Volby a volební systémy

Volby a volební systémy Obsah kapitoly

1. 2. 3. 4. 5. 6.

Studijní cíle

Doba potřebná ke studiu

Pojmy k zapamatování

Volby a atributy volebního práva Gerrymandering Volební systémy Většinové volební systémy Poměrné volební systémy Polopoměrné volební systémy

Pochopit význam volebního procesu Proniknout do členění volebních systémů Seznámi se s vývojem volebního práva Seznámit se s klíčovými pojmy, které souvisejí s volebním procesem Pochopit logiku volebních systémů Cca 60 minut studium distančního textu, po té se věnovat studiu doporučené literatury. Důrazně doporučuji použít při studiu zvýrazněnou literaturu. Samotný distanční text představuje kmenové učivo!

Volby Volební systém Ţeny a volební právo Hlasovací právo Volební obvod Skrutinium Volební systémy - členění Výhody a nevýhody jednotlivých volebních systémů

Úvod

Volby jsou pouze jedna z technik, jak lze vybírat a ustavovat kandidáty. K obsazování postů můţe také docházet rodem (dědictvím), losem, kooptací (například Federální shromáţdění v letech 1989 - 1990), konkurzem, aklamací (veřejný projev souhlasu) nebo plebiscitem (pouze formou ano - ne, například bývalé volby v ČSSR - vhodit nebo nevhodit jedinou kandidátku). V tomto distančním textu se budeme zabývat stručnou charakteristikou voleb, funkcí voleb, dalšími atributy tohoto procesu a v ne-

spolední řadě volebními systémy.

Výkladová část

Pod pojmem volby můţeme vnímat proces, podle něhoţ dochází k výběru kandidátů do obsazovaných volebních zastupitelských orgánů. Volby a atributy volebního práva

Politolog P. Calvet rozlišuje dvě základní funkce voleb: 1/ výběr kandidátů 2/ výběr určitého volebního programu Mezi další funkce voleb v demokratické m rámci jsou: a) Funkce legitimační - tzn., ţe volby jsou spojeny s přenášením důvěry voličů na konkrétní politickou reprezentaci b) Funkce výběru - tato funkce je spojena s formováním politicky nejpřijatelnější varianty reprezentace na základě názoru voličstva c) Funkce integrační - umoţňuje sjednocování názorů různých politických subjektů a následně vede ke sníţení konkurenčního boje d) Funkce kontrolní - tato funkce umoţňuje alternaci (střídání) politiky, tedy změny ve vládě odráţející hodnocení výsledku činnosti předchozích zastupitelů e) Funkce posilování občanského vědomí - připomíná podíl občanů na politickém ţivotě společnosti Pozor: základním i znaky svobodných a demokratických voleb je svoboda nabídky a možnost výběru - tím vzniká místo pro konkurenci programů reprezentovaných politickými stranami, hnutími respektive konkrétními kandidáty. Nezbytnou součástí voleb je převedení hlasů voličů na poslanecké mandáty, tj. určení, kteří kandidáti získají mandát. S pojmem voleb také souvisí volební právo, to znamená právo volit (aktivní volební právo) a právo být zvolen (pasivní volební právo).

Volební právo můţe být: Všeobecné Tajné nebo veřejné Rovné Přímé Nepřímé Aktivní Pasivní Jako právo občana Jako povinnost občana Volební právo jako individuální právo občana - vychází z pojetí individuálních práv občana v tradici Johna Locka) a nechává účast na volbě v rukou občana. Volební právo jako povinnost - existují země, kde je neúčast ve volbách sankciována pokutou. Volební právo je zde pojímáno jako „veřejná funkce“, a proto je zde i povinnost chodit k volbám. Mezi tyto země patří: Rakousko, Řecko, Lucembursko, Itálie, Lichtenštejnsko, Turecko, Austrálie, Belgie, Brazílie, Argentina nebo Mexiko. Všeobecné volební právo - kolébkou všeobecného volebního práva je Francie, kde se první všeobecné volny uskutečnily v roce 1789, volby však byly veřejné. Dalším průkopníkem všeobecného volebního práva byly USA, kde došlo k rozšíření všeobecného volebního práva na všechny bílé Američany v letech 1820- 1850 V roce 1870 bylo schválením 15. Dodatku k ústavě zakázáno popírat volební právo z rasových důvodů, ale fakticky k tomuto omezování docházelo. V Evropě bylo všeobecné volební právo zavedeno v roce 1848 a vázalo se na kantonální občanství - to je zachováno dodnes. V roce 1866 bylo všeobecné právo zavedeno v Něm za Bismarcka. České země - dle všeobecného volebního práva se zde volilo v roce 1896 a 1907.

