Bílovice – historie a slavné osobnosti Bílovice bývaly oblíbeným místem výletů obyvatel Brna již za první republiky. Chodívali pěšky od konečné stanice šaliny (tramvaje) z Obřan podél řeky Svitavy do Bílovic, případně i dále. Není divu, že zejména v období před druhou světovou válkou byly Bílovice oblíbeným letním sídlem a výletním místem řady českých umělců. Často sem jezdíval a později zde i řadu let žil novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek, autor půvabných příběhů o lišce Bystroušce. Trvale zde žil i básník S. K. Neumann, jehož zdejší pobyt inspiroval k básnické sbírce Kniha lesů, vod a strání. Prázdniny v tichém údolí Svitavy pravidelně trávívali bratři Čapkové, v bývalém mlýně U Julinků býval častým hostem malíř Alois Kalvoda, do Randulovy vily jezdíval sochař Franta Úprka, do vily rodiny Poláčků zase malířka Zdeňka Braunerová. Bílovice dobře znali i básníci Jakub Deml, Viktor Dyk a František Gellner, spisovatelé Jiří Mahen a Marie Majerová, malíři a sochaři Otakar Kubín a Vincenc Makovský, herci Karel Höger a Oldřich Nový či hudební skladatel Leoš Janáček – ostatně Těsnohlídkovy Příhody lišky Bystroušky se staly libretem stejnojmenné Janáčkovy opery. I nyní do Bílovic směřují turisté a cykloturisté cíleně nebo jimi projíždějí. Nejstarší doložené zprávy o obci jsou z roku 1419, ale soudě dle archeologických nálezů tu jistě osada existovala mnohem dřív. Severovýchodně od sokolovny se nachází v lokalitě "Hradisko" nachází ostrožna s někdejším hradiskem, v němž se našly artefakty kultury moravské malované keramiky z mladší doby kamenné a jevišovické kultury z pozdní doby kamenné. Podstatně mladší pamětihodností je pseudogotický kostel sv. Cyrila a Metoděje, postavený v letech 1908–1913. Přibližně ze stejného období pochází i řada romantických vil a secesních domů s četnými historizujícími prvky. Dále tu podél řeky Svitavy vede železnice z Brna do České Třebové a dále do Prahy, postavená v letech 1843–1848.
Okolí obce Můžete se vypravit například podél řeky na pravěké hradiště Obřany, kolem myslivny lišky Bystroušky k Janáčkově studánce a dál do Těsnohlídkova údolí, k zřícenině Obřanského hradu či k vápencové skále Šumbera, opředené mnoha pověstmi. Pomník z vápencových balvanů připomíná, že zde bylo oblíbené místo básníka S. K. Neumanna. Západně od Bílovic nad Svitavou se nachází další zajímavá přírodní lokalita – lesnická naučná stezka. Severně od Bílovic, na zalesněném ostrohu nad silnicí z Útěchova do Adamova, kdysi stával gotický hrad Ronov; dnes už zbyla jen malá zřícenina.
Příběh Lidušky příběh, který začal záchranou malého děvčátka Lidušky v bílovickém lese a vyústil v tradici vánočních stromů, charitativních sbírek, a dokonce ve výstavbu dětského domova Dagmar v Žabovřeskách Dítě promodralé zimou Dva dny před Štědrým dnem roku 1919 v Bílovicích tehdy žijící Rudolf Těsnohlídek se svými přáteli, studentem pražské akademie výtvarných umění Františkem Koudelkou a soudním úředníkem Josefem Tesařem, stoupali kolem myslivny Lišky Bystroušky a podél Kuního potoka vzhůru Palackého údolím. Těsnohlídek to ve své povídce Pod vánočním stromem zdůvodnil tím, že šli uříznout "maličkou drobnou jedličku pro dvě stárnoucí děti, jichž duše nestárla svou láskou".
