Víte, že... Petra Procházková

Víte, že... Když jsem byla v pubertě, ptala jsem se své matky, proč bylo mezi ženami v historii tak málo výjimečných vědkyň, malířek či hudebních skladatelek. Usmála se, moje maminka, a řekla: „Nebylo jich málo. Ale když mužům tleskaly davy, tak ženy praly plínky.“ Pak jsem vyrostla. Viděla jsem stovky žen, co utíkaly před válkou a táhly za sebou své děti. Brodily se blátem, nesly jedno děcko na zádech, druhé držely v náručí a ostatní se držela jich za sukně. Kde jsou ti muži? Napadlo mne. Muži běhali po horách, kopali zákopy a stříleli na sebe. Připínali si na hruď různá vyznamenání, medaile za zásluhy a úspěšné vraždění nepřítele, gratulovali si k obsazení další vesnice a vyhazovali do povětří vlaky. Muži, kteří válčili dobře, se stali slavnými. Někteří in memoriam. Ti, kteří válčili špatně, se často také stali slavnými. Ženy se zatím staraly o to, aby tu válku alespoň někdo přežil. V Praze jsem pak potkala pár žen z těch míst, která jsem navštívila, když se tam bojovalo. Přijely se svými dětmi a manžely, co hrdinsky přežili. Manželé v roli bezradných uprchlíků leželi na divanech pronajatých bytů a měli tu nejhlubší depresi ze všech depresí, které lidi postihují. Ženy brzy ráno odcházely z domů, aby stihly vytřít pár činžáků, za což dostávaly 40 korun na hodinu. Pak běžely uklidit byty zámožnějším Češkám, když dosmýčily, rychle nakoupit, doma uvařit, nakrmit děti a umýt je a snažit se utišit psychicky zdeptaného manžela. Tolik si toho vytrpěl… Ne, není pravda, že ženy jsou lepší, než muži. Ani se našim silnějším protějškům nechci posmívat. Snažím se jen ukázat rozdíl v reakcích obou pohlaví na situace krajní, kritické a dramatické. Žena zapomíná na sebe a je zaslepena snahou zachránit své děti, muž zapomíná na manželku i děti a jde statečně položit život za vlast. Ani jeden bychom bez druhého nepřežili. Jsou na první pohled i banálnější události, ve kterých se obnaží charaktery a odkryjí duše. Rozvod třeba. Nebo nemoc či ztráta zaměstnání. Působí ale stejně subjektivní bolesti jako válečné konflikty či zemětřesení. Ženy a muži tyhle lapálie zvládají po svém. Muži skládají geniální opery, ženy k nim vodí lékaře, vaří a vychovávají ratolesti, vysávají koberce, platí elektřinu, odčervují psa, kterého si koupil manžel pod stromeček, shánějí odvoz na rozbitou myčku. Ženy řeší problémy tak, aby to jejich nejbližší bolelo co nejméně. Mužům jde zpravidla o důležitější věci… jak to už říkával Werich, o světový mír. Ale aby si ho měl ještě někdo vůbec možnost užívat, na to obvykle dohlížejí ženy. Proto nemají čas skládat opery a básně. Petra Procházková 1

Víte, že...

J

Za posledních 10 let bylo uzavřeno přibližně 4 300 sňatků osob s cizí státní příslušností.

ak jsme zapadali

Jmenuji se Magdalena. Myslím si, že jsem docela normálně nenormální ženská se dvěma dětmi a jedním manželem. Kroutím už čtvrtý rok rodičovský a kroutím ho tak, abychom všichni přežili. Tedy já, Buba, Mara i Hugo. Snad mohu říct, že už jsem si zvykla na to všechno kolem. Na trojité oblékání a čištění zubů. Na hračky, které se za mými zády pohybují a rozlézají po celém bytě. Na jídlo, které bude ještě nějaký čas monotónní, protože BubaMara moc nejí. Na slůvko mami, které je někdy protivné, ale většinou nádherné. Zvykla jsem si na nicnedělání i na to, že nemám na nic čas. Zvykla jsem si na Huga.

Češi si nejčastěji vybírají nevěsty mezi Slovenkami, Ukrajinkami a Ruskami a Češky nejčastěji volí za muže Slováky, Angličany a Němce. (ČSÚ)

S Hugem jsem se potkala před léty na jedné vlakové zastávce na znamení na Šumavě. Vracela jsem se od kamarádky ze střední školy, Hugo jel z nějaké studijní výpravy. Čekali jsme na motorák do Českých Budějovic, kde on studoval vysokou školu a já bydlela v pronajatém jedna plus jedna. Hugo je Pražák, já jsem vesnická holka, Jihočeška. Po studiu se Hugo vrátil do Prahy a kromě svého kolejního harampádí si tam odvezl i mě, už jako manželku. Oba jsme si našli práci. Po krátkém bydlení v podnájmu jsme se přestěhovali do vlastního bytu. Byt máme po mé tchýni, která se po Hugově úspěšně ukončeném studiu, dle jejích slov – konečně, s klidným srdcem přestěhovala do Holandska za svým přítelem. V Praze jsem teď šestým rokem. A pokud říkám, na co všechno jsem si už zvykla, tak na Prahu ještě ne a nevím, jestli si někdy zvyknu. Od narození Buby uplynuly necelé čtyři roky a Mary něco málo přes dva roky. Prošla jsem za tu dobu fází radovací, stěžovací, depresivní, smířlivou, radovací, stěžovací, ublíženou... Hugo je mudrlant a říká mi, že jde o stav mysli. Ale jaké mysli? Já se vzpamatovávám z období, kdy jsem měla místo mozku mlíko. O nějakém stavu mysli nemůže být v mém případě ani řeč. Ať si zkusí týden... Co týden... Den!

Luc de Clapiers Vauvenargues řekl: Manželství s dobrou ženou je jako přístav v bouři; manželství se špatnou ženou je jako bouře v přístavu.

Moje milá čtenářko, ty přeci víš, o čem mluvím. Ty přeci víš, že bych nikdy neměnila. A abych nezapomněla říct, jak jsme zapadali: hodně sněžilo.

3

Víte, že...

J

A Dušan Radovič řekl, že

ak k nám přišla Buba

...jenom děti, které neposlouchají, mohou se stát lepšími, než jsou jejich rodiče.

Narozením dítěte se těm dvěma původcům zcela změní život. Ženě jako matce nezůstane jediný kámen na kameni. Já osobně jsem po narození Buby měla pocit, že jsem konečně ženská. Své první těhotenství jsem silně prožívala. Trčila jsem břicho už od třetího měsíce, těšila se, až mi konečně budou ty kalhoty s laclem a krásná riflová sukně, kterou mi půjčila kámoška hned v prvním měsíci mého těhotenství. Listovala jsem v knihách a brouzdala na internetu. Pověrčivě jsem odmítala přijímat a shánět jakékoliv pidioblečky dřív než poslední měsíc před porodem. Prožívala jsem každý pohyb miminka a pokaždé nutila Huga, ať si sáhne nebo ať se alespoň dívá, byl-li nablízku. Netrpělivě a opakovaně jsem vypočítávala termín porodu. Na porod jsem se těšila. Byla jsem rozhodnutá, že to tomu svému drobečku ulehčím, co to půjde. Zkušenější kamarádky mi říkaly různé porodní zážitky, některá tak, jiná tak. Já jsem si vždy ale představila tu trubku, kterou musí projít hlavička velká deset centimetrů. Představila jsem si, jak se ten človíček odhodlaně dere na svět, i když ta cesta je pěkně úzká. A já bych měla fňukat? Fňukala jsem. Hugo říká, že někdy trochu hystericky. Taky jsem prý prosila sestřičku, abychom to odložili na jindy. Já na Huga zase vím, že když mu sestřička řekla, ať se převleče do anděla, svlékl se úplně. A tak tam poletoval kolem mě úplně nahý anděl v papírovém obleku. A určitě ještě nějaký, protože jsme z porodnice odjeli jako hrdí rodiče krásné zdravé Buby. Já jsem si po cestě říkala: „Nebyla to zas taková pohoda, jak jsem si představovala, ale konečně jsem celá ženská.“

Pokud se dítě narodilo v manželství, za otce bude považován manžel matky dítěte, pokud nedojde k popření otcovství před soudem. Pokud se dítě narodí v době, kdy je matka vdaná, nebo do 300 dnů od rozvodu a otcem dítěte je jiný muž než (bývalý) manžel, bude za otce považován (bývalý) manžel. K právnímu uznání skutečného otce za otce dítěte jsou nutné dva kroky – popření otcovství (bývalého) manžela a souhlasné prohlášení skutečných rodičů. (Aperio)

Doma na mě čekalo překvapení. Celý byt byl v takovém stavu, v jakém jsem ho opustila. Žádné špinavé nádobí, prádlo, dokonce ustláno a všechny polštáře seřazené podle mého vkusu. Hugo mě ujistil, že v našem bytě těch pět dní skutečně bydlel a že tam bydlel sám. V kuchyni na stole byla nádherná kytice z lilií. Hugo se vyznamenal! Bohužel, šla na balkon. S Hugem jsme se na ni dívali přes dveře, pak mě objal kolem ramen a oba jsme věděli, že myslíme na totéž. Náš život se úplně změnil. Vznášeli jsme se štěstím, ale zároveň se nám sevřelo srdce zvláštní úzkostí. Od té doby už nikdy nepovolilo. Porodit dítě pro mě byla a vždy bude životní zkušenost. Je to příroda. Je to něco, co nelze sdělit, co chlap nikdy nemůže vnitřně prožít. A tak Hugovi občas říkám, že jsem ráda, že jsou holky po něm. „Nenosil‘s je, nerodil‘s ani nekojil. Jsem ráda, že mají modrý oči jako ty.“ 4

Poporodní deprese Realita v Bohnicích byla strašná. Velké okno s mřížemi, na záchodech špinavá propálená prkýnka, bez papíru...

Rodila jsem plánovaným císařským řezem, malý byl koncem pánevním. Protože byl v bříšku obráceně, už na JIPce na mě sestřička na otázku, jestli nám přinesou ukázat miminka, na můj vkus celkem nepříjemně vyhrkla: „Malého Nováka asi nepřinesu, je hodně pokroucenej, bolavej a bude asi dlouho trvat, než se srovná!“ To mě hodně vyděsilo, bylo mi do pláče. (Museli jsme opravdu asi do půl roku chodit cvičit Vojtovku. Nyní už je vše v naprostém pořádku.) Na porodnici nerada vzpomínám! Sestry středního věku nepříjemné, každá s jiným systémem kojení, miminka přivezly, ať nakojíme, a odešly. Byla jsem zmatená, když každá říkala něco jiného, poslední dva dny v porodnici jsem pořád brečela a to ani nevím proč. Cítila jsem hroznou úzkost, smutek a slzy tekly samy. Když mě viděly sestry a doktorka, říkaly, že to jsou hormony po porodu… je to normální. Těšila jsem se domů na klid, ale zároveň jsem se bála, že si doma s miminkem neporadím, i když přítel a moje maminka si vzali dovolenou a nebylo se tedy čeho bát. Před návratem domů jsem začala být vystrašená a nervózní, co když se něco stane a já to nezvládnu. Nedokázala jsem nic dělat, na

nic se soustředit. Teď zpětně, když to píšu, si uvědomuji, jak jsem chtěla všechno vrátit, jít normálně jako dřív do práce a mít starost jen o sebe. Ale bylo tu miminko a i když hodné, hodně spavé a neplačtivé, v hlavě mi pořád dokola znělo, co s ním mám teď, zrovna teď a za každou další chvíli dělat? Co s ním mám celkově dělat? Nezvládnu se o něj postarat, nepoznám, jestli mu něco není, proč zrovna pláče a když spinká, tak jestli se probudí, jestli dýchá… co když něco zanedbám? Bylo to hrozné! Najednou jsem z miminka neměla vůbec radost, i když sem se na něj v těhotenství moc těšila… najednou jsem byla zaskočená, že tu je! A bude už navždy! Nekončící kolotoč myšlenek, které nešly zastavit a hlavně se kterými jsem neměla odvahu se někomu svěřit… Díky tomu jsem přestala kojit a přešli jsme na lahvičku. Nemohla jsem spát, v noci jsem chodila okolo postýlky, budila přítele, že mám strach, co když se něco s malým stane. Ve dne jsem nebyla schopná nic dělat, malého jsem sice přebalila, oblékla, nakrmila, ale v mezičase jsem jen seděla naprosto bez nálady a chuti k čemukoliv. Byla jsem unavená, ale kupodivu ne ospalá. Přítel na mě byl hodný a utišoval mě, že to zvládnu a překonám. Moje maminka, která byla po návratu z nemocnice u nás, aby mi pomohla, začínala už asi druhý den být vyděšená. Vzpomínám, jak mi řekla, že nechápe co se mnou je, že když jsem se

jí narodila já, byl to pro ni nejkrásnější zážitek v životě. Věřím, že pro mou matku vidět mě, jak jsem nešťastná z narození dítěte, muselo být strašné. Taky se mě snažila nejdříve utěšit, rozveselit a pak už i probrat, ale zbytečně, nešlo to. Mě prostě nic nebavilo, netěšilo. Nekonečné dny, kdy jsem nemohla jíst, spát, dělat normální věci jako třeba číst nebo se dívat na televizi. Nedá se to popsat. Jen jsem seděla a koukala, v hlavě mi znělo „chci to vrátit, nezvládnu to“. Postupně jsem přestávala s rodinou komunikovat, styděla jsem se za sebe a svou neschopnost, i když jsem to vlastně zvládala, myšlenky byly jiné a nešly zastavit. Asi pátý den mamka s přítelem mluvili o poporodních depresích a že by bylo dobré zajít k psychologovi. Docela dobrovolně a ráda jsem šla, přítel mě doprovodil a psycholožce v podstatě vše i řekl. Napsala mi antidepresiva, která zabírají až po třech týdnech, do té doby léky na zklidnění a abych se vyspala. Příteli při odchodu stranou řekla, ať mě stále hlídají, že můžu být dítěti i sobě nebezpečná, a kdyby se to nedalo zvládnout, ať mě odvezou do Bohnic, tam se to běžně léčí a do týdne budu doma. Léky mě částečně zklidnily, ale spát jsem stále nemohla. Usnula jsem snad na 15 minut a vzbudila jsem se s ještě větším strachem a nervozitou. Mamka s přítelem ze mě byli vyděšení a citlivě se mě zeptali, jestli raději nechci do té nemocnice, že se 5

o malého postarají. Já jsem v tom viděla útěk z hrozné reality a vysvobození, že mi tam pomůžou. Zavolali sanitku a ta mě s houkáním vezla do Psychiatrické léčebny Bohnice. Nejdřív ze mě spadl obrovský kámen, že se o malého postarají líp než já, nebudu mu hrozbou a rodině vlastně taky ne. Muselo to pro ně být hrozné, takhle to snad nikdo ani v té nejhorší představě neviděl. Jako bych se při čekání na příjmu v PLB probrala – nechci do Blázince, nejsem přece blázen! Vzpomínám, že jsem na příjmové recepci paní říkala, že jsem si to rozmyslela, že chci domů. Odpověděla mi, že se nemám čeho bát, že si promluvím s paní doktorkou, dají mě na pavilon a vše bude v pořádku. Příjemné paní doktorce jsem vše řekla. Uklidnila mě, že se to po porodu stává a spraví se to. Zavolala sestru, která mě odvedla na pavilon č. 2. Realita byla strašná. Uzamčený ženský dvoupatrový pavilon s mřížemi v oknech. Než mě dali na pokoj, vzali mi doklady, peníze, zrcátko a vše ostré, čím by se dalo ublížit. Byla jsem naprosto vyděšená, ale zároveň otupělá a odevzdaná dělat, co říkají. Odvedli mě na pokoj, kde bylo jen pět postelí s nočními stolky a velké okno s mřížemi. Poté mě sestra provedla po pavilonu. Ukázala mi společenskou místnost s TV, kde byly očíslované skříňky. Dala mi klíč od jedné z nich a řekla, ať si sem dám 6

všechny věci a klíč ať nosím stále u sebe, že se tu, bohužel, dost krade. Pak mi ukázala záchody. Hrozný smrad, špinavá propálená prkýnka, bez papíru, snad i splachovadla. Jen studená voda a bez mýdla. Na patro dvě sprchy bez závěsu, na zemi na dlaždicích ‘olezlá’ plastová mřížka proti uklouznutí. Sestra mi doporučila, ať se ničeho moc nedotýkám a neopírám se o zdi. Nepopsatelný pocit, další zlý sen. Porodila jsem, nezvládám to jako ostatní matky, které jsem najednou hrozně obdivovala, jsem v blázinci ve strašném a špinavém pavilonu, ze kterého si snad ještě odnesu žloutenku a jiné nemoci, kterými pak doma nakazím miminko. A byly tu další starosti na mou hlavu. První dny jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na okolí. Třikrát denně svolávaly sestry na léky. Ještě teď mám husí kůži. „Dámy, léky,“ volaly sestry a aktivnější pacientky se přidaly a volaly na chodbě a do všech pokojů: „Léky…Dááámy, léééky.“ Byl to pavilon, kde byly ženy různého věku, některé vypadaly normálně, některé si mluvily samy pro sebe, jiné hodně hlučné, …zrychlené…zpomalené… některé bláznivě oblečené. Z některých šel strach. Dny se tam hrozně vlekly a mně připadalo, že upadám do ještě větší deprese z prostředí blázince. Každé dopoledne jsem mluvila hodinu s psycholožkou o mých stavech, pocitech,

o tom, co se dělo doma a samozřejmě i tady. Říkala, že poporodní deprese má každá druhá žena, jen u některé jsou, bohužel, těžší. Radila, ať si hlavně odpočinu, až zaberou léky, tak se to srovná. Na to, že mě děsí pacientky, že mám strach, že dopadnu jako některé z nich …ty psychické nemoci, jak jsem tam z jejich rozhovorů slýchala, se na sebe různě nabalují, z deprese může být psychóza, schizofrenie, mánie, halucinace, hlasy… Na to mi říkala, ať se to snažím nevnímat, neposlouchat, že moje deprese souvisí pouze s porodem. Vydržela jsem to týden a nechala se pustit domů. Doma jsem se zpočátku oklepávala z hrozného zážitku a snažila se zapojit do normálu. Moje maminka se mnou zůstala, společně jsme se staraly o malého, chodily ven, dělala mi společnost. Stále jsem brala antidepresiva a docházela k psycholožce. Nebylo mi ale o moc líp. Péči jsem zvládala, ale strach coby kdyby tu byl pořád. Neměla jsem na nikoho náladu, odmítala jsem kamarádky. Styděla jsem se, že to sama nezvládám a že jsem byla v Bohnicích. Po pár týdnech doma, kdy mi stále psychicky nebylo líp, jsem se do psychiatrické léčebny dostala znovu. Tentokrát na pavilon 3. Byl to otevřený smíšený pavilon, kde byli i muži. Krásné prostředí, vše čisté nové a lidé naprosto normální, kteří měli pouhé úzkosti, deprese

nebo byli na doléčení po větších psychických nemocech. Nechali mi doklady i všechny věci a uzamykatelná skřínka byla na našem pokoji. Od rána tu byl nějaký program. Hned po snídani Komunita – všichni pacienti a lékařský tým jsme seděli po obvodu místnosti a mluvili o včerejším dni a co bude náplní dneška. Potom následovala Skupinová terapie, při které jsme byli rozděleni do Modré, Červené a Žluté skupiny podle diagnózy. Také jsme seděli v kruhu s psycholožkou a psychologem a mluvili o našich problémech a léčba spočívala ve zpětné vazbě – každý ze skupiny říkal svůj názor na daný problém. Jindy byla Arteterapie – na dané téma, například: jak se cítím teď a tady, za jednu hodinu jsme měli namalovat obrázek a pak se o nich opět v kruhu mluvilo. Nebo byla Pohybová terapie – terapeutka nám zadávala různé úkoly, například hodila do prostoru v tělocvičně lano a celá naše skupina z něho musela, se zavázanýma očima a bez mluvení, udělat na zemi kruh. Každé odpoledne jsme měli povinně nějakou aktivitu v Chráněných dílnách – tkaní, šití, keramika, dělání svíček, navlékání korálků. Bylo by toho hodně, o čem bych mohla vyprávět. Hodně jsem se tam o sobě dozvěděla, sáhla si hodně na dno a s jejich velkou pomocí se vyhrabala, protože léčba je postavená tak, že člověka donutí nad sebou přemýšlet, hledat v sobě negativa, pozitiva a hlavně sílu.

Na pavilonu 3 jsem takto strávila měsíc. Každý víkend jsem jezdila domů na propustku a starala se jen s přítelem o malého. Domů jsem šla sice s nejistotou, ale s o něco větší sílou a sebevědomím, že to zvládnu a že hlavně hrozně moc chci. Když jsem zvládla Bohnice, zvládnu se přeci postarat o krásné zdravé miminko... Doma jsem od prvního dne chtěla být s malým sama, aby přítel i mamka šli do práce. Hned druhý den jsem sebrala odvahu, napsala kamarádce, která měla stejně starého chlapečka. Chodily jsme společně ven a probíraly společné miminkovské starosti. Strašně moc mi to tenkrát pomohlo. Za tím, co se stalo, jsem udělala tlustou čáru a začala od začátku. Přiznávám, že první dny nebyly vůbec jednoduché ani růžové, ale každý další zvládnutý den mě posiloval. Myslím, že tak po dvou týdnech jsem byla opravdu nejšťastnější v životě. Do malého jsem se víc a víc zamilovávala a opravdu si ho užívala. V létě už mu budou dva roky. Je hodně živý, ale úžasný a jsem strašně šťastná, že ho mám a že jsem překonala ty začátky.

Barbora, 31 let, na RD, žiju s přítelem (26) a 1dítětem (2 roky) v bytě v Praze 5, kousek od nás bydlí moji rodiče, babička hodně pomáhá s hlídáním, jsem SŠ. 7

7

Víte, že...

J

V některých, zejména severských zemích, zavedli za účelem podpory střídání rodičů na RD tzv. otcovskou kvótu. Část RD je určena pouze pro „druhého“ rodiče, a když si ji nevybere, tak tato část propadá.

ak bylo zase úterý

Hugo vzal dnes Bubu do školky. Úterní rána jsou vždy trochu hektická, a tak jsem za to byla opravdu ráda. Od 9 hodin chodím s Marou do hudebky. Říkáme různé rýmovačky, provádíme rytmická cvičení a zkoušíme jednoduché tanečky. Baví to Maru i mě, přestože je to stejné, jako když jsem chodila s Bubou. Každé dítě a kolektiv to udělá trochu jiné.

Např. ve Švédsku trvá RD 13 měsíců, během kterých rodič dostává 80 % platu. Pak mohou následovat ještě tři měsíce s paušální částkou. Z 13 měsíců čerpá dva měsíce „druhý“ rodič, zpravidla tedy otec. Rodičovskou dovolenou lze rozložit do 8 let věku dítěte. (ecn)

Po hudebce se scházíme s tetou Martinou. Má dva kluky, stejně staré jako BubaMara. Naše holky a jejich kluci jsou na sebe opravdu zvyklí. Jejich srdíčka pojí velké přátelstvíčko. Martina je typ ženský, který nemá problém navázat nové známosti. S dětmi nenavštěvuje žádné kroužky. Říká, že mají času dost. Spíš se potkává s kamarádkami, vypustí děti v mateřském centru nebo na veřejném pískovišti. Já jsem jiná. Než začala Buba chodit do školky, navštěvovaly jsme v průměru tři kroužky týdně. Když se narodila Mara, brala jsem ji s sebou. Po roce šla Buba do školky a já jsem začala chodit na všechny kroužky znova s Marou. Je to v podstatě jediné období, kdy s dětmi mohu na jejich aktivity chodit a sdílet je s nimi. Užívám si to. Jednou mi dětská doktorka v jisté souvislosti řekla, že děti potřebují kolektiv nejdříve od tří let. Myslím si, že naše doktorka je dobrá doktorka, tady s ní ale nesouhlasím. Dětský kolektiv BubaMaře od malička vyloženě svědčí. Každá z holek v něm reaguje trochu jinak, to je pravda. Buba velice rychle ovládne každý nový prostor. Pohybuje se v něm sebevědomě. Mara se v novém místě a kolektivu drží v mé blízkosti déle. Obě jsou pozorovatelky. Stejně jako já nebo Hugo nejprve sledují kdo, co a jak. Náš vzorec chování ovládly dokonale. Ale od malička je na nich dobře pozorovatelné očekávání a zájem. Během všech našich plavání, cvičení a zpívání se naučily fungovat ve skupině, reagovat na jiné dospělé a hrát za tým. Buba neměla při nástupu do školky problém, rychle si zvykla a bavilo ji to. Mara je citlivější, uvidíme, jak školku zvládne, ale kroužky jí jsou určitě dobrou přípravkou. Návštěva různých kroužků měla a stále má ještě jedno velké plus. Při pravidelných aktivitách se holky vyřádily. Každý den, kdy jsme byly někde v kolektivu, probíhal mnohem klidněji. Doma už tolik nelítaly, byly rády, že mohou zbývající část dne prožít v klidu. Snáze se s nimi šlo domluvit, více spolupracovaly, večer před usnutím „potřebovaly“ maximálně dvakrát na nočník. Navzdory názoru naší doktorky BubaMara dětský kolektiv potřebuje. Je docela normálně společenský tvor.

Immanuel Kant řekl: Sklon k pohodlnosti je pro člověka horší než všechny svízele života. Je proto krajně důležité učit dítě již od mládí pracovat.

8

Víte, že...

J

ak nebudu lehkomyslná

Nevím, jestli se každé mámě stává, že jí s dětmi občas zřetelně vytane na mysli nějaká situace z dětství. U mě to tak je. Někdy si vzpomenu, jak velké pro mě bylo tátovo kolo. Jak vysoko byl vikýř na půdě, jak těžký byl mámin župan. Jak mi vadil každý nesoulad mezi rodiči nebo když se mnou jednali jako s dítětem. Situace vidím naprosto zřetelně, slyším všechny zvuky, někdy i cítím vůni prostředí. V těchto mých vzpomínacích chvílích jsem víc dítětem než rodičem a i o světě přemýšlím víc v myšlenkách BubaMary. Obecně se snažím hodně se dívat na svět jejich očima. Nejen na předměty, ale hlavně na situace. Například ustálené výroky: „Nelez tam, nebo spadneš!“. To je přeci nesmysl, protože není pravda, že když tam (někam) dítě vyleze, tak vždycky spadne. Věřím tomu, že čemu dám pozornost, tomu dám život. Dám pozornost pádům a pády budou všude kolem mě. Věřím na sílu myšlenky. I když pro Huga je má víra v myšlenky málo vědecká. „Hugo, Hugo, člověk chce mít přeci vždycky pravdu.“

Hračky v České republice zkoumá ze zdravotního hlediska Státní zdravotní ústav a z hlediska kvality a bezpečnosti pak zlínský Institut pro testování a certifikaci.

„Co to s tím má společného?“ „Když někdo něco řekne, tak chce mít pravdu.“ „Pořád nerozumím.“ „Řekneš Maře, že když poleze na stůl, tak spadne. Sám říkáš, že máš rád, když máš pravdu. A nejsi jediný, lidi to mají rádi. A abys měl pravdu, tak Mara opravdu spadne.“ „Ale za to já přeci nemůžu! Mara spadne, protože leze na stůl.“ „A jak často padá na zem?“ „Jen když dělá hlouposti, tak se jí zamotají nohy.“ „Tak proč by padala ze stolu? Spadne, když nebude dávat pozor. Spadne, když jí někdo vystresuje, že tam nemá lézt. Spadne, protože se bude bát. Spadne, protože jsi to řekl. Máš takovou myšlenku a myšlenky mají moc.“

Seznam nebezpečných hraček hledejte na stránkách České obchodní inspekce www.coi.cz, dále na stránkách Občanského sdružení spotřebitelů TEST www.dtest. cz, a také na www.e-hracky.cz 9

Víte, že... A pokračuji v záchvatu moudrovitosti a v nadšení, že Hugo poslouchá mou ženskou filosofii: „Hugo, já vím, že je tento názor pro tebe příliš nevědecký, ženský, ale neříkej takové věty. Chceme naučit naše děti dávat na sebe pozor, ale neříkej jim, že spadnou, že se bouchnou nebo že se jim stane něco jiného. Naučme naše děti mít prostředí kolem nich pod kontrolou a ne aby prostředí mělo pod kontrolou naše holky, aby se ho bály. Sám říkáš, že je čeká těžká doba, tak je na to připrav. Naučme naše děti být zodpovědné za svůj život.“

Mezi nebezpečné látky vyskytující se v našem bezprostředním okolí patří Bisfenol A (zkratka BPA, tvoří základ čistého, lehkého, žáruvzdorného a téměř nerozbytného plastu – PET lahve, kojenecké lahve, hrnečky, vnitřek plechovek a konzerv); ftaláty (šampóny, kondicionery, tělové spreje, sprchové závěsy, obaly na léky s postupným uvolňováním, linoelum); kyselina perfluoroktanová (zkratka PFOA, teflon, Gore-Tex, nábytek, koberce); polybromované difenylthery (zkratka PBDE, televize, počítače, molitan, drátové izolace); formaldehyd (přísada pryskyřice při výrobě lisovaného dřeva). Je prokázáno, že tyto látky se uvolňují do prostředí nebo potravin, dostávají se do těla a způsobují různé vážné onemocnění jako jsou rakoviny, poškození plodu a vývojové poruchy, zvyšují riziko vzniku astmatu a alergií. (idnes.cz)

„Slib mi, že nebudeš lehkomyslná.“ „Slibuji.“ Ještě dodávám, že na stůl se neleze, protože se tam dává jídlo, načež mi Hugo věnuje shovívavý úsměv. „Stejně tě mám rád, Májo.“

Rudolf Steiner řekl: Změníme-li se, změní se i svět kolem nás.

10

Víte, že...

J

První vizi počítačové sítě nalezneme v povídce z roku 1946, jejímž autorem je Murray Leinster (A Logic Named Joe).

ak Bůh stvořil ženu

Mailem mi přišel zase nějaký přeposílaný vtípek. Zpravidla je hned hodím do koše, ale na tenhle jsem klikla. Naběhla PowerPointová prezentace o tom, jak Bůh stvořil ženu a stvořil ji tak, že má jen jedinou chybu: zapomíná, jakou má cenu. Hmm... Myslím, že člověk udělá vše proto, aby přežil. Já jsem klikla. Potřebovala jsem něco na povzbuzení, na přežití. Právě mám období, kdy mě to všechno nějak nebaví. Pořád stejné akce, činnosti a nečinnosti. Holky jsou samozřejmě super. Zimu a jaro přečkaly bez nemocí. Buba přinesla ze školky dvakrát rýmu a jednou vši. Obojího se celá naše rodina zbavila do dvou týdnů. Hugo taky ujde. Má svou práci, snaží se ji dělat zodpovědně a rád. Domu chodí zpravidla mezi pátou a šestou podvečer. Před večeří občas vezme holky ven. Už je déle vidět, tak to má smysl. Mám prostor něco dělat, aniž bych musela na někoho neustále reagovat. Moje „něco dělání“ zahrnuje zpravidla přípravu večeře, poklízení, žehlení. Alespoň to nemusím dělat, když BubaMara usne. A tak mám čas na sebe. Jenže jsem z toho tak vykolejená, že nevím, co s ním. Vzít si knihu? Nevím, na co mám náladu. Zacvičit si? Dnes jsem zase unavená. Něco vyrobit? Nemám z čeho. Dát si s Hugem skleničku? Potřebuje něco dodělat do práce. Něco pro rodinu? Jen to ne! Je to jen můj čas a jen na mně záleží, jak ho využiju. Tak co s ním?

Z průzkumu zabývajícího se zjišťováním závislosti času stráveného uživateli zobrazením vybraných webových stránek na množství textu, který obsahovaly, vyplývá, že má-li stránka méně než 111 slov, přečte průměrný návštěvník více jak polovinu textu a naopak – má-li stránka více slov, nepřečte většina ani polovinu. (Useit.com)

Mám naplánováno spoustu věcí. Rozešitou jednu sukni, koupenou látku na dvoje kalhoty a troje šaty. V knize založený obrázek s kapsářem do koupelny a v hlavě několik obrázků do dětského pokoje. Mám několik zajímavých receptů na vyzkoušení, na které mi stále ještě chybí suroviny. Na počítači nainstalovaný program na výuku angličtiny a koupenou učebnici španělštiny pro samouky. To vše bych mohla teď dělat a jindy zase něco jiného. Například mám na nástěnce rozpis cvičení ve fitku v době, kdy je otevřený dětský koutek. V garáži mám starou skříň na obroušení a nashromážděné samorosty z tisu na výrobu čehosi. A na další už si ani nemůžu vzpomenout. Ale čas od času si na

11

Víte, že... ně vzpomenu a mám potřebu něco tvořit. Smutním v pražském bytě, sním, jaké by to bylo někde v domku na vesnici. Holky bych vypustila na dvůr, zavřela se do dílny.

Slunéčko sedmitečné, coccinella septempunctata (latinsky), bubamara (srbochorvasky), je jeden z nejznámějších brouků. Z jeho vzhledu je odvozeno české i latinské pojmenování. (wikipedie.cz)

Hugo ví, že mi je někdy v bytě těsno a nejde mi začít s tvořením, které se vejde na kuchyňský stůl. To je asi pozůstatek z dob, kdy byly holky menší a nemělo smysl se do něčeho pouštět. Teď už by se čas i prostor pro soustředění trochu našel. Buba je ve školce a Mara si docela vyhraje sama. A je jen na mně, jaké si to na rodičovské udělám. Mohla bych zkusit vybrat si jednu věc, na kterou se budu soustředit, a postupně se jí začnu věnovat. Potřebuji uskutečňovat své plány a dokončovat je. Potřebuji vidět, že jsem něco vytvořila. Kamarádka tomu říká uzavírat cyklus. Naplánováním cyklus začne, uskutečněním pokračuje a ukončením se uzavře.

Na základě informací o křestních jménech z roku 1651 z jihočeského panství Jana Kristiána z Eggenbergu lze stanovit nejčetnější mužská jména v Čechách té doby. Mezi mužskými jmény vedlo jméno Jan (na panství 9,3 %) a druhým nejčastějším bylo jméno Jiří (na panství 8,9 %). Jména Ondřej, Jakub, Martin, Pavel, Matyáš, Řehoř, Vít byla jmény běžnými s výskytem mezi 3–5 %. Mezi obvyklá mužská jména (s výskytem do 1 %) patřil například Václav, Matěj, Tomáš, Vavřinec, Michael, Adam, Kryštof, Bartoloměj, Simand, Havel, Mikuláš a Urban. Nejčetnějším ženským jménem byla Mariana či Marijánka (na panství 9,9 %) a lze ji tedy takřka zařadit mezi jména oblíbená. Druhé nejčetnější jméno byla Kateřina (na panství 9,3 %). Anna, Marie, Dorota, Markéta, Voršila, Alžběta, Magdaléna, Eva, Kristýna, Barbora a Anežka byly jmény běžnými s četností výskytu 3–7 %. Zuzana, Regina, Marta, Sofie a Apolena byly jmény obvyklými (s výskytem do 1 %). (demografie.info.cz)

„To víš, když nic nedokončuješ, nediv se, že máš splín. Příliš mnoho nedokončených cyklů vnáší do života zmatek. Chce to taky trochu duševní hygieny. Vzpomeň si, co říkávaly babičky: Příliš mnoho psů, zajícova smrt.“

12

Běh indiánky Když člověk dokončuje vysokou školu na samotě se dvěma dětmi a partnerem, co je „stará škola“ a příliš nepomáhá…

Tenkrát jsem si celá zdrcená uvědomila, že to opravdu není viróza. Přišel k nám nový život, lebedí si v mé děloze. Nejprve mě jímala deprese – jedno roční dítě, zlobivé jak čertisko, okolo mne pobíhá, do toho nemám hotové nejtěžší státnice a čeká mne psaní diplomky. Jen jsem tak ležela na pohovce, slabá jak odváreček a ptala se tam nahoře, proč právě já. Zoufala jsem si, že tohle fakt nezvládnu. Temnota mne pěkně povlekla, tělo znehybnělo a běžely jen negativní myšlenky v hlavě. Když si představím, že před dvěma lety mě na jedné gynekologii přesvědčili, že jsem neplodná, a to pravděpodobně na celý život... a teď tohle. Přece to po tolika letech pachtění nevzdám, jedny státnice jsem dělala s břichem, druhé s kojencem a třetí zas s břichem? A diplomku budu psát v noci? Jestli se k ní vůbec dostanu? A co můj Kryštůfek, potřebuje mne a co domácnost... jsem hubená jako žehlící prkno, v takovém stavu toho moc nezvládnu. Pak jsem to řekla Michalovi, byl zaražený a překvapený, ale bylo pro něj jednoznačné, že „to zvládneme“. Chtělo se mi křičet: to... zvládneme... ty mi přeci doma skoro nepomáháš, dítě mi nehlídáš, když se učím nebo něco po nocích spisuju, jsme tady odříz-

nutí na samotě u řeky, k lidem a teprve do knihovny i do školy to mám daleko... a ty mi v klidu řekneš, že to zvládneme! Trvalo mi týden, než jsem nabrala sílu, rozhodla jsem se pokusit vše skloubit. Mým prvním cílem bylo dostat se do relativního klidu, rozmyslet plán, dohodnout odklady termínů a hlavně, nechat se vykrmit od maminky. Začalo to rajskou s knedlíkem u našich, pak jsem se snažila jíst, i v noci, odpočívat. Termín státnic se blížil. Michal měl stále svůj svět a já nebyla schopná ho přesvědčit, aby mi více pomáhal, hlídal Kryštůfka a nechal mě trochu spát. Zavřela jsem okýnko přátelského života a zábavy a napnula síly. Četla jsem, podtrhávala, přebalovala, stavěla kostky, hledala taháky, myla nádobí a vařila, biflovala spisovatele, utírala zadečky, uspávala písničkami a pohádkami, kojila v noci, kupovala si literaturu v kostce a půjčovala si všelijaké gramatiky... a nakonec to přišlo, státnice. Michal, Kryštof a já. Dorazili jsme do Plzně, flašku s mlíčkem vyfasoval tatínek s poučením o ochotných slečnách v cukrárně, naštěstí byl slunný den. Vylosovala jsem si staročeské tvary sloves, nějakou příšernou otázku ze stylistiky, co už si radši nepamatuji, a do toho české spisovatele po roce 1960. Těch jsem se nejvíce bála, a tak jsem se je učila, ha ha ha. Výsledek byl překvapivý. Dala jsem to s přehledem... huráá....

