Den první – úterý 8.7. – syndrom prvního dne Již popáté se nezaměstnaní, v lepším případě prekérně vykořisťovaní, intelektuálové vydali na bujarý čundr, do alternativní dimenze, v níž neplatí zákony běžné fyziky, nýbrž surreálné síly bezstarostného léta zalitého etanolem. Historický název „čundr“ zůstává, s turistikou má však tato každoroční událost společného čím dál méně. Letošek posunul hranici vychlastané imobility zase o kousíček dál. Vlak míří na Svinov. Další vlak míří do Brna. V něm se tetelí JiříK, JiříB a Meček. „Stanovíme si kodex čundru. Vypejt 8 piv denně… a dvě jako pojistku,“ plánují chlapci svou budoucnost následujících tří dní. Letošní ročník je speciální, neb představuje zároveň Melmenovu rozlučku se svobodou (přestože JiříK namítá, že se svobodou jsme se už všichni dávno rozloučili narozením do kapitalismu). Melmení filuta se totiž rozhodl – či pravděpodobněji byl rozhodnut – svázat se do manželských, fotrovsky pivních, okovů se slečnou Marií a psíkem Lakoušem. Napadlo nás tedy objednat mu během čundru striptérku. „Ku*va, ženo, copak nechápeš, jaká jsi strašně blbá p*ča? Přestaň mě vosahávat a nalej mi pejvo!“ domyslili jsme si jeho reakci na přítomnost profesionální dráždivé tanečnice v naší chatce na Piláku, jíž bychom následně vyplatili deset tisíc korun odměny (poskládaných ze
sociálních dávek a skrovných učitelských/úřednických almužen) a poslali ji do polí. Usoudili jsme, že raději Melmena klasicky po čundrovsku vožereme. Vajík přistupuje k hurónsky rozesmátým spolucestujícím na peróně v Brně. Dvě dvoulitrovky vína již zejí prázdnotou pod sedadly, na nichž halasí natěšení a vysmátí čundrovci. V poslední, zpola vypité lahvi, se vznášejí pozoruhodné bílé cucky. „Nené, já do toho nenaplival, to je běžný vinný sediment,“ reaguje JiříK na Vajíkovu námitku, že nebude pít již přežvýkané kousky Jiřího svačiny. Naštěstí jízdenky v Brně přistoupily nejen s Vajíkem, ale také s dalšími dvěma litry vynikajícího zteplalého Savignonu. JiříK je natolik opilý, že mu neznámé chlebovité cucky nevadí, a tak ani kapka horkého trpkého punče, jenž býval vínem, nepřijde na zmar. „Jiříbe nakresli do deníku tu holku s roztaženou vagínou, když jsi jí nechtěl vyfotit,“ vyzývá Meček žvýkajícího a prsíčky hýbajícího kamaráda. Nechápající Vajík je následně poučen historkou, kterak na cestě do Brna spala naproti v kupé dívka, která přes zařezané kalhotky pod krátkou sukní odhalila pohlavní orgán. Stydlivý Jiříb však odmítl úkaz zvěčnit fotoaparátem, neb se bál hněvu přítomné babičky. Jeho náhradní kresba v deníku však není vůbec uspokojivá, připomíná hýždě neandrtálce.
Sedíme uprostřed velekupé, které vlakodesignéři speciálně navrhli pro karetní hry typu Magic. Mastíme zde mariáš. Vajíkův mobil vyhrává na nejvyšší hlasitost Internacionálu. „Poslední biiitva vzpláála, dejmesé náápochod!“ pějeme jedinou nám známou část budovatelské písně, zatímco lidé odcházejí z kupé. Dáváme si předsevzetí, že se večer naučíme celou píseň. Před polednem vlak dojíždí do Žďáru nad Sázavou, kde na nás má čekat Melmen. Chceme na něj udělat kutičku, ovšem Melmen nám hatí plán tím, že ve Žďáře není. Dával si ještě v Přibyslavi housku a vlak mu ujel. Takže prý až za dvě hodiny. Vydáváme se do centra najít první zunkací hnízdo. Cestou míjíme Karen, butik s dámskými šaty. Žďárské náměstí se skví svou malebností. Bagr, hlína, kupa dlažebních kostek, další bagr, kanalizační trubky, vyteklý obsah kanalizačních trubek, dělník klopící lahváč, bagr. Bahnitou scenérii halí europlot. Nacházíme restauraci u Süssů. Ceny kupodivu tak židácké nejsou, a tak objednáváme úterní menu. Jiříb s Vajíkem si v tom horku dají jen něco dietního – hovězí steak. Začínají poměřovat prsíčka a bicáčky, což se poté stává leitmotivem celého pobytu. Melmen volá, že za chvíli je tam. „Objednávejte
panáky,
nadšeně. Sázíme se, zda dorazí také Mája a Lucky. „Melmééén!“ Dorazil sólo. Sajem na zdraví toho skunčího předženicha. Mírně nasátí kupujeme v infocentru mapu. Jsou tam pouze dva nepříliš atraktivní pánové, mapa je tak obstarána proti minulým ročníkům bez potíží. Necháváme kopírovat 150 Proalternativ – letní komixové číslo. Lid nemá rád intelektuální texty, bo to sou furt jakásik písmena voe a kdo to má kura furt jako čétat, he, proto se ediční rada opavského revolučního plátku rozhodla vydat číslo zaplněné výhradně Vajíkovými kresbami. Teď už se ta revoluce musí dát konečně do pohybu.
