Vítejte v Evropě Srovnávací studie o přesídlování uprchlíků v Evropě

Vítejte v Evropě Srovnávací studie o přesídlování uprchlíků v Evropě

UNHCR_vitejte_v_evrope.indd 1

2.10.2008 9:26:42

Překlad: Helena Berková Český překlad publikace ‘Welcome to Europe: A Guide to Resettlement’, vydaný v roce 2007 organizací ICMC, vznikl za finanční podpory UNHCR. --


2.10.2008 9:26:42

Předmluva

Vítejte v Evropě! Srovnávací studie o přesídlování uprchlíků v Evropě Evropská unie poskytuje základní humanitární pomoc uprchlíkům na celém světě. Zodpovědný přístup EU k řešení těchto problémů má dlouhou tradici. Projevil se už po roce 1956 a neúspěšném protikomunistickém povstání v Maďarsku. Evropské země se tehdy snažily pomáhat s přesídlováním maďarských uprchlíků. Podpora ze strany EU bude mít pro státy, které se starají o uprchlíky, i nadále klíčový význam. Hostitelské země tak budou moci vycházet vstříc potřebám uprchlíků, pokud jde o přesídlení, a řešit související problémy. Přesídlování uprchlíků je důležitou a nedílnou součástí azylové politiky EU v rámci zahraničních vztahů. Svědčí o tom i slova zástupkyně Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Na schůzi výkonného výboru UNHCR zdůraznila, že ročně se na světě podaří přesídlit necelé procento uprchlíků. Jak dodala, za těchto okolností je třeba přesídlování vnímat jako nástroj ochrany uprchlíků, trvalé řešení jejich situace i konkrétní projev spoluzodpovědnosti. Přesídlování v rámci Evropské unie však nesmí nahrazovat, ale naopak doplňovat způsoby ochrany osob, které v unii žádají o azyl. Rozhodující úlohu přesídlování v EU by měl posílit další rozvoj Společné evropské azylové politiky. V tomto směru vítáme důraz, jaký na budoucí rozsah přesídlování klade Zelená kniha Evropské komise z června 2007. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) považuje nevládní organizace, které s ním spolupracují, za „strategické partnery, nikoli pouhé vykonavatele.“ UNHCR spolupracuje s nevládními organizacemi rádo. Těší nás, že můžeme společně prosazovat přesídlování uprchlíků na evropském kontinentu. Snažíme se o to jednak vysvětlováním a obhajováním tohoto postupu, jednak přímým zapojováním investorů prostřednictvím školení a budování operačních kapacit. Názorným příkladem je partnerství UNHCR a Mezinárodní katolické komise pro migraci (ICMC) a zejména společné Rozmisťovací schéma pro přesídlování. Nevládní organizace navíc pochopitelně zajišťují projektům na přesídlování podporu veřejnosti a dohlížejí na integraci přesídlených uprchlíků. Na projektech přesídlování se v současnosti podílí sedm členských zemí EU (Dánsko, Finsko, Irská republika, Nizozemsko, Portugalsko, Švédsko a Británie) a také Norsko a Island. Několik dalších členů unie už vyjádřilo o tyto aktivity zájem. UNHCR doufá, že podpora, jakou přesídlování nabízí nový Evropský fond pro uprchlíky, přiměje k účasti i další členské země EU. Cílem této publikace je zdůraznit zásadní úlohu přesídlování uprchlíků v rámci Evropské unie. Přístup k přesídlování by v dlouhodobém výhledu neměl omezovat možnosti sekundárního pohybu uprchlíků, kteří v zemích „prvního azylu“ nenašli účinnou ochranu, a měl by redukovat jejich zneužívání převaděči. Věříme, že čtenáři budou vnímat přesídlování jako součást komplexního přístupu k ochraně uprchlíků v Evropě a že je budou prosazovat nejen v souvislosti se Projev Eriky Fellerové, zástupkyně Vysokého komisaře pro ochranu, UNHCR, na 45. zasedání Výkonného výboru Programu Vysokého komisaře 3. října 2007. Viz http://www.unhcr.org/admin/ADMIN/4704d4f32.pdf. COM(2007)301 závěr ze 6. 6. 2007. Zahajovací projev Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Antónia Guterrese na 48. zasedání Výkonného výboru Programu Vysokého komisaře, 1. října 2007. Viz http://www.unhcr.org/admin/ADMIN/4700eff54.html.

--


2.10.2008 9:26:43

Společným evropským azylovým systémem, ale i v celé škále otázek kolem migrace a dalších „trvalých řešení.“ Vincent Cochetel, zástupce ředitele Sekce pro přesídlení a řízení o mezinárodní ochraně (Resettlement Service and Status Determination & Protection Information Section) UNHCR

--


2.10.2008 9:26:43

Obsah Předmluva .......................................................................................................................3 Poděkování ......................................................................................................................7 Úvod ................................................................................................................................8 I. Část – systém přesídlování Kapitola 1 – Systém UNHCR pro přesídlování uprchlíků ..............................................10 1.1 Mezinárodní ochrana ...........................................................................10 1.2 Přesídlování ........................................................................................11 Kapitola 2 – Přesídlování v Evropě: výhled ...................................................................19 2.1 Úvod ....................................................................................................19 2.2 Hledání trvalých řešení .........................................................................19 2.3 Evropský fond pro uprchlíky III ............................................................20 2.4 Regionální programy ochrany ..............................................................22 2.5 Nastavení programu přesídlování ........................................................24 2.6 Podíl členů EU na přesídlování ............................................................26 II. Část – Státní programy přesídlování uprchlíků Kapitola 3 – Severské země ..........................................................................................30 3.1 Dánsko .................................................................................................30 3.2 Finsko ..................................................................................................33 3.3 Island ...................................................................................................36 3.4 Norsko .................................................................................................39 3.5 Švédsko ...............................................................................................42 Kapitola 4 – Velká Británie, Irská republika a Nizozemsko ............................................46 4.1 Velká Británie .......................................................................................46 4.2 Irská republika .....................................................................................49 4.3 Nizozemsko .........................................................................................52 Tabulka: Přehled a hlavní rysy evropských programů přesídlování ...............................56 III. Část – Proces přesídlování Kapitola 5 – Přesídlovací operace UNHCR ...................................................................58 5.1 Proces přesídlovacích operací .............................................................58 5.2 Rozšiřování kapacit UNHCR ................................................................65 Kapitola 6 – Evropské země a výběr uprchlíků pro přesídlení .......................................69 6.1 Metody výběru .....................................................................................69 6.2 Podíl NNO na výběru ...........................................................................71 Kapitola 7 – Příprava na přijetí během výběru a kulturní orientace ...............................74 7.1 Příprava na přijetí během výběru .........................................................74 7.2 Kulturní orientace .................................................................................76 7.3 Předávání informací poskytovatelům služeb .......................................78 Kapitola 8 – Začátek nového života: Přijímání a integrace uprchlíků v evropských zemích .................................................................................80 8.1 Úvod ....................................................................................................80 8.2 Přístupy k přijímání uprchlíků ...............................................................81 --


2.10.2008 9:26:43

8.3 Centralizované přijetí a zvláštní program pro přesídlené uprchlíky .....81 8.4 Přijetí v místě přesídlení .......................................................................82 8.5 Zásady pro umisťování uprchlíků .........................................................82 8.6 Úvodní programy a služby nevládních organizací ...............................83 8.7 Práce dobrovolníků ..............................................................................83 8.8 Uprchlíci jako integrační činitelé ..........................................................84 8.9 Specializované služby na místní úrovni ...............................................84 8.10 Role médií a podpora přijímání a integrace uprchlíků .......................85 8.11 Od závislosti k ekonomické soběstačnosti .......................................86 8.12 Přesídlování a možnosti integrace .....................................................87 Závěr, odkazy a zdroje Obecný závěr a doporučení ..........................................................................................90 Informace o programech přesídlování – důležité adresy ..............................................94 Zdroje ............................................................................................................................97

--


2.10.2008 9:26:43

Poděkování Děkujeme všem uvedeným odborníkům, kteří nelitovali času a nezištnou pomocí umožnili vznik této příručky. Jsou to: Alistair Griggs, Anne-Dorthe Helmich, André Baas, Atli Vidar Thorstensen, Carina Larsson, Clare Nelthorpe, David Whyte, Deirdre O´Reilly, Diede Ackers, oddělení pro přesídlování Evropské rady pro uprchlíky a exulanty (ECRE), Eva Singer, Evžen Diviš, France Charlet, Georgia Georgiadou, Ingibjörg Broddadóttir, Jenny Nilsson, Jonas Doll, Kati Turtiainen, Kevin Finch, Kofi Amankwah, Leni Salmelin, Louise Juelskjaer, Magne Holter, Maria Brit Espinoza, Mario Dragoje, Martin Dijkhuizen, Martina Glennon, Merethe Bjorkl, Monique Hendricks, Nicolien Rengers, Ohene Aboagye, Peter Ilmolelian, Rachael Hardiman, Rafael Koldo Polo Guado, Ruben Ahlvin, Salomé Philmann, Solve Saetre, Tuula Reiman, Veikko Pyykkönen. Zvláštní poděkování si zaslouží Sean Henderson, Ajmal Khybari, Lino Micco a Vincent Cochetel (z oddělení pro přesídlování UNHCR v Ženevě), Madeline Garlick a Sophie Flynn (z kanceláře UNHCR v Bruselu) a naši partneři: Asociación Comisión Católica Espańola de Migraciones (ACCEM) – Reyes Castillo Charita Švédsko – George Joseph Comisión Espaňola de Ayudo al Refugiado (CEAR) – Amaya Valcarcel Consiglio Italiano per i Refugiati (CIR) – Linda Sette Consortium of Refugee Assisting Organisations – Anna Grušová Nizozemská Rada pro uprchlíky (Dutch Council for Refugees) – Arianne den Uyl Finský Červený kříž – Leena-Kaisa Aberg a Anne-Charlotte Siren-Borrego Věříme, že tento průvodce poslouží mnoha lidem a že přispěje k dalšímu rozvoji programů přesídlování uprchlíků v Evropě. Petra Hueck Manažerka programů ICMC Evropa

Katrien Ringelé Koordinátorka projektů ICMC Evropa

--


2.10.2008 9:26:44

Úvod Vítejte v Evropě a také mezi čtenáři tohoto průvodce pravidly pro přesídlování uprchlíků v EU „Vítejte v Evropě!“ Upřímně míněná slova, jimiž lidem z jiných zemí nabízíme pohostinnost a pospolitost. Vyjadřují víru v hodnoty, uznávané v regionu, a svědčí o vědomí závazků a představě budoucnosti. Pro muže, ženy i děti, kteří utíkají z vlasti před pronásledováním a násilnostmi, aby si zachránili holý život, znamenají tato slova záchranu a naději; pozvánku do nové společnosti, v níž mohou žít a podílet se na jejím rozvoji. Několik evropských zemí prostřednictvím programů přesídlování přijme ročně asi 5 500 uprchlíků. Tyto země v rámci spolupráce s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vybírají, připravují a posléze přivádějí do Evropské unie jedince, kteří byli donuceni odejít z vlasti, nemají možnost se tam vrátit a kteří ani nemohou zůstat v zemi, kam utekli. Přesídlení do „třetí země“ znamená pro lidi, kteří potřebují mezinárodní ochranu, trvalé řešení situace. Tato publikace Mezinárodní katolické komise pro migraci (ICMC) by nemohla vyjít bez úsilí všech organizací a orgánů, které se snaží, aby Evropská unie přijímala více uprchlíků. Průvodce přináší informace o současném přesídlování uprchlíků v EU, a to od práce Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) až po činnost partnerů z řad vládních i nevládních organizací (NNO). Knížka by měla být doplňkem seminářů o přesídlování. ICMC je ve spolupráci s UNHCR pořádá pro účastníky z vládních i nevládních organizací tří zemí, jež se na přesídlování podílejí – Finska, Nizozemska a Švédska. Navštěvují je také zástupci tří zemí, které zatím zavedení programu pro přesídlování zvažují, České republiky, Itálie a Španělska. Semináře jsou klíčovým prvkem rozsáhlého projektu ICMC s názvem „Praktická spolupráce při přesídlování uprchlíků v rámci evropské sítě.“ Projekt částečně financuje Evropská komise. V publikaci najdete přehled rámcové činnosti UNHCR týkající se přesídlování, zkušenosti z terénu, názory a poznatky zaměstnanců několika evropských vládních i nevládních organizací, zapojených do přesídlovacích programů, a také informace o těchto programech v jednotlivých zemích EU. Dočtete se také o partnerských organizacích a postupech v evropských státech, které se na přesídlování uprchlíků podílejí. Průvodce také informuje o postupech a metodách, které se osvědčují v jednotlivých zemích. Zájemci o programy přesídlování najdou v knížce řadu námětů, ať již k výzkumu či praktickému využití v jiných zemích EU. Informace o přesídlování uprchlíků v rámci EU se ke čtenáři v tak ucelené formě dostávají vůbec poprvé. Nebylo by to možné bez velkorysé podpory ze strany Evropské komise. Věříme, že spolu s ní, UNHCR, vládními orgány a partnery z řad evropských nevládních organizací dokážeme ovlivnit další členy EU tak, aby i oni zaváděli toto trvalé řešení, a že se škála služeb, nabízených v rámci přesídlovacích programů, v budoucnu rozšíří a zlepší. Posláním ICMC je chránit uprchlíky a další potřebné bez ohledu na jejich vyznání, rasu, etnický původ či státní příslušnost. Katolická církev založila ICMC v roce 1951, kdy vznikly UNHCR i mezinárodní Úmluva o právním postavení uprchlíků. ICMC za posledních více než 50 let za--


2.10.2008 9:26:44

jistila přesídlení více než milionu uprchlíků – po druhé světové válce pocházeli hlavně z Evropy, během 80. let z jihovýchodní Asie, na přelomu tisíciletí z Balkánského poloostrova a v současnosti z Blízkého východu. V rámci přesídlovacích programů ICMC v Turecku, Indii, Libanonu a Pákistánu se ročně na přesídlení připravují stovky uprchlíků z blízkovýchodních států, Afriky i Asie. V letech 2006-2007 se jen sekci ICMC pro přesídlení do zámoří (OPE) v Turecku, podařilo zajistit přesídlení do Spojených států skoro polovině iráckých uprchlíků. Přesídlovacích programů využívá na celém světě necelé procento uprchlíků. ICMC se proto snaží pomáhat těm nejzranitelnějším skupinám i jednotlivcům, potenciálním obětem převaděčů, např. ženám. ICMC také ve více než 30 zemích světa zaměstnává řadu odborníků, kteří spolu s pracovníky UNHCR zařazují uprchlíky do přesídlovacích programů, nebo jim nabízejí jiná trvalá řešení jejich situace. Cílem členů ICMC a jejich partnerů v zemích, které uprchlíky přijímají, je úspěšné přesídlení. Pomáháme uprchlíkům začít nový život, integrovat se do nové společnosti a podílet se na rozvoji země, která je přijala laskavými slovy: „Vítejte.“ Johan Ketelers Generální tajemník ICMC

--


2.10.2008 9:26:44

Kapitola 1 – Systém UNHCR pro přesídlování uprchlíků Státy jsou v prvé řadě zodpovědné za ochranu uprchlíků. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) dbá o to, aby vlády jednotlivých států podnikly vše nezbytné pro ochranu uprchlíků, uchazečů o azyl a dalších potřebných, kteří se ocitli na území těchto států či usilují o povolení k pobytu. UNHCR, jediná mezinárodní organizace pověřená ochranou uprchlíků na celém světě, se také snaží poskytovat uprchlíkům trvalé řešení jejich situace tak, aby mohli co nejdříve znovu začít vést normální život.

1.1 Mezinárodní ochrana

Mezinárodní ochrana uprchlíků začíná zajištěním jejich přijetí do azylové země, udělením azylu a dodržováním jejich základních lidských práv. Patří sem i právo uprchlíka nebýt nucen k návratu do země, kde jsou ohroženy jeho bezpečnost či život, takzvaný princip non-refoulement (nevypovězení). Ochrana uprchlíka končí s nalezením trvalého řešení jeho situace. Mezinárodní ochranu lze definovat takto: Veškeré úkony, které mají zajistit rovný přístup k právům žen, mužů, dívek i chlapců, o něž se UNHCR zajímá, v souladu s patřičnými zákony, včetně mezinárodních humanitárních opatření, lidských práv a práv uprchlíků. (Úvod k Mezinárodní ochraně, UNHCR, srpen 2005, s.7) Mezinárodní uprchlické právo vychází z Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a jejího Protokolu z roku 1967. Zvláštní režim pro lidi, kteří potřebují mezinárodní ochranu, vymezují pouze tyto dvě mezinárodní úmluvy. Úmluva z roku 1951 obsahuje obecnou definici uprchlíka a tzv. principu non-refoulement (nevypovězení). Definice uprchlíka z roku 1951 (čl.1 A(2) Úmluvy z roku 1951) – člověk, který se ocitl za hranicemi země svého původu – a má opodstatněné obavy z pronásledování – ať již kvůli příslušnosti k rase, vyznání, národnosti, členství v určité společenské skupině či politickým názorům – a který kvůli obavám z pronásledování není schopen ani ochoten uchýlit se pod ochranu své vlasti, ani se tam vrátit Na základě Úmluvy jsou státy povinny spolupracovat s UNHCR. Úmluva také vymezuje závazky vůči uprchlíkům a jejich práva; např. že ochrana se musí vztahovat na všechny uprchlíky bez rozdílu a že je třeba s nimi jednat podle jistých pravidel. Úmluva z roku 1951 ani Protokol z roku 1967 ale nestanovují, jak vést řízení o přiznání uprchlického statusu a identifikaci uprchlíků. Tyto procesy se proto v jednotlivých zemích liší. Státy v prvé řadě zodpovídají za to, že v rámci své jurisdikce určí, kdo je uprchlík. V případě, kdy daný stát není schopen nebo ochoten řízení vést, může to udělat UNHCR. To se obvykle týká zemí, které neratifikovaly Úmluvu z roku 1951 ani další klíčové smlouvy o uprchlících. UNHCR v současnosti eviduje 8 400 000 uprchlíků, většinou v Asii a Africe (viz graf).

- 10 -


2.10.2008 9:26:44

Počet uprchlíků v jednotlivých oblastech

Afrika Asie Evropa Jižní a Střední Amerika Severní Amerika Oceánie

Zdroj: Údaje o počtu uprchlíků, UNHCR, 2006. Komplexní přístup k trvalým řešením UNHCR v rámci svého mandátu prosazuje trvalá řešení, jinými slovy vyřešení problémů uprchlíků. Měl by se tak uzavřít proces vyřizování žádostí potřebných tak, aby byly schopni vést normálDobrovolná repatriace: uprchlík se dobrovolně vrátí do země svého původu za předpokladu, že je takový návrat bezpečný a důstojný. Místní integrace: azylová země povolí uprchlíkovi pobyt s vyhlídkou, že se stane naturalizovaným občanem. Přesídlení: uprchlíci jsou z azylové země dopraveni do třetího státu, který je ochoten umožnit jim trvalý pobyt s vyhlídkou, že se stanou naturalizovanými občany. ní život. Trvalá řešení existují ve formách dobrovolné repatriace, místní integrace a přesídlení. Je třeba zdůraznit, že mezi formami trvalých řešení neexistuje žádná hierarchie, žádná z nich není nadřazena ostatním. Navzájem se přirozeně doplňují a jako celek představují komplexní postup při řešení situace uprchlíků s ohledem na jejich ochranu, jak se o tom zmiňuje Agenda ochrany (viz s. 18). Znamená to například, že pro některé uprchlíky je vhodná dobrovolná repatriace, kdežto u některých jedinců či určitých skupin je třeba uvažovat o přesídlení. UNHCR se sice podílí na všech formách trvalých řešení, ale jejich úspěšnost závisí na mnoha činitelích, např. zúčastněných zemích. Za příklad toho, že trvalá řešení se mohou přirozeně doplňovat a souběžně fungovat v praxi, poslouží program pro afghánské uprchlíky od roku 2000. Jakmile pominula potřeba jejich ochrany, UNHCR se zaměřilo na dobrovolnou repatriaci afghánských uprchlíků. Někteří Afghánci ale tehdy i nadále potřebovali ochranu, a UNHCR proto v těchto případech prosazovalo místní integraci a přesídlení do třetích zemí. Ostatní se zatím dobrovolně repatriovali.

1.2 Přesídlování

Hlavním důvodem k přesídlení bývají specifické potřeby uprchlíků, jejichž život, svoboda, bezpečnost, zdraví nebo základní lidská práva jsou v zemi, kam utekli, v ohrožení. UNHCR vyhodnocuje jejich situaci podle kritérií pro přesídlení (viz Kapitola 5). Přesídlení obvykle přichází v úvahu v případech, kdy nelze zvolit dobrovolnou repatriaci, ani místní integraci. Může být také použito strategicky nebo v souladu s dalšími trvalými řešeními. Přesídlení by mělo být nejlepším řešením situace jednotlivců nebo skupin uprchlíků. Pokud neexistuje jiný způsob, jak zajistit právní či fyzickou bezpečnost uprchlíka, stává se přesídlení prioritou. - 11 -


2.10.2008 9:26:45

Výběr a doprava uprchlíků ze země, v níž hledali ochranu, do třetího státu, který souhlasí, že je – jako uprchlíky – přijme a že jim povolí trvalý pobyt. Tento status by měl uprchlíka chránit před vypovězením z třetí země (refoulement) a zajistit, aby se na něj, jeho rodinu i osoby na něm závislé vztahovala občanská, ekonomická, sociální a kulturní práva podobně jako na občany třetí země. Uprchlík by také měl mít možnost stát se naturalizovaným občanem státu, do kterého byl přesídlen. (Příručka UNHCR o přesídlování) Proces přesídlování lze definovat takto: V současnosti je do programů přesídlování zařazeno poměrně málo uprchlíků, necelé jedno procento. Přesídlení ale přesto plní tři důležité cíle: – Přesídlení jako způsob ochrany zajišťuje individuální ochranu uprchlíků nebo jejich rodinných příslušníků, kteří potřebují zvláštní nebo okamžitou ochranu. Rana žila od čtyř let v Sýrii. Rodina v roce 1979 uprchla z Iráku, protože Ranin otec se ve vlasti obával o život. Angažoval se v irácké opozici. Režim bývalého prezidenta Saddáma Husajna ale po nástupu k moci přestal opozici tolerovat. Při zásahu tehdejších bezpečnostních složek v domě Raniných prarodičů se jejímu otci podařilo utéct zadním vchodem. Rodina hned poté odešla z Iráku do Sýrie. Život za hranicemi nebyl snadný, ale rodina byla v bezpečí. Ranin otec byl stále politicky aktivní a často navštěvoval Irák. Na sklonku 90. let se irácko-syrské vztahy zlepšily, a situace Raniny rodiny se naopak zhoršila; hledala je tajná policie, která také zastrašovala jejich příbuzné v Iráku. Když už byla situace neudržitelná, Ranina matka kontaktovala kancelář UNHCR. V Sýrii už se necítili v bezpečí. V roce 2003 přesídlili do Nizozemska.* – Přesídlení jako trvalé řešení představuje východisko z problémů uprchlíků, u nichž jiná trvalá řešení nepřicházejí v úvahu. Přesídlení lze také zvolit paralelně s jinými trvalými řešeními. Gaston v roce 1972, stejně jako tisíce dalších Burunďanů z kmene Hutu, uprchl před etnicky motivovaným násilím z Burundi do Tanzanie. Žije tam už více než 30 let. Oženil se, manželům se narodily tři děti, ale jinak se nic nezměnilo. Rodina bydlí v uprchlickém táboře, Gaston nemůže najít adekvátní práci, děti nemohou chodit do vhodné školy, pohyb rodiny je omezený. Za těchto okolností nelze vést normální život. Návrat do Burundi také nepřipadá v úvahu. Gastona už s jeho vlastí nic nespojuje. Z Burundi uprchl jako malý chlapec a to málo, co si z těch časů pamatuje, souvisí s válkou, násilnostmi, strachem. Jeho příbuzní většinou zahynuli. Gastonovy děti se narodily v Tanzanii a Burundi je pro ně cizí země. Gaston a jeho rodina nakonec mohli přesídlit do třetí země, kde mohou normálně žít a přemýšlet o plánech do budoucna.** – Přesídlování je výrazem vědomí zodpovědnosti mezinárodního společenství. Přesídlení určitého množství uprchlíků z jedné země do jiné je konkrétním vyjádřením vědomí spoluzodpovědnosti a solidarity zúčastněných zemí a z hlediska azylového státu znamená jistou úlevu. Hlavní nápor přílivu iráckých uprchlíků nesou, vzhledem ke své geografické pozici, Sýrie, Jordánsko a Libanon. Tyto země už přijaly asi dva miliony iráckých uprchlíků. Ostatní státy mohou prostřednictvím přesídlování nést díl zodpovědnosti za ochranu těchto uprchlíků a zároveň trvale vyřešit jejich svízelnou situaci.

__________

* Tento příběh spolu s dalšími čtyřmi zaznamenala Nizozemská rada pro uprchlíky (DCFR). Na sklonku roku 2007 byl zveřejněn v brožuře o přesídlování v Nizozemsku. ** Fiktivní příklad.

- 12 -


2.10.2008 9:26:46

Přesídlování také ovlivňuje názory občanů zemí, vzdálených od oblastí konfliktů. Dokážou lépe pochopit, co obecně obnáší osud člověka, kterého z vlasti vyhnala válka nebo pronásledování. Málo se mluví o tom, jaký přínos znamenají uprchlíci pro svou novou zemi. Jsou to zruční, kvalifikovaní lidé a přinášejí důležité dovednosti a různorodost, která, je-li využita a oceněna, jejich novou zemi obohacuje. Integrační programy se v poslední době soustředí na širší zapojení uprchlíků do podnikatelské sféry. Podrobněji se tomu věnuje III. část této příručky. Uprchlík nemá právo na přesídlení a státy nejsou právně povinny uprchlíky přesídlovat. Programy přesídlování v současnosti fungují pouze v 16 zemích, které ročně přijmou určitý počet uprchlíků. Postup při přesídlování si každá z těchto zemí určuje sama, takže příslušná opatření nemusejí odpovídat kritériím UNHCR. Mezinárodní společenství ale přesto uznává směrnice UNHCR a dodržuje humanitární zásady. Aspekty konkrétního výběru uprchlíků a přípravy k jejich přesídlení podle směrnic UNHCR a výběr uprchlíků z hlediska zemí, kam mají přesídlit, popisují kapitoly 5 a 6. Strategické přesídlování V souvislosti s úvahami o roli přesídlování jako jednoho z trvalých řešení jsme se už zmínili o tom, že v přesídlení do třetí země může doufat jen málo uprchlíků. Přesídlování by se mělo, pokud je to možné, plánovat s ohledem na vyřešení situace konkrétního uprchlíka. Jedině tak se zvětší užitek, jaký přesídlení přináší. Strategické přesídlování definujeme takto: Přesídlování plánované tak, aby přímo či nepřímo znamenalo větší přínos pro ostatní, vyjma přesídlence. Z takového přesídlení by mohli mít užitek další uprchlíci, hostitelský stát, další země nebo obecně režim mezinárodní ochrany. (Zápis ze stálého výboru Evropské komise /53/SC/CRP.10/dodatek 1, 2003) Strategické využití přesídlování nutně neznamená, že budou souběžně zvolena všechna tři trvalá řešení. V některých případech lze přesídlení použít v rámci balíčku trvalých řešení a nalézt tak definitivní východisko z problémů konkrétního uprchlíka. Takový postup lze zvolit, pokud se tím v zemi prvního azylu trvale vyřeší situace všech uprchlíků z jednoho státu. Strategické přesídlení – Indie Kancelář UNHCR v Indii od roku 1980 pomohla jedné z nejpočetnějších populací uprchlíků na světě. K Afgháncům, kteří do Indie utíkali více než 27 let, se po roce 1989 začali připojovat uprchlíci z Barmy. UNHCR se v roce 2005 snažilo najít trvalá řešení, vhodná pro obě populace uprchlíků, Afghánce i Barmánce. Ochrana některých z nich nebyla dostatečná a v tvrdých městských podmínkách se tyto problémy během let zhoršovaly. Vzhledem k problematické ochraně se nemohli vrátit ani do Afghánistánu, ani do Barmy. Indie je sice přijala na své území, ale zdráhala se je všechny integrovat. Během jednání začalo Dillí zvažovat naturalizaci uprchlíků, kteří podle něj byli indického původu (Hindové a Sikhové.) Bylo třeba hledat alternativní řešení pro ostatní uprchlíky. UNHCR na základě konzultací se zeměmi, zapojenými do programů přesídlování, vyjednalo, že většina uprchlíků se prostřednictvím naturalizace integruje a zbývající uprchlíci budou přesídleni. Tento příklad dokládá, jakou roli má při hledání trvalých řešení vědomí spoluzodpovědnosti. O lokální integraci bylo možné jednat teprve tehdy, když se země, zapojené do přesídlovacích programů, zavázaly vyřešit případy zbývajících uprchlíků. To na druhé straně umožnilo najít východisko z problémů, které se hromadily řadu let. Uprchlíci měli po třiceti letech exilu ochranu a jejich situace se - 13 -


2.10.2008 9:26:46

trvale vyřešila. Obecně lze říci, že místní úřady se poté začaly k dalším uprchlíkům, pokud jde o ochranu, stavět vstřícněji. Do oblasti teď přicházejí hlavně lidé z Barmy a Iráku, kteří v tomto směru potřebují plnou podporu. Indie i partnerské země oceňují význam spolupráce. Vědí, že se na sebe navzájem mohou spolehnout. A právě s tím souvisí i jejich ochota zajišťovat ochranu dalším uprchlíkům. Strategické přesídlení – Thajsko V Thajsku žije více než 130 000 uprchlíků z Barmy. Jsou umístěni v devíti táborech podél thajsko-barmských hranic. Déle než deset let žili v uzavřených uprchlických táborech. Nemohli si najít práci a měli přístup jen k omezeným vzdělávacím programům. UNHCR, který pro ně chtělo najít trvalé řešení a zajistit jim ochranu, proto zahájilo rozsáhlé přesídlování. Takový program pochopitelně není vhodný pro všechny uprchlíky. Bylo třeba vyvinout program, z něhož by, ať již přímo či nepřímo, měli užitek i lidé, u kterých přesídlení nepřichází v úvahu. UNHCR našlo několik způsobů, jak by měl program přesídlení posloužit i těm, kteří přesídleni nebudou. Úhrady od přesídlených uprchlíků se zvýší, což podpoří ekonomiku v táborech. Přesídlení těch nejpotřebnějších uleví místnímu zdravotnictví, zejména pokud jde o náročnější péči o chronicky nemocné. Thajská vláda navíc bude moci vzhledem k menšímu počtu uprchlíků lépe organizovat a navzájem koordinovat provoz v jednotlivých uprchlických táborech. Má-li být přesídlení strategicky, to znamená co nejúčinněji, využito, nelze pominout následující aspekty: • Z globálního hlediska by se měla výrazně zvýšit absorpční kapacita, tedy počet zemí, zapojených do programů přesídlování. Lze toho dosáhnout zvyšováním ročních kvót přesídlenců v zemích, které je už přijímají. Mnohem důležitější ale je, aby se na přesídlování podílely i další země. Rozšířilo by se tak spektrum možností pro přesídlované uprchlíky. • Hledání adekvátního způsobu pomoci uprchlíkům nebude možné bez zapojení všech zúčastněných stran. O těchto záležitostech se bude muset intenzivněji jednat. O trvalých řešeních musí zúčastněné strany rozhodovat společně. • Země, které přijímají přesídlence, mají různá kritéria výběru uprchlíků. Chceme-li, aby přesídlení bylo využito strategicky, měli bychom se více zaměřit na přesídlování celých skupin uprchlíků. Zároveň je třeba klást důraz na flexibilní přístup hostitelských zemí k přijímání dalších uprchlíků v souladu s Mnohostrannými rámcovými směrnicemi pro přesídlování. • Státy, které přijímají přesídlence, mohou díky aktivnímu přístupu partnerů z řad zemí prvního azylu kombinovat přesídlování se zárukami dalších dávek, např. na zlepšení životních podmínek dalších uprchlíků. Přesídlování ve světě Jak už jsme uvedli, do programů přesídlování je v současnosti zapojeno 16 zemí (viz tabulka.) V některých z nich platí roční kvóty počtu přijatých přesídlených uprchlíků. Kontinent Asie Evropa Severní Amerika Jižní Amerika

Země přijímající přesídlené uprchlíky Austrálie a Nový Zéland

EU: Dánsko, Finsko, Irská republika, Nizozemsko, Portugalsko, Švédsko a Británie Země, které nejsou členy EU: Island, Norsko Kanada a USA

Argentina, Brazílie a Chile

- 14 -


2.10.2008 9:26:46

Těchto 16 zemí v roce 2007 nabídlo v rámci ročních kvót celkem asi 70 000 míst pro přesídlené uprchlíky. Více než 90% těchto míst poskytly tři země: Austrálie, Kanada a Spojené státy. Dokládá to následující graf: Počet uprchlíků v jednotlivých oblastech

Afrika Asie Evropa Jižní a Střední Amerika Severní Amerika Oceánie

Zdroj: UNHCR, 2007. „Teoretická“ kapacita znamená počet míst vyčleněných pro přesídlování vládami jednotlivých zemí. Zvláště americké nevládní organizace vyjadřují znepokojení nad tím, že rychlému a úplnému naplnění kvót čím dál více brání bezpečnostní opatření. Kromě zmíněných 70 000 existuje poměrně vysoký počet dodatečných míst, ať již v rámci „přesídlení ad hoc,“ humanitárních programů, programů spojování rodin či financování ze soukromých zdrojů, jako je tomu v Kanadě. Za „tradiční“ země, které přijímají přesídlené uprchlíky, jsou označovány např. Austrálie, Kanada, Nový Zéland, skandinávské země, Nizozemsko a Spojené státy, tedy země s dlouhodobými přesídlovacími programy. Ostatní z uvedených 16 zemí, např. Island, Irsko, latinskoamerické státy a Británie jsou „nové“ země přijímající přesídlené uprchlíky, protože příslušný program zavedly teprve nedávno. Do další skupiny patří země, které přesídlené uprchlíky přijímají příležitostně, ale nemají roční kvóty (přesídlení „ad hoc.“) Do této skupiny patří např. Belgie, Česká republika, Francie, Německo, Lucembursko, Španělsko a Švýcarsko. O zřízení programu přesídlování v poslední době projevily zájem i některé další evropské země (viz Kapitola 2.) V roce 2006 přijalo 26 zemí, včetně 15, které tehdy měly přesídlovací programy, celkem 71 700 uprchlíků. Většinu z nich přijalo pouhých šest zemí: USA (41 300), Austrálie (13 400), Kanada (10 700), Švédsko (2 400), Norsko (1 000) a Nový Zéland (700). Je nutné zdůraznit, že ve Spojených státech, Kanadě a Austrálii mohou statistické údaje o přesídlování zahrnovat také osoby přesídlené z důvodů slučování rodin či v rámci humanitárních programů (tj. nikoli na základě žádosti UNHCR). Z celkového počtu 71 700 uprchlíků bylo 29 560 lidí přesídleno s pomocí UNHCR. 27 700 z nich získalo status uprchlíka. V ostatních případech nešlo přímo o uprchlíky, ale o příbuzné uprchlíků nebo o slučování rodin. Zbývajících asi 42 000 osob bylo přesídleno v rámci spojování rodin nebo humanitárních programů. Je tedy zřejmé, že některé země, např. Spojené státy, Kanada a Austrálie, zvažují přesídlení nejen ve spolupráci s UNHCR, ale také na základě žádostí uprchlíků samotných a nevládních organizací. Z hlediska národnosti tvořili většinu uprchlíků přesídlených v roce 2006 v rámci programů UNHCR lidé z těchto zemí: - 15 -


2.10.2008 9:26:48

• • • • •

Barma (5 700) Somálsko (5 200) Súdán (2 900) Demokratická republika Kongo (2 000) Afghánistán (1 900)

Podle odhadů UNHCR potřebovalo v roce 2007 přesídlit asi 77 605 uprchlíků (jednotlivců, případně skupin). Byli to hlavně lidé ze Sýrie a Jordánska (iráčtí uprchlíci), z Keni (súdánští, somálští a etiopští uprchlíci), Egypta (súdánští a somálští uprchlíci), Thajska (barmští uprchlíci) a Ekvádoru (kolumbijští uprchlíci). V roce 2008 se pro přesídlení počítá se 154 701 lidmi, což je ve srovnání s rokem 2007 téměř dvojnásobný počet. UNHCR proto hodlá samo asistovat s přesídlením 60 000 osob, ať již prostřednictvím spolupráce s ICMC a společného Rozmisťovacího schématu pro přesídlování, dodatečnými náklady, zjednodušením pravidel pro přijímání osob do programu nebo postupným omezováním administrativních úkonů. Porovnáme-li však dvojnásobek uprchlíků, kteří by měli být přesídleni, s počtem míst pro přesídlence, nebude ani plánované zvýšení kapacity UNHCR stačit. Současné mechanismy plánování přesídlovacích operací UNHCR zahájilo na sklonku roku 2000 globální konzultace o mezinárodní ochraně. Cílem bylo zapojit další země a ostatní partnery do širšího dialogu o tom, jak lze dosavadní režim mezinárodní ochrany uprchlíků přizpůsobit podmínkám 21. století. Režim měl být flexibilní, aby se dal použít i při řešení nových problémů. Jedním z hlavních výsledků tohoto procesu byl dokument Agenda ochrany schválený v roce 2002. Zahrnuje různé nástroje a přístupy ke zlepšení ochrany uprchlíků na celém světě. Uveďme další dvě iniciativy: • Víc než Úmluva: Iniciativa, která zahrnuje nástroje k zavedení zvláštních dohod do praxe. Týká se to například také Komplexních akčních plánů, které obsahují trvalá řešení spojená se strategickým využitím. • Mnohostranné rámcové směrnice pro přesídlování: Na základě Fóra Víc než Úmluva je připravila Hlavní skupina pro přesídlování. Vytkla si za úkol vypracovat systém po řízení postupů při zavádění mimořádných dohod do praxe. Směrnice zároveň vymezují úkony, jaké mají zúčastněné strany k dispozici. Tyto iniciativy se staly podnětem k zapojení dalších zemí do programů přesídlování. Zároveň upřesnily pojetí komplexního přístupu k trvalým řešením a strategickému využívání přesídlovacích programů. To ale nestačí. Do praxe by se také měly zavést účinné metody plánování přesídlovacích akcí. UNHCR každoročně zveřejňuje Výhled na globální potřeby přesídlování, určený pro země, které se na přesídlování podílejí, partnerské nevládní organizace i samotný Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky. Dokument jim má pomoci s plánováním vlastních aktivit, rozvržením míst pro přesídlence a zdrojů. Materiál je založen na výročních zprávách kanceláří UNHCR v jednotlivých zemích. Ke zlepšení a sjednocení postupu při výběru uprchlíků, kteří by měli být přesídleni, slouží materiál UNHCR s názvem Identifikace zvýšeného rizika a také základní Standardní operační postupy. Identifikace zvýšeného rizika by měla zlepšit výběr ohrožených uprchlíků. Propojuje metody vyhodnocování jejich situace v rámci komunity i individuálních případů. Osvědčuje se jako cenný nástroj k systematickému a předběžnému určování příslušníků dané populace, kteří by možná měli být přesídleni. Tento nástroj neslouží pouze při identifikaci případných přesídlenců, - 16 -