Pocit vítězství se ale nedostavil. Překonala jsem jednu překážku na cestě ke „klidné“ mateřské dovolené a vynořila se druhá. Sice jsem se oddávala chvilkové letní přestávce, ale pak přišla další můra. Diplomka. Píšu diplomku. Pšt... píšu! Nezlob se, píšu diplomku. Ne, dneska večer si neposedíme, píšu a jsem nervózní. Jak to mám, sakra, dělat, vůbec mi to nejde... Michale, musím jezdit do Plzně na konzultace. To zvládneš, říkala jsi, tak co pořád píšeš? Kam pořád v noci chodíš a vstáváš? Zase jezdíš do Plzně, jo? Pochopila jsem, zdrcená, že bez mojí mámy a bez pomoci tchýně to nelze zvládnout. Tchýně se stará o nemocného a slepého manžela, má co dělat a já jí tam vozím jednou až dvakrát týdně malého tygra... cítila jsem se vždy dost bídně, když jsem si ho přebírala a viděla její vrásky. Všude se kupily hory prádla, syn se upnul na babičku. Ta se snažila seč mohla, byla u nás skoro každý den. Zaťaté zuby už mě bolely, od samého psaní. A pak, skoro u konce spisování, přišla vtipná rána od vedoucího práce. Kolegyně, ta celá práce je blbost, nemá dobrou kostru a logiku... Odjíždím teď na dovolenou, nějak to předělejte. Haha, já si myslela, že hůř být nemůže. Byla jsem pěkně na dně, co teď? Kde mám hledat důvěru v sebe a své snažení po takové peripetii? Michal nechápal, že to nemám hotové, už ho to silně otravovalo - má nervozita a datlová13

ní. Proč si vybíráš tak náročné téma? Ale celé mé okolí se snažilo, abych práci odevzdala. A já si najednou uvědomila, že mám takhle hloupě postavenou půlku života: vratké a nelogické základy, pak na tom ta nástavba, ta forma moc nedrží. Tak vzhůru do toho a znovu. Vše od začátku. Chci to zvládnout, udělám ještě více, dám to. Prozatím v tom psaní, ne...? A pak jednoho bezstarostného večera jsem si přečetla mail od vedoucího práce. Byla to neděle, psal mi, že jede mimo republiku, že přihlášky k obhajobě se přijímají na studijním do pátku, a pokud to stihnu a najdu si oponenta, mám mu napsat. A to bylo vše. Pokud to teď nestihnu obhájit, budu muset prosit na fakultě o výjimky, je možné, že to nepůjde, už studuji moc dlouho… Bušilo mi srdce jako blázen, do noci jsem klikala, přepisovala a psala odkazy, opravila celou práci. Druhý den je pondělí, studijní oddělení bude zavřené, pravděpodobně už tam ani nikdo nebude, jsou promoce a všichni pracovníci jsou v terénu. Pokusím se překonat sama sebe. Michale zítra v šest jedu do Plzně... Cože? Blázníš, proč? Když to zítra nestihnu, skončilo moje studium a nic z toho nebude. Celou noc jsem se snažila relaxovat, Kryštof se nervózně budil, měl kašel, popadla jsem ho v šest, oblékla, vzala golfky a vyrazila vlakem směr Plzeň. Pak začalo lítání – katedra psy14

chologie, studijní oddělení, kde mne zachránila dobrá víla a podala mou žádost, podpis vedoucího katedry, který se uvolil přijít ještě po promoci a načmárat „se“ na papír...

na čem stavět, sice je to chatrný základ, páč v učitelství je teď plno... ale nebyly to ztracené roky, cíle, vrásky, díky bohu. Dík mami, díky andělé!

Tak to bylo s odřenýma ušima. Oddechla jsem si. Kryštofovi se líbil park, auta i tramvaje. Žužlal celozrnný rohlík a drobil. Napětí celé noci ze mne spadlo a ze mne byl vyždímaný hadr, Vítek v břiše kopal... Celý ten den završila kamarádka, která měla krásně oholenou hlavu a úžasný úsměv a objetí. Darovala mi na cestu pěkné inspirační karty Bohyně světla a obveselila mne a Kryštofa svou přítomností.

Teď mě čeká hledání práce, mám alespoň něco v ruce, něco, co mohu napsat do životopisu, kromě toho rození dětí, které tam příliš vypichovat nebudu… Hledání klidu a nadhledu jsem objevila v józe, jsem ráda, že se hned ke studiu nemusím vracet, ale mám nejméně ještě jednu vysněnou školu a třeba se k ní jednou dostanu, kéž by…

Na tomhle dvouročním běhu dokončování školy s dětmi následovaly ještě silně nepříjemné chvíle v tiskárně, kdy bez zpětné vazby od vedoucího jsem nevěděla, zda vůbec mám „tu věc“ nechat tak draze a okázale svázat... jestli „tu krásně zabalenou věc“ obhájím, ale riskla jsem to. A obhájila jsem své zkušenostní učení (fakt to bylo hlavním tématem, nedělám si žerty...) na výbornou. Nemohla jsem pochopit, že ten celý kolotoč už končí. Už přicházely jen dozvuky – třeba promoce... tam jsem už nedorazila. Měla jsem malé novorozeně, batole a dalekou cestu, do toho jsem se snažila hledat brigádu v oboru... Trubku s diplomem jsem si pak vyzvedla, dořešila poslední resty a ještě teď se uvádím do běžného života. Ale nevzdala jsem to a to mě velice těší, mám

Petra, 27 let, 3,5 roku na RD, 2 akční děti (skoro 2 roky a 3,5 roku), žiji v Jižních Čechách v rekreační oblasti nedaleko jedné vesnice, jedna babička pečuje o slepého dědu, druhá je rok v důchodu, s oběma dětmi jsem dodělávala vysokou školu, snažím se zapojit do pracovního života, s mým vzděláním učitelka a dvěmi dětmi to není jednoduché, nikdy jsem na plný úvazek nepracovala.

Víte, že...

J

Je-li hospitalizované dítě mladší šesti let, může jeho ošetřující lékař rozhodnout o tom, že zároveň s dítětem hospitalizuje také jeho rodiče (zákonného zástupce), přičemž i hospitalizace rodiče je pak hrazena z prostředků zdravotního pojištění. Rodič může být do nemocnice přijat i v případě, kdy je jeho hospitalizovanému dítěti více než šest let, ale potom musí rozhodnutí ošetřujícího lékaře schválit ještě revizní lékař příslušné zdravotní pojišťovny. (Aperio)

ak mě Mara pohladila

Sotva se mi začne zdát, že nacházím trochu stability a harmonie ve svém současném žití, BUM! Byla jsem s BubaMarou na dětském hřišti, jela s Marou tobogánem, Maru jsem špatně chytla, nadskočily jsme, malá Mařina nožka se dostala pod mojí velkou nohu, zamotaly jsme se. Ještě kousek, co je kus, poslední zatáčka a Mara dojela do bazénku s míčky se zlomenou nohu. Konečně usnula na dětském oddělení, na pokoji číslo 8, na nemocničním lůžku hned u dveří. Byla statečná. Plakala, ale snažila se neplakat. Nic mi nevyčítala. Bylo to špatně. Podcenila jsem to. Jsem koza. Zbytečná bolest. Ach jo. Hugo má pravdu, že bývám lehkomyslná. Příliš volnomyšlenkářská. Kladu na děti příliš velkou zodpovědnost. Beru je jako rovnocenné partnery. Začínám uvažovat, jestli nemá Hugo pravdu, když říká, že děti jimi být nemohou, protože nemají naše zkušenosti. No, teď máme s Marou jednu společnou. Ale bolí to ji. Co záleží na mých výčitkách, smutku, sebezlobě. Na pokoře a předsevzetí. Bolí to ji, protože jsem nedokázala vytvořit bezpečné prostředí. Od malička dávám BubaMaře hodně volnost v objevování. Postupně jsem jim umožňovala získávat kontrolu nad prostředím kolem nich, nad předměty, aby věděly, jak se kde pohybovat, jak zacházet s věcmi. Důsledně se snažím je neomezovat. Co chci uchránit před rozbitím, nedostupně schovávám. Jsem přesvědčena, že když něco rozbijí, je to má vina. Vysvětluji, dávám prostor přispívat i za cenu nekonečného uklízení. Pak se mi někdy zdává, že můj velký liberalismus nefunguje. Holky si dělají, co chtějí, nejsou k přesvědčení, přemluvení, poprošení, poručení, pohrožení. Následuje moje uražení, odtažení, zbezmocnění. Nakonec to nechám být. Někdy zase přijde období, kdy se mi zdává, že to funguje skvěle. Holky jsou báječné. Za svůj život dostala Buba asi čtyřikrát na zadek. Bylo mi z toho mizerně a omluvila jsem se jí. Snažila jsem se jí vysvětlit, že vím, že to není správné, ale že to jinak řešit neumím. Říkala mi, že ji to bolí. Nechápala, proč jí způsobuji bolest, a zlobila se na mě. Pamatuji si, jak mi tekly slzy a slibovala jsem si, že tyhle reakce a následně situace zlepším. 15

Víte, že... Hugo se mě později snažil ukonejšit tím, že je to prostě někdy potřeba. Ale já vím, že NENÍ! Je to nerovný souboj. Ona proti mně nemá šanci! A tak na každou vyhrocenou situaci, kterou jsem ustála, na děti nekřičela a fyzicky je netrestala, jsem hrdá. A hlavně – ukazuje se, že dlouhodobě nám takové řešení funguje. Když BubaMara vidí, že mě nevytočí, přestane to NĚCO dělat. Pravda – vymyslí něco jiného a rafinovanějšího, ale já jsem nabitá z každé zvládnuté situace a reaguji tak, jak já chci.

Přítomnost rodiče u dítěte během jeho hospitalizace je zakotvena v zákonu o rodině, který upravuje, kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, Úmluvě o právech dítěte, k jejímuž dodržování se Česká republika zavázala, a Listině základních práv a svobod, jež je součástí našeho ústavního pořádku: “Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.” (Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, čl. 32, odst. 4.)

Za dva roky, za deset let to budou všechno prkotiny. Chci mít pocit, že jsme to s BubaMarou přežily a že to bylo krásné. Že jsem to byla já, kdo je naučil řešit situace v klidu a neudělal z nich hysterky. Jsem jejich máma. Nikdo jiný na to nemá právo a nikdo jiný nemá tu povinnost. Z myšlenek mě vytrhne Mařino pohlazení. „Maminko, už neplač, mě už to bolí jen malinko.“ Říkám jí: „Zlatíčko moje!“ a chce se mi jí uvěřit.

Vymezení návštěvních hodin je dnes plně v kompetenci vedení každého dětského oddělení nebo kliniky. V poslední době i u nás přibývá zdravotnických zařízení, která návštěvní omezení ruší. Pamatujte si, že rodiče nejsou pro své dítě v nemocnici návštěvou a mají právo být s ním 24 hodin denně. (Aperio)

Johan Wolfgang von Goethe řekl, že: ...někteří lidé nedělají chyby, protože se vůbec nepokusili udělat něco, co stojí za to. 16

Péče o dceru s postižením Kamarádky se upřímně radovaly z pokroků svých dětí a mě se neustále ptaly „a jak to, že ještě nesedí a nechodí a nemluví a...“

Narození prvního dítěte jsme s manželem předem plánovali a velmi jsme se těšili. Jenže od čtvrtého měsíce těhotenství se začal růst plodu zpomalovat, a tak jsem na doporučení lékařů raději absolvovala odběr plodové vody, aby se zjistilo, zda je dítě zdravé. Amniocentézou se žádné vady neprokázaly, a tak jsem miminko donosila a v termínu porodila. Po narození ale byla dcera Alenka velmi hypotonická, začali jsme pravidelně docházet na rehabilitaci a neurologii. Postupně se objevila srdeční vada, dítě celkově neprospívalo, nenavazovalo oční kontakt, opožďoval se psychomotorický vývoj. V pátém měsíci jsem byla s dcerou hospitalizována v Ústavu metabolických vad kvůli těžkému neprospívání. Po propuštění jsme minimálně dvakrát týdně jezdili na různá lékařská vyšetření, operace. V této velmi těžké době mi nesmírně pomáhali moji rodiče. Lékaři zatím nedokázali stanovit žádnou diagnózu. Byli bezradní, nevěděli, co nás čeká, a my celou dobu žili v nejistotě a doufali, že se vše zlepší. Jenže vývoj se nelepšil. Postupně jsem začala ztrácet zájem o kamarádky se stejně starými dětmi, protože jsem si s nimi

přestávala rozumět. Ony se upřímně radovaly z pokroků svých dětí a mě neustále zahrnovaly dotazy typu „a jak to, že ještě nesedí a nechodí a nemluví a...“ Bylo to zdrcující. Prakticky jsem se přestala stýkat se svým okolím. Uzavřela jsem se do našeho bytu a zůstala mi pouze jedna dobrá kamarádka z dětství, která v té době sama nemohla otěhotnět (dnes čeká druhé dítě).

ná, Alenka byla první v České republice. Toto zjištění pro nás sice znamenalo fakt, že vývoj je nezvratný, daný a ke zlepšení nedojde, ale není nic horšího než žít v nejistotě. A velmi mi pomohl můj manžel, který tenkrát řekl: „Jednou se nám Alenka narodila, je naše, ber to jako fakt. Máme ji rádi a ona nás. A věř mi, budeme mít ještě další krásné zdravé děti!“ A to se nám opravdu splnilo a jsme moc šťastní.

Po roce trápení, kdy nám řekli, že dcera asi nebude vidět – doposud nezačala udržovat oční kontakt – jsem se obrátila na Středisko rané péče pro pomoc se zrakově postiženými dětmi. Začala k nám pravidelně docházet paní Gregorová, která nám pomáhala vyrovnat se s danou situací. A musím jí velmi poděkovat, protože to byla opravdu pomoc na pravém místě. Začali jsme se stýkat s podobně „postiženými“ rodinami a zjistili jsme, že nejsme na světě jediní, kteří mají dítě s handicapem. Objevili se noví přátelé a tato přátelství trvají dodnes. Získala jsem kontakty na další organizace, například DC Paprsek či sdružení na pomoc dětí s handicapy Zajíček na koni, se kterými jezdíme na společné tábory, a je to moc fajn. A po dlouhé době jsem se začala opět smát, společně se bavit a prostě ŽÍT.

Péče o tři děti je sice náročná, ale pokud nejsou nemocné, dopoledne je nejstarší dcera ve speciální škole, druhá dcera ve školce a s nejmladším synem zvládáme i různé kurzy cvičení či plavání rodičů s dětmi. Problém nastává, když je jedno z dětí nemocné, a bohužel nejstarší dcera má slabou imunitu. V tomto mi hodně pomáhala moje maminka, která ale bohužel v loňském roce po krátké těžké nemoci zemřela, což mne velmi zasáhlo a dodnes s tím nejsem úplně vyrovnaná. Nicméně i tato životní situace nás posunula. Můj manžel totiž pochází od Kolína a žijí tam i jeho rodiče a můj otec, a tak jsme se po úmrtí mé maminky rozhodli odstěhovat se z bytu v panelovém domě v Praze a postavit si vlastní domek v místě, kde máme podporu širší rodiny.

Po 2,5 letech vyšetřování a zjišťování lékaři dokázali určit diagnózu – Wolf-Hirschhornův syndrom – mikroskopická porucha čtvrtého chromozómu, která způsobuje těžkou mentální retardaci. Byla to náhodná porucha, velmi vzác-

V současné době se tam stěhujeme a plníme si tak i svůj sen, protože jsme po domku vždy toužili. Dcera je přihlášená do speciální školy, prostřední do školky a s nejmladším synem budu ještě na mateřské dovolené. Ale věřím, že po 17

jejím skončení najdu v novém místě práci. Mám VŠ ekonomickou, dříve jsem pracovala jako správce ekonomického systému. Ráda bych se k něčemu podobnému vrátila, zprvu na částečný úvazek, ale umím si představit, že některé věci je možné řešit i prací z domova. Dosud jsem při rodičovské dovolené absolvovala počítačové kurzy ECDL, kurz na tvorbu webových stránek, zároveň chodím na angličtinu a věřím, že za podpory manželových rodičů, mého tatínka a samozřejmě manžela dokážu najít takovou práci, kterou bude možné skloubit s péčí o postiženou dceru a další dvě děti. Nemusíme všechno zvládnout sami, ale sami si to musíme srovnat v hlavě. Důležité je neuzavřít se do sebe, ale naopak být k okolí otevření, hledat řešení. Protože na světě sami nejsme a kolem je spousta organizací i jednotlivců, kteří chtějí a umějí pomoci, a my zase můžeme pomoci jim.

Karolína, 36 let, žiji s manželem (37) a 3 dětmi (9, 5 a 2 roky) v bytě na okraji Prahy. Jsem VŠ, ale již dlouhou dobu na rodičovské dovolené, a zároveň pobírám příspěvek na péči na nejstarší dceru, která má těžké zdravotní postižení. V Praze nemáme v současnosti hlídání pro děti, protože moje maminka náhle loňský rok zemřela a druhá babička žije 70 km od Prahy. 18

Víte, že...

J

V přírodě se vyskytují mezi živočichy dvě životní strategie a podle nich se rozlišují na r-stratégy (důraz na rozmnožování a mobilitu, kvalita je odsunuta do pozadí, potomci moc nevydrží) a K-stratégy (důraz na kvalitu a konkurenceschopnost, mívají méně mláďat). Člověk je řazen mezi K-stratégy, ale protože toto rozdělení závisí na tom, koho s kým poměřujeme, můžeme metaforicky označit muže za r-stratéga a ženu za K-stratéga.

ak jsem psala Hugovi Můj milovaný Hugo,

je určitě zvláštní psát Ti dopis, ale nevím, jak Ti říct do očí to, o čem poslední dobou hodně přemýšlím. A snad se mi také touto formou podaří najít lépe slova. Ty budeš mít zase možnost se nad tím zamyslet. Prosím, zamysli se. Jsem v pasti. Vidíš, jak to s námi je. Cítíš to. Cítíš tu atmosféru doma. Sama Tě neobejmu, musíš vždy přijít Ty. Jak dlouho Tě to bude bavit? Málo se směju. Jak dlouho to bude bavit BubaMaru? Občas přemýšlím, jestli jsem šťastná. Jestli se splnilo mé očekávání od rodinného života. A musím říct, že nevím. Jsem převálcovaná tím vším kolem mě. Čtyři stěny nebo anonymita města. Dětské povídačky nebo klábosení s kamarádkami, při kterém se utvrdíme, že jsme na tom podobně. Chybí mi pocit, že něco tvořím, že přispívám, že o něčem rozhoduji. Neustále na něco reaguji. Je to jako, když mi někdo hází míček a já stále jen chytám. Potřebuji také hodit a určit, kam a jak míček poletí. Máš dobrou práci, jsem za to ráda. Jsme finančně zabezpečení. S kamarády nebo s kolegy z práce si vyrazíš párkrát do měsíce, pravidelně chodíš pouze s Jardou na tenis. Jsi mi oporou, vím to. Ve srovnání s některými chlapy... Nevím, co bych po Tobě mohla chtít víc. Přesto... Nejsem spokojená. Nechci o náš vztah přijít. Miluji Tě a vzala jsem si Tě s tím, že je to do konce života. Nečekám bláznivé dny jako na začátku vztahu. Chci hloubku, vzájemnou úctu a obdiv. OBDIV. Obdivujme se a dávejme si obdiv najevo. Děti obdivujeme za každý pokrok, který udělají. Dospělí obdiv také potřebují. Obdivuj mě, protože já sama o sobě pochybuji. Řekni mi občas, že jsem dobrá matka. Že jsem ta nejlepší máma pro Tvoje děti. Že jsem Tvoje ŽENA. Můj milovaný Hugo, obdivuj mě. M.

19

Víte, že... Moje nejmilejší,

Ženy zpravidla očekávají od mužů oporu, hmotné zabezpečení a ochranu. Ženy naopak dávají do vztahů něhu, péči o domácnost a děti a estetiku. Tento model umožnil lidskému rodu přežít už více než 200 tisíc let.

miluji Tě a chci Tě milovat do konce života. Dala jsi mi dvě krásné děti. Jsou krásné, protože mají Tvou povahu. Jsou krásné, protože jsou po mně ☺. Rodičovství je náročné. Holky jsou živule, ale tak jsme to vždy chtěli. Užívej si to, nikdy se to nevrátí. Víš, Máji, já jsem chlap (ještě pořád to víš?). Jednám chlapským způsobem a dívám se tak na svět. Snažím se zabezpečit rodinu po finanční stránce. Snažím se zajistit nějakou budoucnost. Chceme vlastní domeček. Mám povinnosti v práci, zodpovídám za další lidi. Nečeká nás, a hlavně děti, snadná budoucnost, přijde těžká doba. To vše řeším. Některé věci mě trápí víc, některé míň, ale řeším je. Čas doma s vámi je balzám na duši, i když to neříkám a i když to není na mně poznat. Jsem s vámi moc rád.

Muži jsou ve vedoucích pozicích více razantnější, a to i v rozhodování. Jdou většinou k jádru detailu, jsou více zaměřeni na konečné výsledky a výkony, vztahové složky přitom většinou neřeší. Uvažují spíše racionálně, emoce jsou potlačené.

Máš pravdu, že bychom se měli na sebe víc dívat. Nebrat věci jako samozřejmost a že to tak je napořád. Je to tak teď, zítra být nemusí. Měli bychom se umět zastavit, aby nám došlo, co máme.

Ženy šéfky naopak mají potenciál spíše pro záležitosti vztahové, tj. více sledují, komu je úkol přidělen, zda má daný člověk k tomu dispozice, záleží jim na harmonii v týmu. Při řešení problému jdou na věc „od lesa“, a mohou být více trpělivé. Navíc mají smysl pro detaily.

Zkusíme trávit víc času spolu jen my dva. Nějak to vymyslím a dáme si spolu rande. Máji, jste to největší bohatství, jaké mám. Jste moje tři krásné růže v mé zahradě. Jestli jsem Ti ještě nikdy neřekl, že jsi nejlepší máma mých dětí, tak se za to omlouvám. Ani si nedovedu představit lepší. Obdivuji Tě, jak to s holkama umíš, jak jsi trpělivá. Jak ses dokázala naučit řešit vše v klidu a nezvyšovat hlas. Jak ses naučila obdivovat i jejich záchvaty vzteku. Já bych to všechno tak jako Ty nedokázal. A to nejen proto, že jsem chlap. Ale proto, že jsi výjimečná žena.

Novalis řekl:

Vydrž ještě rok, pak půjdeš do práce a přijdeš mezi lidi (od nás zvířat).

Muž je lyrický, žena epická, manželství dramatické.

H.

20

Jak jsem ustála manželskou krizi Cítila jsem, že mě stále miluje, ale zároveň ho to táhlo k té druhé...

Vyvrcholením naší manželské krize byla situace, kdy chtěl manžel odejít od rodiny k jiné ženě. Po překonání prvního šoku, pocitu vzteku a neschopnosti komunikovat bez výčitek, jsem se zamyslela, jestli o něj stále stojím. Odpověď byla ano. Věděla jsem, že bez něj nechci být a pro udržení vztahu udělám maximum. Snažila jsem se udržovat teplo rodinného krbu, žádné výčitky, teplé jídlo každý den a nic po něm nechtít. Cítila jsem, jak bojuje sám se sebou a ví, že se musí rozhodnout, s kým bude. Cítila jsem, že mě stále miluje, ale zároveň ho to táhlo k té druhé, která pro něj znamenala vytržení ze stereotypu a poznávání něčeho nebo někoho nového. Určitě si užíval i pocitu zamilovanosti. Přestože jsem si často pobrečela do polštáře, neubránila jsem se někdy výbuchům vzteku a zoufalství. Totálně psychicky vyčerpaná jsem se často sama sebe ptala, kde je ta míra tolerance, která je pro vztahy tak důležitá. Situace se vyvíjela tak, že manžel s námi nadále setrvával, ale občas mizel nebo neustále esemeskoval. Možná by v takovém vztahu vydržel žít dlouho, nebýt mé

potřeby vědět na čem jsem a hlavně, co s námi bude. Čekala jsem, že udělá rozhodnutí sám a za ním tlustou čáru. Ale ono stále nepřicházelo. Byla jsem unavená ze života, kdy se člověk snaží před dětmi dělat, že se nic neděje, a s napětím čeká, kdy se objeví na scéně manžel a co se bude dít dál. Byla jsem z toho nervózní a nervozitu jsem přenášela na své děti. Jednou jsem se na ně bezdůvodně rozkřičela a tehdy jsem si uvědomila, že sama musím udělat rozhodnutí a nečekat, až se rozhodne manžel. Pochopila jsem, že pokud mi nebude dopřáno být nadále manželkou, tak chci být dobrou matkou. Věděla jsem, že nikoho nemohu nutit, aby se mnou byl, když nechce. Díky dětem jsem v sobě našla sílu k rozhodnutí já a řekla manželovi, že končím a odcházím s dětmi z našeho domu. V ten moment se situace změnila, snad mu došlo, co všechno by ztratil, o co by v životě přišel a začal se konečně snažit, aby se náš život vrátil do starých známých kolejí. S odstupem času jsme si o tom byli schopni i popovídat a já mohla vidět situaci i jeho očima. Důležité je umět spolu komunikovat a najít si v životě plném starostí a povinností na to místo. Zní to jednoduše, ale realita všedního dne tomu moc nenahrává. Po pěti letech s tužkou na papíru se vracím do doby, která byla pro mě v životě zatím nej-

těžší. Kameny se časem obrousily, nesnažím se předělat manžela k obrazu svému, v tom jsem určitě tolerantnější než dřív. K dokonalému manželství máme daleko, stále se učíme, jak nežít jenom vedle sebe, ale jeden pro druhého. Ale i cesta je cíl – důležitý je proces, jak udělat náš vztah lepší. Žijeme normální život bez výčitek a s pochopením pro druhého. Tři roky po krizi se nám narodil syn a užíváme si naší velkou rodinu. Pro mne je podstatné zjištění, že se cítím silnější než dřív. Vím, že bych nedokázala setrvávat ve vztahu, který by nefungoval a necítila bych se v něm dobře ani kvůli dětem. To je moje hranice tolerance.

Ivana, 36 let, manžel 37 let, 3 děti (dcery 13 a 11, syn 3,5 let), žiju v okresním JČ městě, s podporou obou rodin prarodičů v místě bydliště, SŠ, nyní v rekvalifikačním kurzu po rodičovské dovolené. 21

Víte, že...

J

Sociolog prof. Ivo Možný vymezil rodinu jako vícegenerační soužití rodičů a dětí, ať už v rodině úplné nebo neúplné.

ak přijela babička Mirka

Hugo přišel pozdě. Pochybuji, že stihneme na letiště dojet včas. Letadlem číslo 37581 z Tunisu do Prahy přiletí naše drahá babička Mirka, moje tchýně. Trvale žije se svým druhým mužem v Groningenu na severu Holandska a v Tunisu byla na dovolené. Rozhodla se, že využije dobré letecké spojení a po dovolené stráví nějaký čas u nás. Jak dlouhý bude, nikdo neví.

Rodinu lze pojmout i z pohledu zákona a z pohledu skutečnosti. Klasická rodina je v současnosti vymezena zákonem a vzniká sňatkem muže a ženy, kteří spolu budou mít pravděpodobně děti (85 %, vs. 10–15 % trvale neplodných). Fakticky plnit funkci rodiny znamená být spolu v dobrém i zlém, pečovat o děti a vychovávat je, být si věrni v sexu i ve financích. (evalabuosva.cz)

Od chvíle, kdy se přestěhovala do Holandska, jsem ji viděla přesně pětkrát. Po narození Buby, Mary a po dovolené v Egyptě, na Novém Zélandu a v Indii. Pokaždé se u nás zdržela necelé dva týdny, jen po narození Mary to bylo 19 dní. Vždy říkala, že si na nás udělala čas čtyři týdny, a aby nás příliš neomezovala, využije příležitosti a navštíví několik kamarádek. Tak se stane, že z krátkých návštěv ještě přibližně polovinu dní stráví na cestách po Česku. Návštěvy u nás krátí kvůli neodkladné události v Groningenu (neodkladnost jí věříme, neboť babička je aktivní členka několika veřejně prospěšných organizací). BubaMara ji v podstatě nezná. Ví, že je to babička, a má k ní poměrně otevřený vztah, ale neví, jaká je. Protože jí vždy přiveze nějakou zajímavou hračku a něco na sebe, je to určitě hodná babička (BubaMara se o módu zajímá v podstatě od doby, kdy se na sebe mohla podívat do zrcadla, které jsme speciálně pro ni s Hugem umístili na chodbě přibližně 15 centimetrů od země). Tahle babička je nám ještě vzácnější než babička Maruška, moje maminka, která sice bydlí v Česku, ale od nás 123 kilometrů, a kromě toho, že stále chodí do práce, stará se ještě o svou maminku, tedy mou babičku. Občas přijede na návštěvu, ale přes noc je u nás výjimečně. Spíš jezdíme navštěvovat my ji. Ostatní příbuzenstvo z mé strany je sice široce rozvětvené, ale příliš se nestýkáme. Výjimkami jsou rodinné události, pravidelně se potkáváme na oslavě narozenin mojí babičky, při těch posledních jí bylo už 89 let. Když jedu s BubaMarou na jih, vlakem a průměrně tak jednou za měsíc na několik dní, potkávám ze svého příbuzenstva nejčastěji, kromě maminky a babičky, bratry. Mám dva. Jeden opravuje domek v jižních Čechách, žije s přítelkyní, ale nejvíc času tráví na cestách v cizině, neboť je řidičem kamionu. Druhý ještě nevylétl z hnízda, je to náš benjamínek o 12 let mladší než já, studuje střední 22

Víte, že... školu a plánuje, že půjde na vysokou. Hugovo příbuzenstvo je mnohem menší než moje. Babičky ani tatínka už nemá, tety, strejdy, sestřenice a bratrance neměl nikdy. Má pouze jednu mladší sestru.

V poslední době se tvrdí, že řada lidí si dovede vychutnat až dětství svých vnoučat, ne dětství svých dětí.

Máme tedy babičky nedostupné. A to má své výhody. Jsme si tak vzácní, že nemáme prostor pro nějaké třecí plochy. Naši výchovu jsou schopny posoudit pouze povrchně a dosud to bylo vždy kladně. Má to i své nevýhody. BubaMara je moc nezná, nemá prostor nechat se od babiček hezky rozmazlovat. Ještě nebyla u babičky na prázdninách (ale už to plánujeme letos v létě k babičce Marii). Nemáme hlídání, kromě občasné návštěvy tety Míši, Hugovy bezdětné sestry, kterou sobecky považuji pro její bezdětnost za anděla.

Existuje několik osvědčených rad, jak udržet dobrý vztah s prarodiči vlastních dětí: 1) 2) 3) 4) 5)

Na letiště jsme to stihli jen taktak. BubaMara babičku neomylně poznala a přivítáním přilákala k elegantní udržované dámě pozornost všech kolemjdoucích. Při pohledu na ni jsem se zase utvrdila v pocitu, že mám tuhle ženu, pro její i přes její fungování, ráda. Umíme spolu mluvit a zdá se, že mě jako svou snachu respektuje. Říká, že se jí líbí má praktičnost a to, že dokážu žít s tím jejím filosofem.

Jedna střecha pro jednu rodinu. Rádi vás uvidíme, ale ne kdykoliv. Předem prohrané bitvy nemají smysl. Prarodiče zaúkolujte a oceňte je. Děti prarodiče potřebují.

Samozřejmě neexistuje žádný přesný model a než si rodiče s prarodiči utvoří tzv. hranice, chvíli to trvá. Harmonický vztah mezi oběma stranami navíc nejvíce prospívá dítěti a o to tu přeci běží.

Babička nás ujistila, že má naplánováno vracet se za čtyři týdny a chce navštívit dvě kamarádky.

23

Příběh o smutných očích Před třemi roky jsem se provdala za římskokatolického kněze. Odsoudili ho i jeho nejbližší…

Mým oblíbeným literárním dílem je už od střední školy povídka Ivana Olbrachta Příběh o smutných očích Hany Karadžičové. Vypráví o židovské dívce Hanele z malé vesnice v Zakarpatské Rusi a o její cestě ven z tohoto uzavřeného světa. Pro svoji lásku a pro vstup do nového úseku života musela zemřít pro ty, kteří do té doby byli její nejbližší. Vždycky jsem obdivovala odvahu mladé hrdinky opustit ortodoxní a konzervativní prostředí, odvahu porušit svazující pravidla. V jistém smyslu je příběh mého manželství podobný. Liší se reálie, ale podstata zůstává téměř stejná. Před třemi roky jsem se provdala za římskokatolického kněze. Učinila jsem krok, který měl velký dopad na celý náš další život – v oblasti duchovní, morální, rodinné i čistě praktické. Kdo je blíže zasvěcen do problematiky, ví, že katolická církev ukládá svým kněžím podmínku celoživotního celibátu, tedy bezženství. Každý adept kněžství skládá při svěcení slib o zachování tělesné čistoty. Porušení tohoto závazku znamená tvrdé sankce dle církevního práva. Po rozvázání služebního poměru obdržel můj muž oficiální list o vyloučení z ak24

tivního života církve. Všechny hmotné jistoty, které vytvářely jeho zázemí – služební byt, auto, telefon a příjem – ze dne na den ztratil. Po morální stránce je každý, kdo se rozhodne ze služby kněžství odejít, církevní autoritou odsouzen. Manžela však odsoudila i jeho rodina, ti nejbližší… Pochází z východoslovenské vesnice, kde je tradiční katolicismus silně zakořeněn. V atmosféře náboženského strachu neexistuje nejít v neděli a o svátcích do kostela, církevní obřady provázejí člověka od narození až do smrti. O víře se tu příliš nepřemýšlí, věci se přijímají tak, jak je církev učí a předkládá. Jedna generace navazuje na druhou a stále se opakují zažité zvyklosti, mnohdy již bez obsahu. Stát se matkou kněze je největší pocta, jaké se zde může ženě dostat. Je to chlouba celé obce, neboť kněz je „Bohem vyvolen“ a zasluhuje si nevídanou úctu. O to tvrdší reakce přijde, stane-li se to, co v našem případě. Osobně jsem se ještě nesetkala s takovou zatvrzelostí srdce, zvláště ne u ženy matky. Jednoznačně zavrhla svého syna, odmítla jakoukoliv ochotu o věcech diskutovat a přestala s ním komunikovat. Kulturně odlišné prostředí ji natolik ovlivnilo, že nedokázala vidět osobní potřeby svého dávno dospělého syna, jeho vnitřní život a touhu. Rozhodnutí

svobodného člověka pochopila jako vzpouru proti sobě samé a proti nejvyšším hodnotám, jaké se snažila vštěpovat svým dětem. V průběhu tří let od naší svatby, na které nebyl přítomen ani jeden zástupce manželovy rodiny, se postupně uvolňovaly bariéry předsudků a dnes již máme velmi dobré vztahy s manželovými sourozenci i s dalšími členy širší rodiny. Narodil se nám syn, což také výrazně přispělo k oteplení příbuzenských vazeb. Začleňování do rodinné sítě, které nebylo od počátku samozřejmostí, vnímám velice pozitivně. Uvědomila jsem si, jak je rodina potřebná a nutná pro život. Vytváří zázemí a nabízí pomoc a pochopení. Postoj rodičů, a především matky, se však bohužel nezměnil. Ani zdravý a krásný vnuk vlastní krve ji neobměkčil a nepřiměl změnit názor. Nedokázala odpustit, ačkoliv vyznává náboženství, jehož základním principem je odpuštění. Uzavřela se sama v sobě, ve svém hněvu, a pokud lituje, tak jen sebe a své utrpení. Nikdy jsem nenavštívila rodnou obec svého manžela, neprohlédla si pokoj, ve kterém vyrůstal, nikdy jsem neměla možnost poznat zblízka jeho rodiče. Až se mě můj syn za pár let zeptá na babičku a dědu ze Slovenska, nevím, jak mu vysvětlím absurditu rodinné rozepře. Mohu jen doufat, že tento smutný příběh dojde ke šťastnému konci.

Jako mladá Hanele plná života zemřela pro své nejbližší, kteří hanbou a studem nemohli už nikdy vyjít z ohrady domu, i můj muž duchovně zemřel svým rodičům, ačkoliv neztratil víru, pouze se postavil určitému institučnímu systému. „A tehdy se kladlo do jejích očí cosi vzdorného a tvrdého. A tento smutek, daleká zasněnost a krůpěj tvrdosti do nich skanulá zůstanou v jejích očích navždy. V jejích krásných očích, které snad jednou zdědí také děti Hany Karadžičové…“

Jana, 30 let, žiju s manželem (38 let) a synem (21 měsíců), bydlíme v rodinném domě s mými rodiči v okresním městě ZČ kraje. Aktuálně dodělávám VŠ a pracuji na zkrácený úvazek. Manžel je bývalý římskokatolický kněz, jeho rodiče situaci dosud nepřijali. 25

25

Víte, že...

J

Dospělý člověk ujde denně v průměru pouze kolem 1500 m, přičemž Studie „Physical Fitness and Activity as Separate Heart Disease Risk Factors“ potvrdila, že snížení tělesné zdatnosti a pohybové aktivity je výrazným rizikem srdečně-cévních onemocnění. Studie „Physical Activity and Public Health“ a další studie prokázaly, že pravidelný pohyb se podílí na snížení rizika civilizačních onemocnění o 30 %. (zijzdrave.cz)

ak budeme mít rande

Hugo mě při cestě autobusem drží za ruku a říká: „Neboj, to zvládnou.“ Ptám se, jestli myslí BubaMaru nebo babičku a prababičku. S úsměvem odpovídá, že všechny. Jedeme na dovolenou do Bulharska na Pirin a BubaMara zůstala u babičky Marie. Tuhle dovolenou jsme plánovali dlouho, dá se říct roky. Než jsem poprvé otěhotněla, jezdili jsme s Hugem na hory s celou výbavou na zádech každé léto. Buba byla vlastně počata v Tatrách. Teď, po čtyřech letech, už se nám stýskalo. Hugo několikrát koketoval s myšlenkou, že by vyrazil sám, ale nikdy neodjel. Tak jsme si konečně splnili přání a zase spolu jedeme na hory. S BubaMarou se snažíme jezdit na dovolenou každý rok v létě, občas ještě na prodloužený víkend. Jezdíme po Čechách. Pro mě to je úleva, když si zvyknu, že pro mě skutečná dovolená prakticky neexistuje. Užívám si alespoň to, že mám v náruči jen jedno dítě. Postupně jsem se naučila vybírat takové ubytování, kde je možnost stravování, a vaření máme jako zpestření nebo nouzovku. Tím se naše dovolené stávají stále dražší, ale je to částečně dovolená i pro mě a Hugo to respektuje. Příští rok vyrazíme k moři. Ani já ani Hugo nejsme mořský typ, neumíme se plácnout na pláž a nic nedělat. Kamarádky však mluví o tom, jak je to s dětmi super, tak to taky chci zkusit. Odkládali jsme to kvůli cestování s BubaMarou. Neuměla jsem si představit, jak by ty naše živule vydržely několik hodin v autě. Příští rok budou Maře tři, tak to s rozumným nočním výjezdem a přestávkami určitě zvládneme. Plánování je naše slabá stránka. Pořád jen něco plánujeme, ale málo z toho uskutečníme. Těžce to nesu, protože já se vždy na nějakou plánovanou akci upnu jako na rozptýlení, a pak jsem zklamaná. Samozřejmě, že rušení akcí je vždy dobře zdůvodněné, ale stejně mě to rozhodí. Například plánujeme vlastní domeček. Za dobu, co jsme s Hugem spolu, jsme z nějakého důvodu tento plán odložili už několikrát. Plán vznikne tak, že si začneme snít, jak by to bylo hezké. Řekneme si, že by bylo reálné mít vlastní bydlení do tří let. A pak se o tom občas pobavíme a ujistíme se, že teď to reálné není. Důvody jsou různé,

Antoine de Saint-Exupéry řekl: Milovat, to není jen pohled věnovaný jeden druhému, znamená to dívat se společným směrem.

26

Víte, že... mezi hlavní patří moje porody, občas nejistá situace u Huga v práci, absence pěkné a pro nás vhodné nemovitosti (pozemek nebo domek k rekonstrukci). Před měsícem, když jsme probírali Mařinu zlomenou nohu, Hugo rozhodl naposledy: „Májo, chce to prostě prostor. Holky se vyblbnou a ty budeš mít zahrádku, slepice a nebudeš vymýšlet hlouposti. Do dvou let se stěhujeme do vlastního domku.“ Hau. Tak pravil a já mu věřím.

Podle výzkumu renomované konzultační společnosti Future Brands najdeme nejkrásnější pláže na Maledivách, zatímco dobrodruzi si při outdoorových sportech nejvíce užijí v Austrálii. Milovníci nočního života by měli zamířit do Španělska, ale za historií každopádně vyražte do Egypta. A kde dostanete nejlahodnější jídlo? Samozřejmě ve Francii.

„Hugo, když zavřu oči, tak už sedím 2 900 metrů nad mořem.“ Čekám, že Hugo bystře poznamená, že Vichren měří přesně 2 914 metrů, ale nic neříká, protože spí.

V poslední době se často setkáváme s pojmem agroturistika. Ta nabízí možnost zapojit se přímo do chodu zemědělské usedlosti nebo farmy. Turisté tak mohou pomáhat s krmením zvířat nebo s prací na zahradě. Taková dovolená je zajímavá především pro rodiny s dětmi, pro které je největším zážitkem kontakt se zvířaty chovanými na farmě.

27

Dovolená v Africe Po návštěvě Konga budete denně děkovat bohu za to, že Vám dal ten dar narodit se právě v České republice...

