Vývoj volby prezidenta v České republice

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY

Obor Veřejná správa

Katedra ústavního práva a politologie

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vývoj volby prezidenta v České republice

Bc. Tomáš Nečas, DiS.

2012/2013

„Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Vývoj volby prezidenta v České republice zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.“

2

Poděkování: Děkuji vedoucímu práce doc. JUDr. Jiřímu Kroupovi, CSc. za velmi uţitečnou metodickou pomoc, odborné vedení, cenné rady a připomínky, které mi poskytl při zpracování této práce. 3

ABSTRAKT Pro

svoji

diplomovou

práci

jsem

si

vybral

téma

prezidentských

voleb,

jelikoţ se domnívám, ţe se jedná o zajímavou problematiku a vzhledem k zavedení nového způsobu volby hlavy státu i o aktuální tématiku. V České republice je podle mého názoru úřadu prezidenta republiky přikládán mnohem větší význam, neţ by dle svěřených pravomocí měl mít. Tato skutečnost má dlouhé historické kořeny aţ k prvnímu československému prezidentovi T. G. Masarykovi. Na tuto tradici následně navázal prezident Václav Havel. Rok 2013 přinesl České republice a jejím občanům velkou změnu, jelikoţ proběhly první přímé prezidentské volby. Doposud byla hlava státu vţdy volena parlamentem. Cílem mé diplomové práce je tak poskytnout ucelený náhled na problematiku volby hlavy státu, včetně historického vývoje od roku 1918 a současné nové právní úpravy přímé volby hlavy státu.

ABSTRACT For my thesis I chose the theme of the presidential election, because I think that is an interesting topic and due to the introduction of a new method of election of head of state as well as the current theme. In the Czech Republic is, in my opinion, the office of the president attached much more importance than it would under delegated powers should have. This has long historical roots to the first Czechoslovak president T. G. Masaryk. This tradition later continued by president Václav Havel. Year 2013 brought the Czech Republic and its citizens a great change since held its first direct presidential elections. So far, the head of state always elected parliament. The aim of my thesis is to provide a comprehensive view on the issue of choice of heads of state, including the historical development since 1918 and currently new legislation, direct election of the head of state.

KLÍČOVÁ SLOVA prezident, výkonná moc, přímé volby, nepřímé volby, ústava, pravomoci, kandidát

KEYWORDS president, executive power, direct election, indirect election, constitution, powers, candidate 4

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................... 7 1

VÝZNAM FUNKCE PREZIDENTA REPUBLIKY VE VÝVOJI NAŠÍ STÁTNOSTI ............................................................................................................. 9 1.1

Funkce prezidenta republiky podle Prozatímní ústavy z roku 1918 .................. 9

1.2

Funkce prezidenta republiky podle Ústavy z roku 1920 .................................. 10

1.3

Stručný vývoj na Slovensku ............................................................................. 11

1.4

Funkce prezidenta v období Protektorátu Čechy a Morava ............................. 12

1.5

Shrnutí .............................................................................................................. 13

1.6

Funkce prezidenta republiky v období dočasného státního zřízení ................. 13

1.7

Funkce prezidenta republiky podle Ústavy z roku 1948 .................................. 14

1.8

Funkce prezidenta republiky podle Ústavy z roku 1960 .................................. 15

1.9

Funkce prezidenta republiky podle ústavního zákona z roku 1968 ................. 16

1.10 Shrnutí .............................................................................................................. 17 1.11 Funkce prezidenta republiky v letech 1989 aţ 1992 ........................................ 18 1.12 Funkce prezidenta republiky v letech 1993 aţ 2013 ........................................ 18 1.12.1 2

Obţaloba Václava Klause z velezrady...................................................... 22

PŘEHLED PREZIDENTSKÝCH VOLEB V NAŠÍ HISTORII ............................ 25 2.1

Prezidentské volby v letech 1918 aţ 1938 ....................................................... 25

2.2

Prezidentské volby v letech 1945 a 1946 ......................................................... 26

2.3

Prezidentské volby v letech 1948 aţ 1985 ....................................................... 26

2.4

Prezidentské volby v letech 1989 a 1990 ......................................................... 28

2.5

Prezidentské volby v letech 1993 aţ 2008 ....................................................... 29

2.6

Prezidentská volba v roce 1993........................................................................ 29

2.7

Prezidentská volba v roce 1998........................................................................ 30

2.8

Prezidentská volba v roce 2003........................................................................ 31

2.8.1

První volba ................................................................................................ 31

2.8.2

Druhá volba............................................................................................... 32

2.9

Prezidentská volba v roce 2008........................................................................ 33

5

3

PŘÍMÁ VOLBA PREZIDENTA V ČESKÉ REPUBLICE .................................... 35 3.1

Historie přímé volby prezidenta republiky ...................................................... 35

3.1.1

Návrhy do roku 2008 ................................................................................ 36

3.1.2

Návrhy od roku 2010 aţ k současné podobě přímé volby prezidenta republiky ................................................................................................... 40

3.2

Výhody a nevýhody přímé volby prezidenta republiky ................................... 41

3.3

Podoba přímé volby prezidenta republiky ....................................................... 44

3.4

Způsob přímé volby prezidenta republiky ....................................................... 45

4

PREZIDENT SLOVENSKÉ REPUBLIKY............................................................ 49

5

PREZIDENTSKÁ VOLBA V ROCE 2013 ............................................................ 54 5.1

Předvolební období .......................................................................................... 54

5.2

Kandidáti na prezidenta České republiky ........................................................ 54

5.2.1

Přehled jednotlivých kandidátů ................................................................ 55

5.3

Problémy spojené s registrací některých kandidátů ......................................... 60

5.4

Prezidentská volba 2013 .................................................................................. 64

5.4.1

První kolo volby prezidenta republiky...................................................... 64

5.4.2

Druhé kolo volby prezidenta republiky .................................................... 65

5.5

Povolební období – stíţnosti k Nejvyššímu správnímu soudu ČR .................. 65

ZÁVĚR ........................................................................................................................... 67 SEZNAM POUŢITÝCH PRAMENů ............................................................................. 71 SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ............................................................................. 76

6

ÚVOD Pro svoji diplomovou práci jsem si vybral téma Vývoj volby prezidenta v České republice, jelikoţ se domnívám, ţe se jedná o zajímavou problematiku a vzhledem k zavedení nového způsobu volby hlavy státu i o aktuální tématiku. V České republice je podle mého názoru úřadu prezidenta republiky přikládán mnohem větší význam, neţ by dle svěřených pravomocí měl mít. Můţeme se domnívat, ţe toto vychází z masarykovsko – havlovské tradice a také z potřeby občanů vzhlíţet s úctou k hlavě státu. První československý prezident přišel se vznikem první Československé republiky, která vznikla v jednom z nejdramatičtějších období novodobých dějin. Jednalo se o období mezi dvěma světovými válkami. Do tohoto období se nesmazatelně vryla osobnost T. G. Masaryka. Na prahu druhého zlomového období v roce 1989 stála pro změnu druhá silná osobnost, a to Václav Havel. Obě osobnosti prezidentů republiky jsou v našich novodobých dějinách nejvýznamnější a zanechali zde nesmazatelné stopy. Jejich odkaz je stále ţivý i po jejich smrti. Pokud jde o způsob volby prezidenta, tento je pro demokratické země velmi důleţitým institutem. Prezident je totiţ chápán jako určitý symbol státu, symbol svrchovanosti rozdílných názorových proudů či symbol vůle a důvěry ve stát. Volba hlavy státu je tedy proces, jehoţ smyslem je tento velice důleţitý post ve státě obsadit vhodnou osobou. Rok 2013 přinesl České republice a jejím občanům velkou změnu, jelikoţ proběhly první přímé prezidentské volby. Doposud byla hlava státu vţdy volena parlamentem a občané na ní nemohli nijak participovat. Jak se blíţil konec funkčního období prezidenta Václava Klause, vyplouvaly na povrch obavy z moţných problémů při parlamentní volbě hlavy státu. Tato situace tak opět oţivila diskuze o zavedení přímé volby hlavy státu, které ostatně probíhaly jiţ od roku 1989. Tyto nakonec vyústily ve schválení novely ústavního zákona č. 71/2012 Sb., který zavádí přímou volbu prezidenta republiky. Neopomenutelnou je rovněţ skutečnost, ţe s vývojem politické situace si stále více občanů přálo zavedení přímé volby prezidenta. Občané tak chtěli mít dojem, ţe mohou chod ve státě více ovlivnit. Diplomová práce je rozdělena celkem do pěti hlavních kapitol. 7

První kapitola se zabývá významem funkce prezidenta republiky v jednotlivých obdobích našeho státu. Je rozdělena do několika částí, kaţdá část se zabývá funkcemi prezidenta podle jednotlivých Ústav, od Prozatímní ústavy Československé republiky z roku 1918 aţ po Ústavu České republiky z roku 1993. Druhá kapitola se věnuje jednotlivým prezidentským volbám, opět počínaje rokem 1918 a zvolením prvního československého prezidenta T. G. Masaryka aţ po poslední nepřímé volby v České republice v roce 2008. Třetí kapitola popisuje vývoj v České republice, který nakonec vedl k zavedení přímé volby prezidenta republiky. Postupně jsou zde rozebrány jednotlivé návrhy, které předcházely zavedení přímé volby. Dále je tu pojednáno o samotné přímé volbě prezidenta republiky, o jejích výhodách a nevýhodách, o způsobu přímé volby atd. Čtvrtá kapitola se zabývá postavením prezidenta Slovenské republiky. V této kapitole komparuji právní úpravu tohoto státu s naší právní úpravou. Pátá kapitola se věnuje samotné přímé volbě v roce 2013. Postupně je zde rozebráno předvolební období, jednotliví kandidáti a samotný průběh první přímé volby prezidenta v České republice. Cílem mé práce je poskytnout ucelený náhled na problematiku volby hlavy státu, včetně historického vývoje od roku 1918 a současné nové právní úpravy přímé volby hlavy státu. Ke zpracování diplomové práce jsem se rozhodl pouţít metodu analýzy a zpracování teoretických poznatků z odborné literatury, internetových zdrojů a právních předpisů.

8

1 VÝZNAM FUNKCE PREZIDENTA REPUBLIKY VE VÝVOJI NAŠÍ STÁTNOSTI 1.1 Funkce prezidenta republiky podle Prozatímní ústavy z roku 1918 Zákon č. 37/1918 Sb. ze dne 13. listopadu 1918 o Prozatímní ústavě upravoval způsob vytváření a kompetence nejvyšších státních orgánů pouze na přechodné období. Funkce prezidenta republiky byla zakotvena v ustanoveních § 7 aţ § 12 Prozatímní ústavy. Podle Prozatímní ústavy volilo prezidenta republiky Národní shromáţdění dvoutřetinovou většinou hlasů za přítomnosti nejméně dvou třetin poslanců. Spolu s vládou prezident republiky vykonával část výkonné moci, ale neměl moţnost zasahovat do jejího vzniku ani její činnosti. Prezident republiky měl převáţně reprezentativní úlohu a z hlediska politického měl poměrně slabé postavení s velice omezenými pravomocemi. Důvodem, proč tomu tak bylo, byla častá nepřítomnost tehdejšího prezidenta T. G. Masaryka v Československu. Prozatímní ústava totiţ

počítala

s dlouhodobějším

působením

prezidenta

v zahraničí,

výkon

prezidentských pravomocí byl v této době svěřen vládě. Na prezidentovy vládní úkony se vyţadovala kontrasignace příslušného zodpovědného člena vlády. Ve vztahu k Národnímu shromáţdění měl prezident republiky právo vrátit schválený zákon na přehodnocení, a to do 8 dnů. Pokud však Národní rada trvala na svém původním usnesení, zákon musel být vyhlášen.1 Prozatímní ústava byla novelizována zákonem č. 271/1919 Sb., který značně rozšířil okruh pravomocí prezidenta republiky. Pravomoci prezidenta republiky byly posíleny jednak ve vztahu k vládě, kdyţ mu nově náleţelo právo jmenovat a odvolat členy vlády. Rovněţ měl právo být přítomný na schůzích vlády, předsedat jim, vyţadovat si od vlády a jejích jednotlivých členů zprávy. Ve vztahu k Národnímu shromáţdění prezident republiky podával zprávy o stavu republiky a doporučoval opatření, která pokládal za účelná. Zakotvena také byla funkce náměstka prezidenta republiky, který měl prezidenta republiky zastupovat v případě nemoci trvající déle

1

HUBENÁK, Ladislav. Slovenské a Československé dějiny štátu a práva v rokoch 1918 – 1945. 1. vyd. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 1998, 172 s. ISBN 8080559155. S. 19 – 20.

9

neţ jeden měsíc. Tento úřad byl přechodný a trval jen během překáţky výkonu funkce prezidenta republiky.2

1.2 Funkce prezidenta republiky podle Ústavy z roku 1920 Vzorem pro zpracování nové československé ústavy se staly americká ústava, francouzská ústava a ústava německé Výmarské republiky.3 Pokud jde o úpravu týkající se funkce prezidenta republiky, tak ta byla převáţně inspirována francouzskou úpravou. Definitivní podoba nové Ústavy byla zakotvena v ústavní listině Republiky československé, která byla přijata dne 29. února 1920 jako ústavní zákon č. 121/1920 Sb. s účinností ode dne 6. března 1920. Postavení prezidenta upravovala Hlava III. s názvem Moc vládní a výkonná, konkrétně ustanovení § 56 aţ § 69. Dle Ústavy mohl být za prezidenta republiky zvolen kaţdý občan Československé republiky, který byl volitelný do Poslanecké sněmovny, dosáhl věku 35 let a byl zvolen Národním shromáţděním třípětinovou většinou hlasů přítomných poslanců při přítomnosti nadpoloviční většiny celkového počtu členů Poslanecké sněmovny i Senátu. Pokud by po dvou kolech volby nebyl známý vítězný kandidát, konala by se uţší volba, do které by postoupili ti kandidáti, kteří získali nejvíce hlasů. Volební období trvalo 7 let, přičemţ prezidentem republiky mohla být osoba zvolena nejvíce ve dvou po sobě následujících volebních obdobích. Přímo v Ústavě bylo uvedeno, ţe toto omezení se nevztahovalo na prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Mezi prezidentovy pravomoci patřilo sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, zastupování státu navenek, přijímání a pověřování vyslanců, svolávání, rušení a rozpouštění Národního shromáţdění a podávání zpráv o stavu republiky Národnímu shromáţdění. Prezident republiky disponoval právem veta.4 Dále prezident republiky jmenoval a odvolával ministry, vyhlašoval válečný stav; válku ovšem mohl vyhlásit pouze po předchozím souhlasu Národního shromáţdění. Na návrh vlády prezident republiky uděloval milosti, dary a peníze z milosti. 2

GROSPIČ, Jiří a Miloš MATULA. K demokratické tradici Československého konstitucionalismu. Právník, 1998, č. 7, S. 608 – 623. 3 MOSNÝ, Peter. České a slovenské dějiny štátu a práva po roku 1918. 2. vyd. Košice: UPJŠ, 1994, 199 s. ISBN 8070973609. S. 97. 4 MOSNÝ, Peter. České a slovenské dějiny štátu a práva po roku 1918. 2. vyd. Košice: UPJŠ, 1994, 199 s. ISBN 8070973609. S. 97.

10

Jelikoţ jakýkoliv úkon prezidenta republiky na úseku výkonné a vládní moci potřeboval ke své platnosti spolupodpis zodpovědného člena vlády, je moţné hovořit o tzv. dualistickém principu vládní a výkonné moci. Z výše uvedeného je také patrné, ţe prezident republiky neměl příliš rozsáhlé pravomoci. V této souvislosti se můţeme setkat s názorem, ţe v případě T. G. Masaryka nebylo třeba rozsáhlých pravomocí. Ačkoliv tedy T. G. Masaryk neměl příliš velké ústavní pravomoci, i s nimi dokázal velké věci.5 Prezident republiky nebyl dle Ústavy odpovědný za výkon svého úřadu; za projevy související s prezidentským úřadem odpovídala vláda. Prezident republiky mohl být trestně stíhaný pouze za vlastizradu. Ze současného úhlu pohledu povaţuji za zajímavou skutečnost, ţe Ústava blíţe neupravovala záleţitosti týkající se kandidatury na prezidenta republiky, i kdyţ nebylo stanoveno, komu patřilo právo navrhovat jednotlivé kandidáty na tuto funkci. Lze předpokládat a skutečně tomu tak bylo, ţe navrhování na funkci prezidenta republiky bylo ponecháno na jednání mezi politickými stranami. Jiţ ve 20. letech 20. století se začaly objevovat názory týkající se změny způsobu volby prezidenta republiky. Z pohledu této práce je významný návrh, který se týkal přímé volby prezidenta republiky lidem; mělo tak dojít k posílení faktické moci a politické prestiţe prezidenta republiky. Nicméně, jak bude patrné i z dalšího textu práce, tento návrh nebyl nikdy realizován.

1.3 Stručný vývoj na Slovensku Vzhledem k vývoji, který panoval v letech 1938 a 1939 v Československu, nemohu opomenout alespoň ve stručnosti zmínit vývoj na Slovensku. Dne 14. března 1939 sněm Slovenské krajiny přijal zákon č. 1/1939 Sb. o samostatném Slovenském státě. Jeho přijetím byla vyhlášena samostatnost Slovenského státu, coţ de facto znamenalo konec existence Československa. Základní ústavní zákon Slovenské republiky č. 185/1939 Sb. byl přijatý sněmem dne 21. července 1939.6

5

CÍSAŘ, Čestmír. Moji českoslovenští presidenti. 1. vyd. Praha: Slávy dcera, 2006, 134 s. ISBN 8090372503. S. 14. 6 HUBENÁK, Ladislav. Slovenské a Československé dějiny štátu a práva v rokoch 1918 - 1945. 1. vyd. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 1998, 172 s. ISBN 8080559155 S. 112.

11

V souladu s Ústavou mohl být za prezidenta republiky zvolen občan Slovenského státu, který byl volitelný do sněmu Slovenské krajiny a dosáhl věku 40 let. Prezidenta republiky volil sněm, přičemţ pro platnost jeho volby se vyţadovala přítomnost dvou třetin všech poslanců a tří pětin většiny přítomných. Pokud ani jeden z kandidátů nebyl zvolen, konalo se druhé kolo volby, do kterého postupovali ti kandidáti, kteří dosáhli v předcházejícím kole volby největšího počtu hlasů. Pro zvolení do funkce prezidenta republiky stačila v tomto kole jiţ prostá většina. V případě, kdy v druhém kole voleb byl počet hlasů stejný, rozhodovalo se losem.7 Platilo, ţe ta samá osoba mohla být za prezidenta republiky zvolena pouze ve dvou po sobě následujících volebních obdobích, která trvala 7 let. Pravomoci prezidenta republiky byly vymezeny taxativně. Ústava přímo stanovila, ţe všechna vládní a výkonná moc patří vládě, pokud není výslovně vyhrazena prezidentu republiky. Kromě toho prezident republiky zastupoval stát navenek, přijímal a pověřoval diplomatické zástupce, uzavíral mezinárodní smlouvy, vyhlašoval stav branné pohotovosti státu, se souhlasem sněmu vyhlašoval válku a uzavíral mír. Ve vztahu ke sněmu disponoval prezident republiky právem ho svolat a rozpustit, vyhlašoval zasedání sněmu za skončené, podepisoval zákony a disponoval právem veta. Ve vztahu k vládě prezident republiky jmenoval a propouštěl ministry, zúčastňoval se zasedání vlády, státní rady, ţádal o její svolání a těmto institucím také předsedal. Za výkon své funkce nebyl prezident republiky odpovědný; kaţdý prezidentův vládní akt vyţadoval spolupodpis příslušného ministra. Během funkčního období mohla prezidenta republiky trestně stíhat Státní rada na základě obţaloby sněmu pro vlastizradu.

1.4 Funkce prezidenta v období Protektorátu Čechy a Morava Území Protektorátu Čechy a Morava se stalo součástí Německé říše. V průběhu roku

1939

se

vytvořila

nová

struktura

orgánů

působících

v Protektorátu,

která se rozdělovala na říšské orgány a autonomní orgány. Říšské orgány byly systémem německé správy a měly rozhodující postavení. V jejich čele stál říšský 7

BARTL, Július. Lexikón slovenských dejin. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelství, 1997, 194 s. ISBN 8008025247. S. 76.

12

protektor, kterého zastupoval státní tajemník. V čele autonomní správy Protektorátu stál státní prezident, jenţ navenek disponoval čestnými právy hlavy státu, ale při výkonu jakékoliv činnosti potřeboval souhlas říšského protektora.8 Vzhledem k výše uvedenému není moţné státního prezidenta pokládat za hlavu státu.

1.5 Shrnutí Obecně můţeme říci, ţe pro období První republiky (období v letech 1918 aţ 1938) je typické silné postavení prezidenta republiky, a to především ve spojitosti s osobou T. G. Masaryka. Ačkoliv se jeho ústavní postavení a pravomoci příliš nelišily od dnešní hlavy státu, T. G. Masaryk disponoval značným politickým vlivem a rozhodně se nejednalo o příklad pasivního prezidenta republiky, který do politiky nezasahoval. Právě naopak, T. G. Masaryk se velmi aktivně zapojoval do politického dění. Naproti tomu ve Druhé republice (období v letech 1938 aţ 1939) byla výrazná role prezidenta zredukována, kdyţ se z hlavy státu stal pouhý vykonavatel vůle vlády. Prezident měl být jen reprezentativní hlavou státu.