2.10.2008 9:26:48

ale má i obecnější využití. Základní Standardní operační postupy mají zajišťovat jednotnost, průhlednost a předvídatelnost přesídlovacích akcí na celém světě. Výhled na globální potřeby přesídlování slouží zemím, zapojeným do přesídlovacích programů jako předběžný dokument před červnovými Výročními trojstrannými konzultacemi o přesídlování (ATCR). Na této konferenci se scházejí ti, kdo se podílejí na přesídlování (země, zapojené do přesídlovacích programů, partnerské nevládní organizace a UNHCR). V roce 2007 byly na výroční konferenci ATCR sestaveny pracovní skupiny, které jednaly o společných problémech. Díky práci těchto skupin mohly zúčastněné strany dospět ke konsensu a předložit návrhy na zlepšení přesídlovacích akcí. Výhled na globální potřeby přesídlování je také hlavním podkladem pro Indikační tabulku. Ukazuje místa, jaká jednotlivé země nabízejí přesídlencům podle konkrétních potřeb. Údaje se během roku průběžně aktualizují. V souvislosti s konferencí ATCR se také konají indikační schůzky. Zástupci zemí, zapojených do přesídlovacích programů, a UNHCR na nich jednají o konkrétních populacích, které je třeba přesídlit. Celý „indikační proces“ má zlepšit koordinaci a řízení globálního programu přesídlování. Cílem je také sladit potřeby, jaké má v souvislosti s přesídlováním UNHCR, s kvótami a cíli zemí, které přijímají přesídlence. V březnu a říjnu se schází Pracovní skupina k přesídlování, tvořená zástupci zemí, které přijímají přesídlence. Jedná o závazcích, schválených na konferenci ATCR, a podle potřeby je přizpůsobuje aktuálním podmínkám. V Asii, na Blízkém východě a v Africe se navíc každoročně pořádají Regionální plánovací schůzky. Účastní se jich lidé, kteří se podílejí na různých operacích, vyhodnocují situaci v daném regionu, připravují se na příští rok a vyměňují si zkušenosti. Mnozí z nich pracují v terénu, v regionálních pobočkách a na úřadech. Součástí programu jsou rozhovory se zástupci zemí, které přijímají přesídlence, a nevládních organizací. Tímto způsobem jsou klíčoví účastníci procesu přesídlování neustále ve styku a mohou systematicky upřesňovat a vzájemně koordinovat potřeby a možnosti. Prodlužovaný pobyt V roce 2004 nemělo více než 5,5 milionu uprchlíků (skoro 60% všech uprchlíků světa) žádnou brzkou naději na vyřešení své situace. Dá se říci, že žili v jakémsi neustále prodlužovaném stavu zapomnění. V roce 2004 bylo spočítáno 33 příčin, které k tomu vedou. V takové situaci se většinou ocitají lidé v nejchudších a nejnestabilnějších oblastech světa. Týká se to zejména uprchlíků v Íránu (Afghánců), v Keni a Jemenu (Somálců), Nepálu (Bhútiů), Tanzanii (Burunďanů), Thajsku (Barmánců) a Ugandě (Súdánců). Pracovní skupina k přesídlování definuje prodlužování situace uprchlíka takto: Situace, kdy uprchlíci dlouhodobě žijí bez vyhlídky na brzké vyřešení své situace v uprchlickém táboře, kde bydlí 25 000 lidí, nebo po souvislou dobu nejméně pěti let v rozvojových zemích. Možná nejsou ohroženi na životě, ale jejich základní práva jsou omezena. Nemohou ani naplňovat základní ekonomické, společenské ani psychologické potřeby. Uprchlík často v takové situaci není schopen vymanit se z nucené závislosti na cizí pomoci. (Zápis ze stálého výboru Evropské komise z roku 2004, 54/SC/CRP14) K definici bychom měli doplnit dvě poznámky. Za prvé, údaje o 25 000 lidí v uprchlickém táboře a pětiletém období života v rozvojových zemích nelze brát jako pevně dané. Za člověka, který dlouhodobě žije bez vyhlídky na brzké vyřešení své situace, můžeme považovat např. Barmánce, který před 12 lety utekl z vlasti a od té doby žije spolu s dalšími 20 000 uprchlíků v Bangladéši. Přihlíží se - 17 -


2.10.2008 9:26:48

hlavně k podmínkám, v jakých musí uprchlík žít, jinými slovy, podmínky pobytu mají větší váhu než počet lidí v uprchlickém táboře nebo doba strávená v táboře či rozvojové zemi. Druhá poznámka se týká uprchlíků, kteří žijí v městském prostředí. Nejsou to typičtí jedinci, na něž by se vztahovala situace výše zmíněných uprchlíků, a to ani v případě, že je jejich pobyt ve městě prodlužován. Je ale třeba zdůraznit, že v městských podmínkách žijí bez pomoci a právního statusu desítky tisíc uprchlíků. Absolutní počty uprchlíků v takové situaci se snižují, ale počet důvodů k prodlužování pobytu naopak vzrůstá. A co víc, uprchlíci tráví v exilu delší dobu. V roce 1993 to bylo devět let, v roce 2003 už 17 let. Nejvíce důvodů k prodlužování pobytu uprchlíků, sedmnáct, vykazuje subsaharská Afrika s populací 1,9 milionu uprchlíků. Pokud jde o populaci, pak oblast, kterou tvoří střední Asie, jihozápadní Asie, severní Afrika a Blízký východ, má na 2,5 milionu uprchlíků rekordních osm důvodů k prodlužování pobytu. Chceme-li se podrobněji zaměřit na příčiny prodlužování pobytu, nesmíme pominout tři důležité aspekty: • Prodlužovaný pobyt bývá důsledkem politické činnosti i nečinnosti, a to v azylové zemi a v uprchlíkově vlasti. • V případě prodlužovaného pobytu nelze přistoupit k tradičním trvalým řešením – repatriaci, integraci či přesídlení. • Regionální ani mezinárodní činitelé se nechtějí vměšovat do záležitostí chudých a nestabilních oblastí. Důvody k prodlužování pobytu se tudíž v těchto regionech násobí. S tím souvisí i nezájem médií o tyto tzv. nezajímavé regiony. Existuje totiž řetězová reakce mezi mediálním zájmem, dárcovskou pomocí a životními podmínkami uprchlíků. Uprchlické tábory často leží v izolovaných a nebezpečných oblastech. Uprchlíci z tábora nesmějí odejít, pokud vůbec mají přístup k zaměstnání a vzdělání, pak jen omezený. Taková situace má katastrofální důsledky. Obyvatelé tábora se neobejdou bez pomoci, vytváří se kultura závislosti, která s sebou nese riziko vykořisťování těch nejbezbrannějších uprchlíků. Východiskem je komplexní přístup k trvalým řešením a strategické přesídlení. V těchto případech se používá i dalších nástrojů v souvislosti s opětovnou integrací uprchlíků a pomocí. Cílem je, aby byl uprchlík soběstačný. Přesídlování skupin UNHCR se snaží zařazovat do programů přesídlení více uprchlíků. Úřad proto navrhl, jak postupovat při identifikaci skupin uprchlíků, aniž by bylo třeba vyplňovat individuální registrační formuláře (Registrační formulář pro přesídlení, RRF). Pokyny pro skupinové přesídlování uvádí Metodologie UNHCR pro přesídlování skupin. Jejím cílem je sjednotit a zpřehlednit postup při operacích UNHCR a plánování trvalých řešení. To se týká i výběru skupin uprchlíků, pro něž je přesídlení vhodným východiskem. Metodologie UNHCR také slouží jako průvodce obecnými parametry, které mohou pomoci při identifikaci potenciální skupiny přesídlenců. V ideálním případě by měli mít všichni členové skupiny stejnou národnost, skupina by měla být jasně vymezená, mělo by být zřejmé, kde se nachází, a její členové by - opět v ideálním případě – měli alespoň nějak doložit svou totožnost. V roce 2003 byla z Keni do Spojených států přesídlena skupina Somálců z kmene Bantu. Dalším příkladem je přesídlení súdánských mladíků (tzv. „ztracených chlapců“) z keňských táborů do Spojených států. První uprchlíci ze skupiny „Burunďanů z roku 1972“ poměrně nedávno přicestovali z Tanzanie do Spojených států (podrobněji v Kapitole 5). - 18 -


2.10.2008 9:26:49

Kapitola 2 – Přesídlování v Evropě: výhled 2.1 Úvod

Evropa se ve srovnání se zbytkem světa podílí na přesídlování uprchlíků poměrně málo. V roce 2007 poskytla přesídlencům 5 610 míst. Aktivní přesídlovací programy v současnosti fungují v devíti evropských zemích. Tyto státy zajišťují uprchlíkům ochranu a umožňují jim znovu začít vést normální život. Portugalsko v červenci roku 2007 ohlásilo, že má přesídlovací program pro 30 osob. V současnosti tedy přijímá přesídlené uprchlíky sedm členských zemí Evropské unie (Dánsko, Finsko, Irsko, Nizozemsko, Portugalsko, Švédsko a Británie) a dvě země, které členy EU nejsou (Norsko a Island). Ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi zavedly přesídlovací programy poměrně nedávno Island (1996), Irsko (1999) a Británie (2003). Programy už plně fungují. Analýza z pololetí roku 2007 svědčí o tom, že většina kvót evropských zemí pro přesídlence (s výjimkou Portugalska, kde zatím údaje chybí) byla do konce roku naplněna. Evropské přesídlovací programy - kvóty 2007 Země, přijímající přesídlence

DK

FIN

GB

IRL

NL

P*

S

EU Celkem

IS

N

Evropa Celkem

Kvóta

500

750

500

200

500

30

1900

4 380

30

1200

5 610

Zdroj: Vládní úřady a Portugalská rada pro uprchlíky (*Portugalsko ohlásilo přesídlovací program v červenci 2007)

2.2 Hledání trvalých řešení:

Proč by Evropa měla přijímat více přesídlených uprchlíků Evropská unie se snaží urychlit práci na návrhu Společného evropského azylového systému (CEAS). V této souvislosti jsou čím dál důležitější vztahy mezi Bruselem a zeměmi, které nejsou členy EU (zahraniční dimenze). Vnitřní azylový systém EU by neměl fungovat izolovaně od ostatního světa; jeho přirozeným doplňkem by měla být solidarita ostatních zemí, např. spoluzodpovědnost za ochranu uprchlíků by měly nést i třetí země. Rozšíření přesídlovacích programů se tak pojí se současnými systémy evropských zemí. Uprchlíci, kteří v nich žádají o azyl, mají nárok na ochranu v celé Evropě. Přesídlencům ale nelze upírat právo na žádost o azyl v Evropě. Není ani případnou náhražkou závazků, jaké pro jednotlivé státy vyplývají z mezinárodních a evropských zákonů. Přesídlení je zároveň jen jedním ze způsobů, jak zajistit ochranu uprchlíků v oblastech jejich původu. Doporučuje se aplikovat komplexní přístupy k celé škále trvalých řešení, k nimž patří i přesídlení. Důsledkem takového přístupu je dlouhodobá pomoc. Evropská komise, UNHCR, Evropská rada pro uprchlíky a exulanty, čím dál více nevládních organizací a dalších institucí aktivně prosazují obnovený závazek EU k přesídlování. UNHCR vzhledem k současným uprchlickým krizím a rostoucímu počtu příčin prodlužovaných pobytů uprchlíků identifikoval potřeby přesídlovacích programů. V současnosti překračují počet míst, jaký přesídlencům nabízejí různé země světa. Potřeba zajistit uprchlíkům ochranu je čím dál naléhavější a Evropa by měla konkrétně projevit spoluzodpovědnost a nabídnout přesídlencům doda- 19 -


2.10.2008 9:26:49

tečná místa. Následující odstavce shrnují hlavní důvody, proč by se měla Evropa aktivněji podílet na přesídlovacích programech: • Členské země EU mohou prostřednictvím přesídlení zajistit ochranu uprchlíkům, kteří ji nejvíce potřebují. Jsou to ti nejzranitelnější, ti, kteří jsou ohroženi v zemi prvního azylu, a také uprchlíci s prodlužovaným pobytem. • UNHCR se zajímá o 9,9 milionu uprchlíků. 6,5 milionu z nich žije v rozvojových zemích. Členové EU mohou projevit solidaritu a spoluzodpovědnost, zvláště vůči zemím prvního azylu, které přijímají většinu uprchlíků z dané oblasti. • Přesídlování je součástí evropské humanitární tradice. Řada evropských zemí, včetně Belgie, Francie a Německa, v minulosti zareagovala na naléhavou potřebu zajistit uprchlíkům ochranu. Uveďme např. krizi kolem maďarských uprchlíků z roku 1956, chilské disidenty nebo Komplexní akční plán pro indonéské uprchlíky. • Evropský podíl na poskytování mezinárodní ochrany uprchlíků se zmenšuje. Během posledních pěti let výrazně poklesl počet žádostí o azyl v EU, přičemž počet uprchlíků na celém světě naopak roste. Evropa má absorpční kapacitu a dokázala, že je schopna přijímat přesídlené uprchlíky. Měla by toho dělat mnohem víc. • Členové EU mohou prostřednictvím přijímání přesídlenců projevit spoluzodpovědnost, ale nejen to. Zároveň tak mohou dát státům, které přijímají uprchlíky najevo, že existuje politická vůle pomáhat třetím zemím. EU tak může uplatňovat strategické přesídlování, které přináší užitek všem uprchlíkům, nejen těm přesídleným. Důsledkem takto pojatého přesídlování může být lepší ochrana. • Je zřejmé, že veřejnost v důsledku přesídlování lépe chápe situaci uprchlíků. Přesídlenci jsou pro hostitelské země přínosem. Větší pochopení obecné situace uprchlíků ve světě, vede zejména na lokální úrovni k širšímu zapojení občanské společnosti a vytváří vstřícnější atmosféru (Kapitola 8).

2.3 Evropský fond pro uprchlíky III:

Nový režim financování aktivit spojených s přesídlováním Evropský fond pro uprchlíky (ERF) na období 2008-2013 (tzv. ERF III), zřízený Rozhodnutím Evropské komise č. 573 v roce 2007, vstoupil v platnost v lednu 2008. Je součástí obecného programu „Solidarity a řízení migračních vln.“ ERF III je důležitým nástrojem na podporu přesídlování v Evropské unii. Evropská komise definuje přesídlování v kontextu s novým Evropským fondem pro uprchlíky. Zemím a dalším činitelům, zapojeným do přesídlování v EU, přináší jasná pravidla. Několik členských zemí ale přesto ještě nepochopilo přesný smysl přesídlování. (viz definice z Příručky UNHCR o přesídlován v Kapitole 1). Zvláštní vymezení přesídlování s ohledem na prostředky EU ERF III podporuje v členských zemích EU akce v souvislosti s přesídlováním osob „přesídlených či právě přesídlovaných.“ Tyto akce mohou prospět: 1) uprchlíkům, kteří jsou právě přesídlováni a ještě se zdržují v zemi prvního azylu, a 2) přesídlencům v Evropě. Článek 3 (1) (d) Rozhodnutí č. 573/2007/Evropské komise definuje přesídlení jako: proces, během něhož jsou na žádost UNHCR, založenou na potřebě zajistit daným osobám mezinárodní ochranu, státní příslušníci třetích zemí či osoby bez vlasti přepraveni z třetí země do členského státu EU, - 20 -


2.10.2008 9:26:49

kde získají povolení k pobytu a status uprchlíka (v rámci znění článku 2 (d) Kvalifikační direktivy EU 2004/83/Evropské komise) nebo status, který v rámci státních zákonů zajišťuje stejná práva jako status uprchlíka. Definice stanovila dvě podmínky. Má-li být akce označena za přesídlení a jako taková oprávněně financována ze zdrojů ERF III, musejí být splněny: 1. První podmínkou je kvalifikované vyhodnocení UNHCR. Z Evropského fondu pro uprchlíky mohou být financovány pouze akce členských zemí EU, související s přesídlováním osob, které jako osoby vhodné pro přesídlení vybral UNHCR na základě kritérií uvedených v Příručce UNHCR o přesídlování. 2. Členské země EU také musejí osobám přesídleným na jejich území udělit status uprchlíka, nebo ekvivalentní status, zajišťující stejná práva a dávky s ohledem na trvalé a účinné zajištění ochrany. Přesídlenci tak mají rovný přístup k právům uprchlíků, uvedeným v Kvalifikační direktivě Evropské unie. Mají tedy nárok např. na sociální dávky, zdravotní péči, vzdělání atd. Tato definice se ale nevztahuje na přesuny uprchlíků uvnitř EU, kdy jeden člen unie pomáhá druhému (takovým příkladem je přesun osob se statusem uprchlíka z Malty do jiné členské země EU). Takové akce Brusel nepovažuje za přesídlování. Mohou však být financovány na základě článku 3 (e). Z Evropského fondu pro uprchlíky bude možné podporovat celou škálu aktivit, souvisejících s přesídlováním, a to jak v třetí zemi, tak v členském státu EU. Tyto akce jsou stanoveny v článcích 3 (5) a (7). Patří sem např.: a) Zřizování státních programů přesídlování. Zahrnuje akce typu výběr a školení pracovníků, vývoj zvláštních integračních programů a programů financování z privátních zdrojů, semináře a osvětové akce a také ty, které mají zvýšit zájem veřejnosti v komunitách, které přijmou přesídlené uprchlíky. b) Výběr a doprava uprchlíků na území členských států EU. Sem patří např. organizování misí do hostitelské země, pohovory, lékařská vyšetření, bezpečnostní kontroly, orientační programy před samotným přesídlením, doprava přesídlovaných osob i jejich zavazadel. c) Zajištění patřičných podmínek při přijímání přesídlených uprchlíků a integrační opatření. Patří sem např. informování a pomoc bezprostředně po příjezdu, tlumočnické služby, informační balíčky a kurzy orientace v nové kultuře a společnosti. Režim finanční podpory Evropský fond pro uprchlíky (ERF III) výrazně rozšiřuje finanční podporu přesídlování, ať už jde o vznik nových programů, nebo rozšíření a zlepšení těch dosavadních. Článek 13 (3) se zmiňuje o dodatečné finanční podpoře. Členské země EU, které přijímají přesídlence z uvedených kategorií, obdrží navíc na každého přesídleného uprchlíka jednorázový příspěvek ve výši 4 000 eur. a) Jde o uprchlíky ze země nebo oblasti určené na základě regionálních programů ochrany. b) Do další kategorie patří přesídlování ohrožených osob, zvláště – ohrožených žen; – dětí bez doprovodu dospělých a dalších ohrožených dětí, pro něž je přesídlení nejvhodnějším způsobem ochrany; – osob s vážnými zdravotními problémy, které se dají řešit jedině po přesídlení; - 21 -


2.10.2008 9:26:50

Členský stát EU, který přijme 20 přesídlenců jedné z uvedených kategorií, získá příspěvek 80 000 eur. Podmínkou je, že peníze použije výhradně na přesídlení, může z nich ale financovat různé aktivity. Jde o pevný obnos, bez ohledu na to, zda uprchlík spadá do jedné či více kategorií, např. zda jde o ohroženou ženu s vážnými zdravotními problémy. Dodatečná podpora je pobídka, která má zvýšit zájem členů EU o přesídlování ohrožených osob. Částky poskytované ERF III jsou ovšem poměrně skromné. Pro srovnání – rozpočet britského ministerstva vnitra počítá s náklady zhruba 15 000 eur na uprchlíka. Evropský fond pro uprchlíky financuje až 50% nákladů na podporované projekty, zbytek musí být hrazen z veřejných či soukromých zdrojů. Jde-li o zvláštní priority, může fond pokrýt až 75% nákladů na určitý projekt. Pro tyto případy definovala Evropská komise tři priority: Priorita 3 se vztahuje na „akce, které upevňují vědomí spoluzodpovědnosti členských států EU a třetích zemí,“ čili na vzájemnou pomoc členských zemí v rámci EU a přesídlování. Priorita 3 je nepovinná, členské země si mohou vybrat, zda chtějí prezentovat programy právě na základě této priority. Finsko, Irsko, Nizozemsko, Švédsko a Británie pro rok 2008 naznačily, že přesídlování zahrnou do svého víceletého programu. Portugalsko a Rumunsko, které se na přesídlování začaly podílet poměrně nedávno, daly najevo, že požádají o podporu při zřizování přesídlovacího programu. Víceleté programy schvaluje Evropská komise. Na státní úrovni je řídí příslušný státní úřad. Podle článků 11 a 27 musí postup stanovit a konzultovat s partnery, včetně úřadů a orgánů, které se podílejí na uskutečňování víceletého programu. Partnery mohou být regionální, místní, městské a jiné úřady, UNHCR a orgány občanské společnosti, např. nevládní či společenské organizace. Evropský fond pro uprchlíky III sice přináší významné finanční pobídky, ale zájem členských zemí nabízet (či zvyšovat) počet míst pro přesídlence by mělo nadále podněcovat vedení Evropské komise. Jeho úkolem také zůstává koordinace akcí a iniciativ členských zemí EU zaměřená na tvorbu a zavádění společných programů.

2.4 Regionální programy ochrany:

První kroky směrem k Evropskému programu přesídlování? Evropská rada v roce 2004 v rámci Programu svobody, bezpečnosti a spravedlnosti pro léta 20052010 (tzv. Haagského programu) vyzvala k vývoji tzv. regionálních programů ochrany. Měly by vznikat v rámci úzké spolupráce s UNHCR. Cílem těchto programů je zlepšení azylových systémů ve třetích zemích. Zahrnují také společný program přesídlování pro ty členy EU, kteří se do něj chtějí zapojit. Regionální programy ochrany se zaměřují hlavně na regiony, které členové EU označují za prioritní. Evropská komise vydala v září 2005 podrobný návrh na pilotní regionální programy ochrany v prioritních regionech, konkrétně Tanzanii (oblasti Velkých jezer) a západních nových nezávislých státech, na Ukrajině, v Moldavské republice a Bělorusku. Programy se na obě oblasti zaměřují jak na regiony původu, tak transitu. Oba pilotní projekty začaly fungovat v lednu 2007.

- 22 -


2.10.2008 9:26:50

Předběžné výsledky Evropská komise zhodnotí v roce 2008. Na základě tohoto vyhodnocení zřejmě navrhne propracovanější přístup k aktivitám spojeným s přesídlováním. Evropský fond pro uprchlíky (ERF III) nabízí od ledna 2008 dodatečné možnosti financování těm členům EU, kteří v souvislosti s regionálními programy ochrany přislíbí místa pro přesídlence (viz s. 36). UNHCR už západních nových nezávislých státech i Tanzanii vybral osoby, které by měl být přesídleny. V roce 2008 se to podle odhadů UNHCR týká zhruba 1 500 lidí z Tanzanie a 425 osob ze západních nových nezávislých států (většinou z Ukrajiny).Celkový počet zahrnuje ohrožené skupiny, např. ohrožené ženy, děti, nemocné a seniory. UNHCR a Evropská komise vyjádřily naději, že evropské země zareagují na jejich výzvy a nabídnou části vybraných osob přesídlení. Členské země EU koncepci regionálních programů ochrany samy požadovaly. Nyní je na nich, aby tuto ještě stále více méně teoretickou koncepci zavedly do praxe. Pilotní regionální program ochrany v Tanzanii Pilotní regionální program ochrany v Tanzanii byl vymezen na základě studie UNHCR s názvem „Identifikace mezer v zajišťování ochrany v Tanzanii.“ Byl zahájen v roce 2007. Jeho cílem je podpořit komplexní přístup k zajišťování trvalých řešení. Program zahrnuje následující akce: 1. Zlepšení zajišťování ochrany ze strany tanzanských úřadů; 2. Zlepšení bezpečnostní situace v uprchlických táborech/hostitelských komunitách; 3. Prosazování dobrovolné repatriace burundských uprchlíků prostřednictvím šíření informací rozhlasem a dalšími médii; 4. Zlepšení přístupu k programům přesídlování; 5. Usnadnění registrace všech uprchlíků v Tanzanii; 6. Zvýšení zájmu tanzanské občanské společnosti. Nizozemsko a Dánsko v roce 2007 zorganizovaly mise do Tanzanie a s ohledem na vlastní programy vybraly konžské a burundské uprchlíky. Očekává se, že Nizozemsko podnikne další misi za účelem výběru uprchlíků v roce 2008 na základě regulérního programu kvót. Spojené státy mezitím přesídlují 13 000 osob z tzv. skupiny Burunďanů z roku 1972 (lidí, kteří byli během posledních 35 let opakovaně odsunováni). Washington postupuje podle plánu na přesídlování skupin pro období 2006-2009. Tito uprchlíci budou moci po více než 30 letech exilu přesídlit do Spojených států a začít vést normální život. Členské země EU by si z přesídlení této skupiny mohly vzít ponaučení a zamyslet se nad společným evropským programem přesídlování (viz Kapitola 1 o přesídlování skupin a Kapitola 5 o zkušenostech ICMC z práce s Burunďany z roku 1972 v Tanzanii.) Jak budou fungovat společné systémy přesídlování EU? UNHCR i nevládní organizace zdůrazňují význam společných programů jako nástrojů k řešení mimořádných situací v souvislosti s uprchlíky. S něčím takovým regionální programy ochrany nepočítají. Společné programy přesídlování by mohly řešit podobné situace, jako v současné Sýrii a Jordánsku. V obou zemích je mnoho iráckých uprchlíků, což pro Damašek i Ammán představuje značnou zátěž. Sýrie údajně přijala vůbec nejvíce Iráčanů, odhadem 1,2 milionu, a Jordánsko asi 750 000. V obou hostitelských zemích podle všeho připadá v úvahu strategické přesídlení. Výrazné zapojení evropských zemí do přesídlovacích programů by bylo konkrétním projevem mezinárodní solidarity s oběma blízkovýchodními zeměmi a znamenalo by pro ně značnou úlevu. A co víc, Sýrie i Jordánsko by po takovém gestu dál vstřícně přijímaly uprchlíky, kteří hledají ochranu, respektovaly by princip nevypovězení (non-refoulement) a většině nepřesídlených uprchlíků by zaručily přístup k základním právům. - 23 -


2.10.2008 9:26:50

Zatím není jasné, jak budou takové společné programy fungovat, ať již v kontextu regionálního programu ochrany či mimo něj. Existuje už několik návrhů. Evropská komise se touto problematikou zabývala v roce 2003 v komplexní zprávě s názvem Možnosti přesídlování v Evropské unii. Dokument vypracoval Institut pro migrační politiku (MPI). Tématu se věnují i další publikace, např. materiál Evropské rady pro uprchlíky a exulanty (ECRE) „Postup směrem k evropskému programu přesídlování“ nastiňuje, jak by mohl evropský systém fungovat. Zpráva ECRE obsahuje i návrhy ohledně výběru uprchlíků, postupu při rozhodovacím procesu i aktivit, které by měly předcházet odjezdu uprchlíků. ECRE ve zprávě zdůrazňuje význam role UNHCR, nevládních organizací a uprchlíků jako subjektů, které se na programu finančně podílejí. Aplikace společných kritérií EU pro přesídlování by mohla být velice efektivní. Pokud by několik členů EU nabídlo místa určitému počtu uprchlíků, UNHCR by ušetřil čas i peníze. Ve srovnání s uplatňováním jednotlivých kritérií EU pro přesídlení by se totiž podstatně zkrátila doba, kterou UNHCR potřebuje na výběr a přípravu přesídlovaných uprchlíků. Z ověřování selekčních misí z roku 2007 vyplývá, že státy EU nabízejí místa více méně stejným přesídlencům. Všechny země EU, zapojené do přesídlovacích programů, si např. vybírají barmské uprchlíky (s výjimkou Portugalska, které svůj program zavedlo teprve nedávno). Budou-li členové EU ochotni společně přesídlit určitý počet uprchlíků, objeví se další možnosti. Prvním krokem zřejmě bude zvýšení kvót. Evropské země také podle všeho budou vzájemně koordinovat selekční mise. Pracovníci z různých evropských zemí v současnosti přijíždějí jeden za druhým, prostřednictvím pohovorů vybírají uprchlíky pro případné přesídlení, a nemají tušení, že jejich kolegové z jiné země EU dělají ve stejné oblasti totéž. Výhledově by se měly zvážit případné „společné mise EU zaměřené na výběr případných přesídlenců.“ Umožnily by totiž přímé zapojení a ušetřily peníze. Spolupráce v rámci společných misí (na začátek možná jen dvou států) by navíc byla výhodná pro nové země, zapojené do přesídlovacích programů, zejména pokud jde o logistiku, infrastrukturu a odborné znalosti kolegů z jiné země unie v počáteční fázi programu či v případě dlouhodobých opatření. Do takových dvoučlenných programů selekčních misí se v roce 2007 zapojily Belgie, Česká republika a Rumunsko (spolu s Nizozemskem v rámci projektu „Trvalá řešení v praxi“) a Španělsko (s Finskem, projekt nese název „Modelování orientace, služeb a přípravy v souvislosti s přesídlováním a přijímáním uprchlíků“). Možná to povede k další spolupráci v rámci výsledných přesídlovacích programů a společným selekčním misím. V případě mimořádného přesídlení se obvykle uprchlíci vybírají jen na základě písemných materiálů, protože na selekční misi není z bezpečnostních důvodů čas. V těchto případech se osvědčuje švédský program přesídlování (SQSQ), takže v případě mimořádného přesídlování by ho mohly používat i další evropské země. Výběr na základě písemných dokumentů je výhodný zejména pro země, které se teprve začínají zapojovat do přesídlovacích programů a které hodlají přijmout jen velice málo přesídlenců.

2.5 Nastavení programu přesídlování:

Zkušenosti britského ministerstva vnitra Země, které přijímají přesídlence, čím dál častěji nabízejí pomoc dalším členům EU. Chtějí je tak přimět k zapojení do programů přesídlování uprchlíků. Britské ministerstvo vnitra se nedávno podělilo o své zkušenosti s naplánováním a spuštěním přesídlovacího programu s Německem. Stalo se tak na semináři pro německé politiky, který uspořádala Církevní komise pro migranty v Evropě (CCME). Prezentace byla součástí programu CCME s názvem „Přesídlování v Evropě: rozšiřování základny.“ Cílem programu, financovaného z Evropského fondu pro uprchlíky, je získat pro přijímání přesídlenců další členy EU. Británie v roce 2002 oznámila, že hodlá zahájit přesídlovací - 24 -


2.10.2008 9:26:50

program Gateway. V březnu 2004 přijala první uprchlíky, přesídlené z Libérie. Mezinárodní katolická komise pro migraci (ICMC) mluvila s Kevinem Finchem z britského ministerstva vnitra o jeho zkušenostech se zaváděním programu. Finch řídil „zámořskou“ část programu od příletu prvních přesídlenců. V následující tabulce jsou uvedeny základní prvky, které se podle britských úřadů při úspěšném zahájení programu Gateway osvědčily. Zahájení programu Gateway: osvědčený britský postup – zvažte, zda přesídlování koresponduje s migrační strategií vaší země; – program přesídlování předem pečlivě naplánujte; – zaměřte se pouze na malé množství různých etnických skupin/národností a vytvořte skupiny s minimálním počtem členů; – je-li to možné, umístěte tyto skupiny ve stejném městě nebo nedaleko od sebe tak, aby jejich členové mohli vytvářet komunity a lépe „zakořenit“; – přísně kontrolujte proces výběru, ale zároveň dbejte o jeho flexibilitu; – hned při koncipování programu do něj zapojte místní úřady, které uprchlíky přijmou; – před výběrem uprchlíků se ujistěte, že je skutečně možné a vhodné přesídlit uprchlíky tam, kam je chcete přesídlit; – zajistěte, aby se na plánování i realizaci recepce uprchlíků podílely nevládní organizace; – snažte se ovlivnit veřejné mínění, už během plánování programu oslovte média a udržujte jejich zájem; – do plánovacího procesu zapojte i bytový sektor a zvažte partnerství se soukromými podnikateli. Britské zkušenosti se spuštěním programu přesídlování Z jakých důvodů zavedla Británie program kvót? Británie neposuzovala zahájení přesídlovacího programu izolovaně, ale s ohledem na vyváženou imigrační strategii, jakou se snaží prosazovat. Tento přístup má následující rysy: • zásahy proti zneužívání azylového systému těmi, kdo nepotřebují ochranu • prosazování lepších integračních programů, pro ty, kdo mají právo na usídlení • pojetí přesídlování jako nového, legálního způsobu, jak se osoby, které potřebují ochranu, mohou dostat do Británie (název programu, Gateway, znamená česky „průchod branou“), aniž by se stali oběťmi pašeráků lidí Jakým způsobem si britské ministerstvo vnitra vybírá uprchlíky? Britská vláda vychází z výroční zprávy UNHCR o globálních potřebách přesídlování. Na jejím základě se kabinet rozhodne, které národnosti zahrnu do následujícího rozpočtového roku. UNHCR pak britskému ministerstvu vnitra předá podklady o vybraných národnostech. Resort vnitra z nich vybere vážné případy, a to s ohledem na bezpečnost, ubytovací kapacitu a zdravotní záležitosti. Ministerstvo pak vyšle tým k pohovorům s vybranými uprchlíky. Záznamy z pohovorů se vrací do Londýna, kde padne konečné rozhodnutí. Průměrné náklady na selekční tým, který zpravidla tvoří 3-4 úředníci, se pohybují v rozmezí od 11 do 15 tisíc liber (v přepočtu asi 16-20 tisíc eur). Přijímá Británie na základě posudků a lékařských zpráv? Británie se hned na začátku rozhodla, že nebude přijímat doporučující posudky UNHCR, a to ze dvou důvodů. Londýn si uvědomil, že zahájení přesídlovacího programu může vyvolat vlnu kritiky. Vláda si proto chtěla ponechat plnou kontrolu nad selekčním procesem a zachovat tak se vší odpovědností jeho integritu. To lze zaručit jedině tak, že všechny kandidáty osobně vyberou zaměstnanci ministerstva vnitra. Další důvod se týká pohovorů s kandidáty na přesídlení. Londýn - 25 -


2.10.2008 9:26:51

má za to, že právě tato metoda výběru je pro naplnění jeho kvóty 500 osob nejlepší a nejefektivnější. V případě pouhých posudků nemá vládní úředník možnost prostudovat oprávněnost žádosti tak podrobně jako při osobním pohovoru. Nemocní, včetně nakažených virem HIV a AIDS, mohou být přijati až po rozhodnutí kabinetu. Británie ale citlivě vnímá případy, které souvisejí s vysokými náklady a veřejným zdravím. Jak plánujete, které skupiny mají být přesídleny do Británie? Výběr ovlivňují ohledy na domácí i zahraniční záležitosti, bezpečnost úředníků, kteří vedou pohovory, a jazykové schopnosti. Výběr skupin, které budou přesídleny, je velice důležitý v souvislosti s přijímáním přesídlenců a jejich integrací. Přesídlení barmských uprchlíků například zpočátku vypadalo jako obtížný úkol. Nebylo možné sehnat tlumočníky. Situaci navíc zkomplikoval výběr příslušníků dvou různých barmských etnik. Naplánovali jsme si tedy, že během několika let vybereme další barmské skupiny a přesídlíme je do stejné oblasti. Komunita tak bude mít zajištěnou lepší podporu a v naléhavých případech jí pomohou nevládní organizace a místní úřady. Ověřuje Británie v rámci procedury status uprchlíka? Británie zvažovala, zda má v případě vybraných osob sama posuzovat udělení konvenčního statusu. Nejprve to tak dělala. Kladně vyřízených žádostí o přiznání statusu ale nebylo vzhledem k případům prodlužovaného pobytu mnoho. V takových případech je z hlediska Británie udělení konvenčního statusu z politických důvodů problematické. Náš původní přístup vyústil v dvoustupňové udělování statusu. Ti, kdo nesplňovali podmínky pro přiznání konvenčního statusu, získali určitou formu náhradní ochrany. Po příletu uprchlíků do Británie ale nastaly problémy s přiznáváním dávek, přístupem ke vzdělání a oprávněním ke spojování rodin. Londýn proto později změnil postup. Nyní ve většině případů uděluje status uprchlíka na základě doporučení UNHCR. Jakým způsobem je zajištěna podpora ze strany místních úřadů a nevládních organizací? V tomto směru možná měla Británie začít plánovat přesídlovací program trochu dříve. Spoléhala, že místní úřady se do programu zapojí dobrovolně. Hned na začátku se ale ukázalo, že bude obtížné získat jejich podporu. Program přesídlování byl něčím novým, nevyzkoušeným, a nebylo jasné, jak bude v praxi fungovat. Rozhodli jsme se navíc, že uprchlíky nepřesídlíme do Londýna ani na jihovýchod země, což jsou oblasti, které tradičně přijímají většinu uprchlíků a kde bývají problémy s bydlením. Většinu programů na podporu integrace řídí nevládní organizace spolu s místními úřady, což se velice osvědčuje. Prvním městem vybraným v rámci programu byl Sheffield. Nabídl, že přijme první skupinu Liberijců. Od té doby je koordinace s místními úřady nedílnou součástí procesu plánování. Každý místní úřad zapojený do programu obvykle ročně přijme 60-80 uprchlíků. Uprchlíci jsou hned po příletu umístěni v cílových městech, program nepočítá se žádnou přijímací fází v centrech, takže okamžitě musejí mít zajištěno ubytování. To je důležité, protože v Británii je nedostatek volných velkých obytných domů. V mnoha případech proto pomáhají soukromí stavební podnikatelé.

2.6 Podíl členů EU na přesídlování

V posledních letech vyjádřilo několik evropských zemí zájem o státní přesídlovací programy a přijímání uprchlíků na základě tzv. přesídlení ad hoc. Zatím poslední zemí, která zavedla přesídlovací program, je Portugalsko. Počet členů EU, kteří mají vlastní přesídlovací program, se tak zvýšil na sedm. V této části se zaměříme na to, jak tyto země, pokud jde o přesídlování, pokročily.

