VLASTENECKÉ ČTENÍ PRO MLÁDEŽ

KAREL JAROMÍR BUKOVANSKÝ

VLASTENECKÉ ČTENÍ PRO MLÁDEŽ

Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace 2012

Toto elektronické vydání vychází z textu Vlastenecké čtení pro mládež od Karla Jaromíra Bukovanského, který byl vydán v roce 1886 v Moravské Ostravě nákladem a tiskem Prokišova knihkupectví Jul. Kittla. ISBN 978-80-7054-160-9 (pdf)

Text díla není vázán autorskými právy. Elektronické vydání (typografická a grafická úprava) je poskytováno pod licencí Creative Commons.

2

OBSAH

Úvod

.……………………………..…………………………….………

Vévodství Slezské

……….……………...……………………………………

Přehled dějin Slezských

……………………………...…………………….

Některé osoby o Slezsko zasloužilé

7 14

.……………………………………

16

………………………………………....…………

21

………………………………………….……...…………

35

Místopis čili topografie Pověsti Slezské

5

Sbírka básní vlasteneckých pro mládež školní

3

…………………………….

43

Milé dítky! Každý dobrý a šlechetný člověk miluje ona místa, kde se zrodil, kde poznal své milé rodiče, bratry a sestry, své příbuzné a známé, kde slyšel lahodné zvuky mateřské své řeči, kde se naučil Boha znáti a svého blížního milovati, kde byl vychován a vycvičen pro budoucí život svůj. Takový člověk miluje i svou drahou vlasť a říši, ku které jeho vlasť náleží. On miluje svého panovníka, který se o všechny země a o všechny národy otcovsky stará a o ně péči má. Abyste, milé dítky, náležitě poznaly svou vlasť a osoby o vlasť zasloužilé, podávám vám touto knížečku. Čtěte v ní pilně a učte se Stvořitele svého, který ochraňuje drahou vlasť, milovaného mocnáře, vaše rodiče a všechny národy, milovati, hleďte se svými spolubratry bez rozdílu národnosti a náboženství žíti ve svornosti a lásce, neb jen svornosť a láska jsou nejpevnější hradbou proti nepříteli. Čtěte a rozvažujte často čtvrtou sloku naši krásné národní hymny Rakouské, která zní: „Stůjme k sobě každou chvíli, Svornosť jenom moci dá; Spojené kde vládnou síly, Snadno vše se vykoná. Když se ruka k ruce vine, Pak se dílo podaří; Říš Rakouská nepomine: Sláva vlasti, Císaři“! V Polské Ostravě, v den slavných jmenovin J. V. císařovny Elišky l. P. 1885. Karel Jar. Bukovanský.

Úvod Domov Každý člověk má svůj domov. Jest to ono místo, kde se narodil, nebo kde od mladosti své po delší dobu přebýval a kde vychován a vycvičen byl. Každý dobrý a šlechetný člověk obdařen jest od Stvořitele svého zvláštním citem lásky ku svému domovu. V domově svém cítí se člověk býti nejšťastnějším. Tam ztrávil mládí své v samé hře a radostech, tam naučil se milého Boha znáti, tam dostalo se mu pro život potřebného vzdělání a vychování. Tam žil se svými drahými rodiči, se svými milými bratry, sestrami a příbuznými. Otec, matka a dítky slují rodinou, která přebývá pohromadě v příbytku buď vlastním buď propůjčeném. Vedle nás nebo na blízku od nás mají příbytky své sousedé. Lidé na jistých místech v příbytcích se usadivší založili osady, slují osadníci. Osadu s osadníky jmenujeme také obec a jest to buď vesnice či dědina, městys či město. Hlavou rodiny jest otec, hlavou obce jest obecní starosta čili obecní představený, jemuž ku pomoci a ku poradě jest obecní výbor. Okres, hejtmanství, kraj Vycházíme-li z rodiště svého a jdeme-li dále, přijdeme i do jiných obcí. Z každé obce vedou opět cesty a silnice do jiných vesnic, ano i do města. Jest tedy mimo našeho rodiště ještě velmi mnoho míst, kde se také lidé usadili, kde založili osady, městyse a města. Vícero obcí činí okres. V každém okrese jsou města, městyse a osady. Jako v obci stará se obecní představený o pořádek a pečuje o blaho obce, tak i v okrese musí postaráno býti o pořádek a pečováno býti musí o blaho celého okresu. Dva, tři a někdy i více okresů mají společného nejvyššího představeného, a to je c. k. okresní hejtman, který spravuje a řídí celý okres, celé hejtmanství. Několik okresů dohromady nazýváme krajem. Kraje dostaly svá pojmenování od některých měst, která pak slují městy krajskými. V sídelním městě každého hejtmanství je též c. k. okresní školní rada, která se stará o záležitosti školní celého okresu. Též je v každém okrese c. k. soudní úřad, kde obyvatelé podávají své stížnosti, kde zanáší se do knihy gruntovní pozemky občanů, kde urovnávají se rozepře a zákonité přestupky se trestají. Vedle okresních soudů jsou úřady berní, kde se všechny daně z celého okresu odvádějí. Země Kdo je ve Slezsku domovem, sluje Slezan, na Moravě Moravan, v Čechách Čech, v Uhrách Uher atd. Zemi, ve které je náš domov, jmenujeme svou vlastí. Naší vlasti je země Slezská. Jako v okrese sousedí obec s obcí, tak sousedí v zemi okres s okresem. 5

Kterému jazyku naučil se kdo od své milé matky a od svých krajanů, ten jazyk jmenuje svým jazykem mateřským. Máme však i jazyk spisovný, který můžeme pozorovati v dobrých knihách. Lid jednoho původu, jednoho jazyka spisovného, jednakých obyčejů slove národ. U nás ve Slezsku žijí tři národové pohromadě: Češi, Poláci a Němci. Všichni národové naši milé říše žíti mají vedle sebe ve shodě, svornosti a lásce, jako bratři s bratry a milovati se mají vespolek, jako rodina, jejímž starostlivým otcem jest milý panovník náš, císař František Josef l.

6

Vévodství Slezské Poloha země Vévodství Slezské rozkládá se mezi 49° 28' a 50° 27' severní šířky a 34° 32' a 36° 45' východní délky. Sousedí na severu s Pruským Slezskem, na východě s Haličí, na jih s Moravou a zemí Uherskou a na západ s Moravou a Pruským Slezskem. Země tato pozůstává ze dvou částí a to ze západního a východního Slezska, čili z Opavska a Těšínska. Obě části jsou cípem severovýchodní Moravy od sebe odděleny. Velikosť země Země Slezská jest nejmenší zemí korunní císařství Rakouského, neboť zaujímá pouze 5147,5 km2. V počtu tomto obsaženy jsou také tak zvané moravské enklavy v západním Slezsku. Dle posledního sčítání lidu bylo ve Slezsku 565.475 obyvatelů, kteří bydlí v 25 městech, 9 městysích a 671 osadách. Na 1 km2 připadá as 109 obyvatelů. Znak a barva Znak země Slezské jest černý korunovaný orel ve zlatém poli se stříbrným křížem na prsou, ležícím na stříbrném kruhu měsíce. Zemská barva jest: zlatá, černá. Horstvo Vlasť naše jest ponejvíce hornatá. Zvláště v západním Slezsku, kde rozprostírají se hory Sudety, nacházíme málo rovin. Hory Sudety táhnou se po hranicích Slezska a Moravy od severozápadu k jihovýchodu v délce as 260 a v šířce 20-40 kilometrů. Nejvyšší hory v západním Slezsku jsou: Hora Reslova (845 m.), Fichtlich (1109 m.), který tvoří hranice mezi Slezskem, Moravou a Pruskem, Hochšár (1345 m.), vrch Koprník (1424 m.), Červená Hora (1333 m.), Praděd (1490 m.), Hora Leiterova (1380 m.), Vysoká Hole (1460 m.), Orlík (1445 m.), Pálená Hora (1310 m.), Jelení Hora (992 m.) a Biskupská Kopa (890 m.) východně od města Cukmantlu. Ve východním Slezsku jsou hory Karpáty, které též Beskydy slovou. Nejvyšší hory jsou: Lysá Hora (1325 m.), Velký Polom (1067 m.), Gyrová (839 m.), Javorový (1032 m.), Kozubová (976 m.), Velký Stožek (975 m.), Velký Čantorý (995 m.), Gančárka (902 m.), Magura (1067 m.), Malinov (1095 m.) a Klimčok (1119 m.).

7

Řeky Řeka Odra (die Oder) jest hlavní řekou ve Slezsku. Její prameny nacházejí se však na půdě moravské. Prýští se v kopcích nedaleko města Olomouce v močálovitém lese a pojímá v sebe hned několik přítoků. Z levé strany přijímá řeku Opavu, z pravé strany Ostravici a Olešnici. Z naši vlasti vychází nedaleko Bohumína, kde vstupuje do Pruska a po dlouhém běhu vtéká do moře Baltického. Běh její obnáší od zřídla až k městu Bohumínu as 114 km. Řeka Opava (die Opa) je 107 km. dlouhá, a povstává z černé, prostřední a malé Opavy nedaleko Vrbna se prýštící. Do Opavy vlévá se z pravé strany řeka Moravice (die Mohra). Ostravica (die Ostrawitza) vzniká v Karpátech, jeji běh obnáší 53 km.; nedaleko Hrušova vlévá se do Odry. Řeka Olešnice (die Olsa) vzniká blízko Ochodita, je 60 km. dlouhá a vtéká nad Bohumínem do Odry. Visla (die Weichsel) vzniká v Beskydech ze tří pramenův, činí pak od města Strumeně hranice mezi Rakouským a Pruským Slezskem. Do ní vlévá se řeka Bělá (die Biela), jejiž tok obnáší 30 km. Vody minerální a lázeňské Slezsko má vícero minerálních zřídel, která jsou velmi blahodárná; dále má několik lázeňských míst. Z minerálních zřídel zvláštního povšímnutí zasluhují kyselka v Karlových a Janských Lázních u Melče, jodové v Darkově u Frýštátu a solné mezi Orlovou a Karvínem. Méně dobré jsou kyselky Ludvíkovské, Seifersdorfské, Lichtnovské, Krnovské, Pavlovické a Einsiedelské. Lázeňská místa ve Slezsku jsou: Světoznámé lázně Prýznicovy v Gréfenberku u Frývaldova roku 1831 založené, Šrotovy lázně v Lipové, lázně Karlovy a Janské (Melč), Ráj-Darkovské u Frýštátu, Ústráňské na řece Visle, lázně v Javoří u Bílska a ve Lhotě na Těšínsku. Podnebí Poloha naši vlasti jest vesměs vysoká. A poněvadž není země naše proti severním větrům horami chráněna, tedy jest u nás podnebí mnohem drsnější nežli v jiných zemích. K tomu též mnoho přispívá, že jsou hory Slezské právě na straně jižní, a tak teplejším větrům jižním přístupu zabraňují. Zima bývá u nás obyčejně velmi drsná, na sníh bohatá. Sníh mnohdykráte po mnoho měsíců pokrývá zemi. Pozdní mrazy jarní, které ještě v měsíci květnu se dostavují, často mnoho škod na polních a zahradních plodinách způsobují.

8

Obyvatelstvo Obyvatelstvo Slezské přiznává se ku třem národnostem a to k národnosti české, polské a německé. V politických okresích: Krnovském, Frývaldovském a Bruntálském jsou ponejvíce Němci, v Opavsku Čechové a Němci, ve Frýštátském a Těšínském okrese jsou Češi, Poláci a Němci, v Bílském Poláci a Němci. Ze 565.475 obyvatelů slezských je 51 % Němců, 28 % Poláků a 21 % Čechů. Co do povahy jest Slezák české a polské národnosti velmi nábožný, jest dobrého srdce, mírný a mírumilovný. Němec slezský jest dobrosrdečný, mnohdy až měkké povahy, miluje mír a pokoj. Nejlidnatější místa ve Slezsku jsou: Opava čítá 20.562 obyv. Bílsko čítá 13.060 obyv. Těšín čítá 13.004 obyv. Krnov čítá 11.792 obyv. Polská Ostrava čítá 9.049 obyv. Bruntál čítá 7.595 obyv. Frýdek čítá 5.912 obyv. Frývaldov čítá 5.859 obyv. Náboženství Jako na Moravě, tak rozšiřovala se víra křesťanská i u nás ve Slezsku. Staré, dosud zachovalé památky, jako: Studně „Cyrillka” ve Slatině, kříže Cyrillo-Methodějské v Budišovicích, v Polánce, Kalubicích a t. d. a jiné památky Cyrillo-Methodějské dokazují zřejmě, že i u nás sv. bratři Cyrill a Methoděj, apoštolové slovanští, hlásali slovo Boží. Mimo katolíků jsou ve Slezsku též protestanti augsburského vyznání a židé. Katolíci jsou nejvíce v západním Slezsku, protestanti v Těšínsku a v okrese Bílském. Židé jsou v menším počtu roztroušeni po celém Slezsku. K náboženství katolickému přiznává se 85 %, ku protestantskému 14 % a ku židovskému 1 % veškerého obyvatelstva. Moravské enklavy, jihozápadní Slezsko až po Krnov a Vrbno patří k arcidiecési Olomoucké, celé východní Slezsko a severní čásť západního Slezska patří k diecési Vratislavské v Pruském Slezsku, a jest tu knížebiskup Vratislavský zastoupen světícím biskupem v Těšíně. V Opavě jest proboštství. Slezsko má 150 far, 34 lokálek a 23 klášterních řádů. Největší církevní úřad protestantský jest úřad superintendentský v Těšíně.

9

Zaměstnání lidu, plodiny zemské a výrobky Obyvatelstvo země Slezské zabývá se nejvíce rolnictvím a chovem dobytka. Na polnosti připadá 237.672, na zahrady 5076, na luka 33.147, na pastviny 54.309 a na lesy 165.296 hektarů. Rolník slezský jest pokrokumilovný a rád nechá se poučiti. Chov koní jest ve Slezsku méně vydatný, za to však chov hovězího a vepřového dobytka jest znamenitý. Chov ovcí a koz jest nyní nepatrný. Z drůbeže chovají se husy, kachny, slepice, krocani a holubi. Ve velkých rybnících východního Slezska chovají se ryby a docíleno i zde znamenitého výtěžku. Též včelařství a hedbávnictví se zde dobře daří. Z obilí seje se v rovinách pšenice, žito, ječmen a oves, též něco prosa a pohanky. Hlavní rostlinou jsou ve Slezsku zemáky (kobzole), které zde v první polovici minulého století zavedeny byly. I zelenina dobře se daří. Ze stromů ovocných daří se u nás jabloň, hrušeň, švestka a třešeň, z obchodních rostlin daří se len, řepka a cukrovka. Z lůna země dobývá se ve Slezsku mnoho kamenného uhlí, zvláště v Polské Ostravě, v Hrušově, v Michálkovicích, v Petřvaldě, Orlové a Dombrové a v Karvíně. Hnědé uhlí dobývá se blíže Javorníka. Za starodávna dolovalo se zvláště v západním Slezsku na zlato a na stříbro. Železná ruda kope se ve východním Slezsku v okolí Těšína, Bašky, Starých Hamer a Krásné, v Třanovicích, v Ústráni, Třínci, u Skočova a u Bílska. V západním Slezsku dobývá se ruda železná v Ludvíkově, v Benešově, Vogelzeifu, ve Vidnavě a j., mnoho sádry těží se v dolech u Opavy, bohatá ložiska břídlice jsou v nižším Jeseníku. Velmi výnosné jsou lihovary v Opavě, Těšíně a vůbec v celé zemi. Cukrovary jsou v Opavě, Kateřínkách, ve Škrochovicích, Vávrovicích, ve Studénce, v Osoblaze, ve Velkých Kunčicích, v Bernaticích a j. Znamenitější pivovary jsou v Těšíně, v Karvíně, v Opavě, v Bílsku a v Radvanicích, továrna na přísady kávové jest v Opavě, továrna na cinkové barvy v Petřvaldě, na barvy organické v Bruntálu, továrny na sodu v Hrušově a v Petrovicích, továrna na sirky v Opavě a v Osoblaze. Papír shotovuje se v 10 továrnách, z nichž nejznamenitější jsou v Opavě, v Bílsku a v Ratimově. Znamenitý průmysl ve lněném a vlněném zboží provozuje se v Jeseníku a zvláště v Bílsku a okolí, železářský v údolích pohoří jesenického. Obchod Slezsko má jednu obchodní komoru, která má sídlo své v Opavě a která jest střediskem obchodu a průmyslu. Mimo toho ku povznešení průmyslu a obchodu přispívají rozličné úvěrní, průmyslové a obchodní ústavy, záložny a spořitelny v Opavě, v Těšíně, v Bílsku a v jiných místech. 10

Některé výrobky přivážejí se do země, avšak mnohem více výrobků se vyváží. Přiváží se sůl, tabák, olej, víno, obilí, jižní ovoce, zboží hedvábné a kožešnické, kůže, lůj, sádlo, řepkové a jetelové semeno a j. Ze země vyváží se zboží soukenné a lněné, damašek, niti, železo a zboží železné, břidlice, uhlí, dříví stavební, soda, výrobky měděné, vozy, kůže, líh, výrobky chemické, len, konopě, máslo, vejce a j. Slezsko má dobré silnice, a železnice též jdou na vše strany. Délka říšských silnic obnáší 358.621 km. Zvláště silnice z Vídně přes Olomouc do Těšína., Bílska a Lvova vedoucí, která byla císařem Josefem II. založena, zasluhuje zvláštního povšímnutí. Mimo této jest silnice říšská z Olomouce do Těšína a uherská silnice z Horních Tošonovic do Jablunkova. Zemské, okresní a obecní silnice jsou celkem 3,378.526 km. dlouhé. Železnice.

I. Severní dráha císaře Ferdinanda: Vídeň — Sviadnov — Opava (291 km.). Vídeň — Dědice — Bílsko (339 km.). II. Košicko-Bohumínská dráha: Bohumín — Těšín (32 km.) — Košice.

