickou unii – Československou stranu lidovou (KDU-ČSL), která však v poslední době zaznamenává spíše ústup z politické scény. U této strany je také poměrně velký problém, jelikoţ v několika různých volbách kandidovala v různých koalicích, a to převáţně jako Čtyřkoalice či později v koalici s Unií svobody – Demokratickou unií (US-DEU). Ovšem toto dělení nelze povaţovat za tak významné, aby se o jednotlivých subjektech politické mapy dalo hovořit jako o subjektech nových. V poslední době se na politické mapě začaly objevovat rovněţ poměrně nebo zcela nové názvy, jsou jimi například Strana Zelených, TOP 09 (zkratka pro tradice, odpovědnost a prosperita, číslovka 09 naznačuje rok jejího vzniku 2009) či Věci Veřejné (VV). Některé jiné strany naopak v průběhu dějin z vysoké politické hry vymizely, jako Občanská demokratická unie (ODA), Sdruţení pro Republiku – Republikánská strana Československa (SPR-RSČ) či US, potaţmo US-DEU. Poměrně specifickou roli zastává v tomto výčtu strana TOP 09, která byla v základě vytvořena z nespokojeného křídla strany KDU-ČSL a části ODS, kdy v podstatě jiţ od jejího vzniku figurovala jako součást Poslanecké sněmovny, a tak si ani nemusela razit svou politickou cestu na výsluní přes úskalí voleb menších, tedy druhého řádu. Při takovémto získání statutu parlamentní strany v průběhu volebního období na vzniklý subjekt musíme pohlíţet spíše jako na nový, jelikoţ je stále většinou vnímán tak, ţe přináší určitý punc změny.53 Pro lepší orientaci uvádím v následující tabulce přehled všech dosavadních volebních klání uskutečněných v České republice, a to včetně referenda a v následujícím grafu také hodnoty dosaţené volební účasti v kaţdém z nich.
53
Pro srovnání můţeme uvést vznik politické strany Slobodné forum na Slovensku v roce 2004, kdy skupina tehdejších poslanců po vleklých sporech vystoupila ze Slovenskej demokratickej a kresťanskej únie, momentálně ovšem tato strana dosahuje minimální voličské podpory.
- 28 -
Tabulka č. 1: Přehled voleb konaných v České republice
Volby konané v České republice PS
1996
1998
Senát
1996
1998
2000
2006
2002
2004
2000
Krajská z. Obecní z.
2002
1994
1998
2006
2004 2002
2008
2010
2004
2012⃰
2008
2012⃰
2006
EP Referendum
2010
2010 2009
2003
⃰ volby se dosud neuskutečnily Pramen: Český statistický úřad; realizace: autor Na stranické preference občanů mají enormní vliv také tzv. konfliktní linie neboli cleavages. Jedná se o teorii, která tvrdí, ţe podoba stranického systému je vţdy výsledkem určitých konfliktů probíhajících ve společnosti v souvislosti s jejím historickým vývojem. V České republice se nejvíce projevuje socio-ekonomická konfliktní linie, která symbolizuje konflikt mezi vlastníky a pracujícími. Do určité míry tak kopíruje střet mezi pravicí a levicí, jakoţto i hodnotami, které zastávají.54 Jak také dlouhodobě ukazují volební výsledky v různých volbách, nacházíme na české politické mapě poměrně stabilně geograficky rozdělená území volební podpory jednotlivých politických stran. ČSSD se stabilně daří zejména v oblastech středních a severozápadních Čech, dále střední a severovýchodní Moravy a částečně Vysočiny. Parciálně se tak překrývá s podporou KSČM, která zaznamenává dobré výsledky především na severu a západu Čech, a dále také na jihu a severovýchodě Moravy a ve Slezsku. KDU-ČSL se i přes svůj pokles v podpoře stabilně daří v oblastech, kde se lidé hojně hlásí ke křesťansko-katolické církvi. Je to tak zejména jih, jihovýchod a střed Moravy a Vysočina. ODS zase poměrně dominuje v Hlavním městě Praze a podporu si udrţuje v jiţních a severozápadních Čechách, zatímco z celé Moravy dosahuje slušných výsledků pouze v Brně. Ostatní strany, především Věci veřejné a TOP 09, z výčtu vynechávám, jelikoţ se dosud stabilně neetablovaly.
54
HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír. Cleavages in Contemporary Czech and Slovak Politics: Between Persistence and Change. East European Politics and Societies, Am. Council of Learned Societies, SAGE, Spojené státy., 2008, roč. 22, č. 3, s. 518-552. ISSN 0888-3254.
- 29 -
Graf č. 2: Volební účast při volbách v ČR (v %) 80 70 60 50 40 30 20 10 0
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor ⃰ u voleb do Senátu P ČR uvádím zvlášť účast v prvním a druhém kole Jiţ na první pohled je z uvedeného grafu patrný poměrně stabilní zájem voličů o volby do Poslanecké sněmovny P ČR a rovněţ celkově niţší odhodlání voličů dostavit se k volbám druhého řádu. Nejzřetelnější je tento jev u voleb do Evropského parlamentu a také Senátu, který je ještě téměř vţdy umocněn v druhém konaném kole. Naopak nejlépe z tohoto specifického druhu voleb vycházejí volby komunální. Příčiny těchto výsledků jsou jiţ částečně uvedeny výše. Jejich komplexní zhodnocení a zasazení do politického prostředí České republiky bude mimo jiné předmětem této kapitoly.
5.1
Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR – aréna prvořadých voleb I kdyţ se tato práce zabývá v první řadě volbami druhořadými, je pro jejich důkladnou
analýzu a komparaci potřeba nastínit dosavadní dění a vývoj v aréně voleb prvního řádu a porovnat získaná data. Tato politická aréna čítá pouze volby jediné, a to celostátní volby do Poslanecké sněmovny. Z mnoha důvodů jsou velmi důleţité a mimořádné. Někdy se dokonce jeví, ţe pro politické strany i voliče nabývají větší důleţitosti neţ všechny volby druhého řádu dohromady. Česká politická scéna se přes svou postkomunistickou minulost, která se vyznačovala častým vznikem i rozpadem politických subjektů, jiţ poměrně usadila a politické strany stabilizovaly. Českou republiku je tak moţno povaţovat spíše za konsolidovanou demokracii - 30 -
neţ transformující se politický systém55 a jako celek vykazuje tendenci k umírněnému pluralismu.56 Jak jiţ bylo naznačeno, v ČR za konsolidované politické subjekty povaţuji prozatím tři, a to ČSSD, KSČM a ODS. Ještě v poměrně nedávné minulosti by se v tomto výčtu jistě objevila i strana KDU-ČSL, která ale v poslední době zaznamenává úbytek svých příznivců. Částečně ji tak nahradila politická strana TOP 09, u které je však zatím časový úsek podpory příliš krátký na to, aby se z něj daly vyvozovat dlouhodobější závěry. Tyto nejdominantnější subjekty na českém politickém poli bývají pravidelně doplňovány dalšími politickými stranami, které ale svou podporu nedokázali stabilně udrţet. V 90. letech to byly ODA a SPR-RSČ, o pár let později US-DEU, v poslední době pak Strana zelených a jak se prozatím ukazuje, podobný osud moţná čeká i stranu Věci veřejné. Největší pozornost bych chtěl v této části upřít na poslední tři uskutečněné volby do Poslanecké sněmovny, konané v letech 2002, 2006 a 2010. Na těchto volbách demonstruji poslední politický vývoj i typické znaky pro arénu voleb prvního řádu. Pokud to však bude účelné, vyuţiji i poznatky dřívějších voleb.
5.1.1 Volby 2002 Ještě před volbami v roce 2002 se tehdejší tzv. velká koalice, kterou tvořily dva největší politické subjekty ČSSD a ODS, a která spolu spolupracovala na základě tzv. opoziční smlouvy57, pokusila změnit volební zákon pro volby do Poslanecké sněmovny. Návrh posouval volební systém směrem, který by vyhovoval právě zmíněným největším stranám a např. výrazně znevýhodnil vznik koaličních politických stran. Dle Ústavního soudu by však aplikováním tohoto zákona vznikl v ČR jakýsi volební mišmaš mezi poměrným a většinovým systémem a proto jej zrušil.58 Opoziční smlouva byla ve velké míře vnímána také jako „podraz na voliče“ a měla vliv také na podobu výsledku následujících voleb. Zatímco ČSSD se od této spolupráce posléze razantně distancovala a na předsednický post dosadila neokoukanou tvář v podobě Vladimíra Špidly, ODS zůstala pod vedením Václava Klause a svou politiku nijak neměnila a ani jinak se nehájila.
55
FIALA, Petr. Česká republika: transformující se nebo konsolidovaný politický systém? Pokus o aplikaci obecných kritérií a indikátorů konsolidace na český případ. Středoevropské politické studie. 2001, roč. 3, č. 1. s. 1-12. ISSN 1212-7817. 56 HLOUŠEK, Vít. Český stranický systém – skutečná evropeizace? Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2008. s. 3. 57 Jinak také „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR“. ODS tehdy podpořila vznik menšinového kabinetu ČSSD a za určených podmínek jej tolerovala. 58 Nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 42/2000, důvodem byl dle Ústavního soudu zejména rozpor s čl. 18 Ústavy ČR, kde je zakotvena zásada poměrného zastoupení u těchto voleb do PS.
- 31 -
Jako velmi důleţitou prezentovaly politické strany v předvolební kampani otázku vstupu země do Evropské unie. I kdyţ vstup do EU podporovaly kromě KSČM všechny politické strany, lišil se jejich pohled na instituci EU jako takovou a také intenzita, kterou se tomuto tématu v kampani věnovaly. V podstatě pouze na proevropských tématech byl postaven předvolební program Čtyřkoalice, potaţmo po jejím rozpadu stran KDU-ČSL a USDEU. V této velmi silně proevropsky pojaté kampani se dokonce vymezovali vůči ostatním proevropským stranám, které však prý postrádali moderní evropskou kulturu. Jediný nosný pilíř kampaně tak stál na představení Evropské unie jako instituce, která za nás vyřeší všechny problémy a podpora její federalistické koncepce. ČSSD se snaţila zaujmout a přetáhnou eurooptimistické voliče ODS, která k EU zaujala poměrně rezervovaný postoj.59 Jak se následně ukázalo, mezi voliči zcela jasně převáţila linie domácí politiky a ČSSD tak před ODS poměrně velkým rozdílem volby vyhrála. Do poslanecké sněmovny se dostaly rovněţ KSČM a koalice KDU-ČSL a US-DEU, kdy obě strany dosáhly solidního úspěchu. Ze stran, které zůstaly za branami vstupu, stojí za zmínku Sdruţení nezávislých s 2,78% hlasů a také Strana zelených, která oproti volbám 1998 zaznamenala více neţ dvojnásobný výsledek, a sice 2,36% platných hlasů. Vládu následně sestavil vítěz voleb ČSSD a strany KDU-ČSL a US-DEU. Koalice však neměla příliš jednoduchou pozici, jelikoţ se opírala o nejtěsnější moţnou většinu 101 mandátů v Poslanecké sněmovně ČR. Tabulka č. 2: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny P ČR 2002 (pouze úspěšné strany) 1.
ČSSD
30,20%
2.
ODS
24,47%
3.
KSČM
18,51%
4.
Koalice KDU-ČSL + US-DEU
14,27%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor Tabulka č. 3: Další podstatná data voleb do PSP ČR 2002 Volební účast
58,00%
Počet propadlých hlasů
12,55%
Zisk vládních stran
44,47%
Neplatné hlasy
0,44%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor 59
HLOUŠEK, Vít. Český stranický systém – skutečná evropeizace? Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2008. s. 7.
- 32 -
5.1.2 Volby 2006 Situace se na české politické scéně mezi lety 2002 a 2006 nesla ve znaku velkých politických otřesů, a to především pro vládní strany. Největších změn se událo v ČSSD, která se na pravolevém kontinuu posunula více doleva. I kvůli tomuto začalo docházet k postupnému odcizování vládních partnerů a vládní ČSSD je začala obcházet a při schvalování zákonů spoléhala spíše na hlasy nevládní KSČM. První krize ve vládních řadách, která nakonec vyústila v tyto změny, nastala jiţ při volbě prezidenta republiky v roce 2003, kdy se nedokázala shodnout na společném postupu a vyhrál tak opoziční kandidát Václav Klaus. Definitivní konec Vladimíra Špidly jakoţto předsedy vlády i strany ČSSD znamenaly však aţ první volby do EP v ČR v červnu 2004, kdy strana utrpěla drtivou poráţku. Na jeho místo tak nastoupil Stanislav Gross, ovšem jiţ po několika měsících zapříčinila aféra, mimo jiné okolo financování jeho bytu, Grossův nucený odchod z vrcholové politiky. Zvolen byl do té doby poměrně neznámý Jiří Paroubek, který preferoval další směřování strany více nalevo. Co se týče ostatních vládních stran, v KDU-ČSL došlo, kvůli údajnému nedůslednému prosazování ekonomického programu, k sesazení předsedy strany Cyrila Svobody a jeho nahrazení Miroslavem Kalouskem. V sestupném trendu pokračovala strana US-DEU, která několikrát změnila vedení, ovšem klesající podpoře, projevující se v mezidobí neúspěchy ve všech volbách druhého řádu, zabránit nedokázala. Změny se však odehrály i v opozičních řadách. Předsedou ODS se stal poměrně překvapivě Mirek Topolánek a strana dosahovala, nejen díky svému úspěšnému projektu „Modrá šance“, velmi dobrých výsledků ve volbách krajských, senátních, komunálních i při volbě prezidentské. Uvnitř KSČM se zase do popředí začalo dostávat reformní hnutí v čele s Vojtěchem Filipem, který se nakonec stal i předsedou. V závěru volebního období jiţ komunisté často schvalovali zákony s vládní ČSSD, coţ však mohlo způsobit částečný odliv, především protestních, hlasů. V roce 2006 mobilizační potenciál témat okolo EU téměř vymizel, a tak „hrála na evropskou notu“ prakticky jiţ pouze Strana zelených, která se ve svém programu prezentovala jako klasická evropská strana „zeleného střihu“. Je však otázkou, zda se takto nezachovala spíše účelově, aby poukázala, ţe můţe být podobně úspěšná jako její evropská vzory. Signály, ţe by se strana mohla dostat do parlamentu, přicházely jiţ před volbami, např. v krajských volbách 2004 dosáhla v rámci koalice Zelená pro Moravu velmi nadějného výsledku. Následně si strana zvolila nového předsedu Martina Bursíka. Pod jeho vedením se strana
- 33 -
prezentovala jako částečně protestní alternativa stojící mimo tradiční vymezení pravicelevice. 60 Volby nakonec vyhrála ODS s pouze velmi těsným náskokem 3% na druhou ČSSD. Naopak zcela tristního výsledku dosáhla, s výsledkem pouhých 0,3%, doposud vládní strana US-DEU. Do Poslanecké sněmovny P ČR se poprvé dostala Strana zelených61, která dosáhla výsledku 6,29% a potvrdila vzrůstající oblibu, i kdyţ některé předvolební výzkumy ji předpovídaly i podporu více neţ 10%. Výsledky voleb nastolily na české politické scéně velmi sloţitou a dosud neviděnou situaci, přezdívanou jako tzv. volební pat, jelikoţ jak levicové strany (ČSSD a KSČM), tak středo-pravicové (ODS, KDU-ČSL, SZ) dosáhly shodného počtu 100 mandátů. Po dlouhých sedmi měsících od konání voleb, čítající sloţitá vyjednávání a několik různých návrhů na utvoření vlády, byla vyslovena důvěra vládě sloţené z představitelů ODS, KDU-ČSL a SZ, která se navíc opírala o podporu dvou „přeběhlíků“ původně z řad ČSSD.62 Tabulka č. 4: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny P ČR 2006 (pouze úspěšné strany) 1.
ODS
35,38%
2.
ČSSD
32,32%
3.
KSČM
12,81%
4.
KDU-ČSL
7,22%
5.
SZ
6,29%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor Tabulka č. 5: Další podstatná data voleb do PS P ČR 2006 Volební účast
64,47%
Počet propadlých hlasů
5,98%
Zisk vládních stran
48,89%
Neplatné hlasy
0,36%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor
60
ČALOUD, Dalibor; FOLTÝN, Tomáš; HAVLÍK, Vlastimil et al. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2006. s. 5-25. ISBN 8073251086 61 Dá se však také poznamenat, ţe strana jiţ byla součástí Parlamentu ČR v letech 1992 – 1996, v rámci tehdejší koalice zvané Liberálně sociální unie. 62 ČALOUD, Dalibor; FOLTÝN, Tomáš; HAVLÍK, Vlastimil et al. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2006. s. 192-196. ISBN 8073251086
- 34 -
5.1.3 Volby 2010 Při volbách v červnu 2006 dosáhly dvě nejsilnější strany zisku hned 67,7% hlasů a v české politice tak došlo k silné bipolarizaci, která provázela celé volební období, a která zapříčinila značné názorové střety především mezi ODS a ČSSD. Pro ČSSD tak tehdy znamenal i velmi solidní zisk pouze návrat do opozice, jelikoţ povolební jednání s KDU-ČSL o vládě podporované komunisty ztroskotala. Přes částečný počáteční neúspěch, v podobě opětovného zvolení Václava Klause prezidentem, se sociální demokracii podařilo, právě na úkor ODS, drtivě vyhrát krajské volby 2008. ODS neslavila úspěch ani ve volbách senátních či komunálních, a v jejích řadách se začaly objevovat rozpory. ČSSD vyhlásila v červnu 2008 vládní koalici tzv. nulovou toleranci a hned čtyřikrát se neúspěšně pokusila o vyslovení nedůvěry vládě. Na pátý pokus v březnu 2009 se jí to jiţ s pomocí nejednotnosti ODS a SZ podařilo. Následně vznikla úřednická vláda, v jejímţ čele stanul Jan Fisher, a která měla Českou republiku dovést k předčasným volbám ještě tentýţ rok. Byl přijat ad hoc ústavní zákon, který však, poměrně překvapivě, Ústavní soud zrušil.63 Po tomto rozhodnutí byla přijata novelizace Ústavy ČR, která stanovila moţnost „seberozpuštění“ Poslanecké sněmovny. ČSSD ovšem nakonec k tomuto kroku odmítla přistoupit. Volby se tak konaly v řádném termínu 28. a 29. května 2010. Těsně před volbami z pozice předsedy ODS po výzvách uvnitř strany odstoupil Miroslav Topolánek, kterého nahradil Petr Nečas. Velkých změn doznala KDU-ČSL, která nejprve do čela strany zvolila Jiřího Čunka, aby ho později, mimo jiné z důvodu podezření korupčního jednání, nahradila Cyrilem Svobodou. Rozpor mezi levostředým a provostředým křídlem KDU-ČSL byl také příčinou odchodu Miroslava Kalouska a několika dalších členů, a zaloţením nové strany s názvem TOP 09, která se začala profilovat jako strana ekonomicky liberální. Nedařilo se ani Straně zelených, která trpěla nejednotností členů ohledně účasti ve vládě a neúspěchy ve volbách krajských, senátních i do EP. Strana se tak začala drolit a rezignujícího předsedu Martina Bursíka nahradil Ondřej Liška. Politickou kometou se před volbami stala strana Věci veřejné, která dosud působila prakticky jen v rámci komunální politiky v Praze. Do popředí stranu vynesl populární předseda Radek John, částečně populistický program s důrazem na přímou demokracii, boj
63
Ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny stanovil, ţe předčasné volby se budou konat do 15. října 2009, ovšem Ústavní soud jej ve svém nálezu ze dne 10. 9. 2009, sp.zn. Pl. ÚS 27/09 zrušil. Toto vyvolalo bouřlivé debaty mimo jiné o tom, zda má vůbec Ústavní soud v pravomoci rušit ústavní zákony.