- 26 -


2.10.2008 9:26:51

Portugalsko: Zavádí nový přesídlovací program Článek 27 portugalského azylového zákona č. 15/98 poskytuje právní podklad pro přesídlování na základě doporučujících posudků. Podle zákona lze přijímat veškeré uprchlíky pod mandátem UNHCR. Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky podává žádosti o přesídlení portugalskému ministerstvu vnitra, které o nich rozhoduje. Lisabonská vláda v roce 2006 přijala v rámci přesídlení ad-hoc 33 uprchlíků z Demokratické republiky Kongo, Libérie, Pobřeží slonoviny, Eritreje, Etiopie a Indie. Portugalské úřady posuzovaly tyto případy na základě Příručky UNHCR o kritériích potřeby právní nebo fyzické ochrany. Roli také hrály špatné vyhlídky na integraci v zemi prvního azylu. V červenci 2007 schválila portugalská vláda rezoluci č. 110/2007. V souladu s portugalským azylovým zákonem umožňuje ročně přijmout v rámci přesídlování minimálně 30 osob. V Portugalsku za koordinaci a pokrývání nákladů na přijímání a integraci přesídlených uprchlíků zodpovídají ministerstva vnitra, práce a sociálních věci a resort zdravotnictví. Portugalská Rada pro uprchlíky (CPR) zajišťuje ve svém přijímacím středisku pro uprchlíky počáteční služby po dobu šesti měsíců. Nově příchozím uprchlíkům také – mj. ve spolupráci s místními sociálními úřady - poskytuje integrační program. Přesídlení uprchlíci získají po příletu povolení k trvalému pobytu. Úřady jim také nabídnou status uprchlíka nebo dočasnou humanitární ochranu. Může trvat od jednoho do pěti let a lze ji prodloužit. Po šesti letech nepřetržitého pobytu v Portugalsku mají uprchlíci nárok na portugalské občanství. Počáteční půlroční podpora ze strany Rady pro uprchlíky (CPR) zahrnuje finanční pomoc, právní i sociální poradenství, kurzy portugalštiny a práce s počítačem a také kulturní aktivity. Po šesti měsících získají uprchlíci soukromé ubytování a finanční podporu místních sociálních úřadů. S hledáním vhodného bydliště pomáhá uprchlíkům CPR. Její pracovní odpor také v přijímacím středisku pro uprchlíky poskytuje poradenské služby ohledně zaměstnání. Očekává se, že do konce prvního roku pobytu v Portugalsku už budou uprchlíci zcela soběstační a že přejdou pod obecný systém sociálního zabezpečení. Česká republika: Přesídlovat ad-hoc, nebo zavést státní program? Česká republika jako první z nových členů EU přijala uprchlíky přesídlené na bázi ad hoc. Praha v roce 2005 zareagovala na výzvu UNHCR a přijala skupinu patnácti přesídlenců z Uzbekistánu. Šlo o tři manželské páry a devět svobodných mužů. Integrační program odpovídal složení skupiny. Byl, jak se říká, ušitý na míru a měl být zárukou úspěchu celé akce. Byly tu ovšem jisté nedostatky, např. omezené vyhlídky na spojení uprchlíků s jejich rodinami z Uzbekistánu. V březnu 2006 se ale podařilo dvě rodiny spojit. V červnu 2007 přijala Česká republika další skupinu kubánských uprchlíků, tentokrát z americké vojenské základny Guantánamo na Kubě. Z českých úřadů se na přesídlování uprchlíků podílejí hlavně Odbor azylové a migrační politiky a Správa uprchlických zařízení ministerstva vnitra. Po vstupu země do EU se začal snižovat počet žádostí o azyl (Česká republika po rozšíření EU přišla o „vnější unijní“ hranice). Praha proto zvažuje, že v budoucnu aktivity související s přesídlováním uprchlíků rozšíří. Čeští představitelé také zdůrazňují význam přesídlování jako nástroje zahraniční politiky a oblasti mezinárodních lidských práv. Odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra v současnosti připravuje plán budoucích přesídlovacích akcí. Česká republika se v rámci příprav účastní společného programu s nizozemskou Agenturou pro přijímání azylantů a uprchlíků (COA). Praha tak chce poznat všechny fáze nizozemského přesídlovacího procesu. V červnu 2007 se čeští zástupci vládních i nevládních organizací zúčastnili ve španělském Escorialu seminářů pořádaných ICMC a UNHCR. Na Česko, ale také Maďarsko a Rumunsko se navíc zaměřuje projekt Církevní komise pro migranty v Evropě (CCME) s názvem „Přesídlování v Evropě: rozšiřování základny.“ - 27 -


2.10.2008 9:26:51

Itálie: Piano Dante – pomalu vpřed Itálie už dlouho přijímá uprchlíky v rámci přesídlování ad hoc, zvláště po vojenském převratu v Chile z roku 1973. Na italském velvyslanectví v Santiagu tehdy požádalo o ochranu 609 lidí. V roce 1979 zachránily italské síly v Jihočínském moři asi 900 Vietnamců, kteří přesídlili do Itálie. V letech 1986-1987 přijala země další přesídlené Vietnamce a také Iráčany. Přesídlování v Itálii prosazuje hlavně tamní Rada pro uprchlíky (CIR). Ve spolupráci s Odborem ministerstva vnitra pro občanské svobody a imigraci vypracovala studii o možnostech přesídlovacích aktivit v Itálii a zároveň navrhla program s pracovním názvem „Piano Dante.“ V létě 2007 debatoval italský parlament o návrhu azylového zákona, který zahrnuje článek o přesídlování. Vláda už vyjádřila zájem o zavedení přesídlovacího programu. Úřady v něm vidí mimo jiné další způsob, jak kontrolovat příchod uchazečů o azyl. K italským břehům se každoročně, i za cenu ohrožení života, chtějí dostat stovky lidí, kteří potřebují mezinárodní ochranu, a s tím souvisí i zvažované přesídlování. Je třeba zdůraznit, že některé italské nevládní organizace zatím, pokud jde o tato opatření, váhají. Obávají se, že by přesídlování mohlo sloužit jako prostředek „externalizace“ odezvy na žádosti uchazečů o azyl. Španělsko: Čekání na volby Španělsko je podle mnohých už připraveno zahájit oficiální přesídlovací program. Zatím se tak nestalo. Na nedávné výzvy UNHCR nicméně Madrid reagoval vstřícně. V roce 1999 přicestovalo do Španělska v rámci humanitárního evakuačního programu UNHCR 1 426 kosovských Albánců. V únoru 2000 byla do Španělska přesídlena skupina 17 Afghánců z Uzbekistánu. Ochranu uprchlíků v jistých případech (označovaných za přesídlení) zajišťuje španělský azylový zákon (článek 4.2 královského výnosu 203/1995). Vláda podle něj může vyhovět naléhavé žádosti UNHCR a přijmout uprchlíka pod jeho mandátem. Záležitosti kolem přesídlování vyřizují ministerstva práce a sociálních věcí a vnitra. Z nevládních organizací se v tomto směru angažují hlavně španělský Červený kříž, organizace Rescate, Komise pro pomoc uprchlíkům (CEAR) a organizace ACCEM. Všechny by podle svých slov uvítaly zavedení státního přesídlovacího programu. Zástupci vládních i nevládních organizací se zapojují do partnerských projektů (MOST) i programů rozšiřování kapacit (společně s Církevní komisí pro migranty v Evropě, CCME, a Mezinárodní katolickou komisí pro migraci, ICMC). Vládní činitelé naznačili, že Španělsko bude už brzy připraveno spustit přesídlovací program, založený na zkušenostech s přesídlováním ad hoc. Očekává se, že příští španělský azylový zákon bude obsahovat zvláštní pasáž o přesídlování. V tom současném nic takového není, takže ministerstvo vnitra ani resort práce a sociálních věcí nemají k zahájení programu politický mandát. V zemi se dnes emotivně debatuje o otázkách souvisejících s přistěhovalectvím. Programem přesídlování se zřejmě politici budou zabývat po volbách. Belgie, Francie a Německo: Debata o přesídlování Belgie už dlouho přesídluje uprchlíky na bázi ad-hoc. Od roku 1956 přijala uprchlíky z Maďarska, Asiaty z Ugandy, Chilany, kteří utekli z vlasti po Pinochetově převratu, v roce 1975 našlo v Belgii útočiště 25 000 Vietnamců a v roce 1999 dvanáct set Kosovanů. Belgická vláda a nevládní organizace v poslední době v souvislosti s přesídlováním debatují o dalších aktivitách, ať už na seminářích či v rámci belgicko-nizozemského partnerského vládního projektu. Během předvolební kampaně v roce 2007 podpořila zahájení přesídlovacího programu většina politických stran. Úřady naznačily, že Belgie může bez problémů zavést systém kvót pro přesídlence. Po volbách - 28 -


2.10.2008 9:26:52

se ale dlouho nedařilo sestavit vládu, takže o programu přesídlování se znovu začalo jednat na sklonku roku 2007. Francie už od 50. let přesídluje uprchlíky ad-hoc. Po krizi v Maďarsku v roce 1957 přijala 12 700 maďarských uprchlíků. V roce 1975 přesídlilo do Francie více než 15 000 uprchlíků z Vietnamu a v roce 1999 přijala Paříž 6 300 uprchlíků z Kosova. Francouzská vláda na mezinárodní konferenci v Ženevě v dubnu 2007 vyjádřila ochotu přijmout určitý počet iráckých přesídlenců, ovšem pouze pod podmínkou, že operaci bude koordinovat EU. V květnu 2007 se ale pozornost soustředila na prezidentské volby, takže žádné další závazky ohledně přesídlování z Paříže nezazněly. Francie ve druhém pololetí roku 2008 předsedá Evropské unii. Za priority svého předsednictví označuje migraci a azylovou politiku. Nevládní organizace Forum Refugié se v této souvislosti snaží, aby se o přesídlování jednalo ještě předtím, než se Paříž ujme předsednictví. Některé francouzské nevládní organizace ale přesídlování zpochybňují a mají vážné výhrady zejména vůči evropskému programu přesídlování. Důvod je podobný jako v případě Itálie. Zástupci francouzských nevládních organizací označují evropský program přesídlování za nový nástroj „externalizace.“ Německo na základě žádostí UNHCR přesídluje ad hoc jednotlivce i skupiny uprchlíků. V roce 1999 například poskytlo ochranu uprchlíkům z Kosova. V poslední době se ale zdráhá nabízet uprchlíkům něco víc než status dočasné ochrany. Německé debatě o ochraně uprchlíků už dlouho dominují poměrně vysoké počty uchazečů o azyl v 90.letech a také diskuse o novém imigračním zákonu, který platí od roku 2005. Koaliční dohoda sociálních demokratů a zelených z roku 2002 předjímala roční kvótu pro přijetí až 500 přesídlených uprchlíků. Zákon ale s ničím takovým nepočítá. Z nedávných diskusí odborníků z nevládních organizací, UNHCR, politických stran i spolkové vlády však vyplývá, že Berlín možná dosavadní přístup k přesídlování přehodnotí a že k němu zaujme vstřícnější postoj. Východoevropské země (Bulharsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko) UNHCR se v současnosti podílí na přípravě přesídlovacích programů v Maďarsku, Bulharsku a Polsku. Kromě budování kapacit se také snaží přimět země se zavedenými programy, aby spolupracovaly s nováčky v rámci partnerských projektů. Rumunsko naznačilo, že se stane zemí schopnou přijímat přesídlené uprchlíky. Zavedlo už příslušný obecný právní základ. Další legislativa ale ještě v polovině roku 2007 nebyla hotová. Bukurešť se také v rámci EU podílí na vzniku Evakuačního tranzitního zařízení pro uprchlíky, kteří by měli být přesídleni, ale kteří z bezpečnostních důvodů nemohou zůstat v zemi prvního azylu. Rumunsko čerpá ze zkušeností, které získalo v roce 2005. Jako tranzitní stát se tehdy podílelo na evakuaci uzbeckých uprchlíků. Maďarsko v polovině roku 2007 schválilo nový azylový zákon, který poskytuje právní rámec pro přesídlování. V srpnu téhož roku se Maďarsko a další země snažily pomoci kubánským uprchlíkům z americké vojenské základny Guantánamo. Slovensko ani Slovinsko se zatím na přesídlování uprchlíků nepodílejí. Očekává se však, že Slovinsko už brzy schválí návrh zákona, který s přesídlováním počítá. Slovinsko spolupracuje v rámci partnerského projektu s Dánskem.

- 29 -


2.10.2008 9:26:52

Druhá část tohoto průvodce poskytuje aktualizované informace o přesídlovacích programech jednotlivých evropských zemí. Vycházíme z údajů uvedených v různých publikacích a na internetových stránkách, v Příručce UNHCR o přesídlování a zejména z rozhovorů se zástupci vládních i nevládních organizací. Naše publikace se nevěnuje tak důležitému tématu, jakým je v souvislosti s přesídlováním spojování rodin. Důvodem je složitost procedur a také skutečnost, že spojování rodin se ve většině zemí neomezuje pouze na přesídlovací programy. Podrobnější informace o spojování rodin i o procedurách v jednotlivých zemích najdete v Příručce UNHCR o přesídlování.

Kapitola 3 – Severské země 3.1 Dánsko

Dánsko přijímá přesídlené uprchlíky od roku 1956. V roce 1978 začala vláda financovat program kvót a v roce 1983 přišel návrh na změnu v části 8 dánského cizineckého zákona. Na období 1983-2005 byla stanovena roční kvóta 500 uprchlíků. Od července 2005 přešlo Dánsko na tříletou kvótu o celkové výši 1 500 přijatých přesídlenců. První tříleté období flexibilních kvót skončilo v prosinci 2007. Rok

Kvóta

2000

500

2001

Počet přijatých uprchlíků

Nejpočetnější skupiny

464

Afghánci, Iráčané, Íránci, Barmánci

517

531

Afghánci, Iráčané, Súdánci, Barmánci

2002

500

490

Íránci, Iráčané, Afghánci

2003

500

509

Barmánci, Indonésané, Konžané, Iránci

2004

500

508

Barmánci, Konžané, Indonésané

2005

500

483

Barmánci, Íránci

2006

500

529

Konžané, Barmánci, Burunďané

Zdroj: DIS (Dánská imigrační služba)

Flexibilní roční kvóta umožňuje každý rok tříletého období úpravy podle aktuálních potřeb, ať už jde o umístění či počet uprchlíků. Zahrnuje tři kategorie: geografický původ, lékařské případy neboli tzv. program Twenty-Or-More (TOM) a dokumentaci o mimořádných případech. Dánsko si pro přesídlování nevymezilo žádné zvláštní kategorie. Naléhavé případy i ty, související s programem TOM, přijímá Kodaň přímo od UNHCR v Ženevě. Vyřízení mimořádných případů trvá 2-3 týdny, naléhavých 1-2 měsíce a ostatních asi 2-3 měsíce. O způsobu naplnění kvót rozhoduje ministerstvo pro uprchlíky, imigraci a integraci. Resort také na základě doporučení Dánské imigrační služby (DIS) určuje cíle výběrových misí. Ročně se uskuteční dvě až tři. DIS vychází z údajů UNHCR o potřebách globálního přesídlování, dále doporučení dánských místních úřadů a závěrů Výročních trojstranných konzultací o přesídlování (ATCR). Kodaň obvykle rezervuje 75 míst pro mimořádné či naléhavé případy a 20 pro lékařské případy v rámci programu TOM. Právní základ pro uznání uprchlíků v Dánsku vychází z definice uvedené v Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Pokud jde o kritéria pro přesídlení, nejprve se posuzuje stupeň potřeby ochrany podle mandátu UNHCR. Dánský cizinecký zákon od roku 2005 počítá i s přesídlováním z humanitárních důvodů. Další významná změna zákona spočívala ve schválení integrač-

- 30 -


2.10.2008 9:26:52

ního potenciálu (část 8 (4) jako druhého kritéria (tj. po zajištění ochrany). V rámci integračního kritéria (např. ohled na vzdělání, znalost jazyků, velikost rodiny, zaměstnání a věk) se hodnotí, do jaké míry je uprchlík schopen využít možností, nabízených v Dánsku. Při jednání o mimořádných či naléhavých případech se k integračnímu kritériu nepřihlíží. Selekční mise zajišťují Dánská imigrační služba (DIS) a Dánská rada pro uprchlíky (DRC) na základě písemné dohody o spolupráci. Vláda poskytuje DRC prostředky na pomoc při koordinaci misí a výběru uprchlíků. Zástupci DRC se od počátku přesídlovacího programu účastní pohovorů s případnými přesídlenci. DRC také vypracovává expertízy o otázkách uprchlíků v Dánsku. V roce 2005 ale byla účast DRC omezena výhradně na selekční mise, což znamená, že Dánská rada pro uprchlíky už není zapojena do procesu výběru na základě posudků (o mimořádných či naléhavých případech a v rámci programu TOM). Podíl DRC na výběrových misích je zvláštním rysem dánského programu přesídlování, podrobněji se mu věnujeme v Kapitole 6 (Podíl nevládních organizací na výběru). Legislativa počítá s tím, že misí se mohou účastnit i zástupci místních úřadů, to se ale zatím stalo pouze jednou. Uprchlíci ještě před pohovorem absolvují skupinová sezení, kde získávají informace o přesídlení do Dánska a o Prohlášení o integraci, které musejí podepsat uprchlíci, vybraní k přesídlení. Podpisem se zavazují, že splní podmínky uvedené v prohlášení. Patří mezi ně např. ochota hledat si v Dánsku zaměstnání, učit se dánsky a zapojit se do integračního programu. Jednotlivci, kteří požádají o přesídlení, jsou vyrozuměni, že jejich zdravotní karty a osobní údaje získají dánské místní úřady. Konečné rozhodnutí o přesídlení učiní Dánská imigrační služba (DIS) až po návratu dánské delegace z výběrové mise. DIS rozhoduje na základě doporučení delegace. Vyřízení těchto případů zpravidla trvá až tři měsíce. Po předběžném výběru požádají dánské úřady Mezinárodní organizaci pro migraci (IOM) o zdravotní vyšetření a teprve pak Dánská imigrační služba (DIS) definitivně rozhodne. Od června 2005 musejí lékařskou prohlídku před odjezdem z tábora povinně absolvovat všichni uprchlíci vybraní k přesídlení do Dánska. Vyšetření a také podpis Prohlášení o integraci lze odložit jedině v naléhavých či mimořádných případech. Pak se do uprchlického tábora znovu vrátí zástupci DIS, případně i dánských místních úřadů a pro vybrané uprchlíky připraví před odjezdem týdenní kurz kulturní orientace, jehož součástí je i jazyková výuka. Dopravu do Dánska organizuje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) a financuje dánská vláda. Po příletu do Dánska získají uprchlíci dočasné povolení k pobytu na základě „úmluvy,“ „ochrany“ či jiného statusu podle cizineckého zákona (části 8, odst. 1-3). Povolení k pobytu platí sedm let. Pak mohou uprchlíci požádat o povolení k trvalému pobytu. Zástupci místních úřadů a Dánské imigrační služby (DIS) vyzvednou uprchlíky na letišti a doprovodí je na místo, kde mají zajištěné dočasné nebo trvalé bydliště, ať již v soukromém bytě nebo domě. Místní úřady jsou povinny přijímat uprchlíky (v rámci kvót nebo mimo ně) a určit na každý rok vlastní kvótu. O tom, kde budou uprchlíci umístěni, rozhoduje DIS. Důležitou úlohu při tom hraje dostupnost služeb a počet obyvatel cizího původu v dané oblasti. Úřady obvykle zařídí uprchlíkovi trvalé bydlení během tří měsíců po příletu do Dánska. Uprchlíkům doporučují, aby první tři roky zůstali v oblasti, kam byli umístěni.

- 31 -


2.10.2008 9:26:53

Zákon o integraci z roku 1999 pojednává o integraci všech uprchlíků a přistěhovalců. Za zákonný postup odpovídá ministerstvo pro uprchlíky, imigraci a integraci, konkrétní opatření realizují místní úřady. Tříletý integrační program financuje vláda. Program zahrnuje následující složky: tříletou výuku dánštiny zdarma, pomoc při získávání pracovní kvalifikace, kurzy o dánské společnosti. Kurzy by měly týdně trvat nejméně 20 hodin. S integrací pomáhá uprchlíkům Dánská rada pro uprchlíky (DRC) prostřednictvím celostátní sítě dobrovolníků. Místní úřady někdy požádají DRC o zvláštní projekty pro přesídlené uprchlíky. Tyto projekty financují místní úřady. Dánská imigrační služba (DIS) při vyřizování žádostí o prodloužení povolení k pobytu přihlíží k tomu, jak se jednotliví uprchlíci zapojili do integračního programu. Pokud někteří z uprchlíků nenavštěvují kurzy, úřady jim mohou omezit finanční pomoc. Přesídlení uprchlíci mají během integračního období i po něm nárok na bezplatné vzdělávání ve státních školách a služby státního zdravotnictví. Po osmi až devíti letech trvalého pobytu v zemi, podle typu povolení k pobytu, mohou uprchlíci požádat o dánské občanství. V roce 2007 se Dánsko při výběru zaměřilo na podobné skupiny uprchlíků jako v minulých letech: Konžany (z Tanzanie a Ugandy), Súdánce (z Ugandy) a Barmánce (z Malajsie).

Výběr v zemi v prvního azylu Výběrové mise (vláda a NNO)

Ro Rozhodnutí po v výběrové misi (vláda)

6 – 8 týdnů

Týdenní kurz kulturní orientace před odletem do Dánska (vláda, místní úřady a další organizace)

Výběr na základě dokumentace Výběr případů na základě posudků (UNHCR) (pouze mimořádné a naléhavé případy)

Přílet a přijetí (vláda)

6 měsíců Doprava (IOM)

Umístění v konkrétní oblasti a tříletý integrační program

Rozhodnutí (vláda) Naléhavé případy: 1 – 2 měsíc. Mimořádné případy: 2 – 3 týdny

- 32 -


2.10.2008 9:26:54

3.2 Finsko

Finsko zahájilo program přesídlování uprchlíků v roce 1979. Roční kvóta přesídlených uprchlíků je zahrnuta ve státním rozpočtu, který schvaluje parlament. Kvóta se tvoří s ohledem na potřeby přesídlování uvedené UNHCR. Od roku 2001 se ustálila na 750 osobách ročně. Hlavními činiteli přesídlovacího programu jsou ministerstvo práce a sociálních věcí, Imigrační úřad (ministerstva vnitra) místní úřady a finský Červený kříž. Od začátku roku 2008 spadá příjem přesídlených uprchlíků pod ministerstvo vnitra. Souvisí to s rozsáhlejší administrativní změnou, která spočívá v přesunu záležitostí týkajících se migrace a uprchlíků pod resort vnitra. Toto ministerstvo tak přejalo část procesu, kterou předtím zajišťoval resort práce a sociálních věcí. Rok

Kvóta

Počet uprchlíků, kteří přiletěli do Finska

2000

700

756

2001

750

739

2002

750

569

Afghánci, Súdánci, Iráčané a Íránci (Kurdové)

2003

750

562

Súdánci, Afghánci, Íránci, Eritrejci

2004

750

735

Íránci, Somálci a Iráčané

2005

750

766

Barmánci, Íránci a Iráčané

2006

750

547

Barmánci, Íránci a Somálci

Zdroj: Finské ministerstvo práce

Nejpočetnější skupiny Íránci, Iráčané (Kurdové)

Súdánci, Íránci, Iráčané (Kurdové), uprchlíci z bývalé Jugoslávie a Afghánci

Finský cizinecký zákon z roku 2004 definuje „kvóty uprchlíků“ a podmínky i procedury přijímání cizinců v rámci kvót. Finsko v rámci uprchlických kvót přijímá osoby, které UNHCR považuje za uprchlíky, a také cizí státní příslušníky, kteří potřebují mezinárodní ochranu (viz cizinecký zákon, část 90, odst.1). Osoby, které UNHCR považuje za uprchlíky, někdy nesplňují kritéria cizineckého zákona pro udělení azylu (část 87). Návrhy na případné přesídlení uprchlíků do Finska podává UNHCR. Povolení k pobytu mohou ve výjimečných případech získat i lidé, které UNHCR nenavrhne; záleží to na míře potřeby ochrany. Povolení dostanou místo statusu uprchlíka. Kritéria finského programu pro přesídlení odpovídají cizineckému zákonu (část 92): • Potřeba zajistit mezinárodní ochranu osoby, v souvislosti se zemí jejího původu • Potřeba zajistit mezinárodní ochranu osoby, v souvislosti s azylovou zemí (ve shodě s kritérii UNHCR pro přesídlování) • Vyhodnocení podmínek přijetí a integrace ve Finsku. Patří sem jak hodnocení lokality, kam mají být uprchlíci přesídleni (tzn. dostupnost služeb pro uprchlíky, přítomnost podobných komunit, sociální síť), tak hodnocení skupiny potenciálních přesídlenců (podpora, motivace k integraci, přítomnost příbuzných) • Povolení k trvalému pobytu nemusí být vydáno z důvodů, které se týkají veřejného pořádku a bezpečnosti, veřejného zdraví či finských zahraničních styků. Finský program přesídlování počítá i se zvláštními kategoriemi ohrožených skupin se specifickými potřebami. Jsou to např. uprchlíci se zdravotními problémy, lidé, kteří přežili mučení, ohrožené ženy, děti bez doprovodu a starší lidé. Pro tyto zvláštní kategorie neexistují žádné pevné kvóty, tyto případy jsou zahrnuty do běžných ročních kvót. Přesídlení uprchlíci, kteří spadají do zvlášt- 33 -


2.10.2008 9:26:54

ních kategorií, získají patřičnou podporu během integračního programu. Úřady před příletem do země nevyžadují lékařské vyšetření. Finsko přijímá naléhavé a mimořádné případy, vybrané na základě registračního formuláře UNHCR pro přesídlení (RRF), či na základě „výběru spisů.“ Přijímání zdravotně naléhavých případů záleží na dostupnosti patřičné léčby ve Finsku. Počet naléhavých a mimořádných případů se ročně pohybuje mezi 70 a 100, v rámci kvóty pro rok 2007 bylo pro tyto případy pevně vyhrazeno 100 míst, stejně jako v roce 2006. Naléhavé a mimořádné případy se vyřizují co nejrychleji. Uprchlíci se zpravidla vybírají prostřednictvím osobních pohovorů během výběrových misí. Účastní se jich zástupci ministerstva práce, imigračního úřadu a v případě potřeby i tajných služeb. Delegace během výběrové mise poskytne uprchlíkům základní informace o Finsku. O tom, kteří uprchlíci do Finska přesídlí, se rozhodne do dvou měsíců od ukončení mise. Na základě spisů v zásadě lze vybrat i případy, kterou nejsou naléhavé ani mimořádné, běžně se to ale nedělá. Pro uprchlíky, kteří mají přesídlit do Finska, zajišťuje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) kurz kulturní orientace. Koná se před odletem do Finska. Trvá tři dny a zahrnuje základní informace o Finsku, přijímacích procedurách na místních úřadech, právech a povinnostech uprchlíků, praktická cvičení o využívání veřejných služeb a výuku základních finských slovíček a frází. Finské úřady začátkem roku 2008 vyzvaly dobrovolníky, aby navrhli program kulturní orientace. Měl by být zaveden, až vyprší smlouva s IOM. Je třeba podotknout, že kurz kulturní orientace se netýká naléhavých ani mimořádných případů, ani těch, vybraných na základě spisů. Tito lidé absolvují podobné školení až po příletu do Finska. Dopravu vybraných uprchlíků zajišťuje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Všichni uprchlíci, které finské úřady přijmou v rámci kvót podle návrhů UNHCR, získají povolení k trvalému pobytu na základě konvenčního statusu uprchlíka. Uprchlíky vyzvednou na letišti pracovníci finského Červeného kříže a doprovodí je na místo, kde by se měli usadit (většinou mimo hlavní město Helsinky). Lokality, kam jsou uprchlíci umisťováni, vybírají vládní úředníci. Uprchlíci ale mají stejné právo na svobodu pohybu v zemi jako rodilí Finové. Uprchlíci obvykle hned po příletu získají soukromý byt, naléhavé či mimořádné případy bývají někdy dočasně ubytovány v přijímacích střediscích. Za přijetí a integraci uprchlíků v zásadě zodpovídají místní úřady. Centrální a místní úřady postupují při přesídlování podle dohody, kterou spolu uzavřely. Uprchlíci jsou rozmisťováni v různých městech po skupinách, které tvoří asi 25 až 50 lidí. Místní úřady k přijímání uprchlíků nikdo nenutí, rozhodují se dobrovolně a samy si určují roční kvóty. V některých městech se může roční kvóta pohybovat kolem 100 až 120 míst nejen pro přesídlené uprchlíky, ale také pro úspěšné žadatele o azyl a příbuzné uprchlíků v případech spojování rodin. Ve Finsku přijímá uprchlíky více než 140 měst. Umístění uprchlíků se obvykle řeší ještě před jejich příletem. Úřady v tomto směru berou ohled např. na dostupnost sociální sítě, přítomnost příbuzných uprchlíků, podobných etnických skupin a tlumočníků. Místní úřady jsou motivovány k přijímání uprchlíků např. finančním příspěvkem na zavádění integračních programů a školení úředníků. Ročně také dostávají příspěvek na pokrytí nákladů na - 34 -


2.10.2008 9:26:55

tříleté období integrace uprchlíka. Výše příspěvku závisí na věku uprchlíka: na děti mladší sedmi let činí 6 223 EUR, na děti starší sedmi let a dospělé 1 952 EUR. Ve zvláštních případech, např. vážně nemocných, mohou místní úřady získat další peníze na delší období. Finský program přesídlování vychází z předpokladu, že uprchlík nemusí znamenat pro místní úřad zátěž, ale naopak přínos. Místním úřadům jsou také připomínány mezinárodní a humanitární závazky Finska vůči uprchlíkům.

Výběr v zemi v prvního azylu Výběrové mise (vláda)

Přijetí rozhodnutí ve Finsku (vláda)

Týdenní kurz kulturní orientace před odletem do Finska (IOM)

2 měsíce 3 – 6 měsíců

Výběr na základě dokumentace Výběr případů na základě spisů UNHCR, pouze mimořádné a naléhavé případy (vláda)

Přílet a přijetí (Červený kříž)

Doprava (IOM)


Rozhodnutí (vláda) a doprava (IOM) během 5 – 10 dní

Proces integrace přistěhovalců popisuje zákon o integraci a přijímání uchazečů o azyl, který platí od roku 1999. V praxi je realizován prostřednictvím integračních programů, řízených místními úřady. Přesídlení uprchlíci po příletu a příjezdu na místo pobytu absolvují pohovor se zástupci místního úřadu. Mluví se hlavně možnostech a potřebách uprchlíků s ohledem na vytvoření individuálního „integračního plánu.“ Je to plán na tři roky a zahrnuje jazykovou výuku a procvičování čtení a psaní pro dospělé, přípravnou výuku pro děti, zvyšování kvalifikace a občanskou výchovu. Uprchlíci mají zajištěné ubytování a přístup k zdravotnickým službám. Během tříletého období integrace mohou pracovat, ale není to obvyklé, dostávají příspěvek na integraci. Komunikaci s místními úřady zajišťují regionální kanceláře ministerstva práce. Na integračním procesu se kromě místních úřadů podílí i dobrovolnický sektor. Dobrovolníci většinou zajišťují aktivity, které doplňují služby místních úřadů. Zaměřují se hlavně na oblast sociální podpory. Např. finský Červený kříž dobrovolníky školí, jak navázat kontakt s uprchlíky a jak jim pomáhat při začleňování do společnosti. Dobrovolníci mohou např. organizovat neformální výuku konverzace jako doplněk jazykového kurzu nebo jiné zájmové aktivity, při kterých se uprchlíci seznamují s hostitelskou komunitou. V omezených případech uzavírají místní úřady smlouvu s nevládními organizacemi, které zajišťují část integračních služeb. V roce 2007 se finská delegace vypravila na výběrovou misi do Rwandy, kde se setkala s uprchlíky z Demokratické republiky Kongo. Během práce na této příručce probíhala výběrová mise v Sýrii a Turecku, šlo mj. o irácké uprchlíky, finské úřady také plánovaly misi do Thajska a výběr barmských uprchlíků. Finská vláda se vzhledem k mimořádně nízkým počtům z posledních let rozhodla zvýšit kvótu na rok 2007 o 66 míst z kvóty na rok 2006. Bilaterální a multilaterální projekty a programy na podporu přesídlování Ministerstvo práce koordinuje projekt MOST, který se týká např. modelování orientace, služeb a školení ohledně přesídlování a přijímání uprchlíků. Finsko v rámci tohoto nadnárodního partner- 35 -


2.10.2008 9:26:56

ského projektu od prosince 2006 spolupracuje s Irskem, Španělskem a Švédskem. Cílem je vyvinout modely další účinné integrace přesídlených uprchlíků. Finsko se spíše snaží integrovat přistěhovalce přímo do finské společnosti a na pracovní trh, než napojit je na veřejné a sociální služby. Ministerstvo práce v letech 2003-2005 realizovalo spolu s Irskem projekt MORE (zaměřený na modelování státního procesu přesídlování a zavádění mimořádných opatření). Jeho cílem bylo vyvinout modely přesídlování, vhodné pro členské země EU, které se chtějí připojit k programu přesídlování. Součástí projektu byla pracovní setkání ve Finsku i Irsku, výměnné stáže, konzultace a informativní cesty.

3.3 Island

Islandská vláda začala přijímat přesídlené uprchlíky v roce 1996 v rámci přesídlovacího programu UNHCR. Island do roku 2001 přijímal každoročně určitý počet případů na základě vyhodnocení potřeb UNHCR. Od roku 2001 přijímá vláda co dva roky 20 až 25 přesídlených uprchlíků. V roce 2007 ale resorty zahraničí a sociálních věcí oficiálně oznámily zavedení půlroční kvóty 25 až 30 uprchlíků. Rok

2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006

Kvóta 20-25 20-25 – 20-25 – 20-25 –


Zdroj: Islandské ministerstvo práce

24 23 – 24 – 31 –


Chorvaté a Srbové Chorvaté a Srbové Chorvaté a Srbové

Kolumbijci, kosovští Romové

Islandská vláda uznává uprchlíky podle úmluvy z roku 1951 a jejího Protokolu z roku 1967 (část 44 islandského cizineckého zákona č. 96/2002). Navíc má k tomu vlastní nástroje. Oprávněnost žádosti o přesídlení se hodnotí podle následujících kritérií pro přesídlení: potřeba právní či fyzické ochrany, stal-li se uprchlík obětí mučení či násilností, ohrožené ženy, uprchlíci, kteří nemají možnost integrace v zemi prvního azylu. Islandský program neobsahuje žádné zvláštní požadavky na lékařské vyšetření. Program vzhledem k nízkým kvótám nepočítá s naléhavými či mimořádnými případy ani uprchlíky se zvláštními potřebami. Islandský program se ale slibně rozvíjí a přináší pozitivní výsledky. Je tedy zřejmé, že zde existuje potenciál pro diverzifikaci kvót. Všechny uprchlice vybrané v rámci kvóty 2006-2007 patřily do kategorie ohrožených žen. Za přesídlování zodpovídá hlavně ministerstvo sociálních věcí; má na starosti koordinaci. Realizaci zajišťují Islandský výbor pro uprchlíky, Islandský červený kříž a místní úřady. Islandský výbor pro uprchlíky je největší státní výbor pro přesídlování. Zodpovídá za výběr, přijímání a integraci uprchlíků. Působí v něm zástupci resortů sociálních věcí, spravedlnosti, zahraničí a Islandského červeného kříže.

- 36 -


2.10.2008 9:26:56

O přijímání přesídlených uprchlíků se rozhoduje během výběrových misí. V každé delegaci, vedené představitelem ministerstva sociálních věcí, jsou zástupci imigračního úřadu a Islandského červeného kříže. Tato organizace má v rámci Evropy unikátní postavení, podobně jako Dánská rada pro uprchlíky. V obou případech jde o nevládní organizace, které se aktivně podílejí na rozhodování o přijetí uprchlíků. Konečné rozhodnutí padne po návratu delegace z výběrové mise na Island a musí je schválit Islandský výbor pro uprchlíky. Úřady pak během dvou týdnů oficiálně informují o výběru UNHCR. S výběrem na základě spisů islandský program přesídlování nepočítá. Uprchlíci, které během výběrové mise čeká pohovor o případném přesídlení na Island, absolvují schůzku o kulturní orientaci. Program připravuje Islandský červený kříž mj. ve spolupráci s ministerstvem sociálních věcí. Schůzka trvá asi hodinu až hodinu a půl. Uprchlíci by se měli dozvědět, jak se žije na Islandu, s jakou pomocí mohou po příletu počítat, jaká budou mít na Islandu práva a povinnosti, ale také o spojování rodin, o svých cílech i úkolech. Schůzka ke kulturní orientaci se koná před vlastním výběrem uprchlíků tak, aby se všichni mohli informovaně rozhodnout. Dopravu vybraných uprchlíků na Island zajišťuje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) ve spolupráci s UNHCR a Islandským červeným křížem. Uprchlíky na tranzitním letišti očekává delegace Islandského červeného kříže a islandských místních úřadů. Členové delegace pak přesídlené uprchlíky doprovázejí až na Island. Hned po příletu odjedou na místní úřad, který je chce přijmout. K přijímání uprchlíků se místní úřady rozhodují dobrovolně. Skupina uprchlíků, která naplňuje kvótu, bývá umístěna ve stejné oblasti. Přesídlené uprchlíky zatím ubytovala zhruba desítka místních úřadů. Ministerstvo sociálních věcí podepisuje dvě dohody. Jednu s místními úřady, které přijímají přesídlence, a druhou s Islandským červeným křížem. Dokumenty se týkají mandátu pro integraci přesídlených uprchlíků. Součástí dohody je i částka, kterou místní úřady a Islandský červený kříž získají od vlády na usazení uprchlíků. Úřady z těchto peněz pokryjí většinu nákladů na roční podpůrný program. Zahrnuje finanční podporu, bydlení, zdravotní péči, školní docházku dětí a mladistvých, kurzy islandštiny a další sociální služby. Jazyková výuka trvá devět měsíců (čtyři hodiny denně, pět dnů v týdnu). Rozpočet počítá i s výdaji na dlouhodobou psychosociální péči, protože psychosociální problémy se zpravidla projeví až po dlouhé době (někdy až po třech letech). Místní úřad jmenuje vedoucího projektu. Ten zodpovídá za realizaci integračního programu i zapojení uprchlíků. Výše sumy poskytované vládou závisí na složení a potřebách skupiny uprchlíků, kterou místní úřad přijme a ubytuje. Vzájemnou spolupráci různých činitelů zajišťují dvě pracovní skupiny. Na centrální úrovni je to koordinační skupina, tvořená zástupci ministerstva sociálních věcí, ředitelem místních sociálních služeb a představiteli Islandského červeného kříže a místní pobočky Červeného kříže. Skupina má za úkol zajistit hladký průběh programu. Na místní úrovni, v komunitě, která přijímá uprchlíky, funguje Akční skupina, která má usnadnit koordinaci aktivit Červeného kříže a místních úřadů. Členové Akční skupiny si vyměňují informace na pravidelných schůzkách. Cílem je zlepšit program a vyhnout se případným problémům.