III. Moravsko-slezská ústřední dráha: Olomouc — Krnov (88 km.) Krnov — Opava (25 km.) Krnov — Hendřichov (23 km.) Hervínov — Vrbno (21 km.)

IV. Ostravsko-Frýdlandská dráha táhne podél hranic Moravsko-slezských z Ostravy až do Frýdlandu. Poštovní úřady neschází v žádné větší obci, taktéž úřady telegrafické jsou u nás dosti četně zastoupeny; čítá se nyní přes 40 telegrafních stanic. Školy Vyšší gymnasia osmitřídná jsou v Opavě, v Těšíně, Bílsku a Vidnavě, nižší slovanské v Opavě a čtyřtřídné reálné gymnasium ve Frývaldově. Sedmitřídné reálky má Opava, Těšín, Bílsko a Krnov. Učitelské průpravny jsou v Opavě a v Těšíně, a evang. ústav s právem veřejnosti v Bílsku; průpravna pro učitelky je v Opavě. Dále je v Horních Heřmanicích zemská střední škola rolnická a v Kocobenci zemská škola rolnická. Mimo toho je ve Slezsku šest průmyslových škol pokračovacích, a vyšší průmyslová škola v Bílsku. Národní školství zastoupeno jest 525 školami, z nichž jest 473 veřejných a 52 soukromých, a na kterých účinkuje 829 učitelů a učitelek. 11

K vyučovacím ústavům počítati dlužno také zemská muzea v Opavě a v Těšíně, kde jsou též znamenité knihovny, a národní muzeum v Opavě. Dobročinné ústavy Ve Slezsku je 12 nemocnic, z nichž jsou největší: nemocnice milosrdných bratří v Těšíně, nemocnice Alžbětinek tamtéž, filiálka těchto v Jablunkově, nemocnice sester německého řádu v Opavě a Bruntále, nemocnice Heidrichova v Opavě, klášter sester sv. Karla Boromejského v Těšíně a j. — Dále je ve Slezsku 22 ochranoven, 469 chudobinců, 3 opatrovny a blázinec (v Albrechticích). Ústava Aby v zemi a v říši udržen byl pořádek, potřebí jest jistých pravidel, kterých musí veškeré občanstvo přísně zachovávati. Pravidla tato slují zákony a týkají se buď zemi nebo říše; jmenují se buď zemské neb říšské zákony. Aby byly zákony občanstvu známy, musejí býti prohlášeny. Prohlášení vydává sám císař Pán a zní takto: „S přivolením sněmu Mého vévodství slezského vidí se mi naříditi takto“; o prohlášení zákonů říšských: „S přivolením obojí sněmovny rady říšské vidí se Mi vydati tento zákon“. Císař Pán nedává zákonů sám, nýbrž buď se sněmem zemským nebo s říšskou radou. Právo, že mohou míti sněmové v zákonodárství s císařem Pánem účastenství, ráčil Jeho c. k. ap. Veličenství císař František Josef I. sněmům a říšské radě dáti slavnou listinou ode dne 20. října l. 1860, čili tak zvaným říjnovým diplomem. Ku schůzím a poradám na sněmu zemském a v říšské radě nemohou se scházeti všichní občané zemští nebo občané říšští; oni tam posílají své zástupce čili poslance, které si k tomu účelu ze svého středu volívají. I volby takové jsou upraveny zvláštními zákony. Takové upravení voleb do zemského sněmu neb do říšské rady vykonalo se císařskými listy čili patenty danými dne 26. února l. 1861. Občanstvo slezské volí ze svého středu do zemského sněmu, který se scházívá v Opavě, 30 členů. Předseda sněmu slezského sluje „zemským hejtmanem”. Všechny předsedy sněmů jmenuje sám císař Pán. Aby mohly býti volby rychle a správně vykonány, jsou země rozděleny dílem na volební okresy, dílem na volební skupiny. U nás ve Slezsku jsou čtyři volební skupiny a sice: a) skupina velkostatkářův; b) skupení měst; c) skupení obchodní komory; d) konečně skupina venkovských obcí.

12

Mimo těchto 30 poslanců má právo rokování a porad sněmovních se súčastniti J. M. knížebiskup Vratislavský. První skupina volí 9, druhá 10 zástupců a to dva za město Opavu, jednoho za město Těšín, jednoho za město Bílsko a šest za tyto městské skupiny: Bílovec, Vítkov, Odry a Klimkovice; Bruntál, Benešov, Andělská Hora, Vrbno; Krnov, Albrechtice; Frývaldov, Javorník, Cukmantl, Frýdeberk; Frýdek, Bohumín, Frýštát; Skočov, Jablunkov, Strumeň. Třetí skupení, obchodní komora Opavská, volí 2 zástupce ze středu svého; čtvrtá skupina voli 9 zástupců a připadají na opavský politický okres 2, pak na Těšín, Frýštát a Jablunkov též 2 zástupci. Ostatní pol. okresy volí po jednom zástupci. Do říšské rady vysílá Slezsko 10 zástupců a sice: 3 z velkostatkářů, 3 ze skupiny měst, 1 z obchodní komory a 3 ze skupiny venkovských obcí. Není-li sněm svolán, tedy zastupuje jej zemský výbor, který sestává z pěti členů. Politická a soudní správa země Nejvyšší politickou správou země jest c. k. zemská vláda v Opavě, v jejížto čele stojí c. k. zemský prézident. Zemský prézident předsedá též c. k. zemské školní radě a zemskému finančnímu ředitelství. Zemské vládě podřízeny jsou purkmistrovské úřady v Opavě, v Bílsku a ve Frýdku, které vedou nejnižší správu politickou, a 7 okresních hejtmanství: 1. Opava; 5 soudních okresů: Klimkovice, Odry, Opava (venkov), Bílovec a Vítkov; 2. Krnov; 4 soudní okresy: Hendřichov, Osoblaha, Krnov a Albrechtice; 3. Frývaldov; 4 soudní okresy: Frývaldov, Javorník, Vidnava a Cukmantl; 4. Bruntál; 3 soudní okresy: Bruntál, Benešov a Vrbno; 5. Těšín; 3 soudní okresy: Frýdek (venkov), Těšín a Jablunkov; 6. Bílsko; 3 soudní okresy: Bílsko (venkov), Skočov a Strumeň; 7. Frýštát; 2 soudní okresy: Frýštát a Bohumín. V soudním ohledu má Slezsko zemský soud v Opavě a krajský soud v Těšíně. Všechny soudní úřady slezské podřízeny jsou vrchnímu zemskému soudu v Brně. Moravské enklávy (celý soudní okres Osoblažský a Hendřichovský a některé obce v soudním okrese Opavském a Bíloveckém) patří k Moravě, jsou celé spravovány úřady slezskými. Slezsko má dále hlavní berní úřad v Opavě a 22 úřadů berních. 13

Přehled dějin Slezských Jako nejstarší dějiny jiných zemí, tak jsou nám nejstarší dějiny naší milé vlasti docela neznámy. Toliko dle nalezených předmětů z doby kamenné můžeme souditi, že vlasť naše byla podél řeky Odry a podél řeky Opavy již v dobách předhistorických, t. j. v dobách, o nichž nám historie ničehož vypravovati nemůže, obydlena. Avšak ku kterým kmenům obyvatelé tito náleželi, nelze s jistotou udati. Možno a pravděpodobno jest, že Slezské nivy obyvali v době předhistorické rozliční národové, avšak tvrditi, že by národové tito k tomu neb onomu kmenu náleželi, bylo by pošetilostí. Mnozí dějepiscové praví, že v prvních stoletích po narození Krista Pána přebývali v nynějším Slezsku národové s Němci příbuzní, kteří však Slovanům ustoupili sídla svá. Spisovatelé staří popisují nám Slovany co národ nadaný, hudby a zpěvu milovný, orbu pěstující, chovem dobytka se zaměstnávající a ve stálých sídlech bydlící. Zvláště po čas stěhování se národův (r. 375-568) bylo Slezsko jako sousední Morava bydlištěm rozličných německých i slovanských národů. V 6. století usadili se ve vlasti naší Slované a obyvatelé nynější jsou potomci onoho kmene. Naši sousedé Němci zaujali některé krajiny Slezska mnohem později. Celé Těšínsko i Opavsko přináleželo dříve k sesterské Moravě, která slula tenkráte říší Velkomoravskou. Nad říší touto panoval Mojmír, Rastislav a konečně Svatopluk. Roku 863 přišli na Moravu dva učení kněži, Cyrill a Methoděj, kteří víru křesťanskou hlásali v jazyku slovanském. I k nám do Slezska přišli a kázali zde sv. evangelium a přijímali pohany do lůna církve křesťanské. Až dosud zachovalo se u nás několik památek CyrilloMethodějských, které dosvědčují, že zde apoštolově tito a jich učedlníci slovo Boží kázali. V 10. století náleželo Slezsko k říši České, v 11. století připadl kraj Těšínský k říši Polské a teprve od r. 1163 mělo východní nynější Slezsko svá knížata a svou vlastní historii. Opava a Krnov přináležely dosud k Moravě. Knížata Slezská povolala do země umělce a řemeslníky, a ustanoveny jsou nová zařízení. Velikou zásluhu o zemi Slezskou vydobyla si kněžna Hedvika, která byla dcerou Bertolda, vévody meránského, a manželkou knížete Jindřicha I., jenž r. 1201 vládl nad částí země Slezské a Polské. Založením četných klášterů, kostelů a škol přispěla kněžna Hedvika mnoho ku vzdělání a vychování svých poddaných. Papež Kliment IV. prohlásil kněžnu Hedviku r. 1267 za světici a národ Slezský zvoliv ji za svou patronku, světí památku její 15. dne měsíce října. Po smrti Jindřicha I. nastoupil vládu syn kněžny Hedviky, Jindřich II., který však v bitvě s ukrutnými Tatary na Dobrém Poli u Lehnice zahynul. Byloť to 9. dubna r. 1241. Tataři navštívili některá místa v západním Slezsku, načež vtrhli do Moravy. Byli však u Olomouce na hlavu poraženi.

14

Poněvadž Tataři i u nás ve Slezsku a sice v Opavsku a Krnovsku mnoho škod nadělali a všechna města vyplenili a vypálili, povoláni byli do země Slezské obyvatelé němečtí, aby opět osady a města zakládali a půdu obdělávali. Opavsko přináleželo, jak jsme svrchu pravili, ku říši Velkomoravské. Roku 1355 připadlo celé Slezsko opět ku říši České, a sdílelo osudy Čech a Moravy. Později rozděleno bylo Opavsko ve dvě knížectví a sice ve knížectví Opavské a Krnovské (1365); i Těšínsko bylo rozděleno. Válkami husitskými (1419-1434) mnoho útrap zakusila naše milená vlasť. R. 1469 odtržena byla Morava a následkem toho i Slezsko od Čech a připadly k zemi Uherské a teprve po r. 1490, když v Čechách král Vladislav z rodu Jagelonů vládl (1472-1516), opět s Čechami spojeny byly. Když byl v Čechách i Uhrách vyvolen Ferdinand I. (1526-1564), rakouský arcikníže, za krále, spojeny jsou Čechy, Morava i Slezsko s Rakouskem (1526), a v tomto spojení trvají až podnes. Válkou třicetiletou (1618-1648) i Slezsko utrpělo mnoho. Ve válkách tureckých byla i naše země ohrožena, ale Turci bohudíky nepřišli k nám. Jak známo, vydal císař Karel VI. (1711-1740) zákon „pragmatickou sankci”, dle níž mohly i dcery mocnářovy panovati. Karel VI. měl 3 dcery a stavové jednotlivých zemí přislíbili Karlovi, že vládu nejstarší jeho dcery, Marie Teresie a její potomků, uznávají. Avšak hned po smrti Karla VI. povstal Pruský král Bedřich II. a vtrhl do Slezska, žádaje čtyry Slezská knížectví, totiž Lehnici, Krnov, Břeh a Volov. Povstala válka, která trvala sedm let (1756-1763) a po které král Pruský obdržel čásť Slezska, která až dosud náleží ku Prusku. R. 1754 povýšila císařovna Maria Teresia knížectví Bílské na vévodství a nový vévoda (Alexandr Josef Sulkovský) obdržel ta samá práva, jaká měli ostatní knížata Slezská. Slezsko bylo zemí samostatnou až do r. 1780, kdy přiděleno jest k Moravě a teprve r. 1849 obdrželo svou vlastní správu zemskou. Roku 1866 bylo Slezsko po delší dobu Pruským vojskem obsazeno, čímž obyvatelstvu značná povstala škoda.

15

Některé osoby o Slezsko zasloužilé Svatá Hedvika Obyvatelstvo naší milé vlasti zvolilo si za svou patronku zemskou sv. Hedviku, jejíž svátek světíme dne 15. měsíce října. Narodila se okolo roku 1174. Otec její, Bertold, byl vojvodou meranským a hrabětem tyrolským. Kromě čtyř bratrů měla Hedvika tři sestry; jedna z nich stala se abatyší kláštera lucingenského ve Frankách. Právě do toho kláštera dána jest mladistvá dívka Hedvika na vychování. Když povyrostla, zasnoubila se vévodovi Jindřichu I., jenž od roku 1201 částkou země slezské a polské vládl. Nad kněžnu Hedviku bylo sotva kde laskavější manželky, svědomitější matky, pořádnější řečnice národu. U své choti přiučil se vojvoda Jindřich I. vroucné pobožnosti, uctivosti k duchovenstvu a upřimné lásce k poddaným. Své dítky vychovávala kněžna Hedvika v bázni Boží, dávajíc jim spasitelná naučení, jakož i krásné příklady křesťanských ctností. Dítky zdařily se po matce; bylyť bohabojny, poslušny a pobožny, vůbec ve všech křesťanských ctnostech náležitě vycvičeny. Mimo rodinu vedla Hedvika též svou čeleď k Bohu. Onemocněl-li kdo z čeledi, navštívila ho milostivá hospodyně Hedvika, těšila jej Pánem Bohem, a davši zavolat lékaře, strojila léky. Bez pobožnosti a počestnosti neobstál nikdo v její službě. Rovněž hnusily se jí osoby utrhačné, any jedinou pomluvou dvě duše otravují, svou totiž a posluchačovu. Knížecí palác v městě Vratislavi byl zvláště tehdáž chudině útočištěm. Chovalať v něm Hedvika vícero vdov, sloužících Bohu postem a modlitbou, a mnoho osiřelých děvčat, urozených i sprostých, bděla nad jejich nevinností a dávala dospělým slušnou výpravu co věno, aby buď do kláštera, aneb k jinému povolání jíti mohly. Dřív než sama k jídlu zasedla, sloužila chuďasům, kterých měla celé průvody kol sebe. Na zelený čtvrtek myla největším chudákům nohy a obdarovala jich penězy a šatstvem. Všude a každému byla matkou milou, rádkyní věrnou a podporovatelkyní neunavenou. Ona podporovala kláštery, zřizovala nemocnice a sirotčince a jiné užitečné ústavy ku dobru lidu, navštěvovala a těšila nemocné, podporovala nuzné, ujímala se sirotků a vdov a celý národ nazýval ji svou matkou. Její choť Jindřich válčil s Kunešem, vojvodou mazovským, od něhož pak roku 1228 zraněn a na hrad Plok zavezen jest. Zvěděvši tu nehodu, řekla Hedvika: „Doufám v Hospodina, že hospodáře mého brzy uzdraví a vysvobodí“. Poněvadž však kníže Jindřicha propustiti nechtěl, odebrala se Hedvika k němu a poštěstilo se jí, že s pomocí Boží vysvobodila svého chotě a odvrátila novou záhubnou válku. Jindřich zemřel roku 1238, a tělo jeho pochováno bylo v Třebnickém klášteře ve chrámě bl. Panny Marie. Po něm nastoupil vládu jeho syn Jindřich II., který ale dlouho nežil. Když ukrutný Tatar na svých hubených koních z končiny Asie do Evropy přišel a ruské a polské země pohubil, cválal do Slezska. Hedvika utekla se svou rodinou na hrad Krosnu. Po třech dnech přinesl posel žalostnou zvěst, že zahynul ve válce pobožný kníže Jindřich II. Nemoha se dočkati 16

vojska českého, podstoupil srdnatý kníže u Lehnice na Dobrém Poli boj s krutými vrahy křesťanstva; bojovalť hrdinsky s lidem svým, ale náramnému množství pohanův odolati nestačil. Asi deset tisíc chrabrých Slezáků a Poláků v té bitvě zahynulo; mezi nimiž také jejich vojvoda Jindřich. Stalo se to dne 9. dubna roku 1241. Tělo knížete Jindřicha II. pohřbeno bylo ve Vratislavi v kostele sv. Jakuba, jejž byl založil. Jakmile nebezpečenství od Tatarů minulo, vrátila se Hedvika s dcerou Ketrudou a jí podřízenými cisterciačkami do třebnického kláštera. Její v zásluhách bohatou a svátostmi řádně opatřenou duši vzal Pán Bůh k sobě patnáctého dne měsíce října, léta tisícího dvoustého čtyřicátého a třetího. Tělo pochováno bylo též v klášteře třebnickém v chrámě bl. Panny Marie. Za světici prohlásil kněžnu Hedviku papež Kliment IV. léta Páně tisícího dvoustého šedesátého a sedmého. Melichar Grodecký Šlechtic Melichar Grodecký narodil se roku 1584 v Těšíně, městě Slezském. Když ze škol svobodných umění od učitelů s pochvalou propuštěn jest, vstoupil do řádu Ježíšova. Asi roku 1606 přišel Grodecký do Brna, r. 1608 do Prahy, aby se učil mudrctví v koleji u sv. Klimenta. Odtud poslán do Kladska, kdež vyučoval mládež v řeči latinské. Vrátiv se do Prahy, studoval na kněžství a roku 1614 byl posvěcen. Novovysvěcenému knězi Grodeckému dána mimo jiné práce ta, aby někdy v Praze a jindy v blízkých vesnicích jazykem českým kázal. V Kopanině u sv. Maří Magdaleny kázával Grodecký skoro každou neděli a svátek. Tehdáž zkvétal v Praze ústav pro chudé studentstvo, který sloul později seminářem sv. Vácslava. Chovanci téhož ústavu měli byt a stravu zdarma, nabývali výborného vzdělání ve světských vědách i v bázni Boží. Kněz Melichar Grodecký stal se roku 1616 představeným tohoto ústavu. Tehdy stropilo v Čechách nevěřící panstvo záhubnou bouři, povstavši proti králi svému. Brzy shlukli se v odboj a v buřičství bludného vyznání stavové moravští, slezští, lužičtí, rakouští a uherští. Na rozkaz svých představených odebral se Grodecký do uherského města Košic ku další působnosti své. Sedmihradské kníže Gabriel Betlen, maje spolky s dotčeným buřičstvem, opanoval r. 1619 horní čásť země uherské. Košická obec pustila do města nepřítele v pátý den září měsíce roku 1619. Betlenův náhončí, pan Jiřík Ragóci, osadiv Košice vojskem, poručil kněze Grodeckého ukrutně zabíti, pakli by víru nezapřel. Když sluha Boži ani slibováním ani vyhrožováním k zapření svaté víry sebou hnouti nedal, usilovali vojíni donutit ho mučením k odpadlictví. Tři dny trápili statečného vyznávače hladem i žízní. V pátek 7. září roku 1619 spálili mu pochodněmi maso v bocích a když Grodecký přece odepřel zraditi vírou katolickou, tu svírali a roztřišťovali mu částky těla a konečně rozsekali mu hlavu. Nábožná hraběnka Kateřina Palfy vymohla si u knížete Betlena, že může mrtvolu nechat pohřbit. Tělo tohoto mučedlníka pro víru pochováno 17

