Masarykova univerzita
Filozofická fakulta Ústav hudební vědy
Sdruţená uměnovědná studia
Kateřina Zelenková
Vítězslav Novák a jeho opera Karlštejn Bakalářská práce
Vedoucí práce: Doc. PhDr. Lubomír Spurný, Ph.D.
2014
Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………….. Podpis autorky práce
Obsah Předmluva................................................................................................................................... 4 Úvod ........................................................................................................................................... 5 Vítězslav Novák ......................................................................................................................... 6 Rodina .................................................................................................................................... 6 Studia ...................................................................................................................................... 6 Lidová píseň jako zdroj inspirace......................................................................................... 10 Ţivotní optimismus, pesimismus, boj a Bouře ..................................................................... 11 Československo, meziválečná léta a druhá světová válka ................................................... 13 Poválečné období, poslední léta Novákova.......................................................................... 16 Operní tvorba Vítězslava Nováka ............................................................................................ 18 Karlštejn ................................................................................................................................... 20 Děj ........................................................................................................................................ 20 Vznik díla ............................................................................................................................. 22 Premiéra ............................................................................................................................... 26 Kritika................................................................................................................................... 27 Další osud Karlštejna ........................................................................................................... 29 Závěr......................................................................................................................................... 31 Resumé ..................................................................................................................................... 32 Seznam pramenů a literatury .................................................................................................... 33
Předmluva Pro svou bakalářskou práci jsem si vybrala skladatele Vítězslava Nováka. Důvod proč právě tohoto skladatele je vcelku jednoduchý. Vítězslav Novák část svého ţivota proţil v malém východočeském městě Skuteč a také zde zemřel. Jelikoţ ze Skutče pocházím, je pro mě tento autor především osobností spjatou s místní kulturou. V druhé části se zabývám operní tvorbou, to proto, ţe mimo Filosofické fakulty studuji také operní zpěv, tudíţ je mi operní část jeho tvorby nejbliţší. Konkrétní zaměření na operu Karlštejn je uţ pouze výsledkem mé předchozí práce a bádání o tomto tématu. Ráda bych zde poděkovala vedoucímu práce docentu Lubomíru Spurnému za spolupráci během tvorby mé bakalářské práce. Za cenné podněty a nasměrování jiţ při výběru tématu a vymezení samotné práce. Také bych ráda poděkovala svojí profesorce zpěvu Jitce Soběhartové, vedoucí pěveckého oddělení Praţské konzervatoře, která mi poskytla své osobní zkušenosti s Novákovou operou Karlštejn.
4
Úvod Jako téma své bakalářské práce jsem zvolila osobnost české hudební moderny, skladatele Vítězslava Nováka a jeho operní dílo Karlštejn. Novák zkomponoval právě 4 operní díla, a jsou jimi Zvíkovský rarášek, Karlštejn, Lucerna a Dědův odkaz. Jsou zde zařazena všechna díla stručně, aby byla zmíněna celistvost Novákova operního díla, ale především se práce věnuje opeře Karlštejn. Klade si za cíl představit nejprve autora, jeho rysy v rámci operní tvorby a také dílo samotné. Vznik Karlštejna je zde zmíněn z pohledu skladatele a libretisty, dále historie díla a také hodnocení tohoto díla po jeho uvedení v Národním divadle v Praze. Cílem práce je mimo jiné také obsáhnout, alespoň částečnou mezioborovost studijního oboru Sdruţená uměnovědná studia a to právě sledováním nejen dějové stránky díla, ale také jeho literární a hudební sloţky. Pro svou práci vyuţívám Novákovi Paměti - O sobě a jiných, kde získávám jasný pohled autora jak na ţivot, dílo, tak i konkrétně na operu Karlštejn. Velkým přínosem pro poznání osobnosti skladatele samotného a také dobového kontextu mi byla kniha Vladimíra Lébla Vítězslav Novák - Ţivot a dílo. Dále vyuţívám sbírku Studie a vzpomínky, zde především příspěvek Antonína Šilhana o operách Vítězslava Nováka. Pro kapitoly věnované vzniku díla jsem vyuţila především rozbory samotných autorů tedy Vítězslava Nováka a Otokara Fischera. Pro část práce věnující se samotnému uvedení díla a jeho reflexi vyuţívám především rozsáhlou kritiku Zdeňka Nejedlého, dále pak rozbor Antonína Šilhana a pozdější hodnocení Vladimíra Lébla.
5
Vítězslav Novák Narodil se jako Viktor Augustin Rudolf Novák 5. prosince 1870 v Kamenici nad Lipou. Jméno Viktor dostal na přání otce, Augustin po dědovi z matčiny strany a třetí křestní jméno Rudolf po svém kmotrovi. Jméno Vítězslav si zvolil sám o asi 20 let později, jako umělecké.
Rodina Viktor byl prvorozený syn Jakuba Nováka a Marie Novákové rozené Pollenské. Otec pocházel ze selské rodiny, později byl lékařem v Kamenici nad Lipou, kde se mladý Viktor narodil. Matka pocházela z úplně jiného prostředí, byla dcera úředníka a měla ráda ţivot bohatých měšťanů, chodila na návštěvy k baronce, a jak sám Novák uvádí ve svých pamětech: „…dobře nesnášela zemitou vůni selského otcova rodu.“ Chladné prostředí, ve kterém Viktor vyrůstal, mělo bezpochyby vliv na tvorbu Novákovy osobnosti a jeho povahy. „Stal se z něho samotář nedětsky váţný, zakřiknutý, zádumčivý.“1 29. května 1882 zemřel Viktorův otec. Jeho práce lékaře představovala v podstatě jediný zdroj peněz a tak se rodina ocitla ve špatné situaci. Viktor jiţ tou dobou studoval rok na gymnáziu v Jindřichově Hradci, a tak se matka rozhodla, ţe se celá rodina přestěhuje tam. Také měla v Hradci větší šanci najít práci, aby rodinu uţivila.
Studia Viktor ve studiích na gymnáziu nijak zvlášť nevynikal, a ani jeho zájem o hudbu nebyl zprvu nijak velký. Našel si několik přátel a proţíval své mládí plný romantismu. Byl velkým čtenářem, miloval knihy Heina, Byrona či Máchy. Snaţil se také o své literární pokusy, které se setkaly s úspěchy u spoluţáků i profesorů gymnázia. Především to pomohlo Viktorovi stát se průbojnějším a sebejistějším oproti plachému a samotářskému dítěti jakým byl dříve. Stále se však neukazovalo, ţe by se v budoucnu měl věnovat tak intenzivně hudbě. Novák byl jistě velmi ovlivněn svými prvotními zkušenostmi s hudbou, které nebyly nijak pozitivní. Jiţ v deseti letech, kdyţ ještě ţila rodina v Počátkách, chodil na hodiny houslí. Učitel Antonín 1
Lébl, Vladimír. Vítězslav Novák - Ţivot a dílo. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. s. 11
6
Šilha rozhodně neukázal Novákovi hudbu jako něco krásného, ale svým přístupem ji Viktorovi spíše znechutil. Později chodil na hodiny klavíru k Marii Krejčové, ani zde se však neukazoval ţádný velký zájem z Novákovy strany. Velkým zlomem a přínosem v Novákově přístupu k hudbě byla výuka hradeckého učitele hudby a skladatele Viléma Pojmana. „Byla to šťastná volba. Pojman, muzikant tělem i duší, typický zjev českého kantora, dobře vystihl skryté Novákovy dispozice a dovedl je mocně povzbudit.“2 Pod jeho vedením se Novák začal zajímat o hudbu více. Sledoval kulturní ţivot ve městě, snaţil se vyuţít kaţdé chvíle ke styku s hudbou. Klavíru se začal věnovat se zájmem a s tím se probouzela touha nejenom hrát a interpretovat, ale i samotnou hudbu tvořit. „Zprvu hrál jen z pouhého potěšení, pro zvuk sám a vlastní technickou dovednost, později jiţ ve snaze zachycovat hudbou určité nálady a dojmy.“3 Kdyţ Pojmanovi přehrával v hodinách některé svoje první pokusy, učitel rychle pochopil, ţe musí Nováka učit nejenom hrát, ale také ho seznámit s hudební teorií. Všechny skladby z počátečního období jsou velmi podobné. Dle Pamětí samotného autora můţeme mluvit v začátcích o velkém mnoţství skic a pokusů. Málo z nich se však dochovalo, neboť Novák své dílo později podroboval pravidelným sebekritickým prověrkám a mnohé ze svých skladeb, ať uţ raných či pozdějších, sám zlikvidoval. Serenádu h-moll, kterou napsal jiţ v kvintě, dokonce spálil. Aţ do roku 1889, kdy Viktor úspěšně odmaturoval, napsal mnoho skladeb. Nejstarší dochovanou je však aţ píseň Jen vzpomínku z roku 1888. Celkem víme o šestnácti skladebných pokusech, o některých přímo, o některých pouze z literárních pramenů. Novák, který se do hudby ponořoval stále více, touţil studovat konzervatoř. Vilém Pojman Nováka velmi povzbuzoval a chválil a matce řekl, ţe syn má jako muzikant budoucnost a hudba ho uţiví a tak se rodina, tedy matka a mladší Viktorovi sourozenci přestěhovali do Prahy. Novák musel kromě konzervatoře nastoupit také na univerzitu, aby neztratil stipendium. Viktor se tedy zapsal na práva, avšak uţ koncem prvního ročníku se rozhodl přestoupit na filosofii, kde ho zajímaly především přednášky profesora Masaryka z filosofie a samozřejmě také hodiny o estetice a dějinách hudby Otakara Hostinského. To byly však jen střípky, které ho na univerzitě drţely a také vědomí, ţe stipendium, které dostává, je důleţitým příjmem rodiny. Veškerý čas chtěl věnovat Novák pouze hudbě.
