VLADISLAV KUČÍK BARVY SLEČNY TOYEN PRAHA 2016 V TEŘINY SLUNCE A REQUIEM

01 TOYEN TEXT 129x200:MRP

8.9.2016

20:57

Stránka 3

V LADISLAV K UČÍK

BARVY SLEČNY TOYEN PRAHA 2016

V TE Ř I N Y

•3• SLU N C E A R E Q U I EM


8.9.2016

20:57

Stránka 4

„…Já vím, já vím, že je to sen, jenž prchá vzápětí. Zamlklá slečna Toyen chápe se palety.“

4 V LADISLAV K UČÍK • B ARVY

SLEČNY

T OYEN


8.9.2016

20:57

Stránka 5

MARIE

Můj život, stál za něco? Vzpomínky na něj, jsou k něčemu? A jaké vzpomínky vlastně, když už neudržím štětec, když jsem svoji malířskou paletu kamsi zastrčila, co ještě zbývá. Fantazie? Sny nějaký? Určitě mi zbylo jméno – Marie, Manka, slečna Toyen. Houby slečna – už stará ženská, co bydlí v pestrými barvami malovaném bytě v centru Paříže. Úspěšná a slavná malířka, a k čemu mi to teďka je? Už ani štětec neudržím, dávno už necítím svoje divné a něžné, zlé i tiché barvy. Moje barvy. Ale plnící pero ještě v prstech sevřu. A pod skříní v pokoji se válí hromada kreslících čtvrtek. Žloutnou už, jako já, jako listí na samém vrcholu podzimu. Nechat na papír jen tak sedat prach? Nebo začít cosi čmárat, drobná písmenka vedle sebe. Třeba jen vyplním čas. Nic víc, jen v prstech sevřít plnící pero, pustit cosi v hlavě a psát. Malovat. Bude někdo o moje slůvka ještě stát? Nevím, ale už nechci jen tak sedět u okna, dívat se na ruch pařížské ulice a čekat, zda náhodou zazvoní ten nebo jiný. Kdo by ještě zvonil, jsem sama už celá léta. Vždycky jsem byla sama... Začnu psát!


SLEČNY

T OYEN


8.9.2016

20:57

Stránka 6

Ano, bude mě to bavit. Čmárat na papír pravdu - nebo hledat to hezčí, krásnější? Hledat sny a touhy, míchat v hlavě barvičky. Tep mi zabušil, jako kdybych znovu stála nad malířskou paletou. Ještě zavřít okno s ruchem pařížské ulice. Sakra, bude poledne, za chvíli zabzučí zvonek u dveří. „Sociální služba!“ Federic, pihovatý dvacetiletý mladík, rezavé vlasy na všecky strany, ale také bílá košile a kalhoty s nažehlenými puky. To aby vypadal slušně, když rozváží důchodcům pod penzí obědy. Zamlada jsem na jídlo moc nebyla, v hospodách jsem si objednávala vždycky jen lehká a jednoduchá jídla, to až teďka, když je mi skoro osmdesát. Asi se mi už přejedly všechny ty omelety se žampióny a dušená kuřata. Třeba svíčková s brusinkami, to bych si pochutnala. V Paříži mi ji ale nikdo neudělá, Federic mi vozí pořád jen tu dietu, zeleninu a těstoviny. Jistě, mám dost peněz, aby mi svíčkovou přivezli třeba z pražského Alcronu. Nevím ale, zda ten hotel na Václavském náměstí ještě stojí, tolik let jsem v Praze nebyla.

Představa, že malířce Toyen vezou na stříbrné míse teplou svíčkovou přímo z letiště Orly mě skoro děsí. Už to nebudu já, když zazvoní navoněný pinkl se stříbrnou mísou. Porce jídla nebude vonět kouřem pražské hospody a tlacháním dávných přátel. Prostě jen a pouze drahý hotel, chuť bez přátel, kouře cigaret a sklenky absintu. Kde jsou všichni ti moji přátelé. S nikým jsem si nepsala, nikdo o mě v Praže už neví. Únor 48 a pak i srpen 68 mnohé z mých blízkých schoval, ukryl. Někteří možná sloužili - každý nějak sloužíme. Sem tam mi ale někdo napsal. Básník třeba: „Vzpomínám na vás, miloval jsem tajně…“ Ještě žije, starý pán, psal krásné verše. A taky mi nosil růže, ne, neměla jsem tu kytku ráda. Vlastně žádné kytky. Házela jsem je ctitelům zpátky, tvářili se pak uraženě. Ale ta růže od básníka, ne, tu jsem nevracela. A nikdy jsem mu na žádný dopis neodpověděla. Žila jsem přece v jiném světě, svobodná, šťastná.. Opravdu šťastná?