ZUUUNK!“
dodává
Nahazujem batohy a vyrážíme v úterním parnu k cílovému autokempu. Cestou rozdáváme proalternativy. Žďárský lid soudružsky zdraví, haleká, a odebírá naši revoluční tiskovinu. Nejdychtivěji se po ní sápou kolemjedoucí cyklisté. Čím rychleji jedou, tím více touží po proalternativě. V 50kilometrové rychlosti skáčou z kol a za letu do křoví vytrhávají Mečkovi infolist z rukou. „Tak ku*va, řeklo se, že na letošním čundru se chodit nebude, ne?“ stěžuje si JiříK po dvou kilometrech chůze po cyklostezce. „Měli jsme do toho kempu dojet MHD,“ lehá si demonstrativně na zem a mraučí. Propocení a zchvácení docházíme po 4 kilometrech do areálu s chatami, karavany a rybníkem.
Usuzujeme,
že
takto
přeci
nevypadá autokemp a pokračujeme 400 metrů dál lesem ke shluku zapovězených srubů. V jednom ze zapovězených srubů si pěkná blondýnka čte. „Dobrý den, jsme tady dobře na Piláku?“ „Ne, tohle je zadní část, vy se musíte vrátit 400 metrů k recepci.“ „A nemůžeme být tady s Vámi, krásná slečno?“ příznaky tzv. S3D (syndromu třetího dne), nadměrné sekrece testosteronu v důsledku dlouhodobější absence výronu, se letos zřejmě díky slunečnému počasí a slečniným blonďatým vlasům, ozývají již v den úvodní. „Ne.“ „Aha, tak děkujeme.“ Vracíme se zpět, apaticky míjíme chatku s velkým nápisem „RECEPCE“ a pokračujeme přes 200metrovou rybníkovitou hráz k novotou se blyštícímu areálu s hřišti, prolézačkami a venkovním posilováním.
„Dobrý den, tohle je recepce?“
„Ne, tohle je sportovní areál, jestli chcete na Pilák, tak ten je tamhle za tou hrází.“ Táhneme nohy a batohy zpět přes hráz a konečně nacházíme recepci, v níž je pro změnu pěkná tmavovláska. Objednáváme nocleh a neobratně flirtujeme. Slečna bydlí v Praze a večer s námi nikam nepůjde. Eviduje naše osobní data do Systému a předává nám klíč. V rohu recepce
spatřujeme
onu
blondýnku
ze
zapovězeného srubu. Jak se tam tak rychle přemístila? „A hele, my se známe, slečno, že? Opravdu s námi večer nepůjdete na pivo, dámy? Ne?“ Chatka je přepychová. Zaneřázujeme ji obsahy batohů. Jelikož je dnes jediný den, kdy ČHMÚ slíbil sluníčko, běžíme (zase přes tu hráz) skočit do rybníka. Další díl Zkrocené hory může začít.
„Ejchuchů, Jiří! Já tě pošplíchám, jehehe!“ Václav se učí kraul a tone. Po skotačivém osvěžení míříme na pejvo v tomto novém běloskvoucím areálu, kde ještě nezaschla barva na
ceduli se symbolem fondů EU. Václav s Jiříbem mají samozřejmě dráždivý hlad, jenž ukájejí dalším přídělem průmyslově usmrcené zvěře. Servírka je taky pěkná. Objednáváme si panenský míč, který byl vzhledem ke své panenskosti jistě jednou z položek v čtyřikrát předražených způsobilých nákladech projektu, a jdeme čutat na krásné hřiště fotbálek. Meček má jen sandále, a tak kope bos. Aby se to vyrovnalo, hraje bos i JiříK a díky tomu si posléze ukopává palec, který mu na tenkém cáru masa visí z nohy (udělal si bebí). Za hlasitého funění, hekání a nadávání „běháme“ za míčem. Fyzička dávných časů, kdy jsme každou neděli poletovali v křesťanské tělocvičně v Kateřinkách, je nenávratně pryč. No, možná by se navrátit dala, ale…pff… zunk. JiříK svou zakrvácenou nohou nakopává míč, který se trhá o šroub na brance. Míč přichází o panenství. „Ku*va! Já tam platil tři kila zálohu za ten balon!“ čílí se Vajík. Z balonu vlaje kus látky, ale hrajeme dál. Melmen s JiříKem navzdory svým plandavým břišním lalokům těsně vítězí. Vajík již není cholerik jako za mlada a prohru přijímá s klidem. Ale až poté, co si dá řádný hlt pejva a úspěšně získá zpět svých 300 Kč. Meček díky hodince laxního čutání zhubl 5 kilo a jeho rachitický hrudník vyrýsoval další žebro. Zatímco se čutálisti nesmyslně honili za tou kulatou věcí, Jiříb svědomitě tužil svalstvo na bradlech vědom si toho, že za několik dní vyráží na Ukrajinu bojovat s ruskými tanky. Svalnaté paže se budou hodit (i kvůli jiným ukrajinským lákadlům, například jednomu devatenáctiletému).