Byl však poněkud rozladěn a
zklamán z Praţského prostředí. „Bylo mi hrozně! Práva jsem nenáviděl – ta mě svírala ve 2 3
Lébl Vladimír. Vítězslav Novák. Praha: Suprahon, 1967. s. 7 Lébl, Vladimír. Vítězslav Novák - Ţivot a dílo. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. s. 14
7
svém šeredném objetí. Hudbu jsem nade vše miloval – ta se ode mne chladně odvracela.“
4
První roky v Praze totiţ Novákovo sebevědomí nabyté v Hradci srazil Karel Knittl. Celý první ročník byl Novák posuzován negativně a jeho výtvory ani hudební výkony neodpovídaly Knittlovým představám, který jeho talent hodnotil velmi nelítostně. Do té doby byl Novák zvyklý psát své skladbičky spontánně. Nyní však, kdyţ navštěvoval kompoziční školu a měl vytvářet úkoly dle pravidel harmonie, se ukázalo, ţe jeho spontánnost a veliká fantazie je v rozporu se osnovami školní výuky. „…výsledek byl, ţe jej jeho profesor harmonie K. Knittl povaţoval přímo za ţáka nenadaného.“5 Pozdější učitel, Karel Stecker, se také velmi podivoval Novákovým postupům, ovšem na rozdíl od Knittla v mladém studentovi vycítil nějaký talent a věnoval se mu i mimo školní hodiny. Stecker i přes to, ţe ho Novák zaujal, věděl, ţe Viktorovi dělá problém podřídit se školním pravidlům. Bylo třeba postupovat od menších skladebných útvarů k větším. Viktor si však hned ze začátku kladl velké cíle a snaţil se ihned pouţít všechny nabyté vědomosti a znalosti. Ve spojení s jeho obrovskou fantazií a obrazotvorností to mnohdy vedlo k zajímavým pokusům. V tomto období Novák sloţil několik písní, např. Na prsou svých, Touha, Coţ nade mnou, Sny, Můj hrob atd. Písně však skládal především na ţádost Steckera. První písně byly velmi podobné těm, které tvořil Novák ve svém předchozím období, kdy ještě studoval u Pojmana. Oproti tomu uţ Písnička v národním tónu dala najevo nové pojetí práce a především tyto skladby utvrdily Steckera v tom, ţe bylo od Knittla ukvapené odsuzovat Nováka a jeho talent. Dalším nesporným zlomem pro Nováka v Praze bylo, kdyţ na konzervatoř jako profesor nastoupil Antonín Dvořák. Podobně jako Pojman v začátcích i on představoval pro Nováka velkou osobnost. Mezi prvními ţáky Dvořáka byli tehdy Otto Berger, Vojtěch Kuchynka, Oskar Nedbal nebo také Novákovi později velmi blízký Josef Suk. K těmto několika málo vyvoleným se na podzim připojil také Viktor Novák a s ním další tři Steckerovi ţáci Ondřej Horník, Jan Janák a Arnošt Praus. Novák byl Steckerovým rozhodnutím překvapen a nebyl si jist, zda budou mít jeho práce u Dvořáka pochopení. Tyto obavy se však hned během prvních hodin ukázaly jako zbytečné. Viktorova práce se Dvořákovi zalíbila, chválil ho a velmi brzy se stal jeho oblíbencem. „Stecker sám byl překvapen, kdyţ se Dvořák u něho jiţ po druhé hodině zastavil a pronesl: „Mně se zdá, ţe nejlepší z těch čtyř bude Novák!“6
4
Novák, Vítězslav. O sobě a jiných. Praha: Suprahon, 1970. s. 29 Srba, Antonín. Studie a vzpomínky. Praha: Osvětový klub, 1932. s. 24. 6 Tamtéţ. s. 26. 5
8
Prostředí Dvořákovy třídy najednou posílilo Viktorovo sebevědomí. To, které pracně získal v Jindřichově Hradci a to, které hned po příchodu do Prahu utrpělo velké trhliny. V těchto letech navazuje vztah s Rudolfem Reissigem a Josefem Sukem. Během studií u Dvořáka nastalo období formování Novákova osobitého stylu. Tento proces měl velké skoky. Dvořák mladého autora nijak zvlášť nelimitoval a tak měl najednou Viktor mnoho prostoru. Začínal však chápat, ţe mu chybí jakási pevná půda pod nohama a tak hledal a tápal. Nabízel se mu příklon k samotnému Dvořákovi, Novák však toto odmítl a záměrně se postavil do opozice. Docházelo tak ke střetům nejen pedagogickým, ale i uměleckým. Dvořák však dokázal pochopit velikost talentu a lákala ho moţnost takový talent usměrňovat. „Při studiu Novákových kompozic pochopil jasně, ţe jeho rebelantské opozičnictví není prázdným gestem, ale projevem nového umění, umění nové generace.“7 Vznikají díla jako Sonáta d-moll pro housle a klavír nebo také ouvertura pro symfonický orchestr na námět povídky Gordona Byrona Korzár. Na dílech můţeme sledovat velmi silný romantický vliv. V sonátě je znát vzor v Čajkovském, v další části vliv Fibichův. Korzár je zase typicky programní orchestrální předehra. Romantický podnět je zde jasný, předchozím studiem Byronovi povídky. Dalším větším počinem je Klavírní trio g-moll. V tomto období je tvorba převáţně instrumentální. Vokální tvorba zastupuje v Novákově díle velkou část aţ později. Také zde končí éra Viktora Nováka, a zvolna se vytváří éra Vítězslava Nováka, skladatele nové generace české hudby. Studia kompozice ukončil Novák v červenci 1892. Dále pak pokračoval ve studiu klavíru s vidinou moţnosti vyučovat klavír, nebo samostatně interpretačně působit. To však nemělo moc příznivý vývoj, neboť prvotní špatné návyky a chybějící základy bránily Novákovi jako klavíristovi v růstu. O to více se pak ponořoval do skladatelské činnosti. Další čas trávil Novák v Praze, účastnil se relativně dost společenského ţivota, byl součástí mnoha spolků, stýkal se s měšťany. V tvorbě se ustaloval stále více jeho samostatný tvůrčí typ bez vedlejších vlivů. Novák se dále věnoval spíše instrumentální tvorbě, vzniká především klavírní tvorba. V roce 1895 začal psát klavírní koncert pro svoje vlastní absolutorium klavírní školy. S prací však nebyl spokojen a hledal nové náměty. Tehdy se objevují první myšlenky na komponování většího celku a tím měla být opera. Prvně se Novák potýkal s námětem, zalíbil se mu báseň Ratcliff H. Heineho, později práci odloţil a začal se Zvíkovským Raráškem L. Stroupeţnického. I zde však zůstalo pouze u skic. Novák tedy píše sbory Velebná noc a V přírodě, písně např. Sen, Zapomeň, Poutník,…, klavírní Serenády, Eklogy aj.
7
Lébl, Vladimír. Vítězslav Novák - Ţivot a dílo. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. s. 30
9
Lidová píseň jako zdroj inspirace Dalším velkým bodem v autorově tvorbě bylo „objevení“ moravské a slovenské lidové písně. Novák do té doby nebyl schopen sloučit vliv romantismu s nějakým dalším silným vlivem. V těchto létech, tedy 1896 – 1900 však přetváří svůj umělecký projev a stává se skladatelem stále romantickým, ale přístupným dalším vlivům na svou tvorbu. Objevuje tvorbu národní, chce také být skladatelem českým, jako například, dle jeho slov, byl Schumann tím německým a Grieg norským. Dále ho také ovlivňují jeho styky s Moravou a Slovenskem. Objevuje krásu vesnice a vesnického lidu. Na podzim se chtěl přestěhovat do Brna a zde se usadit. Přátelil se v té době hodně s Janáčkem a také Ressigem, se kterým absolvoval několik koncertů na Moravě, které měly vţdy velký úspěch. Také na Moravě zaţívá první silné citové vjemy, svůj písňový cyklus Pohádka srdce věnoval zpěvačce Josefě Javůrkové. Centrem jeho zájmu se stává nejen moravská a slovenská píseň, ale také řeč, tanec, kultura a celkově ţivot na Moravě. Lidové písni věnuje Novák velkou pozornost. Studuje sbírku Karla Jaromíra Erbena Prostonárodní písně a říkadla, Sušilovu sbírku Moravské národní písně a také Bartošovy Nové národní písně moravské. To vše proto, aby bezpečně rozpoznal píseň českou od té moravské. Snaţil se také co nejvíce vnímat píseň ţivou, se kterou se po svých cestách Moravou setkával stále. V začátcích tvorby s náměty lidových písní se ještě poněkud míchá vliv předchozí tvorby a Novákova nového zájmu. Lidovou píseň buď doslova cituje, nebo ji vkládá do díla poněkud uměle. Práce s melodikou mu ještě není zcela vlastní. Prvním dílem, kde Novák uţ opouští první období ryze romantické, jsou Tři české tance. Zde je uţ cítit ryze lidová melodika. Dalšími typickými díly pro tuto dobu jsou Písničky na slova lidové poezie moravské. V tomto období se jiţ Novák usazuje na nové bezpečné půdě, kterou mu poskytuje právě lidová píseň. V této době má Novák mnoho počinů a téměř všude najdeme vliv písně. Při tvorbě předehry Maryša si Novák vybírá píseň ze Sušilovy sbírky, podobně jako v dalších skladbách a cyklech jakými jsou Můj máj, Dvě balady aj. Dílem do kterého Novák shrnuje všechny své záţitky z cest a poznávání moravského kraje a lidu je kvartet G-dur. Za úplný vrchol tohoto období je však povaţována klavírní Sonata eroica. Současně s tím začíná Novák pracovat na Slovenských spevech.
