Vodicí pes jako faktor zvýšení kvality života zrakově postižených

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY

Vodicí pes jako faktor zvýšení kvality života zrakově postižených Bakalářská práce

Brno 2009

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

PhDR. Mgr. Zita Nováková, PhD..

Kateřina Kubínová

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně pod odborným dohledem vedoucí bakalářské práce PhDr. Mgr. Zity Novákové, PhD. a použila pouze prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby bakalářská práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům

V Brně 1. 4. 2009

Kateřina Kubínová

2

Děkuji PhDR. Mgr. Zitě Novákové, PhD., vedoucí bakalářské práce, za cenné rady a metodické vedení, čímž přispěla k vypracování této bakalářské práce

3

Obsah Úvod .......................................................................................................................... 5 1.1 Vymezení základních pojmů ............................................................................... 6 1.2 Socializace a sociální interakce člověka s těžkým zrakovým postižením ....... 9 1.3 Poznávání a úloha smyslů u člověka s těžkým zrakovým postižením .......... 11 Shrnutí ................................................................................................................. 13 2 Prostorová orientace a samostatný pohyb ............................................................ 14 2.1 Pohyb a jeho vývoj u intaktní populace ........................................................ 14 2.3 Prostorová orientace a samostatný pohyb ..................................................... 17 Shrnutí ................................................................................................................. 20 3. Vodicí pes ............................................................................................................ 21 3.1 Současná situace vodicích psů v České republice ......................................... 21 3.2 Historie vodicích psů ..................................................................................... 22 3.3 Příprava vodicího psa a organizace pro výcvik vodicích psů........................ 23 Shrnutí ................................................................................................................. 25 4. Praktická část ....................................................................................................... 26 4.1 Metodologie a cíl výzkumu ........................................................................... 26 4.2 Průběh a analýza výzkumného šetření........................................................... 27 4.3 Závěr šetření .................................................................................................. 31 Závěr ........................................................................................................................ 32 Resumé .................................................................................................................... 33 Seznam použité literatury a internetových odkazů .................................................. 35

4

Úvod Nejčastějším motivem pořídit si vodicího psa je touha získat společníka, přítele a hlavně pomocníka. Ačkoliv vlastnictví vodicího psa přináší hlavně výhodu zlepšení mobility člověka a pomoc při orientaci v neznámém prostředí, hlavním cílem a odměnou je pro něj přátelství samo. Jednotlivé osobní důvody se samozřejmě liší u konkrétního člověka, závisí na jeho osobnosti a postojích. Přátelství člověka a zvířete je však plně srovnatelné s přátelstvím mezi dvěma lidmi. Vazba mezi člověkem a zvířetem usnadňuje a pomáhá navazovat nové kontakty a zlepšuje podmínky procesu komunikace člověka s postižením s okolním světem, který ale v dnešní době stále ještě nerozumí potřebám a přáním člověka, a to nejen s postižením zrakovým. Člověk s vodicím psem je mnohem ochotnější zahajovat i riskovat kontakty s druhými, často neznámými lidmi, stává se klidnějším, jistějším a sebevědomějším. Skutečnost, že pán svého psa nevidí, v žádném případě přátelství člověka a psa neoslabuje. Ba naopak. Člověk se zrakovým postižením potřebuje svého pomocníka a kamaráda mnohem více hladit a dotýkat se ho, cítit jeho přítomnost a blízkost. Nejdůležitějším článkem v tomto zajímavém vztahu ale není pouze pes. Velká míra odpovědnosti leží také na majiteli psa. Oba musí společně vytvořit stoprocentní tým, který se podporuje za všech okolností a spoléhá se maximálně jeden na druhého. Bez vzájemného porozumění a respektu nemůže tento vztah fungovat. Pes v takovémto vztahu působí pouze jako nástroj pro snadnější orientaci a mobilitu, a pokud plně nedůvěřuje svému pánovi a on jemu, nikdy nedojde k vytvoření plnohodnotného a vzájemně prospěšně fungujícího vztahu, kde člověk působí v týmu jako „mozek“ a psí pomocník jako „oči“, navzájem si pomáhají a rozumějí. Cílem výzkumu je zjistit, zda vodicí pes napomáhá lidem s těžkým zrakovým postižením ke zvýšení úrovně kvality života jak v oblasti socializace, tak i v oblasti prostorové orientace a samostatnosti.

5

1.1 Vymezení základních pojmů „Osobou se zrakovým postižením je člověk s různými stupni a druhy snížených zrakových schopností. Zmiňované snížení zrakových schopností může vzniknout poškozením oka, očního nervu a nebo centra zrakového vnímání přímo v mozku.Jedná se tedy o osoby u nichž poškození zraku ovlivňuje činnosti v běžném životě.“ (SONS [online], 2002-2007). „Z medicínského hlediska je osoba se zrakovým postižením ta, která má postižení zrakových funkcí trvající i po medicínské léčbě anebo po korigování standardní refrakční vady a má zrakovou ostrost horší než 0,3 (6/18) až po světlocit, nebo je zorné pole omezeno pod 10 stupňů při centrální fixaci, přitom tato osoba užívá nebo je potenciálně schopna používat zrak na plánování a vlastní provádění činností.“ (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007).

Dělení zrakových vad Zrakové vady lze dělit podle mnoha kritérií: •

Dělení zrakových vad dle stupně

•

Zrakové vady dle příčiny vzniku

•

Zrakové vady dle věku

•

Ostatní vady

Následující klasifikace dělí osoby se zrakovým postižením dle stupně jejich vady. Slabozrakost Je-li vidění s brýlemi sníženo natolik, že osoba nemůže číst text běžné velikosti, nevidí detaily, nevidí vzdálené předměty a často špatně rozeznává barvy, mluvíme o slabozrakosti. Je-li u člověka vizus 6/18 - 6/36, snížení zrakové ostrosti na 1/3 - 1/6, mluvíme o lehké slabozrakosti. Pokud je u zrakově postižených osob snížen vizus na 6/36 - 6/60 - snížení zrakové ostrosti na 1/6 - 1/10 - dostávají se tyto osoby do pásma střední slabozrakosti.

6

O těžké slabozrakosti mluvíme při vizu 6/60 - 3/60 - snížení zrakové ostrosti na 1/10 1/20. Těžce slabý zrak Do této skupiny řadíme osoby s částečným viděním. Pomocí speciálních pomůcek mohou využívat zbytků zraku. Například: u dětí při výuce, k orientaci v prostoru i v komunikaci s okolím. U tohoto druhu postižení učíme jak černotisk, tak i bodové písmo. Pak si každý může vybrat vyhovující formu písma. Ke zrakové vadě se přihlíží ve všech činnostech, hlavně v tělesné výchově, výtvarné výchově a pracovním vyučování. Zraková ostrost je snížená pod 3/60 na lepším oku, tedy pod 1/20. Praktická nevidomost Špatná orientace v neznámém prostředí, zachovaný je světlocit se správnou projekcí. Osoba je schopna rozeznávat světlo, tmu, někdy stíny, ostře jasné osvětlené barvy, tvar, předměty. Číst černotiskový text není možné s žádnou brýlovou korekcí. Totální nevidomost Nevidomý člověk nevnímá ani světlo. K psaní a čtení se používá Braillovo písmo. Při orientaci nevidomých je důležitý rozvoj ostatních smyslů, hlavně hmatu a sluchu. Není pravdou, jak si mnohdy myslí laická veřejnost, že nevidomé osoby mají lepší sluch než vidící. Mylný dojem vzniká z důvodu tréninku kompenzačních smyslů. Nevidomé děti jsou záměrně vedené k tělesné činnosti, pohyblivosti, sebeobsluze (Keblová, 1996).

Zrakové vady dle příčiny vzniku Vrozené vady Etiologie zrakových vad je různá, některé oční vady vznikají již v prenatálním období vlivem dědičnosti, nebo vlivem infekčního onemocnění matky (rubeola, toxoplasmóza, někdy i nevinné virové onemocnění bez výraznějších vnějších projevů). V perinatálním období se jedná o období porodu nebo bezprostředně po něm, dochází k hypoxii (nedostatek kyslíku), porod může být protrahovaný (dlouho trvající) atd. Postnatální období se vztahuje na období po porodu do dvou let dítěte – zde se jedná především o infekce novorozeněte, záněty mozku a úrazy dítěte. Za dědičné lze označit ty vady, kterými trpěl nebo trpí někdo z rodiny a jsou geneticky prokazatelné, pokud to není možné prokázat, jde spíše o vrozenou vadu. Získané vady Tyto vady vznikají následkem poranění oka, zrakového nervu nebo zrakového centra. 7

Poranění vzniká na základě nejrůznějších vlivů. Fyzikální vlivy - popálení, světelné, ultrafialové, rentgenové, radiové paprsky, blesk. Mechanické vlivy - zvýšený nitrooční nebo nitrolební tlak, řezná, sečná, bodná rána. Chemické vlivy - poleptání.

