Vojenský zeměpisný ústav v letech

Vojenský zeměpisný ústav v letech

1945–1950 Povstáním českého lidu a osvobozením Prahy dne 9. 5. 1945 skončilo panství fašistického Německa na území Československé republiky. V čele osvobozené vlasti stanula československá vláda s vnitřní a zahraničněpolitickou linií vyjádřenou Košickým vládním programem.

Vojenský zeměpisný ústav, jehož budova v Praze-Bubenči byla již od večera 8. 5. 1945 v držení příslušníků ústavu, byl v souladu s dekretem prezidenta republiky číslo 11 ze dne 3. 8. 1944 a pak i podle zákona číslo 12/1946 Sb. obnoven ve stavu, organizaci a s působností jako před 15. 3. 1939. Včleněn

8. květen 1945 – příslušníci VZÚ střeží osvobozenou budovu ústavu

10. květen 1945 – představitel Sovětské armády odchází po prohlídce VZÚ z budovy ústavu

53

1945–1950

KAPITOLA 5

do něho byl i slovenský Vojenský zeměpisný ústav Bratislava. Vojenský zeměpisný ústav Praha se tak stal zákonným pokračovatelem předválečného ústavu, jedinou a všestrannou odbornou kapacitou vojenské zeměpisné služby čs. armády, budovanou v duchu Košického vládního programu s respektováním personálních zásad a národnostního klíče. Přestože budova i strojní zařízení tiskárny zůstaly nepoškozeny, obnovení ústavu vyžadovalo mimořádné úsilí a obětavost.68 Bylo třeba překonat řadu překážek, včetně snahy o okleštění působnosti VZÚ, a to zejména ze strany Zeměměřického úřadu Čechy a Morava zřízeného protektorátní vládou. Byl také všemožně brzděn návrat příslušníků ústavu, kteří byli převedeni po 15. 3. 1939 k civilním organizacím. Dále chybělo vybavení pro astronomicko-geodetické a topografické práce. Bohatý archiv a podklady předválečného VZÚ byly za okupace zkonfiskovány, delimitace zachovalých měřických podkladů mezi civilními orgány a ústavem se protahovala. V této situaci se prokázal mimořádný význam a přínos odbojové práce příslušníků ústavu, díky níž byly uchráněny před okupanty nebo před zničením zejména kartografické a reprodukční podklady map. Tím byla ústavu dána možnost pohotově po osvobození zabezpečit státní orgány, bezpečnost a armádu mapovými podklady. Prvním poválečným velitelem ústavu se stal od 6. 5. 1945 do konce května 1945, kdy byl vzhledem ke zdravotnímu stavu přeložen do zálohy, plk. zem. PhDr. Jiří Čermák. Dnem 1. 6. 1945 byl velitelem ústavu ustanoven plk. gšt. Bohumír Kobliha, příslušník československé jednotky ve Velké Británii, který byl v rámci nespravedlivé represe příslušníků západních československých jednotek dnem 30. 9. 1948 z funkce odvolán

68 Tehdejší velitel VZÚ plk. PhDr. Jiří Čermák ve svých vzpomínkách uvá-

dí: „Když po 5. květnu 1945 jsem nastoupil v bývalém, nyní obnoveném Vojenském zeměpisném ústavu zase jako velitel, byl jsem zoufalý nad stavem, v jakém okupanti tento kdysi krásný a dobře vybavený ústav zanechali.“ 69 Opětovné přijetí důstojníků a rotmistrů do čs. armády doporučovaly ko-

mise, které na základě průkazných materiálů posuzovaly jejich činnost, chování za okupace. Ne všichni gážisté tedy byli povoláni znovu ke službě v čs. armádě. Podle dochovaných pramenů a svědectví nastoupili po roce 1945 a pracovali ve VZÚ tito příslušníci odboje, kteří se po roce 1947–1948 uplatnili mimo ústav v různých orgánech, odborných a velitelských funkcích v zeměpisné (později topografické) službě čs. armády: a) z československých zahraničních jednotek na západě ─ plk. gšt. Bohumír Kobliha, od 1. 6. 1945 do 30. 9. 1948 velitel VZÚ, ─ pplk. Milan Kozáček, absolvent topografického kurzu v letech 1947–1948, později topograf; b) ze zahraničních jednotek v SSSR ─ plk. František Hejčík, topograf, ─ pplk. Klement Pazurik, náčelník detašovaného skladu v Kremnici, ─ pplk. Juraj Klačan, topograf, ─ kpt. Ján Baranec, kartograf, ─ pplk. Michal Gajdoš, kartograf, ─ o. p. Vasil Palčej, válečný invalida, materiálový účetní, ─ o. p. Vasil Ivaškovič, válečný invalida, spojový manipulant; c) z účastníků Slovenského národního povstání ─ pplk. Jozef Kašička, náčelník kartografického odboru 2. VZÚ Banská Bystrica,

