MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra psychologie
Bakalářská práce obor psychologie
Vliv délky sekvence podnětů ze stejné významové kategorie na sémantické nasycení
Vypracoval: Radek Novák
Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Šipula
Brno 2010
Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedl v seznamu literatury. _____________________________
Chtěl bych poděkovat Jakubovi Obrovi, za technickou podporu v podobě napsání několika programů na míru, které mi pomohli si včas ujasnit, slepé uličky výzkumu. Dále si mé díky zaslouží Petr Veselý, za ochotu napsat a podle požadavků upravovat program pro empirickou část a také za použití svých analytických dovedností na, pro něj neznámou, oblast psychologie. V neposlední řadě bych chtěl poděkovat vedoucímu práce Mgr. Miroslavu Šipulovi za cenné rady ke všem variantám experimentu, se kterými jsem přišel a za konstruktivní připomínky, které pomohly celkové čitelnosti textu.
Obsah 1. Úvod 2. Teoretická část 2.1 Jazyk 2.1.1. Rozpoznávání písmen a slov 2.1.2. Teorie významu 2.1.3. Organizace sémantické paměti 2.1.4. Shrnutí 2.2 Teorie útlumu 2.3 Nasycení v konekcionistickém modelu 2.4 Revize studií 2.4.1. Subjektivní popis změny významu 2.4.2. Sémantický diferenciál 2.4.3. Počet vyvolaných asociací 2.4.4. Běžnost asociací 2.4.5. Učení se párovým asociacím 2.4.6. Čas nalezení slova 2.4.7. Rychlost sčítání čísel 2.4.8. Rozhodnutí o synonymitě 2.4.9. Galvanický odpor kůže 2.4.10. Úloha detekce slova 2.4.11. Test příslušnosti ke kategorii 2.4.12. Lexikální nejednoznačnost 2.4.13. Kognitivní evokované potenciály 2.4.14. Shrnutí 3. Empirická část 3.1 Teoretická východiska 3.2 Metoda 3.3 Diskuse 4. Závěr 5. Literatura 6. Přílohy
5 7 7 7 8 9 10 10 11 12 12 13 13 14 14 14 14 15 15 15 16 17 17 17 19 19 19 23 25 26 28
1. Úvod Po rychlém verbálním opakování jednoho libovolného slova lidé zažívají jeho proměnu. Dojem všednosti na okamžik mizí, slovo se stává cizejším, je popisován pocit ztráty významu a mluvčí znejistí, zda stále vyslovuje slovo správně. K zájmu o tento jev mě přivedla vlastní zkušenost, která proběhla přibližně podle popisu prvních vět a dle Sheily Blackové a Leona Jakobovitse jde o běžnou dětskou hru (Black, 2001 a Jakobovits, 1962). Několik příkladů, které jsem nalezl v internetových diskusních skupinách: ...po chvíli sledování jakéhokoliv slova, začne ztrácet svůj význam. Po minutách opakování stejného slova znovu a znovu, začnete zapomínat, že „jeep“ je automobil, navržený k překonávání skalnatého terénu... (Diskusní fórum www.everything2.com) Jako učitelce angličtiny se mi to stává pořád. Minutu pomalu pomáhám skupině prvňáků se slovem jako „motýl“, načež, po asi 100 opravách je to najednou jen zvuk; šum arbitrárně přiřazený k významu. I když na mě tato zkušenost nemá jakýkoliv dopad kromě zvláštního pocitu, pomáhá mi pochopit nesnáz mých studentů tím, že mne postaví do jejich pozice, i když jen na vteřinu či dvě. Kde slovo končí pro mě, tam začíná pro ně, jako stěží víc než jen podivný zvuk – beztvarý tón, který by stejně dobře nemusel znamenat vůbec nic. Jak mé chápání slova postupně uvadá, mým studentům se pomalu zpevňuje. Nakonec, sémantické nasycení je další důkaz, že jazyk není nic zkostnatělého, ale naopak proměnlivá entita, která umí měnit formu, jako led ve vodu v páru. (Schwimmer, 2009) K tomuto efektu může dojít při programování. V počítačových jazycích, slova jako „while“ (pokud), „next“ (další), „last“ (poslední) nebo „else“ (jinak) dostávají nové významy, které dávají smysl pouze v kontextu počítačového jazyka. Stejně tak se zákony anglické gramatiky a interpunkce nepoužívají, takže se tato slova neobjevují ve větách jak bychom očekávali. Důsledek toho všeho mě potkal, když jsem debugoval spletitou while-smyčku v Perlu [pozn. autor příspěvku mluví o opravě kódu v programovacím jazyce]. Četl jsem kód: "while ($x) { $y or last; $z++ and next; …" a vše jsem si říkal nahlas. Najednou jsem ztratil všechno ponětí o významu slova „last“. Vyslovil jsem zvuk experimentálně ústy a posoudil jej jako velmi zvláštní. „Last... last... last...“ Velmi nasální a cizí. Poté jsem zkusil „next“ a nalezl jsem stejnou zvláštnost. Tato příhoda byla extrémně děsivá, ale pocit vyprchal, když jsem přestal pracovat a udělal si přestávku. (Diskusní fórum www.everything2.com)
První citovaný odstavec upozorňuje, že jev není omezen jen na vyslovování nahlas. Proměňuje se i dlouho pozorované slovo a tato varianta efektu byla předmětem první studie na toto téma – Ztráta asociativní síly slov po dlouhé fixaci (Severance, Washburne, 1907). Po dlouhé vizuální fixaci slova je vnímáno jeho postupné rozdělování na slabiky, písmena až „divné značky“ a opět slovo dostává onen pocit „exotičnosti“ (tamtéž). Na tento jev bylo v průběhu posledního století odkazováno mnoha jmény, Jakobovits (1962) uvádí tento vyčerpávající přehled: inhibice, refrakční fáze, mentální únava, úpadek významu, pracovní útlum, kortikální inhibice, adaptace, extinkce, nasycení, reaktivní inhibice, stimulové nasycení, reminiscence, verbální nasycení či verbální transformace. Právě Jakobovits vytvořil pojem sémantické nasycení (semantic satiation), pod kterým dnes nalezneme studie věnované tomuto jevu nejčastěji. Přesto, jak uvidíme dále, není jisté, zda je toto pojmenování oprávněné, jelikož sémantická (významová) podstata tohoto jevu nebyla dosud bezpečně prokázána. Ačkoliv je podstata sémantického nasycení nevyjasněná, jiné formy nasycení se používají v psychoterapii. K léčbě pachatelů sexuálně motivovaných zločinů se používá verbální opakování deviantních myšlenek do chvíle, nežli jsou nasyceny, a poté následuje kognitivní restrukturalizace 5
(Becker, 1990). Nasycení zde má zřejmě vymazat staré vzorce jednání a následné sezení je má nahradit společensky přijatelnějšími. Jiní sémantické nasycení rozšiřují na schopnost rozpoznávání jmen a tváří (Lewis, Ellis, 2000) nebo se jím dokonce pokoušejí vysvětlit, proč písně z hitparád ztrácí popularitu s frekvencí s jakou jsou hrány (Jakobovits, 1962, kapitola VIII). Přestože o efektu pojednávají desítky studií, nenalezl jsem žádné jejich celkové zhodnocení v kognitivně-psychologických ani psycholingvistických monografiích 1. Proto, spíše než hledat v sémantickém nasycení příčinu dalších jevů nebo hledat jeho praktické využití, se jej pokusím začlenit do teorií a modelů známých v kognitivní psychologii a tím mu lépe porozumět. S tímto záměrem navrhuji a realizuji experiment popsaný v empirické části.
1 nejkompletnějšími studiemi tohoto tématu je disertační práce Leona Jakobovitse z roku 1962 a revize dosavadních studií od Esposita a Peltona z roku 1971 6
2. Teoretická část Příklady v úvodu popisují průběh sémantického nasycení jak vypadá v běžné zkušenosti. V teoretické části tyto scénáře rozkládám na pojmy, kterými je vidí psychologie, případně jiné vědy. Vyslovování probíhá jako rozložení slov na hlásky, které jsou následně vytvořeny z fónů (zvuky vytvářené mluvidly). Druhá část, vnímání, se týká případů, kdy je slovo vyslovováno i těch, kde je slovo pouze pasivně vnímáno. Ve znacích (grafémech) a zvucích (fonémech) jsou rozpoznány písmena a hlásky. V nich je rozpoznáno slovo, a to je spojeno s významem. Ten má obyčejně nějaký dopad (představa, emoce atd.). V teoretické části popisuji poznatky věd, které se týkají jednotlivých fází v tomto schématu. Činím tak v blocích o rozpoznávání slov a významů, jejich organizaci v paměti, útlumu a únavě z psychofyziologického pohledu a na závěr shrnuji experimentálních studií o sémantickém nasycení.
