Ukázky | Próza | Vladimir Nabokov: Slídil /ukázka/
Vladimir Nabokov: Slídil /ukázka/ Novela z raného období Nabokovovy tvorby, zasazená do prostředí ruské emigrace v Berlíně poloviny dvacátých let, představuje rafinovaně komponovaný text uvádějící na scénu řadu významných motivů a témat autorova celoživotního díla.
Vladimir Nabokov: Slídil
Paseka 2013 Překlad: Pavel Dominik 104 stran
S tou ženou, s tou Matildou, jsem se seznámil během svého prvního berlínského podzimu. Krátce předtím mi našli místo domácího učitele v jedné ruské rodině, která ještě nestačila zchudnout a stále žila s představami svých starých petěrburských zvyků. Neměl jsem žádné zkušenosti s výchovou dětí, neměl jsem nejmenší tušení, o čem s nimi mluvit a jak se chovat. Byli to dva chlapci. V jejich přítomnosti jsem pociťoval ponižující rozpaky.
Bedlivě sledovali, kolikátou si zapaluji, a ta jejich zdvořilá zvědavost na mě působila tak, že jsem cigaretu držel podivně od těla, jako bych kouřil poprvé; popel mi neustále padal na kolena a jejich bystrý pohled pak pokaždé pozorně sklouzl z mé třesoucí se ruky k světle šedému pylu, rozmazanému po látce kalhot.
Matilda jejich rodiče často navštěvovala a vždycky zůstávala i na večeři. Jednou večer, když odcházela a venku hlasitě padal prudký déšť, jí půjčili deštník a ona řekla: „To je výborné, mockrát děkuju, mladý muž mě doprovodí a přinese ho zpátky.“ Provázet ji domů patřilo od té doby k mým povinnostem. Ano, docela se mi líbila, ta buclatá, neostýchavá slečna s buličíma očima a velkými ústy, karmínově se špulícími do jakéhosi purpurového poupěte, když se pudrovala před zrcátkem. Měla štíhlé kotníčky a ladnou chůzi, pro niž se jí leccos dalo odpustit. Vyzařovalo z ní obdivuhodné teplo; jakmile se objevila, propadal jsem pocitu, že se v pokoji přitopilo, a pokaždé, když jsem tu obrovskou živou pec doprovodil domů a vracel se sám mezi mlaskáním a rtuťovým leskem nelítostné noci, se do mě dávala zima tak strašná, až se mi dělalo špatně.
Potom přijel z Paříže její manžel a přicházel na návštěvu s ní. Byl to manžel jako každý jiný a ani jsem mu
nevěnoval velkou pozornost, jen jsem si všiml, že si vždycky, než promluvil, hbitě a hrkavě odkašlal do dlaně; a všiml jsem si také těžké černé vycházkové hole s lesklým knoflíkem, kterou ťukal o podlahu, když Matilda proměnila loučení s hostitelkou v mnohomluvný monolog. Za měsíc manžel odjel a hned první večer, kdy jsem ji znovu doprovodil domů, mě pozvala nahoru, abych si vzal knihu, do které mě už dlouho nutila, nějakou francouzskou slátaninu o ruské dívčině jménem Ariadna. Jako obvykle pršelo, okolo luceren se chvěly svatozáře, moje pravá ruka byla ponořena v horké srsti jejího laciného kožichu, levá držela otevřený deštník, na který bubnovala noc. Tenhle deštník – později, v Matildině bytě – stál roztažený u radiátoru ústředního topení, kapal a kapal, každou půlminutu uronil slzu a tak naplakal velkou louži. Knížku jsem si zapomněl vzít.