Vady dětského věku Retinopatie nedonošených - narodí-li se dítě nezralé s nízkou porodní hmotností, bývá umístěno v inkubátoru. U těchto dětí může dojít ke vzniku oční vady, kdy vlivem tlaku kyslíku v inkubátoru dochází k patologickému vývoji sítnice. Albinismus - jedná se o vrozenou vadu metabolismu aminokyselin s následnou poruchou pigmentového barviva melaninu. Dalo by se říci, že jde o značně rozšířenou poruchu, která se vyskytuje u všech lidských ras. Tato oční vada je patrná již po narození. Projevuje se světloplachostí a snížením centrálního vidění v pásmu slabozrakosti. Jde o vadu bez předpokladu progrese. Je nutné upravit pracovní podmínky, aby se práce nestávala nepříjemnou. Retinoblastom - jedná se o nejvážnější dědičné onkologické onemocnění dětského věku. Nádor vzniká na sítnici. Onemocnění lze v počátcích velmi těžce diagnostikovat. Kongenitální glaukom (zelený zákal) - jde o nadměrné zvyšování nitrooční tekutiny. Oko je viditelně větší a tvrdší. Vysoký nitrooční tlak může způsobit poškození sítnice, její odchlípení až úplnou ztrátu zraku. Katarakta (šedý zákal) - může být vrozený nebo získaný. Zakalená čočka brání přenosu obrazu na sítnici. Astigmatismus - na sítnici vzniká nejasný obraz jak při pohledu do dálky, tak i do blízka. Je to způsobeno tím, že bod se nezobrazí jako bod, ale čárka. Děti s touto vadou přihmuřují oči, pociťují únavu a bolesti hlavy. Strabismus (šilhavost) - jde o poruchu rovnovážného postavení očí. Při této vadě dochází ke stáčení jednoho oka. Amblyopie (tupozrakost) - jde o vadu, která může vzniknou také na základě strabismu. Na tupozrakém oku je snížena zraková ostrost. U této vady není možná žádná brýlová korekce. U malých dětí je možné řešit tupozrakost používáním okluzoru. Atrofie zrakového nervu - jedná se o odumírání nervu, při němž dochází k úbytku vidění různého stupně.

8

Krátkozrakost (myopie) - optický systém je vzhledem k délce oka příliš lomivý nebo oko je příliš velké, proto se spojuje na sítnici obraz vnímaného předmětu jen při pohledu zblízka. Při vnímání vzdáleného předmětu se paprsky spojují již před sítnicí. Krátkozrakost lze korigovat rozptylnou čočkou. Dalekozrakost (hypermetropie) - délka oka ve vztahu k lomivosti optického systému je příliš malá nebo je lomivý systém příliš slabý. Paprsky se spojují za sítnicí. Sítnicí jsou zareagovány dříve, než se spojí. Převážná většina dětí v útlém věku je dalekozraká, ale postupem času se dalekozrakost upraví. Dalekozrakost se koriguje spojkami. Kolobomový komplex - vrozená porucha, která zahrnuje rozštěp živnatky, čočky, sítnice nebo zrakového nervu. Tato porucha vzniká na základě nedostatečného uzavření embryonální oční štěrbiny. Při rozštěpu duhovky připomíná tvar zorničky klíčovou dírku.

1.2 Socializace a sociální interakce člověka s těžkým zrakovým postižením Každý člověk se rodí jako biologicky naivní bytost a během života prochází procesem socializace, kde získává zkušenosti. Dle Pedagogického slovníku (Průcha, Walterová, Mareš [online], 2002, s. 11) je socializace definována jako: „celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti. Socializace se odehrává především v rodině, ve skupině vrstevníků a přátel, ve škole, prostřednictvím masmédií a zaměstnání.“ Řehulka ([online], 2002,) socializaci chápe jako produkt při vzniku lidské osobnosti a cituje Nakonečného (1970, s. 136, sec. cit. tamtéž,), který říká, že socializace zasahuje všechny dimenze lidské psychiky. Dítě se učí nejen vzorcům chování, které daná společnost, tj. kulturní prostředí a skupiny, k nimž člověk přísluší, schvaluje, nýbrž i citům, jejich projevům a také snahám, tedy tomu, o co usiluje. V Integrativní speciální pedagogice Vítkové ([online], 2004) je pohlíženo na socializaci zrakově postižených jako na proces, který zahrnuje i ostatní jedince. Psychosociální vývoj zrakově postižených může tedy být ovlivněn postoji společnosti vůči jedinci s postižením a zároveň narušením vzájemných vztahů mezi matkou a dítětem, vyvolané ztrátou zraku či případným umístěním postiženého dítěte do speciálního zařízení v raném nebo předškolním věku. 9

Socializace dítěte je podmíněna rovněž závažností zrakové vady. Existují zde odchylky od standardních projevů. V prvním případě je to ztráta možnosti učení nápodobou u zrakových podnětů, dále jde o nedostatek vizuálního kontaktu, který působí při mezilidské interakci dosti rušivě. Vyvstávají zde obtíže se zamezením či alespoň eliminováním slepeckých zlozvyků, jako je tlačení očí či kývavé pohyby. Při komunikaci jsou poněkud odlišné rysy neverbální komunikace jako je držení těla a mimika. Komunikace je dále ztížena tím, že nevidomé dítě nemůže vnímat neverbální zrakové signály. Rovněž se projevuje větší a trvalá závislost na jiných lidech (Květoňová – Švecová [online], 2001).

Sociální interakce K sociální interakci dochází všude kolem nás. Zahrnuje poznávání druhých lidí a sebe sama v síti sociálních vztahů, komunikaci mezi členy lidské společnosti, vzájemné působení prostřednictvím vykonávaných činností. Interakce znamená jakékoli reagování lidí na sebe navzájem. Probíhá při veškerých kontaktech s jinými lidmi. Interakce se navzájem prostupuje komunikací, přesněji řečeno jakékoli reagování jednoho člověka na druhého obsahuje téměř vždy alespoň minimální míru informování (Mezilidské vztahy [online], [cit. 12. června 2008]). Socializace není náhodným jevem, ale uskutečňuje se na základě nejrůznějších impulzů. Dalo by se říci, že socializace představuje určitý druh učení. Při socializaci se člověk učí žádoucím postojům v chování ke společnosti, kulturním zvyklostem, učí se používat jazyk národnostní skupiny. Díky tomuto procesu se stává jedinec součástí společnosti. Přestože jsou pro socializaci důležitá vývojová období, v žádném případě není socializace záležitostí pouze dětského věku. Počátek socializačního procesu začíná již v rodině. Socializace zrakově postižených dětí je o něco složitější než u jejich vrstevníků. Dokonalý vývoj je ovlivněn vztahem rodinných příslušníků a blízkého okolí k dítěti. Při procesu socializace záleží na prostředí, ve kterém jedinec vyrůstá, zda jde o dostatečně podnětné prostředí, nebo nikoliv. Jedním z důležitých faktorů, který ovlivňuje proces socializace, je to, zda je dítě integrováno do běžné školy, nebo zda navštěvuje speciální školu s internátem. Každá z uvedených variant má svá pro i proti. Velkou výhodou běžné školy je, že dítě vyrůstá v kolektivu svých vrstevníků. Otázkou však zůstává, do jaké míry děti svého postiženého spolužáka přijímají. Hodně záleží na přístupu učitele, jakým způsobem se k danému 10

problému postaví. Nevýhodou integrace mohou být nežádoucí postoje vidících dětí. Děti mohou být do jisté míry ovlivňovány svými rodiči a pak se i jejich přístupy ke zrakově postiženým odvíjejí od postojů a názorů rodičů. Velkou výhodou speciální školy s internátem je, že dítě vyrůstá mezi stejně postiženými dětmi. Získá tak spoustu kamarádů, většinou na celý život. Nevýhodou speciální školy je brzký odchod z rodinného prostředí. Dítě tak ztrácí kontakt se svými vidícími vrstevníky. Po ukončení školy pak nemá žádné kamarády v místě bydliště.

