Víra je můj pevný hrad

Víra je můj pevný hrad

Rozhovory s arcibiskupem

Karlem Otčenáškem a jeho přáteli

Víra je můj pevný hrad Bohumil Svoboda

Vy š e h r a d

Copyright © Mons. ThLic. Paed.Dr. h. c. Karel Otčenášek, 2004 PhDr. Bohumil Svoboda, 2004 ISBN 80-7021-741-3

Věř v Boha – a všechno vydržíš. (Nápis vyrytý v omítce cely ve věznici na Pankráci)

ÚVODNÍ SLOVO

Před několika dny jsem listoval ve velkém zažloutlém fotoalbu z velehradské pouti, která se konala v květnu 1968. Nedělal jsem to z dlouhé chvíle, ale byl jsem požádán, abych identifikoval některé postavy na fotografiích více než třicet let starých. Na řadě z nich vystupovala do popředí postava relativně mladého biskupa. Bratr archivář dominikánského kláštera byl udiven, že to není nikdo jiný než doyen nynější České biskupské konference otec arcibiskup Karel Otčenášek. Nešlo mu na rozum, jak jsem ho mohl okamžitě po tolika letech na fotografii poznat. Nejenom, že jsem co by bohoslovec na této pouti také byl, ale už i tam a tehdá jsem mohl tázajícímu na otázku: „Co je to za mladého biskupa?“ odpovědět, že to je hradecký biskup Karel Otčenášek. Poprvé jsem se s ním setkal jako voják, uchazeč o vstup do semináře za královéhradeckou diecézi, v roce 1963 před opočenskou mlékárnou. Tam jsem dostal od něho požehnání a instrukce pro vstup do jediného státem kontrolovaného semináře v Čechách a na Moravě. Od té doby uplynulo mnoho vody v Labi i Orlici. Nesetkáváme se s otcem arcibiskupem před opočenskou mlékárnou, ale žijeme v jednom domě, kde v prvním poschodí je sídlo královéhradeckého biskupství a v druhém poschodí „nové arcibiskupství“, kde bydlí otec arcibiskup se svým neodmyslitelným sekretariátem. Většina významných osobností se stává legendou v pozdním věku, či až po odchodu na věčnost. Otec arcibiskup se stal pro velkou část věřících naší diecéze tajuplnou legendou hned na počátku své biskupské služby. Již na konci padesátých let jsme občas zaslechli při ministrování, jak v latinském textu kánonu po smrti biskupa Mořice Píchy někteří kněží vkládali „…et 9

Antistite nostro Carolo…“. Schallerův kapesní misálek nám v českém překladu napovídal, že máme v diecézi „našeho biskupa Karla“. Kdo je tato tajemná postava, nám nebylo hned zřejmé. Až později s příchodem liturgické reformy a zavedením českého jazyka jméno Karel zaznělo nahlas v řadě kostelů naší diecéze i v naší mateřštině. Občas se některý z kněží pochlubil, že ho biskup Karel Otčenášek pozdravoval z vězení. A tak začala legenda biskupa, který se nejenom ve vězení modlí, ale jakýmsi mystickým způsobem i řídí svou diecézi. Občas jsme mohli slyšet; „…toto by Karel netrpěl,… to by udělal jinak.“ Najednou bylo možné tohoto tajemného biskupa spatřit, jak vychází po skončení pracovní doby z opočenské mlékárny, a zakrátko na to se ocitl v trmickém exilu. Popravdě řečeno, tento exil byl i velkou nadějí. „Něco se může stát, ono to praskne a Karel se vrátí do Hradce.“ Ono to skoro prasklo a otec arcibiskup Karel se vrátil, ne však do biskupské rezidence, ve které byla městská obrazárna, ale na příměstskou faru do PlotišL nad Labem. Jak se postupně Pražské jaro s vanutím mrazivého vichru z Moskvy ochlazovalo, tak zamrzla i naše naděje. Otec arcibiskup se zase musel vrátit do Trmic. Zůstal však naším rádcem a oporou celých těch více než jednadvacet let normalizace. Ale pak to konečně prasklo opravdu. A otec biskup Karel, „pastýř“ nového prezidenta svobodného státu Václava Havla, se vrátil ke své katedrále Svatého Ducha, tak jím milované a jediné na celém světě. Když čteme rozmluvy otce arcibiskupa, stále nás seznamuje se svými spolupracovníky, spoluvězni a přáteli. On nikdy nebyl sám, vždy se obklopoval společenstvím. On, biskup jmenovaný Piem XII., pouze v jednom uchoval „piánskou“ tradici, a to při obědě a při večeři, kdy zůstává sám ve své pracovně. Jinak nám spíše vždy připomíná bl. Jana XXIII. s laskavým úsměvem ve tváři a dobrým slovem na rtech. Když ve svých šedesáti letech hledím na diář otce arcibiskupa Karla z roku 1990, kdy oslavil své sedmdesátiny a ujal se úřadu královéhradeckého biskupa, nemohu uvěřit, kolik energie a trpělivosti investoval náš biskup do obnovy náboženského života a struktur nutných k ži10

votu diecéze. Po patnácti letech si málokdo uvědomuje, jak velký kus práce vykonal. Jako dobrý hospodář dokázal spojovat nové se starým. Díky generačnímu přesahu byl biskupem, který zažil a pamatoval si, jak vypadala duchovní praxe a správa v době svobody před nástupem komunistické diktatury, a to ho přivedlo k založení sítě jak nábožensky vzdělávacích institucí, tak formačně rekreačních zařízení. Dokázal navázat srdečný kontakt se státní správou a samosprávou měst a obcí. Asi žádný biskup neposvětil tolik obecních praporů a městských znaků jako otec arcibiskup Karel. Podobně tomu bylo s Božími mukami, kapličkami a kostely. Nezapomněl jet na druhý konec diecéze, aby poblahopřál babičce, která přispěla na obnovu Nového Adalbertina. Tak se z tajemné legendy v době nově nabyté svobody stala legendy živá. A o ní je také tato kniha rozmluv dr. Bohumila Svobody s otcem arcibiskupem mons. ThLic. Paed. Dr. h. c. Karlem Otčenáškem a jeho přáteli. @ Dominik Duka OP biskup královéhradecký

Přátelé drazí, často vás v dopisech prosím, zvlášL v poslední době, abyste se za mě modlili. Jsem vám za to velmi vděčný – modlete se dále, i za spoluautory. Už jsem byl upozorněn na některé nepřesnosti, které se v knize vyskytly a které jsme v dotisku opravili. Některé jsem si uvědomil i sám – i nedostatky svého života – prosím vás proto o shovívavost. Jako příklad: název bych si byl představoval spíše „Víra je NÁŠ pevný hrad“, ale neuspěl jsem. Pomáhejme si navzájem formulovat a rozvíjet filozoficko-biblicko-teologicky svatodušní univerzální spřátelování, a hlavně neprodleně je uskutečňovat. Pán Ježíš sliboval (Jan, 16, 12 –15): „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale 11

teV byste to nemohli snést. Ale až přijde On, Duch pravdy uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám za sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje, proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí …“ Kéž se Mu nikdy neuzavíráme, ale buVme Mu k dispozici jako dělnice a dělníci na Jeho díle! V tom je nám skvělým příkladem a pomocnicí Panna Maria. @ Karel Otčenášek

12

1. Duch Svatý vane, kde chce

První vzpomínky vybavují spíše drobného, štíhlého studentíka Arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči, internistu, čili studenta, který v ústavu i bydlel – ovšem nesmírně vznešeného a vzdáleného rozdílem čtyř nebo pěti ročníků – kterého jsem potkával tu na chodbách, tu na hřištích přiléhajících k budovám této ctihodné instituce. Ale pak přišel dlouhý, předlouhý předěl let, která strávil na studiích v římském Nepomucenu a později v komunistických kriminálech i v dělnickém povolání na severovýchodě Čech a posléze ve „vyhnanství“ v Trmicích na okraji Ústí nad Labem. Během nich jsem jen zpovzdálí slýchal zprávy o jeho tajném biskupském vysvěcení, o horlivé apoštolské službě i o pevném postoji vůči komunistickému režimu, jež v dusnu těch let vzbuzovaly podiv až úžas, a probouzely odvahu a odhodlání různých nedokonalých Kristových následovníků včetně mne k pokračování v nastoupené nelehké cestě. Naše cesty se začaly opět stýkat v životní etapě trmického působení otce Karla, když jsem se dík příbuzenským vztahům dostával často do Ústí, a přinejmenším nedělní kroky začaly směřovat napřed do bližšího předlického kostela a později do trmické kaple. Nízká klenutá místnost vzniklá propojením několika stájí měla v sobě atmosféru něčeho romantického, tak trochu poloilegálního, takříkajíc vyvzdorovaného na nepřízni režimu. Cítili jsme se tam jako příslovečná ryba ve vodě, podobně jako kdysi v prostém společenství Hispánců ve svatyni vzniklé z přízemních montovaných stavebních baráků na okraji texaského Dallasu. Srdečné přivítání otcem Karlem bylo pak začátkem vztahů, jež trvají v podstatě dodnes. A bylo mi pak obzvláštním potěšením, že jsem mohl přivítat otce biskupa při 13