Po spršce v chatě usuzujeme, že je nejvyšší čas jít se družit do žďárských putyk. Cestou je nalezena první keška u blízké továrny TOKOZu, výrobce visáčů. TOKOZ sice není vlastněn
nadnárodní korporací (jak si autor reportu posléze zjistil v obchodním rejstříku), přesto jej vyhodnocujeme jako semeniště vykořisťovatelských manýr. Á! Hospoda! První večerní štací se stává Tálský mlýn. Jiříb má… (no, co tak asi může mít Jiříb? nu, hádej bryskní čtenáři… ano, správně díš, je to) … hlad. Stejně tak Vajík, který poslední dobou prsíčkovitě zjiříbovatěl. Sedáme na tálskou zahrádku a hladoví posilovači objednávají každý dvojitou porci míchaných vajec. Během několika minut se bílkovinky vstřebávají do tkání. Večerní trávení ovšem není tak efektivní, tudíž část pokračuje v plynné podobě trávicím traktem níže… „Ku*va he, ta moje žena na mě sere, vole, je to na pi*u,“ povídá od vedlejšího stolu bachratý olezlý chlápek pětiletému chlapci, který pobíhá po tálském dvorku a hraje si s autíčkem. Chlapcův otec upozorňuje na přítomnost dětí. Zabředáme do hovoru s olezlounem. Dí, že je řidičem kamionu na cestách a žena ho podvádí. Ve chvílích, kdy se v jeho blízkosti objeví chlapec, nezapomene své vyprávění okořenit dávkou peprných slov. Tatínek u protějšího stolu rezignuje. Ptáme se kamioňáka, zda by nás nehodil do centra. Popíjeje šesté pivo kamioňák opáčí, že klidně, že už je přece všechno jedno… Ach, krutá Ženo, další mužův život jest kvůli Tobě obrácen v prach. Předáváme chlápkovi proalternativu na povzbuzení, dopéjíme a jdem. JiříK je znaven odchází to zabalit do chaty. Holt přepálil začátek, to se někdy stává i zkušeným zunkačům. Toulky noční žďárskou periférií si bohužel nechá ujít. Čtveřice pokračuje přítmím. Meček má potřebu kýčovité fotografie s bílou cedulí „Žďár nad Sázavou“ a zavěšuje se na ni. Ostří cedule se mu zarývá do rukou a Meček si podřezává žíly. (Další bebí). Inu, při tvrdé horské turistice jakou zažíváme na čundrech je třeba počítat s nějakými šrámy. Procházíme přes repliku Karlova mostu k vyhlášené restauraci Táferna. Letošní ročník čundru se odehrává přesně čtyři roky po prvních a nepřekonatelných českorajských Jinolicích, kde jsme si na velkém plátně užívali závěrečná utkání mistrovství světa ve fotbale.
Toužíc opět shlédnout nejlepší planetární kopanou doufáme, že nás vyhlášená Táferna nezklame. „Prosím Vás, budete zde vysílat fotbal? V deset začíná to semifinále.“ „V deset zavíráme.“ „Ale vždyť tu máte plno lidí a oni by určitě na ten fotbal koukali.“ „Nerozuměl jste? V deset zavíráme!!“ opáčil prekérní posluhovač gastronomického tržního zlořádu. Zoufaje pokračujeme dál, měla by tam být někde ještě nějaká knajpa. Před námi vidíme pána vycházejícího ze dveří rodinného domku. „Dobrý večer, nevíte, kde bychom našli hospodu, kde vysílají fotbal?“ „Pojďte za mnou,“ vyzval nás chrabrým neohroženým hlasem náš hrdina a zavedl nás do putyky určitým způsobem – nejspíš skladbou osazenstva – připomínající opavský Kokosbar. Na obrazovce již Pavel Čapek zahájil výlev brilantních rétorických floskulí. Přes hospodský halas je naštěstí nebylo moc slyšet. „Milá paní, už asi nevaříte, že? Máte aspoň tyčinky?“ zažvýkal by si potravu i Meček. „No, nevaříme, ale mám tam nedojedenou odpolední svačinu – chleba s máslem, dáte si?“ opáčila zpocená zavalitá šenkýřka. „Ehm… no možná raději jen ta čtyři piva… Ale zítra určitě přijdeme na oběd. Určitě s námi počítejte. Ano, rezervujte nám tam čtyři porce. Ne, vlastně pět! Stoprocentně přijdeme. Díky, budeme se těšit.“ (Druhý den jsme se na to samozřejmě vyflákli). Zatímco Meček zasněně hledí na džínovou bundu „Iron Maiden“, v níž se hrdě potí jeden zdejší vesničan, Německo střílí Brazilcům dva góly. Vajík gratuluje sms zprávou Kubešovi. Zmínka o kamarádovi z dávných časů, jenž byl nedávno nalezen v Brně, inspiruje Mečka kreslit do deníku sérii čtyřčarých Kubešů.