1.6 Funkce prezidenta republiky v období dočasného státního zřízení Dočasné státní československé zřízení bylo vytvořeno v Londýně v červenci roku 1940. Skládalo se ze tří orgánů, a to prezidenta republiky, vlády a Státní rady. Prezident republiky byl nejenom právním, ale i politickým základem systému dočasného státního zřízení a nejvýznamnějším orgánem celé soustavy. Významnou úlohu v souvislosti s postavením prezidenta republiky měla myšlenka právní kontinuity, která odmítla existenci tzv. Druhé republiky a změnu státních hranic. Tehdejší prezident republiky Edvard Beneš povaţoval sám sebe za jediného existujícího ústavního činitele předmnichovské státnosti. Jeho abdikace ze dne 5. října 1938 byla neplatná. Ostatní sloţky dočasného státního zřízení mohl proto konstituovat jedině prezident republiky. Prezident republiky disponoval právem ustanovit Státní radu, zároveň jmenoval jejího předsedu, podpředsedy a členy. Státní rada podávala prezidentovi republiky a vládě poradní zprávy v záleţitostech, které si vyţádali. 8

MOSNÝ, Peter. České a slovenské dějiny štátu a práva po roku 1918. 2. vyd. Košice: UPJŠ, 1994, 199 s. ISBN 8070973609. S. 39-45.

13

V roce 1945 proběhla jednání o návratu do předválečných poměrů s cílem vytvoření fungujícího právního řádu. Jeho základem bylo obnovení Ústavy z roku 1920, která byla doplněna o dekrety prezidenta republiky.9

1.7 Funkce prezidenta republiky podle Ústavy z roku 1948 Hlavní úlohou nově zvoleného ústavodárného Národního shromáţdění bylo schválit novou ústavu; ta byla přijata dne 9. května 1948 jako ústavní zákon č. 150/1948 Sb.10 Ústava měla jiţ socialistický charakter. Postavení hlavy státu upravovala 3. kapitola v ustanoveních § 67 aţ § 79. Za prezidenta republiky mohl být zvolen kaţdý občan volitelný do Národního shromáţdění, který dosáhl věku 35 let. Prezidenta republiky volilo Národní shromáţdění. Pro platnost volby se vyţadovala přítomnost nadpoloviční většiny poslanců a nejméně tři pětiny hlasů přítomných poslanců. V souvislosti s volbou platily podmínky inkompatibility, prezident republiky tak nesměl být zároveň členem Národního shromáţdění ani členem vlády. Volební období trvalo 7 let, přičemţ ţádný kandidát nemohl být volený více jak dvakrát za sebou. Prezident republiky zastupoval stát navenek, dojednával a ratifikoval mezinárodní smlouvy, přijímal a pověřoval velvyslance. Ve vztahu k Národnímu shromáţdění disponoval právem podepisovat zákony, vracet je s připomínkami, svolávat je, odročovat, rozpouštět a vyhlašovat jeho zasedání za skončené. Prezident republiky podával Národnímu shromáţdění ústní nebo písemné zprávy o stavu republiky a doporučoval mu opatření, která pokládal za účelná a potřebná. Ve vztahu k vládě měl právo být přítomný na jejích schůzích a předsedat jim. Prezident republiky jmenoval předsedu vlády a její ostatní členy a určoval, který člen vlády bude vést příslušné ministerstvo. Dále uděloval vyznamenání, čestné dary a platy, amnestie, odpouštění a zmírnění trestů.

Na základě usnesení vlády vyhlašoval válečný stav

a na základě rozhodnutí Národního shromáţdění vypovídal válku. K jeho kreačním 9

HUBENÁK, Ladislav. Slovenské a Československé dějiny štátu a práva v rokoch 1918 - 1945. 1. vyd. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 1998, 172 s. ISBN 8080559155. S. 133. 10 BARTL, Július. Lexikón slovenských dejin. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelství, 1997, 194 s. ISBN 8008025247. S. 148 – 154.

14

pravomocem je moţné zařadit jmenování soudců, vysokoškolských profesorů, důstojníků a jiných státních zaměstnanců. Jakýkoliv úkon prezidenta republiky v oblasti vládní nebo výkonné moci potřeboval ke své platnosti spolupodpis zodpovědného člena vlády. Prezident republiky nebyl z výkonu svého úřadu odpovědný. Za jeho projevy související s prezidentským úřadem odpovídala vláda. Prezidenta republiky bylo moţné stíhat pouze pro vlastizradu.11 Podíváme-li se na ústavní zakotvení role prezidenta republiky v Ústavě z roku 1948, dospějeme k závěru, ţe nedošlo k výrazným změnám oproti Ústavě z roku 1920, ačkoliv tato Ústava jiţ měla socialistický charakter. Prezidentu republiky totiţ byly ponechány všechny dosavadní pravomoci.

1.8 Funkce prezidenta republiky podle Ústavy z roku 1960 Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky byla přijata dne 11. července 1960. Postavení prezidenta republiky upravovala Hlava IV. v ustanoveních článku 61 aţ 65. Prezidentem republiky se mohl stát kaţdý občan, který byl volitelný do Národního shromáţdění. Prezident republiky byl volen Národním shromáţděním jako představitel státní moci a za výkon své funkce odpovídal Národnímu shromáţdění. Z výše uvedeného můţeme odvodit také pravomoc Národního shromáţdění prezidenta republiky odvolat, a to i vzhledem ke skutečnosti, ţe takováto pravomoc v Ústavě výslovně zakotvena nebyla. Ke zvolení kandidáta prezidentem republiky bylo třeba tří pětin hlasů všech poslanců Národního shromáţdění.12 Pro

funkci

prezidenta

republiky

platily

poměrně

široké

podmínky

inkompatibility. Prezident republiky nemohl být současně poslancem Národního shromáţdění, Slovenské národní rady, národního výboru nebo členem vlády. V mezinárodních vztazích zastupoval prezident republiky stát navenek, dojednával a ratifikoval mezinárodní smlouvy. Do jeho pravomocí dále patřilo přijímání 11

BARTL, Július. Lexikón slovenských dejin. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelství, 1997, 194 s. ISBN 8008025247. S. 37 - 40. 12 GRÓNSKÝ, Ján. Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa. 2. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2002, 266 s. ISBN 8024605201. S. 103.

15

a jmenování velvyslanců, vrchní velení ozbrojeným silám, vyhlašování válečného stavu či vypovězení války. Ve vztahu k Národnímu shromáţdění podepisoval zákony a zákonná opatření jeho předsednictva, svolával Národní shromáţdění a prohlašoval jeho zasedání za skončená. Měl právo podávat Národnímu shromáţdění zprávy o stavu republiky, o závaţných politických otázkách, předkládat návrhy potřebných opatření a být přítomný na schůzích Národního shromáţdění. Ve vztahu k vládě jmenoval a odvolával předsedu vlády i její členy a pověřoval je řízením ministerstev a ostatních ústředních orgánů. Kromě výše uvedeného měl prezident republiky ve vztahu k vládě právo být přítomen na schůzích vlády a předsedat jim, vyţadovat si od vlády a jejích jednotlivých členů zprávy a projednávat s vládou nebo jejími členy otázky, které bylo třeba řešit. Ke kreačním pravomocem prezidenta republiky patřilo nejen jmenování předsedy vlády a ostatních členů, ale také jmenování vyšších státních funkcionářů, jmenování a povyšování generálů. Prezident republiky měl právo propůjčovat vyznamenání, udělovat amnestii, zmírňovat tresty a nařizovat, aby se trestní stíhání nezačínalo nebo aby se v něm nepokračovalo.13 Funkční období prezidenta republiky trvalo 5 let. Na závěr bych ještě rád vyzdvihl skutečnost, ţe na rozdíl od předchozích ústav nebyl v Ústavě z roku 1960 stanovený zákaz znovuzvolení stejné osoby prezidentem republiky po skončení dvou po sobě následujících volebních období.

1.9 Funkce prezidenta republiky podle ústavního zákona z roku 1968 Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o Československé federaci byl přijat dne 27. října 1968 s účinností ode dne 1. ledna 1969. Došlo tak k přeměně jednotného Československého státu na sloţený federativní stát. Funkci prezidenta republiky upravovala Hlava IV. Ústavy, a to konkrétně v ustanovení článku 60 aţ 65. Prezidentem republiky mohl být zvolen kaţdý československý občan volitelný za poslance Federálního shromáţdění. Prezidenta republiky volilo Federální shromáţdění, sloţené z České národní rady a Slovenské národní rady, kterému byl také za výkon své funkce prezident odpovědný. 13

MATOUŠEK, Stanislav a Stanislav ZDOBINSKÝ. Štátné právo ČSSR. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1987, 482 s. S. 67 – 70.

16

Volební období činilo 5 let, přičemţ opět v Ústavě nebylo zakotveno omezení funkčních období hlavy státu. Dále se také rozšířily podmínky inkompatibility. Prezident republiky nemohl být nejen poslancem zastupitelských orgánů a členem vlády, ale ani soudcem. Rozšířila se rovněţ kreační pravomoc prezidenta republiky, kdyţ jmenoval profesory a rektory vysokých škol na návrh příslušných orgánů České a Slovenské republiky, stejně tak jmenoval a povyšoval generály. Ve vztahu k Federálnímu shromáţdění disponoval prezident republiky právem rozpustit jej, pokud nedošlo k rozhodnému

usnesení

mezi

oběma

sněmovnami

Federálního

shromáţdění

ani po dohodovacím jednání. Prezident republiky měl právo jmenovat a odvolávat předsedu, místopředsedu a ostatní členy Rady obrany státu. Jako hlavní velitel ozbrojených sil si mohl vyţádat svolání Rady obrany státu, zúčastňovat se jejích schůzí a předsedat jim. Stejně tak měl právo navrhovat Radě obrany státu opatření vhodná pro obranu státu.14 Prezidenta republiky nebylo moţné trestně stíhat pro jednání spojená s výkonem jeho funkce hlavy státu.15

1.10 Shrnutí Ústava z roku 1960 jiţ přinesla úpravy v rozsahu prezidentských pravomocí, a to ve smyslu jejích zúţení, coţ vycházelo ze soudobé politické situace. Prezident republiky byl ve většině případů také vrcholným představitelem KSČ, z čehoţ plynulo, ţe byl především stranickým funkcionářem a teprve potom aţ prezidentem republiky. V tomto politickém reţimu nebylo nutné, aby prezident republiky disponoval velkou autonomií, představa o nadstranickosti role prezidenta republiky zde totiţ byla naprosto potlačena.

14

MATOUŠEK, Stanislav a Stanislav ZDOBINSKÝ. Štátné právo ČSSR. 1. vydání. Bratislava: Obzor, 1987, 482 s. S. 292 – 293. 15 PALUŠ, Igor, Ludmila SOMOROVÁ, Ladislav OROSZ. Česko – Slovenské štátné právo. Košice: UPJŠ, 2002, 210 s. ISBN 8070975865. S. 129 – 134.

17

1.11 Funkce prezidenta republiky v letech 1989 aţ 1992 V tomto období se děly mnohé změny, ať jiţ hospodářské, ekonomické či společenské, které měly značný vliv na ţivot celé společnosti. Vývoj po tzv. Sametové revoluci měl vést k přijetí nové ústavy, která měla být postavena na demokratických základech. K tomu však nakonec nedošlo; pouze Česká a Slovenská národní rada přijímaly ústavní zákony, které upravovaly situaci v jednotlivých republikách. Za významný zde povaţuji dokument, který předloţil Václav Havel. Jde o návrh ústavy pro Českou a Slovenskou federativní republiku. Ten v Hlavě V. zakotvoval institut prezidenta republiky. Na základě tohoto návrhu měl prezident republiky kreační pravomoci, pravomoci na úseku zahraniční politiky a pravomoci plynoucí z jeho funkce vrchního velitele ozbrojených sil. Dále měl právo zákonodárné iniciativy, právo být přítomný na schůzích vlády obou republik a předsedat jim. Mohl být přítomný na schůzích Federálního shromáţdění. Prezident republiky měl také pravomoc rozpustit Federální shromáţdění a vyhlásit referendum. Prezident republiky nebyl odpovědný; stíhaný mohl být pouze za vlastizradu. V takovém případě by ţalobu podalo Federální shromáţdění a soudil by ho Ústavní soud. Tento návrh ústavy byl ovšem neúspěšný. Stávající československá Ústava tak byla několikrát novelizována. Institutu hlavy státu se v letech 1989 aţ 1993 týkalo vícero ústavních změn. Asi nejvýznamnější ústavní změna byla provedena ústavním zákonem č. 206/1992 Sb., podle kterého byl zvolený za prezidenta republiky ten kandidát, který získal třípětinovou většinu hlasů všech poslanců Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáţdění v České republice a třípětinovou většinu všech hlasů poslanců obou sněmoven ve Slovenské republice. Kdyby prezident republiky nebyl zvolen, konaly by se do 14 dnů nové volby. Na zvolení jiţ stačil souhlas nadpoloviční většiny všech poslanců Sněmovny národů v České republice a Sněmovny národů ve Slovenské republice. Pokud by prezident republiky opět nebyl zvolen, do 14 dnů by se měly konat volby s jinými kandidáty.

1.12 Funkce prezidenta republiky v letech 1993 aţ 2013 V ústavním zákoně č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky ze dne 16. prosince 1992 se postavení prezidenta České republiky liší od postavení československého prezidenta tím, ţe jeho funkce jsou podstatně jinak ústavně definovány. Prezident republiky pozbyl právo zákonodárné iniciativy, tj. oprávnění podílet se na tvorbě zákonů a předkládat 18

Parlamentu své vlastní zákony.16 Ústava přesně vymezuje postavení prezidenta republiky jako hlavy státu, a to jednak tak, ţe se jedná o reprezentativní funkci vně i uvnitř státu, ale také, ţe prezident republiky je primárním subjektem mezinárodního práva veřejného, reprezentující Českou republiku navenek. Funkce prezidenta republiky je konkrétně upravena v Hlavě III., v ustanoveních článku 54 aţ 66. Prezidentem republiky můţe být zvolen ten občan, který je volitelný do Senátu, dosáhl tedy věku 40 let. První podmínkou je státní občanství, přičemţ nikde není stanoveno, jak dlouho musí být kandidát, potaţmo jiţ zvolený prezident republiky, českým občanem. Druhou podmínkou je dosaţení věku 40 let. K tomu se ještě přidává omezení v podobě opakované volby nejvýš dvakrát po sobě.17 Prezident republiky byl volen na společné schůzi obou komor Parlamentu, tedy Poslanecké sněmovny a Senátu, a to v posledních 30 dnech volebního období stávajícího prezidenta republiky. Právo navrhnout kandidáta mělo nejméně deset poslanců nebo deset senátorů.18 Počet kandidátů, kteří se v prvním kole volby mohli ucházet o úřad prezidenta republiky, nebyl nikterak omezen. Volba se mohla konat nejvýše ve třech kolech a bylo moţné volit tajným, či veřejným hlasováním. V prvním kole byl zvolen ten kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů. Hlasy se přitom sčítaly v obou komorách odděleně. Nezískal-li ţádný z kandidátů nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců a všech senátorů, konalo se do 14 dnů druhé kolo volby. Do druhého kola postupoval kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, a kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Senátu. Ve druhém kole byl pak zvolen kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů. Zásadní rozdíl mezi kolem prvním a druhým kolem volby tedy spočíval v rozdílu většiny absolutní a prosté.

16

CHRASTILOVÁ, Brigita a Petr MIKEŠ. Prezident republiky Václav Havel a jeho vliv na československý a český právní řád. 1. vyd. Praha: ASPI, 2003, 565 s. ISBN 8086395634. S. 88. 17 KOUDELKA, Zdeněk. Prezident republiky. Praha: Leges, 2011, 223 s. ISBN 9788087212950. S. 32. 18 SLÁDEČEK, Vladimír, Vladimír MIKULE, Jindřiška SYLLOVÁ. Ústava České republiky. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, 935 s. ISBN 9788071798699. S. 426.

19

V posledním, třetím kole byl zvolen ten z kandidátů, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů. Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve třetím kole, konaly se nové volby. Ty by se v takovém případě konaly dle zcela totoţného principu jako volby původní a účastnit by se jich v pozici kandidátů mohli nejen zcela noví uchazeči, ale i v první volbě neúspěšní kandidáti. Zákon umoţňoval veřejnou i tajnou volbu prezidenta republiky, přičemţ pokud se obě komory nedohodly na tajné volbě, byla tato veřejná. Volební období prezidenta republiky činilo 5 let, přičemţ, jak jsem jiţ uvedl výše, nikdo nemůţe být zvolen více neţ dvakrát za sebou. Prezident republiky se ujímal funkce sloţením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny na společné schůzi obou komor Parlamentu. Schůze se rovněţ účastnil i diplomatický sbor. Pokud by byl slib sloţen s výhradou anebo vůbec, hledělo by se na něj, jako by nikdy nebyl zvolen. Zde tedy byla vyuţívána právní fikce. Za pozornost podle mého názoru stojí konstatování Jana Filipa, který navrhuje úpravu Ústavy tak, aby sloţení slibu nebylo konstitutivní podmínkou nástupu funkce, ale splnění podmínky ujmutí se úřadu, přičemţ nově zvolený prezident republiky by slib skládal ještě ve funkčním období předcházejícího prezidenta republiky.19 Prezident republiky má podle Ústavy pravomoci rozhodovací a kreační.20 Pravomoci vyjmenované v ustanovení článku 62 Ústavy jsou pravomocemi výlučnými. Prezident republiky tak jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, pověřuje vládu, jejíţ demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně aţ do jmenování nové vlády, jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, jmenuje ze

soudců

předsedu

a místopředsedy

Nejvyššího

soudu,

jmenuje

prezidenta

a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu a jmenuje členy Bankovní rady České národní banky. Dále prezident svolává zasedání Poslanecké sněmovny, odpouští a zmírňuje tresty uloţené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li

19

FILIP, Jan. K některým otázkám parlamentní volby prezidenta republiky. In sborník: Postavení prezidenta v ústavním systému ČR. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2008, 236 s. ISBN 9788021045200. S. 72 - 73. 20 KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 3. rozš. vyd.. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, 759 s. ISBN 8073800004. S. 484.

20

zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, zahlazuje odsouzení, má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního a podepisuje zákony. Pravomoci uvedené v ustanovení článku 63 Ústavy jsou pravomoci kontrasignované. Vedle souhlasu prezidenta republiky je zapotřebí ještě spolupodpis předsedy či jiného pověřeného člena vlády, přičemţ za taková rozhodnutí hlavy státu odpovídá vláda. Mezi kontrasignované pravomoci prezidenta republiky řadíme tyto: zastupování státu navenek, sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, přijímání vedoucích zastupitelských misí, pověřování a odvolávání vedoucích zastupitelských misí, vyhlašování voleb do Poslanecké sněmovny a do Senátu, jmenování a povyšování generálů, propůjčování a udělování státních vyznamenání. Prezident republiky má také právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí, stejně jako schůzí vlády.21 Prezident republiky zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Sjednávání ovšem můţe přenést na vládu nebo na její členy. Pokud dojde k uprázdnění prezidentského úřadu anebo pokud nemůţe prezident republiky vykonávat své pravomoci, přechází nekontrasignovaná práva na předsedu Poslanecké sněmovny, popřípadě na předsedu Senátu, je-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna, s výjimkou jmenování předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu České republiky, práva milosti, práva veta vůči zákonům a práva jmenování prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. Kontrasignované prezidentské pravomoci přecházejí na předsedu vlády s výjimkou jmenování a povyšování generálů a udělování a propůjčování státních vyznamenání. Z

výkonu

své

funkce

není

prezident

republiky

politicky,

trestně

ani občanskoprávně odpovědný. Výjimku představuje stíhání pro velezradu na základě ţaloby Senátu, která se podává k Ústavnímu soudu České republiky.22 Za velezradu je moţné povaţovat činnosti směřující proti svrchovanosti a územní celistvosti republiky anebo činnosti směřující k odstranění demokratického řádu, přičemţ se musí jednat o zaviněné jednání, ať jiţ úmyslné či nedbalostní. Iniciovat takový návrh můţe minimálně třetina senátorů, tedy 27. Jednání o tomto je neveřejné s následným 21

SLÁDEČEK Vladimír, Vladimír MIKULE, Jindřiška SYLLOVÁ. Ústava České republiky. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, 935 s. ISBN 9788088931638. S. 472. 22 VODIČKA, Karel a Ladislav CABADA. Politický systém České republiky: historie a současnost. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2007, 374 s. ISBN 9788073673376. S. 155.

