Vojenský zeměpisný ústav v letech

Vojenský zeměpisný ústav v letech

1926–1932 Koncem roku 1925 byla dokončena a Vojenskému zeměpisnému ústavu předána do užívání novostavba budovy v Praze XIX-Bubenči, Bučkova ulice 620 (nyní Praha 6-Dejvice, Rooseveltova ulice 620/23). V prvním čtvrtletí roku 1926 pak byly všechny složky ústavu již přestěhovány a soustředěny v této nové budově. Na pokyn MNO zde bylo dočasně

propůjčeno třicet pět místností pro prozatímní umístění velitelských škol. Soustředění pracovišť i pracovníků a vytvoření dobrých pracovních podmínek umožnilo přistoupit k postupnému řešení koncepčních úkolů, k technologickému rozvoji a zavádění nové techniky, k dalšímu cílevědomému rozvoji ústavu.

Nová budova Vojenského zeměpisného ústavu koncem roku 1925 těsně před dokončením (kolem ústavu byla ještě pole, která sloužila jako cvičiště pro mužstvo)

25

1926–1932

KAPITOLA 2

Výrazem uznání vojenského, státního a vědeckého významu Vojenského zeměpisného ústavu a nesmírnou morální vzpruhou pro jeho příslušníky byla návštěva prezidenta republiky a vrchního velitele T. G. Masaryka, která se uskutečnila dne 2. 4. 1926, prakticky několik dní po nastěhování ústavu do nové budovy.24

Příchod prezidenta T. G. Masaryka do Vojenského zeměpisného ústavu dne 2. dubna 1926 v doprovodu velitele ústavu brigádního generála Karla Rausche

Nová budova Vojenského zeměpisného ústavu v roce 1931 po zástavbě celé Rooseveltovy ulice (historická adresa VZÚ byla: Praha XIX-Bubeneč, Bučkova ulice 23)

Sousoší československých legionářů od akademického sochaře Františka Nonfrieda, umístěné v roce 1934 ve foyeru budovy ústavu

24 O návštěvě prezidenta republiky T. G. Masaryka se zachoval krátký fil-

mový zpravodajský šot, který je uložen v historickém archivu ústavu. Pamětníci vzpomínali, že v době návštěvy nebyly ještě zdaleka dokončeny všechny úpravy okolí ústavu, včetně chodníku před hlavním vchodem. Tak

26

se stalo, že prezident po příjezdu a vystoupení z auta zakopl na nevydlážděném chodníku. Při jeho odchodu z budovy byl však již chodník před hlavním vchodem vydlážděn!

VOJENSKÝ ZEMĚPISNÝ ÚSTAV V LETECH 19261932

Prioritním úkolem celostátního významu bylo pro VZÚ vytvoření nového československého mapového díla středních měřítek, které by svým pojetím a obsahem nahradilo zastaralé mapy bývalého rakouského VZÚ. Ústav měl pro tento úkol nezbytné vědecké, technické i kapacitní předpoklady, a proto byly zahájeny konkrétní přípravné kroky k započetí mapovacích prací. S uvážením potřeb obrany státu, tehdejších zásad vedení boje, taktiky a operačního umění byla navržena následující koncepce a skladba nového mapového díla: • Topografické mapy zpracovat v Benešově zobrazení, přehledné mapy menších měřítek v zobrazení optimálně vyhovujícím poloze a velikosti území a účelu mapy. • Jako topografické mapy zpracovat a vydat: ─ pro taktický stupeň velení základní topografickou mapu v měřítku 1 : 20 000 (v případě zvlášť významných oblastí v měřítku 1 : 10 000) vyhotovenou novým mapováním;

1926–1932 ─ pro takticko-operační stupeň velení speciální topografickou mapu v měřítku 1 : 50 000 jako mapu odvozenou z map základních. • Jako mapy menších měřítek zpracovat a vydat: ─ pro operační a strategický stupeň velení přehlednou mapu střední Evropy v měřítku 1 : 500 000; ─ pro všeobecnou potřebu přehlednou mapu Československé republiky v měřítku 1 : 1 000 000. Nové mapování bylo zahájeno v roce 1927 a bylo prováděno v normálním konformním kuželovém zobrazení navrženém a vypracovaném mjr. RNDr. Ladislavem Benešem.25 Bylo prováděno klasickou, velmi pracnou stolovou metodou a tomu odpovídalo i pomalé tempo prováděných prací. Do roku 1933 bylo v měřítku 1 : 10 000 zmapováno 1 394 km2, v měřítku 1 : 20 000 pak 2 527 km2. Z těchto nových map nebyly zpracovávány mapy odvozené.

Ukázka mapy v měřítku 1 : 20 000 nového topografického mapování ČSR v Benešově zobrazení (zmenšeno 2x)

25 Nové mapování území státu mělo být provedeno v průběhu třiceti let nákladem 120 milionů korun a prakticky celé silami Vojenského zeměpisného ústavu.

27

1926–1932

KAPITOLA 2

S ohledem na plánovanou dlouhou dobu zpracování a vydání nových topografických map bylo rozhodnuto, aby i přes zřejmé nedostatky a nevýhody byly souběžně s novým mapováním revidovány, modernizovány a nadále používány mapy v měřítkách 1 : 75 000 a 1 : 200 000.26 Tato dvojkolejnost však tříštila síly topografického odboru a byla jednou z příčin pomalého postupu nového mapování, které navíc nebylo prováděno souvisle plošně, ale ve vybraných lokalitách po celém území státu.

Bohatý a významný byl rozsah astronomicko-geodetických prací. Pokračovalo mezinárodní poledníkové měření ve východní části státu, při němž byla zaměřena již zmíněná nová délková základna u Mukačeva a zpřesněna trigonometrická síť I. řádu. K tomu pak byla na vybraných bodech provedena opakovaná astronomická měření tak, aby tyto body měly kvalitu bodů Laplaceových.27 Na Moravě a Slovensku pokračovaly práce na zpřesnění a doplnění trigonometrické sítě body nižších řádů. Ve spolupráci s civilními orgány pokračovalo i budování sítě velmi přesné nivelace. Současně probíhalo zhušťování trigonometrické sítě pro potřeby nového mapování v prostorech určených zájmy MNO. Specifickým úkolem bylo spojení trigonometrických sítí se sousedními státy – Polskem, Rakouskem, Rumunskem.