To léto jsme se rozhodli na náš vkus až nečekaně rychle, velmi neobvykle a navzdory všem odmítavým postojům z řad nejbližších i dosti tvrdohlavě. Z našeho nápadu nebyl nadšený nikdo kromě sestry mého muže a jejího manžela, kteří se těšili, že je v bohem zapomenuté zemi navštíví někdo z příbuzných... Bylo zcela zbytečné vysvětlovat, že jsme se na ono rozhodnutí nejen dobře vyspali, ale že jsme ho i dobře promysleli, neboť jsme na něj měli mnohem více času než oni na to, jak nám ho důkladně rozmluvit. A protože jsme já i můj muž byli opravdu pevně rozhodnuti, vyrazili jsme koncem srpna 2008 na dovolenou do Konga. Tedy promiňte, říkejme tomu raději návštěva, neboť dnes již po zkušenosti soudím, že jen opravdový/rozený dobrodruh by si dobrovolně vybral k rekreaci takové nestandardní podmínky, jaké za docela nestandardní peníze Kongo, potažmo Kinschasa nabízí. Jedete-li na dovolenou, očekáváte spoustu dobrodružství, zážitků a nepopsatelných momentů, nebo také jen odpočinek a klid... Snažíte se předvídat nepříjemné situace, co nejlépe se na ně připravit, aby právě ony 28

nebyly vetřelcem pro Váš vytoužený pobyt. I my se tenkrát snažili připravit co nejlépe a chtěli získanými informacemi přímo z Konga důkladně zocelit naší naivní představivost. Přesto jsme však nedoufali, že nás čeká mnohem víc, než jsme si jen v našich myšlenkách zkoušeli kdy předtím představit. To, co uvidíte v Kongu, si dlouho uchováte v paměti a denně budete děkovat bohu za to, že vám dal ten dar, narodit se právě v České republice. Můžete namítnout, že máte představu o tom, jak vypadá ráj na zemi... Ano, ale věřte tomu, že pokud byste měli možnost jen chvíli žít v Kongu, ujistí vás to nejen o tom, že jste dítě štěstěny a při narození stály u vaší kolébky jen ty nejhodnější sudičky, ale také, že naše země je ve své nedokonalosti v podstatě tím nejpříhodnějším místem pro váš život. To, co vám dokonale změní představu o tom, kam jste se to vlastně dostali, vás čeká již po dvanáctihodinovém letu na místní letiště, které je v průvodcích označováno jako největší ze čtyř mezinárodních letišť v zemi (vždyť se také jedná o letiště v hlavním městě). Příletová hala v N’djili je přitom jen o něco málo větší než průměrná velikost supermarketu Billa, přičemž na kufry zde čekáte, jakobyste právě přistály na jednom z nejfrekventovanějších evropských letišť, místní aerolinky měly nečekaný problém a zrovinka vaše kufry v něm hrály jednu z hlavních rolí. Nedej tedy bože, abys-

te měli to štěstí a na místní letiště dorazily ve stejnou dobu dva lety, protože pak jako bonus ke kurzu sebeovládání dostanete i neplacený kurz afrického time managementu. V průběhu jeho trvání pak navíc musíte vehementně čelit nátlaku místních obětavců, kteří mají velkou potřebu s vámi trpělivě čekat i přes váš nezájem na vaše zavazadla, aby je pak za finanční obnos mohli odnést do auta. Nás naštěstí na letišti čekala sestra mého muže v doprovodu jednoho z jejích afrických přátel, a tak jsme se hbitě zbavili nejen potencionálních porterů, ale také nepříjemné a, podotýkám, velmi důkladné kontroly našich zavazadel. Na ty, jež nepředloží potvrzení o očkování, tu navíc čeká zdravotnická četa v bílých pláštích, která vám bez váhání poskytne očkování proti žluté zimnici, neboť bez toho nesmí nikoho propustit z letiště. My jsme naštěstí očkování měli, a mohli tudíž úspěšně vyrazit na hodinovou cestu do Kinschasy. Během této cesty se v nás i nadále dosti vehementně formovala nová, již ne tak naivní, ale stále ne dostatečně reálná představa o této cizokrajné zemi. Kongo, téměř třicetkrát větší než Česká republika, by mohlo být díky svému nerostnému bohatství jednou z nejbohatších zemí světa, ovšem paradoxně tomu je právě naopak. Konžská republika se potýká s nepředstavitelnou chudobou převážné většiny obyvatel, neboť samotní Konžané neměli

doposud příliš velký užitek z obrovského jmění, kterým byla země požehnána. Prozatím pro ni bohužel zůstává spíše jen prokletím, plodící násilí a neštěstí. Chudoba a nevábný vzhled okolní krajiny nás tedy opět vzdalovaly od běžné představy Evropana a potvrdily, že existuje-li někde země velkých protikladů, je to právě zde. Rychle jsme zapomněli na výlet divokou cizokrajnou přírodou. Naše oči střízlivěly každým pohledem na ubíhající krajinu a oblast přeplněná nejrůznějšími příbytky v nás zanechávala pocit smutku a beznaděje. Beznaděje, kterou nechtěně nasáváte do každé buňky Vašeho těla, až už se před ní nemáte kam schovat. Na každém kroku se před vámi otevírají brány chudoby a utrpení. Brány propasti, jež denně připraví o život tisíce dětí, neboť nedostaly najíst, mnohdy i napít čisté vody. Realita, jež nám dovolí plýtvat tím, čeho máme nadbytek, zatímco jiným by jen nepatrné sousto z této hojnosti zachránilo život. Zpočátku jsme měli pocit, že musíme všechny tyto děti zachránit a získat pro ně lepší život. Brzy poté jsme však naše srdce zahalili do neviditelného brnění a zkoušeli přijímat tuto realitu jako fakt, na který je potřeba si zvyknout. Denně jsme sledovali osudy dětí z těch nejchudších rodin. Sirotků, o které se nemá kdo starat. A snažili se možná co nejvíce pomoci sestře a lidem z jejich nadace, obstarávající to nejnutnější

pro jejich přežití. Ještě pořád jsme v koutku duše doufali, že zde brzy nalezneme jinou, daleko hezčí tvář Konga, která alespoň z části vykoupí naše bolestné zážitky. S upozorněním, že není moc bezpečné pohybovat se po okolí sami, jsme bláhově naplánovali procházku po nejbližším okolí za doprovodu jednoho z afrických přátel. Ačkoli se mu náš počin musel zdát dosti komický, protože zde se lidi neprochází jen tak, souhlasil velmi ochotně, že nás doprovodí. S jakou ochotou souhlasil, s takovým zklamáním jsme druhý den objevili další kouzlo již zmíněného afrického time managementu. Neznalí zásad, jsme se těsně před odchodem z domu opomněli ujistit, zda naše domluva skutečně platí. V místních podmínkách nesmírně užitečné pravidlo. Vždy je dobré potvrdit termín čehokoli vícekrát, téměř nevýlučně pak těsně před samotným odchodem, neboť jen tak si můžete být alespoň trochu jisti, že se s dotyčným opravdu setkáte. Můj velmi dobrý přítel z Konga mně kdysi řekl...: „My máme hodinky, Vy máte čas“. Měl sice pravdu, ale zapomněl dodat, že zatímco pro nás je čas nedostatkové, vysoce ceněné zboží, pro většinu Afričanů představuje pomíjivou konstantu, a proto jí nepodřizují život. V zásadě platí, přijdu-li včas, je to zázrak, přijdu-li vůbec, máš veliké štěstí, že jsem se měl možnost k tobě vůbec dostat. Důvody, proč

tomu tak je, jsou sáhodlouhé a zcela jistě by pokryly další stránky tohoto příběhu. Raději jsme tedy nepátrali po příčinách, které vyslaly na cestu jen nás samotné, a vydali se vstříc dalším poznatkům. Pokud potkáte na ulici Konžana, jen výjimečně se vám stane, že by vás dotyčný pozdravil bez úsměvu a to i přes to, že mnozí z nich denně čelí nepředstavitelným překážkám a doslova bojují o holý život. Potkáte tu dokonce více usměvavých a pozitivních lidí než v Čechách na nedělní procházce. Je sice pravda, že jako běloch tu budíte nemalé pozdvižení a nečekaný zájem o vaši osobu vás ihned vymrští do centra dění. I tak vás ale na mentalitě místních lidí přes jiné negativní stránky nápadně upoutá jejich neuvěřitelná srdečnost a optimismus. Radost a pokora, s jakou tito lidé přijímají svůj osud a s ním spojené každodenní trápení. A právě díky této srdečnosti jsme se brzy dozvěděli, že jediné místo, kde se všichni pravidelně potkávají, je místní kostel a kromě neděle, kdy se lidé vydávají do ulic, aby v kostele zaplnili to nejposlednější místečko, jich běžně na ulicích mnoho nepotkáte. Jediné místo, kde se občas místní procházejí, je kolem domků ambasády, které obcházejí stále dokola, několikrát za sebou, aby měli pocit, že se procházejí po normální cestě. Vysvětlení je prosté a ani nevím, proč nás tehdy nenapadlo, že se asi nikomu nebude chtít prochá29

zet po krkolomné, mnohdy mokré a bahnité cestě, které tu bezostyšně lemují okolní domy. Obkroužili jsme tedy „lukrativní“ oblast kolem ambasády a rozhodli se k cestě domů s ponaučením, že v Kinschase se na procházky prostě nechodí. Na vlastní kůži jsme opět zažívali to, co první den jen letmým pohledem z auta. Se stínem v patách jsme dlouho kráčeli bezmyšlenkovitě, jen tak a náš pohled se v rytmu loudavé chůze ubíral strnule před sebe. Ten pohled na nedokonalé zátiší by trval snad dodnes, kdyby jej drze nevyrušilo náhlé trhnutí našimi zády, která tak instinktivně reagovala na zvuk poblíž nás. Oba by nás udivilo, kdyby se nám v zádech objevil nenadále člověk, ovšem daleko víc jsme byli překvapeni, že za námi nikdo nejde, neboť to, co jsme zaslechli, nám velmi připomínalo dětský pláč. Zmateně jsme na sebe pohlédli a téměř ukázkově ztišili naše pohyby, abychom se přesvědčili, že se náš sluch jednoduše zmýlil. Nezmýlil, nyní jsme už ani na chviličku nepochybovali o tom, že se odkudsi line dětský pláč. Zmateně jsme se otáčeli kolem sebe, avšak nic nevidouce jsme ještě jednou museli duchaplně zkrotit naše pohyby, abychom lépe poznali, že zvuk dětského pláče se beznadějně line z okolí popelnic, stojících na rohu vylidněné ulice za našimi zády. Pláč miminka, jak bylo zřejmé již z druhého poslechu, nenávratně sílil a my věděli, že se 30

blížíme čím dál tím víc k jeho vysvobození z hromady nevábných odpadků. Popadli jsme jej zahalené ve špinavé dece nevěřícně do naší náruče a pospíchali domů mnohem rychleji než předtím. Prázdnou hlavu teď vystřídalo tisíce myšlenek, cesta se zdála býti nekonečná, avšak mnohem zajímavější, neboť jsme se snažili ten hladový pláč ošálit všemožnými triky z příručky pro matky prvorodičky. Můj muž mezitím po telefonu domlouval se svou sestrou, co budeme dělat dál, a za doprovodu neutuchajícího pláče jsme se dohodli na tom, že bude nejlepší miminko odvézt do nemocnice. Odevzdat totiž novorozeně do místního sirotčince by znamenalo jen velmi malou šanci na jeho přežití a toto jsme považovali za nejlepší legální krok, který alespoň na chvilku oddálil to bolestné zjištění, že se o miminko nemá kdo postarat. Odvezli jsme jej tedy do nemocnice, zaplatili všechna možná vyšetření, která byla nutná, podepsali papíry o nalezení holčičky a jen velmi neradi předali do místní péče, kde jsme měli přislíbeno, že si můžeme zavolat během následujících dní. Ty jsme prožili jako ve snu a dlouho se vzpamatovávali z neuvěřitelného zážitku, kterého jsme oba byli svědkem.

se máte k dané věci chovat či jak ji přijmout. Aniž bychom si cokoli vzájemně vysvětlovali, věděli jsme i my, že nás k malé táhne cosi nerozlučného a že nám už nikdy nebude její osud lhostejný. Nahlas jsme se báli vyslovit to, co nás každého napadlo, a dlouho jsme se jen tiše dohadovali, co s roztomilým černošským miminkem bude. Nyní se již nedohadujeme, protože o osudu naší adoptované africké holčičky máme možnost rozhodovat my... Nedlouho poté, co jsme ji totiž nalezli opuštěnou na ulici, se nám ozvaly místní úřady a nabídly africké děťátko k okamžité adopci. Nesmírně šťastni jsme pak vedle nejrůznějších suvenýrů a zážitků zabalili na cestu domů i tento malý zázrak, který nám připomínal, že možná zanedlouho přibude, k našim dvěma dětem, třetí nejmladší, adoptovaná africká holčička. A i když krok k jejímu získání vedl přes mnohačetné papírování na straně obou zemí, děkujeme dodnes Bohu, že nám na cesty našich životů položil takový dar, jakým pro nás dnes již dvouletá Jessica je. Poklad s nevyčíslitelnou hodnotou, který nám dodnes připomíná, že i nejchudší z nejchudších Vás může obdarovat tak, že na to již nikdy v životě nezapomenete....

Je to zvláštní, naleznete-li cokoli, co postrádá majitele, ochotně, v případě peněz pak i s velkou radostí, přijmete roli nového majitele, aniž by Vám někdo musel vysvětlovat, jak

Tereza, tři děti, Středočeský kraj.

Víte, že...

J

ak jsme s Hugem vzpomínali

Dovolená byla krásná, krásně opravdová. Taková, jak si ji pamatuji z dob před dětmi. Sdílení s Hugem. Držení za ruku. Volnost v plánování. Dny dlouhé nebo krátké, jak jsme chtěli a vydrželi. Noci dlouhé nebo krátké, jak jsme chtěli nebo vydrželi. Přesto jsem se každé ráno probouzela s myšlenkou na dvě tiše tlukoucí srdíčka a jejich majitelky. Přes den jsme o nich několikrát začínali mluvit buď já nebo Hugo. Vzpomínali jsme. Potvrdili jsme si, že už bez BubaMary nemůžeme žít. Skutečnost, že je máme, je pro nás živou vodou. Ukázaly nám hodnoty, které jsou pro nerodiče nedostupné. Uvedly nás do světa dospělých lidí. Daly nám životní směr a cíl. Ještě pořád mají obrovskou chuť a elán do života. Válcují nás svou energií a optimismem. Učí nás lépe tvořit. Tahají nás třeba za poslední prstík, který nám ještě kouká nad hladinou našich chmur a smutků. Hází nám záchranné lano a volají: „Vydržte!“ Převzaly závazky naší minulosti a ponesou je do budoucnosti. Budou překonávat naše bolesti, překážky a bariéry. Jsou naše naděje. Spoléhají na nás. Vidí v nás dobro. Nehodnotí nás a shovívavě milují naše chyby. Věří, že jednou pochopíme, že problémem ve výchově není dítě, ale dospělý. Trpělivě čekají, rostou a stárnou. Klaním se před jejich velikostí a hledám sílu, u všech svatých a hlavně v sobě, být jich hodna. Nepokazit to, co mi bylo půjčeno, a vrátit to životu barevné, silné a krásné. Lev Nikolajevič Tolstoj řekl:

---

V dětech jsou uloženy všechny naše vlastní velké možnosti.

Kde na tu zodpovědnost mám brát sílu? Už se zase těším na další dovolenou.

31

Můj život s mateřským centrem Nikdy nezapomenu, jak jsme očekávaly v určenou hodinu příchod maminek. Přijdou? Nepřijdou...

Do Světlé nad Sázavou jsme se přistěhovali, když jsem nastupovala na mateřskou dovolenou. Téměř nikoho jsem tu neznala, naši přátelé město zrovna opouštěli a maličký byt na konci sídliště byl pro mne útočištěm a vězením zároveň. Po narození prvního dítěte následovalo brzy druhé a s ním procházky po městě, kdy nemáte ani koho pozdravit. Psal se rok 2003 a Ženou Evropy se stala Rut Kolínská, propagátorka mateřských center v České republice. Zároveň se ke mně dostala nabídka Oblastní charity Havlíčkův Brod na podporu při založení mateřského centra v našem městě. A pak se začaly dít věci. Návštěva městského úřadu, první jednání o možnostech vhodných prostor, nabídka domu dětí začít právě tam. První vysedávání u počítače a různých návrhů plakátů, které měly přilákat maminky s dětmi. Vlastnoruční vylepování na plakátovací plochy a roznášení letáků po institucích a obchodech. Příprava prvního setkání, na které jsme vezly s kamarádkou dvě bedny vlastních hraček. Nikdy nezapomenu, jak jsme s rozporuplnými pocity očekávaly v určenou hodinu příchod maminek. Přijdou? 32

Nepřijdou? Jak se mi třásl hlas, protože jsem po dvou letech strávených doma s dětmi měla mluvit veřejně a pokud možno souvisle. Později se ukázalo, že má promluva byla tak nabitá informacemi, že maminky, které přišly a které na tom byly podobně jako já – léta na mateřské – nestačily ani všechno vstřebat. A co mi mateřské centrum – naše Rolnička – dalo? Když jdu dnes po Světlé, každou chvíli potkám někoho známého a děti se tak často ptají, koho to pořád zdravím. Maminku, která navštěvuje nebo kdysi navštěvovala Rolničku. První „rolničkovské“ děti, ze kterých jsou dnes už dávno školáci. Úředníka či úřednici z městského úřadu. Sponzora dětského karnevalu. Paní, která nám chodí dělat Mikuláše. Paní, která nás učila plést košíky ze starých novin. Paní, která přednášela v Rolničce o psychologii dítěte. Paní, která nám pekla pravý svatební dort na vernisáž výstavy svatebních fotografií při příležitosti Národního týdne manželství. Manžela jedné maminky, který pomáhal s malováním, manžela druhé, který nikdy nechybí na žádném výletě, aby popovezl tu kočár do kopce a tu povysadil dítě na strom. Když jsem se rok po narození druhé dcery ucházela o místo středoškolské učitelky, ukázalo se, že mi přijímací pohovor nečinil žádný problém, moje sebevědomí bylo v pořádku a byla jsem přijata na zkrácený úvazek.

Nedělá mi potíže komunikovat s cizími lidmi – v mateřském centru a při práci kolem něj jsem získala řadu cenných zkušeností. Seznámila jsem se s mnoha zajímavými lidmi, kteří pracují pro Síť mateřských center, jejímž je Rolnička členem. Mezi nimi byla samozřejmě i Rut Kolínská, která nám byla vzorem při zakládání centra. Další zajímavé osobnosti potkávám na regionálních i celorepublikových setkáních zástupců mateřských center. Našemu bydlení nechybí řada osobitých dekorací vyrobených vlastnoručně v dílnách Rolničky. Celá rodina a blízcí přátelé se mohou pochlubit originálními tričky, dámská část i zajímavými šperky taktéž z našich dílen. A naše děti? Ty první dvě hladce vpluly mezi ostatní v mateřské škole a dnes jsou z nich, myslím, úspěšné školačky. Třetí dítě bylo se mnou v Rolničce od konce šestinedělí a do školky odcházelo jen nerado. A protože se mi práce koordinátorky líbí čím dál víc – a být na mateřské je pro mě opravdu radostí – přibylo nám ještě jedno dítko. Jak jinak, od konce šestinedělí trávívá dopoledne v Rolničce.

Radka, 34 let, žijeme s manželem (36) a 4 dětmi (9, 8, 5 let a 10 měsíců) v rodinném domě v malé vesnici (120 obyvatel) na Vysočině, VŠ, koordinátorka MC.

Víte, že...

J

ak jsem se konečně domluvila s babičkou

První pomoc pro „špatné“ matky

„Zaplať Pán Bůh, babi, že jsi tady. Co tady holky vyvádí, to bys nevěřila.“

• Dokonalost neexistuje! Žádný člověk nemůže být dokonalý. Zvláště vezme-li si žena za měřítko své dokonalosti vlastní dítě. Každé dítě je jedinečnou osobností, kterou nelze vměstnat do vývojových tabulek ani psychologických pouček.

„No, už jsem tady.“ „Nemohly se dočkat. A já taky ne. Nechám vás tady.“ Popadnu klíče, telefon, zabalenou igelitku, ještě si vyžádám klíče od babiččinýho auta, zabouchnu a pádím ze schodů jako potřeštěná cácorka.

• Matka se musí naučit respektovat celou svou osobnost i se svými nedostatky a stejně tak i osobnost svého dítěte. Tyto matky se musejí naučit vnímat svět kolem sebe takový, jaký je, a nesnažit se jej za každou cenu měnit k obrazu svému.

Máme garáž. Nikdy v ní neparkujeme, neboť je docela daleko od našeho bytu, a tak slouží jako skladiště všeho, co nechceme – v duchu slyším Huga: „Nechceš!“ – vyhodit. Cestou ke garáži si pobrukuji a usmívám se. Nepřestávám, ani když otevírám vrata. Dnešek si opravdu užiju. Mamka mi pohlídá, konečně jsme to, namísto stálého plánování, uskutečnily. Mám den pro sebe a nemusím se rozhodovat, jestli ho strávit s Hugem nebo děláním něčeho pro sebe, protože Hugo pracuje. Většinu volného času, který mi Hugo nebo sestra Míša mohli poskytnout tím, že hlídali BubaMaru, jsem věnovala zpravidla hloubkovému uklízení, třikrát divadlo s kamarádkou, přibližně jednou za šest týdnů kosmetika nebo kadeřnice, občas nákup terapeutického hadříku (tomuto slovnímu spojení muži zpravidla nerozumí a tak pro případné čtenáře překládám – něco na sebe). Budu dělat něco pro sebe. Už dlouho jsem si snila, jak si vyšetřím den, domluvím hlídání a zavřu se v garáži.

• Jsou situace, kdy si i matka může dovolit vypnout. Dítě, které je milováno, v žádném případě neutrpí vážnou psychickou újmu, když jeho matce občas ujedou nervy a zcela nevýchovně se na něj rozječí. Spontaneita je ve výchově daleko lepší než chladná dokonalost.

Přes čtyři roky stála v garáži, částečně nahá a částečně ve starých šatech. Nikdo ji nepohladil, nepotřeboval. Jen občas jsem neodolala a zavadila o ni pohledem, jen krátce, abych se příliš neroztesknila. Dnes se můžu převléct do modráků a staré košile. Vydoluji brusku a roli nového brusného papíru. Připravím si dva trámky a tu starou, nedobroušenou, červotočem prolezlou skříň na ně bokem položím. Přiznávám, že je to starý krám. U stěny stojí ještě dvě skříně, vedle nich tři židle a stůl z vetešnictví. Staré věci mám ráda. Vidím je, jak by vypadaly obroušené, s politurou, lazurou, patinou nebo jen tak. Tak je schraňuji v garáži a slibuji si, že jednou je opravím. Restaurátor by ze mě radost neměl, lomil by rukama nad mým amatérismem, ale pro mě je práce se starým kusem nábytku cesta, nikoliv cíl.

• Jde o to, aby žena své mateřství nepojala jako jediný životní úkol a cíl. Neměla by zapomenout na své zájmy a profesi.

33

Víte, že... A dnes jsem se vydala na cestu. Mám svátek a ta skříň vlastně taky. Potřebuje dobrousit jednu boční stranu a řezby. Když to dobře půjde, dnes to dodělám a možná ji i natřu. Pak bude pár dní schnout a příští týden ji budeme mít doma. Už se na to těším. Místo pro tuto skříň na chodbě jsem proti Hugovi ubránila přes často rozumné návrhy, jak toto místo využít.

Honoré de Balzac řekl: Když vidím, jak jsou ženy krásné, složité a komplikované, a muži až neuvěřitelně prostoduší a prostí, nechce se mi věřit, že by první žena mohla být stvořena právě z Adamova žebra.

Do zvuku motůrku brusky se ozve telefon. Hugo je zvědavý, jak mi to jde. „Jde to, ale uvidíme, kolik toho stihnu. Jak to jde tobě?“ „Nestíhám, dnes přijedu později.“ „Taky jsem s tebou chtěla něco probrat.“ „Co?“ „Jak tak brousím, tak mě napadlo, že bych zase chtěla udělat něco s tou svojí angličtinou.“ „Co to znamená?“ „Zjistila jsem si na internetu jazykové kurzy. Našla jsem jeden, který je každou středu od pěti do sedmi, a ještě přijímají.“ „Jak tak brousíš, tak tě to napadlo, jo? Myslíš si, že to má smysl? Jednou týdně dvě hodiny? Aby to nebyly vyhozený peníze. Jednou nepůjdeš nebo se nebudeš průběžně učit a přestaneš tam chodit. Já v tom vidím riziko.“ „Hugo! Mohl bys, prosím, hlídat? Já potřebuji něco dělat! A o angličtině mluvím už kolik let a pořád nic. Jen mám stále větší problém něco přečíst, o mluvení ani nemluvím.“ Uklidním se a ptám se: „Vidíš v tom ještě nějakou komplikaci, kromě těch, které jsi mi vyjmenoval?“ „Asi ne. Ještě si o tom doma promluvíme. Tak ať ti to jde.“ „Tobě taky. A těším se na tebe, Hugo, víš?“ „Já na tebe taky a posílám pusu.“ To si tedy promluvíme, ty jeden Hugo! Jé, není třeba. Přišla mi sms od Huga, že to zkusíme. Hurá! 34

Babička Každý večer jsem brečela manželovi v náručí s tím, že nemůžu nic dělat, protože máma mi prostě nedovolí se o dceru starat...

Můj příběh začíná již v raném dětství, kdy nás opustil otec a zůstaly jsme s mamkou samy. Tehdy jsem se na ní naprosto upnula a až do doby, kdy jsem si pořídila vlastní rodinu, jsem si myslela, že mám tu nejbáječnější maminku na světě. Pomáhala mi prakticky se vším, se svatbou, se zařizováním bytu, vozila mě všude autem, abych nemusela městskou hromadnou dopravou. Zkrátka si na mě udělala čas vždy a za každých okolností. Spousta lidí v mém okolí mi náš báječný vztah záviděla a já tomu opravdu věřila. Dnes proto nechápu, jak je možné, že jsem si nevšimla, jak mi organizuje život a já jí to klidně dovolím. Změnu v jejím chování jsem nepozorovala, ani když jsme s manželem po sedmiměsíčním snažení počali miminko. Těhotenství bylo to nejúžasnější období mého života a já se rozplývala štěstím. Tři týdny před porodem mě mamina přemluvila, abychom s nimi jeli na rodinnou dovolenou, tak jsem si přibalila ještě tašku do porodnice v případě, že by to na mě přišlo před termínem. Dovolená byla skvělá, protože ještě nikdy jsem si nepřipadala více

milovaná než tehdy, a to jak ze strany manžela, tak ze strany rodiny. Po překvapivém porodu císařským řezem mě a mojí právě narozenou dcerušku mamina opečovávala ještě více než předtím, ale mně to vůbec nepřipadalo přehnané, protože jsem pomoc jako prvorodička po operativním zákroku uvítala. Když jsem se trošku zotavila a pořádně se postavila na nohy, zjistila jsem, že se k malé vlastně vůbec nedostanu, protože mě k ní máma nepustí. To bylo pořád „sedni si a odpočívej, až tu nebudu, bude to všechno na tobě“. Každý den přijela, odvezla mě na úřady, do obchodu a pořád se o dcerku starala. Najednou jsem si uvědomila, že vlastně jezdí jen za ní a já už ji vlastně nezajímám. Navíc mi ke každodenním návštěvám, někdy i dvakrát denně, ještě třikrát zatelefonovala, jak se má její koblížek, jestli náhodou nepláče nebo mu nechybí to či ono. Nemůžu pochopit, jak jsem mohla být tak hloupá a nechala jsem ji, aby si mojí vytouženou maličkou přivlastnila. Nebudu hledat výmluvy pro svou naivitu a hloupost, ale bylo to tím, že jsem byla od malička vedená k tomu svou mámu na slovo poslouchat a žila jsem v jejím stínu. Museli byste ji znát, abyste pochopili, o čem mluvím. Moje máma je totiž takový generál, který o všem rozhoduje a vše musí klapat

podle jejího. Tak se vlastně stalo, že jsem propásla první tři měsíce Karolínčina života, protože jsem se místo matkou stala pouhým pozorovatelem toho, jak se o ni stará babička. Ne, že bych se o ni nestarala vůbec, ale při tom, jak často u nás mamka byla na návštěvě, mi to tak připadalo. Každý večer jsem brečela manželovi v náručí s tím, že nemůžu nic dělat, protože máma mi prostě nedovolí se o dceru starat. Když jsem konečně sebrala odvahu si s ní o všem promluvit, byly už Karolínce čtyři měsíce. Přiznám se, že jsem zbabělec a bála jsem si jí cokoli říct, ale když jsem se dozvěděla, že si mé okolí o mně myslí, že nejsem schopná se o své dítě postarat sama, tak už jsem to déle nevydržela. Mým cílem bylo vysvětlit jí, že si vedle ní připadám jako nesvéprávná, protože mě vůbec nenechá ji nakrmit nebo přebalit, či se s ní někde pochlubit. Pořád jsem musela být zticha a jen okolo ní poskakovat, když chtěla podat plenku nebo udělat mléko. Navíc by dle mého názoru stačilo, aby nás navštěvovala dvakrát, třikrát do týdne. Rozhovor dopadl katastrofálně, protože jsem brečela a máma ne mě řvala, že lžu, protože ona nic špatného nedělá, jen se o nás stará. Nakonec se vyřítila z bytu se slovy, že jsem nevděčná dcera, která ji chce úplně vyloučit ze života vnučky. Aby toho nebylo málo, tak mi pak ještě dvakrát telefonovala a ječela na mě, že mi to nikdy neodpustí, pro35

tože žádná slušná dcera se takhle hnusně k mámě nezachová. Já se přitom jen chtěla o svou rodinu starat sama. Skončilo to strašnou hádkou, při které mi vpálila, že kdyby mi chtěla Karolínku sebrat, tak si požádá u soudu a její svěření do péče. Tyto slova nikdy nemůžu zapomenout. Po tomto se náš „skvělý“ vztah naprosto zbortil a já pochopila, že bylo vše skvělé jen do té doby, dokud jsem takzvaně držela pusu a krok.

Jaké ponaučení z toho vyplývá pro vás? NIKDY si nenechte od nikoho třetího mluvit do své rodiny, protože toho budete litovat, tak jako já. Čas už nevrátím a doba, kdy moje sluníčko bylo maličké miminko, které potřebovalo mojí náruč, je nenávratně pryč a já nepřestanu litovat, že jsem si to nechala vzít.

Následující půl rok byl ve znamení chladného odstupu a jakéhosi příměří, protože mámě došlo, že když se se mnou bude dál hádat, tak už vnučku nikdy neuvidí, protože já nemíním ustoupit. Pak se otrkala a opět začala tlačit na častější kontakt, což jí nebylo nic platné, protože já nemůžu ustoupit. Teď jsou Karolínce dva roky a já můžu konstatovat, že moje máma nic nepochopila. Jako máma se chová pořád, o čemž svědčí její neustálé přeřeky typu „Pojď sem, maminka ti něco dá“ apod. a já moc dobře vím, že si za to můžu sama. Jediné, čeho jsem dosáhla, je to, že se vidíme dvakrát týdně. Nyní mám před sebou další boj, protože už s manželem nechceme trávit Vánoce společně s rodinou. Chceme si užít tu pohodu Vánoc jen sami s naší Karolínkou. Maličká je jen jednou a protože už další dítě nechceme, tak si to musíme řádně vychutnat. 36

36

MissAmore – moje přezdívka, na RD, jinak pracuji jako administrativní pracovnice, vdaná, žiji s manželem a dcerou v okresním městě v Severních Čechách, SŠ.

Víte, že...

J

V České republice činí podíl mužů celodenně pečujících o malé děti zhruba jedno procento. Hodnota je to nízká, odpovídá však zbytku Evropy a co je nedůležitější, má jednoznačně stoupající tendenci.

ak jsem dělal Magdalenu

Doufám, že si Magdalena uvědomuje, co ve mně má za poklad. Nejen, že jsem musel týden zastávat její roli matky a hospodyňky, ale ještě mě přemluvila, abych o tom napsal. Moje žena si tehdy vymyslela, že tu obrovskou skříň z garáže naloží na káru, přiveze před barák a výtahem vyveze do šestého patra. Naložit skříň na káru jí naštěstí pomohl kolemjdoucí, ale z káry do výtahu a z výtahu na chodbu jí rvala sama. Ještě teď na ni mám zlost.

Polovině otců, kteří čerpají rodičovský příspěvek, je mezi třiceti a čtyřiceti lety. Další zhruba pětina spadá do věkové skupiny 26-29 let a 15 procent se nachází mezi čtyřicítkou a padesátkou. Nejčastěji jde o muže vysokoškolsky vzdělané.

Nevím, co dělala, ale vykloubila si při tom rameno. Když jsem přijel na její zavolání domů, už ho měla pěkně oteklé a nepodařilo se mi ho nahodit zpátky. Taky při tom Majda dost naříkala. Sbalil jsem všechny tři holky a odvezl je do špitálu. Doktor diagnostikoval luxaci AC 3. stupně a malou frakturu v laterální části klíční kosti. Doporučená léčba – operace s následnou hospitalizací dva až tři dny.

Ženy, jejichž partneři nastupují na rodičovskou dovolenou, jsou nejčastěji vědkyně nebo lékařky, které si nemohou dovolit přerušit na delší dobu svou kariéru. (financninoviny.cz)

Po hodině strávené v nemocnici jsem odjel s BubaMarou domů. Holky jsem přesvědčil, že maminka bude v pořádku, šéfa, že dovolenou opravdu potřebuji, a sebe, že Majda není koza. Následující den jsem zápasil se svou novou rolí. Po ranních rituálech jsem Bubu odvedl do školky, při zpáteční cestě jsem s Marou koupil pečivo a nějaký snadný polotovar k obědu, neboť období, kdy jsem si na koleji vařil, je už dávno pryč. Doma jsem Maru přemlouval, ať si chvíli hraje, a snažil se soustředit na data na monitoru. Po hodině jsem to vzdal a šel uvařit kuře na paprice od Magi. Po obědě jsem si šel s Marou lehnout, ale když už téměř hodinu skákala po posteli a po mně, došlo mi, že dnes je den, kdy Mara zase nebude spát. Šli jsme stavět věž. Dojídal jsem jablko, křupky, lipánka a rozinky. Zkoušel jsem pracovat. Četli jsme knížky. Letěli jsme do školky pro Bubu. Šli jsme se všichni tři projít. Doma prohledali lednici a nakonec uvařili těstoviny se sýrem. Přesvědčoval jsem holky, ať si chvilku hrají spolu. Celý den jsem myslel na pitný režim. Snažil se soustředit na data na monitoru. Napustil vanu a nechal holky čvachtat. Uklidil nádobí do myčky a nanosil hračky do dětského pokoje. Uspal BubaMaru a během té

37

Víte, že... hodiny a půl se snažil neusnout s nimi. Sedl si k počítači, rychle prolítl zprávy, zavřel všechny pracovní dokumenty a šel si lehnout. Druhý den byl v podstatě stejný. Jen jsem se víc těšil na Magdalenu.

V západoevropských státech, kde není přímo vyhrazena určitá část rodičovské dovolené otcům (respektive druhému rodiči), je její využívání otci velmi nízké, a muži představují zhruba 1–3 % z osob na rodičovské dovolené. Postkomunistické státy východoevropské a středoevropské jsou v tomto smyslu nejméně pokrokové a muži tam využívají rodičovskou dovolenou nejméně často, v některých státech to legislativa doposud ani neumožňuje (např. v Makedonii). (demografie.cz)

Třetí den jsem pustil práci k vodě. Buba mě uprosila, že nepůjde do školky, ale bude s námi doma. Tatínek hospodyňka začínal BubaMaře trochu všednout a zklidnily se. „Magdalenko, teď a tady se ti přiznávám, že jsem si to začal užívat, s vědomím, že má role je pouze dočasná. Byl jsem vyflusnutý, neuklidil nádobí ani hračky, nevypustil vanu a usnul s BubaMarou, ale většinu dne jsme se smáli, zpívali a dováděli. Kromě chvíle, kdy Mara fňukala, že má hlad a že nechce zase těstoviny.“ Čtvrtý den jsme přivezli Magdalenu z nemocnice. Byl jsem tomu rád snad ještě víc než BubaMara. Konečně se můžu věnovat zase své roli živitele rodiny a roli maminky přenechat té naší. Rád. Každý ať dělá, co umí nejlépe. Do práce jsem si šel odpočinout. PS: To jsem zase já, Magdalena. Chci Huga opravit – ta skříň nebyla obrovská, ale docela malá, z malé světničky v malém kamenném domku po prababičce. Víte, jaké se dřív dělaly skříně, ne?

Johan Wolfgang von Goethe řekl: Nemůžeme děti tvořit podle své vůle... musíme je mít a milovat a jinak je nechat na pokoji.

PS 2: Hugo nezpívá. Nezpívá? Zpívá? „Hugo, ty zpíváš?!“

38

Výměna rolí Myšlenku, že na mateřskou nastoupí manžel, jsem tehdy nadhodila v žertu...

