f
/ #
/
/
9 i T i\ I i X
Y ^ A T r > i-c r v # \ \# X \ i L Y
Ročník XI.
10 let Zpravodaje. Zpravodaji je deset let . . . Mnozí, kdo stáli u jeho kolébky a pomáhali mu při jeho prvních krocích po exilu odešli do neznáma, přišli jiní a stali se ne[en čtenáři, ale i přispěvateli a spolupracovníky. Všichni kolem za tu dobu poněkud sestárli, ale co na tom záleží! Zpravodaji je teprve deset let. Dávno už odhodil své dětské střevíčky cyklostilu a navštěvuje své exilní přátele ve svém úhledném novinovém vzhledu. Přichází ¡ednou za měsíc a vždy je vítán. Počet domácností — téměř ve všech koutech této planety — kde bývá hostem, se rok od roku stupňuje. Také doma na něj každý měsíc čekají a jde doslova z ruky do ruky. Přijde a pobeseduje o událostech z celého světa. Jasně a kriticky, otevřeně a od srdce. Zachoval si loulovskou lásku k rodné zemi a úctu k čistotě českého jazyka, uchoval si exulantskou čest a víru v užitečnost pevných zásad. Proto je oblíben u čtenářů upřímně hledajících pravdu. Proto se také těší nenávisti jen u křivých charakterů a ohnutých hřbetů. Ač je mu deset let — nebo snad právě proto — hnusí se mu omšelé fráze politikářských profesionálů a důležitých nul. Neimponuje mu ani sklerotická moudrost "demokratů", jejichž koketerie s bolševismem zahubila svobodu národa. Věří s Masarykem v "kácení model", které postavila lživá legenda. A především důvěřuje v budoucnost československého člověka v rodině svobodných lidí zítřejšího světa. Tuto důvěru uchovat a rozmnožit považuje za svůj úkol. Zpravodaji je teprve deset let . . . Snad má ještě hezký kus cesty před sebou, nežli se dočká jitra, k němuž se připravuje — Zatím chce být ¡en skromným světlem, orientačním bodem ve zmatené temnotě dneška, v tom tíživém dusnu, které předchází vysvobozující bouři šťastného rána. Zpravodaji je deset let . . . Pete.
FORMOVÁNÍ Richmondský "News Leader" přinesl nedávno pod uvedeným titulem zajímavou analysu t.zv. "intelektuálního typu", onoho typu, který dnes tak často vidíme v čele rozličných "mírových" crkcí, zejména na akademické půdě. Téměř vždy ¡de o liberály nebo levicově inklinující individua, která, jsou-li na neštěstí vysokoškolskými vychovateli, ovlivňují svým scestným myšlením americkou mládež. Charakteristika, kterou tak případně vyjádřil " N e w s Leader", v mnohém připomene našim čtenářům typy, s nimiž jsme se setkávali už doma. Víme, ¡ak neblahým způsobem přispěly k lámání národního charakteru a jakou zásluhu mají na dnešním osudu Československa. Nemylme se však: najdeme je dnes i v "protikomunistickém" exilu . . . List píše m.i.: . . . "Řící, že americká veřejnost nedůvěřuje inteligenci nebo tvůrčímu duchu by bylo adsurdní. Duchovní, právník, spisovatel, historik, ti všichni
r/ \\ \\# i 1§1
v
r ^
\ 1 J
CHICAGO,
x
A 1 I / J L ^ x
BŘEZEN
\\ / r l\ \ I
Alliance of Czechoslovak Exiles Published monthly by in Chicago
1 I /
I960
PARLAMENTNÍ VOLBY - VČERA A DNES. Bohdan Chudoba. dají tak snadno politickým snům — VOLBY V RAKOUSKU. Nejbližší soused naší vlasti, Rakousko, jako jim roku 1946 propadl, za stejných, prošlo zajímavými parlamentními vol- takřka totožných Okolností, český nábami, v kterých tak zvaná "lidová stra- rod, když odevzdal t a k velké procento na", vedená Josefem Klausem, získala svých hlasů apoštolům náboženství Karl po prvé absolutní většinu ve sněmovně. Marxe. Ríkáme-li, že Rakousko je nejbližší souAle i dnešní situace staví Rakušany sed naší vlasti, nemyslíme tím jen sou- před důležité rozhodování. Doposud, již vislost českých a rakouských dějin, kte- od své obnovy po Druhé světové válce, rá trvala od roku 1526 až do roku 1918. bylo Rakousko spravováno koalicí svých Myslíme tím spíše strukturu rakouské dvou hlavních stran, "lidové" a "sociálspolečnosti, velmi podobnou struktuře ně demokratické". Tato koalice nebyla společnosti české. jen výsledkem mezinárodní situace. ByRoku 1945, v měsících bezprostředně la také skoro technickou nutností, ponásledujících po Druhé světové válce, něvadž ani jedna ani druhá vedoucí strabyl i osud Rakouska velmi podobný o- na neměla ve sněmovně dostatečný posudu naší vlasti. A rozhodování, před čet křesel, aby mohla vládnout sama, kterým stáli Rakušané, se velmi podo- bez pomoci strany druhé. Lze jen očebalo rozhodování, před kterým stáli kávat, že každá taková koalice s sebou Češi. Připomeňme si, že tenkrát Raku- přinese všelijaká napětí a všelijaké krišany ani nenapadlo, aby vyhlašovali ně- tické okamžiky. A lze také chápat, že jakou košicky oktrojovanou ústavu a se pak vyskytne přání, na jedné nebo zakazovali kterékoli politické straně pří- na druhé straně, zbavit se koaličních zástup k volebním urnám. Toto rozhodnu- vazků a vládnout samostatně, n a zátí — rozhodnutí nepořádat žádné "Ko- kládě pouhé číselné většiny — j a k se šice" — nebylo nikterak Rakušanům u- to běžně děje na příklad ve Velké Brisnadněno přítomností okupačních armád. tanii. Mezi těmito armádami tenkrát nebylo Existuje však určitý podstatný rozdíl t a k ř k a rozdílu, poněvadž západní ar- mezi Velkou Britanii a Rakouskem. — mády se chovaly přesně podle pokynů z Kdežto obě vedoucí britské strany zahrMoskvy, A šlo o rozhodnutí tím obtíž- nují, každá sama o sobě, voličstvo ze nější, že o deset nebo jedenáct let dříve všech povolání a liší se vlastně od sebe došlo v Rakousku skoro k občanské jenom tím, že každá má s v ů j vlastní reválce a právě z kruhů "lidové strany" cept, podle kterého chce řídit britské vyrostl tenkrát autoritativní režim národní hospodářství, v Rakousku je toDollfussův a Schusehniggův, který pak mu jinak. I tam jsou jistě rozdíly v v zemi vládl až do nacistické okupace základním nazírání na uspořádání hona jaře 1938, kterou se marně pokoušel spodářského života. Ale tyto rozdíly uzastavit. Přes všechny tyto vzpomínky, stupují do pozadí před skutečností mnokteré po sohě jistě zanechaly mnoho trp- hem základnější: že totiž každá z obou kosti, rozhodli se Rakušané po válce dát vedoucích rakouských stran zastupuje svému občanstvu plnou možnost rozhod- velmi určitý sektor v obyvatelstvu zenout se před volebními urnami na zá- mě. Zatím co "lidová strana" je v podkladě vlastního úsudku a nikoli s rukama statě stranou zemědělce a drobného podspoutanýma nějakým košickým dekre- nikatele, strana "sociálně demokratická" tem. Výsledkem tohoto rozhodnutí bylo je v podstatě stranou průmyslového dělpředevším to, že bolševická propaganda níka a veřejného zaměstnance. To znav Rakousku dokonale pohořela — v pří- mená, že tu jde o dvě složky hospodářtomnosti slavné Rudé Armády, která se ského života, z nichž žádná nemůže exisukázala bezmocná proti svobodné vůli tovat bez druhé. Obě jsou navzájem rakouského lidu. odkázány na sebe a Rakousko by prostě J e posud něco záviděníhodného v po- nemohlo žít, kdyby jedna začala potlalitickém myšlení a jednání rakouského čovat druhou. Také u nás v Čechách a na Moravě občanstva. Jako každý jiný národ n a světě, ani Rakušané nejsou ušetřeni vše- jsme měli podobnou situaci a tato silijakých nástrah totalitního druhu, drží tuace to byla, kterou jedinečně pochopil se však politické zkušenosti a nepropa- Antonín Švehla, nepopiratelně největší
MARXISTY. S3 vždy těšili vysoké úctě. Ale "intelektualism", to je styl myšlení, který se vzdaluje skutečnosti. Sebevědomí intelekutálové nemusejí být vždy příliš inteligentní. Rozdíl ¡e tento: taiti kde se intelektuálův duch obrátí v jistou samoůčelnost, tam brzo ztratí ukazatele směru, který obyčejná, pragmatická mysl neztrácí se zřetele ani na okamžik. Člověk zdravého rozumu je si zcela jist svou orientací a reaguje na skutečnost přirozeně. Více než to: on si je jist sám sebou. Intelektuál je však vždycky zmítán pochybnostmi a neschopností dobrat se poznání s uspokojivou jistotou. Jeho vědomosti jsou bezcenné ve vztahu k massám. Intelektuál dává přednost abstrakcím a pojmům jako "společnost" nebo "humanita". Studuje lidstvo, ale zřídka se obírá člověkem samým. Intelektuál rád pociťuje, že je produktem plynulého toku historie . . . Mezi člověkem zdravého rozumu a
intelektuálem je propastný rozdíl lidské ceny: první zkušený, dokonale střízlivý a sebejistý, druhý subjektivní, relativistický, propadající se do mučivých schizoidních pochybností o všem, nač narazí. Intelektuál takto dochází jen k jedinému konkrétnímu poznání: ví, kde je nepřítel — nepřítel ¡e pro něj anti-intelektuál. Cítí, že nemůže být pro něho nepřítele " n a levici", protože v tomto směru leží zajímavé abstrakce a příjemně bolestné pochybnosti. Intelektuál může rozumět komunistovi, ale nikdy neporozumí obyčejnému člověku. Na dně jeho vědomí stále spočívají nějaké výhrady: komunisté přece mohou mít částečně pravdu, říká si, tak jako my se můžeme částečně mýlit. Komunisté jsou ostatně po mnoha stránkách jako my a jsou postaveni před tytéž problémy a úzkosti . . . Jeli tomu tak, pak nutno věřit, že komunisté jsou intelektuálové . . . Komunisté jsou ovšem příliš chytří, než aby byli intelektuály. Vědí však, jak využít tento druh pošetilců. Marxismus se všemi svými dialektickými kategoriemi je jejich vnadidlo".
2619 So. Lawndale Avenue Chicago, Illinois 60623, U.S.A. Vydává Sdružení Československých exulantů v Chicagu Vychází měsíčně Číslo —
No. 3.
státnický genius, kterého náš národ měl od dob F r a n t i š k a Palackého. Sociální složky společnosti nemohou proti sobě hlasovat, poněvadž různá napětí a sporné body mezi nimi nemohou být řešeny na základě toho, zda jedna má 49 členů a druhá 51 členů, nýbrž jen a jen kompromisem a to kompromisem vysloveně hospodářským a sociálním, nikoli politickým. Když se dnes historici v různých zemí světa obracejí k Východní Evropě z doby mezi dvěma světovými válkami a kladou si otázku, proč právě v Praze nedošlo k autoritativním nebo dokonce totalitním zvratům, k j a k ý m došlo prakticky ve všech ostatních hlavních městech oné části Evropy, dospívají k jediné možné odpovědi: že to byla genialita Antonína Švehly, k t e r á pochopila českou politickou realitu a nedala se vést hloupým napodobováním cizího peří. Je velmi možné, že v Rakousku dnes také půjde o bytí a nebytí hospodářsky (Pokrač. na sír. 5.)