Schéma stavu trigonometrické sítě I. řádu před vznikem Československé republiky

Schéma sítě přesné nivelace na Slovensku a Podkarpatské Rusi zpřesněné a zhuštěné za účasti VZÚ

26 Pomalé tempo nového mapování, dané tehdejšími technologiemi a navíc

zpomalované i spory o kartografické zobrazení, způsobilo, že na většině území byly jediným uceleným mapovým dílem pro čs. armádu při přípravě na obranu republiky revidované a graficky i barevně upravené mapy v měřítkách 1 : 25 000, 1 : 75 000 a 1 : 200 000 převzaté z rakouského VZÚ. Přepracování a oprava speciálních map v měřítku 1 : 75 000 (189 listů) byla dokončena v březnu roku 1936. S přítiskem československého systému hraničních opevnění tyto mapy pak využila a vydala německá zpravodajská služba při přípravě napadení Československa. Naší armádou byly používány i po roce 1945 až do vydání takzvaných prozatímních map (viz

28

dále). V nedotknutelných zásobách map některých útvarů se tyto mapy zachovaly dokonce až do roku 1964–1965. 27 Na popud pplk. RNDr. Beneše byl v roce 1929 do VZÚ přijat jako komi-

sař geodet a astronom RNDr. Emil Buchar. Tento teoreticky velmi erudovaný odborník se stal blízkým spolupracovníkem RNDr. Beneše, byly mu svěřovány náročné výpočetní práce v trigonometrické síti a prováděl astronomická měření na Laplaceových bodech. Z jeho iniciativy a za jeho účasti začal ústav rozvíjet geofyzikální měření (především měření zemské tíže a tíhového zrychlení) a zabývat se dynamickou geodézií.

VOJENSKÝ ZEMĚPISNÝ ÚSTAV V LETECH 19261932

1926–1932

Triangulační oddělení plnila úkoly komplexně. Provedla rekognoskaci a vypracovala návrh konfigurace sítě. Na bodech zvolených jako trigonometrické uskutečnila stanovenou stabilizaci a stavbu měřického signálu – podle potřeby s vestavěným zvýšeným měřickým stolem. Vykonala vlastní úhlová a v případě potřeby i astronomická měření a na vybraných bodech také výšková připojení na státní nivelační síť. A konečně provedla i vlastní výpočty a vyrovnání zaměřených úseků sítě. Přínosem pro geodety bylo od roku 1927 zavedené používání motorových vozidel (do té doby se přivelovali vojenští nebo najímali soukromí koně). Od roku 1932 byly pro úhlová měření zavedeny a používány Wildovy teodolity se skleněnými limby. Za referenční plochu pro geodetické výpočty byl zvolen elipsoid Besselův, výšky byly určovány ve výškovém systému jaderském. Pro praktickou geodézii a mapování byly používány systémy pravoúhlých rovinných souřadnic – pro vojenské mapování se do roku 1933 používal souřadnicový systém odvozený mjr. RNDr. L. Benešem, pro civilní vyměřování a katastrální mapování byly souřadnice geodetických bodů udávány a výpočty se prováděly v souřadnicovém systému Jednotné trigonometrické sítě katastrální.

Schéma doměření a zpřesnění trigonometrické sítě I. řádu na Podkarpatské Rusi v rámci programu MUGG na doměření „Struveho oblouku“

Schéma spojení trigonometrických sítí Československa a Rumunska

29

1926–1932

KAPITOLA 2

Topografické práce zahrnovaly reambulaci topografických map v měřítku 1 : 25 000 a revizi speciálních map v měřítku 1 : 75 000 převzatých od vídeňského VZÚ a zejména pak narůstající úkoly nového mapování v prostorech stanovených MNO. Podkladem pro nové mapování byl „vyměřovací list“ s čárovým zákresem polohopisu získaného pantografováním z katastru a s vynesenými geodetickými body. Jak již bylo uvedeno, toto nové mapování však nemělo charakter souvislého celostátního mapování, mapovány byly nesouvislé lokality. Tento stav trval fakticky až do roku 1952. V roce 1921 bylo vytvořeno v rámci topografického odboru konstrukční oddělení určené pro přípravu podkladů pro polní práce: do vyměřovacího listu pantografovalo situaci z katastrálních map a vyznačovalo pevné body. Práce topografa té doby však byla charakteristická tím, že si pro „svůj“ list shromáždil a vyhodnotil další statistické a popisné podklady, list nejen zaměřil, ale i vykreslil, a to až do úrovně topografického originálu pro reprodukci a tisk. Tato organizace práce kladla vysoké nároky na grafické schopnosti, podporovala odpovědnost topografa za jeho práci a zajišťovala jeho pracovní využití i v zimním období. Technický pokrok se postupně prosazoval i v mapování. Studijní cesta topografů do francouzského Service Géographique de l’Armée přinesla cenné poznatky a podněty, zvláště k uplatnění fotogrammetrie.28 Významnou novinkou byl od roku 1926 zaváděný stolový tachymetr (eklimetr) s odsuvnou lamelou. Od roku 1927 měl VZÚ pro letecké snímkování k účelům mapovacím trvale jednoho letce a jeden letoun, který byl v roce 1929 doplněn výbavou pro řadové snímkování.29 Letecký snímek a fotogrammetrické vyhodnocení však nadále zůstávaly pro topografa pouze doplňkovými, pomocnými podklady a metodami. K zajištění rozměrové stálosti vyměřovacího listu bylo zavedeno jeho nalepování na hliníkovou desku.