Volební právo žen - mezi průkopníky volebního práva pro ţeny

byl anglický filosof John Stuart Mill, který zdůrazňoval bezvýznamnost rozdílu pohlaví ve vztahu k politickým procesům. Mezi průkopníky ţenského volebního práva patří: Nový Zéland (1893), Austrálie, Finsko (1906), Dánsko (1915), ale také například Československo (1918). K výraznému rozšíření volebního práva pro ţeny došlo aţ v období mezi světovými válkami, kdy ţeny získaly volební právo rovnou ve 28 zemích světa. K dalšímu prosazování volebního práva pro ţeny docházelo také po druhé světové válce například ve Francii, Itálii, Belgii, Rumunsku či Jugoslávii. Obecně platilo, ţe v zemích se silnou tradicí katolického náboţenství se volební právo pro ţeny prosazovalo obtíţněji. Snad nejhůře na tom byly ţeny ve Švýcarsku, kdy ţeny volební právo na federální úrovni získaly aţ v 70. letech 20. století. Aktivní volební právo - představuje oprávněnost občanů účastnit se volebního aktu svým hlasem podílet na sloţení voleného orgánu. Kritéria pro aktivní volební právo jsou: Věková hranice dospělosti - ve většině demokratických zemí 18 let, v některých zemích například 21 maximální omezení je 25 let věku Státní občanství Způsobilost k právním úkonům Někde můţe být výkon aktivního volebního práva omezen z důvodu výkonu trestu odnětí svobody - Velká Británie Jaká byla omezení aktivního volebního práva v minulosti? Majetkový cenzus - volit mohli pouze majitelé pozemků či domů Daňový cenzus - volební právo bylo vázáno na výši daňových odvodů Gramotnost voličů - ti co neuměli psát, nemohli volit Etnické omezení - například v případě černochů v USA nebo v Jihoafrické republice během Apartheidu Pasivní volební právo - je právo být volen. I toto právo je omezeno věkem nebo neslučitelností na nějakou jinou funkci. Rovné volební právo - znamená, ţe hlas kaţdého jednotlivce má stejnou váhu.

S rovností volebního práva souvisí i otázka hranic volebních obvodů a o omezení manipulace s jejich hranicemi a tím i s následnými volebními výsledky. Platí totiţ pravidlo, ţe určitým posunutím hranic volebního obvodu se dá ovlivnit výsledek voleb a to většinou tak, aby se favorizoval určitý kandidát - toto platí u většinových volebních systémů.

Gerrymandering

Volební systémy

Princip zvýhodnění jiného kandidáta se týká především volebních obvodů se silně koncentrovanou menšinou (například černošskou). Pokud například chceme, aby ve volebním obvodu, kde je silná koncentrace černošských voličů, zvítězil bělošský kandidát, tak jej můţeme rozdělit na dva nebo tři menší obvody. Tím pádem má bělošský kandidát větší šanci, neboť černošské voličstvo je „roztříštěné“ (tím, ţe se na území původně jednoho volebního obvodu vytvoří obvody tři). Tento příklad se stal v roce 1812 v USA. Volební obvod se změnil tak, ţe vypadal jako „mlok“ (anglicky mander), změnu tehdy podepsal senátor E. Gerry proto se tato nekalá technika, která je jiţ zakázána nazývá „Gerrymandering“.

VOLEBNÍ SYSTÉMY Pod pojmem volební systém vidíme především pravidla způsobu přepočtu hlasů voličů na jednotlivé mandáty. Nejjednodušší členění volebních systémů je na systémy poměrné a systémy většinové. Klíčové je tedy to, zda se hlasy přepočítávají v poměru či nikoliv. Jinými slovy zaleţí na tom, zda-li vítěz bere vše nebo zdali se vítězství rozdělí a tím pádem, zdali se rozdělí i mandáty mezi jednotlivé kandidáty. Proporcionalita (poměrnost - spravedlivost rozdělení hlasů) záleţí jednak na typu volebního systému, ale také na charakteru volebního obvodu. Právě charakter volebního obvodu je vedle samotného způsobu přepočtu hlasů významným faktorem, který ovlivňuje proporcionalitu výsledků. Platí., ţe čím je volební obvod větší (čím více mandátů se ve volebním obvodu obsazuje) tím je i větší i proporcionalita výsledků. Například v Nizozemí nebo na Slovensku je volebním obvodem celá země. Jinými slovy, velikost volebního obvodu ovlivňuje proporcionalitu výsledků voleb (čím větší počet obsazovaných mandátů v rámci volebního obvodu, tím vyšší proporcionalita výsledků voleb).

