Vojenská historie a osobnosti posádky Opava

Vojenská historie a osobnosti posádky Opava

2012

Historie kasáren na Jaselské ulici Budova dnešních Jaselských kasáren ve stejnojmenné ulici byla postavená v roce 1845 jako Ferdinandova vojenská nemocnice. Město přenechalo plochu k její výstavbě v březnu 1843 za 1 450 zlatých, v dubnu se začalo se stavbou. Na podzim 1845 byla nemocnice dokončena a v dubnu 1846 v ní začal provoz. Pořízení stavby o třech křídlech a dvou poschodích se 40 nemocničními sály a pokoji přišlo na 83 000 zlatých. Stavitel pročlenil průčelí v rytmu 5-5-5, střední část vydělil pilastry, spojujícími kordónovou a korunní římsu s atikou opatřenou nápisem Ferdinandus Imperator Austriae MDCCCXLV. Hotová budova byla předvedena císaři Františku Josefu I. při jeho návštěvě Opavy v roce 1851. Po  rozpadu Rakouska-Uherska a  vzniku samostatného Československa se  na  jeho území nacházelo více než 60 vojenských nemocnic, v  nichž se  léčili ranění z  právě skončené 1. světové války. Počet nemocnic byl postupně redukován. V roce 1921 vznikla síť dvanácti divizních nemocnic v Praze, Plzni, Terezíně, Josefově, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci, Opavě, Bratislavě, Komárně, Košicích a Užhorodu. V nemocnicích byl současně skladován zdravotnický materiál a prováděn výcvik středního zdravotnického personálu. Opavská 2. záložní nemocnice domácího vojska se 1. března 1922 přejmenovala na Divisní nemocnici 8.

Velitelé Divisní nemocnice 8: plukovník zdravotnictva MUDr. Rajmund Šavrda

březen 1922 – srpen 1922

plukovník zdravotnictva MUDr. Jan Minář

srpen 1922 – leden 1923

plukovník zdravotnictva MUDr. Antonín Pavlík

leden 1923 – listopad 1925

podplukovník zdravotnictva MUDr. Václav Havlíček

listopad 1925 – březen 1926

plukovník zdravotnictva MUDr. Antonín Pavlík

březen 1926 – leden 1930

plukovník zdravotnictva MUDr. Otakar Karlík

leden 1930 – leden 1932

plukovník zdravotnictva MUDr. Josef Švec

leden 1932 – leden 1937

2

K 1. lednu 1937 se divizní nemocnice přejmenovaly na sborové a jejich řízení převzala příslušná sborová velitelství. Sborová nemocnice 8 se v průběhu října 1938 přesunula do Valašského Meziříčí. V témže roce disponovalo všech 12 sborových nemocnic ve své interní části celkem 5 500 lůžky pro nemocné. V létě 1945 došlo k obnově sítě vojenských nemocnic jako základních prvků léčebné péče o příslušníky čs. armády. V poválečném období byly v Jaselských a dalších dvou opavských kasárnách rozmístěny různé dělostřelecké a pěší, později motostřelecké útvary ČS Armády např.: • velitelství 9. dělostřelecké brigády • velitelství 7. pěší divize • 87. motostřelecký pluk • V  ojenské gym. Jana Žižky z Trocnova • 111. prapor EB • 5 3. centrum (brigáda) pasivních systémů a elektronického boje a 532. středisko (prapor) EB • o d 1. ledna 2011 v Jaselských kasárnách sídlí velitelství 53. brigády průzkumu a elektronického boje a 532. prapor EB.

3

Velitelé a útvary posádky Opava od 1. světové války Velitelé posádky Opava od roku 1914 do současnosti plukovník děl. Alois Urbánek plukovník gšt. Paris Marie-Constantin-Robert plukovník gšt. Marty Emile-Henri-Charles divizní generál Rudolf Kroutil divizní generál Jindřich Hanák divizní generál Josef Kroutil divizní generál Matěj Němec plukovník děl. Stanislav Knetl podplukovník děl. Vojtěch Pilát podplukovník děl. Ladislav Bečka podplukovník děl. Stanislav Král plukovník gšt. Antonín Raděj generálmajor Bedřich Špinler plukovník Bohdan Sýkora plukovník Michal Krifaluši podplukovník Andrej Koba podplukovník Jiří Kuča plukovník Vratislav Černý plukovník Josef Novák plukovník Rudolf Mánek plukovník Josef Kurečka podplukovník Oldřich Grulich podplukovník František Dušek plukovník Jan Gašpierik podplukovník Vladimír Jadrný podplukovník Attila Kádár plukovník gšt. Petr Milčický

plukovník Josef Havlík

4

penzionovaný velitel dělostřeleckého pluku č. 5 v Brně

15. 10. 1914–31. 10. 1918 (I. sv. válka)

velitel 5. divize

10. 8. 1919–12. 12. 1919

velitel 5. divize velitel 8. divize velitel 8. divize velitel 8. divize velitel 8. divize velitel 15. pěší brigády velitel 9. dělostřelecké brigády velitel dělostřeleckého pluku 107 velitel dělostřeleckého pluku 107 velitel dělostřeleckého pluku 107 velitel 7. pěší divize velitel 7. pěší divize velitel 7. střelecké divize velitel 17. střelecké divize velitel 17. střelecké divize velitel 87. motostřeleckého pluku velitel 87. motostřeleckého pluku velitel Voj. školy J. Žižky z Trocnova velitel Voj. gymnázia J. Žižky z Trocnova velitel Voj. gymnázia J. Žižky z Trocnova velitel Voj. gymnázia J. Žižky z Trocnova velitel Voj. gymnázia J. Žižky z Trocnova velitel Voj. gymnázia J. Žižky z Trocnova velitel Výcvikového střediska výzbrojní sl. velitel 53. výcvikové základy logistiky velitel Výcvikového střed. logistiky velitel Výcvikového střediska logistiky velitel 53. centra pasivních systémů a elektronického boje velitel 53. brigády pasivních systémů a elektronického boje velitel 53. brigády pasivních systémů a elektronického boje velitel 53. brigády průzkumu a elektronického boje

13. 12. 1919–31. 12. 1919 1. 1. 1920–30. 9. 1922 1. 10. 1922–31. 10. 1922 1. 11. 1922–30. 11. 1929 1. 12. 1929–31. 8. 1931 1. 9. 1931–31. 12. 1937 1. 1. 1946–30. 9. 1947 1. 10. 1947–24. 4. 1948 25. 4. 1948–15. 4. 1949 16. 4. 1949–12. 6. 1950 1. 12. 1950–1. 9. 1951 2. 9. 1951–31. 10. 1954 1. 11. 1954–8. 5. 1955 9. 5. 1955–5. 12. 1957 6. 12. 1957–24. 8. 1958 25. 8. 1958–4. 8. 1963 5. 8. 1963–14. 3. 1966 15. 3. 1966–31. 8. 1969 1. 9. 1969–6. 10. 1969 23. 2. 1970–16. 12. 1980 17. 12. 1980–4. 9. 1988 5. 9. 1988–3. 2. 1992 4. 2. 1992–31. 12. 1995 1. 1. 1996–31. 12. 1996 1. 1. 1997–30. 9. 2003 1. 10. 2003–31. 12. 2004 1. 1. 2005–30. 9. 2005 1. 10. 2005–30. 9. 2007 1. 10. 2007–31. 11. 2010

1. 12. 2010–31. 12. 2010 od 1. 1. 2011

V období 1918–1938 Zeměbranecké doplňovací okresní velitelství Vojenský správce tovární skupiny 20 MS Domobranecké doplňovací okresní velitelství Okrskové velitelství velitelství 5. divize velitelství 10. pěší brigády náhradní prapor pěšího pluku 1 náhradní prapor střeleckého pluku 15 Zeměbranecká nemocnice Velitelství evidence koňstva 8 Doplňovací okresní velitelství Posádkové velitelství 1. baterie dělostřeleckého pluku 6 pěší pluk 40 Vojenská správa průmyslové skupiny 18 náhradní baterie dělostřeleckého pluku 8 Brigádní soud Funkcionář vojenského prokurátora Vojenská věznice dělostřelecký pluk 108 velitelství 8. divize velitelství 8. polní dělostřelecké brigády dělostřelecký oddíl 258 pěší pluk 34 8. rota vozatajského praporu 3 Proviantní sklad 8 (odbočka Proviantního skladu 7) Vojenská stavební odbočka 8 velitelství 15. pěší brigády 8. rota automobilního praporu 2 Divizní (Sborová) nemocnice 8 pěší pluk 15 dělostřelecký pluk 8 vozatajská eskadrona 8 Ženijní skupinové velitelství IV I. prapor pěšího pluku 34 samostatná strážní rota 1 IV. prapor hraničářského pluku 4

1918–1919 1918–1920 1918–1921 1919 1919 1919 1919 1919 1919–1920 1919–1937 1919–1938 1919–1938 1920 1920–1921 1920–1921 1920–1922 1920–1923 1920–1923 1920–1925 1920–1927 1920–1931 1920–1931 1920–1933 1920–1933 1920–1933 1920–1935 1920–1936 1920–1937 1921–1933 1921–1938 1921–1938 1927–1938 1933 1935–1938

5

V období 1945–2012 II. prapor pěšího pluku 34 velitelství a I. oddíl dělostřelecký pluk 356 II. oddíl dělostřeleckého pluku 7 I. oddíl dělostřeleckého pluku 7 pěší prapor (pluk) 34 velitelství, I. a II. oddíl dělostřeleckého pluku 107 III. a náhradní oddíl dělostřeleckého pluku 107 7. (27.) dělostřelecký pluk velitelství 7. pěší (17. střelecké) divize 7. spojovací rota (prapor) 7. chemická četa (7. četa chemické ochrany) 7. automobilní rota 7. zbrojní dílna (dělostřelecká dílna 7/17. střel. divize) 7. protitanková baterie (oddíl) 7. protiletadlová baterie (oddíl) 7. raketometný oddíl 34. pěší (90. střelecký) pluk Okresní vojenské velitelství Okresní vojenská správa 87. motostřelecký pluk velitelství 5. tankové základny Železniční stavební středisko 134. silniční stavební prapor Vojenská škola Jana Žižky z Trocnova Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova 93. silniční stavební prapor 53. silniční prapor 5. geodetický odřad Výcvikové středisko výzbrojní služby 101. silniční stavební prapor 2. radiotechnický uzel 111. prapor EB Výcviková základna logistiky Územní vojenská správa Výcvikové středisko logistiky 53. centrum pasivních systémů a elektronického boje 53. brigáda pasivních systémů a elektronického boje 53. brigáda průzkumu a elektronického boje

6

1945–1947 1945–1947 1945–1947 1945–1948 1947 (1949)–1950 1947–1950 1948–1950 1948 (1955)–1957 1950 (1954/1955)–1958 1950 (1951)–1958 1950 (1955)–1958 1950–1958 1950 (1954)–1958 1951 (1955)–1961 1951 (1955)–1958 1951–1961 1951 (1954/1955)–1958 1951–1954 1954–1999 1958–1966 1962–1968 1964 1964–1969 1965–1968 1969–1993 (1995) 1968–1969 1968–1974 1968–1992 1969–1997 1974–1975 1993–1995 1995–2005 1997–2003 1999–2004 2003–2005 2005–2007 2007–2010 od 2011

Opavská posádka od středověku do konce 2. sv. války Středověk – počátek města Opavy

První písemnou zprávou o osadě, ležící na křižovatce obchodních cest a pojmenované podle řeky Opavy, je listina olomouckého knížete Vladimíra z 26. prosince 1195. Již roku 1224 je Opava doložena jako město. Řadí se tak k nejstarším městům v českých zemích.