jeho konečném usednutí na biskupský stolec královéhradecký při slavné intronizaci v lednu 1990. A ještě větší radost – a ovšem i odpovědnost – jsem proto pocítil, když jsem dostal nabídku pokusit se o zpracování dramatického průběhu jeho života – i názorů a životních postojů – laskavého usměvavého duchovního pastýře, jak ho znají tisíce lidí doma i v zahraničí, jedné z nejvýznamnějších postav katolické církve druhé poloviny 20. století u nás. Večer toho dne, kdy jsme v Hradci Králové začali práce na těchto rozhovorech, se ve velkém sále Nového Adalbertina – církevního kulturního a společenského zařízení – konalo promítání dokumentárního filmu natočeného na videu, díla režiséra Miroslava Bečičky, s přesně určujícím názvem: Arcibiskup Karel Otčenášek. Vlastně podle tohoto promítání jsem naplánoval svůj příjezd. Teprve pěkný shrnující faktografický záznam průběhu života otce arcibiskupa přede mnou otevřel celou šíři a hloubku odpovědnosti za úkol, který jsem na sebe vzal. Moje každodenní cesty k setkání s otcem arcibiskupem vedly z budovy hradeckého Nového Adalbertina, krásně zrekonstruované stavby bývalé jezuitské koleje, ještě před deseti lety dokonale zdevastované vojenskými uživateli už od dob Josefa II. a pak hlavně v éře komunismu, podél jižní strany hradeckého Velkého náměstí mezi Mariánským sloupem a bystou velkého českého vlastence Bohuslava Balbína, jehož jezuitský řád kdysi tuto budovu postavil. Uvnitř stavby jsem obdivoval umělecky překrásně sklenuté stropy rozlehlých chodeb i místností, v nichž se kdysi rozléhaly kročeje otců jezuitů, vycházejících odtud na mnohadenní misijní cesty, většinou pěšky, v mrazech i deštích. Tady bylo středisko, z něhož vyvěrala síla, jež vedla k tehdejší blahodárné rekatolizaci východních Čech, tak zkresleně popsané Aloisem Jiráskem. Vznícená představivost si jejich postavy přivolávala u oltářů, ale i skloněné nad stoly a studující ve slabém svitu plamenů svíček. Jak tam nemyslet na to, že takové obrodné centrum vznikalo před léty i v představách a plánech otce biskupa Karla, jak je kdysi spřádal s přáteli ve věznicích i v místech, kde směl později jako duchovní působit, 14

ovšem nikoliv jako biskup. Skutečnost se však ukázala být docela jiná. Na náměstí jsem se v duchu poklonil Panně Marii a světcům, kteří ji na onom sousoší obklopují, a věnoval jsem kratinkou modlitbu duši Bohuslava Balbína – vždyL jaký jiný skutečný smysl mají všelijaké ty bysty a pamětní desky – přece nejen připomenout minulou pozemskou existenci jejich předloh, ale především prosit o vzpomínku, vzpomínku nejúčinnější, modlitbou? V západní kratší straně trojúhelníkového náměstí se v jeho jižním rohu tyčí červené věže katedrály Ducha Svatého – s překvapením jsem si uvědomil, že katedrála je k náměstí obrácena takříkajíc zády a nikoliv hlavním průčelím s vchodem, a marně jsem pátral v paměti, zda jsem se už někde s takovým jevem setkal. Jaká to asi byla společenská situace, stavební vývoj místa, a jaké vlivy, které vedly k takovému umístění památné budovy, v níž prý byl kdysi pohřben i Jan Žižka? Možná, že tu původně ani žádné takové náměstí nebylo. Z této západní strany náměstí září v ranním slunci zlatem papežská tiara nad kaplí-kostelem svatého papeže Klimenta. Už samo toto zasvěcení svědčí o starobylosti těchto míst – vždyL sv. Kliment patří neoddělitelně k cyrilometodějské misii. O několik kroků dál směrem ke katedrále se tyčí mohutné průčelí barokní biskupské rezidence s impozantním sloupovím vjezdu, v jehož druhém patře má arcibiskup Karel své odpočinkové hájemství. Odpočinkové? Chodby, schodiště, sály pokryté koberci, v biskupské části rezidence v jasně červené barvě, stylový nábytek v krémových odstínech s bohatým vyřezávaným zlaceným zdobením – to všechno svědčí o barokním feudálním původu. Jak tehdy tady plnila církev své poslání? Myslím na to, jak se v tomto prostředí ještě nedávno pohyboval chudý chlapec z malé podhorské obce, mnohaletý vězeň komunistických kriminálů, dělník a duchovní správce několika zpustošených pohraničních farností. Tady v kapli sv. Karla Boromejského otec Karel před více než padesáti léty ležel na podlaze před svým světitelem a předchůdcem a přijímal v naprostém utajení biskupské svěcení. 15

Dnešní hájemství otce arcibiskupa Karla, biskupa a emeritního ordináře královéhradecké diecéze, je ovšem o poznání skromnější. Ale o nějakém odpočinku nemůže být řeč. Mezi místností, jež je jeho pracovnou i ložnicí zároveň, se stěnami pokrytými obrazy, kde každé místo je využito pro knihy, sochy a sošky většinou s náboženskými motivy, přivítá návštěvníka na věšáku v rohu přijímacího pokoje biskupský háv. Bezprostřední osobní připomínka v království koho jsme se právě ocitli. Mezi touto místností a sousedícím sekretariátem vládne neustálý ruch. Co chvíli se někde ozve telefon nebo někdo vstoupí s nějakým vzkazem či zprávou. Titulární arcibiskup Karel neustává ve své apoštolské horlivosti ani ve svých 84 letech. Spolu se svou sekretářkou, sestrou Mladou, a redaktorkou paní Sodomkovou je pilným sběratelem sbírky příběhů lidí postižených komunistickým režimem, která se nazývá „Kamínky“ a dosáhla už čtyř svazků a v současnosti se překládá i do němčiny (vyšel už 3. svazek). Kromě toho každý měsíc vydává list, určený zejména nemocným a osamělým (v nákladu 2000 výtisků), z něhož se čtenáři dozvědí i zprávy z činnosti biskupství. Mezitím bohoslužby, porady, desítky setkání, některá z nich po boku ordináře, otce biskupa Dominika Duky. Takže jaký odpočinek? „Já bych si moc přál,“ otec arcibiskup mluví hlubokým hlasem s nepatrným nerušivým ráčkováním – mluví pomalu kvůli artikulaci, kterou musí občas vylepšit douškem vody – „aby tahle kniha rozhovorů byla spíš o mých spolupracovnících za celá ta dlouhá léta než o mně, jenomže to by musel být hrozně dlouhý seznam. Takže to asi nepůjde. Ale aspoň se o zdárný výsledek tohoto záměru na začátek pomodlíme: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Já už léta začínám každé dílo i všechny dopisy také pozdravem: @! Ave Maria et Joseph! On ten svatý Josef pořád zůstával a zůstává trochu jakoby v pozadí, tak se to snažím trochu odčinit.“ I já mám od tebe mnoho dopisů a listin začínajících tímto pozdravem.