2.1 Jazyk Tato kapitola popisuje jakým způsobem jsou slova rozpoznána a spojována s významem. 2.1.1 Rozpoznávání písmen a slov Slova mají denotativní funkci - označujeme jimi předměty nebo jevy naší skutečnosti. Slova mohou být různě abstraktní, jeden pojem může sdružovat více jiných pojmů, být jim nadřazen či označovat jiný vztah. Jejich vlastností je i informace o mluvnické kategorii, nutná pro logické spojování slov ve složitější významové celky, věty. Kromě denotativního má slovo i asociativní význam nazývaný konotace. Ta je, na rozdíl od denotace, založená na osobní zkušenosti. Dříve než můžeme přistoupit ke konotacím a denotacím, musíme slovo rozeznat. Pro pochopení rozpoznávání slov je vhodné je rozložit na nejmenší jednotky, které jsou popsány. U mluvené řeči nazýváme nejmenší zvukovou jednotku rozlišující význam foném. Jedná se o zvuk (fón), který vytvářejí mluvidla při artikulaci. Je možné popsat přímo způsob, jakým je fón vytvářen, jak pracují jazyk, rty a další orgány při jeho vytváření. V psaném projevu jsou fonémy vyjádřeny jedním či více grafémy (písmeny abecedy) 2. Rozpoznání znaků předchází identifikování charakteristik jednotlivých písmen (jsou složena ze svislých či vodorovných čar, oblouků atd.). Podle modelu Pandemonium se při pozorování dosud nerozpoznaného písmena aktivují nejprve tyto jednotlivé charakteristiky. Oblouk v pozorovaném obrazci (zatím nevnímaném jako písmeno) aktivuje oblá písmena „O“ nebo „C“ a utlumí „M“ nebo „I“ (Balota, 1994, s. 306). Další modely jsou kompletnější, popisují, jakým způsobem se ze znaků a zvuků stávají slova a z nich poté významy. Při sémantickém nasycení slova dočasně přestávají vyvolávat významy, proto považuji za důležité popsat přesněji mechanismy, kterými k tomuto rozpoznávání dochází. Forstrův autonomní model hledání (autonomous search model) má dvě fáze, v první je vstupu (např. fonologický) přiřazeno slovo. Tato slova jsou organizována do shluků, ve kterých jsou ta častěji užívaná snáze dostupná3. Odtud poté může být vyhledán jeho význam. (Reeves, Hirsh-Pasek, Golinkoff, 1998). Tento model se může zdát velmi přirozený, ke stejnému slovu mohou vést vizuální, 2 V našich kulturních podmínkách je vytvářena silná vazba mezi fonologickou a ortografickou (psanou) stránkou slov kvůli hlasitému čtení v prvních letech školní docházky. Tato silná vazba má za následek subvokalizaci, tj. během tichého čtení pohybujeme mluvidly podobně, jako kdybychom četli nahlas. 3 Jinak řečeno, slova jsou knihy, shluk je sloupec knih a ty často používané jsou na vrchu. 7
auditivní i sémantické cesty a jeho rozpoznání je podobné vyhledávání v obsahu knihy – postupně, řádek po řádku, hledáme klíčové slovo v obsahu až jej nalezneme společně se stranou, kde se nachází hledané heslo. Sériové modely nevysvětlují několik známých jevů. Při rozhodování, zda následující sled písmen je nebo není slovo, jsou řetězce znaků (např. kjkwln) odmítány rychleji než pseudoslova (např. kohelda), při rozpoznávání tedy pracujeme s nějakým zažitým smyslem pro tvorbu slov. Efekt nadřazenosti slova (popsán níže) dokazuje, že vyhledávání slov neprobíhá postupně po písmenech. A konečně, v modelu není zahrnuta pomoc významu při rozpoznávání slova, nevysvětluje ověřený sémantický priming a tudíž nemůže vysvětlit ani sémantické nasycení. Rozpoznání slova popisuje Mortonův model logogenu, ve kterém má každé slovo svůj logogen, který zaznamenává, nakolik je shodné s percipovaným podnětem (McNamara, 2005). Vnímáním se aktivuje několik slov a to, které překročí práh je vybaveno, ostatní naopak postupně snižují svou úroveň aktivace. Tímto částečným nabitím, skrytým našemu vědomí, teorie vysvětluje priming. Při nové percepci takovému slovu totiž zbývá méně k aktivaci. Snazší vybavování obvyklejších slov je vysvětleno nižším prahem, potřebným k aktivaci -- slovu stačí menší impuls aktivace, aby proniklo do vědomí. Dalším vlivným modelem je interaktivní aktivace McClellanda a Rumelharta (Balota, 1994, s. 310), který skládá z charakteristik písmena a z písmen slova, ale neděje se tak postupně. Každý prvek (charakteristika písmena, písmeno, slovo) aktivuje nebo inhibuje ostatní prvky, a to i napříč úrovněmi (tedy i od slova k písmenu). Nedochází tedy k postupnému skládání většího celku z menších dílů, což je důležité pro vysvětlení efektu nadřazenosti slova. Ten se zakládá na objevu, že je snazší rozpoznat písmeno, které je částí slova, oproti písmenu samostatně zobrazenému (Harley, 2001, s. 196). Nejedná se tedy o jednoznačný proces skládání složitějšího celku z mnoha jednodušších dílů, ale existuje i vliv seshora dolů, rozpoznávání celých forem (gestalt efekt). Podobný efekt působí směrem od kontextu ke slovu a je přítomný jak ve vizuálním, tak ve fonetickém zpracování slova (Balota, 1994, s. 309).
2.1.2 Teorie významu Vztah mezi slovy a reálnými jevy zkoumá filosofie, mentálními reprezentacemi jevů se zabývá kognitivní psychologie. Následuje hrubý náčrt některých z filozofických teorií, které daly základ modelům kognitivní psychologie. V referenční teorii jsou významy slov dány objekty reálného světa, ke kterým odkazují. Snadno tak vysvětlíme smysl slov jako pes, slunce nebo Věra Bílá tím, že na ně ukážeme. Potíž nastává se slovy jako úspěch, Bůh či gravitace, které nejsou předměty a podle obhájců této teorie jsou tedy beze smyslu. Přesto můžeme o těchto termínech diskutovat a shodnout se na jejich významu (Reeves, Hirsh-Pasek, Golinkoff, 1998). Dle Johna Locka slova popisují ideje v mysli, které vždy nemusí existovat v realitě jako předměty. Filosofové vidí problém takového přístupu v nemožnosti předání informací jiným lidem, není zde totiž onen předmět, který by oba komunikující mohli objektivně poznat, všechny významy jsou tak ryze osobní (tamtéž). Obě tyto teorie byly kritizovány protože všechny jednotky významu v nich představovaly substantiva či adjektiva, ale vynechávají jiné větné členy, které svou funkcí ve větě pomáhají vytvářet další významy. Význam názvů a vlastností je závislý na jejich užití ve větách spojením s dalšími slovními druhy. Quine (1960 in Reeves, Hirsh-Pasek, Golinkoff, 1998) z tohoto vyvozuje, že slova nemají bez vět význam a dokonce ani věty nemají význam bez kontextu vše slov a vět v jazyce. K psychologickému náhledu na význam slov nás přibližuje Wittgenstein (1953 in Reeves, Hirsh-Pasek, Golinkoff, 1998), podle kterého je význam slov tvořen jejich běžným užitím v jazyce.
8
Složité významové celky lze rozkládat na menší, jednodušší. Tato konceptuální primitiva nazýváme rysy (features). Klasický pohled na teorii rysů hledá nejmenší významové jednotky a posuzuje je exaktně. Určuje jaké rysy předmět musí mít a pokud je má, je stejně dobrým zástupcem kategorie, jako každý další. Skutečnému používání rysů k charakterizování konceptů odpovídá teorie rodinné podobnosti (family resemblance view). V ní je důraz kladen na charakteristické rysy, které odpovídají velkému množství zástupců kategorie. Dalším znakem je rodinná podobnost od které teorie odvozuje své jméno. Člen kategorie nese některé její typické rysy, ale nemusí to být nutně všechny. Nemusí existovat ani jeden společný rys. Kvalita a kvantita těchto shod určují, nakolik typickým zástupcem skupiny (konceptu) konkrétní jev je. Toto je další rozdíl oproti klasickému pohledu, ve kterém se konkrétní jevy shodují nebo neshodují s obecným konceptem, ale nic mezi tím. (Reeves, Hirsh-Pasek, Golinkoff, 1998) Klasická teorie rysů je používaná především v exaktních vědách. Např. čtyřúhelník je definován jako dvourozměrný objekt složený ze čtyř úseček, pokud je navíc splněna podmínka stejné délky všech stran a devadesátistupňových úhlů, jedná se o čtverec. Velké, malé či jakkoliv natočené čtverce přísluší kategorii stejně dobře, protože je přesně definována. Některá slova jsou používána i bez znalosti přesné definice, důraz je kladen na charakteristické znaky namísto podmínek členství. Toto ověřili Rosch a Mervis (1975 in Reeves, Hirsh-Pasek, Golinkoff, 1998) experimentem, ve kterém se tázali subjektů na rysy ovoce a nenalezli žádné společné. Ovoce, které jsme dosud neviděli, bychom ale pravděpodobně správně zařadili do kategorie ovoce, srovnáním s ostatními druhy. Není tudíž třeba jednoho rysu společného všem členům. V úloze ověření významu slova (semantic verification task) má ZO za úkol rozhodnout, zda je tvrzení o slově pravdivé. Několik studií prokázalo, že lidé rychleji reagují na typické členy kategorie, než na netypické, což potvrzuje tezi, že lidskému vnímání je bližší model rodinné podobnosti (family resemblance view)4. Psychologický esencialismus vysvětluje proč, když zbavíme člena kategorie všech vlastností, které považujeme za charakteristické, člověk jej přesto nezačne považovat za něco jiného. Předmětu totiž zůstala jeho podstata, o které jsme si vytvořili nějakou teorii. Psychologický kontextualismus podotýká, že často přiřazujeme věcem význam podle kontextu, ve kterém se nacházejí či používají. 2.1.3 Organizace sémantické paměti V kapitole o rozpoznávání slov jsem popsal, jakým způsobem se nám kombinace některých zvuků a znaků začnou jevit jako slova. Nyní již máme slovo a nezáleží na tom, zda jsme jej získali zrakem či sluchem. Modely lexikálního vybavování popisují způsob jakým jsou slova vybavována z pomyslného slovníku v naší mysli, jak jsou k nim přiřazovány významy a jak jsou tyto významy uloženy. Modely vznikají a jsou upravovány na základě poznatků ze studií, které vnášejí do původní představy rozpor. Z desítek vlivných modelů a jejich variant vyberu jen některé důležité větve, aniž bych podrobně popisoval každý důsledek jejich charakteristik. Místo toho popíši prvky, které by mohly zapříčinit neschopnost vybavení si významu. V modelu porovávání rysů (feature comparison model) neexistují odkazy mezi koncepty. Namísto toho významu přísluší soubor vlastností zahrnují všechny v jemu nadřazené kategorii a navíc ty, které jej upřesňují a odlišují od ostatních členů (Reeves, Hirsh-Pasek, Golinkoff, 1998). Čtyřúhelník je definován čtyřmi stranami a čtyřmi vrcholy, čtverec má potom všechny tyto rysy a navíc všechny úhly stejně velké. Automobil má kola, volant, sedadla atd., policejní vůz navíc houkačku, radar, vysílačku. Uložení informací tímto způsobem je kognitivně neekonomické, stejné vlastnosti jsou uloženy mnohokrát oproti odkazu v hierarchické teorii (dále). Konekcionistické modely vysvětlují lexikální vybavování analogií s neuronovými sítěmi. Vnímaná informace prochází systémem navzájem propojených uzlů, které na základě jejího 4 to ovšem nemusí platit např. u odborníků, kteří používají pojmy svého oboru přesněji (tedy blíže ke klasickému pohledu) 9
vyhodnocení aktivují nebo inhibují jiné uzly. Skupiny uzlů jsou vyčleněny druhům informace, kterou lze přiřadit k percipovaným podnětům. Collins rozpracoval model sémantické paměti, který nabízí vysvětlení, jakým způsobem jsou uloženy obsahy dlouhodobé paměti. V první práci společně z Quillianem (Collins, Quillian, 1969) navrhují model informací, které jsou propojeny do logicky uspořádané sítě. Jednotka této sítě, informační uzel, může obsahovat jak konkrétní předměty (růže, kladivo, sup), tak i obecné vlastnosti (např. dvoudomé rostliny, kovy, létání, opeřenost, vejcorodí). Protože spousta určitých slov spadá do stejných obecných kategorií (a sdílí jejich vlastnosti), nemusí být tato vlastnost ukládána v každém členu kategorie, ale vytvoří se pouhý odkaz (asociace). Např. jiřička umí létat, je opeřená, rodí se z vajec a staví hnízda. Pro tyto vlastnosti je vytvořena kategorie pták, protože obsahuje zmíněné charakteristiky. Je-li nám položena otázka, zda je jiřička opeřená, vyvoláme z paměti postupně informaci "jiřička je pták" a následovně "ptáci jsou opeření". (Výjimky z kategorie jako nelétající ptáci, ptáci, kteří nestaví hnízda budou uloženy přímo u těchto jednotlivců.) Oproti pamatování si charakteristik u každého prvku zvlášť je tento proces pomalejší, výrazně ovšem šetří kapacitu paměti. Collins a Loftusová později teorii rozšířili mimo jiné i o důležitou poznámku, že asociace mezi jednotlivými uzly nemusí být nutně logické, jsou založené na osobních zkušenostech. Linie mezi jednotkami informací jsou nestejně dlouhé, vyznačujíce tak různé úrovně asociace (velká vzdálenost znamená slabší asociaci a naopak). Excitace jednoho uzlu usnadňuje pozdější vyvolání informací s ním spojených - jev známý jako priming. Efekt typičnosti říká, že při vzpomenutí kategorie jsou vyslány signály jejím zástupcům se silou odpovídající jejich typičnosti pro danou kategorii. Např. při vzpomenutí kategorie ptáků bude dříve vyvolán kos nežli pštros, který nelétá narozdíl od většiny ptáků. Pro výzkumy v oblasti rozpoznávání slov a vybavování významu je podstatný poznatek, že delší asociační dráha znamená i delší dobu vybavení. Teorie šíření aktivace jsou pro člověka snadno pochopitelné. Jedna jeho nejmenší jednotka odpovídá běžnému významu, který můžeme označit jedním či několika slovy 5. Tuto vlastnost již nemá model distribuované sítě, ve kterém konkrétní člen nemusí nést jeden význam a naopak může sloužit mnoha účelům, jelikož význam je vzorem právě aktivovaných jednotek. Shrnutí části o jazyku Model interaktivní aktivace navazuje na konekcionistický model lexikálního vyhledávání. V obou jsou informace uloženy v uzlech spojených vazbami skrze něž se vzájemně aktivují či inhibují a každá z těchto jednotek ovlivňuje celý proces oproti modelu logogenu, který má pracovat jako řídící centrum. Konekcionistický model dobře vysvětluje i efekt verbální transformace, při kterém jedinci, delší dobu poslouchající stejné slovo hlásí zaslechnutí fonologicky podobného slova 6. Jev lze vysvětlit v návaznosti na konekcionistickou teorii a paradigmatem nasycení jako únavu jednoho uzlu, která způsobí jeho nahrazení jedním z podobných.