1.3 Poznávání a úloha smyslů u člověka s těžkým zrakovým postižením Osobností je každý člověk s jeho typickými vlastnostmi. Rysy osobnosti jsou částečně vrozené (záleží na temperamentu a charakteru) a částečně získané (ovlivněné faktory vnějšího prostředí, nejen výchovou). Nevidomý člověk má situaci mnohem těžší. Každé postižení ovlivňuje vývoj po stránce fyzické, psychické a sociální. Nevidomí daleko více trpí pocity beznaděje, úzkostí, strachem z neznáma, strachem, že nebudou pochopeni, komplexem méněcennosti. Záleží na rodinném prostředí a na okolí, ve kterém postižený žije. Velký důraz je kladen na prostorovou orientaci, díky které se může zrakově postižený orientovat v neznámém prostředí, a na rozvoj smyslových funkcí (hmat, sluch a čich).

Smyslové vnímání Hmat Hmat je velmi důležitý nejen pro nevidomého člověka, ale také pro člověka se zbytky zraku. Nevidomý poznává svět hlavně prostřednictvím hmatu. U zrakově postiženého je nutný nácvik hmatového vnímání neboli haptiky. Má to značný význam pro pozdější čtení Braillova písma. Hmatem nelze rozeznávat barvy. Prostor, který člověk vnímá prostřednictvím hmatu, se nazývá „haptický prostor“, jenž je vymezen rozpaženýma rukama. Veškeré informace o vzdálenějším prostoru získává zrakově postižený postupně. I když je hmatové vnímání méně přesné a získávání informací je obtížnější, je pro zrakově postiženého člověka nepostradatelné. Nevidomý člověk získává informace o prostředí, ve kterém žije, prostřednictvím hmatu, sluchu, chůze, pohybu. Pro rozvoj hmatu je důležitá péče o ruce a nohy, spolupráce obou rukou s jinými částmi těla a dětská hra s důrazem na rozvoj hmatového vnímání (Keblová, 1999) 11

Sluch Je velmi nutné si uvědomit, že není prokázáno, že nevidomí mají vrozené mimořádné sluchové dispozice. Vše se musí naučit. Těžce zrakově postižení lidé využívají sluchových informací daleko více než lidé bez zrakového postižení. Děti se zrakovým postižením mohou pomocí sluchu získat i takové informace o světě, které jim z části nahrazují možnost zrakového vnímání. Dítě se učí rozpoznávat spoustu důležitých faktorů. Je nezbytné vědět, že odražený zvuk (echolokace) pomáhá poznat překážku, dokonce i její přibližné umístění v prostoru, a to i na větší vzdálenosti. Nezbytné je také rozpoznávání barvy řeči. Podle barvy řeči se učí děti poznat osoby, odhalovat jejich náladu. Nejdůležitějším, a pro život zrakově postiženého nejpotřebnějším, je začít s nácvikem sluchu od nejranějšího věku a stále ve zdokonalování pokračovat. Čich a chuť U zrakově postižených dětí je nezbytný nácvik těchto smyslů. Schopnost jemného chuťového a čichového vnímání hraje nepostradatelnou roli při vytváření návyků pravidelného příjmu potravy a chuti k jídlu.

Ostatní poznávací procesy Pozornost Neméně důležitá je pro zrakově postiženého člověka pozornost. Na rozdíl od člověka bez zrakového postižení se musí daleko více soustředit na veškeré činnosti. A to vyžaduje hlavně vnitřní klid a vyrovnanost člověka. Paměť Zrakově postižené dítě si informace o světě zapamatovává pomaleji, a proto je nutné neustálé opakování. Kladný vliv na rozvoj paměti má řeč. Ta umožňuje nevidomému kontakt s okolím. U těžce zrakově postižených lidí převládá sluchová paměť. Sluchová paměť zrakově postižených dětí je více obsáhlá než u vidících. Závažné poškození zraku omezuje možnosti vnímání, a tím i rozsah zkušeností dítěte.

12

Myšlení Myšlení nevidomých musí překonávat nedostatečnou smyslovou zkušenost, musí pracovat s méně přesným obrazem světa. Nevidomí si osvojují některé pojmy pouze slovně, pojmy pak nejsou naplněny konkrétními smyslovými poznatky. To je typické hlavně u dětí od narození nevidomých.

Řeč Řeč má pro těžce zrakově postiženého velký význam, protože mu pomáhá při rozvoji poznávacích procesů, udržuje kontakt s okolím, a tím zmenšuje jeho sociální izolaci. U nevidomých převažuje nepřímé poznávání skutečností prostřednictvím řeči, které je rychlejší a snazší. Část slovní zásoby nemá pro nevidomého žádný smyslový obsah nebo jejich smyslový obsah je jiný než u vidících (Trhlík, 2002).

Shrnutí V současné době nejsou zrakově postižení a nevidomí segregováni. Integrační proces do společnosti počítá s jejich začleňováním už od útlého věku. Důležitým faktorem, který ovlivňuje přijetí zrakové vady, je rodinné prostředí a blízké okolí. Socializace zrakově postižených osob je ovlivňována nejdříve členy rodiny a také jejich přáteli, v pozdějším věku i spolužáky ve škole. Velkou roli v životě zrakově postižených osob hrají změněné poznávací procesy. Na základě nedostatku zrakového vnímání dochází ke kompenzaci ostatními smysly, dále také k odchylkám v myšlenkových pochodech i ve vývoji řeči.

13

2 Prostorová orientace a samostatný pohyb 2.1 Pohyb a jeho vývoj u intaktní populace Jednou z primárních dovedností v životě člověka je pohyb. Dítě si začíná takzvaně „zkoušet“ své pohybové schopnosti již v intrauterinním vývoji, kdy se formují končetiny a pohybový aparát. Pokud je pohyb dítěte jakkoli omezen, a to jak ze somatických, tak z jiných příčin (zraková vada), představuje to vždy určitý problém. Abychom mohli hovořit o zvláštnostech ve vývoji pohybových dovedností a prostorové orientaci těžce zrakově postižených a nevidomých dětí, je třeba nejprve ve zkratce nastínit vývoj osob intaktních. Lidský plod se v každé z fází vývoje projevuje typickým způsobem. Již v první třetině těhotenství probíhají pohybové pochody, které zajišťují, aby smysly převzaly funkci pro pociťování ploch, hloubek a rovnováhy. Prvním smyslovým orgánem, který v této době začíná fungovat, je kůže. Je to část těla, která nás od vnějšího povrchu těla odděluje, ale zároveň také spojuje. Plod nejprve vnímá doteky v okolí úst a nosu přes ruku a chodidlo až po celou tělní plochu. V pozdějším období kromě dotykových podnětů jsou také vnímány pohybové změny. Zážitky plodu tvoří relativně stejné informace, které přicházejí z jeho okolí. Cítí plodovou vodu na své kůži, dotyky se sebou samým a se stěnami dělohy. Vnímá rozličná podráždění, která na něj působí prostřednictvím jeho matky. Je proto velmi důležité, aby jeho matka prožívala těhotenství co nejvíce v pohodě a bez stresu.

První etapa Hybnost novorozence je vždy symetrická. Od narození do jednoho měsíce leží dítě na bříšku s hlavou otočenou na stranu. Je schopno krátce zvednout hlavu za pomoci prohnutí pouze krční páteře a otočit hlavu na druhou stranu. Ruce ani nohy nemají dosud opěrnou funkci. Vleže na zádech dítě zaujímá nestabilní polohu s pokrčenýma nohama, objevuje se kopání. V této době jsou dosud vyvinuty některé funkční reflexy, například: sací reflex, úchopový reflex, hledací reflex, nebo takzvaný Moorův reflex, kdy při podráždění dítěte, které leží na zádech, dojde k tomu, že dítě prudce rozhodí ruce do stran. 14

Ve dvou až třech měsících dochází u dítěte ležícího na zádech k vzájemnému dotyku obou ručiček. V této době začíná dítě ruce zkoumat a strkat je do úst. Dolní končetiny dítě přitahuje k bříšku. Na přelomu první a druhé etapy, asi od jednoho do pěti měsíců, je dítě ležící na bříšku schopno krátkodobě zvednout hlavičku, například pozoruje-li nějaký objekt. Opora je na zápěstní části předloktí a dolní části břicha. Začíná být patrné prohnutí v horní části hrudní páteře. Dolní končetiny se uvolňují v kyčlích. Vyhasíná Moorův reflex.