SLEČNY

T OYEN


8.9.2016

20:57

Stránka 7

Praha. Mám na ni ještě vzpomínat? Zabouchla jsem přece ty dveře, jen chuť na svíčkovou s brusinkami zbyla. Teď když už jsem stará. Crrrrrrr! Už jsem přece chtěla začít psát! „Bonjour, madame!“ Federic a ten jeho přidrzlý úsměv, oči mu sklouzly po modrých a červených stěnách mého bytu. „Vždycky k vám chodím moc rád.“ Zdvořilá věta jako aperitiv, aby mi líp chutnala zelenina a drůbež, co jsem je jedla celý život! Co bych dala za svíčkovou? „Malujete ještě obrázky?“ „Už dávno ne!“ odsekla jsem.“Víš to přece.“ „A proč už nemalujete?“ „Protože mě pořád otravuješ!“ „Výmluva,“ zasmál se kluk. „Až ti bude osmdesát, taky budeš mít prázdnou hlavu,“ štěkla jsem. „Si to neumím představit,“ zamyslel se Federic a zacinkal nádobím. „Co si neumíš představit?“ „Až mi bude osmdesát.“ Ušklíbla jsem se. Říct Federicovi něco o rychle běžícím čase? Ne, nerozuměl by mi. „Cos přinesl na oběd, kluku?!“ „Jsem Federic!“ nedal se mladík. „Vím přece, jak se jmenuješ,“ zabručela jsem smířlivěji. „Dneska je moc dobrý oběd, pochutnáte si.“ „Jdi už, nachystám si jídlo sama.“ „Ale já mám v popisu práce taky prostřít,“ nedal se Federic jen tak odbít. „Tak prostírej, ale rychle.“ Federic zručně rozložil příbor, taky bílý ubrousek a pak velkou lžící promíchal polévku, aby se dole usazené těstoviny hezky načechraly. „Kde máte talíř?“ „Copak jsi tu prvně?!“ „Musím se zeptat,“ trval na svém Federic. „Je to přece slušné.“ „Slušné...,“ zabručela jsem.


SLEČNY

T OYEN


8.9.2016

20:57

Stránka 8

Ať už vypadne. Chci začít malovat! „Jednou jste mi slíbila, že mi ukážete obrázky,“ řekl Federic, když ze skříně nad dřezem vyndal bílý talíř. Zase jen taková zdvořilost. „Neukážu ti nic!“ Federic pokrčil rameny: „Tak třeba jednou, až budete mít náladu.“ „Třeba,“ řekla jsem, abych zase nebyla tak moc zlá. Pozorovala jsem chvíli, jak se Federic šikovně točil po kuchyni. Je milý, starostlivý a já stará a nerudná. Možná má opravdový zájem o moje obrázky. I pařížský kluk se přece může umět koukat. Pár obrázků ještě zbylo, třeba „Pražská domovní znamení“, ale co o nich Federic může vědět. Co ví o Praze, nikdy nevytáhl paty z Paříže! Jistě chodí někam tančit, má k tomu i holku nějakou bláznivou. Nic mu neukážu, nestojím o dalšího hlupáka! „Pojďte jíst, prosím. Polévka je akorát.“ „Za chvíli!“ Federic se posadil na židli u stolu. „Já počkám.“ „Hele, už vypadni.“ naštvala jsem se. „Počkám, až sníte oběd.“ „ A co je k jídlu?!“ „Špagety s drůbežím masem.“ Typický blaf pro pařížskou bábu. Vzdychla jsem: „Jedl jsi někdy svíčkovou s brusinkami?“ „Ne.“ Mám mu svěřit, že chci psát vzpomínky? Pro čas na rozmyšlenou jsem si i já sedla ke stolu a snědla pár lžic polévky. Mladík se spokojeně zazubil: „Jsem rád, že vám chutná.“ Proč se pořád chová jako zdravotní sestra? „Chci začít psát paměti,“ řekla jsem a čekala na obdiv. Kluk však jen věcně odvětil: „A neměla byste spíš odpočívat?“ „Jsi trouba!“ křikla jsem. „ A vypadni už.“ Federic se prostě nedal odbít.


