VOŠ, OA a SOU Technické Chotěboř Na Valech 690, Chotěboř
Praxe z informační technologií – 2. ročník 2. Světová válka.
Datum vypracování: 6. října 2014
Zpracovala: Nikola Pešková
Obsah 1.1 1.2 2 2.1
Příčiny ...................................................................................... 3 První období války (1. 9. 1939 - 21. 6. 1941) ............................. 5 Druhé období války (22. 6. 1941 - 18. 11. 1942) ....................... 7 Třetí období války (19. 11. 1942 - 31. 12. 1943) ...................... 10
-2-
Nikola Pešková, 2.A Druhá světová válka
1.1 Příčiny Druhá světová válka byla největším ozbrojeným konfliktem v lidských dějinách a mimořádně významnou událostí XX. století. Měla daleko sáhlé důsledky a promítla se do všech oblastí života společnosti. Barbarský, agresivní fašismus vystavil hrozbě zničení nejzákladnější hodnoty lidské civilizace. Jedině díky mohutné protifašistické koalici, jejíž hlavní silou byl Sovětský svaz, se podařilo odvrátit hrozící nebezpečí a zachránit národy světa před novodobým otroctvím. Druhá světová válka vznikla uvnitř kapitalistického světa v důsledku prudkého zostření rozporů mezi nerovnoměrně se rozvíjejícími kapitalistickými zeměmi. Úloha bezprostředního podněcovatele a útočníka připadla nejreakčnějším státům tehdejšího světa nacistickému Německu, fašistické Itálii a militaristickému Japonsku. Obrázek 1 - Pochodující Válka se rozvíjela v odlišných, kvalitavojsko tivně nových historických podmínkách. Nejdůležitější z nich byl vznik a existence Sovětského svazu. Hlavním a určujícím rozporem epochy zahájené vítězství Velké říjnové socialistické revoluce byl rozpor mezi dvěma protikladnými společenskými soustavami kapitalismem a socialismem. Proto oba soupeřící imperialistické bloky (Velká Británie, Franci a Spojené státy americké Německo, Itálie a Japonsko), byl přes závažné rozpory, jež je rozdělovaly, jednotné v úsilí zničit Sovětský svaz, zastavit revoluční proces a obnovit neomezenou moc kapitálu ve světě. Zatímco Francie a Velká Británie představovaly buržoazně demokratické společenské zřízení, patřily fašistické mocnosti, především nacistické Německo, k nejreakčnějším, nejšovinističtějším státům tehdejšího světa. Svou dobyvačnou politikou, vážnou a reálnou hrozbou pro světovou kulturu a civilizaci, vytvořili fašisté další závažný protiklad tehdejší doby rozpor mezi nezávislostí, základními právy a demokratickými výsadami lidí na jedné straně a mezi fašistickou tyranií a novodobým barbarstvím na straně druhé. V letech předcházejících druhé světové válce existovaly reálné možnosti zachránit světový mír. Objektivní možnost semknout mírumilovné síly v mezinárodním měřítku a zabránit fašistické rozpínavosti a světové válce zmařila politika vládnoucích kruhů Velké Británie, Francie a Spojených států, jež se vyznačovala úsilím usměrnit fašistickou agresi proti SSSR, a to i za cenu -3-
porobení četných národů a států Evropy i dalších světadílů. Kulminačním bodem této politiky byla mnichovská dohoda čtyř mocností, jež vydala Československo na pospas hitlerovské zvůli a fakticky otevřela cestu světovému válečnému konfliktu. Všechny pokusy Sovětského svazu prosadit politiku kolektivní bezpečnosti a vytvořit pevnou hráz proti další fašistické agresi zmařila mnichovanská politika západních mocností. Válka vypukla l. září l939. Fašistické mocnosti Německo, Itálie, Japonsko a jejich spojenci vedly od počátku do konce dobyvačnou, nespravedlivou válku. Velká Británie a Francie, jež vstoupily po přepadení Polska do války, nepodnikly žádná účinná opatření, jimiž by zastavily fašistickou agresi. Vedly tzv. podivnou válku, jež byla pokračováním mnichovské politiky. Druhá světová válka tedy začala z obou válčících stran, neboť obě strany v ní prosazovaly jedině své