Druhá etapa Ve čtyřech měsících začíná dítě, které leží na zádech, uchopovat předměty umístěné vedle jeho těla na straně, ke které je natočené obličejem. Zvednuté končetiny otáčí chodidly k sobě a snaží se jimi uchopovat předměty. Zhruba ve věku čtyři a půl měsíce dítě přenáší těžiště na jeden loket a na koleno protilehlé nohy, aby tak lépe dosáhlo uvolněnou rukou na předměty, které jsou umístěné před ním. Ve stejném období dokáže dítě, které leží na zádech, uchopit předmět, který leží vedle jeho hlavičky opačnou ručičkou. Dochází tak k vývoji otáčení ze zad na bříško. V době pěti až šesti měsíců se dítě snaží dosáhnout na vzdálenější předměty a za tímto účelem vleže na břiše zvedá součastně obě ruce. Celá páteř je prohnutá. Na konci tohoto období se dokáže dítě vzepřít na natažených rukou, opírá se o rozvinuté dlaně a horní část stehen. Získává tak lepší rozhled. Páteř je prohnutá po celé délce, včetně bederní páteře. Při poloze na zádech zvládá předávání hračky z ruky do ruky. Začíná zvládat koordinaci ruka, noha, ústa, oko. Začíná si prohlížet zvednuté nožičky a snaží se je strčit do úst. Přetáčí se ze zad na bříško. Při poloze na boku je dítě nestabilní.

Třetí etapa V sedmi měsících se dítě dostává do šikmého sedu, kdy polo sedí a polo leží a opírá se za pomoci rukou. Poloha na boku je již stabilní. Dokáže se dostat do pozice na čtyřech, kdy se opírá o natažené ruce a kolena. V době osmi až devíti měsíců se začíná dítě plazit, nejdříve jen po loktech, později dokáže lézt za pomoci koordinovaného pohybu, kdy jde součastně levá ruka a pravá noha. V této době se snaží dostat do sedu. Vleže si dokáže podat předmět, který je umístěný nad postýlkou.

15

Čtvrtá etapa Přibližně od jedenácti měsíců začíná dítě obcházet nábytek (kroky do strany, přidržuje se oběma rukama). Při nabídnutí hračky se pustí jednou ručičkou a nabídnutou hračku si vezme. Zhruba v jednom roce se snaží chodit ve volném prostoru.

2.2 Vývoj pohybu u těžce zrakově postižených jedinců Vývoj pohybu u zrakově postižených je do značné míry ovlivněn nedostatkem, nebo omezenou mírou zrakových podnětů. Proto u takto postižených osob dochází k odchylkám ve vývoji hrubé motoriky. Jedná se o pohyby celého těla, pohyby velkých svalových skupin. Úroveň motoriky se stanovuje pomoci vývojových škál. Tyto škály určují pohybové úkony, kterých by mělo dítě v určitém období dosáhnout. Od narození do jednoho měsíce je vývoj stejný jako u vidícího dítěte. V šestém týdnu je pohyb plynulejší. Zhruba ve čtyřech měsících nastává změna ve vývoji oproti vývoji zdravých jedincům. Dítě je záměrně tiché, aby se mohlo dobře soustředit. Na okolí dítě reaguje v omezené míře nebo vůbec ne. V šesti měsících dítě dokáže krátce sedět. Pokud nemá dostatek motivačních impulzů zůstává pasivní. V osmém měsíci nevidomé dítě dokáže mít na chvíli zvednutou hlavičku. Rovněž se dokáže překulit ze zad na bříško. V období od deseti měsíců do jednoho roku pase koníčky. V jednom roce se zvedá do sedu, snaží se postavit a začíná lézt. Samostatná chůze se u zrakově postižených dětí objevuje kolem druhého roku. U některých jedinců až ve třech letech. Vývoj pohybu zrakově postiženého dítěte do značné míry závisí i na prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Je proto velice důležité, aby měl malý človíček dostatečný přísun podnětů, které by ho dokázaly motivovat k pohybu. U dětí s těžkou zrakovou vadou je velmi důležité, aby se jim rodiče co nejvíce věnovali, neboť takto postižené osoby si jen těžko dokáží představit možnosti, které jim pohyb poskytuje. Velkou roli v životě zrakově postižených lidí hraje prostorová orientace, která určitým způsobem zasahuje do všech vývojových období. Pro malé dítě, které nemůže vnímat okolí zrakem, jsou nutné sluchové podněty. Je proto dobré všechny činnosti, které rodiče provádějí, dítěti slovně komentovat. Slovní popis velice pomáhá tvorbě představivosti. V době, kdy se nedokáže ještě pohybovat, je pro dítě velkým přínosem, vezmou-li je rodiče do náruče a zprostředkovávají mu kontakt s okolím touto cestou. Nejdříve se snaží o co nejdokonalejší vývoj pohybu rodiče společně s pracovníky středisek rané péče. Následně pomoc koordinuje speciální pe16

dagog ze speciálně pedagogického centra. V době, kdy začíná dítě navštěvovat školu, se začíná učit prostorovou orientaci za pomoci bílé hole.

2.3 Prostorová orientace a samostatný pohyb Každý pohyb vyžaduje prostorovou orientaci, kterou vidící člověk vykonává normálně a běžně. Nevidomý provádí prostorovou orientaci cíleně a uvědoměle. Každý nevidomý se musí zbavit strachu z prostoru a z neznáma. Zrakově postižený se učí orientovat nejprve v prostředí svého bydliště, postupně v jeho širším okolí (cesta do školy, zaměstnání, úřady, apod.). Podle Wienera (1998, s. 16) jsou při procesu „orientace získávány a zpracovávány informace z prostředí za účelem skutečné nebo jen myšlenkové manipulace s objekty prostoru nebo za účelem plánování a realizace přemísťování v prostoru“. Nutným předpokladem pro rozvíjení procesu prostorové orientace (dále PO) je dostatečná celková představa o prostoru, o rozmístění orientačních bodů v prostoru a o jeho hranicích. Wiener (1998) dělí orientaci na makroorientaci a mikroorientaci. „Mikroorientace je podmiňována charakterem konkrétně angažovaného analyzátoru. U kontaktního analyzátoru hmatového např. ruky je vymezena rozsahem monomanuálního nebo bimanuálního hmatového pole. Makroorientace se týká orientace v prostoru přesahujícího pole vnímání kontaktního analyzátoru a je zaměřena na relativně vzdálené prostory analyzátorů dálkových“ (Wiener, 1998, s. 16). Když mluvíme o prostorové orientaci vzhledem k samostatnému pohybu, máme nejčastěji na mysli makroorientaci. Jádro specifiky prostorové orientace zrakově postižených z hlediska procesu poznání je v parciálnosti vnímání a s ní souvisejícími překážkami nebo celkového pochopení představy o stavu prostorové situace. Pohyb představuje změnu polohy nebo přemísťování objektu, pohyb z jednoho bodu prostoru do druhého. Pohyb může být náhodný - bezděčný nebo cílevědomý. Cílevědomý pohyb má jasné konečné cíle a relativně pevnou strukturu dílčích pohybů. To, co označujeme jako samostatný pohyb, je z pravidla pohybem cílevědomým. Prostorová orientace je předpokladem cílevědomosti pohybu. PO SP se svou podstatou váží na proces učení a zde přímo souvisí s kompenzací a reedukací, výcvikem se mohou zdokonalovat. Mobilita - nevidomý člověk je mobilní,

17

když je schopen se s využitím naučených technik pohybu a získávání informací bezpečně a jistě přemísťovat v prostoru.

Hlavní zásady prostorové orientace •

klid, soustředěnost, pozornost;

•

relaxace (v okamžiku, kdy zrakově postižený začne u sebe pozorovat nervozitu);

•

zásada bdělé pozornosti (dostatek vnitřního klidu);

•

rozvoj k výchově samostatnosti;

•

vysokou úrovní motivace (lze dosáhnout daleko většího úspěchu).