bylo ve farnosti šebešské v kostele bl. Panny Marie. Odtud přenešeny byly ostatky kněze Grodeckého po patnácti letech do Trnavy, kde v kostele při pannenském klášteře byly uloženy. Jan Sarkander V slezském městě Skočově narodil se dne 20. prosince r. 1576 Jan Sarkander. Když poněkud povyrostl, poslán jest do školy Příborské a tři léta na to do Olomouce na školy latinské. Z Olomouce odjel r. 1600 do Prahy, kde učil se mudrctví a r. 1603 za mistra téhož umění byl prohlášen. Vstoupiv do stavu duchovního, kaplanoval v Opavě, pak na některých místech moravských. Stav se farářem, účinkoval v Unčově, ve Zdounkách, v Boskovicích a konečně v Holešově. Jan Sarkander byl knězem vzorným, svým ovečkám rádcem dobrým a církve svaté zastancem neohroženým. Proto nenáviděn byl od nevěrců, kteří rozličné úklady mu strojili. Avšak statečný Jan zůstal vždy vítězem. To nepřátele jeho ještě více popudilo. Když stavové čeští dali 4. listopadu 1619 Bedřicha Falckého, který našemu náboženství nakloněn nebyl, na království korunovati, tu i stavové moravští (nekatoličtí) přijali jej za markrabě. Když jedenkráte meškal Bedřich Falcký v Brně, aby od stavů moravských (nekatolických) slib poslušenství přijal, nařkl šlechtic Bítovský Jana Sarkandra, že prý jel do Polska v poselství Ladislava z Lobkovic zjednat Kozáků, aby dědiny panstva jemu — Bedřichovi — věrného plenili. Bedřich přikázal Sarkandra zatknouti a do žaláře uvrhnouti. Když pak při soudu dokazoval svou nevinnu, byl co nejvíce mučen na nástrojích a to tak dlouho, až upadl do veliké nemoci, ze které jej Bůh dne 17. března 1620, povolav Sarkandra na věčnosť, vysvobodil. Jan Sarkander stal se obětí zuřivých nepřátel svých, za což byl papežem Piem IX. dne 6. května 1860 za blahoslaveného mučedlníka prohlášen. Tělo jeho odpočívá nyní v hlavním chrámu svatého Vácslava v Olomouci. Jan Leopold Šeršník Velikých zásluh vydobil si o město Těšín velmi učený muž Leopold Šeršník. Narodil se r. 1747 v Těšíně, studia svá konal v Brně a v Praze, kde se stal roku 1772 učitelem v káznici, kde po dva roky blahodárně působil. Studoval velmi pilně zabývaje se zároveň historií a archeologií. Seznámiv se s výtečnými muži Pubíčkou, Pelclem, Voigtem a j. zdokonalil se tak, že se z něj stal učenec na slovo vzatý. Na kněžství vysvěcen byl r. 1774. Jmenován jsa adjunktem při universitní knihovně pražské, prohlížel i jiné pražské archivy, v nichž důležité o Slezsku objevil listiny. Později opustil Prahu a věnoval se zcela svému rodnému městu. Měl znamenité sbírky přírodopisné, numismatické a archeologické a velikou knihovnu.

18

Roku 1802 zřídil v Těšíně muzeum a bibliotéku, darovav mu veškeré své sbírky drahocenné i s knihovnou. Mimo to věnoval na další rozmnožování knihovny a na odměňování knihovníka a muzejního dozorce jistinu 10.000 zlatých. Šeršník byl muž spořivý a každý krejcar věnoval na muzeum Těšínské. Každý musí obětavosť tohoto výtečného muže, jenž pro blaho lidu obětoval celý život svůj, opravdu obdivovati. Šeršník byl výtečným učitelem a vychovatelem a znamenitým spisovatelem. Svůj blahodárný život dokončil v měsíci lednu roku 1814. Dr. František Sláma Seznamuji tě, milá mládeži, s mužem, který ač jest c. k. úředníkem a proto velmi zaměstnán, přece věnuje své prázdné chvíle národu Slezskému. Sepsal mimo jiné velmi krásné dílo pod názvem: „Vlastenecké putování po Slezsku” v řeči české i německé. Dílo to vyžadovalo mnoho práce a podává nám krásný obraz o vlasti naší. Zajisté pokocháš se, milá mládeži, až v dospělejším věku čísti budeš Slámovo „Vlastenecké putování po Slezsku“. Dr. František Sláma narodil se roku 1850 v Chotěboři (v Čechách) a jest nyní c. k. adjunktem při krajském soudu v Těšíně. Vincenc Prasek Znamenitý tento muž narodil se dne 9. dubna 1843 v Milostovicích u Opavy. Jest ředitelem slovanského gymnasia v Opavě a spisovatelem na slovo vzatým. Sepsal a vydal mimo mnoha užitečných spisů velmi pracné dílo: „Rodáci z Opavska a Frýdecka”, vlastivědy Slezské čásť přípravná, díl I. Reginald Kneifel Muž tento získal si velikých zásluh o Slezsko sepsáním topografie země Slezské, která vyšla ve 4 svazcích. Narodil se r. 1761 v Lipové v západním Slezsku a vstoupiv do řádu piaristův, blahodárně účinkoval. Stal se náměstkem ředitele a knihovníkem ústavu teresianského ve Vídni. Zemřel r. 1826. Karel Josef Jurende Narodil se 24. dubna 1780 a zemřel r. 1842. Mimo jiných sepsal mnoho článků země- a dějepisných, statistických a národopisných, Moravy a Slezska se tykajících. Arnošt Held-Ritt narodil se v Cukmantlu; sepsal mnoho různých článků o zemi a obyvatelích Slezských.

19

Čeněk Priesnic narodil se dne 5. října 1799 v Gréfenberku z chudých rodičů selských. Priesnic stal se zakladatelem světoznámých a nyní se všech končin světa navštěvovaných lázní Gréfenberských. Zemřel dne 28. listopadu 1851. Faustin Ens Znamenitý a pilný muž tento narodil se 15. února 1782. Ustanoven byl od r. 1812 na gymnasium Opavském, kde mimo jiné sepsal dílo obšírné ve čtyřech svazcích, obsahující dějepis knížectví Opavského a topografii knížectví Opavského a Krnovského. Faustin Ens založil za pomoci purkmistra Opavského, Josefa Schöslera a c. k. setníka Františka rytíře Mikuše muzeum Opavské. Zemřel 5. března 1858. Matyáš Kašprlík z Teschenfeldu narodil se dne 24. února 1801 v Dolních Bludovicich na Těšínsku. Byl úředníkem na statcích arcivévody Albrechta. Sepsal mnoho článků dějepisných o své vlasti, z nichž o knížeti Kazimíru a o knížeti Měčislavovi jsou nejznamenitější. Dále sepsal dějiny města a panství Frýdku a j. Zemřel 29. listopadu 1865. Albin Heinrich narodil se dne 1. března 1785 ve Frýdlandě v severní Moravě. R. 1813 stal se učitelem na gymnasium Těšínském, kde zastával též úřad kustosa v muzeu Šeršnikově. Byl neunavný ve svých studiích a pracích a sepsal mnoho spisů, mezi nimiž dějepis knížectví Těšínského. Zemřel 5. dubna 1864. Pavel Lamač nar. 13. března 1805. Byl dobrým spisovatelem a básníkem. Sepsal a vydal mnoho povídek, pověstí a básní ve dvou dílech. Ve velké jedné básni vypravuje pověsť: „Založení města Těšína“. Zemřel v Těšíně dne 13. září 1866. Mimo zde uvedených osobností proslavili vlasť naši ještě tito spisovatelé a umělci: Alter Karel, Badenfeld Edvard, Biermann J., Dudík Beda, Emerich František, Findinský Karel, Fuchs Alois, Hirnheim Jeroným, Hlubek František, Kaluža August, Kočí Theodor, Kohut Frant., Kopecký, Kotrba Karel, P. Křížkovský Karel, kardinál Kučker Jan, Kunčius Eliáš, Kundrát z Benešova, dr. Kunzek August, Lange Jan, Lelek C., Lepař Bohuš, ředitel Lepař Jan, školní rada Peter A., Polonus Martinus, Pop Josef, Budczinský Karel, Svoboda rytíř z Fernova, Šembera Vojtěch A., Šindler A., Šíp K. J., Schön Edvard dr., Šrám Jindřich Jan, Švoj František Josef, Theer Robert, Tiller František, Třanovský Jiří, Vašek Antonín, Wenzelides Karel, Zedlitz Josef, prof. Zukal Josef a j. 20

Místopis čili topografie I. Okresní hejtmanství Opavské Okresní hejtmanství Opavské sousedí na severu s Pruským Slezskem, na západě s hejtmanstvím Krnovským a Bruntalským, na jihu a na východě s Moravou. Obsahuje sousední okresy Opavu, Klimkovice, Bílovec, Odry a Vítkov se 105.185 obyv. — Znamenitější místa:

Opava (Troppau) jest hlavním městem ve Slezsku, od hranic pruských pouze několik set krokův se rozprostírající. Má čtyři předměstí, čítá 928 domů a 20.562 obyvatelů. Opava jest město staré, neb se připomíná již roku 1185. Znamenitější budovy jsou: Starý, gotický, z čediče vystavený kostel proboštský, staré kostely jesuitský a minoritský a konečně kostel řádu maltezského; rozsáhlá budova vládní, městská radnice, zemský dům, divadlo, budova gymnasialní a realní. Nejstarší budovou jest zámek knížete Lichtenšteina, vojvody opavského, jehož předkové vojvodství r. 1613 obdrželi v léno. Jest zde sídlo c. k. zemské vlády a zemského soudu, finančního ředitelství a obchodní komory. Ze škol má Opava osmitřídní německé a nižší české gymnasium soukromé, vyšší reálku, dvě učitelské průpravny (jednu pro učitele a druhou pro učitelky). Zemské muzeum, které má znamenité sbírky, založeno bylo r. 1814. V 16. století počalo se tam zmáhati učení Lutrovo. Roku 1241 zbořena a vypleněna byla Opava Tatary, r. 1253 obléhána byla ruským králem Danilem a 1318 stala se prvním městem knížectví Opavského. R. 1820 byl tam sjezd evropských císařů a diplomatů. Sjezdu se též zúčastnili František I., císař Rakouský, ruský car Alexandr I. a pruský král Vilém III.

Hradec (Grätz) na řece Moravici, čítá 340 obyvatelů. Jest tam zámek knížete Lichnovského a papírna. Hradec jest velmi stará osada již r. 1062 připomínaná, kdy Boleslav, kníže polské, veda válku s knížetem Českým Vratislavem II. obléhal Hradec. Místo toto náleželo od dávných dob knížatům Opavským a od 1583 přešlo do jiných rukou. Nyní v držení ho má kníže Lichnovský. Hradec býval vždy nejpřednějším hradem v zemi a proto i místem sídelním královny Kunhuty a knížat Opavských. Nedaleko jest návrší „Kozí Hradec“ nazvané.

Radůň (Radun), ves, zámek, chov ovcí. Bránka (Branka), ves, továrna na drátěné hřebíčky. Otice (Ottendorf), ves, nachází se zde čedič. Bílovec (Wagstadt), město, 4111 obyvatelů, okresní soud a berní úřad. Město toto leží v krásné krajině a má starý zámek rodiny Sedlnických. Bílovec přináležel kdysi pánům z Kravař a okolo roku 1310 povýšil jej Vok na město. I jiné ještě panstvo mělo Bílovec v držení. Tak knížata Opavská, páni Vladěnští z Fulštejna, pánové z Bílkova, z nichž poslední, Bernard, pro vzbouření r. 1621 byl odpraven a konečně Sedlničtí z Choltic. Jest 21

tam znamenitý průmysl s vlněnými látkami a plátnem. Na blízku jsou pozůstatky starého „Hradiska“, kterému vůkolní lid říká „šance“.

Melč (Meltsch) má 1200 obyvatelů, zámek, a připomíná se r. 1377, kdy jej měl v držení pan Vítek z Vítkova na Vikštejně. Od něj přešel na hraběte z Hodic, na pány z Tenčína a na hraběte Arze. Půl hodiny odtud na jihozápad jsou „Janské Lázně”.

Budišovice (Budischowitz), ves nedaleko Hrabiny, kterou okolo roku 1270 založil opat kláštera Hradiště Budiš. Klášteru tomu přináležely Budišovice až do 16. století, načež připadly Tvorkovským z Kravař a konečně držitelům Hrabyňským a Kyjovským. U Budišovic je starý kamenný kříž rázu Cyrillo-Methodějského.

Vítkov (Wigstadtl) městys, má 2936 obyvatelů, kteří se zabývají ponejvíce tkalcovstvím. Odtud malý kousek severně jsou rozvaliny starého hradu Vikštejna, který byl ukrutnými Tatary rozkotán, avšak v polovici 13. století nově vystavil jej pan Vítek z Kravař. Ve válce třicetileté vzdoroval hrad tento vojům nepřátelským a byl císařským vojskem obsazen a hájen. O hradu tomto vypravuje si lid některé pověsti, jmenovitě o pokladech a rytířích. Při kopání našly se tam staré veliké ostruhy, meče, železné hroty, stříbrné peníze s letopočtem 1429 a 1624. Okolo roku 1300 byl Vítkov důležitým místem; neboť dle staré zachované listiny z roku 1301 chodili rychtáři vůkolních vesnic do Vítkova pro rozličná ponaučení v soudních záležitostech.

Slatina (Schlatten), ves se 609 obyv. — Na blízku je studánka „Cyrillka”, o které si lid dosud vypravuje, že na tom místě slovo Boží kázal a mnoho pohanů pokřtil svatý Cyrill, veliký apoštol Slovanů. Nedaleko Slatiny je

Stará Ves (Altstadt), o které koluje pověsť mezi lidem, že na tom místě stálo za starodávna veliké město s hradem, které při zemětřesení vzalo za své a že po dlouhém čase nově zde usazeni obyvatelé založili na tom samém místě nynější osadu. A vskutku přišlo se nedaleko silnice Slatinské na základní zdi a na klenutí, na popel a dřevěné uhlí.

Klimkovice (Königsberg), město s 2217 obyv., okresní soud, berní úřad, zámek a hrobka hraběte Vlčka. Klimkovice byly okolo roku 1370 učiněny městečkem; bylyť od začátku 15. století majetkem pánů z Kravař. Na počesť králi Karlovi byly nazvány „Königsberkem“. Přešly pak v majetek pánu z Bítova, ze Šťávna, z Vrbna, z Markvartic a od roku 1599 přináležejí Vlčkům.

Hrabina (Hrabin), městys na silnici z Ostravy do Opavy vedoucí, čítá 758 obyvatelů, má pěkný zámek s parkem. Městys tento byl majetkem pánů z Bítova, Fulštejna, z Bránice, pánů Tvorkovských, Četryšů, Majsingra Gřímaly, Tvardavů a j. Na blízku je železniční stanice Háj. Nedaleko odtud na severozápad je kopec „Strážnice.“

Odry (Odrau), staré městečko na řece Odře, má 4221 obyvatelů, okresní soud a berní úřad. Na náměstí stojí zámek, který byl jindy opevněným hradem. Obyvatelé zabývají se nejvíce 22

soukennictvím a plátenictvím, výrobou látek vlněných a bavlněných, a tkaním látek hedvábných. Zdá se, že byl prvním držitelem Oder okolo roku 1360 Aleš, arcibiskup Zvěřínský, pak Laček z Kravař, pán na Helfenštýně a dle starých listin z let 1459 a 1462 Beneš z Lideřova, načež Zvolští ze Zvole, Pražmové, Lichnovští a jiní. V 16. století zakořenilo se zde učení Lutrovo, 1634 byla tam veliká bída, tak že lidé do mouky řezali slámu a dobytku předkládali došky ze střech. R. 1642 a 1643 navštívili Odry Švédové a oloupili zámek i město. 1817 panoval zde hlad.

Studénka (Stauding), má 1600 obyvatelů, cukrovar a vyrábí mnoho vápna. Studénka náležela r. 1431 Čeňkovi z Tvorkova. Nyní přináleží knížeti Blücherovi.

Třebovice (Střebowitz), městys u samých hranic moravských. Náležely vícero pánům a sice: pánům z Kravař, knížatům Opavským, pánům z Chechla, Bělíkům z Kornic a Bzencům z Markvartovic. Od těch přešly na pány Vlčky a Sedlnické z Choltic. Náležely pak ještě některým jiným soukromníkům. Třebovice byly králem Ferdinandem I. učiněny městysem. Až dosud je v tamním chrámu Páně několik náhrobních kamenů z dřívějších dob pocházejících.