Matilda nebyla moje první milenka. Před ní mě měla ráda jedna švadlenka v Petěrburku. Také ona byla při těle a i ona mi neustále doporučovala, abych si přečetl jakýsi románek (Murocka, příběh jednoho života). Obě ty obtloustlé ženy vydávaly v průběhu tělesných bouří pronikavé, udivené, takřka dětské pištění a mně občas připadalo, že to všechno, čím jsem prošel, ani nestálo za to – mrtvý strachy jsem přejel finskou hranici (byť expresem a vybaven prozaickým výjezdním povolením), abych se dostal z jednoho objetí do druhého, téměř totožného. Navíc mě Matilda brzy začala nudit. Měla jen jediný a pro mě skličující předmět hovoru – svého muže. „Ten chlap,“ říkávala, „je taková nóbl bestie. Na místě by mě zabil, kdyby na něco přišel. Zbožňuje mě a je šíleně žárlivý. Kdysi v Konstantinopoli mlátil jedním Francouzem o zem jako hadrem. Je vášnivý až hrůza. Ve své krutosti je ale krásný.“ Snažil jsem se vždycky převést řeč na něco jiného, jenomže tohle byl oblíbený Matildin koníček, jehož pevně svírala svými silnými stehny. Bylo těžké sladit obraz muže, který si vytvořila, s podobou člověka, jehož jsem si skoro nevšiml. Ale zároveň mi bylo neobyčejně nepříjemné domýšlet, že to třeba vůbec není jen její fantazie a že právě teď v Paříži onen žárlivý zloduch tuší pohromu, cení zuby, koulí očima a mohutně funí.
Často, když jsem se šoural domů s prázdným cigaretovým pouzdrem a tváří planoucí červánkovým vánkem, jako bych se právě odlíčil v herecké šatně, a každý krok mi bolestně zaduněl v hlavě, jsem ze všech stran obracel své ubohé štěstíčko a žasl, litoval se a propadal malomyslnosti a strachu. Aby žil člověk šťastně, musí se aspoň jednou denně, třeba jenom na deset minut, odpoutat od skutečnosti. Ale já jsem byl vždycky otevřený světu, vždycky jsem měl oči dokořán; ani ve spánku jsem se nepřestával pozorovat, a přitom jsem nechápal nic ze svého bytí, šílel jsem při myšlence, že sám sebe nedokážu pustit z hlavy, a záviděl všem těm jednoduchým lidem – úředníkům, revolucionářům, hokynářům –, kteří se sebejistě a soustředěně věnují své nicotné práci. Já neměl takovou ulitu; a v ta strašná, světle modrá rána, když mé podpatky klapaly pustým městem, jsem si vždycky představoval člověka, který by přišel o rozum, kdyby začal zřetelně vnímat pohyb zeměkoule: vrávoral by ve snaze udržet rovnováhu, křečovitě by se chytal nábytku nebo si sedal k oknu se vzrušeným úsměvem jako pasažér, který se k vám ve vlaku náhle obrátí se slovy: „Ten si to sviští, viďte!“ Jenomže ze všeho toho kývání a kolébání by se mu brzy udělalo zle, začal by cucat citrón nebo kostku ledu a lehl si jak dlouhý tak široký na podlahu, ale všechno nadarmo. Pohyb se nedá zastavit, strojvůdce je slepý, brzdy jsou kdovíkde – a srdce by mu puklo, až by se rychlost už nedala snést.
A byl jsem tak osamělý! Matilda, která se poťouchle vyptávala, jestli píšu básně, Matilda, která mě na schodech nebo u dveří obratně ponoukala, abych ji líbal, jenom aby měla příležitost teatrálně se zachvět a vášnivě zašeptat: „Ty šílený chlapečku...“, Matilda se pochopitelně nepočítala. A koho ještě jsem v Berlíně znal? Tajemníka organizace pro pomoc emigrantům; rodinu, která mě zaměstnala jako domácího učitele; pana Weinstocka, majitele ruského knihkupectví; německou stařenku, u které jsem byl předtím na bytě – prsty jedné ruky by na to stačily. Tak celé mé bezbranné bytí začalo přivolávat katastrofu. A ta ono volání vyslyšela.