KLIDNÉ VOLBY DO OBCÍ V NĚMECKU. Velké strany rostou - malé zanikají. Vladimír Štědrý (Mnichov). 13. března konaly se v Bavorsku a Slesvik-Holštýnsku volby do obecních zastupitelstev. Konečné výsledky jsou známy jen ze Šlesvik-Holštýnska, kde přes nepříznivé počasí volilo 6 8 . 8 % voličů. S největším přírůstkem hlasů vyšla z voleb Křesťansko-demokratická unie, která získala 4 5 . 1 % hlasů, t.¡. o 2 . 8 % více než v r. 1962. Strana sociálně demokratická získala 3 9 . 8 % hlasů, (t.j. o 1 . 5 % více). Němečtí svobodní demokraté získali pouze 9 . 8 % proti 1 0 . 7 % v r. 1962, avšak největší ztrátu zaznamenala Všeněmecká strana (Gesamtdeutsche Partei). Ze 4 . 8 % hlasů, (v r. 1962) zbylo na ni tentokráte jen 0 . 8 % . Tato strana ztratila v nedělních volbách všech 27 mandátů v obecních zastupitelstvech. Výsledky voleb v Bavorsku nejsou ještě přesně známy a to vzhledem ke komplikovaném volebním systému, který tu byl zaveden již před čtyřmi lety. Voličům je totiž dána možnost jednak odevzdat kandidátku beze změny, jednak vybrat z ní jednotlivé kandidáty. Z hlasů odevzdaných beze změn v kandidátních listinách získali v Bavorsku sociální demokraté 4 2 . 6 % proti 3 8 . 4 % v r. 1960, Křesťansko-sociální unie 3 7 . 3 % proti 3 4 . 8 % , a Svob. demokraté 2 . 8 % proti 2 . 6 % . Tyto výsledky nejsou konečné. Součet individuelních hlasů na nich ještě mnoho změní ve prospěch Křesťansko sociální unie, jak alespoň znalci tvrdí. Ukazují prozatím pouze rozhodnutí 4 4 . 2 % voličů, kteří odevzdali nezměněné kandidátní listiny. Jistě tedy ještě dojde k přesunům a změnám. Upozornit je také třeba na nečekaný volební úspěch Národně demokratické strany (Nationaldemokratische Partei). Tato malá frakce, sdružující radikálně pravicové elementy, získala sice podle prozatím známých počtů nezměněných kandidátek jen něco pres 2 % všech hlasů z celého Bavorska, avšak v některých obcích ve Francku se jí podařilo soustředit více hlasů než Svobodným demokratům. Největší počet hlasů získala tato radikálně pravicová strana v Bayreuthu ( 1 0 . 6 % ) v universitním městě Erlangen ( 9 . 5 % ) a v Norimberku ( 7 . 5 % ) .
Z P R A V OD A J
Strana 2.
IK^RMAČNÍ Serie komunistických porážek pokračovala i během minulého měsíce j a k na frontě vojenské, t a k i .diplomatické a politické. Spojenecká vojska v Jižním Vietnamu dosahují už takových úspěchů, že Moskva i Peking začínají vidět jedinou naději na vítězství ne již n a bojišti, nýbrž ve Washingtonu. Za tím účelem byla zintensivněna mobilizace soudruhů, agentů, souputníků i naivních pacifistů po celých Spojených státech. Americká odbočka Světové rady církví se pokusila přetrumfnout i mírovou ofensivu Vatikánu vydáním resoluce, v níž byly prokomunistické požadavky "moderních k ř e s ť a n ů " formulovány ještě zřetelněji než kdykoliv předtím, takže vyvolaly i protest pres. Johnsona, jenž je příslušníkem jedné z členských církví. Senátor Edward Kennedy, který se dosud držel celkem v ústraní, považoval t e n t o k r á t za nutné přijít na pomoc svému ibratru Robertovi, jenž se rozhodl k vedení rozvratné politiky. Oba bratří se nyní svorně snaží zachránit z á j m y Vietkongu, prohrávajícího n a vojenské frontě, propagací požadavku, aby byli vietnamští komunisté přizváni do "koaliční vlády" v Saigonu. Další vůdčí představitel těchto tendencí, předseda senátního zahraničního výboru Fullbright, zaranžoval televisní vysílání "vyšetřování americké politiky ve Vietnamu", od něhož si sliboval mohutný vliv na veřejné mínění. V tom se sice nemýlil, avšak výsledný efekt byl naprosto opačný, nežli v j a k ý doufal. Proti jeho očekávání jeden svědek po druhém potvrzoval a dokazoval správnost a nezbytnost vojenské intervence. Senátor Fullbright se pak pokusil zachránit situaci okamžitým zahájením dalšího vyšetřování, tentokráte americké politiky vůči Cíne. Snažil se jím vyvolat strach obyvatel USA z možnosti, že Peking by nestrpěl definitivní porážku Vietkongu a že tedy ani vítězství ve Vietnamu nebude nic platné, poněvadž povede pouze k další válce s celou Čínou. Noví, pečlivěji vybraní svědkové se sice většinou shodli n a tom, že takováto válka by byla nežádoucí, avšak nik t e r a k nedokázali, že Peking je skutečně odhodlán se do ní pustit. Z posledních projevů vůdčích čínských komunistů právě naopak vyplývá, že jsou to dnes oni, kteří dostali z možnosti války s USA strach, a snaží se připravit své poddané n a pasivní přijetí porážek. Mobilisace k rozvratu. Avšak zastánci jejich zájmů ve Spoj. státech se ještě pasivně nevzdali. Senátoři Kennedy, Fullbright a Morse se rozjeli po celých USA, dávají se zvát k projevům při nejrůznějších sjezdech, konferencích a manifestacích a snaží se ovlivnit veřejné mínění přmými apely k odborářům, intelektuálům, pedagogům, studentům, a "bojovníkům za občanská práva". Tyto vrstvy jsou už v dávných komunistických plánech určeny k rozvratnickým a eventuelně revolučním úkolům; a v USA to dosud byly skutečně jediné skupiny, v nichž se našel větší počet lidí, ochotných k "přímé akci". Ačkoliv procento takto ochotných bylo i mezi těmito vrstvami dosud poměrně malé, kennedisté doufají, že se jim je během nynější kampaně podaří podstatně zvětšit, zejména také za asistence místních vůdčích "aggiornamentistů" v různých doposud nominálně křesťanských církvích. Zatím co tzv. liberální intelektuálové na Západě propagují uznání Vietkongu a Rudé Cíny a spolupráci s nimi, země v Asii a Africe docházejí jedna po druhé k poznání, že komunisté, zejména pekinští, jsou "zločinní vyvrhelové mezinárodní společnosti", kteří nejsou hodni ani toho, aby s nimi bylo pokračováno v již navázaných diplomatických stycích — zejména také s ohledem na nebezpečí, jež takové styky přinášejí. K řadě těchto zemí, o nichž jsme referovali již v předešlých číslech, přistoupila minulý měsíc i dosud hlavní báze komunistických plánů v Africe Ghana. Tamní vojenský převrat vyvolal značné překvapení, po-
ČRTY
něvadž dřívější zprávy vzbuzovaly vesměs dojem, že diktátor a nositel Leninovy ceny míru N K r u m a h má nejen zemi naprosto pevně v rukou, nýbrž i že je téměř celým národem milován a uctíván jako "Osagyefo" (Osáděfo) — President Spasitel. Avšak hladkost převratu a ihned propuknuvší spontánní jásavé manifestace lidu ukázaly, že i západní dopisovatelé se ve svých odhadech o situaci v Ghaně značně (anebo snad i úmyslně?) mýlili. Stojí za pozornost, že Kwame IsTKrumah studoval v mládí nejprve na katolické misionářské škole v tehdejším Zlatém Pobřeží a v letech 1935-39 na Lincolnově černošské universitě v USA, kde se stal i předsedou Sdružení afrických studentů v Severní Americe. A že mezi zástupy, oslavující v Akkře jeho svržení, vynikali zejména ghanští vysokoškoláci, z nichž mnozí studovali n a universitách v Praze a v Moskvě. Zvláště výrazná je skutečnost, že přes mnohaletou intensivní protiameriekou propagandu stáli tito studenti v čele zástupů, provolávajících slávu Spojeným s t á t ů m a zášť vůči Číně a SSSR; a že právě taková byla situace i při nedávném "převratu na pokračování" v Indonésii. Když se před měsícem president Sukarno pokusil převzít znovu moc, propustil ministra obrany Nasutiona a snažil se obnovit prokomunistický kurs, byli to rovněž právě studenti, kteří za provolávání slávy Spojeným státům zdemolovali čínské diplomatické budovy a přiměli již pacifisované vojenské velitele k nové akci. Jejich ultimatu se snad už definitivně podrobil a předal vládní moc generálu Suhartovi. Již mnohokrát jsme zdůraznili, že kdykoliv USA zaujmou rázný postoj vůči bolševismu kdekoliv na zeměkouli, neznepřátelí si tím "světové veřejné mínění", jak se nám pokoušejí namluvit kennedisté, nýbrž právě naopak tím povzbudí morálku antikomunistů v nejrůznějších zemích a jejich odhodlání k vlastní akci. Z dosud protiamerických států se pak stanou naopak spojenci. Stojí rovněž za povšimnutí, že jsou to zpravidla vojáci ve spolupráci se studenty, kteří svým zásahem dokáží překazit komunistické plány a zvítězit i v situaci, v níž si profesionální udánlivě demokratičtí politikové nevěděli rady. Příklady generálů od Franca přes de Gaullea až po Suharta nás nutí k zamyšlení, j a k á by asi byla historie Československa, kdybychom byli měli po roce 1945 doma gen. Prchalu místo (anebo aspoň kromě) Svobody a Ingra. Studentský pochod na Hradčany 25. února 1948 by nebyl musel být marný. Dr. Beneš za přikyvování celé Národní fronty ovšem gen. Prchalu z osobní a politické zášti degradoval a dokonce ho chtěl v případě návratu i postavit před soud, čímž si vybílil (Či načervenil) vlastní hrob — a nejen pro sebe a údajně nekomunistickou část Národní fronty, nýbrž i pro celý národ. Jedinou událostí minulého měsíce, z níž snad mohli mít komunisté radost, ibyl levicový převrat v Sýrii. Avšak v této zemi mají už od jejího poválečného osamostatnění průměrně aspoň jeden převrat ročně, takže zatím není celkem důvodu k vážným obavám, že by nynější vláda mohla být definitivní. Daleko významnějšího úspěchu dosáhly konservativní síly v Rakousku, kde strana lidová porazila ve volbách socialisty nadpoloviční většinou. Vzpomeneme-li si ještě na nedávné volby v Norsku, v nichž konservativci ukončili třicetiletou vládu socialistů, nemůžeme rozhodně tvrdit, že by svět šel tč. do leva. Nesmíme však ovšem ještě podceňovat ani trvající snahy a schopnosti komunistů, kennedistů a aggiornamentistů, kteří dovedou využít každé chyby a slabiny ve svobodném světě, a to zejména v režimech demokratických. Dřívější často isolované akce těchto sil se v posledních měsících, jmenovitě od zahájení vánoční mírové ofensivy Vatikánu slily de facto v jeden proud, zaměřený n a oslabení nynější za-
Březen 1966
Rozhodování v Peipingu.