Co se týče samotné velikosti volební obvodů, tak ty mohou být maximálně tak velké, kolik je počet volených poslanců. Pokud je však volební obvod malý, a je v něm obsazován pouze jeden mandát, jedná se jistě o většinový volební systém. V rámci těchto volebních obvodů pak obvykle dochází k velké disproporcionalitě výsledků, neboť řada hlasů propadá. Pokud se v rámci volebního obvodu rozděluje více mandátů (tj. minimálně dva) jedná se ve většině případů o poměrný volební systém. Vícemandátové VO ve většinových systémech To však není pravidlem, jelikoţ více mandátové volební obvody můţeme nalézt také ve většinových systémech. V těchto volebních obvodech se však mandáty nerozdělují dle poměru, ale jsou výhradně odměnou pro vítěze. Například v pětimandátovém volebním obvodu získá mandát prvních pět kandidátů, kteří obdrţeli nejvyšší počet hlasů, a to bez ohledu na rozdíl hlasů mezi nimi. Druhy volebních systémů: -

Poměrné

-

Polopoměrné (smíšené)

-

Většinové

VĚTŠINOVÉ VOLEBNÍ SYSTÉMY V rámci většinových systémů získává vítěz všechny mandáty, které jsou v daném volebním obvodu přidělovány. V drtivé většině jsou pro většinové volební systémy typické jednomandátové volební obvody. Nejsrozumitelnější členění většinových systémů je na: Relativně většinové o Jednokolový většinový volební systém o

Block vote

o Cumulativ vote o Point vote o Party block vote Absolutně většinové o Dvoukolový většinový volební systém o Systém alternativního hlasování

RELATIVNĚ VĚTŠINOVÉ VOLEBNÍ SYSTÉMY

Duvergerova typologie stran

Fungují na logice tzv. „prosté „ většiny, která je nejlépe dosaţitelná. Mandát získává ten kandidát, který získá nejvíce hlasů (tzn., nemusí získat nadpoloviční - absolutní většinu, čili nejméně 50% hlasů a jeden hlas). V takovém systému se tedy můţe teoreticky stát, ţe zvítězí kandidát, který získal například pouze 35% hlasů, za předpokladu, ţe ţádný jiný kandidát neobdrţel hlasů více. Jednokolový systém (označovaný také jako plurality system nebo first past the post system) - uţívá se například ve volbách do dolní komory britského parlamentu. Tento systém je nejčastěji uţívaným volebním systémem, pouţívá jej zhruba 68 zemí pro parlamentní volby: Velký Británie, USA, Kanada, Indie, Nový Zéland. Volí se v jednomandátových volebních obvodech, jejichţ počet je stejný jako počet obsazovaných mandátů. V kaţdém volebním obvodu mandát získává kandidát s nejvyšším počtem hlasů. Tento druh volebního systému podporuje dvě nejsilnější strany, naopak třetí stany jsou znevýhodňovány. Silné strany v tomto typu vo-

lebního systému bývají nadreprezentovány, naopak slabší strany jsou znevýhodňovány - viz následující tabulka. Příklad voleb ve velké Británii v roce 1983.

Konzervativci Labouristi Liberálové

Procenta hlasů 42,4% 27,6% 25,4%

Měli získat 276 179 165

Získali 397 209 23

Rozdíl + 121 + 30 - 142

Tabulka znázorňuje procentní rozloţení hlasů mezi britskými Konzervativci, Labouristy a Liberály. Všimněte si, jak volební systém znevýhodňuje třetí stranu při rozdělování mandátů (viz první a čtvrtý sloupec naší tabulky)

Block Vote - „blokové hlasování“ Je obdobou jednokolového volebního systému, ale odehrává se ve vícemandátových obvodech. Kaţdý volič má tolik hlasů, kolik se v daném obvodě obsazuje mandátů. Kaţdá strana nabízí volnou kandidátku (rozuměna kandidátka, kterou můţe volič libovolně upravovat). Volič pak své hlasy můţe rozdělit mezi kandidáty dle svého uváţení. Hlasy však nelze kumulovat (volič nemůţe dát jednomu kandidátovi více hlasů). Po té jsou kandidáti seřazeni podle počtu hlasů, které získali. Vítězí „x“ kandidátů, kteří získali nejvíce hlasů (například v pětimandátovém VO je zvoleno 5 kandidátů, kteří získali nejvíce hlasů). Kandidáti A B C D E Počet hlasů 6.000 50.000 15.000 20.000 10.000 1 mandát 1 mandát 1 mandát Tabulka znázorňuje třímandátový volební obvod. Všimněte si, ţe kandidát B získal o 35 tis. Více hlasů neţ kandidát C, přesto oba dva získají jeden stejný mandát., a to i navzdory rozdílu hlasů, který kaţdý z nich získal. Uţívá se: Bermudy, Kuvajt, Thajsko, Filipíny Cumulative Vote - „kumulativní hlasování“ Je modifikací blokového hlasování. V tomto systému můţe volič své hlasy kumulovat. To znamená, ţe j můţe své hlasy rozdělit několika kandidátům nebo méně kandidátům neţ je voleno, dokonce můţe všechny své hlasy dát pouze jednomu kandidátovi. Point vote - „bodové hlasování“