Přemyslovci na Opavsku

Zakladatelem opavské linie Přemyslovců se stal Mikuláš I. Opavský (okolo 1255 – 26. července 1318), nemanželský syn Přemysla Otakara II. a jeho milenky, rakouské šlechtičny Anežky z Kuenringu. Mikuláš vyrůstal na pražském dvoře a  otce doprovázel na  jeho výpravách. V  listopadu 1269 mu byla vydělena opavská provincie, která je od roku 1318 knížectvím. V bitvě na Moravském poli (1278) bojoval po otcově boku. Mikuláš I. Opavský se stal zakladatelem vedlejší linie přemyslovského rodu (opavští Přemyslovci), která vydržela až  do  roku 1521 a  jejímž posledním zástupcem byl ratibořský kníže Valentin Hrbatý. Po roce 1306 se Mikuláš II. Opavský stal významným diplomatem ve službách Jana Lucemburského a  později i  Karla IV. Smrtí Mikuláše II. (1365) skončila největší doba slávy rodu, nadále byli v jeho řadách spíše nevýrazní jedinci.

7

Husitství

Počátkem 15. století došlo k velké husitské ofenzívě na území dnešní severní Moravy, kdy byla obsazena města Jičín, Fulnek, Hranice, Šternberk, Odry a Přerov. Biskup Jan XII. Železný a jeho spojenec Přemysl I. Opavský se dostali do defenzívy. V letech 1427– 1431 ovládli husité i město Opavu. Roku 1428 směřovalo další husitské tažení z  Čech přes Moravu do Slezska. Tyto výpravy se v následujícím období opakovaly a vedly tak k rozkladu protihusitské koalice na severní Moravě. Boje na Moravě dále pokračovaly, husitům se podařilo získat některá další města, ale unavující války vedly k prvním dohodám o příměří mezi znepřátelenými stranami.

Baroko

V  16. století byla Opava silně zasažena reformací a  většina obyvatel náležela v  předbělohorském období k  protestantům. V  17. století už město obklopovaly mohutné hradby s osmi baštami. Za třicetileté války byla Opava v  roce 1626 bez boje vydána žoldnéřům dánského krále, několikrát byla obsazena i  Švédy. Velkou pohromu pro  Opavany znamenal požár v roce 1689.

Slezské války

Boje o  Slezsko bývají nazývány slezské války. Jsou to války svedené o nástupnictví na trůnu habsburské monarchie mezi Marií Terezií a panovníky sousedních států – Pruskem, Bavorskem a Francií v letech 1740 až 1748. V roce 1742 pruský král Friedrich II. porazil v bitvě u Chotusic nedaleko Čáslavi vojsko Karla Lotrinského, švagra Marie Terezie. Ta poté byla nucena přistoupit na nevýhodný mír, kterým ztratila Kladsko a téměř celé Slezsko. Jeho jižní část – Opavsko zůstalo pod habsburskou kontrolou a bylo nazýváno české Slezsko, po roce 1849 rakouské Slezsko, kterému byla Opava hlavním městem.

8

19. století

Počátkem 19. století bylo postupně zbouráno opevnění okolo města. Dnes se z něho na povrchu uchovaly jen nepatrné zbytky.

20. století

Před vypuknutím 1. světové války byla ve městě početná vojenská posádka, jež sídlila ve  dvou velkých a ve třech menších kasárnách, ale i v jiných objektech. Tvořily ji např. 1. pěší pluk Císaře Františka Josefa I., 15. zeměbranecký pluk a další jednotky. V letech 1. světové války přesáhl počet vojáků v opavských kasárnách a v kasárnách v Hradci nad Moravicí 8 000. V říjnu 1915 byl k 15. pluku odveden i Heliodor Píka.

Vznik Československé republiky

Krátce po vzniku Československé republiky němečtí poslanci ze Slezska a severní Moravy vyhlásili 30. října 1918 ve Vídni utvoření provincie Sudetenland s hlavním městem Opavou jako součásti německého Rakouska. Československou brannou moc v počátcích republiky tvořily části jednotek bývalé rakousko-uherské armády a dobrovolníci, které postupně doplňovaly útvary legionářů vracející se do vlasti. Do  Opavy hájené početnými jednotkami Volkswehru vstoupili českoslovenští vojáci pod vedením setníka Peška 18. prosince 1918 a zajistili nastolení moci československého státu. V následujícím roce byly pro posílení Opavy přesunuty mimo jiné i vojenské jednotky bývalých legionářů, např. prapor 21. střeleckého pluku francouzských legií nebo jednotky 34. střeleckého pluku italských legií.

9

30. léta

Ve 30. létech, po nástupu Adolfa Hitlera k moci, začalo být Československo ohroženo. Proto bylo rozhodnuto o vytvoření stálého opevnění na hranicích s Německem. Jeho výstavba na Opavsku začala v roce 1936, kdy bylo v květnu v Masarykových kasárnách (nyní Dukelských) zřízeno Ženijní skupinové velitelství IV. Jako první bojový těžký objekt byl již v prosinci 1935 vybetonován jednopodlažní pěchotní srub MO-S 8 (jihovýchodně od Šilheřovic). V březnu 1938 opavskou posádku posílil IV. prapor hlučínských hraničářů, který spolu s dalšími útvary obsadil těžká opevnění. Útvary opavské posádky se ctí splnily úkoly při částečné mobilizaci v květnu 1938 a při mobilizaci 23. září 1938. Po podpisu mnichovské dohody musely čs. jednotky v prvním týdnu října 1938 svá opevněná postavení i posádku opustit bez boje a stáhnout se do vnitrozemí. Jak zaznamenal opavský kronikář Matěj Valík, o  naše opevnění se  zajímal také básník Petr Bezruč, který se přišel podívat do Kateřinek na stavbu bunkrů a  ptal se: „A  co myslíte, hoši, vydrží ta hnízda útokům toho dravého ptáka?“ Odpověď zněla: „Ale vydrží, stařečku, vydrží. U nás je kuráže dost, jen aby nás ti nahoře nezklamali.“

Mobilizace

Československá vláda se rozhodla 20. května 1938 vyhlásit mimořádná opatření a mobilizovat jeden ročník záloh. Do večera 23. května byla zaujata zesílená ostraha hranic na Opavsku i v nedokončeném opevnění. Odhodlání a morálka většiny čs. vojáků byly vysoké, i když měli pochopitelně obavy z budoucnosti. Jak vzpomíná Zdislav Martiník z Malých Hoštic: „... na špalcích dřeva seděli vojáci. Žena je chtěla potěšit a  povídá: ,Však už se  vrátíte brzy domů.‘ Odpověď zněla: ,Ne, ne, paní, doma jsme se již rozloučili, my zůstáváme navždy zde. Náš hrob je támhle,‘ ukázali směrem k velkému bunkru u Velkých Hoštic.“ Dne 8. října 1938 vstoupily do Opavy za jásotu německé části obyvatelstva jednotky německé 2. armády generála Gerda von Rundstedta, který se  později vyznamenal při  německých taženích do Polska a na západě Evropy.

10

2. světová válka

Během 2. světové války byla v Opavě velká týlová posádka německé armády, kterou mj. tvořil 28. granátnický pluk a  vojenská nemocnice. Odpor českého obyvatelstva proti  okupantům se  projevil činností odbojových organizací Obrana Slezska, Obrana kraje Opavského aj. Dne 20. března 1945 byla Opava vyhlášena za  pevnost a  její předpolí tvrdě hájeno při ostravské operaci Rudé armády, které se zúčastnili také čs. tankisté a letci. Po těžkých bojích město ve dnech 22.–23. dubna 1945 osvobodili vojáci 60. armády generálplukovníka P. A. Kuročkina.

11

opavská posádka od konce 2. sv. války do současnosti V poválečných měsících byly v opavských kasárnách i mimo ně rozmístněny jednotky Rudé armády. Vojenským velitelem města se stal major A. J. Krikun. Hlavními úkoly poválečných let bylo zajištění bezpečnosti, zásobování, zdravotní péče i likvidace min a nevybuchlé munice. Do Opavy se postupně vracely tradiční pěší a dělostřelecké útvary, zpočátku ještě s koňmi. Jejich výstroj a výzbroj byly různorodé, především sovětského a německého původu. V letech 1950 až 1958 bylo v Opavě velitelství 7. pěší divize umístěné na Masarykově třídě v budově nynějšího finančního úřadu. V roce 1956 mu byly podřízeny četné vojenské útvary ve Slezsku a na severní Moravě, mj.: • 87. motostřelecký pluk „Místecký“ v Místku (nástupce slavného 8. pěšího pluku „Slezského“, jehož vojáci 14. března 1938 jako jediní kladli ozbrojený odpor německé armádě) • 89. střelecký pluk v Jeseníku • 90. střelecký pluk „Petra Bezruče“ v Krnově • 27. dělostřelecký pluk v Opavě • 33. dělostřelecký pluk ve Frenštátu pod Radhoštěm • 7. tankosamohybný pluk v Hlučíně • 7. protitankový dělostřelecký oddíl v Opavě • 7. raketometný oddíl v Opavě • 7. spojovací prapor v Opavě • 7. ženijní prapor v Koblově • 7. zdravotnický prapor v Opavě • divizní hudba v Opavě aj. Přítomnost vojáků ve  městě byla patrná nejen při  vojenských přísahách a  koncertech vojenské hudby, ale též za návštěv prezidentů, při pohřbu Petra Bezruče v roce 1958 apod. Od  roku 1961 do  roku 1968 byly útvary opavské posádky podřízeny 14. motostřelecké divizi. Po četných reorganizacích Československé lidové armády byly v Opavě stále více rozmisťovány jednotky týlového charakteru, např. dělostřelecká základna (1958–1968), silniční prapor (1966–1994) a  v  letech 1968–1992 geodetický odřad, který plnil rozsáhlé úkoly v  oblasti mapování včetně prací na  státních hranicích. V  letech 1966 až  1995 ve  městě sídlilo Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova. Roku 1969 zde bylo zřízeno Výcvikové středisko specialistů služby raketového a dělostřeleckého vyzbrojování. Útvar však neplnil jen vojenské úkoly. Vojáci se významnou měrou podíleli např. na výstavbě Tyršova stadionu.