Holasovice (Kreuzendorf), ves u samých hranic Pruských, má přes 700 obyvatelů. Za starodávna stával zde hrad a až dosud nacházejí se zde rozličné starožitnosti.

Kateřinky (Katharein), obec blíže hlavního města Opavy, náležely jakožto předměstí u sv. Kateřiny k Opavě a teprve před 100 lety staly se samostatnou obcí. II. Okresní hejtmanství Krnovské Na severu hraničí s pruským Slezskem, na západě s hejtmanstvím Frývaldovským a Bruntalským, na jihu s hejtmanstvím Bruntalským a na východě s hejtmanstvím Opavským. Obsahuje soudní okresy Krnov, Albrechtice, Osoblahu a Hendřichov a čítá 62.108 obyvatelů. Znamenitější místa jsou:

Krnov (Jägerndorf), pěkné město na řece Opavě, čítá 11.792 obyvatelů, má státní vrchní realku, provozuje silné průmyslnictví ve vlněném, lněném a soukenném zboží, má továrnu na stroje. Jest tam pěkný zámek knížete Lichtenšteina, který má titul knížete Krnovského a jehož předkové knížectví toto od císaře Ferdinanda II. r. 1623 co léno obdrželi. Krnov má tři předměstí a krásný děkanský chrám Páně. Býval za starodávna majetkem markrabí Moravských a s vůlí krále Přemysla II. okolo roku 1270 městem učiněn. Od roku 1377 stalo se hlavou knížectví Krnovského. Jihovýchodně odtud jsou zříceniny hradu

Lobenštein čili Čvilínu. Ves Lobenštein, též Úvalno, má 1100 obyvatelů a přináleží mezi nejstarší místa Slezská. Nacházejí se zde často starožitnosti z dob pohanských. Má se za to, že hrad Čvilín vystavil Přemysl Břetislav I.

23

Albrechtice (Olbersdorf), město na Opavici, má 2549 obyvatelů, okresní soud, berní úřad, zámek, měďárnu a průmysl železářský, továrnu na stroje a nástroje hospodářské. V zámku tamnějším je zemský blázinec. Albrechtice mnoho vytrpěly vpádem Tatarů. Držitelé byli páni Stošové, Studnicové a j. Roku 1492 povýšil Albrechtice král Vladislav na město, které mělo tehdáž také právo hrdelní.

Osoblaha (Hotzenplotz), za dřívějších dob ohražené město, čítá 4012 obyvatelů, má okresní soud a berní úřad, cukrovar a továrnu na zápalky. Znamenitý chov ovcí. Osoblaha rozprostírá se v Moravské enklávě nedaleko hranic Pruských. Odtud na jih jsou

Rudoltice (Rosswald), městys s 1000 obyvatelů. Má nádherný zámek s krásným parkem. V Rudolticích měl hrabě Hodic, přítel pruského krále Bedřicha II., svůj skvostný dvůr, a když o všechno přišel, musil žíti z milosti královy v Postupíně (Potsdam) v Prusku.

Hendřichov (Hennersdorf), těž Jindřichov, má 3000 obyvatelů, okresní soud, zámek, znamenité ovčářství, pivovar. Nedaleko odtud

Janov (Johannsthal), městys, 2200 něm. obyvatelův. Za starých dob byl Janov místem mnohem znamenitějším nežli nyní, neb se tam provozovalo hornictví ve velké míře. Zdá se, že městys Janov založen byl v 13. století od přišlých do Slezska Němcův. Jisté ale jest, že hornictví tamní jest mnohem starší a že městys vznik svůj pouze hornictví má ku poděkování. III. Okresní hejtmanství Bruntálské Sousedí na severu s okresním hejtmanstvím Frývaldovským a Krnovským, na západě s hejtmanstvím Frývaldovským a s Moravou a na východě s hejtmanstvím Opavským. Obsahuje tři soudní okresy, a sice: Bruntál, Benešov a Vrbno a čítá 49.161 duší. Znamenitější místa:

Bruntál (Freudenthal), město se 7595 obyv.; sídlo c. k. okresního hejtmanství, soudního a berního úřadu; má tři předměstí, veliký zámek s krásnými zahradami, státní gymnasium; průmyslnictví ve vlněném a lněném zboží, továrnu na modré barvy a továrnu na stroje. Město toto v držení měl Jan z Vrbna na Bruntále a Edelštýně. Nyní přináleží německému řádu rytířskému.

Andělská Hora (Engelsberg čili Engelsburg, též Engelstadt), jest město nacházející se na hlavní silnici z Olomouce do Vratislavy v Prusku vedoucí. Čítá 2450 obyv., mezi nimi mnoho tkalců. Město toto založil a zvelebil Jan z Vrbna na Bruntále, který byl po delší dobu hejtmanem knížectví Opavského a udělil mu r. 1556 zvláštní horní právo. Jan z Vrbna zřídil tam horní úřad, kterému byly vůkolní hory podřízeny. Od r. 1639 přináleželo horní město toto řádu německých rytířů. Na blízkém kopci sv. Anny jest krásný poutnický chrám Páně. Za starodávna dolováno zde zlato a stávalo zde 20 tavíren. Husité uškodili velice městu i tamnímu hornictví. Malý kousek odtud na jih jest 24

Karlsbrunn, lázeňské místo nad Opou; jest tam několik zřídel vody minerální, železovité kyselky; připravuje se tam též žinčice pro chorobné.

Lichtwardy (Lichtenwerden), ves, kde v dobách dřívějších stálo mnoho tavíren na kovy, které se v Andělské Hoře dobývaly.

Malá Morávka (Klein-Mohrau), ves, má 1691 obyv., doly na železnou rudu a železárny, továrnu na papír.

Dürzeif (Dürrseifen), ves nedaleko Andělské Hory, měla dříve doly na zlato. Lid tamní dosud si vypravuje, že krásná monstrance Bruntálská shotovena jest ze zlata v Dürzeifu vydobytého.

Vildgrub (Wildgrub), Vogelzeif (Vogelseifen), Výdergrün (Widergrün) jsou osady nedaleko Andělské Hory. Vznik svůj ku poděkování mají hornictví, které se zde před časy provozovalo. Založeny byly v druhé polovici 12. a na začátku 13. století.

Benešov čili Penič (Bennisch), na hlavní silnici mezi hlavním městem Opavou a staroslavným Bruntálem ležící město, má 4256 obyvatelů; výroba látek lněných a bavlněných; rozsáhlý obchod s nitěmi a plátnem. Benešov založen byl bezpochyby panem Benešem z Bránic čili z Brantic, kdežto Benešov u Opavy (v Prusku) založil Beneš z Kravař. Zakladatel města Benešova pochází ze staroslavné rodiny Benešovcův v Čechách a sice z Benešova. Rodina Benešovcův rozvětvila se ve Slezsku na pány z Bránic (u Krnova) a z Kravař (u Opavy). V horách Benešovských pracovalo se již v XI. století. Když ukrutní Tataři vtrhli do vlasti naší, zasypali občané Benešovští bohaté své šachty; za to r. 1241 vypálili a zpustošili Tataři Benešov. Benešov leží na říčce „Cizině“. Zrovna u Benešova prýští potok „Stará voda“, severovýchodně jest les „Hájky“ a jihozápadně nedaleko vsi „Rázové“ jest návrší „Hradíšťko“.

Velké Heráltovice (Gross-Herrlitz), 1268 obyvatelů; jest tam zámek s pěkným parkem a znamenitý chov ovcí.

Mesendorf (Messendorf), ves se 700 obyv.; má továrnu na stroje. Vrbno (Würbenthal), město, čítá 2619 obyvatelů, má okresní soud a berní úřad; jest tam mnoho niťařú a běličů; doluje se tam na olovo, měď a železnou rudu; sklenné hutě a železnictví. V okolí shotovuje se velmi mnoho drátu a železného zboží. Malý kousek na jihozápad jest kopec „Pálená Hora“, odtud na západ „Černá Hora“ a malý kousek od této na sever „Zelená Hora“. Pod „Černou Horou“ jest „Sněžka“ a pod touto „Vysoká Hole“.

Ludvíkov (Ludwigsthal), ves, 750 obyv.; má mnoho hutí železných. IV. Okresní hejtmanství Frývaldovské Sousedí na severu s Pruským Slezskem, na západu s královstvím Českým, na jihu s markrabstvím Moravským a na východě s okresním hejtmanstvím Bruntálským 25

a Krnovským. Obsahuje soudní okresy Frývaldov, Javorník, Cukmantl a Vídnavu a čítá 69.251 duší. Místa znamenitější jsou:

Frývaldov (Freiwaldau), město na říčce Bělé, má 5859 něm. obyvatelů, okresní hejtmanství, okresní soud a berní úřad; starý zámek knížebiskupa vratislavského; nižší realné gymnasium; znamenité průmyslnictví ve lněném a bavlněném zboží; rozsáhlá bělidla.

Malý

kousek

odtud

severozápadně

leží

po

stráni

„Kopřivné

kupy“

(Hirschbadkoppe)

Gréfenberk (Gräfenberg) se světoznámými lázněmi Priesnicovými, které založeny byly roku 1831. (Priesnic zemřel roku 1851). Západně od Frývaldova jest rozsáhlá ves

Lípová (Lindewiese), která čítá přes 2000 německých obyvatelů. Jest tam léčební ústav pro trpící na dnu; znamenité plátenictví; lomy mramorové. Nedaleko odtud

Ramzová (Ramsau), se sklennými hutěmi. Valdenburk (Waldenburg), ves v divoko-romantické krajině mezi „Jelení“, „Černou“, „Červenou“

a „Pálenou

Horou“,

„Sněžkou“

a „Hladnou“;

poskytuje

odpočinku

cestovatelům po horách Sudetách.

Tomášov horní a dolní (Thomasdorf), dvě dlouhé vsi, čítají přes 3000 obyvatelů něm.; znamenité plátenictví. Jest zde vodopád řeky Bělé (63,2 m.).

Mikulovice (Niklasdorf), ves s 2457 obyv. něm.; továrna na turecké fezy; vápenné pece. Javorník (Jauernig), městys, 2600 něm. obyvatelů. Leží v nejsevernějším cípu západního Slezska nedaleko hranic Pruských. Jest zde okresní soud a berní úřad. Za starodávna kvetlo zde hornictví v plné míře a ještě za biskupa Ondřeje, který přebýval v zámku na Janské Hoře, dolovalo se pilně. Nyní se dobývá zde olovo a něco stříbra. Roku 1429 navštívili městys Husité a způsobili mnoho škody. Roku 1576, 1603 a 1825 navštíveno bylo město zhoubnými požáry, kterým i kostel za oběť padl. Od roku 1633 řádilo v celém okolí vojsko císařské, švédské, saské a braniborské, r. 1639 a sice 14. července stala se v Javorníku srážka, ve které císařští zvítězili. Roku 1633 vypukl mor a roku 1696, 1702, 1735, 1788 a 1790 byly tam velké povodně. V 16. století i zde ujal se protestantism, r. 1717, 1772 a 1773 byla zde velká drahota, roku 1757 navštívilo a mnoho škod zde způsobilo vojsko Pruské. Jihovýchodně od Javorníku jest kopec „Stráž“. Malý kousek od města jest

Javorník (Jauernig), bohatá osada se starožitným kostelem. Na jižní straně od města Javorníka vypíná se kopec

Janská Hora (Johannesberg), kde nachází se veliký zámek knížebiskupa Vratislavského. Zámek ten vystavil vévoda Jiří z Münsterberku. Nahoru ku zámku, odkud se vyskytuje přerozkošná vyhlídka do daleké krajiny, vede as 300 schodů. První zmínka o zámku děje se ve starých listinách teprve roku 1348, ač dávno před tím vystaven býti musel. R. 1358 26

koupil Janskou Horu biskup Břetislav (Pogarella), který celou krajinu zvelebil. Roku 1429 byl zámek Husity vypálen a zničen. Biskup Jan Rot počal r. 1504 zámek nový stavěti, kterýžto zámek dostavil jeho nástupce biskup Jan Turzo.

Bílá Voda (Weisswasser), jest městys na Pruských hranicích, čítá 1600 něm. obyvatelů; jest tam poutnický kostel a kollegium Piaristů.

Bernartice (Barzdorf), ves, 1987 obyv. něm.; cukrovar, lihovar. Sorgsdorf (Sörgsdorf), ves; doly na hnědé uhlí. Horní Heřmanice (Ober-Hermsdorf), ves; má zemskou vyšší rolnickou školu. Vidnava (Weidenau), město, 2305 něm. obyvatelů, mnoho tkalců a punčochářů. Má reálné gymnasium, soudní a berní úřad a továrnu na zrcadla. Polnosti kol Vidnavy jsou velmi dobrá a úrodná; na blízku vyskytuje se rašelina.

Frýdeberk (Friedeberg), město, má 1058 obyvatelů něm.; více přádelen. Ve vůkolí seje se mnoho lnu a na blízku láme se žula. Z kopce nad městečkem spatřiti lze dosud úžlabinu, kterou v 13. století ukrutní Tataři u velikém počtu táhli.

Cukmantl (Zuckmantel), město ležící v krajině romantické, na silnici z Vrbna do Nise (v Prusku) vedoucí, blízko hranic Pruských. Čítá 4897 obyvatelů něm., kteří se živí většinou plátenictvím. Za dřívějších dob dolovaly se tam lesklé kovy ve veliké míře. Zvláště pod biskupem Ondřejem Jerinem kvetl tam průmysl hornický. Biskup tento poslal dne 5. srpna r. 1590 císaři Rudolfovi II. kus zlata, tři a půl libry vážícího a 20. května 1591 poslal mu kus zlata, který vážil 9 liber. Oba kusy nalezeny byly nedaleko Cukmantlu. V 15. stol. se zde i mince razily. R. 1474 připadl Cukmantl biskupu Vratislavskému. V 16. století upáleno tam bylo velmi mnoho osob pro čarodějství a 1623 řádil tam mor. R. 1241 vyplenili a částečně vypálili město Tataři, r. 1626 hospodařili tam Švédové a r. 1741 Prušáci. I Husité navštívili Cukmantl. Kousek odtud na jihozápad jest

Biskupská Kopa (Bischofskoppe), kopec 885 metrů vysoký. Nedaleko odtud na jih jsou rozvaliny hradu

Edelštýna (Edelstein), o kterém mnoho pověstí mezi lidem koluje. Hrad tento na začátku 15. století padl zhoubnému požáru za oběť. Požár ten ztrávil i veškeré písemné privilegie, které město Cukmantl během času obdrželo. Vévoda Boleslav postavil opět hrad a privilegia města obnovil. I hrad Edelštýn připadl r. 1474 biskupu Vratislavskému.

Vrchní Grunt (Ober-Grund), víska na říčce Olešnici na úpatí hradu Edelštýna, má 714 obyv. německých. Za starodávna bývaly zde výdatné doly na zlato a na stříbro.

Ondřejovice (Endersdorf), 1716 obyv.; jsou tam tavírny na železo, valcovny a továrna na stroje.

Kaltštein (Kaltenstein), jsou zříceniny starého hradu východně od Frýdeberku. O hradu tomto děje se první zmínka teprve na sklonku 13. století. 27

V. Okresní hejtmanství Frýštátské Sousedí severně s Pruským Slezskem, západně s Pruským Slezskem a s Moravou, jižně s hejtmanstvím Těšínským a východně s hejtmanstvím Těšínským a Bílským. Obsahuje soudní okresy Frýštátský a Bohumínský a čítá 68.276 duší. Znamenitější místa jsou:

Bohumín čili Bohunín (Oderberg), město v severozápadním cípu východního Slezska na řece Odře, má 2200 obyvatelů, okresní soud a berní úřad; veliká stanice dráhy z Vídně do Krakova, Košice a do Pruska vedoucí. Obyvatelé zabývají se nejvíce rolnictvím a chovem dobytka. Bohumín zpomíná se již na začátku 13. století; na sklonku toho století přidělen byl i s okolím ku knížectví Ratiborskému. Panství to měli mnozí pánové v držení, mezi nimi i znamenitý p. Jan z Cimburka, páni z Vrbna a jiní. Když r. 1541 hrozili Turci přepadnouti i Slezsko, byla města Bohumín, Těšín, Bílsko a Jablunkov opevněna. Válkou 30. letou utrpěl Bohumín mnoho škody.

Německá Lutyně (Deutsch-Leuthen), vesnice, má 2350 obyv., továrnu na hliněné nádobí, náležející hraběti Láryšovi. Osada tato náležela až do 1442 knížeti Těšínskému.

Polská Lutyně (Polnisch-Leuthen), ves s 1050 obyv., jest tam továrna na hliněně zboží, hraběti Láryšovi náležející. V 16. století náležela pánům z Vrbna.

Hrušov (Hruschau), ves s 1900 obyv.; má velikou továrnu na sodu, továrnu na hlíněné zboží, zámek rytířům Müllerům z Aichholzu náležející. Severní dráha má tam doly na kamenné uhlí. Hrušov připomíná se již v první polovici 13. století. Náležel knížatům Těšínským, pak přidělen byl částečně ku Polské Ostravě. Nyní přináleží tamní dvůr s lihovarem hraběti Vlčkovi. Jest tam starý dřevěný kostel se starožitnými obrazy a varhanami z r. 1672. Ředitelstvo Vítkovských železáren počalo zde r. 1838 na uhlí dolovati.

Heřmanice (Herzmanitz), ves jihovýchodně od Hrušova ležící, má 1665 obyv.; připomínají se r. 1442. Na sklonku 15. století zastavil Heřmanice Orlovský opat Jan Petrovi Osinskému ze Žitné. Později připadly k panství Polsko-Ostravskému. Před několika lety kopati tam nechal hrabě Harach na kamenné uhlí. Hrabě Vlček má tam dvůr a rozsáhlé rybníky. Obyvatelstvo zabývá se rolnictvím a chovem dobytka.

Vrbice (Wrbitz), ves ležící na okresní silnici mezi Hrušovem a Bohumínem, čítá 382 obyvatelů. Náležela již 1229 klášteru Orlovskému, pak knížeti Těšínskému, načež Petrovi Osinskému a konečně ku panství Polsko-Ostravskému. Ve Vrbici je starý dřevěný kostel.