Jedná se obdobu Cumulative vote, ale s tím rozdílem, ţe volič oplývá více hlasy, neţ je počet mandátů, které jsou ve volebním obvodě obsazovány. Své hlasy rovněţ volič můţe kumulovat. Party block vote - „stranické blokové hlasování“ Tento volební systém se liší podobou hlasovacích lístků. Namísto kandidátů si volič vybírá mezi jednotlivými kandidátkami politických stran. Volič má jeden hlas, který dává pouze kandidátní listině. Vítězná kandidátka získává všechny mandáty, které jsou ve volebním obvodě rozdělovány. Z hlediska proporcionality je tento systém nejméně proporční ze všech volebních systémů. Pouţívá se například v Singapuru, Libanonu či v Tunisku. SYSTÉMY ABSOLUTNÍ VĚTŠINY U těchto systémů nestačí „být první“, neboť tyto systémy vyţadují absolutní vítězství, tj. získání nadpoloviční většiny všech odevzdaných hlasů. Mezi systémy absolutní většiny patří dvoukolové většinové systémy a alternativní hlasování. Dvoukolové systémy Dvoukolový většinový volební systém - Jiţ název nám napovídá, ţe volba probíhá ve dvou kolem., Formy dvoukolového většinového volebního systému jsou různé. Zpravidla je však umoţněno zvolení kandidáta jiţ v prvním kole za předpokladu, ţe tento kandidát získá nadpoloviční většinu všech odevzdaných hlasů. Pokud se tak nestane, koná se druhé kolo, kam postupují dva nejsilnější kandidáti z kola prvního. Výsledky druhého posléze logicky zajistí nadpoloviční většinu jednomu ze dvou postoupivších kandidátů. Takto se volí například do českého Senátu. D národních parlamentů se tímto volebním systém volí v dalších cca 30 zemích, často i v prezidentských volbách (Slovensko, Francie). Ve francouzských parlamentních volbách vnímají dvoukolový systém í trochu jinak. V případě voleb do tamního Národního Shromáţdění postoupí do druhého kola kaţdý kandidát, který získal alespoň v prvním kole alespoň 12,5 procenta. V druhém kole pak jiţ rozhoduje zásada „vítěz bere vše“. Můţe být dvoukolový systém ve Francii ve volbách do Národního shromáţdění něčím prospěšný? Z pozice voliče je to skutečnost, ţe v prvním kole můţe volit volič zcela upřímně, teprve v druhém kole volí strategicky. Zatímco v prvním kole volí volič srdcem, v druhém jiţ volí menší zlo, jinými slovy volí strategicky. Giovanni Sartori 1. Kolo trefně označuje jako selekci, zatímco 2. Kolo je dle jeho názoru skutečná elekce (volba). Avšak i z pohledu politických stran má francouzský dvoukolový systém své výhody. Díky existenci druhého kola je nutí, po prvním kole, uzavírat předvolební koalice, čímţ napomáhá k defragmentaci politického spektra a naopak strany podněcuje spíše ke kooperaci neţ ke zvyšování vzájemné rivality.

Alternativní systém hlasování - tento systém má stejné výstupy jako dvoukolový volební systém avšak s jedním rozdílem, volič nemusí k volbám dvakrát. Logika tohoto systému stojí na principu preferenčních hlasů. Volí se opět v malých jednomandátových volebních obvodech. Volič dostane seznam se jmény kandidátů, a před kaţdé (resp. minimálně jedno) jméno kandidáta napíše na kterého místo ho preferuje. Jinými slovy podle čísel 1,2,3,4, …. 8 označí kandidáty na volebních listinách podle toho, v jakém pořadí by je volil. Toto pořadí píše pro případ, kdyby kandidát označený jako číslo 1 neměl dostatek hlasů na zvolení. V tomto případě dochází k přenesení hlasu voliče na kandidáta číslo 2 a tak dále (hlas se přenáší na jiného kandidáta v případě, pokud nemá jeho drţitel šanci na zvolení). PO odevzdání volebních lístků se nejprve sečtou první preference u kaţdého z kandidátů. Pokud některý z kandidátů získá 50% + 1 hlas „jedniček“, získává mandát. V případě, ţe tomu tak není, nastává přerozdělování „dvojek“ a následných hlasů do té doby, dokud někdo nezíská mandát. Představme si jednomandátový volební obvod, kde je nutné k získání mandátu získat alespoň 50001 hlasů (celkový počet hlasů je 100 000). Kandidáti Počet hlasů