- 37 -


2.10.2008 9:26:56

Výběr v zemi v prvního azylu Výběrové mise (vláda a Červený kříž)

Přijetí rozhodnutí na Islandu (vláda)

2 měsíce

3 měsíců

Island nevybírá uprchlíky na základě dokumentace

Doprava (IOM)

Přílet a přijetí (Červený kříž)


Uprchlíci mají k kromě materiální podpory ze strany místních úřadů k dispozici i další pomoc. Vedoucí integračního projektu z místní kanceláře Červeného kříže vybere rodinu, která uprchlíkům pomáhá s každodenními záležitostmi. Bývají to speciálně školení dobrovolníci z Červeného kříže. Uprchlíkům poskytují individuální podporu. Třetí vedoucí projektu, který se podílí na procesu přesídlení, je z vedení Islandského červeného kříže zodpovídá za obecnou koordinaci integračního programu na lokální úrovni. Obvykle je to účastník výběrové mise. Jeho prostřednictvím se propojí procesy výběru a integrace. Uprchlíci po příletu na Island získají povolení k trvalému pobytu a pracovní povolení. Hned první den tedy mohou začít pracovat. Očekává se však, že do práce nastoupí nejdříve za půl roku po příletu. Úřady zdůrazňují, že uprchlíci by se měli od začátku plně soustředit na jazykové kurzy. Během prvních šesti měsíců také absolvují kurz pro volbu povolání a získají informace o Islandu a islandské společnosti. Před nástupem do zaměstnání mají uprchlíci možnost vyzkoušet si některé pracovní pozice. Po tomto období se jim dostane pomoci při hledání práce, která odpovídá jejich kvalifikaci a zájmu. Integrační programy pro přesídlené uprchlíky a osoby, které získaly azyl, se zatím liší. Vláda nicméně zvažuje podobné služby i pro osoby, kterým byl na Islandu udělen azyl. Očekává se, že koncem prvního roku pobytu na Islandu už bude uprchlík soběstačný a že bude mít nárok na stejnou sociální péči jako ostatní obyvatelé. Potřební nadále dostávají sociální podporu od místních úřadů a Islandského červeného kříže. Po pěti letech trvalého pobytu na Islandu má uprchlík nárok požádat o islandské občanství. Všimněme se, že islandské komunity se už před příletem uprchlíků připravují na jejich přijetí. Na informačních schůzkách se mluví o obecných rysech skupiny uprchlíků, která přesídlí na Island. V praxi je ale taková informovanost možná jen v menších komunitách, které jsou schopny se za tímto účelem sejít. V početnějších komunitách nebo ve městech je informování omezeno třeba jen na článek v tisku. Každopádně tímto způsobem lze komunitu účinněji zapojit do procesu integrace uprchlíků, zvláště, chápeme-li integraci jako proces dvousměrný. Během roku 2007 byli na Island přesídleni tři kolumbijské uprchlice. Dalších 27 mělo podle plánu přiletět do konce roku. Celkem tedy měl Island v roce 2007 přijmout 30 uprchlíků, vesměs z kategorie ohrožených žen. Všechny by měly bydlet v Rejkjavíku.

- 38 -


2.10.2008 9:26:57

3.4 Norsko

Norský program přesídlování patří k nejstarším v Evropě, funguje od roku 1946. Do Norska tehdy přesídlilo 600 židovských uprchlíků. V roce 1992 norská vláda rozhodla, že místa z roční kvóty budou obsazena předem nebo v rámci tříletého období převedena do následujícího finančního roku. Kabinet tento krok zdůvodnil jednak snahou reagovat na aktuální potřeby přesídlení i kapacity. Rok

Kvóta


2000

1 500

1 481

2001

1 500

1 269

2002

1 500

1 355

2003

750

1 149

2004

750

758

2005

1 000

942

2006

1 000

924

Zdroj: Ministerstvo práce a sociálních věcí

Nejpočetnější skupiny Liberijci, lidé ze Sierry Leone, Rwanďané, Burunďané, Afghánci a Íránci Liberijci, lidé ze Sierry Leone, Rwanďané, Burunďané, Afghánci a Íránci Liberijci, lidé ze Sierry Leone, Rwanďané, Burunďané, Afghánci a Íránci Liberijci, lidé ze Sierry Leone, Rwanďané, Burunďané, Afghánci a Íránci Liberijci, Barmánci, Íránci, Súdánci Konžané, Barmánci

Konžané, Burunďané, Barmánci

Roční kvótu na základě vyhodnocení potřeb přesídlení UNHCR určuje parlament. Rozhoduje také o tom, kam budou uprchlíci přesídleni, dále o mimořádných a zdravotních případech, neobsazených místech a místech pro alternativní přesídlovací aktivity (viz příklady na základě Bilaterálních a multilaterálních projektů a Programů na rozvoj přesídlování). Norsko do svých kvót zahrnuje zdravotní případy (v rámci programu TOM) a také rezervuje 20 míst pro výběr ze spisů, jde zpravidla o zvláštní zdravotní případy, které předkládá UNHCR v Ženevě. Norské ministerstvo práce a sociálních věcí určuje složení kvót i směrnice pro výběr. Imigrační úřad (UDI) pak posuzuje jednotlivé případy, předložené ženevskou Přesídlovací službou UNHCR. O umístění uprchlíků se stará úřad pro integraci a diverzitu (IMDI). Na základě návrhů imigračního úřadu také uvádí uprchlíky do norské společnosti. Právní základ pro uznávání uprchlíků poskytuje norský imigrační zákon, který definici uprchlíka přejal z článku 1A Úmluvy z roku 1951 a Protokolu z roku 1967. Nejdůležitějším kritériem pro výběr je uprchlíkova potřeba ochrany a také zjištění, že pro daného uprchlíka nepřicházejí v úvahu žádná jiná trvalá řešení. Parlament stanoví integrační potenciál. Hodnotí se podle stupně kvalifikace a dosaženého vzdělání, úrovně jazykových znalostí a rodinných vztahů v Norsku. K integračnímu potenciálu se nepřihlíží v mimořádných případech akutní potřeby přesídlení. Program se soustředí hlavně na ženy, děti a ohrožené skupiny (ohrožené ženy, děti bez doprovodu a zdravotní případy). Zdravotní stav nebývá důvodem k zamítnutí přesídlení do Norska, musí být ale zřejmé, že v zemi existuje zařízení schopné poskytnout patřičnou léčbu. Spisy mimořádných i běžných případů předkládá ženevský UNHCR. Posudky běžných případů může také předložit regionální kancelář UNHCR a příležitostně i organizace (mezivládní a nevládní), např. norský helsinský výbor, norský PEN klub či norská velvyslanectví. Imigrační úřad (UDI) zodpovídá za výběr v zemi prvního azylu a rozhodnutí o přijetí uprchlíka. Tento proces trvá asi 3-4 týdny. Uprchlíkům vybraným k přesídlení (na základě spisu i během - 39 -


2.10.2008 9:26:57

selekčních pohovorů) udělí norské velvyslanectví před odletem vstupní víza a pracovní povolení. Po příletu do Norska obvykle uprchlíci získají zároveň azyl a konvenční status uprchlíka. Po třech letech pobytu v Norsku mohou požádat o povolení k trvalému pobytu (umožňuje jim žít dva roky v zahraničí, aniž by přitom ztratili status) a po sedmi letech mohou podat žádost o norské občanství. Stejná kritéria platí i pro uchazeče o azyl. Rozhodování o případech vybraných na základě spisů trvá průměrně 3-4 týdny, mimořádné případy se vyřizují během 48 hodin. Vyřízení případů uprchlíků vybraných k přesídlení během selekčních misí trvá déle, uprchlík přiletí do Norska asi 4-6 měsíců po schválení výběru. Uprchlíci v rámci systému kvót se usazují přímo v cílové oblasti. Jakmile je zřejmé, kam mají být umístěni, Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) zajistí jejich dopravu do Norska. Dopravu financuje norská vláda. IOM také zastupuje úřad pro integraci a diverzitu (IMDI) a před odletem pořádá pro uprchlíky čtyřdenní kurz kulturní orientace. Uprchlíci se dozvídají, jak vypadá každodenní život v Norsku a jak funguje tamní společnost. Kurz oficiálně vede IMDI, tento úřad také poskytuje informace o uprchlících vybraných k přesídlení místním úřadům v oblastech, kde mají po příletu do Norska žít. Místní úřady jsou prostřednictvím seminářů informovány o profilech zemí, odkud přicházejí uprchlíci. Usazení a integraci uprchlíků v cílových oblastech v Norsku zajišťuje úřad pro integraci a diverzitu (IMDI). V zemi má šest regionálních kanceláří, které vybírají zhruba ze stovky obcí, ochotných přijmout přesídlené uprchlíky. V jednotlivých lokalitách je počet míst pro přesídlené uprchlíky dán počtem tzv. „kladných odpovědí“ místních úřadů na žádosti ze strany IMDI. Hlavní cíl přesídlení uprchlíka do Norska odpovídá politice IMDI: zajistit, aby byl uprchlík co nejdříve soběstačný. Uprchlíci ze stejné etnické skupiny zpravidla bývají umisťováni v jedné oblasti či sousedství. Úřady se tak snaží omezit další přesuny uprchlíků. Místní úřady si občas určují, o jaké skupiny uprchlíků mají zájem (s ohledem na původ uprchlíků, rodinné vztahy apod.) Rozhodnutí ubytovat uprchlíky je dobrovolné. Jakmile se ale místní úřady zavážou, že přijmou skupinu uprchlíků, berou tím na sebe zodpovědnost za jejich integraci. Když je umístění uprchlíků potvrzeno, místní úřady obdrží na každého uprchlíka integrační dotaci. Během pětiletého období integrace slouží na pokrývání výdajů za bydlení, vzdělávání, zdravotní a sociální péči. V roce 2007 činila integrační dotace na uprchlíka staršího 18 let 476 000 norských korun (v přepočtu 59 593 EUR). Uprchlíky po příletu přijmou zástupci místních úřadů a hned je doprovodí do jejich nového bydliště, domu nebo bytu. Úřad pro integraci a diverzitu (IMDI) postupuje podle zákona z roku 2004, který se týká nově příchozích uprchlíků. IMDI spolupracuje s dalšími partnery, a to na mezinárodní i národní úrovni (včetně státu, místních úřadů, dobrovolnického sektoru a soukromých organizací). IMDI provozuje šest regionálních poboček. V každém regionu zodpovídají za přesídlení určitého množství uprchlíků a také za dvouletý úvodní program nastíněný v zákonu. Program je zaměřený na potřeby jednotlivců a zahrnuje finanční příspěvek, kurzy norštiny, přípravu na zaměstnání a přístup k vyšším či specializovaným vzdělávacím programům. Všichni uprchlíci ve věku od 18 do 55 let musejí povinně absolvovat 250 hodin jazykové výuky a 50 hodin společenských věd. Uprchlíci mají pracovní povolení a mohou tedy pracovat. Pokud ale nastoupí do zaměstnání, mohou přijít o část příspěvků případně veškeré příspěvky, které dostávají za zapojení do úvodního programu. Mnoho uprchlíků nastupuje do práce na plný nebo částečný úvazek až koncem dvouletého programu.

- 40 -


2.10.2008 9:26:58

Výběr v zemi v prvního azylu Čtyřdenní kurz kulturní Rozhodnutí orientace před odletem (vláda) do Norska (IOM) 3 – 4 měsíce 4 – 6 měsíců

Výběrové mise (vláda)

Výběr na základě dokumentace Výběr případů na základě spisů (UNHCR)

Přílet a přijetí (vlada) Doprava (IOM)

Umístění v konkrétní oblasti a roční integrační program

Rozhodnutí (vláda, v mimořádných případech se rozhodne během 48 hodin)

zhruba 4 měsíce

Norské nevládní organizace sice nehrají při přesídlování hlavní úlohu, ale podílejí se na něm v rámci spolupráce s místními úřady. Platí to o projektech na zlepšení sociální integrace, příkladem je projekt Průvodců pro uprchlíky, na němž se podílí i Červený kříž. „Průvodci“ uprchlíků jsou v jednotlivých komunitách norští dobrovolníci, poskytují jim poradenské služby a zajišťují styky s norskou populací. Uprchlíci si tento projekt pochvalují, díky „průvodcům“ se snadněji seznamují s místními lidmi a rychleji se učí norsky. Na rok 2007 počítalo Norsko s kvótou 1 200 míst. Uprchlíci, kteří toho roku přiletěli do Norska, byli umístěni v 70 různých oblastech. Šlo hlavně o Barmánce a Konžany. Do konce roku 2008 zřejmě Norsko kvótu zvýší na 1 500 míst. Před vydáním naší publikace to ale úřady nepotvrdily. Bilaterální a multilaterální projekty a programy na podporu přesídlování Norsko je členem Nadace UNHCR na podporu přesídlovacích aktivit. Fond má sloužit pro rozšiřování kapacit pro přesídlování a na podporu aktivit dalších zemí (viz kapitola 3.5 o Švédsku). V letech 2001-2005 do něj Norsko ročně přispělo prostřednictvím kvót v počtu 50 až 100 míst. Norsko jako dárcovská země podporuje regionální přesídlování a programy na ochranu osob bez domova přesídlených v rámci daného státu. Oslo také prostřednictvím Mexického akčního plánu podporuje uprchlíky v latinské Americe. Finanční podpora, kterou Norsko poskytuje, se převádí na neobsazená místa v rámci kvót na přesídlení. UNHCR tak může z těchto prostředků podporovat projekty přesídlování v rámci regionu. Týká se to hlavně kolumbijských uprchlíků a osob bez domova. Oslo se v tomto směru začalo angažovat už před několika lety, když se Norská rada pro uprchlíky (NRC) podílela na přípravě konference v Mexico City. Delegáti tehdy navrhli plány na zlepšení ochrany uprchlíků a osob bez domova. Norsko také v únoru 2006 v rámci Mexického akčního plánu podpořilo schůzku o regionálním přesídlování v ekvádorském Quitu. Tento projekt UNHCR se v březnu 2007 zaměřil na budování kapacit pro přesídlování v Chile, Brazílii a Argentině. Norsko se spolu se zástupci nevládních organizací z Brazílie a Argentiny zapojilo do partnerských seminářů. Delegace z Jižní Ameriky v Norsku studují proces integrace a přesídlování. Brazilská delegace navíc doprovázela norský vládní tým na výběrovou misi do Zambie.

- 41 -


2.10.2008 9:26:58

3.5 Švédsko

Švédsko zahájilo program kvót na přesídlování uprchlíků v roce 1950. Kvóty i obecné směrnice pro jejich naplnění každoročně schvaluje švédský parlament. Výše kvót vychází hlavně z vyhodnocení potřeb pro přesídlování UNHCR. Během posledních let se kvóty uprchlíků pohybovaly v rozmezí 1 200-1 900 osob. Otázky přesídlovací politiky spolu vlády severských zemí pravidelně konzultují na půdě Severské rady pro záležitosti uprchlíků (NSHF). V orgánu je zastoupeno pět severských zemí (Dánsko, Finsko, Island, Norsko a Švédsko ) a jejich autonomní oblasti. Případy pro potenciální přesídlení podává výhradně UNHCR. Ve výjimečných případech tak mohou učinit i švédská velvyslanectví. Rok

Kvóta

Počet přijatých uprchlíků, kteří přiletěli ze Švédska

2000

1 380

1 162

2001

1 285

1 279

2002

1 000

1 015

2003

1 000

890

2004

1 700

1 656

2005

1 700

1 242

2006

1 700

1 653

Nejpočetnější skupiny Iráčané, Íránci, občané bývalé Jugoslávie Iráčané, Íránci, Afghánci Iráčané, Íránci, Afghánci

Afghánci, Liberijci, lidé ze Sierry Leone, Iráčané, Íránci Iráčané, Íránci, Barmánci

Afghánci, Kolumbijci, Barmánci Kolumbijci, Afghánci, Íránci

Zdroj: Švédský výbor pro migraci (SMB)

Prostředky přidělené na program přesídlování mohou být použity na přímé přesídlení do Švédska, nebo jako příspěvek na projekty, které mají řešit problémy uprchlíků v zahraničí. Tyto projekty mají různé formy (viz Bilaterální a multilaterální projekty a programy na podporu přesídlování). Hlavními činiteli jsou při přesídlování Švédský výbor pro migraci (SMB, vládní úřad pro cizinecké záležitosti) a místní úřady. Švédsko definuje uprchlíka skoro stejně jako Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, vynechává jen územní a časová omezení. Definici uvádí švédský cizinecký zákon. Ten zvažuje doplňkovou ochranu pro osoby, které potřebují mezinárodní ochranu, a také pro další ohrožené osoby (např. lidi, kterým hrozí poprava nebo mučení, kteří utekli před ozbrojeným konfliktem, nebo jim hrozí pronásledování.) Humanitární důvody zákon nepřipouští. Švédský program nevymezuje kritéria pro přesídlování ani zvláštní kategorie. Zaměřuje se hlavně na potřebu mezinárodní ochrany a otázky vyloučení, které jsou širší než příslušné klauzule v Úmluvě z roku 1951. Uprchlíci před příletem do Švédska nemusejí absolvovat lékařskou prohlídku. Švédsko, na rozdíl od Dánska, Finska a Norska, nemá zdravotní program (TOM). Výběr na základě zdravotních zpráv je povolen pouze ve výjimečných případech, i když nemoc obecně při výběru osob, které potřebují ochranu, neznamená žádnou překážku. Švédský výbor pro migraci (SMB) zdůrazňuje, že údaje o zvláštních potřebách zdravotního rázu by měly být uvedeny v registračním formuláři pro přesídlení (RRF). Zlepší se tak příprava na přijetí a integraci uprchlíků. Švédský program každý rok vyčleňuje určitý počet míst pro naléhavé a mimořádné případy. Na rok 2007 jich bylo vyčleněno 300. Vyřízení mimořádných případů, tj. od přijetí spisu po přílet uprchlíka do Švédska, trvá až pět dnů, naléhavé případy se obvykle vyřizují během deseti dnů. - 42 -


2.10.2008 9:26:59

Naléhavé a mimořádné případy se obvykle vybírají na základě spisů. Kritéria pro výběr naléhavých a mimořádných případů jsou stejná, jako u běžných uprchlíků. Za výběr a dopravu uprchlíků do Švédska zodpovídá tamní výbor pro migraci (SMB). Jeho delegace vybírá uprchlíky k přesídlení během selekčních misí v zemi prvního azylu. Není-li to možné, vybírá se na základě spisů. Výběrové mise běžně trvají dva až čtyři týdny. Delegace zástupců SMB provádí v zemi prvního azylu pohovory s kandidáty na přesídlení a jejich příbuznými. Rozhodnutí zpravidla padne na konci mise. SMB bez výhrad přezkoumává i případy kandidátů na přesídlení, které ostatní země zamítly.

Výběr v zemi v prvního azylu

Některé skupiny absolvují před odletem do Švédska kurz kulturní orientace (vláda a místní úřady)

Rozhoduje se na konci mise (vláda)


2 – 4 měsíce

Přílet a přijetí (vláda)

2 – 10 měsíců


Rozhodnutí (vláda)*

zhruba 3 měsíce

Doprava (IOM)

Umístění v konkrétní oblasti a dvouletý integrační proces

Před odletem brožura a kulturní orientaci * V naléhavých případech rozhoduje maximálně během 10 dní V mimořádných případech během 5 dnů

Součástí spisu je registrační formulář pro přesídlení (RRF), připravený UNHCR. Rozhoduje se na základě informací uvedených ve formuláři. Obsahuje-li neúplné nebo nespolehlivé informace, úřady požádají UNHCR či jiný zdroj (ambasádu nebo nevládní organizace) o další podrobnosti. Rozhodnutí obvykle padne během tří týdnů. Na finanční rok 2007 bylo pro případy vybrané během misí vyčleněno přesně 850 míst, zbývajících 1 050 případů bylo vybráno na základě spisů. Běžné případy odletí do Švédska asi dva až deset měsíců po rozhodnutí. Záleží to na mnoha faktorech, včetně zajištění ubytování ve Švédsku, vydání víz či přítomnosti zástupců švédského velvyslanectví. Uprchlíci vybraní v rámci kvót absolvují během výběrových misí, tj. před odletem do Švédska, program kulturní orientace. Připravuje ho švédská delegace v zemi prvního azylu, kterou zpravidla tvoří zástupci místních úřadů a integračního výboru. Uprchlíci získají základní informace o Švédsku. Nelze-li program z nějakého důvodu uskutečnit, členové švédské delegace se na 15 až 20 minut sejdou s vybranými uprchlíky a sdělí jim základní informace. Uprchlíci vybraní na základě spisů dostávají pouze informační brožuru o Švédsku. Program kulturní orientace v praxi absolvuje jen málo uprchlíků, vybraných k přesídlení do Švédska. Např. v roce 2006 se v rámci pěti výběrových misí uskutečnily jen dva programy kulturní orientace. Švédský výbor pro migraci (SMB) v současnosti hledá způsob, jak zajistit, aby program kulturní orientace absolvovalo více uprchlíků, zvláště ti, vybraní na základě spisů.

- 43 -


2.10.2008 9:27:00

Dopravu uprchlíků vybraných v rámci kvót zajišťuje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Vyrozumí ji švédský výbor pro migraci. Cestovní výlohy financuje švédská vláda. Všichni přesídlovaní uprchlíci získají ještě před odletem do Švédska povolení k trvalému pobytu. Po čtyřech letech mohou požádat o švédské občanství. Hned po příletu do Švédska jsou uprchlíci dopraveni do oblasti, která je přijala. Pomáhají jim místní úřady. O přijetí uprchlíků se města rozhodují dobrovolně. Úřady ještě před příletem uprchlíků podepíší dohodu o jejich přijetí. Přesídlené uprchlíky v současnosti přijímá asi 220 z celkem 290 měst. Největší koncentrace uprchlíků je ve velkých městech, jako jsou Malmö, Stockholm a Göteborg. V červenci 2007 byl rozpuštěn Švédský výbor pro integraci, takže zodpovědnost za písemné dohody a umístění uprchlíků v rámci i nad rámec kvót nesou Oblastní administrativní výbory. Rozdělování finančních prostředků místním úřadům má na starost Švédský výbor pro migraci (SMB). Peníze jsou určeny na pokrytí nákladů počáteční fáze po příchodu uprchlíka. Organizaci a realizaci patřičných plánů zajišťují místní úřady. Plně také zodpovídají za ubytování a integraci přijatých uprchlíků. Místní úřad na to dostává státní grant. Příspěvek na celé úvodní období činí na dospělého uprchlíka zhruba 180 000 švédských korun (v přepočtu asi 19 255 EUR) a na dítě 190 500 švédských korun (asi 20 373 EUR). Místní úřad je povinen sestavit spolu s místním úřadem práce individuální plán pro každého uprchlíka. Úvodní či integrační plán trvá průměrně dva roky. Plány jsou ale individuální, takže bývají různě dlouhé. Uprchlíci v tomto období získávají trvalé či dotované ubytování (pokud se nepodaří zajistit vhodné bydlení, získá uprchlík dočasné ubytování), mají přístup k finanční podpoře, jazykové výuce a poradenství ohledně zaměstnání. Uprchlíci mají stejný nárok na finanční pomoc a přístup ke zdravotní péči a vzdělání jako švédští občané. Uprchlíci se v zásadě mohou usadit, kde chtějí, stát jim ale platí ubytování jedině v obci, kde byli původně přijati. Ve Švédsku zajišťují integraci uprchlíků hlavně místní úřady. Některým pomáhají s integračním procesem nevládní organizace (NNO). Takovou pomoc lze zajistit dvěma způsoby: první spočívá v tom, že místní úřad uzavře s NNO smlouvu o realizaci části integračních aktivit. V druhém případě připravuje NNO pro uprchlíky takové aktivity, které doplňují služby poskytované místním úřadem, např. kurzy švédštiny, programování, nebo rekreační a společenské aktivity. Švédská kvóta na rok 2007 činila 1 900 (individuálních případů). Švédský výbor pro migraci (SMB) naplánoval pět výběrových misí do Libanonu, Íránu, Thajska a Malajsie. Cílem bylo vybrat asi 850 uprchlíků. Měli mezi nimi být Afghánci (z Íránu), Iráčané (z Libanonu a Jordánska) a Barmánci (z Malajsie a Thajska), další národnosti nebyly upřesněny. 250 míst z kvóty na rok 2007 patří uprchlíkům, kteří byli přijati v roce 2006, ale do Švédska přiletěli až v roce 2007. Výbor pro migraci se snaží, aby byl systém kvót pro přesídlování pružný tak, aby se neobsazená místa dala využít v následujících letech. Bilaterální a multilaterální projekty a programy na podporu přesídlování Švédsko tradičně podporuje přesídlování. Ze svého fondu na rozvoj přesídlování přispívá na projekty pro uprchlíky a na podporu přesídlování ve třetích zemích. Činí tak prostřednictvím iniciativ na přesídlování v rámci regionů. Švédsko zatím uskutečnilo tři projekty tohoto typu: • Kolumbijský projekt byl zaveden v období 2000-2002. Prosazoval regionální přesídlování v Latinské Americe prostřednictvím převodu určitého počtu míst v rámci kvót na místa pro přesídlence v regionu, odkud uprchlíci pocházejí. Kolumbijští uprchlíci měli v rámci projektu - 44 -


2.10.2008 9:27:00

možnost zůstat rok v některé latinskoamerické zemi. Zúčastněné strany se dohodly, že pokud po roce nebude možné uprchlíky repatriovat, budou přesídleni do Švédska. Většina kolumbijských uprchlíků se po roce do vlasti nevrátila, ale většinou získali azyl v hostitelských latinskoamerických zemích. Přesídlit do Švédska se rozhodla jen hrstka Kolumbijců. • Nadace UNHCR na podporu přesídlovacích aktivit, iniciativa severských zemí, která prosazuje regionální přesídlování v Burkině Faso a Beninu (viz pasáž o norském programu přesídlování). • Švédský zdravotnický projekt souvisel se zdravotnickými evakuačními programy v Kosovu a Bosně a Hercegovině od roku 2000-2002. Měl tři hlavní cíle: 1) Uprchlíci s vážnými zdravotními problémy byli evakuováni do Švédska, kde jim byla zajištěna léčba. Poté se vrátili do azylové země. 2) Švédští lékaři připravovali zdravotníky, působící v Kosovu a Bosně a Hercegovině. 3) Švédsko darovalo lékařské vybavení. Švédský výbor pro migraci (SMB) jedná s UNHCR o svém zapojení do Mexického akčního plánu a švédská vláda hodlá podpořit program „Solidárního přesídlování,“ který nabízí možnosti přesídlení v rámci regionů. Reálná účast ale byla vzhledem k nedostatku času odložena na rok 2008. Do Mexického akčního plánu už se zapojily mj. Norsko, Nizozemsko a Spojené státy (viz kapitola 2 a kapitola 3.4 o Norsku). Švédská vláda také přislíbila, že podpoří návrh Evakuačních tranzitních zařízení (ETF) – zemi, kam mohou být evakuováni uprchlíci, kteří potřebují ochranu (mimořádné případy) a kteří sále čekají na přesídlení do třetí země. Švédsko se na tomto projektu hodlá podílet finančně a hodlá také přijímat uprchlíky z ETF, kteří čekají na přesídlení. Iniciativa měla být podle plánu zahájena v roce 2008. Švédsko se podílí na celé škále partnerských projektů. V současnosti se soustředí na projekt MOST, který se týká modelování orientace, služeb a školení v souvislosti s přesídlováním a přijímáním uprchlíků. Švédský výbor pro migraci v rámci švédské účasti provádí konzultace zaměřené na zkušenosti uprchlíků a jejich očekávání po příletu do Švédska a prvních týdnů v této severské zemi.

- 45 -


2.10.2008 9:27:00

Kapitola 4 – Velká Británie, Irská republika a Nizozemsko 4.1 Velká Británie

Stěžejní britský program přesídlování má název Gateway a funguje od března 2004. V souladu s částí 59 zákona o občanství, imigraci a azylu z roku 2002 ho financuje ministerstvo vnitra. Gateway vznikl díky spolupráci imigračního úřadu resortu vnitra s UNHCR, mezinárodními organizacemi, místními úřady, dobrovolnickým sektorem a nevládními organizacemi. Rok

Kvóta

Počet přijatých uprchlíků, kteří přiletěli do Británie*

2004 - 2005

500

150

Liberijci, Konžané, lidé ze Sierry Leone

2005 - 2006

500

247

Konžané, Súdánci, Barmánci

2006 - 2007

500

545

Konžané, Etiopané, Barmánci, Mauritánci


*K dispozici jsou pouze údaje o uprchlících, kteří přiletěli do Británie, v podstatě se shodují s údaji o přijatých uprchlících Zdroj: Imigrační úřad britského ministerstva vnitra Vláda určuje kvóty s ohledem na globální potřebu, prostředky, které má na financování programu a dopad na místní služby. Peníze na program se vyčleňují podle odhadů, které ministerstvu vnitra předkládají úřady a organizace zapojené do přesídlování. Směrnice pro integrační program (viz níže) vypracoval resort vnitra na základě ohlasu a zkušeností různých úřadů. Při rozvoji programu hraje klíčovou roli dobrovolnický sektor. Hlavní organizace spolupracují v rámci Partnerství pro přesídlování (RIAP), které má šest členů: Britský červený kříž, Linku na pomoc migrantům (MHL), organizaci Refugee Action (RA), Radu pro uprchlíky, Asociaci pro ubytování uprchlíků a Skotskou radu pro uprchlíky. RIAP koordinuje aktivity dobrovolnického sektoru, respektive služby, které poskytuje po příletu přesídlovaných uprchlíků do Británie. Organizace sdružené v rámci partnerství RIAP se scházejí každé dva měsíce a jednají o strategických a operačních otázkách programu. RIAP také zajišťuje komunikaci s imigračním úřadem resortu vnitra. Vedle tohoto úřadu se na řízení programu Gateway podílejí organizace zastoupené v partnerství RIAP, dále UNHCR a další vládní oddělení a úřady. Vedení programu se schází co dva měsíce a projednává cíle, hodnotí dosavadní fungování programu, všímá si postupů, které se osvědčily, a snaží se najít řešení problémů. Úřady se zabývají pouze těmi žádostmi o přesídlení, které resortu vnitra (Imigračnímu úřadu) předloží UNHCR. Imigrační úřad organizuje výběrové mise a pohovory se žadateli o přesídlení. Cílem je doplnit registrační formuláře pro přesídlení, které předkládá UNHCR. Výběrové mise se konají až poté, co imigrační úřad obdrží potvrzení, že skupina vybraných uprchlíků má v Británii zajištěno ubytování. Jde o bydlení různého typu, od nájemních bytů přes ubytování, které zajišťuje Asociace pro ubytování uprchlíků nebo místní úřady. Právní uznání uprchlíků odpovídá definici uprchlíka uvedené v Úmluvě z roku 1951. Kritéria pro výběr určuje postavení uprchlíka, potřeba ochrany a nedostatek příležitostí k lokální integraci v azylové zemi, tedy nikoli na základě integračního potenciálu. Úřady berou zvláštní zřetel na ohrožené žadatele o přesídlení např.ohrožené ženy, starší lidi, oběti mučení a lidi s traumaty. - 46 -


2.10.2008 9:27:01

Všichni žadatelé o přesídlení musejí absolvovat bezpečnostní kontroly a zdravotní prohlídky. Zdravotní vyšetření zajišťuje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Vyšetření musí být dokončeno ještě předtím, než se rozhodne o případném přesídlení uprchlíka. Může to trvat až tři měsíce. Uprchlíci, kteří trpí nakažlivou nemocí nebo jinou vážnou chorobou, se musejí léčit před odletem do Británie. Žadatelé o přesídlení, jimž byly diagnostikovány nákaza virem HIV, onemocnění AIDS, selhání ledvin či TBC mohou být přesídleni, ale pouze se souhlasem vládních činitelů. Souvisí to s případnými náklady na léčbu nemocných a možnými důsledky pro veřejné zdraví. O přesídlení nemůže žádat člověk, který žije v polygamním manželství nebo který už podal žádost o zařazení do programu TOM či jiného programu (viz níže další programy). Program Gateway je poměrně nový, takže nemá kapacity pro umístění mimořádných případů ani dětí bez doprovodu. O žádostech o přesídlení rozhodují sociální pracovníci imigračního úřadu ministerstva vnitra. Uprchlíci přiletí do Británie zhruba šest až dvanáct týdnů po schválení žádosti o přesídlení.

Výběr v zemi v prvního azylu Výběrové mise (vláda)

Rozhoduje se na konci mise (vláda)

Asi 2 týdny

Týdenní kurz kulturní orientace (IOM, před odletem)

6 – 12 týdnů

Výběr na základě dokumentace

Doprava (IOM)

Přílet a třídenní orientační seminář (NNO)

Umístění do ročního integračního programu (NNO a místní úřady)

Výběr případů na základě spisů Rozhodnutí (UNHCR) (vláda) Zhruba 4 týdny

Podle programu Gateway získají uprchlíci hned po příletu trvalý status uprchlíka a časově neomezené povolení ke vstupu na britské území (Indefinite Leave to Enter, ILE). Toto povolení jim umožňuje časově neomezený pobyt v Británii, ale zároveň mohou kdykoli odcestovat do zahraničí, ale nikoli do země, před kterou se chtějí chránit. Po pěti letech smí přesídlený uprchlík požádat o britské občanství. A právě v tom spočívá rozdíl mezi postavením přesídlených uprchlíků a těch ostatních, kteří status uprchlíka získají jen na pět let a pak musí čekat, až úřady znovu zváží, do jaké míry tito lidé potřebují ochranu. Dopravu přesídlovaných uprchlíků do Británie zajišťuje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), finančně podporovaná britským imigračním úřadem. IOM také ještě před odletem uprchlíků pořádá třídenní kurz kulturní orientace a zhruba dvoutýdenní kurz angličtiny. Šest týdnů před příletem uprchlíků získají organizace zapojené do programu Gateway informace o konečném složení skupiny přesídlovaných uprchlíků. Cílem je upřesnit, jaké služby budou uprchlíci potřebovat a doladit podrobnosti. Dvacetičlenné skupiny uprchlíků zpravidla přiletí do Londýna. Skupiny se skládají z rodin i svobodných lidí. Po příletu se setkají se zástupci Linky na pomoc migrantům (MHL). Skupina pak absolvuje třídenní orientační seminář, který zajišťuje MHL. Uprchlíci se na něm dozví další praktické informace o životě v Británii. Poté odcestují do oblasti, kde mají bydlet. Je-li to možné jsou členové skupiny ubytováni ve stejné čtvrti či alespoň tak, aby se s nejméně jednou uprch- 47 -


2.10.2008 9:27:02

lickou rodinou mohli bez problémů navštěvovat pěšky. Uprchlíci se tak cítí bezpečněji, protože mají na blízku známé, zároveň se ale mohou seznamovat s místními lidmi. O uprchlíky přesídlené v rámci programu Gateway se v současnosti stará osm místních úřadů, tedy anglická města Bolton, Brighton, Bury, Hull, Norwich, Rochdale a Sheffield a skotské město Motherwell. Služby pro přesídlené uprchlíky zajišťují místní úřady, organizace dobrovolnického sektoru a další organizace, které dlouhodobě pomáhají uprchlíkům. Jde hlavně o bydlení, zdravotní péči a vzdělávání. V rámci programu Gateway mají přesídlení uprchlíci prvních 12 měsíců v zemi nárok na finanční příspěvek a integrační podporu. Od roku 2007 se pravidelně vyhodnocují bezprostřední, základní i dlouhodobé potřeby a také přístup k lidem, kteří program končí. Uprchlíci se mohou s asistenty setkat doma, mají k dispozici střediska drop-in, skupinová sezení podporu bydlení, poradenské služby, pomoc při získávání sociálních dávek i při hledání práce. Agentury sdružené v organizaci RIAP a další úřady, které poskytují služby pro přesídlené uprchlíky, musí pro ministerstvo vnitra vypracovávat čtvrtletní zprávy o financování a aktivitách. Musí se také účastnit pravidelných hodnocení. Vedoucí programu Gateway se i v období 2007-2008 snaží splnit roční kvóty. Sheffield, Bolton a Bury se připravovaly na další skupinu uprchlíků z Barmy, která měla přiletět v říjnu 2007. V srpnu téhož roku byla do Rochdale přesídlena skupina 24 etiopských uprchlíků. Britská vláda mezitím vyjádřila naději, že se jí pro období 2008-2009 podaří zvýšit roční kvótu na 750 míst. Další programy Přesídlovací program Gateway doplňují dva starší programy: Mandátní schéma pro uprchlíky a program Ten-Or-More (TOM). Oba od roku 1994 vede Britský červený kříž. Ten také posuzuje případy, které mu zasílá ženevská kancelář UNHCR. Britský červený kříž tyto žádosti o přesídlení vyhodnotí, ověří status rodiny žijící v Británii a potvrdí, že rodina si přeje, aby se k ní uprchlík připojil. Britský červený kříž poté postoupí žádost týmu z imigračního úřadu ministerstva vnitra. Britská pošta v zahraničí může případ předložit jedině tehdy, když UNHCR nemá v zemi, kam se uprchlík uchýlil, zastoupení. V Británii v takových případech zváží žádost o přesídlení odborník, podílející se na přesídlování. Učiní tak ale teprve poté, až londýnská kancelář UNHCR potvrdí, že žadatel je uznán jako mandátní uprchlík. Případy v rámci programu TOM nejsou součástí ročních kvót programu Gateway. Podle Mandátního schématu musí mít žadatel o přesídlení úzké styky s Británií, ať už z rodinného hlediska nebo historického. Blízcí příbuzní žadatele nemusejí mít status uprchlíka, ale musí být v Británii usazeni anebo musí mít časově omezené povolení ke vstupu na britské území. Studenti ani uchazeči o azyl nejsou považováni za osoby trvale žijící v Británii. Přesídlení v rámci programu Mandátní schéma financuje UNHCR, a to včetně přípravy a dopravy. Žadatelé jsou po příletu do Británie uznáni jako konvenční uprchlíci a získají časově neomezené povolení ke vstupu na britské území. Počet uprchlíků, kteří jsou v rámci tohoto programu ročně přesídleni, závisí na počtu návrhů a úsudku imigračního úřadu. V období 2005-2006 to bylo 81 uprchlíků, o rok později 20 dalších. Za integraci uprchlíků přesídlených v rámci Mandátního schématu zodpovídají jejich příbuzní v Británii. Ti jim také radí, jak postupovat pří žádostech o pomoc, podporu či zapojení do vzdělávacích programů. Na základě programu TOM přesídlují do Británie uprchlíci se zdravotními problémy, kteří v azylové zemi neměli přístup k patřičné péči. Britský červený kříž tu opět vystupuje v roli prostředníka - 48 -


2.10.2008 9:27:02

mezi UNHCR a britským ministerstvem vnitra. Vyřizuje případy a vybírá vhodné organizace, které mohou uprchlíkům po příletu pomáhat. V období 2005-2006 tak bylo přesídleno 24 uprchlíků. 31. července 2006 byl program TOM pozastaven a v současnosti ho ministerstvo vnitra přehodnocuje. Má se za to, že po nezbytných změnách začne znovu fungovat.