Muglinov (Muglinau), víska malý kousek od Polské Ostravy ležící, má znamenité doly na čedič, který nejvíce do Pruska se vyváží. Náležel do 1476 knížatům Těšínským a připadl později ku panství Polsko-Ostravskému. Obyvateli jsou nejvíce rolníci.

28

Petřvald čili Pitvald (Peterswald), má 2992 obyv., rozsáhlá vesnice, má továrnu na cinek a rozsáhlé doly na uhlí kamenné náležející částečně arcivévodovi Albrechtovi, částečně hraběti Láryšovi. Přináležel až do r. 1409 knížatům Těšínským, načež připadl ku Polské Ostravě v majetek Ondřeje z Tvorkova. R. 1835 započal zde na uhlí dolovati Jindřich hrabě Láryš-Mönnich a r. 1860 arcivévoda Albrecht.

Polská Ostrava (Polnisch-Ostrau), městys nedaleko vtoku řeky Lučiny do Ostravice se rozprostírající, má 9410 obyvatelů, starožitný zámek hraběte Vlčka, rozsáhlé doly na kamenné uhlí, jež přináležejí hraběti Vlčkovi, knížeti Salmovi, baronu Rotšildovi, severní dráze a dědicům Zvěřinovým. Dále jest zde veliký počet pecí na koks, továrna na dehet, starý pivo- a lihovar a rozsáhlé kolonie dělnické: Františkov, Zárubek, Zvěřinovec, Hranečník, Michálka a j. Obyvatelé živí se vesměs hornictvím, které zde započalo r. 1790, ač uhlí nalezeno zde bylo mnohem dříve. První určitou zprávu o Polské Ostravě máme z r. 1229. Již tenkráte stal zde knížecí pohraničný hrad. Zámek přináležel ještě r. 1327 knížatům Těšínským, načež přešel na pány z Tvorkova, na Hřivnáče z Heraltic, na pány Sedlnické z Choltic a konečně na pány Vlčky. R. 1428 navštívili Polskou Ostravu Husité, r. 1621 vojsko neapolitánské, mnoho škod nadělajíc; 1622 byla zde drahota, 1623 mor, 1715 kolera, 1736 a 1757 drahota, r. 1786 a sice 27. února slabé zemětřesení, 1783 pád dobytka, 1793 veliké sucho, 1801 veliká drahota, 1806 řádila zimnice (nemoc), 1807 a 1808 mimo drahoty i mor. Roku 1817 dne 29. června jel Polskou Ostravou (z Těšína) J. M. Císař František I. a u kostela na chvíli zastaviv promluvil několik slov s místním farářem. R. 1829 panovala veliká zima, 1831 byla zde kolera, 1834 veliké sucho, 1837 dne 14. března malé otřesení země, 1844 krutá zima, 1847 hlad a drahota, 1872 shořela čásť zámku. Ku škole povinných dítek je v obci 1780. Ku obci náleží závody:

Trojice a Emma, Hranečník a Michálka, velké doly na kamenné uhlí, náležející hraběti Hanuši Vlčkovi. Předkové jeho koupili hory tyto r. 1790. První uhlí objeveno bylo v „Bůrni,“ nedaleko šachty „Trojice“ r. 1776.

Jaklovec, přináleží baronu Rotšildovi. Uhlí počalo se zde dobývati r. 1830. Zvěřinovec jsou tři šachty a dělnická kolonie náležející dědičům Zvěřinovým. Dolovati se zde započalo r. 1838.

Zárubek má tři šachty a rozsáhlou kolonii dělnickou. Přináleží severní dráze, která zde r. 1845 započala dolování.

Salmovec, šachty na kamenné uhlí, pece na koks, prádlo na uhlí a kolonie dělnické. Přináleží knížeti H. Salmovi. Dolování započalo zde roku 1850. Nedaleko městyse Polské Ostravy jest ves

Radvanice (Radwanitz); má 1755 obyv.; pivovar, dva lihovary a octárnu. Na sklonku 15. století byly Radvanice zbožím knížecím a připadly brzy napotom ku panství PolskoOstravskému. 29

Rychvald (Reichwaldau), velmi rozsáhlá vesnice, čítá 2603 obyv. Má starý zámek a lihovar. Vyskytuje se poprvé roku 1389. Přináležel vícero majetníkům. Nyní patří dědičům Moenich-Láryšovým.

Michálkovice (Michalkowitz), ves, má 1587 obyvatelů. Připomínají se již r. 1476 a přináležely ku panství Polsko-Ostravskému. Severní dráha, tam má doly na kamenné uhlí.

Poruba (Poremba), ves nedaleko Orlové, má 811 obyv.; jsou tam doly na kamenné uhlí těžíři Ignáci Vondráčkovi náležející. Dolování zde bylo započato roku 1842. Ves tato náležela v 16. stol. pánům Vlčkům.

Lazy (Lazy), ves malý kousek na jihovýchod od Orlové ležící, má 1516 obyv., doly na kamenné uhlí, které náležejí bratřím Guttmannům a těžíři Ignáci Vondráčkovi. Dolování započalo zde r. 1848. Ves tato náležela v 16. stol. pánům Cygánům ze Slupska.

Důbrava (Dombrau), ves, má 2382 obyv., připomíná se již r. 1229; doly na kamenné uhlí. Roku 1822 nechal tehdejší majitel osady Dombrové, Antonín baron Mattencloit, nedaleko hranic obce Karvínské na kopečku „u havírny“ zvaném dolovati a brzy přišlo se na uhlí. Okolo r. 1840 odkoupil doly důbravské baron Rotšild.

Orlová (Orlau), ves, čítá přes 3000 obyv., bývalé sídlo kláštera benediktinského již r. 1229 připomínaného. Během času nabyl klášter Orlovský rozličného zboží pozemkového a zejmena náležely mu v 16. století vsi Orlová, Lazy, Důbrava, Poruba, Rychvald, Vrbice, Záblatí a Kocobenc. R. 1560 byl klášter rozbořen. Orlová dostala se pak Cygánům ze Slupska a na začátku 17. století pánům Bludovským z Dolních Bludovic, kteří ji od Jana Cygána roku 1614 odkoupili. Nyní náleží statek tento svob. pánu Mattencloitovi, který tam má zámek s pěkným parkem. Před věky kopalo se zde též na sůl. Roku 1835 započalo ředitelství Vítkovických železáren zde dolovati. Hory jsou majetkem barona Rotšilda. Nynější kostel vystaven byl r. 1466.

Dětmarovice (Dittmannsdof). ves s 1769 obyvately. Dětmarovice náležely v 16. století pánům z Vrbna. Obyvatelstvo živí se rolnictvím a chovem dobytka.

Karvín (Karwin), veliká ves s 5488 obyv., má rozsáhlé hory na kamenné uhlí a znamenitý pivovar. První uhlí nalezl zde hrabě Láryš r. 1790. Nedaleko odtuď

Solec (Solza), ves, nový krásný zámek hraběte Láryše, veliká bažantnice, továrna na draslo. Frýštát (Freistadt), město na řece Olze, 3000 obyv., sídlo c. k. okresního hejtmanství, okresní soud a berní úřad, pěkný zámek s rozsáhlým parkem hraběte Láryše a starožitný děkanský chrám Páně. Před časy byl Frýštát sídlem některých knížat Těšínských, jmenovitě Kazimíra II. Frýštát náležel dříve knížatům Těšínským, nyní jej v držení má hrabě Láryš, který zde má znamenitý chov koní. Obyvatelstvo provozuje tkalcovství a kozelužství. Roku 1623 zuřil zde mor a 28. ledna 1617 skoro celý Frýštát vyhořel. 30

Ráj (Roj), se starým zámkem barona Bése s krásnými zahradami; má 800 obyvatelů. Zámek Rájský vystaviti dal kníže Bedřich Kazimír. Znamenitý chov koní. Zámek náležel knížatům Těšínským. Kníže Václav Adam popustil panství to svému synu Bedřichu Kazimírovi (zemřel roku 1571), po jehož smrti prodáno bylo Václavu Cygánovi ze Slupska (zemřel 1577). Jeho synové rozdělili se s majetkem pozůstalým: Jan dostal Frýštát s okolím, Mikuláš Ráj s okolím. Od Cygánů přešlo panství v majetek hrabat Sunejků z Jesenic a po těchto připadlo Adamovi Václavovi, hraběti z Trenčína, po němž jej Vilém Jindřich hrabě Vlček zdědil, načež přešlo v majetek hraběte Mikuláše Taaffea. Od Taaffeů koupil r. 1793 panství to baron Bés a má je dosud v držení.

Darkov (Darkau), malá ves, 614 obyv., lázeňské místo. Voda, která obsahuje mnoho soli jodové, se daleko rozváží.

Petrovíce (Petrowitz), ves u samých hranic Pruských, má 1050 obyvatelů, továrnu na sodu.

Žibřidovice (Seibersdorf), ves, 1700 obyv., zámek. Marklovice (Marklowitz), ves s 1200 obyv., znamenitý chov ovcí. Velké Kunčice (Gross-Kunčic), ves, 1688 obyvatelů, zámek hraběte Láryše s pěkným parkem. Chov koňstva a ovcí.

Stonava (Steinau), vesnice, má 2040 obyvatelů. Stonava bývala za starých dob tvrzí a statkem samostatným. Náležela v XV. století rytířům Stonavským, v XVI. století dostala se pánům Sedlnickým z Choltic. Okolo 1590 připadla jedna čásť statku Bedřichu Láryšovi ze Lhoty na Karviné, druhá čásť Mikuláši Cygánovi ze Slupska, pánu na Ráji. V druhé polovici XVII. století dostala se Stonava v držení pánů Gočálkovských z Gočálkovic a konečně přešla na pány Skrbenské z Hříště. Roku 1743 koupil panství to František hrabě Láryš, kterému dosud přináleží. Ve Stonavě je starý kostel dřevěný. VI. Okresní hejtmanství Těšínské Sousedí severně s hejtmanstvím Frýštátským, západně s Moravou, jižně s Uhry a západně s Haličí a hejtmanstvím Bílským. Obsahuje soudní okresy Těšín, Frýdek a Jablunkov a čítá 113.910 duší. Znamenitější místa jsou:

Těsín (Teschen), krajské město ve středu východního Slezska se rozprostírající, čítá 13.004 obyvatelů; sídlo světícího biskupa diecése Vratislavské, sídlo krajského a okresního soudu, okresního hejtmanství a berního úřadu; má 6 kostelů katolických, jeden evangelický a židovskou modlitebnu. Z vědeckých ústavů zvláště povšímnutí zasluhuje muzeum Šeršníkovo, gymnasium, reálka, učitelská průpravna, ústav Cselestův, Alumneum a j. Co do průmyslu a obchodu jsou zde přádelny, pivovar, továrna na nářadí, pila, lihovar, koželužství a jirchářství, tiskárny, cihelny, obchod s výrobky hospodářskými. Hrad Těšínský vystaven byl okolo roku 1000. Těšín byl hlavním sídlem knížat Těšínských, kteří 31

měli v kostele Dominikánském svou hrobku. R. 1210 založil zde Měčislav I. klášter benediktinský. R. 1645 obsadili město Švédové a zůstali zde po celý rok, čímž městu i obyvatelstvu veliká škoda povstala. R. 1744 bylo zde vojsko Pruské po 6 týdnů, 1758 vtrhlo sem opět vojsko Pruské a vzalo do zajetí barony Gotšalkovského a Bésa, pak městského administrátora Šeršníka. R. 1517 řádil tam mor a toho samého roku veliký požár, který ztrávil zámek a skoro celé město; r. 1611 tam byl hlad i mor, 1789 a sice dne 6. května veliký požár, který ztrávil celé město až na tři domy. R. 1779 tu byl mezi Rakouskem, a Pruskem mír uzavřen, jímž Rakousko kus země od Bavor obdrželo.

Kalubice (Kalembitz), ves nad Těšínem, mají kříž z doby Cyrillo-Methodějské. Podhvizdov (Pogwizdau), ves a statek severně od města Těšína. R. 1454 dal kníže Přemek statek tento Janovi a Petrovi ze Šumbarku. V držení jej pak měli Adolf Rusecký z Ejvaně a páni Marklovští ze Žebráče, od jejichž potomků jej pak odkoupil svobodný pán Karel Spens z Badenu. Roku 1797 koupila statek tento komora knížecí, kteráž jej drží až dosud.

Chotěbuz (Kotzobenz), osada, má dvoutřídní zemskou školu rolnickou pro 50 žáků. Odtud kousek jihovýchodně jest nedaleko osady Hradiště kopec „Hradiště“, kde stávalo za starodávna hradisko.

Třanovice (Trzanowitz), ves, má starý dřevěný kostel; vápenné lomy. Třínec (Trzynetz), velkolepé železárny arcivévody Albrechta. Vyrábí se tam emaillované zboží železné.

Trlíčko (Tierlicko), ves, zámek. Bludovice (Bludowitz), ves, přádelny na len. Lhotka (Cameral-Ellgoth), ves, místo léčební, kde se připravuje pro nemocné žinčice. Frýdek (Friedek), město na řece Ostravici, 5912 obyvatelů; zámek s pěkným parkem; marianský chrám Páně, kam mnoho tisíc poutníků ročně putuje; výroba látek bavlněných. Frýdek náležel knížatům Těšínským až do r. 1442. Měl ještě více majetníků, mezi nimi Olomouckého

biskupa

Stanislava

Pavlovského

a hraběte

Pražmu.

Nyní

náleží

arcivévodovi Albrechtovi. R. 1623 byl zde mor; zemřelo 1200 osob. Mor panoval zde v letech 1570, 1585, 1599 a 1623. R. 1688 vyhořel Frýdek.

Baška (Baschka), velké železárny arcivévody Albrechta. Náležela knížatům Těšínským a byla r. 1434 i s panstvím Frýdeckým zastavena p. Ondřeji z Tvorkova na P. Ostravě.

Bartovice (Bartowitz), ves, v 13. století připomínaná. R. 1411 koupil ves touto pan Ondřej z Tvorkova a připojil ji ku Polské Ostravě. V 16. století přešly na pány Sonovské.

Lubno (Lubno), nejstarší ves na Frýdecku.

32

Ratimov (Rattimau), ves, továrna na papír. Náležel r. 1490 panu Jiříku Mníškovi, který se psal „z Kunčic a na Vratimově“, pak pánům Sedlnickým na P. Ostravě, na Jaroslava Skrbenského z Hříště a j.

Řepiště (Řepischt), ves, která náležela v 16. století pánům Rudským z Rudic, od nichž odkoupil statek ten Jan Skrbenský z Hříště. V Řepišti je dřevěný kostelík.

Šonov (Schönhof), vesnice, zámek. V 16. století náležel pánům Skrbenským z Hříště, od nichž odkoupila jej paní Františka Fattou.

Jablunkov (Jablunkau), město na řece Olze, 3371 obyvatelů, kteří se zabývají tkaním plátna a dřevařstvím; Okresní soud a berní úřad; na blízku je „průsmyk Jablunkovský“ do Uher vedoucí. Ještě dále jsou tak zvané „šance“, které jsou travou a křovím zarostlé. Obyvatelé jsou potomci národa „Jackové“, zvaného.

Jistebna (Jstebna), ves u silnice z Jablunkova do Halíče vedoucí, má 2019 obyvatelů; kamenné lomy.

Mosty (Mosty), ves; nedaleko Jablunkovský průsmyk, tunel a „šance“. VII. Okresní hejtmanství Bílské Sousedí severně s Pruským Slezskem, západně s hejtmanstvím Frýštátským a Těšínským a východně s Haličí. Obsahuje soudní okresy Bílsko, Strumeň a Skočov a čítá 75.280 duší. Znamenitější místa:

Bílsko (Bielitz), město u samých hranic Haličských na řece Bělé ležící, má 13.060 obyv., 3 předměstí, zámek knížete Sulkovského, vyšší státní gymnasium, vyšší realku, evang. průpravnu pro učitele, obchodní, tkalcovskou a průmyslovou školu. Bílsko jest město velmi průmyslné, má mnoho továren na sukno, vlněné a kožené zboží, na stroje, vede silný obchod dřívím, vlněným zbožím, vínem, dobytkem, má mnoho barvíren, továrny na hřebíky a broky, továrnu na papír, hlavní sklad soli pro Moravu a pro Slezsko, pivovar, obchodní banku, filialku c. k. Rakousko-Uherské národní banky a j. Bílsko založeno bylo ve 12. století. Tenkráte povoláno bylo sem mnoho rodin německých, aby lesnatou krajinu předělaly na půdu orní. Až dosud jsou potomci těchto rodin ve Starém Bílsku, Meziříčí (Kurzwald), Kamenici (Kamietz), Mikušovicích (Nikelsdorf), Bystrém (Bystray), Olšavce (Ohlisch) a jinde. Tenkráte zavedeno bylo i ve Slezsku právo Magdeburské. Kníže Sulkovský koupil panství Bílské r. 1752 za 630 tisíc zlatých. R. 1682 vtrhli sem Uherští povstalci, kteří zavraždili 30 osob, mezi nimi arcikněze Adama Galuse. Mnoho osob bylo těžce raněno. Povstalci vyplenili kostel, zámek i město. R. 1570 panoval zde mor, 1659 a 1808 (6/6) veliké požáry.

Staré Bílsko (Alt-Bielitz), nyní ves nedaleko Bílska. Dle pověsti jest zde nejstarší zděný chrám Páně ve Slezsku. Kostel jest vskutku velmi starý, v gotickém slohu stavěný 33

a zasvěcený sv. Stanislavovi. Nedaleko odtud' je „Hradisko“, které tamní lid nazývá „Heidenwall“. Lid zabývá se rolnictvím a tkalcovstvím.

Javoř (Ernsdorf), má 2106 obyvatelů, lázeňské místo, kde se připravuje též žinčice; zámek s pěkným parkem hraběte Saint-Genoise (čti: san Ženoa).