- 35 -
proti korupci a vymezení se proti současným politickým strukturám, která označovala jako „dinosaury“.64 Vítězem voleb se sice stala ČSSD, ovšem obdrţela pouhých 22% hlasů, kdyţ ještě několik dní před volbami dosahovala v předvolebních průzkumech více neţ 30% podpory.65 Strana se tak dostala do velmi sloţité situace, jelikoţ jiţ před volbami deklarovaly strany ODS, TOP 09 i VV, ţe si s ní vládní spolupráci dokáţou představit jen velmi sloţitě a strana tak disponovala pouze velmi omezeným koaličním potenciálem. Prezident tak i z tohoto důvodu velmi neobvykle pověřil sestavením vlády předsedu ODS Petra Nečase, tedy strany, která volby nevyhrála. Tomu se nakonec podařilo utvořit vládní kabinet právě s novými subjekty na poli Poslanecké sněmovny, TOP 09 a VV. V důsledku voleb rezignoval na post předsedy sociálních demokratů Jiří Paroubek, kterého ve funkci dočasně (nakonec i trvale) nahradil Bohuslav Sobotka. Volby také přinesly neúspěch Strany zelených a trochu překvapivě, i kdyţ po předcházejícím rozkolu strany ne aţ tolik, také KDU-ČSL, která se poprvé nejen v polistopadové historii neprobojovala do dolní komory P ČR. Na druhé straně velmi dobrých výsledků dosáhli prakticky nováčci na české politické scéně, Věci veřejné a TOP 09, která se rázem stala třetí největší politickou stranou v ČR. Tabulka č. 6: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny P ČR 2010 (pouze úspěšné strany) 1.
ČSSD
22,08%
2.
ODS
20,22%
3.
TOP 09
16,70%
4.
KSČM
11,27%
5.
VV
10,88%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor
64
BALÍK, Stanislav a kol. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2010. s. 9-68. ISBN 9788073252243 65 Dle průzkumu CVVM konaného mezi 3. aţ 10. květnem vykazovala strana výsledek 30,5%, viz Stranické preference a volební model v květnu 2010 [online]. Praha: Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav AV ČR, vydáno 19. 5. 2010 [cit. 2012-02-22]. Dostupné z: .Rovněţ průzkum společnosti Median, který se uskutečnil v únoru 2010 přisuzoval ČSSD mnohem vyšší volební výsledek, a sice 34,5% hlasů, viz Volební model, stranické preference, vývoj voličských preferencí únor 2010 [online]. Praha: MEDIAN, vydáno 9. 2. 2010 [cit. 2012-02-19]. Dostupné z: .
- 36 -
Tabulka č. 7: Další podstatná data voleb do PS P ČR 2010 Volební účast
62,60%
Počet propadlých hlasů
18,85%
Zisk vládních stran
47,80%
Neplatné hlasy
0,63%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor
5.1.4 Shrnutí voleb do Poslanecké sněmovny V českém politickém systému se jiţ mnoho let stále udrţuje formát dvou dominantních polarizujících stran: ČSSD a ODS, doplněný dvěma stranami ve středové aţ pravo-středové části spektra, vyplňující mezeru mezi hlavními subjekty: nyní TOP 09 a VV (dříve Čtyřkoalice, KDU-ČSL, SZ a další). Toto vše dotváří poměrně vyloučený samostatný subjekt na extrémně levé části spektra – KSČM. V souvislosti s českými politickými stranami tak lze vnímat určitou míru stability. Po všech uvedených volbách od roku 2002 můţeme mluvit o jakémsi pentapartismu, jelikoţ se vţdy do Poslanecké sněmovny probojovalo pět politických stran (koalici KDU-ČSL a US-DEU povaţuji za dvě strany). Jedinou rotaci zaznamenáváme u liberálněji orientovaných stran, kde stále nemůţe stabilně zakotvit alternativa k ODS. Ještě po volbách v roce 2006 pokládal Pavel Šaradín stranu KDU-ČSL za stabilní pivotální subjekt, který se v ČR vedle pilířů ČSSD a ODS usadil.66 Jak však ukázaly hned následující volby, nelze v prostředí ČR v oblasti liberálnějších subjektů hovořit o zcela stabilizovaném politickém systému. Momentálně to také dle volebních průzkumů vypadá, ţe stranu Věci veřejné by mohla nahradit iniciativa ANO 201167, která se profiluje kolem velmi společensky aktuálního tématu korupce. Po značném úspěchu strany TOP 09 a její pokračující oblibě by se však nově mohla začít částečně otřásat pozice podporou i ideologicky nejsilnějšího lídra na pravé straně spektra, kterou doposud opanovala ODS. Takovou tendenci nám však mohou odhalit aţ následující volby a jistě bude zajímavé vývoj sledovat dále. Momentálně v Poslanecké sněmovně P ČR zaznamenáváme pouze jediný politický subjekt bez jednoznačného zařazení 66
ŠARADÍN, Pavel. Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 2008. s. 75. ISBN: 978-80-244-1876-6. 67 Podle průzkumu agentury Median z prosince roku 2011vyjádřilo této iniciativě svou podporu přibliţně 34% občanů. Toto číslo však ještě nemusí nutně znamenat skutečný počet příznivců, kteří by ji podpořili ve volbách, rovněţ tento průzkum obsáhl poměrně malou skupinu 505 respondentů. Viz POKORNÝ, Jakub; WIRNITZER, Jan. Babišův „boj s korupcí“ funguje, důvěřuje mu aţ třetina lidí. Idnes.cz [online]. Vydáno 9. 12. 2011 [cit. 2012-01-30]. Dostupné z: .
- 37 -
na pravo-levém spektru a tím je strana Věcí veřejných. S moţnou ztrátou relevance této strany, která se jeví velmi realisticky, by se tak český stranický systém mohl přiblíţit bipolárnímu fungování s jasně odlišenými vládními alternativami.68 Jak poukazují mnozí politologičtí autoři69, větší účasti při volbách prospívá spíše systém dvou stran, které mezi sebou soupeří. Naopak vícestranický systém účast sniţuje. Jako určitý důkaz prvně uvedeného tvrzení můţeme povaţovat situaci před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Tehdy se politická scéna velmi polarizovala na ODS, představující část pravicově smýšlejících voličů, a ČSSD, jako zástupce levice. A právě v těchto volbách jsme mohli zaznamenat velmi vysokou volební účast. Rovněţ se u nás často setkáváme s problémem sestavení stabilní vládní koalice s širokou podporou a uceleným ideologickým základem. Do jisté míry je to způsobeno nízkým koaličním potenciálem KSČM, která se po totalitním období netransformovala do moderní levicové strany a prakticky všechny strany, včetně ČSSD, s ní odmítají spolupracovat. Tento jev se však začíná postupně oslabovat a KSČM jiţ začíná svůj koaliční potenciál rozvíjet především na komunální či krajské úrovni, je však otázkou, zda se tomu stane obdobně i na půdě parlamentní. Jak také naznačují volební výsledky posledních let, začíná voličská základna KSČM nejspíše pomalu vymírat. Pokud tak chce strana přilákat nové voliče, nutně musí svůj program i postoje mírně reformovat. Relativní úspěch Strany zelených ve volbách 2006 a její konstantně se zvyšující podpora
značila,
ţe
by
se
mohla
v českém
politickém
systému
utvářet
nová
postmaterialistická konfliktní linie. Ta proti sobě staví materiální a postmateriální hodnoty jako např. kvalitní ţivotní prostředí.70 Jak se však po následujících volbách ukázalo, není tato otázka zcela aktuální, i kdyţ za neúspěchem strany stojí také vleklá ekonomická krize a také účast ve vládní koalici hned při svém prvním vstupu do Poslanecké sněmovny. Evropské téma se také ukázalo jako pro voliče málo podstatné, kdyţ snad jedinou roli sehrálo při obhajování důvodu sestavení tzv. proevropského koaličního kabinetu po volbách v roce 2004.
68
BALÍK, Stanislav a kol. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2010. s. 37. ISBN 9788073252243 69 S. Balík, L. Cabada, M. Kubát a další. 70 HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír. Cleavages in Contemporary Czech and Slovak Politics: Between Persistence and Change. East European Politics and Societies, Am. Council of Learned Societies, SAGE, Spojené státy., 2008, roč. 22, č. 3, s. 518-552. ISSN 0888-3254.
- 38 -
5.2
Volby do Evropského parlamentu v České republice Ještě neţ přejdeme přímo k dění v České republice, je třeba zdůraznit, ţe v posledních
dvou volbách do Evropského parlamentu v letech 2004 a 2009 se nám objevil nový fenomén související s rozšiřováním Evropské unie. Z dvanácti nových přistoupivších zemí z let 2004 a 2007 lze všechny, kromě Kypru a Malty, povaţovat za země bývalého tzv. východního bloku. Přistoupení těchto postkomunistických zemí se často označuje také jako „Východní rozšíření“.71 Graf č. 3: Srovnání volební účasti ve volbách do EP původních a nově přistoupivších zemí Porovnání volební účasti při volbách do EP (v %) 60
52.7 52.4
50
31.2 32.2
40 30 20 10 0
původní EU 15
2004
52.7
nové "EU 8/EU 10 východ" 31.2
2009
52.4
32.2
Zdroj: Eurostat; realizace: autor Jak si můţeme všimnout v přiloţeném grafu, rozdíl mezi volební účastí v původní EU 15 před rokem 2004, tedy především v západoevropských a severských zemích, a nedávno přistoupivších východních zemích, je přímo markantní. Např. ve volbách do EP 2004 ţádná z těchto nových zemí nedosáhla ani zdaleka byť jen na průměr zemí EU 15. K ještě překvapivějším zjištěním dojdeme, podíváme-li se na volební účast ve volbách do EP z pohledu „staré EU“, tedy patnácti dříve přistoupivších členů a nás, případně také našich slovenských sousedů. Jak také můţeme pozorovat v následujícím grafu:
71
SCHMITT, Herman. European Parliament Elections after Eastern Enlargement. London: Routlege. 2010. s. 5-25. ISBN: 978-0-415-55675-0.
- 39 -
Graf č. 4: Volební účast ve volbách do EP v roce 2004 a 2009
Volby do EP 2004 a 2009 - volební účast (v %) 60
52.7 52.4
50 40
28.3 28.2
30
17 19.6
20
2004 2009
10 0 "stará EU 15"
Česká republika
Slovenská republika
Zdroj: Eurostat; realizace: autor Jako částečné vysvětlení tohoto jevu by se mohlo nabízet tvrzení, ţe volební účast je jeden z nejhlavnějších ukazatelů, které můţeme vyuţít jako měřítko zdraví demokracie, které nám můţe na dané společnosti demonstrovat, ţe v ní existují „hlubší problémy“.72 Toto však nelze tvrdit bez dalšího, jelikoţ „nízká či vysoká volební účast sama o sobě, bez spojení s dalšími indikátory, nevypovídá moc o kvalitě demokracie, není varovným či příznivým znamením“.73 Aspekty těchto problémů a důvody, proč jsou výsledky v České republice radikálnější neţ jinde, se pokusím přiblíţit dále. Po volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 si mnoho odborníků povšimlo, ţe se výsledky osmičky nově přistoupivších postkomunistických členů vymykají dosud zaběhnuté praxi. Tímto jevem se začal zabývat rovněţ sám spoluautor původní teorie voleb druhého řádu, Hermann Schmitt.74 Částečně jsou zmíněné výsledky vysvětlovány značnou nestabilitou a nízkou institucionalizací těchto „mladých demokracií“, které se vyznačují značnou míru voličské volatility a velkou různorodostí aktérů na politické mapě, a které potřebují delší čas ke svému stabilizování. Dalším výrazným faktorem je ten, ţe v těchto zemích se ve velké míře vyskytuje určitý euroskepticismus, nevyjímaje ani politické představitele. Do jisté míry můţe 72
ŠARADÍN, Pavel. Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 2008. s. 37. ISBN: 978-80-244-1876-6. 73 BALÍK, Stanislav. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s. 166. ISBN 9788024729084. 74 Viz SCHMITT, Herman. European Parliament Elections after Eastern Enlargement. London: Routlege. 2010. s. 43-61. ISBN: 978-0-415-55675-0. Na publikaci se podíleli další dalších autoři, jako A. Freire či M. Marsh.
- 40 -
být evropská pachuť vysvětlena tím, ţe ještě do nedávné doby byly všechny uvedené země členy jiné unie, a sice Sovětského svazu, který v nich mohl zanechat určitý pocit nedůvěry a strachu podřizovat částečně svoji svrchovanost. Určitá menší část tohoto problému by mohla být skryta, dalo by se říci, v nejednotnosti technického provedení voleb a volebního systému v různých státech Evropské unie. Jako jeden z nejpodstatnějších příkladů lze uvést otázku uzavírací klauzule pro politické strany. Evropská unie ve svém předpise75, který stanovuje hlavní parametry evropského volebního systému, mimo jiné uvádí moţnost členských zemí zavést ve volbách do EP uzavírací klauzuli, která nesmí překročit 5% hranici. Tento práh zavedla pouhá třetina zemí z původní EU 15. Naproti tomu u nově přistoupivších států nalezneme tento institut u většiny z nich. V případě České republiky dokonce na samotné nejvyšší moţné hranici, tedy 5%. V zemích „staré patnáctky“ nacházíme tedy příznivější podmínky pro úspěch menších stran.76 V postkomunistických zemích můţe tento práh na voliče působit demotivujícím způsobem, jelikoţ mnohdy, určitě více neţ v zaběhlých státech EU, mohou pochybovat o smysluplnosti vhození svého hlasu pro některou menší či novou stranu. V konečném důsledku tyto pochyby mohou vést aţ k tomu, ţe daný občan se voleb vůbec nezúčastní. V ţádné z těchto nových zemí EU rovněţ nenajdeme v zákoně povinnost dostavit se k volbám do EP. Takováto ustanovení mohou v zemích, kde se uplatňují, poměrně umělým způsobem navyšovat míru volební účasti. Jak vyplývá z výsledků, vítězství pravicových stran ve volbách do EP není typické jen pro Českou republiku, ale ukazuje jakýsi celoevropský trend. V době konání posledních voleb bylo v zemích EU u moci 9 nalevo orientovaných vlád a 18 pravicových či středopravicových. Teorie SOE se i zde z velké míry uplatnila, kdyţ v 85% došlo k poklesu podpory vládních stran oproti předcházejícím parlamentním volbám. Ovšem z devíti prvně jmenovaných jich pozici vítěze ve volbách ztratilo celých osm, zatímco pravicové vlády si uhájily své postavení hned v polovině případů. Nejsilnější levicové strany u vlády tak prohrály evropské volby v téměř pětinásobně větší míře neţ strany pravého politického spektra.77 Tyto výsledky tak lze společně i pro Českou republiku vysvětlit tím způsobem, ţe v probíhající finanční krizi se velmi často probíralo, především pravicovými subjekty, téma 75
Rozhodnutí Rady ze dne 25. června 2002 a ze dne 23. září 2002, kterým se mění Akt o volbě zastupitelů v Evropském parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, jenţ je připojen k rozhodnutí 76/787/ESUO, EHS, Euratom (2002/772/ES, Euratom). 76 ŠARADÍN, Pavel a kol. Evropské volby v postkomunistických zemích. Olomouc: Periplum. 2004. s. 34. ISBN 978-80-86624-32-7.7 77 KLÍMA, Michal; OUTLÝ, Jan a kol. Volby do Evropského parlamentu 2009 : vybrané otázky přípravy, průběhu a výsledků voleb. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. s. 114-117. ISBN 9788073803179.
- 41 -
zadluţenosti a rozpočtové zodpovědnosti, které lidé vzali velmi váţně. V tomto smyslu se tak teorie voleb druhého řádu uplatnila pouze v omezené míře, jelikoţ voliči vybírali a hlasovali spíše hlavou a nikoliv srdcem.
5.2.1 Volby 2004 První volby do EP konající se v České republice představovaly dosud neprobádané území a voliči ani politické strany si nebyli příliš jistí, jak je pojmout. Otevírala se moţnost uskutečnit kampaň s převahou buďto na evropská nebo na domácí témata. Nakonec však drtivá většina z nich vsadila na druhé z uvedených, zcela v souladu s teorií voleb druhého řádu. Před volbami byla kvůli vnitřním neshodám a hospodářským problémům popularita vládní koalice na velmi nízké úrovni. ODS zcela otevřeně přiznávala, ţe bere volby jako moţnost občanů ohodnotit dosavadní působení vlády na domácí politické scéně, tedy na způsob referenda o vládní koalici.78 Vládní strany, zjevně účelně, těsně před volbami schválili tzv. kompenzační příspěvek pro rodiny s dětmi a důchodce. Ovšem ani tento krok jim nepomohl a snad jen částečně mimo KDU-ČSL, utrpěly volební debakl. Drtivá prohra sociální demokracie ve volbách, kdy získala jen dva mandáty z 24, dala v této vládnoucí straně do pohybu velké vnitrostranické změny. Premiér i předseda strany v jedné osobě, Vladimír Špidla, rezignoval na obě funkce a nahradil jej Stanislav Gross. US-DEU kandidující v koalici s dalšími subjekty dokonce nezískala ţádný mandát a právě v tomto období nejspíše pro stranu nastal začátek jejího konce. Částečně tuto tvrdou lekci vládním stranám pomáhá vysvětlit výše zmíněná teorie volebních cyklů, jelikoţ volby do EP se konaly právě v polovině volebního období prvořadých voleb, kdy vládní koalice zaznamenává největší pokles podpory. Naopak strany opoziční, ODS a KSČM, dosáhly značného úspěchu, kdyţ především KSČM se stala v těchto volbách trochu překvapivě druhým nejsilnějším subjektem. Poměrně solidní 11% výsledek zaznamenala strana silně pro evropskou integraci, vzniklá spojením Evropských demokratů a Sdruţení nezávislých kandidátů (SNK-ED) a také hnutí NEZÁVISLÍ s výsledkem 8,18% hlasů. Teorie voleb druhého řádu se však v tomto případě nepotvrdila v části podpory pro radikální politické subjekty, jelikoţ Dělnická strana získala pouze 0,2% a Republikáni Miroslava Sládka necelých 0,7% hlasů, coţ nelze vzhledem k minulosti strany povaţovat za úspěch.
78
ŠARADÍN, Pavel. Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 2008. s. 104-130. ISBN: 978-80-244-1876-6.
- 42 -
Tabulka č. 8: Výsledky parlamentních stran při volbách do EP 2004 Role strany
Název
Poměr hlasů
Výsledek ve volbách do PSPČR 2002
Vládní - vůdčí
ČSSD
8,78%
30,20%
Vládní
KDU-ČSL
9,57%
Vládní
US-DEU⃰
1,69%
Opoziční
ODS
30,04%
24,47%
Opoziční
KSČM
20,26%
18,51%
14,27%⃰
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor ⃰US-DEU ve volbách do EP kandidovala jako součást Unie liberálních demokratů spolu s Cestou změny, Liberální reformní stranou a ODA. Ve volbách do Poslanecké sněmovny 2002 kandidovaly strany US-DEU a KDU-ČSL společně v rámci koalice.