A 40.000

B 25.000

C 20.000

D 15.000

Z výše uvedeného přehledu vidíme, ţe kandidát D získal nejméně hlasů a proto se vyřadí. Následně zjistíme jeho počet „druhých“ u kandidáta D a zjistíme, ţe počet druhých hlasů je rozvrţen takto: ¨ Počet II. hlasů kandidáta D: A 2.000 B 3.000 C 10.000

Tyto II. hlasy se přičtou zbylým kandidátům: Kandidáti Počet hlasů

A 42.000

B 28.000

C 30.000

Sčitatelé zjistili, ţe opět nikdo nezískal nadpoloviční většinu všech hlasů. Proto se vyřadí další nejslabší kandidát, tentokrát kandidát „B“ a opět je zjistí jeho druhé hlasy pro ostatní kandidáty: Počet druhých hlasů kandidáta B: A

4.000 C 14.000 D 10.000 (ten jiţ ale vypadl)

Hlasy pro kandidáty se opět přičtou k hlasům pro zbylé kandidáty „A“ a „C“ Kandidáti

A

C

Počet hlasů

46.000

44.000

Opět se zjišťuje, ţe nikdo nemá nadpoloviční většinu (kandidáta C nevyřazujeme, neboť by pak zbyl jediný kandidát „A“). Proto přijdou na řadu „třetí“ preferenční hlasy toho kdo jiţ vypadl (v našem případě kandidáta D), Počet druhých hlasů kandidáta B: A 4.000 C 14.000 D 10.000 - z toho třetí Preference: A 2.000 C 8.000

Zjišťuje, ţe třetí hlasy kandidáta D jiţ rozhodly, neboť kandidát C má 52 000 hlasů. Kandidáti Počet hlasů

Poměrné volební systémy

A 48.000

C 52.000

POMĚRNÉ VOLEBNÍ SYSTÉMY Poměrné volební systémy se od většinových liší především, ţe akceptuje poměrnost výsledků voleb. Jinými slovy poměrný volební systém vítězství rozdělí, a to poměrně, dle počtu hlasů, který kaţdý kandidát získal. Neexistují zde jednomandátové volební obvody. Převod hlasů na mandáty se děje prostřednictvím volebních formulí a dělitelů. Obecně rozlišuje dna základní typy poměrných volebních systémů: I. Systém využívající kandidátní listiny II.

Systém jednoho přenosného hlasu, tzv. Single Transferable Vote

Ad I) Systémy kandidátních listin Členíme je na: a) Přísně vázané kandidátky - coţ jsou stranické kandidátky, kde voliči nemohou ţádným způsobem upravovat pořadí kandidátů na kandidátce. Volič zkrátka hlasuje pro

kandidátní listinu jako celek. Přísně vázané kandidátky vyuţívá například Španělsko nebo Portugalsko. b) Vázané kandidátky - tento typ kandidátních listin umoţňuje udělování preferenčních hlasů, a to buď jednoho preferenčního hlasu (Nizozemí, Dánsko) nebo více (ČR, Řecko, Norsko c) Volné listiny – tento typ kandidátky nechává voliči maximální volnost. Volič si vlastně svou kandidátku vytváří sám, můţe kandidáty škrtat, nebo dokonce můţe dopisovat jiné kandidáty. Volič můţe dávat preferenční hlasy i kandidátům z jiných stran, jde tedy o hlasování napříč stranickými listinami. Tomuto způsobu volby se říká panašování. Faktory ovlivňující výsledky voleb

Jaké proměnné (technické faktory) ovlivňují následný výsledek voleb? 1) Velikost volebních obvodů 2) Volební formule a dělitelé 3) Uzavírací klauzule 4) Počet a charakter skrutinií Ad1) velikost volebních obvodů Velké a menší obvody mají své výhody i nevýhody. Jak jiţ bylo řečeno, platí, ţe čím větší velikost volebního obvodu tím je zajištěna větší proporcionalita výsledků a naopak (připomínám, ţe velikost volebního obvodu se počítá podle počtu mandátů, které se v něm volí). Výhodou menších volebních obvodů je naopak bliţší vazba kandidáta na voliče, pokud je naopak volební obvod velký (v některých příklad volební obvod tvoří jedna země) anonymita kandidátů vzrůstá, volič pak volí spíše ideologii neţ -li jednotlivé kandidáty. Ad2) volební formule Pod těmito pojmy se skrývá především způsob, jakým se hlasy voličů přepočítávají na mandáty pro jednotlivé kandidáty a politické strany. Volební formule dělíme na volební kvóty a volební dělitele. Volební kvóty