Vápenice (Lobnitz), ves se 600 obyv., továrny na sukno a tkalcovství. Komorovice (Batzdorf), ves malý kousek severně od Bílska, má továrnu na sukno. Skočov (Skotschau), město na řece Visle, 3200 obyv., má okresní soud a berní úřad. Přes řeku Vislu vede zde most přes 300 metrů dlouhý. Vyrábějí se zde žaluzie a dřevěné cvoky; továrna na sukno, barvírny. Zde narodil se dne 20. prosince 1576 znamenitý kněz Jan Sarkander. Skočov 3. dubna 1713 vyhořel. Pěstuje se zde chov pstruhů.

Ústraní (Ustron), vesnice u řeky Visly, 4375 obyvatelů; má železárny, koupele, léčení žinčicí.

Holešov (Golleschau), ves s 1100 obyv., znamenitý chov koní. Visla (Weichsel), velmi rozsáhlá vesnice nedaleko zřídel řeky Visly, má přes 4000 obyvatelů.

Strumeň (Schwarzwasser), město nedaleko hranic Pruských, čítá 1800 obyvatelů; má okresní soud a berní úřad, zámek arcivévody Albrechta. R. 1620 přikvapilo sem 3000 kozáků, kteří zde vraždili a pustošili; r. 1688 celé téměř město vyhořelo.

Ochaby Velké (Gross-Ochab), ves a statek severně od města Skočova ležící. Za dřívějších dob měla svou tvrz a byla původištěm vladyk z Ochab. Kníže Kazimír daroval r. 1481 toto zboží svému maršálku Mikuláši Brodskému, r. 1572 náleželo Danielovi Špíglovi ze Šídlovic a r. 1595 měli Ochaby v držení bratři Halčnovští z Halčnova, prodali je však r. 1597 Krištofu Baryňskému z Roztropic a začátkem 17. století přešly na pány Bludovské z Dolních Bludovic, potom na pány Javorské z Javoří, na p. Sobka z Kornic, opět na pány z Bludovic, pak prodány byly svob. pánu Kristianovi Calisiusovi, kterážto rodina odprodala Ochaby r. 1789 knížecí komoře Těšínské, která je dosud v držení má. Sousední ves

Malé Ochaby (Klein-Ochab), měla před časy též samostatný statek, jejž v držení měli r. 1540 Mikuláš Kloch z Kornic, r. 1595 Vácslav Řepický z Raboně, r. 1602 Jiří Tamfald z Tamfaldu a r. 1652 Jan Radocký z Radoče. Malé Ochaby dostaly se později ku statku Drahomyšlskému a prodány jsou konečně knížecí komoře Těšínské.

Pruchná (Pruchna), ves, chov koní. Hradec (Grodičž), ves východně od Skočova ležící, zámek. Odtud malý kousek na jih jest návrší „Hradec“, kde stávalo hradiště.

Heřmanice (Hermanitz), ves, papírna. 34

Pověsti Slezské O nalezení uhlí v Polské Ostravě (Z Polské Ostravy). Před 120 roky nekopalo se ještě uhlí v P. Ostravě. Tenkráte pálívali zdejší občané dřívím, které si v lesích zdejších shromažďovali. V obci Polsko-Ostravské žil kovář, Keltička jménem. Ten měl v údolí „Bůrně“ pole a na mezi tohoto pole byl strom. Poněvač strom žádného ovoce nenesl, umínil si Keltička, že jej vykope. Najal si dělníky, kteří strom počali vykopávati. Najednou objeví se dělníkům černá vrstva, které se velmi divili. I vzali několik objevených kamenů a obložili jimi oheň, který si před tím byli udělali. Avšak kamení toto shořelo docela. Tomu se dělníci ještě více divili. Když se ve vsi rozhlásilo, že v „Bůrni“ objeveno bylo černé kamení, které hoří, chodili i jiní občané a odnášeli černé kamení domů, aby jím topili. Tak nalezeno bylo kamenné uhlí v Polské Ostravě. Stalo se to roku 1776. Frýdecký chrám Páně (Z Frýdku). Jednou kopali dělníci hlínu ku své potřebě. V jisté hloubce přišli na kamennou sochu Panny Marie, kterou přinesše do farního chrámu Páně, na určitém místě ji postavili. Když však nábožný lid druhého dne přišel do kostela, aby přítomen byl oběti mše svaté, tu shledáno, že socha zmizela. Lid našel ji opět na místě původním, kde dělníci hlínu kopali. J přinesli sochu do kaple zámecké, ale i odtud zmizela a následujícího dne nalezena byla na tom samém místě, jako dříve. Tu nechal hrabě František z Opersdofu postaviti kamenný sloup a na něj postavili onu sochu Panny Marie. Lid vůkolní chodil se k soše modliti a za nedlouho putovali sem poutníci ze všech stran a skládali příspěvky na vystavení chrámu Páně. Z věnovaných dárků postaven zde roku 1705 dřevěný kostelík. Lidu vždy více a více putovalo na toto místo a tu pomýšleno na stavbu velikého stánku, jež zasvěcen býti měl rodičce Boží. Základní kámen k této budově kladl se roku 1710. Kostel dostaven byl r. 1759, kdy jej biskup Filip Šáfgoče vysvětil. Pod kostelem je hrobka hrabat Pražmů a kol kostela jsou pěkné kapličky s drahými obrazy, křížovou cestu představujícími, které různými dobrodinci zakoupeny a zde postaveny byly. Bratrská studně v Těšíně (Z Těšína). Tři bratři z knížecího rodu Piastův, Bolek, Lešek a Těšimír, vyšli si jedenkráte do hlubokých lesův, tam kde nyní město Těšín stojí, na lov. Honili po celý den. Unaveni jsouce chtěli se občerstviti. I přišli do krásného údolí nedaleko řeky Olešnice a odpočívali. 35

Z nenadání spatřil jeden z nich malou studánku, vodu v ní čistou, pramenitou a čerstvou. I uhasili velikou žízeň, která počala jich trápiti. Překvapeni přírodní krásou tohoto údolí umluvili se bratři, že na malém návrší postaví sobě zámek. Což když se stalo, položen takto základ k vystavění města Těšína. Studně, z níž bratři tenkráte svou žízeň uhasili, zachovala se až podnes a sluje „studní bratrskou“. Nachází se ve městě Těšíně. Železný památník, jež stojí u studánky této, vypravuje nám onen děj. Jedni praví, že město Těšín založeno bylo roku 810., kdežto jiní uvádějí založení města v dobu jinou. Pověsť o Lysé Hoře (Z Frýdecka). Před dávnými a dávnými časy vtrhl do vlasti naší divoký nepřítel, který celé kraje vyplenil a lid vyhubil. Staří předkové naši utíkali před nepřítelem tímto na západ ku svým bratřím, tak že celé okolí kolem Lysé Hory zůstalo prázdno a opuštěno. Ukrutný nepřítel přišed v tato místa, pobral co potřebovati mohl, staveni vypálil a osady rozkotal a zničil. Když jednou v noci nepřátelské vojsko ve svých stánech odpočívalo, povstal z nenadání z té strany od Lysé Hory tajemný šum, hluk a ryk. Vojsko nepřátelské nemyslíc jinak, nežli že vojsko veliké přichází, rozprchlo se na vše strany. I nastal takový zmatek, že vojínové mezi sebou jako mouchy se ubíjeli a ničili. Tak zbaveno bylo okolí Lysé Hory krutého nepřítele. Lid dosud si vypravuje, že řízením Božím onen šum a ryk povstal a nepřátelské vojsko zahnal. Kamenný kříž (Z Těšínska). Malý kousek od staroslavného Těšína jest osada Kalubice zvaná. Tam nachází se na jednom poli nízký kamenný kříž z doby Cyrillo-Methodějské, o němž koluje tato pověsť: Jedenkráte prosili Těšínští svého pána, aby jim daroval jakýsi pozemek. Pán na Těšíně jim pravil: Jest-li že se někdo mezi vámi vyskytne, kdo by starý, kamenný, zde stojící kříž nesl dále, dám vám pozemek a sice takový kus, jak daleko tento kříž někdo z vás zanese. Těšínští vyzvali k tomu nejsilnějšího měštěnína. Ten vykopal kamenný, neohrabaně otesaný kříž, vzal jej na rameno a nesl hodný kus, kde byl pak kříž ten postaven. Těšínským dostalo se takto kus pozemku. Ovšem byl kříž tento starší oné doby, kdy na jiné místo byl přenešen a opět postaven. O studánce „Cyrillce“ (Z Opavska). V západním Slezsku je severně od Bílovce ves Slatina. Ve vsi této je studánka „Cyrillka“, o které si lid Slezský vypravuje: Když svatý Cyrill se svým bratrem Methodějem a se svými učedlníky cestoval, aby víru Kristovu pohanům hlásal a jich na 36

víru křesťanskou obracel, přišel i do vsi Slatiny. Tam shromáždilo se mnoho pohanů, kteří pokřtěnu býti a do svazku církve křesťanské přijatu býti žádali. Svatý Cyrill s radostí vyhověl žádosti jejich a přišed ku studánce, pokřtil pohany a hlásal slovo Boží. Od těch dob sluje tato studánka „Cyrillkou“. Bílovec (Z Opavska). Kráčíme-li z Klimkovic na jihozápad, přijdeme as za dvě hodiny do města Bílovce, které rozprostírá se v krajině pěkné. Osada tato přináležela pánům z Kravař a teprve okolo roku 1310 povýšil pan Vok osadu touto na město a nazval ji „Vokštatem“. Bratři Němci nazývají Bílovec čili Vokštat po původním pojmenování „Wagstadt“. Bílovec drželi též knížata Opavská, páni Vladěnští z Fulštejna, pak Pražmové z Bílkova a konečně velmi rozvětvený rod Sedlničtí z Choltic, kteří drželi též Polskou Ostravu. Založení vsi Orlové (Z Orlové). Ani by se nezdálo, že ves Orlová, ležící ve východním Slezsku na okresní silnici z Frýštátu do Ostravy vedoucí, jest přes 700 roků stará. A přec jest tomu tak. Kdybychom ani pověsti o založení Orlové věřiti nechtěli, máme přec důkazy v rukou, dle kterých můžeme určité stáří osady této udati. Jak nám zachované staré listiny dokazují, byl již na začátku 13. století zde klášter benediktinský a roku 1227. vzdal papež Řehoř IX. benediktinům v Tynici u Krakova desátky z Orlové, Ostravy, Záblatí, Vrbice atd. I pověsť o založení Orlové, která se dosud mezi lidem udržela, sáhá do druhé polovice 12. století. Pověsť ta zní následovně: Když jedenkráte kníže Měčislav (panoval od r. 1164 až do 1211) v těch místech, kde nynější osada Orlová se rozprostírá, se svou manželkou a svou družinou honil divokou zvěř, spatřili z nenadání všichni neobyčejného orla na stromě sedícího. Orel držel v zobáku hostii, která mu najednou na zem upadla. Ulekli se všichni a zvláště kněžna Ludmila. Na památku tohoto výjevu dal kníže Měčislav na tom místě vystavěti kostel, nazvaný po onom orlu Orlová, a jméno toto přešlo i na osadu, která brzy u kostela vznikla. A tak prý povstala ves Orlová. Černá kněžna (Z Těšína). Jako lid moravský, tak má i lid slezský mnoho pověstí, které se až dosud zachovaly. O „černé kněžně“ koluje na Těšínsku více pověstí. Černou kněžnou nazýval lid na Těšínsku kněžnu Kateřinu Zdenku, matku Adama Vácslava, knížete Těšínského. „Černá kněžna“ byla dobrotivá a lidumilná. Zajížděla často na lovecký svůj zámek do Marklovic nedaleko Těšína. Tam žil pracovitý a poctivý avšak chudý rolník. Jednou z rána našel 37

osení své pošlapáno a zničeno. Aby vypátral škůdce, ukryl se v noci v houští. Divoký silný kanec žene se právě do jeho obilí, rolník vystřelí a škůdce majetku ubohého rolníka leží v krvi. Knížecí lovci v lese slyšeli výstřel, šli po ráně a jali rolníka, jejž svázavše předvedli černé kněžně, aby vyřkla nad pytlákem ortel smrti. Zákon tehdy přísně stíhal pytláky. Rozeštvaní psi roztrhali toho, kdo opovážil se pytlačit. Žena rolníkova, uslyševši co se stalo, spěchala ku kněžně a vrhla se před ní na kolena, prosíc za milosť pro svého muže. Moudrá kněžna tázala se napřed po ceně kance a pak dala spočítati škodu, jakou kanec ročně působí. Odpověděno kněžně, že kanec stojí 3 tolary a škody že působí ročně na tisíc zlatých. Tu kněžna kázala, by pokladník její vyplatil rolníkovi náhradu škody takové za deset let, totiž deset tisíc zlatých, rolníka pak, prominuvši mu trest smrti, odsoudila, aby zaplatil knížecí pokladně tři tolary za kance, jejž byl zastřelil. Ovčák na Lysé Hoře (Z Frýdecka). Lid obyvající krajinu Lysé Hory vypravuje si tuto pověsť: Od dávna nachází se v dutém kopci Lysé Hoře nesmírné množství vody, která v jisté době působí tajemný šum a hluk. Jedenkráte se ovčák jeden chtěl přesvědčiti, zda-li se skutečně voda v hoře nachází. I navštěvoval po delší dobu kováře v blízké osadě bydlícího, aby se poněkud řemeslu tomu přiučil a nástrojů potřebných sobě zjednal. Netrvalo dlouho a ovčák shotovil si dlouhý nebozez, jimž horu navrtati mínil. Jednoho dne odebral se na Lysou Horu a na příhodném místě počal vrtati. Dlouho nevrtal. Pojednou vytryskla voda velkým proudem, porazila ovčáka a hnala se s velikou prudkostí dolů. Všetečný ovčák ve vodě zahynul. Voda tekla neustále a brzy byly bujné louky, úrodná pole, lesy a sady, ano i vůkolní osady zatopeny. Dlouho se nikdo odvážiti nechtěl otvor zadělati, až konečně přece dva bratři k činu tomu se odhodlali. U velikém nebezpečenství vydali se na horu a otvor jakýmsi mechem ucpali. Od těch dob voda z hory nevystoupla, ačkoliv ji lidé vícekráte uvnitř hory šuměti a hučeti slyšeli. Založení Kostelce (Z Těšínska). Zrovna u silnice, z Těšína do Ostravy vedoucí, jest malá ves Kostelec. O založení této obce vypravuje si lid pověsť, kterou dr. Sláma ve svém „Putování po Slezsku“ na straně 158. podává. Pověsť zní takto: Moudrá kněžna Kateřina Zdenka rozkázala si zvláštní pohřeb. Mrtvolu její táhli na prostém voze ze zámku knížecího čtyři býci a na místě, kde podle chuti své sami stanuli, vykopán hrob a kněžna do něho ku věčnému vložena odpočinku. Brzy na to vypínal se nad hrobem jejím kostelík a obec, která tu vznikla, nazvána Kostelec.

38

Zlatohlavec (Od Těšína). Na pahorku několika bory porostlém, bydlel král hadův „zlatohlavec“. Nosíval na hlavě korunku z ryzého zlata, kterou, když se v blízkém potoku za poledne koupával, vždy na jistém místě na břehu uložil. To spozoroval ovčák, své ovce na onom pahorku pasoucí. I umínil si, korunku stůj co stůj králi odciziti. Ovčák slýchával často od lidí kolemjdoucích, že zlatohlavec korunku svou před koupáním rád na bílé roucho ukládá. Jednoho dne šel ovčák na určité místo, kde zlatohlavec korunku obyčejně ukládal. Rozprostřel bílý šátek a uschovav se ve křoví, očekával příchod hadův. Dlouho nečekal. Zlatohlavec, připlaziv se ku šátku bílému, odložil korunku na šátek a pospíchal ku potoku. Ovčák, opustiv úkryt svůj ve křoví, kradl se v tichosti pro šátek, na němž drahý klenot uložen byl. Popadna šátek s korunkou, uháněl pryč. Zlatohlavec, vykoupav se, plazil se opět na známé místo pro korunku. Nevida však královského odznaku svého, zahvizdnul tak silně, až se to po celém lese i po celém okolí rozléhalo. Na dané takto znamení shromáždilo se nesčíselné množství hadův, ještěrek a rozličných jiných plazův, by krále svého ochránili a odcizený jemu majetek opět vydobyli. Sotva obdrželi rozkaz od pána svého, již pospíchali za ovčákem a dohonili ho právě, když z lesa vycházel. Vida ovčák nebezpečí mu hrozící, zahodil šátek i s korunkou a pádil do vsi. Poddanstvo zlatohlavcovo vzalo korunku a postavilo mu ji opět na královskou hlavu jeho. Pověsť o Landeku (Z Bohumínska). Za starodávna, když již hrad Landek dávno v rumech ležel, pastýři pásli tam na kopci stáda. Nejmladšímu pastýři, který byl velmi pobožný, hodný a pracovitý a který z malé mzdy živil svou starou matku, ztratila se ovce. Ubohý mladý pastýř hledal ztracenou ovečku půl dne, bědoval a naříkal, ale nadarmo. Po ovečce ani památky. Najednou slyší z houští utlumené bečení. Radostně rozběhl se k místu, prohledl veškeré křoviny, ale ovečky nenašel. Znovu se ozvalo bečení a nyní již ovčák věděl, kde ovečka je. Ve křovině byl totiž otvor do země, který vedl do rozsáhlých sklepení pod zámkem. Do těchto sklepení utíkal prý se lid v čas zlých válek. Ale již dlouho tam žádná lidská noha nevkročila, neboť vyprávěly se o těchto podzemních sklepích věci podivné. Do tohoto otvoru zapadla zajisté ovečka. Pastýřovi se tam sice nechtělo, ale milou ovečku nemohl tam nechati, aby hladem nezahynula. Slezl do sklepení. Málem by byl však oslepl září! Ve dvou řadách stály tu kádě a v nich peněz zlatých a stříbrných a diamantů, jež svítily. Ovčák byl jako na novém světě. Tu slyší z kouta slabý hlas: 39