Za stavu 4:0 vchází do hospody Lokální K*nda Jak Cyp a usedá mezi ty nejzamaštěnější pupkáče (je první den čundru, takže my to ještě nejsme). Pupkatí kohouti začínají kokrhat a vzájemně se klovat, zatímco se slečna usmívá. Melmen s Vajíkem vzpomínají na svou pubertu a písničku Eminema, kterou si nahrávali na audiokazety. Jak se to tam zpívalo? „Há kataračá-tačmahál…“ Do tématu se velmi rychle zapojuje JiříB, jelikož jde o jednu z jeho typicky oblíbených kutiček, u nichž se musí usilovně přemýšlet a zároveň výsledek intelektuálního snažení nemá žádný smysl. Takové věci on rád. Záhy rozklíčovává skutečný text hiphopové písně. Je těsně před půlnocí, Němci vítězí 7:1 a my si všímáme, že LKJC již odešla. „Kdo je ta největší k*nda, kterou jsi potkal v posledních dvou letech?“ zahajujeme nové téma hovoru završující syndromovité úterý. „No, teď jsem byl v Pelhřimově v muzeu rekordů, a tam byla na pokladně šílená k*nda. Fakt ale šílená.“ „Jo, to je sestřenice,“ věcně reaguje Melmen. (Později na Melmení svatbě Meček potvrdil, že to je skutečně ona.) Přes nedohledatelné asociace se hovor stáčí ke dvěma dívkám s jedním pohárem, které se následně proměňují v dva koně a jednoho Srstku. Pokud zde nezaujatý čtenář nechápe o čem je řeč, dobře dělá.
Cestou zpět na Pilák se díky opileckému potácení úspěšně vyhýbáme kapkám deště. V chatce necházíme tuhého Jiřího a inspirujeme se…. Ale ne, ještě počkej, ještě noční tvaroh! Den druhý – 9.7. – paní, tady máte jetel Dle čhmí předpovědi mělo být v tento den polojasno a mírné ochlazení. Ve skutečnosti prší a ochlazení je vskutku citelné. Inu, alespoň se nebudeme potit, jelikož dnes máme na programu Turistickou část čundru. Když už jsme tu dojeli, tak aspoň trochu projdem okolí. Kvůli keškám. Drobný déšť ustal a my vyrazili k velké dřevěné soše moravské orlice a čecháčského lva. Jakási symbolická hranice mezi dvěma českými zeměmi. Zajímavé je, že lev kouká směrem na Moravu a orel na Čechy – to je jistě uměleckým vyjádřením jednoty a bratrství dvou historicky spjatých území, jež má v člověku povzbudit národní identitu a pocit vlastenectví…. Tyjo, Jiří, máš drogy? Ale jo, budou, budou. JiříK s Melmenem jdou na pivo, zatímco zbytek sjíždí lanovku a hledá kešku. Měla by být někde támhle mezi těmi rybáři, ale není. JiříB zkouší posilovat, ale včera se údajně tak zřídil, že mu to dnes nejde. Přesto srdnatě hmitá. Opodál hmitají JiříK s Melmenem
od
stolu
k ústům
ranní
půllitry. V Tálském mlýně si JiříB objednává poslední dávku vajec. Na ostatní už nezbývá, jelikož včera je tam všechny vyžrali nějací prsatí chlápci. Vajík smutně kouká na zbytek snídaňového menu sestávajícího z párků, utopenců a nakládaného hermelínu. K snídani si nakonec vybírá plzeň. Meček má potíže uchopit krygl svými krvavými dlaněmi. „Hele, pohůnci!“ vykřikuje Meček do liduprázdné restaurace ve chvíli, kdy do ní vchází dva pochůzkáři.
„Dívejte, to není možné, ti pohůnci jí! Jako lidé!“ Policisté jedí polévku a Meček nevěří svým očím, že roboti bez mozku mají stejné výživové potřeby jako klasičtí homo sapiens. S lahví vejna vyrážíme na tůru. Zvolen je jihozápadní směr na Hamry. Počasí zatím drží bez deště, vzduch je příjemně provzdušnělý. Kousek za Pilákem se nachází keška, nicméně je šest metrů nad zemí v koruně stromu. JiříB marně skáče na větev, Vajíkovi se daří kousek vyšplhat. Možná by to dal, ale po těch pivech už se mu výš nechce.
Pokračujeme polem nepolem až k místu, kde vstřebáváme pár doušků z ohořelé rostliny. Pár minut poté řešíme, jaký je smysl jádra Země ve vztahu k časoprostoru. „Planetární jádro nevytváří jenom gravitaci, ale je také zdrojem dimenze času. Čím jsi dál od jádra, tím plyne čas pomaleji. Kdybys byl na Mount Everestu a v Grand Canyonu se stejnými hodinkami, tak tam bude milisekundový rozdíl.“ No, není to zajímavé? Chůze se mění v ploužení, ploužení se mění v sunutí, sunutí se mění v sunutí s přestávkami. Docházíme k soše Mamlase, vousaté hlavy děda. Svět je barevný, příroda je krásná, pšenice na polích se vlní. Vesmír je v harmonii, lidé se milují. Jak je to možné, když jsme pořád v kapitalismu? Kolem projíždějí cyklisté. Ahooj, přátelé!