Nevýhodou volebních kvót je především skutečnost, ţe nedokáţou rozdělit všechny mandáty Tyto formule operují s: V - coţ je celkový počet odevzdaných hlasů S - celkový počet mandátů Q - kvóta , s jejíţ pomocí jsou posléze přisuzovány mandáty politickým stranám

Hareova kvóta: Q = jedná se o nejjednodušší formuli, dělí počet všech platných hlasů počtem mandátů, zjištění je kvóta Q, přičemţ rozhoduje pravidlo, ţe kolikrát se Q vejde to do počtu hlasů, které strana získala, tolik obdrţí mandátů. Nalezneme ji v Belgii, Estonsku, Slovinsku a v Rakousku. Hare -Niemeyerova formule: s = v Tato rovnice nevypočítává kvótu, ale přímo mandáty jednotlivým stranám. Malá písmena ve vzorci označují hodnoty příslušné strany. I pro tuto formuli je typický velký počet nerozdělených mandátů. Pouţívá se pro volby do německého Bundestagu.

Hagenbach - Bischoffova kvóta:

Q=

Jedná se o vylepšení Haerovy kvóty a chová se, jakoby rozdělovala o jeden mandát více. Tím se sníţí výše kvóty, který umoţní rozdělit více mandátů. Uţívá se v Řecku.

Droopova kvóta:

Q=

+1

Patří irskému volebnímu systému (viz dále). Tato kvóta minimalizuje moţnost přidělení mandátu „navíc“.

Kvóta Imperiali:

Q=

Q=

(posílená forma)

Tato kvóta přičítá k mnoţství mandátů dvojku nebo trojku. Je povaţována za nejméně proporční. Nelze si ji plést s dělitelem Imperiali. Většinou nejsou kvóty schopny přidělit všechny mandáty, a rovněţ zůstává velký počet zbytkových hlasů. Proto existují nástroje, které jsou schopny obsadit neosazené mandáty na základě zby-

lých hlasů. V rámci téhoţ obvodu je jedná o:

-

Metodu největších zbytků (zbylé strany přidělí těm stranám, které mají největší počet nevyuţitých mandátů)

-

Metodu největších průměrů (mandáty získají ty strany, které mají největší průměr hlasů připadající na následující mandát, o jehoţ přidělení se jedná)

Na úrovni vyšších volebních obvodů se aplikují odlišné způsoby, kdy mandáty nepřidělené pomocí kvót jsou převedeny od volebního obvodu na vyšší úrovni. Ve druhém skrutiniu pak mohou být opět k rozdělení mandátu pouţity kvóty nebo je moţné pouţít jiné metody. Volební dělitelé volební dělitelé odstraňují problémy s nepřidělenými mandáty, protoţe je přímo alokují postupně jednotlivým stranám podle aktuálních průměrů hlasů na mandát. Mandáty jsou vţdy rozděleny v jediném skrutiniu. Počet získaných hlasů za kaţdou stranu se dělí řadou čísel, dokud nejsou rozděleny všechny mandáty. Volební dělitelé pracují na principu řady dělitelů a práce podle podoby této řady rozlišujeme: a) D´Hondtův dělitel - počet získaných hlasů pro kaţdou stranu se dělí řadou čísel 1;2;3;4 … Najdeme jej v Rakousku, Belgii, na Islandu, v Polsku či v Turecku.

Voleno 7

mandátů:

Řada:

1 2 3 4

Počet mandátů:

Strana A 40 000 hlasů 40 000

Strana B 28 000 hlasů 28 000

Strana C 22 000 hlasů 22 000

Strana D 10 000 hlasů 10 000

20 000 13 333 10 000 3

14 000 9 333 7 000 2

11 000 7 333 5 500 2

5 000 3 333 2 500 0

b) Sainte - Lague - pouţívá řadu lichých čísel 1,3,5,7 … proto posilují malé a středně velké strany na úkor velkých stran. Vyuţívá se v Bosně a v Lotyšsku.

c) Modifikovaný Saint Lague, upravuje první cifru v číselné řadě na 1,4 tak číselná řada posléze vypadá následovně: 1,4; 3; 5; 7; 9… Zvýšení první cifry znesnadňuje malý stranám získání mandátu. Uţívá se ve Švédsku, Norsku a Dánsku. d) Dělitel Imperiali dělí řadou čísel počínaje dvojkou: 2;3;4;5;6 … Tím výrazně zvýhodňuje velké strany. e) Dánský dělitel - dělí číselnou řadou 1;4;7;10 … výrazně zvýhodňuje velké strany f) Modifikovaný D´Hondt - je vynálezem českých zákonodárců. Upravuje opět první číslici v řadě, a to z čísla 1 na číslo 1,42. Řada pak vypadá následovně: 1,42; 2; 3; 4… Tento dělitel se zrodil jako kompromis mezi ČSSD a ODS.