54

a 1. 10. 1948 propuštěn do zálohy, ke dni 13. 4. 1950 mu byla odňata vojenská hodnost, po roce 1989 byl v plném rozsahu rehabilitován. Po něm se velitelem ústavu stal dosavadní zástupce velitele plk. gšt. Dr. Ing. Vlastimil Blahák, ten ve funkci setrval až do svého onemocnění v roce 1951. Postupně se do ústavu vrátila značná část jeho dřívějších příslušníků – důstojníků, rotmistrů i občanských pracovníků. Personál ústavu postupně doplnili i bývalí příslušníci československých zahraničních jednotek, účastníci Slovenského národního povstání a ostatních součástí domácího odboje.69 Poznatky z druhé světové války vedly ke kritickému přehodnocení řady dřívějších koncepcí a zásad, včetně zabezpečení bojujících armád geodetickými a mapovými podklady. Průběh válečných událostí ukázal, jak závažným vojensko-politickým problémem, ekonomicky nákladným a technicky i časově obtížným, je pro každý stát rozhodnutí o geodetických a kartografických základech a jeho praktická, včasná realizace jak na území vlastního státu, tak na území možných válčišť. Charakter válečných operací, jejich rozsah a rozmach vedly k potřebě a spotřebě obrovského množství map. Palebná činnost, průzkum, ale často i pouhý přesun vojsk – například v pouštích, stepních oblastech nebo džunglích – vyžadovaly jednotnou geodetickou orientaci a připojení bojových sestav na značných prostorách. Přitom bojující armády se setkávaly na rozlehlých válčištích často s mapami nejrůznějšího charakteru a koncepce, zpracovanými v různých zobrazeních a s různými souřadnicovými systémy, které vzájemně nebyly v žádném souladu. Nedostatek přesných a aktuálních, čerstvých geodetických a mapových podkladů si často vynutil, že geodeti a topografové museli plnit úkoly v pásmu bojové činnosti, přímo v sestavě polních vojsk.

plk. Ján Kováč, kartograf, pplk. Oto Hlupík, kartolitograf, pplk. Ján Kvočík, kartograf, pplk. Ladislav Podhorányi, kartograf, plk. Jozef Boldiš, vedoucí spisovny, později materiálového zásobování, pplk. Ondrej Cífer, kartograf, pplk. Július Králik, kartograf, mjr. František Labuda, fotogrammetr, pplk. Ján Chladný, kartograf, mjr. Martin Majer, pracovník oddělení plastických map, později zástupce náčelníka skladu, ─ o. p. Jaroslav Čierny, pracovník oddělení plastických map, ─ o. p. Ján Floch, pracovník kartografie, ─ o. p. Matěj Stúchly, pracovník kartografie; d) věznění v nacistických věznicích a koncentračních táborech ─ plk. gšt. Dr. Ing. Vlastimil Blahák, zástupce velitele, pak velitel VZÚ, ─ pplk. Ing. Julius Hauser, zástupce náčelníka – hlavní inženýr ústavu, ─ pplk. Ing. Evžen Orlich, náčelník vojenskogeografického odboru ústavu, ─ pplk. Arnošt Kotrlík, styčný důstojník ústavu u generálního štábu, ─ mjr. Ing. Jiří Herink, geodet, ─ npor. Miroslav Škoda, geodet, ─ pplk. Ing. Jiří Lelek, geodet, ─ škpt. gšt. František Fessl, příslušník popisného odboru, ─ kpt. Jaromír Horák, topograf, ─ pplk. Ing. Karel Kopečný, přednosta topografického odboru, ─ pplk. Jiří Němeček, zástupce přednosty topografického odboru, ─ škpt. Alois Hrdlička, geodet, ─ škpt. Antonín Šárovec, letec fotoletky fotogrammetrického odboru.

─ ─ ─ ─ ─ ─ ─ ─ ─ ─

VOJENSKÝ ZEMĚPISNÝ ÚSTAV V LETECH 19451950

1945–1950

Rozhodující velmoci tehdejší protihitlerovské koalice věnovaly překonání těchto nedostatků mimořádnou pozornost a úsilí. Byly zavedeny globálně použitelné rovinné souřadnicové systémy – sovětský systém roku 1942, jehož referenčním elipsoidem byl elipsoid Krasovského, či americký systém UTM, jehož referenčním elipsoidem byl elipsoid Hayfordův. Pro topografické mapy byla zavedena prakticky shodná příčná válcová konformní kartografická zobrazení se šestistupňovými pásy, která se lišila pouze tím, že u sověty používaného zobrazení (Gaussovo-Krügerovo) se projekční válec v osovém poledníku zemského povrchu dotýká, zatímco u amerického zobrazení (Mercatorovo) projekční válec zemský povrch protíná v polednících tak, aby na osovém poledníku bylo délkové zkreslení rovno 0,9996. Široce se rozvinuly a našly rychlé uplatnění nové, pohotové metody a technologie mapování a tvorby map založené zejména na využití leteckého fotografického průzkumu a letecké fotogrammetrie, kresba map v pracovním měřítku, jež nevyžadovala dlouhodobě školené kartografické kresliče. Uplatnění nalezly zejména pohotové letecké snímkové podklady pro aktualizaci map, fotoplány, fotoschémata, stereofotogrammetrické technologie pro tvorbu nových map a fotogrammetrické metody zhušťování sítí pevných bodů. Včasná topograficko-geodetická příprava území vlastního státu a možných válčišť se ukázala být nezbytností. Z tohoto hlediska se jevil jako nadále neudržitelný stav odpovídající fakticky roku 1939, kdy na území ČSR neexistovalo jednotné, homogenní, aktuální a dostatečně přesné topografické mapové dílo, kdy Křovákovo zobrazení a souřadnicový systém Jednotné trigonometrické sítě katastrální byly prakticky použitelné pouze pro území vlastního státu. Je také třeba připomenout, že v roce 1945 stále ještě existovalo na československém státním území několik rovinných souřadnicových systémů (tři katastrální systémy z doby Rakousko-Uherska – tj. Gusterberg, Svatý Štěpán a Gellerthegy, dále systémy JTSK, DRG a DHG a systém odvozený RNDr. Benešem). Obdobná pestrost byla v kartografii, kde vedle map v zobrazení polyedrickém existovaly mapy nového mapování v zobrazení Benešově, Křovákově a Gaussově-Krügerově, v různých měřítkách, kladech listů a značkových klíčích. Kromě toho bylo možné získat od spojenců mapy určitých prostorů, které zpracovali a vydali z různých podkladů a pramenů za války. Žádné nové mapové dílo však nepokrývalo souvisle celé naše státní území. Navíc i v této době a po těchto zkušenostech existovaly ze strany některých zeměměřických kruhů tendence nacházející odezvu i mezi některými příslušníky Vojenského zeměpisného ústavu: zachovat i nadále stav existující před rokem 1939. Tato neujasněnost