zájmy. Mezikapitalistické rozpory se ukázaly bezprostředně silnějšími a nedovolily vytvořit jednotnou protisovětskou frontu. Sovětský svaz zatím zůstal mimo válečný konflikt. Významnou měrou k tomu přispěla jeho zahraniční politika, rostoucí hospodářská a vojenská síla, jakož i podpora mezinárodního komunistického a dělnického hnutí a sympatie světové demokratické veřejnosti. Z hlediska států, jež se staly obětí fašistické agrese, však byla válka v celém svém průběhu válkou spravedlivou a osvobozeneckou. Bylo tomu tak především proto, že boj porobených národů proti fašistickým útočníkům a okupantům nebyl pokračováním antisovětské politiky buržoazních vlád těchto zemí, nýbrž národně osvobozeneckým, antifaObrázek 2 – Střední bojový tank šistickým hnutím lidu. Pro druhou světovou válku bylo charakteristické, že se jí účastnily lidové masy, které nejenže nezůstaly pasivními vykonavateli vůle svých vlád, nýbrž svým aktivním a cílevědomým bojem proti fašismu se zasloužily o jeho revoluční a demokratické vyústění. Na porážce a zničení světového fašismu musely mít od počátku životní zájem nejen Sovětský svaz, mezinárodní dělnická třída a porobené národy, nýbrž všechny pokrokové složky a demokratická veřejnost celého světa. Tato skutečnost byla též rozhodující pro sjednocení národů a států bojujících proti fašistické agresi. Když 22. června l9l4 nacistické Německo přepadlo Sovětský svaz, začala Velká vlastenecká válka sovětského lidu a jeho armády. Na pole druhé světové války vstoupila mohutná materiální a duchovní síla, jež byla schopna nejen odolávat náporu hitlerovských armád, ale nakonec je i porazit. -4-
Nikola Pešková, 2.A Do popředí se tak dostal nesmiřitelný boj dvou protikladných společenských systémů kapitalismu a socialismu. Velká vlastenecká válka Sovětského svazu proti nacistickému Německu byla hlavní a podstatnou částí druhé světové války. Z hlediska svých cílů byla nesporně nejpokrokovější a nejspravedlivější válkou válkou na obranu socialistické vlasti, země, jež byla základnou a oporou světových revolučních sil. Rozhodující oddíl na porážce světového fašismu měl tedy Sovětský svaz. Dokázal zmobilizovat potřebné materiální a psychické zdroje země, učinil přítrž fašistické rozpínavosti a přivodil zásadní zvrat v celém průběhu druhé světové války. Odrazil počáteční nápor fašistických spojenců a ve vítězných bitvách u Moskvy, Stalingradu a Kurska vytvořil základní předpoklady nejen k vyhnání vetřelců ze své země, nýbrž i k osvobození porobených národů Evropy a Asie a k dovršení porážky nacistického Německa a militaristického Japonska. Také Velká Británie a Spojené státy americké, které vstoupily do války po japonském útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941, se zasloužily o porážku fašistického bloku. Druhá světová válka měla mimořádný historický význam a její důsledky se dalekosáhle promítly do poválečného období. Fašistický blok, který byl nejreakčnější a nejútočnější částí, byl rozhodně poražen. Sféra nadvlády kapitalismu se podstatně zmenšila, přičemž došlo k zostření jeho všeobecné krize. Vítězství pokrokových, demokratických a mírových sil urychlilo světový revoluční proces. Sovětský svaz vyšel z války posílen, a to s velkou mezinárodní autoritou a prestiží. V četných zemích Evropy a Asie vznikly příznivé podmínky pro vítězství socialistické revoluce. Tento vývoj se stal mocným impulsem pro rozvoj třídního boje proletariátu v kapitalistických zemích a pro růst komunistických idejí ve světě. To vše ovlivnilo též bouřlivý rozmach národně osvobozeneckého boje národů všech kontinentů, jenž vyústil v rozpad koloniálního systému. A v neposlední řadě vznikly také nové, nesrovnatelně příznivější podmínky pro řešení nejpalčivějšího problému současnosti udržení míru na naší planetě.