16

„A taky jsem si napsal k té budoucí knize jakýsi úvod – to já když v noci nemůžu spát, tak přemýšlím – a něco si třeba napíšu – protože jak si pak zase lehnu, tak v tu ránu usnu. Naštěstí mi jeden přítel věnoval péro, co píše do kopce, když píšu vleže – Tak ten úvod: Tato kniha, která by se měla jmenovat spíš „O mých přátelích“ než o mně samém, vznikla také pod tlakem mého a našeho biskupa Dominika, který ji už zařadil do pastoračního plánu diecéze na rok 2005 jako moji autobiografii. Můj pražský společník, který ji dává dohromady, má v těchto vyprávěních už jisté zkušenosti. Napsal totiž mimo jiné i rozhovory s mým bývalým spolužákem a pak dlouholetým duchovním správcem pražského kostela Panny Marie před Týnem, monsignorem Jiřím Reinsbergem, nedávno zesnulým. Takže kdo by se chtěl nad nějakým zážitkem bývalého skauta usmát nebo dokonce zasmát, měl by se možná obrátit spíše tímto směrem. Kdo by se chtěl něco podrobnějšího dozvědět o našich kněžských pobytech v kriminálech, najde to například v knize vzpomínek monsignora Antonína Bradny a v knihách Václava Vaška. Už mnohokrát mně navrhovali někteří z mých spolupracovníků a přátel, abych zachytil alespoň v poznámkách svůj životní běh, dětství, mládí a tak dále, ale nikdy se to jaksi nepovedlo, nedotáhlo se to k pořádnému konci.“ Třeba se to povede s pomocí Boží tentokrát. Ale ve výčtu aktivit otce Karla jsme se však ještě nezmínili o jeho vlastní teologické badatelské práci zaměřené ke třetí Božské osobě, Duchu Svatému. Královéhradecká katedrála je totiž ze 2500 biskupských kostelů-katedrál na celém světě snad jen jedna ze dvou nebo tří zasvěcených bezprostředně Duchu Posvětiteli, Oživovateli a Utěšiteli a je tak – dá-li se to říci – pod jeho zvláštní ochranou, i když Duch vane samozřejmě všude, kde chce. Všude.

17

Otče arcibiskupe, před několika dny jsi se vrátil z několikadenní návštěvy Říma – ostatně také proto jsme museli začátek těchto našich rozhovorů o něco odložit. Ano, ta cesta měla hned dva nebo tři důvody: jednak se mělo konat blahořečení ctihodné Matky Terezy z Kalkaty, jednak jsem chtěl s někým kompetentním projednat otázky vztahující se právě ke třetí Božské osobě, které mě zajímají už strašně dlouho a na něž pořád hledám současnější odpověV. Já bych hned tady, na začátku těchto rozhovorů, rád uvedl svůj postoj. Někteří mě nazývají konzervativním biskupem, což není pravda. Ale ani běžně používaný výraz „pokrokový“ není správný. Já chci navrhovaným svatodušním spřátelováním vybízet k pohledu hodně dopředu. Jsem „kontinuátor“, ten, kdo pokračuje na cestě vpřed. Stejně jako třeba v nějakém románě je třeba vědět, co v ději předcházelo, navazovat na to – a od toho bodu sledovat, jak se děj vyvíjí, rozvíjí, roste dál do budoucna. To je ta kontinuita. Já jsem tě na toto téma slyšel poprvé mluvit asi před třemi roky na setkání spolužáků-abiturientů Arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči mého ročníku. Kdepak – já se tím zabývám už velmi dlouho, snad po celý svůj kněžský život. Stále rozvíjím a doplňuji otázku funkce, poslání třetí Božské osoby. Já jsem se v této diecézi i narodil, byl pokřtěn i biřmován. Budeme o tom ještě hodně mluvit – já chápu a vykládám činnost Ducha Svatého – Lásky mezi Otcem a Synem – i jako Sbratřovatele, Sbližovatele, Spojovatele, Spřátelovatele, a to jak vertikálně směrem k Nejsvětější Trojici, tak horizontálně mezi lidmi, ale dokonce i uvnitř Nejsvětější Trojice samé. Pořád sbírám pro tento názor doklady jak z Písma svatého, tak z jiných teologických spisů, církevních otců atakdále. Ale i mimocírkevních spisovatelů. A při té návštěvě Říma mi šlo právě o to, aby mi to někdo kompetentní potvrdil.

18

Už před rokem jsem prosil kardinála Ratzingera, prefekta Kongregace pro nauku víry, o přijetí a o konzultaci o těchto otázkách. Zdůvodňoval jsem to známým rčením, že i slepá slepice občas najde nějaké to zrníčko. Říká se snad slepé kuře – Pravda. On mi na to řekl, že to mají v němčině taky. Já ani nevím, proč jsem mluvil italsky, když mi němčina jde skoro líp. Jenže Ratzinger se pak právě stal ještě děkanem kardinálského sboru, takže měl času ještě míň, a tak jmenoval za konzultora se mnou monsignora Gänsweina, Rakušana. Tomu jsem to – nepříliš dobře asi – vyložil, pak uteklo asi půl roku, ony ty věci nejdou kolikrát moc rychle, když to nejde přímo, některý z biskupů zapomene předaný papír někde v kapse – a ten zase jmenoval nějakého svého náměstka. Ten se při setkání se mnou napřed omlouval, že vlastně neví, o čem máme mluvit. co mi má říkat. Řekl jsem, že hlavní námitka by mohla být, že by toto moje pojetí třetí Božské osoby mohlo vést k oslabení autority. To by ovšem bylo nepochopení, já jenom chci, aby se každá autorita projevovala a brala jako přátelská, a o toto spřátelování, sbližování právě jde. V Církvi i ve světě jsou dva sloupy vzájemných vztahů – přátelství a autorita, ale tahle musí být vykonávána a přijímána právě přátelsky, s láskou inspirovanou a vlitou Duchem Svatým. Tak mi ten monsignor můj projekt nakonec schválil, že je to správné a že je potřeba jej rozvíjet dál. Jde tady o svatost všedního dne, o působnost a metodu kontaktu mezi lidmi atakdále. Vždy všude všechno s láskou, ovšem recipročně, vzájemně, ale i v univerzálním svatodušním spřátelování. To je tedy vlastně tvé hlavní životní téma. Bezprostředním důvodem k cestě bylo ovšem blahořečení Matky Terezy – to byla mimořádně velká věc?

19

Ohromná – bylo tam nějakých 350 000 lidí – všechny ulice okolo Vatikánu nacpané, nejen náměstí před Sv. Petrem – zastoupeny tam byly všechny možné národy, tak široce zapůsobil její příklad a činnost jejích sester. O té se smělo psát dokonce i v komunisty kontrolovaném tisku. Já jsem se s ní setkal dokonce jednou osobně, v Praze, ve kterém to bylo roce? – u Sv. Ignáce – vzadu v chodbičce u sakristie. Biskup Matoušek ji vítal oficiálně – podle toho to bylo v šedesátém osmém nebo devátém roce – já se ještě nesměl objevit jako biskup, kdepak, to bylo hned zle. Tak jsem ji tenkrát žádal, aby poslala ty své sestry taky k nám – ona přikyvovala, ale povídala, že jich je málo, a tady že jsou velké překážky politické. Dostal jsem nápad a poprosil jsem ji, aby se tedy každá z těch sester modlila za některého z kněží naší diecéze. To se jí líbilo, a tak jsme udělali seznam a opatřili ho čísly u každého jména – tak jsme to šidili, aby z toho nebyly nějaké nepříjemnosti. Taky P. Tomáši Halíkovi jsem se s tím pochlubil a on hned žádal, aby si i jeho jako mě některá ta sestra vzala duchovně na starost – to jen tak mezi námi. Smělo se vůbec psát vždycky jen pět slov – taky aby to prošlo cenzurou. S . M L A D A K O Z L O V Á , sekretářka Po letech, když už byl otec biskup v Hradci, jsme dostali od Matky Terezy dopis, ve kterém žádala seznam našich diecézních kněží, aby si je sestry mohly „rozdělit“. Pamatuji se, že jsem přidávala i starší ročníky bohoslovců, aby o nic nepřišli. Potom nám Matka Tereza poslala seznam a kartičky, na kterých bylo vždy už jméno kněze i sestry, která se za něj modlí. Byly připojeny i krátké modlitby Marky Terezy a její myšlenky – ovšem v angličtině, ty jsme překládali do češtiny a přikládali k dopisům kněžím. Zajímavé je, že se připojily i sestry z jiných řádů a kongregací – asi se jim ta myšlenka mimořádně zalíbila.