„Naber si do klobouku peněz, co se ti líbí, avšak brzo, neboť peníze se propadnou a otvor se zasype“! Tak mluvila ovečka. Ovčák rychle nabral do svého klobouku peněz co jen mohl, ovečku vzal na bedra a šťastně dostal se na boží světlo. Jakmile jeho druhové viděli klobouk peněz, tázali se, kde našel tolik peněz. On jim vypravoval, co viděl, a oni už spěchali k otvoru. Sotva do sklepení vlezli, propadl se poklad hluboko do země, otvor se zasypal a pohřbil pastýře. Tataři a Slezané Když roku 1241 přibližovali se ukrutní Tataři naší milé vlasti, tu vyšel jim se svým vojskem vstříc Jindřich II., syn svaté Hedviky a Slezský kníže Měčislav. Vojska jejich, ze samých Slezanův sestávající, byla bojechtivá, i doufali, že řízením Božím porazí Tatary na hlavu a takto neštěstí od vlasti odvrátí. Dne 9. dubna 1241 stala se veliká bitva na Dobrém Poli u Lehnice. Nábožný kníže Jindřich II. nemoha se dočkati vojska českého, podstoupil se svým vojskem krutý boj s vrahy křesťanstva. Bojoval velmi hrdinsky. Vítězství klonilo se na stranu Slezanů. Vidouce Tataři, že Slezané v boji neustupují, ale jako lvové na nepřátely se vrhají, použili lsti. Někteří z nich počali strašně řváti: „Prchněte! prchněte!“ Slezané domnívajíce se, že někteří vojevůdcové poroučejí nazpět utíkati, jmenovitě vojíni Měčislavovi, dali se vskutku na útěk. Ale Jindřich II. nedal se klamati a podnikl sám tuhý boj s Tatary. Tu objeví se z nenadání v táboře nepřátelském veliký prapor s vyobrazenou hlavou ďábla, jemuž z tlamy šlehají dlouhé plameny. Křesťanské vojsko Slezské pojal veliký strach i počalo zoufale volati: „S ďáblem nelze nám bojovati!“ Vojsko Slezské počalo ochabovati, až konečně dalo se na útěk. Pouze Jindřich a čtyři udatní rytíři bojovali až do poslední chvíle. Byli však krutými vrahy přemoženi a hanebně zavražděni. Ještě téhož roku přišli Tataři k nám a mnohá města i vesnice zničili a zpustošili a obyvatele povraždili. Sůlec (Z Frýštátska). Malý kousek od vsi Karvína ve Frýštátsku jest malá osada, kterou lid Slezský nazval „Sůlec“ čili „Solec“. O založení této osady zachovala se nám tato pověsť: Když ve 13. století benediktini Orlovští dolovali nedaleko Orlové na sůl, bylo jim sděleno, že je i v místech, kde nynější osada „Sůlec“ se rozprostírá, několik studánek, které mají vodu slanou. Benediktini i zde započali dolovati a vskutku přišli i zde na ložiska solná. Bohužel zaniklo ve 14. století dolování, jelikož se nevyplácelo. Lid dobýváním soli se zabývající, vystavil si zde několik příbytků a během času založena byla malá osada „Sůlca“, nyní „Solec“, pojmenovaná od soli, která se zde kopala. — Kníže Václav chtěl

40

později opět sůl zde kopati a proto obrátil se na knížete Lehnického. Ten však ztrativ již dříve kopáním soli mnoho peněz, nechtěl více zde dolovati. Císař Leopold nechal zde ještě r. 1678 na sůl kopati. Poněvač se však malého úspěchu docílilo, zanikly tyto solné hory docela. Průsmyk Jablunkovský Město Jablunkov leží ve východním Slezsku jihovýchodně od starožitného Těšína na řece Olse. Z Jablunkova vede do Uher silnice. Kráčíme-li po této silnici, přijdeme as za dvě hodiny mezi hory a úžina, jež vede ze Slezska do Uher, sluje průsmyk Jablunkovský. Vstoupíme-li na pahorek, s něhož stéká potůček Olešnice, spatříme po tomto pahorku táhnouti se zdi pevnosti, travou a křovím porostlé. Jsou to zříceniny ohrad Jablunkovských čili „šance“, které stojí u samých hranic Uherských. Tu bývala jediná cesta z Uher do Slezska a proto mívala tato pevnosť velikou důležitosť pro nás. Pevnosť založena byla roku 1578 v čas velikých nepokojů, neboť obáváno bylo spojení se protestantů Uherských a Sedmihradských s protestanty Slezskými. I v jiných dobách byly „šance“ ochranou naší zemi, jmenovitě za válek tureckých, kde se zde každý přístup ukrutných Turků lehce zamezil. Nyní staly se „šance“ tyto docela zbytečnými, jako jiné pevnosti. O řece Ostravici (Z Pržna). Před dávnými časy pásl ovčák stádo své na „Lysé Hoře“. Neměl ve zvyku, jak to jiní pasáci dělávají, u stáda ležeti, nýbrž chodil vždy lesem. Když opět jedenkráte lesem se procházel, přišel do houští a nemohl dále. Pohlédna do hustého křoví, spatřil v dálce několika kroků čtverhranný kámen i zdálo se mu, jakoby kamenem tím něco bylo zazděno. „Tam je jistě poklad nějaký“! radostně zvolal pasák houštím ku kamenu se prodíraje. Odvalil kámen, avšak ó hrůza! Z otvoru vystříkne veliký proud vody, porazí zvědavého ovčáka a málem byl by zvědavosť svou životem zaplatil. Voda vytékala neustále a za několik dni bylo krásné údolí mezi Ondřejníkem, Kněhyní, Smrkem a Lysou Horou zaplaveno. Konečně počala voda odtékati směrem na sever a teče až do dnešního dne. Jest prý to řeka Ostravice, která od těch dob na Lysé Hoře svůj vznik vzala. Řeka Ostravice vtéká nedaleko Hrušova do řeky Odry.

41

Boží muka u Pastviska (Z Těšínska). V některých krajinách nachází se dosud mnoho památníků, které lid náš zove „Boží mukou“. Ve mnohých krajinách nejsou tyto památky ani k spatření, kdežto opět v některých krajinách jest jich tolik, že ve mnohé obci nalezneš tři i více „Božích muk“. Tyto památníky nalezneš obyčejně na vyvýšených místech blíže osady, ano i v osadě samé u cest, na návrších a. j. Jisté jest, že tyto „Boží muky“ postaveny byly na památku nějakého děje. U nás ve Slezsku je méně těchto památníků, kdežto v sousední Moravě, v Čechách, ve Štýrsku a j. jest jich mnoho a na některých najdeš i staré nápisy. Zrovna u Těšína jest malá vesnička „Pastvisko“. Zde na návrší stojí „Boží muka“. Lid vůkolní si o ní vypravuje : Roku 1647 obsadili Švédové město Těšín. Velitel jejich nazýval se Sobigart. Dne 21. dubna přiblížilo se vojsko císařské pod velením Matyaše Devagiho až ku zámku Těšínskému, který byl tenkráte opevněn. Císařští rozmetali zdi pevnostní. Švédové vyřítili se na ně a na návrší u vsi Pastviska přišlo to k tuhému boji, ve kterém byli Švédové úplně poraženi a z východního Slezska docela vypuzeni. Na památku této události postavena byla tam „Boží muka“, která až dosud jest tam k spatření. Holotovice (Z Petřvaldu). Malý kousek od vsi Petřvaldu čili Pitvaldu stával za starodávna dřevěný dvůr. Není známo, komu dvůr tento náležel. Tam přebýval dráb Holota. Byl velice zlý, sužoval lid jak jen mohl, proklínal ve své zlosti celý svět a dělníci se před ním strachem třásli. Proto ho každý nenáviděl. Jedenkráte vyjel si na koni, aby práci dělníků prohlédnul. Když dělníky na „Nívě“ pracující hodně byl vypeskoval a některé z nich svým tatarem zmrskal, ubíral se na jiné pole. Chtěje co nejdříve na pole doraziti, jel přes louku velmi bařinatou. Již mnoho lidí tam zahynulo. Toho si však Holota nevšímal. Když dorazil as do prostřed louky, počal volati o pomoc. V tu chvíli ale — jako by ho země byla pohltila — zmizel Holota i s koněm. Nikdo se odvážiti nechtěl do veliké bařiny, by zlému drábovi na pomoc přispěl, a tak se stalo, že Holota zahynul. Mrtvolu jeho však nenašel nikdo. Tak potrestal Bůh zlého drába Holotu. Bařinaté louky, kde Holota zahynul, i vůkolní polnosti slují od onoho dne „Holotovice“.

42

Sbírka básní vlasteneckých pro mládež školní Slezská hymna Kdo zná tu zem, kdo zná ten ráj, ten malý ale milý kraj, kde šumí lesů vážný sbor ve dvojí řadě modrých hor, kde bystré vody různých cest se vinou podle četných měst? — To Slezsko mé, to vlasť je má, můj rodný kraj, má otčina! Kdo viděl Praděd velebný, kdo Těšínský kroj malebný, té Lysé Hory hladký štít, když západu jej zlatí svit, ty háje a ty lučiny, ty hrady a ty dědiny? — Ó Slezsko mé, ó perlo má, po drahých otcích zděděná! Zde tichý národ přebývá, jenž rád se prací zabývá, jenž prosté mravy zachoval a zdárné syny odchoval, jenž otčinu svou miluje a jazyk svůj vždy zbožňuje: i hrdě řku to před světem, že také rodný Slezan jsem! Fr. Polášek. Modlitba za císaře Bože vylej požehnání Na císaře našeho, dej mu šťastné panování A přej věku dlouhého; Ať koná co tobě milo, Sám ho veď a posiluj; 43

Žehnej jeho velké dílo, A milostí naděluj. Pomocí Tvou ať přemáhá, Co se právu protiví; Ať se kázeň mravů zmáhá. A Tvá sláva oživí! Odvrať od nás válek strasti, Odvrať živlů nehodu, Žehnej rozkvět naší vlasti, Žehnej práce národu. Vlej mu v srdce, králů Pane! Hojně z darů lásky své, Světlo víry nechť mu plane. By byl chloubou církve Tvé; Dej ať vždy ji věrně chrání Rukou svoji statečnou, A jej po tom bojování Věčnou ozdob korunou! Co dáti vlasti? Vlasti, vlasti má, co ti dítko dá? Dá ti své srdečko — a to bude všecko! Vlasti, vlasti má, co ti žáček dá? Pilně se chce učit, víc nemůž' zaručit. Vlasti, vlasti má, co ti jinoch dá? Činům on své rámě zasvětí v tvém chrámě. Vlasti, vlasti má, co ti děva dá? Najde v ctnosti spásu. tobě na okrasu. 44

Vlasti, vlasti má. co ti stařec dá? Složí v tobě kosti kročiv do věčnosti. P. Alois Potěhník. Naše říše Velká je ta naše říše, vzácný světa pás, Alp tu nebetyčné výše, divuplný Kras. V horách trůní hlavy chladné, dole žhavé jaro mladne: kdož by tady rád nedlel napořád! Mocná je ta naše říše ve svém rozvoji, v boji silná i kdy tiše kráčí v pokoji. V klase život — v révě plamen — píle milionů ramen těží z hor i řek i kde moře jek. Slavná je ta naše říše ode dávných dob, hordy divé, krutě v pýše svůj tu našly hrob! Avarův i Tatar síla reky zlomena tu byla; mnohý Džingischán Rakouskem byl sklán. Mohútná je naše říše v lásce ke ctnosti; k domu Habsburskému dýše stálou věrností. Při něm každý národ stojí, 45

láska k Němu všecky pojí, nic jí nezmaří: Sláva Císaři! Otcovský dům Dům otcovský, ach to je ráj, tím obdařil Bůh tebe, a projdi světa širý kraj, nenajdeš jiné nebe. Zde's, milé dítě, počalo se na matinku smáti; zde's útlé ruce sepjalo, učíc se Boha znáti. Zde velká láska otcova o tebe péči měla: zde v samé hře a v radostech tvá první léta spěla. Dětinství tichý útulek nepřestaň nikdy ctíti, když budeš muset do světa a do ciziny jíti. P. Jehlička. Rakouské vojsko My jsme vojáci mysli veselé, vždy jako draci na nepřítele. My se máme všichni rádi, jsme vždy věrní kamarádi; ač rozličnou řeč mluvíme, přece stejné heslo ctíme: k obraně říše vždycky pevně stáť, nepříteli se nikdy nepodať! 46

Huláni mužní, rázní dragoni, husaři pružní, Vojsko na koni: jako krupobití děsné, na řady se hrne těsné, a kde jeho meč se mihne, nepřítele zhouba stihne, udatnou pěstí, duchem odvážným k vítězství klestí cestu řadu svým. Pěchota v šiku jako živý hrad — lvích bojovníků bojechtivý řad; dobře míří — rychle pálí — chytře nepřítele šálí — v před i v bok se na něj tlačí, přinutí jej k cestě račí; hurá! jak statně s mocným plápolem jde neodvratně za svým praporem. My dělostřelci kam zaměříme, mezi vetřelci strach působíme: kácejí se, utíkají. za náspy se ukrývají; ve klidu jich nenecháme, náspy, hrady rozmetáme. Neodolají žádnou obranou; jen když se vzdají, milosť dostanou.

47

Nuže teď zvuky hudby hlaholné rozlejte v pluky city plapolné! Bubnu vír a polnic znění provázej nás v střelné hřmění; vše ať mocně provolavá císaři a vlasti: Sláva! Nechť se rozléhá hymna rakouská, ta mocně zdvíhá srdce rekovská! Dle Mat. Havelky. Láska k vlasti a k národu Kdybych byl jak žebrák chudý, chvěl se zimou, nahotou; kdybych bloudil bez přístřeší v bouři, noční temnotou. Aneb jako kníže v kmentu, v nádherném žil paláci: — vždy se k tobě vděčný zrak můj zlatá vlasti, obrací. Matkou jsi ty mého štěstí, jež bol mění v lahodu; — z té pak nové kvete blaho; sladká láska k národu. H. V. Krch. Kde domov náš? 1. Kde domov můj? Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled: 48

a to je ta krásná země, říš Rakouská, domov můj. 2. Kde domov náš? Němec, Polan, Uher statný, Chorvát, Vlach i Čech udatný, kde kol trůnu druh a druh tvoří nerozlomný kruh: pode křídlem orla čilým blahý tu všech domov jest. Vojín o vlasti Můj koníčku roztomilý, nerozdílný příteli! daleko jsme světem byli, všelicos jsme viděli. Sem tam vodila nás cesta v dobrodružném záměru: viděli jsme velká města, cizích knížat nádheru. Viděli jsme mocné říše, bujné — plodné krajiny: viděli jsme v hrdé pýše vypínavosť ciziny. Avšak projdi všecky části všeho světa ven a ven, proti kráse naší vlasti shledáš přec jen noc a den! M. Havelka.

49

Maria Terezia Již opět jaro milojasné zkvétá, a jako ve minulá jiná léta, kdy vzkříšení se blíží slavný hod, dle dávného a pobožného zvyku se z Vídně zástup béře prosebníků. Kdo v hloubi duše bolu cítí hrot, ten ve chrám blízký matky Páně spěje, kde mocná v srdce útěcha se leje. I vzácná rodina tu koná pouť: pán, jemuž nelze zapřít bohatýra, a paní majestatnosť s oka zírá; a kým to děvčátko by mělo slouť? Jest krásné jako jitro v úsvitu, jak poupě v listů něžných úkrytu; — ze kvítku lučních splétá sobě vínek, by svatý obraz jimi ozdobila; ví, prostota že srdce nebi milá. Jen hledá ještě hrstku upomínek, by svaté Panně důkaz podala, že v paměti ji vděčně chovala. Leč pomněnek tu blízko není, jde dále ve svém zbožném zanícení — a stále hledá kvítka toužená. Již mizí naděj', že se s nimi shledá, tu chvějícími rty postava bledá, jsouc věkem skleslá, bídou soužená, pronáší modliteb a přání slova. „Nechť aspoň dnes, kdo lásky jiskru chová, si na bídného starce vzpomene, a podporu dá nouzi zjařmené; vždyť v jiný den i v jinou neděli mu poskrovnu kdo dárek udělí“. Děvčátko stane, řetěz skvostný, zlatý, mu k růženci připíná — s hrdla sňatý — a laskavě mu vlídné slovo dí: „Tím přilepši si k svému pohodlí!“ Kmet ani věřit nechce zraku svému, 50

a vrací zlato dítku milostnému. Leč již tu otec, již tu také máti: „Terezia naše smí ti zlato dáti; toť pomněnka, jíž v oběť podala, že slovo Páně v srdci chovala. Ty prodej zlato k svému pohodlí a za ni se i za nás pomodli“. — Kmet v slzách tone, nemá slova díků, a panstvo chvatným krokem spěje dále, by rychle vzdálilo se od poutníků a marné vyhnulo se lidské chvále. Kdo byla dárkyně ta zbožná, něžná, tak ptáte se a chcete zvěděti? Toť Terezia, mladá arcikněžna; a otec její za ní v zápětí, s pokornou duší putující v chrám? Toť Karel Šestý s císařovnou sám. V cizině V cizí zemi osamělý stojí strůmek po věk celý bez ovoce, beze květu, — na odivu všemu světu. Rozhlíží se v bolném snění, útěchy však nikde není: proň tu nemá vůně kvítí, jemu hvězdy matně svítí. Smutně zní mu ptactva pění, jaro v jeseň se mu mění; — Nic v něm život nerozhřívá, žádnou vlahou neokřívá. Vše tu cizí, chladné tváře, — chladná zde i slunka záře. I poznává v rozechvění, že v té zemi doma není.