Wiener (1998) uvádí dvě základní techniky prostorové orientace: chůze s průvodcem a chůze bez průvodce. Průvodcem nevidomého se může stát kdokoliv. Mohou to být jak rodinní příslušníci či kamarádi, tak i náhodný kolemjdoucí. Je velmi důležité dodržovat zásady při vedení nevidomého. Při setkání s nevidomým člověkem je třeba se chovat přirozeně a nenuceně. Při setkání s nevidomým je důležité nejdříve člověka oslovit a zeptat se ho, zda nepotřebuje pomoci, a je vhodné nechat rozhodnutí na nevidomém. Každý člověk na nabídnutou pomoc může zareagovat různým způsobem, je proto nutné být tolerantní a trpělivý. Při vedení by v žádném případě neměla doprovázející osoba nevidomého před sebou tlačit. Je dobré, když průvodce jde půl kroku před nevidomým. Při cestování dopravními prostředky nastupuje vždy průvodce první. Chůze bez průvodce a bezpečnostní postoje: Tyto postoje slouží k bezpečnému pohybu nevidomých. Fungují jako preventivní opatření před úrazy nebo zraněním zrakově postižených. Těchto postojů se využívá při pohybu ve volném prostoru. Horní bezpečnostní postoj slouží k ochraně hlavy a obličeje. Tohoto postoje se využívá při hledání spadlých předmětů. Dolní bezpečnostní postoj ochraňuje nevidomého před překážkami v úrovni pasu. Bezpečnostní postoje se mohou využívat jak odděleně, tak i souběžně.

Kluzná prstová technika (trailing) se využívá při chůzi po chodbách, v místnostech atd.. Tato technika pomáhá nevidomému nalézat například dveře a udržet rovnoběžný pohyb podél stěny. 18

Hlavní pomůckou prostorové orientace u nevidomých je bílá hůl, která plní určité funkce.

Hlavní funkce bílé hole •

funkce ochranná, bezpečnostní - ochrana při případném střetu s překážkou, do styku s překážkou přijde nejdříve bílá hůl, která upozorní zrakově postiženého, ten může včas zareagovat. Zastavit se a zjistit druh a tvar překážky

•

funkce orientační - slouží k vyhledávání orientačních bodů

•

funkce informativní - upozorňuje kolemjdoucí a řidiče, že jde o zrakově postiženého

Techniky při pohybu s bílou holí (Trhlík, 2002, s. 36) •

Kluzná technika - představuje nejbezpečnější techniku, jelikož při pohybu s holí mapuje terén. Používá se k rozlišování povrchu. Nevýhodou této techniky je ta skutečnost, že povrch musí být hladký.

•

Kyvadlová technika - jde o nejpoužívanější techniku při prostorové orientaci. Není tak bezpečná jako předchozí technika vzhledem k tomu, že se hůl pohybuje nad zemí, a nikoliv po povrchu. Povrchu se hůl dotýká jen v určitých bodech oblouku.

•

Kombinovaná technika - jde o kombinaci kluzné a kyvadlové techniky. Tato technika se dá dobře využít ve venkovním prostředí. Jde-li o povrch hladký (beton, asfalt), použije se kluzná technika, změní-li se povrh na dlažební kostky použije se technika kyvadlová.

•

Diagonální technika - název techniky pochází od způsobu držení hole. Hůl se drží před středem těla /resp. mezi středem a bokem té strany těla, před níž je hůl/ a úhlopříčně /diagonálně/ vykrývá určitou plochu těla. Nejčastější použití je při chůzi po schodech: do schodů - hůl držíme v tužkovém držení, ruka je přibližně ve výši pasu.

Specifika POSP s vodicím psem Specifická situace vzniká v případě, že nevidomého člověka doprovází vodicí pes. Pohyb s vodicím psem je poněkud odlišný od chůze s bílou holí. Mozkem celého týmu je člověk, který určuje směr trasy. Pes se pouze drží jeho pokynů. Držitel musí cestu 19

průběžně kontrolovat, neboť pes má občas tendenci, zejména u začínajících majitelů, „trasu upravit“ a cestou na poštu se ještě zastavit v uzenářství, pekařství apod. Nevidomý člověk musí vědět, na jakém místě trasy se právě nachází. V neznámém prostředí se musí nevidomý zeptat kolemjdoucích na trasu a pak svého psa navigovat pomocí naučených povelů. Velmi rozšířeným mýtem, se kterým se držitelé setkávají, je, že pes pozná, kdy je vozovka volná, a v tuto chvíli převede svého majitele. To je ale omyl. Pes musí počkat na povel „převeď“ a nikdy nesmí vstoupit do vozovky z vlastní vůle.

Shrnutí Pohyb je důležitou součástí v rozvoji tělesných a duševních schopností. Pohybem můžeme obohacovat své zkušenosti a vědomosti. U zrakově postižených dětí dochází k opožděnému vývoji pohybu již v raném období. Vývoj pohybu do určité míry závisí na prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Nedílnou součástí života zrakově postižených je prostorová orientace, ať již s průvodcem, tak i bez něj.

20

3. Vodicí pes 3.1 Současná situace vodicích psů v České republice Život těžce zrakově postiženého má oproti životu zdravých mnohá úskalí. Jedním z nich je samota a potřeba bezpečného pohybu. Existuje možnost, jak oba tyto handicapy kompenzovat. Touto možností je získání vodicího psa. Zdravý člověk si dost dobře nedokáže představit, jakým přínosem je vodicí pes pro nevidomého člověka. Takřka nikdo neví, čím vším může takto vycvičený pes postiženému pomoci (Pes pro tebe [online], [cit. 21. března 2008]). Vodicí pes podporuje nevidomé nebo zrakově postižené lidi v oblasti mobility, kompenzuje problémy vnímání nevidomých nebo lidí s vyšším stupněm zrakového postižení a umožňuje jim bezpečný pohyb ve známém i cizím prostředí. Výcvik vodícího psa musí být dokonalý, protože jakákoliv malá chybička psa může nevidomému způsobit zranění (Pes pomůže [online], 2005) Vodicí pes se stává pro nevidomého pomocníkem na cestách, každodenním společníkem, ale také blízkým přítelem. Důležitým předpokladem pro získání čtyřnohého průvodce je dosažení věku osmnácti let, i když tato podmínka se u různých výcvikových škol liší. Žadatel o vodicího psa musí zvládat prostorovou orientaci, musí se o sebe dokázat postarat. Držitel průkazu ZTP/P si může u odboru sociálních věcí zažádat o příspěvek na vodicího psa dle vyhlášky 182/1991 SB. paragrafu 33. Tato vyhláška říká: „Úplně nebo prakticky nevidomým občanům lze hradit výdaje spojené s výcvikem a odevzdáním vodicího psa až do výše obvyklých nákladů.“ Příspěvek na krmivo je rovněž uzákoněn v této vyhlášce dle paragrafu 46. Úplně nebo prakticky nevidomému vlastníku vodicího psa může pověřený obecní úřad poskytnout příspěvek na krmivo pro tohoto psa, a to ve výši 800 Kč měsíčně (Aspi [online], 2008).

21

3.2 Historie vodicích psů Dnes je vodicí pes s naprostou samozřejmostí považován za jednu z „kompenzačních pomůcek“ pro samostatný pohyb zrakově postižených lidí, a to nejen zcela nevidomých, ale i prakticky nevidomých. Metodika výcviku i systém předání jsou vypracovány a zdá se, jako by vodicí psi zde byli „odnepaměti“. Pak možná mnohé překvapí, že historie systematického výcviku vodicích psů pro těžce zrakově postižené není delší než jedno století. První záznamy hovoří o tom, že psi byli používáni k vodění nevidomých v roce 1819, kdy Johann Wilhelm Klein založil Institut pro nevidomé ve Vídni. Na jeho myšlenku navázal doktor Bernard Stalling v roce 1916. Založil v Německu školu vodicích psů určenou pro vojáky, kteří oslepli v průběhu první světové války. Ve 30. letech 20. století se začali psi systematicky cvičit i v USA, Velké Británii a Itálii (Klub držitelů vodicích psů 2006b [online], 2006). V naší republice byly ojedinělé výcviky prováděny po první světové válce. Po druhé světové válce byl v rámci Svazarmu organizován výcvik systematičtěji. Až do začátku 70. let bylo vše založeno na práci dobrovolníků. V roce 1974 otevřel Miroslav Fišer organizovaný výcvik v podniku Meta, patřícímu tehdy Svazu invalidů. Miroslav Fišer přišel také s prvním výcvikovým řádem pro vodicí psy (Klub držitelů vodicích psů 2006b [online], 2006). V říjnu 1991 vznikl organizovaný výcvik vodicích psů v rámci České unie nevidomých a slabozrakých. Ředitelem byl pan Tibor Kykta. Cvičitelé měli své psí svěřence ve vlastních domovech. Intenzivně se jim věnovali, takže nedocházelo k chybnému socializování psa. Pes si od útlého štěňátka zvykal na domácí prostředí, nikoliv na kotce, jako je tomu nyní ve Středisku výcviku vodicích psů. V roce 1997 bylo otevřeno nové Středisko výcviku vodicích psů při SONS, které je od téhož roku členem Mezinárodní federace škol pro výcvik vodicích psů. V současné době existuje v České republice kromě Střediska výcviku vodicích psů, financovaného z velké části ze státních prostředků, i řada soukromých subjektů. Ale jsou to organizace, které jsou taktéž členy Unie pro výcvik vodicích psů. Pouze nejsou financovány Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých. Celkem se tak ročně vycvičí přibližně 100 psů. 22