4.2 Irská republika

Irsko na základě zvláštních dohod přijímá přesídlené uprchlíky od roku 1956. Do programu kvót pro přesídlování se zapojilo v listopadu 1998, kdy vláda zareagovala na žádost UNHCR. Irský kabinet původně schválil, že země v rámci roční kvóty přijme 10 uprchlíků a jejich nejbližší příbuzné. V období od roku 1999 do roku 2004 tak bylo průměrně každý rok přijato celkem 37 osob. Právní rámec pro přesídlovací program je dán (upravenou) částí 24 zákona o uprchlících z roku 1996. Základem je definice uprchlíka z Úmluvy z roku 1951. Rok 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006

Kvóta 10 10 10 10 10 200* 200

Počet přijatých uprchlíků 35 52 28 50 58 115 184


Afghánci Íránští Kurdové, Konžané Íránští Kurdové, Konžané Íránští Kurdové, Konžané, Čečenci Čečenci, Etiopané, Somálci Íránští Kurdové, Konžané, Somálci Íránští Kurdové

*Nová kvóta 200 osob zahrnuje přímé příbuzné a závislé rodiče Zdroj: Úřad pro příjem a integraci irské naturalizační a imigrační služby

Irsko od roku 2000, kdy do země přiletěli první uprchlíci vybraní na základě programu kvót, až do roku 2007 přijalo k přesídlení v rámci programu celkem 539 uprchlíků. V roce 2005 se vláda rozhodla zvýšit roční kvótu z 10 případů plus jejich rodinných příslušníků na 200 osob včetně jejich příbuzných a závislých rodičů (přibližně 40 případů). Úřady se snaží, aby do žádosti o přesídlení byla zahrnuto celé jádro rodiny, i když třeba některý z nejbližších příbuzných v době podání žádosti s uchazečem o přesídlení nebydlí. Program je financován z rozpočtu ministerstva spravedlnosti, náklady na uprchlíka nejsou přesně vymezeny. Úřad pro příjem a integraci (RIA) sestavuje každý rok rozpočet integračního programu a předkládá jej resortu spravedlnosti. Otázky zdravotní péče, vzdělávání a pomoci s bydlením řeší patřičná ministerstva. Financování se odvíjí od naplánovaného počtu přijatých osob a nákladů na služby. Program přesídlování koordinuje RIA (kancelář náměstka pro integraci). Program má tři fáze: výběr, přijetí a integraci. Ministerstvo spravedlnosti s ohledem na plánované potřeby UNHCR a po poradách s resorty zahraničí a kanceláří náměstka pro integraci informuje UNHCR o zemích původu a prvního azylu, které naplní kvóty pro přesídlení v následujícím roce. Irsko obecně rezervuje pětinu kvóty pro ohrožené uprchlíky, např. lidé, kteří přežili násilnosti nebo mučení, nemocné, ohrožené ženy a staré lidi. Ohrožené případy jsou prioritní a vybírají se podle spisů. Kritéria pro výběr vycházejí ze standardů ochrany a trvalých řešení UNHCR. Uprchlíci jsou většinou přijímáni na základě potřeby právní nebo fyzické ochrany. Po výběru případů podle - 49 -


2.10.2008 9:27:02

spisů následují výběrové mise a pohovory s uprchlíky. Docílí se tak vyrovnanosti v rámci kvóty. Výběrové mise začalo Irsko organizovat v roce 2006 s cílem důrazněji se zapojit do procesu přesídlování. Prostřednictvím misí lze zlepšit přípravu uprchlíků i komunit, které je přijmou. Obě strany jsou lépe informovány a vědí, co mohou očekávat. Výběrových misí se účastní lidé z úřadu náměstka pro integraci a ministerstva spravedlnosti. V roce 2007 byli vysláni na výběrové mise do Thajska a Ugandy. O tom, kteří uprchlíci přesídlí do Irska, rozhodují resorty zahraničních věcí a spravedlnosti. Rozhodnutí obvykle padne během jednoho až dvou týdnů po výběrové misi. Výběr na základě spisů provádí tým pro přesídlování z úřadu náměstka pro integraci. Případy lidí, kteří potřebují lékařskou nebo zvláštní péči, se zabývá ministerstvo zdravotnictví. V současnosti neexistuje poVýběrové mise (vláda a Červený stup pro posuzování naléhavých a mimořádných případů. Ministerstvo zahraničí informuje kříž) o výběru na základě spisů UNHCR. Výběrových misích a následné dopravě vybraných uprchlíků jedná kancelář náměstka pro integraci přímo s UNHCR.

Výběr v zemi v prvního azylu Rozhodnutí (vláda) 1 - 2 měsíce



Přílet a přijetí (vláda) Doprava (IOM)

Kurz kulturní orientace v příjmacím středisku (vláda)

Umístění a roční integrační program

6 – 8 týdnů

Rozhodnutí (vláda)

2 měsíce

Uprchlíci, vybraní k přesídlení do Irska, před odletem neabsolvují žádný program kulturní orientace. O přesídlení do Irské republiky jsou informování během pohovorů při výběrových misích. Irská vláda ale ve výjimečných případech může – ještě před odletem uprchlíků do Irska – zorganizovat program kulturní orientace, upravený pro potřeby konkrétní skupiny, např. barmských uprchlíků z thajského tábora Bang Don Yang. Po příletu do Irska získají uprchlíci status „programového uprchlíka,“ to znamená permanentní status s povolením opouštět irské území a znovu se na ně vracet po předložení náležitých cestovních dokladů a víz. Podle irského zákona o uprchlících z roku 1996 mají přesídlení uprchlíci stejné postavení i základní práva jako konvenční uprchlíci. Za přijímání a umisťování všech uprchlíků zodpovídá kancelář náměstka pro integraci. Uprchlíky, zařazené do přesídlovacího programu, přijme na letišti člen týmu pro přesídlování z úřadu náměstka pro integraci. Irsko v roce 2005 zavedlo nový program přijímání uprchlíků. Po příletu stráví 6-8 týdnů v orientačním centru. Mohou se tak přizpůsobit životním podmínkám v Irsku, než se začlení do komunity, kde budou žít. Program je zaměřen tak, aby jim poskytl základní informace o životě v Irsku, o jejich právech a povinnostech, kulturním prostředí a také základní znalost jazyka.

- 50 -


2.10.2008 9:27:03

Prostředí, kam bude nová skupina přesídlenců umístěna, začíná tým pro přesídlování úřadu náměstka pro integraci vybírat zhruba devět měsíců před příletem vybraných uprchlíků. Vzhledem k nedostatku ubytovacích kapacit jsou uprchlíci (s výjimkou ohrožených lidí, vybraných podle spisů) zpravidla umisťováni mimo hlavní město. Konkrétní místa se vybírají s ohledem na potřeby uprchlíků a dostupnost služeb. Největším problémem bývá zajištění bydlení pro uprchlíky. Do větších měst se zpravidla umisťuje maximálně 15 rodin a na jedno místo minimálně pět rodin tak, aby se zabránilo izolaci uprchlíků. Na přesídlování uprchlíků se mimo jiné podílejí místní úřady ve městech Carrick-on-Shannon (hrabství Leitrim), Sligo (hrabství Sligo), Mullingar (hrabství Westmeath) a Roscommon (hrabství Roscommon). V roce 2007 se dop programu zapojila i města Castlebar a Ballina v hrabství Mayo, kde se také orientační centrum pro uprchlíky. Irský model integrace do většinové společnosti počítá s organizacemi, které nově příchozím poskytují nutné služby. Vládní tým pro přesídlování spolu s místním úřadem pro rozvoj sestaví pracovní skupinu pro plánování a integraci v dané oblasti. Ve skupině jsou zastoupeni všichni poskytovatelé služeb. Vládní přesídlovací tým zajišťuje členům pracovní skupiny školení, plánování a také obecné informace o přesídlování a konkrétní údaje o uprchlících, kteří budou v oblasti žít. Přesídlení uprchlíci jsou obzvlášť zranitelní, a tak na jejich podporu existují zvláštní fondy a programy. Vláda se ale zároveň snaží, aby komunity, které přijímají uprchlíky, volily při integraci všech legálních migrantů obdobný postup jako při integraci přesídlených uprchlíků. Proces integrace po příletu uprchlíků do Irska trvá přibližně rok a půl. Během prvních 3-4 měsíců uprchlíky často navštěvují členové vládního týmu pro přesídlování. Ujišťují se, že vše probíhá tak, jak má, ověřují, zda přesídlení uprchlíci mají možnost absolvovat program kulturní orientace i jazykové kurzy. Jakmile uprchlíci získají trvalé ubytování, stará se o ně místní sociální pracovník. V Irsku existuje velice aktivní dobrovolnický sektor. Dobrovolníci na místní úrovni úzce spolupracují s poskytovateli služeb, podporují přesídlené uprchlíky a přátelí se s nimi. Přesídlení uprchlíci absolvují týdně 20 hodin přípravného programu a jazykové výuky. Program trvá rok. Při studiu jazyka mohou pobírat podporu pro nezaměstnané, stejně jako irští občané. Po završení programu jim koordinátor pomůže s hledáním zaměstnání nebo s další přípravou. Přesídlení uprchlíci s patřičnou znalostí jazyka se mohou zapojit do odborných či rekvalifikačních kurzů, které nabízí státní úřad práce Foras Áiseanna Saothair (FÁS). Po osmnáctiměsíčním integračním programu mohou přesídlení uprchlíci podle individuální potřeby žádat o státem dotované bydlení, zdravotní péči a jiné sociální dávky stejně jako jiní uprchlíci nebo irští občané. Za výjimečných okolností mohou buď přesídlení uprchlíci, nebo místní úřad požádat o pomoc vládní tým pro přesídlování. Bilaterální a multilaterální projekty a programy na podporu přesídlování Irsko se snaží zlepšovat program přesídlování, a proto se účastní projektu MOST, zaměřeného na přijímání a „zabydlování“ uprchlíků. Dublin chce zkvalitnit zejména programy, které probíhají v době před odletem a po příletu uprchlíků do Irska. Cílem je zlepšit informovanost uprchlíků vybraných k přesídlení, zajistit, aby věděli, co v praxi obnáší integrační proces. Jak už jsme uvedli v kapitole 3.2 (o Finsku), Irská republika se také zapojila do projektu MORE (Modelování státního procesu přesídlování a zavádění mimořádných opatření). Dublin se také mimo jiné účastnil výběrových misí spolu s Finskem. Cílem bylo poznat, jak žijí uprchlíci v tábo- 51 -


2.10.2008 9:27:03

rech a jak probíhá proces výběru. Jedním z programů, které vznikly na základě projektu MORE, je tzv. Jobs Club. Tento program koordinuje iniciativa s názvem Spiritan Asylum Services (SPIRASI). Zajišťuje výměnu informací o zaměstnání a přípravu na vstup na trhu práce v Irsku (např. pomoc při psaní životopisu, rady, jak se chovat při pracovním pohovoru atd.).

4.3 Nizozemsko

Po mnoha letech přesídlování na bázi ad-hoc se Nizozemsko v roce 1977 rozhodlo zavést roční kvótu 250 uprchlíků. V roce 1987 se zvýšila na 500 případů. Současná kvóta 1 500 platí na tříleté období a umožňuje větší flexibilitu ve výběru míst pro přesídlené uprchlíky. Je třeba podotknout, že kvóta je naplněna k datu výběru. Do programu kvót spadají výhradně případy, které předkládá UNHCR. Hlavními činiteli při přesídlování jsou Imigrační a naturalizační služba (ministerstva spravedlnosti, IND), ministerstvo zahraničí, Agentura pro přijímání azylantů a uprchlíků (COA, nezávislý orgán ministerstva spravedlnosti) a Nizozemská rada pro uprchlíky (DCFR). Rok

Kvóta

2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006

500 500 500 500 500 500 500

Počet přijatých uprchlíků 215 223 155 189 347 452 497

Nejpočetnější skupiny Barmánci, Súdánci, Chorvaté Barmánci, Konžané, Barmánci, Konžané, Rwanďané Afghánci, Kolumbijci Konžané, Súdánci Liberijci, Burunďané, Kolumbijci Barmánci, Etiopané

Zdroj: Nizozemská imigrační a naturalizační služba (IND) V letech 2000-2004 se případy vybíraly na základě spisů, ve skutečnosti šlo o uprchlíky z celého světa Právní základ pro přijetí uprchlíků k přesídlení představují: Úmluva z roku 1951, Evropská úmluva o lidských právech, ochrana z humanitárních důvodů a sjednocení rodiny. Od roku 2005 zvažují úřady integrační kapacitu jako kritérium v případech osob, které nepotřebují mezinárodní ochranu, tj. lidí přijatých z humanitárních důvodů. Znamená to, že úřady mohou takového člověka odmítnout kvůli jeho nevhodným projevům. Může to být nevhodné chování, názory, záměr vyvolávat nepokoje, obecně cokoli, co svědčí o tom, že daná osoba se nezačlení do nizozemské společnosti. Případy konvenčních uprchlíků (lidí, kteří potřebují mezinárodní ochranu) se neposuzují na základě kritéria integračního potenciálu, ale mohou být zamítnuty z důvodů nevhodného chování nebo neochoty přijmout normy a hodnoty nizozemské společnosti. K integračnímu potenciálu se nepřihlíží u velmi ohrožených uprchlíků a mimořádných (lékařsky odůvodněných) případů. Od roku 2005 zamítly úřady na základě tohoto kritéria pouze dva případy. Kvóta pro přesídlení zahrnuje různé kategorie. Podkvóta zdravotních případů vyčleňuje určitý počet míst pro lékařsky odůvodněné případy či osoby zařazené do programu TOM (Ten-OrMore). Na rok 2007 se to týkalo 35 případů. Za lékařsky odůvodněné se považují případy uprchlíků, kteří nemají možnost léčit se v azylové zemi. Přijetí těchto osob je podmíněno splněním kritérií UNHCR (podrobněji viz Kapitola UNHCR o Nizozemsku) a také nizozemské vlády. Kabinet dává přednost výběru zdravotních případů v rámci selekčních misí, kdy je možnost provést lékařské vyšetření. Vláda ale zároveň připouští, že vždycky to možné není, takže příležitostně vybírá zdravotní případy podle spisů. - 52 -


2.10.2008 9:27:04

Nizozemský přesídlovací program věnuje zvláštní pozornost rizikovým kategoriím uprchlíků, kam spadají např. ohrožené ženy a lidé, kteří přežili násilnosti a mučení, a také naléhavým a mimořádným případům. Pro tyto případy však v rámci kvóty není vyčleněn určitý počet míst. Úřady pečlivě zvažují složení skupiny uprchlíků vybraných k přesídlení a snaží se o jistou vyváženost. Ve skupině nejsou pouze rizikové případy, ale i lidé, kteří mohou o ty zranitelnější pečovat. Od roku 1999 jsou do kvót zahrnováni i partneři a nedospělé děti přesídlovaných uprchlíků. Nizozemsko je přijímá v rámci sjednocování rodin. Žádost o spojení s výše uvedenými osobami musí být podána během tří měsíců po příletu přesídlených uprchlíků do Nizozemska. Týká se to jen blízkých příbuzných (rodičů a dětí). Nizozemská vláda během let měnila metodu výběru uprchlíků. Nejprve je vybírala na základě osobních pohovorů během výběrových misí. Od roku 1999 do roku 2004 se uprchlíci vybírali pouze na základě spisů. Výběrové mise byly obnoveny v roce 2005, kdy bylo obtížné naplnit kvóty pouze na základě výběru z dokumentace. V současnosti se uprchlíci vybírají hlavně během misí v azylových zemích. Ročně se uskuteční maximálně čtyři. Pro výběr na základě spisů se počítá zhruba se stovkou míst. Může jít o mimořádné (zdravotní) případy, žádosti o sjednocení rodin nebo lidi z azylových zemí, kde se v té době nekonala výběrová mise. V případě selekčních misí se o přijetí uprchlíků rozhoduje na konci mise. Pokud jde o výběr na základě spisů, rozhodování trvá šest týdnů až dva měsíce. Na výběrové mise vyjíždí delegace složená ze zástupců Imigrační a naturalizační služby (IND), Agentury pro přijímání azylantů a uprchlíků (COA), lékaře z IND a zástupce ministerstva zahraničí. Výsledek lékařské prohlídky nemá vliv na konečné rozhodnutí. Úkolem zástupců COA je vést „sociálně zaměřené“ pohovory, na jejichž základě lze sestavit sociální profil uprchlíka. COA tyto informace využívá k přípravě programu kulturní orientace. Slouží také během přijímání uprchlíků a jejich prvních týdnů v Nizozemsku. Sociální profil mají k dispozici i zdravotníci v přijímacím středisku a také Nizozemská rada pro uprchlíky (DCFR), které slouží jako podklad žádostí o sjednocení rodin přesídlených uprchlíků. K profilu má při rozhodování o přijetí přístup i IND, ale děje se tak jen zřídka. Uprchlíci během pohovoru získávají základní informace o společenském a kulturním životě v Nizozemsku tak, aby věděli, co mohou očekávat. Při pohovorech přicházejí uprchlíci poprvé do styku se zástupci COA, agentury, která je provází, dokud se neusadí v Nizozemsku. COA také pořádá pro uprchlíky ještě před odletem do Nizozemska čtyřdenní kurz kulturní orientace. Koná se zhruba měsíc po výběrové misi a je přizpůsobený potřebám dané skupiny uprchlíků. COA vychází z jejich sociálních profilů. Uprchlíci získají důležité informace o přijímacím centru a nizozemské společnosti. Na jejich základě by si měli vytvořit poměrně přesnou představu o zemi, kde budou žít. Součástí kurzu jsou i úvodní lekce holandštiny. Během kurzu se také vytvářejí společenské vazby mezi členy skupiny, což je důležité, protože uprchlíci zůstávají ve skupině po celou dobu integračního procesu. Skupinu tvoří maximálně 30 uprchlíků a jsou mezi nimi jak „vůdcovské“ typy, tak zranitelnější lidé.

- 53 -


2.10.2008 9:27:04

Výběr v zemi v prvního azylu Sociálně zaměřené pohovory (COA), výběrové mise (vláda)

Rozhodnutí na konci výběrové mise (vláda)

Asi 2 týdny

Před odletem čtyřdenní kurz kulturní orientace (COA)

Přílet a odlet (vláda)

Asi 3 měsíce


Doprava (IOM)

Třiměsíční až šestiměsíční pobyt v příjímacím centru (COA)

Umístění v konkrétní oblasti a roční až dvouletý integrační program

3 – 6 měsíců

Rozhodnutí (vláda)

6 – 8 týdnů

Za běžných okolností jsou uprchlíci schopni odcestovat do Nizozemska asi měsíc až tři měsíce po rozhodnutí o přijetí. Dopravu zajišťuje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Náklady na dopravu hradí nizozemská vláda. Uprchlíci získají odvolatelné povolení k pobytu za účelem azylu (cizinecký zákon z roku 2000) a po pěti letech mohou požádat o povolení k trvalému pobytu. Toto povolení nezískají přesídlení uprchlíci jen ve výjimečných případech. V blízké budoucnosti ale bude udělení povolení k trvalému pobytu podmíněno složením zkoušky z holandštiny a ze znalostí o nizozemské společnosti. O občanství mohou uprchlíci žádat po pěti letech trvalého pobytu v Nizozemsku. Nizozemsko tradičně volí centralizovanou formu přijímání přesídlených uprchlíků a jejich skupinové usazování do vybraných lokalit (tato praxe byla přerušena pouze v letech 1999 až 2005). Všichni přesídlení uprchlíci tedy po příletu zamíří do přijímacího centra v Amersfoortu, určeného výhradně pro přesídlené uprchlíky, kde jsou dočasně ubytováni (tento postup se používá o konce roku 2005). Přijímací centrum provozuje Agentura pro přijímání azylantů a uprchlíků (COA). Uprchlíci stráví v centru tři až šest měsíců a pak se po skupinách přesouvají do vybraných lokalit. Skupiny tvoří 20 až 25 lidí, kteří ještě před odletem do Nizozemska společně absolvovali kurz kulturní orientace. Uprchlíci vybraní na základě spisů jsou umisťováni individuálně a obecně čekají déle na ubytování, protože musejí projít obecným uprchlickým systémem (a nikoli tím, jakým procházejí přesídlení uprchlíci). Pro uprchlíky, kteří ze zdravotních důvodů potřebují zvláštní podmínky, nebo pro početnější rodiny se vhodné ubytování hledá obtížně. COA nabízí uprchlíkům v přijímacím středisku krátký úvodní program. Zahrnuje lekce holandštiny, kurz základních znalostí o Nizozemsku a semináře o zapojení do společenského života. Program má uprchlíky připravit na život ve vybraných oblastech. Během pobytu v centru také uprchlíci navazují první kontakt s obcemi, kde se usadí. To by mělo usnadnit jejich následný přesun. Uprchlíci získají prostředky na osobní výdaje a zdravotní pojištění. Mají nárok na stejnou lékařskou péči a služby jako nizozemští občané a mají také stejný přístup k sociálnímu zabezpečení i na pracovní trh. Pracovat mohou začít hned po příletu. V přijímacím centru má pobočku Nizozemská rada pro uprchlíky (DCFR), která poskytuje informace, poradenské služby i podporu při sjednocování rodin uprchlíků. Uprchlíci se stěhují do obcí po úvodním období, jakmile mají zajištěné bydlení. Nizozemské obce jsou povinny uprchlíky přijímat. Chtějí-li uprchlíci využívat sociální bydlení, nesmějí si vybírat, kde se chtějí usadit. Vhodné lokality vybírá COA s ohledem na dostupnost bydlení, přítomnost - 54 -


2.10.2008 9:27:05

podobných etnických skupin či národností a podmínky na místním trhu práce. Dohody o umístění uprchlíků v dané oblasti se uzavírají před příletem uprchlíků do Nizozemska. Místní úřady nabízejí úvodní program. Trvá jeden až dva roky a financují ho centrální úřady. Částka, kterou obecní úřady obdrží na realizaci integračního programu, není pevně daná, ale náklady na celý integrační program činí na uprchlíka průměrně 4 000 EUR. Program je nastaven s ohledem na potřeby jednotlivce a zahrnuje výuku holandštiny, informace o nizozemské společnosti a odborná školení. Povinnou součástí programu je sociální poradenství. Ve většině obcí je zajišťuje DCFR a financují je místní úřady. DCFR poskytuje uprchlíkům praktické informace a podporu. Jakmile se uprchlíci nastěhují do vlastního bytu, mohou, než si najdou zaměstnání, pobírat sociální dávky stejně jako nizozemští občané. DCFR doplňuje práci místních úřadů prostřednictvím promyšleného systému dobrovolníků. Jejich nábor i školení organizuje DCFR. Dobrovolníci pomáhají přesídleným uprchlíkům integrovat se do společnosti. Zaměřují se hlavně na sociální poradenství a sjednocování rodin. DCFR také funguje jako poradní orgán pro místní úřady a instituce a snaží se, prostřednictvím článků a obecných informací, zvýšit povědomí veřejnosti o situaci uprchlíků. Tyto aktivity DCFR financuje vláda. V roce 2007 se uskutečnily nejméně tři výběrové mise: do Thajska, kde se vybírali Barmánci, do Tanzanie za účelem výběru burundských uprchlíků a do Sýrie a Jordánska, kde byli vybráni iráčtí uprchlíci. Čtvrtá mise počítala s Keňou a výběrem tamních eritrejských a etiopských uprchlíků. Rok 2007 byl posledním rokem tříleté kvóty, která činí 1 500 míst. V roce 2007 se naplnilo asi 550 až 600 míst. Dodejme, že nizozemská vláda v roce 2005 v rámci kvót pro přesídlování přijala 30 uprchlíků z Malty a v roce 2006 pět běženců, kteří dopluli ke španělským břehům. Další programy Nizozemsko označuje za prioritu zlepšování ochrany uprchlíků v jejich původních oblastech. V rámci programu přesídlování chce vláda v budoucnu postupovat co nejstrategičtěji. Nizozemsko spolu s Dánskem a Británií proto podporují koncepci regionálních programů ochrany (podrobněji viz Kapitola 2).

- 55 -


2.10.2008 9:27:05

TABULKA – Přehled a hlavní rysy evropských programů přesídlování Tabulka přináší přehled a hlavní rysy přesídlovacích programů v Evropě. Údaje vycházejí z informací o situaci v jednotlivých zemích, o nichž se podrobně píše v předchozích kapitolách. K tabulce odkazují některé kapitoly z Části III. Zahájení oficiálního programu Kvóta Právní základ

Kritéria pro přesídlování

Dánsko

Finsko

Island

Norsko

Švédsko

Británie

Irsko

Nizozemsko

1978

1979

1996

1992

1950

2003

1998

1977

1 500 (tříletá)

750 (roční)

30 (dvouletá)

1 200 (roční)

1 900 (roční)

500 (roční)

200 (roční)

1 500 (tříletá)

definice uprchlíka z roku 1951


humanitární důvody

osoby, které potřebují ochranu a na něž se nevztahuje Úmluva z roku 1951

potřeba ochrany

potřeba ochrany

integrační potenciál

srov. kritéria UNHCR pro přesídlování


srov. kritéria UNHCR pro přesídlování


potřeba ochrany

definice uprchlíka z roku 1951 osoby, které potřebují ochranu a na něž se nevztahuje Úmluva z roku 1951 (hrozí jim poprava, tělesný trest, mučení, ozbrojený konflikt) potřeba ochrany


TOM (20)

VOT, zdravotní

žádné (WAR)

sjednocování rodin

potřeba ochrany


WAR, UAC, senioři

zdravotní (20 případů)

definice uprchlíka z roku 1951 humanitární důvody

podmínky pro přijetí a integraci ve Finsku Zvláštní kategorie


potřeba ochrany

potřeba ochrany

většinou z důvodů právní a fyzické ochrany


WAR, senioři, zdravotní

TOM (35), VOT, WAR

humanitární důvody

Zvláštní kategorie nejsou konkrétně vymezeny

Senioři, WAR, VOT

zbývající místa v rámci kvóty

zhruba 850

ano

zhruba 160

400 (ročně)

ne

rizikové případy nebo 20% kvóty

100 (ročně)

UAC, WAR

VOT (20%kvóty)

Výběr v zemi 1. azylu

zhruba 400 (ročně)

650

Výběr podle spisů

zhruba 100 (ročně)

100 (naléhavé a mimořádné případy)

ne

100

zbývající místa v rámci kvóty

Naléhavé a mimořádné případy

75

100

ne

90 osob (žádné naléhavé případy)

300

ne

ne

ano (pevný počet není dán)

Kurz kulturní orientace před odletem

1 týden; vláda (někdy místní úřady)

3 dny (IOM)

před výběrem, vláda a Červený kříž

4 dny; IOM

5 dnů; vláda a místní úřady (není to pravidlem)

3 týdny (IOM)

ne

4 dny; COA

konvenční, přechodná ochrana nebo humanitární status (TRP)

konvenční status uprchlíka (PRP)


konvenční status uprchlíka (TRP)

žádost o status uprchlíka po příletu (PRP)


status uprchlíka v rámci programu (PRP)

odvolatelné povolení k pobytu za účelem azylu

Status po příletu

30

Zdroj: Vládní úřady jednotlivých zemí - 56 -


2.10.2008 9:27:06

TOM: VOT: WAR: UAC: UNHCR: IOM: COA: PRP: TRP:

Použité zkratky: Twenty-Or-More nebo Ten-Or-More (Dvacet či víc, Deset či víc, zdravotní program) Oběť mučení či násilností (Victim of Torture or violence) Ohrožené ženy (Women at Risk) Děti bez doprovodu (Unaccompanied Children) Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (United Nations High Commissioner for Refugees) Mezinárodní organizace pro migraci (International Organization for Migration) Agentura pro přijímání azylantů a uprchlíků (Central Agency for the Reception of Asylum Seekers) Povolení k trvalému pobytu (Permanent Residence Permit) Dočasné povolení k pobytu (Temporary Residence Permit)

- 57 -


2.10.2008 9:27:07

Kapitola 5 – Přesídlovací operace UNHCR První část kapitoly přináší přehled přesídlovacích operací UNHCR, včetně popisu základních součástí přesídlovacích operací a základních pojetí postupů při přesídlení. Oficiální stanovisko UNHCR k přesídlování, náležité směrnice a postupy obsahuje Příručka UNHCR o přesídlování. Druhá část kapitoly 5 pojednává o společném schématu UNHCR a ICMC, který UNHCR zahájil v roce 1997. Úřad Vysokého komisaře prostřednictvím intenzivnější spolupráce s partnery, zapojenými do programů přesídlování, reagoval na potřeby uprchlíků.

5.1 Proces přesídlovacích operací

Přesídlování je činnost, kterou partneři z řad zemí, zapojených do přesídlování, UNHCR, nevládní organizace a další činitelé navzájem koordinují. Zahrnuje celou škálu specifických postupů, od terénního výběru uprchlíků, kterým pomůže přesídlení, přes prověřování a příjímání uprchlíků až po jejich integraci do společnosti, která jim nabídla přesídlení jako trvalé řešení jejich situace. UNHCR v roce 2002 znovu zorganizoval v Africe přesídlovací operace v rámci regionů. Tyto operace v současnosti řídí střediska pro regionální přesídlování v hlavních městech Keni a Ghany, Nairobi a Accře (další má být otevřeno v senegalském Dakaru). Úkolem středisek je koordinovat, podporovat a monitorovat veškeré přesídlovací aktivity v daných regionech. UNHCR také zřídil středisko v libanonském Bejrútu, které se v souvislosti s přesídlováním zabývá případy iráckých uprchlíků a dalších běženců v oblasti. Nejrozsáhlejší přesídlovací operace z roku 2007 se týkaly iráckých uprchlíků na Blízkém východě a barmských uprchlíků v Thajsku. Kritéria UNHCR: Kdy je přesídlení vhodným řešením Tabulka A znázorňuje proces, jehož cílem je vybrat uprchlíky, kteří by měli přesídlit. Předpokladem je, že běženci mají status uprchlíka. Základem pro identifikaci vhodných osob jsou kritéria pro přesídlování a s nimi související úvahy: Schéma A: Identifikace uprchlíků, kteří by měli přesídlit Identifikace uprchlíků v ohrožení a těch se zvláštními potřebami probíhá při pohovorech s uprchlíky a jejich blízkými příbuznými. Zároveň je třeba vyhodnotit jejich minulost a informace o zemi, odkud pocházejí. Výběr uprchlíků k přesídlení je jedním z nejkritičtějších kroků procesu přesídlování. K usnadnění identifikace se proto používá několik postupů: Žádost uprchlíka

Posouzení oprávněnosti požadavku/potřeby přesídlení

Určení přednostního

Proveditelnost dalších řešení

Stálá potřeba ochrany

Kritéria pro přesídlování (např. zvážení ochrany)

Určení přednostního

Rozhodnutí přesídlit uprchlíka

Ano

Doprava (IOM)

Ne

- 58 -


2.10.2008 9:27:08

U

• Při analýze potřebné míry ochrany se mj. pracuje s centrální databází UNHCR. Určí se příčiny ohrožení daného jednotlivce. • Společná vyhodnocování pomáhají určit, co uprchlíci chtějí a potřebují. O problémech a řešeních se debatuje ve skupinách s ohledem na věk, pohlaví a společné rysy. • Využívá se efektivních systémů referencí a doporučení, která poskytují jednotlivci, sítě spolupracovníků a nevládních organizací. • Nový postup k určení zvýšeného rizika (v červnu 2007 se používal zkušebně) spojuje jednotlivce a společná vyhodnocování. Proces identifikace by se měl zlepšit díky určení (vysoké, střední nebo nízké) míry rizika, jakou představuje situace, v níž se uprchlík právě nachází. Tímto způsobem se také zjistí, kteří lidé z dané populace uprchlíků by měli být přesídleni. • Důkladné vyhodnocení zvláštních potřeb a vysoce ohrožených jedinců, včetně určení přednostního zájmu (BID) a vyhodnocení psychosociálních aspektů.

Jakmile jsou identifikováni uprchlíci, kteří by mohli být přesídleni, posuzuje se oprávněnost přesídlení. V této souvislosti se ověřuje žádost uprchlíka a zjišťuje se, zda ještě stále potřebuje ochranu, zvažují se možnosti dalších trvalých řešení a určují se patřičná kritéria pro přesídlení. Přesídlení pod záštitou UNHCR se týká jen mandátních uprchlíků, kteří nadále potřebují mezinárodní ochranu. O tom, zda běženec získá status uprchlíka, se zpravidla rozhoduje ještě předtím, než se začne uvažovat o případném přesídlení. Je ale možné, že před přesídlovacím řízením bude třeba rozhodnutí o uprchlickém statusu přehodnotit a objasnit. Při rozhodování o případném přesídlení hraje klíčovou roli absence jiného trvalého řešení. Před rozhodnutím o případném přesídlení je tedy třeba zvážit, zda v dohledné budoucnosti nebude možné zvolit dobrovolnou repatriaci. Zároveň by se mělo zjistit, zda je možná lokální integrace v azylové zemi. O přesídlení by se mělo začít uvažovat tehdy, když v zemi, kam uprchlíci utekli, není zajištěna jejich ochrana nebo když mají zvláštní potřeby, o nichž se podrobněji píše níže v souvislosti s kritérii pro přesídlování. Tato kritéria pomáhají v terénu nejen při identifikaci uprchlíků, kteří by měli přesídlit, ale také při výběru vhodné cílové země, která by je mohla přijmout. Kritéria pro země, zapojené do přesídlovacích programů, se liší od těch, které používá UNHCR.

- 59 -


2.10.2008 9:27:09

Kritéria UNHCR pro přesídlování Právní a fyzická ochrana Týká se: osob, kterým reálně či přímo hrozí vypovězení (refoulement), ohrožení fyzické bezpečnosti, omezení lidských práv či svobody Úvaha: krátkodobá a dlouhodobá dostupnost ochrany Osoby, které přežily násilnosti a mučení Týká se: lidí identifikovaným podle znění Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z roku 1984 Úvaha: potřeba léčby a poradenství Ohrožené ženy Týká se: žen a dívek z řad uprchlíků (vdaných i svobodných), kterým hrozí nebezpečí, zvláště sexuální a genderové násilí Úvaha: potřeba speciální péče, psychosociální podpory a poradenství Zdravotní důvody – naléhavé a mimořádné Týká se: nemocných, jejichž život je ohrožen a/nebo jimž hrozí nezvratné selhání životních funkcí a/nebo postižení, které jim znemožní vést normální život, a kteří se nemohou léčit v zemi, kam utekli, či osob, které v hostitelské zemi onemocněly, nebo jejichž zdravotní stav se během pobytu v hostitelské zemi zhoršil Úvaha: prognóza a dostupnost adekvátní léčby Sjednocení rodiny (rozhoduje se na základě principu „pospolitosti rodiny“) Týká se: osob nedobrovolně oddělených od rodiny Úvaha: socioekonomická a citová závislost, hledání rodinných příslušníků v zemích původu i hostitelských zemích, pomoc a usídlení Uprchlíci bez vyhlídky na místní integraci Týká se: někdy se překrývá s ostatními kritérii. Úroveň přístupu k základním právům a životních podmínek v azylové zemi je nedostatečná, stejně jako socioekonomické a/nebo psychosociální podmínky. Úvaha: obecný imperativ*, nepříznivý dopad na jednotlivce Děti a dospívající Týká se: překrývá se s ostatními kritérii, proto je nutné tyto případy pečlivě zvážit Úvaha: určení přednostního zájmu (BID) podle (aktualizovaných) směrnic UNHCR a Úmluvy OSN o právech dítěte z roku 1989, socioekonomické a citové potřeby dětí bez doprovodu Uprchlíci vyššího věku Týká se: překrývá se s ostatními kritérii, proto je třeba případy pečlivě zvážit Úvaha: potenciál pro sjednocení rodiny, zdravotní stav (duševní i fyzický) a z něho plynoucí potřeby, přednostní zájem osob vyššího věku

*Obecný imperativ v podstatě znamená, že je-li k přesídlení doporučen jeden případ, měly by být také doporučeny všechny případy podobného charakteru

- 60 -


2.10.2008 9:27:09

Následující graf ukazuje, na základě jakých kritérií výběru se postupovalo při návrzích na přesídlení v roce 2006. Jak patrno, většinou šlo o návrhy UNHCR na základě kritéria „potřeb právní a fyzické ochrany.“ Vyhlídky na místní inteligenci 38%

Zdravotní 2% Potřeby právní a fyzické ochrany 46 %

Ohrožené ženy 7%

Sjednocení rodiny 3% Děti a dopívající 0%

Osoby, které přežily násilnosti a mučení 4%

Zdroj: UNHCR, kalendářní rok 2006 Identifikace uprchlíků s případnou potřebou přesídlení a vyhodnocení případů by měly být součástí aktivního a systematického procesu v rámci terénní operace UNHCR. V této souvislosti má velký význam úzká spolupráce všech zainteresovaných pracovníků UNHCR a jejich partnerů. Příprava návrhu na přesídlení Jakmile je po vyhodnocení potřeb zřejmé, že řešením uprchlíkovy situace je přesídlení, uprchlík a jeho ro dina obdrží pozvánku k pohovoru o přesídlení. Následující schéma návrhu přesídlení znázorňuje proces přesídlení, který začíná vyplněním registračního formuláře pro přesídlení (RRF). Je-li návrh schválen, uprchlík a jeho rodina odcestují do země, která jim přesídlení nabídla. Úředníci během pohovoru zjišťují nejen údaje o životě uprchlíka, ale i o složení jeho rodiny. Tyto informace se ověřují a porovnávají se získanými údaji. Jakmile jsou potvrzeny, stanou se základem pro určení potřeb, další vyhodnocování a doporučení pro země, které přijímají přesídlence. Jak už jsme uvedli, tyto informace získává při přípravě návrhu na přesídlení pověřený úředník. K návrhu by měly být přiloženy i další dokumenty uprchlíka a jeho rodinných příslušníků, např. zdravotní karty, rodné listy nebo školní vysvědčení. UNHCR vydal v roce 2001 Podrobného průvodce pro vyplňování registračního formuláře pro přesídlení. Průvodce byl nedávno aktualizován s ohledem na zlepšení objektivních standardů přípravy individuálních návrhů. UNHCR má na vyhotovování formulářů nový registrační softwarový program ProGres.