Po pár kilometrech ploužení docházíme k další soše. Hamroň. To je ale mrcha! Vypadá jako Jiřího kresba v sešitě matematiky – ano, vždyť to je přesný Xylóxifál! Rozvíjíme teorie, jakým způsobem si tento tvor stříhá nehty, když má pouze dvě krátké tlapy s obrovskými prsty. Kouše si je? No ale vždyť to ani nenatáhne do pusy, a navíc koukej co má v té hubě…
Pokračujeme na dlouhou stezku spojující Dolní a Horní Hamry. Již z dáli spatřujeme paní jdoucí proti nám. Krajina zpívá létem, vysvitlo slunce. Nikde dalšího živáčka. Jak se paní blíží, rozpoznáváme v ní pohlednou Vzduch
černovlásku. je
romantickou
naplněn symfonií.
Léto. Láska. Nádhera Země. Přívětivost světa. My a paní. Naproti sobě. Odkud asi jde? Kam míří? Jaký je osud této krásné lidské bytosti? Vesmír napjatě očekává, co se bude dít. Jiří z louky trhá kvítek jetele. Žena je před námi. „Dobrý den, paní, tady máte jetel,“ předává Jiří noblesně rostlinu.
„Děkuji,“ usměje se paní a přijme jetel. V tom okamžiku jakoby se usmál celý Vesmír a vzduch kolem prodchnulo ztracené lidství. Paní pokračuje do dáli. Procházíme Dolní Hamry. JiříB s Mečkem ženou kupředu hledajíc hospodu. Zbytek se pozastavuje u otevřených vrat garáže. Garáž je prázdná kromě koštěte na podlaze. Vajík s Jiříkem na sebe mrknou a vskočí do garáže. Začíná velkolepé divadelní představení o tragickém osudu metače chodníků. Ó, metači, zhyn hříšníku, neb svými činy zradil jsi svou duši! Ve chvíli kdy se blíží katarze celé hry si herci všímají modrého Transitu již nějakou chvíli čekajícího před garáží. Řidič chce evidentně zacouvat dovnitř a napůl zděšeně, napůl nechápavě hledí, co se v garáži děje. Nastává skutečná katarze hry, úprk herců ven.
Vyprahlí po všech těch turistických zážitcích hledáme hospodu. Zavřeno, zavřeno… Ha penzion! Zavřeno. Hm. Navzdory žízni a hladu vznikajícímu ve všech přítomných teřiších, hovoří JiříB s Mečkem o keškách. Rozmrzelý zbytek turistů zakládá protikeščí odbory. Předsedou je zvolen Vajík. Vyjednávání protikeščích odborů s keškovými utlačovateli bylo úspěšné a vyústilo v okamžitý návrat busem do Žďáru. Je s podivem, kolik toho dokážeme sežrat, když výdej energie za dnešní dopoledne nebyl, přiznejme si, zase tolik vysoký. Jiří, Meček a Melmen objednávají dvě obrovská vepřová
kolena
s chleby
a
dva
přítomní
megažrouti si ještě k tomu přidávají tatarák, resp. mísu těstovin s kuřetem. (Toto obžérstvíčko však nebylo nic v porovnání s následujícím dnem, viz níže). Je potřeba zajistit, aby přísun potravy byl konstantní během celého dne, tudíž Jiříb vyráží ihned po ukončení žranice do Kauflandu pro tuňáky a tvarohy na večer. Ostatní dávají mariáš.
Kromě Proalternativ jsme díky Mečkovi vybaveni také stohy letáků Československé anarchistické federace. Je potřeba je efektivně distribuovat mezi lid, tudíž vymýšlíme soutěž o co nejrychlejší agitaci. Každý dostává deset letáků a rozebíháme se vstříc kolemjdoucím babičkám a maminkám s kočárky. Meček zuřivě přepadává jednoho důchodce. „Dobrý den, anarchistická federace, vezměte si prosím letáček,“ praví Meček dědečkovi zakrývajícímu si hlavu, jenž po Mečkově náběhu evidentně očekával spíše repliku „Naval prachy dědku nebo tě zabiju.“ Letáky byly rozdány v rekordním čase. Na oslavu tohoto úspěchu nezbývá, než si zapět Lidové komisaře. Začínáme klasickou verzí naší oblíbené písně „Kdýýž jsem já sloooužil to první léto, výýsloužil séém si lidovéhokomisařezato…“, nicméně zhruba od dvacátého pátého léta si vysluhujeme
Martiny
Škabrahy.