Vyrostla jsem, dalo by se říci, v tradiční rodině, ve které byly činnosti domácnosti rozděleny na mužské a ženské. Také můj manžel pochází z rodiny, kde táta pracoval a řídil auto a maminka vařila a starala se o děti. Seznámili jsme se v době hlubokého socialismu a strávili spolu „na hromádce“ devět let. Devět let plánování budoucnosti, devět let budování společného zázemí. Dokázali jsme hodiny snít a plánovat budoucnost, ve které kromě nás byly i naše děti. Přestože lékaři neshledávali na žádné straně objektivní potíže, osud nám nebyl nakloněn. Těhotenství přišlo až v době, kdy jsme možná už ani jeden z nás nevěřili, že se to podaří. V době, kdy jsme oba dva měli dobrou práci, která nás bavila, uspokojovala a navíc docela dobře živila, v době kdy jsme již měli byt a veškeré zázemí. Nástupem na mateřskou dovolenou se náš život pochopitelně velice změnil. Navíc krátce po narození syna ztratil manžel práci a záhy se dostavila manželova vážná nemoc. Přestože jsem v té době prožívala nejkrásnější životní období, často jsem propadala

beznaději při pohledu do budoucnosti a přemítala o katastrofických scénářích. Vyhlídky na budoucnost, ve které bez pomoci a opory budu hlavním živitelem rodiny, mě začaly hnát vpřed. Musím přiznat, že již od mládí jsem se strašně ráda pouštěla do věcí, o kterých si moje okolí myslelo, že je nelze zvládnout. Věci snadné a jednoduché mě nepřitahovaly, věci nedostupné a obtížné mě motivovaly a hnaly dopředu. Rozhodla jsem se začít studovat VŠ. Šance na přijetí na vybranou školu byla 1:17, šance na dokončení také nepříliš vysoké… První semestr jsem zvládla ukončit ještě v době rodičovské dovolené. Po několika měsících v evidenci Úřadu práce jsem sehnala dobrou práci blízko bydliště v oboru, který jsem na VŠ studovala. Přesto začátky nového zapojení do pracovního procesu – po téměř pětileté pracovní odmlce – byly víc než těžké. Školka, běžné starosti každodenního života, studium… Čas běžel. Dokončila jsem úspěšně VŠ a prožívala klidnější období, kdy můj synek odrůstal mateřské školce a manželova nemoc se podle období lepšila nebo horšila. Přestože jsem každý den odcházela do zaměstnání s pocitem obrovské odpovědnosti vůči mojí rodině, několikrát týdně jsem pracovně odjížděla do různých blízkých nebo vzdálených měst a vracívala se domů

pozdě večer patřičně unavená, vůbec jsem necítila žádnou potřebu něco měnit nebo se pracovně prosazovat. Snad dlouhodobý zápřah nebo vrozené dispozice způsobily, že jsem byla nucena najednou rychle začít řešit vlastní zdraví. Po mnoha návštěvách u různých odborných lékařů a absolutně žádných výsledcích nebo náznacích zlepšení jsem navštívila bylinkářku. Její „lektvary“ mě velice rychle opět postavily na nohy a jako „bonus“ jsem po dvouměsíčním každodenním užívání zjistila, že čekáme dalšího potomka. Radost byla veliká. Zase jsme byli o krok blíž naplnění našeho snu o veliké rodině. Přestože pocity radosti jednoznačně převažovaly, obavy z budoucnosti se také nedaly jednoduše odsunout. Myšlenku, že na mateřskou nastoupí manžel, jsem tehdy nadhodila v žertu, ale souhlasná a okamžitá reakce pro mě byla překvapením a nutila mě o tom stále častěji přemýšlet. Na začátku našeho soužití jsme ani jeden z nás určitě nepřemýšleli o tom, že bychom si život a chod rodiny chtěli zařídit jiným způsobem, než jaký jsme kdysi doma jako děti poznali. Téměř ve stejné době, kdy jsem zjistila, že moje budoucnost je na několik dalších let jasně narýsovaná, začal provoz v zaměst39

nání nabírat stejně rychlé obrátky. Vedení společnosti ve vzdálené Anglii rozhodlo o osudu mnoha lidí a úspěšná firma – jíž jsem byla víc než pět let součástí – se začala rozpadat na menší. Rozhodnutím „anglické matky“ se jedna z dcer s více než pěti tisíci zaměstnanci měla uprostřed roku rozdělit na několik samostatných subjektů. Nové úkoly, nové zkušenosti, nové činnosti, odpovědnosti a radost z toho, že jste osobně u zrodu něčeho nového a snad lepšího, že můžete snáze prosazovat dobré myšlenky a nápady, mě zcela pohltily a určitě i ovlivnily následující rozhodnutí. Když jsme začali vážně uvažovat o tom, že si role vyměníme, manželovo nadšení a odhodlání mě utvrzovalo v tom, že to vše zvládneme. Poslední poradu jsem řídila v pondělí odpoledne a ve středu nastupovala do porodnice. Během následujících několika týdnů, kdy jsem vlastně jen radila a „dohlížela“, jak manžel přebaluje, koupe nebo rozhoduje, co synovi obleče, jsem postupně zjišťovala, že nová role pro mě rozhodně nebude potěšením. Sice jsem se snažila tvářit, že jsem nad věcí, ale vnitřně jsem zažívala pocity zbytečnosti, vzteku a žárlivosti, za které jsem se styděla. Během prvního měsíce už manžel fungoval jako dokonalá mámatáta a kromě kojení mě vlastně k ničemu nepotřeboval. Svoje nové 40

povinnosti zvládal s přehledem, a tak jsem se já mohla ujmout „staronové“ role živitelky – teď už rozšířené – rodiny. Přestože jsem v té době cítila, že realizace naší domluvy a rozhodnutí nebude snadná, přiznat chybu nahlas jsem tehdy nedokázala. A tak jsem se po sedmi týdnech vrátila do zaměstnání. Pracovala jsem blízko domova. Místo polední přestávky jsem se odjížděla domů pomazlit a nakojit synka. Moje i manželova širší rodina přijala výměnu rolí – se znalostí situace – s pochopením. Jinak ale byly reakce okolí spíše rozpačité nebo odmítavé. Obzvláště v zaměstnání (zejména u mužské části) jsem se setkávala s odsouzením a nepochopením. Litování manžela bylo téměř na denním pořádku. Podobné reakce mě nutily o to více hrát a předstírat, že vše mám pod kontrolou a jsem přesvědčená o správnosti rozhodnutí. A tak čas plynul. Dominik se začal usmívat, otáčet na bříško, pásl koníčky, začal broukat, narostl mu první zoubek, udělal první krůček – a já se o většině těchto důležitých věcí dozvídala zprostředkovaně, pozdě odpoledne, když jsem se zmordovaná vracela domů. Tím více, jak manžel dováděl svoji roli k dokonalosti, se moje pocity studu, vzteku, žárlivosti a beznaděje den ode dne více stupňovaly. Bylo pro mě obtížnější a stále těžší

přesvědčovat nikoli okolí, ale hlavně sama sebe, že to je to pravé ořechové. Často jsem plakala a styděla se za své pocity. Přestože jsem se snažila pláč i smutek skrývat, okolí a manžel začínali tušit, co je příčinou změny mých nálad a splínu. Pro snazší pochopení pár příkladů. Umíte si představit, že vaše děťátko se v noci vzbudí s bolestí bříška a z postýlky se ozývá pláč a volání „tatínku“ nebo když si na procházce dítko při poskakování odře kolínko, ale pro pofoukání a utření slziček běží k tátovi, přestože vy jste v tu chvíli také na místě – ochotné, schopné a připravené potomka utěšit… Teprve tehdy, kdy podobné prožijete, si uvědomíte, že podobné pocity (přestože možná ne tak intenzivně) zažívá „ten váš druhý“ běžně. Navíc, jak Dominik vyrůstal, začínalo být pro manžela stále obtížnější zvládat nejen péči a starost o synka, ale také alespoň částečnou starost o domácnost. Skloubit hlídání – pravda – velice živého dítka s vařením nebo žehlením bylo stále náročnější a také manželovy pocity vítězství dostávaly první trhlinky – tátamáma přestával stíhat. Pro mě to znamenalo po příchodu domů vlastně jen druhou směnu, kterou sice manžel značně oceňoval, ale pro mě představoval výkon těchto prací vlastně jen zmenšení doby, kterou jsem chtěla trávit s dětmi.

Když jsme se po 18 měsících domluvili, že si role opět vyměníme, kámen ze srdce spadl nám oběma. Já jsem se další dva a půl roku pokoušela přesvědčit synka, že na potoce malé kačenky neplavou za tátou kačerem, ale za mámou kachnou... Částečně se mi to snad podařilo. Nikdy jsem nepatřila k obdivovatelkám žádného emancipačního hnutí ale ani netrpěla pocity, že péče o domácnost by měla být výhradně svěřena do rukou žen. Stejně tak jako jsem bytostně přesvědčená, že každý otec by měl být přítomen u porodu, tak jsem přesvědčená, že by žádnému tátovi vůbec neuškodil krátkodobý „rodičovský odpočinek“ a každé mámě zase možnost zkusit zažít to, co – obzvláště v dnešní době – obnáší pozice živitele rodiny. Nejlepší zážitek je totiž ten, který si prožijete sami a nikoli ten, o kterém vám – byť sebelepší vypravěč – podá zprávu. Zkušenost si nikde nekoupíte. Myslím, že pro oba dva z nás byla tato zkušenost a poučení k nezaplacení.

Tereza (42), vdaná, žiji s manželem (47) a dvěma syny (14 a 4 roky) v hlavním městě, t.č. pracuji v ekonomice a studuji VŠ. 41

41

Víte, že...

J

Porodní dům je zdravotnické zařízení, které nabízí porodnickou péči zdravým ženám s fyziologickým těhotenstvím a předpokládaným fyziologickým porodem. V zahraničí, především v zemích Evropské Unie, je porodní dům běžnou součástí porodnické péče. V řadě zemí mají porodní domy přímou legislativní podporu, v některých zemích je péče v porodních domech dokonce hrazena ze zdravotního pojištění. (pdcap.cz)

ak jsem přestala mít ráda zimu

To, že minulo léto a teplá část podzimu, poznám hlavně podle kapesníků, jejichž počet se výrazně zvýší v koši na špinavé prádlo. Letošní podzim jsme je začali používat brzy. Ze skříně už jsem zase vytáhla kabáty, šály a čepice a začala se těšit na jaro. Než jsem měla děti, byla zima moje oblíbenější roční období. Dokázala jsem si ji ještě užívat, i když už jsme byli tříčlenná rodina. Hugo se už nějaký ten rok dokáže obléct sám, většinou vkusně, boty si čistí na rohožce, většinou nezapomíná a práce jako odhrabování sněhu a stírání chodby také začal dělat od začátku mého druhého těhotenství on. Co se změnilo, že zimu nemám ráda? Začalo to, když se narodila Mara, ale vlažně jsem na kabáty, sníh a špínu hudrala už koncem těhotenství s Marou.

V Holandsku dosahuje počet domácích porodů 38 %. Nizozemští experti vysvětlují domácí porody ve své zemi náboženskými důvody a tradicí. V této zemi je proto dokonale vypracován speciální systém porodnické péče. Jsou k dispozici sanitní vozy vybavené pro resuscitaci matky i dítěte, které jsou do deseti minut v nejbližším porodnickém zařízení.

Narodila se v lednu. Porod byl vcelku rychlý, následný pobyt v porodnici nekonečný, protože mi chyběla Buba. Doma přijala Buba sestřičku s velkým zájmem a chtěla se stát její chůvou. Pořád jsem jí opakovala, že Mara je nyny, že takhle ji brát nemůže, že na tohle je Mara moc malinká, že tomuhle ještě nerozumí, že tohle neumí. Vyšilovala jsem a často u nás znělo NE. Buba se rozčilovala, že jí bráním podílet se a přispívat. Začala se dožadovat mojí pozornosti, vždy něco velmi hlasitě a důrazně potřebovala, když jsem kojila, přebalovala nebo si hrála s Marou. Přestala jsem to zvládat. Doma byl nepořádek, moje pohoda při jednání s Bubou se vytratila a Hugo dostal několikrát vyhubováno za to, že neví, s čím potřebuji pomoci.

Současné české porodnictví vnímá porod jako rizikový proces. Ve snaze ochránit fyzické zdraví matek a novorozenců často dochází k narušování normálně plynoucího porodního procesu zásahy, jež mohou vést k reálným komplikacím. Kromě toho nejsou doceňovány psychologické a sociální potřeby matek a novorozenců. (evalabusova.cz)

Každé ráno jsem si slibovala, že dnešní den prožijeme v klidu a pohodě, na Bubu nebudu křičet, zapojím ji do péče o Maru a Hugo ode mě neuslyší jediné postěžování. Nepamatuji si, kolikrát jsem ráno vstávala s tímto předsevzetím, ale celé období mojí nestability mi připadalo jako věčnost. Sama sobě jsem byla neuvěřitelně protivná. A do toho ta špinavá, protivná zima. Jasně, to ona může za to, že jsem podrážděná, nespokojená, nevrlá. Kdybych nemusela pořád hlídat oblékání, kdybych nemusela s BubaMarou tvrdnout doma, kdyby, kdyby... Hudrala jsem, kabonila se, ve světlejších chvilkách se tvářila alespoň neutrálně. Nakonec nepřišla žádná zlomová událost a ani mě nic neosvítilo. Přišlo jaro a začalo tahat ze země první sněženky a bledule. Chválila

42

Víte, že... jsem Prahu pro její otevřenou náruč, s jakou jaro přijala, a to o čtrnáct dní dříve než propuklo v jižních Čechách. Pak jsem se stala sama sobě snesitelnější. Začala jsem reagovat na Bubu jinak, v klidu. Byla jsem tak překvapená a šťastná, že mě to nabilo, a najednou to šlo. A Buba se stala chůvou. Kontrolovala mě při přebalování, uklízela plínky, tahala mě za ramínko u podprsenky, dožadovala se vození kočárku, dělala nyny a pššt a rozdávala pusinky. Holky spolu srostly. Všem maminkám jednoho potomka jsem na dotaz, jak se to dá zvládnout, odpovídala, že je to lepší a lepší. I když některé maminky říkají opak, pro mě už to tak zůstalo dodnes.

Bábovku dostávaly původně porodní báby za to, že pomohly na svět novému člověku. Tehdy se jí ovšem neříkalo bábovka, ale jednoduše bába. A z ní se časem vyvinulo slovo bábovka.

Při pohledu z okna mě ještě napadne, jaká asi bude ta letošní pražská zima a jaká asi bude zima u nás doma, na venkově?

Poslední doba ledová začala přibližně před 2,5 miliony lety a skončila před 10 000 lety.

43

Proč jsem se rozhodla porodit doma? Je to přece úplně normální, přivést dítě na svět tam, kde pak žije...

Když na to s odstupem času myslím, stále více jsem přesvědčena, že hlavně ze strachu. Ze strachu. Vlastně jsem měla větší strach z porodu v nemocnici než z porodu doma. V nemocnici mám pocit, že se vše odehrává podle pravidel, která nedokážu kontrolovat, nemůžu si vybrat lidi, s nimiž budu, musím poslouchat. Možná nemusím, ale ze své zkušenosti se sebou samou vím, že nedokážu obhájit své názory před autoritou a institucí jako je nemocnice. Vždycky jsem přece byla hodná a poslušná holčička... Už když jsem čekala první dítě, četla jsem různé knihy a články o porodech, o přirozených porodech a různých možnostech, jak porod usnadnit. Hledala jsem tehdy porodnici, kde by bylo možné takový přátelský porod prožít. Byla jsem naivní a myslela jsem, že to všechno je přece samozřejmé. Ale nebylo. Nic z toho, co jsem si četla, se nedělo. Když jsem čekala druhé dítě, řekla jsem si, že už to podruhé nemůžu takhle nechat, že přece musím něco udělat jinak. A jako jediné východisko jsem od začátku viděla porod doma. Je to přece úplně normální, přivést 44

dítě na svět tam, kde pak žije. Ale společenské normy dělají své. Jak hluboko je v nás zakořeněn pocit, že něco se dělá tak a tak a jinak se to prostě nesmí! V otázkách zdraví, nemoci, léčení a rození dětí, ba i umírání a smrti za sebe příliš často necháváme rozhodovat instituce a jsme vlastně RÁDI! Vždyť je to tak snadné říct – ONI mi řekli, co a jak mám dělat, to ONI za to můžou, že to tak dopadlo. To ONI, co tam s tou babičkou dělali, to ONI zavinili, že zemřela. Volba zodpovědnosti za sebe, své činy, své kroky, své každodenní myšlenky a emoce. Cesta nelehká, leč plná zázraků. Začala jsem se pozvolna připravovat. Poznala jsem dulu, která sama rodila doma a asistovala u domácích porodů. Z této ženy do mě vstoupil klid a rozvaha. Jsem jí vděčna za to, jak opravdu přirozeně porod vnímá. Jako normální součást života. Stále jsem po ní chtěla vědět, co všechno mám připravit a mátlo mě, že toho je tak málo. Ale ono toho opravdu je potřeba jen málo. To hlavní je vaše myšlení a cítění. Ještě v termínu jsem dostala tak příšernou chřipku jako už dlouho ne! To asi proto, že jenom chodit do porodnice na monitory mě tak hrozně stresovalo, že jsem měla pokaždé břicho jako kámen. Desátý den po termínu již bylo nutné podle pravidel ústavu nastoupit

k vyvolání, takže jsme se doma rozhodli to trochu rozhýbat. V neděli ráno jsme se dali do chystání dřeva na zimu. To funguje spolehlivě. Ve 14.00 se objevily první stahy. Bylo jasné, že Štěpán pochopil, co má dělat, aby nemusel do porodnice. Matěje jsme poslali k babičce, uklidili a vyšli na procházku. Stahy zesílily a musela jsem se opírat o manžela. O půl osmé večer jsem volala dule, aby sesbírala i ostatní dvě domluvené báby a vydala se na cestu k nám. Ano, měla jsem u sebe tři ženy a bylo to skvělé. Každá z nich měla svou úlohu, každá byla úplně jiná a dnes bych chtěla, aby tam byly dříve, abychom tančily a zpívaly a volaly přicházející dítě. Jistě, je dobré mít na blízku manžela a jsem mu vděčná, že zachoval klid a nechal vše plynout podle mě, pouze tam byl. Ale přítomnost dalších žen tvoří malé porodní společenství. Všechno to proběhlo tak v klidu, bez nejmenších obtíží, bez komplikací a beze stresu, že jsem byla až zaskočená. Taková jednoduchost! V porodnici je to věda – samé monitory a nástroje a prohlídky a desinfekce... Doma jen klid, absolutní soustředění, intenzivní, ničím nerušené prožitky porodních bolestí, a pak je tu dítě! Dívá se na vás, vy na něj. Berete jej do náruče a sedíte s ním a ono se na vás pořád dívá. Pak saje z vašeho prsu a usíná. Placentu manžel druhý den zakopal a zasadil k ní Štěpánův strom.

A pak ten skok do společenské reality – matrika, dětský lékař, příbuzní. Ne každý unesl takovou odchylku od řádu, myslím, že ve městě, kde žijeme, to byl druhý domácí porod od vzniku porodnic. Někdo k nám dokonce poslal sociálku. Nemá smysl popisovat reakce, spíše se zamýšlím nad tím, co je vyvolalo, a jsem stále více přesvědčena o tom, že to byly mé pochybnosti. Není důležité, co si kdo myslel, ale to, jakou jsem názorům ostatních dávala váhu. Dnes vím, že příliš velkou. Všechny ženy jsou stvořitelky a bohyně a budou-li se tak cítit, bude se k nim tak každý i chovat. Je úžasné porodit doma, ale může to být úžasné i v porodnici, záleží na každé z nás.

Bára, 33 let, s manželem (50) a 2 dětmi (4,5 a 1,5 roku) žijeme na samotě za maloměstem v okrese České Budějovice, ale stále jsem tělem i duší Moravačka. Jsem VŠ, mám obětavé rodiče, kteří za mnou jezdí; oba jsme s manželem OSVČ, stavíme dům a máme občanské sdružení s přírodovědným muzeem. 45

45

Víte, že...

J

Ředitelka mateřské školy má ze zákona povinnost přijmout přednostně dítě v posledním roce před zahájením povinné školní docházky (dítě s místem trvalého pobytu v obci, která MŠ zřizuje). Pokud to z kapacitních důvodů není možné, je obec, ve které má dítě místo trvalého pobytu, povinna zajistit mu místo v jiné mateřské škole.

ak byla Buba velká holka

Když jsem vybírala mateřskou školku pro Bubu, četla jsem na internetu různé diskuse, informace, ptala se kamarádek. Nakonec jsem ve své nerozhodnosti vybrala jednu v našem okolí. A měla jsem štěstí hned ze dvou důvodů. Zaprvé se školka nachází jen přibližně 30 minut chůze, chůze s dětmi, od našeho paneláku. A za druhé jsem Bubu nezapsala do školky včas. Tedy školní rok předcházející tomu, ve kterém měla Buba do školky nastoupit, i když nastupovala až na jaře, a přesto ji přijali. Moc by se nestalo, protože jsem stejně byla doma s Marou, ale Buba už potřebovala program, dětský kolektiv a společenský řád. První dny chodila do školky s nadšením, které však brzy opadlo. Následovalo několik týdnů, kdy jsem ji přemlouvala, vymýšlela různé hry a úplatky, aby do školky šla a ve školce zůstala. Jednou, ani nevím, jak mě to napadlo, jsem řekla:

V některých školkách je možné takzvané zvykání. Rodič může být s dítětem během prvních dnů přítomen ve třídě nebo na zahradě, čas pobytu se pomalu prodlužuje a rodič pak již jen zdálky pozoruje. (msmt.cz)

„Už jsi velká holka a velké holky chodí do školky. Ve školce se učí nové věci. Až budeš ještě větší, půjdeš do školy. Tam se zase budeš učit další věci. Až bude Mara velká jako ty, taky půjde do školky a já půjdu do práce. Nebudu s vámi pořád doma.“ A velká holka zabrala. Tvářila se trochu tak jako že je to nespravedlivé, ale nereptala, šla do školky a od té doby jsme to neřešily. Přijala to jako pravidlo naší společnosti. Možná jí bylo líto, že už je velká holka a možná ne. Nevím. Mně to líto bylo, protože Buba doma chyběla. V bytě utichl křik rvaček, ale i veselých her. Já jsem se začala trochu nudit, měla jsem pocit, že můj potenciál není využitý naplno. Postupně jsme zavedly pravidlo, že téměř každý den, kdy je Buba ve školce, se spolu přibližně hodinu věnujeme jen sobě, my holky. Povídáme si, něco tvoříme, jsme spolu. Občas nedám Bubu do školky a podnikneme nějaký výlet, jako za starých časů. Vidím, jak Buba roste. Zjišťuji, jak se naučila krásně stříhat, kreslit, vyprávět pohádky, zpívat, jak rozšířila okruh svých známých a přátel. Ostatně to já také. Ale jsem to teď spíš já, kdo se učí přijmout školku jako pravidlo naší společnosti. Připravuji se, že za pár dní mě to čeká s Marou. Připravuji se na to, že náš byt ztichne docela. Jsem už velká holka... U zápisu jsme byly včas a díky jednomu dítěti ve školce nám vezmou i druhé. Vesmír BubaMary se trvale rozšíří... 46

Rakovina prsu V hlavě mi pořád znělo pozitivně laděné ujištění mlaďoučké paní doktorky. Ale co kdyby…

Nedělní odpoledne začátkem října, vymalováno, uklizeno, po koupeli. Stála jsem nahá v koupelně, sahala po tělovém mléku a při zběžném pohledu se mi zrak zastavil na levém prsu. Že bych se někde praštila? Vypadalo to jako téměř zhojená modřina, skoro jako stín. Intuitivně jsem na ni sáhla, necítila jsem lehkou bolest typickou pro modřiny, ale pod prsty jsem nahmatala cosi velikosti hliněné kuličky. Hlavou mi prolétly vzpomínky na všudypřítomné letáčky, upoutávky a upozornění na samovyšetření, kontroly a možná rizika. Nemám ráda doktory, ale snažím se nepodceňovat prevenci. To znamená, že chodím pravidelně na gynekologické prohlídky a k zubaři. Tím můj kontakt s doktory, co se mé osoby týče, končí. Každopádně v té chvíli jsem se rozhodla lékaře navštívit. Mám přece dvouletého syna, tak pro jistotu. Připadala jsem si lehce paranoidní, ale když o tom všude píšou, připadala bych si daleko víc jako blbec, kdyby se mě posléze někdo ptal, proč jsem nepřišla dřív. V pondělí se mi to vůbec nehodilo a nic mě přece nebolelo a ta věc se nikam nestěhovala, tak jsem to nechala na úterý. Večer jsem ještě požádala o názor manžela. Mám citlivého man-

žela, asi jsem ho vyplašila. I on si myslel, že to tam nebylo. Ale koneckonců – v dobrém i ve zlém… Ráno jsem vyrazila k praktické lékařce. Do ordinace jsem vešla s úsměvem a tak trochu jsem se omlouvala, když jsem vysvětlovala svůj problém. Určitě to není nic vážného, já vím, ale pro jistotu. Paní doktorka je mladá, ale velmi důsledná. Řekla, že posouzení vážnosti mého nálezu by radši ponechala odborníkovi, protože by nerada něco zanedbala. Odeslala mě na sonografické vyšetření, ale výsledek mi moc nepomohl. Paní doktorka byla velmi příjemná, po celou dobu mi vysvětlovala, že v naprosté většině se jedná o neškodnou záležitost, ale že je dobré nic podceňovat. Souhlasila jsem. Takže, když se paní doktorce nález nezdál zcela průkazný, a ptala se, jestli jsem ochotna podstoupit biopsii, překvapeně jsem zvedla obočí a hlesla: „Jistě, on někdo není ochoten?“ Paní doktorka se jen pousmála se slovy: „To byste se divila.“ Ve středu ráno jsem si po telefonu domluvila termín na biopsii na příští týden. Manželovi jsem termín zavolala, aby si mohl nahlásit dovolenou. Biopsie proběhla bez komplikací. S neustálým ujišťováním, že se jistě nejedná o nádor, protože ten vypadá jinak, jsem opustila ordinaci. Na syna pobíhajícího po chodbě nemocnice se přítomní pacienti nedívali s pochopením, a proto s ním manžel čekal venku. V hlavě mi pořád znělo pozitivně ladě-

né ujištění mlaďoučké paní doktorky. Ale co kdyby…? Čekalo mě 14 dní čekání na výsledky biopsie, o kterých jsem víceméně moc nepochybovala. Já přece nemůžu mít rakovinu. Volala jsem po deseti dnech praktické lékařce, ale výsledky stále ještě nepřišly. Na situaci jako takovou už jsem si zvykla. Vše se vrátilo do normálních kolejí. Tak tedy za další čtyři dny nový telefonát a neskutečné sdělení: „Je mi to líto, ale výsledek je maligní.“ Rozuměla jsem, ale nějak mi to nedocházelo. Vyptala jsem se na následující postup a zavěsila. Následující den jsem navštívila praktickou lékařku a vyzvedla si dokumenty potřebné k převzetí do péče mamologické poradny. Hned následující den jsem tam i s manželem a synem vyrazila. Paní doktorka, vyhlášená kapacita ve svém oboru, nebyla ani příjemná, ani empatická. Byla rázná, stručná, neosobní. Vysadit hormonální antikoncepci, hned, jinak na stole vykrvácím. Za tři týdny příjem, do té doby oběhnout předoperační vyšetření, nashledanou. Asi to jinak nejde, každý přijde s pocuchanými nervy a svým vlastním koncem světa. Brát si to do hlavy, musela by vážená paní doktorka zešílet. A ve světle dalších událostí prvotní přístup chápu a odpouštím v plném rozsahu. Tři následující týdny mám jako v mlze, nejvíc si pamatuji přání, ať už je to venku. Pak nějaké ozařování a bude snad zase dobře. Byl konec listopadu, za dveřmi Vánoce. Rozhodli 47

jsme se nekomplikovat svátky ostatním. Ani mně ani manželovi by žádná jejich účast nepomohla. Takže operace proběhla na zapřenou, o mé diagnóze a skutečném důvodu pobytu v nemocnici věděli jen dvě kamarádky, manželův zaměstnavatel a nejbližší kamarád. Operace, která nakonec byla záchovná (neodebrali mi celý prs), i když jsem na tom netrvala (hlavně tu zůstat, syn je malý, nezaslouží si zůstat bez mámy), dopadla dobře a nutno podotknout, že si paní doktorka dala hodně záležet. V nemocnici se její přístup změnil k nepoznání, byla příjemná, chápavá, laskavá. A na svou práci právem hrdá. V současné době připomíná operaci vizuálně už jen jizva. V nemocnici jsem strávila pět dnů, bez komplikací jsem byla propuštěna do domácího ošetřování den před synovými druhými narozeninami. Další týden jsem absolvovala na mamologii vytažení stehů a konstatování, že se to povedlo. Paní doktorka mě oslovovala křestním jménem – už jsem její – a byla jsem odeslána na onkologii. Mé plány s preventivním ozářením a rychlým návratem do normálního života vzaly rychle za své. Z vyjmutých uzlin byly dvě pozitivní. Takže vzhledem k nálezu metastáz v uzlinách a celkově vysokým výsledkům biopsie nádoru mi byla indikována komplexní onkologická 48

léčba – chemoterapie, ozáření a biologická léčba. Onkologie pro mě byla asi nejhorším zážitkem. Nijak nezpochybňuji profesionalitu a schopnosti lékařů. Ale prostředí, kde čekárna je vlastně chodba s malými lavičkami stále plnými pacientů hlavně důchodového věku, je neskutečně depresivní. Žádná hudba, jen tiché špitání a do toho občas hlas sestry. Poprvé jsem začala přemýšlet o tom, proč právě já. Myšlenky jsem si zakázala nebo je aspoň chtěla odložit na večer, až nebudu řídit kamarádčino auto. Ani večer ani jindy už mě podobné otázky nenapadly. A až do ozařování jsem onkologii nenavštívila. Přešla jsem do péče privátní onkologické ambulance, kde se v čekárně pacienti povětšinou usmívali. V polovině prosince jsem byla na své první chemoterapii. Byl pátek po poledni, venku mrzlo. Dopoledne jsem ještě stihla nafotit v ateliéru fotky sebe a syna pro manžela pod stromeček. Původně jsem chtěla ještě trochu zhubnout a nechat to na narozeniny, ale zatím jsem ještě měla vlasy. Kamarádka objížděla se synem v kočárku okolí ambulance a já ležela uvnitř a nechávala si přiotrávit celé tělo. První příznaky se dostavily kolem šesté večer. Za celou dobu chemoterapií to byl nejdelší časový odstup. Většinou to byly tři hodiny, ale stalo se také, že jsem stihla dojít jen k autu. Čtrnáct dní po aplikaci první chemoterapie jsem začala ztrácet vlasy. Ještě jsem zvládla oběd na Boží

hod vánoční u manželových rodičů, kteří stále nic nevěděli, a pak už mě kamarádka kadeřnice vzala strojkem dočista dočista. Nebyl to takový šok, jaký jsem čekala. Tedy ne pro mě. Po první chemoterapii jsem byla pozvána na CT kostí s výborným výsledkem. Čistá – bez metastáz. Chemoterapie trvaly téměř přesně půl roku, poslední jsem absolvovala začátkem června. Manžel s mými přáteli se střídali v odvozu do nemocnice. Mělo to svá pozitiva, pro mě to bylo pestřejší a manžel zvládnul absenci v zaměstnání nadělávat. V průběhu chemoterapií přestaly fungovat žíly na rukou a bylo zapotřebí zavést intravenosní port. Mám nad pravým prsem „vypínač“. Pod kůží je umístěná komůrka, do které lze aplikovat cokoliv co do normální žíly, případně tudy odebírat krev. Komfortní záležitost. Doba aplikace infuze se zkrátí, nebolí ruka jako po standardní aplikaci. Jen ho mít dřív. Syn živě hovoří o mém portu a čárách na těle, které slouží pro zaměření na radiologii, aniž by si uvědomoval jejich důvod. Naštěstí. Nemám vlasy, řasy ani obočí. Vlasy nejsou problém. Že paruka nejsou moje vlasy, poznali jen moji rodiče. Obočí lze celkem obstojně domalovat, už jsem v tom opravdu dobrá. Jen ty řasy – vypadám divně. V průběhu chemoterapie mi byl aplikován Zoladex k ochraně vaječníků. Když všechno dobře dopadne, třeba by mohl mít syn ještě brášku. Po Zoladexu jsem přibrala neuvěřitelných deset kilogramů a trošku mi

zhrubly rysy. Z výše uvedeného jasně vyplývá, jaká krasavice já teď jsem, ani těhotenství to netrumfne. A můj muž mě stále miluje. Kupuje mi květiny, říká mi, jak je rád, že mě má. Jsem ráda, že mám já jeho. Po víkendu mě čeká první ozařování. Do půlky prázdnin mám o zábavu postaráno. Každý pracovní den. A pak, když všechno půjde podle plánu, už jen rok biologické léčby. Řada těch, co ví, se rozrostla geometrickou řadou. Většina lidí neví, jak se chovat. Nezlobím se, taky bych to nevěděla. Tchýně na mě začala sahat, dříve se mě zásadně nedotýkala. Nevadí mi o rakovině ani léčbě mluvit, občas to i potřebuji. Mám nejbližší kamarádky, které jsou schopny a ochotny se mnou moje otázky a případné obavy řešit. Takže neterorizuji své okolí monotematickými monology. Nepřipadám si nemocná. Jen je můj život méně hektický. Víc si ho užívám, nebo si to aspoň myslím.

Petra, 34 let, žiji s manželem (33) a synem (2,5) v krajském městě v ZČ kraji, jsem SŠ. V současné době jsem po parciální mastektomii levého prsu a chemoterapii, podstupuji ozařování a čeká mě rok biologické léčby. 49

49

Víte, že...

J

Jako země původu piva se uvádí Mezopotámie a vaří se přibližně již od 7. tisíciletí př.n.l. Pivo je staroslověnské slovo, které označovalo „nápoj nejobyčejnější a nejrozšířenější“. Předpokládá se, že pivo bylo objeveno náhodně, díky tehdejšímu skladování obilí v hliněných nádobách. Do některých nádob nejspíše natekla voda a došlo ke kvašení, jehož výsledkem byla voda s příjemnou omamnou chutí. Tehdejší pivo nepodstupovalo proces filtrace, což mělo za následek přítomnost velkého množství mechanických částic a to, že pivo nebylo čiré. Z tohoto důvodu se pro pití využívalo obilné stéblo, které fungovalo jako brčko. (wikipedie.cz)

ak Hugo chodil do hospody

Už čtyři měsíce trousím doma poznámky o tom, že si hledám práci. Celý proces hledání začal mým vlažným přemýšlením o tom, co by mě bavilo, snila jsem o vhodném pracovním místě, které bych snadno skloubila s rodinou, bavilo mě, byla jsem užitečná, profesně i finančně rostla. Později jsem pokukovala po internetových inzerátech, sem tam pohovořila s kamarádkou. Intenzivněji ve mně narůstal dojem, že najít si práci nebude možná vůbec jednoduché. A víte, co na to Hugo? Já jsem dlouho také nevěděla, dlouho jsem přemýšlela, jak pojmenovat pocit, který mám z Huga, kdykoliv jsem začala mluvit o mém nástupu do práce nebo o něčem, co by se jen vzdáleně týkalo hledání zaměstnání. Až mi jednou odpoledne odpověděl sám Hugo. Totiž ten chlap, kterého považuji za svého nejbližšího člověka, za přítele, který má pro mě pochopení, za partnera, který podporuje všechny mé činnosti, za manžela, který respektuje mou ženskou roli, a konečně za otce mých dětí, který chce pro děti mít vyrovnanou a spokojenou maminku, nechce, abych šla do práce. On mě snad vůbec nezná! On si myslí, že když nehudrám, když je doma pohoda a klid, když se tvářím spokojeně, že taky jsem zcela spokojená! To snad nemohl myslet vážně! Řekl mi, že si myslí, že bych si práci ještě hledat nemusela, že jsou holky ještě malý, že na ně nebudu mít čas a sílu a že bych to stále měla být já, kdo je bude vychovávat a ne školka. Že když se vrátím z práce, budu unavená a nervózní, a to že si holky a nakonec ani on nezaslouží. Že bych nezvládala práci a domácnost a že se mu líbí, když je doma uklizeno a vařeno. Že bych si tedy mohla najít jen nějakou krátkou práci, když nutně potřebuji něco dělat, ale že pokud jde jen o to, tak bych si mohla nejdřív dodělat všechny ty věci, které si už dlouho plánuji. Že on nás přeci uživí, no jak by ne, takový chlap, hlava rodiny. Trvalo tři týdny, než jsme se vůbec byli schopni o mém nástupu do práce v klidu bavit. Je pravda, že jsem to rozdýchávala hlavně já. Že já jsem při rozhovorech o práci zvyšovala hlas, utrhovala se, byla dotčená a uražená. Hugo byl naprosto klidný. On v tom měl přeci jasno. Během této doby navštívil třináctkrát hospodu. On, který jde do hospody jednou za rok na firemní vánoční večírek nebo někdy po tenise, ale to za chození do

50

Víte, že... hospody nepovažuji, protože vypije víc džusu s vodou než piva. Tak Hugo chodil po práci do hospody na pivo a domů za tmy. Ale výsledek se dostavil. Zřejmě mu některý z jeho kamarádů a nových kamarádů domluvil, i když argumenty, které použil, bych znát nechtěla. Jednou večer přišel Hugo ze jmenovaného společenského zařízení a po dlouhém mlčení v křesle pronesl: „Tak jsem se rozhodl, že do práce jít můžeš, ale nerad bych, aby to nějak odnesly holky nebo náš vztah.“

Tradičního českého nápoje se v republice vypije okolo 160 litrů na hlavu a tím má Česká republika zajištěno světové prvenství. Dlouhodobě si druhé světové místo ve spotřebě piva drželi Němci, od roku 2008 však druhou příčku zaujímají Rakušané s průměrnou spotřebou kolem 110 litrů na občana. (wikipedie.cz)

Bylo vidět, jak se překonává a uvnitř bojuje. Kdyby se nejednalo o téma, které je pro mě citlivé, začala bych se asi smát. Ale naštěstí téma citlivé bylo a já jsem se nesmála. Naštěstí, protože, jak jsem během posledních dní pochopila, i Huga se moje zaměstnání hodně dotýká. Musí si to v sobě srovnat. Připomenout si, že je pro mě na prvním místě rodina, připustit, že jsme se zase posunuli do další fáze života. A i když nevím, jaké jsou skutečné důvody, proč se bojí mého nástupu do zaměstnání – do hlavy mu nevidím, vím, že to nedělá schválně. Dělá to nejlíp, jak umí.

Slovo alkohol pochází z arabského al-kahal, což znamená jemnou substanci. Určité velmi malé množství alkoholu tělo vytváří samo a to asi 0,04 promile fermentací potravin přirozenou střevní mikroflorou. (alkoholik.cz)

„Hugo, já si myslím, že to zvládneme a o náš vztah se neboj. Mám tě ráda a jsi dobrý otec mých dětí. Ty a BubaMara jste to nejdůležitější v mém životě.“

Postoje lidské společnosti k požívání alkoholických nápojů se měnily dle doby, stupně kultury a soudobých názorů. Například v Číně už v roce 1220 př.n.l. byl sťat každý, kdo byl přistižen opilý. V Indii (nedatováno) byli nachytaní opilci nuceni pít vařící víno, vodu, kraví moč nebo vřelé mléko až k smrti. Indické ženě, která byla přistižena v opilosti, žhavým železem vypálili do kůže čela podobu nádoby, z níž alkohol pila. Pak byla vyhnána. Každý Říman měl právo zabít svou ženu, pokud ji přistihl opilou. V Athénách byla trestem za opilost smrt. Karel Veliký nechával opilce trestat a pokud pili dál, byli popraveni. (alkoholik.cz)

„Dobře. Tak konkrétně si o tom můžeme promluvit o víkendu.“ Nepodíval se na mě. A vzhledem k tomu, že bylo úterý, poskytl si dostatečný čas na to, aby celou situaci vstřebal. Já už to také vydržím.

51

12 let v domácnosti Kdybych šla do práce tenkrát, když byly holky malé, litovala bych strašně moc...