SLEČNY

T OYEN


8.9.2016

20:57

Stránka 9

„Počkám, až sníte špagety!“ Vstal od stolu a nandal mi jich na jiný plochý talíř pěknou hromadu. Nějak mi už chyběla síla se s Federicem hádat a tak jsem do sebe rychle nasoukala ty špagety. „A vypadni už.“ „Au revoir, madam.“ Nacpaná špagetami jsem pak v prstech sevřela pero s modrým inkoustem. A co si dát ještě sklenku absintu? K psaní se to hodí, a po jídle taky. Jen jednu malou sklenku a pak už začnu. Psát? Malovat?


SLEČNY

T OYEN


8.9.2016

20:58

Stránka 176

50. Slečna Toyen měla najednou víc práce, možná proto, že se nakupilo víc štěstí. V postýlce tiše spalo děcko, Anička jen tak lehounce oděná hřála oběd a Marie, s nohama pod dekou, črtala novou kresbu. Nový obal knihy, další sbírka básniček. Hodně se četla láska, v tom čase války. Líbání je přece věčné, i nad puškami a hákovým křížem. Manka taky prodala pár obrázků, v protektorátu už zbývaly prachy na umění. Znak úspěchu a prosperity? Kdo by to zkoumal. Slečna T. přisypala děcku na kaši, Aničce na nájem bytečku a sobě na zelený absint... Kostka cukru, škrtnout sirkou, absint zaplápolá a pak jen s požitkem srkat. Absint se však těžko sháněl, i ta kostka cukru k němu. Byl ale vzpomínkou na čas před válkou, na plné kavárny, na hádky, diskuse a spory. „Nenechají nás padnout, Anglie, Francie - neopustí staroslavné Čechy a Moravu.“ A za války pak jen verše o lásce. Pohádky pro děti. Knihy o lásce nadlesního k chudé děvčici. Laciný folklor a kýč. Kde zůstala odvaha těch v kavárnách křičících? Jeden z těch hlučných, co psával ódy na hrdou Francii, vozil teď z Paříže alespoň ten zelenavý absint a slušně na něm vydělával. Zbyl mu navíc i vděk malířů a herců, co v setmělých bytech vzpomínali na časy svobody Masarykovy republiky. „Tuhle obálku bereme, slečno,“ uznale kývnul majitel nakladatelství. „Moc se vám povedla.“ Marie se usmála. Majitel nakladatelství Kadeřábek, už starší pán s bělavými vlasy a knírem, věděl dobře, co říká. Svojí práci rozuměl, roky vydával to nejlepší z české literatury. Válka, protektorát, okupace, to je přece o všem českém. Ne víc červené, to je omyl. To až přijde čas z Východu, za dva tři roky.


SLEČNY

T OYEN


8.9.2016

20:58

Stránka 177

Slečna Toyen škrtem pera podepsala obstojnou smlouvu. „Děkuji.“ Ne, nechvátala hned za Aničkou. Potřebovala zajít do svého bytu, často tam teď nebývala. Vyvětrat, sebrat pár skic. S Aničkou a jejím děckem žila štěstí, to ano, ale každý umělec musí přece musí mít svůj čas jen pro sebe. Malovat tiše, bez vrnícího děcka a křivek těla jeho mámy, jen štětec klouže po papíru.

Vešla do domu a chvíli se přehrabovala v kapsách smokingu. Už už myslela, že klíče od bytu zapomněla u Aničky, ale pak je přece jen našmátrala. Zpoza rohu chodby někdo chvatně vyrazil, klíče cinkly o kamennou podlahu. Jakýsi muž a mladá žena. Jejich oči se střetly a slečna Toyen se zastavilo srdce. Ne, nevěřila tomu. To přece nebylo možné. „Francis.“ Vypadal pořád stejně, jako když ho před pár lety potkala v Paříži, jen v havraních vlasech přibylo pár šedivých holubích. Trochu pohubl, v jeho tváři bylo méně slunce. A oči byly plné červených žilek. Francis se nejdřív lekl, jeho ruka bezděčně sklouzla do kapsy vytahaného saka. „Manko,“ vydechl. Objali se, chvatně. Co na tom, že Francis byl cítit potem a nevypranou košilí. „Quést-ce que tu fais là ?“ (Kde se tu bereš?) „Chodím sem už dva dny. Bydlíš tu přece.“ „Občas bydlím jinde,“ špitla slečna Toyen rychle. Nechtěla víc vysvětlovat. Chvatně odemkla byt, oba vklouzli dovnitř. „Kde je Jindra?“ „Zemřel.“ Francis se prudce otočil. „Co?“ „Je mrtvý už tři roky.“ „Proč zemřel?“ zeptal se host po chvilce. „Nechci o tom mluvit.“