"Udělali. jsme všechno v lidských silách . . . " Tak začal americký ministr obrany Robert McNamara svou odpověď, když byl v zahraničním výboru washingtonského senátu dotázán, zda nepředpokládá, že dojde k válce mezi Spojenými státy a Rudou Čínou. A potom pokračoval: "Vynasnažili jsme se všemi prostředky, abychom Rudé Číně dokázali, že vůbec není v jejím zájmu, aby se míchala do války ve Vienamu; právě tak jako naše vlastní politika ve Vietnamu rozhodně odmítá názor, že dnešní režim v Severním Vietnamu by měl být zničen, nebo že by mu mělo být vzato ¡eho území, tak také naše politika rozhodně odmítá jakoukoli akci proti Číně; Spojené státy by neměly sporu s žádným čínským režimem, ani s komunistickým režimem, který by nechtěl kontrolovat životy a osudy národů žijících v blízkosti jeho hranic; neměli bychom žádného sporu s čínskou vládou, která by se starala především o blaho svého vlastního občanstva a o zlepšení jeho živobytí . . ." McNamara pokračoval v kreslení dnešní vlády na kontinentálním území Číny. Vylíčil ¡ejí soustředění na zbrojení a kolik námahy a kolik obětí toto soustředění stojí čínský pracující lid. Vylíčil také zahraniční akce peipinské vlády, které jak v Asii, tak v Africe a dokonce i v Latinské Americe směřují k rozvratu a zmatku. A zakončil slovy: "Všemi cestami, diplomatickými, veřejnými i soukromými, jsme se vynasnažili a posud se snažíme ukázat vedoucím činitelům v Rudé Číně, že Amerika mé jen omezené vojenské úmysly ve Vietnamu a že tyto úmysly nikterak nejsou namířeny proti Peipingu . . . naše slova jsou hlasitá, jasná a upřímná . . . vybízíme čínské činitele, aby je vyslechli a porozuměli jim . . . O den nebo dva dny později vyšel v americkém tisku článek novináře Waltera Lippmanna, který v minulosti proslul zejména tím, že požadoval, aby se Spojené státy nezamíchaly do povstání maďarského pracujícího lidu v roce 1956. Tento článek zřejmě odpovídal McNamarovi. Odpovídal mu jednak tím, že zcela ignoroval, co McNamara prohlásil, a v přímém rozporu s tímto prohlášením tvrdil, že pravým úmyslem Washingtonu je omezit Rudou Čínu v její svobodě jednání. A kromě toho Lippmann také odpovídal McNamarovi tím, že sám vyhlásil, že washingtonské vládě se toto omezování Číny nepodaří a podařit nemůže, poněvadž prý nejedná v dorozumění se Sovětským svazem. Jediné, co prý se může Washingtonu podařit, je podle Lippmanna to, že vyprovokuje Peiping k účasti na válce. A tato účast Rudé Číny na válce,
hraniční politiky Washingtonu. Každé změkčení této politiky by ovšem negativně ovlivnilo situaci i v řadě jiných zemích po celém světě. To potvrdila znovu i panika, která se během zmíněné mírové ofensivy zmocnila antikomunistů a prozápadních vlád v Jižním Vietnamu, Siamu, Filipínách a ostatních spřátelených státech tamní oblasti a kterou pouze na rychlo z organ i sov art á okružní cesta místopresidenta Humphreyho a obnovení náletů na Severní Vietnam dokázaly ještě zažehnat. Proto je také vnitroamerická fronta dnes pro komunisty nejdůležitější. — President Johnson již několikrát pod soustředěným nátlakem jmenovaných tří sil nebezpečně zakolísal, avšak dosud se vždy rozhodl správně. Doufejme, že vytrvá i nadále a že letošní parlamentní volby pevnost americké zahraniční politiky ještě zintensivní a rozšíří její blahodárný vliv i na ostatní části světa. Emil Ludvík.
dodal Lippmann, se objeví spíše na Korei než ve Vietnamu. Když takto sledujeme polemiku mezi McNamarou a Lippmannem, sledujeme zřejmě velmi osudný dialog, který opravdu může mít jedinečné důsledky světového a dějinného dosahu. Nejde tu totiž ani tak o rozpory a nervositu na amerických místech, jako spíše o velmi zřejmou nervositu na místech rudě-čínských, v Peipingu. A nervosita v Peipingu může být a pravděpodobně je do značné míry odrazem nervosity mezi Američany. Jestliže se některé události v dějinách opravdu opakují, je na čase, abychom si připomenuli události z počátku Druhé světové války. I tenkrát byl Hitler velmi nervosní a čím dál tím více chtěl ukázat svým pochybujícím generálům, že svobodný svět je tak nejednotný, že opravdu nic nepodnikne proti jeho lupičským počinům. A čím víc to chtěl dokázat, tím hlouběji se ovšem dostával do války. Všechny zprávy z Peipingu dnes nasvědčují tomu, že také tam jsou lidé pochybující a lidé, kteří chtějí dokázat, že nepřítel je nervosní, rozdvojený a že nic nepodnikne, ať se oni sami rozhodnou jakkoli. Jestliže dnes někdo v Peipingu čte zprávy ze Spojených států — a jistě si je lidé na rozhodujících místech přečtou — dozví se jednoho dne od McNamary, že Spoj. státy nehodlají zaútočit na Čínu, a druhého dne se dozví od Lippmanna, že McNamara vlastně nemluví pravdu a že Spojené státy se ve skutečnosti pokoušejí obklíčit Cínu, ale že to dělají špatně, poněvadž ji obkličují bez podstatného dorozumění ze Sovětským svazem. Když si toto všechno nějaký čínský bolševik přečte, za prvé dospěje k názoru, že konflikt se Spojenými státy je nevyhnutelný a za druhé dospěje k názoru, že takový konflikt nemusí pro Rudou Čínu dopadnout špatně, poněvadž Američané jsou rozdvojeni a hádají se mezi sebou. Ale ovšem skoro nezávisle na této úvaze jsou dnešní páni Rudé Číny postaveni před rozhodnutí ještě mnohem aktuálnější: jestliže je válka nevyhnutelná, jakým způsobem je záhodno ji vést? Všelijací slavní stratégové v minulosti popsali mnoho stránek na námět: Utok jako nejlepší obrana. A tomuto námětu je patrně dnes v Peipingu věnována největší pozornost. Americké divise, které narukovaly do Vietnamu, jsou jen jednou složkou takových úvah. Druhou jsou sovětské divise, které nastoupily do Vnějšího Mongolská hned poté, co Brežněv se smečkou maršálů navštívil Ulan Bator. Je ovšem zcela očividné, že Sověty nikterak netouží po tom, aby společně s Američany vedly válku proti Číně. Spíše je jejich přání mít hodně jednotek na čínských hranicích a čekat, až se Číňané s Američany dokonale navzájem vytlukou — a potom teprve nastoupit pochod do Číny. Stalin narukoval do Polska teprve když si Němci a Poláci navzájem řádně pustili žilou, a do Mandžuska a na Koreu teprve když skončilo několikaleté krveprolévání japonsko-americko-čínské. Ale jak na tyto možnosti mají a mohou Rudí Číňané reagovat? Čekat, až útok začne? Nebo spíše začít sami? A jestliže začít, kde začít? Lippmann může mít pravdu, že není nutné čekat začátek čínské proti-ofensivy právě ve Vietnamu. Ale také to nemusí být Korea. Může to být Laos a Siam. A ještě spíše to může být sovětské sibiřské přímoří: Nikolajevsk na Amuru a Vladivostok. Záleží na tom, koho pokládají Rudí Číňar sami za svého nejnebezpečnějšího nepřítele. A to nemusejí být právě Spojené státy. Ch.
Březen 1966
Rtiznc zprávy Katolická k r a j a n s k á veřejnost připravuje se na slavnostní uvítání kardinaJa Dr. J . Berana při jeho návštěvě v Chicagu. Pořad návštěvy: v neděli 24. dubna ve 4. hod. odpol. mše sv. v kostele Bl. Anežky české. Večer v 6:30 hod. velký banket v hotelu Conrad Hilton. V pondělí 25. dubna bude pan kardinal v opatství sv. Prokopa, kde tamní kolej udělí m u čestný doktorát. Večer zúčastní se Pašijových her, které předvede klub Domov v auditoriu vyšší školy Morton West v Berwynu. V úterý bude uvítán n a universitě Loyola, k t e r á m u t a k é udělí čestný doktorát. Večer p a k bude věnován rozloučení s panem kardinalem v osadní síni Bl. Anežky české. — Osobní utrpení kardinala Berana, které zažil za nacistického i komunistického věznění, je t a k é výrazem utrpení, které prožíval náš národ v uplynulých 30 letech. Je naší povinností, abychom mu vzdali hold a vzpomínali těch, kdo stále ještě trpí v porobené vlasti. Vyzýváme všechny naše čtenáře k hojné účasti n a všech podnicích konaných k jeho poctě. • Kardinal Dr. J . Beran přiletí do USA 11. dubna. Před Chicagem navštíví: New York, Filadelfii, Baltimore, Washington, pak několik míst v Texasu a Omahu. Po Chicagu navštíví ještě Gary, Cedar Rapids, Toledo a Cleveland, • Český pěvecký sbor Lyra nacvičuje písně, k t e r é uvede n a banketu a při pašijových hrách. • Výbor Sdružení čsl. exulantů zaslal pres. Johnsonovi dopis, ve k t e r é m vyslovil radost z jeho rozhodného protikomunistického postupu při řešení problémů jihovýchodní Asie a z odmítnutí všech usmiřiovačů a zejména z odmítnutí návrhu n a koaliční vládu s kom. v Již. Vietnamu. Současně byl připomenut osud komunismem ujařmeného Československa a touha jeho lidu po opětné svobodě. • 26. února t.r. uspořádaly bulharské exilové organisace v Chicagu banket k poctě bulharských královských manželů. Banketu se zúčastnili zástupci Čs. Orla v exilu a Sdružení čs. exulantů, kteří tlumočili pozdravy a vyslovili přání, aby Bulharsko bylo opět brzy svobodné. • V minulých dnech byly provedeny změny v redakci časopisů Národ a Katolík. Dosavadní vedoucí redaktor P. Arnošt Žižka byl přeložen do Lisle, 111. a n a jeho místo jmenován P. A. Macháček, který byl dosud převorem bened. opatství v Lisle. • Klub svobodné kultury pořádá v neděli 27. března ve 3. hod. odpol. ve škole K. Havlíček v Berwynu kabaretní pásmo 13 ti satirických scének ve stylu t.zv. černého divadla, jednoho z vývozních artiklů Prahy. • Svaz čs. sportovců v zahraničí, odbočka Chicago zve srdečně na svoji výroční zábavu, kterou pořádá v sobotu 26. března v Sokolovně Havlíček-Tyrš. Zábavy se zúčastní také sourozenci Jelínkovi z Kanady, A j a Vrzáiiová a J a n a Mrázková, kteří dlí právě v Chicagu se známou lední revue "Ice Capades". Také z Clevelandu a z Toronta přijedou početné delegace, m.j. čestný předseda Svazu, známý hokejista Pepa Maleček z New Yorku. • Výroční výlet Sdružení čs. exulantů je připravován n a neděli 11. září t.r. opět v National Grove v Riverside, 111. • P r a ž s k ý režim dovolil min. vnitra vydat letošního roku o 10.000 více povolení čs. občanům k návštěvě svých blízkých příbuzných v "kapitalistických zemích" západu. • V prvé polovině r. 1965 nevrátilo se z návštěv na Západě na 3.000 osob. Z toho prý bylo vysoké procento lékařů. • Neblahá kulturní výměna, k t e r á od roku 1958 slouží nejvíce komunistům, měla být opět prodloužena na rok 1966-67. Podepsání dohody však bylo v poslední chvíli odloženo. • tJstředí katolické mládeže v exilu se sídlem v Mnichově, vydalo sbírku proslovů a článků Přemysla P l t t e r a o spolužití Čechů a Němců v českých zemích. • Svaz čs. spolků ve Švýcarsku zve k r a j a n y k pouti do Kostnice, kde uspořádá shromáždění u příležitosti 550 letého výročí upálení Mistra Jeronýma Pražského. O významu Jeronýmově promluví Přemysl Pitter. P o u ť se koná v neděli 29. května t.r. v 11.