Kromě toho jsme z Říma, z beatifikace, přivezli ještě lístky s modlitbami a myšlenkami Matky Terezy. Jsou moc pěkné, podívej, třeba: 20

Plodem ticha je modlitba – plodem modlitby je víra – plodem víry je láska – plodem lásky je služba – plodem služby je pokoj. Nedávno jsme psali protestní dopis České televizi proti sprostému pořadu na dvojce – udělali z ní podvodnici, která vylákala kdovíjaké peníze – asi 70 milionů dolarů – a použila prý je na jiné účely, než na jaké je získávala. A to den nebo dva po blahořečení. Pěkné neřádstvo v pořadu údajně vyváženém – protože v něm vystoupila i Dana Němcová. To bylo pěkně ošklivé. Samozřejmě jsem se v Římě setkal taky s čerstvě jmenovaným kardinálem Špidlíkem. To je vzácná osobnost. Povídal mi mimo jiné, jak prý to předtím řekl i papeži, že je dobře, když stárnutí začíná od nohou a ne od hlavy. No – jak u koho – To máš pravdu. Ale když jsem si jednou postěžoval Svatému otci, že to stárnutí za moc nestojí, tak mě vzal okolo ramen a řekl: „Ale my dva jsme přece stejně mladí!“ Doslova – vy jste přece oba stejný ročník. V září minulého roku navštívil Svatý otec znovu Slovensko, takže jsi byl jistě přitom? Samozřejmě – přece jsem nemohl nebýt při blahořečení mého spoluvězně, biskupa byzantského obřadu Vasila Hopka. Občas Svatému otci píšu – někdy jsem psával latinsky – ale to už teV zapomínám – Od těch Litoměřic, od pohřbu kardinála Trochty v roce 1974, kde jsem se s ním, tehdy ještě kardinálem Wojtylou, poprvé setkal osobně – mi stále psal – vždycky to byla povzbuzující slova pro mou situaci – Mám jich někde celou sbírku, jenomže nevím, kde – Tím různým stěhováním se to někam dobře ukrylo – á, tady je – ovšem tyhle dopisy jsou celkem formální, to jsme se ještě blíž neznali.

21

Pravý poklad pro budoucí badatele. Takže mu píšeš jak? Dřív italsky, latinsky, teV většinou i česky – Svatý otec samozřejmě rozumí i česky. P. PAV E L D O K L Á D A L Na audienci ve Vatikánu při naší národní pouti v době zahájení Velkého jubilea v roce 2000 procházel Svatý otec mezi poutníky. Zastavil se u jedné naší skupiny, prohlédl si blíž identifikační stužku, připnutou na kabátku, a když zjistil, že jde o Hradec Králové, hned k tomu poznamenal: „Tam já mám svého milého Karla Otčenáška.“ Na tuto chvíli nikdo z nás nikdy nezapomene.

Já, když už se jmenuju Otčenášek, tak se tu modlitbu i s návštěvami taky často modlím – rybáři taky pořád mluví o rybách a vůbec každý o svém oboru, tak já jako kněz tu modlitbu kolem sebe trochu i preferuji. Občas mi pak někdo poděkuje a řekne: „Vidíte, já jsem se teprve teV po létech zase jednou pomodlil Otčenáš.“ Jak to jednou někdo řekl: „On je Otčenášek, tak se furt modlí.“ Kardinál Etchegaray, Bask, kterému jsem své příjmení kdysi za Pražského jara v Praze vysvětlil, si to dodneška pamatuje. Jak mě vidí, tak říká: „Pater noster – a ,-ek‘. Nahoře velký (v nebi), tady dole malý. To je malý Otčenáš, to jste vy.“ Docent Václav Huňáček upozornil, že zdrobnělina, kterou čeština v tomto případě názvu modlitby Páně vytvořila, je naprostá světová rarita, nemyslitelná v jiných jazycích. Že by třeba Němci měli „Vater unserchen“ nebo tak nějak, takže nám to všichni upřímně závidějí.

22

No vida, to jsem ještě neslyšel. Při tom nedávném svěcení v Římě byl i ten černý kardinál, co byl taky u nás – Gantin? Ano, ten – s tím jsem se setkal několikrát – asi ve společnosti s Tomáškem – ten si to taky pamatuje. A jednou, když už jsem byl tady jako sídelní biskup, tak zde byl i u nás na návštěvě. TeV v tom Římě mě poznal, vzpomněl si i na katedrálu Ducha Svatého – To mě moc potěšilo – Psalo se tenkrát, že když na návštěvě v Praze přišel v břevnovském klášteře do té nádherné otonské krypty pod kostelem, tak poklekl v dojetí, že je na jednom z nejstarších míst, odkud se kdysi šířilo u nás křesAanství. Taky si na to vzpomínám. Už je chudák na vozíčku. Při tomhle posledním pobytu v Římě jsem taky vzkládal ruce na nového biskupa – hlavním světitelem byl vídeňský kardinál Schönborn, rodák ze severních Čech. TeV byli jmenováni kardinály dva nebiskupové, jeden je náš Špidlík, druhý je dominikán, jeho rukama projde všechno, co se vztahuje k nauce. Ten se zná už léta s naším biskupem Dominikem. Kardinál Špidlík si požádal, aby nemusel přijímat biskupské svěcení. Považuje jmenování kardinálem „pouze“ za ocenění své celoživotní práce, hlavně o východní spiritualitě. Povídal mi: „Prosím vás (on mi pořád vyká, nechce si dát říct, aby mi tykal) – mě by to jenom odvádělo od práce – já hlavně potřebuju dokončit svou práci o spiritualitě a přínosu zvláště nás Slovanů a Východu vůbec.“ Já jsem se zeptal otce kardinála Vlka, jak bude vypadat koncelebrace kardinála-nebiskupa s biskupy. To je zajímavá otázka.

23

To mi taky řekl. A pak dodal: No, nějak bychom to už udělali. Jako že by u toho byl i on kardinál-biskup. Aspoň tak jsem tomu rozuměl. A když tady potom pan kardinál Špidlík byl a koncelebrovala řada biskupů, tak to vyřešili tím, že jenom oba kardinálové měli mitry. Což přesně vzato není správné. Ale nezdálo se, že by někomu z biskupů vadilo, že hlavním celebrantem je „pouhý“ kněz. Jistě. Špidlík měl v Římě na přijímání kardinálského klobouku nějaké příbuzné a známé z Moravy a protože tam byla samoobsluha s občerstvením, tak jim povídal: „TeV to teprve začne být vážné – začne boj o talíř!“ Bývá tam totiž nával skoro jako u nás. Když jsme mluvili o těch mých formulacích působení Ducha Svatého, o tom spřátelování, sbližování, tak mi řekl: „To je přesně to, co teV Církev nejvíc potřebuje. Napište mi o tom dvě stránky a já to přečtu ve vatikánském rozhlase.“ On už napsal podobnou knížku, tady ji mám, jmenuje se „Noi e la Trinitá“ – „My a Trojice“, ta je taky o tomhle tématu. Trvalo mu to dlouho, než ji našel, protože je rozebraná, takže mi vlastně dal svou vlastní – tady je. Je v ní jeden odstavec o přátelství, spřátelování – Je to něco trochu jiného, než já mám na mysli – tady mi napsal věnování s podpisem – Co to tam napsal? „Přítel příteli na věčné přátelství“– Byli jsme spolu v tom jeho Centro Aletti – Co je to? Aletti je jméno někoho – to centrum Špidlík založil a živí svými knížkami a ještě malíř Rupnik svými obrazy – teV už mají odbočku taky tady v Olomouci – pro pěstování východní spirituality – Naše česká televize tenkrát (v den, kdy dostával kardinálský klobouk) právě před námi spokojeně odjížděla – Hned po nás už se 24

k němu zase chtěla dostat francouzská televize, tak už toho na něj bylo trochu moc, i když je na zájem veřejnosti zvyklý. Kardinál novinářům těžko uteče – Už rok předtím jsme se na jeho výzvu dohodli, že já budu posílat své úvahy o Duchu Svatém jemu a on zase na oplátku mně. Prohlašoval, že rozhodující jsou vztahy – Ale já jsem se odvážil namítnout, že to musejí být vztahy lásky – a ty se ovšem mohou měnit – chladnout nebo zesilovat, mohou se však změnit i v nenávist a nepřátelství. Taky mi slíbil Oto Mádr, že to otiskne ve svých – ve svých těch – Teologických textech? Ano, v těch – Při mém uvedení do služby diecézního biskupa jsem šel kousek cesty s pařížským arcibiskupem kardinálem – už zase zapomínám – Lustigerem – šli jsme v liturgickém průvodu k požehnání do Mariánského kostela, tak jsem si mu postěžoval, jak je ta biskupská berla těžká. Měli jsme tenkrát opravdu starou barokní kovovou berlu. Ale o tu nešlo. On mi na to řekl: „Těžší bude ta, co tě teprve čeká.“ Já mu hned moc nerozuměl, tak jsem řekl: „Mám za sebou léta kriminálu, tak snad s pomocí Boží už něco unesu –“ Ale on zavrtěl hlavou: „To teprve uvidíš.“ A když jsem se teV s ním v Římě zase setkal, tak jsem mu to připomněl a řekl jsem mu: „Měl jsi pravdu.“ Co měl vlastně na mysli? Že poslání nástupce apoštolů vést ke štěstí pozemskému i věčnému je samo o sobě obtížné a tady zvlášL – po období bolševizace a duchovní devastace. 25