3.3 Příprava vodicího psa a organizace pro výcvik vodicích psů V naší republice existuje mnoho subjektů, které nabízejí nevidomým klientům vodicí psy. Bohužel jen jedna je zaštítěna Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých. Ovšem to neznamená, že nejsou-li ostatní subjekty pod záštitou SONS, neodpovídají kvalitě. Výcvik vodicích psů od dalších subjektů je velice kvalitní. Někdy se sice liší postup a metody při výcviku, ale odlišností není mnoho. Středisko výcviku vodicích psů vzniklo 1.října 1991. Po dobu prvních šesti let pracovalo v poloprofesionálních podmínkách. Výcvik byl řízen z jedné kanceláře, odkud byla zadávána práce jednotlivým cvičitelům. V roce 1997 bylo zprovozněno nové výcvikové středisko v Praze – Jinonicích. Od té doby funguje středisko jako profesionální pracoviště, které se zabývá výchovou a výcvikem vodicích psů a psů asistenčních. Od téhož roku je středisko členem Mezinárodní federace škol pro výcvik vodicích psů (The International Federation of Guide Dog Schools for the Blind) se sídlem ve Velké Británii. Středisko má nyní dvě části. V první z nich, která byla otevřena v říjnu 1997, jsou ubytováni psi ve výcviku. Část druhá je pro klienty, kteří si ve středisku přebírají svého nového čtyřnohého pomocníka, a ta byla otevřena v září 1999. Help pes Občanské sdružení Help pes vzniklo v roce 2003 pod vedením Zuzany Daušové v Praze-Motole. Sdružení Help pes (pomocný pes) je taktéž členem Mezinárodní federace pro výcvik vodicích psů. Ovšem toto sdružení cvičí kromě psů vodicích a asistenčních, i psy pro neslyšící (signální psy), psy pro epileptiky, kardiaky, ale i psy cannisterapeutické. Škola pro výcvik vodicích psů Milana Dvořáka Moto školy: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné." (A. de Saint-Exupéry) Škola vznikla v roce 2000 v Brně. Hlavním cílem a posláním školy je umožnit nevidomému nebo těžce zrakově postiženému člověku jednodušší začlenění do společnosti, zkvalitnění života, zlepšení kontaktu s okolím, větší nezávislost a pocit svobody pro23

střednictvím čtyřnohého pomocníka. Výcvik vodicích psů probíhá jako u jiných výcvikových škol (Škola pro výcvik vodicích psů [online], [cit 12. února 2008]..

Příprava psů na budoucí poslání vodicího psa Výběr psa Výběr vhodných štěňat pro tuto službu je velice důležitý. Provádí se pomoci speciálního testu. Štěně nesmí být příliš temperamentní nebo naopak nesmí být bázlivé, musí mít vyrovnanou povahu. Ve dvou měsících přichází štěňátko do rodin tzv. pečovatelů, jsou to lidé, kteří o tuto službu projeví zájem a kteří mají možnost mít takové štěňátko v bytě. Této fázi se říká předvýchova. Budoucí pomocník zůstává v rodině do jednoho roku. Jedná se o jednu z nejdůležitější částí psího života. Během této doby se toho musí pejsek hodně naučit. Štěňátko je vedeno velmi společensky, aby si postupně zvykalo na kontakt s různými lidmi i na jejich hlasy, musí člověka považovat za součást své „smečky". Učí se neznečišťovat ani neničit bytové zařízeni a postupně se seznamuje s různými situacemi, které mohou v životě nastat. Kontaktuje se s jinými psy, zvyká si na městský ruch, jízdu v dopravních prostředcích atd. Pečovatel dostane společně se svěřeným pejskem postroj pro štěňata, na kterém je nápis (Škola pro výcvik vodicích psů) a průkaz pečovatele, který usnadňuje vstup s budoucím pomocníkem nevidomého do veřejných budov (obchodů, restaurací atd). Instruktor malého svěřence v rodině pravidelně navštěvuje. Sleduje průběh předvýchovy, hlavně zdravotní stav psa a projevy jeho chování. Výcvik psa V jednom roce věku štěněte začíná vlastní výcvik, který trvá přibližně šest až osm měsíců. Během výcviku se pes učí speciální cviky, jakými jsou např. vyhledání dveří, schodů, lavičky, musí umět na povel odbočit vpravo a vlevo, zahájit a ukončit chůzi, obcházet překážky, vyvést nevidomého z nepřehledné situace. Vlastní výcvik není založen na tvrdosti, ale na důslednosti a neustálém opakování. Pozvolna se přechází od jednoduchých povelů k náročnějším. Během výcviku může pes zůstat v rodině, kde vyrůstal od štěňátka. Pečovatelé ráno předávají psa k výcviku do školy a odpoledne si jej odvádí zpět domů. S každým psem se pracuje individuálním způsobem. Je-li znám budoucí majitel konkrétního psa, je výcvik zaměřen hlavně na potřeby člověka, který psího průvod-

24

ce dostane. V konečné fázi výcviku je pes testován při závěrečném přezkoušení, zda je schopen vykonávat službu vodicího psa. Předání psa Pokud pes vše zvládne, může být bez problémů předán novému držiteli. Předání pejska trvá přibližně jeden měsíc. Během této doby se nevidomý naučí pečovat o svého čtyřnohého průvodce, zjistí, jaké nové starosti, ale i radosti mu s příchodem pejska nastanou. Dvojice si na sebe nejprve zvyká v prostředí školy, které je pro psa důvěrně známé. Předání není náročné jen pro nevidomého, ale i pro jeho budoucího pomocníka. Teprve potom pes odjíždí do nového domova, zde se svým novým pánem procvičují potřebné trasy za pomoci instruktora školy. Předáním vodicího psa do rukou nového majitele kontakt se školou nekončí. S držiteli vodicího psa jsou instruktoři v kontaktu po celou dobu aktivního života psa. Za tímto účelem bylo založeno Sdružení Vodicí pes, které ve vzájemné spolupráci se školou vodicích psů provozuje klubovnu držitelů vodicích psů, jejich přátel a příznivců. Jedenkrát za 14 dní se v prostorách klubovny setkávají držitelé vodicích psů. Mají zde možnost osobně řešit s instruktorem problémové situace, vzniklé v běžném životě, procvičují povely na umělých překážkách. Jsou pro ně připraveny přednášky a besedy na aktuální témata. Vyměňují si zde vzájemně své zkušenosti. V prostorách klubovny je možný nákup vhodného krmení a potřeb pro psy.

Shrnutí Od vycvičení prvního vodicího psa uplynulo téměř sto let. V součastné době se přípravou čtyřnohých pomocníků pro nevidomé zabývá více organizací, mezi nimi především Výcvikové středisko pro výcvik vodicích psů při SONS v Praze a Škola pro výcvik vodicích psů Milana Dvořáka. Výcvik vodicího psa probíhá od fáze výběru psa, přes výcvik psa a až po jeho předání majiteli.

25

4. Praktická část 4.1 Metodologie a cíl výzkumu Výzkumný cíl Cílem výzkumu je zjistit, k jakým změnám dochází v socializaci zrakově postižených osob od momentu získání vodicího psa a zda vodicí pes usnadňuje těmto osobám samostatnost a vlastní proces sociální interakce.