21

veřejným hlasováním dle jmen. Podání ţaloby nemá vliv na výkon prezidentských pravomocí. O podané ţalobě rozhoduje plénum Ústavního soudu České republiky a pro odsouzení je nutný souhlas alespoň 9 soudců. Při rozhodování je Ústavní soud vázán skutkovým stavem vymezeným v ţalobě. Trestem je zbavení prezidentského úřadu a moţnosti znovu tento úřad získat. Prezidenta republiky nelze stíhat za trestný čin ani za jiné skutky ani po skončení výkonu funkce, pokud se předmětného jednání dopustil v době svého prezidentství. Obecně lze říci, ţe prezident republiky má materiální imunitu na své úřední i neúřední činy a trestní stíhání je tak navţdy vyloučeno. Existovalo a samozřejmě platí i v současné době několik způsobů ukončení výkonu funkce prezidenta republiky. Prvním případem je rezignace. Tuto prezident republiky podává do rukou předsedy Poslanecké sněmovny. Dále je to uplynutí pětiletého funkčního období, přičemţ do volebního období patří celý poslední den funkčního období.23 V praxi potom mohou nastat dvě různé situace, buď nový prezident republiky sloţí slib následující den po posledním dni funkčního období předchozího prezidenta republiky, nebo nový slib prezident republiky sloţí poslední den předcházejícího volebního období nebo ještě dříve. Takto lze ovšem postupovat jen

pokud

jde

o

opakované

volební

období

téhoţ

prezidenta

republiky,

čímţ si tak vlastně zkracuje svůj mandát. Rovněţ je nutné počítat s případy ukončení funkce z důvodu smrti či neslučitelnosti funkcí, i kdyţ tyto moţnosti Ústava České republiky přímo neupravuje.

1.12.1 Obţaloba Václava Klause z velezrady Dne 4. března 2013 rozhodlo 38 senátorů, ţe podají na tehdejšího prezidenta republiky Václava Klause obţalobu z velezrady. V historii České republiky k podobné ţalobě zatím nikdy nedošlo. Jedním z hlavních důvodů tohoto kroku byla amnestie ze dne 1. ledna 2013. Prezident republiky Václav Klaus se u příleţitosti 20. výročí vzniku České republiky rozhodl vyhlásit poměrně rozsáhlou amnestii. Tato: promíjela nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky nepřevyšující 1 rok; 23

KOUDELKA, Zdeněk. Prezident republiky. Praha: Leges, 2011, 223 s. ISBN 9788087212950. S. 46.

22

promíjela osobám starším 75 let nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující 10 let nebo jejich zbytky; zastavovala trestní stíhání, od jejichţ zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více neţ 8 let, pro trestné činy, za něţ trestní zákoník stanovil trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let; podmíněně promíjela nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující 2 roky nebo jejich zbytky; podmíněně promíjela osobám starším 70 let nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující 3 roky nebo jejich zbytky; promíjela podmíněné tresty odnětí svobody osobám starším 70 let a osobám, kde trest nepřevyšoval 2 roky; promíjela všechny nevykonané tresty obecně prospěšných prací a domácího vězení a jejich zbytky. Návrh na podání ţaloby se sice týká zejména amnestie, ale nikoli jen jí. Senátoři prezidentu

republiky

Václavu

Klausovi

rovněţ

vytýkají

například

i

to,

ţe dosud nepodepsal doplněk Lisabonské smlouvy o novém záchranném fondu eurozóny - Evropském stabilizačním mechanismu. V návrhu se zmiňuje také to, ţe Václav Klaus 4 roky otálel s podpisem dodatku k Evropské sociální chartě a ţe po dobu takřka 1 roku nejmenoval ani jednoho soudce Ústavního soudu České republiky. Václavu Klausovi je také vyčítáno, ţe odmítal jmenovat soudcem Petra Langera, ačkoliv mu to uloţil jiţ v roce 2007 Městský soud v Praze, jehoţ rozsudek pak potvrdil i Nejvyšší správní soud České republiky. V této souvislosti se vynořilo několik otázek především stran úpravy prezidentských pravomocí. Diskuze nad pravomocemi totiţ doprovází zavedení přímé volby prezidenta republiky jiţ od počátku. Česká republika stejně jako Slovensko zvolila cestu ponechání stávajících pravomocí. Zde je na místě otázka, zdali toto byl správný krok či nikoliv. Domnívám se, ţe ano. Jelikoţ v České republice mají dané prezidentské pravomoci určitou tradici a myslím si, ţe Česká republika není vzhledem ke svému politickému systému na takový krok prozatím připravená. Ovšem je moţné, ţe budoucí prezidenti republiky zvolení v přímé volbě prokáţí opak a nakonec ke změně Ústavy ve smyslu rozšíření pravomocí přece jen dojde.

23

Podíváme-li se na právní odpovědnost prezidenta republiky za velezradu, tato je nepochybně odlišná od jeho politické odpovědnosti. Právní odpovědnost hlavy státu se vztahuje i na kontrasignované pravomoci, kterými vyhlášení amnestie v souladu s Ústavou je. Na druhé straně je nutné si uvědomit, ţe za rozhodnutí prezidenta republiky kontrasignovaná předsedou vlády odpovídá toliko vláda, coţ se ovšem týká odpovědnosti politické a nikoliv právní. Toto ustanovení tak nevylučují pro daná rozhodnutí prezidentovu odpovědnost za velezradu. Zajímavé je se rovněţ zamyslet nad tím, pokud by byl Václav Klaus jako dnes jiţ bývalý prezident republiky odsouzen za velezradu, jediný moţný trest spočívá ve ztrátě mandátu hlavy státu a nemoţnosti být jí opětovně zvolen. Situace je ovšem taková, ţe Václav Klaus mandát ztratit nemůţe, jelikoţ jiţ skončilo jeho prezidentské období a jelikoţ se jednalo o jeho jiţ druhé funkční období, nemohl být opětovně zvolen. Jediný moţný trest tedy je, ţe pokud by byl odsouzen, nemohl by dále kandidovat na prezidenta v budoucnu, coţ není pravděpodobné, ţe by tato situace nastala. Zde se tedy nabízí otázka, zdali krok senátorů nebyl poněkud zbytečný. Sami dotčení senátoři argumentují, ţe jim nejde o skutečný trest, ale o to, aby si Václav Klaus uvědomil důsledky svého jednání. Vzhledem k výše uvedenému bude tak zajímavé sledovat osud této obţaloby, jak se s ní Ústavní soud České republiky, toho času v nekompletním sloţení, vypořádá.

24

2 PŘEHLED PREZIDENTSKÝCH VOLEB V NAŠÍ HISTORII 2.1 Prezidentské volby v letech 1918 aţ 1938 Poté, co dne 28. října 1918 vznikl samostatný československý stát na základě zákona č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, volilo Národní shromáţdění prezidenta republiky. Tak byl dne 14. listopadu 1918 prvním československým prezidentem jednomyslně zvolen T. G. Masaryk.24 Jeho funkční období bylo ovšem omezeno jen do přijetí ústavy.25 Dne 29. února 1920 byl Národním shromáţděním přijat zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozovala ústavní listina Československé republiky.26 Následná prezidentská volba proběhla dne 27. května 1920. Kromě T. G. Masaryka kandidoval také profesor August Naegle.27 Pro oba kandidáty bylo odevzdáno celkem 411 platných hlasů, přičemţ T. G. Masaryk obdrţel 284 hlasů a August Neagle 61 hlasů. T. G. Masaryk tak byl zvolen hned v prvním kole volby. Další prezidentské volby se konaly dne 27. května 1927. Původně měl T. G. Masaryk v úmyslu nekandidovat a prosadit volbu Edvarda Beneše, ale zdravotní stav Edvarda Beneše byl v té době špatný a navíc se netěšil příliš velké podpoře. I přes udělení výjimky T. G. Masarykovi nebylo jisté, zda bude zvolen. Nakonec jediným Masarykovým protikandidátem byl komunista Václav Šturc,28 který získal 54 hlasů. Pro samotného T. G. Masaryka hlasovalo 274 zákonodárců, coţ znamenalo překročení potřebné třípětinové většiny a jeho opětovné zvolení československým prezidentem. T. G. Masaryk se rozhodl opět kandidovat i v roce 1934, tehdy mu bylo jiţ 84 let. Prezidentská volba proběhla dne 24. května 1934. I tentokrát měl T. G. Masaryk jediného protikandidáta, a to komunistu Klementa Gottwalda. 24

Tomáš Garrigue Masaryk (1850 – 1937) – první prezident Československé republiky (1918 – 1935), politik, filosof, pedagog. 25 ZIMEK, Josef. Ústavnost a český ústavní vývoj. 2. dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 179 s. ISBN 8021030585. S. 60. 26 ZIMEK, Josef. Ústavnost a český ústavní vývoj. 2. dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 179 s. ISBN 8021030585. S. 69. 27 August Naegle (1869 – 1932) – německý, v Čechách působící, historik, teolog, římskokatolický kněz a československý politik. 28 Václav Šturc (1858 – 1939) – politik.

25

T. G. Masaryk získal v tajné volbě celkem 327 hlasů a Klement Gottwald pouhých 38 hlasů. Prezidentem republiky byl tedy znovu zvolen T. G. Masaryk. Dne 14. prosince 1935 ze zdravotních důvodů T. G. Masaryk abdikoval. Ve funkci prezidenta republiky jej nahradil Edvard Beneš,29 který byl dne 18. prosince 1935 zvolen prezidentem republiky. Jeho jediným protikandidátem byl profesor Bohumil Němec,30 který se ovšem před samotnou volbou kandidatury vzdal. Edvard Beneš získal celkem 340 hlasů ze 440 platně odevzdaných hlasů. Po podpisu Mnichovské dohody následně dne 5. října 1938 odstoupil Edvard Beneš z funkce prezidenta Československé republiky. Nové prezidentské volby proběhly aţ dne 30. listopadu 1938, kdy byl prezidentem republiky zvolen Emil Hácha,31 který jako jediný kandidát získal celkem 272 hlasů.

2.2 Prezidentské volby v letech 1945 a 1946 Dne 28. října 1945 byl Prozatímním národním shromáţděním ve funkci prezidenta republiky jednomyslně potvrzen Edvard Beneš, který po celou dobu londýnského exilu působil jako prezident republiky. Dne 19. června 1946 byl pak znovu zvolen československým prezidentem Edvard Beneš, který jako jediný kandidát obdrţel celkem 298 hlasů.

2.3 Prezidentské volby v letech 1948 aţ 1985 V roce 1948 vstoupila v platnost první socialistická ústava, čemuţ předcházela dne 7. června 1948 abdikace tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše, který nesouhlasil s některými ustanoveními nové ústavy, které dle jeho názoru byly proti jeho přesvědčení o demokracii a proti jeho pojetí lidských a občanských práv.32

29

Edvard Beneš (1884 – 1948) – druhý prezident Československé republiky (1935 – 1938, 1945 – 1948), ministr zahraničí, politik, představitel československého odboje za druhé světové války. 30 Bohumil Němec (1873 – 1966) – český botanik, rektor Karlovy univerzity a meziválečný československý politik. 31 Emil Hácha (1872 – 1945) – prezident Československé republiky (1938 – 1945), překladatel, právník. 32 GRÓNSKÝ, J. Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa II/B. (1948 - 1968). 2. vydání. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2002, 266 s. ISBN 8024605201. S. 11.

26

Dne 14. června 1948 proto proběhla prezidentská volba, kde jediným kandidátem byl komunista Klement Gottwald.33 Tento byl zvolen aklamací, kdyţ získal hlasy všech 296 zákonodárců. Klement Gottwald zemřel během výkonu prezidentské funkce, a to dne 14. března 1953. Vzhledem k úmrtí Klementa Gottwalda se dne 21. března 1953 uskutečnila nová volba prezidenta republiky, která měla stejný průběh jako ta v roce 1948, přičemţ tentokrát byl prezidentem Československa zvolen Antonín Zápotocký.34 Stejně jako v případě Klementa Gottwalda se opakovala stejná situace, jelikoţ i Antonín Zápotocký zemřel během výkonu své prezidentské funkce, a to dne 13. listopadu 1957. Rovněţ ani následující prezidentské volby na podzim roku 1957 nepřinesly jiný průběh neţ dvě předcházející. Dne 19. listopadu 1957 byl zvolen prezidentem republiky Antonín Novotný.35 Další prezidentské volby se konaly po skončení funkčního obdob o 7 let později, a sice dne 12. listopadu 1964, kdy byl opět jediným kandidátem Antonín Novotný. Vlivem politické situace byl Antonín Novotný nucen dne 28. března 1968 abdikovat. Nová volba prezidenta proběhla o pouhé dva dny později, a sice dne 30. března 1968, kdy byl prezidentem zvolen Ludvík Svoboda.36 Jednalo se o první volbu od roku 1948, kdy nebyl prezident zvolen jednomyslně, kdyţ Ludvík Svoboda obdrţel 282 hlasů z 288 platných hlasů. Po skončení funkčního období byl dne 22. března 1973 i napodruhé zvolen prezidentem republiky Ludvík Svoboda. Bylo to historicky poprvé, kdy o hlavě státu rozhodovali na společné schůzi zástupci Sněmovny lidu a československé Sněmovny národů. Ludvík Svoboda neměl při volbě ţádného protikandidáta. Ústava z roku 1968 byla novelizována ústavním zákonem č. 50/1975 Sb. ze dne 28. května 1975, kterým se doplnilo ustanovení článku 65. Důvodem pro přijetí tohoto ústavního zákona byl dlouhodobě neuspokojivý zdravotní stav tehdejšího prezidenta republiky Ludvíka Svobody a jeho neochota abdikovat z úřadu. Zákon

33

Klement Gottwald (1896 – 1953) – prezident Československé republiky (1948 – 1953), předseda vlády, politik. 34 Antonín Zápotocký (1884 – 1957) – prezident Československé republiky (1953 – 1957), předseda vlády, politik, odborový předák. 35 Antonín Novotný (1904 – 1975) – prezident Československé republiky (1957 – 1968), politik. 36 Ludvík Svoboda (1895 – 1979) – prezident Československé republiky (1968 – 1975), ministr národní obrany, generál československé armády.

27

stanovil, ţe při dlouhodobé zdravotní indispozici prezidenta republiky (déle neţ jeden rok) můţe Federální shromáţdění zvolit nového prezidenta na nové funkční období.37 Nečekaná situace totiţ nastala v roce 1975, kdy postihla prezidenta Ludvíka Svobodu mozková mrtvice, coţ mělo za následek zhoršení jeho zdravotního stavu. Proto dne 29. května 1975 proběhla nová volba prezidenta. Jediným kandidátem byl Gustáv Husák,38 který získal všechny hlasy v obou komorách. Další prezidentské volby se konaly dne 22. května 1980. Jediným kandidátem byl opět Gustáv Husák, který obdrţel i tentokrát plný počet hlasů a byl tak zvolen prezidentem republiky pro své druhé volební období. Stejný průběh, jako měla volba před pěti lety, provázel i tu ze dne 22. května 1985. Jediným kandidátem byl znovu tehdejší prezident Gustáv Husák, který opět získal všechny hlasy.

2.4 Prezidentské volby v letech 1989 a 1990 Výsledkem Sametové revoluce musela logicky být i volba nového prezidenta republiky. Tehdy ještě stále vládnoucí komunistický reţim nabízel několik svých kandidátů a navíc jako výraz demokratizace navrhoval přímou volbu prezidenta republiky lidem. To však vzhledem k navrhovaným kandidátům Ladislavu Adamcovi a Alexandru Dubčekovi odmítli zástupci Občanského fóra, protoţe se obávali, ţe jimi navrhovaný kandidát Václav Havel by nemusel v konkurenci známých jmen komunistických představitelů uspět. Proto bylo rozhodnuto, ţe volbu prezidenta republiky provede Parlament. Ovšem i přes tuto skutečnost bylo nutné pro Václava Havla zajistit dostatečný počet hlasů, coţ se stalo na základě dohody s tehdejším porevolučním premiérem Mariánem Čalfou, který slíbil Václavu Havlovi podporu výměnou za to, ţe představitelé tehdejšího reţimu nebudou nijak trestáni. Hlasování Federálního shromáţdění probíhalo veřejně dne 29. prosince 1989 a v souladu s dohodou se prezidentem jednomyslně stal Václav Havel.39

37

GRÓNSKÝ, Ján. Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa. 2. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2002, 266 s. ISBN 8024605201. S. 129. 38 Gustáv Husák (1913 – 1991) – prezident Československé republiky (1975 – 1989), místopředseda vlády, politik. 39 Václav Havel (1936 – 2011) – prezident České republiky (1989 – 1992), prezident Československé republiky (1993 – 2003), dramatik, disident.

28

V polovině

roku

1990

se

konaly

demokratické

parlamentní

volby,

a proto Václav Havel prohlásil, ţe by měla proběhnout i nová prezidentská volba. Jediným kandidátem byl Václav Havel, který jiţ ovšem neměl stoprocentní podporu, kdyţ ve Sněmovně lidu získal ze 139 odevzdaných lístků 114 hlasů.

2.5 Prezidentské volby v letech 1993 aţ 2008 Česká republika zaţila v letech 1993 aţ 2008 volbu prezidenta republiky celkem čtyřikrát. Kaţdá z těchto voleb byla specifická, a to především vzhledem k období, ve kterém se jednotlivé volby konaly.

2.6 Prezidentská volba v roce 1993 První volba prezidenta republiky po rozpadu Československa se konala dne 26. ledna 1993. V té době byl jiţ úřad prezidenta republiky několik měsíců neobsazen, jelikoţ Václav Havel abdikoval dne 20. července 1992, a to poté, co Slovenská národní rada přijala dokument s názvem Deklarace svrchovanosti, čímţ v podstatě došlo k rozdělení společného československého federativního státu. V souvislosti s první volbou prezidenta České republiky je zajímavé si připomenout skutečnost, ţe v roce 1993 nebyl ustanoven Senát, coţ samozřejmě vzbuzovalo v souvislosti s volbou prezidenta republiky určité potíţe, jelikoţ Ústava České republiky zakotvovala, ţe prezidenta volí obě komory Parlamentu České republiky, tedy jak Poslanecká sněmovna, tak také Senát.40 Této situace chtěli vyuţít někteří politici za účelem oddalování volby, coţ se jim ovšem nezdařilo. Prezidenta republiky tak nakonec volila pouze Poslanecká sněmovna, která přijala návrh, ţe se tak bude dít tajným hlasováním. Kandidáti byli tři, a to Václav Havel, kandidát vládní koalice, Marie Stiborová,41 kandidátka Levého bloku, a Miroslav Sládek,42 kandidát SPR-RSČ.43 Přímo v prvním kole byl zvolen Václav Havel, kdyţ z celkového počtu 200 hlasů získal nadpoloviční většinu hlasů 109 poslanců. 40

TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, a.s., 2008, 451 s. ISBN 9788090376670. S. 75. 41 Marie Stiborová (* 1950) - česká vysokoškolská pedagoţka, biochemička, politička. 42 Miroslav Sládek (* 1950) - český krajně pravicový politik a publicista. 43 KOPEČEK, Lubomír. Éra nevinnosti. Česká politika 1989 - 1997. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2010, 377 s. ISBN 9788087029985. S. 166.

29

I přes tuto skutečnost vzbudila míra podpory určité rozpaky, jelikoţ se očekávalo, ţe podpora Václava Havla bude mnohem silnější. Dne 2. února 1993 pak Václav Havel sloţil prezidentský slib a stal se tak prvním prezidentem České republiky. Zajímavostí je, ţe tímto svým zvolením začal Václav Havel své jiţ třetí prezidentské období.

2.7 Prezidentská volba v roce 1998 Druhé volby prezidenta České republiky se konaly dne 20. ledna 1998. Rozdílem oproti těm předchozím byla skutečnost, ţe tentokrát byl jiţ prezident republiky volen oběma komorami Parlamentu České republiky, tedy Poslaneckou sněmovnou i Senátem. Rovněţ se jednalo o první volby českého prezidenta, kde se volba protáhla i do druhého kola. Rád bych zde podotknul, ţe tato volba se konala na pozadí vládní krize, kdyţ dne 30. listopadu 1997 rezignovala vláda Václava Klause. Na společné schůzi obou komor Parlamentu chyběl jediný zákonodárce, a to předseda SPR-RSČ Miroslav Sládek, který se toho času nacházel ve vazební věznici na Pankráci. V této souvislosti se poslanci spolu se senátory usnesli na tom, ţe Miroslavu Sládkovi neumoţní volit. Kandidáti na funkci prezidenta republiky byli tři, a to Václav Havel, Stanislav Fischer44 (kandidát KSČM) a právě vězněný Miroslav Sládek. O způsobu provedení volby proběhl menší spor, kdyţ senátorka za ODA Jitka Seitlová navrhla veřejný způsob hlasování, coţ nebylo zákonodárci přijato.45 V prvním kole prezidentské volby nebyl nikdo zvolen, kdyţ Václav Havel získal pouhých 130 hlasů, a to 91 v Poslanecké sněmovně a 39 v Senátu, a jako jediný postoupil do druhého kola. Ve druhém kole pak byl prezidentem České republiky zvolen opět právě Václav Havel, kdyţ v Poslanecké sněmovně získal nejmenší moţnou podporu postačující ke zvolení. Celkem tedy Václav Havel získal 146 hlasů, z toho 99 v Poslanecké sněmovně a 47 v Senátu. Prezidentský slib Václav Havel sloţil dne 2. února 1998, čímţ započalo jeho druhé funkční období prezidenta České republiky.