10
Životní optimismus, pesimismus, boj a Bouře Kolem roku 1900 zaţívá Novák velký úspěch nejen na Moravě, ale také v Praze. Je jmenován zkušebním komisařem teorie hudby při zkouškách pro učitele hudby. Je také všeobecně znám a povaţován za velkého skladatele. Také se seznamuje se skupinou hudebníků známých později jako Podskalská filharmonie. Novák v podstatě nachází v Praze další domov a hlavně mnoho přátel a blízkých, kterým se vţdy svěřuje se svými hudebními počiny. Nejen v Praze, ale i zahraničí uţ o Novákovi vědí, začíná pronikat do Německa, a především do Vídně. Jeho tvorba je opěvována a prováděna na mnoha místech a festivalech. Také jsou jeho díla v zahraničí i vydávána či se o nich píše např. v časopise The Musical Standart v Anglii. Naproti tomu však Novák nepokračuje ve svém vývoji. Přes všechnu chválu i úspěchy se dostává do jakési ţivotní a vnitřní krize, která působí citelnou újmu v jeho zájmu ke skladatelské činnosti vůbec. Příčiny, které k tomuto vedly, jsou jasné. Především šlo kritiku Novákovy tvorby významnými osobnostmi. Jedním z hlavních byl Antonín Dvořák. Odmítl věnování kvintetu a-moll, kritizoval kvartet G-dur a hlavně Sonatu eroicu. Současně s tím Nováka zasáhl otřes v intimním ţivotě a upadl tak do pesimistického nahlíţení na svět. Probudil se v něm ten starý romantický Novák, samotář a melancholik. Tato krize netrvala však dlouho, přesto to bylo období, kdy Novák přestal úplně tvořit. Chuť se tomuto postavit však naštěstí přišla a Novák se rozhodl bojovat se svou dekadentní částí osobnosti a snaţil se znovu vrhnout do práce. Věděl, ţe problémům nelze utéct, ale ţe se jim musí postavit čelem. Prvním větším počinem byl příznačně nazvaný písňový cyklus Melancholie. Novák se snaţí ze sebe dostat to nejhorší z období krize. Opět se vrací k lidové písni. Nyní více ke slovenské neţ moravské a tvoří symfonickou báseň V Tatrách. I v těchto chvílích však Novák stále bojuje a vrací se mu staré dosud ne zcela zahojené rány a problémy. Vše vrcholí Triem gmoll. Jeho osobnost vytváří novou podobu tvorby, melodika se více odklání od písně moravské a slovenské. Neznamená to, ţe by se Novák odpoutával od tohoto zdroje, ale objevuje další oblasti, ze kterých hodlá čerpat. Objevuje se totiţ vliv impresionistů, Novák se tomuto vlivu nebrání, ba dokonce sám v Pamětech uvádí, ţe impresionismus mu byl blízký ještě před jeho přílivem do českých zemí. Jiţ v Melancholii či Věčné touze můţeme tyto znaky vnímat. Mnohem větší ránou však byl zásah a představení tvorby Richarda Strausse. Zde Nováka oslovila především erotická sloţka a Straussův humor. Erotický námět Novák jiţ vnímal dříve ve svých předchozích obdobích. Strauss mu ji však připomněl velmi silně vztah k ţeně, intimní a erotické podněty se tak v tuto dobu stávají velkým zdrojem. Humor je oproti 11
tomu aţ ironický, vzbuzující nejednotné pocity. Ironie se v tu dobu stává protipólem k Novákově skrývané hluboké citovosti. Dále se také objevuje opět Novákova touha o jevištní dílo. Opět hledá náměty a příběhy, které by ztvárnil operně. V roce 1902 byl vyzván k napsání první slovenské opery. Vydal se tedy do Tater, kde vyslechl příběhy zdejšího dramatika. Jeden námět se mu velmi líbil, ale jelikoţ nedošlo k sepsání libreta, tak z kompozice sešlo. Stejně tak nedošlo ke zhudebnění námětu o slovenském Jánošíkovi a uherské kněţně Tamaře. Vznikaly tak v těchto letech mnohé skicy a náčrtky. Touha po jevištní tvorbě dokonce Nováka směřovala k baletní pantomimě, ale i z té nakonec sešlo. Novák nebyl schopen přenést se přes překáţky, které na cestě k jevištnímu dílu stály a často tak své záměry vzdal a vrátil se ke koncertním skladbám, písním, sborům atd. Etapa, kdy Novák ukončuje boj se svým pesimistickým já a opět se vrhá do činnosti, je, jak jiţ bylo řečeno, ukončena baladickým triem. Po něm se syntéza subjektivního romantismu a lidového vlivu projevuje v Baladě o duši Jana Nerudy. Dalšími skladbami nadcházejícího období jsou klavírní cyklus Písně zimních nocí a písňový cyklus Údolím Nového Království. Oba cykly jsou dokladem končícího Novákova boje s krizí a vytvářením nové éry, nového Nováka. Postupným vzestupem přes Slováckou suitu, hudební báseň O věčné touze, komorní kvartet D-dur, Serenádu D-dur pro malý orchestr, Šest muţských sborů, písňové cykly Notturno a Melancholické písně o lásce se dostáváme k dalšímu velkému počinu a mezníku. Novák se rozhodl zkomponovat dílo velké a celistvé. Ukázat dráhu, kterou směřoval a začal psát Bouři. Dílo na motivy básně Svatopluka Čecha pro sóla, smíšený sbor a orchestr. Tato skladba zaznamenala velký úspěch a očekávalo se, ţe nastane po dlouhém vzestupu nějaká odmlka. Doba klidu, kdy se Novák bude formovat k novému dílu. Překvapením byla zpráva hned v roce 1910, kdy Novák začal komponovat velkou klavírní báseň Pan. Opět přišel relativní úspěch, poté instrumentace díla a uznání široké veřejnosti. Tato dvě poslední díla upevnila Novákovo postavení mezi předními českými osobnostmi kulturního ţivota. V roce 1912 byl poţádán, aby působil jako profesor na vídeňské Akademii hudby, tou dobou však jiţ Novák učil na Praţské konzervatoři a byl členem České akademie. Všeobecně uznávaný Novák se těšil velké oblibě a také v osobním ţivotě se mu dařilo. 8. července se oţenil s Marií Práškovou. A jiţ o dva roky později se Novákovým narodil syn Jaroslav. Tehdy Novák našel oporu a bezpečnou půdu pod nohama i v rodinném prostředí. Začíná však období válečné, které kaţdému bez rozdílu přináší jistá úskalí a nejistotu. Novák si uvědomuje, ţe potřebuje něco nového. Po tak velkých dílech jakými byly Bouře a Pan je 12
třeba učinit mezník, tak jako tomu bylo po Sonatě eroice. Nenašel však dostatečně silný motiv ani zdroj něčeho nového. Věnuje se tak menším i větším kompozicím, nikdy však nijak závaţného charakteru. V tomto období vznikají cyklus Erotikon, několik sborových skladeb, ale i instrumentální díla jako např. suita Exotikon. Dalším větším počinem byly Svatební košile. A poté první Novákovo jevištní dílo, opera Zvíkovský rarášek. Dílo však nebylo přijato nijak příznivě. I samotné blízké Novákovo okolí se podivuje nad Novákovým počinem, kdy sáhl po komickém námětu. Uznání se tomuto dílu dostalo aţ v poválečných letech. Během války se Novák potýkal nejen s existenciálními problémy. Nemohl cestovat, snaţil se utíkat z Prahy, jak jen mohl. Své protiválečné a protirakouské smýšlení dával najevo. Sama skladatelská činnost také opadla a Novák tvořil jen velmi málo. Opera Karlštejn i sborový cyklus Síla a vzdor však dávají najevo národní cítění a jasný nesouhlas s momentálním děním. Během války vzniká ještě několik dalších skladeb. Přirozeným zlomem se však stává aţ rok 1918.
Československo, meziválečná léta a druhá světová válka Vznik republiky si vyţaduje také novost kulturního ţivota. Doba si ţádá něco nového, mladého, stejně jako je republika nová a mladá. Objevuje se nová generace skladatelů, z nichţ mnozí jsou i ţáky samotného Nováka. Na scénu nastupují mladí Bohuslav Martinů, Jaroslav Jeţek, Iša Krejčí, Karel Hába a další. Nejde o ţádnou celistvou skupinu, ale spíše o skladatele jednotlivé. Většina z nich se snaţí navázat styk s hudbou západoevropskou. Praha je centrem hudby nejen české, ale i evropské. Vzniká česká část Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, také Spolek pro moderní hudbu. Objevují se autoři jako Stravinskij, Hindemit, Prokofjev a další, kteří do Československa nejezdí pouze koncertovat, ale také poslouchat své skladby. Jsou zde však jisté rozpory mezi jednotlivými skupinami skladatelů a muzikantů vůbec. Autory této doby můţeme v podstatě rozdělit do tří seskupení. Mezi nejstarší patří právě Novák, tato skupina skladatelů jsou jiţ vyspělí autoři a mají přesný názor a představu o tvorbě. Další, mladší generací jsou autoři, kteří před válkou nastupovali na scénu a v jejich tvorbě i smýšlení je v těchto poválečných letech znát silná vazba k národu a národním symbolům a tradicím. Oproti generaci nejmladší, kam patří jiţ zmiňovaní Bohuslav Martinů, 13
Iša Krejčí a další, která hledá cokoliv nového, snaţí se velmi otevřít světu a čerpat z něj. Tyto rozdíly znamenaly často neshody a rozpory. Střední generace chápala postoj mladých, dalo by se říci, jako neúctu k národnímu cítění a jejich velkou otevřenost a příklon k zahraničí často kritizovala. Novákovo postavení v těchto letech se postupně mění. Zpočátku je však velmi významnou a váţenou osobností. Stojí u obnovy Praţské konzervatoře, nakonec je i jejím rektorem. Podílí se na veřejném kulturním ţivotě. Je místopředsedou Klubu českých skladatelů, člen komise při správě České filharmonie. Později však dochází k Novákovu odklonu od veřejného ţivota. Nepodporuje kulturní politiku, svůj názor dává veřejně najevo a s mnohým nesouhlasí. Staţení se z kulturního ţivota je však také důsledkem toho, ţe klesá jeho důleţitost a postavení v české hudbě. Novák v této době tvoří pouze poněkud účelově. Prvotní vlastenecký zápal se postupně zobecňuje a dostává podobu jakéhosi sebeobětování se ve prospěch masového účinku a určitým způsobem ho můţeme označit jako skladatele oficiálního. Postupně vznikají díla republikánská, jimiţ jsou např. Nad smrtí Štefánikovou nebo Na polích flanderských. Dále se objevují opět díla operní, jakými jsou Dědův odkaz či pohádková Lucerna. Tu Novák psal podle Jiráskovy hry, do práce byl velmi zapálený a pracoval rychle. Problém nastal ve chvíli, kdy Novák onemocněl a lékaři mu zakázali čtvrt roku pracovat. Novák však povolal jednoho ze svých ţáků a s jeho pomocí skladbu dokončil. Dále také vznikají další sešity Slovenských spevů. Novák se tak opět vrací ke svým milovaným lidovým motivům a tradicím a často pouţívá a zpracovává svá dříve napsaná témata či hudební myšlenky. Později, kdyţ Česká filharmonie uvádí jeho skladby jako celkový cyklus, Novákovo postavení se opět poněkud zvedá. Také on sám je povzbuzen příznivými ohlasy a znovu se probouzí k veřejnému i tvůrčímu ţivotu. Zúčtovává své veškeré znalosti a zkušenosti a píše baletní pantomimy Signorina Gioventu a Nikotina. Právě první zmiňovaná pantomima zahajuje jakési loučení s předchozími obdobími. Novák uţ je starý, trápí ho nemoc očí, přesto však se dál snaţí tvořit a ţít. Signorina Gioventu je příběh o písaři, který umírá a ve snu se mu zjevuje jeho mládí a tehdejší ţivotní síla. Zde například Vladimír Lébl upozorňuje na jistou autobiografičnost. „Příběh připomněl Novákovi jeho vlastní ţivotní období, nenávratnou ztrátu mládí a svěţesti.“8 Novák se v těchto dnech doţívá svých šedesátých narozenin a je mu věnována velká pozornost. V Kamenici nad Lipou je odhalena pamětní deska, pořádány jsou velké slavnosti a 8
Lébl, Vladimír. Vítězslav Novák - Ţivot a dílo. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. s. 215.