a nekoncepčnost se pak také odrazila v pokračování mapovacích prací VZÚ po roce 1945. Po prostudování dostupných poznatků bojujících armád, po zvážení všech výhod i nevýhod uložilo MNO v roce 1946 Vojenskému zeměpisnému ústavu jako první úkol vytvořit nové ucelené vojenské kartografické dílo, které by odpovídalo zkušenostem z poslední války, bylo postaveno na vědeckých základech, bylo použitelné pro širší prostor, než je pouze území vlastního státu, a zároveň mohlo být využito pro hospodářskou, technickou a vědeckou činnost. Poválečná státní politika a orientace ČSR i zásady, které pro armádu vytýčil Košický vládní program, předurčovaly také orientaci a činnost Vojenského zeměpisného ústavu jako jediného ústavu vojenské zeměpisné služby. Tou byla unifikace geodetických a kartografických základů se Sovětským svazem a státy formujícího se lidově demokratického bloku. Prosazení této orientace však bylo velmi složité a obtížné. Jak již bylo zmíněno, i ve VZÚ přetrvávaly u části jeho příslušníků názory a tendence, aby bylo zachováno předválečné pojetí geodetických a mapových podkladů, orientace na pasivní funkci ústavu a zeměpisné služby – a to pouze teritoriální povahy, bez odborného tvůrčího působení topografů ve vojscích ve prospěch zabezpečení jejich bojové činnosti. Období téměř pěti poválečných let bylo poznamenáno řadou nekoncepčních opatření a činností, organizačních a dislokačních rozhodnutí, která snižovala a tříštila pracovní úsilí i výsledky práce ústavu, měla negativní dopady na psychiku i morálku jeho příslušníků. Svědčí o tom následující stručný přehled problémů, návrhů a opatření: ─ mezi vojenskou správou a civilními orgány vznikly a prohlubovaly se spory o jednotné státní mapové dílo a jeho koncepci, které byly překonány dočasně až v roce 1951;70 ─ ačkoliv byly k dispozici výsledky Němci provedené transformace souřadnic bodů trigonometrické sítě do německého vojenského souřadnicového systému (DHG), byly výpočty v síti až do roku 1949 prováděny v systému JTSK; ─ až do roku 1948 pokračovalo nové mapování v Křovákově zobrazení v měřítku 1 : 20 000 a současně reambulace map v měřítku 1 : 25 000 a rychlá revize speciálních map 1 : 75 000 podle zásad z roku 1939; ─ přestože byly k dispozici již moderní vyhodnocovací přístroje, letecká fotogrammetrie se v novém mapování významně prosadila až v roce 1952; ─ v roce 1946 podává VZÚ návrh, aby bylo přistoupeno k mapování v měřítku 1 : 25 000, v Gaussově-Krügerově

70 V důsledku různých hledisek, z nichž se posuzoval použitý zobrazovací

která opomíjela tehdy vojensky významné a žádané měřítko 1 : 25 000. Dělení kladu listů nesouviselo s mezinárodní mapou ani s dělením přijatým v ČSR před rokem 1939. Rámy map byly shodné s kilometrovou sítí. V roce 1951 bylo po dohodě s MNO upuštěno od zpracovávání map podle výše uvedených zásad.

systém, nepodařilo se po roce 1945 sjednotit zájmy obrany státu a civilní geodézie a kartografie. Vyvinula se dvojí odborná linie – vojenská a civilní, každá jinak orientovaná. Civilní orgány trvaly na zachování Křovákova zobrazení, navrhovaly měřítkovou řadu map určenou měřítky 1 : 5 000, 1 : 10 000, 1 : 50 000, 1 : 100 000, 1 : 250 000, 1 : 500 000 a 1 : 1 000 000,

55

1945–1950 ─

─

─

─

─

KAPITOLA 5

zobrazení v 6° pásech a v pětinovém dělení kladu mapových listů71 – mapováno tak bylo v letech 1949–1950; topografický odbor VZÚ v roce 1948 navrhl, aby byly podle leteckých snímků celkově aktualizovány speciální mapy v měřítku 1 : 75 000; než byly práce na tomto úkolu zahájeny, byl změněn na úkol vytvořit topografické mapy v měřítku 1 : 50 000 podle návrhu ústavu z roku 1946; v roce 1947 byla zahájena oprava a úprava objektů (zejména pro reprodukční a tiskové provozy) v Harmanci a současně přemístěny některé součásti ústavu do Banské Bystrice a Harmance; v srpnu 1948 byla oficiálně zřízena Odloučená část Vojenského zeměpisného ústavu v Banské Bystrici – fakticky šlo o základní opatření vedoucí později ke vzniku Vojenského kartografického ústavu; v roce 1949 vydal hlavní štáb nařízení o přemístění celého VZÚ do Banské Bystrice a Harmance; redislokace ústavu byla skutečně zahájena a pak následně zrušena v roce 1950; koncem roku 1949 byla nově vytvořená část ústavu v Banské Bystrici pověřena zpracováním a řízením prací na tvorbě prozatímní mapy v měřítku 1 : 50 000; vzhledem k naprosto nevyhovující kvalitě byly práce v dubnu 1950 zastaveny.