Tabulka č. 9: Výsledky neparlamentních stran a hnutí při volbách do EP 2004 Název
Poměr hlasů
SNK sdruţ. nez. a Evropští demokraté
11,02%
NEZÁVISLÍ
8,18%
Strana zelených
3,16%
Ostatní
7,30%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor Tabulka č. 10: souhrnné statistiky při volbách do EP 2004 Konání v období
mid-term
Volební účast
28,32%
Počet propadlých hlasů
12,15%
Neplatné hlasy
0,49%
Parlamentní strany
70,34%
- z toho vládní strany
20,04%
Neparlamentní
29,66%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor
5.2.2 Volby 2009 Tyto jiţ v České republice druhé volby do EP, konané 5. a 6. června 2009, se odehrávaly na pozadí velmi speciální politické situace. V první polovině tohoto roku plnila ČR funkci předsednictví Evropské unie, kdyţ v březnu stejného roku byla vyslovena nedůvěra - 43 -
koaliční vládě. Následně pak byla ustavena úřednická vláda pod vedením Jana Fishera. Tato specifická situace měla dopad především v tom, ţe prakticky vymizela tradiční rivalita vládních a opozičních stran. Byly to spíše původně opoziční strany a především ČSSD, kdo se největší měrou podílely se na svrţení vlády, které byly veřejností kritizovány jako neodpovědné a došlo k mobilizaci voličů paradoxně právě proti nim. Opoziční strany tak nemohly vsadit na obvyklou kartu označující vládu jako určitého vnitřního nepřítele. Prvotně byly politickými stranami tyto volby brány jako příprava pro plánované předčasné volby do Poslanecké sněmovny P ČR, které se měly konat na podzim, a tak se v tomto smyslu částečně nesla i kampaň, která tak byla pojímána spíše jako úvodní fáze kampaně voleb parlamentních. Téměř všechny strany tak na evropská témata z velké části rezignovaly. Oba nejsilnější subjekty často pouţívaly buďto domácí nebo v podstatě neurčitá hesla a témata, ve kterých se spíše místo tvůrčích řešení objevovaly prvky navzájem negativního vymezování. U ČSSD se tak objevoval např. slogan „Jistota pro lidi a naděje pro Evropu“, u ODS zase „Řešení místo strašení“, který se vymezoval právě vůči sociální demokracii nebo „Svoboda, bezpečí a spravedlnost“, pod kterým se uţ tak dá jen těţce představit něco konkrétního, natoţ v souvislosti s Evropskou unií. ODS v těchto volbách také velmi rozvinula svou negativní kampaň proti ČSSD hesly typu „Evropa nebo Česko, kašlu na to všecko. Váš Jiří Paroubek.“ Ve volebních programech politických stran se tak spolu s obecnými tématy mísila ta, která se svým zařazením hodí spíše do arény prvořadých voleb. Jako příklad uvádím znovu ODS, která hlásala „proti krizi, pro zachování pracovních míst, pro spravedlivý sociální systém, pro energetickou bezpečnost, pro ČR v Evropě.“79 Velký neúspěch ve volbách zaznamenala vládní Strana zelených se ziskem pouhých 2,06%, které však spíše neţ faktická účast ve vládě uškodila velká nejednotnost klubu a částečný podíl na svrţení koaliční vlády. I tyto volby tak, stejně jako předešlé, měly dopad na podobu vládních stran, kdyţ po neuspokojivém výsledku rezignoval předseda Strany zelených Martin Bursík. Na první pohled se poměrně nedařilo ani menším a radikálnějším stranám, kdyţ se ţádná z nich nedostala přes hranici 5%. Jde však o neúspěch spíše zdánlivý, jelikoţ téměř desítka subjektů získala nad jedno procento hlasů. Voliči tak prokázali tendenci tzv. hlasovat srdcem, kdyţ propadlo 24,35% hlasů. I evropský aspekt voleb hrál svou roli. Strany profilující se jako silně proevropské80 získali v součtu 4,5% a strany vystupující proti
79
Viz KLÍMA, Michal; OUTLÝ, Jan a kol. Volby do Evropského parlamentu 2009: vybrané otázky přípravy, průběhu a výsledků voleb. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. s. 5-97. ISBN 9788073803179. 80 Evropská demokratická strana a SNK Evropští demokraté.
- 44 -
integraci EU81 dokonce 6,5% hlasů, kdyţ straně Suverenita chybělo k zisku mandátu pouze pár desetin procenta. Co se týče stran radikální pravice či levice, nenacházíme zde takovou podporu jako v mnoha státech EU, ovšem i 1,07% hlasů, které získala extrémně pravicová Dělnická strana, není zanedbatelných. Další radikálněji cílená Národní strana pak získala uţ jen 0,26% hlasů. Pro obě strany však i tato čísla znamenala nárůst podpory oproti volbám do dolní komory parlamentu 2006 či krajským volbám 2008. Tabulka č. 11: Výsledky parlamentních stran při volbách do EP 2009 Role strany
Název
Poměr hlasů
Výsledek ve volbách do PSPČR 2006
Vládní - vůdčí
ODS
31,45%
35,38%
Vládní
KDU-ČSL
7,64%
7,22%
Vládní
SZ
2,06%
6,29%
Opoziční
ČSSD
22,38%
32,32%
Opoziční
KSČM
14,18%
12,81%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor Pozn.: V době konání voleb jiţ několik týdnů vládla úřednická, v podstatě nepolitická, vláda. Označení stran jako vládní a opoziční se tedy vztahuje ještě před odvoláním vlády.
Tabulka č. 12: Výsledky neparlamentních stran a hnutí při volbách do EP 2009 Název
Poměr hlasů
Suverenita
4,26%
Evropská demokratická strana
2,88%
SNK Evropští demokraté
1,66%
Věci veřejné
2,40%
Strana svobodných občanů
1,26%
Dělnická strana
1,07%
Ostatní
13,30%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor Pozn.: Ţádná ze stran se nedostala přes 5% hranici a nepostoupila do skrutinia, vybírám tak pouze subjekty se zajímavým volebním výsledkem, nikoliv nutně dle pořadí.
81
Suverenita, Strana svobodných občanů a Libertas.cz.
- 45 -
Tabulka č. 13: souhrnné statistiky při volbách do EP 2009 Konání v období
later-term
Volební účast
28,22%
Počet propadlých hlasů
24,35%
Neplatné hlasy
0,43%
Parlamentní strany
77,71%
- z toho vládní strany
41,15%
Neparlamentní
22,29%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor
5.2.3 Shrnutí voleb do Evropského parlamentu Volby do Evropského parlamentu patří nejspíše k nejvíce zkoumaným druhům voleb v rámci teorie voleb druhého řádu. Je to dáno nejspíše důvodem, ţe v největší míře právě na nich byla teorie vystavěna. Jak se také prokázalo z výše uvedených údajů, vykazují téměř po všech stránkách znaky voleb druhého řádu. Volební účast v ČR dosahuje, oproti volbám do Poslanecké sněmovny propastných, necelých 30%. V průměru jsme tak v evropském měřítku dosahovali páté nejniţší volební účasti ze všech zemí EU.82 Dokonce i sami političtí představitelé se u voleb do EP podle toho chovají, ať uţ skrytě nebo přímo. Prezident Václav Klaus je přirovnal k „čtvrtvolbám“ a tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek o nich hovořil jako dokonce o „třetiřadých“ volbách.83 Tento pocit můţe být i v obyčejných voličích vyvolán také tím, ţe v Česku volíme pouze 22 z celkového počtu 736 europoslanců, a lidé tak začívají pocit nedůleţitosti či zbytečnosti svého hlasu. Nízká volební účast v obou doposud konaných volbách však nemůţe plně spadat na bedra ani toho, ţe se jednalo o evropskou a nikoliv národní dimenzi. Jak se totiţ ukázalo v referendu o přistoupení do Evropské unie, které vykázalo více neţ padesátiprocentní účast, je v České republice i o evropskou problematiku za určitých okolností zájem. Politologové P. Lyons a L. Linek si na základě analýzy výsledků referenda o vstupu do EU a prvních voleb do EP v roce 2004 povšimli jisté anomálie. Náboţensky zaloţení lidé se těchto evropských voleb účastnili v porovnání s ostatními mnohem méně. Naproti tomu ve volbách národních dosahuje stejná sledovaná skupina nadprůměrných výsledků. Autoři tohoto tvrzení si zmíněný jev vysvětlují tím, ţe mezi lidmi s náboţenským vyznáním není příliš 82
Průměrná volební účast v Evropské unii dosahovala 43-45%. KLÍMA, Michal; OUTLÝ, Jan a kol. Volby do Evropského parlamentu 2009: vybrané otázky přípravy, průběhu a výsledků voleb. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. s. 25. ISBN 9788073803179. 83
- 46 -
velký zájem o evropskou integraci. Lze tak v jejich případě usuzovat na jistý strach z liberálních hodnot, které za Evropskou unií pozorují.84 První volby v červnu 2004 byly specifické v tom, ţe s nimi dosud ţádná politická strana a ani voliči neměli ţádné zkušenosti. Volby se konaly přímo uprostřed volebního období arény voleb prvního řádu a zcela se zde potvrdila hypotéza o největších ztrátách stran vládní koalice právě v tomto období, a také zcela drastické sníţení podpory hlavní vládní strany, tedy ČSSD. Při druhých volbách zase nastala jiţ zmíněná neobvyklá situace, kdy v podstatě absentovalo tradiční vymezení vláda-opozice. Voliči byli naopak naštvaní na ČSSD za sesazení vlády během předsednictví EU, které vnímali jako poškození zájmů republiky a celoevropskou ostudu. Z tohoto důvodu se tak nedá příliš testovat hypotéza o ztrátách vládnoucích stran, jelikoţ v podstatě ţádné takové nebyly. Další vysvětlení velmi dobrého zisku ODS lze demonstrovat také tím, ţe volby se uskutečnily jen pár měsíců před původně zamýšlenými volbami do PS, tedy ve zcela jinou dobu neţ předchozí evropské klání. Podíváme-li se na výsledky proevropské strany SNK-ED v prvních volbách, mohlo by se na první pohled zdát, ţe se potvrzuje alternativní teorie voleb druhého řádu o tom, ţe i evropská témata hrají roli. S odstupem času, společně s výsledky v následujících volbách do PS v roce 2006, kdy SNK-ED získala pouze 2,1% hlasů, se však jeví stále pravděpodobnější, ţe za tehdejším úspěchem strany stála spíše poměrně silná obliba nezávislých kandidátů obecně a nemalou měrou také tehdejší lídr strany, charismatická Jana Hybášková.85 V tomto případě se tak spíše potvrdilo pravidlo, ţe v českém politickém systému je vedle ODS místo vţdy minimálně pro jeden další liberální subjekt.86 Jako potvrzení teorie voleb druhého řádu, co do podpory dosud nezaběhlých stran a částečně i jejího alternativního konceptu, lze vnímat, mimo jiţ zmíněný úspěch SNK-ED, také výsledky dosud neokoukaného hnutí NEZÁVISLÍ. To ve volbách 2004 dosáhlo více neţ 8% podpory, kdyţ se profilovalo částečně jako euroskeptické. Nové a zároveň pro či proti-evropsky orientované strany dosáhly poměrně velké podpory i ve volbách 2009, i kdyţ nakonec ţádná z nich nedosáhla na mandát evropského poslance. Celkem tyto strany ale získaly ve volbách 11% odevzdaných hlasů. Volby 2009, oproti těm z roku 2004, znamenaly také nárůst podpory, i kdyţ ne enormní, pro radikální strany. Výsledek 1,07% hlasů pro Dělnickou stranu by tak mohl znamenat určitý signál do budoucna, jelikoţ dle zákona o volbách do Evropského parlamentu 84
LINEK, Lukáš; HENČLOVÁ, Noriko; OUTLÝ, Jan et al. Volby do Evropského parlamentu 2004. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 2007. s. 233-247. ISBN 9788073301064. 85 HLOUŠEK, Vít. Český stranický systém – skutečná evropeizace? Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2008. s. 4. 86 ŠARADÍN, Pavel. Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 2008. s. 54. ISBN: 978-80-244-1876-6.
- 47 -
má kaţdý subjekt, jenţ obdrţí nejméně 1% hlasů, právo získat ze státního rozpočtu za kaţdý obdrţený hlas částku 30 Kč. Naopak z dosavadních dvou voleb se nám nepotvrdila ta část hypotézy o alternativním konceptu, která hovoří o lepších výsledcích pro strany environmentálního zaměření, i kdyţ při druhých volbách Straně zelených velmi ublíţila její vnitřní nejednotnost i ne příliš populární účast ve vládě. Co se týká hypotézy o zvýšeném počtu propadlých hlasů, potvrdila se především u voleb z roku 2009, kdy jich takto skončila téměř čtvrtina. Je však prozatím otázkou, nakolik je to trvalý či ojedinělý jev. Další hypotéza o neplatných hlasech se v evropských volbách vůbec nepotvrdila, kdyţ výsledky zůstaly v průměru s volbami prvního řádu. Ve volebních kampaních ţádné z velkých politických stran se prakticky neobjevovaly témata směřující k Evropské unii a potvrdily se tak předpoklady teorie voleb druhého řádu. Na kandidátkách jsme se mohli setkat spíše s méně známými osobnostmi a rovněţ média věnovaly těmto volbám menší pozornost neţ volbám prvořadým, coţ v součtu zájem veřejnosti jistě neposílilo. Situaci tak velmi dobře vystihla ještě před volbami 2004 kandidátka Unie liberálních demokratů H. Rögnerová, která uvedla: „Já myslím, že se lidé nebudou rozhodovat podle nějakých evropských témat, bude se rozhodovat o politice, která se dělá v této zemi, a jaké trvání má tato vláda, tato koalice a jaký prostor tady je.“87
5.3
Krajské volby K začlenění krajských struktur do soustavy veřejné moci v České republice došlo sice
poměrně nedávno, teprve okolo roku 2000, na domácí politické scéně se však toto uspořádání jiţ plně etablovalo. Politické strany si plně uvědomily důleţitost této platformy, která má vliv na spoustu oblastí veřejného ţivota, jako např. školství a zdravotnictví, a snaţí se rozvinout svou působnost i na této úrovni. Ve čtyřletém intervalu se tak od roku 2000 opakují volby zastupitelských krajských sborů, které si následně zvolí své vedení kraje a hejtmany. Zákonné ukotvení těchto vyšších samosprávných celků se objevuje jiţ v samotné Ústavě ČR, na kterou navázal aţ pět let poté, v roce 1997, schválený ústavní zákon č.347/1997 Sb. o vytvoření územních samosprávných celků, který nabyl účinnosti 1. ledna 2000. V souvislosti s tímto je nutné zmínit také zákon č. 129/2000 Sb. o krajích a dále zákony č.130/2000 o volbách do zastupitelstev krajů a částečně také zákon č.131/2000 Sb. o hlavním městě Praze. 87
ŠARADÍN, Pavel. Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 2008. s. 104. ISBN: 978-80-244-1876-6.
- 48 -
Rovněţ při interpretování krajských voleb na území ČR docházíme ke komplikacím. Volby do zastupitelstva hlavního města Prahy, tedy jednoho ze čtrnácti vyšších územních samosprávných celků, se totiţ konají v jinou dobu neţ ostatní krajské volby, a sice jako součást voleb do obecního zastupitelstva. Volby tedy probíhají o dva roky dříve, resp. později.
5.3.1 Volby 2004 Po premiérovém volebním klání do Evropského parlamentu následovaly tentýţ rok ještě historicky druhé volby do krajských zastupitelstev v ČR. Jak se jiţ stává zvykem, konají se tyto volby vţdy společně také s volbami do Senátu. Výsledek voleb do EP, kde vládní strany utrpěly debakl, vyústil aţ v demisi premiéra Špidly, na jehoţ místo nastoupil Stanislav Gross. Tyto krajské volby tak byly chápány do jisté míry také jako test obnovené vládní koalice pod vedením nového premiéra, stejně tak je chápaly rovněţ samy vládní strany, především ČSSD. Na průběh voleb měl velký vliv probíhající spor o řešení zadluţenosti krajských nemocnic, kterou chtěla ODS vyřešit jejich přeměnou na obchodní společnosti. Poslanci levice ovšem pouhý den před volbami prosadili tzv. přílepek k zákonu o hodnocení a sniţování hluku v ţivotním prostředí, který uvedený postup zakazoval. Tento akt ve svém důsledku tak mobilizoval část pravicových voličů.88 Téměř absolutním vítězem voleb se tak stala ODS se ziskem více neţ 36% všech hlasů. Naproti tomu hlavní vládní strana ČSSD pokračovala ve svém útlumu a získala pouhých 14% hlasů. I tento výsledek se však dá vnímat jako určité zlepšení v porovnání s nedlouho předtím konanými evropskými volbami. Ještě hůř tak dopadla vládní US-DEU, oproti tomu další strana vládní koalice KDU-ČSL si udrţela stabilní voličskou podporu. Občanští demokraté tak obsadili, s jedinou výjimkou, všechna hejtmanská křesla. Pouze v Jihomoravském kraji usedl na tento post křesťansko-demokratický zástupce. Tabulka č. 14: Výsledky parlamentních stran při krajských volbách v roce 2004 Role strany
Název
Poměr hlasů
Výsledek ve volbách do PSPČR 2002
ČSSD
14,03%
30,20%
Vládní
KDU-ČSL
10,74% α
Navíc společná
Vládní
US-DEU
1,25% α
kandidátka⃰
Vládní – vůdčí
14,27%⃰
88
BALÍK, Stanislav; KYLOUŠEK, Jakub; ČALOUD, Dalibor et al. Krajské volby v České republice 2004. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005. s. 11-222. ISBN 8021038802.
- 49 -
2,24% Opoziční
ODS
36,35%
24,47%
Opoziční
KSČM
19,68%
18,51%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor ⃰ Ve volbách do Poslanecké sněmovny 2002 kandidovaly strany US-DEU a KDU-ČSL společně v rámci koalice. KDU-ČSL kandidovala společně s US-DEU také v krajských volbách 2004 ve dvou krajích v rámci koalic. α
KDU-ČSL i US-DEU kandidovaly kaţdá v jednom kraji společně se SZ, výsledky tak mohou být mírně
zkreslené, vţdy totiţ přičítám polovinu volebního výsledku získaného v koalici, a tím můţe dojít k mírnému zkreslení.