14
koncerty na jeho počest. Prováděna jsou Novákova díla nejen instrumentální, ale také dramatická. Konečně je Novák celistvě uznán jako velký skladatel a osobnost české hudební moderny. Jen jediná událost, či spíše neshoda tyto měsíce oslav rušila a tou byl spor Nováka s tehdejším šéfem opery Národního divadla Otakarem Ostrčilem. Jejich spor se táhl dlouhou dobu a Nováka ve své podstatě rmoutil, jeho hrdost mu však bránila ustoupit a ve svých kritikách a polemikách přestat. Nakonec však Novák pochopil, ţe spor uţ není pouze uměleckým, ale také politickým a ţe mu ubírá síly a pozornost, kterou by raději věnoval hudbě. Rozhodl se proto vytvořit Podzimní symfonii a uzavřít tak další kapitolu svého ţivota a ukázat přátelům a široké veřejnosti, ţe je to pořád on, pořád stejný Novák. „Plán Podzimní symfonie, ve které chtěl umělec vyslovit sumu své osobnosti, ţivotní krédo, a obhájit je před všemi, kteří v tomto času zapochybovali o ryzosti Nováka člověka i Nováka umělce.“
9
Na
symfonii pracuje Novák skoro tři roky a práce je přerušena pouze několika malými skladbami. Autor se snaţí věnovat svou pozornost pouze tvorbě. Opět ho trochu zdrţuje nemoc, ale Novák je natolik do práce zapálen, ţe chce toto dílo dokončit co nejdříve. Především proto, ţe uţ záměr skladby byl uzavřít jí ţivotní kapitolu. To se nakonec Novákovi daří a nejen to, protoţe také dále otevírá novou perspektivu. „Novák symbolicky uzavřel svůj dosavadní vývoj, zúčtoval s ním a upravil si cestu pro následující činy.“10 Následující léta uţ se opět schyluje k válce. Je cítit napjatá atmosféra, která ubírá klid nejen hudebníkům, ale i všem ostatním obyvatelům republiky. Svůj odpor dávají najevo nejen spisovatelé, herci či výtvarníci, ale také muzikanti. Vědomí nutného protifašistického odboje proniká do veškeré veřejné činnosti. Sám Novák se drţí dlouhou dobu zpět. Po velkém díle jakým byla Podzimní symfonie, nastává pochopitelná odmlka. Teprve v roce 1937 se uţ i v Novákovi probouzí obavy z nadcházejícího a také potřeba dát najevo svůj nesouhlas s děním. Přichází tedy myšlenka dalšího velkého orchestrálního díla a to Jihočeské suity. Ta se stává velmi silnou skladbou. Novák inspiraci bere především v jiţních Čechách ve svém rodném kraji, v okolí Jindřichova Hradce, Počátků, Tábora, Chlumu u Třeboně atd. a především v jihočeské lidové písni. Potřeba vlastenecké bojovnosti nabízí myšlenku husitských válek. Sám autor své dílo později přirovnává ke Smetanově Mé vlasti. Uţ v roce 1938 je však jasné, ţe jedinci stačit nebudou. Vše se má podvolovat novému systému, vše má odpovídat říšským nařízením a mnohá činnost je zakázána. Proto se umělci té doby snaţí stát jedním uskupením, které se bude snaţit fungovat na odpor novému uspořádání. Národ celý se 9
Lébl, Vladimír. Vítězslav Novák - Ţivot a dílo. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. s. 227. 10 Tamtéţ. s. 242.
15
obrací jak k tradicím a národním hodnotám, tak také především k národní hudbě. Kromě velkých děl Smetanových je silnou „zbraní“ také lidová píseň. Skladatelé často lidovou píseň vyuţívají, stejně jako národních motivů, hymny atd. Snaţí se znázorňovat lásku k vlasti a domovu. V těchto letech, stejně jako po zbytek války vzniká velké mnoţství kantát, oper, symfonií atd. Sám Novák cítil uţ před Jihočeskou suitou, ţe přichází zlé časy. Nyní mu uţ bylo vše jasné. Snaţí se tvořit kvartet, ale veškeré události ho natolik rozrušují, ţe není schopen soustředěné práce. Vzhledem k říšským nařízením a svému věku odchází Novák ze všech svých významných funkcí a stahuje se z veřejného ţivota, sepisuje svou závět, a jak můţe, snaţí se odjet z Prahy, často navštěvuje jiţní Čechy a také míří do Skutče. Skladatelsky se však Novák rozhodně nestahuje a přichází čtyři velká díla. Symfonická báseň De profundis, sborový cyklus Domov, dále pak Sonáta pro violoncello a klavír a Svatováclavský triptych. Poté Novák na chvíli opět mlčí a snaţí se zklidnit. Tato díla, která po sobě následovala v krátkém časovém sledu, uvolnila Novákovo napětí. S blíţícím se koncem války se Novák opět probouzí a chystá se k sepsání Májové symfonie. Ta je dalším vrcholem tvorby a Novák se opět stává uznávaným autorem. Jeho díla v době války jsou plná odporu ke stávajícím událostem a především v nich stále neutuchá víra v národ a vlast. Válečnou tvorbu Novák uzavírá uţ jen drobnými písněmi.
Poválečné období, poslední léta Novákova Májovou symfonií v podstatě Novák uzavírá své tvůrčí roky, po ní přichází uţ jenom drobné skladby. Autor se stěhuje natrvalo do Skutče, kde odpočívá od posledních velmi vzrušených let nabitých napětím války. „Svět zdál se mi stejně krásný jako někdy před dvaceti lety. Necítě tíhy let překypoval jsem ţivotní energií jako geysír, vytrysklý ze skalních pout.“11 Novák se dál angaţuje ve veřejném ţivotě, bojuje za přidělení Rudolfina Akademii umění, dostává jako jeden z prvních čestný titul národního umělce a stává se čestným členem mnoha spolků namátkou Klubu slovenských skladatelů, Syndikátu českých skladatelů. Je uspořádána výstava z jeho ţivota a díla. Je vyslán jako zástupce české moderny na Mezinárodní festival pro soudobou hudbu aj.
11
Novák, Vítězslav. O sobě a jiných. Praha: Suprahon, 1970. s. 225
16
Skladatelsky se věnuje především instrumentaci a uspořádání svých předchozích děl. Mimo jiné také píše své Paměti. Neznamená to však, ţe by skladatelsky úplně utichl, jak by se vzhledem k věku a mnoţství proţitého dalo očekávat. Novák se stále rozhlíţí kupředu, přemýšlí co jemu samotnému a celé společnosti můţe nová doba přinést. Jako první poválečné dílo píše Jihočeské motivy, opět se tedy vrací k námětům rodného kraje. Dále pak Čtyři ukolébavky na slova Marie Novákové, které původně ani nechtěl zveřejnit. Také se dostává k něčemu naprosto novému a to kdyţ svolí k napsání scénické hudby k trilogii Ţiţka. Následně zpracovává opět slova Marie Novákové a to v malé kantátě Píseň zlínského pracujícího lidu. Poslední dokončenou skladbou pak byl ţenský sbor Hvězdy. Novák ve svých posledních létech však neutichal a vzal si do hlavy myšlenku napsat další symfonii anebo ještě lépe, mohutnou kantátu. S prací začal a ještě v noci před svou smrtí Novák tvořil. 18. července však náhle zemřel následkem srdeční slabosti. Velkému umělci byl uspořádán státní pohřeb, při jeho odchodu zazněly některé jeho skladby a na ukončení pietního aktu hrál Miloslav Kubeláč improvizaci na skicu posledního nedokončeného Novákova díla.