44

Stanislav Fischer (* 1936) – český astrofyzik a politik. TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, a.s., 2008, 451 s. ISBN 9788090376670. S. 104. 45

30

V souvislosti s touto prezidentskou volbou bych zde rád učinil několik poznámek k ústavní stíţnosti, kterou podal Miroslav Sládek a napadl jí platnost prezidentské volby. Stěţovatel se domáhal vyslovení neplatnosti volby z důvodu svého protiprávního vzetí do vyšetřovací vazby a rovněţ z důvodu, ţe mu bylo znemoţněno oddělené hlasování ve věznici. Následkem toho došlo k porušení Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, a to jak ve vztahu k osobě stěţovatele jako občana, tak ve vztahu osoby stěţovatele jako poslance a rovněţ ve vztahu k politické straně SPR-RSČ, které byl stěţovatel předsedou.46 Ústavní soud České republiky však stíţnost Miroslava Sládka zamítl jako nedůvodnou a důvody, které uváděl jako protiprávní, byly naopak zcela v souladu s právem.

2.8 Prezidentská volba v roce 2003 2.8.1

První volba

Volba třetího prezidenta České republiky byla neodmyslitelně spjata s odchodem Václava Havla, který jiţ nemohl být znovu zvolen. Lze říci, ţe v České republice nebyl ţádný kandidát, který by automaticky připadal v úvahu jako další prezident republiky a nástupce Václava Havla. Pokud šlo o jednotlivé prezidentské kandidáty, ani zde nebyla situace jednoduchá. ODS jako kandidáta navrhla Václava Klause,47 coţ by se dalo označit za logický krok v jeho další politické kariéře. Z dnešního pohledu to moţná aţ tak zřejmé není, ale v počátcích se Václavu Klausovi nedávaly příliš velké naděje na vítězství. ODS byla v názoru na prezidentského kandidáta jednotná, naproti tomu v ČSSD panovaly rozpory mezi modernisty a tradicionalisty. Část strany prosazovala jako kandidáta Miloše Zemana,48 s čímţ ovšem nesouhlasil tehdejší předseda strany Vladimír Špidla. Vzhledem k této skutečnosti bylo tedy uspořádáno jakési referendum, v němţ přesvědčivě zvítězil Miloš Zeman a na druhém místě se umístil bývalý ministr

46

nález Ústavního soudu České republiky III. ÚS 36/98 Václav Klaus (* 1941) – prezident České republiky (2003 – 2013), předseda vlády, ministr financí, politik, ekonom, prognostik. 48 Miloš Zeman (* 1944) – prezident České republiky od roku 2013, předseda vlády, politik, ekonom, prognostik. 47

31

spravedlnosti Jaroslav Bureš.49 Ten se nakonec stal prezidentským kandidátem v první volbě, jelikoţ Miloš Zeman měl v úmyslu se zúčastnit aţ volby druhé. První prezidentská volba se uskutečnila dne 15. ledna 2003 se čtyřmi kandidáty, a to Jaroslavem Burešem (kandidátem ČSSD), Václavem Klausem (kandidátem ODS), Petrem Pithartem50 (kandidátem KDU-ČSL) a Miroslavem Kříţeneckým51 (kandidátem KSČM). V souvislosti s touto volbou je zajímavá skutečnost, ţe poprvé od roku 1993 mohli prezidentští kandidáti vystoupit se svými projevy. V prvním kole první volby nezískal ţádný kandidát potřebný počet hlasů. Nejvíce hlasů obdrţel Václav Klaus, a to 123 hlasů, coţ bylo velkým překvapením. Do druhého kola tak postoupil právě Václav Klaus spolu s Petrem Pithartem. Rovněţ i do třetího kola postoupili oba kandidáti, jelikoţ v kole druhém nezískal ţádný z nich potřebný počet hlasů. Ostatně ne jinak tomu bylo i v kole třetím. První volba tak skončila neúspěšně, prezidentem České republiky nebyl zvolen ţádný kandidát. Výsledky první volby však mnohé naznačily. Ve všech kolech byl nejúspěšnějším kandidátem Václav Klaus, kterému se podařilo získat hlasy napříč politickým spektrem, čemuţ napomohla nejen tajnost hlasování, ale i výraznost jeho osoby.

2.8.2

Druhá volba

Druhá volba se konala dne 24. ledna 2003. Kandidáti byli tentokrát tři, opět Václav Klaus, nominovaný ODS, Miloš Zeman, nominovaný ČSSD a senátorka Jaroslava Moserová,52 nominovaná menšími vládními stranami. Velkým překvapením bylo, ţe v prvním kole vypadl Miloš Zeman. Druhého i třetího kola se pak zúčastnili Václav Klaus a Jaroslava Moserová, ovšem ani jeden z kandidátů opět nezískal potřebný počet hlasů. Tedy i druhá volba skončila jakýmsi patem. Za zajímavou zde povaţuji skutečnost, ţe v těchto dnech se vedly poměrně vzrušené debaty na téma zavedení přímé volby prezidenta republiky. Nicméně zde nebyla skutečná politická vůle k zavedení tohoto kroku. 49

Jaroslav Bureš (* 1954) – ministr spravedlnosti, politik, právník. Petr Pithart (* 1941) – předseda federální vlády, předseda senátu, politik. 51 Miroslav Kříţenecký (*1946) – politik, právník. 52 Jaroslava Moserová (1930 – 2006) – politička, lékařka, spisovatelka, překladatelka, diplomatka. 50

32

Dne 3. února 2003 skončilo druhé funkční období Václavu Havlovi. Vzhledem k okolnostem se tak Česká republika ocitla bez prezidenta, proto byly prezidentské pravomoci částečně předány předsedovi vlády Vladimíru Špidlovi a předsedovi Poslanecké sněmovny Lubomíru Zaorálkovi. Datum třetí volby bylo stanoveno na den 28. ledna 2003. Jeden kandidát byl zřejmý jiţ od počátku, a to Václav Klaus. Naproti tomu vládní koalice hledala společného kandidáta, coţ bylo značně sloţité. Nakonec byl vybrán bývalý ministr školství Jan Sokol.53 Ze společné schůzce Poslanecké sněmovny a Senátu byl omluven jeden poslanec ČSSD, coţ znamenalo moţné sníţení volebního kvóra ve druhém a třetím kole. V prvním ani ve druhém kole nebyl zvolen ţádný kandidát, přičemţ více hlasů vţdy obdrţel Václav Klaus. V této situaci jiţ byl na zákonodárce vyvíjen značný tlak, aby byl prezident republiky konečně zvolen. Ve třetím kole tak byl zvolen prezidentem České republiky Václav Klaus, kdyţ obdrţel celkem 142 hlasů. Následně dne 7. března 2003 sloţil Václav Klaus slib a stal se tak po Václavu Havlovi druhým prezidentem České republiky.

2.9 Prezidentská volba v roce 2008 První volba se konala dne 8. února 2008 se dvěma kandidáty, a to Václavem Klausem, který byl nominovaný vládní ODS, a profesorem ekonomie Janem Švejnarem.54 Volba byla jiţ od počátku provázena neshodami o způsobu jejího provedení. Zatímco ve všech předchozích volbách bylo poměrně hladce rozhodnuto o tajném hlasování, nyní se nebyli političtí představitelé schopni dohodnout na konkrétním způsobu. Po několika hodinách byl přijat postup navrhovaný předsedou Poslanecké sněmovny Miroslavem Vlčkem – nejdříve se mělo hlasovat o návrhu na tajnou volbu, a pokud tento nebude schválen, bude se prezident volit veřejně, coţ se také nakonec stalo. Návštěva vedoucího kanceláře prezidenta republiky Václava Klause Jiřího Weigla u bývalého poradce Miloše Zemana Miroslava Šloufa situaci velmi vyhrotila, neboť Jiří Weigl posléze přiznal, ţe mezi nerozhodnutými voliteli z řad ČSSD hledal

53 54

Jan Sokol (* 1936) – český filosof, překladatel, vysokoškolský pedagog, publicista. Jan Švejnar (* 1952) – česko-americký ekonom.

33

hlasy pro Václava Klause. Lze se domnívat, ţe i toto bylo důvodem pro rozhodnutí SZ připojit se na stranu ČSSD ve věci veřejnosti hlasování. V prvním kole nebyl ţádný z kandidátů zvolen a zároveň oba postoupili do druhého kola, které se konalo bezprostředně poté. Jeho výsledky jiţ ovšem nebyly vyhlášeny, jelikoţ nebyl přijat návrh na to, aby se jednalo i po 21. hodině. V jednání tak bylo pokračováno následující den, tedy dne 9. února 2008.55 Ovšem ani ve druhém kole nebyl prezident republiky zvolen a ve třetím kole tak bylo voleno mezi oběma kandidáty. Této volby se nezúčastnili tři zákonodárci, čímţ byl sníţen počet potřebných hlasů na 140. Třetí kolo se konalo následujícího dne, tedy dne 10. února 2008, od 10 hodin, přičemţ toto kolo přineslo několik kontroverzí. Mimo jiné se objevila prohlášení o zfalšování výsledků druhého kola. Terčem údajných výhruţek se stali senátorka Jana Juřenčáková a senátor Josef Kalbáč, který před zahájením třetího kola musel být hospitalizován, nemohl se jej tedy zúčastnit a jeho hlas s největší pravděpodobností ztratil Václav Klaus, pro kterého senátor Josef Kalbáč před tím dvakrát hlasoval. Volby se nezúčastnili ani senátor Karel Barták a poslanec Evţen Snítilý, kteří před volbou opustili sál. Tento dlouho diskutovaný sled událostí zapříčinil, ţe ani ve třetím kole nebyl prezident zvolen, přičemţ Václavu Klausovi chyběl jediný hlas ke zvolení. Opět se tedy jako v roce 2003 konala druhá volba, a sice dne 15. února 2008 za účasti tří kandidátů, kromě Václava Klause a Jana Švejnara byla komunisty nominována Jana Bobošíková.56 Ta však ještě před zahájením první volby odstoupila. Opět bylo prosazeno veřejné hlasování, kterého se nezúčastnila poslankyně SZ Olga Zubová. Rázem tedy vyvstaly spekulace o tom, zda Olga Zubová vynechala prezidentskou volbu záměrně, mluvilo se totiţ i o nátlaku na nerozhodnuté poslance. V prvním ani ve druhém kole nebyl zvolen ţádný kandidát. Ve třetím kole hlasovalo celkem 279 poslanců a senátorů; prezidentem republiky byl zvolen Václav Klaus. Ten dne 7. března 2008 sloţil prezidentský slib a stal se tak posledním prezidentem republiky, který byl zvolen v nepřímých prezidentských volbách.

55

VODIČKA, Karel a Ladislav CABADA. Politický systém České republiky: historie a současnost. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2007, 374 s. ISBN 9788073673376. S. 122. 56 Jana Bobošíková (* 1964 ) – politička, moderátorka, redaktorka.

34

3 PŘÍMÁ VOLBA PREZIDENTA V ČESKÉ REPUBLICE Přímá volba hlavy státu v České republice je oţehavým tématem jiţ řadu let. S postupujícími roky a situacemi, které volbu prezidenta republiky v nepřímých volbách provázely zejména ve třetím tisíciletí, stále více občanů volalo právě po zavedení tohoto způsobu volby hlavy státu. V posledních parlamentních volbách ostatně toto téma bylo pro některé strany jedním z hlavních bodů při jejich volebních kampaních. Ve zkratce lze říci, ţe v posledních letech existovala relativní shoda na potřebě změnit způsob volby prezidenta republiky, avšak zcela zásadní diference tkvěly v otázce konkrétního volebního systému, zásahů do jeho pravomocí, jeho odpovědnosti a také v institutu odvolatelnosti hlavy státu. V této kapitole se pokusím odpovědět na otázku, co nového zavedení přímé volby prezidenta republiky přinese České republice. Samozřejmě je moţné se setkat jak se zastánci tak také s odpůrci přímé volby prezidenta. Jiţ dopředu předesílám, ţe já osobně patřím mezi podporovatele přímé volby.

3.1 Historie přímé volby prezidenta republiky Přímá volba prezidenta České republiky byla dlouhodobě velmi diskutovaným tématem. Diskuze o této ústavní změně se nejčastěji rozvířily po volbách do Poslanecké sněmovny. Ovšem nelze opomenout ani skutečnost, ţe velkým zastáncem přímé prezidentské volby byl bývalý prezident Václav Havel. První myšlenky týkající se přímé volby se objevily jiţ krátce po roce 1989, přičemţ váţnější náznaky se u nás vyskytly ke konci druhého volebního období tehdejšího prezidenta Václava Havla a byly spojeny především s otázkou, kdo bude jeho nástupcem. Na intenzitě nabraly tyto myšlenky po volbě prezidenta v letech 2003 a tím spíše i v roce 2008, kdy byl Václav Klaus zvolen pokaţdé aţ ve třetím kole. Jiţ na počátku bylo zřejmé, ţe pro zavedení přímé volby prezidenta bude třeba jednak změnit některé články Ústavy a dále bude nutné přijmout speciální volební zákon, který podrobněji upraví některé otázky volby.57 57

KOUDELKA, Zdeněk. Změny postavení prezidenta na Slovensku a v Čechách, na Moravě a Slezsku. In: Aktuálnost změn Ústavy ČR. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999, 315 s. ISBN 8021022507. S. 229.

35

3.1.1

Návrhy do roku 2008

V této podkapitole dále uvedu některé z předloţených návrhů, které se vztahovaly k zavedení přímé volby prezidenta republiky, a podle mého názoru stojí za pozornost. Samozřejmě nelze opomenout, ţe první návrhy týkající se zavedení přímé volby prezidenta se objevily jiţ při koncipování Ústavy v roce 1992. Jednalo se především o dva návrhy. První návrh počítal s přímou volbou hlavy státu aţ jako alternativou ke dvěma neúspěšným kolům volby ve dvoukomorovém parlamentu. Druhý návrh pak usiloval o přímou dvoukolovou volbu. První novela, která zaváděla přímou volbu prezidenta republiky, se objevila aţ v roce 2001. Důvodem, proč tyto návrhy ustaly téměř na 10 let, byla podle mého názoru osobnost Václava Havla jako prezidenta republiky. Za návrhem stálo 22 poslanců tehdejší Čtyřkoalice.58 Podle tohoto návrhu by na základě petice mohli kandidáta navrhovat občané České republiky starší 18 let, registrované politické strany nebo politická hnutí, kteří by museli sehnat nejméně 20.000 podpisů občanů starších 18 let. Za prezidenta republiky by byl zvolen ten kandidát, který by obdrţel nadpoloviční většinu odevzdaných platných hlasů. Pokud by se tak nestalo, sedmý den po ukončení hlasování by se konalo druhé kolo, do kterého by postoupili 2 nejúspěšnější kandidáti. Ve druhém kole by pak byl zvolen ten kandidát, který by získal více hlasů. V případě rovnosti by rozhodl los.59 Vláda v případě tohoto návrhu měla nejzásadnější argument proti, kdyţ viděla nebezpečí, ţe pokud by se nepodařilo zajistit petici s 20.000 podpisy, nebyl by ţádný kandidát na prezidenta republiky. Zároveň návrhu vytýkala poměrně nejasný volební proces.60 Nakonec byl tento návrh dne 4. prosince 2001 zamítnut hned v prvním čtení. Rok 2002 přinesl další návrh, a sice tentokrát z pera senátorů Čtyřkoalice, který byl prakticky totoţný jako ten poslanecký z roku 2001.61 Návrh byl reakcí

58

čtyřkoalici byla tvořena 4 politickými stranami, a to KDU-ČSL, US, DEU a ODA poslanecký návrh, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů [citováno 2013-01-30], dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=1109&CT1=0 60 usnesení Vlády České republiky č. 1136 ze dne 7. listopadu 2001 [citováno 2013-01-31], dostupné z: http://racek.vlada.cz/usneseni 61 senátní návrh, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů [citováno 2013-01-30], dostupný z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=1433 59

36

na vývoj v Evropě, kdy byla postupně přímá volba hlavy státu zavedena jiţ v polovině zemí. Ovšem i tento návrh byl zamítnut, a sice v září roku 2002. Na konci téhoţ roku se objevily i dva poslanecké návrhy. Zvýšená iniciativa v této oblasti byla z důvodu blíţícího se konce druhého funkčního období Václava Havla. Prvním byl návrh poslanců Hany Marvanové, Jana Kasala, Zdeňka Koudelky a dalších. Podle jejich návrhu mohla nově kandidáta navrhnout skupina nejméně 10 poslanců nebo nejméně 10 senátorů. S návrhem mohl přijít také občan České republiky, starší 18 let, na základě petice s nejméně 20.000 podpisy občanů České republiky. Volba měla probíhat dvoukolovým systémem, kdy v případě nezvolení kandidáta ve druhém kole by o prezidentovi rozhodl, stejně jako v návrhu z roku 2001, los. Jejich návrh však nebyl přijat většinou hlasů z řad poslanců ČSSD a KSČM.62 Druhý návrh předloţilo 22 poslanců ODS. Pravděpodobnou motivací tohoto návrhu bylo oznámení Václava Klause, ţe jiţ nebude kandidovat na předsedu ODS a bude se soustředit na svoji kandidaturu na prezidenta republiky. Členové ODS totiţ zastávali názor, ţe Václav Klaus má větší šanci uspět v přímých volbách. Novela navrhovala, aby petici s 20.000 podpisy musel předloţit nejen občan, starší 18 let, který chtěl navrhnout kandidáta, ale také politická strana, či politické hnutí. Zvolen by byl

ten

kandidát,

který

by

získal

nejvíce

platných

odevzdaných

hlasů.

V případě rovnosti hlasů by se sedmý den konala nová volba, do níţ by postoupili pouze tito kandidáti. Poprvé se objevil návrh, který počítal pouze s jednokolovou volbou hlavy státu, coţ kritizoval tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Rychetský, který měl za to, ţe takový způsob můţe vést k volbě menšinového prezidenta a je nedůstojný našeho ústavního systému. Stejně jako předchozí návrh, i tento byl zamítnut v prvním čtení. Rovněţ i následující rok 2003 přinesl jeden návrh na přímou volbu hlavy státu, a sice tentokrát vládní návrh. Kandidáta by podle tohoto návrhu mohlo navrhnout nejméně 20 poslanců nebo nejméně 10 senátorů, popřípadě občan České republiky, který dosáhl 18 let a jehoţ návrh by byl podpořen peticí, tentokrát s nejméně 10.000 podpisy občanů. Zvolen by byl ten kandidát, který by získal nadpoloviční většinu odevzdaných platných hlasů. V případě, ţe by ţádný kandidát v prvním kole 62

poslanecký návrh, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů [citováno 2013-01-31], dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=95&CT1=0

37

neuspěl, konalo by se do 14 dnů druhé kolo volby, do kterého by postoupili dva nejúspěšnější kandidáti. Ve druhém kole by byl zvolen ten kandidát, který by získal nejvíce hlasů, v případě rovnosti hlasů by oba postoupili do třetího kola.63 Vzhledem ke skutečnosti, ţe tento návrh byl Poslanecké sněmovně předloţen dne 10. ledna 2003, tedy 5 dnů před první prezidentskou volbou, byli navrhovatelé v podezření, ţe rychlým předloţením tohoto návrhu si připravovali půdu pro případ politického zablokování volby prezidenta republiky. Obecná rozprava nakonec proběhla aţ na počátku dubna 2003, tedy na začátku funkčního období Václava Klause, proto se objevily četné názory, ţe není nutné přijetí přímé volby hlavy státu nikterak uspěchat a je tak dostatečný časový prostor pro analýzu. Nakonec se tento návrh na zavedení přímé volby stal prvním, který se dostal dále neţ do prvního čtení. Druhé čtení se konalo po více neţ 2 letech, přičemţ mezitím zájem o přímou volbu ze strany zákonodárců značně ochabl. Návrh byl nakonec zamítnut aţ ve třetím čtení v květnu roku 2005. Návrhy týkající se přímé volby hlavy státu na několik let utichly. Aţ v roce 2007 přišla ČSSD s návrhem ústavního zákona. Důvodová zpráva uváděla, ţe jeho záměrem bylo prohloubení účasti veřejnosti na rozhodování o věcech veřejných. Vzhledem ke skutečnosti, ţe prezident republiky reprezentuje jak vnitřní politiku státu, tak jej zastupuje v oblasti mezinárodní, mělo by být v zájmu veřejnosti, aby byla zavedena přímá volba lidem, který je zdrojem a nositelem státní suverenity. Podle předloţeného návrhu by kandidáta mohla navrhnout skupina nejméně 20 poslanců nebo 10 senátorů, případně občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, jehoţ petici podepsalo nejméně 10.000 občanů. Zvolen by byl ten kandidát, který by získal nadpoloviční většinu odevzdaných hlasů. V případě neúspěchu by postupovali do druhého kola dva nejúspěšnější kandidáti. Druhé kolo by se konalo do 14 dnů. Ve druhém kole by byl zvolen ten kandidát, který by získal většinu odevzdaných hlasů. Třetí kolo by se konalo v případě rovnosti hlasů v kole druhém. Tam by byl zvolen ten kandidát, který by získal nejvíce hlasů. Rovněţ bylo počítáno i s moţností rovnosti hlasů po třetím kole. V takovém případě by byly vypsány nové 63

vládní návrh, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, [citováno 2013-01-31], dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=349&CT1=0

38

volby. Vláda k tomuto návrhu přijala výrazně kritické stanovisko. Zdůrazňovala především, ţe návrh pochází od jedné politické strany a byl vypracován bez předchozí politické debaty. V roce 2008 se iniciativy chopili poslanci SZ, kdyţ sepsali návrh ústavního zákona o referendu o přímé volbě prezidenta republiky. Předloţená novela obsahovala volbu prezidenta v referendu, coţ zdůvodňovali moţností většího zapojení veřejnosti do správy veřejných věcí. Navrhovat kandidáta by bylo oprávněno nejméně 20 poslanců nebo 10 senátorů nebo občan České republiky, který dosáhl věku 18 let a jeho návrh podpoří petice podepsaná nejméně 10.000 občany. Zvolen by byl ten kandidát, který by získal nadpoloviční většinu odevzdaných hlasů. V případě, ţe by v prvním kole nebyl zvolen nový prezident, konalo by se do 14 dnů druhé kolo volby, do něhoţ by postoupili ti kandidáti, kteří se umístili na prvních dvou místech v prvním kole. Vítězem druhého kola by byl ten, kdo by získal nejvíce odevzdaných hlasů. V případě rovnosti by se do 14 dnů konalo třetí kolo, kde by zvítězil ten, kdo by získal nejvíce odevzdaných platných hlasů. Nová volba by byla vyhlášena při případné rovnosti hlasů. Z výše uvedeného je patrné, ţe v jednotlivých návrzích a především v jejich důvodových zprávách se nejčastěji objevují následující argumenty pro tento způsob volby hlavy státu. Prvním z nich je silnější legitimita přímo voleného prezidenta republiky. Nalezneme ovšem i opačné názory, ten zastává například Pavel Rychetský a rovněţ se objevil i v důvodové zprávě k návrhu poslanců ODS z roku 2002.64 S tímto názorem se také ztotoţňuji, jelikoţ podle mého názoru je hlava státu zvolena stejně demokraticky, ať jiţ je to nepřímo prostřednictvím zákonodárců nebo přímo občany. Dále uváděným argumentem je nadstranickost přímo voleného prezidenta. Tento se objevuje především v návrhu US, KDU-ČSL a ČSSD z roku 2002. Ačkoliv se domnívám, ţe tento pohled je poněkud populistický, bývá hojně pouţíván. Lze totiţ předpokládat, ţe většina kandidátů bude nějak spjata s určitou politickou stranou, a proto se o prezidentově nadstranickosti nedá příliš hovořit. Především v souvislosti s posledními dvěma prezidentskými volbami zesílil argument vyhnutí se patu při parlamentní volbě. Domnívám se, ţe v našem politickém 64

ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2008, 236 s. ISBN 9788021045200. S. 57.