Kartografický odbor byl organizačně členěn na oddělení situace, oddělení terénu a evidenční oddělení. Jeho příslušníky byli kartografičtí kresliči, do jisté míry specializovaní podle prací jednotlivých oddělení. Hlavní úkoly odboru byly pokračovat v kresbě generální mapy v měřítku 1 : 200 000 v definitivní úpravě, v úpravě názvosloví a zanesení výsledků revize do speciálních map v měřítku 1 : 75 000 a zpracování výsledků reambulace topografických map (sekcí) v měřítku 1 : 25 000. Podle toho, v jaké podobě byly původní tiskové podklady, byla používána technologie kresby, nebo byly opravy a změny ryty do měděných tiskových forem.30 Pro tvorbu nových map byly používány jak technologie kartografické kresby, tak po dlouhou dobu ještě i vyrytí celé mapy do měděné tiskové desky.31 Pro potřeby armády byla zahájena i systematická tvorba map speciálních. Zahrnovala podrobné mapy výcvikových prostorů a zařízení, normální mezinárodní leteckou mapu 1 : 200 000 a generální mezinárodní leteckou mapu v rozsahu mezinárodní mapy světa 1 : 1 000 000 s plány letišť 1 : 100 000, mezinárodní mapu světa 1 : 1 000 000, mapu vzdáleností (pochodovou) 1 : 300 000 i mapky a schémata, jež byly přílohami vojenskogeografických popisů. Vyznamenáním pro Vojenský zeměpisný ústav a jeho kartografický odbor, uznáním schopností a profesní vyspělosti jeho pracovníků bylo rozhodnutí svěřit mu kartografické a litografické zpracování a následně i tisk Atlasu Republiky československé (ARČ).32 V souladu se svou působností ústav zpracovával a vydával i mapy pro potřeby státní správy, pro školy a pro veřejnost. Šlo o geologické mapy 1 : 25 000, státní geologickou mapu 1 : 75 000, mapu půdních poměrů 1 : 75 000, botanickou mapu 1 : 75 000, mapu politického a soudního rozdělení státu 1 : 800 000, mapy politických okresů 1 : 100 000, podélné profily vodních toků a další. Věhlas si získaly mapy pro školy zpracovávané v měřítkách 1 : 400 000

28 V červnu 1926 byli na studijní cestě ve francouzském Service Géographique

hliníkové tiskové desce), byly malé opravy prováděny litograficky přímo na nich. Technologie oprav a změn na měděných tiskových formách vyžadovala, aby mědirytec speciálním postupem vyklepal a perfektně vyrovnal místo na měděné desce, kde bylo třeba provést opravu, a pak do tohoto místa vyryl v návaznosti na okolní situaci požadované opravy. Postup byl velmi pracný a vyžadoval zkušeného a trpělivého pracovníka.

de l’Armée přednosta topografického odboru plk. Alois Hlídek a škpt. Josef Peterka. Jejich cílem bylo seznámit se s fotogrammetrickými přístroji a metodami používanými ve Francii a Švýcarsku. V téže době zde byl na šestitýdenní praxi také kpt. František Boguszak, který se účastnil mapovacích prací, aby se prakticky seznámil s novým mapovacím přístrojem – stolovým tachymetrem. 29 Prvním letounem VZÚ vybaveným pro letecké snímkování byl dvou-

plošník typu A-35. První pokusné letecké snímkování pro měřické účely bylo provedeno v prostoru Bohnice–Trója; jednotlivé snímky byly pořizovány automatickou i ruční kamerou. Po dodání a instalaci kamery pro řadové snímkování v roce 1929 byly pak v roce 1934 provedeny úřední zkoušky leteckého měřického snímkování a následně technologie využití letecké fotogrammetrie pro potřeby mapování. Bylo zjištěno a konstatováno, že fotogrammetrická metoda je pro mapování ve středním měřítku svou přesností plně vyhovující a ve srovnání s metodou stolovou výrazně produktivnější; pouze pro katastrální vyměřování není vhodná. Přes toto zjištění a konstatování byla fotogrammetrie ještě dlouho neuznanou popelkou mapovacích metod. 30 Zanesení oprav do map technologií kartografické kresby spočívalo v od-

škrabání zaniklé nebo chybné situace přímo z kartografických originálů, zpracovaných zpravidla na vysoce kvalitních křídových kartonech, a v zákresu situace nové. Byly-li k dispozici tiskové formy (na kameni nebo

30

31 Vyrytí celé mapy do měděné tiskové formy byla práce fyzicky, psychicky

i časově velmi náročná. Zkušenému mědirytci trvalo vyrytí jednoho listu mapy až pět let. Tato skutečnost značně prodlužovala dobu mezi vlastním mapováním a vydáním mapy a přispívala k zastarávání jejího obsahu. Pro tisk mapy z mědirytiny (hlubotisk) je nutné, aby obraz vyrytý na kovové desce byl stranově obrácený. Z toho vyplývají i mimořádné požadavky na schopnosti mědirytce, který musel umět vyrýt nejen situaci, ale i písmo stranově obrácené. 32 Atlas Republiky československé byl svou koncepcí atlasem národním, hos-

podářsko-statistického charakteru. K jeho zpracování a vydání dalo podnět ministerstvo zahraničních věcí. Redakční radu a redakční práce řídil Dr. Jaroslav Pantoflíček, profesor ČVUT, od roku 1939 řádný člen České akademie věd a umění. Mapové listy atlasu, zpracované a tištěné ve 12 až 18 barvách, byly po stránce technické a technologické nejnáročnějším úkolem kartografického odboru a reprodukčního odboru VZÚ v předválečném období. Na mezinárodní výstavě umění a techniky v roce 1937 v Paříži byl tento atlas oceněn a vyznamenán Velkou cenou a zlatou medailí.

VOJENSKÝ ZEMĚPISNÝ ÚSTAV V LETECH 19261932

1926–1932

Ukázka jedné z tematických map zpracovaných Vojenským zeměpisným ústavem pro státní orgány (mapa podélného profilu vodního toku řeky Vltavy v měřítku 1 : 10 000)

a 1 : 1 000 000,33 mapy turistické vytvořené na podkladě speciálních map 1 : 75 000 a automapy určené pro veřejnost a tištěné pro různá nakladatelství. Nové technologické postupy se v kartografii prosazovaly (mimo jiné i z důvodu určitého konzervatizmu) jen velmi těžko a pomalu. V roce 1930 bylo v ústavu ověřováno použití jednostranně zrněné celuloidové fólie pro kartografickou kresbu. Ale použití nevhodné tuše a rozměrová nestálost fólie zabránily přijetí a rozšíření této metody. Reprodukční odbor, jehož součástí bylo i mědirytecké a litografické oddělení, v nových prostorách a podmínkách rychle rozšiřoval a zdokonaloval své technologické a kapacitní možnosti pro reprodukci a tisk. O vysoké odborné úrovni pracovníků tohoto odboru svědčí i kvalita provedení tisku Atlasu Republiky československé. Od roku 1926 vlastnil odbor na svoji dobu unikátní, v Československu vyrobený fotorepro-

dukční přístroj umožňující fotografovat předlohy až formátu 125 x 125 cm, s matnicí téhož formátu. Reprodukční fotografii té doby charakterizuje používání tzv. mokrého procesu kolodiového jodidostříbrného k fotografování předloh.34 V tisku byly do té doby používány hlubotisk z měděné desky a přímý ofsetový tisk z litografického kamene nebo hliníkové tiskové desky, tedy technologie, kde obraz na tiskové formě musel být stranově obrácený. Nakládání papíru po jednotlivých arších bylo ruční.35 Krokem vpřed bylo zavedení nátiskového stroje, který umožňoval provést před sériovým tiskem zkušební výtisk – obsahovou, barevnostní i rozměrovou kontrolu připravenosti tisku. Zvýšení výkonnosti tisku umožnilo zavedení ofsetového rychlolisu.36 Převratnou novinkou bylo v roce 1931 zakoupení ofsetového tiskového stroje s přenosovým válcem a automatickým podáváním papíru.