1.2 První období války (1. 9. 1939 - 21. 6. 1941) První období druhé světové války začalo 1. září 1939 přepadením Polska hitlerovským Německem. Velká Británie a Francie, které se zavázaly poskytnout Polsku vojenskou a materiální pomoc, vyhlásily 3. září Německu válku. Svůj slib však nesplnily a ponechaly svého spojence napospas fašistické agresi. Cílem této imperialistické politiky bylo pokusit se na účet Polska o vyrovnání s Hitlerem a zaměřit jeho expanzi dále na východ, proti Sovětskému svazu. -5-
Polské tažení mělo za těchto okolností jednoznačný průběh. Nedostatečně vyzbrojená polská armáda nebyla schopna odolat drtivému náporu hitlerovských vojsk. Buržoazně statkářské Polsko bylo nakonec poraženo a jeho lid vystaven zvůli nacistických okupantů. Zatímco vlády Velké Británie a Francie pokračovaly ve své politice, využil Hitler několikaměsíčního období relativního klidu k přípravě dalších válečných tažení. V dubnu 1940 přepadla jeho vojska Dánsko a Norsko. O měsíc později začalo západní tažení. Francie a Velká Británie se staly bezprostředním cílem nacistické agrese. Francie a s ní i Holandsko, Belgie a Lucembursko byly poraženy a Velká Británie se octla pod hrozbou nacistické invaze. Německo a Itálie, která 10. června 1940 zahájila válečné operace proti Francii a Velké Británii, ovládly téměř celou kontinentální Evropu. Před útokem proti Sovětskému svazu se Německo pokusilo vyřadit z války Velkou Británii. Hitler nejprve nabídl Anglii mírové vyrovnání, ale nový Churchillův kabinet, který nekompromisně hájil zájmy britského impéria, tuto nabídku odmítl. Německo tedy zahájilo přípravy k invazi. Její předehrou byla letecká bitva o Británii, ve které však Německo uspělo a bylo donuceno odložit invazi na jaro 1941. V Hitlerově válečné strategii začala převažovat idea východního tažení. Ukázalo se totiž, že Sovětský svaz je vedle Spojených států rozhodující silou, na kterou Velká Británie spoléhala ve válce s Německem. Proto se porážka definitivního pádu britské říše. V druhé polovině roku 1940 přenesla Itálie válečné operace na africký kontinent. Britům se po velkých územních ztrátách podařilo italský postup dočasně zastavit a do jara 1941 vyhnala britská vojska Italy z Britského a Italského Somálska, Keni, Britsko-egyptského Súdánu, Etiopie a Eritreje a pronikla hluboko do Libye. V říjnu 1940 dal Mussolini pokyn k útoku proti Řecku. Jeho vojska však utrpěla nečekanou porážku a byla zatlačena slabou řeckou armádou hluboko do nitra Albánie. Ztráty utrpělo také italské námořnictvo a Itálie se octla plně ve vleku Německa. Spojená německo-italská vojska přešla koncem března 1941 do útoku a v několika týdnech zahnala Brity zpět k egyptským hranicím. Německo se začalo připravovat k přepadení Sovětského svazu. V září 1940 zpevnilo agresivní svazek s Itálií a Japonskem paktem tří mocností, ke kterému se postupně připojila řada satelitních států. Bezprostřední předehrou války proti Sovětskému svazu bylo balkánské tažení, které začalo v dubnu 1941 a skončilo hladkou porážkou Řecka, Jugoslávie a ovládnutím Kréty. Na Dálném východě mezitím pokračovala japonská vojska v obsazování středních a jižních oblastí Číny. Po porážkách západoevropských mocností -6-
Nikola Pešková, 2.A se těžiště válečné strategie militaristického Japonska přesunulo do rozsáhlých oblastí jihovýchodní Asie a Tichomoří. Tím se dostávaly do popředí japonsko-americké a japonsko-britské rozpory. V porobených zemích Evropy a Asie se rozvíjelo protifašistické hnutí odporu. Zatímco jeho buržoazní složka se orientovala na západní mocnosti, odboj vedený komunistickými stranami spoléhal na revoluční síly ve světě, jejichž oporou byl Sovětský svaz. Národně osvobozenecké hnutí vnášelo do imperialistického charakteru války prvky spravedlivého boje proti fašismu. Sovětský svaz, který zůstával stranou válečného konfliktu, musel činit rozhodná opatření, aby čelil hrozbě imperialistické intervence. Proto soustavně upevňoval svou ekonomickou a vojenskou sílu, která byla základem jeho obranyschopnosti. Velký význam mělo i posunutí hranic sovětského státu dále na západ, do oblastí, které po Říjnové revoluci imperialisté odtrhli od sovětského Ruska. 