Bylo kolem šesté. Vzduch v pokoji těžkl padajícím soumrakem a já už jen tak tak rozeznával řádky humorné Čechovovy povídky, kterou jsem škobrtavým hlasem předčítal svým svěřencům; netroufal jsem si však rozsvítit: ti chlapci měli zvláštní, nedětský sklon k šetrnosti, jakousi nechutnou hospodárnost – znali přesné ceny salámu, másla, elektřiny, různých značek aut. Když jsem nahlas četl Roman s kontrabasem v marné snaze pobavit je a bylo mi stydno za sebe i za nebohého autora, věděl jsem, že dobře vidí můj boj s houstnoucím šerem a chladně čekají, jestli vydržím do chvíle, než se v domě přes ulici rozsvítí první
žárovka a půjde příkladem. Vydržel jsem, a světlo mi bylo odměnou.
Právě jsem se chystal více rozehrát svůj hlas (jak jsem se blížil k nejveselejší pasáži povídky), když vtom v předsíni zazvonil telefon. Byli jsme v bytě sami, a chlapci okamžitě vyskočili a běželi o překot za hlasem zvonku. Zůstal jsem sedět s otevřenou knihou v klíně a láskyplně se usmíval na přerušenou řádku. ukázalo se, že telefon je pro mě. Posadil jsem se do praskajícího proutěného křesla a přiložil sluchátko k uchu. Moji žáci si stoupli vedle mě, jeden zprava, druhý zleva, a chladnokrevně mě hlídali.
„Jsem na cestě k vám,“ řekl mužský hlas. „Doufám, že budete doma.“
„Kdo volá?“ zeptal jsem se.
„Vy mě nepoznáváte? Tím líp – bude to překvapení,“ řekl hlas.
„Jenže já bych rád věděl, s kým mám tu čest,“ naléhal jsem se smíchem. (Později jsem si nedokázal vybavit koketní laškovnost svého tónu bez pocitu hrůzy a hanby.)
„Dočkejte času,“ odsekl ten hlas.
To už jsem se opravdu rozdováděl. „Ale proč? Proč?“ ptal jsem se. „To je zábavné, jak se...“ uvědomil jsem si, že hovořím do prázdna, pokrčil jsem rameny a zavěsil.
Vrátili jsme se do salónu. „Tak kde jsme to přestali?“ řekl jsem, a poté co jsem dané místo našel, pokračoval jsem ve čtení.
Pociťoval jsem však podivný neklid. Mechanicky jsem předčítal a přitom mi neustále vrtalo hlavou, kdo ten host může být. Někdo nový z Ruska? Neurčitě jsem se probíral tvářemi a hlasy, které jsem znal – bohužel jich nebylo moc –, a kdovíproč jsem se zarazil u studenta jménem ušakov. Vzpomínka na můj jediný rok univerzitních studií v Rusku a na moji tehdejší osamělost opatrovala tohoto ušakova jako poklad. Kdykoli jsem během hovoru při náhodné zmínce o Gaudeamus igitur a lehkomyslných studentských časech nasadil vědoucí, lehce zasněný výraz, znamenalo to, že myslím na ušakova, přestože, Bůh je mým svědkem, jsem s ním kdysi mluvil všehovšudy dvakrát (o politických nebo jiných nicotnostech, už nevím). Ačkoli bylo dost nepravděpodobné, že by v telefonu byl tak tajemný. Ztrácel jsem se v dohadech, chvíli jsem si představoval komunistického agenta, chvíli výstředního milionáře shánějícího tajemníka.
Zvonek. Chlapci se znovu o překot rozběhli do předsíně. Šel jsem se podívat s nimi. S velkou radostí zkušeně odsunuli malou ocelovou západku, v něčem se ještě pošťourali, a dveře se otevřely.
Podivná vzpomínka... Ještě i teď, když se mnohé změnilo, ještě i teď se mě zmocňuje úzkost, když přivolávám z paměti, jako nebezpečného zločince z cely, tu divnou vzpomínku. Tehdy se zcela bezhlesně,
jako v němém filmu, zřítily stěny mého života. Pochopil jsem, že se schyluje k nějaké katastrofě, ale na tváři jsem měl nepochybně úsměv, a podle všeho úsměv úslužný; moje ruka, která se natahovala, odsouzená setkat se s prázdnem, ono prázdno očekávala, ale přesto se pokusila dokončit gesto, které mi v hlavě souznělo s výrazem „elementární zdvořilost“.