Dánský St-Lague

Modif.St.Lague

D´Hondt

zvýhodňuje malé strany

Modif.D´Hondt

Imperiali

zvýhodňuje velké strany

Výše vedené schéma znázorňuje, ţe mezi nejdisproporčnější metody se řadí Dánský dělitel, který výrazně zvýhodňuje malé strany a dělitel Imperiali, který naopak výrazně zvýhodňuje strany velké. Ad 3) Uzavírací klauzule Je další z proměnných, která ovlivňuje zejména roztříštěnost politického spektra. Strany, které nepřekročí zákonem stanovenou procentní - tzv. uzavírací klauzuli, nemohou vstoupit do parlamentu, neboť nejsou vpuštěny do skrutinia pro rozdělování mandátů. Je velmi důleţité, na jaké procentní hranici je výše uzavírací klauzule. V ČR se jedná o 5 % vstupní hranici při volbách do PSP ČR V některých zemích je uzavírací klauzule aplikována na jednotlivých volebních obvodech. Klauzule můţe být navýšena pro koalice. To je také příklad České republiky, kde je uzavírací klauzule pro jednu stranu 5%, pro koalici dvou stran 10% a pro trojčlenné koalice 15% a více členné 20% hlasů. Ad4) počet a charakter skrutinií Jiţ zde bylo řečeno, ţe v rámci některých obvodů nedojde vţdy

k rozdělení všech mandátů. Důvodem mohou být velké volební obvody, které následně nerozdělí všechny mandáty, proto také mají několik úrovní tak, aby byly všechny mandáty rozděleny. Výhodou velkých obvodů je vyšší proporcionalita výsledků naopak malé obvody jsou více disproporční, ale zachovávají silnější vazbu mezi voličem a kandidátem. Proto se mnohdy, aplikuje více skrutinií, která umoţní zachovat jednak proporcionalitu výsledků, ale také rovněţ dostatečné sepětí kandidáta s volebním obvodem. Můţeme rozlišit mezi dvěma typy volebních obvodů, které vyuţívají více skrutinií: Zbytkové mandáty ze zbytkových hlasů - kdy se zbytkové hlasy a zbytkové mandáty rozdělují a sčítají na vyšší úrovni Kompenzační mandáty na vyšší úrovni k rozdělování tzv. kompenzačních mandátů (jejich počet je dán předem volebním zákonem). Kompenzační mandáty jsou na rozdíl od mandátů „klasických“ (získaných v základních volebních obvodech) většinou rozdělovány na celostátní úrovni. Na základě všech hlasů je posléze vypočteno ideální rozloţení všech mandátů v rámci celé země, jednotlivým stranám se od jejich celkového výsledku odečítají ty mandáty, které jiţ získaly v základních volebních obvodech. Výsledek odečtu dává počet kompenzačních mandátů, který strana obdrţí. Kompenzační mandáty se uţívají v SRN, Švédsku, Dánsku, Islandu, Nová Zéland)

Ad II.) Jednojmenné přenosné hlasování (STV - Single Tranferable Vote) Je kategorií poměrných volebních systémů, která je vyuţívána především v Irsku, ale také na Maltě. Voliči v něm nevolí strany, ale jednotlivé kandidáty, které mohou seřadit pomocí číselné řady podle své osobní preference. Podstatným rozdílem (od Alternativního hlasování v Austrálii) je, ţe tento systém je aplikován ve vícemandátových volebních obvodech. Kaţdý kandidát, který chce získat mandát, musí získat minimálně hodnotu Droopovy kvóty. Jeho preferenční hlasy, které získal nad rámec této kvóty se posléze přerozdělují na všechny kandidáty, dokud nejsou obsazeny všechny mandáty. Jinými slovy, přerozdělován je přebytek hlasů, který není potřebný pro drţení mandátu