Naléhavé potřeby a úkoly obnovy státu, jeho ekonomiky, řízení, bezpečnosti a obrany vyžadovaly, aby Vojenský zeměpisný ústav i přes existující koncepční problémy a jen pomalu se zlepšující personální naplněnost co nejrychleji a s vysokou intenzitou zahájil odbornou činnost. Astronomicko-geodetický odbor již v červnu 1945 zahájil triangulační práce, a to doplňováním trigonometrické sítě nižších řádů na územích odstoupených v roce 1939. Dále přistoupil ke zhušťování podrobných bodových polí v západních pohraničních oblastech, v nově zřizovaných vojenských výcvikových prostorech a v prostorech plánovaných pro nové topografické mapování. Jak již bylo uvedeno, výsledky geodetických prací byly zpracovávány prakticky až do roku 1949 v souřadnicovém systému JTSK. V návaznosti na zkušenosti a předválečnou spolupráci s katedrou geodézie Vysokého

71 Podstata rozdílů systému čtvrtinového, pětinového a šestinového dělení

kladu mapových listů spočívá v následujícím:
Všechny systémy vycházejí z mezinárodní mapy světa v měřítku 1 : 1 000 000 (6 ° x 4 °) a shodně ji dělí na 4 mapy v měřítku 1 : 500 000.
Německý čtvrtinový systém (Der Deutsche Heeresblattschnitt – DHB) používal dělícího poměru 1 : 4 konsekventně pro všechna mapová měřítka – počínaje 1 : 500 000 až po 1 : 25 000. Formát mapy byl nevhodně veliký, u měřítek 1 : 200 000 až 1 : 25 000 činil na 50 stupni zeměpisné šířky 56 x 54 cm.
Pětinový systém, navrhovaný VZÚ v roce 1946 (obdoba Armin-Bürkleova německého návrhu nového dělení), volil pro vytvoření mapy v měřítku 1 : 200 000 dělící poměr 1 : 5, čímž bylo z jednoho listu mezinárodní mapy světa 1 : 1 000 000 vytvořeno 25 listů mapy v měřítku 1 : 200 000.

56

učení technického v Brně ústav zahájil v roce 1945 spolu se Státním ústavem geologickým západně od Prahy tíhová měření statickým gravimetrem. Zdokonalení a rozšířené používání prostředků buzolní orientace v pozemních silách i letectvu vedlo k teoretické, přístrojové a personální přípravě na geomagnetická měření, která ústav později v rozsahu celého státu prováděl a řídil. V oboru geodetických základů v roce 1946 MNO rozhodlo, aby s využitím podkladů získaných po okupantech byly československé geodetické základy v JTSK transformovány do souřadnicového systému, jehož zeměpisné souřadnice definované na referenčním elipsoidu Besselově budou převedeny na pravoúhlé souřadnice v zobrazení Gaussově-Krügerově se šestistupňovými poledníkovými pásy a s počátečním poledníkem Greenwiche. Vznikl tak rovinný souřadnicový systém roku 1946, zkráceně označovaný jako S-1946. Pro S-1946 byl referenčním elipsoidem Besselův elipsoid, základním bodem byla kopule hvězdárny Potsdam a výškový systém byl vztažen k hladině Jaderského moře. Protože se jednalo o řešení dočasné, neodpovídající požadavku unifikace geodetických základů se základy SSSR, požádal koncem roku 1946 VZÚ československý Národní komitét geodetický a geofyzikální (NKGG) o vypracování návrhu na převedení geodetických základů státu ze souřadnicového systému JTSK do souřadnicového systému sovětského s referenčním elipsoidem Krasovského, který byl později označen jako rovinný souřadnicový systém roku 1952, zkráceně S-1952. Komise NKGG ve složení prof. Dr. František Fiala (předseda), prof. Dr. Emil Buchar, prof. Dr. Josef Böhm, plk. v. v. RNDr. Ladislav Beneš a Ing. Josef Křovák vypracovala několik variant návrhů, v některých podstatných hlediscích však protichůdných. Proto bylo konečné teoretické zpracování úkolu a řízení jeho praktického provedení svěřeno Ing. Miloši Pickovi (nyní prof. Ing. M. Pick, DrSc). Vyjádření NKGG k návrhu převodu vypracovanému Ing. Pickem hodnotilo výslednou přesnost jako plně způsobilou pro mapování v měřítku 1 : 10 000 a menším; pro větší měřítka byl takto vzniklý souřadnicový systém vzhledem k jeho přesnosti hodnocen jako málo vhodný.

V dalším dělení počínaje mapou 1 : 100 000 se mapy větších měřítek vytvářely již dělícím poměrem 1 : 4. Zásadní nevýhodou tohoto návrhu bylo, že mapa v měřítku 1 : 500 000 neobsahovala celistvý počet listů mapy v měřítku 1 : 200 000.
Sovětský šestinový systém, zavedený posléze i pro československé vojenské mapy, používá pro mapu v měřítku 1 : 200 000 dělící poměr stran 1 : 6. Mezinárodní mapa světa 1 : 1 000 000 se tedy dělí na 36 map v měřítku 1 : 200 000. Počínaje mapou v měřítku 1 : 100 000 je použit dělící poměr 1 : 4. Mapa v měřítku 1 : 1 000 000 tak obsahuje 36 map v měřítku 1 : 200 000, 144 map v měřítku 1 : 100 000 atd., přitom mapa v měřítku 1 : 500 000 obsahuje 6 ucelených listů mapy 1 : 200 000. Výhodou tohoto systému je příznivá velikost mapových listů a logický konsekvenční systém nomenklaturního označování mapových listů umožňující jednoduše určit měřítko mapy a její polohu na povrchu Země.