2.2 Teorie útlumu Tato kapitola popisuje některé obecné teorie útlumu v projevech lidského chování po mnohanásobném provádění stejné činnosti. V klasickém podmiňování nepodmíněný stimulus (NS) vyvolává nepodmíněnou reakci, tento 5 Uzel vlastnosti létání je vyvoláván při pomyšlení na ptáka stejně jako na letadlo apod. 6 Např. pokud je opakovaným slovem „slez“, subjekty mohou po delším opakování slyšet např. „ples“ nebo „les“. 10
mechanismus je reflexivní a vrozený. Pokud bude společně s nepodmíněným stimulem přítomen další, původně neutrální (takový, který je patrný, ale nevyvolává žádnou odezvu) stimulus, vznikne mezi nimi asociace a tento nový podnět bude i samostatně vyvolávat stejnou reakci, jaká původně nastala u stimulu signifikantního (nepodmíněného). Tento podnět se nazývá podmíněný stimulus (PS). K extinkci (zániku) asociace mezi podmíněným a nepodmíněným stimulem začne docházet při opakované prezentaci PS bez přítomnosti NS. I. P. Pavlov tento jev nazývá extinkce. Vyslovení nebo i pouhé pomyšlení na slovo vyvolává určitou reakci. Důkaz poskytují studie primingu, ve kterých je usnadněno vybavení významu slova předchozí prezentací významově podobného slova (zřejmě první z takových studií Meyer, Schvaneveldt, 1971) nebo naopak znesnadnění vyvolání tohoto slova ve studiích negativního primingu. Slovo ovšem obvykle nevyslovujeme samotné, ale v nějakém kontextu, se kterým si jej poté spojujeme. Jev sémantického nasycení optikou behaviorismu: slovo je PS a jeho význam vyvolává NS, když vyslovujeme slovo samotné bez pomýšlení na jeho význam, dochází k extinkci. Efekt, kdy opakovaný podnět přestává vyvolávat původní reakci, je popisován v psychologii i v medicíně. Při opakovaném vystavení smyslového orgánu stejnému stimulu se odpověď na tento stimulus změní. Tento princip je nazýván senzorická adaptace a jeho konkrétními projevy jsou ignorování zvuků (pravidelný tikot, nepravidelný šum ulice 7), adaptace na chuť jídla. Dává také vzniknout jevům jako jsou paobrazy či iluze pohybu, stopa po fixovaném zrakovém vjemu je i po skončení toho pozorování patrná opačných barvách či směru, pokud jde o pohybovou iluzi. Příkladem je pohled červeno-modrými brýlemi - oko původně zakryté červenou fólií vidí vše azurově, druhé naopak načervenalé. Iluzi pohybu můžeme zažít například v počítačových hrách, tzv. plošinovkách, ve kterých se herní pozadí pohybuje stálou rychlostí v jednom směru. Po skončení hry, kdy tento pohyb ustane, máme pocit, jakoby se pevně stojící předměty pohybovaly v opačném směru k původnímu pohybu herního pozadí. Sensorická adaptace by vysvětlovala námi zkoumaný jev jako přivyknutí si tvarům čar v písmenech nebo zvukům v hláskách a následně jejich oslabenému vnímání. Nasycení či únava je projevem nervové soustavy po opakované aktivaci, jde o krátké období snížené citlivosti. Tento jev stojí i v pozadí sensorické adaptace. Leon Jakobovits James (1962) cituje studie, které označují únavu nervové soustavy za příčinu zpomalení schopnosti jmenování písmen (Robinson, 1926 in Jakobovits James, 1962), postupné oslabování oblíbenosti písní (Dodge, 1927 in Jakobovits James, 1962) a vidí tento proces jako důležitý pro odlišování podstatných informací od nepodstatných. Popsané teorie sensorické adaptace a extinkce mají stejné jádro: snižuje se pravděpodobnost, síla či povaha odpovědi na stimulus, pokud se tento opakuje. Dosud ale nemůžeme s určitostí říct, zda pomocí těchto koncepcí lze vysvětlovat také jevy slovní a sémantické a také kdy dochází k potlačení odpovědi a kdy naopak k její facilitaci. Toto posoudím v části revidující dosavadní studie sémantického nasycení. 2.3 Nasycení v konekcionistickém modelu Konekcionistický model použiji jako zastřešující paradigma, do kterého začlením poznatky ze studií provedených dříve než tento model existoval. Jeho části jsem již naznačil v sekcích o lexikálním vybavování a organizaci sémantické paměti. Základní charakteristikou konekcionistických modelů je rozložení složitých mentálních procesů (rozpoznávání písmen, slov, tváří, ukládání a vyvolávání informací z paměti apod.) mezi mnoho jednoduchých útvarů (uzlů). Každý z nich má schopnost aktivovat nebo inhibovat, vyslat kladný nebo záporný signál, k jiným, které jsou k němu připojeny. Nízké procesy (vnímání písmen, tváří) mají stejný základ jako vysoké (porozumění abstraktním myšlenkám). Konekcionistické modely jsou konstruovány podobně jako neuronové sítě v mozku, jedna jednotka těchto modelů ovšem nutně neodpovídá jedné nervové buňce. 7 spící kočka se naučí nereagovat na hlasitý tón, pokud se několikrát opakuje 11
Vybavení slova z paměti můžeme usnadnit předchozí prezentací jeho samotného, významově podobného stimulu (nemusí jít jen o slovo), přičemž vjem nemusí být zaznamenán stejným smyslovým orgánem. Tento efekt je známý jako priming a zdá se být do jisté míry opačný našemu zkoumanému jevu. Jeho sémantická podoba je vysvětlována pomocí teorie šíření aktivace, příbuzné významy jsou kladně spojeny. Existence negativního primingu, který vybavování dříve ignorovaných slov naopak znesnadňuje, připomíná inhibiční schopnost jednotek konekcionistického modelu (Tipper, 1985). Sémantického nasycení se dosahuje podobně jako primingu s tím rozdílem, že stimulus není opakován jednou, ale mnohokrát. Uzel, jednotka celého systému pak přestane odpovídat. 2.4 Revize předešlých studií Před experimentální částí bude užitečné popsat, jaké techniky výzkumu byly použity v dřívějších výzkumech. Podrobná rešerše dostupných studií k tomuto tématu byla již jednou provedena (Esposito, Pelton, 1971), ovšem od jejího data vznikly další metody a byly provedeny desítky nových pokusů. Nasycení bylo prováděno vždy buď vizuálně (prezentací psaného slova) nebo verbálně (subjekt opakovaně přečetl nebo vyslechl cílové slovo). Přehled je rozdělen do kategorií podle metody, použité k měření významu, protože její výběr je nejproblematičtější oblastí těchto experimentů. Každá z těchto metod redukuje význam a abychom si mohli učinit adekvátní představu o fenoménech nasycení, bude vhodné spojit jejich poznatky v ucelený obraz. 2.4.1 Subjektivní popis změny významu Pocit cizosti, který získá dlouho pozorované slovo poprvé podrobily experimentálnímu zkoumání Severanceová a Washburneová (1907). V jejich studii byla šesti ženám s tréninkem v introspekci předložena slova, která pozorovaly po dobu tří minut a byly požádány o popsání proměn ve vnímání vzhledu slova. Nastalé změny byly podobné ve všech případech: v prvních vteřinách pohled na slovo přestane vyvolávat zvuk jakým je vyslovované, později se slovo zdá být rozdělené na dvě, pokračuje rozkladem na pouhá písmena a nakonec jsou i samotné znaky vnímány jako bezvýznamné značky. Jak S&W poznamenávají, za normálních okolností jsou slova pozorována pouhé zlomky vteřin, pouze po čas nutný k jejich rozpoznání, v jejich studii se pokusné osoby (dále PO) po chvíli začnou soustředit na samotný vzhled slova, jeho význam se objevuje v záblescích. K vnímání jednotlivých slabik, posléze písmen a jejich charakteristických částí za normálního čtení nedochází, tyto procesy, z nichž sestává rozpoznávání slova jsou neuvědomované. Autorky zde poodkryly jednotlivé etapy identifikace slov dříve než byly výslovně popsány v konekcionistickém modelu. Pozoruhodné je jejich vysvětlení jevu autohypnózou nebo podobným stavem změněného vědomí: „dlouhodobá koncentrace pozornosti na objekt, který přestože nezůstává úplně nezměněn, mění se pouze v úzkém poli a neustále se navrací do stejných fází, produkuje zužování vědomí“(Severance, Washburne, 1907, s. 182). V dalších studiích tato poznámka není reflektována, její zhodnocení provedu na konci kapitoly, kde již budeme znát výsledky ostatních experimentů. Rychlost potřebnou k nasycení slov jejich vyslovováním byla prověřována v Titchenerově laboratoři (Basset, Warne, 1919). Podle jejich experimentu vyslovování jednoslabičného slova 3-krát za vteřinu má vést k rychlejšímu pocitu ztráty významu než 2-krát za vteřinu, a to již po 3,5 s. Poznamenávají také, že u některých PO došlo ke ztrátě významu náhle, u jiných pozvolně. Don a Weld opakují pokus Severanceové a Washburneové a s použitím tachystoskopu se pokoušejí přesně změřit, po jaké době dochází ke ztrátě významu při vizuální fixaci. Následuje popis zkušeností PO v zásadě podobný původnímu experimentu kolegů (rozpad slova na písmena atd.). Přestože se tyto tři studie (všechny z Titchenerovy laboratoře) shodují ve výsledcích, několik faktů snižuje jejich důvěryhodnost. Počet pokusných osob byl na dnešní poměry nezvykle malý (šest u 12