Polopoměrné systémy

POLOPOMĚRNÉ SYSTÉMY Zahrnují v sobě mechanismy, které nelze zařadit ani do většinových a ani do poměrných volebních systémů. Patří sem: Limitované (omezené) hlasování (LV - Limited vote) Podobné blokovému hlasování (viz většinové volební systémy), kde má volič tolik hlasů, kolik se volebním obvodě volí poslanců. Limitované hlasování je charakterizováno tím, ţe volič má méně hlasů, nikoliv však minimálně jeden, ale aspoň dva. Pokud má volič pouze jeden hlas jedná se o jednojmenné nepřenosné hlasování (SNTV - Single non- transferable vote). Smíšené volební systémy Smíšené volební systémy kombinují prvky poměrné volby a většinové volby v rámci jediného voleného kolektivního orgánu. Existují dva typy smíšených volebních systémů Smíšený volební systém závislé kombinace - proporční i většinová sloţka jsou v rámci jednoho volebního systému na sobě závislé o Vyrovnávací smíšený volební systém - kdy jeho proporční část kompenzuje ztráty utrpěné ve většinové části. Jeho základem je německý volební systém z roku 1949 (označován také jako poměrný systém personalizovaného hlasování) o Podmíněný smíšený volební systém - je podobný vyrovnávacímu smíšenému, ale zatímco ve vyrovnávacím je poměrná kompenzační část vyuţita vţdy, zde dochází k jejímu pouţití v závislosti na výsledcích většinové části. Dnes se nepouţívá, dříve vyuţívalo např. Rumunsko. o Supersmíšený volební systém - vzácná forma smíšeného volebního systému. Spojuje více neţ jeden způsob kombinace většinové a proporční části. Vyuţíván v Maďarsku, Ekvádoru, Kamerunu či Čadu

Smíšený volební systém nezávislé kombinace - kdy naopak obě sloţky jsou v rámci jednoho volebního systému na sobě nezávislé o Koexistenční smíšený volební systém - stát je rozdělen na dvě části a v jedné jsou voleny mandáty většinovým způsobem a ve druhé pomocí poměrného volebního systému (vyuţívá se ve Francii do Senátu. o Navrstvující smíšený volební systém - je nejrozšířenějším smíšený volebním systémem. Postatou je existence dvou typů volebních obvodů (většinový a proporční) a dvou typů volebních systémů, které se vyuţívají na území celého státu. Volič má tedy dva hlasy, jedním volí proporčně a druhým většinově. Lze jej nalézt v Japonsku, Rusku, Litvě či Jiţní Koreji. o Fúzní smíšený volební systém - kombinuje proporční a většinový volební systém, nikoliv na celém území státu, ale uvnitř kaţdého volebního obvodu. V rámci volebních obvodů jsou tedy některé mandáty voleny většinově a některé proporčně. Pouţívá se ve francouzských komunálních volbách.

nutné prostudovat

V rámci samostudia si podrobně prostudujte fungování volebního systému v Německu. Zapamatujte si, čím je specifický a jak vlastně volič volí. Odpovědi na tyto otázky naleznete mimo jiné v této literatuře: Dvořáková a kol.: Komparace politických systémů - Základní modely demokratických systémů, VŠE, Praha 2008

shrnutí

Svobodné, všeobecné a pravidelně opakující se volby jsou nástrojem výběru politického establishmentu v kaţdé demokratické zemi. Volby jsou zároveň nástrojem, které poskytují legitimitu zvolené garnituře. Všeobecné volební právo., nebylo vţdy samozřejmostí, samozřejmostí nebylo ani volební právo ţen, které svůj vzestup zaznamenalo masověji v meziválečném období a v některých zemích aţ po druhé světové válce. K přepočtu hlasů na mandáty se pouţívají volební systému, jejichţ

škála je poměrně široká. Vedle stranických systémů jsou také volební systémy významných nástrojem ovlivňování charakteru politického systému.

otázky k zamyšlení

Literatura:

1. Popište alternativní moţnosti výběru vládnoucích mimo voleb. 2. Charakterizujte všeobecné hlasovací právo. 3. Jak se vyvíjelo volební právo ţen? 4. Jak souvisí velikost volebních obvodů s proporcionalitou výsledků voleb? 5. Vysvětlete pojem aktivní a pasivní volební právo. 6. Jaké jsou výhody a nevýhody většinových volebních systémů? 7. Jaké jsou výhody a nevýhody poměrných volebních systémů? 8. Co je to Gerrymandering?

Novák, Miroslav: Systémy politických stran, Sociologické nakladatelství, Praha 1997 Sartori, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství, Sociologické nakladatelství, Praha 2001 Fiala, P., Strmiska, M.: Teorie politických stran, Barrister&Principal, Brno, 1998 Novák, M.,. Lebeda, T.: Volební a stranické systémy ČR v mezinárodním srovnání, Aleš Čeněk, Praha 2004 - první kapitola Říchová, Blanka: Úvod do současné politologie, Portál, Praha 2002 Dvořáková a kol.: Komparace politických systémů - Základní modely demokratických systémů, VŠE, Praha 2008 Klíma, M.: Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha. Radix

Odkazy

www.volby.cz http://www.senat.cz/volby/index.php?ke_dni=22.05.2010&O =7 http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html