17. září vstoupila Rudá armáda a území západní Ukrajiny a Běloruska. Cílem tohoto osvobozeneckého tažení bylo zabránit dalšímu rozšíření fašistické agrese na východ a ochránit životy a majetek bratrského ukrajinského a běloruského lidu. V listopadu 1939 vyprovokovalo Finsko ozbrojený konflikt. Rudá armáda však do poloviny března 1940 Finy porazila a zmařila tak dalekosáhlé protisovětské plány vládnoucích kruhů Velké Británie a Francie. Současně tím posílila i obranu Leningradu a důležitých komunikací vedoucích k Murmansku. Sovětský svaz zůstával oporou i nadějí porobených národů, neboť byl nejvážnější překážkou hitlerovského Německa na cestě za světovládou. Proto se nacistická válečná strategie obrátila na podzim 1940 definitivně na východ, aby porážkou Sovětského svazu vytvořila rozhodující předpoklady ke konečnému vítězství.
2
Druhé období války (22. 6. 1941 - 18. 11. 1942)
Druhé období války se vyznačovalo událostmi, které přinesly zásadní změnu v poměru sil ve prospěch antifašistické koalice a rozhodující obrat v celém válečném dění. Tento přelom začal úspěšným protiútokem Sovětské armády u Stalingradu. Obrázek 3 - Technika Bitva u Stalingradu podlomila síly a bojovou morálku. Její stín dolehl na široké vrstvy německého obyvatelstva a citelně zasáhl i sebevědomí nacistických pohlavárů. Nepříznivý ohlas vyvolala -7-
německá porážka v satelitních zemích. Obrat na sovětsko-německé frontě přiměl Turecké, Portugalsko, Švédsko a další neutrální státy, aby revidovaly svou politiku vůči Německu. Rudá armáda se chopila strategické iniciativy a přešla ke generální ofenzívě na obrovské frontě od Leningradu až k předhůří Kavkazu. Ukázalo se, že SSSR je schopen sám bez cizí pomoci vyhnat okupanty ze své země a přinést svobodu též porobeným národům Evropy. Tato perspektiva nesmírně povzbudila pokrokové a demokratické síly ve světě. Protifašistické hnutí odporu vstoupilo do nové etapy a zanedlouho se rozvinulo ve skutečnou třetí frontu v týlu hitlerovských vojsk. Stalingrad stmelil protifašistickou koalici a vytvořil předpoklady k těsnější spolupráci mezi SSSR, USA a Velkou Británií. V létě 1943 se Hitler pokusil vrátit nepříznivý vývoj na sovětskoněmecké frontě útokem v kurském výběžku. Tato ofenzíva měla strhnout strategickou iniciativu do rukou fašistických vojsk, zapudit chmurnou perspektivu prohrané války, povzbudit německý národ a podchytit spojence, kteří stále častěji vyhledávali cesty, jak se vymanit z německého područí. Bitva u Kurska však skončila další velkou porážkou Německa a jeho ozbrojených sil, které definitivně vyčerpaly všechny možnosti přejít do útoku ve strategickém měřítku. Dovršil se zásadní přelom ve vývoji druhé světové války, který měl svůj počátek v bitvě u Moskvy a rozhodující mezník v bitvě u Stalingradu. Porážka v bitvě u Kurska se stala předzvěstí nevyhnutelné porážky a konečného pádu nacistické třetí říše. Strategická iniciativa zůstala již natrvalo v rukou Sovětské armády, což příznivě ovlivnilo situaci na všech ostatních válčištích. Povznesla se i spolupráce mezi zeměmi protifašistické koalice, zejména mezi SSSR, USA a Velkou Británií. Dokladem toho byla moskevská konference ministrů zahraničních věcí a teheránská konference, na níž se poprvé sešli J. V. Stalin, F. D. Roosevelt a W. S. Churchill. Přijatá usnesení vyjadřovala pevné odhodlání všech tří zemí vést společný boj až do úplné kapitulace nepřítele a vytvořit záruky mírového života v poválečném světě. Důležitý byl i závazek USA a Velké Británie, že nejpozději do počátku května 1944 otevřou druhou frontu v západní Evropě. Již koncem října 1942 přešla britská armáda do protiútoku u El Alameinu. Operace se rozvinula v několikaměsíční pronásledování německoitalských vojsk, která ustupovala podél pobřeží Středozemního moře až k hranicím Tuniska. Počátkem listopadu 1942 se spojenecká armáda vylodila v Casablance, Oranu a Alžíru. Obsadila během necelých tří týdnů Maroko a Alžírsko a zahájila postup směrem k Bizertě a Tunisu vstříc britské armádě. Fašistická vojska se octla v beznadějné situaci. Bránila se však až do poloviny května 1943, kdy byla nucena složit zbraně. -8-