33 Nejznámějším autorem školních map Československé republiky byl

brné filmy byl umožněn až tím, že začaly být používány rozměrově stálé filmové podložky.

pplk. Matěj Semík. Protože platové podmínky gážistů i civilních pracovníků ústavu nebyly ve srovnání s civilní sférou nejlepší, řada z nich po splnění služebních úkolů VZÚ zpracovávala školní a atlasové mapy, turistické mapy, automapy nebo kartogramy pro různá nakladatelství a další civilní firmy. Lze soudit, že velení ústavu nekladlo zábrany této činnosti, protože přispívala ke stabilizaci, udržení pracovníků v ústavu, k růstu jejich profesní zručnosti i k vytváření dobré pověsti ústavu. 34 Přípravu skleněných fotografických desek s jodidostříbrnou kolodiovou

vrstvou prováděl fotograf těsně před snímkováním předlohy. Citlivá vrstva se na skleněnou desku nanášela nalitím v odstředivce. Obsahovala roztok kolodia, v němž byly rozpuštěny jodidy – například kademnatý nebo amonný. Ovlhlá vrstva byla zcitlivěna v 10% roztoku dusičnanu stříbrného. Na vlhkou vrstvu se provedl osvit. Vyvolání se provádělo roztokem železnaté vývojky. Po ustálení a oplachu vodou byl snímek předlohy ukončen. Tento postup, ačkoliv byl zdravotně závadný, byl v ústavu používán až do roku 1965 pro vysokou rozlišovací schopnost vrstvy, hranovou ostrost, rozměrovou stálost, možnost stahování vrstvy pro montáž, rytí do vrstvy a retuš. Technologie však neumožňovala získat polotónový negativ. Plný přechod na fotografování na halogenidostří-

35 O náročnosti a produktivitě tehdejších technologií tisku svědčí následu-

jící údaje: tisk bez přenosového válce z tiskové formy (kamene, hliníkové desky) přímo na papír dovoloval vyhotovit z jedné formy maximálně 5 000 výtisků, pak se musela zhotovit nová tisková forma. Pro tisk z litografického kamene se používal speciální jemnozrnný homogenní vápenec (tzv. solenhofenský vápenec v deskách o rozměrech 80 x 120 cm) vybroušený do dokonalé roviny a hladkosti. Na kámen se buď mohlo rovnou kreslit litografickou tuší a mastnou tužkou, nebo se na něj přetiskovala předloha nakreslená na speciálním papíru mastnými inkousty. Manipulace s kameny byla vzhledem k jejich rozměrům a hmotnosti velmi namáhavá a vyžadovala opravdové siláky. 36 Protože ofsetové rotační stroje měly velkou hmotnost a rozměry, byly

v soupravě pojízdné tiskárny používány jako tiskové stroje ofsetové rychlolisy menších formátů. Takovou soupravu s ofsetovým rychlolisem značky Kiekebusch získala jako kořist po německé armádě topografická služba čs. armády; souprava byla používána až do roku 1963, do zavedení nové pojízdné soupravy topovozů – PST-11.

31

1926–1932

KAPITOLA 2

Ofsetové tiskové stroje v novém objektu tiskárny Vojenského zeměpisného ústavu

b) Ofsetový nátiskový stroj pro zhotovení zkušebních výtisků před vlastním tiskem nákladu polygrafického výrobku

a) Stroj pro přetisk na litografický kámen

c) Ofsetový rychlolis

32

VOJENSKÝ ZEMĚPISNÝ ÚSTAV V LETECH 19261932

1926–1932

d) Sklad litografických kamenů

e) První jednobarevně tisknoucí archový ofsetový tiskový stroj Vojenského zeměpisného ústavu, s tiskovou formou na formovém válci, s přenosovým válcem a automatickým podáváním papíru

33

1926–1932

KAPITOLA 2

Popisný odbor rozšiřoval svou působnost a úkoly o obory, které s rozvojem vojenství nabývaly na významu. Jednalo se zejména o geologický průzkum v příhraničních rajonech a na vybraných operačních směrech, o hydrogeologický průzkum a ověřování vodních zdrojů, o systematický průzkum vodních toků a jejich významu jako překážky. Výsledky byly zpracovávány formou popisů s náčrty a mapovými přílohami; dokumentace jako celek byla utajována. Koncem roku 1931 tak již bylo zpracováno přes 60 % území státu. Pro potřeby štábů a pro přípravu důstojníků byla zpracována služební pomůcka Vojenský zeměpis Československé republiky a přilehlého území sousedních států. Ze zachované osnovy vyplývá úzké sepětí s operačním záměrem obrany státu, vedoucí mimo jiné i k operačnímu hodnocení prostorů, pásem a směrů. Rovněž zachované pokyny pro rekognoskaci ukazují na komplexní vojenskozeměpisné a operační pojetí úkolu. Vojenský zeměpisný ústav sehrál také významnou roli při zavádění jednotného vědecky zpracovaného názvosloví pro tvorbu map a geografických publikací, které bylo dosud spíše záležitostí jednotlivých autorů kartografických a geografických publikací. První podnět k řešení nejasných otázek v názvosloví dal na 1. sjezdu československých zeměpisců v Brně v roce 1930 generál Karel Rausch. Při geografickém komitétu Československé národní rady badatelské byla pak ustavena názvoslovná komise a jejím předsedou byl zvolen přední český geograf prof. Dr. Bohuslav Horák.37 Materiální zabezpečení komisi pro její činnost poskytl Vojenský zeměpisný ústav. Komise začala pracovat v lednu 1931. Hlavními výsledky práce názvoslovné komise byly určení názvů vodních toků do 5. řádu pro území českých zemí a především pak vymezení orografických celků a stanovení jejich jmen pro celé území Československa (1935). Činnost komise skončila v roce 1937, a to zejména v důsledku zhoršující se mezinárodní situace. Pozornost věnoval ústav i úkolům válečného vyměřování pro případ vojenského ohrožení státu. Například v roce 1926 a následně po dobu čtyř měsíců i v roce 1927 bylo postaveno na plných počtech jedno divizní topografické oddělení