12

V prosinci 1994 tu vznikla Výcviková základna a od července 1997 Výcviková základna logistiky (VZL). Roku 1993 se stal součástí posádky útvar elektronického boje Velitelství pozemních sil – 2. radiotechnický uzel, od roku 1995 přejmenovaný na 111. prapor EB. S rozdělením ČSFR v roce 1993 bylo třeba zajistit přípravu profesionálních pyrotechniků. V krátké době ve městě vzniklo specializované pracoviště, které připravovalo odborníky nejen pro armádu, ale rovněž pro policii. Pyrotechnici později plnili úkoly spojené s asanací v prostoru Milovice, Mimoň. V roce 1996 se základna prezentuje na veřejnosti obětavým zásahem při první velké povodni v povodí řeky Opavy. V červenci následujícího roku došlo na Opavsku k největší povodni století. Všichni příslušníci základy se od 6. července podíleli na záchraně lidí a majetku. Z kasáren vyjížděly desítky vozidel s tunami materiálu na pomoc do postižených oblastí opavského a bruntálského okresu. V roce 1999 udělil prezident republiky opavskému útvaru čestný název „Generála Heliodora Píky“, který postupně nesli i jeho nástupci. V prosinci 2004 opustil brány útvaru poslední voják základní služby. Vztah města Opavy k místní vojenské posádce Armády ČR vyjadřuje čestné občanství udělené in memoriam armádnímu generálovi Heliodorovi Píkovi, jehož skvělá vojenská kariéra začala 14. října 1915 u  zdejšího 15. zeměbraneckého pluku a  skončila po  vykonstruovaném procesu popravou v Plzni v červnu 1949.

13

Hradby a opevnění města Opavy Opava náleží ke starým sídelním územím. První svědkové osídlení pocházejí v archeologických nálezech již ze starší doby kamenné. Původní opevnění bylo tvořeno patrně pouze příkopem a zemními valy opatřenými dřevěnou palisádou, později byly vystavěny kamenné hradby přerušené na třech místech městskými branami – Jaktařskou, Ratibořskou a Hradeckou. V 11. století docházelo ve Slezsku k řadě srážek mezi českým a polským státem, stále se opakovaly ozbrojené konflikty a nájezdy. Vztahy se urovnaly až na počátku 12. století. Tehdy se Opava stala součástí Jantarové stezky spojující Jadran s Baltem. Roku 1241 bylo Opavsko vypleněno Mongoly. Tažení proběhlo v deseti dnech. V kraji řádily malé bandy, které nečekaně a brutálně přepadaly vsi, z nichž mnohé lehly popelem a už nikdy nebyly obnoveny. V letech 1379–1405 bylo Opavské Slezsko zataženo do markraběcích válek. V letech 1427–1431 oblast ovládli husité. Za třicetileté války byla Opava v roce 1626 bez boje vydána žoldnéřům dánského krále a několikrát obsazena i Švédy. V roce 1643 došlo ke vzpouře místní císařské posádky, která nakrátko ovládla město a dosadila novou městskou radu. Dva roky poté je v Opavě umístěna stálá vojenská posádka. V roce 1805 prošla Opavou ruská vojska v čele carem Alexandrem. Toto tažení mělo mj. za následek epidemii tyfu. Během napoleonských válek (1803–1815) procházela Opavskem volyňská armáda, na jejímž zásobování se kraj významně podílel. Vznikla zde i řada špitálů pro ruské vojáky. V letech 1800–1839 bylo postupně opavské opevnění bouráno. V roce 1821 byla zrušena Jaktařská a o šest let později Hradecká brána. V roce 1836 přišla na řadu stará fortna a Ratibořská brána, dva roky nato byla zbourána poslední hradební věž u kostela sv. Jana Křtitele. Nepatrné zbytky opevnění se  na  povrchu uchovaly dodnes, např. Ptačí vrch – pozůstatek obrovského bastionu střežícího Hradeckou bránu. V  roce 1866 se  během střetnutí Rakouska a  Pruska na Opavsku pohybovala pruská armáda. V  roce 1889 byla ve  městě postavena Rudolfova (později Masarykova a  nyní Dukelská) kasárna.

14

Československé pohraniční opevnění na Opavsku Po vzniku Československé republiky se Opava stala důležitou posádkou čs. armády nedaleko tehdejší hranice s Německem. V roce 1935 začala na severu země Moravskoslezské podél hranice s nacistickým Německem výstavba linie těžkého opevnění od Bohumína na západ. Do konce září 1938 zde bylo postaveno celkem 66 objektů včetně tvrze Smolkov. Od léta 1937 je postupně doplnilo přes 1 000 lehkých objektů stavěných od Háje ve Slezsku po Vrbno pod Pradědem a od Bohumína k Českému Těšínu. Sruby (těžké objekty) byly železobetonové stavby, většinou dvoupodlažní, osazené pancéřovými zvony, jejichž výzbrojí byly tehdy špičkové pevnostní kanóny ráže 47 mm, těžké a lehké kulomety a další výzbroj. Řopíky (lehké objekty) byly menší jednopodlažní železobetonové stavby pro dva až sedm mužů vyzbrojené dvěma kulomety rozmístěných zpravidla za linií pevností v několika sledech. Do konce září 1938 bylo v celé ČSR postaveno celkem 262 srubů a přes 10 000 řopíků. Z nich se na území Opavy nacházelo 18 srubů a přes 140 řopíků. Opevnění zde v roce 1938 hájili vojáci 4. hraničářského pluku z Hlučína, kterému velel plk. Jan Satorie st., dále vojáci opavského pěšího pluku 15 aj. Po  podpisu mnichovské dohody musela čs. armáda svá opevnění bez boje vyklidit a  stáhnout se za nově stanovenou hranici. Dne 8. října 1938 vstoupila do Opavy německá armáda a její odborníci opevnění pečlivě prozkoumali. Za okupace jeho část Němci využívali k výcviku, pancéřové prvky z mnoha objektů použili ve vlastním opevnění. Odolnost některých objektů rovněž testovali, čímž je zdevastovali. Počátkem roku 1945 německá armáda opevnění na Opavsku provizorně opravila, vyzbrojila a doplnila zákopy, překážkami a minovými poli. V dubnu a květnu 1945 je pak využila k obraně proti Rudé armádě a československým jednotkám během Ostravské operace. Byly zde svedeny nejtěžší boje na území dnešní České republiky.

Výzbroj československého opevnění Označení zbraně

Ráže

Dostřel

Kadence

Pevnostní kanón vz. 36

47 mm

5 880 m

max. 40/min

Těžký kulomet vz. 37

7,92 mm

3 200 m

500/min

Lehký kulomet vz. 26

7,92 mm

3 200 m

200/min

Těžký kulomet vz. 24

7,92 mm

2 000 m

300/min

Další zbraně, jako houfnice vz. 38 ráže 100 mm, minomety aj., již instalovány nebyly.

15

Ostravská operace

Ostravská operace, zvaná též ostravsko-opavská, probíhala od 10. března do 6. května 1945. Byla pokračováním karpatsko-dukelské operace Rudé armády zahájené 8. září 1944. Němci věnovali obraně Ostravska velkou pozornost. Mělo pro  ně výjimečnou důležitost nejen jako vstupní místo do Moravské brány, ale také proto, že se zde nacházela poslední uhelná pánev a značné množství těžkého průmyslu, jež měli ještě pod svou kontrolou. Jejich pojetí boje vycházelo z  toho, že  objekty měly sloužit jen jako ochrana při bombardování a dělostřelbě. Boj měl být veden z okopů, protože z bunkrů byla již dříve odstraněna fitroventilace, což znemožňovalo plné využití pevnostních střílen. Protitankovou obranu založili na samohybných dělech a tancích umístěných u týlových stěn srubů, které je měly chránit. Na vhodných místech vykopali obrovské jámy, jež po zamaskování sloužily jako pasti na tanky. Obranu širšího Ostravska měly za úkol polní frontové jednotky 1. tankové armády, které již předtím bojovaly v Haliči a na Slovensku, kde utrpěly značné ztráty. Jejich velitelem byl generál tankových vojsk Walther Nehring. Proti nim útočil Petrovův 4. ukrajinský front, jenž se skládal z 1. gardové, 18., 38. a 60. armády a dále 8. letecké armády. Pod 18. armádu patřil také 1. československý armádní sbor Karla Klapálka a pod 38. armádu 1. československá samostatná tanková brigáda pod velením podplukovníka Vladimíra Janka. S nedostatkem záloh se na konci války potýkali jak Němci, tak Sověti. Německá vojska byla zcela vyčerpána lidskými zdroji a  značně i  materiálem. Sověti měli jiné problémy. Např. vojáci dostali povolení „brát trofeje“, což v  podstatě rozložilo jejich bojovou morálku. Týl byl pak přeplněn tzv. „trofejščiky“ a  čelům se nedostávalo střelivo, pohonné hmoty ani jídlo, protože část skromného vozového parku byla využita k přepravě „trofejí“. S blížícím se koncem války také klesala ochota riskovat vlastní život. Ostravská operace bývá historiky rozdělována na několik období.