Jako jedna z mála jsem po ukončení gymnázia nešla na vysokou školu. Pracovala jsem jako sekretářka, v práci jsem byla vcelku spokojená. Pak jsem potkala „toho pravého“ a po třech letech se ozvala matka příroda – začala jsem toužit po rodině. Ve svých 23 letech jsem se vdávala, po roce se nám narodila holčička a za tři roky další. Je pravda, že jsem nebyla nikdy ambiciózní typ a v době, o které vyprávím, se také moc kariéra dělat nedala. Psal se rok 1991, doba těsně porevoluční. Ale vždycky jsem měla jasno v tom, že bych chtěla mít děti minimálně dvě a že se jim chci věnovat co nejvíc. Já jsem prožila hezké dětství, ale rodiče mě museli dát do školky hned poté, co mi byly tři roky. Na počátky školky si tak moc nepamatuji, ale podle pozdějších vzpomínek myslím, že jsem tam byla celkem spokojená. Ale stejně bylo nejlepší, když jsme něco podnikali s rodiči. Ten pocit, že táta s mámou něco umí, že mi to ukázali a já jim můžu pomáhat, mi dělal moc dobře. A nedávno jsme se se sourozenci (mám dva) domluvili, že to na ně působilo taky tak. Můj táta pomáhal dědečkovi se stavbou domu a pro nás děti to byla ohromná zábava. 52

Už před svatbou jsme si tedy s manželem ujasnili, že prioritou pro nás je, aby děti s námi trávily co nejvíce času. Že je budeme učit všechno možné, co nejvíc si s nimi hrát, ukazovat jim svět, zapojovat je do aktivit, které děláme. Nějak jsme cítili, že je to tak správně. To, že budeme po delší dobu žít z jednoho příjmu plus dávek, nám moc starosti nedělalo. Ve všední dny jsme chodily s holkama často na písek, protože do něj byly obě zamilované. Seděla jsem s nimi v pískovišti a nestíhala stavět bábovky takovou rychlostí jako je ony bouraly. Chodily jsme do divadélka, do kina, na návštěvy k prarodičům, stihly jsme toho dost. Manžel se dětem věnoval, když přišel domů, jeho specialitou bylo „blbnutí“. Manželovým i mým koníčkem bylo v té době lezení po skalách, a tak jsme celá rodina trávili většinu víkendů od jara do podzimu spolu v přírodě. Doma jsme hodně výtvarničili, četli. Do doby, než byly té mladší čtyři roky, mě ani nenapadlo, že bych chtěla být někde jinde než s nimi. Krátkodobě ano, určitě jsem byla ráda, když holky pár dní pohlídala babička, ale chodit do práce a vídat se s nimi uhoněně jen po večerech a víkendech pro mě nepřicházelo v úvahu. Měla jsem kamarádky, které říkaly, že by se z toho, že by byly doma s dětmi, zbláznily. Šly do práce a byly spokojené. Jejich volba, pro mne by to nebylo. Asi mělo vliv také to, že

moje práce nebyla nijak tvůrčí a zajímavá. Kdybych pracovala v jiném oboru, třeba bych to viděla jinak. Takhle jsem s lehkým srdcem po rodičovské dovolené ukončila pracovní poměr a zůstala dál doma. Když holky začaly chodit do školy, zase jsem neměla pocit, že je správná doba na to, jít do práce. Školní povinnosti, kroužky, společné aktivity a starost o domácnost, připadala jsem si dostatečně vytížená. Od malička chodily na kroužky, a i když to občas byla honička, ráda na to vzpomínám. Na jejich zápal a pokroky, besídky a vystoupení, výstavky výtvorů. Doma jsem byla 12 let. Až pak jsem začala pociťovat, že bych ráda změnu. Děti už byly hodně samostatné (12 a 9 let), nebyl problém, aby zůstávaly nějakou dobu samy doma. Kamarádky pro ně začínaly být zajímavějšími parťáky než rodiče. Potíže ale pro mne nastaly, když jsem si uvědomila, že vlastně nic pořádně neumím. Naposledy jsem pracovala v době, kdy módním výstřelkem byl elektrický psací stroj a zavádění počítačů ve firmě, ve které jsem pracovala, se prosazovalo dost obtížně. Na mém pracovišti žádný počítač nebyl. V životě jsem neviděla kopírku, neposlala fax. Anglicky jsem se učila před 15 lety na střední škole. Při představě, že někam přijdu na pohovor, oni se mě zeptají

„co umíte“ a já řeknu „nic“, na mně šly mrákoty. Pracovat ale přece někdy začít musím. Tak jsem si řekla, klid, není žádný spěch, začni tam, kde se budeš cítit dobře a budeš mít možnost se mezi hodnými lidmi naučit, co je třeba. Měla jsem představu, že bych takové lidi mohla nejčastěji potkat v neziskových organizacích. Takže jsem se zkusila poptat, jestli někde nepotřebují dobrovolníka. A ono to vyšlo. Půl roku jsem pracovala jako dobrovolník, naučila se ovládat počítač, další kancelářskou techniku a získala zpátky trochu pracovního sebevědomí. A i s těmi prima lidmi to vyšlo. Nakonec mi v neziskovce nabídli práci a já ji přijala. Čas utekl až nespravedlivě rychle. Dětem je 19 a 16 let, studují, jsou v pohodě. Ve své práci jsem spokojená, baví mne, nastálo doma bych teď být nechtěla. Ale myslím, že kdybych šla do práce tenkrát, když byly holky malé, litovala bych strašně moc. Vzpomínky na jejich dětství by mi žádná práce nemohla nahradit. I to, že obdobím dospívání prošly a procházejí jen s běžnými a přirozenými obtížemi, přičítám tomu, že jsme spolu v jejich dětství strávili hodně času.

Zuzana, 43 let, vdaná, 2 děti (19 a 16 let). V domácnosti jsem byla 12 let, nyní pracuji v neziskové organizaci. 53

53

Víte, že...

J

Největším ženským potenciálem je ženství. Nikdy se ho nevzdávejte. Ani když jste zatížené hypotékou a šetříte na dům. Ani když jste právě porodila čtvrté dítě. Postava se zdá být nenávratně ztracená a vy stejně nevíte, kam dřív skočit. Ani když už vám žádný muž dlouho nedal najevo, že jste ženou. Vždy a za všech okolností myslete na to, že jste více či méně estetickým objektem pro své okolí. Že chcete být žádoucí pro svou kariéru a hlavně a především pro svého partnera. Radujte se, že jste se narodily ženou. Udržujte si stále své ženské rituály, jako je péče o zevnějšek. Zajímejte se neustále o tak nesnadnou disciplínu, jakou je být ženou této společnosti, a úspěch vám bude odměnou.

ak jsem si doopravdy hledala práci

Nikdy jsem nebyla registrována na úřadu práce. Nikdy jsem neměla problém najít si práci. Nikdy jsem si práci vlastně nehledala. Po maturitě na střední ekonomické škole jsem bezproblémově zahájila svou pracovní kariéru na uvolněném místě na finančním oddělení jedné větší autopůjčovny jako administrativní pracovnice. Časem jsem se vypracovala na vedoucí administrativního oddělení, což v praxi představovalo být nadřízenou čtyř lidí. V této firmě jsem pracovala téměř pět let. Když jsem se přestěhovala do Prahy, začala jsem po dvouměsíčním hledání pracovat jako bankovní úřednice. Než jsem odešla na mateřskou dovolenou, pracovala jsem na přepážce necelé tři roky. Můj odchod se nám s Hugem podařilo dobře naplánovat, neboť se právě vracela kolegyně z rodičovské dovolené, za kterou jsem zaskakovala. Nyní se nemám kam vrátit do práce, a tak si hledám práci novou. Už dva měsíce. Za tu dobu jsem zjistila, že je málo volných míst a hodně zájemců, malinko pracovních míst, na která by mě, vzhledem k požadavkům, chtěli a mohli přijmout, a maliličko pracovních míst, která by mi vyhovovala. Vypracovala jsem svůj životopis. Hugo a návody na internetu mi pomohli, takže je strukturovaný, podle evropského vzoru a s fotografií. Zaregistrovala jsem se na úřadu práce. Řekli mi, ať sleduji nabídky, případně, že se ozvou sami. Přes internet jsem se zaevidovala ve dvou personálních agenturách. Na mou otázku, kdy mohu očekávat, že mi zavolají, odpověděli, že můj profil může odpovídat přibližně 20 procentům nabídek práce a tedy poměrně brzy. Začala jsem kupovat inzertní noviny. Proseděla hodiny u internetu, zadávala kritéria na své pracovní místo na různých personálních serverech. Odpovídala na inzeráty, odesílala upravený životopis pro konkrétní pozici (vždy doplnila nebo zdůraznila informace, které pro dané pracovní místo byly relevantní), psala motivační dopisy, proč chci pracovat právě v té či oné firmě a jaký přínos by pro ni byl, kdyby mě do ní přijali. Těšila jsem se na pohovory. Ještě se těšila na pohovory. Stále se těšila na pohovory...

54

S rodinou v Anglii Na stěně máme mapu světa, na které si děti rády ukazují, kudy jezdíme do Česka nebo z kterých států pocházejí jejich spolužáci...

Před třemi roky jsem balila svůj dosavadní život do kufrů. Rozhodli jsme se pro novou životní zkušenost, můj manžel dal výpověď v práci (kde se už neměl co nového naučit) a šel hledat práci do Manchesteru. Od nápadu k jeho odjezdu uplynuly dva měsíce (výpovědní doba) a 31. března můj miláček odletěl. Asi bychom takhle radikální krok neudělali, nebýt kamarádky, která v Manchesteru s rodinou žila a poskytla Martinovi pro začátek zázemí. Pro mne to znamenalo zajistit péči o děti (Janička, 3 roky, a Ondra, 18 měsíců), domácnost a zahradu. Díky podpoře maminky jsem k tomu chodila do práce na částečný úvazek (15 hodin týdně). A taky jsem začala balit. Od srpna do listopadu se můj život zúžil na „uzavírání kapitol“. Náš domeček na samotě u lesa bylo potřeba uvolnit novým nájemníkům a dočasně se nastěhovat do 2+1 k mamince, v práci jsem dokončovala „svůj“ projekt po obsahové i finanční stránce, v říjnu jsem obhajovala svou práci v psychoterapeutickém výcviku. Kam jsem se podívala, tam jsem končila. Přede mnou bylo vytoužené soužití s mužem a pak jen mlhavá budoucnost s nejasným cílem získat zkušenosti na poli sociální práce.

Na konci listopadu se velký krok stal realitou. Přistáli jsme v Manchesteru, na letišti nás naložil Martinův kolega z práce a my jsme v červeném Golfu bez dětských bezpečnostních sedaček vyjeli vstříc novému životu. Milan nás vysadil u domku na konci řady, který jsme si pronajali i s vybavením ve stejné ulici, v níž bydlela i naše kamarádka. Byl to zvláštní pocit otevřít bílé dveře a vejít tam, kde všechno bylo cizí a přitom naše. Honem jsme vybalili kufry, abychom si to zabydleli. To se nám asi nejvíc podařilo v dětském pokojíčku, kam jsme dětem navěsili jejich obrázky a povlíkli jim dobře známé povlečení, na stůl navršili pohádkové knížky a pár přivezených a pár nových hraček. O týden později jsem Janičku přihlásila do školky deset minut od domu (a ani jsem netušila, že je to nejlepší škola se školkou v širokém okolí). Bylo to poprvé, kdy jsem jednala v angličtině a dokázala jsem to!!! Daleko těžší bylo aktivování sim karty po telefonu, hlavně ta první fáze, kdy se mnou mluvil automat. Ale i to jsem nějak překousla. Tehdy jsem si uvědomila, jak velké bariéry překonávám běžnými úkony – kontakt se školou, s realitní kanceláří při řešení množství poruch v domě, zařídit stravování dítěte ve škole, registrace a kontakt se zdravotním střediskem, žádost o číslo národního pojištění apod. Velkou oporou mi byla kamarádka, která už to

měla za sebou, ale do samotných jednání jsem vlítla rovnýma nohama a nikdy toho nebudu litovat. Co tě nezabije, to tě posílí. V již trochu zabydleném domě jsme strávili Vánoce (chodí k nám Ježíšek, Santa Klaus má na starosti sousedy). Byly velmi skromné, vždyť do práce chodil jenom Martin a přídavky na děti jsme ještě zdaleka neměli vyřízené, ale překvapení nechybělo. Byl jím pozitivní těhotenský test. Nejistá budoucnost se ještě více zamlžila. Těšila jsem se do práce a teď tohle. Ač obě moje předchozí těhotenství probíhala hladce, teď jsem si první trimestr patřičně vychutnala. Ranní nevolnosti se dostavovaly i několikrát za den, ráno však s železnou pravidelností. Pro zpestření jsem ve druhém měsíci chytla střevní chřipku, která mě přikovala k míse na celou noc. Situace byla o to horší, že manžel byl na noční, a tak jsem byla doma sama. Tři dny jsem nebyla schopná vstát z postele, až na ty okamžiky, kdy jsem „musela“. Manžel po noční nastoupil na mateřskou denní směnu doma a večer zase odešel do práce. Jak by se nám hodila nějaká babička poblíž. V té době nám přišel dopis o přiznání přídavků na děti a hlavně taky samotné přídavky. A zapojili nám internet. Konečně kontakt se světem! Konečně jednodušší hledání informací nutných pro přežití v novém 55

prostředí! Konečně jsme si mohli objednat a zaplatit letenky do Čech. Dovolenou jsme už opravdu potřebovali. Po čtyřech měsících jsme znovu přistáli v Praze. Nocovali jsme u kamarádky a ona byla první, komu jsme oznámili, že jsem ve čtvrtém měsíci. Asi pět minut se smála. Má hrozně ráda naše děti a její smích vůbec nebyl škodolibý, ale dodnes ji „obviňuji“, že se nám tenkrát vysmála. Reakce našich dalších přátel byly směsí radosti a nejistoty, zda nežertujeme. Za ty první měsíce jsem zhubla a byla jsem štíhlejší než si mě kdo pamatoval, před odjezdem jsem rozdala všechno, co jsem měla po dětech… tak asi proto. Během těch třech týdnů „mezi svými“ jsem za své přijala i ono neplánované těhotenství. Asi díky tomu, že jsem byla obklopena lidmi, které to zajímalo, pobavilo a kteří nám přáli, aby všechno dobře probíhalo. Ujasnila jsem si, že i za nových okolností zůstaneme „ve světě na zkušené“, i když nové zkušenosti byly ze zcela jiného soudku, než jsme původně chtěli načít. Zvláštní kapitolou byl porod v Anglii. Moc mi vyhovoval přístup porodních asistentek, které se o těhotnou a rodičku starají samostatně, pokud nejsou nějaké zdravotní komplikace. Až když je důvod, navštívíte lékaře. Toho jsem naštěstí neviděla ani u porodu. Rodila 56

jsem v porodním centru a můj porod byl veden jako přirozený. Manžel byl přítomen ve všech porodních dobách (žádné, že mu zavolají, až to bude k porodu, ale ulevoval mi i v první době masážemi a svou přítomností). Splnil se mi můj sen a rodila jsem do vody. Je to neuvěřitelná úleva od bolesti, ponořit se do vany horké vody, a bylo opravdu příjemné, že jsem mohla snadno měnit polohu dle potřeby. Nikdo na mě nekřičel teď tlačte, teď dýchejte… ale sama jsem poznala, kdy kontrakce zintenzivněly natolik, že je čas „začít rodit“. Poprvé v životě, při třetím porodu. Od té doby máme plaváčka Radušku. Nyní jsme v Anglii tři roky. Když rekapituluji, které naše sny se splnily, musím říct, že my dospělí jsme si vylepšili angličtinu, byť v gramatice máme rezervy, mluvíme plynuleji a dokážeme sdělit většinu toho, co nám jde hlavou. Můj muž jednou změnil zaměstnavatele, naštěstí k lepšímu. Já jsem stále doma, ale chystám se proniknout na pracovní trh. Co se týče financí, jsme na tom mírně lépe než v Česku. Starší děti mluví plynule anglicky na úrovni svých vrstevníků, učí se číst a psát ve škole, která má velmi dobrou pověst, a do školy chodí rády. Doma mluvíme česky a držíme české tradice (Vánoce, Velikonoce, Mikuláš). Raduška je milované a veselé dítě, které při

pobytu v Česku bez problému komunikuje a rádo zůstává u babiček, ale v Anglii je komunikativní, pokud je maminka na dohled. Jako třetí ratolest je naprostý nezmar, který se ničeho nebojí a se vším si poradí. Na stěně máme velkou mapu světa, na které si děti rády ukazují, kudy jezdíme do Česka nebo z kterých států pocházejí jejich spolužáci. Manchester je opravdu populačně různorodé místo, a tak je spousta příležitostí mluvit s dětmi o tom, čemu věří Židé nebo proč Arabky chodí zahalené. Doufám, že v nich tolerance k odlišným způsobům života a světonázoru zapustí kořeny hodně hluboko. Současně upřednostňujeme české pohádky před „televizní kulturou“, zpíváme české písničky, máme české a slovenské kamarády. Co si s sebou nikdy nikdo nevezme, jsou přátelé. Asi po roce pobytu jsme si udělali první dobré přátele, po dvou letech jsme se potkali s lidmi, se kterými si báječně vyhovujeme. Bohužel, žádný z nich nemá děti ve stejném věku jako jsou naše. Máme dobré vztahy se dvěma rodinami spolužáků našich dětí, takže bez kamarádů nevyrůstají, ale taková ta samozřejmá pohoda, která nastane, když se v Česku potkáme s kamarády, jejichž děti jsou stejně staré jako naše, to tu nemáme a chybí nám to.

Stále jsem nepronikla do principu fungování britského zdravotnictví. Jako nízkopříjmová rodina máme nárok na bezplatnou zdravotní péči, ale dost často narážím na to, že nevím, kam se o ní mám obrátit. Musím být kritická k jejich specializacím ve zdravotnictví, protože než se ke specialistovi doberete, může být pozdě. Na sešití proraženého rtu (úraz naší starší holčičky) jsme čekali 24 hodin, protože to byl úkol pro plastického chirurga. Bohužel to znamenalo celý den hladovění a nebýt toho, že jsem se dokázala ozvat, taky dehydrataci. Vedle této nepříjemnosti jsme nijak zásadně nenarazili, ale naše kamarádka je kvůli nerozpoznané a tudíž špatně léčené mononukleose již čtvrtý měsíc v pracovní neschopnosti a jednání lékařů vůči ní bylo dost zvláštní. Když se nás někdo zeptá, kdy se vrátíme do Česka, říkáme, že za dva až tři roky. Ale říkáme to již od roku 2007. Stále mi chybí ona vytoužená pracovní zkušenost. Vzhledem k tomu, že Radka bude za rok tříletá, začínám se rozhlížet a zkoumat své možnosti. Obecně v oblasti sociální práce je prý trh docela hladový, ale pochybuji, že se o mě budou zaměstnavatelé prát. Pravděpodobně budu schopná pracovat na částečný úvazek, cca poloviční, protože nemám nikoho, kdo by mi pomáhal vykrývat prázdniny a vodění dětí do školy a ze školy. Ale na částečné úvazky jsou v Británii

zvyklí. Zvažovali jsme také výpomoc au-pair apod., ale to jsou pouhé teorie v době, kdy nemám nejmenší představu o tom, jakou práci seženu. V každém případě se vrátit chceme. Jsme taková rodina Hloupých Honzů, která si nejdřív musí okusit svět, aby se s klidným srdcem mohla vrátit na pec. Ale po pravdě, nemyslím si, že naše děti na té peci zůstanou dlouho.

Helena, 33 let, vdaná, matka tří dětí (Jana, 7 let, Ondra, 5 let, Radka, 2 roky). Žijeme v Manchesteru ve Velké Británii, v řadovém domku, v pronájmu. Jsem VŠ humanitního směru. Manžel pracuje v menší firmě jako obsluha počítačem řízeného stroje, já zajišťuji chod domácnosti. Nejstarší dcera je ve druhé a syn v předškolní třídě. 57

57

Víte, že...

J

Naše babičky věděly, jak si udržet mladé tělo. Studená voda každé ráno je tou nejlacinější kosmetikou, a co je nejdůležitější – je vždy na dosah. Udržuje nejen kůži napnutou, ale přináší i tolik potřebné osvěžení s nábojem energie. Ty nejlepší věci na světě jsou skoro zadarmo. Chce to jenom jednoho dne se osmělit, začít – a vydržet.

ak jsem šla na pohovor

Začalo se to hýbat. Minulý týden mi volala nějaká paní z firmy KoMoD, s r.o., abych přišla v pondělí v 10 hodin na pohovor. BubaMaru jsem odvedla do školky, rychle se vrátila domů, převlékla se z riflí do sukně, trochu se přimalovala, vypila kafe, vzala žvýkačku na cestu, znovu obtáhla rty růží a vyrazila na autobus. Už při čekání mě napadlo, jestli jsem celou situaci trochu nepodcenila. Autobus přijel včas, ale cestou nabral zpoždění. To jsem měla v pondělí ráno očekávat. Rychle na metro. Všude jsou mraky lidí a vůbec nekoukají kolem sebe. Zařadím se do davu a neustále si opakuji, jakou zastávku vystupuji. Je za 11 minut 10. To nemůžu stihnout. Kdybych alespoň věděla komu zavolat, omluvit se. Jsem koza, měla jsem si vzít na tu NĚJAKOU paní z firmy KoMoD telefon. Podle mapy východ z metra tenhle. Tahle ulice, tady doprava. Tamhle je vchod. Z domova až sem hodina a 22 minut. Je 10:15! A oni jsou ještě ve třetím patře! Zhluboka a pravidelně dýchám. Dýchám rychleji. Ještě rychleji. Funím. Supím. Patnáct vteřin klidu. Ťukám, beru za kliku. Ještě čekají. Uff. Velice se omlouvám. Vím, že to není nejlepší vizitka, špatně jsem si to naplánovala. Ještě jednou se velice omlouvám. Říkají: no dobře, tak pojďte. „Proč se hlásíte právě k nám?“ Protože potřebuji práci. Protože někoho hledáte. Protože bych to snad zvládla. Protože...nevím. „Co víte o naší firmě?“ Bude jim stačit jméno a oblast podnikání? Hmm, asi ne... „A co můžete nabídnout naší firmě?“ Co můžu...? Mám vůbec co nabídnout? „Jaké máte dobré vlastnosti?“ O tom jsem nikdy nepřemýšlela. Možná důslednost, preciznost. Nevím! „A jaké máte špatné vlastnosti?“ O tom jsem také nikdy nepřemýšlela. To ať posoudí okolí. Já nevím! Bum prásk, otázka. Cililink, špitnu odpověď.

58

Víte, že... Bum prásk, otázka. A ještě slabší cililink.

Nejslavnější otázka v náborovém řízení Microsoftu je: Proč jsou poklopy na kanály většinou kulaté a ne hranaté? Dokonce ji kvůli tomu, že už ji každý potenciální uchazeč znal, museli vyřadit ze seznamu.

„Jak budete řešit nemoc vašich dětí? Máte hlídání?“ Kde bych ho vzala? Vezmu si paragraf, na to mám přeci nárok, nebo ne? Bum prásk, otázka. Cililink, moje odpověď. „Jakou máte představu o finančním ohodnocení?“ To si můžu vybrat? Nevím! Neuvažovala jsem o tom.

Mezi další otázku Microsoftu patří: Který ze států Ameriky byste zrušili a proč? Jedná se o nejtypičtější příklad “špatných” (tzv. ill-structured) problémů, které Microsoft předkládal svým uchazečům. Nejde o “správnou odpověď” (která neexistuje), ale o přístup k podstatě otázky samotné. Co se stane s lidmi?

„Tak Vám děkujeme a my se Vám ozveme.“ Usmívají se, nebo se neusmívají? Jak by se mohli usmívat, když jsem byla tak hrozná? Na co všechno se mě to ptali? A ty moje odpovědi! „Hugo, to bylo strašný! Já si nemůžu najít prácí! Vždyť já nic neumím, nemám co nabídnout! Už neumím ani normálně mluvit! Ty jejich otázky! Hugo!“

Další z nejznámějších otázek používaných u pohovoru je: Kolik je na světě ladičů pian? Otázka má původ v 40. a 50. letech, kdy fyzik Enrico Fermi používal k testování studentů na Chicagské univerzitě otázky, kde se ptal na výpočty absurdních sum, aniž by si studenti cokoliv zjišťovali.

„Ale no tak, miláčku...“ Dobře, Hugo nebyl ten pravý pro telefonát po neúspěšném pohovoru. Zkusím Martinu. Nutně potřebuji povzbudit. ----Dnes ráno mi volala paní Zemanová, jestli mohu přijít zítra ve dvě na pohovor. Její telefonní číslo mám tady, přesná adresa je tady, na www stránky se kouknu dnes večer, taky si ještě jednou projdu svůj životopis, znovu si zkusím odpovědět na časté otázky u pohovoru, které jsem našla pod několika odkazy na internetu. Pročtu si, na co si dát u pohovoru pozor. Víc snad udělat nemůžu!

59

Víte, že...

J

Zaměstnavatel je povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance/kyně v práci po dobu ošetřování dítěte mladšího než deset let nebo jiného člena domácnosti a po dobu péče o dítě mladší než deset let, které nemůže být z důležitých důvodů v péči dětského výchovného zařízení nebo školy, v jejichž péči dítě jinak je. Po tuto dobu nepřísluší zaměstnanci/kyni náhrada mzdy nebo platu, ale má nárok na dávku nemocenského pojištění.

ak jsem o sobě musela přemýšlet

Mám za sebou šest neúspěšných pohovorů. Po prvním opravdovém propadáku byl každý pohovor lepší a lepší. U poslední firmy jsem dokonce postoupila do třetího kola, do výběru mezi tři nejlepší uchazeče. Opět to nevyšlo a já jsem začala hledat důvody proč. Jak při pohovoru působím? Naučila jsem se sedět v klidu, nehrát si s vlasy, prsty nebo tužkou. Nepřendavám nervózně jednu nohu přes druhou. Svou pozornost rozděluji rovnoměrně mezi všechny zúčastněné. Při odpovídání na otázku se zaměřuji na toho, kdo se mě tázal. Snažím se chovat přirozeně a přátelsky, nikoliv žoviálně. Dávám najevo, jak bych působila v týmu.

Zaměstnavatel je povinen přihlížet při zařazování zaměstnanců/kyň do směn též k jejich potřebám při péči o děti.

Jaké jsou mé odpovědi na otázky? Někdy trochu váhám, dlouho hledám správná slova, abych se vyjádřila přesně. Ale zpravidla jsem si na všechny možné otázky už odpověděla, takže jen modifikuji své odpovědi na modifikované otázky. Odpovídám pravdivě. Na otázky, které mi moc nenahrávají, také, a dodávám, že se to snažím změnit. Například – někdy tvrdošíjně trvám na nějaké skutečnosti, vím o tom, snažím se o takových věcech víc přemýšlet, méně obhajovat a ptát se na názor protistrany. Po každém pohovoru jsem si všechny otázky a své odpovědi v hlavě znovu prošla a zamyslela se nad nimi.

Zaměstnavatel nesmí zaměstnávat těhotné ženy a ženy, které pečují o dítě mladší než jeden rok, prací přesčas.

Jak mě handicapuje to, že mám děti? Přestože otázka týkající se rodičovství je zakázaná, odpovídám na ni. Chápu potřebu zaměstnavatele mít jistotu, že obsadí volné pracovní místo vhodným člověkem. Matka malých dětí může být nevhodná kandidátka. Děti mohou být nemocné, při péči o ně bude její práce stát. To ale není můj případ, protože já mám řešení! Při hlídání se mohu střídat s manželem. Mohu pracovat doma nebo si mohu svou absenci napracovat. Já jsem vhodná kandidátka, protože děti už mám, další s manželem neplánujeme, a tedy neodejdu na mateřskou dovolenou.

60

Víte, že... Jaké jsou mé kvality? Po druhém pohovoru jsem si na papír vypsala vše, o čem si myslím, že umím opravdu dobře. Nakonec jsem vymyslela jedenáct věcí a Hugo mi poradil dalších sedm. O některých jsem ani nevěděla, považovala jsem je za samozřejmost. Na druhou stranu jsem napsala vše, o čem si myslím, že umím částečně dobře, mohu zlepšit a podtrhla si všechny, které zlepšit chci – mám na to sílu. Na další papír jsem si napsala své špatné vlastnosti. Hugo řekl, že něco nejsou špatné vlastnosti, ale můj způsob fungování. Jsem to já a ničemu a nikomu nevadí, že jsem taková. Tak jsem asi dvě třetiny škrtla. Hugo mi pár neduhů doplnil. Nelíbilo se mi to a začala jsem se bránit. Řekl, že to je další moje špatná vlastnost – nemám ráda kritiku a často se ospravedlňuji, místo toho, abych se nad ní alespoň zamyslela. Mám o čem přemýšlet, co zlepšovat a pracuji na tom.

V zájmu lepšího využívání pracovní doby a uspokojování osobních potřeb zaměstnanců/kyň může zaměstnavatel uplatňovat pružnou pracovní dobu, a to také pouze na některých pracovištích, popřípadě u některých zaměstnanců. Při uplatňování pružné pracovní doby si zaměstnanec volí sám začátek, popřípadě i konec pracovní doby v jednotlivých dnech v rámci časových úseků stanovených zaměstnavatelem. Mezi tyto dva časové úseky stanovené zaměstnavatelem je vložen časový úsek, v němž je zaměstnanec povinen být na svém pracovišti. Na zavedení pružné pracovní doby nevzniká právní nárok.

Jaké jsou mé vědomosti? Mizerné. Od podzimu sice navštěvuji kurz angličtiny, ale teprve se dostávám na úroveň o něco lepší než mírně pokročilou. Informace ze střední školy už často neplatí, vědomosti získané během zaměstnání před odchodem na mateřskou dovolenou jsou uložené hodně hluboko v mé paměti. Jsem zkrátka hlavička makovička, která má dírečku, a zrníčka se mi sypou ven. Doba a mé potřeby mě nutí najít špunt, dírečku ucpat a začít zrníčka dosypávat. Připustila jsem si, že nastoupím do nějakého rekvalifikačního kurzu od úřadu práce.

Těhotné zaměstnankyně, zaměstnankyně a zaměstnanci pečující o děti do věku osmi let a osamělé zaměstnankyně/zaměstnanci pečující o dítě, dokud dítě nedosáhlo věku 15 let a zaměstnanci/zaměstnankyně, kteří prokáží, že převážně sami dlouhodobě soustavně pečují o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu, smějí být vysíláni na pracovní cestu mimo obvod obce svého pracoviště nebo bydliště jen se svým souhlasem; přeložit je může zaměstnavatel jen na jejich žádost.

Jaké jsou mé otázky? Když dostanu prostor, vždy se chci na něco zeptat. Ptám se, zda se jedná o nově vytvořenou pracovní pozici. Pokud ne, z jakého důvodu se uvolnila? Jaké jsou pro tuto pozici pravomoce a zodpovědnosti? Jaké jsou možnosti postupu a vzdělávání? Jak se výkon v této pozici hodnotí? Pokládám vždy maximálně sedm otázek. Vyčetla jsem na internetu, že málo nebo moc otázek nepůsobí dobře a sedm je prý optimum. Učím se o sobě nepochybovat, řídit se podle hesla – jaké si to udělám, takové to mám. ---Mám cíl. Do čtyř měsíců nastoupím do zaměstnání, které bude vyhovovat mně i mé rodině. Do své budoucí práce se těším. 61

Nový začátek Zákeřné otázky, které uchazeč neočekává, na které většinou není schopen pohotově reagovat, byly mými oblíbenými...

Léta jsem pracovala v oblasti personalistiky. Do práce jsem chodila ráda, ale rozhodně jsem si nemyslela, že cílem pracovního snažení by mělo být dosažení určité manažerské pozice. To, že jsem se časem do jedné takové dostala, bylo částečně určitě i dílem náhody. Pokud vás pracovní vír vynese rychle a hodně vysoko, je třeba mít stále na paměti, že cesta dolů může být ještě rychlejší. Vyskočíte-li z rozjetého rychlíku během jízdy, je téměř jisté, že už nemáte šanci se stejným vlakem dostat do cíle. Určitě dojedete, ale musíte jednoduše použít jiný spoj. I já jsem se dobrovolně rozhodla před několika lety z rozjetého rychlíku vyskočit a věnovat se mateřským povinnostem. Před odchodem na rodičovskou dovolenou jsem vedla tým osmi specialistů v dobře fungující firmě, která zaměstnávala více než 1200 zaměstnanců. Spolu s dalšími šesti kolegy jsem byla členem vrcholového vedení. Po mém odchodu jsem byla občas ve spojení s kolegy i podřízenými a zpovzdálí jsem smutně sledovala změny léta budované firemní kultury, strategie i filozofie. Během jednoho roku vyměnila svoji židli za nejistou budoucnost jinde téměř po62

lovina širšího vedení společnosti. Vliv a tlak anglického vedení se stupňovaly. Krátce před synkovými třetími narozeninami jsem dostala zajímavou a lákavou nabídku k návratu. Odmítla jsem. Několik dalších týdnů se mi honily hlavou myšlenky, zda nebylo lepší slevit ze svých zásad, ale s ubíhajícími dny jsem zjišťovala, že se mi vlastně ulevilo a začínala jsem se těšit na nový začátek. Jak praví klasik, na každém konci je krásné to, že je zároveň něčeho začátkem. V té době jsem začala navštěvovat kurzy práce na PC a naplno vychutnávala a užívala rychle ubíhající rodičovskou dovolenou. Pomalu se však blížil její konec a já se začala poohlížet po novém pracovním působišti. Přiznávám, že jsem neodpovídala na žádné stovky ani desítky inzerátů. Reagovala jsem jen tehdy, když jsem byla přesvědčená, že můj nástup na nabízenou pozici by byl přínosný pro obě strany. Na rozdíl od ostatních maminek uchazeček jsem neměla problém sepsat životopis nebo motivační dopis. Za svoji pracovní dráhu jsem jich přečetla možná tisíce. Stávala jsem totiž ve stejné situaci vždycky na druhé straně. Také příprava na pohovory výběrových řízení byla pro mě většinou snadná. Zákeřné otázky, které uchazeč neočekává, na které většinou není schopen pohotově reagovat, byly mými oblíbenými. Když jsem při těchto pohovorech usedala do horkého křesla oproti většinou

mladším, všetečným personálním manažerům nebo manažerkám, bývala jsem zpravidla tím klidnějším a vyrovnanějším ze dvojice. Přestože ani moje „absence“ v zaměstnání nebyla dlouhá, postupně jsem zjišťovala, že moje představy o tom, jak snadno začnu jinde, jsou mylné. Snad také doba začínající recese, která snížila počty nabídek volných míst, vykonala své. Jsem nerada svazována příliš těsnými mantinely, raději hledám cestu sama. V mnoha pozicích je tato vlastnost výhodou, někdy, pravda, spíše na škodu. Odmítnutí a nezdarů přibývalo. Když jsem doma s odstupem hodnotila svoje neúspěchy, měla jsem stále více pocit, že neumím přesvědčit druhou stranu o motivech toho, proč se neucházím o pozici ve stejné hierarchii řízení, ze které jsem odešla na rodičovskou dovolenou. Hledala jsem práci v oboru, ve kterém jsem byla odborníkem, ale chtěla jsem pracovat už jen na 100, nikoli na 120 procent. Netoužila jsem po tom trávit dny a noci na služebních cestách a vracet se domů po většinu pracovního týdne v době, kdy obě dvě moje děti už dávno spaly. Neustálé vysvětlování, že budete raději tím posledním v týmu a vůbec netoužíte případné kolegy zbavit výhledu na kariérní postup, mě postupně unavovalo. Řešením této situace se mi zdála možnost začít pracovat v úplně jiném oboru. Tato představa mě lákala, a tak jsem

začala hledat a pročítat i jiné rubriky nabídek s volnými místy. Jenomže když je vám více než 40 a téměř celý profesní život jste se věnovali určitému oboru, tak k absolutní změně většinou vaše odvaha a odhodlání nestačí. Potřebujete spoluhráče, který vám dá šanci a uvěří vašim motivům, rozhodnutím i odhodlání. Vyhlídky na budoucnost nebyly příjemné a já jsem se začínala smiřovat s myšlenkou, že na nějakou dobu zakotvím v evidenci na úřadu práce. Synka se mi podařilo umístit na dopoledne ve školce ještě před jeho čtvrtými narozeninami. Najednou mi zbývalo denně několik hodin času, které jsem ze začátku věnovala jen zajišťování běžného chodu domácnosti a sobě. Začala jsem navštěvovat kurz Attaveny, ale to představovalo náplň jen na dvě dopoledne v týdnu. Na konci září jsem udělala rozdílové zkoušky a nastoupila dálkově na magisterské studium na soukromé VŠ. Toto rozhodnutí přijalo mé okolí a širší rodina s nepochopením a údivem. „Vysokou máš a práci stejně nemůžeš sehnat. Takhle budeš bez práce i bez peněz, ale vysoké holt budeš mít dvě.“ Odrazování od studia a přesvědčování o tom, že v době, kdy nemám vyhlídku na stálý příjem, vydat uspořené finance za školné, je minimálně nerozumné, mě stíhalo téměř denně. Poznámky typu „á, náš věčný

student“ mě ale spíše utvrzovaly v tom, že mám jít dál. V situaci, kdy jsem přesvědčená o správnosti svého rozhodnutí, stojím klidně v opozici a s radostí dělám věci opačně, než jak mi okolí doporučuje. Rozhodně nejsem nejstarší studentkou, i když většina mých dnešních spolužáků je, nutno přiznat, výrazně mladší. Někteří třeba i o generaci, ale zatím jim ve studiu, do jehož konce mi zbývají už jen dva semestry, rozhodně stačím.

kterém je ozdobným písmem napsána stará pravda „KAŽDÝ ZAČÁTEK JE TĚŽKÝ“. Léta z toho hrnečku piji ranní kávu. Ano. Začínat znovu ve dvaačtyřiceti není snadné, ale snad je to zase lehčí než začátek, který mě možná v budoucnu ještě čeká. Nebojím se ho! Snad se na něj i těším.

Na jedné z prvních přednášek jsem potkala bývalou spolužačku. Po několika měsících našeho studia jsem se od ní dozvěděla o právě vypsaném výběrovém řízení ve velké státní instituci. Vzhledem k tomu, že jsem se začala intenzivněji poohlížet po novém působišti hned v době, kdy synek začal navštěvovat mateřskou školku, dá se říci, že jsem práci hledala dlouho. Dlouhých osm měsíců hledání vykoupilo krátkých 11 dnů statusu uchazeče o zaměstnání v oficiální evidenci na úřadu práce. Dnes pracuji už téměř půl roku v ekonomice. Sice jsem už zvládla úspěšně několik měsíčních uzávěrek, dokonce jednu pololetní, přesto stále ještě převažují moje neznalosti nad znalostmi. Když jsem kdysi nastupovala do zaměstnání, střídala jsem v pozici starého, moudrého, mnoho let přesluhujícího odborníka. Na rozloučenou jsem od něj dostala hrneček, na

Tereza (42), vdaná, žiji s manželem (47) a dvěma syny (14 a 4 roky) v hlavním městě, t.č. pracuji v ekonomice a studuji VŠ. 63

Víte, že...

J

Počet lidí pracujících na zkrácený úvazek již dva roky po sobě roste, s výjimkou drobného výkyvu ve třetím čtvrtletí 2008. V prvním čtvrtletí letošního roku (2010) dosáhl 298 000. Téměř dvě třetiny takto pracujících tvoří ženy. (financninoviny.cz)

ak jsem si našla práci

Od stanovení mého cíle najít si práci uběhlo 101 dní. Dnes jsem poprvé usedla na své nové pracovní místo. Mým úkolem je zastávat pozici asistentky provozního ředitele, náplň mé práce lze vyjádřit slovním spojením „děvečka pro všechno“. Opět jsem záskok za mateřskou dovolenou. K získání pracovního místa mi pomohla znalost angličtiny a její současné aktivní studium, rekvalifikační kurz Práce na počítači s úspěšným zakončením testem ECDL a jak předpokládám, také změna mé osobnosti. Začala jsem o sobě přemýšlet, dívat se na sebe očima druhých lidí, stala se vnímavější k jednání svého okolí a používala je jako své zrcadlo. Zapracovala jsem na sobě. Někdy to bolelo. Někdy jsem zarputile trvala na své pravdě a správnosti. Odmítala názor, řešení a změnu s odůvodněním, že mě se to přeci netýká. Někdy jsem dokázala překonat sama sebe. Vymyslela jsem si magickou formuli – to, co řeším, jsou jen provozní problémy. Za měsíc, rok budu řešit něco jiného. Přestala jsem dramatizovat a začala brát život jako hru. Najdu si relaxační aktivity, které mi budou dodávat energii. Něco pro regeneraci mé duše, něco, co mi umožní fungovat naplno v práci i doma. Poradila mi to kamarádka. Ona má už roky rituály, které pravidelně opakuje, a to jí dává sílu zvládat pracovní a rodinný nápor. Také mě upozornila, abych se toho svého držela a nepouštěla to. Člověk má ve zvyku, když se na něj život sype, pustit všechny své kotvy. Říkala a podtrhovala své tvrzení zaťatými pěstmi: „Nepouštěj to, co ti dělá dobře, to, co ti pomáhá se stabilizovat. To je to, co tě vytáhne nahoru.“

Nejmenovaný ředitel nadnárodní firmy řekl:

A já to nepustím a v duchu zatínám pěsti.

V pondělí jsem dostával pravidelné hlášení od své vnadné vedoucí sekretariátu. Začala tím, že se ňadry opřela o můj pracovní stůl. Jak zprávy nabývaly na důvěrnosti, hrnula mi všecko, co jí stálo v cestě, svými bohatými tvary do klína včetně fotografií mé rodiny. Na své ředitelské židli jsem téměř ležel, ale nepřestával jsem obdivovat sílu ženství v praktickém využití. 64

Víte, že...