- 61 -


2.10.2008 9:27:10

Schéma B: Návrh na přesídlení Shromáždění informací na základě registračního formuláře pro přesídlení (RRF) a další dokumentace

Posouzení na návrhu UNHCR

Schválení návrhu

Návrh přesídlení do určité země

Zamítnutí návrhu UNHCR zváží opětovný návrh, nebo jiné trvalé řešení

Kurz kulturní orientace před odletem dokumentace a odlet Přijetí uprchlíků v zemi, kam mají přesídlit

Registrační formulář pro přesídlení (RRF) podepisují uprchlík, pověřený pracovník UNHCR a tlumočník (v případě, že se bez něj pohovor neobejde). Úředník UNHCR či pověřený pracovník ověří uvedené údaje. Konečné rozhodnutí pak padne po vyhodnocení návrhu v místním středisku pro přesídlování. O případném přesídlení uprchlíka by se mělo rozhodovat transparentně, podle objektivních kritérií. V této fázi lze návrh zamítnout, pokud se např. zjistí, že se v rámci přípravy nepostupovalo náležitým způsobem. Při vyplňování RRF se také určuje priorita návrhu. Případy mohou mít na základě závěru vyhodnocení potřeb běžnou prioritu, nebo mohou být označeny za naléhavé nebo mimořádné. Mimořádné případy se týkají uprchlíků jejichž bezpečnost nebo zdraví jsou přímo ohroženy a které je třeba neprodleně, během několika hodin či dnů, evakuovat. UNHCR požaduje, aby mimořádné případy uprchlíků byly vyřízeny během šesti týdnů. Vzhledem ke zdlouhavému řízení v některých zemích, které přijímají přesídlence, to ale může trvat až několik měsíců. Následující graf znázorňuje schválené návrhy z hlediska priority v roce 2006: Mimořádné případy: 985 (3 %)

Naléhavé případy: 2 393 (8 %)

Běžné případy: 26 182 (89 %)

Zdroj: UNHCR, kalendářní rok 2006

- 62 -


2.10.2008 9:27:11

Je třeba zdůraznit, že vyřizování naléhavých a mimořádných případů je stále ještě poněkud problematické, protože poměrně málo hostitelských zemí tyto uprchlíky přijímá. Lidé, kteří spadají do kategorie mimořádných případů, obvykle vzhledem k naléhavosti případu neabsolvují pohovor: Některé hostitelské země jim proto s poukazem na vlastní postup výběru přesídlení zamítnou. Jen málo hostitelských zemí má tak pružná opatření, že dokáže urychleně rozhodnout pouze na základě dokumentace, tzn. bez výběrové mise či osobního pohovoru. UNHCR hostitelské země už několikrát vyzval, aby své přesídlovací programy změnily s ohledem na větší flexibilitu tak, aby bylo možné pomoci těm nejohroženějším uprchlíkům. Jakmile padne rozhodnutí o přesídlení, UNHCR vybere hostitelskou zemi, kam by měl uprchlík přesídlit. UNHCR bere při rozhodování ohled na následující záležitosti: Výběr hostitelské země • kritéria výběru hostitelských zemí (někdy zahrnují integrační potenciál, zdravotní a jiná omezení, např. bezpečnostního charakteru) • roční kvóta hostitelské země • případy, které hostitelské země přijímají přednostně • příbuzní v potenciální hostitelské zemi • zdravotní požadavky • jazyk, kultura, národnost • vzdělání a/nebo kvalifikace • vzdálenost od země původu

Obvykle se rozhoduje na základě opatření hostitelských zemí a příležitostně, zvláště tehdy, je-li přesídlení prioritou, s ohledem na současné či blízké výběrové mise. UNHCR při přesídlování klade důraz na zachování pospolitosti rodiny snaží se zajistit, aby hostitelské státy přijímaly uprchlíky, kteří už na jejich území mají příbuzné. Jakmile je vybrána hostitelská země, kancelář UNHCR v terénu obvykle předá návrhy pobočce či regionálnímu středisku a až poté hostitelské zemi. V určitých případech (to se týká např. mimořádných zdravotních případů) obdrží posudek nejdříve Přesídlovací služba v ústředí UNHCR a teprve potom hostitelská země. Pracovníci UNHCR informují uprchlíky o všech fázích procesu. Za transparentní a efektivní komunikaci s uprchlíky odpovídají i hostitelské země, které o návrzích UNHCR na přesídlení rozhodují. Každá hostitelská země rozhoduje na základě svých opatření a procedur (viz Část II). Hostitelské země posuzují případy předložené UNHCR na základě spisů a/nebo na základě výběrových misí v azylových zemích. Na mise obvykle vyjíždějí vládní úředníci, které případně doprovázejí zástupci nevládních organizací či jiných orgánů (jako je tomu na Islandu nebo v Dánsku – viz kapitoly 3.3 a 3.1). Po schválení návrhu je třeba zařídit dopravu uprchlíků do hostitelské země. Doba přípravy odletu se u jednotlivých hostitelských zemí liší, ale většina uprchlíků, vybraných k přesídlení, odcestuje do hostitelské země během půl roku poté, co hostitelský stát schválí jejich přijetí. Dopravu obvykle zajišťují Mezinárodní organizace pro migraci (IOC), pracovníci UNHCR, velvyslanectví a/nebo vládní činitelé z hostitelských zemí (viz kapitoly o jednotlivých zemích). Kurz kulturní orientace před odletem pořádají vlády, IOM nebo nevládní organizace. Cílem kurzů je připravit uprchlíky na nový životní styl a kulturu, v níž budou žít, a zajistit, aby věděli, co mohou očekávat. - 63 -


2.10.2008 9:27:12

Uprchlíky po příletu do hostitelské země obvykle přijímají zástupci imigračních úřadů, obcí, kde budou bydlet, či dalších skupin a nevládních organizací, zapojených do přesídlování a/nebo procesu integrace. O výběru a kurzech kulturní orientace před odletem podrobně pojednávají kapitoly 6 a 7, o modelech přijímání pak kapitola 8. Řízení procesu přesídlování Za přesídlovací aktivity zodpovídají zástupce UNHCR a jeho nadřízení, jejichž úkolem je zajišťovat ochranu uprchlíků. Za veškeré aktivity, spojené s přesídlováním, nese zodpovědnost úředník UNHCR pro přesídlení. UNHCR přirozeně dbá o to, aby pověření zaměstnanci měli k dispozici nástroje nutné k výběru uprchlíků pro přesídlení a aby celý proces přesídlení probíhal na profesionální úrovni. Veškeré přesídlovací operace UNHCR jsou v souladu se standardními operačními postupy (SOP), které zajišťují kvalitu, věrohodnost a účinnost procesu vyřizování návrhů na přesídlení. Tyto standardy se liší podle umístění kanceláře UNHCR v terénu a podle situace uprchlíků. V současnosti by už měly být v platnosti základní standardní operační postupy ze sklonku roku 2007. Všechny terénní kanceláře k nim musí přihlížet při vyhodnocování, navrhování i specifických místních procedurách. Globální základní SOP stanovují procedury, podle nichž by kanceláře měly postupovat, a zároveň jim umožňují, aby v jednoduchém dotazníku daly najevo souhlas. Kanceláře mohou s ohledem na rozsah a složitost určitých operací použít i dodatečné standardy, mohou také základní SOP aktualizovat či doplnit. Tyto postupy se pravidelně přehodnocují a kontrolují. Všechny terénní kanceláře UNHCR zasílají dokumenty SOP k přezkoumání do ústředí UNHCR. Tamní pracovníci kontrolují, zda operace v terénu odpovídají směrnicím SOP, a zjišťují, v kterých oblastech by se mohlo postupovat lépe. Dotazník pomáhá úředníkům, kteří zodpovídají za vedení pohovorů a určení potřeb uprchlíků, postupovat podle pravidel procesu identifikace a zaznamenat případné nesrovnalosti. Část základních SOP slouží jako určitá pojistka proti případnému podvodu. Cílem je zajistit věrohodnost a transparentnost případů, které UNHCR navrhuje na přesídlení.

• • • •

Pojistky zajištění transparentnosti a věrohodnosti pečlivé vedení dokumentace a důvěrnost údajů vedení centrální databáze případů, zajištění ochrany dokumentů/spisů a monitorování případů ověření a kontrola při předání případu hostitelské zemi dozor a sledování profesionální úrovně, včetně častých namátkových kontrol externích pracovníků

Kromě pojistek, které mají zaručit transparentnost a věrohodnost procesu přesídlení, je třeba uplatňovat i opatření proti podvodu a v maximální možné míře tak omezit riziko podvádění. Patří sem následující opatření:

- 64 -


2.10.2008 9:27:12

• • • • • • • •

Opatření proti podvodu náležité metody ověřování dokumentů s cílem eliminovat padělky (důležité je, že samo předložení dokumentu či dokladu nelze považovat za ověření údajů a tudíž ani za podporu daného případu) pečlivá registrace uprchlíků a vedení veškerých záznamů o jejich rodinách biometrické údaje, které mají vyloučit podvádění při registraci a sjednocení rodiny informační kampaně s cílem informovat veřejnost, že poplatky, přednostní ošetření a sexuální vykořisťování představují zneužití pravomoci a tudíž podvod informování uprchlíků o důsledcích podvodu všechny kroky by měly být opatřeny datem a podpisem pověřeného úředníka pracovníky, kteří se prokazatelně dopustili podvodu nebo korupce, může vysoký komisař propustit ze zaměstnání a může proti nim být zahájeno trestní stíhání identifikace falešných webových stránek UNHCR

Předpokladem úspěšného programu přesídlování je účinné usměrňování představ uprchlíků, to znamená jejich očekávání. V tomto směru je nejdůležitější poskytnout jim jasné informace o tom, co přesídlení obnáší. Zaměstnanci UNHCR jim musí srozumitelně vysvětlit, že UNHCR o přesídlení nerozhoduje, ale že pouze předkládá návrhy či doporučení hostitelským zemím. Uprchlíci si někdy dělají nereálné naděje, domnívají se, že přesídlit do jiné země je snadné a že je tam očekávají neskutečné možnosti. Pověření úředníci by jim proto měli vše co nejpodrobněji vysvětlit, ať už prostřednictvím rozhovorů s jednotlivci, na schůzkách či poradách s uprchlíky, nebo prostřednictvím veřejných informačních kampaní. Zodpovědnost za usměrňování představ uprchlíků nesou také hostitelské země, nevládní organizace, sami uprchlíci a další partneři, zapojení do procesu přesídlování. Tato zodpovědnost zahrnuje podávání přesných informací, otevřenost, transparentnost a integritu programu.

5.2 Rozšiřování kapacit UNHCR:

Rozmisťovací schéma UNHCR a ICMC pro přesídlování „Rozmisťovací schéma UNHCR a ICMC pro přesídlování je praktickým dokladem spolupráce UNHCR, vlád zemí, které přijímají přesídlené uprchlíky, a nevládních organizací. Vybraní kompetentní pracovníci nevládních organizací v rámci plánu posilují a rozšiřují kapacitu operací UNHCR v terénu a aktivit, souvisejících s přesídlováním.“*1∗

Cíle programu Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) inicioval Rozmisťovací schéma pro přesídlování v roce 1997 s cílem zvýšit přesídlovací kapacity UNHCR a zároveň upevnit spolupráci s nevládními organizacemi, které se podílejí na programech přesídlování. V roce 1998 se UNHCR za tímto účelem spojil s Mezinárodní katolickou komisí pro migraci (ICMC). Od té doby poskytuje program kancelářím UNHCR operační podporu tak, aby mohly vycházet vstříc potřebám uprchlíků na celém světě. Řízení Rozmisťovací schéma je řízeno na základě partnerské dohody UNHCR a ICMC. Sekce pro přesídlování Oddělení UNHCR pro mezinárodní ochranu v Ženevě dohlíží na financování programu - 65 -


2.10.2008 9:27:12

a zajišťuje dárce, kteří na něj přispívají. ICMC zodpovídá za vedení seznamu odborníků na přesídlování. UNHCR z tohoto seznamu vybírá kandidáty, a ti pak působí v kancelářích UNHCR v terénu. Rozmisťovací schéma pro přesídlování a partnerství s nevládními organizacemi Během posledních deseti let bylo v rámci schématu rozmístěno v terénu více než 400 kvalifikovaných lidí z různých organizací. Většinou šlo o kontakty nevládních organizací, které se podílely na integračních programech pro přesídlené uprchlíky. Během dočasného působení v kanceláři UNHCR lépe poznají politiku UNHCR a jeho postupy a získají bezprostřední zkušenost s přesídlovacími operacemi v terénu. Naopak UNHCR využívá znalosti lidí, kteří se starají o příjem uprchlíků a jejich integraci v hostitelských zemích. Výsledky • tito pracovníci od roku 1998 vytipovali k přesídlení více než 70 000 lidí • v roce 2006 spolu s UNHCR vyhodnotili více než 14 000 návrhů na přesídlení; UNHCR celkem předložil asi 54 000 návrhů • zhruba 45% lidí, kteří v současnosti figurují na seznamu odborníků, zaměstnávala či stále zaměstnává nevládní organizace • lidé, rozmístění v terénu v rámci schématu pro přesídlování, přinášejí odborné znalosti v oblastech, jako jsou péče o děti, psychosociální péče, určení statusu uprchlíka, péče o uprchlice a práce se skupinami • do přesídlovacích operací se díky těmto pracovníkům zapojily další partneři z řad nevládních organizací a jiní činitelé ze zemí prvního azylu i případných hostitelských zemí (včetně členů EU) Rozmisťovací schéma a projekt ERN Rozmisťovací schéma pro přesídlování je v prvé řadě nástrojem k zajištění ochrany uprchlíka prostřednictvím operačního rozšiřování kapacit, což dokládá výše uvedený údaj o 70 000 uprchlících. Avšak je to také účinný nástroj k prosazování přesídlení jako trvalého řešení a klíčové součásti režimů ochrany v jednotlivých zemích. Mezinárodní katolická komise pro migraci (ICMC) v Ženevě a evropská ICMC úzce spolupracují při plánování a realizaci projektu s názvem „Praktická spolupráce v rámci evropské sítě pro přesídlování“ (projekt ERN). V rámci projektu se evropští partneři (země, které už mají přesídlovací programy, i ty, které o tom uvažují), seznámili s Rozmisťovacím schématem po přesídlování. Měl jim ukázat, jak důležitou roli mohou při přesídlovacích operacích hrát nevládní organizace (NNO), od identifikace, přes vyhodnocování, orientační kurzy před odletem, až po služby během integrace přesídlených uprchlíků. Tyto aktivity se ale neomezují pouze na partnerství s UNHCR. S případným zapojením NNO do přesídlování počítají přesídlovací programy některých zemí a několik evropských států už takové aktivity rozvíjí. Třicet lidí z několika evropských NNO a vládních úřadů v červnu roku 2007 absolvovalo školení o přesídlování v Evropě. Někteří z nich se v rámci Rozmisťovacího schématu pro přesídlování v následujících měsících zapojí do přesídlovacích operací v terénu.

∗

Rámcová dohoda UNHCR a ICMC o společném Rozmisťovacím schématu pro přesídlování

- 66 -


2.10.2008 9:27:13

ICMC se tento proces snaží podporovat a do Rozmisťovacího schématu aktivně zapojuje evropské NNO i vládní činitele. Evropské ICMC se prostřednictvím Rozmisťovacího schématu podařilo propojit školení o evropském přesídlování s odborníky rozmístěnými v terénu. Z hlediska NNO i vládních činitelů evropských zemí, zvláště těch, které se do přesídlování teprve začínají zapojovat, např. České republiky, Francie, Itálie nebo Španělska, je možnost práce v terénu jedinečnou příležitostí získat zkušenost s přesídlováním v zemích prvního azylu. Rozmisťování odborníků v terénu neznamená jen rozšíření kapacit UNHCR pro přesídlování, je to také důležitý nástroj předávání informací mezi lidmi, zapojenými do přesídlovacích operací v zemích prvního azylu, a státy, které přijímají přesídlené uprchlíky. V terénu působil i Bertrand Blanc z francouzského ministerstva zahraničí. Zkušenosti, které tam získal, svědčí o tom, že rozmisťování odborníků v terénu má význam pro prosazování přesídlení jako přirozeného nástroje ochrany, trvalého řešení a klíčového prvku celkového zlepšování práv azylantů a uprchlíků. Blahopřeji, přijala vás Amerika… Jako expert UNHCR na přesídlování jsem byl vyslán do uprchlického tábora Mtabila v nádherné severozápadní Tanzanii. Podílel jsem se tam na přesídlení tzv. skupiny Burunďanů z roku 1972. Podle návrhu měli v rámci amerického programu pro uprchlíky přesídlit do Spojených států. V roce 1972 utekli z Burundi do Tanzanie a dalších zemí v oblasti Velkých jezer. Většinu členů skupiny tvoří příslušníci kmene Hutu. Z vlasti uprchli před etnicky motivovanými násilnostmi a vládou podporovanými etnickými čistkami, které se v Burundi odehrávaly od května do srpna 1972. Během tehdejších násilností zahynulo asi 200 000 Burunďanů a zhruba 150 000 dalších uteklo do Rwandy, Tanzanie a Demokratické republiky Kongo,bývalého Zaire. Tehdejším událostem v Burundi se někdy říká první genocida v oblasti Velkých jezer. Burundští uprchlíci z roku 1972 jsou považováni za skupinu, protože skoro všichni mají čtyři rysy společné: utekli před rozsáhlými etnicky motivovanými násilnostmi, které měla na svědomí vláda, ovládaná Tutsii a ti v roce 1972 bojovali proti Hutům. Dalším společným rysem skupiny Burunďanů je fakt, že řada z nich po útěku z vlasti putovala z místa na místo (v roce 1993 utekli před genocidou z Rwandy, v letech 1996-97 před etnicky motivovaným konfliktem z Konga) a nakonec našla útočiště v Tanzanii. Převážná část burundských uprchlíků strávila skoro celý život v exilu, mnozí z nich ani v Burundi nikdy nežili. Vrátit do vlasti se buď nechtějí, nebo nemohou, a nemohou se ani trvale usadit v Tanzanii. Burunďané z roku 1972 jsou jedním z nejkřiklavějších příkladů zdlouhavého, prodlužovaného pobytu uprchlíků. Jediným trvalým řešením je pro většinu z nich přesídlení. Skupina je v současnosti rozdělena,většina jejích členů žije ve třech uprchlických táborech v severozápadní Tanzanii. Tábor Ngara leží na severu u rwandských hranic a tábory Kibondo a Kasulu v oblasti jezera Tanganika. Z Paříže do Kasulu: evropská perspektiva Před odletem do Tanzanie v červnu 2007 jsem se čtyři roky zabýval ochranou uprchlíků. Byl jsem zaměstnancem francouzského úřadu pro ochranu uprchlíků a exulantů (OFPRA) při ministerstvu zahraničí. Úřad rozhoduje o přiznání uprchlického statusu uchazečům o azyl. OFPRA působí hlavně v Paříži, i když její operace zahrnují několik zámořských misí v Americe a Africe. Práce pro tento úřad člověka uspokojuje jak po lidské, tak profesní stránce, ale zároveň přináší řadu otázek a pochyb. Ovšem podíl na tak výjimečné přesídlovací operaci je pro mě úplně nová zkušenost a mou dosavadní práci staví do jiné perspektivy. Pokud se francouzská vláda rozhodne zřídit přesídlovací program, určitě se do něj zapojím! Teď ale pracuji v terénu a snažím se naučit, co se dá...

- 67 -


2.10.2008 9:27:13

Evropské země přijaly tisíce uprchlíků, to je pravda. Jenomže většina uprchlíků stále žije v zemích prvního azylu, v uprchlických táborech nebo městských koloniích, v Africe nebo Asii, daleko od Evropy... Skupina Burunďanů z roku 1972 je, pokud jde o přesídlení, přímo symbolem evropského nezájmu. Proč skupinu, která má úzké historické vazby na Evropu, konkrétně na Francii a Belgii, přesídlujeme do Spojených států? Burundští uprchlíci vědí spoustu věcí o Francii a Belgii. Mají větší ponětí o francouzštině než angličtině. Kolikrát se mě francouzsky ptají: „Můžeme jet do Evropy? Je to ve Spojených státech stejné jako v Evropě a ve Francii? Myslíte, že tam můžu studovat francouzštinu?“ Jsme v Tanzanii a pro zdejší uprchlíky jsou Spojené státy atraktivní zemí, jenže neméně je přitahuje i Evropa. V červenci se v pěkné, ale zanedbané střední škole v uprchlickém táboře Mtabila konala mimořádná schůze za účasti tří stovek hlav rodin, vesměs členů skupiny Burunďanů z roku 1972, kterou tvoří více než 1 300 uprchlíků. Můj koordinátor mi dal možnost uprchlíkům oficiálně oznámit, že je americká vláda přijala. Vteřinu poté, co jsem pronesl tu kouzelnou větu: „Blahopřeji, Spojené státy vás přijaly!“ začali posluchači tleskat, plakat a smát se. Konečně aspoň trocha štěstí a naděje! Na ten červencový den nikdy nezapomenu. Jen doufám, že jednou zase budu moci svolat podobnou schůzku a oznámit uprchlíkům, kteří desítky let nepoznali nic jiného než trápení: „Vítejte v Evropě! Bienvenus en Europe!“

- 68 -


2.10.2008 9:27:14

Kapitola 6 – Evropské země a výběr uprchlíků pro přesídlení Kapitola 5 přináší přehled postupů UNHCR při výběru případů vhodných pro přesídlení, přípravy návrhů a předávání případů zemím, které přijímají přesídlené uprchlíky. V následující kapitole se zaměříme na proces výběru v jednotlivých hostitelských zemích, na používané metody a zapojení nevládních organizací do procesu výběru v některých evropských zemích.

6.1 Metody výběru

Každá ze zemí, které přijímají přesídlené uprchlíky, si určuje vlastní kvalifikační kritéria pro přesídlení osob navržených UNHCR. V této publikaci se věnujeme přesídlování v Evropě, takže nemluvíme o případech, doporučovaných přímo nebo prostřednictvím nevládních organizací (NNO). Zástupci státu, který chce přijmout přesídlené uprchlíky, se zpravidla účastní výběrové mise do vybrané azylové země. S uprchlíky i osobami, které jsou na nich závislé, vedou individuální pohovory a na jejich základě pak žádost o přesídlení schválí nebo zamítnou. Říká se tomu výběr v zemi prvního azylu. Delegace posuzuje oprávněnost žádosti o přesídlení i podle specifických kritérií země, která hodlá přijmout přesídlené uprchlíky. Další metodou je výběr na základě spisů. Případy se posuzují stejným způsobem jako během výběrové mise, ovšem bez pohovoru s uprchlíkem. Rozhodnutí o schválení či zamítnutí žádosti je tudíž založeno pouze na dokumentaci UNHCR, která se skládá hlavně z registračního formuláře pro přesídlení (RRF, viz kapitola 5). Srovnání výběru v azylové zemi s výběrem podle spisů Většina evropských zemí, které přijímají přesídlené uprchlíky, v současnosti dává přednost výběrovým misím, čili výběru v zemi prvního azylu. Z celkového počtu více než 5 500 míst v rámci kvót je pro výběr podle spisů vyčleněno méně než 1 500 míst (viz tabulka v závěru Části II). Dánsko, Finsko, Irsko, Nizozemsko a Norsko vyčleňují pro výběr podle spisů poměrně málo míst. Naopak Švédsko je v tomto směru výjimkou, protože na základě výběru podle spisů obsazuje více než polovinu kvóty pro přesídlení. V rámci švédského přesídlovacího programu přesídlí ročně do Evropy více než polovina případů vybraných podle spisů. Výběr podle spisů je pro stát, který přijímá přesídlené uprchlíky, i UNHCR z obecného hlediska méně finančně i časově náročný než výběrové mise v zemi prvního azylu. Jinými slovy, výběrová mise stojí více peněz a podílí se na ní více lidí. Pohovory s uprchlíky v azylové zemi zaberou spoustu času. Výběrové mise trvají dva až čtyři týdny, tak dlouho, dokud pohovory neabsolvují všichni kandidáti na přesídlení. Mise jsou náročné i pro UNHCR, a to hlavně pokud jde o logistiku (pro pohovory je třeba najít vhodné prostory a také shromáždit uprchlíky na jednom místě). Výběr podle spisů ve srovnání s tím umožňuje větší flexibilitu při posuzování jednotlivých případů. Výběrové mise se proto pořádají tehdy, když se jedná o velké skupiny uprchlíků. Podle spisů se vybírají menší skupiny a individuální případy z různých oblastí světa, ale i početnější skupiny uprchlíků. Mnohé země, které přijímají přesídlené uprchlíky, považují výběrové mise za prostředek k zajištění větší kontroly procesu výběru. Fakt, že uprchlíci musejí absolvovat další proces pohovorů, lze chápat buď jako příležitost k obhájení žádosti o přesídlení, nebo jako další překážku. Uprchlík pochopitelně může během pohovoru vysvětlit různé aspekty a podrobnosti, které se do spisů nedo- 69 -


2.10.2008 9:27:14

stanou, což je pro něj výhodné. Nutnost absolvovat pohovor pro něj ale na druhé straně znamená stres a rozčilení, které může negativně ovlivnit jeho vystupování během rozhovoru s úředníky, a tudíž i následné posouzení jeho případu. Země, které přijímají přesídlené uprchlíky, také při rozhodování na základě spisů hodnotí kvalitu posudků. Evropské země zamítají mnohem více žádostí na základě spisů, než při výběrových misích. Vlády to zdůvodňují různě. Namítají, že informace uvedené v registračních formulářích pro přesídlení jsou často neúplné, mylné, anebo chybí. Vlády jednotlivých zemí také posuzují případy rozdílným způsobem a důvodem k zamítnutí pak bývá skutečnost, že žádost nesplňuje kritéria země, která přijímá přesídlené uprchlíky. Další příčinou zamítnutí bývají obavy bezpečnostního charakteru.∗ Švédsko naproti tomu v souvislosti s výběrem podle spisů žádné komplikace nehlásí. UNHCR se snaží zlepšovat kvalitu registračních formulářů (RRF) prostřednictvím systému kontrol a zavedením standardních operačních postupů (SOP, viz kapitola 5). Pokud jde o posuzování případů, řada zmíněných problémů se týká i výběrových misí v zemích prvního azylu, snad s výjimkou neúplných registračních formulářů, protože chybějící informace lze zjistit během pohovoru s uprchlíkem. Nedostatek informací by ale neměl být automaticky důvodem k zamítnutí žádosti, protože o další informace lze dodatečně požádat UNHCR. Dalším důvodem k zamyšlení je objem požadavků na případy vybírané podle spisů a počet zamítnutých žádostí. Všechny vlády tvrdí, že počet spisových případů, které jim předkládá UNHCR, překračuje počet míst, které mohou k přesídlení nabídnout. Vlády sice vysvětlují, že přespočetné případy zamítají pouze kvůli nedostatku míst, ale faktem je, že je to poměrně častý důvod zamítnutí. Otázkou zůstává, jakým způsobem jsou tyto případy zahrnovány do výkazů zamítnutých žádostí a jak jsou doloženy. Podle UNHCR jsou spisové případy vhodné zejména pro státy, které přesídlené uprchlíky přijímají poprvé a které pro ně mají poměrně málo míst. O důvodu jsme se už zmínili: výběr podle spisů není z finančního hlediska tak náročný jako výběrové mise. UNHCR v červnu 2007 během výročních trojstranných konzultací (ATCR) znovu vyzval země, které přijímají přesídlené uprchlíky, aby vyčleňovali určitý počet míst pro případy vybrané podle spisů, a to nejen pro případy naléhavé či mimořádné, ale i běžné. Důležitost spisových případů Kandidáti na mimořádné přesídlení se téměř vždy vybírají na základě spisů, protože z bezpečnostních důvodů je třeba jednat rychle. Bohužel si to zatím uvědomuje jen málo zemí a uprchlíci, kteří potřebují rychlou pomoc, někdy čekají celé měsíce. Mimořádné případy se týkají lidí, kteří naléhavě potřebují fyzickou nebo právní ochranu a včasný zásah může zachránit život. O tom, jak výběr mimořádných i jiných případů podle spisů ovlivňuje přesídlování obecně, svědčí krize iráckých uprchlíků. V situaci, kdy se UNHCR snaží najít místa k přesídlení naléhavých a mimořádných případů, je přijímání uprchlíků na základě spisů důležitou součástí přesídlovací operace v Sýrii. Se žádostí o přesídlení iráckých uprchlíků se UNHCR nejprve obrací na velké země, jako jsou Spojené státy, Kanada a Austrálie a ty nepřijímají uprchlíky vybrané na základě Finsko přijímá naléhavé a mimořádné případy pouze na základě výběru podle spisů a vyhrazuje si možnost zamítnout je kvůli nedostupnosti okamžité adekvátní zdravotní péče a nedostatku tlumočník i bezpečnostním rizikům.

∗

- 70 -


2.10.2008 9:27:14

spisů. V této souvislosti proto hrají klíčovou roli země jako Švédsko, Finsko, Norsko a Nizozemsko, které naopak případy vybrané na základě dokumentace přijímají. Mnohem obtížnějším úkolem jsou z hlediska UNHCR naléhavé zdravotní případy. Země, které je přijímají - Dánsko, Finsko, Nizozemsko a Norsko – pro ně mají vyčleněný nepatrný počet míst, který vůbec neodpovídá potřebám. Vlády navíc tyto případy raději vybírají během misí a nikoli na základě dokumentace. Problémy s umisťováním naléhavých a mimořádných případů by měla řešit koncepce evakuačních tranzitních zařízení (ETF). Jak už jsme uvedli v kapitole 2, UNHCR se hodlá v dohledné době zabývat pilotním modelem ETF. Kritéria zemí, které přijímají přesídlené uprchlíky Vláda každé země, která přijímá přesídlené uprchlíky, vybírá kandidáty podle kritérií na základě vlastní legislativy. Tato kritéria se mohou odlišovat od kritérií UNHCR, uvedených ve druhé části našeho průvodce.

6.2 Podíl NNO na výběru

Nevládní organizace (NNO) se čím dál častěji podílejí na fázi procesu přesídlování, která zahrnuje kroky před odletem uprchlíků ze země prvního azylu do státu, který je přijal k přesídlení. Týká se to mimo jiné identifikace kandidátů na přesídlení, pohovorů, posuzování případů nebo kurzů kulturní orientace. NNO se např. v terénu už běžně podílejí na identifikaci uprchlíků, kteří by měli přesídlit. Vlastní výběr obvykle provádějí zástupci imigračního úřadu dané země, ale nevládní organizace se mohou uplatnit i v této fázi, a to zejména při předávání informací (viz kapitola 7) a v rámci podílu na rozhodovacím procesu nebo jeho monitorování. Přesídlovací programy Dánska a Islandu počítají se zapojením NNO do výběrových misí a zejména do posuzování jednotlivých případů. Island považuje NNO při rozhodování za rovnocenného partnera. O případech spolu se zástupci vlády rozhodují i představitelé islandského Červeného kříže. Tato nevládní organizace tak může prostřednictvím svých odborných posudků zlepšit proces výběru. O naplnění kvóty 25-30 míst rozhoduje na základě konsensu komise zástupců vlády a islandského Červeného kříže. S nevládními organizacemi také tradičně spolupracuje Dánsko. Tomuto partnerství se podrobněji věnujeme v následující části kapitoly. Proces výběrových misí Výběrové mise má v Dánsku na starost vládní úřad, Dánská imigrační služba (DIS). Spolu jeho zástupci se misí účastní i představitelé Dánské rady pro uprchlíky (DRC). Její role je vymezena v písemné dohodě obou organizací. DRC se například podílí už na přípravě misí, před odletem uprchlíků ze země prvního azylu pomáhá s kurzem kulturní orientace a předává informace dánským místním úřadům. Po identifikaci skupiny kandidátů na přesídlení se koná přípravná schůze. Po příletu do azylové země se zástupci DRC účastní schůzky s představiteli UNHCR. Jedná se o situaci uprchlíků v zemi jejich původu i azylu. Před zahájením pohovorů se zástupci DIS a DRC neformálně setkají se skupinou uprchlíků. Informují je o přesídlení do Dánska, o dánské společnosti a o povinnostech a právech dánských občanů. Informace o těchto právech a povinnostech dostávají uprchlíci písemnou formou v jejich - 71 -


2.10.2008 9:27:15

mateřském jazyce. Zástupci DIS a DRC jim také vysvětlí Prohlášení o integraci (viz kapitola 3.1 o Dánsku). Pohovory vedou dva nebo tři týmy složené ze zástupců DRC a DIS. V čele dánské delegace stojí představitel DIS. Na konci pohovoru musejí uprchlíci podepsat Prohlášení o integraci. Každý tým poté prezentuje své případy a hodnotí, zda je vhodné přesídlit tyto lidi do Dánska a jaký jim udělit status. V této fázi je DRC „naslouchajícím partnerem;“ konečné rozhodnutí je na vládním úřadu DIS. Dánská delegace poté informuje UNHCR o průběhu mise, včetně hodnocení mise, souhrnných informací o jednotlivých případech a RRF a problémech týkajících se ochrany. Monitorování rozhodovacího procesu DRC předkládá vládnímu úřadu DIS doporučení, která např. zahrnují návrh na rozšíření kritérií výběru v případech, kde to DRC považuje za vhodné. DRC má zkušenosti z práce s uprchlíky v Dánsku, zejména pokud jde o zajišťování sociálních služeb pro zranitelné skupiny. Tato nevládní organizace proto může navrhnout účinné způsoby, jak splnit integrační cíl. DRC, jakožto zastřešující organizace mnoha skupin, které se starají o uprchlíky, svazů a občanských zájmových skupin, zastupuje v procesu výběru občanskou společnost. Ta se prostřednictvím DRC podílí na výběrových misích a zajišťuje tak ochranu uprchlíků. Jak už jsme uvedli, DRC má při rozhodování o kandidátech na přesídlení roli „naslouchajícího partnera,“ tj. účastní se jednání, naslouchá zdůvodněním DIS a pokud s nimi nesouhlasí, předkládá vlastní argumenty. Vládní úřad DIS poté učiní konečné rozhodnutí. Jednotlivé případy se na základě dánského imigračního zákona posuzují hlavně s ohledem na ochranu a schopnost integrace. Vládní úřad DIS rozhoduje o všech případech, nicméně ve sporných případech „nedostatečného integračního potenciálu“ může sehrát roli doporučení DRC. Dánská rada pro uprchlíky např. úspěšně obhájila přijetí páru negramotných uprchlíků a jejich dětí. Argumentovala tím, že tito lidé se dokážou integrovat do dánské společnosti, protože jejich děti získají vzdělání v Dánsku, budou tam moci pracovat, což kompenzuje omezení daná negramotností rodičů. DRC sice nemá rozhodovací pravomoc, ale může veřejně zpochybnit rozhodnutí, které považuje za špatné. DRC je tedy v rámci přesídlování partnerem vlády, ale zároveň může podle vlastní úvahy argumentovat ve prospěch uprchlíků, a tedy i kritizovat vládní rozhodnutí. Proces výběru je tak transparentnější a NNO je schopna obhajovat potřebu ochrany, což při rozhodování hraje stěžejní úlohu. Integrační potenciál O integračním potenciálu činitelé zapojení do přesídlování často debatují. Schopnost uprchlíka integrovat se do společnosti země, kam přesídlí, zahrnuje celou řadu faktorů, např. věk, vzdělání, zaměstnání a praxe, znalost cizích jazyků, vztahy k zemi, kam by měl uprchlík přesídlit, motivace k integraci atd. To vše hraje při výběru uprchlíků roli. Cílem je pokusit se zhodnotit, zda může uprchlík úspěšně přesídlit do nové společnosti. Většina zemí sice považuje za hlavní kritérium přesídlení zajištění ochrany, ale některé státy přihlížejí i ke kritériu integračního potenciálu.∗ Organizace, které hájí práva uprchlíků, se obávají, že země si na tomto základě vybírají jen tzv. „dobré“ uprchlíky. Vlády ale namítají, že je nutné zavést kritéria na základě kapacity pro přijímání uprchlíků, dostup∗

K integračnímu potenciálu sice při přesídlení přihlíží několik zemí, ale pouze Dánsko toto kritérium zahrnulo do své legislativy.

- 72 -


2.10.2008 9:27:15

nosti integračních služeb a schopnosti uprchlíka dosáhnout ekonomické soběstačnosti. Přesídlení jako jedno z trvalých řešení splní svůj cíl za předpokladu vyváženého přístupu k uplatňování kritérií UNHCR pro přesídlování (viz kapitola 5) a těch, která si zavedly země, jež přijímají uprchlíky. Hlavním cílem přesídlení je zajištění ochrany. Potřeby těch nejzranitelnějších (např. lidí, kteří přežili mučení a násilnosti) je proto třeba pečlivě zvažovat s ohledem na zajištění adekvátních služeb v hostitelské zemi. Nelze v nich a priori vidět důvody k zamítnutí přesídlení. Pokud vlády trvají na míře integračního potenciálu, pak je třeba zajistit věrohodnost a transparentnost. Občanská společnost by se měla ptát, zda legislativa umožňuje úředníkům patřičně rozhodovat, a měla by jejich rozhodnutí zkoumat. Metody vedení pohovoru je třeba hodnotit s ohledem na důvěrnost informací a transparentnost. Vlády, které mají zájem na integraci přesídlených uprchlíků, by v rámci procesu integrace měly zlepšovat služby. Týká se to např. kurzů kulturní orientace, ať již před odletem z azylové země, nebo po příletu do cílového státu, využívání sociálního kapitálu (občanské společnosti, sítě dobrovolníků) nebo užší spolupráce vládních a nevládních organizací, dobrovolnického sektoru a UNHCR při aktivitách, souvisejících s přesídlováním. Zatím nebyly zveřejněny žádné statistiky o vztahu mezi aplikací kritéria integračního potenciálu s vyššími stupni integrace přesídlených uprchlíků.

- 73 -


2.10.2008 9:27:15

Kapitola 7 – Příprava na přijetí během výběru a kulturní orientace Nevládní organizace i země, které přijímají přesídlené uprchlíky, kladou čím dál větší důraz na význam programů kulturní orientace, které se uskutečňují před odletem uprchlíků do země, kam mají přesídlit. Zúčastněné strany si uvědomují, že kurz kulturní orientace je začátkem integračního procesu a že má klíčový význam pro kontinuitu služeb, souvisejících s přesídlením. Ty začínají identifikací kandidátů na případné přesídlení a patřičné péče a zahrnují často dlouhé řízení, kdy uprchlíci potřebují přesné informace o tom, co vlastně přesídlení obnáší. Všechny evropské země, které přijímají přesídlené uprchlíky, s výjimkou Irska nabízejí uprchlíkům před odletem do Evropy kurzy kulturní orientace (viz přehled v závěru druhé části). Cílem kulturních programů je připravit uprchlíky – duševně i prakticky – na nový život v zemi, kam přesídlí. Během kurzů lze také usměrnit často nereálné představy, jaké si uprchlíci utvoří o přesídlení na základě mylných informací. Finsko a Nizozemsko navíc využívají informací, které získají během výběrových misí, ke zlepšení služeb po příletu uprchlíků do nového domova. Na tyto aspekty evropských programů kulturní orientace se zaměříme v této kapitole. Všimneme si také, jak údaje, shromážděné během výběrových misí, využívají poskytovatelé služeb v zemích, které přijímají přesídlené uprchlíky.