16

První období: 10. března – 18. března

První útok na Moravskou bránu ve dnech 10.–18. března uvízl v mlhách a bahně Těšínska a musel být zastaven. Vojska za 8 dnů postoupila jen o 6 až 15 km a neprolomila německou obranu i vzhledem k nepříznivému počasí. Generál Petrov byl po  neúspěšném útoku odvolán a  nahrazen armádním generálem Andrejem Ivanovičem Jeremenkem.

Druhé období: 24. března – 7. dubna

Druhý útok začal 24. března v režii 38. armády. Její jednotky, doplněné o čerstvou 1. čs. tankovou brigádu, překonaly 2. dubna u Tworkova řeku Odru, ale uvízly na úzkém předmostí a přešly do obrany. Mezitím část 60. armády dobyla Ratiboř na západním břehu Odry. Německý protiútok pak postup Rudé armády zastavil 6 km před čs. státní hranicí. Koncem března se 60. armáda gen. Kuročkina probojovala přes naše hranice u Osoblahy.

Třetí období: 15. dubna – 6. května

Dne 15. dubna vytvořila Rudá armáda po dělostřelecké přípravě 38. a 60. armády průlom fronty o šířce 15 a hloubce 7 kilometrů. Útok se rozvíjel úspěšně a 16. dubna dosáhla 60. armáda řeky Opavy. Den poté dorazily k řece i první jednotky 38. armády a záhy dobyly Kravaře. Jednotky 60. armády pak využily jezy, kde se dala rozvodněná Opava přejít, a vytvořily předmostí. K Opavě dospěla 1. čs. tanková brigáda 18. dubna. Následující den však její útok ztroskotal na druhé linii opevnění u Štítiny, kde byly navíc zakopány německé tanky. Poté se až do 25. dubna postup

17

zastavil a docházelo jen k pravidelným potyčkám, které linii dotyku obou vojsk neposunovaly dále, ale jak 38., tak 60. armáda spíše rozšiřovaly předmostí do stran. Německá vojska kladla tuhý odpor s využitím linie našich bývalých opevnění. V západním směru stanulo v cestě 60. armády město Opava, které bylo ze severu chráněno obloukem srubů těžkého opevnění. První útok 17. dubna se nezdařil. Systematický útok pak začal o tři dny později. Opava byla osvobozena 22. dubna. Po průlomu do německé obrany a dobytí Opavska Rudou armádou se část 60. armády posunula přes Moravský Beroun a Šternberk na jih k Olomouci. Část pokračovala v pozičních bojích o opevnění západně od  města. V  mnoha srubech, např. u  Milostovic, se  Němci drželi až  do  počátku května. Na druhé straně průlomu útočila 38. armáda na severním břehu řeky Opavy na východ, kde narazila na úsek opevnění Moravské Ostravy, který město obtáčel ze severu. Čelní útoky ani soustředěná dělostřelba z 500 děl stažených za tímto účelem z Horního Slezska, nevedla ke kýženému výsledku. Díky znalostem štábního kapitána Emanuela Šrámka, který před válkou sloužil u 4. hraničářského pluku, a díky vytvoření speciálních úderných skupin, jejichž útok byl dobře naplánován, podařilo se sovětům prorazit v místě chybějícího srubu směrem na Hlučín. Až po týdnu bojů o Hrabyň začal 26. dubna útok na Ostravu z jihozápadu. Vyznamenali se při něm i čs. tankisté, kteří se první probojovali do Slezské Ostravy. Dne 30. dubna dosáhla 38. armáda jihovýchodní části Ostravy a obsadila Vítkovice. Jednotky 60. armády pak vnikly do města od severu. Ve městě samotném již nedošlo k větším bojům, protože se Němci stahovali k Hranicím, Olomouci a Prostějovu a sovětská vojska je s větším či menším odstupem sledovala. Ani průlom neznamenal pád celé německé obrany. Jako klíčové se pro postup sovětů ukázaly úseky, kde tvrze chyběly. V  konečném důsledku tak čs. opevnění splnilo svou obrannou roli, přestože při obranných bojích nepomohlo nám, ale Němcům. Ostravská operace v  závěru 2. světové války byla nejtěžší v  českých zemích. Vedle vojsk 4. ukrajinského frontu Rudé armády se na ní významně podíleli též českoslovenští vojáci 1. čs. armádního sboru v SSSR, zejména tankisté a letci.

18

Vojenské osobnosti posádky Opava Franz Conrad hrabě von Hötzendorf (11. listopadu 1852 Penzing u  Vídně, Rakousko – 25. srpna 1925 Vídeň) Již v deseti letech se rozhodl zachovat vojenskou tradici svého rodu povýšeného do  šlechtického stavu s  přídomkem „von Hötzendorf“ v  roce 1815. Po  kadetní škole pro  důstojníky navštěvoval v  letech 1866–1871 Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídni. Byl vyřazen v hodnosti poručíka a přidělen k mysliveckému praporu č. 11 v  Gradisku. Zúčastnil se  vojenské okupace Bosny a  Hercegoviny v  roce 1878, tehdy zmítané povstáním. Asistoval rovněž při potlačení povstání v sousední Dalmácii v roce 1882, za což obdržel jako štábní důstojník řád Signum laudis a kříž za válečné zásluhy. Dne 16. října 1895 byl jmenován velitelem 1. pěšího pluku císaře Franze Josefa I. v Opavě. V roce 1899 navštívil Opavu generální inspektor rakousko-uherské armády arcivévoda František Ferdinand d´Este. „... zatímco všichni důstojnici a velitelé očekávali inspektora od 6 hodin v hotelu Koruna, konal arcivévoda inspekci v kasárnách, kde mu imponovala čistota a duch mužstva. Po přijetí hlášení Hötzendorfa sdělil mu F. Ferdinand d´Este s nefalšovaným nadšením, že dosud nikdy nenarazil na tak inteligentní mužstvo a tak bezvadný pořádek. Malý, cholerický plukovník rozšafně odpověděl následníkovi trůnu: Vím, Císařská Výsosti, mí vojáci jsou nejlepší v celém Rakousku...“ Tak popsal historický životní okamžik Hötzendorfovy kariéry německý spisovatel Ludwig Winder (1889–1945) v knize Následník trůnu. Po  odchodu z  Opavy sloužil Hötzendorf nejprve jako generálmajor v  Terstu ve  funkci velitele brigády, potom jako polní podmaršálek ve funkci velitele divize v Linci. Na doporučení arcivévody d´Este jej v listopadu 1906 císař jmenoval náčelníkem generálního štábu rakousko-uherské armády a v této vrcholné vojenské funkci setrval s krátkou přestávkou až do roku 1917. V roce 1910 byl povýšen do vyššího šlechtického stavu a osm nato do hraběcího stavu. Hötzendorf byl nositelem nejvyšších rakouských vyznamenání: • Velkokříže Marie Terezie • Leopoldova velkokříže s válečnou dekorací • Řádu železné koruny I. třídy

19

Vojenská kariéra Franze Conrada von Hötzendorfa: • 1871 po absolvování vojenské akademie se stal poručíkem u 11. praporu polních myslivců • 1876 přidělený ke generálnímu štábu • 1878–1879 účast na okupaci Bosny a Hercegoviny • 1879 hejtman generálního štábu • 1882 účast na operacích v Bosně a Hercegovině a v Dalmácii v rámci 47. pěší divize • 1883 náčelník štábu 11. pěší divize v Haliči • 1887 major generálního štábu • 1888–1892 učitel taktiky na vojenské škole ve Vídni • 1890 podplukovník • 1892 velitel praporu pěšího pluku č. 93 v Olomouci • 1893 plukovník • 1895–1897 velitel pěšího pluku císaře Františka Josefa I. č. 1 v Opavě • 1899 generálmajor • 1899–1903 velitel 55. pěší brigády v Terstu • 1903 podmaršálek • 1903–1906 velitel 8. pěší divize v Innsbrucku • 1906–1911 náčelník generálního štábu • 1908 polní zbrojmistr • 1911–1912 inspektorem branné moci • 1912–1917 náčelník generálního štábu • 1915 generálplukovník • 1916 polní maršál • 1917 velitel skupiny vojsk Conrád • 1918 velitel císařských gard • 1918 důchod

20

Eduard von Böhm-Ermolli (12. února 1856 Ancona, tehdy církevní stát, dnes Itálie – 9. prosince 1941 Opava) Mladý Eduard vychodil obecnou školu v Opavě a roku 1870 nastoupil nejprve na kadetku v St. Pöltenu a poté na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Akademii dokončil 1. září roku 1875 a byl zařazen jako poručík ke  4. pluku dragounů „polního maršála arcivévody Albrechta“, kde byl jmenován velitelem jezdecké čety 2. eskadrony. Roku 1878 byl přijat na válečnou školu ve Vídni. Tu dokončil na počátku května 1880 a zároveň byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Roku 1884, kdy byl převelen k vojenskému zeměpisnému úřadu ve Vídni, byl v dubnu po vykonání příslušní zkoušky povýšen na rytmistra. Jeho následujícím služebním místem se stal generální štáb. Na počátku května 1889 byl převelen na Ukrajinu ke 13. hulánskému pluku pod velením plukovníka Hermanna hraběte Nostitze-Rienecke. Zde dosáhl skvělých výsledků a stal se jedním z nejlépe hodnocených nižších důstojníků. Proto byl v dubnu 1891 převelen zpět do Vídně a zařazen ke štábu generálního inspektorátu jezdectva. Téhož roku byl povýšen na majora a zanedlouho na podplukovníka. Dne 1. května 1912 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva a jmenován velitelem 1. sboru v Krakově.