39

prostředí se jedná snad o nejpádnější argument. Poslední prezidentská volba skončila aţ ve třetím kole, kdy Václav Klaus byl zvolen rozdílem jediného hlasu. Za exemplární příklad můţe také poslouţit situace, která se odehrála v roce 1998 na Slovensku. Nejdříve proběhlo 5 neúspěšných voleb prezidenta republiky, neţ byla nakonec prosazena přímá volba hlavy státu. Ve výsledku bylo Slovensko více jak rok bez prezidenta republiky. Taková situace se samozřejmě nedala za někdejší politické situace vyloučit ani v České republice. Ve všech důvodových zprávách k návrhům nalezneme také argument, ţe přímá volba hlavy státu má dlouhodobou podporu občanů, která stále vzrůstá. Tuto skutečnost mohu ze své zkušenosti potvrdit, nicméně se domnívám, ţe občany sice láká, ţe si mohou zvolit prezidenta republiky, ovšem plně si neuvědomují, co to vlastně znamená a jak s takovým právem naloţit.

3.1.2

Návrhy od roku 2010 aţ k současné podobě přímé volby prezidenta republiky

Ačkoliv byl do roku 2010 návrhů na zavedení přímé volby prezidenta republiky poměrně velký počet, ani jeden nebyl zákonodárci schválen, a to i přes skutečnost, ţe zavedení přímé volby hlavy státu se prozatím těšilo největší podpoře občanů. Za pozornost v tomto roce kromě později zmíněného vládního návrhu stojí návrh poslanců ČSSD. Poměrně zásadní změna se zde týkala moţnosti navrhovat kandidáta. Nově byla dána nejméně 40 poslancům nebo nejméně 17 senátorům. Kandidáta mohl navrhnout také občan České republiky, starší 18 let, jehoţ petici by muselo nově podepsat nejméně 50.000 občanů. Důvodem pro takto vysoký počet byla nutnost stanovit takový počet občanů, který bude deklarovat dostatečně silnou podporu kandidáta a zamezí nadměrnému uţívání tohoto práva. Klíčovým se nakonec stal vládní návrh. Vláda65 se k zavedení přímé volby hlavy státu zavázala ve svém programovém prohlášení. Jelikoţ se jednalo o významnou ústavní změnu, bylo nutné najít shodu napříč všemi parlamentními stranami, přičemţ zavedení přímé volby bylo plánováno na prezidentské volby v roce 2013. Navrhnout kandidáta by podle vládního návrhu mohl kaţdý občan České republiky, který dosáhl 65

sloţená ze tří politických stran, a to ODS, TOP 09 a Věcí veřejných

40

věku 18 let, jehoţ návrh by podpořila petice, kterou by podepsalo nejméně 50.000 občanů oprávněných volit. Prezidentského kandidáta by také mohla navrhnout skupina minimálně 20 poslanců či minimálně 10 senátorů. Vláda předloţila celkem tři varianty podoby přímé volby hlavy státu. První varianta zahrnovala jednokolovou volbu, kdy by byl zvolen ten kandidát, který by získal největší počet hlasů. Varianta druhá počítala s dvoukolovou většinovou volbou prezidenta republiky, kdy rozhodujícím kritériem byla nadpoloviční většina hlasů. Pokud by ţádný z kandidátů nedosáhl nadpolovičního počtu hlasů, konalo by se druhé kolo, do kterého by postoupili dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů z prvního kola. Poslední,

třetí

varianta

byla

zaloţena

opět

na

dvoukolovém

systému,

přičemţ do druhého kola by postoupili ti kandidáti, kteří by dosáhli minimálně 12,5% hlasů. Pokud by této hranice nedosáhli alespoň 2 kandidáti, do druhého kola by postoupili dva nejúspěšnější z prvního kola. Domnívám se, ţe nejvhodnější by byla první varianta, jelikoţ zaručovala nejvyšší účast voličů, čímţ by mandát zvoleného prezidenta republiky byl nejsilnější, a zároveň by se jednalo o finančně nejúspornější variantu.

3.2 Výhody a nevýhody přímé volby prezidenta republiky Zdá se logické, ţe vyústěním za dosavadní, problémy zmítanou parlamentní volbou hlavy státu, by mělo představovat zavedení přímé volby prezidenta republiky. V případě tohoto způsobu volby hlavy státu můţeme nalézt na jedné straně pozitiva a na straně druhé naopak negativa. V následujícím textu se pokusím shrnout obě stránky přímé volby hlavy státu. Podle mého názoru tento způsob volby má následující pozitiva, a to: takto zvolený prezident republiky má silnější mandát a lépe reprezentuje zájmy většiny občanů – tato teze je podle mého názoru jednou z nejdůleţitějších. Jejím zastáncem byl rovněţ bývalý prezident Václav Havel, který dle svého názoru při svých zahraničních cestách pozoroval skutečnost, ţe význam hlavy státu narůstá především jako stabilizujícího činitele a reprezentanta státu.66 66

ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2008, 236 s. ISBN 9788021045200. S. 47.

41

S tímto souvisí skutečnost, ţe síla mandátu prezidenta se odráţí v zájmu občanů obsadit prezidentský úřad konkrétní osobou, která je následně bude reprezentovat.

Občané

tak

mají

moţnost

projevit

svoji

vůli

přímo,

bez prostředníků, kterými jsou v tomto případě zákonodárci. Je sice nepochybné, ţe poslanci a senátoři byli občany zvoleni v demokratických volbách, nicméně i přes výše uvedené nejsou současní zákonodárci zárukou dodrţení základních demokratických a morálních hodnot ve smyslu hájení a vyjadřování zájmů svých voličů; dojde k rozšíření podílu občanů na správě věcí veřejných a k posílení přímé demokracie – zde se odráţí skutečnost, ţe by kromě jiných představitelů mohli občané volit také nejvyššího představitele státu, čímţ by na sebe převzali odpovědnost za jeho výběr. S tímto názorem ovšem ne všichni souhlasí s argumentem, ţe je toto kontraproduktivní, jelikoţ v České republice máme jiţ několik druhů přímých voleb a přidání dalších dvoukolových voleb by mohlo naopak znamenat niţší účast občanů. Tento argument ovšem nebere v úvahu skutečnost, ţe většina Čechů si přímou volbu hlavy státu přeje, je jejich dlouholetým zájmem a tedy menší občanská účast není aţ tak pravděpodobná;67 dojde ke zvýšení důvěry občanů v takto zvoleného prezidenta republiky – lze očekávat, ţe občané zvolí takovou osobu, které důvěřují. Následně dojde k ověření, zdali si prezident republiky důvěru občanů udrţel či nikoliv, v případě opětovného znovuzvolení; prezidentem republiky bývá zvolena silná osobnost se zkušenostmi, nejen politickými; prezident republiky bude do určité míry nadstranický – samozřejmě nelze automaticky

očekávat,

ţe

přímá

volba

prezidenta

republiky

zaručí

jeho nadstranickost, nicméně s ohledem na původ jeho legitimity voliči oprávněně očekávají, ţe jimi zvolený prezident republiky bude morálně zavázán k nadstranickému a nezávislému výkonu svého úřadu;68

67

KUBÁT, Michal. Konference - přímá volba prezidenta. Praha: Senát Parlamentu České republiky, 2011. S. 14 – 15. 68 PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda. II. díl. Část 1. 2. rozš. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2008, 797 s. ISBN 9788072016945. S. 286.

42

prezident republiky není tolik vázán na konkrétní politickou stranu; nezávislost prezidenta republiky na parlamentní většině stran, v neposlední řadě by

nedošlo

k patovým

situacím

při

volbě

prezidenta

republiky

– v případě roztříštěnosti politického systému odpadá u přímé volby problém neschopnosti domluvit se na nejvhodnějším kandidátovi. Nejrizikovější jsou potíţe při samotném navrhování jednotlivých kandidátů, protoţe názorový rozkol zákonodárců v této otázce bývá mnohdy značný. Parlamentní strany často navrhují kandidáty, kteří jsou nepřijatelnými pro jejich politické oponenty. Rovněţ politická strana, která navrhla svého kandidáta, pak striktně a často téţ nekonstruktivně odmítá podpořit zvolení jiného, byť i přijatelného, protikandidáta. Naopak negativa přímé volby prezidenta epubliky můţeme spatřovat v těchto ohledech: přímá volba prezidenta republiky je spíše typická pro prezidentskou formu vlády – v případě České republiky jsou zde silné parlamentaristické kořeny, které se podle názoru některých autorů69 s přímou volbou prezidenta republiky vylučují; přímá volba prezidenta republiky automaticky neznamená, že bude zvolen apolitický kandidát – v případě zavedení přímé volby hlavy státu se očekává určitá nestrannost a nezávislost prezidenta republiky na většině politických stran. Je nepravděpodobné, ţe by nestranický kandidát získal velkou podporu obyvatel. Dá se totiţ předpokládat, ţe většina kandidátů buď bude kandidovat přímo za určitou politickou stranu či bude alespoň některou politickou stranou podporována. Rovněţ je pravděpodobné, ţe na tuto funkci bude kandidovat některý z bývalých politiků, u kterých je příslušnost k některé z politických stran také zřejmá. Vzhledem k nákladnosti a komplikovanosti prezidentské kandidatury můţeme předpokládat, ţe kandidáti budou i finančně podporování jednotlivými politickými stranami;70 jde o poměrně finančně nákladnou záležitost – dle odhadů by prezidentská volba, pokud by se konala ve dvou kolech, vyšla na cca 750 milionů korun 69

například KLÍMA, Karel. Komentář k Ústavě a Listině: 1. díl. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 901 s. ISBN 978-807-380-1403. S. 439. 70 HAVEL, Václav. Jak volit mého nástupce? Přímo! [citováno 2013-01-29]. Dostupné z: http//www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=clanky&val=40_clanky.html&typ=HTML.

43

českých, zatímco společné zasedání obou komor Parlamentu představuje finanční výdaje ve výši cca 350 tisíc korun českých. Vzhledem k tomu bývá finanční zátěţ udávána jako největší negativum přímé volby hlavy státu; vzroste počet konaných voleb, čímţ se zvyšuje riziko menší účasti voličů.71 Přes výše uvedené skutečnosti, ať jiţ kladné či záporné, se domnívám, ţe zavedení přímé volby prezidenta republiky je ţádoucí a do českého politického prostředí vnese jistě dobré světlo, jelikoţ občané se mohou takto více zapojit do politického ţivota, ale zároveň být více zodpovědní za zvolení toho či onoho kandidáta prezidentem republiky.

3.3 Podoba přímé volby prezidenta republiky Návrh novely Ústavy byl vládou podán dne 29. června 2011. První čtení v Poslanecké sněmovně proběhlo dne 20. září 2011 a dne 14. prosince 2011 pak Poslanecká sněmovna novelu schválila a postoupila návrh zákona dne 3. ledna 2012 Senátu.72 Dne 8. února 2012 došlo ke změně Ústavy České republiky, kdyţ Senát po Poslanecké sněmovně, která tak učinila jiţ dříve, schválil novelu Ústavy, která změnila způsob volby prezidenta republiky z původní nepřímé volby na volbu přímou. V poslanecké sněmovně předlohu podpořili poslanci ze všech parlamentních stran (ODS, TOP 09, VV a ČSSD) kromě KSČM, kteří se hlasování zdrţeli. Pro návrh v Poslanecké sněmovně zvedlo ruku 159 přítomných poslanců, přičemţ pro schválení bylo potřeba minimálně 120 hlasů. Ústavní novela byla i v Senátu přijata beze změn, a to 49 ze 75 přítomných senátorů především z ODS a z ČSSD. K přijetí novely bylo třeba alespoň 45 přítomných senátorů. Tato novela změnila znění několika článků Ústavy, konkrétně se jedná o ustanovení článků 54, 56, 58, 59, 62, 63, 65, 66. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu 415 z roku 2011, který navrhuje vydat zákon ke změně Ústavy České republiky, je uvedeno, ţe jeho důleţitým záměrem je prohloubení účasti veřejnosti na správě věcí veřejných přímým rozhodováním 71

PECHANEC, Pavel. Přímá demokracie v České republice. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2011, 182 s. ISBN 978-807-357-7001. S. 78. 72 Senát Parlamentu České republiky. Detail historie tisku [citováno 2013-01-31]. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/historie?ke_dni=19.03.2012&O=8&action=detail&value=3047

44

o obsazení úřadu prezidenta republiky. Tvůrci novely poukazovali na skutečnost, ţe v Evropě je volen prezident republiky přímo občany i v zemích, které jsou parlamentními republikami tak jako Česká republika.

3.4 Způsob přímé volby prezidenta republiky Navrhovat kandidáty můţe kaţdý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let. Návrh musí být podpořen peticí, kterou podepíše nejméně 50.000 občanů České republiky oprávněných volit prezidenta republiky. Dále můţe navrhnout kandidáta na prezidenta republiky 20 poslanců nebo 10 senátorů. Kandidátní listinu je nutné podat ministerstvu vnitra nejpozději 66 dnů přede dnem volby. Navrhující poslanci, navrhující senátoři nebo navrhující občan mohou podat pouze jednu kandidátní listinu a kandidát můţe být uveden pouze na jedné kandidátní listině. Ke kandidátní listině musí být přiloţeno prohlášení kandidáta, ţe souhlasí se svou kandidaturou a ţe mu není známa překáţka volitelnosti nebo ţe tato překáţka pomine ke dni volby prezidenta republiky, ţe nedal souhlas k tomu, aby byl uveden na jiné kandidátní listině, a ţe údaje o jeho osobě, volebním výboru a členech volebního výboru jsou pravdivé. Ministerstvo vnitra kandidátní listinu přezkoumá a zaregistruje ji, splňuje-li všechny zákonné náleţitosti. Kandidát se můţe vzdát své kandidatury do 24 hodin před zahájením volby, a to osobně nebo prohlášením s vlastním podpisem. Podmínky pro právo volit jsou stejné jako pro volby do Poslanecké sněmovny, tedy věk 18 let. Kandidovat na prezidenta republiky můţe občan České republiky, který je volitelný do Senátu, tedy je starší 40 let a je plně způsobilý k právním úkonům. Článek 57 Ústavy tak zůstal nezměněn. Volba se bude konat v posledních 60 dnech volebního období úřadujícího prezidenta republiky, nejpozději 30 dnů před uplynutím volebního období úřadujícího prezidenta republiky. Uvolní-li se úřad prezidenta republiky, je pro novou volbu prezidenta republiky stanovena lhůta 90 dnů. Nově vyhlašuje prezidentskou volbu předseda Senátu. Změna předsedy Senátu namísto předsedy Poslanecké sněmovny je odůvodněna tím, ţe Senát je permanentní, nerozpustitelný

ústavní

orgán

a

zajišťuje

tak

kontinuitu.

Pouze

v případě,

ţe by předseda Senátu nebyl zvolen, vyhlašoval by volbu předseda Poslanecké 45

sněmovny. Toto ustanovení slouţí jako pojistka proti ústavní krizi, kterou by způsobila nemoţnost vyhlásit prezidentské volby při neobsazení funkce předsedy Senátu. Do rukou předsedy Senátu pak prezident rovněţ skládá slib a vzdává se svého úřadu, coţ je rovněţ odůvodněno především nerozpustitelností Senátu. Prezident republiky jiţ nebude napříště volen Parlamentem na společné schůzi obou komor, ale bude volen v přímých volbách. Volba se bude konat tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. V prvním kole volby bude zvolen ten kandidát, který získá nadpoloviční počet platných hlasů oprávněných voličů. Nenajde-li se takový kandidát, koná se do 14 dnů po začátku prvního kola druhé kolo volby, do kterého postupují dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola volby. Ustanovení článku 56 odst. 2 Ústavy říká, ţe při rovnosti hlasů postupují do druhého kola volby všichni kandidáti, kteří v prvním kole volby získali nejvyšší počet platných hlasů oprávněných voličů, a nejsou-li takoví kandidáti alespoň dva, postupují i kandidáti, kteří obdrţeli druhý nejvyšší počet platných hlasů oprávněných voličů. Ve druhém kole zvítězí kandidát, který obdrţí nejvyšší počet platných hlasů oprávněných voličů. Je-li takových kandidátů více, prezident republiky není zvolen a do 10 dnů se vyhlásí nová volba prezidenta republiky. Druhé kolo volby můţe proběhnout, i kdyţ v něm bude jen jeden kandidát na prezidenta republiky. Můţe to nastat v případě, ţe se jeden z kandidátů vzdá práva kandidovat nebo přestane být volitelný. Pravidla kandidatury a přesný průběh voleb jiţ není součástí Ústavy České republiky, jelikoţ ústavní zákon č. 71/2012 Sb. toto přesunuje do samostatného zákona, kdyţ ustanovení článku 58 Ústavy napříště stanoví, ţe další podmínky výkonu volebního práva při volbě prezidenta republiky, jakoţ i podrobnosti navrhování kandidátů na funkci prezidenta republiky, vyhlašování a provádění volby prezidenta republiky a vyhlašování jejího výsledku a soudní přezkum stanoví zákon. Jedná se o zákon č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. října 2012. Ten upravuje průběh volby, podmínky kandidatury, vyhlašování výsledků volby a další otázky. Důleţitou a hodně diskutovanou součástí prezidentské volby je kampaň a především její financování. Ta probíhá pomocí speciálně zřízeného volebního účtu, 46

který je spravován volebním výborem73 kandidáta, přičemţ tento musí být transparentní tak, aby bylo moţné financování prezidentských voleb kontrolovat. Volební výbor musí do 60 dnů doloţit veškeré výdaje a příjmy z kampaně. Maximálně se však výdaje mohou vyšplhat do výše 40 milionů korun českých pro první kolo volby. V případě, ţe se kandidát účastní i druhého kola voleb, je tato částka navýšena o dalších 10 milionů korun českých, celkem tedy maximálně 50 milionů korun českých. Za zajímavé povaţuji ustanovení § 38 odst. 2 zákona o volbě prezidenta republiky, kde se uvádí, jak musí kandidáti naloţit s nevyuţitými finančními prostředky z volebního účtu. V takové situaci se nevyuţité peníze po kontrole příslušnými orgány převedou na sociální, kulturní nebo jinak veřejně prospěšný účel. V této souvislosti bych ještě rád zmínil, ţe současnou podobu zákona provázely mnohé diskuze a navíc se objevilo několik poměrně zajímavých návrhů, které stojí za zamyšlení. Změna, o které se mluvilo, představovala prodlouţení funkčního období na 6 let. Tento návrh se opíral o čistě pragmatický účel, jelikoţ zavedením šestiletého volebního období by se dosáhlo toho, ţe by se prezidentské volby konaly ve stejnou dobu jako volby jiné (především senátní volby). Toto opatření by napomohlo potencionálně sníţit nákladnost voleb a zároveň zvýšit účast voličů. Odhadované náklady na první kolo přímé volby prezidenta republiky se pohybovaly okolo 500 milionů korun českých, v případě konání dvou kol potom zhruba 750 milionů korun českých. Snad nejdiskutovanějším tématem při tvorbě ústavních návrhů týkajících se přímé volby hlavy státu byla také změna prezidentských pravomocí. Domnívám se, ţe kdyţ se změní volební systém, neznamená to automaticky, ţe se musí změnit postavení

prezidenta

republiky.