17
Operní tvorba Vítězslava Nováka Pokud se v relativně obsáhlém seznamu Novákova díla zaměříme pouze na operní tvorbu, najdeme zde právě čtyři operní díla. Jsou jimi v chronologickém pořadí - Zvíkovský Rarášek, Karlštejn, Lucerna a Dědův odkaz. Jiţ kolem roku 1895, tedy ve svých dvaceti pěti letech si Novák pohrával s myšlenkou a záměrem vytvořit operní kus. Jeho předchozí skladby k tomu směřovaly. Některé z nich se dostávaly k tak velké dramatičnosti, ţe o tom, ţe Novák dospěje k tvorbě oper či vůbec jevištních děl nebylo pochyb. Nejdříve chtěl zpracovávat Heineho báseň, nakonec se však uchýlil k námětu Zvíkovského raráška od Ladislava Stroupeţnického. V tuto dobu, tedy ke konci 19. století vznikly však pouze skicy a Novák brzy myšlenku operního díla opustil a dále se věnoval studiu moravské i české lidové poezie a jejímu zpracování. Roku 1914 se však k myšlence napsat operu vrátil. Mezi tím Novák přišel s myšlenkou zpracovat Herakla, tedy operu s antickým námětem, ke které mu libreto psal Otokar Fischer. Nakonec se však rozhodl, ţe nebude čekat, aţ Fischer libreto dokončí a začal právě se Zvíkovským raráškem, podle textu Ladislava Stroupeţnického. Tato komediální činohra byla pro Nováka, jindy tolik zádumčivého a vnitřně v sobě uzavřeného jakýmsi rozveselením. V tuto dobu měl Novák čerstvě po svatbě s Marií Práškovou, dcerou skutečského podnikatele. Proţíval tedy šťastné období svého ţivota, navíc spolu s manţelkou čekali prvního potomka. Práce na této „zhudebněné činohře“, jak je později Zvíkovský rarášek označován, tedy dokazuje, ţe Novák učinil jakýsi obrat nejen ve svém ţivotě, ale také ve své tvorbě. V Pamětech se zmiňuje: „Pokračoval jsem ve skládání s velkou chutí právě pro nesmírný kontrast s předchozí mou tvorbou.“12 Z pohledu hudebního je celá jednoaktová opera postavena na jednotlivých motivech a jejich rozvoji. Málokdy se motivy samotné opakují. Novák podbarvuje text hudbou a vyuţívá přitom sobě vlastní techniku tónomalby. Dílo je plné humoru a jednotlivých malých epizod, ţe ani nezbývá čas na velké rozsáhlé a váţné pasáţe. Tím je dílo dokonalým protipólem k předchozí Novákově tvorbě. Zvíkovský rarášek byl uveden 10. října 1915, přestoţe opera jiţ byla hotova téměř o rok dříve. Počátky války však nedovolily včasné uvedení opery a Novák sám nechtěl tak humornou operu uvádět v tak pochmurné době. Zajímavým faktem bylo přijetí tohoto kusu, které bylo poněkud rozporuplné aţ negativní. Někteří nepochopili proč Novák, člověk tak niterný a hloubavý sáhl najednou po
12
Novák, Vítězslav. O sobě a jiných. Praha: Suprahon, 1970. s. 89
18
komickém ţánru. Přes prvotní neúspěch však později opera našla u diváků zalíbení a dlouhou řadu let ji hrálo nejenom Národní divadlo. Druhou Novákovou operou je právě Karlštejn, kterému se tato práce věnuje podrobně v dalších kapitolách. Zde jen pro srovnání zmiňuji Novákova slova: „Raráška psal jsem pro své potěšení, Karlštejn pro své povnesení.“13 Jako další se Novák věnuje tématu Aloise Jiráska a jeho hře Lucerna. Libreto k této opeře upravil Hanuš Jelínek. Novák píše takzvanou „hudební pohádku“, která má čtyři dějství a jedná se o jedno z prvních větších poválečných děl. I po značném neúspěchu se Zvíkovským raráškem i Karlštejnem chtěl Novák pokračovat v operní tvorbě. Zvolil Jiráska opět jako ryze český námět, ne uţ však jako u Karlštejna prvoplánově národní a symbolický. Oproti předchozím dílům tvořil Lucernu mnohem delší čas a to od roku 1919 do roku 1922, kdy byla uvedena premiérově v Národním divadle. To, ţe Novákovi trvala tvorba této opery delší dobu, bylo zapříčiněno především tím, ţe měl problémy se zrakem a část opery tak musel diktovat jednomu ze svých ţáků a to Františku Škvorovi, který byl v té době dirigentem Národního divadla. Stejně jako u předchozích oper opět Novák vytváří motivy jednotlivých postav a ty pouţívá k jejich charakteristice. Na rozdíl od předchozích „konverzačních“ oper je zde novinkou mnohem větší podíl takzvaných arióz. Tedy větších sólových celků, které dávají prostor zpěvákovi a zároveň i posluchači. Čtvrtou a zároveň poslední Novákovou operou se stal Dědův odkaz. Libreto napsal Antonín Klášterský a to podle básně Adolfa Heyduka. Sám autor ji v podtitulu označil jako lyrickou zpěvohru se symfonickými mezihrami o třech dějstvích. Právě mezihry jsou téměř samostatnými kusy a dodávají celé opeře mnohem větší ráz a šíři. Znovu zde můţeme najit určitou symboliku, nejde však o symboliku národní, ale o symbolický obraz samotného umělce. Uváţíme-li, ţe Novákovi bylo v té době okolo padesáti let, musíme přiznat, ţe se nabízelo jakési ohlédnutí za dosavadním dílem, nějaké uzavření kapitoly a posunutí se dál. Nelze však říci, ţe průběh opery nutně souvisí s Novákovým ţivotem. Novák se v tomto díle určitým způsobem vrací, a to ke své předchozí hudební básni O věčné touze. Nejde ani tak o přímé citace jako spíš o náplň díla, která v tu dobu znázorňovala opravdovou touhu. Novák zde také pracuje s mnohými lidovými texty, coţ je mu nejen v Dědově odkazu velmi vlastní. Ovlivněno je to také tím, ţe během čekání na libreto se Novák věnoval úpravám svých písňových cyklů a komponování drobných skladeb inspirovaných lidovou písní. Opera měla 13
Novák, Vítězslav a Otokar Fischer. Novák Vítězslav - Karlštejn. Praha: Umělecká beseda, 1916 s. 14
19
premiéru 16. ledna 1926, a jako jediná z Novákových oper nebyla premiérována v Praze, ale v Zemském divadle v Brně. Národní divadlo ji posléze také nastudovalo a to pod taktovkou Otakara Ostrčila. O několik později se Novák k opeře vrátil a po zkušenostech z brněnského i praţského nastudování ji poměrně významně upravil. Celkově operu zkrátil, jak mezihry, tak i některé obrazy. Nové nastudování dirigoval v Národním divadle v roce 1943 Zdeněk Chalabala, který Novákovi pomáhal s edicí tohoto díla. I přesto, ţe tehdy byla nová podoba Dědova odkazu přijata, v pozdějších letech uţ se k ní operní soubory nevracely.
Karlštejn Novákova druhá opera je tříaktová, libreto k ní napsal Otokar Fischer a to podle původní veselohry Noc na Karlštejně od Jaroslava Vrchlického.
Děj Děj se odehrává na hradě Karlštejn, jeden den během června roku 1363. 1. dějství První dějství se odehrává v lese pod hradem, kde stojí dvě ţeny převlečené v mnišském oděvu. Jsou to královna Alţběta a dívka z její druţiny Alena. Obě dvě se chtějí dostat na hrad, který je však ţenám nepřístupný. Královna chce vidět svého manţela a být mu na blízku. Má totiţ pocit, ţe král ji zanedbává kvůli vládnutí. Dívka Alena chce na hrad za svým milým, královským číšníkem Peškem. K hradu přijíţdí průvod krále Karla IV., společně s vévodou Petrem Lombardským. Jako první potká dva mnichy arcibiskup Arnošt z Pardubic a pozná královnu. Ta se ho společně s Alenou snaţí přesvědčit, aby jim pomohl v převleku páţat na hrad. Arnošt obě ţeny ukryje před Karlem, který zrovna přijíţdí a hovoří s vévodou. Vévoda se krále snaţí přesvědčit, aby se přemístil do Říma a obnovil Římskou říši. Karel IV. však odmítá a tím, ţe miluje svou zemi a lid a také hrad Karlštejn. 2. dějství Druhá část se odehrává na nádvoří hradu. Vévoda je na prohlídce hradu, provází ho arcibiskup, purkrabí a královský číšník Pešek. Vévoda se podivuje nad tím, ţe Karlštejn je uzavřen ţenám a proč tak nádherný hrad je určen pro samotu. Podezírá také krále i všechny 20
muţe na hradě, zda se tam ţeny tajně neukrývají a zdá se mu, ţe chvíli předtím slyšel na hradě ţenský hlas a viděl ţenskou postavu. Číšník Pešek tedy zůstává na stráţi a ostatní odchází dál na prohlídku hradu. Netrvá dlouho a přijde k němu jeho milá Alena v převleku páţete a donutí ho slíbit jí, ţe přijde o půlnoci na to samé místo. Pešek tedy musí za arcibiskupem a předstírá nemoc, aby ho uvolnil z noční sluţby u krále. Arcibiskupovi se Peškova náhlá nemoc hodí, protoţe za ním také s ţádostí přijde královna Alţběta, ţe chce být celou noc u krále v převleku páţete. Zaslechla totiţ vévodovi řeči o skrývání ţen na Karlštejně a chce se přesvědčit, ţe král miluje pouze ji a nikoho jiného. Na závěr tohoto aktu přichází král a vyzývá všechny k večerním modlitbám. 3. dějství Celé třetí dějství se odehrává v komnatě krále. Karel IV. večeří s arcibiskupem Arnoštem a ten se mu snaţí říct, ţe tráví hodně času o samotě a ţe by se měl také věnovat své ţeně královně Alţbětě. Král to odmítá a říká, ţe svou ţenu nadevše miluje. To slyší i právě královna, která je přítomna v místnosti v roli číšníka. Sama Alţběta pochopí, ţe král před ní neutíká, ale doopravdy ji miluje. Odchází z komnaty, kdyţ však přichází za králem vévoda Petr a chce dokázat, ţe na hradě je ţena. Pozná, ţe páţe je ţena a chce ji políbit. Královna se však brání a přelomí přitom meč vévody. Král vše slyší a přijde se podívat co se děje. Páţe pošle pryč a věnuje se hovoru s vévodou. Kdyţ si však všimne zlomeného meče, je mu jasné, ţe to musela být královna, protoţe jiná ţena v celé zemi nic takového nedokáţe. Kdyţ vévoda odejde, tak se vrátí královna, stále převlečená za páţe a přizná se proč je přítomna na Karlštejně. Král jí odpouští, protoţe vše co udělala, bylo ve jménu lásky. V tu chvíli ale rozpoutává vévoda na nádvoří hádku s Peškem, kterého přistihl při schůzce s druhou ţenou, která na Karlštejně je a to s Alenou. Zatímco odvádí arcibiskup královnu tajným východem z Karlštejna, přivádí mezitím vévoda Petr oba hříšníky, tedy milence Peška a Alenu před krále. V tom přijíţdí královna oficiálně na Karlštejn s tím, ţe se ztratila v lese při lovu. Král vyuţije přítomnosti své ţeny a nechává na ní rozhodnutí nad oběma milenci. Královna Alţběta rozhoduje, aby si Pešek Alenu ihned vzal za ţenu a zachránil tak tím její čest. A to má být také varováním pro kaţdou ţenu, která by z jakéhokoliv důvodu chtěla proniknout na Karlštejn. Následně odjíţdí z hradu jak královna, tak i král, který poznal, ţe jeho ţivot nepatří jenom Bohu, ale měl by patřit také lásce.