(TO D), které procvičovalo úkoly válečného vyměřování pro dělostřelectvo a účastnilo se divizních cvičení. V závislosti na úkolech, potřebě a podmínkách Vojenský zeměpisný ústav již od svého vzniku organizoval a využíval různé formy získávání, přípravy a výchovy nových pracovníků i zvyšování kvalifikace těch příslušníků ústavu, kteří v něm již působili jako vojáci z povolání (vojenští gážisté) nebo občanští pracovníci. Přitom prakticky až do roku 1951 zeměpisná služba neměla přímé zastoupení v systému vojenského školství. Odborná příprava byla proto prováděna vlastní péčí různými formami. Jak již bylo uvedeno, k doplnění počtu gážistů prováděl ústav od roku 1919 nábor mezi důstojníky zbraní, většinou pěchoty, jezdectva a ženisty. Zájemci o práci v ústavu byli bráni do evidence a zařazováni do topografických kurzů v délce trvání až 11 měsíců. Do učebního plánu byly kromě hlavního předmětu mapování postupně zahrnovány i nižší geodézie, fotogrammetrie, kartografie, reprodukce a válečné vyměřování. Ročně absolvovalo kurz v průměru 10 až 12 důstojníků. Podle prokázaných předpokladů byli absolventi kurzu zařazováni k topografickému odboru, dobří kresliči a měřiči ke kartografickému i astronomicko-geodetickému odboru, a to na dobu 4 až 5 roků. Někteří pak natrvalo přešli do služby ve VZÚ, ostatní se vrátili ke svým kmenovým útvarům, kde pak působili jako kvalifikovaní instruktoři vojenské topografie ve vojscích, vojenských školách a kurzech nebo využívali nabyté znalosti ve štábních funkcích.38 Úkoly ústavu vyžadovaly vysoký počet kartolitografů a reprodukčních techniků. K jejich získání byl již od roku 1919 v ústavu organizován šestiměsíční kurz kartografických kresličů. Do něj byli přijímáni jak mladší vojáci v základní službě, tak i občanští pracovníci.39 Krátkodobě byl jeho účastníkem i pozdější slavný herec Jaroslav Marvan. Mimoto byli ke kartografickému odboru také přivelováni rotmistři a poddůstojníci-kresliči od jiných druhů vojsk. V roce 1926, kdy již byl ústav v nové budově, byla zavedena nová forma přípravy kartografického a reprodukčního dorostu – příprava a výchova elévů.40 Kromě toho byl prováděn nábor

37 Členy názvoslovné komise za VZÚ byli Dr. Ivan Honl, význačný česko-

40 Jako elévové byli přijímáni čtrnácti- až patnáctiletí mladíci, absolventi

slovenský odborník v oboru názvosloví a zároveň i tajemník této komise, dále brig. gen. Karel Rausch, plk. gšt. Dr. Antonín Basl, plk. PhDr. Jiří Čermák, mjr. Ing. Karel Frýbort a plk. Ing. František Melichar.

měšťanské školy. Ti byli po několikatýdenním výcviku se zbraní přidělováni kartografickému a reprodukčnímu odboru na praktický odborný výcvik. Dva dny v týdnu měli společné teoretické školení. Kmenově byli vedeni u pomocné roty Vojenského zeměpisného ústavu, platově byli zařazeni jako vojáci v základní službě. Elévové, kteří byli připravováni pro reprodukční odbor, navštěvovali kromě toho státní grafickou školu v Praze. Po dosažení 17 let věku se podrobili dobrovolnému odvodu a nastoupili vojenskou základním službu, po níž byli buď přijati za poddůstojníky v přípravné službě, nebo mohli po nasloužení doby, kterou strávili ve služebním poměru jako elévové, odejít z armády do občanského povolání. Po dvou– až tříleté přípravné službě byli poddůstojníci z řad elévů jmenováni rotmistry zeměpisné služby z povolání. Po uplynutí určitého počtu let a úspěšné odborné práci v ústavu měli možnost se podrobit zkoušce na důstojníky z povolání.

38 Mnozí z absolventů topografických kurzů později zastávali významné

velitelské funkce v čs. armádě – například gen. Alfréd Ressel, gen. Ubald Kolařík, gen. Jan Knotek, plk. gšt. Bohumil Kobliha nebo generálové Koranda a Holzman. 39 Formu masového náboru a vlastní výchovy kartografických kresličů vo-

lil ústav znovu v roce 1952, kdy mu bylo uloženo, aby vytvořil pět kartografických a tři litografická oddělení ke zvládnutí úkolu kartograficky vykreslit mapy v měřítku 1 : 25 000 nového mapování státu a následně z nich zpracovat mapy odvozených měřítek 1 : 50 000 a 1 : 100 000. V té době bylo přijato k výcviku na 100 děvčat a skupina chlapců – absolventů měšťanské školy.