Sám

zastánce

přímé

volby

Václav

Havel

k této problematice řekl: „…nechápu, proč se tolik mluví o nutnosti změnit prezidentské pravomoci, k čemuž by zavedení přímé volby údajně vedlo, nebo které by předpokládalo či vyžadovalo. Myslím, že přímo volený prezident může mít přesně tytéž pravomoci, které má prezident dnes, a že odkaz na nutnost měnit celou ústavu či všechny

73

v souladu s ustanovením § 23 odst. 1 zákona o volbě prezidenta republiky kaţdý kandidát na funkci prezidenta republiky je povinen ke dni podání kandidátní listiny zřídit volební výbor, který má nejméně 3 a nejvýše 5 členů

47

prezidentské kompetence je jen výmluvou těch, kteří si přímou volbu nepřejí.“74 Podle mého názoru posílení či naopak oslabení oficiálních prezidentských pravomocí se zavedením přímé volby vůbec nesouvisí. Na druhou stranu je ovšem nezpochybnitelné, ţe nový český prezident bude moci v politicky vypjatých situacích argumentovat legitimitou danou občany. I přes výše uvedené informace týkající se pravomocí prezidenta republiky přinesla novela Ústavy dvě změny. První změna se odráţí v moţnosti stíhat prezidenta republiky za velezradu. Novela ústavního zákona doplňuje ustanovení článku 65 odst. 2 Ústavy o podrobnější definici velezrady a moţnost ţaloby rozšiřuje i na základě hrubého porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Prezidentské pravomoci jsou upraveny pouze „kosmeticky“, ţádná zásadní změna schválena nebyla. Podle mého názoru za zmínku stojí pouze změna prezidentské pravomoci týkající se zprošťování viny odsouzených. Do ustanovení článku 63 odst. 1 Ústavy bylo vloţeno nové písmeno j), které zní: nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo. Kompetence, která tak byla do dnešní doby pouze na rozhodnutí prezidenta republiky, vyţaduje nyní kontrasignaci předsedy vlády. Dále došlo ke zrušení prezidentské pravomoci vyhlásit referendum o vstupu České republiky do Evropské unie. Zde se jedná jiţ o neaktuální úpravu, jelikoţ tuto prezident republiky v budoucnu nevyuţije.

74

HAVEL, Václav. Jak volit mého nástupce? Přímo! [citováno 2013-01-29]. Dostupné z: http:// www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=clanky&val=40_clanky.html&typ=HTML

48

4 PREZIDENT SLOVENSKÉ REPUBLIKY Pro srovnání jsem si vybral Slovenskou republiku. A proč právě tento výběr? Slovenská republika je naší republice nejbliţší, ať jiţ historicky, geograficky, právně či hospodářsky. Na Slovensku mají s přímou volbou prezidenta jiţ 14leté zkušenosti a je tak zajímavé porovnat, jak se s touto problematikou vypořádala nám tolik blízká země. Česká i slovenská úprava volby prezidenta republiky původně vycházela z nepřímého způsobu volby prezidenta republiky. Na Slovensku došlo ke změně způsobu volby hlavy státu dříve, jiţ v roce 1999. Ústavní zákon změnil tehdejší stav, kdy volbu prezidenta republiky prováděla Národní rada. Ke zvolení prezidenta republiky bylo podle původního znění Ústavy nutné získat třípětinovou většinu všech poslanců. Obecně lze říci, ţe na Slovensku je přímá volba prezidenta republiky spíše důsledkem sloţitého politického vývoje a zablokování moţné dohody politických stran, neţ hlubší úvahou nad zakomponováním úřadu prezidenta republiky do ústavního systému. Poslední prezidentské volby se uskutečnily před 4 lety v roce 2009, kdy byl opětovně hlavou státu zvolen současný prezident Ivan Gašparovič. V Ústavě Slovenské republiky je problematika prezidenta republiky upravena v Hlavě VI. s názvem Výkonná moc v prvním oddílu v ustanoveních článku 101 aţ článku 107. Tato hlava je rozdělena na dva oddíly, a to oddíl upravující postavení prezidenta republiky a oddíl upravující postavení vlády. Toto vede k interpretačním neshodám ve vztahu prezidenta republiky a vlády. Neshody většinou oţívají tehdy, je-li praktický vztah mezi osobami vykonávajícími funkci prezidenta republiky a předsedy vlády napjatý.75 Je ovšem nutné říci, ţe stejná situace je i v České republice. Zmínku o úřadu prezidenta republiky rovněţ nalezneme v ustanovení článku 2 odst. 2 Ústavy Slovenské republiky, podle kterého můţe prezident republiky jako státní orgán jednat pouze na základě Ústavy a souvisejících právních předpisů, v jejich rozsahu a způsobem, jaký je stanoven v Ústavě. Zde můţeme spatřovat charakteristický

75

FILIP, Jan, Zdeněk KOUDELKA, Jiří KROUPA, Jan SVATOŇ, Vojtěch ŠIMÍČEK a Renata VLČKOVÁ. Soudobé ústavní systémy. 2. dopl. a upr. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, 241 s. ISBN 8021025204. S. 209.

49

znak parlamentní formy vlády, pro který je příznačná reprezentativní funkce prezidenta republiky. Ústava Slovenské republiky charakterizuje prezidenta republiky jako hlavu státu, který reprezentuje Slovenskou republiku navenek i uvnitř státu a svým rozhodováním zabezpečuje řádný chod ústavních orgánů. Přitom prezident republiky svůj úřad vykonává podle svého svědomí a přesvědčení a není vázaný ţádnými příkazy nebo omezeními. V této souvislosti tedy můţeme říci, ţe funkce prezidenta republiky je koncipována jako nadstranická. Navrhnout kandidáta na prezidenta republiky můţe buď nejméně 15 poslanců, nebo samotní občané, ti navrhují kandidáta pomocí petice, která musí obsahovat nejméně 15.000 podpisů. Návrhy se podávají k rukám předsedy Národní rady nejpozději do 21 dní od vyhlášení voleb. Kontrolou návrhu je pověřen předseda Národní rady, který je oprávněn odmítnout návrhy, které nesplňují podmínky. Proti takovému odmítnutí je moţné se bránit do 3 dnů u Nejvyššího soudu Slovenské republiky.76 Kandidovat na prezidenta republiky můţe občan, který má volební právo, dosáhl věku 40 let a má trvalý pobyt na území Slovenské republiky; v tomto se podmínky plně shodují s českou právní úpravou. Právo volit prezidenta republiky mají občané Slovenské republiky, kteří mají právo volit do Národní rady, tedy státní občané Slovenské republiky, kteří v den volby dovršili 18 let věku. Volby prezidenta SR se konají na základě všeobecného, rovného, přímého volebního práva formou tajného hlasování. Volby se konají na území Slovenské republiky,

z čehoţ

vyplývá

skutečnost,

ţe

volební

místnosti

jsou

zřízeny

pouze na území Slovenské republiky.77 Jak jiţ bylo uvedeno výše, od roku 1999 je prezident Slovenské republiky volen v přímých volbách. Volba hlavy státu je upravena v ustanovení článku 101 Ústavy, kde jsou zakotveny základní poţadavky na kandidáty a průběh voleb. Volební proces je dále zakotven v zákoně č. 46/1999 Z.z. o spôsobe voľby prezidenta Slovenskej republiky, o ľudovom hlasovaní o jeho odvolaní a o doplnení niektorých ďalších zákonov.78 76

DRGONEC, Ján. Ústava Slovenskej republiky: komentár. 2. vyd. Šamorín: Heuréka, 2007, 1197 s. ISBN 9788089122387. S. 342. 77 SVÁK, Ján a Lubor CIBULKA. Ústavné právo Slovenskej republiky (osobitná časť). 2. vyd. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2007, 648 s. ISBN 9788088931638. S. 342. 78 SVÁK, Ján a Lubor CIBULKA. Ústavné právo Slovenskej republiky (osobitná časť). 2. vyd. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2007, 648 s. ISBN 9788088931638. S. 342.

50

Prezidentské volby se konají v jediný den, který je vyhlášen předsedou Národní rady nejpozději 55 dní předem. Aby mohl být kandidát zvolen prezidentem republiky, je třeba, aby získal nadpoloviční většinu odevzdaných platných hlasů. Pokud se tak nestane, do 14 dnů se koná druhé kolo voleb. Do druhého kola postupují pouze dva nejúspěšnější kandidáti, přičemţ vyhrává ten kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů. Rozdíl v právních úpravách obou států nastává v případě, ţe do druhého kola volby by postoupil jen jeden kandidát. Zatímco v České republice toto nepředstavuje problém a volba se můţe konat, na Slovensku se tato varianta nepřipouští, protoţe počet kandidátů pro druhé kolo je určen taxativně na dva kandidáty. Pokud není splněna podmínka dvou kandidátů, druhé kolo se neuskuteční a musí být vyhlášeny nové volby.79 Prezident republiky skládá prezidentský slib do rukou předsedy Ústavního soudu před Národní radou Slovenské republiky, coţ je rovněţ odlišné od České republiky, kde se tak děje do rukou předsedy Senátu. V případě, ţe prezident republiky odmítne sloţit slib nebo ho sloţí s výhradou, má toto za následek neplatnost volby prezidenta republiky opět ve shodě s českou právní úpravou. Funkční období je stejně jako v České republice pětileté a rovněţ stejná osoba můţe být hlavou státu zvolena pouze dvakrát za sebou. V souladu s ustanovením článku 103 odst. 4 a 5 Ústavy je-li za prezidenta republiky zvolen poslanec Národní rady, člen vlády, soudce, prokurátor, příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, předseda nebo místopředseda Nejvyššího kontrolního úřadu, ode dne zvolení přestává vykonávat svoji dosavadní funkci. Prezident republiky rovněţ nesmí vykonávat jinou placenou funkci, povolání nebo podnikatelskou činnost a nesmí být členem orgánu právnické osoby, která vykonává podnikatelskou činnost.80 Slovenský prezident má pravomoc o určitých záleţitostech rozhodovat sám podle vlastního uváţení, ale u některých z nich potřebuje podpis předsedy vlády. Slovenský prezident jako hlava státu má v porovnání s prezidentem českým více 79

JIRÁSKOVÁ, Věra. Interpretace Ústavy České republiky a Ústavy Slovenské republiky: evropeizace ústavních systémů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2007, 181 s. ISBN 9788087146002. S. 67 – 79. 80 SVÁK, Ján a Lubor CIBULKA. Ústavné právo Slovenskej republiky (osobitná časť). 2. vyd. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2007, 648 s. ISBN 9788088931638. S. 340.

51

pravomocí, ale ty jsou omezené povinností kontrasignace, nebo součinností jiného státního orgánu, jako je Národní rada Slovenské republiky.81 Ústava dovoluje prezidentu republiky reprezentovat stát navenek i uvnitř, má pravomoc dojednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy, a to bez spolupodpisu předsedy vlády. Pravomoci, ke kterým potřebuje spolupodpis předsedy vlády, jsou například udělování amnestie, přijímání a odvolávání členů diplomatických misí a také rozhodnutí týkající se jeho pravomocí jako velitele ozbrojených sil. Důleţitou změnou, která přišla spolu se změnou způsobu volby prezidenta republiky, je moţnost jeho odvolání z funkce. Zavedení přímé volby posiluje jeho postavení v systému a sniţuje jeho závislost na parlamentu, proto byla ústavním zákonem č. 9/1999 Z.z. zavedena také moţnost jeho odvolání. Slovenský prezident můţe být odvolán na základě všeobecného, lidového hlasování. To je vyhlášeno na základě rozhodnutí Národní rady, která se třípětinovou většinou usnese na vyhlášení hlasování o odvolání prezidenta republiky.82 V případě, ţe návrh na odvolání prezidenta republiky nepodpoří nadpoloviční většina všech oprávněných voličů, rozpouští prezident republiky parlament a jeho předseda je povinen vyhlásit do 30 dnů nové parlamentní volby. Pokud nadpoloviční většina oprávněných voličů odevzdá hlas, kterým vyjádří vůli prezidenta republiky odvolat, pak je prezident republiky odvolán. Slovenský prezident stejně jako ten český není ze své funkce odpovědný, můţe být stíhán pouze za úmyslné porušení Ústavy nebo za vlastizradu. Obţalobu podává Národní rada na základě souhlasu nejméně 3/5 poslanců a rozhoduje o ní plénum Ústavního soudu Slovenské republiky. Odsuzující rozsudek Ústavního soudu znamená ztrátu funkce prezidenta republiky a způsobilost opětovně vykonávat tuto funkci. V případě uprázdnění úřadu anebo při nemoţnosti, aby své pravomoci prezident republiky

vykonával,

přechází

většina

prezidentských

pravomocí

na

vládu

a jejího předsedu, dále pak na předsedu Národní rady. V případě, ţe prezident republiky

81

HAMUĽÁK, Ondrej. Dělba moci v České republice a Slovenské republice. Právní fórum, 2007, č. 10, S. 15. 82 KYSELA, Jan. Česká republika mezi poloprezidentským a parlamentním režimem? Politologická revue, 2006, č. 1. S. 16.

52

nemůţe vykonávat svou funkci déle neţ 6 měsíců, Ústavní soud Slovenské republiky tuto skutečnost konstatuje a tím zaniká funkce prezidenta republiky dotčené osobě.83 Podíváme-li se na obě právní úpravy přímé volby prezidenta republiky, zjistíme, ţe zde nalezneme jak zcela totoţné prvky, tak i poněkud rozdílné. O délce zavedení tohoto institutu jiţ bylo pojednáno výše. Rozdílná je úprava, co se týká navrhování kandidátů. Jedna skutečnost pramení z toho, ţe na Slovensku nemají zřízený Senát, tudíţ senátoři kandidáta nenavrhují. Rozdíl je ovšem v počtu jak poslanců, kteří mohou kandidáta navrhnout, tak také v počtu podpisů pod peticí. Zatímco Slovenská republika si vystačí s 15 poslanci a 15.000 podpisy, Česká republika poţaduje 20 poslanců a 50.000 podpisů. Podmínky kandidatury jsou pak jiţ v obou zemích totoţné. Pokud jde o samotnou přímou volbu prezidenta republiky, zde aţ na jednu skutečnost nenalezneme ţádné rozdíly. Tou je na Slovensku nutnost, aby ve druhém kole prezidentské volby byli dva kandidáti, o tom jsem ostatně jiţ pojednal výše. Rovněţ ani délka funkčního období čítající 5 let a nemoţnost být prezidentem republiky zvolen více jak dvakrát po sobě se v obou republikách nikterak neliší. Obě země se stejně tak shodují v tom, ţe prezidenti republiky jsou ze své funkce neodpovědní. Při porovnání postavení českého a slovenského prezidenta můţeme říci, ţe momentálně mají společné pouze některé pravomoci. Kompetence slovenského prezidenta jsou značně širší. Důvodem, který bychom mohli uvést jako argument slabého postavení slovenského prezidenta je moţnost jeho odvolání, prezident republiky sice není závislý na volbě parlamentem, ale do jisté míry na parlamentu závislý je, protoţe parlament můţe navrhnout zbavení prezidenta republiky jeho funkce vyhlášením lidového hlasování o jeho odvolání.

83

FILIP, Jan, Zdeněk KOUDELKA, Jiří KROUPA, Jan SVATOŇ, Vojtěch ŠIMÍČEK a Renata VLČKOVÁ. Soudobé ústavní systémy. 2. dopl. a upr. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, 241 s. ISBN 8021025204. S. 214.

53

5 PREZIDENTSKÁ VOLBA V ROCE 2013 5.1 Předvolební období Předseda Senátu Milan Štěch z ČSSD spolu s nabytím účinnosti zákona o volbě prezidenta republiky dne 1. října 2012 vyhlásil první kolo prezidentské volby na nejdříve moţný termín, a sice na 11. a 12. ledna 2013, coţ odůvodnil tím, ţe pozdější konání druhého kola neţ ve dnech 25. a 26. ledna 2013, by mohly zkomplikovat jarní prázdniny. Funkční období prezidenta Václava Klause končilo ke dni 7. března 2013. Co se týkalo předvolebních průzkumů, těm, co se uskutečnily v roce 2012, vévodil Jan Fischer, s nástupem roku 2013 se do čela dostal Miloš Zeman. Jiţ na podzim roku 2012 bylo z průzkumů patrné, ţe k volebním urnám se chystá poměrně značný počet občanů, v průzkumech se pravidelně objevovalo číslo cca 70%.

5.2 Kandidáti na prezidenta České republiky Kandidátní listiny ministerstvu vnitra do dne 6. listopadu 2012 odevzdalo celkem 20 uchazečů. Ve dnech 6. aţ 12. listopadu 2012 proběhlo přezkoumání kandidátních listin a petičních archů. 9 uchazečů předloţilo nedostatečné mnoţství podpisů a navíc jejich kandidátní listiny vykazovaly další formální chyby. Některé kandidáty tak ministerstvo vnitra vyzvalo k opravě svých kandidátních listin, například Miloš Zeman uvedl nepřesně adresu trvalého pobytu. Dne 23. listopadu 2012 pak ministerstvo vnitra oznámilo, ţe 12 uchazečů nesplnilo podmínky, z nichţ 9 nedoloţilo petiční archy s dostatečným počtem podpisů a 3 kandidáti byli vyřazeni po kontrole podpisů. Jednalo se o Janu Bobošíkovou, Vladimíra Dlouhého a Tomia Okamuru. Na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 13. prosince 2012 byla opětovně zaregistrována Jana Bobošíková, kdyţ před tím podala k soudu stíţnost proti zamítavému stanovisku ministerstva vnitra. Do prezidentské volby tak bylo připuštěno 9 kandidátů. 9 z 11 zamítnutých uchazečů se obrátilo se stíţností na Nejvyšší správní soud České republiky. Ten rozhodl, ţe ministerstvo vnitra pouţilo k odpočtu nesprávný vzorec a musí dodatečně zaregistrovat Jana Bobošíkovou, ostatní návrhy ovšem soud zamítl. 5 zamítnutých kandidátů a 2 další osoby se obrátily se stíţnostmi týkajícími se ústavnosti zákonné úpravy a registračního procesu na Ústavní soud České republiky. 54

Za pozornost stojí podle mého názoru jen ústavní stíţnost Tomia Okamury, kvůli které se dokonce váţně spekulovalo o moţnosti odloţení termínu voleb. Ústavní soud však ţádnému z návrhů stěţovatelů nevyhověl, i kdyţ poznamenal, ţe zákon o volbě prezidenta republiky obsahuje mezeru, která by mohla být hodnocena jako protiústavní.