Severanceové a Washburneové, tři u Dona s Weldem a Basset a Warne počet neuvádí). Autoři také poměrně přesně říkají, jaký průběh experimentu očekávají, instrukce u S a W jsou přibližně „popište jak se bude měnit vaše vnímání slova“, v dalších dvou studiích dokonce přímo „řekněte, kdy slova ztratí význam“. Není jisté, že by k nasycení opravdu došlo bez těchto instrukcí, PO věděly, co se od nich očekává a mohly chtít vyhovět výzkumníkům. 2.4.2 Sémantický diferenciál (semantic differential) Introspekční metoda se v následujících desetiletích stala nepopulární pro neobjektivnost a fenomén verbálního nasycení se tak vyhýbal experimentálnímu zkoumání až do vynálezu nového, objektivního nástroje měření (subjektivních postojů), sémantického diferenciálu. Při měření síly významu pomocí SD je subjektu poskytnuto několik dvojic antonymních adjektiv (dobrý-zlý, aktivnípasivní atd.) a ten má dané slovo zařadit na sedmistupňové škále, kterému z daných přídavných jmen lépe odpovídá. Tato metoda měří konotace. SD využil Jakobovits ve svém experimentu z roku 1962. Dvaadvaceti respondentům bylo předloženo šest slov k ohodnocení na sedmifaktorové škále a po patnácti vteřinách soustavného opakování je hodnotili znovu. Pokud byla pozdější hodnocení neutrálnější, výsledek byl interpretován jako ztráta významu. Kontrolní testy s opakováním jiného slova, než jaké je nakonec hodnoceno a bez jakéhokoliv opakování stejnou tendenci nevykázaly. Studiím v následujících letech se však ne vždy daří tyto výsledky zopakovat (Floyd, 1962; Reynierse& Barch, 1963; Yelen & Schulz, 1963; Schulz, Weaver & Radtke, 1965 in Hupka & Goss, 1969). Hupka a Goss vytýkají volbu slov s vysokou počáteční polaritou na škále sémantického diferenciálu a nekontrolování smysluplnosti slov ani sílu asociací mezi nimi. Na základě těchto poznatků formulují hypotézu, dle které mohou právě tyto faktory vysvětlovat nesourodé výsledky minulých studií. Subjekty svého výzkumu rozřadili podle množství asociací, které dokáží produkovat; slova byla rozlišena podle počtu asociací, které průměrně vyvolávají a dále podle jejich původního skóre ve škálách sémantického diferenciálu (konkrétně dobrý-špatný, silný-slabý, aktivní-pasivní). Nepodařilo se však naměřit signifikantní rozdíl mezi podmínkami z hypotézy ani samotný jev sémantického nasycení. V teoretické části jsem popsal Pavlovův koncept extinkce a jeho možnou souvislost s přiřazováním významu slovům. Provádění nebo sledování činnosti nebo předmětu za současného opakování slova by mělo ústit k vytvoření asociace. Kisschau a Cilluffo ve své studii zkoumali, jak provádění činnosti či zažívání pocitu (vlhkost, sucho, hluk, ticho), tvaru za současného vyslování příslušného slova proměňuje jeho význam. Výsledkem bylo posílení významu na škálách SD za přítomnosti shodného podnětu (vyslovování slova „vlhko“ s rukou na vlhké kuchyňské houbě), ztráta u podnětu opačného (vyslovování „hladký“ při sahání na hrubý smirkový papír) a žádná změna u slov opakovaných bez podnětů. Z výsledků a dosavadní teorie nemůžeme vyvodit jednoznačný závěr, slova vyslovovaná bez přítomnosti jejich významu by tento měla ztrácet, zda by se měl ztrácet i u opačného podnětu žádná teorie nevysvětluje. 2.4.3 Počet vyvolaných asociací (number of elicited associations) Význam slova lze chápat jako strukturu jeho vazeb v sémantické síti. Množství asociací, potom může indikovat sílu významu. Výzkumnou metodou založenou na této teorii je Nobleovo m, měřící průměrný počet relevantních asociací vybavených za jednu minutu. Od pravidla vyřazovat nevhodné asociace bylo ovšem upuštěno, jelikož je sémantická síť personalizovaná a tudíž nemůže být nalezeno objektivní měřítko, dle kterého by bylo možné slova rozdělit na odpovídající a neodpovídající cílovému
13
výrazu8. Vizuální fixace ani verbální opakování k nasycení slova nevedly v žádné z provedených studií (Esposito, Pelton, 1971). Za předpokladu, že subjekty měly dostatečnou zásobu asociací, jejíž vypsání by jim trvalo déle než minutu, počet vypsaných slov se nezměnil. Oním prvkem, který odrážel nasycení, ale mohla být relevance či obvyklost těchto asociací. Podle teorie by se totiž měla nasytit jako první slova se silnějšími vazbami ke slovu cílovému. Analýza tohoto druhu ovšem nebyla provedena. 2.4.4 Běžnost asociací (commonality of associates) Do této kategorie spadají studie, které jako závislou proměnnou odrážející proměnu významu používají běžnost asociací. Ta je posuzována na základě frekvenčních tabulek běžných asociací zpracovaných na velkém počtu osob. Nasycení probíhalo buď vyslovováním slova před uvedením první asociace na něj, nebo vyslovováním synonyma ke slovu, na které je následně uvedena asociace. Z osmi studií hodnocených Espositem a Peltonem v jejich revizi (Esposito, Pelton, 1971) pouze jedna (Smith & Raygor, 1956 in Esposito, Pelton, 1971) dosahuje méně běžných asociací a zároveň nemá vážné metodologické nedostatky (např. absence kontrolní skupiny). S & G použili tabulku běžných odpovědí Kentové a Rosanoffa, přičemž za neobvyklou asociaci považovali takovou, která se v K&R testu objevila méně než 35-krát u 1000 dotazovaných. Nasycení probíhalo vizuální fixací. Delší vystavení slovu vedlo k méně obvyklým asociacím. 2.4.5 Učení se párovým asociacím (learned pair associates) Někteří badatelé hypotetizovali, že předchozí opakování slova vedoucí k nasycení stíží následné vytvoření asociace mezi ním a dalším slovem. Z výsledků je těžké vyvozovat závěry, jelikož tyto studie neobsahovaly kontrolní skupiny a stejné metody vedly k opačným výsledkům (Esposito, Pelton, 1971). Vytváření asociací mezi slovy, mezi kterými vztah není by mohlo být nasycením jednoho z nich usnadněno, jelikož se má zeslabit jeho původní význam. 2.4.6 Čas nalezení slova (search time) Vyhledání nasyceného slova ve skupině slov neutrálních má být pomalejší než vyhledání nenasyceného slova. Esposito s Peltonem namítají, že pozměněné vnímání slova (většinou dělené na slabiky či písmena) nutně nemusí prodloužit čas vyhledání, jelikož hledáné slovo je stále složené z těchto dílů. Jak je vidět z úloh detekce slova, k úspěšnému rozpoznávání slov není nutné přistupovat k jejich významu a tudíž jakékoliv nasycení, ke kterému mohlo dojít nemusí mít sémantický charakter (ale např. senzorický). 2.4.7 Rychlost sčítání čísel (addition task) O rozšíření teorie sémantického nasycení od slov na další znaky se pokusil Jakobovits (1962). Vyslovování čísla po dobu 15 vteřin mělo zpomalit řešení jednoduchého příkladu, kde je toto číslo sečteno s dalším číslem. Logika za tímto testem je, že k provedení operace sčítání musíme přistoupit k významu všech čísel a znaku operace. Kontrolní skupina nasycovala jiné, v příkladu nepoužité číslo. Došlo ke drobnému a signifikantnímu zpomalení (63 ms, tj. asi 3%). Esposito a Pelton ovšem citují studii Messera a kol. (1964 in Esposito, Pelton, 1971), ve které stejný postup nepřinesl rozdíl mezi kontrolní a experimentální skupinou. Výhodou takového postupu zůstává výběr nasycovaného znaku, 8 Kanungo a Lambert se neúspěšně pokusili o toto rozdělení pomocí názorů dvou nezávislých hodnotitelů. 14
zde se totiž, na rozdíl od slov pracuje s jeho celým významem. 2.4.8 Rozhodnutí o synonymitě Úkolem je rozhodnout, zda jsou dvě prezentovaná slova synonyma, měřen je čas potřebný k rozhodnutí (logický by byl i počet chyb). K provedení takového úkolu je potřeba si vybavit významy obou slov a následně je porovnat. Je ovšem možné, že některé PO (u některých slov) tento proces porovnávání významů přeskočí, protože si u prvního slova automaticky vybaví jeho synonyma. Tento fakt by ovšem neměl představovat problém pro výzkumný design s náhodným rozdělením PO do kontrolních a experimentálních skupin. Ve Fillenbaumových pokusech (1964) PO vyslovovaly stejné, jiné nebo synonymní slovo k jednomu nebo oběma prezentovaným slovům (u nichž mělo být rozhodnuto, zda jsou synonymní). Naměřené výsledky jdou proti hypotéze o nasycení, opakování identického slova nebo synonyma zkrátilo čas potřebný k rozhodnutí a zafungovalo tedy jako priming. Zajímavější by bylo použít skupinu, na kterou byl použit priming a nikoliv nasycení, aby bylo možné odhadnout, zda nasycení priming zpomaluje nebo naopak zesiluje (tento postup používají autoři mnoha dalších studií). Esposito a Pelton (1971) citují další dvě studie, ve kterých byl efekt primingu vzat v úvahu a nasycení jej neovlivnilo. 2.4.9 Galvanický odpor kůže (galvanic skin response) Ojedinělý způsob zkoumání sémantického nasycení použil v roce 1974 Nicholas S. DiCaprio. Ve snaze zjistit, zda je možné zeslabit odpověď na emočně negativně zabarvená slova pomocí verbálního nasycení, měřil vedle času, kdy subjekt sám začne vnímat změnu významu také galvanický odpor kůže (dále jako GSR). GSR je jednou z elektrodermálních aktivit, které pozitivně korelují s novostí, signifikancí, intensitou a především s emotivitou 9. V poměrně složitě navrhnutém výzkumu byl jeho účastníkům změřen odpor, následovalo opakování slov, další měření, jedna z experimentálních skupin poté asociovala opaky sycených slov, druhá skupina poté asociovala slova, která poskytla v jedné z předešlých fází. K redukci emocí po nasycení skutečně došlo u všech skupin, nezávisle na ostatních proměnných měřených k pro další účely studie, emoční odpovědi byly sníženy i u neutrálních slov.