34

VOJENSKÝ ZEMĚPISNÝ ÚSTAV V LETECH 19261932

1926–1932

mezi učni a pracovníky civilních polygrafických firem a škol.41 Podle vzpomínek příslušníků ústavu byli ve své době elévy VZÚ herci Leraus, Šidlík, malíř Gabriel, komik Franta Hurych, zpěváci Mandaus, Kunc nebo mistr ČSR v běhu na 400 m Jan Novotný. Mnozí z předválečných elévů zastávali po roce 1945 významná odborná nebo velitelská místa v zeměpisné (později topografické) službě.42 Počínaje rokem 1931, s ohledem na vzrůstající objem geodetických úkolů byly pro výcvik geodetů-měřičů organizovány desetiměsíční geodetické kurzy. Po úspěšném absolvování teoretické části kurzu frekventanti prováděli zkušební práce v terénu. Pokud se osvědčili, zůstali ve VZÚ zpravidla na dobu 4 až 5 roků, kdy prováděli polní měřické i kancelářské výpočetní práce. Obdobně velkou pozornost věnoval ústav růstu odborné úrovně a jazykových znalostí kmenových příslušníků. Důstojníci ústavu

byli podporováni ve studiu na vysokých školách. Vysokoškolské vzdělání si doplnili například plk. RNDr. Ladislav Beneš (RNDr. 1923), pplk. RNDr. Josef Peterka (RNDr. 1930), plk. gšt. Dr. Ing. Vlastimil Blahák (ČVUT 1932, Dr. techn. 1936), pplk. Dr. Ing. František Boguszak (ČVUT 1930, Dr. techn. 1936) a gen. RNDr. Ubald Kolařík (RNDr. 1934). V rozsáhlé míře bylo využíváno zahraničních studijních cest a stáží i pracovní účasti v mezinárodních orgánech a jejich projektech.43 Jak rostly zkušenosti a teoretické znalosti příslušníků ústavu, bylo možné přistoupit ke zpracování a vydání vlastních učebnic i odborných služebních předpisů.44 Rozsáhlá byla i publikační činnost příslušníků VZÚ, především v publikacích a výročních zprávách vydávaných ústavem, ve vojenských periodikách, ale i v civilních odborných časopisech a sbornících.45

41 Pplk. v. v. Josef Vlastník (narozen 9. 3. 1909), jeden ze zasloužilých nestorů

44 Byly například vydány:

Vojenského zeměpisného ústavu, ve svých pamětech vzpomíná: „Přednostové kartografického a reprodukčního odboru, tehdy pánové major Matěj Semík a major František Kostrba, pozvali Klub litografů organizovaný v Grafické besedě v Praze na exkurzi do VZÚ. Byl to skrytý nábor litografů do služeb VZÚ. Zúčastnil jsem se jako sedmnáctiletý litografický praktikant. V červnu 1926 jsme přijeli do Dejvic, kde se právě zaváželo kulaté náměstí, protože bylo hodně vhloubené a na rohu dnešní ulice Československé armády stála přízemní hospoda Na růžku. Zástavba části Dejvic směrem k ústavu byla neucelená, někde bylo staveniště, jinde prázdná parcela. Budova ústavu, krásná bílá s měděnou střechou svítila do dáli. Před ní byla prázdná louka. Vešel jsem do budovy pokorně a tiše, jako se chodí do chrámů nebo na svatá místa, a moje vesnická dušička žasla. Všude plno světla, stěny a chodby čisté, vojáci se zelenými výložkami. V jedné místnosti kartografie byly vystaveny exponáty – originály map všech měřítek na křídových kartonech, rytina Evropy na větším vyleštěném litografickém kameni, nádherné práce mědirytecké, barevné mapy geologické. Díval jsem se s úžasem na písma velikosti 0,8 mm napsaná čistou otevřenou kartografickou kurzívou, a i když jsem si v duchu přál, abych mohl ve VZÚ pracovat, měl jsem obavy, že bych se to nikdy nemohl naučit.“

42 Pplk. v. v. Josef Košťál ve svých Vzpomínkách na elévská léta prožitá v kar-

tografickém odboru VZÚ v třicátých letech minulého století uvádí: „Výběr elévů se konal na základě konkurzu a prokázáním předpokladů pro zařazení eléva-kartografického kresliče. Každý uchazeč musel svůj talent prokázat třídenní praktickou kresbou určitého výřezu zkušební mapy. Přijetí bylo uzavřeno smlouvou, která zahrnovala povinnosti a práva eléva i vojenské správy. Po absolvování elévského výcviku do 17 let věku, vykonání vojenské základní služby a vykonání další vojenské činné služby jako náhrady za náklady vynaložené vojenskou správou na jeho výcvik byl elév jako délesloužící poddůstojník zařazen do přípravné služby, na jejímž konci vykonal závěrečné vojenskoodborné zkoušky a byl přijat za gážistu a jmenován rotmistrem VZÚ. Nedostatkem byla skutečnost, že vojenská správa nedala bývalým elévům žádné potvrzení o odborném výcviku ani výuční list, což činilo problém při ověřování a prokazování kvalifikace, druhu povolání v civilním sektoru národního hospodářství.“ Nejmladší generace z řad předválečných elévů zastávala po roce 1945 významná velitelská nebo odborná místa v zeměpisné, později topografické službě. Z nejznámějších to byli například plk. v. v. doc. RNDr. Karel Čermín, CSc., učitel na VA v Brně, pplk. v. v. Josef Košťál, náčelník kartografického odboru (KO) VZÚ, pplk. v. v. Jaroslav Salus, redaktor VZÚ, pplk. v. v. Bedřich Zoul, velitel kartoreprodukčního odřadu (KRO), pplk. v. v. Josef Šebek, náčelník skupiny topografického odboru generálního štábu (TO GŠ), mjr. v. v. Jindřich Michna a mjr. v. v. Čeněk Mareš, příslušníci okruhového kartoreprodukčního odřadu (OKRO), pplk. v. v. Jaroslav Myšička, učitel v ŽTU a velitel kartoreprodukčního odřadu, a další.

43 Například podplukovník RNDr. Ladislav Beneš pracoval jako tajem-

ník komise Mezinárodní unie geodetické a geofyzikální (MUGG) pro mezinárodní poledníkové měření (Řím 1922, Madrid 1924). Na základě jednání 2. kongresu MUGG v roce 1924 podal VZÚ ministerstvu národní obrany návrh na revizi trigonometrické sítě I. řádu na tehdejší Podkarpatské Rusi, protože její přesnost nebyla příliš vysoká (pocházela z let 1897–1898). Delegáti VZÚ se také aktivně účastnili sjezdu slovanských geografů a etnografů (Varšava 1927), konferencí MUGG (Praha 1927, Stockholm 1930), mezinárodních sjezdů fotogrammetrických apod.


předpis Zem-IV, pojednávající o způsobu zjišťování a hlášení změn v terénu, ke kterým došlo v porovnání s obsahem speciální mapy v měřítku 1 : 75 000;
předpis Zem-III-3, jenž obsahoval značkový klíč map měřítek 1 : 20 000, 1 : 50 000, 1 : 200 000 a 1 : 500 000;
učebnice Nauka o terénu a jeho znázorňování.