5.2.1

Přehled jednotlivých kandidátů

Ing. Jana Bobošíková V roce 1987 absolvovala Obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze. Roku 1989 začala pracovat jako redaktorka v Československé televizi. V letech 1993 a 1994 působila jako redaktorka v Hospodářských novinách. Poté se stala ekonomickou redaktorkou zpravodajství České televize a spolupracovala s rádiem Frekvence 1. V roce 2000 se stala poradkyní tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause. Ve stejném roce byla jmenována ředitelkou zpravodajství České televize. V letech 2001 aţ 2004 moderovala politický diskusní pořad v televizi Nova. V roce 2004 byla zvolena poslankyní Evropského parlamentu. V letech 2006 aţ 2011 byla předsedkyní politické strany Politika 21. V roce 2008 stáhla uprostřed volby svou kandidaturu na úřad prezidenta republiky. V lednu 2011 zaloţila novou stranu SUVERENITA - Blok Jany Bobošíkové, jejíţ je předsedkyní. Na prezidentku republiky kandidovala jako nezávislá. Její kandidaturu navrhla Eva Morávková, petici na její podporu podepsalo 56.191 občanů, z nichţ bylo uznáno 45.429 podpisů. Mgr. Jiří Dienstbier Během roku 1989 byl aktivním členem studentského hnutí Stuha. V roce 1997 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1990 do roku 1992 byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáţdění. V letech 1994 aţ 1998 a 2006 aţ 2010 působil jako zastupitel městské části Praha 2. Od roku 1997 je členem ČSSD, v současnosti je jejím stínovým ministrem spravedlnosti. Od roku 2011 je senátorem za ČSSD, kdy po doplňujících volbách nahradil svého otce, bývalého československého ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. Do současné doby vykonává advokacii. 55

Na prezidenta republiky kandidoval za ČSSD. Jeho kandidaturu navrhlo 28 senátorů, ovšem i přes tuto skutečnost sbíral podpisy občanů, celkem jich získal cca 55.000. Ing. Vladimír Dlouhý, CSc. V roce 1977 absolvoval ekonomii na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde následně působil jako pedagog. V letech 1984 aţ 1989 byl vědeckým pracovníkem, později zástupcem ředitele Prognostického ústavu Československé akademie věd. V prosinci 1989 byl OF nominován do československé vlády. V letech 1990 aţ 1997 postupně zastával různé ministerské posty. Poté odešel z politiky a působil jako ekonomický poradce. Od roku 1999 přednáší na Vysoké škole ekonomické v Praze a Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Je členem Trilaterální komise a statutárním orgánem v několika obchodních společnostech. Od roku 2009 je členem Národní ekonomické rady vlády. Od roku 2011 je členem dozorčí rady Telefónica Czech Republic, a.s. Na prezidenta republiky kandidoval jako nezávislý. Jeho kandidaturu navrhl Ladislav Vostárka, petici na jeho podporu podepsalo 59.165 občanů, z nichţ bylo uznáno pouhých 38.687 podpisů. prof. JUDr. Vladimír Franz V roce 1982 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, právnickou praxi však nikdy nevykonával. Rovněţ absolvoval soukromé studium malby, skladby, dějin umění a dějin hudby. Působil v umělecké sféře a současně pracoval v dělnických profesích. Je pedagogem a vedoucím Kabinetu scénické hudby Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze, vyučuje na Filmové fakultě Akademie múzických umění v Praze a přednášel rovněţ na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. V roce 2004 byl jmenován profesorem. Patří mezi přední české skladatele, rovněţ působí jako výtvarník. Mimo jiné je šestinásobným drţitelem Ceny Alfréda Radoka. Na prezidenta republiky kandidoval jako nezávislý. Jeho kandidaturu navrhl Jakub Hussar, petici na jeho podporu podepsalo 87.782 občanů, z nichţ uznáno bylo 75.709 podpisů. 56

Ing. Jan Fischer, CSc. V roce 1974 absolvoval Národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze. Později absolvoval postgraduální studium ekonomické statistiky. Od roku 1974 působil v různých funkcích ve Federálním statistickém úřadu. V letech 1980 aţ 1989 byl členem KSČ. V roce 1990 se stal místopředsedou Federálního statistického úřadu, po rozpadu federace působil ve stejné funkci v Českém statistickém úřadu. V letech 2002 aţ 2003 působil jako vedoucí na výzkumných pracovištích Fakulty informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze. V letech 2003 aţ 2010 stál v čele Českého statistického úřadu. Od dubna 2009 do července 2010 byl premiérem. Od roku 2010 zastával funkci viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Na prezidenta republiky kandidoval jako nezávislý. Jeho kandidaturu navrhl Jan Pirk, petici na jeho podporu podepsalo 101.261 občanů, z nichţ uznáno bylo 77.387 podpisů. Táňa Fischerová Studovala na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, po dvou letech v roce 1967 studium opustila a přešla do praţského Činoherního klubu. V letech 1973 aţ 1976 působila v Divadle Jiřího Wolkera. Od roku 1976 působila tzv. na volné noze, hostovala v několika divadlech. Podílela se na natáčení několika filmů. V roce 1989 podepsala petici Několik vět. V roce 2002 byla na kandidátce US díky preferenčním hlasům zvolena jako nezávislá poslankyně. Angaţuje se v řadě neziskových dobročinných či občanských aktivit, je prezidentkou českého oddělení International Theatre Institut a členkou Amnesty International. Je signatářkou Iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ (ProAlt). Na prezidentku republiky kandidovala jako nezávislá. Její kandidaturu navrhl Robin Čumpelík, petici na její podporu podepsalo 72.434 občanů, z nichţ bylo uznáno 64.961 podpisů. Tomio Okamura Dětství strávil střídavě v Československu a v Japonsku. Po maturitě na střední průmyslové škole chemické odcestoval do Japonska. Po návratu do České republiky 57

vyučoval japonštinu. Později se stal průvodcem v cestovní kanceláři zaměřené na japonské turisty. Následně sám začal podnikat v oblasti cestovního ruchu. V současnosti podniká také v dalších oblastech. Jeho další ekonomické aktivity souvisí s účinkováním a podporou podnikatelských projektů v pořadu České televize Den D. Od roku 2004 je členem Prezidia Asociace českých cestovních kanceláří a agentur, v roce 2009 se stal viceprezidentem této asociace. V roce 2012 byl zvolen senátorem. Na prezidenta republiky kandidoval jako nezávislý. Jeho kandidaturu navrhl Stanislav Brunclík, petici na jeho podporu podepsalo 61.966 občanů, z nichţ bylo uznáno pouhých 35.751 podpisů. MUDr. Zuzana Roithová, MBA V roce 1978 absolvovala Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Do roku 1998 pracovala v několika nemocnicích. Je spoluzakladatelkou Asociace nemocnic České republiky, kde od roku 1991 zastává funkci místopředsedkyně. V letech 1994 aţ 1997 studovala dálkově na Sheffield Hallam University. V roce 1998 byla ministryní zdravotnictví ve vládě premiéra Josefa Tošovského. Od roku 1998 do roku 2004 byla senátorkou za KDU-ČSL. Od roku 2004 je poslankyní Evropského parlamentu za KDU-ČSL. Na prezidentku republiky kandidovala za KDU-ČSL. Její kandidaturu navrhl Jan Sokol, petici na její podporu podepsalo 81.199 občanů, z nichţ bylo uznáno 75.066 podpisů. Karel Schwarzenberg Pochází z orlické větve šlechtického rodu Schwarzenbergů. Po roce 1948 emigroval s rodiči do Rakouska, kde nejdříve studoval práva a lesnictví a později se věnoval správě rodového majetku. V letech 1985 aţ 1990 byl předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva. V 80. letech 20. století rovněţ aktivně podporoval činnost československých disidentů. Od roku 1990 do roku 1992 byl vedoucím Kanceláře prezidenta Václava Havla. V letech 1993 aţ 2000 se opět věnoval především správě rodového jmění. Od roku 2004 do roku 2010 byl senátorem. V letech 2007 aţ 2009 byl ministrem zahraničních věcí ve vládě Mirka Topolánka. Od července 2009 je předsedou

58

nově zaloţené politické strany TOP 09. Roku 2010 byl zvolen poslancem, jmenován ministrem zahraničních věcí a 1. místopředsedou vlády. Na prezidenta republiky kandidoval za TOP 09, navrhlo jej 38 poslanců. MUDr. Přemysl Sobotka V roce 1968 absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Do roku 1997 pracoval jako lékař v liberecké nemocnici. V roce 1989 stál u zrodu OF v Liberci, o rok později byl zvolen zastupitelem za Liberec. Od roku 1996 je senátorem. Svůj senátorský mandát obhájit i v dalších senátních volbách v roce 1998, 2004 a 2010. V letech 1996 aţ 2004 byl místopředsedou Senátu. Od roku 2004 do roku 2010 byl předsedou Senátu, v současné době je jeho místopředsedou. Na prezidenta republiky kandidoval za ODS, navrhlo jej 51 poslanců. Ing. Miloš Zeman V roce 1969 absolvoval studium na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde poté působil do roku 1970 jako pedagog. V roce 1968 vstoupil do KSČ, téhoţ roku se přihlásil do obnovované sociální demokracie. Roku 1970 byl za kritiku normalizace z KSČ vyloučen. Poté pracoval jako zaměstnanec tělovýchovných organizací, v letech 1984 aţ 1989 působil jako prognostik. V roce 1989 otevřeně kritizoval komunistický reţim. Téhoţ roku vstoupil do OF, které zastupoval jako poslanec Federálního shromáţdění. V letech 1992 aţ 2007 byl členem ČSSD, od roku 1993 do roku 2001 byl jejím předsedou. V letech 1998 aţ 2002 byl premiérem. V roce 2003 neúspěšně kandidoval v prezidentské volbě. Do aktivní politiky se vrátil jako organizátor a posléze předseda strany SPOZ. Na prezidenta republiky kandidoval jako nezávislý. Jeho kandidaturu navrhl Vratislav Mynář, petici na jeho podporu podepsalo 106.018 občanů, z nichţ uznáno bylo 82.856 podpisů.84

84

informace dostupné z: http://www.nasipolitici.cz/cs/volby/volby-prezidenta-2013 a http://www.mvcr.cz/clanek/rozhodnuti.aspx [citováno 2013-02-02].

59

5.3 Problémy spojené s registrací některých kandidátů Dne 23. listopadu 2012 oznámilo ministerstvo vnitra, ţe z boje o Praţský hrad vyřadilo 3 kandidáty, a sice Janu Bobošíkovou, Vladimíra Dlouhého a Tomia Okamuru. Důvodem odmítnutí kandidatury byla skutečnost, ţe po kontrole podpisů a zjištění chybovosti klesl počet podpisů na peticích pod 50.000. Ministerstvem vnitra bylo zjištěno, ţe petice podepsali občané mladší 18 let, občané zbavení způsobilosti, někteří občané podepsali petici vícekrát nebo udali špatnou adresu. Jana Bobošíková předloţila petici s 56.191 podpisy, kontrola petičních archů odhalila chybovost v prvním vzorku 7,7% a ve druhém vzorku 11,5%. Ministerstvo vnitra uznalo 45.429 podpisů. Vladimír Dlouhý předloţil petici s 59.165 podpisy, kontrola petičních archů odhalila chybovost v prvním vzorku 16,2% a ve druhém vzorku 18,2%. Ministerstvo vnitra uznalo 38.687 podpisů. Tomio Okamura předloţil petici s 61.966 podpisy, kontrola petičních archů odhalila chybovost v prvním vzorku 19,4% a ve druhém vzorku 23%. Ministerstvo vnitra uznalo 35.751 podpisů. Nabízí se zde otázka, jakým způsobem ministerstvo vnitra petiční archy kontrolovalo. Nejdříve všechny petiční archy naskenovalo do počítače, program pak

u

kaţdého

kandidáta

vybral

náhodný

vzorek

8.500

podpisů,

u kterého se porovnávaly údaje (jméno, adresa, datum narození) s centrálním registrem obyvatel; neověřovala se ovšem samotná pravost podpisu. Pokud počet chyb ve vzorku přesáhl 3%, vybral se náhodně jiný vzorek 8.500 podpisů. Přesáhl-li i v něm počet chyb 3%, tak se od celkového počtu nasbíraných podpisů odečetlo číslo, které procentuálně odpovídalo chybovosti v obou kontrolních vzorcích. 85 Původně bylo navrţeno, aby v případě, ţe u 1% podpisů budou nesrovnalosti, byl vytvořen nový vzorek, tedy dalších 8.500 podpisů. A kdyby tento obsahoval více neţ 1% chyb, kandidát by byl z volby vyřazen. V podstatě by tak stačilo 170 chybných podpisů pro vyřazení kandidáta z volby. Nakonec se ale limit zvedl na 3% chyb, jak je uvedeno výše, a kandidát by z volby vypadl jen v případě, ţe by měl tolik chybných hlasů v petici, ţe by nesplnil počet nutný pro kandidaturu. Kontrola všech 85

informace dostupné z http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/204594-vnitro-vyradilo-z-boje-o-hradbobosikovou-dlouheho-a-okamuru/ [citováno 2013-02-08]

60

podpisů a údajů na peticích je však v podstatě nemoţná, jak namítal například předseda Ústavního soudu České republiky Pavel Rychetský. Rozhodnutí ministerstva vnitra bylo vzápětí zpochybněno s tím, ţe ministerstvo udělalo při výpočtu neplatných hlasů hrubou chybu, kdyţ procenta z obou vzorků sečetlo namísto toho, aby určilo chybovost souboru obou vzorků. Ministr vnitra Jan Kubice obhajoval postup ředitele odboru všeobecné správy ministerstva vnitra, který slova zákona „chybovost v obou kontrolních vzorcích“ vyloţil jako součet chybovostí a formulaci v důvodové zprávě „bude-li chybovost v obou kontrolních vzorcích takto zjištěná celkem 10 %, odečítá se 10 % občanů podepsaných na petici“ s poukazem na slovo „celkem“ vykládal tak, ţe je v ní „napsáno, že je to součet“.86 Petr Mlsna, tehdejší vrchní ředitel sekce Legislativní rady vlády, který psal paragrafové znění novely Ústavy a sledoval schvalování prováděcího zákona připraveného ministerstvem vnitra, tvrdil, ţe zákon takové ustanovení obsahuje záměrně jako penalizaci nepoctivých kandidátů. Neúspěšní kandidáti měli moţnost se do 2 dnů, tedy do dne 28. listopadu 2012 do 16 hodin, obrátit s ţádostí o přezkum k Nejvyššímu správnímu soudu České republiky, buď se domáhat rozhodnutí o povinnosti kandidátní listinu zaregistrovat, nebo se domáhat rozhodnutí o zrušení registrace některého kandidáta. Nejvyšší správní soud musel rozhodnout do 15 dnů, tedy do dne 14. prosince 2012. Soud obdrţel celkem 9 stíţností. Nejvyšší

správní

soud

rozhodoval

v sedmičlenném

volebním

senátu,

přičemţ vyhověl návrhu Jany Bobošíkové, ostatní návrhy zamítl. Volební senát Nejvyššího správního soudu zamítl návrh Tomia Okamury, kterým se domáhal registrace své kandidátní listiny na funkci prezidenta republiky. Soud, podobně jako v jiných případech, především odmítl, ţe by lhůta k podání návrhu k soudu byla protiústavní. Současně odmítl argument, ţe by protiústavní byla samotná novelizace Ústavy zavádějící přímou volbu prezidenta republiky. Protiústavní proto nemůţe být ani ústavní poţadavek 50.000 podpisů podporujících kandidáta. Protiústavní pak dle názoru soudu nebylo ani provedení Ústavy zákonem o volbě prezidenta republiky. Soud obdobně jako ve věci Jany Bobošíkové dovodil, ţe Ministerstvo vnitra 86

informace dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/kubiceho-vyjadreni-ke-kontrole-platnosti-hlasu-f5r/domaci.aspx?c=A121126_181516_domaci_klm [citováno 2013-02-08]

61

pochybilo, pokud chybovost podpisů na petici sečetlo, a nikoliv zprůměrovalo. Tato chyba však nevedla v případě Tomia Okamury k tomu, ţe by bez ní poţadovaného počtu podpisů dosáhl. Soud zdůraznil, ţe Tomio Okamura měl ze všech kandidátů, kteří předkládali petici podepsanou občany, jednoznačně největší chybovost údajů. Chybovost jeho petice byla řádově nesrovnatelná s téměř všemi ostatními kandidáty na funkci prezidenta republiky, rovněţ podporovaných občany. Všichni kandidáti přitom byli v naprosto stejné situaci, všichni čelili stejným interpretačním problémům ohledně nové právní úpravy prezidentské volby. Uvedené skutečnosti podle soudu naprosto zpochybňují údaje uvedené na navrhovatelově petici.87 Adam Ptašnik, zakladatel oboru Právnické výpočty na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, označil postup ministerstva z tohoto hlediska za nesprávný, správné je podle něj sečíst absolutní počty vadných podpisů v obou vzorcích a tento součet vztáhnout k počtu všech podpisů v obou vzorcích.88 Kritizována byla rovněţ skutečnost, ţe zákonný postup nezohledňuje vliv statistické chyby. Statistik Michal Škop upozornil, ţe pokud by podpisy byly náhodně vybrány a kontrolovány shodnou metodou, bylo by krajně nepravděpodobné, aby v jednom vzorku u Jany Bobošíkové činila chybovost 7,7 % a ve druhém vzorku 11,5 %; při náhodném výběru by se drtivá většina dvojtestů měla lišit maximálně o 1%. Statistická vypovídací hodnota byla sníţena tím, ţe nebyly ke kontrole vybírány jednotlivé podpisy, ale celé archy. Nesystematické bylo rovněţ vyřazování podpisů pro duplicitu, kdyţ v prvním vzorku byla posuzována pouze duplicita v rámci tohoto vzorku, ve druhém vzorku i duplicita s osobami obsaţenými v prvním vzorku. 89 Jelikoţ Tomio Okamura nesouhlasil s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu České republiky, obrátil se se stíţností na Ústavní soud České republiky. Zajímavou se mi zde jeví skutečnost, ţe Tomio Okamura byl právně zastoupen JUDr. Klárou Samkovou, která byla rovněţ neúspěšnou kandidátkou na funkci hlavy státu. Ústavní stíţnost podali dne 27. prosince 2012, přičemţ vzhledem k této skutečnosti nebylo jisté, zdali

prezidentské

volby

proběhnou

v plánovaném

87

termínu;

nebylo

zřejmé,

informace dostupné z: http://www.nssoud.cz/Nejvyssi-spravni-soud-rozhodl-o-navrzich-tykajicich-seregistraci-kandidatnich-listin-pro-volbu-prezidenta-republiky/art/914?tre_id=135 [citováno 2013-02-10] 88 informace dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/overovani-prezidentskych-podpisu-d59-/domaci.aspx?c =A121126_145936_domaci_jw [citováno 2013-02-11] 89 informace dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/volba-prezidenta-analyza-sociologa-d6k-/domaci.aspx?c =A121126_152617_domaci_jw [citováno 2013-02-11]

62

kdy a jak Ústavní soud rozhodne. Soudcem zpravodajem byl jmenován předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Ten vzhledem k časové tísni svolal plénum jiţ na den 4. ledna 2013, kdyţ před tím konstatoval, ţe ústavní stíţnost je poměrně rozsáhlá a nacházejí se v ní fundované argumentace a bude tedy nutné se stíţností zabývat. Dne 4. ledna 2013 tak Ústavní soud jednomyslným usnesením pléna odmítl návrh Tomia Okamury na předběţné opatření spočívající v odloţení voleb. Důvodem bylo, ţe proti rozhodnutí předsedy Senátu o vyhlášení voleb ústavní stíţnost nesměřovala a návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí lze vyhovět pouze ve vztahu k rozhodnutí, proti němuţ ústavní stíţnost směřuje.90 O zbytku jeho stíţnosti soud rozhodl o 3 dny později. Své rozhodnutí nakonec Ústavní soud České republiky vydal dne 7. ledna 2013 v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/12, kterým stíţnost Tomia Okamury zamítl.91 Tomio Okamura se ve své ústavní stíţnosti domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu České republiky a rozhodnutí ministerstva vnitra o zamítnutí kandidatury a připojil 3 akcesorické návrhy, a to na odloţení termínu voleb, na zrušení některých ustanovení zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky (konkrétně § 25, § 26 a § 65 odst. 1), na zrušení celé prováděcí vyhlášky č. 294/2012 Sb. a vypuštění poţadovaného počtu nejméně 50.000 podpisů z Ústavy České republiky. Časová tíseň při aplikaci a realizaci zákonů podle stíţnosti zcela znehodnocuje dotčené zákonné normy a vznáší zásadní pochybnosti o jejich ústavnosti z důvodu faktické nerealizovatelnosti zákonných ustanovení. Ve stíţnosti dovozuje, ţe i petice na podporu prezidentského kandidáta je výkonem práva petičního, které je upraveno zákonem č. 85/1990 Sb., o právu petičním, ve znění pozdějších předpisů, a ţe podpisy sesbírané před datem účinnosti volebního zákona bylo moţné sbírat pouze na základě platného petičního zákona, který nevyţaduje údaj o evidovaném trvalém bydlišti, ale o bydlišti. Neuznání těchto podpisů povaţuje za porušení petičního práva. Stíţnost vznáší pochybnosti ohledně chybovosti registru obyvatel, zohledňování změn údajů mezi datem podpisu a datem kontroly. Podle stíţnosti je dále z matematického hlediska zřejmé, ţe na základě nejasně formulovaného zákona dospělo

90

informace dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/ustavni-soud-ke-stiznosti-okamury-a-volbe-prezidentapd9-/domaci.aspx?c=A130104_093526_domaci_hv [citováno 2013-02-10] 91 nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. ledna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 27/12

63

ministerstvo ke zcela nevěrohodným číslům, která dále interpretovalo zcela nesmyslným matematickým postupem.92

5.4 Prezidentská volba 2013 5.4.1

První kolo volby prezidenta republiky

První kolo přímé prezidentské volby se konalo ve dnech 11. a 12. ledna 2013 s následujícími výsledky: Pořadí 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Kandidát Miloš Zeman Karel Schwarzenberg Jan Fischer Jiří Dienstbier Vladimír Franz Zuzana Roithová Táňa Fischerová Přemysl Sobotka Jana Bobošíková

Počet hlasů 1,245.848 1,204.195 841.437 829.297 351.916 255.045 166.211 126.846 123.171

Zdroj: http://volby.cz/pls/prez2013/pe2?xjazyk=CZ 93

Počet hlasů v % 24,21% 23,40% 16,35% 16,12% 6,84% 4,95% 3,23% 2,46% 2,39%

Jak je z tabulky patrné, na prvních dvou místech se umístil Miloš Zeman a oproti průzkumům poněkud překvapivě Karel Schwarzenberg. Oba tito kandidáti tak postoupili do druhého kola. Aţ na třetím místě se umístil dlouho favorizovaný kandidát Jan Fischer, který za druhým Karlem Schwarzenbergem zaostal o více jak 7%. Podíváme-li se na volební vítězství z hlediska mapy České republiky, zjistíme, ţe kromě Brna zvítězil na Moravě Miloš Zeman, v Čechách byla situace vyrovnanější, přesto vítězství zaznamenal Karel Schwarzenberg. Prvního kola prezidentské volby se zúčastnilo celkem 61,31% oprávněných voličů. Rovněţ se volilo i v zahraničí, kde s 54,31% hlasů zvítězil Karel Schwarzenberg. Za určitou zajímavost povaţuji skutečnost, ţe v Afghánistánu zvítězil Vladimír Franz, kdyţ mu zde odevzdali hlasy 4 voliči ze 12. Prakticky ihned po skončení prvního kola se rozeběhla kampaň zaměřená na druhé kolo. Klíčovými tématy se stal zejména vztah Karla Schwarzenberga k vládě 92 93

stíţnost Tomia Okamury. Dostupné z http://www.concourt.cz/clanek/7534 [citováno 2013-02-10] informace dostupné z: http://volby.cz/pls/prez2013/pe2?xjazyk=CZ [citováno 2013-02-10]

64

Petra Nečase, k Miroslavu Kalouskovi a k Benešovým dekretům. Rovněţ se objevily informace i o údajné nacistické minulosti Schwarzenbergova tchána. Naproti tomu se ze strany Miloše Zemana řešilo jeho údajné spolčení s Václavem Klausem, dokládané především někdejší opoziční smlouvou, či jeho vazby na osoby z korupčních kauz. V komentářích byl často Miloš Zeman označován za pokračovatele Václava Klause, zatímco Karel Schwarzenberg za pokračovatele Václava Havla.