A do toho jsem přišel já s těmi svými ideály spřátelování se všemi, a hlavně s Bohem. Tak jsem moc vděčný každému, kdo mi v tom pomáhal – třeba generální vikář Socha, světící biskup Kajnek, teV navíc farářuje v Pardubicích – nebo tady ty sestry. Proto jsem byl zvyklý požádat každého kněze o požehnání. Polským kolegům se to nezdálo, jeden mi řekl: „Episcopus non benedicitur – biskupovi se nežehná, on žehná ostatním –“ ale já se toho stejně pořád držím. Jako by biskup nepotřeboval požehnání. My jsme to nějak zdemokratizovali. Mě požádal nedávno spolužák P. Duchek na nemocničním lůžku v Řepích, abych mu požehnal. Trochu mě to zarazilo, já jsem pouhý akolyta, nicméně jsem tak učinil. Jenže on pak brzy zemřel – doufám, že ne na to moje požehnání. To jistě ne, odjakživa je běžné třeba rodičovské požehnání, já se pořád držím toho, že všichni jsme – jsou – za církev spoluodpovědni, tak to ještě zvýraznil II. vatikánský koncil. Když byl bývalý vynikající budějovický biskup Hlouch internován v Koclířově – tam byly tenkrát sestry Panny Marie de Notre Dame – já jsem se snažil navštěvovat jiné biskupy, abychom nebyli sami – tak když jsem se tam jednou k němu dostal, přivítal mě s otevřenou náručí: „Bratříčku, koncil odhlasoval, že jsme spolu s papežem odpovědni za celou církev!“ Takovou mu to udělalo radost! Kolikrát jsem musel před návštěvou u některého biskupa napřed vyslat svou bývalou sekretářku a šoférku profesorku Marcelu (o té bude ještě řeč), abych se do těch míst nějak přes ty různé zmocněnce dostal. Dřív jsem se taky snažil zastírat své duchovenské oblečení starým huberLákem a třeba čibukem do úst – to jsem dělal takovou malou ilegalitu – ale oni na to později stejně přišli – Profesorka Marcela Němečková – významná postava trmického společenství –

26

TeV je tady v Hradci zrovna v nemocnici, zlomila si ruku – Já si myslívám, že ta otázka spoluodpovědnosti za církev souvisí s tím spřátelováním a měla by se šířit do nejširších vrstev věřících. Mezi ty pomocníky, co mi tady opravdu pomáhali a starají se o mě, patří sestry Schönstattského sekulárního institutu, přesněji Schönstattských sester Mariiných. To je nějaké nové sdružení nebo hnutí? No, nové tak docela není. Ono vlastně vzniklo, tuším, z mariánské družiny studentů v Schönstattu nedaleko Koblenze už někdy na počátku první světové války. Založil ho jistý otec Josef Kenntenich v Německu, bývalý vězeň nacistického koncentráku. Název mají právě podle svého centra, které je v tom Schönstattu. Ti studenti museli pak většinou na frontu a právě tam se ukázalo, že to myslí se „svatostí všedního dne“ – to byl smysl té jejich družiny – vážně. Je zajímavé, že právě v těch poválečných letech se ta myšlenka Patera Kenntenicha ujala. V té rozbouřené tehdejší atmosféře – to je opravdu zajímavé. No a v té době, ve dvacátých letech, se připojila i děvčata, a nějak ve třicátých letech se o tohle hnutí začali zajímat i naši bohoslovci. Pro naši diecézi je to velice důležitá fundace. Byla sem zavedena ještě za mého předchůdce, biskupa Píchy. Z té nejstarší generace ještě někteří žijí: probošt Exner z Nové Paky, (ano, stejné jméno jako ten bolševik, ten nám sem do kuchyně občas přináší kyselo), Josef Suchánek, tomu už je přes devadesát. P. K A R E L E X N E R , probošt katedrální kapituly Když otec Karel působil ve Vrchlabí, oblíbil si polévku, specialitu podkrkonošského lidu, zvanou kyselo, uvařenou ze žitného kvásku a ochucenou houbami, smaženými vajíčky a cibulkou. A tak když jedu do Hradce, přináším tuto naši pochoutku na biskupství, kde je vždy přijímána s radostí nejenom otcem arcibiskupem. Říká se, že láska prochází

27

žaludkem, ale to kyselo je jen malým náznakem toho, co nás opravdu spojuje a vede ke vzájemnému spřátelování (abych použil častého výroku otce arcibiskupa) a to je náš společný zájem o dobro diecéze.

Nedávno zemřeli ti vlastně první z nich: novoměstský děkan a kanovník Petr Štěpánek a ve Francii Kosík – ten myslel hodně daleko, dokonce uvažoval o zřízení letiště na tom jejich poutním místě v Německu a potom i u nás – Oni mají u nás poutní místo? Jak to, že o něm nevím – Vidíš, to jsem zapomněl – Ale o tom by mohla říct víc spíš tady sestra Mlada, ta je od nich, zná to líp než já. S. MLADA KOZLOVÁ V Německu, v Schönstattu dostali studenti z Mariánské družiny dovolení udělat si z původní hřbitovní kapličky družinskou kapli a odtud vznikl dnešní rozsáhlý areál budov, misijní centrála, studijní domy, mateřinec sester, velký moderní adorační kostel a taky dvě velká kněžská střediska. Mnoho lidí tam pořád putuje, to jsem sama zažila. Kromě toho je nedaleko původní kapličky velké prostranství pro poutníky, poutní dům se vším, co k němu patří – a loni byl posvěcen nový poutní kostel. Žasnu. Jakže se to vaše středisko u nás jmenuje? U nás máme Rokoli, je to kousek od Nového Města nad Metují. Tam si to vybrali první bohoslovci a kněží, protože se tam cítili doma jako v té kapličce v Schönstattu. Sestry si v Rokoli postavily nejdřív malou vilku – to ještě za totality, a před několika léty tam mohl náš otec biskup Dominik posvětit provinční dům. Kapličku, která je kopií té původní v Schönstattu, posvětil ještě pan arcibiskup. Ten zakladatel ještě žije? Kdepak, to už by mu bylo přes sto! Zemřel při mši svaté v adoračním kostele, bylo mu 82 roků. A v tom kostele je taky pohřben. Kardinál Faulhaber prý tenkrát, když se dozvěděl o jeho smrti, poznamenal: „Opravdu kněžská smrt!“ Na hrobě má nápis: „Dilexit ecclesiam – Miloval Církev.“

28

Náš bývalý pan biskup Pícha tomu hnutí moc nepřál, popravdě řečeno ho bohoslovcům docela zakázal, ale zase naopak českobudějovický Hlouch, který se osobně s otcem Kenntenichem znal, ten hnutí velmi podporoval. Já ho pak tady zase povolil. Jak je to hnutí silné? Myslím, že dost – mají i diecézní kněze – i v naší diecézi jich je několik. V Praze je to třeba P. Králík u Svatého Salvátora, který tam slouží s P. Tomášem Halíkem. To je k nevíře – úplně mimochodem jsem poznal kapitolu z činnosti Církve, o které jsem neměl tušení. No vidíš – My tady teV máme od nich tři sestry, sestru Radmilu – ta se mnou byla ještě v Trmicích – vzal jsem si ji s sebou z opočenské mlékárny, byla tam taky zaměstnaná. Já už si ale asi nezvyknu říkat jí jinak než teta Marta. Je trochu příbuzná – z Očelic, to je asi čtyři kilometry od mého rodného hnízda. Já se musím zase trochu napít vody – už zase špatně artikuluju. Tak ještě k těm sestrám: sekretářku sestru Mladu už znáš, pak tady máme ještě sestru Danielle, Danielu, Švýcarku – to je františkánka – dělá nám zahraniční korespondenci. Byla i v Papui-Nové Guinei a někde v Africe v misiích – Nechci být staromilec, ale v něčem se občas nemůžu s tou mou nejbližší spolupracovnicí dohodnout – já když píšu dopisy, tak se snažím vždycky užívat tituly a oslovení, třeba vážený, důstojný a tak, ale ona mi to „modernizuje“ – jenže já to mám radši tak postaru. Vidím v tom projev napravování úbytku úcty, která vede až ke katastrofálním důsledkům. Trvám taky v každém dopise na pozdravení manžela nebo manželky a blízkých. V tom dnešním světě je podle mě velmi málo vzájemné úcty. Hlavně, že ti ten tvůj sekretariát funguje – při tolika tvých aktivitách to není žádná maličkost. 29

To já samozřejmě uznávám, jenže to jsem holt já. Ptal ses na ty dvě starší ženy, co jsi tady před chvílí viděl, to jsou naše pomocnice z Ústí nad Orlicí, pomáhají nám nejvíc s prádlem, vždycky jednou za měsíc přijedou: Míla Jesenská, ta měla nedávno osmdesátiny, ale neřekl bys to, pak Milada Poláková – Její zeL patří mezi významné betlémáře – Tady v kraji je betlémářská tradice, že? No jejda, stará tradice, vždyL tady v hradecké diecézi máme i Třebechovice – V L A D I M Í R VA C L Í K Monsignor Otčenášek projevil svou přízeň betlémům a betlémářům v roce 1994, když dovolil uspořádat v biskupském paláci 1. mezinárodní výstavu betlémů z českých zemí, na niž se sjelo podívat na 60 000 návštěvníků. Později přijal jako naše poděkování a projev úcty jmenování čestným členem Českého sdružení přátel betlémů.