45 Z rozsáhlé publikační činnosti lze uvést například:

Beneš Ladislav, plk. VZÚ, RNDr. ─ Vojenské rozhledy, 1928, str. 604: Gravitační měření na území ČSR ─ Vojenské rozhledy, 1929, str. 694–698: Význam jednotné čtvercové kilometrové sítě pro střelbu podle mapy ─ Bulletin geodésique, 1924, str. 191–193: Le nouvel circumzénithal de MM Nušl et Frič ─ Sborník České společnosti zeměpisné XXVII, 1921, str. 1–15: O vhodném zobrazení území Československé republiky ─ Sborník České společnosti zeměpisné XXVIII, 1932, str. 76–80: O měřítku pro speciální mapu ─ Sborník Masarykovy akademie práce VIII, 1934, sešit 3, str. 1–8: Některé poznámky k základním otázkám nového mapování republiky Československé ─ Zprávy veřejné služby technické XI, 1929, str. 673–674: Uspořádání geodetických základů pro nové plány a mapy Československa Čermák Jiří, plk. VZÚ, PhDr. ─ Vojenské rozhledy, 1928, str. 604: Vojenský zeměpisný ústav po světové válce – recenze přednášky ─ Sborník české společnosti zeměpisné XXIX, 1933, str. 113–118: Dosavadní práce komise pro revisi pomístního názvosloví při Národní radě badatelské a standardní mapa názvoslovná Boguszak František, kpt. VZÚ ─ Vojenské rozhledy, 1929, str. 356–357: Kapitoly o novém měření topografickém ─ Vojenské rozhledy, 1930, str. 547–555, 663–672: Nedostatky našich vojenských map a návrhy na zlepšení Hejda Josef, pplk. VZÚ ─ Vojenské rozhledy, 1928, str. 118–119: Nauka o terénu a jeho znázorňování – návrh osnovy učebnice Hlídek Alois, plk. VZÚ ─ Vojenské rozhledy, 1927, str. 27–30: O topografii ve vojsku ─ Praha, 1932: Topografické měření (učebnice) Honl Ivan, PhDr. ─ Sborník České společnosti zeměpisné, 1928, str. 255–257: K názvoslovné úpravě naší speciální mapy Melichar František, pplk. VZÚ ─ Sborník České společnosti zeměpisné, 1928, str. 65–68: Mezinárodní mapa světová 1 : 1 000 000 Rausch Karel, plk. gšt. VZÚ, od roku 1920 člen redakčního výboru Sborníku České společnosti zeměpisné ─ Vojenské rozhledy, 1920, str. 235: Francouzský zeměpisný ústav vojenský a kartografie za války ─ Vojenské rozhledy, 1921, str. 94–98: O mezinárodních mapách vzduchoplaveckých ─ Vojenské rozhledy, 1930, str. 357–367: Význam jednotné čtvercové kilometrové sítě pro střelbu podle mapy Semík Matěj, pplk. VZÚ ─ Sborník České společnosti zeměpisné, 1922, str. 146–150: Úvahy o znázornění terénu ve vojenských mapách ─ Sborník České společnosti zeměpisné, 1923, str. 83–89: O nových školních mapách domácí výroby

35

1926–1932

KAPITOLA 2

O růstu mezinárodní prestiže a ohlasů na činnost Vojenského zeměpisného ústavu svědčí rozsah odborné zahraniční spolupráce, zejména při výměně literatury, kartografických materiálů a technické dokumentace. Narůstal i počet zahraničních delegací, které navštívily ústav.46 Vojenský zeměpisný ústav musel i v tomto období kromě problémů ekonomických, personálních a odborných čelit také snahám některých odborných zeměměřických kruhů usilujících o omezení jeho působnosti až likvidaci. Odpovědná a kvalitní práce ústavu, známá a oceněná doma i v zahraničí, byla vždy dostatečně silným argumentem pro překonání těchto tendencí. Charakteristiku uvedeného období, které lze nazvat obdobím konsolidace a rozvoje československé armády, je třeba dokreslit alespoň některými údaji o služebních a sociálních poměrech vojáků z povolání – příslušníků VZÚ: Vysokoškolské zeměměřické studium, až do roku 1927 dvouleté, nebylo hodnoceno jako úplné vysokoškolské vzdělání a nezakládalo právo na titulární označení inženýr. Absolvent byl pouze geometrem.47 Výše služného v podstatě závisela na hodnosti a ty byly navíc systemizovány ve služebních třídách.48 Plat gážistů – vojáků z povolání se skládal ze služného, činovného a přídavků na děti. Služné například majora (v závislosti na počtu let v hodnosti) se pohybovalo od 19 800 do 30 600 korun ročně, rot-

mistra od 7 000 do 13 000 korun ročně. Výše činovného závisela na počtu obyvatel místa posádky. Přídavky na děti byly na jedno dítě 1 800 korun, na dvě děti 3 000 korun ročně. Kromě toho byl každému vojenskému gážistovi vyplácen příspěvek na výstroj. Hodnostní označení tvořily od roku 1930 u rotmistrů stříbrné obdélníčky, u nižších důstojníků zlaté třícípé hvězdy, u vyšších důstojníků zlaté pěticípé hvězdy. Označení hodnosti se nosilo na obou stranách jak na náramenících, tak i na čepici. Barva výložek na límci u důstojníků zeměpisné služby byla světle zelená. Umístění celého ústavu do nového objektu umožnilo postupně vytvářet jeho technologickou samostatnost a nezávislost, zejména v kartografii a tisku. Prohlubující se orientace především na kartografickou produkci spolu s vybudováním samostatných armádních tiskáren v Praze, Brně a Bratislavě umožnila stabilizovat sortiment polygrafické výroby, výrazně omezit tisk nekartografických tiskovin. Pravidla státního rozpočtu, přísné úvěrování a preliminování příjmů státních rozpočtových organizací determinovaly i systém hospodaření ústavu se všemi z toho plynoucími důsledky na počty občanských pracovníků, plánovaný rozsah prací i investic do technologického rozvoje a nákupu nové techniky. Podrobné údaje uvádějí výroční zprávy VZÚ za období 1920 až 1931.49

46 Podle dostupných pramenů udržoval ústav odborné styky a spolupráci

plukovník, pět majorů, šest štábních kapitánů, tři kapitáni, dva nadporučíci a jeden poručík;
ve III. služební třídě – ostatní důstojníci. Rotmistři byli podle hodnosti rozděleni do tří platových stupnic.