21

Po  začátku 1. světové války mu bylo svěřeno velení 2. armády a  tuto funkci zastával až  téměř do  konce války. Roku 1917 mu byl přiznán dědičný titul svobodného pána a  členství v  panské sněmovně. Dne 31. ledna 1918 byl jmenován polním maršálem. Po  kapitulaci a  rozpuštění armády se  Böhm-Ermolli usadil v  Opavě v  mladém Československu a pobíral vojenskou penzi. Po mnichovské smlouvě se v roce 1938 stal občanem Německa. Za okupace byla osobnost Böhm-Ermolliho zneužita k propagaci nacistické ideologie tím, že mu osobně Adolf Hitler propůjčil hodnost polního maršála. Böhm-Ermolli byl také jmenován čestným velitelem opavského 28. pěšího pluku. Když ve věku 85 let zemřel, byl mu uspořádán státní pohřeb ve Vídni. Pohřben je ale v Opavě. Významná vyznamenání Eduarda von Böhm-Ermolli • Královský pruský Řád červené orlice III. třídy – 4. leden 1894 • Vojenský záslužný kříž – 15. říjen 1895 • Jubilejní pamětní medaile – 2. prosinec 1898 • Důstojnické služební vyznamenání III. třídy – 18. srpen 1900 • Řád železné koruny III. třídy – 9. duben 1901 • Rytířský kříž Leopoldova řádu – 9. březen 1909 • Královský pruský Řád koruny I. třídy – 16. leden 1910 • Velkokříž Leopoldova řádu s válečnou ozdobou – 30. říjen 1914 • Pruský Železný kříž I. stupně – 7. prosinec 1914 • Pruský Železný kříž II. stupně – 7. prosinec 1914 • Záslužná hvězda Červeného kříže s válečnou dekorací – 7. červen 1915 • Velkokříž královského bavorského vojenského záslužného řádu s meči – 28. červen 1915 • Královská osmanská zlatá a stříbrná válečná medaile – 4. duben 1916 • Pour le Mérite (4860. držitel) – 7. říjen 1916 • Velká vojenská medaile za zásluhy ke stužce válečného záslužného kříže – 18. leden 1917 • Dubové ratolesti k Pour le Mérite (191. držitel) – 27. červenec 1917 • Komandér Vojenského řádu Marie Terezie (179. držitel) – 28. červenec 1917 • Velkokříž královského saského Albrechtova řádu se zlatou hvězdou a meči – 15. prosinec 1917 • Velitelský kříž saského vojenského řádu svatého Jindřicha II. třídy s meči – 8. únor 1918 • Velkokříž řádu svatého Štěpána – 26. březen 1918 • Meče k velké vojenské záslužné medaili na stužce vojenského záslužného kříže – 15. květen 1918 • Velkokříž královského pruského Řádu červené orlice s meči – 30. květen 1918

22

Divizní generál Jindřich Hanák (11. dubna 1867 Rokycany – 30. ledna 1939 Opava) Po  středoškolských studiích absolvoval c. k. vojenskou akademii a působil jako učitel na vojenských školách. V době 1. světové války se jako důstojník, velitel praporu, účastnil bojů na ruské frontě jako důstojník rakousko-uherské armády. Za  mimořádné bojové zásluhy byl povýšen na podplukovníka. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 vstoupil do Čs. armády. V lednu 1919 se jako velitel 2. pěší brigády zúčastnil bojů na Těšínsku. V červnu téhož roku se vyznamenal v bojích s maďarskou armádou na Slovensku. V listopadu 1922 byl ustanoven velitelem 8. pěší divize v Opavě a od ledna následujícího roku i velitelem zdejší vojenské posádky. V lednu 1930 odešel do penze. Divizní generál Jindřich Hanák byl iniciátorem výstavby pomníku padlým v  1. světové válce na Městském hřbitově v Opavě (1927). Hrob generála Jindřicha Hanáka se nachází na hřbitově Šárka v Praze-Dejvicích. Vojenské působení divizního generála Jindřicha Hanáka: • 1885–1888 velitel pěší čety Praporu polních myslivců č. 1, Kadaň • 1888–1891 praporní pobočník Praporu polních myslivců č. 1, Josefov • 1891–1893 velitel pěší čety Praporu polních myslivců č. 1, Terezín • 1893–1894 velitel pěší čety Praporu polních myslivců č. 1, Bihač • 1894–1898 učitel Kadetní školy pěchoty, Terst • 1898–1900 velitel pěší roty Praporu polních myslivců č. 1, Liberec • 1900–1904 velitel pěší roty Praporu polních myslivců č. 31, Petrinja • 1904–1910 velitel pěší roty Praporu polních myslivců č. 31, Záhřeb • 1910–1911 velitel Praporu polních myslivců č. 6, Prachatice • 1911–1912 velitel praporu Pěšího pluku č. 1, Opava • 1912–1914 důstojník velitelství 1. armádního sboru, Krakov • 1914–1914 velitel praporu Domobraneckého pluku č. 15, východoevropské válčiště • 1914–1916 velitel Praporu polních myslivců č. 5, východoevropské válčiště • 1916–1918 velitel Pěšího pluku č. 90, východoevropské válčiště • 1918–1919 velitel posádkového velitelství Písek • 1919–1919 velitel 2. pěší brigády, slezské a slovenské válčiště • 1919–1920 velitel 3. pěší brigády, Lučenec • 1920–1920 velitel 3. pěší brigády, Lučenec a Plzeň • 1920–1922 velitel 11. divize, Košice

• 1922–1924 • 1924–1924 • 1924–1930

24

velitel 8. divize, Opava vojenské studium, Praha velitel 8. divize, Opava

Divizní generál Matěj Němec (8. listopadu 1886 Janov, okr. Příbram – 29. srpna 1975 Praha) Vyrůstal na rodném janovském statku spolu s pěti sourozenci. Přelom v jeho životě znamenal Sokol a založení tělocvičné jednoty v Kosově Hoře v roce 1903. Už následující rok se stal cvičitelem. Na jaře 1909 přijal nabídku k odjezdu do Ruska jako učitel tělocviku na chlapeckém gymnáziu v Jekatěrinburku. Zájem o výuku byl tak obrovský, že společně s dalšími českými cvičiteli založil pravidelné dvouměsíční tělovýchovné kurzy, jejichž absolventi se stávali aprobovanými učiteli tělocviku v uralských guberniích. Po  vypuknutí 1. světové války odeslal přihlášku do  České družiny. V  prosinci 1914 se  zúčastnil svého prvního bojového úkolu, o němž později uvedl: „Podle mých představ měla tato moje první rozvědka všechny vlastnosti, jaké průzkum mít nemá.“ V bojích u ukrajinského Zborova v červenci 1917 převzal velení II. praporu pluku. Ve svých pamětech o této bitvě uvedl: „Nesmím zde ovšem nepřipomenout, že  převážně české jednotky rakouského 75. a  35. pluku nekladly tuhý odpor, i když měly proti nám velkou přesilu. Většinou se jejich příslušníci ochotně vzdávali.“ Po bojích s bolševiky dojel s legionáři až k jezeru Bajkal, kde se konečně začala realizovat evakuace Čechoslováků do Vladivostoku a následně domů. Po návratu do vlasti se rozhodl pro vojenskou službu. Podplukovník Matěj Němec byl ustanoven velitelem 3. čs. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova s dislokací v Kroměříži. Dnem 4. května 1928 byl prezidentem republiky jmenován do  hodnosti brigádního generála. V  listopadu 1931 převzal velení opavské 15. pěší brigády i místní vojenské posádky. Na podzim 1938 se generál Němec snažil o sjednocení několika, i proti sobě stojících, legionářských skupin a organizací, ale jeho snaha nebyla úspěšná. Krátce před rozpuštěním legionářských organizací německou okupační správou se Matěj Němec setkal s tehdejším ministerským předsedou generálem Aloisem Eliášem, který se s ním tenkrát rozloučil slovy: „Jde nám všem o krk – takže na shledanou buď v koncentráku, nebo na pravdě Boží.“ Generál Němec byl 1. září 1939 zatčen jako rukojmí a dostal se do koncentračního tábora Buchenwald. Zde se stal zahradníkem, později pracoval v lese a od začátku roku 1942 v oděvním skladu. I přes relativní zajištění jeho majestátní postava v německém koncentračním táboře „zeštíhlela“ téměř o čtyřicet kilogramů. V dubnu 1945 byl tábor osvobozen americkou armádou. Díky následné péči se generál Němec mohl již týden po svém návratu domů hlásit na ministerstvu národní obrany do služby. Koncem května 1945 se stal místopředsedou komise pro přijímání důstojníků a rotmistrů čs. branné moci. Do výslužby odešel v červnu 1949.

25

Brigádní generál Jan Satorie (13. května 1887 Hostovlice – 30. dubna 1949 Ostrava) Absolvoval pražskou obchodní akademii, nastoupil na místo bankovního úředníka v Terstu. Po vypuknutí 1. světové války nastoupil poručík Jan Satorie na místo velitele zásobovacího oddílu c. k. pěšího pluku č. 5. S touto jednotkou se dostal na ruskou frontu, kde v červnu 1916 padl do ruského zajetí. V srpnu 1917 se přihlásil do čs. legií a nastoupil jako vojín k 5. čs. střeleckému pluku. Zde absolvoval důstojnický kurz a v hodnosti nadporučíka byl v říjnu 1917 odeslán do Francie, kde se stal velitelem roty 21. čs. střeleckého pluku. V  září 1918 byl převelen do Itálie, kde převzal funkci velitele roty 31. čs. střeleckého pluku. S touto jednotkou se účastnil bojů proti rakousko-uherské armádě. Jan Satorie se vrátil zpět do vlasti v prosinci 1918, kde se se svojí jednotkou zapojil do bojů proti maďarským jednotkám na Slovensku. Od listopadu 1934 do srpna 1937 působil jako velitel pěšího pluku 15 v Opavě. Podílel se na průzkumu a vytyčení linie čs. stálého opevnění ve Slezsku. V  srpnu 1937 byl ustanoven velitelem nového hraničářského pluku 4 v  Hlučíně. Všechny své schopnosti, zkušenosti a  energii věnoval rychlé výstavbě a  výcviku této první čs. elitní jednotky pro boj v opevnění. Po Mnichovu organizoval ústup z opevnění i pomoc obyvatelstvu, které odcházelo do vnitrozemí. Zbraně zabavené henleinovcům při bojůvkám předával rodícím se  odbojovým skupinám. Jan Satorie se  přestěhoval s rodinou do Prahy, kde se zapojil do odboje v řadách organizace Obrana národa. V lednu 1941 zatklo Jana Satorieho gestapo a věznilo ho až do dubna 1943 – nejdříve na Pankráci, pak v Opavě a nakonec v Ratiboři. V květnových dnech 1945 se aktivně účastnil bojů proti německým jednotkám. Dne 20. května 1945 byl ustanoven zatímním velitelem 8. divize v Hranicích a v srpnu 1945 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V únoru 1946 ho vyzvali k  odchodu do  výslužby, což v červnu učinil. Brigádní generál Jan Satorie zemřel 30. dubna 1949. V červnu 2002 byla hraničáři Janu Satoriemu odhalena pamětní deska v opavských kasárnách v Jaselské ulici na domě, v němž s rodinou bydlel.