Po
vysloužení dalších 17 Martinů Škabrahů docházíme do zaplivaného baru na náměstí a tasíme citadelu. Jiřího taktika „vždy útoč na Mečka“ je úspěšná co se týče eliminace Mečka a zprotivení mu hry, nicméně vítězí Melmen. Pejva prší do hrdel a venku prší na bagry. Útroby tráví maso, čímž trochu zadíráme. JiříB náhle zatoužil po pohodlné peřince v chatce, a tak vyráží do deštivého Nečasu absolvovat hodinový sprint na Pilák. Údajně si potřebuje vyřídit také nějaké osobní záležitosti, jež bychom neměli vidět. Pokračujeme deštěm do prázdného penzionu s šelmiččí servírkou. „Pijeme to pivo jako kdyby to byla samozřejmost. Ne, je třeba z toho udělat posvátný rituál!“ „Dobrá, od teď budeme při každém pití piva odříkávat zvláštní zunkací formuli. Každý řekněte první slovo, co vás napadne.“
„Dubová“ – „kočička“ – „mraučí“ – „u tyče.“ Formuli v penzionu natřikrát opakujeme, zatímco šelmička za výčepem pozoruje, co jí to sem přišlo za zvláštní chlapce. Prázdnota penzionu nás svírá, proto se přemisťujeme dále do podniku, který pro potřeby lokalizace děje pracovně zveme „Es bar“, neboť vypadá docela podobně jako tento snobský opavský klub. Zde se rozvíjí debata o hranici mezi osobní odpovědností jedince a systémovými vlivy. Jde v podstatě o klasickou diskusi levicových intelektuálů, kteří se shodují na tom, že společenský systém je chybný, ale do krve se přou o to, které konkrétní chyby jsou ty největší, která kontrastuje s diskusí souznějícíh pravicových intelektuálů konstatujících, že systém je dobrý, protože my se máme dobře, akorát dejme větší prostor nadvládě korporací, aby byl ještě lepší. Vajík řečnění obohacuje o duchovně transformační rovinu svou nově nabytou ideou, že díky postupujícímu duchovnímu obrození civilizace kapitalismus
časem
vymizí zcela
mírovým
procesem
a
transformuje se ve funkční socialismus. Za tento pohled je označen za radikálního sociálního demokrata. Následuje téma semílání politikou – byl Václav Havel semlet systémem nebo byl charakterově hajzl od začátku? Náhle se vrací navlhlý Jiříb a strhává Vajíkovu pozornost od politických debat k místním zadečkům. Všímáme si několika blonďatých kusů, nicméně ty se postupně z baru vytrácejí… Tyjo, fotbal! Dneska je to druhý semifinále. V Es baru nemají televizi, neboť si to majitel nepřeje. Přítomností televize by prý příliš lákala smrduté zatracence. Po vyslechnutí této informace od místní servírky se jí tážeme, zda si o sobě myslí, že je šelmička. Nemyslí si to. Přesouváme se tedy zpět do Zaplivaného baru, kde je televize a také jediný smrdutý zatracenec. Jmenuje se Mirek. Diskuse s touto smutnou, utrápenou, poničenou a umírající duší nás zaujala natolik, že jsme lítý souboj mezi Argentinou a Nizozemím ani moc nesledovali.
Mirek chlastá, aby existoval a my jsme solidární a existujeme s ním. Meček s Jiřím dokonce natolik, že od něj přijmou nabízenou cigaretu. „Šmarjá Jiří, to budeš vstřebávat do plic ten dehet a formaldehyd?“ odrazuje Jiřího od kouřového jedu Vajík a JiříK váhavě odkládá cigaretu na popelník. „Ale no tak Jiří, buď přece solidární s Mirkem,“ pobízí Meček a JiříK váhavě přikládá cigaretu zpět k ústům. Cígo je tak zmohlo, že odcházejí spát. Jiříba už Mirek také nebaví. Cestou do chaty se JiříK s Mečkem ještě opilecky pobijí ve stylu Krav Magy. Jiříb si dělá šoufky předstírajíc, že nemá klíče. Po chvíli přestává Miroslav bavit i Vajíka s Melmenem, Vajík tu utrápenou existenci na rozloučenou objímá se slovy „Nevzdávej to, ty vole.“ Je po půlnoci a bratři se toulají městem hledajíc místo, kde by se dalo ještě chvíli pobejt. V největším žďárském diskoklubu se komíhají barevná světla, ale je přítomen pouze barman leštící sklenice a ožrala spící na baru. Jinak pusto a prázdno. Další bary zavřené. Město zcela osiřelo. Vajík s Melmenem se s mírným zklamáním vydávají vstříc Piláku. Cestou volá zděšený JiříK, že vůbec tu netuší, kde je. Pak je nalezen v chatě. Den třetí – 10. 7. – fetiš glutamátového chrámu Ráno je hektické. Musíme se rychle přemístit do Havlíčkova Brodu, abychom zde stihli zlatý hřeb čundrovitého programu, o kterém Melmen básní již od jara. Díky našemu vysílání pozitivních vln do vesmíru nám vesmír sesílá zcela ideální jízdní řády autobusů a vlaků. Vše stíháme a při přestupu se vůbec nezdržujeme, dokonce stíháme nakoupit i plecháče do vlaku.