VOJENSKÝ ZEMĚPISNÝ ÚSTAV V LETECH 19451950

1945–1950

Příslušníci astronomicko-geodetického odboru s velitelem VZÚ v roce 1947 (zleva: stojící mjr. Ing. Bauer, pplk. gšt. Dr. Ing. Blahák, plk. gšt. Kobliha, mjr. Dr. Ing. Staněk; sedící mjr. Ing. Jelínek, mjr. Ing. Kryžanovský, mjr. Ing. Turza, mjr. Dr. Ing. Vykutil)

Topografický odbor se spolu s civilními orgány značnou kapacitou (17 topografů) podílel od 22. 11. 1945 do 20. 2. 1946 na delimitaci, demarkaci a mapovém zpracování nových hranic mezi ČSR a SSSR. Dalším úkolem byla zpočátku rychlá revize speciálních map v měřítku 1 : 75 000 s využitím leteckých snímků s důrazem na komunikační síť a lesní porosty. Protože se republika stala v podstatě monoetnickým státem Čechů a Slováků, vyvstal naléhavý úkol nahradit všechny dosud cizojazyčné názvy na území státu názvoslovím českým nebo slovenským. Až do konce roku 1948 také pokračovalo podle předválečné koncepce v severovýchodních Čechách a na severní Moravě nové topografické mapování v měřítku 1 : 20 000 v Křovákově zobrazení. Protože nebylo dosaženo potřebné dohody mezi civilními zeměměřickými orgány a vojenskou správou o koncepci nového jednotného státního mapového díla, podal VZÚ s uvážením potřeb obrany návrh na nahrazení speciálních map v měřítku 1 : 75 000 mapami v měřítku 1 : 50 000, které byly zpracovány již v Gaussově-Krügerově zobrazení, v šestistupňových pásech, s referenčním elipsoidem Besselovým,

v upraveném československém značkovém klíči a v kladu listů tzv. pětinového dělení, jenž byl jakýmsi kompromisem mezi kladem používaným Němci (tzv. čtvrtinové dělení) a kladem sovětským (tzv. šestinové dělení). Rozhodnutím z 20. 11. 1947 MNO stanovilo, aby nové mapování a tvorba odvozených map v čs. armádě byly prováděny v Gaussově-Krügerově zobrazení, rovinném souřadnicovém systému roku 1946 a pětinovém dělení kladu listů. Zpracování map s využitím nově pořízených leteckých snímků bylo zahájeno na podzim roku 1949 v odloučené části VZÚ v Banské Bystrici bez náležité přípravy, náročného řízení a při nedostatku vycvičených kresličů. Práce proto byly pro nízkou kvalitu v dubnu 1950 zastaveny. Rozhodnutím MNO z 23. 5. 1950 bylo stanoveno, že se ve vojenském mapování přejde na šestinové dělení kladu listů map a mapy se budou zpracovávat v sovětském značkovém klíči.72 Současně MNO uložilo úkol přikročit cílevědomě k 1. etapě unifikace československého vojenského mapového díla s mapami sovětskými. Výsledkem bylo zpracování a vydání tzv. prozatímních map území ČSR – a to jednak v měřítkách 1 : 50 000 a 1 : 100 000, v souřadnicovém systému roku 1946

72 Toto rozhodnutí je možné považovat za počátek přejímání a uplatňování

ních vojsk. V této době bylo rovněž dřívější označení vojenská zeměpisná služba nahrazeno názvem vojenská topografická služba.

sovětské koncepce geodetických a kartografických podkladů i zásad aktivní činnosti zeměpisné služby a jejích součástí v sestavě a ve prospěch pol-

57

1945–1950

KAPITOLA 5

(byly dokončeny v roce 1953), jednak v měřítku 1 : 200 000, v souřadnicovém systému roku 1952 (dokončené v roce 1955). Úkol byl úsilím celé vojenské topografické služby splněn za necelé čtyři roky. Zpracováno a vydáno tak bylo 450 mapových listů v měřítku 1 : 50 000 a 137 mapových listů v měřítku 1 : 100 000.

Nedostatek vycvičených kartografických kresličů byl kompenzován tím, že mapy byly kresleny v pracovním měřítku.73 Prozatímní mapy byly rychle zavedeny do zásobování a užívání v armádě a poskytnuty státním a úředním civilním orgánům; všude se setkaly s kladným přijetím a příznivou odezvou.

Výřez prozatímní topografické mapy z roku 1950 v měřítku 1 : 50 000

Současně bylo od roku 1949 z rozhodnutí MNO zahájeno nové topografické mapování západních a jihozápadních pohraničních oblastí Čech, a to již v měřítku 1 : 25 000, v Gaussově-Krügerově zobrazení, v souřadnicovém systému roku 1946 a zpočátku i v kladu listů „pětinového dělení“. Tyto práce byly zastaveny v roce 1952, kdy byla zahájena příprava na nové mapování v souřadnicovém systému roku 1952 a „šestinovém dělení“ kladu listů. Souhrnně však nevyznívá hodnocení mapových děl středních měřítek zpracovaných Vojenským zeměpisným ústavem v letech 1945–1950 nijak příznivě. Toto období prodlužovalo v mapování a kartografické tvorbě existující roztříštěnost ma-

pového díla středních měřítek. Prvním a úspěšným krokem k tomu, aby se československé topografické mapy přiblížily soudobé mezinárodní koncepci, bylo výše uvedené zpracování a vydání prozatímních map ČSR. Kriticky je třeba hodnotit i využití fotogrammetrie. Přestože bylo oficiálně v rámci topografického odboru vytvořeno fotogrammetrické oddělení a ústav měl již základní přístrojové vybavení pro leteckou fotogrammetrii (dva stereoplanigrafy Zeiss, překreslovače) i postupně sílící kolektiv zkušených, pro fotogrammetrii zapálených pracovníků,74 jehož organickou součástí byla až do roku 1949 fotoletecká skupina, byla při mapování prakticky využívána především

73 Práce kresličů v pracovním měřítku (měřítko mapy zvětšené o 1/3) se vel-

74 Po roce 1945 se ve VZÚ fotogrammetrii a leteckému měřickému sním-

mi osvědčila. Nepřesnosti a nižší kvalita kresby se při následném zmenšení do měřítka mapy prakticky eliminovaly. Používána byla tato pracovní měřítka (pm): pro mapy 1 : 25 000 pm 1 : 16 666, pro mapy 1 : 50 000 pm 1 : 33 333, pro mapy 1 : 100 000 pm 1 : 66 666, pro mapy 1 : 200 000 pm 1 : 133 333.

kování věnovali mjr. Ing. Rybka, kpt. Štefek, kpt. Opravil, škpt. Šárovec, mjr. Ing. Velinský, plk. Moravec, mjr. Louda, pplk. Ing. Kovařík, pplk. Ing. Bauer, pplk. Ing. Červinka, pplk. Fousek, kpt. Vrhel, mjr. Křenek, pplk. Sýkora, kpt. Malec, npor. Šísl, kpt. J. Kavan a npor. Labuda.