7.1 Příprava na přijetí během výběru Nizozemský model výběru a „sběru informací“ V Nizozemsku odpovídá za přijímání a ubytovávání žadatelů o azyl a přesídlených uprchlíků jediná organizace, Agentura pro přijímání azylantů a uprchlíků (COA). Přesídlení uprchlíci byli dříve umisťováni do přijímacích středisek spolu s uchazeči o azyl i lidmi, kterým úřady žádost o azyl zamítly. V centrech dost dlouho čekali, až jim bude zajištěno bydlení. Řešením bylo sestavení pracovní skupiny, která měla zjistit, jakým způsobem lze zlepšit ubytovávání uprchlíků, přijímaných v rámci kvót. Pracovní skupina došla k závěru, že poskytovatelé služeb by ještě před příletem uprchlíků měli mít k dispozici jejich osobní údaje tak, aby se na jejich přijetí mohli lépe připravit. Pracovní skupina také zdůraznila, že uprchlíci by měli být před odletem do Nizozemska dobře informováni o službách, jaké budou moci v Nizozemsku využívat. Pracovní skupina měla za to, že v tomto směru lze využít výběrových misí. Delegáti se jednak osobně setkají s uprchlíky, vybranými k přesídlení, jednak získají informace, na jejichž základě se rozhodne o vhodných integračních službách. Pracovní skupina navrhla, že uprchlíci by měli ještě před odletem do Nizozemska absolvovat program kulturní orientace. Doporučila také, aby uprchlíci, přijímaní v rámci kvót pro přesídlení, byli po příletu soustředěni na jednom místě z důvodu lépe nastavených služeb. Pracovní skupina zároveň navrhla, aby se ubytování zajišťovalo dříve, a to na základě údajů, shromážděných během výběrových misí. Výsledkem bylo, že COA v roce 2004 začala vysílat své zástupce na výběrové mise Imigrační a naturalizační služby (ministerstva spravedlnosti, IND). V současnosti se výběrových misí účastní dva zástupci COA, kteří vedou pohovory se všemi uprchlíky, vytipovanými pro přesídlení. Zajímají se mimo jiné o jejich vzdělání, pracovní praxi, jazykové znalosti a koníčky. Tyto informace obsahuje sociální složka uprchlíka nebo rodiny uprchlíků. Údaje mají k dispozici kolegové, kteří zajišťují integrační služby, školní docházku a zdravotní péči v přijímacím centru. Uprchlíci také během pohovoru získají informační materiály o Nizozemsku a přijímacím středisku v Amer- 74 -


2.10.2008 9:27:16

sfoortu v mateřském jazyce. Cílem je poskytnout uprchlíkům srozumitelné informace a umožnit jim, aby se mohli sami rozhodnout. Některé nevládní organizace (NNO) ale tento postup kritizují a poukazují na to, že do přesídlovacího programu nejsou zařazeni všichni uprchlíci, kteří tyto materiály obdrží. Pohovor zaměřený na shromažďování informací sociálního charakteru má dva cíle: • vytvořit soupis dovedností a potřeb uprchlíků jako podklad pro zaměření programu kulturní orientace, přijímací centrum v Amersfoortu a poskytovatele služeb, kteří zajišťují bydlení i péči o děti (včetně dětí bez doprovodu) • usměrnit představy uprchlíků prostřednictvím přesných informací o službách a životě v Nizozemsku. Při pohovoru se uprchlíci poprvé setkávají s poskytovateli služeb, kteří je budou provázet po celou dobu přijímacího procesu až do chvíle, kdy se usadí v cílových obcích. COA tomuto přístupu říká Červená linie. Označuje tak kontinuitu procesu kulturní orientace před odletem a přijetí po příletu do Nizozemska. Přímá účast poskytovatelů služeb při sběru sociálních údajů o kandidátech na přesídlení jednak zajišťuje, že během procesu se žádná informace neztratí (tomu se budeme věnovat v další části kapitoly), jednak umožňuje cílenější rozhodování o službách, souvisejících s přijímáním a ubytováváním přesídlených uprchlíků. Nizozemsko není jedinou zemí, která se během výběrových misí snaží poskytnout uprchlíkům co nejpřesnější představu o zemi, kam přesídlí. Island například nabízí semináře kulturní orientace dokonce ještě před zahájením výběrových pohovorů. Uprchlíci tak získají určitou představu o zemi, kam by mohli případně přesídlit, a mohou se zodpovědněji rozhodnout. O své kultuře také informují uprchlíky Dánsko, Irsko a Švédsko. Všechny země zapojené do programů přesídlování (s výjimkou Irska) navíc vybraným uprchlíkům poskytují kurz kulturní orientace. Pochopení údělu uprchlíka (Zapojení finských obecních úřadů do výběrových misí) Dalším příkladem lepšího propojení fází výběru a přijímání je iniciativa finské Vrchní správy imigračních služeb, která počítá se zapojením zástupců obecních úřadů do výběrových misí. V listopadu 2006 se ředitelka imigračních služeb z města Jyväskylä zúčastnila výběrové mise v Thajsku. Bylo to podruhé, co byl v delegaci zastoupen představitel obecního úřadu. Dva roky předtím zamířil s delegací, shodou okolností také do Thajska, úředník z města Vantaa. Výjezdy zástupců obecních úřadů na výběrové mise nejsou běžnou součástí finského programu přesídlování. Uvedená iniciativa byla zatím pouze pilotní. Základem byly dřívější zkušenosti obecních úřadů s přesídlováním. Uprchlíci úředníkům opakovaně vyprávějí své příběhy, stále dokola vysvětlují svůj původ a zkušenosti a často mají dojem, že obecní úřady vědí o jejich případu všechno. Zástupci místních úřadů, kteří se starají o přijímání a integraci uprchlíků, ale o jejich případech podrobně informováni nejsou, alespoň nikoli před příletem uprchlíků. Vzhledem k této komunikační mezeře podpořili iniciativu Vrchní správy imigračních služeb i uprchlíci, kteří byli už dříve přesídleni do různých finských měst. Měli pocit, že obecní úředníci díky výběrovým misím lépe poznají život uprchlíků v azylových zemích a že se to pak na lokální úrovni v cílových zemích odrazí na lepším uspokojování jejich potřeb.

- 75 -


2.10.2008 9:27:16

Část výběrové delegace nejprve tvořili zástupci ministerstva práce, kteří s ohledem na příjem a integraci uprchlíků shromažďovali informace sociálního charakteru. Během let ministerstvo čím dál častěji reprezentovali zástupci regionálních úřadů. V rámci pilotního projektu se k lidem z ministerstva práce připojila ředitelka imigračních služeb z Jyväskylä. Při pohovorech s uprchlíky shromažďovala informace sociálního charakteru, o vzdělání a zdravotním stavu. Jyväskylä spolu s ministerstvem práce za tímto účelem navrhly zvláštní dotazník, zástupci resortu ho na výběrových misích používají dosud. Dotazník usnadňuje předávání informací o potřebách přesídlených uprchlíků poskytovatelům služeb na lokální úrovni. Ředitelka imigračních služeb z města Jyväskylä po zakončení pilotního projektu informovala o svých poznatcích poskytovatele služeb pro uprchlíky, včetně sociálních pracovníků a psychologů. Je přesvědčena, že její kolegové teď mají přesnější představu o tom, co uprchlíci potřebují, a že to vede ke zlepšování služeb. V Jyväskylä se nakonec usadilo patnáct z uprchlíků, s nimiž ředitelka během výběrové mise vedla pohovory. Měli prý radost, že je ve městě vítá někdo známý.

7.2 Kulturní orientace

Evropské země, které přijímají přesídlence, většinou pro vybrané uprchlíky pořádají programy kulturní orientace, a to před odletem do cílové země. Obsah programů se liší podle daných cílových zemí, všechny státy ale zahrnují do svých programů následující témata: • • • • •

Doprava a přijímací proces Základní charakteristika, systémy a zdroje cílové země Společensko-kulturní orientace Proces integrace a řešení problémů Úvod do studia jazyka

Délka programů bývá různá; trvají několik hodin (Island) až týden (Dánsko, Británie). Organizátory programů kulturní orientace jsou v Dánsku, na Islandu a v Nizozemsku vládní úředníci a/nebo nevládní organizace (NNO). V ostatních zemích zajišťuje tyto programy Mezinárodní organizace pro migraci (IOM, viz přehled v závěru Části II). Nevládní organizace se ve většině evropských zemí zapojují do fáze přijímání přesídlených uprchlíků nebo zajišťují školení o kulturní orientaci po jejich příletu. To se ale – s výjimkou Islandu a Dánska – netýká období před odletem uprchlíků do cílové země. Některé evropské nevládní organizace mají zájem zapojit se i do této fáze. Poukazují na to, že by mohly zúročit dosavadní zkušenosti z práce s uprchlíky. Tvrdí také, že jejich zapojení do aktivit před odletem do cílové země by posílilo kontinuitu integračního procesu. Některé nevládní organizace také navrhují, aby se na přípravě kurzů kulturní orientace podíleli uprchlíci, protože dobře vědí, jaké informace lidé v takové situaci potřebují. Programy orientace mají z obecného hlediska usnadnit přechod do nové společnosti a kultury. Uprchlíci by si také měli utvořit realistickou představu o tom, co je v zemi, kam mají přesídlit, čeká. Omezí se tak pocity frustrace a nejistoty během prvních týdnů po příletu. Je také zřejmé, že přesídlení uprchlíci, kteří už novou společnost znají, se jen zřídka ocitnou na jejím okraji. Nejsou pasivní a mohou lépe rozvíjet své schopnosti a dovednosti.

- 76 -


2.10.2008 9:27:17

Zatím jsme mluvili o orientačním procesu, který se odehrává před odletem uprchlíků do cílové země. Orientaci lze chápat jako proces, který začíná v zemi prvního azylu, nebo, jako je tomu v některých případech, hned po příletu do cílové země, a pokračuje během přijímací fáze i v období, kdy se přesídlení uprchlíci usazují v zemi, která je přijala (Příručka UNHCR o přijímání a integraci). Orientační proces můžeme rozdělit do dvou fází: před odletem a po příletu – na tuto fázi se podrobněji zaměříme v kapitole 8, která pojednává o přijímání a integraci. Tyto fáze kontinuálního přesídlení jsou bez ohledu na kategorizaci považovány za součást jednoho procesu. Navíc je známo, že v každé z fází procesu orientace mají uprchlíci jiné potřeby a také jiné možnosti, pokud jde o vstřebávání informací a jejich zasazování do širšího kontextu. Zkušenosti zemí s přesídlovacími programy svědčí o tom, že díky orientačním kurzům pořádaným před odletem do cílové země (o orientaci po příletu a během přijímání bude řeč v kapitole 8) si uprchlíci vytvoří představu o podmínkách ve společnosti, kde budou žít a o tom, co se od nich očekává. Dokládá to i příklad z Nizozemska: Nizozemsko začalo v roce 2005 organizovat kurz kulturní orientace před odletem. Ukázalo se, že uprchlíci, kteří tento kurz absolvovali, se životu v nové společnosti přizpůsobili lépe než ti, kteří takovou možnost neměli. Uprchlíci, kteří před odletem takovým školením neprošli, se po příletu do Nizozemska museli soustředit hlavně na to, aby se zbavili falešných představ a očekávání.

Zatím není jasné, jaký objem informací jsou přesídlovaní uprchlíci schopni před odletem zpracovat. Z předběžných rozhovorů s uprchlíky v rámci kvót ve Švédsku (viz tabulka o projektu MOST) vyplývá, že aktivity z období před odletem podle všeho ovlivňují nadcházející fáze procesu přesídlení (přijímání a integraci). Na druhé straně je zřejmé, že před odletem jsou uprchlíci nervózní a to má dopad i na jejich schopnost zapamatovat si nové informace. Jsou zoufalí, chtějí co nejdříve odjet ze země prvního azylu a začít nový život. Kvalita poskytovaných informací je proto důležitější než jejich množství. Jinými slovy, delší kurzy kulturní orientace před odletem zřejmě nejsou příliš efektivní; nicméně je důležité poskytnout uprchlíkům alespoň základní informace. Švédská vláda v rámci nadnárodního partnerského projektu MOST, který se týká mj. modelování orientace, služeb a školení, provádí průzkum o zkušenostech a představách přesídlených uprchlíků po příletu do Švédska a využívání integračních služeb. Výsledky této studie se shodují se závěry, k jakým došla irská vláda, která v rámci projektu MOST zkoumá účinnost služeb při přijímání a integraci uprchlíků.

Rozdílná zkušenost Nizozemska a Švédska není známkou rozporu. Švédský výzkum se zaměřuje nejen na to, které informace jsou pro uprchlíky nejužitečnější, ale také na to, kdy a jakým způsobem jim tyto informace poskytnout. Příručka UNHCR o přijímání a integraci odkazuje na výzkum psychologa Williama Glassera. Došel k závěru, že informace se nejúčinněji vstřebávají při použití interaktivních metod učení (jako jsou např. skupinové diskuse, hraní rolí apod.) a různých audiovizuálních pomůcek (např. videa).

- 77 -


2.10.2008 9:27:17

Co si při učení zapamatujeme: • • • • • •

5% toho, co slyšíme; 10% toho, co vidíme; 20% toho, co zároveň vidíme a slyšíme; 50% toho, o čem mluvíme s ostatními; 75% toho, co sami vyzkoušíme; 95% toho, co učíme ostatní.

(Zdroj: W.Glasser: Teorie kontroly ve třídě (Control Theory in the Classroom). Harper and Row, New York 1986. Cit. Příručka UNHCR o přijímání a integraci)

Při přípravě programu kulturní orientace je třeba brát v úvahu intenzivní charakter kurzu a pečlivě zvážit jeho obsah, délku a načasování, zvolené metody a přístup i vnější faktory. Klíčovými prvky takového programu jsou účast profesionálních školitelů a zapojení bývalých uprchlíků. Ti mohou program obohatit svými znalostmi, např. jazykovými, proces přesídlení navíc znají z vlastní zkušenosti a jsou schopni fungovat jako prostředníci mezi lidmi dvou různých názorů na svět. Uprchlíci vybraní na základě spisů v evropských zemích kurzy kulturní orientace až na výjimky neabsolvují. Před odletem z azylové země se takové kurzy obtížně zajišťují, protože uprchlíků, vybraných na základě spisů, bývá málo a zpravidla nejsou v jedné oblasti. Řešením by bylo zahájit kurz kulturní orientace hned po příletu do hostitelské země. Uprchlíci vybraní podle spisů ale obvykle nepřilétají společně, ve skupinách, ale nepravidelně, během roku. Pro tyto lidi by se proto mělo školení o kulturní orientaci zajišťovat individuálně, a to záhy po příletu. Kurz kulturní orientace má uprchlíkům pomoci seznámit se s novou společností. Orientace je ale podobně jako integrace, „dvousměrná silnice,“ je stejně důležitá pro nově příchozí, jako pro komunity, které uprchlíky přijímají. Komunity by měly mít pochopení a vědět, z jaké kultury uprchlík vzešel. Naopak nováček by měl znát kulturní normy a zvyky společnosti, která ho přijímá. Z evropských zemí se snaží zajistit informovanost místních komunit Island, Irsko, Nizozemsko a Norsko. Např. na Islandu, kde jsou komunity, které přijímají přesídlené uprchlíky, malé, se často kurzů kulturní orientace účastní všichni místní úředníci. V Norsko tato školení zajišťuje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Kurz se skládá ze dvou částí: orientace pro přesídlované uprchlíky a orientace o kultuře přesídlovaných uprchlíků pro zaměstnance obecních úřadů. Nizozemská Agentura pro přijímání azylantů a uprchlíků (COA) pořádá pro zájemce z řad obecních úředníků školení o UNHCR, přesídlování, umisťování skupin uprchlíků a poskytuje jim i informace o dané skupině, která do obce přesídlí. Irská vláda začíná zhruba půl roku před příletem uprchlíků pořádat schůzky se zástupci obecních úřadů, které mají přesídlené uprchlíky přijmout. Na přípravě komunit se podílejí i média.

7.3 Předávání informací poskytovatelům služeb

Země, zapojené do přesídlovacích programů, mají při rozhodování o kandidátech na přesídlení (viz kapitola 5) k dispozici registrační formulář UNHCR pro přesídlení (RRF). Obsahuje osobní údaje uprchlíka, informace o jeho vzdělání a zdravotním stavu. Imigrační úředníci hostitelských zemí z něho získají představu o uprchlíkových potřebách a dovednostech. Tyto základní informace se ale zpravidla nedostanou k úřadům v obcích, které přijímají přesídlené uprchlíky, ani lidem, kteří pro ně zajišťují nutné služby. - 78 -


2.10.2008 9:27:18

RRF obsahuje důvěrné informace, a proto do něj mohou nahlížet pouze imigrační úředníci (v předpisech se přesně uvádí „zástupci zemí, zapojených do přesídlování,“ předpisy se rozšiřují tak, aby mohly zahrnovat i poskytovatele služeb spojené s vládou). S dotazníkem se vzhledem k důvěrným informacím musí zacházet opatrně. Země, zapojené do přesídlování, zároveň musí najít způsob, jak předat sociální a zdravotní údaje pracovníkům, kteří zajišťují přijímání a integraci uprchlíků, aniž by porušily zásady důvěrnosti dat. Hostitelské země vycházejí z RRF, ale vypouštějí důvěrné údaje (např. výpovědi uprchlíků) a snaží se poskytovatelům služeb předat nutné informace. Dánská imigrační služba to řeší tak, že během výběrového pohovoru žádá uprchlíky o souhlas s předáním údajů místním úřadům v Dánsku. Nevládní organizace požádaly UNHCR, aby zvážil, zda by takový souhlas neměl být součástí RRF. Cílem je zlepšit informovanost poskytovatelů služeb při přijímání uprchlíků. Další problém spočívá v tom, že místní úřady hostitelské země nedůvěřují informacím, které o uprchlících dostanou, takže si je zjišťují samy a celý proces začíná de facto od počátku. Usměrněný systém přenosu informací o přesídlovaných uprchlících brání ztrátě údajů, usnadňuje a zlepšuje přípravu. Uprchlíci jsou také ušetřeni dalších pohovorů a nemusejí znovu vyprávět o tom, co zažili (včetně traumat). V tomto směru je vhodné, aby se výběrových misí účastnili i zástupci obcí, kam mají uprchlíci přesídlit, nebo organizací, zodpovědných za příjem a integraci. Takový model existuje v Nizozemsku (viz výše). Selekčních misí se účastní i zástupci tamní Agentury pro přijímání azylantů a uprchlíků, COA, sami si zjišťují potřebné informace. Uprchlíky během pohovorů požádají o souhlas s předáním údajů dalším, zainteresovaným organizacím. Jakmile se uprchlík po pobytu v přijímacím středisku přesune do cílové obce, zaměstnanci COA předají místnímu úřadu dokumentaci, která zahrnuje údaje sociální povahy a zprávu o tom, jak pokračuje jeho integrace. Dalším příkladem organizace, která se účastní výběrových misí, je Islandský červený kříž. Zároveň se podílí na rozhodovacím procesu (viz kapitola 6). Přijímání a integraci přesídlených uprchlíků zajišťují místní pobočky Červeného kříže spolu s obecními úřady a ministerstvem práce. Resort tak může předávat informace z RRF a pohovorů přímo poskytovatelům služeb, tj. obecním úřadům a místním pobočkám Červeného kříže. Na Islandu je možná proces přenosu informací snazší vzhledem k tomu, že země přijímá málo přesídlených uprchlíků a usazuje je vždycky v jedné obci. Koncepce spolupráce při výběrových misích a navzájem koordinované služby NNO, místních úřadů a vlády při příjmu a integraci se ale dají dobře využít i při vyšším počtu přesídlovaných uprchlíků. Ve Finsku např. není pravidlem účast zástupců obecních úřadů při výběrových misích. V rámci tamního pilotního programu ale vznikl dotazník, který zahrnuje sociální a zdravotní údaje i informace o vzdělání. Místní úřady je mohou sdílet, aniž by se porušila zásada důvěrnosti dat. Švédsko řešilo problém předávání informací místním poskytovatelům služeb prostřednictvím sytému společné databáze. Údaje sdílely Švédská imigrační komise a Švédská integrační komise. Bohužel, po rozpuštění Švédské integrační komise byl projekt pozastaven.

- 79 -


2.10.2008 9:27:18

Kapitola 8 – Začátek nového života: Přijímání a integrace uprchlíků v evropských zemích 8.1 Úvod

Uprchlíci, přijatí k přesídlení, často přicestují do nové země z prostředí, kde žili v neutěšených podmínkách, mnozí za sebou mají dlouhý pobyt v uprchlických táborech. Uprchlíci, kteří přesídlí do zemí Evropské unie, většinou získají povolení k trvalému pobytu na důkaz toho, že se jim snad konečně podařilo najít trvalé řešení neradostné situace a že mají možnost znovu začít vést normální život. Co se ale ve skutečnosti děje po příletu do hostitelské země? Uprchlíci za sebou mají obvykle dlouhou a strastiplnou cestu. Schopnosti a dovednosti získali v naprosto odlišných podmínkách. Jak se přizpůsobují novým podmínkám v hostitelských zemích? Kdo jim zajišťuje bydlení, práci a vzdělání, jak vznikají společenské styky, pocit sounáležitosti, jak se zapojují do života nové komunity? V Evropě zatím existuje jen málo průzkumů, které na tyto důležité otázky dokážou dát odpověď a alespoň nastínit, když už ne přímo definovat úspěšné přesídlení a integraci uprchlíka. Hlavním zdrojem je v této souvislosti publikace UNHCR z roku 2002 s názvem Přesídlování uprchlíků: Mezinárodní příručka pro řízení přijímání a integrace. Shrnuje postupy, které se osvědčily v několika zemích, a má sloužit jako pomůcka při rozvoji programů integrace přesídlených uprchlíků. Obsahuje např. informace o počáteční fázi přijímání přesídlených uprchlíků, přípravě komunit, které je přijímají, jazykové výuce, vzdělávání, zaměstnání a zvláštních potřebách dětí uprchlíků.1 Autoři příručky se zaměřili hlavně na osvědčené postupy při přesídlování uprchlíků v Austrálii, Kanadě a Spojených státech. Školicí středisko ICMC pro přesídlování v Evropě se proto soustředilo na evropské země, zapojené do programů přesídlování, konkrétně na oblasti přijímání a integrace přesídlených uprchlíků. V této kapitole se jim věnujeme podrobněji.2 Z programů obecně vyplývá, že uprchlíkům pomáhají s novým začátkem nevládní organizace a vládní orgány, které mají k dispozici efektivní projekty pomoci při přijímání a integraci. Je zřejmé, že pokud mají uprchlíci, jednotlivci i celé rodiny, zajištěnou základní podporu, dokážou se úspěšně přizpůsobit novým okolnostem, využít svých schopností, smysluplně se zapojit do života nové komunity, pracovat a dokonce umožnit dětem studium na univerzitě. Zní to možná poněkud idealisticky, ale mnohé příklady dokládají, že i taková integrace je dosažitelná.

Pokud jde o Evropu, informace týkající se integrace migrantů a uprchlíků zahrnují: - „Společnou agendu pro integraci – rámcová pravidla pro integraci lidí ze třetích zemí v EU,“ COM (2005) 389; - Postup směrem k integraci uprchlíků v Evropě, ECRE 2005 a Přehled o přístupech k integraci uprchlíků, ECRE 2007; - Poznámku o integraci uprchlíků v Evropské unii, UNHCR, květen 2007 Na sklonku roku 2007 také byly publikovány výsledky průzkumu v rámci projektu MOST.

1

V evropských zemích se v současnosti aktivity spojené s přesídlováním realizují hlavně na úrovni místních úřadů. Příklady jsou proto vybrané s ohledem na jednu oblast. Umožňuje to sice rozlišit obecné přístupy, ale téma si zaslouží další výzkum, který je nad možnosti tohoto projektu. 2

- 80 -


2.10.2008 9:27:18

8.2 Přístupy k přijímání uprchlíků

Přesídlovaní uprchlíci se během přijímací fáze neobejdou bez rozsáhlé podpory. Je třeba zajistit jim bydlení, finanční podporu, zdravotní péči a jazykové kurzy. Musejí se také učit o kultuře a společnosti nové země. Všechny hostitelské státy v tomto směru nabízejí přesídleným uprchlíkům pomoc. V některých případech dokonce služby přizpůsobují potřebám jednotlivců, často v rámci obecných služeb, nabízených přistěhovalcům a „nováčkům.“ Evropské programy přesídlování obecně aplikují dva přístupy k příjmu uprchlíků.1 V některých evropských státech mají uprchlíci k dispozici služby obecně dostupné lidem ze třetích zemí, kteří mohou legálně zůstat v Evropské unii. Jiné země mají pro přesídlené uprchlíky zvláštní programy a snaží se tak lépe uspokojit jejich potřeby. Specializované programy závislé na dodatečných vládních prostředcích jsou obvykle časově omezené na dobu jednoho roku až tří let. Po jejím uplynutí nastupuje běžný režim služeb. Obě metody lze charakterizovat takto: 1. Přesídlení uprchlíci jsou po příletu buď dočasně umístěni v přijímacím středisku, to je tzv. centralizovaná recepce, nebo 2. po příletu odcestují do obce, která je přijala, tj. místní recepce a) Přesídlení uprchlíci mají k dispozici obvyklé služby, b) přesídlení uprchlíci mají k dispozici specializované služby

8.3 Centralizované přijetí a zvláštní program pro přesídlené uprchlíky

V Irsku a Nizozemsku zamíří přesídlovaní uprchlíci po příletu do centralizovaného přijímacího střediska. Stejně je tomu v Portugalsku (viz Kapitola 2). Program kulturní orientace, jaký nabízí přijímací středisko v nizozemském Amersfoortu, je poměrně nový, byl zahájen v lednu 2006. Je určen výhradně pro uprchlíky, vybrané během misí. Zaměřuje se na malé skupiny, které tvoří 20 až 30 osob stejného etnického původu, případně i stejné národnosti. Skupina absolvuje v zemi prvního azylu kurz kulturní orientace a pak společně odletí do Nizozemska. Složení skupiny není náhodné, členové by si měli vzájemně pomáhat a podporovat se. Ve skupinách bývají lidé s vůdcovským potenciálem i zranitelnější jedinci. V přijímacím středisku se děti zapíší do školy a uprchlíci absolvují státní integrační program. Skládá se z výuky holandštiny a seminářů o nizozemské společnosti. Týdně se tomu věnuje 30 hodin. Uprchlíci se dále účastní programu individuálních školení. Cílem je vytvořit tzv. integrační plán do budoucna, kam spadají plány týkající se studia a zaměstnání. Po třech až šesti měsících odcestuje skupina do obce, kde bude bydlet.

Výjimkou je v tomto směru Británie, v jejímž případě nelze mluvit ani o jednom z obou přístupů. Přijímání a integrace jsou v rámci programu ochrany Gateway navrženy pouze pro přesídlené uprchlíky. Cílem je poskytnout zranitelným uprchlíkům co nejkvalitnější služby tak, aby se mohli úspěšně integrovat do britské společnosti. 1

- 81 -


2.10.2008 9:27:19

Irsko nenabízí program kulturní orientace před příletem. Jakmile ale uprchlíci přicestují, jsou zařazeni do centralizovaného přijímacího programu pro přesídlence. V rámci tohoto programu získají informace o irské společnosti a kultuře. Po absolvování programu odcestují do obcí, které je přijaly. V obcích jsou společně umisťovány skupiny tvořené pěti až deseti rodinami uprchlíků. Místní úřady v Irsku i Nizozemsku jsou ze zákona povinné přijmout ročně určitý počet uprchlíků. Výhodou centralizovaného přijetí je skutečnost, že všichni uprchlíci získají stejné informace a mají stejný přístup k prostředkům a sociální podpoře. Nizozemský přijímací program dokládá koherentní přístup. Členové skupiny uprchlíků jsou spolu od fáze výběru až po usazení v cílové obci. Centralizované systémy ale mají svá rizika. Dlouhý pobyt v přijímacím středisku může umocnit závislost jednotlivců, kteří předtím strávili dlouho dobu v uprchlických táborech.

8.4 Přijetí v místě přesídlení

Přesídlené uprchlíky v Dánsku, Finsku a Švédsku přijímají hned po příletu úředníci z obcí, kde mají uprchlíci žít. V Británii absolvují přesídlení uprchlíci před odjezdem do obce třídenní orientační program. Postupy jednotlivých zemí se v tomto směru liší, obecně ale platí, že uprchlíci si nevybírají, kam přesídlí, ale jsou zařazeni do určitých komunit. Ve většině zemí se o umístění uprchlíků v dané obci rozhoduje na bázi dobrovolnosti. Počet obcí a regionů, které přijímají uprchlíky, je v každé zemi jiný. Už jsme uvedli, že obecní úřady v Irsku a Nizozemsku jsou ze zákona povinny přijmout ročně určitý počet uprchlíků. Stejná povinnost platí i pro místní úřady v Dánsku. Ve Švédsku přijímá uprchlíky většina obcí, kdežto ve Finsku jen několik měst.

8.5 Zásady pro umisťování uprchlíků

Zásady pro umisťování uprchlíků se obecně řídí ohledem na proporční geografické rozmisťování uprchlíků v rámci hostitelské země tak, aby to danou obec neúměrně nezatížilo. Při výběru obce se zvažuje celá řada faktorů, např. dostupnost vhodného bydlení, podpůrných služeb a pracovních příležitostí, přítomnost příbuzných, sociální síť či přítomnost podobných etnických skupin nebo národností, dokonce i dostupnost tlumočníků. Obecným pravidlem je umisťovat nově příchozí uprchlíky nedaleko podobných skupin či etnik. Pravidlo se nedodržuje jedině v případě, že v dané oblasti nelze zajistit bydlení ani adekvátní služby. Důležitým aspektem je také kapacita a její vnímání. Účastníci programu Školicího střediska pro přesídlování v Evropě hlásí, že přístup jednotlivých zemí k přesídlování je čím dál víc ovlivňován úrovní připravenosti obecních úřadů. Některé vlády schválí žádosti o přesídlení jedině tehdy, když se mohou spolehnout, že obce uprchlíky přijmou. Jedním z předpokladů flexibilního a efektivního programu přesídlování je tedy zajištění podpory obecních úřadů, které uprchlíky přijímají. Místní úřady, které jsou schopny pomáhat většímu počtu uprchlíků, navíc mohou hrát klíčovou roli při zvyšování této kapacity. Neochota obcí přijímat přesídlené uprchlíky se často zdůvodňuje nedostatkem vhodných ubytovacích kapacit. Dalšími důvody bývají absence podpůrné sítě a omezené pracovní příležitosti. Ve Finsku je největším problémem při umisťování uprchlíků nalézt vhodné bydlení pro početné rodiny. Tamní imigrační úřad proto k přesídlení vybírá jen menší rodiny uprchlíků. S podobnou zdrženlivostí přistupuje k přijímání početnějších rodin i Británie.

- 82 -


2.10.2008 9:27:19

Přesídlení uprchlíci jsou obvykle umístěni v menších obcích, dále od hlavních hospodářských center. Jak se zdá, několik zemí je přesvědčeno, že je výhodné umisťovat uprchlíky do menších obcí, zvláště těch, které mají strategie na rozšiřování kapacit a zdrojů na pomoc při integraci přesídlených uprchlíků. Přesídlovací programy takových zemí hlásí, že jsou-li uprchlíci umístěni v menších obcích, snadněji navazují kontakt s novou komunitou. Z dánských průzkumů vyplývá, že uprchlíci obvykle zůstávají v komunitách, do kterých byli umístěni po příletu. Je ale třeba podotknout, že pokud komunitu, která jim byla přidělena, během ročního až tříletého období integrace opustí (viz tabulka na straně 123), mohou přijít o podporu. Přístup k umisťování uprchlíků by měl být předmětem dalšího zkoumání a oficiálních statistik, aby bylo zřejmé, jakým způsobem ovlivňuje úspěšnou integraci přesídlených uprchlíků.

8.6 Úvodní programy a služby nevládních organizací

Všechny země, zapojené do programů přesídlování, nabízejí úvodní programy, jejichž cílem je usnadnit integraci. Tyto programy trvají rok až tři léta (viz tabulka na straně 123) a zahrnují různé složky, např. jazykové kurzy, nebo semináře o orientaci v oblastech kultury a pracovního trhu. Ukazuje se, že předpokladem úspěšného integračního programu je flexibilita a schopnost přizpůsobit se potřebám jednotlivce. Takový individuální přístup volí většina zemí. Podle nizozemského zákona o integraci a přistěhovalcích (tzv. WIN) je uprchlík povinen absolvovat program integrace, aby mohl získat povolení k trvalému pobytu. Ve všech zemích je pravidlem, že centrální vláda poskytuje místním úřadům prostředky na integrační služby pro přesídlené uprchlíky. Obvykle se jedná o celkovou sumu na uprchlíka. Ve většině zemí poskytují část služeb pro přesídlené uprchlíky nevládní organizace (NNO) a další místní organizace nebo instituce, např. jazykové školy. Rady pro uprchlíky v Británii, Dánsku a Nizozemsku jdou ještě dál a poskytují profesionální poradenské služby i obecním úřadům. Nizozemská rada pro uprchlíky např. zajišťuje sociální poradenství a služby, zaměřené na úspěšné splnění podmínek, daných zákonem o integraci a přistěhovalcích (tzv. WIN). V Británii mají stěžejní úlohu organizace dobrovolníků. Program během prvního roku plně financuje ministerstvo vnitra. Resort podle dané lokality uzavírá smlouvy o službách s místními úřady, organizacemi z dobrovolnického sektoru nebo dalšími místními organizacemi, které pracují s uprchlíky. Britská rada pro uprchlíky koordinuje činnost „Partnerství pro přesídlování“ (RIAP), které se skládá z osmi dobrovolnických organizací. Působí v různých lokalitách a uprchlíkům poskytují informace, poradenské služby a podporu jak před příletem do Británie, tak na britském území. Partnerství sdružuje organizace, jako jsou Britský červený kříž, Mezinárodní výbor pro záchranu, organizace Migrant Helpline, Refugee Action, Projekt příletu uprchlíků (RAP), Asociace pro ubytování uprchlíků nebo Skotská rada pro uprchlíky. RIAP lze označit za ukázkový příklad koordinace činnosti NNO při zajišťování služeb pro přesídlené uprchlíky.

8.7 Práce dobrovolníků

Důležitým prvkem úvodních a integračních programů je práce dobrovolníků. Jejich aktivity jsou doplňkem dalších poskytovaných služeb. Kromě rodinných příslušníků a sítě uprchlíků mají dobrovolníci k přesídleným lidem nejblíže. Právě oni zprostředkovávají uprchlíkům kontakt s novou - 83 -


2.10.2008 9:27:19

komunitou a pomáhají jim uspokojovat individuální potřeby. Služby dobrovolníků zahrnují pomoc při jednání s úřady a se školními úkoly, neformální jazykovou praxi nebo zprostředkovávání kontaktů s místními firmami. Ve skandinávských zemích není podíl dobrovolníků tak propracovaný jako je tomu jinde. Důvodem je možná dobře fungující sociální stát. Linköpingská misie ve Švédsku v současnosti realizuje projekt, jehož cílem je zvýšit zapojení nevládních organizací do integračních programů a přimět ke spolupráci veřejný sektor a občanskou společnost. Podrobnější informace o projektu financovaném Evropským fondem pro uprchlíky uvádíme v rámečku: Práce NNO a dobrovolníků ve švédském Linköpingu Nevládní organizace a švédský veřejný sektor při zajišťování služeb spolupracují jen výjimečně. Je to dáno tradicí silného sociálního státu, který takové služby poskytuje. Obecně se to týká i úvodních programů pro uprchlíky, včetně těch přesídlených. Na místní i regionální úrovni ale přesto najdeme několik příkladů úspěšné spolupráce nevládních organizací a veřejných institucí, které se společně podílejí na úvodních programech pro uprchlíky. Takovým příkladem je NNO Linköpings Stadsmission (nevládní organizace Linköpingská misie), kterou založily městské církve. Aktivity a služby zajišťuje nezávisle a na žádost obecních úřadů. Sekce pro integraci a pracovní příležitosti uprchlíků poskytuje program, založený na spojení jazykové výuky a kurzu orientace na trhu práce. Úvodní program zahrnuje psychosociální i zdravotní péči. Linköpingská misie dosahuje velice dobrých výsledků: polovina jejích klientů už si našla práci a ti zbývající se dále vzdělávají. Obecní úřad nedávno požádal o rozšíření programu.

8.8 Uprchlíci jako integrační činitelé

Jedním ze způsobů, jak zajistit podíl uprchlíků na plánování a rozvoji služeb, je zapojení jejich komunit do poskytování sociální podpory. Příslušníci usazených uprchlických komunit by se v tomto směru mohli angažovat mnohem více. Je ale zřejmé, že jejich podíl na sociálních službách pro přesídlené uprchlíky se zvětšuje. Zapojují se do nich jako profesionální pracovníci nebo dobrovolníci z nevládních organizací. Mnozí se také jako dobrovolníci zapojují do tzv. programů navazování přátelství, působí jako lektoři nebo v rámci „průvodcovských“ programů pro uprchlíky. Příkladem je projekt Finského červeného kříže nazvaný Kotopolku. Jeho cílem je vyvinout modely integrace pro nové přistěhovalce a prosazovat spolupráci nevládních organizací a obecních úřadů. Až na jednoho jsou všichni pracovníci, nasazení v rámci projektu, bývalými uprchlíky či přistěhovalci. Vedou kurzy a pracují se skupinkami uprchlíků. S ohledem na zlepšení integračního procesu nabízejí praktickou pracovní průpravu a pomáhají se zakládáním spolků.

8.9 Specializované služby na místní úrovni

Britské ministerstvo vnitra zajišťuje služby pro uprchlíky v různých částech země mnoha způsoby. Příklad spolupráce Britské rady pro uprchlíky a místních úřadů v hrabství Yorkshire nicméně dokládá, jaké výsledky dokáže během krátké doby přinést pružná součinnost několika organizací. Je zřejmé, že dostane-li se uprchlíkům správné podpory, jsou schopni znovu se postavit na vlastní nohy a vést normální život. Yorkshirský program jako jeden z mála v Evropě nabízí na lokální úrovni integrační služby, navržené přímo pro přesídlené uprchlíky. Od roku 2005 přesídlilo do oblasti pět skupin uprchlíků, většinou Barmánců, Karenů a Konžanů. - 84 -


2.10.2008 9:27:20

Cílem programu je vést klienty k nezávislosti. Tímto směrem jsou zaměřeny služby a vůbec všechny složky programu. Důležitým prvkem je spolupráce s uprchlíky. V rámci integračních služeb si sami sestavují integrační plán. V něm si podrobně vymezí blízké, střednědobé i dlouhodobé potřeby a cíle, včetně postupu, jak dosáhnout nezávislosti a obejít se bez programu. Následují pravidelná hodnocení pokroku, jakého klient při plnění vytčených cílů dosáhl. Uprchlíky doma dvakrát týdně navštěvuje sociální pracovník. Součástí programu jsou skupinové informativní schůzky, kde se mluví o různých věcech, např. o spojování rodin nebo domácím násilí, dále podpora na bydlení, zdravotní péči, poradenství, pomoc při vyřizování dávek, zápis do škol a služby spojené s hledáním zaměstnání. Uprchlíci se během ročního programu začnou připravovat na zaměstnání a/nebo nastoupí do práce a jsou čím dál soběstačnější. Následující postřeh napsal člen přesídlovacího týmu Britské rady pro uprchlíky během školení o přesídlování, které Mezinárodní katolická komise pro migraci (ICMC) uspořádala ve Španělsku: Nejde o to, zda rok po přesídlení uprchlíka můžeme mluvit o skutečné integraci. Integrace je proces, nadto proces velice osobní povahy, a tudíž velice subjektivní. Jak popsat pokrok, jakého dosáhla uprchlice s traumatizujícími zážitky? Po příletu vůbec nemluvila, a teď? Zase stojí na vlastních nohou, chodí po nákupech, seznamuje se s lidmi a když potká sociálního pracovníka, který se o ni kdysi staral, usmívá se na něj od ucha k uchu a běží ho obejmout! Tento postřeh svědčí o tom, že určité aspekty integračního procesu prostě nelze změřit ani zahrnout do tradičních integračních ukazatelů (viz tabulka na straně 123).