2.4.10 Úloha detekce slova (lexical decision task) LDT je test, ve kterém je subjektu měřen čas, potřebný k rozhodnutí, zda prezentovaná písmena tvoří slovo či pouze pseudoslovo (lze je vyslovit, ale není skutečným slovem). Opakování slova a následné měření času k rozpoznání, zda je reálným slovem neprokázalo existenci sémantického nasycení (Cohene, Smith, Klein, 1978). Výzkumníkům navíc stačilo k prokázání fenoménu pouhé snížení priming efektu, ke kterému prokazatelně dochází při reagování na nedávno vnímané slovo. V souvislosti s teorií šíření aktivace autoři tohoto výzkumu dále hypotetizovali, že je možné nepřímé nasycení pomocí asociací s cílovým slovem. Ani opakování silně asociovaných slov nezpomalilo časy. Příčinu tohoto neúspěchu v zachycení našeho jevu můžeme spatřovat ve faktu, že LDT nepřistupuje k samotnému významu slov. K řešení úlohy postačuje, když zkoumaná osoba ví, zda slovo existuje, k čemuž nemusí přímo pracovat s jeho smyslem. Tohoto faktu si všímá Lee C. Smith ve své studii (1984) a ve třech experimentech srovnává efekt opakování slov na LDT a test příslušnosti ke kategorii (podrobněji v dalším odstavci). V prvním a druhém pokusu PO opakovaly jméno kategorie třikrát v jedné skupině a třicetkrát ve druhé, načež měli rozhodnout rozhodnout, zda do této kategorie patří prezentované slovo či nikoliv. Ve třetím pokusu, 9 Společně s krevním tlakem, tepem, respirace je součástí polygrafu (detektor lži) 15
bylo navíc přidáno rozhodnutí, zda je cíl slovo či pseudoslovo (čili o LDT). Samotný název práce značí výsledek: Sémantické nasycení má vliv na test příslušnosti ke kategorii, ale nikoliv úlohu detekce slova. 2.4.11 Test příslušnosti ke kategorii (category membership decision) V CMD jsou na obrazovku zobrazena dvě slova a subjekt rozhoduje, zda je první slovo obecnou kategorií druhého10. Při užití této metody máme, na rozdíl od předešlého LDT, jistotu, že PO musí vyvolat alespoň část významu slova. Balota a Blacková (1997) využívají tohoto druhu úkolu, aby zjistili vliv síly asociace mezi slovy, vliv na vnímání fonologické stránky slova a také vliv stáří respondentů. Ve čtyřech experimentech zjišťují, že starší lidé podléhají nasycení méně než mladší, sémantické nasycení není produktem aktivního vyslovování, jelikož k nasycení došlo jak v případě vyslovování, tak i při vizuální prezentaci, síla asociace mezi slovy (typičnost člena kategorie) není faktorem pro nasycení a také, že oproti významu se nasycení projevuje v menší míře při rozhodování, zda se dvě slova rýmují (jedno z nich bylo předtím mnohokrát vizuálně prezentováno). Stejnou úlohu použili v jednom ze svých experimentů Lee Smith a Raymond Klein (1990) s jedním doplňkem, a to souběžným zobrazením dalšího slova (flanker), které byly PO instruovány ignorovat. Výzkumníci ovšem očekávali, že PO toto slovo budou vnímat, a navíc budou ovlivněny jeho významem. Odůvodnění pro tento předpoklad poskytují studie automatického zpracovávání významu, jehož známým příkladem je Stroopův efekt 11. Pokud byla zobrazena kategorie a cílové slovo z ní (PES;SETR), flanker ze stejné kategorie (např. ČIVAVA) dokázal odpověď urychlit, a naopak flanker z rozdílné kategorie (např. LETADLO) odpověď zpomalil. Pokud cílové slovo do kategorie nepatřilo (PES;GEPARD), flanker mohl urychlit odpověď, pokud do této kategorie sám nepatřil (SLON) nebo zpomalit, když patřil do kategorie, ale nesouvisel s cílovým slovem (SETR), čímž pobízel k nesprávné odpovědi. V pretestu byly tyto vlivy flankeru opravdu naměřeny. Autoři předpokládají, že nasycení způsobí zmenšení pozitivního i negativního efektu flankeru. Pokud opakování podnětu způsobuje snížení dostupnosti významu slova (v tomto případě názvu kategorie), musí být snížen i konfliktní nebo posilující vliv flankeru na odpověď (na otázku, zda cílové slovo patří do zobrazené kategorie). Tato hypotéza se potvrdila, při mnohonásobném opakování kategorie byl vliv flankerů menší. V dalším experimentu popsaném ve stejné studii Smith s Kleinem používají testovací úlohu spočívající v rozhodnutí o tom, zda dvě slova pochází ze stejné kategorie. U dvojic slov, které byly z mnohokrát opakované kategorie, mělo dojít ke zvýšení doby, potřebné k učinění rozhodnutí. PO samy opakovaly slova tolikrát, kolikrát se zobrazila na obrazovce. Touto metodou se podařilo dosáhnout nasycení jen u otázek, které obsahovaly oba členy z vyslovované kategorie. Pokud byl z této kategorie pouze jeden člen, k nasycení nedošlo. Podle teorie by mělo, protože k posouzení stejnosti kategorie obou členů je potřeba vyvolat oba významy a nasycení jednoho z nich má tedy zpomalit zodpovězení celé otázky. Z tohoto výsledku tedy nelze vyvodit jednoznačný závěr. Ve snaze dokázat, zda je jev senzorickou adaptací či opravdu sémantický, realizovali Pilotti, Antrobus a Duff (1997) výzkumný design s pasivním posloucháním názvů kategorií jako prostředkem sycení. Posouzení dostupnosti významu slov probíhalo stejně jako v druhém experimentu Smitha a Kleina, posouzením, zda dvě slova náleží do stejné kategorie. Pro jednu skupinu byla slova namluvena jedním mluvčím a v testu CMD bylo naměřeno nasycení, pro druhou skupinu byla slova namluvena několika různými mluvčími a nasycení naměřeno nebylo. Autoři proto usuzují, že efekt sémantického nasycení je ve skutečnosti způsoben předsémantickou akustickou adaptací na konkrétní hlas, která 10 např. PTÁK;VLAŠTOVKA, vlaštovka je druh ptáka, tedy kladná odpověď. U dvojice PES;FOTBAL je správně záporná odpověď. Pro přehlednost doplním, že tato dvě slova budu dále označovat jako kategorii a cílové slovo. 11 Člověk je požádán, aby pojmenovával barvy, kterými jsou napsána slova. V případě, že jsou těmito slovy názvy barev, které jsou rozdílné od barev, jakými jsou tyto slova napsána (např slovo „červená“ napsané modrými písmeny), je toto jmenování zpomaleno. Stroopův efekt dokazuje, že zpracováváme význam automaticky, i když to není nutné pro vykonávání daného úkolu. 16
způsobuje verbální transformaci (např. v Balota, Black, 1997). 2.4.12 Lexikální nejednoznačnost (lexical ambiguity resolution) Tato metoda spočívá v tvorbě trojice slov, kde má jedno slovo dva významy a další dvě slova souvisí s jiným z těchto významů (diskordantní skupina, např. HLUPÁK-TROUBA-PLOTNA) nebo obě souvisí se stejným významem (konkordantní skup., HRNEC-TROUBA-PLOTNA). První slovo je několikrát prezentováno, načež má PO rozhodnout, zda dvě další slova spolu souvisí. Počet prezentací prvního slova je měněn podle toho, zda má jít o experimentální skupinu (mnohonásobná prezentace) či o kontrolní. Vliv prvního slova se ukázal být jako příliš silný a zabránil vidět jeho druhý význam, což, podle autorky zapříčinilo, že nedošlo k sémantickému nasycení u diskordantní skupiny. Nicméně u konkordantní skupiny se nasycení projevilo, PO odpovídaly pomaleji po mnoha prezentacích než po méně (Black, 2001). V další úpravě této metody nachází Blacková vliv síly asociace prvně prezentovaného slova. Slova se slabší asociací snáze ztrácejí význam (Black, 2002 in Black, 2004). 2.4.13 Kognitivní evokované potenciály (event-related potentials) Poslední metoda testování slovního nasycení je neurolingvistická, měřeny jsou automatické odezvy nervové soustavy na prezentaci slova. ERP jsou změny v napětí mezi neurony nastávající po stimulu. Stimulus může být jak vnitřní (myšlenka), tak vnější (informace ze smyslů). Měřící přístroj (elektroencefalograf) zaznamenává tyto hodnoty pomocí elektrod, připevněných na povrch hlavy. V předešlých výzkumech byla zjištěna skutečnost, že komponent N400 (propad v elektrickém potenciálu 400ms po prezentaci stimulu) se pravidelně objevuje v okamžiku, kdy člověk čte slovo, které významově nezapadá do věty (ale syntakticky je správně). Jinak řečeno je ukazatelem sémantické chyby a tudíž by mělo být možné N400 nasycováním potlačit či oddálit. Frenck-Mestreová, Besson a Pynte (1997) byli prvními, kteří pomocí ERP zkoumali jev sémantického nasycení. Pokusné osoby opakovaly 3-krát nebo 30-krát jméno kategorie načež musely rozhodnout, zda do ní zobrazené slovo náleží. Existenci sémantického nasycení se jim nepodařilo zcela prokázat, když nebyl prokázán vliv opakování na N400 po prezentaci kategorie a jí nenáležejícího slova. Tři pokusy Kouniose, Kotze a Holcomba (2000) měly za cíl zodpovědět otázku, zda sémantické nasycení pracuje s významem nebo je ovlivněno zpracováním sensorického vstupu. Bylo použito vizuální nasycení jiným písmem, než cílový text; auditivní nasycení textovým cílem a auditivní nasycení hlasy rozdílných výšek. Ve všech testech došlo k signifikantnímu nasycení a tedy o odmítnutí hypotézy, podle které se jedná pouze o sensorickou adaptaci. 2.4.14 Shrnutí Z prezentovaných studií je patrné, že po mnohonásobném opakování slova se význam, který vyvolává krátkodobě promění. Záměrně používám takto opatrnou formulaci, protože na vysvětení jevu se studie zcela neshodují. Lidé pociťují u opakovaného slova ztrátu povědomosti, a přesto, tato jeho nově nabytá „podivnost“ nezpomalí úlohu rozpoznávání slov od pseudoslov. To jistě odpovídá názvu sémantické nasycení, který se v kontextu těchto výsledků zdá vhodnější než verbální nasycení. Zde je možné dát za pravdu tezi, že opakování slova bez kontextu je neobvyklé a vede k „rozpojení“ slova a jeho významu. Slovo ovšem zůstává v paměti, jako něco známého, pocit podivnosti může být způsoben právě tím, že na nic neodkazuje. Vysvětlení sémantického nasycení, které první přijde na mysl je pomocí tvorby asociací. Opakováním slova při současném uvědomování si jeho významu dojde k propojení slova s významem. Při opakování slova a nepřemýšlení o významu dochází k jejich rozpojení. My ovšem víme, že se význam vrací sám od sebe, aniž bychom si museli znovu vytvářet asociaci. Nemůžeme tedy mluvit o 17