51

Tak v cizině osamělý bývá člověk po věk celý — bez radosti v žití květu. bez užitku vlasti, světu. Fr. A. Zemann. Řeč Mikuláše Zrinského k vojsku před pádem Sigetu Turci prach nám všechen zapálili, Stravu podkopem nám vyhodili, Od černého prachu zčernali jsme, Od živého ohně osmahli jsme; Nechce nám přijíti žádná pomoc! Ubrániť se Turkům nemůžeme: Nuž hrdinsky dílo dokonejme! Otevřeme bránu ode tvrze, A na šavle dočekáme Turků. Lépe nám je zahynouti slavně, Nežli živi dostati se Turkům. Ale prvé nežli zahyneme, Pojďte, bratři, ať se obejmeme! Má otčina Vy tážete se, jak ta země slove půvabů plná, jako zemský ráj, kde zkvetli krásní jara mého dnové, dětinství mého blahý, zlatý máj — — to má je otčina! Zde v chýžce tiché obklopené květem máti mne vlasť svou znáti učila, zde prsa má nadšena lásky vznětem se k ňadrům matky vroucně tulila — — to má je otčina! Pohledni kolem na ty kraje zlaté, na sady, louky, kvítím poseté — skřivánek tam hle! písně pěje svaté, když háj i luh se rajský rozkvete — — to má je otčina! Obilím zlatým role tam se vlní, 52

a rolník žehná zbožně v srdci svém — blahým se citem duše jeho plní, ve sadě stoje pyšně rozvitém — — to má je otčina! A kolem, jako strážných duchův sbory, do výšky hory témě svoje pnou — tam na hory! kde mocné šumí bory s perutí toužím ducha nadšenou — — to má je otčina! Ze stříbra jako lesklé drahé sponky řeky protékaj' krásná údolí — z vesniček klidných večerní teď zvonky klekání svaté zbožně hlaholí — —to má je otčina! Viz hrady, města, sídla, posvěcená slavnými předky v dobách minulých — viz místa otcův krví pokropená pro mateř vlasť zde slavně zhynulých. — — To má je otčina! Do této země chci být vložen svaté, až skončím život — o dnu posledním, zašeptu ještě z duše láskou jaté — — sledně se v duchu na ni zahledím: „buď šťastna — otčino!“ Ant. Kosina. Císař František a jeho vnuk Ve Schönbrunně u popraží Kdys na stráži stal vojín, Slunce ohněm zemi praží S nebes jasných vysočin; Proud pak žhavý ode zdí se sráží A svým ohněm, svojí září Ve vysmahlé tone tváři. V tom vykročí do nádvoří Ze paláce vážný kmet; Na ctihodné tváři, hlavě Zříti stopy péčí — let, 53

A po boku, na poskoku, Pacholátko jako jarní květ: Rajské vnady skvějí se mu v oku, Nebem usmívá se jeho hled, Na lících se jako ze poupátka Rdějí růže, skvějí liliátka. Strážník, uzřev kmeta, stanul, I vzdávaje na ručesť Zbraní jemu česť, V srdci plesal, — duchem zplanul. Zná ho — ctí ho — miluje ho, Jak syn věrný otce svého. Ale čím to, nenadále Pacholíček, druhdy na poskoku, Že pojednou jaksi vázne v kroku? Upíraje zraky na vojína, Že mu jíti, zapomíná. „Hle, dědoušku!“ k starci praví. „Počkej trochu. My jdem z hradu Ven do sadu pro ochladu, A ten chuďas — co ten zkusí! Onť tu musí Na ramenou s těžkou zbraní Procházeť se bez ustání, Neb na parném slunci stát'! Kéž bych dnes měl peněz, Abych mohl jemu něco dáť! Víš, dědoušku, otec říká, říká máti, Že nad chudým náleží se smilovati, Dej mi tedy, ať mu mohu peníz dáti!“ Vnoučeti kmet peníz dal, Pohladiv mu jasné čelo, A sám v srdci zaplesal: „Na, miláčku — a co dáš chudému, Jako bys dal Pánu Bohu svému!“

54

A hle, jako anděl, pomoc nesa, Pacholíček něžný plesá. Z očí se mu radosť září, Srdce blahým citem tluče, A plesaje s jasnou tváří, K vojínovi běží ruče: „Tu máš, milý brachu! Co tu mám, Že zde musíš státi — rád ti dám.“ Vojín trna, ovšem radosť cítí, Slza v mužném se mu oku třpytí, Avšak, vrtě hlavou, odpovídá: „Zaplať Pán Bůh, drahé robě, Čin a dobrou vůli tobě; Ale daru tvého nesmím vzíti, Řád a kázeň toho zapovídá.“ Co si počít? Veta po radosti! Dítko útlé, plné útrpnosti, Těžce kráčí nazpět od vousáče; A když lítostnými slovy, Co se stalo, praví dědouškovi, Zrak se jemu kalí, srdce pláče. „Ovšem“, děd vece k vnučeti, „Málem vypadlo mi z paměti, Co stráži zákonové káží. Voják, pokud jest na stráží, nesmí vzíti, Kdyby někdo jej chtěl něčím obdařiti; Takte velí zákon — takýť obyčej. Než jdi a svůj sám do kapsy dar mu dej!“ A hle, jako anděl, pomoc nesa, Pacholíček něžný plesá, Srdce opět blaze jemu tluče I žene jej k vojínovi ruče. A tak, jak dědoušek radil jemu, Vousáčovi statečnému Rád do kapsy sám by dar svůj dal; Než nadarmo zas se namáhal. 55

Vojín jest veliký — okázalý — A on — malý! I když nijak nelze dosíc cíle, Jme se prosiť — volať čile: „Pojď honem, dědoušku, pojď, Dar vojáku vousatému Sám do kapsy vhoď!“ A tu ke vnučkovi spanilému Vážným krokem kvapí kmet. Z čela zmizly stopy let, Ze ctihodných tváří Nebe se mu září. Již se chýlí K miláčkovi milostnému, Ze vší síly Již ho pozdvihuje, A on — dar vojínu vousatému Do torby sám zastrkuje. Milo na to patří nebe, Slunce jasněji se skvěje. Vojín sám necítí sebe, On se třese, on se chvěje Na všech údech, na všem těle. Po tváři mu slzy kanou A on ruku milovanou Tiskne směle, líbá vřele, I tu, která dar mu dala, I tu, jenž dát pomáhala. — A kdo útlé ono čilé Pacholátko — a kdo kmet? Znáš je, bratře, znáš! Znáte je i jméno milé! Pacholátko? — František to Josef, císař náš! A kmet? Aj, František První — jeho děd. V. Štulc. 56

Otčina Kde v kráse nejskvělejší vychází slunze z hor, v jasnosti nejjemnější měsíc šeřívá v bor? Zda v cizině? Ne, ne! Jen v otčině. Kde hustolistá růže se krásněj' zardívá? Kde ňadra šíř a úže slavíček prochvívá? Zda v cizině? Ne, ne! Jen v otčině. Kde k rodičům se dítky vinou vždy směleji? Kde jako v máji kvítky se v spěch rozvíjejí? Zda v cizině? Ne, ne! Jen v otčině. Kde dobré všecko roste vlastenci šíř a víc? Ve velebnosti prosté vlasť má ladnější líc? Zda v cizině? Ne, ne! Jen v otčině. Kde života kolíbá člunek se plesavě? Kde anděl hrobu zlíbá ústa jen laskavě? Zda v cizině? Ne, ne! Jen v otčině. J. Kr. Chmelenský

57

Návrat z ciziny do rodné vísky Konečně tě opět vidím. vísko rodná, milená; tebe, v níž jsem strávil tichá dětská léta blažená. Jaký při pohledu na tě svatý pojímá mne cit? Ač zřím místa, domy známé, můj hlad stále není syt. Hřbitove, ty v tichu skrýváš srdcí dvé, jejž ztratil jsem; tobě spěj můj prvý pozdrav, slzu pij' tvá svatá zem. Aj tam dále škola milá, veliký můj žádá vděk: připravilať ona půdu pro můj další žití běh. Zde ta stezka, tu ten kámen, vše to známo z dětských let, tam na skalce, tu v zahrádce běhával jsem, kytky plet, zřím i tebe, chýško, opět, poutnickou odkládám hůl; pěji díky Pánu nebes, že mi zřít dal rodný stůl. Chýše drahá, v tobě žili otec, milá máti má, ježto Panovník nebeský dávno v sídla pojal svá. Na tomto sedával's místě, otče můj, teď já zde dlím. na tomto spávala's loži, nyní já tu, matko, spím.

58

Zde jsem slýchal vaše vzdechy, zde i mne uslyší Bůh. Věren budu Pánu, vlasti, váš jak vždycky přál si duch. V tomto slzavém údolí chci po cestě ctnosti žít; za příkladem vaším stále k nebi, vaší vlasti, zřít. V. M. Kněžský. Miluji vlasť, národ, krále Zřím-li v světa širé kraje, tam, kde žhavé slunce plaje, i kde lednou půdu svírá po měsíce půlnoc čirá; buď kraj pustý nebo lidný, národ slavný nebo bídný — všude najdu mezi všemi, každý že lne k rodné zemi. A tu zemi zove vlastí, a v tom jméně cítí slasti, a ta slasť mu plní duši, že se pro vlasť tuží, kruší. V ní že vidí svoje nebe, jí že v oběť klade sebe, svoje síly, svoje snahy, svoji krev i život blahý. Tento po mnohé již doby plodem umění ji zdobí, města, chrámy, sochy staví; druhý průmyslem ji slaví, světa síly v bystrém skumu svému podrobuje umu. půdu chudou v ráje mění, množe takto vlasti jmění.

59

Tamto opět smysl zdravý šlechtí vlasť dobrými mravy; mlaď se drží v svaté kázni boží navykajíc bázni; tuží se v ní síla k činu, a co tu ve vlasti synů — každý hotov dnes i stále bránit vlasť i svého krále. Však i já mám rodnou zemi neposlední mezi všemi, ušlechtilou, plnou síly a v ní národ jarý, čilý, vlasť přemilou, krásy ladné, nad níž dobrý vládce vládne. Těm buď, co mám, věnováno, šlechtěno a pěstováno — a tak zajisté i Bohu posloužím jak mohu. Vlasti! Koho nebe vyhlédlo si ve vlohách i statku, přidej k tomu i své srdce pro vlasť — drahou matku. Komu štěstí zapomíná všecko v ruce klásti, věz, tvá každá krůpěj krve že náleží vlasti. Kdo tě živil krví vlastní a sám slábnul spolu, tomu daruj, ne-li více, drobet svého stolu. A kdo sotva to dát může, osudem jat tuhým,

60

ten ať aspoň v dobrém činu nepřekáží druhým! V. Miloš. Píseň putujícího po vlasti Tam přes hory, doly, táhne touha mne bezejmenná, kamkoli oko dosáhne, všudy, všudy vlasť to má. V ranní rose táhnu dále přes pahorky zelené; stana na vysoké skále zírám v doly omžené. V rumech dlívám starodávných častokrát v libém snění, na hrobech reků přeslavných pohřížen ve truchlení. Pak myslím, kdy dojdu cíle, jako tito pouti své? a mladé svěřiv se síle kráčím, kam mne osud zve. J. Marek. Vlasť a král náš hrdinný Chop, mečíři! chop se díla, Nabrus ostře šavlici! Smrtonosná břitká síla Ozbrojiž nám pravici! Vstáti k vojně král nám káže, Pojďme hájiť vlasť drahou! Ostrou zbraní zbrojme páže, Srdce chrabrou odvahou! Ať se na nás odkudkoli Vrahův roje přivalí, My je přivítáme v poli, Až se zrak jim zakalí. 61

Dvojzvukem je přivítáme: „Vlasť a král náš hrdinný!“ Pak jim sečnou zacinkáme, Zahyne vrah otčiny! M. Havelka. Dar vlasti Vlasť tobě život dala, jí obětuj ho zas; vlasť tobě lásku dala, ji vroucně miluj zas. Vlasť tobě slávu dala, jí slávu získej zas; vlasť tobě jmění dala, jí nes je v oběť zas. J. Sv. Presl. Vlastenec Přejme darů přirozených vlastních každé krajině, zvelebujme udělených darů naší dědině. Vlastenec si všeho váží co Bůh zemi jeho dal; a jak moha sám se snaží, by ji též ozdoboval. Bohem každému ve vlasti určena jest úloha: z činů bude účet klásti duše naše u Boha. Každý roli svou vzdělávej a z ní vyveď užitek: dárci všeho — Bohu — vzdávej za zdar díla česť i vděk.

62

Věrní císaři a králi vlasti buďme štítové, v povinnosti svaté stálí: pak budem vlastencové. Bohu, vlasti a králi Nejdřív Bohu, potom králi vzdávat česť, tak to slušno, tak to chvály hodno jest! Vlasť a řeč svou milovati, dary své jí věnovati, slušno jest, chvalno jest. Návrat do vlasti Z cizích krajů muž se vrací do milené otčiny; roztroušená mysl s větry letí v drahé končiny. Chvátá — rád by poceloval luhy, sady otčinné, pole slavných předků našich drahou krví zbrocené. Rád by on již poceloval šlepěje předků statných; slávu jejich by uslyšel hlásat v lesích posvátných. Rád by slyšel krásné písně, mocně které lid pěje; klidně které zní při práci, hřímavě zvou do boje. Rád by spatřil čilé tváře, hostinně jenž k sobě zvou, rád by v blahém kruhu zase žil s rodinou milenou. — — 63

Ach! jak smutno v cizím kraji, řeč kde cizá zaznívá, svatým jeho obyčejům, kde se lůza posmívá. Nic tak krásného tam není jak ve vlasti milené; proto s větry v závod letí mysl v kraje otčinné. V dálce vidí modrat hory, hory, které věnčí vlasť; chodci z obličeje září radosť, blaho — samá slasť! Radosť z očí jemu září: O vy hory mně drahé! Brzy v kruhu vašem žíti budu doby přeblahé. Usilovným spěchem dospěl své milené otčiny; klesnul na zem, líbal půdu, líbal vlasti končiny. Vždyť tak nikde krásně není jak ve vlasti milené, proto cit jej rozechvívá — došel chvíle kýžené. Josef V. Krátký. Radosti všech Nenaříkej ve chudosti. že Bůh na tě zapoměl, že ti ve své nemilosti všech radostí odepřel. Však z vonného toho kvítí, ježto zdobí lučinu, nejen boháč radosť cítí. ale také ty, synu! 64

Líbezně pějící ptáče v loubí lesa temného nezpívá jen pro boháče, ale i pro chudého. Slunce, oko Tvůrce tvého, v modrojasném oblace, usmívá se na nuzného, jako na tvář bohatce. A ty krásné hvězdy zlaté, ježto nasil na nebe, nesvítí jen pro bohaté, ale také pro tebe. Však i tobě, synu, dala ruka Boží země čásť; neboť tobě darovala tvoji krásnou, slavnou vlasť. Boleslav Jablonský. Ty vlasti má Ty vlasti má, jsi bujný strom v té velké světů zahradě, a pod tvým křídlem unaven já odpočívam ve chladě. Až mračna nebem potáhnou a bouře ve strom zabuší — kde najdu v světě místečka pro srdce své a pro duši? E. Miřinovský. Naší mládeži Rozvažuj si v každé době, milovaná mládeži, Bůh a vlasť že hledí k tobě, budoucnost ti náleží.

65

Rozněť v srdci lásku pravou k Bohu, k vlasti, k přírodě; vědou ozdob mysl zdravou, chceš-li prospět v národě. Neustávej býti činnou, pilnost plodí radosti; zahaleči bídně hynou, snáší jenom žalosti. Uč se slavné děje znáti, uč se znáti předky své; uč se všecko v oběť dáti, vlasť když milá k tomu zve. Ludvík Unger. Přání ku jmeninám korunních manželů O Štěpánko! O Rudolfe! kéž radosť ples a štěstí zdobí Vaši mladosť, a co nejlepšího na světě nechť pro Vás vykvete. To naše přání. A co k svátku Vám dáme za dar na památku? — Málo mame, co však máme s radostí Vám k svátku dáme: Máme jedno srdce v těle to Vám dáme za dar celé. Dětské srdce — plodný sad, Každý z nás ho pěstí rád. Půdu jsme již připravili, símě dobré zasadili, símě dobré — lásku k vlasti, lásku k císaři a k Vám. Vám-li život plyne v slasti, Pán Bůh také žehná nám. Péčí Vaší dobré símě v srdci našem bůjně vzklíčí, k nebi vznese hrdé týmě, pod ním blaho prapor vztýčí. 66

Potom strom ten lásky vroucí z května bude květ jen sám, z květu budou plody skvoucí a ty plody patří Vám. Otakar Sadovský. Sláva tobě, vlasti milená Krásný vzhled jest na ten Boží svět! Ty modravé hory, v hájích pěvců sbory, rozkošné roviny, města, dědiny. Spanilá jsi, vlasti má, mé srdce ti plápolá, tobě sláva, vlasti milená. Přes ty háje, přes ty hory, přes údolí, přes ty bory, písně naše ať hlaholí po vlasti, po vlasti a po našem okolí, po vlasti, po vlasti a po okolí. Boleslav Jablonský. Rakouská národní hymna Zachovej nám, Hospodine, Císaře a naši zem! Dej, ať z víry moc Mu plyne, Ať je moudrým vladařem! Hajme vždy koruny Jeho Proti nepřátelům všem; Osud trůnu Habsburského Rakouska jest osudem! Čeho nabyl občan pilný, Vojín zbraní zastávej; Uměním i vědou silný Duch se zmáhej, jasně skvěj! 67

Bože! slávy rač popříti, Žehnej vlasti milené: Slunce Tvé nechť v míru svítí Na, Rakousko blažené. Plňme věrně povinnosti, Chraňme právo počestně, A když třeba, s ochotností V boj se dejme statečně! V paměti povděčné mějme Slávu vojska vítěznou, Jmění, krev i život dejme Za Císaře, za vlasť svou! Stůjme k sobě každou chvíli, Svornosť jenom moci dá; Spojené kde vládnou síly, Snadno vše se vykoná. Když se ruka k ruce vine, Pak se dílo podaří; Říš Rakouská nepomine: Sláva vlasti, Císaři! Císaři po boku vládne Rodem, duchem spřízněná, V kráse, kteráž neuvadne, Císařovna vznešená. Bože, račiž rozkvět nový Habsburskému domu dáť! Františkovi Josefovi, Alžbětě rač požehnať!

68

Karel Jaromír Bukovanský VLASTENECKÉ ČTENÍ PRO MLÁDEŽ Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace Ostrava, 2012 Vydáno jako elektronická verze 1.0 knižního vydání z roku 1886. ISBN 978-80-7054-160-9 (pdf)

69