Velkým tématem čundru, jak už to tak u nás občas bývá, zejména z důvodu S3D, jsou ženy a dívky. V rámci sexistické recese (čtenářky prominou) se pro ně dnes nějakým způsobem vžilo označení „zadečky“. „Hele, támhle je pěknej zadeček,“ ukazuje Vajík směrem k pěkné dívce v autobuse. „Já z toho zadečku vidím jen hlavu.“ Cesta vlakem byla relativně krátká, popíjeli jsme kozly, nadouvali prsa a Vajík vysvětloval JiříKovi, jak to dělá, že dokáže vydržet v zaměstnání, které nemá smysl a živí kapitalistickou ideologii. Havlíčkův Brod nás přivítal sirénou a výstrahou, že město je vybaveno pouličními kamerami proti vylepovačům levicových samolepek. Cestou vzhůru ulicemi Vajík s Melmenem popisují ostatním svou minulost spjatou s tímto městem a vysvětlují, proč jsme vlastně zde. Do cíle dorážíme okolo jedné hodiny odpolední. Pěkně od rána si pěstujeme hládeček, proto jsme už trošku nervní. Kudma se tam jde do toho zatracenýho bistra?! Vcházíme do rozlehlé čínské restaurace českého stylu vybavené švédským stolem (není nad internacionalizaci) s haldou chemické potravy. Objednáváme si každý za 130 korun poukázku na nekonečné menu a můžeme se do toho pustit. Nekonečné žraní! Ó, jaké blaho, Melmene, báječně jsi zvolil. Obalovaná kuřátka, kari kuřecí směs, nudle, dva druhy rýže, jakési mořské svinstvo a mnoho další glutamátem prosycené zvěře a rostlinstva se na nás usmívá z dlouhého stolu. Musíme si dát pozor, abychom zkonzumovali vše, co si nabereme, neboť v případě ponechání zbytků na talíři, je třeba tyto zaplatit. Díky jazykové bariéře se JiříKovi podaří získat zdarma vodu v ceně pěti korun. Sumě, jež měl zaplatit, prostě nerozuměl, a tak vzal vodu a šel. Poté, co jsme si každý nabrali čtvrtý vrchovatý talíř jídla, přestali čínští kuchaři doplňovat zásoby na stole. Že bychom jim to už všechno snědli? Dojedli jsme alespoň
zbývající kuřátka s rýží ze stolu a uctivě se rozloučili s pokladní, která na nás hleděla trošku vyjeveně. Uvažujeme, jaké důsledky bude mít naše návštěva pro ekonomiku tohoto podniku. Je pravděpodobné, že nabídka neomezeného menu bude od nynějška omezena. To v lepším případě. V horším případě jsme podnik přivedli k bankrotu. S napuchlými břichy se dovalujeme do blízké legendární Pivovarské restaurace Rebel, kde se Melmen s Vajíkem společně s vysočinským kamarádem Dolym už
nachlastali
něco
tupláků.
Tupláky se dnes ovšem vešly už pouze do JiříKa s Mečkem. Vajík s JiříBem jsou příliš přežraní (těch talířů měli šest). Melmen je telekomunikační technikou popoháněn svou nastávající ženou do Opavy. „Ne že tam ještě budeš chlastat, šup ať už jseš tady. A nezapomeň vzít Luckymu krmení,“ zní (zhruba) smska od Máji. Melmen je povinován zařizovat ještě nějaké předsvatební záležitosti. Pozítří se žení a teď se kvůli tomu žene. S přežraným žaludkem musí za 20 minut přeběhnout celý Brod a stihnout vlak. Co by člověk pro lásku neudělal. S kanoucí slzou se loučíme s naším bachelorem. Melmene, doufáme, že sis užil koncepci klasického zunkčundru a opravdu ti nechyběly ty striptérky… Po cestě přes brodské náměstí rozdáváme anarchistické letáky. I občany Havlíčkova Brodu je třeba revolucionalizovat. „Vezměte si prosím leták.“ „Co nabízíte?“ „Společnost bez útlaku.“ „Takt to ne, děkuji.“
Nejspíš bychom měli pro společnost bez útlaku zpracovat zajímavější marketingovou kampaň. Devět z deseti odborníků doporučuje – společnost bez útlaku! Společnost bez útlaku do každé domácnosti! Až 50% sleva na společnost bez útlaku, nepropásněte, jen do konce měsíce! Jedna brodská radikální babička začne po obdržení letáku sáhodlouze plísnit kapitalismus. Skutečně má k tématu co říci. Musíme jí setřást, aby nám neujel vlak. Každopádně jde o horkou kandidátku na předsedkyni brodské anarchistické revoluční buňky. Ve vlaku diskutujeme o tom, kde uděláme další čundr. „No ať to zase tolik nepřeháníme s chozením, tak to uděláme na nádraží na Svinově. První den si dáme túru z nástupiště jedna na nástupiště tři. A druhý den budem pokračovat na čtyřku.“ Ve stanici v Přibyslavi přistupuje… MELMEN! Nazdár, kujóne, tys nás ještě neopustil! Křepčíme s Melmenem v kupé, než přichází stanice Žďár. Melmen musí pokračovat dále. Tak pozejtří na tý tvojí svatbě teda! Zachlastáme. U nádraží jdeme na pivo v jisté venkovní nalejvárně s legendárním záchodem. Legenda spočívá zejména ve specifické vůni. Vedle nás sedí banda čundráků ve středním věku a studuje turistickou mapu. „A hele, to jsme my za pět let!“ „No nevím, tihle vypadají, že fakt někam chtějí chodit.“ Pánové si dají zodpovědně jen jedno pivo a odcházejí na vandr. U stolu je nahrazuje neidentifikovatelné individuum zjevem připomínající něco mezi mužem a babičkou. Je krásně teplo, hrajeme Magic, kreslíme Marxe posilujícího na bradlech, vyrábíme velký transparent horující za dělnickou samosprávu. Vajík dělá osudovou chybu a upisuje se k tomu, že napíše letošní report. Naivně se tehdy domníval, že to bude práce maximálně na dvě odpoledne.