Nikola Pešková, 2.A Válka v severní Africe, trvající takřka tři roky, skončila. Itálie, která snila o obnovení staré římské říše, byla poražena. Německo si zatím udrželo vládu nad Řeckem a navíc v listopadu 1942 okupovalo část Francie, ale ve Středomoří už nemohlo pomýšlet na nic jiného, než na obranu. Své pozice neudržela v této důležité oblasti ani tradiční středomořská velmoc Francie. Postarali se o to do značné míry její západní spojenci Britové a Američané, které přitahovala nejen nafta Blízkého a Středního východu, nýbrž i Maroko, Alžírsko a Tunisko. Britská středomořská strategie byla korunována výrazným úspěchem, oslabovala ho však přítomnost a vzrůstající vliv silného amerického partnera. V lednu 1943 na konferenci v Casablance rozhodli Churchill a Roosevelt o vylodění svých vojsk v Itálii. Tento krok, znamenající další odložení slibované invaze do západní Evropy, sledoval především britský zájem proniknout nejkratší cestou na Balkán a do střední Evropy a ovládnout tyto oblasti dříve, než tam vstoupí Rudá armáda. V červenci 1943 se vojska západních spojenců vylodila na Sicílii a během jednoho měsíce ji obsadila. Počátkem září se pak přepravila na Apeninský poloostrov. Mussoliniho fašistický režim tuto katastrofu nepřežil a zhroutil se. Nová Badogliova vláda podepsala příměří a zastavila válečné operace italských ozbrojených sil. Německo také ztratilo svého prvního a největšího spojence fašistická osa Berlín-Řím se rozpadla. Postup spojeneckých vojsk v Itálii se po počátečních úspěších značně zpomalil a na podzim 1943 se na dlouhé měsíce úplně zastavil. Překážkou v cestě na Řím a dále na sever země bylo zejména Monte Cassino. Sílilo protifašistické hnutí odporu, které zasazovalo citelné rány nepříteli a zároveň důrazně vyzvedalo do popředí požadavek důsledné demokratizace osvobozeného státu. Souběžně s pozemními operacemi se rozvíjela i letecká válka. Britské a americké letectvo ovládlo vzdušný prostor nad nepřátelským územím a zvýšilo údernost svých náletů na cíle v Německu a okupovaných zemích Evropy. K výraznému obratu ve prospěch Spojenců došlo i ve válce na moři. Hrozivé ztráty spojeneckého loďstva se snižovaly a prudce vzrůstala výroba obchodních i válečných lodí. Po ovládnutí severní Afriky, Sicílie a jižní Itálie se Středozemní moře stalo britsko-americkou doménou. Boje s německými ponorkami v Atlantiku však pokračovaly se značnou intenzitou, i když i zde přešla iniciativa do spojeneckých rukou. Také na asijském a tichomořském válčišti došlo v průběhu roku 1943 k podstatným změnám. Japonsko vyčerpalo své útočné možnosti a převážně se soustředilo na obranu a upevnění svého rozsáhlého panství. Po obratu na sovětsko-německé frontě muselo opustit i plány na obsazení sovětského Dálného východu. -9-
Americké a britské ozbrojené síly, které díky urychlené výrobě letadlových lodí získaly převahu na moři i ve vzduchu, nevyužily všech možností, aby zasadily Japoncům rozhodnější úder. Pozemní vojska měla jen minimální ztráty a spolu s výkonným letectvem a loďstvem zůstávala i nadále značnou silou. Rozvíjela útočné akce v Číně a odrazila několik spojeneckých protiútoků v Barmě. Proti japonským okupantům se však v Číně, Koreji, Vietnamu, Barmě a na Filipínách zvedala vlna národně osvobozeneckého boje, která měla výrazný protifašistický a protiimperialistický ráz.