ZPRAVODAJ
Strana 3.
NIVELISACE A NÁRODNÍ CHARAKTER.
Robert Vlach:
Jsou dnes dvě Československé republiky. Jedna, jak ji maluje třeba v Československém Světě soudruh Gríša Spurný v patrném předpokladu, že krajanéčtenáři jsou nemyslící stádo, a druhá, ta skutečná, která ovšem ani na pohled není zemský ráj a jejíž málo vábivá tvář prokukuje stále více skulinami československého tisku.
(129.1.1966)
Ono totiž s lidmi doma nelze přece jen hrát komedii tak, ¡ak si v ní libuje Československý Svět. Je tam prý teď úplná svoboda projevu a kritiky pro každého. Neodolali jsme tudíž pokušení trochu se o ní rozepsat. Za východisko vzali jsme namátkou článek pana Radoslava Seluckýho "Nivelizace a národní charakter", kde čteme: "Československá mzdová nivelizace je unikátní zjev. Nemá obdobu v celém světovém hospodářství. N a této planetě neexistuje druhý stát, v němž do stejné příjmové kategorie patří řidič autobusu a předseda okresního soudu,, tesař a obvodní lékař, soustružník a vysokoškolský učitel. Na této planetě neexistuje druhá země, v níž kvalifikace tak málo ovlivňuje velikost výdělku. Z teoretického hlediska je vědecký socialismus nejzarytějším odpůrcem mzdového rovnostářství a nelze se domnívat, že když nepotřebuje mzdovou nivelisaci marxistická ekonomická teorie, že ji potřebuje z nějakých zvláštních důvodů alespoň socialistická hospodářská prakse . . . Je snad mzdová nivelizace přežitkem kapitalismu? Nikoli. Ani v jedné kapitalistické zemi neexistuje mzdová nivelizace v takové míře jako v Československu. Neexistovala ani v předválečné buržoasní Československé republice . . . Nivelizace je pro naši hospodářskou praksi škodlivá; napáchala nám už více škody, než všechny živelné pohromy posledních dvaceti let dohromady . . . Již minimálně deset let se veřejně píše proti mzdové nivelizaci. Teoreticky ani prakticky naše společnost nivelizaci nepotřebuje, ústy svých představitelů ji odmítá a přesto zde nivelizace je a stále se prohlubuje." Moc hezky to ten pán rozebral, řeknete si, a honem čtete dál, abyste se dozvěděli v čem je vlastně kořen všeho toho zla. Panu Seluckýmu nutno přiznat, že nechodí kolem horké kaše, ale rychle a bez okolků nám předkládá svůj výklad. "Vinou nivelizace je mentalita národa a mentalita lidu". Tady to máte. Lidé prý u nás nemají rádi, když někdo vybočuje z řady, a že nikdo, kdo se vymyká z průměru ať prací, vzděláním, myšlením či jinak, netěší se přílišné oblibě svých bližních, že u nás prý převládá mínění, že čím jsme stejnější, tím jsme rovnější, čím více se přibližujeme k průměru, tím jsme kolektivnější, čím jsme kolektivnější, tím jsme demokratičtější, a čím jsme takto demokratičtější, tím je to spravedlivější. Jestliže se domníváme, že náš národní charakter není ani lepší ani horší než charakter národů jiných, nechceme
také nikomu upírat právo, aby se domníval, že česká národní povaha ¡e dnes ovlivňována především závisti. Neboť o závist zde ¡de, třebaže pan Selucký se tomuto slovu opatrně vyhýbá. Opatrnost stejně zbytečná. V Československu nikdo neříká, co každý dobře ví, že všichni naši lidé doma — bez rozdílu legitimace v kapse — starají se ¡en a ¡en o svůj osobní prospěch a nemají sebemenšího zájmu o podobné abstraktnosti jako být či nebýt kolektivnější, socialističtější nebo demokratičtější. V podobných poměrech nelze ovšem vyloučit, že závist by mohla docela dobře prosperovat. Kde se však tak najednou ta závistivá mentalita lidu vzala? Bohužel to pan Selucký nevysvětlil. Český národ svou kolektivní pílí a individuální snaživostí svých jedinců dovedl se během necelého století vyšinout téměř z ničeho na plně rovnocené místo mezi nejpokročilejšími evropskými národy. Proč upadl v "průběhu své novější národní historie", do situace, kde každé "vybočení z průměru se považuje za amorální a asociální zjev?" Bylo by třeba opravdu chorobně špatné paměti, aby kdokoliv mohl zapomenout, že v průběhu této své novější národní hsitorie, to je za posledních dvacet let, byl český národ ve své domovině nejen pod téměř výlučným vlivem komunismu, ale že byl komunismem v této době také soustavně a záměrně převychováván, usměrňován a formován. Jestliže tedy autor má pravdu a naše národní povaha je opravdu v takovém úpadku, tedy je to výlučná a přímá vina komunismu. A nejde snad jen o nějaký vedlejší nebo náhodný zjev, ale o výsledek záměrně sledovaný a chtěný. Komunismus v praksi nemůže existovat bez nivelisace ovládaných mas. Jen soustavné přeměňování lidských jedinců na kolektivisované roboty, ¡en deformace lidského ducha a charakteru marx-leninským náboženstvím umožňují komunismu jeho existenci. Každý může, ba musí domyslit úvahu pana Seluckýho k tomuto závěru. — Každý a všude, jen v Československé socialistické republice ne. Ono to tam sice zrovna kvete samou kritikou, ale všechna ta kritika není ve skutečnosti nic jiného než úředně povolený a regulovaný ventil nespokojenosti. Žvaň si o čem chceš, ale neopovaž se otřít o dogma marx-leninismu. Kritisuj si co chceš, ale nezapomeň hned ujistit, že io co ¡e špatné je špatné proto, že je to v rozporu s dobrými tendencemi pra-
Od května k únoru. . . . užasnete, co všechno ochránci demokracie museli podnikat, j a k se snažili zachránit znásilňovanou demokracii a j a k nemlčeli ani v nejnebezpečnějších chvílích únorových" . . . Dr. P e t r Zenkl v Hlasateli 29.2.1952. J a k od t é "svobody" zrak trpce neodvrátit a hanbu necítit tak, jako Kainův z n a k ? J e možno podlehnout, j e možno všechno ztratit. Ale ne tak. Vždy mohou podlehnout, kdo mužně bojovali. Ale boj zocelí, ukuje víru též. Co však vy zemí té jste pro dny zkoušek dali? Přetvářku, lež. Snad se dnes vidíte — zkrášlí čas všechny vady — t a k nějak ve stylu rytířů z Blaníka. Dovedla důkladně rozvrátit vlastní řady t a "taktika". J a k zmátla básníky — čtěte, co tehdy psali! J a k se vám povedlo k tmě manévrovat lid! A mládež, Bože můj, j a k v t é jste utloukali morální cit! "My, národ husitů!" "My, národ Masaryka!" a "Pravda vítězí!", "My chceme k sluncí růst!. . Na tyhle f r á z e už dnes člověk těžko zvyká. Zvlášť z vašich úst. Těch klamů, polopravd, ten zakřiknutý přednes, to byl váš slavný boj, tak potíral se blud! To za vás, pánové, to za vás cítíme dnes krvavý stud.
vého komunismu. Co komunistická strana činí, dobře činí, a za nic co kritisuješ nemůže; proto si vždy najdi mouřenína, na kterého to svedeš a když ho nemůžeš najít, tak si třeba vymysli, že vinen ¡e mizerný charakter ivého národa. A tak jako článek pana Seluckýho, celé to uvolnění projevu a kritiky v Československu se nakonec scvrkne v licoměrnou režimní propagandu. Je to smutné a není to ani chytré, protože lidé doma znají tu pravdu stejně dobře jako my; jenže to nemohou říci — alespoň zatím ne. (Přetištěno ve zkráceném znění z "Věstníku těl. jed. Sokol v Bruselu.")
Prohloubení obchodu hod. dopol. e Výbor Společnosti pro vědy a umění v těchto dnech oznámil, že dosáhl 900 členů přijetím přihlášky Dr. F. Chytila, biochemika na universitě Brandeis. • Čeští saleziani v Itálii vydali za redakce P. Lad. Dittricha prvé číslo nového časopisu pro českou dospívající mládež " S t a r t " s velmi zajímavým obsahem. o "Obec Čimická", exulantská organisace v St. Louis, Mo., k t e r á byla založena ještě v uprchlickém táboře v Ludwigsburgu v Německu po delším úsilím vyvolala v život českou školu v St. Louis. Na začátek se přihlásilo přes 100 žáků. Kromě školy vytvořili st. louisští Čimičané v minulých letech i "Dramatický soubor" a orchestr "Čimice Metro-Rand", jimiž propagují českou divadelní tvorbu a českou taneční hudbu, tradiční i moderní jazzovou nejen v prostředí krajanském, ale i mezi ame-
rickou veřejností. Přejeme čimickým dalších úspěchů. V Clevelandu byla zřízena Nadace pro studium českého jazyka a české kultury na tamní Western Reserve Universitě. Přednášky mají být zahájeny v září t.r. • Prof. Dr. O. Odložillk vydal své významné dílo o Jiřím z Poděbrad v Rüthers University Press pod názvem "The Hussite King". • V Montrealu v Kanadě zemřel Dr. Ivan Bujná, známý veřejný pracovník. • Studie red. VI. Štědrého o Radiu Free Europe vyšla t a k é anglicky v Central Europe Journal a německy v Die Politische Meinung, o Alois Čížek, bývalý poslanec a vydavatel časopisu "Bič", dožil se v Paříži 60 let. • V Praze zemřel známý literární kritik A .M. Píša. — • Zaplatili jste již předplatné n a Zpravodaj? Ne-li, pošlete co nejdříve. Děkujeme.
se satelity? Tento požadavek vyvolal řadu protestů mezi kongresníky, z nichž zejména dlužno jmenovat poslance za stát Illinois É. Derwinského. K presidentovu doporučení zaujala velmi ostré stanovisko také chicagská "Tribune", v jejíž redakční úvaze se praví doslova: "President navrhuje "budování mostů" k Sovětskému svazu a ke komunistickým satelitům východní Evropy. To jsou právě země, které zásobují Severní Vietnam a Vietcong, proti nimž bojujeme ve Vietnamu. Jakákoli pomoc, kterou poskytneme nepříteli a jeho sponsorům bude použita k zabíjení Američanů. Kongres by měl pochopit aspoň toto."