58

VOJENSKÝ ZEMĚPISNÝ ÚSTAV V LETECH 19451950

jednosnímková fotogrammetrie při doplňování polohopisu topografických map prozatímního vydání v měřítku 1 : 50 000. Letecká stereofotogrammetrie byla využívána zpočátku pouze k vyhodnocování výškopisu; polohopis se přejímal pantografováním z katastrálních map. K postupné nápravě a komplexnímu využití dochází až od roku 1950. Co se týče místního a pomístního názvosloví, bylo již v prozatímních mapách použito až na malé výjimky názvosloví českého nebo slovenského. Toto názvosloví bylo zjišťováno ze starých kartografických materiálů, z materiálů připravených názvoslovnou komisí a hlavně pak u osvětových inspektorátů okresních národních výborů, u místních národních výborů apod. V kartoreprodukci a tisku se začala prosazovat nová technika, technologie i nové materiály. Tiskárna ústavu byla doplňována dvoubarvovými velkoformátovými ofsetovými stroji. Ke kontrole zhotovených tiskových forem a nakopírování jednotlivých barev se prosadil nátiskový ofsetový stroj. Běžně se používaly ofsetové tiskové desky umožňující přebrušování a několikanásobné použití. Zdokonalil se sortiment barev pro různé technologie tisku. Ve fotoreprodukci, kopírování a montáži začalo používání plochého filmu s rozměrově stálou podložkou pro fotografování i kontaktní kopírování, použití čirých a průsvitných fólií (astralon) a na nich aplikovaných citlivých kopírovacích vrstev umožňujících variantní technologie kopírování a montáže i efektivní výrobu a archivaci ofsetových tiskových podkladů. Rozhodující technologií tisku se stal vícebarevný a velkoformátový ofsetový tisk. Produktivita tisku stoupla natolik, že za jeden měsíc bylo vytištěno více map, než činila celá předválečná mobilizační zásoba map čs. armády.

1945–1950

Stereoplanigraf Zeiss C 5

Popisný odbor navázal hned po osvobození na práce přerušené okupací. Především shromáždil vlastní elaboráty, které byly ukryté na různých místech před okupanty, a dále obdobné práce německého generálního štábu rozptýlené u různých velitelství. Pečlivě byly studovány zkušenosti z poslední války, zejména vliv motorizace, masového nasazování letectva, tankových svazů a uskupení dělostřelectva, vysoké manévrovosti a rychlosti operací. Z nich bylo odvozeno a vypracováno nové zaměření a program práce odboru, opírající se o úzkou spolupráci s operačními orgány generálního štábu a orgány průzkumu. Náročným se ukázalo obnovení archivu a knihovny ústavu. Původní bohatá odborná knihovna byla Němci částečně zkonfiskována, částečně předána zeměměřickému úřadu. Obdobný osud stihl i katalogy s výsledky geodetických prací, mapové archivní fondy. Jednání o jejich vrácení bylo velmi složité. Byl proto zorganizován průzkum a využity dokumentační fondy zanechané ustupující německou armádou. Cennou a vítanou pomocí bylo několik souborů map československého území vytištěných v Londýně a mapy území naší republiky předané Sovětským svazem. Po vyjasnění majetkových vztahů a perspektivy ústavu byla v roce 1947 zahájena úprava a obnova objektů v Harmanci, budovaných již od roku 1937 a za války značně zdevastovaných. Předpokládalo se, že v nich budou umístěny kartoreprodukční, tiskárenské a skladové provozy ústavu. Na rekonstrukci objektů a výstavbě provozů se s různou intenzitou a úspěchem podílela řada pracovníků ústavu. Pamětníci vzpomínají zejména zásluhy kpt. Zoula, pozdějšího náčelníka okruhového kartoreprodukčního odřadu v Táboře, jehož zápal pro věc, organizační schopnosti a zkušenosti dovedly výstavbu reprodukčního a tiskárenského provozu ke zdárnému konci.75

75 Podplukovník v. v. Josef Vlastník ve svých vzpomínkách uvádí: „Největší

podíl na naplnění prázdných budov v Harmanci strojním a přístrojovým zařízením a na uvedení budovy do provozu vůbec měl tehdy kapitán Bedřich Zoul. Byl velmi iniciativní a šikovný; nevím, kdo jiný by toho výkonu byl v tehdejších podmínkách schopen. Vím například, co to znamenalo získat pro kartoreprodukci mladé dívenky z okolních nesnadno

přístupných horských vesnic – jako byly třeba Kordíky, Horní Harmanec – a přemluvit jejich mamičky, aby je pustily mezi vojáky. Zoul je se svými lidmi naučil kartografické kresbě; obdobně byl ohromný výkon naučit bývalé dřevorubce grafickému povolání.“ – Pro přesnost vzpomínek pana Vlastníka je třeba uvést, že nábor děvčat – kartografických kresliček do 2. VZÚ byl zahájen až v roce 1952.