Náhle se vpravo ze stráně ozval zvuk, který třem podvečerním chodcům připomínal sténání, jaké vydává umírající srna. Přátelé se rozhodli zkrátit zvířeti utrpení a začali šplhat do příkrého lesa. Tu však spatřili něco nečekaného. "Mezi kořeny smrku ležela na tenké peřince docela malá holčička. Měla rozhalenou košilku a na hlavě čepeček. Její dlaně bezmocně tiskly hrst zasněženého jehličí. U úst měla krupičky zmrzlých slin. Plakala stále tišeji, přerývaně. Byla promodralá zimou," vylíčil onu událost v životopisné knize o Těsnohlídkovi (Jsem vánočnímu stromu podoben) František Kožík, který čerpal z dobových archivních pramenů i vzpomínek pamětníků.
Nálezci začali volat do okolního lesa, ale nikdo se neozýval. Dítě proto zabalili do kabátu, popadli je do náruče a rychle s ním běželi dolů do Bílovic. Sedmnáctiměsíční Lidušku donesli na četnickou stanici na hlavní, dnes Žižkově ulici. Tehdy tam měl služební byt vrchní strážmistr Josef Bula s manželkou. Za pomoci selky Marie Brázdové a porodní asistentky Marie Špatné dítě u Bulů vykoupali a oblékli. Další bílovický sedlák František Kala pak zapřáhl koně a odvezl kašlající a sípající dítě do nemocnice. Matka "chtivá požitků" Nezaopatřené děti se tehdy kvůli hmotné nouzi odkládaly a opouštěly daleko běžněji než dnes, nešlo o nijak výjimečnou historku. Během pouhých čtyř dnů od nalezení děcka však byla vypátrána její matka Marie Kosourová, "neprovdaná dcera Marie Futerové, narozená 19. listopadu 1894, domovským právem v Netíně u Velkého Meziříčí". Ukázalo se, že jde o služku z Prštic (uvádějí se také Branišovice), která otěhotněla s ruským zajatcem z první světové války, jehož přidělili na polní práce do statku v blízkosti Brna. Kosourové se tak 8. července 1918 narodilo nemanželské dítě, které pojmenovala Ludmila. Protože ji však nikdo nechtěl s malým děckem vzít do služby, podle svého vlastního svědectví se v krajní nouzi rozhodla děvčátko odložit. Zkoušela to nejdříve v brněnské pobočce pomocného sdružení České srdce, které z podnětu spisovatelky Růženy Svobodové nejdříve v Praze a pak i na Moravě a ve Slezsku založila Renata Tyršová, aby dodávalo potraviny válkou postiženým rodinám a hladovým dětem. Byla tam prý odmítnuta, a proto se rozhodla dítě odložit v lese u Bílovic, neboť ta místa prý dobře znala.
Při hlavním přelíčení 8. listopadu 1920, kde se Marie Kosourová u Zemského trestního soudu v Brně zodpovídala ze "zločinu odložení dítěte", tvrdila obžalovaná, že "vše učinila z nouze, ale rozhodně nechtěla, aby dítě zahynulo, nýbrž aby je ti páni vzali". Tvrdila, že když uslyšela hlasy přicházejících, skryla se za blízký strom, a když dítě našli a volali, nehlásila se, "poněvadž kdyby jí je vrátili, nevěděla by, co s ním má dělat, neboť ve velké nouzi se tehdy nalézala". Svědci však vypověděli, že "jest jen nadmíru šťastné náhodě co děkovati, že dítě bylo nalezeno, neboť místo, na němž bylo odloženo, jest nejméně 200 kroků vzdáleno od stezky, po které stejně málo kdo chodí". Přecitlivělým Rudolfem Těsnohlídkem, trpícím po většinu života depresemi, případ odloženého děcka zvlášť otřásl. Napsal také o den později v Lidových novinách, že se matka hájila, "jako by opakovala dojímavou povídku pro prosté čtenáře", ve skutečnosti že však šlo o ženu "silnou, zdravou, chtivou jen požitků života", která pak "vyslechla s klidem rozsudek a po malé Lidušce se ani nezeptala". Nejvíc však obžalované přitížilo shodné tvrzení všech tří nálezců děcka, že "dítě bylo rozvinuto - takže samo se na žádný způsob rozvinouti nemohlo - a bylo mrazem již úplně zmodralé tak, že leželo na místě odlehlém, široko a daleko, jak se sami přesvědčili, nebylo nikoho viděti, neboť tito při nalezení dítěte nejen volali, nýbrž v okolí pátrali". I když každé ženě, která kdy měla tak staré dítě, je jasné, že takřka rok a půl staré batole se samo odkopat klidně může, soud považoval tvrzení obžalované, že dítě odložila "teprve tehdy, když slyšela, že jacísi lidé k místu onomu jdou, s tím úmyslem, aby ono dítě nalezli a byli se o ono ujali" za zcela vyvrácené. Samosoudce Honal přihlédl ale k částečnému doznání Kosourové, k její dosavadní bezúhonnosti (nebyla zatím trestána) i hmotné tísni. V čase, který krutými rozsudky nijak nešetřil, uložil proto vcelku mírný trest. "Za odložení dcerušky ve věku, v němž si zachování svého života sama pomoci opatřiti nemohla," byla její matka odsouzena k pěti měsícům těžkého žaláře zostřeného jedním tvrdým ložem každých čtrnáct dní.