„Ruku dolů,“ byla hostova první slova, když se podíval na moji nabízenou dlaň, která již padala do propasti.
Ne náhodou jsem před chvílí nepoznal jeho hlas. To, co v telefonu budilo dojem jisté nervozity, zkreslující známý témbr, byla ve skutečnosti naprosto výjimečná zuřivost, hutný zvuk, jaký jsem do té doby v žádném lidském hlase neslyšel. Ta scéna zůstává v mé paměti jako tableau vivant: jasně osvětlená předsíň; já v rozpacích, co dělat s odmítnutou rukou; chlapec zprava, chlapec zleva, oba s očima upřenýma nikoli na hosta, ale kdovíproč na mě; a samotný návštěvník v olivově zeleném baloňáku s módními nášivkami na ramenou, s tváří bledou, jakoby omráčenou bleskem fotografa – vypoulené oči, rozšířené chřípí a pod černým rovnostranným trojúhelníkem zastřiženého kníru jedovatě napuchlý ret. A potom téměř nepostřehnutelný pohyb: rty se mu rozlepily, mlaskly a tlustá černá vycházková hůl v jeho ruce se lehce zachvěla a já už od ní nedokázal odtrhnout oči.
„O co jde?“ zeptal jsem se. „O co jde? To bude asi nějaké nedorozumění... Jistě, nějaké nedorozumění...“ V té chvíli jsem našel pro svou stále neuspokojenou, stále toužící ruku ponižující, strašné místo: v neurčité snaze zachovat si důstojnost jsem ji položil na rameno jednoho ze svých žáků; chlapec se usmál a úkosem si ji změřil.
„Tak heleďte se, milej zlatej,“ vyhrkl host, „ustupte trochu stranou. Jich se nedotknu, nemusíte je chránit. Potřebuju jen místo, abych z vás mohl vymlátit duši.“
„Jste v cizím domě,“ řekl jsem. „Nemáte právo dělat tu skandál. Nechápu, co po mně chcete...“
Udeřil mě. Palčivým, zvučným úderem mě zasáhl holí do ramena a já se pod tou silnou ranou skácel na stranu a vrazil do proutěného křesla, které přede mnou uskočilo jako živé. Vycenil zuby a znovu se rozmáchl. Rána dopadla na mou zvednutou ruku. Couvl jsem a vběhl do salónu. On za mnou. Další zajímavý detail: křičel jsem z plných plic, oslovoval jsem ho křestním jménem a jménem po otci a hlasitě se ho ptal, co jsem mu udělal. Když mě opět dostihl, snažil jsem se chránit polštářem, který jsem v běhu popadl, ale vyrazil mi ho z ruky. „Že se nestydíte,“ křičel jsem. „Nemám zbraň. Pomluvili mě. Za tohle mi draze...“ uchýlil jsem se za stůl a všechno na okamžik znovu zmrtvělo do živého obrazu. Tyčil se tam s vyceněnými zuby a napřaženou holí a za ním, po stranách dveří, strnuli chlapci: má vzpomínka je v této chvíli možná zmatená, ale jsem si namouduši jistý, že jeden se opíral se založenýma rukama o zeď, druhý seděl na opěradle křesla a oba chladnokrevně přihlíželi mému potrestání. Náhle se vše dalo znovu do pohybu a všichni čtyři jsme se přemístili do dalšího pokoje; zasáhl mě do beder a pak mě strašlivou oslepující ranou udeřil do tváře. Je velice zajímavé, že sám bych nikdy nedokázal nikoho uhodit, ať by mě urazil sebehruběji, a ani teď, pod ranami jeho těžké hole, jsem nejen nebyl s to údery vracet (jelikož jsem se neuměl po mužsku prát), ale dokonce ani v těch okamžicích, kdy jsem zažíval bolest a ponížení, jsem si nedokázal představit, že bych mohl vztáhnout ruku na svého bližního, zvlášť je-li ten bližní rozzuřený a svalnatý; nepokusil jsem se ani utéct do svého pokoje, kde jsem měl v zásuvce revolver – želbohu pořízený jenom k zahánění přízraků.