J

Manželstvím a partnerským soužitím se zabývá věda, která se odborně nazývá matrimoniologie. Českou školu vědy o manželství uznává i vyspělý svět. V sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století se u nás podařilo vybudovat síť poraden, která v té době neměla ve světě obdoby. Pro řadu i velice rozvinutých zemí pak sloužila jako inspirace. Dodnes působí v Česku poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy prakticky v každém větším městě. Adresář poraden v jednotlivých krajích je k dispozici na webu Asociace manželských a rodinných poradců České republiky, tedy na www.amrp.cz. Tyto poradny pro rodinu, manželské a mezilidské vztahy na základě zákona o sociálních službách, přijatého v roce 2006, zřizují a financují jednotlivé kraje či městské úřady, případně je provozují občanská sdružení a obecně prospěšné společnosti. Poradenská a psychoterapeutická pomoc je v těchto zařízeních bezplatná. (zdravi.denik.cz)

ak Hugo žárlil

Nová práce mě začala bavit. Nadšeně jsem o ní doma vyprávěla, popisovala své spolupracovníky a svého šéfa. Zpočátku se mnou Hugo o práci mluvil, ptal se, komentoval. Postupně pouze bedlivě poslouchal a nic neříkal. Pak přestal poslouchat. Byl nevrlý, odmítal mi ulehčit s domácností a s BubaMarou. Jsem máma, tak ať se starám. Dráždilo mě to, několikrát jsem na něj vyjela, několikrát jsme se pohádali kvůli maličkosti. Zkušenější kamarádka Jitka mi bez okolků řekla, že Hugo žárlí. „Jo, milá zlatá, ten tvůj pán tvorstva se cítí ohrožen a seká tlapou. To znám.“ Chvíli mi trvalo, než jsem si připustila, že má pravdu. Hugo? A žárlit? Vždyť nemá důvod. Snad mu dávám dost najevo, že je pro mě tím jediných chlapem. Nebo ne? Ale vzpomněla jsem si, jak mou touhu jít pracovat rozdýchával v hospodě. Takže je dost možné, že Jitka má pravdu. Vypadá to tak. Hmm... asi... určitě. To si budeme muset s Hugem vyříkat. Jenže... Přestože Hugo mojí práci shazoval, svou žárlivost popíral. Zkoušela jsem s ním o tom mluvit. Snad tisíckrát. Ujišťovala jsem ho o své věrnosti, prioritách, zodpovědnosti za BubaMaru a za něj. Až jsem se přestala chovat přirozeně, snažila se neudělat nic, co by Huga popudilo. Začala jsem se zapírat. Šlo to tak dny, týdny i měsíce. Marná slova a práce, bylo to stále horší. Znovu se v našich hlavách a duších objevily nepříjemné pocity a vzpomínky na krizi ze začátku mého hledání práce. Často jsme byli sami, i když spolu u jednoho stolu a v jedné posteli. Občas jsme na sebe mluvili přátelsky, ale většinou jsme na sebe bručeli nebo nemluvili vůbec. Zvažovala jsem odchod z práce. Ještě jsem byla ve zkušební době. Hugo samozřejmě nepřiznal, že si to přeje, a ujišťoval mě, že opustit pracně sehnané zaměstnání je nesmysl. „Zvlášť, když se ti tam tak líbí,“ dodal jízlivě. Řešila jsem to s Martinou. Radila se s Jitkou. Martina tvrdila, že rozhodně doporučuje o tom mluvit, Jitce se osvědčilo nechat to být, netlačit na pilu, nepřesvědčovat toho svého „balíka“ a hlavně nemluvit o práci. U Huga nezabralo ani jedno. Naopak přišlo u něj období, kdy byl přesvědčen o mé nevěře, neboť jsem se změnila a určitě něco tajím. V tomto období jsme se nehádali. Hugo zůstával intelektuálně na výši, k emotivním výjevům se nesnížil. Rozhovory jsme omezili na předávání informací nutných pro společné fungování v jedné domácnosti. Dveře u záchodu jsme si podávali bez usmání,

Dagmar Březinová řekla: Co je největší předností impulzu lásky? Obrátí naši pozornost k nám samotným, nikoliv ke spisům na stole v naší kanceláři.

65

Víte, že... večeři snědl bez poděkování, než se odstěhoval na gauč, spal na vzdáleném konci postele. Návštěvy jsme nepřijímali ani nevykonávali, výlety a aktivity s BubaMarou jsem absolvovala sama. Měli jsme mrazivé soužití. Kromě dvou horkých situací. V první jsem po něm hodila jablko a zakřičela na něj, že je kůň. V druhé situaci jsem po něm hodila prázdný hrneček a zasyčela: „Bože, ty jsi ale vůl. Že sis mě teda bral, když máš o mně takové mínění.“ A zavřela jsem se do koupelny. Ospravedlňovala jsem si své chování a zároveň na sebe byla naštvaná, že ho nedokážu praštit. Třeba by se tím šokem probral. A Hugo zametl hrneček.

Do roku 1949 zanikala manželství buď rozvodem (bez možnosti uzavřít další sňatek), nebo rozlukou, která další sňatek umožňovala. Statistika příčin rozvratu manželství potvrzuje stále četnější využití obecných příčin před konkrétně formulovanými příčinami na straně muže či ženy. Obecně byly příčiny rozvodu formulovány v 87 % případů, z toho ve 3/4 případů byla uvedena rozdílnost povah a zájmů.

BubaMara atmosféru vnímala s nelibostí. Občas protestovala intenzivnějším zlobením, občas krátce onemocněla, občas byla apatická. Hugo se před BubaMarou někdy uzavřel, někdy byl ve stavu, kdy překypoval otcovskou láskou. Já jsem ji ujišťovala, že to s tatínkem dáme do pořádku.

V případě konkrétně formulovaných příčin rozvratu byla nejčastěji uváděna nevěra (1 442 případů na straně muže a 921 u žen). Druhým nejčetnějším důvodem byl alkoholismus muže či nezájem o rodinu ze strany ženy.

66

Agresivní manžel Jednou naše hádka vyvrcholila tím, že ke mně manžel přišel zezadu, chytil mě pod krkem a začal mnou cloumat...

Když se člověk rozhodne vdát nebo oženit, dělá to proto, že chce s tím druhým strávit zbytek svého života. Aspoň pro mě to byl ten pravý důvod, proč říct ano Markovi po osmileté známosti. Marek ukončil vysokou školu a nastoupil do práce. Motivem, proč zrovna teď ano, byla také možnost podat žádost o startovací byt od města. Zjištění, že jsem těhotná, nás oba ujistilo, že naše rozhodnutí přišlo v ten správný čas. Podporu a souhlas s našim rozhodnutím jsme měli i od rodičů. Zbývalo se vzít, postavit náš vysněný dům, syn byl na cestě, takže k úplnému štěstí stačilo snad jen zasadit strom. První zádrhel se objevil již při svatbě. Všichni věděli, že chceme podat žádost o startovací byt, kromě mého tchána. Ten byl přesvědčen, že po svatbě se nastěhujeme k nim. V Markovo rodině se však nenašel nikdo natolik odvážný, který by mu naše rozhodnutí oznámil. Protože jsem to já ani nikdo z mé rodiny netušil, dozvěděl se o tom, že chceme zkusit zažádat o startovací byt, až při svatbě během hovoru s mou matkou. Myslím, že od té chvíle tchán ze svatby už moc neměl. Pokud by nám byt nebyl přidělen, šli bychom k Markovo rodičům.

Tak zněla dohoda nás obou. Než jsme se dozvěděli rozhodnutí města, bydleli jsme chvíli u jedněch rodičů, potom u druhých. V den, kdy nám město oznámilo přidělení startovacího bytu, se objevil druhý zádrhel. Ten, kdo měl z bytu radost, jsem byla jen já. Marek byl zaražený a nic neříkal. Měsíc a půl poté, co nám přidělili byt, se nic nedělo. Marek dělal, jako že byt není, mé těhotenství se stalo rizikovým. Nakonec jsem požádala mé rodiče, zda by mi nepomohli se nastěhovat, protože jsme platili za byt nájem. Otec se do toho obul a nastěhoval nejen mě, ale i mého manžela. Většinu času jsem proležela v posteli „na špalkách“. Marek trávil hodně času v práci nebo u rodičů, od kterých se vracel pozdě večer. Jeho chování vůči mně se změnilo. Neustále se na mě utrhoval a něco se mu na mně nelíbilo. V jeho očích jsem nebyla těhotná, ale tlustá, takže jsem neustále poslouchala, abych zhubla. Rodila jsem na začátku osmého měsíce těhotenství. Marek byl u porodu a mohu říci, že od svatby to bylo poprvé, kdy jsem viděla svého manžela uvolněného a srdečně se usmívajícího. Syn byl hodně čiperné miminko. Kojila jsem po dvou hodinách. Po dvou měsících to manžel nevydržel a odstěhoval se z ložnice na gauč. Říkal, že se cítí nevyspalý. S ničím mi nepomohl, o syna moc zájem nejevil, jen stále esemeskoval a byl na internetu. Prý pracovně. Byla jsem jako

matka samoživitelka s manželem. Nedalo se to srovnávat s těmi osmi lety kdy jsme spolu chodili. Párkrát jsem ho přistihla, jak po večerech listuje na seznamkách přes internet. Upozornila jsem ho, že si to nepřeji. Nebral na to zřetel. Čas ubíhal a syn rostl. Když bylo synovi půl roku, přijel manžel od rodičů a jen tak mezi řečí se mě zeptal, jestli si nechci pořídit druhé dítě. Byla jsem v šoku. Dělala jsem synovi mámu i tátu. Syn svého otce bral spíše jako strýce, který občas přijde na návštěvu. Odmítla jsem se slovy: „Blázníš?“. Byla jsem na vše sama, z mateřské jsem hradila všechny poplatky a domácnost. Na Markovo peníze se nesahalo, protože se šetřily na dům. Měla jsem dojem, že otázka, kterou mi položil, nebyla z jeho hlavy. Po čase začaly Markovi chodit balíčky. Obraz, drobné dárky, přání od dětí… blížily se Vánoce, tak přišlo i cukroví. Balíčky prezentoval jako dárky od zákazníků. Problém byl v tom, že chodily ze stejné adresy. Když přišlo cukroví, tak jsem vybuchla. Dozvěděla jsem se, že balíčky nejsou od zákazníků, ale od pro mě neznámé, o 15 let starší paní z Vysočiny, která má pět dětí, a ty si Marka oblíbily. Upozornila jsem ho, že si to nepřeji. Časem jsem si uvědomila, že tím dnem jsem přestala manželovi důvěřovat a byla jsem neustále ve střehu. Vánoční atmosféra a oslava prvního roku našeho syna trochu vyčistila ovzduší, i když ne zcela. Měli jsme už něco naspořeno, tak nás tchán 67

tlačil, abychom nakoupili stavební materiál, dokud je levný. Nesouhlasila jsem. Můj manžel o to ale moc stál, tak jsem nakonec souhlasila a nakoupili jsme aspoň cihly. Ke všemu se ještě zbytek našich úspor poslal na moje stavební spoření, abychom měli výhodnější úvěr na stavbu další rok, kdy jsme si chtěli půjčit. Po Vánocích jsem zjistila, že manžel kontakt s paní z Vysočiny nepřerušil, tak jsem vybuchla podruhé. Zjistila jsem si její číslo a zavolala jí. Při tomto hovoru byl přítomen i manžel, který zjevně nepředpokládal, že bych něčeho takového byla schopná. Paní mi potvrdila její velký zájem o manžela. Ujišťovala mě však, že v době, kdy jsem jí volala, mezi nimi už nic nebylo. Za nějakou dobu dostal manžel v práci k náhradě 2 000 korun za to, že se často připojoval na internet z mobilu. Nebyl týden, abychom se alespoň jednou nepohádali. Jednou naše hádka vyvrcholila tím, že ke mně manžel přišel zezadu, chytil mě pod krkem a začal mnou cloumat se slovy: „Ty jsi moje manželka a budeš mě poslouchat.“ Otočila jsem se, a protože jsem nemohla dýchat, nečekala jsem a začala do manžela, i přes jeho váhovou a výškovou převahu, bít hlava nehlava. Dříve jsem dělala karate, tak to pro mě nebyl zas až takový problém. Zhruba po pěti minutách mi došlo, co dělám. To už byl manžel stočený do klubíčka ve dveřích do ložnice. Lekla jsem se, vzala kočár se synem, 68

boty a utekla ven. Týden v naší domácnosti nikdo nepromluvil. Až ráno v sobotu 12. ledna mi manžel oznámil, že jede za rodiči. Na tom by nebylo nic divného, kdyby neřekl, že už je dlouho neviděl. Byl u nich celé pondělí, úterý a čtvrtek. Nevím proč, ale jeho podivné chování mi nešlo z hlavy. Nenapadlo mě nic lepšího, než vzít veškeré důležité doklady, cennosti a odvézt je k rodičům. Nechala jsem si pouze občanku v peněžence. Manžel se vrátil kolem osmé večer, nemluvil, nepozdravil, jen se tvářil naštvaně. Nic jsem neříkala a šla spát. Zhruba 20 minut po půlnoci vpadl do ložnice a řval, kde jsou všechny doklady. Házel po mně mou občankou, kopal do nohou, dával mi nohu k nosu ať si čuchnu a sprostě nadával. Vzbudil při tom syna. Vytáhl ho z postýlky a začal s ním nervózně chodit po bytě. Chtěla jsem, ať mi syna dá, že ho uspím a on mi řekne, co se děje. Nechtěl. Asi po 15 minutách se mi podařilo dostat k mobilu a zavolat 158. Myslel, že volám rodičům, tak mi nadával dál. Když slyšel, že diktuji adresu bydliště, pochopil, že jsem zavolala na policii. Lekl se, dal mi syna a utekl. Zamkla jsem a už ho nepustila domů. Tím skončilo naše manželství. Ne však úředně. Zhruba po týdnu si manžel přijel dle jeho slov pro „osobní věci“. Odvezl kameru, pracovní věci a alkohol. Požádala jsem ho o výživné na manželku a na dítě. Odmítl. Když však

zjistil, že na to mám ze zákona nárok, přijel i se svými rodiči. Ti po mě žádali omluvu za to, že jsem volala na jejich syna policii, vyčetli mi, že jsem ho „zmlátila“ a též mi přijeli domluvit, že po něm nemohu požadovat výživné, když už spolu nežijeme jako manželé. Označili mě za „zlatokopku“. Dozvěděla jsem se od své tchýně, že chlap je od přírody samec, a to, že ženská od něj dostane občas ránu, je normální. Pochopila jsem, že celou tu dobu tchýně svého syna nabádala k nevěře, protože se domnívala, že si ještě chudák nic neužil. Na konci jejich návštěvy zhodnotili, že za své, jak řekli „zkratovité“ jednání potřebuji „vytrestat“. Tchán mi oznámil, že déle než 3–4 měsíce naše manželství trvat nenechá. Že na to dohlédne. Později jsem se ještě od manžela dozvěděla, že budou všichni spokojeni, až zůstaneme se synem bez koruny na dlažbě. Zhruba týden nato jsme podepsali dohodu o výživném a manžel odvezl veškerý nábytek. Zůstala mi jen dětská postýlka po mně, mé tři matrace do postele a gauč, který jsem vybírala já. Ostatní drobnosti začal postupně odvážet. Protože měl manžel stále přístup do bytu a má právnička mi řekla, že zakázat mu to nikdo nemůže, stávali jsme se se synem skoro obden svědky jeho výbuchů vzteku. Syn, když ho viděl, propadal v hysterický pláč. Manžel slovně napadal i mé rodiče. Dokonce se chtěl prát i s mým otcem. Nedokázali jsme se dohodnout

na společném jmění manželů. Marek chtěl vše. Když rozstříhal rohožky v koupelně a na záchodě na půl, pochopila jsem, že bude problém ho přesvědčit o čestném rozdělení. Cihly byly jediné, na čem jsme se dohodli a rozdělili napůl. Z manželových slov jsem pochopila, že mi hlídá i pohyb peněz na mém účtu. Rozhodla jsem se zrušit stavební spoření, založila nový účet u jiné banky, peníze ze spoření na něj uložila a vybrala. Než však vše potřebné pro získání peněz úředně proběhlo, uplynulo půl roku. Půl roku tvrdé šikany ze strany manžela, která se často neobešla bez přítomnosti policie a v jednom případě skončila i trestním oznámením. Držel se svých slov: „Mlátit tě nebudu. Tak blbej nejsem, ale šikanovat a urážet tě můžu. To mi nikdo nedokáže“. Hledala jsem pomoc všude, kde to jen šlo. V předmanželské poradně, na lince bezpečí, u mých rodičů. Jeden čas bylo manželovo chování natolik neúnosné, že jsem požádala o radu a pomoc i Bílý kruh bezpečí. Tam mi pomohli snad nejvíc. Dostala jsem od nich podrobné rady, jak reagovat a co mám v jaké situaci dělat. Šokující pro mě bylo zjištění, že manželovo chování 13. ledna bylo dle jejich slov na vykázání z bytu a přitom policie mi do telefonu řekla, že pro mě v dané situaci nemůže udělat nic jiného než přijet a domluvit mu. Sehnala jsem si diktafon, abych nahrála manžela, jak mi sprostě nadává. Z ni-

čeho nic nadávky ustaly. Už jsem je poslouchala, jen když byl diktafon vypnutý. Když na mě vyřval, že moje právnička bude dělat co on bude chtít, neřešila jsem pravdivost jeho slov, protože jsem věděla, že jí často volá a raději vyhledala nového právníka, kterého jsem tajila až do rozvodu. Nejen kvůli sobě. Toto období nebylo moc dobré ani pro syna. Byl pod velkým psychickým tlakem. Dokonce si začal sám ubližovat. Bouchal hlavičkou o zeď, radiátor, okno. Vždy z ničeho nic. Bál se jízdy autem a přestal jíst. Chtěl jen kojit. Začal mít poruchy spánku. Nakonec jsem ho z postýlky vzala k sobě do postele. To pomohlo. Zhruba měsíc před synovými druhými narozeninami jsme se úředně rozvedli. Paní soudkyně při rozvodovém řízení dokázala mého manžela přesvědčit, aby se se mnou majetkově vyrovnal, ještě než se rozvedeme. Vzal si svou větší polovinu majetku a peněz ze stavebního spoření. Marek neváhal a okamžitě nahlásil na městě, že už nesplňujeme požadavek smlouvy a nejsme manželé. Znamenalo to, že bych se měla okamžitě vystěhovat z bytu. Jaké bylo jeho překvapení, když se dozvěděl, že zhruba do měsíce se vystěhuji, protože mám kam jít. Mé matce se totiž podařilo sehnat a s otcem potom odkoupit byt od paní, která se nutně potřebovala bytu zbavit dřív než ji o něj vnoučata připraví. Bylo to to poslední a jediné, co jí ještě po zemřelém synovi zby-

lo. Po celou dobu, kdy jsem řešila majetkové vyrovnání a rozvod, mi otec za pomoci svých známých pomohl byt zrekonstruovat. Ruku k dílu přiložil i můj strýc a bratránek z Moravy. Vztek a zloba bývalého manžela při zjištění, že mám byt, byla velká. Štěstím bylo, že když se soudně stanovily návštěvy otce se synem, vymohla jsem si podmínku, že syna si bude otec brát před vstupem do objektu a ne v bytě. Trvalo skoro půl roku než se manžel zklidnil při předávání syna a tato podmínka tomu hodně napomohla. Celý rok od soudního stanovení návštěv trvalo, než se syn přestal otce bát. Protože jsem potřebovala syna zbavit jeho strachu z lidí a přivést ho na jiné myšlenky, začala jsem s ním docházet do Mateřského centra. Činnost v centru mě natolik zaujala, že jsem se nakonec stala na rok a čtvrt jeho předsedkyní. Byl to nejhezčí rok mé rodičovské dovolené. I synovi to velmi pomohlo. Rozvíjel se a zvykal si na společnost jiných dětí. Pouze občas dělal otec problémy při návštěvách. Syna vzali do školky pět minut od mého bydliště. Já jsem ukončila svou funkci předsedkyně

Hanka, 34 let, jedno dítě 3 roky (v prosinci 2010 mu budou 4 roky), okresní město v JČ kraji, rozvedená. 69

Víte, že...

J

Domácí násilí je fyzické, psychické anebo sexuální násilí mezi blízkými osobami, ke kterému dochází opakovaně v jejich soukromí, intenzita násilných incidentů se stupňuje a vede ke ztrátě schopností včas tyto incidenty zastavit a efektivně vyřešit narušený vztah. (ic-rakovnik.cz)

ak jsme se rozhodli

Nebylo to hned a šlo to pomalu. Postupně jsme s Hugem zase začali mluvit. Já se tetelila blahem, když mi jednou opět pochválil večeři, přestože to spíš špitl, snad z obavy, abych to neslyšela, a doufal, že to uslyším. Začali jsme mluvit o BubaMaře a navrhl mi, že jí může občas vyzvednout ve školce. Večer si šel lehnout do ložnice. Opatrně jsem nahmatala jeho ruku pod peřinou. Přitulili jsme se a až do rána se báli pohnout, aby se dotýkaní našich těl neztratilo. Minuly dny, kdy jsme se pozorovali. BubaMara pozorovala nás. Jednou večer navrhla, že si zahrajeme Člověče, nezlob se. Pak jsme hráli Žížaly a Husičky. Pak ještě stavěli záchod z karet. BubaMara šla spát, spokojená, že nás nechala sedět u jednoho stolu. A ani já ani Hugo jsme neměli odvahu, chuť a já nevím co ještě, se zvednout. Dlouho jsme nemluvili. „Hugo, můžu něco říct?“ „Samozřejmě,“ odpověděl a zdálo se mi, že nechtěl, aby to vyznělo příliš dychtivě. „Mám jedno pravidlo a věřím, že je zárukou pro dlouhý vztah. Zní: chovat se a jednat vždy tak, jako bys u toho byl. Pak nemůžu udělat nic, co by bylo proti tobě. Je pro mě garancí loajality vůči tobě.“

Institut vykázání

A zase bylo ticho.

Vykázání je opatření, kterým se může násilné osobě na stanovenou dobu zakázat přístup do společného obydlí a jeho bezprostředního okolí a také zakázat navazování kontaktu s osobou ohroženou. Vykázat může policista, který je oprávněn (ne povinen) využít toto opatření, a to na základě vyhodnocení aktuální situace. Dále může vykázat civilní soud, který rozhodne o vykázání prostřednictvím tzv. předběžného opatření. (mvcr.cz)

„Dovedeš si představit, že bychom se přestěhovali?“ „Já nevím, zaskočil jsi mě. BubaMara tu má školku, ty ... i já práci. Pomalu jsem si zvykla na Prahu. No, já nevím, ale spíš ano, vždycky jsme chtěli domeček. Vlastně si to dovedu představit.“ A naskočil mi v hlavě obrázek jihočeské vesnice. Trochu jsem se za svůj myšlenkový kotrmelec styděla – měli jsme s Hugem vztahové problémy a já, sotva mi hodí vějičku, se chytím a uvidím barák na vsi, sebe, jak letím po dvoře k zahrádce a ženu BubaMaru a psa ze záhonu mrkve, a Hugo štípe dříví.

70

Víte, že... Během mých vidin Hugo pokračoval, proč neudělat rozhodnutí hned. Třeba v tom viděl příležitost pro můj odchod z práce, třeba se potřeboval ujistit, že chceme jít stále ještě spolu jako rodina. O jeho motivaci jsme neuměli v tu chvíli mluvit a později už nebyl důvod ji řešit. Nové nadšení a starosti postupně zcela vytěsnily Hugovu žárlivost.

Organizace poskytující pomoc obětem domácího násilí: • Intervenční centra (www.domacinasili.cz) • Bílý kruh bezpečí (www.bkb.cz)

Je to za námi. S Hugem jsme o tom po čase párkrát mluvili. Snažil se mi vysvětlit, jak se cítil, a já se to snažila pochopit. Protože jsme celou situaci nakonec dokázali zlehčovat, domnívám se, že se nám to povedlo. Člověk dělá chyby, protože potřebuje tu zkušenost. Kdyby uměl danou situaci řešit lépe, udělal by to. A podle toho, že jsme stále spolu a máme zase pěkný vztah, si myslím, že jsme v naší první velké manželské krizi obstáli.

• Nonstop linka důvěry krizového centra http://www.csspraha.cz/krizove-centrum-riaps.html • Nadace Naše dítě (www.nasedite.cz ) • Linka důvěry Dětského krizového centra (www.ditekrize.cz) • Liga lidských práv (www.llp.cz) • Rosa – centrum pro týrané a osamělé ženy (www.rosa-os.cz ) • ProFem (www.profem.cz)

Jan Czech řekl: Nový začátek znamená jít dál – a to představuje vždy i bolest a utrpení. Protože jít dál znamená vzdát se jistot předešlého příběhu, zříci se pohodlí zabydleného světa, uspokojení z malých pokroků a podstoupit riziko neznámého. Každý příběh představuje dlouhou přípravu a pak… krok do tmy.

71

Život na periférii Lákalo mě vrátit se mezi samé dospělé a začít komunikovat, poptávat, analyzovat, prezentovat a řešit...

Venku prší, sychravý podzim začal dřív, než bych si přála. Musím jít vzbudit Julinku, aby přišla včas do školky. Dvouletá Sofinka spí zachumlaná do peřiny, ručičkama objímá Julinku. Opatrně ji odtrhávám od sestřičky a pusinkami budím svojí šestiletou předškolačku. Potichu jí šeptám do ouška: „Juli, vstávej, školka se na Tebe těší, dneska máte divadlo.“ To jí evidentně udělalo radost a o hodně rychleji než jindy se oblékla. Za patnáct minut už učesaná, umytá, oblečená, sedá s houskou v ruce k manželovi do auta a odjíždí do školky. Dneska to vyšlo skvěle, Sofi se vzbudila až chvilku po jejich odjezdu, ranní scéna pláče po sestřičce se nekoná. Dopoledne mi uteklo rychle, malovaly jsme vodovkami, vařily oběd a pak uklízely. Jely jsme vyzvednout Julinku do školky a hned zamířily vedle do Mateřského centra, kde jsem měla první lekci počítačových kurzů na tvorbu webových stránek. Odpoledne mi během výuky volala personální ředitelka z práce, kde jsem byla zaměstnaná do nástupu na mateřskou dovolenou osm let. Chtěla se sejít ohledně pracovního místa pro mě. Zůstala jsem relativně v klidu. Před 72

rokem mě podobná nabídka potěšila, lákala a zvedla mi sebevědomí pošramocené pěti lety v domácnosti. Tenkrát jsem byla plná euforie a plánů, jak to zvládnu a skloubím s rodinou. Manžel mě podporoval, ale babičky se na pomoc necítily a netvářily. Snažila jsem se hledat jiné řešení. V žádném případě jsem nechtěla, aby holky byly ve školce od brzkého rána do jejího zavření. Vím, že to může fungovat, zvládají to přece tisíce jiných rodin, tak proč ne já. Už jsem pomalu nemluvila o ničem jiném, jen stále hledala různé možnosti a kombinovala. Počítala jsem cenu dopolední soukromé školičky pro mladší dceru, následného odpoledního hlídání obou holčiček nějakou milou slečnou nebo paní. Pomalu se ukazovalo, že pracovat budu vlastně z větší části na pokrytí nákladů na školky a hlídání. Pořád ve mně ale zůstával pocit, že bych to měla zkusit, je to výzva a v dnešní době vysoké nezaměstnanosti a ekonomické krize je hřích něco takového odmítnout. Lákalo mě vrátit se mezi samé dospělé a začít komunikovat, poptávat, analyzovat, prezentovat a řešit. Ale mladší Sofince byl v té době jeden rok a pár měsíců. V noci jsem se budila a nemohla spát. Představovala jsem si, jak budou vypadat mé pracovní dny. Ráno holky neuvidím, pojedu brzo do práce, vzbudí

a vypraví je manžel. V práci budu myslet na to, jak to holky zvládají. Do čtyř budu muset zpracovat spoustu podkladů, tabulek a obhájit doporučující závěr. Se špatným pocitem, že utíkám z práce úplně první, se proplížím celou budovou a na recepci potkám asistentku z personálního, největší drbnu ze všech. Budu se modlit, aby na Jižní spojce nebyla žádná nehoda, snad pak do pěti hodin dorazím domů. Nepřijala jsem to. Bydlíme na krásném místě, kousek od řeky, lesa a přitom adresou ve městě, jen jsme teď závislí na autě. Když jsme dům, vlastně spíš chatu kupovali, nijak jsme to neřešili, byli jsme dva dospělí se dvěma auty. O osm let později se na to dívám jinýma očima. Naše případná hlídací paní musí být nejen trpělivá, milá, děti milující, ale zároveň dobrá řidička. Začínají mi docházet širší souvislosti mého nástupu do práce. Budu muset rezignovat na většinu zájmových kroužků starší dcerky. Chodí dva roky na balet, aerobik, angličtinu a keramiku. Všechny kroužky začínají kolem třetí hodiny odpoledne. Nejvíc mě ale trápí, že to nebudu já, kdo s nimi bude trávit odpoledne v parku, na zahradě, číst pohádky, hrát hry, oblíkat panenky, pozorovat první úspěchy, radosti i nezdary… Přijdu úplně o takové ty naše obyčejné, pro mě šestým rokem na mateřské, už

úplně všední dny.A najednou jsem s jistotou věděla, že pro mě je mnohem důležitější zůstat s dětmi doma. Začala jsem se těšit, že druhý den ráno budeme se Sofi péct koláče a můžeme být ještě v deset hodin v pyžamech, pak pojedeme pro Julinku a společně půjdeme k řece krmit kachny. Když mě tedy kontaktovala personální ředitelka znovu, věděla jsem, jaké jsou moje představy, ale netušila jsem, co pro mě má ona. Já chtěla poloviční úvazek, svojí pozici v nákupu a nástup ve třech letech mladší dcerky. Další týden jsme měly schůzku ve firmě. Po zdvořilostních frázích o dětech a počasí jsem se dověděla, že je pro mě aktuálně ve firmě volné místo a že bych ho měla přijmout. Nástup ihned, práce na plný úvazek a v účetním oddělení, kde jsem nikdy nepracovala a ani o to moc nestála. Tím, že jsem na rodičovské dovolené, navyšuji stav zaměstnanců a blokuji místo novým zájemcům. Dostala jsem nabídku přijmout nebo ukončit pracovní poměr. Tentokrát jsem měla rozhodování mnohem jednodušší. Firma mi tak odlišnou nabídkou od mých představ nakonec prokázala službu. Podepsala jsem dohodu, a když jsem pak vyšla ven, bylo mi lehce a volno. Můžu začít znovu, podle svých představ a možností. I když začátky nebudou lehké, mám spoustu chuti a elánu. Jsem otevřená všemu kreativnímu a smysluplnému. Našla jsem si kursy

digitální fotografie, školu designu a začala se intenzivně zajímat o práci pro neziskovky a projekt Rok jinak. Má první zakázka bylo focení dětské narozeninové oslavy a teď budu spolupracovat na zařízení interiéru jednoho bytu. Dál se věnuji dětem a těším se na novou pracovní cestu, kterou se pomaličku začnu ubírat. Jsem šťastná, že mám skvělého manžela, který mě podporuje a věří mi. Ráda bych v budoucnu našla tu správnou rovnováhou mezi prací a rodinou. Jak se mi to povede, dokážu posoudit už za pár měsíců.

Hanka, RD a pomalu přechod na OSVČ, Praha, vdaná, 2 dcery, Julie 6 let, Sofie 2,5 roku, VOŠ Kulturní publicistika, „Nebát se zkusit něco nového, věřit se a mít vedle sebe někoho, kdo Vás podporuje, potom jde všechno snáz“. 73

73

Víte, že...

J

Výpovědí může zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr s těhotnou zaměstnankyní, zaměstnankyní na mateřské nebo rodičovské dovolené a se zaměstnancem na rodičovské dovolené jen zcela výjimečně v níže uvedených případech:

ak jsem odešla z práce

Než jsme s Hugem došli k rozhodnutí přestěhovat se, promítala se naše krize i do mé práce. Po počátečním nadšení, otevřené komunikaci a přátelské vstřícnosti jsem se začala uzavírat do sebe. Nebylo to hned, protože jsem si nejdřív problém ve vztahu s Hugem nepřipouštěla, a později jsem se vědomě bránila, aby mé soukromí ovlivňovalo mé fungování v práci. Spoléhala jsem na to, že jsme s Hugem dva dospělí rozumní lidé, kteří si dokážou o všem popovídat, stojí na stejné straně a žárlivost a nedůvěra se jich netýká. Zmýlila jsem se, i já jsem potřebovala novou zkušenost. Čekal mě výstup na jednu z manželských hor. Životní překážky, různé vrcholky a kopce, člověk zdolává snadno, jen tak mimochodem. Ale hory! Souběžně s výchovou dvou cácorek, domácností a zaměstnáním! Časem mě to začalo válcovat.

• výpovědí v případě, že se zaměstnavatel nebo jeho část ruší • výpovědí v případě, že se zaměstnavatel nebo jeho část přemísťuje; to neplatí, jestliže se zaměstnavatel přemisťuje v mezích místa (míst) výkonu práce, ve kterých má být práce podle pracovní smlouvy vykonávána

Shodou okolností se má postupná změna fungování v práci začala projevovat poté, co uplynula zkušební doba. Povinnosti a úkoly jsem se i nadále snažila plnit zodpovědně a precizně, ale změna nastala v mém přístupu k pracovnímu kolektivu. Za rohem jsem byla označena jako „divná, co se konečně vybarvila“. A i když jeden kolega odvětil: „nech jí být, co ty víš, co řeší“, od té doby jakoby se nálepka už pořád vznášela ve vzduchu. Někdy mě odměřený přístup některého z kolegů přiměl k větší vstřícnosti a otevřenosti. Ale protože odezva se nedostavila hned – pochopitelně, a já neměla pro stresově náročné domácí prostředí moc vytrvalosti, zase jsem budování přátelských vztahů na pracovišti vzdala.

• výpovědí z důvodu, pro který může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr, pokud nejde o zaměstnankyni na mateřské dovolené a o zaměstnance na rodičovské dovolené do doby, po kterou je žena oprávněna čerpat mateřskou dovolenou, a pro jiné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, pokud nejde o těhotnou zaměstnankyni, zaměstnankyni čerpající mateřskou dovolenou nebo o zaměstnance anebo zaměstnankyni, kteří čerpají rodičovskou dovolenou.

Se šéfem byl náš vztah zcela pracovní. Naše rozhovory se skládaly pouze ze zdvořilostních otázek a odpovědí a pracovní komunikace. Změna v mém fungování se do našeho vztahu nepromítla, a pokud o mně hovořil s některým z mých kolegů a věděl..., v jeho jednání se mnou se to neprojevilo. Podle jeho slov byl s mou prací spokojen. Přibližně měsíc po uplynutí zkušební doby jsem požádala šéfa o schůzku. Předem jsem se mu omluvila za komplikace a problémy a sdělila mu, že jsme se s manželem rozhodli přestěhovat. Že bychom si rádi našli nové bydlení v jižních Čechách, a protože to budeme řešit aktivně, ráda bych dala výpověď. Zeptal se, jestli máme s manželem nějaké

()

74

Víte, že... problémy. Stručně jsem mu nastínila, čím jsme si s Hugem prošli, a on s pochopením poznamenal, že si s manželkou zažili něco podobného, ale že u nich začaly problémy už po narození syna.

Bossing je jednání spočívající v dlouhodobém a souvislém psychickém pronásledování nebo šikanování zaměstnance nadřízeným. Jde o jednání v rozporu s pracovněprávními předpisy a dobrými mravy.

Výpověď akceptoval. Domluvili jsme se, jak budu fungovat následující dva měsícě, jaké agendy chce, aby bezpodmínečně běžely, a že zaučím mého nástupce, pokud bude vybrán dříve než z práce odejdu.

Mobbing je systematické intrikování, šikanování, psychický teror na pracovišti, který je iniciován a řízen kolegy s cílem někoho znevážit, snížit jeho sebeúctu či sebevědomí, či dokonce způsobit škody na jeho zdraví. Následky mobbingu pak mohou sahat od četných psychosomatických symptomů a potíží.

Následně se vztahy na pracovišti uvolnily. To mě trochu zaskočilo a přivedlo na myšlenky o pracovním soupeření a rivalitě. Byla jsem pro své kolegy konkurence a nyní, když je jasný můj odchod z práce, už to tak není a jsme přátelé? A proč jsem pro ně představovala ohrožení, když jsou mé úkoly a pravomoc jasné? Chtěla jsem a opravdu se snažila, dělat svou práci dobře. Je to špatně? S dětmi jsem se naučila, že když v životě něco ošidím, vrátí se mi to. Beru, že každý tuto filosofii nevyznává, rád si práci a život vůbec zjednodušuje, a když se mu pak dějí špatné věci, myslí si, že je prostě smolař. Ať si myslí, já mu to ale neodkývnu. Nakonec zjistím, a vím, že to tak bude, že jsem z práce odešla ráda. V budoucnu budu hledat alternativu. Možnosti, jak si to udělat podle svých představ. Svobodu. Jediným východiskem je asi vlastní podnikání, ale k tomu musím nejdřív vnitřně dojít. Nedovedu si to moc představit, nemám nápad ani odvahu.

75

Smíšené manželství Uměl bavit lidi, hrát dobře na kytaru, ale najít si společné přátele a s nimi podnikat různé akce ale odmítal...