Tabulka č. 15: Výsledky neparlamentních stran a hnutí při krajských volbách 2004 Název
Poměr hlasů
SNK
4,40%
NEZÁVISLÍ
2,47%
Strana zelených
1,91%
Evropští demokraté
1,77%
Ostatní
5,16%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor Tabulka č. 16: souhrnné statistiky při krajských volbách v roce 2004 Konání v období
mid-term
Volební účast
29,62%
Neplatné hlasy
1,97%
Parlamentní strany
84,29%
- z toho vládní strany
28,26%
Neparlamentní
15,71%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor
5.3.2 Volby 2008 I krajské volby pořádané 17.-18. řijna 2008 se konaly současně s volbami do Senátu. Nepředcházely jim však jiţ ţádné politické otřesy tak jako před volbami minulými. Vládní koalice se však netěšila velké oblibě veřejnosti, mimo jiné i tím, ţe část zákonů prosazovala jen díky dvěma „přeběhlíkům“ z řad ČSSD, za čímţ vnímali občané spíše stín korupce neţ náhlé programové shody. - 50 -
Podzimní krajské volby tak zcela ovládla ČSSD, která slavila vítězství ve všech 13 krajích, kde se hlasovalo. Svou volební podporou se blíţila téměř trojnásobku hlasů, které obdrţela při volbách minulých. Naproti tomu ODS zaznamenala velký odliv svých příznivců. Ještě hůř však dopadla vládní Strana zelených, která v ţádném z krajů nezískala byť jen jeden mandát. U KSČM se potvrilo, ţe čím vyšší je volební účast, tím niţší dosahuje podpory. Disponuje totiţ poměrně silným volebním jádrem, ovšem z řad ostatních lidí se ji příliš mnoho sympatií nedostává. Neparlamentní strany se v těchto volbách aţ na výjimky příliš neprosazovaly. Tabulka č. 17: Výsledky parlamentních stran při krajských volbách v roce 2008 Role strany
Název
Poměr hlasů
Výsledek ve volbách do PSPČR 2006
Vládní - vůdčí
ODS
23,57%
35,38%
Vládní
KDU-ČSL
8,05%⃰
7,22%
Vládní
SZ
3,15%
6,29%
Opoziční
ČSSD
35,85%
32,32%
Opoziční
KSČM
15,03%
12,81%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor ⃰ Tam, kde kandidovala KDU-ČSL v koalici, orientačně připočítávám polovinu volebního výsledku, můţe dojít k mírnému zkreslení.
Tabulka č. 18: Výsledky neparlamentních stran a hnutí při krajských volbách 2008 Název
Poměr hlasů
SNK ED
2,64%
Nezávislí starostové pro kraj
1,22%
Severočeši.cz
1,09%
Dělnická strana
0,99%
Ostatní
8,41%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor Tabulka č. 19: souhrnné statistiky při krajských volbách v roce 2004 Konání v období
mid-term
Volební účast
40,30%
Neplatné hlasy
2,25%
Parlamentní strany
85,65%
- 51 -
- z toho vládní strany
34,77%
Neparlamentní
14,35%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor
5.3.3 Shrnutí krajských voleb Ve volbách do krajského zastupitelstva se ve velké míře projevuje a potvrzuje teorie volebních cyklů, jelikoţ se zatím vţdy odehrávaly v podstatě přesně v polovině tohoto cyklu. V roce 2004 se navíc konaly také další volby druhého řádu, a sice do Evropského parlamentu, které jejich vítězi ODS ještě více napomohly. Snad nejjednoznačněji se potvrdila hypotéza o ztrátě preferencí vládnoucích stran a nárůstu zisku opozice. Propad hlavních vládnoucích stran oproti předcházejícím volbám do Poslanecké sněmovny činil v prvním případě dokonce 16%, v případě druhém přibliţně 12%. Po zavedení krajů v ČR jako mezistupně stát-obec a v té souvislosti voleb do krajských zastupitelstev byla otázka, zda jako takové budou mít téměř plně celonárodní charakter nebo se spíše přiblíţí volbám komunálním. Po prvních volbách v roce 2000 prohlásil někdejší předseda sociálních demokratů Miloš Zeman: „Mýlil jsem se tím, že jsem považoval krajské volby za analogii voleb do Poslanecké sněmovny, zatímco ve skutečnosti jsou spíše analogií voleb komunálních. A v komunálních volbách, jak známo, rozhodují spíše osobnosti než stranické programy.“89 Toto tvrzení také dokládá, ţe samy politické strany si uvědomují provázanost voleb prvního a druhého řádu. Ovšem především ve volbách 2008 se takovéto pojetí příliš nepotvrdilo, kdyţ strana ČSSD důrazně vsadila právě na celonárodní program a slavila úspěch. Někteří autoři poukazují na skutečnost, ţe v krajských volbách nedochází v takové míře, jako u voleb evropských či komunálních, k nárůstu podpory pro neparlamentní a nové politické strany. Pro tento nárůst nelze vysledovat ani ţádnou lineární tendenci napříč Českou republikou.90 Porovnáme-li úspěchy neparlamentních stran právě např. s dříve uvedenými evropskými volbami, skutečně se tato podpora nachází v průměru o přibliţně 10% níţe. Stále však, zejména v porovnání s volbami prvořadými, uskutečněnými v roce 2006, jsou úspěchy neparlamentních stran přece jen výraznější. Za zmínku stojí také extrémně pravicová 89
ZEMAN, Miloš. Co by dnes prospělo české sociální demokracii. Novinky.cz [online]. Vydáno 20. 11. 2004 [cit. 2012-02-01]. Dostupné z: . 90 STRMISKA, Maxmilián; CHYTILEK, Roman; ŠEDO, Jakub et al. Volební komplexy zemí V4 : studie k pojetí víceúrovňového volebního prostoru. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2009. s. 136. ISBN 9788073252014.
- 52 -
Dělnická strana, která získala téměř 1% podporu. Část svých příznivců moţná také nalákala na témata celostátní úrovně, které dokonce zahrnula přímo do svého názvu. Na kandidátních listinách jsme ji tak mohli spatřit jako Dělnickou stranu - za zrušení poplatků ve zdravotnictví nebo rovněţ Dělnickou stranu - NE americkému radaru! Jiné strany extrémistického pojetí jiţ však ani takto marginálního úspěchu nedosáhly. I zde se nám zcela potvrzuje hypotéza o nízké volební účasti, i kdyţ v posledních volbách došlo k nárůstu o více neţ 10%. To byl však spíše důsledek faktu, ţe ČSSD se podařilo v roce 2008 přenést ne pouze volební témata, ale celý charakter voleb prvního řádu na volby do krajských zastupitelstev. Podařilo se jí tak proti vládě mobilizovat nadstandardní počet voličů. Jak si lze povšimnout z výše uvedených tabulek, bylo v krajských volbách odevzdáno velké mnoţství neplatných hlasů. Je však velmi sporné, do jaké míry se zde uplatňuje Reifova a Schmittova teorie voleb druhého řádu nebo zda si někteří voliči nepletou hlasovací lístky voleb krajských a senátních, které se v naší republice konají současně a vytvářejí tak poměrně specifický jev. Tato hypotéza se tak, dle mého názoru, nepotvrdila. Povšimneme-li si volebních témat předcházející jednotlivá klání, je zcela patrná orientace právě na arénu voleb prvního řádu. Před volbami 2000 tak Čtyřkoalice ve své kampani hlásala „Vymahatelnost práva je nezbytným předpokladem právního státu.“ či např. ODS ještě patrněji: „Sociální a daňový systém musí obě strany motivovat a ne naopak.“ V následujících volbách zase ČSSD hlásala „Stop modrým tunelům.“ či známé „Myslím to upřímně.“, s poukazem na nového předsedu strany Grosse. ODS znovu vsadila na téma daní a spolu s KDU-ČSL také na otázku postavení ţivnostníků. KSČM pro změnu chtěla zabránit výprodeji státního majetku a zvýšit výdaje na vědu a výzkum. Ve volbách z října 2008 byla tato snaha dovedena ze strany ČSSD téměř k dokonalosti. Strana prakticky upustila od komunikace krajských či regionálních témat a zaměřila se pouze na komunikaci témat celostátních. Pokusila se tak vyvolat v očích voličů pocit, ţe krajské volby znamenají v podstatě především referendum o dalším působení koaliční vlády. Sociální demokracie tak upozorňovala na zdraţování či omezování sociálních dávek a hlavním tématem kampaně se stal čistě problém arény prvního řádu, a sice zavedení poplatků u lékaře. Jak je zřejmé, většina těchto kroků není na krajské úrovni realizovatelná. Naopak vládní ODS i další koaliční subjekty vsadily rovněţ na regionální témata či osobnosti a vysvětlování svých dosavadních úspěchů. Strana zelených tak upozorňovala na kvalitnější vzdělávání v regionech či třídění odpadů.91 Jak lze však vyčíst z volebních výsledků, nenašla tato regionální témata u voličů 91
Viz EIBL, Otto; HAVLÍK, Vlastimil; KYLOUŠEK, Jakub et al. Krajské volby 2008. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2009. s. 65-78. ISBN 9788073251871.
- 53 -
velkou odezvu. Dalo by se tak říci, ţe celkově převaţují ve volebních kampaních témata arény voleb prvního řádu, a pokud se uţ objeví témata relevantní směrem ke krajským zastupitelstvům, voliči na ně příliš neslyší.
5.4
Komunální volby Zákonná úprava komunálních voleb se v porevolučních dobách často měnila a nynější
zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí je jiţ čtvrtým v pořadí od roku 1990. Dle uvedeného posledního zákona, který mimo jiné změnil uţívanou volební formuli a zavedl tzv. uzavírací klauzuli, se volby do obecních zastupitelstev konají od roku 2002. V komunálním volebním systému u nás do této doby uzavírací klauzule neexistovala. Její zavedení však ovlivnilo pouze větší zastupitelstva, u menších je totiţ niţší neţ výše zmíněný přirozený práh. Dosavadní volební formuli Saint-Laguë nahradila tzv. čistá d‟Hondtova metoda. Oproti staré volební úpravě před rokem 1990 mají, mimo politické strany a jejich koalice, moţnost kandidovat také samostatní nezávislí kandidáti či jejich sdruţení. Takovýto nezávislý kandidát, stejně jako jejich sdruţení, však musí pro svou kandidaturu nasbírat určitý počet podpisů oprávněných voličů. Tato povinnost pak ve větších městech způsobuje, ţe pro nezávislé je snazší zaloţit politickou stranu neţ postavit kandidátku sdruţení nezávislých kandidátů. Mnoho nezávislých kandidátů tak za politické strany kandiduje pouze formálně. S tímto jevem se tak nejvíce setkáváme právě v komunální politice, i kdyţ je moţno jej vidět taktéţ ve volbách krajských.92 Volby jiţ tradičně probíhají ve stejnou dobu, kdy se koná také ve třetině senátních obvodů první kolo voleb senátních. Pro své další srovnání pouţívám agregaci hlasů na úrovni zastupitelstva obcí a měst. Nejsou tak započteny hlasy jak pro volbu zastupitelstva územně členěného statutárního města nebo hl. m. Prahy, tak i pro volbu zastupitelstva městské části nebo městského obvodu. Pod pojmem „nezávislý“ pak započítávám jak klasicky jednotlivého nezávislého kandidáta a sdruţení nezávislých kandidátů, tak i politickou stranu či hnutí s tzv. nezávislou entitou, která je namísto sdruţení obvykle zakládána z jiţ uvedeného důvodu.
5.4.1 Volby 2006 Komunální volby proběhly v tomto roce 20. - 21. října standardně s prvním kolem voleb do horní komory parlamentu. Standardní však jiţ nebyla celostátní politická situace. 92
BALÍK, Stanislav. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s. 83-112. ISBN 9788024729084.
- 54 -
Nevládla totiţ vláda s důvěrou Poslanecké sněmovny a ODS tak byla se svým menšinovým kabinetem, kterému nedokázala vyjednat toleranci opozice, v demisi pro nevyslovení důvěry. Komunální volby tak získaly zcela novou dimenzi, kdyţ byly chápány jako moţnost voličů vyjádřit se k nastalé tzv. patové situaci. Sami političtí představitelé rovněţ deklarovali, ţe s vyjednáváním o vzniku nové vlády vyčkají aţ do skončení těchto voleb. V důsledku do té doby neustavené vlády tak při naší analýze vznikl problém, jaké politické strany povaţovat za strany vládní, zejména z pohledu voličů. Někteří totiţ mohli po předchozím osmiletém vládnutí povaţovat za takovouto stranu spíše právě ČSSD neţ vítěze posledních voleb do Poslanecké sněmovny, ODS. Počtem získaných hlasů, slavila nedostiţné vítězství ODS. Co se však týká získaných mandátů, jednoznačně opět dominovali nezávislí kandidáti se ziskem téměř dvou třetin všech postů, tedy ještě více neţ o čtyři roky dříve. Solidního úspěchu dosáhla také Strana zelených, na které se pozitivně projevilo nově nabyté parlamentní zastoupení. Volby také ukázaly prakticky jiţ neexistenci strany US-DEU, která kandidovala jiţ pouze v několika koalicích, navíc většinou s mizivým úspěchem. Značným neúspěchem skončilo toto volební klání pro ČSSD, která zaznamenala oproti volbám do dolní komory parlamentu pouze poloviční výsledek. Nepříliš úspěšná byla rovněţ KDU-ČSL, která se jinak na obecní úrovni těší stabilní podpoře. Volební účast dosáhla úrovně přes 46% a byla tak vyšší neţ při předešlých volbách do zastupitelstev obcí. Voliči tak moţná reagovali na jakousi „přidanou hodnotu“ těchto voleb, při kterých částečně zasahovali i do dění v aréně prvořadých voleb. Tabulka č. 20: Výsledky parlamentních stran při komunálních volbách v roce 2006 Role strany
Název
Poměr hlasů
Výsledek ve volbách do PSPČR 2006
ODS
34,73%
35,38%
Vládní ⃰
KDU-ČSL
5,85%
7,22%
Vládní ⃰
SZ
4,66%
6,29%
Opoziční
ČSSD
16,32%
32,32%
Opoziční
KSČM
10,95%
12,81%
Vládní ⃰největší
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor ⃰ Jak jiţ uvádím výše, v době konání voleb nebyla ještě sestavena vládní koalice s podporou Poslanecké sněmovny, především však tyto tři strany vedly jednání o vzniku vlády, která posléze v tomto sloţení i vznikla.
- 55 -
Tabulka č. 21: Výsledky neparlamentních stran, hnutí a nezávislých při komunálních volbách v roce 2006 Název
Poměr hlasů
SNK ED
3,53%
Volba pro město
1,09%
Národní strana + Dělnická s.
0,06%
Ostatní
22,81%
-
Úspěšní nezávislí kandidáti ⃰
14,51%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor ⃰uskupení nezávislých kandidátů, které dosáhlo na aspoň jeden mandát
Tabulka č. 22: souhrnné statistiky při komunálních volbách v roce 2006 Konání v období
honeymoon
Volební účast
46,38%
Neplatné hlasy
Neuvádí se
Parlamentní strany
72,51%
- z toho vládní strany
45,24%
Neparlamentní
27,49%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor
5.4.2 Volby 2010 Dosud poslední volby na komunální úrovni proběhly, tradičně s prvním kolem voleb do horní komory parlamentu, 15. aţ 16. října 2010. Dělo se tak krátce po sněmovních volbách a za nově sestavené, středo-pravé, vlády v čele s ODS. Tyto volby, aspoň tedy co do počtu hlasů, vyhrála ČSSD s těsným náskokem před ODS. Jak ukazují výsledky, neúspěch KDU-ČSL ve volbách prvního řádu nesníţil její voličskou základnu na komunální úrovni a oproti minulým volbám zaznamenala dokonce nepatrný procentní nárůst. Ve sněmovních volbách velmi úspěšné strany TOP 09 a VV prokázaly, ţe ještě nemají na obecní úrovni tak stabilní základnu příznivců, a tak obě zaznamenaly propad okolo 9% hlasů. Ziskem mandátů však, především opět v menších obcích, dominovali nezávislí kandidáti. Volby provázel rovněţ skandál s tzv. kupčením
- 56 -
s hlasy a v několika málo obvodech se tak, především z rozhodnutí krajských soudů, musely volby opakovat.93 Tabulka č. 23: Výsledky parlamentních stran při komunálních volbách v roce 2010 Role strany
Název
Poměr hlasů
Výsledek ve volbách do PSPČR 2010
Vládní - vůdčí
ODS
17,09%
20,22%
Vládní
TOP 09
7,70%
16,70%
Vládní
VV
2,63%
10,88%
Opoziční
ČSSD
19,05%
22,08%
Opoziční
KSČM
9,82%
11,27%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor Tabulka č. 24: Výsledky neparlamentních stran, hnutí a nezávislých při komunálních volbách v roce 2010 Název
Poměr hlasů
KDU-ČSL
5,92%
SZ
1,15%
SNK ED
1,03%
Dělnická strana sociální spravedlnosti
0,22%
Ostatní
35,39%
-
Úspěšní nezávislí kandidáti ⃰
15,25%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor ⃰ uskupení nezávislých kandidátů, které dosáhlo na aspoň jeden mandát Tabulka č. 25: souhrnné statistiky při komunálních volbách v roce 2010 Konání v období
honeymoon
Volební účast
48,50%
Neplatné hlasy
Neuvádí se
Parlamentní strany
56,29%
- z toho vládní strany
27,42%
Neparlamentní
43,71%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor 93
ČTK. Opakované volby: opět je provázelo kupčení s hlasy. Lidové noviny [online]. Vydáno 8. 1. 2011 [cit. 2012-03-05]. Dostupné z: . ISSN 1213-1385.
- 57 -
5.4.3 Shrnutí komunálních voleb Svou sílu, zejména co se týče získaných mandátů, projevují na komunální úrovni zejména nezávislí kandidáti. Ti pravidelně dosahují zisku více neţ 50% těchto mandátů a jejich podpora se stále rozrůstá, především pak v menších obcích. Velmi silnou pozici v podobných obcích má také KDU-ČSL, která se co do zisku mandátů můţe měřit i s největšími politickými stranami prvořadé volební arény. Při bliţším pohledu na volební účast si můţeme povšimnout jisté zvláštní situace. Ta totiţ bývá obecně vyšší v obcích (často nad 60%) neţ při volbách do městských zastupitelstev (okolo 40%). V jiném neţ komunálním druhu voleb se však naopak setkáváme s přesně obrácenou situací, tedy ţe v malých obcích dosahuje volební účast menších hodnot.94 V souhrnném pohledu se však i zde zcela potvrzuje hypotéza o niţší volební účasti. Můţeme však alespoň potvrdit, ţe v porovnání s ostatními druhořadými volbami je o volby komunální asi přeci jen zájem největší. Naopak více neţ u jiných voleb se zde můţeme setkat s podporou neparlamentních stran a kandidátů. V posledních komunálních volbách tato podpora dosáhla dokonce téměř neuvěřitelných 44%. Svůj podíl na tom má také v regionech silně zakořeněná KDU-ČSL, která však momentálně nefiguruje v Poslanecké sněmovně. Mnohem více je to však důsledek jiţ zmíněné široké podpory nezávislých kandidátů. Tato dílčí část hypotézy tak byla beze zbytku naplněna. Zcela rozdílná je však situace s výsledky extrémisticky orientovaných stran, jako především Dělnické či Národní strany, které v obou popsaných volbách zaznamenaly absolutní neúspěch. Pokud se podíváme na zisky, či spíše ztráty, stran vládní koalice, zcela odpovídají tomu, ţe komunální volby se odehrávají téměř hned následně po volbách prvořadých, v období tzv. honeymoon. „Strany, které formují vládu politické arény prvního řádu, mají tendenci k tomu, že ve volbách druhého řádu, které se konají krátce po FOE, získají více hlasů než v těch nedávno proběhlých FOE. Avšak pomine-li povolební euforie z FOE, vládní strany většinou v SOE ztrácejí“.95 Právě z důvodu jiţ také výše popsaného tzv. efektu líbánek, nelze příliš testovat hypotézu, týkající se utrpěných ztrát největší právě vládnoucí strany. Český statistický úřad na svých internetových stránkách neuvádí u tohoto typu voleb procenta neplatných odevzdaných hlasů. Tato dílčí část však není pro aplikaci a analýzu teorie voleb druhého řádu tou nejpodstatnější a lze se tedy, alespoň částečně, bez ní obejít. 94
BALÍK, Stanislav. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s. 168. ISBN 9788024729084. 95 REIF, Karlheinz. Reflections: European elections as member state second-order elections revisited. European Journal of Political Research. 1997, roč. 31, č. 1, s. 115-124. ISSN 0304-4130.