SLEČNY

T OYEN


8.9.2016

20:58

Stránka 178

„Dobře.“ Slečna Toyen vyklouzla z nového objetí. „Měla jsi napsat.“ „Psala jsem, ale ty ses neozýval.“ „Byly jiné starosti.“ „Jiné kšefty?“ Francis se usmál. Jeho oči plné červených žilek zamžikaly. „Dá se to tak říct.“ „Jak vůbec žiješ?“ „Slušně,“ odpověděl Francis vyhýbavě. „A ty? Máš přítele?“ Slečna Toyen zavrtěla hlavou. K čemu vyprávět o holkách v jejím životě. Francis pomalu prošel byt, rozhlížel se opatrně a pečlivě, Marie si toho všimla. Proč je pořád ve střehu? Co se děje? Nečekaný host se zašklebil nad podezíravýma očima kamarádky a z boční kapsy saka vyndal ušmudlanou obálku. „Vracím dluh.“ Slečna Toyen po obálce sáhla, jako by celé život nedělala nic jiného než inkasovala peníze. „To to trvalo.“ „Nezlob se, byly nutně třeba.“ „Na co?“ Francis se zastavil uprostřed pokoje, přímo pod lampou. „La résistence avait besoin d árgent.“ (Odboj potřeboval prachy.) Tohle prostě říct musel, aby si slečna malířka nemyslela, že je zloděj nebo podvodník Slečna Toyen zbledla. Ne, o tyto věci se nestarala. Chtěla malovat, užívat života. Slyšela o zatýkání v Praze, o mrtvých, byla přece válka. Ale do ničeho se namočit nenechala. Do svých obrázků však protest proti válce ukrývala, kdo chtěl, mohl ho nalézt. „Ty jsi komunista?“ Francis neodpověděl, možná to byl souhlas. „Je ne m íntéress pas la politique,“ (Mě politika nezajímá.) řekla Marie. Tlachání ve vinárnách a vize mladých básníků o spravedlivějším světě. Kde je konec kvasu třicátých let? Bylo přece moderní, mít vize,


SLEČNY

T OYEN


8.9.2016

20:58

Stránka 179

kouřit doutníky a řešit velké věci hodně doleva. Manka taky znala lidskou bídu, žebráky na ulicích a děti od čtyř ráno v sirkárně. Spravedlivější svět. Jak ho najít? Ne, nehledala spravedlnost. Neřešila ji. Starala se jen svůj odraz světa, ukrývaný do obrázků. „Maminko.“ Francis rozhoupal lampu visící uprostřed pokoje a dosedl na pohovku pod oknem. Natáhnul se pohodlně a srovnal záda. Cítil se hodně unavený, potřeboval by spát, aspoň hodinku, dvě. Světlo se kývalo pokojem sem tam. V jednom jeho mávnutí se ho Marie zeptala: „Proč jsi vlastně přijel.“ „Vrátit peníze.“ „Jen proto?“ „Taky jsme se dlouho neviděli.“ Neznělo to moc věrohodně.

Opravdu Francis jen tak projel kus válečné Evropy, ve vlaku plném vojáků, s rizikem náletu a věčně se opakovaných prohlídek? Vyhýbá se přímé odpovědi, to bylo poznat. „Proč jsi přijel?“ zopakovala slečna Toyen neodbytně. Francis jen zavrtěl hlavou. Nechtěl odpovídat. Slečna Toyen mu strčila do kapsy ušmudlanou obálku, ani nestačil odmítnout. „Jindra by to tak chtěl.“ „Prachy patří tobě!“ protestoval Francis. „Neboj, mám z čeho žít.“ Francisovi bylo trapné handrkovat se o peníze, o naditou obálku, co jí vezl přes kus Evropy. „Přijel jsem jen proto, abys odmítla svoje peníze?“ „Nepřijel jsi jen proto,“ zadívala se slečna T. příteli do očí. Červené žilky nevydržely ten pohled. „Dobře, jsem tu i pro jiné důvody. Ale neptej se!“ „Papíry máš v pořádku?“ Francis kývnul. „Riskuješ i tak. Víš to?“ „Každý riskujeme. Taková je doba.“ Slečna Toyen si vzpomněla si na „svoje“ mrtvé vojáky v příkopě u cesty. Ne, teď o nich vyprávět nebude.