vymazání smyslu slova jako o permanentním jevu, spíše o krátkodobé neschopnosti jej vybavit. Další teorii nalezneme v závěru studie Severanceové a Washburneové (1907), které nabízí vysvětlení jevu autohypnózou či podobným změněným stavem vědomí, způsobeným sledováním málo se pohybujícího podnětu. U opakovaného vyslovování se zdá tato myšlenka ještě přijatelnější, připomíná totiž rapidní recitování manter, jehož účelem je navodit jiný stav vědomí (např. uklidnění). Takový stav je celkový a měl by tedy ovlivnit i další slova a významy. Pro takové tvrzení není ve studiích opora. Několik jich i používalo kontrolní skupinu, ve které docházelo k opakování slova a testování vlivu tohoto opakování na nesouvisející slovo. Vysvětlení sémantického nasycení změněným stavem vědomí lze tedy zamítnout. Někteří autoři nepřipisují jevu sémantickou podstatu a vidí jej jen jako sensorickou adaptaci. Logika tohoto argumentu je: než přistoupíme k samotnému významu, musíme správně identifikovat slovo z jeho dílů (písmen či fonémů). Podobně, jako když se podíváme do ostrého světla vidíme po několik dalších minut „skvrny“ v místech, kam světlo dopadlo na sítnici, měl by se i utvořit paobraz ve tvaru slova a bránit jeho vnímání. U poslechnutých slov se může jednat o efekt verbální transformace, ke kterému dochází při jasné prezentaci slova v pravidelných intervalech. Po 2-3 minutách mohou být zaslechnuta fonologicky podobná slova12 (Balota, Black, 1997). Tyto příčiny se snažili výzkumníci adresovat různými metodami. Použití jiného smyslu k nasycení než k ověření významu 13 (Balota, Black, 1997) a pokus o ovlivnění schopnosti poznat, zda se slova rýmují pomocí nasycení (tamtéž) vedlo autory k zamítnutí hypotéz o adaptacích nesouvisejících s významem. Použití více hlasů při akustickém nasycení (Pilotti, Antrobus, Duff, 1997) naopak k nasycení nevedlo. Kounios a kol. (2000) absenci nasycení u Pilotti a kol. vysvětlují možným zaměřením na střídající se hlasy mluvčích, které mohlo odvést pozornost od vnímání významu a tedy zabránit nasycení tohoto významu. Také dvě studie založené na kognitivních evokovaných potenciálech došly k protichůdným výsledkům. FrenckMestreová a kol. (1997) pomocí této metody nenalezli vliv nasycení na zařazení slova do kategorie, naproti tomu Kounios a kol. (2000) použili jako měnící se stimuly vizuální i akustické sycení a ve všech pokusech dosáhly sémantického nasycení. Věřím, že vysvětlením konekcionistických modelů jsem dostatečně odůvodnil studie reakčních časů jako vhodnou metodu zkoumání fenoménu ztráty významu při opakování slova. Verbální transformace je schopná zcela vysvětlit jev v jeho akustické podobě, vliv sensorické adaptace byl naměřen v mnoha studiích. Některé z uvedených studií však tento předpoklad eliminují pomocí kontrolních skupin a dosahují výsledku, který nelze vysvětlit pouze sensorickou podstatou. Až tento křehký jev, který je nepatrný oproti projevům popsaným v úvodu, je možné považovat za sémantický.
3. Empirická část V kapitole 2.4 Revize studií jsem popsal mnoho rozdílných výzkumných designů, které se pokoušely zachytit sémantické nasycení, každý se svými specifickými nedostatky. Součástí sporu o podstatě jevu jsou i neshody, která metoda měření je vhodná nebo vůbec schopná jej zachytit. V 12 klenba-kletba, plech-pelech apod. 13 nasycení mluveným slovem, odpověď na psaná slova 18
empirické části jednu z metod, která dříve v naměření jevu neuspěla upravuji, abych z ní vytvořil lepší nástroj k zisku přesnějších dat. 3.1 Teoretická východiska Dřívější experimenty se pokoušely dosáhnout sémantického nasycení přímým (vizuálním či auditivním) opakováním slova, které mělo být nasyceno. Z tohoto důvodu vznikaly pochyby, zda je dosažené nasycení skutečně sémantického původu nebo jde o nějaký druh předsémantické adaptace (akustické či vizuální). V teorii šíření aktivace jsou předsémantické i sémantické procesy vysvětleny stejným principem: jednotky v daném systému (fonémy v mluvené řeči, grafémy ve písemném projevu, významy v sémantice) jsou uzly, které mají schopnost se vzájemně aktivovat nebo inhibovat. Verbální transformace či paobrazy jsou příklady percepčních jevů, které jsou vysvětlovány únavou uzlů (ty jsou poté zpomaleny nebo dočasně nevykonávají svou funkci). K sémantickým informacím lze přistupovat jak pomyšlením na daný význam, tak vnímáním slova, které jej označuje. Do jisté míry význam aktivují slova s ním asociovaná, jak prokázaly experimenty se sémantickým primingem, ve kterých bylo usnadněno vybavení významově příbuzného slova. Stejnými cestami, které jsou aktivovány při primingu, by mělo být možné dosáhnout i sémantického nasycení, pokud k této aktivaci dojde mnohokrát. Při úlohách vyžadujících rozhodnutí, zda slovo patří do dané kategorie, je nutné vyvolat jeho význam. Taková úloha by tedy měla být schopná způsobit priming i nasycení (při mnoha opakováních). Pakliže je tzv. sémantické nasycení opravdu sémantické povahy, a ne sensorické či jiné14, opakované vyhodnocování, zda dvě slova patří do stejné kategorie zpomalí následující otázku, týkající se nějaké běžné asociace na slova z předešlých otázek. Vysvětleno na příkladu: otázka zda „kos“ a „orel“ patří do stejné skupiny, způsobí aktivaci asociací na kosa i orla, kterými může být „pták“, „peří“, „létání“. Pokud se ovšem budu ptát dále: vlaštovka – poštolka, kondor – rorýs… a mnohokrát, podle teorie by mělo dojít k nasycení a odpověď na další otázky se zpomalí. Žádná z předešlých studií se také nepokoušela vytvořit křivku znázorňující, při kolika opakováních dochází k nasycení. Pokud platí mé předpoklady, měla by i rychlost odpovědí kolísat s pořadím otázky. Domnívám se, že rychlost odpovídání v průběhu sérií by mohla ze začátku klesat (vliv primingu) a později stoupat (vliv nasycení). Křivka časů by tedy měla tvar „U“, případně hokejky, protože priming může nastat hned po první dvojici. Hypotéza: Časy odpovědí se budou ze začátku sérií otázek zkracovat a ke konci prodlužovat. 3.2 Metoda Subjekty. Zkoumaný jev má být společný všem lidským bytostem nadaným schopností rozumět jazyku. Jediný osobnostní rys, u kterého byl prokázan vliv na sémantické nasycení je věk osob (Balota, Black, 1997), vybírám tedy osoby v přibližně stejném věku. Vlivu případných dosud neobjevených osobnostních rysů bráním znáhodněním – každá pokusná osoba má stejnou pravděpodobnost být v kontrolní nebo v experimentální skupině. Jelikož se tedy nesnažím reprezentovat žádnou specifickou skupinu lidí, PO jsem získával několika různými způsoby (oslovením, inzerátem v Informačním systému MU a na internetovém psychologickém fóru Pandora), abych dosáhl jejich velkého počtu. Celkem se mi přihlásilo 39 lidí. Bohužel, při administraci prvních dotazníků došlo k poškození diakritiky vstupního souboru, pročež jsem musel vyloučit výsledky prvních 11 účastníků. Tyto osoby jsem v opravené verzi nepoužil. Celkem pět osob mi neodeslalo zpět soubor s výsledky. Konečný soubor čítá 23 studentů vysokých škol ve věku 20-24 let (průměr = 22,4). Všichni se zúčastnili bez nároku na odměnu. 14 Jak navrhují někteří autoři (Esposito, Pelton, 1971, Pilotti a kol. 1997, Frenck-Mestre a kol. 1997) 19
Materiály. Jako materiály bylo použito 144 slov z devíti kategorií (dopravní prostředek, ovoce, části lidského těla, ptáci, plemena psů, zaměstnání, hudební nástroj, oblečení a sport). Z těchto slov byly sestaveny dvojice tak, aby u každé kategorie bylo stejné množství otázek s kladnou a zápornou odpovědí. Na šestnáct slov jedné kategorie tedy připadlo osm ze stejné a osm z rozdílné kategorie. Vždy 14 otázek mělo ovlivnit následující dvě cílové otázky, na které by mělo být snazší odpovědět (např. fotbal-hokej, tenis-golf u otázek na druhy sportů). Jejich běžnost jsem ověřil v korpusu českého jazyka (Korpus SYN2000). Pokud bylo těchto 14 otázek z jedné kategorie, která byla stejná jako kategorie cílových otázek, jejich důsledkem mělo být nasycení (v experimentální skupině), pokud byly z jedné, ale jiné kategorie než je cílová (kontrolní skupina s opakováním) nebo pokud byly náhodně složené z různých kategorií jednalo se o kontrolní znáhodněnou skupinu. Kontrolní náhodná skupina je nutná pro porovnání vlivu opakování s vlivem pouhého odpovídání na směs otázek z různých kategorií. Kontrolní skupina s opakováním je nutná pro porovnání vlivu samotného opakování, je totiž možné, že má vliv samotná monotónnost kategorie bez ohledu na druh této kategorie. V takovém případě by případné nasycení nebylo funkcí opakování stejné kategorie, na kterou se ptám v cílových otázkách, ale důsledkem jakéhokoliv opakování. Otázky byly sestaveny tak, aby byly jednoduché a nevyžadovaly dlouhé uvažování, což jsem si ověřil v pretestu, kde jsem hledal otázky s výrazně delšími časy nebo větší chybovostí. Každá série čtrnácti otázek byla znáhodněna zvlášť pro každého účastníka, takže žádné dvě PO neměly stejnou sadu otázek. Znáhodnění je nutné, aby případný efekt nemohl být označen za funkci pořadí otázek s případně jinými vlastnostmi (jinak složité samy o sobě nebo pro konkrétní osobu) namísto prostého opakování. Příklad první série dvojic slov pro každou skupinu: experimentální koleno rameno loket kůže stehno straka břicho ústa cimbál kotník lýtko pitbul ucho tvář hrudník kočár záda kšiltovka nos noha piano chodidlo bedra golf zadek krk paže prst ruka hlava oko ovčák