Pojďme už na tu Zelenou horu, jsme tu třetí den a ještě jsme nenavštívili tento proslulý poutní svatostánek, který byl ukraden a nedávno vrácen katolické církvi. Přestavbě na hypermarket nyní brání už jen statut památky Unesco. Přijíždí bus, Meček se suverénně hlásí, že koupí jízdenky. „Ehg, my bychom rádi… aaa… uhm… no… k hoře, k památce, no… ten chrám…“ „COŽE?!“ řidič je trochu v šoku. „No… ke svaté barboře.“ „Kam?“ „Zelená hora – co je tam pod tím, nejblíž?“ „Zámek?“ „No… jooo… tak pětkrát.“ „Mečku, jsme čtyři!“ ozývá se za Mečkem. „Ajo, pět… teda čtyři.“ Procházíme zámecké nádvoří. Je to pěkné místo s jedinou chybou – není kde dělat shyby. Meček nachází kešku v okapu a společně se svou čerstvou snoubenkou Ňufkou tak mají další keščí zářez. Pokračujeme konečně směrem k slavnému kostelu sv. Jana Nepomuckého, ale co čert nechtěl, cestou potkáváme hospodu… No, tak co kdybychom ještě předtím….? A tak sedíme v Táferně, klopíme škopka a venku se stmívá. Dokážeme dojít na tu Zelenou horu, která je teď asi 200 metrů od nás, nebo ne? Dvěstě metrů. Zvládneme to? To je ve hvězdách, které se teď jedna za druhou pomalu odkrývají nad potemnělou krajinou žďárského předměstí. Meček vopilecky popisuje své sny, ve kterých působil jako ředitel Pornázia – gymnázia se zaměřením na výuku pornoherců – jeho vysněné vzdělávací instituce.
Vedle nás sedí pár, který se mazlí s hadem. Meček, velký milovník nebezpečných zmijí, by rád navázal kontakt a požádal o propůjčení hroznýše. Všem se nám ale už dost motá jazyk a nechceme působit příliš opile. To by nám jistě krajtu nepůjčili. „Třistatř-třicet stříbrrných stž-říkaček…“ trénujeme jazyk, který byl dnešním dnem svlažen značným množstvím pěnivého moku. Nakonec si Meček chřestýše pohladil. Okolo deváté se konečně dostáváme k Zelené hoře. Brána je zamčená, tak si kostel alespoň prohlížíme zvenku. Vajík cítí z monumentální stavby obrovské množství pozitivní energie a začíná na místě meditovat. S JiříKem debatují o smyslu existence a spirituálním proudění, zatímco JiříB s Mečkem odcházejí hledat kešku do temných hvozdů. JiříB po tmě namátkou nahmatává jeden z pařezů a hle, keška nalezena. Naše oddělené skupiny se následně nacházejí podle zpěvu Internacionály. Usuzujeme, že na místě není co dál pohledávat a míříme do kempu.
Měli jsme původně v úmyslu pověsit náš transparent osvobozující dělníky na vrata TOKOZu, ale mám dojem, že se na to zapomnělo. V chatě Vajík objevuje v kapse svojí bundy paldu. Pár minut na to zažívá šílené dobrodružství s výšlapem do horního patra chaty a pak dvě hodiny nesmyslných slovních hříček s JiříBem. Na závěr nesměl chybět tvaroh s tuňákem.
Den čtvrtý – 11. 7. – vodjezd Sbalit všechen ten bordel roztahaný po chatě zpátky do batohů byl vskutku nadlidský výkon. Ale podařilo se. Na recepci byla zase nějaká nová slečna, se kterou jsme vyřídili odhlašovací papírování. Chce po nás poplatek za elektřinu. Na žoviální flirt nebylo dost času, sil, ani atraktivity této recepční, a tak jsme poplatek bez řečí zaplatili a odebrali se na bus a vlak.
Míříme do Brna, kde si Vajík musí nabrat ze svého kutlochu oblek na bratrovu svatbu. Jsme solidně vykalení, ale plni dobré počundří nálady. JiříB nemůže na Vajíka čekat, musí vstříc Opavě jet umýt Defender, a tak se s námi na brněnském nádraží loučí. Meček s JiříKem ještě bilancují v pajzlu U hada, kde je poznává člen brněnské buňky Proaltu. Podepisují se mu na petici a vyměňují letáky. Třeba teď díky tomuto opavskému impulsu dojde ke vzkříšení Proaltu Brno. A to je, vážení a milí, z kroniky letošního čundru všechno. Zbývá jen doplnit, že Melmen byl o dva dny později úspěšně oddán, no a my ostatní jsme se na tej svatbě zasejc solidně vopili. Byl to velmi náročný čundří týden, ale plný radosti, léta, lásky, veselí a samé pozitivní energie. Vše v tomto vesmíru je řízeno zákonem přitažlivosti. Všechny díly vesmírné skládačky – lidé, věci, atomy – se pojí přesně k těm místům, osobám a událostem, ke kterým jsou energeticky přitahovány. A pokud vesmír bude fungovat stále správně a harmonicky, bude nás to i v dalších letech táhnout do různých koutů a záhybů naší krásné vlasti k pivu… Takže zase za rok… ZUNK!
- Vajík -