Strana 4. R. K. Jánský:
MYŠLENKOVÁ TRADICE INDOEVROPANŮ. (Pokračování z min. čísla.) Demokracie není t a k é závislá na výši životní úrovně, kultury anebo civilisace. V demokratické Indii převládá větší chudoba nežli v mnoha diktaturách. Číňané, Egypťané, Inkové a četné jiné národy dosáhly vysokého stupně civilisace i kultury bez jakýchkoliv náznaků demokracie — a to ještě i v dobách, kdy bylo možno označit naše evropské předky za necivilisované a nekulturní barbary, neposkytující naprosto žádného podkladu k pozdějším domýšlivým teoriím o jejich odvěké a věčné rasové nadřazenosti. Avšak jejich (tj. indoevropské) myšlenkové tendence se vyvíjely směrem k individualismu, který poskytl daleko živnější půdu pozdějšímu křesťanství nežli kterýkoliv směr jiný. Židé sice nejprve také propadli kouzlu Kristovy osobnosti a síle jeho řečnic tví, pročež volali "Hosana!" Avšak záhy poté, v kolektivním ovzduší oslav svých historických svátků, byli znovu pohlceni silou vlastní dávné tradice, t a k odlišné od principů Ježíšových, takže začali křičet "Ukřižuj ho!" K ř e s ť a n é je proto nazývali až do nedávná i ve svých bohoslužbách "proradnými židy". To je ovšem ohodnocení naprosto nesmyslné. Skutečnost, že momentální nadšení řečníkem s nezvyklými myšlenkami nemůže natrvalo přehlušit kolektivní moc dědičnosti a prostředí, nelze vysvětlovat jako morální kaz. Pouze z myšlenkové půdy indoevropské, zúrodněné v Evropě křesťanstvím a v Indii Hinduismem a Budhismem (jemuž je Nový Zákon ideově bližší nežli Zákonu Starému), mohla eventuelně a za příznivých okolností vyrůst hromadná úroda demokracie. Bylo by tedy ilusorním očekávat masovou příchylnost k našim politickým ideálům mimo oblast indoevropských duchovních tradic, pouze na podkladě hypathesy o rovnosti všech lidí. Slabší jedinci, vystavení intensivním vlivům odlišného prostředí, anebo právě naopak jednotlivci se silným sklonem k individualismu a nekonformismu, se mohou oprostit od zděděných myšlenkových predisposic kterékoliv oblasti či skupiny a přiklonit se k ideologiím jinorasovým. — U kompaktních celků to očekávat nelze. J a k é mají tyto poznatky souvislost se zmíněnými událostmi v Los Angeles nebo v jižní Africe? Zatím co Indoevropané m a j í sklon k abstraktnímu idealismu, černoši jsou naopak převážně pragamatisty a realisty. Je-li černoch přesvědčen, že je v jakémkoliv směru podřazený někomu jinému, přijme to obvykle jako životní f a k t a zařídí se podle toho. Stane se poslušným otrokem, oddaným služebníkem atp. Předpokládá však také, že lidé, jímž by byl třeba někdy nadřazen, budou stejně poslušně otročit i jemu. Jako podřízený očekává nemilosrdný trest za případnou neposlušnost. J a k o nadřízený je připraven nemilosrdně trestat ty, kteří j e j nebudou chtít poslouchat. Proto např. černošští dohlížeči na otrockých farmách anebo pozdější černošští policisté se proslavili větší strohostí na vlastní soukmenovce nežli jejich bělošští kolegové. Až do nedávných let žili američtí i afričtí černoši většinou v kolektivním přesvědčení, že běloši jsou jim všeobecně nadřazeni, pročež se i přes často trpěná příkoří a povzbuzování komunistických agentů nepokusili o rebelii. Jedinci, kteří se dokázali odpoutat od své rasové skupiny a dostat se do prostředí bělochů (jako např. dr. Bunch, jenž studoval na nejlepších amerických universitách), se v novém prostředí individuelně často asimilovali a přijali i indoevropský způsob myšlení. Avšak segregační snahy zejména Jižanů znemožnily rozptýlení a tím i asimilaci černošských mas, čímž zapříčinily konservování africké mentality v kompaktních sídlištích. V posledních letech se však liberálním propagátorům rasové rovnosti a občanských práv podařilo přesvědčit značnou část černochů, že jsou po politické, právní, potenciálně intelektuální i skoro
Březen 1966
Z P R A V OD A J
každé jiné stránce rovni bělochům. —i Avšak pro většinu neíndoevropských ras je pojem lidské rovnosti pouze nerealistickou dočasnou hypothesou, jež ukládá povinnost konkrétního změření, kdo je ve skutečnosti vyšší a kdo nižší. Poněvadž si mnozí černoši všimli, že v důsledku fysické práce, kterou převážně vykonávají, je jejich svalová síla větší nežli u zhýčkaných bělochů, a poněvadž mírné rozsudky amerických soudů nad provinilci, jakož i rychlý ústup evropských mocností z Afriky jsou jim důkazem bělošské změkčilosti a zdegenerovanosti, docházejí k názoru, že jsouli si v ostatních uvedených směrech obě rasy rovny, v celkovém součtu kvalit jsou oni, černoši, dnes již nadřazení. Proto uplatňují nyní tytéž nároky, jaké dříve přiznávali bělochům. Žádají od nich služby bez ohledu na oprávněnost, zodpovědné funkce bez ohledu n a kvalifikaci, majetek a zaopatření bez ohledu na vlastní pracovní úsilí, potrestání bílých policistů, kteří si dovolili sáhnout na zločince z jejich řad atd. Chtějí poroučet, kteří administrativní úředníci, a ť zvolení nebo jmenovaní, smějí zůstat a kteří musí být propuštěni, kolik peněz se jim má vyplácet za nicnedělání atp. Odmítnou-li běloši poslechnout, černoch to považuje za "unfair" podvod a nespravedlnost: On přece poslouchal, dokud byl přesvědčen, že je méněcenný, a nyní, když sami běloši ho přesvědčili o tom, že méněcenný není, a on vidí, že sám je fysicky silnější, běloši se nechtějí podrobit. Tato "proradnost" ho s jeho hlediska morálně opravňuje k jakýmkoliv akcím, které my bychom nazvali i zločinnými, ale které pro něho jsou pouze důsledky přirozeného práva: K fysickému mučení, aby běloši byli potrestáni za svou nepovolnost; k žhářství a explosím, aby je strach dohnal k poslušnosti; ke krádežím a loupežím, aby aspoň po zlém poskytli svým novým nadřízeným to, co jim měli odevzdat po dobrém. Toto nejsou nějaké fantastické teorie. Jsou to názory, konkrétně vyjádřené mnoha černochy v Los Angeles i jinde. Některé noviny přinesly tyto citáty bez komentáře, jiné bezradně, snad jako ukázku pravděpodobně úchylného nebo slabomyslného extrémisty, kterého se snažily humánně pochopit a tolerantně omluvit. Avšak vesměs nechápou nebo nepřipouštějí, že tyto citáty jsou v naprosto logické shodě s myšlenkovou tradicí největšího procenta Afričanů. Snad se obávají, že podobné připuštění by mohlo svádět k úvaze o možnosti, že všichni lidé všech ras si nakonec přece jen nejsou rovni a že tedy některá rasa je třeba nadřazenější a jiná podřazenější; přičemž ta, jež h r a j e demokracii, je možná nejvyšší. A takový vývod by byl ovšem dnes velmi nepopulární a zpátečnický. Avšak takovéto obavy jsou celkem zbytečné. Rasy jsou si rovny a nerovný jako třeba fotbal a hokej. Oba jsou sporty, ale každý je jiný a těžko říci, který je vyšší či "sportovnější" — to je věc individuelní záliby. Ale i když uznáme oba třeba i za stejně kvalitní, nemůžeme h r á t oba najednou, ve stejnou dobu a na stejném hříšti. My samozřejmě považujeme ten svůj, demokracii, za nejdokonalejší, neboť se zakládá na křesťanském konceptu rovnosti všech lidí, vyjádřené všeobecným volebním právem. Pro jiné systémy máme často pohrdání či v nejlepším případě útrpný úsměv. Nebylo by však na škodu si uvědomit, že tentýž postoj, ba ještě negativnější, mají Četní orientální vzdělanci vůči demokracii, kterou označují za sebeklam nebo pokrytectví, za nesmysl nebo i zločin proti přírodě a zdravému rozumu. Neboť jsou-li si opravdu všichni lidé rovni, proč mají aktivní volební právo teprve od určitého věku a pasivní ještě později? J a k to, že je tedy ve skutečnosti 19-letý maturant politicky podřazenější 22-letému (nebo třeba 80-letému) analfabetovi? A necháváme volit děti (třeba i plnoleté), zda otec nebo m a t k a či někdo jiný má
být hlavou rodiny? Necháváme rozhodovat demokratickou většinou všech členů rodiny, jak m á živitel naložit se svým platem? Rozhodují vojáci volbou, kdo bude četařem, kdo kapitánem, kdo Volí všichni zaměstnanci generálem ? závodu mistry, šéfy, účetní, disponenty atd.? Když se komunisté kdysi pokusili 0 "demokracii v armádě a v průmyslu", nebyly důsledky tak katastrofální, že se museli záhy Obrátit k pravému opaku? Když tedy naše praxe dokazuje, že nevěříme v rovnost lidskou, kde jde o drobné jednotky (rodina, továrna atp.), proč si ji nalháváme v problémech, kde jde o osud celé společnosti? íMy samozřejmě máme na každou tuto otázku složitou odpověď, k t e r á uspokojí nás, ale nikoliv Orientálního tazatele. A přece demokracie jako slovo je dnes populární po celém světě. Tak populární, že je používáno i komunisty. Ale kdo dnes žádá skutečnou demokracii i mimo oblast indoevropské myšlenkové tradice, je buďto nebezpečně idealistický utopista (jenž skončí v nejlepším případě jako bývalý burmský premier U Nu, odsouzený za "prosazování demokratických praktik, jež ohrožovaly samou existenci státu") anebo komunista, který je si vědom, že přechodné nastolení demokracie poskytne jeho straně nejlepší příležitost k rychlému totálnímu uchvácení moci. Z předešlého je snad zřejmé, že rozdělování světa na svobodný a komunistický, západní a východní, demokratický a totalitní, je značně nepřesné. Vzniká však tím i otázka, zda obyvatelstvo sovětské Evropy včetně Československa nebude při eventuelním delším trvání komunistické nadvlády natolik ovlivněno východním myšlením, že okamžitá obnova demokracie nebude možná ani po případném osovobození. Touha po svobodě není ani u Indoevropanů jedinou hnací silou. Touha po zabezpečení je druhou, rovněž mocnou, ba u slabších jedinců ještě mocnější motivací politického rozhodování. Z ČSSR docházejí nepotěšující zprávy o negativní reakci vůči kapitalistickým principům Nového hospodářského modelu se strany mnoha prostých lidí, a to i nekomunistů. Tito lidé mají strach, že si i svůj hubený, leč dosud celkem zajištěný příjem budou nyní muset zasloužit vlastní prací, snahou a iniciativou, a že jeho výše bude záviset na prosperitě podniku, v němž jsou zaměstnáni. Kdyby nyní nebo v budoucnosti Češi a Slováci mohli svobodně rozhodovat o politickém a ekonomickém systému republiky demokratickými volbami, jak a pro co by asi masy takových lidí volily? A budou poražení ochotni se podrobit většině ? Bude vůbec možno dosáhnout většiny? 1 o tom by, myslím, měl náš exil uvažovat a zakalkulovati t y t o možnosti do svých plánů ve vztahu k budoucnosti Československa. Dalším problémem, týkajícím se osudu naší vlasti, je vyřešení latentnch konfliktů mezi jednotlivými státy a národy či etnickými skupinami střední a východní Evropy. Jak je nám známo, bývalý pres. Kennedy se vrátil k Jaltské dohodě a ani po jeho smrti nebyla politika vládnoucí Demokratické strany v tomto bodě změněna. Spojené státy si dnes výslovně přejí, aby celá střední a východní Evropa (snad s výjimkou Vých. Německa, avšak i to je sporné) zůstala pod kontrolou Moskvy. Jejich důvodem je obava, že v případě osvobození tamních národů by mezi nimi vyrostla nová ohniska nepokojů, jež by ještě více zkomplikovaly mezinárodní problematiku a třeba i ohrozily světový mír. Původní idejí Jaltské dohody se strany USA byla Pax Russico-Americana, při níž b yse každá supervelmoc postarala o udržení klidu a pořádku ve vlastní sféře zájmů. Způsob, jakým tento klid a pořádek udržoval ve své sféře Sovětský svaz, vzbudil nevoli a obavy pres. Trumana a zpočátku i pres. Eisenhowera. Avšak pres. Kennedymu se naopak zalíbil a byl jím samým použít např. ve Vietnamu a v Katanze. To se však zase nelíbilo jiným, zvláště ne francouzskému presidentu de Gaulleovi, jenž se rozhodl vyvodit z dané situace vlastní důsledky. (Pokrač. na str. 6.)