26

Armádní generál Heliodor Píka (3. července 1897 ve Štítině u Opavy – 21. června 1949 Plzeň-Bory) Narodil se v rodině vesnického koláře Ignáce Píky. Začal studovat na českém gymnáziu v Opavě, ale v roce 1914 mu zemřel otec, a tak musel studium přerušit a nastoupit do zaměstnání jako lékárnický praktikant. Po vypuknutí 1. světové války narukoval 14. října 1915 k 15. domobraneckému pluku v Opavě. Tam dodatečně úspěšně složil maturitní zkoušku a  posléze absolvoval školu záložních důstojníků c. a k. rakousko-uherské armády. V roce 1916 byl odeslán na haličskou frontu, kde se ještě téhož roku nechal zajmout ruskými jednotkami, aby se přidal k československým legiím. V Rusku byl až do roku 1917, kdy se na příkaz T. G. Masaryka přesunul s částí legií na západní frontu do Francie. V městečku Cognac vykonával funkci zdravotníka u 21. československého střeleckého pluku. Zúčastnil se bojů v Alsasku, v Champagni a u Terronu. Do  vlasti se  vrátil 9. ledna 1919 jako poručík francouzských legií. V létě 1919 byl převelen na  slovenskou frontu, z níž byl brzy vyslán na  studia na  Vojenskou školu pěchoty v  Saint Cyr ve Francii. Po návratu se  stal pobočníkem francouzského velitele na Vojenské akademii v Hranicích. Po okupaci Československa v  roce 1939 byl nucen uprchnout přes Francii do  Londýna. Zde nabídl své služby Janu Masarykovi. Edvard Beneš ho vyslal do Bukurešti jako vojenského vyslance pro Balkán. Pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu. Po fašistickém puči v Rumunsku a krátkém zatčení se přesunul do Istanbulu. Tady se setkal s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, který ho požádal o předání žádosti prezidentu Benešovi o podporu spolupráce se Sovětským svazem. V roce 1941 se setkal se Svobodou podruhé. Při této schůzce Ludvík Svoboda spolu se sovětským generálem Fokinem navrhl vytvoření československých jednotek na území SSSR. Návrh čs. exilová vláda přijala a Heliodor Píka se stal atašé a velitelem mise československé armády v Moskvě. Již

27

v srpnu 1941 však Beneše varoval, že SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu proletariátu. V  roce 1942 začal Píka v  Buzuluku formovat jednotku čs. armády z  našich vojáků v sovětských zajateckých táborech. Společně s Ludvíkem Svobodou dokázal čelit tlaku Klementa Gottwalda na zpolitizování jednotky. V květnu 1945 se Heliodor Píka vrátil do Prahy, byl povýšen na divizního generála a zastával funkci podnáčelníka Hlavního štábu pro zvláštní účely Československé armády. Po únoru 1948 byl zatčen, obviněn ze zrady a v politickém procesu byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Ten byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Poprava byla první politickou justiční vraždou v socialistickém Československu. V roce 1968 byl s pomocí prezidenta Ludvíka Svobody proces s Píkou obnoven a vojenský soud v Praze konstatoval jeho nevinu a plně ho rehabilitoval. Přesto socialistický režim odmítl uznat jeho zásluhy a veřejnost se s jeho životem mohla seznámit až po roce 1989. V roce 1991 byl in memoriam povýšen do hodnosti armádního generála. Heliodor Píka byl držitelem mnoha československých a zahraničních řádů a medailí, například francouzských, rumunských, jugoslávských a dalších. Roku 1991 udělil in memoriam Heliodoru Píkovi prezident Václav Havel Řád Milana Rastislava Štefánika III. třídy za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době 2. světové války. V roce 2004 armádnímu generálu Píkovi udělil slovenský prezident Ivan Gašparovič in memoriam nejvyšší slovenské státní vyznamenání Řád Bílého dvojkříže I. třídy.

28

Generálmajor Josef Buršík (11. září 1911 Postřekov – 30. června 2002 Northampton, Velká Británie) V Plzni absolvoval dvě třídy nižší průmyslové školy. Povoláním byl stavební asistent, projektant a stavební dozor. V  roce 1933 narukoval k  18. pluku v  Plzni, kde prošel školou pro zdravotní poddůstojníky. Po záboru Sudet byl nasazen do práce u stavební firmy v Norimberku. Koncem července 1939 odešel do Polska a s vojenskou jednotkou přešel na  území SSSR, kde byl internován. Po přepadení SSSR se spolu s dalšími zajatci dostal do Buzuluku, kde absolvoval důstojnický kurz a stal se velitelem 3. čety v rotě kapitána Otakara Jaroše. Křest válečným ohněm zažil u Sokolova, kde Jarošova předsunutá rota hájila přechod přes zamrzlou řeku Mža. Buršík byl pravděpodobně jedním z posledních, kteří viděli kpt. Jaroše živého. Nakonec se s posledními 11 vojáky proplazil k hlavní obranné linii za řekou. Po Sokolovu absolvoval Buršík tankistický kurs a znovu se vyznamenal v bojích o Kyjev. Právě tato bitva přinesla Josefu Buršíkovi tehdy nejvyšší vojenské vyznamenání – titul Hrdiny Sovětského svazu. Tankům T-34, kterým velel, se totiž jako prvním podařilo po šestnáctihodinové krvavé bitvě probít do centra města. Prošel i peklem karpatsko-dukelské operace,

29

kde československý armádní sbor doslova vykrvácel. Buršíkovi se  však v  prvních liniích podařilo přežít a patřil tak mezi hrstku šťastných vojáků, kteří 6. října 1944 vztyčili na čs. hranici státní vlajku. Josef Buršík a příslušníci jeho tankové roty se pak v dubnu 1945 podíleli na osvobozovaní Opavy. Účast v ostravskoopavské operaci se  mu ale málem stala osudnou. Boj zpravidla řídil z otevřeného poklopu svého tanku a výstřelem zasažený poklop jej srazil a Buršík se probral až po třech dnech bezvědomí. Počátkem května však už opět stál v čele své jednotky, která jako jedna z prvních jela na pomoc hlavnímu městu Praze. Po  válce byl jmenován velitelem tankové brigády v Ostravě. Vzhledem ke svému protikomunistickému postoji byl v  roce 1949 obviněn z  velezrady a  odsouzen na  10 let, ztrátě půlky majetku a  odebrání všech vyznamenání kromě Hrdiny Sovětského svazu. Po odvolání mu byl trest zvýšen na 14 let. Na Mírově se jeho zdravotní stav prudce zhoršil, tak jej převezli do  nemocnice na  Hradisko v  Olomouci. Odtamtud s  pomocí příbuzných a  přátel utekl i  s  manželkou za hranice. Doma zůstaly obě malé dcery, které komunisté propustili na Západ až v roce 1963 po mimořádném tlaku britské vlády. Napsal autobiografickou knihu Nelituj oběti. Nositel vyznamenání • 5× Československý válečný kříž – za statečnost v boji • Řád Rudé hvězdy – za statečnost v bojích u Sokolova • Zlatá hvězda Hrdiny SSSR – za  hrdinství při  osvobozování Kyjeva • Leninův řád – za hrdinství při osvobozování Kyjeva • Sokolovská pamětní medaile • Řád Milana Rastislava Štefánika • Řád Bílého lva – za  zásluhy o  obranu a  bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost (in memoriam)

30

Plukovník Jan Kubiš (24. června 1913 Dolní Vilémovice – 18. června 1942 Praha) Jan Kubiš se  narodil jako druhé ze  čtyř dětí v  Dolních Vilémovicích v rodině Františka Kubiše a Kristýny rozené Mitiskové. Po absolvování povinné školní docházky pracoval jako čeledín v Rudíkově. V říjnu 1935 byl povolán na základní vojenskou službu do Jihlavy. Jako absolvent poddůstojnické školy dosáhl hodnosti desátníka a  coby délesloužící konal službu u strážního praporu XIII v Jakartovicích s úkolem střežit výstavbu a objekty stálého čs. opevnění západně od Opavy. Po mnichovské kapitulaci byl z armády propuštěn. Již 16. června 1939 přešel protektorátní hranice do Polska, poté vstoupil do Cizinecké legie ve Francii, kde se zúčastnil bojů proti německým útočníkům. Po porážce Francie odplul do Anglie, kde jako jeden z prvních čs. vojáků absolvoval kurzy pro zvláštní úkoly, paravýcvik a speciální výcvik ve střelbě, práci s výbušninami a sebeobraně. Spolu s Jozefem Gabčíkem byl vybrán do výsadkové skupiny Anthropoid. Dne 29. prosince 1941 seskočili padákem u obce Nehvizdy ve středních Čechách. Společně s dalšími parašutisty se  zúčastnil např. operace Cannonburry – britského bombardování plzeňské Škodovky. Z  Plzeňska se  parašutisté přemístili do  Prahy. Za  pomoci parašutisty Josefa Valčíka z výsadku Silver A provedla skupina Anthropoid 27. května 1942 úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha. Poté nalezli čs. parašutisté úkryt v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje. Po zradě Karla Čurdy a brutálních výsleších odbojářů gestapo jejich úkryt objevilo a 18. června 1942 jej obklíčily početné jednotky SS a  policie. Po  statečném boji parašutisté přesile podlehli a šest jich zvolilo smrt vlastní rukou. Jan Kubiš těžce zraněný výbuchem německého granátu vykrvácel po  převozu do  lazaretu SS. Ostatky padlých parašutistů byly bezejmenně pohřbeny v  Praze-Ďáblicích. V roce 2002 byl Jan Kubiš povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka.