59

1945–1950

KAPITOLA 5

V roce 1948 požádali příslušníci VZÚ slovenské národnosti, dlouhodobě odloučení od rodiny, aby byla na Slovensko dislokována i část sil geodetů, topografů a kartografů.76 Tato žádost byla v souladu s formováním vojenské doktríny státu i úsilím o přiměřenou dislokaci sil v českých zemích a na Slovensku; výsledkem bylo rozhodnutí MNO zřídit v Banské Bystrici a Harmanci „odloučenou část“ VZÚ.77 V roce 1949 na to navazovalo již zmíněné rozhodnutí MNO redislokovat celý VZÚ do Banské Bystrice a Harmance. Tato redislokace, při níž byla na Slovensko přemístěna celá kartografie, část reprodukce a tisku, topografové a geodeti, byla zastavena v roce 1950 v souvislosti s reorganizací celé čs. armády. Současně bylo v závislosti na ekonomických a technických možnostech vytvořeno materiálové a týlové zázemí ústavu. Spolu s tím byly z ústavu vyčleněny sklad map a sklad technického materiálu a ustanoveny jako samostatné dva ústřední sklady map a ústřední sklad materiálu. Potřeba doplnění ústavu kvalifikovanými pracovníky vedla k obnovení osvědčených forem jejich přípravy. Již v roce 1945 zahájila činnost topografická škola pro důstojníky od vojsk, v roce 1946 obdobná škola geodetická. Od roku 1947 byla obnovena výchova elévů, změněná v roce 1949 na formu výchovy vojenských učňů.78 Ústav i nadále podporoval vysokoškolské studium příslušníků při zaměstnání.79 Aby byla zajištěna systematická příprava a trvalý příliv nových kvalifikovaných důstojníků, byla postupně přijímána systémová opatření. Tak byli od roku 1948 v rámci Vojenské inženýrské akademie v Praze (v roce 1951 začleněné do nově vytvořené Vojenské akademie v Brně) studiem na ČVUT připravováni pro ústav a službu vojáci-zeměměřičtí inženýři.80 Výchova důstojníků-techniků byla od roku 1953 zajišťována v topografickém směru

Ženijního technického učiliště.81 Díky péči a úsilí velení VZÚ, jmenovitě plk. gšt. Koblihy, byla většina rotmistrů a délesloužících poddůstojníků povýšena do důstojnických hodností a bylo jim umožněno dálkově absolvovat učiliště nebo různé zdokonalovací kurzy. Současně však někteří příslušníci VZÚ – zejména ti, kteří v době války sloužili u československých jednotek na Západě nebo nesouhlasili s vnitropolitickým vývojem po roce 1948 – byli nedemokraticky propuštěni z armády, zbaveni hodnosti a často i vězněni. Ze všech takto neprávem postižených to byli například: – plk. gšt. Bohumil Kobliha,˙ – mjr. RNDr. Karel Čermín, – brig. gen. RNDr. Ubald Kolařík, – pplk. Ing. Hugo Turza, – plk. Josef Malinkovič, – pplk. Ing. Jiří Herink, – pplk. Ing. Taras Kryžanovský. Většina takto postižených důstojníků byla po roce 1989 plně rehabilitována a vesměs i povýšena do odpovídajících hodností. Přetrvávající časté nejistoty v přijímání správných rozhodnutí a ve volbě optimálních postupů a metod prokázaly, že je třeba prohloubit studium problémů a opírat se v závěrech o poznatky a rozvoj vědy a techniky. K tomuto cíli bylo v ústavu vytvořeno studijní a výzkumné oddělení, jehož příslušníky podle dochovaných pramenů byli mimo jiné tehdejší (v roce 1948) pplk. Dr. Ing. Josef Vykutil, pplk. Dr. Ing. Jan Klíma, pplk. Dr. Ing. Bedřich Polák, kpt. RNDr. Karel Čermín a mjr. RNDr. Ing. Bohuslav Šimák. Oddělení rozpracovávalo teoretické problémy i provozní úkoly ve formě směrnic pro nově zaváděné technologie, materiály, přístroje, podklady.82

76 Na jaře roku 1948 požádali příslušníci ústavu slovenské národnosti mi-

K. Čelikovský, O. Ruml či Z. Šír. Někteří další vystudovali civilní vysoké školy, například RNDr. Dolníček a Ing. Paulenka.

nisterstvo národní obrany, aby byla vyčleněna přiměřená část VZÚ, která by jako jeho odloučená část byla dislokována na středním Slovensku, nejlépe v okolí Banské Bystrice. Výsledkem bylo, že do Banské Bystrice byla počínaje rokem 1949 přemístěna část topografického a kartografického odboru, do Harmance pak reprodukce a tisk. 77 Odloučenou část VZÚ v Banské Bystrici a Harmanci zpočátku tvořilo

79 Po roce 1945 předložili doktorské práce a získali například akademickou

hodnost doktor technických věd (Dr. techn.) tehdejší mjr. Ing. Klíma, mjr. Ing. Vykutil a mjr. Ing. B. Polák nebo akademickou hodnost doktor přírodních věd (RNDr.) tehdejší plk. U. Kolařík a kpt. Čermín.

jedno topografické a jedno kartografické oddělení a reprodukční provoz. Podle vzpomínek pplk. Košťála byli do odloučené části ústavu odveleni a dočasně v ní působili plk. Kop, pplk. Bělohlávek, pplk. Salus, pplk. Košťál, pplk. Vlastník, mjr. Čermín, npor. Havel, npor. Krus, npor. Karger (Kavan), npor. Linhart, por. Mikurda, npor. Slezák, por. Majer, kpt. Hůla a npor. Vašek; trvale pak zůstali na Slovensku odvelení pplk. Žalmánek, kpt. Brázda a pplk. Vašek.