21
Vznik díla Opera Karlštejn vzniká přibliţně mezi lety 1914-1916. Její vznik je tedy značně ovlivněn začínající válkou. Novák před vypuknutím války cestoval po Itálii. Cílem těchto cest bylo poznat antické památky, protoţe měl v plánu psát operu Herakles s antickým námětem. Libreto k tomuto kusu jiţ bylo hotové, napsal ho Otokar Fischer. Námět toho příběhu byl pro Nováka v době před válkou zajímavý a poutavý. Antický mytický polobůh Herakles chce dobýt vše, co by jako běţný člověk nedokázal. Bojuje však proti vyšší boţské síle, která ho nakonec přemůţe a on sám se zblázní. Toto téma Nováka zajímalo, kdyţ se však dozvěděl o začínající válce a vrátil se domů, cítil, ţe na takové téma není vhodná situace. „Byla to tragedie jednotlivce, kdeţto nyní se jednalo, jak jsme všichni cítili, o bytí či nebytí celého národa.“14 Jeho cílem se stalo napsat národní operu. Najít námět a příběh, kde bude moţné vyzdvihnout národní symboly a probudit tak v lidech jakousi celistvost a jednotu národa. Našel tedy historickou postavu krále Karla IV. a také hrad Karlštejn, který povaţoval za velký symbol české kulturní historie. Myšlenky na Herakla tedy Novák opustil a středem jeho zájmu se stala veselohra Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně. O úpravu textu pro potřeby opery poţádal Otokara Fischera. Původně po něm ţádal pouze lehkou úpravu a nějaké škrty, ale pro Fischera nebyl takový úkol zajímavý, proto poţádal Nováka o větší volnost a seznámil ho se záměrem napsat vlastně dílo „nové“ a Vrchlického Noc na Karlštejně vzít pouze jako inspiraci. Novák s tímto návrhem souhlasil a dal tak Fischerovi volnou ruku při tvorbě Karlštejna. Fischer se pustil do práce v podstatě hned, jak ho Novák o toto poţádal, tedy v prosinci roku 1914. Práce mu trvala asi čtyři měsíce a na jaře 1915 ji uţ předával Novákovi. V průběhu tvorby proběhly oproti Vrchlického veselohře značné změny. Co se týká těch vnějších, byl prvotně změněn název opery z Vrchlického Noci na Karlštejně na samotný Karlštejn. Místo klasické prózy pouţil libretista tzv. volně rýmovaný dialog. Dále Fischer prohodil druhé a třetí dějství a pozměnil jejich místa. První dějství se koná v lese pod Karlštejnem, druhé na nádvoří hradu a třetí přímo v komnatě Karla IV. Další změny proběhly v úlohách jednotlivých postav a vztazích mezi nimi. Alena, původně neteř purkrabího, je v opeře dívka z královniny druţiny a dále pak postava vévody Petra Lombardského je spojením dvou postav vévody Štěpána a krále Petra z původní činohry.
14
Novák, Vítězslav. O sobě a jiných. Praha: Suprahon, 1970. S. 124
22
Další změny jsou jiţ vnitřního charakteru a jde o vyzdviţení či potlačení vlastností a pohnutek jednotlivých postav a také symbolů češství. Jak jiţ bylo napsáno, Novákovi i Fischerovi šlo především o národní symboliku, kterou hledali právě v postavě královny a krále a také v samotné stavbě Karlštejna. Fischer tedy jiţ v libretu potlačil komické prvky původní veselohry a vyzdvihl především vznešenost a víru krále Karla IV., kterou se snaţí dát do kontrastu s vévodou Petrem Lombardským, jakoţto pohanem. Mimo jiné vyzdvihuje také královy city ke královně Alţbětě a téţ silnou vazbu ke Karlštejnu a k zemi české jako takové. Dává najevo, ţe pro Karla IV. znamenaly české země mnoho a chtěl z nich učinit centrálu a nechtěl je opustit, přesto, ţe ho mnozí lákali do Itálie, respektive přímo do Říma. Postavu Karla je moţno nejlépe popsat tak jak to činí Lébl ve své knize o Novákovi „…ve shodě autorů je Otec vlasti zobrazen jako člověk milý, vlídný a rozváţný, je laskavý, odpouštějící manţel, chápe lidské slabosti, má své touhy, intimní ţivotní plány a záliby.“15 Fischer ve svém textu také více prohlubuje a zdůrazňuje králův intimní ţivot a vyzdvihuje královnu jako vášnivou a milující osobu. Vše se tak pojí dohromady, a jak sám autor libreta říká ve svém rozboru Karlštejnu: „Tak jest kolem idey Karlštejna soustředěn náboţensko a politicko mravní i erotický obsah libretta,…“16 Po vytvoření libreta, které Fischer předal Novákovi během jara 1915, uţ byla práce přenechána na samotném Novákovi. Ten se zhudebnění začal věnovat jiţ v dubnu. Některé motivy například pro samotný hrad Karlštejn měl Novák hotovy jiţ z dřívější doby, kdy uvaţoval nad zhudebněním tohoto tématu. Během dvou měsíců práce byly hotovy všechny motivy i celé kusy. Na nějakou dobu pak Novák práci odloţil neboť jak sám píše ve svých Pamětech: „Ponořili jsme se do práce s nadšením, jeţ mi často vhánělo slzy do očí – případ před tím u mne nebývalý. Skladba povznášející mne z chmurné přítomnosti do jasné minulosti našeho národa byla ve skizze hotova za dva měsíce. ‚Sebrala‘ mě však tak důkladně, ţe jsem k její instrumentaci zasedl aţ po prázdninách.“
17
21. března roku 1916 jiţ bylo dílo hotovo a
bylo předáno do rukou Karla Kovařovice, který rozhodl o jeho zařazení na program Národního divadla. Co se týká hudebního rozboru, je nutné zmínit několik stěţejních motivů, které se celou operou promítají a jsou nosné. Tak, jak Novákovi Fischer postavy dramaticky přichystal, tak 15
Lébl, Vladimír. Vítězslav Novák - Ţivot a dílo. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. s. 181 16 Novák, Vítězslav a Otokar Fischer. Novák Vítězslav - Karlštejn. Praha: Umělecká beseda, 1916 s. 4 17 Novák, Vítězslav. O sobě a jiných. Praha: Suprahon, 1970. s. 190
23
Novák pokračoval v jejich prohloubení pomocí hudby. Nutno zmínit především dva hlavní motivy, jimiţ jsou motiv krále Karla IV., který je velmi úzce spojen s motivem Karlštejna a proti němu vášnivý motiv královny Alţběty. Dále se pak objevují motiv milenců, tedy Aleny z Turova a Peška z Hlavně, motiv římský a motiv vévodův. Dva poslední zmíněné, spolu úzce souvisí vzhledem k vévodovu smýšlení a holdování římskému impériu. Jako dílčí či vedlejší motivy můţeme pak označit motiv český, italský a také citace svatováclavského chorálu a chorálu Hospodine pomiluj ny, které Novák vyuţívá pro finále druhého dějství a podtrhuje jimi tak slavnostní ráz situace. Celá opera pak vyuţívá často starých tónin, coţ není u Nováka ničím neobvyklým. A jak sám v závěru svého rozboru Karlštejna uvádí, v případě opery Karlštejn by se bez archaických tónin neobešel. Skvěle mu totiţ pomáhají dotvářet dobovou atmosféru. V úvodu celé opery se setkáváme s majestátným motivem Karlštejna a proti němu zní hlas hlásného z hradeb: „Dále od hradu dále, ať Tě nepotká neštěstí nenadálé!“ Tento úvodní a poté také závěrečný zpěv nás přivádí do celého děje a dává nám, potaţmo dvěma ţenám, které se chtějí do hradu dostat, najevo varování. Hned na to se objevuje motiv milenců, poprvé a poněkud váhavě, Alena se totiţ najednou bojí tajného vstupu do hradu, dál jí však láká vzpomínka na jejího milého Peška. Po několikrát opakovaném a variovaném motivu královny, kdy dává najevo svou samotu a ţárlivost mimo jiné také ve vztahu k samotnému hradu, vchází na scénu arcibiskup Arnošt z Pardubic. Jeho příchod doprovází archaizovaná hudba, chvílemi aţ pastorálního charakteru. Arnošt královnu po chvíli poznává a ta se mu svěřuje, proč je u hradu Karlštejn. Ţe by chtěla dovnitř a dostat se tak do blízkosti svého manţela. Opět si stěţuje na samotu v cizí zemi a na odtaţitost krále Karla. Kdyţ je zmiňován sám král, je slyšet v orchestru jeho motiv. Během královniny prosby se také oba motivy, tedy králův a královnin pojí. Arcibiskup nakonec svolí a ozývá se jiţ podruhé troubení a také téma krále, coţ značí, ţe se jiţ blíţí i se svou druţinou k hradu. Král přichází na scénu společně s italským vévodou Petrem, zde se poprvé objevují motivy český oproti italskému. Autor zde zdůrazňuje rozdílnost postav - krále Karla jakoţto postavu stojící hrdě za českou zemí a proti němu vévodu, který se ho snaţí přesvědčit pro odchod do Říma a obnovení římského impéria. Z italského motivu tedy přirozeně vychází také motiv vévodův a motiv římský. Poté se znovu objevuje motiv Karlův, který společně s oslavným sborem ukončuje první jednání. Druhé dějství, které se odehrává na nádvoří, začíná rychlým fugatem, které zobrazuje ruch na hradním nádvoří. Do toho vchází vévoda s purkrabím, arcibiskupem a Peškem, vévoda vyslovuje své pochybnosti o tom, ţe na hradě nejsou ţádné ţeny. To dokresluje italský motiv 24