- 58 -
Volební kampaň politických stran a hnutí před komunálními volbami bývá silně provázána s kampaní voleb do Senátu. Není se tak čemu divit, ţe i zde nacházíme témata patřící do prvořadé arény. A tak jsme si před posledními volbami v roce 2010 mohli na plakátech a billboardech všimnout sloganů jako např. „Hlasujte proti bezohledné vládě“ od ČSSD, vládní ODS zase ţádala o podporu pro chystané reformy.96 Typicky se objevila také velmi bezobsaţná témata jako "Více slušnosti, méně chamtivosti", "Volte tradici", "Praha 4 má na víc" a další.97 Ovšem ve volbách komunálních nacházíme, jistě více neţ v kterýchkoliv jiných volbách SOE, i témata skutečně odpovídající dané politické úrovni. Jedná se většinou o prosazení určitých staveb či pozemkových nebo vlastnických úprav v daném volebním obvodu. A to jak v podobě sloganu („Slíbili jsme vám bazén. Začali jsme ho stavět“), nebo rovnou celého názvu strany („Soutěsky - věc veřejná, věc neprodejná“ v obci Hřensko). Obecní volby jsou tak v tomto směru poměrně specifické a hypotéza o způsobu vedení předvolební kampaně se zde v celkovém rámci uplatní, ovšem v mnohem menší míře neţ u jiných voleb druhého řádu.
5.5
Volby do Senátu Parlamentu ČR Volby do horní komory parlamentu jsou v České republice poměrně novou záleţitostí,
ovšem díky své dvouleté periodě jsou nejčastěji konanými volbami u nás. Novodobý senát tak svým zakotvením v právním pořádku navazuje na prvorepublikovou tradici bikamerálního Národního shromáţdění Československé republiky. Rovněţ volby do této pravomocemi slabší a u veřejnosti méně populární komory českého parlamentu jsou velmi specifické. Je u nich totiţ uplatňován v našem politickém systému neobvyklý dvoukolový většinový systém. Ústava ČR stanovuje stejně jako u jiných druhů voleb, ţe volby do senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Odlišná je však zásada volebního systému, a sice většinová.98 Při navrhování volebního zákona tak následovala debata, jaký druh většinového systému přijmout, především zda relativně či absolutně většinový. V červnu 1994 začala Poslanecká sněmovna projednávat dva různorodé návrhy. První z dílny KDU-ČSL počítal s australským systémem alternativního hlasování,
96
LIPOLD, Jan. Co vy na to? Vyhrají kmotři, levice nebo někdo jiný? Aktuálně.cz [online]. Vydáno 11. 10. 2010 [cit. 2012-02-26]. Dostupné z: . 97 SLÍŢEK, David; ŢÁK, Michal. Volební deník: Slíbili jsme vám bazén, který ještě není. Aktuálně.cz [online]. Vydáno 5. 10. 2010 [cit. 2012-02-26]. Dostupné z: . 98 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, čl. 18.
- 59 -
druhý pak navrhoval zavést dvoukolový absolutně většinový systém.99 Nakonec tak dne 27. září 1995 schválila Poslanecká sněmovna zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, jehoţ třetí část stanovuje pro senátní volby tzv. absolutní většinový systém s uzavřeným druhým kolem. Ten je uplatňován v rámci jednomandátových volebních obvodů. Ty nekopírují ţádné kulturní ani historické obvody, ovšem kaţdý by měl zahrnovat přibliţně stejný počet obyvatel. Vítězem se stává kandidát, který získá nadpoloviční většinu všech platných odevzdaných hlasů. V některých zemích se lze dokonce setkat s volebním prahem zaloţeným na počtu všech registrovaných voličů, tedy ne pouze těch, kteří se k volbám dostaví.100 Pokud nikdo takový není v prvním kole zvolen, koná se do šesti dnů kolo druhé, výhradně za účasti dvou kandidátů, kteří získali největší počet hlasů. Česká republika je při těchto volbách rozdělena na 81 volebních obvodů, kdy v kaţdém uspěje pouze jeden kandidát. Pro udrţení kontinuity jeho činnosti a nerozpustitelnosti komory jako celku dochází v dvouletém intervalu k obměně právě třetiny senátorů. Pouţití u nás aplikovaného dvoukolového systému pro volbu do kolektivních orgánů je však jinde ve světě velmi neobvyklé. Najdeme jej tak pouze v necelé desítce pro nás spíše exotických zemí.101 Obvykle bývá pouţíván spíše pro volby do individuálních exekutivních postů, jako je prezident či starosta. Podle italských politologů D. Fisichellyho a G. Sartoriho však většinový volební systém s uzavřeným druhým kolem efektivně podreprezentuje antisystémové strany. Toto se projevuje především právě v druhém kole voleb. U nás aplikovaný systém se také prokazuje jako volební mechanismus, který je schopný velmi dobře trestat kandidáty, kteří mají sice velké mnoţství příznivců, avšak ještě více odpůrců. Takovýto dopad můţeme sledovat nejvíce u KSČM či do jisté míry i ODS.102 Dvoukolové hlasování vykazuje tendence k dostředivé politice kandidátů a zvýhodňuje ty, jeţ jsou názorově umírnění. Brněnský politolog Roman Chytilek příliš nesouhlasí se zařazením senátních voleb do okruhu voleb druhořadých. Jedná se totiţ stejně jako v případě voleb do Poslanecké sněmovny o celonárodní úroveň voleb. Nesouhlasí tak s pouţitím této teorie v případě voleb do druhých komor národních parlamentů. S tímto názorem je však prakticky osamocen, jelikoţ se zjevně i ve volbách do Senátu uplatňují mechanismy typické pro volby druhého řádu.103 Senátní volby v ČR (jejich první či druhé kolo) se vţdy, kromě voleb v roce 1996, konaly a konají společně buďto s volbami komunálními, nebo krajskými. Více neţ při jiných 99
FILIP, Jan. K historii Senátu: Od jeho zřízení aţ po ustavení. Časopis Senát. 2003, roč. 6., č. 1, s. 22-24. Uplatňuje se u prezidentských voleb v Rumunsku a na Slovensku. 101 Např. Bahrajn, Haiti, Kuba, KLDR, Vietnam, atd. 102 Pokud první kolo vyhrál kandidát ODS pouze s těsným náskokem, obvykle bývá ve druhém kole poraţen. 103 LEBEDA, Tomáš; MALCOVÁ, Karolína; LACINA, Tomáš. Volby do Senátu 1996 až 2008. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2009. s. 5-72. ISBN 9788073301750. 100
- 60 -
volbách druhého řádu se uplatňuje strategické hlasování, buď jiţ před prvním, nebo před druhým kolem, jelikoţ volič více promýšlí, který kandidát má opravdu šanci na úspěch. Při následné analýze dat dochází k určité komplikaci, jelikoţ ČSÚ nepublikuje celkové výsledky a údaje o procentuální podpoře stran, avšak jen co do úrovně volebních obvodů. Dále uvádím výsledky pouze prvního kola agregované na celostátní úroveň. Druhé kolo nezohledňuji v důsledku zkreslení výsledků vyplývající z omezeného výběru kandidátů.
5.5.1 Volby 2006 Senátní volby se v tomto roce konaly 20. - 21. října, přičemţ jejich první kolo proběhlo společně s volbami komunálními. Jak jsem jiţ psal výše, politické klima bylo velmi komplikované, jelikoţ dosud nebyla známa podoba vlády ani opozičních stran. Konečné výsledky i jejich důvody se tak do značné míry překrývají s jiţ uvedeným popisem voleb do zastupitelstev obcí v roce 2006. Velmi se dařilo ODS, která tak navázala na volby do Poslanecké sněmovny, a také KDU-ČSL, která svůj výsledek dokonce navýšila. Znatelný je rovněţ odliv voličů od ČSSD. Téměř aţ zaráţející je pak volební účast během druhého kola, ke kterému se dostavila pouze pětina oprávněných voličů. Tabulka č. 26: Výsledky parlamentních stran při senátních volbách v roce 2006 Role strany
Název
Poměr hlasů
Výsledek ve volbách do PSPČR 2006
ODS
33,31%
35,38%
Vládní ⃰
KDU-ČSL
12,35%
7,22%
Vládní ⃰
SZ
4,92%
6,29%
Opoziční
ČSSD
19,23%
32,32%
Opoziční
KSČM
12,68%
12,81%
Vládní ⃰největší
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor ⃰ Jak jiţ uvádím výše, v době konání voleb nebyla ještě sestavena vládní koalice s podporou Poslanecké sněmovny, především však tyto tři strany vedly jednání o vzniku vlády, která posléze v tomto sloţení i vznikla.
Tabulka č. 27: souhrnné statistiky při senátních volbách v roce 2006 Konání v období
honeymoon
Volební účast
42,09 / 20,73% ⃰
Neplatné hlasy
6,72 / 0,30% ⃰
- 61 -
Parlamentní strany
82,49%
- z toho vládní strany
50,58%
Neparlamentní
17,51%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor ⃰ 1. / 2.kolo
5.5.2 Volby 2008 U voleb v roce 2008 nacházíme oproti minulým senátním volbám dvě odlišnosti. Za prvé se konaly uprostřed volebního období prvořadých voleb s jiţ sestavenou a fungující vládní koalicí, za druhé se pak jejich první kolo konalo tentokrát s volbami krajskými. Jednoznačným vítězem voleb se stala ČSSD, která tak jako u voleb krajských, uspěla se svojí taktikou mobilizace voličů proti vládní koalici. Posílila také druhá opoziční strana, tedy komunisté. Z vládních stran se podařilo relativně stabilní volební podíl zachovat pouze KDU-ČSL. Tabulka č. 28: Výsledky parlamentních stran při senátních volbách v roce 2008 Role strany
Název
Poměr hlasů
Výsledek ve volbách do PSPČR 2006
Vládní - největší
ODS
24,14%
35,38%
Vládní
KDU-ČSL
7,99%
7,22%
Vládní
SZ
4,19%
6,29%
Opoziční
ČSSD
33,20%
32,32%
Opoziční
KSČM
14,05%
12,81%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor Tabulka č. 29: souhrnné statistiky při senátních volbách v roce 2008 Konání v období
mid-term
Volební účast
39,52 / 29,85% ⃰
Neplatné hlasy
6,14 / 0,26% ⃰
Parlamentní strany
83,57%
- z toho vládní strany
36,32%
Neparlamentní
16,43%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor ⃰1. / 2. kolo
- 62 -
5.5.3 Volby 2010 Společně s volbami do zastupitelstev měst a obcí se i v roce 2010 konaly senátní volby, potaţmo jejich první kolo. Bylo krátce po volbách do dolní komory parlamentu a vládnout začínala koalice v čele s Petrem Nečasem. Výsledek byl zajímavý také z té stránky, zda si většinu v Senátu udrţí vládní ODS nebo naopak tuto většinu nově získá opoziční ČSSD. Ta v tomto smyslu vedla i předvolební kampaň a rétoriku, kdy v případě úspěchu chtěla brzdit vládní reformy.104 Poměr voličských hlasů téměř odpovídal výsledkům voleb do Poslanecké sněmovny, alespoň pokud bereme jiţ zavedené politické strany. Velký neúspěch zaznamenala strana Věci veřejné, přesvědčivý nebyl ani výsledek TOP 09, která velmi těţila ze spojení s hnutím Starostové a nezávislí, bez něhoţ by byl výsledek jistě podstatně niţší. Sociální demokraté tak byli nakonec úspěšnější a po těchto volbách zasedli celkově do 41 senátorských křesel. Tabulka č. 30: Výsledky parlamentních stran při senátních volbách v roce 2010 Role strany
Název
Poměr hlasů
Výsledek ve volbách do PSPČR 2010
Vládní - vůdčí
ODS
22,79%
20,22%
Vládní
TOP 09 ⃰
14,31%
16,70%
Vládní
VV
4,97%
10,88%
Opoziční
ČSSD
25,03%
22,08%
Opoziční
KSČM
10,20%
11,27%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor ⃰ Strana TOP 09 často navrhovala kandidáta bez politické příslušnosti nebo utvořila kandidátku společně s jejich partnerským hnutím Starostové a nezávislí.
Tabulka č. 31: souhrnné statistiky při senátních volbách v roce 2010 Konání v období
honeymoon
Volební účast
44,59 / 24,64% ⃰
Neplatné hlasy
5,43 / 0,41% ⃰
Parlamentní strany
77,30%
- z toho vládní strany
42,07%
Neparlamentní
22,70%
Zdroj: Volební server ČSÚ; realizace: autor 104
SLÍŢEK, David. Volební deník: Zachrání nás 12 statečných socialistů? Aktuálně.cz [online]. Vydáno 11. 10. 2010 [cit. 2012-02-28]. Dostupné z: .
- 63 -
⃰ 1. / 2.kolo
5.5.4 Shrnutí voleb do Senátu Typickým znakem pro senátní volby, a především pro jejich druhé kolo, se stabilně a dlouhodobě stala velmi nízká volební účast, která má obdoby snad jen ve volbách do Evropského parlamentu. Jako jednou z příčin tohoto jevu je nejspíše ve společnosti zakořeněný negativismus proti Senátu jakoţto instituci. Na vině bude také uplatňovaný volební systém, jelikoţ postoupivší kandidáti do druhého kola mohou být mnoha ostatním voličům lhostejní nebo oba absolutně nevolitelní, a tak dochází ve druhém kole k velkému úbytku voličů. Mnoho potenciálních voličů můţe také odradit fakt, ţe se musí v krátkém časovém úseku znovu dostavit do volební místnosti. Svou roli by mohla podle některých autorů sehrát i samotná dvoukomorovost parlamentu. Ten totiţ vede k nutnosti dosahování konsenzu, coţ u mnoha voličů sniţuje věrnost reflexe jejich vůle.105 Ve sledovaném období nacházíme volební účast vyšší vţdy v prvním kole volby. Je to však dáno skutečností, ţe v letech 2006 a 2010 se společně s 1. kolem senátních voleb konaly volby komunální, v roce 2008 pak volby krajské. Lze si tak snadno povšimnout, ţe volební účast v obou souběţně konaných volbách spolu úzce koresponduje. Jako příklad uveďme rok 2008, kdy u krajských voleb byla zaznamenána účast 40,30% a v současně konaném prvním kole senátních voleb 39,52%. Ve 2. kole jiţ voliči takovýto další stimul postrádají a volební účast tak klesá mezi 20-30%. Toto tvrzení pak dokládá rok 2002, kdy se naopak druhé kolo senátních voleb konalo současně s volbami do obecních zastupitelstev. K tomuto kolu se následně dostavilo o 8,5% voličů více neţ k prvnímu. Specifické je rovněţ území hlavního města Prahy, kde se nekonají krajské volby, tak jako v ostatních částech ČR, a tak v témţe roce 2008 byl pokles mezi prvním a druhým kolem voleb mnohem méně výrazný.106 Zcela bez pochybností se tak potvrdila hypotéza, ţe v senátních volbách dochází k poklesu počtu voličů oproti volbám prvního řádu. Jiţ z uvedených tabulek zcela jasně vyplývá potvrzení hypotézy o největších ztrátách vládních stran ve volbách druhého řádu uprostřed volebního období, tak jak tomu bylo v roce 2008. Právě v tomto roce, ve kterém volební výsledky nejsou ovlivněny tzv. efektem líbánek, je potvrzena také teorie o největší ztrátě dominantní vládní strany, která v tomto případě činila více neţ 11%. Minimálně částečně se potvrdilo i tvrzení, ţe neparlamentní strany obdrţí více hlasů neţ ve sněmovních volbách. Tato podpora však nenabývá aţ tak velkých čísel, jako je 105
LEBEDA, Tomáš; MALCOVÁ, Karolína; LACINA, Tomáš. Volby do Senátu 1996 až 2008. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2009. s. 50-55. ISBN 9788073301750. 106 Jednalo se přibliţně o 3-6%, v závislosti na volebním obvodu.
- 64 -
tomu u jiných druhů voleb druhého řádu. Dle mého názoru je to způsobeno také jiţ zmíněným volebním systémem, kvůli kterému se voliči rozhodují strategičtěji, z důvodu velkého rizika propadnutí jejich hlasu. Ze stejného důvodu pak nejsou příliš voleny strany radikálního charakteru. Svou roli zde hraje i prvek častého nesouhlasu těchto stran s horní komorou parlamentu a poţadavek jejího zrušení, do klání tak nevysílají ani ţádné své kandidáty. Co se týká hypotézy o předvolebních tématech, tak ta se, v důsledku společného konání s volbami krajskými nebo komunálními, potvrdila jiţ dříve. Politické strany se totiţ nijak speciálně nezaměřují ani na témata relevantní Senátu Parlamentu ČR. Pokud se podíváme na počty neplatných hlasů, bez další analýzy bychom se mohli čísly z prvního kola lehce oklamat a prohlásit i tuto hypotézu za pravdivou. Jak se však ukazuje u druhého kola voleb, jsou jiţ hodnoty na úrovních voleb do Poslanecké sněmovny. Znovu se tak spíše potvrzuje efekt více souběţně konaných voleb, kdy mnoho lidí pravděpodobně zaměnilo hlasovací lístky pro jednotlivé typy voleb.
5.6
Obecné referendum v ČR Jak jsem jiţ uvedl dříve, teorii voleb druhého řádu lze aplikovat i na celostátní
referendum. Jako důkaz nám můţe poslouţit dvojice referend v Irsku, týkajících se přijetí Smlouvy z Nice. Ačkoliv se tato smlouva poměrně podstatným způsobem dotýkala pouze fungování Evropské unie, voliči si skrze referendum především vyřizovali účty s vládou. Odmítnutí smlouvy v prvním hlasování tedy ani tak neznamenalo nesouhlas se Smlouvou z Nice, jako spíše formu protestu vůči vládě.107 V České republice se prozatím konalo pouze jedno jediné referendum, a to o přistoupení České republiky k Evropské unii, pro které byl vydán speciální ad hoc ústavní zákon.108 Velkým otazníkem je tedy právě to, zda a v jaké podobě bude přijat obecný zákon o celostátním referendu. Ten byl jiţ mnohokrát předloţen k projednání do Poslanecké sněmovny. Např. v roce 2005 byl jeho předkladatelem poslanec za ČSSD Zdeněk Koudelka. Tehdy se jevilo, ţe dohoda je blízko, jelikoţ návrh získal potřebnou ústavní většinu v Poslanecké sněmovně. Vše ovšem ztroskotalo na Senátu, kvůli dlouhodobé neochotě ODS, které trvá dodnes. Momentálně tedy zůstává v Ústavě ČR109 pouze rozhodování v referendu o 107
GARRY, John; MARSH, Michael; SINNOT, Richard. ‘Second order’ versus ‘issue voting’ effects in EU Referendums : evidence from the Irish Nice Treaty Referendums. Dublin: University College Dublin, Geary Institute. 2004. s. 3-29. 108 Ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 109 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, čl. 10a odst. 2.