U pěstounů "Tak se naše Liduška podruhé narodila a dobří lidé už ji neopustili a byli mnozí, víc než jsme očekávali, kdož projevili zájem o její osud," vzpomíná Těsnohlídek. Šel dítě o rok později s přáteli navštívit v Brně na Cejlu k jejím novým rodičům, manželům Polákovým. U vrchního číšníka a jeho ženy, kteří sami nemohli mít děti, je "malá velká dáma, jen o něco málo větší než její loutka, přijala vlídně, takřka blahosklonně". "Docela upřímně se zaškaredila, když jsme vstoupili do přízemní kuchyňky, kde si hrála po návratu z malé dopolední procházky." Ale pak se na ně dívenka, která "se skvěla v krásném čepci, usmála a v tom teplém úsměvu a v pohledu zářících velkých studánkových očí, které by nevylíčil ani velký básník,
natož nepatrný soudní referent, bylo tolik radosti ze života, který jí byl vrácen pouze náhodou a jehož poslední hrůzy prožila, aniž si toho je vědoma". Zdroj:http://brno.idnes.cz/vanocni-pribeh-o-lidusce-co-odkryly-dobove-spisy-f6e-/brno zpravy. aspx?c=A081223 _1109253_brno_taj
Rudolf Těsnohlídek pseudonym Arnošt Bellis, (7. června 1882, Čáslav – 12. ledna 1928, Brno, sebevražda), byl český spisovatel, básník, dramatik, novinář a překladatel. Proslavil se bajkou o lišce Bystroušce.
Životopis Pocit vyděděnosti má u Těsnohlídka zřejmě kořeny už v jeho dětství. Jeho otec byl pohodný, což jeho rodinu poněkud vyčleňovalo z tehdejší společnosti. Studium započal v Čáslavi, odkud po čtyřech letech odešel do Hradce Králové, kde vystudoval gymnázium. Aktivně se zapojoval do činnosti soukromého studentského literárního kroužku. Poté začal studovat na filozofické fakultě v Praze, ale studia nedokončil. Po sebevraždě nemocné první manželky na svatební cestě v Norsku, se v roce 1906 odstěhoval do Brna, kde krátký čas pracoval v redakci Moravského kraje a po jeho zániku v Lidových novinách. Od roku 1908 psalsoudničky pro Lidové noviny, později psal i jiné útvary, např. v roce 1912 byl válečným dopisovatelem v Srbsku a Albánii za války s Tureckem. Na studiích se seznámil s anarchismem, díky čemuž pronikl do okruhu S. K. Neumanna. Vedl časopis Obzory, což byl orgán volného uměleckého sdružení Syrinxu.