Dílčí cíle V návaznosti na téma usnadnění socializace nevidomého člověka prostřednictvím vodicího psa je dílčím cílem dokázat zlepšení situace těžce zrakově postižených osob v oblasti prostorové orientace a samostatnosti.

Výzkumná teze V souladu s hlavním a dílčím výzkumným cílem byla zvolena následující výzkumná teze: vodicí pes napomáhá lidem s těžkým zrakovým postižením ke zvýšení úrovně kvality života jak v oblasti socializace, tak v oblasti prostorové orientace a samostatnosti.

Metoda výzkumu Při výzkumu byla použita kvalitativní metoda, a to standardizovaný řízený rozhovor.

Harmonogram výzkumu leden - únor 2008 - příprava rozhovorů; březen - srpen 2008 - vlastní výzkum; září - listopad 2008 - vyhodnocení výzkumu.

26

4.2 Průběh a analýza výzkumného šetření Na základě řízených rozhovorů bylo zjišťováno, nakolik příchod vodicího psa do rodiny změnil sociální život dotazovaných osob. Výzkum probíhal v prostorách klubovny, která je součástí Školy pro výcvik vodicích psů Milana Dvořáka. Výzkumný soubor tvořilo šestnáct dotazovaných osob s nejtěžším stupněm zrakového postižení - nevidomostí. Následně jsou charakterizovány jednotlivé položky řízeného rozhovoru.

Pohlaví Rozhovor byl proveden se šestnácti nevidomými osobami, z toho bylo devět mužů a sedm žen.

Věk Věk u dotazovaných osob byl velice různý. Věkové rozmezí se pohybovalo od 20 do 77 let. Z toho deset dotazovaných bylo ve věku od 20-40 let, čtyři lidé ve věku 41-60 let a zbývající tři dotazovaní byli ve věkové kategorii 61 a více let.

Nejvyšší dosažené vzdělání Co se týče nejvyššího dosaženého vzdělání, dva dotazovaní měli pouze základní vzdělání, šest dotazovaných bylo vyučeno v oboru. Zbývajících osm osob dosáhlo středoškolského vzdělání s maturitou.

Rodinný stav Z dotazovaných bylo osm respondentů svobodných, tři osoby odpověděly, že jsou v současné době ženatí nebo vdané, dva dotazovaní odpověděli, že jsou rozvedení. Zbývající tři byli vdova či vdovec.

Stupeň a doba vzniku zrakové vady Z celkového počtu byly tři osoby totálně nevidomé a tři byly prakticky nevidomé. Třináct respondentů mělo zrakovou vadu již od narození, zatímco tři dotazovaní zrakovou vadu získali v pozdějším věku.

27

Průběh celé školní docházky Z dotazovaných deset navštěvovalo již od základní školy speciální školu a byli zde ubytováni na internátě, jeden respondent do speciální školy docházel. Pět osob navštěvovalo školu běžného typu. Někteří dotazovaní byli integrováni, ale někteří z této skupiny školu běžného typu navštěvovali pouze v takové míře, jak jim to jejich zrakové postižení umožňovalo.

Kamarádi Na otázku týkající se kamarádů osm dotazovaných odpovědělo, že mají kamarády pouze z internátu. Problém získávání kamarádů v místě bydliště je u většiny zapříčiněn brzkým odchodem z rodiny do internátního zařízení. V tomto případě jedinec ztrácí kontakt se svými vrstevníky. Proto je po ukončení školní docházky velmi těžké začlenění do kolektivu vrstevníků, a tím i možnost získat kamaráda v místě bydliště. Pět dotazovaných odpovědělo, že kamarády mají v místě bydliště. V tomto případě se jednalo o osoby, které navštěvovaly školu běžného typu a díky tomu neztratily kontakt se svými vrstevníky. Dalším důvodem byl fakt, že někteří dotazovaní přišli o zrak v pozdějším věku, a proto již kamarády měli. Tři osoby odpověděly, že mají kamarády jak z internátu, tak i v místě bydliště. Velkým přínosem pro tuto skupinu dotazovaných byli sourozenci. Přestože dotazovaní byli na internátě, prostřednictvím svých sourozenců získali kamarády i v místě bydliště.

Důvody pro pořízení vodicího psa Důvody, proč si nevidomí pořizovali vodicí psy, byly různé. Pro velkou část dotazovaných znamenalo pořízení čtyřnohého pomocníka získání větší samostatnosti, částečné nezávislosti na druhých a lepší orientaci při pohybu, neboť chůze se psem se stává rychlejší a bezpečnější, než je tomu při chůzi s bílou holí. Dalším důvodem pro pořízení vodicího psa bylo pro pět dotazovaných stát se nezávislým na okolí. Tato skupina dotazovaných uváděla, že s příchodem psa již nemuseli čekat, zda bude mít někdo čas, aby je doprovodil na nákup, k lékaři nebo jen na procházku. Získali tak větší odvahu jít samostatně ven jen v doprovodu svého čtyřnohého pomocníka, a tak se stali více nezávislí na okolí. Pro dva dotazované je pes pouze kamarádem, protože, jak uvedli, žijí sami.

28

V jednom případě byla důvodem pořízení psa lepší stabilita při pohybu, neboť respondentka měla problémy při koordinaci pohybu.

Získání informací o poskytnutí vodicího psa Větší část respondentů odpověděla, že se o možnosti získat vodicího psa dozvěděla od kamarádů, jiní odpověděli, že se o této možnosti dozvěděli přímo od cvičitele. Zbývající osoby se o čtyřnohém pomocníkovi dozvěděly ze sdělovacích prostředků nebo na úřadě, případně si to již nepamatují.

Přijetí psa do rodin dotazovaných Přijetí psa se setkalo ve většině případů s kladným postojem rodinných příslušníků. Takto odpověděla více než polovina osob. Pouze u malé části dotazovaných byl postoj rodinných příslušníků záporný, někde příchod vodicího psa rodina vůbec neřešila. Dokonce v jednom případě v rodině převládal pocit, že se dotazovaná o svého budoucího pomocníka nedokáže postarat.

Pozice vodicího psa v rodině Všichni dotazovaní se shodli, že pes je miláčkem celé rodiny, a tudíž v jejich rodině zaujímá první místo.

Změny v běžném životě po příchodu vodicího psa Všichni dotazovaní se shodli, že příchod vodicího psa změnil jejich život. Všichni změnu vidí ve větší samostatnosti a nezávislosti, a především v tom, že jim jejich pomocník pomáhá v navazování kontaktů s vidícími lidmi. Vodicí pes překonává pomyslnou bariéru mezi nevidomými a vidícími lidmi. Respondenti uváděli, že je více oslovovali lidé, než když se pohybovali jen s bílou holí. Lidé je oslovovali, aby jim nabídli pomoc, nebo jen proto, aby si popovídali o tom krásném pejskovi. Dotazované osoby se smíchem také dodávaly, že po příchodu např. do obchodu byl jako první osloven jejich pes a potom se teprve obsluhující personál zeptal, zda si něco přejí.

29

Chodíte s vodicím psem všude? Většina, tj. deset dotazovaných osob, odpověděla, že ano, šest odpovědělo, že ne, protože jsou místa, kam vodicí pes nemůže, např. do sauny, na bazén nebo na lůžkové oddělení v nemocnici. První skupina dotazovaných odpověděla, že se svým pomocníkem chodí všude. Tito lidé se nedostali do situace, kam právě vodicí pes nemůže. Druhá skupina dotazovaných odpověděla, že nechodí všude, protože se právě najdou místa, kam vodicí pes nemůže.

Negativa Při dalším dotazování bylo zjištěno, že asi třetina respondentů se setkala s nepochopením a nebyl jim umožněn vstup s vodicím psem, především se jednalo o restaurace. Tuto situaci se snažili řešit vysvětlením problematiky vodicích psů. Se stejným problémem se setkali další tři dotazovaní, ale ti tuto situaci vůbec neřešili a šli raději do jiného zařízení, kde se již dříve setkali, nebo nyní předpokládali, že se setkají, se vstřícnějším přístupem. Pro další třetinu osob přístup se psem není nijak problematický, vůbec zmiňovanou situaci nemusely řešit. Především se jednalo o osoby, které se nikdy nesetkaly s nepochopením. Za další složité situace považují dotazovaní např. změnu režimu dne, museli se přizpůsobit psu. Již nemohou spát, jak dlouho chtějí, a musí se podřídit potřebám svého pomocníka. Respondenti uvádějí, že vodicí pes není stroj, ale živá bytost se svými potřebami. Proto si dle dotazovaných musí každý, kdo má zájem o psa, zvážit všechna pro a proti. Mezi složité situace také dotazovaní řadili již zmiňovanou existenci určitých míst, kam jejich pomocník nemůže.