Jeho knihy o betlémech vydával, myslím, Vyšehrad. Ale mezi tvoje aktivity patří i okružní listy nemocným a osamělým každý měsíc, dále ty už proslulé „Kamínky“, osobní záznamy o pronásledování – mnohdy úžasná svědectví – Těch máme už čtyři svazky a možná bude ještě jeden – taky se to překládá do němčiny – to kardinál Meisner z Kolína nad Rýnem dal podnět k německému vydání, aby Němci, zvlášL ti odsunutí, měli trochu obraz o tom, co se tady dělo. Navštívila mě taky paní Helena Havlíčková, která žije ve Francii, napsala knihu „Dědictví“ – znáš ji? Ne, neznám – Velice přesný a dobrý obraz celého toho komunistického pronásledování Církve, trochu beletrizovaný – počkej, tady je,

30

vezmi si ji. Vlastně tím předstihla v jistém smyslu – aspoň co do doby vydání toho zpracování – Vaškovu „Neumlčenou“ – Václav Vaško už nechce to faktograficky velice užitečné dílo dopsat – nedávno jsem s ním o tom mluvil – pokračuje prý v práci, ale nějak úplně jinak. Helena Havlíčková: Dědictví – kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu 1948 až 1989, vydala Votobia-Poznání v Olomouci, 2002, 450 stran. Pro pána krále, jak to, že jsem o ní ani neslyšel? Tak teV už ji budeš mít. Mám ještě od Patera Antonína Šuránka – to byla světecká postava, bývalý spirituál olomouckého semináře, jedná se o jeho blahořečení, můj spoluvězeň ze Želiva – tenhle názor: Moravica non leguntur – Moravské věci se nečtou. Ale tohle přece není jenom moravská záležitost. Ví se o nich někdy málo, to je pravda – i když teL se to už hodně vyrovnalo – Úplně se to dá srovnat jenom kvalitou – dnes je na Moravě řada vynikajících nakladatelství, vědeckých ústavů, galerie – Jsou tam dvě televizní stanice – když tedy počítám Ostravu k Moravě, což asi není úplně pravda. Trochu zapomínáme na Slezany. No snad – Helena Havlíčková se hned v úvodu pozastavuje nad otázkami, jak je možné, že o tom pronásledování víme tak málo, ona sama prý nevěděla nic, a jak je možné, že se komunistická ideologie mohla ujmout v zemi s tisíciletou křesLanskou kulturou jako je naše. A funguje vlastně do jisté míry dodnes. To je ovšem úkol pro historiky a sociology, někdy se to skutečně zdá až nepochopitelné. A tuhle mezeru nebo spíš mezery bychom právě chtěli těmi „Kamínky“ aspoň zčásti odstranit.

31

To je všechno velmi záslužná práce – jenom třeba korespondence – máte ji nějak zpracovanou? TeV už je korespondence mnohem méně než dřív. Jen kolem svátků a významnějších dní – to jsou opravdu haldy – na tom pracuje tady sestra Mlada, ale ono se to snad ani nedá v jedné osobě zvládnout. To potom pomáhají expedovat třeba i paní z vrátnice. Vedle toho máš ještě spoustu jiných akcí – jenom těch cest, které stále podnikáš – na církevní slavnosti, sympózia, pohřby, svěcení, žehnání – A s tím souvisí práce i mnoha jiných osob – proto bych chtěl, aby byla zachycena aspoň hlavní jména – třeba náš světicí biskup monsignor Kajnek, generální vikář, papežský prelát mons. Socha, kancléř monsignor Růt, P. Boukal, teV je dole u pana kancléře jako vicekancléř, náš mladý ceremonář Vojta Mátl, můj pomocník a skoro opatrovník na cestách, potom přátelé, kteří mě ochotně zavezou téměř kamkoliv, šoféři Hájek a Janko, a pan Mádlík, který mě každou středu vozí na Rožberk, kde mám mši svatou – bez těch bychom se nehnuli – doslova. A mnoho dalších. TeV už musím svou činnost hodně omezovat, hlavně proti cestám mají lékaři námitky. Já – aniž bych ti chtěl pochlebovat – tě vidím jako jednu z nejvýznamnějších katolických postav komunistického období – na rozhraní mezi disentem a oficiální povolenou církevní strukturou. Jako biskup jsi prošel vším: pastorací ve farnostech, dělnickým povoláním, kriminálem i – třebas jen na poměrně krátkou dobu – vlastní funkcí biskupa-ordináře. Pak ten tvůj rozhodný odpor vůči komunistické ideologii – ovšemže v rámci možností. Opravdu jsi musel stát pod mimořádnou ochranou patrona diecéze Ducha Svatého, jak ty říkáš vznešeného tituláře katedrály, a tvého anděla strážného. A teL ta tvoje myšlenka sbratřování, sbližování – to je skutečně něco nového. Duch 32

Svatý je asi v této „své“ diecézi činný zcela mimořádně. Aspoň pro mě. No vidíš – a s tím spřátelováním kdybys mi mohl pomoct – Já obyčejně začínám se stavem dnešního člověka, s jeho rozpolcením, atomizací lidstva – Na jedné straně sahá člověk po hvězdách, na druhé ztratil smysl svého bytí a mravní základnu, což ho může zničit. Ale ještě pořád je to v našich rukách, takže je naděje. Hlavně přes to svatodušní univerzální spřátelování. Sv. Tomáš Akvinský píše, že V PŘÁTELE NEJVÍC DOUFÁME.

33

ARCIBISKUP KAREL OTČENÁŠEK emeritní biskup královéhradecký

narozen v Českém Meziříčí 13. 4. 1920 pokřtěn tamtéž 18. 4. 1920 maturoval na Arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči 1939 vysvěcen na kněze v Římě, v Lateránské bazilice 17. 3. 1945 vicerektor kněžského semináře v Hradci Králové 15. 10. 1949 vysvěcen na biskupa v Hradci Králové 30. 4. 1950 vězněn (Želiv, Pardubice, Hradec Králové, Pankrác, Mírov, Leopoldov, Kartouzy /Valdice/ 1951–1962) od roku 1956 biskup královéhradecký mimo funkci dělník v mlékárně Opočno 1962 –1965 duchovní správce v Trmicích u Ústí nad Labem 1965 –1968 duchovní správce v Plotištích 1968 –1973 duchovní správce v Trmicích 1973 –1990 sídelní biskup v Hradci Králové od 27. 1. 1990 do 26. 9. 1998 titulárním arcibiskupem jmenován 25. 9. 1998 nositel Řádu T. G. Masaryka I. třídy čestný občan města Hradec Králové a Českého Meziříčí čestný doktor Východočeské univerzity v Hradci Králové

285

EDIČNÍ POZNÁMKA

Shrnout neobyčejně bohatou látku života otce arcibiskupa Karla Otčenáška, naplněnou množstvím dramatických událostí i mimořádnou duchovní hloubkou a opravdovostí, ve čtivou autentickou knihu a přitom ji nezkreslit by nebylo možné bez pomoci dlouhé řady těch, kteří mi pomáhali – třeba na dálku – osvětlit mnohé události jeho života i jeho osobnost samu. Všem bych chtěl upřímně poděkovat a zároveň se omluvit těm, jejichž příspěvky jsem z těch či oněch důvodů do této knihy nezařadil. Zkráceny, případně lehce upraveny, musely být všechny. Mimořádně důležitou pomůckou důkladným a přesným seřazením jednotlivých materiálů a dokumentů mi byla diplomová práce studenta Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Tomáše Policera a v ní použité části interviewů některých novinářů, zejména paní I. Vítovské, V. Maršíkové, K. Nešlehové a dalších. A samozřejmě spolupráce a přesná kontrola sekretářky otce arcibiskupa, sestry Mlady Kozlové, „tety“ prof. Marcely Němečkové a příspěvky všech „tet“ z bývalého trmického kolektivu, který zčásti spolupracuje s otcem arcibiskupem dodnes. Za všechno jim patří moje upřímné poděkování. B. S.