Byla to láska na první pohled. Potkali jsme se v romantickém prostředí – ve Švýcarsku, v campusu Ženevské univerzity, jemuž vévodil zámeček s kamennou věží, nedaleko se rozprostíralo Ženevské jezero a v dálce se tyčily zasněžené hory. Já zde postgraduálně studovala, on tu pracoval. Mně bylo třicet, jemu necelých dvacet, navíc pocházel z jižní Ameriky. Pracovní smlouva mu skončila o pár týdnů dříve, než já dokončila zdejší studium. Chtěl si splnit svůj sen a začal cestovat po Evropě. Stýskalo se mu ale tolik, že jakmile jsem se vrátila zpátky do Prahy, ukončil předčasně své cesty a přijel za mnou. To asi netušil, že zde už zůstane. Byli jsme oba moc šťastní, naše štěstí kalily jen existenční problémy. Bydlení a finance jsme nějak vyřešili, horší bylo, jak zlegalizovat jeho pobyt. Situaci jsme řešili opakovaným prodlužováním turistického víza a po dvou letech jsme se rozhodli vzít. Já i moje rodina jsme mého manžela velmi podporovali, časem mu byl přiznán trvalý pobyt, naučil se výborně česky a díky dobré jazykové vybave76

nosti (kromě španělštiny uměl dobře anglicky a francouzsky) získal i slušnou práci. Několikrát jsem navštívila také jeho rodinu v jižní Americe. Patřila k vyšší střední třídě, to ale v dobách své největší slávy, kdy manželův otec pracoval jako ředitel jedné farmaceutické firmy. I pak se ale snažili zachovávat noblesu a velmi si zakládali na vybraném chování. Oba manželovi rodiče pocházeli ze šesti dětí, byli tedy typickou velkou jihoamerickou rodinou, i tím, že se rádi a často scházeli. Skoro všichni to byli vzdělaní a milí lidé, s některými jsem se i spřátelila. I přesto, že mé první uvedení se v této rodině dopadlo nevalně. Chovala jsem se podle mého názoru úplně přirozeně, jenom mi nedošlo, že to, co je přirozené pro ženu v Evropě, není přirozené pro Jihoameričanku. Například rozhodovat o něčem na veřejnosti, byť by to byl i drobný návrh týkající se programu na dovolené! (To by muž přece vypadal jako „podpantoflák“!) Nebo číst si ve svém pokoji, zatímco celá rodina svorně sleduje televizi. Úplné faux pas! Manžel měl ještě dva mladší bratry, všichni tři byli díky otcovu slušnému příjmu v době jejich puberty dost rozmazlení a zvyklí na vyšší životní standard. Měli velké plány, velké sny. Prostřední bratr studoval medicínu a oženil se s dcerou krevetového magnáta. Nejmladší bratr studoval práva a peníze na svůj roz-

mařilý životní styl bral kdovíodkud. Také můj manžel měl spoustu velikášských životních snů, které si hodlal plnit. Bylo mu asi jasné, že vyšší příjem pouze z jeho strany na jejich realizaci nebude stačit, a proto nutil také mě, abych dělala kariéru. Pokusila jsem se vstoupit do diplomatických služeb, ale nezdařilo se. Navíc mi zaměření na kariéru vnitřně nějak nesedělo. Postupně se začaly zvýrazňovat další rozdílnosti mezi mnou a manželem. Já milovala přírodu a outdoorové sporty, on za krásného letního víkendu zatemnil okna a strávil jej plynulým přecházením mezi Internetem a televizí. Oba jsme rádi cestovali, mě však lákaly přírodní krásy, jeho zas velká města. Uměl bavit lidi, hrát dobře na kytaru a dělalo mu dobře být středem společnosti. Najít si společné přátele a s nimi podnikat různé akce ale odmítal. V jedné oblasti jsme si ale od začátku rozuměli velice dobře. V sexu. Již delší dobu jsme také plánovali dítě. Po pěti letech našeho spolužití jsem otěhotněla. Jako každá žena jsem si přála, aby mě manžel v těhotenství trochu rozmazloval a projevoval podporu a něhu, ničeho takového jsem se ale nedočkala. Asi byl od dětství zvyklý, že pozornost byla soustřeďována hlavně na jeho osobu. V té době se dost věnoval

svým aktivitám a známým, vítal příležitosti, kdy si mohl někam vyrazit beze mě. Hodně se stýkal s partou kolegyň z práce, později jsem se dozvěděla, že od nich dostával různé neslušné návrhy a že některých příležitostí i využil. Situace se ještě zhoršila po narození dítěte. Asi mu došlo, jaká je to zodpovědnost a že „spadla klec“. Řekl, že je ještě mladý a že si chce užívat. Hledal si jakékoliv záminky, jak ventilovat svou nespokojenost, třeba v době mého šestinedělí vyžadoval dokonale uklizený byt apod. Choval se tím hůře, čím více jsem mu pro zachování klidu a rodiny ustupovala. Poté prohlásil, že mě nemá rád a že chce odejít. Byl to pro mě šok. Nevěděla jsem, jak zvládnu sama dítě, hypotéku a všechny ostatní výdaje, bála jsem se stigmatizace ze strany společnosti. Ženy, které se motaly kolem mého manžela, vycítily šanci a začaly jej uhánět. Nebylo asi náhodou, že si nakonec vybral topmanažerku pocházející z bohaté rodiny. Měla jsem štěstí v neštěstí. Tatínek mé kamarádky, právník, mi pomohl připravit všechny podklady pro získání syna do vlastní péče a pro rychlý nesporný rozvod. Mé dobré přítelkyně mě úžasně podržely, strávila jsem s nimi během své mateřské dovolené spoustu krásných chvil. Nepocházím z Prahy, a tudíž zde nemám nikoho z rodiny, ony mi však na-

hradily zázemí, cítila jsem, že se na ně mohu kdykoliv obrátit. Také s mojí mamkou jsme si začaly denně telefonovat. Později se situace obrátila a v těžkých chvílích jsem držela zase já ji. Zpátky do reality mě vracel také můj syn. Musela jsem se soustředit na péči o něj a dávat mu lásku, což mě vytrhovalo z mých chmurných myšlenek. Uvědomila jsem si také, jak důležité pro to, abychom se posunuli v životě dál, je odpustit těm, co nám ublížili. Je to sice nadlidský výkon, ale jediná možnost, pokud chceme začít opět šťastně a spokojeně žít. Pak už bylo jen lépe. Začala jsem při mateřské na malý úvazek pracovat, vedla jsem jeden kurz na soukromé vysoké škole. Našla jsem si přítele. Vztah sice vydržel jen necelý rok, ale velmi pozvedl mé ženské sebevědomí. Setkala jsem se s podpůrnou skupinou žen a jejich rodin, se kterou zažívám velký rozlet a svobodu. Pořádáme samy pro sebe semináře, jezdíme na společné pobyty a založily jsme lesní školku pro naše děti. Když mi skončila mateřská, začala jsem pracovat jako OSVČ. Malého mi vzali do školky, takže práce šla dobře skloubit s péčí o něho. Vztah s bývalým manželem je teď docela dobrý, dokážeme se domluvit na všem, co je potřeba. Žije též v Praze, s malým tráví dva víkendy v měsíci a dovolené, denně si telefonují.

Do budoucna bych si ráda našla práci, která mě bude hodně bavit a naplňovat a také partnera ideálního pro mě a pro mého syna. Psst, vypadá to, že se právě objevil na obzoru…

Leona, 39 let, mám 3,5letého syna, žiji nezávisle ve svém bytě v Praze, VŠ.

77

Víte, že...

J

Z průzkumu agentury Dema (2008) vyplývá, že zhruba každý třetí Pražan připouští možnost přestěhovat se časem mimo své dosavadní bydliště. Na 43 % Pražanů, kteří připouštějí možnost stěhování mimo hlavní město, by podle průzkumu preferovalo obec u Prahy, 18 % by se stěhovalo do menšího města nedaleko metropole. Slibují si od toho vyšší kvalitu života, vedle lepšího propojení s přírodou také větší klid a kvalitnější a méně nákladné bydlení.

ak jsem zase začala mít ráda zimu Přestěhovali jsme se.

Předcházelo tomu období hledání. S Hugem a BubaMarou jsme se po dlouhých diskuzích shodli, že se chceme přestěhovat na venkov. Satelitní sídliště jsme s Hugem zavrhli. To nepovažujeme za venkov a když domek, tak s pořádnou zahradou. Já jsem tíhla k jižním Čechám. Argumentovala jsem tím, že budeme blíž mé rodině. Budeme mít na čem stavět novou sociální síť. A jsou krásné. Hugo řekl, že když se přestěhovat, tak je nakonec asi jedno kam, stejně si bude hledat novou práci, známosti a tenisového parťáka. Rozhodli jsme se. Koupíme dům k rekonstrukci v jižních Čechách. Navštívili jsme čtyři, předvybrané na internetu. Na dvě stavby jsme pozvali statika, jednu doporučil k rekonstrukci, jednu k demolici. Souběžně s vybíráním našeho budoucího domova Hugo hledal novou práci a já zařizovala prodej pražského bytu, dočasný podnájem v Českých Budějovicích a firmu, která dům opraví.

Rychle rozvíjející satelitní městečka, téměř na dohled od velkých měst, jsou fenoménem devadesátých let. Dnes se od takové výstavby upouští a začínají se budovat i místa pro obchod, chodníky a parkoviště. V poslední době můžeme v projektech vidět i místa pro parky, kašny či sportovní vyžití.

Alea iacta est*. Na podzim jsme koupili zemědělskou usedlost v obci vzdálené sedmnáct kilometrů od Budějovic. Zároveň jsme se do krajského města přestěhovali a Hugo nastoupil do nové práce, kterou považoval za přechodnou, než si najde něco lepšího. Já jsem dohlížela na stavbu, plánovala, snila a BubaMara se mnou, protože ji nevzali nikam do školky. Firma, která dům opravovala, se začala dostávat do časového skluzu. Náš podnájem byl zajištěn na pět měsíců. Během té doby měla firma opravy zvládnout a my se měli na konci března stěhovat. Stavitel s pokrčením ramen konstatoval, že mrazy rekonstrukcím nesvědčí, přestože na podzim nám firma garantovala, že zimní období nemá na práce vliv. Naštěstí hlavní přestavbu s výměnou oken provedla firma během teplého podzimu a začátku zimy. Po novém roce pracovali řemeslníci převážně uvnitř domu. Na naše naléhání slibovali, že vše stihnou, a my doufali, že to nebude na úkor kvality.

Mezi výhody venkova patří nižší ceny nemovitostí a dobrá dopravní dostupnost, absence anonymity a nižší kriminalita – ze které pramení pocit bezpečí a ukotvenosti. Díky „přistěhovalcům“ se rychle rozvíjející občanská vybavenost, která zahrnuje nejen obchody, ale i kulturní instituce či školky a školy. Příjemnější životní prostředí, čistší vzduch, a tím i rostoucí naděje, že alergie rodičů dítě snad nezdědí. (svet-bydleni.cz)

Firma zakázku zvládla, na konci března jsme se stěhovali. První měsíc jsme měli většinu věcí v krabicích. Postupně jsme navyšovali úložné prostory a rozpočet. Plánované

78

Víte, že... finance jsme překročili o 12 procent, i když jsme od začátku rozpočet nadhodnotili. Peníze za prodej pražského bytu se rychle koulely z naší pokladničky a Hugo často koulel očima.

Jižní, západní i střední Čechy patří k pravlasti keltského etnika, které se na tomto území vyvíjelo kontinuálně od střední doby bronzové až do přelomu 5. a 6. století. Keltský kmen žijící v této části naší vlasti se jmenoval Bójové a jeho jméno se se promítlo i do názvu naší země – Boiohaemum. (archeolog.cz)

První měsíc v novém bydlení jsme vychutnávali dozvuky zimy. Bylo to nádherné. Životu na venkově jsme přivykali několik měsíců. Navazovali jsme sousedské známosti. Objevovali instituce. Zkoušeli cestování veřejnou dopravou, nakonec koupili ještě jedno auto, tedy takovou plechovku na čtyřech kolech s platnou technickou kontrolou na 19 měsíců. Učili jsme se plánovat. Zušlechťovali dvůr, zahradu a v prvotním zápalu také staré ovocné stromy. Ty jsme po vychladnutí našeho zahradnického nadšení nejprve uřízli a kořeny chtěli vykopat vlastními silami, poté nechali vytrhnout traktoristou Mádlem, jemuž patří velký dík, protože to udělal zcela zdarma, jak pravil, pro upevnění sousedských vztahů. Opravili starý kurník a koupili prvních pět slepic. Většinu práce jsem dělala já s BubaMarou. Hugo mi pomáhal po práci s činnostmi, na které nestačily mé fyzické síly a nebyl po ruce ani žádný soused s traktorem. Když jsem nemohla pokračovat, seděla jsem u počítače a hledala si práci. Vlažně. Často se mi vracely myšlenky na vlastní podnikání. Postupem dnů, týdnů a měsíců se můj sen stával stále konkrétnější a reálnější. Nyní na dece, na sluníčku, při nadcházejícím létě, odpočívám. Po dlouhé době nic nedělám, jen tak ležím. Cítím se trochu provinile, protože stále je co dělat. Snažím se alespoň myslet na svůj podnikatelský záměr. Myšlenky ne a ne udržet, létají si, kde se jim – mně líbí, a při tom jejich výletu do minulosti jsem si uvědomila, že jsem zase začala mít ráda zimu. Ta poslední byla nádherná.

Rudolf Steiner řekl: Pokud budeme plni vnitřního neklidu, s největší pravděpodobností se nám nepodaří žít a pracovat v klidném prostředí.

* Kostky jsou vrženy. Jedná se o ustálené slovní spojení, které pronesl Gaius Julius Caesar při překročení hraniční řeky Rubikon během svého tažení na Řím v polovině prvního století př.n.l.

79

Nová etapa, která začíná ve 40 letech

vzhledem k tomu, že jsem děti původně mít chtěla a vždy jsem si je přála.

Nemám manžela, děti, hypotéky, jasné perspektivy a jistotu jistých. „Zbývá“ mi proto radovat se z obyčejných věcí...

Musela jsem se to učit přijmout a hledat pro sebe jiné životní hodnoty a nějakou vlastní cestu tak, aby mě život těšil. Přiznávám, že hledám dodnes.

Patřila jsem k těm pohledným, perspektivním, zdravým a inteligentním dívkám a nikdy mne nenapadlo, že budu muset přijmout nějakou alternativu pro svůj život. Několikrát při konfrontaci s lidmi, které postihla nějakým způsobem nepřízeň osudu, jsem si říkala, že já bych to nezvládla. A pak jsem musela.

Vlastně mě můj vynucený životní styl nutí nebýt připoutaná a být otevřená pro ostatní. Nemám manžela, děti, hypotéky, jasné perspektivy a jistotu jistých.

Moje původní manželství se v době mé nemoci rozpadlo a život nabral úplně nový, nečekaný směr. Uvědomila jsem si sílu vžitých vzorců a společenského tlaku, ale já jsem se chtě nechtě posouvala mimo standard, který je: zdravá žena – manžel – děti, do sféry žena, která nemá manžela ani děti.

„Zbývá“ mi proto radovat se z obyčejných věcí: z dětí, které nejsou vlastní, z lidí, které potkám, milovat muže, který se mnou není úředně oddán, nežárlit na ty plodné, vdané a normální a objevovat další možnosti, jak milovat a utvářet ten svůj život.

80

V září mi začne nová etapa života a věřím, že mě obohatí, inspiruje a posune dál při hledání vlastního štěstí.

Naučila jsem se již přemýšlet o smyslu běžných daností a zajetých schémat. Všimla jsem si, že některé kamarádky nejsou šťastné ani jako manželky ani jako matky. Jedno jsem pochopila: štěstí záleží na způsobu prožívání. A je vedlejší, v jaké je člověk situaci.

Když mi bylo 27 let, přišla vážná nemoc, která mne nejdříve ohrozila na samém životě a pak pro mě měla nečekaný důsledek – jsem neplodná!

Na počátku léčby se moje životní perspektivy jako lidské bytosti zúžily na minimum a poté, co jsem se vyléčila, opět na ubohé minimum

Nyní je mi tedy 40 a jsem přijata na VŠ.

To je prostě výzva na celý zbytek života a toto je to moje dítě. Dítě nechtěné svobody a různobarevnosti života, které si musím hýčkat a neúnavně se mu věnovat.

Veronika, 40 let, jsem bezdětná, žiji střídavě ve Švýcarsku (s partnerem) a v Česku, kam jezdím za rodinou a kde začínám dálkové studium na Jihočeské univerzitě. Ve Švýcarsku pracuji na částečný pracovní úvazek v sociálních službách, začínám novou etapu svého života.

Víte, že...

J

V České republice jsou dostupné tyto typy alternativních škol:

ak šla Buba k zápisu

Během našeho přechodného bydlení v Českých Budějovicích jsme byly s Bubou u zápisu do první třídy. S Hugem a s Bubou jsme vybrali školu v místě našeho budoucího bydliště. Buba dostala k narozeninám symbolicky školní tašku s penálem. Chtěla si jí brát k zápisu a dalo mi práci vysvětlit jí, že ještě není třeba. Vyzvídala, co všechno bude u zápisu dělat a na co se jí budou ptát. Opakovala si počítání do třiceti a celou abecedu.

Waldorfská (MŠ, 1. i 2. stupeň ZŠ, SŠ) Montessori (MŠ, 1. i 2. st. ZŠ) Daltonská (MŠ, 1. i 2. st. ZŠ, SŠ) Začít spolu (MŠ, 1. st. ZŠ) Zdravá škola (MŠ, 1. i 2. st. ZŠ, SŠ) Integrov. tematická výuka (MŠ, 1. st. ZŠ) Domácí vzdělávání (1. st. ZŠ)

Z jejího nadšení a otázek jsem trochu znervózněla. Je dobře připravená? Neměla jsem s ní něco trénovat? Pro samou práci a starosti s bydlením jsem zápis pustila z hlavy, tak teď už jen doufám, že jsem to nepodcenila.

alternativniskoly.cz)

Přízemí školy bylo plné dospělých, dětí a jejich kabátů a čepic. Některé dítě na klíně, některé pod sukní, některé ani nevědělo, kde má mámu. Jako naše Buba. Vplula do prostoru školní budovy s takovou samozřejmostí a pohodou, že trochu klidu přenesla i na mě. Rychle se zorientovala, očima přelétla lidské hemžení, nástěnky, výzdobu, ukázala na dveře v prostředku chodby a řekla: „Tamhle, mami.“ Když na nás přišla řada, jedna z přítomných paní učitelek posadila Bubu do školní lavice. A zazněla první otázka: „Jak se ti to líbí?“ „Docela jo.“ „Těšíš se do školy?“ „Ano, chtěla bych se naučit pořádně číst. Mámu už nebaví číst nám pohádky. A táta to tak neumí.“ Následuje téměř hodinové povídání o zálibách a rodině, odpovídání na otázky týkající se znalosti číslic a počítání, písmen, slabik a slov, zvířat a stromů, plnění úkolů typu – vybarvi trojúhelník červeně a obdélník oranžově, najdi stejné obrázky, podtrhni slova začínající na stejnou slabiku, zkoušení vystřižení kytičky a přesné nalepení mraku na mrak, kreslení geometrických tvarů podle slovního zadání a obkreslování tvarů podle

Albert Einstein řekl: Ze školy by měl vycházet mladý člověk jako harmonická osobnost, nikoli jako specialista. 81

Víte, že... předlohy, vyslovování hlásek r a ř, přemýšlení o levé a pravé straně, adrese a datu narození. Celý zápis byl důkladný test znalostí a zkušeností, ale hlavně schopnosti se soustředit. Některé věci Buba nevěděla a v tu chvíli jsem si říkala, že jsme to mohly potrénovat. Některé otázky ukecala, ale podle úsměvu paní učitelky asi jen naoko. Většinu úkolů však splnila dobře nebo alespoň částečně dobře.

Opakující se znaky alternativních škol: • snaha získat dítě pro vzdělávání • přátelský vztah mezi učitelem a dítětem, (chyba je stupeň učení, ne přestupek) • spolupráce s rodinou dítěte (učitel zná možnosti pedagogiky, vy nejlépe znáte své děti) • pěstování odpovědnosti spoluúčastí dětí na rozhodování • propojování předmětů k pochopení souvislostí a využitelnosti poznatků • vyučování bez zvonění, ale podle momentálního zaujetí či únavy dětí (proč končit uprostřed zajímavé činnosti a proč nedopřát oddech tam, kde je třeba) • slovní hodnocení (alternativniskoly.cz)

Je to šikula. Při cestě domů jsem shrnula, že Buba je normální, inteligentní, sebevědomé, živé a společenské dítě. Předpokládám, že nebude mít ve škole velké problémy. Alespoň ze začátku, když pro ní bude všechno nové a zajímavé. Až pozná, že naše školství učí většinou pouze odpovídat a nikoliv klást otázky, asi se to změní. Ale to budeme řešit až to přijde, teď si budeme užívat vstup do další etapy našeho života. „Tak co, holky,“ vítá nás Hugo s Marou, „máme školačku?“

Domácí vzdělávání je taková forma vzdělávání, při níž dítě nedochází denně do školy, ale je vzděláváno doma, svými rodiči. V ČR umožňuje domácí vzdělávání na všech školách školský zákon od 1. 1. 2005. O povolení rozhoduje ředitel školy na základě žádosti. Pokud je dítě přijato do školy a je mu povoleno individuální vzdělávání, závisí další průběh na dohodě se školou. Obecně platí, že dítě je normálním žákem školy, má tedy právo na poskytnutí pomůcek jako běžný žák školy. (rodina.cz) 82

Montessori a kouzlo každodennosti Po víkendových seminářích přišlo období, kdy jsem často vyslovovala „aha“ a zpětně pochopila spoustu věcí...

Svět dětství mě vždycky přitahoval. Možná proto se mi nikdy nechtělo dospívat ani stárnout. Jako holka jsem vymýšlela všemožné hry pro sestru, sestřenice i děti z mého okolí a nabízela se známým jako chůva pro malé děti. Nemohla jsem se dočkat, až budu mít vlastní děti. V patnácti jsem šla studovat střední pedagogickou školu a následně vysokou školu pedagogickou se zaměřením na češtinu a výtvarnou výchovu. Jako čerstvá absolventka jsem spěchala do praxe, abych zjistila, že to, co opravdu potřebuji, když chci vzdělávat druhé lidi, mi studium vysoké školy nedalo. Třída plná hlučných „puberťáků“, kteří fungují jen na známky a poznámky, očekávají metodu cukru nebo biče a vlastní chuť učit se buď dávno pozbyli nebo ani nikdy neobjevili, mě brzy přivedla do úzkých. Cítila jsem, že tudy má cesta nevede. Až na mateřské dovolené jsem pochopila, že cokoliv chci změnit, musím začít u sebe. Když se mi narodil první syn, stala jsem se starostlivou a trochu vyplašenou matkou. Vlastní nejistota, jak vlastně dítě vést, aby bylo zdravé,

zabavené, vychované, mě zbytečně odčerpávala energii tvořivosti i radosti. Když se za necelé tři roky narodil druhý syn, byla jsem už o poznání suverénnější, nicméně často vyčerpaná každodenním koloběhem domácnosti i snahou sladit režimy a rytmy obou rozdílných dětí. Zkrátka na užívaní si mateřství mi opět nějak nezbýval čas ani síla. Když bylo prvnímu synovi pět let a druhému dva a půl, doslova mi došly baterky. Měla jsem najednou pocit, že jsem jako matka vyhořela, že období, na které jsem se vždycky tak těšila, nedokážu kvůli svému perfekcionismu žít s lehkostí i čistou radostí. Mladší syn byl navíc v té době v období silného vzdoru, což ještě umocňovalo můj pocit vykořeněné matky. A pak jsem dostala nápad. Více intuitivní než racionální. Mateřská bezradnost mě znovu přivedla k pedagogice, o kterou jsem již několikrát během studií na škole zavadila, ale nikdy předtím si nebyla vědoma smyslu tak silně jako nyní. Přihlásila jsem se na kurz Montessori pedagogiky. Intenzivní víkendové semináře, které probíhaly v průběhu dalšího roku, mně umožnily opustit mentálně i fyzicky každodenní rutinu. Vracela jsem se domů jako vyměněná, plná inspirace. S klukama mě to začalo konečně bavit, zklidnila jsem se. Bylo to období, kdy jsem často vyslovovala „aha“ a zpětně pochopila spoustu věcí. Pedagogika Montessori je totiž založená právě na určité

vnitřní proměně člověka, zklidnění i ochotě více pozorovat než zasahovat. Vede člověka k pocitu svobody i zodpovědnosti. Respekt k dětem jako k samostatným bytostem, které přirozeně tíhnou k pochopení řádu věcí i nápodobě práce a chování dospělých, je v metodice tohoto sto let starého pedagogického systému hluboce zakořeněn. V praxi, ať už rodičovské či pedagogické, to obnáší být jednak dobrým vzorem pro dítě, jednak poskytnout dítěti dostatek času i prostoru, aby činnosti dokázalo provádět soustředěně a samo. Naše domácí každodennost se pozvolna proměňovala, kluci se více než dřív začali zapojovat do činností v kuchyni, v dílně i na chalupě. Jako rodiče jsme se snažili, aby úklid věcí byl něčím logickým i běžným, aby nebylo nutné děti uplácet ani přehnaně trestat. Problém nastal v určité návaznosti na domácí zvyklosti. V našem okolí bohužel neexistovala žádná Montessori školka. Oba kluci nebyli v tradiční školce moc šťastní, zvykali si velmi dlouho. Mladší syn si nezvykl nikdy. Začala jsem hledat cesty nejen pro ně, ale i pro sebe. Podařilo se mi navázat externí spolupráci s několika pražskými rodinnými centry. Stala jsem se lektorkou kurzů pro malé děti, kde jsme spolu s několika kolegyněmi z Montessori kurzu začaly do této metody uvádět děti a jejich rodiče. Díky velké snaze i ochotě koordinátorek těch83

to rodinných center se podařilo sehnat finance na nákup některých originálních Montessori pomůcek i dalších doplňků potřebných k učení. Tato fáze byla velmi intenzivní a přínosná. Kluci se mnou sice nemohli chodit přímo do kurzů, ale alespoň občas měli možnost pracovat s pomůckami a být se mnou, když jsem jednou týdně vedla malou Montessori školičku při rodinném centru. Znovu jsem si uvědomila, jak mě to ze všeho nejvíce jde i baví s maličkými dětmi. A stal se velký zázrak. Naše rodina se ještě rozšířila. Narodila se nám holčička. Od narození ji pozoruji úplně jinýma očima než jsem to uměla dřív a děkuji životu za ten dar obyčejného bytí i vývoje. Každý den je jiný a dětské proměny se dějí ve skocích, nad kterými my dospělí můžeme jen žasnout. Už se těším, až zase začnu vést kurzy pro rodiče s dětmi a naše holčička bude moci pracovat se mnou :-)

Kamila, 33 let, žiji s manželem (35 let) a třemi dětmi (synové 7,5 let a 5 let, dcera 9 měsíců) v Praze, VŠ, jsem na rodičovské dovolené, pracuji externě v několika rodinných centrech. 84

84

Víte, že...

J

Mateřství postmenopauzálních žen není v České republice vzácné. Jedná se o starší ženu, která má funkční dělohu, ale nemá již vajíčka nebo má vajíčka špatné genetické kvality, a proto musí přijmout vajíčka ženy-dárkyně. V současné době platí v ČR dvě věkové hranice pro vstup žen do asistované reprodukce (AR). Jen do 40ti let věku ženy je léčba hrazena pojišťovnou a v 48 letech se jí AR uzavírá zcela, bez ohledu na způsob úhrady. (genderonline.cz)

ak mi Hugo rozmluvil piškota

Napadlo mě zeptat se Huga, jestli si nepořídíme ještě jedno dítě. Nemám práci, na podnikání pořád ještě sbírám odvahu, čím víc se na rozjezd připravuji, tím víc se bojím. Dítě by pro mě byla jistota. Něco, co celkem zvládám. Hugo se opřel o hrábě, zamrkal, nadechl se, vydechl, zase se nadechl a s povytaženým obočím řekl: „Proč?“ „No, proč mají lidi děti? Napadlo mě to. BubaMara už je velká, je to hezké mít malé děti a my už to máme za sebou. Je mi to trochu líto. Ráda bych zase kojila. Vlastně to bylo strašně hezké být s dětmi doma. A třeba by se nám podařil piškot. Máme velký dům. Byla by to další pracovní síla. BubaMara by byla úžasná chůva. Taky jsem se spoustu věcí naučila. Pořád mám ještě těhotenské oblečení, tady pod to tričko by se mi bříško taky vešlo, podívej,“ sypu na Huga argumenty, tahám tričko od břicha a nervózně čekám, jakým způsobem mi taktně naznačí, že jsem se zbláznila. „Magdalenko, já to takhle rychle nedokážu rozhodnout, ale spíš si myslím, že to není dobrý nápad. Taky se mi líbí malinký děti, i když to s nimi moc neumím. Ale vzpomeň si, jak ti lezla na mozek ta dětská závislost na mámě, jak jsi byla ráda, když bez tebe BubaMara vydržela pár hodin v kuse, jak tě štvalo věčné uklízení nudlí a lipánka z podlahy. Dvě děti mi připadají ideální, každý máme do náruče jedno, když budeme muset utíkat a bojovat o přežití. Proč děláš takové obraty v myšlení? Ještě včera jsi chtěla rozjet podnikání.“ „Já vím. Bojím se, že to nevyjde. Nevím, jestli to dokážu. Co když nepřijdou zákazníci?“ špitnu. „Neboj se. Mně připadá tvůj nápad realistický a nebudeš na to sama. Pomůžu ti. Máš kolem sebe i další lidi, kteří tě podporují. Věříme ti, protože víme, že to zvládneš. Lidi si k tobě cestu najdou.“

85

Víte, že... Zase jsme se dali do práce, každý ponořen do svých myšlenek. Za nějakou dobu Hugo promluvil:

Každé pořadí sourozenců s sebou logicky a nutně nese jiné podmínky, v nichž to které dítě vyrůstá. Sourozenecké pořadí tak může určovat mnohé z charakteristik člověka.

„Třeba se ti časem podaří, že podnikání poběží i bez tebe. Nebudeš muset být v práci každý den a můžeme zapracovat na tvém pupku.“ A mrkne na mě. Vím, že mě Hugo jen tak konejší, třetí dítě už asi mít nebudeme, ale i tak mi jde hned hrabání lépe. Tahle informace mimo jiné totiž znamená, že jsem ještě pořád dobrá holka do chovu, že ještě nejsem ve věku, kdy se můžu těšit už jen na vnoučata. A to je pro mě, jako pro ženskou, taky důležité.

Prvorozené děti si prý libují ve vůdčích rolích a rády mají pocit, že ovlivňují nejen okolnosti, ale i lidi kolem sebe. Jsou zodpovědné a zároveň vykazují cílevědomé chování a rádi zkoušejí, co ještě dokážou zvládnout. Prostřední děti se musí nejvíce přizpůsobovat a ustupovat svým sourozencům. Nemají problémy vycházet s ostatními, nedělá jim potíže nacházet kompromisy. Spolupráci mají raději než konflikty a vystupují velmi smířlivě. Bývají také poměrně nenároční. Nejmladší děti jsou zpravidla otevřené, tvořivé, kreativní a nedělá jim problém riskovat. Dokážou také výborně motivovat ostatní lidi. Jedináčci bývají děti samostatnější než jejich vrstevníci. Jsou také velmi svědomití a spolehliví. Na druhou stranu se však nikdy nemuseli dělit o hračky, sladkosti a podobně, mohou mít problémy se sdílením obecně. Nejsou zvyklí příliš projevovat své city a ani svým blízkým se nesvěřují se svými starostmi či problémy. (klubkrasnamaminka.cz) 86

Nechtěné těhotenství K ránu se mě manžel zeptal, zda nechci ten svůj pokoj snů nabídnout malému prckovi bez domova. Na tu větu jsem čekala celou noc...

Všechno začalo docela nevinně, tak jako většina věcí v životě. Byla jsem vdaná a měla dvě děti. Manžel začal podnikat, a protože se mu docela dařilo, rozhodli jsme se postavit si vlastní dům. Byla to tehdy báječná doba pro nás všechny. Stavba domu nás i děti moc bavila. Každý už měl představu o tom svém vlastním království. A samozřejmě i já jsem se už viděla jako paní domu, jak se konečně dočkám svého malého pokojíčku, který bude jenom můj. Ale jak se říká: „člověk míní a Pán Bůh mění“. Po zhruba dvou letech, pár dní před Vánocemi, jsme se začali pomalu stěhovat. Stěhování probíhalo za vytrvalého sněžení, a tak, když bylo vše pod střechou, všichni jsme si oddychli. S manželem jsme byli šťastní, že máme to svoje království hotové, a měli jsme představu, jak budeme náš dům už jen v klidu splácet. Naše plány se nám však začaly záhy hroutit, když jsem zjistila, že bych mohla být v jiném stavu. Nemohla jsem jíst ani spát, v práci jsem jen přežívala a čekala na okamžik, kdy mi doktor mé obavy potvrdí. Potvrdil. Ihned jsme se s manželem rozhodli, že si dítě rozhodně nemůžeme z finančních důvodů dovolit. Vzdát se dítěte bylo však na mně jako na ženě

a nikomu bych ty pocity nepřála. Druhý den po návštěvě gynekologa jsem musela podstoupit ultrazvuk v nemocnici před zákrokem. Manžel jel se mnou, protože jsem nebyla schopná ani řídit, jak jsem se bála. Celou noc jsem přemýšlela o tom, jak se s tím dokážu vyrovnat. Manžel nemohl cestou ani mluvit, a tak jsme to břemeno drželi v sobě každý úplně sám. Cesta do nemocnice byla nekonečná. A ještě horší to mělo teprve být. V nemocnici při ultrazvuku jsem nemohla skoro ani dýchat. Náhle pan doktor s úsměvem na rtech natočil monitor směrem ke mně a začal popisovat, co vidí. Do toho všeho jsem uslyšela srdeční ozvy toho malého tvorečka. Myslím, že na mě nebyl zrovna moc hezký pohled. Sám doktor se zalekl, a tak jsem mu podle pravdy řekla, kvůli čemu jsem vyšetření podstoupila. Doktor se hned moc omlouval a dodal, že ve zprávě od lékaře to nemá, bohužel, napsáno. Ze dveří mě museli vystrkat a tam se mě ujala sestřička, která mě hned na druhý den objednala. S manželem jsme si šli sednout do nedaleké restaurace a tam jsem mu řekla o svých pocitech a myšlenkách. Ještě stále jsem byla rozhodnutá zákrok podstoupit. Po příjezdu domů jsem pořád měla před sebou TEN obraz a slyšela TEN zvuk. A celou noc. Brzy k ránu manžel prolomil mlčení a jen tak se mě zeptal, zda bych nechtěla ten svůj pokoj snů nabídnout jednomu malému prckovi

bez domova. Myslím, že to byla věta, na kterou jsem celou noc čekala. Ještě dlouho do dopoledních hodin jsme si o tom povídali. Už jsme na to nebyli každý sám. Věděli jsme, že je to největší a nejtěžší rozhodnutí a k tomu na celý život. Ale bylo to naše rozhodnutí a naše společné dítě. Pak už šlo všechno velice rychle. Manžel volal do nemocnice, že jsme si to rozmysleli a všichni nám přáli moc štěstí. Myšlenky na obrovskou změnu, která čekala celou naší rodinu, zaplnily mou hlavu na dlouhé dny. Je to příběh s dobrým koncem. Všechno je za námi a dnes nám běhá po domě už téměř šestiletý rozumbrada a nikdo na něj nedá dopustit. Je to naše milované sluníčko. A to, že jsme se museli občas uskromnit, už nám dávno stonásobně vrátil. Děti odrůstají, ale díky němu je u nás stále veselo a živo. Když máme občas trochu volného času a sedneme si s manželem, ještě moc rádi vzpomínáme na naše ,,Velké trápení“.

Martina, 35 let, žiji s manželem (38) a třemi dětmi (17, 13 a 5 let) v malé vesnici ve SČ kraji. Bydlíme v malém rodinném domě, jsem vyučená, já i manžel pracujeme přímo v obci. Máme na dosah dvě bezvadné hlídací babičky a tetu. 87

Víte, že...

J

Při pěstování plodin v ekologickém zemědělství se narozdíl od běžné zemědělské praxe nesmí používat umělá hnojiva, škodlivé chemické postřiky a geneticky modifikované organismy.

ak jsem skočila do víru podnikání

„Máš píli, svědomitost a cílevědomost. Máš dobré předpoklady stát se podnikatelkou,“ řekl mi nedávno Hugo. Já mu věřím. Je to on, kdo se mnou ponese břímě podnikání, finanční a morální závazky. Co jsou naplat podpory kamarádek, pobídky – jdi do toho, ujištění, že budou mé zákaznice. To Huga a BubaMary se mé podnikání životně dotýká, na jejich souhlasu či nesouhlasu záleží. Stojí za mnou, a tak věřím i svému rozhodnutí. Jinak by mi ze všeho už přeskočilo. Odhodlala jsem se otevřít v Českých Budějovicích obchůdek s biopotravinami. Nemám na mysli nějakou zdravou výživu, ale opravdový obchod se zbožím z ekofarem, se značkou Fair trade, Biozebrou, Šumava – originální produkt a další. Jak a kdy to začalo? Už v Praze. Nejprve jsem občas koupila nějaký bio výrobek domů. Spíš kvůli dobrému pocitu, že kupuji něco zdravějšího, než proto, že bych si myslela, že jeden výrobek nám zachrání zdraví. Občas se mi podařilo upéct dobrou buchtu a Hugo ani nepoznal, že je z celozrnné mouky. To bylo v Praze. V Budějovicích jsem někdy zašla na sobotní trh a nakoupila domácí zeleninu a ovoce. Častěji pekla z celozrnné mouky a začala používat v kuchyni jáhly, kuskus, bulgur, kukuřičnou krupici... Hodně bio jsem se stala, když jsem vstřebala rozhovor s jednou novou budějovickou kamarádkou, která se zúčastnila jakéhosi pobytu pro relaxaci těla i duše v Krušných horách. Dozvěděla se tam a šířila vehementně dál, že potraviny, které si kupujeme v obchodě, jsou velice často ozařované. Patří mezi ně ovoce, zelenina, koření, zkrátka vše, co by se mohlo zkazit. Nebo – opravdu si myslíte, že balená voda vydrží dva roky jen tak?

Po více než 30 letech od zákazu DDT obsahuje jeho zbytky 71,4 vzorků mléka a 95 % vzorků másla.

Podle amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) sní každý Evropan ročně v běžných potravinách minimálně 2,5 kg chemických látek. Nejvíce pesticidů bývá u vzorků salátů, rajčat, paprik a citrusů. V mléčných výrobcích byly pozitivní nálezy u 91,1 % vzorků.

Mimo země EU je běžně dovoleno přidávat do krmiva růstové hormony, které pak přecházejí do masa a mléka. Původně to bylo dovoleno i unás. Nepřirozeně rychlý růst kuřat a brojlerů způsobuje, že je v závěru života neunesou vlastní nohy. Pro ilustraci: je to jako kdyby desetileté dítě měřilo přes dva metry a vážilo 150 kg.

Samozřejmě jsem o tom hned diskutovala s Hugem, poučila mamku a některé další kamarádky, co vlastně jíme, hledala informace na internetu, koupila si knihu o biopotravinách, kde byl uveden rozdíl mezi klasickými potravinami a potravinami se značkou bio. Snažila jsem se zjistit, jaké jsou záruky, že bio je opravdu lepší. Vyslechla si názor, že bio je jen marketingový tah. Že jsem se neměla stěhovat z Prahy, protože v Praze teď bio frčí. A nakonec v sobě hledala odpověď na otázku, co se dává krávě, která neumí biomléko, špatného. Tedy – proč je pro mě bio důležité? Pokoušela jsem se dívat na všechny informace kriticky – co mi můj mozeček dovolil. Mé počáteční zděšení

(zdroj Biokuchařka Hanky Zemanové) 88

Víte, že... opadlo, nastala fáze rezignace, dostavilo se odhodlání, přišla bezmoc a nakonec jsem se rozhodla změnit naši závislost na supermarketech. Ještě víc přemýšlet o tom, co kupujeme a co jíme. Hledala jsem alternativu ke konvenčním potravinám, ptala se po českých produktech. A zjistila jsem, že možností je velice málo. Že můžu lítat po obchodech, v jednom koupit tohle, ve druhém tohle, ve třetím možná dvě věci, ale nohy si při tom uběhám a BubaMara se mnou, protože – kdo by se o ni staral při mém nákupním šílenství? S povzdechem jsem to Hugovi komentovala tím, že si snad budu muset otevřít nějaký obchod sama. Tehdy Hugo zbystřil a věděl, co já nevěděla.

Cukr se ve střední Evropě objevuje od 15. století, používá se spíše jako koření a je velmi drahý. Na přelomu 16. a 17. století se za 100 g cukru platilo jako za tři voly. Dnes je cukr velmi levný a tak ho Češi průměrně spotřebují ročně kolem 40 kg, což odpovídá 20 lžičkám cukru denně. Kromě běžných cukrovinek, dortíků a čokolád jde hlavně o cukr skrytý v limonádách, likérech, rádoby zdravých snídaňových cereáliích, slazených mléčných výrobcích, ale i v běžném pečivu a toustovém chlebu, v konzervách, polotovarech, hořčicích, různých hotových sosech a omáčkách či v kečupu.

Nikdy jsme nebyli hamburgerová rodina. Snažili jsme se – já jsem se snažila, aby se naše rodina stravovala zdravě. Alespoň jsem si to myslela. Teď už vím, že exotické ovoce nám může spíš uškodit, mléčné výrobky jsou pro tělo prospěšné jen v případě, jsou-li opravdu kvalitní, a dobrá šunka není sytě růžová. Mé opravdové přiklonění k bio přišlo během našeho pobytu v Budějovicích a následně přestěhováním na vesnici. Venkov probudil mízu v mých člověčích kořenech, které jsou spjaté s přírodou a její jednoduchostí. Se změnou bydlení tak přišla i změna životního stylu. Mé myšlení už je také bio. Nyní mám několikrát předělávaný, přepočítávaný a kontrolovaný rozpočet pro vlastní bioobchod. Mám zařízený podnikatelský úvěr. Mám nekonečné seznamy nasmlouvaných dodavatelů rozmanitého zboží a naštěstí velice krátké seznamy konkurence. Mám zmapovány přes internet zjistitelné kamenné obchody s biopotravinami a bio restaurace v republice, všechny internetové obchody s biopotravinami a stránky o zdravém životním stylu. Rozšířila jsem naši knihovnu o desítku odborných knížek, zaplnila jsem svou hlavičku jako makovičku množstvím informací. Za poslední měsíce jsem se seznámila, mluvila i domluvila s desítkami lidí od bio a několika podnikateli i z jiného oboru. Jsem registrována na živnostenském úřadě a vlastním výpis ze živnostenského rejstříku pro volnou živnost. Několikrát jsem se sešla s účetním, kterého mi Hugo sehnal přes kolegu z práce. Přesvědčila jsem ho ke spolupráci. Mám zajištěný pronájem prostor, který má přes výlohu ceduli: Zde pro vás již brzy otevřeme nový Bioobchod. Truhláři pracují na regálech, zásilková služba zajisté už veze velký, opravdu velký balík různých košů, košíků a košíčků. Mám vymyšlený název a v tiskárně pracují na reklamních letácích.