80 Ve Vojenské inženýrské akademii v Praze studovali zeměměřictví tehdejší

78 Tehdejším elévům a učňům bylo v dalším období podle prokázaných schop-

82 K tomuto období se váže následující kuriózní událost z roku 1947 tý-

ností a zájmu vesměs umožněno absolvovat školu důstojníků v záloze nebo topografický směr Ženijního technického učiliště, složit vyrovnávací maturitní zkoušky a nakonec i absolvovat Vojenskou akademii v Brně, získat vysokoškolskou, případně i vědeckou kvalifikaci a pracovat ve vysokých velitelských nebo pedagogických funkcích. Byli to například plk. prof. Ing. František Miklošík, DrSc., plk. doc. Ing. Dalibor Vondra, CSc., plk. Ing. Martin Pisár, plk. Ing. Drahomír Dušátko, CSc., plk. Ing. Stanislav Kamarád, plk. Ing. Jiří Šrůta, plk. Ing. Zdeněk Marek, plk. Ing. František Koloušek, plk. Ing. Václav Tvrdek, pplk. Ing. Jaroslav Barochovský, pplk. Ing. Zdeněk Fiala, pplk. Ing. Vlastimil Rybenský, pplk. Ing. Jiří Trávníček nebo podplukovníci Langenberger, Popelář, Kříž, Pálek, Malínský, ale i ti, kteří se rozhodli pracovat v ústavu jako občanští pracovníci – tj. třeba V. Huňáček, V. Rada, J. Zvára, M. Janda, J. Havlín, kpt. v záloze B. Litoš, K. Kraus,

kající se rytí speciálních map v měřítku 1 : 75 000 do měděných desek. Rozhodnutí o ukončení ručního rytí speciálních map v měřítku 1 : 75 000 do měděných desek ve VZÚ mělo svůj počátek v žertovném sporu mezi kpt. Veldou, vedoucím mědiryteckého oddělení, a npor. RNDr. Čermínem, který přešel do vážné sázky. V sázce byl výrok npor. RNDr. Čermína, že lze ruční rytinu mapy, jejíž vytvoření trvalo až 5 roků, vyhotovit za necelý týden. Plk. gšt. Dr. Ing. Blahák, tehdejší zástupce velitele VZÚ, nařídil ověření. K posouzení měly být předloženy otisky kresby z měděné desky vyhotovené ručním rytím a otisky téže kresby z měděné desky, kde obraz byl vytvořen leptáním. Předložené otisky byly odbornou komisí shledány jak v jemnosti podání a detailech kresby, tak i v její ostrosti (zejména kontur) za téměř nerozeznatelné. Krátce nato bylo ruční rytí map zastaveno a byla zavedena nová technologie vypracovaná RNDr. Čermínem.

60

„vojenští technici“ Drtil, Hokovský, Magula, Sobotka, Oujezdský, Lapeš, Kilberger, Karas, Forst a Podolský, z nichž posledních pět dokončilo studium na VA v Brně. 81 Ženijní technické učiliště – topografický směr absolvovalo za dobu jeho

existence (1953–1966) 139 posluchačů.

VOJENSKÝ ZEMĚPISNÝ ÚSTAV V LETECH 19451950

1945–1950

Vyznamenáním a oceněním práce ústavu byla návštěva ministra národní obrany armádního generála Ludvíka Svobody dne 11. ledna 1947, stejně tak jako pracovní návštěva zkušeného štábního důstojníka našich zahraničních jednotek a pozdějšího ministra národní obrany generála Bohumíra Lomského v červenci 1948. V roce 1949 Vojenský zeměpisný ústav oslavil oficiální třicáté výročí svého založení. K tomuto jubileu ústav uspořádal zdařilou výstavu v Národním technickém muzeu, kterou navštívil a se zájmem si prohlédl i ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda. Dále ústav vydal Vojensko-zeměpisný sborník 1919–1949 i pamětní tisky grafických děl a historických map (například Klaudyánovu mapu Čech) a uspořádal řadu setkání s bývalými příslušníky.

Ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda na návštěvě výstavy k 30. výročí založení Vojenského zeměpisného ústavu (na snímku v doprovodu plk. gšt. Dr. Ing. Vlastimila Blaháka při prohlídce plastického stolu s modelem trigonometrické sítě)

Postupně se rozvíjející organizační struktura a nebývalý růst úkolů ve všech oborech působnosti ústavu vedly i k nebývalému růstu počtu jeho příslušníků. Na přelomu roku 1950–1951, tedy v době před reorganizací a rozdělením na tři ústavy, měl Vojenský zeměpisný ústav Praha (včetně odloučené části v Banské Bystrici) tabulkově 910 příslušníků, z toho 310 důstojníků, 130 praporčíků, 280 vojáků v základní službě a 190 občanských zaměstnanců. Celé období let 1945–1950 bylo naplněno obětavou prací příslušníků Vojenského zeměpisného ústavu a jeho částí k překonání důsledků okupace, k zajištění geodetických a kartografických podkladů nezbytných pro obranu i rozvoj obnovené Československé republiky. Současně to bylo období konfrontace názorů na orientaci ústavu, jeho poslání, působnosti a práce, období poplatné složitému vnitropolitickému vývoji státu, vývoji jeho vojensko-politické orientace při sílícím tlaku na podřízení se sovětské vojensko-politické doktríně, prosazované zejména po roce 1948. I v úkolech a životě Vojenského zeměpisného ústavu a osudech mnoha jeho příslušníků se svým způsobem promítala situace daná formováním dvou proti sobě stojících mocenských uskupení vytvářejících se z řad bývalých spojenců protihitlerovské koalice. Bylo to i období nástupu nových úkolů, techniky a technologií, období vytvářející perspektivu ústavu a předpoklady pro obhájení jeho pozice předního odborného ústavu čs. armády, československé geodézie, kartografie a geografie.

61