hořký cocktail Přesto, že Polsko poskytuje aktivní pomoc Hanoji, Americká národní akademie věd a Polská akademie věd zahájily tříletý program vzájemné výměny vědeckých pracovníků. Počínaje 1. únorem t.r. polští vědci budou na americké Síáklady provádět; svoje výzkumy ve zdejších laboratořích a mohou setrvat až do doby jednoho roku. Podobný program je připraven i pro ČSSR. *
*
*
Sedm amerických vědců bylo jmenováno do společného sovětsko-amerického redakčního kruhu, který bude řídit publikace o výzkumech, kterých bylo oběma zeměmi dosaženo ve vesmírové biologii a lékařství. P r o j e k t je prováděn na základě dohody z října m.r. o vzájemné výměně informací mezi Sovětskou akademií věd a Národní aeronautickou a vesmírovou správou. *
»*
*
Nike-X, americká obranná zbraň proti řízeným dálkovým střelám, je připravena k výrobě. Systém odpalovacích základen kolem nejdůležitějších měst může být vybudován během šesti let. Přesto Spojené státy odkládají zahájení tohoto projektu údajně proto, aby se jím necítil Sovětský svaz provokován. (!) Obecně je však známo, že Sověti už započali s podobnou obrannou kolem Leningradu a Moskvy. *
<*
*
Ředitel FBI, J. Edgar Hoover nesčíslněkrát varoval, že kulturní výměna s komunistickými zeměmi podporuje sovětskou špionáž. Jeho slov je podle všeho pramálo dbáno, neboť v minulých dnech se opět v tichosti setkali američtí a sovětští představitelé, aby projednali nový pakt o kulturní výměně. Američany zastupuje asistent státního sekretáře pro evropské otázky J. M. Leedy, bolševická delegace je vedena Sergějem K. Romanovským, předsedou sovětského výboru pro kulturní styky s cizinou. *
.*
*
"Premiéru novinky K. B. Jiráka, Serenády pro komorní orchestr, opus 69, uvedl 2. února v pražském Domě umělců Pražský komorní orchestr. Narozenin K. B. Jiráka, připadajících na 27. ledna vzpomenul též Svaz čs. skladatelů na koncertě v pražské Smetanově síni 26. ledna . . - FEC. (Předvídajíce eventuelní dotazy čtenářů, sdělujeme, že p. prof. JE exulant, jako třeba Kubelík, ale že je v tom rozdíl.) *
*
Zprávy SVU, pod titulkem "Náš kulturní přínos" oznamují: "Jiří Kolaja uveřejnil v brnenskom mesačníku Hosť do domu (č. 8, 1965) článok "O národnej povahe", v ktorom sa zaoberá rozdielmi medzi Argentíncami a Američanmi. V článku sa tiež zmieňuje o obnovení sociologického štúdia v ČSSR a v Pol'sku. V tomže čísle je tiež recenzia Kolajovej štúdie "La sociologia checoslavaca", uverejnenej v roku 1963 v časopise Revista mexicana de sociologia. Dr. Kolaja je mimoriadnym profesorom sociologie n a University of Kentučky." (K tomu dlužno dodat, že dosavadní přínosy p. Kolaji ho jistě vbrzku zbaví toho šeredného označení "utečence", jež má pražský režim vyhrazeno jen pro zatvrzelé milovníky svobody.) Podpora komunistických režimu není vždycky odvislá od západních půjček, prodeje pšenice a turistické tlačenice k návštěvě příbuzných za železnou oponou. Někdy ¡i poskytují menšinové národní kulturní instituce ve svobodném světě samy, aniž si snad uvědomují, ¡ak to věc svobody zabolí politicky. — Příkladem je "Polski Instytut naukowy w Ameryce", který v min. dnech rozdílel ceny umělcům a učencům polského původu z nadace Alfreda Jurzykowského v New Yorku. Ceny v obnosu $12,000 získalo 11 vynikajících Poláků, z nichž ó žije trvale v komunistickém Polsku. Institut prý "věří, že znamenitost nezná zaměpisných nebo ideologických hranic".
Březen 1966
Z f SVĚTA • V Sýrii došlo k vládnímu převratu. Nový režim už vyhlašuje, že bude hlt dat přátelské styky se socialistickými zeměmi, aby se prý lépe čelilo "světovému imperialismu". • Francouzský president de Gaulle vytvořil vážnou krisi v severoatlantické obranné organisaci NATO svým požadavkem, aby vojenské jednotky a základny NATO opustily zemi, nepřijmou-li francouzské velení. • Kalifornský beatnik, R. Ramsey, kter ý si vykládá "boj za svobodu" dle bolševického receptu, pěstuje národní zradu docela nepokrytě. Posílá své rozumy, nahrané na magnetofonovém pásu přes Kanadu, Anglii a P r a h u do Hanoi, kde jsou vysílány pro americké vojáky na frontě. Mají je přesvědčit, že bojují proti Vietcongu "nezákonně", o Stále víc a víc vědeckých sil z celého světa usiluje o trvalé usazení ve Spojených státech. V r. 1961 immigrovalo do této země 4000 kvalifikovaných vědců, roku 1963 jejich počet stoupl na 7000, v roce letošním se očekává, že dostoupí počtu 8000. • Rusové vyslali do oběžné dráhy kolem Země satelit, v němž jsou uzavřeni dva psi. Pokus má sloužit k biologickým studiím. • Vatikán naléhá na španělskou vládu, aby se vzdala své historické privileje, vlastního výběru španělských biskupů. Madrid tento požadavek papeže zatím odmítá. • Bývalý poradce presidenta Kennedyho, levicový liberál Arthur Schlesinger, jenž bývá označován za historika, vyjednává s magazínem "Playboy" o redakční spolupráci. • Západní Německo uvažuje o další pomoci Jižnímu Vietnamu: vyslání civilních inženýrů, stavebních dělníků a zemědělských odborníků do služby v Jihovýchodní Asii. o Každý třetí dělník ve Švýcarsku je dnes cizinec. Nejočetnější národní Skupina immigrantů pochází ze Sicílie. ® Soudí se, že přibližně na 50 milionů Indů, což odpovídá asi celkovému počtu obyvatelstva Francie, zahyne v příštích letech hladem. • Podle úřední statistiky Spojených států 23 proc. občanů ve věku 65 let nebo starších žije z dobročinné péče, 27 proc. je odkázáno n a pensijní požitky, sociální zabezpečení nebo své příbuzné, 19 proc. hradí životní potřeby ze svých investic a úspor a 31 proc. lidí v tomto stáří musí stále ještě pracovat. • Německému vědci, dr. C. Hackmannovi, jenž pracuje na výzkumu rakovinové chemotiherapie, se podařil čirou náhodou překvapující objev. Hackmann při svých pokusech zjistil, že sulfodiazin ve spojení s komplexními B-vitaminy zpomaluje stárnutí organismu. Je to první krok k "elixíru věčného mládí"? • V rakouských parlamentních volbách zvítězila konservativní lidová strana nad stranou socialistickou, získavši 85 poslaneckých míst z celkového počtu 165. • Vojenský režim afrického státu Ghana odstranil dosavadního komunisticky orientovaného presidenta Kwame Nkrumu. • Americká společnost Cyanamid objevila způsob chemické impregnace vojenské uniformy, k t e r á poskytuje voj á k ů m dokonalé mimikry v jakémkoli terénu. Mění automaticky barvu podle okolí, v němž se voják pohybuje — v bílou v arktidě, v zelenou na př. ve Vietnamu. © Ještě lani v Sovětském svazu slavnostně dekorovali Olgu Batanogovu jako "matku hrdinku", když dala život svému desátému dítěti. Letos už na ni nejsou t a k pyšni. Zjistilo se, že těch jejích deset dětí má deset různých tatínků, 8 z těchto dětí žije v rozličných státních domovech, dvě jsou nemocné a slabé z podvýživy a matka Olga s jejím posledním nápadníkem propíjí podporu n a děti ve vodce. • Austrálie změnila svou základní měnovou jednotku, libru, za dollar. • Tajemství obestírá záhadnou smrt známého ruského emigranta a autora knihy "Zvolil jsem svobodu", Viktora Kravéenka, jenž byl nalezen ve svém newyorském bytu zastřelen ranou do spánku. Smrtící zbraň byla v jeho kapse, o Téměř půl století po Říjnové revoluci sovětský dělník vydělává průměrně jen 60 centů na hodinu, t.j. přibližně tolik, kolik má to-
ZPRAVODAJ
Strana 5.