s vojenskými a civilními zeměměřickými a geografickými orgány a školami téměř všech států Evropy, ale i USA, Brazílie, Japonska apod. Odborní pracovníci z těchto ústavů a škol opakovaně navštěvovali VZÚ, jak o tom svědčí zápisy v pamětní knize ústavu. V roce 1930 přijel na exkurzi do ústavu celý III. ročník rumunské válečné školy. Vyjádřením a uznáním kvalifikace, erudice a autority VZÚ bylo široké zastoupení ústavu, jeho vedoucích pracovníků ve vědeckých orgánech a radách státu, v redakčních radách odborných časopisů, v odborných národních a mezinárodních komisích. V rámci republiky ústav spolupracoval s více než 70 vědeckými orgány, ústavy i vysokoškolskými katedrami a pracovišti. 47 Teprve zákonem číslo 115/1927 Sb. bylo zeměměřické studium rozšířeno

na 6 semestrů, zakončeno druhou státní zkouškou a absolventům přiznáno právo užívati titul „inženýr“. I přes toto opatření byli důstojníci-inženýři zeměměřiči zařazeni ve II. služební třídě. Až vládním nařízením číslo 87/1946 Sb. bylo zeměměřické studium prodlouženo na 8 semestrů a podle vládního nařízení číslo 214/1947 byli absolventi tohoto studia přeřazeni do I. služební třídy. 48 Ve VZÚ byla až do roku 1936 systemizace následující:


v I. služební třídě (důstojníci s nejméně čtyřletým vysokoškolským vzdělání) – jeden plukovník, dva podplukovníci a tři majoři;
ve II. služební třídě (důstojníci se středoškolským vzděláním a méně než čtyřletým, avšak alespoň dvouletým vysokoškolským nebo dvouletým vojenským odborným vzděláním) – jeden plukovník, jeden pod-

36

49 Za zmínku stojí zejména následující údaje:

Na vojenskoodbornou činnost byl ústavu každoročně finančním zákonem povolován úvěr. Jeho výše byla odrazem potřeb armády i ekonomických možností státu (tak bylo povoleno například pro rok 1923 – 1 520 260 korun, pro rok 1926 – 2 050 050 korun, pro rok 1929 – 1 207 200 korun). Výše úvěru proto do značné míry limitovala rozsah vojenskoodborné činnosti i nákup nové techniky a materiálu. Preliminován byl i roční příjem ústavu: v roce 1923 – 1 300 000 korun, v roce 1926 – 1 800 000 korun, v roce 1929 – 1 800 000 korun. Ústav své výrobky (především mapy) zásadně prodával – pro civilní spotřebu prostřednictvím generálního komisionáře, a to za ceny: ─ „krámské“, které byly platné pro občanský prodej veřejné produkce ústavu; ─ „snížené“, za něž nakupovaly vojenské úřady, útvary, ústavy, vojenští gážisté a jejich spolky a státní úřady mapy k úředním účelům nebo Československá obec sokolská, Skauti a další pouze veřejné mapy pro výuku a pro spolkovou činnost; ─ „vojenské“, za které nakupovaly vojenské úřady, velitelství, tělesa, útvary a ústavy výslovně pro vojenské účely a na zvláštní úřední objednávku pouze mapy speciální v měřítku 1 : 75 000, mapy generální v měřítku 1 : 200 000 a mapy přehledné v měřítku 1 : 1 000 000.

VOJENSKÝ ZEMĚPISNÝ ÚSTAV V LETECH 19261932

1926–1932

V období let 1926–1932 Vojenský zeměpisný ústav v nové budově postupně zpřesnil a stabilizoval své programové, nosné úkoly a v rámci daných ekonomických možností doplňoval a modernizoval technické a technologické vybavení. Ústav pokračoval v pracích na zdokonalování geodetických základů státu, v reambulaci map v měřítku 1 : 25 000 a revizi speciálních map v měřítku 1 : 75 000. Byla vypracována koncepce a zahájeno nové topografické mapování republiky. Kartografie a reprodukce dosáhly srovnatelné evropské úrovně. V úzkém sepětí s operačními potřebami armády bylo prováděno vojenskogeografické vyhodnocení území státu, byly vytvářeny nové vojenské speciální mapy. Péče byla věnována i procvičování úkolů válečného vyměřování. Vlastními opatřeními i umožněním studia na civilních školách byla zvyšována kvalifikace a vzdělání příslušníků ústavu. Svou prací si VZÚ vydobyl vysokou autoritu a uznání jak v čs. armádě, tak u domácích i zahraničních vědeckých kruhů. Ústav plně prokázal oprávněnost své existence a schopnost plnit ve vysoké kvalitě požadované úkoly.

Rozdíl cen charakterizuje následující tabulka: Ceny (v korunách za jeden mapový list)

Druh a měřítko mapy

krámská

snížená

Speciální 1 : 75 000

3,00

2,20

1,30

Generální 1 : 200 000

5,40

3,50

2,50

Přehledná ČSR 1 : 750 000

4,20

3,00

2,00

15,00

9,00

–

Politického rozdělení ČSR 1 : 750 000

vojenská

Počet prodaných map v roce 1923 činil 216 388 ks, v roce 1926 – 373 815 ks a v roce 1929 – 356 199 ks. Ústav plnil jednak nosné programové práce v geodézii, topografii, kartografii a reprodukci, jednak práce na objednávku pro vojenské složky, pro státní úřady a ústavy a volnými kapacitami i pro podniky a osoby soukromé. Práce na objednávku se soustřeďovaly především v kartografickém a reprodukčním odboru a jednalo se v absolutní převaze o výrobky charakteru kartografického. O skladbě a objemu produkce tiskárny ústavu například za rok 1929 svědčí následující údaje: VZÚ

zásobování mapami

MNO

vojenské útvary

státní orgány

soukromé osoby

Celkem

Počet tisků v ks

74 858

353 063

624 826

114 914

119 049

346 596

1 633 306

Počet tisků v %

4,6

21,6

38,3

7,0

7,3

21,2

100

Vytištěno pro

Roční výkonnost tiskárny VZÚ závisela na objemu zakázek. Charakterizují to následující údaje: 1926 – 2 827 062 výtisků; 1930 – 4 339 514 výtisků; 1932 – 2 237 631 výtisků.

37