8.10 Role médií a podpora přijímání a integrace uprchlíků

Mnozí činitelé, zapojení do přesídlování uprchlíků, mluví o tom, jak je problematické vytvořit v médiích pozitivní dojem o těchto aktivitách. Přijímání přistěhovalců komplikují xenofobie, strach z přistěhovalců nebo přímo nenávist, namířená proti imigrantům, uchazečům o azyl a uprchlíkům. Mnoho lidí navíc nerozlišuje mezi uprchlíky a jinými migranty. Nevládní organizace se čím dál více snaží využívat média k informování veřejnosti o životě uprchlíků. V Británii mají v tomto směru důležitou roli státní i regionální média. Vysvětlují co to je přesídlování uprchlíků, publikují články o tom, co vlastně přimělo uprchlíky odejít z vlasti a hledat ochranu v zemích prvního azylu a jinde (viz článek z tisku na vnitřním přebalu). Pokud média pozitivně referují o zapojení uprchlíků do života dané komunity, podporují tak de facto jejich integraci na místní úrovni, protože komunity si uvědomí přítomnost uprchlíků. Britská rada pro uprchlíky díky konstruktivní a nezaujaté pozornosti médií zaznamenala v Yorkshire vcelku pozitivní názory na přesídlené uprchlíky. V Nizozemsku k tomu využívají tisk a snaží se zaměřit pozornost čtenářů na přesídlování a uprchlíky obecně, příkladem jsou články o tom, jak v konkrétních obcích oslavují příjezd přesídlených uprchlíků apod.

- 85 -


2.10.2008 9:27:20

8.11 Od závislosti k ekonomické soběstačnosti

Obecně se má za to – a mnozí se toho obávají – že podpora uprchlíků jen umocňuje jejich závislost a že nemají potřebu aktivně se podílet na vlastním integračním projektu. Proto se klade velký důraz na směřování uprchlíků k ekonomické soběstačnosti. Uprchlíkům, kteří si hledají zaměstnání, pomáhají místní sítě občanské společnosti, jako jsou dobrovolnické organizace a odbory. Pracoviště je místo, kde uprchlík přichází do úzkého kontaktu se svou novou zemí, získává další poznatky o místní kultuře a společnosti a navíc dennodenně mluví jejím jazykem. Díky zaměstnání si uprchlíci obvykle zachovávají pozitivní identitu a uvědomují si osobní potenciál na trhu práce. Uprchlík se pochopitelně prostřednictvím práce hmatatelně podílí na ekonomice nové vlasti. Mnozí proto označují pracovní faktory za jádro integrace. Pokud přesídlení uprchlíci dostanou pracovní povolení či povolení k pobytu a mohou-li co nejdříve nastoupit do práce, splní se základní předpoklad úspěšné integrace. Získat informace a statistické údaje o zaměstnanosti přesídlených uprchlíků není vždycky snadné, částečně proto, že o přesídlených uprchlících se obvykle žádné samostatné statistiky tohoto druhu nevedou. Tyto údaje jsou zahrnuty ve statistikách o zaměstnanosti všech uprchlíků (v rámci kvót i mimo ně) či vůbec všech migrantů. Podmínky na pracovním trhu jsou navíc v každé zemi jiné. Je proto obtížné pokoušet se o srovnání a snažit se vymezit, co se s ohledem na zaměstnanost uprchlíků osvědčuje. V Nizozemsku pomáhají uprchlíkům s hledáním vhodné práce organizace Emplooi a Job Support s celostátní působností. Emplooi úzce spolupracuje s Nizozemskou radou pro uprchlíky a také s organizací Job Support, která je součástí univerzitní nadace pro studenty z řad uprchlíků. Projekty v několika dalších zemích, např. Finsku a Švédsku, i ty na mezinárodní úrovni ukazují, že úřady, které se uprchlíkům snaží zajistit přístup na pracovní trh, při tom využívají nové formy partnerství s privátním sektorem. Např. městský úřad ve švédském Hallsbergu zahájil v lednu 2007 projekt, v jehož rámci spolupracuje s firmami, které nabízejí praxi přesídleným uprchlíkům. Z předběžného hodnocení projektu vyplynulo, že následně si našlo práci 39% z uprchlíků, kteří takovou praxi absolvovali. Švédská vláda hodlá tyto aktivity podporovat. Obecní úřady, které během dvanácti měsíců po příletu přesídlené uprchlíky zaměstnají nebo které jim zajistí půlroční praxi v některé firmě, proto dostanou od vlády mimořádnou finanční odměnu. V září 2006 přišel s iniciativou za zvýšení zaměstnanosti přesídlených uprchlíků UNHCR. Spojil se s velkou personální agenturou Manpower a vyhlásil tříletý plán na podporu integrace a zaměstnanosti přesídlených uprchlíků. Za skutečnou zatěžkávací zkoušku integrace ale nebývá označováno ani tak zaměstnání, jako spíše ekonomická soběstačnost. A právě na tuto oblast se v rámci projektu MOST zaměřilo Finsko. Evropa se v současnosti obecně soustředí na rozvoj sociálních a veřejných služeb pro přistěhovalce. Finsko ale v rámci projektu MOST zjišťuje, jak zlepšit jejich integraci na trhu práce i do společnosti. Zkrátka a dobře, oblast ekonomické soběstačnosti – a integrace obecně – si zaslouží vědecký výzkum. Chybí také konkrétnější výměna zkušeností, zejména pokud jde o specifické nebo zvláště zranitelné skupiny uprchlíků.

- 86 -


2.10.2008 9:27:20

8.12 Přesídlování a možnosti integrace

V některých částech Evropy i jinde se debatuje o tom, zda se má společnost, ještě předtím, než přijme uprchlíky k přesídlení, pokoušet odhadnout, do jaké míry jsou schopní se úspěšně integrovat. Zvažuje se, zda je to možné, zda to má význam a zda jsou takové úvahy vůbec na místě. Přesídlení uprchlíci jsou pochopitelně povinni znát a dodržovat zákony a zvyklosti hostitelské země. Musejí se, stejně jako občané země a komunity, kam přesídlí, učit, a to nejen jazyk, ale i dovednosti nutné pro výkon zaměstnání tak, aby se mohli co nejlépe starat o svou rodinu a aby se úspěšně začlenili do nové společnosti. Schopnost integrace ale také úzce souvisí s kvalitou programů přesídlování a práce organizací občanské společnosti. Úspěšná integrace závisí na jejich schopnosti nabídnout uprchlíkům přesídlovaným do Evropy adekvátní podporu. V rámci evropských programů sice najdeme příklady počátečního úspěchu při přesídlování, ale dlouhodobý výhled na rozsah podpory, poskytované uprchlíkům po příletu do hostitelské země, je dobře patrný na přesídlování Somálců z kmene Bantu do Spojených států, které začalo v roce 2003 (viz text v rámečku). Tento příklad svědčí o tom, že úroveň podpory, jaké se uprchlíkům dostane v hostitelské zemi, ovlivňuje výsledek přesídlení stejně jako faktory a okolnosti, které hrají roli při samotném výběru uprchlíka k přesídlení. Dominantní obyvatelé Somálska tradičně považují příslušníky kmene Bantu s tmavší barvou pleti za občany druhé kategorie. Během občanské války, která vypukla v roce 1991, byly tisíce příslušníků kmene Bantu zavražděny, mučeny a zotročeny. Některým se podařilo utéct do relativního bezpečí uprchlických táborů v Keni. Spojené státy se rozhodly přijmout k přesídlení asi 13 500 příslušníků kmene Bantu. Americké úřady je od roku 2003 začaly rozmísťovat po celé zemi, od států New York a Florida, až po státy Idaho a Oregon. (Wall Street Journal,18. září 2007: „Bourbon, baseballové pálky a teď Bantuové.“) Město Louisville ve státě Kentucky nejprve v roce 2003 přijalo asi 200 Somálců z kmene Bantu; od té doby tam ale přistěhovaly stovky dalších. Je to skupina, která se velice obtížně integruje. Bantuové mají často početné rodiny, navíc jde o skupinu, která byla ve vlasti tradičně vytěsňována na okraj společnosti, takže její příslušníci nemají takřka žádné vzdělání, většinou ani nemají vlastní psaný jazyk. Mnozí z Bantuů, kteří přiletěli do Spojených států, měli velice omezené pracovní dovednosti, ale přesto našli v Louisvillu nový domov a dokázali se integrovat do tamní společnosti. Jak je to možné?

Uprchlíci si uvědomili, jak je důležité, aby si našli práci a byli soběstační, díky vstřícnosti komunity. Důležitou roli sehrálo nasazení, s jakým k přijímání uprchlíků přistupoval soukromý sektor. Jedna z největších louisvillských firem připravila pro své zaměstnance z řad uprchlíků školení a poskytla jim finanční podporu na kurzy angličtiny. Městský úřad za práci ve prospěch uprchlíků i dalších přistěhovalců pravidelně oficiálně oceňoval jednotlivce, podniky i organizace. Se začleněním do života města pomáhaly Bantuům veřejné služby, např. v oblastech péče o děti. Organizovaly mimoškolní a prázdninové aktivity i somálské kulturní programy. Výsledkem bylo, že většina přesídlených mužů si poměrně krátce po příletu našla práci, přestože o integračním potenciálu somálských Bantuů mnozí pochybovali.

- 87 -


2.10.2008 9:27:21

Postupem, jaký zvolilo město Louisville, se mohou inspirovat další města i vlády. Louisvillská zkušenost vypovídá o několika důležitých faktorech, s nimiž by se mělo počítat při sestavování programů podpory pro přesídlené uprchlíky. Patří sem např.: • Zapojení soukromého sektoru do přijímání uprchlíků má klíčový význam. Motivuje uprchlíky, aby co nejdříve dosáhli soběstačnosti. • Politická vůle a spolupráce na úrovni místních úřadů ovlivňují míru vstřícnosti širší společnosti a její ochotu podporovat uprchlíky. • Integrace je „dvousměrný proces.“ Uprchlíci jsou sice „zranitelní,“ jejich integrace bývá obtížná a neobejdou se bez zvláštních služeb, ale dostane-li se jim patřičné podpory, jsou schopni stát se plnohodnotnými členy společnosti.

- 88 -


2.10.2008 9:27:21

Hlavní rysy úvodních a integračních programů zemí EU zapojených do přesídlování Země Kurz kulturní orientace Před odletem

Dánsko Týden (DIS)

Finsko Tři dny (IOM) (do konce r.2007)

Irsko

Nizozemsko Čtyři dny (COA)

Švédsko Příležitostně (SIB do července 2007)

Británie Tři dny (IOM)

COA

Místní úřad

MHL

3-6 měsíců – program kulturní orientace (pouze pro přesídlené uprchlíky)

Nepraktikuje se

2-3 dny – program kulturní orientace (MHL; pouze pro přesídlené uprchlíky)

Dobrovolné

Dobrovolné

Přijímání/ služby po příletu

Místní úřad

Finský červený kříž

Tým pro přesídlování

Centralizovaný příjem

Nepraktikuje se

Nepraktikuje se

4-6 týdnů program kulturní orientace (pouze pro přesídlené uprchlíky)

Povinnost ze zákona

Dobrovolné

Dobrovolné

Povinnost ze zákona

Zvažuje se

25-50 osob (všichni uprchlíci)

5-15 rodin (přesídlení uprchlíci)

20-25 osob (přesídlení uprchlíci)

Zvažuje se

20 osob (průměrně) (přesídlení uprchlíci)

Integrace/ programy podpory pro uprchlíky

3 roky Výuka jazyka Příprava na zaměstnání Dánská kultura

3 roky (individuální integrační plán) Jazyková výuka Příprava na zaměstnání Finská kultura

18 měsíců, včetně 3-4 měsíců program návštěv v domácnosti Jazyková výuka a příprava na zaměstnání

1-2 roky (individuální úvodní program) Jazyková výuka Nizozemská kultura Příprava na zaměstnání

Průměrně 2 roky (individuální integrační plán) Jazyková výuka Švédská kultura Příprava na zaměstnání

Roční program pro přesídlené uprchlíky (jednotný program neexistuje) Široká škála sociálních služeb, ubytování, zdravotní péče, vzdělávání

Vládní příspěvek místním úřadům

Neposkytuje se

€ 6 223 〈 7 let € 1 952 〉 7 let (celková suma)

Neposkytuje se

€ 4 000 (celková suma)

€ 19 255 na dospělého uprchlíka € 20 373 na dítě (celková suma)

€ 15 000 na osobu a rok (odhadem)

Pomoc NNO uprchlíkům

Smlouvy o službách s místními úřady (DRC) Celostátní síť dobrovolníků (3 000)

Smlouvy o službách s místními úřady Dobrovolníci fungují jako poradci (vyškolení Finským červeným křížem)

Role dobrovolnického sektoru není přesně vymezena Příležitostné poskytování služeb místním úřadům

Smlouvy o službách s místními úřady DCFR poskytuje program sociálního vedení Celostátní síť dobrovolníků (7 200)

Smlouvy o službách s místními úřady (příležitostně) Dobrovolnické služby (doplňkové)

Smlouvy agentur RIAP s ministerstvem vnitra Dobrovolnické služby (doplňují služby RIAP)

Místní úřady a umisťování uprchlíků Umisťování skupin

DIS: Dánská imigrační služba; IOM: Mezinárodní organizace pro migraci; COA: Agentura pro přijímání azylanrtů a uprchlíků; SIB: Švédská integrační komise; MHL: Migrant Helpline (Poradna pro migranty); DRC: Dánská rada pro uprchlíky; DCFR: Nizozemská rada pro uprchlíky; RIAP: Partnerství pro přesídlování

- 89 -


2.10.2008 9:27:22

„Vítejte v Evropě!“ Srovnávací studie o přesídlování uprchlíků v Evropě

Obecný závěr a doporučení Rámec přesídlovacích programů

Zvýšení počtu uprchlíků přesídlovaných do Evropy • Evropská unie sice pokročila s prací na návrhu Společného evropského azylového systému (CEAS), ale měla by se více soustředit na činnost za svými hranicemi. Týká se to spoluzodpovědnosti za ochranu uprchlíků a spolupráce s třetími zeměmi, v nichž žije převážná část světové populace uprchlíků. V tomto kontextu je třeba učinit konkrétní gesto a zvážit nabídku dodatečných míst pro přesídlené uprchlíky. • Počet členů EU, zapojených do přesídlování, by se měl zvýšit a země, které už mají přesídlovací programy, by měly přijímat více uprchlíků. V tomto směru by mělo na členy EU působit vedení Evropské komise. Mělo by se zasazovat o to, aby členské země nabízely místa pro přesídlené uprchlíky (nebo aby počet těchto míst zvyšovaly). Evropská komise by také měla koordinovat kroky a iniciativy členských zemí, směřující k zavádění dalších společných programů. • Měla by se věnovat pozornost společným výběrovým misím EU, které umožňují přímé zapojení činitelů, podílejících se na přesídlení, a zároveň omezení nákladů. V tomto směru mohou země, které teprve začínají zavádět přesídlovací programy, využívat logistická zařízení, infrastrukturu a odborné znalosti ostatní členů EU, ať už během zahájení programu, nebo dlouhodobě. • Jsou vítány pobídky zahrnuté v Evropském fondu pro uprchlíky (ERF) pro přesídlování zranitelných skupin, např. ohrožených žen, dětí bez doprovodu a osob s vážnými zdravotními problémy. Zvláštní ohledy je však třeba brát i na starší uprchlíky. Vzhledem k omezeným nákladům by měly dostupné prostředky pokrývat nové programy pro přijímání těchto skupin za účasti nevládního sektoru. • Regionální programy ochrany jsou v současnosti z hlediska uprchlíků jediným nástrojem komplexního přístupu k trvalému řešení, včetně přesídlení. Tyto pilotní projekty jsou omezené, co do záběru, vazeb na možnosti rozvoje, financování i cílových zemí. Budoucí projekty by do takové míry omezeny být neměly. • Je třeba věnovat pozornost rozšiřování společných přesídlovacích iniciativ EU v kontextu regionálních programů ochrany nebo jiných nástrojů tak, aby bylo možné účinně reagovat na problémy uprchlíků v mimořádných situacích. Platí to i o strategickém využívání přesídlení v případech velkého počtu uprchlíků. • Členové EU by měli reagovat a výzvy UNHCR a Evropské komise a přijímat k přesídlení skupiny uprchlíků, vybíraných v rámci pilotních regionálních programů ochrany v nových západních nezávislých státech a Tanzanii.

- 90 -


2.10.2008 9:27:22

Úsilí o přesídlování s ohledem na komplexní přístup k trvalým řešením • Přesídlení je jedním z několika nástrojů k zajišťování ochrany uprchlíků v regionech jejich původu. V těchto zemích je třeba uplatňovat komplexní přístup k trvalým řešením, který musí zahrnovat dlouhodobou pomoc. • Přesídlení uprchlíkovi v žádném případě neupírá právo ucházet se o azyl v Evropě. Nelze je ani považovat za jediný způsob zajišťování ochrany uprchlíků v oblastech jejich původu. Maximální využívání NNO jako partnerů při přesídlování do Evropy • Přesídlení je koordinovaná činnost, na níž se podílejí země, které uprchlíky k přesídlení přijímají, UNHCR, nevládní organizace (NNO) a další činitelé. Zahrnuje celou škálu zvláštních procesů, od výběru uprchlíků, kteří by měli přesídlit, přes prověřování a přijímání až po integraci. V případě evropského dialogu by se měly uplatnit zavedené konzultační procesy, jako např. Výroční trojstranné konzultace o přesídlování. • Měl by se zvýšit podíl NNO na přesídlovacích procesech tak, aby bylo možné co nejúčinněji uspokojovat potřeby uprchlíků. Týká se to jak fází před jejich odletem ze zemí prvního azylu (tj. výběru a programů kulturní orientace), tak období po příletu do hostitelské země (tj. přijímání a integrace). • Nevládní organizace by měly v rámci Evropy úžeji spolupracovat a vyměňovat si zkušenosti. Spolupráce nevládních organizací už se osvědčila v rámci partnerství s vládami při určování nejvhodnějších postupů při přesídlování. • Existuje několik příkladů, které dokládají, jaký přínos představuje při přesídlování spolupráce nevládních organizací a místních úřadů. Konzultace místních úřadů by se měly stát pravidlem, úřady by si měly navzájem vyměňovat zkušenosti tak, aby v zemi převládly osvědčené postupy. • Chceme-li přimět další členské země EU k zapojení do přesídlovacích programů, je bezpodmínečně nutné vytvořit povědomí o smyslu, záměru a roli přesídlení. V tomto směru se osvědčují debaty vedené v zemích, které zvažují zapojení do přesídlování a které se už připravují na zavedení programů přesídlení, jakožto nástroje ochrany. Doporučení k procesu přesídlení Přesídlovací operace UNHCR • Důležitý nástroj k rozšiřování kapacit UNHCR pro přesídlování představuje vysílání odborníků do terénu, do zemí prvního azylu. Zajistí se tak lepší přenos informací mezi pracovníky v terénu a komunitami, které přesídlené uprchlíky přijímají. Zástupcům NNO i vlád evropských zemí, zejména těch, které teprve začínají přijímat přesídlené uprchlíky, se tak nabízí jedinečná příležitost získat zkušenosti s přesídlováním přímo v zemi prvního azylu a pochopit složitost, jakou představuje zajišťování ochrany uprchlíků. • UNHCR dbá o to, aby pracovníci, podílející se na přesídlování, měli k dispozici všechny nástroje nezbytné k identifikaci uprchlíků, kteří by měli přesídlit. UNHCR také zajišťuje účinné a profesionální vedení procesu přesídlení.

- 91 -


2.10.2008 9:27:22

Výběr uprchlíků zástupci evropských zemí • Evropské země by měly dbát o větší pružnost svých přesídlovacích programů tak, aby bylo možné účinněji zajišťovat ochranu těch nejohroženějších uprchlíků. • Důležitý a flexibilní mechanismus ochrany nabízí program spisových žádostí o přesídlení. Měl by se proto stát nedílnou složkou současných i budoucích evropských přesídlovacích programů, zvláště pokud jde o mimořádné, naléhavé a zdravotní případy. • Zapojení nevládních činitelů do procesu výběru usnadní a zlepší přenos informací o uprchlíkově potřebě ochrany a služeb po příletu do hostitelské země. Zároveň se zlepší transparentnost rozhodovacího procesu. • Neexistují žádné statistiky o souvislosti kritérií integračního potenciálu a vyšších stupňů integrace přesídlených uprchlíků. Vlády by měly zajišťovat integraci uprchlíků prostřednictvím vysoce kvalitních a cílených služeb během fází příjmu a samotné integrace, přičemž by měly brát ohled na potřeby těch nejzranitelnějších uprchlíků. Příprava na přijetí prostřednictvím výběru a programu kulturní orientace • Programem kulturní orientace před odletem ze země prvního azylu začíná integrační proces. Tento program je důležitou součástí kontinuálních služeb během přesídlení. Za dva klíčové prvky lze v této souvislosti označit práci profesionálních lektorů, kteří by měli kurzy kulturní orientace vést s pomocí bývalých uprchlíků. Začátek nového života – evropské modely a přístupy • Členské země EU by měly přesídlovaným jednotlivcům hned po příletu udělit status uprchlíka nebo podobný status, který nositeli zajišťuje stejné výhody a práva jako status uprchlíka. Pro přesídlení, jako jedno z trvalých řešení, má klíčový význam povolení k trvalému pobytu. Zaručuje bezpečí a stabilitu, nutnou k tomu, aby mohli uprchlíci začít vést v nové vlasti normální život. • Služby během přijímání a integrace by měly přesídleným uprchlíkům poskytovat podporu na patřičné úrovni a zohledňovat jejich specifické potřeby. Důležitým prvkem integračních služeb jsou specializované služby pro uprchlíky. Měly by však být časově omezené a motivovat k nezávislosti a navazování kontaktů s místní komunitou. • Některé místní úřady tvrdí, že nemohou zvyšovat kvóty pro přesídlování či přijímat určité skupiny uprchlíků vzhledem k omezeným kapacitám (zvlášť pokud jde o bydlení) pro příjem a integraci uprchlíků. Vlády zemí EU by na základě konzultací s místními úřady a dalšími činiteli občanské společnosti měly nacházet zdroje ke zvyšování kapacit místních úřadů tak, aby obce mohly uprchlíkům v rámci příjmu a integrace poskytovat náležité služby, a to včetně služeb pro uprchlíky se zvláštními potřebami. • Evropské státy uplatňují rozdílná pravidla pro rozmisťování přesídlených uprchlíků na svém území. Je žádoucí vypracovat analýzu současných přístupů k umisťování uprchlíků z geografického hlediska a jeho případného dopadu na výsledek integrace. Součástí analýzy by měly být i následné přesuny přesídlených uprchlíků.

- 92 -


2.10.2008 9:27:23

• Nevládní organizace dokážou obsáhnout široké sociální struktury a mohou proto přesídleným uprchlíkům poskytovat lepší služby. Státy, obecní úřady a nevládní organizace by proto měly rozhodnout, do kterých fází příjmu a integrace by se NNO měly aktivně zapojit. • Aktivity dobrovolníků z místních komunit jsou doplňkem profesionálních služeb NNO a obecních úřadů během příjmu a integrace uprchlíků. Pro uprchlíky představují důležitou podporu, což platí o jednotlivcích, službách i dobrovolnických organizacích. • Instituce občanské společnosti by měly otevřeně vyvracet mylné názory, prosazovat pozitivní přístup k přesídlování uprchlíků a zdůrazňovat přínos uprchlíků pro komunity, které je přijmou. • Existuje málo odborných prací na téma obecné souvislosti ekonomické soběstačnosti a integrace přesídlených uprchlíků, vědecký výzkum by se měl na tuto oblast zaměřit. Nedostatečná je také výměna zkušeností s poskytováním pomoci ohroženým skupinám. Výměna zkušeností s integrací přesídlených uprchlíků by měla být řízena na evropské úrovni, aby bylo možné dozvědět se více o tom, jak souvisí poskytování služeb s výsledkem integrace.

- 93 -


2.10.2008 9:27:23

Informace o programech přesídlování – důležité adresy Dánsko Dánské ministerstvo pro uprchlíky, imigraci a integraci Holbergsgade 6, 1057 Copenhagen K Dánská imigrační služba Ryesgade 53 2100 Copenhagen ∅ Dánská rada pro uprchlíky Borgergade 10 1300 Copenhagen K Finsko Finský imigrační úřad P.O.Box 18 Panimokatu 2A, 00581 Helsinki Finské ministerstvo práce P.O.Box 34 FIN-00023 Government Finský červený kříž Tehtaankatu 1a 00140 Helsinki Finská rada pro uprchlíky Suomen Pakolaisapu Ludviginkatu 3-5 B42, 00130 Helsinki Poradenské centrum pro uprchlíky Mannerheimintie 40 D79 00100 Helsinki Finská liga pro lidská práva Döbelninkatu 2, 8.krs 00260 Helsinki Infobanka-Website Británie Imigrační úřad ministerstva vnitra 40 Wellesley Road, Croydon CR9 2BY Rada pro uprchlíky 240-250 Ferndale Road, London SW9 8BB Refugee Action 2402 Clapham Road, London SW9 OPZ Britský červený kříž 44 Moorfields, London EC2Y 9AL Poradna pro migranty The Rendezvous Building Freight Services Approach Road, Eastern Docks, Dover CT16 1JA Refugee Support Crescent Lane, London SW4 9RS Island Islandský imigrační úřad

Tel: +45 33 92 33 80 Webové stránky: http://www.inm.dk Email: [email protected] Tel: +45 35 36 66 00 Webové stránky: http://www.udlst.dk Email: [email protected] Tel: +45 3373 5000 Webové stránky: www.drc.dk Email: [email protected] Tel: +358 (09) 476 5500 Webové stránky: http://www.uvi.fi Email: [email protected] Tel: +358 10 60 4001 Webové stránky: http://www.mol.fi/migration Email: [email protected] Tel: +358 9 12931 Webové stránky: http://www.redcross.fi Email: [email protected] Tel: +358 (09) 696 2640 Webové stránky: http://www.pakolaisapu.fi Email: [email protected] Tel: +358 (09) 25 19 000 Webové stránky: http://www.pakolaisneuvonta.fi Email: [email protected] Tel: +358 (09) 4155 2500 Webové stránky: http://www.ihmisoikeusliitto.fi Email: [email protected] Tel: +358 (09) 310 37512 Webové stránky: http://www.infopankki.fi Tel: +44 0845 602 1739 Webové stránky: www.ind.homeoffice.gov.uk/ Tel: +44 020 7346 6700 Webové stránky: http://www.refugeecouncil.org.uk Tel: +44 020 7654 7700 Webové stránky: http://www.refugee-action.org.uk Tel: +44 0870 170 7000 Webové stránky: http://www.redcross.org.uk Tel: +44 01304 203977 Webové stránky: http://www.migranthelpline.org.uk Email: [email protected] Tel: +44 020 7501 2200 Webové stránky: http://www.refugeesupport.org.uk/ Tel: +354 510 5400

- 94 -


2.10.2008 9:27:24

Skógarhlíđ 6 105 Reykjavík Islandské ministerstvo sociálních věcí Hafnarhusinu vid Tryggvagotu 150 Reykjavík Islandský červený kříž Efstaleiti 9 150 Reykjavík Centrum pro lidská práva Hafnarstræti 20, 2.hæđ 101 Reykjavík Irsko Ministerstvo spravedlnosti Irská naturalizační a imigrační služba 13/14 Burgh Quay, Dublin 2 Úřad pro příjem a integraci Integration Unit, Block C, Ardilaun Centre 112-114 St. Stephen´s Green, Dublin 2 Irská rada pro uprchlíky 88 Capel Street Dublin 1 Integrate Ireland Language & Training 126 Pembroke Road, Ballsbridge Dublin 4 SPIRASI 213 North Circular Road Dublin 7 FÁS (Foras Áiseanna Saothair) 27-33 Upper Baggot Street Dublin 4

Webové stránky: http://www.utl.is Email: [email protected] Tel: +354 545 8100 Webové stránky: http://eng.felagsmalaraduneyti.is Email: [email protected] Tel: +354 570 4000 Webové stránky: http://www.redcross.is Email: [email protected] Tel: +354 552 27 20 Webové stránky: http://www.humanrights.is/ Email: [email protected]

Imigrační a naturalizační služba (ministerstva spravedlnosti, IND) Postbus 3211, 2280 GE Rijswijk Ministerstvo zahraničí Bezuidenhoutseweg 67, The Hague

Tel: +31 20 8893045 Webové stránky: http://www.ind.nl/nl/index.asp

Nizozemsko

Agentura pro přijímání azylantů a uprchlíků (COA, nezávislý orgán Min. spravedlnosti)

Postbus 3002, 2280 ME Rijswijk Nizozemská rada pro uprchlíky (DCFR) Postbus 2894 1000 CW Amsterdam Norsko Norský imigrační úřad (UDI) Hausmanns g. 21 0182 Oslo Úřad pro integraci a diverzitu (IMDI) Postboks 8059 Dep. Hausmanns gt. 23-25, 0031 Oslo

Tel: +353 1 890 551 500 Webové stránky: www.inis.gov.ie Email: [email protected] Tel: +353 (0)1 4183215 Webové stránky: http://www.ria.gov.ie Email: [email protected] Tel: +353 (0)1 8730042 Webové stránky: www.irishrefugeecouncil.ie Email: [email protected] Tel: +353 (0)1 6677232 Webové stránky: www.iilt.ie Email: [email protected] Tel: +353 (0)1 8389664 Webové stránky: http://www.spirasi.ie Email: [email protected] Tel: +353 (0)1 607 0500 Webové stránky: http://www.fas.ie/en/ Email: [email protected]

Tel: +31 70 3486486 Webové stránky: http://www.minbuza.nl/en/home Tel: +31 (0) 70 372 70 00 Webové stránky: http://www.coa.nl

Tel: +31 (0) 20 346 72 00 Webové stránky: http://www.vluchtelingenwerk.nl Email: [email protected] Tel: +47 23 35 15 00 Webové stránky: www.udi.no Email: [email protected] Tel: +47 24 16 88 00 Webové stránky: www.imdi.no Email: [email protected]

- 95 -


2.10.2008 9:27:25

Norský červený kříž Hausmanngate 7 0186 Oslo Norský PEN

Human Rights House

Tordenskioldsgate 6B, 0160 Oslo Norský helsinský výbor Tordenskioldsgate 6B, 0160 Oslo Norská rada pro uprchlíky PO Box 6758 St.Olavs plass 0130 Oslo Švédsko Švédská komise pro migraci (SMB) Migration Sverket 601 70 Norrköping

Švédská síť pro pomoc azylantům a uprchlíkům (FARR)

Box 57, 776 23 Hedemora Caritas Sweden Tegnérgatan 8, 4 t 113 58 Stockholm Švédský červený kříž Hornsgatan 54 Box 17563 118 91 Stockholm Linköpingská misie Repslagaregatan 37 582 22 Linköping

UNHCR

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky

Tel: +47 22 05 4000 Webové stránky: http://www.rodekors.no/ Email: [email protected] Tel: +47 2247 9220 Webové stránky: http://www.norskpen.no/en/index.shtml Email: [email protected] Tel: +47 22 47 92 02 Webové stránky: http://www.nhc.no/php/ Tel: +47 23 10 98 00 Webové stránky: http://www.nrc.no/ Email: [email protected] Tel: +46 011 15 60 00 Webové stránky: http://www.migration.sverket.se Email: [email protected] Tel: +46 0225 147 77 Webové stránky: http://www.farr.se

Email: [email protected] Tel: +46 08 55 60 20 00 Webové stránky: http://www.caritas.se Email: [email protected] Tel: +46 08 452 46 00 Webové stránky: http://www.redcross.se Email: [email protected] Tel: +46 013 26 38 50 Webové stránky: http://www.linkopingsstadsmission.se/ Email: [email protected] Webové stránky: www.unhcr.org; www.unhcr.cz Webové stránky: www.refworld.org

- 96 -


2.10.2008 9:27:25

Zdroje: 1. Churches´ Commission for Migrants in Europe-CCME (2006), Resettlement: Protecting Refugees, Sharing Responsibility, Brussels. 2. Directorate of Asylum Policy, Ministry of Justice, The Nederlands (26 August 2006), Hervestigingsbeleid-terugblik 2005 en enkele wijzingen, The Hague. 3. European Commission (May 2007), Handbook on Integration for Policy-makers and Practitioners, Second Edition, Brussels. 4. European Commission, COM (2004) 410 final, Ćommunication from the Commission to the Council and the European Parliament, on the Managed Entry in the EU of Persons in Need of International Protection and the Enhancement of the Protection Capacity of the Regions of Origin. „Improving Access to Durable Solutions,“ 4 June 2004, Brussels. 5. European Commission, COM (2005) 388 final, Ćommunication from the Commission to the Council and the European Parliament on Regional Protection Programmes,´ 1 September 2005, Brussels. 6. European Council on Refugees and Exiles – ECRE (April 2006), The Way Forward, An Agenda for Change: Europe´s Role in the Global Refugee Protection System, London and Brussels. 7. ECRE (March 2007), Integration Policy Briefings. 8. ECRE (April 2005), The Way Forward, Europe´s Role in the Global Refugee Protection System: Towards a European Resettlement Programme, London and Brussels. 9. European Parliament, Éstablishing the European Refugee Fund,´ Decisions adopted jointly by the European Parliament and the Council, Decision 573, 2007, 23 May 2007. 10. Home Ofiice (November 2004), Únderstanding Gateway: the gateway Protection Programme for Refugees,´ London. 11. Information Centre about Asylum and Refugees in the UK-ICAR, by Morrell, Gareth (October 2005), Key Issues: Resettlement Programmes and the UK, factsheet November 2005, London. 12. Information Centre about Asylum and Refugees in the UK-ICAR, by Wright IV, George J., Peach, Esme and Ward, Kim (June 2005), Navigation Guide to Resettlement Programmes and the UK, London. 13. International Organization for Migration – IOM (May 2004), Quota Refugees from Liberia, Cultural Orientation Notes, Oslo. 14. Irish Naturalisation and Immigration Service, Press Release, ÚNHCR commends increase in Ireland´s Refugee resettlement Programme,´ 7 July 2005, Dublin.

- 97 -


2.10.2008 9:27:26

15. Migration Policy Institute (MPI), The Migration Information Source by Honoré , Mette (September 2003), Resettlement in the Nordic Countries, Copenhagen. 16. Ministry of Foreign Affairs, Denmark (February 2002), Integration in Denmark Factsheet, Denmark, Copenhagen. 17. Ministry of Labour, Finland, Shaping our Future: A Practical Guide to the Selection, Reception and Integration of Resettled Refugees, The MORE (Modelling of National Resettlement Process and Implementation of Emergency Measures) Project, 2005. 18. Ministry of Labour, Finland, ´Presentation of Project at Annual Tripartite Consultations,´ The MOST (Modelling of Orientation, Services and Training Related to the Resettlement and Reception of Refugees) Project, June 2007. 19. The Refugee Council (2002), Principles for a UK Resettlement Programme, London. 20. The Refugee Council (2004), Welcome to the UK – A First Step, Resettlement Inter-Agency Partnership (RIAP) and the Home Office, London. 21. Resettlement Inter-Agency Partnership-RIAP by Cramb, Maggie and Hudek, Jo (June 2005), Evaluation of the Gateway Protection Programme, London. 22. Swedish Migration Board and Swedish Integration Board (2007), Questions and Answers about Moving to Sweden, Information Brochure, Sweden. 23. Swedish Migration Board and Swedish Integration Board (2007), Questions and Answers about Selection for Sweden´s Refugee Quota, Information Brochure, Sweden. 24. The UN Refugee Agency Bureau for the Americas (October 2005), The Mexico Plan of Action, Review, Geneva. 25. United Nations High Commissioner for Refugees – UNHCR (June 2007), Baseline Standard Operating Procedures on Resettlement. 26. UNHCR, Ćonvention Plus at a Glance,´ 14 May 2004, Geneva. 27. UNHCR (2001), Discussion Note Émerging Resettlement Countries of Europe (Ireland,Iceland, Spain),´ Annual Tripartite Consultations on Resettlement, 20-21 June 2001, Geneva. 28. UNHCR (May 2003), Framework for Durable Solutions for Refugees and Persons of Concern, Core Group on Durable Solutions, Geneva. 29. UNHCR (2005), An Introduction to International Protection: Protecting Persons of Concern to UNHCR, Geneva. 30. UNHCR (September 2004), Multilateral Framework of Understandings on Resettlement, Geneva.

- 98 -


2.10.2008 9:27:26

31. UNHCR (February 2006), Practical Guide to Systematic Use of Standards and Indicators in UNHCR Operations, Second Edition, Division of Operational Services, Geneva. 32. UNHCR and NGO Partners (September 1999), Protecting Refugees: A Field Guide for NGOs, Geneva. 33. UNHCR (September 2002), Refugee Resettlement. An International Handbook to Guide Reception and Integration, Geneva. 34. UNHCR (2004), Resettlement Handbook, Department of International Protection, Geneva. 35. UNHCR, ´Resettlement to the EU, EU Committee on Immigration and Asylum,´ Background Paper, 16 March 2007, Brussels. 36. UNHCR (June 2003), The Strategic Use of Resettlement – Discussion Paper Prepared by the Working Group on Resettlement, Geneva. 37. UNHCR (2005), UNHCR Global Appeal 2006, Geneva. 38. UNHCR (2005), UNHCR Projected Global Resettlement Needs 2006, Geneva. 39. UNHCR News, ÚNHCR Concerned about Proposed Changes to Danish Aliens Act,´ 9 November 2004, Sweden. 40. Victoria Foundation for Survivors of Torture-VFST (in cooperation with UNHCR and its international partners), Ćonvention Plus Core Group on the Strategic Use of Resettlement: Multilateral Framework of Understandings on Resettlement,´ 17 June 2004, Melbourne.

- 99 -


2.10.2008 9:27:26

Vítejte v Evropě Srovnávací studie o přesídlování uprchlíků v Evropě

Recommend Documents