- 65 -
souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy, kterou se přenášejí pravomoci orgánů České republiky na mezinárodní organizaci nebo instituci. Aktuálně se hovoří o moţnosti uspořádání referenda o Evropské smlouvě o rozpočtové odpovědnosti či o vstupu České republiky do eurozóny. Stále ovšem platí odmítavý postoj ODS k ustanovení obecného referenda, a tak je prosazováno opět jednorázové řešení. Samotné referendum, které proběhlo 13. - 14. června 2003, vykázalo velmi solidní volební účast 55,2%, ovšem přece jen to bylo o 3% méně, neţ při o rok dříve konaných volbách prvního řádu. Ačkoliv tedy bylo toto referendum o přistoupení k Evropské unii v podstatě nadstranickým plebiscitem, v jeho výsledcích se přesto dají objevit některé souvislosti s podporou jednotlivým politickým stranám, jak poukázal politolog Pavel Šaradín, který se právě touto událostí zabýval ve své analýze. Ve své práci prokázal, ţe v oblastech se stabilní voličskou podporou KSČM, která se jako jediná z politických stran reprezentovaných v Parlamentu ČR vyslovovala spíše proti vstupu do Evropské unie, občané našemu členství v EU příliš nedůvěřují. Rovněţ pak v oblastech se silnou regionální podporou především ČSSD, jako Karviná, Vyškov, Frýdek-Místek, Znojmo, Blansko, Bruntál či Prostějov, byl zaznamenán největší propad volební účasti oproti předcházejícím volbám do Poslanecké sněmovny. Autor této studie si uvedenou skutečnost vysvětluje především deziluzí z vládní politiky sociální demokracie, kdy mnozí její příznivci se k referendu nedostavili proto, aby mohli demonstrovat svou nespokojenost s kabinetem Vladimíra Špidly.110 I kdyţ před hlasováním o přistoupení České republiky k EU většina domácích politických stran souhlasila s naším vstupem111, našly se také některé, především euroskepticky zaměřené strany, které se snaţily ovlivnit postoj voličů i poměrně nesouvisejícími tématy. Těm se pak snaţili dát v kampani novou „evropskou příchuť“. Byla to např. otázka sudetských Němců, tzv. Benešovy dekrety nebo česko-rakouské vztahy hluboce ovlivněné sporem o jadernou elektrárnu Temelín.112 Ačkoliv je tak v našem politickém prostředí obecné referendum zatím velmi výjimečným jevem, mohlo by se po uzákonění náleţité právní úpravy zcela zařadit mezi problematiku SOE. Jak jsme si totiţ ukázali jiţ výše, zkušenosti ze světa i z České republiky prokazují, ţe i na referendum je moţno aplikovat poznatky teorie voleb druhého řádu. 110
ŠARADÍN, Pavel: Referendum o přistoupení k EU a volební podpora politických stran v České republice. Středoevropské politické studie. 2003, roč. 5, č. 4, s. 1-24. ISSN 1212-7817. 111 Nakonec tak učinila i ODS, postoj strany však vystihl předseda občanských demokratů Mirek Topolánek svým prohlášením: „5,1 : 4,9. Ano. Tak silné, či spíše slabé je v tuto chvíli mé ano. Lístek s tímto slůvkem vhodím při červnovém referendu do hlasovací urny.“ 112 HLOUŠEK, Vít. Český stranický systém – skutečná evropeizace? Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2008. s. 7.
- 66 -
- 67 -
6
Srovnání voleb prvního a druhého řádu – vyhodnocení hypotéz Hypotéza A: Volební účast je v případě SOE nižší než u FOE. Ve všech pozorovaných
volbách druhého řádu konaných v České republice se tato teze jednoznačně a průkazně potvrdila. Nejvýraznější je tento rozdíl ve volbách do EP, u kterých zaznamenáváme pokles o více neţ polovinu voličů oproti volbám do Poslanecké sněmovny (v průměru přibliţně 28% k 63%), a dále pak u voleb do Senátu, respektive jejich relevantnějším druhým kolem (asi 25% oproti 63%). Nejvíce se v tomto parametru daří přiblíţit aréně voleb prvního řádu volbám komunálním, kde se tyto hodnoty dokonce blíţí 50%. Stále se sice vyplňuje hypotéza o niţší volební účasti ve volbách druhého řádu, ovšem je patrné, ţe značná část voličů je schopna vnímat tyto obecní volby odděleně od celostátní politiky. Je to dáno právě nejspíše faktorem, ţe na této úrovni se sice neřeší celospolečenské otázky, nýbrţ spíše problémy, které se přímo bezprostředně dotýkají daného voliče a místa jeho bydliště, které vnímá volič taktéţ velmi citlivě. Rovněţ se zde asi nejvíce projevují osobní vztahy kandidátů s voliči, coţ má za důsledek velmi vysokou úspěšnost nezávislých kandidátů. S jistou mírou tolerance bychom tak mohli říci, ţe o čím niţší úroveň politiky se jedná, tím méně si ji volič spojuje s ideologickým zázemím politických stran, a tím více se rozhoduje na základě konkrétních osobností, které jsou mu svým působením v dané obci či kraji bliţší.113 Jelikoţ bývá ve volbách druhého řádu stabilně niţší volební účast, dosahují lepších výsledků zejména politické strany se stabilním voličským elektorátem. Mezi ty lze zařadit KSČM a KDU-ČSL. Naopak dle značné části výsledků nacházíme jakousi přímou úměru mezi voličskou účastí a výsledky sociální demokracie, coţ můţe svědčit o tom, ţe strana nemá příliš stabilní voličskou základnu. Na niţší volební účasti, oproti volbám prvního řádu, se velkou měrou podílí také menší zájem samotných politických aktérů i médií, a v té návaznosti tak absentující potřebná mobilizace voličů. Nejvíce je tento efekt znát u voleb senátních, které nebývají celoplošné a konají se pouze ve třetině volebních obvodů. Média tak nemusí mít takovou snahu publikovat tato témata celorepublikově. Někteří voliči, ne příliš zběhlí v politickém dění, tak moţná ani nemusí zaregistrovat, ţe se určité volby druhého řádu právě konají. V souvztaţnosti se zájmem a nasazením politických aktérů u voleb druhého řádu se rovněţ nabízí otázka, zda se některé politické strany nesnaţí záměrně vyuţít nezájmu občanů o tyto volby. Větší prospěšnost a šanci na dobrý volební výsledek pak vidí spíše v nízké 113
BRTNÍK, Radovan; HAVLÍK, Vlastimil. Personalizace volby v kontextu konceptu voleb druhého řádu. Případ voleb do zastupitelstva Jihomoravského kraje v roce 2008. Středoevropské politické studie. 2009, roč. 11, č. 2-3, s. 133-162. ISSN 1212-7817.
- 68 -
volební účasti, ve spojitosti se silnou a stabilní voličskou základnou. Mohlo by se tak jednat především o KSČM či KDU-ČSL, které mají právě v některých regionech silnou podporu. Hypotéza B: Ztráty ve volbách druhého řádu zaznamenává především hlavní vládnoucí strana, naopak strany opoziční dosahují v SOE lepších výsledků než v uplynulých volbách do Poslanecké sněmovny, se potvrdila v intencích hypotézy C: Největší propad preferencí zažívají vládní strany uprostřed svého volebního období. Tyto dvě hypotézy jsou spolu velmi provázány a jako celek je tedy můţeme shledat rovněţ za prokázané. Kdykoliv se totiţ volby druhého řádu konaly uprostřed vládních volebních cyklů, klesaly zisky stran vládní koalice, nejvíce pak hlavní vládnoucí strany. Ve sledovaném období se tak jednalo o volby do EP v roce 2004, volby senátní v roce 2008 a nejvýrazněji pak o obojí volby do krajského zastupitelstva, které se totiţ zatím pravidelně konají právě v tomto mezidobí. U KDU-ČSL se však tato podpora trochu vymyká z teorie voleb druhého řádu, jelikoţ strana dosahovala u druhořadých voleb dobrých výsledků, a to i přesto, ţe se účastnila vládní koalice. Někteří autoři tak v těchto souvislostech hovoří dokonce o tzv. „lidovecké anomálii.“114 Hypotéza D: V předvolebních kampaních převažují i ve volbách druhého řádu témata arény voleb řádu prvního, tedy témata celostátní. Zde je nutné uvést postřeh, ţe ačkoliv i tato hypotéza jako celek byla potvrzena, projevuje se v jednotlivých druzích voleb druhého řádu v různě velké míře. A tak zatímco u voleb do Evropského parlamentu se s jinými tématy prakticky nesetkáváme, zejména u voleb komunálních lze nalézt ve volebních kampaních mnoho témat relevantních právě s touto obecní úrovní. Vládní strany se ve volbách druhého řádu zaměřují spíše na obecnější nebo regionální témata, zatímco strany opoziční vyuţívají především témat prvořadých s důrazem na poukazování chyb vlády. Dosud se nepotvrdila ani prognóza tzv. europeizace politických stran. Podle některých autorů měla po vstupu do EU hrát evropská tematika v programech stran stále důleţitější roli.115 Provázanost voleb druhořadých s prvořadými nacházíme nejen ve směru volební kampaně, ale také co se týká výsledků voleb. Tento jev potvrdil např. v roce 2004 nynější předseda ODS Petr Nečas, kdyţ prohlásil: „Je zjevné, že vládní koalice a především sociální demokracie potřetí utrpěla naprostý volební debakl (v evropských, krajských a senátních volbách). A že se pomalu
114
EIBL, Otto; HAVLÍK, Vlastimil; KYLOUŠEK, Jakub et al. Krajské volby 2008. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2009. s. 30-32. ISBN 9788073251871. 115 Srov. ŠARADÍN, Pavel: Referendum o přistoupení k EU a volební podpora politických stran v České republice. Středoevropské politické studie. 2003, roč. 5, č. 4, 24 s. ISSN 1212-7817.
- 69 -
rozplývá demokratická legitimita jejího vládnutí.“116 Nejvýraznější pronikání témat prvořadé arény do voleb druhého řádu, který však přinesl pozitivní efekt v podobě zvýšení volební účasti, předvedli sociální demokraté v případě krajských voleb v roce 2008, kdy se jim podařilo v porovnání s předchozím stejným typem voleb, zvýšit zájem voličů o více neţ 10%. Její čelní představitelé však místo toho, aby zvolili taktiku přesvědčování voličů, ţe „v sázce je něco jiného neţ u voleb prvořadých, ovšem neméně důleţitého“, vsadili na utvrzování občanů ve skutečnosti, ţe jsou tyto volby prakticky pouze referendem o dosavadní práci vlády a o tématech relevantních k volbám prvního řádu, jako jsou poplatky ve zdravotnických zařízeních. Hypotéza E: Větší šanci uspět mají menší či radikálněji orientované strany. První část tohoto tvrzení bychom ještě před rokem 2010 mohli zcela jednoznačně prohlásit za prokázanou. Při posledních volbách do Poslanecké sněmovny jsme však zaznamenali velkou podporu dosud nepříliš etablovaných politických subjektů. Aţ další roky tak ukáţou, nakolik se jedná o výjimku či nový trend. Osobně se přikláním k první variantě a jsem tak přesvědčen, ţe tato část hypotézy byla rovněţ potvrzena. Navíc, pokud bychom se drţeli právě roku 2010, tak u komunálních voleb, v ten rok konaných, vystoupala podpora neparlamentních stran dokonce aţ nad 43%. Jedním z problémů malých neparlamentních stran však bývá pro obyčejného voliče jejich velká podobnost, ať co do jejich volebního programu, nebo snad ještě častěji, co do jejich názvu. Např. v krajských volbách 2008 jsme tak mohli v součtu všech krajů pozorovat hned 13 subjektů, ať uţ samostatných nebo v rámci koalic, které měly ve svém názvu slovo „nezávislý“. Tento efekt nezávislých kandidátů však funguje pouze v případě, kdy kandiduje jen jedna taková listina v rámci volebního souboje. V opačném případě, kdy takových nezávislých soupeří více navzájem, začnou obvykle spory o to, kdo je ten pravý a skutečný nezávislý, coţ v konečném důsledku můţe znamenat sníţení volební podpory pro tyto subjekty.117 Zcela rozdílná je pak situace ohledně podpory radikálněji orientovaných subjektů, kdy jsme prakticky ţádný takovýto úspěch, aţ na zisk 1% Dělnickou stranou v posledních volbách do EP, nezaznamenali. Minimálně prozatím je tak nutné konstatovat, ţe tato dílčí část hypotézy zůstává v České republice nepotvrzena. Hypotéza F: Při volbách SOE bývá vhozeno vyšší procento neplatných hlasů. Jak jsem jiţ uvedl výše, zůstala tato hypotéza naprosto nepotvrzena. Při důsledné komparaci dat jednotlivých voleb totiţ dospíváme k závěru, ţe mnohdy vyšší počet vhozených neplatných 116
VAVROŇ, Jiří. Volební drama 2004. Parlamentní listy [online]. Vydáno 30. 11. 2004 [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: . 117 DANČÁK, Břetislav; HLOUŠEK, Vít. Parlamentní volby 2006 a česká politika. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2006. s. 127-128. ISBN 8021041617
- 70 -
hlasů, je způsobem konáním více druhů voleb najednou a v tomto důsledku ze strany voličů nechtěnou záměnou hlasovacích lístků. Hypotéza G: Silně pro či proti-evropské strany dosahují společně se Zelenými ve volbách do Evropského parlamentu lepších výsledků. Tato hypotéza byla rovněţ potvrzena pouze částečně, kdyţ strany se silnou evropskou tématikou, jako SNK-ED či Evropská demokratická strana, skutečně ve volbách do EP doznávají lepších výsledků. Naopak ta část, týkající se „zelené“ tématiky, se ani v jedněch volbách nepotvrdila, coţ mimo jiné naznačuje, ţe
ve
společnosti
zůstává
stále
nejdůleţitější
konfliktní
linie
profilovaná
na
socioekonomickém základě.
- 71 -
7
Otázky do budoucnosti a návrhy právní úpravy de lege ferenda V následující kapitole bych se rád zamyslel nad moţným dalším vývojem voleb
druhého řádu v České republice a návrhy, jak více přiblíţit volby prvního a druhého řádu. Jiţ v příštím roce by se po bok voleb druhého řádu mohla zařadit nově také přímá volba hlavy státu, která je po dlouhých letech tahanic a sporů, konečně ve fázi reálné implementace do našeho právního řádu. V souvislosti voleb prezidentských, jakoţto voleb druhého řádu, můţeme hovořit samozřejmě pouze v parlamentních demokraciích, kde hlava státu nemá příliš obsáhlé pravomoci. Minimálně tedy menší neţ parlament, coţ beze zbytku platí i pro Českou republiku. Zavedení přímé volby prezidenta by však mohlo vyvolat u lidí ještě větší pochybnosti o opodstatněnosti Senátu a v konečném důsledku ještě dále sníţit volební účast při volbách do této komory parlamentu. Občané totiţ vnímali moţnost spolu s dolní komorou rozhodovat o budoucí hlavě státu, jako jednu z nejdůleţitějších pravomocí a smyslu Senátu jako takového. Výsledky a chování voličů v těchto volbách, které bude zcela určitě zajímavé, poznáme nejspíše jiţ příští rok a bude jistě předmětem mnoha dalších politologických analýz. Jak vyplývá z údajů Českého statistického úřadu, zvyšuje se v posledním desetiletí rovněţ počet lidí hlásící se k moravské či slezské národnosti. Moravanů bylo při sčítání lidu v roce 2011 napočítáno jiţ 522 474, coţ je o 142 tisíc lidí více neţ o 10 let dříve. V případě lidí hlásící se k slezské národnosti toto číslo stouplo z 10 800 na 12 200.118 Tento výsledek je sice zatím poměrně neprůkazný, ovšem mohl by svědčit o tom, ţe v budoucnu by mohli voliči dávat větší přednost politickým stranám a kandidátům, kteří budou více hledět jejich „národních“ zájmů a vymezovat se proti ostatním. Moţná tady sledujeme náznaky rodící se nové nacionalistické konfliktní linie ve společnosti. Mohli bychom tak vycházet z klasické Rokkanovy konfliktní linie město – periferie, kde jde o vymezení na bázi identity, které mají národy či etnické skupiny.119 Lidé ţijící na Moravě a ve Slezsku tak mohou cítit větší potřebu vymezit se vůči centru, tedy především Praze. Podobný efekt patriotismu lze pozorovat hojně ve Velké Británii. „Nebo možná případně voliči hledali kandidáty a strany, u kterých si mysleli, že se pomocí instituce londýnského starosty postaví za jejich zájmy proti zbytku Spojeného království? Jistě existují důkazy, že právě tento faktor hrál velkou roli v obou 118
Obyvatelstvo podle národnosti [online]. Český statistický úřad, vydáno 2011 [cit. 2012-02-24]. Dostupné z: . 119 HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír. Cleavages in Contemporary Czech and Slovak Politics: Between Persistence and Change. East European Politics and Societies, Am. Council of Learned Societies, SAGE, Spojené státy., 2008, roč. 22, č. 3, s. 518-552. ISSN 0888-3254.
- 72 -
prvních skotských a velšských přenesených volbách.“120 Podobné přesvědčení by bylo také potřeba vyvolat ve voličích při volbách do Evropského parlamentu. Společnost by si mohla uvědomit, ţe čím kvalitnější bude mít své zástupce v EP, tím lépe mohou být ochráněny národní zájmy dané země. Směrem do následujících let se rovněţ nabízí otázka, zda nebude teorie voleb druhého řádu mírně deformována stále rostoucími pravomocemi decentralizovaných vlád. Týká se to především voleb do krajských či obecních zastupitelstev či např. v Německu voleb zemských. Mohlo by se tedy časem přihodit, ţe arény voleb prvního a druhého řádu se budou na této úrovni částečně překrývat a mísit. Dále uvádím některé návrhy jak překonat tuto „krizi legitimity“, která provází volby a potaţmo politické instituce druhého řádu. S určitými návrhy jak zvýšit volební účast při volbách do Evropského parlamentu přišel finský politolog Mikko Mattila. Mimo jiné si všiml, ţe pokud volby do EP probíhají současně s volbami dalšími, zvýší se takto účast aţ o 20 % a jak jiţ bylo dříve uvedeno, vyšší volební účast můţeme sledovat v poměrném volebním systému. Jeho recept na zvýšení volební účasti zněl tak, ţe volby do Evropského parlamentu by se měly konat ve dvou následujících dnech, nejlépe v neděli a pondělí, ovšem mimo letního období od července do září. Výhodu viděl také v tom, pokud se volby konají v co moţná nejmenších volebních obvodech, jelikoţ zůstane kandidát nablízku občanům a volič si k němu můţe vytvořit vztah.121 S těmito tvrzeními se dá v kontextu jiţ dříve uvedených poznatků do jisté míry souhlasit. Problém by však mohl vyvstat v případě zavedení příliš malých volebních obvodů, v důsledku čehoţ by se zvýšil přirozený volební práh a docházelo by k větším disproporcím při alokaci mandátů. Z mého pohledu přicházejí dvě moţné alternativy, jakým směrem by se mohly volby do Evropského parlamentu ubírat. První z moţností, která by mohla přinést kýţený efekt, by mohlo být vytvoření modelu jednotných evropských voleb a zavedení celoevropských kandidátních listin, coţ je řešení, ve srovnání s dříve uvedenými, mírně kontrastující. Chování voličů i nynější úprava voleb je napříč Evropskou unií v mnoha směrech podobná, tudíţ by to neměl být nepřekonatelný problém. Je sice otázka, zda by tento systém produkoval skutečně vyšší volební účast či zájem o volby. Osobně se však domnívám, ţe by tomu tak skutečně 120
CURTICE, John; SEYD, Ben; THOMPSON, Katarina. Devolution to the Centre: Lessons from London’s First Mayoral Elections. Glasgow: The Centre for Reseach into Elections and Social Trends, 2001. s. 25-26. 121 MATTILA, Miko. „Why Bother? Determinants of Turnout in the European Elections‟. Electoral Studies. 2003, r. 22, č. 3, s. 466-467. ISSN 0261-3794.