286

JMENNÝ REJSTŘÍK

Adamcovi, M. a V., sochaři 199, 201 Adámkovi 162 Adenauer, Konrád, něm. politik 274 Arnold, Josef 46 Aron, děkan 69 Aufderbeck, biskup 140 Aufderbeck, Paul 153 Baar, Jindřich Šimon 213 Balbín, Bohuslav 14 Balounek, J., továrník 40 Bareš, řecko-katol. kněz 134 Barnáš, Štefan, biskup 103, 176 Bárta, P., OFM 105 Bečička, Miroslav 14 Beneš, Josef, kanovník 89, 146 Bengsch, kardinál 157 Beran, Josef, arcibiskup a kardinál 68, 69, 74, 81, 86, 89, 169, 176, 177 Beščecová, M. 110 Bezděková, M. Imelda S. 130 Bezdíček, mons., vicerektor 58, 59 Bláha, Josef 146, 148, 167, 263 Blaha, Jan, biskup 193 Blahník, P. 176 Bláhová, Marie 167 Boukal, P., vicekancléř 32 Bradna, Antonín, mons. 17, 43, 91 Braito, Silvestr, OP 39, 47

Brežněv, L. I. 158 Broj, Stanislav, poslanec 176 Bucharová, Albína 68, 114, 124 Burda, Ladislav, děkan 65, 68, 216 Burýšek, P. 71 Buřil, Václav, P. 40, 42 Buzalka, Michal, biskup 103, 176 Casaroli, Agostino, kardinál 172 Cimbůrek, František, prof. 45 Císař, Čestmír, politik 165 Colassuono, arcibiskup 90 Colloredo-Mansfeld, hrabě 65 Coppa, Giovanni, arcibiskup, nuncius 207 Coufal, Přemysl 173 Cukr, prof. 47 Cveček, Alois, P. 111 Čečetka, P., vikář 65 Čermáková, Marta 129 Černík, Bohouš 201 Čihák 42 Čihák, Josef, P. 192 Čihák, kanovník 192 Dacík, Reginald OP 39, 47 Daniela, řádová sestra 29 Davídek, Felix, biskup 78, 103, 193, 194

287

Dědourek, nakladatel 144 Dlabal, církev. taj. 148, 152, 155 –158, 162 Dokládal, Pavel P. 22, 203 – 205, 207 Dokládal, Petr P. 206 Dolek, krajan 82 Doskočil, Hugo dr., rektor 50, 55, 71, 79, 176 Dostál, P. 176 Dubček, Alexander, politik 142, 159, 169 Dubovský, Peter, biskup 105 Duchek, Václav P. 26 Duka, Dominik, biskup 16, 17, 23, 28, 50, 75, 169, 193, 208 Dušek, železničář 93 Dvořák, Antonín P., SDB 151 Dvořák, Jiří 37, 216 Dvořák, Karel 37 Dytrt, Zdeněk 185 Etchegaray, kardinál 22 Eva, rodná sestra 35, 53, 105 Exner, Karel, probošt 27 Fajstl, P. 176 Faulhaber, kardinál 28 Feranec, Jozef, biskup 174 Florit, profesor 61 Frank, K. H. 48 Fučík, Bedřich 176 Fuglík, Vojtěch P. 150, 151 Gabriel, Josef, P., SDB 46 Gänsewein, teolog 19 Gantin, kardinál 23 Gojdič, Pavel, biskup 103, 176, 201 Goméz, OP, prof. 60 Gottwald, Klement, politik 93, 94

288

Gregor, dr. 86 Groër, arcibiskup 90, 168 Gulbinowicz, kardinál 170, 206 Hájek, František 57, 63, 64 Hájek, Josef dr. 41, 49, 57, 84, 95 – 97, 104, 155, 176, 142 –144 Hájek, Václav 32, 211, 212 Halík, Tomáš, teolog, prof., P. 20, 29, 159, 160, 263 Haluza, Jan dr. 43, 45 Hašek, František ThDr. 108 Hauf, kanovník 142 Havel, Václav, exprezident 10, 138, 179, 208 Havlíčková, Helena, spisovatelka 30, 31 Heidler, Alexandr, ThDr. 67 Hendrich, Josef, kapit. vikář 122, 162, 178 Hitler, Adolf 57, 68 Hlad, Ladislav, biskup 176 Hlouch, Josef, biskup 26, 29, 176, 205 Hoffmann, Franz Josef P. 139 Holota, P. 163 Holoubek, Tomáš 162 Holý, P., SDB 150 Hopko, Vasil, biskup 21, 103, 176 Horáková, Milada, politička 84 Houdek, Jan N. 202 Hrubý, Jan P., SJ 44 Hrůza, Karel 82, 112, 133, 149 Huňáček, Václav, doc. 22 Husák, Gustáv, politik 148, 158, 174 Hvězdová, M. 114 Hylmar, ing. 186 Chudoba, Bohdan, spisovatel 67

Jakubec děkan 70 Jakubec, Josef, gen. vikář 186 Jan, ilustrátor 66 Jan Pavel II. 167, 169, 199, 201 Jan XXIII., papež 10, 111 Jandová, Ludmila, akad. malířka 166, 191, 194 Janko, Josef 32, 105, 145, 157 Javůrek, Václav, kapit. vikář 142 –145, 148 Jelen, J., spisovatel 148 Jelínek, Josef 34, 36, 156 Jemelka, Alois P., prof. 45 Jesenská, Míla 30 Jirásková, Marie 157 John, Václav P., probošt 140, 146, 211, 212 Jonáš, Karel, gen. vikář 82, 142, 144 –146, 148, 175, 187, 212 Jurčík, P. 135 Kadlec, Josef, prof. MUDr, P., SJ 225 Kajpr, Adolf, SJ 176 Kajnek, Josef, biskup 26, 32, 97, 186, 194, 195 Karas, Jiří, poslanec KDU-ČSL 188, 191 Kašná, Loreta 157 Kašpar, Karel, kardinál 46 Kašparová, Milada 109, 110, 123 Katrňáková, Štěpánka 82 Kemr, Josef, herec 163, 167, 174 Kenntenich, Josef, P. 27, 29 Kerplová, M. 115 Keymar, Heřman, P. 58, 59 Kleineidam, biskup 170 Klement, Method, P. OSB 46 Klementina, sestra 176 Klikar, Karel 173 Klikarová, Marie 173 Komárek, Karel 93, 161, 203

Konětopský 58, 59 König, Joseph, kardinál 157, 208 Kopecký, Matěj, loutkář 39 Kordík, P. 175 Korec, Ján Chrysostom, kardinál 103 Kosík, P. 27 Kosmák, Václav, spisovatel 213 Koukl, Josef, biskup 122, 152, 153, 174, 193 Kouřilová Vlasta 69 Kowalská, Faustina, blah. 201 Kozlová, Mlada S. 16, 20, 28, 29, 32, 91, 212 Králík, P. 29 Krátký, Stanislav, prof., biskup 192, 193 Kratochvílová, Antonie, blah. 201 Krčméry, Silvestr, dr. 171 Kristek, Ladislav, prof. 45 Kroupa, Daniel, politik 159 Kryštof, P. 147 Křelina, František, spis. 176 KřišLan, otec 67 Kubátová, Marie 155, 162, 163, 171 Kubíček, Josef, P. 173 Kučera, Antonín 132, 196 Kuchta, P. 100 Kuncíř, Ladislav, nakladatel 176 Kupcová, Barbora Celestina 95 Kůst, Jan, prof. 45 Landgráf, Milan 73 Lebeda, Jan, biskup 43, 90 Lev XIII., papež 219, 220 Limpouch, J. P. 176 Liška, Antonín, biskup 90 Lněničková, Jitka 137

289

Lukavský, Radovan, herec 43, 132, 133 Lukeš, Fantišek, P. 189 Lustiger, kardinál 25 Lutera, Jan Z. M. 153 Lux, Josef, politik KDU-ČSL 195 Macek, Bohouš, P. 114, 130, 136, 139, 186, 197 Mádl, Jan, prof. 45 Mádlík, Jan 32, 195 Mádr, Oto, ThDr. 25, 67, 90, 100, 136, 159 Machalka, opat 103 Maixnerová, Milena M. 182 Malý, Václav, biskup 164, 169 Mandl, Antonín, ThDr. 63, 94, 176 Maretta, Viktor P. 210 Marie, rodná sestra 35, 53, 66 Maršíková, V. 286 Martínková, Marie 152, 153 Masaryk, T. G. 69 Mastiliak, Ján, ThDr. 100, 176 Matka Tereza 19, 20, 169, 217 Mátl, Vojta 32 Matocha, Josef, arcibiskup 176 Med, P. 147 Meisner, Joachim, kardinál 30, 170, 208 Metelka, Václav 102 Mikloško, František, slov. politik 174 Mikula, Milan JUDr. 184 Milena M. 140 Mussolini, Benito 61 Navrátil, Augustin 172 Němcová, Božena 38, 41 Němcová, Dana 21, 179 Němec, Josef, P. 198