Těsnohlídek je zakladatelem tradice vánočních Stromů republiky se sbírkou na pomoc dětem bez domova. Poprvé byl strom rozsvícen 13. prosince 1924 na brněnském Náměstí svobody a tato tradice se postupně rozšířila i do ostatních měst. Těsnohlídka k tomu pohnula událost, kdy s přáteli, s malířem Františkem Koudelkou a úředníkem Josefem Tesařem, nalezli v zimě, v 22. prosince 1919, v bílovickém lese, prochladlé 17 měsíční děvčátko. Dílo Jeho tvorbu, především v počátcích, ovlivnil impresionismus, některé další impulsy převzal ze severské literatury. Jeho tvorba vyjadřuje jeho životní pesimismus, zdůrazňuje tragické životní situace. V básnické tvorbě se projevuje jako citlivý lyrik. Jako překladatel se věnovalskandinávským zemím. Básnická tvorba Nénie (1902) Den (1923) Rolnička (1926) Rozbitý stůl (1935) Próza Lyrická: Dva mezi ostatními (1906) Květy v jíní (1908) Liška Bystrouška – knižně 1920, lyrická pohádka, podle tohoto díla napsal operu Leoš Janáček Příhody lišky Bystroušky. Skvostným způsobem namluvil Lišku Bystroušku Karel Höger. Paví oko (1922) Další část jeho tvorby byla ovlivněna jeho žurnalistickou činností, zde se pokusil popisovat obyčejný, všední život. V těchto dílech často používá nadsázku a objevuje se zde i humor. Zároveň se mu podařilo popsat postavy, které vystihují určité charaktery. Poseidon – knižně 1916, první díl psychologicky psané románové kroniky (trilogie) odehrávající se na periférii Brna Poťóchlencovi příběhové (1917) Kolonia Kutejsík (knižně 1922) Vrba zelená – knižně 1925, parodie na fantastické romány, dodnes řazena jako výtečné dílo sci-fi žánru. Demänová – 1926, monografie shrnující poznatky z autorova výzkumu slovenských jeskyní Eskymo Welzl - Paměti českého polárního lovce a zlatokopa – knižně 1928, literární zpracování vzpomínek českého polárníka J. Welzla, tyto vzpomínky byly v české literatuře relativně oblíbené, proto byly zpracovány několikrát (např. Edvard Valenta). Pro děti Čimčirínek a chlapci (1922) Zlaté dni (1926) Cvrček na cestách (1927) Nové království (1927) O zakleté Lúčance (knižně 1937) Liška Bystrouška Dramata Panenky (1906) Příval (1928)
Stanislav Kostka Neumann (5. června 1875, Praha – 28. června 1947, Praha) byl český novinář a básník, literární a výtvarný kritik a překladatel z francouzštiny a ruštiny. Životopis Studoval na gymnáziu. Protože nebyl úspěšný, přešel na obchodní akademii, ze které byl vyloučen. Jako student se stýkal s dělníky a navštěvoval sociálně demokratické schůze. Při procesu s Omladinou (1894) byl odsouzen k jednoletému trestu, který si odseděl ve vězení Plzeň-Bory. Po návratu z vězení uveřejnil první sbírku Nemesis, bonorum custos… (1895, latinsky Nemesis, strážkyně dobrých / majetku), která byla ovlivněna realistickou až naturalistickou tvorbou Josefa Svatopluka Machara. Přispíval do dekadentního (symbolistického) časopisu Moderní revue (1894– 1925), který vydával Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic. Na zájezdech mezi horníky na Mostecku a Teplicku se stal význačným anarchistou a vůdčí osobností generace anarchistických buřičů jako organizátor skupiny kolem revue Nový kult, společně s F. Gellnerem, F. Šrámkem, K. Tomanem, J. Mahenem a V. H. Brunerem. V souvislosti s revuí Nový kult se také v roce 1902 stal spoluzakladatelem Esperantského klubu v Praze a mezinárodní jazyk esperanto se údajně naučil do té míry, že v něm mohli spolu s Karlem Dostálem-Lutinovem psát poezii. V roce 1899 se oženil s Kamillou