31

Plukovník v. v. Andrej Koba (16. února 1919 Velká Turica, Podkarpatská Rus) Jako nejstarší z pěti dětí prožil dětství v rodině malozemědělců. Vychodil měšťanskou školu a  pracoval jako lesní adjunkt. Roku 1941 byl odveden do  maďarské armády. Hned po nasazení na frontu na Donu v noci podlezl drátěné zátarasy a doplazil se do zákopů na sovětskou stranu. Jako Rusín byl v letech 1941–1943 držen v pracovním táboře na  jižním Uralu, v  roce 1944 se  připojil ke  Svobodově armádě. Zde byl Koba přidělen k protitankovým kanonům 45 mm. Stal se velitelem protitankové čety. Posléze byl vybrán do záložní důstojnické školy v Rjazani. Po jejím absolvování se stal velitelem průzkumné druhé roty samopalníků. „Dostal jsem úkol hloubkového průzkumu směrem na Nižný a Vyšný Komárnik. Den předtím probíhala příprava na noční pochod,“ vzpomíná Andrej Koba. „Jeden velitel družstva, který šel přede mnou asi pět metrů, narazil na miny. Tím došlo k výbuchu min spojených drátem. Velitel družstva byl na místě mrtev a já jsem byl těžce raněn na obou nohou. Vojáci mi poskytli pomoc a zavolali nosiče raněných.“ Ke  své posádce se  vrátil až  za  bojů u  Žiliny 7.–8. května 1945. Byl přidělen opět ke  kanonům 45 mm. Účastnil se bojů okolo Břestu, kde jej zastihl konec 2. světové války. Po válce zůstal v československé v armádě, dodělal si maturitu a vojenské vzdělání. Žije v Opavě a působí v orgánech Čs. obce legionářské.

32

Historie Útvarů průzkumu a eb v ČR před rokem 1989 V  poválečné historii Československa existovaly odděleně útvary vojskového průzkumu a  útvary „zvláštního určení“ (ZU) zabývající se získáváním informací z elektromagnetického spektra, útvary radioelektronického boje, zkráceně REB, jejichž primárním úkolem bylo rušit elektronické prostředky nepřítele. K rozvoji rádiového a radiotechnického průzkumu došlo v šedesátých letech 20. století. Vzhledem k tehdejšímu politicky bipolárnímu světu byly úkoly radioelektronického průzkumu plněny na významných výškových stanovištích jihozápadní hranice Československé republiky. K rozvoji výstavby stacionárních stanovišť došlo převážně v letech 1968 až 1975. Stanoviště byla provozována vojenskými průzkumnými útvary, přičemž nebylo výjimkou, že na jednom stanovišti pracovaly průzkumné jednotky z více útvarů. V 70. a 80. letech 20. století byla následující organizace. Západní vojenský okruh (ZVO) Tábor měl ve své podřízenosti původně prapory, později pluky s dislokací ve Zbirohu a Litoměřicích, od roku 1985 sloučených do 7. radiotechnické brigády ZU Zbiroh (VÚ 7495). Ta měla ve své podřízenosti 77. radiotechnický prapor ZU Mariánské Lázně (VÚ 9181), 78. radiotechnický prapor ZU Klenčí pod Čerchovem (VÚ 6778), 79. rádiový prapor ZU Litoměřice a Výcvikové středisko rádiového a radiotechnického průzkumu Litoměřice. V té době byl v Litoměřicích, respektive blízkých Trnovanech, dislokován také útvar v přímé podřízenosti ZO/GŠ – 78. rádiové středisko ZU. V přímé podřízenosti nižších svazů – armád byl 71. rádiový prapor ZU Kladno (1. armáda) a 74. rádiový prapor ZU Horažďovice (4. armáda). Oba útvary byly později radiotechnickými pluky ZU. U divizí byl 1. průzkumný prapor Podbořany (1. tanková divize Slaný), 2. průzkumný prapor Janovice nad  Úhlavou (2. motostřelecká divize Sušice), 9. průzkumný prapor Kašperské Hory (9. tanková divize Tábor), 15. průzkumný prapor Vimperk (15. motostřelecké divize České Budějovice), 19. průzkumný prapor Tachov (19. motostřelecká divize Plzeň) a 20. průzkumný prapor Cheb (20. motostřelecká divize Karlovy Vary). Jednotky REB tvořily útvary v podřízenosti ZVO Tábor a velitelství 1. a 4. armády. Byl to 1. smíšený pluk REB Kolín (ZVO Tábor), 3. smíšený pluk REB Mariánské Lázně (1. armáda) a 4. rádiový prapor REB Český Krumlov (4. armáda). V podřízenosti 7. armády Protivzdušné obrany státu (PVOS), byl k 1. srpnu 1974 zřízen 7. radiotechnický prapor REB České Budějovice.

33

34

Historie útvarů průzkumu a EB v ČR po roce 1989 K 1. prosinci 1991 byla 7. radiotechnická brigáda ZU transformována do 1. radiotechnického střediska Zbiroh s  podřízeným 11. radiotechnickým uzlem Litoměřice a  12. radiotechnickým uzlem Klenčí pod Čerchovem. K 1. červnu 1993 se 11. rtu reorganizoval na 1. rtu Litoměřice a z části sil se současně zformoval 2. rtu Opava s odloučeným pracovištěm Mikulov. K 1. červenci 1994 byla v Čechách vytvořena 1. brigáda vojenského zpravodajství Zbiroh s 1. praporem hloubkového průzkumu Zbiroh, 11. praporem elektronického průzkumu Klenčí pod Čerchovem, 12. praporem elektronického průzkumu Kříženec a 13. praporem elektronického průzkumu Nakléřov. K 1. dubnu 1995 vzniká 2. brigáda vojenského zpravodajství Prostějov s podřízenými 2. praporem hloubkového průzkumu Prostějov, 21. praporem radioelektronického průzkumu Opava, 22. praporem radioelektronického průzkumu Osoblaha, 23. praporem radioelektronického průzkumu Mikulov. K 1. říjnu 1997 je 2. bvz reorganizována na 11. brigádu vojenského zpravodajství a REB se 111. praporem radioelektronického průzkumu a REB Opava, 112. praporem radioelektronického průzkumu a REB Mikulov, 113. praporem radioelektronického průzkumu a REB Kolín, 115. praporem hloubkového průzkumu Prostějov, 116. letkou bezpilotních průzkumných prostředků Pardubice a zabezpečovacími jednotkami – 117. spojovacím praporem a 118. praporem logistické podpory. K 30. listopadu 2003 je zrušen 2. průzkumný prapor Strašice (2. mechanizované brigády), 4. průzkumný prapor Bechyně (4. brigády rychlého nasazení), 7. průzkumný prapor Kroměříž (7. mechanizované brigády) a 11. průzkumný prapor Prostějov. Dnem 1. prosince 2003 vzniká na bázi 11. průzkumného praporu 102. průzkumný prapor Prostějov v podřízenosti Velitelství společných sil. Snímek 8 Dne 1. října 2005 vzniká v Opavě 53. centrum pasivních systémů a elektronického boje ze zrušeného 111. praporu EB Opava a zrušeného 53. centra pasivních systémů a EB České Budějovice. Centrum mělo v podřízenosti 531. středisko pasivních systémů České Budějovice a 532. středisko elektronického boje Opava. K 1. říjnu 2007 bylo Centrum přejmenováno na 53. brigádu pasivních systémů a elektronického boje Opava a její střediska přejmenována na prapory. V roce 2009 byl 531. prapor PS přestěhován z  Českých Budějovic do Tábora. Snímek 9 K 1. lednu 2011 byla 53. brigáda PS a EB reorganizována na 53. brigádu průzkumu a elektronického boje Opava. Byly sloučeny a reorganizovány prapory pasivních systémů a  elektronického boje do  jednoho 532. praporu elektronického boje Opava. Byl reorganizován a do podřízenosti brigády přeřazen 102. průzkumný prapor Prostějov.

35

36

Průzkumná pracoviště na území srn v období „studené války“

Egőo`jbc{hiVcdk^ičcVoZb†HGC Wč]ZbÐhijYZc‚k{a`n¿


=d]Zg 7d\Zc
6jidg/ea`#>c\#?dhZ[=Vka†`!cegVe#>c\#AjWdb†gKdac#IZmin/ea`#>c\#?dhZ[=Vka†`#OYgd_Z/VgX]^kea`#=Vka†`V#;did\gVÊZ/VgX]^kea`#=Vka†`V#c\#A^WdgVHX]jaodk{#KgdWV/D@EBD!EgV]V#

37

Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Opavě bylo zřízeno jako třetí vojenská střední škola v ČSSR rozkazem MNO č. 012 ze dne 25. srpna 1965. Přípravy k jeho otevření začaly v lednu 1965, vyučování pak bylo zahájeno 1. září 1966. V roce 1968 se tříleté studium změnilo na čtyřleté. ROZKAZ MINISTRA NÁRODNÍ OBRANY (výpis) 25. srpna 1965 číslo 012 Praha ZŘÍZENÍ VOJENSKÉ ŠKOLY JANA ŽIŽKY: K  zabezpečení kvalitnějšího doplňování vojenských učilišť, zejména vyšších vojenských učilišť, posluchači s  úplným středoškolským vzděláním z  ř i  z  u  j i další vojenskou školu Jana Žižky z Trocnova a n a ř i z u j i vytvořit v posádce Opava všechny potřebné předpoklady k  tomu, aby dnem 1. září 1966 mohlo být v  této škole zahájeno vyučování. Vybudování nové VŠJŽ v Opavě je součástí plánu rozvoje vojenského školství v oblasti přípravy nejmladších kádrů velitelského sboru naší armády. Je proto třeba, aby všichni zúčastnění funkcionáři vyvinuli úsilí při zabezpečování úkolů tak, aby vyučování mohlo být úspěšně zahájeno ve stanoveném termínu. Ministr národní obrany Armádní generál B. LOMSKÝ v. r. Škola byla koncipována jako moderní vojenská střední škola s ubytovacím zařízením a učební základnou, jež tvořily dobré podmínky pro efektivní výuku a výchovu žáků ve všech požadovaných směrech.