- 73 -
bylo. Z voleb, tedy především z volebních programů a kampaní kandidujících stran, by snad do jisté míry vymizela národní témata a více by se upřela pozornost k tématům evropského charakteru. Také předseda Evropské komise José Manuel Barroso se vyjádřil ve smyslu, ţe k zvýšení účasti u voleb do Evropského parlamentu vede cesta přes zavedení většího evropského rozměru do národních politik jednotlivých států.122 Druhou moţností pak je myšlenka, kterou ve svých pracích zmiňuje jiţ sám H. Schmitt, ovšem příliš ji nerozvíjí, a to větší personalizace volby i politiky123 Evropské unie jako takové. Za konkrétními politickými kroky a rozhodnutími Evropského parlamentu musí být vidět konkrétní tváře. V současné době tak voliči nejsou schopni rozeznat, kdo jakou směrnici či nařízení pomohl prosadit, a tedy kdo je za ni také odpovědný. Bylo by tak vhodné zavést větší personalizaci politických rozhodnutí. Pomoci zvýšit zájem občanů o volby do Evropského parlamentu by také přispělo pravidelné kaţdodenní informování o novinkách z EP, jak ze strany médií, tak především samotných politiků. Lidé nemají téměř ţádnou představu, jak vlastně Evropský parlament funguje a je jim stále odcizen. Někteří občané si zatím plně neuvědomují, jak důleţitá je unie pro velké mnoţství politických rozhodnutí, která ovlivní jejich kaţdodenní ţivot a jakou roli Evropský parlament hraje v těchto rozhodnutích. Také personalizace volby spjatá s vyšším počtem menších volebních obvodů můţe být příčinou vyšší úrovně volební účasti.124 Jedním z řešení jak přiblíţit občanům i volby druhého řádu a navýšit tak volební účast při nich dosahovanou by mohly být volby přes internet. Tento systém elektronických voleb spadá, spolu s hlasováním korespondenčním, telefonním či prostřednictvím televize, do okruhu tzv. alternativních forem hlasování, coţ je souhrnné označení pro netradiční výběr kandidátů při volbách. Tato otázka se nabízí i z toho důvodu, ţe od roku 1858, kdy se poprvé volilo pomocí papírového volebního lístku, nenastal v této oblasti voleb příliš velký pokrok. Hlavní výhody můţeme spatřovat především v tom, ţe hlasování je pohodlné, přístupné, rychlé a snadné, výsledky jsou známy okamţitě po skončení voleb a není zde riziko chyb lidského faktoru při jejich vyhodnocování. On-line volby však jistě skýtají mnohé bezpečnostní a právní úskalí, především co se týče ochrany identity voliče a zabezpečení systému před vnějším zneuţitím v podobě počítačových virů a pokusů tzv. hackerů narušit hlasovací program. Pokud by došlo k zavedení tohoto systému, mohly by být ohroţeny 122
Volby do EP: rekordně nízká volební účast. [online]. EurActiv.cz, vydáno 8. 6. 2009 [cit. 2012-03-06]. Dostupné z: . ISSN 1803-2486. 123 SCHMITT, Herman. (2005): The European Parliament Elections of June 2004: Still Second-Order? West European Politics. 2005, roč. 28, č. 3, s. 650-679. ISSN 0140-2382. 124 REIF, Karlheinz; SCHMITT, Herman. Nine second-order national elections - A conceptual framework for the analysis of European election results, European Journal of Political Research. 1980, roč. 8, č. 1, s. 13. ISSN 0304-4130.
- 74 -
jednotlivé ústavní principy hlasování, jako jsou všeobecnost, rovnost, tajnost a přímost. Většině těchto rizik však můţeme předejít, pokud se poučíme ze zkušeností ze zahraničí, kde uţ podobný elektronický volební systém funguje, tedy zejména Estonska a Švýcarska. Systém musí především spolehlivě rozpoznat, jestli občan nevolil duplicitně. Obvykle se tak při kombinaci obou způsobů odevzdávání hlasů přikládá větší váha klasickému volebnímu aktu, v podobě vhození papírového volebního lístku. Rovněţ argument porušení tajnosti volby se zdá být vyřešen. Jak se ukázalo, není z technického hlediska problém oddělit identitu voliče od samotného obsahu hlasování. Jelikoţ se oproti klasické formě neodehrává akt vhození hlasu za plentou, je zde zvýšené riziko moţnosti pozorování dotyčného hlasujícího při jeho volbě a vyvíjení nátlaku na něj. Tento problém byl ve volbách v Estonsku vyřešen tím způsobem, ţe občan má moţnost odevzdat elektronický hlas hned několikrát, tedy i později ve chvíli, kdy uţ nebude pozorován. Jediný dosud ne zcela vyřešený problém nacházíme u principu všeobecnosti volby, jelikoţ ne kaţdý má přístup k digitálním technologiím či schopnosti pouţívat je. Jako nejschůdnější se tak jeví zavedení tohoto moderního postupu jako doplňujícího k tradičnímu způsoby volby.125 Jak nám totiţ ukázala tato práce, především ve volbách druhého řádu klesá míra participace občanů na věcech veřejných, coţ dále sniţuje i legitimitu těchto volených institucí. Elektronické hlasování má však potenciál i v tomto druhu voleb posílit občanskou angaţovanost, a také podnítit a sblíţit zájem obyvatel o volby nejen prvního, ale taktéţ druhého řádu. Jak jsme si jiţ ukázali na příkladu voleb krajských či komunálních a prvního kola voleb do Senátu, zcela určitě volební účasti u voleb druhého řádu prospívá konání více takovýchto voleb současně. Stálo by tak za zváţení propojit arénu voleb prvního řádu s druhořadou, ve smyslu např. společného konání voleb do Poslanecké sněmovny a Evropského parlamentu v roce 2014, nebo také volby do dolní komory spojit s volbami komunálními. Propojení jednotlivých volebních klání ušetří jak lidem jejich čas, tak rovněţ politickým stranám peněţní prostředky vynakládané na volební kampaně. Jak se jiţ prokázalo při volbách do Senátu, kdy se právě jedno z kol koná současně s volbami krajskými či komunálními, má současné konání dvou či více typů voleb velmi příznivý efekt na volební účast. Co do senátních voleb by i dle právníka Jana Kysely bylo vhodnější do budoucna uvaţovat o propojení obecních či krajských voleb spíše s druhým kolem volby do horní
125
ŠARADÍN, Pavel; BRADOVÁ, Eva; RETEROVÁ, Markéta et al. Politické kampaně, volby a politický marketing. Olomouc: Periplum, 2007. s. 69-87. ISBN 9788086624365.
- 75 -
komory parlamentu.126 Teprve ve druhém kole se totiţ skutečně rozhoduje, kdo dané senátní křeslo získá, coţ potvrzuje i vybraný sledovaný vzorek tří senátních voleb, kdy se za celou dobu ani v jednom volebním obvodu nestalo, ţe by byl zvolen kandidát jiţ v prvním kole volby. Obvyklá nízká volební účast tak značně sniţuje legitimitu celého Senátu. Někteří autoři, jako např. Stanislav Balík, poukazují také na moţnost zavedení nejednotného volebního systému pro různě velké obce v případě komunálních voleb. Voličům ve spíše menších obcích by tak dal moţnost volit podle většinového systému k dosaţení ještě větší provázanosti voličů a jejich reprezentantů, zatímco u větších měst obývané vzájemně anonymními občany by zanechal systém poměrný. Dle autora by se tak dalo lépe reagovat na specifické potřeby volebních jednotek.127 U voleb senátních by, dle mého názoru, stál za zváţení přechod od stávajícího volebního systému na systém relativně většinový. Spolu s touto změnou by se však rovněţ musela nejspíše změnit podoba volebních obvodů, kdy v kaţdém z nich by se rozdělovalo více mandátů.128 Dosud zavedený systém totiţ fakticky zvýhodňuje spíše velké strany se širokou podporou voličů. Poměr mezi získanými hlasy a přidělenými mandáty bývá často velmi pokřivený a nereflektuje příliš skutečné rozloţení podpory. Objevuje se tak zde častá nad či podreprezentace. Jako příklad můţeme uvést rok 2008 a výhru ČSSD v těchto volbách. Ta se ziskem 33% hlasů obdrţela 85% senátních křesel, zatímco ODS ve volbách do Poslanecké sněmovny získala v roce 2006 s 35% hlasů pouze 40,5% křesel. U voleb s relativně většinovým systémem je výhoda také v tom, ţe se nekoná ţádné druhé kolo, kde nejčastěji nacházíme riziko narůstajícího nezájmu občanů. Nutnost takovéto opakované volby v krátkém časovém horizontu můţe u voličů vyvolat jakousi únavu. Podle Fisichelly zde můţe hrát roli také další faktor. Do druhého kola voleb totiţ postoupí pouze dva kandidáti s nejsilnější volební podporou, to ovšem stranicky silně loajálnímu elektorátu nemusí vyhovovat a ten odmítne volit kohokoliv jiného.129 Určité oţivení politiky by mohl také přinést větší podíl účasti ţen v politickém dění. I kdyţ se jejich zastoupení v politice konstantně zvyšuje, stále ještě zdaleka nedosahuje podílu muţské části. Poslední dobou čas od času zaznamenáváme snahy či návrhy některých politických představitelů o zákonném zavedení určitých minimálních limitů podílu ţen na 126
LEBEDA, Tomáš; MALCOVÁ, Karolína; LACINA, Tomáš. Volby do Senátu 1996 až 2008. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2009. s. 59. ISBN 9788073301750. 127 BALÍK, Stanislav. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. s. 109-110. ISBN 9788024729084. 128 Ještě před schválením současné zákonné úpravy prosazovali v 90. letech křesťanští demokraté systém alternativního hlasování ve 27 třímandátových obvodech. 129 LEBEDA, Tomáš; MALCOVÁ, Karolína; LACINA, Tomáš. Volby do Senátu 1996 až 2008. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2009. s. 10-72. ISBN 9788073301750.
- 76 -
kandidátkách stran. Je však stále ještě otázkou, nakolik by takovéto opatření mohlo vést např. k zvýšení zájmu ţenské populace o volby a tím pádem navýšení voličské účasti. Nízká volební účast, kterou v naší zemi zaznamenáváme především ve volbách druhého řádu, je skutečně závaţným celospolečenským problémem. Další z moţností, jak tyto volby učinit pro voliče atraktivnější, je tak komplexní úprava stávajícího volebního systému. Jedná se tak především o tzv. uzavírací klauzuli, kterou by bylo vhodné sníţit či přímo zrušit. Dle mého názoru jsou jiţ dnes krajská či obecní zastupitelstva velmi členitá a případné sníţení této uzavírací klauzule na hodnotu okolo 2-3% by tak mohlo být pro voliče povzbuzením, ţe i kandidát či politické uskupení, jeţ jim je skutečně nejbliţší, se ve volbách neztratí a mandát obdrţí. Domnívám se, ţe i tato hranice 2 aţ 3% by vedla k dostatečnému eliminování extrémisticky laděných kandidujících prvků, kvůli nimţ je, mimo jiné, stávající 5% limit obhajován. K úplnému zrušení této uzavírací klauzule bych pak přistoupil u voleb do Evropského parlamentu. Tento nadnárodní politický orgán je jiţ stejně velmi diverzifikován a vítězní kandidáti ve volbách si aţ následně vybírají politickou frakci, které se stanou členy. V tomto ohledu pak nevidím důvod, aby byla skutečná vůle voličů modifikována stanovenou uzavírací klauzulí. Voliči by tak přišli o jakousi „pachuť nespravedlnosti“, kterou mohou cítit, kdyţ jimi volený kandidát, právě kvůli tomuto uměle vytvořenému prahu, mandát neobdrţí a jejich hlas tak propadne. S tímto problémem pak souvisí rovněţ otázka případného sníţení počtu volebních obvodů, aby skutečnému promítnutí vůle občanů na podobu zastupitelstva či poslanců Evropského parlamentu nebránil jiţ výše zmíněný přirozený volební práh. Jako další opatření pro navýšení zájmu o volby druhého řádu bych provedl, u voleb krajských a evropských, opatření v podobě uvolnění kandidátních listin. Podobnou úpravu jiţ dnes registrujeme u voleb komunálních. V ideálním případě by tak pořadí na kandidátní listině bylo přesně určeno pouze počtem hlasů, které kaţdý kandidát obdrţí.130 Občané by mohli volit i kandidáty z jiných politických stran a politické strany by se musely i ve volbách druhého řádu snaţit nasazovat kandidáty kvalitní, kteří u voličů vzbudí zájem. Tímto způsobem by se tak mohlo narušit i výše zmíněné tzv. zacyklení, kdy by uvedený způsob volby mohl být voliči vnímán atraktivněji, a tím pádem by i média o volbách druhého řádu více informovala. Hejtmanem či starostou by se také mohl stát kandidát, který při volbě obdrţí největší počet hlasů. Druhá moţnost je oddělit volbu těchto postů od voleb do zastupitelských orgánů. Přímá volba starostů, primátorů či hejtmanů by se jistě zařadila po bok voleb druhého řádu a taktéţ zvýšila participaci občanů na politickém dění. Tento způsob 130
Srov. BAXA, Josef. Je český volební systém reformovatelný? Britské listy [online]. Vydáno 15. 3. 2005 [cit. 2012-02-05]. Dostupné z: . ISSN 1213-1792.
- 77 -
volby by tak přinesl jasnou politickou zodpovědnost starostů a v konečném důsledku zvýšení transparentnosti komunální politiky. Jak naznačují např. první přímé volby starosty Londýna z roku 2000, teorie SOE se na nich téměř beze zbytku uplatnila. „Koneckonců, nízká volební účast a špatný výsledek úřadující vládní strany ve Westminsteru naznačují, že volby v Londýně nesly všechny znaky voleb druhého řádu.“131 V některých evropských zemích132 by se jiţ zavedený model mohl uplatnit i u nás. Podobné snahy můţeme vnímat právě v této době, kdy vláda nedávno schválila věcný záměr ústavní novely, podle které by v obcích, které nemají ze zákona volenou obecní radu, mohli lidé v budoucnu volit starosty v přímé volbě.133 Zůstává však otázkou, do jaké míry je současný systém vyhovující pro stávající politickou reprezentaci a zda se v tomto případě spíše neuplatní klasické rčení, ţe „kapři si svůj rybník sami nevypustí.“ Míru participace voličů a volební kultury, nejen u voleb druhého řádu, však nelze ovlivnit pouze podobou volebního systému a jeho právní úpravou, nýbrţ, a to především, musí být podpořena kvalitní a odpovědnou prací politiků samotných.
131
CURTICE, John; SEYD, Ben; THOMPSON, Katarina. Devolution to the Centre: Lessons from London’s First Mayoral Elections. Glasgow: The Centre for Reseach into Elections and Social Trends, 2001. s. 25. 132 Slovensko, Německo (některé spolkové země), Polsko atd. 133 Viz ČTK. Vláda souhlasí se záměrem přímé volby starostů v některých obcích. České noviny [online]. Vydáno 25. 1. 2012 [cit. 2012-03-10]. Dostupné z: . ISSN 1213-5003 nebo Analýza zavedení přímé volby starostů [online]. Ministerstvo vnitra České republiky [cit. 2012-03-10]. Dostupné z: .