a také v ironickém podtextu archaizující hudba, kdyţ se vévoda zmiňuje o tom, ţe jména svatých ho vlastně nijak neuchvátili a ţe stále musí myslet na ty ţeny a ono tajemství, které král i všichni na hradě určitě skrývají. Kdyţ skupina zanechá na nádvoří Peška samotného, přichází k němu za zvuku motivu milenců Alena. Celá linie Aleny a Peška je brána jako kontrast k hrdému a váţnému králi a královně, zaznívá tedy motiv milenců aţ v jakési lehkosti a ţertovnosti. Alena ţádá Peška, aby se s ní v noci sešel a ten tak musí předstírat nemoc před arcibiskupem. Tomu mezitím královna vypověděla změnu ve svém vnímání Karla. Stejně jak o tom mluví, mění se její zpěv a orchestrální doprovod. Alţbětu původně na hrad vedl smutek a také jakási umíněnost, teď však, vzhledem k vévodovým slovům podezírá krále i ostatní na hradě, ţe zde ukrývají ţeny. „Ze zpěvů královniných a z mluvy orkestru zaznívá nejprve úzkost a bolný stesk, ale postupně všechen výraz nabývá vášnivosti, horečné vidiny vtírají se v podráţděnou mysl královninu a vysoce vzedmuté vlny nitra jejího vyvrcholí v rozhodnutí.“18 Chce celou noc zůstat u krále, aby se přesvědčila o zbytečnosti svých pochyb a ţárlivosti. Arcibiskup svolí a z orchestru se ozývá jásavé téma královny. To přerušuje příchod vévody a s ním i příchod italského motivu. Chvíli později vrcholí druhé dějství, z kaple zní chorál „Hospodine pomiluj ny“ a přichází král, jehoţ příchod doprovází klidné a majestátné téma, které přechází do citace chorálu „Svatý Václave“ zároveň v orchestru, varhanách a muţském sboru za scénou. Závěrečná část opery je rozsáhlejší neţ předchozí dvě a má také rozsáhlou předehru. Celému dějství vévodí postava Karla IV. a zároveň s ním samozřejmě i jeho motiv. Zaznívá v mnohých úpravách a prezentuje krále jako symbol vznešenosti, moudrosti, ušlechtilosti, také ho uvádí jako milujícího manţela, moudrého a uvědomělého vladaře. Proti němu je opět stavěn motiv královny, která kdyţ slyší hned na začátku jednání, ţe král miluje jenom Boha a ji, tak se stydí, ţe krále podezřívala. Jejich motivy v tu dobu splynou. Zlomem je opět příchod vévody, který spěchá ke králi, aby oznámil, ţe na hradě je ţena. Jednu však potká přímo před komnatou krále a ta mu zlomí meč. Kdyţ král vyjde překvapen ze své loţnice, vévoda ihned ustupuje od obviňování a začíná Karla opět přesvědčovat o kráse Itálie a chce ho znovu přesvědčit o přesunu do Říma. V tu dobu zazní opět motiv římského impéria a proti němu silný a rozhodný motiv Karlův, který rozhodně nechce opustit českou zemi. Kdyţ vévoda upustí ze svých poţadavků a odejde, velká část dějství je pak věnována pouze králi a královně. Jejich motivy se proměňují v závislosti na situaci. Kdy si ještě jeden i druhý hrají na to, ţe Alţběta je muţ a kdy uţ se královna přiznává a Karel ji bere na milost a odpouští. 18
Srba, Antonín. Studie a vzpomínky. Praha: Osvětový klub, 1932. s. 292
25
Následuje scéna, kdy se řeší přítomnost Aleny na hradě. Mezitím odvede arcibiskup královnu a pak ji za zvuku fanfár a motivu hlásného ohlašuje, ţe přijela k hradu, kdyţ zabloudila na cestě lesem. Král ji nechá vpustit dovnitř a také ji nechá rozhodnout nad osudem Aleny a Peška. V tuto dobu se motiv milenců neustále opakuje dokola a aţ kdyţ se vyjasní, královna rozhodne o tom, ţe se musí vzít. Zároveň zdůrazňuje ale králův příkaz, ţe na hradě nesmí být ţeny. Za závěrečného motivu hlásného: „Dále od hradu dále…“ pak vysvětluje, ţe ţádné pohnutky neopravňují ţenu porušovat královy příkazy.
Premiéra Premiéra tohoto díla proběhla 18. listopadu 1916 v Národním divadle. Následující tabulka ukazuje jednotlivé role, jejich hlasový obor a také obsazení během premiéry. Role Král Karel IV. Královna Alţběta Arnošt z Pardubic, arcibiskup Petr, vévoda Lombardský Purkrabí na Karlštejně Pešek z Hlavně, králův číšník Alena z Turova, královnina druţka Hlásný
hlasový obor bas soprán bas tenor bas tenor soprán baryton
obsazení (premiéra) Jiří Huml Gabriela Horvátová Arnold Flögl Theodor Schütz Emil Pollert Mirko Štork Marie Šlechtová Jan Fifka
Reţie této inscenace se ujal Gustav Schmoranz, toho času ředitel Národního divadla. Dirigoval Karel Kovařovic, tehdejší šéf opery. Ten také rozhodl o zařazení premiéry právě na 18. listopadu, tedy na třicáté třetí výročí otevření Národního divadla. Právě to vyvolalo velkou kritiku a odpor ještě před uvedením díla. Generace mladých skladatelů v čele s Jaroslavem Jeremiášem protestovala proti uvedení Novákova díla. Chtěli na tak významný den uvést tradičně operu Libuše od Bedřicha Smetany. Jeremiáš dokonce těsně před představením spolu s přáteli Františkem Steinem a Jindřichem Hýblerem vyprovokoval protest a dalo by se říct vlastně demonstraci proti Karlštejnu a proti Kovařovicovu rozhodnutí nezařadit Libuši. Aţ po zásahu policie mohlo představení začít. Jeremiášův odpor neustal ani po premiéře, kdy vydal článek a zde prohlásil, ţe na Karlštejnu není nic českého kromě názvu. Celé toto dění vyústilo k následným kritikám a to především od Zdeňka Nejedlého. 26
Kritika Téměř ihned po premiéře vyšel v hudební knihovně časopisu Smetana rozsáhlý rozbor opery Karlštejn od Zdeňka Nejedlého. Nejedlý byl kulturní historik, muzikolog a mimo jiné i politik. Velmi se zabýval kulturním ţivotem, byl obdivovatelem Smetany a v dobu kdy psal tuto kritiku ne zrovna velkým příznivcem Nováka. Můţeme tedy říct, ţe to rozhodně ovlivnilo jeho rozbor opery Karlštejn. Zároveň však z jeho kritiky můţeme vyčíst mnohé argumenty, proč by Novákova opera neměla být glorifikována, tak jak to činili v té době mnozí jeho přátelé. Nejedlý se nezabývá pouze samotným provedení díla nýbrţ i okolnostmi jeho vzniku. Jak jiţ bylo řečeno, Novák a před ním i Fischer psali toto operní dílo jako dílo národní. To Nejedlý primárně kritizuje jako chybu. O Novákovi říká, ţe pokud doteď nebyl národním umělcem, nemůţe se jím stát pouze proto, ţe začala válka. Ţe pokud jiţ dřív neměl potřebu psát pro národ, proč je v něm probuzena teď. A kdyţ uţ je probuzena, tak ji nepovaţuje za niternou a pravou. Oproti tomu Vladimír Lébl, který se o několik let později velmi zabýval Novákovou osobností, popisuje Karlštejn jako dílo, které naprosto vychází ze skladatele samotného. Také Schneirer v knize Umění ţít hudbou píše, ţe Karlštejn přišel v době Novákova silně akcentovaného vlasteneckého cítění. V dnešní době uţ těţko posuzovat, ale je jasné, ţe pokud chceme řešit pohnutky vedoucí k napsání tohoto díla, měli bychom se opírat především o materiály, které nám zanechali sami autoři. Co se týká symboliky díla, Nejedlý v podstatě říká to samé co tvůrci, ţe celá opera je o symbolech, on však dává najevo, ţe je pouze o symbolech, kterým chybí jakási hlubší podstata. „Vnímám-li však Karlštejn jako umělecké dílo, cítím tyto symboly jako ţivel naprosto rušivý, poněvadţ nevyplývají z umělecké podstaty díla, nýbrţ jsou teprve ex post na dílo zcela jiné povahy očkovány.“19 Dále pak Nejedlý rozebírá Novákovu práci hudební. Vyzdvihuje Novákovu schopnost zvukomalby, která Novákovi pomohla při tvorbě jeho první opery Zvíkovského raráška, ovšem naproti tomu je Karlštejn více poetický a má obsáhlejší myšlenky, které nelze postihnout pouze hudebním podbarvením jednotlivých slov či vět. Velkou část rozboru věnuje Nejedlý samotné postavě Karla IV. Souhlasí s autory, ţe tato postava by mohla být stěţejním symbolem češství, ale bylo by ji třeba více rozpracovat. Nebo přesněji řečeno vůbec charakterizovat a vytvořit. Samozřejmě, ţe postavu jako takovou 19
Nejedlý s. 4
27
historicky kaţdý divák zná, ale chybí jakási jednotná představa. Ţe byl Karel IV. povaţován za Otce vlasti je věc jedna, ale na druhé straně nemáme obecně ţádné konkrétnější představy o tomto panovníkovi a o tom co by nám měl ať uţ historicky či umělecky říct. Učinit z krále ústřední a národní postavu děje je velmi obtíţný úkol, který si oba autoři vytyčili a jak píše Nejedlý ve svém rozboru: „Oba totiţ vycházejí z předpokladu, ţe Karel IV. jiţ jest populární česká osobnost, ţe tudíţ jest moţno jen ho postaviti na scénu a národní sympatie obecenstva ţe jiţ tím budou probuzeny na prospěch postavy i celého díla.“20 Zde můţeme vyvodit, ţe moţná dobové vnímání Karla IV. nebylo tak silné, jak si moţná autoři mysleli a ţe nestačí vybrat národní námět a národní opera bude hotová. Celé postavě krále pak Nejedlý vyčítá konkrétní situace, kde mu nepřijde jako důstojný, váţný a majestátný vladař. Zde mě však napadá, ţe není moţné takovou výtku svést pouze k autorům libreta a hudby, ale také záleţí na konkrétním provedení. Další část je pak věnována královně Alţbětě, u které se Nejedlý pozastavuje zejména kvůli libretistovi. Fischer totiţ zobrazuje královnu nejenom jako vznešenou postavu, ale také jako ţárlící a pochybující nejenom sama nad sebou ale také nad Karlem a samotným Karlštejnem. To dle Nejedlého vzbuzuje v divákovi také pochybnosti a ohroţuje tak divákovu náklonnost směrem ke královně. Dále pak Nejedlý řeší konkrétní nedostatky jako shazování postavy arcibiskupa Arnošta z Pardubic, tím, ţe v opeře řeší situace, které mu jako biskupovi nenáleţely, ve smyslu, ţe tak vysoce postavená osoba fakticky nestála u brány a nehlídala, kdo vchází do hradu, stejně tak nejspíš nerozhodovala o tom, kdo bude nalévat víno panovníkovi. To uţ jsou ale nedostatky, které by bylo moţno vyčítat historickému dílu, respektive dílu, které by chtělo být historické a ne dílu prvoplánově národnímu. Především tedy pohnutky ke vzniku díla a jeho nedokonalost jak hudební, tak literární řeší Nejedlý ve svém rozboru. Jako celek pak označuje operu Karlštejn za „národní padělek“. Kritizuje její prvoplánovou a nepříliš hlubokou myšlenku o národní opeře a říká o ní, ţe je slohově neukotvená nebo přesněji rozvrácená. „Nalezneme tu nejrozmanitější slohy v nejpestřejší směsici: od nejvelebnějších scén Parsifalovských (král) aţ k operetním scénám ve slohu Rosenkavaliera (Pešek a Alena) zmítá se dílo bez jakéhokoliv sjednocení v jednotný stil určité tvůrčí individuality.“21 Zde bych ještě chtěla zmínit Léblův komentář a to nejen k opeře samotné, ale také k Nejedlého rozboru a celkovému vztahu mezi Nejedlým a Novákem. „Spor mezi Novákem a 20 21
Nejedlý s. 12 Nejedlý s. 30
28
Nejedlým, týkající se předválečných skladeb, lze pochopit při pečlivém prozkoumání odlišných uměleckých konfesí obou osobností i při sledování řady osobních divergencí a rozdílu společenského prostředí. Nejedlého odmítnutí Karlštejna nutno však hodnotit jako přímo osudové neporozumění, tragické právě proto, ţe k němu došlo ve válečných létech, tak chudých na díla obdobná této Novákově opeře.“22 Z tohoto komentáře a některých dalších poznatků o vztahu Nováka a Nejedlého je moţné soudit, ţe ač některé důvody Nejedlého kritiky jsou značně argumentovány a mají svůj důvod, jsou tu i takové, které vychází z jakýchsi antipatií vůči samotnému autorovi jiţ před zhlédnutím díla a jsou tedy subjektivní.