roz. Krémovou. V roce 1904 odešel se svou novou družkou, Boženou Hodačovou do Vídně, kde zažil krizi anarchismu v souvislosti s bojem o všeobecné volební právo. V letech 1905–1915 bydlel na Moravě, nejprve v Řečkovicích a později v Bílovicích nad Svitavou, a přispíval do Lidových novin. Zde se cítil velmi šťasten. Opustil anarchii a začal se zajímat o přírodu. Společně s bratry Čapkovými se podílel na sborníku Almanach na rok 1914, který odmítl symbolismus a individualismus a propagoval civilismus. První světovou válku prožil na albánské frontě jako řidič sanitního vozu. Po demobilizaci pracoval jako redaktor původně staročeského deníku Hlas národa. Od roku 1924 až do roku 1934 žil v Čerčanech. Ve 20. letech se stal spoluzakladatelem KSČ a iniciátorem proletářské poezie. Byl redaktorem časopisů Červen, Kmen a Proletkult. Tam uveřejňoval marxisticko–leninské teoretické stati: Proletářská kultura (1921) a Agitační umění (1923). Vytvořil agitační větev proletářské poezie, ale psal také vědeckopopulární práce: Dějiny ženy, Dějiny lásky a Francouzská revoluce. Po V. sjezdu KSČ (1929) podepsal Manifest sedmi, za nějž byl vyloučen z KSČ. Ve 30. letech vážně onemocněl a léčil se v Poděbradech. Během druhé světové války žil v ústraní na venkově, aby unikl pozornosti gestapa. Po roce 1945 vydal sbírky Bezedný rok a Zamořená léta.
Památník S. K. Neumanna
Neumannův památník v Bílovicích nad Svitavou Dílo Ve svém díle bojoval proti maloměšťáctví. Rovněž měl odpor k teismu, a proto někdy psal básně jako parafráze modliteb. Oslavoval člověka, život, zemi, slunce; radosti a krásy. Používal nerýmovaný volný verš. Počet veršů i slov je také, spolu s rytmem, nepravidelný. Slova jsou zdůrazňována svým samostatným postavením na řádku, popřípadě svým opakováním. Jako každý dobrý básník přinášel neobvyklá slovní spojení, obrazy a metafory. Sbírky Nemesis, bonorum custos… (1895) Jsem apoštol nového žití (1896) Apostrofy hrdé a vášnivé (1896) Satanova sláva mezi námi (1897 Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (1903) Hrst květů z různých sezón (1907) Socialism a svoboda: (1904–1908) (1909) České zpěvy (1910) Bohyně, světice, ženy (1915) Třicet zpěvů z rozvratu (1918) báseň Pozdrav Tomáši G. Masarykovi (1918) Nové zpěvy (1918) Rudé zpěvy (1923) Francouzská revoluce (1929–1930) Krise národa (1930) Dějiny ženy (1931–1932) Enciány s Popa Ivana. Letní dojmy z Rachovska (1933) Láska (1933) Srdce a mračna (1935) Válčení civilistovo (1925) Sonáta horizontálního života (1937) Bezedný rok (1945) byla psána v roce 1939.
Zamořená léta (1946) byla psána za války. Další díla Kniha lesů, vod a strání (1914) oslavuje moravskou krajinu. Básník uvažuje o smyslu života a razí heslo, že člověk má žít naplno. Zabývá se smyslovým prožitkem a radostí ze života. Člověk je nezbytnou součástí přírody. Cílem je ideál svobodného člověka. Báseň Dedikace je lyrické uvažování nad jahodami ve slunné přírodě. Ke chvále země je erotická báseň s personifikací země do postavy smyslné ženy. Kniha mládí a vzdoru (1920) kniha fejetonů Ať žije život (1920) Válečné vzpomínky (1922) kniha přírodních fejetonů S městem za zády (1923) Bragodža a jiné válečné vzpomínky (1928) Monogamie. Od Masaryka k Russelovi, od Russela k socialismu (1932) román Zlatý oblak (1932) Československá cesta: deník cesty kolem republiky od 28. dubna do 28. října 1933 (1935). Cestopisný deník z cesty po ČSR. polemika Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí (1937)