Pozitiva Většina dotazovaných se se svým pomocníkem cítí být nezávislými, u zbývajících osob vše záleželo na situaci, nebo nedokázali odpovědět. Pohyb je obecně jednodušší, stejně tak se zlepšila í nezávislost a lepší komunikace s vidícími. Jak uvádějí respondenti, vodicí pes je v jejich životě důležitým prostředníkem při navazování kontaktů s lidmi. Všichni dotazovaní uvedli, že se s nimi daleko častěji někdo zastaví na ulici, aby jim pochválil jejich čtyřnohého pomocníka. 30

4.3 Závěr šetření Osoby s vodicím psem jsou nezávislejší a samostatnější. Při pohybu se stává chůze se psem rychlejší, než je tomu při chůzi pouze s bílou holí. Lidé s vodicími psi si jsou bližší a navazují prostřednictvím svých čtyřnohých pomocníků nová přátelství. Lidé na ulici mnohem více oslovují dvojici člověk a pes. Po příchodu vodicího psa do rodiny se stává život nevidomých bohatější. Nevidomý člověk tak získá pocit určité zodpovědnos-ti, že se může starat o někoho, kdo je mu velmi blízký.

Lidé, kteří se zúčastnili výzkumu, si již život bez vodicího psa nedokáží představit. Vodicí pes jim dává jistotu a lásku po celý den. Všichni dotazovaní vědí, že když budou potřebovat pomoci, jejich pomocník jim bude vždy na blízku. Na základě výzkumu můžeme říci, že teze platí. Podle rozhovorů s dotazovanými můžeme říci, že je vodicí pes důležitou součástí života lidí se zrakovým handicapem. V mnoha případech jim usnadňuje život. Pokud u dvojice dojde k dokonalé souhře, vodicí pes dává najevo nevidomému vděčnost, přítulnost a oddanost.

31

Závěr Člověk se zrakovým handicapem se často neobejde bez cizí pomoci. Její přijetí může být ale pro mnoho těchto osob velmi obtížné. Vodicí pes tak může do určité míry velice usnadnit život nevidomého člověka a zajistit mu soběstačnost a samostatnost. Nevidomý tak získá nového společníka pro život, který mu jej velmi rád obohatí zvláště svojí vděčností, a pokud vztah mezi nimi funguje nejen po stránce pracovní, ale i po stránce vzájemné důvěry a tolerance, působí pes specifickým způsobem na psychiku nevidomého a výrazně ji ovlivňuje. Proto je velice důležité, aby stále existovaly organizace, kterým není život nevidomých i jinak postižených lidí lhostejný, a maximálně se jim snažili jejich život usnadnit. Podobně mohou pomoci i lidé, kteří se v této oblasti nepohybují, a to třeba pouze svým pochopením, malou pomocí na cestě nebo příjemným slovem. Tím vším lze usnadnit život lidí s nejrůznějšími handicapy. Cílem práce bylo dokázat, jak velkým přínosem je pro nevidomého člověka vodicí pes a jakým způsobem právě on změnil život zrakově postižených.

32

Resumé Název bakalářské práce: Vodicí pes jako faktor zvýšení kvality života zrakově postižených Práce se zabývá vztahem nevidomého a vodicího psa. Nejčastějším motivem pořídit si vodicího psa je touha získat společníka, přítele a hlavně pomocníka. Ačkoliv vlastnictví vodicího psa poskytuje hlavně výhody zlepšení mobility člověka a pomoc při orientaci, hlavním cílem a odměnou je přátelství samo. Bakalářská práce je členěna do čtyř kapitol První část je zaměřena na definici zrakového postižení, socializaci a sociální interakci, rozvoj vnímání. Druhá část je zaměřena na rozvoj pohybu a prostorovou orientaci zrakově postižených jedinců. Třetí část se zabývá problematikou vodicích psů (od narození, výcviku až po předání vodicího psa zrakově postiženému), historií. Poslední kapitola je praktická část. Cílem této kapitoly je zjistit, k jakým změnám dochází v socializaci zrakově postižených osob od získání vodicího psa a zda vodicí pes usnadňuje těmto osobám samostatnost a vlastní proces sociální interakce. Práce poskytuje čtenáři pouze základní informace o rozsáhlé problematice, se kterou se stále častěji setkáváme.

Title of thesis: Guide-dog as a factor of increasing the quality of life of the visually impaired people. This thesis is engaged in a relation of visually impaired person and a guide dog. The most frequent motivation to get a guide dog is a craving tor have some companion, a friend and maily a helper. Though a holding of guide dog first of all afford an amelioration of visually impaired´s mobility and helping with orientation, friendship is the principal aim and gratuity. This thesis is divided into the four chapters. The first part concern a definiton of the visual disablement, socialization, social interaction and development of perception. The second part concern a development of movement and three-dimensional orientation of visually impaireds. The third part concern questions of the guide dogs (from their nascencies and training to delivering a guide dog to the visually impaired person). The last chapter is a practical part. It discovers modifications in socialization visually impaired 33

people since they are accompanied by guide dogs and a question if a guide dog can make an independence easier and whole process of social interaction to visually impaireds. This thesis offers to readers only basic informations to this wide topic which we meet more often.

34

Seznam použité literatury a internetových odkazů HAMADOVÁ, P.; KVĚTOŇOVÁ, L.; NOVÁKOVÁ, Z: Oftalmopedie. Brno: Paido, 2007. ISBN 97880731591

KEBLOVÁ, A. Hmat u zrakově postižených. Praha: Septima, 1999.ISBN 8072160850

KEBLOVÁ, A. Integrované vzdělávání dětí se zrakovým postižením. Praha: Septima, 1996. ISBN 8072160516

TRHLÍK, M. Kurz POSP, Brno: Speciální škola pro zrakově postižené žáky, 2002.

WIENER, P. Prostorová orientace zrakově postižených. Druhé vydání. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 1998.

Internetové odkazy Aspi. Zákony na webu [online]. c2008. [cit 12. června 2008]. Dostupné z: .

Klub držitelů vodicích psů 2006a. Z historie výcviku vodicích psů u nás [online]. c2006. [cit 12. února 2008]. Dostupné z: .

Klub držitelů vodicích psů 2006b [online]. Z historie výcviku vodicích psů na svět [online]. c2006. [cit 12. února 2008]. Dostupné z:.

KVĚTOŇOVÁ-ŠVECOVÁ, L. Oftalmopedie [online]. Brno [2001].[cit. 20. Listopadu 2007]. Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, Masarykova univerzita v Brně. Autorizovaným přístupem dostupné 35

na:. Podle vydání: upravené, Brno: Paido, 2000.

Mezilidské vztahy [online]. [cit 12. června 2008]. Dostupné z: .

Pes pomůže. Vodicí pes [online]. c2005. [cit 21. března 2008]. Dostupné z: .

Pes pro tebe. O nás [online]. [cit 21. března 2008]. Dostupné z: .

PRŮCHA J.; WALTEROVÁ, E.; MAREŠ, J. Pedagogický slovník [online]. Brno [2002]. [cit. 20. Listopadu 2007]. Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, Masarykova univerzita v Brně. Autorizovaným přístupem dostupné na:. Podle vydání Praha: Portál, 1995. ISBN 80-7178-029-4.

ŘEHULKA, E. Úvod do studia psychologie [online]. Brno [2002].[cit. 20. Listopadu 2007]. Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, Masarykova univerzita v Brně. Autorizovaným přístupem dostupné na:. Podle vydání: Vydání 2. upravené, Brno: Paido, 1997.

Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých [online]. c2002 – 2007. [cit 21. března 2008]. Dostupné z: .

Škola pro výcvik vodicích psů pro nevidomé. Úvodem [online]. [cit 12. února 2008]. Dostupné z: .

VÍTKOVÁ, Marie (ed.): Integrativní speciální pedagogika [online]. Brno [2007]. [cit. 20. Listopadu 2007]. Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, Masary-

36

kova univerzita v Brně. Autorizovaným přístupem dostupné na:
37