Další osud Karlštejna Přes veškerou kritiku a nesouhlas s dílem získal za Karlštejn Vítězslav Novák Cenu Akademie věd a umění pro rok 1916. Dílo bylo dále na repertoáru Národního divadla. S původním obsazením se hrálo patnáctkrát aţ do března roku 1919. Následně pak od února roku 1920 vystřídal Arnolda Flögla v roli Arnošta z Pardubic Vilém Zítek a za dirigentský pult se postavil Vincenc Maixner. Dále se představení hrálo téměř beze změny do roku 1922, kdy se čtvrtého února konala derniéra. Celkem se tedy na půdě Národního divadla objevila inscenace Gustava Schmoranze dvacetkrát. Další nastudování proběhlo v roce 1930 u příleţitosti takzvaného Novákova cyklu, kdy chtělo Národní divadlo uvést všechna jevištní díla plus scénické nastudování Slovácké suity. Realizace celého projektu byla však ve velké časové tísni, vzhledem k dalším cyklům například Karla Kovařovice, Zdeňka Fibicha apod., které chtělo Národní divadlo uvést. V tuto dobu mimo jiné velmi vře spor Vítězslava Nováka a Otakara Ostrčila. Ostrčil jakoţto tehdejší šéf opery a zároveň dirigent oznámil na druhé zkoušce Karlštejna, ţe další bude aţ den před uvedením a ţe například generální zkoušky Zvíkovského raráška a Slovácké suity aţ v den premiéry. „…Novák vyslovil ostrý nesouhlas a sdělil vedení národního divadla, ţe se dalších příprav vlastního cyklu nemíní zúčastnit na protest proti chvatné a povrchní umělecké práci.“23 Toto své rozhodnutí Novák dodrţel a tak při premiéře nové inscenace v reţii 22
Lébl, Vladimír. Vítězslav Novák - Ţivot a dílo. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. s. 186 23 Tamtéţ s. 223
29
Ferdinanda Pujamana nebyl přítomen. Tato inscenace se hrála pouze třikrát a pak byla staţena. V jiném obsazení a pod taktovkou Milana Zuny se pak ještě devětkrát hrála během sezón 1936 a 1939. Další zpracování pak bylo aţ po druhé světové válce, kdy se reţie ujal Josef Munclingr a scénu pro toto představení navrhl syn autora - Jaroslav Novák. Střídavě dirigovali František Škvor a Jaroslav Vogel. Toto nastudování se hrálo od roku 1947 aţ do roku 1951 a mělo celkem dvacet devět repríz. Prozatím posledního nastudování na první české scéně se Novákův Karlštejn dočkal v roce 1986, kdy byl ovšem proveden jako scénický koncert. Reţie se ujal Ladislav Štros, kostýmy a scénu vytvořili Josef Jelínek a Vladimír Nývlt. Respektive tak to uvádí archiv Národního divadla. Původní záměr byl opravdu vytvořit pouze koncertní provedení a to z důvodu nedostatku finančních prostředků. Nakonec bylo však dílo provedeno téměř jako klasické operní představení. Pouze scéna a kostýmy byly určitým způsobem náznakové a dalo by se říct symbolické. Jinak byl Karlštejn naprosto plnohodnotné jevištní dílo předváděné s orchestrem a ani zpěváci ani publikum ho nepovaţovali za představení nějak méněcenné nebo s menší uměleckou hodnotou. Představení mělo tehdy úspěch a bylo provedeno celkem dvanáctkrát. To vše zmiňuji na základě osobní zkušenosti tehdejší sólistky Národního divadla Jitky Soběhartové, která zde hrála Alenu z Turova. Derniéra pak proběhla 27. prosince 1986. Kromě scény Národního divadla byla opera uvedena na scénách v Brně v roce 1931, o rok později pak v Olomouci a roku 1935 v Ostravě. Po druhé světové válce se pak Karlštejn dočkal nastudování opět v Brně v roce 1947, Ostravě roku 1968 a nově také v Českých Budějovicích v sezoně 1976/1977.
30
Závěr Tato práce se zabývá významnou osobností české hudební scény, skladatelem Vítězslavem Novákem a jedním jeho dílem - operou Karlštejn. Cílem práce bylo představit osobnost Vítězslava Nováka. V rámci ţivota jsou zmíněna všechna místa, kde Novák pobýval, jeho vztahy s rodinou, studia a následná skladatelská a pedagogická činnost. Během celého výkladu o ţivotě autora jsou postupně zmiňována podstatná díla a to jak se mění jeho přístup k tvorbě a hudbě jako takové. Zmínila jsem také autorův tvůrčí typ ve vztahu k operní tvorbě. Opět to, jak se jeho vztah k opeře vyvíjel, jaké ţivotní či historické události ho k napsání jednotlivých děl vedly a jak při jejich tvorbě postupoval. Samostatnou část jsem pak věnovala jednomu z jeho děl konkrétně a to opeře Karlštejn. Věnuji se jí v této práci podrobně, a to nejen obsahově a dějově, ale především z hlediska okolností vzniku díla. Dále jejímu následnému přijetí ať uţ odbornou či neodbornou veřejností. A nakonec ještě komentář Miloše Schneirera z jeho referátu Deklamační principy a struktura oper Vítězslava Nováka: „Přes četné výhrady Novákových současníků i následných badatelů v postojích k jeho operám dluţno pochopit, ţe skladatel se snaţil ke kaţdé své opeře přistupovat od základu nově a s vyuţitím zkušeností řešit techniku a strukturu. … Jsem přesvědčen, ţe i touto tvorbou byl inspirující pro své ţáky.“24
24
Schneirer, Miloš. Umění ţít hudbou. Brno: Tribun EU, 2009. s. 76
31
Resumé Práce se zabývá skladatelem Vítězslavem Novákem a jeho operou Karlštejn. V první části zmiňuji hlavně ţivot autora, jeho studia, cesty, počátky jeho tvorby, autorské zrání a samostatný tvůrčí typ. V další části je rozebrána Novákova operní tvorba. Dále uţ je práce věnována pouze Karlštejnu. Jeho vzniku, historii a poté také jeho premiéře v Národním divadle. Následně je předmětem této práce rozbor kritiky a dalších prací věnujících se tomuto dílu.
Summary This bachelor thesis deals with the Czech composer Vítězslav Novák and his Opera Karlštejn. Thesis is divided into two parts. In the first part is mentioned especially life of composer, his studies, travels, first moments of his music creations and the creative type of composer. Second one is about Novák’s opera works. Then the thesis is focused on opera Karlštejn. Its creation, history and premiere in National Theatre in Prague. Next part is concentrated on analysis of critic and other works deal with this theme.
32
Seznam pramenů a literatury
Literatura: HOLZKNECHT, Václav. Národní umělec Vítězslav Novák. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství ministerstva informací, 1948, 48 s. Kniţnice národních umělců československých, sv. 5. HOSTOMSKÁ, Anna. Opera - Průvodce operní tvorbou. Vyd. 4. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1959. LÉBL, Vladimír. Vítězslav Novák - Ţivot a dílo. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. NEJEDLÝ, Zdeněk. Vítězslava Nováka "Karlštejn". Praha: Melantrich, 1916. NOVÁK, Vítězslav. Vítězslav Novák: O sobě a jiných. Vyd. 1. Praha: Suprahon, 1970. NOVÁK, Vítězslav; FISCHER Otokar. Novák Vítězslav - Karlštejn. Praha: Umělecká beseda, 1916. SCHNIERER, Miloš. Umění ţít hudbou: vybrané studie a úvahy z hudební publicistiky 19682008. Vyd. 1. Brno: Tribun EU, 2009. ISBN 978-807-3998-059. SCHNIERER, Miloš; PEŘINOVÁ Ludmila. Vítězslav Novák: tematický a bibliografický katalog. Vyd. 1. Praha: Editio Praga, 1999. SRBA, Antonín. Vítězslav Novák: Studie a vzpomínky. Praha: Osvětový klub, 1932. ŠÍP, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. Praha: Supraphon, 1983.
33
Internetové zdroje:
Archiv Národního divadla [online]. [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: http://archiv.narodni-divadlo.cz/ Městské muzeum ve Skutči: Památník Vítězslava Nováka [online]. [cit. 201404-29]. Dostupné z:http://muzeum.skutec.cz/pamatnik-v-novaka/vitezslavnovak/ Mezinárodní společnost Vítězslava Nováka [online]. [cit. 2014-04-29]. Dostupné z: http://www.vitezslavnovak.cz/
34