Volby včera a dnes — (Pokračování) orientované koalice. A právě proto, že je mezi námi Čechy a Rakušany taková podobnost, přáli bychom jim, aby se dovedli přidržet konkrétní, hospodářské a sociální politiky a neupadli zpět do politiky jen a jen politické v tom špatném slova smyslu. VOLBY VE VELKÉ BRITANII. Zase se jednou objevily na obzoru britské volby. Laboristický ministerský předseda Harold Wilson se rozhodl, že doba je vhodná k tomu, aby zvětšil svou velmi nepatrnou menšinu v londýnské sněmovně. Zda se mu to podaří, je otázka, na kterou budou musit odpovědět volby samy. Zhruba řečeno, na tom, j a k dopadnou, mnoho nezáleží. Ve světě je dnes nespočet důležitějších a pro lidské dějiny významnějších událostí než britské volby. Ale po dobrých sto let, již někdy od roku 1848, co se českých zemí týče, a v západní Evropě dokonce již od sklonku 18. století se k britskému parlamentu vzhlíželo jako k nesmírně důležitému monumentu novodobého vývoje státu. A je to ve světle této tradice, když se dnes znova zajímáme o to, jak a na základě jakých myšlenek budou Britové volit. Celá ona pověst o britském parlamentě jako o kořenu všech novodobých parlamentů nebo dokonce parlamentní myšlenky vůbec je ovšem čirý nesmysl. Středověký parlament, skutečná matka všech parlamentů, vznikl na evropské pevnině. A jestliže bychom měli vybrat nějakou zemi, která se o vznik parlamentu skutečně zasloužila, pak bychom musili volit visigotský stát na Pyrenejském poloostrově, který mezi pátým a osmým stoletím po Kristu po prvé kombinoval šlechtickou kmenovou radu s radou křesťanských biskupů a dosáhl tak po prvé prvního a druhého stavu středověkých parlamentů. Teprve v šestnáctém století se Anglie dostala do popředí parlamentních dějin a to způsobem velmi smutným. Její králové z rodu Tudorů začali totiž parlament korumpovat. Byla to akce směřující ke královskému absolutismu a obecně k ideálu absolutního, všemocného státu. Takových akcí bylo plno i na evropské pevnině. Ale zatím co panovníci parlamenty prošitě zavírali anebo je ignorovali, anglický Jindřich VIII. a jeho dcera Alžběta I. svůj parlament zkorumpovali. Jednak dary a jednak hrozbami, ba dokonce popravami dosáhli tito panovníci toho, že z londýnského parlamentu se stal sbor, který jen přikyvoval k panovnické libovůli. Když se po roce 1688 dostali v Anglii — o něco později ve Velké Britanii — k moci ministerští předsedové, počínali si stejně. Ba dokonce ještě korupci parlamentu zdokonalili tím, že zkorumpovali samotné volby. Jen ten, komu ministerský předseda financoval volby, mohl být zvolen — a pak ovšem horlivě vytvářel tak zvanou většinu pro
vární dělník v Izraeli (63 centy) a je: o něco víc než dělník mexický, anebo argentinský (56 - 58 centů). Pro další srovnání uvádíme průměrné hodinové mzdy: Francie 73 centy, Západní Německo $1.04, Velká Britanie $1.20, Kanada $1.96, Spojené státy $2.64. • Meziplanetární sovětský vehikl Venus 3, který měl původně vysílat radiové informace o planetě Venuši, zřítil se 1. března na její povrch, o Indonésský diktátor Sukarno byl přinucen armádou předat politickou moc v zemi protikomunistickému generálu Suhartovi. • Americká vesmírová lodice Gemini 8, řízená astronauty Armstrongem a Scottem, jež uskutečnila setkání a spojení se satelitem Agena, ukončila předčasně svůj manévr, když piloti objevili vážnou závodu v řízení, která vylučovala bezpečné pokračování letu. • Ve státě Michiganu, t a k alespoň tvrdí na 50 očitých svědků, se objevily t a k zv. "létající talíře", o Anglickým Beatles bylo odepřeno povolení k vystupování v Israeli s odůvodněním, že jejich programy postrádají umělecké hodnoty.
toho, kdo ho svými penězi do parlamentu přivedl. Ale po roce 1800 se historie britského parlamentu stává mnohem zajímavější. V té době se už zavedlo nové pojetí: nikoli parlament jako sbor rokujících zástupců tří různých profesionálních složek, které nehlasují a jen předkládají svá různá mínění panovníkovi ke kompromisu, nýbrž parlament jako bojiště politických stran. Ve Velké Britanii se této koncepce ujaly obě tehdejší britské strany, konservativci a liberálové (původně jen osobní skupiny kolem soupeřících kandidátů na ministerské předsednictví) a ti začali usilovat o rozšíření volebního práva n a co nejširší kruhy. Již -toto počínání samo o sobě svědčilo o tom, že se začínalo užívat nových způsobů propagandy a že si tehdejší britští politici troufali ovlivnit již značně široké kruhy poddaných. Od té doby se ovšem tato naděje rozrostla v úplnou vědu, do které je třeba započítat i líčení kandidátů, kteří se mají objevit před televisními kamerami. Skoro současně se tehdy, v první půli 19. století, měl na jevišti objevit také dočasný francouzský král, Louis Filip Orleánský, objevitel největšího politického vynálezu nové doby, totiž líbání malých děcek. Ale to už pan Wilson a pan Heath znají dnes jinší triky. Mnohem podstatnější rys britského parlamentu 19. století třeba spatřovat v tom, že se nikdy nerozpadl. Strany v něm skutečně byly stranami určitého celku (anglicky: party of something, party to something) — na rozdíl na příklad od dnešních bolševiků, kteří už dávno parlament nahradili kongresy své vlastní organisace, ale tuto organisaci stále ještě nazývají "stranou", ale stranou čeho ? Když se r. 1922 po prvé podařilo laboristům vsunout klín mezi konzervativce a liberály, zdálo se, že to bude konec britského parlamentu, poněvadž laboristé odmítali sdílet liberální a konservativní nacionalismus a zásadně pěstovali zcela odlišnou politickou ideologii. Ale co se nestalo? Britové velmi rychle pochopili, že stát budoucnosti je stát technokratický a rychle přesunuli své politické programy na technokratické pole. Je snad dnes Harold Wilson socialista? Je snad Edward Heath soukromý kapitalista? Ani jedno, ani druhé. Oba jsou především národohospodáři, kteří dovozují, že k technokratickým ideálům směřují různé cesty. A na základě čeho budou tedy britští voliči hlasovat? Jen na základě hospodářských otázek — o kterých ovšem ví jen tolik, kolik jim poví propaganda, a o kterých uvěří to, co jim poví lépe nalíčený televisní přednášeč. Má být ocelářský průmysl znova prohlášen státním majetkem, jak tvrdí Wilson, či vydělá na něm stát víc na daních, když zůstane pod soukromým vedením, jak tvrdí H e a t h ? Je pro britské hospodářství únosné vzdát se vojenských základen n a východ od Suezu či je to neúnosné (nejde již o vojenskou prestyž, nýbrž jen a jen o záležitosti technokratické). A tak se britský parlament pomalu ale jistě stává komorou technokratických odborníků. Bude jí jistě ještě více po těchto volbách.
Čtěte, předplaťte, rozšiřujte . . . ZPRAVODAJ!
Malátnost srdce. Valerie Bílá. Je přirozené, že chce-li někdo čerpati z lekcí historie, přihlédne nejprve k negativním důsledkům chyb, jež přivodily nešťastnou situaci pro jeho vlastní národ. Hlavně ho pak zajímá, jaký je postoj jeho soukmenovců k současnému politickému vývoji. Tento pohled do přítomnosti však Čechoslováka v zahraničí neuvede do příliš růžové nálady. To ovšem v předpokladu, že si nenasadí růžové brýle sebepýchy a sebeklamu, jež dosud neodložili mnozí jedinci žijící v dávno překonaných dobách. Ze zpráv o cestovním ruchu se dovídáme, jak mnoho cizích turistů navštívilo naši domovinu a jak velké procento jich tvořili naši krajané ze západu. Již se přestávají dělat tajnosti z cesty do zubožené vlasti, naopak v různých krajanských tiskovinách se dočítáme o výletech do ČSSR rázu čistě turistického, při čemž již chybí nějaké odůvodnění návštěvou u blízkých příbuzných. Není tomu tak dlouho, kdy exilový nakladatel odmítl otisknout krátký příběh, v němž byla vděčná vzpomínka na známého pražského spisovatele. Důvod: dotyčný autor navštívil Prahu u příležitosti výročí založení Národního divadla. Onen nakladatel se obával nepříznivého ohlasu připomínky jednotlivce, který jel navštívit "komunisty". Jak jeho úzkostlivost byla zbytečná, se jeví z otevřenosti, s kterou mnozí krajané se přímo chlubí svým zájezdem do ČSSR. A ť už tedy někteří Čechoslováci z důvodů jakýchkoliv, putují na místa nejhorší pohany, již jejich národu osud uložil, snadno se mohou odvolat na opětovné články v důležitějších exilních listech, kde se vyslovuje důvěra v postupné "uvolňování" komunistických režimů a v hospodářské ozdravění, konečně pak i v utužení styků se západními demokraciemi. Mohou se odvolat i na vyšší autority. Vždyť země svobodného světa závodí v uzavírání milionových obchodů s Ruskem, Čínou a satelity. Jaký jásot provázel dohodu o obrovské dodávce obilí z Kanady do Rudé Číny! Proč má vzdorovat a odlišovat se od svého okolí nepatrný exulant? Jak se na to dívat? Co je to, co brání většině krajanů vstoupit na půdu, jež jim byla odcizena s cynickou zločinností a na níž vegetuje obyvatelstvo, jemuž jako jediný odpor zbývá švejkovina a sabotáž? Existuje přece nějaký vyšší příkaz, jenž zabraňuje oddat se bezmyšlenkovému opičení? Není o tom žádných odhadů ani statistiky, ale stále převládá víra, že velká většina našich krajanů nepodlehla oné malátnosti srdce, jež se rozhostila mezi obyvatelstvem zpohodlněným poklidnou prosperitou. Často slyšíme chválit energii a vytrvalost přistěhovalců z Evropy. Často také o nich slyšíme, že jsou zmítáni nacionálními vášněmi a rozmíškami. Připustíme-li obojí — a není možno to zcela popřít — hledejme v těchto faktech něco positivního, něco, co může být přínosem pro myšlenkový vývoj této hemisféry. Bijí-li v prsou emigrantů ještě srdce neznavená, neotrávená cynismem zmechanisované sobecké společnosti — pachtící se pouze po dolaru, zbývá v nich zajisté ještě přemíra citu pro domov a jeho utrmácený lid. A kde je cit a láska k domovu, tam je též iniciativa a energie, jež mohou oživit nový zájem o zotročené evropské národy.
Z P R A V OD A J
Strana 6.
In memoriam Anny Achmatové.