Přijímací řízení, zájem o studium

Existoval poměrně přísný výběr dle zdravotních předpokladů ke  studiu. Bariérou byly problémy oběhového aparátu, alergie a oční vady. Pokud se prošlo „sítem“ ve Vojenské nemocnici v Olomouci či Brně, následovaly náročné přijímací zkoušky. Matematika, český jazyk a tělocvik byly základem, který doplnily psychotesty měřící IQ, výkonové a dovednostní testy. Do ročníku se zpravidla vybralo 120 až 150 studentů. Zájem o studium na VGJŽ a vojenských školách vůbec vysoce převyšoval jejich kapacitní možnosti. V  letech 1975–1979 dokonce trojnásob-

38

ně. Vojenské školy lákaly svým vybavením, sportovním vyžitím, plným zabezpečením a zajištěnou perspektivou v armádě, kde se platy pohybovaly na vyšší úrovni než v jiných sektorech. Zdrojem studentů se stávaly především rodiny s více dětmi, případně neúplné rodiny. Určité malé procento uchazečů o studium tvořili studenti, jejichž zájem směřoval k vojenství po vzoru otce nebo někoho blízkého z jejich okolí. Všední den na vojenské střední škole • Budíček byl několik minut před šestou ranní. Následovala rozcvička – běh a cvičení na místě většinou švihového nebo silového charakteru. Ranní hygiena zahrnovala i čas na péči o oděv a boty. Nástup na snídani a do školy proběhl něco po sedmé hodině. • Vyučování začínalo před osmou. Kapitolu samu o sobě představovala tělesná příprava. Postupem času přibývalo těch, kteří jen stěží zvládali náročná kritéria a stanovené limity pro fyzickou přípravu budoucích velitelů. Nástup na oběd následoval po ukončení výuky. Strava podle zvláštních norem plně postačovala jak po stránce kvality, tak i množství. • Návrat do ubytovacího prostoru byl prováděn společně ve tvaru, ostatně jako všechny přesuny jednotek. V prostoru ubytoven pak probíhaly denní rozkazy, kde se žáci dozvídali, co je čeká, případně obdrželi poštu. Model života kopíroval, co bylo běžné ve vojenských útvarech té doby. Studenti také vykonávali celodenní dozorčí služby. • Na osobní volno byla vyhrazena doba mezi 14. a 16. hodinou. To byl čas psaní dopisů, vycházek do města, odpočinku, ale také povinného doučování, tréninků či individuálního a skupinového sportování. • V 16 hodin začínalo povinné samostudium. Tehdy musela být většina studentů ve studovnách a připravovat se na příští den. Poté následoval nástup a odchod na večeři. • Večerní osobní volno sloužilo hlavně k odpočinku, ale někdy také aktivitám, jež byly řízené. A někteří studenti v té době měli další povinnost – úklid rajonů. Prováděl se svépomocí, systémem služeb, ve kterých se všichni postupně střídali. • Večerka se vyhlašovala ve 22 hodin. Naprostá většina žáků usínala jak na povel. Není se co divit... Noční klid byl leckdy narušen cvičným poplachem. Někteří to brali s humorem, jiní s nevolí. Vyskytl se i případ, kdy studenti, kteří právě absolvovali paravýcvik, vyskákali z oken druhého patra na hromadu uhlí. Školní rok na vojenském gymnáziu • Začátek srpna znamenal nástup prvního ročníku na adaptační kurz. Koncem srpna nastoupil zbytek školy a výuka se rozběhla naplno.

39

• První výjezd domů býval zhruba až po dvou měsících. Pro dnešní studenty je naprosto nepředstavitelné, aby byli tak dlouho odkázáni jen na psaní, občasný telefonní hovor, případně na balík. V té době se také řešilo nejvíce odchodů na vlastní žádost. Ovšem nejen z tohoto důvodu... • Na přelomu října a listopadu se totiž konalo i první rodičovské sdružení se čtvrtletním hodnocením studijních výsledků. Pro některé žáky a  rodiče to znamenalo šok z  propadu o  jeden až  dva stupně oproti známkám na  základní škole. Vojenské gymnázium bylo náročné! • Koncem září pro žáky třetích ročníků začínaly taneční kurzy. • Na vánoční prázdniny, jež se stávaly významným obdobím oddychu, se těšili všichni bez výjimky. • A pak přišlo pololetní hodnocení prospěchu. Žáci bez kázeňských problémů s vyznamenáním nebo velmi dobrým prospěchem získávali odznak Vzorný žák. Následovalo hodnocení kolektivů, prospěchu jednotlivých čet, školních rot a stanovení jejich umístění v rámci celé školy. • Lyžařské kurzy I. a II. ročníku trvaly 14 dní. Studenti se v nich přiučili jak běhu na lyžích, tak sjezdu. V počátcích se kurzy konaly za přísné vojenské organizace a v uniformách. Na sjezdovkách v Krkonoších nebo Hrubém Jeseníku proto družstva studentů budila pozornost. A tak kurzy postupně dostávaly civilnější formu. • Gymnázium se 750 studenty mělo dostatek možností k rozvíjení talentů. Příležitost k jejich prezentaci poskytovala školní kola armádní soutěže umělecké či technické tvořivosti a  studentské odborné činnosti. • Na přelomu zimy a jara proběhlo školní kolo soutěže ve střelbě z malorážních zbraní. Na ně navazovala celostátní soutěž střeleckých družstev všech vojenských středních škol. • V jarních měsících se rovněž konalo dvoudenní přijímací řízení a nedlouho po něm písemné maturitní zkoušky z ČJ a RJ. • Třetí čtvrtletí bylo spojeno s dalším rodičovským sdružením. • Následující období se odehrávalo v atmosféře příprav na maturitu a po zkouškách dospělosti následovalo výběrové řízení na vysoké školy a slavnostní vyřazení studentů. • Ostatní žáci koncem června odjeli na letní vojenské soustředění na Hadince do vojenského výcvikového prostoru Libavá. Studenti I. ročníku pak putovali po stopách brigády Jana Žižky ze Svidníku do Hrozenkova. Prázdniny tak měli o 14 dní kratší.

Materiální základna školy

Školní budova odpovídala standardům určeným pro gymnázia. Měla odborné laboratoře, dobře vybavené knihovny, včetně na tu dobu moderních audioučeben, a dílny pro odbornou výuku strojů

40

a zařízení. Rovněž se v ní nacházely učebny biologie, chemie, fyziky, zeměpisu i hudební výchovy. Postupně tu vznikly první počítačové učebny. Součástí areálu byla školní ošetřovna se zubním oddělením, kde sloužili tři vojenští lékaři a  zpravidla jeden absolvent vysoké školy v  základní vojenské službě. Ve škole byly venkovní hřiště a tělocvična s plochou pro volejbal. Sportoviště doplňoval gymnastický sál, sál pro úpolové sporty, herny stolního tenisu, posilovna a dvě malorážkové střelnice, které využívalo družstvo pistolářů a střelců z malorážek. Venkovní hřiště školních rot, jež od jara do podzimu a někdy i v zimě žila nejrůznějšími turnaji, byla budována samotnými studenty. Vrcholem v rámci turistických aktivit pak byly expedice žáků do Vysokých Tater. Jednotlivci i sportovní kolektivy se umisťovali na soutěžích v okrese, kraji a nebo v rámci vojenských škol. Výtečné výsledky pravidelně dosahovali odbíjenkáři. Gymnázium poskytovalo prostor i pro práci v zájmových kroužcích, například akvaristickém, fotografickém aj. Často ožíval též vojenský klub, kde se odehrávaly taneční a odpolední čaje, zájemci se mohli přihlásit do folklorního souboru v blízkém Domě dětí a mládeže v Jaselské ulici. Volnému času studentů sloužilo rovněž školní kino.

Devadesátá léta

V roce 1991 vzniká na opavském vojenském gymnáziu i civilní větev a o tři roky později se rozšiřuje o Vojenskou střední odbornou školu. Avšak s postupným snižováním počtů vojáků v armádě, se zrušením vojenské základní služby a přechodem na profesionální armádu dochází k útlumu činnosti školy. Nejprve je VSOŠ přestěhována do Vyškova a pak v roce 1996 následuje zrušení vojenského gymnázia. Jeho přímým pokračovatelem je současné Slezské gymnázium v Opavě.

41

Význámí absolventi školy

Mezi absolventy opavského Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova najdeme i několik osobností, které se staly známé na veřejnosti anebo se v rámci armády dostaly do vrcholových funkcí. Několik z nich si připomeňme.

generálporučík v z. Ing. Miroslav Kostelka ministr obrany 9. 6. 2003–4. 8. 2004 ukončil VGJŽ v roce 1969

armádní generál v z. Ing. Pavel Štefka náčelník Generálního štábu 1. 12. 2002–28. 2. 2007 ukončil VGJŽ v roce 1973

Ing. Mirek Topolánek premiér ČR 16. 8. 2006–8. 5. 2009 ukončil VGJŽ v roce 1975

generálporučík v z. Ing. František Hrabal náčelník Vojenské kanceláře prezidenta ČR 5. 3. 2008–15. 7. 2010 ukončil VGJŽ v roce 1976

generálmajor Ing. Čestmír Tesařík zástupce náčelníka Generálního štábu – inspektor Armády ČR 1. 10. 2008–1. 8. 2011 ukončil VGJŽ v roce 1978

generálmajor Ing. Petr Pavel národní vojenský představitel ČR v SHAPE 1. 1. 2011–1. 8. 2011 ukončil VGJŽ v roce 1979

brigádní generál Ing. Jiří Baloun ředitel sekce plánování sil MO 1. 6. – 31. 7. 2011 ukončil VGJŽ v roce 1979

generálmajor Ing. Aleš Opata ředitel sekce rozvoje druhů sil – operační sekce MO 1. 4. 2008–1. 1. 2010 ukončil VGJŽ v roce 1983

42

oBSAH

Obsah Historie kasáren na Jaselské ulici

2

Velitelé a útvary posádky Opava od 1. světové války

4

Opavská posádka od středověku do konce 2. sv. války

7

opavská posádkaod konce 2. sv. války do současnosti

12

Hradby a opevnění města Opavy

14

Československé pohraniční opevnění na Opavsku

15

Ostravská operace

16

Vojenské osobnosti posádky Opava

19

Historie Útvarů průzkumu a eb v ČR před rokem 1989

33

Historie útvarů průzkumu a EB v ČR po roce 1989

35

Průzkumná pracoviště na území srn v období „studené války“

37

Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova

38

Vojenská historie a osobnosti posádky Opava Autor: nprap. Ing. Lubomír Volný, Ing. Jaromír Breuer. Texty: por. Mgr. Marek Chovanec, plk. Ing. Josef Havlík, pplk. Alojs Fiala v.v., pplk. René Skácel v.v., Ing. Jaromír Breuer. Fotografie: VHÚ, VHA, archiv A. Fialy, R. Skácela, J. Chroboka, R. Černockého, J. Havlíka, D. Paly, sbírka SZM, Ing. Jaromír Breuer. Zdroje: wikipedie.cz, opava-city.cz, valka.cz, vojenstvi.cz., archív J. Breuera J. Havlíka, A .Fialy, R. Skácela Grafické zpracování: Adéla Zemanová. Vydalo Ministerstvo obrany ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 Dáno do tisku: červenec 2012 1. vydání Kopírovat, překládat a rozmnožovat publikaci bez souhlasu vydavatele je zakázáno. NEPRODEJNÉ