Meditativní strnulost dvou mých žáků, pózy, v nichž ztuhli jako fresky v koutech toho či onoho pokoje, prozíravost, s jakou rozsvítili v okamžiku, kdy jsem zacouval do ztemnělé jídelny – to všechno musel být
smyslový klam, útržky dojmů, jimž jsem propůjčil význam a stálost, které jsou ale stejně nahodilé jako v koleně ohnutá noha chodce s aktovkou (takto cestou na konferenci) na reportážní fotografii.
Ve skutečnosti zřejmě celé mé exekuci přítomni nebyli; v jistém okamžiku, v obavách o nábytek svých rodičů, začali podnikavě vytáčet číslo policie (pokus, který ten člověk uťal hromovým zařváním), jenže nevím, kam mám ten okamžik zařadit, jestli na začátek nebo na samý konec, po té apoteóze utrpení a hrůzy, kdy jsem se bezvládně sesul na zem, svá kulatá záda vystavil jeho ranám a stále jen ochraptěle opakoval: „Dost, dost, jsem slabý na srdce... Dost, jsem slabý na srdce...“ Mé srdce, dovolte mi malou vsuvku, vždycky šlapalo velmi dobře.
Za okamžik bylo po všem. Zapálil si cigaretu, funěl a chrastil krabičkou sirek; chvíli ještě okouněl a hodnotil situaci, pak pronesl cosi o „malé lekci“, upravil si na hlavě klobouk a chvatně odešel. Okamžitě jsem se zvedl a zamířil k svému pokoji. Chlapci se rozběhli za mnou. Jeden z nich se pokusil prodrat do mých dveří. Odmrštil jsem jej úderem lokte, a vím, že ho to zabolelo. Zamkl jsem se, opláchl si obličej – div že jsem nevykřikl ze žíravého doteku vody –, potom jsem zpod postele vytáhl kufr a začal balit. Bylo to těžké – záda jsem měl v jednom ohni, levou rukou jsem nemohl pořádně hýbat, oči osleply slzami.
Když jsem v kabátě a s těžkým kufrem v ruce vyšel do předsíně, chlapci se objevili znovu. Ani jsem se na ně nepodíval. Scházel jsem po schodech a cítil, jak mě shora pozorují, nakloněni přes zábradlí. Kousek níž jsem potkal jejich učitelku hudby, přicházející jako každé úterý. Byla to pokorná mladá Ruska v brýlích, s tlustýma křivýma nohama. Nepozdravil jsem ji, odvraceje opuchlý obličej, a hnán smrtelným tichem jejího údivu, vyrazil jsem na ulici.
Před spácháním sebevraždy jsem chtěl podle tradice napsat pár dopisů a aspoň pět minut posedět v bezpečí, a tak jsem si chytil taxík a odjel na svou bývalou adresu. Důvěrně známý pokojík byl naštěstí volný a stařičká bytná mi okamžitě začala ustýlat... Zbytečná námaha. Netrpělivě jsem čekal, až odejde, ale ještě dlouho tam šmejdila, natočila vodu do džbánu, do karafy a s otevřenými černými ústy hleděla nahoru a škubala za zřejmě zadrhnutou šňůru ve snaze zatáhnout záclonu. Něco zamňoukala a nakonec odešla.