2.1 Třetí období války (19. 11. 1942 - 31. 12. 1943) Ve třetím období války pokračoval výrazný růst ekonomické a vojenské síly antifašistické koalice, vystupňovala se mohutnost a účinnost úderů Sovětské armády a rozvinula se bojová činnost západních spojenců v Evropě. Nacistické Německo, zbaveno postupně svých spojenců, sevřeno v železném kruhu spojeneckých vojsk, prožívalo hlubokou krizi. Fašistická vojska byla poražena a musela bezpodmínečně kapitulovat. Protifašistická koalice slavila historické vítězství. Porobené národy a státy Evropy byly osvobozeny z fašistického zajetí a stanuly na prahu mírového vývoje. Devátý květen 1945 Den vítězství nad hitlerovským Německem byl tečkou za šestiletou válkou v Evropě. Hlavní události určující výsledek celé války probíhaly i v závěrečné etapě na sovětsko-německé frontě. Sovětská armáda prolomila blokádu Leningradu, trvající plných 900 dní, osvobodila Ukrajinu, Krym, Bělorusko a pronikla do předhůří Karpat, odkud se jí otevírala cesta na Balkán, do Československa a Polska. Porazila finskou armádu a přinutila Mannerheimovo Finsko podepsat příměří, vystoupit z fašistického bloku a vyhlásit Německu válku. Do konce roku 1944 byly obnoveny hranice Sovětského svazu po celé délce od Barentsova až k Černému moři. Poté přenesla Sovětská armáda válečné akce na území Německa. Pronikla i do Rumunska, Bulharska, Polska, Československa, Maďarska, Jugoslávie, Rakouska a Norska a zahájila svou osvobozeneckou misi. Vítězný postup sovětských vojsk v létě 1944 povzbudil antifašistické síly v Rumunsku a Bulharsku k povstání, které vyústilo v politické změny ve vnitřním uspořádání obou států. Obě země se vymanily z nacistického područí, připojily se k antifašistické koalici a jejich ozbrojené síly zasáhly po boku Sovětské armády aktivně do závěrečných válečných operací. V téže době vypuklo na Slovensku Slovenské národní povstání. Bylo to nejen jedno z největších ozbrojených vystoupení evropského protifašistického hnutí odporu, ale znamenalo i počátek národní a demokratické revoluce v Československu. Karpatsko-dukelská operace, zahájená počátkem září 1944 -10-
Nikola Pešková, 2.A na pomoc Slovensku, otevřela Sovětské armádě a 1. čs. armádnímu sboru v SSSR cestu k postupnému osvobozování ČSR. Rychlý spád událostí na Balkáně přinutil německé velení, aby již od podzimu 1944 začalo stahovat svá vojska též z Řecka a Albánie. Ve všech zemích střední a jihovýchodní Evropy vrcholil revoluční proces vzniku lidově demokratických států. V čele tohoto hnutí stála dělnická třída, která byla nejaktivnější silou v boji proti fašismu a sdružila kolem se beširoké vrstvy pracujícího lidu. Vyloděním amerických a britských vojsk v červnu 1944 v Normandii byla konečně otevřena druhá fronta v západní Evropě. Bylo to v době, kdy Sovětská armáda už pevně držela strategickou iniciativu ve svých rukou a projevila schopnost vypořádat se s fašisObrázek 4 – Vylodění v Nor- tickými vetřelci vlastními silami. Avšak i mandii za těchto okolností mělo otevření fronty v západní USA Evropě velký význam, neboť urychlilo porážku hit- Nacistické Spojené království lerovského Německa a přiblížilo konec války v Ev- Německo Kanada ropě. Francouzi Invazní vojska si rychle razila cestu do nitra Polsko Francie a Belgie. Koncem srpna se však jejich poAustrálie stup značně zpomalil. V září však utrpěla porážku Belgie u Arnheimu, čímž ztroskotal pokus spojeneckého Nový Zéland velení překročit Rýn, zmocnit se Holandska a oteNizozemsko vřít si cestu na Berlín. V polovině prosince přešla Norsko nacistická vojska dokonce do protiútoku v ArdeČeskoslovensko nách a Alsasku. Ukázalo se však, že nemá dostaTabulka 1 - Spojenci tek sil, aby odvrátil blížící se pád třetí říše. Spojenecká vojska stabilizovala situaci a na jaře 1945 již pronikala v širokých proudech do nitra Německa, aniž by narážela na rozhodnější odpor nepřítele. V polovině roku 1944 spojenci prolomili hitlerovskou obranu u Monte Cassina, zmocnili se Říma a za pomoci italských antifašistů postoupili až do předhůří Alp. Zde probíhala partyzánská válka, jež nakonec přerostla ve všelidové povstání. 2. května 1945 německá armáda v Itálii kapitulovala1.