Marcus Tullius Cicero řekl: Pod vedením přírody nemůžeme nikterak pochybit.

Mám neklidné spaní. 89

Podnikání s dvojčaty Dočasně omezuji svůj soukromý život mimo děti na minimum. Všechno má svůj čas...

Nestíhám, posouvám, ruším, kombinuji, naberu sílu, zhluboka se nadechnu a jdu dál. V některých dnech jsem hodně podrážděná, ve dnech volna bez dětí stihnu někdy jen pár konzultací pro své klienty a pak sedím a nechám běžet myšlenky, které jdou jedna přes druhou. Nemám ani chuť vyrazit mezi lidi. Pro svého přítele mám jen hodně málo času. Porozvodově pečuji o dvojčata. Pracuji na IČO. Jak vypadá můj běžný den zhruba rok poté, co jsem za pochodu při dvou čtyřletých dětech začala stavět na nohy jazykovou školu pro mrňata? V noci už spím a ráno neignoruji zvonění budíku. Pokud mě nezdrží nečekané neodkladné telefonáty, maily apod., předávám svá dvojčata do školky včas, vracím se domů a kombinuji domácí práce s pracovními povinnostmi. Vedle jazykovky provozuji sedmým rokem poradenskou činnost v oblasti volby povolání a osobního růstu a od letošní zimy prodávám výrobky firmy Oriflame. Tyto tři činnosti se hezky doplňují – dlouhodobě pěstované kontakty (poradenská činnost) umožňují šířit informace jazykové škole a chystané anglické školce pro děti z česky 90

mluvícího prostředí. Denně přicházím do kontaktu s mnoha lidmi a prodej kosmetiky je vlastně třešinka na dortu. Není toho zbytečně moc při dvou dětech v péči? Uprostřed nedávno běžícího rozvodového řízení jsem zatoužila po zaměstnaneckém poměru. Bydlíme ovšem na úplném okraji Prahy a děti jsou umístěny ve školce deset kilometrů vzdálené od místa bydliště. Jejich volnočasové aktivity probíhají takřka v centru Prahy. Plný úvazek proto nepřipadá v úvahu a částečný se v době ekonomické krize obtížně hledá. I v době ekonomické krize lze nalézt mezeru na trhu zboží a služeb a nabídnout klientům jedinečný produkt. Vodila jsem děti na angličtinu. Moje četné připomínky k průběhu kurzů pro malé děti z českých rodin mě nakonec přivedly k myšlence vybudovat vlastní jazykovou školu. Konkurence byla veliká. Jednání s investory (rodiči dětských klientů) jsou často zdlouhavá, ale nezbytná. Po půl roce se objevují první hmatatelné efekty. Děti si během spontánní hry v domácím prostředí pobrukují anglické písničky, útržky z říkanek. Plní jednoduché instrukce a hlavně se do hodin angličtiny těší. Zahajuji zápis do podzimních kurzů a těším se, že uvidím koncem roku i finanční efekt. Souběh tří činností byl zpočátku velmi obtížný. Někdy nezbýval čas fakturovat, jindy se

zbytečně mobilem za pochodu řešily věci, které by se daleko levněji vyřídily písemně. V domácnosti se kupila hora nevyžehleného prádla, umytí oken bude muset počkat… V zimním období, kdy vrcholí poradenská sezona (žáci a studenti podávají přihlášky k dalšímu studiu), investuji vydělané peníze do učebních pomůcek a nakupuji zboží v kosmetické firmě. Přestože nestíhám pořádat prezentační akce (poradenská činnost), noví klienti přicházejí na doporučení těch stávajících. Postupně si buduji klientelu (Oriflame). Na jaře obě dcery lehce onemocní a s radostí se účastní jarního gruntování (jeden ze sekundárních zisků jejich nemoci). Chystáme příměstský tábor s angličtinou. Moje děti se pobaví, poučí, nebudou ode mě odloučeny a já budu vydělávat. Konzultovat budu o víkendech, když budou děti s tatínkem, jako dovolenou budu mít jazykový kurz, který si pravidelně kondičně každé léto dopřávám. Moje podnikání je pozitivním darem proměny rodinných vztahů. Na volné noze jsem časově flexibilní a v době, kdy jsou děti u svého otce, se mohu věnovat práci. Životní styl úplné rodiny by tuto možnost nepřipouštěl. Dočasně omezuji svůj soukromý život mimo děti na minimum. Všechno má svůj čas. Eva, 38 let, rozvedená, v péči pětiletá dvojčata, pracuji jako OSVČ, hlídání dětí nemám.

Víte, že...

J

V západní Evropě jsou biopotraviny řádově dražší o 20–40 %, zato v České republice o 100 %.

ak přišla první zákaznice

Obchod Beruška jsem za pomoci kamarádky ze vsi, BubaMary, mamky a částečně Huga dokázala otevřít v polovině září. První návštěvnice obchodu byla babička Maruška. Poprosila jsem ji, ať se snaží vnímat atmosféru obchodu, ať zapomene, že je moje máma, ať je maximálně objektivní.

Průměrný občan Evropské unie utratí ročně za biopotraviny cca 800 Kč. Český spotřebitel v roce 2004 utratil za bio jen 27 Kč. Zato v roce 2007 už 126 Kč za rok.

Nakonec to stejně nedokázala a já jsem si jen mohla představovat, jak na ni asi působí vůně dřeva smíšená s vůní zeleniny a ovoce? Jak vypadá zboží naskládané v košících a ošatkách? Jestli velký prosklený mrazák s biomasem a lednice převážně s mléčnými výrobky nepůsobí příliš rušivě k přírodnímu vybavení a doplňkům obchodu? Je prostor mezi regály dostatečný? Je police s literaturou o biopotravinách a zdravém životním stylu dostupná? Jsou cedulky s informací o původu zboží přehledné a vtipné? Jestli doplňující informace dostatečně ospravedlní vyšší cenu biopotravin a přesvědčí k nákupu? Jestli malé posezení najde svého prvního hosta, který si vychutná výbornou kávu z Etiopie a celozrnný koláč z malé dodavatelské rodinné pekárny? Jestli se zákazník vrátí? Jestli, jestli...

Za plastické operace utratí v České republice průměrně jeden občan 150 Kč ročně, 100 Kč za ženské časopisy a 200 Kč za prostředky na hubnutí.

Pro výrobu biopotravin je povoleno 50 druhů aditiv (tzv. éček), která jsou většinou přírodního původu. Výrobci nesmí při zpracování potravin používat ozařování, bělení či mikrovlnný ohřev.

Nervozita a očekávání toho, jak podnikání půjde, bylo veliké. První den přišli čtyři zákazníci, z toho tři kamarádky. Ale něco si koupili všichni, tedy nejen kamarádky! Druhý den přišlo pět platících zákazníků, z toho dvě kamarádky. Třetí den přišlo sedm platících zákazníků, mezi nimi cestou z práce manžel od kamarádky Romany pro zeleninu a naše sousedka na kus řeči. Čtvrtý den přišel mezi návštěvníky také starší brácha se svou přítelkyní Petrou. Pátý den... Ale no tak... takhle bych mohla pokračovat až do dvacátého třetího dne. Dělala jsem si při čekání za pultem statistiky. Během otevírací doby jsem také často telefonovala kamarádce Radce a častěji Martině z Prahy, protože její manžel je majitelem malé pražské restaurace. Často jsem měla na drátě také mamku a děkuji jí za to, že hned po Hugovi byla mou největší duchovní oporou.

Střevo je největším orgánem lidské imunity a soustřeďuje 70 % imunitních buněk. Při nízké kvalitě potravin a špatných stravovacích návycích je jeho hlavní prací chránit tělo před škodlivými látkami, které se do těla dostávají v potravě. Imunitní systém člověka je tak zatěžován až přetěžována a nemá kapacitu řešit zdravotní problémy těla, se kterými by si běžně poradil.

Statistiky si dělám stále, ale hodnotím smysluplnější údaje. Tedy, snažím se je dělat, ale často mi na ně nezbývá čas. Obchod se rozběhl. Sezónní produkty pomalu končí, nabídka čerstvé zeleniny a ovoce se omezí a zboží bude dražší. Budu muset zapracovat na propagaci a osvětě. Dny trávím v obchodě za pultem, mezi regály nebo s telefonem

(zdroj Biokuchařka Hanky Zemanové) 91

Víte, že... na uchu, víkendy na cestách po ekofarmách nebo přebíráním a vydáváním biobedýnek, podvečery počítáním, hodnocením, plánováním, organizováním, přepočítáváním, přehodnocováním... Hugo i BubaMara jsou zatím trpěliví a pro náš obchod stále nadšení. Hugo BubaMaru vyzvedá ve škole a ve školce a často ji za mnou přiveze do obchodu. Když si jde Hugo po svém, my holky uklízíme a přerovnáváme regály, obsluhujeme zákazníky, děláme s Bubou úkoly nebo se necháváme unášet sny o našem dalším podnikání, jak to všechno dobře půjde, jak rozšíříme naše služby. BubaMara na mě dokáže přenést svou bezprostřednost a nadšení, že v těch chvílích nepochybuji o správnosti svého rozhodnutí začít podnikat a zapomínám na finanční závazky. Buba stále častěji mluví o naší vlastní biofarmě, prostory přeci máme a nejlepší jsou ovečky z toho francouzského ostrova (myslí ovce quessantské) a Mara by chtěla takovou tu lamu (myslí lamu krotkou), jak jsme ji viděli na Šumavě, aby s ní mohla chodit na procházku. Večery trávíme spolu. Většinu z nich Buba připravuje večeři, já se věnuji domácnosti, Hugo topí v kotli nebo připravuje dřevo, Mara pobíhá mezi námi, pomáhá a dělá spojku.

Mangarín se na světě neobjevil náhodou, ale vznikl na objednávku Napoleona III. V době, kdy Evropu sužovaly války, vyhlásil francouzký císař soutěž o dobře roztiratelný levný a trvanlivý tuk. Máslo bylo drahé a rpo svou krátkou trvanlivost pro vojáky špatně dostupné. Vítězem, který záskal 100 000 franků. se stal v roce 1869 francouzký chemik Hyppolyte Mege - Mourries. Předchůdce dnešního mangarínu se vyráběl z různých zbytků živočišných tuků smícháním s mlékem. Jeho barva byla bílá a dlouho se diskutovalo, zda se povolí jej přibarovat, aby získal pro spotřebitele vábnější žlutou barvu. To se nakonec protlačilo i přes nevoli výrobců másla.

Do postele uleháme všichni k zaslouženému odpočinku. BubaMara nikdy před spaním nezapomene na pohádku od maminky. I když mi kůzlátka, medvědi, princezny a všichni Honzové někdy lezou na nervy – potřebuji se věnovat jiným věcem a už chci jít taky do postele – jsem moc ráda, že o nich chce BubaMara vypravovat. Vypadá to, že zvládám. Hugo bere naší situaci jako stabilizující se a tváří se spokojeně. BubaMara je nadšená, že se něco děje. Já cítím, že beru energii z rezerv a ty nejsou bezedné. A tak, ačkoliv jsou finanční závazky obrovské, budu potřebovat pomocnou pracovní sílu.

92

Jaké to je, když se žena stane hlavním živitelem? Otázky rodičů: „A uživí vás ten Petr vůbec?“ byly složité. Marně jsem vysvětlovala, že Petr není živitel, ale je součástí celku...

Měla jsem v životě často věci jinak než většina. Nepřekvapilo mě, že i v otázce fungování rodiny budu vybočovat a vzdorovat zažitým vzorcům. V čem je to u nás jiné? Vzdorujeme modelu: manžel vydělává, není doma, má málo času na děti, žena obstarává domácnost a děti a jsme rádi, když najdeme chvilku pro sebe. Jsem sice na rodičovské, máme jedno společné dítě ve věku téměř tří let, ale já částečně pracuji už od 2,5 měsíce věku dítěte a manžel mi v tom asistuje, protože pracuje na poloviční úvazek. Během mé „rodičovské dovolené“ jsme zvládli prodat byt ve velkoměstě, jít do pronájmu, koupit dům, zrekonstruovat ho tak, aby se v něm dalo bydlet, a zabydlet se v něm v novém prostředí bez sociálních sítí. Tahle změna byla opravdu velké sousto a jsme rádi, že jsme ji zvládli. To vše v době, kdy manžel opouštěl práci, byl bez práce a poté sehnal v novém bydlišti práci na poloviční úvazek. Znamenalo to, že veškeré úspory šly do domu a výdělek, velmi skromný, na provoz domácnosti. Šlo to, i když jsme se v mnohém museli uskromnit. Nejtěžší bylo přijmout to v sobě, že teď hned nemusím mít věci, které se zdá, že potřebuji, které bych jistě využila, ulehčily by mi/nám

život atd. Otázky rodičů: „A uživí vás ten Petr vůbec?“ byly složité. Marně jsem vysvětlovala, že Petr není živitel, ale je součástí celku – rodiny, která společně hospodaří. To, že Petr není ambiciózní a nevezme práci pro práci samou a pro peníze, je mi jasné. Že by neměl co dělat, tak to není. Ale peníze za to nedostává, je svůj a já ho mám za to vlastně ráda. Neznamená to, že bychom rezignovali, to podstatné jsem alespoň já osobně i v toto období měla. Nehodnotíme svůj život podle toho, kolik peněz vyděláváme, i když známe svoji cenu. Pro mě i mého manžela je důležité jít za svými zájmy a cíli, které vnímáme jako potřebné a prospěšné nám i lidem v místě, kde žijeme. Být věrný svým přesvědčením není vždy snadné. Ověřuji si to teď mimo velkoměsto, kde jsou lidé jiní a dost uzavření do svých světů a možností. Je to zvláštní období, které nám oběma přineslo hodně zjištění: spoustu toho nepotřebujeme, ale potřebujeme svobodu, tvořivost i prostor a čas pro vnitřní život. Ve vztahu jsme dostali nejednu lekci, je o dvou osobnostech, které na sebe často narážejí. Učíme se a mnohdy nám to nejde. Poznala jsem, že manžel může být spokojen s polovičním úvazkem. Na druhou stranu si uvědomuji, co mi umožnil a jak mi pomohl s péčí o naše dítě, když jsem se vzdělávala nebo pracovala. Máme mnoho společně strávených chvil jako rodina a nejsou to jen víkendy. Zároveň naše dcera zná význam slov „maminka jde pracovat”, stejně jako „tatínek jde pracovat”.

A co je pro mě složitější? Toužím po tom, abychom si byli vzácnější a nedostupnější. A tak se s koncem rodičovské dovolené moc těším na práci naplno. Dítě nám vzali do školky a já začnu pracovat na plný plyn. Budu asi tím hlavním živitelem. Nemyslím si, že pro moje dítě bude manžel vzorem méněcenného muže kvůli tomu, že nenosí větší obnos peněz než jeho manželka a že mu přečetl víc pohádek než maminka. Okolnosti nás nutí doplňovat se a fungovat víc jako celek bez ohledu na to kdo a co. Je to pro mě těžší víc než pro manžela. Asi také proto, že pocházím z prostředí, kde rodina „tančila” kolem otce, který byl král v profesi, ve schopnostech, v nepostradatelnosti. Náš rodinný tanec je jiný... někdy mám chuť z něj vystoupit a držet se starých známých kroků, ale ty by v mé nové rodině stejně nefungovaly. Někdy ty naše JINÉ kroky velmi naplňují originalitou nás všech. Proto fandím a rozumím všem ženám, které jsou na tom JINAK. Tančete, ženy, své rodinné tance autenticky, jak vám to jde. Myslete na to, aby vám v nich bylo alespoň trochu dobře a přes všechna úskalí vás bavily. Ale všechna čest všem těm „živitelům”: nic proti nim nemám, jen mi bylo dáno nahlédnout věc z trochu jiné strany.

Adina, 37 let, 1 dítě (3 roky), manžel 36 let, oba VŠ, žijící v blízkosti okresního města v JČ, bez dosahu prarodičů. 93

Víte, že...

J

I při spaní mozek intenzivně pracuje a zaznamenává všechno dění kolem. Z tohoto důvodu je nevhodné spát při puštěné televizi nebo rádiu. Příroda nám spánek nadělila k odpočinku a pro dobré odpočinutí je nutné vytvořit si podmínky.

ak jsem potkala hodnou pani

Už uběhl rok našeho jihočeského života a náš svět se za tu dobu hodně změnil. Nové aktivity, kontakty, nový způsob fungování. Já mám pocit, že padám na..., ale proč bych to neřekla, na hubu. Pořád mám strach, že nás podnikání může zruinovat, riziko je stále stejně velké. Dokud si Beruška neprožije každé roční období, nemůžu říct, jestli je udržitelná nebo ne. Ale věřím, že má smysl a budoucnost. Nepřipouštím si, že by to mohlo být šlápnutí vedle, a nesu břemeno podnikání dál. Takový život jsem si nepředstavovala. Ale také jsem si nepředstavovala, že budu normální zaměstnanec, který občas nadává na šéfa, o pauze popíjí kávu, potají si tiskne recepty a může používat služební auto pro rodinné výlety. Když jsem byla malá, chtěla jsem být kadeřnicí a nejednou lomila mamka rukama, co že jsem to provedla s vlasy té nebo oné panenky. Když jsem byla větší, chtěla jsem být učitelka - to když mě bavilo vymýšlet na mladšího bráchu záludné otázky z jeho učebnic. Pak mě docela bavila matematika, protože k nám na školu přišel nový učitel, který to s námi, žáčky základní školy, uměl. A tak jsem vystudovala střední ekonomickou školu. Počty mě baví pořád. I ty životní. Spočítala jsem si, že bez zaměstnance to všechno fyzicky nezvládnu. A také si myslím, že tím, jak jsem dorostla k vlastnímu podnikání, dorostla jsem také k tomu stát se zaměstnavatelem.

Poměrně často se společně vyskytují potíže se spánkem a kardiovaskulární choroby. Zlepšení kvality spánku mnohdy vede ke zlepšení kvality života i prognózy pacientů se srdečně-cévními chorobami, naopak spánková deprivace jakéhokoli původu zvyšuje kardiovaskulární riziko. Nejvýznamnější poruchou spánku, která má vazbu na srdečně-cévní onemocnění, je spánková apnoe. Jde o onemocnění, které je charakterizováno dýchacími pauzami a doprovázeno poruchou spánku. Tzv. obstrukční spánková apnoe patří mezi prvotní příznaky obezity.

Navštívila jsem úřad práce. Intenzivně jsem přemýšlela, jakým způsobem najít nebo vybrat pracovní sílu do obchodu. Po zvážení všech pro a proti, konzultaci s Hugem, mamkou a odmítnutí Romany stát se mou společnicí nebo zaměstnankyní jsem se rozhodla, že zkusím nějakého uchazeče o zaměstnání z úřadu práce. Jak jsem slyšela, mohu získat od úřadu práce příspěvek na mzdu a zdravotní pojištění na nově vytvořené pracovní místo. To se také hodí. A dnes jsem potkala třetího zájemce – Jarmilku. Zachovalá padesátnice, usměvavá, klidná a se zkušenostmi z obchodu. Padla mi do oka a vybrala jsem si ji spíš intuitivně. Ale opravdu dobří profesionálové určitě také používají intuici. Kam by bez ní přišli...

94

Fotoateliér „I cesta může být cíl“ se zpívá v jedné písničce a je to pravda. Má navíc novou zrcadlovku a chce s ní pracovat...

Taky se vám někdy stane, že se zastavíte, ohlédnete ve svém životě a řeknete si: „Je to vůbec možné, jsem to já? Je to opravdu můj život?“ Mně se to občas stane a nemyslím to nijak ve špatném smyslu, ale to, co nám někdy život připraví, překvapí i nás samotné... Zrovna nedávno jsem toto ohlédnutí udělala a toto jsem uviděla: Úplně normální holka chodí do práce, má manžela, dceru. A zjistí, že brzy už nebudou jen tři, ale čtyři. Má obrovskou radost, ale taky starost, jak to všechno zvládne. Babičky jsou daleko a povinnosti tak blízko. Za pár měsíců se jí narodí úžasný syn a všichni jsou šťastní. Pak přijdou běžné starosti o děti, domácnost a tak vůbec. Občas se sama sebe zeptá, co bude dál? Má dvě děti, které potřebují mámu každou chvíli a o nějaké kariéře nemůže být řeč. Ale něco by dělat měla, aby na té mateřské „nezblbla“. Když chodila vyzvedávat dceru do školy, četla si často nástěnku s různými nabídkami. Mimo jiné leták Attaveny na vzdělávání maminek na mateřské dovolené. Ten leták tak obcházela poměrně dlouho, až jednou si ten leták vzala. Když bude nejhůř, neuspěje. Ale lepší je zkusit to a neuspět, než nic neudělat a jen si stěžovat.

Když jí poštou přišlo, co všechno se má v rámci kurzu „V práci jako doma“ naučit, ani nedoufala, že by to zvládla. Ale protože již dlouhou dobu touží vzdělat se v oblasti práce s počítačem a úpravě fotografií, rozhodla se do toho jít. Kurzy jsou bezvadně zajištěny, je postaráno i o děti. Absolvuje několikaměsíční kurz, kde se schází několik desítek maminek na mateřské dovolené. Ale co teď? Kurz má hotový a život by se Jitce mohl zase vrátit do starých kolejí. Ona však už tuší, že je to začátek nové cesty, po které by ráda šla, i když zrovna neví, kam vede. „I cesta může být cíl“ se zpívá v jedné písničce a je to pravda. Má navíc novou zrcadlovku a chce s ní pracovat a zkoušet vše, co se naučila v kurzu. Když někomu ukáže, co dělá, moc se to všem líbí, a tak se jí ukazuje další směr na cestě. Začne fotografovat lidi kolem sebe, kamarády kamarádů, prostě ji to baví a je to ono – to co vždycky chtěla. Chybí jí však spousta znalostí v oboru, které si následující rok aktivně doplňuje a dostává se na další rozcestí – mateřská nebo mateřská a fotografie? Chtěla by jít cestou, kde čas a světlo hrají velkou roli. Čas hraje velkou roli i v jejím životě a uvědomuje si, že život má jen jeden, a proto by měl být takový, jaký chce ona. Jenže když chce fotit, tak potřebuje ateliér. To je dost těžké a navíc kde, za kolik? Pak ji napadne, že by si mohla pronajmout prostory od města a s touto myšlenkou se obrací na

pracovníky úřadu. Opravdu jí vycházejí vstříc a nabídnou jí prostory, o které projevila zájem. Je listopad a ona by chtěla svůj ateliér otevřít ještě do Vánoc, takže denně spí čtyři hodiny, aby vše stihla – přes den syn, večer celá rodina a v noci práce. Kolik je takových maminek, které nedostatek času řeší noční prací? Teď si Jitka uvědomuje, jak se jí hodí, že si jako absolventka kurzu sama udělá propagační letáky, inzerci do časopisů, vizitky! Je to super. A 5. prosince otevírá svůj ateliér – sice jen na jedno odpoledne v týdnu, aby se mohla věnovat také rodině, ale jí to stačí. Dělá to pro potěšení, sebevzdělání a prostě pro radost z hezkého snímku. Tak běží každý další týden za týdnem, měsíc za měsícem a ona stále fotí a fotí. Pokaždé, když zvládne nějaký konkrétní úkol, bere to jako další krůček na té kouzelné cestě. Je pro ni důležité, aby šla cestou, kterou ona sama chce, a naštěstí má kolem sebe lidi, kteří ji podporují. Tak já už musím jít – otočím se k té mé cestě do budoucnosti a říkám si: co mě asi čeká, až se ohlédnu za pár let? Teď doufám, že uvidím spoustu fotografií a krásných zážitků. Jitka, 37 let, nyní na RD, předtím práce v obchodní firmě, vdaná, žiji s manželem a dvěma dětmi (dcera 10 let, syn 2 roky) v Praze, SŠ. 95

Víte, že...

J

Syrovou zeleninu a ovoce můžete od farmáře dostávat během celého roku prostřednictvím tzv. bedýnkového systému. Farmář, nejčastěji zelinář, se rozhodne pravidelně zavážet své výpěstky v bedýnkách přímo zákazníkům nebo na výdejní místa. Vedle vlastních produktů může do bedýnky dodávat i produkty od dalších zemědělců v sousedství či z regionu. Adresář farem je například na adrese www.bio-bedýnky.cz.

ak jsem se rozbrečela

I když mám Jarmilku a osvědčila se, moc se mi neulevilo. Přišlo období jednotvárného zboží, zákazníci se ptají, očekávají... Mozek se mi vaří, hledám řešení, alternativy, pestrost. Ale je zima, příroda spí, odpočívá. Ve sklepě také nevydrží všechno. Dodavatelé jsou s tím smíření, mají zkušenosti. Ale také doufají, že vydržím. Mozek se mi vaří ještě víc, rozjíždím novou vlnu propagace, osvěty, nalézám nové celoroční dodavatele. I když jsou daleko. Dělám pořádek na stole, v dokumentech, doma. Když mi to všechno znovu projde rukama, třídím, rekapituluji, nalézám energii, víru, smysl. Pak zas pochybuji. Hugo někdy chodí raději po špičkách, BubaMara také. Volala mi kamarádka. Zabil se jí brácha v autě. Okamžitě mě zasáhne ta nevratnost a konečnost. Brečím, nejen kvůli Vítkovi. Co tu vlastně dělám, tady, zahrabaná ve skladu? Mám Huga, BubaMaru. Mám jejich lásku, oporu. Včera jsme se při večeři nasmáli... Myšlenky se rozletí, slzy tečou. Je mi všechno líto. Mám strach, že všechno skončí. Nechci zestárnout. Bojím se, že Hugo ode mě odejde. BubaMaru neochráním, nepřipravím na život. Bojím se o své blízké. Nevěřím, že to, co dělám, má smysl. Nechci utéct z bitvy. Nechci zklamat. Nikoho. Ani sebe ne. Usedám za volant a znovu myslím na Vítka. Jedu domů. Domů. Přemýšlím o koloběhu života. Koloběh dává naději, že vše se zase rozběhne. A já vím, že to tak je. Nevěřím tomu, vím to. Věřit znamená doufat, že to tak je. Já to vím.

Lev Nikolajevič Tolstoj řekl: Žena, která nedokáže být šťastná doma, nebude šťastná nikde.

96

Založení jazykové školy Bylo jasné, že mé původní sny vzaly za své a čekala mě docela bitva... Když mi bylo 19 let, odjela jsem do Londýna pracovat jako au pair, což byl před téměř dvaceti lety jediný možný způsob, jak legálně pracovat v zahraničí. Dostala jsem se do velmi milé rodiny, v okolí nebyly žádné Češky, a já se tedy opravdu musela anglicky učit. Po půl roce jsem se přihlásila do Enfield College, což je součást Middlesex University, a měla tak možnost angličtinu studovat, a později si zpátky do České republiky přivézt i několik mezinárodně uznávaných certifikátů. Můj život v Anglii trval téměř pět let. Poté jsem se rozhodla, že by bylo dobré naučit se ještě alespoň jeden další cizí jazyk a využila jsem možnost odjet do Švédska, kde jsem získala práci pomocné učitelky v Britské mezinárodní škole ve Stockholmu. Po několika letech strávených na severu byl pravý čas vrátit se do Česka. Před návratem jsem si ještě chtěla zvýšit kvalifikaci pro učitelskou profesi, protože jsem ve Stockholmu zjistila, že mě práce učitelky moc baví a chtěla bych ji dělat i do budoucna. Odjela jsem na tříměsíční lektorský kurz do New Yorku a s dalším certifikátem jsem se rozhodla zůstat v Praze, ačkoliv jsem původně z Ostravy. V Praze jsem začala pracovat v jazykové škole The Bell School. Po čase jsem se stala vedoucí dětského oddělení, organizo-

vala dětské vyučování, letní jazykové tábory a celkově řídila práci 30 lektorů dětských kurzů. Během osmi let v Bell School jsem dálkově vystudovala pedagogickou fakultu a s pocitem dostatečného vzdělání poprvé otěhotněla. Rok po narození syna jsem otěhotněla podruhé. Práce kolem dvou dětí bylo hodně, moc mě to bavilo, ale profesně jsem stagnovala. Mám štěstí, že obě děti jsou velmi klidné, trpělivé a hodné, a když bylo dceři devět měsíců, začala jsem pokukovat po možnostech vlastního podnikání. Věděla jsem, že nemohu počítat s žádnými penězi do začátku. Sama jsem měla příjem jen z rodičovského příspěvku, s manželem splácíme hypotéku a investovat větší sumu do rozjezdu podnikání nepřicházelo v úvahu. Přesto jsem se rozhodla založit vlastní jazykové centrum. Důvodů bylo několik. Chtěla jsem, aby se mé vlastní děti měly možnost učit anglicky a nemusela jsem kvůli tomu platit soukromé předražené školky s jazykovým vyučováním. Ale hlavním důvodem bylo, že jsem se nemohla po skončení rodičovské dovolené vrátit zpátky do původní školy. Pracovní doba v jazykových školách je naprosto nevhodná pro maminky s malými dětmi. Nemám v dosahu babičky, které by mi s dětmi pomohly, manžel pracuje jako manažer, takže časově je velmi vytížený, a proto jsem věděla, že veškerá péče o děti bude vždy ležet zejména na mých bedrech. Plánovala jsem si, že jakožto OSVČ si přizpůsobím

pracovní dobu potřebám svých dětí, budu mít dlouhé prázdniny, jednoduše jsem v tom viděla jen samá pozitiva. Denně jsem přemýšlela nad vhodným názvem, až jednou v noci jsem se probudila ze spaní s názvem Babyenglish. Přes různé známé jsem se dopracovala k možnosti využívat za finančně výhodných podmínek prostory jednoho křesťanského centra v Praze 22. Zdravotní ani sociální pojištění jsem na MD platit nemusela, takže jediným vstupním nákladem byl nákup několika učebnic, CD a DVD přehrávače a hlavně reklama. Věřila jsem, že se davy lidí jen pohrnou, protože kdo by neměl zájem o kvalitní výuku angličtiny pro své děti. Jaké bylo mé zklamání, když první den přišli zájemci dva, druhý den jeden a třetí den zápisu již nikdo. Uběhl měsíc a celkem jsem ve svých kurzech měla deset dětí. Bylo jasné, že mé původní sny vzaly za své a čekala mě docela bitva. I přesto, že jsem nemusela platit vysoký nájem, mohlo kurzovné stěží pokrýt všechny náklady. O vlastní výplatě ani nemluvím, pracovala jsem celý školní rok zdarma. S manželem jsme se rozhodli, že to nevzdám. Podnikat na mateřské je v začátku výhodné právě kvůli tomu, že člověk nemusí platit zálohy na zdravotní a sociální pojištění. Je možnost zjistit, zda se bude dařit, všechno si to takříkajíc osahat, vyzkoušet. Druhý školní rok jsem začala jinak. Inzeráty v místních novinách začaly vycházet výrazně 97

dřív, zároveň začalo docházet na šíření povědomí o Babyenglish mezi rodiči ve školce apod. Kromě Babyenglish již existovalo i Professional English a využila jsem i situaci okolo nových maturit a založila i Maturita English. Nový školní rok tak začal výrazně lépe a já měla spoustu energie a plánů. Bohužel se ale stalo, že jsem ze dne na den dostala výpověď z nájmu a musela se do deseti dnů vystěhovat. Nespala jsem, nejedla jsem, celé mi to přišlo jako velký podraz, na účtu jsem měla peníze od studentů ze zaplněných kurzů a chybělo místo, kde je učit. Běhala jsem po okolí a hledala a hledala. Nakonec mě náhoda přivedla k panu faráři do evangelického kostela a ten mi nabídl, že můžu používat jednu místnost v kostele na dobu nezbytně nutnou. Já, která nikdy předtím nebyla v kostele, tam teď měla chodit třikrát týdně! Vůbec jsem netušila, jak tohle přijmou rodiče dětí z kurzů. Reakce všech mě naprosto dostala. Všichni do jednoho byli velmi vstřícní a milí, a i když všichni viděli, že prostory rozhodně nejsou vhodné, chybělo okno, propadla se podlaha, místnost byla malá a studená i v létě, nikdo nevyužil možnost odejít i s plně vrácenými penězi. To byl první moment, kdy jsem si uvědomila, že práci asi dělám dobře a má smysl. Právě dnes, kdy píšu tento text, jsem šla do kostela naposled. Od rodičů jsem dostala velké 98

pugéty a úplně všichni znovu přihlásili své děti do kurzů v novém školním roce. Ukončila jsem tak druhý rok svého podnikání. Byl to rok náročný, ale vše se dá zvládnout.

pochopení. Nebylo to naštěstí často, většinou jsem měla kojení dopředu naplánované, ale ani kojení nemusí být překážkou při pokusu o podnikání.

Moje děti se mnou tráví de facto veškerý čas. Během prvního roku své podnikatelské činnosti jsem je měla v práci vždy s sebou. Když byly nemocné, pomohl mi s péčí o ně manžel, který v té době pracoval jako projektový manažer a mohl si pracovní dobu do jisté míry uzpůsobit. Během mých kurzů byl s dětmi doma a pak byl v práci třeba dlouho do noci.

Teď mě od září čeká třetí rok s Babyenglish a bude určitě nejvíce náročný. Tento měsíc mi končí rodičovská dovolená, a tudíž si od teď budu muset platit všechny zálohy na zdravotní a sociální pojištění sama. Stěhuji se do nových prostor, nájem bude vyšší a musím tak pracovat na plný úvazek jako OSVČ. Obě děti budou dopoledne ve školce, ovšem vzhledem k vážné urologické vadě mého syna tam nemohou být déle než do oběda. Do práce tak odpoledne budou chodit se mnou, ale zároveň jsem jim zařídila i jiné kroužky, na které je bude vodit hlídací paní. Kurzy pro mé děti jsem ve své škole uzpůsobila tak, aby stíhaly jak angličtinu, tak ostatní aktivity.

Během druhého roku to již začalo být složitější, manžel měnil práci a musela jsem si tak najít hlídací paní. Máme tedy pražskou babičku Evu, která mi pomáhá celkem čtyři hodiny týdně. Dvakrát týdně je tak během kurzů pro školní děti s mými dětmi na hřišti a v případě nepříznivého počasí v herně ve vedlejší místnosti. Na tyto školní kurzy pak navazují kurzy vhodné pro moje děti a tam je již mám bez hlídací paní. Děti se naučily být poměrně dost samostatné, jednoduše ví, že když maminka pracuje, musí být hodné a obstarat se samy. Na druhou stranu jsem zažila i hororové okamžiky, hlavně v tom prvním roce. Dceru jsem kojila více než dva roky a několikrát se stalo, že jsem ji musela nakojit během mého vyučování. Dodnes si moc vážím všech těch tolerantních maminek dětí v mých kurzech, které měly

Jsem moc šťastná, že se mi povedlo skloubit pracovní i rodinný život k plné spokojenosti všech. Dělám práci, která mě baví a naplňuje, a mám obrovskou motivaci, protože úplně vše, co v práci vymýšlím, dělám právě pro své děti.

Jitka, 37 let, žiji s manželem (40) a dvěma dětmi (syn 5 let, dcera téměř 3 roky) v Praze. Jsem VŠ, již 2 roky pracuji jako OSVČ. Obě babičky žijí 400 km daleko.

Víte, že...

J

ak jsme dopadli

Z průzkumu předního anglického blogu o podnikání na volné noze FreelanceSwitch, kterého se zúčastnilo více než 3.700 nezávislých profesionálů z celého světa včetně Česka, vyplývá, že

Každé pondělí dopoledne chodím cvičit. To je něco pro mou stabilitu, protože podnikání je pro mě náročné. Ale mám další nápady, jak rozšířit nabídku služeb. Hledám finanční zdroje, koketuji s myšlenkou investora nebo společníka. V hlavě mi naskakují další aktivity, které by mě bavily. Zkrátka – neusnula jsem na vavřínech, příležitosti začínám vidět všude.

• 90 % dotázaných se na volné noze cítí být šťastnější než dříve,

Domácnost zvládám tak tak. Zpravidla se nestresuji kvůli nádobí v myčce, neboť ho tam návštěva nevidí. Nehudrám na nevyžehlené prádlo, které se za týdny svého pobytu v koši ještě víc zmačká, neboť ho tam vždy spolehlivě najdu. Neláteřím na přírodu, která se nám dere do dveří lví silou, neboť jsem se přesvědčila, že příroda je krásná i v kuchyni.

• 90 % dotázaných získává nové zakázky díky dobrému jménu a referencím, • většina dotázaných pracuje na volné noze méně hodin týdně než v zaměstnání.

Buba je šikovná školačka. Na vysvědčení v pololetí byla samozřejmě jednička, paní učitelka si ji pochvaluje za iniciativu a ochotu pomáhat ostatním. Mara má školku na háku, ráda by už chodila do školy, dobře počítá a zkouší číst. Učitelka ve školce říká, že s poslední třídou bude mít Mara možná trochu problém, že ji bude nudit. To si myslím taky. BubaMara je naším životním partnerem a to je největší odměna za všechny ty vnitřní i vnější boje o způsob výchovy. Hugo je ten nejlepší chlap pod sluncem. To, co je pro mě důležité, mi dokáže poskytnout. Podstatné vlastnosti, které u životního partnera očekávám, a ty jsou asi tři, má. Ostatní se snažím neřešit. V práci maká, doma maká a ještě se tváří často příjemně. Jejda, jestli on se za dobu mého podnikání nestal ženou. To totiž nemohu s určitostí říct, protože na nějaký manželský život moc energie a času nezbývá. Hugo plánuje, že časem odejde z práce a bude také podnikat. Láká ho ta svoboda. Spřátelil se s vesnicí a jejími lidmi, minulý týden jezdil s Mádlem traktorem, rád zajde posedět mezi chlapy na jedno pivo, nedávno říkal, že ho přestali oslovovat Pražáku. Něco se mu klube v hlavě a já mám podezření, jestli to kuře, které se nakonec vylíhne, nebude spíš ovečka nebo lama. Také už myslí bio. Tedy Hugo bude vždy myslet bioekonomicky. Přestože padám, strachuji se..., ale to už jsem říkala, prožívám šťastné období života a snažím se vše dělat a přijímat s radostí. Protože, a tomu hluboce věřím, to, co do světa vyšlu, se mi zase vrátí. Nebo jinak – to, co se mi vrací, jsem do světa vyslala já. 99

Obsah: Příběhy dalších žen:

Magdalenin příběh: Jak jsme zapadali Jak k nám přišla Buba Jak bylo zase úterý Jak nebudu lehkomyslná Jak Bůh stvořil ženu Jak mě Mara pohladila Jak jsem psala Hugovi Jak přijela babička Mirka Jak budeme mít rande Jak jsme s Hugem vzpomínali Jak jsem se konečně domluvila s babičkou Jak jsem dělal Magdalenu Jak jsem přestala mít ráda zimu Jak byla Buba velká holka Jak Hugo chodil do hospody Jak jsem si doopravdy hledala práci Jak jsem šla na pohovor Jak jsem o sobě musela přemýšlet Jak jsm si našla práci Jak Hugo žárlil Jak jsme se rozhodli Jak jsem odešla z práce Jak jsem zase začala mít ráda zimu Jak šla Buba k zápisu Jak mi Hugo rozmluvil piškota Jak jsem skočila do víru podnikání Jak přišla první zákaznice Jak jsem potkala hodnou pani Jak jsem se rozbrečela Jak jsme dopadli

3 4 8 9 11 15 19 22 26 31 33 37 42 46 50 54 58 60 64 65 70 74 78 81 85 88 91 94 96 99

Poporodní deprese Běh indiánky Péče o dceru s postižením Jak jsem ustála manželskou krizi Příběh o smutných očích Dovolená v Africe Můj život s mateřským centrem Babička Výměna rolí Proč jsem se rozhodla porodit doma? Rakovina prsu 12 let v domácnosti S rodinou v Anglii Nový začátek Agresivní manžel Život na periferii Smíšené manželství Nová etapa, která začíná ve 40 letech Montessori a kouzlo každodenosti Nechtěné těhotenství Podnikání s dvojčaty Jaké to je, když se žena stane hlavním živitelem? Fotoateliér Založení jazykové školy

5 13 17 21 24 28 32 35 39 44 47 52 55 62 67 72 76 80 83 86 90 93 95 97