- 78 -
8
Závěr Text diplomové práce se věnoval volbám druhého řádu v České republice, jejich
průběhem a výsledky, ve světle teorie druhořadých voleb, jak je koncipovali autoři Karlheinz Reif s Hermannem Schmittem. V první, teoretičtěji pojaté části, jsem se snaţil popsat hlavní motivy vzniku a vývoje teorie SOE a vystihnout základní premisy, které charakterizují volby druhého řádu a odlišují je od voleb arény prvořadé. I kdyţ základ teorie SOE byla vystavěn jiţ na prvních přímých volbách do Evropského parlamentu, konaných v roce 1979, tak i přes následné zpřesňování a doplňování, neztratily původní teze nic na své aktuálnosti. Vznikl tak ucelený interpretační rámec pro následnou analýzu těchto voleb v ČR. Dále jsem představil metody a postupy, které jsem pouţil pro testování jednotlivých, mnou stanovených, hypotéz. Ty jsem formuloval s ohledem na zjištění, jak a do jaké míry se v České republice projevuje teorie SOE na zdejších volbách druhého řádu. Za ty lze v politickém prostředí ČR povaţovat volby do Evropského parlamentu, krajských i obecních zastupitelstev a volby do Senátu, přičemţ jsem nastínil moţný dopad této teorie rovněţ na konání obecného referenda. Naopak arénu voleb prvního řádu reprezentují volby do Poslanecké sněmovny. Aby byla učiněná komparace voleb prvního a druhého řádu kompaktnějšího charakteru, zkoumal jsem vzorek minimálně dvou naposledy uskutečněných jednotlivých druhů volebních klání. Text se zabývá především politickými stranami, které mají či měly zastoupení v Parlamentu ČR, ovšem neopomíná ani subjekty menšího či regionálnějšího významu. Soustředil jsem se tak na komparaci, analýzu i syntézu některých aspektů uvedených FOE a SOE, v čemţ mi pomohlo právě testování hypotéz. Jak je jiţ uvedeno výše, především v šesté kapitole, téměř všechny pracovní hypotézy, které jsme si stanovili, byly v průběhu práce potvrzeny. Můţeme proto konstatovat, ţe veškeré zkoumané typy druhořadých voleb (evropské, senátní, krajské, komunální) a koneckonců i obecné referendum, naplňují předpoklady teorie voleb druhého řádu, ačkoliv ne vţdy je tomu tak zcela bez výhrad. Nepotvrzeny nám tak zůstaly hypotézy o vyšší míře neplatných hlasů či větší podpoře extrémistických stran u druhořadých voleb. Co do provedení analýzy a vyvození závěrů z ní, jsou nejkomplikovanější volby komunální. I v regionální politice velmi znalý politolog Stanislav Balík uvádí: „komunální úroveň je pak problém sui generis, kdy pronést jakékoliv shrnující tvrzení může být problematické i po
- 79 -
volbách pátých či desátých.“134 I přesto jsem se však pokusil v této velmi různorodé oblasti vyjasnit určitá specifika a věřím, ţe jsem aspoň z části tento úkol splnil. Naprosto v souladu s teorií a významem voleb druhého řádu, jakoţto voleb, kde tzv. není tolik v sázce, tak krajské, komunální, senátní, ani evropské volby v České republice nemohou voličům nabídnout nejdůleţitější faktory podstatné pro mobilizaci. Voliči především vnímají, jak přímý či nepřímý má jejich hlas vliv na podobu vlády a v případě voleb druhého řádu tento pocit politické efektivity tak zůstává spíše nenaplněn. Na jiţ zmíněném příkladě krajských voleb z podzimu roku 2008 můţeme demonstrovat, ţe i voliči témata voleb prvního řádu sami vyhledávají a vnímají sociální či hospodářskou politiku jako jim nejbliţší. Volby druhého řádu tak často vyuţívají jako formu vyslání vzkazu směrem k vládě. Jako pozitivní faktory v souvislosti s volební účastí tak ve volbách druhého řádu zaznamenáváme spíše loajalitu voličů k určité politické straně a kandidátovi či aktuální politické konsekvence. I kdyţ z dostupných dat nelze toto tvrzení prokazatelně doloţit, určitě se u jistého procenta občanů setkáváme s jakousi potřebou či vlastností, kdy tito lidé chodí hlasovat bez ohledu na to, zda jde o volby prvního či druhého řádu. Voliči také nevolí tolik strategicky jako při volbách FOE a dávají větší průchod svým skutečným emocím a preferencím. Výsledkem je následně větší roztříštěnost podpory politických subjektů. Rovněţ jsem se v českém prostředí pokusil ilustrovat uplatnitelnost související teorie volebních cyklů, která se prakticky beze zbytku potvrdila. V poslední části své práce jsem pak představil několik skutečností, které by se mohly v příštích letech promítnout do voleb druhého řádu v České republice. Rovněţ jsem se pokusil načrtnout některé moţnosti, které by dle mého názoru mohly být volbám druhého a koneckonců i prvního řádu prospěšné, a mohly by se pozitivně projevit nejen na zvýšení volební účasti. Nejvíce by tak mohlo pomoci konání více voleb najednou či moţnost on-line hlasování jako doplněk ke stávajícímu způsobu volby. Dalšími moţnostmi jsou pak změna systému senátních voleb na systém relativně většinový či komplexní změna volebního systému tak, jak je popsána výše. I kdyţ původní autoři Reif a Schmitt vystavěli teorii voleb druhého řádu na volbách do Evropského parlamentu a rovněţ většina publikací související s touto teorií zkoumá právě tento typ voleb, zcela jistě se v této práci podařilo prokázat, ţe je uplatnitelná i ve všech volbách druhého řádu, minimálně tedy v České republice. Není to však s podivem, pokud si uvědomíme skutečnost, ţe samotní autoři vycházeli při formulování teorie, mimo jiné, i 134
DANČÁK, Břetislav; HLOUŠEK, Vít. Parlamentní volby 2006 a česká politika. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2006. s. 126. ISBN 8021041617
- 80 -
z výzkumu
zemských
voleb
v Německu.
I
přes
zmíněné
pochybnosti
některých
politologických autorů, nezbývá neţ konstatovat, ţe ačkoliv tuto teorii utvořili Reif se Schmittem jiţ před více neţ třiceti lety, bývá prakticky pouze s drobnými změnami stále a stále potvrzována v dalších volbách druhého řádu, ať jiţ do Evropského parlamentu či jiných voleb, a to v podstatě kdekoliv na světě. Jistě se tak jedná o jeden z nejzákladnějších politologických modelů. Věřím, ţe se mi podařilo z velké míry splnit cíle mé analýzy a poukázal jsem na jisté vztahy a zákonitosti, které provázejí volby druhého i prvního řádu. Snad i tato práce tak přispěla alespoň minimální měrou do velmi ţivé, proměnlivé a aktuální problematiky, jakými jsou volby druhého řádu a jejich systematizace.
- 81 -
9
Resumé The main aim of the Second - Order Elections in the Czech Republic diploma thesis
was to present and analyze the theory of elections itself and try to describe under what conditions is this concept applicable to the elections in the Czech Republic. The thesis is divided into two main parts. The first chapter is focused more theoretically and indicates current legislation of elections and the electoral system used in the Czech Republic, followed by the theory of second-order elections and its development throughout the years. This theory has been established and introduced by two German political scientists, Karlheinz Reif and Hermann Schmitt in 1979. Furthermore, this theory is based on elections to the European Parliament into which voted nine member states of the EU. The next chapter deals with application of above mentioned theory onto elections in the Czech Republic, which took place between the years of 2002 and 2010, and these are elections to municipal councils, regional councils, Senate and European Parliament. I tried to verify if all of these elections could be classified as a second-order elections. In addition, I also tried to describe political situation, which often may influence the background of political elections, and the outcome of each election. Then, I compared both with the first-order elections that were held in the same electoral cycle. I provided a few hypotheses that I tested on the elections which helped me to compare, analyze, and synthesize some aspects of the observed first-order and second-order elections. As a result, I proved that the voter turnout is lower in the case of second-order elections and that the largest decline of popularity and participation is experienced by the government parties in the middle of its term (it is also called as a mid-term). In the electoral campaigns, there prevail topics and issues which are mostly characteristic for the first-order elections. However, voters specifically look for these topics and put a great emphasis to it. I demonstrated as well that smaller political parties have greater chance to success in this type of elections, and especially in the case of elections to European Parliament it is very important what is the attitude of a certain political party towards the European integration and functioning of European Union. On the other hand, claims about increased support of extremist political parties, such as Far-Right or Far-Left political parties, or Green Party (in elections to the European Parliament), proved to be wrong, at least in the Czech Republic. Moreover, the higher percentage of invalid votes which appears in the second-order elections is mainly due to inattention of voters. Despite the type of elections, voters primarily perceived - 82 -
what influence has their vote on the form of government. In these circumstances, secondorder elections are more likely to be referred as a sort of referendum about the state government. Voters do not select so strategically and they rather put greater emphasis on their true preferences. These are also the reasons why are independent candidates, which are not members of any political party, very often successful. Finally, I consider other possibilities of how to make first-order and second-order elections more closer, because second-order elections actually suffer from the very low participation of voters, which results in a low legitimacy of voted institutions in their decision-making and ruling. It appears to be a good and effective idea to hold more than one election at the same time. Also, a possibility of an on-line voting or overall change of our electoral system may lead to an increase of public interest in this sort of elections. Overall, even in conditions of the Czech Republic, the above mentioned theory has been confirmed with almost all of its specifics which were defined earlier by Karlhein Reif and Hermann Schmitt. Therefore, elections to municipal and regional councils, as well as to European Parliament and Senate, are accompanied by most of characteristics typical mainly for second-order elections.
- 83 -
10
Seznam použitých pramenů a literatury
Knižní publikace: 1. BAHÝĽOVÁ, Lenka; FILIP, Jan; MOLEK, Pavel et al. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010. 1533 s. ISBN 9788072018147. 2. BALÍK, Stanislav. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. 250 s. ISBN 9788024729084. 3. BALÍK, Stanislav; KYLOUŠEK, Jakub; ČALOUD, Dalibor et al. Krajské volby v České republice 2004. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005. 235 s. ISBN 8021038802. 4. BALÍK, Stanislav. Okresy na severu: komunální politika v okresech Šumperk a Jeseník v letech 1989-2006. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2008. 198 s. ISBN 9788073251741. 5. BALÍK, Stanislav a kol. Volby do poslanecké sněmovny v roce 2010. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 279 s., ISBN 978-80-7325-224-3. 6. BLAIS, André. To vote or not to vote?: the merits and limits of rational choice theory. Pittsburgh, Pa. : University of Pittsburgh Press, 2000. 200 s. ISBN 0822941295. 7. ČALOUD, Dalibor; FOLTÝN, Tomáš; HAVLÍK, Vlastimil et al. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2006. 219 s. ISBN 8073251086. 8. DANČÁK, Břetislav; HLOUŠEK, Vít. Parlamentní volby 2006 a česká politika. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2006. 276 s. ISBN 8021041617. 9. DOČKAL, Vít; KANIOK, Petr; ZÁVĚŠICKÝ, Jan. Evropský parlament. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2007. 174 s. ISBN 9788021043299.
- 84 -
10. DOWNS, Anthony. An economic theory of democracy. Renewed 1985. Boston: AddisonWesley, 1957. 310 s. ISBN 0060417501. 11. EIBL, Otto; HAVLÍK, Vlastimil; KYLOUŠEK, Jakub et al. Krajské volby 2008. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2009. 175 s. ISBN 9788073251871. 12. FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky. 4. opr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 556 s. ISBN 8021032545. 13. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Dotisk 2. vyd. Brno: Václav Klemm, 2011. 328 s. ISBN 9788090408371. 14. HOLMAN, Robert a kol. Dějiny ekonomického myšlení. 2. vyd. Praha: C. H. BECK, 2001. 541 s. ISBN 80- 7179-631-X. 15. CHYTILEK, Roman; ŠEDO, Jakub. Volební systémy. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2004, 237 s. ISBN 802103548X. 16. KLÍMA, Michal; OUTLÝ, Jan a kol. Volby do Evropského parlamentu 2009: vybrané otázky přípravy, průběhu a výsledků voleb. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. 128 s. ISBN 9788073803179. 17. KYSELA, Jan. Dvoukomorové systémy: teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. 630 s. ISBN 8086432890. 18. LEBEDA, Tomáš; MALCOVÁ, Karolína; LACINA, Tomáš. Volby do Senátu 1996 až 2008. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2009. 83 s. ISBN 9788073301750. 19. LIJPHART, Arend. Patterns of democracy : government forms and performance in thirtysix countries. New Haven: Yale University Press, 1999. 351 s. ISBN 0300078935. 20. LINEK, Lukáš; HENČLOVÁ, Noriko; OUTLÝ, Jan et al. Volby do Evropského parlamentu 2004. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 2007. 314 s. ISBN 9788073301064. - 85 -
21. SCHMITT, Herman. European Parliament Elections after Eastern Enlargement. London: Routlege. 2010. 162 s. ISBN 978-0-415-55675-0. 22. STRMISKA, Maxmilián; CHYTILEK, Roman; ŠEDO, Jakub et al. Volební komplexy zemí V4 : studie k pojetí víceúrovňového volebního prostoru. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2009. 222 s. ISBN 9788073252014. 23. ŠARADÍN, Pavel a kol. Evropské volby v postkomunistických zemích. Olomouc: Periplum. 2004. 183 s. ISBN 978-80-86624-32-7. 24. ŠARADÍN, Pavel; BRADOVÁ, Eva; RETEROVÁ, Markéta et al. Politické kampaně, volby a politický marketing. Olomouc: Periplum, 2007. 142 s. ISBN 9788086624365. 25. ŠARADÍN, Pavel. Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 2008. 161 s. ISBN 978-80-244-18766. Časopisecké a odborné články: 1. BRTNÍK, Radovan; HAVLÍK, Vlastimil. Personalizace volby v kontextu konceptu voleb druhého řádu. Případ voleb do zastupitelstva Jihomoravského kraje v roce 2008. Středoevropské politické studie. 2009, roč. 11, č. 2-3, s. 133-162. ISSN 1212-7817. 2. CAMPBELL, Angus. Surge and Decline: A Study of Electoral Change. The public opinion quarterly, 1960, roč. 24, č. 3, str. 397-418. ISSN 1537-5331. 3. CURTICE, John; SEYD, Ben; THOMPSON, Katarina. Devolution to the Centre: Lessons from London’s First Mayoral Elections. Glasgow: The Centre for Reseach into Elections and Social Trends, 2001. 35 s. 4. FIALA, Petr. Česká republika: transformující se nebo konsolidovaný politický systém? Pokus o aplikaci obecných kritérií a indikátorů konsolidace na český případ. Středoevropské politické studie. 2001, roč. 3, č. 1. 12 s. ISSN 1212-7817. - 86 -
5. FILIP, Jan. K historii Senátu: Od jeho zřízení aţ po ustavení. Časopis Senát. 2003, roč. 6., č. 1, s. 22-24. 6. FREIRE, André. Second Order Elections and Electoral Cycles in Democratic Portugal, 1975- 2002, Lisboa: Instituto de Ciencia Sociais Universidade de Lisboa, 2003. 34 s. 7. GARRY, John; MARSH, Michael; SINNOT, Richard. ‘Second order’ versus ‘issue voting’ effects in EU Referendums : evidence from the Irish Nice Treaty Referendums. Dublin: University College Dublin, Geary Institute. 2004. 29 s. 8. HIX, Simon; MARSH, Michael. Understanding European Parliament Elections: Punishment or Protest? Journal of Politics. 2007, roč. 69, č. 2, s. 495-510. ISSN 0022-3816. 9. HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír. Cleavages in Contemporary Czech and Slovak Politics: Between Persistence and Change. East European Politics and Societies, Am. Council of Learned Societies, SAGE, Spojené státy., 2008, roč. 22, č. 3, s. 518-552. ISSN 0888-3254. 10. HLOUŠEK, Vít. Český stranický systém – skutečná evropeizace? Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2008. 11 s. 11. LIJPHART, Arend. The Field of Electoral Systems Research: A Critical Survey. Electoral Studies. 1985, roč. 4, č. 1, s. 3-14. ISSN 0261-3794. 12. MATTILA, Miko. „Why Bother? Determinants of Turnout in the European Elections‟. Electoral Studies. 2003, r. 22, č. 3, s. 449-468. ISSN 0261-3794. 13. REIF, Karlheinz; SCHMITT, Herman. Nine second-order national elections - A conceptual framework for the analysis of European election results, European Journal of Political Research. 1980, roč. 8, č. 1, s. 3-44. ISSN 0304-4130. 14. REIF, Karlheinz. National Electoral Cycles and European Elections 1979 and 1984. Electoral Studies. 1984, roč. 3, č. 3, s. 244–255. ISSN 0261-3794.
- 87 -
15. REIF, Karlheinz. Reflections: European elections as member state second-order elections revisited. European Journal of Political Research. 1997, roč. 31, č. 1, s. 115-124. ISSN 03044130. 16. SCHMITT, Herman. (2005): The European Parliament Elections of June 2004: Still Second-Order? West European Politics. 2005, roč. 28, č. 3, s. 650-679. ISSN 0140-2382. 17. ŠARADÍN, Pavel: Referendum o přistoupení k EU a volební podpora politických stran v České republice. Středoevropské politické studie. 2003, roč. 5, č. 4, 24 s. ISSN 1212-7817. 18. TUFTE, Edward R. Determinants of the Outcomes of Midterm Congressional Elections. The American Political Science Review. 1975, roč. 69, č. 3, str. 812-826. ISSN: 0003-0554. Judikatura: 1. Nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 42/2000. 2. Nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09. Právní předpisy: 1. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 2. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. 3. Ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 4. Ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů. 5. Akt o volbě členů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách z 8. 10. 1976 ve znění Rozhodnutí Rady ze dne 25. června 2002 a ze dne 23. září 2002, kterým se mění Akt - 88 -
o volbě členů v Evropském parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, jenţ je připojen k rozhodnutí 76/787/ESUO, EHS, Euratom (2002/772/ES, Euratom). 6. Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 7. Zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů, ve znění pozdějších předpisů. 8. Zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 9. Zákon č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Internetové zdroje: 1. BAXA, Josef. Je český volební systém reformovatelný? Britské listy [online]. Vydáno 15. 3. 2005 [cit. 2012-03-12]. Dostupné z: . ISSN 1213-1792. 2. ČTK. Opakované volby: opět je provázelo kupčení s hlasy. Lidové noviny [online]. Vydáno 8. 1. 2011 [cit. 2012-03-12]. Dostupné z: .
ISSN
1213-1385. 3. ČTK. Vláda souhlasí se záměrem přímé volby starostů v některých obcích. České noviny [online]. Vydáno 25. 1. 2012 [cit. 2012-03-12]. Dostupné z:
. ISSN 1213-5003. 4. LINEK, Lukáš. Nízká volební účast ve volbách do Evropského parlamentu. Socioweb, [online]. Praha: Sociologický ústav AV ČR, vydáno 2. 9. 2004 [cit. 2012-03-12]. Dostupné z:
. ISSN 1214-1720.
- 89 -
5. LIPOLD, Jan. Co vy na to? Vyhrají kmotři, levice nebo někdo jiný? Aktuálně.cz [online]. Vydáno 11. 10. 2010 [cit. 2012-03-12]. Dostupné z: . 6. POKORNÝ, Jakub; WIRNITZER, Jan. Babišův „boj s korupcí“ funguje, důvěřuje mu aţ třetina lidí. Idnes.cz [online]. Vydáno 9. 12. 2011 [cit. 2012-03-17]. Dostupné z: . 7. RIGEL, Filip. Zakotvení pasivního volebního práva ve volbách na území ČR. Právní rádce [online]. Vydáno 21. 4. 2010 [cit. 2012-03-12]. Dostupné z:
10024760-42774920-F00000_d-zakotveni-pasivniho-volebniho-prava-ve-volbach-na-uzemicr>. ISSN 1213 – 7693. 8. SLÍŢEK, David. Volební deník: Zachrání nás 12 statečných socialistů? Aktuálně.cz [online]. Vydáno 11. 10. 2010 [cit. 2012-03-12]. Dostupné z: . 9. SLÍŢEK, David; ŢÁK, Michal. Volební deník: Slíbili jsme vám bazén, který ještě není. Aktuálně.cz [online]. Vydáno 5. 10. 2010 [cit. 2012-03-12]. Dostupné z: . 10. VAVROŇ, Jiří. Volební drama 2004. Parlamentní listy [online]. Vydáno 30. 11. 2004 [cit. 2012-03-12]. Dostupné z: . 11. ZEMAN, Miloš. Co by dnes prospělo české sociální demokracii. Novinky.cz [online]. Vydáno 20. 11. 2004 [cit. 2012-03-12]. Dostupné z: . 12. Analýza zavedení přímé volby starostů [online]. Ministerstvo vnitra České republiky [cit. 2012-03-17]. Dostupné z: .
- 90 -
13. Český statistický úřad [online]. Změněno 22. 2. 2012 [cit. 2012-02-23]. Dostupné z: . 14. Eurostat [online]. Změněno 23. 2. 2012 [cit. 2012-02-24]. Dostupné z: . 15. Obyvatelstvo podle národnosti [online]. Český statistický úřad, vydáno 2011 [cit. 201203-17]. Dostupné z: . 16. Stranické preference a volební model v květnu 2010 [online]. Praha: Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav AV ČR, vydáno 19. 5. 2010 [cit. 2012-02-17]. Dostupné z: . 17. Volby do EP: rekordně nízká volební účast. [online]. EurActiv.cz, vydáno 8. 6. 2009 [cit. 2012-03-06]. Dostupné z: . ISSN 1803-2486. 18. Volební model, stranické preference, vývoj voličských preferencí únor 2010 [online]. Praha: MEDIAN, vydáno 9. 2. 2010 [cit. 2012-03-17]. Dostupné z: . 19. Volební server Českého Statistického Úřadu [online]. Změněno 2012 [cit. 201203-17]. Dostupné z: .
- 91 -