1
Typ ukončení boje kdy jedna ze stran „složí zbraně“
-11-
Od léta 1944 vrcholil strategický útok britského a amerického letectva proti Německu. Také v Atlantiku, ale i v Severním a Baltském moři byla postupně ochromena aktivita německého ponorkového i hladinového loďstva. V únoru 1945 se v Jaltě na Krymu sešla konference šéfů vlád SSSR, USA a Velké Británie. Zabývala se hlavními problémy závěrečné fáze války a poválečného uspořádání Evropy a světa. Přispěla k upevnění spojenecké jednoty a dovršení vítězství protifašistické koalice nad světovým fašismem. Válečná strategie USA a Velké Británie směřovala nejen k porážce německých a japonských konkurentů, nýbrž i k podstatnému oslabení Sovětského svazu a zastavení světového revolučního procesu. Rostoucí síla, mezinárodní autorita a prestiž země Sovětů a rozmach revolučního a demokratického hnutí ve světě však zmařily pokus mezinárodního imperialismu obnovit světový monopol své moci. Německo bylo rozděNástup Sovětské armády na Visle a Odře leno na dvě izolované čásv lednu a únoru 1945 a mohutná berlínská ti. Padly všechny naděje operace zahájená v polovině dubna přinesly nacistů a jejich ochránců konečné rozhodnutí. Koncem dubna pronikla na zvrat ve válce. Agónii sovětská vojska k Labi, kde se spojila s potřetí říše Dokumentovala stupujícími armádami západních spojenců. Hitlerova sebevražda a pád Berlína. Pražská operace Sovětské armády zahájená 6. května na pomoc Květnovému povstání českého lidu pak dovršila nejen osvobození Československa, nýbrž i druhou světovou válku v Evropě 9. května vešla v platnost kapitulační listina. Německo hlavní úderná síla fašistické Osy bylo poraženo. Čtvrté období války přineslo podPadlí vojáci: Padlí vojáci: statné změny i na asijském a tichomořpřes 14 milionů přes 8 milionů Civilní oběti: Civilní oběti: ském válčišti. Spojenci zde získali výrazpřes 36 milionů přes 4 miliony nou převahu a přešli do protiútoku. MiliCelkové ztráty: Celkové ztráty: taristické Japonsko se sice převážně oripřes 50 milionů přes 12 milionů entovalo na obranu a upevnění dobytých pozic, ale nemělo dostatek sil a prostředku, aby dostatečně pokrylo všechny strategické směry. Jeho válečné námořnictvo utrpělo v několika námořních bitvách drtivou porážku, což mělo negativní vliv na obranyschopnost pozemní armády. Spojenecké velení rozvíjelo útočné akce ve středním a jihozápadním Tichomoří. Jeho armády úspěšně pronikly podél pobřeží Nové Guineje, přes Moluky na Filipíny a z Gilbertových ostrovů přes Marshallovy ostrovy, Karolíny a Mariany na Iwošimu a Okinawu, odkud již vážně ohrožovaly japonskou metropoli. Na jaře 1945 byli vyhnáni japonští okupanti ze země2. Tabulka 2 – Padlí vojáci
2
Zdroj: wikipedia.org
-12-