kontrolní s opak. činel squash házená retrívr štafeta vzpírání maraton víceboj nohejbal letadlo sumo noha box trojskok basketbal jezdectví šerm tahač ragby harfa pokrývač triatlon tenis florbal volejbal fotbal kriket džíny ruka hlava oko ovčák
kontrolní znáhodněná břicho ústa plameňák fousek varhany borůvka tílko mlynář maraton víceboj záda kšiltovka zedník uklízeč bicykl hoboj metro dudy ragby harfa sumo noha páv klavír jachta bunda zadek krk ruka hlava oko ovčák
Procedura. Pokusné osobě, která projevila zájem o účast v experimentu jsem poslal příslušné soubory, které si uložila do svého počítače. Jednalo se o soubor pojmenovaný „start.exe“ s textovým souborem „test.txt“, druhý jmenovaný obsahoval testovací otázky s odpověďmi, na základě kterých program vyhodnocoval správnost odpovědí PO. Na monitor byla tímto počítačovým programem zobrazena dvě slova černými malými písmeny doprostřed bílé obrazovky. Rozhodnutí bylo provedeno stiskem kláves „P“ pro kladnou odpověď a „Q“ pro zápornou. Program vyhodnotí, zda je odpověď správná, a změří dobu, která uplynula od zobrazení dvojice slov. Vstupní i výstupní soubory byly zašifrovány, aby si PO nemohly přečíst otázky před samotným testem, ani si přečíst nebo pozměnit své časy a správnost odpovědí. Instrukce byly zobrazeny přímo v programu na začátku (snímek obrazovky v příloze č. 2). Prvních pět otázek bylo cvičných, program zobrazil, zda bylo odpovězeno správně, následovalo upozornění, že test začíná a při dalším odpovídání již správnost odpovědí zobrazována nebyla. Po ukončení program uložil výstup do souboru „output.txt“, který mi PO zaslala na můj email. Výsledky. Počítáno zvlášť pro každého respondenta, časy vyšší než průměr o 2,5 násobek směrodatné odchylky nebo nižší o 2,5 násobek sm. od. byly považovány za outliery. Takto očištěné 20
průměrné hodnoty podle skupin zobrazuje tabulka č. 1. Tabulka 1: Průměrné časy odpovědi a průměrné počty chyb podle typu úlohy skupina
n průměrná doba odpovědi (ms) směrodatná odchylka minimum maximum průměrný počet chyb
experimentální 8 1217 448 667 1761 9,5
kontrolní s opakováním 8 1333 498 1017 1972 6,75
celkem kontrolní náhodná 7 1007 232 749 1177 14
23 1202 375 667 1972 5,74
Údaje z tabulky nevyhodnocuji, uvádím je pro srovnání výsledků s jinými studiemi, které používali stejnou metodu (Pilotti, Antrobus, Duff, 1997). Řádky minimum a maximum ukazují na velké mezisubjektové rozdíly v rychlosti řešení této úlohy. Tyto rozdíly považuji za odraz individuálních schopností a výsledky dále přepočítávám na poměr k průměru. Vyhodnocuji pouze časy z cílových dvojic otázek, které následovaly po 14 otázkách stejné nebo rozdílné kategorie. Kontrolní skupina sice nasycuje jinou kategorii, ovšem v těchto otázkách jsou jako cílová slova jedenkrát zobrazena i slova z měřené otázky, aby došlo k jejich primingu. V experimentu mě nezajímají konkrétní časy PO, nýbrž jejich zpomalování či zrychlování v závislosti na experimentální manipulaci a druhu úloh. Časy tedy přepočítávám vzhledem k průměru každé osoby a dále pracuji s tímto poměrem15, který je vyjádřen jedním číslem. Tabulka č. 2: Rychlost odpovědi na cílové otázky vyjádřená v poměru k celkové průměrné rychlosti odpovědi
poměr času k průměru směrodatná odchylka
experimentální 0,9431 0,2404
skupina kontrolní s opakováním 0,9654 0,1246
kontrolní náhodná 0,9458 0,0992
Z tabulky č. 2 je vidět, že u cílových otázek došlo ve všech skupinách k urychlení. To jsem očekával, protože tyto otázky byly úmyslně složeny z obvyklejších slov, aby došlo k méně chybám. Aby se potvrdila hypotéza o sémantickém nasycení, časy v experimentální skupině měly být vyšší než v kontrolních skupinách. To se nepotvrdilo. Z tabulky je patrné, že rozdíly jsou minimální a t-test mezi experimentální skupinou a kontrolní skupinou s opakováním a mezi experimentální skupinou a kontrolní náhodnou skupinou ukázal, že jsou tyto rozdíly v obou případech nesignifikantní (p > 0,05).
15 např. průměrný čas odpovědi je 800ms, u konkrétní otázky 1200ms, tato hodnota je přepočítána na 1,5 násobek průměru (= 50% zpomalení) 21
Dále mě zajímalo, jakým způsobem se vyvíjí rychlost odpovědi v závislosti na tom, na kolik otázek stejné kategorie již PO odpověděla. Při nižším počtu se má projevit priming, kdežto při větším počtu naopak nasycení. Dalším možným vlivem je zácvik, tedy zlepšování časů v průběhu testování, a únava a ztráta pozornosti, které by měly časy naopak zvyšovat. Právě kvůli těmto vlivům jsem zahrnul kontrolní náhodnou skupinu, na kterou tyto vlivy působí, ale již není ovlivněna opakovaným odpovídáním na otázky ze stejné kategorie. Graf č. 1: Poměr doby odpovědi na otázku k průměrné době odpovědi u kontrolní náhodné skupiny v závislosti na pořadí otázky
Pohledem na graf č. 1 zjistíme, že žádná z jmenovaných intervenujících proměných (zácvik na typ úlohy, únava, ztráta pozornosti) u kontrolní náhodné skupiny v průběhu testování nepřevážila nad ostatními.
22
Graf č. 2: Poměr doby odpovědi na otázku k průměrné době odpovědi u experimentální skupiny kontrolní skupiny s opakováním v závislosti na pořadí otázky v sérii otázek z jedné kategorie
Graf č. 2 zobrazuje výsledky v sériích, byly použity všechny naměřené hodnoty z experimentální skupiny a z kontrolní skupiny s opakováním kromě cílových otázek, které oddělovaly série otázek v jedné kategorii. Kontrolní skupinu se znáhodněnými dvojicemi otázek nezahrnuji, protože její série byly složeny z dvojic otázek z náhodných kategorií, narozdíl od zbylých dvou skupin. PO odpovídala na 14 otázek ze jedné kategorie a na dvě cílové, poté znovu na 14 otázek z jiné kategorie atd. Graf č. 2 zobrazuje vždy průměrnou rychlost odpovědi na první otázku v sérii, druhou atd. Předpokládaná tendence byla zrychlení po prvních několika prvních otázkách, kdy PO získává priming na novou kategorii, ustálení a pokud existuje sémantické nasycení, mělo následovat zpomalení. Jednotlivá zprůměrovaná data prokládám křivkou polynomu druhého stupně, tj. jedna změna tendence (jedna „zatáčka“). Lineární regrese nemá smysl, jelikož očekávám jednu změnu tendence (zpomalení ke konci). Z grafu je patrné, že odpovědi na první otázky trvaly delší dobu, než je průměrný čas (=1,08, jelikož nepočítáme rychlejší cílové otázky), ovšem tendenční křivka má opačný průběh než jsem očekával. 3.3 Diskuse Respondenti v mém výzkumu dosahovali lepších časů, vyšších směrodatných odchylek a nižší úspěšnosti než byl průměr ve studii se stejnou použitou metodou (Pilotti, Antrobus, Duff, 1997). Lepší časy mají zřejmě původ v očištění hodnot o outliery, které zmíněná studie nepoužila. Jak je patrné z výsledků, hypotéza o zpomalování s počtem již zodpovězených otázek se nepotvrdila. Kromě zamítnutí hypotézy o sémantickém nasycení lze vznést několik námitek proti samotnému designu výzkumu. Co se týče volby kategorií, oproti původní studii bylo nutné mít více zástupců, kteří pro ni mají být dostatečně typičtí, aby bylo patrné, kdy patří k sobě. Zároveň bylo nutné volit samotné kategorie tak, aby byly dostatečně vzdálené a nevznikalo zmatení, zda k sobě dvě slova patří nebo nepatří. Několik respondentů se vyjádřilo ve smyslu, že slova kategorií „pták“ a „psí plemeno“ byly příliš blízké, a tudíž u nich váhali. Tomuto jsem se snažil zabránit zkušební otázkou, ve které byla dvě zvířata z 23
různých domén (tuňák-tučňák) a která měla být vyhodnocena jako nepatřící k sobě. Toto upřesnění pomocí zkušební otázky v úvodu evidentně nebylo dostatečné, ale otázek přímo porovnávajících tyto dvě kategorie nebylo velké množství. Navíc, díky znáhodňování uvnitř sérií, tento vliv nezpůsobil systematickou chybu ani jedním směrem. Nízké počty chyb (6,6 %) ukazují, že celkově PO neměly s řešením úloh větší potíže. Dalším možnou slabinou je samotná metoda. Její zvláštností oproti jiným experimentům byla neustálá aktivita PO. V dřívějších studiích byly PO vystaveny části sloužící nasycení, ve které byly pasivní (poslouchání či pozorování), nebo téměř pasivní (monotónní vyslovování stejného slova), a poté následovalo testování, jak dobře rozumí významu slova. V mém experimentu mělo být dosaženo nasycení přiřazováním slov ke kategoriím, čímž jsem chtěl zaručit zaměření pozornosti na jednu kategorii. Aby nedošlo k jednotvárnému, neustále kladnému odpovídání, bylo nutné zahrnout i záporné otázky – tedy slova z jiných kategorií. Zaměření na cílovou kategorii tedy bylo neustále přerušováno, k čemuž u žádné z úspěšných studií nedocházelo, a to mohlo být důvodem, proč nedošlo k nasycení. Vybavení nejbližší kategorie, do které náleží dvě slova (použité v Pilotti, Antrobus a Duff, 1997), je jiný typ úlohy než rozpoznání, zda slovo náleží do kategorie vyjádřené druhým slovem (použité v Balota a Black, 1997). V prvním typu úlohy musí PO hledat, do jakých kategorií lze ono slovo zařadit, a tudíž dochází k aktivaci mnoha dalších uzlů. V druhém typu úlohy, zařazování do kategorie, osoba prohledává kategorii, dokud nedojde k hledanému slovu nebo neprojde všechny její členy a příslušnost zamítne. Z tohoto důvodu se mi pro testování sémantického nasycení jeví vhodnější vykonávání úlohy nasycovat kategorii spíše nežli konkrétní slova, protože u ní dochází k šíření aktivace na jí podřazená slova. Za poučení z experimentu považuji objevení další možné podmínky vzniku sémantického nasycení, a to nutnost zaměření pozornosti na jeden význam. Ze samotné teorie, tak jak je prezentována, by se mohlo zdát, že k vyvolání efektu postačuje určitý počet opakování, určitá míra aktivace.