Březen 1966
Tradice —
(Pokračování) O FRANCOUZSKO-AMERICKÝCH VZTAZÍCH. Cyril List. Tuto okolnost bychom t a k é měli brát Jen na posledních stránkách velké většiny světového tisku byla zaznamenána v úvahu při posuzování dnešní politiky v právě uplynulých dnech smrt Anny Achmatové. Bolševický tisk, ať v Moskvě, Francie, osoba jejíhož presidenta je pro a ť v Praze, její smrt přešel mlčením, právě tak jako přešel mlčením celý život mnohé lidi zřejmě dosud záhadou. De básnířky a její dílo. A přece to byla žena, z jejhož péra vzešly některé z nej- Gaulleovi je vytýkáno velikášství, rozbíkrásnějších veršů napsaných kdy slovanským jazykem. Vedle Alexandra Bloka a jení NATO, Společného trhu a jednoty vedle Borise Pasternaka patří Anna Achmatova do první řady ruské lyriky dva- Západu, kolaborace s komunistickými cátého století. Ještě loňského roku v červnu jí Oxfordská universita udělila čestný zeměmi včetně Cíny, zvyšování nebezpečí doktorát téhož druhu, jakého se o více než půl století dříve dostalo také jinému atomové války výrobou vlastních jaderných bomb, nedemokratické řízení s t á t u velkému slovanskému umělci, Antonínu Dvořákovi. a řada jiných přečinů. Mnozí lidé se ma, zcela sama, nepatříš k nám, kteří Že dostala cestovní pas a že směla táží, proč to všeohno dělá, zda je to snad přijet do Anglie, aby přijala své vyso- víme, co je to pokrok a co je to socia- pouze důsledkem chorobné megalomanie, ké vyznamenání, byla věc výjimečná. listický realismus . . . " A poněvadž neuváženého podivínství, senility či poBylo jí v té chvíli již přes sedmdesátpět "otravovala mysli mladých lidí", puto- dobné duševní vady. Avšak vzpomene-li let a dorazila do Anglie v obnošených, vala Anna Achmatová na půl druhého si n a postavení a politiku Francie běvetchých šatech, bez průvodu. Ani po- roku sama do koncentráku. A tisknout hem posledních 25 let, myslím, že dostanesměla, jako nesměl tisknout Nikolaj neme n a všechny otázky docela logickou slední písařka na stroji ze sovětského a plně uspokojující odpověď. vyslanectví v Londýně se na slavnosti Zabolotskij, jako nesměl Boris PasterJ a k známo, během 2. světové války nak. Ještě když se v létě 1964 vypraneukázala. A přece, jestliže byl kdo nebyl zástupce Francie zván k poradám dokonale neschopný zradit svou vlast vil do Moskvy mladý jugoslávský spi- Velké Trojky, ač Francie se svými kolojakýmkoli způsobem, byla to o»a, před sovatel Mihajlo Mihajlov a v rozhovoru niemi byla tehdy ještě nepochybně velkterou každý z nás emigrantů musí se zeptal zbožňované členky nejmladší mocí první třídy, jejíž vliv v někdejší ustoupit do stínu se sklopenou hlavou. ruské literární generace, Belly Achma- Společnosti národů byl větší nežli všech duliny, na Achmatovou, přiznala se ostatních členských států, včetně BriNe, mne cizí křídla nechránila, cizí Achmadulina, že se ¡í dlouho ze strachu tanie. Toto opomíjení Francouzi pochonebe nebylo m ů j cíl. J á jsem tehdy vyhýbala. pitelně těžce nesli, avšak přesto vystus národem svým byla, kde m ů j náAle to již asi stařena Anna Achma- povali v OSN vždy jako nejloyálnější rod, na neštěstí, byl . . . tová hleděla na strach jinak. Když spojenec USA, na něhož se Spojené státy mohly spolehnout s větší jistotou ¡í bylo pouhých dvanáct let, zemřel Tyto verše (v překladu Roberta Vlanežli i na Anglii. Co však za svou věrcha) mluví svatou pravdu. O d počátku Vladimír Solovjov, který viděl do bu- nost sklidili ? doucna a slyšel kroky přicházejícího Ačkoliv Francie vždy podporovala až do konce, od prvních revolučních antikrista: zájmy a přání Spojených států, USA s výstřelů v roce 1917 až do této zimy ní nakládaly jako se zajištěným satelina počátku roku 1966, plného půl stoJest beztolkovica, son už ně tot, tem, n a jehož zájmy nemusí být brán letí, nesla Anna Achmatová vše, co čtoto gotovitsja, ktoto id'ot . . . žádný zřetel a jež naopak mohou být nesl kterýkoli druhý ruský člověk. JeNevíš kudy kam, ani sen už není ten obětovány pouze pro získání "prestiže" jího manžela, rovněž lyrika, ale přitom a cosi se připravuje, kdosi již jde . . . v té či oné části světa nebo v rámci člověka velkolepé energie, Nikolaje diplomatického obchodu s politickým neGumiljova, zastřelili hned roku 1921. Anna Achmatová slyšela ty strašné přítelem. Přitom nesmíme zapomínat, Jejího syna odvleklo N K V D za vel- kroky přejít a znova je slyšela se vra- že z á j m y Francie byly často totožné kých čistek velesoudruha Stalina roku cet, a znova mizet. Ženina víra byla se skutečnými zájmy Evropy, a to i národů Evropy střední a východní. Uveď1935. silnější . . . me aspoň několik případů, na něž se Vyvedli tě časně n a úsvitu, jak na Viděla jsem, jak vpadnou obličeje, snad ještě všichni rozpomeneme: pohřbu šla jsem za tebou. Děti pláčí j a k hledí strach zpod viček, kde byl Hned po skončení poslední světové v mansardovém bytu, pod ikonou skryt, války se objevila v některých částech svíčka bliká tmou. j a k do tváří strádání celé děje Německa, zejména na katolickém jihu, Vidím tvé r t y zachvívat se chladem, klínovým písmem krutě umí rýt . . . silná separatistická hnutí. Zvláště Bavosmrtelný pot na tvém čele stát. ři dosud vzpomínali na to, že byli ještě Jako kdysi střelců žínky mladé, pod A jednou, zřejmě na nesmělé pouti ve druhé polovině 19. století samostatvěžemi Kremlu budu lkát. ulicemi města tichých bílých nocí, jí ným královstvím, a považovali posledních 75 let své historie za údobí poroby napadlo: Anebo jinde: pod imperialistickým diktátem "svinPřáli si Jestliže snad budou jedenkráte chtít ských Prusů" — j a k říkali. Lehké týdny proletěly, co se stalo, mně zde, v této zemi pomník postavit, obnovu své nezávislosti a dokonce je i nevnímám. s radostí jim k tomu mohu souhlas těšilo, že ti "Saupreussen" ve VýchodJ a k ti, synku, v žalář tam, bílé noci ním Německu dostávají od Rusů to, co dát, žhavě zřely, s jednou podmínkou však — tou, že si už dávno zasloužili. jak jejich jestřábí zrak opět v celu Francie tehdy tento jihoněmecký sepanesmí s t á t k tobě shlíží, u moře, kde prošly první moje dni, ratismus podporovala — a nemusíme si j a k o tvém vznešeném kříži a o smrti zastírat, že takovéto rozdělení a tím i — přervala jsem k moři pouta mluví pak . . . oslabení Velkoněmecka by bylo vyhoposlední — ani v carském parku, u pařezu, tam, vovalo i zájmům Československa, RaPropast nebytí pochopitelně lákala kde stín bezútěšný dosud chodí sám, kouska, Polska, Belgie a mnoha jiných a vábila, jak přeludy to dělávají. Pouze sjednocení zde však, kde mi bylo tři sta hodin evropských států. Už šílenství mi křídlem svým zakrylo Němci mohou mít zájem na prosazostát, vání revise hranice Odra-Nise nebo na duše polovinu, pojí mne vínem ohnianiž otevřeli závoru těch vrat, znovukolonisování Sudet svými "Volksvým, vábí mne do údolí stínů . zde, neboť mám strach, že ticho genossem". Samostatní Bavoři nebo zahluší Ale to by nebyla bývala Anna v smrti blažené hřmot policejních aut, Bádeňáci by neměli nejmenšího důvodu Achmatová, kdyby přes všechno toto zlé bouchání dveří, úděs v stařeně, k tomu, aby usilovali o znovuzvětšení která kvílela jak zvíře raněné . . . P r u s k a nebo vyvolávali mezinárodní sponesmírné utrpení nebyla znova vzala ry k vůli "cizincům" ze Sudet, které péro do ruky se zcela jiným úmyslem, stejně mnozí obviňovali z toho, že "to P a k a ť z nehybných mých víček jakmile nacistické hordy překročily hravlastně všechno začali". Avšak Spojené bronzových nice její vlasti, a nebyla vybízela k státy se postavily rázně za* obnovu jed, jako slzy tryskne tající již sníh, víře a odhodlání. V oné chvíli, kdy i holub vězeňský a ť vrká z povzdálí notného Německa a časem se jim podapolekaný vrah v Kremlu kázal malovat řilo získat i Bavory a ostatní separaa po Něvě tiše plynou koráby . . . na boky svých tanků jména světců-botisty pro pocit solidárního všeněmectví. jovníků Alexandra Něvského a Dimitrije Koráby plynou a také řeka sama. Francie se v zájmu jednoty Západu Donského, se najednou démanty kře- Plyne i čas, plynou staletí a dávno již podřídila Washingtonu. sťanské tradice objevily v dlani zmu- nikdo neví o Stalinech, Chruščovech, (Pokrač. příště.) čené ženy, v dlani, která do té chvíle Brežněvech . . . Ještě však stojí v lidbyla sevřena bolestí. ských srdcích pomník Anny Achmatové. Pak válka za nějaký rok pominula. Plynou staletí . . . Boris Pasternak, vela pak, jak vory plynou po proudu, A aby si snad vytrvalá bolest nemy- ký ruský lyrik, který se probojoval k ke mně, svému soudci, karavana slila, že je příliš sama, začaly do okna ohnivé křesťanské víře, je tak viděl: století podkrovního bytu létat kameny. "Ta ze t m y časů slavně potáhne". ". . . jen se podívej, věky táhnou prostitutka", prohlásil Andrej Ždanov, jak slova podobenství Snad opravdu nezáleží mnoho na "ta prostitutka, která dovede psát jen a nakonec vzplanou požárem; tom, kdy básník žil a čeho se již nedoo jakémsi osamocení . . ." Několik týve jménu jejich hrozného majestátu žil. Záleží na tom, co viděl. Smiluj se, dnů nato Ždanova otrávili ¡iní, ale to budu mučen, zemru a v hrob Pane, nad služebnicí svou Annou, která ještě neznamenalo, že by se nenašli sestoupím. nás předešla se znamením víry a spí další, kdo by Anně Achmatové do očí V hrob hluboký, však třetího dne již snem míru. znova neopakovali: "Pravda že jsi saopět vstanu
Ze všech lidských svobod nejcennější je nezávislost vlasti. Charles Maurras.
•
". . . obnovit suverenitu tak, aby vše co je francouzské, půda, obloha, moře, branné síly, i veškerý cizí živel v zemi byl podřízen jedině autoritám francouz*ským." Charles de Gaulle. • "Není žádné pochybnosti o tom, že Američané nemohou akceptovat podřízení svých vojenských jednotek a svých základen ve Francii francouzskému velení . . . Francouzský krok rovná se ve skutečnosti vymáhání jejich odvolání . . . Ke které jiné formuli bezpečnosti obrátí se ten, kdo n á m vládne? K j a k é m u náhradnímu spojenectví?" "l'Aurore", Paříž.
•
"Francouzské kruhy daly na srozumněnou, že gen. de Gaulle chce vystupovat v Sovětském svazu jako representant Francie nezávislé na NATO a jeho americké vedoucí moci, Francie, která je schopna samostatné mezinárodní akce včetně ozbrojené neutrality v případě konfliktu." "Die Welt", Hamburg. * "Obchodní výměny mezi Sovětským Svazem a s t á t y západní Evropy dosáhly takového objemu, že vláda SSSR požádala švýcarskou o povolení zřízení velkého sovětského bankovního ústavu ve Švýcarsku, poněvadž "Banque Commerciale pour l'Europe du Nord" v Paříži již nestačí n a provádění všech obchodních a finančních transakcí mezi Sovětským svazem a západním světem." "Aufbau", New York. • "Ústřední výbor Národní rady církví volil 90 ku 3 pro přijetí komunistické Číny do Spojených národů a doporučil vládě Spojených států ,aby uvažovala o zřízení diplomatického zastoupení v Rudé Číně." United Press.
•
"Komunisté nyní zamýšlejí vyslati své kandidáty, včetně Herberta Apthekera, do kongresních voleb. — Vůdce KSUSA, Gus Hall prohlásil, že členství ve straně stoupá od 15 .listopadu m.r., kdy Nejvyšší soud zvrátil Senátní výnos o vnitřní bezpečnosti z r. 1950, dle něhož se komunisté musili registrovat u ministerstva spravedlnosti". "Human Events", Washington. • "Jestliže si nějaká země může dovolit odvolat svá vojska nebo vyjednávat o mír, jsme to my. Nikdo si nebude myslit, že jsme papírovým tygrem, když se tam (ve Vietnamu) dohodneme". U. S. senátor W. Fulbright. • "Skupina studentů ze Státní university v Ohiu, která se nazývá "Spartakovei", vedená 20-letým J. M. Houserem, připouští, že aktivně pracuje v tomto městě (Columbus) k svržení stávajícího systému americké vlády . . . Jsme komunisti, říká Houser . . , a jsme pro okamžité bezpodmínečné stažení amerických sborů z Vietnamu a pro plné vítězství Vietcongu". Columbus (Ohio) Spectator. •
Rozšiřujte ZPRAVODAJ! Z P R A V O D A J — Vydává Sdružení Československých exulantů v Chicagu. Adresa: 2619 So. Lawndale Avenue, Chicago, Illinois 60623, U.S.A. Vychází měsíčně. Předplatné $2.50 na rok. Uzávěrka 10tého každého měsíce.