Uprostřed pokoje stál nijak zajímavý, nešťastný, roztřesený, obyčejný člověk v buřince a kdovíproč si mnul ruce. Tak jsem se na okamžik zahlédl v zrcadle. Potom jsem rychle vytáhl z kufru dopisní papír a obálky, vylovil z kapsy ubohý špaček tužky a posadil se ke stolu. ukázalo se však, že psát nemám komu. Skoro nikoho jsem neznal a nikoho jsem neměl rád. Myšlenku na dopisy jsem tedy pustil z hlavy a ostatní jsem také zavrhl; něco mi říkalo, že musím poklidit, obléct si čisté prádlo a všechny své peníze – dvacet marek – nechat v obálce s poznámkou, kdo by je měl dostat. V té chvíli jsem si uvědomil, že k tomu všemu jsem se rozhodl ne dnes, ale kdysi dávno, v různých dobách, kdy jsem si bezstarostně představoval, jak se to dělá, když se chce někdo zastřelit. Bylo to, jako když si dlouholetý obyvatel města, jehož nečekaně pozve na návštěvu přítel z venkova, v prvé řadě obstará placatku a festovní boty, ne však proto, že by se mohly skutečně hodit, ale spíš bezděky, v důsledku jakýchsi dřívějších, neověřených představ o venkově, o dlouhých procházkách po lesích a horách. Když ale přijede, nečekají ho žádné lesy a hory, jen samé rovinaté lány, a štrádovat ve vedru po silnici se mu nechce. Tak jsem i já pochopil, jak konvenční byly moje dřívější představy o tom, čím se lidé zabývají před sebevraždou; člověk, který se rozhodl skoncovat s vlastním životem, je na hony vzdálen světským záležitostem, takže sednout si a sepsat závěť by bylo stejně absurdní jako použít v té chvíli vodičku proti padání vlasů, neboť spolu s člověkem zaniká i celý svět; dopis na rozloučenou se rozpadá v prach a s ním i všichni listonoši; a činžovní dům odkázaný neexistujícím potomkům se rozplývá jako dým.
To, co jsem už dávno tušil – že svět je nesmyslný –, mi teď bylo nad slunce jasnější. Najednou jsem se cítil neuvěřitelně svobodný, a sama tato svoboda byla znakem oné nesmyslnosti. Vzal jsem dvacetimarkovku a
roztrhal ji na malé kousky. Sundal jsem si hodinky a mlátil s nimi o podlahu, dokud se nezastavily. Napadlo mě, že kdyby se mi zachtělo, mohu v tu chvíli vyběhnout na ulici a se sprostými slovy sevřít v náručí každou ženu, kterou si zamanu, nebo zastřelit prvního člověka, který se mi nachomýtne do cesty, anebo rozbít výkladní skříň... Představivost nezákonnosti má omezený rejstřík – nic jiného už mě nenapadlo.
Bojácně, nemotorně jsem nabil revolver a potom zhasl. Myšlenka na smrt, která mě kdysi tak děsila, mi teď připadala blízká a prostá. Bál jsem se, strašně jsem se bál ukrutné bolesti, kterou mi může způsobit kulka, ale bát se černého sametového spánku, rovnoměrné temnoty, která je o tolik přijatelnější a pochopitelnější než bezesná pestrost života? Hloupost – jak by se člověk mohl bát něčeho takového? Stál jsem uprostřed temného pokoje a rozepnul jsem si košili, mírně jsem se předklonil a nahmatal mezi žebry srdce. Chvělo se jako zvířátko, které chcete přenést do bezpečí a kterému nemůžete vysvětlit, že se nemá čeho bát, že to naopak děláte pro jeho dobro... Přímo překypovalo čilostí, a mně se poněkud příčilo přitisknout hlaveň na tenkou kůži, pod níž pružně pulzovalo, a proto jsem svou nešikovně ohnutou paži trochu odtáhl, aby se ocel nedotýkala nahé hrudi. Potom jsem napnul síly a vystřelil. Ucítil jsem silný náraz a cosi za mnou nádherně zadrnčelo; ten hlasitý zvuk mi nikdy nevymizí z paměti. Vzápětí ho vystřídalo zurčení, hrdelní šum vody. Vzdychl jsem a zalkl se, všechno ve mně i kolem mě kypělo a klokotalo. Uvědomil jsem si, že klečím; chtěl jsem se rukou opřít o zem, ale zajela do podlahy jako do bezedných vodních hlubin.