24
4. Závěr V úvodu práce jsem popsal sémantické nasycení, jak se s ním lze setkat v běžném životě a že je jeho prožitek popisován jako ztráta významu slova. V teoretické části rozebírám jev na jednotlivosti, jejichž principy popisuji podle dosavadních modelů rozpoznávání slov a vybavování významů. Také popisuji projevy nasycení, které se netýkají pouze slov. Zjišťuji, že jev, tak jak je pozorovaný v běžné zkušenosti, je dostatečně vysvětlen principy adaptace smyslových center během rozpoznání slova, které se odehrávají ještě před přistoupením k jeho významu. V kapitole revidující předešlé studie sémantického nasycení se potvrzují předpoklady o původu ve smyslové adaptaci. Několika studiím se ovšem daří dosáhnout zpomalení vybavování významu při vyloučení ostatních jevů a zdá se tedy, že může existovat nasycení skutečně sémantické podstaty, pokud jej operacionalizujeme jako schopnost zařadit slovo do jeho nadřazené kategorie. Za použití modifikované úlohy určování stejnosti kategorie dvou slov sestavuji experiment, ve kterém nedochází k přímému vystavení slovu, které označuje nasycovanou kategorii. V tomto experimentu se mi nedaří dosáhnout sémantického nasycení. Diskuze je věnována nedostatkům použité metody a srovnáním s ostatními metodami . V úplném závěru práce bych se chtěl trochu odchýlit od střízlivého tónu, jakým jsem hodnotil teorie a experimenty, abych představil další možné varianty výzkumu tohoto tématu. V psycholingvistickém výzkumu existuje snaha vysvětlit některé mentální funkce pomocí „tvrdých“ věd, a tak se mohou uplatnit poznatky z neurověd. Dvě oblasti mozku jsou spojovány s produkcí jazyka. Brocova o. je zodpovědná za gramatiku a pro nás zajímavější je Wernickeova o., která má být zodpovědná za porozumění jazyku a spojování významu se slovy. Bylo by zajímavé zjistit, jak se proměňuje aktivita v této oblasti během opakování slov. Metody pro takový výzkum existují. Technikami funkčního zobrazování mozku lze sledovat změnu aktivity mozku v závislosti na činnosti, kterou zkoumaná osoba právě vykonává. Jednou z takových metod je EEG, který měří změny v elektrickém potenciálu na povrchu hlavy. Dva pokusy, které jej využívají, jsem popsal v revizi studií. Nevýhodou této metody je právě snímání pouze z povrchu hlavy. To neumožňuje přesně zaměřit určitá centra mozku, jejichž funkce je již známá. Oproti tomu funkční magnetická rezonance (angl. zkratka fMRI), dokáže mozkové odezvy zobrazit trojrozměrně a s vysokou přesností. Lze jí tedy přesněji zaměřit pro nás zajímavé oblasti mozku. Hledání mozkových korelátů sémantického nasycení je dalším krokem směrem, kterým se ubírají i kognitivní vědy jako celek – postup ke stále menším jednotkám, které lze přesněji měřit a postupně vyřazovat nepodstatné okolnosti (od té chvíle nazývané: vnější proměnné). Souvislost mezi statistikami popisovanými daty vznikajícími v kontrolovaných podmínkách a reálně pozorovaným jevem, který byl na počátku, není očividná. Tato práce snad objasnila všechny kroky mezi těmito úrovněmi.
25
5. Literatura BALOTA, D. A. (1994) Visual Word Recognition. In Handbook of psycholinguistics(2nd Ed.). Academic Press, Inc., Kapitola 9 BALOTA, D. A., BLACK S. (1997) Semantic satiation in healthy young and older adults. Memory & Cognition, Vol. 25, No. 2, 190-202 BASSETT, M. F., WARNE, C. J. (1919) On the Lapse of Verbal Meaning with Repetition. The American Journal of Psychology, Vol. 30, No. 4, s. 415-418 BECKER, J. V. (1990). Treating Adolescent Sexual Offenders. Professional Psychology: Research and Practice. Vol. 21, No. 5, s 362-365. BLACK, S. (2001). Semantic satiation and lexical ambiguity resolution. The American Journal of Psychology, Vol. 114, No. 4, s. 493 BLACK, S. (2004). Review of Semantic Satiation. In Advances in Psychology Research, Vol. 26, s 63-74 COLLINS, A. M., QUILLIAN, M. R. (1969). Retrieval Time from Semantic Memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, Vol. 8, s. 240-247. DiCAPRIO, N. S. (1974). Reduction of emotional responses as a function of verbal satiation and paired-associate techniques. Bulletin of Psychonomic Society, Vol. 3, No. 2 DON, V. J., WELD, H. P. (1924). Lapse of Meaning with Visual Fixation.The American Journal of Psychology, Vol. 35, No. 3, s. 446-450 ESPOSITO, N. J., PELTON, L. H. (1971) Review of the measurement of semantic satiation. Psychological Bulletin, Vol. 75, No. 5, s. 330-346 FILLENBAUM, S. (1964). Semantic satiation and decision latency. The American Journal of Experimental Psychology, Vol. 68, No. 3, s. 240-244 FRENCK-MESTRE, CH., BESSON, M., PYNTE, J. (1997) Finding the Locus of Semantic Satiation:An Electrophysiological Attempt. Brain and Language, Vol. 57, 406-422 HARLEY, Trevor A. (2001) The psychology of language : from data to theory. 2nd ed. Hove: Psychology Press. 528 s. ISBN 0863778674. JAKOBOVITS, L. A. (1962). Effects of repeated stimulation on cognitive aspects of behavior: some experiments on the phenomenon of semantic satiation. Doktorská práce. McGill University. JAKOBOVITS,
L. A., & LAMBERT, W. E. (1962) Semantic satiation in an addition task. Canadian Journal of Psychology, 16, s. 112-119 KASSHAU, R. A., CILLUFFO, A. F. (1971) Effects of concurrent activity on semantic satiation. Journal of Personality and Social Psychology, Vol. 17, No. 1, s. 69-73 KOUNIOS, J., KOTZ, S. A., HOLCOMB, P. J. (2000). On the locus of the semantic satiation effect: Evidence from event-related brain potentials. Memory & Cognition, Vol. 28, No. 8, 1366-1377 26
MEYER, D. E., SCHVANEVELDT, R.W. (1971). Facilitation In Recognizing Pairs of Words: Evidence of a Dependence between Retrieval Operations. Jounal of Experimental Psychology, Vol. 90, No. 2, s. 227-234. McNAMARA, T. P. (2005). Semantic priming: perspectives from memory and word recognition. Psychology Press. ISBN 1-84169-079-1. PILOTI, M., ANTROBUS, J. S., & DUFF, M. (1997). The effect of presemantic acoustic adaptation on semantic “satiation.” Memory & Cognition, Vol. 25, No. 3, 305-312. REEVES L., HIRSCH-PASEK, K., GOLINKOFF, R. (1998). Meaning, Lexical Access, Lexical Ambiguity. In WHITNEY, P. The Psychology of Language. Boston: Houghton Mifflin, Co. SEVERANCE, E., & WASHBURN, M. E (1907). The loss of associative power in words after long fixation. American Journal of Psychology, 18, s. 182-186. SMITH, D. E. P., & RAYGOR, A. L. (1956) Verbal satiation and personality. Journal of Abnormal and Social Psychology, 52, s. 323-326 SMITH, L. (1990) Evidence for Semantic Satiation: Repeating a Category Slows Subsequent Semantic Processing. Journal of Experimental Psychology: Learning, Memory and Cognition, Vol. 16, No. 5, s. 852-861 SMITH, L. C. (1984). Semantic satiation affects category membership decision but not lexical priming. Memory & Cognition, Vol. 15, No. 5, 483-488 TIPPER, S. P. (1985). The Negative Priming Effect: Inhibitory Priming by Ignored Objects. The Quarterly Journal of Experimental Psychology, 37A, 571-590
Online zdroje: SCHWIMMER, E. (2009) Semantic satiation. URL:
[cit. 2010-02-10] Diskusní fórum www.everything2.com URL:
[cit. 2010-02-10] Český národní korpus – SYN2000. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2000. Dostupný z WWW: .
27
6. Přílohy Příloha č. 1: Slova ze kterých byl složen experiment rameno ucho stehno ústa záda břicho nos kůže hrudník zadek loket lýtko noha ruka koleno oko bedra tvář krk kotník chodidlo hlava prst paže
slepice kohout sojka čáp vlaštovka sova páv kos papoušek tučňák vrána volavka havran kukačka špaček vrabec orel sup pavián pštros krkavec plameňák straka sýkora
tričko košile kalhoty džíny rifle slipy sukně tílko nátělník bunda mikina svetr rolák čepice tepláky kšiltovka kraťasy šála kulich sako ponožky pyžamo župan klobouk
pekař číšník dlaždič kominík služka švadlena kuchař učitel lékař zedník zubařka kovář uklízeč školník švec prodavač dělnice mechanik zámečník mlynář tesař klempíř pokrývač natěrač
knírač pudl ohař bernardýn chrt teriér čivava malamut rotvajler retrívr fousek dalmatin dobrman krysařík doga setr ovčák kolie jezevčík husky buldok špic teriér pitbul
jablko hruška banán broskev meruňka třešeň citrón pomeranč ananas jahoda mango malina hrozinka švestka limeta brusinka borůvka rybíz angrešt fík hrozny višeň šípek slíva
housle klavír kytara buben činel basa flétna trumpeta piano klarinet cimbál hoboj dudy harfa lyra saxofon viola pozoun basa varhany fujara trombón kontrabas gong
jachta kamion kočár tříkolka metro tramvaj ponorka parník letadlo motorka náklaďák trajekt autobus vůz loď kajak povoz bicykl vrtulník traktor tahač auto kamion brusle
fotbal hokej box trojskok kriket házená ragby florbal vzpírání badminton tenis jezdectví golf triatlon šerm basketbal víceboj štafeta maraton volejbal ragby squash sumo nohejbal
Příloha č. 2: Snímek první obrazovky programu s instrukcemi
28