5.4.2

Druhé kolo volby prezidenta republiky

Druhé kolo přímé prezidentské volby se konalo ve dnech 25. a 26. ledna 2013 s následujícími výsledky: Pořadí 1. 2.

Kandidát Miloš Zeman Karel Schwarzenberg

Počet hlasů 2,717.405 2,241.171

Zdroj: http://volby.cz/pls/prez2013/pe2?xjazyk=CZ 94

Počet hlasů v % 54,80% 45,19%

Ačkoliv se vítězství jednoho či druhého kandidáta dalo před druhým kolem jen těţko odhadnout, téměř s desetiprocentním náskokem zvítězil Miloš Zeman. Druhého kola se zúčastnilo o 2,2% procent oprávněných voličů méně, tedy 59,11%.

5.5 Povolební období – stíţnosti k Nejvyššímu správnímu soudu ČR K Nejvyššímu správnímu soudu České republiky bylo po prezidentských volbách podáno celkem 109 stíţností na prezidentské volby, přičemţ ani jedné z nich soud nevyhověl. Soud takto rozhodl jiţ v polovině února 2013 a tím potvrdil vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách. Neúspěšní stěţovatelé dále měli moţnost obrátit se do 60 dnů od doručení rozhodnutí na Ústavní soud České republiky s tím, ţe případné stíţnosti jiţ nemají přímý vliv na nástup Miloše Zemana do funkce hlavy státu. Inaugurace se uskutečnila dne 8. března 2013. Podíváme-li se na jednotlivé stíţnosti, tak 64 stíţností bylo odmítnuto, a to zejména proto, ţe stěţovatelé nedodrţeli zákonnou lhůtu pro zpochybnění výsledku

94

informace dostupné z: http://volby.cz/pls/prez2013/pe2?xjazyk=CZ [citováno 2013-02-10]

65

voleb. Další skupinu návrhů soudci vyřešili pouze prostřednictvím korespondence, protoţe tyto nesplňovaly různá formální kritéria nebo vůbec nebylo jasné, čeho se stěţovatelé domáhají. Volební senát Nejvyššího správního soudu přezkoumal celkem 24 podnětů. Přestoţe v některých případech soud zjistil nezákonnosti, volby nezrušil. Zjištěné problémy totiţ podle soudu nemohly ovlivnit celkový výsledek prezidentských voleb. Řada návrhů se týkala kampaně, v níţ Miloš Zeman podle stěţovatelů uplatňoval nepravdivé, případně xenofobní a nacionalistické argumenty. Volební senát Nejvyššího správního soudu uznal, ţe některá tvrzení Miloše Zemana se lidem mohla jevit jako nekorektní, demagogická či dokonce lţivá. Nešlo však prý o tak závaţné zásahy, aby si vynutily zrušení voleb. Podle Nejvyššího správního soudu je v podmínkách demokracie obvyklé, ţe kandidáti a jejich stoupenci vyuţívají pozitivní i negativní kampaň, v níţ mají své místo i emocionální a vyostřené argumenty. Zneplatnění voleb připadá podle soudců v úvahu jen ve výjimečných případech, kdy jedna intenzivní protizákonnost, případně řada protizákonností slabších, mohla změnit celkový výsledek. Asi největší pozornost vzbudil inzerát v deníku Blesk. Nejvyšší správní soud se z podnětu některých stěţovatelů zabýval také tímto sporným inzerátem, kde se objevily ostré útoky na Karla Schwarzenberga. Volební senát ovšem v této souvislosti připomněl, ţe se nikterak neprokázalo spojení zadavatele inzerátu s týmem Miloše Zemana. Jako další problematické prvky prezidentské kampaně soud jmenoval šíření nepravdivých informací o Karlu Schwarzenbergovi, které měly spojovat jeho rodinu s fašistickým a nacistickým hnutím.95

95

informace dostupné z: http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2269962/nss-zamitl-stiznosti-naprezidentske-volby-potvrdil-vitezstvi-zemana.html [citováno 2013-03-08].

66

ZÁVĚR Ve své diplomové práci jsem se zabýval vývojem volby prezidenta v České republice, potaţmo v Československu. V úvodu jsem si za cíl práce kladl poskytnout ucelený náhled na problematiku volby hlavy státu, včetně historického vývoje od roku 1918 a současné nové právní úpravy přímé volby hlavy státu. Do práce jsem zahrnul historický vývoj

volby

prezidenta

republiky

v

Československu,

neboť

jsem

to povaţoval za nezbytný krok, abych pochopil důvody a východiska pro aktuální úpravu. Do postavení prezidenta republiky se bezesporu promítá mnoho vlivů, například historické či ústavní zvyklosti, dále ústavní vymezení jeho postavení a rovněţ samotná osobnost prezidenta republiky. Tradice silného prezidentova postavení a českého prezidentství je zaloţena a spojena se jménem T. G. Masaryka. Tento prezident představoval a stále ještě představuje pro národ osvoboditele a ochránce Československého státu. Václav Havel se stal také symbolem demokracie, respektive jejího návratu, a aktivním politickým činitelem při jejím opětovném budování. Oba prezidenti dbali na neutrální podobu hlavy státu a jeho morální odpovědnost. Prezident České republiky je hlavou země s parlamentním politickým systémem. Jeho role je charakteristická neutrálností a především reprezentací státu navenek. Prezident republiky nedisponuje silnými pravomocemi, je především moderátorem politických sporů. S přijetím novelizace o přímé volbě prezidenta republiky se Česká republika zařazuje mezi další evropské země, kde občané volí prezidenta republiky přímo. Naše

republika

nemá

s tímto

způsobem

volby

doposud

ţádné

zkušenosti,

protoţe jiţ od vzniku Československé republiky v roce 1918 probíhala volba prezidenta republiky vţdy nepřímo volenými zástupci parlamentu. Tato masarykovská tradice přetrvala aţ do současné doby. Změna způsobu volby prezidenta republiky byla v polistopadovém vývoji diskutována jiţ od počátku. Rovněţ první český prezident Václav Havel byl jejím zastáncem. Toto téma bylo opět oţiveno při prezidentských volbách v letech 2003 a 2008, ve kterých se projevily problémy spojené s nepřímou volbou hlavy státu, podobně jako tomu bylo na Slovensku před několika lety. Zde se tedy nabízí otázka, proč změna způsobu volby prezidenta republiky přišla aţ nyní. Jednak zde byla 67

neochota politické reprezentace přijmout toto zásadní rozhodnutí. Dalším argumentem pro ponechání systému nepřímé volby byla otázka kompetencí, jejichţ změna byla spojována se změnou způsobu volby hlavy státu. Spolu se změnou způsobu volby prezidenta republiky totiţ politici automaticky spojovali značnou novelizaci Ústavy v oblasti prezidentských kompetencí. Tento argument však nebyl a není podloţen. I zde můţe za vzor poslouţit Slovenská republika, kde spolu se zavedením přímé volby nebyla pozice hlavy státu nikterak posílena, dokonce byla oslabena, její pravomoci nebyly ovlivněny, ale vznikla zde moţnost jejího odvolání z funkce. Nově zavedenou přímou volbou prezident republiky získal legitimitu přímo od občanů, do jisté míry tím je tedy omezena jeho závislost na parlamentních politických stranách, protoţe jiţ ke své kandidatuře a zvolení nepotřebuje jejich přímou podporu. Uvaţujeme-li o přímé volbě prezidenta republiky, nemůţeme opomenout provést rozbor jejich kladných a záporných stránek. Z toho vyplynula celá řada argumentů podporujících přímou volbu, kdy mezi nejvýznamnější řadím samostatnou a na parlamentní volbě nezávislou legitimitu takto voleného prezidenta republiky a posílení přímé demokracie. Občané tak získají zase o něco větší moţnost podílet se na chodu státu a do určité míry převezmou odpovědnost za výběr prezidenta republiky, který je pak následně reprezentuje. Vzhledem k situaci, která v České republice panovala při prezidentských volbách v letech 2003 a 2008, povaţuji za klad tohoto způsobu volby hlavy státu, ţe zde jiţ není přímá závislost na dohodě mezi jednotlivými politickými stranami. V případě posledních dvou nepřímých prezidentských voleb bylo stále patrnější, jak je obtíţné nalézt vhodného kandidáta. Navíc některé politické strany se nebyly schopné oprostit od dělání „určitých naschválů“ jiným politickým stranám, co se týkalo vhodného kandidáta. Stejně tak poslední zkušenost ukázala na podezření, ţe v zákulisí prezidentské volby hraje svoji roli korupce; ačkoliv se toto podezření nikdy nepotvrdilo, lze se pouze domnívat, ţe tomu tak do jisté míry bylo. Jednoznačnými nevýhodami jsou naopak finanční nákladnost takového způsobu volby nebo potencionální nízká volební účast. Jelikoţ Česká republika zvolila dvoukolový systém prezidentské volby, který nebude společný s jinými volbami, jedná se o poměrně finančně nákladnou záleţitost, která zatíţí státní rozpočet. Zde se daly 68

předpokládat úvahy zákonodárců nad poměrem způsobu volby hlavy státu, jednokolový či dvoukolový, a vynaloţenými finančními prostředky. Odhlédnu-li od finanční stránky, domnívám se, ţe dvoukolový systém je vhodnější a zajistí optimálnější výběr kandidáta. Co se týká volební účasti, tuto bude samozřejmě moţné posoudit aţ za několik let. Je pravdou, ţe v České republice, stejně jako v jiných evropských zemích, probíhá řada různých voleb, přičemţ některé se těší větší volební účasti a některé nikoliv. Zkušenosti ze Slovenska ukázaly, ţe s kaţdou novou prezidentskou volbou klesá volební účast. Podle mého názoru tato skutečnost do jisté míry souvisí se spokojeností se stávajícím prezidentem republiky a také s výběrem kandidátů. Bude tak zajímavé pozorovat, jakou „laťku“ nastaví nový prezident republiky Miloš Zeman a jak se v budoucích prezidentských volbách bude vyvíjet volební účast. Domnívám se, ţe i přes některá svá negativa je přímá volba prezidenta republiky opodstatněným východiskem. Primárně sledovaný záměr, tedy odstranění rizik spojených s parlamentní volbou, jistě splňuje. Zavedení přímé volby hlavy státu proto povaţuji za vhodné. Rovněţ si myslím, ţe ústavní zakotvení přímé volby prezidenta republiky je zcela v souladu s ústavním pořádkem a jeho definitivní vyjádření je přínosem pro fungování ústavního systému České republiky. Domnívám se, ţe ukotvení přímé volby hlavy státu v parlamentním systému není nikterak problematické, coţ je ostatně moţné pozorovat i v jiných evropských státech. Samozřejmě stále je zde otázka úpravy prezidentských pravomocí. Podle mého názoru toto prozatím není nutné a navíc by to určitým způsobem narušilo jiţ dlouholetou prezidentskou tradici. Ovšem je moţné, ţe osobnosti prezidentů republiky zvolených v přímých volbách dokáţí, ţe by si posílení svých pravomocí zaslouţili a de lege ferenda tak dojde v tomto směru k novelizaci Ústavy České republiky. Postavení hlavy státu v České republice není ukončené, proto je potřebné dosud získané poznatky doplňovat, analyzovat, přehodnocovat a v souladu s tímto se zamýšlet nad případnou novelizací Ústavy České republiky. Proto bych doporučil, aby o případné změně proběhla širší politická debata a zejména důkladné ústavněprávní řešení daného problému. Do své práce jsem rovněţ zařadil kapitolu, která pojednává o prezidentských volbách na Slovensku. Komparací se Slovenskou republikou jsem chtěl demonstrovat 69

odlišný vývoj ústav obou států, kdy se naši sousedé vydali cestou zavedení přímé volby jiţ v roce 1999. Je však otázkou, jak jsou občané Slovenské republiky s touto moţností spokojeni, jiţ jen z toho důvodu, ţe stále klesá volební účast. Ve své práci jsem se rovněţ zmínil o podané obţalobě proti bývalému prezidentovi Václavu Klausovi kvůli velezradě. Zde bude jistě velmi zajímavé sledovat, jak se s ţalobou vypořádá plénum Ústavního soudu České republiky, zdali dospějí k závěru, ţe argumenty 38 senátorů jsou natolik pádné a činy Václava Klause natolik závaţné, ţe se tento skutečně dopustil velezrady. Osobně se domnívám, ţe se ze strany senátorů nejedná o příliš šťastný krok, jelikoţ za prvé funkční období Václava Klause jiţ uplynulo a za druhé, i kdyţ byla amnestie určitým unáhleným, a ne zrovna precizně zpracovaným krokem, nelze v ní spatřovat prvky natolik závaţného trestného činu, jakým velezrada bezesporu je. Ostatní argumenty uváděné v obţalobě jiţ povaţuji pouze za zástupné. Doufám, ţe jsem cíl daný si v úvodu své diplomové práce naplnil. Pokud jde o výhled do budoucna, zde bude zajímavé sledovat především, jak se k prezidentské funkci postaví nově zvolený prezident Miloš Zeman a potaţmo, jakým způsobem a s jakým výsledkem proběhnou další přímé prezidentské volby v roce 2018. Tyto totiţ ukáţí, jakým směrem se dál bude vyvíjet úřad prezidenta republiky a zdali bude nutné nějakým způsobem novelizovat Ústavu České republiky.

70

SEZNAM POUŢITÝCH PRAMENŮ Bibliografie 1. BARTL, Július. Lexikón slovenských dejin. Bratislava:

Slovenské pedagogické

nakladatelství, 1997, 194 s. ISBN 8008025247. 2. CÍSAŘ, Čestmír. Moji českoslovenští presidenti. 1. vyd. Praha: Slávy dcera, 2006, 134 s. ISBN 8090372503. 3. DANČÁK, Břetislav a Vojtěch ŠIMÍČEK. Aktuálnost změn Ústavy ČR. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 1999, 315 s. ISBN 8021022507. 4. DRGONEC, Ján. Ústava Slovenskej republiky: komentár. 2. vyd. Šamorín: Heuréka, 2007, 1197 s. ISBN 9788089122387. 5. GRONSKÝ, Ján. Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa. 2. vyd. Praha: Univerzita

Karlova

v

Praze,

nakladatelství

Karolinum,

2002,

266

s.

ISBN 8024605201. 6. FILIP, Jan. K některým otázkám parlamentní volby prezidenta republiky. In: sborník Postavení prezidenta v ústavním systému ČR. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2008, 236 s. ISBN 9788021045200. 7. FILIP, Jan, Zdeněk KOUDELKA, Jiří KROUPA, Jan SVATOŇ, Vojtěch ŠIMÍČEK a Renata VLČKOVÁ. Soudobé ústavní systémy. 2. dopl. a upr. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, 241 s. ISBN 8021025204. 8. HUBENÁK, Ladislav. Slovenské a československé dějiny štátu a práva v rokoch 1918 – 1945. 1. vyd. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 1998, 172 s. ISBN 8080559155 9. CHRASTILOVÁ, Brigita a Petr MIKEŠ. Prezident republiky Václav Havel a jeho vliv na československý a český právní řád. 1. vyd. Praha: ASPI, 2003, xviii, 565 s. ISBN 8086395634. 10. JIRÁSKOVÁ, Věra. Interpretace Ústavy České republiky a Ústavy Slovenské republiky: evropeizace ústavních systémů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2007, 181 s. ISBN 9788087146002. 11. KLÍMA, Karel. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 901 s. ISBN 9788073801403. 71

12. KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, 759 s. ISBN 8073800004. 13. KOPEČEK, Lubomír. Éra nevinnosti. Česká politika 1989 - 1997. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2010, 377 s. ISBN 9788087029985. 14. KOUDELKA, Zdeněk. Prezident republiky. Praha: Leges, 2011, 223 s. ISBN 9788087212950. 15. KOUDELKA, Zdeněk. Změny postavení prezidenta na Slovensku a v Čechách, na Moravě a Slezsku. In: Aktuálnost změn Ústavy ČR. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999, 315 s. ISBN 8021022507. 16. KUBÁT, M. Konference - přímá volba prezidenta. Praha: Senát Parlamentu České republiky, 2011. 17. MATOUŠEK, Stanislav a Stanislav ZDOBINSKÝ. Štátné právo ČSSR. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1987. 482 s. 18. MOSNÝ, Peter. České a slovenské dějiny štátu a práva po roku 1918. 2.vyd. Košice: UPJŠ, 1994, 199 s. ISBN 8070973609. 19. PALUŠ, Igor, Ludmila SOMOROVÁ, Ladislav OROSZ. Česko – Slovenské štátné právo. Košice: UPJŠ, 2002, 210 s. ISBN 8070975865. 20. PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. Část 1. 2. podstatně rozšířené a doplněné vydání. Praha: Linde, 2008, 797 s. ISBN 9788072016945. 21. PECHANEC, Pavel. Přímá demokracie v České republice. 1. vyd.. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, 182 s. ISBN 9788073577001. 22. SLÁDEČEK,

Vladimír,

Vladimír

MIKULE

a

Jindřiška

SYLLOVÁ.

Ústava České republiky. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, 935 s. ISBN 9788071798699. 23. SVÁK, Ján, Lubor Cibulka. Ústavné právo Slovenskej republiky: (osobitná časť). 2.

vyd.

Bratislava:

Bratislavská

vysoká

škola

práva,

2007,

648

s.

ISBN 9788088931638. 24. ŠIMÍČEK, V. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2008, 236 s. ISBN 9788021045200.

72

25. TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, a.s., 2008, 451 s. ISBN 9788090376670. 26. VODIČKA, Karel a Ladislav CABADA. Politický systém České republiky: historie a současnost. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2007, 374 s. ISBN 9788073673376. 27. ZIMEK, Josef. Ústavnost a český ústavní vývoj. 2. dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 179 s. ISBN 8021030585. Odborné články 1. GROSPIČ, Jiří a Miloš MATULA. K demokratické tradici Československého konstitucionalismu. Právník, 1998, č. 7 2. HAMUĽÁK, Ondrej. Dělba moci v České republice a Slovenské republice. Právní fórum, 2007, č. 10 3. KYSELA, Jan. Česká republika mezi poloprezidentským a parlamentním režimem? Politologická revue, 2006, č. 1 Internetové články 1. HAVEL, Václav. Jak volit mého nástupce? Přímo! [online]. 2002 [cit. 29. 1. 2013]. Dostupné z: http//www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=clanky&val=40_clanky. html&typ=HTML. 2. Poslanecký návrh, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů [online]. 2001 [cit. 30. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=1109&CT1=0 3. Poslanecký návrh, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů [online]. 2002 [cit. 31. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=95&CT1=0 4. Senátní návrh, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů [online]. 2002 [cit. 30. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=1433 5. Senát Parlamentu České republiky. Detail historie tisku [online]. 2012 [cit.

31.

1.

2013].

Dostupné

z:

http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/

historie?ke_dni=19.03.2012&O=8&action=detail&value=3047 73

6. Usnesení Vlády České republiky č. 1136 ze dne 7. listopadu 2001 [online]. 2001 [cit. 31. 1. 2013]. Dostupné z: http://racek.vlada.cz/usneseni 7. Vládní návrh, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, [online]. 2003 [cit. 31. 1. 2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=349&CT1=0 Internetové zdroje 1. www.ceskatelevize.cz 2. www.concourt.cz 3. www.nasipolitici.cz/cs/volby/volby-prezidenta-2013 4. www.nssoud.cz 5. www.volby.cz 6. www.zpravy.idnes.cz Právní předpisy 1. Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 2. Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 3. Zákon č. 271/1919 Sb., kterým se mění zákon o prozatímní ústavě. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 4. Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina ČSR. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 5. Zákon č. 1/1939 Sb., Ústava Slovenské republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 6. Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 7. Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 8. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR

74

9. Ústavní zákon č. 50/1975 Sb., kterým se doplnuje čl. 64 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 10. Ústavní zákon č. 206/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších předpis. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 11. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 12. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Ústavní zákon č. 460/1992 Sb. Ústava Slovenskej republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 13. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 46/1999 Z.z o spôsobe voľby prezidenta Slovenskej republiky, o ľudovom hlasovaní o jeho odvolaní a o doplnení niektorých ďalších zákonov, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR Judikatura 1. Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. III. ÚS 36/98. 2. Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. ledna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 27/12.

75

SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ČSSD

Česká strana sociálně demokratická

DEU

Demokratická unie

KDU-ČSL

Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová

KSČ

Komunistická strana Československa

KSČM

Komunistická strana Čech a Moravy

ODA

Občanská demokratická aliance

ODS

Občanská demokratická strana

OF

Občanské fórum

SPOZ

Strana práv občanů ZEMANOVCI

SPR-RSČ

Sdruţení pro republiku – Republikánská strana Československa

SZ

Strana zelených

US

Unie svobody

VV

Věci veřejné

76