SLEČNY

T OYEN


8.9.2016

20:58

Stránka 180

Francis znovu prošel pokojem sem tam, byla to jeho obrana proti velké únavě. Slečna T. v sobě hledala vzpomínky na milování pod Jindrovou paletou. Cítila ale jen zmatek, nervozitu. Nebyl čas na vzpomínky, teď ne! „Quelque chose se prépare à Prague,“ (Něco se chystá v Praze.) vysypal Francis nečekaně. „Mohu u tebe zůstat pár dnů?“ Slečna Toyen skoro vykřikla: „Blázníš? V domě bydlí Němci!“ „Pod svícnem bývá nejvíc tma.“ „Co vlastně chceš?“ „Vybouchl mi jeden kontakt, byt s přáteli, zatkli je všechny,“ oznámil Francis suše. „Nemám kam jít! Celou noc jsem chodil po Praze.“ „Jsi blázen.“ „Jsem.“ „Zabijou tě. Mně taky.“ Francis hrábl do boční kapsy u vytahaného saka a položil na stůl pistoli. Slečna Toyen se rozesmála. Zbraň i čekala. „Jenom pár dnů.“ „Jiné řešení není?“ „Zbýváš jenom ty.“ Marie si promnula spánky a pak otevřela dokořán okno. V bytě cítila chlad, snad trocha vzduchu zvenku zateplí holé stěny. „Co se v Praze chystá?“ Francis pohodil rameny. „Máme strach, že se může mnoho zkazit.“ „Co zkazit?“ „Pozítří ráno jedu zpátky. Už mám místenku na rychlík.“ Okno zabouchalo průvanem a slečna T. se rozhodla zavřít ho na kličku. Taky si uvědomila starost o hosta. Celou noc prochodil po Praze, se zákazem nočního vycházení. Blázen, šílenec! „Tu as faim?“ (Máš hlad?) Francis pokrčil rameny. Byl to vlastně souhlas. „Je něco ve špajzu?“ rychle přemýšlela slečna T. Zvenku zachrčel amplion, Manka pevněji přibouchla okno. K čemu


SLEČNY

T OYEN


8.9.2016

20:58

Stránka 181

pořád dokola hlášení o německém pořádku. Ale slova, co slyšela, byla už jiný pořádek. „Dnes byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora...“ Slečna Toyen zbledla. „Něco se v Praze chystá…“ Tohle možná chtěl Francis vědět. „Co se stalo?“ zeptal se nečekaný host rychle. Musel však s Marií pořádně zatřepat, probrat ji ze šoku nečekané zprávy. „Co je!?“ Slečna Toyen slova hlášení rychle přeložila: „Aujourd´ hui, um attentat contre la vie du Protecteur du Rauch a été commis…“ Francis se krátce zasmál. Znělo to jako ze záhrobí, jako smích úzkosti a strachu. Dozvěděl se, co měl. Příliš pozdě? „Musíš pryč!“ křikla Manka. Francis skočil k oknu a zatáhl závěsy, zbytečně však. Do bytu nebylo odkud nahlížet, naproti přes ulici byla jen prázdná zeď skladu. „Zavřou nádraží, hranice.“ Slečna Toyen si nervózním gestem prohrábla vlasy. „Musíš pryč,“ zopakovala. „Pár dnů, než se vše uklidní.“ „Umíš si to představit, co čeká tohle město?!“ „Umím sakra!“ bouchnul Francis vztekle do stolu. „Za dopadení těch, co spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora, je vypsána odměna,“ ozvalo se z chrčivého ampliónu i přes zavřená okenní křídla. Marie cítila strach. Stejný strach, jako když z Novákem přejížděli hranice, jako když padly výstřely. Mrtví v příkopě u cesty. Tráva psárka. „Sakra!“ zaklel Francis. „A co vypadnout hned, zmizet, než se všichni vzpamatují.“ „Celá německá Říše si uvědomuje ztrátu velkého muže,“ chrčelo z venku. „Co budeme dělat?“ vzlykla Marie a položila hlavu Francisovi na rameno. Znovu vůně nevyprané košile, kouř tabáku ukrytý ve vytahaném saku.


SLEČNY

T OYEN


8.9.2016

20:58

Stránka 182

„Co budeme dělat?“ Manka se po chvíli sebrala: „Nějak se postarám.“ „Jak?“ „U mě v bytě být nemůžeš. Je to strašné riziko. O patro víš bydlí němečtí důstojníci!“ Francis Manku objal. Nechala se. Začali se líbat, pomalu, jemně. Pod zvukem amplionu, co pořád dokola říkal tu zprávu, se začali milovat. Divoce, drsně. Při smutečním marši, co zněl městem. „Dnes byl spáchán atentát…“ Mladá těla se vzepjala. „Je táime. Jáime.“


SLEČNY

T OYEN

VLADISLAV KUČÍK BARVY SLEČNY TOYEN PRAHA 2016 V TEŘINY SLUNCE A REQUIEM

Recommend Documents