290

Němečková, Marcela, prof. 26, 89, 115, 123 –126, 132, 135 –141, 143, 145 –148, 154, 155, 157–159, 163, 171, 187 Nešlehová, Kateřina, redaktorka 286 Neužil, Miloš 222 Neužilová, Otilka 222 Novák 83 Novák, Stanislav, prof., P. 229 Novotná, Eva, mgr. 48 Oliva, Eduard, kapit. vikář 112, 143, 178 Opasek, Anastáz, opat 40 Opavský, Pavel, P., SJ 44 Otčenášek, František 34 – 36, 49, 97, 157 Otčenášková, Žofie 34 – 36, 49, 91, 95, 96, 99, 105 Ovečka, Jaroslav, P., SJ 45 Pasztor, Ján, biskup 211 Paulů, dr. 71 Pavel VI., papež 41, 111, 147, 167 Pavlík, Jan, P. SJ 158, 190 Pecka, Dominik, spisovatel 176 Peňáz, malíř 91 Petrovič, Ján, P. 214 Pícha, Mořic, biskup, ThDr. 9, 29, 49, 55, 63, 71, 72, 74, 78, 81, 96, 101, 157, 183, 184 Pícha, Vladimír, maltézský rytíř, P. 162, 250 Pilík, Karel, mons. 58, 59, 62 Pilňáček, továrník 41 PiLha, Petr, prof., P. 159 Pius XI., papež 10, 58 Pius XII., papež 58, 61, 63 Platz, Wilhelm dr. 171 Plocek, Josef dr. 208

Plojhar, Josef 68, 82, 91, 143, 146 Pluhař, P. 91 Pobožný, Robert, biskup 158 –159 Pohlová, Jindřiška 198 Poláková, Milada 30 Policer, Tomáš, teolog 286 Pospíšil, Josef, mons. 176, 225 Procházka, Josef, dr., prof. 50, 95, 96, 142, 143 Prokeš, P. 163 Prokop, Dominik, opat 40 Ráček, Blažej, SJ 44 Raška, P., SJ 158 Ratzinger, Joseph, kardinál 19, 216, 217 Reinsberg, Jiří, mons. 17, 57, 62, 63, 218 Renč, Václav, spisovatel 176 Rosůlek, V., inženýr, P. 71 Rosůlková, Marie, herečka 71 Roubalová, M., básnířka 37 Rousek, Jaroslav 149 Roveda, rektor, mons. 59 Rupnik, malíř 24 Růt, Josef, mons., kanovník 32, 186 Růžena, křížová sestra 135 Rykýř, P., sekretář biskupa 82 Sedlák, Jan, doc. RNDr. 204 Sedlák, Josef, P. 74 Sepe, Crescenzio, arcibiskup 204 Schönborn, kardinál 23 Siostrzonek, Prokop, P., OSB, převor 169 Skoupý, Josef, biskup 147, 176 Smékal, Bedřich, profesor 45 Smola, Josef, P. 156 –157

Smrž, Jan, P., prof. ThDr. 44 Socha, Josef, mons., gen. vikář 26, 32, 189, 203, 212 Sokol, Ján, arcibiskup 90 Spudil, Josef 67 Spudilová, Anna, rodná sestra 35, 41, 49, 53, 59, 61, 65, 66, 78, 84, 95 – 97, 107, 111, 114, 172 Spülbeck, Otto, biskup 140 Stalin, Josef Vissarionovič 68, 93, 94 Stejskal, Felix, P. 44 Stojan, A. C. 87 Storg, Otto, P. 183 Stříž, Antonín, kan. 70 Suchánek, Josef, P. 27 Suchár, Josef, P., mons. 39 Sum, Antonín 207 Svoboda, Cyril, ministr zahr. 211 Svoboda, František 66 Svoboda, Zdeněk, prof. 45 Škarvada, Jaroslav, biskup 89, 193 Škoda, Jiří, P. 186, 197 Škvorecký, Josef, spisovatel 180 Šolc, Václav, strýc 38, 39, 108 Šolcová, Františka, babička 38 Šolcová, teta 40, 41 Šotola, František, P. 72, 134 Špidlík, Tomáš, kardinál 21, 23, 27, 202, 217 Šrajbr, Karel, P. 81, 176 Štědroň, Stanislav 162 Štěpánek, Petr, kanovník 27, 95, 96, 142 Štogrová-Doležalová, Jarmila 48 Štorek, P., SJ 88 Štverák, František, P. 86

291

Šuránek, Antonín ThDr., P., spirituál 31, 68, 84, 86 – 88, 91, 92, 161, 168, 176, 213, 218, 225 Šváček, Miloslav 189 Švec, P. 176 Švorcová, M. 79, 80 Teplý, P., SDB 150 Tomanová, Anička 70 Tomášek, František, kardinál 23, 84, 86, 87, 89, 90, 121, 122, 136, 143, 147–149, 160, 165, 167, 169, 172, 174, 176, 225 Tomíšek, Čeněk, P. ThDr. 69, 78 Toufar, Josef, P. 74, 176 Tragliá, Luigi, biskup 62 Trávníčková, Anna 165, 166 Trčka, Dominik, bl. 201 Trochta, Štěpán, kardinál 21, 103, 149, 150, 156, 157, 162, 176 –178, 200 Třebízský, Václav Beneš 213 Udržal, Jan, politik 69 Uhlíř, Jan ing. 181, 182, 184, 186 Urban, Jan Evangelista, teolog 67, 100 Vacková, Anna 194 Vacková, Růžena, univ. prof. 176 Vaclík, Vladimír, etnograf 30 Vágnerová, Terezie, S. M. 161 Vachulka, Ladislav, prof. dr. 45 Vaněk, František, prelát 58 Vašica, Alois 86 Vaško, Václav, publicista 17, 31 Veselý, Antonín, kanovník 81 Veselý, Jiří Maria, P. OP 87, 168 Vik, Ladislav P. SDB 151

Vitásek P. SDB 150, 151 Vítovská, I., redaktorka 286 Vlk, Miloslav, kardinál 23 Vodička, Timotej 39 Vojtaššák, Ján, slov. biskup 176 Vojtěcha, M., sestra 176 Vonášek, Soter 45 Vondra, Vilém, P. 67 Vrana, Josef, biskup 169, 174, 176 Vrána, Karel, univ. prof., ThDr. 43 Vraštil, Josef, P. prof. 44, 48 Vrátná, Anna 79 Výprachtický, P. 176 Walęsa, Lech, polský expresident 208 Waňková, J. 172, 175 Wojtyla, Karol (Jan Pavel II.) 21 Wonka, Pavel, disident 173 Wyszyński, kardinál 92, 170 Zahradníček, Jan, básník 100, 170 Zahradník, Fridolín, biskup 78, 126 Zástěrová, Marie 136, 138, 149 Závadský, Karel, prof., P. SJ 43, 45 Zela, Stanislav, biskup 158, 176 Zelený, Norbert P. SJ 45 Zeman, Norbert P. O Praem 175 Zemek, Jakub OP 176 Zimmel, rak. prelát 184 Zvěřina, Josef, ThDr., P. 39, 67, 99, 103, 104, 165, 176 Žak, rak. biskup 183, 184 ŽVárková, Marta Radmila, teta 29, 115, 123, 124, 125, 134, 143, 146, 154, 155

OBSAH

1. Duch Svatý vane, kde chce / 13 2. V dětství zažité srůstá s duší / 34 3. Nepomucenum / 57 4. Doma / 65 5. Křížová cesta / 76 6. Dělník / 107 7. Všude žijí lidé – Trmice / 123 8. Pražské jaro 1968 – směr Hradec / 142 9. Kolo dějin se otočilo zpátky – znovu Trmice / 150 10. Sídelní biskup / 179 11. Čas pro sbratřování / 213 Z dopisů, projevů, pastýřských listů a modliteb / 225 Jmenný rejstřík / 287

Bohumil Svoboda

Víra je můj pevný hrad Rozhovory s arcibiskupem Karlem Otčenáškem a jeho přáteli Typografie Vladimír Verner Fotografie – soukromý archiv otce arcibiskupa a archiv biskupství královéhradeckého, J. Jelínek Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2004 jako svou 639. publikaci Odpovědný redaktor Břetislav Daněk Vydání první. Stran 296 Vytiskla tiskárna Finidr, spol. s r. o. Doporučená cena 248 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 80-7021-741-3